Magisterská diplomová práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví

Magisterská diplomová práce

2008

Magdalena Klímová

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Učitelství českého jazyka a literatury pro střední školy

Magdalena Klímová

Padesát let s pohádkami: Pohádkové adaptace Jana Vladislava Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Luisa Nováková, Ph.D.

2008

2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně 12. 12. 2008…………………………………………

3

Zde bych chtěla poděkovat vedoucí práce Mgr. Luise Novákové, Ph.D., za trpělivost a vstřícnost a za podnětné připomínky při konzultacích. Také bych ráda poděkovala pracovníkům Městské knihovny Šlapanice za jejich ochotu při vyhledávání a zajišťování méně dostupných materiálů. V neposlední řadě děkuji své rodině a přátelům za podporu a povzbuzení při psaní této práce.

4

OBSAH ÚVOD ................................................................................... 6 1. KLASIFIKACE POHÁDEK .......................................... 9 1.1.

VERTIKÁLNÍ ČLENĚNÍ POHÁDEK ....................................... 9

1.2.

HORIZONTÁLNÍ ČLENĚNÍ POHÁDEK ............................... 15

2. POHÁDKA ANO ČI NE............................................... 21 2.1.

BOJE O POHÁDKU.................................................................. 21

2.2.

PROČ DĚTI POTŘEBUJÍ POHÁDKY .................................... 24

2.3.

SITUACE V ČESKÉ POHÁDCE PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE.. 28

3. JAN VLADISLAV ........................................................ 32 3.1.

ŽIVOT........................................................................................ 32

3.2.

TVORBA PRO DOSPĚLÉ ČTENÁŘE .................................... 35

3.3.

TVORBA PRO DĚTI ................................................................ 37

4. ROZBORY POHÁDKOVÝCH SOUBORŮ............... 42 4.1.

STROM POHÁDEK Z CELÉHO SVĚTA, DRUHÝ STROM POHÁDEK Z CELÉHO SVĚTA ................ 42

4.2.

PRINCEZNA S LÍSKOVÝMI OŘÍŠKY................................... 49

4.3.

KRÁL SEDMI ZÁVOJŮ........................................................... 53

4.4.

KAPITÁN TULIPÁN A PRINCEZNA Z BORDEAUX .......... 57

4.5.

KELTSKÉ POHÁDKY ............................................................. 61

4.6.

POHÁDKY PANÍ MELUZÍNY ................................................ 65

4.7.

POEZIE V ADAPTACÍCH POHÁDEK ................................... 69

ZÁVĚR ............................................................................... 75 PRAMENY A LITERATURA ......................................... 78 PRAMENY ............................................................................................... 78 LITERATURA K LITERÁRNÍ TEORII A HISTORII ........................... 80 NOVINOVÉ A ČASOPISECKÉ ČLÁNKY ............................................ 82 WEBOVÉ STRÁNKY.............................................................................. 83

PŘÍLOHA DALŠÍ VLADISLAVOVY POHÁDKOVÉ SOUBORY ....... 84

5

ÚVOD Jan Vladislav patří mezi nejvýznamnější současné české spisovatele. Do čtenářského povědomí se zapsal především jako básník, překladatel (např. Shakespearových Sonetů, Dantovy poezie aj.) a také jako autor mnoha esejů zabývajících se významnými uměleckými osobnostmi z nejrůznějších historických období. Jak ve sborníku sestaveném k výročí Vladislavových pětasedmdesátých narozenin uvádí František Kautman, „Jan Vladislav je spisovatelem – básníkem, kritikem, překladatelem – v nejširším a nejsoučasnějším smyslu slova…“ Přímo manifestačně se hlásí „k nepominutelnému zdroji veškeré moderní literární práce, k náruživému, zaujatému, prožitému, poučenému čtení. Je pro ně vyzbrojen nejen bohatou erudicí – počínaje aktivní znalostí několika evropských jazyků, z nichž kvalifikovaně překládá, a konče sečtělostí v oblasti výzkumů nejmodernější estetiky – ale také bytostným, přímo biologickým zaujetím pro umění vůbec a pro literaturu zvlášť. Celý jeho život dokazuje, že navzdory všemu literatura nepřestala být jeho osudem, a to i tehdy, když byl politickými zásahy zatlačen do jejích zdánlivě »okrajových« oblastí, za jaké se považuje překladatelství nebo literatura pro děti“ 1. Vladislavovy osudy a osudy jeho díla jsou úzce spjaty s politickým vývojem v Československu. Jeho vynikající překladové práce byly po roce 1948 z politických důvodů dlouhou dobu opomíjeny a jeho vlastní básnická a esejistická tvorba směla až do roku 1989 veřejně vycházet jen v krátkých obdobích politického uvolnění. Jan Vladislav je autorem asi čtyřiceti knih pro děti a mládež. Tato tvorba mohla

být

sedmdesátých

v Československu let

a

zároveň

oficiálně vycházela

publikována i

ještě

v cizojazyčných

na počátku variantách

v nakladatelství Artia, které nepodléhalo ministerstvu kultury. Řada Vladislavových textů pro děti a mládež ovšem česky vyjít nesměla, přinejmenším ne pod jménem Jana Vladislava, proto byly tyto knihy publikovány anonymně nebo pod pseudonymy. 1

KAUTMAN, František: Vladislavův Tajný čtenář. In: Umíněnost jako osud: Jan Vladislav pětasedmdesátiletý. K vyd. připr. František Kautman a Vilém Prečan ve spolupráci s Milanem Drápalou. Praha: Nadace Československého dokumentačního střediska, 1998, s. 116.

6

Jan Vladislav se stal signatářem Charty 77 a v osmdesátých letech byl donucen opustit Československo. Ani v exilu nezůstal pasivní, jak potvrzuje jeden z jeho francouzských přátel Xavier Galmische: „Z těch několika lidí, kteří v Paříži představují svět české kultury, ztělesňuje Jan Vladislav bezpochyby nejurputněji jednu z jejích ne právě častých vlastností – sílu k odporu. Jde o jeho málem až monotónní tvrdošíjnost v intelektuálním životě, když uvážím, že byl od roku 1948 držen s výjimkou krátké prodlevy Pražského jara v karanténě, která ovšem trvala ne čtyřicet dní, ale čtyřicet let. Jde o cosi, jako naprostý odpor vůči příkazům jak zprava, tak zleva, vzdor, který ho i ve Francii pudí brojit proti slabostem doby a zbabělostem sociálního světa.“ 2 Ve Francii zůstal Jan Vladislav až do roku 2003, nyní žije v Praze a je stále literárně činný. Teprve v devadesátých letech se k české veřejnosti postupně dostala většina Vladislavova díla. V naší vlasti se však jeho tvorbě nevěnuje dosud tolik pozornosti, kolik by si díky své hodnotě zasluhovala. Ve své práci bych se chtěla zaměřit na Vladislavovy adaptace pohádek z celého světa, které tvoří značnou část autorova literárního díla pro děti a mládež. Jan Vladislav věnuje pohádkám také několik svých teoretických statí a mnoho komentářů ve svých doslovech k jednotlivým pohádkovým knížkám, protože, jak autor sám říká, „pohádky tvoří neodmyslitelnou součást všech literatur světa, […] pohádky zná snad každý člověk, v pohádkách se snad každý člověk setkává poprvé s uměním, a to v době, kdy ještě ani neví, co slovo umění znamená, kdy ještě neumí ani číst a psát, kdy umí jen poslouchat“ 3. Cílem mé práce je charakterizovat základní tvůrčí postupy Jana Vladislava při psaní pohádkových adaptací, vymezit jeho postavení mezi ostatními českými adaptátory a zařadit Vladislavovo pohádkářské dílo do kontextu tvorby jeho současníků. Literární teorie se však adaptacím pohádek věnuje spíše okrajově a rovněž literární kritika nenabízí příliš mnoho materiálu, ze kterého by bylo možné vycházet při analýze Vladislavova díla pro děti. Jako teoretická východiska jsem ve své práci nejčastěji používala studie Oldřicha Sirovátky Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře, Hany Šmahelové Návraty a proměny –

2 3

GALMICHE, Xavier: Návštěva v Sévres. In: Umíněnost jako osud, s. 142. VLADISLAV, Jan: A ještě slovo na rozloučenou. VLADISLAV, Jan: Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux. Praha: Albatros, 1970, s. 256.

7

Literární adaptace lidových pohádek a sborník Jana Červenky O pohádkách. Ještě než začnu analyzovat Vladislavovy adaptace pohádek, bude třeba se nejprve krátce věnovat klasifikaci pohádek, protože literární teorie je v terminologii k pohádkám značně nejednotná, a proto musím vymezit, se kterými termíny budu pracovat a jaká synonyma pro ně užívají autoři, jejichž práce cituji. Základní terminologii přejímám zejména z prací Věry Vařejkové Česká autorská pohádka a Jaroslava Tomana Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. Ve vertikálním členění pohádky se soustředím především na folklorní pohádky a jejich začleňování do literatury prostřednictvím adaptací, v horizontálním členění kladu s ohledem na tvorbu Jana Vladislava důraz zejména na pohádky kouzelné a zvířecí. Druhá kapitola je věnována postavení pohádky v literatuře pro děti a mládež. Adaptace folklorních pohádek tvoří nyní nedílnou součást dětské literatury, tato situace je ovšem výsledkem dlouhodobého procesu. Současné postavení pohádky významně ovlivnily rovněž boje o pohádku, jejichž průběh krátce shrnu. Dále se pokusím osvětlit, jaké místo dnes pohádky zaujímají v četbě dětí a zda jsou či nejsou důležité pro rozvoj dětské osobnosti. Poté se seznámíme s literárním kontextem adaptací pohádek ve druhé polovině dvacátého století – v období, kdy se Jan Vladislav začal podílet na dalším rozvoji tohoto žánru. Třetí kapitola pojednává o životě Jana Vladislava a jeho díle pro dospělé čtenáře. Zde se také pokusím klasifikovat Vladislavovy rozmanité práce pro děti a mládež a zmíním rovněž jeho spolupráci s Vladislavem Stanovským. Poté se budu věnovat analýze pohádkových souborů, které tvoří podle mého názoru reprezentativní vzorek Vladislavových adaptací. Jsou to bezesporu nejrozsáhlejší a nejznámější Vladislavovy knihy Strom pohádek z celého světa a Druhý strom pohádek z celého světa, které získaly zahraniční ocenění, dále soubory národních pohádek Princezna s lískovými oříšky, Král sedmi závojů a Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux, z nichž vycházejí mnohé výbory Vladislavových pohádek, a kromě nich rovněž soubor Keltské pohádky a zatím poslední Vladislavova kniha pro děti a mládež – Pohádky paní Meluzíny, která získala ocenění české sekce IBBY, Obce spisovatelů a Klubu ilustrátorů dětské knihy. Samostatnou podkapitolu jsem vyčlenila pro poezii v adaptacích pohádek. Jako přílohu zařazuji anotace ostatních Vladislavových pohádkových souborů.

8

1. KLASIFIKACE POHÁDEK Pohádka je pojem natolik široký a vágní, že bez předchozího vymezení není možné s tímto pojmem dále pracovat. Slovník literární teorie definuje pohádku jako „prozaický žánr lidové slovesnosti, jehož vyprávění podává objektivní realitu jako nadpřirozenou s naivní samozřejmostí, jako by vše bylo skutečné; přes svoji fiktivnost tak zpravidla postihuje některé základní lidské touhy, etické normy a obecné životní pravdy“ 4. Věra Vařejková tuto definici rozšiřuje o následující údaje: „Pohádka je žánr mimořádných estetických kvalit. Vstřebala do sebe dědictví mýtů a rituálů, pradávného prolnutí lidské rozumové aktivity, fantazie i magie a ve své žánrové paměti uchovala moudrost, životní zkušenost, étos, vtip a umění slova nejrůznějších etnik a národů světa. Ve znacích, které patří k jejím žánrovým určením, v kondenzované podobě ztělesnila podstatné rysy umělecké literatury vůbec – jednotu faktu a výmyslu, odrazu a projektu, objektivní reality a subjektivního snu. Proto žije – literárně upravována – i v dnešním světě, především ve světě dětí, které zůstávají jejími vděčnými posluchači a čtenáři.“ 5 Vzhledem k šíři těchto definic a k množství druhů pohádek je nutné pohádky podrobněji klasifikovat, a to ve dvou směrech: vertikálně – podle stupně začlenění pohádky do literatury; a horizontálně – podle jejích postav, atributů a příbuznosti jiným literárním žánrům.

1.1.

VERTIKÁLNÍ ČLENĚNÍ POHÁDEK

Toto členění zachycuje proces začleňování pohádky do literatury. Literární vědci se většinou shodují na trojím typu pohádkového útvaru podle stupně začlenění pohádky do literatury, ale ani zdaleka nejsou jednotní v tom, jak tyto typy pojmenovat. Abych předešla možným nepřesnostem a nedorozuměním, budu ve své práci používat terminologii podle práce Věry Vařejkové Česká autorská pohádka. Na tomto místě však uvádím i další, často téměř synonymní názvy

4

PETERKA, Josef: Pohádka. In: VLAŠÍN, Štěpán: Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 19842, s. 281. 5 VAŘEJKOVÁ, Věra: Česká autorská pohádka. Brno: Cerm, 1998, s. 3.

9

k daným typům pohádky, které se mohou v mé práci objevit v přímých citacích z prací některých literárních vědců.6 Folklorní pohádka je podle Věry Vařejkové pohádka „ústně tradovaná, realizovaná v jedinečných vypravěčských aktech, proměnlivá, existující ve více variantách. Písemně zaznamenaná se stává výchozím textem literárního zpracování“ 7. Jako synonymní označení pro folklorní pohádku používají někteří autoři termín pohádka lidová. Jak ve své práci Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře uvádí Oldřich Sirovátka, „badatelé už dávno dokázali, že lidové pohádky patří k jevům lidové kultury a slovesnosti, které mají výrazné nadnárodní znaky. To znamená, že podstatné a základní vlastnosti pohádek se vyskytují u mnoha národů a ve všech zemích. Syžety a motivy jednotlivých pohádek se opakují s malými obměnami mezi vypravěči českými, německými, maďarskými nebo třeba ruskými. Tyto spojitosti se rovněž týkají pohádkových postav, které se mezi sebou odlišují nikoliv svým charakterem, nýbrž především vnějškově a jménem. Také kompozice a pohádkový styl používají téměř stejných prostředků. Pohádková morálka se nijak neliší v různých národních pohádkách. Folklorní pohádka žije jako nadnárodní a mezinárodní jev a společný produkt a majetek mnoha národů, především evropských“ 8. Díky těmto vlastnostem stačí, jak tvrdí Oldřich Sirovátka, aby ve folklorní pohádce postupně proběhly jen dílčí vnější změny, a tato pohádka snadno zdomácní v novém národním prostředí: „Pohádkové syžety, motivy a postavy dostávají v národní a regionální tradici domácí rysy. Pronikají do nich jména, která jsou na určitém místě a v oblasti obvyklá, rozšířily se v nich sociální a životní zvyklosti a jiné rekvizity běžné a všední u určitého národa nebo v určitém regionu a do kresby prostředí prosakují rysy krajiny, v níž vypravěči a posluchači

6

Srov. SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku Akademie věd České republiky, 1998. s. 140-141; TOMAN, Jaroslav: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta JU, 1992, s. 67-68; VYHLÍDAL, Zdeněk: Klasická pohádka a skutečnost. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004, s. 171-173. 7 VAŘEJKOVÁ, Věra: Česká autorská pohádka, s. 5. 8 SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře, s. 32-33. Srov. VYHLÍDAL, Zdeněk: Klasická pohádka a skutečnost, s. 44.

10

žijí. Fabule vyprávění se »aklimatizuje« v domácím a regionálním prostředí. Pohádka se postupně stává výrazem domácího života, regionu a národa.“ 9 Folklorní pohádka zůstává zachována v záznamech, ze kterých vycházejí literární adaptace pohádek.

Literární pohádku tvoří podle Věry Vařejkové „literární adaptace zaznamenaných folklorních textů. Adaptace klasická sleduje vytvoření tzv. optimálního variantu (K. J. Erben aj.), adaptace autorská je určována individuálními představami a talentem těch, kteří ji realizují (Božena Němcová aj.)“ 10. Synonymy k pohádce literární jsou termíny pohádka adaptovaná, tradiční nebo klasická. Posledně jmenovaná však navozuje konotace k literárním pohádkám domácího původu, zejména k pohádkám 19. století, dokonale stylizovaným autory Erbenem a Němcovou. Termínu literární pohádka někteří autoři užívají i v širokém smyslu pro veškeré literaturou zpracované pohádky, a to jak literární adaptace folklorních pohádek, tak pohádky autorské. Rozdíl mezi dílem literárním a dílem folklorním je však zcela zásadní. Literární dílo existuje od svého prvopočátku v písmem fixované podobě, která je zpravidla jen jediná, autenticky vytvořená autorem. Písemná forma je také určena pro její další šíření. Naproti tomu folklorní dílo není písemně fixováno a existuje v množství variantů, jež jsou všechny stejně autentické. Díky tomu, že se folklorní dílo šíří ústně, neustále dochází k jeho převyprávění, zjednodušování nebo rozšiřování, vybrušování nebo i komolení. Jan Vladislav a Vladislav Stanovský ve své studii O překládání a převyprávění pohádek připomínají, že každé písemné zaznamenání folklorního díla je tedy fixací jen jednoho z mnoha možných variantů. Problematické je podle jejich názoru také písemné zachycení toho, co pouze písmem zcela zachytit nelze – hlasový a pohybový projev vypravěče i celý společenský kontext. Pokud tedy spisovatel chce zachytit folklorní dílo v písemné podobě a zachovat jeho uměleckou podobu, nevystačí si s pouhým mechanickým zápisem.11 9

SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře, s. 34. VAŘEJKOVÁ, Věra: Česká autorská pohádka, s. 5. 11 Viz STANOVSKÝ, Vladislav – VLADISLAV, Jan: O překládání a převyprávění pohádek. In: ČERVENKA, Jan (usp.): O pohádkách. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960, s. 121122. 10

11

Oldřich Sirovátka uvádí: „V tomto okruhu literární tvorby se projevují některé osobité a specifické problémy. Této literární sféře […] chybí promyšlená a propracovaná teorie, která by měla vycházet ze zevrubného rozboru jednotlivých typů adaptací folklorních pohádek a pověstí. […] Teprve na teorii by bylo možno vypracovat také kritiku sféry literární pohádky a pověsti. Na neuspokojivý stav v této literární oblasti před časem poukázal také slovenský literární historik J. Pobliak: Protože adaptace vycházejí z folklorních pohádek a pověstí, literární vědci a historikové považují tyto otázky za problémy folkloristické. Naproti tomu folkloristé takovéto adaptace nepovažují za autentický folklór, nýbrž za dětskou literaturu, a tak se do záležitostí literatury raději nechtějí míchat. »Vzniká tak situace, kdy se autorské podání folklóru fakticky dostává do společenského oběhu bez veřejné kritiky…«“ 12 Tento problém ovlivnil i následující kapitoly, protože reakcí literární kritiky na pohádkové adaptace Jana Vladislava není mnoho. Nedostatečná odezva v sekundární literatuře však byla způsobena zejména politickou situací a následnou emigrací Jana Vladislava do Francie.13 Na základě prací Hany Šmahelové a Oldřicha Sirovátky lze sestavit následující stupnici podle vztahu literární pohádky k původní folklorní předloze: 1. Do této skupiny patří „přesné zápisy folklorních pohádkových textů, vydané jako doklady folklóru a lidového vyprávění“ 14, například soubory J. Š. Kubína z Podkrkonoší nebo z českého Kladska. 2. Klasická adaptace „proměňuje látky lidových pohádek v literární text, který však uchovává charakteristické rysy ústních narací, a proto může též do jisté míry suplovat odborně cenný dokument o lidové tvořivosti“ 15. Účelem klasické adaptace je přenést folklorní dílo do literatury, musí tudíž vzniknou text, který by se nacházel na průsečíku folkloru a literatury. Proto je nutné z nejrůznějších variantů folklorního díla rekonstruovat tzv. optimální variant, který by vylučoval chyby a nedostatky jednotlivých vypravěčů a naopak zachycoval jejich nejlepší a nejtypičtější rysy; a to prostředky, jež lze 12

SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře, s. 102. Srov. kapitolu 4. Jan Vladislav. 14 SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře, s. 107. 15 ŠMAHELOVÁ, Hana: Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek. Praha: Albatros, 1989, s. 105. 13

12

zcela písemně fixovat. Ve výsledku musí optimální variant splňovat folklorní i literární nároky na umělecké dílo. Optimální variant je ovšem také jen variant, proto vždy existuje možnost vytvoření dalších optimálních variantů jedné folklorní pohádky. Tím také vzniká prostor pro různé přístupy jednotlivých autorů klasické adaptace.16 Představiteli těchto adaptací byli například K. J. Erben a Oldřich Sirovátka. 3. Vztah autorské adaptace k folklorní předloze je poněkud složitější. Hana Šmahelová říká, že „podstatou autorské adaptace je sice převaha individuální tvůrčí složky nad folklorní předlohou, avšak žádnou vědeckou teorií nebo normou není určeno, do jaké míry ji má autor respektovat“ 17. Autorské adaptace vytvářela například Božena Němcová, František Hrubín, František Lazecký nebo Zuzana Nováková.

Autorská pohádka je slovy Věry Vařejkové „text tematicky původní, literární, s velmi různou mírou návaznosti na žánrově relevantní znaky“ pohádky folklorní a literární.18 Autorská pohádka zachovává žánrová specifika pohádky, na rozdíl od pohádky folklorní má však už od okamžiku svého vzniku podobu literárního textu a je ovlivněna literárním kontextem své doby. Podle jejího vztahu k folklorním pohádkám vymezuje Oldřich Sirovátka tyto tři podskupiny: 1. Do první z nich patří „variace na pohádkové motivy neboli reminiscence a ohlasy folklorních pohádek“

19

. Představiteli tohoto způsobu práce jsou Jiří

Mahen, Jan Werich nebo Jan Drda. 2. Další podskupinu tvoří „parodie pohádkových syžetů neboli pohádky naruby“ 20, které lze většinou správně interpretovat jen na základě znalosti klasické adaptace předlohy. Takovéto pohádky psal zejména Josef Lada. 3. Poslední podskupinou jsou umělé neboli autorské „pohádky pod vlivem tradiční pohádky, tedy pohádkové příběhy v tradičních pohádkových 16

Viz STANOVSKÝ, Vladislav – VLADISLAV, Jan: O překládání a převyprávění pohádek. In: ČERVENKA, Jan (usp.): O pohádkách, s. 125-128. 17 ŠMAHELOVÁ, Hana: Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek., s. 129. 18 VAŘEJKOVÁ, Věra: Česká autorská pohádka, s. 5. 19 SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře, s. 107. 20 Tamtéž, s. 107.

13

kulisách“ 21. Tyto pohádky nepoužívají konkrétní pohádkové motivy známé z folklorních pohádek, ale svým stylem napodobují celý tento žánr folklorní pohádky – kupříkladu Královské pohádky Karla Šiktance. Díky paralelám k folklorní pohádce zlidověly například pohádkové postavy z prací Václava Čtvrtka.

Jako synonyma k pohádce autorské se užívají názvy pohádka umělá nebo moderní, přičemž termín moderní bývá někdy chápán pouze jako pododdíl autorské pohádky, která se odehrává v dnešním, moderním světě (např. pohádky bratří Čapků). Autorská pohádka má své vlastní horizontální členění, kterým se však dále nebudu zabývat, protože sahá víceméně mimo rámec prací Jana Vladislava.

21

SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře, s. 107.

14

1.2.

HORIZONTÁLNÍ ČLENĚNÍ POHÁDEK

Podle vztahů pohádek k jiným literárním žánrům a podle jejich postav a atributů je možné klasifikovat pohádky horizontálně. Toto členění folklorních a literárních pohádek rovněž není zcela bezproblémové, většina literárních vědců se však shoduje na těchto kategoriích: pohádka kouzelná (fantastická); zvířecí pohádka a z ní vycházející pohádky pěstounská a kumulativní; novelistická pohádka, ze které se vydělují její kratší příbuzné – pohádky anekdotické a lhářské; poslední skupinu tvoří pohádky mytologické a legendistické.22 Kouzelná pohádka (někdy nazývaná také pohádkou fantastickou) splňuje v zásadě všechny obecné charakteristiky pohádky, jako jsou časová a místní neurčitost, ustálená kompozice a nepříliš složitý děj směřující přes různé překážky a peripetie ke šťastnému zakončení. Jak uvádí Oldřich Sirovátka, „příběh kouzelné pohádky je organizován na etickém principu: pohádka bojuje proti zlu a násilí, křivdě a zradě, lakomství, podlosti a závisti a oslavuje odvahu a šlechetnost, věrnost a přátelství, dobrotu a skromnost, mezilidské vztahy. […] Každá pohádka končí šťastně, povinným happy endem: hrdina získá ruku zlatovlasé princezny a půl království k tomu neboli zlo je potrestáno, dobro odměněno. Hrdina prokazuje, že je s to překonat nejtěžší překážky a nástrahy. Pohádka vypráví podobenství o nápravě světa, o sociální reformě a nových vztazích mezi lidmi, podává etický model světa. Pohádka nevypráví o společnosti a lidech, jací jsou, nýbrž ukazuje a nastiňuje svět, jaký by měl být, ukazuje svět přání“ 23. Z pohádek, které jsou v našem kulturním prostředí všeobecně známé, by do této kategorie patřily pohádky Zlatovláska, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Princ Bajaja, O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku a mnohé další. Tato kategorie bývá klasifikována jako nejstarší a nejrozšířenější typ pohádky.24

22

Srov. CHALOUPKA, Otakar: O literatuře pro děti. Praha: Československý spisovatel, 1989, s. 59-60; SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře, s. 32; TOMAN, Jaroslav: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury, s. 64-67; URBANOVÁ, Svatava – ROSOVÁ, Milena: Žánry, osobnosti, díla. Historický vývoj žánrů v české literatuře pro mládež – antologie. Ostrava: Ostravská univerzita – Filozofická fakulta, 20055, s. 53-54; PETERKA, Josef: Pohádka. In: VLAŠÍN, Štěpán: Slovník literární teorie, s. 281. 23 SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře, s. 36. 24 Viz TOMAN, Jaroslav: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury, s. 65-66.

