MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav evropské etnologie
Magisterská diplomová práce
2011
Terézia Gabrhelová
Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie Studijní obor: Etnologie
Terézia Gabrhelová
Vymezení regionálních typů lidového oděvu v oblasti moravsko-slovenského pomezí (Moravské Kopanice a slovenské obce Horná Súča, Drietoma, Nová Bošáca, Moravské Lieskové)
Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Alena Křížová, Ph.D. Brno 2011
Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Podpis autora práce
V první řadě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Aleně Křížové, Ph.D., za vedení magisterské práce, za její četné podněty, připomínky a trpělivost, kterou mi během sestavování práce věnovala. Dále bych chtěla poděkovat Juraji Zajoncovi, PhDr., CSc za odborné konzultace. V neposlední řadě mým respondentům za jejich vřelé přijetí, ochotu a všem ostatním, kteří mi byli nápomocní při mé práci.
Obsah 1.
Úvod...........................................................................................................................6
2.
Zkoumaná oblast, její členění a lokality.................................................................9 2.1 Moravské Kopanice............................................................................................11 2.1.1 Starý Hrozenkov....................................................................13 2.1.2 Vápenice................................................................................14 2.1.3 Žítková..................................................................................15 2.1.4 Vyškovec...............................................................................15 2.1.5 Lopeník.................................................................................16 2.2 Střední Považí....................................................................................................16 2.2.1 Horná Súča............................................................................20 2.2.2 Drietoma................................................................................21 2.2.3 Nová Bošáca..........................................................................21 2.2.4 Moravské Lieskové...............................................................22
3.
Ikonografické doklady, písemné prameny a odborná literatura.......................24 3.1 Moravské Kopanice............................................................................................24 3.1.1 Ikonografické prameny............................................................24 3.1.2 Písemné prameny.....................................................................27 3.1.3 Odborná literatura....................................................................28 3.2 Střední Považí.....................................................................................................32 3.2.1 Ikonografické prameny............................................................32 3.2.2 Odborná literatura....................................................................36
4.
Součásti lidového oděvu zkoumaných subregionů..............................................40 4.1 Moravské Kopanice............................................................................................40 4.2 Horná Súča.........................................................................................................41 4.3 Drietoma.............................................................................................................42 4.4 Nová Bošáca a Moravské Lieskové....................................................................42
5.
Materiál lidového oděvu zkoumaných subregionů..............................................44 5.1 Moravské Kopanice............................................................................................44 5.2 Horná Súča.........................................................................................................46 5.3 Drietoma.............................................................................................................47 5.4 Nová Bošáca a Moravské Lieskové....................................................................48
6.
Výzdoba lidového oděvu zkoumaných subregionů.............................................51 6.1 Moravské Kopanice............................................................................................51 6.2 Horná Súča.........................................................................................................52 6.3 Drietoma.............................................................................................................53 6.4 Nová Bošáca a Moravské Lieskové....................................................................54
7.
Střihová analýza lidového oděvu zkoumaných subregionů................................57 7.1 Moravské Kopanice............................................................................................57 7.2 Horná Súča.........................................................................................................59 7.3 Drietoma.............................................................................................................61 7.4 Nová Bošáca a Moravské Lieskové...................................................................62
8.
Komparace střihů oděvních součástek zkoumané oblasti..................................64 8.1 Mužský oděv...........................................................................................64 8.2 Ženský oděv............................................................................................66
9.
Závěr........................................................................................................................70
10.
Soupis literatury a pramenů..................................................................................73
11.
Seznam respondentů..............................................................................................79
12.
Seznam tabulek.......................................................................................................80
13.
Summary.................................................................................................................81
14.
Soupis příloh...........................................................................................................83
15.
Přílohy
1. Úvod První impulz k napsání diplomové práce o problematice vztahu mezi lidovým oděvem1 z obcí Moravských Kopanic a sousedních obcí ze Středního Považí nastal po dokončení mé bakalářské práce pod názvem Tradiční textilní a výzdobné techniky v oblasti Moravských Kopanic; která mě podnítila k tomu, abych se touto problematikou zabývala. Již na první pohled se tradiční oděv z oblasti Moravských Kopanic odlišuje od lidového oděvu Slovácka i celé Moravy. Nejvíce podobných prvků nalézáme u oděvu slovenských sousedů. I Josef Beneš napsal: „Kopaničářský kroj táhne více k valašským krojům svojí sestavou, ale jasně se od nich odlišuje. Tedy kopaničářský kroj můžeme srovnávat pouze se slovenským tradičním oděvem.“2 Josef Beneš srovnává kopaničářský kroj pouze s tradičním oděvem z Drietomy. Stejné srovnání provedl i dříve Jan Húsek, které zveřejnil v díle Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem (Praha 1932). V diplomové práci se zaměřím na oblast moravsko-slovenského pomezí po obou stranách státní hranice. Zahrnuje Moravské Kopanice a obce Středního Považí, ležící nyní ve dvou státech - v České a Slovenské republice. Objektem mého zájmu je lidový oděv obyvatel (mužů a žen) zmíněných oblastí. Cílem této práce je zjistit vztah mezi lidovým oděvem obcí na Moravských Kopanicích a obcí Horná Súča, Drietoma, Nová Bošáca a Moravské Lieskové na Středním Považí. Vycházím z předpokladu, že tradiční oděv sousedících obcí má na základě přírodních podmínek (všechny patří do oblasti Bílých Karpat), shodné povahy tradiční kultury a způsobu života více společných, než odlišných znaků. A to i přesto, že Moravské Kopanice a s nimi sousedící obce Středního Považí historicky patřily do dvou státních útvarů. Moje výzkumná otázka proto zní: Můžeme tradiční oděv ve zkoumané oblasti považovat za jeden regionální typ?
Vzhledem na cíl práce jsem zvolila tyto metody a postup práce: 1. Náčrt historického a sociálně-ekonomického vývoje zkoumaných lokalit na základě údajů z literatury a z místních kronik.
1
Termín lidový oděv používám ve smyslu vymezeném podle: JEŘÁBKOVÁ, Alena. Lidový oděv. In: BROUČEK, Stanislav – JEŘÁBEK, Richard, (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Věcná část A–N. Svazek 2. Praha: Mladá fronta 2007, s. 498–500. 2 BENEŠ, Josef: Dokumentace kopaničářského kroje. 1953, rukopis, s. 32. (Uložen v Muzeu Jana Ámose Komenského v Uherském Brodě).
6
2. Shromažďování textového a obrazového materiálů o tradičním oděvu obyvatel zkoumaných obcí, a to studiem písemných, obrazových, archivních pramenů, muzejních sbírek, odborných prací etnografů a výzkumem v terénu. 3. Sestavení skladby ženského a mužského oděvu, tedy škály oděvních součástek. 4. Analýza lidového oděvu zkoumaných lokalit z hlediska materiálu, výzdoby a střihu. 5. Komparace oděvních součástek zkoumaných lokalit, především na základě střihové analýzy; na její základě jsem se pokusila určit, jestli tradiční oděv ve zkoumané oblasti tvoří jeden regionální typ.
Práce se skládá ze sedmi kapitol. V prvních dvou kapitolách vycházím při řazení údajů ze začlenění zkoumaných lokalit do státních, popřípadě administrativně-správních celků a do etnografických oblastí (Moravské Kopanice a Střední Považí). První kapitola je krátká historiografická sonda k vymezení lokalit (etnografických regionů), která umožňuje pochopit kulturní a historické souvislosti formování jejich tradiční kultury. Druhá kapitola obsahuje přehled pramenů a dokumentů, obsahujících údaje o lidovém oděvu ve zkoumaných obcích. V dalších kapitolách vycházím z příslušnosti zkoumaných lokalit k oblastem s tradičním lidovým oděvem, které byly vymezeny na základě etnografických poznatků. Tyto oblasti jsem pro potřeby práce označila jako subregiony lidového oděvu: Moravské Kopanice, Horná Súča, Drietoma, Moravské Lieskové a Nová Bošáca.3 Třetí kapitola představuje škálu oděvních součástek ženského a mužského oděvu ve zkoumaných subregionech. Oděvem dětí se v této práci nezabývám, protože ve všech oblastech děti do 4–6 let nosily šaty bez rozdílu pohlaví a poté oblékaly stejný oděv, jako dospělí. Další tři kapitoly jsou analýzami oděvních součástek z hlediska materiálu, výzdoby a střihu. V poslední, osmé kapitole srovnávám především střihy oděvních součástek mužského a ženského oděvu zkoumané oblasti a poukazuji na vztah podobných až totožných a rozdílných prvků. Lidový oděv je souborné označení pro oděvní součástky obyvatel, lidové komunity. Vyznačuje se charakteristickými znaky, kterými se liší od historického kostýmu; vzniká a vyvíjí se anonymně, jen zvolna přijímá nové prvky,
3
I Viera Nosáľová uvádí ve své práci, obci Bošácu, Novou Bošácu, Haluzice, Moravské Lieskové, Zemianské Podhradí a Dolné Srnie, jako jednu oděvní oblast, dále v rámci bezprostřední blízkosti Trenčína vyčleňuje obce Chocholnou – Velčice, Drietomu, Adamovské – Kochanovce, Kostolnou – Záriečí, Melčice, Zamarovce, Záblatí, Závaží, Zlatovce a pravděpodobně i ľuborču a Nemšovou za další samostatnou oděvní oblast, a jako poslední, která nás zajímá, vyčleňuje obce Dolnou a Hornou Súču. Srovnej: NOSÁĽOVÁ, Viera: Slovenský ľudový odev. Martin: 1983, s. 55.
7
formuje se na určitém území, v posledních staletích stále jasněji vymezeném.4 Při zkoumání lidového oděvu je třeba vycházet z více skutečností, které všeobecně podmínily jeho vývoj. Lidový oděv se v minulosti nevyvíjel izolovaně, ale byl pod vlivem faktorů, které ovlivňovaly jeho proměnu. Vznik a vývoj lidového (tradičního) oděvu ovlivňovalo především přírodní prostředí (geografické, klimatické podmínky), ale i historické události. Kromě těchto činitelů měly vliv na formování lidového oděvu biologické faktory (pohlaví, věk), druh zaměstnání a práce (rolníci, pastýři atd.), společenská příslušnost (stav, postavení v rodině, ve společenství vesnice), náboženská příslušnost, styk s historickou módou a s cizinou. Faktorům, které měly podíl na změnu lidového oděvu, věnovali pozornost až etnografové po druhé světové válce; na Slovensku to byla především Viera Nosáľová, která se zabývala příčinami zániku lidového oděvu a jeho nahrazení oděvem konfekčním. V Čechách a na Moravě to byla Drahomíra Stránská, Josef Beneš, Antonín Václavík a další významní badatelé. Etnografie 80. a 90. let dvacátého století doplňuje další faktory, které ovlivňovaly vývoj lidového oděvu a jeho varianty příčiny vojenské služby, kolonizační vlivy, vlivy světové módy, která nejprve ovlivnila šlechtu, měšťany a řemeslníky a v neposlední řadě se promítla i v oděvu u lidových vrstev. Arne B. Mann ještě podrobněji rozdělil tyto vlivy, vyvolané kontaktem obyvatelstva s bližším i vzdálenějším okolím, do osmi skupin, a to: 1. příležitostné návštěvy města; 2. podomní obchodníci; 3. odcházení za prací; 4. sezónní zemědělské práce; 5. zaměstnání v průmyslu; 6. vystěhovalectví; 7. vojenská služba; 8. sloužení děvčat ve městě.5 To mělo vliv na vývoj lidového oděvu, samozřejmě v různých krajích jinak intenzivně. Musíme si uvědomit, že přijímání novinek u vesnického lidu trvalo déle než u měšťanů a lidí žijících ve městech. Člověk žijící na vesnici v osmnáctém, devatenáctém a někde i ve dvacátém století byl konzervativnější, lpěl na svém starém oděvu (protože si ho sám zhotovoval) a po příchodu nějaké novinky ho hned neodkládal. Naopak, nové věci nejprve přímo odsuzoval a chvíli to trvalo, než novou věc přijal. Většinou si vzal jen nějaký nový prvek, který přizpůsobil svému starému oděvu. Spojením těchto mnohých faktorů, jejich rozličný vztah, narůstání jednoho a ústup druhého v složitém společenském procesu po staletí postupně vytvořil dnešní diferencovaný obraz lidového oděvu.
4
JEŘÁBKOVÁ, Alena. Lidový oděv. In: BROUČEK, Stanislav – JEŘÁBEK, Richard, (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Věcná část A–N. Svazek 2. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 498–500. 5 MANN, Arne, B.: Migrácia obyvateľstva ako jeden z determinantov zmien v ľudovom odeve. In: Národopisné informácie, 1983, č. 1. s. 103.
8
2. Zkoumaná oblast, její členění a lokality Lokality, v kterých jsem provedla výzkum, se dnes nacházejí na území dvou států, a to České a Slovenské republiky, ležící v oblasti Bílých Karpat. V této kapitole se zabývám historickým, hospodářským a socioekonomickým vývojem oblastí Moravských Kopanic a přilehlých slovenských obcí, ležících ve Středním Považí, který je důležitý pro základní přehled zkoumaného tématu. Historický vývoj v této hornaté oblasti západních Karpat byl podobný; bylo to způsobeno geografickými podmínkami a také tím, že tato oblast byla jednotnou zemí od poloviny dvacátých let šestnáctého století až do roku 1993.6 Hornaté oblasti byly souvisle osídlovány až ve středověku, především ve 13. a 14. století. Osadníci přicházeli horskými údolími podél vodních toků z rovinného Pomoraví a slovenského Považí. V písemných pramenech jsou první zmínky o většině dnešních obcí Bílých Karpat právě z tohoto období. Ale není vyloučeno, že zde byli obyvatelé už dříve.7 Touha po půdě a větší svobodě přiváděla v průběhu několika staletí do těchto hustých lesů obyvatele z obou stran horského hřebene; také sem byli samotnou šlechtou dosazováni osadníci, aby chránili Královskou cestu, která vedla z Uher na Moravu.8 Období středověku nebylo idylické: Území bylo sužováno epidemiemi moru a cholery, nepřátelskými vpády (např. Mongolů, Turků 1663), ale i dalšími ozbrojenými konflikty a rebeliemi, a přesto do této oblasti přicházeli noví obyvatelé. Pro moravsko-uherské pohraničí byl důležitý příchod valašských pastevců, kteří se zde usazovali v průběhu 14.–17. století. V oblasti Moravských Kopanic a slovenských obcí (Horná Súča, Drietoma, Nová Bošáca a Moravské Lieskové) se Valaši9
6
Nejprve se spojily Země koruny české (zahrnující České království a Markrabství moravské) se Zemí Svatoštěpánské koruny, do níž patřilo i dnešní Slovensko, pod nadvládou habsburské monarchie, v jejímž rámci procházely země podobným vývojem až do roku 1918. Po rozpadu Rakouska-Uherska vznikla Československá republika, zahrnující Čechy, Moravu a vedle Podkarpatské Rusi také Slovensko. Sedmdesát pět let trvající společný stát se v roce 1993 rozpadl. 7 Po zániku Velké Moravy a se vznikem uhersko-moravské hranice (v první polovině 11. století) bylo zapotřebí zajistit Královskou cestu, která byla největší kupeckou stezkou, vedoucí z Uher. 8 Život zde byl velmi těžký, obyvatelé museli často čelit nájezdům různých nepřátel, především uherské šlechty, která neustále bojovala o větší území. Spory se odehrávaly ve 14. a následně v 15. století a trvaly s určitými přestávkami až do počátku 18. století. Mnohokrát byly tyto obce vypleněny i zcela zničeny. 9 Původ Valachů a Vlachů je velmi složitým tématem; kolonisté pod jménem Valaši se usazovali v oblastech Karpatského oblouku po obou stranách slovenské i moravské hranice. Pravděpodobně přicházeli z oblasti dnešního Rumunska a dále putovali do severní části východních Karpat a poté do Karpat západních. Formování hospodářského a kulturního typu, šířené kolonisty, spadá do 12. až 14. století. Více viz kniha: ŠTIKA, Jaroslav: Valaši a Valašsko – O původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších. 2 vydání. Rožnov pod Radhoštěm: 2009.
9
usazovali koncem patnáctého a během šestnáctého století (viz mapa č. 5 a 6).10 Tito obyvatelé nejspíš přicházeli kolonizační vlnou ze středního Slovenska do trenčianské oblasti, která postupovala drietomskou dolinou až k obcím dnešních Moravských Kopanic.11 Vysvětlení, proč kolonisté přicházeli do těchto horských oblastí, je několik. Prvním důvodem mohl být útěk před nenasytnými a krvelačnými Turky a Mongoly,12 druhým důvodem byl odchod za lepším životem a svobodou, což jim slibovali uherští a moravští feudálové, kteří chtěli využít horskou půdu. (V polovině 15. století povolal Valachy ze severních Uher uherský magnát Pankrác13 ze sv. Mikuláše; další valašští kolonisté přibyli i za Matyáše Korvína14). Důležité je uvědomit si, že než se zde Valaši usadili, trvalo to několik desetiletí i staletí. To znamená, že Valaši pobývali i v jiných zemích, kde se mísili s tamějšími obyvateli, což přineslo i smíšenou kulturu a způsob hospodaření. Příchodem Valachů došlo k výrazným změnám horské krajiny. Dříve zalesněné stráně a kopce byly vykáceny a přeměněny na pastviny, méně pak na pole. Osídlení dosud nepřístupných a nenarušených zalesněných oblastí výrazně přispělo ke vzniku osobitého kopaničářského osídlení, které dalo neopakovatelný charakter krajině na slovensko-moravském pomezí. Pastýřské obyvatelstvo i zde postupně splynulo s domácími. Tito noví obyvatelé se hlavně od 16. století výrazně zapojili do rozšiřování kopaničářského osídlení. Díky nedostupnosti těchto oblastí se zde zachoval tradiční způsob hospodaření až do poloviny 20. století. Postupující industrializace si však našla cestu i do těchto „zapomenutých“ obcí. V první polovině dvacátého století se začaly budovat dopravní cesty, obce byly elektrifikovány atd. Zásahy do přírody přispěly k narušení krajinného rázu i ke změnám životního stylu tamějších obyvatel. Přesto si tato oblast zachovala původní hmotnou a duchovní kulturu ve většině zkoumaných obcí až do první poloviny dvacátého století. 10
Historie osídlení této oblasti tzv. Valachy byla vždy trochu opomíjená. Ale o skutečnosti, že zde tito kolonisté přicházeli a usazovali se zde, svědčí nám spousta faktů. Např. v urbáři světlovského panství z roku 1598 Zdeňka Žampacha z Pottenštejna se dovídáme o původu lidí, usazených v Hrozenkově, z vlastních jmen (Valach, Vlach, Valovach, Polách, Poláček, Polák). 11 ŠTIKA, Jaroslav: Salašnické ustájování dobytka a košárování na moravskoslovenském pomezí. Český lid 45, 1958, č. 2, s. 64. 12 O řádění nepřátel více: SNÁŠIL, Robert: Změny sídlištní sítě a jejich příčiny v 10–19. století. In: NEKUDA, Vladimír (ed.): Vlastivěda Moravská. Uherskohradišťsko. Svazek 63. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci se Slováckým muzeem v Uherském Hradišti 1982, s. 181–218. 13 V polovině patnáctého století mu patřil hrad Světlov v Bojkovicích. Měl své vojsko jak ve stolici Trenčianské, tak i na pomezí moravském. 14 Matyáš Korvín byl v letech 1458–1490 uherským králem, od roku 1469 byl českými a moravskými stavy zvolen českým vzdorokrálem (po dohodě s Vladislavem Jagellonským (1479) si mohl ponechat titul krále, ač vládl jen na Moravě a ve vedlejších zemích Koruny).
10
2.1 Moravské Kopanice Moravské Kopanice jsou podoblastí Moravského Slovenska.15 V literatuře a v lidovém prostředí vystupuje pod mladými názvy nelidového původu Moravské Slovensko nebo Slovácko.16 Moravské Kopanice jsou oblastí na pomezí, v oblasti Bílých Karpat, mezi Moravou a Slovenskem. Tvoří ji pět obcí - Starý Hrozenkov a vesnice s rozptýleným osídlením, a to Žítková, Lopeník, Vyškovec a Vápenice, někteří badatelé k této oblasti připisují ještě Strání a Bystřici pod Lopeníkem. Z východní strany je území uzavřeno státní hranicí, z ostatních světových stran je chráněno hřebenem Bílých Karpat, takže je otevřeno svými průsmyky na Slovensko, což sehrálo v minulosti velkou úlohu. Způsob, jakým byla obdělávána půda, dal název nejen této oblasti - kopanice, ale i obyvatelům - kopaničáři. Ze socioprofesní skupiny se později stala skupina etnografická a z kopanic etnografický region Moravské Kopanice. Současný charakter krajiny je výsledkem dlouholetého soužití zdejších obyvatel s přírodou. To se promítlo do vytváření hmotné i duchovní kultury. Vymoženosti civilizace sem přicházely vždy s mnohaletým zpožděním. Díky tomu zde však můžeme ještě nyní nalézt mnoho projevů tradiční lidové kultury (jako jsou zvyky, lidové písně, oděv a další).
Socioekonomická situace v 19.–20. století Starohrozenkovské Kopanice bývaly od pradávna krajem velmi chudým, hospodářsky zaostalým a opomíjeným. Obyvatelé této oblasti se mísili s jinými živly, přicházejícími samostatně nebo většími kolonizačními vlnami, které probíhaly především od 14. až do 18. století. Životní úroveň místního obyvatelstva většinou postrádala i to nejzákladnější. Silnice zasahovaly v mnoha případech jen na okraj obcí. Většina domácností na Kopanicích žila jakoby odříznutá od okolního světa. Styk s městy i s pokročilejším okolním venkovem byl zpravidla jen pěší, velmi zdlouhavý a obtížný. Jedinou spojovací cestou Kopanic „se světem“ byla stará Královská cesta, která vedla od Uherského Brodu přes Starý Hrozenkov a Drietomou až k Trenčínu. Po této silnici se po léta rozvíjel čilý styk Čechů a Slováků. Sloužila jako cesta obchodní, poštovní, turistická
15
Moravské Slovensko je rozsáhlý a nestejnorodý národopisný region, pokrývající podstatnou část jihovýchodní Moravy, patří sem tyto národopisné podoblasti: Dolňácko, Horňácko, Podluží a Moravské Kopanice, zasahují sem i přechodné oblasti, jako Luhačovské Zálesí a Hanácké Slovácko. 16 JEŘÁBEK, Richard: Moravské Slovensko a Moravští Slováci. In: BROUČEK, Stanislav – JEŘÁBEK, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha – Brno: Etlnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity 2007, s. 578–580.
11
a v dávné minulosti i jako cesta, již využívali nepřátelé při svých vpádech z Uher na Moravu. Mnohokrát byla tato oblast celá vypleněná a vypálená. Ačkoli celkově byl pro období 19. století typický rozvoj a vzestup průmyslové výroby, Uherskohradišťsko i Uherskobrodsko zůstávalo ještě v druhé polovině 19. a na začátku 20. století stále ještě oblastí převážně zemědělskou. Průmysl sem pronikal jen těžce, a to hlavně do větších měst (Uherské Hradiště, Uherský Brod a Bojkovice). Bylo to způsobeno nedostatkem vhodné surovinové základny a špatnou komunikací, která by spojila tuto část jihovýchodní Moravy s průmyslově vyspělejšími oblastmi. Moravští Kopaničáři byli ještě na začátku 20. století poddanými světlovského panství. Až po soudním procesu v roce 1906 zde byla zrušena robota. Obyvatelé se živili většinou zemědělstvím a pracemi v lese. Chudoba vedla obyvatele k odchodům na pravidelné sezónní zemědělské práce do Uher, Dolních Rakous a na Moravu – do bohatších oblastí, především na Hanou. Ani po zrušení nevolnictví se situace pro obyvatele této oblasti nezměnila. Proto se spousta obyvatel rozhodla emigrovat do Ameriky, za lepší pracovní příležitostí a lehčím životem. Ještě po první světové válce chyběla ve všech obcích elektrifikace a dokonce i cesty (na Vyškovec, Žítkovou, do Vápenic, i na Lopeník). Vše se začalo budovat a zavádět ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století. Nejbližší městečko, které umožňovalo zdejším obyvatelům práci, byly Bojkovice.17 Bojkovice jsou vzdálené ze Starého Hrozenkova 15 kilometrů. Od 16. století zde vznikaly řemeslné cechy. Nejstarší a nejvýznamnější byl cech soukenický (který byl založen roku 1511), o padesát let později vznikl cech ševců (1568). V roce 1604 získal artikule cech krejčovský, později to byl kožešnický, kovářský, kolářský, tkalcovský a další. Od poloviny 19. století vznikaly v městečku vlivem majitelů Světlovského panství i menší průmyslové podniky. V roce 1836–1853 zde byla zřízena železná huť. Za první republiky se prosadila bojkovská firma Kyšer a syn, která vyráběla zbraně. Zbrojovka pokračovala od roku 1936, fungovala do padesátých let dvacátého století, kdy byla znárodněna. Dobře prosperovala i družstevní mlékárna a starý lihovar z devatenáctého století. Obyvatelé z Moravských Kopanic chodili za prací i na Slovensko do obce Drietoma nebo do Trenčína. Obec Bojkovice
17
Počet obyvatel v roce 1930 2 385
1950 2546
1961 3034
1970 3138
Bojkovice se staly městem v první polovině 15. století.
12
Starý Hrozenkov Vápenice
875
913
1035
941
399
344
568
452
Žítková
880
816
912
634
Vyškovec
794
715
662
532
Lopeník
999
744
888
655
tab. č. 1: Počet obyvatel v oblasti Moravských Kopanic.18
2.1.1 Starý Hrozenkov Obec Starý Hrozenkov o celkové rozloze 1084 ha je považován za centrum Moravských Kopanic. Tato obec se nachází přibližně v nadmořské výšce 400 m. Obec leží 2 km od státní česko-slovenské hranice a 22 km východně od města Uherský Brod. Starým Hrozenkovem protéká potok Krátkovka, který se vlévá do Drietomice. K prvnímu organizovanému osídlení obce dochází už se vznikem moravsko-uherské hranice v 11. století. Nebyla to ovšem poddanská vesnice, ale šlo o osídlení rozptýlené po celém území, které tehdy zahrnovalo i současné obce Vápenice, Žítková, Vyškovec.19 Bylo to svobodné pohraničí. První písemné zmínky pochází z roku 1261, kdy Přemysl Otakar II. věnoval část území, tehdy nazývané Vysoká Lhota na potoku Hrozinkově, vizovickému klášteru Smilheim. Tuto informaci se dovídáme z výčtu obcí, patřících do majetku kláštera Smilheim ve Vizovicích.20 Obyvatelé se živili převážně chovem hovězího dobytka a zemědělstvím. Pěstovali především ječmen, oves a škripicu (křipice lesní), později pohanku, žito, pšenici, řepu, brambory a také ovocné stromy, jejichž plody sušili a prodávali. Mnoho obyvatel chodilo na tzv. majéry – do služby, do Uher nebo na Moravu, aby si přivydělali. V 18. století byl ve Starém Hrozenkově celní úřad. V polovině 19. století zde stával celní a třicátkový úřad, tři mlýny a pila.21 V roce 1841 byla vybudována silnice, která sloužila pro poštovní dostavníky ve směru z Uherského Brodu do Trenčína s přepřáháním koní ve Starém
18
ŠTARHA, Ivan – ZEMEK, Metoděj: Od osvobození do současnosti. In: NEKUDA, Vladimír (ed.): Vlastivěda Moravská. Uherskohradišťsko. Svazek 63. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci se Slováckým muzeem v Uherském Hradišti 1982, s. 307–323. 19 Tyto obce se osamostatnily až v roce 1919, od roku 1791 patřila k této oblasti i obec Lopeník. 20 Tento výčet obcí vznikl díky Smilu ze Střílek. 21 Nedochoval se bohužel ani jeden mlýn.
13
Hrozenkově. Severně od obce v částech Skalky a Šagátky22 se nacházejí čedičové a andezitové balvany, které byly používány jako stavební materiál. V druhé polovině 20. století se zde začalo s průmyslovou těžbou tohoto kamene a pracovalo se zde do roku 1982, kdy byla těžba zastavena. Počet obyvatel v této obci se nijak rapidně nemění. Lidé mají k dispozici dostatek služeb, které ke svému životu potřebují, a je odtud i dostupné autobusové spojení do větších měst. Část lidí pracuje ve Starém Hrozenkově u obecního úřadu, další ve službách a v zemědělském družstvě. Je zde i pár soukromníků. Do roku 2007 většina mladých lidí pracovala na hraničním přechodu.23 Zbytek obyvatel dojíždí za prací do přilehlých měst.
