MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ
LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA ÚSTAV GEOLOGIE A PEDOLOGIE
Bakalářská práce na téma: VÝZNAMNÉ GEOLOGICKO-PEDOLOGICKÉ LOKALITY PÍSECKA V KRAJINNÉM KONTEXTU
Akademický rok 2005/ 2006
Hejl Lukáš
Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Geologicko pedologické zajímavosti v okolí města Písku
„ vypracoval sám a uvedl jsem všechny použité
prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací
V Brně, dne 22.6.2006
Lukáš Hejl
2
Autorský závazek: Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace.
V Brně, dne 22.6.2006
Lukáš Hejl
3
Poděkování: Děkuji vedoucímu bakalářské práce Mgr. Aleši Bajerovi, Ph.D., za cenné rady a připomínky, které mi poskytl v průběhu zpracování práce. Dále bych chtěl poděkovat rodičům za umožnění studia na VŠ. A zároveň děkuji Ing. Jaroslavu Cíchovi z Prácheňského muzea v Písku, který se mi po dobu bakalářské práce ochotně věnoval.
4
Seznam fotografií v textu a přílohách:
o Foto č. 1 – ; přílohy str. 40 o Foto č. 2 – ; přílohy str. 40 o Foto č. 3 – ; přílohy str. 41 o Foto č. 4 – ; přílohy str. 41 o Foto č. 5 – ; přílohy str. 42 o Foto č. 6 – ; přílohy str. 42 o Foto č. 7 – ; přílohy str. 43 o Foto č. 8 – ; přílohy str. 43 o Foto č. 9 – ; přílohy str. 44 o Foto č. 10 ; přílohy str. 44
5
Abstrakt: Lukáš Hejl: Významné geologicko-pedologické lokality Písecka v krajinném kontextu
Tato práce je zaměřena na zjištění současného stavu lokalit, které dříve sloužily jako hlavní zdroj nerostných surovin. Práce se soustředí jen na místa v okresu Písek, kde se v minulosti těžil pegmatit a zlato. Při těžbách zaměřených hlavně na těžbu živců, zde byly nacházeny minerály s obsahem vzácných prvků. Práce je rozdělena do čtyř částí. V první části se věnuji charakteristice okresu Písek, druhá část pojednává o geologii Písecka , třetí část se věnuje prostředí, ve kterém se lokality nachází a ve čtvrté části jsou jednotlivé lokality popsány. Lokality se nachází v Píseckých horách které jsou charakteristické převahou jehličnatých lesů. Ale již u některých lokalit byla započata obnova lesa s cílem zvýšit zastoupení listnatých dřevin.
Klíčová slova: geologie, minerály, těžba
Abstract: Lukáš Hejl: Significant geologic – pedological localities of the Písek region in the landscape context
This study is focused on research of localities which served in the past as the main source of valuable minerals. The study is concerned only with the places of the Písek region, where china stone and gold were mined in the past. During the mining, another until then hidden mineral deposits were found. The study has four parts. The first part is concerned with the characteristics of the Písek region, the second part deals with the geology of the Písek region, the third part is concerned with the settings, where the localities are situated and the fourth part describes the individual localitie.
Keys words : geology, minerals, mined
6
OBSAH
1.
Úvod – seznámení se zadanou prácí
str. 8
2.
Charakteristika okresu
str. 9-14
2.1.
Úvodní informace o okrese Písek
str. 9
2.2.
Geomorfologie Písecka
str. 9-11
2.3.
Klimatické poměry
str. 11-12
2.4.
Vodní toky
str. 12
2.5.
Pedologická charakteristika
str. 12-13
2.6.
Fytocenologická charakteristika
str. 13-14
3.
Podrobnější informace o geologii Písecka
str. 15
3.1.
Část geologická a mineralogická
str. 15
3.2.
Druhy rul
str. 15-18
4.
Informace o prostředí lokalit
str. 19
4.1.
Všeobecné údaje a zeměpisná poloha
str. 19
4.2.
Poloha a terénní poměry
str. 19
4.3.
Klimatické poměry
str. 19-21
4.4.
Poměry geologické a půdní
str. 21-22
4.5.
Hydrografie
str. 22
4.6.
Poměry orografické a hydrografické
str. 22-23
4.7.
Přírodní lesní oblasti
str. 23
5.
Jednotlivé lokality
str. 24
5.1.
Pegmatit U Obrázku (obrázek I)
str. 24-26
5.2.
Pegmatit Obrázek II a Obrázek III
str. 26-27
5.3.
Pegmatit Ptáčkovna
str. 27-28
5.4.
Zlatodoly Havírky
str. 28
5.5.
Velký Mehelník
str. 29-33
5.6.
Vltavíny
str. 33-35
5.7.
Zlato na Písecku
str. 36-37
6.
Závěr
str. 38
7.
Resumé
str. 39
8.
Literatura
str. 40
9.
Přílohy
str. 41-45 7
1. ÚVOD
Město Písek se nachází na břehu Otavy v nadmořské výšce 378 m n. m. Okolí Písku představuje klasickou oblast výskytu granitických pegmatitů v oblasti moldanubika a České republiky vůbec. Některé druhy minerálů, nalezené při těžbě živců na konci 19. století, byly jedny z prvních nálezů v Evropě nebo i ve světovém měřítku a poutaly na sebe značnou pozornost. Zdejší pegmatity patří do klasifikace Černého (1991) do třídy vzácných prvků, což dokazuje přítomnost vzácných minerálů Be (beryl) i minerálů Li (vzácný elbait). Cílem mé práce byl prozkoumání lokalit s výskytem vzácných minerálů, zjištění jejich součastného stavu a zájmu veřejnosti. Lokality se nachází v okolí města Písku, většina jich leží v Píseckých horách, které byly dříve velkým zdrojem nerostných surovin. Významným zdrojem zlata na Písecku byla řeka Otava. Důkazem toho jsou pinky, které zde po vypíračích zůstaly. Lokality se nachází v prostředí jehličnatého lesa, kde některé ze stromů tvoří velké genové bohatství a jsou uznané jako mateřské stromy, které jsou zdrojem osiva pro Lesy města Písku. Postupem času se začal vysazovat buk a to za účelem zvýšení produkční funkce lesa. Většina dřevní hmoty je po vytěžení prodána firmám, které si ji sami odváží na manipulační sklady a dále jí zpracovávají.
8
2. CHARAKTERISTIKA OKRESU
2.1. ÚVODNÍ INFORMACE O OKRESU PÍSEK Okres Písek zaujímá severní část Jihočeského kraje. Toto území má mírně protáhlý tvar směru S - J, jeho přirozenými osami jsou převážně zaříznutá údolí Otavy a Vltavy. Pokrývá plochu 1 138,07 km², zahrnuje území 76 obcí. K 31.12.2001 měl 70 436 obyvatel a hustotu zalidnění 62 obyvatel na 1 km². Nejsevernějším místem okresu je ohyb cesty na západním okraji lesa 600 m severovýchodně od osady Jalovčí severně od Kovářova , nejvýchodnějším bodem je východní cíp lesa 80 m severně od kóty 522 m a severovýchodně od obce Radihošť u Božetic. Nejjižnějším místem je křížení polní cesty se železniční tratí Číčenice - Temelín, 230 m západojihozápadně od stanice Záboří u Číčenic. Nejzápadnějším bodem je trojmezí na západním okraji lesa severně od obce Hodišovice u Bělčic, kde se stýkají hranice okresu Písek, Strakonice a Příbram. Nejnižším bodem okresu a Jihočeského kraje je hladina údolní nádrže Orlík ( 536 m n.m.). Nejvyšším bodem okresu, je vrch Kozlov, který se nachází v Jistebnické vrchovině. (MORÁVEK 1992)
2.2. GEOMORFOLOGIE PÍSECKA a) Většinu střední a jižní části Písecka zaujímá geomorfologický podčepek Písecká pahorkatina, zahrnující v okrese jeden vrchovinný a tři pahorkatinné okrsky. Členitá kerná Mohelnická vrchovina (tzv. Písecké hory), zdvihající se na rozvodí Vltavy, Otavy a Blanice nad severním okrajem Českobudějovické pánve mezi Protivínem a Pískem, dosahuje nadmořských výšek přes 600 m. Nejvyšším vrcholem je Velký Mehelník (632,5 m n. m.). Zbylé okrsky Písecké pahorkatiny jsou poměrně ploché, málo členité (od východu Bechyňská, Milevská, Zvíkovská), v nichž vynikají pouze hluboko zaříznutá kaňonovitá údolí Vltavy a Otavy. Z výraznějších nejvyšších bodů některých z těchto okrsků stojí za zmínku pouze vrch Obora (569,9 m n.m.) u Branic a Chlum (551,5 m n.m.) u Kluk ve zvíkovské pahorkatině. (MORÁVEK 1992)
9
b) Jihovýchodní část okresu je budována podolským komplexem hornin ortorulového typu – žulorul a leukokratních migmatitů. V území mezi Protivínem a Pískem je podolský komplex prostoupen tmavými porfyrickými vyvřelinami, které označujeme jako durbachitty rastenberského typu. Podolský komplex ve směru k severovýchodu přechází do hornin pestré skupiny moldanubika vystupujících v okolí Bernartic. Severním směrem v Milevské a zvíkovské pahorkatině na něj navazuje rozsáhlý masiv granitoidů středočeského plutonu. V horninách podolského komplexu a durbachitech jsou na Písecku a Protivínsku hojné leukokratní žilné žuly a pegmatity s význačnou nerostnou paragenezí. (HOUZAR 1997)
c) Severovýchodní část Písecka je součástí Votické vrchoviny, budované převážně velkým milevským masivem vyvřelých hornin označovaných jako durbachity typu Čertova břemene.V jeho těsném západním sousedství se nachází starosedelský komplex ortorul patřící sedlčansko - krásnohorskému metamorfovanému
„ ostrovu“, který
k jihozápadu zasahuje až do Zvíkovské pahorkatiny. Z Votické vrchoviny patří do okresu geomorfologický okrsek Kolářovská vrchovina s nejvyšším bodem Zběžnicí a západní část Jistebnické vrchoviny s nejvyšším Kozlovem severně od Chyšek.
d) Území na severozápadě okresu patří jižnímu výběžku Březnické pahorkatiny, z níž sem sahá především okrsek Mirotické vrchoviny s nejvyšším vrchem Hrad západně od Čimelic. Hlubinným podkladem jsou granitoidy středočeského plutonu s téměř souvislým povrchovým pláštěm hornin milovického metamorfovaného „ostrova“ s hojnými vložkami přeměněných hornin. Velkým lomem zde bylo z větší části vytěženo ložisko krystalického vápence u Dolních Nerestců (PP). Mezi Drhovlí a Vráží proniká do území okresu od západu malá část Horažďovické pahorkatiny s nejvyšším Kosejřínem. (MORÁVEK 1992)
e) Jihozápadní část Písecka je součástí Českobudějovické pánve.