15

Jednu ze základních rolí v kouzelné pohádce hrají postavy. Jejich vlastnosti jsou předem dané, jednoznačně vymezené a v průběhu děje se nemění. Jak píše Oldřich Sirovátka, „pohádka silnou čarou rozděluje postavy na kladné a záporné a vykresluje je černobílou technikou. Pohádkový rek musí být bezpodmínečně udatný, ztepilý, ušlechtilý, věrný a důvtipný, hrdinka je tak krásná, až se každému zastaví srdce, ale má ještě další kladné vlastnosti navíc, je dobrotivá, přívětivá, trpělivá, pracovitá. A naopak jejich protivníci – čarodějnice nebo zrádný sok – se chovají surově, věrolomně nebo pošetile. Kouzelná pohádka – jako pohádka vůbec – nezná rozlomené a rozdvojené postavy. Pohádkové figury mají pevné kontury. Navíc je pohádka staví do děje v kontrastech: udatné proti zbabělým, velkodušné proti lakomým, moudré proti zpozdilým“ 25. Tato charakteristika pohádek se přímo shoduje s rysy, které Josef Hrabák nachází u schematické, triviální literatury: „Děj […] pohlcuje všechny ostatní složky sdělení. Vyprávění chce být zajímavé, a proto vrší jednu příhodu za druhou; […] konec je předem dán. Musí být šťastný. […] Postavy jsou předem buď černé, nebo bílé, takže se předem ví, jak budou jednat.“ 26 Zdeněk Vyhlídal ve své práci Klasická pohádka a skutečnost připouští, že všechny tyto znaky se objevují v triviální literatuře. V zápětí však odhaluje fakt, že „existuje oblast, kde tato umělecká negativa neplatí, totiž v klasické pohádce. Je to velký paradox: Kdyby zmíněné vlastnosti neměla, ztratila by výraznou část svébytnosti. […] Neboť umělecká struktura pohádky se skutečně řídí jinými zákony než ostatní beletrie. Je to výsada, na kterou nemá právo žádný jiný literární žánr. Příznak schematismu se v pohádce proměňuje v neodolatelné kouzlo“ 27. Dalším znakem kouzelných pohádek je přítomnost nadpřirozených bytostí (vodník, víly, skřítci, draci, atd.) a divotvorných předmětů, které dokreslují typickou pohádkovou atmosféru. Ruský folklorista Vladimír Jakovlevič Propp ve své práci Morfologie pohádky 28 ukázal, že všechny kouzelné pohádky mají analogickou stavbu a že jsou tvořeny kombinací omezeného počtu stabilních prvků, mezi něž patří zejména postavy. Propp jmenuje sedm hlavních osob: hrdina – pomocník – dárce – odesílatel – protivník – princezna – král. Tyto 25

SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře, s. 36. HRABÁK, Josef: K morfologii současné prózy. Brno: Blok 1969, s. 18-19. 27 VYHLÍDAL, Zdeněk: Klasická pohádka a skutečnost, s. 174; 176. 28 PROPP, Vladimir Jakovlevič: Morfologie pohádky a jiné studie. Jinočany: H & H, 1999. 26

16

postavy jednají podle určitých šablon, které Propp nazývá funkcemi a definuje je jako „činy účinkující osoby významné pro průběh děje“. V kouzelných pohádkách nachází třicet takovýchto funkcí.29 Pro kouzelnou pohádku je obvyklá symetrická kompozice; příběh se odvíjí dvakrát – zrcadlovitě (hodná a zlá sestra) nebo ještě častěji třikrát – se záměrem vytvořit nejen kontrast, ale i příběh stupňovat (tři královi synové). Pohádka rovněž využívá ustálené vstupní a závěrečné formule se záměrem uzavřít se čtenáři či posluchači dohodu, že cokoli bude řečeno mezi těmito formulemi, je sice smyšlenka, ale od čtenářů a posluchačů se očekává, že s ní budou zacházet, jako by se jednalo o reálný příběh. Oldřich Sirovátka upozorňuje, že „české pohádky užívají několik forem pohádkových počátků a koncovek; některé takové formy se změnily na ustálené formule. České kouzelné pohádky většinou používají jednoduchých vstupů: Byl jednou jeden král a ten měl tři syny… […] Proti slovenské nebo ruské pohádce pohádka česká používá počátečních formulí mnohem méně. […] Bohatší jsou pohádkové závěry. Především dávají najevo, že celý příběh se šťastně skončil: a žili spolem v lásce, a jestli neumřéli, tož žijú dodnes…“ 30. Kouzelná pohádka a pohádky vůbec mají mnoho styčných bodů s pověstí, tyto žánry však v žádném případě nelze slučovat ani zaměňovat. Karel Čapek ve své studii K teorii pohádky rozkrývá uvedenou problematiku následovně: „Pověst se od pohádky liší zásadně tím, že v pověsti není zrušena relevance pravdivosti a reality. Proto je pověst jakožto ústní podání daleko fixovanější a neměnnější nežli pohádka; zůstává prostší a přísnější, neboť nepřipouští libovolného obohacování a nastavování, přídavků nebo motivického křížení, což vše vyznačuje ústní podání pohádkové. Obměňovat pověsti by bylo cosi jako dopouštět se lži; charakter pověsti je v jádře historický, kdežto k povaze pohádky náleží odpoutanost od veškeré relevantní skutečnosti historické nebo aktuální.“ 31 Postojem vypravěčů a posluchačů k pohádce a k pověsti se zabýval také Oldřich Sirovátka, který základní odlišnost těchto dvou žánrů shrnul takto: 29

Schéma funkcí kouzelných pohádek dle V. J. Proppa je uvedeno například jako příloha k práci ŠMAHELOVÁ, Hana: Návraty a proměny, s. 41-43. 30 SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře, s. 39-40. 31 ČAPEK, Karel: K teorii pohádky. In: ČAPEK, Karel: Marsyas. Jak se co dělá. Praha: Československý spisovatel, 19845, s. 102-103.

17

„Pohádky se vykládaly jako poutavý, ale i vymyšlený příběh, jako napínavá a zajímavá smyšlenka. Sami vypravěči i posluchači báchorkám nevěřili, brali je jako zábavu a potěšení, byla to pro ně fabula incredibilis – neuvěřitelný příběh. Naproti tomu pověsti žily v povědomí vypravěčů i posluchačů jako fabula credibilis, tedy jako věrohodná příhoda. Příběh, který předkládá pověst, posluchač bral jako něco, co je naprostá skutečnost nebo pravděpodobnost. […] Aby vypravěč zaručil věrohodnost svého vyprávění, někdy se také odvolává na nějakou pamětihodnost, která zůstala jako upomínka a pozůstatek události, o níž pověst vypráví – pozoruhodný kámen, prastará lípa.“ 32 Základní rozdíl mezi pohádkou a pověstí nachází Sirovátka rovněž v jejich pojetí času a prostoru: „V pověsti je rozlišen dvojí svět: běžný, pozemský a svět nadpřirozený, čarovný. Konflikt v lidové pověsti vzniká tím, že do světa běžného a všedního vnikají prvky světa nadpřirozeného […] Naproti tomu v pohádce tyto dva světy splývají, pohádka tyto dva světy nerozlišuje. V pohádce se dějí zázračné věci a kouzla, vystupují v ní čarodějnice, čarodějové, draci a obři, koně, kteří mluví, vyskytují se v ní kouzelné stolečky a na nich pokrmy a nápoje, kolik si jen člověk pomyslí: ale to všechno posluchači berou jako věci samozřejmé a přirozené. Pohádka je jednorozměrná, kdežto pověst je dvojrozměrná.“ 33 Pro ilustraci uvádí příklad pohádky O Šípkové Růžence, ve které po uplynutí sta let znovuprobuzený život plynule pokračuje ve starých kolejích, zatímco když hrdina jakékoli pověsti stráví několik let v čarovném světě, po návratu do světa pozemského se často neshledá se svými rodiči a přáteli, protože tito jsou již dávno mrtví. Jak vyplývá z výše uvedených charakteristik, žánry pohádky a pověsti se od sebe liší v několika zásadních vlastnostech. Přesto je hranice mezi nimi částečně prostupná. Ukázky textů, které se nacházejí na pomezí těchto žánrů, nalezneme i v tvorbě Jana Vladislava. Hlavními postavami zvířecí pohádky jsou zosobněná nebo zlidštěná zvířata, která se stávají v symbolickém zpodobnění nositeli kladných či záporných lidských vlastností. Oldřich Sirovátka poukazuje na to, že „pohádky o zvířatech připomínají literární bajky. Liší se však od nich tím, že pohádky chtějí především 32 33

SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře, s. 49. Tamtéž, s. 37.

18

bavit, překvapit důvtipným nápadem, důmyslnou zápletkou, nečekanou nadsázkou a groteskní paralelou ze světa zvířat; naproti tomu děj bajky směřuje od samého počátku k poučení a závěrečné moralitě a tento literární žánr je průhlednou alegorií lidského světa a konání. […] Pohádek o zvířatech není v lidovém podání mnoho. Vyprávějí se zejména některé příběhy o mazané lišce a hloupém vlkovi nebo medvědovi, o zlé koze a zlomyslném vrabci, o nepřátelství kočky a psa, o kohoutkovi a slepičce, o zvířátkách na cestách atd. […] V některých pohádkách o zvířatech vystupují nejen nejrůznější domácí a divoká zvířata, ale i lidé, avšak nemají v ději ústřední místo. Pohádky o zvířátkách mají vesměs jednoduchou fabuli s několika dějovými ohnisky; vystupuje v nich pouze několik málo zvířat a postav, dvě, tři, výjimečně víc“ 34. Jak v knize Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury uvádí Jaroslav Toman, ze zvířecí pohádky se postupně oddělily pohádky kumulativní a pěstounská. 35 Pěstounská pohádka byla vždy určena přímo dětem, má výchovný akcent a výrazný mravoučný záměr. Nabádá děti k poslušnosti a odpovědnosti. Postavy dětí a zvířecí hrdinové se stávají hlavními aktéry pohádky. Dětský hrdina je za své prohřešky po zásluze potrestán a na závěr se polepší. Příkladem pěstounské pohádky jsou pohádky O Smolíčkovi, O Červené Karkulce, O Budulínkovi atd. Kumulativní pohádky jsou určeny pro nejmenší děti. Slouží k rozšiřování slovní zásoby a rozvoji paměti. Jsou založeny na opakování stejných dějových úseků s tím, že vždy dochází k přiřazení jednoho nového motivu. Ukázkou kumulativní pohádky jsou pohádky O koblížkovi, O kohoutkovi a slepičce, O veliké řepě, Jak dědeček měnil, až vyměnil atd. Významnou část pohádkového fondu tvoří novelistické pohádky. Od kouzelných pohádek se podle Oldřicha Sirovátky „odlišují hlavně tím, že kouzla a nadpřirozené postavy mají omezený význam. Odehrávají se rovněž v jiném prostředí, nikoliv v »pohádkovém« světě, nýbrž na vesnici a ve městě. Vystupují v nich postavy, které posluchači a vypravěči znali ze svého každodenního života – sedláci a chalupníci, řemeslníci […], panští správci a šlechtici na nedalekém zámku. Pro tuto skupinu badatelé užívají název pohádka realistická nebo novelistická.

34

SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře, s. 45-46. Srov. TOMAN, Jaroslav: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury, s. 66. 35 Viz tamtéž, s. 66-67.

19

[…] Zatímco kouzelná pohádka rozvíjí fabuli v tzv. fantastické konvenci, pohádka novelistická neboli realistická vypráví příběh v konvenci realistické, avšak mísí do něj fantastické prvky a motivy, a ty jej zařazují mezi pohádky“ 36. Novelistická pohádka patří k vývojově nejmladší žánrové variantě pohádky. Často mívá sociální vyznění, venkovský hrdina zvítězí nad zápornou panskou postavou pouze svým důvtipem, mravní čistotou, obětavostí a ne kouzly. Stejně jako v kouzelných pohádkách vítězí dobro, zlo je spravedlivě potrestáno. V novelistické pohádce se však objevují i zárodky psychologie postav, jejich individualizace a projevy emocí – hněv, strach, láska, touha po pomstě.37 Jako příklad novelistické pohádky můžeme uvést pohádku Chytrá horákyně. Anekdotická nebo také žertovná pohádka vychází z kratší verze novelistické pohádky. Je založena na výsměchu lidským nectnostem, zejména hlouposti. Výraznou roli zde hraje humor, vtip a satira. Ukázkou anekdotické pohádky jsou např. pohádky O Kocourkovských nebo O hloupém Honzovi. Z novelistických pohádek se odštěpují i lhářské pohádky plné nonsensu, nadsázky, paradoxů a přehánění.38 Jak píše Oldřich Sirovátka, „zvláštním projevem žertovné pohádky jsou pohádky škádlivé. Pohádkář se k nim uchýlil, když už se mu nechtělo dál vykládat. […] Děti vědí hned, co taková pohádka znamená: že vypravěč nemá chuť k povídání, a proto dále o pohádku nežebroní“ 39. V mytologických pohádkách vystupují hrdinské postavy z národních pověstí. Jako poslední, nevelký okruh jmenuje Oldřich Sirovátka pohádky legendární. „Promítají se v nich náboženské tradice a církevní učení. Rozšířily se hlavně prostřednictvím středověkého a staršího písemnictví. Mají většinou prostý, jednoepizodický děj. Lidová tradice si zejména oblíbila anekdotické, groteskní a paradoxní látky o putování Krista Pána se svatým Petrem po světě.“ 40 Názvy výše uvedených kategorií prozrazují, že různé skupiny pohádek mají svým charakterem blízko k novele, legendě, bajce, anekdotě atd. V tvorbě Jana Vladislava lze nalézt zástupce téměř všech těchto žánrových podtypů pohádky. 36

SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře, s. 42. Srov. VYHLÍDAL, Zdeněk: Klasická pohádka a skutečnost, s. 125. 37 Viz TOMAN, Jaroslav.: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury, s. 67; SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře, s. 43. 38 Viz tamtéž, s. 44; TOMAN, Jaroslav: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury, s. 67. 39 SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře, s. 45. 40 Tamtéž, s. 46.

20

2. POHÁDKA ANO ČI NE Pohádky nyní tvoří nedílnou součást literatury pro děti a mládež. Tato skutečnost je výsledkem dlouhodobého vývoje, v němž svou roli sehrály také boje o pohádku. Než stručně shrnu podstatu těchto literárněvědných sporů, je nutné nejprve ujasnit, komu byly pohádky primárně určeny a kdy se rozšířily do četby dětí. Jak v knize Klasická pohádka a skutečnost připomíná Zdeněk Vyhlídal, „klasická pohádka v době, kdy se utvářela, neměla čtenáře jen mezi dětmi, ale […] především mezi dospělými a jim také byla původně určena. Přitažlivost její tehdejší podoby nespočívala jen v tom, že reprodukovala fantaskní, zajímavé děje, kterým se ovšem přikládala relativní věrohodnost, ale že její svébytnou sou-částí byla též iluze, touha po něčem, co lidé postrádali v reálné náplni života“ 41. Na přelomu 19. a 20. století přešla pohádka – stejně jako bajka a pověst – z tvorby pro dospělé čtenáře 42 do literatury pro děti a stala se její podstatnou složkou. Už na konci 19. století se však začaly objevovat nejasnosti, zda je pohádka určena pouze dospělým, nebo je vhodná pro celou rodinu.

2.1. BOJE O POHÁDKU Na počátku 20. století, přesněji v roce 1913, zahájil Jaroslav Petrbok svými články na stránkách prvního ročníku časopisu Úhor první velkou vlnu sporů o vhodnosti pohádky pro děti. Jaroslav Petrbok zastával názor, že pohádkové postavy nejsou pro děti dobrými příklady, protože jejich charakter je špatný nebo nerealistický. Nejvíce diskutovanými tématy byla kromě nereálnosti a fantastičnosti pohádek zejména přítomnost drastických a hrůzostrašných motivů.43

41

VYHLÍDAL, Zdeněk: Klasická pohádka a skutečnost, s. 187. Srov. CHALOUPKA, Otakar: O literatuře pro děti, s. 59-60. Otakar Chaloupka v této stati připomíná také, že „u nás ještě počátkem tohoto století J. Š. Kubín zachytil původní folklórní klima, v němž se některé pohádky vyprávěly dětem, ale jiné, když šli bosí lidi, tj. děti, spát“. 42 Jen malá část pohádek – pohádky pěstounské a kumulativní – patřila od počátku mezi žánry literatury pro děti a mládež. Viz kapitolu 1.2. Horizontální členění pohádek. 43 Viz PETRBOK, Jaroslav: Pohádky. Úhor 1913, roč. 1, č. 3, s. 39-40; PETRBOK, Jaroslav: K. J. Erben: České pohádky. Úhor 1913, roč. 1, č. 1, s. 12.

21

Na obranu pohádky se stavěli zejména literární tvůrci a vědci i část pedagogů, kteří pohádku hájili jako součást kultury a vzdělání.44 Na sklonku 20. let se spor znovu rozhořel na stránkách Lidových novin a hlavními zastánci pohádky se v té době stali Jiří Horák, Marie Majerová a Karel Čapek. Obdobné spory o pohádku je možné nalézt i v jiných evropských literaturách, ale v české literatuře dosáhly neobvyklých rozměrů, protože žánr pohádky je pro naši literaturu mimořádně důležitý. Boje o pohádku v české literatuře kulminovaly ve čtyřicátých letech. Argumenty odpůrců literární pohádky shrnul a doplnil Jaroslav Frey ve studii Boj o pohádku 45, ve které literární pohádku zcela zavrhl, protože je z výchovného hlediska nevhodná kvůli svým mylným a nereálným představám o světě. Na obranu pohádky se téměř ve stejné době postavil Bedřich Fučík, který si ve své studii O knihu pro mládež

46

bere národní pohádku za vzor dokonalé

literatury pro děti.47 Bedřich Fučík v této své studii uvádí: „Skutečná epická dějovost, věcná jasnost, napínavost, překvapivost a v jiné kategorii hrdinství, obětavost, láska k pravdě, spravedlnost, dobro aj., znaky obecně tak známé, že je netřeba opakovat. […] Jenom rozum životně zcela negativní může nevidět, že do pohádky je zvrstvena esence životní zkušenosti a moudrosti, že v jejím jazyku jako ve velkých dílech uměleckých je uchována tvůrčí schopnost národa, v jejích dějích a mravním ovzduší jeho představa života pravdivého a spravedlivého.“ 48 Poslední vlna bojů vypukla po roce 1948 a byla zapříčiněna socialistickorealistickými požadavky kladenými na pohádku. Hlavní funkcí pohádky měla být

44

Viz SOUKUP, F. A.: K rehabilitaci pohádek. Úhor 1913, roč. 1, č. 4 a 5, s. 51-53; 69-70; PROKOP, K. V.: Pro pohádky. Úhor 1913, roč. 1, č. 7, s. 99-101; JÍL, A.: Proti pohádkám? Úhor 1913, roč. 1, č. 8, s. 120-121; DOUTLÍK, František: Ještě k rehabilitaci pohádek. Úhor 1913, roč. 1, č. 10, s. 145-149. 45 FREY, Jaroslav: Boj o pohádku. Praha: Život a práce 1942. 46 FUČÍK, Bedřich: O knihu pro mládež. Praha: Václav Petr 1941. 47 Viz NOVÁKOVÁ, Luisa: Nad studií Bedřicha Fučíka O knihu pro mládež. In: Literatura určená k likvidaci. Brno: Obec spisovatelů, 2004, s. 116-121. NOVÁKOVÁ, Luisa: Hledání a proměny. K historii české pohádky ve 40. letech 20. století: Disertační práce. Brno: FF MU, 2003, s. 11-24. Srov. VYHLÍDAL, Zdeněk: Klasická pohádka a skutečnost, s. 178-186; SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře, s. 108-109; URBANOVÁ, Svatava– ROSOVÁ, Milena: Žánry, osobnosti, díla, s. 56-57. 48 FUČÍK, Bedřich: O knihu pro mládež, s. 11. Srov. PAZOUREK, Vladimír: Literatura pro mládež. Praha: Václav Petr, 1942, s. 20-21; PAZOUREK, Vladimír: Přítomnost české literatury pro mládež. Praha: Václav Petr, 1946, s. 51-53.

22

výchova „nového“ socialistického člověka.49 Tyto snahy však skončily uměleckým neúspěchem.

Jak píše Zdeněk Vyhlídal, „klasická pohádka si uchovala svou životnost a nic nenasvědčuje někdejším předpovědím o tom, že se stane folklorní či literární zkamenělinou. Naopak v celém civilizovaném světě lze pozorovat její renesanci. Fakt, že se v ní prolíná životní realita dávných časů s fantazií, poskytuje klasické pohádce neodolatelné kouzlo a přitažlivost“ 50.

49

Viz ČERVENKA, Jan: Z dějin bojů o pohádku. Pohádka a výchova dítěte. In: ČERVENKA, Jan (usp.): O pohádkách, 270-288. Z této doby nám v českých pohádkách zůstalo dědictví, že podstatný je bystrý a dobrý lidový hrdina vítězící nad hloupou a zlou feudální vrchností. Tento postup můžeme sledovat až do dnešní doby, zřetelný je například ve filmových pohádkách Zdeňka Trošky, který často nachází předlohy v pohádkách Jana Drdy. 50 VYHLÍDAL, Zdeněk: Klasická pohádka a skutečnost, s. 202.

23

2.2. PROČ DĚTI POTŘEBUJÍ POHÁDKY V dnešní době tvoří žánr pohádky vedle dětské poezie nepochybně jednu z hlavních složek nejranější dětské četby. Pohádky mají ve výchově dětských čtenářů nezastupitelné místo, a to hned z několika důvodů. Zaprvé jsou pohádky nositeli etických hodnot, pomáhají dětskému čtenáři při formování jeho identity a při jeho včleňování do společnosti. Ukazují mu základní normy mezilidských vztahů. Marie Benová ve své stati K psychologii pohádky uvádí: „Pohádka jako každé umělecké dílo je odrazem skutečnosti, a to uměleckým. Podává umělecké obrazy, jež jsou založeny na typizaci skutečnosti. V jedinečné formě vystihuje obecný obsah. Protože pohádka není jednoduše obrazem skutečnosti v reálné podobě, není vydávána za skutečnost, ale vystižení vztahů mezi lidmi […] je realistické, třebas silně zjednodušující. 51 V pohádce se mistrně zobrazují vztahy mezi živými bytostmi, jako mateřská a rodičovská péče, láska dětí k rodičům, jindy zase dětský egoismus, závist, řevnivost, slušné chování, potřeba společenského řádu atd., způsobem, který je názorný, poutavý a tím dětem přiměřený.“ 52 Dítě vždy pohádku prožívá z hlediska kladné postavy, straní v každém případě pravdě, poctivosti a spravedlnosti, očekává vítězství dobra nad zlem. V pohádkách vládne stále stejný, jednoduchý a snadno pochopitelný morální řád, který je dítěti vštěpován prostřednictvím jemu blízkých postav, jež prožívají napínavý a zajímavý příběh. Jak ve své práci Ortodoxie uvádí Gilbert Keith Chesterton: „Říše pohádek není ničím jiným než slunným krajem zdravého rozumu.“ 53 Postavy i děje pohádek jsou specifickým způsobem schematizované. Jan Červenka ve své studii Pohádka a výchova dítěte píše: „Žádné podrobnosti, žádné jednotlivosti, žádné bližší určování, žádná vymezování popisem osoby nebo psychologickou charakteristikou – jen základní, hlavní znak, který svou obecností dovoluje daleko lépe, aby se i posluchači poměrně velmi mladí mohli sžívat 51

Srov. BETTELHEIM, Bruno: Za tajemstvím pohádek. Praha: NLN, 2000, str. 26-27. Nabízí se také odvážné přirovnání pohádek k bibli, která rovněž není ani učebnicí historie, ani biologickou příručkou, ale návodem, jak má člověk postupovat ve vztahu k Bohu, k druhým lidem i k sobě samému, aby jeho život byl naplněn láskou, pokojem a nadějí. 52 BENOVÁ, Marie: K psychologii pohádky. In: ČERVENKA, Jan (usp.): O pohádkách, s. 229230. Srov. CHALOUPKA, Otakar – NEZKUSIL, Vladimír: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. Praha: Albatros, 1973, s. 43. 53 CHESTERTON, Gilbert Keith: Ortodoxie. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1993, s. 42.

24

s hrdinou, mohli stavět do pohádky svoje zkušenosti a na hrdinovo místo sebe samé. Tímto okamžikem, kdy dítě se může sžít s hrdinou a skutečně se s ním sžije, přijímá jeho pohled na skutečnost a hodnocení – tímto okamžikem se mohou uplatňovat výchovné podněty textu.“ 54 Folklorní pohádka, která se předávala po dlouhá desetiletí z generace na generaci, skrývá v sobě množství hlubokých zkušeností, ze kterých může postupně čerpat dítě i dospělý čtenář. Jak v práci Za tajemstvím pohádek uvádí Bruno Bettelheim, „nejhlubší význam pohádky je pro každého jiný a není stejný ani pro téhož člověka v různých okamžicích jeho života, jak už to platí pro každé velké umění. Z téže pohádky si dítě bude brát různé významy podle potřeb a zájmů dané chvíle. Bude-li mít příležitost, vrátí se ke stejné pohádce, jakmile bude připraveno staré významy rozšířit nebo je nahradit novými“ 55. Pohádka je velice přínosná rovněž pro rozvoj dětské fantazie. Pohádky právě díky své schematičnosti a znakovosti umožňují dítěti, aby rozvíjelo svou představivost a samo si dotvářelo konkrétní pohádkové obrazy. Toto však dítěti dovoluje pouze pohádka čtená nebo vyprávěná. Pohádky, které dítě sleduje v televizi, již tuto schopnost téměř ztratily, protože dítěti předkládají hotové, vizualizované obrazy a dítě už takřka nemá prostor pro vytváření vlastních představ. Pohádky viděné se však stejně jako pohádky slyšené mohou stát podněty k dětským hrám, kresbám a jiné tvořivé činnosti. Podle Jakoba Streita je „dítě předškolního věku […] plně závislé na vyprávění pohádek. Když mu je budeme správně vyprávět, bude je později také správně číst – to znamená číst v pravé pohádkové náladě, která se rodí z údivu“ 56. Pro nejmenší děti je podstatné, že na cestu do říše fantazie se s nimi vydávají i bytosti jim nejbližší – totiž rodiče či prarodiče, kteří jim pohádku vyprávějí nebo předčítají. Jsou tak dítěti nablízku ve chvíli, kdy se v pohádce objeví něco, co by u dítěte mohlo vzbudit přehnaný strach, a vyprávění patřičně upraví. Na jejich

54

ČERVENKA, Jan: Pohádka a výchova dítěte. In: ČERVENKA, Jan (usp.): O pohádkách, s. 268. 55 BETTELHEIM, Bruno: Za tajemstvím pohádek. Praha: NLN, 2000, s. 16. 56 STREIT, Jakob: Proč děti potřebují pohádky. Praha: Baltazar, 1999, s. 36.

