Člověk ve svém pozemském a kosmickém prostředí Bulletin referátů z konference
1
Úpice 2011 Člověk ve svém pozemském a kosmickém prostředí
Editor: Eva Marková 17. – 19. 5. 2011 2
Bulletin „Člověk ve svém pozemském a kosmickém prostředí“ příspěvky přednesené na konferenci v Úpici ve dnech 17. – 19. 5. 2011 ISBN 978-80-86303-32-1
3
Pořadatelé: Hvězdárna v Úpici ve spolupráci s • Komisí pro otázky životního prostředí AV ČR • Českou astronomickou společností – východočeskou pobočkou v Úpici • Českou astronomickou společností – Sluneční sekcí • Českou bioklimatologickou společností v Praze • Českou lékařskou společností J. E. Purkyně – Spolkem lékařů v Trutnově • Jednotou českých matematiků a fyziků • Městem Úpice
Redakční rada Bulletinu „Člověk ve svém pozemském a kosmickém prostředí“ Předseda: RNDr. Jiří Čech, Ostrava Členové: Dr. Ing. Eugen Král, CSc., VOŠ lesnická Trutnov RNDr. Jan Laštovička, DrSc., ÚFA AV ČR Praha RNDr. Eva Marková, CSc., Hvězdárna v Úpici RNDr. Josef Pýcha, CSc., GFÚ AV ČR Praha Doc. MUDr. Jan Sitar, CSc., Brno RNDr. Jindřich Sýkora, KRNAP Vrchlabí
Všechny příspěvky uvedené v Bulletinu jsou recenzované. Recenzent: RNDr. Ing. Jaroslav Rožnovský, CSc.,
Za věcnou správnost otištěných příspěvků, studií, článků, zpráv apod. odpovídají jejich autoři. Názory autorů ve zveřejněných materiálech se nemusí shodovat s názory a stanovisky redakční rady.
4
Obsah: Dlouhotrvající efekt zajímavé aktivity na Slunci Jan Klimeš ml. a Jan Klimeš st. 21 let úplných zatmění Slunce Marcel Bělík, Eva Marková, Ladislav Křivský Barycentrum - Slunce - sluneční činnost Jiří Čech Doplnění katalogu polárních září pozorovaných v nižších šířkách 1001-1779 Jaroslav Střeštík Předpověď sluneční aktivity ve 24. a 25. cyklu Jaroslav Střeštík, Miroslav Mikulecký Sr. TOPTEC – nové možnosti realizace zakázkové optiky Radek Melich, Vít Lédl, Zbyněk Melich Korekce optických vad astronomických zrcadel Zdeněk Rail, Daniel Jareš, David Tomka, Roman Doleček Emisní spektrální čáry atomů: Profil - rozšíření - pološířka Pavel Oupický Zobrazovací vlastnosti několika historických dalekohledů ze 17. století Zdeněk Rail, Daniel Jareš, David Tomka, Roman Doleček Celosvětový projekt CAWSES-II – Klima a počasí systému Slunce-Země Jan Laštovička Změny tlakových polí v zimní polární dolní stratosféře a sluneční/geomagnetická aktivita Bochníček J., Davídkovová H., Hejda P. a Huth R. Satelitní navigační systémy a ionosféra Boška Josef Modernizace seismologické stanice Úpice v rámci projektu CzechGeo/EPOS Jan Zedník, Petr Jedlička Geologické katastrofy v dějinách Země Blanka Šreinová Jihoafrická astronomická observatoř s 11 m teleskopem SALT Jan Sládeček Roční chod koncentrací PM10 v porovnání s imisním limitem Jan Sládeček Vliv fenologických a meteorologických podmínek na koncentrace CO2 na rozhraní biosféry a atmosféry Daniel Bareš, Martin Možný, Jiří Novák Fenologický kalendář přírody České republiky Hájková Lenka, Kohut Mojmír, Novák Martin, Richterová Dáša Podivné chování UTCI při extrémně větrném počasí Novák Martin Detekce a monitoring „micro urban heat islands“ Středa Tomáš, Středová Hana, Rožnovský Jaroslav Výstražná meteorologická služba v Českém hydrometeorologickém ústavu (ČHMÚ) Arnošt Šír Vliv klimatu na psychologii populace Jan Sitar
5
8 11 16 23 27 31 36 54 62 72 80 81 82 83 84 87 91 92 98 102 107 109
Případ zářících koulí Rostislav Rajchl Příčiny pomalého vývoje pozemské civilizace a náměty na řešení Jiří Mihola Vliv rostlin na povrchovou teplotu Země Pavel Oupický
6
112 118 120
Momentka ze stavby Hvězdárny v Úpici. Foto archiv hvězdárny.
Hvězdárna v Úpici v roce 2011. Foto Richard Kotrba.
7
Dlouhotrvající efekt zajímavé aktivity na Slunci Jan Klimeš ml., Hvězdárna v Úpici Jan Klimeš st., Hvězdárna v Úpici Abstrakt: Tento příspěvek se zabývá zajímavým úkazem, který bylo možno pozorovat po dosti dlouhou dobu na slunečním disku v několika spektrálních čarách jak družicových, tak pozemských přístrojů. Vyvstává otázka, co vlastně se v tomto cyklu na Slunce děje či co nám tento cykl z procesů na Slunci odkrývá. 1. Zvláštnosti 24. slunečního cyklu Tento cykl se vyznačuje několika zajímavými vlastnostmi svého chování. První z nich je celkově výrazně slabší projev skvrnové a erupční aktivity oproti cyklům předchozím. Druhou zvláštností, která je patrná při srovnávání pozemských a družicových pozorování mezi sebou, je, že v případě vytvoření konfigurace, vedoucí v jiných cyklech zcela jasně k protonové erupci, se zde vytvoří krátkodobý efekt většinou střední mohutnosti rentgenového toku a bez komplexní odezvy sluneční korony a meziplanetárního prostoru. Naopak při relativním klidu se i od slaboučkých erupcí pravidelně objevují CME a jiné s pohybem hmoty svázané efekty, ale rentgenový tok je na nízké úrovni. Celkově pak chybí masivní produkce rentgenového záření, ale ostatní tvrdé kanály jsou v pořádku, zcela v korelaci s pozorovatelnou skvrnovou a zvláště pak erupční aktivitou. 2. Vytváření aktivních oblastí Aktivní oblasti, které nám budou ovlivňovat stav aktivity na slunečním disku, se vytvořily již počátkem června 2010. V příspěvku se opíráme o materiály z patrolního dalekohledu Hvězdárny v Úpici (H-alfa, CaII-K), dále pak o magnetogramy SOHO -MDI a SDO-HMIB, synoptické mapy magnetických polarit NSO-GONG a tvrdý UV kanál SDO-AIA193. V obrazové příloze na CD je na obrázcích 1 – 8 ilustrována situace v období červen – červenec 2010. 3. Podivuhodný útvar Výše naznačená situace je o to zajímavější, že postupem času je na přiložených obrázcích 9 a 10 (SDO AIA 193 a h-alfa z Upice) vidět vznikající jakási brázda, která se nám na slunečním disku drží po řadu měsíců. Ještě na podzim 2011 je tam tento útvar stále patrný, a to ve všech srovnávaných kanálech. 4. Vývoj Zde nezbývá, než prostudovat přiložené animace 1 – 6 na CD, protože jakýkoli sled statických obrázků na papíře nemůže náležitě zdokumentovat zajímavý projev aktivity na Slunci. Nicméně zde můžeme shrnout, že opravdu se tato brázda a s ní spojená aktivita na disku drží téměř stabilně na stejném místě slunečního povrchu a opravdu přes několik Carringtonových otoček. 5. ??? Místo závěru si raději položíme pár otázek, na které by bylo dobré začít hledat správné odpovědi: a) co způsobuje odlišnost aktivity tohoto cyklu oproti těm minulým? b) jaké procesy způsobují při slabých erupcích masivní únik hmoty a v případě konfigurace k silné erupci pozorujeme blokování těchto jevů? c) co dává příležitost k dlouhotrvajícím velkorozměrovým útvarům na slunečním disku?
8
Obr.1
Obr.2
Obr. 3
Obr.4
Obr.5
Obr.6
Obr.7
Obr.8
9
Obr.9
Obr.10
10
21 let úplných zatmění Slunce Marcel Bělík Eva Marková Ladislav Křivský Hvězdárna v Úpici, U lipek 160, 542 32 Úpice Abstrakt: V tomto příspěvku bude prezentováno 21 let pozorování úplných zatmění Slunce a hlavní výsledky jejich zpracování. 1. Úvod Úplné zatmění Slunce poskytuje sice vzácnou, ovšem stále nezastupitelnou možnost pozorovat jevy ve sluneční atmosféře, které jsou ostatním pozorovacím metodám zatím stále nedostupné. Pracovníci hvězdárny v Úpici se již 21 let věnují pozorování tohoto jevu, zpracování získaných dat a jejich interpretaci. Tato doba pokrývá téměř 2 sluneční cykly, což umožňuje zachytit a popsat změny ve sluneční koróně nejen během jednoho slunečního cyklu, ale i během cyklu magnetického, zahrnujícího dva klasické cykly sluneční. 2. Pozorovaná zatmění Řada pozorování realizovaných Hvězdárnou v Úpici představují úplná sluneční zatmění popsaná v tab. 1. 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11.
1990 - Czukotka 1994 – Brazil 1995 – India 1997 – Siberia 1998 – Venezuela 1999 – France, Hungary, Romania 2001 – Angola 2002 – South Africa (JAR) 2006 – Egypt, Turkey 2009 – China 2010 – Argentina
Tab. 1: Přehled úplných zatmění Slunce pozorovaných expedicemi Hvězdárny v Úpici Během celého popisovaného období se ustálil pozorovací program na standardním programu, který je postupně vylepšován a zdokonalován. Téměř při každém pozorování je navíc realizován experiment či experimenty, které nejsou ověřeny, o kterých ovšem předpokládáme, že by mohly být přínosné pro další rozvoj pozorovací metodiky a techniky a pro získání nových unikátních dat. Tyto experimenty ovšem nikdy nejsou nosné, pouze doplňují program standardní. 3. Hlavní dosažené výsledky Vzhledem k tomu, že jednotlivé dílčí výsledky jsou publikovány, shrneme zde pouze ty nejzásadnější. 3.1. Určení poloměru zdrojové plochy V současné době je prakticky nemožné z přímého pozorování Slunce určit magnetické struktury ve sluneční koróně. Svou roli zde hraje zejména problém převodu reálného trojrozměrného objektu sluneční koróny do pozorovací roviny. Navíc se slabé příspěvky měřené polarizace světla, které charakterizují magnetické pole koróny, sčítají podél pozorovacího paprsku a znemožňují tak vlastní měření. Magnetické struktury v koróně se tedy získávají výpočtem (Ambrož, 1999). Jako základ se používají měření magnetického pole ve fotosféře, která jsou v současné době v dispozici v dostatečné přesnosti a homogenitě (např. Wilcox Solar Observatory, http://quake.stanford.edu/~wso/wso.html). Toto fotosferické mg. pole je při výpočtu extrapolováno do prostoru. Pro vlastní výpočet je nutno použít druhou okrajovou podmínku, kterou je tzv. zdrojová plocha. Právě
11
vzdálenost této plochy od fotosféry, tedy od zdroje magnetické situace) je prakticky jediným volným parametrem, kterým můžeme výpočet ovlivnit. Ve vzdálenosti zdrojové plochy vnucujeme magnetickým siločarám radiální směr, tedy směr siločar vytažených z mg. pole působením slunečního větru. Při určování poloměru zdrojové plochy hledáme empiricky vzdálenost od Slunce takovou, kde prakticky vymizí tangenciální struktury a jejich radiální směr se stane dominantním.
Obr. 1: Průběh zdrojové plochy (Rss) a čísla slunečních skvrn (sunspot number) od roku 1980 do roku 2010. Plné kroužky představují hodnoty čísla slunečních skvrn, kroužky prázdné hodnoty Rss. Trend Rss je navíc vyznačen tečkovanou čarou. Z našich pozorování i zpracování ostatních pozorování v rámci projektu Matematického zpracování a vizualizace koróny vyplývá, že její hodnota je časově proměnná. Bohužel, ani časový rozsah 30 let, pro které se podařilo získat hodnoty poloměru zdrojové plochy (Rss) a který zahrnuje tři sluneční cykly, neumožňuje podat spolehlivou informaci o vlastnostech této proměnnosti. 3.2. Dynamika polárních paprsků Na základě srovnání snímků pořízených během jednoho slunečního zatmění na různých místech pásu totality a tedy v různých časech je možno po podrobném zpracování velmi podrobně studovat změny v morfologii slunečních struktur. Ukazuje se, že sluneční koróna je velmi dynamický útvar s velkými rychlostmi pohybu plazmy. Některé morfologické změny je možno zaznamenat dokonce i během krátkého časového úseku daného délkou zatmění na jednom pozorovacím místě.
Obr. 2: Pozorování kývavého či rotačního pohybu paprsku v P.A. 9o, pozorovaného během úplného zatmění Slunce v roce 2006.
12
Zmiňovaný rotační pohyb paprsku byl zjištěn například analýzou snímků z Libye z roku 2006. Ze všech snímků pořízených během 240 s trvání úplné fáze (10:35:39 UT – 10:39:38 UT) na tomto pozorovacím místě byla vytvořena animace 4 individuálních obrazů (10:35:56 UT, 10:36:25 UT, 10:37:18 UT a 10:38:16 UT) ukazující pohyb studovaného paprsku. Z analýzy snímků vyplývá, že paprsek vykazoval výrazný pohyb západním směrem s rychlosti mezi 1. a 2. snímkem v ~ 52 km.s-1. Tato rychlost se mezi 2. a 3. snímkem snížila na 28 km.s-1 a mezi 3. a 4. snímkem se paprsek pohyboval již opačným směrem rychlostí 26 km.s-1. Z těchto měření, za předpokladu, že se jedná o projekci rotačního či kývavého pohybu paprsku do roviny pohledu, usuzujeme, že se paprsek pohybuje rychlostí v ~ 50 km.s-1 po kruhové či pseudokruhové dráze v tangenciálním směru a že zpomalení a změna směru pohybu východním směrem jsou projekcí této dráhy do roviny pozorování. Vzhledem k tomu, že podobné rychlosti byly změřeny v makrospikulích (Parenti et. al, 2002, Popescu et al., 2007) ze spektroskopických měření na CDS a SUMER přístrojích družice SOHO, předpokládáme, že by se projevy těchto pohybů plazmy v makrospikuli, jako zdroje dynamiky v diskutovaném paprsku, mohly v něm projevit. Tento paprsek zároveň vykazoval velmi výraznou dynamiku ve směru od Slunce. Naštěstí jsme mohli zpracovat pozorování z několika velmi vzdálených míst pozorování. Námi zpracovaná data zahrnují pozorování od Nigeru po východní Turecko (Pasachoff et al, 2008). To představuje časový interval 69 minut (od 09:55 UT do 11:04 UT). Obr. 3 ukazuje polohu spodního okraje zjasnění během pozorování.
Obr. 3: Vzdálenost spodního okraje zjasnění v měřeném polárním paprsku od Libye po Turecko Bylo zjištěno, že rychlost tohoto pohybu je přibližně 70 km.s-1. V době tinit-27min, tedy v 9:55 UT byla v Nigeru pozorována výrazná struktura podobná makrospikuli typu II přímo v slabě viditelné trubici, později vyplněné pozorovaným polárním paprskem. Výška této radiální struktury nad slunečním limbem je přibližně 80´´, tedy přibližně 60 000 km. Přes převládající názor, že makrospikule a polární paprsky nemají žádnou souvislost (např. Wilhelm et al., 1998) některé jiné práce ukazují možné souvislosti mezi oběma jevy (např. Popescu et al., 2007; Veselovsky et al., 1998). Všechny tyto skutečnosti nás vedou k úvaze, že alespoň některé polární paprsky a zejména jejich dynamika souvisí s spikulemi či makrospikulemi. Toto velmi významné a průkopnické pozorování nás vedlo k podrobné analýze i dalších zatmění s cílem vyhledat aktivitu v polárních paprscích. Podrobně byla prohlédnuta zatmění z roku 2006, 2008, 2009 a 2010. Byly nalezeny 3 paprsky vykazující dynamiku v roce 2006, 18 paprsků v roce 2008, 14 v roce 2009 a 8 v roce
13
2010 (obr. 4). Neočekávaně malé množství jevů v roce 2006 a menší množství detekované v roce 2010 nás vede k úvaze, zda se jedná o jev náhodný, či způsobený nějakou příčinou. Jednou z možností je připočíst tuto disproporci na vrub rozdílné kvalitě napozorovaného materiálu, což by mohlo vést k zaniknutí některých slabších jevů v šumu obrazu. Další možností by byla možnost určité souvislosti aktivity v polárních paprscích, respektive aktivity zdrojů této dynamiky, s cyklem sluneční aktivity. Úplná zatmění v letech 2008 a 2009, tedy s výskytem více popisovaných jevů, spadají do období okolo minima sluneční činnosti naopak „dynamicky“ slabší zatmění 2006 a 2010 byla pozorována v období klesající a rostoucí fáze cyklu. Toto tvrzení ovšem zatím není možno pro nedostatek napozorovaných dat či zpracovaného materiálu ověřit.
Obr. 4: Příklad dvou vybraných paprsků z roku 2008 z Číny (vlevo) a atole Enewetak (vpravo). Vybrané paprsky s viditelnou dynamikou jsou označeny odlišnými šipkami. Na snímcích je názorně vidět vzájkemný pohyb Slunce a Měsíce během zatmění. Statistická analýza všech provedeným měření ukazuje, že pozorované rychlosti leží v rozsahu 35 km.s-1 až 146 km.s-1, s průměrnou hodnotou rychlosti 67 km.s-1. Dále neexistuje prakticky žádný rozdíl v průměrných rychlostech mezi severní a jižní polokoulí. Průměrná rychlost na severní je 66 km.s-1 a na jižní 68 km.s-1. Srovnání těchto dat s daty získanými například ze spektroskopických měření ze SOHO/SUMER, která ukazují, že ve výškách 1.05 -1.35 Rs dosahují rychlosti v paprscích 60 km.s-1 a jsou přibližně konstantní v celém tomto regionu (Gabriel, Bely-Dubay, Lemaire, 2003) ukazuje velmi dobrou shodu. Na základě těchto skutečností a v souhlase s charakteristikami paprsků, spikulí a makrospikulí, jak je popisují například Yamauchi et al., 2005, potvrzujeme naši hypotézu, že dynamika v polárních paprscích je ve velmi dobré shodě s eruptivní aktivitou spikulí a makrospikulí v místech jejich ukotvení. 4. Závěr Z výše uvedeného vyplývá, že sluneční koróně je mnohem dynamičtější útvar, než se doposud předpokládalo a dynamika v polárních paprscích, pozorovaná zatím pouze spektroskopicky z paluby družic je detekovatelná i během úplných zatmění Slunce. Již tyto předběžné výsledky slibují velký přínos pro budoucí výzkum. V dalším výzkumu se budeme těmito jevy opět podrobně zabývat a pokusíme se zpracovat data za delší časová období a z více pozorovacích míst. Poděkování: Tato práce byla částečně podpořena Grantovou Agenturou ČR, grant 205/09/1469. Reference: Ambrož, P.: 1999, Manetická struktura a tvar sluneční koróny během úplného zatmění 26. února 1998; 14. Celostátní sluneční seminář, Stará Lesná, Slovenská ústredná hvezdáreň Hurbanovo, 162
14
Gabriel, A.H., Bely-Dubay, F., Lemaire, P.: 2003,. ApJ 589, 623 Marková, E., Bělík, M., Křivský, L., Druckmüllerová, H., Druckmüller, M.: Total solar eclipses through nineteen years, presented on The Dynamic Solar Corona, CASIAU Joint Solar Eclipse Meeting, July 23-26, 2009, Suzhou, China. . Ed. FANG, C., DING M. D., CHEN, P. F., Nanjing University, Nanjing, China. http://solar.nju.edu.cn/Proceedings/markova.pdf Parenti, S., Bromage, B.J.I., Bromage, G.E.: 2002, A&A, 384, 303- 316 Pasachoff, J. M., Rušin, V., Druckmüller, M., Druckmüllerova, H., Bělík, M., Saniga, M., Minarovjech, M., Marková, E., Babcock, B. A., Souza, S. P., Levitt, J.S.: 2008, Polar Plume Brightening During the 29 March 2006 Total Eclipse; ApJ, Volume 682, Issue 1, pp. 638-643 Popescu, M.D., Xia, L.D., Banerjee, D., Doyle, J.G.: 2007, Advances in Space Research, 40, 1021 Veselovsky, I. S., Panassenko, O. A., Koutchmy, S.: 1998, “Solar Jets and Coronal Plumes”, Proceedings of an International Meeting held in Guadeloupe, 23-26 February, 1998, France, ESA SP- 421, May 1998 Wilhelm, K., Marsch, E., Dwivedi, B. N., et al. 1998, ApJ, 500, 1023 Yamauchi, Y., Wang, H., Jiang, Y., Schwadron, N., Moore, R.L.: 2005, Study of h-alpha macrospicules in coronal holes magnetic structure and evolution in relation to photospheric magnetic settings. ApJ 629, 572
15
Barycentrum - Slunce - sluneční činnost Jiří Čech Abstrakt: Při studiu pohybu Slunce vzhledem k barycentru sluneční soustavy lze nalézt těsný vztah s cykly sluneční činnosti (v návaznosti na předcházející práce - Úpice 2007, 2008). The center of mass of the Solar system – The Sun - Solar activity Abstrakt: While exploring the Sun movement considering the centre mass of the Solar system we can find a very close interrelation with the cycles of the solar activity (following the track of previous work – Úpice 2007, 2008). Pohyb Slunce vzhledem k barycentru, tedy těžišti, či hmotnému středu, Sluneční soustavy popsal poprvé Jose, 1965. U nás se poprvé tímto problémem zabírala Charvátová, 1989, pak též Střeštík, 1992. Pohyb Slunce vůči barycentru lze graficky dokumentovat nejlépe dvěma způsoby: A) ortogonálním souřadným systémem s časovou osou +x, na ose +y jsou znázorněny např. vzdálenost středu Slunce od barycentra, úhlová vzdálenost uražená Sluncem při jeho pohybu vůči barycentru apod. Viz obr. č1, obr. č.2
Obr.1
Obr. 2
B) polárními souřadnicemi; první souřadnicí je vzdálenost Slunce – barycentrum, druhou souřadnicí je úhel Slunce – barycentrum – osa +x Viz obr. č3, obr. č.4. Pro ilustraci Viz obr. č.5
16
Obr. 3
Obr. 4
Obr. 5 Charvátová,1989, vyjádřila přesvědčení, že existuje příčinná vazba mezi pohybem Slunce a sluneční proměnlivostí. Určila časové řady charakteristik pohybu Slunce kolem barycentra sluneční soustavy a poukázala na možnou souvislost těchto řad s periodami sluneční aktivity. Nicméně konkrétní důkazy nepředstavila. Autor tohoto příspěvku ukázal, že průměrná doba oběhu Slunce kolem barycentra → 11,8639 roku je ve velmi těsném vztahu k průměrné době oběhu Jupitera kolem barycentra → 11,8622 roku, Čech, 2007; Uvedl také, že úhel → Slunce – barycentrum – osa +x (dále jen φ (sun) ) → vykazuje časový interval (periodu) (1174 ± 2) roky, což je rovněž 106 slunečních cyklů. Současně autor vyjádřil přesvědčení, že interval (1174 ± 2) roky představuje i periodu mezi minimy cyklů sluneční činnosti, Čech, 2008. Nyní si dovoluji tuto možnou prognózu předložit k diskusi. První část analýzy se týká dat minim slunečních cyklů No 14 až No 24 (r.1901 až r.2009) ve srovnání se slunečními cykly No -92 až No -79 (r. 728 až r. 867) tedy o 106 slunečních cyklů a (1174 ± 2) roky dříve. Viz obr. č.6.
17
Obr. 6 Ve druhé části analýzy (v návaznosti na prvou) je pak pokus o prognózu minim cyklů cyklů po r. 2009 Základem úvahy je toto zjištění : Slunce při svém pohybu kolem barycentra urazí od roku y minima slunečního cyklu No (x) do roku z minima slunečního cyklu No (x+1) přibližně stejnou úhlovou vzdálenost vůči barycentru jako o 106 slunečních cyklů – nebo také o (1174 ± 2) roky - později; tzn. od roku y1 minima slunečního cyklu No(x+106) do roku z1 minima následujícího slunečního cyklu No(x+107) kde
y1 = y + (1174 ± 2) ; z1 = z + (1174 ± 2)
Obr. 7
18
Obr. č.7 říká : y = r. 739, což byl rok minima slunečního cyklu No -91→ No (x) → x = -91, byl úhel φ (sun) = 1800 . z = r. 750, což byl rok minima slunečního cyklu No -90→ No (x+1) → x = -91 byl úhel φ (sun) = 900 [ φ (sun) je úhel Slunce → barycentrum → osa +x ]. Slunce tedy urazilo od roku y = 739 do roku z = 750 úhlovou dráhu ∆ φ (sun) = 2700 . Sluneční cyklus No (x+106) je cyklus No 15→ No ( 106 - 91). Ten měl své minimum v y1 = y + 1174r. = 739 + 1174 r = r. 1913, kdy byl úhel φ (sun) = 1400 V z1 = z + 1173 = 750 + 1173 = r. 1923, tedy rok minima slunečního cyklu No 16; byl úhel φ (sun) = 400 Takže ∆ φ (sun) = 2600 . Výsledek pak shrnuje obr. č.8.
Obr.8 V pravé části obr. č.8 je pak prognóza počátku dalších slunečních cyklů: No 25 → r. 2018, No 26 → r. 2030, No 27 → r . 2041. Potvrzení této úvahy je vidět i z grafů v polárních souřadnicích pro sluneční cykly No 19 až No 20 Ve spojitosti se slunečními cykly No -69 až No -68, viz obr. č. 9a, obr. č. 9b..
Obr. 9a
Obr. 9b
19
Při zevrubném pohledu na tyto děje se objevila další perioda → (1150 ± 2) roky. V podstatě to není zase tak něco překvapivého. Je-li perioda 1174 roky blízká 99 Jupiterovým oběhům kolem Slunce (barycentra) → 1174,4 roky, pak 97 Jupiterových oběhů představuje přibližně 1150,6 roků. Pro ilustraci je uveden interval od r. 1976 (No 21) do r. 1996 (No 23), v návaznosti na sluneční cykly od r. 824 (No -83) do r. 846 (No -81). Obr. č. 10
Obr. 10 ( 1976 – 824 = 1152; 1979 – 829 = 1150; … 1996 – 846 = 1150). Je velmi zajímavé zjištění, že perioda 1150r. je i v intervalech mezi obdobími, kdy Slunce při svém pohybu vůči barycentru jej „ mine“. Některé intervaly mezi těmito událostmi ukazuje obr. č.11.
Obr. 11 Situaci v r. 1990 znázorňuje obr.č.12.
20
Obr. 12 Pokud jde o maxima sluneční činnosti je nutno otevřeně konstatovat nevelkou úspěšnost při použití výše uvedeného postupu pro minima. Je to způsobeno jednak značnou nejednotností při stanovování dat těchto extrémů sluneční činnosti do minulosti u jednotlivých autorů, ale zejména zřejmě jiným mechanismem slunečních dějů. Některé parametry Slunce: hmotnost Slunce MSUN = 1,98892 x 1030 kg; 99% hmotnosti Slunce zabírá oblast o poloměru 0,6 RSUN ; poloměr Slunce RSUN = 696 000km 6,96 x 108 m = 4,65 x 10-3 AU, astronomická jednotka AU = 1,4959787 x 1011 m → vzdálenost Země od Slunce; 1AU = cca 216 RSUN ; Znamená to, že je-li vzdálenost středu Slunce od barycentra menší než < 4,65 x 10-3 AU, je barycentrum součástí Slunce. Při vzdálenostech > 4,65 x 10-3 AU je barycentrum mimo Slunce. Hustota Slunce, které je v hydrostatické rovnováze, tak jako podobné hvězdy, je ρ= 1408 kg. x m-3 Viz obr. č.13.
21
Obr. 13 Literatura: Jose, P.,D.: Sun´s Motion and Sunspots, Astron. Journ (1965),193 Charvátová, I.: On the relation between Solar…., Studia geod. 33(1989), 230 Střeštík, J.: Burša, M.: Země ve sluneční soustavě, Praha 2000 Čech,J,: Slunce a barycentrum, Úpice 2007 Čech,J.: Sluneční činnost a pohyb Slunce, Úpice 2008
22
Doplnění katalogu polárních září pozorovaných v nižších šířkách 1001-1779 Jaroslav Střeštík Geofyzikální ústav Akademie věd České republiky, v.v.i., Praha, Česká republika Abstrakt: V roce 1985 vydali Křivský a Pejml katalog polárních září pozorovaných od roku 1000 do roku 1900 v místech, jejichž geomagnetická šířka byla nižší než 55o. V roce 1996 vydal Křivský ještě dodatek. Celkem tento doplněný katalog shrnuje všechny dříve publikované údaje a byl tedy ve své době nejúplnější. V roce 2004 byly publikovány dosud neznámé údaje o polárních zářích pozorovaných v Koreji v letech 1001-1779. Až na výjimky tyto záře nejsou uvedeny v Křivského katalogu, a naopak. Zde je prezentován souhrnný katalog polárních září, obsahující jak data Křivského, tak data z Koreje pro období 1001-1779. Dále jsou uvedeny některé zákonitosti výskytu září vyplývající z doplněného katalogu. Rozložení výskytu září v čase velmi dobře souhlasí s rekonstruovanou řadou Wolfových čísel a vykazuje shodné periodicity, zvláště dlouhodobé. A completion of the catalog of polar aurorae observed in lower latitudes in 1001-1779 Abstract: In 1985 Křivský and Pejml published a catalog of polar aurorae observed in 1001-1900 in latitudes lower than 55o N. In 1996 Křivký published a supplement to this catalog. This common catalog collects all data concerning the aurorae published earlier and it was in its time the most complete one. In 2004 appeared till now unknown data about polar aurorae observed in Korea in 1001-1779. These data are, only with a few exceptions, not included in the catalog of Křivský, and vice versa. Here the comprehensive catalog is presented, containing the Křivský‘s data as well as those from Korea. Further some regularities in the occurrence of aurorae are presented using the comprehensive catalog. The distribution of aurorae in time agrees well with the reconstructed series of sunspot numbers and displays similar periodicities, especially the long-term ones. Před časem vydali Křivský a Pejml (1985) katalog polárních září pozorovaných v místech, jejichž geomagnetická šířka byla nižší než 55o, a to od roku 1000 do roku 1900. Polární záře ve vyšších šířkách jsou poměrně častým jevem, v nižších šířkách se však vyskytují zřídka, jsou nízko nad severním obzorem a nejsou tak barevné jako na dalekém severu, nejčastěji vypadají jako červená záře nad severním obzorem. Přesto jakožto zvláštní jev poutaly pozornost a jsou proto zaznamenány ve starých kronikách. Polární záře, zjednodušeně řečeno, vznikají jako následek vpádu elektricky nabitých částic původem ze Slunce do zemské atmosféry, kde srážkami s neutrálními atomy plynů způsobují světélkování. Působením zemského magnetického pole je proud těchto částic nasměrován do pásma kolem 70o geomagnetické šířky. Zde jsou pak polární záře pozorovány v zenitu. Směrem na jih a na sever od tohoto pásma přichází částic méně, poloha září se posunuje stále více k obzoru a klesá jejich barevnost. Výskyt polárních září souvisí se sluneční aktivitou, takže jejich počet kolísá stejně jako kolísá sluneční aktivita. Při vyšší sluneční aktivitě je proud částic silnější a také se rozšiřuje oblast, kde se záře vyskytují, proto je možné je občas spatřit i v místech vzdálenějších od 70. stupně šířky. Záznamy o výskytu září v nižších šířkách tedy poskytují informace o sluneční aktivitě v dávné minulosti, o níž nejsou k dispozici přímá pozorování. Zmíněný katalog samozřejmě není prvním seznamem polárních září. Již dříve mnozí autoři publikovali přehled podobných záznamů ze starých kronik, ovšem obvykle jen z určité oblasti. Zásluha Křivského a Pejmla spočívá v tom, že shrnuli všechny starší prameny a vytvořili na svou dobu nejúplnější katalog. Mnohé údaje se ovšem v jednotlivých katalozích opakují, jiné jsou však často uvedeny jen v jednom. Kromě dat z Evropy byly použity záznamy z Číny a Japonska, které významně doplňují chybějící evropská data. Později Křivský (1996) vydal ještě doplněk k původnímu seznamu na základě dalších pramenů, které byly mezi tím publikovány, a obsahují data v původním katalogu neuvedená. Celkem doplněný katalog obsahuje 6290 pozorování polárních září v nižších šířkách. Ani tak si katalog v žádném případě nečiní nárok na úplnost. Je jisté, že především ve vzdálené minulosti mnohé polární záře nebyly zaznamenány ani v Evropě ani v Asii nebo že se záznamy nedochovaly. Vývoj však pokračuje dál. Nedávno byl publikován katalog polárních září pozorovaných v Koreji od roku 1001 do roku 1779 (Lee et al., 2004). Korea je vůbec zajímavá země. Se svými 60 miliony obyvatel (oba dnešní korejské státy dohromady) je to na asijské poměry malý stát, zvláště v sousedství Číny a Japonska. Přesto však po více než 1000 let to byl stále stát samostatný, vyspělý a prosperující. Korejci více než 1000 let používají vlastní písmo odlišné od čínských znaků. Odedávna zde existovali kronikáři, kteří zaznamenávali všechny významné události, samozřejmě též výskyt polárních září. Je zvláštní, že pro Evropany byla Korea vždy ve stínu
23
Číny a Japonska. Křivský ani žádný z pramenů jím použitých neuvádí žádná data o polárních zářích pozorovaných v Koreji. Zmíněný korejský katalog je tedy zcela nová a nezávislá informace. Ještě několik číselných údajů: Křivského katalog i s doplňky obsahuje 6290 pozorování polárních září, z toho u 41 údajů je uveden pouze rok a u dalších 92 je uveden pouze rok a měsíc, celkem tedy kompletní data jsou pro 6157 září. Do roku 1779 bylo pozorováno celkem 2277 září, u 40 je uveden pouze rok a u dalších 78 rok a měsíc, kompletní data jsou pro 2159 září. Data z Koreje do roku 1779 obsahují celkem 788 září, z nich 780 s kompletními údaji. Z toho jen několik málo září bylo současně pozorováno i v Evropě a jsou tedy zahrnuty v Křivského katalogu, několik dalších by bylo možné ztotožnit s těmi, u nichž Křivský uvádí pouze rok nebo rok a měsíc (ale mohlo jít také o jinou záři). V obou použitých pramenech lze pozorovat obrovský nárůst počtu pozorování od 18. století a ještě více v 19. století u Křivského. To je dáno vědecko technickou revolucí, kdy vzrostl zájem o zaznamenávání všech událostí a záznamy se pořizovaly v kopiích, čímž se zmenšilo riziko jejich ztráty. Údajů z 18. století je tolik, že svým počtem zastíní všechny variace v počtu září v předcházejících stoletích, které pak jsou v porovnání s 18. stoletím daleko méně výrazné. Proto v dalším zpracování a na obrázcích se omezíme jen na období do r. 1700, vynecháme tedy posledních 80 let ze století osmnáctého. Na obr. 1 jsou graficky ukázány počty pozorování polárních září od r. 1000 do r. 1700 podle katalogu Křivského (1996) a Lee et al. (2004). Zobrazeny jsou součty za jednotlivá desetiletí a tyto hodnoty jsou spojeny hladkou čarou. Shoda mezi údaji z obou zdrojů je poměrně malá. To je dáno tím, že data obsažená v jednom katalogu nejsou obsažena v druhém. Přesto obě řady vykazují stejná období nižší aktivity, zvláště po r. 1400 a 1600 (o tom víc dále). Zajímavé je vysoké maximum u korejských dat po r. 1500, kdy zřejmě v Evropě bylo málo pozorování, a naopak vysoké maximum u evropských dat později, kdy zase naopak korejských pozorování bylo zřejmě málo. I to může být bráno jako připomínka, že žádný katalog nemůže být úplný, že stále mnohá data z různých důvodů chybí.
120
N 100 80 60 40 20 0 1000
1100
1200
1300
1400
1500
1600
1700
Obr. 1. Počty pozorovaných polárních září v nižších šířkách podle katalogu Křivský 1996 (červeně) a Lee 2004 (modře). Součty pro jednotlivé dekády jsou spojeny hladkou čarou. Data z katalogu Lee et al. (2004) byla přidána k datům z doplněného katalogu Křivského (1996) a vytvořen tak rozšířený seznam pozorování polárních září v nižších šířkách od roku 1001 do roku 1779. Z tohoto seznamu byla vynechána pozorování, kde není uvedeno kompletní datum. Celkem do něho bylo zařazeno 2909 pozorování, všechna jsou uvedena v přehledné tabulce v Příloze 1. Dále v Příloze 2 jsou uvedeny roční počty pozorovaných polárních září. Ani tento seznam si nečiní nárok na úplnost, stále je možné, že v budoucnu budou publikována ještě další, dosud neznámá pozorování. A je nutné počítat i s tím, že v dávnějších dobách mnohé záře nebyly zaznamenány buď vůbec, nebo že se záznamy nedochovaly. Na obr. 2 jsou uvedeny počty pozorování polárních září zařazených do souhrnného katalogu (Příloha), na rozdíl od obr. 1 je řada vyhlazena pomocí Woolhouseovy formule (na obrázku hnědě). Zcela nahoře jsou zakreslena dlouhodobá minima sluneční aktivity, pojmenovaná podle významných astronomů. Je dobře vidět, že
24
těmto minimům také odpovídají minima v počtu pozorování polárních září. Mezi nimi pak se projevuje poněkud rozkolísané maximum kolem 12. století, ostré a krátké maximum ve 14. století (v literatuře označované jako středověké maximum – medieval maximum) a nakonec dvojité maximum v 16. století. To poslední je dáno právě různým počtem pozorování v Evropě a v Koreji. Výška tohoto maxima neznamená extrémně vysokou sluneční aktivitu, to je jen odraz toho, že z tohoto století se dochovalo více záznamů než z dob starších.
