MAKROEKONOMIE pro technické školy

Ing. Miroslav Máče, CSc., Ph.D. je účetním poradcem programátorské firmy Gordic Jihlava. Garantuje a učí účetní předměty na Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích. Doktorát z ekonomie získal v roce 1989 na Vysoké škole ekonomické v Praze. Titul kandidát technických věd obhájil v roce 1985 v oboru technická kybernetika na Českém vysokém učení technickém v Praze. Do roku 1998, kdy se stal poslancem Parlamentu České republiky, byl programátorem a učitelem informatiky na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Po skončení mandátu v roce 2002 se zaměřuje na profesi účetního. Ing. Pavel Rousek, Ph.D. vystudoval na jindřichohradecké Fakultě managementu Vysoké školy ekonomické inženýrský obor management veřejné správy, který dokončil před šesti lety. Na téže škole později získal doktorát z ekonomie. V současné době je vysokoškolským pedagogem na Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích, kde je garantem a vyučujícím předmětů makroekonomie, mikroekonomie a dějiny ekonomického myšlení. Vzhledem k orientaci školy na technické obory se podílel na přípravě této učebnice určené pro výuku na neekonomických školách.

www.grada.cz

Publikace z nakladatelství Grada Publishing si můžete zakoupit u svého knihkupce nebo objednat v Zákaznickém servisu nakladatelství: GRADA Publishing, a.s., U Průhonu 22, 17O OO Praha 7 tel. +42O 234 264 511, fax +42O 234 264 4OO e-mail: [email protected]

Miroslav Máče Pavel Rousek

MAKROEKONOMIE pro technické školy

Kniha je určena zájemcům, studentům a učitelům vysokých škol, zejména technického zaměření. Text seznamuje čtenáře se základy makroekonomie z pohledu člověka technicky a matematicky zaměřeného, proto je výklad knihy pozitivní, oproštěný od jakýchkoliv normativních soudů. Přesto je kniha potřebná pro čtenáře, kteří se zabývají aplikací makroekonomie v praxi. Problematika makroekonomie je vysvětlována z pohledu všeobecné teorie systémů, který není dosud prezentován v žádné ekonomické literatuře. Kniha je připravena jak pro vedení přednášek, tak pro praktickou aplikaci makroekonomie na cvičeních v rámci jednoho semestru. Přístup k danému tématu je netradiční, protože se předpokládá, že principy výkladu makroekonomie budou použity i v jiných předmětech na technických školách.

Miroslav Máče, Pavel Rousek


■ Vykládat makroekonomii na základě nabídky a poptávky, nebo obecné teorie systémů? ■ Vykládat makroekonomii prostřednictvím modelů, nebo normativních soudů? ■ Je makroekonomie společenskou, nebo exaktní vědou? ■ Přehledná teorie doplněná příklady – vše uvnitř

Makroekonomie je královskou vědou. Mnozí se domnívají, že jde pouze o společenskou vědu. Mýlí se, neboť nechtějí poznat její matematickou podobu, bez níž nelze její empirické poznatky zobecňovat formou modelů chování společnosti. Řízení společnosti bez modelů je jen jejím ovládáním. Takové řízení je minulostí.

Miroslav Máče, Pavel Rousek


Grada Publishing, a.s.

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Edice Finanční řízení

Ing. Miroslav Máče, CSc., Ph.D., Ing. Pavel Rousek, Ph.D.

Makroekonomie pro technické školy TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE:

Vydala GRADA Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 5069. publikaci Foto na obálce allphoto.cz Realizace obálky Vojtěch Kočí Sazba Antonín Plicka Odpovědná redaktorka Ing. Milada Kmochová Počet stran 216 První vydání, Praha 2013 Vytiskla Tiskárna PROTISK, s.r.o., České Budějovice © GRADA Publishing, a.s., 2013 ISBN 978-80-247-4575-6 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE:

ISBN 978-80-247-8365-9 (ve formátu PDF) GRADA Publishing: tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400, www.grada.cz

Obsah 1. Úvod do studia makroekonomie 1.1 Makroekonomie a mikroekonomie 1.2 Klasická teorie 1.3 Keynesova teorie 1.4 Monetarismus 1.5 Hlavní školy současné makroekonomie

7 7 8 9 10 12

2. Peněžní toky v ekonomice 2.1 Stacionární dvousektorová ekonomika 2.2 Evoluční dvousektorová ekonomika 2.3 Evoluční třísektorová ekonomika 2.4 Evoluční čtyřsektorová ekonomika

13 13 13 14 15

3. Makroekonomické veličiny 3.1 Produkt 3.2 Cenová hladina a inflace 3.3 Zaměstnanost 3.4 Peněžní zásoba 3.5 Úroková míra 3.6 Měnový kurz

18 18 23 29 31 38 43

4. Rovnováha na trzích 4.1 Trh zboží a služeb 4.2 Trh peněz a kapitálu 4.3 Veřejný sektor 4.4 Zahraničí 4.5 Trh práce

51 51 66 102 112 124

5. Všeobecná rovnováha 5.1 Hospodářské cykly 5.2 Makroekonomická regulace 5.3 Makroekonomická stabilizace

134 134 138 145

6. Inflace 6.1 Agregovaná poptávka a nabídka 6.2 Příčiny inflace 6.3 Zastavení inflace 6.4 Inflace, nezaměstnanost a produkt 6.5 Míra inflace a míra růstu reálného důchodu

153 153 157 160 160 168

7. Makroekonomická politika státu 7.1 Hospodářská politika 7.2 Cíle hospodářské politiky 7.3 Nástroje hospodářské politiky

178 178 178 180

8. Trvale udržitelný rozvoj 8.1 Fiskální politika 8.2 Měnová politika 8.3 Model dlouhodobého ekonomického růstu

184 184 186 187

PŘÍLOHA (seminární práce) P.1 Vztah fiskální a monetární politiky

193 193

DODATEK (cvičení 1) D.1 Vazby mezi systémy

208 208

Seznam zkratek

213

Rejstřík

216

Úvod do studia makroekonomie

7

1. Úvod do studia makroekonomie 1.1 Makroekonomie a mikroekonomie Procesy, které probíhají ve společnosti, jsou vzájemně propojené. Vlastní ekonomické jevy jsou tím značně ovlivňovány a ve své výsledné podobě jsou neoddělitelnou součástí složitě strukturovaného komplexu společenských procesů. Společnost (ekonomika) se čas od času dostává do obtížných a nežádoucích situací, jako jsou např. inflace, nezaměstnanost, recese, stagflace, pasivní platební bilance, nestabilita měnových kurzů apod. A tak úkolem vědy (ekonomie) je vyvíjet určité techniky (vědecké přístupy), které umožňují pochopení těchto jevů a jejich zvládnutí. Nestačí však jen zjišťovat fakta. Je také třeba provádět rozbory, testovat ekonomické teorie, získávat celistvý obraz skutečnosti a na jeho základě skutečnost upravovat. K tomu slouží ekonomie jako vědecká teorie o ekonomice, a to jak mikro ekonomie, tak i makroekonomie. Mikroekonomie sleduje chování jednotlivých ekonomických subjektů, tzn. podnikatelů, spotřebitelů, firem, domácností, bank a státu. Makroekonomie zkoumá vývoj ekonomiky jako celku, vyjádřený v agregovaných veličinách, jako jsou např. zaměstnanost, inflace, hrubý národní produkt, cenová hladina, úroková sazba, měnový kurz apod. Zkoumá faktory, které determinují úroveň agregovaných veličin, a také vzájemné vztahy ve vývoji těchto veličin. Ekonomie, jako každá vědecká disciplína, přetváří realitu do podoby zjednodušených modelů. Tak jako každý model není ani makroekonomický model v pravém smyslu „realistický“, neboť zachycuje jen zlomek vztahů reálného světa a od většiny proměnných abstrahuje. Model je však nepostradatelnou metodou poznání. Jelikož je model vždy jen zjednodušením reality, neboť jeho smyslem není věrně kopírovat realitu, ale pochopit ji, vzniklo ve 20. století několik různých přístupů k makroekonomii. Nejdůležitějšími přístupy jsou klasická teorie, Keynesova teorie a novodobý monetarismus M. Friedmana. Při zkoumání rozlišujeme ekonomiku uzavřenou nebo otevřenou. V uzavřené ekonomice se neberou v úvahu vztahy k okolnímu světu, v otevřené ekonomice se tyto vztahy zohledňují. Z hlediska jedné země rozlišujeme trhy vnitřní a mezinárodní. Okolí domácí ekonomiky tvoří zahraničí.