25

zkušenostech také je, aby odhadli, pro kterou pohádku již dítě dostatečně dozrálo a na kterou svými zkušenostmi a mentální vyspělostí ještě nestačí.57 Někdy si však rodiče dělají zbytečné obavy, že pohádkové motivy zla a jeho potrestání vyvolají u dítěte strach a úzkost. Dítě naopak očekává, že chování zlé postavy bude v pohádce spravedlivě potrestáno, což v dítěti utvrzuje morální zásady. Pokud si vypravěč nelibuje v líčení hrůzných a drastických scén a nepoužívá naturalistické postupy zobrazení (velmi drsné motivy se mohou někdy objevit například v pohádkách pocházejících z Orientu), není třeba mít obavy, že by potrestání zla, byť přísné, dítětem otřáslo. Mnohé z vytýkaných nedostatků folklorní pohádky může odstranit její kvalitní adaptace, jak připomíná Oldřich Sirovátka: „Spisovatel, když lidovou pohádku nebo pověst literárně upravuje, vybírá z celého známého folklórního fondu vhodné látky. Volí je podle více kritérií a zvolené látky navíc ještě upravuje a reviduje: vyřazuje z nich motivy a zmínky a naopak je rozšiřuje o nové motivy, domýšlí a opravuje jejich smysl, retušuje je stylisticky a tím vším je posouvá do jiné roviny. Autoři literárních pohádek a pověstí se někdy zříkají látek, v nichž se objevují drastické, pověrečné, obscénní, náboženské prvky, a naopak prosazují ony látky, v nichž lze vyjádřit záměry, které odpovídají jejich osobním i obecným časovým požadavkům.“ 58

57

Jaroslav Toman a Alena Benešová ve svých pracích rozděluje dětské čtenářství na několik období. Pro každé z nich jsou vhodné jiné typy a druhy pohádek: I. předčtenářské období: mladší – do 3 let – Dítě začíná rozumět jednoduchým pohádkám kolem svého třetího roku. Na nejjednodušších pohádkách se děti učí řeč, oblíbená jsou leporela a obrázkové knížky. starší – 3-6 let – Děti v tomto období dávají přednost souborům kratších a jednodušších pohádek, ve kterých není příliš mnoho popisných pasáží, naopak vítají krátké veršované vsuvky. Oblíbené jsou literární adaptace lidových pohádek (kumulativních, didaktických, zvířecích a kouzelných). II. 1. čtenářské období mladšího školního věku (6-10 let): Významné místo zaujímají pohádky lidové i autorské (zvířecí, kouzelné, novelistické, parodijní, nonsensové a veršované). Děti v tomto věku preferují již delší a napínavější texty. Stejně jako v předčtenářském období hledají u pohádek dynamičnost a mají potřebu se vždy ztotožnit s kladným hrdinou. Kolem devátého až jedenáctého roku přestávají děti většinou postupně číst pohádky kvůli jejich jednoduchosti a stereotypu. 2. čtenářské období staršího školního věku (11-15 let): Většina dětí se v této době odklání od pohádky, malá část dětí však nepřestává číst pohádky ani v těchto letech, volí si ovšem pohádky méně známé a také delší a složitější. Viz BENEŠOVÁ, Alena: Děti a pohádky. In: ČERVENKA, Jan (usp.): O pohádkách, s. 222; TOMAN, Jaroslav: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury, s. 54. 58 SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře, s. 100.

26

Dosud jsem nepoukázala na nejdůležitější funkci pohádky, totiž na funkci estetickou, která je v kvalitní literární pohádce přítomná stejně jako ve všech ostatních uměleckých dílech. Pohádka je také jedním z prvních uměleckých artefaktů, na kterém se dítě přirozeně a mimoděk učí vnímat krásu. Hlavním přínosem pohádky je tedy rozvoj estetického vnímání dětí a jejich tvořivosti a fantazie, spolu s přijímáním etických hodnot, které jsou skrze pohádky předávány v podobě pro děti srozumitelné a poutavé. Folklorní pohádky v sobě mohou skrývat některé motivy nevhodné nebo nepřiměřené pro dětské čtenáře, většinu těchto problémů však dokáže odstranit kvalitní adaptace pohádky nebo schopnost rodičů vyprávět pohádku přiměřeně pro daný věk, citlivost a vyzrálost dítěte. Četba pohádek může být podnětná i pro dospělé čtenáře. Pohádky v sobě skrývají hlubokou moudrost, z níž může čerpat každý, pokud ovšem přistoupí na pravidla a zákonitosti této „svérázné říše“. Pohádky dospělému umožní pohlédnout na život a na svět dětskýma očima, bez předsudků a negativních zkušeností, s vírou ve vítězství dobra nad zlem.

27

2.3. SITUACE V ČESKÉ POHÁDCE PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE Za 2. světové války došlo k opětovnému rozmachu žánru pohádky. Jak ve své práci Žánry, osobnosti, díla zmiňují Svatava Urbanová a Milena Rosová: „je paradoxní, že česká literatura pro děti vždy získala, když nastaly politické problémy“ 59. Slibný poválečný vývoj směřující ke svobodě a rozmanitosti literatury byl však uměle přerušen nástupem komunismu k moci. Někteří autoři byli v této době zcela zbaveni možnosti publikovat, jiní emigrovali, další se odmlčeli ve své tvorbě pro dospělé čtenáře a naopak se více či méně věnovali tvorbě pro děti. V tomto období přesunul těžiště tvorby do dětské literatury i František HRUBÍN (1910-1971). Jeho díla pro děti „tvoří dnes zlatý fond české národní literatury pro děti“ 60. Kvůli Hrubínovým osobitým postupům při tvorbě autorských adaptací je nutné zmínit jeho veršované i prozaické pohádky. V 50. letech Hrubín vytvořil soubor Pohádky z Tisíce a jedné noci 61 (1956), který se skládá z veršovaného úvodu a závěru o Šahrazádě a ze sedmi převyprávěných prozaických pohádek. O rok později vydal soubor čtrnácti prozaických evropských pohádek nazvaný Špalíček pohádek 62 (1957). Hrubín pohádky počeštil a jako kreativní básník a pohádkář je uhladil od příliš drastických motivů. Žádná z těchto pohádek není přímou adaptací folklorní předlohy, některé z nich tvoří z větší části umělé syžety s tradiční pohádkovou kompozicí, motivy a funkcemi. Jak píše Hana Šmahelová, „kánon pohádkové struktury v nich však vystihl natolik přesně, že si čtenář ani neuvědomuje jejich literární původ spjatý s vysokým stupněm básnické kultivovanosti a vypravěčské suverenity“ 63.

59

URBANOVÁ, Svatava – ROSOVÁ, Milena: Žánry, osobnosti, díla. Historický vývoj žánrů v české literatuře pro mládež – antologie. Ostrava: Ostravská univerzita – Filozofická fakulta, 20055, s. 13. 60 Tamtéž, s. 13. 61 HRUBÍN, František: Pohádky z Tisíce a jedné noci. Praha: SNDK, 1956. 62 HRUBÍN, František: Špalíček pohádek. Praha: Československý spisovatel, 1957. 63 ŠMAHELOVÁ, Hana: Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek., s. 151. Srov. NOVÁKOVÁ, Luisa: Hledání a proměny. K historii české pohádky ve 40. letech 20. století: Disertační práce. Brno: FF MU, 2003, s. 199-201; CHALOUPKA, Otakar – VORÁČEK, Jaroslav: Kontury české literatury pro děti a mládež. Praha: Albatros, 19842 , s. 225-227.

28

V roce 1958 vstoupili mezi pohádkáře svým dílem Strom pohádek z celého světa Jan VLADISLAV (nar. 1923) a Vladislav STANOVSKÝ (1922-2004). Jiný postup pro parafráze pohádek než František Hrubín a autorská dvojice Jan Vladislav a Vladislav Stanovský si zvolil Oldřich SIROVÁTKA (1925-1992), literární teoretik a etnograf, který se soustředil zejména na moravské pohádky. Někdy spolupracoval s Evou Kiliánovou či Martou Šrámkovou. Sirovátkovy práce přinášejí optimální varianty lidového textu. Jeho folklorní pohádky jsou převyprávěné do spisovného jazyka, zejména v dialozích však užívá nářečních výrazů. Prozaické texty prokládá písněmi, říkadly, pořekadly a příslovími.64 V roce 1959, kdy vyšly Sirovátkovy Pohádky z Moravy 65, byl vydán také Druhý strom pohádek z celého světa 66 Jana Vladislava a Vladislava Stanovského. O rok později se k těmto autorům připojil svým souborem Kaliny a maliny 67 i František LAZECKÝ (1905-1984), který stejně jako Oldřich Sirovátka pečlivě vycházel z folklorních předloh, výrazně však uplatňoval i vlastní kreativitu. K vrcholům jeho tvorby patří převyprávění pohádek ze slezského regionu. Lazecký originálně čerpá ze slezského dialektu, respektuje lidové tradice a důsledně zachovává kolorit dané oblasti, proto jsou jeho práce folkloristicky velice hodnotné. Podle Hany Šmahelové jeho „adaptace upoutá na první pohled stylizací ústního podání s výraznými dialektovými atributy. Pod touto vnější vrstvou, až nápadně folklórně zabarvenou, skrývá se však promyšlený literární postup, ztvárňující danou látku tak, aby kromě tradičního obsahu přinesla i básnickou výpověď o autorově vztahu k lidové slovesnosti“ 68. V roce 1966 se svou knihou Co vyprávěl kalumet 69 etabloval jako pohádkář také Vladimír HULPACH (nar. 1935), v jehož adaptacích se prolínají prvky pohádek i pověstí. Hulpach zpracovává zajímavé a méně známé látky z různých

64

Viz URBANOVÁ, Svatava – ROSOVÁ, Milena: Žánry, osobnosti, díla, s. 57-58. Srov. CHALOUPKA, Otakar – VORÁČEK, Jaroslav: Kontury české literatury pro děti a mládež, s. 490. 65 SIROVÁTKA, Oldřich: Pohádky z Moravy. Praha: SNKLHU, 1959. 66 VLADISLAV, Jan Druhý strom pohádek z celého světa. Praha: SNDK, 1959. 67 LAZECKÝ, František: Kaliny a maliny: pohádky z Hlučínska. Praha: SNDK, 1960. 68 ŠMAHELOVÁ, Hana: Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek., s. 159. 69 HULPACH, Vladimír: Co vyprávěl kalumet: pohádky severoamerických indiánů. Praha: SNDK, 1966.

29

českých regionů i oblíbené evropské rytířské mýty a příběhy. Pohádky v jeho tvorbě představují však spíše okrajovou záležitost.70 Volnější básnický přístup k adaptacím folklorních látek, mnohde podobný tomu Hrubínovu, si zvolila Zuzana NOVÁKOVÁ (nar. 1943). Její převyprávění českých i světových pohádek, stejně jako Hrubínovy parafráze, ohlazují drastické motivy. Zejména mimoevropské pohádky upravuje Nováková výrazněji, zachovává v nich však charakter daných zemí, evokuje jejich atmosféru znalostí místní přírody i lidských obyčejů. Miroslav Tmé ve své studii Nahlédnutí do dílny podotýká k adaptacím pohádek, které Novákové vyšly před rokem 1989, že autorka „…v podstatě neproměňuje syžety, základní fabulační postupy pohádky, avšak prohlubuje v nich typy postav, jejich city, něhu, lásku, věrnost, statečnost, odvahu, ale i nedobré vlastnosti…, prohlubuje funkci postav, v tom se vychyluje z normativnosti tradiční pohádky, zejména v tom jí dává svůj vlastní autorský výraz“ 71. Podle mého názoru lze toto hodnocení vztáhnout rovněž na pozdější pohádkářskou tvorbu Zuzany Novákové reprezentovanou například soubory Kocour se svícnem72 nebo Strom plný papoušků 73.

Ve stejné době jako Vladislavův Strom pohádek z celého světa byly vydány i České pohádky 74 (1958) Jana DRDY (1915-1970), které se ocitají na hranici autorských adaptací folklorních látek a volně se rozvíjející autorské pohádky. Drda však v duchu dobových požadavků prosazoval větší lidovost svých hrdinů a výraznější sociální vyhraněnost, než je ve folklorních pohádkách obvyklé. Předlohami jeho dvanácti příběhů jsou motivy ze známých českých lidových pohádek, z nichž Drda sestavil vlastní syžety, které svou rozsáhlou kompozicí připomínají novelu. Jejich atmosféra a pohádková etika však plně odpovídá folklorním pohádkám.75 70

Viz MED, Jaroslav: Vladimír Hulpach. In: JANOUŠEK, Pavel (ed.): Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl I. A-L. Praha: Brána, 1995, s. 303-304. 71 TMÉ, Miroslav: Nahlédnutí do dílny. Zlatý máj 1989, roč. 23, č. 1, s. 36-38. Srov. Slovník české literatury po roce 1945: Zuzana Nováková [online]. c2008 [citováno 14.10.2008]. Dostupný z WWW: 72 NOVÁKOVÁ, Zuzana: Kocour se svícnem. Brno: Blok, 1991. 73 NOVÁKOVÁ, Zuzana: Strom plný papoušků. Brno: Blok, 1992. 74 DRDA, Jan: České pohádky. Praha: Československý spisovatel, 1958. 75 Viz ŠMAHELOVÁ, Hana: Návraty a proměny, s. 163-168; URBANOVÁ, Svatava – ROSOVÁ, Milena: Žánry, osobnosti, díla, s. 57; CHALOUPKA, Otakar – VORÁČEK, Jaroslav: Kontury české literatury pro děti a mládež, s. 395.

30

Ze známých pohádkových námětů vychází i humorně laděný soubor sedmnácti pohádek Jana WERICHA (1905-1980) nazvaný Fimfárum76 (1960). Werich v těchto pohádkách mistrně převrací lidové motivy nebo je posouvá do jiných souvislostí. Tyto pohádky se odehrávají v době časově přesně neurčené, ale pronikají do nich náměty z dnešní moderní civilizace. Postavy jsou silně individualizovány a vymezeny celou škálou vlastností, čímž se liší od schematismu folklorních pohádek. Werichovo Fimfárum se ocitá na hranicích autorské pohádky a autorské adaptace folklorních látek, a rovněž i na pomezí tvorby pro dospělé a tvorby pro děti.77

Kromě výše uvedených a řady dalších autorů, kteří se zabývali adaptacemi folklorních pohádek, jsou současníky Jana Vladislava i mnozí úspěšní tvůrci autorských pohádek – například Karel Šiktanc, Eduard Petiška, Ludvík Aškenazy, Ota Hofman, Miloš Macourek a jiní.78

76

WERICH, Jan: Fimfárum. Praha: Československý spisovatel, 1960. Viz URBANOVÁ, Svatava – ROSOVÁ, Milena: Žánry, osobnosti, díla, s. 79; ŠMAHELOVÁ, Hana: Návraty a proměny, s. 185-191; CHALOUPKA, Otakar – VORÁČEK, Jaroslav: Kontury české literatury pro děti a mládež, s. 395. 78 Jsem si vědoma, že tento výčet Vladislavových současníků ani zdaleka není úplný, a jeho zařazení do kontextu ostatních autorů pohádek je spíše rámcové. Vzhledem k tomu, že Jan Vladislav působí jako pohádkář již téměř padesát let, a že žánr pohádky, který v šedesátých letech zažíval novou konjunkturu, je značně rozmanitý, nelze na prostoru vymezeném rozsahem této práce zcela a podrobně postihnout široké zakotvení Vladislavových adaptací pohádek.

77

31

3. JAN VLADISLAV Jan Vladislav je jedním z nejvýznamnějších a nejdéle působících současných českých spisovatelů. Jeho životní osudy velkou měrou ovlivnila politická situace a historické události v tehdejším Československu. Jan Vladislav zahájil svoji literární činnost během druhé světové války, jeho tvorba však pokrývá celou druhou polovinu 20. století a pokračuje i v současnosti.

3.1. ŽIVOT Jan Vladislav je pseudonym, který si pro sebe zvolil básník, prozaik, esejista a překladatel Ladislav Bambásek. Narodil se 15. ledna 1923 v Hlohovci na Slovensku v české rodině poštovního úředníka, bývalého legionáře. Obecnou školu a první čtyři ročníky gymnázia absolvoval ve Staré Turé a v Novém Mestě nad Váhom. Po vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 odešel s rodinou do Čech a o tři roky později složil maturitu na gymnáziu v Poličce. Roku 1944 uzavřel studium na jazykové škole v Praze zkouškou učitelské způsobilosti. Do konce války byl zaměstnán v knihovně pražské Ústřední zemědělské akademie. Ve svém životopise Jan Vladislav k tomuto období uvádí: „Osvobození roku 1945 znamenalo pro lidi mého věku možnost konečně začít studovat na univerzitě. Po prvním semestru na filozofické fakultě v Praze jsem dostal shodou okolností stipendium francouzské vlády; ty dva semestry na univerzitě v Grenoblu od listopadu 1945 do léta 1946 představovaly vlastně jedinou dobu, kdy jsem se mohl plně věnovat pouze studiu.“ 79 Po návratu pracoval při studiu jako redaktor v nakladatelství V. Šmidt a krátce také na ministerstvu informací. Na základě svých prvních dvou sbírek poezie, překladů ze Shakespearových Sonetů a řady článků a esejů pro noviny a časopisy se Jan Vladislav stal členem Syndikátu českých spisovatelů. Po jeho zrušení v roce 1948 nebylo schváleno Vladislavovo přijetí do nového Svazu československých spisovatelů a ve stejném

79

VLADISLAV, Jan: Sedmdesát let existence. In: Umíněnost jako osud: Jan Vladislav pětasedmdesátiletý. K vyd. připr. Frant. Kautman a Vilém Prečan ve spolupráci s Milanem Drápalou. Praha: Nadace Československého dokumentačního střediska, 1998, s. 22.

32

roce byl z důvodu údajné propagace úpadkové literatury vyloučen i ze studia na Karlově univerzitě. Studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy mohl ukončit teprve roku 1969 obhajobou práce Portréty a autoportréty a rigorózní zkouškou ze srovnávacích literatur u Václava Černého. Do roku 1950 působil v sekretariátu Svazu výtvarných umělců. Od roku 1951 byl překladatelem a spisovatelem ve svobodném povolání, nesměl však publikovat své vlastní esejistické práce ani svoji poezii. Ve své autobiografii Vladislav píše: „V polovině 50. let jsem byl přece jen přijat do Svazu spisovatelů, ale jen jako překladatel; roku 1960 jsem byl z něho po udání sekretářky Kruhu překladatelů vyloučen. Třetí sjezd spisovatelů roku 1963 uznal za vhodné vyloučení zrušit; ani tato rehabilitace však pro mě neznamenala možnost publikovat vlastní knihy, zvláště poezii.“ 80 V březnu 1968 se Jan Vladislav podílel na ustavení Klubu nezávislých spisovatelů, sdružujícího členy a kandidáty Svazu československých spisovatelů, kteří nebyli členy KSČ, a byl zvolen do jeho sedmičlenného vedení. Roku 1969 se stal šéfredaktorem revue Světová literatura. V důsledku posrpnového politického vývoje byl počátkem 70. let při zakládání nového, normalizovaného Svazu českých spisovatelů označen společně s řadou přátel za „antisocialistický živel“ 81. Jan Vladislav k této skutečnosti podotýká: „V praxi to znamenalo moje třetí a poslední vyřazení z oficiální české literatury. Jako tolika jiným mi zůstala jen jediná možnost komunikovat s čtenáři – samizdat; podílel jsem se na něm také tím, že jsem kolem roku 1975 založil strojopisnou Edici Kvart, v níž vyšlo přes 120 titulů původních i přeložených.“ 82 V prosinci 1976 se Jan Vladislav stal signatářem Charty 77. V únoru 1981 byl po opakovaných výsleších přinucen opustit Československo. Odešel do exilu ve Francii, žil v Sévres u Paříže a v letech 1982-87 vedl v Paříži na Vysoké škole sociálních věd (École des hautes études en sciences sociales) seminář o nezávislé kultuře ve střední a východní Evropě. Francouzské občanství získal v roce 1986. Spolupracoval s rozhlasovými stanicemi Svobodná Evropa a Deutschlandfunk. Také působil jako člen redakce pařížského čtvrtletníku L´Autre Europe.

80

VLADISLAV, Jan: Sedmdesát let existence. In: Umíněnost jako osud, s. 23. Tamtéž, s. 23. 82 Tamtéž, s. 23-24. 81

33

V březnu 1986 spoluzaložil v Hannoveru Československé dokumentační středisko nezávislé literatury, které záhy přesídlilo do Scheinfeldu na zámek Schwarzenberg. V roce 1987 se Jan Vladislav stal předsedou tohoto střediska a společně s Jiřím Grušou a Vilémem Prečanem řídil v letech 1987-1989 časopis Acta. Jako poslední číslo tohoto časopisu připravil Horký leden 1989, dokumentovanou kroniku událostí, které předcházely pádu totalitního režimu v Československu. V roce 1991 se podílel na vzniku nakladatelské aktivity Klub osvobozeného samizdatu a stal se jeho předsedou. Roku 2003 se vrátil do Prahy, kde nyní publikuje své starší vlastní práce i překlady. Je nositelem Řádu T. G. Masaryka (1991), francouzského Řádu umění a literatury (1993), Ceny PEN Clubu za celoživotní dílo (1998) a Státní ceny za dílo překladatelské (2001).83

83

Viz VLADISLAV, Jan: Sedmdesát let existence. In: Umíněnost jako osud, s. 22-24; BRABEC, Jiří a kol.: Slovník zakázaných autorů 1948-1980. Praha: SPN, 1991, s. 458-460; MENCLOVÁ, Věra a kol.: Slovník českých spisovatelů. Praha: Nakladatelství Libri, 2000, s. 700-701; WIENDL, Jan: Jan Vladislav. In: JANOUŠEK, Pavel: Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl II. M-Ž. Praha: Brána, 1998, s. 627-631. Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Jan Vladislav [online]. c2008 [citováno 10. 1. 2008]. Dostupný z WWW: Slovník české literatury po roce 1945: Jan Vladislav [online]. c2008 [citováno 14.10.2008]. Dostupný z WWW: Spisovatelé.cz: Jan Vladislav [online]. [citováno 10. 1. 2008]. c2008 Dostupný z WWW:

34

3.2.

TVORBA PRO DOSPĚLÉ ČTENÁŘE

Jan Vladislav ve svém životopise uvádí: „Patřím ke generaci poznamenané dvěma válkami. Po prvé jsme vstoupili do života, […] po druhé jsme postupně vstupovali do literatury. Mé první knížky vyšly v letech 1946-1948.“ 84 Jan Vladislav debutoval roku 1942 jako literární kritik v Řádu. Poté přispíval svými literárněkritickými články, recenzemi a verši do Práce, Kytice, My 46, Lidové kultury, Mladé fronty, Mladých archů, Literárních novin, Listů, Divadelního zápisníku aj. Za druhé světové války vznikly melodické a klasicistně vytříbené verše prvních dvou Vladislavových básnických sbírek, které však mohly vyjít až po osvobození – Nedokončený obraz (1946) a Dar (1947). Za okupace vytvořil rovněž první sešit překladů ze Shakespearových Sonetů (1945). Značnou část rukopisu třetí básnické sbírky Hořící člověk napsal Jan Vladislav během svého studijního pobytu v Grenoblu. Tiskem vyšla počátkem roku 1948, ale po únorovém převratu a likvidaci Dělnického nakladatelství skončila většina nákladu ve stoupě. Po roce 1948 se zúžily Vladislavovy publikační možnosti, zřídka vycházely jeho překlady a uměnovědné studie, např. v časopisech Světová literatura, PrahaMoskva, Výtvarné umění, Kulturní tvorba. V 50. letech, kdy byl prakticky zbaven možnosti publikovat vlastní práce, se věnoval překládání. Prosadil se překladem Shakespearových Sonetů. Překládal a předmluvami nebo doslovy doprovázel poezii z angličtiny, francouzštiny, italštiny, němčiny, rumunštiny, ruštiny a ukrajinštiny a s jazykovou pomocí odborníků také z čínštiny a japonštiny. Publikoval na 50 knih překladů. Vladislavova překladatelská činnost se zaměřila především na evropskou renesanční lyriku (Dante, Shakespeare, Tasso, Michelangelo), starou japonskou a čínskou poezii, lidovou slovesnou tvorbu (zejména ukrajinskou, ruskou a rumunskou) a moderní francouzskou, italskou a anglickou poezii (Michaux, Machado, T. S. Eliot, Reverdy, Montale, Ungaretti).85 V 60. letech publikoval Jan Vladislav své knižní recenze a literárněkritické články v Nových knihách a Literárních novinách. Během 70. let vydal postupně 84 85

VLADISLAV, Jan: Sedmdesát let existence. In: Umíněnost jako osud, s. 22. Viz tamtéž, s. 105.