2.1.2 Vápenice Obec Vápenice se rozkládá na svazích Fraňovce a severovýchodních svazích Mikulčina vrchu,24 2 km od obce Starý Hrozenkov. Průměrná nadmořská výška této obce je 480 m. Vápenice mají rozlohu 1028 ha. Obcí protéká Krátkovský potok. Je to typická kopaničářská obec s roztroušenou zástavbou, která vznikla kolem roku 1740. Dříve se v obci pálilo vápno, byly zde vápenné pece a z toho také vznikl její název. Obyvatelé se kromě pálení vápna živili dřevorubectvím, pasením dobytka a pěstováním zemědělských plodin. Až do roku 1900 byli obyvatelé pod feudálním útlakem Světlovského panství, jako všechny obce Moravských Kopanic.25 Mezi lety 1919–1980 existovaly Vápenice jako samostatná obec, jinak byly vždy přidružené ke Starému Hrozenkovu. Znovu se osamostatnily až v roce 1991. Dříve zde byla škola, ale její činnost byla ukončena jako u dalších kopaničářských obcí (Žítková, Vyškovec) v 80. letech 20. století. Dnes děti navštěvují MŠ a ZŠ ve Starém Hrozenkově. Obyvatel stále ubývá. Hlavními důvody je nedostatek služeb, chybějící hromadná doprava, špatné silnice a samozřejmě nedostatečné množství pracovních míst. Na pozemcích Vápenic hospodaří zemědělské družstvo, působí zde i několik soukromých zemědělců a firma Gorstring, vyrábějící struny na hudební nástroje. V poslední době sem přichází hodně rekreantů, kteří odkupují prázdné domy. 22
Části v obci jsou: Rovně, Dlúhá, Rackov, Vršky, Díly, Závrší, Mlýniska, Jamy, Nivy, Dúbrava, Odebzovska, Vlčí, Lazy, Rolencové, Skalky, Skala, Krskovna, Brodské, Kopánky, Vrchy, Černé, Bedové. 23 Vstupem do Shengenského prostoru se zrušily hraniční kontroly v České Republice (21. 12. 2007). 24 Oba tyto vrcholy leží na moravské straně Bílých Karpatech. 25 Teprve přičiněním Antonína Cyrila Stojana byla zrušena robota a poddaní si mohli od vrchnosti odkoupit pozemky, na kterých měli své domy.
14
2.1.3 Žítková Obec Žítková leží 1 km od Starého Hrozenkova. Její katastrální výměra je 680 ha. Obec se nachází v nadmořské výšce 732 m. Název obce je odvozen od slova žítek neboli život; ten zde musel být často obnovován kvůli vpádům Tatarů, Turků, Kuruců a dalších útočníků. Byla několikrát úplně zničena. Vznik Žítkové není přesně uveden. Obec pravděpodobně vznikla ve stejném období jako okolní kopaničářské obce (Vyškovec, Vápenice, Lopeník). Obyvatelé se dříve živili převážně zemědělstvím, výrobou dřevěných nástrojů, pálením dřevěného uhlí a sušením ovoce. Obyvatel na Žítkové ubývá. Nejvíce lidí z obce odešlo po rozpadu Československa. Hodně z nich tehdy pracovalo na Slovensku, jelikož to měli blíž než do moravských měst (Uherský Brod, Uherské Hradiště), a proto bylo pro ně výhodnější přestěhovat se na Slovensko. V současné době lidé odcházejí z obce ze stejných důvodů jako z Vápenic, Lopeníku a Vyškovce. Domy si zde odkupují rekreanti, nebo mladí lidé, kteří chtějí hospodařit, a podnikatelé, budující rekreační zařízení. Památkou obce je novodobá kaple P. Marie Kopanické, postavená v letech 1990– 1991, ve které se každoročně v září koná tradiční hodová mše. 2.1.4 Vyškovec Obec Vyškovec se nachází v povodí toku Váhu, a to přítoků Drietomice a Bošáčky. Obec je typickou kopaničářskou vesnicí s velmi rozptýlenou zástavbou na ploše 1118 ha. Leží 4 km od Starého Hrozenkova a 17 km jihovýchodně od Uherského Brodu. Vyškovec vznikl kolem r. 1730. Obyvatelé se zabývali především dřevorubectvím, drobným zemědělstvím a přivydělávali si také podomním obchodem se zeleninovými semeny. Farností i školou patřila obec ke Starému Hrozenkovu až do roku 1919. První silnice na Vyškovci byla vybudována v letech 1936–1939. Elektrický proud se zde postupně zaváděl až po roce 1947. Obyvatelé ve čtyřicátých letech 20. století odcházeli za prací do Bojkovic a Uherského Brodu – především do zbrojovek. Ke kolektivizaci zemědělství došlo až v roce 1968. V současné době je zde obecní úřad a knihovna. Obyvatel v obci taktéž rapidně ubývá. V roce 1998 byla vysvěcena horská kaple Panny Marie Královny, stojící na místě původní zvonice.
15
2.1.5 Lopeník Katastrální výměra obce je 1273 ha. Průměrná nadmořská výška celé oblasti je 670 m. Nejvyšší bod území je Velký Lopeník, který dosahuje 911 m. Obcí protéká Soliskový a Hrubárský potok. Tato oblast byla dříve známá jako Pusty Hory nebo Čjerné Hory. Archaické názvosloví máme dochováno v nejedné lidové písni jako např. „Hory, hory, hory čierné, ej, hory, hory, hory čierné, něraz som já prešol pres ně.“26 Lopeník jako samostatná obec vznikla vyčleněním ze Starého Hrozenkova v roce 1791. V dávné minulosti měli místní obyvatelé na starosti ostrahu průsmykových cest, doprovod kupeckých karavan a vybírání poplatku zvaného gobella, podle něhož jsou dosud místní obyvatelé přezdíváni jako Kobeljari. Dále se obyvatelé živili hlavně prací v lese, chovem a pastevectvím. Velmi rozšířený byl i podomní obchod s lékořicí – sladkým dřevem, léčivými bylinami a nářadím ze dřeva. Důležitá je zmínka, že Lopeník patřil pod farnost Březová, ale část pod Pavlovým sedlem (34 domů) patřila pod farnost Starý Hrozenkov. V současné době je tato oblast (patřící dříve ke Starému Hrozenkovu) využívána jen rekreanty, kteří zde mají chalupy. Počet obyvatel v obci klesá; je to opět ze stejných důvodů, jaké byly uvedeny výše u ostatních obcí Moravských Kopanic.
2.2 Střední Považí Všechny zkoumané obce na Slovensku spadají nyní do Trenčianského kraje a regionu Středního Považí.27 Trenčianský kraj se rozprostírá v údolí dvou řek – středního toku Váhu a horního toku Nitry. Na západní straně sousedí se Zlínským krajem, na severovýchodě s Žilinským, na východě s Bánskobystrickým krajem a na jihu s Trnavským a Nitranským samosprávním krajem. Rozloha kraje činí 4502 km². Počet obyvatel je 599 847. Sídlo kraje je ve městě Trenčín. Okresů je celkem devět se sídly v Bánovcích nad Beravou, v Ilavě, Myjavě, v Novém Mestě nad Váhom, Partizánském, Povážské Bystrici, v Prievidzi, v Púchově a Trenčíně. Střední Považí, tedy oblast v okolí Trenčína se vyznačuje třemi rozdílnými zeměpisnými oblastmi. Je to jednak údolí Váhu, které tvoří severojižní osu regionu s přilehlými
průsmykovými
karpatskými
přechody
na
moravskou
stranu;
další
26
ČERNÍK, Josef: Zpěvy moravských Kopaničárů. Uherský Brod: 1902, píseň č. 89, s. 72. Region Střední Považí se rozprostírá podél řeky Váhu. Rozloha regionu činí 2877 km². Tvoří ho okresy: Ilava, Trenčín, Nové Mesto nad Váhom, Myjava a Piešťany (Trnavský kraj). Tento region vymezuji podle: CHLEBANA, Milan: Stredne Považie a Kysuce. In: BEŇUŠKOVÁ, Zuzana a kol.: Tradičná kultura regionov Slovenska. Prehľad charakteristických znakov. Bratislava: Veda 1988, s. 89–102. 27
16
pahorkatinové pásmo vážského údolí a horské oblasti Bílých Karpat a Inovcového pohoří. Toto geografické členění mělo podstatný vliv na dobu a způsob zakládání lidských sídel. Celá tato oblast byla osídlována obyvateli z obou stran pomezí. Významný podíl na osídlení oblasti v průběhu 14.–17. století měla valašská pastevecká kolonizace, která se sebou přinesla způsob hospodaření a v 17. století po bitvě na Bílé Hoře (1620) i příchod rodin moravských exulantů, kteří zde položili základy evangelické církve. Docházelo samozřejmě i k smíšeným manželstvím Čechů a Slováků. Strategické postavení města Trenčína i celé župy mělo za následek spoustu nepřátelských nájezdů, některé obce a města byly mnohokrát vypáleny, vypleněny a dokonce i zničeny. Proto celou tuto oblast hlídaly hrady, které byly postaveny na důležitých místech. Nejjižněji je hrad Tematín z 13. století v považském Inovci. Dále je to Čachtický hrad, hrad Beckov, Sivý Kameň, Považský hrad a Vršatec. Jejich úlohou byla ochrana západní hranice Uherska. Vedlo tudy několik velmi důležitých cest na Moravu (brněnská cesta, která vedla z Brna do Budína; břeclavská stezka – z Břeclavy do Senice; olomoucká stezka - z Olomouce do Bratislavy - to jsou základní stezky, které se různě křížily).28 Území kraje prošlo mnohými historickými etapami. Jednou z nich byl příchod římských legií, další krvelačné a zničující vpády Tatarů i období slávy za vlády Pána Váhu a Tater – Matúša Čáka Trenčianskeho. Kolem roku 1077–1095 se převážná část Považského údolí včlenila do uherského státu, pravděpodobně za vlády Ladislava I. V této době vznikl uherský královský komitát, který navázal na starší územněsprávní celek Trenčín. Základem komitátu bylo královské domínium s centrem na Trenčianském hradě (až do první poloviny 17. století), poté v Trenčíně. Začátkem 13. století vznikla šlechtická stolice. Do roku 1430 existoval na severu samostatný Bystrický, později Žilinský a Strečnianský komitát, které se brzy staly součástí Trenčianské stolice. V roce 1910 byla župa rozdělena do okresů Trenčín, Bánovce nad Bebravou, Čadca, Ilava, Kysucké Nové Mesto, Bytča, Púchov, Považská Bystrica a Žilina. V roce 1918 se Trenčianská župa stala součástí Československa.29 Tehdy zabírala území od Nového Mesta nad Váhom, Žiliny až po město Čadca. Trenčianská župa existovala s nezměněnými hranicemi do roku 1922. V současnosti je území bývalé župy součástí Trenčianského a Žilinského kraje, tedy regionu Středního Považí a Kysuc. 28
Některé stezky vedly přes Moravské Lieskové do Strání a dále na Uherské Hradiště, jiné vedly drietomským průsmykem do Starého Hrozenkova, další pak z Horného Srní do Bylnice, významná cesta vedla i z Myjavy do Velké nad Veličkou. 29 Potvrzeno Trianonskou smlouvou v roce 1920.
17
Socioekonomická situace v 19.–20 . století Hlavním zaměstnáním obyvatel regionu bylo polní hospodářství a chov dobytka. Nízká kvalita půdy, těžká dostupnost většiny polí a hlavně významný podíl práce žen v zemědělstí bylo příčinou toho, že pro větší část území Trenčianského kraje bylo charakteristické ruční obdělávání půdy ještě ve 20. století. V jižních údolních částech se dařilo žitu a pšenici, zelenině, kukuřici a teplomilným druhům ovoce, ve vyšších oblastech se pěstoval ječmen a oves. Největší význam z pěstovaných plodin měly obilniny a okopaniny. Většinou však půda nestačila na obživu, proto se rolníci věnovali i jiným způsobům obživy, které však měly doplňkový charakter (např. pletení papučí, výrobě dřevěného nádobí, sušení ovoce atd., což poté prodávali buď na jarmarcích a trzích, nebo s nimi obcházeli domy). Z průmyslových plodin bylo zastoupeno konopí a len, které sloužilo k vlastním potřebám. Len se pěstoval hlavně v okolí Rajce. Začátkem 20. století se v okolí Trenčína ujalo i pěstování cukrové řepy pro potřeby cukrovaru v Trenčianské Teplé. Velký význam měl i chov hospodářských zvířat. Díky valašské kolonizaci se i v této oblasti rozšířil chov ovcí. Ovce poskytovaly mléko, maso i vlnu, všechny produkty obyvatelé regionu uměli spotřebovat. Od přelomu 18. a 19. století se postupně chov ovcí nahrazuje chovem hovězího dobytka. Z mnohých obcí Trenčianské župy odcházeli chudí rolníci a jejich rodinní příslušníci na sezónní práce do úrodnějších zemí. Nejčastěji to byly jižní části Slovenska, ale i kraje na území dnešního Rakouska, Maďarska i Moravy. Zůstávali tam několik měsíců a domů se vraceli většinou na konci podzimu. Nejčastěji pracovali za naturálie, dostávali potravu a někdy i oděvní součástky. Obyvatelé jsou dvojí víry – převládá římskokatolické vyznání, ale je zde i značně zastoupena evangelická víra. Trenčianská župa se nachází v lesnatém a hornatém prostředí, proto mělo a dodnes má velký význam lesní hospodářství. Vedle těžby dřeva na palivo a stavební materiál obyvatelé vyráběli různé předměty (vařečky, mísy, hračky), které byly významným doplňkem obživy. Z chudých podhorských obcí (Velké Rovné, Dlhé Pole, Petrovice, Kolárovice, Divina, Štiavnik a další) „vandrovali“ známí dráteníci po celém Slovensku i v zahraničí. Od přelomu 19. a 20. století byli někteří vesničané zaměstnáni i v průmyslu. Středisky řemeslné výroby v Trenčianské župě byla města Trenčín, Ilava, Púchov, Bytča, Žilina, Rajec a Bánovce nad Bebravou a další menší města (Nové Mesto nad Váhom, Trenčianské Teplice aj.).
18
V Trenčíně byla začátkem 20. století založena textilní továrna Tiberghien a spol. Tento závod poskytoval pracovní příležitosti i obyvatelům z blízkých vesnic. Produkce textilní továrny současně podnítila nahrazování některých krojových součástek jejich výrobky. V Púchově prosperovalo soukenictví, v 19. století zde vznikla modrotisková dílna rodiny Trnkovců. Jde o významnou dílnu na výrobu modrotisku na Slovensku, která funguje nepřetržitě až do současnosti. Sloužila také jako mandlovna oděvu pro široké vesnické okolí. Rajec byl známý výrobou červené kůže – kordovánu, prosperovalo zde i kožešnictví. Rozvinuté zde bylo i řezbářství. K novějším tradicím v Rajecké dolině patřilo i papučářství, zaměřené na výrobu soukenných papučí a kapců.30 V Novém Mestě nad Váhom byly tři barvířské dílny. První patřila rodině Štefanovičově (od r. 1813 do r. 1920), dále to byla dílna rodiny Kosovičovy a rodiny Jasnigerovy (jejíž činnost trvala do druhé světové války). V 19. století se tu zpracovávaly kůže, vznikla továrna na výrobu mýdla, cihelna, továrna na hutnické stroje. Po druhé světové válce byl zde rozšířen strojní průmysl. I ve Staré Turé byla barvířská dílna, jež pravděpodobně vznikla v první polovině 19. století. Modrotiskové plátno ze Staré Turé bylo velmi oblíbené pro svou kvalitu. Také se zde zhotovovalo dřevěné kuchyňské nádobí a kolovraty. Trenčianské Teplice byly významným městem hlavně kvůli svým termálním lázním: Bylo to bohaté město, kde působilo mnoho řemeslníků. Později prosperoval i průmysl. Ve 20. století zde byl i cukrovar, do něhož dovážely okolní obce cukrovou řepu. Obyvatelé z okolních vesnic tak odcházeli do těchto řemeslných a průmyslových měst na trhy a jarmarky, nebo i do různých manufaktur a továren za prací.
Obec Trenčín
1930 16 758
Počet obyvatel v roce 1940 1950 1961 20 185 22 999 29 961
Bošáca
4 349
4 674
2 752
2 213
2 087
Drietoma
1 780
1 892
1 926
2 190
2 138
Horná Súča
3 077
3 459
3 555
3 819
4 084
Moravské Lieskové
4 686
5 071
4 152
3 560
3 705
1970 35 629
30
Papuče jsou nízká pletená nebo soukenná obuv; kapce naopak vysoká obuv. Někdy se tyto názvy používají jako synonyma, z etnologického hlediska je však členíme na nízkou a vysokou soukennou nebo pletenou obuv mužů, žen a dětí. Podrobnosti o soukenné a pletené obuvi: ZAJONC, Juraj: Prameny vlákna. 2011, rukopis. Ale také: BARAN, Ladislav: Staré formy plstěné lidové obuvi v karpatské oblasti Československa. In: Československá ethnografie 4, 1956, s. 179-200.
19
Nová Bošáca
-
-
1 441
2 178
1 966
tab. č. 2: Počet obyvatel v okresu Trenčín podle statistické ročenky okresu Trenčín z roku 1974.31
2.2.1 Horná Súča Dříve byla Horná Súča součástí Dolné Súče. Obě obce leží v súčanské dolině. Horná Súča se osamostatnila po založení farnosti v roce 1771. Ve stejném roce byl postaven i kostel a škola. Nachází se 16 km severozápadně od Trenčína. Je hraniční obcí s Českou republikou (délka hranice je čtrnáct kilometrů), se kterou však dosud nemá komunikační cesty. Obec tvoří centrum - Horná Súča a její kopanice Dúbrava, Trnávka, Horná a Dolná Závrská, Vlčí Vrch a Krásný Dub. Katastrální výměra činí 5383 ha a žije zde 3614 obyvatel. Nejstarší písemný záznam o kraji je z roku 1208. Je to zápis o pustém a neobývaném kraji „terra Suchan“. Osídlování pusté súčanské doliny začalo po roce 1200 a pokračovalo směrem na Moravu. Na území dnešní obce to byly nejdříve osamocené domy, které později vytvořily menší osady. Vznik Horné Súče jako obce se uvádí do roků 1350–1400, kdy se v horách začali usazovat první obyvatelé. Nejpravděpodobnější je, že v horách Bílých Karpat hledali útočiště poddaní, kteří utíkali před krutými útlaky feudálů. Na osídlení této oblasti se mimo jiné podíleli již zmiňovaní Valaši, kteří byli povoláni majiteli tamějších lesů. Předpokládá se, že kolonisté dostávali značné výhody, protože Horná Súča prudce vzrůstala, osamostatnila se a počtem obyvatel brzy předběhla i Dolnou Súču. Lidé zde žili mezi nepřístupnými horami, odloučení od okolního světa. Spojení s ním hledali hlavně směrem na moravskou stranu, protože byla nejblíže (Žítková, Bojkovice, Šanov, Slavičín). Obživu, ošacení si obstarávali z okolní přírody. Klučovali lesy, orali půdu, sázeli stromy. Pěstovali ječmen, oves, chmel, věnovali se chovu ovcí, vaření piva, pálení slivovice a sušení ovoce. I zde museli obyvatelé opouštět své domovy kvůli sezónním pracím na jih Uher, Rakouska i do daleké ciziny. Před druhou světovou válkou zde byly valchy na sukno, pily a mlýny. Řemesla byla zastoupena po dvou až třech živnostnících. Byli to obuvníci, truhláři, kováři, koláři a kožešníci. V roce 1932 Hornou Súču a Trenčín spojila autobusová doprava, v roce 1937 zapojení telefonní sítě a až v roce 1940 byla zavedena elektřina. Obec dlouho žila svérázně v horském prostředí, daleko od městského života. 31
STATISTIKY – Štatistická ročenka okresu Trenčín (1974) – Okresné oddelenie Slovenského štatistického úradu v Trenčíne.
20
Dnes většinou obyvatelé pracují v okolních městech (především v Trenčíně), věkteří jsou zaměstnáni ve službách, v zemědělství a na obecním úřadě v Horné Súči.
2.2.2 Drietoma Obec leží ve středním Považí v údolí řeky Drietomice. Její rozloha je 3583 ha a patří mezi největší obce v okrese Trenčín. K Drietomě náleží i kopanice Brusné, Žrnové, Zvrácena, Liešna a U Šebíků. Drietoma byla společně se Starým Hrozenkovem vstupní bránou, která vedla z Uher na Moravu. Hrozenkovsko-drietomský průsmyk byl důležitou obchodní cestou, spojující Považí s Moravou.32 Území je ze severní a severozápadní strany chráněno pohořím Bílých Karpat. Na severozápadě sousedí se Starým Hrozenkovem, na severovýchodě s Hornou Súčou a Záblatím, na jihovýchodě s obcí Kostolná-Záriečie a na jihozápadě s obcí Chocholná. Malá část obce zasahuje i do Trenčianské kotliny. Drietoma je vzdálena od trenčanského hradu 6,5 km. Území leží v nadmořské výšce 215–771 m. První písemná zmínka pochází z roku 1321, ale obyvatelé zde byli už mnohem dříve.33 Usedlíci se převážně živili zemědělstvím a prodejem dřeva. Chovali ovce, koně i hovězí dobytek. Z technických plodin pěstovali len a konopí. Na jídlo a pro dobytek sadili pšenici, žito, ječmen a oves. V 18. století zde pěstovali i vinnou révu, později brambory a krmnou řepu. Ve dvacátém století začali pěstovat i cukrovou řepu, kterou prodávali do cukrovaru v Trenčianských Teplicích. V 16. století se vzpomíná na tři mlýny, pivovar, dvě pily, výhně a valchy na zpracování ovčího sukna. I z Drietomy odcházeli lidé na sezónní práce a mnozí našli zaměstnání v blízkém Trenčíně. Většina obyvatel dnes pracuje v Trenčíně a dalších
městech,
někteří
obyvatelé
pracují
u
obecního
úřadu,
ve službách
a v zemědělském družstvu.
2.2.3 Nová Bošáca Rozsáhlá kopaničářská obec Nová Bošáca se rozprostírá ve středním pásu Bílých Karpat v horní části Bošácké doliny. Na severozápadě hraničí s moravskými obcemi Březovou, Lopeníkem a Vyškovcem, na východě s obcemi Chocholná, Haluzice a Bošáca, na jižní straně s obcí Zemianské Podhradie a na západě s Moravským Lieskovým.
32
O důležitosti této cesty vypráví pamětníci dosud. V části, kde je dnes Liešna, stávala trhová osada Svitava (Svitane), kde se obchodovalo s dobytkem, kůžemi, sklem a dalšími věcmi. Podél této cesty stála i spousta hostinců. Za osadou byla šibenice, která společně s kamennými schody (z bývalé fary) a židovským kamenným náhrobkem jsou svědky existence trhové osady i v našem století. 33 Díky archeologickým vykopávkám bylo nalezeno sídliště lidu lužické kultury.
21
Nadmořská výška je 306 m a rozloha katastru obce činí 3344 ha. Novou Bošácí protéká potok Bošáčka. Obec vznikla v roce 1950, kdy se odloučilo třiadvacet osad od Bošáce. K Nové Bošáci patří osady, které jsou roztroušené na jižních svazích Velkého Lopeníku a v přilehlých dolinách (např. Grúň, Španie). Území bylo osídleno v průběhu osmnáctého století. Obyvatelé se živili vedle zemědělství, také domáckou rukodělnou výrobou.34 Doma vyrobené dřevěné nádobí a tkané plátno poté prodávali na jarmarcích v Novém Městě nad Váhom, nebo podomním obchodem. Ale ani zde je půda a podomní obchod nestačil uživit, proto odcházeli pracovat na pole majetnějších rodin – nejen po celém Slovensku, ale i na území dnešního Rakouska a Maďarska. Po druhé světové válce zde proběhly velké změny. Obec se osamostatnila, proto bylo zapotřebí vybudovat veškeré zařízení (školu, kulturní dům i kostel), provedla se i elektrifikace obce. V roce 1972 postihly obec dvě ničivé povodně. Nastala tedy komplexní inovace, která úplně změnila charakter obce. Dnes zde žije jen 1140 obyvatel. Mnozí obyvatelé z kopanic se přestěhovali do středu obce nebo do okolních měst za lepšími pracovními a životními podmínkami. Prázdné domy odkupují lidé z okolních i vzdálených měst a využívají je na rekreaci. 2.2.4 Moravské Lieskové Moravské Lieskové je rozsáhlá kopaničářská obec v okrese Nové Mesto nad Váhom v Trenčianském kraji. Název moravské vysvětluje hraniční polohu s Moravou a pojmenování lieskové vzniklo z bohatého výskytu lísek na stráních katastru obce. Obcí prochází další významná cesta směřující z Považskéj doliny (z Nového Mesta nad Váhom) do Uherského Hradiště. První písemná zmínka o existenci obce pochází z roku 1398, kdy Zikmund Lucemburský daroval obec Ctiboru ze Ctibořic35 – pánovi beckovského panství. Tomuto hradnímu panství patřila obec do roku 1848, kdy bylo zrušeno nevolnictví. Moravské Lieskové leží severozápadně od Nového Mesta nad Váhom v údolí potoka Klanečnica, která vzniká soutokem více menších potoků, pramenících pod Velkou Javořinou.36 Obec je od severu chráněna výběžky Bílých Karpat, uzavřená vrcholy Hrabina a Hlubočka na moravské straně. Hraničí s moravskou obcí Květná-Strání, patřící do okresu Uherské Hradiště; dalšími sousedícími obcemi jsou Bzince pod Javorinou, Dolné Srnie a Bošáca.
34
PRANDA, Adam: Podomní obchod. In: Československá vlastivěda. Díl III. Lidová kultura. Praha: Orbis 1968, s. 423–425. 35 Majetný šlechtic polského původu, který na Slovensku působil ve čtrnáctém století. 36 Velká Javořina – vrchol v Bílých Karpatech s nadmořskou výškou 970 m.
22
V roce 1580 byl v obci postaven dřevěný evangelický chrám.37 17. století bylo obdobím náboženských rozporů, obyvatelé prožívali útlak ze strany uherské šlechty, velkým nebezpečím pro ně byly i nepřátelské vpády. Turci napadali okolí 150 let. V roce 1663 se jim podařilo vyplenit i Moravské Lieskové. Spousta obyvatel tehdy utekla do jiných, méně nebezpečných obcí, i na Moravu. S vydáním Tolerančního patentu (1781) Josefem II. se uklidnily náboženské poměry a počet obyvatel v obci stoupl na 3 437. Ve stejném roce byl znovu vybudován evangelický chrám (1786). Vedle evangelíků zde žili i katolíci a také židé. Ve druhé polovině 19. století se obyvatelé živili převážně zemědělstvím a chovem dobytka. Vysazovaly se také ovocné stromy, jejichž plody se sušily a poté i prodávaly. Také zde bylo rozšířeno tkalcovství. Tkala se konopná plátna z nichž se dále vyráběly různé oděvní součástky i jiné textilie (např. rubáče, mužské široké gatě, prostěradla na postel), které se pak prodávaly na jarmarcích a o fašanku ve Strání.38 Na přelomu 19. a 20. století se mnoho obyvatel odstěhovalo do Ameriky a Argentiny kvůli práci a lepším životním podmínkám. Po druhé světové válce, jako ve všech zkoumaných vesnicích se i zde změnil život obyvatel i charakter celé obce. Lidé odcházeli za prací do průmyslových měst a mladé generace do učení a na studia. Počet obyvatel klesl téměř z pěti tisíc na pouhých dva a půl. V roce 1942 zde založil továrnu na obuv místní rodák Jan Adamovič, který umožnil práci místním obyvatelům. O šest let později (1948) přešla továrna do majetku státu a pracovalo v ní více než šest set zaměstnanců. Továrna byla zrušena v roce 1995. V současné době lidé pracují ve službách, na obecním úřadě a v soukromých firmách. Mnoho obyvatel jezdí za prací do Nového Mesta nad Váhom.
37
Podle vizitačních zápisů Izáka Abrahamidea z roku 1611. V roce 1660 na rozkaz Nádaždyho (pán čachtického hradu) byl zbourán. 38 HOLÉCZYOVÁ, Elena: Ľudový odev v Moravskom Lieskovom a na okolí. Slovenský Národopis 22, 1974, s. 51.