8

Makroekonomie pro technické školy

1.2 Klasická teorie Ekonomie vznikla jako jednotný výklad hospodářských jevů a procesů, a to především v podnikové sféře (účetnictví, podnikové hospodářství). Základní přístup byl v předpokladu, že národní hospodářství je prostým součtem jednotlivých hospodářských subjektů. Na základě této koncepce vznikla tzv. klasická ekonomická teorie, která vyšla z prací anglických ekonomů Adama Smitha (1723–1790) a Davida Ricarda (1772–1823). Základním kamenem klasické teorie byla tržní ekonomika, předpokládající, že existuje rovnováha mezi nabídkou a poptávkou. Klasická teorie rozlišovala tři trhy: trh zboží, trh peněz a trh práce. Další složkou této teorie byly dva mechanismy: kvantitativní rovnice a produkční funkce. Na každém trhu podle klasické teorie působí nabídka a poptávka. Máme tedy tři dvojice nabídek a poptávek: • nabídka a poptávka po zboží (zde hraje roli cena a množství); • nabídka a poptávka po penězích (zde hraje roli úroková míra a volné peníze); • nabídka a poptávka po práci (zde hraje roli průměrná mzdová sazba a počet pracovníků). Jestliže se vytvořila na těchto trzích rovnováha (všeobecná rovnováha, „vyčistění trhů“), vznikly tři dvojice rovnovážných hodnot: • rovnovážná cena Pe a rovnovážný reálný produkt (množství) Ye; • rovnovážná úroková míra re a rovnovážné množství peněz v oběhu Me; • rovnovážná reálná průměrná mzdová sazba we = [W/L]e a rovnovážný počet pracujících Le. Na trhu peněz se vytvoří při rovnovážném Me rovnovážný úrok re. Ve shodě s mikroekonomickou teorií předpokládáme, že při dokonalé soutěži je úroková míra rovna míře průměrného zisku r. Celkový produkt se prodává za průměrnou cenu Pe, což znamená, že bylo vyrobeno množství Y/Pe. Klasická teorie věří, že výrobky jsou kupovány za výrobky, tzn. že nabídka vyvolává automaticky poptávku (J. B. Say, 1767–1832). Tato formulace Sayova zákona předpokládá, že ať se vyrobí cokoli, uskuteční se při výrobě určité platby (mzdy, úroky, zisk atd.), které přijdou na trh a vytvoří poptávku ve stejné výši, jako má toto vyrobené zboží, které představuje nabídku. Z toho se vyvozuje, že za volné soutěže nejsou potíže v reprodukčním procesu a že hospodářství


9

automaticky směřuje k trvalému, plnému využití výrobních sil a k trvalému rozšiřování výroby. Klasická teorie věří, že se nakonec všechny trhy „vyčistí“, tj. zbytečné zboží, zbytečné peníze a zbyteční pracovníci z trhů zmizí (neříká se, co se s nimi stane). Vychází ze Sayova zákona trhů, neboť nabídka se rovná poptávce na všech trzích a hospodářství se dostane touto cestou (vlastně podle Sayova zákona) vždy nakonec do rovnováhy. Podle klasického modelu se trhy vyčisťují vždy, ale na úkor trhu práce, který se jako jediný nemůže bránit, neboť nemá jako ostatní trhy rezervy kapitálu. Proto klasický model nemá žádné řešení na to, jak zabránit nedobrovolné nezaměstnanosti (což je hlavní zlo krizí). Podle klasické teorie je sice fungování hospodářství vysvětleno, systém se vždy nakonec ustálí, ale za cenu velkých ztrát ze zaměstnané pracovní síly. Drasticky se to ukázalo za „velké“ krize 30. let 20. století, kdy počty nezaměstnaných dosahovaly zcela neúměrné výše. Můžeme konstatovat, že klasický model je jen model vysvětlující, nikoli „léčící“.

1.3 Keynesova teorie Podobnou kritiku klasické teorie a jejího modelu provedl jeden z nejslavnějších ekonomů 20. století, anglický ekonom John Maynard Keynes (1883–1946). Zatímco klasičtí ekonomové kázali, že přetrvávající nezaměstnanost je vyloučena, přichází Keynes s myšlenkou, že je možno státní regulací napravovat vady tržního hospodářství. Stát podle Keynese může v případě potřeby provést určitá opatření, která zabrání postižení trhu práce nedobrovolnou nezaměstnaností. Keynes ve své teorii ukazuje, že klasický model je špatně konstruován ve dvou svých složkách: ve svém pojetí trhu zboží a dále v pojetí trhu peněz. Keynes zavedl pojem agregované poptávky, v níž se agregované výdaje utvářejí podle spotřební funkce a na základě investičního rozhodování. Keynes tvrdil, že ceny a mzdy jsou nepružné či strnulé. Zavedením těchto dvou nových prvků Keynes vyvolal revoluci v makroekonomii. Keynes tvrdí, že mzdy a ceny jsou strnulé a nevzniká žádný ekonomický tlak, který ekonomiku vrací k plné výrobě a zaměstnanosti (potenciální úrovni). Tak se nezaměstnanost může stát trvalým rysem průmyslové ekonomiky. Země tak může setrvávat v podmínkách vysoké nezaměstnanosti a značné bídy po mnoho let, protože neexistuje rovnovážný mechanismus, který by zajistil rychlý návrat produktu k jeho potenciální úrovni. Proto musí vláda monetární nebo fiskální

10


politikou stimulovat návrat ekonomiky k plné zaměstnanosti, např. prostřednictvím vládních nákupů. Vláda je tak schopna při plném užívání hospodářské politiky zajistit, aby se ekonomika pohybovala směrem k žádoucí výši produktu a zaměstnanosti. Definice peněžních toků mezi jednotlivými subjekty (domácnosti, firmy, stát a zahraničí) je dle Keynese významným krokem nejen k vytvoření národních účtů, ale i k definici makroekonomického systému. Peněžní toky mezi subjekty může zjednodušeně znázornit následující tabulka. Výdaje/příjmy

Firmy

Firmy

Domácnosti

Stát

Důchod (Y)

Domácnosti

Spotřební výdaje (C) Úspory (S) → Investice (I)

Stát

Vládní nákupy (G)

Zahraničí

Export (X)

Zahraničí Import (IM)

Daně (T) Transfery (Tr)

Poznámka: V této tabulce je produkční role státu přičleněna firmám. V řádcích tabulky jsou výdaje a ve sloupcích jsou příjmy.

Úspory (S) → Investice (I) značí, že se úspory prostřednictvím finančního trhu transformují na investice, které vstupují do firem. Proto se z dlouhodobého hlediska předpokládá S = I, z krátkodobého pohledu může být tato rovnost zajišťována vládními výdaji, které jsou financovány z úspor. Důchod se realizuje na trhu výrobních faktorů (práce, půda, kapitál). Další toky jsou zprostředkovány trhem komodit (zboží a služeb). Salda toků (příjmy minus výdaje) pro jednotlivé subjekty lze popsat tabulkou (vzniklou z předchozí, pokud položky řádků odečítáme od položek sloupců pro daný sektor).

1.4 Monetarismus Zakladatelem novodobého monetarismu je Milton Friedman (1912–2006). Friedman ukázal, že poptávka po penězích nezávisí jen na důchodu a na úrokové míře, ale je mnohem složitější veličinou. Na držbu peněz pohlíží jako na danost (nevysvětluje, proč jednotlivci drží peníze). Pro Friedmana jsou peníze aktivem, které přináší svému majiteli tok peněžních služeb. Předpokládá klesající míru substituce mezi penězi a stat-


11

ky, tj. čím více peněz má jednotlivec v poměru k danému souboru statků, tím pravděpodobněji vydá část peněz na další spotřebu, aby tím vyrovnal své mezní užitky. Friedmanova hypotéza naznačuje možnost substituce mezi penězi a spotřebními statky, a tím i velmi rozsáhlý přímý dopad na agregovanou poptávku při nadměrném růstu (nebo poklesu) peněžních zůstatků. Naproti tomu Keynes se domnívá, že zahálející peněžní zůstatky budou vydány na nákup finančních aktiv a nikoli na spotřební komodity. Poptávku po penězích podle Friedmana ovlivňuje řada faktorů. Prvním faktorem je bohatství nebo tzv. permanentní důchod (W). Jde o současnou hodnotu všech budoucích důchodů. Dalšími faktory jsou očekávané výnosy z peněžních a alternativních aktiv [peněz (rd) a cenných papírů nesoucích fixní úrok (r0) a cenných papírů s proměnlivým výnosem (ra)]. Poptávku po penězích dále ovlivňuje očekávaná míra inflace (ri), resp. očekávaná cenová hladina (P). Formálně lze poptávku po penězích vyjádřit zápisem:

