Lou Fanánek Hagen
Tak to bylo, tak to je
-1-
Úplně první styk s popíkem u mne proběhl asi v deseti letech, když jsem si pouštěl na gramorádiu Tesla alba Supraphonu. Já nevím, jestli to ještě pořád vychází, ale byl to každoročně výběr domněle největších hitů tohoto vydavatelství. Písně byly kráceny a vešlo se jich na desku asi čtyřicet. Pauzy na desce nebyly, skladby byly nastříhány natvrdo za sebe někým, kdo zřejmě uměl určit, v jaké pasáži je to nejvhodnější. Pamatuji si speciálně na kousky jako Pražská holka, Gvendolína anebo Teta Agáta. Ale ty desky byly už tenkrát hodně staré a já je poslouchal protože ostatní vyprávěli, jak doma poslouchají gramec. Pak se objevil mezi školáky na Spořilově Jožin z bažin - ono to tenkrát mydlilo kdejaký rádio - teda vlastně jmenovitě Hvězda, Praha a Vltava. A taky všechny televizní programy, přičemž jednička víc než dvojka. A snad v tu dobu dostal spolužák Herzán takový strašný magnetofon na kazety, kazeťák, co byl i na bateriový pohon a nosil ho do školy. O přestávce se kolem něho kromě otluků a pizd sešla celá třída a on pouštěl Abbu a Boney M. Hrálo to hodně hnusně, ale bonpariové melodie prolezly i skrz béžový bakelit prvního polského prototypu kazetofonu a my jsme naslouchali, jak Švédky hasta maňana a negři zase Rasputin. Zvlášť nás bralo, že je to protikomunistický - někdo totiž rozhlásil, že Rasputin je zakázaný zpěvák ze Sovětského svazu, kde zítra již znamená pozítří. Taky byla dobrá „kosmická „píseň o Venuši, kde byly pro nás neznámé zvukové efekty. Znalosti jsme čerpali z obrázků v Bravu, které nějakým způsobem dostával odněkud hoch Mráček. Trýznil jsem rodiče tak dlouho, až mi koupili Abbu Waterloo, kterou pohotově po pár letech vydali Slováci v Opusu. Bylo to hodně fajn, ale bylo to LP, tedy vinyl a tedy nepraktický - nedal se hrát jinde, než v domácnosti nebo někde, kde je proud. Tudíž jsem nemohl být frajer, sedět před samoškou u Branické restaurace na Spořilově, vyžírat jablečný protlak z plastikové kostky za korunu devadesát a líně mžourat, jestli holky pokukují, když vidí sekáče v oblaku abboidní hudby.
První plakát - Tři sestry 1987
-2-
S velikou nadějí jsem na jaře roku 1977 vyprovázel otce do Anglie. Ne snad proto, že bych doufal, že jeho praktickou vědeckou myslí úspěšně projdou mé utajené náznaky, že bych rád magnetofon kazetový přenosný. Třeba jsem mu u večeře řekl:“Představ si, ve Vědě a technice mládeži psali, jak se ničí desky, když se často přehrávají.“ On něco bez zaujetí podotkl, protože sám poslouchal Velkého Karla pár hodin ročně během vánoc a věděl, že deska to snese při takové frekvenci asi sto let, tudíž ho to nezasahovalo. Nicméně jsem pokračoval: „Doporučujou tam nahrát novou desku na kazetu, která vydrží více přehrání a i kdyby se už prošoupala, dá se znova nahrát z desky, která je tím pádem teprve podruhý hraná!“ Otec mi doporučil , abych si tedy desky nahrával na kazety. Překousl jsem jeho ignorantství a podotkl, že nemáme kazetový magnetofon. Odpověděl:“ Aha, to je blbý, to budeš mít tu tvojí Abbu brzo zničenou. Měl bys jí šetřit a poslouchat míň.“ A bylo - neprůstřelný otec. Ale matka nějak začala zjišťovat, že je jí už pětatřicet pryč a začala se chovat jako diblík z ekonomky – nosila kalhoty do zvonu, změnila účes a začala poslouchat hudbu, což jí myslím dalo víc práce, než chovat se jako dvacítka. Jí totiž hudba znervózňovala. Ale patřilo to k mládí a stylu, tak to překousla a naučila se specifickými pohyby a škleby reagovat na jednoduché melodie - m.j.Abby a Boney M. A jelikož v Jevanech trávila spoustu času na zahradě, kde natírala léta dokola asi sedmdesát oken, co jich do baráku nainstalovali dědovi bratranci (stavěl za krize a z rodiné vazby vyplynulo, že zaměstnal příbuzné, ač nevěděli zbla o stavebnictví podle svého si upravili výkresy, něčemu taky nerozuměli a podle toho to dopadlo)a nikdy se jí nepovedlo během jedné sezóny natřít všechna, propadala při práci „chmůrám“ a gramofon nebyl na baterky, přivezl otec po deseti dnech z Londýna radiomagnetofon National Panasonic. Při rozdělování dárků mne rozplakal, protože krásné tričko s královnou (dvacetpět let vlády) nemohlo zaplašit rozčarování z toho, že vlastníkem stroje stříbrné barvy a tří nových kazet jsem se nestal já, ale amuzikální a v mých očích stará matka, která navíc projevila nedostatek taktu a místo aby uznala svou starobu a zpod brýlí nad štupováním punčoch láskyplně sledovala, jak si pouštím Abbu, vyndala kazetu Glenna Milera, což jsou otřesný trumpety a začala se vrtět a pozpěvovat. Mně nakonec seřezali a vyhodili, že jsem zkazil „hezký večer“ , což byla asi pravda, ale já usínal s předsevzetím, že se magneťáku ani nedotknu a počkám, až mi ho sami dají, až neunesou tu hanbu, že jediný ho nemám a nic neznám. Pochopitelně jsem rodiče přecenil.
-3-
Drutěva, jedna z prvních písní TS Když už jsem byl starší a beze vší hrdosti tajně používal magnetofon řečený posvátný (otec se řídil pravidlem, že mu vydrží tím déle, čím méně se bude používat) , asi ve třinácti letech mi půjčil kamarád Nemrava kazetu, na které bylo Jesus Christ superstar a která mně úplně dostala. Byl jsem celý víkend sám doma (vymluvil jsem se na spoustu učení a konzultace s chytrými spolužáky, abych nemusel česat několik tun jablek na jevanských latifundiích), byla sobota podvečer, ležel jsem před televizí, kouřil matčiny odporné cigarety Drina, kterým mimochodem propadlo více lidí a z televize mne drtil Pan Tau. Bylo mi ho vždycky hrozně líto, že je němý a pak mi bylo taky dost líto sebe, že ho nemám. Kradl by místo mne v samoobsluze čokolády Kofila, já bych nemusel riskovat dvojku z chování a mohl se více soustředit na jiné věci. Zrovna se v televizi snažil něco vysvětlit, koza mečela, Menšík křičel (možná to byl Sovák) a tak jsem si řekl, že si pustím kazetu od Nemravy. Zandal jsem jí do stroje posvátného, proti všem pokynům otce přetočil na začátek (tím se kazeťák ničí dvojnásob, když se pořád
-4-
mačkají knoflíky) a zapnul play. Vyvalila se na mne hudba dosud nepoznaně těžká a temná. Můj strach se stupňoval, když se z hudby ozýval křik a dramatické zvuky. To podbarvoval bez zvuku puštěný televizní příběh Stopař, plný českých herců a hereček. Speciálně Josef Vinklář byl zhmotněním té hudby, jíž do mne bušil magnetofon. Přesto jsem neustával a kazetu devadesátku vyposlechl asi třikrát. Nejvíc úzko mi bylo, když „zatloukali hřebíky a někdo se smál“. Později, po pár dnech jsem se ptal nábožensky orientovaného Nemravy, co to jako celé je. Zkoušel mi to vysvětlit, nakonec jsem listoval v katechismu a začalo mi docházet, jak se střídají jednotlivé pasáže. Konečně po pár měsících, kdy jsem stále poslouchal tuhle jedinou kazetu, sehnal někde Nemrava český překlad textů. .Joj, to se mi líbilo! Někdo nám ještě navíc nalhal, že to hrajou čtyři kněží v kostele a někoho bičujou a byli jsme zcela zasaženi naivní mystikou svých představ. Pak přišel rok 1980 a s ním Zeď, Floydi. To už jsem měl svůj magneťák, sice hrozně blbý, ale byl můj a směl jsem si ho brát i k rytí zahrady, což byl takový mi vnucený rituál sobot a nedělí. Ten magneťák jsem dostal za přijetí na gymnázium a jelikož jsem se místo na elitní Budějovickou dostal na odvolání do smetištního Radotína, byl asi odrazem mých zásluh. Jmenoval se Cosmel a matka mi ho koupila v Holandsku, před mýma očima v kijkshoopu, kam chodili nakupovat Surinamci (možná i „chulit“). Vybral jsem si pochopitelně jiný, ale ona chtěla za málo peněz hodně muziky a hlavně jí musely zbýt guldeny, aby si mohla nakoupit“bluzky“, což byly hadry a ona to uměla vyslovit tak afektovaně, že kdykoliv jsem se podíval na magnetofon Cosmel, vybavila se mi v těch černošských strakatých a plebejských zbytcích, v nichž ovšem v Geofyzikálním ústavu ČSAV nadělala spoustu parády. Uměla zvláštně,socialisticky nakupovat. První kritérium nebyl vzhled, ale cena, a potom hned, je-li „bluzka“ opatřena nějakým made inem, nejlépe U.S.A, U.K. nebo aspoň Italy nebo West Germany. Zde se musím zmínit i o nákupu kazet. Na tržišti, kde bylo neuvěřitelné množství levných (a podezřelých) věcí, objevil otec balíky kazet C-90 po šesti kusech za směšnou cenu asi dvou guldenů. Gulden vůči marce byl v té době asi jedenáct k deseti a devadesátka BASF stála tři marky - to pro představu o cenách. Marně jsem oba rodiče varoval, poukazoval na extrémně nízkou cenu i na značku Audiosonic, která mi nic neříkala. Oponovali mi, že jsem hloupý, protože se musí umět hledat, což oni umí a hloupý nebo bohatý člověk si může klidně kupovat kazety v obchodě za tři marky jednu, ale oni, chytří manželé až z Prahýý udělají „dobrej kauf“ a koupí šest kazet za dva guldeny. Odevzdaně jsem pokrčil a „dobrej kauf“byl učiněn. Od té chvíle mi nekoupili ani zmrzlinu, protože přepočetli, že by za to mohli mít až devět devadesátek Audiosonic. V Praze si na ně nahráli country, Paula Anku a nějaké legrace. Poručili mi vytrpět předvádění kvality kazet - otec kroutil volume sem a tam, kazeta hrála a oba se na mě triumfálně dívali. Pak mi řekli strofu šetrnosti a odkázali mne pryč. Chvíle satisfakce přišla, když měl otec padesátiny - sešla se spousta lidí, jedli, pili, hodovali a zachtělo se jim tance. Otec obřadně nainstaloval stroj, nesmírně neohrabaně zasunul kazetu, pomalu tápal v pěti tlačítkách, pak zmáčkl play a ozval se ječivý hlas Connie Francis. Vědci s vědmami začali tančit, já je pozoroval, jedl zmrzlinu (levnou, za koruny, ale trochu hnusnou) a pil kofolu. Connie Francis přešla do ploužáku o mrtvé matce a když byla steskem bez sebe, začal se jí lámat hlas a její angličtina připomínala excaliburskou čarodějnici. Vědci znejistěli, přestali se kolébat a z podstaty svého vědectví s chytrými obličeji čekali, s pohledem upřeným na stroj. -5-
Smrtelný zápas nešťastné Connie rušilo jen několik manželek odlehčujícími poznámkami. Najednou se Connie rozjela jak fretka , v duchu Čip a Deyl odmrskla asi tři sloky a ztichla. Otec došel ke stroji, tvář zrůzněnou starostí a zmáčkl stopku. Pak stiskl Eject a stroj místo svižného vyklopení dvířek jen neochotně pootevřel skulinku, jen tolik, aby bylo vidět, kolik pásku již stačil požrat. Tehdy jsem vstal a řekl: „Zamotala se vám kazeta do vašeho magneťáku. Říkal jsem vám, že kazety Audiosonic jsou podezřele levné. Teď se vám jejich láce vymstila. Za opravu stroje zaplatíte tolik, co za dvacet nových devadesátek BASF. Budete-li chtít půjčit můj magnetofon, jsem ve svém pokoji. Ale nesmí se na něm pouštět nekvalitní kazety.“ Pomalu jsem se provlnil obývákem a zmizel v útrobách pokojíku. Po letech jsem byl vyrovnán s matkou - tanečnicí, otcem šetrným a strojem posvátným. Po celé období, co jsem chodil na základku, mi byla ale přes všechno výše uvedené muzika dost volná. Měl jsem spoustu různých, mnohdy protichůdných zájmů a vždycky jsem si v souvislosti s nimi vymyslel budoucí životní poslání. V sedmé třídě jsem se v duchu spořilovské mánie stal rybářem. Celou zimu jsem chodil na školení na pobočku Svazu rybářů do Nuslí, rodiče mi k vánocům koupili knihu Tisíc plus jedna rada pro rybáře a se spolužákem jsme chodili do Máje krást olůvka, háčky a splávky, které měli v posledním patře u pultu ve sportu. Mnohokrát se zdálo, že už nás musí chytit, ale apatie učnic neměla hranic. Jednou jsem si zle pochroumal ruku, když jsem ve zlodějské pýše čórnul trojhák, prý na sumce, ale mně se zdál být na velryby. Zmizel mi v dlani, dlaň v kapse bundy a ruku rychle ven. V ten moment se prokázala funkčnost tří hrotů v úhlu stodvaceti stupňů, navíc opatřených protiháčky, aby rybě nešly snadno (nejlépe vůbec) z huby. Jak jsem se snažil plavně a nenápadně vyndat ruku z kapsy, jeden hrot se mi zasekl do bříška prsteníku a druhý do podšívky. Nervózně jsem zašmátral v kapse a i třetí hrot si našel cíl v palci. ) Díky protiháčkům držely jak čert. Nevěda, co dělat, dal jsem si i druhou ruku do kapsy (druhé,pochopitelně!) a zatímco spolužák Petr stále obtěžoval prodavačku odbornými dotazy, pomalu jsem přešel k botám. Díval jsem se na čínské tenisky a pomalu se zbavoval za cenu bolesti háku na ruce. Zapřísahal jsem se , že jestli se mi podaří se toho háku zbavit, nikdy již nepokradu. Implikace se zdařila částečně. Háku jsem se zbavil. Moje rybářství skončilo, když už jsem měl rybářský lístek a začala sezóna. Podle knihy Tisíc rad jsem navařil těsto, obarvil potravinářskou barvou a šel se posadit k rybníku. Naštěstí celý den bylo horko a tak jsme se k večeru, po mnoha marně prosezených hodinách ujistili navzájem s kolegou rybářem, že nebylo počasí na ryby. Tragédie přišla asi šestého dne. Splávek se zhoupl pod hladinu a já předpisově zasekl, tak, jak jsem se to učil na peršanu v obýváku. Přitahoval jsem navijákem a povoloval, abych rybu utahal, kdyby byla velká a divoká, plná nespoutané síly přírody, jak psal pan Tomeček ve Stříbrném lipanovi. Po deseti minutách zápasu (mnou inscenovaného) jsem vzal do ruky podběrák, vstoupil ve vysokých holínkách do vody, připravil si podběrák na dosah a přitahoval. Hladina se rozčísla a zní na mne vyjelo asi dvacet centimetrů dlouhé kapřisko, které mě tak vyděsilo, že jsem dosedl na mělčinu mezi kořeny. Okamžitě jsem vstal, podebral ho a vynesl na břeh. Srdce mi tlouklo jako poplašené ptáče , díval jsem se na rybku a postupně mi docházelo, co jsem si měl uvědomit hned v počátcích kursu - že na živou rybu prostě nesáhnu. Ponořil jsem podběrák do mělčiny a vydal se po břehu sehnat rybáře, který by mi mou rybu sundal a z důvodu podměrečnosti hodil zpátky do vody. Tím skončila moje rybářská éra.
-6-
Takhle podobně to šlo se vším a byl jsem zrovna leteckým modelářem, když mne na podzim roku 1980 vylákal spolustudent prvního ročníku gymnázia Modřany (kam se podařilo mé matce mě převést ze vzdálenějšího Radotína) do Lucerny na koncert skupiny Abraxas. Nikdy jsem na koncertě nebyl a tak jsem byl zvědav, co se bude dít. Měl jsem hrubou představu z pořadů italské televize, které neopakovatelně komentoval „ostrý obraz a jasný zvuk“ Miloš Skalka. Trochu mě zaskočil už plakát v průchodu Lucerny, na kterém jsem viděl čtyři poměrně normálně vypadající lidi v nátělnících a sakách. Žádné zlaté flirty, žádné pomády na vlasech, žádný bílý opar, jako to měl Velký Karel. Dole v Lucerně jsem si připadal nepatřičně ohledně bílého roláku po matce a hnědých, zbrusu nových manšestráků z Makyty nebo kterýho čerta. Kolem mne chodili kluci s dlouhými vlasy, všichni měli odřené džíny, dlouhé svetry, saka a korálky, holky to samý. V osm to začlo. Zaskočil mne hrozný rachot. Představoval jsem si to mnohem tišší. Kytarista vypadal jak skřet, měl černé brýle a strašně se ksichtil. Zpěvák křičel a vyl v písni Stepní vlk, až mráz běhal po zádech a s povděkem jsem kvitoval, že má stejnou barvu kalhot jako já. Basák byl vizuelně nevýrazný, ale bubeník - to byla bomba. Hrál sólo a vlasy se mu válely po zemi a hned zase lítaly jakoby kopírovaly směr rukou za zběsilými brejky. Odcházel jsem polohluchý a neschopen téměř slova. Doma jsem usínal s pohledem zaměřeným někam skrz ubohé modely aeroplánů, které se krčily v panelové tmě a snad už tušily svou brzkou sirobu. Usínal jsem totiž s jistotou, že musím být bubeníkem.
Kdysi, se Sahulou Stát se bubeníkem vůbec nebylo jednoduché. Umět hrát je sice hezké, ale hlavní starostí bubeníka jsou bicí. Jsou drahé a velké a hlučné. Mým prvním problémem bylo, že ač po Vánocích a tedy obdarován „bábodědky“ neměl jsem víc než třista -7-
korun. Chodit na brigádu se dalo podle mého jenom v létě a i tak to byl nesmírný úpadek, zvláště když jsem razil zásadu buď chodit do školy anebo do práce. Opustit školu bych se jednak neodvážil kvůli rodičům, a potom kvůli sobě, protože při neustálé údržbě jevanského baráku jsem poznal, že práce je ta poslední možnost seberealizace. Doma jsem byl ale za hodné dítě a tak jsem často chodil nakupovat do obchodního domu Centrum, nebo jak se říkalo na „sporáku“ zvláštní devastací jazyka „do centrumu“. (Nedávno jsem ale slyšel pracovnici firmy BMG, jak ohlašuje reedici „albumu skupiny Garáž“, takže to není jev tak neobvyklý.) Nakupoval jsem rád, protože se mi dařilo rafinovaně okrádat rodiče tu o bůra, tu o deset korun. Nejradši jsem chodil pro kafe, když přišla nečekaná návštěva. Matka v roztržitosti zapomněla chtít nazpátek a mnohdy mi uvízlo ve spárech až padesát korun. Ale pořád to bylo strašně málo. Na jaře roku 1981 jsem měl všehovšudy asi osmset korun. Touha být bubeníkem mě neopouštěla, ale ani ve snu mě nenapadlo, že bych mohl cvičit „nasucho“, třeba tlouct do židle nebo postele. Na to nebyl čas. Pro mě bylo nejdůležitější, abych co největšímu okruhu známých oznámil svou proměnu v bubeníka. Zkoušel jsem mít dlouhé vlasy, ale vždycky kousek nad krkem byla hranice , kdy k nám matka povolala svou známou kadeřnici, která mi provedla pokaždé strašlivý ostřih podle matčiných instrukcí, přičemž jsem v závěru pracovního výkonu té ženy vypadal jako nepodarek Kubánce - všude stejně dlouhé, kudrnatovlnité vlasy. To byla matčina představa slušnosti a gymnaziálnosti, se kterou se otec ztotožňoval díky své lehké apatii vůči tak nízkým věcem. Co se „hadrů“ týče, měl jsem oprané džíny, ale neděravé, tlustý černý svetr, který pletla babička a sako, které jsem našel v jevanském šatníku a které tam zůstalo snad po dědovi anebo po někom z boháčů jako babiččin deputátek za služby. Zde je třeba vysvětlit, že tyto oděvy nepocházely z doby předmnichovské, kdy žena z lidu byla nucena chodit sloužit k buržoustům, ale z práce staré ženy v letech sedmdesátých. Jevany si dokázaly udržet přes četná vítězství „déček“ a jejich vůdců určitý nimbus blahobytu a „hógo fógo“, jenž je halil za období první republiky. Ne všichni boháči z dřívějších dob skončili se žlutou hvězdou v Birkenau anebo pod hvězdou rudou v útrobách jáchymovských kopců. Mnozí přetrvali do dob rozvíjení „ socoše“ a přetavili své schopnosti v souladu s potřebami lidu. Někteří povstali až v podmínkách barbarské ekonomiky po Velikém Úmoru a instinktivně se táhli do Jevan. Z toho důvodu Jevany oplývali umělci a funkcionáři všeho druhu - Karel Svoboda,Ladislav Štaidl,Karel Gott mit uns a koncem osmdesátých let se po Jevanech šuškalo, že v obci má rozestavěno pět ministrů. Řada jevanských boháčů potřebovala pomocníky ke spravování obrovských vil , utopených v lesích kolem rybníků. A na takovou šanci čekali jevanské babky, protože kromě odměny v penězích i naturáliích byla taková služba pojítkem s řádem, jemuž byly uvyklé. Konkrétně naše babička „šroubovala“ i s dědou dlouhá léta čtrnáct hodin denně v restauraci „U Pešků“. Děda byl ve finále své kariéry snad dokonce vrchní číšník a celá léta dřiny byla podřízena cíli koupit si penziôn v Karlových Varech. Hádejte jak to dopadlo, když se kořala s fajfkou vrátil od pana prezidenta...Ale jestli nevíte, děd o všechno přišel v rámci spravedlnosti lemplů a tupců a paradoxně se odstěhoval do Jevan. Takže babička celé dny klábosila se staršími boháči o zašlých časech, dostala něco peněz a ještě přinesla nějaký ten obnošený svršek. A právě takové modely se mi
-8-
úplně skvěle hodily do image „somrák“. Pořídil jsem si korálky a na nohy čínské tenisky. A v té době přišla první šance, jak do světa díru. Spolužák z gymnázia, Jírovec se mi jednoho rána pochlubil, že má bicí. Mě málem trefilo, protože jsem věděl, že Jírovec chce být kytaristou. Připomínal jsem mu jeho rozhodnutí, ale marně, protože bicí pořídil lacino na měsíční splátky od jakési hodkovičské skupiny a nechtěl se jich vzdát. Když mi navíc řekl, že budou mít skupinu, kde bude Magor (Doležal,tehdy teprve na průmyslovce) hrát na basu a Karásek na kytaru, bylo toho na mně příliš a jízlivě jsem se zeptal, kdo bude zpívat. Jírovec nevěděl a tak jsem počkal asi dvě hodiny a o hlavní přestávce jsem se jen tak mimochodem zmínil, že jsem léta zpíval v Kúhnově dětském sboru, což byla sedmilež strašná. Nicméně Jírovec snad naletěl na špek, protože mě pozval na odpolední zkoušku. Přišel jsem do Hodkoviček a před Doležalovic vilou jsem našel sedět kluka, který už v šestnácti vypadal jako velký myslitel a intelektuál. Měl kostěné brýle, kouřil cigaretu a na rozdíl ode mne byl oblečen free, ale slušně. Byl to Tomáš Karásek, kterému se později podařilo trochu své škrobenosti rozpustit v alkoholu a získal též přezdívku Sup. Pak přišel i Magor Doležal s Jírovcem a šli jsme do sklepa zkoušet. Karásek mi zahrál, kde mám jako zpívat, já jsem kývl a čekal. Hoši začali prdlat něco strašného a já se soustředil na začátek zpěvu. Když na mě Magor Doležal několikrát kývl, vytušil jsem , že přišla má chvíle a spustil první slovo sloky, což bylo „kdybych“. Potíž byla v tom, že jsem nevěděl, kdy mám zpívat slova další a tak jsem držel „kdybýýýýýýýýýýýýých“ dokud Magor Doležal znovu nekývl a tak jsem zase držel slovo „zpívat“ a celé to vypadalo asi takhle: „kdybýýýýýýýýýýýýých táák úúměl zpiváááááááááááááát“, což se chlapcům nelíbilo a velkopansky mě nepřijali. Potupa dlouho nepálila, protože Jírovec nezaplatil splátku za bicí a chlapci z Hodkoviček mu je odvezli.
-9-
Kytarista Jírovec
V červnu jeli rodiče se sestrou do Bulharska, což pro mě jako pro „somráka“ bylo naprosto nepřijatelné. Vymluvil jsem se na školu, odolal přemlouvání a zůstal sám na čtrnáct dní ve spořilovském bytě. Jelikož jsem byl mlád, večírky jsem nepořádal a holky mě taky nezajímaly, protože jsem věděl, že až budu mít bicí, nebudu je stačit odhánět. (Že to potom bylo úplně jinak, nemusím snad zdůrazňovat.) Zkrátka období samoty jsem vyplnil pilnou prací, směřující k pořízení bicích (otec říkal „bubny“ a já mohl vyletět z kůže nad tak neuctivým označením). Hned druhého dne po odjezdu rodičů jsem se vydal nočním sídlištěm na obhlídku, co by se kde dalo čórnout. Chodil jsem dlouho, ale nenašel nic, na co bych si troufl anebo co by stálo za to. Až teprve v našem baráku, když jsem zklamaně čekal na výtah, napadlo mě zkontrolovat skrýše pod schody, že bych aspoň fakanům sebral cigára. Skrýše jsem znal, protože sám jsem toto praktikoval skoro do patnácti let. A jak tak sejdu pod schody, vidím, že tam stojí docela nová „eska skládačka“. V mžiku jsem byl rozhodnut, vybral ještě navíc zbytek amerik zpoza teplovodní trubky a šel rychle spát,protože ráno mě čekalo vstávání. Krátce před šestou jsem vyšel ze dveří bytu k nepoznání přestrojen, aspoň jsem doufal. Otcovy svršky, matčina čepice „debilka“ - jeden z četných doplňků akce „mládí“ - a sluneční brýle s oranžovou tenkou obroučkou tak temné, že přes ně bylo těžké rozeznávat tmavší předměty. Tuto nevýhodu jsem plně pocítil pod schody, kde - 10 -
jsem se otřískal snad ze všech stran a navíc se mě zmocnila panika ze vzniklého rámusu. Popadl jsem skládačku, vytlačil na chodník, naskočil a s koleny u země uháněl k Modřanům, ke gymnáziu. Samozřejmě, že u krčské nemocnice jsem už nemohl a tu jsem ocenil výhodu skládačky - pootočením centrálního klíče v rámu jsem jí prostě složil a odvezl dvěstěpětkou až ke škole. Tam jsem ji sestrojil do funkčního stavu a jelikož už se blížila doba příchodu spolužáků do školy, exhiboval jsem na školním hřišti, přes které vedla trasa všech dvěstěpětkařů. Po půlhodině jsem provnadil spolužáka Pigoše, který odpoledne na kole odjel a já obdržel čtyřista korun. A to už jsem měl dohromady skoro patnáctset! Vyrazil jsem na Národní třídu, kde byl skvělý bazar, ale k mému zklamání nejlevnější a to už hodně jetá souprava stála 2.500 Kčs. V zoufalství jsem odjel domů vařit další dávku špaget. Poslouchal jsem Abraxas, jedl nedovařené špagety a bylo mi smutno, dá se říct, že jsem propadl depresi. Ale jak už to tak bývá, zazvonil telefon a hoch Štěpán z Jižního města volal, že prodává bubny asi za šest set. Nečekal jsem na podrobnější informace a střelhbitě odjel s penězi na Jižák. Bicí to byly strašné - jeden zlatistý buben na pohřby s igelitovými blanami, tři virbly jako vtělení názvu Plechový bubínek, šlapka strašná a činel čínský prasklý. Bez řečí jsem vyplatil šest stovek a se Štěpánovou pomocí odvezl bicí do spořilovského bytu. A nastala práce nesmírná, protože jsem potřeboval vyrobit „řídítka“, což je konstrukce sloužící k uchycení přechodů na velký buben. V praxi to znamenalo provrtat bubny, sehnat a nařezat nějaký materiál na spojení, provrtat jej a celé to zavětrovat. S pomocí otcova východoněmeckého nářadí jsem krátce po deváté přinesl z balkónu děsivě hnusnou soupravu pohřebního bubnu a dvou plecháčů. Virbl neměl stojan a tak jsem si vypomohl stoličkou. Vyndal jsem paličky a zkoušel dělat „přechody“. Moc mi to nešlo, ale dost mě to bavilo a tak jsem tloukl a tloukl, až mě začaly bolet ruce. Podíval jsem se a viděl zarudlá místa,základy budoucích puchýřů a posléze mozolů. V uších mi hučelo a šumělo a skrze tuto clonu jsem slyšel zoufalé bzučení zvonku. Když jsem otevřel, za dveřmi stála nepříčetná sousedka a křičela, ať okamžitě přestanu dělat ten randál, že jim to doma ruší obraz televize. Bystře jsem protiargumentoval, že oni bydlí ve třetím patře a my v pátém a že to bude něčím jiným. Nato dietlařka zavyla, že prostě jestli nepřestanu, zavolá policii. Jelikož bylo půl jedenácté, řekl jsem tedy, že přestanu. Sotva za ní zapadly dveře, byl jsem rozhodnut nadále jednat podle domovního řádu, kde se hovoří o nočním klidu mezi dvaadvacátou a šestou hodinou. Mimo tento čas jsem hodlal pilně cvičit bez ohledu na protesty. Čas pobytu mých rodičů u moře se nachýlil a když jednoho pátečního odpoledne přijeli na Spořilov černí jak Zulukafři a šťastní z odpočinku, čekala je série hrůz. Než otec vynosil všechny kufry domů, kontaktovalo ho několik sousedů a pohrozili mu občanským výborem. Shodli se, že bubny trpět v domě nebudou, že jsem drzý a vůbec že se dějí divné věci. Jednomu z dětí v baráku se dokonce ztratilo celkem nové kolo a oni tedy nechtějí tvrdit, že bych to snad já, to ne, vždyť jsem slušný ale...Matka mezitím stála bicím tváří v tvář, neschopná ze sebe vypravit slovo, ale pak byla ráda, že jsem naživu a v bytě nic nechybí. Ve snaze navodit atmosféru se optala, co vysvědčení. Nemohla tušit, že se pustila na tenký led.