100
Oort
Wolf
Spörer
Maunder
N 80
60
40
20
0 1000
1100
1200
1300
1400
1500
1600
1700
Obr. 2. Počty pozorovaných polárních září v nižších šířkách podle spojeného katalogu Křivský (1996) plus Lee et al. (2004) (hnědě s červenohnědými kroužky) spolu s odhady sluneční aktivity v minulosti: aurorální index (červeně), Wolfova čísla podle obsahu C14 (světle zeleně a fialově) a pozorování slunečních skvrn pouhým okem (modře). Zcela nahoře jsou vyznačena dlouhodobá minima sluneční aktivity. Spolu s počty polárních září v dekádách je na obr. 2 uvedeno několik rekonstruovaných průběhů sluneční aktivity v minulosti. Především je zde aurorální index podle Schove (1980) uvedený autorem v podobě klouzavých průměrů v intervalech po 10 letech (na obrázku červeně). Graf je velmi hladký a velmi dobře vystihuje dlouhodobá minima a maxima sluneční aktivity. Dvojité maximum v pozorování polárních září v 16.17. století se slilo do jednoho. Dále jsou uvedena průměrná Wolfova čísla v desetiletých intervalech podle měření obsahu radioaktivního uhlíku C14 ve vrtech v ledovcích v Grónsku, a to ze dvou pramenů – Usoskin & Kovaltsov (2004) (na obrázku světle zeleně) a Solanki et al. (2004) (na obrázku fialově). Obě tato měření se navzájem liší jen málo a dobře se shodují s počty pozorovaných polárních září, kromě dvojitého vrcholu v 16.17. století – tato maxima se slévají do jednoho podobně jako u aurorálního indexu. Konečně je zde počet pozorování slunečních skvrn pouhým okem (na obrázku modře) podle Vásquez & Vaquero (2009), vždy součet za desetiletí. Není pravda, že sluneční skvrny objevil Galileo Galilei, velké skvrny byly pozorovány pouhým okem mnohem dříve buď přes filtr nebo přes tenkou vrstvu mraků a tato pozorování byla zaznamenána v kronikách. Protože jde o pozorování z Evropy, chybí zde „korejské“ maximum kolem r. 1550. Dlouhá řada pozorování je ideální materiál pro hledání dlouhodobých periodicit. Tím se zabývali také autoři obou výše zmíněných katalogů. Rozšířený a doplněný katalog umožní přesnější určení převládajících period v celém souboru. Na obr. 3 jsou zobrazena spektra všech veličin, jejichž průběh je nakreslen na obr. 2, přičemž jednotlivé grafy jsou odlišeny stejnou barvou jako na obr. 2. U všech veličin je vidět shodné maximum v periodě něco přes 200 roků (údaj 216 roků se vztahuje na polární záře), pouze u slunečních skvrn pozorovaných pouhým okem vychází perioda o něco delší. V literatuře se nejčastěji uvádí dlouhodobá perioda sluneční aktivity kolem 206 roků, někdy 205 až 208. Přibližně po této době se s velkým rozptylem opakují dlouhodobá minima sluneční aktivity nakreslená na obr. 2. Delší perioda kolem 400 roků u všech veličin patrně souvisí s další dlouhodobou periodou ve sluneční aktivitě, jejíž délku nelze z časové řady dlouhé 700 let přesněji určit. Menší význam mají vrcholy v kratších periodách, které se u slunečních skvrn a polárních září příliš neshodují. Naznačují nesinusový průběh sledovaných hodnot a proměnnou délku převládajících period.
25
1500
F
400
200
perioda (roky) 150 100
80
70
365 216
1200 900
123 87
600 300 0 0,00
0,02
0,04
0,06
0,08
0,10
omega (rad/rok) Obr. 3. Spektrum řady pozorovaných polárních září 1000-1700 ze spojeného katalogu Křivský 1996 plus Lee et al. 2004 (hnědě) a dalších řad uvedených na obr. 2 (stejné barevné rozlišení). Závěrem lze konstatovat, že údaje o pozorování polárních září v nižších šířkách po dobu mnoha staletí dávají dobrý obraz o sluneční aktivitě v dávně minulosti, který se shoduje s údaji zjištěnými z jiných pramenů, a to především co se týče dlouhodobých zákonitostí. To názorně ukazují také spektra těchto veličin. Výskyt polárních září vykazuje nejvyšší korelaci s aurorálním indexem podle Schove (1980), přičemž všechny korelace jsou o něco málo vyšší při použití dat z doplněného katalogu než při použití dat z jednotlivých katalogů starších. Je však zajímavé, že všechny korelace jsou vyšší pro úsek 1001-1500 než pro úsek 1001-1779. Důvodem jsou patrně značné rozdíly mezi počty pozorování v Evropě a v Koreji v 18. století. Literatura Křivský L., Pejml K. (1985): Solar activity, aurorae and climate in Central Europe in the last 1000 years. Travaux géophysiques XXXIII, No 606, 77-151, Academia, Praha. Křivský L. (1996): Supplement of the catalogue of polar aurorae < 55o N in the period 1000-1900. Travaux géophysiques XXXVII, 1-21, Geophys. Inst. Acad. Sci. Czeh Rep., Praha. Lee E.H., Ahn Y.S., Yang H.J, Chen K.Y (2004): The sunspot and auroral activity cycle derived from korean historical records of the 11th – 18th century. Solar Physics 224, 373-386. Solanki S.K., Usoskin I.G., Krome B., Schüssler M., Beer J. (2004): Unusual activity of the Sun during recent decades compared to the previous 11,000 years. Nature 431, Issue 7012, 1084-1087. Schove D.J. (1980): Sunspot cycles. Hutchinson Ross Publ. Comp., Stroudsburg. Usoskin I.G., Kovaltsov G.A. (2004): Long-term solar activity: direct and indirect study. Solar Physics 224, 3747. Vásquez M., Vaquero J.M. (2009): The Sun recorded through history. Astrophysics and space science library, Vol. 361. Příloha 1: Seznam polárních září pozorovaných v šířkách do 55o v letech 1000-1779 – sloučení katalogu Křivský (1996) a Lee et al. (2004) a Příloha 2: Roční počty polárních září pozorovaných v šířkách do 55o v letech 1000-1779 – sloučený katalog - jsou umístěny v „04 - Střeštík - prilohy 1 a 2.doc“ a 04 - Střeštík prilohy 1 a 2.pdf“
26
Předpověď sluneční aktivity ve 24. a 25. cyklu Jaroslav Střeštík1, Miroslav Mikulecký Sr.2 1 2
Geofyzikální ústav Akademie věd České republiky, v.v.i., Praha, Česká republika Oddelenie biometriky a štatistiky, Neuroendocrinology Letters, StockholmBratislava, Sweden-Slovenská republika
Abstrakt: V polovině devadesátých let jsme vydali předpověď sluneční aktivity v cyklech č. 23 až 26. Pro tuto předpověď jsme použili data za období 1500-1995 reprezentovaná deseti významnými délkami period s nejnižšími hodnotami parametru p. Pomocí superpozice odpovídajících sinusových vln byla data za období 1500-1995 výborně aproximována. Předpověď pro období 1996-2040 byla vytvořena jako extrapolace tohoto průběhu. Předpověděli jsme tak, že cykly č. 23 a 24 budou delší a hodnoty Wolfova čísla v maximech budou nižší, než jaké byly v cyklu č. 22. Tyto předpovědi byly zhruba splněny s výjimkou maxima 23. cyklu, které nastalo ve skutečnosti o něco dříve. To je důvod proč sestupná část 23. cyklu se nacházela těsně pod 95% koridorem tolerance naší předpovědi. S použitím dat 1500-2010 a stejné metody předpovědi jsme nyní sestavili novou předpověď na cykly č. 24 a 25. Oba cykly by měly být opět delší, podobně jako cyklus č. 23 v naší první předpovědi. Hodnoty Wolfových čísel v maximech by měly být ještě o něco nižší. „Oficiální“ předpověď publikovaná na stránkách National Geophysical Data Center uvádí maximum 24. cyklu o něco málo vyšší než naše předpověď, jinak vše stejné jako předpověď prezentovaná zde. Prediction of solar activity in the 24th and 25th cycles In the half of nineties we prepared a prediction of solar activity in cycles No 23 to 26. For this prediction we used the data from 1500-1995 representing 10 significant period lengths with lowest p-values. Using the superposition of these sine waves the data of 1500-1995 were excellently fitted. The prediction for 1996-2040 was constructed as an extrapolation of this course. We predicted that cycles No 23 and 24 will be longer and the value of sunspot numbers in the maximum will be lower than that in the cycle No 22. These predictions have been so far roughly fulfilled, except only the maximum of the 23rd cycle appeared in reality a little earlier. This is why the descending part of the 23rd cycle observations found itself closely under the 95% tolerance corridor of our prediction. Using now the data since 1500 till 2010 and the same prediction method we prepared a new prediction for the cycles No 24 and 25. Both cycles should be also longer, similarly as the cycle No 23 in our first prediction as well as in the reality. Values of sunspot numbers in maxima should be even lower. The “official” prediction published on the web pages of the National Geophysical Data Center mentions the maximum of the 24th cycle a little higher than our prediction, other statements agree with ours. Před 15 lety, po skončení 22. cyklu sluneční aktivity, jsme se pokusili o předpověď sluneční aktivity v několika dalších cyklech (Mikulecký, Střeštík, 2002). Použili jsme k tomu roční hodnoty Wolfových čísel podle pozorování za období 1610–1996 (Waldmeier, 1961), k nimž jsme přidali rekonstruované roční hodnoty Wolfových čísel až k roku 1500 podle Schove (1983). Protože všechno bylo již publikováno, zmíníme se o této předpovědi jen stručně. Postup je v podstatě velmi jednoduchý. Metodou spektrální analýzy jsme nejprve určili převládající periody v celé použité časové řadě. Z nich jsme vybrali 10 vrcholů ve spektru, které splňovaly podmínku 95% významnosti. Sestavili jsme pak superpozici deseti sinusových vln s odpovídajícími periodami, amplitudami a fázemi. Tato křivka nejlépe vystihuje průběh původní řady v celé její délce. Je samozřejmé, že v některých místech (tj. v některých letech) se od původních dat poněkud liší, protože nemůže respektovat všechny drobné a více méně náhodné odchylky (pokud bychom pozměnili parametry některé sinusové vlny, dostali bychom křivku jinou, která by se od původních dat lišila na některém jiném místě, a to celkově více než ta spočítaná na základě dat ze spekter). Extrapolací této křivky za rok 1996 pak získáme odhad pokračování zpracovávané řady v dalších letech. Dříve než jsme přistoupili k vlastní předpovědi, ověřili jsme si celý postup na již známých hodnotách. Ukončili jsme řadu Wolfových čísel rokem 1950, vyhledali převládající periody v období 1500-1950 a sestavili superpozici významných sinusových vln. Extrapolaci za rok 1950 jsme pak porovnali s pozorovanými hodnotami Wolfových čísel. Pokud bychom po roce 1950 tímto způsobem předpověděli sluneční aktivitu v následujících cyklech (myšleno ovšem čistě teoreticky, protože rekonstrukce Wolfových čísel k roku 1500 byla publikována mnohem později), dala by se tato předpověď považovat za úspěšnou. Časové polohy čtyř následujících minim a tří maxim slunečních cyklů (cykly 20, 21 a 22) se poměrně dobře shodovaly
27
s pozorovanými – rozdíly byly menší než jeden rok – a výška těchto tří cyklů (hodnoty W v maximech) byla ve skutečnosti jen o málo vyšší než předpověděná. Vlastní předpověď na období po roce 1996, tj. cykly 23 a následující, pak říkala, že 23. cyklus bude nižší než předcházející (hodnota Wolfova čísla v maximu cyklu) a že bude delší. Maximum bude dosaženo v r. 2002 a následující minimum až v r. 2008. Další cykly měly být také nižší a o něco delší než cyklus 22. V literatuře uváděné předpovědi před rokem 1996 počítaly s kratším a vyšším 23. cyklem, teprve později se objevovaly předpovědi nižšího a delšího cyklu. Ve skutečnosti nastalo maximum 23. cyklu dříve než námi předpověděné a bylo o něco málo vyšší, předpověď dlouhého cyklu a minima až v r. 2008 se splnila.
2500
20
15
12
perioda (roky) 11 10 9
8
7
11,06
F 2000
10,47
1500
10,03
10,76 ►
1000 11,69 ▼
CL 95
8,54
12,58 ►
500
0 0,30
0,40
0,50
0,60 0,70 omega (rad/rok)
0,80
0,90
1,00
Obr. 1. Spektrum řady Wolfových čísel za období 1500-2010 v oboru krátkých period.
200
perioda (roky) 50
100
30
25
1400
F
206
1200 1000
106
800 52,1
600
CL 95
400 200 0 0,00
0,05
0,10
0,15 omega (rad/rok)
0,20
Obr. 2. Spektrum řady Wolfových čísel za období 1500-2010 v oboru dlouhých period.
28
0,25
0,30
Dnes máme k dispozici pozorované hodnoty Wolfových čísel v průběhu 23. cyklu a proto se můžeme pokusit o novou předpověď následujících cyklů. Ukážeme si nejprve spektra řady ročních Wolfových čísel za období 1500-2010: obr. 1 pro oblast krátkých period, obr. 2 pro oblast dlouhých period. Spektra za období 15001996 jsou velmi podobná, číselné hodnoty period, amplitud a fází se liší jen nepatrně. Na obr. 1 převládá samozřejmě perioda kolem 11 roků. Hlavní vrchol je doprovázen několika dalšími, které odrážejí nestejnou délku slunečních cyklů v průběhu staletí a nesymetrický tvar průběhu sluneční aktivity během cyklu. Na obr. 2 převládá perioda kolem 206 roků, která vyjadřuje pravidelné dlouhodobé kolísání vysokých a nízkých cyklů, tedy střídání dlouhodobých minim a maxim sluneční aktivity. Opět je hlavní vrchol doprovázen několika dalšími, které mají význam vyšších harmonických.
180
W
160
21
22
140
23
120 100 24
80
25
60 40 20 0 1980
1990
2000
2010
2020
2030
Obr. 3. Superpozice deseti nejvýznamnějších sinusových vln v období 1500-2010 extrapolovaná do r. 2030 jako předpověď sluneční aktivity (červeně), pozorované roční hodnoty Wolfových čísel (modře), předpověděné hodnoty Wolfových čísel podle NGDC (černě), podle Wang et al. (zeleně) a starší předpověď Wolfových čísel na základě dat 1500-1996 (oranžově). Zobrazeno období 1980-2030, tj. sluneční cykly č. 21 – 25. Superpozice deseti vybraných sinusových vln s periodami uvedenými na obr. 1 a 2 je nakreslena pro období 1980-2030 na obr. 3. Spolu s ní jsou uvedeny pozorované roční hodnoty Wolfových čísel a některé další předpovědi sluneční aktivity ve 24. cyklu. Především je do obrázku dokreslena naše starší předpověď z roku 1997 (překresleno). Cyklus č. 23 je zde ovšem uveden jako předpověď a je tedy nižší než skutečnost, jak už bylo řečeno. Předpověď cyklu 24. se shoduje, pro cyklus 25. se liší (starší předpověď jej předpovídá kratší s rychlejším nástupem). Na stránkách ftp://ftp.ngdc.noaa.gov/STP/solar-data lze najít předpověď ročních Wolfových čísel na roky pokrývající celý příští cyklus (do r. 2020) a vydanou v roce 2009. Tuto předpověď je možné považovat za „oficiální“. Poměrně dobře se shoduje s naší, pouze nástup 24. cyklu předpovídá asi o rok později než naše předpověď, a to se zřejmě splní. Předpovídá však rychlejší růst, takže časová poloha maxima se shoduje s naší předpovědí a téměř stejná je i předpověď pro sestupnou větev cyklu, jen minimum předpovídají o rok později. Na těchto stránkách se neuvádí, jakou metodou byla předpověď vytvořena, ani kdo je jejím autorem. Předpověď se zřejmě aktualizuje každý rok. O něco dříve předpověděl sluneční aktivitu kolektiv Wang et al. (2008). Předpověď je však značně odlišná, nástup cyklu i maximum cyklu předpovídá mnohem dříve, maximum by mělo být dvojité a vysoké. Vývoj v letech 2009-2010 ale tomu příliš nenasvědčuje. Snad nejzajímavější předpověď předložil Kane (2006). Použil prakticky stejnou metodu, jako je naše, a stejně jako dříve my si i on vyzkoušel její spolehlivost na starších datech. Pro výpočet však použil data Wolfových čísel jen za 100 let, ačkoliv jsou k dispozici řady delší. Proto nemohl zahrnout do superpozice sinusových vln periody delší, jaké jsou uvedeny na obr. 2, čímž zanedbal dlouhodobé variace ve výškách maxim slunečních cyklů. Proto předpověď výšek cyklů při testování na starších datech dobře nevychází. Pro cykly 24, 25 a 26 předpovídá hodnoty v maximu vyšší, 80 − 120, maxima mají nastat v letech 2011-2014, 2022-2023. Cituje ještě jiné předpovědi, u nichž hodnoty W v maximech cyklů kolísají ještě v širších pásmech. Mnohé předpovědi se týkají
29
pouze výšky maxima nadcházejícího cyklu. Ogurtsov (2009) shromáždil několik takových předpovědí od různých autorů, podle nichž hodnoty W v maximu cyklu mohou kolísat mezi 60 a 160. Podle jeho vlastní předpovědi se má hodnota W v maximu pohybovat mezi 68 a 101, což dobře zapadá do grafů na obr. 3. V každém případě má být 24. cyklus nižší než 23. Polohou maxima 24. cyklu a průběhem 25. cyklu se zatím nikdo další nezabývá.
2200 2000 1800 1600 1400 1200 1000 Oort
Wolf
Spörer
Maunder
Dalton
dlouhodobá minima sluneční aktivity Obr. 4. Polohy předcházejících dlouhodobých minim sluneční aktivity a výhled na polohu následujícího minima. Pokud se předpovědi nižší sluneční aktivity ve 24. cyklu a pravděpodobně i v dalších cyklech splní, byli bychom v současné době na začátku dalšího dlouhodobého minima sluneční aktivity. Tato minima se opakují přibližně každých 200 let a mají jména podle významných astronomů. V posledním tisíciletí bylo pozorováno celkem pět takových minim. Na obr. 4 jsou graficky znázorněny časové polohy jednotlivých dlouhodobých minim podle Usoskina (2003). Ten cituje současně další autory podle nichž se časy začátků a konců těchto minim liší až o 30 let. Na vodorovné ose je pořadové číslo (místo něho je jméno toho minima), na svislé ose letopočty, a barevnými kroužky jsou označeny začátky a konce minim. Nakresleny jsou také regresní přímky. Kdyby byl odstup mezi jednotlivými minimy stále stejný, ležely by kroužky na regresní přímce. Rozptyl je však poměrně značný. Extrapolace k dalšímu pořadovému číslu (zatím bezejmenné minimum) naznačuje, že další minimum by mělo nastat mezi roky 2003-2080, tedy nastávající 24. cyklus by mohl již spadat do tohoto minima. Vzhledem ke kolísání bodů kolem regresní přímky je však možný jistý posuv. Je-li v tomto kolísání nějaká pravidelnost, o níž vzhledem k malému počtu minim mnoho nevíme, mohlo by nastávající minimum začít později, snad až po skončení 24. cyklu, a skončit dříve. Literatura Kane R.P. (2006): Solar cycle predictions based on extrapolation of spectral components: An update. Solar Physics 246, 487-493. M. Mikulecký, J. Střeštík (2002): A solar activity forecast: cycles 23-23. Romanian Astronomical Journal, Vol. 12, 29-36. Ogurtsov M.G. (2009): Prediction of cycle 24 based on information about solar activity during the last 10 000 years. Geomagnetism and Aeronomy, Vol. 49, No 3, 408-411. D. J. Schove (1983): Sunspot cycles. Benchmark Pap. Geol., Vol. 68, Hutchinson-Ross Publ. Co., Stroudsburg, Pa. Usoskin I. (2003): Millenium-scale sunspot numbers reconstruction: Evidence for an unusually active sun since the 1940s. Phys. Rev. Letters, Vol. 91, 211101. Waldmeier M. (1961): The sunspot activity in the years 1610−1960, 171 pp., Schulthess & Co., Zürich, Switzerland. Wang J.L., Miao J., Lin S.Q., Gong J.C. Zhu C.L. (2008): Prediction of the smoothed monthly mean sunspot numbers for solar cycle 24. Science in China, Series G: Physics, Mechanics and Astronomy Vol. 51, No 12, 1938-1946.
30
TOPTEC – nové možnosti realizace zakázkové optiky. Radek Melich, Vít Lédl, Zbyněk Melich Ústav fyziky plazmatu AV ČR, v.v.i, Výzkumné centrum TOPTEC Skálova 89, 511 01 Turnov, email:
[email protected] Výzkumné centrum TOPTEC, které buduje Ústav fyziky plazmatu AV ČR, v.v.i. v Turnově, na které získal dotaci 178 mil. Kč z EU, se má během tří let stát moderním pracovištěm na realizaci zakázkové optiky. Je vycházeno ze zkušeností Optické dílny, založené v roce 1965 Astronomickým ústavem Akademie věd. Hlavní náplní práce bude výzkum a vývoj unikátních optických dílů a soustav, a to zejména v oblasti asférické optiky, krystalové a RTG optiky, tenkých vrstev, adaptivní optiky a difraktivních optických prvků a optoelektroniky. Součástí bude i výzkum v oblasti optických systémů pro detektory částic a vývoj příslušných dílů jemné mechaniky pro pouzdření optiky. Příspěvek podrobněji uvádí možnosti aplikace nových technologií ke zhotovení náročných asférických povrchů.
TOPTEC – new possibilities for custom made optics. Research Centre TOPTEC recently founded by Institute of Plasma Physics ASCR, v.v.i. in Turnov (funded by 178 mil. Kč from EU dotations) is going to be a modern centre for prototype and custom made optics within 3 years. A strong know-how heritage comes from Optical Development Workshop founded in 1965 by Astronomical Institute. A main topic is reserach and development of unique optical elements and systems with a focus on aspherical optics, crystal and X-ray optics, thin-films, adaptive optics, difrective elements optics and optoelectronics. Part of the research program will study optical systems for partical detector systems and development of fine mechanics systems for above mentioned optical elements. The paper describes possible application of new technologies and its capabilities to produce state-of-art aspherical surfaces.
1. Úvod Astronomický ústav ČSAV pro výzkum, vývoj a realizaci optických dílů programu Interkosmos založil v roce 1965 optickou dílnu. Tu situoval do Turnova, do tehdejšího národního podniku Monokrystaly, s ohledem na skutečnost, že v tomto městě je několik pracovišť, kde se dlouhodobě věnují opracování křehkých materiálů a výrobě optiky. Tato optická dílna získala v průběhu let 1985 až 1990 vlastní budovy a nové výrobní vybavení. Instalované nové stroje a přístroje, dodané převážně z Zeiss Jena, umožňovaly zajistit individuální požadavky projektu, (zhotovení optiky pro pozorování v RTG oblasti záření a vývoj unikátních úzkopásmových filtrů) a realizaci atypické optiky pro potřeby ostatních pracovišť Akademie věd a vysokých škol. Pracoviště v letech 1992-2006 bylo vedeno jako samostatný ústav – Vývojová optická dílna AVČR. Od roku 2006 pak je detašovaným pracovištěm Ústavu fyziky plazmatu AV ČR, v.v.i. Protože dnes lze celou řadu optických dílů zajistit prostým nákupem katalogové optiky mnoha velkých dodavatelů, soustředil se výzkum a vývoj pracoviště v posledních letech na realizaci individuálních atypických a unikátních optických dílů. Takové prvky zpravidla vyžadují velmi vysoké nároky na přesnost. To je reálné zajistit i na relativně jednoduchých výrobních strojích, jaké zkušení pracovníci dílny k realizaci používají. Avšak obtížnost kladených úkolů je stále vyšší a tak existující technologické a kontrolní vybavení již mnohdy nedostačuje nárokům na výrobky, nebo jejich zhotovení není ekonomické. Z těchto důvodů Ústav fyziky plazmatu připravil v roce 2009 projekt na vybudování Centra speciální optiky a optoelektronických systémů – TOPTEC. Žádost o realizaci byla podána do druhé prioritní osy operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace. Cílem je vybudovat a rozvíjet moderní výzkumné centrum pro oblast speciální optiky a optoelektronických systémů. Projekt byl vybrán v tvrdé konkurenci ostatních projektů a schválen k 1.10.2010 [1]. Je podpořen částkou 178 mil. Kč, přičemž Ústav fyziky plazmatu dále do projektu vloží cca 40 mil. Kč tak, aby v závěru tříleté realizace bylo možné disponovat špičkovým technickým vybavením a kvalifikovanými pracovníky. Budované pracoviště umožní navrhovat, vyvíjet a realizovat i zcela originální optické prvky a soustavy, konkurenceschopné v mezinárodním srovnání. Výzkumné zaměření centra TOPTEC tedy naváže na dosavadní aktivity optického pracoviště ÚFP AV ČR, v.v.i. v Turnově a bude rozšířeno o moderní směry ve výzkumu optiky. Program je rozdělen do šesti výzkumných a vývojových oborů, a to:
31
1) 2) 3) 4) 5) 6)
asférická optika tenké vrstvy a optické systémy adaptivní optika, difraktivní optické elementy, ultrapřesné měřící metody, optoelektronické systémy krystalová a rentgenová optika optické systémy a metody pro detekci částic jemná mechanika. 2. Výzkum a vývoj v oblati asférické optiky
Centrum TOPTEC bude disponovat zásadně modernizovaným technologickým a přístrojovým vybavením, tedy celou řadou moderních výrobních zařízení a přístrojů pro řesné měření. Zároveň dojde k posílení kolektivu výzkumných pracovníků tak, aby bylo možné řešit nejnáročnější práce v uvedených oblastech. Největší část prostředků bude věnována výzkumu, vývoji a realizaci aférických optických ploch. V této oblasti má pracoviště značné zkušenosti - v Optické dílně bylo od jejího založení realizováno mnoho unikátních optických dílů, využívající přednosti asférických povrchů. Současná výroba optických soustav klade vysoké nároky na jejich realizaci. Díky výkonným počítačům lze navrhovat složité sofistikované optické soustavy, které dosahují i ve velkém zorném poli dokonalé korekce, splňující nebo blížící se difrakčnímu limitu – tedy soustavy fyzikálně dokonalé. Jejich návrh je náročný, avšak fyzická realizace takových soustav je obzvlášť obtížná. Je nutno si uvědomit, že takové soustavy musí dosáhnout dokonalé zobrazení jako mechatronický celek, kde tolerance dW tvaru výsledné vlnoplochy W se pohybují ve zlomcích vlnové délky světla, tedy obvykle v toleranci dW<100 nm. Přitom reálné optické soustavy bývají sestaveny z řady optických dílů: z čoček, odrazných ploch, průhledů, hranolů, klínů, barevných filtrů, mřížek a celé řady dalších, mnohdy atypických dílů. Průchozí vlnoplocha W je těmito optickými prvky zásadně ovlivňována, dle návrhu optického konstruktéra. K výrobě jsou použity reálné materiály, které mnohdy vykazují značné nehomogenity indexu lomu dni. Je zřejmé, že je značně obtížné získat fyzikálně dokonalou optickou soustavu [2]. Proto snahou je, zásadním způsobem omezit počet v soustavě použitých optických prvků. To však je obtížné, má-li se splnit požadovaná korekce. Korekce aberací je určena vhodně volenými poloměry Ri, tloušťkami ti a materiály s indexem lomu ni, kde každá z uvedených hodnot může být korekční parametr optické soustavy. S výhodou lze získat a přidat další korekční parametry. To je možné zajistit vložením asférických optických ploch do soustavy [3]. Na rozdíl od použití jednoduché kulové plochy poloměru Ri umožní správně zařazená asférická plocha využít jako korekční parametry i asférické koeficienty. Souřadnice rovnice asférické plochy lze uvažovat v obvykle uváděném tvaru [2,4]: z= c r2/(1+(1-(1+k)c2r2)1/2 + a4r4 + a6r6 + a8r8 + a10r10 + …
kde
r 2= x2 + y2
(1)
(2)
c=1/R je křivost plochy, přičemž hodnoty polynomu k, a4, a6, a8, a10, …. jsou asférické koeficienty. Realizace asférických ploch je náročný výrobní proces. Má-li však kvalifikovaný optik dostatek času, dokáže zhotovit takové optické plochy, které dokáže změřit. Nejčastěji se vyžívají asférické plochy 2.řádu, které v rovnici (1) určuje nenulový koeficient k, přičemž ostatní asférické koeficienty ai jsou nulové. Takové plochy lze měřit poměrně jednoduchými metodami autokolimace. Asférické plochy málo odlišné od kulové plochy se nejčastěji realizují úpravou velkoplošného leštícího nástroje. Příkladem je výroba astronomických zrcadel, kde úpravou leštící podložky do tvaru hvězdy lze poměrně snadno takové plochy zhotovit. Pro plochy odlišné od koule o větší hodnoty než jednotky mikrometrů je nutné použít jiných metod. Osvědčila se například jednoduchá metoda využívající Šolcovy prstence, kterými lze zhotovit prakticky libovolnou rotační asférickou plochu [5].
32
Výpočetní technika v posledních letech velmi rychle pronikla také do výroby optických strojů. Optické CNC stroje se nejprve uplatnily v hromadné výrobě kondenzorové optiky [6], následně byly aplikovány v hromadné výrobě přesné optiky [10]. V posledních letech se prosadily i do opracování ploch asférických. Je využíváno metody, kdy stroj je
Obr. 1 Princip obráběcího stroje s posuvy v osách x,y,z, a s řízenou rotací α a řízeným náklonem β stolu osazen přesnými zpětnovazebními suporty v osách x,y,z, s řízenou rotací α stolu a řízeným náklonem β stolu, či obráběné plochy - obr.1. Na takovém stroji se provede hrubování tvaru a jemné broušení pomocí rotujících nástrojů s vázaným diamantem, případně naleštění plochy, aby bylo možné sejmout interferogram. Ten se získá na speciálně konstruovaných bezdotykových asférických interferometrech [7,8,9]. Výsledkem je mapa povrchu optické plochy, která se následně přesně leští, tedy odleští se převýšení změřená na obráběné ploše. Po několika cyklech takového interferometrického měření a přesného leštění lze na těchto strojích dosáhnout přesnosti opracování ve zlomku vlnové délky.
Obr. 2 Hrubovací a lapovací stroj k realizaci asférických ploch Právě takovým zařízením bude pracoviště TOPTEC disponovat. K hrubování bude využíván stroj, jehož typ je uveden na obr. 2. Následně se přenese do obdobně konstruovaného leštícího stroje, který zajistí hrubé vyleštění – obr. 3. Na asférickém interferometru se získá interferogram, z kterého se vyhodnotí odchylky od požadovaného tvaru. Zjištěná převýšení se v následném procesu odlešťují na speciálním dokončovacím - retušovacím - leštícím stroji.
33
Obr. 3 Stroj k robotickému leštění asférických ploch Pro produktivní přesné leštění - retuš asférických ploch se v současnosti využívá dvou metod, a to technologie MRF – magnetoreologického leštění, nebo metod IBF – iontového leštění.
Obr. 4 Pricip magnetoreologického leštění s využitím magetického leštiva Metoda magnetoreologického leštění MRF [11,12] využívá patentovaný způsob, kdy na rotující elektromagnet je naléván pramének speciálního magnetického leštiva obr. 4. CNC stroj definovaně pojíždí nad rotujícím obrobkem a rotující kotouček, který má na obvodu přichycené magnetické leštivo, odebírá řízeným procesem vyvýšeniny na obrobku, který též rotuje a naklání se. Tento způsob nelze aplikovat na magnetické obráběné plochy, další nevýhodou je vysoká cena leštiva a jeho samovolná degradace. Jde však o univerzální metodu, kterou lze opracovat prakticky libovolné tvary optických ploch, s přesností až λ/50.
Obr. 5 Atest před a po opracování plochy MRF leštěním
34
Metoda IBF [13,14] je složitější v tom, že obrobek je vložen do evakuované komory.
Obr. 6 Princip iontového opracování. Interferogram před a po retuši asférické plochy Energetický svazek iontů vhodného plynu, nejčasteji argonu, je řízeně soustředěn na optickou plochu, která definovaně rotuje a má možnost náklonu i posunu – obr. 6. Ionty bombardují povrch naleštěné plochy a snímají tak definovaně materiál. Výhodou je, že takto lze leštit i kovové vodivé materiály. Metoda je velmi účinná a dovoluje přesné řízení procesu. Protože svazek lze velmi přesně zaostřit, lze tento způsob leštění využít i pro opracování miniaturních součástek.
3. Závěr Cílem příspěvku bylo seznámit se založením výzkumného a vývojového centra TOPTEC. Je podrobněji informováno o výhodách použití asférických ploch ke korekci optických soustav. Jedním z důležitých úkolů centra bude realizovat nejnáročnější asférické plochy všech typů, využitelných při stavbě složitých optických soustav. Je uveden výhled zajišťovaného strojního zařízení, na kterém se takové náročné optické plochy budou realizovat. Poděkování: Práce byla řešena jako dílčí část výzkumného záměru, projekt AV0Z20430508, přičemž bylo využito poznatků z projektu 1QS100820502.
4. Literatura [1] Projekt OP VaVpI CZ.1.05/2.1.0/03/0079, MŠMT, Praha 2010. [2] Mikš A., Aplikovaná optika 10, ČVUT, Praha 2000, s. 259 [3] Melich Z., Asférické plochy v optice, Diplomová práce, Olomouc 1975, s. 160. [4] Norma ISO 10 110, Optics and optical instruments, Part 1 – 13. [5] Šolc I., Nástroj pro broušení a leštění rotačních asférických ploch, JMO, 6, (1961) č.1, s.30-32. [6] Horne D.F., Optical production technology, Hilger, London 1972, s. 567. [7] Malacara D., Optical Shop Testing, 2nd edition, NY 1992, s. 577. [8] www.taylor-hobson.com [9] www.zigo.com [10] Braunecker B., Advanced optics using aspherical elements, SPIE, Bellingham 2008, s.414 [11] www.qed.com [12] www.schneider-om.com [13] www.iom-leipzig.de [14] www.optotech.de [15] www.satisloh.com
35
Korekce optických vad astronomických zrcadel Zdeněk Rail, Daniel Jareš, David Tomka, Roman Doleček Ústav fyziky plazmatu AV ČR,v.v.i . - oddělení Toptec Skálova 89,51101 Turnov e-mail :
[email protected] Zorná pole světelných zrcadel jsou omezena mimoosovými vadami, zvláště komou. Použitím korekčních systémů z čoček nebo asférických desek je možné tyto mimoosové zbytkové aberace zmenšit a rozšířit zorná pole v širokém spektrálním oboru. Tento referát se zabývá několika variantami systémů korektorů, umístěných do sbíhavého svazku zrcadel s obecnou asféričností.