V uvedeném vzorci se každá kategorie výdajů považuje za substitut peněz, proto každá změna peněžní nabídky (zejména každá její expanze) vyvolá peněžní nerovnováhu v běžných (aktuálně platných) cenách, která prostřednictvím přelévání způsobí nerovnováhu poptávky a ceny na téměř každém kroku. Klasická monetární ekonomie zachycená např. v cambridgeském přístupu hotovostního zůstatku tvrdí, že jednotlivci poptávají peníze pouze pro transakční účely. Držba peněz bude udržována na minimální úrovni nezbytné k uspokojení transakčních potřeb. Poptávka po penězích MD se předpokládá proporcionální k důchodu Y. Vezmeme-li v úvahu cenovou úroveň P, pak pro tuto poptávku lze psát MD = k P Yr, kde veličina k se nazývá cambridgeská konstanta. Moderní monetaristé tvrdí, že individuální poptávka po penězích není výlučně funkcí úrokové sazby a důchodu, ale je ovlivňována výstupy z širokého spektra fyzických a finančních aktiv. Jednotlivci se budou snažit o to, aby výnosová míra u posledních jednotek daného souboru fyzických a finančních aktiv, které si tito jednotlivci mohou zakoupit, byla všude stejná. Na peníze se tak nahlíží jako na substitut všech ostatních aktiv, poptávka po penězích je tedy funkcí jejich výnosových měr. Monetaristé zastávají názor, že funkce peněžní poptávky je statisticky lépe determinována než spotřební nebo investiční funkce.

12


Naproti tomu v keynesiánském systému se peníze chápou jako substitut finančních aktiv, proto pouze jejich výnosová míra (úroková sazba) ovlivňuje poptávku po penězích. Jestliže pak v praxi výnosové míry všech fyzických a finančních aktiv tíhnou ke vzájemné rovnosti, úroková sazba může zřejmě sloužit jako jejich výstižný reprezentant.

1.5 Hlavní školy současné makroekonomie Ve 20. století vzniklo několik různých teoretických přístupů k makroekonomii. Spolu s původní klasickou teorií a původní Keynesovou teorií, jde o následující seznam minulých i současných makroekonomických přístupů: 1. klasická teorie (Smith, Ricardo, Marshall, Pigou); 2. moderní kvantitativní čili monetaristická teorie (Friedman, Schwarzová, Meiselman); 3. nová klasická ekonomie – teorie racionálních očekávání a neustálého vyčisťování trhů (Lucas, Sargent, Wallace, Barro, Muth, McCallum); 4. ekonomie strany nabídky (Laffer, Wanniski); 5. Keynesova teorie (Keynes, Hicks, Hansen, Samuelson, Phillips, Harrod, Domar); 6. nová keynesiánská ekonomie (Taylor, Phelps, Stiglitz, Schultz); 7. post-keynesiánská teorie (Clower, Leijonhufvud, Kaldor, Robinsonová, Davidson, Weintraub, Galbraith); 8. institucionalistická či institucionální teorie (Coase, North, Ostrom, Williamson, Arrow); 9. teorie veřejné volby (Buchanan, Arrow).

13

Peněžní toky v ekonomice

2. Peněžní toky v ekonomice 2.1 Stacionární dvousektorová ekonomika Stacionární ekonomika obsahuje pouze dva sektory: podniky (firmy) a spotřebitele (domácnosti). Vláda (stát) v ní nevyvíjí žádnou aktivitu a ekonomické kontakty se zahraničím jsou nulové. Firmy ani domácnosti v této ekonomice ani nespoří, ani neinvestují. Tím, že nikdo nespoří (neexistují investice), kapitál se nemění. Z tohoto důvodu se takové hospodářství označuje jako stacionární ekonomika. spotřební výdaje (C)

Trhy finální produkce

výdaje na produkt (Y)

Domácnosti

Firmy

národní důchod (Y) Poznámka:

identita: subjekty: trhy:

Trhy práce a kapitálu

platby za výrobní faktory

Y=C firmy a domácnosti finální produkce, práce a kapitálu

Obr. 1 Stacionární ekonomika se dvěma sektory

2.2 Evoluční dvousektorová ekonomika Evoluční ekonomika předpokládá, že firmy i spotřebitelé budou spořit část svého důchodu a své úspory investovat. Úspory označujeme S a vymezujeme je jako součet opotřebení kapitálu, úspor podniků a úspor spotřebitelů. Spotřební výdaje značíme C. Pak platí Y = C + S. V evoluční ekonomice se celkové produktivní vybavení (statky sloužící k výrobě) mění v důsledku čistých investic. Pokud jsou čisté investice (čili přírůstek kapitálu) větší než nula, roste zásoba kapitálu, kte-

14


rou disponuje daná společnost. Pak tržní hodnota prodávané produkce (ex-post) je Y = C + I, kde I jsou hrubé investice. Porovnáme-li uvedené rovnice, pak dostáváme rovnost hrubých investic a úspor I = S, která platí ex-post. Přeměna úspor v investiční výdaje probíhá na třetím typu trhů – na finančních trzích. Tyto trhy absorbují úspory, které slouží k financování investic. Problémem je, že všechny plánované úspory se často nepřeměňují v plánované investiční výdaje. Proto cílem makroekonomické regulace je zajistit tuto rovnost. spotřební výdaje (C) Trhy finální produkce


investiční výdaje (I) úrok

Domácnosti

úspory (S)


identita:

Firmy Finanční trhy


invest. fondy


Y=C+I

Obr. 2 Evoluční ekonomika se dvěma sektory

2.3 Evoluční třísektorová ekonomika Evoluční třísektorová ekonomika je oproti evoluční dvousektorové ekonomice rozšířena o aktivní zapojení státu (vlády). Vláda hospodaří se státním rozpočtem, který má příjmovou a výdajovou stranu. Příjmy státního rozpočtu jsou tvořeny daněmi T, výdaje mohou mít podobu transferů Tr nebo státních nákupů G. Za transfery se pokládají výdaje, které nevyžadují žádnou protihodnotu. Příkladem transferů mohou být starobní důchody, podpory v nezaměstnanosti a další platby tohoto charakteru. Státní nákupy jsou výdaje, za které stát obdrží statek nebo službu z trhu finální produkce. Příkladem je většina veřejných zakázek, stavba a údržba infrastruktury, školství, zdravotnictví apod. Hospodaří‑li stát se schodkovým rozpočtem (příjmy < výdaje), je nucen vstoupit na finanční

15


trhy s žádostí o státní výpůjčku, která je v následujících letech doprovázena splátkami jistiny vč. úroků. Upravená identita má podobu Y = C + I + G, protože produkt je tvořen soukromou spotřebou domácností, soukromými investicemi firem a státními nákupy. Trhy finální produkce spotřební výdaje (C)

státní nákupy (G)


investiční výdaje (I)

Stát daně (T) transfery (Tr) Domácnosti

státní výpůjčky

Firmy

úrok úspory (S) Finanční trhy


identita:


investiční fondy


Y=C+I+G

Obr. 3 Evoluční ekonomika se třemi sektory

2.4 Evoluční čtyřsektorová ekonomika Otevřená ekonomika je charakteristická tím, že na chod národního hospodářství působí zahraniční subjekty. Obsahuje čtyři sektory (domácnosti, firmy, stát a zahraničí), které vstupují na tři typy trhů (trhy finální produkce, trhy práce a kapitálu a finanční trhy). Domácnosti svoje příjmy z vlastnictví výrobních faktorů rozdělují na spotřební výdaje (nakupují za ně výrobky a služby na trzích finální produkce), úspory a platí daně. Kromě příjmů z vlastnictví výrobních faktorů mohou domácnosti

16


získávat od státu transferové platby. Transfery jsou platby vlády jiným subjektům, za něž vláda nezískává jako protihodnotu služby výrobních faktorů, kterými tyto subjekty disponují (mezi transferové platby patří např. výplaty starobních důchodů, dávek státního pojištění v nezaměstnanosti apod.). Rozdíl mezi transfery a daněmi, které platí domácnosti, označujeme jako čisté daně. Daně jsou vyšší než transfery, takže stát snižuje o čisté daně příjmy domácností z vlastnictví výrobních faktorů. Firmy platí domácnostem za použití jejich výrobních faktorů a získávají tak tržby z prodané produkce. Firmy též získávají na finančních trzích umístěné úspory a přeměňují je v investiční výdaje. Stát své příjmy získává z daní, které mu v našem modelu odvádějí domácnosti. Stát za tyto prostředky nakupuje výrobky a služby nebo vyplácí transfery. Příjmy vlády mohou být vyšší než její výdaje – v tomto případě má vláda pozitivní úspory, které může umístit na finančních trzích. V opačném případě (když jsou její výdaje větší než příjmy, čili má negativní úspory) se vláda zadlužuje u podnikatelského nebo spotřebitelského sektoru prostřednictvím finančních trhů. Zahraničí je čtvrtým sektorem, za který se považují všechny druhy subjektů s příslušností k jinému než sledovanému území. Zahraničí může odčerpávat z domácí ekonomiky finanční prostředky, je-li k nám importováno zboží nebo dochází-li k odlivu kapitálu. Naopak k nám připlývají finance exportem zboží a služeb či přílivem zahraničního kapitálu.