- 11 -
V pololetí prváku jsem měl čtyři trojky a čtyřku z geologie. To nebyl náročný předmět, ale v pojetí nenávistné psychopatky se z něho stávalo peklo. Celé druhé pololetí jsem se soustředil na to, abych se zlepšil na trojku. Bohužel, vysálo to tolik mé energie, aspoň té části, jíž jsem byl ochoten věnovat škole, že z ostatních předmětů jsem poklesl. Přesto jsem se utěšoval, že je lepší mít osm trojek a žádnou čtyřku než trojek pár, ale se čtyřkou. Třicátého června se ukázalo, že někdy bývají všechny varianty příliš optimistické. Trojku mi dali skoro všichni učitelé ze svých předmětů, dohromady deset a psychopatka vyladila celotřídní průměr z geologie na tři celé čtyři, což znamenalo spoustu čtyřek a jedna z nich byla určena mě. Na vysvědčení zbývalo místo na jedničku z dějepisu a dvojku z tělocviku. Argument,že tři spolužáci propadli, matku neutěšil, ani zpráva, že jeden chlapec z gymnázia Budějovická má sice vyznamenání, ale s největší pravděpodobností leukémii. Na scéně se v tu chvíli objevil otec, projevil zdrcení nad mou tupostí a nevděčností a na oplátku za vysvědčení, jež mu podstrčila matka, jí dopodrobna informoval o všem, co řekli sousedi. Matka se excitovala do stadia hysterie a v afektu opomenula mou pubertální nevyrovnanost a zcela ignorujíc základy psychologie mi kopla do bicích a divě jimi cloumala. Ve snaze ji odstrčit jsem se k ní přiblížil, ona odskočila a volala na otce: „Ten hajzl na mne vztáhl ruku!“ Na otce toho bylo moc najednou a nevěděl honem, co má dělat. To matku rozlítilo a začala mu spílat, že je měkký a vzpomínala s šílenou vášní v očích, co by udělal se svým synem náš známý policista: „To je otec,panečku! Ten by Petra chytil a vomlátil mu hlavu vo stůl!“ To už mi přišlo trochu líto a tak jsem zaplakal a utekl do svého pokoje. Aby scéna byla jak vytržená z blbé inscenace, všemu přihlížela sestra pětiletá s mušličkou v dlani a volala :“nebijte bratra!“ Během prázdnin se mi podařilo existenci bicích obhájit, což bylo vyváženo neuvěřitelným pracovním nasazením na „galejích“. Byl jsem rodiči uznán za dostatečně velikého a silného a tak zatímco dříve jsem musel „negřit“ jen dopoledne, prázdniny osmdesát jedna přinesly změnu negření na neustálé. .Samozřejmě jsem se směl jezdit vykoupat, ale rodiče v žádném případě nehodlali podporovat kriminalitu, k níž jednoznačně vedlo množství volného času. Všichni moji kamarádi, co se směli válet celé dny na stavidle, koupat se a laškovat s dívkami, byli v očích rodičů (mých) latentní feťáci a vrazi. Za deštivého počasí jsem preludoval, dá-li se tak mluvit v souvislosti s hrou na bicí a občas přijel k nám do kůlny Petr Ackermann, který měl nového Korga a kombíčko a pak jsme preludovali spolu. Nejradši profláklé kousky Abraxasu a Pražského výběru, anebo jsme komponýrovali sami. Problém byl v tom, že Petr už chodil rok na konzervatoř a já hrál na bicí pár týdnů, takže hrozně blbě. Z té konfrontace ve mě zůstalo přesvědčení, že je potřeba cvičit a nejlépe chodit k někomu se učit hrát. Po prázdninách jsem tedy začal chodit k Ivo Kieslichovi do LŠU ve Školské ulici, kde jsem vydržel až do devatenácti let a zároveň do druhého ročníku gymnázia. Už jsem ale zdaleka nebyl pankáčem, leč Kocábem .Nosil jsem otcovo staré kvádro, lépe řečeno jenom kalhoty a vestičku, k tomu bílou košili, jednu z mnohých po dědovi číšníkovi, červenou kravatu a sluneční brýle snad po T.G.M. A dost intenzívně jsem sháněl rumba koule.
- 12 -
V té době jsem se s Jírovcem nainfikoval do celoškolního výboru SSM. Nahlédli jsme totiž lehce do hospodaření tohoto spolku a zjistili, že lze při dodržení určité servility a míry tuposti vytáhnout poměrně veliké finanční částky. Konkrétně nám šlo o to, abychom si mohli pod záminkou založení skupiny koupit aparáty. Až když jsme si rozebrali funkce - já celoškolní ideolog a Jírovec sportovní referent - zjistili jsme dotazem v Amfoře,kde tenkrát sídlil obvodní výbor SSM, že zájem je spíše o folkové skupiny. Důvod byl nabíledni - folkařům stačí koupit kytary a neobtěžují požadavky mikrofonů , zesilovačů a reproduktorů. V zimě se obnovila činnost bezejmenného souboru u Doležalů ve sklepě s tou změnou, že Jírovec hrál na kytaru, já na své bicí, Mag.Doležal na basu a Karásek na „sólovku“. Snažili jsme se hrát jako Floydi, takže není divu, že jsme byli naplněni depresí. Vůbec nám nešlo udržet rytmus (mě a Magorovi), Karásek s Jírovcem marně naplňovali svou kompoziční představu snahou vejít se nějak společně do čtyř akordů, které uměli. Ponurost a beznaděj prohlubovaly texty Mag.Doležala, který byl v té době esencí hudebníků od Bítls a Boba Dylana. Chodil v kvádru s bílou košilí a snažil se být ostříhán jako jeden z Bítlsů, bohužel nevím, který to byl. Jednoho večera jsme byli pozváni Mag.Doležalem na jeho recitálek do společenské místnosti průmyslovky v Panské, kam oba s Hadrem chodili. Na kytaru doprovázel Mag.Doležala hoch Kučera, který byl též umělcem a vypadal jako jiný Bítlsák než Magor. Dost jim to seklo a Mag.Doležal rozněžnil patnáct svých spolužáků a kamarádů důmyslnými verši o panelácích a slunci ve vlasech. A právě takové texty jsme zhudebňovali ve sklepě. Krom toho jsme pořádali výpravy do Újezda nad lesy, kde hrál Pražský výběr. Mag.Doležal trochu změnil image a stal se revolucionářem s rádiovkou na hlavě. Zjara 1982 se matce podařil husarský kousek, když mi sehnala místo, kde jsem mohl beztrestně trénovat hru na bicí. V ústavu Akademie věd, kde pracovala, disponovali maringotkami, které byly dočasným domovem geofyziků v terénu, když hledali zemětřesení. Jedna z nich nebyla vytížena a já jsem mohl v jejích prostorách bušit do bubnů jak hluchý do vrat. Hojně jsem toho využíval, zvlášť když se opět rozpadl soubor u Mag.Doležala. Ještě mám v živé paměti, jak jsem si stěhoval bicí z Hodkoviček na Spořilov autobusy, zmítán jarní horečkou třicetdevět. Ani jedna z babiček mi nepomohla, navíc jsem jim přišel vhod do rány, když jsem si posadil velký buben na pohřby vedle sebe na sedadlo. Dozvěděl jsem se, že jsem hajzl nevychovaná a že to za jejich mladých let nebylo. Jestli myslely ten buben, tak lhaly, protože vypadaly tak staře, že ho pamatovat mohly.
- 13 -
Starý, dobrý Bráník
Škola mi v tom roce připadala obzvlášť nepřijatelná, a to především z důvodu obsahu učiva. Získal jsem dojem, že gymnázium je nalongovaná devátá třída, kterou jsme my, co šli na školu z osmičky, nezažili. Jako kdyby se osnovy širokým obloukem točily kolem středobodu vědění, který si už nikdo nepamatoval. Dá se říci, že při životě mě držely pražské kluby, kde zrovna v té době hrálo spousta výborných kapel. Bylo to období Jasné Páky, Pražského výběru, Abraxasu a hlavně Letadla. Těsně před prázdninami 1982 jsem se vydal na společný koncert Jany Kratochvílové a Letadla do Futura na Smíchov. Lístek jsem sice měl, ale kvůli větší možnosti pohybu, přestrojil jsem se za fotografa. Otec, který trávil víkend s celou rodinou v Jevanech , neměl ani tušení, že jeho super foťák Asahi-Pentax je vyrván z bezpečného lůna horních polic tzv.“sekretáře“ (hnusná polyfunkční almara zřejmě z úsvitu debilních šedesátých roků) a nezodpovědným nezletilcem vržen mezi sběř alkoholiků a feťáků (v roce 1982 to už byli všichni moji známí s výjimkou několika spolužáků). Onen Asahi Pentax sám o sobě byl zcela absurdní investicí. Jednalo se o velmi kvalitní fotoaparát, snad dokonce učený k profesionálním rukám. Znamenalo to, že jeho obsluha byla klasická a tedy složitá. Nejprve bylo nutno nastavit vzdálenost, což bylo avizováno sosením dříve rozoseného obrazu. Potom následovala clona podle ručičky v rohu aparátu, která kmitala mezi plus a minus. Při práci s bleskem se clona nastavovala podle vzdálenosti a citlivosti filmu a jelikož to bylo trochu moc závislých veličin, byl blesk opatřen malou, ale velmi hustou tabulkou vyvedenou v několika - 14 -
barvách, která měla být pomůckou. Oba rodiče, léta zvyklí na aparát Ljubiťel, kde se nastavovala clona v rozmezí mráček – polomráček - sluníčko a metry 0,6-1-3-5nekonečno byli zaskočeni, když otec po příjezdu z Kanady vybalil nestvůrně složitého Pentaxe. Matka dle svých obyčejů otci vynadala (poté, co zjistila, že se s foťákem nikdy nenaučí pracovat) a řekla, že ona bude radši fotit dál Ljubiťelem a otec že se klidně může se svým Pentaxem nechat vyfotit. Pak řekla, že Olina (jedna z modelově šťastnějších přítelkyň, kterým muži sloužili a děti nosily samé jedničky a diplomy) má, panečku, život, protože jí Pepa přivezl maličký, jednoduchý foťáček a mnohem levnější. Otec zaváhal s foťákem v ruce a já ho podezíral, že zvažuje možnosti - hodit Pentax jenom na zem anebo po matce - nevděčnici. Velmi mě zklamal, protože jej prostě uklidil do „sekretáře“. Foťák byl vyjímán na Vánoce, sestřina jubilea (mě už nefotili) a obsluhován mnou, za což mi byli všichni vděčni. Jediná otcova kolekce, která měla zachytit sestřiny narozeniny se změnila v kontakty z filmů Alfreda Hitchcoka - na fotografiích se objevovali buď bezhlavci anebo ohnivé zrůdy s jadernou hlavicí na krku, když fotil s bleskem proti sklu. Sám dort byl vyfocen po zhasnutí svíček v divokém úhlu náletu pilota Bigglese a sestra vyšla jako černé, podvyživené dítě z Mogadiša. Takže foťák ležel ladem a já se rozhodl spojit příjemné s užitečným - dostat se do zákulisí koncertu a ještě mít fotky. Jestli si pamatujete Futurum pak víte, že tam byly řady kinosedadel a tudíž divoká atmosféra byla předem vyloučena. Jelikož jsem stydlivý, nechtěl jsem být okukován posluchači a tak jsem fotil z jedenácté řady vpravo ze svého sedadla. Později se ukázalo, že jsem měl zřejmě zveličené představy o magickém foťáku - na obrázcích byl vidět houfec lidí s něčím v rukách a připomínalo to fotografie z rudého práva, doprovázející reportáže mladých štětek z řad Husákjugend, které se zúčastnili festivalu mládeže v Havaně. Před pauzou jsem se osmělil, vešel do zákulisí a podařilo se mi nalézt netradiční fotoreportérský úhel, který by mi záviděl i Franta Ortmann. Vysoukal jsem se na jakési zbytky kulis pro loutkoherce, takže jsem se ocitl objektivem přímo nad pódiem. Udělal jsem několik fotek a byla pauza. Bubeník Letadla Jiří Šimeček, který si mě všiml, jak visím přímo nad ním a vzhledem k disproporcím našich postav se zpočátku netvářil příliš nadšeně, mě požádal o nějaké fotky a tak jsme se dali do řeči. Vyjevil jsem mu, že sháním nějakou kapelu, protože už mě nebaví hrát pořád sám. Jiří věděl zrovna o partě, která sháněla bubeníka a jelikož někteří z těchto lidí byli i na koncertě, zavedl mě za nimi. Dohodli jsme se, že hned druhý den mají zkoušku na Zbraslavi a že mám přijet. Jmenovali se Kuželky a byli tak či onak spjati s Letadlem. Repertoár souboru tvořily převážně písně britské kapely Wire, které se pilovaly mnohdy od desíti ráno do sedmi večer. To je zkouška nyní nepředstavitelná, aspoň pro mě. Nahrál jsem si tenkrát spoustu muziky, o níž jsem do té doby neměl tušení. Byl to především punk, ale mnohdy tak podivný - v dobrém slova smyslu - že se jistě vymykal stylovým mantinelům. Jako šestnáctiletého mě velmi ovlivnily životní názory a styl Kuželek, které byly čtyřiadvacetileté, končící vysoké školy. S nimi jsem poznal, jak se pije pivo líným, tlachacím způsobem, bez neustálého strachu, že pinglovi rupne v kouli a další pivo nepřinese několik let, minimálně než nám bude osmnáct. Taky mi trochu zamíchali v hlavě , co se týče mých představ o lásce. Bylo šokující, jak smýšleli „o vztazích mezi chlapci a dívkami“, abych použil mnohem pozdějšího obratu v krýsl-článku.
- 15 -
Když se ohlédnu zpátky, musím přiznat, že mě chlapci o nic neochudili a díky jejich přičinění jsem prozřel teoreticky a nikoliv jako řada romantiků žiletkou a zemním plynem. Bohužel, přišel čas odvodů a kapela se rozpadla. Já se opět uchýlil do maringotky a pilně cvičil etudy na malý buben. Bylo září, já už byl modelově rocker – punk kuželka, což znamenalo, že jsem byl v otcově staré motorkové koženici, na níž jsem měl divoké placky a decentní řetěz. V těch letech jsem se spokojil s džínama a nějakým indiferentním bavlněným tričkem. Stále jsem byl celoškolní ideolog a jako takový jsem vyjel spolu s Jírovcem na třídenní školení na Slapy. Měli jsme představu o tom, jak budem šokovat všechny zbývající svazáčky, kteří jistě nebudou ani tušit nic o našich temných zájmech o punk. Rozhodili nás už v autobuse, kde se sešly podivné zjevy, poměrně časté v letech konspirace, typově sportovec-kořala. Vyňali podpůrné lahváče, které jakoby tajili před vedoucím školitelem a za doprovodu kytary spustili do skoku „z róózmláácéénýýho kóósteláá“, což bylo předznamenáním repertoáru převážně složeného z písní Kryla, Hutky a Kubišové. Zřejmě místo šoupání zabavených kazet do stoupy si pracovníci nedostatkový artikl namnožili a jeho pomocí se rehabilitovali před nesvazáky, kteří jinak na jejich komunističtění koukali skrz prsty. Ale v moment obdržení Kryla přehodnotili svůj vztah a začali na svazáka pohlížet téměř jako na mučedníka, který hraje na obě strany, aby národu pomohl - když to nejde jinak, tak přímo od NICH. Večer společenský probíhal v duchu her, nad nimiž jsme s Jírovcem ohrnovali nos a dělali, jako že nic, až jsme objevili v principu jedné soutěže pornografický podtón. Po několika dalších půlhodinách nahoty a skryté chlípnosti nás rozpustili do chatek. Myslím, že zkušení svazáci nepromarnili svou šanci, ale my byli holt mladí - a tak jsme seděli na zápraží chatky se svazačkami z gymplu Ohradní, půjčovali jim své punk - modely na zahřátí a pod záminkou zimy je velmi lehce osahávali a objímali, spíš pro pocit triumfu nad kolegou, který ten onen hmat ještě nezvládl. Spát jsme šli nad ránem, každý do své chatky sám a sám, jen jsme využili loučení k prvnímu „francouzáku“, jakési bráně do pekel. Druhý den byl velice náročný, protože Jírovec se dozvěděl, že jeho dívka musí v podvečer odjet do Prahy a jelikož nebyl žádný tupec, došlo mu, že vybíral, až přebral. Zaměřil se na dívku, ve kterou jsem vkládal naděje já a neomaleně mi jí začal přebírat. Bylo nutno kontrolovat zasedací pořádek u snídaně, nechat se honit kolem ping pongu, vyhrát několikrát páku, být špatný ve volejbalu a vtipnější než Horníček. Večer jsme se odebrali do hospody a Jírovec konečně vzdal marný boj, když viděl, že mám víc peněz a tudíž se mnou nemůže soupeřit ve zvaní na rum. Byl jsem štěstím bez sebe, ale ukázalo se, že právě princip mé výhry se mi vymstí. Po šestém panáku dívka ztuhla, obrátila oči v sloup a pomalu se skácela i se židlí naznak - scénka Infarkt kulaka z filmů o kolektivizaci vesnice. Vzhledem k tomu, že bylo asi půl deváté letního času, výčepní se vyděsila a vykázala nás z provozovny. Chopil jsem se svého údělu a statečně, obluzen vlastní dobrotou odnášel dívku středem. Když jsme procházeli kolem záchodků, podlomily se nohy i mě a oba jsem nás mrštil proti dveřím od dam. Celý hostinec propukl ve smích a ten trval, dokud se nám nepodařilo se po několika minutách vztyčit a odploužit do vlahého rekreačního podvečera.
- 16 -
Jak se zpívá v písni o Hardym „ve tmě si ale spletl vlak“, tak já si popletl cestu a klesl jsem vyčerpáním i s dámou svého srdce „ k žlutejm diviznám“ na smetiště za hospodou, z níž jsem byl hodinu předtím vyhnán. Tak jsem sbíral síly v kopřivišti, osvícen bledou září holé žárovky nad zadním vchodem do putyky a opile rozněžněn osahával dívku. Hladil jsem jí čelo, dodav si odvahy i ušní lalůček a ona se probrala. Naše rty splynuly ve vášnivém polibku, prosyceném esencí rumů, piv a svazácké večeře. Polibek to byl nesmírně dlouhý, neboť v naší nešikovnosti jsme si nebyli schopni ani navzájem, ani každý sám rozepnout vypasované džíny, konkrétně ty prokleté kovové knoflíky. Když už se zdálo být vše na dobré cestě a patroni paniců házeli ručník do ringu, v dívce zvítězil démon alkohol a z polibku se stal gejzír a z mé punkové bundice páchnoucí lajntuch. Dívka zamumlala „promiň“, já s křečovitou galantností „nevadí“, ale atmosféra sexu a lásky byla nenávratně pryč. Postupně - i trochu potupně-jsme se posbírali a odtáhli hledat chatičky. Cestou jsem propadl stihomamu a kdykoliv jsem zahlédl světla auta, vtáhl jsem dívku do křoví v domnění, že se jedná o policii. Chvílemi jsem spatřil světla na poslední chvíli a pak jsem do chroští skákal šipku a dívku přitom nemilosrdně svíral za ruku. K chatičkám jsme dorazili hodně po půlnoci, všichni už byli doma a my vypadali jak muchachos z knih Bruno Travena. Lehli jsme si oba na mou palandu a spali až do rána. Ráno jsme se mazlili, ale spíš z pocitu sounáležitosti večerním dobrodružstvím, než se sexuálním podtextem. Jírovec zřejmě vytušil, kolik uhodilo minulé noci a tak chodil po chatičce, dával najevo svou svěžest a naznačoval myriády jemu padlých dívek. Tento první milostný zážitek byl svou atmosférou symbolickým předznamenáním mých dalších sexuálních dobrodružství. Měl jsem prostě v erbu alkohol.
Rockfest 88
- 17 -
V dětské naivitě jsem přikládal svému dobrodružství na svazovém školení nemístnou váhu. Pochopitelně jsem se hned v pondělí ve škole pochlubil všem známým, co že se mi přihodilo, přičemž jsem taktně zamlčel celkový průběh akce. Jen v náznacích jsem se točil kolem hlavního a chlípně se tvářil. Několik týdnů jsem intenzívně prožíval svou lásku. Jednou jsem se dívce odvážil zatelefonovat, z budky, aby matka nešmírovala a nečinila žertovné poznámky. Ačkoliv jsem už znal dívčino číslo zpaměti, okamžitě jsem se jí omlouval, že dlouho nevolám proto, že jsem nemohl najít její telefon. Nenuceně jsem jí pozval na koncert Garáže na Chmelnici, kam jsem měl lístky koupené už několik dní. Když se byla uvolila jít se mnou, vyjádřil jsem naději, že snad budou mít ještě lístky a že tam zítra zajedu podívat. Toto chování mi vydrželo bohužel dost dlouho a způsobil jsem si tak řadu nepříjemností. Chtěl jsem být prostě nad věcí, jako že nic, že mě se to netýká. Když jsem se později autoanalyzoval, dospěl jsem k závěru, že v důsledku své lenosti a nesmělosti jsem inklinoval k možnosti být sbalen, kterážto byla vpodstatě vyloučena mou vizáží odulého pážete. Již jsem se zmiňoval o obludné frizúře, jíž mi dopřávala má matka - princip spočíval v tom, že vlasy byly všude stejně dlouhé (tedy spíš anikrátkéanidlouhé). Při odchodu do školy mě vždy „přičísla“ rychlými pohyby obou rukou všude po mě hlavě a tím dostala bakule super tvar „slušnosti“. Co se týče odulosti, v šestnácti letech jsem vážil sice mnohem méně než teď, ale také jsem měřil jen asi stoosmdesát centimetrů. To bylo umocněno mou žensko - chlapeckou postavou, v níž dominovala prdel valacha a ramínka septimánky. To vše v oděvech z Jitexu a Makyty způsobovalo, že jsem mohl sázet v obluzování dívek pouze na výřečnost a inteligenci, případně volí dobrotu. Což jsem odmítal. Takže výsledek byl předem zaručen a já onu dívku ze školení SSM dodnes obdivuji, že vydržela s takovým trotlem několik večerů pohromadě. Ale nepředbíhejme. Koncert Garáže byl skvělý, ale já ho moc neprožíval, protože mne trápily úvahy nad tím, jestli se chovám jako správný „chodič“. Jelikož jsem neměl žádné zkušenosti, nevěděl jsem, kdy mám dívku obejmout kolem ramen, zda jí koupit pivo, kolikrát nabídku opakovat, kdy a zda ji vzít na klín a ták. Okukoval jsem ostatní návštěvníky Chmelnice, jak to dělají oni se svými dívkami. Některé manýry mi však připadly příliš odvážné a dbav počestnosti své dívky, toužil jsem, aby podobný obraz zkaženosti nespatřila. Největším traumatem pro mě byla cesta z Chmelnice na tramvajovou zastávku, což je asi třista metrů. Zvolil jsem úchop kolem pasu, hodně frekventovaný onoho večera . Dodnes nevím, je-li to trik španělské inkvizice či zda jsem něco zkazil svou neohrabaností, ale když jsme stanuli na stanici tramvaje, měl jsem pocit ochrnutí v levém rameni a v oblasti bederní páteře. Vedlejší podružností byla překrvená a brnící pravá ruka. Samozřejmě jsem předstíral ,jako že to byla paráda a dívka také nedala najevo fyzické vyčerpání, jehož musila být obětí. Od té doby jsem podobnou pitomost nikdy neudělal a doufám, že dosmrti neudělám. Po příjemné chvíli s cigaretou, vyplněné mým vytahováním se stran bubenictví a známostí v hudebních kruzích přijela tramvaj, druhý stupeň tortury. Nasadil jsem další z odšmírovaných znaků intimní blízkosti- „sedni si mi na klín“. Z Chmelnice na Mírák jela šestnáctka asi dvacet pět minut a dívka, ač útlá, se značně pronesla i na mé olbřmí prdeli. Opět jsem držek jazyk za zuby a prodlužoval tu chvíli, o níž jsem byl přesvědčen, že je zvláštním požitkem chodičství. Neuvědomil jsem si nikdy (do té doby), že pravý smysl této atrakce spočívá v šokování známých, kteří nastoupí a vidí tě s h o l k o u n a k l í n ě! Pochopitelně to řeknou dál a časem jsi bezpečně zařazen do kategorie „chodič“. Já to štěstí neměl, nikoho jsme nepotkali - později, když jsem
- 18 -
nad tím uvažoval, nabyl jsem přesvědčení, že někteří obzvlášť zvrhlí chodiči tráví své volné chvíle projížděním frekventovaných tras pražské dopravy, zaklíněni v sousoší „mladí lidé a láska“ a loví známé. Večer na sídlišti se potkají se přáteleným párem chodičů a vyprávějí si, kolik jich dostali onoho odpoledne. Na Míráku jsem dívku pozval na pivo do ÚKDŽ. Sám bych byl už raději doma, ale nějak jsem měl za to , že se to sluší. V nádražní ratejně věrné poslání majitelů celého zařízení jsme strašně dlouho čekali na pivo za trapného mlčení. Svou zásobu asi dvou bonmotů jsem vyčerpal a tak jsem bavil částečně přehrávanou nasraností na personál. Ke stolu si přisedli notně opilí mladíci se slečnou protřelého charakteru. Byl jsem z nich nervózní, ale po čase mne jeden z nich zatáhl do debaty o hudbě a ukázal mi jakési elpíčko, myslím pomp – rocku Saga. Přednesl jsem fundovanou přednášku a když jsem koutkem oka sledoval, co na to dívka, viděl jsem , že nic, protože se líbala s mladíkem číslo dvě. Ale dělala to tak decentně, že to nezavdávalo příčinu k uraženému odchodu, spíš to vypadalo jako polibek seznamovací. Analyzoval jsem to asi příliš dlouho, protože i „můj“ mladík se pustil do hovoru s dívkou, jež se mnou trávila večer a mně nezbylo, než zkusit nějakou obranu. Zvolil jsem rafinovanou a podotkl, že je pozdě. Dívka to kupodivu akceptovala a odebrala se se mnou na autobus, přičemž neopomenula oba chlípné hochy olíbat, snad na rozloučenou. V autobuse už jsme seděli vedle sebe, poučeni zážitkem z tramvaje číslo šestnáct. Před domem dívky jsem znejistěl, protože jsem si nebyl jist, co dál. Co jí říct? Kdy příště? Líbat,nelíbat? Vyřešil jsem to tak, že jsem blábolil páté přes deváté, věci nevkusně hloupé tak dlouho, dokud dívka neřekla, že už opravdu musí. Tedy jsem se osmělil a přistoupiv k ní, počali jsme se líbat. Samozřejmě, že divoce, to znamená jazyky do hlavy. Ani jeden jsme nevěděli (já alespoň rozhodně), kdy přestat, tak jsem po pár minutách upustil krabičku zápalek, rodinné balení, jíž jsem celý večer držel v ruce, protože se nevešla do punko-otcovské bundy. Po tomto signálu jsme se odtrhli a s ujištěním brzkých telefonátů rozešli do domovů. Celý vztah s dívkou skončil, když jsem jí pozval na prohlídku mé maringotky s bicími. Naplánoval jsem to na neděli večer, protože v tu dobu nesetrvávali u svých meteoritických úlomků ani nejzarytější kariéristi v oblasti vědy. Vrátný seděl v přední části pozemku a tak jsem dívku zavedl k plotu na opačné straně a poté, co jsem sám prošel vrátnicí, následoval dobrodružný průnik cizího elementu do ostrahou zajištěného objektu. Pod rouškou tmy jsem propašoval dívku do křaku, lemujícího plot pozemku. Rychlými přískoky, přerušovanými ostražitým větřením a nasloucháním jsme se dostali do maringotky. Sama skutečnost, že dva mladí lidé jsou spolu v odlehlém místě, kam se nesmí, byla jistě vzrušující. Maringotka byla vybavena nábytkem pro obětavé vědce, takže jsem dívku usadil na široké kanape, které přímo svádělo k chlípnostem. Jenže mládí je nevyzpytatelně stupidní. Z rozpaků jsem navrhl dívce, že jí zahraju, co umím na bicí. Mezitím, co jsem řezal do bubnů, přemítal jsem, jak mám pokračovat ve svém chování. Na nic pořádného jsem nepřišel a tak jsem radši hrál. Hodinu a čtvrt improvizací vystřídaly Tuzarovy etudy pro malý buben, což je strašně nudné poťukávání virblu. Po dvou hodinách milostné schůzky byla dívka promrzlá na kost - byl listopad - a já zpocený jak myš. Mezitím, co jsem opojeně pokuřoval startku, spokojen sám se sebou, dívka mne poprosila, zda bychom už nemohli jít. Podivil jsem se, ale ve své zamilovanosti souhlasil. Byl jsem si jist, že více štěstí by zřejmě neunesla a proto se chce rychle vrátit mezi šedivé, obyčejné lidi, kteří v ní nevzbuzují pocit vlastní nedokonalosti. Takový jsem byl dobrák tolerantní i ve své skvělosti!