23
3. Ikonografické doklady, písemné prameny a odborná literatura Kromě vzpomínek informátorů a dochovaných oděvních součástek se dovídáme o podobě lidového oděvu z nejrůznějších grafik, fotografií, filmových záznamů, z archivních pramenů, matričních zápisů, z obecních a farních kronik, z pozůstalostních zpráv, z odborné literatury a z dalších pramenů. Z těchto dokladů lze vyčíst i materiál, z něhož se vyráběl oděv, jaké oděvní součástky ho tvořily, jak vypadaly a jak se postupem času měnily. Dovídáme se i o součástkách oděvu nebo o doplňcích, které už dávno zanikly, jako například ženské čepce, haleny a opasky. Z některých informací dokonce lze zjistit, jakou textilní či výzdobnou technikou se jednotlivé součástky zhotovovaly. To vše nám pomůže dotvořit obraz lidového oděvu, jak vypadal dříve a jak se proměňoval. Uvádím materiály v pořadí od nejstarších záznamů až po současné odborné práce. Jak jsem se již zmínila v předchozí kapitole, celý tento kraj byl velice špatně dostupný, a tudíž byl dlouho izolován od okolního světa. Horská krajina neumožňovala přístup do hor bez pořádných cest a pro toho, kdo neznal toto území, byla cesta i nebezpečná. Hory umožňovaly dobrý úkryt i zlodějům a zbojníkům, kteří přepadávali cestující, procházející hrozenským průsmykem. Badatelé do této oblasti přijížděli později než do jiných regionů. Na konci 19. století už některé obce ze zkoumané lokality přebraly do lidového oděvu prvky z nížinných oblastí a tedy nebyly pro národopisce přitažlivé. Navíc některé obce ještě na začátku 20. století byly ještě bez komunikací. I přesto se pár vzácných dokladů dochovalo, někde více, někde méně. Většinou jsou to však materiály z celé oblasti Středního Považí, z okolí Trenčína nebo z moravskoslovenského pomezí.
3.1 Moravské Kopanice Z dokladů pro poznání lidového oděvu z oblasti Moravských Kopanic jsem využila grafické listy z počátku a fotografie z konce 19. století. Z této oblasti je také znám popis muže a ženy z první poloviny 19. století a nejstarší odborná literatura z 90. let 19. a počátku 20. století. Odbornou literaturu doplňuji ještě o novější práce.
3.1.1 Ikonografické prameny Od počátku 19. století se začínají vytvářet a následně vycházet alba o lidových krojích. Jedno takové album vyšlo roku 1802 pod názvem Kleidertrachten der
24
kaiserlichen königlichen Staaten; autorem vyobrazení byl Vincenc Georg Kininger. Druhé vydání vyšlo v anglo-francouzské verzi. Toto album pod jménem autora úvodu Bertranda de Molevilla s názvem The Costume of the hereditary States of the House of Austria vyšlo v Londýně roku 1804. Alba obsahují po padesáti grafických listech. Na dvou grafických listech od V. G. Kiningera jsou zobrazeni kopaničáři (muž a žena) od moravsko-slovenských hranic v letním oděvu. Na první rytině vidíme ženu, která má na sobě košili s límečkem, pod krkem je nařasena. Dále je vidět zelenou, řasenou sukni, dlouhou do půli lýtek. Žena má modrou zástěru; nelze z ní vyčíst detaily, ale je možné, že měla představovat prešpurskou zástěru, která se na Kopanicích nosila (i nyní je ještě pár zachovaných kusů). Na hlavě má bílou plachetku zavázanou v týle a na nohou vysoké černé boty. Jako svrchní oděv má žena kolem ramenou velkou bílou plachtu, která se nosila původně ve všech zkoumaných oblastech, jak na moravské, tak i na slovenské straně. Druhá rytina zobrazuje muže v horském oděvu. Muž má dlouhou košili, mohla by to být i soukenná kabaňa - jelikož vidíme světlomodré olemování; je opásaná úzkým opaskem. Na nohou má dlouhé zužující se kalhoty. Bohužel z rytiny nelze poznat, z jakého materiálu jsou jednotlivé oděvní součástky vyrobeny. Jeho doplňky jsou: širší klobouk, přes hruď kabela a jako obuv mu slouží krpce, v nichž má onuce. I když tyto rytiny mají jen omezenou výpověďní hodnotu, jsou cenné tím, že patří k nejstarším vyobrazením Kopaničářů z moravsko-slovenského pomezí.39 Toto album vyšlo ještě několikrát v první polovině 19. století, a to v Anglii, Francii a Itálii. Alba vycházela pod jmény vydavatelů nebo autorů předmluv. Byla rozšířena na 100 listů. Lidový oděv, který zaznamenal V. G. Kininger podrobně rozebrali A. Jeřábková a R. Jeřábek.40 Velmi důležitým dokladem o podobě kroje na konci devatenáctého století z Moravských Kopanic jsou fotografie Josefa Šímy,41 které jsou uloženy v Moravském zemském muzeu v Brně. Na první fotografii z roku 1887 je zobrazeno mladé děvče (Francka Vaculíková) ze Starého Hrozenkova v pracovním oděvu. Děvče má vyšívané 39
Tyto rytiny jsou důležité pro celou oblast moravsko-slovenského pomezí. JEŘÁBKOVÁ, Alena – JEŘÁBEK, Richard: Moravské lidové kroje v grafickém díle V. G. Kiningera z počátku 19. století. Folia ethnographica 32, 1998, s. 45–55. 41 Josef Šíma (1859–1929) byl jedním z prvních kdo pro dokumentaci lidové kultury v terénu použil fotografickou kameru. V září roku 1887 podnikl společně s Janem Koulou a Josefem Klvaňou výzkumnou cestu na západní Slovensko a východní Moravu. Jejich cesta přesně vedla z Uherského Hradiště, do Uherského Brodu, Bánova a Starého Hrozenkova, dále přes Drietomou do Trenčína a potom následovaly lokality Turná u Trenčína, Beckov, Bošáca a Zemanské Podhradie, Moravské Lieskové, Lubina, Stará Turá, kopaničářské osady v okolí Myjavy a opět na moravské straně Velká nad Veličkou, Hrubá Vrbka, Javorník, Kunovice. Více v publikaci: BERÁNKOVÁ, Helena: Josef Šíma (1859–1929) kreslíř a fotograf. Brno: Moravské zemské muzeum 2009, 71 s. 40
25
rukávce, které jsou vysoukané nad lokty. Dále má bílou řasenou dlouhou leknici s vyšitým živůtkem, jenž je stáhnutý tkanicí. Na leknici má uvázanou tmavou látkovou zástěru, bez ozdob. Hlava děvčete je zahalena šátkem, který je z kupované potištěné látky. Druhá fotografie opět vyobrazuje pracovní oděv, tentokrát však u staršího muže Martina Michalce (struhár Jurena), pocházejícího z Vyškovce. Muž má oblečeny široké plátěné gatě se všitým klínem v rozkroku. Kalhoty jsou pravděpodobně staženy tkanicí, což nám dokazuje nařasení v horní části. V gatích má zasunutu košili s dlouhými otevřenými rukávy. Košili zdobí jednoduchá výšivka (co se týče rozsahu), která je na obojku (stojatém límečku) a u výstřihu košile, tzv. fajce. Na košili má muž navlečenu tmavou vestu, na které lze vidět značné opotřebení. Vesta neboli lajbrík sahá pod pás; zdobení nelze skoro vidět, jak je vesta opotřebená. Přes hruď má muž nejspíš koženou brašnu. Zajímavostí na této fotografii je čepice muže. Čepice s bambulí vypadá, jako by byla zhotovena ze silného sukna nebo upletena z hrubší vlny a poté zplstnatěna. Juraj Zajonc se přiklání k verzi soukenné pokrývky hlavy, kterou odůvodňuje tloušťkou materiálu a prostředním švem, který spojuje dvě části sukna. Mohlo by jít o pokrývku hlavy, jaká je zaznamenána na Valašsku.42 Děvče i muž jsou naboso, to nám ukazuje třetí fotografie, na níž je i část kopaničářského hospodářství. Na další fotografii z roku 1889 je žena Dorka ze Žítkové. Díky šátku, který je uvázaný na tzv. kontulu, se dovídáme o jejím manželském stavu. Oděvní součástky jsou pak stejné, jako u děvčete na předchozí fotografii. Opět jde o pracovní oděv – oděvní součástky: rukávce – tentokrát sahající pod loket, leknice, možná lze vidět i kousek pásu – saku a zástěra, ukončená barevnými střapečky (střídání světlé a tmavší barvy). Poslední fotografie zobrazuje mladého a staršího muže ze Starého Hrozenkova (1887). Starý muž je ve všedním oděvu a mladší ve svátečním. Mladý muž má na nohou tmavé soukenné nohavice s bohatým cifrováním. Košile je bohatě vyšívaná s úzkými rukávy, které jsou vytvarovány řasením a ukončením výšivkou přes ně. Na košili má tmavý lajblík, bohatě zdobený knoflíky, na hlavě širáček s barevnými housenkami. Obutím muže jsou už vysoké černé holínky – čižmy. Tyto fotografie pro nás mají velkou cenu, jelikož jsou nejstaršími fotografiemi z této oblasti a podrobně ukazují, jak zde vypadal oděv na konci 19. století.
42
JEŘÁBKOVÁ, Alena: Typy mužských pokrývek hlavy na Valašsku, jejich lidové názvy a návrh odborné terminologie. Věstník Národopisné společnosti československé při ČSAV a Slovenské národopisné společnosti při SAV 3–4, 1965, s. 15–30.
26
Velmi cenné jsou kresby od Jana Kouly (1892),43 fotografie od Josefa Klvani (1893), Emila Horského (také z konce 19. století) a od Karla Chotka (z počátku dvacátého století).44 Významné jsou i fotografie od Marie Zavadilové45 (z třicátých let dvacátého století) a dalších. Z třicátých let dvacátého století je pro nás důležité vyobrazení kopaničářské ženy, které nakreslil F. Fišer. Tato kresba je cenná v tom, že zachycuje ženu s šatkou na hlavě, která se dlouho na Kopanicích nenosila, a proto na ni lidé zapomněli. Kresba pochází z obrazové přílohy Národních krojů46 z let 1928. Objevují se zde šablony, jak které součásti kroje vyrobit a jakým způsobem jsou zdobeny.
3.1.2 Písemné prameny K nejstarším písemným dokladům patří listiny z úředních záznamů z roku 1833, které uveřejnil P. J. N. Jelínek, farář z Bojkovic, v časopise Moravského musea zemského.47 Tyto listiny byly uloženy ve Světlovském archivu. V září roku 1833 navštívil císař František I.48 se svou ženou Karolínou Augustou (Bavorskou) markrabství moravské a město Brno. Dne 26. září odpoledne se jim představilo 24 dvojic venkovského lidu v krojích Brněnského, Olomouckého, Hradišťského a Znojemského kraje. Z Hradišťského kraje byly vyslány dvojice z panství Bzeneckého, Stříleckého, Šardického, Světlovského, Vizovického a Strážnického. Ze Světlovského panství byli vybráni a následně posláni do Brna manželé Mandincovi z Vyškovce. Na žádost krajského hejtmana Stellnaga (Hradiště) byl mu zaslán vrchním Bunzmannem (Světlov) na krajský úřad do Uherského Hradiště popis osob a jejich krojů, což má pro nás velkou etnografickou hodnotu. Z tohoto popisu se dovídáme přesnější podobu kopaničářského kroje z první poloviny 19. století:
43
Kresby byly zveřejněné v odborném časopisu Český lid 1, 1892, s. 180 a 276. Fotografie těchto tří autorů jsou v monografii: NIEDERLE, Lubor: Moravské Slovensko. In: Národopis lidu československého I. Praha: 1918, s. 206–211. 45 Od třicátých do čtyřicátých let dvacátého století působila na Žítkové a ve Starém Hrozenkově jako učitelka. Jejím koníčkem bylo fotografování, které uplatnila i na Kopanicích. Fotografovala běžný život zdejších obyvatel. 46 KOČÍ, Bedřich: Obrázky k národním krojům. Sešit 3. Kroj 8. – hrozenkovský. [1928]. 47 JELÍNEK, P. J. N.: Kroj Slováků-Kopaničářů na panství Světlovském roku 1833. In: Časopis moravského muzea zemského 9, 1909, s. 1–10. 48 František I. (1768–1835), vnuk Marie Terezie, byl v letech 1792–1835 králem uherským a českým; v letech 1804–1835 císařem rakouským. 44
27
Vrchnostenský úřad světlovský, 20. září 1833 Ondřej Mandinec a jeho žena Barbora Mandincová, čp. 314 Mandinec Ondřej – 20 roků, katolického náboženství, vysoké postavy, světlých na záda splývajících vlasů, okrouhlého obličeje, modrých očí, tupého nosu, malých úst. Nosí kulatý nízký klobouk se střeškou 4 palce širokou, ozdobený šňůrkami zeleně a červeně pruhovanými, tmavomodré nohavice soukenné, pošité šňůrkami zeleně a červeně pruhovanými, modrou vestu s jednou řadou knoflíků, místo lajblíku má košili se širokými až po lokty sahajícími rukávy, červeným hedvábím /harasem/ vyšívanou. Na nohou má krátké vlněné punčochy s dřevěnými sandály /opánky/, které jsou černými šňůrkami /návlaky/ opatřené, tak zvané „krpce.“ Kolem života má kožený pás a na levém rameni koženou kabelu. Přes tyto šaty nosí bílou halenu. Mandincová Barbora – 19 letá, katolického náboženství, vysoké postavy, plavých vlasů, podlouhlého obličeje, přiostřeného nosu, malých úst. Nosí bílou na husto nabíranou /narýsenou/ sukni /leknici/ s bílým fěrtochem, vrchní košile /rukávce/ jest lajblíkem a jest s rukávy až po loktě vyšívána, na loktech, kolem krku a na kraji ramenou /príramek/ červeným hedvábím /harasem/ na široko. Kolem hlavy nosí tkaný, těsně přiléhající čepec /obalenu/ a kromě toho velikou po obou stranách splývající plachtu /loktuši/, kolem života červený opasek /sak/. Na nohou má bílé vlněné punčochy s koženými opánkami, které přivázány jsou černými šňůrkami /návlaky/, tak zvané „krpce.“ Přes tyto šaty má bílou halenu.
Velmi podrobnou práci o kopaničářském kroji nalezneme v knihovně muzea Jana Ámose Komenského v Uherském Brodě. Je zde uložen rukopis Josefa Beneše, který prováděl výzkum na Moravských Kopanicích v šedesátých letech 20. století. J. Beneš popisuje podrobně jednotlivé součástky jak ženského, tak mužského kroje a zaměřuje se i na změny, které byly na těchto oděvních součástkách provedeny. Nechybí zde ani způsob výroby oděvu s bohatou fotodokumentací a nákresy.
3.1.3 Odborná literatura Velmi významným literárním dokladem jsou pro nás jednotlivé monografie. Jedna ze základních monografií, z níž se dovídáme o podobě kopaničářského kroje, pochází od Františka Bartoše: Lid a národ, druhý svazek z roku 1885, který zahrnuje část Moravští Kopaničáři. F. Bartoš uvádí, že muži mají troje nohavice, a to bílé s modrým cifrováním (valašské), světlé s černým cifrováním (mynárské) a černé s černým cifrováním. Lajbrík
28
mají černý nebo světlý, na kterém jsou dvě řady gombíků,49 košela s rukávy buď širokými, nebo úzkými, při nichž je u rukou úzký modrý ljameček a nad ním červené zoubky. Náramky obojí košile mají Kopaničáři vyšité hodně široké červeným a černým harasem. Ženy zde nosí spodník – rubáč, rukávce jsou s obojkem a príramky široce velmi pěkně vyšity, letnice je z konopného plátna „na husto“ nabíraná; k ní je přišitý bílý živótek, jenž se zavazuje vpředu na šňůrku. Vzadu jsou na něm velmi pěkné výšivky. Na letnici je vyšitá tzv. forma, nad ní ljamec, a také tzv. vyšicjé na životku (zpředu letnice). Kolem pasu si opasují sak z červené vlny. Uvádí: „Kterýž jim velmi pěkně svědčí“. Záscera je modrá se zelenými květy. Za chladu nebo do deště si žena obléká halenu jako muži, ale má ji oblečenou a přepásanou sakem. Muži mají halenu jen přehozenou přes ramena. Svobodné dívky nosí v neděli na hlavě bílou šatku úzkou na dlaň, která je dole červeným a černým hedvábím vyšívaná. Vdané ženy zde nosí šatku jen na úvod, a to na čepci, a ještě si na sebe dávají tzv. prosceradlo; je to bílá plachetka, ve které je uprostřed žlutým hedvábím vyšitá mrežka. Významnou odbornou literaturou pro Moravské Kopanice, kde se dovídáme hodně o kopaničářském kroji, je Moravské Slovensko. Celou kapitolu o lidových krojích na Moravském Slovensku napsal Josef Klvaňa. Klvaňa uvádí, že dříve na Kopanicích nosili muži vesměs nohavice z bílé huně, buď černě nebo modře haraskami šňůrované. Počátkem 20. století, kdy zde dělal výzkum, nosili mladší muži nohavice černé s modrým šňůrováním. Košile byly dvoje, a to na všední nebo sváteční nošení. Košile na všední nošení byla hrubší s otevřenými rukávy a vyšitá červenou vlnou. Na svátek byly košile z jemnějšího plátna s rukávy zavřenými. Byly vyšité černě s barevnými formičkami, na stojatém límečku u krku, na puntu kolem prsního rozparku. Na límečkách v zápěstí se prováděly ozdoby barevnými lemůvkami a před límečkami bylo barevné vyšívání přes vrapy. Kordula nazvaná prucel, jak uvádí J. Klvaňa, byla černomodrá se starobylými tulipány vzadu, které vyrůstaly ze srdcovitého tvaru. Kapsy byly ozdobeny šňůrečkami. V nečase si muži oblékali haleny s hazuchou. Na nohou nosili především starci bačkory; kožené opánky se připevňovaly přes pančuchy černými ovlaky (z vlny upletené šňůry). Pančuchy byly pletené, nad kotníky černou vlnou klikatě vzorované. Sahaly do půli lýtek. Na hlavě nosili nevelký širák s nadzdviženými 49
O světlém lajbríku jsem se nikde jinde nedočetla a ani místní lidé si nejsou vědomi, že by se zde vyskytoval lajbrík světlé barvy. Je to předpokládaný vývoj, kdy mohl být lajbrík ušit z domácího světlého sukna. Knoflíky na vestě: u popisu Ondřeje Mandince z Vyškovce z roku 1833 se dovídáme, že na vestě (neužívá se označení této součástky jako lajbrík) je jen jedna řada gombíků. To nám dokazuje, že v první polovině devatenáctého století lidový oděv v této oblasti nebyl tak zdobený, to se změnilo pravděpodobně až od druhé poloviny, spíše ke konci devatenáctého století.
29
střeškami a s tlustými housenkami: červeno-žluto-bíle-zelenými. Nad housenkami bývala mašle (nejčastěji zelená) s ozdobnými špendlíky (brožemi). Ženský kroj popisuje takto: žena nosila konopný rubáč (měchovitého tvaru), leknici, což je spojení fěrtochu a kordulky v jedno. Spodní sukně od leknice byla hustě navrapená a vpředu otevřená. Leknice byla vyšita na liamci a životku barevnou vlnou, někdy i hedvábím. Rukávce neměly moc baňaté rukávy; výšivky byly na stojatém límečku, na náramcích, na límečkách u rukávů a na přednicích kolem rozparku. Zástěry zde byly rozmanitého rázu. Jako nejstarší uvádí modré, které byly ze dvou půlek spojených uprostřed umělým švem. Dalším typem byly zástěry rozmanitě potištěné a posledním typem byly zástěry bílé, které měly vodorovný hrachovinkový pruh. Ženy si ovazovaly tělo sakem, což byl opasek z kermezínových nebo harasových šňůr, které byly v určitých vzdálenostech uzlovitě převázány zelenou vlnou. Na konci saku jsou třapečky. Dříve saky nosívali i muži – alespoň na svatebním kroji. Na nohou nosily ženy boty obyčejného rázu, ale v té době se ještě objevovaly i bačkory s punčochami a ovlaky. Na hlavě nosily červené turecké šátky nebo tmavé květované ručníky (šátky). Ručníky vázala děvčata na babušu (omotání pod branou a zavázání v týle). Vdané si vázaly šátky na záušničky, přičemž mívaly vlasy omotané kolem kontuly. Přes kontulu nosívaly dříve i čepce, hlavně tehdy, když se ještě nosily šatky. Čepce byly na vrchu prolamovány hrachůvkami. Samotné šatky nosívala i svobodná děvčata. Šatky nebyly široké, ale byly hezky vyšité a uvazovaly se přes čelo. V zimě si oblékaly haleny, stejné jako muži, s tím rozdílem, že si je přepasovaly v pase sakem. J. Klvaňa v této monografii uvádí dost podrobný popis kopaničářského kroje, což nám umožňuje srovnání s kroji současné podoby. Další monografií je Hranice mezi zemí Moravskoslezskou a Slovenskem,50 ve které Jan Húsek srovnává kopaničářský kroj se slovenským krojem z Drietomy. Ve Starém Hrozenkově i v Drietomé byl v té době, kdy J. Húsek dělal ve třicátých letech 20. století výzkum, už kroj nahrazen městským šatem. Píše, že kroj se udržel jen na Kopanicích.51 Uvádí, že významným znakem je u žen hlavně letnice, ušita ze dvou částí – z životku, který je na způsob úzké vestičky, a zvláštní letnice, jež je z šesti loktů nasbíraného pigétu, dříve konopného plátna s vyšitou formou nahoře. Na letnici se nosí buď červené pásy, nebo tzv. saky – opasky z karmazínových nebo červených harasových šňůr, na jejichž konci visí gomby. Záscery jsou z barevného černomodrého plátna, které mají uprostřed všitou pentli, jež se uvazuje tráčkami. 50 51
HÚSEK, Jan: Hranice mezi zemí Moravskoslezskou a Slovenskem. Praha: 1932, 378 s. J. Húsek má na mysli obce Žítková, Vyškovec, Vápenice.
30
Na hlavě ženy nosí bílé nebo červené ručníky, které bývají uvázané pod bradou, nebo velké turecké šátky, uvázané na babušu – okolo krku; u vdaných je to úvaz na kontulu, tj. úvaz s malými záušnicemi a s rohy nahoru. Čepce a staré šatky se již přestaly nosit – v letech 1880-1890, kdy dělal výzkum F. Bartoš, se ještě nosily. Hrozenkovské rukávce jsou pěkně vyšívané na príramkách, dolú prsima, na liamčekách okolo piascí a na stojatém obojku. V Drietomé se už vyšívané rukávce nenosí. Novodobější odbornou prací je Vlastivěda Moravská. Lidová kultura na Moravě, kde tematiku odívání zpracovala Alena Jeřábková. A. Jeřábková uvádí, že mužský oděv na Moravských Kopanicích má tyto oděvní součástky: košili rovného střihu, bílé houněné nohavice (tmavé sukno na výrobu nohavic se začalo používat už ve třicátých letech 19. století), černomodrou kordulu, tzv. prucel, a krpce s pletenými pančuchami. Předpokládá, že i v této části moravsko-slovenských Karpat se nosily huně, ale jako svrchní oděv byly zde známy pouze bílé haleny s hazuchou nebo krátké dubené kožíšky. Uvádí, že se zde nosil i široký kožený opasek, který je typický pro karpatskou kulturu. Ten však bohužel zanikl. K ženskému oděvu patří rubáč, rukávce a sukně sešité se živůtkem, zv. leknica. Zástěry na svátek byly bílé a vyšívané, běžněji se však nosily modré nebo tištěné kvítkované. Ke svátečnímu kroji si ženy dávaly saky. Na všední nošení nosily ženy na nohou krpce s pletenými punčochami a na svátek se častěji objevovaly vysoké boty. Vdané ženy si dávaly na hlavu podložku zv. kontula, čepce – obalena, přes ně ještě dávaly šatky (ty se nosily ještě na Kopanicích do konce 19. století). Starobylou součástkou, která se dávala na hlavu, byla bílá loktuše, která byla později vystřídána tištěnými šátky. Ženy nosily i mužské haleny, což dokládá archaičnost kroje.52 Dále bych ráda upozornila na bakalářskou práci Tradiční textilní a výzdobné techniky v oblasti Moravských Kopanic, kde jsem podrobně zpracovala textilní techniky, které se používaly na výrobu oděvních součástek v této oblasti.53 O současné podobě lidového oděvu se dovídáme i v knize Na paletě krojů, která vyšla v roce 2010. Vydal ji kolektiv autorů ze Slováckého muzea v Uherském Hradišti.
52
JEŘÁBKOVÁ, Alena: Odívání. In: JANČÁŘ, Josef a kol.: Vlastivěda moravská. Lidová kultura na Moravě. Brno – Strážnice: Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně 2000, s.116–157. 53 GABRHELOVÁ, Terézia: Tradiční textilní a výzdobné techniky v oblasti Moravských Kopanic. Bakalářská diplomová práce. Brno: ÚEE, FF MU 2009, 56 s.
31
3.2 Střední Považí O podobě lidového oděvu se dovídáme z grafik z průběhu let 19. století, které jsou označeny jako rytiny a litografie z okolí Trenčína a z Trenčianskej. Nejsou však místně podrobněji určeny. K některým obcím nejsou vůbec známy písemné prameny. Případně by bylo možné zprávy o lidovém oděvu dohledat v archivech v pozůstalostních knihách. Jelikož písemné a ikonografické prameny nejsou hlavním tématem této práce, proto jsem nešla do úplných podrobností. Opírám se většinou o odbornou literaturu z konce 20. století a novější publikace. Protože tato oblast nebyla pro badatele 19. a počátku 20. století příliš přitažlivá, nemáme z těchto období mnoho zpráv. Výjimku tvoří práce od J. Ľ. Holubyho z konce 19. století a J. Húska z první poloviny 20. století.
3.2.1 Ikonografické prameny Významnou prací, kde jsou zmapovány grafiky z celého Slovenska, je Slovenský ľudový odev v minulosti, kterou vypracoval Josef Markov (1955). Kniha je doplněna velmi důležitou přílohou, a to studií od Soni Kovačevičové, zabývající se otázkou vývoje slovenského lidového oděvu. Nejstarší grafické listy z roku 1802 (jejichž autorem byl V. G. Kininger) jsem zmínila v ikonografických materiálech Moravských Kopanic. Na další rytině, tentokrát od neznámého autora, je znázorněn chlapec od Trenčína z roku 1814. Jeho oděv se skládá z dlouhých, pravděpodobně huněných kalhot a z košile, jejíž rukávy sahají k zápěstí a jsou otevřené, bez jakékoliv výšivky. Jeho svrchním oděvem je kabát přehozený přes ramena. Na nohou má chlapec onuce a kožené krpce. Přes hruď má přehozenou koženou tašku a na hlavě větší klobouk. Z této rytiny je patrný charakter horského typu oděvu. V roce 1835–1836 podnikl anglický lékař a cestovatel John Paget (1808–1892) s kreslířem G. E. Heringem (1805–1879) cestu po Uhersku a po Sedmihradsku. Z této cesty vznikla v roce 1839 v Londýně dvousvazková kniha pod názvem Hungary and Transylvania, kterou vydal J. Paget. Tato kniha byla doplněna ilustracemi od Heringa. Druhé vydání vyšlo v Londýně v roce 1855 a německý překlad v roce 1842. Kromě toho sám G. E. Hering vydal se souhlasem lékaře Pageta album svých kreseb pod názvem Sketches on the Danube, in Hungary and Transylvania (Londýn 1838). Ze Slovenska jsou to litografie: z Devína, Banské Štiavnice, Beckova, ze Spiše, z Banské Bystrice
32
a z Trenčína. Dvě litografie z Trenčína podle kreseb Heringa vytvořil J. B. Pyne. Obě litografie popsané Pod Trenčianským hradem ukazují oděv místních obyvatel. Na první z nich jsou v popředí tři muži, kteří mají opět horský oděv. Muž sedící na zídce má na nohou místo soukenných nohavic plátěné gatě, jednoduchou košili a přes ni tmavou vestu. Na kolenou má položený široký klobouk. Další muž má podobný oděv jako první, s rozdílem soukenných nohavic, trochu jinou vestou. Na nohou jsou vidět krpce. Ze schodů se na muže dívají dvě ženy, které nejsou bohužel dobře vidět. Na druhé litografii jsou dvě ženy. Tato litografie je významná tím, že zobrazuje oděv z boku a dokonce i ze zadu. Ženy mají řasenou tmavou zadní sukni a živůtek, který je ze stejného materiálu (pravděpodobně sešitý se sukní). Živůtek je vpředu i vzadu vytvarován do špic. Na konci sukně je ozdobný lem. Rukávce sahající k loktům, zdobené možná i výšivkou, jsou bez límečku (nebo jen s velmi nízkým). Na nohou mají obě ženy už vysoké čižmy. Na hlavách mají obě ženy čepce s dlouhými bílými šatkami, jejichž konce jsou zastrčené pod tkanicemi zástěry. Významným obrazovým dokladem pro celou oblast se však stala kolorovaná rytina z roku 1839,54 označená jako Ľud z Trenčianskej. Na této rytině jsou dva muži, jeden malý chlapec a pět žen. V pozadí je vidět budovu, která vypadá jako zámek nebo klášter. Podařilo se mi zjistit, že jde o menší zámek (v barokním stylu, z poloviny osmnáctého století), který se nachází v obci Adamovské – Kochanovce; leží mezi obcí Drietomou a Bošácí. Věra Nosáľová zařazuje Adamovské – Kochanovce do stejné krojové podoblasti jako Drietomou.55 I zde je poznat, že se jedná o oděv horského typu. Oba muži mají světlé dlouhé nohavice, košili s rozparkem a dlouhými otevřenými rukávy. U muže stojícího blízko ženy je vidět i široký kožený opasek a tmavou vestu. Druhý muž má přes ramena přehozený tříčtvrteční tmavý kabát. Na nohou mají oba krpce. Znázorněný malý chlapec je oblečen do kratší košile a plátěných gatí. Tři ženy mají na sobě bílé řasené sukně s živůtkem. Rukávy sahají k zápěstí. Jsou vyšité na obojku, na příramcích a u konců rukávů, ty jsou ještě nařaseny, nebo může jít i o krajku. Přes letnici mají zástěry tmavé barvy. Dvě nejspíš vdané ženy mají na hlavě čepce, třetí svobodná dívka má vlasy stažené do copu. Všechny ženy mají na nohou krpce. Žena na levé straně rytiny má přes oděv natažený dlouhý světlý kabát bez ozdob, na hlavě má 54
MARKOV, Josef: Slovenský ľudový odev v minulosti. Materiály k dejinám slovenského ľudového odevu. Bratislava: Slovenské vydavatelstvo krásnéj literatury 1955, obr. č. 120. 55 Do této krojové podoblasti řadí vedle oděvu z Drietomy a Adamovských Kochanovec také Chocholnou – Velčice, Kostolnou – Záriečie, Melčice, Zamarovce, Záblatie, Závažie, Zlatovce i Ľuborču a Nemšovou. NOSÁĽOVÁ, Viera: Trenčianská župa. In: Slovenský ľudový odev. Bratislava: 1983, s. 55.