35

své kritické články, eseje, předmluvy a doslovy v pěti svazcích samizdatového souboru Tajný čtenář. Vladislavovy vlastní básnické sbírky Samomluvy (verše z let 1950-60) a Věty (verše z let 1962-72) se dostaly ke čtenářům až v druhé polovině 70. let v podobě samizdatu a později byly vydány v exilovém nakladatelství Poezie mimo domov (Mnichov, 1986). Ve svém hodnocení francouzského pobytu Jan Vladislav přiznává: „Patnáct let exilu mi umožnilo nejen podniknout řadu cest po Evropě, Kanadě a Spojených státech, ale i svobodně pokračovat ve vlastní práci. Dokončil jsem kromě jiného další dvě knihy poezie, Fragmenty a Sny a básně v próze; v konečné podobě vyšly poprvé jako součást mé souborné Knihy poezie, vydané roku 1991.“ 86 Soubor devíti elegických skladeb Fragmenty (básně z let 1978-1989) dovršuje básnické směřování předchozích Vladislavových sbírek. Soubor Kniha poezie 87 pak shrnuje většinu jeho básnického díla. Od konce 70. let, zejména však v letech 80., po svém odchodu do exilu publikoval Vladislav kulturněpolitické články, eseje a překlady v zahraničních časopisech – v Paříži (Svědectví, L'Autre, Lettre internationale, L'Alternative), v Římě (Listy, Studie), v Kolíně nad Rýnem (Index), v Mnichově (Obrys) a v New Yorku (Proměny). V esejistické práci se Jan Vladislav zamýšlel nad smyslem umělecké tvorby a nad jejím vztahem k životu. Soubor esejů Malé morality (Mnichov, 1984) pojednává o těchto tématech v obecné rovině, v knihách Portréty a autoportréty (1991), a Pařížský zápisník I, 81/89 (1991) využívá Jan Vladislav rozborů jednotlivých uměleckých osobností a jejich tvorby. Jak Vladislav ve svém životopise z června 1996 uvádí, tyto eseje „jsou volným doplňkem mého Otevřeného deníku z let 1977-1981 a Pařížského deníku z let 1981-1989, který připravuji pro nakladatelství Torst jako svůj závěrečný text“ 88. Od roku 2003 žije Jan Vladislav v Praze a je stále literárně činný. 89 86

VLADISLAV, Jan: Sedmdesát let existence. In: Umíněnost jako osud, s. 24. VLADISLAV Jan: Kniha poezie. Praha: Klub osvobozeného samizdatu: Evropský kulturní klub, 1991. 88 VLADISLAV, Jan: Sedmdesát let existence. In: Umíněnost jako osud, s. 24. 89 Viz tamtéž, s. 22-24; BRABEC, Jiří a kol.: Slovník zakázaných autorů 1948-1980, s. 458-460; MENCLOVÁ, Věra a kol.: Slovník českých spisovatelů, s. 700-701; WIENDL, Jan: Jan Vladislav. In: JANOUŠEK, Pavel: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, s. 627-631. Obec překladatelů: Jan Vladislav [online]. c2008 [citováno 10. 1. 2008]. Dostupný z WWW: Slovník české literatury po roce 1945: Jan Vladislav [online]. c2008 [citováno 14.10.2008]. Dostupný z WWW: 87

36

3.3.

TVORBA PRO DĚTI

Literatura pro děti a mládež tvoří důležitou součást Vladislavova díla. Věnoval se jí zejména v 50., 60. a 70. letech. Psal loutkové hry (Janek Pecivál, 1959, O myšičce, kočičce a červené slepičce, 1961, Pohádka z kufru, 1962) a autorské pohádky (Jak botička utekla, 1960). Těžiště prací Jana Vladislava pro děti však spočívá v adaptacích pohádek z nejrůznějších kulturních a jazykových oblastí, které převyprávěl do češtiny. Řada z nich vyšla i v jinojazyčných mutacích. Jak podotýká René Ditmar, „Vladislavův pohádkový obzor je impozantní: od čínských pohádek přes staroruské byliny až k pohádkovým souborům italským, francouzským a anglickým“ 90. Jako překladatel a autor vytvořil Jan Vladislav na čtyřicet knížek pro děti a mládež 91, z toho šest výborů. Některé knihy však dosud vyšly pouze v cizojazyčných mutacích. Od počátku 90. let vycházejí rovněž reedice Vladislavových pohádkových souborů 92. Adaptace pohádek Jana Vladislava je možné rozčlenit do následujících čtyř skupin: První skupinu tvoří adaptace jednotlivých národních pohádek nebo soubory pohádkových adaptací uspořádaných podle národního původu – veršované ruské pohádky Jak si Ivan Pecivál dceru svého cara vzal 93 (1957), čínské Pohádky ze země draka (1960), anglické pohádky Princezna s lískovými oříšky (1963), italská pohádka Princ papoušek (1967), zařazená později do souboru italských pohádek Král sedmi závojů (1968), perské pohádky O krásce z pomeranče (1969), francouzské pohádky Popelka (1970) a Modrý pták (1971), soubor francouzských pohádek Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux (1971) a Keltské pohádky (1992).

90

DITMAR, René: Pohádkový dekameron. Nové knihy, č. 35, 1992, s. 6. Viz Slovník české literatury po roce 1945: Jan Vladislav [online]. c2008 [citováno 14.10.2008]. Dostupný z WWW: Bibliografii Vladislavových spisů pro děti a mládež (1942-1997) obsahuje také sborník Umíněnost jako osud, s. 170-174. Žádná z těchto bibliografií však není úplná. 92 Například VLADISLAV, Jan: Princezna s lískovými oříšky. Praha: Grafoprint-Neubert, 1995; Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux. Praha: Knižní klub, 1996; Král sedmi závojů. Praha: Albatros, 1998; Strom pohádek z celého světa. Praha: Knižní klub, 1999; Pohádky ze země draka. Praha: Knižní klub, 2008. 93 Bibliografické údaje rozebíraných souborů budou zařazeny v následujících kapitolách věnovaných interpretaci konkrétních sbírek, u ostatních souborů uvádím jejich bibliografické údaje a anotace v příloze. 91

37

Další kategorie zahrnuje tematicky zaměřené výbory pohádek z předešlých sbírek. V některých případech byly tyto soubory obohaceny o nové pohádky, a to zejména z Vladislavových knížek, které česky nesměly vyjít 94, nebo ze souborů národních pohádek, které teprve připravoval k vydání. Například výběr z Vladislavových kouzelných pohádek tvoří soubor Třiatřicet stříbrných střech (1968), v němž je zahrnuto také pět nových pohádek z pozdějšího souboru Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux. Výbor Proč je slunce na obloze samo (1969) zahrnuje zejména etiologické pohádky a bajky. Výběr z anglických pohádek vyšel pod názvem O kočičím králi a devět dalších hrůzostrašných pohádek (1971). Pohádky s chlapeckým či mužským hrdinou sdružuje kniha O pasáčkovi a zámku na zlatých řetězech (1971) a její protějšek tvoří soubor O bílé Karolíně a černé Karolíně (1971), v němž jsou protagonistkami dívky. Výbor O pyšných princeznách (1995) obsahuje kromě Vladislavovy pohádky ještě pět pohádkových textů od jiných českých i zahraničních autorů. Zvláštní postavení v tvorbě Jana Vladislava zaujímají soubory Strom pohádek z celého světa (1958) a Druhý strom pohádek z celého světa (1959) díky vysokému počtu převyprávěných pohádek a šířce jazykových oblastí, z nichž tyto pohádky pocházejí. Mimořádná je rovněž polyžánrová sbírka Kopa veselých havraních pohádek a pět tuctů říkadel k tomu (1971), která kromě prozaických pohádek obsahuje i písně, říkadla a hádanky. Na vzniku těchto tří souborů se jako spoluautor podílel Vladislav Stanovský. Čtvrtou skupinu představují Vladislavovy adaptace pohádek zasazené do rámce, který je vytvořen z autorské pohádky. Tímto způsobem jsou uspořádány knihy Deset večerů s pohádkou (1992) a Pohádky paní Meluzíny (1999). Na tomto místě je třeba zmínit i Vladislavův soubor Světla z Kanopu 95 (1966), přestože neobsahuje adaptace pohádek. Uvádím ho zde, protože z něj čerpají některé výše zmiňované Vladislavovy pohádkové knížky. Soubor tvoří výběr třiatřiceti bajek, které jsou uvedeny rámcovým příběhem o královu synovi a jeho moudrém vypravěči.96

94

Jedná se například o Vladislavův soubor Španělské pohádky, který v sedmdesátých letech mohl vyjít pouze v cizojazyčných mutacích. 95 VLADISLAV, Jan: Světla z Kanopu. Praha: Odeon, 1966. 96 Bajky byly shromážděny k miniaturám vzácného rukopisu Kalíly a Dimny. Jan Vladislav pro své převyprávění použil různých verzí bajek, kterým byla prapůvodní předlohou sbírka

38

Ani v literatuře pro děti a mládež neměl Jan Vladislav úplnou svobodu publikování. Jeho knihy vydávané nakladatelstvím Artia po roce 1970/1971 vycházely převážně anonymně, a to i tehdy, když předcházející vydání vyšla ještě pod Vladislavovým jménem. Dělo se tak po jednostranném rozhodnutí nakladatelství, proti němuž autor vždy protestoval. Některé Vladislavovy práce pro děti nesměly dokonce v češtině vyjít vůbec a směly být vydány pouze jejich cizojazyčné mutace.97 V roce 1978 se Jan Vladislav spolu s dalšími autory, zejména signatáři Charty 77, podílel na vzniku pohádkového souboru Uzel pohádek 98. Teprve po roce 1989 směla tato kniha poprvé oficiálně vyjít i v Československu 99, stejně jako řada dalších prací Jana Vladislava pro dospělé i dětské čtenáře 100. V ediční poznámce tohoto souboru Ivan Klíma uvedl, že „pronásledovaný český spisovatel nemůže doma vydat ani pohádku. Jedná se o kuriózní antologii, neboť do ní přispěli největší současní autoři texty často jedinými, které kdy pro děti napsali“ 101. Jan Vladislav do této knihy přispěl rámcovým příběhem Co vyprávěl vítr bílé růži, který uvádí dvanáct autorských pohádek. Autor je stylizoval tak, aby obsahem i formou evokovaly literární adaptace folklorních pohádek. Zatím poslední Vladislavovou knihou pro děti jsou Pohádky paní Meluzíny (1999).

Opakovaně

však

vycházejí

nová

vydání

jeho

předcházejících

pohádkových souborů. Jméno Jana Vladislava se stalo v literatuře pro děti a mládež a v literatuře vůbec zárukou nejvyšší kvality.102 Pančatantra, a snažil se zachovat stručnost a prostotu starších verzí. Viz VLADISLAV, Jan: Světla z Kanopu,s. 127. 97 Například VLADISLAV, Jan: Španělské pohádky. Anglicky, francouzsky, německy, finsky Praha: Artia 1973; Holandsky Praha, Artia, 1975. Česky nesmělo vyjít. VLADISLAV, Jan: O princezně slunečnici. Praha: Albatros. Nesmělo vyjít. VLADISLAV, Jan: Dvanáct tančících princezen. Rumunské pohádky. Praha: Albatros, Artia. Nesmělo vyjít. Viz Umíněnost jako osud, s. 170-172. 98 KLÍMA, Ivan (usp.): Die Zauberwurzel. Mnichov: Blanvalet Verlag, 1978. 99 KLÍMA, Ivan (usp.): Uzel pohádek. Praha: Lidové noviny, 1991. 100 Například VLADISLAV, Jan: Velký zvířecí epos. (Dvanáct Robinsonů.) německy, francouzsky, anglicky Praha: Artia, 1972; 2. vydání německy 1973; 2.vydání francouzsky 1976; finsky Praha: Artia, 1973; italsky Praha: Artia, 1975; holandsky Praha: Artia, 1976; česky poprvé pod názvem Deset večerů s pohádkou. Praha: Albatros, 1992. 101 KLÍMA, Ivan (usp.): Uzel pohádek. Praha: Lidové noviny, 1991. Soubor zahrnuje například práce Václava Havla, Alexandra Klimenta, Pavla Kohouta, Zdenka Pochopa, Karola Sidona, Jana Trefulky, Jana Skácela, Ludvíka Vaculíka a Jana Wericha. 102 Srov. CHALOUPKA, Otakar: Jan Vladislav a Vladislav Stanovský/Kopa veselých havraních pohádek a pět tuctů říkadel k tomu. Zlatý máj 1972, roč. 16, č. 3, s. 195; URBANOVÁ, Svatava – ROSOVÁ, Milena: Žánry, osobnosti, díla, s. 60; VAVŘÍK, Zdeněk: Dětský glosář. Literární noviny 1962, č. 34, roč. 11.

39

Svatava Urbanová ve své práci Meandry a metamorfózy dětské literatury řadí Jana Vladislava po bok dalších významných českých pohádkářů, jejichž tvorba se podle vztahu k folklorní předloze pohybuje od autorských adaptací až k vlastním autorským pohádkám napsaným „pod vlivem tradiční pohádky“, jak tento typ pohádek nazývá Oldřich Sirovátka103. Svatava Urbanová píše, že „pohádky autorské řady Vojtěch Martínek – Karel Schulz – Jan Vladislav – Vladislav Stanovský – Karel Šiktanc jsou poučené na mezinárodním pohádkovém fondu, inklinují k alegorii, symbolice a básnické metafoře, tlumočí filozofický, etický a estetický názor, přitom ponechávají prostor pro tajemství nevyřčeného, zázračného a magického. Vyznačují se dvojpólovostí i dvojjedinou komunikací (jsou určeny dětem, tak i dospělým). Jsou zakotveny v lidové slovesnosti, která má však ráz mezinárodní a ve svých významech akcentuje univerzalitu, při tom poukazují vysokou osobitost autorského rukopisu. Jsou pohádkami, ale inklinují k povídce a novele, k povídce se zázrakem, blíží se exemplu, mají znaky bajky i přírodní prózy. Jeví se jako tradiční (možná dokonce konvenční) i experimentální, mají filozofický rozměr a někdy psychologizační dimenzi, jsou imaginativně lyrické a zážitkově mnohorozměrné“ 104. Společným jmenovatelem pohádkových

souborů U jasného plamene,

Princezna z kapradí, Strom pohádek z celého světa a Královské pohádky je zejména vypravěčské umění a mnohotvárnost a hloubka příběhů, které svým způsobem čerpají z folklorních pohádek. Urbanová poukazuje na rozmanitost a zároveň univerzalitu Vladislavových pohádek, která je v nich bezesporu přítomná. Podle mého názoru se však Jan Vladislav a jeho spoluautor některých prací Vladislav Stanovský výrazně odlišují od většiny výše uvedených autorů tím, že se pevněji drží folklorních předloh. Jejich práce zachovávají rovnováhu mezi etnografickým (folkoristickým) přístupem a uměleckým pojetím, jak se pokusím doložit v následujících rozborech Vladislavových pohádkových souborů.

103

SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře, s. 107. URBANOVÁ, Svatava: Meandry a metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 2003, s. 27.

104

40

Hodnocení Vladislavovy tvorby uzavřu slovy Františka Kautmana: „Rozsáhlé Vladislavovo kulturní dílo i jeho celoživotní statečný postoj byly v roce 1991 oceněny udělením Řádu T. G. Masaryka. Nejvyšší odměnou však je básníkovi skutečnost, že výsledky jeho literární aktivity vešly pevně do základů moderní české kultury.“ Jan Vladislav o svém údělu spisovatele a básníka může zcela oprávněně říci: „všechny mocnosti tohoto světa bránily tomu, abych realizoval svou osobnost v literatuře. Navzdory jim jsem se po celý život realizoval jen v ní“ 105.

105

KAUTMAN, František: Jan Vladislav – vyvzdorovaný úděl básníka. In: Umíněnost jako osud, s. 140; 138.

41

4. ROZBORY POHÁDKOVÝCH SOUBORŮ Knihy Strom pohádek z celého světa (1958) a Druhý strom pohádek z celého světa (1959), Princezna s lískovými oříšky (1963), Král sedmi závojů (1968), Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux (1971), Keltské pohádky (1992) a Pohádky paní Meluzíny (1999) představují průřez pohádkářskou tvorbou Jana Vladislava od jejích počátků až téměř do současnosti. Význam těchto Vladislavových prací potvrzuje i fakt, že první soubor získal čestné uznání na zahraničním knižním trhu a posledně jmenovaná kniha byla oceněna na domácí půdě.

4.1.

STROM POHÁDEK Z CELÉHO SVĚTA, DRUHÝ STROM POHÁDEK Z CELÉHO SVĚTA

Kniha Strom pohádek z celého světa 106 vyšla poprvé v roce 1958 a spadá tedy do období, kdy byl Jan Vladislav jako překladatel na krátkou dobu přijat do Svazu československých spisovatelů. Tento soubor patří mezi Vladislavovy nejranější práce pro děti, přesto se však právě toto dílo stalo jednou z nejvýznamnějších českých prací v oblasti adaptací pohádek. Spoluautorem této knihy byl Vladislav Stanovský107. Soubor se skládá ze 180 pohádek, které jsou rozděleny do dvanácti mandelů – oddílů po patnácti pohádkách. Sami autoři uvádějí: „…abychom všechny ty pohádky mohli nějak uspořádat, udělali jsme z nich podle jedné maďarské předpohádky Strom pohádek…“ 108. Strom je však rovněž Vladislavovým oblíbeným symbolem a motivem, který se hojně vyskytuje v celé jeho básnické tvorbě.

106

VLADISLAV, Jan Strom pohádek z celého světa. Ve spolupráci s Vladislavem Stanovským. Praha: SNDK, 1958. Ilustroval Stanislav Kolíbal. 107 Vladislav STANOVSKÝ (23. 2. 1922 – 19. 5. 2004) byl spisovatel, překladatel a kritik dětské literatury. Většinu svého díla (kromě prózy pro děti O dvanácti Mikitech a publikace Gajdarovské marginálie) napsal s Janem Vladislavem – povídkový soubor Mužický dekameron, pohádkové knihy Strom pohádek z celého světa, Druhý strom pohádek z celého světa, Kopa veselých havraních pohádek a Proč je slunce na obloze samo. 108 VLADISLAV, Jan: Poznámka pro velké čtenáře a jejich malé posluchače. In: VLADISLAV, Jan: Strom pohádek z celého světa, s. 432. Pro ilustraci uvádím výše jmenovanou předpohádku: „Za devatero horami, za devatero řekami, na samém konci světa, kam ani ptáček nezalétá, je modré moře a uprostřed toho moře zelený ostrov a na tom ostrově statný zlatý strom, strom celý zlatý, krásně rozsochatý, a ten zlatý strom má dvanáct větví a na každé větvi po jednom hnízdě a v každém hnízdě po mandeli vajec, po mandeli vajíček z jasného křišťálu: stačí jen rozbít skořápku a v každém najdeš pohádku.“ VLADISLAV, Jan: Strom pohádek z celého světa, s. 4.

42

Soubor obsahuje téměř všechny žánrové podtypy pohádek – pohádky zvířecí, kumulativní, pěstounské, kouzelné, anekdotické, lhářské i škádlivé – z nejrůznějších jazykových a kulturních oblastí. Přestože pohádky nejsou řazeny podle kategorií ani podle regionálního původu, skladba knihy není nahodilá a panuje v ní dobře patrný řád. Členění pohádek do dvanácti mandelů vytváří dojem košatého, souměrně rostlého stromu a každá jeho pohádka je neopakovatelným originálem. Ze známějších,

u nás

zdomácnělých

příběhů

zde

figurují

například

kumulativní pohádky O koblížkovi, O kohoutkovi a slepičce či Otesánek, pěstounské pohádky O Červené Karkulce a O perníkové chaloupce, kouzelná pohádka O dvanácti měsíčkách nebo anekdotická pohádka Jak se Honza učil latinsky. Největší část knihy tvoří zvířecí pohádky, v nichž se někdy ztrácí jasná hranice, zda jde ještě o zvířecí pohádku nebo již o bajku.109 Věra Vařejková zde nachází souvislost s Vladislavovým souborem zvířecích pohádek, bajek a bájí nazvaným Deset večerů s pohádkou, o němž píše: „Šíře výběru je hodná obdivu a připomene bezděčně dva obsáhlé díly Stromu pohádek z celého světa…“ 110 Na závěr každého mandelu je zařazena škádlivá nebo lhářská pohádka (např. Patnáctá pohádka o cestě do nebe). Obsah pohádky někdy bývá nastíněn již v názvu (Patnáctá pohádka o rychtáři a čertovi, Osmá pohádka o tom, jak se ptáček odměnil), jindy s jejím obsahem vůbec nesouvisí (Patnáctá pohádka pro děti, které nechtějí spát). Většina pohádek je uvedena obvyklou formulí vyjadřující nadčasovost pohádky: „Bylo-nebylo…“, „Kdysi dávno…“ nebo „Byl jeden král…“. Protože je však již v každém názvu řečeno, že se jedná o pohádku, v některých případech příběh začíná pouze jednoduchým vstupem: „Jednou se želva vyhřívala na sluníčku u řeky…“ „Byl jednou jeden chalupník a ten měl syna…“ „»Táto,« řekl jednou Honza, »já už nechci být obyčejný člověk, já chci být pán.«“ 111

109

Srov. kapitolu 1.2. Horizontální členění pohádky. VAŘEJKOVÁ, Věra: Deset večerů s pohádkou. Komenský 1993/94, roč. 118, č. 5/6, s. 129. 111 VLADISLAV, Jan Strom pohádek z celého světa. Praha, SNDK, 19642, s. 111; 193; 208. 110

43

Autoři používají v pásmu vypravěče i v pásmu postav spisovný jazyk, pro výstižnou charakteristiku postav a míst se nevyhýbají ani expresivně zabarveným výrazům: „A v tom vyšla z chaloupky stará baba, shrbená, bezzubá, a zahuhlala…“ 112 Vypravěč je ve většině příběhů vševědoucí – popisuje děj i jednání postav z vnějšku, zná však také jejich skryté myšlenky a vnitřní pohnutky. V některých žertovných a škádlivých pohádkách se objevuje i přímý vypravěč v ich-formě, který je zároveň hlavním aktérem sdělovaného příběhu.113 Pokud použijeme Čapkovo rozdělení pohádek114 na pohádky krátké a pohádky dlouhé, můžeme konstatovat, že většina příběhů ze Stromu pohádek z celého světa patří mezi pohádky krátké. Tyto pohádky jsou podle Karla Čapka „namířeny na zcela určitou pointu, k níž směřují bez odboček a s jakousi dějovou suchostí; jejich pointa je verbální vtip, poučení nebo mravní příklad. Sem patří bajky, etiologické fabule, anekdotické pohádky, paraboly, historky o hlupácích a chytrácích, zkrátka ono nesmírné množství pohádek, logických a intelektuálních, kterými oplývá ústní podání všech kmenů a národů světa“. Autoři však zařadili do této knihy také menší počet pohádek, které splňují psychologické a formální zákony pohádky dlouhé. Takový příběh má, jak píše Karel Čapek, „posluchače napínat, ale také ukolébat; nemůže je bavit a uspokojit jenom konečnou pointou, nýbrž celým svým průběhem“ 115. V souboru Strom pohádek z celého světa je však i tento typ pohádek záměrně rozsahem kratší. Tuto skutečnost sami autoři zdůvodňují: Vybírali jsme „především pohádky krátké, protože jsme měli na mysli, že si je budou číst malí čtenáři nebo je budou předčítat velcí dětem, které ještě číst neumějí“ 116. Jazyk těchto pohádek je prostý a úsporný, bez košatých přívlastků a širokých popisných pasáží. Zejména v pěstounských a zvířecích pohádkách, ale i v kratších pohádkách kouzelných zachovávají autoři základní typy postav a oprošťují je od méně podstatných detailů: „Byl jednou jeden prostý člověk, jmenoval se Jan, 112

VLADISLAV, Jan Strom pohádek z celého světa, s. 297. Srov. KÖNIGSMARK, Václav; PETERKA, Josef: Vypravěč. In: VLAŠÍN, Štěpán: Slovník literární teorie, s. 405-406. Např. Pohádka o cestě do nebe. Viz VLADISLAV, Jan: Strom pohádek z celého světa, s. 322. 114 ČAPEK, Karel: K teorii pohádky. In: ČAPEK, Karel: Marsyas. Jak se co dělá, s. 109. 115 Tamtéž, s. 110. 116 VLADISLAV, Jan: Poznámka pro velké čtenáře a jejich malé posluchače. In: VLADISLAV, Jan: Strom pohádek z celého světa, s. 432. 113

44

a protože nikdy v ničem nelhal, říkali mu lidé Janek Pravda.“ „Byli dva bratři, oba řezníci. Jeden byl bohatý a lakomý, druhý byl chudý a dobrého srdce.“ 117 Pohádky mají výrazný dějový spád. Nejsou mnohomluvné, autoři je vypráví s lehkostí a elegancí, dobře však váží každé slovo, aby zachovali plynulost textu, atmosféru vyprávěného příběhu a často také jeho humorné ladění směřující k pointě. Tento postup je dobře patrný zejména u kratších pohádek zvířecích a anekdotických.118 Vytříbený lehký humor je pojítkem většiny příběhů ze Stromu pohádek z celého světa, ať už se jedná o pohádky evropské či z jiných krajů. Na tento rys svých pohádek poukazují oba autoři i v doslovu této knihy: „…ať už jsou [tyto pohádky] známé nebo neznámé, většinou jsou to pohádky veselé – a to je taky něco. Budete-li je dobře poslouchat nebo číst, pobavíte se, zasmějete se…“ 119 Podobným způsobem oba autoři vybírali a upravovali texty také pro sbírku Kopa veselých havraních pohádek a pět tuctů říkadel k tomu. Otakar Chaloupka120 k této „polyžánrové“ dětské knize podotýká, že všechny její texty „jsou více či méně spojeny, sjednoceny polohami humoru, vtipu, atmosférou žertovné a lhářské pohádky, […] stylové a vypravěčské hravosti“. Ovzduší prosycené moudrým humorem spojuje rovněž Vladislavovy adaptace zvířecích pohádek, bajek a bájí v knize Deset večerů s pohádkou, u kterých Věra Vařejková 121 upozorňuje zejména na „vypravěčský um, malý rozsah, hybný dialog, moudrost a vtip“ při jejich podání. Sami autoři se o způsobu výběru textů pro Strom pohádek z celého světa vyjádřili takto: „Musili jsme nejprve pročíst pár stovek knih ze všech koutů světa, z nejrůznějších měst, zemí a světadílů a ovšem napsaných v nejrůznějších řečech. […] A když jsme si těch několik set knih pěkně pročetli, zatrhali jsme si v málem celé stovce z nich pohádky, které se nám zamlouvaly a hodily se pro náš účel, někde a nejčastěji – jen jednu nebo dvě, ale občas i tři nebo čtyři, výjimečně víc. A pak jsme začali ty vybrané pohádky vypravovat znovu. Tak, aby se vám líbily, 117