- 19 -
Na stanici metra primátora Vacka jsme se rozloučili a mám takový pocit, že už tenkrát byla dívka rozhodnuta již nikdy se mnou nikam nejít a najít si raději nějakého obyčejného hocha , který sice neumí na bicí, ale je normální. Já zase pochopil o něco později, že je mi souzeno být sám ve své velikosti a hledat si partnerku rovnocenně výjimečnou, která bude se mnou jedno tělo - jedna duše. Prozatím jsem byl rozhodnut přehlížet ty normální holky a všechno jen zpovzdálí pozorovat. Nikdo si nedovede představit, co mi dalo za práci udržovat neustále image lehce znuděného světáka. Zima 1982 - to byly hlavně plesy, na které jsme chodili s Jírovcem nikoliv za tancem, ale za alkoholem (oba) a za děvčaty (Jírovec). Mnohdy s námi vyrazili i chlapci z Hodkoviček, konkrétně MagDoležal a Hadr a to pak bylo velmi nebezpečné. Poznali jsme první okna, první cesty „tisíc mil“ v nočních tramvajích Stírka-BráníkStírka...atd. a Jírovec zřejmě první lásky ve smyslu fyzickém, tedy v průchodech a chodbách domů, v nichž o pár metrů výše starostliví rodiče čekali příchod své dcerky, svého motýlka nevinného, na něhož čeká tisíce nástrah a pokušení, jímž není schopen čelit, neboť je ještě tak dětský. Zatím motýlek nevinný velice zručně předváděl výřečnému Jírovcovi, jak to vlastně chodí mezi chlapci a dívkami a smysl chvatů z brožury „Co Mellan s Šípovou netušili“. Bylo to období hezké, leč neplodné (ve smyslu přeneseném, hudebním - jak to bylo s Jírovcem, ví jen on sám) a tak jsme zjara počali vymýšlet, co se sebou uděláme. Náhoda tomu chtěla, že jsem se dal do řeči s prvákem Honzou Srncem, který uměl hrát na klávesy a chtěl dělat skupinu. Dokonce měl zkušebnu u nich ve vile, což nebylo zanedbatelné. Přizvali jsme Jírovce, že bude kytaristou a začali zkoušet. Problém byl v tom, že Jírovec moc neuměl a Srnec neměl klávesy. Sice je měl slíbené v dohlednu, ale zatím hrál na basu a společně jsme vymýšleli, kde sehnat kytaristu. Čert tomu chtěl, že jsme podali inzerát a jednoho odpoledne vešel do sklepa rezavohnědě obarvený chlap s kytarou a huba se mu nezastavila. Poctil nás historkou, jak přišel k těm vlasům , když byl odhalen na učňáku jakýchsi děvčat, s nimiž obcoval a jeho popis byl dán vrátným. Ve své ďábelskosti zašel k holiči, nechal si ostříhat několikaleté světlé vlasy, koupil černé brýle a takto zmaskován mohl nerušeně docházet za svým koníčkem. Pak zahrál zběsile se zkříženýma nohama a jazykem u ucha a představil se rychle: „Já sem Franta Sahula“. Tímto momentem byl odstartován řetězec událostí, jež se valily jako lavina z Nízkých Tater a nepřetržitě navazovaly asi dva roky. První z větších Sahulových akcí byl výlet do Prčic v rámci známého pochodu, jenž měl neuvěřitelnou podporu tehdejšího režimu, dodnes nevím proč. Vybavili jsme se jaksepatří, protože Sahula chtěl navázat na tradici armády generála Šišky, která operovala v období jeho hraní s P.F.Boxem. Byla to armáda, jejíž hlavní zbraní bylo dělo, vyrobené z lešenářské trubky z důvodu mobilnosti přivařené na podvozek z kočárku. Dělo Sahulovi zůstalo i po rozpadu skupiny a on sám byl generálem Ferencem Šiškou, což zdůrazňoval na manévrech starou hasičskou uniformou, kostěnými brýlemi a osobní zbraní flusbrokem. Já jsem byl jmenován zdravotníkem z kategorie Mengele, opatřen otcovým vědeckým pláštěm. Vystoupili jsme v jakémsi Týnci, což byla etapa asi padesát kilometrů (nebo dvacet pět?). V krámu jsme se vybavili střelivem do děla, což byl cukr a travex a přikoupili jsme si podpůrnou plechovku vojenského leštidla na obuv. Nevěděl jsem nač, ale Sahula jako generál pravil, že věc s takovým názvem se bude určitě hodit.
- 20 -
Tak jsme tedy vyrazili a naší armádní dvojici doplňoval hoch Srnec se svou dívkou a jejím bývalým chlapcem. Měli neujasněné vztahy a tak se věnovali onomu odpornému kohoutění, které je součástí mnoha podivných vztahů. Cesta ubíhala nevzrušivě, snad s výjimkou setkání se zaparkovanou vojenskou tatrou v polích, na jejíž korbě se opalovali vojáci. Snad tam byla v rámci pomoci armády obyvatelstvu, aby sbírala padlé, snad tam zbloudila. Sahula pojal výtečný nápad. Naládovali jsme v tichosti dělo, namířili na korbu, ucpali drnem a vypálili. Po strašné ráně se začali z korby sypat vojáci, uhýbajíc napalmovým částečkám smíšeným s hlínou a Sahula si stoupl vedle mne, nasadili jsme pozor a vzkřikli „armáda generála Ference šišky na manévrech zdraví čéeselá!“. Než se vojáci vzpamatovali, zmizeli jsme v lesíku za hrčivých zvuků děla - kočárku a bojové písně „máme doma medvěda, zbarvenej je do šeda, pije rum, pije rum, pije rum, chlastá mcarára“. Dorazili jsme k první civilizaci, městečku Neveklov a pod záminkou oběda vlezli do hospody. Snědli jsme guláš a propuklo mocné lití piv, podporované přízní místních občanů, kteří měli radost z naší excentričnosti v záplavě tepláků a batohů. Po vypití asi deseti desítek jsme se vyvalili na zelenou plochu náměstí, kde vyhrával tlampač to nejpokleslejší z popmusic osmdesátých let. Erotik Kludský křičel, že má príma rodiče, Džanda hledal osmý den, slunce svítilo, pivo teklo proudem a Sahulu taková pohoda přivedla k ďábelskému činu. Pozoroval Srnce, miliskujícího se na trávníku s dívkou, nabil dělo - pro zpestření použil jako ucpávky dávku vojenského leštidla na obuv - a nečekaně vypálil. Srnec se vymrštila a utíkal jako o život, dívka pootevřela ústa, protože děj byl na její chápání příliš překotný a já se Sahulou jsme poskakovali jako Horáček s Pažoutem a lili do sebe benešovskou desítku. Celé náměstí bylo poseto hrudkami černého šmíru, což byl materiál, jímž si vojáci čistí boty. Evokovalo to v nás výraz černoch v trávě, který náleží nějakému alkoholickému mixu, jehož základem je peppermintový likér zelená. Srnec se vrátil a vyčetl nám, že jsme hovada, protože má spálenou kůži na zádech, bundu, co mu přivezl táta z Anglie a hlavně kytara Schneider že má strupaté ozvučné dřevo následkem fyzikální reakce chladnutí napalmových částeček na nitrolaku. Slíbili jsme mu odškodné a pokračovali v pití. Já se vydal na procházku a objevil jsem mladé kluky, tak deset dvanáct let, kteří se mě ptali, jak je to s tím dělem, jak funguje a tak. Zavedl jsem je k Sahulovi a ten je v návalu šlechetnosti obdaroval celým svým arzenálem a přidal podrobný návod na výrobu výbušniny z cukru a travexu. Po všech armádně alkoholických výkonech jme byli tak unaveni, že jsme pochod vzdali a odjeli potupně vlakem do Prahy. Večer pokračoval na Bráníku v hospodě, kterou jsme do té doby neznali. Byla strašná a skvělá. Zakouřeno bylo k nedýchání, řev, dědci hráli karty, mladší gotes a k jídlu měli tlačenkový salát, což je esence úžasných chutí z hranic lidského spektra. Pivo za korunu sedmdesát bylo bránické a výčepní se jmenoval Radan. Snad zbývá dodat název hospody, klenotu mezi podobnými -„Na staré kovárně“.
- 21 -
Ráno po večírku s bombardónem Konec třeťáku probíhal, aspoň co se týkalo školy, poměrně klidně. Předměty nadále přešlapovaly ve své nenáročnosti, zřejmě s ohledem na průměrnou demenci dospívajících studentů, kteří museli především chodit na diskotéky, tréninky kolektivních sportů a do parku s protějšky většinou opačného pohlaví. Rýsovalo se vysvědčení, které zosobňovalo moje představy ideálu - průměr dvě. Spálená tlumivka zkoušela jako o život především Sahulovy písně a to již za asistence Srncova elektropiána. Jírovec docela hrál na basu, já už jsem měl pocit, že zahraju na bicí všechno a tak jsme brzy měli pohromadě celkem asi deset až dvanáct písní. Nebylo je zatím kde předvést, a tak chodili k Srncům do sklepa naši kamarádi v menších skupinkách a my jim dělali improvizované koncerty. Když o tom přemýšlím z pohledu dneška, dospívám k teorii, že takové koncerty byly jediným motorem zkoušení a jedinou příležitostí, jak získat ostruhy živého hraní se souborem. Zkoušky byly i pětkrát do týdne a trvalý mnohdy čtyři až pět hodin. Po zkoušce se chodilo na pivo, většinou bez Srnce, který byl ve svých patnácti letech očarován existencí primárních pohlavních znaků a trávil svůj volný čas hučením do některé ze svých diskotékových idiotek. Měl zvláštní talent vybrat okamžitě to nejhorší, v čemž mu bohužel, zdatně sekundoval Jírovec. Ten ale chodil s náma na pivo a alespoň se snažil zkombinovat oba své koníčky, takže lovil v hospodách, na plesech a řídkých bigbítech, co tenkrát po Praze byly. Často jsme chodili pít do Bráníka, kde kromě Kovárny existovala ještě „Zdráhalka“ a „Vrtule“ a „Jezerka“. Občas jsme jezdili i do Podolské, kde byla zahrada a kam chodili podolští pankáči, kteří oproti nám byli zahaleni nimbem útisku punkového hnutí. Mám pocit, že na jejich „statečnost“ letěly hlavně holky, když tam tak seděli chlapci v kožených bundách a smutně srkali své druhé pivo a posté vyprávěli historku o lidské zášti a podlosti. To bylo tak: Počátkem osmdesátých let měl český punker obrovské problémy s ošacením (pominu-li represe unifikované veřejnosti) . Punkerský módní styl preferovaný Bravem byl nedostižný jako skafandr Neila Armstronga – černýkožený „křivák“ , tygří kalhotym, vysoké kožené boty a hlavně myriáda stříbrných doplňků a barvy na vlasy, to byly zkrátka věci v Československu nesehnatelné. Pár šťastlivců mělo několik pankáčských pyramid a placek z Maďarska, ale gró tvořily šatníky rodičů a speciální, ryze české modely. To byl absurdně uzavřený cyklus, kdy se punk po své
- 22 -
komercionalizaci na Západě zjevil v českých zemích se zpožděním ve své ryzí, „smetištní“podobě, takový, jaký prapůvodně byl. Černé křiváky nahradily motocyklové bundy z hnědé kůže - paradoxně užívané též motohlídkami SNB nalezené ve vetešnictvích, na smetištích či v šatnících babiček a dědečků. Placky s názvy punkových skupin byly nahrazovány proletářskými odznaky a medailemi, v Lověně měli skvělé řetězy na psy, na vlasy se patlala cukrová voda nebo pivo, ale problémem zůstávaly kalhoty a boty. Při troše nadhledu a dobré vůle se daly obout černé kanady, ale „somrácký“ džíny - to bylo příliš. Naštěstí kohosi napadlo obarvovat bílé doktorské kalhoty barvami Duha do divokých odstínů převážně pastelových barev. Brzy po vynálezu této metody byly všechny známé obchody s pracovními oděvy zbaveny doktorských kalhot a někteří zoufalci (mezi nimi i já) se museli spokojit s dámským modelem, jenž měl zapínání na boku a pro pivaře byl učiněným neštěstím. Ale mnozí na tom byli ještě hůř. V době neexistence reflexe nabídky a poptávky došlo k tomu, že až do dalšího plánovacího období chodili doktoři v montérkách (a metaři v řeznických vestách - svítivě oranžová vesta byla taky dost dobrej doplněk), protože bílé kalhoty prostě nebyly. Zato další rok, když už je všichni pankáči měli, zareagovali plánovači a mám podezření, že várka z toho roku se prodává dodnes. Podolští pankáči se zpozdile začali o kalhoty zajímat až v době doktorů v montérkách. Nehodlali se smířit se svou porážkou a někteří si obarvili džíny, což bylo hnusné a ostatní, když to viděli, vydali se do blízké podolské porodnice, poprosit doktory, jestli by jim nějaké starší nepřenechali. Chlapci,zhýčkaní zřejmě sladkými filmy o mládeži za mořen věřili, že postarší vaginici si vzpomenou na mladá léta, pousmějí se a vrhnou jim do rukou štos kalhot. Nemohli tušit, co problémů vlastně způsobili svou příslušností ke skupině lidí , která doktory o nadbytek kalhot připravila a oni teď musí chodit na zahradě v teplákách. Zvlášť zapšklý exemplář, který potkali první na chodbách je odvedl do lékařského pokoje a řekl, aby chvíli počkali, že dojde pro kalhoty. Když se hoši dohodli, jak se rozdělí a právě vedli řeči o tom, jestli doktor - sympaťák trefí taky správnou velikost, rozletěli se dveře a do místnosti vletěli čtyři policajti, bez dlouhých řečí hochy lehce ztloukli a vyvlekli do aut, jimiž je přemístili na několikahodinový výslech. Starosti s velikostí byly zažehnány a hoši si uvědomili že v mašinérii pracujících a jejich ramene spravedlnosti jsou zoufale osamoceni. Z přesdržky od fízlů se brzy zotavili, kalhoty později a poučeni raději ukradli, ale zůstal v nich pocit prázdnoty, umocněný samotným principem hnutí punk a jeho naprosto neoptimistického, a tudíž pro socoš nepřijatelného hesla „No future. Zde se musím pochlubit svými modely „pankáčství“ . Základem všeho byly již zmíněné doktorské kalhoty - no ano, ženské - obarvené na pistáciovězeleno, později přibyly opět ženské na černo. Trička jsme si vyráběli pomocí sprejů na auta a amatérsky vyrobených šablon. Moje první tričko bylo Dead Kennedys. Nápis byl vyveden základovkou, kterou se ošetřují plechové díly na auto, aby nezrezivěly ve skladu a v krámě. Podkladem byl oranžový nátělník s výstřihem do V, který jsem našel ve své skříni a vzhledem k tomu véčku mám obavu, že to byl opět jeden z matkou zapuzených svršků. Na nohy jsem nejčastěji obouval kanady vojenské hnědé a vršek těla jsem skrýval pod známou hnědou koženicí, ze které vykukovaly právě trička typu Dead Kennedys. Problémy byly pouze s vlasy, protože jsem nutně potřeboval číro a to bylo zcela nepřijatelné pro mé rodiče s ohledem na léta předváděnou slušnost a gymnaziálnost potomka. Sice mi občas říkali, že jsem za trest,
- 23 -
ale jistě to nemysleli nijak zle a snažili se ze mne vychovat „slušného člověka“, jak říkali. A člověk s čírem nemůže být slušný, i kdyby stokrát se dobře učil, chodil do školy a pomáhal rodičům. Naopak mám pocit, že alespoň v matčině hierarchii hodnot stál výše popsaný klaďas s čírem mnohem níže než chlapci typu San Babilo s patkou a slušivými mikinami. Tak dlouho jsem vymýšlel, jak prosadit číro a tak dlouho jsem se potýkal s odporem rodičů, až se mi podařilo ustálit frizúru na úrovni tzv. „úřednického číra“, což je aniryba anirak, která se dá za pomoci spousty tužidla vyvést do širokého kartáče, jenž trčí nahoru a v místech, odkud byl ztopořen se zbylé vlasy maskují brilantinou. Bylo to hodně hnusný, ale lepší takhle, než matčiny klasické modely. Vzhledem k vizuální rozpolcenosti, s níž jsem se tehdy hodně potýkal, bylo potřeba vyřešit problém převlékárny, takové jako herecké šatny. Los padl na sklepní kóji, kam jsem přemístil svoje punkové doplňky a z domova farizejsky odcházel za gympláčka. Ve sklepě jsem ze sebe strhl džíny Morenda s obrovským kusem kovu v oblasti kříže, který zřejmě plnil funkci otužovatele, protože bránil pohodlnému, nebo spíš jakémukoliv snesitelnému sezení. Za krutými kaťaty putoval bílý svetřík se šňůrkou u krku a plátěná bunda s kapsami. Botky polobotky také nepatřily k mým favorizovaným. Během deseti minut jsem se změnil v punkera a odcházel obezřetně na stanici autobusu, protože můj otec vědec pracoval asi od devíti a tak jsme měli podobný čas odchodu. Bylo nemyslitelné, aby mne potkal v pankáčském. Je ovšem možné, že můj strach nebyl namístě vzhledem k otcově zasněnosti - pravděpodobně by mne vůbec neregistroval v jiném obleku, než ve kterém mne znal z domova. Naštěstí jezdil jiným autobusem než já a tak jsem občas vyřešil problém tak, že jsem šel jednu stanici pěšky a tam, kde už jezdila jen stoosmnáctka jsem si byl zcela jist, že ho nepotkám. Zato jsem často potkával Prasečáka, který jezdil taky stoosmnáctkou do svého gymplu a měl snazší život než já, protože ho rodiče nechali pankačit jak chtěl. Prasečák se taky pokoušel o číro, ale jelikož měl naprosto kudrnatá vlasy ,byl výsledek žalostnější, než můj. S Prasečákem jsme občas chodili „do města“, když skončila škola. Hlavně jsme prošli Václavák, jestli někoho nepotkáme a nevyzvíme, je-li někde punkový koncert a končili jsme v kavárně Slávie na Národní třídě, kde byl tak apatický personál, že nechával sedět kohokoliv bez nejmenší objednávky. Tam se scházeli někteří naši kámoši pankáči a bylo příjemné vědět, že nejsme sami dva z toho Sporáku se svým punkerstvím. Prasečák byl rovněž obtloustlý bombur, takže číro mu stejně jako mě zdůraznilo hruškovitost hlavy. To nám ale nebránilo v nošení číra a byli jsme otrlí i co se týče ostatního oblečení. Pankáč má být vyhublý, což zdůrazní jeho materiální bídu a pankáčské hadry lépe vyniknou - úzké kalhoty, vesty, z nichž se splihle klátí dlouhé a vychrtlé paže a úzká lebka, zakončená čírem. Této klasické představy pankáče jsme my dva byli nevědomky směšnou karikaturou - vyžraní hoši z gymnázia, jejichž jediným problémem je, že nemohou řádit, jak by chtěli, s nepodařenými kohouty na hlavě, v odporných černých brýlích a těla nacpaná v metařských vestách, popsaných štětkou, namočenou v barvě nápisy „No Future“, „Sex Pistols“ a „Devo“, tlusté nožky narvané v obarvených kalhotách a zakončené kanadou. Tak jsme táhli Národní třídou , tvářili se tvrdě a náhle jsme div nevrazili do mojí matky, která stála před Prezidiem akademie věd a povídala si s několika mágy československé vědy těch roků. Všechno by snad dopadlo dobře, kdybych se byl k matce nehlásil. Ale já ve své naivitě jsem popustil uzdu gejzíru synovské lásky - 24 -
(nebo škodolibosti) a zahalekal: „Ahoj mami, to je dobře, že jsem tě potkal, já mám hroznej hlad, v učňáku dneska nevařili, dala bys mi aspoň pětku? Jo,promiň,to je Prasečák“ Ukázal jsem na Prasečáka a vychutnával dopad mých lživých slov. Vědci zrozpačitěli a usmívali se v očekávání matčiny reakce. Trochu z nich vyzařovalo pobavení nad tím, jak matka metá dámu hogo fogo z velkého světa - věda a inteligence každým coulem a přitom má debilní dítě na učňáku a ještě k tomu pankáče a navíc tlustého. Kdo nezná uprděné vědecké kruhy, nedovede pochopit, co to všechno znamenalo a co se matce dělo. Všichni její známí z Akademie měli geniální děti, které se neustále účastnily matematických, fyzikálních a chemických olympiád, Puškinových památníků, hrály na hudební nástroje a sportovaly. Samozřejmě měly samé jedničky (ty,co byly dál, měly červený diplom a červený index a bůhvíco ještě) a matka jen těžko před nimi obstála s tím, že jsem sice na gymplu, ale až v Modřanech (děti z Akademie chodili na Ohradní nebo Na Budějárnu) a nemám samé jedničky, ale dokonce několik trojek. A teď bude vypadat jako lhářka, žádnej gympl ale učnák a pankáče... Zbledla, semkla rety a vrazila mi asi pět facek. Prasečák se snažil jí uklidnit, ale dostalo se i na něj, alespoň slovně. Dozvěděl se, že by se měl někdy podívat do zrcadla a dostal by rozum, že až se to dozvědí rodiče, že budou koukat a že se mnou nesmí kamarádit. Na mě zasyčela, že doma uvidím (nevěděl jsem co, ale bylo mi jasné, že si rodiče zpestří jinak nudné večery a zinscenují polní soud s pankáčem), nasadila výraz hogáč-fogáč, uchopila dva z vědců pod rameny a vykročila s nimi do budovy Akademie . Tušil jsem,že následky budou hrozné a rozhodl se předejít potupnému ostříhání falešného číra. Zašel jsem k holiči a nechal se vystříhat na centimetr. To je úžasný, protože rodiče jsou bezmocní. Cestou domů jsem si vzpomněl na televizní inscenaci o chlapci s dlouhými vlasy, kterému je rodiče ostříhali ve spánku. To se mě stát nemohlo a radost nad matčinou bezmocí alespon v tomhle maličkém bodíčku mi pomáhala se zocelit před domácím soudem. Dopadlo to, jak jsem očekával, dostal jsem spoustu trestů a matka ještě čtrnáct dní po incidentu reagovala afektovaně na krátkost mých vlasů (například při obědě naznačila zvracení a přestala jíst - když se všichni vyděsili, co se jí stalo, odvětila, že se na mě nemůže dívat).