33
bílou plachetku a na nohou krpce. Zajímavostí je největší postava ženy, stojící uprostřed. Její oděv se odlišuje od ostatních – má dlouhý oděv, který je zdobený cifrováním, kolem těla si drží plachtu. Hlava ženy je zahalena čepcem a šatkou. Na nohou má černé boty. Tím, že je postava ženy největší a jinak oděná, by mohlo jít o znázornění vyššího společenského postavení.56 Petr Bohúň v polovině devatenáctého století namaloval akvarel muže a ženy z okolí Trenčína. Ten byl vydán jako chromatolitografie v Praze v osmdesátých letech devatenáctého století.57 Muž je oděn v soukenných světlomodrých nohavicích, které jsou tmavě cifrované. Stejné barvy je i jeho vesta s jednou řadou knoflíků. Košile je světlé barvy, jejíž rukávy se zužují a sahají po dlaně. Zakončení rukávů je vyšívanou formou. Přes ramena má světlý bílý soukenný kabát (kabanici), který je ozdoben modrými šňůrkami. Mezi doplňky patří klobouk s širokou stříškou a vysoké černé boty. V ruce drží muž voničku. Žena má bílou dlouhou zadní sukni sahající skoro po kotníky. Plátěné rukávce raglánového střihu jsou bohatě vyšité na obojku a příramcích. Ozdobeny jsou snad i švy rukávů. Pod rukávci vyčnívá kousek červeno-bílého pásu – může to být rubáč nebo jen pás. Modrá zástěra je jednoduchá, bez zdobení, zavázaná vpředu na mašli. Žena má na nohou černé čižmy. Hlava je pokryta barevnými stuhami; je na ní průsvitná plachetka. Na plachetce tzv. škróbce má žena ještě věneček. Pravděpodobně se jedná o sváteční oděv. Ve stejné době (v polovině 19. století) přišel na Slovensko i Josef Mánes. Josef Mánes, výborný kreslíř, s citem pro detail navštívil Trenčín, Nitru, Oravu, Valašskou Belou, snad i Liptov. Z této cesty vznikly pro nás vzácné studie lidového oděvu. V knize od J. Markova je i jeden dřevoryt podle kresby Josefa Mánese, z Trenčanskej. Kresba představuje modlící se dvě dívky, jednu ženu a jednoho muže. Zde lze vidět na dívkách a ženě dlouhé plachty, které zakrývají téměř celý jejich oděv. Plachty byly významnou obřadní i sváteční oděvní součástkou. To, že stojí před kostelem, potvrzuje, že plachty byly opravdu svátečním svrchním oděvem. Více detailů lze pozorovat na muži, který má dlouhé světlé nohavice a košili. Přes ramena má přehozenou kabanici, na které je vyznačená i její výzdoba. V ruce drží velký klobouk, na nohou má ovlaky a krpce. Z roku 1857 je další rytina (od neznámého autora) svobodného muže a ženy z Trenčianskej. Muž má na nohou světlé soukenné nohavice, na nichž lze vidět i část
56
Tímto způsobem znázorňovali sociální postavení už ve starověkém Egyptě. Chromatolitografie vyšly v Praze pod názvem Slováci zo Slatiny, nákladem J. Janoškou a Vl. Makovickým. MARKOV, Jozef: Slovenský ľudový odev v minulosti. c. d., obr. č. 178. 57
34
výzdoby – tzv. cifrování. Kalhoty jsou staženy tenkým koženým páskem. V nohavicích má zastrčenu košili s dlouhými otevřenými rukávy. Jako svrchní oděv mu slouží světlý soukenný tříčtvrteční kabát, který je opět ozdoben cifrováním. Jeho oděvními doplňky jsou krpce a široký klobouk, ozdobený ptačím pérem. Ženiny rukávce mají ozdobný obojek (stojatý límeček) a dlouhé rukávy, vytvarované řasením, na konci stažené. Dále lze vidět tmavou sukni se živůtkem, tvořící vpředu kulatý výstřih. Vpředu má žena zavázanou světlou jednoduchou zástěru. Na nohou už nemá krpce, ale čižmy na podpatku. Vzácným materiálem jsou pro nás kresby od J. Ľ. Holubyho z konce devatenáctého století. J. Ľ. Holuby zakreslil podrobně mužský, ženský i dětský oděv z Bošáce a Zemianského Podhradí. Cenné jsou proto, že autor detailně zaznamenal všední kroj, sváteční oděv (smuteční a svatební) i s jejich výzdobou a zabýval se také samotným účesem děvčat i svrchním oděvem. Postavy jsou zobrazeny ze všech pohledů (zboku, zezadu i zepředu), což nám umožňuje dotvořit si reálný obraz o těchto součástkách.58 Velký význam mají pro nás fotografie Josefa Šímy z let 1887, na nichž zobrazil obyvatele Bošáce.59 První fotografie zobrazuje ženu a děvče v lidovém oděvu. Žena s hráběmi je ve všedním kroji – má dlouhou řasenou bílou sukni, pod níž vyčnívá rubáč, na zadní sukni je uvázána tkanicí zástěra tmavé barvy, která se skládá ze dvou kusů plátna. Tyto dva díly jsou spojeny uprostřed stuhou. Rukávce – příramkového střihu – jsou ozdobeny výšivkou na obojku, na příramcích a na koncích rukávů, které sahají pod lokty. Hlavu má žena zakrytu kupovaným šátkem, na nohou staré, opotřebované čižmy. Děvče ve svátečním kroji má rubáč, stejnou zadní sukni i rukávce. Rozdíl je pouze v zástěře světlé barvy (která je kromě prostřední stuhy zdobená ještě výšivkou), v úpravě hlavy, kterou má zabalenu v dlouhé šatce s ozdobnými konci a v lepších čižmách. Další fotografie představuje starou ženu Babku Kochanovou. U této fotografie je vidět jen vrchní část oděvu a úprava hlavy. Žena má oblečené konopné rukávce staršího typu (dlouhé rukávy po zápěstí jsou všité přímo do límce), které jsou ozdobeny na obojku výšivkou. Tvář je lemována čepcem a přes něj má žena uvázánu bílou šatku. Fotografie označená Juro Kozáček Dolnikovský nám představuje především svrchní mužský oděv. Na fotografii jsou tři muži a děvčátko. Muž stojící vlevo má přes ramena
58
PODOLÁK, Ján: Jozef Ľudovít Holuby – Národopisné práce. Zemianske Podhradí: Obecné zastupitelstvo 1993, 543 s. (Podle vydání Bratislava: SAV 1958.) 59 Všechny zmíněné fotografie jsou uloženy v MZM v Brně.
35
přehozený krátký svrchní kabát lemovaný kožešinou (mentiek), muž uprostřed má dlouhou světlou halenu a poslední má krátký soukenný kabát (kabanici). Dále jsou vidět dlouhé houněné nohavice světlé barvy (může to být i světlomodrá), lajblík s jednou řadou knoflíků a rukávce ukončené manžetou, sahající k zápěstí. Pokrývkou hlavy je klobouk s širokou stříškou. Na nohou mají všichni tři vysoké černé čižmy. Děvčátko je oblečené ve všedním oděvu. Dnes umožňuje další bádání i veřejná síť, kam dávají lidé nejrůznější fotografie a pohlednice. Na internetu jsem objevila pohlednici z Trenčianské župy z počátku 20. století , na níž jsou zobrazeni tři muži a jedna žena v lidovém oděvu. Žena má rukávce, které jsou vyšité na obojku a na koncích zúžených rukávů sahajících skoro po dlaně. Rukávce má stažené bílou mašlí. Dále lze vidět tmavý živůtek s ozdobnými háčky nebo knoflíky. Zástěra ženy je z lesklého tmavého materiálu, hustě naskládaná. Na nohou má černé čižmy a na hlavě šátek uvázaný v týle. Muži mají světlé houněné nohavice s tmavým cifrováním. Jeden muž má košili s dlouhými otevřenými rukávy, u dalších dvou nelze rozeznat – ale spíše mají úzké rukávy, stažené do manžet. Dva muži mají jako svrchní oděv světlé zdobené kabaně a poslední má přes ramena přehozenou dlouhou halenu. Pod svrchním oděvem mužů jsou ještě vidět kousky tmavých vest – lajblíků, zdobených knoflíky a nášivkami. Sedící muž má na hlavě beranici, zbylí dva tmavé široké klobouky, ozdobené stuhou. Na nohou mají vysoké černé holínky. Z fotografií z 20.–30. let dvacátého století se dovídáme o podobě lidových oděvů z jednotlivých obcí. Většinou jsou to rodinné fotografie od neznámých autorů. Z nichž je možno vyčíst většinu detailů, i rozeznat některé materiály.
3.2.2 Odborná literatura Z odborné literatury je základním dílem pro studium oděvu Slovenský ľudový odev (1983) od Viery Nosáľové. Autorka čtenáře seznamuje s regionálními variantami slovenského lidového oděvu. Ty rozdělila podle původního uherského župního dělení, které většinou odpovídá i oděvním oblastem. V práci popisuje i oděv z Trenčianské župy, který rozčleňuje na dvě části: na jižní část, která se rozprostírá v údolí Váhu od města Dubnice po Nové Mesto nad Váhom,60 a na severní část, již tvoří údolí Váhu od města Strečna po Dubnicu.61 Nás nejvíce zajímá jižní část, která popisuje oděv ze
60 61
K této části patří i přilehlé doliny na pravé straně Váhu směrem k Bílým Karpatům. K nim náleží i obce na pravé straně Váhu v údolích a v pohoří Západních Beskyd.
36
všech obcí, ležících na Slovensku, které zkoumám v této práci. Poté už následují práce zaměřené vždy na jednu obec. O podobě lidového oděvu z Horné Súče z konce 19. století až do sedmdesátých let dvacátého století se dovídáme z Etnografického atlasu Slovenska (1990).62 V kapitole lidový oděv nalézáme přehledný soupis mužských a ženských oděvních součástek. V roce 1965 provedlo Ústředí lidové umělecké výroby na Slovensku výzkum oděvu venkovského obyvatelstva.63 Jednou ze zkoumaných oblastí byla i Horná Súča. Strojopis popisující oděvní součástky z Horné Súče, ke kterému je přiloženo 190 kusů fotografií je uložen v Archivu ÚĽUV v Bratislavě. Nejnovější odbornou prací z této oblasti je monografie Dolná Súča (2011). Lidový oděv zpracoval editor publikace Ján Podolák. Další informace o podobě tradičního oděvu můžeme najít v článcích místních novin a především v publikaci o Horné Súči, která byla vydána k příležitosti 785. výročí první písemné zmínky o obci.64 Ve 20. a 30. letech 20. století se dostal do této oblasti (moravskoslovenské pomezí) i Jan Húsek. Výzkum z terénu popsal v monografii Hranice mezi zemí Moravskoslezskou a Slovenskem. Na straně 134–139 srovnává oděvní součástky obyvatel z Drietomy s oděvem Moravských Kopaničářů (především Hrozenčanů). Oděv žen popisuje takto: Rubáč se skládá z úzkého živůtku a znísané sukně z černého nebo modrého satinu s natištěnými lístkovými vzorky, ale starší ženy nosí dosud místo rubáčů leknice (dnes už moravské tj. z černého barveného). V Drietome se saky nevyskytují. Ženy zde nosí soukenné respektive houněné, dnes už látkové lajblíky, vpředu vyšívané a taclami sepnuté; Drietomské fertuchy jsou již ze dvou loket fialkového nebo zelenkavého listru, ozdobené stuhou (sámiky a čipkami). V Drietome nosí starší ženy šatky, dnes různobarevné, hedvábné, bohatě vyšívané, nebo delínové, listrové, ripsové a další. Jinak jsou zde běžné ručníky (dříve velké bílé s dírkovaným vyšíváním, které se nosí k bílému kroji na pohřeb, na Boží tělo a pod). V Drietomě oblékají krátké vyšívané kožuchy z černého nebo modrého sukna. Rozšířily se i vlňáky a jupky. V Drietome kabátkům z listru nebo ze stejné látky jako rubáč (letnice) se říká jačka, která je ozdobena portami a knoflíky. Na nohou nosí ke kroji shrnované čižmy, ale jinak s tvrdými sárami. Svobodná děvčata z Drietomi nosí i šněrovací polobotky a štrimfle (punčochy) plavé nebo černé. I spodní košile dostává
62
Lidový oděv je popsán na str. 44–49. Impulz k shromaždování materiálu o lidovém oděvu nastal s výrobou krojů pro folklórní soubory. 64 CHLEBENA, Milan – KARLÍK, Jozef – FOJTÍK, Juraj: Horná Súča. Prievidza: Vydal Obecný úrad Horná Súča 1993, 42 s. 63
37
městský střih (rukávky z tenkého plátna); spodnice (spodní sukně) je už ozdobena kupovanými výšivkami. Rukávce jsou z bílého šifónu, při gačkách ukončeny štikerajem; jsou pěkně naškrobené, s rukávy varhánkovitě nasbíranými a nad lokty vyhrnutými (Drietomské ženy se rády rozšiřují spodními barchetovými sukněmi, čím se liší např. od Lieskovanek a podobají se spíše moravským Slovenkám ze Strání a odjinud). Starý kroj nosí už jen babičky, které oblékají tlusté rukávce (z konopného plátna, jednoduše vyšívané na obojcích kolem krku a okolo loktů), staré letnice, huněné nebo soukenné lajblíky. Jako svrchní oděv nosí haleny, kožuchy a na nohou bílé huněné papuče. Na všední den nosí všechno levnější a hrubší: rukávce z konopného plátna vyšité bavlnou, rubáč tj. letnice z moravského barveného plátna, moravské fěrtochy s dlouhou červenou harasovou stužkou, moravské jačky.65 Na holé nohy obouvají polobotky. Když je chladno, ovinují se menšími ručníky nebo vlňáčky. Mužský sváteční kroj se skládá z košele, která má široké otevřené rukávy, vyšité na náprsence a obojku (merkónem). Dále tenké gace (nebo konopné) k nimž dříve nosili široké kožené opasky; za chladna oblékali bílé houněné nebo černé uherské soukenné nohavice, pěkně modrými ciframi vyšité. Na košili se navléká lajblík z černého sukna. Ten je vyšitý na zádech (červeným nebo modrým kamrhólem) a ozdobený olověnými knoflíky. Halenu s hazuchou a vyšívané kabáty zvláštního střihu nebo bílé houněné kabaně červeně vyšívané k bílým nohavicím oblékají ve špatném počasí. V zimě přidávají ještě krátké červené kožuchy - dubené. Hlavu zdobí širák s větší stříškou než na Hrozenkově, která se vyznačuje kosierami – kohoutími péry. V zimě si dávají baranice. Na nohou mají vysoké boty nebo huněné a pletené papuče. Další informace získáváme z Drietomy už jen útržkovitě z kroniky, z článků novin, brožurek ke Kopaničářským slavnostem a z publikace Drietoma 750 rokov.66 Na konci devatenáctého století popisuje ženský oděv z Bošácké Doliny J. Ľ. Holuby takto: „V Bošácké Dolině pod Lopeníkem na Slovensku nosí děvčata hlavu do rozličných stužek zavinutou, na to průsvitavou škróbku uvázanou, která vzadu visí dolů a končí se vyšívanými koncami a pod vyšíváním čípkami. V týle pod lopatkou škróbky uvázány jsou stužky, 6-8. Pero nebo voniačku má zastrčenou pod závitkem škróbky na vrchu hlavy, která tam zůstává a do ruky se nebéře k vonění. Okolo hrdla na rukávcoch je vyšívaný obojek, tak i na pleci proránky nebo prolánky. Pod rukávcemi vidno na rubáči vytkaný červený pás, prietka zvaný, který nahrazuje dávno už zaniklý, okolo těla uvazovaný 65
Moravské potištěné barvené plátno se velmi rozšířilo i na Slovensku. BLAŽEJOVÁ, Erika: Drietoma 1244–1994. Trenčín: Vydal Obecný úrad v Drietome v spolupráci s Regionálnym kultúrnym strediskom v Trenčíne 1994, 89 s.
66
38
červený pás. (Stará babička mi pravila, že také pásy asi před 70 lety ještě nosívaly). Spodní částku těla odívá přes rubáč vzad okolek s vyšívaným obojkem, pod zástěrkou po obou stranách vyhrnutý. Zástěrka má prostředkem stužku nebo mrežku a je na spodku a prostředkem asi do polovice vyšívaná. Rubáč nemá rukávu, sahá jen po paže a je jednou žínkou přes plece upevněný. Děvče to má obuté čižmy. Krpce jen podlopeničtí Kopaničáři nosí, ale ženské zde už krpců nenosí.“67 Podrobné informace o odívání v Moravském Lieskovém se dovídáme ve studii od Eleny Holéczyové Ľudový odev v Moravskom Lieskovom a na okolí (1974). Elena Holéczyová se zabývá materiálem oděvu, jednotlivými součástkami mužského a ženského oděvu a naznačuje i jejich vývoj. Tradiční oděv i s jeho částečným vývojem od konce devatenáctého století je také popsán v Etnografickém atlasu Slovenska (1990).68 Hodně informací se dovídáme z prací místních rodáků. Podrobně zpracovala lidový oděv v Moravském Lieskovém např. paní Božena Adamicová, která knihu Ľudový textil a odev v Moravskom Lieskovom doplnila bohatou obrazovou přílohou. Jednotlivé oděvní součástky jsou také popsány v brožurce k výročí obce Moravské Lieskové 1398–1998.69 O podobě kroje z Nové Bošáce se zase dovídáme od Pavla Kravarčíka, který zpracoval i lidové tradice, písně i tance.70
67
HOLUBY, Josef, Ľudovít: Obnovení starodávného dívčího kroje v Bošácké dolině na Slovensku. In: Český lid 3, 1894, s. 164. 68 Lidový oděv je popsán na s. 44–49. 69 SÝKORA, Miroslav: Moravské Lieskové 1398–1998. Nové Mesto nad Váhom: 1998, s. 186–198. 70 KRAVARČÍK, Pavel: Ľudové tradície, piesne a tance z Novej Bošáce. Nová Bošáca: 2010, 232 s.
39
4. Součásti lidového oděvu zkoumaných subregionů V této i následujících kapitolách nahlížím na Moravské Kopanice a slovenské obce Hornou Súču, Drietomu, Moravské Lieskové a Novou Bošácu jako na jednotlivé subregiony, které jsem vytvořila na základě typů lidového oděvu. I Věra Nosáľová ve své práci Slovenský ľudový odev uvádí tyto oblasti z hlediska samostatných oděvních forem v rámci Trenčianské župy. Jako jednu oděvní oblast člení obce Bošácu, Novou Bošácu, Haluzice, Moravské Lieskové, Zemianské Podhradie a Dolné Srnie. Druhým typem oděvu v rámci bezprostřední blízkosti Trenčína vyčleňuje obce Chocholnou – Velčice, Drietomu, Adamovské – Kochanovce, Kostolnou – Záriečie, Melčice, Zamarovce, Záblatie, Závažie, Zlatovce. Jako samostatnou oděvní oblast uvádí obce Dolnou Súču a Hornou Súču.71 Pro ujasnění oděvních kompletů zkoumaných obcí volím popis jednotlivých oděvních součástek mužského a ženského oděvu. Dětským oděvem se nezabývám, protože ve všech zmíněných oblastech děti do 4-6 let nosily šaty bez rozdílu pohlaví a poté oblékaly stejný oděv jako dospělí.
4.1 Moravské Kopanice Lidový oděv na Moravských Kopanicích, nazývaný také kopaničářský, čili hrozenský kroj, jak jej nazval J. Klvaňa, se nosil ve Starém Hrozenkově a v okolních obcích na Žítkové, ve Vápenicích, na Vyškovci a na Lopeníku (v části pod Pavlovým sedlem). J. Klvaňa označil kopaničářský lidový oděv za uhersko-slovenský. Mezi mužské oděvní součástky patří: z plátna ušitá košile - košela a kalhoty – traslavice / gace, soukenné bílé nebo tmavé nohavice, černá soukenná vesta lajbrík. Jako svrchní oděv muži nosili soukennou halenu nebo kožich. Pokrývky hlavy byly různé. Nejznámější je černý širáček s malou stříškou ozdobený barevnými střapečky. Vyskytovaly se zde i baranice, vydrovky, tchořovice a soukenné čepice s bambulí. Na nohou muži nosili pletené ponožky - preplety, na které obouvali krpce. V zimě používali človačie, zčásti pletené a zčásti soukenné, papuče nebo vysoké černé čižmy. Nejspodnějším oděvem žen byl plátěný rubáč, na nějž oblékaly rukávce s dlouhými rukávy až k zápěstí. Rukávce byly bohatě vyšité. Přes rukávce se navlékala leknice z bílého plátna, skládající se ze sešitého živůtku a sukně. Leknice se v pase uvazovala pletěným 71
NOSÁĽOVÁ, Viera: Slovenský ľudový odev. Martin: 1983, s. 55.
40
nebo tkaným opaskem - sakem. Zpředu si ženy na leknici uvazovaly zástěry - záscery. Zástěr bylo více druhů: na neděli a na svátky bílé vyšívané, na všední nošení zástěry tmavších barev a z průmyslových látek. Svobodná děvčata nosila na hlavách šatky (bílé dlouhé pruhy plátna) a později šátky z nejrůznějších materiálů, uvázané v týle nebo na tzv. babušu. Vdané ženy měly čepce a na nich šatky, a také turecké šátky uvázané na kontulu. Jako svrchní oděv ženy oblékaly stejné haleny a kožichy jako muži. Později se začaly šít jupky a nosit vlňáky. Obuví žen byly bílé sárové papuče, preplety s krpci a černé vysoké bóty.
4.2 Horná Súča Lidový oděv v Horné a Dolné Súči tvoří jeden oděvní typ, který je velmi podobný ostatním oděvům z celého Středního Považí. Od ostatních obcí regionu se nyní odlišuje svou výzdobou, pro níž je charakteristická tmavočervená výšivka. Muži v Horné Súči oblékali plátěnou košili - košelu, kalhoty – gate / gace z rovných kusů plátna, soukenné světlé i tmavé nohavice a černou vestu - lajblík. V chladnějším období měli ještě bílé haleny, kabaně - kabany nebo kožichy. Na hlavách nosili černé širáčky s malou stříškou, ozdobené stuhou. V zimě to byly baranice. Na nohy většinou obouvali človačie papuče s bílo - černým vzorováním nebo čižmy. Části ženského lidového oděvu v Horné Súči jsou: spodnička - spodník, rukávce s rukávy sahajícími nad lokty, rubáč ve smyslu sukně sešité s živůtkem ze sukna (také nazvaná jako súkenná sukňa) na sváteční příležitosti, z modrotiskového plátna na všední nošení. Soukenný pás (červené, černé, modré i fialové barvy), je součástí svátečního i smutečního oděvu. Přední sváteční zástěry - zásťery jsou černé, mají od spodku po celé šířce různý počet a v různých vzdálenostech našity ozdobné stužky, štepování a někdy i vyšité barevné květy. Na všední nošení byly zástěry z levnějších materiálů bez ozdob. Na hlavu ženy uvazovaly nejrůznější šátky - ručníky (kašmírové, modrotiskové...). V chladném počasí přidávaly haleny, kacabajky, flanelové kabáty, vlňáky - vlniaky a kožichy - kožúšky. Ženy zde nosily bílé súčanské sárové papuče a vysoké černé boty. Kroj je stejný v celé Súčanské dolině, ale podle některých detailů bylo možné rozeznat, zda byla žena z Dolné Súče nebo Horné Súče.
41
4.3 Drietoma Podobný typ lidového oděvu, jaký se nosil v Drietome, byl i v obcích Chocholná– Velčice, v Adamovských–Kochanovcích, Kostolné–Záriečím, v Melčicích, v Zamarovcích, v Záblatí, Závaží, Zlatovcích a pravděpodobně i v Ľuborči a Nemšové. Základ mužského oděvu tvoří košile - košeľa a plátěně gate / gace. Na gate si muži oblékali soukenné nohavice a na košili lajblíky z černého sukna. Svrchním oděvem byly kabanice, haleny a kožichy. Na hlavě muži nosili malé černé klobouky ze sukna a různé typy čepic. Na nohou to byly papuče a čižmy - štíble. Spodním oděvem žen byla spodnice - sponník, na kterou oblékaly rukávce. Na rukávce navlékaly rubáče (stejně jako v Horné Súči to byla oděvní součástka tvořená živůtkem - živôtikem sešitým s nařasenou sukní) z různých materiálů. Rubáč byl vpředu přepásán plátěnou zástěrou - zásťera. K zimním oděvním součástkám patřily kožichy a kacabajky. K svátečnímu oděvu nosily i velké plachty - kostky, které si ženy dávaly přes spodní i svrchní oděv. Na hlavě nosily nejrůznější druhy šátků - ručníků. Obuví byly černé čižmy – zhŕnačky a v zimě papuče.
4.4 Nová Bošáca a Moravské Lieskové Viera Nosáľová napsala o lidovém oděvu z Moravského Lieskového a okolí,72 že navazuje na oděv myjavský, společné prvky však lze najít i s oděvem v okolí Trenčína. Některé
prvky
např.
myjavského
a
čičmanského
kroje
nacházíme
sloučené
v moravskolieskovském. Jsou to rubáče, krátké řasené rukávce, ovinovací nesešité sukně, dlouhé šatky na hlavu. Od sousedních oděvů se liší červeným vetkaným pásem v horní části rubáče.73 Oděvem mužů byla košile - košela, gace, soukenné nohavice a vesta zvaná prucel. Jako svrchní oděv nosily muži soukenné bílé kabáty, kožichy, kamizoly, haleny, kabanice a mentýky – mentieky. Hlavu pokrýval široký klobouk širák, který se časem změnil na malý klobouček brúsek a v zimě baranice. Na nohy muži obouvali krpce s ovlaky, dřeváky a dnes jen černé čižmy. Základním ženským oděvem byla spodnice - rubáč, na který se navlékaly rukávce. Zezadu na rubáč se uvazovala zadní sukně – kasánka / okolek. Přední zástěra - zástera byla 72
Další obce, které mají stejný typ oděvu, jsou: Bošáca, Nová Bošáca, Haluzice, Zemianské Podhradie a Dolné Srnie. 73 Stejné rubáče se nosí na Moravě na Horňácku a ve Strání – lidé si je kupovali na jarmarcích ve Strání i v Novém Meste nad Váhom. NOSÁĽOVÁ, Viera: Slovenský ľudový odev. Trenčianská župa. Bratislava: 1983, s. 55.
42
také z různých materiálů. Jako ochrana před nepříznivým počasím ženám sloužily plátěné plachty, kabanice, haleny a mentýky - mentieky, dále kacabajky, jupky a vlňáky - vlniaky. Hlavy si zahalovaly do čepců (na čepci nad čelem byl vyšívaný pás tzv. tablička, která se nosila i samostatně - měla zabránit padání vlasů do obličeje), které pokrývaly ještě šatky cindochy nebo škróbky. Později si ženy uvazovaly i nejrůznější druhy šátků. Obuv byla stejná jako u mužů.
