kvìten

Nadaèní listy

Ema Skálová

Krása a temperament... è. 12/kvìten 200 2009 09

Slovo úvodem

Obsah

Máj – lásky èas. A s láskou jsme tentokrát i vzpomínali. Na herce národa, Vladimíra Menšíka – v rubrice Vzpomínka i v nadaèním rozhovoru. S osobností tohoto vydání, hereèkou Emou Skálovou, zase na hereèku Zorku Janù èi Janu Rybáøovou.

NADACE ŽIVOT UMÌLCE Cena Olega Podgorného

2

NADACE ŽIVOT UMÌLCE Hovoøí Vladimír Prošek

4

TALENT Jana Lahodná klarinetistka

8

OSOBNOST Ema Skálová

12

FENOMÉN Žižkovské divadlo

18

Ale život nejsou jen vzpomínky, život je i souèasnost. Tu nám osvìžila mladá a krásná klarinetistka Jana Lahodná, díky které jsme se, mimo jiné, seznámili také s Cenou Olega Podgorného, o které informujeme ètenáøe už hned na prvních stranách. A co ještì naleznete na tìch ostatních? Fenomenální dvoustranu o Žižkovském divadle a na vaši žádost také opìt nìco zajímavého z oblasti pivovarnictví. Neménì zajímavá byla i naše cesta na jih Moravy, do starobylého mìsta Uherské Hradištì, které je známé jak folklórními tradicemi, tak také vynikajícím Slováckým divadlem, a zejména pak proslulým letním filmovým festivalem – Letní filmová škola, kam vás srdeènì zveme spolu s poøadateli. No a v rubrice Kam za kulturou vás zveme i na další zajímavá místa a akce, konané v naší krásné zemi, plné kvetoucích luk a voòavých kytièek, jakou má tøeba ve vlasech i osobnost na titulní stranì. Že byla krásná? A krásné už má být i poèasí. Tak neseïte doma, vyražte ven, na cesty, do pøírody – a nezapomeòte sebou pøibalit i naše nadaèní listy, neboś až budete všechnu tu krásu kolem fotografovat, budete díky nám chytøejší i o poznatek historie barevné fotografie... Krásné dny plné sluníèka

Alexandra Stušková, DiS. šéfredaktorka Nadaèních listù

CO MOŽNÁ NEVÍTE 20 Revitalizace industriálních památek Plzeòského Prazdroje KRÁSY NAŠÍ ZEMÌ Mìsto Uherské Hradištì

22

HISTORIE Historie fotografie 2. èást

28

VZPOMÍNKA Vladimír Menšík

32

KAM ZA KULTUROU

38

Šéfredaktorka: Alexandra Stušková, DiS. [email protected], tel: 739 077 131 www.nadace-zivot-umelce.cz Grafická úprava: Blanka Roubíčková Redakce: Ing. Tomáš Salač, Radek Brož, Lýdie Soldánová, Jaroslava Řezníčková Nakladatelství STUŠKOVÁ, IČ: 742 66 756, DIČ: CZ6757020127, R. č.: MK ČR E 18180 měsíčník 12/09, vychází 26. 5. 2009, příští číslo vyjde 25. 6. 2009 Tiskárna v Ráji s.r.o., V Ráji 906, 530 02 Pardubice

1

N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E

Č L E N O V É S P R ÁV N Í R A DY:

NADACE

Vladimír Prošek – předseda, dramaturg, hudebník, zástupce Uměleckého sdružení Artes

Jaromír Èerník – člen České filharmonie, zástupce UNIE Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR

RNDr. Jan Komín – hudebník, zástupce Svazu autorů a interpretů

Ve dnech 12. kvìtna až 3. èervna 2009 se koná již 64. roèník mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, jehož souèástí je také mezinárodní hudební soutìž Pražské jaro.

Miroslav Svoboda – člen sboru Statní opery Praha, zástupce UNIE Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR

Prof. Jiøí Tomášek – profesor HAMU, zástupce Asociace hudebních umělců a vědců Valérie Zawadská – herečka, zástupkyně Herecké asociace Č L E N O V É D O ZO R Č Í R A DY: Prof. Jiøí Hlaváè – předseda, prof. HAMU, zástupce Asociace hudebních umělců a vědců

Ing. Michal Krùšek – člen Pražského filharmonického sboru, zástupce UNIE – Odb. svaz profes. zpěváků ČR Ivan Pazour – člen orchestru České filharmonie, zástupce UNIE – Odb. svaz orch. hudebníků ČR A PA R ÁT:

Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro je víceoborovou soutěží, střídající v jednoletých intervalech různé hudební obory. Cílem soutěže je vyhledávání mladých, talentovaných uměleckých osobností. NADACE ŽIVOT UMĚLCE v této soutěži uděluje Cenu Olega Podgorného, spolu s finanční odměnou, nejúspěšnějšímu, nejmladšímu českému účastníkovi celé soutěže.

Ing. Dagmar Hrnèíøová – výkonná ředitelka nadace

Lýdie Soldánová – tajemnice REDAKČNÍ RADA:

Ing. Dagmar Hrnèíøová – výkonná ředitelka nadace

Mgr. Daniel Rùžièka – šéfproducent, Centrum vzdělávacích pořadů ČT

Ing. Martin Maøan – ředitel společnosti INTERGRAM

2

Cena NADACE ŽIVOT UMĚLCE pro nejmladšího finalistu z ČR vznikla v roce 1994, kdy začal ve stálé soutěžní komisi pracovat Prof. Jiří Hlaváč, předseda dozorčí rady NŽU a zároveň i jeden ze zakládajících členů nadace. Po úmrtí ředitele Pražského jara Olega Podgorného, se na jeho památku, v roce 2003, změnil název na nynější: Cena Olega Podgorného pro nejúspěšnějšího, nejmladšího českého účastníka celé soutěže, a skládá se ze dvou částí.

ŽIVOT UMÌLCE MEDAILONEK

Oleg Podgorný Muzikolog a dlouholetý ředitel mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Podle poradce festivalu Antonína Matznera, byl Podgorný respektovaným odborníkem i v zahraničí. Po léta zastával funkci viceprezidenta Mezinárodní asociace hudebních festivalů. V konkursu na ředitele Pražského jara zvítězil Podgorný bezprostředně po listopadu 1989. Za uplynulých deset let se výrazně zasloužil o jeho novou uměleckou i organizační podobu, až po statutární přeměnu festivalu ze státní příspěvkové organizace na obecně prospěšnou společnost. Pražské jaro bylo první institucí, která takový přerod podstoupila. Oleg Podgorný absolvoval studium hudební a divadelní vědy na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V 80. letech byl ředitelem Hudebního informačního střediska českého hudebního fondu.

NADACE ŽIVOT UMĚLCE přispívá v rámci ocenění finanční odměnou ve výši 25 000 Kč, Pražské jaro se připojuje věnováním díla některého z vynikajících českých grafiků. Cena bývá předávána po skončení soutěže na slavnostním ceremoniálu předávání cen, na Staroměstské radnici v Brožíkově síni, za účasti primátora, pod jehož záštitou se soutěž koná. Finanční částku ocenění kandidáti používají na různé účely, např. na zaplacení vstupních poplatků do mistrovských kurzů, na nákup částí ke svému nástroji, na nákup notových materiálů apod. Letošní Cenu Olega Podgorného převzal z rukou výkonné ředitelky nadace Ing. Dagmar Hrnčířové, hráč na fagot

výkonná øeditelka nadace Ing. Dagmar Hrnèíøová pøedává cenu Ondøeji Šindeláøovi

Ondřej Šindelář. (A jak naložila s odměnou například loňská výherkyně, nejmladší česká účastnice, klarinetistka Jana Lahodná? O tom se můžete dočíst v rubrice Talent).

I králové začínali „korunou“ číslo účtu pro případné dary 25334111/0100

Ondøej Šindeláø

adresa: NADACE ŽIVOT UMĚLCE Senovážné nám. 23 110 00 Praha 1 tel.: 224 142 295 www.nadace-zivot-umelce.cz

3

N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E

Hovoøí Vladimír Prošek Hostem kvìtnového nadaèního rozhovoru je souèasný pøedseda správní rady NADACE ŽIVOT UMÌLCE, zástupce umìleckého sdružení ARTES, dramaturg a hudebník pan Vladimír Prošek. Po nìkolikerém zdvoøilostním odmítnutí se mi ho podaøilo koneènì dostat pøed diktafon a mám takové tušení, že právì tento rozhovor bude patøit k tìm nejzajímavìjším, neboś mimo jiné budeme vzpomínat na Menšíka, na estrády, na zábavu, no prostì na všechno... Jste zástupcem uměleckého sdružení ARTES, tedy sdružení artistů a estrádních umělců. Toto by zřejmě nevzniklo, kdyby život umělců nebyl zcela bez problémů. Nemám pravdu? Žádný život není bez problémů, to je samozřejmé, a o životě kumštýřů to platí dvojnásob. Sdružení ARTES vzniklo vlastně už v roce 1968, ale o rok později bylo zakázáno. Jenže myšlenka na znovuvzkříšení žila stále, a tak těsně po revoluci, už 10. ledna 1990 vznikl ARTES znovu. Je také jednou z šesti zakládajících organizací NADACE ŽIVOT UMĚLCE. V tomto vydání vzpomínáme na fenomenálního baviče Vladimíra Menšíka, který se bohužel vzniku NADACE ŽIVOT UMĚLCE nedožil. Kdyby ano, patřil by podle Vás do Herecké asociace (další z šesti zakládajících organizací NŽU pozn.) nebo spíše do ARTESU? Myslím, že by jeho přítomnost byla poctou pro Hereckou asociaci – vždyť to byl Pan Herec, geniální člověk. Dovolím si na něj vzpomínat takto s obdivem, vím o čem mluvím, neboť jsme měli tu čest s ním jezdit po estrádách. To se ani nedá vyprávět, co všechno jsme s ním zažili. Jednou jsme například točili s televizí v Písku nějaký pořad o myslivcích. On a Milan Chladil si tam o přestávce sedli v šatně k piánu. Pan Menšík mimochodem uměl výborně