VLADISLAV, Jan: Strom pohádek z celého světa, s. 167; 277. Například pohádky Jak kmotr Matěj doběhl kmotra Jíru, O lakomém sedlákovi a čeledínovi, O lví hostině. VLADISLAV, Jan: Strom pohádek z celého světa, s. 84; 127; 333. 119 VLADISLAV, Jan: Poznámka pro velké čtenáře a jejich malé posluchače. In: VLADISLAV, Jan: Strom pohádek z celého světa, s. 432. 120 CHALOUPKA, Otakar: Jan Vladislav a Vladislav Stanovský/Kopa veselých havraních pohádek a pět tuctů říkadel k tomu. Zlatý máj 1972, roč. 16, č. 3, s. 195. 121 VAŘEJKOVÁ, Věra: Deset večerů s pohádkou . Komenský 1993/94, roč. 118, č. 5/6, s. 129. 118

45

aby se vám pěkně četly a dobře pamatovaly, a přitom tak, abyste věděli, nejen co si kde lidé na tom širém světě vypravují, ale i jak si to vypravují.“ 122 Pohádky ze Stromu pohádek z celého světa jsou zakotveny v místě svého vzniku123 jen svými hlavními pohádkovými reáliemi, nosnými motivy a jmény postav. Mimo to je autoři i přes svoje výše uvedené tvrzení upravili tak, aby se českým dětským čtenářům dobře četly, a neakcentovali proto reálie cizích míst ani obvyklý způsob vyprávění v těchto zemích. Autorům se podařilo kvalitně zachovat rovnováhu mezi svým autorským přínosem, který adaptacím dává vypravěčskou hravost a lehkost a ohlazuje je od hrubých a drastických míst, a folklorními prvky, jež pohádky spojují s místem jejich původu a kulturou jejich lidových vypravěčů. Tím se dostáváme k otázce, pro jak staré děti je soubor určen. Ve druhém vydání knížky nalezneme poznámku, že je kniha určena pro nejmenší děti. Podle mého názoru je většina obsažených pohádek vhodná již pro děti ve věku staršího předčtenářského období, některé z nich i pro mladší předčtenářské období 124 (zejména známé pěstounské pohádky O perníkové chaloupce, O Smolíčkovi atd.). Pohádky z exotických zemí bych doporučovala spíše až pro děti mladšího školního věku, protože se tyto pohádky v některých případech výrazně liší od evropských, na které jsou české děti zvyklé. Místy se tyto cizokrajné pohádky zcela vymykají z toho, co si Evropané a hlavně Češi představují pod pojmem pohádka.125 Aby děti správně pochopily vyznění těchto pohádek, měly by mít už předchozí zkušenosti s evropskou pohádkou, ve které její pohádkovost výrazně tkví v jasných hranicích mezi dobrem a zlem a v morálním vítězství dobra. Tato čtenářská průprava jim pak umožní najít a pochopit morální poselství v exotických pohádkách.126 O rok později, v roce 1959, vyšel Druhý strom pohádek z celého světa 127. Platí pro něj všechny výše uvedené charakteristiky, které determinují první Strom pohádek z celého světa, a autoři k němu opět napsali vlastní komentář. Dokonce i 122

VLADISLAV, Jan: Poznámka pro velké čtenáře a jejich malé posluchače. In: VLADISLAV, Jan: Strom pohádek z celého světa, s. 432. 123 Údaje, z jaké země která pohádka pochází, nalezneme v obsahu knihy. 124 Viz kapitolu 2.2. Proč děti potřebují pohádky. 125 Srov. kapitolu 1. Klasifikace pohádek. 126 Např. pohádka O tom, jak se dobro odplácí zlem. 127 VLADISLAV, Jan Druhý strom pohádek z celého světa. Ve spolupráci s Vladislavem Stanovským. Praha: SNDK, 1959. Ilustroval Stanislav Kolíbal.

46

v něm projevili svůj smysl pro humor a schopnost komunikovat s dětským čtenářem: „A proč jsme vůbec ten druhý Strom sestavovali, ptáte se? Na to je snadná odpověď. Předně nám bylo líto všech těch pěkných pohádek, které se do prvního nevešly, ale které byste měli znát. A potom jsme chtěli, abyste měli knihu, kde by bylo dost pohádek na celý rok. A protože náš strom má přesně 180 pohádek, je jich v obou dohromady zrovna 360, na každý den v roce jedna. Cože? Říkáte, že rok má 365 dnů a někdy dokonce 366? Nu dobrá, tak vám tedy honem řekneme ještě těch šest dlužných. Tady jsou. Jenže – 1. je tak dlouhá, že ji nedovedem, 2. je tak krásná, že ji sotva svedem, 3. je tak těžká, že ji neunesem, 4. je tak strašná, že se strachy třesem, 5. je tak stará, že už zašla loni, 6. je tak krátká, že je právě po ní. A tak jsme už odříkali všechno, co jsme sami znali. Jestli znáte více snad, pojďte sami povídat.“ 128

Literární kritika ani literární historie nerozlišují v knihách Strom pohádek z celého světa a Druhý strom pohádek z celého světa ani u později vydaného souboru Kopa veselých havraních pohádek a pět tuctů říkadel k tomu 129 autorský podíl práce Jana Vladislava a Vladislava Stanovského, ale hodnotí je jako autorskou a tvůrčí dvojici.130 Do jaké míry se na těchto souborech jako spolutvůrce podílel Vladislav Stanovský, téměř nelze odhalit. Předpokládám však, že převládala práce Jana Vladislava, protože následující Vladislavovy pohádkové soubory pokračují ve stejném duchu a obdobným postupem autor vytvářel rovněž své doslovy a poznámky pro čtenáře. Soubory Strom pohádek z celého světa, Druhý strom pohádek z celého světa a Kopa veselých havraních pohádek a pět tuctů říkadel k tomu vybočují z Vladislavovy tvorby zejména svým rozsahem a určením pro nejmenší čtenáře, jež se 128

VLADISLAV, Jan: Druhý strom pohádek z celého světa. Praha: SNDK, 19652, s. 465. K tomuto souboru viz kapitolu 4.7. Poezie v adaptacích pohádky. 130 Srov. CHALOUPKA, Otakar: Jan Vladislav a Vladislav Stanovský/Kopa veselých havraních pohádek a pět tuctů říkadel k tomu. Zlatý máj 1972, roč. 16, č. 3, s. 195; URBANOVÁ, Svatava – ROSOVÁ, Milena: Žánry, osobnosti, díla, s. 60. 129

47

projevilo na charakteru těchto knih. V případě sbírky Kopa veselých havraních pohádek nacházím zásadní odlišnost v polyžánrovosti této knihy, která spočívá v širokém zastoupení poezie – říkadel, hádanek, písní atd. Výjimečnost těchto souborů nelze tedy přičítat pouze na vrub autorské spolupráce Jana Vladislava s Vladislavem Stanovským. Také v pozdějších knihách a výborech, které přejímají některé texty ze Stromů pohádek, není Vladislav Stanovský již uváděn jako spoluautor. Jedinou výjimku tvoří výbor Proč je slunce na obloze samo. Z těchto důvodů usuzuji, že v souborech Strom pohádek z celého světa a Druhý strom pohádek z celého světa převládá autorský podíl Jana Vladislava.

Strom pohádek z celého světa a Druhý strom pohádek z celého světa byly natolik významnými a úspěšnými knihami, že v krátké době vyšly i jejich cizojazyčné verze.131 Strom pohádek z celého světa rovněž získal v roce 1965 čestné uznání na Mezinárodním knižním veletrhu v Lipsku.132 Jak ve své práci Žánry, osobnosti, díla uvádí Svatava Urbanová, Jan Vladislav spolu s Vladislavem Stanovským navázali v souborech Strom pohádek z celého světa a Druhý strom pohádek z celého světa „na grimmovskou pohádkovou tradici a obdobu v dílech K. J. Erbena a B. Němcové. Oba soubory se staly reprezentativní a na dlouhý čas určovaly meritus hodnot v oblasti překladů pohádek jednotlivých národů a etnik“ 133.

131

Strom pohádek z celého světa vyšel německy (Praha: Artia, 1960) a anglicky (Praha: Artia, 1961). Druhý strom pohádek z celého světa byl vydán německy (Praha: Artia, 1960), anglicky (Praha: Artia, 1966) a italsky (Řím: Editori Riunit,i 1964). 132 Čítárny: Knihy pro čtení: Awards for Czech Books from 1958 [online]. c2008 [citováno 25. 9. 2008]. Dostupný z WWW: 133 URBANOVÁ, Svatava – ROSOVÁ, Milena: Žánry, osobnosti, díla, s. 60.

48

4.2.

PRINCEZNA S LÍSKOVÝMI OŘÍŠKY

Vladislavův soubor Princezna s lískovými oříšky 134 byl nazván podle stejnojmenné kouzelné pohádky a obsahuje na sedmdesát anglických pohádek. Poprvé vyšel v roce 1963, kdy třetí sjezd spisovatelů zrušil Vladislavovo vyloučení ze Svazu československých spisovatelů, a po třech letech odmlky tak směl Jan Vladislav publikovat ve Státním nakladatelství dětské knihy nový soubor pohádek.135 Všechny Vladislavovy soubory pohádek, které vycházely v edici Pohádky národů136, jsou uspořádány podle následujícího schématu. Začínají pohádkami kumulativními, pěstounskými a zvířecími, dále následují pohádky kouzelné a na závěr jsou řazeny pohádky novelistické, anekdotické, žertovné a lhářské. Autor rovněž do těchto souborů zařazuje cykly pohádek spojené ústředními postavami. V anglických pohádkách jsou zvířecí pohádky zastoupeny například pohádkami O lištičce Všudybylce a třech medvědech nebo O třech malých prasátkách, pěstounskou pohádku představuje příběh O začarované hoře a kumulativní pohádky jsou reprezentovány texty O kočce a myšce nebo O malém, malinkém trpaslíkovi a velké, převeliké krávě. Největší část souboru tvoří pohádky kouzelné. Často v nich vystupují postavy obrů (O Honzíkovi a červeném mužíčkovi, O Jankovi Obrobijci a jeho dobrodružstvích po celé Anglii, O Honzovi a zázračné fazoli), draků (O rytíři Wyndynovi a panně Markétě, O anglickém králi a jeho třech synech), skřítků (O Petrovi a skřítcích) a víl ( O rytíři Tamlinovi). Tyto příběhy však mají v anglických pohádkách „svůj zvláštní ráz: vypravují se tak, že je vidět, že na ty obry a draky už dávno nikdo nevěří, ani ti nejmenší. A totéž platí o vílách a skřítcích: je jich všude plno, v lesích, na lukách, v krbech i v pohádkách, ale nikdo se jich nebojí, protože každý ví, že žijí jen ve světě bájí“ 137. Kouzelné pohádky přirozeně patří rozsahem k nejdelším pohádkám knihy. 134

VLADISLAV, Jan: Princezna s lískovými oříšky. Praha: SNDK, 1963. Ilustroval Ota Janeček. Do té doby poslední Vladislavův soubor adaptací – Pohádky ze země draka – vyšel v SNDK v roce 1960, ale ještě téhož roku byl autor vyloučen ze Svazu československých spisovatelů. 136 Kromě souboru anglických pohádek Princezna s lískovými oříšky jsou to například ještě italské pohádky Král sedmi závojů nebo francouzské pohádky Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux. 137 VLADISLAV, Jan: Kdo všechno čítal tyto pohádky. In: VLADISLAV, Jan: Princezna s lískovými oříšky, s. 361-362. 135

49

Dále jsou do souboru zařazeny krátké pohádky lhářské (Propánakrále!, O dědkovi Babkovi) a pohádky novelistické. Některé z nich jsou svým rozsahem velice krátké a mají blízko k exemplu (O dobré a špatné děvečce), novelistická pohádka O Dicku Whittingtonovi a jeho kočce se naopak řadí k nejdelším pohádkám této knihy. Závěrečnou část souboru tvoří dvanáct anekdotických pohádek O moudrých Gothamcích a jejich slavných činech. Místo doslovu obsahuje kniha kapitolu Kdo všechno čítal tyto pohádky, ve které Jan Vladislav seznamuje dětské čtenáře s typickými rysy anglických pohádek a s nejznámějšími anglicky píšícími autory, na jejichž tvorbu měla vliv znalost pohádek. Kniha začíná krátkým veršovaným úvodem O pohádkové slepičce, který přednáší přímý vypravěč realizovaný v ich-formě. Také na závěr souboru je zařazena krátká veršovaná škádlivá pohádka, která čtenáři s humorem naznačí, že na tomto místě kniha končí. Kromě úvodní veršované pohádky čtenáře celým souborem provází vševědoucí vypravěč v er-formě. Jen na několika místech vypravěč přechází do ich-formy, ve které vnáší do pohádek svůj osobní pohled, oslovuje čtenáře a snaží se vtáhnout je do děje: „A ještě podivnější je příběh, který vám povím teď. Nebudete mu asi věřit, ale je to čiročirá pravda. Vždyť to vyprávěla mé babičce babička její babičky!“ „A teď si zase poslechněte, co se stalo jednomu chlapci.“ 138 Pouze jedinou pohádku – lhářskou pohádku O dědkovi Babkovi – vypráví přímý vypravěč v ich-formě. Soubor obsahuje prozaické pohádky (O učenlivé děvečce), prozaické pohádky oživené veršovanými vsuvkami, popěvky a přímou řečí ve verších (O sedlákovi a jeho čeledínovi, O rytíři Wyndynovi a panně Markétě), veršované pohádky a balady (O králi Estmerovi, O rytíři Tamlinovi, O princezně a holoubkovi). Právě balady jsou charakteristickým žánrem anglického folkloru: „Zpívali je na trzích, po městech a vesnicích potulní zpěváci od nejstarších dob – poslouchával je nepochybně i William Shakespeare jako hoch. V něčem tyto balady připomínají naše kramářské písně. Jsou pro anglické (a skotské) lidové básnictví právě tak příznačné jako třeba romance po španělské nebo byliny pro ruské.“ 139

138

VLADISLAV, Jan: Princezna s lískovými oříšky, s. 246; 243. VLADISLAV, Jan: Kdo všechno čítal tyto pohádky. In: VLADISLAV, Jan: Princezna s lískovými oříšky, s. 362-363.

139

50

Ne všechny veršované skladby v souboru Princezna s lískovými oříšky můžeme označit za balady. Některé mají svým obsahem blízko k anekdotě (O králi, biskupovi a chytrém ovčákovi nebo O dvou tvrdých hlavách), skladba O Žabákově ženitbě je pohádkou zvířecí.140 Pro soubor Princezna s lískovými oříšky je specifické časté užívání humoru a žertu nejen v anekdotických, lhářských a škádlivých pohádkách, ale i ve většině pohádek kouzelných. „To je zvláštní, velice osobitý rys anglických pohádek: i v nejsmutnějším příběhu je něco bujného, i nejhrůznější příběh je nakonec k smíchu, a mnoho vyprávění chce vůbec jen co nejvíc polechtat malého a taky velkého čtenáře nebo posluchače. Možná že si ve staré veselé Anglii zvlášť vážili léčivého účinku smíchu a chtěli si toho léku dopřát co nejvíc. Měl taky velkou výhodu – nestál chudé nic. A navíc jim dovoloval říci žertem nejednu pravdu, která by byla jinak těžko prošla, například pravdu o tom, že ne vždycky nejmocnější a nejbohatší jsou taky nejchytřejší.“ 141 Viktor Budín ve své recenzi na soubor Princezna s lískovými oříšky poukazuje na další typické rysy anglických pohádek, které obzvláště vyniknou, jestliže tyto pohádky srovnáme s našimi českými národními pohádkami v podání Erbena, Němcové a dalších. „I v anglických pohádkách se utkává dobro se zlem, ale poražení nekončí mrtví nebo jinak zneuctěni. I jim je možno, aby došli svého štěstí, byť méně oslnivého a po klikatějších cestičkách. Rozšířený motiv neposlušných lidských i zvířecích mláďat pochopitelně znali i ve staré dobré Anglii, ale než zde neposluchu stačí sežrat medvěd nebo unést zlý čaroděj, je vypravěčem ze šlamastyky bezpečně vyveden.“ 142 Výše uvedené vlastnosti nejsou charakteristické jen pro anglické pohádky, ale pro všechny adaptace pohádek z autorské dílny Jana Vladislava. Autor se snaží pohádky ohladit od přílišné krutosti všude tam, kde mu to úcta k folklorní předloze alespoň trochu dovolí.143 Jeho postavy bývají většinou trestány jen

140

Anglickým baladám a dalším Vladislavovým veršovaným pohádkám věnuji samostatnou kapitolu 4.7. Poezie v adaptacích pohádek. 141 VLADISLAV, Jan: Kdo všechno čítal tyto pohádky. In: VLADISLAV, Jan: Princezna s lískovými oříšky, s. 361. 142 BUDÍN, V.: Staroanglické pohádky.Též pro slabší povahy. Nové knihy 1996, roč. 36, č. 6, s. 9. 143 Pohádky, v nichž hrdinové docházejí konečného vítězství nad zlem až ve smrti, nalezneme zejména ve Vladislavových Pohádkách ze země draka. I zde však autor krutost těchto pohádek co nejvíce zjemňuje.

51

vlastní hloupostí, závistí, leností a neposlušností, jejichž následky musejí obtížně napravovat, a nikoli neodvratitelným a nemilosrdným osudem. Že se v souboru Princezna s lískovými oříšky jedná o pohádky anglické, čtenář na první pohled rozpozná rovněž podle některých vnějších znaků, nejčastěji podle jmen hlavních hrdinů a dalších zmiňovaných postav (Merlin, král Artuš, anglický král Oliver, princezna z Melvalesu, rytíř Wynd, Tamlin, Dick Whitting, pan Fitzwarren, Molly, Estmer, Roland, Sally). Pokud však mají jména hrdinů používaný český ekvivalent, autor ho běžně užívá (Jeník, Janek, Honzík, Katka, Anička, Petr, Markéta) a nezahlcuje text zbytečně dalšími anglickými jmény. Některé z pohádek tohoto souboru můžeme najít i v pozdějších Vladislavových souborech – například ve výboru kouzelných pohádek Třiatřicet stříbrných střech: pohádky černého kocoura Tomáše Tumáše, který získal svůj podtitul podle protagonisty anglické pohádky O kočičím králi, (pohádky O anglickém králi a jeho třech synech, O krásné Hadrničce, O rytíři Tamlinovi a O černém býku norvéžském). Pod titulem O kočičím králi byl vydán výběr didaktických a lhářských anglických pohádek. Jak ve své recenzi upozorňuje Viktor Budín, „v anglických pohádkách vystupuje tolik kurážných dívek a žen, skoro stejně jako tradičních rytířů a statečných Janků“ 144 Některé z těchto pohádek s dívčími hrdinkami (O Janičce a říši víl, O malé Mette a anglickém princi, O princezně a lískových oříšcích a O Molly Čiperce a hloupém obrovi) nalezneme také ve výboru O bílé Karolíně a černé Karolíně. Pohádka O malé Mette je rovněž součástí souboru O pyšných princeznách. Veršované balady O Rytíři Tamlinovi a O princezně a holoubkovi mají svůj prozaický protějšek v Keltských pohádkách. Pohádka O chlapci a vílí holčičce se stala rámcovým příběhem pro knihu Pohádky paní Meluzíny.145

Jan Vladislav dokázal v souboru Princezna s lískovými oříšky svým výběrem textů a způsobem jejich převyprávění vyzdvihnout typické rysy anglických pohádek – jejich vtip a humor, často i s ironickým vyzněním, a zejména „dobré konce“ všech těchto příběhů. Mistrně také vystihl atmosféru anglických balad a zprostředkoval je ve čtivé a srozumitelné formě dnešním dětským čtenářům. 144 145

BUDÍN, V.: Staroanglické pohádky.Též pro slabší povahy. Nové knihy 1996, roč. 36, č. 6, s. 9. Srov. VAŘEJKOVÁ, Věra: Vyprávění paní Meluzíny. Ladění 2000, roč. 5 (10), č. 1, s. 14.

52

4.3.

KRÁL SEDMI ZÁVOJŮ

Vladislavův soubor italských pohádek Král sedmi závojů 146 vyšel poprvé v roce 1968, v nedlouhém období volnější politické situace, kdy se také rozšířily Vladislavovy publikační možnosti. Tento soubor obsahuje na šedesát italských pohádek. Název knihy je odvozen ze tří kouzelných pohádek, v nichž vystupuje postava Krále tří závojů. Soubor začíná veršovaným úvodem O knížce, kterou otvíráte. Místo doslovu je na závěr zařazen text A nakonec o pohádkové zemi, která je, a přec už není, ve kterém autor objasňuje původ italských pohádek a seznamuje čtenáře s Itálií a některými známými italskými osobnostmi. V první části souboru je zařazeno několik pohádek kumulativních (O kohoutkovi a slepičce, jak putovali do Říma, O kocourku Fouskovi a kočičce Tichošlapcce), pěstounských (O strýci vlkovi a mlsné Kateřině) a zvířecích (O tom, jak se osel Arcilev stal králem, O třech husičkách, jak jely na svatbu). Posledně zmiňovaná pohádka je obdobou anglické pohádky O třech malých prasátkách, kterou autor uvádí v souboru Princezna s lískovými oříšky.147 Největší prostor v knize zaujímají pohádky kouzelné. Motivy některých z nich jsou známé a zdomácnělé i v českých pohádkách (O krásné šenkýřce 148, O princezně Medvědici 149). Dále soubor obsahuje několik pohádek novelistických (O chytré Janině, O Janku Pravdovi). Na závěr knihy je zařazeno pět anekdotických pohádek o taškáři Ferrazanovi, mezi které je vloženo šest dalších anekdotických pohádek. Některé z pohádek mají i své podtituly, protože se jejich tematika objevuje v souboru opakovaně, kvůli pohádkové symbolice třikrát (Třetí pohádka o babičce, Třetí pohádka o strýci vlkovi, Třetí vojenská pohádka, Třetí pohádka o sedmi závojích, Třetí pohádka z Basteliky). Všechny pohádky vypráví vševědoucí vypravěč v er-formě, v závěrečných pohádkových formulích, které jsou pro knihu Král sedmi závojů typické, však často přechází do ich-formy: „Já na té svatbě taky byl, já na ní taky jed a pil,

146

VLADISLAV, Jan:Král sedmi závojů. Praha: SNDK, 1968. Ilustroval Zdenek Seydl. Srov. VLADISLAV, Jan: Princezna s lískovými oříšky, s. 18-22. 148 Tato pohádka zpracovává motivy známé z pohádky Sněhurka a sedm trpaslíků. 149 Tento text svými motivy velice připomíná pohádku O princezně se zlatou hvězdou na čele. 147

53

a protože neměli místa dosti, seděl jsem pod stolem a hryzal kosti.“ „…a já tam celý čas taky byl a všechny dobroty okusil: celou myš upekli pro všechny hosty a já jsem dostal z ní okousat kosti!“ 150 V pohádkových vstupech a závěrech také vypravěč často oslovuje čtenáře: „Bylo na světě hodně princů, jak víte z pohádek, a zrovna tolik princezen, ale žádný z nich nebyl tak princovatý jako ten, o kterém vám povím teď.“„A to je konec mého povídání, teď zase chvilku povídejte sami.“ 151 Výjimečně se oslovování čtenářů objevuje i na jiných místech než v úvodu a ve veršovaných závěrečných formulích: „Dovedete si představit, co se jich sešlo a co všechno za ty tři dny a tři noci snědli a vypili?“ „Nepotřebujete takovou kůži i vy?“ 152 Kromě veršovaného úvodu jsou všechny pohádky prozaické. V několika pohádkách se objevují verše v dialozích, popěvcích a hádankách (O třech husičkách, jak jely na svatbu, O třech zlatých koulích, O Fantě Giro krásné tváři). Hojně se v textu vyskytují rýmované závěrečné formule: „…a tak byla svatba, tak byly hody, každý dostal víno, jen já hrnek vody, každý dostal koláče, jen já díru z pekáče, každý vesele tancoval, jen já v koutě smutně stál a pohádky poslouchal…“ 153 Celá pohádka O krásné dceři jednoho kapitána, jak byla princem věrně milována je vyprávěna rytmizovanou prózou s množstvím rýmů. Díky užívání veršů a ve výše uvedeném případě i rytmizované prózy působí soubor velice dynamickým a živým dojmem. Dokonale zvládnutou kompozici má pohádka O princi papouškovi, ve které se prolínají dvě dějové linie. První z nich vypráví o kupcově dceři, do níž se zamiloval mladý princ a rovněž i jeho starý strýc. Aby princ ochránil svoji milou před strýcovými úklady, nechá se proměnit v papouška. Ten se stává vypravěčem druhé dějové linie v pohádce, kterou po večerech vypráví kupcově dceři, aby jí zabránil otevřít dveře nezvaným hostům, dokud se otec nevrátí. Jazyk italských pohádek je ve Vladislavově podání jadrný a bohatý. Prostořeká Janina „už od narození repetí a repetí, že se člověk musí v jednom kuse 150

VLADISLAV, Jan: Král sedmi závojů, s. 110; 155. Tamtéž, s. 56; 129. 152 Tamtéž, s. 300; 346. 153 Tamtéž, s. 210. 151

54

smát!“. Při výprasku doktor králi „vysolil rovných dvanáct“ a v další pohádce byl sedláček „náramný chlubil a lhář. Když se do toho dal a začal prášit, nevyrovnal se mu v lhaní nikdo z celé vsi“ 154. Humorná nadsázka je v textu hojně vyjadřována pomocí nejrůznějších frazémů. „Florenťan jaktěživ nevytáhl paty z Florencie“, když však vyrazil do světa, „putovali celý den pořád rovnou za nosem“ 155. Autor nešetří barvitými přirovnáními. Sedláčkova dcera byla „děvče krásné jako květ a chytré jako čert“ a obr měl „pěst jako tři mlýnské kameny“ 156. Přirovnání mívají mnohdy také podobu frazémů. Král „křičel, jako by ho na nože bral“ 157. Tyto prvky podtrhují živost a bujnost vyprávěných pohádek a obohacují a rozšiřují také slovní zásobu dětských čtenářů. Nejen užitým jazykem, ale také volbou převyprávěných textů dokázal Jan Vladislav vystihnout nejdůležitější vlastnosti italských pohádek. Jak je uvedeno v poznámce autora, „výsledné texty se snaží zachytit nejlepší prvky všech dostupných variant příslušné pohádky, zachovaných v italské tradici, přičemž zdůrazňují prvky pokud možno nové a neotřelé. To platí také a především o výběru pohádek“ 158. Pro tyto pohádky je specifická zejména volba jejich hrdinů, mezi kterými, stejně jako ve většině ostatních Vladislavových sbírek, nechybí také řada nebojácných a kurážných děvčat: „Vystupují v nich nejen princové a králové, třebaže Itálie sama vlastně mnoho králů neměla, ale i bohatí kupci a angličtí mylordové; bojují v nich nejen udatní kapitáni a bezrucí vojáčkové, ale i přestrojené královské dcery. Pasáčkové se v nich s oblibou stávají princi, princové se s oblibou mění v husopasy nebo nosiče vody, chytré Janiny přelstívají pyšné královské syny, moudré Sorfariny dávají za vyučenou svým tvrdohlavým královským manželům – a taškáři Ferrazzanové si tropí šprýmy jak z kmánů, tak z pánů, ba i ze samého krále.“ 159

154

VLADISLAV, Jan: Král sedmi závojů, s. 256; 265; 324. Tamtéž, s. 113. 156 Tamtéž, s. 255; 113. 157 Tamtéž, s 265. 158 Tamtéž, s. 374. 159 VLADISLAV, Jan: A nakonec o pohádkové zemi, která je, a přec už není. In: VLADISLAV, Jan: Král sedmi závojů, s. 371-372. 155

55

Hrdinové často a daleko cestují, a to zejména po moři. Děj je mnohdy umístěn do skutečných italských měst a míst (Sicilie, Milán, Turín, Benátky, Řím, Palermo), nebo do dalekých zemí v Asii či Jižní Americe. Pokud není příběh zasazen do konkrétního kraje, alespoň některá z postav je místně zakotvena (portugalský král, turecký sultán). V pohádce O moudré Sorfarině dostávají děti dokonce svá jména podle měst, kde se narodily (Janovánek, Římánek, Alexandra), v pohádce O třech vojáčcích, jaké svět neviděl jsou vojáci pojmenováni Říman, Florenťan a Napolitán. Také další postavy mají italská jména (Peppinio, Domenico, Cecchina, Sandrina). Na některých místech autor přímo uvádí i jejich české varianty: „Byl jednou jeden král a měl dva syny, Giovanniho neboli Janka a Antonia neboli Toníka.“ „…měla chlapce, malého Františka, Francesca, nebo ještě lépe Cecca, jak se mu doma říkalo.“ 160 I bez tohoto místního ukotvení by však byla jasně patrná jedinečnost italských pohádek, která nespočívá v jejich jádře, jež se podobá ostatním evropským pohádkám, ale ve způsobu jejich podání.