Jejím
nejvýznamnějším okrskem je kestřanská pánev, vyplněná nezpevněnými jíly, jílovitými písky a štěrky terciárních uloženin mydlovarského a lednického souvrství a na ně 10
nasedajícími kvartérními štěrkopísčitými a hlinitými nánosy, s průměrnou nadmořskou výškou 380 m a nejvyšším bodem Skalským vrchem. V údolní terase řeky Otavy v Kestřanech
byly zjištěny velké obsahy zlata.
Převážná část oblasti Písecka patří do mírně teplé klimatické oblasti, do klimatických jednotek s dlouhým, teplým létem a krátkou mírně teplou zimou. Vyšší polohy Táborské pahorkatiny jihovýchodně od Písku, Benešovské pahorkatiny na Mirovicku a Vlašimské pahorkatiny severně od Milevska jsou zařazeny do klimatické jednotky s normálně dlouhým, mírným létem a normálně dlouhou, mírnou zimou. Pouze malá část Vlašimské pahorkatiny na severovýchodním okraji okresu , v nadmořských výškách 700 m a vyšších , je zařazena do chladné klimatické oblasti s velmi krátkým létem a dlouhou mírnou zimou. (MORÁVEK 1992)
2.3. KLIMATICKÉ POMĚRY Průměrná roční teplota se v okresu pohybuje mezi 7,0 – 7,5 ºC. Vyšší teplotu, mezi 7,5 - 8,0 ºC, má Českobudějovická pánev při Otavě a Blanici , dále údolí Otavy pod Pískem
a údolí Vltavy podél přehradní nádrže Orlík. Ve vyšších polohách
Táborské a Vlašimské pahorkatiny ve výškách na 600 m klesá průměrná roční teplota vzduchu pod 7 ºC. Velké vegetační období trvá na většině okresu 210 až 220 dnů, od posledních dnů března do prvních dnů listopadu. V polohách nad 600 m n. m. je asi o 10 dní kratší. Období s mrazovými dny začíná v nejnižších polohách okresu v první dekádě prosince a trvá do poloviny druhé únorové dekády. V nejvyšších polohách začíná již na přelomu listopadu a prosince a trvá do začátku března. Do
okresu
spadají
nejsušší
místa
jihočeského
regionu.
Roční
úhrn
atmosférických srážek se na většině území okresu pohybuje mezi 550 a 600 mm. V údolích Vltavy, dolní Otavy a Skalice a rovněž v oblasti Milovic na severozápadě okresu klesá pod 550 mm. (MORÁVEK 1992) Na těchto nízkých hodnotách se podílí hlavně závětří Šumavy při jihozápadních a západních
povětrnostních
situacích.,
ale
také
závětří
brd
při
situacích
severozápadních.Srážkové úhrny nad 600mm jsou zaznamenány pouze v Mohelnické vrchovině jihovýchodně od Písku a v nejvyšších polohách Vlašimské pahorkatiny na severovýchodě od okresu.
11
Na většině území okresu převládá západní směr větru. V údolí střední Vltavy podél přehradní nádrže Orlík dominuje severní nebo jižní složka proudění na úkor západního větru.
2.4. VODNÍ TOKY Území okresu náleží do povodí Vltavy, Otavy a Lužnice. Do okresu přitékají Vltava, Otava, Blanice, Lomnice, Skalice, Radomilický a Brložský potok, z jeho území však odtéká ,kromě drobných potoků pouze Vltava. Osou okresu je Vltava protékající jím od Neznašova až za Orlík nad Vltavou. V celém úseku se nachází vzdutá údolní nádrž Orlík.Jejím hlavním přítokem je řeka Otava . Zatopen je rovněž úsek Otavy od Písku po ústí do Vltavy a Lomnice od soutoku se Skalicí po ústí do Otavy. Z vodních ploch je nejvýznamnější údolní nádrž Orlík. Kromě toho má okres mnoho rybníků. Nejvíce rybníků je na jihu a jihozápadě, kde především vynikají Řežabinec (87 ha), Tálínský (50 ha) a Selibovský rybník (40 ha). Nejvýznamnější
zásobárnou
podzemních
vod
je
území
kvartérních
štěrkopískových uloženin v povodí Otavy a Blanice v nejjižnější části okresu (hydrogeologický rajon „Fluviální sedimenty Blanice a Otavy po Písek). Zdroje podzemních vod mají lokální význam pro zásobování pitnou vodou. (MORÁVEK 1992)
2.5. PEDOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA Pahorkatinný až vrchovinný ráz Písecka s četnými údolíčky podmiňuje také charakter půd. Území okresu patří do regionu kambizemí nasycených a kyselých se subregiony. Ve východní části se nachází menší region semimorfních a hydromorfních půd. Prakticky celý východ okresu a částečně i jeho střední a severozápadní část pokrývá kyselá varieta kambizemě typické na svahovinách kyselých intruzív, rul a granulitů s doprovodnými pseudogleji. V zónách hydromorfních pseudoglejů leží menší okrsky kyselé kambizemě pseudoglejové. Jižně až jihovýchodně od Písku na svazích údolí Vltavy a Otavy vznikla na svahovinách rul a kyselých neutrálních intruzív nasycená varieta kambizemě typické.Doprovází jí její kyselá varieta, ojediněle, na slabě pomáčených lokalitách, také kambiem pseudoglejová. Ze skupiny hygromorfních půd se tu vyvinuly především gleje. Glej typický se vytvořil na nevápnitých deluviofluviálních sedimentech a diluviích podél četných přítoků Vltavy, Otavy, Blanice, Smutné. 12
Velmi rozšířené jsou na Písecku pseudogleje. Pseudoglej typický vznikl v samostatných celcích na polygenetických hlínách s eolickou a štěrkovitou příměsí hlavně v zónách nasycených kambizemí jihovýchodně od Písku, mezi Pískem a Milevskem a jižně od něj a v severozápadním výběžku okresu. Jako doprovodnou složku, případně akcesorickou složku nalezneme v oblastech kyselých kambizemí pseudoglej kambický. Plošně menší oblasti pokrývá v jihovýchodní části území luvizem typická a pseudoglejová na sprašových hlínách. Jižně od Protivína se na sprašových pokryvech vyvinul malý ostrůvek hnědozemě pseudoglejové. Toky řek Otavy, Blanice, Smutné a Lomnice lemují pásy nivních půd-fluvizemě glejové i typické na nevápnitých nivních sedimentech. Celé Písecko je součástí mezofytika. Osa regionu podél Vltavy a Otavy patří k fytogeografickému
okresu
Střední
Povltaví.
Východní
část
je
součástí
fytogeografického okresu Votická pahorkatina, malá část na severovýchodě zabíhá do fytogeografického okresu Votická vrchovina. Západní část Písecka leží ve fytogeografickém okresu Podbrdsko, do jihozápadní části zasahuje malý výběžek fytogeografického podokresu strakonické vápence. Mohelnická vrchovina patří k fytogeografickému okresu Jihočeská pahorkatina. Rybniční území na Rabicku a Protivínsku je součástí fytogeografického okresu Budějovická pánev. (MORÁVEK 1992)
2.6. FYTOCENOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA Střední Povltaví je migrační cestou, jíž teplomilné druhy pronikly říčními údolími do jihočeského regionu. Patří k nim zejména lomikámen trstnatý (saxifraga rosacea), kavil Ivanův, locika vytrvalá (Lactuca perennis), medvědice lékařská (Arctostaphyllos uvaursi), sesel sivý (Seseli osseum), chrpa chlumní (Cyanus triumfettii), strdivka zbarvená (Melica picta), řebříček vratičolistý (Achillea distans) a ostřice oddenkatá (Carex rhizina). Z běžnějších druhů zde rostou hrachor černý (Lathyrus niger), medovník velkokvětý (Melittis schmidtii), česnek chlumní horský (Allium senescens subsp. montanum), rozchodník skalní (Petrosedum reflexum), hvozdík kartouzek pravý (Dianthus carthusianorum subsp. carthusianorum), pelyněk ladní (Artemisia campestris), rozrazil ladní (Veronica dillenii) a chrpa porýnská (Acosta rhenana), které roztroušeně nalezneme na Písecku i jinde. K horským druhům, které jsou do f. o. Střední Povltaví splaveny z vyšších poloh, patří kamzičník rakouský (Doronicum austriacum) a chrpa horská (Cyanus montanus). 13
Zejména na vložky krystalických vápenců jsou vázány violka lesní (Viola rupestris), sasanka lesní (Anemone sylvestris), rozrazil rozprostřený (Veronica prostrata) a hlaváč fialový (Scabiosa columbaria). Zajímavosti jsou izolované populace ostřice chlupaté (Carex pilosa). Píseckem probíhá východní hranice areálu zimostrázku alpského (Polygaloides chamaebuxus), u Milevska mírně přesahuje na východní břeh Vltavy. Převažující lesní vegetací na Písecku byly acidofilní doubravy (Luzulo albidae Quercetum), které indikují bika bělavá (Luzula luzuloides), jestřábník Lachenalův (Hieracium lachenalii) a lipnice hajní (Poa nemoralis). V přirozené podobě se prakticky nikde nedochovaly. Pestrý vegetační komplex je vyvinut v zaříznutých údolích Vltavy a Otavy a některých větších přítoků. Základním typem jsou černýšové dubohabřiny (Melampyro nemorosi Carpinetum) s druhově bohatým podrostem, v němž rostou např. svízel lesní (Galium sylvaticum), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum), kostřava různolistá (Festuca heterophylla), třezalka chlupatá (Hypericum hirsutum) a vzácně ostřice bledoplevá (Carex pallens). Na skalnatých ostronožnách rostou jestřábníkové bory (Hieracio pallidi - Pinetum) a vzácně též extrémně kyselé lišejníkové bory (Cladonio rangiferinae - Pinetum). Řídce vystupují na jižních svazích malé fragmenty teplomilných břekových doubrav (Sorbo torminalis - Quercetum) se zakrslým dubem zimním (Quercus petraea) a jeřábem břekem (Sorbus torminalis), v nichž roste např. bělozářka větvitá (Anthericum ramosum), hrachor černý, kokořík vonný (Polygonatum odoratum), řimbaba chocholičnatá (Pyrethrum corymbosum) a tolita lékařská (Vincentoxicum hirundinaria).
14
3.