4

na piáno, a tak „zrušili“ celou televizi. Oba totiž zpívali píseň „Ó řebíčku zahradnický“ takovým způsobem, že to bylo slyšet i na jeviště, takže celá televize a dvě stě lidí muselo čekat, až to ti dva dozpívají. Trvalo to půl hodiny! Pan Menšík, s prominutím, nikdy „nezavřel hubu“. Začal v šatně, pak šel na jeviště, pak zase v šatně, a vždycky pokračoval přesně tam, kde přestal. Nikdo s ním neměl šanci dostat se ke slovu – a všichni řvali smíchy. I když mu kolikrát do smíchu nebylo, já ho nikdy neviděl smutného. O Menšíkovi by se dalo vyprávět hodiny a hodiny, těch vzpomínek mám samozřejmě daleko víc, ale ne všechny jsou publikovatelné (smích). Menšík – to byl velký génius. Vzhledem ke své profesi jste musel poznat spoustu známých a zajímavých lidí. To ano. Nesmíte zapomenout, že spousta herců se pouze divadlem neuživila. Jediné, kde se dalo trochu více přivydělat na živobytí, bylo v televizi nebo na estrádách, na ty se jezdilo pořád. Koho považujete za takového excellent konferenciéra? To byl Jiří Štuchal. Kabaretní a cirkusový herec, estrádní konferenciér, spisovatel, lidový bavič a dlouholetý rozhlasový redaktor a moderátor. Člověk, který byl autorem mnoha set anekdot, humorných scének a skečů, skvělý vypravěč historek ze života, oblíbený také jako moderátor silvestrovských pořadů. Rád také vystupoval jako cirkusový klaun. Vynikal ve všem, co kdy dělal. Bohužel se na něj nějak rychle pozapomnělo. Určitě mu věnujeme vzpomínku v některém z dalších vydání. Nyní se ale vraťme zpět k ARTESU. Prvním předsedou sdružení byl známý zpěvák Jiří Poper, po něm Karel Vlach, poté po různých organizačních peripetiích byl ARTES roku 1989 znovuobnoven Janem Pixou a Edu-

ardem Hrubešem. V současnosti je předsedou pan Dalimil Klapka, který převzal funkci po Jiřím Valovi. Co jméno, to pojem profesionality. Napadá Vás nějaké jméno ze současné mladé generace, kdo by dokázal toto sdružení zdárně vést i nadále? To je těžká otázka. On se vždycky někde někdo vynoří, schopnosti určitě má, ale mladým lidem se do kanceláří moc nechce. Většinou jsou také na volné noze. Ale u každého uskupení se musí najít někdo, kdo si i za ty ostatní do té kanceláře sedne. Například u nás v kapele jsem to odskákal já. Když jsem Vás v úvodu představovala, zmínila jsem také povolání dramaturga a hudebníka. Představíte se našim čtenářům trochu blíže? Třicet let jsem hrál s Mustangy a teď mám další kapelu – Scarabeus. Na co hrajete? Na baskytaru. Ale jinak hlavně mluvím a zpívám, není pro nás problém, když vystupuji spolu s bráchou, třeba půl představení „prokecat“. (smích)

Scarabeus

A děláte také dramaturgii pořadů? No říká se tomu tak. Začínal jsem v programovém oddělení pro děti a mládež, ještě když se dělaly veškeré koncerty v Radiopaláci na Hajnovce, dělal jsem také všechny ty velké orchestry. Řeknu Vám, bylo to dobrodružství. To se kolikrát stávaly případy, že jsem z toho byl na mrtvici. Třeba když Hanka Zagorová byla ještě v 11. hod. dopoledne v Londýně a ve 3. hod. odpoledne už měla vystupovat v Radiopaláci, kde bylo samozřejmě vyprodáno. No stihla to, vypadla na letišti a odtud ji vezlo policejní auto s houkačkou. To už bychom si dnes dovolit nemohli. (smích) Co je Vaším původním povoláním? To je také neuvěřitelný příběh. Já jsem původně vyučen pasířem. Poněvadž můj táta byl živnostníkem (posledním v Praze) a maminka byla z politických důvodů dva roky zavřená, tak jsem moc na výběr neměl. Celý život také ma-

luju, ale z té nabídky, co tam přicházely v úvahu, mi táta vybral pasíře. Povídá to tam tehdy tomu vedoucímu činiteli, že mi vybral pasíře, načež on odpověděl: „No vidíte, synáček bude „pastýř“, aspoň mu ty nekalé myšlenky z hlavy vypadnou!“ Já se zalekl, co ten táta blbne, ale vyšli jsme ven a on povídá: „Neboj se, budeš dělat brnění, on jen h.... ví, co to znamená.“ (smích) Pak jsem si ještě udělal průmyslovku, ale dál na školu už jsem se nedostal. Zmínil jste smutné dětství bez maminky… Když maminku zavřeli, mně bylo 11 a bráchovi 9. Řekla o jedné vysoce postavené sousedce, že je to kráva, pak se našel vhodný udavač a už to bylo. Tehdy stačilo málo. Seděla spolu s gestapačkama z Terezína v Litoměřicích… To musí být tragédie, když zavřou malým klukům mámu. Ano, ale i jako velcí kluci jsme byli bezmocní vztekem, když ji v roce 89 rehabilitovali, čehož už se samozřejmě nedožila. Byla rehabilitována v Plzni, nikdy jsme nedostali do ruky její rozsudek a vůbec jsme neměli šanci se dopátrat, kdo a za co konkrétně ji vlastně odsoudil. Asi abychom si toho soudce nakonec nenašli. Ale víte co – pomsta patří Indiánům… Umíte ještě něco z pasířiny? Ještě bych to uměl, ale je to moc práce a chce to dobře vybavenou dílnu. A hlavně originál pasířství, to je třeba i brnění, a kdo by v něm dnes chodil? (smích) Ovšem musím se pochlubit! My jsme v minulém století dělali v dílně například také toho kohouta, co je na chrámu svatého Víta v Praze. Ty péra v jeho ocasu jsou ode mě! Jak jste se dostal z pasířství k tomu, co děláte dnes? No protože jsme všichni kluci hráli na kytaru a nikomu z nás se nechtělo dělat. (smích) Pak jsme si založili kapelu, hráli country a trampské písničky, poslouchali rádio „Luxembourg“, no šedesátá léta! Byla to jiná doba a byla to

5

N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E

sranda. Taky jsme museli pořád proti něčemu bojovat – bylo to dobrodružství. Dnešní generace bojovat nemusí a nic ji nebaví. Tehdy toho člověk ale zažil! Například když jsme chtěli jet s rodinou do Jugoslávie, tak se šlo za doktorem, strčila se mu pětistovka, on napsal, že jsou děti špatné na plíce a na průdušky a že musí k moři. Dostali jsme devizový příslib a jelo se. Když už tam pak člověk byl, tak si to uměl i náležitě užít. První cesta do Jugoše, přes Maďarsko – jedno velké dobrodružství i pro federativní jugoslávské celníky, nestačili se divit, že jim jede přes čáru… vosema Prošek? (Jel jsem s bráchovou rodinou a netušili jsme, že Prošek je tradiční místní „šnaps“). Já neříkám, že to tehdy bylo lepší, ale určitě dobrodružnější. Pořád jsme něco dělali, pořád jsme něco vymýšleli a dnes? Mě třeba strašně štve, když někdo z těch mladých velice „chytře“ posuzuje minulost a sám ji přitom nezažil. Pořád se říká, že český národ není statečný. Není to pravda, český národ je statečný. Přežil Rakušáky, Němce, přežil všechno… Pojďme ještě k rodině. Jste ženatý? Už třicet let mám stejnou manželku, dvě dcery, dvě fenky kokršpanělky, i želva se jmenuje Lucka. Jsem utlačovaný… (smích) Jaký je Váš názor na současnou zábavu? Nechci být neslušný. Ale vážně, tohle je jiná generace, baví se něčím jiným, to co my například cítíme jako úpadek, to oni vidí cool. Na druhou stranu, když vidím tu hrůzu, co se jim předkládá, tak vlastně nemají z čeho brát. Co byste vzkázal mladé generaci? Té nemůžete vzkázat nic, oni jsou takhle spokojení, jsou šťastní. Mají jiný život, veselý, my ho nechápeme, oni zase třeba nebudou chápat život jejich dětí. Ale přece jen něco bych jim vzkázal. Ať ti co zpívají, přestanou zpívat z playbacku, a když to neumí, ať jdou od toho. Vždyť to je drzost – vylézt na jeviště a jen otvírat pusu. Lidé nejsou tak hloupí, a když už si zaplatí vystoupení, tak chtějí slyšet kvalitní zpěv a ne nějaký záznam. Jenomže..., kdo tady dnes umí zpívat naživo. To umí už jenom „staří profíci“. Michal David, Helena Vondráčková, Iveta Simonová, Richard Adam aj. Také mají stále vyprodáno.