The Correction of the Optical Aberrations of Astronomical Mirrors Zdeněk Rail, Daniel Jareš, David Tomka, Roman Doleček Ústav fyziky plazmatu AV ČR,v.v.i .- Toptec Skálova 89,51101 Turnov e-mail :
[email protected] The fields of view of fast and large mirrors are limited by off-axis aberrations mostly by coma. The improvement of residual aberrations in broad spectral branch is possible by using of the corrector system composed of lenses or aspherical plates. This paper presents several variants of such systems placed into converging beam of mirror of common asphericity. 1.Úvod Ve druhé polovině 19. století začali astronomové fotografovat oblohu. [1] V tehdejší době nejčastěji používanými přístroji byly refraktory. Sklářská technologie poloviny 19. století umožňovala vyrábět pouze klasická skla, se kterými nebylo možné zkonstruovat světelné objektivy s dostatečně opravenou barevnou vadou. Málo světelné čočkové dalekohledy byly vhodné pro fotografování Měsíce, Slunce, kde jejich světelnost tolik nevadila. Při fotografování mlhovin a hvězdných polí se neúměrně prodlužovaly expoziční doby na mnoho hodin. Pro stavbu velkých zrcadlových dalekohledů byly podnětem dva vynálezy : V polovině 19. století německý chemik Justus Liebig objevil způsob, jak z chemického roztoku vyloučit na skleněný podklad tenkou stříbrnou vrstvu s odrazivostí až 90 procent. Druhým stimulem byla Foucaltova metoda přesného měření dutých sférických a asférických ploch. Pomocí ní bylo možné velice přesně změřit a vyrobit paraboloidické zrcadlo, se kterým bylo možné fotografovat oblohu bez zkažení obrazu barevnou vadou. Světelnost zrcadla tak mohla být vyšší než dovolovala zbytková barevná vada objektivu o stejném průměru.Tak bylo možné tak zkrátit expoziční doby, zvětšit průměry vstupních apertur dalekohledů, avšak obrazy hvězd mimo optickou osu byly zkaženy komou. Jedním z prvních průkopníků astronomické fotografie byl americký astronom a optik George Ritchey. Ten si plně uvědomoval nevýhod refraktorů a použil velkých a světelných zrcadel pro fotografování mlhovin a galaxií. Jeho obrázek mlhoviny v Andromedě se spoustou detailů způsobil senzaci. Ritchey se věnoval i výrobě velkých zrcadel, ke kterým patřilo 60 a 100 palcové zrcadlo pro observatoř na Mount Wilsonu. S Henry Chrétienem je spoluobjevitelem aplanatického dvouzrcadlového systému s lépe vykorigovanými mimoosovými obrazy hvězd. Od padesátých let minulého století se prakticky všechny velké zrcadlové dalekohledy vyrábějí jako systémy Ritchey - Chrétien s hyperboloidálními primárními a sekundárními zrcadly. Velká a světelná zrcadla mají velmi malá zorná pole o průměrech maximálně několika milimetrů, kde hlavně koma při fotografování nezhoršuje obraz. K jejímu odstranění je nutné použít korektory – systémy čoček nebo asférických desek, umístěné do sbíhavého svazku zrcadla před jeho ohniskovou plochou.
36
První práce, týkající se korekčních čočkových soustav, umístěných do sbíhavého svazku paraboloidického zrcadla a k ohniskové ploše Cassegrainova dalekohledu, publikoval v roce 1913 Sampson. [1] V roce 1922 ji rozšířil Violette o návrhy korektorů pro nově vynalezené dalekohledy Ritchey-Chrétiena, jak pro využití primárního, tak sekundárního ohniska. Ve třicátých letech Paul navrhl použít pro korekci obrazů i asférické desky. První reálný korektor navrhl a vyrobil v roce 1933 F.E.Ross pro 60 palcový paraboloid na Mount Wilsonu. [1] Od poloviny 40. let až do poloviny 70. intenzivně počítal korektory pole Wynne, který v tomto oboru dosáhl vynikajících výsledků. Jeho optické návrhy z tehdejší doby jsou natolik nadčasové, že je lze použít i pro dnešní CCD detektory, vyžadující přísné požadavky na korekci obrazu v širokém spektrálním oboru. 2.Optické vady zrcadel Použijeme-li k fotografování oblohy pouze paraboloidické zrcadlo, jeho dominantními vadami je koma a astigmatismus. [2] V oblasti zorného pole do jednoho stupně od optické osy převládá zhoršení, způsobené komou. Nad vzdálenost větší než jeden stupeň převládá astigmatismus. Má-li zrcadlo obecnou asféričnost - není-li paraboloidické, k těmto vadám se připojuje i otvorová vada. V soustavách s čočkovými korektory je dále nutné korigovat i barevnou vadu polohy a zvětšení a dále křivost pole. Zrcadlo o asféričnosti b, ohniskové vzdálenosti f, poloměru y (polovina průměru zrcadla) se bude na optické ose zobrazovat hvězda o geometrickém průměru : Geometrický průměr hvězdy = f * ( 1 + b ) * ( y ^ 3) / ( 16 * f ^ 3 )
(1)
nebo v úhlových vteřinách : ρ = ( 3600 ) * arctang ( 1 + b ) * ( y ^ 3) / ( 16 * f ^ 3 )
[´´]
(2)
Příčný rozměr komatického obrazce se u zrcadla zvětšuje se vzdáleností θ od optické osy. Délka komatického obrazu = f * ( 3 * θ * y ^ 2 ) / ( 4 * f ^ 3 )
(3)
nebo v úhlových vteřinách : φ
=
( 3600 ) * arctang ( 3 * θ * y ^ 2 ) / ( 4 * f ^ 3 )
[´´]
(4)
Příčný rozměr astigmatického obrazce se u zrcadla o poloměru y a ohniskové vzdálenosti f zvětšuje se vzdáleností θ od optické osy.
Délka astigmatického obrazu = f * ( y * θ ^ 2 ) / ( f ^ 3 )
(5)
nebo v úhlových vteřinách σ =
( 3600 ) * arctang ( y * θ ^ 2 ) / ( f ^ 3 )
[´´]
(6)
Schéma a spotdiagramy paraboloidického zrcadla o průměru 500 mm a ohniskové vzdálenosti 2500 mm jsou na obrázcích 1 a 2.
3. Paraboloidické zrcadlo s jednočočkovým korektorem Maksutova
37
Nejjednodušší korektor, vytvářející s paraboloidickým zrcadlem aplanatický systém, je tlustý menisek. [3], [4] Jeho funkci popsal D.M.Maksutov v roce 1961. Někdy se toto řešení označuje jako menisková soustava Rossova. Výpočet poloměrů křivostí menisku s použitím Seydelových sum je velice zdlouhavý, protože zavedením tloušťky menisku se zkomplikuje tvar první a druhé Seydelovy sumy pro otvorovou vadu a komu. Řešení lze zjednodušit tímto způsobem: Zvolíme tloušťku menisku 2-3,5 procenta ohniskové vzdálenosti soustavy. Menisek bude od primárního zrcadla vzdálen 2/3 až 4/5 ohniskové vzdálenosti od vrcholu primárního zrcadla. Poloměr křivosti vstupní konkávní plochy určíme tak, aby první paraxiální paprsek v menisku procházel paralelně s optickou osou. Poloměr křivosti druhé – výstupní konvexní plochy spočteme tak, že menisek je afokální. Afokálnost znamená, že první paraxiální paprsek z menisku vystupuje se stejným úhlem vůči optické ose jako do něho vstupuje. Z poloměrů křivostí ploch, tloušťky menisku i vzdálenosti menisku od primárního paraboloidického zrcadla lze dopočítat parametry P2, P3, W2, W3, C1, C2 a dosadit je do Seydelových sum S1, S2, S1CHR pro otvorovou vadu, komu a chromatickou aberaci. Prochází-li první paraxiální paprsek tlustým meniskem paralelně s optickou osou a je-li menisek afokální, je pro soustavu splněna podmínka achromasie S1CHR = 0 a odstraněna otvorová vada S1 = 0. Koma má stejnou hodnotu S2 = ½ jako samotné paraboloidické zrcadlo bez korektoru. Zmenšit druhou Seydelovu sumu – kompenzovat komu, lze dosáhnout změnami poloměru křivosti vstupní konkávní plochy menisku tak, aby úhel lomu prvního paraxiálního paprsku nabýval vůči optické ose malých kladných hodnot. Poloměr křivosti výstupní konvexní plochy menisku se dopočítá tak, aby byl afokální. Tímto způsobem lze dosáhnout anulování i druhé Seydelovy sumy. Zmenšení komy je nutné kontrolovat trigonometrickým výpočtem. Aby bylo možné navrhovanou soustavu správně opticky ocenit, je nutné volit sklon šikmých paprsků ne větší než 10-15 minut. Na optické ose musí být zachována stigmatičnost soustavy. Výpočet s použitím Seydelových sum vede vždy na menisek s mírně negativní ohniskovou mohutností. Dodatečnou změnou poloměrů křivostí lze dosáhnout toho, že vstupní konkávní plocha má stejný poloměr křivosti jako výstupní konvexní. Výsledek je nutné kontrolovat trigonometrickým výpočtem. Soustava o průměru 200 mm a ohniskové vzdálenosti 1000 mm má oproti ekvivalentnímu paraboloidu zorné pole, kde geometrické obrazy hvězd jsou menší nebo srovnatelné s difrakčními, třikrát větší. To znamená, že na zorném poli o průměru ½ stupně jsou obrazy hvězd v systému výrazně menší než u samotného paraboloidu, avšak na kraji jednostupňového pole se velikost obrazů hvězd obou soustav srovnává. Dominantní mimoosovou vadou aplanatické soustavy paraboloidu s menisekem Maksutova je astigmatismus, který je oproti samotnému paraboloidu třikrát větší. Ohniskové plocha systému je zakřivená, konkávní k zrcadlu. Křivost pole u paraboloidů o rozměrech do d = (200 – 250) mm a f = (1000 – 1250) mm při použití CCD detektorů o rozměrech do 10*10 mm lze zazanedbat. Maksutovův korektor je velice jednoduchý, snadno vyrobitelný a dobře měřitelný pomocí interferenčních kalibrů. Oproti složitějšímu dvojčočkovému korektoru Rossa je systém s meniskovým korektorem Maksutova na optické ose a poblíž ní stigmatický. Korekční menisek lze použít pro paraboloidy do průměru d = (250-300) mm a světelnostií 1/4,5 -1/6, výborně funguje u menších průměrů primárních zrcadel - okolo d = (150-200) mm. Zlepšení obrazu na ½ stupňovém poli je výrazné. Schéma a spotdiagramy soustavy paraboloidického zrcadla s korektorem Maksutova o průměru 500 mm a f = 2500 mm jsou ukázány na obrázcích 3 a 4.
4. Dvojčočkový korektor Rosse Korektor navrhl F.E.Ross [1], [4], [5] začátkem 30. let minulého století, aby zlepšil zorné pole primárního zrcadla - šedesátipalcového paraboloidu o světelnosti 1/5.1 na Mount Wilsonu. Navrhl dublet, blízký afokálnímu, vyrobený z jednoho typu skla. Čtyři poloměry křivostí čoček - čtyři volné parametry, dovolují splnit podmínku achromasie, afokálnosti a dále korekci otvorové vady a komy. Pro kompenzaci astigmatismu se u soustavy nedostává volného parametru, se kterým by bylo možné anulovat třetí Seydelovu sumu. Provedeme-li optimalizaci optické soustavy trigonometrickým výpočtem, vidíme, že kompromisní řešení připouští barevnou vadu, nedokorigovanou otvorovou vadu a zbytkový astigmatismus. Soustava paraboloidického zrcadla s Rossovým korektorem není na optické ose stigmatická. Jsou-li příčné rozměry hvězd o rozměrech blízkých zrnu fotografické emulze nebo rozměrům pixelů CCD detektorů, nemusí
38
vážně zhoršovat kvalitu obrazu. Schéma a spotdiagramy soustavy s korektorem Rosse ze stejných skel jsou ukázány na obrázcích 5 a 6. Rossův korektor velice záhy posloužil jako výchozí soustava pro návrhy dalších, složitějších korektorů s lepší definicí obrazů, na větších zorných polích a v širším spektrálním oboru. [1] Zlepšit optické vlastnosti dvojčočkového korektoru lze dvěma způsoby: Vyrobíme-li čočky korektoru ze stejného materálu, pak další zmenšení obrazů hvězd lze dosáhnout odstoupením od podmínky afokálnosti. Takový korekční dublet prodlouží ohniskovou vzdálenost systému o 10 procent. Druhá možnost zlepšení je použití dvou materiálů s vhodně vybranými indexy lomů a Abbeho čísly. Výhodné kombinace jsou FK5 - BK7, K7-FK54 nebo dvojice BK7 - FK54 . [3] Schéma a spotdiagramy soustavy paraboloidu s korektorem Rosse ze skel K7 – FK54 jsou ukázány na obrázcích 7 a 8. V tomto případě lze navrhnout korektor pole, který je optimální i jako afokální. Komerčně nabízený Rossův korektor - MPCC je schopen poskytovat na optcké ose stigmatického obrazu u paraboloidů o průměru 200 mm až od světelnosti 1/8 a nižší. Rossův korektor byl původně navržen jako korektor komy pro paraboloid. Opravuje komu, avšak výsledný optimalizovaný systém má nedokorigovanou otvorovou vadu, astigmatismus a malou chromatickou vadu polohy. Možnost, jak zlepšit korekční stav této soustavy, se nabízí použitím hyperboloidického primárního zrcadla o astéričnosti od - 1,25 až do -2. U těchto soustav lze použít čoček ze stejného druhu skla a korektor bude blízký afokálnímu (Di Baja řešení). Schéma a spotdiagramy na obrázcích 9 a 10. Zvolíme-li ale spojku z korunového a rozptylku z flintového (řešení Lind), pak optimální korektor vyjde s pozitivní optickou mohutností a zkrátí ohniskovou vzdálenost soustavy o 25 procent. Schéma a spotdiagramy na obrázcích 11 a 12. S tříčočkovým korektorem lze dosáhnout i 40 procentní zkrácení ohniskové vzdálenosti. 5. Trojčočkové a čtyřčočkové korektory První korektory pole, určené pro paraboloidy a cassegrainovská sekundární ohniska, navrhl Sampson v roce 1913 jako triplety ze stejných skel. Jeho návrhy měly nedokompenzovanou otvorovou vadu. [1], [3] Podstatné zlepšení korektorů bylo provedeno Wynnem a Gascoignem přidáním tenkého menisku mezi dublet a primární zrcadlo. Tento systém byl zkonstruován pro palomarské pětimetrové zrcadlo a dále pro 120 palcový dalekohled Lickovy observatoře. [1] Schéma a spotdiagramy paraboloidu s trojčočkovým korektorem jsou ukázány na obrázcích 13 a 14. Vícečočkové korektory poskytují dostatek parametrů, se kterými lze opravit optické aberace zrcadel o obecných asféričnostech. U velkých a světelných primárních zrcadel tří a čtyřčočkové korektory vysoce kvalitně opravují obraz na velkých polích v širokém oboru spektra od UV až po IR. Tříčočkové korektory dodává na trh firmou ASA Austria i pro amatéry. Ještě lepší korekce lze dosahovat čtyřčočkovým korektorem s vhodně vybranými materiály čoček. Schéma a spotdiagramy soustav paraboloidu a hyperboloidu se čtyřčočkovými korektory jsou ukázány na obrázcích 15 a 16, 17 a 18. Pro hyperboloid s asféričností -1,3 je výhodné vyrobit korektor, složený ze dvou tmelených dubletů z kombinace skel K5 a SF10. Schéma a spotdiagramy tohoto systému jsou ukázány na obrázcích 19 a 20. S tímto korektorem lze dosahovat geometrických obrazů lepších než difrakční u hyperboloidů o průměru 500mm světelnostech 1/3,5 v širokém spektrálním oboru na zorných polích o průměrech několika stupňů. Tento korektor určený pro paraboloidy, obsahující dva tmelené dublety, se prodává pod názvem Paracorr od firmy Tele Vue. Pro korekci vad zrcadla s obecnou sféričností je nutné použít dostatečný počet volitelných parametrů. Je-li počet čoček dostatečný a jsou-li vhodně vybrány jejich materiály, lze opravit i vady sférického zrcadla. Na obrázcích 21 a 22 jsou ukázány schéma a spotdiagramy soustavy sférického zrcadla se šestičočkovým korektorem, dosahující geometrických obrazů srovnatelných s difrakčními. 6. Korektory s asférickými deskami ve sbíhavém svazku Použít asférickou desku jako korektor pole poprvé navrhl v roce 1935 Paul. [1], [2] Výhodou těchto korekčních systémů je jejich relativní jednoduchost konstrukce, avšak vysoké nároky na přesnou justáž v dalekohledu. Korekční desky, umístěné do sbíhavého svazku světelného primárního zrcadla, mívají odchylky od planparalelních desek stovky mikronů, takže jejich výroba klasickou technologií je velmi obtížná.
39
Aplanatický systém lze navrhnout pomocí dvou optických členů - asférického zrcadla a korekční desky. Každý člen disponuje jedním volným optickým parametrem, s oběma lze anulovat první dvě Seydelovy sumy - pro sférickou aberaci a pro komu. [1] U této aplanatické soustavy vychází asféričnost primárního zrcadle značně odchylná od paraboloidu. Profil korekční desky má inverzní tvar oproti deskám, používaným v klasických Schmidtových komorách. Schéma a spotdiagramy jsou ukázány na obrázcích 23 a 24. Aby systém byl anastigmatický, je nutné navrhnout systém se třemi paranetry, asféričnostmi zrcadla a dvou korekčních desek. [1] Vhodným výběrem skel a profily desek lze redukovat jak chromatickou vadu polohy, tak zvětšení. Jejich radikální zmenšení je možná pouze použitím achromatických desek, které jsou složeny ze dvou členů s asférickými plochami. Výhodou asférických desek je to, že nemají tak výrazné problémy s reflexy, jaké jsou přítomny u vícečočkových korektorů. Schéma a spotdiagramy jsou uvedeny na obrázcích 25 a 26. Po zvládnutí technologie achromatické asférické korektory najdou v budoucnosti velice široké uplatnění. Zatím se používají ve velmi omezeném rozsahu. V současnosti se používají tyto tří a čtyřdeskové korektory u velkých zrcadlových dalekohledů u primárních ohnisek. Velkých úspěchů v jejih návrzích dosáhli Wynne, Meinel a Gascoigne. Pro výpočty obou soustav s asférickými deskami jsme použili matematický aparát v [2]. Veškeré výpočty optických soustav byly provedeny s pomocí programu Zemax. [6] Poděkování : Tato práce byla řešena jako dílčí část výzkumného záměru, projekt AV0Z20430508, bylo využito poznatků z projektu 1QS100820502.
7. Literatura [1]
R.N.Wilson, Reflecting Telescope Optics, Springer-Verlag Berlin-Heidelberg-New York,Second Printing,2000
[2]
S.C.B.Gascoigne, Recent Advances in Astronomical Optics, Applied Optics,Vol.12, No.7, July 1973
[3]
Rutten, van Venrooij, Telescope Optics,Willmann-Bell,Inc.,Richmond,Virginia,2002
[4]
N.N.Michelson, Optičeskije teleskopy, Izdatelstvo “Nauka“, Glavnaja redakcija fiziko-matematičeskoj literatury, Moskva, 1976
[5]
Apenko M.I., Dubovik A.,S., Prikladnaja optika, Nauka,Moskva, 1982
[6]
Optical design Program Zemax, User’s Guide, Version 10, Focus Software, Inc., Tucson, 2005
40
Obrázek 1. Optické schéma paprsků paraboloidu
Obrázek 2. Spotdiagramy paraboloidického zrcadla 500/2500, ukazující zhoršení obrazů hvězd komou
41
Obrázek 3. Schéma aplanatické soustavy paraboloidu a meniskového korektoru Maksutova
Obrázek 4. Spotdiagramy aplanatické soustavy paraboloidu a meniskového korektoru Maksutova
42
Obrázek 5. Schéma soustavy paraboloidu a korektoru Rosse s čočkami ze stejného skla
Obrázek 6. Spotdiagramy soustavy paraboloidu a korektoru Rosse s čočkami ze stejného skla
43
Obrázek 7. Schéma soustavy paraboloidu a korektoru Rosse s čočkami ze skel K7 - FK54
Obrázek 8.Spotdiagramy soustavy paraboloidu a korektoru Rosse s čočkami ze skel K7-FK54
44
Obrázek 9. Schéma soustavy hyperboloidu a korektoru Rosse s čočkami ze stejného skla
Obrázek 10. Spotdiagramy soustavy hyperboloidu a korektoru Rosse s čočkami ze stejného skla
45
Obrázek 11. Schéma soustavy hyperboloidu a korektoru Rosse s čočkami z různých skel
Obrázek 12. Spotdiagramy soustavy hyperboloidu a korektoru Rosse s čočkami z různých skel
46
Obrázek 13. Schéma soustavy paraboloidu a tříčočkového korektoru
Obrázek 14. Spotdiagramy soustavy paraboloidu a tříčočkového korektoru
47
Obrázek 15. Schéma soustavy paraboloidu se čtyřčočkovým korektorem
Obrázek 16. Spotdiagramy soustavy paraboloidu se čtyřčočkovým korektorem
48
Obrázek 17. Schéma soustavy hyperboloidu se čtyřčočkovým korektorem
Obrázek 18. Spotdiagramy soustavy hyperboloidu se čtyřčočkovým korektorem
49
Obrázek 19. Schéma soustavy hyperboloidu s dvojčlenným tmeleným dubletem
Obrázek 20. Spotdiagramy soustavy hyperboloidu s dvojčlenným tmeleným dubletem
50
Obrázek 21. Schéma soustavy sférického zrcadla a šestičočkového korektoru
Obrázek 22. Spotdiagramy soustavy sférického zrcadla a šestičočkového korektoru
51
Obrázek 23. Schéma soustavy hyperboloidického zrcadla s jedním asférickýmkorektorem
Obrázek 24. Spotdiagramy soustavy hyperboloidického zrcadla s jedním asférickým korektorem
52
Obrázek 25. Schéma soustavy hyperboloidického zrcadla se dvěma asférickými korektory
Obrázek 26. Spotdiagramy soustavy hyperboloidického zrcadla se dvěma asférickými korektory.
53
Emisní spektrální čáry atomů Profil - rozšíření - pološířka Ing. Pavel Oupický Oddělení optické diagnostiky, Turnov Ústav fyziky plazmatu AV ČR, v.v.i., Praha Úvod Teorie vzniku a kvantifikace emisních spektrálních čar, mezi které patří i určování závislosti jejich šířky na parametrech prostředí a měřících přístrojů, je jednou z nejdůležitějších a systematicky sledovaných oblastí fyziky a fyzikálních aplikací. Některé z těchto aplikací jsou používány a rozvíjeny i v Ústavu fyziky plazmatu a konkrétně v oddělení Optické diagnostiky. 1. Měření emisních čar a jejich aplikace Mezi nejčastější aplikace měření emisních čar patří analýzy všech druhů látek ve všech jejich skupenstvích nejrůznějšími technologickými způsoby. Velmi významné jsou dále aplikace určující teplotu a tlak v plynech a plazmatu. Emisní čáry se mohou měřit radiometry (intenzita) a především spektrometry (tvar, pološířka). Příkladem jedné z aplikací je i kalibrace a určování rozlišovací schopnosti spektrometrů, jak již bylo na této konferenci předneseno [17],[18]. 2. Emisní čáry - vznik Emisní čáry, tak jak je registrujeme při měření spektrometrem, jsou ve své podstatě zachyceným fotonovým zářením vycházejícím z jednotlivých atomů, z kterých jsou složeny pevné látky, kapaliny a plyny v různých hustotách až po plazma. Toto fotonové záření je formou elektromagnetického pole, které se nám projevuje vlněním od nejkratších vlnových délek měkkého rentgenového záření až po vlnové délky kilometrových rozhlasových vln. Emisní čáry jsou při svém vzniku - při emisi fotonů z atomů - co do vlnové délky velmi přesně určeny svým přechodem z jedné - energeticky bohatší, vyšší hladiny - do hladiny energeticky chudší, nižší. Tyto přechody (transitions) se řídí principem nuceného přechodu do stavu s minimální potenciální energií. Čím vyšší je rozdíl energetických hladin, tím je kratší vlnová délka vyzářených fotonů a tím je i vyšší intenzita tohoto záření a pravděpodobnost, že k tomuto vyzáření dojde. Vznik emisních čar je svázán se stavy atomu a s procesy, kterými je ovlivňován. Pro vznik emisních čar mají zásadní význam tyto procesy: excitace resp. ionizace, působení magnetických a elektrických polí a v konečné fázi emise. Excitace a ionizace je způsobována primárně zachycováním fotonového záření volně se šířícího prostorem a sekundárně fotonovým zářením, které vzniká při mechanických, termálních a elektromagnetických kolizích excitovaných atomů se sousedními atomy resp. s elektrony a s vnějšími elektromagnetickými poli. 3. Emisní čáry - výpočty Pro jednoduché atomy vodíkového typu (s jedním elektronem ve vazební slupce) se vypočítávají rozdíly z energetických hladin elektronů v atomu ze vzorce
Vzorec 3.1 - energie emitovaného fotonu z atomu vodíku a jemu podobných [3] kde h je Planckova konstanta, c je rychlost světla, m je hmotnost a e je náboj elektronu, ε je permitivita, RM je redukovaná Rydbergova konstanta a Z je atomové číslo. Vzorec platí pro Z<20, pro těžší atomy již je nutné brát v úvahu magnetické a relativistické korekce, které byly při odvozování vzorce zanedbány. Z rozdílu energií v tranzitních energetických hladinách se vypočte frekvence elektromagnetické vlny ze vzorce . 4. Emisní čáry – profily Základním pojmem rozšíření spektrální čáry je tzv. ,,naturální šířka", která se odvozuje z principu neurčitosti energetických stavů při emisi fotonů z atomu v klidových podmínkách a při excitaci pouze fotonovým zářením
54
sledované vlnové délky. Z Heisenbergovy relace neurčitosti plyne, že když vyzářený foton s sebou odnáší určitou energii, tak tento děj se nemůže odehrát za kratší dobu, než jakou povoluje tato relace, tj. že změna energie se nemůže udát v nekonečně krátkém čase. Pokud se z excitovaného atomu uvolní energie , pak tato změna se nemůže stát v době kratší, než jaká plyne z nerovnosti ∆t > ħ / 2∆E . Typická doba trvání excitovaného stavu atomu je asi 10^-8 vteřiny, což odpovídá přírodní šířce čáry asi 6.6 x 10^-8 eV ( 1 eV = 1239.8424 nm => šířka čáry 8183 x 10^-8nm = 8 x 10^-5nm) [4]. Podle měření provedených nejpřesnějšími spektrometry mají emisní čáry (měřeno spektrometry ) profil nazývaný Voigtův (po německém fyzikovi Woldemaru Voigtovi). Profil emisních čar nijak nerušených atomů v klidu nebo v rovnoměrném pohybu by byl určen pouze neurčitostí energetických stavů excitovaných elektronů a následně ihned vyzařovaných fotonů, částečně též dobou, za kterou se změna excitace-vyzáření uskuteční. Vlivem tlaků a teplot prostředí na excitaci a pohyb atomů především v plynech a plazmatu pak dochází k dalším efektům, z nichž jsou nejvýraznější tlakové rozšíření popsané nejprve Lorentzem a dopplerovský efekt změny vln. délek, které profil rozšiřují ve smyslu Gaussova pravděpodobnostního rozdělení. Kombinací Gaussova a Lorencova profilu pak dostáváme výsledný profil Voigtův. Tlakové rozšíření je dobře popsáno Lorentzovou funkcí a konstantou, její základní tvar je dán vzorcem
Vzorec 4.1 - Lorentzova funkce odpovídající tlakovému rozšíření emisních čar [13] a ν je odchylka frekvence od centrální hodnoty v maximu ΰ . kde Dopplerovské rozšíření je nejlépe posáno Gaussovou funkcí :
Vzorec 4.2 - Gaussova funkce odpovídající dopplerovskému rozšíření emisních čar v důsledku tepelného pohybu atomů [13] kde
.
Konvolučním sjednocením těchto profilů dostaneme výsledný profil Voigtův :
Vzorec 4.3 - konvoluce Lorentzovy a Gaussovy funkce [13] Tato konvoluční funkce nemá žádné jednoduché řešení a to je nahrazováno řadou. Na obr. 4.1 je vidět, jak se při změnách uvedených konstant mění tvar výsledné křivky.
Obr. 4.1 - graf Voigtovy funkce pro různé hodnoty konstant γ [13] 5. Šířka a rozšiřování emisních čar Pozorované spektrální čáry jsou vždy rozšířené primárně v důsledku fyzikálních příčin a sekundárně při jejich měření z principu konečné možné rozlišovací schopnosti použitých spektrometrů.
55
Nejjednodušší fyzikální příčinou rozšiřování čar je Dopplerrovo rozšíření v důsledku pohybu atomů a iontů a dále jsou to všechny mechanické vlivy v důsledku kolizí všech částic v emitujícím prostředí. Podrobně je to popsáno např. v [11].
5.1 Dopplerovské rozšíření Pro atomová spektra ve viditelném oboru, jak je známe z výbojek a reklamních neonů, je šířka čar nejčastěji určována Dopplerovým rozšířením. Při termálním pohybu atomů ty atomy, které se pohybují směrem k detektoru s rychlostí v budou zářit s transitní frekvencí vyšší než atomy, které se pohybují opačným směrem v souhlase se známým Dopplerovým efektem. Rozložení rychlostí v pohybech atomů odpovídá BoltzmannMaxwellovu rozložení. Dopplerovo rozšíření je tedy způsobeno termálním pohybem emitujících atomů a iontů, převážně v důsledky teplotních procesů, které na atomy působí. Po shrnutí konstant do jedné lze pološířku (FWHM v Å) odpovídající teplotě T vypočítat ze vzorce:
Vzorec 5.1 - Dopplerovské rozšiřování-vzorec pro výpočty [3]
kde T je teplota v Kelvinech, M je atomová hmotnost v atomových hmotových jednotkách (amu).
Obr. 5.1 - doplerovské rozšíření čáry Hα pro rozsah teplot 10 až 30 kK při konstantní (vypočteno podle vzorců 3.1 a 5.1 bez relativistických korekcí)
hustotě Ne = 1018 cm-3
6. Tlakové rozšíření je způsobeno elektromagnetickými a mechanickými kolizemi emitujících atomů se sousedními částicemi, viz opět [11] . Tvar rozšíření bude v tomto případě dán profilem Lorentzovým, t.j. matematicky funkcí : I(λ) ~{1 + [(λ - λ0)/∆λ1/2]2}-1 Vzorec 6.1 - lorenzovské rozšíření - základní funkce [3]
56
V následujících vzorcích jsou pološířky (FWHM) i vlnové délky v Å , hustota částic je v cm-3, teplota T v Kelvinech a energie E nebo I v cm-1 . U tlakového rozšíření emisních čar jsou fyzikálně rozlišitelné následující typy : 6.1 Resonanční rozšíření (self-broadening) nastává jen mezi stejnými atomy či ionty a je pozorováno pouze u čar s horní nebo dolní úrovní energie odpovídající rezonančnímu vybuzení elektrického dipólu ze základního stavu. FWHM je zde určeno vzorcem :
Vzorec 6.1 - lorenzovské rozšíření samobuzením [3]
kde λ je vlnová délka pozorované čáry, gk a gi jsou statistické váhy její horní a dolní energetické hladiny, λr je vlnová délka resonanční čáry, fr je tuhost oscilátoru a Ni je hustota atomů v základním stavu.
Jako příklad pro rezonanční rozšíření si můžeme uvést u atomu helia přechod mezi úrovněmi 1s2p 1P01 a 1s3d D2 , tj. pro čáru He I (λ = 6678.15 Å) Rezonanční čára (zapříčiňující rozšíření čáry sledované) má vlnovou délku 584.3339 Å . Další potřebné parametry pro výpočet lze nalézt v katalogu NIST [1] . Výpočtem dostaneme rozšíření ∆λR1/2 =0.036 Å. [3] 1
6.2 Van der Waalsovovo rozšíření vzniká při dipólové interakci mezi excitovaným atomem a atomem s indukovatelným dipólem v základním stavu. (V případě směsi atomů jde u každé složky o její základní stav).
má
Aproximační vzorec, z kterého lze toto rozšíření přibližně vypočítat pro vodíkový atom a podobné typy, tvar :
Vzorec 6.2.1 - Van der Waalsovo rozšíření [3]
kde µ je redukovaná hmotnost atomu-rušitele v jednotkách amu , N je hustota rušitelů a C6 je interakční konstanta. Její specifikaci lze nalézt rovněž ve [3]. Van der Waalsovo rozšíření je posunuto k delším vlnovým délkám cca o třetinu celkového FWHM. Jako příklad poslouží opět přechod v He I mezi úrovněmi 1s2p atomem He jako rušitelem pro vlnovou délku λ = 6678.15 Å . Při T = 15 000 K a N = 1 × 1018 cm-3 vychází ∆λW1/2 = 0.044 Å.
57
1 0
P
1
a 1s3d
1
D2 a jednoduše v interakci s
6.3 Starkovo rozšíření nabitými rušiteli (ionty a elektrony) a vnějšími elektrickými poli obvykle překračuje hodnoty rušení rezonančního a Van der Waalsova a to ve výbojích nebo v plazmatu. Pro atom vodíku je rozšíření dáno vzorcem :
Vzorec 6.3.1 - Starkovo rozšíření [3] kde Ne je hustota elektronů a α1/2 je parametr určující pološířku pro sledovanou čáru. Hodnotu parametru α1/2 lze nalézt v literatuře [11]. Starkova rozšíření vykazuje lineární závislost na hustotě elektronů Ne .
7. Celkové rozšíření emisních čar Souhrnný vzorec lze získat sečtením doplerovského, tlakového a Starkova rozšíření : ∆λ = ∆λDoppler + ∆λRezonance + ∆λWaals + ∆λStark
(7)
Podle teorie a přesných fyzikálních měření jsou pro běžné teploty, jaké se ve výbojkách v ionizovaných plynech vyskytují, fyzikální pološířky emisních čar řádově v pikometrech, takže při měření v praxi běžně používanými spektrometry se jedná o téměř ideální čárové zdroje. 8. Praktické použití rozšiřování emisních čar Po předcházejícím teoretickém výkladu se můžeme vrátit zpět k praktickým aplikacím založeným na znalosti vzniku emisních čar a vlivů na jejich profil. Již v úvodu byla zmíněno použití emisních čar na určování rozlišovací schopnosti spektrometrů a na jejich kalibraci. Mnohem významnější jsou aplikace využívající závislost šířky spektrálních čar na teplotě a tlaku v plynných prostředích a v plazmě. K tomuto účelu se používají vlnové délky od měkkého rentgenového záření od vlnové délky cca 50nm až po milimetrové vlny s frekvencí v řádu GHz . Jako příklady aplikací lze uvést měření teploty a tlaku ve výbojích v plynových výbojkách, plasmatických hořácích a v zařízeních na výzkum chování plazmatu s cílem dospět k termojaderné fůzi (tokamaky, stelátory atd.). Jedním z příkladů je syntéza spektra Paschenovy serie (n = 8 do n = 13) pro plazma s hustotou Ne = 3 x 1021 mm3 a teplotami iontů a elektronů Ti = Te= 4eV popsaná v [10] a její porovnání s experimentálně zjištěnými hodnotami .
58
Obr. 8.1 - porovnání vypočtených a naměřených rozšíření emisní čáry Pα v tokamacích a stellátorech v rozsahu teplot 34000 až 87000 K [10] Na obr 8.1 je porovnání vypočtených a změřených dat v tokamacích a stellátorech publikované rovněž v práci [10], černá kolečka jsou vypočtené hodnoty, trojúhelníky a kosočtverce představují experimentálně zjištěné hodnoty . Dalším oborem, který využívá uvedenou závislost šířky emisních čar na teplotě a tlaku je astrofyzika. Zde lze zjišťovat např. hustotu a teplotu atmosféry planet a jejich měsíců a prstenců, dále se určují teploty a tlaky v plynových mlhovinách a v plynných obalech hvězd včetně našeho Slunce. Některé příklady: Byla např. změřena propustnost a absorpce atmosféry Venuše satelitem Venus Express , kdy se jako zdroj světla procházejícího atmosférou používalo v opozici se nacházející Slunce [12]. Dalším příkladem jsou výsledky přímého měření radiace z atmosféry Venuše v submilimetrovém pásmu, konkrétně absorpční čáry H2O s frekvencí 556.9 GHz rozšířené v důsledku interakce s CO2 (majoritní složka atmosféry). Výpočtem bylo nejprve získáno syntetické spektrum, přičemž koeficienty tlakového a tepelného rozšíření se dohledávají tak, aby shoda s naměřeným spektrem byla co nejlepší. Pak je již možné určit podmínky, za kterých bylo spektrum nasnímáno – tlak a teplotu v atmosféře. Toto měření bylo provedeno satelitem SWAS (Submillimeter Wave Astronomy Satellite) osazeným spektrometrem s rozsahem 18–102 cm-1 (550–3050 GHz) [9]. Posledním zde uvedeným příkladem je měření radiace ze stratosféry Jupitera pozemní observatoří NSO / KPNO / FSP na 4m dalekohledu Kit Peak v USA v součinnosti s měřeními, provedenými sondami Voyager, kde byla jednak potvrzena existence plynů metanu, etanu a acetylénu a na základě měření absorpční čáry etanu 12.165 µm v laboratorních podmínkách a s odpovídajícími výpočty spekter byla potvrzena teplota v Jupiterově stratosféře [15] . Jak zde bylo postupováno je zřejmé z obr. 8.2 . Nejprve byla v laboratoři změřena absorpční spektrální charakteristika příměsi etanu v metanu (majoritní plyn ve stratosféře Jupitera) - horní křivka za pokojové teploty. Dále byla hledána shoda naměřeného spektra (střední křivka) se spektrem referenčním (dole). To se podařilo nalézt při ochlazení referenční směsi na 160 K v souhlase s hodnotou naměřenou ve stratosféře Jupitera sondami Voager.
Obr. 8.2 - absorpční čára etanu ze stratosféry Jupiteru [15]
59
Obdobné výsledky byly získány i při dalších měření z pozemní observatoře NSO / KPNO / na 4m dalekohledu Kit Peak v USA pomocí spektrometru CELESTE [16].