43
5. Materiál lidového oděvu zkoumaných subregionů Od nejstarších dob lidé při zhotovování oděvu sahali po materiálu, který jim poskytovala příroda, divoká zvěř a od 14. století také rozsáhlý chov ovcí a později chov dobytka, jenž byl zdrojem kůží, kožešin a vlny.74 S rozvojem průmyslu v 19. století a s výrobou levných továrních látek se i do lidového prostředí rozšířily textilie nejrůznějších materiálů. Většinou nahrazování látek domácí výroby látkami průmyslovými nastalo u obcí blízkých městům mnohem dřív a ve větší míře, než u obcí těmto městům vzdálených. Ne jinak tomu bylo i v této zkoumané oblasti. V této kapitole popisuji použitý materiál na jednotlivých oděvních součástkách.
5.1 Moravské Kopanice Na Moravských Kopanicích se pěstovalo konopí a v menší míře len.75 Konopí se ještě na okolních Kopanicích (Žítková, Vápenice, Vyškovec) pěstovalo ve 20. století. Z konopné příze, zpracované doma, utkali plátno místní tkalci,76 nebo se příze odnášely tkalcům do Bojkovic, do Súče i do Kostolné. Ti je vyměnili za hotová plátna. Z takto zpracovaného plátna šily ženy oděvní součástky košile, rubáče, rukávce, letnice, gatě, zástěry a nejrůznější plachty. Většina oděvních součástek tohoto charakteru byla původně zhotovena z nebíleného konopného nebo lněného plátna, vyrobeného podomácky. Na Kopanicích oděvy z konopného plátna nosili ještě do 40. let 20. století. Oděv byl doplněn soukennými součástkami (mužské nohavice, lajbríky a haleny), které získávali z ovčí vlny. Doma spředenou vlnu nejprve zpracovávali obyvatelé sami, později ji opět nosili do Bojkovic nebo na slovenskou stranu do Súče, kde se z ní vyrábělo sukno. Původně i oděvní součástky z přírodního nebarveného sukna šily ženy doma. Na konci 19. a počátkem 20. století se oděv ze sukna zadával šít krejčím. Bylo to především kvůli složitější a bohatší 74
GABRHELOVÁ, Terézia: Tradiční textilní a výzdobné techniky v oblasti Moravských Kopanic. Bakalářská diplomová práce. Brno: ÚEE, FF MU 2009, s. 27. 75 1. Podle Anežky Machalové z Vyškovce se na Kopanicích selo více konopí, len se sel jen málo. Že se na Kopanicích pěstovalo konopí, dokládají nám mj. i texty místních lidových písní: 1. Konope, konope, vysoké konope,čo to dá roboty, lež ca mám ve snope. 2. Kedz sme my to konopičko spodzjérali,ani sme si ruky nohy něcícili. 3. Sedzí, sedzí na kolaji ftáča, štyry vozy konope namáčá. Sedzí, sedzí na kolaji druhé, aby boly konopice duhé. 4. Sejem, sejem konopenku v máji, už sa za mňú švarný šohaj vláčí. A kedz mi ta konopenka zejdze, veru za mňú šohajenko prídze. (Obecně rozšířené texty kopaničářských lidových písní; zdroj pěvecký sbor Čečera.) 76 Paní Anežka Machalová z Vyškovce vyprávěla, že měli doma tkalcovský stav, protože její bratranec (Josef Machala) se vyučil tkalcem a sám vyráběl plátno. I Josef Jančář uvádí, že se tkalo ve Vápenicích. Tkaní do Vápenic přinesly ženy ze Súče a Moravského Lieskového, které se sem přivdaly.
44
výzdobě na nohavicích a mužském lajbríku. Od začátku 19. století se do této oblasti zavádí tmavomodré a černé sukno. Kromě mužských kalhot z přírodního nebarveného sukna se objevují i tmavomodré a černé nohavice.77 František Bartoš78 koncem 19. století rozlišoval u Kopaničářů troje nohavice. Bílé neboli valašské jmenuje na prvním místě jako základní. Od nich odlišuje světlé s černým cifrováním a nazval je mynářské. Nosili je asi ojediněle mlynáři, tak jako na slovenské straně Karpat, aby se odlišili od ostatních obyvatel. Současní obyvatelé ani informátoři Josefa Beneše v roce 1953 si nevzpomínají, že by se zde nosil tento typ nohavic. Třetí nohavice jsou tmavé, modré nebo černé s cifrováním, podle Bartoše černým, podle nynějších (i J. Beneše) výzkumů a rozhovorů se starými lidmi bylo cifrování světle modré. S rozvojem textilní výroby a snížením cen textilií pronikly do lidového prostředí i jiné materiály jako bavlna, modrotisk, z ozdob to byly nejrůznější prýmky, stuhy a z oděvních doplňků kašmírové a tzv. turecké šátky, klobouky, čepice, mužské opasky a vysoké černé boty. Ty si obyvatelé buď kupovali na nedalekých jarmarcích v Bojkovicích, Uherském Brodě a Trenčíně, nebo je získávali od podomních obchodníků z obou stran Bílých Karpat. Oděvní součástky se jim také někdy podařilo získat i za odvedenou práci na majerech. Z bavlny se šily oděvní součástky na svátky a z konopného plátna na všední nošení. Z praktického důvodu se začalo využívat u zástěr ženského oděvu barvené plátno – modrotisk. Kopaničárky si oblíbily vícebarevný tisk na tmavomodrém nebo černém poli. Díky polnímu hospodářství a robotě, která zde byla ukončena až v roce 1906, si zdejší obyvatelé dlouho zachovali svůj lidový oděv z materiálu, který si sami obstarali. Je pravda, že i sem na konci 19. a hlavně ve 20. století pronikaly jiné materiály, jako zmíněná bavlna, a další, ale ne tak výrazně jako u jiných slováckých obcí. Jednotlivé oděvní součástky si zachovaly svůj charakter horského typu až do dnešních dob. Tradiční lidový oděv se zde přestal nosit až po druhé světové válce, kvůli jinému způsobu hospodaření a celkové změně životního stylu.79 Některé oděvní součástky zanikly úplně, jako např. kožichy, haleny (tyto oděvní součástky byly nákladné a v rodině jich bylo velmi málo) a ženské šatky s čepci.
77
Dokazují nám to ikonografické a písemné prameny: BARTOŠ, František: Lid a národ. Sv. 2, Velké Meziříčí: 1885, 244 s.. 78 Viz předchozí c. d. 79 Znárodnění jednotlivých hospodářství a pravidelné navštěvování práce za plat, zánik tradičního materiálu, který se nedal už sehnat, způsobilo odkládání lidového oděvu a nahrazováním ho městským šatem. Kroj se stal jen slavnostním oděvem a pro užívání tanečních folklorních souborů a divadel.
45
5.2 Horná Súča I v Hornej Súči byl podobný vývoj, co se týká materiálu. Nejprve se používalo domácí plátno převážně z konopí. To se po vyprání, vysušení a vyčesání předlo nejprve na vřetenu a od konce 19. století na kolovratu; ty začaly pronikat z Moravy. Plátno si nejprve tkali lidé doma. Koncem 19. století tkaly chudobnější ženy plátno na objednávku, ale jen z dodané příze. I v meziválečném období se v Súči tkalo plátno z dodané příze, pro obyvatele blízkých vesnic jak ze Slovenska, tak z Moravy. Plátno se tkalo bez ornamentiky. Složitější vzorkové vyráběli jen vyučení tkalci na lepších stavech; poslední vyučení zde vyráběli plátno do poloviny 20. století. Z plátna se vyráběly spodníky, rukávce, rubáče, ručníky (plachty), zásťery, mužské košele a gace. V minulosti zde byl rozšířen chov ovcí, které dávaly vlnu.80 V Dolnej Súči se zpracovávala vlna na sukno i pro okolní obce. Do poloviny 20. století zde bylo možno vidět celý proces zpracování sukna. Sukno sloužilo k vytvoření mužských nohavic, halen, kabaní, papučí, ženských pásů a ženských svatebních rubáčů; z příze se zhotovovaly zápěstky, rukavice, svetry a papuče. Domácí zpracování sukna z ovčí vlny a jeho používání na zhotovování oděvních částí lidového súčanského oděvu zaniklo společně s chovem ovcí v období kolektivizace hospodářství. Kůže se převážně získávaly z chovu hovězího dobytka a ovcí. V Hornéj Súči se zpracovávaly kůže i kožešiny pro širší okolí. Působili zde kožešníci, krejčí a obuvníci, kteří se zaměřovali především na šití čižem. Do 60. let 19. století byly v obci dva obuvníci, tzv. šustri, a to Tomáš Koprivňanský (Tomášoviech) a Jozef Blaho (Cilák).81 Ovčí kůže se barvily na hnědo odvarem z dubových šišek; ty také daly název kožichům dubennasté. Sukno tmavé barvy se ve stejné době rozšířilo i sem, jak jsem se už zmínila u kopaničářského kroje. Společně s tmavým suknem modré a černé barvy se používalo i sukno červené. Z černého sukna se vyráběly rubáče82 pro nevěstu a mužské lajblíky, z červeného ozdobné ženské pásy kolem boků. Od poloviny 20. století se kupovalo jemnější plátno, z něhož se vyráběly rukávce a košila. Tyto součásti používali lidé na svátky, staré konopné jako spodní oděv nebo na práci. Ženský rubáč (sukně sešitá s živůtkem) byl původně z domácího plátna nebo sukna. Později se místo rubáče začala používat pracovní sukně, také sešitá se živůtkem, zvaná letnica. Ta byla z modrotisku,
80
Ovce pásli ve společném stádě najatí pastýři; společné pasení zaniklo kolem roku 1918. Viz Etonografický atlas Slovenska: mapové znázornenie vývinu vybraných javov ľudovej kultúry. Bratislava 1990, s. 20. 81 Informaci o obuvnících poskytla Júlia Čajová z Hornéj Súče. 82 Tyto součástky můžeme považovat za velmi staré, jelikož černá barva byla dříve sváteční a bílá barva smuteční. I použitý materiál, který si nejprve obyvatelé Horné Súče vyráběli sami, dokládá také starobylost tohoto oděvu.
46
který obyvatelé obstarávali z Brumova nebo z Nového Mesta nad Váhom. Od 19. století do této oblasti pronikaly různé materiály, jako šáfel a kašmír.83 Před těmito kupovanými pokrývkami hlavy se nosily šatky s čepcem.84 Po první světové válce byly některé soukenné svrchní součástky nahrazeny kupovanými vlněnými oděvy, u žen např. vlňákem. Mužský oděv pozůstává z košile a gací z jemného plátna, houněných bílých, méně z tmavých nohavic, černého soukenného lajblíku. Z oděvních doplňků je to malý širáček, papuče nebo čižmy. Ženy nosí rukávce z jemného plátna, modrotiskové letnice, někdy najdeme ještě starší typ – letnici, která se skládá z černého soukenného živůtku a modrotiskové sukně. Později byly letnice z různých tmavých lesklých látek. Zástěry se šijí z černého glotu, modrého plátna nebo jsou bílé krajkované. Z doplňků je to soukenný pás, kašmírové šátky a jako obuv bílé papuče nebo černé čižmy. Krpce se zde už vůbec nenosí. Městský oděv i obuv se zde začal nosit až po roce 1945, samozřejmě ne u všech obyvatel najednou. U některých přetrval tradiční oděv až do 70. let 20. století. Obyvatelé už nepracovali jen na svém hospodářství a v zemědělství, ale hlavně v průmyslu, méně v lesnictví a ve stavebnictví. Lidový oděv se tak začal používat hlavně pro slavnostní příležitosti a pro vystoupení folklorních skupin, což přetrvává až do dnešní doby.
5.3 Drietoma Nejvíce změn ze zkoumaných obcí, co se týká materiálu, prodělal lidový oděv z Drietomi. Předpokládám, že to bylo způsobeno polohou obce, která byla blízko řemeslnému, později průmyslovému centru města Trenčín. Mnoho obyvatel sem začalo brzy odcházet za prací. Původní lidový oděv byl závislý na jednotlivých druzích surovin, potřebných na jeho zhotovení. Drietoma v tomto směru nebyla výjimkou. V oblasti zvané „Na zelniciach“ se pěstovalo konopí, které bylo rostlinnou surovinou na výrobu textilu. Kromě konopí se zde sel i len. Vyrobená plátna chodili obyvatelé Drietomi prodávat na jarmarky do Nového Mesta nad Váhom a do Trenčína. Chovaly se tu ovce, které poskytovaly surovinu na zhotovení živočišných vláken a současně byly zdrojem kožešinového materiálu. Z plátna doma utkaného šily ženy spodnice, rukávce, rubáče, zástěry, pokrývky hlavy i různé ručníky (obřadní i pracovní), také mužské košile a gace. Ze sukna se vyráběly nohavice, lajblíky, haleny, kabanice a nárt papučí. Předpokládáme, že i zde ženy nosily soukenné rubáče (letnice). Od konce 18. století sem začala pronikat 83
Šáfel je jemná, vlněná továrně zhotovená látka s pestrým potiskem podobným kašmíru. Kašmír ¬ měkká, jemná, splývavá tkanina s matným leskem. 84 Podle Etnografického atlasu Slovenska. c. d., ženský čepec zanikl v letech 1900–1918.
47
barevná sukna – hlavně tmavomodrá a černá. Ta se používala na nohavice, lajblíky a snad i na rubáče. Kromě konopného domácího plátna koncem 19. století si lidé kupovali i bavlněnou přízi. Oděvní součástky z bavlněné látky nosili na svátek, z konopné na všední nošení. Ve stejném období začaly ženy používat na výrobu oděvu i tenčí lněné a bavlněné tkaniny, které se vyráběly v manufakturách i strojově. Na zástěry se většinou kupovala bavlněná plátna v modrém až fialkovém odstínu, která se nazývaly vídeňská.85 Koncem 19. století a počátkem 20. století se začaly šít zástěry a ženské jupky i z modrého, černého a tmavofialového klotu, z kartounu a z delénu.86 Sváteční zástěry byly z jemného plátna, ozdobené bílými krajkami. Z barchetu byly spodnice, sahající jen od pasu dolů.87 Dále se zde velmi rozšířil modrotisk, který Drietomané kupovali v Novém Mestě nad Váhom, ve Staré Turé nebo na Moravě. Modrotisk nahradil plátno, z něhož se šily rubáče – živůtek i spodní sukně. Poslední fází rubáče byl brokátový živůtek, který se zde začal užívat ve 20. století. Sukně rubáče zůstala modrotisková. Rubáč v této podobě se zachoval až do 21. století. Šatku z domácího plátna nahradily kupované šátky, nejprve kašmírové a kartounové, později i brokátové.88 Původně se zde vyráběla obuv z kůže nebo z vlny. Od poloviny 19. století začínají obyvatelé nosit vysoké kožené boty. Mužské širáčky si většinou kupovali ve Staré Turé. Lidový oděv v Drietome s rozvojem průmyslu a změnou sociální struktury vesnického obyvatelstva, vlivem módních trendů i dalších okolností přestal být přitažlivý a užitečný pro původní nositele. V dnešní době se nosí při vystoupeních folklorních souborů a amatérských divadel. Folklorní soubory si oděv nechávají šít z materiálů, které jsou pohodlnější při pohybu. Tento oděv je už spíše kostýmem.
5.4 Nová Bošáca a Moravské Lieskové Ani Nová Bošáca a Moravské Lieskové nebylo výjimkou v použití materiálu na oděvní součástky. Ve starší vývojové etapě, která v Moravském Lieskovém trvala přibližně 85
Název plátna označuje jeho původ. Toto plátno dováželi obchodníci z Rakouska, které mělo v minulosti vyvinutou manufakturu a průmysl. 86 Klot je bavlněná atlasová tkanina; kartoun – silnější hladká bavlněná potištěná látka a delén – jemná bavlněná nebo vlněná tkanina. 87 Barchet z arabského slova barrakan – utěrák, byla bavlněná nebo bavlno-lněná, většinou keprová, na rubu případně počesaná tkanina s damaškovým vzorem. Barchet vyráběli nejdříve řemeslníci, poté manufaktury a továrny. 88 Kašmír je barevná jemná vlněná tkanina keprové vazby; v Drietomé se používaly kašmírové šátky červené, tmavofialové a černé s natištěnými motivy květů. Kartoun viz poznámka č. 11. Brokát je lesklá tkanina, která se tká z jemného přírodního i syntetického hedvábí. Vyrábí se v továrnách. Má výrazný žakarový vzor, který bývá doplněný zlatou a stříbrnou nití.
48
do poloviny 19. století, se oděv zhotovoval výhradně jen z domácích konopných a lněných tkanin, případně i ze sukna. Mezi nejstarší ženské oděvní součástky můžeme zařadit konopnou plachtu, dlouhou obdélníkovou plátěnou šatku, rubáš, dvě zástěry a rukávce – vše z materiálu zpracovaného doma. Z mužského oděvu byla ušita z plátna košile a široké gatě, ze sukna potom nohavice, pletené onuce a punčochy, kabanice a haleny. Tento typ oděvu nosili zemědělci – sedláci, a proto se mu zde říkalo sedliacke. Novější etapou v oděvu bylo používání jemnějších kupovaných průmyslových materiálů, které do lidového oděvu začaly pronikat asi v polovině 19. století. Kupované textilie kupovali za peníze, vydělané prodejem živočišných a zemědělských výrobků, nebo za výdělek ze služby. Za tyto peníze ženy kupovaly (někdy i dostaly jako výslužku) příze na vyšívání, stuhy, knoflíky a další potřebné věci k výzdobě a ušití oděvu. Mimoto kupovaly i jednotlivé doplňky, jako klobouky, obuv, opasky, tašky i svrchní kabáty a především kožichy. Z barvené textilie začaly nejprve používat již zmíněné vídeňské plátno; koncem 19. století klot v tmavých barvách, kment a rumburské plátno na výrobu ženských zástěr.89 J. L. Holuby vzpomíná, že v polovině 19. století nosily ženy a děvčata modré vyšívané zástěrky.90 Ženy z Bošáce i z Moravského Lieskového si velmi oblíbily straňanské plátno kvůli jeho bílé barvě. Straňanské ho jmenovaly proto, že ho prodávali v moravské obci Strání; krom toho zde prodávali i celé oděvní součástky, jako rubáče, široké plátěné gatě a další. Na konci 19. století pronikla do lidového prostředí bavlněná příze. V Nové Bošáci i Moravském Lieskovém začali tkát plátno z konopné i bavlněné příze. Toto plátno nazvali bavlnkové a šili z něho sváteční oděv, který se skládal ze stejných oděvních součástek jako všední – rozdíl byl jen v použitém materiálu a větší výzdobě. Začátkem 20. století se začaly šít i některé oděvní součástky z modrotisku. V Moravském Lieskovém byly dokonce tři barvířské dílny, které dělaly modrotisk; pořádaly se zde i jarmarky, na kterých bylo možné pořídit nejrůznější látky z dalších měst a obcí. Z modrotisku, modrého kartounu, barchetu, a po první světové válce i ze zamatu šily pro sebe ženy kacabajky.91 Poměrně brzy používaly kupované látky na zavití hlavy. Víme, že se od 19. století na šatky používala tenká lněná i bavlněná plátna, plátenka, mušelín.92 Koncem 19. století se do lidového oděvu dostal i tyl (tylianger) – což byla řídká jemná bavlněná tkanina s pravidelnými šestihrannými oky – často se používala i na vyšívání. Domácí sukno 89
Kment – jemné lněné plátno dovážené z ciziny. Název získalo podle belgického města Gent, kde ho původně vyráběli. Rumburské plátno je tenká bavlněná textilie tmavomodré barvy. 90 HOLUBY, Josef, Ľudovit: Všeličo z Bošáckej doliny. Slovenské Pohľady 26, 1906, s. 580. 91 Zamat je bavlněná nebo hedvábná tkanina s hustým lesklým krátkým vlasem. 92 Mušelín je typ jemně tkané bavlněné látky.
49
obyvatelé této oblasti přestali požívat od poloviny 19. století. Na bošáckých kopanicích ho využívali déle. Domácí sukno nahradili jemnějšími kupovanými sukny, které nakupovali v Senici nebo v Bojkovicích. Kupovali sukna světle i tmavě modrá a černá. Z těchto krejčí vyráběli lajblíky, nohavice, haleny, kabátky a kabanice. Jako svrchní oděv ženy i muži nosili kožené hnědé kabáty, které byly s ozdobami i bez nich. Soukenný svrchní oděv nahradily různé pletené formy. Na nohou se dříve nosily krpce a soukenná obuv, později se zde ujaly vysoké kožené čižmy. Tradiční lidový oděv po druhé světové válce byl nahrazen konfekčním městským oděvem, na kopanicích to trvalo déle. V této oblasti vznikl i polokroj, tzv. suknárskí odev (vytvořil přechodnou fázi mezi lidovým oděvem a městským šatem). Byl celý ušit z průmyslových látek na šicím stroji; neměl žádnou výšivku. V současné době lidový oděv sedliacki s použitím jemnějších a dostupných látek využívají folklorní skupiny nebo se používá na oslavách, svatbách atd. Zajímavostí je, že až dodnes se zachovaly konopné rubáče, které se novými nenahrazují.
50
6. Výzdoba lidového oděvu zkoumaných subregionů Z archeologických pramenů a odborných prací je zřejmé, že oděv byl nejdříve výhradně funkční. Později se začaly zpevňovat švy, které ženy využívaly k zdobení oděvu. Z počátku se výšivka prováděla vlnou nebo přízí v přírodních barvách. Postupně je lidé začali barvit pomocí jednoduchých barviv, které získávali z kůry nejrůznějších stromů, z cibulových slupek a dalších přírodnin. Později získaly zpevněné švy druhotnou funkci, a to ozdobnou. Pro všechny lidi je přirozené přibližovat se vyšším společenským vrstvám, nejinak tomu bylo i u našich předků z vesnic. Nejsnadněji to šlo právě oděvem.
6.1 Moravské Kopanice Ženy z Moravských Kopanic vyšívaly nejprve na konopném a lněném plátně, jemuž říkali životkové. Na výšivky se používal vlněný halabur (tzv. haras), který měl zářivé barvy, ale při praní hodně pouštěl. Později se začalo vyšívat hedvábím (tzv. sacínem). Mezi základní barvy kopaničářské výšivky patří především černá a červená, jež tvoří základní formu. Tato forma se tzv. vystrakacuje dalšími barvami, a to oranžovou, tmavě zelenou, modrou, žlutou; postupně přibyly barvy růžová a světlejší odstíny již zmiňovaných barev.93 Pro kopaničářskou výšivku je charakteristická geometrická výšivka, provedena křížkovým a plným stehem. U kopaničářského kroje nastaly největší změny právě v jeho výzdobě. Dříve skromné výšivky začaly zabírat velkou část bílého plátna. U mužů se výšivka zvětšila především na košili u výstřihu na tzv. fajce a u obojku. Tím, že se rukávy stáhly do manžet, bylo zapotřebí zpevnit vrapy – i zde postupem času vznikla výšivka široká 10 i více cm. Bílé houněné kalhoty vyráběné doma se přeměnily na krejčovský oděv, což si žádalo i větší výzdobu na stehnech a po bocích, tzv. šňůrování. I lemování na haleně přibylo; někdy si dokonce mladé Kopaničářky na hazuchu nechaly vyšít tulipánky. Tulipány byly v každého rohu vyšity červeno-zeleným harasem; uprostřed dolního okraje byl stejný tulipán, jen o trochu větší. Původní výzdoba kopaničářského lajbríku byla jednoduchá a praktická (což nám opět dokazuje fotografie Josefa Šímy); postupně se i lajbríky začaly více zdobit, až dosáhly dnešní podoby. Hrozenský lajbrík je ozdoben výšivkami a aplikacemi barvy červené,
93
GABRHELOVÁ, Terézia: Tradiční textilní a výzdobné techniky v oblasti Moravských Kopanic. Bakalářská diplomová práce. Brno: ÚEE, FF MU, 2009. s. 34.
51
zelené a žluté.94 Klobouk - širák, byl zdobený pruhovanými šňůrkami červené a zelené barvy. Josef Klvanvaňa se soustředil na výzdobu širáku a popisuje ji takto: nad barevnými housenkami je širší zelená stuha a v ní ozdobné špendlíky - brože. Kromě širáčků si muži zdobili korálkovými špendlíky i vesty. Starý kožich slovenského původu býval zdobený barevnými kůžičkami na přednicích i na okraji rukávů. Kožich brumovský byl obyčejný krátký dubeňák bez výzdoby. Tedy jen praktický kus. Tato oděvní součástka se kupovala a ne každý si ji mohl dovolit. I u žen se změnila výzdoba skoro na všech oděvních součástkách - na leknici je vyšitý živůtek, a to vpředu po obou stranách a na tzv. ljamci (který je v zadní části). Pod ljamcem je forma šitá přes vrapy. Rukávce jsou zdobené na tzv. príramcích, které jsou na rameni, a na ljamčekách; ty jsou okolo zápěstí. Okolo krku je tzv. obojek a na přednicích výšivka dolu prsima. Kromě toho si ženy zdobily i plátěné záscery, které se staly svátečními. Je na nich možno vidět i vlivy odjinud, např. velká pestrobarevná výšivka z Lopeníku a další výšivky, které ženy viděly u sousedek ze Súče, Drietomy, z Bojkovic. Ty dále upravovaly podle své fantazie. V současné době se setkáme s opravdu bohatými výšivkami, které prošly dlouhým vývojem. Změnila se jejich barevnost i rozměrnost. U zástěr dále přibyly nejrůznější krajky, které nahradily barevné střapečky. Ukončení saku střapci, tzv. gombami, si některé parádnice zdobily skleněnými korálky.
6.2 Horná Súča Předpokládáme, že původně byl jen zpevňovací steh, z něhož se později vyvinula výšivka přírodních barev a poté dnes známá geometrická, tmavočervená výšivka s květinovými motivy a valutovými tvary. Provedena stankovým, plným plochým a křížkovým stehem. Je zvláštní, že výzdoba ženských rukávců a mužských košil si zachovala původní výzdobu, která se v průběhu 19. století nerozšiřovala. Ženské rukávce jsou zdobeny na úzkém obojku a na koncích rukávů. Těmto výšivkám se říká dúčelky. Ve třicátých letech 20. století se na sváteční příležitosti začaly používat rukávce, jejichž rukávy byly ukončeny krajkou štikerajom, tzv. štikerajové rukávce. Mužská košile je zdobena jen na stojatém límečku; pod ním byly vyšity iniciály nositele. Změna u rukávců a košile nastala jen ve stuze, která stahovala výstřih u obojku. Úzká stuha byla nahrazena širší. Další výšivky se vyskytovaly na bílém rubáči (letnici) na konci živůtku. To jsou všechno výšivky na plátěných součástkách. Rozsahem se zvětšila výšivka na černém 94
O této barevnosti prohlašoval Josef Klvaňa, že je rázu uherskoslovenského.
52
soukenném mužském lajblíku. Která se prováděla červenou, modrou, bílou, žlutou a zelenou bavlnkou. Lajblíky byly ozdobeny ještě červeným suknem a kovovými gombíky. Na živůtkách soukenných rubáčů byla kovová očka nebo háčky, které sloužily při jeho stahování. Původně byla tato očka plátěná, tvořící šňůrku. Okraje živůtku a spodní okraj sukně jsou obroubeny páskem červeného sukna. I nohavice bílé, ojediněle tmavé, převzaly větší cifrování. Haleny a kabanice si zachovaly jednoduché šňůrování. Největší změnu prodělaly letnice modrotiskové, jejichž výzdoba se prováděla už jen pomocí strojů. Je to tzv. štěpování – různými čárkami a vlnovkami světlou přízí, nití. Štěpování je na živůtku vpředu; na okrajích výstřihu je stehů více. Na zádech je štěpování užší. I konec sukně byl takto ozdoben. Štěpování se provádělo i na zástěrách tmavé barvy. Zástěry byly na koncích ještě doplněny prýmkami nebo krajkami. Na černých glotových se v Horné Súči vyšívaly při okrajích barevné květy - tím se odlišovaly ženy z Horné Súče od žen z Dolné Súče. Svatební a sváteční zástěry byly bílé, používaly se na ně nejrůznější krajky. Kožichy byly dvoje; původní nebyly vůbec zdobené (kupované v Brumově nebo přímo ze Súče). Dražší byly ozdobeny aplikacemi z barevné kůže (ty se kupovaly v Novém Mestě nad Váhom). Mužské papuče si zachovaly stejné vzorování až do dnešní doby. Ženské papuče, původně bílé, ve 30. letech 20. století se začaly kombinovat s černým suknem, z něhož byla zhotovena spodní část papučí – nárt. V současné době zde můžeme vidět oba typy papučí.
