157
METAMORFÓZY, TRANSFORMÁCIE A VEKTORY POSUNU CENTRA A PERIFÉRIE V PRIESTOROCH UMENIA A KULTÚRY
MELODRAM V ČESKÉ KULTUŘE Zuzana Selčanová
MELODRAMA IN THE CZECH CULTURE Abstract: The principle of discovery, proactive and creative approach is nowadays emphasized. The melodrama is a specific music formation, which represents a unique link text and music folder. The boundary between “center” and “periphery” artistic culture shift. The paper is a reflection of a hitherto neglected set of issues concerning Czech melodrama. Melodrama positon in Czech culture was changed during development. The ratio of words and music has been diverse from the very beginning. It has been varied according to the type of music pieces, the composer´s personality, the kind of literary model. The relationship of words and music has been altered by the musical devices, recitation and acting. If we talk about melodrama as a separate music department, the paper presents the view of the status of today´s melodrama in the arts of different aspects: theoretical reflection, monitoring social function of music, the development status words and music inside melodrama, the impact of new musical expressions, the melodrama oscillating between different genres. This paper is a probe of use of melodrama in education process. Melodrama offers many forms of processing: one person theatre, chamber acting performances with music, blending contemporary music styles into melodramatic music (rap, song, chanson, musical, parody etc.) That is the secret of melodrama and the great benefit to the school. Keywords: melodrama, melodramatic interpretation, integration, position in the art culture, music and educational resources, the combination of word and music, musical means of expression, music education, creativity
V hudební výchově se v dnešní době zdůrazňuje průnik žáků do obsahu a struktury díla. Mluví se hlavně o tvořivém a aktivním přístupu dětí k hudbě. Hudební výchova je živý organizmus, ve kterém dochází k neutichajícímu hudebnímu dialogu mezi hudební dílem a jeho příjemcem. V současnosti se akcentuje, aby tento dialog nebyl pasivní. Máme na mysli pasivitu nejenom ze strany hudebního díla, které by mělo posluchače nadchnout, ale také ze strany žáka, který by měl k novému hudebnímu materiálu přistupovat aktivně. Právě vzájemné působení činnostního, tvořivého a objevitelského principu otevírá možnosti, aby hudební výchova optimálně rozvíjela hudebnost a formovala osobnost žáků. V této souvislosti se dnes také hodně mluví o principu atraktivity. To, zda je hudební dílo pro žáky atraktivní, dále ovlivňuje řízení didaktické komunikace a podmiňuje i samotný výběr hudebního materiálu. Vynořuje se tedy otázka, zda je tento směr v systému vzdělávání také odezvou na měnící se zdroje umělecké kultury. Právě melodram je specifickým hudebním útvarem, který k nám promlouvá srozumitelným jazykem. Díky tomu se stává pramenem zážitků. Je příležitostí nejen pro náslech, ale také zdrojem
MELODRAM V ČESKÉ KULTUŘE
158
pro zpívání, hru, pohyb, dramatizaci, vyvozování hudebních prostředků typických pro hudební řeč skladatele, hledání prvků hudební teorie, harmonie apod. Melodram představuje unikátní propojení textové (tedy recitované) a hudební složky. Současně však ponechává volný prostor pro vyjádření individuality autorů a samotných interpretů, čímž odpovídá současnému trendu. Stává se prostředkem k seznámení žáka s výrazovými prostředky, s kterými soudobá skladatelská škola pracuje. Do melodramatické formy se prolínají nové hudební styly, které oscilují v prostoru umění a dynamicky posouvají hranice mezi „centrem“ a „periferií“ v umělecké kultuře. Nabízí se tedy otázky: „Jaké je postavení dnešního melodramu v umění?“ „Co za melodram můžeme ještě považovat a co naopak už opouští hranice tohoto hudebního útvaru?“ Hledání nových prostor, dimenzí v uměleckém prostředí, ale také uvnitř nás samotných, přináší pohledy z různých aspektů. Z hlediska teoretických reflexí melodramu zkoumáme interakci jednotlivými druhů umění (literární, hudební, dramatické, výtvarné), které se v melodramu snoubí. Z hlediska sledování sociální funkce hudby hledáme optimální možnosti ukotvení melodramu v edukačním prostředí hudby. To, že se melodram dnes setkává s oblibou u mladého obecenstva, má důvod i v tom, že se jeho autoři snaží přiblížit specifickým hudebním žánrům, které jsou pro mladé posluchače atraktivní. Různé impulsy proměn uvnitř melodramu byly spojeny se samotným vývojem řeči. V melodramu se v průběhu jeho rozvoje neustále vyvíjí postavení slova a hudby. I zde můžeme vnímat, jak se hranice melodramatických výrazových prostředků posouvala. Hudba ve spojení se slovem rozvíjí v melodramu svou znakovou platnost. Získává a utvrzuje znakový charakter, vzniká sémantická shoda. Funkci deklamace pak můžeme vnímat jako funkci estetickou. Její zásluhou dochází k synchronizaci různých žánrů, čímž se posouvají hranice postavení melodramu jakožto žánru. Pokud sledujeme melodram z hlediska historického, je potřeba si