PODROBNĚJŠÍ INFORMACE O GEOLOGII PÍSECKA
3.1. ČÁST GEOLOGICKÁ A MINERALOGICKÁ Písecká krajina je částí Českomoravské vysočiny. Převládá útvar prahorní, a jen nepatrnou část pokrývají třetihory a čtvrtohory. Naše okolí se rozkládá na pomezí Šumavského rulového předhoří a žulové mírně zvlněné vysoké pláně středních Čech. Z jihu a od západu do naší krajiny zabíhá rula, která převládá v jižní a západní části našeho okolí, ze severu a východu převládá žula. Je těžké mezi nimi určit přesně hranici, poněvadž přechází místy jedna hornina do druhé, jinde pak jedna přes druhou se přelévá. Hranice se táhne od severu počínaje u Topělce podél Otavy na Pěník k Dolnímu mlýnu, kde Otavu přeráží, směřuje k Čertově podkově a k Pazderně, odtud k Cikánce, přes louku na Ohradách, táhne se podél paty Ameriky, zabíhá k východu přes návrší Borky u Semic k Havírkám, k jihu pak přes Nový Dvůr a Selibov do vodňanské krajiny. Rulová krajina se vyznačuje jako mírně zvlněný kraj s kopci plochými a tupými, jen tam, kde Otava proráží skály, vypínají se divoké a strmé útesy a skály hluboce rozervané a rozryté, žulová krajina vyniká nad rulovou, kopce má více zvlněné s kuželovitými vrcholy.(CHÁBERA 1982)
3.2. DRUHY RUL Na písecku rozlišujeme čtyři typy rul: 1. tenkolupenatá, převládá slída, výskyt: u Nové Hospody. 2. rula grafitová, výskyt: u Čížové a mezi Mladoticemi a Drhovlí. 3. hrubozrnná nebo žulovitá, nad slídou převládá živec a křemen, oba minerály tvoří větší zrna, výskyt: u Síbrovny, Voldřichova, Nepodřic, Chlaponic, Topělce a Vršovic, stojí na ní Písecký hrad, pak skály za sv. Václavem. 4. porfyrovitá rula, mezi černou slídou lze vidět křemen a větší zrna zarudlého živce, výskyt: mezi Malými Nepodřicemi a Drhovlí.
15
Mezi Pískem a Hradištěm proráží rulu žula skládající Hradištské hrůbi, z nichž vybíhají žulové odnože k Putimi. Na temeni Hradiště je rula překrývána kusy žuly, na jeho úpatí a úbočí přechází odrůdy žuly na rulu. Tato žula je drobnozrnná. Hlavní žuloviště se rozkládá na severu a východě našeho okolí. Ze žuly jsou složeny Písecké hory a žulové hory u Čížové, žulu proráží Otava, vystupující z Písecké kotliny mezi Skalami a Čertovou podkovou.
Žula v Píseckých horách a jejich okolí tvoří celé masívy nebo je žíly : a) zrna prostředního, složená z drobných zrnek živce, křemene a slídy. Z této žuly se skládá severovýchodní část Píseckých Hor, Provazce, Jarník a Kraví Hora a také dlažba na náměstí v Písku. b) Amfibolová, v níž amfibol vytlačuje slídu a křemen a se živcem tvoří horninu, objevuje se u Mehelníku za Novým rybníkem. c) Žula hrubozrbná, ta se liší od jiných množstvím a velikostí slídových zrn. Z ní se skládají skoro celé Písecké hory, začínaje u Křižatek mezi Kloukami a Pískem a postupuje na jih až ke Lhotě pod horami u Protivína. Také se vyskytuje u města na úpatí Vyhlídek, táhne se od Táborské silnice až k Božím mukám u Budějovické kapličky. d) Žula porfyrovitá, je hrubá a drobnozrnná, v žule vyniká draselný živec (ortoklas) ve velikých hráních. Skládá se z ní větší část vyšších homolí Píseckých hor, jako Svícny, Němec, Bitina, Matka, Chlum. Pracují s ní převážně kameníci. Mezi žulami naší krajiny vyniká žula turmalinová s dokonale vyhraněným turmalínem, tak např. U Obrázku. Tato žula se táhne také od severozápadního úbočí Vyhlídek a nad Pazdernou, je z ní složen také vršek nad Brložnicí, v něm však místo živce vystupuje vápenec. (CHÁBERA 1982)
Podřízené horniny útvaru prahorního, které se osaměle nebo různě v žule a rule vyskytují, jsou zejména: a) Diorit, šedozelená zrnitá směs amfibolu a sodnatého živce se stopami křemene a temné slídy, výskyt: na Mehelníku. b) Amfibolit ze zrn černozeleného amfibolu s křemenem a stopami slídy. Jeho žíla je u cesty od Trub k Honzíčkovi v těch místech, kde cesta uhýbá k samému lesu. Jiná žíla jest ve skále na pravém břehu Otavy za vojenskou plovárnou, paty skal sv. Václavských a na levém břehu Otavy několik balvanů. 16
c) Porfyrslídnato – kamenitý a slídnatoživcovitý před Čertovou strouhou vychází z ruly. d) Křemen – křemencové lože jsou za Smrkovicemi v Hůreckém lese, mají délku 1 600 m a šířku 25m, zde je možno také nalézt různé odrůdy křemene: křišťál, mléčník, záhněda i morion, v četných žilách se vyskytuje pazourek nebo flint. Čistý křemen – růžový čili růženín, byl nalezen ve značném množství U Obrázku a severním úpatí Jarníku. Spolu s růženínem byl objeven v témže roce (1884) živec, jeho barva je bílá a lesk skelný. V dutinách živce byly nalezeny krystaly:
bertranditu,
tantalitu,
monazitu,
xenotimu,
pharmakosideritu,
symplesitu, apatitu, slídy bílé i zelenavé, křišťálu a do živce zarostlé hráně beryllu, turmalínu, aquamarinu, pyritu, arsenopyritu. Místy byl v lesích nalezen také kaolin, voskový, mléčný a jaspisový opál, aj. e) Vápenec v Píseckých horách je vápenec zrnitý čili pravápenec, nalézá se v rozsáhlých ložích i žilách v rule i žule, má barvu bílou nebo začernalou. Rozsáhlá ložiska vápence jsou u Novosedel, na východním svahu Provazců, mezi Kamennými doly, Celestinkami a U Obrázku. Zbytky jam a pecí jsou také na Kraví Hoře, vůbec se nenachází v žulovém hřbetu Píseckých hor, zde jsou četné vyčerpané jámy. Za Pazdernou je ve skále vidět několik vrstev začernalého vápence, dále u louky, kterou protéká Brložnický potok. Skály za Martínkem jsou prostoupeny tenkými žilkami bílého i šedého vápence. (NOVÁK 2002)
Útvar třetihorní (neogén), který souvisí s třetihorním útvarem bývalého sladkovodního jezera roviny Budějovicko – vodňanské, zasahuje do naší kotliny Smrkovickou prolukou mezi Hradišťskými hrůběmi a Hůrkami. Stopy po tomto útvaru byly nalezeny u Smrkovic na Hánovci a nad Šarlatským rybníkem, kde v hloubi 8m narazili na vrstvu lignitu silnou 2 m, jako při stavbě hlavního nádraží. Útvar čtvrtohorní obsahuje starší naplaveniny, nánosy písku, štěrku a cihlářské hlíny z posledních změn v poměru pevnin a moří. Jsou k vidění i tam, kam záplavy nynějších vod nikdy nezasahují. Takové vrstvy místy i mocné kryjí svahy Nepoetických hor ke Kocourovu, Vinici, vyskytují se ve značné míře u Čížové, Topělce, Vršovic, na Kozinkách a Brložnici, v lesích u Novosedel, Klekaček, na Hradišťských hrůbích i v samotném Hradišti, u Smrkovic a jinde. Na těchto místech byly všude založeny cihelny. Podobné nánosy lze pozorovat také podél řeky Otavy. (CHLUPÁČ 2002) 17
K historicky důležitým nánosům diluviálním musíme přičíst nánosy křemenitého zlatonosného písku, který pochází nepochybně ze zlatonosného křemene u Kašperských Hor. Kopky tohoto křemenitého písku možno vidět po Otavě, podél potůčků i pramenů; jsou to homolovité hromádky písku a štěrku. Vznikli neúnavnou pracovitostí našich předků kteří písek prosívali a přepírali. Jsou dokladem toho jaký, byl život rýžovníků a vypíračů na těchto březích. Ještě před nedávnem bylo možno pozorovat rýžování a vypírání zlata na Otavě severně od Písku naproti „lázním“ a na Putimských lukách za Hradištěm. Z těchto nánosů se v dobách Přemyslovců zlato rýžovalo téměř do 15. století. Staré zprávy vyprávějí o bohatství a velkém množství zlata, jimž naši předkové za starodávna oplývali. (CHLUPÁČ 2002)
K mladším naplaveninám (alluvium) je nutno přičísti nánosy, které se tvoří v novějších dobách rozvodňováním řek i potoků, do nížin bývá odplavováno vodami hlína, písek, štěrk a bahno.
Jak jsme se zmínili, bylo na různých místech u Písku dolováno a hledáno drahé kamení až do roku 1666. (CHÁBERA 1982)
18
4. INFORMACE O PROSTŘEDÍ LOKALIT
4.1. VŠEOBECNÉ ÚDAJE A ZEMĚPISNÁ POLOHA LHC Lesy města Písku vlastní město Písek a zahrnuje kmenový majetek města Písku a přidružených obcí Smrkovice, Semice a Hradiště. Výměra:
6 583,50 ha
Okres:
Písek
Území:
LHC Protivín, LHC Hůrka, LHC Milevsko a LHC Rožmitál pod
Třemšínem Hlavní komplex, tzv. Písecké hory, které zaujímají asi 85 % plochy LHC se nalézají na jihovýchod od města a jsou v hrubých obrysech ohraničeny na západní straně silnicí Písek – Protivín, na severozápadní straně silnicí Písek – Tábor, na východní straně Vltavou, na jižní straně přestupují okresní stranu Paseky – Albrechtice. Menší komplex tzv. Hradištský Les leží na jihozápad od města na obou březích Otavy. Komplexy Slavná Hora a Sloupovny se nalézají poblíž Podolského mostu. Další větší komplex leží mezi spojnicemi obcí Oslov, Varvažov a Nová Vráž.
4.2. POLOHA A TERÉNNÍ POMĚRY LHC Lesy města Písku se rozprostírá ve Středočeské pahorkatině a je tvořen hlavním komplexem Písecké hory o rozloze asi 5 000 ha. Tento komplex tvoří hřeben táhnoucí se směrem na jihovýchod s pomístně prudšími svahy zvláště na západ a mírnějšími svahy na východ. Další komplexy tvoří plošší nebo příkřejší kupy, z části pak srázné stráně řek Otavy a Vltavy. Nejvyšší bod hospodářského celku tvoří vrch Mehelník a dosahuje výšky 624 m n.m. Nejnižší místo leží na Vltavě v části Sloupovny – 334 m n.m. Výškový rozdíl tedy činí 290 m. (TEXTOVÁ ČÁST LHP)
4.3. KLIMATICKÉ POMĚRY Podnebí je v celku mírné. Průměrná roční teplota obnáší 7,7 stupňů Celsia. Délka vegetačního období činí v dlouhodobém průměru 150 – 155 dnů. Vegetační období začíná v průměru 7. května a končí v průměru 27. září. Průměrné roční srážky činí pro hlavní komplex cca. 616 mm. Srážky jsou s ohledem na roční období příznivě rozděleny, takže na vegetační období připadá z celkového množství 52,3 %. Langův dešťový faktor se rovná 80. 19
Z uvedených dat vyplývá, že se v průměru jedná o typické humidní klima. Převládající větry jsou západní a severozápadní, bývají silné, nárazové a bořivé. (TEXTOVÁ ČÁST LHP) Údaje z meteorologických stanic: a) Teplota vzduchu Tabulka č. 1 – Teplota vzduchu v jednotlivých měsících (měřeno v °C): Stanice
m n.m.