Obr. 8.3 - teoreticky spočtené spektrum etanu a jeho porovnání s naměřenými hodnotami ve stratosféře Jupitera [16] Tento článek vznikl jako součást řešení projektu základního výzkumu a vývoje Ústavu fyziky plazmatu AV ČR s číselným označením AV0Z20430508 a vznikl za jeho podpory . Použitá literatura: [1] National Institut for Standards and Technology, http://physics.nist.gov/PhysRefData/ASD/index.html [2] NIST Handbook of Basic Atomic Spectroscopic Data, http://physics.nist.gov/PhysRefData/Handbook/index.html [3] W. C. Martin and W. L. Wiese NIST Atomic Spectroscopy, a Compendium of Ideas, Notation, Data and Formulas, National Institute of Standards and Technology [4] Hyperphysics - Physics and Astronomy, Georgia State University, http://hyperphysics.phy-astr.gsu.edu/ [5] Wikipedie, www.wikipedia.org [6] The Spectroscopy Net www.thespectroscopynet.com [7] J.M. Lerner and A. Thevenon: The Optics of Spectroscopy [8] Pavel Oupický: Spektrometry - základy konstrukčního řešení [9] Hideo Sagawa at al.: Pressure broadening coefficients of H2O induced by CO2 for Venus atmosphere, Journal of Quantitative Spectroscopy & Radiative Transfer 110 (2009) 2027– 2036 [10] B. Talin et al: Ground Work Supporting the Codes based upon the Frequence Fluctuation Model, Journal of Quantitative Spectroscopy & Radiative Transfer Vol. 58, Nos 4-6, pp. 953-964, 1997 [11] Atomic, Molecular, & Optical Physics Handbook, Chaps. 19 and 57, ed. by G.W.F. Drake (AIP, Woodbury, NY, 1996). [12] Jean-Loup Bertaux: New isotope molecule may add to Venus’ greenhouse effect Service d'Aéronomie du CNRS, France, Esa News 2007, http://www.esa.int/SPECIALS/Venus_Express/SEMF8BV7D7F_0.html [13] Franz Schreier: Optimized implementations of rational approximations for the Voigt and complex error function, Journal of Quantitative Spectroscopy&Radiative Transfer 112 (2011) 1010– 025 [14] E. Stambulchik: Correlation effects and their influence on line broadening in plasmas: Application to Hα, High Energy Density Physics 3 (2007) 272e277 [15] Günther Wiedeman: Detection of 13C-ethane in Jupiter's atmosphere, The Astrophysical journal, 383, L29L32,1991 [16] Sada at al.: Observations of CH4, C2H6, and C2H2 in the Stratosphere of Jupiter ICARUS 136, 192–201 (1998)
60
[17] Pavel Oupický: Analýza dat a spektrálního rozlišení spektrometrů s řádkovými senzory - referát na konferenci Člověk ve svém kosmickém a pozemském prostředí", Hvězdárna v Úpici 2009 [18] Pavel Oupický: Emisní čáry – nástin teorie a praktické aplikace - referát na konferenci Člověk ve svém kosmickém a pozemském prostředí", Hvězdárna v Úpici 2010
61
Zobrazovací vlastnosti několika historických dalekohledů ze 17. století Zdeněk Rail, Daniel Jareš, David Tomka, Roman Doleček Ústav fyziky plazmatu AV ČR,v.v.i - Toptec, Skálova 89,51101 Turnov, e-mail :
[email protected] www.toptec.eu Tento referát se zabývá zobrazovacími vlastnostnostmi několika historických dalekohledů ze 17. století, u nichž známe jejich optické parametry. Jedná se o přístroje, jejichž výrobcem byl s vysokou pravděpodobností Galileo Galilei a bratři Constantine a Christian Huygensovi. Imaging Properties of Several Telescopes of 17th Century This paper deals by imaging properties of some historical telescopes of 17. century which optical parameters are known to us. Some of them were probably made by Galileo Galilei and brothers Constantine and Christian Huygens.
1. Úvod Dnes si již málokdo uvědomuje význam dalekohledu a jeho použití v astronomii. Na jeho princip přišly děti holandského očního optika Jana Lippersheye při náhodné hře s čočkami. [1] V roce 1608 si všimly, že pokud se vhodně postaví určitá kombinace čoček za sebou, vznikne soustava, která úhlově zvětšuje obrazy vzdálených předmětů. Když tento objev sdělily otci, neváhal a přístroj dal okamžitě zapatentovat Jan Lippershey dokázal využít svého vynálezu komerčně, dalekohledy začal vyrábět a nabízet je na svých cestách v řadě evropských zemí. Zpráva o zázračném přístroji, přibližující vzdálené objekty, se v létě roku 1609 dostala i k matematikovi padovské univerzity, Galileu Galileimu. [1], [2] Koncem července 1609 mu v Benátkách jeho přítel a velmi vlivný politik Sarpi podal zprávu o existenci dalekohledu, kterou potvrdil z Paříže Jacques Badovere, jejich společný známý. Navíc se Galilei dozvěděl, že Jan Lippershey v nejbližších dnech bude svůj vynález prezentovat v Padově. Neváhal a okamžitě odjel do Padovy, aby se dozvěděl, že prezentace dalekohledu bude v Benátkách a dokonce i u benátského dóžete. Proto se opět vrátil do Benátek, kde se za pomocí Sarpiho rozhodl Lippersheyovu audienci překazit. Ambiciózní Galilei chtěl předvést svůj vlastnoručně vyrobený přístroj. Jakmile se vrátil zpět domů do Padovy, jen s mlhavými informacemi o principu dalekohledu začal brousit a skládat čočky tak, že ještě týž večer se mu podařilo zkonstruovat přístroj s trojnásobným zvětšením. Velice záhy vyrobil dalekohled s osminásobným zvětšením, který úspěšně předvedl benátským senátorům a dóžeti. Na konci roku 1609 již vlastnil přístroj s třicetinásobným zvětšením, se kterým vykonal 7.1.1910 své památné pozorování Jupitera. [1], [2] Při pohledu na něho spatřil tři hvězdičky, seřazené vedle sebe. Při dalších pozorovánách si povšiml, že jejich pozice se s časem mění a navíc k nim přibyla další, čtvrtá hvězda. Zjistil, že měsíční povrch není dokonale hladký, jak hlásali stoupenci Aristotela, naopak na něm viděl krátery a horstva podobná těm, která jsou na Zemi. Zaujal ho zajímavý vzhled Saturna, avšak na vysvětlení povahy jeho prstence bylo nutné počkat ještě 45 let. Při pozorování Venuše spatřil změny její fází podle polohy vůči Slunci. Byl fascinován pozorováním Mléčné dráhy, skládající se z ohromného množství slabých hvězd. Viděl i sluneční skvrny a málem při tom přišel o zrak. Výsledky svých pozorování publikoval v knize „Hvězdný posel“, kterou poslal řadě vědců a významných osobností tehdejšího světa. Kniha se dostala i do rukou Jana Keplera, krerého inspirovala v roce 1610 k napsání prvního vědeckého pojednání o dalekohledu, vidění a funkci oka. Toto dílo s názvem „Dioptrica“ vyšlo v roce 1611 v Praze. Galileo způsobil revoluci ve vědě i filozofickém nazírání na svět. Do tehdejší doby vládl názor na vesmír v duchu řeckého filozofa Aristotela a všeobecně se přijímala Ptolemaiova soustava, v níž celý vesmír obíhal kolem Země. Galileo svým pozorováním získal dostatečné množství důkazů, aby Ptolemaiovu teorii vyvrátil.
62
2. Zbytkové vady jednočočkových objektivů Dominantní zbytkovou vadou dalekohledú ze 17. století s jednočočkovým objektivem je barevná vada. [3] Napíše-li se čočková rovnice pro plankonvexní čočku, v níž (1 / R2 = 0)
potom kde :
1 / f = (n - 1) / R1
(1)
R1 = (n - 1) * f
(2)
f je ohnisková vzdálenost singletu n je index lomu materiálu R1 je poloměr křivosti konvexní plochy čočky
Vytvoříme-li diferenciál z rovnice (2), dostaneme d(R1) = d(n) * f + (n – 1) * d(f)
(3)
protože R1 = konstanta, d(R1) = 0
upravíme na tvar
d(n) * f + (n – 1) * d(f) = 0
(4)
d(f) / f = - d(n) / (n – 1)
(5)
d(f) / f = 1 / ν(d )
(6)
z čehož plyne, že
kde d(f) = f ( C) – f (F) je rozdíl sečných vzdáleností pro paprsky o dvou různých vlnových délkách – 486.1 nm (vlnová délka Fraunhoferovy čáry F) a 656.3 nm (vlnová délka Fraunhoferovy čára C) a dále νd je Abbeho číslo, definované ν(d) = ( n(d) – 1 ) / ( n(F) - n(C) )
(7)
V tomto vztahu jsou n(d), n(F) a n(C) indexy lomu skla čočky pro vlnové délky 587.6 nm, 486.1 nm, 656.3 nm. Velikost geometrického obrazu hvězdy lze zjistit touto úvahou: Nechť D je průměr singletu, f je jeho ohnisková vzdálenost, d(f) = f(C) – f(F) rozdíl sečných vzdáleností pro spektrální čáry F a C, dgeom je geometrický průměr chromatického kroužku, potom platí D / f což lze upravit na kde
=
dgeom /
0,5 * d(f)
dgeom = A * D / 2
(8) (9)
A = d(f) / f = 1 / ν(d )
(10)
V rovnici vidíme, že geometrický obraz hvězdy závisí pouze na průměru vstupní apertury singletu a na materiálu, ze kterého je vyroben. Průměr obrazu hvězdy nezávisí na ohniskové vzdálenosti objektivu. Je-li ddifr průměr difrakčního kroužku hvězdy pro vlnovou délku λ roven ddifr = f * 2,44 * λ / D
(11)
potom geometrický průměr chromatického kroužku dgeom je roven dgeom = D / ( 2 * ν(d ) )
63
(12)
Rovnie (11) a (12) zdůvodňují, proč bylo nutné konstruovat dalekohledy s neachromatickým objektivem singletem o velmi dlouhé ohniskové vzdálenosti. Z rovnice (11) plyne, že průměr chromatického kroužku singletu dgeom závisí pouze na průměru čočky D a na materiálové konstantě ν(d) – Abbeově čísle. Znamená to, že pokud vyrobíme čočky o stejném průměru, ale o různých ohniskových vzdálenostech ze stejného materiálu, zobrazí hvězdu do chromatického kroužku o stejně velkém průměru. [3] Z druhé rovnice je vidět, že průměr difrakčního kroužku ddifr se zvětšuje s ohniskovou vzdáleností čočky. Zvětšíme-li dostatečně ohniskovou vzdálenost čočky tak, aby chromatický obraz hvězdy měl blízký průměr kroužku difrakčnímu, chromatická vada přestane rušit obraz. Většina skel, která se v 17. století používala k výrobě objektivů dalekohledů měla Abbeho číslo ν(d ) blízké 60, protože tehdejší sklářská technologie nedokázala vyrobit dostatečně homogenní sklo o hodnotách odlišných od této hodnoty. Sférická aberace u objektivů dalekohledů ze 17. století byla též vážnou vadou, avšak ta plynula z nedokonalé technologie, ne ze samotného optického návrhu. [4] Čočky byly vyráběny s velmi malou středovou tloušťkou, protože tlustší sklo nebyli skláři schopni vyrobit bez šlír a bublin, které výrazně zhoršovaly kvalitu obrazu. Je důležité připomenout, že sférická aberace singletu závisí na jeho tvarových parametrech a na orientaci jeho ploch vůči předmětu. Menisek, plankonvexní čočka a bikonvexní čočka mají při stejně velké ohniskové vzdálenosti rozdílné sférické aberace. Čočka s poloměry křivostí R1, R2 a indexem lomu n má minimální sférickou aberaci, jestliže platí : R1 = f * 2 * (n + 2) * (n - 1) / n * ( 2n + 1 )
(13)
R2 = f * 2 * (n + 2) * (n - 1) / (2n ^ 2 - n – 4)
(14)
Pro skla o n = 1,5 vyjde R1 cca 0.6 f a R2 cca 3.6. Sférická vada pečlivě vyrobené plankonvexní čočky měla minimální vliv na zhoršení obrazu. Odchylky tvaru čočky poblíž jejího okraje, způsobené nedokonalostí v technologii výroby, byly odcloněny. Použijeme-li pro stavbu dalekohledu za objektiv brýlový menisek o optické mohutnosti +1D (ohnisková vzdálenost f = 1000 mm), obrazy budou silně zhoršeny otvorovou vadou i při zaclonění na optický průměr (2530) mm. Tvarové parametry brýlové čočky jsou optimalizovány pro účely oční optiky a nikoli pro stavbu dalekohledů. Spotdiagramy čočky o optické mohutnosti +1D jsou na obrázku 10.
3. Dalekohledy Galileiho ve Florencii Ve světových muzejích existuje řada dalekohledů ze 17. století. [1], [5] Ve Muzeu historie vědy (dnes Galileovo muzeum) ve Florencii je osobnosti Galilea Galileiho věnována jedna místnost, protože zde žil a konal pozorování se svými přístroji. Součástí této expozice jsou i dva dalekohledy a objektiv, jejichž autorství je připisováno samotnému Galileimu. Přístroje nepochybně pocházejí ze začátku 17. století a mají obrovskou historickou a kulturní cenu, avšak prokázat jejich autorství Galileimu je velice obtížné. Pouze zmiňovaný samostatný objektiv s velkou pravděpodobností patřil dalekohledu, se kterým Galileo objevil Jupiterovy měsíčky. Tento singlet byl věnován vévodovi toskánskému, studentu Galileiho, aby byl zachován jako památka pro budoucí generace. Objektiv je bikonvexní čočka o optickém průměru 38 mm a ohniskové vzdálenosti 1689 mm. Jeho mechanický průměr je 58 mm. Čočka je prasklá. (http://catalogue.museogalileo.it/object/GalileosObjectiveLens.html) Objektiv je připevněn na stativu dvou dalekohledů o průměrech 16 a 26 mm a ohniskových vzdálenostech 956 a 1327mm, z nichž první, kratší dalekohled, dosahuje dvacetinásobného zvětšení. (http://catalogue.museogalileo.it/section/TelescopeObservingMeasuringAstronomicalPhenomena.html) Druhý je vybaven nepůvodním okulárem ze dvou spojek, vytvářející v dalekohledu 14 násobného zvětšení. Všechny objektivy i okuláry byly v minulosti několikrát proměřeny a výsledky publikovány. Data z těchto měření umožnily matematické analyzování jejich zbytkových vad.
64
Měření provedl ve 20. letech Vasco Ronchi a v 90. letech Giuseppe Molesini a Vincenzo Greco. [5] Z dat, která naměřil Vasco Ronchi, poloměrů křivostí, tlouštěk čoček, sečných vzdáleností pro několik vlnových délek jsme určili chromatické křivky materiálů čoček. Z těchto parametrů byly spočteny spotdiagramy a MTF křivky. Spotdiagramy, které jsou výsledkem našich výpočtů podle Ronchiho a Grecova měření, jsou uvedeny na obrázcích 1 až 5. Zorná pole Galileových dalekohledů byla velice omezená, 10-15 minut podle ohniskové vzdálenosti objektivu. Rozlišovací schopnost dalekohledů byla zjišťována přímým pozorováním objektů na obloze a činila (10 – 20)‘‘. Přesnost ploch změřil Molesini v roce 1992 na sférointerferometru a shledal, že plochy na použitém optickém průměru jsou blízké nebo vyhovují Rayleighovu kriteriu. (Plocha má v optickém průměru hodnoty blízké hodnotám lambda/4 ). [1], [5], [6] Kvalita vyleštění optických ploch odpovídala tehdejší úrovni technologie výroby optiky.a leštění optiky. Na optických plochách je mnoho drobných škráb. Samotné sklo obsahovalo řadu defektů -bublinek, šlírek, nečistot. Bývalo i zbarveno obsahem příměsí železa do zelena. V naší práci jsme uvedly u dalekohledů s ohniskovými vzdálenostmi výsledky z obou měření, jak Vasca Ronchiho, tak Vincenza Greca. [5] Výsledky jsou velice podobné.
4. Dalekohledy Christiana a Constantina Huygense Bratři Christian a Constantine Huygensovi pocházeli z významné holandské rodiny. K jejich zájmům patřila fyzika a astronomie. [1], [7] Bratři Huygensovi nebyli spokojeni s kvalitou optiky tehdejších dalekohledů a tak se rozhodli vyrábět optiku sami. Nejdříve si zjistili informace o broušení a leštění u nejlepších optiků, poté totéž provedli s obstaráním nejkvalitnějšího skla. Bratři vyrobili okolo 40 objektivů - singletů, se kterými vykonali řadu objevů. Jedním z nich byl objev Saturnova měsíce Titan v březnu 1655. Dále jako první spatřili skvrny na Marsu a objevili povahu Saturnových prstenů. Huygensovi používali k výbrusu svých objektivů stále stejných brusných šál, takže se poloměry křivostí ploch opakují na řadě čoček. Jejich objektivy dosahovaly ohniskových vzdáleností až 65 metrů. Přístroje s takovou stavební délkou již nebylo možné konstruovat s pevným tubusem. Problém vyřešili tak, že umístili objektiv na vysoký sloup a okulár byl umístěn na přenosném stativu. Objekt našli v objektivu a pak je prohlíželi okulárem. Tímto způsobem se vyhnuli konstrukci dlouhých tubusů, které i v mírném závanu větru rozechvívaly a znemožňovaly kvalitní pozorování. V literatuře jsme získali parametry pro dalekohledy o ohniskových vzdálenostech 3,37 m, 37,9 m, 50,1m a 65,2 m. Průměry těchto singletů byly 54 mm, 195mm, 210mm a 230 mm. [1], [7] Poloměry křivostí ploch, tloušťky čoček a ohniskové vzdálenosti jsou známy. [7] Abbeho čísla skel jsou blízká hodnotám 60. Spotdiagramy objektivů, které jsme simulovali na základě opublikovaných parametrů jsou uvedeny na obrázcích 6 až 9. Pro porovnání jsme uvedli i spotdiagramy brýlové čočky o průměru 55 mm a optické mohutnosti +1D (f = 100mm ), zacloněné na průměr 30 mm. Díky jejím tvarovým parametrům, jedná se o menisek, otočený konvexní plochou k předmětu, vykazuje značnou otvorovou vadu oproti plankonvexní čočce o stejné optické mohutnosti. Pro konstrukci dalekohledu je méně vhodná. Jedním z nejlepších optiků poloviny 17. století byl Giuseppe Campani z Říma. Ten vyrobil řadu kvalitních dalekohledů s neachromatickými objektivy. K jeho nejproslulejším patří přístroje, které vyrobil pro Domenica Cassiniho, který s nimi dosáhl řady objevů. [8] S dalekohledy s neachromatickými objektivy byly učiněny základní poznatky o nebeských objektech. Jejich využití pomalu končilo s vynalezením Newtonova zrcadlového dalekohledu a achromatického objektivu. Poděkování : Tato práce byla řešena jako dílčí část výzkumného záměru, projekt AV0Z20430508, bylo využito poznatků z projektu 1QS100820502. 5. Literatura [1]
The History of the Telescope, Henry C. King, Dover Publications, Mineola, New York, 2003
65
[2] [3] [4] [5] [6] [7] [8]
Antikrist Galileo, Michal White, Praha, Academia, 2011 Matematický aparát, použitý v referátu :„Dílenská optika“, soubor prací,RNDr. Ivan Šolc,CSc., interní soubor prací ÚFP AVČR,v.v.i.,O. D., N.N.Michelson,Optičeskije teleskopy,Izdatelstvo “Nauka“,Glavnaja redakcija fiziko matematičeskoj literatury, Moskva, 1976 Galilean Telescope Homepage, http://www.pacifier.com/~tpope/Additional_Info.htm On the Accuracy of Galileo´s Observations, http://legacy.jefferson.kctcs.edu/faculty /graney/CMGRESEARCH/PhysicsAstro/OnTheAccuracy-BAFinalVersion.pdf Lens Production by Christian and Constantijn Huygens,Anne C. van Helden and Rob H. van Gent, Museum Boerhaave,Postbus 11280,NL-2301 EG, Leiden, The Netherlands http://hotgates.stanford.edu/Eyes/library/annals56.pdfThe The Optical Workshop Equipment of Giuseppe Campani, Silvio A. Bedini, Oxford Journals http://hotgates.stanford.edu/Eyes/library/campanisworkshop.pdfAutoři
Obrázek 1. Spotdiagramy Galileova dalekohledu 38/1689. Měření z roku1923, V.Ronchi
66
Obrázek 2. Spotdiagramy Galileova dalekohledu 38/1710. Měření z roku 1992, V.Greco
Obrázek 3. Spotdiagramy Galileova dalekohledu 16/956. Měření z roku 1923,V.Ronchi.
67
Obrázek 4. Spotdiagramy Galileova dalekohledu 26/1327. Měření z roku 1923,V.Ronchi
Obrázek 5. Spotdiagramy Galileova dalekohledu 26/1327. Měření z roku 1992,V.Greco
68
Obrázek 6. Spotdiagramy Huygensova dalekohledu 54/3370. [7]
Obrázek 7. Spotdiagramy Huygensova dalekohledu 195/37900. [7]
69
Obrázek 8. Spotdiagramy Huygensova dalekohledu 210/50100. [7]
Obrázek 9. Spotdiagramy Huygensova dalekohledu 230/65200. [7]
70
Obrázek10. Spotdiagramy čočky z materiálu B270 (K13), jejíž optické parametry jsou srovnatelné s brýlovými čočkami +1D (f = 1000).
71
Celosvětový projekt CAWSES-II – Klima a počasí systému Slunce-Země Jan Laštovička Ústav fyziky atmosféry AV ČR, v.v.i., Boční II, 14131 Praha 4, Česká republika,
[email protected] Celosvětový program CAWSES-II (Climate And Weather of the Sun-Earth System) vyhlásil SCOSTEP na období 2009-2013 jako pokračování programu CAWSES, ale s poněkud pozměněnou tématikou, která nicméně pokrývá hlavní současné otázky vlivu Slunce a heliosféry na geosféru. Hlavním cílem programu je podstatně zvýšit úroveň našeho poznání kosmického okolí a jeho dopadu na život a lidskou společnost. Program se skládá ze čtyř pracovních skupin, jejichž názvy jsou formulovány jako otázky: (1) Jaký je vliv Slunce na klima na Zemi? (2) Jaká bude odezva „geospace“ na měnící se klima? (jsem spolupředsedou této pracovní skupiny) (3) Jakým způsobem ovlivňuje sluneční aktivita „geospace environment“? (4) Jaká je odezva „geospace“ na variabilitu vln přicházejících z dolní atmosféry? Další složkou programu CAWSES-II jsou dvě sekce – (a) Capacity building (podpora vědců z rozvojových zemí, vzdělávání, popularizace) a (b) Escience and informatics (Virtual Institute) - něco jako rozšířená verze virtuální laboratoře. Jsou podány podrobnější informace o programu CAWSES-II. Worldwide project CAWSES-II – Climate And Weather of the Sun-Earth System The worldwide program CAWSES-II (Climate And Weather of the Sun-Earth System) was established by SCOSTEP for the period 2009-2013 as continuation of program CAWSES but with partly different topics, which nevertheless cover the main current problems of Sun’s influence on the heliosphere and geosphere. The main goal of the program is to increase substantially the level of our knowledge of space environment and of its impact on life and human society. The program consists of four Task Groups, which are formulated as questions: (1) What are the solar influences on climate? (2) How will geospace respond to an altered climate? (3) How does short-term solar variability affect the geospace environment? (4) What is the geospace response to variable waves from the lower atmosphere? It has also two technical task groups: (5) Capacity building (support of scientists from developing countries, education and outreach). (6) Escience and informatics (Virtual Institute) – it is something like a broadened version of virtual laboratory). More detailed information is presented below.
1.
Úvod
Celosvětový program CAWSES-II (Climate And Weather of the Sun-Earth System – Klima a počasí v systému Slunce-Země) vyhlásil SCOSTEP (Scientific Committee for Solar-Terrestrial Physics – Vědecký výbor pro fyziku vztahů Slunce-Země) na období 2009-2013 jako pokračování programu CAWSES, ale s poněkud pozměněnou tématikou, která nicméně pokrývá hlavní současné otázky vlivu Slunce a heliosféry na geosféru. Obrázek 1 ukazuje jeden z hlavních procesů vlivu sluneční aktivity na Zemi. V aktivní oblasti vznikne CME (výron sluneční hmoty), které při šíření meziplanetárním prostředím vyvolá jeho silné porušení spojené s magnetickým oblakem rázovou vlnou před CME. Po dopadu na Zemi pak dojde ke stlačení magnetosféry, průniku energie, hmoty a energetických částic do magnetosféry a následně ke vzniku geomagnetické bouře,která m.j. vyvolá v aurorální zóně polární záři různých forem. Příklad polární záře je uveden na obr. 2. Obr. 1. Ilustrační obrázek vlivu sluneční aktivity na naší planetu.
72
Obr. 2. Difúzní polární záře. 2.
Struktura a cíle CAWSES-II
Hlavním cílem programu CAWSES-II je podstatně zvýšit úroveň našeho poznání kosmického okolí Země a jeho dopadu na život a lidskou společnost,a to v interakci s probíhajícími klimatickými změnami, které mohou skrze změnu základního stavu systému ovlivnit odezvu na projevy sluneční aktivity.. Program CAWSES-II se skládá ze čtyř tématických (pracovních) skupin, jejichž názvy jsou formulovány jako otázky: TG1: Jaký je vliv Slunce na klima na Zemi? TG2: Jaká bude odezva „geospace“ na měnící se klima? TG3: Jakým způsobem ovlivňuje krátkodobá sluneční aktivita „geospace environment“? TG4: Jaká je odezva „geospace“ na variabilitu vln přicházejících z dolní atmosféry? Nově zavedený termín „geospace“ znamená prostor od povrchu Země po magnetopauzu – troposféra, stratosféra, mezosféra, termosféra, ionosféra, plazmasféra a magnetosféra. Další složkou programu CAWSES-II jsou dvě technické skupiny: TG5: Capacity building (podpora vědců z rozvojových zemí, vzdělávání, popularizace). TG6: Escience a informatika (Virtual Institute) - něco jako rozšířená verze virtuální laboratoře. Programu CAWSES-II předsedají Susan Avery (USA –
[email protected]) a Alan Rodger (UK –
[email protected]). Více informací o programu CAWSES-II lze nalézt na Web stránce programu: http://www.cawses.org/wiki/Index.php/Main_Page. 3.
TG1: Jaký je vliv Slunce na klima na Zemi?
TG1 vedou Joanna Haigh,
[email protected] a Ilya Usoskin,
[email protected]. Obrázek 3 ukazuje dlouhodobou variabilitu různých indexů a veličin spojených se sluneční aktivitou.
73
Obr. 3. Dlouhodobá variabilita slunečních indexů (b), (c), (d), slunečního magnetického toku (e), intenzity galaktického kosmického záření (f), celkové sluneční iradiace (g) a geomagnetické aktivity (h) podle Graz et al. (2010). TG1 se skládá ze tří projektů: 1. Jaký je vliv „solar events“ na střední a dolní atmosféru? Míní se tím „solar events“ s velkým zvýšením průniku a vysypávání energetických částic (hlavně v polárních a subpolárních oblastech) s trváním hodin až dní. Bude studován hlavně event z ledna 2005, mohou být zahrnuty i další jako prosinec 2006 nebo říjen-listopad 2003. Projekt bude zaměřen na studium vysypávání energetických elektronů na atmosféru a dopad SPE na koncentraci vodních par a aerosolů. 2. Jaké jsou nejistoty v určování dlouhodobého přímého slunečního vlivu na klima? Hlavní nejistoty v modelování jsou spojeny s rekonstrukcemi sluneční iradiance v minulosti, které se podstatně liší – ty zde chtějí ocenit. Další otázkou je separace efektů sluneční iradiance a energetických částic. Pozornost bude věnována paleoklimatologii a spektrální iradianci . 3. Jak kvantifikovat a numericky testovat nepřímé sluneční vlivy na klima? K nepřímým vlivům patří chemické efekty slunečního UV záření nebo energetických částic, ionizace způsobovaná kosmickým zářením, vazby mezi vrstvami atmosféry, formování aerosolů, formování oblaků z aerosolů, vazba atmosféra-oceán a módy variability atmosféry. Plánují vyvinout vhodné parametrizace těchto vlivů pro klimatické modely a numerickým modelováním odhadnout jejich účinek na klima.
74
4. TG2: Jaká bude odezva „geospace“ na měnící se klima? TG2 vedou Jan Laštovička
[email protected] a Dan Marsh,
[email protected]. TG2 je tvořena třemi klíčovými otázkami a pěti projekty: 1. Jak ovlivní změny v generaci troposférických vln a jejich šíření skrz měnící se atmosféru dynamiku mezosféry a dolní termosféry? 1a. Zdroje vln (fronty, atmosférická konvekce, změny v ohřevu stratosféry). 1b. Filtrace (změny převládajících větrů – trend CO2, ozónová díra). 1c. Jsou s tím spojené trendy pozorovány v mezosféře, dolní termosféře a ionosféře? Otázka jak ovlivní atmosférické vlny z dolní atmosféry (gravitační, přílivové a planetární vlny) dlouhodobé trendy v mezosféře, termosféře a ionosféře, a to zvláště v dolní části této oblasti, je v současné době klíčovým problémem studia dlouhodobých trendů v horní atmosféře (Laštovička, 2009). V současné době máme o tomto problému málo informací a ještě navíc tyto jsou zčásti v rozporu. Proto jsou problému dlouhodobých změn aktivity atmosférických vln věnovány tři projekty posuzující jeho jednotlivé aspekty. 2. Jak moc je zesílen antropogenní vliv/trend v ionosféře a termosféře v období minimální sluneční aktivity? Obrázek ukazuje, že trendy v hustotě termosféry jsou podstatně silnější ve slunečním minimu oproti vyšší sluneční aktivitě, a to díky menší relativní roili NO v procesu radiačního ochlazování. Když trendy v termosféře závisí na na slunečním cyklu, měly by trendy v ionosféře taky záviset na slunečním cyklu, a prvé modelové výsledky ukazují, že tomu tak je (Qian et al., 2008, 2009), i když asi méně než v termosféře. Úkolem projektu 2 je zjistit, jak se
Obr. 4. Souhrn pozorovaných a simulovaných trendů hustoty termosféry na výšce 400 km jako funkce F10.7 ( Emmert et al., 2008). liší odezva termosféry a ionosféry na antropogenní vlivy v různých fázích slunečního cyklu. 3. Mají změny četnosti a jasnosti polárních mezosférických oblaků trend díky změnám teploty a koncentrace vodní páry? Liší se trendy mezi polokoulemi? V sezónních četnostech výskytu polárních stratosférických oblaků je podle měření SBUV na družicích dobře vidět silný inverzní efekt slunečního cyklu a také dlouhodobý trend. Obojí je výrazně silnější s růstem geografické šířky. Příčina trendu je neznámá a pro efekt slunečního cyklu bylo navrženo několik odlišných vysvětlení. Tato pracovní skupina využívá sofistikovaná družicová i pozemní měření jako družici Aeronomy of Ice in the Mesosphere (AIM) – start duben 2007 nebo Arctic Lidar Observatory for Middle Atmosphere Research (ALOMAR – 69oN), ale i visuální pozorování polárních mezosférických oblaků nebo-li stříbřitých oblaků (obr. 5):
Obr. 5. Stříbřitá oblaka pozorovaná ze severního Německa.
75
5. TG3: Jakým způsobem ovlivňuje krátkodobá sluneční aktivita „geospace environment“?
Obr. 6. Schéma vlivu Slunce na počasí a klima na Zemi dle Gray et al. (2010). TG3 vedou Kazuo Shibata,
[email protected] a Joe Borovsky. Obrázek 6 ukazuje schéma vlivu Slunce na klima na Zemi, a to jak formou slunečního záření, tak i přes vysokoenergetické částice. TG3 sestává z celkem 7 projektů: 1. Původ a „vynořování se“ slunečního magnetismu. 2. Formování rázové vlny ve sluneční atmosféře. 3. Vztah CME-ICME. 4. Koronální dry a vysokorychlostní proudy ve slunečním větru. 5. 3-D struktury ICME a slunečního větru. 6. Rozhraní sluneční vítr – magnetosféra. 7. Variabilita subbouří a radiační pásy 6.
TG4: Jaká je odezva „geospace“ na variabilitu vln přicházejících z dolní atmosféry?
TG4 vedou Jens Oberheide,
[email protected] a Kazuo Shiokawa, shiokawa@ stelab.nagoya-u.ac.jp. Je to nejaktivnější pracovní skupina, vydává m.j. elektronický Newsletter. TG4 sestává ze čtyř projektů.
76
Obr. 7. Vliv gravitačních vln na ionosféru a horní atmosféru.
Obr. 8. Vliv atmosférických přílivů na ionosféru a horní atmosféru. 1. Jak spojují atmosférické vlny troposférické počasí s variabilitou mezosféry, termosféry a ionosféry?) Projekt bude zahrnovat m.j. další observační kampaně zaměřené na studium přílivových variací ve středních šířkách a dále na vazbu gravitačních vln na vývoj rovníkových nestabilit. 2. Jaký je vztah mezi atmosférickými vlnami a ionosférickými nestabilitami? Projekt je m.j. zaměřen na studium vazeb mezi střední atmosférou a nestabilitami v ionosférických vrstvách E a F. 3. Jaká je interakce různých typů vln při jejich šíření stratosférou do ionosféry? 4. Jaká je interakce termosférických poruch generovaných aurorálními procesy s neutrální a ionizovanou atmosférou? Cílem je vyvinout model dopadu vstupu aurorální energie (energetické částice, elektrická pole a proudy, Jouleho ohřev) do termosféry vysokých šířek na celou termosféru. 7.
TG5: Capacity building
TG5 vedou Robert Vincent,
[email protected], Brigitte Schmieder,
[email protected] a Gang Lu,
[email protected]. Tato sekce je zaměřena dvěma směry. Za prvé na pořádání workshopů/škol pro mladé vědecké pracovníky z rozvojových zemí, za druhé na popularizační aktivity. Proběhla letní škola v Peru za účasti 105 studentů z Latinské Ameriky a letní škola v Etiopii. V rámci této TG Japonci vytváří komiks o kosmickém počasí.
77
8.
TG6: Escience a informatika (Virtual Institute)
Obr. 9. Schéma spolupráce v celosvětovém virtuálním institutu. TG6 vedou Peter Fox,
[email protected] a Janet Kozyra,
[email protected]. Jde o propojení různých moderních metod práce jako elektronické workshopy a konference, virtuální laboratoře, elektronické knihovny, informace založené na Wiki technologii, elektronické/vedeo školy, nástroje globální analýzy, data a mapy a celá řada dalších technik založená na práci v cyber-prostoru. Obrázek 9 ukazuje organizaci celosvětového virtuálního institutu. Ukazuje velice komplexní a mnohostrannou strukturu budoucí spolupráce v cyberprostoru, která by měla vést k výraznému zefektivnění vědecké práce. Již proběhla virtuální konference Extreme Geospace Events. 9.
Konference
Významnou součástí projektu CAWSES-II je pořádání a spolupořádání mezinárodních konferencí. K nejdůležitějším patří: SCOSTEP symposium STP-12, Berlín, červenec 2010, 290 účastníků, http://www.iap-kborn.de/SCOSTEP2010/. 6. workshop “Long-Term Changes and Trends in the Atmosphere”, HAO-NCAR, Boulder (USA), červen 2010, http://www.hao.ucar.edu/TREND2010/index.php, předseda programového výboru Jan Laštovička. 4. IAGA/ICMA/CAWSES-II TG4 workshop “Vertical Coupling in the Atmosphere-Ionosphere System”, Praha, únor 2011, http://www.ufa.cas.cz/html/conferences/ workshop_2011/, organizováno ÚFA AV ČR, hlavní organizátor Petra Koucká Knížová. 10.
Závěr
Hlavním cílem programu CAWSES-II je podstatně zvýšit úroveň našeho poznání kosmického okolí Země a jeho dopadu na život a lidskou společnost odpověďmi na otázky: TG1: Jaký je vliv Slunce na klima na Zemi? TG2: Jaká bude odezva „geospace“ na měnící se klima? TG3: Jakým způsobem ovlivňuje sluneční aktivita „geospace environment“? TG4: Jaká je odezva „geospace“ na variabilitu vln přicházejících z dolní atmosféry?
78
Poděkování Autor děkuje GA ČR za podporu skrze grant P209/10/1792. Literatura: Emmert, J.T., J.M. Picone, R.R. Meier, 2008. Thermospheric global average density trends 1967-2007, derived from orbits of 5000 near-Earth objects. Geophysical Research Letters 35, L05101, doi: 10.1029/2007GL032809. Gray, L.J., J. Beer, M. Geller, J.D. Haigh, M. Lockwood, K. Matthes, U. Cubasch, D. Fleitmann, G. Harrison, L. Hood, J. Luterbacher, G A. Meehl, D. Shindell, B. van Geel, and W. White, 2010. Solar Influences on Climate, Reviews of Geophysics 48, RG4001, doi:10.1029/2009RG000282. Laštovička J., 2009. Global pattern of change in the upper atmosphere and ionosphere: Recent progress, Journal of Atmospheric and Solar-Terrestrial Physics 71 (14/15), 1514-1528. Qian, L., S.C. Solomon, R.G. Roble, T.J. Kane, 2008. Model simulations of global change in the ionosphere. Geophysical Research Letters 35, L07811, doi: 10.1029/2007GL033156. Qian, L., A.G. Burns, S.C. Solomon, R.G. Roble, 2009. The effect of carbon dioxide cooling on trends in the F2layer ionosphere. Journal of Atmospheric and Solar-Terrestrial Physics 71, 1592-1601, doi: 10.1016/j.jastp.2009.03.006.
