Lékař a lidské utrpení MIKULÁŠEK J.
neštěstí. Avšak sérum dodané z Paříže není dostatečně účinné a nestačí pro všechny. Rieux pracuje jako robot. Před myšlenkami na těžce nemocnou manželku a před naprostým vysílením ho chrání nevšímavost a chladnokrevnost k cizímu utrpení, částečně přivolaná nesnesitelnou únavou a částečně vzbuzená vědomě. Jezuitský kazatel Paneloux uspořádal týden modliteb za spásu stižených morem. Přišly tisíce lidí, věřících i těch druhých, a páter hřímal hromovým hlasem: „Bratři, potkalo vás neštěstí, bratři, zasloužili jste si je! Jestliže dnes na vás hledí mor, je to proto, že přišla chvíle, kdy máte přemýšlet. Spravedliví se nemají čeho bát, ale bídáci ať se třesou. Vizte toho anděla moru, v pravé ruce třímá rudé kopí a levou ukazuje na jeden z vašich domů. Tu ruku, kterou vám podá, nemůže od vás odvrátit žádná pozemská moc, ba ani … domýšlivá lidská věda. Budete mláceni na krvavém mlatu bolesti a budete odhozeni s plevami.“ Přítomný doktor Rieux je na rozpacích… mrazí ho v zádech. Je snad jeho práce, jeho povolání, opravdu zbytečné? Dělá to, co je správné? Má se snad postavit do cesty samotnému Bohu? Rieux komentuje kázání: „Paneloux neviděl dost lidí umírat, a proto mluví jménem jakési pravdy.“ Sám Rieux však ví, že nemůže kněze
Člověk, který se setkává s utrpením, se ptá po jeho smyslu. Bolest, jejíž smysl člověk nechápe, nemocného izoluje a odděluje od základních existenčních vztahů. Najít smysl utrpení znamená osvobodit se od pocitu odloučení. Utrpení podněcuje obětavost Strach z pandemie ptačí chřipky připomíná děj románu francouzského spisovatele a existencialisty Alberta Camuse Mor: Město Oran je stiženo morem, který způsobila invaze krys. Brány města jsou uzavřeny, lidé se musí učit v moru žít a umírat. Epidemie kosila lidi každého věku, pohlaví a sociální vrstvy. Speciálně upravené tramvaje odvážely týdně na tisícovku mrtvých nejdříve za město do ohromných jam vysypaných vápnem, později do několika spaloven. Krajní postoje v otázce po smyslu utrpení v Camusově románu představují postavy nevěřícího lékaře a jezuitského kněze: doktor Rieux přijímá svou profesi jako boj proti zlu a ze všech sil se snaží vymýtit toto Mons. Jiří Mikulášek byl vysvěcen na kněze v roce 1973. Pracoval v duchovní správě a od roku 1993 je generálním vikářem brněnské diecéze.
35
jednoznačně odsoudit už proto, že vidí, jak se sám Paneloux snaží lidem v utrpení pomáhat, když přijme práci v zdravotní službě. Paneloux své druhé kázání připravil poté, co viděl těžce umírat slaboučkého chlapce. Najednou začal pochybovat o tom, jestli to, co řekl, bylo správné. Spolu s lékařem byli svědky umírání dítěte, které se neprovinilo, a tedy nemělo být za co trestáno. Svěří se lékaři s drásavou volbou, před kterou je postaven: buď přijmout nepochopitelnou zkoušku včetně dětského utrpení, nebo zavrhnout Boha. A zavrhnout Boha nechce a nemůže. Nakonec obětuje pro nemocné vše, co má, a sám umírá sražen kopím zlého anděla, jak ho kdysi popsal. Ve chvílích, kdy město oslavuje ukončení epidemie, dostává lékař zprávu, že jeho nemocná žena umřela v sanatoriu daleko od něho. Morová epidemie mu mnoho vzala, avšak ještě více dala. I když si to ve své objektivitě sám nepřipouštěl, stal se jedním z těch, kdo byli ochotni obětovat vše, co mají, a bez dlouhého otálení a úvah se v tomto nerovném boji postavili na stranu obětí. Tento román odráží bolestné hledání smyslu života tváří v tvář utrpení a postoje k němu, aniž by dal prostor Bohu. Autor románu nachází odpověď, která zní dost pesimisticky: „… na světě jsou pohromy a oběti a je nutné odmítnout, pokud je to možné, být na straně pohromy.“ Kdosi to nazval snahou stát se světcem bez Boha.