Vráž Vodňany Strakonice Písek Orlík
453 395 400 373 396
-
I -2,6 -2,4 -2,3 -2,4 -2,2
II -1,4 -1,4 -1,2 -1,2 -1,1
III 2,7 2,8 3,1 2,8 2,9
IV 7,0 7,0 7,4 7,3 7,4
V 12,2 12,4 12,4 12,7 12,8
VI 15,1 15,3 15,4 15,7 15,8
Měsíc VII VIII 16,3 16,2 17,2 16,3 17,2 16,3 17,3 16,5 17,6 16,6
IX 12,6 12,3 12,7 12,7 12,9
X 7,4 7,3 7,5 7,4 7,5
XI 2,2 2,4 2,6 2,6 2,5
XII -1,3 -1,2 -1,1 -0,9 -0,8
SA 7,2 7,3 7,5 7,5 7,7
rozdíly v průměrných teplotách nejsou veliké, odpovídá to v podstatě malé vertikální členitosti terénu
b) Vítr Tabulka č. 2 – Směr větru (měřeno v %) Stanice
m n.m.
Bezvětří
Písek Vodňany Vráž
373 395 453
1 1 13
S 8 5 8
SV 9 6 1
V 6 7 6
Směr větru JV J 7 12 16 9 15 5
JZ 22 23 7
Z 23 24 19
SZ 13 9 22
c) Srážky Tabulka č. 3 – Přehled srážek v jednotlivých měsících (měřeno v mm): Stanice Čimelice St. Kestřany Písek Tochovice Nová Ves Paseky Bernartice Vráž Orlík Květov Vlastec Sedlice
m n.m. 430 372 373 485 440 494 469 443 396 453 425 510
I 28 22 26 31 29 26 33 30 31 30 29 32
II III IV 27 30 41 22 27 38 25 24 39 29 30 42 25 29 43 25 30 44 28 31 44 28 31 43 31 33 44 28 32 41 28 32 42 30 32 44
V 56 59 59 56 61 68 60 62 64 62 61 65
20
Měsíc VI VII VIII 67 71 62 74 78 64 76 80 66 63 73 65 70 83 73 75 84 72 76 81 70 79 87 67 74 78 70 79 91 70 77 86 73 77 87 67
IX 42 45 43 44 45 47 46 45 44 44 44 46
X 40 40 41 42 44 43 45 46 43 47 47 45
XI XII SA 32 33 529 31 30 530 30 30 539 33 35 543 33 34 569 33 35 582 35 36 585 35 35 588 33 37 582 35 36 595 35 36 590 35 38 598
Průměrný roční úhrn srážek je nejnižší ve výběžcích Budějovické pánve, u Starých Kestřan a Písku. Podobné srážkové úhrny jsou i v okolí Čimelic, Tochovic a Orlíku v severní části území. Průměrný roční úhrn srážek je tu tak nižší než 550 mm. Na ostatním území se srážky pohybují od 550 mm do 600 mm. Průměrný počet dnů se sněhovou pokrývkou je nižší než 50 jen v okolí Písku, na ostatním území je v průměru 50 – 60 dnů se sněhovou pokrývkou. (TEXTOVÁ ČÁST LHP)
d) Klimatické oblasti Podle nového třídění zasahují na území závodu tyto klimatické oblasti a okrsky: A
Teplá oblast, mírně vlhká podoblast -
A5
počátek žní ozimého žita je zde před 15. červencem
Okrsek teplý, mírně vlhký, s mírnou zimou -
lednová teplota je vyšší než – 3 °C
-
rozšíření jen v prostoru kolem a na Zvíkovské plošině v prostoru při Vltavě mezi Oslovem a Chřešťovicemi
B
B3
B5
Mírně teplá oblast, mírně vlhká podoblast -
počátek žní ozimého žita je zde po 15. červenci
-
červnová teplota je vyšší než 15 °C
Okrsek mírně teplý, mírně vlhký, s mírnou zimou -
nadmořská výška pod 450 – 500 m n.m.
-
zaujímá převážnou část Zvíkovské a Březnické plošiny
Okrsek mírně teplý, mírně vlhký, s mírnou zimou -
nadmořská výška nad 450 – 500 m n.m
-
zaujímá
Mohelnickou
vrchovinu
a
pahorkatinu,
Radomyšlskou
pahorkatinu a Krásnohorskou pahorkatinu.
4.4. POMĚRY GEOLOGICKÉ A PŮDNÍ Geologicky náleží území LHC ke krystaliniku vltavsko – dunajské oblasti, tzv. moldaniviku. V minulosti byly v Píseckých horách, jako prvohorním útvaru, hojně hledány různé rudy.Matečnou horninu tvoří převážně turmalinická žula, která v komplexu Mehelníku přechází v amfibolit. Souvislý pruh podél JZ okraje Píseckých hor tvoří rula, která pak navazuje již mimo les na své JZ části. Na S výběžek vybíhají
21
třetihorní jihočeské pánve. Ostatní drobné komplexy leží převážně na rule, Boudy převážně na svoru. Půdy LHC vzniklé zvětráváním uvedených hornin různí se bohatstvím minerálním. Zatím co převážná část půd drobných komplexů – Hradiště, Chřešťovice a Boudy jsou minerálně slabší, středně až mírně hluboké, v náhorních částech často až na povrch skálou pronikající, na pěstování monokultur citlivé. Půdy píseckých hor jsou minerálně bohatší, většinou středně hluboké až hluboké, příznivě vlhké, mírně propustné, které stačí přijímat atmosferické srážky, takže zde není bohatých pramenů ani potoků. Pomístné potoky v létě většinou vysychají. Časté jsou mírné úžlabiny bez vody, čerstvě vlhké, obohacené, s náznaky mírné hlenovitosti. Tyto stanoviště tvoří nejlepší stanoviště bučin. Úrodná, silně obohacená jsou častá diluvia různé mohutnosti, často přecházející na dně úžlabí v různé pruhy mírně i silně oglejených náplavů. Opakem jsou aluviální půdy poskrovnu se vyskytujíc v horních částech svahů, případně v úzkém pruhu táhnoucím se po hřebenech. Půdy mělké, vlhké, propustné, nevhodných fyzikálních vlastností. V celku možno konstatovat, že půdy LHC jsou úrodné, v dobrém stavu. Na úrodnost půd Píseckých hor však mimo složky minerální působí i značný podíl melioračních dřevin, který se ve starých porostech udržel a který byl do porostů mladších cílevědomě vpraven a jejichž přítomnost příznivě působí ve prospěch organických půdních substancí. (TEXTOVÁ ČÁST LHP)
4.5. HYDROGRAFIE Oblast LHC náleží do povodí Vltavy a Otavy, jižní část pak přísluší do povodí Blanice. Rozvodí tvoří hřeben Píseckých hor, který probíhá zhruba ve směru SZ – JV. Stálé vody tvoří 2 menší rybníky – Nový a Němec a soustava rybníků u Vodáka, ze kterých v dřívějších dobách bylo vedeno potrubí do města.
4.6. POMĚRY OROGRAFICKÉ A HYDROGRAFICKÉ Území LZ Písek patří do Středočeské pahorkatiny. Jižní okraj závodu se dotýká Českobudějovické pánve. Ve Středočeské pahorkatině lze vyčlenit několik orografických oblastí: 1. Zvíkovská plošina – má výrazně parovinný reliéf. Její nadmořská výška kolísá v rozmezí od 400 do 450 m n.m. Plošina zaujímá převážnou část LHC Čížová, svými jižními výběžky zasahuje při řece Otavě a Vltavě do LHC Písek.
22
2. Březnická plošina – zasahuje nadzemí LZ v jeho nejsevernější části v okolí Mirovic. Je odvodňována říčkou Skalicí. Navazuje plynule na Zvíkovskou plošinu, nadmořská výška se pohybuje od 450 – 500 m n.m. 3. Krásnohorská pahorkatina – vystupuje v severní části území dosti výrazně oproti Zvíkovské plošině. Holým vrchem dosahuje výšky 541 m. Kaňon řeky Vltavy se tu do pahorkatiny zařezává a spolu s bočními roklemi ji výrazně člení. 4. Radomyšlská pahorkatina – vysílá na zemí LZ Písek svůj nejvýchodnější výběžek. Na polesí Nová ves vrchem Kosejřínem výšky 571 m. 5. Mohelnická vrchovina a pahorkatina – tvoří jádro LZ Písek. Pahorkatinu by bylo možno oddělit od vrchoviny zhruba vrstevnicí 500 m. V severní části zasahuje na území polesí Vlastec (Svatonický vrch – Sýkorka) a polesí červený Újezdec (Slavná Hora). Největší plochu zaujímá na polesí Údraž. Většinou přechází ve vrchovinu, přesahující svými výběžky nadmořskou výšku 600 m. (Vysoký Mehelník – 624 m, Kraví hora – 606 m). Skupina Mehelníka spadá značně příkře k JZ do Českobudějovické pánve. Směrem na SV poklesává do Zvíkovské plošiny mnohem pozvolněji. 6. Kaňon řeky Vltavy a Otavy – zaujímá v rámci Zvíkovské plošiny samostatné postavení. Kaňon těchto řek prorvaly počátkem čtvrtohor vody mohutného jihočeského třetihorního jezera, které bylo odvodněno směrem k severu. V severní části území je údolí Vltavy zaříznuto do paroviny o více jak 100 m. Výrazný reliéf kaňonu vytvořily i boční přítoky obou řek, především říčka Lomnice s přítoky Skalicí a Jesenickým potokem. Vznikl tak pestře členitý terén s extrémními spádovými poměry a velkými klimatickými rozdíly, podmíněnými rychle se měnící expozicí příkrých svahů kaňonu. (TEXT LHP)
4.7. PŘÍRODNÍ LESNÍ OBLASTI Převážná část majetku leží v přírodní lesní oblasti 10 – Středočeská pahorkatina, pouze nepatrná část zasahuje do přírodní lesní oblasti 15 – Jihočeská pánev.