- 25 -
Třeštění na Dřeváku
Nastalé prázdniny prokázaly účelnost krátkých vlasů. Byl jsem s babičkou sám v Jevanech, alespoň prvních čtrnáct dní. Každý den jsem markýroval práci, ale brzy ujel k rybníku anebo hrát mojí snad jedinou oblíbenou míčovou hru nohejbal. Neustále jsme pili pivo, ale jenom v malém množství - víc jsme si dopřávali teprve večer v hospodě Na statku anebo v Chaťáku, kde se i hrálo na harmoniku, na kytaru a na bicí (Tonda Pěnička z Garáže) hospodské písně, které jsou neuvěřitelně sprosté a teskné a skvěle se u nich pije. Po týdnu přijela nečekaně výprava z Prahy - Sahula s Jírovcem. Bohužel, zvolili si pro svůj příjezd nevhodný termín, a to víkend, kdy byli v Jevanech i rodiče. Oba hoši dorazili do Jevan v sobotu kolem osmé a byli poměrně opilí. Sahula totiž pro zpestření vystoupil omylem z autobusu o dvanáct kilometrů dřív, než měli a Jírovce, který na rozdíl od Sahuly cestu znal, donutil vystoupit rovněž. V každé hospodě, která lemovala cestu, si dali pivo, někde pro jistotu dvě. V Jevanech dosedli asi s třinácti v žaludku a aby nezůstali pozadu, hned se pustili do dvanáctky kozla, který ostatně v oněch dobách, kdy se pivo distribuovalo podle krajové příslušnosti, byl v okruhu Popovic všude. Pili jsem statečně až do zavíračky a tehdy poprvé za celý večer se projevila Jírovcova opilost a když šel na záchod, podlomily se mu nohy a on se zřítil ve výčepu k zemi. Raději jsme odešli, protože hostinský neměl pro podobné kousky pochopení a mezitím, co jsme se Sahulou platili, vyšel se Jírovec nadýchat čerstvého vzduchu. Venku nebyl k nalezení a nereagoval ani na volání. Až po řadě minut jsme objevili jeho tělo zavěšené za krk mezi plaňkami plotu. Zřejmě jak zvracel přes plot, ujely mu nohy a on, zachytiv se krkem mezi plaňkovím, neměl sílu přinutit podjeté nohy ke vzepření těla. Vyprostili jsme ho a Sahula se ujal nelehkého úkolu dopravit jej k nám na zahradu. Já pomáhat nemohl, protože jsme měl s sebou kolo a samotnému mi bylo těžko udržet se na něm a pomalu sledovat smutnou dvojici. Jírovce navíc neustále dostával z rovnováhy jeho batoh se spacákem. Cestou se mi podařilo jednou Jírovce
- 26 -
přejet podél, když ho Sahula upustil vprostřed silnice a šel čůrat. Jírovec byl natolik tuhý, že nereagoval. U nás před barákem jsme chtěli Jírovce posadit na podezdívku plotu a vyjednat s rodiči, že kluci budou spát na zahradě. Nějak se nám ale vysmekl a zůstaL viset (podruhé toho večera) na plotě za krosnu a to tak nepříjemně, že nemohl dosednout. Vypadal jako parašutista uvízlý na zvonici venkovského kostelíka ve filmu Nejdelší den. Jelikož v ten moment vyšli hlukem přilákaní rodiče, bylo nutno se věnovat jim. Sahula se ujal diplomacie a s napřaženou rukou se toporně vydal k matce a hulákal: „Dobrý večer, jsem pan František Sahula!“ Matka nějak zareagovala - vcelku kladně - na požadavek noclehu, když byla přerušena skřeky z plotu. Nejprve se vyděsila, ale pan František Sahula jí uklidnil, že je to Péťa Jírovec a je mu špatně. Snažil se matku obelhat a vnucoval jí historku o tom, že Petr snědl zkaženou klobásu a teď je mu špatně. Matka nenaletěla a urychleně nás poslala do zahrady. Cestou kolem otcova auta jsem se projevil i já a jak jsem se snažil úporně chodit rovně, urazil jsem zrcátko na pravé straně Žiguli. Hoši se uložili a usnuli (dá-li se tak mluvit o Jírovcovi, stiženém delíriem), já později doma ve své posteli. Ráno mi otec vyjevil, že se celou noc chodil na Jírovce dívat a svítil mu baterkou do očí, jelikož nebyl pevný v přesvědčení, zda hoch žije. Hoch žil a druhý den si namlouval, že přestane pít. Než se sešel týden s týdnem, pořádali jsme Kovárnu z důvodu jeho narozenin, kde pochopil, jak krátkozraké předsevzetí učinil a opil se jako muž.
Legendární vozidlo TS - Wagen
- 27 -
O prázdninách roku 1983 jsem kromě povinnosti účastnit se prací spojených s omítáním jevanského hybridního domu měl ještě ke splnění úkol svazácké letní aktivity. Činorodá gymnasiální třída zjednala pro všechny třídní svazáky (což bylo bez dvou studentů, co členy SSM nebyli, celá třída) brigádu v Krkonoších s ubytováním na Martinovce. Dívky byly ubytovány někde jinde v Krkonoších, ale to bylo dost vedlejší. Poprvé v životě se naskýtala šance být někde sám bez rodičů, učitelů, vychovatelů a podobných omezovačů. Jakýsi výbor spolužáků utvořil letní aktivitový štáb a dozor a jeli jsme. Vyjíždělo se autobusem z Florence asi v sedm hodin ráno vprostřed léta. Já jsem jel rovnou z Jevan a spoje vyšly tak blbě, že na Florenci jsem byl už před šestou. Naproti nádraží je dodnes bufet, kde mají od šesti a tak jsem se přesunul tam, abych se najedl. Po klobáse jsem si pořídil pivo, s čímž přes mých sedmnáct let nebyl žádný problém, protože jsem byl veliký chlapec a navíc paní za pípou byla ještě v lihu z minulé noci. Při třetím pivu vešlo pár mých spolužáků, kteří bufet vyhledali nezávisle na sobě se stejným úmyslem jako já. A tak jsme pili pivo a těšili se, jak budeme tři neděle sami chlastat na horách a ještě vyděláme peníze. V autobuse nastaly běžné problémy s čůráním, které jsme u Jíčína vyřešili s otrlostí, která se od těch dob stala rutinní záležitostí při cestování autobusem. Do prázdné láhve od vína, které kolovalo autobusem, jsme vstrčili kornout vytvořený z časopisu a pomocí takového provizorního trychtýře jsme se do něho vyčůrali. Holky v těch letech byly ještě umírněné a moc nepily, takže problémy s jejich močením do trychtýře odpadly, poněvadž by to zavánělo skandinávskou pornografií. Vystoupili jsme ve Špindlerově mlýně, kde se objevil první vítaný zádrhel - pán z Martinovky bude mít čas nás odvozit až za dvě hodiny a to gázíkem , který pojme naráz maximálně šest lidí s batožinou. Při našem počtu to znamenalo minimálně třikrát otočit a jelikož cesta nahoru a zpět trvala čtyřicet minut, okamžitě jsem se přihlásil do poslední skupiny. Zatímco mdlejší spolužáci přemýšleli, proč jsem tak šlechetný, kořalové se připojili k mému rozhodnutí a následovali mne do hotelu Hořec či jak se jmenoval, kde byla pivnice s desítkou. Po rychlém obědě a pěti pivech jsme se vydali čekat ven, aby nebylo nápadné, že hned první den jsme v hospodě. Na plácku u hospody měli kolotoče a střelnici, kde jsme řádili jak čerti, dokud nás bílej cikán nevyhodil, že mu kazíme kšefty. Je sice fakt, že matky se zdráhaly pustit děti na libovolnou atrakci, kde bychom s nimi v reálném čase mohli přijít do styku, ale sami jsme mu činili tržbu a tak se nám měl věnovat a být vděčný, že mu v takové prdeli dáme utržit. Když jsme se vzájemně ujistili o jeho kreténismu, museli jsme to zapít opět v Hořci. Tam nás také vyzvedl pán z Martinovky v momentě, kdy jsme si dávali malý rum jako důkaz drsnosti dnů, které nadcházejí. Cestou nahoru jsme přehrávali opilství a říkali hovadiny. Zbytek dne je víceméně zamlžen, ale s jistotou si pamatuji na seznámení s prací, která měla být naší náplní po dalších šestnáct dní. Vousatý lesák, zřejmý levoboček Krakonoše nás zavedl do svahu pod Martinovkou, ukázal rozmáchlý oblouk a pak nám sdělil, že tuto plochu osázíme malými smrčky. Malých smrčků bylo asi třista v jedné přepravce na melouny, z čehož vyplynulo, že je to strašně práce. Navíc lesní půda je prorostlá miliony tenkých, leč houževnatých kořínků, takže kopání děr pro sazenice bylo úmorné. Trochu mi stoupla nálada, když lesák po omáčce o tom, že jsme svazáci a skoro dospělí se smyslem pro povinnost oznámil, že není nikdo, koho by mohl přidělit jako dozor a že jsme placeni
- 28 -
od hodiny. Stěží jsem přemohl výraz blaženosti, který hrozil zjasnit mé rysy, když jsem si představil, jak přes svou velikost krásně zmizím v huňaté kleči a jak budu stromky rafinovaně opírat a aranžovat, abych nemusel kopat a aby zároveň byl můj úsek zhruba ve stejné linii jako úseky kolegů. Představy se splnily dle očekávání. Skupina spolužáků (větší) byla zasažena apelem Krakonošovým a polichocena svou dospělostí a udělenou odpovědností makala jak parta barevnejch, což nevadilo skupince flinků (menší) a ideově si dodávala lesku tím, že nám vyčítala náš hloupý! a dětský! přístup k práci, což nás sralo. Asi na dva dny jsme se jich zbavili, když jsme přijali nabídku správce chaty vykydat sklep od shnilejch brambor za odměnu šedesáti piv. Tento návrh se kupodivu líbil i stachanovcům, kteří se uvolili pracovat za nás v kleči (v kleče), budou-li mít možnost pít těch šedesát piv s námi. Práce ve sklepě byla strašná, protože v bramborách byly myriády mušek, které lítaly zběsile do očí, do nosu, do uší - všude a brambory strašně smrděly, nejspíš vzteky z těch much, co v nich už dva roky žily. Práce to byla tak na půl dne, ale my jsme si jí nalongovali ustavičným přehráváním etudy o zalknutí puchem a dušení. To vyžaduje odpočinek a tak jsme byli ve sklepě dva a půl dne. Toho večera, kdy jsme vyvezli poslední kolečko hniloby, mi pan správce předal lístek se šedesáti čárkami, které měli být odškrtávány podle konzumace. Někteří škudliči se radovali, že nám to vystačí na několik dní, za což se jim dostalo jen výsměchu. Finále onoho večera bylo o stotřiceti pivech a mému spolubydlícímu se stala strašná věc, jejíž následky nás měly pronásledovat až do konce pobytu na Martinovce. Robert byl zdatný kalič, proto jsme také bydleli spolu a když jsme se vraceli kolem třetí na pokoj, byl jako čert, podobně jako já. Okamžitě jsem oblečený usnul, takže zbytek znám z přiznání, které následovalo až po dvou dalších dnech. Robert si sundal mikinu, kalhoty a boty a lehl si do postele. V ten moment chytil Bajkonur a jak se mu ta hlava točila, začalo se mu chtít zvracet. Cítil, že by nedoběhl na záchod a protože nebyl prase , vztyčil se na posteli a šmátral po okně. Jelikož jsme však spali v podkroví, okno bylo malé, aby se nevylomilo vahou sněhu v zimních měsících. Robert se snažil vysoukat hlavu ven, ale nepodařilo se mu to a tak zvracel zhruba tam, kde měl pocit, že je okno. Jenže ono tam nebylo až tak úplně a část zvratků stekla podivnými cestičkami mezi obložení do nepřístupného prostoru za kamny. Robert, nepotřísněn, toto nevěděl a spokojen se svou čistotností ulehl a spal jak zabitý. Druhého dne začalo venku pršet, ochladilo se a pan správce, jelikož si nás oblíbil, nám zatopil, abychom si měli kde usušit věci. Když jsme se vrátili z paseky, bylo v pokoji příjemné teplo, ale smrad strašlivý. Pátrali jsme po jeho příčině a Robert se zřejmě rozpomněl na příhodu z minulého dne. Přísahal ale, že všechno šlo ven, což jsme mu nevěřili a také jsme mu to hned řekli robotickými hlasy lidí s ucpaným nosem. Již to, že jsme museli mít zacpané nosy byl důkaz, že se Robert mýlí. Vyvětrali jsme a čichovou zkouškou vytypovali místo za kamny na Robertově straně pokoje. Příčina byla známa, ale její odstranění nemožné, protože za litinový radiátor se prostě nedalo dostat. Takových příhod bylo ovšem víc, za zmínku snad stojí otrava kokakolou, kterou jsme ve třech podstoupili ve vinárně ve Špindlu na protest proti odmítnutí podání lihovin. Platili jsme v jednu po půlnoci devětapadesát kokakol, což nás prohnulo finančně i smíchy, protože jsme si celý večer objednávali kokakoly střídavě, takže paní servírka měla dlouhou trasu pro přemýšlení o tom, že by bývalo bylo lepší dát
- 29 -
nám hned na začátku tři myslivce s kolou, než vykonat minimálně stokrát stejnou trasu se dvěma či třemi kokakolami. Nám bylo všem třem strašně špatně asi dva dny a žaludek neudržel žádnou potravu, což nás ochránilo před večírkem, jehož závěrem byl pád spolužáka nadaného matematikou do přilehlého dolu a následná výprava sedmnáctiletých opilců záchranářů, ze které se vrátili čtyři a zbylých sedm po jednom couralo zkřehlých od svítání do deseti dopoledne. Po čtrnácti dnech jsem byl vyčerpaný, hadry špinavé a brigoška už mě vůbec nebavila. A tak jsem se jednoho dne sebral a rozhodl se dojet do Prahy, kde nikdo nebyl doma a užít si týden, vyšetřený načerno, po svém. Sotva jsem se vyspal a najedl ve spořilovském bytě, který byl opravdu prázdný, vydal jsem se do Bráníka, jestli a kdo je vůbec v Praze. Na kovárnu bylo brzo a tak jsem se namátkou zastavil u Sahuly. Ten seděl v kuchyni, stůl měl plný různých elektrosoučástek a tvrdil, že staví multiefekt. Nicméně byl asi rád , že jsem přišel a že může jít na pivo, protože efekt nějak stále nepracoval. Babička, se kterou bydlel ve společné domácnosti, hudrala strašně, protože Sahula po sobě nikdy nic neuklízel a odmítla vydat mu peníze (Sahula v té době ještě pracoval v soustružně, ale tam málo oceňovali zásluhy a potřeby mladého ďábla) na hospodu. Vydali jsme se tedy k Vrtuli, kde nám půjčili hodní lidé asi dvěstě korun. V půl jedenácte, to už na Kovárně, Sahula vymyslel, že pojedeme do Tater, do Roháčů, protože on to zná a je tam krásně. Další půlhodinu vedl monolog o svých horských zkušenostech a výkonech, potom jsme šli k nim, půjčil mi spacák, který se tam válel od poslední výpravy ještě se Srncem a vyrazili jsme. Vlak jel totiž o půlnoci z Hlavního nádraží a nechtěli jsme ztrácet čas jízdou na Spořilov pro moje věci. Po cestě jsme spočítali peníze a zjistili, že máme osmdesátčtyři korun. Z toho vyplynulo, že pojedeme načerno, protože lístek do Tater stál v té době sedmdesát pět korun na dospělou osobu. Naštěstí byl náš spoj narvaný a tak jsme se vmístili mezi ostatní turisty na chodbičky a jeli. Až do Žiliny se vůbec neobjevil průvodčí. Vlak se trochu vyprázdnil a my si našli kupé, kde seděl pouze mladík v džínách. Nechtěli jsme riskovat srážku s průvodčím a tak jsme se vměstnali pod lavice v kupé, každý pod jednu. Usnuli jsme a mě vzbudilo zaječení. Otevřel jsem oči a koukal na černě oděnou slovenskou selku, která seděla na protější lavici a vřískala. Pravděpodobně když se sehnula, aby upravila husu v košíku, který měla na zemi, všimla si, že pod lavicí někdo leží. Po prvním vřesku vyskočila, dívala se po podlaze a sbírala své věci. Sahulu zřejmě napůl probudila a jak se pohnul, vypadla mu zpod sedadla ruka. Selka zavřískla podruhé a zatímco hutorila kletby a modlitby, sebrala husu a utíkala vagónem pryč. Naše obavy, že přivede průvodčího, byly plané. Zřejmě byla tak vyděšená, že na nic podobného ani nepomyslela. V Kralovicích jsme vystoupili a šli si dát do nádražní hospody pivo. To byla zásadní chyba. Bylo tak hnusné, že jsme se přesunuli do sámošky na nákup. Sahula se ujal role vysokohorského kuchaře a vybíral věci podle nízké hmotnosti a vysoké energetické hodnoty. Zřejmě to dělal dobře, ale mě nic z toho, co bylo v košíku, nepřipadlo jako dobrý nápad. Rozdělili jsme si spravedlivě náklad a odjeli autobusem do vísky Žiara, odkud se táhlo na proslulý kopec Západních Roháčů Baraniec. Podíval jsem se lesnatou strání vzhůru a nezdálo se mi to tak hrozné. Brzy jsem měl pocítit svou pošetilost. Zmijovitě se vedla cesta lesem a stále do kopce. Když jsme vylezli do úrovně kleče, dopil jsem svůj příděl vody. Dál už jsem pil ze sahulovské láhve, rozhodnut dojít toho dne na Baraniec. Asi dvěstě metrů pod vrcholem jsem upadl a nebyla síla, která by dokázala mě zvednout, alespoň Sahula žádnou takovou - 30 -
neznal. On sám byl v pohodě, což mě uráželo a jakoby to tušil, začal vyprávět o zašlých dnech, kdy vylezl na mnohem vyšší kopce a nesl mnohem víc nákladu a když plánoval, že se stane vysokohorským nosičem, poslal jsem ho pro vodu tím, že jsem jí během vyprávění vypil a on měl hlad a chtěl vařit. Vrátil se za hodinu, během níž jsem si odpočinul alespoň tak, že mi bylo příjemně ležet. Sahula mě ranil dalším výkonem, když zdálky hulákal že pramen je o dvěstě výškových metrů níž. Moudře jsem nereagoval a raději se začal zajímat o to, co bude k večeři. Řekl mi, že čaj z listí a trenčanský párok s fazuĺou, případně salátová okurka. Povytáhl jsem obočí a příjemně vyčerpán k smrti ležel, koukal okolo na hory a temnící nebe a očekával, jaké budou Sahulovy hody. Čaj byl pahnusný, ale byla to tekutina a já měl žízeň. Trenčanský párok s fazuĺou mi nikdy neudělal zle a v horách chutnal znamenitě. Když jsem dojídal, podivil jsem se, cože to plave v omáčce. Sahula se zachechtal a sdělil mi, že maliny, protože jsou zdravé. Opáčil jsem, že líp by nám chutnaly samotné, než v pároku a on se znova zachechtal a řekl, že už byly přezrálé a lezli v nich červi. Znechuceně jsem se odvrátil a zvažoval, je-li takový šibal anebo prase. Jedl jsem okurku a oči se mi zavírali. Když jsem se obracel na bok, viděl jsem, jak Sahula okurkou vytírá kastrólek od pároku. Byl prase. Ráno jsme vstali kolem sedmé, mokré spacáky roztáhli na skále a připravovali snídani. Už jsem se neptal, co bude, protože jsem viděl Sahulu přicházet s ešusem plným malinového listí a ešusvíčkem, které se třáslo, jak na něm hodovali červi, schovaní důmyslně v malinách. Snídaně byla horolezecky výživná - ovesná kaše s malinami a červi, čaj z malinového listí a čokoláda Figaro horká. V devět jsme byli připraveni zdolat nepokořený, hrdý masív, který se nad námi tyčil v celé své pýše a vznešenosti. Mám pocit, že předcházející věta je obšlehlá z nějaké Messnerovy knihy, ale pocity jsme měli jistě podobné jako zélandský drsan. Osvěžen snídaní a spánkem, zdolal jsem pár stovek metrů k vrcholu Barance bez problémů. Nahoře přišlo zklamání, protože Baraniec je malá hora a nemá vrcholovou knížku a Sahula mne udržoval v pochodu oba dny slibem, že budu ve vrcholové knížce. Alespoň jsme se pomocí samospoušti vyfotili s nahým ohanbím, což byl zřejmě prapůvod oné vulgarity, jíž oplývají Tři sestry dodnes. Celý den jsme prolézali Roháče a vlastně se dostávali dolů jiným směrem, než ve kterém jsme do Tater přibyli. Vždycky jsem byl v zajetí představy, že jít dolů je něco příjemného a povznášejícího, mnohem snazšího, než chodit po rovině. Jak šeredně jsem se mýlil! Hnán batohem a vlastní vahou řítil jsem se dlouhými kroky po krkolomné cestě a chtěl -li jsem se zastavit, musel jsem narazit rukama do stromu, jenž zastavil můj pohyb. Začalo se stmívat, když jsme konečně sešli k úpatí Roháčů. Vybrali jsme si příjemnou loučku, která byla význačná zrzavým kontejnerem, kterým protékala léčivá teplá voda. Do té jsme se naložili, zatímco okolo padala tma a začínalo se ochlazovat. Ve vaně s námi seděl vesničan, kterého jsme se ptali, zda už někdy viděl medvěda. Řekl nám, že samozřejmě a že ho asi uvidíme také, protože místo našeho táboření se jmenuje Medvědí louka. Poklesly nám brady a vesničan nás utěšil, že v téhle roční době nebývají hladoví a hlavně ať nám nezhasne oheň. Celou noc se okolo nás ozývaly zvuky zašlých století a ráno byla louka poseta stopami medvědích tlap. Zrovna když jsem měřil velikost jedné z nich a fascinován si zkoušel představit obrovského medvěda, spatřil jsem Sahulu, který se vracel z paseky, usmíval se a přinášel plnou náruč malinového listí a červů.
- 31 -
Já, Čisťák a ing.Magor
V roce osmdesát tři jsme s pomocí našich funkcí v celoškolním výboru SSM s Jírovcem uspořádali koncert Spálené tlumivky v kulturním sále Sigmy Modřany, která měla patronát nad naší školou. A v rámci plnění kulturního rozvoje mládeže nám vyšli vstříc a zapůjčili onen sál na jeden páteční večer. Přejmenovali jsme punkový název Spálená tlumivka na Combo ST Františka Moravce, protože kulturní pracovníci byli pár měsíců po Krýsl - článku Nová vlna se starým obsahem zpozornělí a hákliví na jakýkoliv punkový či novovlný trend ve stojatých vodách tancovačkových souborů. Produkce byla povolena a aby nám nebylo smutno, přizvali jsme ještě tři skupiny, o kterých jsme ale taktně pomlčeli. Onoho pátku nám paní ze Sigmy, která měla tuto akci pod patronací, odemkla kulturák a šla se věnovat svým věcem. Bylo na ní vidět, že by radši byla s manželem na chatě než s trotlama z gymplu v kulturáku, takže nás nechtěla ani moc vidět. Asi seděla v přilehlé hospodě. Kolem páté už bylo v šatně hudebníků, kterou jsme si udělali ze síně tradic, asi dvacet lidí ze čtyř kapel, z nichž nejdivočejší byly Kuželky, se kterými jsem rok předtím hrál. Ovšem ani ostatní skupiny nebyly pozadu. Do poháru za nejlepší pumpu, který kdesi podnik dostal , jsme nalili zelenou, ve vitrínkách mezi bronzovými čerpadly se válely kytary a posedávali hudebníci. Muzika byla pekelná a když se kolem deváté dostavila Sigma - paní, zesinala, nemluvila, zamkla kulturák a v pondělí na ředitelství školy rozvázala mnohaletý patronát. Naše funkce v SSM, od nichž jsme odvíjeli přijetí či nepřijetí na vysokou školu, byly ohroženy, ale vše se v dobré obrátilo a my dál seděli na schůzích a psali zprávy o neexistující činnosti svazácké organizace. Jen o Combu ST Františka Moravce nesmělo padnout na škole ani slovo. Čtvrtý ročník gymnázia byl napjatý, jelikož téměř každý maturant se rozhodl pokračovat ve studiu na vysoké škole. Neustále se počítaly průměry vysvědčení,
- 32 -
zvažovaly šance a mluvilo o protekci. Mé vyhlídky na studium v té době velmi exponované právnické fakulty nebyly růžové. Průměr jsem měl kolem dvou celých, tedy přes prospěch jsem howera dělat nemohl a co se týče protekce, matka jako řadový komunista nepožívala výhod vysokých styků. Její komunističtění spočívalo v tom, že byla pro posměch svému okolí, seděla na schůzích a platila příspěvky. Ony mytické výhody však nikdy nepřišly a tak od počátku devadesátých let fandí celou svou silou premiéru Klausovi. Ale vraťme se k mým osudům. Spálená tlumivka hrála i přes nevoli mých a Jírovcových rodičů i v tomto „smrtelně důležitém roce života“, ale po vysvědčení v pololetí nám přece jenom utáhli kohouty. Nicméně jsme byli rozhodnuti hrát na maturitním plese. Bylo nám to povoleno ředitelkou, ale narazili jsme na překážku v podobě kulturního odboru ONV PRAHA 2, který musel každou produkci povolit, zřejmě ze strachu z podvržených Plastiků. Milá paní na ONV mi sdělila, že kazetu nepotřebuje, zato však dvojmo repertoárový list s vyznačením druhu skladby a všechny texty. Jelikož Sahulovy texty byly hodně nepřijatelně, vulgární a protirežimové, nastala pro mě práce fonetického překladatele do úrovně stravitelné kulturním oddělením. Eine kleine punkmusik. Dosáhl jsem netušených úspěchů, protože texty opravdu zněly podobně - tím jsme se vystříhaly oplétaček, kdyby náhodou vyslali hortydi Brettschneidera na naše vystoupení. Během dvou víkendů jsme vyladili asi čtyřicetpět minut krásné hudby a očekávali první oficiální hraní, samozřejmě zadarmo. Ještě jsme se, hlupáci, strachovali, jestli nás nechá Mirek Kočárník zahrát vprostřed jeho programu! Ale až později jsme měli zcyničtět a chápat, že jakékoliv zkrácení produkce za stejné prachy je vždy jen plus... Já, který už v mladí projevoval megalomanské sklony, jsem nebyl spokojen pouze s úlohou hudebníka na svém plese, ale ujal jsem se i čestné služby projevu spolu se studentkou z Jírovcovy třídy. Jak to všechno dopadlo, to už si pamatuji mlhavě, protože sotva jsme dohráli, vyňali jsme donesené zásoby zelené pepermintky a pili jak husaři. Ale ve škole se druhý den nic nestalo, takže průšvih asi nebyl, a my mohli nerušeně pokračovat ve hraní, i když zatím tajně, protože maturita se nezadržitelně blížila. Bylo až smutné, jak lehce proběhla celá maturitní zkouška. Matiku jsme se vůbec neučil, protože jsem určil, že na právnické fakultě jí potřebovat nebudu. Dostal jsem z ní trojku a z ostatních předmětů jedničky. No aby ne, když jsem se těch pár stránek učil asi půl roku! Matka byla toho dne v nepříznivé náladě, protože jsem přišel o půlnoci a mou maturitu prožívala jako neúspěch. Vůbec se mě to nedotklo a spokojeně jsem odešel do svého pokoje, kde jsem okamžitě usnul jako špalek.