Jan Vladislav dokázal výběrem převyprávěných látek, volbou vypravěčských postupů a jazykových prvků podtrhnout v souboru Král sedmi závojů charakteristické vlastnosti italských pohádek – jejich plnokrevnost a nespoutaný jižanský temperament, díky nimž je humor a smích těchto pohádek hlasitější a říznější a chování hrdinů bujnější než v předchozí knize pohádek anglických. Autor zde prokázal také svoji schopnost použít běžných a dětem dobře srozumitelných

jazykových

prostředků

k zachycení

jedinečné

atmosféry

vyprávěných pohádek.

160

VLADISLAV, Jan: Král sedmi závojů, s. 141; 47.

56

4.4.

KAPITÁN TULIPÁN A PRINCEZNA Z BORDEAUX

Než byl Jan Vladislav v sedmdesátých létech zbaven téměř všech možností publikovat oficiálně a pod svým jménem, stačilo mu v krátkém období od roku 1968 do přelomu let 1970/1971 vyjít v různých nakladatelstvích devět souborů adaptací pohádek, mezi nimi i kniha francouzských pohádek Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux 161. Soubor obsahuje třiačtyřicet francouzských pohádek. Některé z těchto pohádek byly zahrnuty již v předchozích Vladislavových pohádkových souborech.162 Jejich texty byly až na drobné úpravy gramatického charakteru přejaty beze změn.163 Pohádka O Popelce, kočáru z oříšku a střevíčku ze skla vyšla již dříve samostatně v nakladatelství Artia pod názvem Popelka. Tento ranější text je oproti textu v knize Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux bohatší o vypravěčovo časté oslovování čtenářů a dovolávání se jejich souhlasu. Také jména Popelčiných sester jsou několikanásobně rozsáhlejší. Kromě těchto změn je realizace příběhu stejná. Příběh o Popelce patří bezesporu k pohádkám, které v českém prostředí již dávno zdomácněly (zejména díky Perraultovu převyprávění). Vedle Popelky by do této oblasti patřily třeba ještě pohádky o Palečkovi, Červené Karkulce nebo Kocour v botách, jež však Jan Vladislav ve své knize neuvádí. Vladislavův soubor zahrnuje například pohádku O rybáři v říši ryb, která obsahuje u nás známý motiv zlaté rybky plnící přání. Vladislavův příběh O králi drakovi a spící princezně přináší jinak zpracovaný motiv Krásky a zvířete a rovněž i pohádka O sněhuláčkovi je v českém prostředí povědomá, pouze místo sněhuláčka nakrátko obšťastní bezdětné rodiče dívka Sněhurka. Jak ve své recenzi Krásné pohádky sladké Francie správně podotýká Anna 161

VLADISLAV, Jan: Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux. Praha: Albatros, 1971. Ilustrovala Eva Bednářová. Názvy a anotace ostatních souborů z let 1968-1970/71 jsou uvedeny v příloze. 162 Sborník Třiatřicet stříbrných střech obsahuje pohádky O kapitánu Tulipánovi a princezně z Bordeaux, O Jozífkovi a krásné Slunečničce, O Jankovi Lívancovi, O Černém kováři a Jankovi se zlatýma nohama, O kmotřenci francouzského krále. K tomuto souboru viz kapitolu 3.3. Tvorba pro děti. Další pohádky byly poprvé uvedeny již v souborech Strom pohádek z celého světa (O synu francouzského krále a krásné Janičce, O dvou darech, O potrestaném žalobníkovi, O třech lovcích, O šesti rozšafných sousedech, O Lakomém pánovi, O třech mlynářových synech) a Druhý strom pohádek z celého světa (O silném Čtrnáctkovi). 163 Například v pohádce O synu francouzského krále a krásné Janičce z knihy Strom pohádek z celého světa bylo supinum „spat“ nahrazeno infinitivem „spát“.

57

Červenková, „Vladislavova antologie se neomezuje jen na nejznámější francouzské pohádky, které již v roce 1697 veršem i prózou převyprávěl Charles Perrault v knížce Pohádky matky husy a které se staly součástí evropského kulturního povědomí. […] Pro našeho čtenáře jsou objevem třeba pohádky gaskoňské, kam vedle Kapitána Tulipána, který dal knížce jméno, patří neméně pěkný příběh O černém kováři a Jankovi se zlatýma nohama, pohádky bretaňské i z jiných koutů Francie“ 164. Autorovým záměrem bylo seznámit čtenáře s těmito méně rozšířenými pohádkami a ukázat, že „francouzské pohádky jsou poněkud jiné a hlavně rozmanitější, než jsme si dosud myslili. […] Tyto často podivuhodně krásné, pestré, šťavnatě vypravované, veselé pohádky většinou neznaly a neznají ani francouzské děti“ 165. Stejně jako v předchozích souborech anglických a italských pohádek se autor snažil zachytit nejlepší prvky všech dostupných variant těchto textů a zdůraznit především prvky nové a neotřelé, což se opět promítlo zejména do výběru motivů. Na začátek knihy autor zařadil pohádky kumulativní (Pohádka o pohádkách, O skleněném mostě) a zvířecí (O vlkovi, lišce a vydře, O medvědu a cvrčkovi, O kmotru vlkovi, kmotře lišce a chytré kozičce). Největší část souboru tvoří pohádky kouzelné, ve kterých téměř vždy vystupují princezny a králové. Nejčastěji jsou to králové francouzští (O kováři, jak se stal zetěm a dědicem francouzského krále, O synu francouzského krále a krásné Janičce), ale objevuje se také král španělský a anglický (O třech bratřích a čtyřech kouzelných darech). Královými zeti se však stávají nejen princové, ale i kováři, pasáčci a vojáci, kteří si princezninu ruku vyslouží svou obětavostí, trpělivostí a odvahou. Někdy musí hrdina projít až překvapivě krutými mukami, aby dosáhl svého štěstí. Mladý král, aby ulovil na lidskou návnadu Krále ryb, „popadl nůž, vyřízl si kus masa ze stehna a nabodl ho na zlatý háček“, černokněžníkovi pomocníci „popadli kapitána Tulipána za nohy a začali ho vláčet po všech schodech, co jich v zámku bylo. […] uřízli mu nos a obě uši a pak ho česali po celém těle železným hřebenem, až se z něho lila krev, […] usekli mu ruce a nohy a opékali ho na pomalém ohni“ a Janek se zlatýma nohama, když vyráběl pro svou nevěstu

164

ČERVENKOVÁ, Anna: Krásné pohádky sladké Francie. Nové knihy 1996, roč. 36, č. 42. VLADISLAV, Jan: A ještě slovo na rozloučenou. In: VLADISLAV, Jan.: Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux, s. 257-258.

165

58

zlatý náhrdelník, „zaťal si do paže nůž, naplnil svou krví vědro a do té krve ponořil rozžhavený šperk, aby se zakalil“. 166 Jan Vladislav se ovšem snaží omezit drastické podrobnosti na minimum, nevyžívá se v jejich líčení a jejich popisu věnuje pouze tolik prostoru, kolik je nutné pro zachování obsahu a vyznění původní předlohy textu. Stejně jako František Hrubín či Zuzana Nováková ohlazuje Jan Vladislav všechna hrubá místa, vyřazuje motivy nepřiměřené pro dětské chápání a vnímání, případně úpravami posouvá jejich smysl. Proto jsou Vladislavovy adaptace pohádek vhodné i pro citlivější dětské posluchače a čtenáře.167 V závěru knihy nalezneme několik pohádek anekdotických (O třescích a plescích, O lakotném sedlákovi a chytrém čeledínu) a pohádky lhářské (O třech lovcích, O šesti rozšafných sousedech, O poutnících z Tramtárie). Jak ve své recenzi na Vladislavovu Popelku zmiňuje Ilona Borská168, Jan Vladislav dal svým pohádkám „živý, moderní a přece pohádkový jazyk a bystrý dějový spád“. Toho autor dociluje zejména častým užíváním přímé řeči. Dialogy plní ve Vladislavových pohádkách důležitou funkci dějové zkratky. Některé příběhy jsou vystavěné pouze na dialogu postav a pásmo vypravěče je omezeno na minimum.169 Vypravěč je vševědoucí. Často navazuje kontakt se čtenáři, oslovuje je a dovolává se jejich souhlasu: „To víte, když má člověk šestadvacet dětí, má s nimi starosti.“ „Nedivte se, že se mu za nějaký čas neřeklo jinak…“ 170 Rovněž klade čtenářům otázky, na které v zápětí sám odpovídá: „A co u toho královského zámku neviděl?“ „A co se stalo s prostředním Jankem?“ „A co bylo s nejmladším Janíčkem?“ 171 Pro vytvoření kouzelné pohádkové atmosféry pomocí jazykových prostředků používá Jan Vladislav nepříliš rozsáhlá, ale výstižná obrazná přirovnání. Mužský hrdina ve Vladislavových pohádkách bývá „chlapík jako jedle, silný jako býk a dobrý jako střídka chleba“ nebo „hoch jak buk, s tvářemi jako dva květy a očima jako dvě hvězdy“ a jeho otec může být „bohatý jako moře a mocný jako král“ 172. 166

VLADISLAV, Jan: Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux, s.100; 154-156; 185. Srov. kapitolu 2.2. Proč děti potřebují pohádky. 168 BORSKÁ, Ilona: Příliš krásné knížky. Zlatý máj 1970, roč. 14, č. 8. s. 535-536. 169 Například v pohádkách O třescích a plescích nebo O zajíci jako kůň. 170 VLADISLAV, Jan: Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux, s. 112; 207. 171 Tamtéž, s. 36-39. 172 Tamtéž, s. 207; 151; 72 167

59

Postavy rovněž charakterizuje prostřednictvím frazémů, díky nimž jazyk Vladislavových pohádek nepůsobí pateticky a vzletně, ale lidově a současně: „byl to dobrák od kosti“, „sedl na lep každému“ 173. Někdy autor pomocí přirovnání rozvádí explicitně jmenovanou vlastnost: „Byl to statný chlapec, silný jako býk a smělý jako lev […]“ 174 Charakteristiky postav také často staví na jejich srovnávání nebo na stupňování jejich vlastností: „[…] měl tři dcery, jednu krásnější než druhou. Ale nejkrásnější z nich byla přece jen ta nejmladší: ty první dvě byly krásné jako den, ale ta třetí, ta byla krásná jako samo slunce.“ 175 Příběhy jsou vyprávěny prózou, místy i rýmovanou a rytmizovanou: „Byl jednou jeden dobrý král a ten rád jedl, rád pil a hrál, měl v lásce svoje poddané, jen lakomce a lháře ne.“ 176 Verše se objevují spíše ojediněle, pouze v dialozích pohádek O půlkohoutku a zlém králi a O synu francouzského krále a krásné Janičce a v několika závěrečných formulích: „Ale ta studna byla podložená papírem, a tak se ti sousedé propadli až sem, aby nám tu povídali, jak se v moři vykoupali.“ 177 Místo doslovu připravil Jan Vladislav pro své čtenáře závěrečnou kapitolu o původu a důležitých vlastnostech francouzských pohádek. V závěru podotýká, že „je to s nimi jako se všemi pohádkami světa: v lecčems se podobají ostatním, ale jejich řeč je při tom všem zcela svérázná. Poznají se na první poslech, tak jako se na první poslech poznají ty staré krásné písně sladké Francie, které si u nás tak rychle našly svůj druhý domov“ 178.

Jan Vladislav ve své knížce Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux předkládá čtenářům nejen Perraultovy známé francouzské pohádky, ale zejména u nás dosud nepublikované příběhy. Jejich jazyk je obrazný a bohatý, současný a dobře srozumitelný dětským čtenářům. Autor se v těchto pohádkách dokázal vyrovnat i s drastickými motivy jejich předloh, které upravuje tak, aby neutrpěl ráz původního příběhu, ale přitom byl text vhodný pro dětské čtenáře. 173

VLADISLAV, Jan: Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux, s. 221. Tamtéž, s. 180. 175 Tamtéž, s. 93. 176 Tamtéž, s. 193. 177 Tamtéž, s. 245. 178 VLADISLAV, Jan: A ještě slovo na rozloučenou. In: VLADISLAV, Jan: Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux, s. 258. 174

60

4.5.

KELTSKÉ POHÁDKY

Po více než dvacetileté odmlce, kdy se k českým dětským čtenářům nesměly dostávat nové soubory Vladislavových adaptací, vyšly v roce 1992 hned dvě Vladislavovy nové knihy Deset večerů s pohádkou a Keltské pohádky 179. Prvně jmenovaný soubor směl před rokem 1989 vyjít jen v cizojazyčných mutacích, druhá kniha sestavená pod názvem O černém loupežníkovi nemohla být v té době vydána vůbec. Soubor obsahuje 27 pohádek, některé však mají svým konkrétním místním zakotvením, vlastními jmény postav a dalšími atributy blíže k pověstem.180 Příběhy ve většině případů nezačínají pohádkovými formulemi „Bylo-nebylo…“ nebo „Za devatero horami a devatero řekami…“, které symbolizují nadčasovost a odkazují pohádku do jejího vlastního světa. Velká část Keltských pohádek už ve svých úvodech skrývá odkazy, které tyto mytické příběhy spojují alespoň místně a někdy i skrze jména postav s naším reálným světem: „Byl jednou v Irsku jeden chudý rybář. Jmenoval se Sean Sullivan…“ 181 Také v závěrech těchto příběhů se mnohdy nacházejí styčné body s realitou: „[…] jak přišel ke svému štěstí a jak našel ty tři džbány se zlatem za vlastní chalupou, to nikdy nikomu neřekl. To prozradil teprve svým vnukům, když jim po večerech vyprávěl o svých příhodách.“ 182 Rovněž narážky na irské reálie, zvyky a jména, které se v textu často vyskytují, nabourávají představu pohádkového světa, který se nachází mimo náš čas a prostor: „Jmenoval se Jakub, ale protože to bylo v Irsku, říkali mu Jamie.“ „Lord Dunlavin pozval Jacka i jeho kamarády na dobrou večeři, a tak trávili čas, jak je to v Irsku zvykem: třetinu noci jedli a pili, třetinu noci spolu hovořili, třetinu noci spali až do bílého rána.“ 183 Tento motiv irské hostiny se jako topos opakuje na mnoha dalších místech i v jiných pohádkách tohoto souboru.184

179

VLADISLAV, Jan: Keltské pohádky. Brno: Petrov, 1992. Ilustrovala Irena Ráček. Srov. kapitolu 1.2. Horizontální členění pohádky. 181 VLADISLAV, Jan: Keltské pohádky, s. 18. 182 Tamtéž, s. 22. 183 Tamtéž, s. 11; 10. 184 Tamtéž, s. 27; 40; 55; 63; 78; 94; 96; 107; 141; 142. 180

61

Většina příběhů této knihy odpovídá charakteristice dlouhé pohádky, jak ji ve své stati K teorii pohádky185 definuje Karel Čapek. Vypravěč Keltských pohádek si vychutnává atmosféru vyprávění, „užívá různých fint, aby průběh pohádky prodloužil; dopřává si oklik a odboček, opakuje (vždycky třikrát) motiv překážek, otázek nebo úkolů, navléká k sobě hrdinné kousky a dobrodružství, nastavuje motiv k motivu a spřádá různé pohádky v děj trochu zmatený, ale aspoň složitý a dlouhý“. V některých případech přechází hrdina Keltských pohádek z jednoho příběhu do následujícího, v němž teprve dojde k završení první pohádky. Například na příběh O princi Brianovi a světelném meči navazuje vyprávění O kouzelném proutku a obru O’Dubhdovi. V tomto druhém příběhu se pro část děje stává vypravěčem jedna z postav – Modrý Niall, mladší bratr francouzského krále, který jako přímý vypravěč v ich-formě hovoří o svých osudech. Jeho vyprávění je přerušováno vševědoucím vypravěčem, který dokresluje druhou rovinu příběhu – situaci samotného vyprávění. Také příběh O Černém loupežníkovi a třech synech irského krále uvozuje jako rámec následující čtveřici pohádek O třinácti zakletých kočkách, O jednookém obrovi, O třech začarovaných princeznách a O zakletém ostrově. Všechny tyto příběhy spojuje postava Černého loupežníka, který se pro čtyři výše zmiňované pohádky stává přímým vypravěčem. Konec každé této pohádky je dopovězen vševědoucím vypravěčem, který v těchto místech navazuje vždy na situaci úvodní rámcové pohádky, jež se završuje v poslední z těchto čtyř pohádek. Karel Čapek ve svém pojednání dále uvádí, že „pointa dlouhých pohádek není nikdy vertikální, nýbrž horizontální; dlouhé pohádky vyznívají výhledem do šťastného a dlouhého života, boj je skončen a statečnost odměněna – hrdina si dobude princezny nebo získá poklad a žije šťastně až do smrti“ 186. Příběhy Keltských pohádek často uzavírají koncové formule, jako například: „od té doby […] žili šťastně a vesele až do nejdelší smrti. Kéž bychom tak šťastně a vesele žili až do smrti i my“ 187, „Tak došel ve světě štěstí princ, který propadl

185

ČAPEK, Karel: K teorii pohádky. In: ČAPEK, Karel: Marsyas. Jak se co dělá, s. 110. Tamtéž, s. 111. 187 VLADISLAV, Jan: Keltské pohádky, 34; 40; 88; 100. 186

62

osudu. Kéž bychom ho došli ve světě i my!“ 188, nebo formulí o svatebním veselí, která trvalo devět dní případně celý rok a jeho konec byl krásnější a veselejší než začátek: „[…] potom začala ta pravá veselka. Trvala devět dní a poslední den byla veselejší než první.“ 189 Kromě několika výše zmíněných pohádek jsou ostatní příběhy tohoto souboru zprostředkovány vševědoucím vypravěčem v er-formě, který často oslovuje čtenáře, klade jim otázky, na něž sám v zápětí odpovídá, a vtahuje je do děje svými poznámkami: „A co viděli tím okýnkem, říkáte? Hned vám to povím.“ „Jak vidíte sami…“ „Co z toho měl, povídáte? To vám neřeknu, nejspíš potěšení…“ „A co se tedy Paddymu přihodilo, povídáte? Hned vám to řeknu, jen co si dám taky dýmčičku mezi zuby a přitáhnu židli ke krbu.“ 190 Zejména v těchto glosách se projevuje autorova radost z vyprávění, jeho touha sdílet příběh se čtenáři a posluchači. Pro soubor Keltských pohádek je charakteristické časté používání topiky. Kromě zmiňovaných závěrečných formulí jsou to zejména fráze: „slíbil jsem ti, […] že ti [něco] přinesu, ale neslíbil jsem, že ti je dám.“ 191 Opakuje se rovněž topos vytrvalého hledání a putování: „nejedl dvakrát u jednoho stolu a nespal dvakrát v jedné posteli, dokud…“ 192 Častým protagonistou Keltských pohádek bývá syn chudé vdovy. Vypravěč charakterizuje klíčové postavy zejména prostřednictvím jejich chování a vztahů k ostatním hrdinům: „Jamie byl hodný syn, však taky o něm všichni sousedé mluvili jen s chválou. Měl svou starou matku rád. Byl pilný, pracoval dobře, a co za celý týden vydělal, to v sobotu večer vysypal mamince do fěrtochu. Když mu pak stařenka dala čtyrák na tabák, ještě jí uctivě políbil ruku.“ 193 Náměty Keltských pohádek jsou mnohdy obdobné jako ve Vladislavově knize Princezna s lískovými oříšky. Opětovně se v textu vyskytují motivy pasení dobytka a boje s obry, společná je také přítomnost skřítků a víl. Z tohoto důvodu se v obou těchto souborech objevují totožné pohádky lišící se pouze způsobem převyprávění. 188

VLADISLAV, Jan: Keltské pohádky, s. 73. Tamtéž, s. 17; 73; 88; 100; 112. 190 Tamtéž, s. 7; 10; 41; 54. 191 Tamtéž, s. 95; 98. 192 Tamtéž, s. 77; 93; 95; 98; 100; 102; 136; 139. 193 Tamtéž, s. 11. 189

63

Soubor Keltských pohádek obsahuje příběh O krásné Janičce a rytíři Tamlinovi. Pasáž vypravěče v úvodu této pohádky je psána rytmizovanou rýmovanou prózou: „A teď vám něco povím, a teď vám zazpívám o tom, jak kdysi dávno žil jeden mocný pán. Ten pán měl věru všechno, nač mohl pomyslet, výstavný zámek, pole, lesy a dceru jako květ…“ 194 Obsahově stejnou pohádku pod názvem O rytíři Tamlinovi psanou ve čtyřveršových strofách s přerývaným rýmem najdeme ve Vladislavově souboru Princezna s lískovými oříšky. Rovněž prozaická pohádka O princezně a holoubkovi má svou veršovanou podobu v tomto souboru anglických pohádek. Pohádku O Jamiem a němé nevěstě nalezneme pod názvem O Jamiem a spící dívčině v souboru pohádek pro chlapce O pasáčkovi a zámku na zlatých řetězech a příběh O lháři z Irské země je ve stejném znění poprvé uveden již ve Stromu pohádek z celého světa.

Vladislavův soubor Keltských pohádek se výrazně liší od autorových předcházejících pohádkových knížek. Časté řetězení pohádek, hojné užívání topiky a obdobných koncových formulí, opakované narážky na irské zvyky a reálie vytvářejí ze souboru poměrně uzavřený celek, jehož příběhy se ocitají na pomezí pohádky a pověsti. Většina Keltských pohádek patří podle mého názoru mezi nejnáročnější a nejsvéráznější Vladislavy texty pro děti, zejména kvůli rozsahu a složitosti vyprávěných příběhů, prolínání časových rovin a střídání vypravěčů v některých těchto pohádkách.

194

VLADISLAV, Jan: Keltské pohádky, s. 45.

64

4.6.

POHÁDKY PANÍ MELUZÍNY

V devadesátých letech se Jan Vladislav vrátil k českým dětským čtenářům reedicemi některých svých souborů i novými pohádkovými knížkami. 195 Zatím poslední z nich se nazývá Pohádky paní Meluzíny 196. Kniha obsahuje dvacet kouzelných pohádek vsazených do rámcového příběhu o chlapci Vilíkovi, který stoná u babičky v lesovně, kde ho navštěvuje děvčátko z krbu. Nejdříve si spolu hrají a pak děvčátko požádá Vilíka o pohádku. Vilík předčítá holčičce každý večer jeden příběh z babiččiných pohádkových knížek a na oplátku pak vypráví jednu pohádku dívenčina maminka paní Meluzína. Babiččiny pohádky jsou v české literatuře většinou již zdomácnělé. Pohádka O spící princezně vypráví známý příběh bratří Grimmů O Šípkové Růžence, z motivů Jakoba a Wilhelma Grimmových vychází také příběh O statečném krejčíkovi a sedmi jednou ranou. Díky Perraultovu převyprávění nejsou v českém prostředí cizí ani francouzské pohádky O Krásce a zvířeti, O kocourovi v botách a Ptačím králi a O Popelce a skleněném střevíčku, známější je však u nás Popelka se třemi oříšky od Boženy Němcové. Pohádka O čaroději se třemi obručemi přináší obdobu Erbenovy pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký a pohádka O stolečku, oslíčku a obušku z pytle ven nově zpracovává motivy další Erbenovy pohádky. Jak v recenzi Dvacet pohádek a jedna navrch upozorňuje René Ditmar 197, Vladislavovy verze pohádek budou dnešním dětem bližší. Je to zejména proto, že jazyk Erbenových pohádek poznamenala doba vzniku těchto textů, především morfologie a syntax prodělaly od té doby natolik výrazné změny, že jazyk těchto pohádek již zastaral. Nejpatrnější je to na přímé řeči postav. Srovnejme úryvek z Erbenovy pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký a obdobný text ve Vladislavově pohádce. Vladislav: „Rád se ožením, otče, jenom nevím, kde najít nevěstu.“ 198 Erben: „Rád bych, otče, po vůli ti byl, ale nemám nevěsty, neznám žádné.“ 199 Vladislavův jazyk je proti Erbenovu moderní, současný, ale přesto neztrácí své pohádkové kouzlo.