Pomoc trpícím je podílem na velikonočním tajemství Javier Lozano Barragan, předseda Papežské rady pro pastoraci zdravotnických pracovníků, píše: Problém bolesti je pro lékaře stále otázkou. Odpověď na ni však nachází jen tehdy, jestliže bolest nechápe negativně, ale jako pozitivum, které sice vrcholí ve smrti, ale ve smrti spojené se vzkříšením. Lékař má tedy léčit takovým způsobem, aby poukazoval na Kristovu smrt a vzkříšení. Zdraví zahrnuje celého člověka. Tělesné zdraví není radikálně odlišné od zdraví úplného, které nazýváme věčným zdravím, anebo věčným dobrem, spásou. Proto je služba lékaře zároveň křesťanskou službou zaměřenou na vlastní záchranu člověka. Proto bychom mohli definovat zdraví jako dynamické napětí v tělesné, duševní, společenské a duchovní harmonii (ne pouze jako absenci nemoci), což uschopní člověka vykonávat poslání, které mu Bůh svěřil. Nelze souhlasit s tím, aby se poslání lékaře zúžilo jen na fyzikálně-chemické hledisko nemoci. Má se zapojit do dynamizmu pacienta, který směřuje ke své vlastní harmonii. V této souvislosti se pro lékaře smrt nejeví jako nějaká frustrace, ale jako úspěch. Lékař sleduje svého pacienta, aby mohl naplno využít své talenty v každé fázi života. Když jeho život dospěl ke konci, funkce lékaře končí, avšak ne s výkřikem bezmocnosti, ale s uspokojením ze splněného poslání. Jan Pavel II.: Cožpak péče o nemocného a umírajícího, pomoc vnějšímu člověku, který podléhá 36
pomíjivosti, aby se vnitřní člověk den za dnem obnovoval, není spoluprací s oním procesem vzkříšení, který Pán zasadil do lidských dějin ve velikonočním tajemství a který dojde naplnění na konci času? Není to snad způsob, jak obhajovat naději? (1Petr 3,15), která nám byla dána? V každé osušené slze je již zvěst posledního času, předchuť konečné plnosti (srv. Zj 21,4 a Iz 25,8). ( Poselství ke světovému dni nemocných). Chceme-li opravdu pomoci trpícím a sami neztratit pevnou půdu pod nohama, musíme zůstat věrní Bohu i člověku, a to je vlastně tajemství kříže! Ježíš Kristus se nepostavil ve jménu Otce proti hříšnému lidstvu ani ve jménu trpícího lidstva proti Otci. A právě tato láska věrná až do krajnosti Otci i lidem se stala příčinou vykoupení, protože spojila znovu nebe se zemí. Paul Claudel: Kristus nepřišel zrušit utrpení, ale přišel trpět s námi. On nepřišel zničit kříž, ale nechal se na něj přibít. Spojuje se se všemi, kteří trpí. To je naše útěcha, když trpíme, že trpíme s ním. A Jan Pavel II. v „Salvifici doloris“ čl.18 píše: „Kristus trpí dobrovolně a nevinně. Přijímá svým utrpením onu lidmi mnohokrát položenou otázku, která je v určitém smyslu radikálně vyjádřena v Knize o Jobovi. Kristus však s sebou přináší nejen tutéž otázku, a to ještě radikálnějším způsobem, poněvadž Kristus není jen člověk jako Job, nýbrž i jednorozený Boží Syn, nýbrž i svrchovanou odpověď na ni. … Podává odpověď na otázku po utrpení nejen svým učením, tj. radostnou
Generální vikář brněnské diecéze Mons. Jiří Mikulášek patří mezi oblíbené řečníky setkání kolegia katolických lékařů. Na obrázku při besedě 9. 12. 2005
zvěstí, nýbrž především svým vlastním utrpením, jež splývá s učením evangelia v jediný organický a nerozdílný celek. Utrpení je posledním a souhrnným slovem tohoto učení, je to nauka o kříži, slovo Kříže, jak později prohlásí svatý Pavel.“ Smysl zástupného utrpení Bolest a utrpení mají i svou pozitivní funkci: při zranění upozorňuje a chrání, horečka je obrannou reakcí, únava upozorňuje na přetížení nebo je signálem, že něco není v pořádku... Podobně můžeme dát kladné znaménko bolesti a utrpení v duševní a duchovní sféře, ve vztahu pacienta ke svému tělu, ke své duši, k Bohu a k bližním ve smyslu slov svatého Pavla: „Na svém těle doplňuji to, co ještě zbývá do utrpení Kristových.“ (Kajícnost, možnost někomu něco důležitého vyprosit). 37
zbožnost. Má pochopit, že on sám i jeho pacienti se setkávají v tom, že jsou podřízeni vůli Boží. V detektivním románu Agathy Christie Příběhy ze staré Anglie vychází autorka z rozhovoru zdravotní sestry s mužem, který se neúspěšně pokusil o sebevraždu, a snaží se mu dát motivaci do dalšího života. Říká to z pozice svého přesvědčení a své víry: Pacient protestoval: „Mám právo naložit se svým životem, jak chci!“ „Ne, to nemáte!“ „Ale proč ne, milá slečno, proč ne?“ Začervenala se. Pohrávala si s malým zlatým křížkem, který jí visel na krku, a pak řekla: „Tomu vy nerozumíte. Bůh by vás mohl potřebovat.“ Překvapeně na ni zíral.