6.3 Drietoma I ve výzdobě nastaly v této oblasti velké změny. Konopné rukávce a košile byly původně ozdobeny světlou výšivkou (přírodních barev). Později se začalo vyšívat barevnými přízemi a bavlnkami (černou, tmavočervenou, modrou, žlutou a zelenou). Původně geometrická výšivka byla doplněna rostlinnou, která je provedena plným a křížkovým stehem. Objevuje se i výšivka dírková. Výšivka na ženských rukávcích byla původně kolem obojku a na koncích rukávů. Podle litografie z Adamovských Kochanovec (které leží v blízkosti Drietomi) se můžeme domnívat, že byla i pod rameny na příramcích. U mužské košile byla výšivka původně na stojatém límečku a kolem švů, které spojovaly rukávy s předním a zadním dílem košile. Na upevnění se používala i tzv. mrežka, která se využívala i na Moravských Kopanicích. Mrežku používali nejen na upevnění rukávů, ale také při obojku. Později se rukávy začaly stahovat do manžet vrapením; ty byly také ozdobeny výšivkou. Kromě toho se prováděla i pod stojatým límečkem, většinou v podobě
53
květu. Od konce první poloviny 20. století se místo výšivky začaly používat průmyslově vyráběné stužky, které se našily kolem obojku. Na koncích rukávů ženských košil je kupovaná krajka, která se stahuje stuhou. Rubáč, původně z bílého domácího plátna, byl nahrazen modrotiskovým, který zdobily stehy provedené na stroji (bílé, zelené, žluté). Brokátový živůtek byl ozdoben stříbrnými a zlatými prýmky. Zástěry původně konopné, nahradily zástěry z kupované látky, jež se zdobily různými stuhami, štěpováním a prýmky. Sváteční bílá zástěra byla zdobena bílými krajkami. Kostka (plachta), která se zde zachovala, je ozdobena bílou prolamovanou výšivkou. Její kraje byly zdobeny krajkami háčkovanými, později kupovanými. Ženské šatky a čepce, zdobené výšivkou, nahradily kupované potištěné šátky. Velkou proměnou prošel i mužský lajblík. Původně byl ozdoben výšivkou (červenou, žlutou a zelenou přízí), a to na zádech, přednicích a na kapsách. Výšivka dosáhla svého vrcholu na konci 19. století, kdy byla velmi bohatá. Lajblík byl od té doby zdoben i červeným suknem. Ozdobnou funkci získala i řada mosazných knoflíků na jedné z přednic. Poslední vývoj ve výzdobě nastal v současnosti, kdy folklórní soubory potřebovaly pohodlnější oděv na svá vystoupení. Lajblíky se začaly šít z tenkého tmavého sukna, výšivku nahradila našitá květovaná stuha a červená prýmka. Soukenné nohavice byly původně bez ozdob, později se začalo využívat našívání jednobarevných tkanic, které tvořilo cifrování. V současné době soubory užívají nohavice z umělých materiálů (podobných semiši), na nichž je výzdoba provedena strojově. Haleny a kabanice byly ozdobeny černým a červeným šňůrováním na koncích rukávů a v přední části, u halen to byla ještě hazucha. Kožichy byly buď jen hnědé, nebo pošité barevnými aplikacemi – většinou se kupovaly. Obuv žen se také zdobila výšivkou na stroji.
6.4 Nová Bošáca a Moravské Lieskové Ženy svůj i mužský oděv začaly zdobit výšivkou. Pro tuto oblast je typická geometrická výšivka, provedena plným a smykovacím stehem. Nejprve si přírodními materiály barvily konopné, lněné a vlněné příze, v polovině 19. století i bavlněné. Černou barvu získávaly z roztoku švestkové a olšové kůry, žlutou z šafránu, červenou ze slupek cibule aj. Po obcích a vesnicích chodívali hadráři, kteří ženám a děvčatům za staré látky dávali pentle a také vyšívací materiály (haras, bavlnky, i pravé hedvábí). Ke konci 19. století se začaly na vyšívání používat i perlovky v klubkách. V polovině 19. století se ve výšivkách začalo objevovat zlaté a stříbrné kovové vlákno. Jelikož to byl drahý materiál, uplatňovali ho nejprve na svátečních pokrývkách hlavy – škróbkách. Postupně se
54
toto vlákno používalo i na výšivky rukávců, jen u svátečního oděvu.95 Ženský spodní oděv rubáš se v horní části zdobil vetkávaným červeným pásem s modrými a bílými pruhy, který nahradil starší formu pravděpodobně pleteného nebo tkaného červeného pásu. Rukávce byly ozdobeny výšivkou na obojku, na konci rukávů a na tzv. prolánkách pásech pod rameny. Podle toho, kolik barev obsahovala výšivka, se jmenovala dvojím, trojím a šelijakým. Když byla prolánka vyšívaná zlatou, stříbrnou (šíkovicou) a černou nití, lidé říkali, že je vyšita čiernym bleskom. Dnešní rukávce jsou zakončeny límcom z úzké kupované květované stuhy, která musí barevně harmonizovat s výšivkou. Okolek – tedy zadní sukně – je ozdoben v horní části výšivkou, které se říká forma. Tato forma je vyšita žlutou, oranžovou nebo černou bavlnkou (dříve konopnou nebo vlněnou přízí) přes vrapy. Přední zástěra pracovní byla bez ozdob, jen uprostřed spojena levnější stuhou. Sváteční je ozdobena barevnými výšivkami, jsou to tzv. perá, která byla našita na bocích střední stuhy a vespod zástěry. Uprostřed zástěry byla nejprve paličkovaná krajka, později již zmíněná barevná stuha. Spodní okraj je obrouben krajkou. Později se i na zástěře začaly objevovat strojově vyšité pruhy. Pás zástěry, tzv. obojek byl z kupované barevné stužky a stejně tak i traky, kterými se zástěra zavazovala. Nejzdobnější částí ženského oděvu byly konce šatky, tzv. škróbky. Ty byly nejprve ozdobeny paličkovanou krajkou, výšivkou, později kupovanou továrenskou vyšívanou vložkou. Na čepci byl původně vyšit pás tzv. tablička, která mohla být i samostatně. Později se i na čepec využívalo továrních látek a stuh, doplněných korálky a barevnými flitry. Čepce z tylu byly ozdobeny na koncích bílou výšivkou. Mužská košile, vyšitá na obojku a na koncích rukávů, byla ještě ve spojích ozdobena mřížkou. Pozdější variantu košile tvoří vyšitá velká náprsenka na hrudi a s obojkem. Výšivka byla buď v modré, nebo černé barvě. Poslední typ košile je s našitou květovanou stuhou na obojku i na koncích rukávů. Plátěné gace byly ozdobeny jen na koncích roztřepením. Soukenné nohavice, původně bez ozdob96 se později šily ze světlomodrého sukna a byly ozdobeny vlněným prýmkem na stehnech a bocích. Vesty z bílého sukna nejprve zdobené jemnými stehy a knoflíky – guláčemi, byly nahrazeny modrými prucleky s cifrováním modrou vlnou. Používají se dodnes. Svrchní oděv, jako haleny a kabanice, je zdoben soukennými aplikacemi a stuhami kolem okrajů (v modrých, černých a červených barvách). Kožichy byly původně bez ozdob, později se na nich začaly 95
Kovová vlákna pro lidové vrstvy se kupovala v Bratislavě, kde fungovala manufaktura od poloviny 18. století. Zlaté a stříbrné nitě většinou prodávali židovští obchodníci. 96 Božena Adamicová uvádí: „Zrejme pre tvrdosť materiálu boli bez ozdoby.“ ADAMICOVÁ, Božena: Ľudový textil a odev v Moravskom Lieskovom. Bratislava 2000, s. 39.
55
vyskytovat aplikace z barevných kousků kůže. Oděv v této oblasti se změnil především použitým materiálem a velikostí výšivky.
56
7. Střihová analýza lidového oděvu zkoumaných subregionů Střih oděvních součástek je jeden z určujících prvků při stanovení regionálních typů lidového oděvu. Základem regionálního typu je však studium všech faktorů – střihu, materiálu a výzdoby oděvních součástek. Jejichž analýzu jsem provedla v předchozích kapitolách.
7.1 Moravské Kopanice Mužská košile tzv. košela má střih velmi jednoduchý, skládající se z předního a zadního dílu, který je střižen z jednoho kusu plátna (proto nejsou na ramenou švy) a všitých rovných rukávů pomocí tzv. mrežky.97 Tento střih se v odborné literatuře nazývá podélné pončo či tunikový střih. Způsob zapínání košile se provádí pomocí čtyř šňůrek pod krkem. Košile je tedy vytvořena ze dvou obdélníků sešitých k sobě, jen pro hlavu je vystřižený otvor. Do podpaží jsou vkládány malé klíny, aby umožnily lepší pohyblivost rukou. Původně byly rukávy široké, což dokládá i fotografie od Josefa Šímy zobrazujícího staršího muže Martina Michalce. Tento typ košile se v roce 1887 nosil, jako všední pracovní oděv, což nám dokazuje druhá fotografie od stejného autora. Na snímku má mladý muž oblečenu sváteční košili s rukávy, které jsou už staženy do manžet vrapením a zpevněny výšivkou.98 Košile stejného střihu s rukávy zúženými do manžet se zachovala do dnešních dob. Mužské plátěné kalhoty – gatě jsou na Kopanicích zvané traslavice. Jsou to jen dva obdélníkové díly nohavic, spojené uprostřed klínem a v pase stažené tkanicí. 99 Soukenné kalhoty – nohavice původně ušité z podomácku zpracovaného sukna přírodní barvy, byly jednoduché formy dlouhých nohavic mírně se zužujících ke kotníkům. Na každém konci nohavice byl jeden rozparek. Už od počátku devatenáctého století se v této oblasti nosily tmavomodré nohavice.100 Dnes se zde pořád nosí oba typy, bílé i tmavomodré. Vesta – lajbrík kopaničářského kroje je vlastně vesta bez rukávů z tmavého sukna jako nohavice (bílá vesta se nedochovala). Střih lajbríku je podobný střihu ostatních slováckých i západoslovenských vest, jež se vzájemně odlišují výzdobou. Za významnou 97
Jednoduchý způsob spojení rukávu ke košili. Dříve jednodušší jen aby spojil rukáv, později mrežka převzala ozdobný charakter. 98 Že se jedná o sváteční košili, dokazuje i bohatá výšivka. 99 Drahomíra Stránská píše o tom, že obyvatelé střední a východní Evropy nosili nohavice už ve starověku, jelikož to vyžadovalo studené podnebí a byly také ochranou před nepříznivým počasím. Srovnej STRÁNSKÁ, Drahomíra: Lidové kroje v Československu. Čechy, díl 1., Praha: [1949], s. 20. 100 V listině z roku 1833 se dovídáme, že Ondřej Mandinec měl na sobě tmavomodré soukenné nohavice, pošité zelenočerveně pruhovanými šňůrkami.
57
oděvní součástku, která se nosila v zimě, považujeme halenu z bílého sukna. Její starobylost spočívá ve střihu – podélného ponča. Ten byl velmi primitivní; přišily se k sobě dva pravoúhlé obdélníky. Halena je šitá tak, že se přizpůsobuje tělu, tj. při oblečení vytváří záhyby a faldy. Kožich dnes můžeme počítat k zaniklým součástkám, nikde jsem se nesetkala při výzkumu s tímto kožichem ani v muzeu, jen na fotografiích. Josef Beneš ve svém rukopise uvedl, že jich na Kopanicích najdeme velice málo. Pro klobouk – neboli širák je dnes charakteristická úzká stříška. Kopaničáři popisovaní r. 1833 mají všichni tři kulatý nízký klobouk se stříškou čtyři palce širokou. Tento doplněk oděvu se stejně jako kožichy, obuv kupoval a nemůžeme ho považovat za důležitou součástku při zkoumání regionálního typu.101 Na nohy obouvali pletené ponožky - preplety s krpci, súčanské papuče nebo čižmy. Nejspodnější oděvní součástkou žen byl rubáč, který se skládá ze dvou částí, a to z tzv. horní části – oplečka a dolní sukňovité části, která je přišita v pase k oplečku. Dříve byl z konopného plátna, později se i na rubáč kupovalo jemnější plátno. Ženské rukávce příramkového typu se vzhledem velmi podobají košilím renesančních dam, které také mají rukávy řasené, dlouhé až k zápěstí a přešité přes vrapy. J. Koula102 viděl starobylost konstrukce rukávců v tom, že se při šití spojují pravoúhlé kusy plátna, a dále v tom, že se součástka přizpůsobuje tělu vrapením. Kopaničářské rukávce si udržely svůj charakter horského typu, což je tedy patrné z formování rukávů, které jsou navíc dlouhé až k zápěstí, a také v obojku u krku, jenž je bez krajek. Alena Jeřábková uvádí, že rukávce na Kopanicích připomínají slovenské rukávce staršího typu.103 Další součástkou je leknice, která je považována za starobylou kvůli své zvláštní konstrukci. Jsou to dvě součásti, a to kordulka, na Kopanicích nazývaná životek, sešitá se sukní. Drahomíra Stránská104 ve svém díle uvádí, že leknice zřejmě pochází ještě z doby předrenesanční. A. Václavík v díle Luhačovské Zálesí srovnává tamější leknici s kopaničářskou a považuje ji za součástku valašskou, již nosily ženy už koncem 16. a počátkem 17. století. Také J. Klvaňa105 v popisu kopaničářského kroje uvádí leknici jako spojení kordulky a fěrtochu po způsobu valašském, což se nosilo na Kloboucku. Alena Jeřábková upřesňuje rozšíření této oděvní 101
Klobouky a čepice, kožichy, obuv, stejně jako stuhy, šátky si Kopaničáři kupovali na trzích nebo od podomních obchodníků, přicházejících jak z Moravy, tak z Uher. 102 KOULA, Jan: O kroji lidu slovenského. Český lid 6, 1892, s. 25–26. 103 JEŘÁBKOVÁ, Alena: Delimitace regionálních typů lidového oděvu na rozhraní Valašska a Moravského Slovenska. Slovácko 10–11, 1968–1969, s. 5–26. 104 STRÁNSKÁ, Drahomíra: Lidové kroje v Československu. Čechy, díl 1, Praha: 1950, s. 26. 105 KLVAŇA, Josef: Lidové kroje na moravském Slovensku. In: NIEDERLE, Lubor: Moravské Slovensko. Díl I. Praha: 1923, s. 208.
58
součástky na okolí Valašských Klobouk, Brumova patřící k jihovalašské variantě. Kromě toho uvádí, že leknice je i součástí ženského kroje na Bojkovicku, Luhačovicku, Vizovicku, Zlínsku a Kopanicích. Jejich výskyt však můžeme sledovat i na Slovensko do Púchovské doliny, dále údolím Váhu až po Trenčiansko a západoslovenskou nížinu.106 Místo fěrtůšku se na Kopanicích nosí zástěra – záscera. Je to dvoudílný typ zástěry, skládající se ze dvou kusů látky spojených mrežkou svisle uprostřed. Sak neboli pás je součástka, kterou si žena opasovala svůj pas. Saky byly vyrobeny různými technikami – pletením, tkaním a šitím. Za nejstarší pokrývku hlavy považujeme šatku, která se zde nosila do roku 1880–1890. Čepce se svislým dýnkem, vytvarovaným stažením, byly na vrchní straně vyšívány prolamovanými hrachůvkami. Šatky byly úzké obdélníkové kusy látky, vyšité na vrchu a koncích.107 Předpokládáme, že z šatek se vytvořily čelenky, které se ke kroji dnes běžně nosí. Halena, kterou oblékaly ženy v zimním období, byla střihově úplně stejná jako mužská. Halena bohužel zanikla, nahradil ji vlňák a jupka. Úvodnice – prosceradlo nosila žena jen na svatbu a na úvod. Střední ozdobný pruh je všit mezi dva pruhy plátna a lemován životkovým vyšíváním. Prostěradel se moc nedochovalo, jelikož se v nich Kopaničářky nechávaly pohřbít. Ženy na nohou nosily preplety a krpce, súčanské bílé papuče a vysoké černé bóty.
7.2 Horná Súča Košile mužů v Horné Súči je střihu opět podélného ponča, jenž si zachoval rozšířené rukávy. Okolo krku je vyšívaný obojek, na kterém jsou přivázané šňůrky na uvázání. Košile na všední nošení i na svátek jsou vyrobeny stejně, jen všední byly méně zdobné. Informátorka Júlia Čajová o košilích řekla „Pekné boli na nedeľu, obnosené na robotný deň.“ Nejstarší košile byly z konopného, doma utkaného plátna. Gatě, zde nazývané gace, jsou ze dvou rovných dílů nohavic, které se v rozkroku spojují klínem. Stahují se v pase tkanicí. Tyto gace se nosily většinou v létě. Bílé soukenné nohavice jsou úzké, kolem rozparků ozdobené cifrováním černou šňůrkou, které pokračuje na stehna. Gace i soukenné nohavice se nosily volně, ale také zasunuté do papučí, nebo čižem. Lajblík je z černého sukna, v horní části lajblíku měli na obou stranách malou výšivku, což bylo charakteristické pro Hornou Súču. Lajblík je stejného střihu jako kopaničářský. 106
JEŘÁBKOVÁ, Alena: Delimitace regionálních typů lidového oděvu na rozhraní Valašska a Moravského Slovenska. c. d., s. 9. 107 V současné době tuto šatku zrekonstruovaly ženy z pěveckého sboru Čečera společně s paní Eliškou Křížkovou ze Starého Hrozenkova.
59
Do chladnějšího počasí se nosila starší oděvní součástka tzv. kabana (soukenná, tříčtvrťová) župicového střihu a až po kotníky sahající soukenná halena, střihu podélného ponča. Halena se zde přestala nosit v prvních letech po první světové válce, kabana ve 30. letech dvacátého století. Tyto svrchní součástky nahradily konfekční teplé kabáty. Nejstarší známý druh obuvi z této oblasti – papuče – pletli z hrubé, doma zpracované ovčí vlny muži v zimě, když nebylo jiné práce. Tyto papuče, nazývané človačjé, nebo učaté s typickým černo-bílým geometrickým vzorováním, prodávali Súčani i v okolních vesnicích. Později se i zde rozšířily černé vysoké boty. Spodnice, nářečově spodník, je nejspodnější částí ženského oděvu. Nahoře sahá do podpaží, dole po kolena, později asi 10 cm nad kolena. Šil se doma z utkaného bílého lněného nebo konopného plátna. Rukávce, dříve z konopné a lněné látky, jsou střihu raglánového, tzn., že přední díl je ve tvaru trojúhelníku a rukávy jsou natvarovány tak, že se vsunou do obojku. Rukávy jsou nařaseny a u zápěstí se stahují. Rukávců je více druhů, podle příležitosti použití. Rukávce na práci byly z domácího konopného plátna, rukávce na svátek z tenkého lněného, později z kupovaného bavlněného plátna. Rukávce na všechny příležitosti mají vyšívané límečky kolem krku a ukončení rukávů tzv. dúčelky. Říká se jim také dúčelkové rukávce. Na rukávce a spodník se obléká sukně s přišitým živůtkem – rubáč. Vrchní část rubáče108 je stánek (jakoby lajblík, či vesta), spodní část je sukně. Obě části jsou zhotoveny ze stejné látky a jsou sešity v pase. Stánek se vpředu stahuje úzkou jednobarevnou stuhou provlečenou přes ouška, kterých je několik přišitých na obou stranách. Stužky provlečené těmito oušky tvoří šněrovačku. Spodní část rubáče sukně je vpředu hladká s rozparkem, vzadu řasená. Černý soukenný rubáč se zachoval jako svatební oděv nevěsty. Na sukni se zpředu opásala zástěra – zásťera, která zahalovala přední polovinu sukně po kyčle. Zástěr je sešita ze dvou kusů plátna, není zde však vložena stuha, krajka ani výšivka. V pase se uvazuje různobarevnými stužkami, jaké kdo měl k dispozici. Zástěry mají po délce sklady široké dva až čtyři centimetry. Ozdobnou součásti tohoto oděvu je pás. Je to 15 až 18 cm široký pás soukenné látky s výšivkou na obou okrajích po celé jeho délce. Na koncích pásů jsou přišité šňůrky k uvázaní. Ručník byl součástí oděvu pro všechny příležitosti. Bez ručníku na hlavě ženy z domu nevycházely. Předpokládáme z ikonografických dokladů, že nejstarší ručníky byly plátěné a nosily se na čepci. Ty se však nezachovaly. Poté se nosily různé kupované šátky např. šáfolové (kašmírové), kožmanické a šáflové. Při chladném počasí se nosila kacabajka,
108
V Hornéj Súči rubáč znamená letnici, nezaměňovat s pojmem rubáč ve významu spodnice.
60
sahající pod pás nebo kožich, později delší bílý flanelový kabát, vlňák a svetr.109 Na nohou nosily ženy v této oblasti bílé súčanské sárové papuče, upletené z domácí napředené ovčí vlny. Tuto obuv nosily na mnoho příležitostí po dobu celého roku. I ženy si od počátku 19. století oblíbily čižmy.
7.3 Drietoma Základními oděvními součástkami mužského lidového oděvu byla košile – košela sestavena ze dvou obdélníků. Nejstarší byla s dlouhými otevřenými rukávy z hrubého konopného plátna. Ta se později využívala jako pracovní oděv. Mladší typ košile je z tenkého kupovaného plátna; rukávy jsou zúžené do manžet. Stojaté límečky na košili byly ozdobeny výšivkou podobnou jako na rukávcích žen. Další součástkou jsou gatě – gate. Dříve byly ušity z konopného, později tenkého plátna. Gatě tvoří dva stejné díly nohavic, které se uvazovaly pomocí tkanic. V zimě si muži oblékali na gatě soukenné bílé nohavice, sahající po kotníky, které také nosili jako sváteční. Později začali muži nosit i kalhoty z tmavého sukna, jako v celém okolí Trenčína. Na košili muži oblékali vestu – lajblík z černého sukna, který byl stejného střihu jako kapaničářský. Jako svrchní oděv oblékali světlé soukenné haleny s hazuchou na zádech a bílé kabanice (stejného střihu, jako v Horné Súči). I zde se nosily kožichy jednoduché, ale i bohatě zdobené. Obutí – předpokládáme, že nejstarší obuv, která se zde nosila, byly krpce s ovlaky a soukenné papuče. Dovídáme se to jednak z ikonografických dokladů a jednak z obuvi, kterou nosili v blízkých vesnicích. V současné době se zde nosí jen vysoké černé čižmy. Na hlavě nosili muži malé černé širáčky s úzkou stříškou, ozdobené stuhou. V zimě si dávali baranice. Ženy v Drietomi nosily sponník – spodnici nejprve z doma tkaného konopného plátna, později z jemného kupovaného ozdobeného i krajkou, ušitou z oplečka a sukňovité části. Starší rukávce příramkového střihu, byly nahrazeny raglánovými rukávci. Rukávy původně sahaly pod lokty. Nyní se vykasávají nad lokty a pořádně škrobily, aby tvořily baňatý tvar. Poté se oblékala leknice, zde zvaná rubáč. Tvořila ho nařasená sukně s přišitým živůtkem stejného střihu jako v Horné Súči. Na rubáč se uvazovala černá nebo bílá zástěra – zásťera. Oba druhy zástěry jsou bez prostředního spoje ušité ze dvou kusů plátna. I zde se zachovala sváteční plachta, do níž se ženy zahalovaly. Byla to tzv. kostka – velký bílý čtvercový šátek s bílou žilinskou výšivkou, který byl olemován opět krajkou. 109
Svetry pletené z modré vlny nosili v Dolní Súči, zelené v Horní Súči.
61
K svrchním součástkám patřil kožich. Kožichy byly ozdobeny našitými barevnými kousky kůže a kacabajky, které byly ušity už podle siluety těla. Na hlavu si ženy uvazovaly šátky – ručníky, které nazývaly kožmanické. Tyto šátky vystřídaly šáfolové. Obouvaly si černé čižmy – zhŕnačky, které měly úzké špice a vysoké podpatky. V zimě si obouvaly bílé papuče pletené z vlny.
7.4 Nová Bošáca a Moravské Lieskové Mužská košile byla původně z konopného nebo hrubšího domácího bavlněného plátna, stejného střihu, jako na Moravských Kopanicích – tedy podélného ponča. Rukávy košile jsou zřaseny a ukončeny manžetou. Do podpaží se vkládaly čtvercové klíny pro lepší pohyblivost. S přibýváním průmyslových textilií měnila i košile svoji podobu. Ženy odpozorovaly tvar průmyslových košilí a začaly podle nich šít i košile konopné. Aby výšivku nerušilo zapínání na hrudi, přenesly ho na záda a pokračovalo na obojek. Dalším základním mužským oděvem byly gace. Tyto kalhoty byly velmi široké, ušité z dvou délek plátna, v rozkroku se všitým čtvercovým klínem. Gace se stahovaly šňůrkou žinkou. Konce nohavic byly zpevněny stehem a roztřepeny. Druhým typem kalhot byly nohavice, které mají nohavice dlouhé až ke kotníkům s jedním i dvěma rozparky. Do nohavic se dával dlouhý kožený opasek. K staršímu typu bílých nohavic se nosila hrubá černá vesta prucel. K modrým nohavicím to byl už modrý prucel. Vesty byly dlouhé pod pás s malými stojatými límečky. Jako svrchní oděv se tu nosil bílý soukenný kabát, sahající do poloviny boků. Oblékal se na vestu. Přední díly kabátu byly stříhané vcelku, zadní pak ze tří částí. Rukávy byly všívané se širokými, bohatě zdobenými manžetami. Další byl kožuch, který byl z ovčí kůže, nabarvené na hnědo. Sahal do poloviny stehen, jeho rukávy byly vyšívané. Také zde muži nosili kamizolu. Ta byla opět z hnědé ovčí kůže, ale bez rukávů. Kožuch i kamizola byly ušity tak, že srst byla uvnitř a povrch byl hladký. Z bílého domácího sukna šili halenu střihu příčného ponča. Kabanica – kabaňa byla teplá oděvní součástka, vyrobená nejprve z domácího, později z kupovaného sukna. Měla rozšířenou sukňovitou spodní část, která byla vzadu upevněna tak, že tvořila tzv. krídla. Mentieka – mentýk byl vývojově posledním druhem svrchního oděvu. Byl z šedomodrého sukna, které bylo podšito barančinou. Kolem krku, podél předních dílu a na koncích rukávů a spodku mentýky bylo kožešinové olemování. Hlavu pokrýval široký klobouk širák, který se časem změnil na malý klobouček brúsek s malou vyhrnutou stříškou. V zimě
62
nosili baranice homolovitého tvaru. Nejstarší obuví byly krpce, poté dřeváky a nakonec čižmy s tvrdou sárou. Základní součástkou ženského oděvu je rubáč. Šily ho ženy z konopného plátna, tkaného doma. Jeho délka byla do půli lýtek a nahoře sahala pod podpaží. Rubáč držela jedna žinka, která vedla křížem. Žinka byla spletená ze tří kusů plátna. Později ji nahradila tkanice nebo širší šňůrka. Vrchní část rubáče se dělila na oplecie a nášivok. Oplecie byl barevný tkaný pás, kde se střídaly širší červené a užší bílé pruhy. Nášivok – ten se přišil nad oplecie, byl to pruh konopného plátna. Spodní část rubáče byla sukně opět z konopného, doma tkaného plátna. Na rubáč se zezadu uvazoval tzv. okolek – zadní sukně. Ta byla z bílého plátna, drobně nařasená. Na okolek, který sahal jen po boky, aby nezakrýval barevně utkané oplecie, se oblékala zástěra. Byla buď z bílého plátna, nebo černého glotu. Zástěra se skládala ze dvou pruhů látky, mezi něž byla všita barevná stuha. Zástěra byla kratší, aby bylo vidět spodní rubáč. Další součástkou oděvu byly příramkové rukávce; rukávy dříve sahaly až po lokty. U krku byl vyšívaný obojek. Dnešní rukávce jsou široké, nasbírané a sahají nad lokty. Nejstarší a zároveň nejjednodušší ochranu proti chladu představovala konopná plachta, časem i bavlněná. Další byly kacabajky, které ženy oblékaly na rukávce. Tyto kabátky sahaly kousek pod pás, byly s dlouhými rukávy a šily se z různých materiálů. Jejich střih se skládal z rukávů stříhaných vcelku, ze dvou předních a jednoho zadního dílu, který byl ušit ze tří kusů, aby se lépe přizpůsobil ženské siluetě. Podobný střih měly i jupky z modrého kartounu nebo modrotisku. Na rukávce oblékaly i krátký, po pás sahající přiléhavý lajbrík bez rukávů, z modrotisku, případně z kartounu. Kromě plachty začaly na rozhraní 19.–20. století nosit vlniaky. Společnými svrchními součástkami pro muže i ženy byly haleny, kabanice a mentieky. Rozdíl byl jen v jejich nošení. Ženy si upravovaly vlasy pomocí hadříkové grgule. Na grgulu se uvazoval čepiec se svislým dýnkem. Na čepec se uvazoval dlouhý, původně konopný pás cinadoch (40 x 150 cm) bez výšivky, jen začištěný na bocích. Podobně jako cinadoch se uvazovala i škróbka. Ta byla dlouhá 3m a široká 40 cm, utkaná z průmyslových látek na průhlednou látku. Škróbka musela být pořádně naškrobená, aby držela tvar. Nejzdobnější částí byly její konce. Mladá děvčata si ráda uvazovala i tylangrové šátky. Ty byly buď tylové, nebo šifónové, obojí se musely pořádně naškrobit. Poslední variantou úpravy hlavy byly plátěné ručníky (z kupovaných látek), na které se vzadu upevňovaly brokátové stuhy. Obutí u žen bylo stejné jako u mužů. Jen v průběhu 20. století přibyly černé soukenné papučky.