79
Změny tlakových polí v zimní polární dolní stratosféře a sluneční/geomagnetická aktivita Bochníček J,1 Davídkovová H,1 Hejda P1 a Huth R2 1 2
Geofyzikální ústav AV ČR v.v.i., Boční II/ 1401, 141 31 Praha 4 Ústav fyziky atmosféry AV ČR v.v.i., Boční II/ 1401, 141 31 Praha 4
Předkládaná studie se zabývá analýzou souvislostí mezi vysokou dlouhotrvající sluneční/geomagnetickou aktivitou a změnami v rozložení tlakových útvarů v zimní polární dolní stratosféře. Byla analyzována zimní období (prosinec – březen) let 1951-2003. Sluneční/geomagnetickou aktivitu charakterizují 30ti denní průměry R čísla/ 30 denní průměry Kp indexu. Rozložení tlakových útvarů je znázorněno pomocí 30 denních průměrných anomálií geopotenciální výšky v celém vertikálním profilu (20 hPa – 850 hPa). Data jsou převzata z NCEP/NCAR reanalýzy. Vyhodnocení 30ti denních průměrných hodnot sluneční/geomagnetické aktivity a tlakových útvarů bylo provedeno v intervalu 5 dnů v průběhu celého zimního období. Kompozitní mapy, představující rozdíl mezi vysokou (R≥90) a nízkou (R≤70) sluneční aktivitou a vysokou (ΣKp≥19) a nízkou (ΣKp≤17) geomagnetickou aktivitou ukazují v období brzké zimy (prosinec - leden) signifikantní poklesy tlaku v polární oblasti ve stratosféře a zároveň vytvoření pozitivní fáze Severoatlantické oscilace (NAO) v troposféře. Kladná fáze NAO je více ve spojení s geomagnetickou než se sluneční aktivitou. V pozdní zimě (únor-březen) jsou poklesy tlaku signifikantní pouze v troposféře. Tato tendence je patrná především v severní Atlantické a severovýchodní Pacifické oblasti. Pro zhodnocení statistické významnosti byla použita metoda Monte Carlo.
Pressure changes in the winter lower atmosphere and solar/geomagnetic activity. Bochníček J,1 Davídkovová H,1 Hejda P1 and Huth R2 1 2
Institute of Geophysics, AS CR, Boční II/ 1401, 141 31 Prague Institute of Atmospheric Physics, AS CR, Boční II/ 1401, 141 31 Prague
The paper investigates the association between high long-lasting solar/geomagnetic activity and pressure distribution changes in the winter lower atmosphere. The analysis maps Northern Hemisphere winter periods (December – March) in 1951-2003. Solar/geomagnetic activity is characterized by 30 day mean of R number/ by 30 day mean of daily sum Kp index respectively. Lower atmosphere pressure distributions are described by 30 day mean anomalies in geopotential height throughout the vertical profile (20 hPa – 850 hPa). Data are taken from NCEP/NCAR reanalysis. The evaluations of 30 day mean values of solar/geomagnetic activity and pressure anomalies were made with a five day step through the whole winter period. The composite maps, representing difference between high (R≥90) and low (R≤70) solar activity and high (ΣKp≥19) and low (ΣKp≤17) geomagnetic activity, show significant pressure decreases in the stratospheric polar region and appearance of a positive phase of the North Atlantic Oscillation in the troposphere in early winter (December – January). The positive phase is more closely associated with geomagnetic than solar activity. In late winter (February – March) significant pressure decreases appear in the troposphere only. This tendency applies specifically to the North Atlantic and northeast Pacific area. Statistical significance was evaluated using the Monte Carlo method.
80
Satelitní navigační systémy a ionosféra. Boška Josef Geofyzikální ústav AV, ČR v.v.i., Praha Abstrakt. Satelitní navigace, jako je systém GPS nebo Galileo, je založena na měření zpoždění mezi vysláním signálu ze satelitu a jeho příjmem v přijímači uživatele. Oprava a modelování přídavného zpoždění, způsobeného průchodem atmosfétou a ionosférou, korekce vlivu poruch signálu v uživatelově přijímači hrají zásadní roli v přesnosti měření a určování pozice. Práce podává přehled hlavních jevů, (zvláště v ionosféře), které ovlivňují šíření signálu mezi satelitem a přijímačem, které jsou důležité pro přesnost satelitní navigace, jejich velikost variace a hlavní metody korigování. Abstract. Satellite Navigation systems and ionosphere. Satellite navigation is based on measuring the signal delay between transmission at the satellite and reception by user’s receiver. The modeling and correction of the additional delay due to propagation through the atmosphere and ionosphere, and mitigation of signal disturbances in the user environment, therefore play an important role in the accuracy of the derived position solution. This paper deals with the mechanism of the main propagation (especially in the ionosphere) phenomena, that are relevant for satellite navigation, their magnitude, variations and methods to correct and mitigate these phenomena.
81
Modernizace seismologické stanice Úpice v rámci projektu CzechGeo/EPOS Jan Zedník, Petr Jedlička Geofyzikální ústav Akademie věd ČR Seismologická stanice Úpice (UPC) byla zřízena Geofyzikálním ústavem AV ČR na hvězdárně v Úpici v r. 1986. Byla vybavena krátkoperiodickými seismometry a analogovou registrací s inkoustovým zápisem. V roce 2003 byla stanice modernizována digitální registrací EarthData/SeisComP a stala se součástí České regionální seismické sítě. Stanice UPC sleduje lokální zemětřesení na blízké Hronovsko-poříčské poruše, důlní otřesy ve Hornoslezské pánvi a polském Lubinu, i zemětřesení v Evropě a ve světě. V červnu r. 2010 byl na stanici nainstalován širokopásmový seismometr STS-2 a v dubnu 2011 registrační aparatura Q330S, které jsou používány v České regionální sítí i v globální seismické síti. Prostředky na modernizaci byly získány z infrastrukturního projektu CzechGeo/EPOS podporovaného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Podrobnosti o projektu lze nalézt na datovém portálu http://www.czechgeo.cz.
Modernization of seismological station Úpice in the frame of project Czech/EPOS Seismological station Úpice (UPC) was established by the Geophysical Institute ASCR at the Astronomical observatory in Úpice in 1986. The station was equipped with short period seismometers and analogue recording. Digital acquisition system was installed at UPC in 2003. Station Úpice became one of the stations of the Czech Regional Seismic Network. Station Úpice has been monitoring seismic activity of the nearby Hronov-Poříčí fault zone, induced seismic events in Upper Silesia and Lubin copper mine regions as well as European and global earthquakes. Braodband seismometer STS-2 was installed at UPC in June 2010 and digital data acquisition system Q330S in April 2011. This instrumentation is used in the Czech Regional Network and in the Global Seismological Network. The modernization was funded from the research infrastructure project CzechGeo/EPOS supported by the Ministry of Education, Youth and Sports of the Czech Republic. Details about the project can be found on a data portal http://www.czechgeo.cz.
82
Geologické katastrofy v dějinách Země Blanka Šreinová, Národní muzeum, Praha Země prošla během své 4,6 miliardy dlouhé historie několika vývojovými etapami. Hranice mezi těmito etapami jsou často vymezeny významnými geologickými ději, které formovaly naši planetu a podstatně ovlivnily vznik a vývoj života na Zemi. K prvním velkým evolučním změnám přispěla globální zalednění Země před 2,4 - 2,2 miliardami let a před 800 - 600 miliony let. Po dlouhodobé vládě stromatolitů (2 - 0,6 miliard let) vznikly mnohobuněčné organismy. Život se dále vyvíjel a před 250 mil. lety byl ekosystém na svém vrcholu. Na konci permu (prvohor) naši planetu postihly nejrozsáhlejší sopečné erupce, které zcela změnily životní prostředí. Zmizelo 95% života. Živočichové, kteří přežili, museli snést extrémně teplé prostředí s malým množstvím O2. Téměř po 100 milionech let nastal rozmach dinosaurů. Jejich éra byla ukončena před 65 miliony let po dopadu fragmentu planetky Baptistina v oblasti Mexického zálivu (kráter Chicxulub). Po té, co se planeta Země opět vzpamatovala, nastal prudký rozvoj savců. Velké geologické "katastrofy" byly významnou hybnou silou pro vznik nových forem života. Sice vymřela spousta živočišných druhů, avšak otevřela se cesta ke vzniku vyšších a dokonalejších forem života, které se přizpůsobily novým podmínkám. Geological catastrophs in the history of Earth Blanka Šreinová, National museum, Prague The Earth went through several stages of development in 4.6 billion years of its history. The boundaries between the stages were frequently marked by pronounced geologic processes and events which formed our planet and substantially effected the origin and development of live. Global ice ages 2.4-2.2 billion years ago and 800-600 million years ago contributed to the first major evolutional changes. After a long reign of stromatolites (2-0,6 billion years ago) the first multi cellular organisms appeared. The evolution went on and the ecosystem was most flourishing 250 million years ago. At the end of Perm (Paleozoic era) our planet was affected by most extensive volcanic eruptions which changed completely the environment. Ninety five percent of live were extinguished. The animals that survived had to bear extremely hot climate with low content of O2. After almost 100 million years the expansion of dinosaurs occurred. Their era ended 65 million years ago after the impact of fragments of planetoid Baptistina in the region of Bay of Mexico (crater Chicxulub). After the Earth recovered again, drastic development of the mammals arose. Great geologic catastrophes were the driving force of new forms of live. Many species died out but a road was opened to the development of higher and more sophisticated forms of live which were able to adopt to the changing conditions.
83
Jihoafrická astronomická observatoř s 11 m teleskopem SALT Jan Sládeček
V roce 2009 se naskytla příležitost navštívit jihoafrickou astronomickou observatoř (SAAO) s 11 m teleskopem SALT (Southern African Large Telescope). Observatoř se nachází v blízkosti malého města Sutherland, v náhorní plošině Karoo 1759 m n. m, asi 400 km na severovýchod od Kapského Města.
Obr. 1 Areál SAAO Cesta se uskutečnila po dohodě s Milanem Olekšakem, který žije v Kapském Městě, je původem ze Slovenska a byl naším průvodcem při cestě za úplným zatměním Slunce 2002. Expedice měla následující složení: Jiří a Alena Valentovi, Stanislava Švábenská, Ivan Halada, Jan Bartoš a Jan Sládeček (všichni Česká republika). Rezervace prohlídky observatoře SAAO byla provedena a potvrzena přes internet v Praze, před příletem co Kapského Města. Jihoafrická astronomická observatoř (SAAO) je národní centrum pro optickou a infračervenou astronomii v Jižní Africe, byla založena v roce 1972 a je spravovaná Národní výzkumnou nadací (NRF). Hlavním cílem observatoře je na základě vybavení světové úrovně provádět základní výzkum v astronomii a astrofyzice a podporovat a propagovat astronomii v zemích jižní Afriky. Řídící pracoviště SAAO je umístěno na okraji Kapského Města. Hlavní observatoř s dalekohledy se nachází v blízkosti města Sutherland. Tato lokalita byla vybrána záměrně vzhledem k velmi klidné atmosféře, také z hlediska velkého počtu jasných nocí během roku. Není zde žádné světelné a chemické znečistění atmosféry, oblast je naprosto klidná z hlediska seismické aktivity. V areálu SAAO je umístěna řada teleskopů pro sledování oblohy z hlediska různých účelů. Většina dalekohledů jsou typu reflektor s různými rozměry zrcadel. Prohlídka s průvodcem byla převážně věnována teleskopu SALT, kde se pracovně střídají týmy z celého světa.
84
SALT je společným projektem JAR, USA, UK, Německa, Polska a N.Z., byl dokončen v roce 2005. Jedná se o jeden z největších dalekohledů světa. Finanční náklady na výstavbu dosáhly asi 30 milionů dolarů. Hlavní šestiúhelníkové zrcadlo o rozměrech 10 x 11 m je sestaveno z 91 šestiúhelníkových segmentů s průměrem 1 m. Dalekohled je schopen detekovat velmi slabé objekty.
Obr. 2 SALT
Obr. 3 Zrcadlo 10 x 11 m, složené ze šestiúhelníkových segmentů
85
Obr. 5 Průběh částečného zatmění Slunce v JAR 26.1.2009 SALT je fixován velmi pevně na ložisku v betonovém pilíři na kterém se dalekohled otáčí v azimutu o 360 stupňů. Osa teleskopu je skloněná pod úhlem 37° od svislého směru. Je schopen sledovat až 70% oblohy. Dalekohled je vybaven CCD kamerou SALTICAM v ceně 600 000 dolarů a dále dvěma spektrografy (jeden z vysokým rozlišením). Po optickém vlákně se přenášejí informace do řídícího pracoviště, kde je umístěna technologie pro zpracování obrazu. SALT je v současnosti jeden z největších dalekohledů světa. Velmi podobný je Hobby-Eberly Telescope (HET) v Texasu, SALT má podle sdělených informací jiný a lepší optický systém. Dalekohled umožňuje astronomům sledovat hvězdy, kvasary a galaxie, jejichž světlo je velmi slabé. SAAO je známa z hlediska studií zaměřených na sledování galaxii Velké a Malé Magellanovo mračno. Část výzkumu se zaměřuje speciálně na pozorování kvasarů, které jsou jedny z nejstarších a nejvzdálenějších objektů ve vesmíru, což umožňuje získat informace o počátečních etapách jeho vývoje. Návštěvě observatoře předcházelo pozorování částečné fáze prstencového zatmění Slunce 26.1.2009. V Kapském městě a podél pobřeží Indického oceánu byl pozorovatelný až 70% zákryt Slunce Měsícem. Pás prstencové fáze zatmění Slunce procházel jižně, ve vzdálenosti asi 1000 km, od pobřeží JAR. Vyhlídka počasí, daná výskytem průměrné oblačnosti na leden, dávala asi 80 % pravděpodobnost jasného počasí v době jevu. Tato výprava byla velmi zajímavá také po cestopisné stránce. Stolová hora, Mys Dobré naděje a Střelkový mys zanechaly v každém účastníkovi nezapomenutelný dojem. Po celé cestě panovala skvělá atmosféra, ke které se připojila i vstřícnost a pohoda místních lidí. Podařilo navštívit také národní parky Wilderness a Tsitsikamma, kde jsou nádherné přírodní scenérie. Literatura: http://www.saao.ac.za/ http://www.salt.ac.za/
86
Roční chod koncentrací PM10 v porovnání s imisním limitem Jan Sládeček Český hydrometeorologický ústav - Informační systém kvality ovzduší V troposféře se vyskytují primární a sekundární částice. Primární částice, z přírodních či antropogenních zdrojů, jsou přímo emitovány do atmosféry. Sekundární částice vznikají reakcemi v atmosféře. Jedná se o částice vzniklé reakcemi mezi oxidy síry a dusíku a mezi amoniakem a organickými sloučeninami v ovzduší (definice byla převzata ze stránky: http://glossary.eea.eu.int/EEAGlossary/S/secondary_particles). Specifickým případem jsou resuspendované částice, původně usazené na zemský povrch, které jsou následně zvířené větrem nebo pohybem vozidel [1]. Ve znečištění ovzduší PM10 dominují antropogenní zdroje. Mezi hlavní zdroje PM10 lze zařadit spalovací procesy - doprava, elektrárny, průmysl (tavení rud a kovů), dále báňská, stavební činnost aj. Suspendované částice PM10 mají negativní vliv na lidské zdraví. Zdravotní rizika částic ovlivňuje jejich koncentrace, velikost, tvar a chemické složení. Na částice se vážou těžké kovy, těkavé a perzistentní organické látky [1]. Na imisních stanicích, které jsou výrazně ovlivněny průmyslem či dopravou (oběma faktory), jsou měřeny, převážně v zimním období, vysoké hodinové koncentrace PM10, cca 200-600 µg.m-3. 24 hodinový imisní limit PM10 bývá často překročen. Velmi však přitom záleží na meteorologických a rozptylových podmínkách. Na obrázkách jsou graficky znázorněny roční chody měsíčních koncentrací PM10 na vybraných stanicích v aglomeracích za rok 2010. Jsou zde patrné skupiny stanic s podobnými chody koncentrací PM10, které souvisejí s dopravním či průmyslovým zatížením v jednotlivých lokalitách. V hlavním městě Praze a v Brně dosahují nejvyšší měsíční koncentrace PM10 stanice ovlivněné dopravou. V Praze během roku převážně dominuje stanice Praha 5-Svornosti (T=dopravní), která je umístěná v bezprostřední blízkosti komunikace. V porovnání s ročním imisním limitem PM10, jsou měsíční koncentrace nad úrovní tohoto limitu do poloviny roku 2010. Ve druhém sledu vystupuje shluk stanic, které jsou také výrazně ovlivněny dopravou, s podobnými chody: Praha 5-Smíchov, Praha 2-Legerova (hot spot), Praha 6Alžírská, Praha 8-Karlín a Praha 10 -Vršovice. Nejnižší koncentrace jsou měřeny na pozaďových (B) stanicích Libuš a Riegrovy sady. V Brně je nejvyšší během roku stanice Svatoplukova, která je umístěná přímo u komunikace. V porovnání s ročním imisním limitem PM10, jsou měsíční koncentrace nad úrovní tohoto limitu v zimní polovině roku 2010. Ve druhém pořadí je patrná skupina stanic, které jsou rovněž výrazně ovlivněny dopravou, s podobnými chody: Brno-střed, Úvoz (hot spot), Výstaviště a Masná. Nejnižší koncentrace jsou měřeny na stanicích Tuřany (kromě zimního období), Líšeň a Soběšice, které jsou klasifikované jako pozaďové. Ostravsko je nejvíce zatíženou oblastí v ČR z hlediska znečištění částicemi PM10. Vysoká úroveň měsíčních koncentrací PM10, v zimní polovině roku, je dána průmyslem Ostravské pánve. Podílí se i doprava, lokální topeniště a sanace území. Na stanicích Ostravska je obzvláště patrný výrazný sezónní chod koncentrací PM10. Nejvíce dominují stanice Věřňovice a Bohumín reprezentující průmyslové pozadí regionu (B/I). V porovnání s ročním imisním limitem PM10, jsou měsíční koncentrace výrazně nad úrovní tohoto limitu v zimní polovině roku 2010. Následují průmyslové stanice (I) Ostrava-Přívoz a Radvanice (dříve Bartovice, vyšší úroveň ve druhé části roku), a také stanice Ostrava-Fifejdy (B), reprezentující pozadí města. V porovnání s ročním imisním limitem PM10, jsou měsíční koncentrace rovněž výrazně nad úrovní tohoto limitu v zimní polovině roku 2010. Samostatně se jeví dopravní stanice Ostrava-Českobratrská (hot spot), kde jsou překvapivě nižší koncentrace PM10 začátkem roku 2010. Jinak má stanice podobný chod jako Fifejdy. Relativně nejmenší znečištění PM10 dosahují předměstské pozaďové stanice Ostrava-Poruba a OpavaKateřinky.
Literatura: [1] ČHMÚ: Znečištění ovzduší na území České republiky v roce 2009, Praha (2010) [2] Nařízení vlády č. 597/2006 Sb., o sledování a vyhodnocování kvality ovzduší [3] Nařízení vlády č. 42/2011 Sb., kterým se mění nařízení vlády č.597/2006 Sb., o sledování a vyhodnocování kvality ovzduší
87
Tab.1 Legislativa se zaměřením na PM10 [2], [3] Příloha č. 1 k nařízení vlády č. 597/2006 Sb., ve znění č. 42/2011 Sb. Přípustné úrovně znečištění ovzduší, přípustné četnosti jejich překročení a požadavky na sledování kvality ovzduší Část A Imisní limity vyhlášené pro ochranu zdraví lidí, přípustné četnosti jejich překročení a meze tolerance 2. Imisní limity vybraných znečišťujících látek a přípustné četnosti jejich překročení Přípustná četnost překročení Znečišťující látka Doba průměrování Imisní limit za kalendářní rok 35 PM10 24 hodin 50 µg.m-3 PM10 1 kalendářní rok 40 µg.m-3 PM2,5 1 kalendářní rok 25 µg.m-3 Příloha č. 3 k nařízení vlády č. 597/2006 Sb., ve znění č. 42/2011 Sb. Požadavky a postup hodnocení zón a aglomerací 1.Horní a dolní meze pro posuzování c) PM10 a PM2,5 Imisní limit 24 hodinový imisní limit Roční imisní limit pro PM10 Roční imisní limit pro PM2,5
Horní mez pro posuzování 35 µg.m-3 / 351) 28 µg.m-3 17 µg.m-3
Poznámka: 1) Povolený počet překročení za kalendářní rok.
88
Dolní mez pro posuzování 25 µg.m-3 / 351) 20 µg.m-3 12 µg.m-3
Obr.1 Roční chod měsíčních koncentrací PM10 na vybraných stanicích, Praha 2010
60
P5-Svornosti (T) P8-Karlín (T)
P5-Smíchov (T) P6-Alžírská (T)
P2-Legerova (T) P10-Vršovice (T)
P2-Riegrovy sady (B)
P4-Libuš (B)
LV
koncentrace v µg.m -3
50
40
30
20
10 I
II
III
IV
V
VI
měsíce
VII
VIII
IX
X
XI
XII
Obr.2 Roční chod měsíčních koncentrací PM10 na vybraných stanicích, Brno 2010
70
Svatoplukova (T) Výstaviště (T)
střed (T) Masná (B)
Úvoz (hot spot, T) Tuřany (B)
Líšeň (B)
Soběšice (B)
LV
koncentrace v µg.m -3
60
50
40
30
20
10 I
II
III
IV
V
VI
měsíce
89
VII
VIII
IX
X
XI
XII
Obr.3 Roční chod měsíčních koncentrací PM10 na vybraných stanicích, Ostravsko 2010
170
Věřňovice (B/I) Českobratrská (hot spot, T)
Bohumín (B/I) Ostrava-Radvanice (I)
Ostrava-Přívoz (I) Ostrava-Fifejdy (B)
Ostrava-Poruba (B)
Opava-Kateřinky (B)
LV
150
koncentrace v µg.m -3
130 110 90 70 50 30 10 I
II
III
IV
V
VI VII měsíce
90
VIII
IX
X
XI
XII
Vliv fenologických a meteorologických podmínek na koncentrace CO2 na rozhraní biosféry a atmosféry Daniel Bareš – Martin Možný – Jiří Novák Český hydrometeorologický ústav, Observatoř Doksany, 41182 Doksany V roce 2009 bylo v rámci Mezinárodní fenologické zahrádky (IPG) v Doksanech zahájeno měření CO2 na rozhraní biosféry a atmosféry v rámci projektu Evropské spolupráce ve vědě a technologiích COST ES0804. Měření CO2 se provádí na sklopném stožáru v několika úrovních nad zemí společně s měřením rychlosti větru ultrasonickými anemometry a měřením NDVI v rámci projektu COST ES0903. Od roku 2006 v rámci IPG probíhá celoroční snímání fenologických fází digitální kamerou. Pomocí specielního softwaru SigmaScan Pro byly analyzovány všechny snímky z kamer. Byly získány vegetační indexy, které byly vyjádřeny jako poměr zelené barvy k zelené, červené a modré barvě. Vegetační indexy lze využít pro verifikaci satelitních snímků. Diference mezi údaji pozorovanými pozorovatelem a analýzou digitálních snímků nejsou velké. Vysoká citlivost obrazového snímače digitálního fotoaparátu způsobuje o něco dřívější nástup detekované fenofáze než u klasického vizuálního pozorování okem. Klasická pozorování jsou sice přesná, ale jsou často jen platná pro jeden specifický, často volně stojící, strom či keř. S růstem vegetačního indexu statisticky významně klesá koncentrace CO2 na rozhraní porostu a atmosféry. Podpořeno Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v rámci projektu OC10010.
Effect of phenological and meteorological conditions on the CO2 concentration at the interface of biosphere and atmosphere In 2009, the International Phenological Gardens (IPG) in Doksany started measuring CO2 in the interface of biosphere and atmosphere in the project of European cooperation in science and technology COST ES0804. Measurements of CO2 are carried out on the mast tilting at several levels above the ground, together with measurements of wind speed ultrasonic anemometers and NDVI measurements within the project COST ES0903. Since 2006, the IPG is year-round monitoring of the phenological stages of digital cameras. Using special software SigmaScan were analyzed for all the images from the cameras. We were obtained vegetation indices were expressed as the ratio of green to red, green and blue. Vegetation indices can be used for verification of satellite images. The difference between the observer and the data analysis of digital images are small. High sensitivity digital camera's image sensor causes a slightly earlier onset than those detected phenophase classical visual observations of the eye. Classical observations are indeed accurate, but are often only valid for a specific, often free-standing tree or shrub. With the growth of vegetation index significantly decreases the concentration of CO2 in the atmosphere and vegetation interface. We gratefully acknowledge the support of the Ministry of Education, Youth and Sports for projects OC10010.
91
Fenologický kalendář přírody České republiky Hájková Lenka1) - Kohut Mojmír2) - Novák Martin1) - Richterová Dáša1) 1)
ČHMÚ Praha, pobočka Ústí nad Labem, Kočkovská 18, 400 11 Ústí nad Labem ČHMÚ Praha, pobočka Brno, Kroftova 2578/43, 616 67 Brno Korespondenční adresa: Hájková L., Kočkovská 18, 400 11 Ústí nad Labem,
[email protected] 2)
Abstrakt Soustavná, organisovaná fenologická pozorování, tj. pozorování životních projevů rostlinných a živočišných organismů v závislosti na průběhu počasí během roku, se konají v našich zemích již od r. 1923. Výsledky těchto pozorování se postupně zpracovávají do dlouholetých průměrů fenologických fází, v tzv. fenografii. Pro vypracování fytofenologického kalendáře přírody České republiky byly použity výsledky fenologických pozorování divoce rostoucích rostlin ve fenologické síti ČHMÚ za období 1991 – 2010 vzhledem k jednotné metodice pozorování v těchto letech. Obdobím nástupu vegetace je fenologické předjaří, které je charakterizováno kvetením sněženky (GALANTHUS nivalis L.) a podběle (TUSSILAGO farfara L.), rozkvětem některých stromů a keřů před olistěním - líska obecná (CORYLUS avellana L.), vrba jíva (SALIX caprea L.), olše lepkavá (ALNUS glutinosa L.). Naopak konec fenologického podzimu se shoduje s ukončením hlavního vegetačního období a je dán opadáváním listů. Fenologický kalendář přírody začíná rozkvětem lísky obecné a končí opadem listí modřínu opadavého. Nejranější a nejpozdnější nástupy včetně amplitudy ve dnech jsou rovněž v kalendáři uváděny. Klíčová slova: fenologie, kalendář, vegetační období, líska obecná, předjaří Abstract Nature and its exploration is one of the most frequent object of scientific research. Study of natural events, or of biological events, in relation to climate deals with phenology. Phenology observations have a long tradition in the Czech republic, they have been performed on since 1923. Results are computed into long-time average of phenophase onset, so-called phenography. Wild plants‘ results of phenophase onset (period 1991 – 2010, uniform methodology) from the CHMI phenology network were used for the creation of the phytophenology calendar of nature in the Czech republic. Early spring is the beginning of vegetation, it is characterized by flowering of common snowdrop (GALANTHUS nivalis L.) and coltsfoot (TUSSILAGO farfara L.), some trees common hazel (CORYLUS avellana L.), goat willow (SALIX caprea L.), common alder (ALNUS glutinosa L.) start flowering before foliage. On the contrary the end of phenology autumn is coincided with the end of vegetation season, it is given by foliage. Phenology calendar starts by beginning of flowering of hazel and ends by foliage of european oak. Phenology calendar comprises the earliest and latest phenophase onset including amplitude in days. Key words: phenology, calendar, vegetation season, common hazel, early spring Úvod Fenologie je nauka zabývající se studiem časového průběhu periodicky se opakujících životních projevů – fenologických fází rostlin a živočichů a studiem vazeb fenologických fází na střídání povětrnostních a půdních podmínek během ročních období. Výsledky fenologických pozorování jsou cennou pomůckou při výzkumných pracech zemědělců, lesníků, zahradníků aj. oborů. Vývojové fáze vegetace nastupují po sobě v určitém, stálém pořadí, můžeme z dlouhých řad fenologických pozorování vypracovat tzv. „kalendář přírody“ pro dané místo, nebo i pro širší okolí. V tomto kalendáři přírody uvedeme v chronologickém pořadí dlouholeté průměry nástupu fenologických fází jednotlivých rostlin nebo stromů a keřů. Připojíme i krajní data nástupu těchto fází (tj. nástup nejranější a nejpozdnější) a jejich amplitudu. Josef Brablec (1952, 1953) popisoval f enologický kalendář přírody Plumlova na Moravě, Hodonína na Moravě Střednice u Mělníka v Čechách. V této době se pozorovala tzv. „všeobecná fenologie“ podle příručky pro fenologické pozorovatele (Pifflová et al., 1956). Kalendáře přírody byly zpracovány z fenologických výsledků vybraných stanic, vzhledem k širokému pozorovacímu programu bylo možné zahrnout do jednoho pozorovacího místa jak polní plodiny, tak ovocné dřeviny a lesní byliny a dřeviny.
92
Materiál a metodika Při změně metodiky fenologického pozorování v roce 1983 (rozdělení fenologické sítě na tři typy stanic – polní plodiny, ovocné dřeviny a lesní rostliny), jsme se rozhodli zpracovat fenologický kalendář přírody z výsledků lesních bylin a dřevin, tedy z druhů divoce rostoucích a neovlivněných činností člověka. Ke zpracování jsme vybrali dvě stanice, které jsou umístěny v odlišných geografických podmínkách. Stanice Lednice se nachází v Jihomoravském regionu, v povodí řeky Dyje v nadmořské výšce 165 m, v dubovém vegetačním stupni. Stanice Pernink se nachází v Karlovarském regionu, v Krušných horách v povodí řeky Ohře v nadmořské výšce 860 m, ve smrkojedlobukovém vegetačním stupni. Byly vybrány rostlinné druhy, které jsou součástí pozorovacího programu dobrovolnických fenologických stanic ČHMÚ a vyskytují se zároveň na obou stanicích. Výsledky a závěr Tabulka 1 uvádí fytofenologický kalendář přírody Lednice na Moravě, tabulka 2 představuje fytofenologický kalendář přírody Perninku v Krušných horách. V tabulkách jsou uvedeny dlouholeté průměry za období pozorování 1991 až 2010, nejranější a nejpozdější datum nástupu ve sledovaném období a amplituda ve dnech. V tabulkách jsou uvedeny dlouholeté průměry za období pozorování 1991 až 2010, krajní data nástupu tedy nejranější a nejpozdější datum ve sledovaném období a amplituda ve dnech. Byly vybrány následující vegetativní a generativní fenofáze: rašení, počátek kvetení (10 %), první listy (100 %), zralost plodů (10 %) žloutnutí listí (10 %), opad listí (100 %). Z vytrvalých bylin a dřevin jsme zvolili následující druhy: líska obecná (Corylus avellana L.), olše lepkavá (Alnus glutinosa (L.) Gaert.), sněženka podsněžník (Galathus nivalis L.), podběl obecný (Tussilago farfara L.), vrba jíva (Salix caprea L.), blatouch bahenní (Caltha palustris L.), modřín opadavý (Larix decidua Mill.), sasanka hajní (Anemone nemorosa L.), bříza bradavičnatá (Betula pendula Roth.), javor mléč (Acer platanoides L.), lípa srdčitá (Tilia cordata Mill.), buk lesní (Fagus sylvatica L.), psárka luční (Alopecurus pratensis L.), jeřáb obecný (Sorbus aucuparia L.), kopretina luční (Chrysanthemum leucanthemum L.), srha říznačka (Dactylis glomerata L.), vrbka úzkolistá (Chamerion angustifolium (L.) Holub) a třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum L.).
Tabulka 1 Fytofenologický kalendář přírody Lednice (165 m n. m.) Druh
Fenologická fáze
Průměrné datum nástupu fenofáze
Nejranější datum nástupu
Nejpozdější datum nástupu
Amplituda ve dnech
Líska obecná
Počátek (10 %)
kvetení
24. 2.
5.2.2007
21.3.2006
44
Sněženka podsněžník Olše lepkavá
Počátek (10%) Počátek (10%) Počátek (10%) Počátek (10%) Počátek (10%) Rašení
kvetení
26. 2.
9.2.2008
20.3.1996
39
kvetení
26. 2.
6.2.2007
30.3.1996
52
kvetení
15. 3.
19.2.2008
2.4.1996
42
kvetení
18. 3.
1.3.2007
2.4.1995
32
kvetení
25. 3.
9.3.1998
12.4.2006
34
25. 3.
9.3.2007
11.4.1996
33
Podběl obecný Vrba jíva Sasanka hajní Modřín opadavý
93
Líska obecná Bříza bradavičnatá Modřín opadavý Olše lepkavá Jeřáb obecný Blatouch bahenní Javor mléč Bříza bradavičnatá Lípa srdčitá Buk lesní Bříza bradavičnatá Líska obecná Pryskyřník prudký Olše lepkavá Konvalinka vonná Lípa srdčitá Buk lesní Buk lesní Psárka luční Jeřáb obecný Kopretina bílá Srha říznačka Vrbka úzkolistá Třezalka tečkovaná Lípa srdčitá Jeřáb obecný Líska obecná Buk lesní Jeřáb obecný Lípa srdčitá Bříza bradavičnatá Modřín opadavý Jeřáb obecný Lípa srdčitá Bříza bradavičnatá
Rašení Rašení
1. 4. 4. 4.
12.3.1993 28.3.1994
20.4.2004 12.4.1996
39 15
Počátek kvetení (10 %) Rašení Rašení Počátek kvetení (10 %) Počátek kvetení (10 %) Počátek kvetení (10 %) Rašení Rašení První listy (100 %)
4. 4.
14.3.2000
19.4.1996
36
5. 4. 7. 4. 7. 4.
22.3.1993 26.3.2002 4.4.2007, 2009
15.4.1996 27.4.2006 25.4.2006
24 32 21
7. 4.
20.3.2002
24.4.1996
35
8. 4.
3.4.2004
18.4.2010
15
11. 4. 14. 4. 23. 4.
9.4.2009 1.4.1995 11.4.1994
20.4.2004 20.4.2007 6.5.1996
11 19 25
25. 4. 26. 4.
15.4.2009 6.4.2007
9.5.2004 6.5.2006
24 30
28. 4. 29. 4.
19.4.1994 19.4.1994
3.5.1999 7.5.1996
14 18
29. 4. 1. 5. 1. 5.
26.4.2007 26.4.2000 12.4.2009
10.5.2006 11.5.2002 7.5.1992
14 15 25
3. 5.
18.4.2000
31.5.2006
43
4. 5.
25.4.2007
19.5.2001
24
8. 5.
30.4.2001
24.5.1991
24
13. 5.
4.5.2000
27.5.2004
23
12. 6.
3.6.2000
20.6.1991
17
12. 6.
4.6.2000
26.6.2004
22
13. 6.
4.5.2007
28.6.1991
55
22. 7.
14.7.2000
25.7.2002
11
3. 9.
23.8.2000
23.9.2001
31
1. 10.
2.9.1994
18.10.2003
46
5. 10.
19.9.2001
29.10.2003
40
6. 10.
16.9.1992
21.10.1994
35
8. 10.
6.9.2001
15.10.2006
39
20. 10.
30.9.2008
6.11.1997
37
2. 11. 7. 11. 19. 11.
27.9.2004 29.10.2002 31.10.1999
28.11.2009 20.11.2008 30.11.2004
62 22 30
První listy (100 %) Počátek kvetení (10 %) První listy (100 %) Počátek kvetení (10 %) První listy (100 %) První listy (100 %) Počátek kvetení (10 %) Počátek kvetení (10 %) Počátek kvetení (10 %) Počátek kvetení (10 %) Počátek kvetení (10 %) Počátek kvetení (10 %) Počátek kvetení (10 %) Počátek kvetení (10 %) Zralost plodů (10 %) Zralost plodů (10 %) Žloutnutí listí (10%) Žloutnutí listí (10%) Žloutnutí listí (10%) Žloutnutí listí (10%) Žloutnutí listí (10%) Opad listí (100 %) Opad listí (100 %) Opad listí (100 %)
94
Buk lesní Modřín opadavý
Opad listí (100 %) Opad listí (100 %)
24. 11. 25. 11.
3.11.1993 12.10.1991
30.11.2010 10.12.2001
27 29
Tabulka 2 Fytofenologický kalendář přírody Pernink (860 m n. m.) Druh
Fenologická fáze
Průměrné datum nástupu fenofáze
Nejranější datum nástupu
Nejpozdější datum nástupu
Amplituda ve dnech
Líska obecná
Počátek kvetení (10 %)
22. 3.
9.2.2007
12.4.2006
62
Sněženka podsněžník Olše lepkavá
Počátek kvetení (10%) Počátek kvetení (10%) Počátek kvetení (10%) Počátek kvetení (10%) Počátek kvetení (10%) Rašení
1. 4.
12.3.2007
11.5.1996
60
3. 4.
8.4.1999
24.5.2001
46
5. 4.
15.3.2007
23.4.1996
39
14. 4.
2.4.2007
26.4.2008
24
21. 4.
29.3.2007
14.5.1994
46
24. 4.