17


Zahraničí

dovoz (D)

vývoz (X)

Trhy finální produkce spotřební výdaje (C)

státní nákupy (G)

transfery (Tr) Domácnosti úspory (S)

investiční výdaje (I)

Stát

daně (T)


státní výpůjčky

úrok Finanční trhy

Firmy investiční fondy

příliv kapitálu odliv kapitálu národní důchod (Y) Poznámka:

identity:



Y+D=C+I+G+X Y=C+I+G+X–D Y = C + I + G + NX Y = A + NX

Obr. 4 Evoluční ekonomika se čtyřmi sektory Poznámka: Z hlediska řízení ekonomiky jsou podstatné informační toky. Proto další výklad spočívá na informačních tocích, které zahrnují i finanční toky. Důsledkem tohoto přístupu je výše uvedený vývoz (X), kde finanční tok má obrácený směr než informační tok. Abychom mohli sledovat informační toky, musíme definovat základní makroekonomické veličiny.

18

*


3. Makroekonomické veličiny Národní hospodářství je popsáno souborem agregovaných veličin, jimž se říká makroekonomické agregáty. Základními makroekonomickými agregáty jsou produkt, agregované výdaje, celková zaměstnanost (a nezaměstnanost), peněžní zásoba, pozice vůči zahraničí apod.

3.1 Produkt Makroekonomický koloběh vyjadřuje pohyb výchozí makroekonomické veličiny – produktu (a jemu odpovídajícího důchodu). Produkt představuje souhrn hodnoty všech vytvořených statků a služeb za sledované období (nejčastěji rok). Běžně bývá uváděna míra jeho růstu, která vyjadřuje procentuální přírůstek hodnoty vytvořených statků (např. + 3 % ročně). Přesněji řečeno může jít o cyklický výkyv produktu, zatímco ekonomický růst vyjadřuje dlouhodobý trend vývoje produktu. Druhů produktu existuje celá řada. a) dle možností ekonomiky a jejího skutečného výkonu: –– skutečný produkt (Y) – skutečně vyrobené statky a služby; –– potenciální produkt (Y*) – možná produkce při optimálním využití všech dostupných výrobních faktorů. b) dle způsobu přepočtu vyrobených statků na jejich hodnotu: –– nominální produkt (Y) – v běžných cenách (cenách aktuálního období); –– reálný produkt (Yr) – ve stálých cenách (cenách základního období). c) dle zahrnutých investic: –– hrubý produkt – zahrnuje veškeré investice (obsahuje tedy hrubé investice); –– čistý produkt – zahrnuje pouze přírůstek investic bez obnovovacích investic, které nahrazují opotřebený kapitál (obsahuje tedy čisté investice). d) dle zahrnutých statků a služeb: –– domácí produkt – statky a služby vyprodukované na definovaném území; –– národní produkt – statky a služby vyprodukované definovanými výrobními faktory. Poznámka: Na základě tohoto členění můžeme teoreticky definovat 16 druhů produktů (např. skutečný reálný hrubý domácí produkt).

Makroekonomické veličiny

19

3.1.1 Hrubý domácí produkt Z výše uvedeného plyne, že: čistý domácí produkt = hrubý domácí produkt – opotřebení kapitálu Měření opotřebení kapitálu je obtížné, proto ekonomové využívají obvykle hrubý domácí produkt (HDP). Podle toho, v jakých cenách jej měříme, rozlišujeme nominální HDP a reálný HDP. Změny nominálního produktu odrážejí jak změny v množství produkce, tak i změny cenové hladiny; v reálném produktu se projeví pouze změny produkce. Měření domácího produktu K měření domácího produktu se používají tři základní metody: • výrobková; • výdajová; • a důchodová. Výrobková metoda využívá pro výpočet součet hodnoty výrobků a služeb vyprodukovaných v daném období. Každý výrobek se do domácího produktu započítává pouze jednou, proto každý výrobce připočítá jen jeho přidanou hodnotu, tj. rozdíl mezi hodnotou jeho výstupů a hodnotou jim používaných vstupů, které jsou výstupem předchozí výroby. Pak platí: Σ přidaných hodnot = domácí produkt Výdajová metoda měření domácího produktu vychází z poznatku, že peněžní výdaj na zboží je roven hodnotě tohoto zboží. V agregovaném vyjádření proto platí: domácí produkt = agregované výdaje Agregované výdaje jsou součtem výdajů všech subjektů na zboží a služby v daném období (finální produkty). Rozeznáváme čtyři druhy výdajů: • • • •

spotřební výdaje domácností (C); investiční výdaje firem (I); vládní nákupy státu (G); a čistý vývoz zahraničí (NX).

20


Pak C + I + G + NX = X

(1)

Rozlišujeme tři typy investic: • investice firem do fixního kapitálu (budovy, stroje apod.); • investice firem do zásob; • a investice domácností do bytové výstavby. Důchodová metoda je založena na faktu, že každý výdaj je něčím důchodem. Neuvažujeme‑li daně, platí jednoduchá národohospodářská identita: agregované výdaje = agregované důchody Základními důchody jsou mzdy, nájemné, úroky a zisky. Ačkoli odpisy a nerozdělené zisky nejsou osobními důchody, nahlížíme na ně v tomto případě jako na důchody vlastníků firmy.

3.1.2 Národní důchod Výše bylo uvedeno, že za důchod se ekonomicky považují veškeré platby za poskytnutí výrobních faktorů. Patří sem tedy mzda za práci, renta za půdu, úrok za uspořený kapitál a zisk za investovaný kapitál. Odečteme-li od domácího produktu nepřímé daně, dostaneme makroekonomický agregát, který se nazývá národní důchod. Ten je součtem všech individuálních důchodů. Pak platí: domácí produkt = národní důchod + nepřímé daně

3.1.3 Disponibilní důchod Vládní nákupy zboží a služeb představují samostatnou položku agregovaných výdajů. Ty výdaje, které nejsou nákupy zboží a služeb (starobní důchody, podpory v nezaměstnanosti, subvence zemědělcům apod.), nazýváme transfery, nejsou součástí produktu, avšak představují zvýšení důchodu. Když od důchodu odečteme přímé daně a přičteme transfery, dostaneme disponibilní důchod, pro který v agregovaném vyjádření platí: disponibilní důchod = národní důchod – přímé daně + transfery


21

Upravíme-li rovnici, která vyjadřuje domácí produkt, nahrazením národního důchodu disponibilním důchodem, dostaneme: domácí produkt = disponibilní důchod + přímé daně – transfery + + nepřímé daně V symbolickém zápisu: Y = Yd + (T – Tr) kde

Y T Tr Yd

(2)

je domácí produkt daně (nepřímé i přímé) transfery disponibilní důchod

Což v souladu se vztahem (2) dává vztah Y = Yd + NT

3.1.4 Národní úspory a investice Rozložíme-li agregované výdaje na jednotlivé komponenty (levá strana rovnice) a zároveň domácí produkt vyjádříme jako složeninu z čistých daní a disponibilního důchodu (pravá strana rovnice), dostaneme: C + I + G + NX = Yd + NT kde

C I G NX NT Yd

(3)

je spotřeba investice vládní nákupy (veřejné výdaje na zboží a služby) čistý export, tj. rozdíl exportu a importu (X – D) čisté daně, tj. rozdíl daní a transferů (T – Tr) disponibilní důchod

Výše bylo uvedeno, že disponibilní důchod zahrnuje jednak osobní důchody domácností a jednak odpisy a nerozdělené zisky firem. Domácnosti část důchodu spoří a část vydávají na spotřebu. Odpisy a nerozdělené zisky firem budeme považovat za úspory firem. Z uvedeného vyplývá, že disponibilní důchod se dělí na spotřebu a úspory: Yd = C + S kde

S

(4) jsou úspory domácností a firem, neboli soukromé úspory.