63
8. Komparace oděvních součástek zkoumané oblasti V této části provádím komparaci oděvních součástek mužského i ženského lidového oděvu především na základě jejich střihů.110 Neopomíjím ani jejich materiál a výzdobu, ale pro pečlivější srovnání zvláště výzdoby výšivkou by bylo zapotřebí její větší prozkoumání, což v rámci této práce nebylo možné. Je to téma, kterýmu bych se chtěla věnovat do budoucna. Protože je existence regionálního typu historicky podmíněna, je třeba při jeho stanovení přihlížet k proměnám jednotlivých oděvních součástek. V rámci této skutečnosti bych oděvní součástky na základě jejich střihu rozdělila na dvě časová období: Na období první poloviny 19. století a období konce 19. století. Ve starším období, především díky ikonografickým materiálům, jsme si ukázali i podrobně popsali jednotlivé oděvní součástky. Ikonografický materiál a analýza oděvních součástek podle materiálu a střihu (z předchozích kapitol) umožní dotvořit si představu o podobě lidového oděvu ve zkoumané oblasti na počátku 19. století. V období od druhé poloviny a hlavně na konci 19. století se však podoba oděvů více rozrůznila; bylo to způsobeno faktory, které měly vliv na vývoj oděvu. Budou nás tedy zajímat především starší typy oděvních součástek.
8.1 Mužský oděv Mužská košile v oblasti Moravských Kopanic ve starším období (tedy do první poloviny 19. století) byla běžně z konopného plátna, střihu podélného ponča s otevřenými rukávy. Vyšívaný byl obojek a tzv. fajka (tím se liší od ostatních košil zkoumaných oblastí) - výšivky tohoto tvaru najdeme spíše na Slovácku (Uherskobrodsko, Uherskohradišťsko...). Později se rukávy stáhly do manžet, které se zpevnily výšivkou. Mužská košile z Horné Súče byla také z konopného plátna, stejného střihu jako kopaničářská, ta si však zachovala otevřené rukávy. Výšivky jsou skromnější, a to pouze u obojku. Drietomská i moravskolieskovská má stejný střih jako kopaničářská s rukávy staženými do manžet. Drietomská košile je vyšita na stojatém límečku a na koncích rukávů. Košile lieskovského mužského oděvu byly nejprve vyšity
původní typickou
výšivkou provedenou žlutou, bílou a černou přízí na stojatém límečku a na koncích rukávů. Jednoduchými švy žlutou barvou byly opatřeny také spoje u rukávů a límečku. Plátěné kalhoty gace / gate ve všech zkoumaných oblastech si zachovaly stejnou podobu. Šily je ženy z rovných kusů konopného plátna, později bavlněného; byly bez
110
Díky dokladům, rozličných forem, je ještě dnes možné se podrobně zabývat střihem jednotlivých oděvních součástek.
64
jakýchkoliv ozdob. Do rozkroku všívaly klíny pro lepší pohyblivost a v pase měly tkanice, které sloužily ke stáhnutí. Obyvatelé všech obcí je nosili v létě, na práci i jako spodní oděv. Když porovnáme ikonografický materiál z první poloviny 19. století, dovídáme se, že ve všech oblastech se nosily nejprve světlé houněné nohavice vyráběné doma. Byly jednoduchého střihu bez ozdob. Později se rozšířily nohavice i jiných barev (v Drietome, v Horné Súči i na Moravských Kopanicích) to byly hlavně tmavomodré a černé. V Bošáci a Moravském Lieskovém se pak nosily ze světlomodrého sukna. Rozdíl nastává v jejich výzdobě, a to jak v provedení, tak v barevnosti, které především nastal od druhé poloviny 19. století. Cifrování na kopaničářských nohavicích se provádí modrým tlustším a jemnějším prýmkem, kdežto u hornosúčanských je výzdoba provedena černým prýmkem a vlnou. Drietomské nohavice jsou ozdobeny černou vlnou, která je ještě doplněna barevnou výšivkou. Soukenné kalhoty z Moravského Lieskového a Nové Bošáce jsou zdobeny světlým cifrováním, které se nejvíce podobá kopaničářským. Na počátku 19. století byla mužská vesta ve všech zkoumaných oblastech stejného střihu, ušitá z černého sukna, která sahala mírně pod pás. Černé vesty z oblasti kolem Moravského Lieskového byly brzy vystřídány lajblíky ze světlemodrého sukna. V Horné Súči se nosily lajblíky se dvěma různými výzdobami. Jeden typ výšivky se skládá z drobnějších vzorů; jsou strukturovány do geometrických tvarů. Druhý typ výzdoby je podobnější kopaničářským lajbríkům, tedy výšivky sestávající z tulipánů a srdcových vzorů. Všechny mužské vesty z Horné Súče jsou kromě výšivky ozdobeny ještě kousky červeného sukna. Pro lajblíky z Drietomy je typická bohatá, hustá výšivka, na níž převládá červená barva, jež je doplněna žlutou, zelenou a fialovou. Tato mužská vesta je ještě dozdobena červeným suknem, ale méně než v Horné Súči. Kopaničářský lajbrík je ve výšivce skromnější, ale barevnější. Podobnost můžeme najít v použitých výšivkových motivech. U obou mužských lajblíků najdeme v různých formách tulipány, srdce a osmicípé hvězdy. I starší typ mužské vesty z okolí Moravského Lieskového měl podobné vzory výšivky jako na Kopanicích, a to tulipánky, rybí ocas, osmicípé hvězdy atd. Stejným svrchním oděvem ve všech oblastech byly dlouhé bílé haleny a kožichy s barevnými aplikacemi i bez nich. V Horné Súči, Drietome a Moravském Lieskovém se ještě nosily kabaně z bílého sukna, sahající pod pánev. Tyto kabaně měly rozšířenou spodní část a byly
v Horné Súči a Drietome ozdobeny červeným suknem, černým
cifrováním a světlemodrou výšivkou, v Moravském Lieskovém a okolí světlemodrým s kousky červeného sukna a tmavěmodrým šňůrováním. V oblasti Moravských Kopanic se tento typ svrchního oděvu nezachoval a nemáme ani zmínku o tom, že by se zde nosil. Na 65
základě blízkosti ostatních vesnic předpokládáme, že se kabaně musely objevovat i v této oblasti. Všechny vesnice mají horský charakter, proto obyvatelé dříve nosili krpce s onucemi, je to patrno i z ikonografických a písemných materiálů.111 Ke kopaničářskému oděvu se dosud nosí krpce s pletenými ponožkami tzv. preplety; mužské mají stejné zdobení jako papuče. Pro Hornou Súču, Drietomu i Moravské Kopanice je charakteristická pletená obuv - súčanské papuče.112 V různých časových obdobích se poté začaly nosit vysoké černé čižmy, někde dříve, někde později. Na hlavě muži nosí doposud širáčky s malými stříškami. Aby se obyvatelé z vesnic od sebe odlišili, jinak si je zdobili. Muži z Moravských Kopanic měli širáčky s barevnými střapečky, v Horné Súči, v Drietome i v okolí Bošáce si je zdobili stužkou. Klobouky, ale také opasky, obuv i svrchní oděv si obyvatelé kupovali na jarmarcích a od podomních obchodníků z obou stran pomezí, proto je nemůžeme považovat za důležité součástky při srovnávání regionálních typů.
8.2 Ženský oděv Spodnice (rubáč zvaná na Moravských Kopanicích a v okolí Moravského Lieskového; sponník - v Drietome a spodník v Horné Súči), byl stejného střihu i materiálu nejprve konopný, později z jemnějších látek. Sahal od podpaží až po kolena. K vrchní upnuté části byla řišita rovná sukně, která se uvazoval jednou nebo dvěma šňůrkami. Rubáč byl bez ozdob, jen v Moravském Lieskovém a okolí, když se přestal nosit tkaný, soukenný nebo pletený samostatný pás, začali jeho vrchní část zdobit tkaným červeným pásem. Podle ikonografických dokladů z první poloviny 19. století předpokládáme, že se v celé oblasti nosily rukávce příramkové. Litografie z Adamovských - Kochanovec se k teorii o tom, že se zde příramkové rukávce nosily, přiklání, protože Drietoma a Moravské Kopanice sousedí s Hornou Súčou. Z ikonografických listů lze vyčíst délku rukávů, která dříve sahala pod lokty, snad i po zápěstí. Známější jsou však dnes pro Súču i Drietomu rukávce, přibližující se více raglánovému střihu.113 V oblasti kolem Bošáce a Moravského Lieskového se dosud nosí rukávce příramkového střihu, naformované řasením. Rozdíl 111
Krpce s ovlaky můžeme vidět na litografii z Adamovských Kochanovec od neznámého autora z roku 1838. 112 Súčanské proto, že se vyráběly v Súči. 113 Litografie z Adamovských – Kochanovec z první poloviny 19. století.
66
nastává v jejich výzdobě. Ve všech oblastech se výšivka nachází na úzkém stojatém límečku a na koncích rukávů. U kopaničářských je výšivka ještě i na přednicích – dolu prsima, a na příramcích. Vyšité příramky mají i rukávce v okolí Moravského Lieskového. Dříve výšivku na příramcích měly ženy ze Súče i Drietomy. Opět nám to dokládá litografie z Adamovských – Kochanovec, kde jsou výšivky naznačeny a také okolní obce, jako Omšení, Dubodiel a další - kde rukávce tuto výšivku pořád mají. Snad vlivem blízkého průmyslového města Trenčín s rozvinutou textilní manufakturou se brzy v Drietome a Horné Súči objevovaly jemné látky a další doplňky, které způsobily i změnu ve střihu i výzdobě. Hornosúčanský a drietomský rubáč - ve smyslu sukně sešité s živůtkem - byl původně z doma utkaného plátna nebo sukna. Jeho střih je skoro totožný s kopaničářskou (leknicí); rozdíl je v tom, že sukně kopaničářské leknice je otevřená, kdežto sukně hornosúčanského a drietomského rubáče je do poloviny sešitá. Živůtek je v obou obcích (Horné Súči a Drietome) formován do špic. V Horné Súči se zachovala i starší forma letnice, a to soukenná. Protože je rubáč ušit ze sukna, liší se tím i jeho výzdoba. Výšivka je provedena na přednicích živůtku. Je hustá s převládající červenou barvou a více podobná výšivkám na mužské vestě. Zadní sukně, ať soukenného nebo plátěného rubáče, je taktéž řasená, jako kopaničářská. Kopaničářská leknice si zachovala bílou plátěnou podobu, kdežto drietomský a hornosúčanský rubáč převzal dražší látky, a to modrotisk. V Drietome je dnes navíc přišit živůtek z barevného brokátu. Ženy v Moravském Lieskovém ani v Bošáci neoblékaly leknici, tedy sukni sešitou s živůtkem, nebo aspoň to není známo. Neoblékají ani žádnou vestičku, která by se tedy k teorii leknice přikláněla. Zachovaly si však tzv. dvouzástěrový typ oděvu, což jsou dvě zástěry. Zadní zástěra - kasanka je z bílého, dříve konopného plátna, které je hustě nařaseno a velmi se podobá zadní sukni kopaničářské leknice. Je ozdobena výšivkou, jíž se stejně jako na Moravských Kopanicích říká forma. Forma lieskovské zástěry je buď vyšita žlutou, oranžovou nebo černou vlnou, nyní bavlnkou. Ve všech zkoumaných oblastech se nachází úzká přední zástěra, ušitá ze dvou kusů plátna. Rozdíl nastává v tom, že zatím co kopaničářské a moravskolieskovské zástěry mají uprostřed vloženou stuhu, krajku nebo mrežku, která plátna spojuje, v Drietome ani v Horné Súči prostřední šev zástěry není vůbec vidět. Na ikonografiích lze vyčíst zástěry bez ozdob a výšivek, ale už v první polovině 19. století byly zástěry bílé i tmavých
67
barev.114 Zástěry bílé i tmavé se nosí dodnes v obou oblastech. Na Moravských Kopanicích, v Horné Súči a Drietome jsou zástěry ozdobeny sklady do ostrých záhybů. V každé zkoumané oblasti se trochu liší svou výzdobou; některé jsou ve spodní části ozdobeny stuhami, prýmky, výšivkami nebo štěpováním. Zvláštně řešenou výšivku mají přední zástěry lieskovského oděvu; jednotlivé prvky výšivky tzv. perá jsou řazeny podél střední stuhy a při spodním okraji, tvoří pravý úhel. Samostatný ženský opasek - pás se ještě dnes zachoval na Moravských Kopanicích a v Horné Súči. Na Kopanicích se nosí tzv. sak, který se šije speciální technikou nebo tká na krosnách, dříve se nosil soukenný. V Horné Súči jsou známé soukenné pásy (červené, modré a černé), které jsou doplněny výšivkou. V okolí Moravského Lieskového je rubáč, který má v horní části vytkaný červený širší pás. Místní lidé říkají, že je to pozůstatek samostatného pásu. Z Drietomy nemáme bohužel záznam o pásu. Není však vyloučené, že se pletené, tkané nebo soukenné pásy zde nosily.115 Stejně jako zanikl čepec s šatkou na Moravských Kopanicích, přestal se nosit i v Horné Súči i Drietome. Nepodařilo se zatím dohledat, jak taková šatka s čepcem vypadala. Obraz nám trochu dotváří již zmiňované ikonografie, na nichž jsou ženy zobrazeny s takto upravenou hlavou. Podrobnosti o výzdobě šatek se však nedozvíme. Určitě se aspoň minimálně odlišovaly v jejich výzdobě, aby bylo patrné, odkud ženy pochází. Tyto pokrývky zanikly a byly brzy nahrazeny kupovanými šátky různých materiálů.V Moravském Lieskovém a Bošáci si ženy starý typ pokrývek hlavy zachovaly. Šatky a čepce byly původně z doma vyrobeného plátna, později z jemnějších kupovaných látek. Jsou velmi krásně ozdobené na koncích výšivkou a paličkovanými krajkami. Nejjednodušším svrchním oděvem žen v této oblasti byly plátěné plachty, do kterých se ženy zahalovaly před nepříznivým počasím. Vedle těchto jednoduchých plachet bez ozdob se nosily ještě plachty, jež byly ozdobeny výšivkou. Těm se přisuzovala ochranná a magická funkce - říkalo se jim úvodní plachty. V Drietome se zachovala do dnešních dob bílá plátěná plachta čtvercového tvaru tzv. kostka, která se nosila přeložená do tvaru trojúhelníku, jako sváteční svrchní oděv. Kostka je ozdobena krajkami a bílou výšivkou, jež nahradila starodávnější čistou plátěnou plachtu. Její funkce byla dříve jen
114
To nám dokazují dvě litografie ze 40. let 19. století, a to kolorovaná litografie z Adamovských – Kochanovec z let 1839 od neznámého autora a litografie z Trenčianskej z let 1839. 115 Víme však, že i ženské pásy se daly koupit na trzích nebo od podomních obchodníků. Srovnej MARKOVÁ, Ema: Po stopách krosienok. Slovenský národopis 5, 1957, č. 1, s. 47–85.
68
ochranná. Na Moravských Kopanicích, v Moravském Lieskovém a v Horné Súči se zachovala plachta úvodnice (obdélníkového tvaru) jako sváteční oděvní součástka. Předpokládáme, že jak na Moravských Kopanicích, tak i v ostatních zkoumaných obcích nosily ženy stejné svrchní oděvní součástky jako muži, tzn. dlouhou halenu a kožich.116 Haleny byly z bílého sukna, olemované barevnou vlnou a zdobené výšivkou a barevným suknem; kožichy byly buď jednoduché bez ozdob, nebo bohatě zdobené našitými aplikacemi. Mimo tyto oděvní součástky oblékaly ženy z Horné Súče, Drietomy i z Moravského Lieskového ještě tzv. soukenné kabanky.117 Na nohou ženy ve všech oblastech původně nosily krpce s onucemi a pletenou obuv. Na začátku 20. století se už ve všech oblastech objevovaly vysoké černé čižmy.
116
Jednoduchou halenu si můžeme opět všimnout na první ženě zleva na litografii z Adamovských Kochanovec. I Ján Podolák uvádí, že v Dolné Súči dříve nosily ženy stejné dubennasté kožichy jako muži. PODOLÁK, Jan: Ľudový odev. In: Dolná Súča 2010, s. 19. 117 Jelikož se kabanice ani kabanky nedochovaly a nemáme ani dostatečný písemný a ikonografický materiál z oblasti Moravských Kopanic, nemůžeme říci, zda se zde tento typ svrchního oděvu nosil nebo ne.
69
9. Závěr V rámci stanoveného cíle, tedy zjistit vztah mezi lidovým oděvem obcí na Moravských Kopanicích a sousedních obcí (Horná Súča, Drietoma, Nová Bošáca a Moravské Lieskové) na Středním Považí, jsem provedla terénní výzkum ve všech zkoumaných obcích, prostudovala odbornou literaturu a ikonografické materiály k tomuto tématu a zaměřila se také na sbírkové předměty v České republice, uložené v Moravském zemském muzeu v Etnografickém ústavu v Brně, v Etnologickém ústavu AVČR, v Muzeu Jana Ámose Komenského v Uherském Brodě a v Muzeu Bojkovska; ze Slovenské republiky, kromě terénních výzkumů a rozhovorů s místními obyvateli jsem studovala materiál v knihovně Michala Rešetky v Trenčíně, v Trenčianském muzeu a ve sbírkách Ústředí lidové umělecké výroby v Bratislavě. Cesta k určení cíle byla však složitější. Nejprve jsem se rozhodla pro výzkum obcí slovenských sousedů, kteří se nejvíce podobají oděvem moravským Kopaničářům. Proto jsem se rozhodla udělat výzkum mimo Hornou Súču a Novou Bošácu také v Omšení u Trenčína a ve vzdálených Čičmanech, kde na první pohled vidíme společné znaky v oděvu, jak ve výzdobě, tak ve střihu i použitém materiálu. Po dokončení výzkumu těchto obcí jsem si však uvědomila, že lidový oděv se společnými znaky bychom našli po celém Karpatském oblouku - tedy i na Horňácku, Valašsku, v Kysucích a dále. V této oblasti se mísily archaické prvky oděvu horských oblastí s mladšími oděvními prvky z povodí řeky Moravy i z části západního Slovenska, kde jsou geografické podmínky obdobné jako v níže položených obcích. Velký podíl na tomto míšení prvků má existence národnostní a politické hranice, která však nikdy nebyla neprodyšná: umožňovala nejen vzájemný styk obyvatelstva z moravské i slovenské strany, a to jak individuální migrace, tak i početnější kolonizace. Např. od 14.–17. století docházelo k valašské kolonizaci a v 17. století přicházeli vystěhovalci z Moravy do okolí Myjavy a Trenčína a naopak. K pohybu obyvatelstva přispívaly i vzájemné sňatky, cesty na trhy a poutě. Tímto způsobem docházelo k oboustrannému ovlivňování lidové kultury na moravské i slovenské straně hranice, které v některých oblastech způsobu života směřovalo až ke kulturní jednotě. Vzájemný styk moravského a slovenského obyvatelstva neumožňoval jen šíření lokálních zvláštností mezi jednotlivými lokalitami dané oblasti (z jedné lokality do ostatních a obráceně), ale i z jedné strany hranice na druhou. Byl zároveň prostředníkem vzdálenějších vlivů, z nichž některé jsou evidentní, jiné je možno
70
jen tušit.118 Proto jsem se rozhodla nejprve pro výzkum obcí geograficky sousedících. Zároveň jsem sledovala i to, z jakých důvodů se některé oděvní součástky naopak výrazně odlišují. Při podrobnější analýze materiálu, výzdoby a především střihu jsem však došla k názoru, že oděvní součástky z těchto obcí mají většinu prvků společných. Podle ikonografických materiálů má lidový oděv zkoumané oblasti v první polovině 19. století výrazně jednotný charakter. K větší diferenciaci v oblasti jihovýchodní Moravy došlo na sklonku 18. a v průběhu 19. století.119 Stejně tak tomu bylo i ve zkoumané oblasti. Jak ukazují ikonografické materiály, diferenciace lidového oděvu zde začala v druhé polovině 19. století. S rozvojem průmyslu, vzhledem k většímu množství levnějšího a snadno dostupného textilního materiálu, se v oděvu jednotlivé subregiony začaly od sebe výrazněji odlišovat. Předpokládáme, že změny nejdříve nastaly v obci Drietoma. Nejspíše to bylo z důvodu polohy obce, ležící pouhých 6 km od města Trenčín. V něm se rozvíjel textilní průmysl, který obyvatelům poskytoval i možnost práce. Dokazuje nám to i současná podoba lidového oděvu, jenž prošel největší změnou použitého materiálu. Nejvíce to lze vidět na ženském rubáči (ve smyslu sukně přišité k živůtku): sukně je ušita z modrotiskového plátna a živůtek už z brokátu. Při zodpovězení výzkumné otázky, zda můžeme tradiční oděv ve zkoumané oblasti považovat za jeden regionální typ, můžeme na základě ikonografických dokladů konstatovat, že oděv do první poloviny 19. století se shodoval ve střihu i materiálu. Z malého množství zachovalých dokladů nemůžeme posuzovat výzdobu oděvu. Ve zkoumaných lokalitách lze lidový oděv tedy považovat za jeden regionální typ. Od poloviny 19. století do poloviny 20. století, kdy byl lidový oděv v této oblasti nahrazován konfekčním, se ve zkoumané oblasti začal od sebe více odlišovat, diferencovat, hlavně v použitém materiálu a výzdobě, ojediněle ve střihu - ženské rukávce. Tím vznikly jednotlivé varianty lidového oděvu, které známe ze současnosti. Do budoucna by bylo dobré pokračovat v úvaze o jednom regionálním typu oděvu, který zabíral daleko větší území, rozprostírající se od Horňácka přes Moravské Kopanice až na Jižní Valašsko, ze slovenské strany pak celé Střední Považí, Kysuce a možná i dál. Richard Jeřábek napsal, že styk dvou etnik na východní hranici Moravy zprostředkovával i vzdálenější kulturní vlivy. Z oblasti Karpat je možno sledovat vlivy východokarpatské, 118
JEŘÁBEK, Richard: The Oldest Documentary Evidence of Folk Textile Art from the Region of the White Carpathians. Sborník prací filosofické fakulty brněnské university XV, 1966, řada uměnovědná, F 10, s. 83– 90. Český text, strojopis s. 12. 119 JEŘÁBEK, Richard: The Oldest Documentary Evidence of Folk Textile Art from the Region of the White Carpathians. c. d. Citováno z českého textu, strojopis s. 16.
71
jejichž původ bychom měli hledat v oblastech osídlených polským, rumunským a ukrajinským etnikem. Dokazují nám to jednak kompoziční principy, tak i motivy nejstarších typů výšivek.120
120
JEŘÁBEK, Richard: The Oldest Documentary Evidence of Folk Textile Art from the Region of the White Carpathians. c. d. Citováno z českého textu, strojopis s 13-14.
72
10. Soupis literatury a pramenů A. Literatura ADAMICOVÁ, Božena: Ľudový textil a odev v Moravskom Lieskovom. Bratislava: 2000, 86 s. BARAN, Ladislav: Staré formy plstěné lidové obuvi v karpatské oblasti Československa. In: Československá ethnografie 4, 1956, s. 179-200. BARTOŠ, František: Lid a národ. Sebrané rozpravy národopisné a literátní. Sv. 2, Velké Meziříčí: 1885, 244 s. BEŇUŠKOVÁ, Zuzana a kol.: Tradičná kultura regionov Slovenska. Prehľad charakteristických znakov. 1. Vydání. Bratislava: Veda 1998, 262 s. BERÁNKOVÁ, Helena: Josef Šíma (1859–1929) kreslíř a fotograf. Brno: Moravské zemské muzeum, 2009, 71 s. BLAŽEJOVÁ, Erika: Drietoma 1244–1994. Trenčín: Vydal Obecný úrad v Drietome v spolupráci s Regionálnym kultúrnym strediskom v Trenčíne 1994, 89 s. BOGATYREV, Petr: Funkcie kroja na Moravskom Slovensku. Martin: Matica Slovenská, 1937, 76 s. BROUČEK, Stanislav – JEŘÁBEK, Richard, (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Svazek 1., 2. a 3. Praha – Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2007. ČAJOVÁ, Júlia: História farnosti Horná Súča. Skalka nad Váhom: Delta 2004, 145 s. Československá vlastivěda. 3. díl. Lidová kultura. Praha: Orbis 1968, 784 s. ČERNÍK, Josef: Zpěvy moravských Kopaničárů. Uherský Brod: 1902, 72 s. DROBNÁ, Elena - Žákovic, Miroslav:Moravské Lieskové 1398-1998. 1. vydání. Moravské Lieskové: Obecný úrad 1998, 232 s. Encyklopédia ľudovej kultúry Slovenska. I., Bratislava: 1995. Encyklopédia ľudovej kultúry Slovenska. II., Bratislava: 1995. Etnografický atlas Slovenska. 1. Bratislava: Slovenská akadémia vied, 1990. 123 s. FROLEC, Václav – HOLÝ, Dušan – JEŘÁBEK, Richard (eds.): Horňácko. Brno: Blok 1966, 611 s.
73
GABRHELOVÁ, Terézia: Tradiční textilní techniky v oblasti Moravských Kopanic. Bakalářská diplomová práce. Brno: Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity 2009, 56 s. HABARTOVÁ, Romana (ed.): Na paletě krojů. Slovácké slavnosti vína a otevřených památek Uherské Hradiště. Uherské Hradiště: Nadace Děti-kultura-sport, 2010, 379 s. HOLÉCZYOVÁ, Elena: Ľudový odev v Moravskom Lieskovom a na okolí. Slovenský Národopis 22, 1974, s. 46–75. HOLUBY, Josef, Ľudovít: Obnovení starodávného dívčího kroje v Bošácké dolině na Slovensku. Český lid 3, 1894, str. 157–160. HOLUBY, Josef, Ľudovít: Všeličo z Bošáckej doliny. Slovenské Pohľady 26, 1906, s 577– 601. HÚSEK, Jan: Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem. Praha: 1932, 378 s. CHALUPECKÝ, Václav: Staré Slovensko. Bratislava: Vydává filosofická fakulta University Komenského z podpory ministerstva školství a národní osvěty. 1923, 423 s. CHLEBANA, Milan – KARLÍK, Jozef – FOJTÍK, Juraj: Horná Súča. Prievidza: Vydal Obecný úrad Horná Súča 1993, 42 s. CHLEBANA, Milan: Stredne Považie a Kysuce. In: BEŇUŠKOVÁ, Zuzana a kol.: Tradičná kultura regionov Slovenska. Prehľad charakteristických znakov. Bratislava: Veda 1988, s. 89–102. CHOTEK, Karel: Lidová kultura a kroje v Československu. Praha: 1937, 65 s. JANČÁŘ, Josef: Materiální kultura Moravských Kopanic. Diplomová práce. Brno 1958, 110 s. JANČÁŘ, Josef a kol: Vlastivěda moravská. Lidová kultura na Moravě. Strážnice – Brno: Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně 2000, 373 s. JELÍNEK, P. J. N.: Kroj Slováků-Kopaničářů na panství Světlovském roku 1833. Časopis moravského muzea zemského 9, 1909, s. 1–10. JEŘÁBEK, Richard: The Oldest Documentary Evidence of Folk Textile Art from the Region of the White Carpathians. In: Sborník prací filosofické fakulty brněnské university XV, 1966, řada uměnovědná, F 10, s. 83–90, obr. 33–43 v příl. JEŘÁBEK, Richard: Moravské Slovensko a Moravští Slováci. In: BROUČEK, Stanislav – JEŘÁBEK, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha – Brno: Etlnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity 2007, s. 578–580.