Lidé, kteří překonali smrtelné onemocnění (např. rakovinu), vnímají nový úsek života tak nějak navíc. Bývá to život smířený s Bohem i s lidmi i se sebou, naplněný pochopením pro druhé, nalezením pravého smyslu života: Když já vidím sestry, jak se starají o toho chudáka, já musím změnit život! Někdo říká: Já už teď se nechci honit za tím co předtím, ale chci se věnovat vnoučatům a něco dělat pro Pána Boha. U lidí, kteří se nemohou o vlastní víru opřít, platí to, co vidíme v evangeliu na čtyřech, kteří nesli ochrnulého, a co už výše zmíněný Javier Barragan vyjadřuje takto: Katolický lékař má dát nemocným k dispozici své vědomosti, své síly, své srdce a svou
Přednášky Bioetického centra Hippokrates a Kolegia katolických lékařů v Brně probíhají v Centru dětských zdravotnických odborných služeb na Žerotínově náměstí. Prosincová setkání jsou chápána jako předvánoční a mívají také část společenskou. Na obrázku při přednášce Mons. Mikuláška 9. 12. 2005
38
jsem se a řekla jsem si: Co bych já udělala na jejím místě? A odpověděla jsem si, že bych asi zkusila obrátit na sebe pozornost, možná, že bych řekla, že jsem hladová nebo že je mi zima nebo že umírám, avšak ona… Byla tak velká, tak pěkná svým dáváním. Javier Barradan poukazuje na podobenství o milosrdném Samaritánovi, které zaznamenává evangelista Lukáš, původním povoláním lékař. Dá se to vystopovat přímo v jeho evangeliu: zběhlost v lékařských termínech, odborný popis nemocí, zmírňuje zmínku o marném léčení ženy s krvotokem, odborné ošetření ve zmíněném podobenství. Už církevní otcové poznali, že Ježíš v Samaritánovi vykreslil sám sebe. Svatý Maxim Vyznavač píše: Ošetřil vínem, olejem a obvazy člověka, který upadl mezi lupiče, kteří ho svlékli donaha a zbili, až zůstal polomrtvý. Vysadil ho na vlastního soumara a zavezl k hostinskému; zaplatil také, co by stačilo na ošetřování, a přislíbil, že při svém návratu zaplatí i další výlohy. Javier Barradan píše: Lékařská profese vyžaduje, aby ochraňovala lidský život, sloužila mu bdělou a pohotovou přítomností a zakládala se na meziosobním vztahu. Nemoc a utrpení jsou totiž fenomény, které sahají dál než medicína a dotýkají se podstaty lidského bytí. Lékař svým pochopením a soucitem se sklání k trpícímu jako k bližnímu, je jako milosrdný Samaritán vedený láskou. Má tak účast na Boží lásce jako její prodloužený nástroj a zprostředkovává Boží lásku k člověku. Identita lékaře tedy vyplývá z léčitelské služby, z jeho
Neměl v úmyslu jí tu dětinskou víru vyvracet. Řekl posměšně: „To jako třeba že jednoho krásného dne zastavím nějakého splašeného koně a zachráním před smrtí nějaké zlatovlasé děťátko, jo? Tak jste to myslela?“ Zavrtěla hlavou. Pokusila se vášnivě vyjádřit to, co měla tak živě na mysli a tak rozpačitě na jazyku: „Možná, že jen tím, že někde budete ne že něco uděláte jen tím, že budete v jistou dobu na jistém místě ne, nedokážu vám přesně říct, jak to myslím, ale možná, že jen půjdete půjdete jen jednoho dne po ulici, a už tím vykonáte něco hrozně důležitého ani možná nebudete vědět co.“ Kromě toho lze užívat i nazvěme to civilní motivace. Např. Valja Stýblová v románu pro děvčata vypráví o dívce, která touží po sportovní kariéře a při slavnostním nástupu ve sportovní škole dostane záchvat epilepsie. Maminka jí na otázku: „Proč právě já?