- 33 -
Já a Čisťák před Starou Kovárnou Léto osmdesát čtyři bylo hodně zvláštní, protože mě kupodivu v červnu nepřijali na právnickou fakultu UK. Následovalo odvolání a bylo nutno čekat na rozhodnutí děkana. Takže jsem seděl v Praze a společně se spolužáky ze základní školy, které potkal podobný osud, jsme dělali jeden nekonečný sídlištní spořilovský mejdan a ráno očekávali příchod pošťačky. Po neúspěchu následovalo odvolání k rektorovi a zase se čekalo. Příjemné bylo, že první odvolání nevyšlo nikomu z party Spořilov. Koncem srpna bylo oznámeno, že ani rektor se neustrnul. Podal jsem odvolání ministerské, ale už pro jistotu sháněl něco, kde přečkat rok do dalších přijímaček. Náhoda tomu chtěla, abych se doslechl o pedagogické nástavbě, kde měli ještě volno. A tak jsem dvanáctého září skládal přijímačky na střední pedagogickou školu Salvatora Allendeho. Zkouška byla z kreslení šišky, poznání trojtônu a nevím, z čeho ještě, ale hlavně z tělocviku. A protože jsme byli první ročník, kam přijímali i chlapce, měli zkouškovou normu postavenou pro dívky. Takže když jsme stáli v tělocvičně, kde sedělo asi šedesát holek a koukalo na nás pět kluků v trenýrkách, nevěřili jsme tomu, co po nás chtěli. Rozvinuli gymnastický koberec a oznámili nám, že máme předvést gymnastickou sestavu bez hudby a posléze s hudbou. První z nás se ošíval a snažil se získat čas výmluvami, že neví, co po něm paní profesorka chce. Ta - 34 -
se nenechala znervoznit , otočila se do chichotavých dívek a řekla:“Lucko, pojď jim něco ukázat.“ Lucka se zvedla, postavila se na okraj koberce, chvíli se soustředila a pak vytrčila nohu a neuvěřitelně rychle se rozkmitala. Když se na chvíli zastavila, vyskočila vzhůru a roztáhla nohy jako sáhovnice a synkopicky na ně dopadla. Paní profesorka suše podotkla, že to je skok čertík. Co předváděla dívka dál, to ani nedovedu popsat. Postupně jsme se jí snažili napodobovat, ale mě se sestava vymkla a po skoku čertík jsem upadl a abych zachránil ladnost, začal jsem válet sudy a kroutil jsem vytrvale zápěstím natažené ruky, jak jsem to viděl u Lucky, když končila skoky čertíky. Točil jsem sebou i zápěstím jako smyslů zbavený, až jsem vyrotoval z koberce a profesorka zhnuseně řekla, že to stačí a že čtyřka. Idiotky na lavičkách se smály, až se jim v trikotech třásly „pupence rozvíjejících se ňader, jako neposedná kůzlata“ a já jsem je nenáviděl strašně. Rozhodl jsem se pro odvetu při hudební sestavě a na rytmus puštěného valčíku jsem poskakoval z nohy na nohu jako Horáček s Pažoutem a dostal jsem trojku. Byl jsem přijat k jednoletému studiu na nástavbě. Studijní program pedagogické nástavby byl natolik stupidní, že jsem cele propadl sebelítosti a alkoholu. Pád z představ o vysokoškolství do zhruba páté třídy základní školy byl otřesný. Dětská literatura, kreslení, pracovní vyučování, hudební výchova a maňáskové divadlo byly hlavní předměty této školy. O kreaturách, které vyučovaly tyto hovadiny - a málem jsem zapomněl na psychologii dítěte!- se mi zdá dodnes. Přesto řada mých intelektuálních spolužáků nalézala v mnoha z nich zalíbení a jejich soudy zastíraly tupost a nepoužitelnost oněch „profesorů“. Několik „přísných, ale férových“chlapů z učitelského sboru dokonce prokázalo tolik mladistvosti, že občas s vybranými intoši chodili pít víno a diskutovat o umění, převážně výtvarném. Zvláštní bylo, že přízeň intošů si získal i král komunistů nástavbových učitelů, o kterém věřící, polodisidentní máničky dokázaly smýšlet jako o hloupém, ale hodném moulovi. Většina těch nejchytřejších byla o tři roky starší než já a tak jsem si myslel, že jsem ještě ořezávátko a že to časem pochopím. V době navštěvování nástavby jsem byl natolik nespolehlivý, co se týče hudebních zkoušek se Spálenou tlumivkou, že byl přijat druhý bubeník, chvíli jsme hráli ve dvou a nakonec mě vyhodili. Sláva nového seskupení však trvala jen pár měsíců, protože František Sahula se stal věřícím krze svou novou dívku , začal chodit do práce a do kostela a nechtěl už hrát divou muziku. Viděl jsem ho později dokonce hrát na akustickou kytaru v bránickém kostele při půlnoční mši o Vánocích. Seděl na kůru, byl slušně umytý a oblečený a vyhrával Hosanna. V době rozpadu Spálené tlumivky jsem byl už vyhozen i z nástavby, jelikož nějaký mladý udavač z řad mých spolužáků nabonzoval, že místo výuky jsem s dalšími dvěma spolužáky v Maďarsku. Jednalo se o dva školní dny a matka, která měla o smyslu a poslání pedagogické nástavby vzácně shodné mínění se mnou o tom věděla a slíbila mi napsat omluvenku „z důvodů nachlazení“. Když jí během mé turistiky volala třídní profesorka domů a tajuplně se ptala, zda matka ví, kde opravdu jsem, odpověděla jí tato, že to pochopitelně ví, že jsem v Maďarsku a že mi sama dávala pětset forintů na nákup „baraak a čereš „pálinky. Profesorka zalapala a zavěsila, nicméně byla tak rozčílená, že případ rozmázla ve sborovně a když jsme se v pondělí dostavili já a mí spolužáci z cest do školy, okamžitě nás s vážnými ksichty odvedla k ředitelce, která nám oznámila, že nám nedá doporučení k dalšímu studiu na vysoké škole. Mí spolužáci, jelikož byli vzájemně opačného pohlaví, kterážto odchylka je paradoxně sblížila za práh intimností, odpověděli, že je jim to jedno. Nedovedli si asi představit, že by školu opustili a nemohli se už žmoulat pod lavicí za - 35 -
ruce a hrát spolu flétnové duety. Na nástavbě byla totiž povinná výuka hry na zobcovou flétnu v prvním pololetí a na kytaru ve druhém - jak vím z doslechu. Já jsem paní ředitelce po chvíli přemýšlení odvětil, že smysl jejich školy byl pro mne částečně splněn vojenským odkladem a jelikož mi druhou část výhody – doporučení odpírají, nevidím důvod, proč dále na škole setrvávat. Paní ředitelka mě s úlevou vyhodila a jízlivě mi sdělila, že by ráda viděla, kdo by mi dal doporučení v půli roku. Paní třídní byla smutná, ale neměla prý jinou možnost. Snad aby mě utěšila, sdělila mi svůj názor, že stejně nejsem studijní typ a z vysoké školy, i kdyby mě v budoucnu přijali, mě jistě v prvním semestru vyhodí, zvlášť z „techniky“. Pro podobné typy učitelů byla „technika“ synonymem strašného studijního úsilí, kde jen polovědečtí fakani mají šanci uspět. Posledních pár dnů na škole jsem vyplnil trápením sboru profesorů , přičemž nejúspěšněji jsem si vedl v kursu maňáskových divadel, kde se mi podařilo paní od „kumštu“ vytočit k nepříčetnosti. Poté, co jsem těch pár měsíců na nástavbě působil, věděla ta paní, že žádné herecké etudy dělat nechci a maňáska, kterého jsme měli odevzdat po dvou měsících víkendové lopoty také nikdy neviděla. Můj zájem o divadlo z jejího pohledu byl nulový. Zvláště kontrastní byl můj případ ve srovnání s hochem, který divadlo miloval a již tři roky zkoušel štěstí na Damu. Působil v různých hereckých společnostech, předváděl etudy a vyřezal maňáska. Vedl s paní od loutek debaty o obsazenosti umělecké školy a věřím, že mu ta žena fandila. Jaké bylo její zděšení, když se na pedagogické radě dozvěděla, že přihlášku na DAMU, obor herectví jsem se rozhodl podat i já! Na nejbližší hodině zahajovala dotazem, proč se hlásím na DAMU. Zřejmě jí to nedalo spát. Odpověděl jsem rozšafně, že divadlo je velký svět. Ona se nedala a snažila se mě vyprovokovat k nějaké etudě, na níž by mi vysvětlila, že nemám šanci. Samozřejmě neopomněla připomenout neodevzdaného maňáska. Nakonec, abych viděl, jak těžké jsou přijímačky na herectví, říkala mi, co mi třeba „dají“. Když líčila, jak mnoho talentů bylo zmařeno a zaskočeno požadavkem pedagogů o etudu „ústřední topení“, vstal jsem a rozhodl se topení udělat. Třída měla radost, že se oddálí vodění Škrholů a paní se těšila, jak mi to nandá. Pomalu jsem si klekl, zvedl pravou ruku a pravou nohu - to byly ty trubky, co jimi přitéká o odtéká voda, když je radiátor správně funkční. Všichni byli potichu a sledovali, jestli se etuda bude vyvíjet. Nechal jsem je v napětí, částečně díky tomu, že jsem nevěděl, jak dál. Když už ticho hrozilo trapností, začal jsem pracovat vrátníkem, žaludkem a pumpoval v sobě snídani. Mé zprvu tiché škrundání nabývalo na síle a završilo ho mohutné, Ignáciovské říhnutí. Paní od maňásků byla chvíli zticha, spolužáci tuším také, ale přesně si to nepamatuji. Byl jsem příliš natlakovaný svým triumfem, množstvím plynu a zkurblovaného kakaa od snídaně. Byl jsem prostě zavzdušněný radiátor.
- 36 -
Hadr Po vyhození z nástavby jsem nastoupil do podniku Vojenské stavby, kde jsem byl přidělen do oddělení laboratoří. Zde měli za úkol zkoumat zeminu a beton, bylo-li to nutné pro splnění náročných úkolů. Mě zašili do zvláštní místnosti, vybavené sušárnou, která sloužila k získání suchého vzorku, jenž byl výchozím prvkem stanovení třídy zeminy či kameniva. Za půl roku, co jsem chodil do této práce jsem prosil a usušil deset kilo vzorků. Jedno kilo - pro představu - včetně vypsání protokolu a výpočtu percentuálního zastoupení jednotlivých frakcí trvá asi hodinu. Tedy jsem se dost nudil a využíval samostatné místnosti k restauraci svých sil, pozbytých předchozího dne v restauraci. Také jsem si donesl během několika dnů kotoučový magnetofon Tesla B 93, s jehož pomocí jsem trénoval hru na bicí. Díky této vášni jsem občas přetáhl pracovní dobu a k údivu spolupracovníků odcházel poslední. Některé dny jsem zase vůbec nepřišel, zdůvodniv to návštěvou gymnázia ohledně listin, důležitých k přijetí na vysokou školu. Zkrátka byl to zvláštní svět o žádné práci, předstírání této a minimálních penězích. Já , který bydlel u rodičů, jsem na tom byl dobře, protože matka s otcem odmítli příspěvek na stravu s odůvodněním, že chození do práce není má vina a ostatně tento stav brzy pomine, neboť budu opět studentem. V cenových úrovních těch dob mi stačilo sedmnáct stovek bohatě na živobytí v hostincích a navíc jsem mohl začít šetřit na motocykl Jawa. Jediné, co mě trápilo, bylo studium matematiky a fyziky na přijímací zkoušky. Nikdy jsem se tyto předměty neučil a tak mi nyní dělaly problémy úlohy osmou třídou počínaje výš. V práci jsem se snažil spočítat co nejvíc příkladů, abych se doma už učit nemusel. Proto jsem mohl v pátek již brzy odcházet z domova do hostince. V lednu jsem pivu příliš nepřál,
- 37 -
protože jsem byl výrazně zdevastovaný z vánočního pobytu na horách, který jsem absolvovaL se Sahulou. Zde je třeba zmínit se o některých událostech, které byly spojené s naším horalstvím. Z Prahy jsme vyjížděli už pětadvacátého prosince a jak už jsme kořalové, koupil si každý jiný lístek. Ne úplně, ale jelo nás na hory asi sedm a zažili jsme dohromady čtyři spoje Praha - Jablonec nad Jizerou. Já si vybral jeden z prvních ranních, tedy asi v sedm třicet odjezd. V autobuse mi zdaleka nebylo tak smutno, jak jsem se zprvu obával, protože v lidech, co velmi hlučeli, jsem poznal některé známé tváře z bránické party. S těmito jsem se totiž setkal již jednou na zvlášť vydařeném večírku, jenž se konal u příležitosti devatenáctých narozenin dívky Verči. Ta měla bratra, s nímž jsem se znal skrz Spálenou tlumivku a ten mne tenkrát také pozval. V Jičíně v otřesném bufetu , jehož zběsilost je určena již polohou - je spojnicí autobusového a železničního nádraží - jsem zaujatě sledoval, jak chlapci z Bráníka konzumují alkohol již před desátou a to měrou nevídanou. Pozdravil jsem je, ale raději odmítl jejich pobídky a vše se zájmem zpovzdálí pozoroval. Než autobus dojel do horské vísky Jablonec, chlapci dokázali zničit větrák ve stropě, šokovat několik osob a načůrat asi tři láhve od piva, protože řidič nelida hlídal jenom svůj jízdní řád a odmítal stavět. Už jsem chtěl vystoupit a sedět celý den v hostinci Krakonoš, kde jsme měli sraz, když padla nabídka, ať tedy jedu s nimi do Rokytnice, kam mají namířeno a která je vzdálena jen pár kilometrů. Dlouho jsem neváhal a pokračoval v cestě směr horský hotel Banán. Tam se strhlo peklo, protože hladina alkoholu v krvi mých společníků stoupala a nestačil jsem je opatrovat. Ing.Mireček mi dodnes bezesporu vděčí za život či minimálně za ruce, protože v opilecké pýše vytlačil cirkulárku na umrzlou plochu před garáží, která byla střídavě máčena tajícím sněhem a měněna v kluziště, když přituhlo. Přišel jsem v okamžiku, kdy se zpitý inženýr potácel s obrovským kmenem v náručí, sotva udržujíc rovnováhu, kolem pily a krhavým zrakem vyměřoval, kudy to řízne. Zdál se být spokojen, ale já mu zabránil v dalším řádění, protože úhel, pod kterým se k pile blížil, sliboval pád čelem na svištící ozubí. Poté jsem využil opileckého spánku chlapců, snědl něco jejich řízků a odjel do hospody Krakonoš čekat na Sahulu a pár spolužáků z nástavby. Jelikož přijeli až v osm, našli mě ve stavu silné podroušenosti. Pamatuji si, že kolem desáté jsem si obul běžky a rozhodl se odejít na hřebeny. Snad jen jejich apatie vůči mé volbě mi zachránila život, neboť jak mi nikdo nezabraňoval, omrzelo mě neustálé padání ze svahu před hospodou, potupně jsem se zul a vrátil se k pivu. Toho večera jsem si již nebyl schopen nic zapamatovat, ale ráno jsem se udivil, když jsem zjistil, že v chalupě důchodce Zuzánka je nás asi třicet lidí, kterým on za ceny dobrovolné poskytuje nocleh. Byla tam skupina německých rozeřvanců a několik skupinek z Prahy. Samotný důchodce bydlel v kuchyni, kde byl neuvěřitelný nepořádek, ale teplo a tak se tam mimo spánek soustředila většina obyvatel. Kromě důchodce obývala stabilně místnost s kamny ještě kočka, pes, slepice a koza. Poslední uvedená ale pouze za třeskutých mrazů, což byla jistě výmluva, neboť tuze nemrzlo a koza se válela u barevné televize, daru od Němců či koho celých pět dní, co jsme strávili v chaloupce důchodcově. Sotva jsme se nasnídali, rozhodli se hoch Hrubý, zvaný Hrub se Sahulou, že půjdeme ve třech na hřebenovou túru. Sbalili jsme si běžkařské doplňky a záhy
- 38 -
vyrazili. Ještě jsme se posmáli našim kolegům, že nejsou žádní synové hor, když se válí tak dlouho v postelích. V Jablonci na náměstí jsme zjistili, že je tak brzo, že autobus k vrcholům jede až za čtyřicet minut. Skočili jsme tedy do hospody Paříž na limošku. Když jsme tak seděli v teple a cucali limonádu, Hrub se najednou zarazil, natočil ucho a ostražitě se tváříc, ptal se: „Slyšeli jste?“. My jsme nevěděli, co se děje, a Hrub pokračoval: „To byli Horácové, duchové hor a říkali, že když si nedáme zelenou, utrhne se lavina“. Samozřejmě, byl to naivní trik, ale Sahula i já jsme se ho chytili jak hovno košile a začali dělat, jako že teď už taky, že to taky slyšíme. A tak jsme si kolem desáté dopolední dali tři zelené. Autobus nám ujel a když jsme vstávali v touze jít na další, zrovna tlouklo poledne, z rádia hráli koledy, sluníčko se prodíralo mlhou kouře a Sahula, povstav ve snaze vyrovnat účet, obrátil oči v sloup a složil se pod televizi. Paní od kořalek to nesla statečně a dokonce, abychom se nenudili, než se Sahula vzpamatuje, donesla nám knihu přání a stížností. Chtěli jsme jí udělat radost a tak jsme se pustili do zápisu o tom, jak se skvěle chlastá v hospodě Paříž. Ale vše má svou míru a tak jsme kolem třetí hodiny nastoupili do autobusu směr Lysá hora. Tam jsme se dostali krkolomným výstupem až k vleku. Bylo ale nutno se posilnit před nebezpečnou jízdou a tak jsme se uchýlili do zeleného zařízení Rokytka, kde jsme si dali boršč a tři zelené. Hruba rozjařilo lyžařství okolního prostředí a v návalu radosti počal metat vosky Swix v kovové krabičce na dívku od párků. Ta to ale nevzala vůbec sportovně a udala nás. Byli jsme vyhozeni a celý personál včetně kuchaře se šel dívat, jak se obouváme do běžek. Mě se to jakžtakž podařilo, ale Sahula s Hrubem leželi na boku jak zmrzlí jeleni a bezmocně zvedali nohy. Bylo jasné, že na vrcholy se toho dne nedostanem. Avšak i sestup k autobusu byl pekelně odvážný. Šli jsme se Sahulou napřed a za chvíli nás dojelo policejní auto, jehož osádka nám sdělila, že nahoře se nám válí kolega a překáží v provozu. Udivilo nás, jak mohli mezi tolika lidmi poznat, že Hrubovi kamarádi jsme MY DVA. Mnohem později nám došlo, že jsme vypadali strašně. Když jsme se vrátili a uvedli Hruba do provozu, cesta k autobusu už uběhla bez větších dobrodružství. Během čekání jsme si s Hrubem krátili dlouhou chvíli improvizovanou scénkou „přišla o věneček“, která spočívala v rozšlapávání kakaových věnečků. Toho večera ztratil Sahula běžky, když jsme cestou od autobusu šli kolem trati a on pocítil nutkání ulevit střevům. Ve tmě si ale spletl směr, kde odhodil své lyže Karhu, když utíkal skrýt své vyměšování. Jak byl zpitý, zřejmě stále víc a víc se vzdaloval od správného místa, až byl v chalupě bez lyží. Později jsme se vydali do Rokytnice na diskotéku do Národního domu. Neměli jsme tam asi chodit, ale mládí...Číšník vypadal jako basketbalista Kropilák a tak jsme to na něho pořád volali: „Kropiláku,pivo!“. Sahula s námi nebyl a tak jsme sami s Hrubem balili dívky strašným skřekem: „M..áš,s..ně!?“ Ani jsme se moc nechytali, ale asi nám o to ani nešlo. Když jsme si začali rozpínat poklopce a vystrkovat ohanbí, činili jsme tak na povel „Frasa ven!“, který velmi často zavelel jeden z nás. Kamarád Zdenko přišel kuriózně o brýle, když zvracel pod stůl a obě čočky mu vypadly. Víceméně brzy jsme byli vyhozeni, ale já už předtím v delíriu opustil Nároďák a byl nalezen bránickou partou ležíc na silnici. Měl jsem ošklivě odřený obličej a zhmožděný hrudník, takže mne možná srazil nějaký pirát silnic anebo spíš jsem se potloukl sám.
- 39 -
Když mne chlapci vzkřísili, utíkal jsem v předstihu a sexuálně útočil na zaparkované dodávky škoda 1203, které mne v tom stavu bůhvíproč vzrušovaly. Byl jsem uložen v horském hotelu Banán do podkroví, kde jsem strávil několik hodin těžkého spánku, během něhož jsem špatnému studentovi průmyslovky, co se přijel na hory učit, výrazně zaškodil. V noci, když jsem potřeboval na záchod , nebylo papíru . A tak stavební mechanika posloužila k primárním účelům. Za svítání jsem se vrátil k Zuzánkovi do chalupy a dospal, co se dalo. Ráno jsme sjeli do Jilemnice k optikovi ohledně ztracených čoček. Sahula jediný byl oblečen úplně jinak než předchozího dne, ale na přímý dotaz neodpověděl. Až teprve před odjezdem, když byl kdosi vylít špínu na kompost, poznal v chuchválu oblečení Sahulovy běžecké potřeby - šponovky, podkolenky a podvlíkačky. Sahula musel s pravdou ven - v noci, když jsme byli na diskotéce, on šel na záchod, nemohl ho dlouho najít a nakonec spadl ze schodů. Starý Zuzánek, vyburcován pádem, se šel podívat, co se děje a našel Sahulu. Poradil mu, kde hledat záchod a zanechal ho osudu. Sahula, zpitomělý pádem a šťastný, že našel záchod, se spokojeně uvelebil na míse a vykonal potřebu. Když odtočil náležitě papíru, zjistil, že v chvatu se vůbec nesvlékl z běžkařského a exkrement tudíž spočívá v kalhotách. Ve strachu z ostudy pak vše vyhodil radši na hnůj. Přesto byl odhalen, z čehož plyne ponaučení, že lež má krátké nohy. Na cestu do Jilemnice mi koupili časopis o vlku a zajíci, který mne udržel v klidu celou cestu. Optik byl velmi hodný a slíbil, že čočky zasadí za mírný poplatek během dvou hodin. Využili jsme jich k návštěvě vinárny. Já jsem si dal opět zelenou, což mne uvedlo do demence nevídané. Číšníka, který mi odmítl dále nalévat, jsem potrestal vypitím karafy octa, co stála na stole. Nenechalo to na něm viditelně stopy, ale mě bylo zle a tak jsem odešel na záchod. Pánský se mi nějak nezdál a tak jsem se důkladně zavřel na dámském. Po nějakém čase jsem byl vzbuzen oním číšníkem, co mi nechtěl nalít a vyzván, abych opustil dámskou toaletu. To bych býval rád udělal, ale ruce jsem měl volšové a tak bylo nutno vyčkat příchodu zámečníka. Byla to ve dvou dnech třetí provozovna, kde nás nechtěli. Po návratu do Jablonce jsme ani nevystoupili z autobusu a rovnou pokračovali do Národního domu. Sahula se těšil, jak si vše vynahradí, ale já cítil, že vyčerpání už je velmi blízko. Přesto jsme s Hrubem dokázali zopakovat některé kousky, ale vyhozeni jsme byli mnohem dříve než předchozího dne - když jsme turistům ujídali roštěnky s rýží holýma (a hodně špinavýma) rukama z talířů a oni nechtěli. Zase to mělo tu výhodu, že jsme stihli autobus k Zuzánkovi, kde byl mejdan a na něm i pár lidí z mag.Doležalova Dřeváku. Už ale nebyla síla - ještě jsem vyslechl rozhovor chlapce Koukola s Němci, kdy tento , nemoha nalézti slov, zarazil se na spojce ABER, kterou opakoval snad šestkrát až rezignoval a zaskočil Němce obratem ABER FABER DOMINE. Následujícího rána jsme museli předčasně odjet, protože nám došly peníze. Nechtěl jsem domů, abych nemusel účtovat a tak jsem se vydal bydlet k Sahulovi. To bylo devětadvacátého a domů jsem mohl až po Silvestru. Sahula měl doma asi šedesát korun a hlavně jeho babička měla doma něco zásob. Sice nechala shnít salát od Ježíška, ale našli jsme obrovskou palici celeru a uvařili si hodně kořeněnou polévku. Sahula žertoval, že celer je afrodisiakum, a já se posmíval. Když jsme snědli polévku i obrovský zpola vařený celer, nezbylo nám, než ležet do druhého dne na břiše a odhánět smyslné a nesmyslné představy. Poslouchali jsme Lou Reeda, kouřili startky,
- 40 -
trávili kocovinu, trápila nás sexualita, ale bylo to fajn.A to jenom proto, že tenkrát jsme ještě neznali děs dvou -a vícedenní kocoviny.