22


Pak rovnici (3) vyjádříme ve tvaru: C + I + G + NX = NT + C + S

(5)

Odečtením spotřeby C z obou stran rovnice a převodem vládních nákupů G na pravou stranu, dostaneme: I + NX = S + (NT – G)

(6)

Pravá strana rovnice tak představuje národní úspory, skládající se ze soukromých úspor S a z veřejných úspor (NT – G), které lze ztotožnit s přebytkem veřejných rozpočtů. ██ Příklad 1: (cvičení 1) Zadání: a) Z následujících údajů vypočtěte hrubý domácí produkt a čistý domácí produkt (v mld. Kč): spotřeba statků 1 500, spotřeba služeb 1 000, investice domácností 100, investice firem 400, opotřebení kapitálu (amortizace) 100, vládní nákupy 1 000, vývoz 1 000, dovoz 1 100. b) Z následujících údajů vypočtěte národní důchod, hrubý domácí produkt a čistý domácí produkt (v mld. Kč): hrubé mzdy 3 000, inkasované úroky 300, placené úroky 100, dividendy 200, nerozdělené zisky 300, opotřebení kapitálu (amortizace) 100, nepřímé daně 100.

23


Řešení: PRODUKČNÍ METODA (zadání a)

DŮCHODOVÁ METODA (zadání b)

spotřeba statků

1 500

Hrubé mzdy

spotřeba služeb

1 000

Renty

Spotřební výdaje C

2 500

investice domácností

100

investice firem

400

Investiční výdaje I vývoz – dovoz

1 000 −1 100 −100

HDP ČDP

0 300 −100

Čisté úroky

1 000

Čistý export – opotřebení kapitálu

– placené úroky 500

Vládní nákupy G

inkasované úroky

3 000

3 900 −100

200

nerozdělené zisky

300

Zisky

500

Odpisy (amortizace)

100

Nepřímé daně

100

HDP – opotřebení kapitálu

3 800

200

dividendy

ČDP

3 900 −100 3 800

Národní důchod = hrubé mzdy + renty + čisté úroky + zisky = 3 000 + 0 + + 200 + 500 = 3 700 █ Doporučení: K úspěšnému prostudování následujícího textu je potřebná znalost vazeb v rámci systému, vykládaných v obecné teorii systémů, uvedených v dodatku této knihy.

3.2 Cenová hladina a inflace Ceny v ekonomice mají tendenci rok od roku růst a občas jsou zvýšení cen velmi rychlá. Kdykoli se zvýší nominální hrubý národní produkt (dále jen produkt), zvyšuje se cenová složka spolu s produktem. Ceny mají navíc tendenci růst i tehdy, existuje-li v ekonomice značná nezaměstnanost a nadměrné kapacity. Tento vývoj cen vede ke zvyšování agregované cenové hladiny a tudíž k inflaci. K inflaci dochází, roste-li celková cenová hladina. Míra inflace je definována jako míra změny cenové hladiny (např. měřené indexem spotřebitelských cen) a vyjadřuje se následovně:

24


kde

πt P Pt Pt–1

(7)

míra inflace běžného období (t) relativní změna cenové hladiny v běžném období (t) cenová hladina (cenový index) běžného období (t) cenová hladina (cenový index) základního období (t–1)

Inflace tak měří trend průměrné cenové hladiny. Inflace měří míru změny cenové hladiny. Vývojovou tendenci celkové cenové hladiny měříme sestavováním cenových indexů, které představují průměry spotřebitelských cen a cen výrobců (v jednotlivých odvětvích). Cenový index je vážený poměr jednotlivých cen, kde je váha ceny každé komodity dána jejím ekonomickým významem. Nejdůležitější cenové indexy jsou index spotřebitelských cen (CPI), index cen výrobců (PPI) a deflátor hrubého národního produktu. Ceny jednotlivých komodit, mezd a dalších ekonomických proměnných, se utvářejí na trhu. Trh je nástrojem (zařízením, místem), jehož prostřednictvím kupující a prodávající určitého zboží vstupují do vzájemných interakcí, aby určili cenu zboží a množství, jež se nakoupí a prodá. V tržním systému má všechno svou cenu – každé zboží a každá služba. Dokonce i různé druhy lidské práce mají ceny, totiž mzdové sazby. Za to, co prodáváme, dostáváme důchod a tento důchod používáme k nákupu toho, co potřebujeme. Tržní ekonomika prostřednictvím cen uvede do souladu kupujícího a prodávajícího (nabídku a poptávku) na každém z těchto trhů, a tím řeší současně tři problémy: • co se bude vyrábět (jaké věci vyrábět); • jak se bude vyrábět (jak věci vyrábět); • pro koho se bude vyrábět (kdo bude věci spotřebovávat). Základními nástroji, ukazujícími jak se ustavuje tržní rovnováha, jsou nabídka a poptávka na konkurenčních trzích jednotlivých komodit. Za tímto účelem definujeme nabídkovou a poptávkovou křivku. Tržní cenu pak vymezuje průsečík těchto dvou křivek. Vztah mezi tržní cenou a nakupovaným (poptávaným) množstvím vyjadřuje poptávková funkce nebo poptávková křivka (zákon

25


k lesající poptávky). Vztah mezi tržní cenou a mezi množstvím zboží, které jsou výrobci ochotni vyrábět a prodávat, je dáno nabídkovou funkcí nebo nabídkovou křivkou (zákon rostoucí nabídky). ██ Příklad 2: (cvičení 2) Zadání: a) Znáte rovnici nabídky QS = −1 000 + 100 P a poptávky QD = 101 000 − 100 P. Určete rovnovážné množství (QE) a rovnovážnou cenu (PE), trh graficky znázorněte a popište situaci, kdy je cena 530 Kč/ks. b) Růst výrobních nákladů firmy sníží nabídku (posun křivky S doleva). Nová rovnice nabídky má podobu QS = −11 000 + 100 P. Odvoďte dopad na rovnovážné množství a rovnovážnou cenu, trh graficky znázorněte a porovnejte se zadáním 2a). c) S příchodem zboží do módy po něm roste poptávka (posun D doprava), poptávková rovnice má nyní tvar QD = −151 000 − 100 P. Odvoďte dopad na rovnovážné množství a rovnovážnou cenu, trh graficky znázorněte a porovnejte se zadáním 2a). Řešení – část a): Vycházíme z předpokladu, že k rovnováze dochází rovná-li se nabízené množství poptávanému množství: Q S = QD −1 000 + 100 P = 101 000 − 100 P 200 P = 102 000 P = 510 Dosazením P do zadaných rovnic se zjistí nabízené a poptávané množství. QS = −1 000 + 100 · 510 QD = 101 000 − 100 · 510 QS = QD = 50 000 P (Kč/ks)

0

10

490

500

PE = 510

520

P1 = 530

540

QS (tis. ks)

0

0

48

49

50

51

52

53

QD (tis. ks)

101

100

52

51

50

49

48

47

26


P přebytek

S

P1 = 530

PE = 510 E

D

QD = 48 tis.

QE = 50 tis.

QS = 52 tis.

Q

Obr. 5 Vyrovnávání rovnovážné ceny Při výchozí ceně 530 Kč/ks se na trhu projeví přebytek zboží. Firmy vyrábějí a nabízejí 52 tis. ks, zatímco domácnosti poptávají a spotřebovávají 48 tis. ks, zbývající 4 tis. ks jsou neprodané. Firmy ve snaze prodat svoje výrobky zlevňují. Při ceně 520 Kč/ks se přebytek sníží na 2 tis. ks. Trh se vyčistí při ceně 510 Kč/ks, kdy se prodá veškerá produkce. Poznámka: Obdobné mechanismy působí také na dalších trzích: • na trhu práce je vyrovnávacím mechanismem mezi nabídkou práce a poptávkou po práci mzdová sazba, • na finančním a kapitálovém trhu je vyrovnávacím mechanismem mezi nabídkou kapitálu (úsporami) a poptávkou po kapitálu (investicemi) úroková sazba, • na mezinárodním měnovém trhu je vyrovnávacím mechanismem mezi nabídkou měny a poptávkou po měně měnový kurz. Řešení – část b): Q S = QD −11 000 + 100 P = 101 000 − 100 P P = 560 Q = 45 000

27


Růst nákladů má za následek růst rovnovážné ceny na 560 Kč/ks a pokles rovnovážného množství na 45 tis. ks. S´

P

S F PF = 560 E PE = 510

D QF = 45 tis.

QE = 50 tis.

Q

Obr. 6 Pokles nabídky vlivem růstu nákladů Pokles nákladů (např. vlivem technologického pokroku) se projeví růstem nabídky a v konečném důsledku má opačný dopad. Poznámka: Všimněte si, že pokles nabídky je graficky vyjádřen posunem křivky nabídky směrem doleva (růst je znázorněn posunem doprava). Řešení – část c): Q S = QD −1 000 + 100 P = −151 000 − 100 P P = 760 Q = 75 000 Sledujeme růst rovnovážné ceny na 760 Kč/ks a růst rovnovážného množství na 75 tis. ks.