23
5. JEDNOTLIVÉ LOKALITY
5.1. PEGMATIT U OBRÁZKU (obrázek I) Mineralogicky nejvýznamnějším a největším pegmatitovým tělesem na Písecku je pegmatit U Obrázku, odkrytý stejnojmenným lomem 200 m jihovýchodně od chaty Živec v Píseckých horách. Lom U Obrázku je naší klasickou mineralogickou lokalitou a zásluhou nálezů řady vzácných minerálů, učiněných zde v době těžby živce, se stal proslulým v celém tehdejším mineralogickém světě a ukázky z něho jsou zastoupeny v mnoho světových sbírkách. (CÍCHA 2005) První dobývací práce se na pegmatitu uskutečnily na podzim roku 1883, kdy zde byl otevřen lom na silniční štěrk pro písecké ulice. Na těžbu živce se přešlo v roce 1884, po zjištění jeho důležitosti jako keramické suroviny.Těžba byla provozována městem Písek, postupně dosáhla dosti velkého významu a přinášela městu značné zisky. Živec byl dodáván především keramické továrně bratří Drechslerů v Plzni, v menší míře byl využíván i růženín, prodávaný sklárnám (asi dva vagóny nejkvalitnějšího růženínu byly rovněž dodány turnovským kamenářským dílnám). V době největšího rozkvětu dolování pracovalo U Obrázku celoročně 30 – 40 dělníků, největší výnosy poskytl lom v letech 1885 – 88. Vlivem neodborného vedení prací, ubývání živce a snižující se rentability těžby s přibývající hloubkou výnosy v následujících letech klesaly, až bylo v roce 1897 dobývání živce zastaveno a lom byl postupně zatopen vodou.(HOUZAR 2005) V roce 1889 byl lom 30 m dlouhý, 25 m široký a 22 m hluboký. Na jižní straně byla stěna lomu u dna poddolována 12 m širokou a 8 m hlubokou komorou. V ní se pegmatit rozmršťoval na tři části, které byly dále po úklonu směrem na jih sledovány jednou nebo třemi (údaje se různí) podzemními dobývkami až do hloubky 20 m pod úroveň dna lomu. V květnu roku 1925 bylo započato s pokusem o obnovu lomu, na níž byla městu poskytnuta státní dotace. Ze severní strany byl do lomu vylámán 8 m hluboký zářez (dnešní vstup), kterým byla do jeho úrovně snížena hladina vody, dosahující předtím až po okraj lomu. Zbytek vody byl vyčerpán čerpadlem, původního dna lomu ale dosaženo nebylo, kryla jej ještě více jak 6 m mocná vrstva napadaných balvanů a suti. Do roku 1928 se pokračovalo v dobývání živce pouze v severozápadní části lomu.
24
Zde již žádné významnější nálezy minerálů učiněny nebyly, přestože byla jejich výskytu věnována větší pozornost, než během hlavního období těžby. (LITOCHLEB 2005) Naposled byl lom U Obrázku částečně vyčerpán v dubnu roku 1965, kdy byl ověřován jako možný zdroj vody pro nedalekou zahrádkářskou kolonii. Pegmatit U Obrázku je uložen v biotitických žulorulách, obsahujících místy několik m mocná tělesa durbachitů typu Čertova břemene. Pegmatit měl mocnost minimálně 20 m, s mohutnou blokovou zónou K-živce v podloží a křemenného jádra tvořeného růženínem v nadloží. Růženín místy přecházel do poměrně čistých poloprůhledných partií s příjemnou sytě růžovou barvou. V dutinách blokového křemene byly místy i větší drúzové dutiny s křišťálem a záhnědou s krystaly do velikosti 10 cm. (CÍCHA 2005) Co do množství a velikosti krystalů měly v pegmatitu vedoucí postavení černý turmalín a beryl. U obou minerálů je udáván výskyt krystalů tloušťky lidské nohy a délky několika dm. Krystaly turmalínu byly jen vzácně, berylu poměrně často ukončeny krystalovými plochami. Turmalín se vyskytuje ve více texturních a paragenetických typech. Je zajímavé, že téměř stejné chemické složení (skoryl s nízkým obsahem Mg) má turmalín v drobně zrnitém granitickém pegmatitu, v blokovém K-živci a i velké sloupce v albitu. Naopak černý turmalín z kontaktu odpovídá skoryl-dravitu a drobná zrna v porézním albitu mají složení kolísající od dravitu bohatého Ca s nízkým obsahem Fe až po skoryl s nízkým obsahem Mg srovnatelný s jinými jednotkami (M. Novák – nepublikovaná data). Zvláštností pegmatitu U Obrázku je výskyt barevných drahokamových variet berylu. V době těžby byly v lomu nalézány dokonale průhledné žluté, žlutozelené a zelené heliodory, vzácně i modravé akvamaríny. Vyskytovaly se jako korodovaná, až kolem 4 cm velká zrna, jen výjimečně byly omezeny krystalovými plochami. Broušené a zasazené ve špercích se pod obchodním označením „Písecké kameny“ prodávaly v klenotnických obchodech na řadě míst Rakousko-Uherska. V novější době byl v haldovém materiálu u lomu učiněn ojedinělý nález růžového morganitu bohatého alkáliemi, nasvědčující přínosu Cs a Li v poslední fázi alkalické metasomatózy pegmatitu (SEJKORA et.al. 1998). Je pravděpodobné, že přítomnost morganitu nebyla v lomu U Obrázku výjimečná, ale vzhledem k jeho podobnosti s růženínem unikal pozornosti. (CÍCHA 2005) 25
Charakteristickým produktem alterace berylu byl v lomu U Obrázku bertrandit, zjištěný zde roku 1887 (SCHARIZREM 1888) jako na druhém světovém nalezišti, nedlouho po jeho objevu na typové lokalitě v Petit-Port u Nantes ve Francii. Vyskytuje se v hojných, jen kolem 2 mm velkých krystalech v šestibokých dutinách po berylu. Jinou zvláštností pegmatitu U Obrázku je minerál označovaný jako písekit. V lomu byl nalézán již od roku 1884, později byl popsán (KREJČÍM 1923) jako nový minerál. Jde o metamiktní oxid Nb, Ta, As,Y, REE a U, patrně ze skupiny samarskitu. Vyskytuje se v podobě až několik cm velkých, nedokonale vyvinutých tabulkovitých krystalů a jejich paprsčitých shluků tmavě žlutozelené až hnědozelené barvy. Jeho zvětráváním vzniká (meta)torbernit. V dutinách albitu bývají přítomny
pěkně vyvinuté, průhledné sloupcovité
krystaly apatitu různých barev, spolu s mladším zeleným hydromuskovitem. Primární muskovit se v lomu nacházel řídce, ale přesto jsou odtud známy i jeho velké lupenité agregáty. Málo nápadná jsou několik cm velká zrna pinitizovaného cordieritsekaninaitu. V asociaci s turmalínem jsou u Obrázku poměrně hojné krystaly hnědého monazitu (vel. do 2 cm) a šedozeleného xenotimu (kolem 0,5 cm). Ze sulfidů jsou v pegmatitu přítomny arzenopyrit a pyrit, vzácněji chalkopyrit a molybdenit. Větráním arzenopyritu vznikají sekundární farmakosiderit (drobné krychlové krystaly zelené barvy) a symplesit (drobné modrozelené ledvinité agregáty s radiálně paprsčitou stavbou), oba zde zjištěné Vrbu (1888) poprvé v Čechách. Minerály Ti jsou u Obrázku zastoupeny niobovým rutilem a ilmenitem, tvořícími destičkovité výplně trhlin, a drobnými krystalky anatasu.
5.2. PEGMATITY OBRÁZEK II A OBRÁZEK III Na severním svahu vrchu Jarník nedaleko hlavního lomu U Obrázku byl v roce 1887 otevřen lom Obrázek II. Bylo jim odkryto pegmatitové těleso již méně mocné, patrně s jen nevýrazným křemenným jádrem a menší velikostí zóny blokového K-živce. Zrna živce byla tmelena hojným, jemně šupinatým muskovitem, který nebylo možné praním úplně odstranit, živec byl proto k výrobě porcelánu nevhodný a těžba zde byla brzy zastavena. Samotný beryl sice nebyl v lomu nalezen, ale velmi hojné zde byly šestiboké dutiny po jeho rozložených krystalech. Vyplňovaly je malé, max. kolem 1,5 mm velké krystaly bertranditu, drobně krystalovaný albit a apatit v jehlicovitých agregátech, jen výjimečně sloupcovitých krystalech. Krystaly bertranditu zde byly ve srovnání s lomem Obrázek I morfologicky 26
mnohem pestřejší, v hojných dvojčatých srůstech různých typů (Vrba 1894). Dále se v lomu vyskytoval většinou značně rozložený turmalín, krychlové pseudomorfózy limonitu po pyritu a na trhlinách s ilmenitem kolem l mm velké krystaly anatasu. O něco výše na svahu Jarníku je odkryto další pegmatitové těleso – Obrázek III, pokusně těžené ještě během 2. Světové války. V pegmatitu se vyskytoval turmalín, monazit - (Ce), bertrandit, apatit a v dutinkách živce vyplněných limonitem titanit spolu s drobnými krystalky albitu. (HOUZAR 2005)
5.3. PEGMATIT PTÁČKOVNA Drobný lom na nevelké do 1 m mocné pegmatitové žíle pronikající biotitickými žulorulami se nachází v lese při sv. okraji Písku a nazývá se podle nedaleké restaurace. Lom byl otevřen v únoru roku 1890, ale ještě v dubnu téhož roku byl po vytěžení živce opuštěn. Žílu považujeme za komplexní pegmatit elbaitového subtypu. Z Li-minerálů je zde uváděn pouze elbait, přestože ani ten odtud paradoxně není ve známém sbírkovém materiálu zastoupen a ani zde nebyl novějšími nálezy potvrzen. Krejčí však z Ptáčkovny vedle nejčastějšího černého turmalínu, vyskytujícího se v nepravidelných zrnitých agregátech, uvádí i „pěkné krystalky turmalínu zeleného a červeného“ (Krejčí 1925 a), „turmalín zelený a růžový“ (Krejčí 1925 b), „turmalín hnědý a zelený, krystallovaný“ (Krejčí 1902), nebo „tmavě zelený, poloprosvítavý, sloupečkovitý, s póly nezřetelně ukončenými“ (Krejčí 1899). Rovněž ostatními svými znaky pegmatit ukazuje na oprávněnost uvedené klasifikace. Pegmatitová žíla na Ptáčkovně je nápadná hojným zastoupením modrozelených živců. Výzkumem Pivce et al. (1989) byla ve studovaných vzorcích z Ptáčkovny potvrzena pouze přítomnost modrozeleného albitu, amazonit zjištěn nebyl, ale nelze jej vyloučit, barva albitu souvisí se způsobem jeho nízkoteplotního metasomatického vzniku. Albit se často vyskytuje rovněž ve formě modravého lupenitého cleavelanditu. V dutinkách pegmatitu se nacházejí drobné, 2 – 3 mm velké čiré krystaly aduláru. Typickým, poměrně hojným minerálem pegmatitu na Ptáčkovně je topaz.