Sahula a Maleček Desátého února roku 1985 jsem poprvé zabloudil na Bábu, když jsem náhodně potkal hocha Ráďu z bránické party, který tam v odpoledních hodinách směřoval. Byla neděle, kolem páté hodiny, smrákalo se a bylo spousta sněhu. Procházeli jsme labyrintem strmých uliček, až jsme zmizeli v útrobách nenápadné vilky. V hospodě bylo skoro prázdno, jen v rohu u kamen hrála Káča Harsová kostky s panem Kroupou o to, kdo druhý den ponese vítěze na oběd. Byl jsem okouzlen poklidem hostince i přirozeným konzumentstvím alkoholu. Kovárna, na níž jsem dosud chodíval s Jírovcem a spol. byla charakteristická stálou naplněností a téměř úkolovým pitím piva od -do, alespoň v našem případě. Na Bábě stál čas na místě a jak to vypadalo, už
- 41 -
asi roky. Toho večera jsem vypil asi čtyři piva a odjel na nějaký koncert na Chmelnici, ale hospoda mi skutečně učarovala. Dozvěděl jsem se od bránických, že nejlépe je chodit na Bábu v pátek a tak jsem se na ní nejbližší možný vydal. Skutečně tam bylo skoro plno, zvláště stůl nejdelší byl obklopen a hoši se střídali v hraní na kytaru. Repertoár byl, jak jsem zjistil během dalšího svého působení na Babě, standardní - Krabička cigaret, Mladičká básnířka s korálky nad kotníky, Ještě som sa neoženil a jako specialita slovenský pop-hit „Vymyslená“. Pivo teklo proudem a na škodu byla snad jen časná zavíračka - v devět hodin. Časem se však propojili komunity Kovárna a Bába a přes kopec se chodilo z Báby na Kovárnu, která měla do jedenácti. Občas se zrodila trojkombinace, kdy jako finiš byla zařazena Vltavská rybí restaurace, Rybas Badys. Ale těžištěm byly večírky v opuštěných bytech víkendům se oddávajících rodičů -chalupářů. Někdy celý víkend nedošlo k přerušení divé kalby, kde jako prostředí se střídaly výše uvedené hostince a byty dle obydlenosti. Byl to dlouhý mejdan... V té době jsem definitivně byl vyhozen ze Spálené tlumivky, jelikož tato navíc zanikla z důvodů Sahulovy zamilovanosti do katolicky založené dívky z venkova. Sahula si přečetl Quo vadis a infiltroval se do románu. Omezil pití, začal doma kutit a po necelém roce následovala svatba. Přestal hrát na kytaru, tedy alespoň v punkových seskupeních, protože v kostele hrál. Ale snad to bylo dobré k jeho záchraně a restauraci osobnosti, protože v zimě osmdesát pět už byl pološílený. Několik týdnů prokalil s Vencou kotelníkem - spali na uhlí , celé dny seděli v hostinci Na zdráhalce a komunikovali spolu pomocí citoslovcí „mňau“ a „haf“. Ještě občas nasazovali „ slimáka „, což spočívalo v tažení ruky po stole v jakési zmrzačené gestikulaci „viktorky“. Slimák byl zřejmě kultovní zvíře - několikrát mě Sahula počastoval básní „co mi koupíš,to si dám,slimáka si chytím sám“. Tenkrát v zimě se Sahula spřátelil s dělníkem, pracujícím na stavbě bránického mostu Antona Zápotockého. Vilda byl obrovský blonďatý fousáč ryze ruské vizáže, jakoby vypadlý z pověstí o Irjovi Muromci a mnohapudových palicích , jež létají dodnes vzduchem. V pátek, když zavřeli Kovárnu, bylo zvykem chodit k Sahulovi pít lahváče. Vilda se často připojil a jednoho večera byla sestava doplněna o spisovatele a sochaře Bombura. Táhli jsme Bráníkem a řvali jak sloni. U Sahuly i interiér jeho pokoje - tedy spíš jediného, protože zbývala kuchyně a tu okupovala Jaga, Sahulova babička - nasvědčoval změnám jeho psychiky. Na podlaze byl několikacentimetrový nános špíny, popela, vajglů a rozlitého piva, který ztvrdl na beton. Osvětlení zajišťovala červená žárovka, z níž visel dřevěný čert s věčně zapálenou startkou. V rohu stála obrovitá kamna a celá místnost byla změněna ve zkušebnu, bez ohledu na sousedy. Sahula bydlel sice v posledním patře činžovní vily a jediného přímého „před zeď“ souseda měl zdola, ale přesto hukot punku uměl rozlítit široké okolí. Té noci se Sahula nalézal v obzvlášť pekelném rozpoložení. Jaga, jakoby byla loutkou vyšší zlé moci právě tehdy spustila své nejsilnější lamentace. Sahula jí však zavřel dveře před nosem a byl klid. Dali jsme si každý lahváč a poslouchali staré nahrávky Spálené tlumivky. Sahulu to rozněžnilo a navrhl, že si zahrajeme. Ignoroval Bomburovo varování, že je čtvrt na jednu a vzal si elektrickou kytaru. Já jsem si vzal paličky a jelikož v pokoji byly nainstalovány Vachudovy bubny, spustili jsme strašný punk, který přehlušil i vytí vlků na protějším Barrandovském břehu. Vilda se chopil trumpety, který byla spíš okrasou bytu a zadul strašlivě. Bombur byl nervózní a tak alespoň řval, co mu hrdlo stačilo a paměť dovolovala interpretaci našich textů . - 42 -
Asi po dvaceti minutách hraní prolomila Jaga dveře, ale nikdo jí neslyšel. Jen já jsem jí viděl, protože ostatní soustředěně hráli zády k ní. Sahula seděl na pohovce a vyhrával sólo a já sledoval zákeřnou Jagu, jak se krade za jeho zády. Nevěděl jsem, co zamýšlí a tak jsem hrál, nepřestávaje jí pozorovat. Když byla těsně za Sahulou, pozdvihla s nepříčetným výrazem ruce a v nich držela loutnu, jíž se chystala očividně Františka Sahulu ubít. Přestal jsem bušit do cizích bicích a zakřičel „Pozor,je za tebou a má loutnu!“ Sahula se projevil jako hbitý a obratný i přes všechno vypité pivo a aniž by se otáčel, chytil hi-hatku a prudce jí vztyčil za sebe. Zachytil tak hlavní sílu vedeného útoku a loutna se s praštěním zhroutila. Shodou okolností však ostré hrany činelů sklouzly po loutnovém krku až k obličeji stařeny a lehce jí prosekly kůži na tváři. Ta zaječela spíš vzteky a zklamáním nad nezdařenou vraždou vnuka a odkvačila do kuchyně. Historkou jsme byli pobaveni, ale Bombur namítal, že Sahula ohnul Vachudovy činely. Sahula se příšerně zachechtal a pravil, že Vachuda je blázen a že je v nějaké sektě náboženských fanatiků a věří, že by mu Bůh nadělil nové bicí, kdyby se těmto něco stalo. Aby vyzkoušel sílu Vachudovy víry, oba činely serval ze stojanu a zkroutil jak palačinky. Inspirovalo nás to k likvidaci bicích a za skřeků „ať mu je nadělí“ jsme zdevastovali, co se dalo. Pouze buben kopák odolával a tak se na něj Vilda stoupl vahou svých stodeseti kilogramů. Buben skřípal, ale blána držela. Až teprve když se rozhoupal, držíc se kamen, blána s hlasitým rachotem rupla. Vilda, jak ztratil rovnováhu, chytil se kamen pevněji, ale pád již nezadržel. Sesul se i s kamny na zem, drtíc kytarový zesilovač. V roji jisker a kouře jsme se smáli jak diví a pivem hasili oharky. Mezitím Jaga zavázala svůj raněný obličej všude jinde, než na postiženém místě a ne nepodobná partyzánskému vojevůdci Kovpakovi prošla barák, kde sklidila podporu vzbuzených a vzteklých sousedů. Srotili se za znovuzamčenými dveřmi pokoje a tloukli a hrozili. Nedbaje jich, provedli jsme defenestraci trosek bubnů. Ještě zjara se houpal na drátech malý buben virbl a smutně chřestil struněním, když jarní vítr prudce vál rozkvétajícím Bráníkem. Potom Vilda, rozlícený řevem za dveřmi vzal do ruky stojan na činel a prudce odemkl. Revoluční dav rozehnal prudce a rychle a pak jsme spali až do rána. Druhý den jsem analyzoval proběhlý večírek a dospěl jsem k závěru, že se Sahulou to jde od desíti k pěti a jestli se nedá do kupy , vyhodí ho z bytu a ještě bude stíhán za trýznění Jagy. Jelikož jsem nechtěl být účasten jeho smutného pádu, v příštích měsících jsem se orientoval více na Bábu. Jak vidno, umožnil jsem mu tak nepřímo stát se na několik let katolickým věřícím a majitelem dvou dětí a vyřčenému úměrné ženy. V létě 1985 jsem byl už domestikovaný na Bráníku a navíc pánem motocyklu Jawa 350. Motorku jsem měl tajně, protože matka o tom nechtěla ani slyšet, že prý jsem neopatrný a tak. Nicméně touha veliká ...a tak jsem parkoval normálně na Spořilově před barákem, ale dával jsem si pozor, abych nebyl odhalen při příjezdech a odjezdech. To léto jsme jeli s bránickou partou na motocyklový výlet na týden vpodstatě nazdařbůh. V rámci tohoto výletu jsme zaznamenali neuvěřitelná dobrodružství a především poprvé v našem životě událost zvanou Pivní běh. Ta akce trvá již od
- 43 -
počátku sedmdesátých let. Běží se každoročně první víkend v srpnu, přesněji první srpnovou sobotu v Plané nad Lužnicí. Hlavní charakteristika závodu je asi úměra kilometr = pivo. Běží se šest kilometrů z Plané do vsi Košice, to jsou tři kilometry, obrátka a zpět. Na každém kilometru je hlídka, která podává piva a v mezích možností kontroluje vypití nápoje až do dna. Filozofií podniku je zkušenost, že zkurblkované pivo delším během nabunzíruje a samo žádá o větší prostor, což v praxi znamená zvracení. Jen několik lidí za dlouhé roky konání závodu dokázalo nezvracet, což bylo vyváženo dlouhodenní prudkou nevolností a střevními potížemi. Naše parta neznalců zahodovala cestou do Plané v motorestu v Kardašově řečici sérii smažených sýrů, které se ukázaly pro šestikilometrové a šestilahváčové zvracení naprosto nevhodné. Sýr se táhl, nebyl lehce stravitelný, ale doběhli jsme všichni a ve středu pole, takže jsme byli sami se sebou spokojeni. Když jsme se byli koupat z upocení závodu, málem se přihodila tragédie. Na houpačce na hrázi jsme skotačili jako malí kluci, ale při jednom ze svých skoků jsem únavou povolil ruce a dostal se tak zadkem na úroveň země. Nohy jsem měl zvednuté do výše a jelikož jsme se koupali nazí, byl náraz bolestivý až hrůza. Náhoda tomu chtěla, aby zrovna v místech mého styku se zemí čněl z hlíny ostrý kámen. Po dopadu do vody jsem chvíli nebyl schopen ani plavat a hrozilo mi utopení. Když jsem se vyškrábal na břeh, hoši okoukli mé zranění, jelikož já jsem nebyl schopen se na místo poranění podívat. Ne snad že bych se bál pohledu na krev, ale vzhledem k tomu, že jsem měl natrženou prdel, nebylo to technicky možné. Se štěstím šutrák minul důležitá ústrojí, ale večer v hospodě Myslivna se pro mě stal peklem, protože jsem nemohl sedět. Rána mokvala, ač ošetřena Septonexem a hlavně strašně bolela. A když jsem bolest překonal a seděl déle na jednom místě, přischl jsem strupem k šedivým kalhotám z Maďarska. Noc jsme strávili ve stodole, já vzhledem ke svému neštěstí ve vší počestnosti. Ráno jsme se vraceli do Prahy a já měl potíže udržet se na motorce, protože s každou nerovností na cestě se ozval čerstvý strup. V Praze jsem se jenom převlékl, sbalil věci a odjel na chmelovou brigádu, která byla v těch letech povinná při přijetí na vysokou školu. Ano, byl jsem přijat na Stavební fakultu, obor Pozemní stavby... Již v autobuse jsem byl smutný, protože po oáze soužití s lidmi z Bráníka, hodně specifickými a mě zcela vyhovujícími, jsem byl ve středu floutků a fakanů z okresních gymnázií a průmyslovek, kteří byli sice jen o rok mladší , ale strašní. Mluvili o svých dívkách a zhruba polovina jich označovala své dlouhodobé milenky výrazem „stará“ a zbytek naopak „mladá“. Zřejmě to nějak souvisí s věkem oněch dívek. Jestliže je sexuální objekt (protože o lásce se v souvislosti s těmito pojmy nedá mluvit) hodně mladý a mladík je nucen se vyrovnávat s posměchem blízkého okolí a reagovat na dotazy, jestli je jeho děvče ještě pod zákonem, říká jí“stará“. Ti , co jí znají, si tak mají přehodnotit mínění a ti ostatní jsou postaveni před hotovou věc „stará“. Naproti tomu zneužívaní mladíčci, jejichž učitelka sexu je pamětnicí maďarských událostí a s níž je nutno při styku pamatovat na nitroglycerín na nočním stolku, kosmeticky upravují spíše sami pro sebe věk dotyčné označením „mladá“. Prostě byli to ichtylové a já se začínal bát tří týdnů strávených s nimi. Nakonec vše dobře dopadlo, sotva jsem okamžitě po příjezdu do Stekníku nalezl místní hostinec. Ač byly dvě hodiny odpoledne a bylo poručeno vyčkat na ubikacích a čekat
- 44 -
na přidělení do pracovních skupin, já si poručil pivo a rozhodl se přerazit chmel kontinuální opilostí.
Zpěvačka Ilma z Ústí, Slunce Severu V tom roce pětaosmdesát, když jsem se vrátil z chmelu jako zbrusu nový student stavební fakulty, kromě rekordu za měsíc srpen v počtu piv (315) bylo zajímavé, že Tři sestry začaly zkoušet na základě předprázdninových večírkových cirkusů. Sám název vznikal asi tak po páté zkoušce, když jsme pochopili nutnost mít bytelné označení naší kvality. Udělali jsme schůzi na Kovárně, na té staré v Bráníku a během divého lití na plech jsme hýkali různá hesla, která nám přišla jako skvělé názvy pro punkovou skupinu. Co se týče toho punku, tak zas tak slavné to nebylo. Kapely jako Sex Pistols a Exploited jsme sice poslouchali, ale zároveň s nimi i kapely „měkké“, jako byli Clash anebo ne dost punkové, což byli třeba Stranglers. Kromě toho Jírovec byl vždycky lehce úchylný a oddával se poslechu moderního jazzu, industriálu a minimalismu. Asi na to balil holky, protože se o těchto hudbách vždycky naučil mluvit za pomoci Vlčkových sborníčků, jež vydávala Jazzová sekce. Na té hudbě byla punková rychlost, přímočarost a syrovost, ale naprosto chyběla ideovost a politizování. Nikdy nás nezajímaly žádné akce, kde se měla odehrát „konfrontace s režimem“. A nikdy jsme netoužili uchýlit se do kanálu a jednou za týden se jít domů k mámě převléknout, najíst se masa a zeleniny, vykoupat se a v neděli se vrátit k sucharům a rumu. Chodili jsme povětšině do školy a byli jsme ochotni uzavřít s rodiči lecjaký kompromis, abychom mohli pokračovat v bezstarostném životě. Takže ani ta punková móda nás příliš nezasáhla. Vracím se k památnému večeru na Kovárně - název Vetkněme rum byl zavržen, jelikož byl shledán vrcholem intošství. Křičeli na mě dokonce , ať si vezmu lenonky a piju červené víno. Několik názvů zavánělo disentem, za všechny uvádím
- 45 -
„Dobrodružná politika“. Nakonec zvítězil jednomyslně název Tři sestry, ale bylo už tak pozdě, že není jisté, jestli toho večera vůbec padl. Je klidně možné, že si ho vymyslel ing.Magor, který byl a dodnes je vedoucím souboru, když se po ránu toulal v kocovině hodkovičskou vilou a padl mu do oka titul z knihovny. Složení souboru se stále doplňovalo. Základem byl bubeník Hadr, basák a vedoucí ing.Magor, kytarista Jírovec, harmonikář Sup a krákor Hagen. Postupem času, když se začalo rýsovat nějaké vystoupení, přisral se k nám Čisťák, zvaný Krmelec. Zajímavý byl Krmelec tím, že skvěle uměl lhát. Už v sedmé třídě se proslavil krmelcem o tom, že s tátou postavili raketu, která každou neděli slouží jejich výletům na Měsíc. Dokonalost lži spočívala v tom, že jakýsi pitomec z Čisťákovy třídy se dostavil jednoho nedělního odpoledne k Čisťákům,vyzbrojen chlebníkem s baterkou, řízkem od oběda, nožem, provázkem a obrázkem Neila Armstronga a dožadoval se účasti na měsíční expedici. Čisťák, přestože byl šokován úrodnou setbou své lži, zachoval chladnou hlavu a hošíkovi v pláštěnce a holinách sdělil, že bohužel, jako na potvoru odešel jeden energoblok jejich stroje a zatím nelze ani odhadnout, kdy se otci Čisťákovi podaří hvězdolet zprovoznit. A aby předešel opakovaným atakům zklamaného astronauta, dodal, že raketa je ale stejně jenom dvoumístná a otec Čisťák nedá bez Jakuba ani ránu. Kosmonaut odešel zklamaně domů, kde se věnoval pouštění angličáků po nakloněných učebnicích a Čisťákovi toho dne došlo, že má to lhaní asi nějakou vnitřní sílu, když se najdou trotlové, co na to skočej. I stal Jakub krmelcem. Jelikož jsme skoro všichni chodili do školy, byl soubor TS jediným zpestřením jinak nudných a šedivých studijních semestrů, nepočítám -li pravidelné návštěvy dejvických hospod Švejk, Podbaba, Kotlářka, U topolů a Hospůdka. Na zkouškách jsme ventilovali potlačovanou hravou demenci našich povah. Jelikož to zprvu vypadalo, že nikdy nikde hrát nebudeme, staly se schůzky ve zkušebně srazištěm známých. Z toho krystalizoval soubor - v první fázi stačilo buď přinést nějaký nástroj a hrát na něj, anebo se prohlásit zpěvákem, jak to bylo v mém, Čisťákově a Bomburově případě. Hoch Bombur byl význačný tím, že byl velmi tlustý a chodil se mnou do základní školy na Spořilově, kde vykonával funkci otluka. V letech vzniku TS byl však již velkým sochařem - alespoň nám to říkal. Schémata písní z té doby se nijak neliší od schémat o osm let pozdějších. Základem je tzv.“Magorovo kolečko“, které vyvinul náš inženýr Magor. Spočívalo ve střídání čtyř akordů ve sloce a tří v refrénu, většinou stejných, ale jinak poskládaných. Vtip spočíval podle ing.Magora v tom, že obě figury se hrály rytmicky odlišně (samozřejmě v intervalu možností skupiny). Texty v této době psal ing.Magor, který byl právě ve stádiu přerodu z básníka v manažera a obchodníka. Některé byly i závažné, ale od těch jsme brzy upustili. Jinak většina z textů řešila vztah inženýra Magora s jeho dívkami. Zřejmě si netroufal říct dívce pravdu do očí , tak to vyřval do mikrofonu. Později, po pár měsících, byl ing.Magor pasován na strýce Patalíka, neboť mu bylo jako zpěvákovi odhaleno víc vad řeči, než co jich předváděl Michal Pavlíček ve svých pěveckých kreacích v Pražském výběru. (Mimochodem v době nahrávek
- 46 -
Pražského výběru z koncertů jsme se díky Pavlíčkovu zpěvu dostávali při nekonečném poslechu ke zcela jiným textům, které nicméně zlidověly). Využil jsme hbitě Patalíkova pádu do úrovně instrumentalisty z výšin zpěváka - idola dívek a ustanovil jsem se hlavním vokalistou a Čisťáka s Bomburem sboristy s občasnou možností sólového zpěvu (rozumí se samo sebou, že to platilo pouze u hnusných písniček.) Tak jsme si tak zkoušeli a zatím ing.Magor jako jeden ze svých prvních manažerských kousků zařídil zřizovatele Fakultu elektrotechnickou, jejímž byl členem. Možná mladší mládež neví, co je zřizovatel. Zřizovatel byla zodpovědná úřední instituce, která ručila komančům za to, že nepustí do oběhu ideově závadný soubor. Ve své zrůdnosti to bylo jednoduché a naprosto účinné, protože žádný, nebo skoro žádný zřizovatel si nevzal na triko nebezpečnou skupinu a z případných problémů plynoucí nevoli komunistů. A z druhé strany žádný, anebo skoro žádný pořadatel nepodstoupil riziko odhalení toho, že nechal hrát skupinu bez zřizovatele. S tím, že máme zřizovatele se nám bez ohledu na nějaké hudební dovednosti otevíraly obzory veřejného hraní a to minimálně na soutěžních přehlídkách ZUČ, což byla zájmová umělecká činnost a musel jí vykazovat kdejaký podnik či škola. A s možností koncertů rostla naše prestiž a tak, jelikož jsme byli neschopní baliči (kromě Jírovce), rozhodli jsme se (včetně Jírovce), že potřebujeme zpěvačku a tak uděláme konkursy, během nichž se někdo z nás s onou umělkyní seznámí a pak již půjde všechno jako v románech Radka Johna. Během konkursu se však naše lojzovství potvrdilo, se zpěvačkou se nikdo nespřátelil (kromě Jírovce). Nakonec jsme seděli na Kovárně (kromě Jírovce) a pomlouvali Jírovce za to, že je takovej. On zatím hučel do zpěvačky ve vinárně na periférii svou něžnou historku o malém bratříčkovi. Měl jí dotaženou, dokonce nosil fotku svého o sedmnáct let mladšího bratra a v pravý čas vlahých očí a šmátravých dotyků mezi zápalkami, sklenicí a svíčkou, ukradenou podnikavým řeporyjanem v sokolovně, vyňal pohybem kouzelníka odkudsi fotku a spustil o malých nožičkách, ručičkách a neuvěřitelnosti zrození. Zpěvačka byla vždy prostá a tupého důmyslu a tak po tirádě nožičky jako salámek skoro ani nestačil Jírovec zaplatit, jak ho dívka vlekla hnána vášní, jíž v ní vzbudil tento superkluk, v němž se něha snoubila s tvrdostí rockového kytaristy. Takového vždy hledala...naplněné touhy...gejzíry šťastných zítřků... A pak v průchodu pod prokopskou tratí, kde lomozily vlaky a páchla moč chudých trampů, kteří dál nikdy nedorazili „ rozepne kabát, vyhrne sukni a s hlavou opřenou o mužovo rameno se dívá na zástup nahých dětí s papírovými hlavami Jírovcova bratříčka“...(Plastici prominou parafrázi). Jírovec pak spokojeně odjížděl domů s telefonem umělkyně v diáři, rozhodnut zavolat co nejdřív, hned jak bude nějaký mejdan, kde nebudou málo holky.
- 47 -
Mezi punky První koncert jsme měli na Strahově v klubu 001, kde mělo kulturní sídlo elektronického SSM, pod které jsme spadali. Hoch Škoda, kterému příliš nešly do hlavy Ohmovy zákony se pro jistotu angažoval „v esesem“ v roli organizátora mladé kultury. Jelikož ale také rád zašel na pivo, nebyl žádné přetrhdílo a proto se mu většinou podařilo spláchnout dívky, co paličkovaly s navlékači korálů a violoncellisty. V našem případě se klání zúčastnili alespoň všichni od hudební oblasti - tedy měli nástroje. První skupina byl takový polojazz, kde všichni hráli dost dobře technicky , ale stáli za hovno, protože nepochopili, o co jde a že se s miliónem akordů a chvatů můžou etablovat tak leda ve sportovním soutěžení. Ale oni hráli stejně jenom proto, aby nebyli za suchary a aby si užili v „bendu“ trochu toho inteligentního inženýrského humoru. (Asi takto: „sinusoida vašeho céčka se, pane kolego, nebezpečně blíží limitní hodnotě amplitudy tonu dé). Druhá „skupča“ hrála country - rock a byli to zástupci lidové studentské švandy, kteří i nějaké to pivo přiznali, ale všeho s mírou a ve správném pořádku - („soudruhu, když je potřeba máknout, tak máknu“). My jsme hráli úplně blbě a museli jsme vypadat jako parta záškodníků. Jelikož to byl první koncert, nacvičené humory nám v reálu přišly přitroublé (a byly debilní), schémata písní z důvodů trémy nabývala individuálních podob a hlavně jsme byli prkenní jako Depeche Mode, ale na sobě jsme měli oděvy z kanadské noci pionýrského tábora. Naše plus spočívalo v tom, že jsme sezvali početnou klaku našich kamarádů, známých a koneckonců i hrst lidí, které jsme přímo nesnášeli. Ale každá hlava dobrá...
- 48 -
Po dvaceti minutách jsme dohráli a začali si vyčítat chyby. Jírovec propadl tradiční depresi a prohlásil, že už nikdy hrát nechce. Aby rozptýlil chmury, sbalil jednu z dívek - fanynek country -rockových veselých chlapíků. Mohli se alespoň utěšovat tím, že byli druzí. První místo zaujal polojazz, protože porotu oslnily bravurní stupnice a podobné cirkusové kousky, nehledě na okolnost, že tato skupina byla jednoznačně nejméně nebezpečná pro mládež, protože bylo celkem jisté, že na ně nikdy nikdo nepřijde. A TS skončily, jako ještě mnohokrát potom na hezkém třetím místě a odnesly si řadu připomínek odborné poroty. Rady to byly asi dobré, ale démon alkohol nás držel ve svých spárech a tak si nikdo nic nepamatoval. Nevzalo nám to ale vůbec chuť do další tvorby , ale mně nastaly po Vánocích kruté dny a činnost souboru jsem brzdil. Rodiče se totiž dozvěděli během mé nepřítomnosti v bydlišti o mých dvou soudech a nastolili velmi ostrý výchovný program. Matka totiž ve své zvědavosti pod záminkou úklidu mého pokoje vyšmírovala stoh obálek s modrým pruhem, které jsem po celý podzim zoufale schovával a mnohdy o fous vybíral ze schránky (naše pošťačka totiž nedbala pokynů „do vlastních rukou“ a házela do schránky všechno). Jeden ze soudů byl pro opilství a druhý pro výtržnictví. Jednalo se o dvě rozdílné historky a to rodiče utvrdilo v přesvědčení , že nejde o selhání, ale že jsem hajzl, kriminálník a opilec těžkého kalibru. Ve vzduchu létalo léčení a toho jsem se chtěl vyvarovat - musel jsem se uvolit k vězení v bytě, dokud neudělám zkoušky. Byl jsem v prváku na pozemních stavbách a tam bylo běžné, že všech pět zkoušek v prvním semestru zdaleka nesložili všichni studenti. Takže jsem se připravil na dlouhé peklo. Ale nakonec jsem se z té nudy doma naučil matiku , chemii stavebních hmot a dokonce i deskriptivu. Lehká zkouška z konstrukcí pozemních staveb mě trápila nejdéle, ale úderem dvacátého února jsem měl složeno a vyrazil jsem ostře do života - odjel jsem na čundr po Bráníku – zimní - pod záminkou hor. Ale bylo jasné, že doma už s rodiči dlouho nezůstanu - matce, dá se říct, ujel vlak a odmítla se smířit s tím, že je mi dvacet let a že si budu dělat víceméně co chci. Jak povolil tlak ze strany rodičů po ukončeném semestru, odvážil jsem se vycházet častěji na Kovárnu - vpodstatě ale pouze každý pátek, což si myslím není nic kór moc divokého, ale matka se snažila mi každý takový výlet osladit , co to šlo. Nelitovala ranního vstávání a v sobotu za kuropění vylézala ze svého pokoje a nevyspalá - počala pracovat s luxem za mými dveřmi. Úmyslně vrážela do dveří a pohazovala těžkými předměty. Naštěstí jsem byl natolik zalkoholizován, že i přes takto zběsilý budíček jsem odolával i několik hodin. Dalším stupněm tortury bylo, že mi upírala snídani, což podporovala pseudologickým tvrzením, že když jsme moh přitáhnout ve čtyři, nemusím jíst. Pak mě posílala s košem a když jsem se uzavřel ve svém pokoji, začala tam pravidelně ohlašovat rozhodnutí -třeba že nemám počítat s nějakou výhodou, anebo klasický trik - my jsme s tatínkem mysleli, že ti něco nadělíme, ale když jsi takový... Jednou když přišla asi počtvrté a vymyslela si úplnou sedmilež, neudržel jsem nervy a přetrhl výkres, který jsem při své nešikovnosti smolil několik hodin. To mě tak pobouřilo, že jsem odešel do Bráníka. Tam jsem vychytrale zůstal do neděle a tehdy se objevil problém, kam jít. Domů mě nic netáhlo, protože tam bylo ovzduší trhání výkresů. Peťánek se však nabídl, že má volný pokoj ve Vršovicích a tak jsme tam hned pod rouškou lihu a noci odjeli.
- 49 -
V pondělí jsem sice vystřízlivěl, ale moje rozhodnutí bylo neměnné. Pouze jsem rafinovaně navštívil spořilovský byt, když byli oba v práci a sbalil jsem své věci. Vpodstatě se jednalo o skripta, magneťák a něco oděvů. Večer jsem jim volal a abych předešel scénám, řekl jsem, že bydlím na koleji.
S Čisťákem Uvolili se dávat mi každý měsíc šest set korun, což se nezdá mnoho, ale v těch dobách se za to dalo leccos pořídit. V menze jsem nakoupil asi za dvě stovky „dvojáky“, což byli konzervy na víkend pro kolejáky, ale směli to fasovat i pražáci. Za pět korun se dala pořídit velká konzerva a za deset i párky v plechovce. Ale to vyžadovalo časovou statečnost - již od jedenácti ve čtvrtek stát ve frontě do půl dvanácté a pak trnout, zda párky nedošly. Na mě zbyl většinou lunch meat, který se dal jíst celkem slušně v úpravě opečený s cibulí a hořčicí. To jsem tedy jedl já i Peťánek a kromě toho ve dnech, kdy jsem se potuloval kolem školy, chodili jsme s Hadrem do menzy krást večeře. To když jsme seděli dlouho v hospodě, dostávali jsme hlad a do menzy chodili kolejáci na večeři. Předběhli jsme je a velmi rychle sebrali jídlo a odnesli ke stolu. Samozřejmě, že přerušenci a propadlíci, co museli negřit v kuchyni se nám snažili bránit, aby se zavděčili tlusté vedoucí a ona jim nadělila párky v konzervě. Když už byli z našich soustředných útoků vytočeni na nejvyšší míru a jednoho jarního podvečera se hnali na hocha Koukola, vyřešil problém po klukovsku - plivl si do jídla tak, aby to všichni viděli a ještě jim to řekl. Beďaři se zatvářili jak podvedení čerti a my se mohli posrat smíchy. Ale tehdy jsme raději na nějaký čas loupeží zanechali. Hostinec na Bábě byl naštěstí velmi laciný a tak mi většinou stačilo padesát korun na večer. Navíc jsem byl za sirotka a chudého studenta a tak mi lidé pomáhali, jak
- 50 -
mohli. Tak například Banána vytáčelo k nepříčetnosti, když mu někdo kouřil cigarety. Vždycky vstal, došel k bábě a požádal jí o startky , které vzápětí věnoval loudilovi. Tak jsem pořídil mnoho balíčků startek. Též jsem byl příjemný společník a tudíž čas od času do mne něco hoši strčili. Veskrze to byly dobré měsíce. Zajímavé a pro mého otce dodnes nepochopitelné je, jak jsem byl schopen stíhat školu - prvák stavební školy, což je odporný hnus. Bylo to ale hlavně díky mladosti organismu, který dovedl jít spát ve tři ráno a v sedm odcházet na tělocvik. Občas, a to zvlášť na konci semestru, jsme byl nucen dělat noční brigády na dohnání neudělaných výkresů.