28


P S G

PF = 760 E

PE= 510

D´

D Q QE = 50 tis. QG = 75 tis.

Obr. 7 Růst poptávky vlivem módního trendu Naopak pokles módního trendu snižuje cenu i množství. Poznámka: Grafické znázornění růstu poptávky je posun křivky D doprava (pokles naopak doleva). █ Poznámka: Předpokladem řešení uvedených úloh je dokonale konkurenční trh, který vyžaduje: • • • •

velmi mnoho firem v odvětví; homogenní produkt; žádné bariéry vstupu na trh; nemožnost firmy ovlivnit cenu.

Dalšími předpoklady jsou neexistence externalit, veřejných statků a asymetrických informací. Při splnění všech těchto předpokladů dochází k vyčištění trhů.


29

3.3 Zaměstnanost K vytvoření makroekonomického produktu je zapotřebí určité množství výrobních faktorů, z nichž zvláštní pozornost bývá věnována práci. Znamená to, že s určitým objemem produktu je spojena určitá úroveň zaměstnanosti (resp. nezaměstnanosti).

3.3.1 Míra nezaměstnanosti Nezaměstnanost se měří pomocí míry nezaměstnanosti u, vyjádřené podílem nezaměstnaných na celkovém počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva, tj. kde

(8)

U počet nezaměstnaných (lidí, kteří jsou ochotni a schopni pracovat, ale nemají zaměstnání) L počet zaměstnaných (lidí, kteří pracují) L + U celkový počet pracovních sil (ekonomicky aktivní obyvatelstvo)

3.3.2 Formy nezaměstnanosti V průběhu času určitá část z celkového počtu pracovníků (L) ztrácí své pracovní místo. Důvodů pro ztrátu zaměstnání je mnoho. Můžeme je shrnout do tří až čtyř skupin: 1. Frikční nezaměstnanost, kdy lidé přecházejí z jednoho zaměstnání do jiného, se stejnou nebo podobnou kvalifikací. Je způsobena běžnými přesuny v nabídce a poptávce po výrobcích a službách. Tato nezaměstnanost je přechodná, trvá několik dní, maximálně několik týdnů. 2. Cyklická nezaměstnanost je způsobena poklesem v hospodářském cyklu – tj. snížením celkové úrovně výdajů v ekonomice. Trvá zpravidla několik měsíců, dokud nezačne opět růst národní produkce a dokud se nezvýší poptávka po práci. 3. Strukturální nezaměstnanost je způsobena hlavně změnami v požadované kvalifikaci u pracovníků, protože se změnily technologické podmínky výroby nebo došlo ke změnám v relativní konkurenční schopnosti jednotlivých odvětví. Strukturální nezaměstnanost může trvat i několik let a je spojena s rekvalifikací pracovníků.

30


4. Sezónní nezaměstnanost je další druh nezaměstnanosti. Vyčlení-li se samostatně, jedná se o nezaměstnanost v některých specifických profesích, které lze vykonávat pouze v určitou roční dobu (zemědělec, lyžařský instruktor apod.). Nedefinuje-li se tento typ nezaměstnanosti samostatně, je součástí frikční nezaměstnanosti.

3.3.3 Přirozená míra nezaměstnanosti Při posuzování rozsahu nezaměstnanosti se používá srovnávacího ukazatele, jímž je tzv. „přirozená míra nezaměstnanosti“ u*. Přirozená je taková míra nezaměstnanosti, při níž inflace nevykazuje tendenci ke zvyšování ani ke snižování. Představuje nejvyšší dlouhodobě udržitelnou míru zaměstnanosti a odpovídá potenciálnímu produktu země Y*. Velikost produktu Y*, vytvářeného při takovém rozsahu nezaměstnanosti, který odpovídá její přirozené míře, se nazývá úroveň produktu odpovídající přirozené míře, nebo také produkt při plné zaměstnanosti (potenciální produkt). Rozeberme nyní mechanismus, pomocí něhož ekonomika dosahuje stavu přirozené míry nezaměstnanosti. Děje se tak pomocí změn ve velikosti agregované nabídky, produktu a mezd. Mzdy jsou významnou složkou výrobních nákladů a určují se na trhu práce. Pokud se ekonomika nalézá ve vzestupné fázi hospodářského cyklu, pak poptávka po pracovní síle převyšuje její nabídku. Zaměstnavatelé zjistí, že mají potíže s najímáním kvalifikovaných pracovníků a mohou mít dokonce potíže s udržením současných zaměstnanců. Trh práce je v takovém případě napjatý. Firmy, pokud budou usilovat o získání dodatečných pracovníků, musí nabízet vyšší než stávající mzdy, aby své nové zaměstnance odlákaly od jiných firem. To vyvolá růst výrobních nákladů, který způsobí pokles zisku na jednotku výstupu. Firmy zareagují poklesem svých celkových výstupů. Důsledkem bude postupný pokles agregované nabídky, produktu a zaměstnanosti. Míra nezaměstnanosti, která byla nízká, vzroste na svou přirozenou úroveň. Popsaný proces lze vyjádřit následovně: ↑Yr → ↑P → ↓Yr , resp. ↓Yr → ↓P → ↑Yr


31

3.4 Peněžní zásoba Pohyb produktu je zprostředkován pohybem peněžních toků, proto je budeme dále zkoumat. Peníze lze charakterizovat jako v určité společnosti běžně přijímaný prostředek směny či placení. Mají největší míru likvidity, tj. schopnosti směnit se za jiné zboží. Jejich držba je spojena s nulovými nebo malými náklady.

3.4.1 Formy peněz Od svého vzniku prošly peníze několika vývojovými stupni: a) Komoditní peníze představují historicky nejstarší prostředek směny. Komoditními penězi se stávalo některé zboží, které více či méně splňovalo požadavky kladené na prostředek směny: trvanlivost, přenosnost, dělitelnost a nenáročnost údržby. b) Peníze z drahých kovů splňovaly v daleko větší míře požadavek dělitelnosti, uchovatelnosti, stejnorodosti a značné hodnoty, obsažené v malém množství. c) Papírové peníze se začaly používat na území Evropy ve 2. polovině 18. století a po jistou dobu obíhaly společně s penězi z drahých kovů. Bankovky jsou papírové peníze vydávané bankami, státovky jsou papírové peníze vydávané státem, vládou nebo panovníkem. d) Bankovní peníze jsou založeny na existenci bezhotovostního peněžního styku, který nahrazuje fyzický pohyb peněz jeho záznamem na příslušných účtech.

3.4.2 Tvorba peněz Při výkladu tvorby peněz budeme předpokládat, že komerční banka má povinnost ukládat u centrální banky povinné minimální rezervy ve výši centrální bankou stanoveného procenta z běžných vkladů (popř. i z termínovaných vkladů). Přebytek (skutečných) rezerv nad povinnými minimálními rezervami nazýváme dobrovolné rezervy. Centrální bankou stanovené procento z běžných vkladů nazýváme míra povinných minimálních rezerv. V našem výkladu budeme předpokládat, že míra povinných minimálních rezerv bude 10 % z běžných vkladů a že dobrovolné rezervy budou nulové. Dále přijmeme předpoklad, že poskytnutý úvěr bude okamžitě vyčerpán a peněžní prostředky z tohoto úvěru

32


se použijí na zaplacení zboží a služeb. Toto zboží a služby budou nakoupeny od podnikatelů, jejichž běžné účty jsou vedeny u jiných komerčních bank.1 Vznik prvotního vkladu Zvýšíme-li rezervy tak, že komerční banka prodá cenné papíry centrální bance, dostaneme následující tvar bilance komerční banky: Bilance komerční banky KB0: aktiva státní cenné papíry

pasiva −100

rezervy

100

U komerční banky se vyskytly dobrovolné rezervy. Z tohoto důvodu bude komerční banka uvažovat o tom, že poskytne úvěr. Úvěr zanese do svých aktiv (ve výši 100) a otevře dlužníkovi běžný vklad, na jehož zůstatku se objeví částka totožná s velikostí úvěru (tj.částka 100). Bilance komerční banky dostane tvar: Bilance komerční banky KB0: aktiva státní cenné papíry

pasiva −100

rezervy

100

úvěr

100

běžné vklady

100

Bilance komerční banky je vyrovnaná a je splněn požadavek na povinné minimální rezervy. Ty by měly být v souladu se stanovenou mírou 10 % pouze 10. Ve skutečnosti jsou 100. Nadbytečné rezervy tedy dosahují výše 90. Úvěr je čerpán na nákup zboží od podnikatelů, kteří mají své běžné účty u jiné komerční banky, kterou označíme KB1. Realizace příslušného nákupu znamená, že běžné vklady na pasivech KB0 se zmenší o 100 a o tutéž částku se zvýší běžné vklady na pasivech KB1. Na aktivech KB0 se sníží rezervy o 100 a o stejnou částku vzrostou rezervy na aktivech KB1. U centrální banky se tyto rezervy pouze přeúčtují z jedné komerční banky na druhou, takže nedojde k celkové změně rezerv. V bilanci KB0 a KB1 dojde k těmto změnám: 1