6

A co živé hraní kapel? Také se vytrácí? To vidíte sama, že také. A vytrácejí se hlavně i velké kapely. ARTES třeba spolupořádá každý rok v Lucerně velký vzpomínkový koncert pro seniory, za účasti živoucích pěveckých legend a dalších umělců. Obsazujeme velký big band, kde sedí i třicet hudebníků, čtyři trumpety, čtyři trombony a tak dále. To je pak ten správný směr. Kolikrát když někde hrajeme s naší kapelou Scarabeus, tak zjistíme, že jsme jediní, kdo hraje naživo. Vraťme se ještě na závěr k NADACI ŽIVOT UMĚLCE. Co byste nám o ní řekl? Je to organizace, která se bude snažit, dokud bude mít sílu a prostředky, co nejvíce pomáhat těm umělcům, kteří to opravdu potřebují. Ono těch nešťastných lidí je na stará kolena hodně, ale umělci to nesou nějak hůře než ostatní. Po celý život byli zvyklí žít mezi lidma, ve společnosti – a najednou zůstanou „sami“, bez publika, bez slávy. Lidé říkají, měli si šetřit, nemuseli teď nic potřebovat, ale to je omyl. Příjmy „řadových umělců“ nebyly nikdy nijak vysoké. To nemůžeme porovnávat podle těch dvou, tří nejvyšších špiček, to ani náhodou. Kolikrát ty platy byly až podprůměrné. Ne všichni měli možnost si našetřit na stáří, neměli z čeho, žili od výplaty k výplatě. Takový baleťáci jdou do důchodu už v 35ti letech. Nic jiného neumí, kde se mají rychle uchytit? Musí dělat, co je potřeba. Nebo cirkusáci, to je na jednu samostatnou kapitolu. Nikdo z nich to nemá jednoduché, proto je dobře, že tato nadace vznikla a alespoň trochu pomáhá. Nemýlila jsem se. Rozhovor s panem Proškem byl velmi veselý, zábavný, chvilkami také na zamyšlení, ale rozhodně byl hodně zajímavý. Škoda jen, že se nám toho na stránky už více nevešlo – a tak, jak já říkám, snad zase někdy příště... text: Alexandra Stušková, DiS. foto: poskytl pan Prošek a A.Stušková

Vzpomínky na vodě Lídy Engelové … Městská divadla pražská uvedou hru Vzpomínky na vodě, která autorce Shelagh epš anglickou a g c ou komedii o ed Stephensonové vynesla prestižní Olivierovu cenu za nejlepší roku 2000. Pro Divadlo Rokoko ji spolu s herci nazkouší režisérka Lída Engelová, která je pro povídání nad novou premiérou tou nejpovolanější... „Autorka původně psala Vzpomínky na vodě o tom, jak se rodina sejde na něčích narozeninách a postupně se to setkání měníí v hořkou komedii. V době psaní ale Shelagh Stephensonové zemřela maminka, a tak se důvodem rodinného setkání stal pohřeb. Kupodivu – repliky nebylo skoro nutné měnit. Film, který na základě ě Vzpomínek vznikl, má dokonce podtitul Život se nedá naplánovat.““

Lída Engelová

Ke zkoušení jste přizvala Danu Batulkovou, Danu Syslovou, vou Petra Štěpánka, ka Vlastu Peterkovou, Evellyn Pacolákovou a Jiřího Schwarze. Takže nejen dobrý text a renomovaná režisérka, ale také skvělý herecký tým… „Není příliš her, ve kterých má každý z herců svou velmi výraznou parketu, všechny role jsou zde vlastně velké, jak ženské, tak mužské. Každá postava se navíc v průběhu večera proměňuje, každá něco nového pochopí – nebo taky nepochopí. V této souvislosti jsem si vzpomněla na jednoho anglického gentlemana, ktegl rý býval kočím u královny matky. V době, kdy jsem m se s ním potkala, byl už hodně starý. Vyprávěl: ho Když jsem byl chlapec Kd a královna matka byla dívka, v Anglii pršelo každý ka den – A JAKÝ TO BYL de DÉŠŤ! A to mi říkal ve D chvíli, kdy už čtrnáct dní ch nepřetržitě lilo – ve vzpone mínkách byl ten déšť m z jeho mládí něco úplně jiného.“ jin Inscenaci Vzpomínky In na vodě uvedou Městská 13. června v české premiéře premiéře. Nezbývá, divadla pražská 13 Nezbývá než po divadelnicku divadelnic popřát „Zlomte vaz“ a diváky pozvat na nejbližší reprízy 16., 20. a 22. 6. Více na www.mestskadivadlaprazska.cz.

7

talent

Poèátkem tohoto mìsíce se opìt rozeznìly tóny na již 64. roèníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Každoroènì se zde mùžeme setkat nejenom s øadou zkušených hudebníkù, ale v rámci soutìže také s velkým poètem mladých a nadìjných talentù. Pojïme si nyní krátce pøiblížit atmosféru jara loòského, a to rozhovorem s velmi nadìjnou a talentovanou klarinetistkou, která ten minulý rok sbírala jedno ocenìní za druhým.

Jana Lahodná klarinetistka

V loňské soutěži Pražského jara jste se v oboru klarinetistů umístila na krásném třetím místě. Před Vámi byl pouze student pařížské hudební a taneční konzervatoře Francouz Florent Charpentier a student pražské Akademie múzických umění Irvin Venyš (rozhovor ŽIVOT UMĚLCE č. 5/08). Máte zhruba představu, kolik klarinetistů skončilo za Vámi? Děkuji za uznání. Myslím, že do prvního kola šlo 62 nebo 65 soutěžících, teď si to opravdu přesně nepamatuji, do druhého kola postoupila 11 a do třetího 3 soutěžící. Zároveň jste získala i Cenu Nadace Českého hudebního fondu za nejlepší provedení skladby napsané pro pražskou jarní soutěž. Ano, tuto cenu jsem dostala za interpretaci soudobých skladeb napsaných pro Pražské jaro, byly to tři sólové studie od Karla Husy. A do třetice to byla Cena Olega Podgorného, kterou uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE pro nejúspěšnějšího, nejmladšího českého účastníka celé soutěže festivalu Pražské jaro. (smích) No, za nejmladšího účastníka v podstatě ani nemůžu, v té době mi už bylo 24 let, a to zas až tak mladý věk není. To tam byl jeden hobojista z Francie a tomu bylo teprve 19, ale je pravda, že v klarinetech a z Česka jsem byla nejmladší. Jinak při předávání cen na radnici Prahy 1 jsem ještě vůbec nic netušila, až při předávání diplomů a certifikátů jsem zjistila, co všechno jsem vlastně vyhrála. Byl to příjemný pocit.

8

Součástí Ceny Olega Podgorného byla také finanční odměna, jak jste s ní naložila? Ty penízky přišly v pravý čas a strašlivě se mi hodily, neboť jsem se zrovna v rámci studijního pobytu Erasmus chystala na stáž do Madridu a toto město nepatří pro studenta právě k těm nejlevnějším. Tato finanční odměna mi tak rázem pomohla vyřešit spoustu problémů. Ještě jednou všem moc děkuji. Jak jste ve Španělsku dorozumívala? Umíte španělsky? (smích) Já jsem přijela do Madridu akorát s tím, že jsem uměla pozdravit a poděkovat. Myslela jsem, že se tam domluvím anglicky, ale řekla bych, že takových 95% Španělů angličtinu vůbec neovládá a ti co ji umí, tak moc málo. Takže já jsem se tam ještě mimo zdokonalování se ve hře na klarinet, učila denně i španělštinu. Ale nelituji toho, myslím, že se dnes slušně domluvím. Vraťme se ze slunného Španělska zpátky domů, třeba ještě k hudebnímu festivalu Pražské jaro. Prozraďte nám, jaká panuje at-

mosféra před samotnou soutěží v zákulisí? Je například cítit nervozita či vzájemná rivalita? Bohužel je. Hodně mě překvapuje i ta rivalita, která je opravdu obrovská. I když chápu, že se jedná o velkou a významnou soutěž. Vrátím se ještě krátce zpět do Madridu, tam například můžete vidět, jak se všichni studenti vzájemně mezi sebou podporují a fandí si, to tady bohužel není. Tady jde každý opravdu hodně za sebe. Na druhou stranu je to pochopitelné, neboť následné uplatnění v oblasti vážné hudby u nás není vůbec jednoduché. Hudba v Čechách je strašně málo placená a rozhodně se s ní nedá uživit jako v zahraničí. Přitom si nemyslím, že oni tam hrají lépe, ale spíš mají větší motivaci. To Vám tady potvrdí každý, že například na to, abyste uživili rodinu, musíte hrát alespoň ve třech orchestrech. Naše platy jsou v porovnání se zahraničními až pětkrát menší, ale to už se dostávám někam, co bohužel já sama nevyřeším. To musí chtít někdo jiný. Pojďme tedy raději k odlehčenějšímu tématu. Kdy jste začala poprvé s hrou na klarinet a co rozhodlo při výběru tohoto hudebního nástroje? Já jsem nejprve od pěti let začala s hrou na housle. Chodila jsem do známé hudební školy ve Voršilské ulici. Po rozchodu rodičů jsme se s maminkou přestěhovaly do Čelákovic, kde jsem ještě trochu hrála, ale už to nebylo ono. Pak se v Praze na Žižkově otvíralo hudební gymnázium a tatínek mě tam přihlásil. Dva měsíce před přijímačkami! Na housle mě nevzali, ale ptali se, jestli hraju na nějaký jiný hudební nástroj. Já jsem v té době ještě hrála asi „dva měsíce“ na klarinet. Takže jsem jim tam něco předvedla a oni mě přijali.