Vyskytuje se zde jednak ve větších, dobře vyvinutých, až několik cm velkých krystalech, více či méně však zatlačovaných celistvým muskovitem („gilbertit“), jednak v nepravidelných, nepřeměněných štěpných zrnech a drobných nepřeměněných krystalcích (Krejčí 1902). Beryl je na Ptáčkovně velmi vzácný, v podobě hnědožlutých 27
rozrušených sloupcovitých krystalů, stejně tak i bertrandit ve dvojčatých srůstech. Z dalších minerálů jsou v pegmatitu zastoupeny žlutý, zelený, tmavomodrý nebo růžový apatit, granát a pseudomorfózy limonitu po pyritu. (NOVÁK 2005)
5.4. ZLATODOLY HAVÍRKY Písecko je vedle důležité oblasti historického rýžování zlata z aluviálních sedimentů i místem intenzivní těžby primárních Au-ložisek. S dobýváním zlata souvisí historický název Písecké hory, označující rozsáhlý lesní komplex jihovýchodně od Písku (geomorfologicky odpovídající Mehelnické vrchovině) a poprvé se objevující v listině krále Václava IV. z roku 1400. Nejrozsáhlejšími starými hornickými pracemi na zlato v okolí Písku jsou zlatodoly Havírky, které se nacházejí na z. svahu vrchu Průhony (509 m) nad osadou Na Flekačkách, asi 4 km jihovýchodně od centra města. První konkrétní zmínku o Havírkách nalezneme v opisu nedochované listiny z 2. pol. 17. stol., pořízeném píseckým purkmistrem M. Kášem kolem roku 1800 a publikovaném Pažoutem (1857). Listina uvádí na Havírkách šachty sv. Rocha, sv. Bernarda, sv. Kleofáše a sv. Mikuláše, na kterých se pracovalo od roku 1530 a práce probíhaly do roku 1666. Z archivních pramenů dále vyplývá, že kutací pokusy zde byly obnoveny v 18. stol. Roku 1770 bylo na Havírkách provedeno 6 zkoušek na zlato a tehdy zde pracovalo 8 havířů na šachtě sv. Josefa; kutání bylo ukončeno v lednu roku 1772. Z roku 1774 pochází důlní mapa Havírek od příbramského hormistra J. Alise. Poslední kutací pokusy zde uskutečnil příbramský podnikatel J. Bambas, který roku 1919 vyčistil a do hloubky 28,5 m prohloubil jednu ze starých šachtet (BAMBAS 1928). V roce 1968, v souvislosti s nálezem a výzkumem zlatorudného mlýna v Písku, podnikl na Havírkách archeologický výzkum J. Kudrnáč – jednalo se o prvý takto orientovaný archeologický výzkum u nás. Odkryl zde sídlištní vrstvu a zbytky malého stavení s píckou, datovné do l. pol. 16. stol. Koncem roku 1975 zahájili na Havírkách ve spolupráci s Archeologickým ústavem ČSAV rozsáhlý průzkum členové klubu sportovního potápění Nekton z Písku. (CÍCHA 2005)
28
5.5. VELKÝ MEHELNÍK -
skalní formy zvětrávání a odnosu hornin
Vrchol Velkého Mehelníku (633 m), zajímavý černými skalními tvary zvětrávání a odnosu hornin, se nachází 5 km jihovýchodně od Písku. Je nejvyšším bodem Mehelnické vrchoviny, již od historických dob nazývané místně též Písecké hory. Z hlediska regionálního členění reliéfu ČR patří okrsek Mehelnické vrchoviny k podcelku Písecké pahorkatiny (součást celku Táborské pahorkatiny a podsoustavy Středočeské pahorkatiny). Mehelnická vrchovina představuje rozložitý, členitý hřbet s erozně-denudačním
reliéfem hrásťové stavby, podle Čecha et al. (1962) vzniklý
výrazným vyzdvižením území podél zlomů směrů SZ – JV až S – J v důsledku miocenních a mladších pohybů. Samotný Velký Mehelník má charakter suku se strukturně podmíněnými
vrcholovými
hřbety.
Geologicky je
území
tvořeno
mehelnickým masivem, samostatným magmatickým tělesem, vystupujícím při j. okraji středočeského plutonu a budovaným durbachity typu Čertovo břemeno. Durbachity obsahují místy hojné bazické uzavřeniny vejčitého a čočkovitého tvaru, s rozměry od několika cm do několika dm, a jsou doprovázeny několik m mocnými a několik stovek m dlouhými žilami leukokratních biotitických a dvojslídných, často turmalinických žul.(HOUZAR 2005) Rozdílně petrografické vlastnosti jednotlivých hornin se výrazně uplatňují ve způsobu jejich zvětrávání a vzniku skalních forem. Nejnáchylnější ke zvětrávání jsou durbachity s řídkým, ale výrazným rozpukáním, dávajícím vzniknout mohutným žokovitým a kulovitým balvanům. Ty tvoří naprosto převažující část skalních útvarů Velkého Mehelníku. Jejich vznik byl dán diferenciálním zvětráváním v tropickém podnebí terciéru, kdy došlo k rozrušení skalního podkladu a vzniku zvětralinového pláště se zachovanými odolnějšími jádry horniny. Po odnosu zvětralin v důsledku zdvihu území a v pleistocénu i geliflukce se balvany durbachitů dostaly na povrch, kde byly dále v glaciálech zčásti přemodelovány mrazovým zvětráváním. Vůči zvětrávání odolnější jsou bazické uzavřeniny v durbachitech, které na povrchu balvanů vyvětrávají ve formě bochníkovitých útvarů. Zvětrávání nejvíce odolávají žilné žuly, jejichž vypreparované, mrazovým zvětráváním částečně rozvolněné žíly tvoří v podobě táhlých, nízkých skalnatých hřebenů vrcholové partie Velkého Mehelníku.(CÍCHA 2005) 29
Konečnou podobu všem skalním útvarům vtiskla detailní modelace probíhající za současného klimatu od počátku holocénu. Durbachitové balvany na Velkém Mehelníku vynikají dobře vyvinutou kulovitou odlučností. Ta je dána vytvořením sférické stavby horniny během procesu jejího formování, vlivem vnitřního pnutí při ochlazování a smršťování magmatu kolem center, od nichž se tuhnutí rozšiřovalo. Projevem kulovité odlučnosti durbachitů je jejich kulovité zvětrávání, které do značné míry formovalo právě zaoblené tvary balvanů. Běžným jevem, který ve větší či menší míře můžeme u většiny balvanů pozorovat, je oddělování cibulovitě prohnutých slupek a desek z jejich kulovitě zvětrávajícího povrchu. (ČECH 1962) S kulovitým zvětráváním souvisí na Mehelníku pozoruhodný výskyt dutin typu tafoni. Vnitřní části durbachitových balvanů zvětrávají, zatímco na bocích dutiny přečnívají lemy odolnější povrchové slupky, takže otvor na povrchu je menší a dovnitř se dutina konkávně rozšiřuje. Mechanizmus vzniku zdejších tafoni je možné charakterizovat jako „negativní kulové zvětrávání“, kdy hornina obsahuje „jádra“, která jsou vůči zvětrávání méně odolná. Tafoni tedy představují negativní otisky po takových uvolněných a destruovaných „jádrech“, remodelované následnými zvětrávacími procesy. Na Mehelníku byly tafoni zjištěny na lokalitě 2, kde na severní svislé stěně největšího ze skupiny balvanů (9 x 4 x 3 m) je zahlouben podélný žlábek, v němž ústí tři tyto dutiny. Největší tafone má svrchní otvor rozměrů 25 x 12 cm, hloubkou 30 cm a vnitřní rozměry 35 x 20 cm. Další tafoni jsou vytvořeny při horní hraně strmě ukloněné s. stěny balvanu 9 (9 x 3 x 3 m). Jsou široce otevřené s převislým horním okrajem, o rozměrech 45 x 40 x 17 cm, 35 x 35 x 12 cm, 30 x 30 x 10 cm a útvar vzniklý vzájemným propojením několika dutin dohromady měřící 110 x 20-40 x 70 cm. Nejpozoruhodnější tafone na Mehelníku se nachází uvnitř balvanu 10 a patří k vůbec nejdokonaleji vyvinutým a největším dutinám tohoto typu u nás. Na z. straně balvanu o rozměrech 5 x 2 x 2,5 m je na povrch otevřen nepravidelný, 150 cm dlouhý a 23 – 60 cm široký otvor, rozšiřující se dovnitř ve velkou dutinu 160 cm dlouhou, 50 – 60 cm vysokou a 110 cm hlubokou. Od povrchu balvanu ji odděluje slupka mocná pouze 5 – 10 cm a široká až 60 cm.(LÁZNIČKA 1966) Stěny dutiny jsou uvnitř dále přehloubeny menšími konkávními vyhloubeninami a žlábky. Výjimečnou ukázkou zajímavé vývojové fáze vzniku tafone je lokalita 11, kde
30
se sz. stěny balvanu (5 x 2,5 x 3 m) kulovitě vyvětrává a postupně se uvolňuje menší balvan o rozměrech 1,4 x 1 m. Výrazné stopy zanechalo na Velkém Mehelníku mrazové zvětrávání během glaciálů. Zvětšování objemu mrznoucí vody vnikající do puklinového systému hornin dalo vzniknout mrazovým trhlinám. U nich ještě dále docházelo k rozšiřování geliflukčním posunem a původní balvany tak byly rozděleny na několik izolovaných částí. Na lokalitě l je balvan rozměrů 4 x 4 x 1,5 m rozdělen na čtyři bloky dvěma pravoúhle se křížícími trhlinami o šířce do 30 cm. Mocné trhliny široké až 50 cm roztříštily balvan na lokalitě 2 (9 x 4 x 3 m) na již zmíněné, vlivem kulovité odlučnosti prohnuté desky, balvan 4 (3 x 3 x 1 m) je rozpůlený trhlinou širokou 15 – 20 cm. Od balvanu 11 (5 x 2,5 x 3 m) je jeho část oddělena trhlinou širokou až 100 cm a balvan 12 (6 x 3,5 x 1,3 m) je rozlámán na tři části dvěma paralelními trhlinami širokými 60 – 100 cm. V periglaciálním klimatu pleistocénu vznikla na Mehelníku, zejména na svazích jeho severovýchodního hřebene, i mělká, zazeměná a vegetací porostlá kamenná moře. Jako další z tvarů mrazového zvětrávání je možno uvést drobný pseudokar (7). Byl zčásti vytvořen účinky nivace a má podobu amfiteatrální, směrem po svahu otevřené skalní deprese o průměru 10 m a výšce zadní stěny 4 m. Zajímavým tvarem je tzv. úpatní výklenek na známém, pověstmi opředeném, 3,5 x 3 x 1 m velkém durbachitovém balvanu zvaném Loupežnický stůl. Výklenek je situován na jeho jihozápadní straně, je 3 m dlouhý, 65 cm vysoký a 40 – 50 cm hluboký a balvanu dodává jeho charakteristický tvar stolu. Výklenek vznikl vlivem podpovrchového zvětrávání působením infiltrace a vzlínání dešťové vody stékající po zvětralinami zakrytém úpatí stěny balvanu za pozdějšího odnosu zvětralého materiálu. Nejnápadnější formu zvětrávání a odnosu hornin za současného klimatu představují na Velkém Mehelníku skalní mísy, oválné mísovité prohlubně na vodorovných nebo mírně ukloněných skalních plochách, někdy zčásti vyplněné srážkovou vodou. Některé mísy mají vyvinutý odtokový žlábek, kterým jsou spojeny s okrajem balvanu; odvede-li prohlubující se žlábek z mísy veškerou vodu, dochází k její rychlé destrukci. Nejznámější, ale dnes již jen málo zřetelné skalní mísy se nalézají na Loupežnickém stole (3). Jsou zde již značně destruované a pomalu zanikají, největší prohlubeň rozměrů 30 x 30 cm o výšce stěny 5 – 15 cm je uprostřed balvanu. V menším sousedním balvanu (3 x 2 x 31
0,7 m) jsou zahloubeny dvě poněkud zachovalejší, k okrajům balvanu otevřené mísy o rozměrech 60 x 50 x 10-20 a 45 x 40 x 20 cm. Dobře vyvinutá je vodou vyplňovaná skalní místa na balvanu 1, s rozměry 35 x 30 x 10 cm. Na balvanu 5 je menší skalní mísa v pokročilém stupni vývoje, rozměrů 30 x 30 x 10 cm. Má výrazný, na puklině založený odtokový žlábek. Pěkně zachované, vodou naplňované skalní mísy je možno nalézt na lokalitě 6. Na jednom ze skupiny balvanů (3,5 x 2,5 x 1 m) zde vznikly dvě skalní mísy: jedna nepravidelná, trojúhelníkovitého tvaru s mělkým odtokovým žlábkem, o rozměrech 60 x 50 x 15 cm, druhá pravidelnější, 35 x 30 x 12 cm velká. Na vedlejším balvanu – prohnuté desce velikosti 2,3 x 1,8 x 0,7 m – je další skalní mísa o rozměrech 50 x 37 x 10 – 15 cm. Výjimkou je skalní mísa na skalním výchozu vrcholového hřbetu (8), která je, na rozdíl od všech ostatních, v durbachitech vytvořených skalních mís, zahloubena v hrubozrnné turmalinické žilné žule. Má rozměry 45 x 40 x 15 – 40 cm. Největší skalní mísa na Mehelníku je na balvanu 13. Dosahuje velikosti 80 x 50 x 50 cm a je s okrajem balvanu spojena hlubokým odtokovým žlábkem.(HOUZAR 2005) Na Velkém Mehelníku můžeme sledovat i některé tvary antropogenní. Nepříznivý dopad mělo lámání durbachitů, dobývaných pro kamenické účely přímo z balvanů na povrchu. V důsledku toho velké množství skalních útvarů na Mehelníku zaniklo a celá řada dalších je těžbou poznamenána. Výrazné stopy po lámání jsou např. na četných balvanech při vrcholu v. od turistické stezky z Mehelníku na Velkou Brašnu. Jinými antropogenními tvary jsou vyryté obrysy lebek a křížky na Loupežnickém stole, novodobého původu. (CÍCHA 2005) Okolí vrcholu Velkého Mehelníku bylo rovněž narušeno několika drobnějšími lomy při dřívější těžbě žilných žul. Ve větším měřítku se žilné žuly dobývaly ve dvou rozsáhlejších, nyní již opuštěných a zatopených lomech na v. svahu sousedního Malého Mehelníku (588 m), při lesní silničce z Písku do Mlak. Byly založeny v polovině 19. století, žula byla využívána jako surovina pro hrubou kamenickou výrobu (schody, kvádry, obrubníky, velké dlažební kostky). V roce 1942 byla použita při výstavbě Nového mostu přes Otavu v Písku. Z uvedených lomů pocházejí typické dlažební desky a obrubníky píseckých chodníků s nápadnými křemen-turmalínovými shluky, ohraničovanými vůči okolí světlými lemy. Turmalín se v lomech velmi hojně vyskytoval i na puklinách, jako produkt hydrotermálního stadia tuhnutí granitů. Jejich stěny pokrýval ve formě stébelnatých, radiálně paprsčitých nebo jemnozrnných agregátů na ploše až několika čtverečných 32
metrů. Pukliny v lomech pod Malým Mehelníkem byly také místem výskytu neobyčejně pěkně vyvinutých a plošně rozsáhlých dendritických agregátů oxidů a hydroxidů manganu (LÁZNIČKA 1966).