Samuelson, P. A., Nordhaus, W. D. Ekonomie. Nakladatelství Svoboda, Praha 1995, str. 237–243. ISBN 80-205-0494-X

33


Bilance komerční banky KB0: aktiva státní cenné papíry

pasiva −100

úvěr

100

Bilance komerční banky KB1: aktiva rezervy

pasiva 100

běžné vklady

100

Multiplikace vkladů Přírůstek rezerv a běžných vkladů u komerční banky KB1 je 100. To umožňuje komerční bance KB1 poskytnout úvěr ve velikosti řekněme 90, tj.ve velikosti dobrovolných rezerv. Větší úvěr nemůže tato komerční banka poskytnout s ohledem na předpoklad okamžitého čerpání úvěru a přesun peněžních prostředků do jiné banky. Po poskytnutí úvěru bude mít bilance komerční banky KB1 tvar: Bilance komerční banky KB1: aktiva rezervy úvěry

pasiva 100

běžné vklady

100

90

běžné vklady

90

Protože podle našeho předpokladu dojde k okamžitému čerpání úvěru a tedy k převedení běžného vkladu ve výši 90 do jiné komerční banky, řekněme komerční banky KB2, bude mít výsledná bilance komerční banky KB1 tvar: Bilance komerční banky KB1: aktiva

pasiva

minimální rezervy

10

přírůstek běžných vkladů

90

běžné vklady

100

34


Je-li těchto 90 uloženo u jiné banky, kterou označíme KB2, vytvoří zde přírůstek běžných vkladů ve výši 90. Odpovídající přírůstek rezerv je rovněž 90. Minimální rezerva z 90 je 9 (tj. opět 10 % podle předpokladu). Nadbytečné rezervy ve velikosti 81 budou rozpůjčeny. Výsledná bilance KB2 je: Bilance komerční banky KB2: aktiva

pasiva

minimální rezervy

9

přírůstek běžných vkladů

běžné vklady

90

81

Dejme tomu, že peníze z půjček budou uloženy u KB3 ve velikosti 81. Povinné rezervy budou 8,1 a 72,9 bude poskytnutý úvěr. Proces bude pokračovat teoreticky až do nekonečna, jak udává následující tabulka. Banky

Běžné vklady

Rezervy

KB1

100

10

KB2

90

9

KB3

81

8,1

…

…

…

Celkem

1 000

100

Snadno zjistíme, že součet ve druhém sloupci tabulky je geometrická řada 100 + 0,9 · 100 + 0,92 · 100 + … s prvním číslem 100 a kvocientem 0,9. Součet konvergentní geometrické řady je obecně dán výrazem po dosazení máme kde

a1 q

je první člen řady kvocient

Počáteční přírůstek vkladu ve výši 100 se popsaným procesem zvýšil na 1 000. Tento proces nazýváme proces multiplikace depozit. Přírůstek rezerv zůstává ve výši 100, což ukazuje součet ve třetím sloupci tabulky, který je geometrickou řadou tvaru 100 + 0,9 · 10 + 0,92 · 10 + … 10, jejíž součet je, jak jistíme dosazením do rovnice, roven 100.


35

Nyní zobecníme danou problematiku. Počáteční přírůstek vkladu u KB1 označíme ΔBV. Míru minimálních rezerv označíme r. Jelikož r je nutně menší než 1, potom celkový nárůst běžných vkladů ΔBV je dán součtem konvergentní geometrické řady

použitím vzorce pro součet geometrické řady dostaneme (9)

Počáteční přírůstek vkladu ΔBV1 je totožný, jak vidíme s prvotním nárůstem rezerv, který označíme ΔR. Vzhledem k tomu, že (10)

upravíme vztah na

(11)

Vzorec

udává vztah mezi běžnými vklady, rezervami a mírou

povinných minimálních rezerv. Říká, že běžné vklady lze ovlivňovat pomocí rezerv a stanovení míry povinných rezerv. Vzhledem k tomu, že centrální banka je schopna nákupem státních cenných papírů a poskytováním úvěrů komerčním bankám ovlivňovat rezervy, má k dispozici silný nástroj k ovlivňování běžných vkladů. Velikost běžných vkladů může navíc ovlivnit stanovením míry povinných minimálních rezerv. Výraz

nazýváme jednoduchým depozitním multiplikátorem.

Podobně, jenom s opačným znaménkem probíhá proces multiplikace úbytku depozit. Je-li tedy úbytek rezerv 100 a míra minimálních rezerv 10 %, potom úbytek běžných vkladů dostaneme tak, že ve vzorci položíme ΔR = −100, r = 0,1 a dostaneme ΔBV = −1 000.

36


Domácnosti + 1

∆R

∆BV

+

1–r Komerční banky

kde

ΔR je změna bankovních rezerv ΔBV je přírůstek vkladů r je míra minimálních rezerv Obr. 8 Schéma multiplikace vkladů.

3.4.3 Nabídka peněz Peněžní zásoba (M), tj. množství peněz v ekonomice v určitém okamžiku, kterou označujeme při zkoumání trhu peněz jako nabídku peněz. Podle toho, jak široká definice peněz se použije, tak velká bude nabídka peněz. Jako definice pojmu peníze slouží různé měnové agregáty: a) Transakční peníze (M1) složené z: –– mincí a oběživa drženého „mimo banky“, tvoří cca 1/4 M1; –– šekovatelných vkladů, tj. bankovních vkladů na požádání (bez výpovědní lhůty). b) Peníze v širším smyslu (M2), složené z: –– M1; –– termínových vkladů; –– celkové sumy státních obligací; –– podílů na účtech ve vzájemných peněžních fondech. c) Peníze v širším smyslu (M3), složené z: –– M2; –– krátkodobých cenných papírů; –– dlouhodobých depozit institucí.


37

d) Úvěr (D), složený z: –– M3; –– dluhů domácích nefinančních sektorů; –– obligací a hypoték. Nabídku peněz určuje centrální banka manipulací s rezervami komerčních bank a mírou povinných minimálních rezerv, jak bylo ukázáno v předchozí kapitole.

3.4.4 Poptávka po penězích Poptávku po penězích si lze představit jako potřebu držet peníze, nebo ochotu uchovávat bohatství ve formě peněz. Poptávka po penězích proto vyplývá z funkcí, které peníze plní: • slouží jako prostředek směny; • používají se jako zúčtovací jednotka; • jsou nástrojem k uchování hodnot. Domácnosti potřebují peníze jako významné aktivum k nákupu statků a služeb, firmy k platbám za suroviny a pracovní síly. Přitom se poměřuje úrok, který se držbou peněz ztrácí, s efektem, který přináší statek nebo služba. Tento důvod držby peněz je nazýván transakčním motivem. Peníze také mohou sloužit svému držiteli jako prostředek realizace výhodných nákupů nemovitostí, akcií, obligací, půdy. V souvislosti s tímto důvodem držby peněz hovoříme o spekulačním (spekulativním) motivu. Lidé drží určitou zásobu peněz pro případ nenadálých, neočekávaných výdajů. Toto je nazýváno zajišťovacím (opatrnostním) motivem. Dále mohou domácnosti držet peníze jako nejvýhodnější (nejlikvidnější) formu majetku. Je-li držba peněz motivována takto, hovoříme o majetkovém motivu. Existuje vztah mezi množstvím poptávaných peněz a výší úrokové míry. Při vysoké úrokové míře je držba peněz spojena s vysokými náklady obětované příležitosti, jimiž je ušlý úrok. Naopak při poklesu úrokové míry poptávané množství peněz roste.

38


3.5 Úroková míra Úroková míra je tedy cena, která se platí za zapůjčení peněz, nebo cena, kterou ztrácíme v případě, že dáváme přednost držbě peněz. Úroková míra je cena za službu peněz. „Čistá“ úroková sazba je cena, která musí být zaplacena za vypůjčení peněz určených na realizaci zcela bezrizikového záměru.