“ odpoví takto: „Rozhlédni se po svých spolužačkách a polož si otázku, na kterou z nich bys svůj úděl přehodila, a zeptej se jinak: Proč ne právě já? Ty to uneseš!“ Matka Tereza neměla čas umírající obracet na katolickou víru, ale připravovala je na setkání s Bohem Láskou, Otcem všech lidí, konkrétními skutky lásky. Vypráví, jak v Kalkatě vyšla v noci z domu a našla na ulici jednu ženu ve velmi zlém stavu. Říká: Udělala jsem pro ni vše, co moje láska k ní mohla učinit. Když jsem ji položila na lůžko, vzala mne za ruku. Měla tak spanilý úsměv ve tváři a řekla pouze jedno slovo: „Děkuji.“ A zemřela. Když jsem se na ni dívala, zamyslela 39
kdo jej utěšuje a má s ním soucit, ale sám netrpí. Více uvěří tomu, kdo s ním soucítí, protože trpí jako on. Ale nejvíce uvěří tomu, kdo s ním soucítí do té míry, že sám trpí za něj, z lásky k němu.
služby životu, z jeho spolupráce s Bohem při obnově zdraví a z účasti na pastorační a evangelizačním poslání Církve. Bůh zve lékaře k povolání, z něhož vyplývá povinnost a zodpovědnost Bohu. Povolání křesťanského lékaře se proto soustřeďuje v lásce nejen ve smyslu Hippokratovy přísahy, ale v takové, která napodobuje dokonalou lásku Boží. Milosrdný Samaritán je obrazem Krista i lékaře, který miluje bez jakýchkoli podmínek a má soucit s pacientem až do té míry, že udělá všechno, co je v jeho silách, aby ho vyléčil. Pro lásku, kterou je povinen mít k Bohu a ke svému bližnímu jako pacientovi, bezvýhradně chrání život, a to bez ohledu na etapu, v níž se život nemocného nachází. Činnost lékaře se má doplnit o působení kněze, protože obojí povolání, kněžské i lékařské, se úzce propojují. Už samotný pohled na kříž může být pro trpícího zdrojem důvěry a síly. Jeden starý profesor napomenul studenta, který při brigádě v pohraničí našel zlomený kříž a posměšně napodoboval žehnání: „Já jsem byl v první světové válce jako sedmnáctiletý na frontě a viděl umírat mladé lidi s vyhřezlými střevy. Všiml jsem si, co to pro ně znamenalo, když jim farář ukázal kříž… Já nejsem věřící, ale nemohl bych dělat, co ty děláš.“ Student se zarazil a skoro uctivě položil kříž na mez. Sören Kierkegaard napsal: Neboť komu může věřit nějaký člověk, který trpí? Stěží může uvěřit někomu,
Závěr V trpících se setkáváme s nejposvátnějším tajemstvím křesťanství, protože Ježíš řekl: „Cokoli jste učinili jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili.“ Proto bychom měli k trpícím přistupovat podobně jako ke svátosti Eucharistie, protože je to jeden ze způsobů Kristovy přítomnosti. Velký francouzský filozof Pascal, když vážně onemocněl a jansenisté mu nedovolili přijímat Tělo Kristovo, si přál, aby přinesli do jeho domu nemocného, aby měl společenství s Kristem. V modlitbě při žehnání nemocnice prosíme: Náš Bože, Otče milosrdenství a útěchy, kříž tvého Syna Ježíše Krista posvěcuje a dává smysl všem našim křížům, zjevuje důstojnost utrpení, obtíží a nemoci, které člověk trpělivě snáší odevzdán do tvé vůle. Prosíme tě, naplň svým požehnáním tuto nemocnici, aby se pro všechny nemocné stala místem pomoci pro tělo i pro duši. Požehnej i službě lékařů a ošetřujících, ať přináší dobré ovoce k prospěchu lidí i ke tvé slávě. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen. 40