Ale i po pouhých dvou měsících hraní to asi nebylo špatné? (smích) To já nevím, už si to moc nepamatuji. Popravdě ani nevím, co mě k tomu klarinetu přivedlo. Mnohokrát jsme to už doma probírali. Snad, že táta měl doma spoustu krásných, i starých klarinetů, tak mě možná duch jednoho z nich oslovil. (smích) Tak přece jen nejste tak daleko od věci. Tatínek hraje na klarinet? Jen amatérsky. On je takový všeumělec. Má krásný hlas, takže hodně zpívá, hraje na housle, na cello a na již zmíněný klarinet. Dělal tři roky lidovou konzervatoř. Možná, kdyby se tomu všemu věnoval více profesně, tak by to dotáhl daleko, má obrovský potenciál. Pojďme ještě trochu více nahlédnout pod pokličku soukromí. Co maminka a sourozenci? Maminka podniká a sourozence mám dva. Starší sestra je v současnosti na mateřské dovolené a jinak je zdravotní sestřičkou. Mladší bratr, kterému je 18 let, studuje na všeobecném gymnáziu a přitom hraje krásně na klavír. Musím se trochu pochlubit, že jsem ho k tomu vlastně přivedla já, neboť jsem mu pořád nosila nějaké nahrávky a ačkoliv to profesně nikdy nedělal, sedne si každý den ke klavíru a dvě tři hodiny cvičí jen tak pro radost. Strašně ho to baví. Vraťme se opět k Vám. V současnosti studujete třetí ročník HAMU v klarinetové třídě Prof. Jiřího Hlaváče (rozhovor ŽIVOT UMĚLCE č. 3/08) a Prof. Vlastimila Mareše. To jsou mistři ve svém oboru, co říkáte? To ano. I když zpočátku jsem měla s panem Hlaváčem potíže, tedy spíše on se mnou. Musel mě totiž především strašně zklidnit. Já jsem hrávala hodně pudově, no prostě jak se mi zrovna chtělo, tak jsem hrála. On mi to neustále vytýkal a já si říkala, co to vlastně po mně pořád chce. Naučil mě, že když třeba studuji novou skladbu, musím si vzít klavírní výtah a přesně kvůli návaznosti vědět, co klavír ve skladbě má. Teprve pak můžu hrát dobře. Nakonec jsem mu dala za pravdu a strašně mi tím pomohl. No a pan profesor Mareš, ten toho má také strašně moc profesně za sebou. Je vlastně prvním klarinetistou FOKU (Symfonický or-

9

talent

chestr hl. města Prahy pozn.), byl také vítězem Pražského jara... víte, já nechci aby to vyznělo jako nějaké pochlebování, navíc je před zkouškama (smích), ale ptala jste se, tak jen odpovídám, že ano, oba pánové jsou mistry svého oboru. A tečka. (smích) Co Vy a tréma? Jé, tak ta bývá obrovská. Je to samozřejmě také odvozeno podle toho, jak často vystupuji. Občas se mi stane, že třeba i půl roku nikde nehraju, a to pak když mám nastoupit, tak se mi podlamují kolena. Tréma pak postupně opadá s počtem představení. Teď nedávno jsem například měla tři koncerty za sebou a ten třetí už jsem si jen užívala. Vystupujete i sólově? Občas ano. Například letos v únoru jsem hrála třikrát sólově s Jihočeskou filharmonií, v březnu jsem hrála v Drážďanech a v dubnu jsem měla recitál na AMU. Mívám také koncerty s kvintetem. V minulých letech jsem hrála sólově s Pražskou komorní filharmonií, s Českým komorním orchestrem, s Filharmonií Hradec Králové nebo Pražským komorním orchestrem. Amatérské koncerty nepočítám. No panečku, a to ještě působíte ve Filharmonickém orchestru Hradec Králové, jak dlouho? Jsem tam zaměstnaná na půl úvazku a teď dodělávám třetí sezónu. Je to klasický symfonický orchestr s šéfdirigentem Ondřejem Kukalem. Hráváme také v Obecním domě nebo v Rudolfinu v Praze, teď budeme dělat Dvořákovu Stabat Mater v kostele u Salvátora, ale jinak jezdíme spíše po oblastech, hráli jsme např. v Kutné Hoře, Turnově, Jičíně. Moc se mi v orchestru líbí, i když ta hudební řehole není pokaždé jednoduchá. A co řehole budoucnosti? Budoucnost, to je velká neznámá. Určitě bych chtěla u muziky zůstat, ale jak jsem zmínila, v České republice je tato práce hodně finančně nedoceněná. Nemůžeme však všichni utéct do zahraničí. Ani já sama asi nemám odvahu, všechno tady nechat a odejít. Udělat konkurz to je jedna věc, ale co dál, kde je ta jistota, že se tam uplatním, že se mi tam bude líbit, jestli mě

10

MEDAILONEK Jana Lahodná se narodila 23. 9. 1983 v Praze. Na klarinet začala hrát ve třinácti letech na hudebním gymnáziu Jana Nerudy v Praze, pod vedením prof. Jiřího Krejčího. Poté přestoupila na Pražskou konzervatoř k prof. Ludmile Peterkové, po profesorčině odchodu na mateřskou, přestoupila k prof. Milanovi Polákovi. Od roku 2006 je posluchačkou Hudební akademie múzických umění v Praze, kde studuje u prof. Jiřího Hlaváče a prof. Vlastimila Mareše. Během studií se zúčastnila několika soutěží: 1.cena z mezinárodní soutěže v Itálii r. 2000, 2. cena ze soutěže konzervatoří v ČR r. 2003, 3. místo na 63. ročníku soutěže Pražské jaro v r. 2008, v témže roce udělena Cena Nadace Českého hudebního fondu za nejlepší provedení skladby napsané pro pražskou jarní soutěž a Cena Olega Podgorného, kterou uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE nejúspěšnějšímu, nejmladšímu českému účastníkovi celé soutěže. Jedná se o jednu z nejnadanějších českých klarinetistek, která hraje v současnosti ve Filharmonii Hradec Králové.

ten orchestr přijme, což je strašlivě důležité. Kamarády si najdete všude, ale musíte mít také zázemí, bydlení, opravdu nevím. I když například ze Španělska se mi vůbec nechtělo, ale zrovna tam žádné konkurzy nebyly. (smích) Děkuji Vám za milý rozhovor a přeji hodně štěstí u zkoušek a také v životě. Ať už tady doma nebo v zahraničí. Také děkuji a chtěla bych všem vzkázat, že i vážná hudba se dá poslouchat vesele )) text: Alexandra Stušková, DiS. foto poskytla: Jana Lahodná

Pražský komorní balet Pavla Šmoka ®

POZVÁNKA NA ČERVEN 2009 Pražský komorní balet Pavla Šmoka

Staré pověsti české Poslední uvedení tanečně-herecké syntézy pro nejmenší diváky v sezoně 2008/2009

13. června v 15 hodin v Divadle v Dlouhé, Praha Tanečníci provedou nejmenší diváky světem známých Jiráskových pověstí O Čechovi, O Krokovi a jeho dcerách, O Libuši, O Bivoji a O Přemyslovi. pro děti a rodiče s dětmi snížené vstupné 70,- Kč. zakoupení vstupenek on-line: http://rezervace.divadlovdlouhe.cz/

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ

ZJASNĚNÁ NOC

Zjasněná noc Reprízy tanečního večera Zjasněná noc nabízí Šmokovy choreografie Stabat a Zjasněná noc, které vznikly na Dvořákovu a Schönbergovu hudbu. Program doplňuje atraktivní choreografie Lucie Holánkové Divocí koně.