3.5.1 Reálná a nominální úroková míra S ohledem na inflaci se rozlišuje mezi reálnou a nominální úrokovou mírou. Nominální úrokovou mírou je sazba, která se vyskytuje v úvěrových smlouvách. Udává navyšování množství úročených peněz bez ohledu na jejich skutečnou hodnotu. Reálná úroková míra bere v úvahu míru inflace. Jedná se o reálný růst/pokles kupní síly úročených peněz. Označíme: rn r r p

nominální úroková míra reálná úroková míra míra inflace

Předpokládejme, že na začátku období jednotkové délky máme kapitál K0. Jeho reálná hodnota na konci období se určí tak, že na něj aplikujeme nominální úrokovou míru a poté jej upravíme o inflaci. Tak dostaneme kapitál ve výši:

Reálná úroková míra se vypočte z požadavku, aby kapitál na konci období byl:

Protože oba uvedené výrazy musí být shodné, dostaneme vztah:

To vede ke vztahům:

39


Zanedbáme-li v posledním vztahu člen rr · p, dostaneme vztah nazývaný Fische rovou rovnicí, tj. (12)

která vyjadřuje tzv. Fischerův efekt (nominální úroková sazba se mění pod vlivem změny míry inflace). Přesné vyjádření rr je dáno vztahem: (13)

██ Příklad 3: (cvičení 3) Zadání:

Nominální úroková sazba dosahuje 9 %, tj. rn = 0,09, míra inflace činí 6 %, tj. p = 0,06. Jaká je reálná úroková sazba? Řešení: Fischerovou rovnicí rr = rn – p = 0,09 – 0,06 = 0,03, tj. 3 %. Přesná hodnota je

tj. 2,83 %.

Komentář: Peníze jsou úročeny sazbou 9 %. Na konci období se tedy množství peněz zvýší o 9 %. Avšak za uložené peníze lze na konci období pořídit o 2,83 % (rovná se přibližně o 3 %) statků a služeb více. █

3.5.2 Časová hodnota peněz Důsledkem zvyšování cenové úrovně (inflace) je časová hodnota peněž. Časová hodnota peněz se projevuje v tom, že 1 Kč dnes je cennější než 1 Kč v budoucnosti. Pro působení tohoto faktoru jsou přinejmenším čtyři důvody:

40


1. inflace redukuje kupní sílu v poměru k její současné kupní síle; 2. ve většině případů roste nejistota ohledně příjmu částky s tím, jak se příjem vzdaluje do budoucna; 3. existují náklady alternativní příležitosti, čímž vzniká časová podmíněná hodnota peněz; 4. subjektivní preference spotřebitelů upřednostňují současné peníze před budoucími. Jelikož peníze mají svou časovou hodnotu, nemůžeme jednoduše kombinovat peněžní toky, které nastávají k různým datům. Proto využíváme diskontování (odúročení), abychom přepočítali peněžní částky z konce období na jeho počátek dle vztahu:

(14)

kde BH budoucí hodnota SH současná hodnota p zvýšení cenové hladiny (úroková míra) P cenová hladina (na konci účetního období) Příklad: Je-li produkce na konci účetního období Y = 1 000 mld. Kč, relativní zvýšení cenové hladiny r = 10 %, pak hodnota produkce na počátku účetního období je Yr = 1 000/1,1 = 909 mld. Kč. Vlivem časové hodnoty peněz dochází k tomu, že z hlediska peněžních toků neplatí účetní rovnost AS = AD. Účetně platí rovnost agregované nabídky a agregované poptávky, tj. AS = AD na konci účetního období, neboť časově agregované výdaje (agregovaná poptávka) předchází produkci (agregované nabídce). Protože realizace produkce požaduje určitý čas (uvažujeme účetní období), musíme aplikovat časovou hodnotu peněz tak, že kde

(15)

AS agregovaná nabídka (vyrobený reálný produkt a poskytnuté služby Yr) AD agregovaná poptávka (plánované výdaje na realizaci produktu Yr.) P cenová hladina (na konci účetního období)

41


Yr U

reálný produkt (diskontovaný nominální produkt Y) plánované výdaje (přepočtené k začátku účetního období)

Ze vztahu (15) vyplývá i následující rovnost: (16)

Z výše uvedeného vyplývá, že reálný produkt Yr je diskontovanou hodnotou nominálního produktu Y za jedno účetní období.

3.5.3 Současná hodnota Čistá současná hodnota (Net Present Value) vyjadřuje vztah mezi výdaji a budoucími příjmy plynoucími z těchto výdajů. V makroekonomii uvažujeme čistou současnou hodnotu jako rozdíl diskontovaných příjmů a počátečního výdaje. Matematické vyjádření reálného produktu v čase t = 1 jako součtu diskontovaných nominálních příjmů v budoucnosti je následující:

(17)

Yr Yr(1) = Y(1)/P

NPV = Yr – A

Y(1) Y(2)

Yr(2)

Y(3)

Yr(3) 1 U(2) = cY(1) (1 – c)Y(1)

3

2 U(3) = c2Y(2)

U(4) = c3Y(3) (1 – c)Y(3)

4

(1 – c)Y(2)

U(1) = A

Obr. 9 Agregovaný produkt současnou hodnotou budoucích příjmů (uvažujeme pouze vliv spotřeby na produkt, neuvažujeme úspory a z nich odvozené investice)

t

42


PV = Yr = Y(1)/P + Y(2)/P2 + … Je-li možné vyjádřit výdaje dalšího období jako část příjmu (produkce, důchodu) minulého období c, přičemž zbytek příjmu (1 – c) se stane úsporou, pak t = 1, …, n–1, kde n = ∞

(18)

Dle (16) platí ΔY(t + 1) = ΔU(t + 1) a podle (18) platí ΔU(t + 1) = c · ΔY(t), pak (19)

pro c < 1 člen v závorce (1 + …), viz vztah (9) představuje geometrickou řadu, pak (20) Dle obr. 9 je ΔY(1) = ΔU(1), ΔA, tj. změna nominálního produktu v prvním období je rovna změně autonomních výdajů, výdajů na počátku sledování, které nezávisí na úrovni důchodu Y(t). Součet všech výdajů v jednotlivých obdobích, které diskontujeme na počátek sledovaného období, představuje agregovanou poptávku AD: (21)

Pro agregovanou nabídku AS platí:

(22)

Má-li platit makroekonomická rovnost nejen v prvním období, ale i v celém sledovaném budoucím horizontu, pak agregovaná nabídka je rovna agregované poptávce za celou budoucnost, tj. pro P = 1 platí AS = AD, obecně


43

(23)

což vyjadřuje, že změna produktu v celé budoucí historii je α násobkem změny agregované poptávky na počátku hodnocení, tj. autonomních výdajů. Tímto přístupem srovnáváme produkci v celé budoucnosti s agregovaným výdajem (autonomními výdaji) v současnosti, aniž bychom výdaje navyšovali diskontovanými výdaji budoucích let, které se odvíjí od příjmů budoucích let. Takové srovnání vyjadřuje čistou současnou hodnotu v makroekonomii. Příklad: Je-li reálný produkt Yr =1 000 a autonomní výdaje A = 600, pak čistá současná hodnota (Net Present Value) NPV = 400.

3.6 Měnový kurz Na devizovém trhu dochází ke střetávání nabídky a poptávky po devizách (cizí měně), výsledkem je měnový (směnný) kurz, tj. cena určité národní měnové jednotky vyjádřena v jiné měnové jednotce. Měnový kurz je vyjadřován v přímé notaci, což jsou např. eura za 1 Kč nebo v nepřímé notaci, např. Kč za 1 euro. Dále budeme užívat nepřímé vyjádření měnového kurzu. Kurz se tvoří na základě nabídky a poptávky (obr. 10). Křivka S představuje nabídku korun, křivka D poptávku po korunách (tj. určité množství eur nabízené za Kč). Kurz koruny je 30,30 eura za 1 Kč (tj. v přímém vyjádření jde o 0,033 eura za 1 Kč). Změna tohoto kurzu je vyvolána změnou faktorů, které kurz určují, tj. změnou nabídky nebo poptávky po korunách. Dochází-li k poklesu hodnoty měny, hovoříme o depreciaci (znehodnocení) dané měny, opačný pohyb nazýváme apreciací (zhodnocením) domácí měny. Posun křivky D do úrovně D´ znamená snížení poptávky po korunách. Ke stejnému jevu by došlo v případě zvýšené nabídky korun při nezměněné poptávce, tj. při stejném množství eur nabízených za větší množství korun. V tomto případě by se křivka S posunula doprava, křivka D by zůstala stabilní.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

MAKROEKONOMIE pro technické školy

Recommend Documents