74
JEŘÁBKOVÁ, Alena – JEŘÁBEK, Richard: Moravské lidové kroje v grafickém díle V. G. Kiningera z počátku 19. století. Folia Ethnographica 32, 1998, s. 45–55. JEŘÁBKOVÁ, Alena: Typy mužských pokrývek hlavy na Valašsku, jejich lidové názvy a návrh odborné terminologie. Věstník Národopisné společnosti československé při ČSAV a Slovenské národopisné společnosti při SAV 3–4, 1965, s. 15–30. JEŘÁBKOVÁ, Alena: Delimitace regionálních typů lidového oděvu na rozhraní Valašska a Moravského Slovenska. Slovácko 10–11, 1968–1969, s. 5–26. JEŘÁBKOVÁ, Alena. Lidový oděv. In: BROUČEK, Stanislav – JEŘÁBEK, Richard, (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Věcná část A– N. Svazek 2. Praha: Mladá fronta 2007, s. 498–500. KLIMKO, Jozef: Vývoj územia Slovenska a utváranie jeho hraníc. 1. vydanie. Bratislava: Obzor 1980, 154 s. Mapové prílohy a sprievodny text vypracoval Juraj Žudel. KLVAŇA, Josef: Lidové kroje na moravském Slovensku. In: Moravské Slovensko. Svazek 1. V Praze: nákladem Národopisného musea českoslovanského 1918, 399 s., II. vydání 1922. KOČÍ, Bedřich: Obrázky k národním krojům. Sešit 3. Kroj 8. – hrozenkovský. [1928]. KOULA, Jan: O kroji lidu slovenského. Český lid 6, 1892, s. 25–26. KOVAČEVIČOVÁ, Soňa: Vývin slovenského ľudového odevu. Příloha k publikácii: J. MARKOV: Slovenský ľudový odev v minulosti. Bratislava: 1956, 19 s. KRAVARČÍK, Pavel: Ľudové tradície, piesne a tance z Novej Bošáce. Nová Bošáca 2010, 232 s. KRETZ, František: Krojová mapa Slovenska.Věstník národopisného musea v Uherském Hradišti I, 1915. MANN, Arne, B.: Migrácia obyvateľstva ako jeden z determinantov zmien v ľudovom odeve. In: Národopisné informácie, 1983, č. 1. s. 103–160. MARKOV, Josef: Slovenský ľudový odev v minulosti. Materiály k dejinám slovenského ľudového odevu. Bratislava: Slovenské vydavatelstvo krásnéj literatury 1955, 69 s., 183 obr. MARKOVÁ, Ema: Po stopách krosienok. Slovenský národopis 5, 1957, č. 1, s. 47–85. NEKUDA, Vladimír (ed.): Vlastivěda Moravská. Uherskohradišťsko. Svazek 63. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci se Slováckým muzeem v Uherském Hradišti 1982, 847 s. NIEDERLE, Lubor: Moravské Slovensko. In: Národopis lidu československého I., Praha: 1918.
75
NIEDERLE, Lubor: Moravské Slovensko II. In: Národopis lidu českoslovanského I., Praha: 1922. NOSÁĽOVÁ, Viera: Slovenský ľudový odev. Martin: Osveta 1983, 218 s. OKTAVEC, František (red.): Slovenský ľudový textil. Tkaniny, výšivky, čipky, kroje. 1. Vydání. Martin: Osveta 1957, 153 s. PAUER, Marián: Marie Zavadilová – Svietim si vlastným svetlom. Bratislava: FO ART, 2001, 111s. PODOLÁK, Ján: Jozef Ľudovít Holuby – Národopisné práce. Zemianske Podhradí: Obecné zastupitelstvo 1993, 543 s. (Podle vydání Bratislava: SAV 1958.) PODOLÁK, Ján (ed.): Dolná Súča: vlastivedná monografia obce. Dolná Súča: Obec Dolná Súča 2011, 411s. PRANDA, Adam: Podomní obchod. In: Československá vlastivěda. Díl III. Lidová kultura. Praha: Orbis 1968, s. 423–425. SNÁŠIL, Robert: Změny sídlištní sítě a jejich příčiny v 10–19. století. In: NEKUDA, Vladimír (ed.): Vlastivěda Moravská. Uherskohradišťsko. Svazek 63. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci se Slováckým muzeem v Uherském Hradišti 1982, s. 181–218. STAŇKOVÁ, Jitka: Tradiční textilní techniky. Praha: ÚVKVČ 1973, 16 s. STRÁNSKÁ, Drahomíra: Lidové kroje v Československu. Čechy, díl 1., Praha: [1949], 277 s. ŠIŠMIŠ, Milan: Trenčín. Vlastivedná monografia I. Bratislava : Alfa 1993, 382 s. ŠIŠMIŠ, Milan: Trenčín. Vlastivedná monografia II. 1. vydání. Bratislava : Alfa-press 1997, 310 s. ŠTARHA, Ivan – ZEMEK, Metoděj: Od osvobození do současnosti. In: NEKUDA, Vladimír (ed.): Vlastivěda Moravská. Uherskohradišťsko. Svazek 63. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci se Slováckým muzeem v Uherském Hradišti 1982, s. 307–323. ŠTIKA, Jaroslav: Salašnické ustájování dobytka a košárování na moravskoslovenském pomezí.Český lid 45, 1958, č. 2, s. 64–74. ŠTIKA, Jaroslav: Valaši a Valašsko – O původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších. 2 vydání. Rožnov pod Radhoštěm: 2009, 237 s. ŠVECOVÁ, Soňa: Kopanicové sídla a dedina. Národopisná štúdia o spoločenských vzťahoch medzi obyvateľmi jednej slovenskej obce. Praha: Univerzita Karlova 1975, 152 s.
76
VÁCLAVÍK, Antonín: Luhačovské Zálesí: příspěvky v národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost 1930, 672 s. VÁCLAVÍK, Antonín: Volkskunst und Gewebe: Stickereien des tschechischen Volkes. Praha: Artia 1956, 52 s. VAVRÍK, Bartolomej a kol.: Biele Karpaty – Turistický sprievodca ČSSR. Bratislava: Šport slovenské telovýchovné vydavateľstvo 1988, 312 s., 1 mapa. VOŠTOVÁ, Irena a kol.: Václavík, Antonín – Textil v lidové tvorbě. Lidové umělecké textilie v Čechách a na Moravě. Textile Folk Art. 2. doplněné vydání. Luhačovice: Atelier IM 2009, 383 s. VYDRA, Jozef: Ľudová modrotlač na Slovensku. Bratislava: Tvar 1954, 73 s., obrazová příloha. ZASTÁVKOVÁ, Jaroslava: Technologie stehů lidové výšivky. Technologie lidové výroby 5. Ústředí lidové umělecké výroby. Praha: SNTL 1981, 148 s. ŽUDEL, Juraj: Stolice na Slovensku. 1. vydání. Bratislava: Obzor 1984, 200s.
B. Prameny Kronika obce Starý Hrozenkov. 1926 – 1949. Rukopisná kronika. Uloženo v okresním archivu v Uherském Hradišti. Kronika obce Starý Hrozenkov. Opisy písemných pramenů. Uloženo v okresním archivu v Uhrerském Hradišti. Kronika obce Drietoma od roku 1970. Uloženo na Obecním úřadu v Drietome. STATISTIKY – Štatistická ročenka okresu Trenčín (1974) – Okresné oddelenie Slovenského štatistického úradu v Trenčíne. ZAJONC, Juraj: Prameny vlákna. 2011, rukopis. Moravské zemské muzeum – Etnografický ústav v Brně: sbírky textilu a fotodokumentace z Moravských Kopanic a Bošáce. Etnologický ústav AVČR: fotodokumentace z Moravských Kopanic. Muzeum Jana Ámose Komenského v Uherském Brodě: sbírky textilu a fotodokumentace z Moravských Kopanic. • BENEŠ, Josef: Dokumentace kopaničářského kroje. 1953, rukopis, (uloženo v MJÁK v Uherském Brodě). Muzeum Bojkovska: sbírky textilu z Moravských Kopanic.
77
Trenčianské muzeum: sbírky textilu a fodtodokumentace obcí Horná Súča, Drietoma a Bošáca. Ústředí lidové umělecké výroby v Bratislavě: fotodokumentace a kresby oděvních součástek z Horné Súče. • MADARÁSZOVÁ, Otília: Výskum ľudového odevu v Hornej Súči a na okolí. 1965 – strojopis, (uloženo v ÚLUV v Bratislavě).
C. Internetové zdroje Informační středisko pro rozvoj Moravských Kopanic [cit. 2011-06-12]. Dostupné z: http://iskopanice.cz/ Internetové stránky obce Starý Hrozenkov[cit. 2011-03-12]. Dostupné z: http://staryhrozenkov.cz/ Internetové stránky obce Vápenice [cit. 2011-03-15]. Dostupné z: http://vapenice.cz/ Internetové stránky obce Vyškovec [cit. 2011-03-15]. Dostupné z: http://vyskovec.cz/ Internetové stránky obce Žítková [cit. 2011-03-15]. Dostupné z: http://zitkova.cz/ Internetové stránky obce Lopeník [cit. 2011-03-15]. Dostupné z: http://obec-lopenik.cz/ Internetové stránky Trenčianského samosprávného kraja[cit. 2011-06-12]. Dostupné z: http://tsk.sk/sk/trenciansky-samospravny-kraj.html Internetové stránky obce Nová Bošáca [cit. 2011-06-12]. Dostupné z: http://novabosaca.sk/ Internetové stránky obce Drietoma[cit. 2011-06-12]. Dostupné z: http://obec.drietoma.sk/ Internetové stránky obce Horná Súča[cit. 2011-06-12]. Dostupné z: http://hornasuca.sk/ Internetové stránky obce Moravské Lieskové [cit. 2011-06-12]. Dostupné z: http://moravskelieskove.sk/ Pohlednice z Trenčinskej župy [cit. 2011-08-17]. Dostupné z: http://facebook.com/photo.php?fbid=191967804206367&set=a.156536004416214. 38473.130091080394040&type=3&theater Mapa hradů v Trenčanskej stolici [cit. 2011-08-17]. Dostupné z: http://lednica.eu.skindex.phppage=historia Mapa Trenčianský kraj [cit. 2011-08-17]. Dostupné z: http://galeriaslovakia.skshow.phptyp=kraj&id2=TNK
78
11. Seznam respondentů: A. Moravské Kopanice Gabrhel, Ladislav, nar. 1950 (Starý Hrozenkov čp. 87) Fojtíková, Anežka, nar. 1936 (Starý Hrozenkov čp. 235) Křížková, Eliška, nar. 1945 (Starý Hrozenkov čp. 185) Hamadová, Gabriela, nar. 1968 (Starý Hrozenkov čp. 298)
B. Horná Súča Mgr. Čajová Júlia, nar. 1947 (Horná Súča čp. 100) Malýchová Mária, nar. 1938 ( Vlčí vrch121 čp. 724) Nápoká Magda, nar. 1948 (Včí vrch čp. 1043)
C. Drietoma Hlístová Anna, nar. 1946 (Drietoma čp. 20) Hoštáková Anna, nar. 1954 (kulturní referentka) Gurišová Anna, nar. 1936 (Drietoma čp. 2) Sokolovičová Anna, nar. 1930 (Drietoma čp. 3) Vaňová Anna, nar. 1931 (Drietoma 32)
D. Nová Bošáca Mihalová Anna, nar. 1938 (Nová Bošáca čp. 212) Ridzá Marta, nar. 1948 (Nová Bošáca čp. 164)
E. Moravské Lieskové Štefániková Anna, nar. 1950 (Moravské Lieskové čp. 74)
121
část obce Horná Súča
79
12. Seznam tabulek Tabulka č. 1 Počet obyvatel v oblasti Moravských Kopanic...........................................7-8
Tabulka č. 2 Počet obyvatel v okrese Trenčín – z vytipovaných obcí.........................14-15
80
13. Summary The diploma thesis topic “The specification of regional types of the folk costume in the part of Moravian-Slovak border (Moravské Kopanice and Slovak village Horná Súča, Drietoma, Nová Bošáca, Moravské Lieskové) “is dealing with the relationship between folk costume in the village of Moravské Kopanice and in Horná Súča, Drietoma, Nová Bošáca and in Moravské Lieskové in the Middle of Považí. On the first sight the traditional costume from part of Moravské Kopanice is different from the folk costume of Slovacko and all Moravia. The most similar elements we can find in our Slovak neighbors. It was the reason why I decided to conduct a research of the costume in Moravské Kopanice and the closest villages in the Slovak Republic namely in Horná Súča, Drietoma, Nová Bošáca and Moravské Lieskové. The object of my thesis is the folk costume of all inhabitants (male and female) in above mentioned parts. I consider the predisposition, that the traditional costume of neighboring villages had on the basis of natural conditions (all belong to Bile Karpaty) similar traits of the traditional culture and the way of life more common than different characters. And this all regardless the fact that Moravské Kopanice and to it close villages in the Middle Považí from historical point of view belonged to two states. My researching question I have been asking is: Is it possible that the traditional costume is considered as a one regional type? For deeper understanding of the problem I used iconographic materials, written sources and specific literature. As well as I went through archives materials and collection from the Czech and Slovak Republic. The work is divided into seven chapters. In first two chapters I describe the administrative structure, that means Moravské Kopanice and Middle Považí and the rest I describe according to the sub region created on basis of the dress patterns and types. The first chapter is a short historical probe for classification of localities (ethnographic regions) which allows understanding the cultural and historical connections. The second chapter is dedicated to the first iconographic proves, documents, written sources and specific literature about the appearance of the folk costume in those particular villages. In another chapter I look form the point of specific trait for each part and localities which were stated on the basis of ethnologic findings. Those parts I stated for my thesis as followed: Moravské Kopanice, Horná Súča, Drietoma, Moravské Lieskové a Nová Bošáca. The third chapter represents all the scale of clothing accessories of the female and male costume in the exploring regions. I do not take into account the children costume because without any
81
differences in those parts all children from 4 to 6 were wearing the same costume without differences in female or male. Next three chapters are about the analysis of the clothing accessories, from the view of material, decoration and cut. In the last, eight, chapter I compare mainly the cuts of the clothing accessories of the female and male costume in those particular region when we consider the difference and I point the similarity and difference of each attributes. When answering the question if it is possible to consider the traditional costume in the particular area to one regional type, we can on base of iconographic documents and analysis of each costume parts of male and female costume state that the costume until the first half of 19th century was corresponding in cut and material. From the small amount of usable documents we cannot evaluate the decoration of the costume. In researching localities we can consider the folk costume to be one regional type. From the half of the 19th century to the half of 20th century when the folk costume was replaced by confectioned one, in that particular area became to be more different mainly in the material and decortion, sometimes in the female cut- the female sleeves. This way could become variety of the folk costumes we know from the present. In the future it would be good to continue with the thought of one regional type of costume which could be on vast area, beginning in Hornacko to Moravské Kopanice and to south Valassko, from the Slovak part all the middle Považí, Kysuce and maybe further.
82
14. Soupis příloh Obr. č. 1: Značená mapa výzkumu. Převzato z: VAVRÍK, Bartolomej a kol.: Biele Karpaty – Turistický sprievodca ČSSR. Bratislava: Šport slovenské telovýchovné vydavateľstvo 1988, příloha. Obr. č. 2: Mapa Moravských Kopanic. Převzato z: Prospekt - Moravské Kopanice. Středisko pro rozvoj Moravských Kopanic, 2000. Obr. č. 3: Trenčianský kraj s vyznačenými okresy. Převzato z: http://www.galeriaslovakia. sk/show.php? Typ=kraj&id2= TNK. Obr. č. 4 : Hrady v Trenčianské stolici. Převzato z: www.lednica.eu.sk/index.php?page=hi storia. Obr. č. 5: Postup valašské kolonizace: Převzato z: ŠTIKA, Jaroslav: Valaši a Valašsko – O původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších. Rožnov pod Radhoštěm: 2009, mapová příloha. Obr. č. 6: Valašská kolonizace. Převzato z: Postup valašské kolonizace: Převzato z: ŠTIKA, Jaroslav: Valaši a Valašsko – O původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších. Rožnov pod Radhoštěm: 2009, mapová příloha. Obr. č. 7-8: Kopaničár a Kopaničárka ze slovensko-moravského pohraničí, kolorovaná rytina V. G. Kiningera z r. 1802. Převzato z: MARKOV, Josef: Slovenský ľudový odev v minulosti. Bratislava: Slovenské vydavatelstvo krásnéj literatury 1955, obr. č. 77 a 78. Obr. č. 9-10: Francka Vaculíková a Martin Michalec v pracovním oděvu (Moravské Kopanice). Moravské zemské muzeum, inv. č. FA 2957. Foto Josef Šíma, 1887. Obr. č. 11: Dorka ze Žítkové v pracovním oděvu (Moravské Kopanice). Moravské zemské muzeum, inv. č. FA 2473. Foto Josef Šíma, 1889. Obr. č. 12: Sváteční oděv – svatebčané ve Starém Hrozenkově (Moravské Kopanice). Etnologický ústav AV ČR, inv. č. 8631. Foto Karel Chotek, poč. 20. století. Obr. č. 13: Chlapec od Trenčína z r. 1814 (neznámý autor). Převzato z: MARKOV, Josef: Slovenský ľudový odev v minulosti. Bratislava: Slovenské vydavatelstvo krásnéj literatury 1955, obr. č. 46. Obr. č. 14-15: Pod Trenčianským hradom, rytiny podle G. E. Heringa. Převzato z: MARKOV, Josef: Slovenský ľudový odev v minulosti. Bratislava: Slovenské vydavatelstvo krásnéj literatury 1955, obr. č. 68 (z r.1838) a obr. č. 62 (z r. 1835) Obr. č. 16: Ľud z Trenčianskej (Adamovské – Kochanovce), kolorovaná rytina z r. 1839 od neznámého autora. Převzato z: MARKOV, Josef: Slovenský ľudový odev v minulosti. Bratislava: Slovenské vydavatelstvo krásnéj literatury 1955, obr. č. 120.
83
Obr. č. 17: Muž a žena z okolí Trenčína, akvarel Petra Bohúňe z pol. 19. století. Převzato z: MARKOV, Josef: Slovenský ľudový odev v minulosti. Bratislava: Slovenské vydavatelstvo krásnéj literatury 1955, obr. č. 178. Obr. č. 18: Studie lid. Oděvu z Trenčianskej, Josef Mánes (pol. 19. století). Převzato z: MARKOV, Josef: Slovenský ľudový odev v minulosti. c. d., obr. č. 159. Obr. č. 19: Lidový oděv z Trenčianskej, kolorovaná rytina z roku 1857. Převzato z: MARKOV, Josef: Slovenský ľudový odev v minulosti. c. d., obr. č. 130. Obr. č. 20-21: Lidový oděv z Bošáce od Jozefa Ľudovíta Holubyho (konec 19. stol.). Převzato z: PODOLÁK, Ján: Jozef Ľudovít Holuby – Národopisné práce. Zemianske Podhradí: Obecné zastupitelstvo 1993, obr. č. 7 a 5. Obr. č. 22: Anna Kochanka (žena v pracovním a děvče ve svátečním oděvu), Bošáca. Moravské zemské muzeum, inv. č. FA 2518. Foto Josef Šíma, 1887. Obr. č. 23: Tři muži a děvče v lieskovském oděvu, Bošáca – Uhry. Moravské zemské muzeum, inv. č. FA 2521. Foto Josef Šíma, 1887. Obr. č. 24: Pohlednice z Trenčianskej župy (poč. 20. stol.). Převzato z: www.facebook.co m/photo.php? fbid=191967804206367. Obr. č. 25-26: Lidový oděv z Drietomy (přibližně 20. léta 20. století). Trenčianské muzeum. Obr. č. 27-28: Lidový oděv z Horné Súče. Obr. č. 27 – 30. léta 20. století. Obr. č. 28 – 50. léta 20. století. Osobní vlastnictví Čajová Júlia (Horná Súča). Obr. č. 29-30: Domácí sukna a kupovaná barvená sukna (Horná Súča). ÚLUV Bratislava, inv. č. 7574, získaný materiál z r. 1951. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 31-32: Modré plátno používané na zástěry a modrotiskové plátno na rubáče (Horná Súča). ÚLUV Bratislava, inv. č. 7394 a inv. č. 7393. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 33: Vzorky kartounové látky (Horná Súča). ÚLUV Bratislava, inv. č. 7591. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 34: Umělý hedváb a bavlna – materiál používaný na zástěry (Horná Súča). ÚLUV Bratislava, inv. č. 7395. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 35: Červený brokát, který se používá na živůtky rubáčů v Drietome (Drietoma). Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 36: Velký modrotiskový šátek z bavlněného plátna (Horná Súča). ÚLUV Bratislava, inv. č. 7397. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 37: Kašmírový šátek (Horná Súča). Osobní vlastnictví Čajová, Júlia. Foto Terézia Gabrhelová, 2011.
84
Obr. č. 38: Tzv. Turecký šátek (Starý Hrozenkov). Osobní vlastnictní Gabrhelová, Terézia. Foto Terézia Gabrhelová. Obr. č. 39-40: Střih mužské košile a plátěných gatí. ÚLUV Bratislava, inv. č. 7442 a inv. č. 7443. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 41-42: Střih mužských nohavic a vesty. Převzato z: NOSÁĽOVÁ, Viera: Slovenský ľudový odev. Martin: Osveta 1983, obr. č. 3b a 6. Obr. č. 43-44: Střih haleny a kabaně. ÚLUV Bratislava, inv. č. 7445 a inv. č. 7444. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 45-46: Střih rubáče (spodnice) a ženských rukávců příramkového střihu. Převzato z: NOSÁĽOVÁ, Viera: Slovenský ľudový odev. Martin: Osveta 1983, obr. č. 1a, č. 2. Obr. č. 47-48: Střih ženských rukávců – raglánového střihu a plátěného rubáče. ÚLUV Bratislava, inv. č. 7433 a inv. č. 7434. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 49-50: Střih soukenného rubáče a modrotiskového. ÚLUV Bratislava, inv. č. 7435 a inv. č. 7436. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 51-52: Střih zadní sukně (Moravské Lieskové) a ženských pásů. Převzato z: NOSÁĽOVÁ, Viera: Slovenský ľudový odev. Martin: Osveta 1983, obr. č. 4 a č. 9. Obr. č. 53-54: Střih zástěry (všechny oblasti) a plachty (Horná Súča, Moravské Kopanice, Moravské Lieskové). ÚLUV Bratislava, inv. č. 7437 a inv. č. 7440. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 55-56: Výšivky lidového oděvu Moravských Kopanic. Osobní vlastnictví Gabrhelová Terézia. Foto Terézia Gabrhelová, 2010. Obr. č. 57-58: Výšivky lidového oděvu v Horné Súči. ÚLUV Bratislava, inv. č. 7383 a inv. č. 7384. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 59: Výšivka – ženského límečku k rukávcům (Horná Súča). Osobní vlastnictví Čajová, Júlia. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 60-61: Výšivka u mužské košile a ženských rukávců (Drietoma). Osobní vlastnictví paní Gurišové a Hlístové. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 62-64: Obr. č. 62 a 64 výšivka na konci rukávu u mužské košile. Obr. č. 63 ukončení ženských rukávců výšivkou (Drietoma). Osobní vlastnictví paní Hlístové a Gurišové. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 65-66: Výšivka na staré konopné mužské košili a výšivka na příramcích ženských rukávců (Nová Bošáca). Osobní vlastnictví paní Mihalové. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 67: Výšivka tzv. forma na zadní sukni (Moravské Lieskové). Osobní vlastnictví paní Štefánikové. Foto Terézia Gabrhelová, 2011.
85
Obr. č 68-69: Výšivky na lieskovské zástěře – tzv. pera. Č. 68 osobní vlastnictví paní Mihalové z Bošáce a č. 69 paní Štefánikové z Moravského Lieskového. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 70-71: Ukončení rukávu na kabani z Horné Súče. Trenčianské muzeum, inv. č. E 5172. Ukončení rukávu na kabani z Moravského Lieskového. Osobní vlastnictví paní Štefánikové. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 72: Mužská košile ze Starého Hrozenkova. Osobní vlastnictví Ladislava Gabrhela. Foto Pavel Gabrhel, 2011 Obr. č. 73: Mužská košile z Horné Súče. Vlastnictví – Obecní úřad Horná Súča. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 74: Mužská košile z Drietomy. Osobní vlastnictví paní Hlístové. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 75-76: Mužská košile z Moravského Lieskového a Bošáce. Osobní vlastnictví paní Štefánikové. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 77-78: Plátěné gatě. Obr. č. 77 gatě z Horné Súči. ÚLUV Bratislava, inv. č. 14435. Foto z negativu Gabrhelová Terézia, 2011. Obr. č. 78 gatě z Nové Bošáce. Osobní vlastnictví paní Mihalové. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 79-80: Soukenné nohavice. Obr. č. 79 – tmavěmodré nohavice ze Starého Hrozenkova. Osobní vlastnictví Ladislava Gabrhela. Foto Pavel Gabrhel, 2011. Obr. č 80 – světlé nohavice z Horné Súči. ÚLUV Bratislava, inv. č. 14436. Foto z negativu Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 80-81: Soukenné nohavice. Obr. č. 80 nohavice z Drietomy. Osobní vlastnictví paní Hlístové. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 81 světlemodré soukenné nohavice z Moravského Lieskového. Osobní vlastnictví paní Štefánikové. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 82-83: Mužská soukenná vesta ze Starého Hrozenkova (Moravské Kopanice). Osobní vlastnictví Ladislava Gabrhela. Foto Pavel Gabrhel, 2011. Obr. č. 84-85: Dva typy mužské soukenné vesty z Horné Súče. Obr. č. 84 – Trenčianské muzeum, inv. č. E 291. Foto Terézia Gabrhelová. Obr. č. 85 – osobní vlastnictví paní Nápoké. Foto T. Gabrhelová, 2011. Obr. č. 86: Mužský lajblík z Drietomy. Osobní vlastnictví paní Gurišové. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 87: Mužský lajblík z Moravského Lieskového. Kunovice u Uherského Hradiště – hody 2011. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 88-89: Obr. č. 88 mužská halena ze Starého Hrozenkova. Muzeum Bojkovska, inv. EB 654. Obr. č. 89 kožich z Bošáce. Trenčanské muzeum (neevidováno). Foto Terézia Gabrhelová, 2011.
86
Obr. č. 90: Mužská kabanice z Horné Súče. Trenčianské muzeum, inv. č. E 5172. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 91-92: Súčanské papuče. Obr. č. 91 – súčanské papuče (Horná Súča). Trenčianské muzeum, inv. č. E 301. Foto Terézia Gabrhelová. Obr. č. 92 – súčanské papuče (Starý Hrozenkov). Osobní vlastnictví Ladislava Gabrhela. Foto Terézia Gabrhelová, 2009. Obr. č. 93-94: Spodnice (rubáče). Obr. č. 93 spodnice z Horné Súče. Osobní vlastnictví paní Nápoká. Obr. č. 94 rubáč z Nové Bošáce. Osobní vlastnictví paní Mihalové. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 95-96: Leknice ze Starého Hrozenkova. Muzeum Bojkovska, inv. č. EB 670. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 97-98: Rubáč (ve smyslu živůtku přišitého k sukni) z Horné Súče. ÚLUV Bratislava, inv. č. 32582 a č.14500. Foto z negativu Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 99-100: Soukenné rubáče z Horné Súče. Obr. č. 99 – celý soukenný rubáč. ÚLUV Bratislava, inv. č. 14513. Foto Terézia Gabrhelová z negativu, 2011. Obr. č. 100. Trenčianské muzeum, inv. č. E 4768. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 101-102: Obr. č. 101 - starší varianta rubáče s modrotiskovou sukní a přišitým soukenným živůtkem (Horná Súča). Trenčianské muzeum, inv. č. E 208. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 102 – Nejnovější varianta rubáče (Drietoma). Osobní vlastnictví paní Gurišové. Foto Terézia Gabrhelová Obr. č. 103-104: Zadní sukně z Nové Bošáce a Moravského Lieskového. Osobní vlastnictví paní Mihalové a Štefánikové. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 105: Plátěná zástěra z Moravských Kopanic. Osobní vlastnictví Terézie Gabrhelová. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 106: Plátěná zástěra z Horné Súče. Osobní vlastnictví paní Malýchové. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 107: Zástěra z Horné Súče. Osobní vlastnictví paní Malýchové. Foto Terézia Gabrhelová, 2011 Obr. č. 108-109: Plátěné zástěry. Obr. č. 108 – zástěra z Drietomy. Osobní vlastnictví paní Gurišové. Obr. č. 109 – zástěra z Moravského Lieskového. Osobní vlastnictví paní Štefánikové. Obě fotografie Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 110-111: Ženské opasky. Obr. č. 110 – krosinkovaný pás – sak z Moravských Kopanic. Osobní vlastnictví Terézie Gabrhelová. Obr. č. 111 – původní pás z Horné Súče. ÚLUV Bratislava, inv. č. 7576. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 112: Současná podoba soukenných pásů. Osobní vlastnictví Obecního úřadu v Horné Súči.
87
Obr. č. 113: Plachta – úvodnice (Moravské Kopanice). Muzeum Bojkovska, inv. č. EB 700. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č. 114: Sváteční plachta z Horné Súče. ÚLUV Bratislava, inv. č. 14543. Foto Terézia Gabrhelová z negativu, 2011. Obr. č. 115: Slavnostní plachta z Drietomy. Osobní vlastnicví paní Hlístové. Foto Terézia Gabrhelová, 2011. Obr. č.116: Ženský kožich (Horná Súča). Trenčianské muzeum, inv. č. E6569. Foto Terézia Gabrhelová, 2011.
88