Vážná známost ing.Magora, sl. Urxová
Soubor Tři sestry živořil, jak jen to bylo možné - asi tak třikrát za rok jsme hráli na ZUČ, ale jinak vůbec nic. Podle toho vypadaly zkoušky - podivná sestava zpěváků a trubačů kazila už tak dost špatné výkony Hadra a spol. Vrcholem sezony byl Hollywood, večírek v hogo fogo hadrech u Magorů - Doležalů v Hodkovičkách na terase. Sice jsme tam nehráli, ale možná to bylo o to lepší. Až v roce 1987 se začal osud lámat - hráli jsme dokonce na ZUČ jiné školy pod názvem Ze všech stran, protože tou dobou jsme byli zakázaní (alespoň se to tehdy tvrdilo). Jírovec byl ženatý a díky přírůstku jeho ženy Mandragory do Jírovcovic vily jsme přišly o zkušebnu. Ti mladí lidé si totiž začali budovat své obydlíčko v podsklepí vedle dílny pana Jírovce, velkého závodníka. Hráli jsme tedy u Doležalů, taktéž ve sklepě a pomalu jsme získávali kontakty na různé, většinou pouze untergruntové pořadatele a to díky koncertu na Jahodnici v Praze 9. Spolu s námi tam hrálo několik dalších kapel, které byly od přírody smutné a mydlily tradiční spodek Plastiků s textama o komunistech a - 51 -
Leninovi. Možná proto naše odpolitizovanost a všeobecná normálnost plus opilost způsobily, že jsme byli zpestřením. Zvrat nastal na chmelovém turné a to bylo v roce 1987, kdy jsme měli možnost a povinnost hrát sběračům chmele v rámci prázdninových brigád, pořádaných fakultou elektrotechnickou. Celkem se odehrálo sedm koncertů v různých vesnicích a my jsme poprvé nastoupily s pomocnou image, jež nám vydržela takřka dodnes. Po strašném koncertě v Litochlebích, kde se potvrdila neudržitelnost obrovské devítičlenné sestavy a nastaly čistky - v nejtvrdším stalinismu zůstali v souboru pouze Magor a Hadr, později znovu přijali mne, Jírovce a Karáska. Čisťák se znovu přijal sám. Takže jsme se vlastně zbavili Bombura a všech zpěvaček. A bylo potřeba si nějakou berličkou vytvořit pocit dobré pohody, i když to lidi nechtěj slyšet, tu naší hudbu. A tak jsme vytvořili teorii nejlepšosti .Jsme prostě nejlepší a basta fidli. Opravdu nám to pomohlo, neboť na počátku koncertů se lidé netvářili nadšeně, ale s vypitým pivem a neustálým řevem nad hlavou, že ta kapela je nejlepší podlehli i nejotrlejší intelektuálové a vesele pískali a křičeli. Po osmi dnech jsme se vrátili do Prahy úplně vyřízení, ale s novou chutí do hraní. Též jsme během několika měsíců přibrali dalšího kytaristu, a to Nikotina. V zimě se ním podařilo absolvovat několik koncertů v undergroundových hospodách na venkově a s Jírovcem bylo čím dál těžší vyjít, protože fatálně podléhal vlivu své ženy, která ho soustavně přesvědčovala, že jej strháváme do bahna. Z jednoho koncertu dokonce v půli odjel vlakem a na jiném hodil na ing.Magora zapojenou kytaru. Situace se vyřešila definitivně tak, že rok před revolucí emigroval do Rakouska a po dalším roce zakotvil v Kanadě, kde žije dodnes. Situace v Čechách byla zatím příznivá čím dál většímu počtu koncertů divné hudby a tak bylo i čím dál častěji možno hrát, většinou mimo Prahu. Ale v roce osmdesát devět jsme už hráli minimálně dvakrát do měsíce v Praze po klubech, přičemž mezi největší zážitky patří koncert s Garáží a po měsíci s Půlnocí. Obzvlášť pro mě to bylo významné, protože jsem Plastiky poslouchal asi od pětaodmdesátého a Mejla hrál v tu dobu s oběma kapelami, přičemž zpočátku se ještě maskoval, aby nebyl nápadný anebo prostě proto, že to byla sranda. To už jsme měli přehrávky lidových hudebníků, což umožňovalo zaštítit Půlnoc i Garáž, které toto neměly a hrát chtěly. Hráli jsme také na několika akcích s Orlíkem, Wanastovkama, Plexisem a Psími vojáky, což v současnosti je představa utopická. Ale tenkrát jsme měli společného nepřítele a tak na ideologie anarchismu, fašismu, demokracie a bůhvíčeho ještě nebyla nálada. To, co se děje teď, po čtyřech letech, bych si asi ani já, ani nikdo jiný tenkrát nedokázal představit. V okolí revoluce přišla paradoxní stagnace, jelikož si nikdo nebyl jist, co se bude dít a - po pravdě řečeno - nabyla ani moc nálada. Ovšem je pravda, že v prosinci osmdesát devět se konala monstrakce Koncert pro všechn slušný lidi, kde hrálo strašně moc kapel a samozřejmě i lidé, kteří nesměli a nikdo by je už nečekal - Marta Kubišová, Karel Kryl a podobní znamenali další jasnou tečku za minulosti svou přítomností na oficiálním koncertě v Praze na Štvanici. To se Tři sestry vyrovnávali s realitou Hadrovy a ing.Magorovy vojenské služby a tak hrál na bicí Venca Kotelník, známá postava z Kovárny. Za dobu, co byli oba inženýři na vojně se příliš koncertů neudálo, protože nebyl nikdo, kdo by se o to
- 52 -
postaral. Ve vrcholné formě tvořilo soubor několik žertovných postav bez smyslu pro zodpovědnost. Na basu hrál Jakub Maleček, pozdější Orlík, na kytaru Sahula a další Orlík Petr Štěpánek, bubnoval Čisťák, Sup byl harmonikář a já jsem krákoral. Hráli jsme v této sestavě rok a realizovali asi tři koncerty nevalné úrovně, z nichž jeden je archivován videem a dodnes promítán u Kudličky v Litvínově pro pobavení.
Předzvěst manažerských schopností ing. M Zlom s naším cirkusem nastal, když jsme v únoru devadesát přijali nabídku Pepíčka Přiba podílet se třemi písněmi na punk a ojovém albu. Ty písničky jsme natočili s Pepou asi za tři hodiny i s mícháním a to tak, že Pepa měl na Kampě, kde bydlel malý kumbálek - režii a ve sklepě zkušebnu a studio. Komunikovali jsme mikrofonem a nahrávalo se všechno naráz. Orlík úplně zlomil rekordy, protože Landa měl divadlo a stihl nahrát všechno za hodinu. Dostali jsme každý za desku asi osmnáct set, když se podařilo prodat jí celá první náklad Supraphonu. Kvalitativně lépe jsme byli připraveni na jednání, když se přidal k Pepovi Vladimír Kočandrle a kontaktoval nás v červnu devadesát ohledně velké desky. Sešli jsme se na Kovárně a dohodli se, zvlášť když nám podmínky připadaly příznivé. Až po dlouhém roce jsme zjistili některé skutečnosti o autorském zákoně, ale bylo již pozdě. Desky se dodnes prodalo asi pětašedesát tisíc a my měli honorář deset procent, později dvanáct a to včetně autorské odměny a dohromady. Takže při cenách té doby vycházel honorář na hlavu asi koruna z každé desky. Z čehož je vidět, že s bohatostí „umělců!“ to není až tak ostré . Desku jsme nahrávali v létě ve studiu Propast u Petra Jandy a bylo to super. Jednak jsme mohli zrealizovat všechny nápady za pomoci kvalitní techniky a za druhé bylo krásné počasí a atrium poskytovalo stín a popíjeli jsme pivo. Deska byla hotová a smíchaná za sedm dní, což by dnes už asi nebylo možné, protože nároky na kvalitu záznamu se stupňují neuvěřitelně. A také jsme začali poznávat „šaubyznys“- tedy
- 53 -
skutečnosti, že hlavním diktátem je kritérium, zda se „to prodá“. Proto jenom těch sedm dní, protože Monitor určil, že chyby nevadí a že to nikdo nepozná. Faktem je, že po třech letech spolupráce s Monitorem a po exkurzi do světa „šaubyznysu“ jsme zcyničtěli a za pravdivost tvrzení některých umělců o jejich vyznáních a názorech bychom nedali zlomenou grešli. Ještě většího úspěchu dosáhl Orlík, který se stal sociálním jevem a prodal asi stodvacet tisíc Milošů Frýbů. Orlík se nahrával stejně dlouho, jako Tři sestry a honorován byl stejně. Kdo si maličko započítá, zjistí, že oprávněně prožíváme pocit sounáležitosti s firmou, my i Orlík, protože jsme jim do začátku svojí tupostí výrazně pomohli, ale můžeme si za to sami a oni taky, protože první rok jel Monitor sebezničujícím tempem pouze ve čtyřech a takové pracovitosti je třeba vzdát hold. Holt... Kolem Silvestra 1990 jsme dostali první peníze od Monitoru za Na kovárně....Třicet tisíc nosičů prodaných během pěti týdnů nám vyneslo každému stejnou sumu korun. Bylo to v pravý čas, protože po téměř šestiletém studiu jsem měl něco dluhů a bylo pomalu nutno je začít splácet. Zároveň jsem se ucházel o zaměstnání, protože jsem propadl nervozitě z přesvědčování všemi členy rodiny, že desky se prodá málo a že mě to neuživí a takové řeči. Otec mi dokonce přinesl výstřižek o jakémsi zpěvákovi, který byl jeden rok slavný a druhý rok prodával oděvy v obchodním domě. To na mě tolik nezapůsobilo, ale rozhodl jsem se udělat všem radost a zareagoval jsem spolu s Joskou na inzerát o zaměstnání. Joska byl můj spolužák ze stavební školy, který spolu se mnou okamžitě po státnicích začal prodávat desky a pornografii v podchodu metra Dejvická, kudy procházeli docenti z naší bývalé školy. Chtěli jsme, aby viděli, jak se živí absolventi jejich fakulty. Měli jsme čelenky, rybářské stoličky , bandasku s čajem a rumem a přes neutuchající vichr, ženoucí se vestibulem Úspěchu jsme do ochraptění řvali, že máme nejlevnější a nejlepší erotický román za pouhých dvacet devět korun. Během prvního týdne jsme jich prodali asi osm stovek. Joska později chytil divné podnikatelské moresy a já se ze strachu z našeho prodávání vypařil. Udělal jsem dobře, protože za pár týdnů Joska naletěl polskému překupníkovi, který od něho jeden týden koupil kvanta cédéček s tím, že potřebuje mnohem víc a že si přijde za týden. Joska tedy objednal nesmyslné počty cedičů s naprostýma hovadinama asi za stodvacet tisíc a Polák již nikdy nepřišel, oslepnuv nejspíš pašovaným lihem. Tak tedy s Joskou jsme odepsali na inzerát do výzkumného ústavu informací, protože požadovali zhruba naše vzdělání a schopnost publikovat, kteroužto jsme si byli jisti, že máme. Chodili jsme totiž asi rok na mezioborové studium na fakultu žurnalistiky. Navíc ústav měl budovu na Jánském vršku nebo někde tam na Malé Straně, což bylo romantické. Během pohovoru se ale zjistilo, že chtějí staré chábry, zřejmě kvůli image sešlosti - důstojnosti. Takže nám poděkovali a my jsme odcházeli nepříliš zklamaní domů. Otec ale nelenil a sehnal mi zaměstnání prostřednictvím svého známého. Byl tenkrát počátek podnikání a onen známý byl šikovný podnikatel, který obchodoval s kdečím a konal kdejakou činnost. Jednu ze zapsaných v živnosťáku měl i činnost stavební. A já měl rozjet stavební četu, které by on sehnal zakázky. Byl to úkol veliký, ale já se nebál - okamžitě jsem podal inzerát do Annonce a telefony se jen sypaly. Vylučovací metodou a cílenými nenápadnými dotazy jsem postavil četu spolehlivých pracovníků, o nichž jsem byl přesvědčen, že jsou abstinenti a makáči. - 54 -
Možná ze opravdu byli, ale to se mi nepodařilo nikdy zjistit, neboť přišlo první třídenní „turné“ se Sestrama a já musel rezignovat na svou podnikatelskou budoucnost. Ještě měsíc mi domů volali uchazeči o místo ve stavební četě, ale já už se hlásil jako Hagen a tvrdil, že ing.Moravec je můj bratr , který se nervově zhroutil a v současné době je na léčení. Sup a Hadr ukončili svá zaměstnání podobně jako já a koncertů bylo mnoho. Nemá smysl líčit každý jednotlivě, ale kalili jsme hrozně. Ono vlastně nic jiného dělat nelze. Ubytovny nebo hotely jsou spíše horší kategorie a tak je lepší celé turné propít. Záhy nás však - speciálně mne a Supa - začaly drtit vícedenní kocoviny. Zamlada, přestože jsme často propili víkend, jsme první den střízlivosti usnuli a druhý střízlivý už jsme nevěděli o prožitém kalení. Ovšem přišli stavy, kdy první střízlivý se dostaví nespavost - dvanáct hodin ležet ve zhasnuté místnosti a koukat do stropu. Druhý střízlivý po takové noci je ve znamení pachuti v ústech, pocitu cizích vnitřností, nemožnosti konzumovat stravu a hlavně depresí. Dokonce to jeden měsíc vypadalo tak, že jsem pátek, sobota, neděle kalil a pondělí až čtvrtek jsem se z toho dostával. Jednoduchou matematickou operací vychází počet normálních dnů - nula. To byl památný duben, kdy se mi podařilo vypít sedmnáct litrů rumu. To už jsem ke konci ale pil šest dní v týdnu, aby mi nebylo špatně. A hrálo se jak o život, furt pryč. Do toho všeho bylo nutno složit písně na druhou desku, protože ing.Magor má rád všechno nalajnované. A tak jsme jezdili hrát, zkoušeli a probírali se z kocovin.
Basák Jakub Maleček Největší akcí před druhou deskou bylo prázdninové turné, které čítalo dohromady šestnáct koncertů, rozdělených do tří nepravidelných bloků. Nejprve byli tři koncerty - dva dny pauza, čtyři koncerty a tři dny pauza a potom devět koncertů bez pauzy za sebou.Ty kratší série se daly vydržet, ale závěrečná devítka nás téměř vyřídila. První
- 55 -
tři koncerty se odehrávaly na severu, začínalo se v Litvínově. Pak přišla Roudnice a s ní i přízrak Itala, který si zaslouží, aby mu byl věnován větší prostor. Itala jsme poznali toho roku na jaře na chobolickém pití piva. Chobolice jsou kousek za Litoměřicemi a každoročně zjara tam probíhá víkend s fotbalem a pivem. Tři sestry tam několikrát po sobě hrály a v tento osudný rok 1991 byl věhlas chobolické akce již takový, že se donesl i k uším litoměřického Itala. Přišel o pauze do stodoly, kde se hrálo, měl náš kompakt a strašně rychle mluvil: „ Tři sestry, boží, boží, v Milánu jsou z toho všichni hotoví, Francesco přijede a podepíše s Váma smlouvu, hehe, kde je Magor? A co Nikotin, jakou má kytaru? „ Takhle jel vlastně po celou dobu, co nás pronásledoval. Podepsali jsme mu kompakt a mysleli, že je vše skončeno. Ale ing. Magor v něm nalezl zalíbení, nejspíš pro tu naději zahraničního angažmá a druhý den ho vzal s sebou do Prahy. Nakonec s námi Ital trávil předletní soustředění na Dřeváku a všechny nás mučil, nejvíc asi Supa Karáska. Soustředění Tří sester na Dřeváku je příjemná dovolená spojená se zkoušením nových písní a vymýšlením šílených strategií nového alba či projektu, chcete - li. Dřevák je nejmíň stoletá chalupa v Krkonoších, usazená ve stráni a v důsledku stáří postupně klesající a klesající. Navíc horalové nikdy nebyli zvlášť vysocí a tak jsou nyní futra na Dřeváku ve výši asi metr sedmdesát. Člověk průměrného vzrůstu je nucen při snaze o rychlejší pohyb prostorami Dřeváku chodit nachýlený v lehkém předklonu - chaloupce se jinak říká také Hobití nora. Jednou, před mnoha lety, když jsme byli na Dřeváku jsem na vlastní kůži poznal, co může takhle zvláštní stavební dispozice způsobit. Po celodenním popíjení místního jedenáctistupňového piva a následném večírku jsme se všichni uložili na velikou postel v kuchyni, což je zároveň největší - a v zimě jediná vytopená - obytná místnost Dřeváku. V noci jsem se vzbudil s pocitem, že jsem sice úplně opilý, ale jestli hned nevyběhnu jako jelen na záchod, tak asi vybouchnu. Nekvalitní pivo, vařené zřejmě z jehličí a lístků od vleku ve mě bunzírovalo a škrundalo o sto šest. Opatrně jsem v naprosté tmě vstal, jednak abych nikoho nevzbudil a jednak proto, že jsem se bál prudšího pohybu a vydal jsem se směrem, kde jsem předpokládal dveře. Zvedl jsem ruce a šmátral před sebou. Narazil jsem na opracované kmeny, které tvořily konstrukci stěn celé chalupy. Celkem správně jsem uvažoval, že budu - li se pohybovat jedním směrem s rukama přiloženýma na stěnu, musím dříve či později na dveře narazit. Sunul jsem se tedy doprava, protože něco mi říkalo, že tam by dveře skutečně mohly být. Struktura stěny však byla pravidelná a když jsem narazil bolestivě do pece, byl mým nadějím - alespoň ve směru pravé ruky - konec. Nebyl bych to ale technický typ, kdybych si nevěděl rady. Vydal jsem se zpátky, stále s rukama na stěně, přesvědčen, že pokud nebyly dveře napravo, jistě budou nalevo. Situace se záhy opakovala, ovšem tentokrát jsem narazil ramenem do příborníku. Ještě stále jsem doufal a tak jsem kredenc obešel a dále postupoval. Zeď se však za kredencí lámala do pravého úhlu a když jsem po pár krocích narazil na postel, ze které jsem povstal, věděl jsem, že je zle. V opilosti mne napadlo, že jsem v jiné místnosti, než byla ta, v níž jsem trávil večírek a z níž jsem mnohokrát d v e ř m i odešel na záchod. Ano, jsem v místnosti bez dveří. Přepadl mne záchvat klaustrofobie a existenciální deprese, který byl však záhy zapuzen prozaickou potřebou okamžitě se vysrat. Ještě jednou jsem se vydal proti stěně, ale ani jsem nedoufal v úspěch. Opravdu, po pár pokusech jsem znovu skončil u pece. Nedalo se nic dělat - útroby se mi náhle zkroutili a z posledních sil jsem si stáhl kalhoty a sedl na bobek - promiňte, to je trochu předčasné - přidřepl vedle pece.Úleva to byla
- 56 -
fantastická - našel jsem u pece po hmatu noviny na podpal, použil jich jako čistotný chlapec a odešel zcela vysílen spát.
Sup v akci Ráno mne vzbudil Magorův křik a pobavené hlášky ostatní společnosti. Vedle kamen byl obrovský hnědý koláč, který nepředstavitelně páchl. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval a pak se mi rozbřesklo - vytanula mi noční příhoda a já si uvědomil, že jsem nebyl v jiné místnosti bez dveří a oken, ale že odkázán na hmat jsem byl při své výšce a charakteru Hobití nory bezmocný. Mohl jsem se uchodit třeba dokola, ale jelikož jsem šmátral nataženýma rukama, nahmátl jsem z dveří akorát vrchní rám futra. Takto zaskočen Dřevákem jsem raději dělal, že o ničem nevím, ale později jsem byl stejně odhalen. A v tomto nebezpečném Dřeváku s nízkými futry jsme týden pobývali s Italem. Ten, na žádost Supa , nesměl být v místnosti, kde se zkoušelo, neboť Supa to znervózňovalo. Ital byl však typu „ vyhodit dveřmi a oknem se vrátí“ a tak vylezl do patra, do pokojíku, z něhož bylo alespoň dobře slyšet škvírou mezi stropem a stěnou. Pokaždé, když jsme dohráli sebekratší, byť sebehnusnější pasáž, nadšeně hýkal: „ skvělý, bomba, jednička, Nikotin výborně a ty bubny, Hadr, tududududž džpchchch, to bude hit, zavolám odpoledne z Krakonoše Francesca. Nahrajte to, pustíme mu to do telefonu, ten zešílí, hned sem přiletí“ Magor se hlasitě smál, byl trochu rozpačitý, ale Ital ho naprosto uvařil, když se před ním zmínil o příbuzenstvu v SRN, které obchoduje s auty. Magor zrovna tenkrát prahl po nějakém zahraničním voze, protože začínal být Hogo Fogo a tak zbystřil. Ital, jako ostřílený krmelec to vycítil a nabídl Magorovi, že až se vrátíme z hor, pojedou spolu k příbuzným a Magor dostane „ voňavku“ za „ pusinku“. Tím si Ital zajistil na celý týden soustředění Magorovu přízeň a nám bylo jasné, že to nějak musíme vydržet. Jelikož jsme my ostatní auta - 57 -
nechtěli, poměrně brzy jsme přišli na to, že Ital je trouba, který mluví stylem fotbalové hvězdy („ já myslím, že všichni dobře zahráli, basa, buben, jo, to byla jako opora no a vepředu Hagen a Sup, nemá chybu, ale hlavně asi zvítězila muzika“) a že lže, jak když tiskne. Sup, který měl navíc od třetího dne kocovinu, pověstnou“ třídenní“, byl na pokraji zhroucení z Italových obhroublých žertíků, které se hodily tak do přijímače na vojnu. Naivní intelektuál Sup samozřejmě na podobné špeky skákal, byl vysmíván Italem i Magorem, který podvědomě k takovému způsobu humoru inklinuje, leč zastání se mu nedostalo. Hadrovi to bylo jedno, já jsem se většinou pobavil a Nikotin byl často společník Italův při drsanských kratochvílích. Ital též uměl zbalamutit neuvěřitelně rychle celou hospodu - do dvou dnů všichni věděli, že má v Itálii benzínovou pumpu, že Enzo, co si ho jako vzala máma, je hrozně bohatý a hlavně, že před Třemi sestrami leží skvělá budoucnost, protože on, Ital, je teď náš manažer. Sup se postranní cestičkou pokusil Magora přesvědčit, že to už je trochu riskantní a že jestli má být takový idiot manažer, že on Sup, je naštvaný. Cynický Magor se posupně zachechtal a řekl, že je mu to jedno a že ať si Ital říká co chce a že se uvidí, jaký je manažer. Ital totiž operativně domluvil sobotní koncert v místním kulturním domě Jablonec nad Jizerou. Pašovci slíbili půjčit aparaturu aspoň to říkal - a propagaci slíbil zajistit „líp než Monitor“. Tak jsme byli zvědaví a zatím spokojeně nacvičovali písně - mimochodem na tomto soustředění vznikla Zelená - a pili v Krakonoši. Koncert tenkrát skutečně byl a bylo na něm poměrně dost lidí, což bohužel v očích Magora učinilo z Itala schopného manažera. Nechal ho tedy uspořádat i dva koncerty oné velké letní „šňůry“. Roudnice byla prvním z nich - přišlo asi sto lidí, Ital se dušoval, že všude visí plakáty, což jsme nemohli zjistit, ale pořadatel zaplatil a tak to bylo v pořádku. Magor však měl s Italem problém. Skutečně byli na výpravě v SRN pro auta, ale všechno dopadlo jinak. Jel s nimi i Hadr a po cestě, již ve Spolkové republice , uviděl Ital v jakémsi obchodě boty Adidas za třista marek. Jelikož se vydával za boháče a slíbil Magorovi půjčit tisíc dolarů na auto, zkusil si půjčit od Magora s tím, že hned jak dojedou k příbuzným, dostane Magor svých třista marek a navrch půjčku tisíc dolarů. Zaslepený inženýr už viděl, jak pojede Hodkovičkami v cizím voze a holky budou koukat a tak vytáhl třista mařen, které už nikdy v životě neviděl. Ale to jsem předběhl. U příbuzných se nějak na peníze zapomnělo, Magor si auto nevybral, zato Hadr hned dvě a tak se vrátili domů. Pak se Magor s Italem viděli až na koncertě v Roudnici a inženýr požadoval svých třista marek a půjčku tisíc dolarů. Sám již tušil jaký osud stihl jeho marky, ale chtěl si to užít dokonce a byl asi i zvědav, kam až Ital dojde. Navíc přece jen doufal, že snad by se vše mohlo v dobré obrátit a to auto a ty holky...co? Zkrátka Ital slíbil,že druhý den pojedou do Litoměřic pro marky i pro dolary, neboť Ital tam má devizový účet a na něm výnosy z pumpy u Milána (chachacha). Po ránu Magor nelítostně vzbudil Itala a zatímco zbytek orchestru se odebral na koupaliště, kapelník a podvodník odjeli do Litoměřic. Vrátili se upocení asi ve dvě hodiny, krátce po termínu odjezdu, který byl stanoven již tak dost těsně na to, abychom stihli večerní koncert v Chomutově. Inženýr Magor byl nesmírně nasraný, nasedl do autobusu a neodpovídal na naše potměšilé dotazy, zda má marky. Itala si vůbec nevšímal, ten postával venku a snažil se vetřít do přízně osvětlovači. Až cestou do Chomutova jsme se dozvěděli, co se odehrálo v bance v Litoměřicích. Ital dovedl Magora před banku, řekl mu, ať počká, že se hned vrátí s penězi. Inženýr počkal asi deset minut, Ital vyšel s optimistickým úsměvem a zprávou, že peníze budou připravené k vyzvednutí za čtvrt hodiny. Inženýr Magor,
- 58 -
který se tenkrát ještě přece jenom tolik nevyznal ve světě peněžnictví tomu uvěřil a odebral se v doprovodu Itala do blízké pivnice. Zatímco pili minerálky, Ital se dožadoval Magorových díků a slov chvály neustálým připomínám toho, že dluhy vrací a že to jen on, Magor , se bojí. Když se vrátili k bance, ukázalo se, že vypukla polední přestávka, která trvala až do dvou hodin. Magor zesinal vzteky, protože tak dlouho s ohledem na koncert v Chomutově nemohl čekat. Proklel nejdřív bankovní úředníky a cestou autem, jak se mu to rozleželo, pojal strašné podezření. Ital si jistě při své návštěvě banky okusoval nehty a venku předstíral, že vyřídil svůj úkol. Cynicky a bezostyšně v hostinci mučil Magora bláboly o tom, jestli bude chtít peníze v lirách anebo radši v dolarech. A po celou tu dobu Ital určitě věděl, že je v bance držena polední přestávka. To mu umožní hodit vinu na banku ( věděl, že Magor musí být do dvou zpátky v Roudnici). Magor zaťal zuby a uvažoval o fyzickém napadení Itala. Ten dál mlel o nespolehlivosti bank a srovnával celý případ s hypotetickou analogií u Enza v Miláně. Tam prý žádné přestávky nejsou a jemu, Italovi, známému majiteli pumpy by vydali tak směšnou částku okamžitě a bez průtahů. Itala uchránilo jen to, že inženýr stále doufal, i když každým dnem jeho víra slábla - že jednou, nějak své peníze od Itala ( nebo spíš z Itala) dostane. Koncert v Chomutově byl zajímavý snad jedině tím, že jsme po sobě lili pivo a házeli plné kelímky do lidí. Ti pochopili, žer je to bžunda a někteří nejdrsnější nám to vrátili. Když jsem po prvních zásazích plným kelímkem, promočený od hlavy k patě předstíral, že tak to má být, přidali se i nesmělejší a dokonce polodětské fanynky metaly štíhlýma ručkama zbytky svých piv na pódium. Naštěstí se jim nepodařilo zkratovat celý aparát, ale pouze dva odposlechy, z čehož byl nejvíce smutný Ušičky. Ušičky byl zvukař, jehož přezdívka vznikla úpravou lidového rčení „ zlatý český ručičky“. Jelikož jsme nebyli často spokojení se zvukem, jaký nám namíchal, udělili jsme mu potupnou a ironickou přezdívku „ zlatý český ušičky“. Někteří z drsnějších členů - jako třeba inženýr - na něj volali při zvukovkách prostě „ hluchej“. Nejdál došel Sup, který na koncertě v Klostrdlé vykřikl, zoufalý z absence svého akordeonu ve výtoku z odposlechu „ ty debile tam...“ , což je zaznamenáno na desce číslo tři, Švédské trojce. Ušičky byl hodný inženýr jen o pár let starší než členové Tří sester a pracoval jako zvukař v Paláci kultury. Jelikož byl ale vzorný ote rodiny, zvukařil i soukromě, aby měl větší „ škváru“. Když s námi začal jezdit, byl pohádkově levný, takže ten zvuk když nebyl úplně skvělý, ani to moc nevadilo. Náš soubor ostatně nikdy nebyl spolkem perfekcionalistů. Ovšem po několika koncertech přišel, že má dvě nové bedny, což zlepší výrazně zvuk, ale jeho zvukaření včetně amortizace aparátu bude stát o dvě stovky víc. Když se Magor zdráhal odsouhlasit tuto cenovou úpravu, spustil Ušičky lamentaci, že ten zvuk budee mnohem lepší a ty dvě stovky že se nám bohatě vrátí formou většího obdivu fanoušků vůči našim hudebním kvalitám. Věděli jsme, že v našem případě je to blbost, ale nakonec se cena stejně zcela. Když ale Ušičky tuto scénku sehrál každé dva měsíce, vždy zaštítěn nějakou novou krabicí nebo efektem, začali jsme ho podezírat, že nám předstírá široký zvukařský park a používá k tomu atrapy aparatur. Jistě totiž pochopil, že se v tom nikdo nevyznáme a sluchem nepoznáme, kolik je tam efektů a wattů a jestli jsou ty horny lepší. Pak bylo snadné o volném víkendu spíchnout v garáži atrapu basových reprobeden, které jsou obrovské a budí dojem, že skupině se daří. Zvuk byl ale stále stejný. Když jsme to Ušičkovi řekli, tvářil se dotčeně a dušoval se, že všechno, co nám účtuje, je pravé. Dodnes nevíme, jak tomu je. Sup dokonce tvrdil, že i ty původní bedny a efektu hrajou blbějc, protože z nich Ušičky vymontoval součástky postavil k Vánocům svým malým dětem malinké mixpulty, aby mohly Barbienám a Kenům nazvučovat
- 59 -
Madonnu a tak se učili pokračovat v rodinném řemesle. Ale tomu jsme nevěřili ani my. Po chomutovském koncertě se Ušičky dožadoval náhrady za polité odposlechy. Na Magorovy námitky, že reproduktory stále hrají odvětil, že teď sice hrají, ale elektrický přístroj že je zrádný a že třeba přestanou hrát někdy příště vprostřed „ kšeftu“. Magora to popudilo a řekl mu, že tak hnusný bedny musej něco vydržet a že vzhledem k amortizaci řady hudebních atrap z Ušičkova vybavení jsou odposlechy, jedny z mála opravdových přístrojů už stokrát zaplacené. Ušičky byl smutný, ale neříkal nic. Z Chomutova jsme jeli domů a po krátkém oddechu pokračovali v turné, a to v Berouně, Příbrami a Klatovech. Tyto koncerty nebyl snad ničím zajímavé, snad jedině můj osobní zážitek stojí za zmínku. Koupil jsem si v Příbrami životopis Václava Havla z pera Edy Kriseové ( hezký paradox, že) a celý ho přečetl, jelikož nebylo co dělat až do večerního koncertu. Již v první kapitole jsem pochopil, že je to oslavné dílo, psané s nesmírným patosem a místy volající po veřejném předčítání pro zasmání. Václav Havel by měl být opatrnější ve výběru osob, které o něm píší. Eda Kriseová předběhla Gumáky o tři roky.