uvědomit, že hudební vývoj nelze redukovat na vývoj hudebních forem, žánrů, druhů, ale že je pevně spjat s celkovým společenským vývojem (Šustíková 2008). Princip melodramu se údajně objevuje již ve starém Řecku, kde šlo o nahodilé spojení slova se zpěvem a s instrumentálním projevem. Vyskytuje se také v dalších kulturních kontextech. Melodram jako samostatný hudebně dramatický útvar je však vnímán až koncem 18. století, a to v souvislosti s filozofem, skladatelem a estetikem hudby Jeanem Jacquesem Rousseauem. Ten byl především literátem. Ve svém bádání hledal pro zpěv vhodnou řeč, která by zvýraznila silnou výrazovou stránku hudby. Dospěl k závěru, že francouzský jazyk tuto funkci neplní, není vhodný pro zpěv, a proto je třeba nahradit ho deklamovaným zpěvem. Velmi zjednodušeně řečeno, touto nastíněnou cestou dospěl Rousseau přes recitativ až k melodramu. Výsledek se týkal spíše techniky spojení slova a hudby než uvědoměle realizovaného uměleckého principu a druhu. Jak uvádí Vysloužil (In: Macek a kol. 1997, s. 546) […] „můžeme tedy říct, že Rousseau se stal spíše otcem ideje než skutečným tvůrcem melodramu.“ Do Čech se melodramatická díla dostávala prostřednictvím hereckých společností a stála v centru uměleckého zájmu. Melodram byl velmi oblíbeným artiklem a záliba publika v tomto hudebním druhu přetrvávala velmi dlouho (Jakubcová 2000). Divadelní společnosti se
159
METAMORFÓZY, TRANSFORMÁCIE A VEKTORY POSUNU CENTRA A PERIFÉRIE V PRIESTOROCH UMENIA A KULTÚRY
pochopitelně pružně přizpůsobovaly poptávce publika, a tak se například melodramy Antonína Bendy Ariadna či Medea staly doslova módními hity. S proměnou estetiky divadla v 19. století však ustoupil melodram jako scénický útvar do pozadí (Šustíková 2008). Souviselo to také s tím, že spojení slova s hudbou a jejich časté střídání bylo považováno dle tehdejšího estetického úzu za rušivý element. Melodram přešel na periferii a zůstal jen v operách jako část scény, nikoli však jako samostatné dílo. S nástupem romantismu a s rozvojem koncertní písně hledali skladatelé další možnosti spojení slovesné lyriky a hudby, a tak se do centra pozornosti publika dostal koncertní melodram. Vznikl na jiném principu než melodram scénický, a to zhudebněním textu, který vznikl samostatně a zcela nezávisle na hudbě.1 Melodram zůstával v české muzikologii dlouho na okraji bádání. Jeho vývoj totiž osciloval a nadále osciluje mezi různými žánry. Směřuje k druhově žánrovým syntézám (možnosti spojení s rapem, šansonem, muzikálem) až po smělé provedení s live-electronics, kdy autoři užívají i tak odvážné techniky interpretace jako házení míčku na struny nástroje, hru na PET lahve a jiné zvukomalebné prostředky. Soudobá hudba přináší nové a neotřelé možnosti vyjadřování, v tomto žánru však nejde jen a jen o hudbu. Zkoumáme-li melodram zevnitř, zjišťujeme, jak se slovo a hudba vzájemně ovlivňují. Hudba slovo dotváří, umocňuje a rozšiřuje jeho význam. Jindy se úlohy obracejí – slovo hudbu vysvětluje, zpřesňuje její význam a napovídá, jak máme hudbě rozumět. Právě zde lze spatřovat syntézu prostředků, jež jsou vlastní oběma složkám melodramu – slovu a hudbě. Jen v této syntéze se pak může rozvíjet dějová linie, myšlenkový obsah a forma. Mění se také literární předlohy. Začátek melodramu byl spjat s tématy z antické mytologie a historie, přičemž děj byl odsunut do pozadí a chyběl dramatický spád. Charakteristické byly obrazy přírody či nadpřirozené jevy, témata ilustrující velká duševní hnutí postav (Macek a kol. 1997). Dnes si tvůrce melodramu vyhrazuje právo na úpravy literárních předloh, neboť originální podoby nemusejí být pro kompozici melodramu vždy bezvýhradně přijatelné. Spektrum literárních předloh soudobého melodramu je nesmírně bohaté: objevují se tu básně, povídky, milostná poezie, pohádky, ale také útvary publicistické jako novinové články, sloupce, dále parodie na klasické melodramy (tolik připomínající princip antických komedií) i drobné slovesné útvary jako jazykolamy či říkadla. Novou vlnu zájmu o melodram představuje Mezinárodní festival koncertního melodramu; letos se konal již 17. ročník. Festival byl založen v roce 1998 Společností Zdeňka Fibicha, ve spolupráci s Pražskou konzervatoří, HAMU, Centrem základního výzkumu AMU a MU, Českým muzeem hudby. Festival se koná pod záštitou České komise pro UNESCO, ministra kultury ČR a primátora hlavního města Prahy. Hned po jeho vzniku v roce 1998 se stal výrazným impulsem pro komponování nových melodramů. V rámci festivalu se navíc koná Mezinárodní soutěž v interpretaci melodramu. Je to jediná soutěž svého druhu na světě, což samo o sobě vypovídá o postavení melodramu mezi ostatními žánry, a je zcela patrné, že melodramu zatím patří místo na periferii umění. Na druhé straně uvědomíme-li si, že melodram má obrovskou výhodu srozumitelnosti slova, je zde možná naděje, že se časem vyhoupne do vyšších sfér popularity. Vždyť současnost obecně přeje srozumitelným projevům. 1Koncertní
melodramy komponovali mezi jinými například Franz Liszt či Robert Schumann.