13.června v 19 hodin v Divadle v Dlouhé, Praha Zakoupení vstupenek on-line: http://rezervace.divadlovdlouhe.cz/

27.června v 21.30 hodin, Nádvoří Lichtenštejnského paláce. V rámci letošního mimořádného tanečního festivalu Dance Open-air Lichtenštejn 09. Zakoupení vstupenek na nádvoří hodinu před začátkem představení a v předprodejích Ticket Pro, Ticket Stream, Ticket Portal a Bohemia Ticket.

www.balet-praha.cz

11

osobnost

Odjakživa mám jaro spojené s vùní kvìtin ìtin a se stále více høejivými ají radost a také energii. sluneèními paprsky, které nám dodávají mocní. Lidé kolem zaèínají Blížící se léto pak tuto radost ještì umocní. ìjak i krásnìjší, než když jsou být veselejší, temperamentnìjší a tak nìjak zachumláni v zimnících a mrznou jim uši. Vím však o jedné dámì, mu vìku, aś je zima nebo která i vzhledem ke svému úctyhodnému puje stále. Mám na léto, krásou a temperamentem pøekypuje ích držitelek ceny mysli, mimo jiné, také jednu z nejstarších SENIOR PRIX, kterou jsem nedávno opìt navštívila a když dovolíte, moc ráda se s vámi o toto milé setkání podìlím...

hereèka Ema Skálová 12

Paní Ema Skálová bydlí na barrandovském sídlišti, v malém, hezky zařízeném útulném bytečku. Svou návštěvu jsem ohlásila asi týden dopředu, ale nějak jsem si neuvědomila, že když je někomu již téměř 94 let, tak si může dovolit i zapomenout. I stalo se. Asi 20 min. jsme stáli spolu s fotografem pod okny, a když už jsme to chtěli vzdát, paní Emička si vzpomněla, že měl asi někdo v tu dobu přijít, vykoukla z okénka... a my se dostali do vytoužených dveří. Ve dveřích nás čekalo vřelé uvítání s tisícero omluvami, že na nás úplně zapomněla, ale my ani neměli pomalu kdy odpovědět, že to nevadí, že to se stává, neboť paní Ema neustále pobíhala po bytě, neustále se smála, no prostě bylo jí všude plno. Jen těžko byste hádali její věk, zrovna před hodinkou třeba právě „vyskočila“ z tramvaje. „To já jezdím tramvají normálně. Třeba na Zličín (druhý konec Prahy pozn.), tam si jezdím pro Lambrusku (Giacobazzi Lambrusco dell´Emilia – italské červené víno, pozn.), oni ho nikde jinde nemají, tak já si ho vždycky vozím odtamtud. Je výborné! Znáte ho?“ A než stačíme odpovědět, už zase odběhne a za chvilku je víno, spolu se skleničkami, na stole. „Tak – a neodjedete dřív, dokud ho nevypijeme“, směje se paní Skálová. A tak popíjíme „Lambrusku“ a posloucháme poutavý životní příběh Emy Skálové.

partnerem v rolích, a tento „Podhora“ jezdil ke své mamince na prázdniny a vždycky když přijel, tak se šel podívat i na to naše představení. Jednou mi takhle povídá: „Prosím Vás Emičko, proč Vy nejdete k divadlu?“ A já na to: „No jakpak bych mohla, vždyť to není dostupné.“ A on: „Udělejte si konzervatoř a dostupné to bude.“ Já a konzervatoř? Já byla úplně blbá, nezkušená. Učila jsem se zubařkou, víte? Uměla jsem tak akorát namíchat nějaké kašičky, mastičky, podržet hlavu a vyškrabat zubní kámen (smích). Jé, ale kdybych byla herečkou, to by bylo! A on mi tehdy pověděl: „O to se nestarejte, přijeďte na konzervatoř na zkoušku a uvidíme.“ Já nevím, jestli se tam tehdy za mě přimluvil, ale zřejmě ano, neboť jsem tam přijela a oni mě vzali. Také nikdy nezapomenu, že ještě než jsem na ty zkoušky šla, tak mě Podhorský vzal do nějaké brněnské kavárny a tam mě tehdy představil Vlastičce Fabiánové, Karlu Högerovi a ještě ... už nevím komu, hlava děravá (smích), no samé elitě. Já vám byla nervózní, prostě holka z venkova. A vidíte, s Karlem jsme pak spolu hráli i hlavní role.“ Při vzpomínce na her-

Malá Emička se narodila 2. října roku 1915 v Holešově. Měla jednu sestru, spousta kamarádů a kamarádek, ale hlavně měla už od dětství hodně temperamentu. „Já jsem dělala čtvrtou měšťanku a pořád jsem nevěděla co dál. Přitom jsem ale už od dětství hrála v ochotnickém divadle, v Sokole, různé kašpárky a podobně. Pak jsem už jako starší, mladá holka, dostávala role hlavní. No a odtamtud z Holešova pocházel jeden režisér z Národního divadla, jmenoval se Pasáček, umělecky Podhorský, ten mimo to, že režíroval v Praze, pracoval také pro brněnské Národní divadlo. Jeho bratr býval mým

13

osobnost

ce Karla Högera se Emička zasní: „Ten byl tak nádherný, moc nádherný! Byla to krásná láska.“ Když se spolu díváme na fotografie z divadelních začátků, nezbývá než souhlasit. Oba byli krásní... Roku 1940 Ema Skálová absolvovala Dramatické oddělení brněnské konzervatoře. Ještě během studií hostovala ve Státním divadle v Brně, kde hrávala s již zmíněným mladým Karlem Högerem. Z jejích významných rolí vzpomeňme např. Venkovskou dívku ve hře V. Dyka Ondřej a drak (1939) nebo Rossetu ve hře A. de Musseta Se srdcem divno hrát (1940). V té době také vytvořila v brněnském rozhlase titulní postavu v seriálu podle Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky. V letech 1940–41 se stala členkou Východočeského divadla. To už byla poprvé vdaná za divadelního režiséra Karla Svobodu. V letech 1941–45 se stala členkou Městského divadla v Olomouci. Zde odehrála velkou spoustu zajímavých, zejména hlavních rolí. Např. Verunku v Našich furiantech, Alenu a poté i Elišku v Noci na Karlštejně, titulní postavu v Goldoniho hře Mirandolina a mnoho dalších.

14

Na všechny krásné role, ale také životní příběhy, vzpomínáme s paní Skálovou i prostřednictvím fotografií v albech, kterých má doma celé stohy. Sáhneme po prvním. A v něm, kromě paní Emy, tváře spousty známých osobností. Mě osobně zaujaly nejvíce dvě. Zorka Janů, sestra prvorepublikové herečky Lídy Baarové, a Jana Rybářová. Obě byly krásné, talentované, ale i záhadné, a obě bohužel spáchaly ve velmi mladém věku sebevraždu. Paradoxem života je, že například Janu Rybářovou svého času srovnávali právě se Zorkou Janů, aniž by kdo tehdy tušil, že obě skončí podobně. Paní Ema má od obou hereček fotografie s osobním věnováním. Jsem zvědavá a ptám se, jestli je znala nějak blíže. „To víte, že jsem je znala. Zorka se mnou byla rok u Východočeského divadla a moc jsme spolu kamarádily. Jenže byla dost nemocná. Byla také hodně hubená, ale když třeba dostala menstruaci, celá najednou strašně otekla. Navíc trpěla velkými migrénami, mně jí bylo vždycky strašně líto. Měla jsem ji moc ráda, to byla velká tragédie, co se potom všechno stalo.“ A co její slavná sestra Lída? Tu znala paní Ema taky? „Jenom od vidění. Ona se se mnou moc nebavila. To víte, co nějaké holky konzervatoristky. Ona už byla velkou hvězdou. Vždycky jsme se jen pozdravily. Ale mám od ní obraz, tady na stěně“, ukazuje paní Ema na krásnou olejomalbu Malé strany ve starobylém rámu. „Lída Baarová ho dala jako svatební dar mému prvnímu manželovi Karlu Svobodovi. Ten obraz maloval Nedbal. Znáte herce Miloše Nedbala? Tak jeho tatínek, ten byl malířem.“ Obraz je opravdu nádherný.

Po chvíli se od Lídy Baarové a její sestry Zorky přeneseme k druhé tváři v albumu, k Janě Rybářové. (Herečka, která zazářila např. ve filmu Stříbrný vítr, coby Anička posedlá, či v pohádce Labakan jako princezna Fatma aj. V únoru 1957 spáchala sebevraždu, den předtím, než měla dostat vytouženou roli ve filmu Vlčí jáma. Bylo ji teprve 21 let. Tuto roli pak hrála mladičká Jana Brejchová pozn.). Jen taková pamětnice – jako je paní Skálová – nám o ní jistě může povědět blíže. Paní Ema se najednou rozpláče. To jsem vážně nechtěla a snažím se rychle odvrátit řeč jinam, ale vzápětí si slzičky osuší a moc ráda na svou kamarádku zavzpomíná. „To byla moje holčička. Já jsem byla taková její mateřská přítelkyně. Co my jsme si toho napovídaly. Víte, ona byla velice citlivá. Bláznivě se zamilovala do ženatého muže, ale ten by se nikdy nerozvedl. Všichni jsme věděli, co je zač, ale nikdo ji to nedokázal rozmluvit. Ani já. Dodnes si to vyčítám. Jak to dopadlo, víme. Janička byla přesně

taková jako v rolích, které hrála. Jemná a citlivá, jako by ani nebyla z této doby. Je jí škoda, byl to velký talent.“ Od smutných vzpomínek přejdeme raději k těm veselým, a třeba i k pracovním. Paní Skálová svou práci milovala. A bylo jí čím dál víc. V letech 1945–1972 byla členkou Realistického divadla (dnes Švandovo divadlo na Smíchově), stála vlastně u jeho zrodu. Až do roku 1980 zde ještě hostovala. Hned při první zahajovací inscenaci RD, 15. září 1945, si zahrála roli Dívky z továrny. Poté však už přišly role větší. Například Curleyova žena v Steinbeckově hře O myších a lidech, nebo Zuzka v Langerově hře Velbloud uchem jehly. Kvůli druhé jmenované se dokonce nechala obětavě, i v civilu, odbarvit na zrzavo. „Já jsem se pořád barvila, jednou na zrzavo, jednou na blond, záleželo na roli“, směje se paní Ema. Kupodivu časté barvení na jejích vlasech nezanechalo žádné následky. Pořád je má krásné a husté.