195

Viz kapitoly 3.3. Tvorba pro děti a 4.5. Keltské pohádky. VLADISLAV, Jan: Pohádky paní Meluzíny. Brno: Atlantis, 1999. 197 DITMAR, René: Dvacet pohádek a jedna navrch. Nové knihy 2000, roč. 40, č. 3, s. 26. 198 VLADISLAV, Jan: Pohádky paní Meluzíny, s. 75. 199 ERBEN, Karel Jaromír: České pohádky. Praha: SNDK, 1952, s. 45.(Dotisk 2. vydání v SNDK.) 196

65

Zbývající tři Vladislavovy pohádky předčítané Vilíkem – O Jankovi, Joskovi, Štěpánovi a krásné Simonce, O vojáčkovi a lampě se zeleným světlem a O králi, který pletl rohože – budou pro českého čtenáře pravděpodobně neznámé stejně jako deset dalších pohádek, které ob jednu Vilíkovu pohádku vypráví paní Meluzína. Její pohádky jsou „jiné“, přicházejí z větších dálek, jak výstižně poznamenává Věra Vařejková200. Cizokrajný původ těchto pohádek prozradí na první pohled jejich názvy (O šáhovi, vezírovi a dervišovi, O Jednozubce, Dvojzubce a sultánovu synovi) i jména hlavních hrdinů (bratři Tumba a Vungu z pohádky O dvou bratřích a třech zrcadlech) či dalších postav (perská princezna v pohádce O princi a stříbrném zajíčkovi). Jan Vladislav vzhledem k vypravěčské situaci rámcového příběhu a fiktivní vypravěčce neuvádí původ jednotlivých pohádek, jak podotýká Věra Vařejková, „zvláštní pohádkovou atmosféru bližších či dalekých krajů a časů však vnímatel intuitivně pocítí“. Vladislavův jazyk podle ní vyniká „poetičností a jadrností […] i uměním přirovnávat, opakovat, pozměňovat“. Pomocí nejrůznějších barvitých přirovnání popisuje autor především vnější vlastnosti postav: „Byl to krásný kocour, oči měl jako dvě svítící zelené koule a kožich se mu třpytil, jako by byl ze samého zlata.“ 201 Vnitřní vlastnosti hrdinů autor ukazuje zejména na jejich činech a chování: „Vstávaly v poledne, pak se půl dne fintily před zrcadlem, navečer si vyšly na procházku a nakonec se posadily k hotové večeři a daly se obsluhovat Kráskou. A ještě ji hubovaly, když jim neuvařila něco po chuti.“ „[…] ten král byl náruživý lovec. Jak jen měl chvilku čas, už seděl na koni, už se hnal tryskem k lesu a jeho lovecká družina se psy a sokoly za ním.“ 202 Řečeno slovy Věry Vařejkové, Vladislavovy pohádky „vynikají vypravěčskou radostí, svižností podání“. Jejich vypravěč je vševědoucí a zejména v závěrečných formulích často komunikuje se čtenářem: „A co bylo dál, povídáte?“ „Co bylo dál, to už si domyslíte sami…“ 203 Dále se v koncových formulích opakovaně objevují narážky na to, že uvedený příběh je skutečně jen pohádka: „A tak se tedy sestry víly […] Švarného reka už 200

VAŘEJKOVÁ, Věra: Vyprávění paní Meluzíny. Ladění 2000, roč. 5 (10), č. 1, s. 14. VLADISLAV, Jan: Pohádky paní Meluzíny, s. 57. 202 Tamtéž, s. 121; 41. 203 Tamtéž, s. 81; 163. 201

66

nikdy, nikdy nedočkaly. Zůstala jim jen vzpomínka a tahle pohádka, nic víc.“ „A tak se od té doby o Muži z kvítí vypravuje jen v pohádkách.“ „Tak se to aspoň vypravuje v té staré pohádce o Jednozubce, Dvojzubce a sultánovu synovi.“ 204 Rovněž rámcová situace je pohádková. Autor ji vytvořil na motivy jedné ze svých anglických pohádek, příběhu O chlapci a vílí holčičce. Díky rámcové kompozici má kniha ucelený ráz, ačkoli jednotlivé pohádky pocházejí z různých jazykových a kulturních oblastní. Pohádky je možné číst po pořádku včetně vložených pasáží o Vilíkovi a holčičce z krbu, nebo je možné vybírat ze souboru samostatné pohádky, protože jejich příběhy na sebe nijak nenavazují. Rámcový příběh vytváří jednadvacátou pohádku, která je s vloženými pohádkami naopak úzce propojena, neboť obě děti na vyprávěné pohádky reagují. Vypravěčský postup s rámcovým příběhem není v tvorbě Jana Vladislava ojedinělý. Tímto způsobem uspořádal rovněž svoji knihu Deset večerů s pohádkou i soubor bajek Světla z Kanopu. Rámcovým příběhem spojuje do cyklů také některé z národních pohádek..205 Soubor Deset večerů s pohádkou je výjimečný rovněž díky své dekameronové struktuře.206 V knize Pohádky paní Meluzíny, ale i v dalších Vladislavových souborech můžeme nalézt styčné body s tvorbou Zuzany Novákové, která podle mého názoru tvoří ženský protipól k adaptacím Jana Vladislava. Nováková si zvolila ve svých pohádkových adaptacích spíše básnickou, uměleckou cestu207. Slovník české literatury po roce 1945 uvádí: „Pohádku chápe Nováková jako specifický žánr, v němž se propojuje složka básnická se smyslem pro názorný konkrétní detail. Své parafráze cizích pohádek myšlenkově dotváří, zbavuje je drastičnosti, zpřesňuje motivaci jednání pohádkových hrdinů a upevňuje kompoziční vázanost motivů. Někdy své pohádky ozvláštňuje i volně rytmizovaným veršem či snovou projekcí pohádkových motivů, jak je to vlastní jejímu básnickému rukopisu.“ 208

204

VLADISLAV, Jan: Pohádky paní Meluzíny, s. 73; 140; 152. Např. tři pohádky „bez konce“ v závěru čínských Pohádek ze země draka. 206 Srov. DITMAR, René: Pohádkový dekameron. Nové knihy 1996, roč. 32, č. 35., s. 6; VAŘEJKOVÁ, Věra: Deset večerů s pohádkou. Komenský 1993/94, roč. 118, č. 5/6, s. 129. 207 Srov. kapitolu 1.1. Vertikální členění pohádky. 208 Slovník české literatury po roce 1945: Zuzana Nováková [online]. c2008 [citováno 14.10.2008]. Dostupný z WWW: 205

67

V případě Vladislavovy knížky Pohádky paní Meluzíny se verše opakovaně objevují například v pohádce O princezně a Zeleném rytíři: „Všechno doma dřímat, všechno venku spát, ať si mohu v klidu / číst a přemítat.“ 209 Rytmizovanou prózou je psána pohádka O spící princezně. Jako snovou projekci pohádkových motivů můžeme označit samotný rámcový příběh o chlapci Vilíkovi, kterému se při jeho nemoci zjevuje vílí holčička. Nováková stejně jako Vladislav vkládá do svých adaptací silný etický rozměr, který však neochuzuje vyprávěné pohádky o humor, žert a nadsázku. Oba autoři omezují kruté a drastické prvky příběhů. Jejich pohádky mají dynamiku a spád, společná je jim radost z vyprávění. Nováková však do svých adaptací přidává další – podle mého názoru především ženský – aspekt. Prohlubuje city a emoce hrdinů, dodává jim individuální rysy, čímž překračuje schematismus postav folklorní pohádky a touto lyrizací vytváří své vlastní autorské pojetí. Zejména v tomto místě se tedy postupy obou autorů rozcházejí. Vladislav rovněž věnuje méně prostoru zvýraznění regionálního charakteru pohádek a zdůrazňuje spíše univerzalitu příběhů a společné prvky pohádkové říše, ať už vyprávění pochází z kteréhokoli konce světa.

Vladislavův rámcový příběh Pohádek paní Meluzíny je promyšleně komponovaný. Má zajímavý děj a vhodně zvolené postavy. Holčička z krbu a její kouzelné schopnosti podněcují dětskou fantazii a příklad Vilíka může zase děti motivovat k samostatné další četbě pohádek. Autor zde projevil svou znalost dětského světa a schopnost působit na děti výchovně bez zbytečného prvoplánového mentorování. Dobře zvolené jsou taktéž jednotlivé vložené pohádky, mezi nimiž nechybí v českém prostředí zcela nové texty i známé pohádkové příběhy, které Jan Vladislav svým živým a poutavým podáním zprostředkovává současným dětským čtenářům. Za umělecké zpracování a koncepci textu Pohádky paní Meluzíny získal Jan Vladislav ve druhém pololetí roku 1999 Zlatou stuhu.210

209

210

VLADISLAV, Jan: Pohádky paní Meluzíny, s. 115-117. Česká sekce IBBY: Zlatá stuha za rok 1999 [online]. c2008 [citováno 23. 8. 2008]. Dostupný z WWW:

68

4.7.

POEZIE V ADAPTACÍCH POHÁDEK

Jan Vladislav ve svém díle úspěšně propojuje činnost překladatele, adaptátora a vypravěče pohádek s tvorbou básníka. Verše tvoří součást mnoha jeho pohádkových knížek. V poezii lze rovněž snáze odhalit, jaký je Vladislavův osobní autorský přínos při adaptacích folklorních pohádek. Vladislavův první soubor pohádkových adaptací Jak si Ivan Pecivál dceru svého cara vzal 211 se skládá ze tří veršovaných ruských pohádek Ivan Pecivál, Ivan Dobrotisko a Ivan Nebojsa. Každé z nich předchází veršovaný úvod zkomponovaný z několika krátkých „předpohádek“. Tři škádlivé „předpohádky“ k pohádce Ivan Pecivál vypráví přímý vypravěč v ich-formě, který oslovuje čtenáře, těmito pasážemi propojuje texty „předpohádek“ a přivádí čtenáře až vlastní pohádce: „Dobří lidé, poslouchejte, / dobří lidé pozor dejte, / co vám tady povídám…“, „Protože však byla krátká, / byla to jen předpohádka; / pohádečka přijde hned – / jen co nový soudek načnu, / jenom co já, braši, začnu / doopravdy vyprávět“ 212. Skladba je členěna do šestiveršových strof s rýmovým schématem 8a, 8a, 7b, 8c, 8c, 7b. Verše se skládají převážně z trochejů a ditrochejů, poslední stopa ve třetím a šestém verši je katalektická. Větné celky se místy nekryjí s hranicemi veršů a přesahují i do následující strofy. Stejnou stavbu má i následující pohádka Ivan Pecivál, která spojuje známý motiv kouzelné rybky plnící přání s motivem líného Ivana, který přes svoji lenost přišel ke štěstí. Pohádku vypráví vševědoucí vypravěč, který zná a hodnotí nejen činy postav, ale i jejich myšlenky: „chudák hloupý Ivan zase / […] a měl pravdu Ivan milý: / co kdyby si ztrhal žíly? / to by věru nepřečkal…!“ 213 Vypravěč používá jadrná přirovnání, jeho jazyk je lidový a barvitý: „Ach, to má teď Ivan časy! / Na peci břich vyhřívá si – / a když pálí, tak zas bok. / Div že se tam neotáčí / jako husa na pekáči, / ale s pece – ani krok!“, „venku praštěl samec mráz“, „no to bylo ale škody, / hůř než z velké jarní vody“ 214

211

VLADISLAV, Jan: Jak si Ivan Pecivál dceru svého cara vzal. Praha: Svět sovětů, 1957. Ilustrovala Daisy Mrázková. 212 Tamtéž, s. 9; 16. 213 Tamtéž, s. 20. 214 Tamtéž, s. 23; 24; 25.

69

Je mu vlastní humorná nadsázka: „Ivan od samého smíchu / zpřetrhal švy na kožichu…“ Několikrát se také obrací ke čtenářům: „Neptejte se, moji milí, / jak ti kupci pochodili…“ 215 Zcela jinou stavbu mají texty „předpohádek“ ke skladbě Ivan Dobrotisko. Nejsou členěny na strofy, jejich verše mají proměnlivý počet slabik od devíti do dvanácti a místy obsahují vnitřní rýmy. Vypravěč je přímý v ich-formě, oslovuje čtenáře a pomocí těchto opakujících se pasáží uvádí šest „předpohádek“ a stejným způsobem komponovanou bylinu Ivan Dobrotisko. Jejím charakteristickým znakem jsou časté paralely a opakování: „a její střechu větry roznesly, / a její plůtek vody odnesly, / a její vrátka zpuchřela na dešti.“ 216 Dalším typickým znakem tohoto textu jsou bohatá přirovnání: „vzrůst jako jedle, / ruce jak haluze, nohy jak sloupy, / vlasy – zlaté slunko, oči – modré moře, / pohled jak sokol, brvy jak sobol / a ústa jako makový kvíteček“ 217 Dojmu starobylého příběhu dociluje vypravěč také prostřednictvím archaických větných konstrukcí a slovosledu: „bylo mu kousek jít loukou“, „I rozveselilo se srdce mládencovo“ 218 Staré ruské byliny evokuje rovněž slovní zásobou s důrazem na slova slovanského, zejména ruského původu, a jmény hrdinů: bohatýr, junák, vesna, kozák, Ilja Muromec, Čurila Plenkovič, car Tatar Chán Chánovič atd. Poslední „předpohádka“ je kumulativní, ve verších s rýmovým schématem 8a, 8a, 7b, 7b. Uzavírá ji koncová formule, po níž vypravěč uvádí vlastní pohádku o Ivanu Nebojsovi: „a ten volek, ten má zvonec – / a tak už je bajce konec! / A teď teprv, holátka, / přijde pravá pohádka“ 219 Text se známým motivem hrdiny, který se šel do světa naučit strachu, má shodné rýmové schéma jako „předpohádka“. Vypráví ho vševědoucí vypravěč, který hodnotí děj i postavy: „Jak je vidět z vyprávění, / nic zvláštního celkem není / na těch chlapcích od výhně.“ Místy se obrací ke čtenářům prostřednictvím dativu sdílnosti: „A tu vám ti odrbanci, / tu vám začli vyprávět“ 220

215

VLADISLAV, Jan: Jak si Ivan Pecivál dceru svého cara vzal, s. 26; 31. Tamtéž, s. 52. 217 Tamtéž, s. 53-54. 218 Tamtéž, s. 54; 56. 219 Tamtéž, s. 93-94. 220 Tamtéž, s. 100; 108. 216

70

Podobně jako v předchozí skladbách je text vystavěný na paralelách a na trojím opakování jak v rámci děje, tak v jazyku vyprávění: „všichni stejně pracovali, / všichni stejně jedli, spali, / všichni stejně báli se“ 221 Přímá řeč se ve všech hlavních pohádkách vyskytuje pouze omezeně, hlavní část příběhu zprostředkovává vypravěč. Prostřednictvím výše uvedených znaků vyvolává Jan Vladislav dojem folklorního vypravěče, který vidí a zná své posluchače a který projevuje radost ze sdílení příběhů, z vyprávění. Soubor Jak si Ivan Pecivál dceru svého cara vzal je v tvorbě Jana Vladislava mimořádný zejména tím, že všechny jeho pohádky jsou vyprávěny ve verších. Zajímavá je rovněž skladba „předpohádek“, v nichž autor dovedně propojil pohádkové formule a pasáže, kde vypravěč komunikuje se čtenáři, s krátkými pohádkami. Jejich rýmové schéma se vždy shoduje s textem, který uvozují. Originální a neotřelou formou tak Jan Vladislav předkládá čtenářům známé pohádkové motivy.

Veršované pohádky zařadil Jan Vladislav také do souboru anglických pohádek a do výborů, které vycházejí z této knihy a z výše zmiňovaného souboru ruských pohádek. Kniha anglických pohádek Princezna s lískovými oříšky přináší překlady a parafráze anglických balad a tři další veršované pohádky. Verše tvoří rovněž součást mnoha prozaických pohádek této knihy. Anglické balady v podání Jana Vladislava se skládají ze čtyřveršových strof psaných přerývaným rýmem. Počty slabik ve verších se v každé baladě liší. Balada O princezně a holoubkovi se skládá z osmislabičných lichých veršů a šestislabičných veršů sudých. V baladě O králi Estmerovi, která je překladem anglické předlohy King Estmere 222, je počet slabik a rytmus sudých veršů shodný s předcházející baladou, počet slabik v lichých verších je proměnlivý od osmi do jedenácti slabik. Balada O rytíři Tamlinovi, parafráze anglické balady Tam Lin 223, má v lichých verších osm až devět slabik, sudé verše jsou vždy sedmislabičné.

221

VLADISLAV, Jan: Jak si Ivan Pecivál dceru svého cara vzal, s. 100. SARGENT, Helen Child – KITTREDGE, George Lyman (edd.): English and scottish popular ballads. Boston: Houghton Mifflin, 1932, s. 111-114. 223 Tamtéž, s. 66-69.

222

71

Pro všechny zmiňované balady je závazný počet slabik v sudých verších a daktylská stopa na jejich začátku. Závazný je rovněž rým na konci těchto veršů. Toto schéma převzal Jan Vladislav z anglických předloh. Jejich pravidelnost přímo vybízí k hlasitému přednesu balad, k němuž byly tyto skladby původně určeny, a usnadňuje jejich zapamatování. Proměnlivý počet slabik v lichých verších naopak brání stereotypu a jednotvárnosti veršů a umožňuje, aby zejména přímá řeč postav zachovávala přirozený český slovosled. Hranice větných celků se shodují s konci veršů, jeden větný celek většinou zahrnuje dva až osm veršů. „»Tvůj hrad je pevný, milý otče, / a Estmer mocný král!« / pravila krásná Adlandova dcera. / »Proč by ses tedy bál?«“ 224 „»A kdo jsi, smutný rytíři?« / promluví dívka tiše. / »Jsem rytíř Tamlin, krásná panno, / jsem rytíř z vílí říše.«“ 225 Anekdotická pohádka O králi, biskupovi a chytrém ovčákovi je parafrází anglického textu King John and the bishop 226. I v této básnické skladbě se shodují konce veršů s hranicemi větných celků a autor v nich zachovává přirozený český slovosled. Verše jsou převážně desetislabičné se sdruženými rýmy. Stejné rýmové schéma a závaznou daktylskou stopu na začátku každého verše má i zvířecí pohádka O Žabákově ženitbě, jejíž verše jsou devítislabičné. Významnou funkci má v obou těchto skladbách přímá řeč postav. Přímá řeč postav tvoří více jak třetinu anekdotické pohádky O dvou tvrdých hlavách, která se skládá ze čtyřveršových strof s přerývaným rýmem. Verše jsou šesti až devítislabičné, sudý verš je vždy o jednu slabiku kratší, než jemu předcházející lichý verš. Vladislavovy verše plynou nenuceně a lehce, je na nich patrná radost ze sdílení, z vyprávění.

Také v ostatních pohádkových souborech, které jsem analyzovala v předcházejících kapitolách, kromě Keltských pohádek, užívá Jan Vladislav místy verše. 227 224

VLADISLAV, Jan: Princezna s lískovými oříšky, s. 110. Tamtéž, s. 261. 226 SARGENT, Helen Child – KITTREDGE, George Lyman (edd.): English and scottish popular ballads, s. 79-81. 227 Například v pohádkách O veverce, jehle a staré rukavici: VLADISLAV, Jan: Strom pohádek z celého světa, s. 176-177; O princezně Rákosničce: VLADISLAV, Jan: Princezna s lískovými oříšky, s. 157-158; O Fantě Giro krásné tváři: VLADISLAV, Jan: Král sedmi závojů, s. 185190; O půlkohoutku a zlém králi: VLADISLAV, Jan: Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux, s. 17-22; O princezně a Zeleném rytíři: VLADISLAV, Jan: Pohádky paní Meluzíny, s. 115-117. 225

72

Ve většině případů tvoří verše součást přímé řeči postav. Obvykle se jako refrén opakují v průběhu celé pohádky, nejčastěji třikrát, aby byla zachována pohádková symbolika. Jako ukázku uvádím přímou řeč jezinek z pohádky O Smolíčkovi a jelenovi se zlatými parohy: „Smolíčku, pacholíčku, / otevři nám svou světničku, / jen dva prstíčky tam strčíme, / jen co se ohřejeme, / hned zase půjdeme.“ 228 Tyto verše, stejně jako veršované pasáže v ostatních Vladislavových pohádkách, mají zřetelný rytmus a pravidelné rýmové schéma, díky nimž si je čtenáři mohou snadno zapamatovat. Autor v nich užívá současný, civilní, ale přitom pohádkový jazyk, podobně jako v prozaických adaptacích pohádek.

Vlastnosti Vladislavových veršovaných pohádek v mnohých rysech odpovídají vývoji atributů jeho poezie pro dospělé. V ní autor směřuje ke konkretizaci básnických přirovnání, omezuje patetičnost veršů a jeho jazyk se stává civilnější. Častá je tendence k syntaktickému paralelismu, který však ve verších podtrhuje přirozený slovosled.229 Výrazná epičnost Vladislavových pohádek a časté užívání humoru ovšem zamezují proniknutí hlavního rysu Vladislavovy poezie, totiž jisté melancholičnosti, která je svým způsobem přítomná v celé jeho spirituální tvorbě.

Specifickou funkci plní poezie ve sbírce Kopa veselých havraních pohádek a pět tuctů říkadel k tomu 230, na jejímž vzniku se kromě Jana Vladislava podílel také Vladislav Stanovský. Soubor obsahuje šedesát prozaických pohádek o zvířatech přeložených z angličtiny, francouzštiny, italštiny, němčiny, ruštiny, španělštiny a dalších jazyků. Za každou pohádkou následuje hádanka, písnička, říkadlo nebo ukolébavka. Jak uvádí Jaroslav Toman, tyto žánry dětské poezie jsou vesměs folklórního původu a patří mezi intencionální tvorbu pro děti. „Uplatňují se zvláště při poslechu a četbě dětí předškolního a mladšího školního věku.“ 231 V mladším předčtenářském období se na nich děti učí řeč. Také ve starším předčtenářském období vedle pohádek převládá dětská poezie. Její obliba u dětí 228

VLADISLAV, Jan: Strom pohádek z celého světa, s. 52. Srov. VLADISLAV, Jan: Samomluvy. Věty. In: VLADISLAV, Jan: Fragmenty a jiné básně. Praha: Torst, 1998. 230 VLADISLAV, Jan: Kopa veselých havraních pohádek a pět tuctů říkadel k tomu. Ve spolupráci s V. Stanovským. Praha: Albatros, 1971. Ilustrovala Olga Čechová. 231 TOMAN, Jaroslav: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta v Českých Budějovicích 1992, s. 53-54.

229

73

přetrvává až do první fáze čtenářského období mladšího školního věku.232 Literární kritika hodnotí sbírku Kopa veselých havraních pohádek a pět tuctů říkadel k tomu velice kladně. Jak uvádí Otakar Chaloupka, „jde tu o svazek zajímavý a podnětný jak vlastním výběrem textů a zpracováním […], tak u nás nezvyklým přístupem k dětské knížce: […] střídání žánrových poloh a obsahová pestrost textu působí zajisté na dítě stimulativně, podněcuje jeho zájem, osvěžuje pozornost, přináší nové impulsy, střídá způsoby literárně estetické komunikace“ 233. Autoři zachovávají žánrovou charakteristiku útvarů dětské poezie. Verše mají pravidelný rytmus a jsou zakončeny rýmem. Básně jsou vystavěny na principu jednoduchosti a srozumitelnosti, na zachycení jasných a konkrétních obrazů, v nichž nechybí humor a žert. Jak píše Otakar Chaloupka, všechny texty této polyžánrové knihy jsou sjednoceny pomocí „představové i výrazové expresivity říkadla, verbálního i sémantického nonsensu, stylové a vypravěčské hravosti“ 234. Jan Vladislav a Vladislav Stanovský dokázali v této sbírce spojit žánry dětské poezie s bajkami a zvířecími pohádkami v jeden mnohotvárný, avšak neroztříštěný celek.

Poezie Jana Vladislava tvoří nedílnou součást velké části jeho adaptací pohádek. Veršované pohádky zaujímají významné místo v souboru anglických pohádek Princezna s lískovými oříšky, pouze veršované pohádkové texty sdružuje soubor Jak si Ivan Pecivál dceru svého cara vzal. Specifickým způsobem je uspořádána sbírka Kopa veselých havraních pohádek a pět tuctů říkadel k tomu, v níž za každou pohádku zařazuje autor jeden z útvarů dětské poezie. V ostatních souborech, které jsem analyzovala235, figuruje poezie zejména jako součást přímé řeči postav. Autor zde dokazuje, že je stejně tak výborným vypravěčem prozaických pohádek jako kreativním básníkem, který ovšem svoji tvořivost dokáže podřídit charakteru folklorních předloh veršovaných pohádek či dětské poezie. 232

Viz tamtéž, s. 54. BENEŠOVÁ, Alena: Děti a pohádky. In: ČERVENKA, Jan (usp.): O pohádkách, s. 222. Srov. kapitolu 2.2. Proč děti potřebují pohádky. 233 Srov. CHALOUPKA, Otakar: Jan Vladislav a Vladislav Stanovský/Kopa veselých havraních pohádek a pět tuctů říkadel k tomu. Zlatý máj 1972, roč. 16, č. 3, s. 195. 234 Tamtéž, s. 195. 235 VLADISLAV, Jan: Strom pohádek z celého světa; Druhý strom pohádek z celého světa; Král sedmi závojů; Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux; Pohádky paní Meluzíny.