5.6. VLTAVÍNY
Vltavíny představují dosud jediné evropské tektity. Jde o zeleně a zelenohnědě zbarvená přírodní skla stará 14,4 miliónů let. Vznikla při kolizi Země s kosmických tělesem velikosti asi 500 – l 000 m, které vytvořilo impaktový kráter Ries v Bavorsku. Vltavíny se dnes nacházejí v několika samostatných oblastech, které představují nepatrné relikty středně miocénního pádového pole, které se rozkládalo v oblasti východně od Riesu a tvořilo široký vějíř. Dnes nejzápadnější výskyty vltavínů jsou v chebské pánvi (asi 200 km SV od Riesu, odkud je známo asi 1 200 ks vltavínů), nejvýchodněji leží lokality moravské (400 km od Riesu, 20 000 ks) a výskyty v Lužici (400 ks od Riesu, 300 ks). Výjimečně bohatá je jihočeská pádová oblast, kde bylo řádově nalezeno statisíce kusů vltavínů, chudé na nálezy vltavínů jsou naopak rakouské výskyty v okolí Hornu (20 ks). Vltavíny se vyskytují v jílovitých píscích (krátce transportované sedimenty tzv. „pádového pole“ s.s. = v užším slova smyslu), ve štěrcích říčního až jezerního původu, miocénního až pleistocénního stáří a v hlinitých sedimentech až kamenitých sutích. Povrch vltavínů ze starších, minimálně přemístěných sedimentů, se vyznačuje sametovým a zvláště skelným leskem a hlubokými zářezy a jamkami (tzv. skulptace), které vznikly v závislosti na vnitřním pnutí jednotlivých kusů leptáním agresívními roztoky v postdepozičním stadiu vývoje sedimentu. Redepozice těchto původních vltavínonosných sedimentů byla spojena s postupnou a značnou destrukcí vltavínů a jejich původní skulptace. Konečným stádiem tohoto vývoje jsou pak zaoblené a matné vltavíny z kvartérních hlín (BOUŠKA 1993, TRNKA a HOUZAR2002). Geneze vltavínů (a tektitů) není přes usilovný výzkum dosud objasněna ve všech aspektech, což přispívá k jejich oblibě i mezi nejširší veřejností, mj. též jako šperkového a magického kamene. V nedávné době byla geneze vltavínů několikrát modelována a zjištěny mnohé shody i rozpory s jejich reálným výskytem v přírodě (srovnej Čada et al. 2002, Artemieva et al. 2002). Nepochybný je pozemský původ materiálu z něhož vznikly a nutnost extrémně vysokých, krátkodobě působících energií (P a T) při jejich vzniku. Takové podmínky splňuje snad jenom hypervelocitní (vysokorychlostní) šikmý 33
impakt nějakého kosmického tělesa. Právě u vltavínů je tato hypotéza významně podpořena existencí kráteru Ries v Německu, který má stejné stáří a jehož sedimentární pokryv mohl poskytnout materiál pro hmotu vltavínů. Předpokládá se dopad binárního asteroidu se složením chondritu (větší těleso se svým satelitem), a to rychlostí 20 km/ s a pod úhlem asi 30°, který vyprodukoval asi 5 miliónů tun vltavínového materiálu (Artemieva et al. 2002). Výchozí křemičitý a jílovitý písek, pokrývající většinu tehdejšího miocénního povrchu v oblasti Riesu byl převážně společně s hmotou asteroidu za vysoké T vypařen. Pouze nepatrný zbytek sedimentu v zóně extrémního stlačení tento proces přežil a dal vzniknout vltavínové hmotě. Ta byla vystříknuta v několika proudech zhruba k V a během letu rozdělena na samostatná tělíska převážně kapkovitého tvaru. Po pádu těchto samostatných tělísek ve formě „vltavínového deště“ a jejich uložení v sedimentech začal probíhat proces jejich postupné destrukce geologickými procesy. A tak na dnešních nalezištích spočívá jen asi l % (řádově desítky tisíc tun) vzniklých vltavínů. Zbytek zcela podlehl samovolnému tříštění vlivem pnutí skloviny, devitrifikaci a posléze rozpuštění (TRNKA a HOUZAR 2002). Kromě známých, relativně bohatých a mnohokrát popsaných jihočeských nalezišť vltavínů, jsou takřka 100 let známy i vltavíny v okolí Písku, které však až do 80tých let minulého století nevzbuzovaly pozornost sběratelů (obr. 2). Z roku 1902 pocházejí 3 vltavíny s lokalizací Písek, uložené v Moravském zemském muzeu v Brně, v roce 1930 byly nalezeny vltavíny u Protivína (Červený 1988). Od té doby bylo v okolí Písku na asi 35 samostatných lokalitách nalezeno přibližně 300 - 500 ks vltavínů, k relativně bohatším lokalitám (nálezy v množství cca desítek ks) však náležejí pouze Jehnědno, Maletice, Protivín, Písek a Třešně. Tamní výskyty, zaujímající celkovou plochu asi 300 km2 popsal podrobněji dosud pouze (ČERVENÝ 1988).
„Písecké vltavíny“ se vyznačují zčásti bledě nebo světle zelenou barvou připomínající vltavíny z radomilického pádového pole, většina je však lahvově zelená, olivově zelená až hnědá. Zejména z lokality Jehnědno pocházejí tmavší vltavíny, které i tvarem a skulptací připomínají moravské vltavíny. Tvary vltavínů jsou nejčastěji více či méně zaoblené fragmenty, zmíněn je i typ Muong Nong. Průměrná hmotnost vltavínů z Písecka je 7,6 g (Červený 1988), největší známý vltavín odtud (lokalita Protivín) má hmotnost 87,9 g a je vystaven v expozici Prácheňského muzea v Písku. (HOUZAR 2005) 34
Vltavínonosným sedimentům na Písecku nebyla dosud věnována větší pozornost, Nepochybně jsou zde zastoupeny terciérní sedimenty charakteru písčitých jílů „pádového pole s.s.“. (analog. „vrábečckých vrstev“) středněmiocénního stáří, spočívajících v prostoru výskytu jílů, těžených u Jehnědna. Z nich, příp. z dalších sedimentů stejného stáří (některé štěrky) se vltavíny dostaly do mladších štěrkovitých a písčitoštěrkovitých sedimentů pliocénního až pleistocénního stáří (Bouška 1993). Nepochybná je sekundární pozice uložení většiny těchto reliktů vltavínonosných sedimentů, jak dokazuje vzácnost vltavínů na Písecku a nadmořská výška jejich nalezišť (max. 414 m u Jehnědna a Jickovic), asi o 50 m nižší než u krátce transportovaných vltavínů „pádového pole“ na Moravě u Třebíče a o 130 m nižší než bohaté a typické lokality jihočeského „pádového pole“ v okolí Slavče a Besednice. Prakticky jedinou veřejnou sbírkou, kde lze shlédnout vzácné vltavíny z píseckých nalezišť je Prácheňské muzeum v Písku. Expozice jihočeských vltavínů v Městském muzeu v Týně nad Vltavou byla otevřena v roce 1987 k výročí 200 let prvního popsání tektitů na světě a to právě od Týna nad Vltavou Prof. Dr. Josefem Majerem. Je koncipována tak, aby podala základní přehled o historii výzkumu, vlastnostech, tvarech, teoriích vzniku a nalezištích vltavínů v České republice s ohledem na jižní Čechy. V expozici jsou vedle jihočeských vltavínů (cca 1 000 ks) i ukázky základních typů sedimentů, ve kterých se vltavíny v jižních Čechách nacházejí a ukázky použití vltavínů ve šperkařství. Hlavní součástí expozice je stěna, ve které lze vltavíny. Uspořádané podle nalezišť, pozorovat zároveň v dopadajícím i procházejícím světle. Expozice obsahuje také ukázky dalších tektitů z různých nalezišť, včetně mikrotektitů (ČERVENÝ 1988, BOUŠKA1992).