15

osobnost

„Já byla taková divoška!“ směje se herečka. A to asi opravdu byla. Paní Ema byla celkem třikrát vdaná. První manželství, s divadelním režisérem Karlem Svobodou jsme již zmínili, v druhém manželství s rozhlasovým režisérem Ludvíkem Pompe, se jí narodil syn Michal. Třetí manželství bylo s hercem RD Jaroslavem Radimeckým. „A to stálo za prt, zapletl se s jednou zpěvačkou, mrcha jedna“, uleví si paní Ema se smíchem. „Áále, stalo se, budiž odpuštěno“, pokračuje dále: „Sama nejsem, mám syna a také vnučku Natálku a jednu pravnučku Andulku. Bydlí v Počernicích a jsou to moc krásné holčičky.“ Bodejť by nebyli! Jsou krásné po babičce (a prababičce). Při prohlížení fotografií jsme totiž natrefili na něco úžasného! Paní Ema byla už v roce 1936 tváří reklamních plakátů, které zvali návštěvníky do kin. (Brno 1936, viz. titulní strana pozn.). „To si mě vyžádal nějaký Skácel, brněnský fotograf. Přišel tehdy ještě na konzervatoř a hledal nějakou holku na plakáty, nakonec si vybral mě. Tehdy mi ten můj obrovský portrét dokonce i dal jako obraz ve zlatém rámu, jenže já ho nechala u sestry a někde se ztratil, tak už to mám jenom jako fotografii. Bože, to už snad ani nejsem já!“ povzdechne si paní Ema nad krásným portrétem. Svou krásou okouzlovala i známého milovníka žen Svatopluka Beneše, se kterým jezdívala na divadelní zájezdy. V albu má fotografii jak „Sváťovu“, tak i jeho první ženy Evelyny. „Jé, se Sváťou jsem zažila legrace! Když byla válka a Němci zavřeli divadlo, tak jsme se u Svátíka vždycky scházeli. Chodil tam i Krška, Marie Vášová a další. Na Mařenku mám však vzpomínku, která mě vždycky rozpláče. To jsem byla ještě hodně mladá a pamatuji si, že když jsem kvůli těm zavřeným divadlům brečela, ona si mě vždycky k sobě přivinula a povídá: „plač, herečko, plač.“ Je to jako živé, jako by se to stalo včera. Ne všichni herci se v tu dobu měli dobře. Ale jednou bylo zle, podruhé zas dobře. Byli jsme mladí a vždycky jsme si tu legraci udělat dovedli.“ Válka skončila, paní Skálová začala působit v již zmíněném Realistickém divadle, ale co film? „Ááále, to jsem si pokazila sama. Byla jsem blbá“, odpoví paní Ema s upřímností sobě vlastní. „To bylo tak, že náš šéf divadla Palouš

16

(ředitelem byl tehdy ještě Škoda pozn.) nám říkal, že si nepřeje, abychom se od divadla vyrušovali ještě nějakým filmováním. Tak já – ano pane řediteli, ano, jako osel jsem na všechno kývala. I stalo se jednou, že režisér Karel Steklý, který byl navíc ještě manželem mé kamarádky, takže jsem ho opravdu znala velice dobře, za mnou přišel s nabídkou hlavní filmové role. No a já, protože jsem byla poslušná tomu, co řekl Palouš, že se musíme věnovat pouze divadlu, jsem mu řekla: „Karlíčku nezlob se, já nemůžu, my to máme zakázané.“ Tak on se naštval, už mi nikdy nic nenabídl, a nejenom u něho, ale i u ostatních jsem si takto zavírala dveře. No blbec jsem byla.“ (smích) Avšak čím víc paní Ema Skálová dozrávala umělecky, tím více dozrávala i žensky. Její živelnost a temperament ji nakonec přihrály i pár těch rolí u filmu a v televizi. Za všechny vzpomeňme film Škola otců, „Jé, to jsme flámovaly se Stellou Zázvorkovou“, zavzpomíná zvesela paní Ema, nebo Smrt v sedle, 105% alibi, Znamení raka, Dáma na kolejích, Žižkovská romance nebo Kruh. „To jsem se musela odbarvit na blond, poněvadž podle režiséra Rychmana, milenky prej musí být blond. Ten příběh byl o manželství, které já nabourávám, já hrála vždycky takové svůdnice.“ (smích). Emu Skálovou jsme mohli vidět také ve známých televizních seriálech; Pan Tau, Žena za pultem, Malý pitaval z velkého města, ale zejména v řadě televizních pohádek. Ty snad ani nelze spočítat. Hrála vždy různé jarmarečnice, tetiny, babičky apod. Za celou dobu své kariéry se poznala se spoustou vynikajících hereckých osobností. Všechny je má pečlivě založené na fotografiích ve svých albech. Můžeme na nich spatřit Emu

Paní Skálová úplnì vlevo

Asi před pěti lety prodělala paní Skálová operaci kyčelního kloubu. Po světě už nejezdí. Ale zato pořád pobíhá. Po celou dobu naší návštěvy byla nesmírně pozornou hostitelkou a skvělou společnicí. Věřím, že se osobnost májového vydání líbila i vám... text: Alexandra Stušková DiS. foto: Tomáš Salaè

Skálovou s Martinem Růžkem, s Josefem Vinklářem, s Ivankou Devátou, Petrem Haničincem, Otou Šimánkem, Růženou Merunkovou, Jiřinkou Bohdalovou a dlouhou řadou dalších významných herců, bez kterých se žádný film ani televize neobešly. „Zaplať pánbůh za televizi. Díky ní jsem poznala spoustu přátel a také mě hodně živila. Byl to takový dobrý vedlejšák, neboť každý mi dá za pravdu, že platy v divadle tehdy nestáli za nic. Divadlo se dělalo více z lásky, jak z prospěchu“, dodává paní Skálová při prohlížení. Paní Ema má spoustu přátel, ale také spoustu koníčků. Dříve hodně cestovala. Jak se nám pochlubila, objela téměř celý svět a dokonce seděla i na židli Ernesta Hemingwaye, na jeho chatě na Cubě. V návaznosti na zmínku o tomto skvělém spisovateli, padne můj zrak na obrovskou knihovnu za jejími zády. Paní Ema můj pohled zachytí. „Holčičko, knížky to je moje! I kdybych neměla jíst, raději koupím knížku. Knihy jsou celý můj život. Ale dnes už málokdo umí napsat dobrou knihu. Dnes je prostě všechno jinak...“

V roce 1993 obdržela paní Ema Skálová cenu SENIOR PRIX. Tuto cenu uděluje každoročně NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za celoživotní uměleckou činnost.

17

fenomén

Dnes zavítáme do slavné pražské ètvrti zvané Žižkov, projdeme se švejkovskými plácky plnými Pepíkù a Frantíkù, navštívíme nìkterou z nepøeberného množství restaurací a hospùdek, necháme na sebe dýchnout atmosféru i ducha místního bohémství, který nás nakonec zavede až do prostøedí barev, kostýmù a líèidel, do malebné ulièky Štítného, kde se nachází Fenomén dnešního vydání –

Žižkovské divadlo Járy Cimrmana.