MELODRAM V ČESKÉ KULTUŘE
160
V této souvislosti se nabízí ještě jeden problém, a to teoretický, týkající se samotného pojmu melodram a předmětu jím označovaného. V praxi se totiž setkávám s tím, že za melodram bývají označována díla obsahově i strukturně nesourodá: například mluvený text podbarvený hudbou, náhodné spojení slova a hudby, filmová nebo scénická hudba jako kulisa k textu. Melodram je z tohoto hlediska stále ještě nedostatečně probádán, i zde tedy můžeme mluvit o jisté periferii. Ze zkušeností v rámci hudebních dílen, které realizuji v rámci své práce se žáky základních a základních uměleckých škol i se studenty škol středních, jednoznačně vyplývá, že melodram je jim zcela neznámý. Pod tento pojem zahrnují spojení slova s hudbou, jak je slyší denně v médiích, tedy například zpravodajství podbarvené hudbou, obdobně podávanou reklamu a podobně. Mladé publikum správně vnímá, že hudba posiluje emocionální účinek textu a že vlastně má vliv na vnímání a porozumění jeho obsahu. Proto se nelze divit, že ohlasy na premiéry soudobých melodramatických děl jsou u publika kladné. Publikum sice tvoří skupina zájemců o tento útvar, ale skutečnosti zjištěné mezi žáky a studenty napovídají, že melodram, zejména pak soudobý, by mohl být přijatelný i pro ně. S velkým nadšením se pustili do práce žáci dramatického oddělení ZUŠ Praha 10 – Hostivař (viz. obrázek č. 1), kteří nastudovali parodisticko- melodramatickou scénu na melodram Zdeňka Fibicha: Svatební košile. Autorem nové textové předlohy je Josef Zuzánek. Hudby se ujal G. Zelinka. Jako jedna z alternativních podob ztvárnění soudobého melodramu vzniklo provedení s loutkami. Odhalování paralel mezi životem, přírodou, pohádkovým světem a melodramem má pro děti příchuť dobrodružství. Provádění melodramu samozřejmě klade specifické nároky na interprety. Nejnáročnější složkou melodramu je organické spojení hudby a slova, přičemž toto spojení nesmí být samoúčelné, ale zcela přirozené. Z mého dosavadního výzkumu vyplývá, že pro kvalitní nastudování melodramu není k dispozici žádný „manuál“, který by interpretům studium takových děl usnadnil. I to je jeden z důvodů, proč se melodram ocitá kdesi na okraji uměleckých zájmů. Navzdory tomu jsem ale přesvědčena, že melodram není mrtvým útvarem. Melodram dnes vypovídá soudobým jazykem o soudobých tématech a může oslovit mladé publikum. Má mnoho podob alternativních zpracování. V rámci hudebně výchovného procesu nabízí tvořivý materiál pro vlastní projev a invenci. V tom tkví jeho velká přednost a snad i perspektiva pro jeviště, pro školu a vlastně i pro náš život spjatý s uměním.
161
METAMORFÓZY, TRANSFORMÁCIE A VEKTORY POSUNU CENTRA A PERIFÉRIE V PRIESTOROCH UMENIA A KULTÚRY
Obr. 1: Terezie Klementová a Josef Bánovec při provedení parodie na melodram Svatební košile (63. celostátní přehlídka Loutkářská Chrudim)
Zoznam bibliografických odkazov: HERDEN, J., 1992. Hudba pro děti. Praha: UK, ISBN 80-7066-522-X. HOSTINSKÝ, O., 1886. O melodramatu. In: Lumír. Roč. 13, č. 4-5, s. 55-57, 71-74. JAKUBCOVÁ, A., 2000. Melodram kolem roku 1790: divadlo podle módy?, In: Mezi časy… Kultura a umění v českých zemích kolem roku 1800, Sborník příspěvků z 19. roč. sympozií k problematice 19. st. Praha: KLP, s. 263-274. ISBN 80-85917-68-8. MACEK, P., et al., 1998. Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon. ŠUSTÍKOVÁ, V., 2004. Počátky melodramu v Evropě a v české hudební kultuře. In: Česká hudba. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, s. 25-40. ISBN 80-7044-623-4.
Mgr. Zuzana Selčanová Katedra hudobnej výchovy PF Univerzity Komenského
[email protected]