13.4.2009
29.4.2008
16
Rašení Rašení
26. 4. 27. 4.
12.4.2009 12.4.2007
1.5.2008 8.5.1996
19 26
Počátek kvetení (10 %) Rašení Rašení Počátek kvetení (10 %) Počátek kvetení (10 %) Počátek kvetení (10 %) Rašení První listy (100 %)
28. 4.
14.4.2009
8.5.2003
24
29. 4. 29. 4. 2. 5.
20.4.2007 12.4.1999 16.4.2007
20.5.1998 9.5.2001 4.5.2008
30 27 18
5. 5.
23.4.2007
19.5.1996
26
6. 5.
7.4.2007
27.5.1992
50
5. 5. 7. 5.
17. 4. 2007 19. 4. 2009
26. 5. 1996 23. 5. 1992
39 34
10. 5. 12. 5. 13. 5. 21. 5.
30. 4. 1992 30. 3. 2009 17. 4. 2009 10. 5. 2007
20. 5. 1994 10. 5. 2005 15 .5. 2002 2. 6. 1996
20 41 28 23
8. 6.
12. 5. 2007
20. 6. 1996
39
23. 5. 15. 5. 17. 5.
12. 5. 1993 23. 4. 2007 24. 4. 2007
2. 6. 1996 1. 6. 1996 28. 5. 2005
21 39 34
25. 5.
14. 5. 2007
4. 7. 1994
51
2. 6.
17. 5. 2000
2. 7. 1996
46
Podběl obecný Vrba jíva Sasanka hajní Modřín opadavý Líska obecná Bříza bradavičnatá Modřín opadavý Olše lepkavá Jeřáb obecný Blatouch bahenní Javor mléč Bříza bradavičnatá Buk lesní Bříza bradavičnatá Lípa srdčitá Líska obecná Olše lepkavá Pryskyřník prudký Konvalinka vonná Lípa srdčitá Buk lesní Buk lesní Psárka luční Jeřáb obecný
Rašení První listy (100 %) První listy (100 %) Počátek kvetení (10 %) Počátek kvetení (10 %) První listy (100 %) První listy (100 %) Počátek kvetení (10 %) Počátek kvetení (10 %) Počátek kvetení (10
95
Kopretina bílá Srha říznačka Vrbka úzkolistá Třezalka tečkovaná Lípa srdčitá Jeřáb obecný Líska obecná Buk lesní Jeřáb obecný Lípa srdčitá Bříza bradavičnatá Modřín opadavý Jeřáb obecný Lípa srdčitá Bříza bradavičnatá Buk lesní Modřín opadavý
%) Počátek kvetení (10 %) Počátek kvetení (10 %) Počátek kvetení (10 %) Počátek kvetení (10 %) Počátek kvetení (10 %) Zralost plodů (10 %) Zralost plodů (10 %) Žloutnutí listí (10%) Žloutnutí listí (10%) Žloutnutí listí (10%) Žloutnutí listí (10%) Žloutnutí listí (10%) Opad listí (100 %) Opad listí (100 %) Opad listí (100 %) Opad listí (100 %) Opad listí (100 %)
16. 6.
28. 5. 2007
5. 7. 1995
38
22. 6.
29. 5. 2005
16. 7. 1996
48
10. 7.
30. 6. 2000
29. 7. 1996
29
11. 7.
24. 6. 2007
8. 8. 1995
45
13. 7.
24. 6. 2007
25. 7. 1996
31
25. 8.
5. 8. 1998
9. 9. 2006
35
30. 9.
10. 9. 2007
16. 10. 2005
36
9. 9.
31. 8. 2007
15. 10. 2006
45
12. 9.
23. 8. 1991
26. 9. 2003
34
17. 9.
1. 9. 1994
20. 10. 1997
49
12. 9.
8. 9. 1993
8. 10. 2006
30
16. 10.
16. 9. 1996
28. 10. 1999
42
7. 10. 24. 10. 17. 10.
26. 9. 2002 7. 10. 1993 11. 10. 2004
2. 11. 2005 2. 12. 1997 25. 11. 2006
37 56 45
25. 10. 14. 11.
5. 10. 1996 2. 11. 1996
4. 11. 1999 10. 12. 1997
30 38
Na obou vybraných stanicích je fenologický kalendář přírody velmi podobný z pohledu chronologického pořadí nástupu fenologických fází. Podzimní fenofáze žloutnutí listí a opad listí nastupují zákonitě v horských polohách dříve než v nížinných polohách. Většina bylin, stromů a keřů vykazuje nástup fenofází ve stejném pořadí. V chronologickém nástupu některých fenofází jsou nepatrné časové rozdíly, např. na stanici Lednice nejprve začíná kvést modřín opadavý a poté raší olše lepkavá, na stanici Pernink je to v opačném pořadí, jedná se však o rozdíl jednoho dne. V základním pořadí se nástup fenofází na těchto dvou vybraných stanicích u většiny rostlinných druhů shoduje, pouze je časově posunut. Oba fenologické kalendáře přírody začínají počátkem kvetení lísky obecné a končí opadem listí modřínu opadavého. Amplituda (rozdíl mezi nejranějším a nejpozdějším datem nástupu příslušné fenofáze) nabývá na stanici Lednice hodnot od 11 dní (lípa srdčitá (Tilia cordata Mill.), fenologická fáze rašení) do 62 dní (jeřáb obecný (Sorbus aucuparia L.), fenologická fáze opad listí 100 %). Na stanici Pernink je rozsah amplitudy velmi podobný od 16 dní (modřín opadavý (Larix decidua Mill.), fenologická fáze rašení) do 62 dní (líska obecná (Corylus avellana L.), fenologická fáze počátek kvetení 10 %). Časový posun stanice Pernink oproti stanici Lednice způsobený velkým rozdílem v nadmořských výškách je v rozmezí 13 dní (buk lesní (Fagus sylvatica L.), fenologická fáze první listy 100 %) až 40 dní (srha říznačka (Dactylis glomerata L.), fenologická fáze počátek kvetení 10 %). Zpracované fenologické kalendáře přírody jsou ukázkou zpracování chronologického nástupu vybraných fenofází ve dvou výrazně odlišných lokalitách. Použitá literatura Brablec, J., 1952. Fenologický kalendář přírody Plumlova na Moravě. Meteorologické zprávy 5, č. 1, s. 12-20 Brablec, J., 1952. Dvě studie z fenologie. Meteorologické zprávy 5, č. 3, s. 74 – 75 Brablec, J., 1953. Fenologický kalendář Střednice u Mělníka, Meteorologické zprávy 6, č. 3, s. 78-79
96
Petrík, M. et al. Lesnická bioklimatologa. 1. vydání. Bratislava: vydavatelstvo kníh a časopisov, 1986. 346 s. Pifflová, L., Brablec, J., Lenner, V., Minář, M., 1956. Příručka pro fenologické pozorovatele. Hydrometeorologický ústav, Praha, D-571503, 152 s. Rožnovský, J., Havlíček, V. 1999. Bioklimatologie. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, dotisk 1999, první vydání 1998, ISBN 80-7157-291-8 Škvareninová, J. et al. Fenologia rastlín v meniacich sa podmienkach prostredia. 2009. Vydavaťelstvo Technickém univerzity vo Zvolene. 103 s. ISBN 978-80-228-2059-2 Poděkování Článek je součástí řešení projektu Atlas fenologie Česka (OC09029), který je financován MŠMT ČR.
97
Podivné chování UTCI při extrémně větrném počasí Novák Martin1,2 1) 2)
ČHMÚ Praha, pobočka Ústí nad Labem, Kočkovská 18, 400 11 Ústí nad Labem KFGG PřF UK, Albertov 6, 128 43 Praha 2
Abstract The tests of the new index UTCI describing the thermal comfort of the human body conducted in 2010. These tests have focused on the UTCI behaviour during extreme weather conditions – the maximum and minimum temperatures, windy situations – between 2007 and 2010. There was possible to test of the UTCI behaviour on the real data in these years, because it took place in two significant episodes – hurricanes Kyrill and Emma in the Central Europe. The UTCI was developed for use in the bioclimatology and biometeorology (including biometeorological forecasts). But there was found that the extreme wind speeds induce the non-regular UTCI values by these tests. Key words: biometeorology, physiology, thermal comfort, UTCI Klíčová slova: biometeorologie, fyziologie, tepelný komfort, UTCI Úvod Tepelný komfort, resp. diskomfort, jsou jedněmi z hlavních faktorů vnějšího prostředí, které ovlivňují organismus člověka. Zatímco zdravý organismus se se změnami radiační a tepelné bilance povrchu těla dokáže s určitou přijatelnou setrvačností vyrovnat a obnova rovnováhy ho nestojí tolik energie, aby výrazněji narušila pohodu, organismus nemocných lidí reaguje na změny už mnohem obtížněji. Narušený termoregulační systém organismu nestíhá vyrovnávat změny vnějšího prostředí, zvyšuje se výdej energie k tepelné regulaci organismu Členy radiační a tepelné bilance povrchu těla: Příjmy: S… R… D… IR …
přímé sluneční záření odražené sluneční záření rozptýlené sluneční záření souhrn přijímaného tepelného záření
Výdaje: IRt … Qd … Qk … Qv … Qp …
tepelné záření vyzařované povrchem těla výměna tepla ventilací (dýcháním) odvod tepla konvekcí latentní teplo (dotace výparu) pocení
vynakládaný. Lidský organismus se přetěžuje – vzniká tepelný diskomfort. Obr. 1: Členy radiační a tepelné bilance povrchu těla rozdělené na příjmové (a) a ztrátové (b) složky. O tepelném komfortu, resp. diskomfortu rozhoduje – nebudeme-li počítat s procesy uvnitř lidského těla – zejména radiační a tepelná bilance povrchu těla. Ten je v bezprostředním kontaktu s vnějším prostředím, před kterým je chráněn jen na části plochy prostřednictvím oblečení. Volný povrch je pak bezprostředně ovlivňován teplotou okolního vzduchu, jeho vlhkostí, prouděním vzduchu (rychlostí proudění) a také radiačními poměry. Je přitom nutné brát v úvahu nejen krátkovlnné přímé sluneční záření, ale také souhrn přijímaného a vyzařovaného dlouhovlnného záření. Právě v dlouhovlnném oboru se přitom vytrácí dominantní postavení slunečního záření. Tepelné záření totiž vydávají všechna tělesa (přesněji všechna s teplotou vyšší než 0 K). Množství vyzářené energie je přitom výrazně závislé na teplotě povrchu objektu (pro absolutně černá tělesa je množství energie přímo úměrné čtvrté mocnině teploty, u těles s albedem A > 0 se hodnota exponentu snižuje). Vliv vnějšího prostředí na jednotlivé součásti radiační a tepelné bilance povrchu těla je už dlouhá desetiletí zkoumán. Jedním z výstupů těchto výzkumů jsou desítky a stovky různých biometeorologických indexů, které se
98
snaží komplexní vliv okolí popsat. Většina z těchto indexů počítá jen s některými ze jmenovaných faktorů, často dokonce jen s dvojicí teplota a vlhkost vzduchu nebo teplota a proudění vzduchu. Nedostatkem pro operativní použití podrobněji koncipovaných indexů je pak vstup údajů, které nejsou běžně k dispozici. To se týká hlavně informací o ososbě, která je vnějšímu prostředí právě vystavena (oblečení, práce metabolismu, momentální fyzický výkon apod.). Materiál a metody Snaha vyvinout široce respektovaný index, který by bylo možné používat v biometeorologii (operativní použití, včetně předpovědí) i v bioklimatologii (režimové použití, typicky bioklimatologické hodnocení lokality nebo mapování v mikro-, mezo- i makroměřítku, vedla k aktivitě Mezinárodní biometeorologickou společnost (ISB), která pro tyto účely založila v roce 1999 svou Komisi 6. V roce 2003 byla činnost skupiny převedena pod projekt COST 730, kolektiv vedl respektovaný Prof. Gerd Jendritzky. Výsledkem byl v roce 2009 uvolněný Universal Thermal Climate Index (UTCI), který zahrnoval všechny zmíněné faktory (teplotu, vlhkost i proudění vzduchu, a také záření). Hodnoty tohoto indexu (jeho vzorec je komplikovaným polynomem 6. řádu) je možné získat prostřednictvím kalkulátoru na http://www.utci.org/, možnou alternativou (a vhodnější variantou pro větší rozsah výpočtů) je užití SW Bioklima, v současnosti ve verzi 2.6.
Obr. 2: Závislost UTCI na rychlosti větru (pro v do 10 m.s-1) při konstantní vlhkosti vzduchu a při střední radiační teplotě rovné teplotě vzduchu. Ze strany ISB je avizována snaha o standardizaci (v rámci norem ISO) indexu UTCI pro popis právě tepelného komfortu/diskomfortu. Proto je třeba v současné době provádět testy, zda je možné (a přínosné) používat tento index i pro praxi v České republice, konkrétně jako jeden ze vstupů pro biometeorologické předpovědi ČHMÚ. V minulosti už byly provedeny počáteční testy pro nejteplejší, resp. nejchladnější dny posledních let, tedy pro situace s extrémními teplotami. Do výpočtu vstupuje ale také rychlost proudění vzduchu. Proto se další testy orientovaly na epizody s maximálními rychlostmi větru. V lednu 2007 zasáhla celou střední Evropu mimotropická bouře, známá jako „orkán Kyrill“. Při ní byly dosahovány extrémní hodnoty rychlostí větru, a to nejen v nárazech, ale i v krátkodobých průměrech. Proto byla právě tato epizoda vybrána pro testování UTCI. Už na Obr. 2 je znát, že se se zrychlujícím prouděním významně snižuje hodnota UTCI, tedy že je výrazně zastoupen faktor zchlazování povrchu těla větrem. V případě „Kyrilla“ ale dosahoval vítr podstatně vyšších rychlostí než 10 m.s-1, což je horní hranice na uvedeném grafu. Proto byly přidány teoretické výpočty při vyšších rychlostech.
99
Obr. 3: Závislost UTCI na rychlosti větru (pro v do 30 m.s-1). Už při zvoleném rozsahu rychlostí větru (ve všech případech se jedná o rychlost větru ve výšce 10 m, tedy charakteristika přímo měřená na meteorologických stanicích) do 30 m.s-1 se projevil problém s konstrukcí UTCI pro vyšší rychlosti. Vzestup ekvivalentní teploty (což vlastně UTCI je) při rychlostech větru zhruba mezi 20 až 28 m.s-1 není fyzikálně odůvodněný. Princip zchlazování (vyšší míry odvodu tepla od povrchu těla) zůstává v reálu zachován. Přesto ve vyznačené oblasti dochází k nárůstu hodnot UTCI, který je při rychlostech vyšších než 28 m.s-1 vystřídán prudkým poklesem. Tempo tohoto poklesu je příliš velké, pro rychlosti větru mezi 28 až 30 m.s-1 se UTCI v našem konkrétním případě (T = 5 °C, Tmrt = T, h = 50 %) sníží o téměř 25 °C. Při pohledu na Obr. 3, konkrétně na ten rychlý pokles UTCI v pravé části grafu, se sama nabízí otázka, co se děje s UTCI při rychlostech větru překračujících hranici 30 m.s-1. Takové rychlosti sice nejsou v České republice obvyklé, průměrné rychlosti dosahují těchto hodnot jen výjimečně na hřebenech hlavně severních pohoří, ale nejsou ani vyloučené. V nárazech (tedy v krátkodobých maximech při turbulentním charakteru proudění) bývá tento limit překračován místy i v nižších polohách. V průběhu „Kyrilla“ byla hranice rychlosti nárazů větru 30 m.s-1 překročena na mnoha stanicích.
Obr. 4: Závislost UTCI na rychlosti větru (pro v od 30 do 40 m.s-1). Z Obr. 4 vyplývá fyzikálně nesmyslné chování UTCI při rychlostech větru přes 30 m.s-1. Teplota žádného objektu nemůže klesnout pod 0 K. Přesto je na grafu zachycen pokles UTCI pod tuto teoretickou hranici při rychlosti blízké 35 m.s-1. Z hlediska průměrné zátěže není toto nestandardní chování významné, tak vysoké průměrné rychlosti nejsou v našich podmínkách reálné, ale v případě nárazů větru – a tedy z hlediska špičkové krátkodobé zátěže organismu – už tuto chybu UTCI není možné ignorovat. Tento fakt dokumentuje i srovnání UTCI (indexu počítaného z průměrné rychlosti větru za 15 minut) a UTCImax (indexu počítaného z maximální okamžité rychlosti větru v dané čtvrthodině) na Obr. 5.
100
Obr. 5: Průběh UTCI (s použitím 15-ti min. průměrných rychlostí větru F) a UTCImax (pro maximální rychlosti větru v daném 15-ti min. intervalu Fmax) v průběhu „orkánu Kyrill“ (stanice Praha – Karlov). Diskuse a závěry Fyzikálně je zcela přirozené, že se stoupající rychlostí větru (proudění vzduchu v bezprostřední blízkosti povrchu těla) se zvětšuje odvod tělesného tepla do okolí. Jednotlivé molekuly vzduchu přebírají teplo od povrchu těla, částečně se ohřejí, ale následně jsou větrem transportovány mimo bezprostředně přilehlou vrstvu. Na jejich místo přichází jiné molekuly, opět s větším teplotním rozdílem. S rostoucí rychlostí výměny molekul se tok (odvod) tepla zvětšuje. Tento přirozený jev ale není indexem UTCI při rychlostech větru převyšujících 20 m.s-1 respektován. Hodnoty UTCI se zvyšující se rychlostí větru v intervalu přibližně mezi 20 až 28 m.s-1 rostou, což je v rozporu s předchozím výkladem. Vzhledem k tomu, že množství odváděného tepla z povrchu těla se nemůže stále přímočaře zvyšovat, je očekávané s rostoucí rychlostí větru zpomalení nárůstu odvedeného množství tepla. Tomu by odpovídal zpomalující se pokles hodnot UTCI. Ani při rychlostech nad 28 m.s-1 se ale neobnovuje přirozený průběh hodnot UTCI. Po předchozím vzestupu začínají tentokrát hodnoty indexu s rostoucí rychlostí větru strmě klesat. Při rychlostech kolem 35 m.s-1 (konkrétní hodnota je samozřejmě závislá na ostatních parametrech) dokonce klesá až pod -273,15 °C (tedy 0 K). Takový průběh odporuje nejen fyzikálním, ale také biologickým a fyziologickým předpokladům. Reálný organismus by podle UTCI přestal existovat (žít) už při rychlostech větru nižších než 35 m.s-1. Jak ale dokazuje Obr. 5, při „orkánu Kyrill“ ale byly podobné hodnoty – alespoň v okamžitých maximech rychlosti – dosahovány. Z výše uvedeného zjevně vyplývá, že při rychlostech větru převyšujících 20 m.s-1 se stává UTCI nepoužitelným. Tento problém byl konzultován s Prof. Krzysztofem Błażejczykem, který je členem kolektivu, který index vyvíjel. Stanovisko autorů je takové, že do odstranění problému doporučují při rychlostech větru nad 20 m.s-1 dosazovat místo reálné rychlosti konstantu rovnou právě 20 m.s-1. Toto řešení – byť nestandardní – by umožnilo popisovat i tyto situace. Sice s chybou narůstající se zvětšujícím se rozdílem reálné rychlosti a zvolené konstanty, ale v přímé aplikaci pro účely biometeorologické předpovědi by byla tato chyba tolerovatelná. Důvodem je fakt, že už při rychlosti větru 20 m.s-1 je organismus natolik stresován, že další nárůst stresu už je nepodstatný, předpovídaná zátěž by se i s tímto zjednodušením blížila nebo rovnala nejvyššímu stupni zátěže. Literatura Błażejczyk K. et al., 2010. Nowy wskaźnik oceny obciążeń cieplnych człowieka. Przegląd geograficzny, 82(1), ss. 49-71. Novák M., 2011. UTCI – first test in the Czech republic. Prace i studia geograficzne, WGiSR UW, 47, pp. 319325.
101
Detekce a monitoring „micro urban heat islands“ Detection and monitoring of „micro urban heat islands“ Středa Tomáš, Středová Hana, Rožnovský Jaroslav Český hydrometeorologický ústav, pobočka Brno, Kroftova 43, 616 67 Brno Abstract Urban build up area shows a significantly higher temperature than its surroundings. Comparison of surface temperatures of urban materials with temperatures measured at climatological stations allows estimation of urban heat island intensity. Heat island city of Brno city was monitored by stationary measurements of air temperature above the asphalt surface; measurement of surfaces temperature. The surface temperature was monitored by mobile contactless thermometer and by using of thermal camera. The paper assesses the influence of solar radiation, albedo, emissivity and temperature (ir)regulation of asphalt surface on its temperature and the temperature of adjacent air layer. Measurements from the warmest months (July, August) of 2009 and 2010 are evaluated. Particular attention was paid to the days with high air temperature and high value of global radiation. Thermal images showing the temperature of different surfaces in the city center were also used. Thermal imagines of identical areas shows that the surface temperature of the built-up areas increased in three hours about 10°C (surface temperature reached to 50°C). Areas with vegetation caused a significantly lower temperature increase (about 3°C), with maximum surface temperature of 34°C. Vegetation is able to utilize a solar radiation unlike the buildings. Air temperature in the vertical profile above asphalt surface and asphalt surface temperature measured by contactless infrared thermometer were evaluated. A significant effect of dark surface on temperature stratification in the vertical profile was confirmed especially from 9:00 a.m. to 8:00 p.m. It corresponds to the income of solar radiation. Maximum differences of "ground" temperature and air temperature 2 m above the surface (about 3°C) were observed around 3 p.m. The difference diminish in dark part of the day and reaching about 1°C. Measured values were compared with air temperature at climatological station. During a measurement of July 22 - July 23, 2010 7:30 p.m. to 5:00 p.m. were recorded maximum temperature of the asphalt surface, maximum air temperature at 5 and 200 cm above surface 59.6; 35.3; 31.9°C. The data were graphically interpolated by Surfer software for more detailed presentation of observed temperature stratification. Asphalt temperatures reaching over 70°C especially during the days of significantly radiation. Key words: surface temperature, urban climate, microclimate Úvod Tepelný ostrov města (Urban Heat Island – UHI) je funkcí meteorologických faktorů (teplota vzduchu, srážky, sluneční radiace, oblačnost, proudění vzduchu, evapotranspirace) a charakteru samotného města (počet a hustota obyvatel, topografie terénu, nadmořská výška, zastoupení vodních ploch, pokryv povrchu – podíl zastavěného území, barva povrchu, vzdálenost mezi budovami, výška budov, rezistence povrchu, geometrie povrchu města tzv. „městský kaňon“, „antropogenní teplo“ z vytápění a průmyslu, retence povrchu). Hlavní příčinou vzniku UHI je překrytí původní plochy vegetace pozemními komunikacemi a budovami. Mimo vyšší teplotu je ve městech zvýšená oblačnost a četnost mlh, snížená dohlednost (větší zákal) a tím zeslabené sluneční záření, zvýšené úhrny srážek a četnost bouřek, snížená rychlost větru a vlhkost vzduchu (Landsberg, 1981). Teplota vzduchu nad standardními městskými povrchy může být až o několik desítek stupňů Celsia vyšší než teplota měřená na standardní klimatologické stanici s travnatým povrchem. Využití dat ze standardních klimatologických stanic je tak pro hodnocení klimatu měst nevhodné. Více autory byla prokázána zvýšená úmrtnost obyvatelstva v důsledku vln horka: v Chicagu v roce 1995 (Karl et al., 1997), v Lisabonu (Dessai, Suraje, 2002), v Paříži v roce 2003 (Schär et al., 2004). Ke sledování UHI jsou používány metody pozemního termálního monitoringu, dálkového průzkumu země, metoda eddy kovariance a další. Studiem UHI Brna se v posledním desetiletí zabývali například Litschmann a Rožnovský (2005), kteří porovnávali teplotní poměry „městské“ stanice na Mendlově náměstí a stanice Brno – Tuřany. V maximálních denních teplotách zjistili rozdíly přesahující 4 °C. Podle Alcoforado a Andrade (2006) dosahuje maximální rozdíl v průměrné denní teplotě vzduchu mezi centrem Lisabonu a okolím 2,5 °C. Obdobné hodnoty uvádí také Bottyán et al. (2005) pro Debrecen. V případě maximálních teplot vzduchu uvádí Fortuniak et al. (2006) rozdíl mezi centrem Lodže a příměstskou krajinou až 8 °C. Zvláště teplé urbánní body jsou definovány jako „micro urban heat islands - MUHI“ (Aniello et al., 1995, Stathopoulou et al., 2004). Hlavními faktory, vyvolávajícími MUHI jsou účinky geometrie ulic ohraničených budovami na záření, vliv tepelných vlastností městských materiálů na akumulaci a výdej tepla (Oke et al., 1991) a odpadní teplo z obytných a jiných budov (Matson et al., 1978).
102
Materiál a metody Stacionární a mobilní monitoring teploty vzduchu a povrchů byl realizován v letních měsících let 2009 a 2010 v různých částech města Brna. Teplota asfaltového povrchu byla měřena infračerveným termometrem Raytek MX2 Raynger s manuálním nastavením emisivity povrchu (použit režim asphalty) v desetisekundovém intervalu měření. Barva odstínu povrchu dle stupnice RAL CLASSIC (RAL – defining standard colors for paint and coatings) byla určena jako odstín RAL 7043 (RGB 078-084-082) – Traffic grey B. Teplota vzduchu byla zaznamenávána čidly s dataloggerem Hobo (Onset Computer), umístěných v radiačním krytech ve vertikálním profilu nad povrch (výšky 5 cm, 50 cm, 100 cm a 200 cm nad povrchem). Globální radiace byla měřena čidlem CNR1 Kipp-Zonen (Delft, Nizozemí) umístěným nad monitorovaný povrch, v desetiminutovém intervalu měření. K bezkontaktnímu snímkování teploty širšího spektra městských povrchů byla použita termovizní kamera FLIR S65HS. Detektor termovizní kamery měří objektem vyzařovanou elektromagnetickou radiaci v infračervené oblasti spektra. Snímkování termokamerou umožňuje spolehlivě identifikovat tepelné ostrovy (MUHI) s potenciálním negativním efektem na okolí. Pro interpolaci metodou triangulace s lineární interpolací a grafické vyjádření stratifikace teploty vzduchu nad povrchem byl použit program Surfer ver. 8.03 (Golden Software, Inc.). Výsledky Bezkontaktní měření teploty povrchů pomocí termovizní kamery: V rámci mobilního monitoringu UHI byla realizována měření teplot povrchů pomocí termovizní kamery. Uveden je příklad z měření v centru Brna (zastavěné plochy) dne 22.7.2010 ve dvou časových intervalech – 9:30 až 10:30 a 12:30 až 13:30. Na Obr. 1 jsou termální snímky zachycující scénu městských povrchů v uvedených dvou termínech. Jedná se o výseč centra Brna snímanou z vyvýšené polohy. Zřejmý je nárůst teplot všech povrchů, zejména střech budov (linie 2 – Li2), v pozdějším termínu měření. Maximální teploty osluněných ploch tak ve druhém termínu měření dosahují až 56,3 °C (Tab. 1).
Obr. 1: Výstup ze snímkování termokamerou - dopolední snímek (vlevo), odpolední snímek (uprostřed) a identická scéna nafocená klasickým fotoaparátem (vpravo) Tab. 1: Vyhodnocení dopoledního a odpoledního snímkování termokamerou Datum a čas 22.7.2010 09:33:00 22.7.2010 13:32:00 Max. teplota 37,1 °C 56,3 °C Min. teplota 11,0 °C 13,5 °C Li1 Max. teplota 28,3 °C 34,2 °C Li2 Max. teplota 28,4 °C 47,3 °C Li1 Min. teplota 20,9 °C 25,0 °C Li2 Min teplota 17,5 °C 28,1 °C Stacionární měření teploty vzduchu nad asfaltovým povrchem: Na Obr. 2 a 3 je zachycen zprůměrňovaný průběh desetiminutových teplot vzduchu nad asfaltovým povrchem naměřených senzory Hobo ve vertikálním profilu a interpolovaný programem Surfer během „světlé části dne“ (od východu do západu Slunce) a během „tmavé části dne“ (od západu do východu Slunce) za období července a srpen v roce 2010.
103
Obr. 2 a 3: Teplota vzduchu nad asfaltovým povrchem během „průměrné světlé části dne“ (vlevo) a „průměrné tmavé části dne“ (vpravo) v roce 2010 Z průběhu teplot je zřejmý očekávaný výrazný vliv asfaltového povrchu na stratifikaci teplot ve vertikálním profilu. Maximální rozdíly „přízemní“ teploty vzduchu a teploty ve 2 nad povrchem se pohybují okolo 2 - 3 °C (28 °C vs. 25 °C). Uvedené maximální diference se vyskytují okolo 15. hodiny. Diference v tmavé části dne jsou výrazně nižší s tím, že teplotní rozdíl „při zemi“ a ve 2 m nad povrchem je během krátké doby vyrovnáván. 100 90 80
60 50
1000
Solární radiace
Čas (desetiminutové intervaly)
Teplota povrchu
Teplota vzduchu
teplota (°C)
16:40
16:20
16:00
15:40
15:20
15:00
14:40
14:20
14:00
13:40
13:20
13:00
12:40
12:20
12:00
11:40
0.0 11:20
0
50
11:00
40
10.0
100
10:40
30
20.0
200
9:40
20
300
10:20
10
30.0
400
10:00
0 0
40.0
500
9:20
10
600
9:00
20
50.0
700
8:40
30
60.0
800
8:20
68.0 64.0 60.0 56.0 52.0 48.0 44.0 40.0 38.0 36.0 34.0 32.0 30.0 28.0 26.0 24.0 22.0 20.0 18.0
40
70.0
900
solární radiace (W.m-2)
Výška nad povrchem (cm)
70
Rychlost větru
Obr. 4: Teplota asfaltu a vzduchu nad asfaltovým povrchem během 11. 8. 2010 (vlevo) Obr. 5: Teplota asfaltového povrchu a průběh vybraných meteorologických veličin 11. 8. 2010 (vpravo) Obr. 4 zachycuje podrobný průběh teplot nad povrchem asfaltu během tropického dne 11. 8. 2010 od 8:30 do 16:30 hod. Výstup byl vytvořen interpolací dat teploty povrchu a teploty vzduchu nad asfaltovým povrchem v 5, 50 a 100 cm.
104
Na Obr. 5 je pro srovnání ve stejném časovém úseku uveden průběh veličin, které mají na teplotu povrchu vliv – teplota vzduchu, solární radiace a rychlost větru (srážky se v daný den nevyskytly). Těsnost vztahu mezi teplotou asfaltového povrchu a meteorologickým prvkem byla vyjádřena korelačním koeficientem. Korelace mezi teplotou povrchu a teplotou vzduchu je statisticky vysoce průkazná (r = 0,538; α = 0,01). Závěr Pro účely projektu „Víceúrovňová analýza městského a příměstského klimatu na příkladu středně velkých měst“ byla v Brně zřízena síť účelových meteorologických stanic, zachycujících průběh meteorologických prvků v širokém spektru městských prostředí, včetně turisticky atraktivních lokalit. Tepelný ostrov města Brna je tak monitorován prostřednictvím stacionárního měření teploty vzduchu v mikroklimaticky různých podmínkách. Specifickou činností pro hodnocení UHI je monitoring vertikální stratifikace teploty vzduchu nad asfaltovým povrchem, měření teplot povrchů a přilehlé vzduchové vrstvy mobilním monitoringem a bezkontaktního měření teploty povrchů pomocí termovizní kamery. Zvláštní pozornost byla věnována radiačním dnům s vysokou teplotou vzduchu. Při použití termovizní kamery vzájemné porovnání identických ploch ukazuje, že teplota povrchu se u zastavěných ploch zvýšila za tři hodiny o cca 10 °C, přičemž teploty povrchů dosahovaly i 50 °C. Zazeleněné plochy vykazují podstatně nižší nárůst teplot a pohybuje se na úrovni nárůstu teploty vzduchu tj. o cca 3 °C, přičemž maximální teploty se pohybovaly na úrovni 34 °C. Rozdíl teploty povrchů zastavěných ploch s plochami osazenými zelení jsou téměř 20 °C. Z porovnání výsledků je jasně zřejmá funkce zeleně, které dokáže díky výparům vody podstatně lépe odvádět teplo z dopadajícího slunečního záření než je tomu u stavebních objektů. Byl potvrzen výrazný vliv tmavého povrchu na stratifikaci teplot ve vertikálním profilu zejména cca od 9:00 do 20:00, který koresponduje s intenzitou příkonu solární radiace. Maximální rozdíly „přízemní“ teploty vzduchu a teploty ve 2 nad povrchem byly zaznamenány okolo 15. hodiny a pohybují se okolo 3 °C. V tmavé části dne se diference během krátké doby vyrovnají a dosahují maximálně okolo 1 °C. Literatura Alcoforado, M.J., Andrade, H. (2006): Nocturnal urban heat island in Lisbon (Portugal): main features and modelling attempts. Theoretical and Applied Climatology, 84, s. 151 – 159. Aniello, C., Morgan, K., Busbey, A., Newland, L. (1995): Mapping micro - urban heat islands usány Landsat TM and GIS. Computers and Geosciences, 21, 8, p. 965 - 969. Beranová, R., Huth, R. (2003): Pražský tepelný ostrov za různých synoptických podmínek. Meteorologické zprávy, 56, 5, p. 137-142. Bottyán, Z., Kircsi, A., Szegedi, S., Unger, J. (2005): The relationship between built-up areas and the spatial development of the mean naximum urban heat island in Debrecen, Hungary. Int. Journal of Climatol., 25, s. 405 – 418. Dessai, S. (2002): Heat stress and mortality in Lisbon. Part I. Model construction and validation. Int. J. Biometeorol., 48, 1, s. 37 – 44. Fortuniak, K., Kłysik, K., Wibig, J. (2006): Urban-rural contrasts of meteorological parameters in Łodź. Theor. Appl. Climatol., 84, s. 91 – 101. Karl, T., Knight, R. (1997): The 1995 Chicago heat wave: How likely is a recurrence? Bull. Amer. Meteorol. Soc., 78, 6, s. 1107 – 1119. Krahula, L. (2010): Variabilita teploty vzduchu v městě Brně podle denních měření [Air temperature variability in Brno based on daily measurements]. Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta, bakalářská práce, 41 p. Landsberg, H.E. (1981): The urban climate. Academic Press, INC, New York, 269 p. Litschmann, T., Rožnovský, J. (2005): Příspěvek ke studiu městského klimatu v Brně. In: Transport vody, chemikálií a energie v systéme pôda-rastlina-atmosféra. Ústav hydrologie a Geofyzikální ústav SAV, Bratislava, CD ROM, p. 331-342. Matson, M., McClain, E.P., McGinnis, Jr., D.F., Pritchard, J.A. (1978): Satellite detection of urban heat islands: Monthly Weather Review, 106, 12, p. 1725-1734. Oke, T.R. (1982): The energetic basis of the urban heat island: Quarterly Journal of the Royal Meteorological Society, 108, p. 1-24. Oke, T.R., Johnson, G.T., Steyn, D.G., Watson, I.D. (1991): Simulation of surface urban heat islands under “ideal” conditions at night Part 2: diagnosis of causation: Boundary-Layer Meteorology, 56, p. 339-358. Schär, C., Vidale, P.L., Lüthi, D., Frei, C., Häberli, C., Liniger, M.A., Appenzeller, C. (2004): The role of increasing temperature variability in European summer heatwaves. Nature, 427, 6972, s. 332 – 336. Smargiassi, A., Goldberg, M.S., Plante, C., Fournier, M., Baudouin, Y., Kosatsky, T. (2009): Variation of daily warm season mortality as a function of micro-urban heat islands. J. Epidemiol. Community Health, 63, 8, p. 659664.
105
Stathopoulou, M., Cartalis, C., Keramitsoglou, I. (2004): Mapping micro urban heat islands usány NOAA/AVHRR images and CORINE Land Cover: an application to coastal cities of Greece. International Journal of Remote Sensing, 25, 12, p. 2301-2316. Poděkování Práce vznikla za podpory projektu Grantové agentury ČR GA205/09/1297 – „Víceúrovňová analýza městského a příměstského klimatu na příkladu středně velkých měst“. Autoři děkují společnosti ENKI, o. p. s., Dukelská 145, Třeboň za provedení termovizního snímkování.