Neodmyslitelnou součástí Žižkovského divadla je jednoznačně, již bezmála sedmnáct let působící Divadlo Járy Cimrmana. Vedle něj zde však hostuje i řada jiných souborů, ať už profesionálních, či amatérských, z celé České republiky i ze Slovenska. Svou stálou scénu zde mají i studenti konzervatoře. Ale nepředbíhejme událostem a vraťme se v čase ještě o něco nazpátek, do roku 1875, kdy byl ve Štítného ulici č. 5 postaven dům, v jehož přízemí se nacházel hostinec U rytíře Dalimila, později zvaný též U Jana Lucemburského. Součástí celého tohoto objektu byla také velká taneční síň, později kolem roku 1883 zde byla zřízena i kaple zasvěcená Panně Marii, ale po vystavění nedalekého kostela sv. Prokopa význam této kaple upadl. Vzniklo zde také gymnázium a Veřejná obchodní škola. Roku 1919 bylo v prostorách budovy postaveno pódium a v hledišti umístěno 208 sedadel pro „lidovýchovné“ účely. Nově zřízená síň Žižkova pak sloužila různým kulturním akcím, jako byly přednášky, hudebně recitační pásma či společenské besedy. Byly zde zavedeny také divadel-

18

ní večery, pro které však pódium síně, nazvané Síň T. G. Masaryka, nebylo příliš vyhovující. Roku 1924 bylo tedy rozšířeno a upraveno, o tři roky později zde proběhly další stavební úpravy a kapacita síně byla upravena na 336 sedadel. Od té doby zde působila především scéna Městského osvětového sboru pod vedením ing. Františka Síly, která zde působila prakticky až do zřízení protektorátu. Po skončení druhé světové války byla Masarykova síň přejmenována na Síň lidové umělecké tvořivosti (LUT) a byla opět vyhrazena potřebám osvětové činnosti. V roce 1960 bylo divadlo LUT na Žižkově pro svůj havarijní stav uzavřeno. Opona se opět rozhrnula až po rozsáhlé rekonstrukci budovy, dne 6. září roku 1976. Začal se také stabilně používat název Žižkovské divadlo. V prvním pětiletí provozu měly v repertoáru divadla dominantní postavení zejména dva ze studiově orientovaných souborů. Bylo to Studio Y, které zpočátku pravidelně zajíždělo ze svého působiště v Liberci, než se mu Žižkovské divadlo stalo de facto mateřskou scénou. Ypsilonka zde uváděla první premiéry inscenací, jež nastudovala už v Praze a které bylo možné hrát v kukátkovém prostoru. Druhým pak bylo Činoherní studio z Ústí nad Labem, které spojuje první pravidelné uvádění svých nových inscenací v Praze, právě s Žižkovským divadlem. Práci dalších studiových souborů, např. Divadla Na provázku a Ha-divadla, nemohlo Žižkovské divadlo v Praze představit vlastně z technických důvodů, třebaže se na provázkovské šňůře roku 1983 podílelo i produkčně. Nabídlo svůj prostor tedy alespoň těm inscenacím, které jsou do kukátka přenosné. V roce 1986 pak následovala další rozsáhlejší rekonstrukce divadla a v roce 1989 bylo Žižkovské divadlo přejmenováno na Žižkovské divadlo T. G. Masaryka.

Po různých koncepčních peripetiích přichází v říjnu 1992 na Žižkov Divadlo Járy Cimrmana, stálý soubor a záruka stabilního a divácky populárního repertoáru. Žižkovská scéna dostává plný název Žižkovské divadlo Járy Cimrmana. Dnes hrají Cimrmani v Žižkovském divadle deset až patnáct představení do měsíce a bývají beznadějně vyprodáni. Kult Járy Cimrmana je natolik osobitý, že si ho s dovolením krátce připomeneme.

Cimrmani

...Že má český národ nového velikána a že se jmenuje Jára Cimrman, se lidé dozvěděli dne 23. prosince 1966, prostřednictvím rozhlasového pořadu NEALKOHOLICKÁ VINÁRNA U PAVOUKA, který se vysílal jednou měsíčně na stanici Praha. Jednalo se o fingovaný přímý přenos z neexistujícího pražského podniku. Autory byli Zdeněk Svěrák a Jiří Šebánek. Dá se říct, že základní kameny „Vinárny u pavouka“ jsou vlastně základními kameny později vzniklého Divadla Járy Cimrmana. Myšlenkou založení tohoto divadla se jako první zaobíral Jiří Šebánek. Vycházel z předpokladu, že humor pěstovaný se značnou odezvou v rozhlasovém pořadu, by mohl najít dostatek příznivců i v převedení na divadelní scénu. Svěřil se Ladislavu Smoljakovi, Zdeňku Svěrákovi a Miloni Čepelkovi. O Vánocích 1966 byla dr. Hedvábným do éteru vpuštěna senzační zpráva; při budování krbu narazil ve své liptákovské chalupě na truhlu s rukopisnou pozůstalostí zcela zapomenutého českého génia... I stalo se, že po působnosti v Malostranské besedě, Redutě, Bráníku a Solidaritě, našlo divadlo Járy Cimrmana konečně svá stálá prkna domácí, na půdě Žižkovského divadla. Divadelní sezónu 1993/94 zahájilo dne 4. října 1994 premiérou, v pořadí již dvanácté hry, Záskok. V současnosti má divadlo Járy Cimrmana ve stálém repertoáru 15 her, které opakovaně rozesmávají vyprodané hlediště; Akt, Vyšetřování ztráty třídní knihy, Hospoda na mýtince, Vražda v salónním coupé, Němý Bobeš, Cimrman v říši hudby, Dlouhý, Široký a Krátkozraký, Posel z Liptákova, Lijavec, Dobytí severního pólu, Blaník, Záskok, Švestka, Afrika a České nebe.

Ale Žižkovské divadlo, to nejsou „pouze“ Cimrmani. Vedle Divadla Konzervatoře, které pravidelně vystupuje v Žižkovském divadle každé pondělí, uvádí v pražských premiérách své inscenace také Divadlo A. Dvořáka Příbram. Již třetí sezónu se diváci seznamují s profesionálním souborem tohoto divadla a na některé inscenace mohou přijít i opakovaně. Vedle Jak jsem vyhrál válku, Přeletu nad Kukaččím hnízdem, Malovaného na skle, Amádea, Penziónu pro svobodné pány a Saturnina, patří k nejnavštěvovanějším bezesporu Drobečky z perníku Neila Simona, kde exceluje herečka Simona Stašová v roli Evy Mearové. Za tuto roli obdržela v roce 2007 Cenu Thálie. Cena Thálie pro mladého činoherce do 33 let za rok 2008 putovala opět do DAD Příbram, získal ji Zbigniew Kalina.

Drobeèky z perníku

Pøelet nad kukaèèí hnízdem

Amadeus

Dramaturgie Žižkovského divadla přišla od roku 2006 i s dalším počinem – tzv. Žižkovskou štací. Třikrát do roka, v pravidelných termínech, se představí ve třech dnech vždy jedno oblastní divadlo se třemi svými inscenacemi. Na štaci do Žižkovského divadla již přijela divadla z Chebu, Mostu, Kladna, Pardubic, Mladé Boleslavi, Liberce a Šumperka. Žižkovské divadlo je otevřeno divadelním aktivitám rozmanitých směrů. Můžeme se zde pobavit při veselých cimrmanovských představeních, můžeme zde obdivovat začínající herecké talenty, můžeme zde spatřit spoustu vynikajících, nejenom pražských, umělců z hostujících souborů. To všechno a mnohé další můžeme, když si žižkovskými uličkami plnými Pepíků a Frantíků najdeme i cestičku do Žižkovského divadla Járy Cimrmana. Redakènì zpracováno, zdroj a foto: www.zdjc.cz

19

co možná nevíte

V minulém vydání jsme vás seznámili s historií Pivovarského muzea v Plzni. Ani jsme e netušili, jaký zájem, zejména u mužské části populace, tímto tématem vyvoláme, e e, a proto vám přinášíme ještě jeden článek, týkající se této oblasti. Možná, že trocha a té historie a informací z oblasti pivovarnictví neuškodí. Alespoň pak můžete při posezení s přáteli ohromovat svými znalostmi, co všechno o dění kolem víte...

Revitalizace industriálních památek Plzeòského Prazdroje Již více než 166 let opatruje Plzeňský Prazdroj svůj recept na první pivo typu Pils na světě, a i když se doba a technologická zařízení mění, výrobní postup slavného ležáku zůstává stále stejný. Území Plzeňského Prazdroje (původně Měšťanský pivovar) však mimo tento poklad ukrývá i další důkazy slavné historie.

Bednárna

Šířící se věhlas plzeňského piva zvyšoval jak výstavby na přelomu 19. a 20. století, tak také poskytoval prostor pro nevídaný rozvoj technologií a ojedinělých inženýrských projektů. Jedním z komplexně řešených problémů bylo zásobování pivovaru vodou a elektrickou energií. Tento projekt byl uložen Ing. Františku Spalkovi, který dne 13. listopadu roku 1901 navrhl na svolané schůzi prozatímní opatření a se sým týmem začal na definitivním řešení, zásobování vodou a pohonnou energií, okamžitě pracovat. Po rozsáhlé studijní cestě po Evropě navrhl výstavbu říční vodárny, studniční vodárny, vodárenské věže, odželezovací stanice vody a elektrárny. První přišla na řadu říční vodárna, jejíž projektová dokumentace byla zadána Škodovým závodům v Plzni. Ing. Spalka však ještě předtím čekala dlouhá cesta vyjednávání se správní radou, o nutnosti a finální podobě plánované investice. Po předložení několika variant se nakonec správní rada v roce 1903 rozhodla pro sice nejnákladnější, ale do budoucna nejpřínosnější variantu vodárenského zařízení na čerpání říční vody s denním výkonem 6850 m3, se současným zřízením elektrické ústředny k pohonu vodárny s celkovým nákladem 677 600 korun rakouských!