74

ZÁVĚR Jan Vladislav vytvořil na čtyři desítky knih pro děti a mládež, z toho dvě třetiny tvoří jeho adaptace pohádek z celého světa. „Kvantita nemusí ještě znamenat kvalitu; Vladislavovi se však stala literatura osudem, nejosobnější a nejniternější věcí, a práce se slovem údělem téměř posvátným. A tak nejen v jeho vlastní tvorbě – básních, esejích, kritikách, ale i v překladech, předmluvách, doslovech, edičních poznámkách a interních lektorských posudcích, stejně jako v literatuře pro děti a mládež, nenajdeme nic povrchního, řemeslně odbytého, nedodělaného, nekvalitního“ 236, jak píše František Kautman. Jméno Jana Vladislava se stalo zárukou hodnotného, poctivě zpracovaného literárního díla a jeho adaptace pohádek bezesporu patří k těm nejkvalitnějším v české literatuře. Už jeden z prvních Vladislavových souborů – Strom pohádek z celého světa – se stal normou pro kvalitní překlad a převyprávění pohádek a již v něm se v plnosti projevily všechny typické znaky Vladislavových adaptací. Jan Vladislav pečlivě zachází s vyprávěnou látkou. Často přináší nové, v české literatuře dosud neznámé motivy, ale umí rovněž originálně a neotřele zpracovat témata u nás již zdomácnělá. Pro Vladislavovy pohádky je příznačná výrazná dějovost, svižnost podání a radost ze samotného vyprávění. Beze zbytku pro ně platí Čapkovo tvrzení, že skutečné pohádky se rodí „z potřeby vypravovat a rozkoše naslouchat“ 237. Živosti příběhů autor dociluje také častým užíváním přímé řeči. Jeho jazyk je bohatý, jadrný, ale i v řeči postav autor zachovává normu současného spisovného jazyka. Jan Vladislav nepotřebuje k vytvoření dojmu, že se děj odehrál za dávných a dávných časů, používat zastaralé větné konstrukce a archaismy. Jeho jazyk je srozumitelný dnešním dětským čtenářům. Jan Vladislav často vytváří ze svých pohádek ucelené cykly. Poetické nedějové pasáže bývají mnohdy zasazeny mimo samotný příběh jednotlivých pohádek. Autor jich zhusta využívá k vytvoření patřičné atmosféry ještě před začátkem vyprávění, a to v rámcových a spojovacích příbězích.

236

KAUTMAN, František: Jan Vladislav – vyvzdorovaný úděl básníka. In: Umíněnost jako osud, s. 138. 237 ČAPEK, Karel: K teorii pohádky. In: ČAPEK, Karel: Marsyas. Jak se co dělá, s. 104.

75

Důležitým znakem Vladislavových pohádek je časté a osobité využívání humoru, který je vždy na vysoké úrovni a nikdy nezlehčuje morální vyznění díla. Vyprávěné příběhy bývají oproštěny od krutosti a drastičnosti, hrdinové dostávají možnost napravit své chyby a po překonání nejrůznějších překážek dosáhnou poctivě zasloužené odměny. Ve Vladislavových pohádkách vždy vítězí dobro nad zlem, láska nad nenávistí, pravda nad lží, moudrost nad hloupostí. Hrdinové často nevybojují své štěstí silou, nýbrž obětavostí a trpělivostí nebo rozumem a vtipem. Zlo bývá mnohdy vytrestáno pouze svou vlastní hloupostí, leností, závistí a nepřejícností, která ho zesměšní nebo připraví o zisk odměny. Vladislavovy adaptace postrádají fatalismus a neodvratitelnou a nemilosrdnou odplatu, která je typická například pro Erbenovy adaptace pohádek. Ve Vladislavových adaptacích však nikdy nechybí mravní poselství. 238 Hlavními hrdiny Vladislavových pohádek nejsou jen chlapecké postavy, téměř stejně často v nich vystupují také činorodé a odvážné dívky. Autor příliš nezdůrazňuje cizí prostředí ve vyprávěných příbězích. Ani v exotických pohádkách nevěnuje mnoho prostoru popisu místních reálií. Pohádky zpracovává tak, aby byly dobře srozumitelné i mladším dětským čtenářům. Proto z cizokrajných předloh přejímá pouze hlavní pohádkové reálie, nosné motivy a některá místní a vlastní jména. Aby zachoval čtivost pohádky, jen v několika nejpodstatnějších znacích vystihne atmosféru daného kraje a příběhu a neakcentuje proto ani obvyklý způsob vyprávění v těchto zemích. Pokud chce o stylu vyprávění a místních reáliích říci víc, činí tak obvykle v doslovu, kde také seznamuje dětské i dospělé čtenáře s historií, kulturou nebo významnými osobnostmi těchto zemí. Vladislavovy poznámky pro čtenáře jsou psány s lehkostí a humorem, jsou poučné a zároveň čtivé, napsané s ohledem na myšlení a rozhled dětského čtenáře. Jan Vladislav pamatuje také na odbornou veřejnost. Jeho soubory často obsahují seznam pramenů, ze kterých čerpal, a bohatý poznámkový aparát k nim. Osobnost Jana Vladislava spojuje rozeného vypravěče a básníka s vědcem a znalcem pohádek, který dokáže příběhy čtivě a poutavě převyprávět a současně

238

Výjimku tvoří krátké žertovné a škádlivé pohádky, které slouží pouze k pobavení čtenářů.

76

zachovat také jejich folklorní hodnoty. Vladislavovy adaptace se nacházejí na pomezí klasické adaptace vytvářející optimální varianty pohádek a adaptace autorské, kdy autor zachází s folklorní předlohou poněkud volněji a obohacuje příběh o osobité prvky svého vypravěčského stylu. Oba tyto postupy můžeme najít v souborech Vladislavových pohádek, jak sám autor přiznává v doslovu jednoho z nich: „A pak jsme začali ty vybrané pohádky vypravovat znovu. […] Někdy nám při tom našem novém vyprávění zůstal z původní pohádky jen hlavní děj, někdy jsme svou pohádku složili z několika různých vyprávění stejného příběhu, jindy jsme pohádku jen víc či méně upravili, aby nám zapadla do naší knížky.“ 239 Jeho převyprávění pohádek rozšiřuje dětské obzory, má však co nabídnout i dospělým. Svými neobyčejně hlubokými a rozsáhlými znalostmi o žánru pohádky a šířkou svého pohádkového rozhledu, který sahá od pohádek anglických, francouzských a italských přes rumunské a ruské až k čínským a ve Stromu pohádek z celého světa se dotýká téměř všech světadílů, je Jan Vladislav mimořádným autorem mezi současnými českými pohádkáři. Vladislavovo dílo pro děti si proto zasluhuje mnohem více pozornosti, než mu čtenářská veřejnost dosud věnovala. Malým zadostiučiněním může být Janu Vladislavovi zisk Zlaté stuhy, kterou v roce 1999 obdržel za umělecké zpracování a koncepci zatím své poslední knížky pro děti – Pohádek paní Meluzíny. Svoji práci uzavírám citátem z Vladislavových Pohádek ze země draka, v němž vidím autorovo osobní básnické vyznání a složení holdu pohádkám, které se staly nedílnou součástí jeho rozsáhlé literární tvorby: „»Proč pohádky? Vždyť to jsou všechno slova bez užitku.« »Povím ti proč. Podívej se támhle na ten strom uprostřed skal. O něm také řekneš, že je bez užitku. Ovoce nedává žádné, protože je to borovice. Truhláři se jeho dřevo nehodí, protože je příliš sukaté a zkroucené od nepohody. Na otop také není, protože roste příliš daleko a vysoko. Ale až jednoho dne půjdeš těmi skalami a budeš unavený a žíznivý a usedneš v jeho stínu, poznáš, že je přece jen k užitku. A s pohádkami je to právě tak.«“ 240

239

VLADISLAV, Jan: Poznámka pro velké čtenáře a jejich malé posluchače. In: VLADISLAV, Jan: Strom pohádek z celého světa, s. 432. 240 VLADISLAV, Jan: Pohádky ze země draka. Praha: SNDK, 1960, s. 259.

77

PRAMENY A LITERATURA PRAMENY DRDA, Jan: České pohádky. Praha: Československý spisovatel, 1958 ERBEN, Karel Jaromír: České pohádky. Praha: SNDK, 1952 (Dotisk 2. vydání.) HRUBÍN, František: Pohádky z Tisíce a jedné noci. Praha: SNDK, 1956 HRUBÍN, František: Špalíček pohádek. Praha: Československý spisovatel, 1957 HULPACH, Vladimír: Co vyprávěl kalumet: Pohádky severoamerických indiánů. Praha: SNDK, 1966 LAZECKÝ, František: Kaliny a maliny: Pohádky z Hlučínska. Praha: SNDK, 1960 NOVÁKOVÁ, Zuzana: Kocour se svícnem. Brno: Blok, 1991 NOVÁKOVÁ, Zuzana: Strom plný papoušků. Brno: Blok, 1992 SARGENT, Helen Child – KITTREDGE, George Lyman (edd.): English and scottih popular ballads. Boston: Houghton Mifflin, 1932 SIROVÁTKA, Oldřich: Pohádky z Moravy. Praha: SNKLHU, 1959 VLADISLAV, Jan: Co vyprávěl vítr bílé růži. In: KLÍMA, Ivan: Uzel pohádek. Praha: Lidové noviny, 1991 VLADISLAV, Jan: Deset večerů s pohádkou. Praha: Albatros, 1992 VLADISLAV, Jan: Druhý strom pohádek z celého světa. Praha: SNDK, 19652 VLADISLAV, Jan: Fragmenty a jiné básně. Praha: Torst, 1998 VLADISLAV, Jan: Jak si Ivan Pecivál dceru svého cara vzal. Praha: Svět sovětů, 1957 VLADISLAV, Jan: Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux. Praha: Albatros, 1971 VLADISLAV, Jan: Keltské pohádky. Brno: Petrov, 1992 VLADISLAV, Jan: Kopa veselých havraních pohádek a pět tuctů říkadel k tomu. Praha: Albatros 1971 VLADISLAV, Jan: Král sedmi závojů. Praha: SNDK, 1968 VLADISLAV, Jan: Modrý pták. Francouzské pohádky. Praha: Artia, 1971

78

VLADISLAV, Jan: O bílé Karolíně a černé Karolíně: 13 pohádek pro děvčata. Praha: Svoboda, 1971 VLADISLAV, Jan: O kočičím králi. Praha: Albatros, 1971 VLADISLAV, Jan: O krásce z pomeranče. Praha: Lidové nakladatelství, 1969 VLADISLAV, Jan: O pasáčkovi a zámku na zlatých řetězech: 13 pohádek pro chlapce. Praha: Svoboda, 1971 VLADISLAV, Jan: O pyšných princeznách. Praha: Albatros, 1995 VLADISLAV, Jan: Pohádky paní Meluzíny. Brno: Atlantis, 1999 VLADISLAV, Jan: Pohádky ze země draka. Praha: SNDK, 1960 VLADISLAV, Jan: Popelka. Praha: Artia, 1970 VLADISLAV, Jan: Princezna s lískovými oříšky. Praha: SNDK, 1963 VLADISLAV, Jan: Princ papoušek. Praha: SNDK, 1967 VLADISLAV, Jan: Proč je slunce na obloze samo. Praha: Albatros, 1969 VLADISLAV, Jan: Strom pohádek z celého světa. Praha: SNDK, 19642 VLADISLAV, Jan: Světla z Kanopu. Praha: Odeon, 1966 VLADISLAV, Jan: Třiatřicet stříbrných střech:pohádky černého kocoura Tomáše Tumáše. Brno: Blok, 1968 WERICH, Jan: Fimfárum. Praha: Československý spisovatel, 1960

79

LITERATURA K LITERÁRNÍ TEORII A HISTORII BETTELHEIM, Bruno: Za tajemstvím pohádek. Praha: NLN, 2000 BRABEC, Jiří a kol.: Slovník zakázaných autorů 1948-1980. Praha: SPN, 1991 ČAPEK, Karel: K teorii pohádky. In: ČAPEK, Karel: Marsyas. Jak se co dělá. Praha: Československý spisovatel, 19845 ČERVENKA, Jan (usp.): O pohádkách. Praha: SNDK, 1960 FREY, Jaroslav: Boj o pohádku. Praha: Život a práce, 1942 FUČÍK, Bedřich: O knihu pro mládež. Praha: Václav Petr, 1941 HRABÁK, Josef: K morfologii současné prózy. Brno: Blok, 1969 CHALOUPKA, Otakar: O literatuře pro děti. Praha: Československý spisovatel, 1989 CHALOUPKA, Otakar – NEZKUSIL, Vladimír: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. Praha: Albatros, 1973 CHALOUPKA, Otakar – NEZKUSIL, Vladimír: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury III. Praha: Albatros, 1979 CHALOUPKA, Otakar – VORÁČEK, Jaroslav: Kontury české literatury pro děti a mládež. Praha: Albatros, 19842 CHESTERTON, Gilbert Keith: Ortodoxie. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1993 MED, Jaroslav: Vladimír Hulpach. In: JANOUŠEK, Pavel (ed.): Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl I. A-L. Praha: Brána, 1995 MENCLOVÁ, Věra a kol.: Slovník českých spisovatelů. Praha: Nakladatelství Libri, 2000 NOVÁKOVÁ, Luisa: Hledání a proměny : k historii české pohádky ve čtyřicátých letech dvacátého století: Disertační práce. Brno: FF MU 2003 NOVÁKOVÁ, Luisa: Nad studií Bedřicha Fučíka O knihu pro mládež. In: Literatura určená k likvidaci. Brno: Obec spisovatelů, 2004 PAZOUREK, Vladimír: Literatura pro mládež. Praha: Václav Petr, 1942 PAZOUREK, Vladimír: Přítomnost české literatury pro mládež. Praha: Václav Petr, 1946

80

PROPP, Vladimir Jakovlevič: Morfologie pohádky a jiné studie. Jinočany: H & H, 1999 SIROVÁTKA, Oldřich: Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku Akademie věd České republiky, 1998 STREIT, Jakob: Proč děti potřebují pohádky. Praha: Baltazar, 1999. ŠMAHELOVÁ, Hana: Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek. Praha: Albatros, 1989 TOLKIEN, J. R. R.: O pohádkách. In: Netvoři a kritikové a jiné eseje. Praha: Argo, 2006 TOMAN, Jaroslav: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta v Českých Budějovicích, 1992 Umíněnost jako osud: Jan Vladislav pětasedmdesátiletý. K vyd. připr. František Kautman a Vilém Prečan ve spolupráci s Milanem Drápalou. Praha: Nadace Československého dokumentačního střediska, 1998 URBANOVÁ, Svatava: Meandry a metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 2003 URBANOVÁ, Svatava: Metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 1999 URBANOVÁ, Svatava – ROSOVÁ, Milena: Žánry, osobnosti, díla. Historický vývoj žánrů v české literatuře pro mládež – antologie. Ostrava: Ostravská univerzita – Filozofická fakulta, 20055 VAŘEJKOVÁ, Věra: Česká autorská pohádka. Brno: Cerm, 1998 VLAŠÍN, Štěpán: Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 19842 VYHLÍDAL, Zdeněk: Klasická pohádka a skutečnost. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004 WIENDL, JAN: Jan Vladislav. In: JANOUŠEK, Pavel: Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl II. M-Ž. Praha: Brána, 1998

81

NOVINOVÉ A ČASOPISECKÉ ČLÁNKY BORSKÁ, Ilona: Příliš krásné knížky. Zlatý máj 1970, roč. 14, č. 8. s. 535-536 BUDÍN, Viktor: Staroanglické pohádky. Též pro slabší povahy. Nové knihy 1996, roč. 36, č. 6, s. 9 ČERVENKOVÁ, Anna: Krásné pohádky sladké Francie. Nové knihy 1996, roč. 36, č. 42 DITMAR, René: Dvacet pohádek a jedna navrch. Nové knihy 2000, roč. 40, č. 3, s. 26 DITMAR, René: Pohádkový dekameron. Nové knihy 1996, roč. 32, č. 35, s. 6 DOUTLÍK, František: Ještě k rehabilitaci pohádek. Úhor 1913, roč. 1, č. 10, s. 145-149 HÁJKOVÁ, A.: Pohádky ze země draka. Komenský 1960/61, roč. 85, č. 2 CHALOUPKA, Otakar: Jan Vladislav a Vladislav Stanovský/Kopa veselých havraních pohádek a pět tuctů říkadel k tomu. Zlatý máj 1972, roč. 16, č. 3, s. 195 JÍL, A.: Proti pohádkám? Úhor 1913, roč. 1, č. 8, s. 120-121 PETRBOK, Jaroslav: K. J. Erben: České pohádky. Úhor 1913, roč. 1, č. 1, s. 11-12 PETRBOK, Jaroslav: Pohádky. Úhor 1913, roč. 1, č. 3, s. 38-40 PROKOP, K. V.: Pro pohádky. Úhor 1913, roč. 1, č. 7, s. 99-101 SOUKUP, F. A.: K rehabilitaci pohádek. Úhor 1913, roč. 1, č. 4-5, s. 51-53; 69-70 ŠNOBR, Jan: Jan Vladislav. Zlatý máj 1969, roč. 13, č. 7, příloha TMÉ, Miroslav: Nahlédnutí do dílny. Zlatý máj 1989, roč. 23, č. 1, s. 36-38 VAVŘÍK, Zdeněk: Dětský glosář. Literární noviny 1962, č. 34, roč. 11 VAŘEJKOVÁ, Věra: Deset večerů s pohádkou. Komenský 1993/94, roč. 118, č. 5/6, s. 129 VAŘEJKOVÁ, Věra: Vyprávění paní Meluzíny. Ladění 2000, roč. 5 (10), č. 1, s. 14

82

WEBOVÉ STRÁNKY Česká sekce IBBY: Zlatá stuha za rok 1999 [online]. c2008 [citováno 23. 8. 2008]. Dostupný z WWW:

Čítárny: Knihy pro čtení: Awards for Czech Books from 1958 [online]. c2008 [citováno 25. 9. 2008]. Dostupný z WWW:

Čítárny: Knihy pro čtení: Jan Vladislav doporučuje knížky o Číně [online]. c2008 [citováno 07. 08. 2008]. Dostupný z WWW:

Obec překladatelů: Jan Vladislav [online]. c2008 [citováno 10. 1. 2008]. Dostupný z WWW:

Slovník české literatury po roce 1945: Zuzana Nováková [online]. c2008 [citováno 14.10.2008]. Dostupný z WWW:

Slovník české literatury po roce 1945: Jan Vladislav [online]. c2008 [citováno 14.10.2008]. Dostupný z WWW:

Spisovatelé.cz: Jan Vladislav [online]. [citováno 10. 1. 2008]. c2008 Dostupný z WWW:

Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Jan Vladislav [online]. c2008 [citováno 10. 1. 2008]. Dostupný z WWW:

83

PŘÍLOHA DALŠÍ VLADISLAVOVY POHÁDKOVÉ SOUBORY VLADISLAV, Jan: Pohádky ze země draka. Praha: SNDK, 1960 Kniha obsahuje dvacet čínských pohádek, z nichž každé předchází vypravěčův úvod v podobě mýtu, který nepřímo souvisí s následující pohádkou. Některé z těchto pohádek se znovu objevují v pozdějších Vladislavových pohádkových souborech Třiatřicet stříbrných střech a O bílé Karolíně a černé Karolíně. Poslední tři kratší pohádky „bez konce“ jsou spojeny rámcovým příběhem. Ilustroval Stanislav Kolíbal.241

VLADISLAV, Jan: Princ papoušek. Praha: SNDK, 1967 Kniha přináší pohádku se dvěma dějovými liniemi, které se navzájem prolínají. Postava prince papouška z první pohádky se stává vypravěčem druhého vloženého příběhu. Autor text později zařadil do souboru italských pohádek Král sedmi závojů. Ilustroval Jiří Běhounek.

VLADISLAV, Jan: Třiatřicet stříbrných střech: pohádky černého kocoura Tomáše Tumáše. Brno: Blok, 1968 Soubor se skládá z třiatřiceti prozaických i veršovaných kouzelných pohádek. Některé z nich byly zahrnuty již do předchozích Vladislavových sbírek. Autorovým záměrem bylo shrnout nejzajímavější a nejméně otřelé pohádkové náměty z anglické, čínské, francouzské, italské, rumunské, ruské a španělské literatury a sestavit z nich ucelenou knihu. Ilustroval Radek Pilař.

241

Sám autor k této knize uvádí: „Zabýval jsem se tehdy starou čínskou poezií, a když se náhodou naskytla příležitost připravit i knížku čínských pohádek, bez váhání jsem se jí chopil. Fascinovalo na nich totéž, co na těch básních psaných před celým tisíciletím: jejich náměty jsou sice v podstatě stejné, všelidské, ale jsou podávány jiným způsobem, málem jako se tam zcela jinak píše, maluje nebo připravují pokrmy. Poznáte to při prvním soustu. Je to zkrátka jiný, pro nás nečekaný, a proto tím poutavější pohled na svět.“ Čítárny: Knihy pro čtení: Jan Vladislav doporučuje knížky o Číně [online]. c2008 [citováno 07. 08. 2008]. Dostupný z WWW: Srov. HÁJKOVÁ, A.: Pohádky ze země draka. Komenský 1960/61, roč. 85, č. 2.

84

VLADISLAV, Jan: O krásce z pomeranče. Praha: Lidové nakladatelství, 1969 Soubor zahrnuje perské zvířecí, kouzelné a anekdotické pohádky. Kniha získala svůj název podle jedné kouzelných pohádek, která byla stejně jako některé další texty poprvé uvedena již v souboru Strom pohádek z celého světa. Ilustrovala Hana Storchová. VLADISLAV, Jan: Proč je slunce na obloze samo. Ve spolupráci s Vladislavem Stanovským. Praha: Albatros, 1969 Soubor je nazván podle úvodní etiologické pohádky a obsahuje dalších dvacet bajek a etiologických pohádek o zvířatech. Některé byly poprvé uvedeny již v knihách Strom pohádek z celého světa a Druhý strom pohádek z celého světa. Všechny texty začínají slovem „proč“. Vypravěč v nich smyšleně a zábavnou formou vysvětluje původ některých přírodních jevů nebo zvířecích vlastností. Ilustroval Stanislav Kolíbal. VLADISLAV, Jan: Popelka. Praha: Artia, 1970 Kniha přináší známou francouzskou pohádku o Popelce, kterou Jan Vladislav převyprávěl podle baletu Sergeje Prokofjeva. V téměř stejné úpravě se pohádka objevuje v pozdějších Vladislavových souborech Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux a Pohádky paní Meluzíny. Ilustrovala Jiřina Klimentová. VLADISLAV, Jan: Modrý pták. Francouzské pohádky. Praha: Artia, 1971 Jan Vladislav v této knize převyprávěl původní text Mme d’Aulnoy. Motivy této pohádky se výrazně podobají pohádce O princezně a Zeleném rytíři v pozdější Vladislavově knize Pohádky paní Meluzíny. Jména milenců Růžička a Milán se naopak shodují s hlavními hrdiny pohádky Popelka. Ilustroval Mirko Hanák. VLADISLAV, Jan: O kočičím králi a devět dalších hrůzostrašných pohádek. Praha: Albatros, 1971 Kniha obsahuje devět anglických pohádek kratšího rozsahu, které byly již dříve publikovány v souborech Princezna s lískovými oříšky a Strom pohádek

85

z celého světa. Knihu tvoří jednak pohádky didaktické a jednak pohádky lhářské, které mají pobavit svou absurditou a vtipem. Ilustroval Václav Kabát. VLADISLAV, Jan: O pasáčkovi a zámku na zlatých řetězech: 13 pohádek pro chlapce. Praha: Svoboda, 1971 Kniha obsahuje výběr třinácti kouzelných pohádek z Anglie, Francie, Itálie, Irska, Nizozemí, Španělska, Rumunska a Číny, které spojují jejich hrdinové – smělí a odvážní chlapci. Její protějšek tvoří soubor pohádek o děvčatech O bílé Karolíně a černé Karolíně. Ilustroval Josef Paukert. VLADISLAV, Jan: O bílé Karolíně a černé Karolín: 13 pohádek pro děvčata. Praha: Svoboda, 1971 Soubor tvoří třináct kouzelných pohádek z Anglie, Dánska, Itálie, Španělska, Nizozemí a Číny, které vyprávějí o smělých a chytrých děvčatech. Této knize předchází svazek pohádek s chlapeckými hrdiny O pasáčkovi a zámku na zlatých řetězech. Ilustroval Josef Paukert. VLADISLAV, Jan: Deset večerů s pohádkou. Praha: Albatros, 1992 Soubor obsahuje sto pohádek uvedených rámcovým příběhem o cirkusu, který uvízne na zatopeném místě. Než voda opadne, devět zvířat a klaun si každý večer vypravují deset zvířecích pohádek, bajek, mytologických příběhů atd. 242 Deset naučení Moudrého Bidpaje, která vypráví lev King, bylo zahrnuto již ve Vladislavově souboru Světla z Kanopu. Tři z babiččiných pohádek klauna Popa jsou převzaty z knihy Král sedmi závojů. Ilustrovala Zdeňka Táborská. VLADISLAV, Jan: O pyšných princeznách. Praha: Albatros, 1995 Soubor se skládá z šesti pohádek našich i světových pohádkářů – pohádky Dlouhý nos od Pavla Dobšinského, O Jozovi a Jankovi Boženy Němcové, pohádek bratří Grimmů Král Drozdivous a Protančené střevíčky a Andersenovy pohádky Pasáček vepřů. Pohádku O malé Mette převyprávěli Jan Vladislav a Vladislav Stanovský, kteří rovněž celou knihu autorsky zpracovali. Ilustrovala Andrea Korbelářová. 242

Srov. DITMAR, René: Pohádkový dekameron. Nové knihy 1996, roč. 32, č. 35., s. 6; VAŘEJKOVÁ, Věra: Deset večerů s pohádkou. Komenský 1993/94, roč. 118, č. 5/6, s. 129.

86