106
Výstražná meteorologická služba v Českém hydrometeorologickém ústavu (ČHMÚ) Arnošt Šír, Český Hydrometeorologický ústav, Na Šabatce 17, 143 06 Praha 4 – Komořany, e-mail:
[email protected] Warning Meteorological Service in Czech Hydrometeorological Institute (CHMI) This paper is focused on System of Integrated Warning Service (SIWS) CHMI. This servis is carrying out by Department of Meteorological Forecasts of Central Forecasting Office and Regional Forecasting Offices in cooperation with Hydrometeorological Service of Army of Czech Republic. Účelem výstražné služby je varování příslušných orgánů (zejména Hasičského záchranného sboru) a veřejnosti před nebezpečnými jevy ohrožujícími majetek a obyvatelstvo. Toto varování přispívá ke snížení následků těchto jevů. Výstrahy na nebezpečné meteorologické jevy jsou v ČHMÚ vydávány v rámci Systému integrované výstražné služby (SIVS). Součástí SIVSu jsou krmě meteorologických jevů i jevy povodňové. SIVS je služba společně poskytovaná ČHMÚ a Vojenským geografickým a hydrometeorologickým úřadem (VGHMÚř). ČHMÚ náleží do působnosti Ministerstva životního prostředí a VGHMÚř do působnosti Ministerstva obrany. Spolupráce probíhá na základě směrnice podepsané ředitelem ČHMÚ a ředitelem Odboru vojskového průzkumu a elektronického boje ministerstva obrany. Na základě nebezpečnosti a neobvyklosti očekávaného počasí je výstraze vždy přiřazen jeden ze tří stupňů nebezpečí. NÍZKÝ STUPEŇ NEBEZPEČÍ – Představuje potenciální nebezpečí, ale neočekává se neobvyklý nebezpečný jev. Doporučuje se věnovat pozornost hydrometeorologickým podmínkám při provádění aktivit vystavených jejich působení. VYSOKÝ STUPEŇ NEBEZPEČÍ - Je předpovídán nebo pozorován nebezpečný hydrologický a/nebo meteorologický jev. Je nezbytná bdělost a potřeba sledování hydrometeorologické situace. Lze očekávat materiální škody na větším území nebo velké následky při lokálním postižení a omezení prováděných aktivit. EXTRÉMNÍ STUPEŇ NEBEZPEČÍ - Je předpovídán nebo pozorován nebezpečný a výjimečně intenzivní hydrologický a/nebo meteorologický jev. Je nezbytná nejvyšší ostražitost a potřeba častého sledování informací o hydrometeorologické situaci. Lze očekávat značné materiální škody na velkém území nebo katastrofické následky při lokálním postižení, ohrožení životů a výrazné omezení prováděných aktivit. V případě vydání výstrahy je v platnosti vždy jedna (poslední vydaná) výstraha, pokud byla v platnosti předchozí výstraha, je tato novou výstrahou automaticky zrušena. Tento systém je výhodný zejména pro uživatele, protože stačí mít jednu výstrahu a není třeba se zajímat o obsah a platnost výstrah předchozích. V jedné výstraze může být upozorňováno na více nebezpečných jevů. Platnost výstrahy začíná a končí v časech, které jsou v ní uvedeny. Platnost výstrahy může být do odvolání, tyto výstrahy musí být následně zrušeny, v případě potřeby lze zrušit i výstrahy, které mají určenou dobu platnosti, ale již nejsou aktuální. Platnost výstrahy může být různá pro jednotlivé jevy i pro různá území (kraje, případně okresy). Výstrahy se sestavují a vydávají po konzultaci v rámci ČHMÚ mezi CPP (Centrální předpovědní pracoviště) Praha a RPP (Regionální předpovědní pracoviště) Brno, České Budějovice, Hradec Králové, Ostrva, Plzeň a Ústí nad Labem a následné konzultaci mezi CPP a Střediskem hydrometeorologie VGHMÚř. V případě nebezpečí z prodlení může CPP vydat výstrahu bez předchozích konzultací v rámci ČHMÚ i bez konzultace s VGHMÚř. Výstrahy jsou vydávány celkem na třicet jevů (dvacetšest meteorologických a čtyři hydrologické), které jsou rozděleny do sedmi skupin (šest meteorologických a jedna hydrologická). I Teplotní a vlhkostní podmínky 1 Vysoké teploty 2 Velmi vysoké teploty
107
3 Extrémně vysoké teploty 4 Nebezpečí požárů 5 Vysoké nebezpečí požárů 6 Prudký pokles teploty 7 Silný mráz 8 Velmi silný mráz 9 Extrémní mráz II Vítr 1 Silný vítr 2 Velmi silný vítr 3 Extrémně silný vítr III Sněhové jevy 1 Nová sněhová pokrývka 2 Vysoká nová sněhová pokrývka 3 Silné sněžení 4 Sněhová bouře 5 Sněhové jazyky 6 Závěje IV Námrazové jevy 1 Ledovka/náledí 2 Silná námraza V Bouřkové jevy 1 Silné bouřky 2 Velmi silné bouřky 3 Extrémně silné bouřky VI Dešťové srážky 1 Vydatný déšť 2 Velmi vydatný déšť 3 Extrémní srážky VII Povodňové jevy 1 Povodňová bdělost 2 Povodňová pohotovost 3 Povodňové ohrožení 4 Extrémní povodňové ohrožení Informace o výskytu nebezpečného jevu (IVNJ) IVNJ se vydává na určené nebezpečné jevy: silné sněžení, sněhová bouře, velmi silné bouřky, extrémně silné bouřky a povodňové ohrožení. Informace se vydává na již se vyskytující jev, který splňuje kriteria pro vydání IVNJ. Tato informace se vydává bez ohledu na to, byl-li daný jev předpovídán či nikoli i bez ohledu je-li na tento jev vydaná výstraha. Znamená to, že o vydání nebo nevydání této informace rozhoduje pouze intenzita daného nebezpečného jevu nikoliv jeho uvedení v předpovědi nebo výstraze. Samozřejmě jsme spokojenější, když se nám podaří nebezpečný jev předpovědět a IVNJ „jen“ potvrdí jeho výskyt. Ale při každém předpovídání je, a vždy bude nějaká pravděpodobnost, že skutečnost se bude vyvíjet jinak, než je předpovězeno. S případy kdy příroda „zvítězí“ nad předpovědí se budeme setkávat vždy a musíme na ně být pokud možno připraveni. Další informace pro Českou republiku jsou na stránkách ČHMÚ http://portal.chmi.cz, kde jsou kromě jiného uvedena kriteria pro vydávání jednotlivých stupňů výstrah a IVNJ. a pro Evropu na stránkách Meteoalarmu http://www.meteoalarm.eu/.
108
Vliv klimatu na psychologii populace Jan Sitar Interní a endokrinologická ordinace Polikliniky v Kuřimi Abstract As early as in his treatise „On air, waters and places“, Hippocrates has drawn attention to the impact of geographic location and climate on human health. The author analyses the potential influences of climate on the psychological and sociological indicators of the population of South Moravia, in relation to the other regions of the Czech Republic. Již Hippokrates ve spise „O ovzduší, vodách a místech“ upozornil na vlivy geografické polohy a klimatu na lidské zdraví. Klasická definice Světové zdravotnické organizace říká, že „zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, nikoli jen nepřítomnost nemoci nebo vady“. Pocit pohody není jen prostým protipólem nemoci, je hodnotou spíše obecně humánní a sociální než jednostranně medicínskou. Má výraznou složku nejen objektivní, ale také subjektivní ( l ). Zajímal nás průzkum a výsledky studií právě této subjektivní složky a okolnosti, které ji vytvářejí. V roce 2008 proběhla na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně rozsáhlá studie Rabušice, Chytilka a Hamanové ( 2 ). Celkem 1821 občanům České republiky byly položeny m.j. tyto otázky: A/ Když zvážíte všechny okolnosti, řekl/a byste, že jste l/ velmi šťastný/á – 2/celkem šťastný/á -3/ne moc šťastný/á anebo 4/vůbec ne šťastný/á ? B/Když zvážíte všechny okolnosti, jak jste nyní spokojen/a se svým životem ? Odpovědi byly kategorizovány do tří stuňů: l.spokojen, 2.ani spokojen, ani nespokojen, 3.nespokojen. Celý soubor byl zpracován pozoruhodným způsobem ( 3 ). Byl rozdělen do čtyř typologických skupin: 1/ na respondenty z českých vinařských krajů ( litoměřicko a mělnicko ), 2/ na respondenty z českých krajů, kde se víno nepěstuje, 3/ respondenty z moravských vinařských krajů (převážně Jihomoravského kraje, z malé části kraje Zlínského) a 4/ respondenty z moravských krajů, kde se víno nepěstuje. Autoři sledovali hypotézu, že lidé z vinařských oblastí jsou relativně subjektivně šťastnější a více spokojeni se svým životem než ostatní. Výsledky byly tyto: ( viz tabulku č.l) Tab. 1. Pocit štěstí v ČR v roce 2008 podle vinařských regionů ( v % ) Oblast velmi šťastný celkem šťastný ne moc šťastný vůbec ne štastný N Moravská vinařsk 37,0 56,5 4,3 2,2 184 Moravská nevinařská 14,3 67,5 16,3 1,9 523 Česká vinařská 13,5 75,7 9,5 1,4 296 Česká nevinařská 10,2 74,5 13,7 1,7 787 Vidíme, že pocit „velmi šťastný “ je zřetelně častější v obou skupinách vinařských oblastí ve srovnání s oblastmi nevinařskými. V kolonce „celkem šťastný“ se rozdíly stírají. Při srovnání procenta „velmi šťastný“ mezi moravskými a českými vinařskými i nevinařskými oblastmi, vidíme markantní rozdíl ve prospěch oblastí moravských ( M 37,O – Č 13,5 a M 14,3 – Č 1O,2 %). Tab. 2. Pocit spokojenosti se životem v ČR v roce 2008 podle vinařských regionů ( v % ) Oblast spokojen ani,ani nespokojen N Moravská vinařská 65,4 31,9 2,7 185 Moravská nevinařská 47,6 44,4 7,9 531 Česká vinařská 57,8 36,8 5,4 296 Česká nevinařská 52,9 39,5 7,6 789 Výsledky jsou tyto: na Moravě je procento respondentů, spokojených se svým životem, ve vinařských oblastech 65,4, v nevinařských 47,6 – rozdíl je 17,8%. Tentýž rozdíl v českých oblastech byl pouze 4,9 %. Rozdíl mezi moravskými a českýzm i oblastmi je pouze 7,6% ve prospěch Moravy, ale v nevinařských oblastech
109
je 5,3% ve prospěch Čech I zde se jeví faktor vinorodého kraje rovněž jako dosti významný. Musíme však zdůraznit jednu skutečnost: pocit stěstí ukazuje spíše momentální stav, kdežto pocit spokojenosti se životem je výrazem stavu dlouhodobého (3). Celkově výsledky naznačují, že lidé, žijící ve vinařských i nevinařskuých oblastech Moravy mají subjektivní pocit „velmi šťastný“ častěji, než lidé v obdobných oblastech Čech. V kapitole „spokojenost se životem“ je ve vinařských oblastech rozdíl podobný, ale menší a v nevinařských oblastech je obrácený, ve prospěch Čech. Položili jsme si otázku, zda uvedené skutečnosti nemohou mít i jinou další příčinu než je častější konzumace vína, hlavně faktory geografické a klimatické. Sledovali jsme poměry intenzity slunečního záření, průměrné délky slunečního svitu a průměrné teploty vzduchu v jednotlivých krajích České republiky. Údaje jsou čerpány z Atlasu podnebí Česka z roku 2007 a jde o 40-tileté průměry z let l961 – 2000 (4). Tab. 3.Průměrné teploty vzduchu a doby slunečního svitu v krajích ČR 1961 – 2000. Kraj teplota ( st.Celsia) SSV v hodinách ročně Liberecký 6,9 1455 Ústecký 7,8 1474 Karlovarský 6,5 1694 Královéhradecký 7,3 1574 Hlavní město Praha 9,0 1625 Středočeský 8,l 1617 Pardubický 7,5 1599 Moravskoslezský 7,4 1715 Olomoucký 7,4 1599 Plzeňský 7,3 1626 Vysočina 7,0 1630 Jihočeský 7,0 1620 Zlínský 7,9 1652 Jihomoravský 8,6 1814 Na tab. č. 3 vidíme, že Jihomoravský kraj má jednoznačně nejvyšší průměrnou roční teplotu 8,6 st. Celsia (pomineme-li teplotní ostrov Prahu ). Tomu odpovídá také nejvyšší hodnota slunečního svitu 1814 hodin za rok (Praha pouze 1625 hodin ). Intenzita slunečního záření je rovněž nejvyšší v Jihomoravském kraji – nad 4000 MJ/ m2 za rok ( 4 ). Velký rozdíl vidíme mezi kraji Jihočeským a Jihomoravským, ačkoli jejich zeměpisná šířka je podobná – rozhoduje uzavřenost nebo otevřenost vůči teplému jižnímu prouděni. Jaké mohou být biologické dopady zvýšeného slunečního záření na psychický stav populace ? Intenzivní světelné podněty zvyšují v těle hladinu serotoninu, přenašeče nervových vzruchů, kterému se také říká hormon štěstí či hormon dobré nálady. Lidé jsou pod jeho vlivem mnohem aktivnější, optimističtí, nepodléhají chmurné náladě. Sluneční svit působí jako antidepresivum a fototerapie i z umělého zdroje se u depresí běžně používá. Ke zvýšení aktivity přispívá také vyšší sekrece vitaminu D a steroidních hormonů, jak kortikoidů, tak i hormonů pohlavních, což také působí antidepresivně. V Jihomoravském kraji je stabilně vyšší porodnost, zvyšuje se průměrný příjem obyvatel ( za rok o 855 Kč), vysoké procento obyvatel má navíc druhý pracovní poměr – nejvyššíze všech krajů včetně Prahy – 14,4 %. Za těchto okolností lze předpokládat vyšší aktivitu i tělesnou. A tato má další pozitivní důsledky: při svalové námaze vznikají v mozkové tkáni endorfiny a en-Kefaliny, které působí euforicky a mohou dokonce snižovat bolestivé pocity, vzniklé v těle z různých příčin (5 ). Závěr Domnívám se, že subjektivní pocit štěstí a kvality života je nutno hodnotit v širších souvislostech. Klimatické poměry, zejména intenzita slunečního záření mohou být velmi důležité, ne-li podstatné. Samozřejmě, v nejteplejších oblastech se zakládaly vinice, tam se víno pěstuje a také konzumuje. Nepřekvapuje tedy, že se tím vyšší procento šťastných a spokojených obyvatel ještě navyšuje. Jsou pro to důvody subjektivní a nakonec i objektivní. Hippokrates by mohl dnes svůj spis nazvat „O ovzduší, mistech, slunečním záření a víně“. Literatura 1/ Holčík, J.: Civilizace, hodnoty, zdraví a zdravotní problémy. In: Civilizace a nemoci (autorský kolektiv), str. 9, Praha, 2009. 2/ Rabušic, L., Chytilek,R., Hamanová,J.: „86% Čechů je šťastných“, MF-Dnes, 21.11.2009. 3/ Rabušic.,L.: Víno jako faktor šťastného a spokojeného života. Publikace Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Brno, 2009.
110
4/ Tolasz, R. et al.: Atlas podnebí Česka. Český hydrometeorologický ústav, Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. 5/ Sitar, J.: Jak si zachovat zdraví, str. 9, Brno, 1997.
111
Případ zářících koulí Rostislav Rajchl Po několik ročníků tohoto semináře ( 1994, 1995, 1996, 1997 ) jsem se snažil poodhalit tajemství pozorování UFO, jehož nárůst byl evidentní v letech 1989 – 1991 nejen v Evropě, ale týkal se i území jižní Moravy. 50. výročí hvězdárny Domu kultury Uherský Brod, bylo důvodem k ohlednutí i za historií spojenou s tímto fenoménem, protože se na hvězdárnu soustřeďovaly zprávy na přelomu 80. a 90. let o pozorování záhadných světel na obloze, nejen z našeho regionu, ale i ze vzdálených míst republiky. Množství záznamů o sledování UFO posloužilo k následnému pokusu interpretovat tento fenomén na konferencích Člověk ve svém pozemském a kosmickém prostředí jako přírodní děj. K přerušení mého zájmu o řešení problému UFO vedl důvod, že jsem začal pochybovat, zda zkoumám nějaké neznámé jevy, zahrnované zatím pod pojem UFO, nebo je výzkum spíše sondou do lidské psychiky při vnímání zdánlivě extrémních jevů, a touze po tajemnu. Výročí hvězdárny bylo dobrou záminkou připomenout si znovu s odstupem více jak 20 let nejzajímavější případy, „ české ufologické horečky „ z konce 20. století. Je to pokus o jakési shrnutí a komentář toho, co jsem na toto téma na konferencích v Úpici přednesl. 17. listopad roku 1989 nebyl jen začátkem sametové revoluce, ale byl i významnou událostí kosmického rozměru. Na obloze se ve večerních hodinách objevila polární záře, pravděpodobně jedna z nejintenzivnějších, které byly v minulém století pozorovány. 17. listopadu v době polární záře byly zaznamenány záhadné zářící koule v okrese Rimavská Sobota na Slovensku…. Ve výru politických událostí rodící se demokracie , tato zpráva nedoznala širší medializace. První zmínku o tomto UFO přinesl deník Práce 27. února 1990 pod názvem UFOni okupovali Slovensko, „ V desítkách obcí pozorovali občané mezi osmnáctou a devatenáctou hodinou dvě pohybující se světélkující tělesa v podobě kruhových talířů s anténkami, či jak jiní tvrdili – tykadélky „. Jak se později ukázalo, kruhovité talíře to nebyly, nicméně samotné pozorování bylo možná klíčové v souvislosti s dalším případem pozorování UFO, tentokrát z jižní Moravy z Ostrožské Nové Vsi. Mimochodem ve statistice pozorování UFO z let 1989 – 1991, kterou jsem sestavil, je pouze v 7,5 % uváděno slovo létající talíř, což není moc v souvislosti s obecnou vírou, že UFO jsou dopravní prostředky mimozemšťanů. Na případ ze Slovenska jsem si vzpomněl, když na hvězdárnu dorazilo hlášení o přistání UFO v katastru obce Ostrožská Nová Ves. Chlapec, který pozoroval v ranních hodinách 7. února 1990 před zahradou jejich rodinného domku zářící kouli, vypověděl, že se na ní objevila tykadélka, ze kterých se třikrát zablesklo. O tykadélcích se také hovoří i v pozorování UFO ze Slovenska v novinovém článku z Deníku Práce. Oba případy mají pravděpodobně hodně společného. 17. listopadu 1989 dvojice oranžových zářících koulí sledovala automobil rodiny Štorkových jedoucí z Hrušova do Horných Záhorian ( okres Rimavská Sobota ). Pořádně tím vystrašila posádku – rodinu s malými dětmi. Ty začaly brečet, když viděly, jak se koule přibližují k autu, kterému posléze několikrát vysadil motor…. Záhadné objekty sledovaly automobil až do obce. Když František Štork otevíral bránu dvora domu kde bydlel, viděl, jak koule obletěly dědinu a odletěly směrem k Tatrám, nad kterými zářila oranžovo červená polární záře. Jak se později ukázalo, její přítomnost byla velice důležitá, možná klíčová, pro další výzkum. Střed obou koulí protínal zlatožlutý pás, v Ostrožské Nové Vsi byl pozorován růžovo červený. Tam 7. a 8. února 1990 zřejmě podobný objekt přistál před zahradou rodinného domku na kraji obce. O tomto případu byla již veřejnost ve sdělovacích prostředcích na začátku 90. let minulého století obšírně informována. Oranžová koule jako „ půl baráku „ přiletěla směrem od kopců Chřibů, přičemž sledovala dráty elektrického vedení vysokého napětí. Podle výpovědi chlapce, který vše sledoval, se koule před jejich domem objevila kolem půl šesté ráno. Při odletu jako by koule nasávala a vypouštěla vzduch, protože nejbližší stromy se k ní odkláněly a přikláněly. První den viděl onu kouli nad Buchlovem i jeho otec, ale myslel si, že je to Měsíc. Z omylu ho vyvedl skutečný Měsíc, který svítil nad ním. Samotnou kouli zpozorovalo více lidí v blízkém okolí, několik dní před tímto případem. Dvanáctiletý Jaroslav Novotný z Ostrožské Nové Vsi viděl podivnou kouli i druhý den ráno 8. února. Stála na stejném místě, asi metr nad zemí. Ze strany se jí část odklopila a zevnitř se ozývalo pípání, jako by uvnitř byla kuřata. Pak z ní vyletěly dvě jiskřičky. Jedna se odrazila od okna, druhá štípla chlapce do zápěstí. V polovině pokoje narazil, když chtěl jít za sestrou do sousedního pokoje, zeptat se jí, zda to také vidí, na pružnou bariéru, která nebyla vidět, ale nechtěla ho pustit dál. Bariéra zmizela, až když koule odletěla zpět k buchlovským kopcům ( Chřiby ). Nebylo to ojedinělé pozorování zářících koulí v regionu. Byly pozorovány také v Bojkovicích, Záhorovicích, Uherském Brodě, Ostrožské Lhotě, Míkovicích, Květné... Do popisu pozorování těchto dvou UFO, zapadá i další opět fantaskní případ, tentokrát z Prostějovska. I tam se objevila záhadná koule, na které bylo pozorováno ne " zamřížované okénko ", ale, zřejmě něco podobného, popsaného jako zářící síť. Událost se stala 16. ledna 1991, kdy se s neobyčejným UFO setkala žena jedoucí v automobilu, mezi obcemi Lutotín a Služín. " Myslela jsem, že je to slunce...Koule se však řítila nebem a objevila se před autem. Tam se ve vzduchu zastavila a začala klesat nad nedalekým lesíkem. V tu chvíli přestal běžet motor
112
trabanta. Zdálo se, že povrch koule vypadá jako zářící síť. ", vypověděla reportérům Mladé fronty dnes. Tyto zářící koule jsou do dneška nejzáhadnější UFO v naší databance. Z celkového počtu zaregistrovaných více jak 200 pozorování UFO z let 1989 – 1991, se jedná o zhruba více jak 46 %. Nejčastější barvou byla oranžová, červená, v méně případech žlutá, bílá, ojediněle i zelená. Jejich velikost byla udávána jako " půl baráku ", nebo jako " garáž ", tyto odhady budou určitě zkreslené, a tak můžeme objektivně konstatovat, že velikost byla větší než u kulových blesků, kde statistika pouze ve 2,3 % udává větší průměr než 100 cm. Domnívám se, že tyto koule proto nemůžeme zařadit, ani co se týče délky jejich pozorování, do kategorie kulových blesků, které jsou pro nás zatím nejlepším případem skutečných neidentifikonaných létajících objektů ( UFO ), protože neznáme dost dobře mechanizmy jejich vzniku a chování. Musíme pravděpodobně připustit, že zářící koule, nebyly přeludy, ale skutečné objekty, či jevy. Dle dvou nezávislých pozorování ze zmíněného případu z Ostrožské Nové Vsi ze 7. a 8. února 1990, a z 17. listopadu 1989 z Horných Záhorian měly koule přes svůj obvod pruhy. Druhý typ zářících koulí měl v sobě jakési " žhnoucí otvory ", jako když se díváme do otevřených kamen na rozžhavené uhlíky. Ty byly pozorovány na Kyjovsku a Prostějovsku. Co jsou tyto zářící koule,vyskytující se i v historických zprávách, známých již několik staletí? Jsou to snad plazmatické útvary, projevující se zvukovými a světelnými efekty ( Ostrovská Nová Ves ), chaotickými pohyby, letem sledujícím vedení vysokého napětí ( Ostrožská Nová Ves )? Jejich blízkost způsobuje poruchy v zapalování motoru automobilů ( Horní Záhoriany, Prostějovsko). Má jejich původ něco společného se sluneční aktivitou? UFO a polární záře. Je zajímavé, že tři uvedené případy se udály v období jednoho z nebouřlivějších maxim sluneční aktivity v novodobé historii astronomie: na konci roku 1989, začátku roku 1990 a v roce 1991, v roce sekundárního maxima sluneční aktivity. Výskyt UFO přímo v průběhu polární záře 17. listopadu 1989 činí souvislost UFO se sluneční aktivitou dost pravděpodobnou. Svou podporu mojí hypotéze, že za UFO stojí jevy kolem polárních září vyjádřil i významný sluneční fyzik Ladislav Křivský. z Astronomického ústavu ČSAV v Ondřejově. Srovnávání výskytů polárních září s výskytem UFO jsme prováděli společně. Některá data pozorování UFO skutečně souhlasí s daty, kdy byla pozorována polární záře,, ale na druhé straně se nedá říci, že by popis svědků pozorujících v té době UFO, odpovídal popisu tohoto geofyzikálního jevu. Tvarově je „ příbuznost „ UFO a polárních září problematická, ale u barev, ( příklad - oranžová až červená barva koulí a stejná barva polární záře 17. listopadu ) se dá určitá souvislost nalézt. Také je nápadná časová kontinuita mezi výskytem září a pozorováním UFO. Z mého výzkumu, vyplývá že např. od 17. do 18. listopadu 1989, byla kromě pozorování polární záře hlášena celkem 3 různá pozorování ( včetně UFO z Horních Záhorian ). Zdá se také, že s poklesem sluneční aktivity se zmenšuje počet zpráv o pozorování UFO… Další možnou souvislost s generováním světelných jevů, jejíž původ může být ve zvýšené sluneční aktivitě, můžeme s velkou pravděpodobností pozorovat u události, která se odehrála večer 22. ledna roku 1995, tedy v době, kdy se Slunce dostávalo k minimu 23. cyklu. Tento případ byl hodně medializován na stránkách Slováckých novin. Na jejich stránkách probíhala čilá diskuze o původu tajemné záře, která se objevila přibližně ve 21.55 min. na několik desítek sekund nad Uherským Hradištěm a okolím. Z devatenácti výpovědí svědků této události, zaslaných do redakce novin, vyplynulo, že záře byla pozorována převážně na severní polovině obzoru, kde mají své teritorium polární záře. Barvy, uvedené svědky, modrá, zelená, jsou také charakteristické pro určité typy polárních září. Zde je několik postřehů pozorovatelů. Rozsvítilo se jako ve dne, svědkové spatřili panorama lesa, nebo rozpoznali postavu na 3 metry, zář ozářila protější blok domů. Možnou polární záři připomínají popisy, jako že světlo přicházelo se shora, záře se rozsvěcovala a zhasínala, světlo nabývalo na intenzitě, dokonce byly pozorovány výbuchy světla. Někomu připomínala záře vlající záclony, měnící intenzitu - typický popis polárních září. Krátká doba úkazu mohla být způsobena tím, že v tomto čase přecházela oblačná fronta a záře mohla probleskovat jen krátce děrami v mracích. Zajímavý je popis zvukových projevů, které záři doprovázely, drnčení, až hukot. Při některých zvlášť intenzivních polárních zářích může být slyšet sršení praskot elektrických výbojů, jak tomu bylo v průběhu záře z ledna 1938. Záře ale nebyla jediným tajemným světlem, které se ten večer objevilo. Rostislav Juřička z Kunovic popsal, že když sjížděli automobilem od Bánova k Uherskému Brodu, uviděli nad Brodem, nad sídlištěm ve výšce asi 300 m až 500 m velmi jasné a velké světlo oranžové barvy. Byla to tak podivná oranžová koule, že zpomalili a pozorovali jí, a to po dobu asi 20 sekund, než zmizela. Mezi 18. a 19. hodinou byla pozorována směrem z Podolí na Uherský Brod svítící koule, která stála nad obzorem " jako Měsíc v úplňku " . Barva se měnila z červené na oranžovou, světlo pulzovalo. Pozorování trvalo deset minut. Bylo zataženo, proto se koule musela pravděpodobně nacházet pod mraky. Tím ale celý případ neskončil. Velice cenná informace o pozorování UFO z tohoto dne přišla ze Slovenska od vojenských útvarů. Z celkového hlášení vyplývá, že dne 22.ledna v čase od 1.05 hodiny byl pozorovaný blikající objekt ve velikosti
113
pětinásobku jasné hvězdy, který měnil barvu přes zelenou, modrou, žlutou a červenou. Objekt byl sledovaný jihovýchodně od Trnavy pod úhlem 20 stupňů. V dalekohledu se jevil jako zelená elipsa a nad ní blikající oranžová koule. Podle armádních zdrojů se nad prostorem nepohybovalo žádné letadlo. Podle popisu svědků se dá říci, že se s velkou pravděpodobností jednalo o polární záři. Ukazuje na to i od 15. ledna porušené magnetického pole Země. Je ale pravdou, že v roce 1995, kdy se událost stala, už neprobíhalo sluneční maximum, naopak Slunce se blížilo ke svému minimu, které nastalo o rok později. I v tomto období se, ale může Slunce projevovat zvýšenou aktivitu, a pozorování polárních září není výjimkou, jako tomu mohlo být v tomto případě. UFO jako rozpady družic. I další typ zdánlivého UFO, souvisí se sluneční aktivitou. V průběhu vysoké sluneční aktivity přibývá zániků družic v hustých vrstvách atmosféry. Pozorování světelných jevů doprovázející zániky družic je poměrně často zaměňováno za UFO. Rozpadající se a hořící úlomky mohou připomínat „ koncová světla „ UFO, tak, jak tomu bylo 2. prosince 1983, kdy velké množství lidí na celém území republiky i mimo ní, v Polsku a Německu, pozorovalo tři světla ve tvaru trojúhelníku. Této události věnovala velkou pozornost Mladá fronta ze 14. ledna 1984. V článku ing. Karla Pacnera jsou uvedena svědectví lidí, kteří popisovali pozorování svítícího bodu, který se : objevil na západním horizontu mezi 19.3. až 20.00. V určité výšce se však rozdvojil, přičemž se v okamžiku rozdvojení objevil na prvním bodě na chvilku ( asi na dvě sekundy ) světelný chvost a druhý bod zanikl, což vypadalo, jako když se vypnou vyhořelé raketové motory. Avšak první světelný bod se začal postupně rozdělovat do tvaru pravidelného trojúhelníku až do zmizení za východním horizontem letěl v nezměněném uspořádání....pod světly se rovnoběžně za nimi pohybovalo něco neurčitého, co připomínalo chvost komety. Objekt se podařilo vysvětlit zánikem předposledního stupně nosné rakety spojové sovětské družice Gorizont 8. Při zvýšení sluneční aktivity ve vrcholu slunečního cyklu v období 1989 - 1991, se zvýšil i počet zanikajících družic. Zvýšená aktivita zániků družic vyvolá vícero světelných jevů v atmosféře. Bylo celkem logické, že při vysoké sluneční aktivitě na začátku devadesátých let byly zániky družic častější…. 18. ledna 1991 vzrušil obyvatele severní a jižní Moravy nápadný světelný objekt pohybující se po obloze popsaný svědky jako kometa, sestřelené letadlo či plamen ze svařovacího agregátu. Jak se ukázalo, jednalo se o zánik posledního stupně sovětské nosné rakety družice Kosmos 2122. 18. ledna 1991 ve 23.20. hod. jsem uviděl asi v 50. st. úhlu nad JV obzorem velké, velmi intenzivní bílo – modře zářící těleso. ( asi jako bílá světlice ). pohyb po obloze připomínal let družice. Asi 30 st. nad obzorem se za tělesem vytvořil poměrně krátký bíle zářící ohon ( podobný jako kondenzační páry za letadlem ). nízko nad obzorem se po pravé straně tělesa vytvořila druhá bíle zářící stopa – rovnoběžná s první. Vzdálenost obou stop by se dala porovnat s výškou tel. vysílače na obzoru. Celé pozorování trvalo asi 25 sekund. Jsem přesvědčen, že šlo o zánik velkého tělesa při vstupu do hor. vrstev atmosféry – ještě nehořelo . Citovali jsme z dopisu akademické malíře Aloise Baránka, který rozpad pozoroval z Valašských Klobouk. Toto svědectví je cenné, protože velice přesně zaznamenává pozorovaný let objektu. Z takového popisu, je potom možné vycházet při stanovení pravděpodobného původu UFO, v našem případě rozpadu družice. Cenným zdrojem informací byl i přiložený náčrt letícího tělesa a mapkou s půdorysem jeho dráhy nad částí tehdejšího Československa. Druhý případ spojený s pozorováním rozpadu této družice je svědectví řidiče z Havlíčkobrodska, který,“ když přijížděl po silnici ke Svinnému, viděl už od křížku, jak proti němu po jeho straně jede motocyklista z „ neztlumeným světlem „. a jede jako blázen. Když už viděl, že střet je nevyhnutelný, zastavil, svezl se pod sedačku a čekal na náraz. Najednou uviděl, jak se světlo přiblížilo na několik centimetrů od předního skla, jak ho obeplulo nad střechou a jak se za ním táhne, něco jako ohon komety. Citovali jsme z publikace UFO i nad Československem ( Praha 1991) autorů Vladimíra Lišky a Ladislava Lenka, kde jsou publikována pozorování UFO soustředěné v databázi projektu Záře. Svědectví z Havlíčkobrodska ukazuje, k jakým extrémům výkladu jevu může dojít. Je pravděpodobné, že k iluzi, že světlo letí těsně nad vozovkou, došlo skreslením při pohledu přes čelní sklo automobilu. A UFO bylo na světě. Tento případ ukazuje, jak matoucí mohou být některá pozorování. Jen pro zajímavost k rozpadu družice došlo jen 2 dni po pozorování koule na Prostějovsku. UFO nad Valašskými Klobouky. Dne 29.11. 1989 navečer, byla desítka náhodných pozorovatelů svědkem „ dvou obletů „ neznámého objektu nad Valašskými Klobouky. “O půl šesté jsem náhle zahlédla z okna dost veliké pohybující se těleso, které se divně točilo a které mělo dost výrazné červené světlo, které jako by blikalo. Bylo to podivné. Neboť to neletělo přímočaře, ale houpavě a točilo se to, proti pohybu hodinových ručiček „. Referovala o pozorování neznámého objektu ve večerních hodinách nad Valašskými Klobouky jedna ze svědkyň, Ludmila Řepová. Po půl hodině se UFO objevilo znovu, to už ho pozorovalo více lidí. Přiletělo opět z východu a tam se
114
také ztratilo. Svědkyně, z jejíž výpovědi jsem citoval, tvrdila, že v době, kdy chodila na noční směny, pozorovala družice i pády meteorů, ale dosud však nic takového, jako onoho večera, neviděla. Další žena, doplnila popis UFO o bílý odlesk, který byl na jeho spodní části, to pravděpodobně navodilo představu tvaru banánku. V časovém rozmezí 17.50 - 18.30 hod. byly pozorovány pravděpodobně dva oblety UFO ve výši cca 30 stupňů nad obzorem. Podle pozorovatelů mělo UFO velikost Slunce. Lze předpokládat, že oba oblety bezprostředně na sebe navazovaly, přičemž každý mohl trvat asi 30 min. Protože byl pozorován kývavý pohyb " jako na vodě ", lze usuzovat , že UFO mohlo letět poměrně nízko. Podle výpovědí se předmět pozorování zvedal jedním směrem, při zatáčce. Svědkové tvrdili, že ho viděli ze spodu, ale také z boku, takže musel letět pravděpodobně nízko. Ale po zkušenostech z pozorování rozpadu družice z ledna 1991 z Havlíčkobrodska, víme, jak zrádné je posuzování výšky letícího tělesa na obloze. UFO nevydávalo žádný zvuk. Podle líčení některých svědků mělo " okna ", z kterých vycházelo světlo, jako když se díváme do kamen na rozžhavené uhlíky. Nebyly však vidět ani plameny, ani oheň. Jeden z pozorovatelů, syn hlavní svědkyně, nakreslil to, co viděl v podobě jakého si trojúhelníku, připomínající tzv. belgický typ UFO. Všechny tři kresby, které mám k dispozici se liší i počtem světel, byly tři, nebo jedno, protože rotace UFO mohla způsobit iluzi existence více světel. I ve výpovědích se objevily rozpory, není jasné zda blikání světla vzniklo rotací, nebo pulzací zdroje. Jedno z vysvětlení, že se jednalo o osvětlené rogalovo křídlo, je dosti nepravděpodobné. Spekulovalo se také, zda to nemohly být zkoušky vojenských letounů s technologií „ stelth „ , či tajemné sovětské vzducholodě transportující u nás předtím umístěné rakety. Pravděpodobně podobné UFO, tři červená světla ve tvaru trojúhelníku, pozorovali téhož dne i ve Žďáru nad Sázavou. Velice podivuhodné na celém případu je také to , že ve stejný den a stejnou hodinu vzrušilo pravděpodobně UFO „ valašsko klobouckého „ typu náhodné svědky v Belgii. I zde došlo ve výpovědích v rozporu v popisu UFO. Trojúhelníková konfigurace světel s jedním uprostřed s velkými manévrovacími schopnostmi, na straně druhé, tmavá hmota ve tvaru bochníku s 6 až 8 žhnoucími otvory, tak bylo popsáno UFO pozorované 12. října 1989 po 22. hodině ve Verviers. Tomuto „ typu „ by odpovídal pozorování paní Řepové z Valašských Klobouk. Poprvé z kuchyně jsem to zahlédla takto: Vypadalo to, že to není celé, ale díravé, a to světlo v nich blikalo. UFO přilétá z diskotéky, aneb jak z IFO udělat UFO. „ Rotující kruh o průměru asi 200 metrů spatřili minulé pondělí pět minut po půlnoci manželé z Luhačovic. Objekt tiše stál na obloze a asi stovka bílých bodů po jeho obvodu připomínala přerušované světlo stroboskopu. Přibližně po půl hodině objekt zmizel. Manželé své pozorování oznámili hvězdárně v Uherském Brodě. Zatím nemáme další svědky, a tak zle těžko usuzovat, o jaký jev se jednalo.“ uvedl její vedoucí Rostislav Rajchl. Tento text dopisu, který jsme obdrželi na hvězdárnu otiskla Mladá fronta dnes v létě 1993 pod názvem UFO v lázních. Dopis obsahoval nákres, který nápadně připomínal létající talíř. Zastánci existence mimozemských civilizací, jejichž vyslanci přilétají na palubách UFO k Zemi, aby nás zkoumali, byli zklamáni. Poslední výzkumy totiž překvapivě naznačují, že by UFO mohlo být pozemského původu vznikající jako produkt zábavního průmyslu. Tenkrát, bylo to v létě roku 1993 přišlo na uherskobrodskou hvězdárnu mnoho hlášení z Luhačovic a okolí o rotujících světlech, které se objevují ve večerních a nočních hodinách. Pozorování byla velice sugestivní. Díky sdělovacím prostředkům, kterým hvězdárna tato pozorování poskytla se UFOni za několik dní telefonicky ohlásili. Byli to provozovatelé diskotéky na Kulturním domě Elektra v Luhačovicích, kteří umístili na střechu objektu světelnou reklamu. Domnívám se, že to bylo, když ne první, tak alespoň jedno z prvních publikovaných pozorování diskotékových světel zaměněných za UFO, publikovaných v naší republice. Další podobné události na sebe nedaly dlouho čekat. Zřejmě záměnou za UFO vyvolanou diskotékovými světly bylo pozorování svazku světel otáčejících se ve tvaru „ létajícího talíře „ z Nesovic ve směru zhruba na Uherské Hradiště. Sama pozorovatelka se přiklání k názoru, že šlo zřejmě o diskotéková světla. Nicméně její upřesňující přirovnání, že svazek světel měl tvar kytice, je v souvislosti s diskotékovými světly používán. Jedné červencové noci v roce 1994 se na Znojemsku objevila pohybující se tajemná veliká svítící tělesa. Byla pokládána za invazi z vesmíru. " Jenže pak začalo poprchávat a kapky deště zviditelnily kužel světla. To už mi došlo, že světelný efekt zřejmě vyvolává nějaký silný reflektor ", svěřil své pocity MF Dnes pracovník meteorologické stanice v nedalekých Kuchařovicích. Reflektor znojemského discoklubu Manhattan, původce světelné show na obloze, způsobil tenkrát v obcích okolo Znojma doslova pozdvižení, někteří lidé se přiznali, že dokonce stěhovali postele do suterénních místností a jiní se snažili doma zabarikádovat. Ti, co byli venku před světly utekli domů. V noci z 29. na 30. prosince roku 1994 pozorovali obyvatelé Lomnice nad Lužnicí dvě světelné kružnice, které se v sedmisekundových intervalech otáčely vpravo a vlevo. " Vyběhli jsme z domu jen v teplákách a pantoflích, a tak bylo moc dobře, že nepřistáli ufoni, to bychom byli málo reprezentativní vzorek lidstva ", svěřovali se někteří očití svědkové redaktoru deníku Práce. Svazek paprsků, který vycházel z lesa ve směru od Novosedel, kde probíhala diskotéka. I armáda byla v pohotovosti, vyslala z Čáslavi stíhače, kteří zjistili, že paprsky přicházejí od Země. Takových to zpráv přibývá úměrně s rozvojem zábavního průmyslu u nás.