5.7. ZLATO NA PÍSECKU Dochované zbytky starých kutacích prací, historické zprávy a anomálie šlichové prospekce svědčí o značném rozšíření Au-mineralizace v píseckém okolí. První písemné záznamy o získávání zlata jsou z první poloviny 14. století, kdy většina zlata pocházela z rozsáhlých rýžovišť v povodí Otavy (Písek, Kestřany, Štěkeň aj.), Blanice (Putim, Heřmaň, Protivín) a řady dalších menších toků. Odvody rýžovnického zlata jsou zaznamenány ještě z 16. století, kdy však již převažovala důlní těžba. Tato těžba ustala počátkem třicetileté války a přes řadu pokusů, které byly podnikány až do počátku 20. století, nebyla nikdy obnovena.
35
Na geologické stavbě území se podílejí jednak horniny monotónní a pestré skupiny moldanubika (podolský komplex žulorul, perlových rul, silimanit-biotitické pararuly s vložkami kvarcitů Erbanů a krystalických vápenců), jednak horniny středočeského
plutonu
(amfibolicko-biotický
granodiorit,
amfibolicko-biotitická
melanokratní žula, melanokratní syenit a horniny žilného doprovodu, často reprezentované pegmatity). Výskyty Au-zrudnění na Písecku jsou vázány na křemenné žíly, pro které je charakteristický drúzovitý vývoj a časté rozmršťování do žilníkových struktur několik metrů mocných. V převážné většině má výrazně zvýšené obsahy Ag, poměr Au:Ag se pohybuje od 1:1 do 1:10 i více. Typově náleží do Au, Ag-křemenné mineralizace, spjaté s regionálními tektonickými zónami. Minerální parageneze na těchto žilách je poměrně jednoduchá, převládá arsenopyrit spolu s pyritem a markazitem. Ostatní sulfidy – sfalerit, galenit, chalkopyrit a pyrhotin – byly zjištěny pouze akcesoricky. Na přítomnost minerálů Bi ukazují zvýšení obsahy Bi v některých vzorcích, minerály skupiny Te zcela chybějí. Staré hornické práce jsou v píseckém okolí situované do pruhu procházejícím od Semic jv. od Písku směrem na S k Topělci. Nejznámější jsou v oblasti Havírek. Staré práce sledují dvě křemenné žíly ssv. Směru, 200-500 m dlouhé a 5-30 cm mocné. Novější průzkum v roce 1919 sledoval šachticí žílu do hloubky 28,5 m, ve svrchních partiích (celíky ve stařinách) byly zjištěny průměrné obsahy 14 g/t Au a 18 g/t Ag (Bambas 1928). Směrem do hloubky obsah zlata klesal. Při revizním výzkumu haldového materiálu byly ze vzorku s obsahem 5,2 g/t Au izolovány zlatinky velikosti 0,0X – l mm, s obsahem Ag 27,6-28,8% (Malec et al. 1985). Obdobné práce menšího rozsahu jsou na z. úbočí Kraví hory a Jarníku. Četné stopy starých prací nalézáme v oblasti Zádušního lesa u Novosedel, odkud se obloukovitě stáčejí ze směru S-J k Z až do směru jz. a přecházejí na levý břeh Otavy. Nalezené úlomky žiloviny svědčí o mocnosti do l m a místy o přechodu do žilníkové struktury. U Novosedel byly zjištěny obsahy 0,2 až 4,8 g/t Au a 2,0 – 35,0 g/t Ag. V oblasti Vršovic jsou udávány obsahy zlata až 14,6 g/t (Ježek 1933). Zajímavé jsou mocné křemenné žíly vycházející mezi Topělcem a Čížovou, na kterých byly orientačním vzorkováním zjištěny obsahy Ag do 30 g/t a Au do l g/t. Staré práce jsou na těchto žilách ojedinělé (Skrýšov). Na struktuře s. od Topělce, která má charakter až 20 m mocného žilníku složeného z mnoha žil o mocnosti od 1 mm až do 1 m, byly zjištěny obsahy Au 0,1-13,2 g/ t a Ag 0,5-225 g/ t (spolu se zvýšenými obsahy Bi, Cu a Zn). 36
Méně známé jsou staré práce v oblasti Protivína, Na Zlaté hoře u Heřmaně jsou plošné rozsáhlé obvaly, svědčící o těžbě připovrchových partií drobnějších křemenných žilek, které měly místy vysoké obsahy zlata, z drobných úlomků šedého křemene s arsenopyritem a pyritem uvádí Ježek (1934) obsah až 28 g/t Au a zvýšené obsahy Ag. Rozsáhlejší staré práce, jdoucí do větších hloubek, jsou známé na vrchu Kometa u Všetče. Byly zde sledovány tři křemenné žíly v délce až 600 m, jejich mocnost pravděpodobně nepřesahovala 1 m. V úlomcích žiloviny bylo vedle arsenopyritu a pyritu nalezeno na limonitu cementační zlato spolu se zrny navětralého sfaleritu, galenitu a Bi-sulfosolí, částečně přeměněných v okry. Obsahy zlata ve vzorcích z haldového materiálu i v orientačním vrtu nepřesáhly l g/t. Lze předpokládat, že staré práce sledují obohacené gossanové partie. V oblasti Písecka byly nově zjištěny indicie Au, W-zrudnění, a to u Novosedel a Vršovic. Zrudnění je vázáno na horniny erlanového charakteru v přikontaktní zóně moldanubika. V lomu Kamenné doly u Novosedel byla zjištěna 2 m mocná poloha silně navětralého erlanu s pyritem, křemenem a impregnacemi scheelitu, obsahující 0,1-0,76 g/t Au a 0,9% W.
37
6.
ZÁVĚR
Lokalita č. 1 a 2 – U Obrázku I, II, III Tyto lokality jsou charakteristické velkou návštěvností. Porosty v okolí lomů se staly útočištěm pro naši faunu, např. výra velkého (Bubo bubo), káněte lesního (Buteo buteo), datla černého (Dryocopus martius). Zdejší flora je velice rozmanitá, nachází se zde např. bažanka vytrvalá (Mercurialis perenis), mařinka vonná (Galium odoratum). Navrhl bych zde umístění odpadkových košů a opravu zříceného starého mostu. Lokalita č. 3 – Ptáčkovna Jedná se o lom, který je stále v provozu. Těží se zde dvakrát týdně, vytěžený materiál je ihned zpracován na štěrk. Po ukončení těžby v lomu Ptáčkovna bude lom sloužit jako hlavní odvětrávací prvek pro město Písek. Odvětrávací prvek bude využit pro odvod splodin, protože město leží v údolí ohraničeném Píseckými Horami. Lokalita č. 4 – Zlatodoly Havírky Tato lokalita je velice málo navštěvovaná. Je to způsobeno tím, že v okolí není žádná informační tabule poukazující na tuto zajímavost. Lokalita č. 5 – Velký Mehelník Nejnavštěvovanější ze všech lokalit. Na tomto místu se spolu kříží naučné a turistické cesty, které jsou předmětem velké pozornosti, díky svému umístění a kráse. Toto místo se stalo útočištěm pro rozmanitou faunu a ještě rozmanitější floru.Např. Jelen Evropský (Cervus elaphus), muflon (ovis musimon), prase divoké (Sus scrofa) Doporučoval bych pro tuto lokalitu rozmístění odpadkových košů a rozmístění laviček.
Po prozkoumání daných lokalit jsem došel k závěru, že některá místa by bylo vhodné zahrnout do naučných turistických stezek a některé prohlásit za významný krajinný prvek a chráněné území.
O lesní hospodářství v prostředí lokalit se starají Lesy města Písku. Na některých místech již začali s obnovou lesa, která se zde uskutečňuje převážně umělou obnovou. Usilují zde o vyšší procentuelní zastoupení listnatých dřevin, i když některé z jehličnanů zde tvoří cenné sortimenty a některé jsou uznány jako mateřské stromy.
38
7. RESUMÉ
The locality No. 1 and 2 – Picture I, II, III I was surprised at the high visit rate of this place. The vert surrounding the quarries became a refuge for our fauna e.g. Eagle Owl ( buba buba ), Common Buzzard ( buteo buteo ), Black Woodpecker ( dryocopus martius ). The local flora is very diverse; we can find here for example Dog´s Mercury ( mercurialis peremis ) or Sweet woodruff ( galium odoratum ). I suggest installation of trash cans and mending the ruined old bridge. Locality No.3 – Ptáčkovna It is a quarry which is fully operational. Stone is mined here twice a week, the extracted material is immediately processed into chippings. After closing down, the quarry Ptáčkovna is going to serve as the main exhaust venting system for Písek, because the town is situated in a valley surrounded by the Písek Mountains. Locality No. 4 – Gold mines Havírky This locality is very rarely visited. It is most probably caused by the absence of an information board which would point out this interesting place. Locality No. 5 – Velký Mehelník Velký Mehelník has the highest visit rate. There are many instructive and tourist paths. This place has become a refuge for diverse fauna and much more diverse flora. For example Red deer ( cervus elaphus ), Mouflon ( ovis musimon ) or Feral hog ( sus scrofa ) can be found here. I suggest installation of trash cans and benches.
My conclusion after examining the localities mentioned above is that some places should be included among tourist paths and some should be recognized as significant landcape components and protected territory.
39
8. LITERATURA
Literatura: o BUČEK, A. Geobiocenologie II.. Brno: MZLU, 1999. 240 s. ISBN 80-7157417-1. o CÍCHA, J. Exkurzní průvodce po mineralogických a geologických lokalitách. Písek: Prácheňské muzeum, 2005. 50 s. o CULEK, M. Biogeografické členění ČR. Praha: Enigma, 1995. 347 s. ISBN 8085369-80-3. o CZUDEK, T. Vývoj reliéfu krajiny České republiky v kvartéru. Brno: Moravské zemské muzeum, 2005. 238 s. ISBN 80-7028-270-3. o CHÁBERA, S. Geologické zajímavosti Jižních Čech. Jihočeské nakladatelství, 1982 o CHLUPÁČ, I. a kol. Geologická minulost České republiky. Praha: Akademie věd České republiky, 2002. 436 s. ISBN 80-200-0914-0. o CHYTRÝ, M. Katalog biotopů ČR. Brno: AOPK, 2001. 304 s. ISBN 80-8606455-7. o MÍSAŘ, Z. Regionální geologie ČSSR, 1. díl Český masív. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969. 107 s. o NĚMEČEK, J., SMOLÍKOVÁ, L. Pedologie a paleopedologie. Praha: Academia, 1990. 546 s. ISBN 80-200-0153-0. o NĚMEČEK, J. a kol. Taxonomický klasifikační systém půd České republiky. Praha: ČZU, 2001. 78 s. ISBN 80-238-8061-6. o NOVÁK, V. Topografická mineralogie Jižních Čech 1966-1998. Borovany: Jelmo, 2002. 359 s.3. o REJŠEK, K. Lesnická pedologie – cvičení. Brno: MZLU, 1999. 152 s. ISBN 807157-352-3 o STEJSKAL, J. Zemědělská geologie. Praha: SZN, 1967. 358 s. o SUK, M. Petrologie metamorfovaných hornin. Academia, 1979. 256 s.2.
40