Nikotin Jak byla tato trojice koncertů nezábavná, poslední, devítidenní maratón přinesl nepřeberné množství zážitků. Devět koncertů za sebou je pro Tři sestry velmi těžký úkol. Zvlášť v té době, kdy jsme neuměli pít s rozvahou a každý večírek byl sebezáhubou hudebníků i techniky. Tenkrát byli někteří již třetí den psychicky i fyzicky na dně a tak inženýr Magor, kapelník a manažer v jedné osobě, hleděl s obavami vstříc do těch dob nejdelšímu turné Tří sester. Začátek byl v Brně, na malém hřišti kdesi na předměstí. Koncert to byl standardní a po něm následoval večírek s kulečníkem, jehož jsem se nezúčastnil, neboť jsem měl problémy s nohou a byl jsem rád, že mohu do postele. Chlapci ráno vyprávěli, jak opět zkoušeli balit holky a opět neuspěli. Sup, který byl intelektuálně na výši, vytasil na prosté dívky ze Zbrojovky těžký kalibr v podobě národohospodářské úvahy, proložené rozborem literární současnosti a zařazením obého do světového kontextu. Není divu, že - 60 -
nepochodil a tak se alespoň podle svého zvyku podnapil. To inženýr Magor byl úspěšnější. Zcela pragmaticky kupoval své dívce panáky , hrubě se smál a říkal chlapácké věty. Nicméně, celkově to byla s dívkama stejná bída jako vždycky - na pokoj dorazili chlapci nad ránem v podroušeném stavu a u snídaně okomentovali večer jako zdařilý, jen holky prý stály za hovno Po poledni jsme vyrazili do Boršic u Buchlovic, což je malinká vesnička kousek od Uherského Hradiště. Na fotbalovém stadiónu se už všechno chystalo a zjistili jme od pořadatele, že na Orlík tam přišlo měsíc před námi asi dva tisíce lidí. Vzhledem k tomu, že naše nejzdařilejší koncerty v té době čítali osm set hlav, napjatě jsme očekávali večer. Před námi i po nás hrála zábavová skupina, takže jsme v klidu zpoza pódia sledovali, jak davy mládeže proudí na místní stadión. Bylo jich skutečně spousta a další se stále trousili i během produkce před(a zároveň -za skupiny). Jak jsme druhý den zjistili, bylo tam dvanáct set lidí. Po koncertě, který se mimořádně vyvedl snad díky vlastnosti moravského publika (s výjimkou Brna) se spontánně bavit a užít si alkohol, děvčata i řev elektrické kytary, jsme se rozptýlili každý po svém, ale za jediným cílem - někde něco popít. Jelikož zábava pokračovala, nebylo těžké najít si stánek s občerstvením. Brněly mně obě ruce, protože jsem dostal nespočet ran od tyče na mikrofon, která přitahovala statické výboje z blížící se bouřky. U stánku jsem si koupil litr vína a nevida nikoho ze známých, sedl jsem si k nejbližšímu stolu s lavicemi. Bouřka se naštěstí nějak rozptýlila, aniž sprchlo a tak byl večer celkem příjemný. Když mne pořadatel přivezl na místo ubytování, nestačil jsem se divit, protože po chodbě běhali dva vlčáci, na které marně volaly dvě neplnoleté dívky a na schodech se divoce smál Nikotin a pár dalších spoluhráčů. Domyslel jsem si, že to asi budou nějaké príma fanynky a jen jsem doufal, že na mně zbude postel. Naštěstí jsme měli dva pokoje a tak jsem přijal azyl od techniků. Ráno jsme se vypotáceli ze svých pokojů, byl opět slunečný den a zamířili jsme do hostince na jídlo. Časem přišli i chlapci z dívčího a psího útulku, a tak jsme na ně udeřili, kdo že ony dívky vlastně nakonec použil. Všichni brblali a mručeli a tak bylo jasné, že ty holky byly „ nějaký divný“. Po obědosnídani jsme vyjeli na Slovensko. První koncert byl v Bratislavě na sídlišti, pak jsme se vrátili na Moravu do Frýdku - Místku a tam už Sup jevil známky postižení nesmírnou kocovinou. Už v průběhu koncertu prodělával těžkou opilost - o přestávce přišel do šatny, chvíli na nás mžoural a pak vší silou šlápl na židli v úmyslu jí zničit, což se mu podařilo. Pak na nás, celé zkoprnělé, zařval, že ho to sere, že se v Boršicích vůbec nevyspal, protože tam byly ty holky s těma čoklama a furt se hihňaly a kecaly. Pak odešel a ve druhé půlce koncertu byl protivný a hrál blbosti. Osvětlovač šlápl při seskoku z kamiónu na půllitr a měl ošklivě rozříznutou nohu a točič piva Jára objevil plíseň na nohách. Ani moje noha nebyla příliš dobrá a tak jsme vlastně tři lidé z deseti ( nepočítám - li Supa) byli stiženi zdravotními neduhy. Zvlášť komický musel být pohled na tři pajdy, když jsme byli poblíž sebe - já, Jára a osvětlovač Majkl. Jára jedl od dalšího dne antibiotika a patlal si nohy tinkturou, Majkl si musel nohu stále převazovat a já používal gázové čtverečky. Žádná lékárna před námi nebyla bezpečná. Noc ve Frýdku byla špatná, neboť jsme byli ubytováni b hornické ubytovně Permon, což byl nevzhledný panelák s ošklivými pokoji. Navíc jsme všude potkávali Conany Barbary. Conan Barbar je mladý mánička horník, který zdůrazňuje cechovní příslušnost tím, že dbá na to, aby měl dost mouru v očích i pod očima. Vypadá to jako primitivní maskování a my si připadali mezi Conany jako vetřelci. Dokonce jsme - 61 -
pociťovali jejich nadřazenost, pocházející z dob triumfu „ beranice s dýmkou v zubech“ a posilovanou sloganem téhož soudruha „ jsem horník a kdo je víc“. Z důvodu velké frekvence Conanů v okolí Permonu jsme ani nešli hledat hospodu, ale veliký hlad nás dohnal do sousední vývařovny, která byla otevřená tak dlouho, aby nakrmila druhou směnu. Tam jsme se aspoň pořádně najedli. Ráno jsme vstali podivuhodně brzo, jelikož jsme šli spát kolem dvanácté hodiny večerní. Absolvovali jsme poměrně slušnou snídani v nejbližší hotelové restauraci ( hotelem rozuměj zde „ dům hotelového typu“), na níž chyběl Sup. Žertovali jsme, že vyspává včerejší a vlastně už čtyřdenní opilství a po kávě jsme se rozešli po svých - bylo totiž brzo, z pokojů nás stejně jako všude jinde měli vyhodit až v poledne a tak někteří šli znovu spát, Ušičky počítat peníze a psát pro inženýra magora faktury a já se šel podívat na trh, který prosvítal mezi hotelovými domy. Tam jsem si dal jen tak pro chuť, jelikož jsem byl sytý, klobásu a mezitím, co jsem jedl, pozoroval jsem cvrkot na trhu a zboží, které místní obyvatelstvo smíšené s bývalým Vietkongem nabízelo. Ceny byly mnohem nižší než v Praze, což mne ostatně neudivovalo, ale sortiment byl podstatně horší. Pražská tržiště té době nabízela sice nekvalitní věci, ale v podstatě se jednalo o napodobeniny stejného druhu zboží, posledního modelu uznávané značky. Zde bylo nabízeno zboží nekvalitní a co se designu a módního trendu týče, ustrnuli zde asi tak v roce osmdesát šest. Bylo to zajímavé, ale lidé nakupovali stejně jako v Praze a i z jejich oblečení bylo patrné, že celé město j e v roce osmdesát šest. Dojedl jsem klobásu a vydal se zpátky, naplněn chmurnými pocity, že oblečení je pouze vnějškový znak strnulosti celé hornické oblasti, která c h c e být zpátky v roce osmdesát šest, kdy existovaly sociální jistoty a kdy horníci i jejich rodiny požívaly maximálních výhod, dosažitelných v socialistickém zlořádu.
- 62 -
Sahula a Nikotin
Když jsem došel k autobusu, celá výprava se motala kolem něho a Sup ležel bezvládně v trávě u kandelábru. Přiblížil jsem se k němu a žoviálně se ho poptal, jak mu je. Podíval se na mě krhavýma očima, plnýma nenávisti a odvrátil hlavu. Ostatní se smáli a z autobusu právě vyšel řidič Láďa ( je to tentýž, o němž je pozdější píseň Láďa jede autobusem, Piánovka) a ing. Magor a oba začali řvát na Supa, ať kouká jít uklidit ty blitky, že je to hnusný a že celý autobus strašně smrdí. Sup nereagoval a zbytek výpravy, tuše atrakci se rychle nahrnul do autobusu. Vydrželi jsme tam jen chvíli, protože v autobuse byl opravdu nesnesitelný čpavý puch natrávené potravy, lihu a acetonu, ale spatřili jsme zeblité zákoutí s postelí. Láďa měl totiž autobus přepažený v půli, vzadu vozil aparát a vepředu bylo asi dvanáct sedadel. A těsně u přepážky byla palanda. Sup se hned poránu vyškrábal - 63 -
nahoru, protože jím cloumala děsivá kocovina a bez života tam zřejmě ležel, zatímco byl techniky obestavován svou harmonikou, světelným pultem a dalším množstvím choulostivých potřeb, které nemohli být vzadu ve šrotišti Hadrových bubnů a Ušičkových atrap, které sebou při jízd+ě házely a posouvaly se celou zadní plošinou. V zadní části to vypadalo během každé Láďovy divé jízdy jako na palubě plachetnice z knihy Devadesát tři, když se utrhlo dělo. Když už byl tedy Sup notně zavalen, udělalo se mu nevolno. Snažil se asi zvednout a vyprostit z obležení aparatury, ale dříve jej zastihlo zvracení. Poblil nejen svou harmoniku, ale i osvětlovací pult. To právě zjistil Majkl a s křikem se hrnul na Supa. Celá parta opustila autobus a seskupila se kolem ležícího Supa. Magor mu hrozil obrovskou pokutou, jestliže se okamžitě nezvedne a nepůjde uklidit autobus. Majkl vykřikoval, že elektronický světelný pult je pravděpodobně vniveč, jelikož citlivé obvody nesnášejí vlhkost. Podotkl jsem, že zřejmě ani vůči kyselině, kterou vyprodukovalo Supovo otrávené tělo nejsou imunní a to důvěřivého Majkla vyexcitovalo do úplného běsnění. Láďa trval na okamžitém vyčištění celého autobusu a odmítal do něj nastoupit, dokud se tak nestane. Zbytek party, kromě puchu v autobuse nijak nepostižený, alespoň častoval Supa ironickými poznámkami a děsil ho představou, že cesta do Martina je dlouhá a určitě rozježděná od tanků, které tam montují a tudíž že by si měl Sup připravit nějaké pytlíky. Někdo se ho zase ptal, zda se nechce napít a mával mu před očima zteplalou lahví ferneta. Zmučený Sup ( zřejmě pod hrozbou pokuty) vstal, mátožně došel k Láďovi a vyfasovav od něj kyblík s hadrem, zamířil k Permonu požádat o vodu. Vzhledem k tomu, že vypadal skutečně nemocný a muselo mu být strašně špatně odvedl uklízečskou práci celkem obstojně. Puch vyvál po několika kilometrech jízdy díky velké rychlosti a otevřeným okýnkům a jen tu a tam bylo v okolí palandy vidět mokré skvrny po čistění. Sup, nepoučitelný ve své otravě, ležel opět zabarikádovaný na horní palandě. Kupodivu, až do Martina se nepoblil. V Martině, asi hodinu před začátkem koncertu se Sup dožadoval pořadatele o radu, kde najde lékařskou pohotovost. yla mu vysvětlena cesta a když se po půlhodině vrátil a my se posmívali, jestli mu dala antabus, zařval na nás: „Mám penicilín, vy kreténi, angínu!“ Vypukli jsme v hurónský smích, protože záměna kocoviny s angínou nám přišla jako povedený kousek. Sup tak zvedl počet marodů na pět, což byla plná polovina zájezdu. Další koncerty se odehrávaly v Bruntále, Ostravě a závěr byl v Havířově. Byli jsme už všichni přetažení, takže mnoho zážitků nebylo. Za zmínku snad stojí další z kousků šíleného Itala. Ital měl dívku z Bruntálska.Dohodli se tedy již v červnu s Magorem, že Ital uspořádá v Bruntále koncert. Koncert se skutečně odehrál, čemuž jsme do poslední chvíle nevěřili. Pouze marky pro Magora i půjčku tisíc dolarů měl Ital již dlouho přichystané, ale bohužel je zapomněl v Litoměřicích. Osobně si myslím, že v Bruntále Magor definitivně pomyslně zamával svým penízků i vidině hogo fogo auta. Po koncertě jsme dokonce dostali večeři a v dobrém rozmaru uvítali Italův návrh jít na diskotéku. Magor však rozhodl, že nejdřív se ubytujeme. Jakoby cosi tušil! Ital
- 64 -
ho chvíli zrazoval, ale potom řekl, že ubytování je zařízené v Seliku Bruntál a vysvětlil nám cestu. Sám odešel na diskotéku, že se tam sejdeme. Dojeli jsme na okraj města Bruntálu, kde stála obrovská, prastará fabrika, která pracovala i v noci. Rozpačitě jsme se přiblížili k vrátnici, že se zeptáme, kudy k té jejich ubytovně. Vrátný nám řekl, že chce občanky,. Nejprve jsme nechápali, co s nimi bude dělat, ale když jsme spatřili v jeho ruce klíč, bylo jasné, že ubytovna je přímo ve fabrice. Když si opsal několik občanek, předal nám klíč a poslal skrz fabriku a u požární nádrže vlevo. Šli jsme pomalu a napjatě temnotou fabrického dvora, která byla narušována občasnými mihotavými světly, linoucími se z úzkých oken jednotlivých provozů. U požární nádrže byl již tak silný hluk, že jsme na sebe museli křičet. Po pár metrech vlevo jsme spatřili úděsný domeček, postavený ve stylu márnice z Divé Báry. Kdosi za mnou křičel:“ Ne, to ne, to snad není ono.“ Bylo to ono. Na dveřích byla unifikovaná cedule „Ubytovna“ a tak jsme odhodlaně vzali za kliku. V přízemí nebyly žádné dveře odemčené a tak jsme se vydali vzhůru prošlapaným schodištěm. V prvním patře přehlušoval tlumený hukot fabriky hluk tekoucí vody a řev. Šli jsme po zvuku a brzy spatřili zvetšelou umývárnu, v níž na židličce seděl Majkl a zvracel si na boty. Přitom řval. Rychle jsme místnost opustili a inženýr Magor našel dveře, do nichž pasoval náš klíč. Haluzna, jež se naskytla našim zrakům, byla otřesná. Pět paland nás ujistilo, že zde máme spát všichni. V nastalém ohromeném tichu jsme si uvědomili rachot továrny a když kdosi zhasl, bylo vidět jako ve dne - okna naproti našim byla vzdálena pět metrů a uvnitř vesele vařili Rum. Inženýr rozhodl, že tohle teda ne a odebrali jsme se do hotelu. Ital, nabádán šestým smyslem podvodníků, se stáhl již po koncertě do ústraní a tak jsem ho spatřili až ráno v hotelové restauraci při snídaňoobědě. Dělal, jako že nic a snažil se být žoviální, ale inženýr mu sdělil, že má zaplatit za hotel. Italovy se protáhly rysy a zprvu se zdráhal uvěřit, že jej stihla taková rána. Inženýr mu škodolibě oznámil, že již večer na recepci nahlásil jeho, Itala se všemi iniciálami jako pořadatele koncertu a muže, který to platí. Naše štěstí bylo, že se paní recepční spokojila s ujištěním, že tento Ital se dostaví během dopoledne a účet srovná k její spokojenosti. Zřejmě jí svitla naděje, že marnivý cizinec utrousí liry, doláče anebo aspoň tučný tuzér v korunách. Nic takového se nestalo, marnivý cizinec chvíli těkal po našich netečných obličejích a poté se odebral k recepci, kde zřejmě zaplatil na chlup přesně, samozřejmě v českých korunách, které vydělal na dělnické mládeži pořádáním koncertu skupiny z Prahy. Ten den byl poslední koncert v Havířově a tam už nás Ital nedoprovázel. Slíbil ale, že se přijede podívat v srpnu do studia, až budeme nahrávat desku. Neustále zdůrazňoval, že byl u zrodu písně Zelená („ já tam ležel nahoře, protože Fanánka jsem znervózňoval, tak mě dali nahoru, na půdu, já tam ležel nahoře a voni najednou: hrajem a hráli Zelenou, nejdřív to hráli jinak, já jim říkal: kratší refrén a voni z toho udělali Zelenou“) a snažil se tím zpatřičnit svou přítomnost ve studiu. Magor mu vlažně sdělil, že se ještě neví, kdy se bude nahrávat a vlezl do autobusu. Ital křičel do okénka, že zavolá a dá Magorovi konečně ty marky a půjčí dolary. Inženýr se strojeně
- 65 -
usmíval a hulákal: „ Jasně, kamaráde, jasně,“ a kýval mocně hlavou. Pak nám Ital zmizel i s vypečeným městem Bruntálem za zády. Havířovský koncert nestojí za popis, byli jsme na dně sil a každý se těšil domů. Do Prahy jsme přijeli ve čtyři ráno, letmo jsme se pozdravili během potácení se kolem autobusu a vyrazili ke svým domovům, já například škodovkou, kterou jsem měl zaparkovanou u inženýrů před domem.
Sup při natáčení filmu Freetime Druhý den jsem zažil podivný úkaz. Vstával jsem kolem jedenácté, jelikož byly prázdniny, byl jsem sám doma a tak jsem jen tak ležel. Měl jsem celé turné pocit, že to bude skvělý, až to skončí, ale nějak se ten báječný pocit nedostavoval. Venku bylo sluníčko a já byl sám v sídlištním panelovém bytě v Praze 5. Pustil jsem si aspoň film Highlander, ale ani ten mne neuspokojil. Zavolal jsem ing. Magora, který zrovna vstával a na mou otázku stran vyúčtování řekl, ať klidně přijedu hned. Měl jsem radost, protože to byla alespoň nějaká činnost. Podvědomě jsem cítil, že po třech nedělích s partou je těžké to naráz utnout. U inženýra se řeč stočila přirozeně na prožité hrůzy na turné a zničehonic zazvonil Nikotin. To už bylo jasné, že jsme všichni v zajetí stejného efektu: neschopnosti návratu do reality. Nicméně inženýr dopočítal honoráře a Nikotin spěchal, neboť mu jeho družka chystala „ prasátko“, což spočívalo téměř doslova v sežrání prasete. Všechno, co z prasete existuje připravila ona dívka, aby Nikotin okusil teplo domova. Však si také ve všech hostincích stěžoval na stravu a ze zoufalé touhy po domovské stravě se - 66 -
stával obětí jídelníčků, které stavěly na přívlastku „ domácí“. Nikotin si ve své naivitě představoval, že nabídka hostince U Hadů domácí srnčí kýty je důsledkem pytláckého kousku pana Hada a následné šikovnosti paní Hadové. Že prostě si udělali srnu, samozřejmě kvalitně, aby jim chutnala a trochu toho, co nesnědli, nabídli hostům. Většinou se trpce zklamal a při jídle i dlouho po něm kritizoval pana Hada i paní Hadovou, že neumějí vařit, že by měli přijet k nim, to by viděli, jak vypadá domácí srnčí kýta. Nikotinova družka byla totiž velmi podnikavá a jelikož v v jejím sousedství byla vycpavárna zvířat, seznámila se s vrchním balzamovačem. Ten občas zašel poklábosit a na kafe z dlouhé chvíle, když se vařily lebky v kyselině a od cesty vzal kus mrtvého zvířete - kance, srnu, jelena- neboť maso je při preparaci k nepotřebě a mělo by se správně za nějakých složitých úředních úkonů likvidovat. Naštěstí jsme v Čechách a tak si balzamovač, který již zvěřinu nemůže ani vidět ušetří práci a ještě udělá prožranému populárovi radost. Takže když odkvačil Nikotin na prasátko ( samozřejmě divoké), Magor zívl a řekl, se se jde dospat po těch třech nedělích ponocování. Neměl jsem sílu mu to vymluvit a tak jsem nasedl i s honorářem do auta a odjel znova domů. Jelikož jsem během turné kulturně strádal, měl jsem potřebu číst si knížky a poslouchat zprávy z domova i ze světa. Kombinoval jsem to, jak se dalo a prokládal poslechem ušlechtilé hudby, která byla balzámem na moje uši po sedmnácti prožitých koncertech tří sester. Kolem sedmé hodiny jsem začal být nesoustředěný, odkládal jsem knížku, přepínal programy a kouřil jednu za druhou. V půl osmé jsem cvičně zavolal Orozákovi ( stejně nebude doma, jsou prázdniny, co by dělal v sobotu v Praze), ten vzal telefon na druhé zvonění a na můj dotaz, jestli nepůjde ven nadšeně odvětil, že počítal s naším návratem a ž v neděli a že v Praze nikdo není a že je super, že volám, že chce jít ven velmi, velmi. Když jsem po půlhodině usedli u Báby, pochopil jsem, odkud se vzal ten předchozí divný stav: Po sedmnácti koncertech bylo tělo zvyklé se nastartovat okolo sedmé hodiny v předtuše cirkusu a tento pavlovovský reflex se přenesl pochopitelně i do Prahy, kde žádný koncert nebyl. Pobavilo mě to a tak jsme s Orozákem začali pít z radosti, že se vidíme. Domů jsem přišel kolem třetí hodiny ranní a takových dnů následovalo pět po sobě, než jsem svůj vsugerovaný „budík“ odstranil z podvědomí a mohl žít jako normální člověk, aniž by mi úderem sedmé „ chytly saze“.
- 67 -
Sup, Bombur a zpěvačka Síma Desku Alkáč je největší kocour jsme nahráli v srpnu 1991 samozřejmě na Propasti u Petra Jandy. Je na ní spousta písní, z nich ale zubem času máme dnes, po čtyřech letech rádi pouhých asi šest kusů. Možná jsme příliš uvěřili tomu, že jsme slavná skupina a snažili se vyladit pokud možno nástroje i zpěv a nedělat chyby. Vznikl přílišný důraz na perfektnost nahrávky, což mělo bohužel za následek ztrátu výrazu, charakteristického pro Tři sestry. Po nahrání jsme ovšem byli spokojeni a stejně tak i zástupci Reflexu, u něhož jsme desku vydali. Chlapci odjeli po nahrávání do Ameriky (jmenovitě Hadr, Sup a Magor) a já se nudil v Praze. Občas jsem ze stesku zašel na Monitor popovídat s Růžou a Kočandrlem a Marcelou a Pepou. Jednou Vladimír Kočandrle navrhl, že spolu vydáme sólovou desku, u Monitoru. Já jsem souhlasil z mnoha důvodů, z nichž jeden z podstatných byl legalizace mých častých návštěv v Monitoru. Velmi jednoduše jsem sehnal skupinu, která byla nazvána Hagen Baden a tvořili jí někteří hráči z živořící skupiny Duní ( Maleček a Seitl) a bubeník Roubínek. Když jsme zkoušeli už pár týdnů, přidal se k nám Matásek, který zrovna v té době neměl kde hrát, jelikož Orlík díky vzrůstající hysterii především sdělovacích prostředků přestal koncertovat. Velký problém však nastal tím, že Tři sestry vycházeli v listopadu u Reflexu a Hagen Baden byl chystán na jaro v Monitoru. Do toho ještě přišla okolnost, že jsem byl nespokojen se smlouvou s Reflexem a dával jsem to najevo, takže nálada v souboru Tři sestry a mezi mnou a Reflexem byla hodně napjatá. Naštěstí nedošlo k nejhoršímu, ale dostal jsem třeba i doporučený dopis od spoluhráčů, jímž mne oficiálně obvinili z řady přečinů proti duchu skupiny. Není to období, na něž bych rád vzpomínal. Deska Tří sester byla vydána 1. listopadu 1991 a byly s ní strašné problémy již od začátku, a to především s výrobou a distribucí. Neustále probíhala jednání se zástupci Reflexu a celá spolupráce skončila zašantročením celého Reflexu jakožto firmy k rukám Ringieru, který o vydavatelství neměl zájem. Třetí desku jsem již opět vydávali u Monitoru. Mezitím však vyšla deska Hagen Baden s písní Průša, ze které
- 68 -
se stal hit. To přineslo na jednu stranu velký prodej, na druhou však nemístnou popularitu. Hudebníky z Hagen Badenu navíc mrzelo, že lidi znali většinou jen Průšu a nikoliv ostatní písně, jichž si chlapci považovali z hudebního hlediska. Třetí deska Tří sester vyšla na jaře 1993 a jmenovala se Švédská trojka. Docela dobře se prodával a tak jsme ještě vytvořili takový hybridní nosič 25:01, což byla stopáž onoho produktu, který obsahoval disco verzi oblíbené balady Kunratice, několik písní, co zbyly ze Švédské trojky a hlavně námi favorizovanou Kim Wilde, konkrétně píseň Billy Kid in America. V létě téhož roku se odehrálo několik veselých koncertů, avšak začínala se již mírně projevovat únava z živého hraní. Navíc vztahy ve skupině nebyly nejlepší - Sup již nemohl vydržet to, že na koncerty chodí lidé a navíc viděl těžiště své činnosti ve styku s anglicky mluvícím obyvatelstvem. Odjel tedy studovat management do Holandska, čímž se stal tak jako tak z důvodu velké vzdálenosti nepoužitelným. Nikotin byl rovněž čím dál unavenější a já už jsem koncertování přímo nesnášel. Naštěstí v tu dobu přišla akce hospoda, která učinila koncertům přítrž. Hagen Baden vydal na podzim téhož roku druhou a poslední desku. Skupina již neměla mnoho co říci a tak jsme se po vzájemné dohodě rozešli. . .
- 69 -
Pokračuj 15 let jsem na Kovárně na plech!!!
Osobní plakát 1987
- 70 -