115
Pokud je večer jasno, je možné pozorovat na obloze křižující reflektor, tak jak je tomu nad lesem Chrástka západně od uherskobrodské hvězdárny. Jakmile se zatáhne, světelný kužel ztrácí jako by na intenzitě, ale jeho světlo se promítá na mraky do podoby světelných kruhových ploch neohraničených kontur. Záměna za UFO je dokonalá. Výsledný efekt závisí pouze na oblačnosti. Dnes jsou tato světelná show běžná, nikdo se nad nimi nepozastaví. Poslední invazi diskotékových UFOnů jsme zažili v souvislosti ze zprovozněním nočního podniku v Březůvkách u Zlína. Dlouho se spekulovalo co to může být. Vystrašení lidé se obraceli na hvězdárnu ( a to nejen telefonicky, ale osobně ), kde jsme jim podávali uklidňující vysvětlení, že se jedná o světelnou reklamu. Dlužno podotknout, že takovou reklamu si, protože se o spekulacích o původu světel psalo i v novinách, majitel podniku nemohl přát lepší. Kdy je příhodná oblačnost mohou obyvatelé Uherského Brodu pozorovat vysoko na obloze černý obdélník v bílém kole. To není UFO, ale stín zrcadla na lávce přes nádraží a bílé kolo, přebytečné paprsky z reflektorů umístěných na pilířích, které se neodrazily od zrcadla na pochůznou plochu lávky. Závěr aneb trochu teorie nikoho nezabije. Některá UFO vlastně vůbec neidentifikovatelnými objekty nejsou. Jsou to tělesa objevující se na obloze již přes 4 miliardy let , například planeta Venuše, která se už několikrát stala létajícím talířem mimozemšťanů a dokonce narušitelem vzdušného prostoru naší republiky. Záměna kosmických těles na obloze s UFO vyplývá z neznalosti. Není nic neobvyklého, že lidé, kteří přijdou na hvězdárnu se ptají, co mohou pozorovat, přitom je zataženo a byly případy, kdy i drobně mrholilo. Svědecké výpovědi jsou alfa a omega výzkumu UFO. Pokud chceme důvěryhodně zkoumat existenci UFO, jehož vnějším projevem jsou například anomální světla na obloze, pak si musíme uvědomit, že výchozí a jedině získávané informace jsou od náhodných svědků, netušících, že se v příštích okamžicích stanou pozorovateli nějakého, pro ně zvláštního světelného jevu na obloze. Nyní závisí na jejich inteligenci, znalostech a fantazii, jak s pozorováním naloží při jeho popisování. Mnohdy jsou tyto informace ještě zprostředkované přes několik osob, což původní informaci s velkou pravděpodobností zkreslí. Samotné vnímání jevů na obloze lidmi, kteří se běžně o oblohu nezajímají, je paradoxně dvojí. Je to jednak údiv, že při zatažené obloze není možné pozorovat kosmická tělesa, s touto představou se na hvězdárně setkáváme často. Na druhé straně ze získaných zkušeností z výpovědí lidí vyplývá , že jsou citliví reagovat na jevy výjimečné, které se na obloze objevují sporadicky, jako např. polární záře, stopa jasného meteoru. Tato pozorování jsou schopni v určitých mezích seriozně popsat. V rámci objektivity musíme ale připomenout, že u lidí zabývajících se častým pozorováním oblohy, jako jsou astronomové a jejich amatérští kolegové, je pozorování UFO minimální , což vyplývá z úrovně znalostí jevů na obloze. Nejdůležitější ve zpracování přijaté informace o UFO je oddělení šumu, tedy té části informace, která byla pozorovatelem UFO znehodnocena neznalostí, např. určení výšky UFO, jeho průměru, barvy, směru, ale také dosti podstatně ovlivněna jeho fantazií. Věc je ještě komplikována tím, že si mnohdy, získané informace z výpovědí svědků pozorující UFO, těžko můžeme ověřit. Pokud by se nám šum podařilo dostatečnou mírou zkušeností z prošetřování pozorování UFO odstranit, potom by nám měla zůstat informace velice pravděpodobně vykreslující realitu pozorovaného jevu. To, je ale jen zbožné přání. Největší nebezpečí spočívá v tom, že zkreslené informace o UFO se mohou stát základem k vytvoření teorie o původu a podstatě zkoumaného UFO, která se pak stane ve svém důsledku na hony vzdálená skutečnosti. Toho si ale musíme být vědomi, a s tímto rizikem musíme pracovat. Bohužel nejrozšířenější názor mezi veřejností je, že UFO představují mimozemské dopravní prostředky a tento předpoklad se stal jakýmsi tabu a výchozím faktem pro další úvahy o původu UFO. Pokud chceme, ale seriozně zkoumat danou problematiku, celý proces je ale mnohem komplikovanější. Ze své zkušenosti můžu říci, že výzkum UFO ve variantě nezahrnující mimozemšťany je někdy dobrodružnější a tajemnější, než by se na první pohled čekalo. Luštění podstaty anomálních světel na obloze je vlastně hledání souvislostí mezi UFO a nějakým jevem, který se chová podobně jako pozorované UFO, jeho podstatu však na rozdíl od UFO známe. Jen tak bude možné poodhalit tajemství UFO. V našem případě jsme řešení identifikace některých UFO spojili se sluneční aktivitou. Dovolím si nakonec použít definici UFO, jak jí formuloval přední český popularizátor astronomie Jiří Grygar. Neuškodí, když si jí připomeneme. „ Pro mnoho lidí slovo UFO už splývá s vysvětlením, že jde o projekt, nebo projev cizích civilizací. To je však třeba přísně rozlišovat, i kdybychom připustili, že teoreticky mohou UFO existovat, znamená to neidentifikovatelné létající objekty, které nelze vysvětlit známými principy fyziky nebo astronomie. – to je jeden pojem. Tvrzení, že jde o projevy cizích civilizací, je pouze jedním z alternativních vysvětlení jevu UFO.“
116
117
Příčiny pomalého vývoje pozemské civilizace a náměty na řešení. Ing. Bc. Jiří Mihola, CSc. Česká astronomická společnost ocenila svým nejvyšším oceněním tj. Nušlovou cenou za rok 2010 RNDr. Luboše Kohoutka, CSc. Tato cena se uděluje za celoživotní dílo. Vědecká minulost laureáta je opravdu uctihodná. Obsahuje práce o planetárních mlhovinách, hvězdách i objevení 75 planetek a 5 komet, z nichž kometa Kohoutek 1973 E1 mu přinesla světovou proslulost. V prestižních astronomických časopisech publikoval 224 článků a také díky svému stěžejnímu dílu I. a II. vydání Katalogu planetárních mlhovin je jedením z našich nejcitovanějších vědců s Hirschovým indexem 19 a 1780 citacemi. V roce 2007 publikoval v nakladatelství Aldebaran své souhrnné dílo pod názvem Země z pohledu astronoma. Dr. Kohoutek se v této knize po celoživotním soustředění na bližší a vzdálený vesmír podíval očima zkušeného vědce zpět na svou rodnou planetu. Kniha má široký záběr od historických úvah začínajících ve starověku, přes postavení Země v naší Galaxii, úvahy o planetárních soustavách až k úvahám o životě na Zemi i mimo ni. Podrobně se zabývá podmínkami života na Zemi i potencionálními hrozbami dalšího rozvoje života na planetě Zemi. Za relativně nejvážnější ohrožení pozemské civilizace považuje pomemšťany a jejich často nepromyšlené spontánní činnosti či špatné úmysly. Právě tato myšlenka mě vedla k zamyšlení, které je obsahem tohoto příspěvku. Dějiny pozemské civilizace ukazují, že celková úroveň poznání se sice pomalu, avšak přece jen dlouhodobě mírně zvyšuje, což posiluje potenciál k řešení hromadících se problémů nás pozemšťanů i k schopnosti odolávat vnitřním i vnějším nepříznivým vlivům. Nejvyspělejší prakticky využitelné obory lidské činnosti jsou ty, které jsou spojeny se sofistikovanými (matematizovanými) metodami jako je fyzika, chemie, astronomie, technika, kybernetika, robotizace, astronautika, genetika, informatika či navigace. Patří mezi ně také některé obory ekonomie a řízení, jako je například teorie her. Při vhodném nasměrování na pozitivní činnosti rozvoje a využití tohoto potenciálu by pozemšťané mohli již v příštích staletích dosáhnout skvělých výkonů, např. zajistit solidní životní podmínky pro většinu obyvatel planety, podstatně prodloužit kvalitní fázi lidského života, turisticky cestovat za hranice sluneční soustavy, vyřešit energetický a bezpečnostní problém, zajistit nejen udržitelnost dalšího rozvoje, nýbrž také jeho další kvalitativní rozvinutí, včetně zefektivnění vzdělávání a výchovy příštích generací apod. Ke škodě nás pozemšťanů je naopak v některých oborech lidské činnosti jen nepatrný pokrok. Např. přes skvělé výsledky v některých medicínských oborech stále nemáme spolehlivou diagnostiku ani provázanost jednotlivých specializací, pročež nejsme schopni léčit celostně. Mezi nejméně rozvinuté obory patří pedagogika a zejména psychologie a sociologie, které jsou proto nejméně účinné s chabými praktickými dopady. Znalost lidské povahy je u nás pozemšťanů podprahová, což má za následek hromadění konfliktů, které lidstvo nadměrně zatěžují, např. o výrazně zpomalují tempo poznání zákonitostí, na základě nichž realita funguje, o u celé populace dochází k trvalému nárůstu některých nežádoucích vlastností jako jsou: pohodlnost, agresivita, psychická labilita apod. o dlouhodobě vycházíme z nesprávných, mnohde úmyslně zavedených tezí, které se po staletí i tisíciletí tradování přeměňují v nesnadno překonatelné mýty, o získané poznání je ve větší míře spíše zneužíváno než využíváno, což množství a hloubku mezilidských konfliktů významně eskaluje. Nejnovější poznatky nás pozemšťanů o vesmíru ukazují, že nikde ve vesmíru není nic v klidu, ani v přímočarém rovnoměrném pohybu, linearita je vzácností, ba dokonce zde není nic rovného ani zcela symetrického. Realita je mnohovrstevnatá, vícedimenzionální a fraktální. Pro zachování stability a funkčnosti všech systémů je nezbytná přiměřená míra setrvačnosti, která brání šokovým změnám. Výsledkem je komplikovaná a všestranná dynamika, která je tlumena jak setrvačností systémů, tak jejich schopností samoregulace. Významné samoozdravné mechanizmy má jak člověk, tak ekonomické i jiné společenské systémy. Tyto zpětnovazební přirozené systémy je vhodné povzbuzovat, přičemž není radno je narušovat, rušit či nahrazovat. Proto je smysluplné povzbuzovat imunitní a regenerační systémy jednotlivců, stejně jako tržní ekonomické mechanizmy společnosti. Přesto však není dobré spoléhat pouze na ně. Stejně jako drobnou zdravotní rozladěnost zvládne člověk sám, při vážných onemocněních již potřebujeme lékaře, od kterého požadujeme diagnózu a terapii, která je vždy nezbytným vnějším zásahem, tak i společnost snese jen určitý rozsah turbulencí a odchylek od optimálních funkcí. Určité selhání důležitého článku může mít až fatální důsledky, a to jak pro člověka, společnost, lidstvo, tak i pro celý vesmír. Proto, aby se významným poruchám systému včas zabránilo, si příroda vytvořila inteligentního člověka, jako svou součást, aby jí díky svému intelektu pomáhal takové situace řešit efektivněji než by dokázala bez něj.
118
Naplnění tohoto poslání je náročný úkol, je to ale jediná alternativa existence pro každou vesmírnou civilizaci, pozemšťany nevyjímaje. Chybou je takovou cestu nenastoupit, stejně jako přeceňovat dosavadní stupeň poznání. Vzhledem k dokonalé provázanosti všeho ve vesmíru je nanejvýš nepravděpodobné, že by bylo možno takový úkol zvládnout individuálně. Pravděpodobnější je potřeba specializace a odpovídající kooperace, kterou někteří mylně považují za jakési omezování svobody a propagování direktivních metod řízení společnosti, vedoucích k demotivující jednotě. Naopak je potřeba důsledně využít individuálních dispozic a rozdílností ve schopnostech každého jedince. Proto je potřeba soustředit se na zvládnutí úkolu umět diagnostikovat jaký kdo je, k čemu má nadání a jak vytvářet efektivní vztahy mezi lidmi proto, aby se konfliktům pokud možno předcházelo a již vzniklé konflikty, aby byly efektivně a včas řešeny. Právě proto je nezbytné rozvíjet ty obory lidské činnosti, které jsou nejméně rozvinuté. Smyslem současného dění je eliminovat důsledky nadměrných disproporcí využitím stávajícího poznání. Tyto důsledky by se jinak v dohledné době mohly projevit např. novým planetárním rozložením vlivu stávajících mocností, v němž bude dominovat vyčerpanost USA a nástup rozvíjející se Číny. Evropa by mohla doplatit na uměle vyvolanou globalizaci, byrokratickou centralizaci a nedostatečnou vnitřní soudržnost. ČR podobně jako Slovensko má nejvyšší čas uvědomit si své národní zájmy a zaujmout důstojné, reálné, ale také sebevědomé postavení ve světě. Smyslem současného dění tedy je poučit se z vlastních chyb, které způsobí mnohé nelehké chvíle stále většímu počtu obyvatel naší planety. Jde o to, že se civilizované země nechaly ukolébat relativním komfortem svých občanů, zatímco méně rozvinuté země bezmocně přihlížely svému drancování. Jde tedy o to, zda se „slušní“ lidé vzchopí a prokouknou davovou deziluzi, která má svůj účel, a podniknou kroky k využití svých znalostí, schopností a možností.
Literatura: 1. Barrow, J. D.: Nové teorie všeho. Dokořán, Praha, 2008, 271 s., ISBN 978-80-7363-186-4 2. Kindersley, D.: Vesmír - obrazová encyklopedie. Knižní klub, Praha 2006 3. Kippenhahn, R.: Kosmologie do kapsy, Baronet 2005, 135 s. 4. Kleczek, J.: Velká encyklopedie vesmíru. Academie, Praha 2002 5. Kolman, V.: Filozofie čísla, AV ČR, FILOSOFIA, Praha 2008, 670 s., ISBN 978-80-7007-279-0 6. Kohoutek, L.: Země z pohledu astronoma I. Astropis č. 1, Praha 2007 7. Kohoutek, L.: Země z pohledu astronoma II. Astropis č. 2, Praha 2007 8. Kohoutek, L.: Země z pohledu astronoma. Aldebaran, Praha 2007 9. Kulhánek, P.: Astronomie a fyzika nové obzory, Aldebaran, Praha 2010, 224 s., ISBN 978-80-904582-0-8 10. Mareš, M.: Příběhy matematiky stručná historie královny věd, Pistórius & Olšanská, Praha 2008, 336 s., ISBN 978-80-87053-16-4 11. Mihola, J.: Cestování po redistribuční krajině. Teoretický seminář VŠFS prosinec 2009, 52 s. 12. Mihola, J.: Filozofie a matematika rub a líc astronomie. Mezinárodní konference Člověk ve svém pozemském a kosmickém prostředí. Úpice 16. – 18. 5. 2006 13. Mihola, J.: Inverzní astronomie. Mezinárodní konference Člověk ve svém pozemském a kosmickém prostředí. Úpice 22. – 24. 5 .2007 14. Mihola, J.: Socio-psychologické aspekty dosažení konsensuálního bodu, Vědecká konference VŠFS, Praha 13. 10. 2009, 27 s. 15. Mihola, J.: Proč je vesmír zakřivený a nesymetrický? Mezinárodní konference Člověk ve svém pozemském a kosmickém prostředí. Úpice 18. – 20. 5. 2010 16. Nágel, E., Newman, J.R.: Gödelův důkaz, VÚT Brno VUTIUM, Brno 2006, 126 s., ISBN 80-214-3174-1 17. Příhoda, P.: 2007, Astronomický kurz. Přednášky. Planetárium 18. Seife, Ch.: Nula Životopis jedné nebezpečné myšlenky, Dokořán a Argo, Praha 2005,263 s., ISBN 80-7363048-6 19. Valenčík, R., Teorie her a redistribuční systémy, VŠFS EUPRESS, Praha 2008,124 s., ISBN 978-80-7408002-9
119
Vliv rostlin na povrchovou teplotu Země ing. Pavel Oupický Oddělení optické diagnostiky Ústavu fyziky plazmatu AV ČR, v.v.i. Úvod Vývojová optická dílna v Turnově (do roku 2005 jako samostatná instituce AV ČR, (dále je používána zkratka VOD) od roku 2006 do roku 2010 jako součást Ústavu fyziky plazmatu AV ČR, v.v.i. (dále jen UFP) již od roku 1993 spolupracovala s Botanickým ústavem AV ČR na vývoji a výrobě radiometrů pro měření světelných podmínek pro růst rostlin. Od roku 2005 bylo na tomto úkolu pokračováno v rámci projektu Cíleného vývoje a výzkumu s názvem "Výzkum a vývoj opticko-mechanických soustav a metod", kdy byl program vývoje rozšířen i na vývoj a výrobu radiometrů a spektroradiometrů. V předcházejících publikacích [2],[5] jsem se zabýval popisem radiometrů, jejich účelu a praktickému použití. V posledních publikacích [6],[7] jsem se zaměřil na mnohem obecnější problémy souvisící s klimatickými změnami, které potenciálně hrozí naší planetě. A jelikož tyto problémy přímo souvisí i se stavem rostlinných porostů, jednoduše jsem využil techniku, která byla ve VOD a v UFP vyvinuta, vyrobena a testována, k několika měřením v rostlinných porostech s cílem verifikovat a upřesnit jejich spektrální vlastnosti. Interakce rostlin se slunečním světlem Na každý m2 zemského povrchu dopadá ze Slunce záření s průměrnou intenzitou asi 325 W/m2 (sluneční konstanta 1365 / 4 ) ve všech vlnových délkách, další podrobnosti lze nalézt v literatuře [7] a [8] . Maximum tohoto záření je soustředěno do viditelné oblasti, kolem vlnové délky 550nm. Na úvod tohoto tématu se musím vrátit před rok 2005 k výsledkům práce kolektivu pracovníků z Botanického ústavu vedeného RNDr. Krahulcem. Pro rostliny je sluneční záření životodárným zdrojem v kombinaci s živinami z půdy, vodou a kysličníkem uhličitým z ovzduší. Významná část tohoto záření – viditelné světlo (vlnové délky od 400 do 700 nm, též označováno jako Photosynthetic Active Rradiation - PAR) představuje pro rostlinu zdroj energie. Proces, při kterém dochází k zabudování sluneční energie do organických sloučenin, se nazývá fotosyntéza. Na zachycení energetických kvant se podílejí dva hlavní receptory - chlorofyl A a chlorofyl B - a další fotosyntetické pigmenty, např. karotenoidy. Záření kratších vlnových délek (pod 400 nm) je pro rostliny škodlivé. Jeho průniku do rostlinných pletiv brání korkové vrstvy pokožkových pletiv. Záření delších vlnových délek (nad 700nm) rostliny částečně propouštějí a částečně odrážejí. Změna spektrálního složení (kvality) záření představuje pro rostliny důležitý signál vypovídající o stávajících ale i potencionálních konkurentech, kteří danou rostlinu zastiňují nebo mohou v budoucnu zastiňovat. Z tohoto hlediska jsou nejdůležitější tři oblasti spektra: - oblast modrého světelného záření (B (Blue), vlnová délka 430 - 480 nm), - červené záření kratších vln. délek (R (Red), okolo vlnové délky 660 nm), - červené záření delších vln. délek (FR (Far Red), okolo vlnové délky 730 nm). Dvě z těchto tří oblastí se kryjí s absorpčními maximy hlavních fotosyntetických pigmentů – chlorofylů. Modré záření vyvolává u rostlin především poměrně rychlé pohybové reakce – např. fototropismus („ohýbání ke světlu“). Jeho receptorem je kryptochrom. . Červené záření, lépe řečeno změny poměru R/FR, vyvolává u rostlin celou řadu dlouhodobých nevratných změn (klíčení semen, prodloužení lodyh a řapíků, změny ve větvení, kvetení). Následkem silnější absorpce R částmi rostlin s chlorofylem dochází v jejich blízkosti k citelnému poklesu R/FR. Tento poměr je velmi citlivým ukazatelem přítomnosti sousedních rostlin a je důležitým signálem, pomocí kterého rostliny přítomnost svých rostlinných sousedů a konkurentů vnímají. Následkem nerovnoměrného pohlcování záření (absorpce) a odrazu (reflexe) záření (světla) od rostlin panuje ve spodních vrstvách porostů značná heterogenita. Další podrobnosti lze nalézt v literatuře [1] a [3] . Za pomoci přístrojů vyvinutých ve VOD v Turnově bylo možné proměřovat radiační podmínky i v jemně strukturovaných porostech jako jsou horské louky a podobně. Spektrální charakteristiky některých typických rostlin a jejich význam Měření optických vlastností listů rostlin a komplexních porostů je poměrně komplikovaný úkol. Např. listy rostlin nejsou hladké tak jako tabule skla, takže optické charakteristiky - propustnost, reflexi a absorpci není možné s klasickými spektrometry přesně změřit. Větší možnosti přinesly teprve spektrometry s řádkovými senzory, další podrobnosti lze nalézt v např. v literatuře [6]. Listy záření absorbují, odrážejí, propouštějí ale také
120
rozptylují. Běžné spektrometry jsou stavěny na měření v rovnoběžném (kolimovaném) světle, kdy lze změřit jmenované optické charakteristiky přesně. Proto bývá měření listů rostlin v optických laboratoří na běžných spektrometrech zatíženo chybami a vypovídá spíše o relativních poměrech než o absolutních hodnotách. Změřená propustnost listů běžných rostlin potvrzuje, že rostliny nejvíce absorbují modrou (450-490nm) a červenou barvu (620-690nm), naopak zelenou a žlutou barvu (510-600) a infračervené zářeni (nad 700nm) podstatně propouštějí [7]. Světlo, které listy nepropustí, se odráží a nebo absorbuje. Na obrázku 1 je výsledek měření reflexe listů několika běžných rostlin v laboratoři běžným spektrometrem. I zde platí, že měření bylo zatíženo jistou chybou způsobenou tím, že listy nejsou ani zdaleka tak hladké a rovné jako sklo, jehož reflexi je možné změřit mnohem přesněji.
Obr. 1 - měření reflexe listů typických rostlin spektrometrem v oblasti 350-850nm (VIS). [7] Nicméně i z obr. 1 je opět zřejmé, že rostliny nejméně odrážejí fotony s vlnovou délkou modré a červené barvy, protože je významným způsobem absorbují a využívají k fotosyntéze. Naopak zelenou a žlutou barvu a infračervené záření významným způsobem odrážejí. Další měření propustnosti listů rostlin a odrazu od listů rostlin byla provedena ve spektrální oblasti NIR (Near Infra Red - blízká infračervená spektrální oblast) .
Obr. 2 - měření reflexe listů typických rostlin klasickým způsobem v oblasti 900-1650nm (NIR) [7] Na obr. 2 je měření reflexe listů v oblasti NIR a i zde je zřejmé, že rostliny tuto složku záření rovněž významným způsobem odrážejí. Pro porovnání je na obr. 3 uveden graf spektrální reflexe rostlin v porovnání s reflktivitou orné půdy převzatý z práce [4] .
121
Obr. 3 Spektrální reflexe listů a půdy podle prof. Barnsleye [4] V laboratorních a v terénních podmínkách lze měření propustnosti listů nebo porostů rostlin provádět radiometry nebo spektroradiometry se sondami vybavenými kosinově korigovaným vstupem a nebo speciálně konstruovanými vláknem vázanými sondami. V UFP VOD bylo během vývoje spektroradiometrů a jejich příslušenství prováděno i jejich testováni. Pro testy příslušenství a softwaru byl nejprve používán spektrometr USB2000, k němuž byly vyrobeny speciální nástavce a sondy a byl vytvořen speciální software se zaměřením na použití v botanických aplikacích. Příklad z výsledků těchto měření je uveden v grafech na obr.4 .
Obr. 4 - příklad měření slunečního záření a jeho odrazů od rostlinstva spektroradiometrem Ve spektru na obr. 4 je porovnáno sluneční záření přímo ze Slunce a difuzně od oblohy s odrazy od trávy a se zbytkovým zářením pod rostlinným porostem. I zde je vidět zvýšený odraz od rostlin ve spektrálních pásmech Far Red a NIR a mírně zvýšená odrazivost kolem 550nm. Je tedy pravděpodobné, že rostliny se nám jeví jako zelené též v důsledku faktu, že v odraženém světle od rostlin jsou mnohem méně obsaženy barvy modrá a červená. Další možností při měření spektroradiometry se softwarem vyvinutým v UFP VOD je souhrnné měření radiace ve zvolených vlnových pásmech, která se obvykle v botanice přednostně sledují. Jako je uveden příklad souboru dat, z jehož záhlaví je zřejmé, jak lze konkrétní měřená pásma zadávat: File: Spr-Sun-MS-080517-094140.ftm Description: Radiation of Sun measured direct and reflected from plants and wood Parameters: 2,1,1,0 Date*Time: 080517*9:41:20*SEC
122
Place: Mala Skala / near of Turnov, Czech Republic Device: USB2000,USB2G13027,Spm-Kal-N-Hal-W4-080510-11.kal Bands: 4*WIDE,GREEN,RED,FRED,W/m2 Bands description: WIDE 300-849nm, GREEN 500-599, RED 600-700, F.RED 700-799 Type of bands: sumarization Data: Time * WIDE , GREEN , RED , F.RED * comment -------------------------------------------------------09:41:43.14 * -0.385 , -0.012, -0.012, -0.075 * dark 09:41:58.83 * 259.607 , 57.884, 39.928, 31.020 * horizont. 09:42:22.85 * 365.421 , 81.802, 57.369, 42.810 * direkt 09:42:44.31 * 22.313 , 4.152, 2.277, 6.521 * forest 09:43:12.27 * 25.948 , 5.758, 4.170, 4.456 * wood 09:43:35.12 * 19.542 , 3.842, 1.924, 8.635 * grass ========================================================= Tab. 1 - data z měření odrazu od trávy, lesních porostů a od prkna I z této tabulky je zřejmé, že odraz od rostlin je ve Far Red větší než odraz např. od dlaždic a nebo prken. Stejně tak je měření v souladu s faktem, že v Red oblasti rostliny naopak odrážejí méně. Popisované radiometry, spektroradiometry a jejich příslušenství byly v UFP a VOD vyvinuty v rámci dílčí úkolu, který byl součástíi projektu podpory cíleného vývoje a výzkumu AV ČR s označením 1SQ100820502. Vliv rostlin na pozemské klima Pozemské klima je dáno dvěmi protichůdnými procesy - množstvím tepla přijímaného Zemí od Slunce a množstvím tepla Zemí ztráceného do kosmu. Z fyzikálních zákonitostí plyne, že oba tyto procesy musí být v rovnováze. Tato rovnováha je výslednicí mnoha procesů a o některých již bylo referováno v publikaci [8]. Některé z těchto procesů jsou bezprostředně spojeny s rostlinstvem. Rostlinstvo má tu vlastnost, že bezprostředně interreaguje se slunečním zářením. A o množství světla , které rostliny odrazí nebo absorbují, se zmenší část, která dopadne až k zemskému povrchu a bude jej ohřívat. Dále rostlinstvo a mikroorganismy zcela zásadním způsobem ovlivňují množství nejvýznamnějšího skleníkového plynu - kysličníku uhličitého. Již v minulém století vyslovil John Lovelock hypotézu (nazývanou Gaia nebo Daisyworld), podle které dokáže rostlinstvo do jisté míry regulovat svými reflexními vlastnostmi pozemské klima. Principem této myšlenky byly dva typy rostlin s různou odrazivostí a různou vitalitou při různých teplotách. Již tyto jednoduché předpoklady postačovaly k tomu aby takto reagující rostlinstvo dokázalo v modelovém případě udržovat teplotu povrchu planety v životně optimální hodnotě.
Obr. 5 - příklad rostlinstva s dvěma různými typy odrazu slunečního záření a vitality
123
Obr.6. - příklad průběhu rostrlinstvem regulované teploty v modelu Daisyworld [4] Tento model byl dále rozpracováván a v dalších verzích do něj byla zahrnuta i výše uvedená podstatná vlastnost rostlinstva, které současně s absorpci slunečního záření absorbuje i kysličník uhličitý CO2 a tím reguluje jeho obsah v atmosféře. To je další velmi důležitý proces, který byl již mnohokrát zpracováván a modelován v podstatně fundovanějších pracích, než je tato. Tou nejpodstatnější vlastností rostlinstva je ovšem schopnost fotosyntézy, což je přímá absorpce slunečního záření fotosyntézou. Nejenže absorbuje CO2, ale přímo přeměňuje sluneční záření na travnatou, listnatou a dřevitou hmotu. Daisyworld od Johna Lovelocka původně pracující pouze s reflexními vlastnostmi rostlin se tak modifikuje na svět rostlin, které absorbují světlo a pokud by ho absorbovaly více, povrch Země by se ochladil a rostliny by přestávaly růst. Tento proces je zapracován ve většině klimatických modelů, na kterých spolupracují vědci v mnoha zemích a z nejrůznějších oborů. Nejpodstatnější je zde množství energie, které rostliny fotosyntézou spotřebují a které se tak již nedostane k zemskému povrchu. Fotosyntézou vzniklá hmota-biomasa se před příchodem člověka po miliony let ukládala do fosilních energetických rezerv a tento proces průběžně a podle výsledku pozitivně působil na stabilizaci pozemského klimatu a souběžně vytvořil energetické rezervy pro současný rozvoj lidské společnosti. Stinnou stránkou tohoto rozvoje je však enormní spotřeba fosilních zásob bezpochyby na úkor příštích generací. Rovnováha mezi Zemí přijímanou a vydávanou energií byla podrobně diskutována v [7]. Zde ji pouze uvedu a doplním o absorpční člen odpovídající fotosyntetické absorpci : Většina modelů zemského klimatu vychází ze základní rovnice pro rovnovážný stav mezi pohlcováním a vyzařováním energie zemským povrchem a atmosférou. Tato rovnice, jejíž výslednicí je efektivní (střední, globální, průměrná - používají se různě výstižné přívlastky) hodnota teploty zemského povrchu, má (v různých obměnách) následující tvar : ((1-A) (TSI / 4)) + EG + ( EFosil - Efotosyntetic ) = (1-G) σ T4 kde TSI (Total Solar Irradiation) je celková intenzita slunečního záření, A je reflektivita zemského povrchu (albedo) , EG je příspěvek geotermální energie, EFosil je příspěvek energie od spalovaných fosilních paliv, nově je zde doplněna se záporným znaménkem energie odčerpávaná fotosyntetickými procesy Efotosyntetic,G je konstanta skleníkového efektu ("Greenhouse-albedo"), σ je Stefan-Boltzmanova konstanta a T je efektivní teplota ve stupních Kelvina. Více o tom najdete v např. v pracích [7] a [8]. V principu je hlavní problém, který se dnes řeší, zda ubývající rostlinstvo bude schopno produkovat potřebné množství kyslíku a odbourávat vzrůstající množství lidstvem a živočišnou říší produkovaného CO2 . Jeho množství v atmosféře prokazatelně roste a tomu odpovídá i nárůst teploty, které jsou dnes již pro většinu zemského povrchu anomální. Závěr První práce, které byly na téma reakce rostlin na světlo autorem tohoto článku a RNDr. Skálovou z Botanického ústavu AV ČR publikovány, se zaměřovaly na růst rostlin. Další práce autora se zaměřovaly na reflektivitu rostlin a model Daisyworld, podle kterého by pouhé rostlinstvo se svou určitou adaptivní reflektivitou mělo být schopno si samo zajišťovat na Zemi přijatelné klimatické podmínky. Tato práce je doplněna o poukaz na vliv absorpce slunečního záření rostlinami a akumulaci sluneční energie rostlinstvem do formy fosilních paliv. Je zde naznačeno, že obrovská energie, která se za téměř jednu miliardu let naakumulovala
124
do zásob fosilních paliv, byla lidstvem takřka vyčerpána za pouhá tři století. I když ani množství energie naakumulované v minulosti ani množství energie akumulované rostlinstvem v současnosti do fosilní podoby není snadno kvantifikovatelné a nebylo to ani v autorových přístrojových a časových možnostech, je přesto zcela evidentní, že současný vztah lidstva k rostlinstvu je zcela neadekvátní, nešetrný a nanejvýš nerozumný. A další vývoj stejným způsobem, při kterém bude opět drasticky ubývat rostlinstvo na úkor rozpínavosti a bezohlednosti lidstva, může vést jedině ke katastrofě, jakou pamatují např. civilizace Mayů ve střední Americe nebo Egypťanů v severní Africe, viz pyramidy kdysi kvetoucích zahradách a dnes uprostřed nekonečné pouště bez života.
Použitá a doporučená literatura : [1] Hana Skálová: Vliv spektrálního rozložení záření na růst rostlin, sborník z konference "Člověk v jeho pozemském a kosmickém prostředí", Úpice 2005 [2] Pavel Oupický: Měřící technika pro určování a kontrolu podmínek růstu rostlin, sborník z konference "Člověk v jeho pozemském a kosmickém prostředí", Úpice 2005 [3] Grassland Canopy Composition and Spatial Heterogeneity in the Light Quality Author(s): Hana Skálová, František Krahulec, Heinjo J. During, Věra Hadincová, Sylvie Pecháčková, Tomáš Herben Source: Plant Ecology, Vol. 143, No. 2 (1999), pp. 129-139 Published by: Springer [4] Daisyworld: A Simple Biospheric Feedback Model, Prof. Mike Barnsley, University of Swansea [5] Pavel Oupický: Spektrální radiometry pro měření světelných podmínek pro růst rostlin, Jemná mechanika a optika 10/2006 [6] Pavel Oupický : Vláknem vázané spektrometry a jejich použití ve vědeckých aplikacích, sborník z konference „Člověk v jeho pozemském a kosmickém prostředí", Úpice 2007, [7] Pavel Oupický : Některé procesy regulující teplotu Země, sborník z konference „Člověk v jeho pozemském a kosmickém prostředí", Úpice, 2008 [8] NASA's Earth Observatory, New Features: http://earthobservatory.nasa.gov/Features/
125
126
Člověk ve svém pozemském a kosmickém prostředí Bulletin referátů ze semináře konaného v Úpici ve dnech 17. – 19. 5. 2011
Vydala Hvězdárna v Úpici v květnu 2012 Náklad 100 ks. Odpovědný redaktor RNDr. Eva Marková, CSc. K vydání připravila Jana Müllerová
127