Složité schvalování projektu Protože však byl projekt rozsahem i cenou někde mezi možnostmi správní rady, vyjednávání pokračovala. Bylo nutné svolat mimořádnou valnou hromadu. Dne 6. dubna 1904 byla, jako kompromisní řešení, svolána tahová anketa za účasti 39 čelních členů měšťanstva, kteří vyslechli argumenty pro chystané investice. Schvalování pokračovalo ještě i na „rozšířené poradě“ měšťanstva. Výsledkem bylo schválení projektu elektrické ústředny, říční vodárny, čerpací studniční sta-

20

nice a odželezovací stanice, navíc byl projekt rozšířen o vodárenskou věž vysokou 45 m. Stavební práce byly zadány samozřejmě tehdejší známé plzeňské firmě Eduarda Kroha – elektrárna, vodárenská věž, říční vodárna a odželezňovačka. Studniční vodárna byla zadána Josefu Špalkovi. Dne 15. října 1907 byla poprvé vedena odželezená roudenská voda z věže do pivovaru a vodárna říční vody byla poháněna z nové elektrické ústředny. Den nato byla z nádrže ve věži vpuštěna do potrubí říční voda. Tento ojediněle komplexní projekt se z dnešního pohledu jeví jako velmi prozíravý, neboť některé jeho části slouží dodnes. Některé zase nahradil technologický vývoj, původní funkce ztratila význam a tak stál pivovar před rozhodnutím, jaké využití mohou mít tyto stavby v budoucnu.

Kulturní památka Vodárenská věž byla zakonzervována a v roce 2008 prohlášena kulturní památkou. Elektrárna slouží jinému technologickému účelu, studniční vodárna funguje s novou technologií, užití odželezovací stanice ještě není vyřešeno, ale příklad říční vodárny dává naději všem industriálním památkám na další funkční využití.

V rámci rozvoje areálu Plzeňského Prazdroje musela jiné stavbě ustoupit bednářská dílna a byla přesunuta. Za novou lokaci byla vybrána říční vodárna, přičemž bezmála dvouletý provoz ukazuje tuto volbu z mnoha hledisek jako šťastnou. Byla zachráněna industriálně architektonická památka, bylo vyřešeno umístění bednárny, byla připoutána pozornost k unikátním stavebním památkám na území pivovaru.

Rekonstrukce říční vodárny Říční vodárna byla citlivě rekonstruována, prostor byl upraven pro bednářskou dílnu, sklad dřeva, smoly a sklad dřevěných výrobků. Součástí rekonstrukce byla i přístavba pece na roztavování smoly při smolení ležáckých sklepů. Současný provoz, který je dvakrát ročně, za pravidelné účasti médií, okořeněn smolením velkých sudů, ukázal, že nalezení nové funkce industriální památky a její úspěšná rekonstrukce může těmto místům přinést, mimo nové funkce, úplně novou atmosféru, kterou vnímají nejenom „památkově“ naladění lidé. Ještě než se napijete zlatavého moku, přijďte se podívat na místa, která mu napomohla k jeho vzniku. Těšíme se na Vaši návštěvu. www.prazdroj.cz

21

krásy naší země

Tentokrát jsme se vypravili do kouzelného starobylého mìsta na jihu Moravy, které je odedávna proslulé folklórními tradicemi, cimbálovou muzikou, dobovými kroji, krásnými ženami, dobrým vínem a dobrými lidmi. Kulturní centrum Slovácka –

Uherské Hradištì

Masarykovo námìstí

První velký dojem při návštěvě tohoto města je umocněn spoustou starobylých uliček, které jsou krásně udržovány a rekonstruovány do původní podoby. Množství příjemných zákoutí, a v nich se nacházejících kavárniček, celkový dojem ještě podtrhují. A tak když se například v některé z nich na chvíli usadíme, pojďme si krátce, při šálku dobré kávy, říci něco i o historii města, ve kterém se právě nacházíme.

22

Cestovní kanceláře nabízejí lákavé dovolené i poznávací zájezdy téměř po celém světě. Kdo má dostatek financí, může si bez problémů zaletět skoro do všech koutů planety. Zná však člověk zajímavé kouty a zákoutí své vlastní země? Česká (a také Slovenská) republika má tolik přírodních krás, historických památek, měst a vesnic, že určitě stojí za to je navštívit. A nebudete k tomu potřebovat ani drahou letenku… ani vízum.

Historie někdejšího královského města Uherské Hradiště je bohatá a sahá do dávné minulosti. Tři původně pusté ostrovy na řece Moravě byly na počátku 9. století osídleny slovanským lidem, přičemž stěžejní úlohu hrál tzv. Svatojiřský ostrov, nazývaný podle kaple sv. Jiří, která na něm stála. Sídelní areál na území dnešního Starého Města, Uherského Hradiště a Sadů, patřil nepochybně k centrům Velké Moravy. Po zániku Velkomoravské říše význam tohoto centra pominul. Ve 13. století se jihovýchodní Morava stala terčem častých nepřátelských nájezdů, kterými trpělo nejen obyvatelstvo, ale také velehradský klášter, založený na počátku 13. století cisterciáckým řádem. Opat Hartlib se proto prostřednictvím olomouckého biskupa obrátil na panovníka s prosbou o zajištění ochrany. Nejpříhodnějším místem k založení pevnosti se stal ostrov, na němž stála již zmiňovaná kaple sv. Jiří a několik rybářských chatrčí.

Listina krále Přemysla Otakara II. z 15. října 1257 dosvědčuje, že město bylo založeno na ostrovní půdě, náležící velehradskému klášteru. Obyvateli nového města se stali osadníci z blízkých trhových vsí, královských Kunovic a klášterního Veligradu (Starého Města). Toto dvojí osídlení předurčilo vzhled města, v němž vznikly v těsném sousedství dvě trhové osady, každá s náměstím. Obě náměstí byla postavena na pravoúhlém půdorysu, do každého rohu náměstí ústily, rovněž pod pravým úhlem, ulice. Výjimku tvořila dnešní Prostřední ulice, která obě náměstí spojuje. Nově založené město nemělo zpočátku ustálený název, v zakládací listině nebylo pojmenováno. Ve druhé listině, vydané v roce 1258, je nazváno Novým Velehradem. Od tohoto názvu však bylo na konci 13. století upuštěno. V roce 1294 je poprvé pojmenováno Hradištěm. Přívlastek „Uherské“ se poprvé objevil v roce 1587, častěji se však užíval na konci 17. a v 18. století. Městu byly darovány tři zeměpanské vsi a povoleno užívání občinných pozemků v Kunovicích a Starém Městě. Aby město mohlo dostát svému strategicko-vojenskému poslání, muselo být opevněno. Od poloviny 14. století bylo tedy započato se stavbou kamenných hradeb, jejichž výstavba a zdokonalování pokračovalo ještě až také v době třicetileté války. V konečné podobě tvořila systém města vnitřní kamenná hradba se sedmi věžemi, hradební příkop a vnější kamenná hradba s bastiony. Do města vedly ve středověku celkem tři brány, do dnešních dob se dochovala pouze třetí brána, dříve nazývaná Zadní, Shořelá (po požáru roku 1609) a někdy i Královská, kterou nyní známe pod názvem Matyášova. V průběhu staletí prodělalo Uherské Hradiště dlouhý a složitý historický vývoj, narušovaný

neustálými nájezdy a boji s nepřáteli českého státu. Za celou svou historii však bylo dobyto pouze jedenkrát, a to pruskými vojsky v roce 1742. Funkci pevnosti přestalo plnit o čtyři desetiletí později. Postupné rozrůstání města vně hradeb započalo v závěru 1. poloviny 19. století, výraznější změny pak nastaly v 70. letech, kdy nová výstavba směřovala k rozšíření půdorysu města. V 90. letech 19. století byla ve městě postavena řada významných budov, např. justiční palác, nová radnice, náměstí F. Palackého. V prvním desetiletí 20. století byla stavební činnost zaměřena na výstavbu několika průmyslových podniků a dostavbu započatých celků. Příznivý vývoj přerušila až 1. světová válka, výrazný vzestup město zaznamenalo zase až v meziválečném období.

Radnice

Současné Uherské Hradiště je nejenom městem s bouřlivým rozvojem moderní stavební činnosti a rekonstrukcí historických budov, je také městem s velice atraktivním společenským a kulturním životem. K nejvýznamnějším aktivitám, konaným ať už ve městě, či v jeho nejbližším okolí, patří mezinárodní Festival hudebních nástrojů lidových muzik, dále druhý největší filmový festival v České republice Letní filmová škola, setkání ochránců přírody Týká se to také tebe, Slavnosti vína,

23

krásy naší země

Den otevřených památek, Mezinárodní sympozium lité medaile, plakety a drobné plastiky. Ve městě působí řada folklórních, pěveckých a zájmových souborů a kroužků, které pořádají další akce, jako např. hody s právem v jednotlivých částech města, besedy u cimbálu, koncerty apod. Tradičními se staly jarmarky na Masarykově náměstí. Kulturní dění Uherského Hradiště se výrazně soustřeďuje kolem stálé divadelní scény Slováckého divadla, ve kterém začínala i působila řada známých hereckých osobností (Václav Postránecký, František Peterka, Karel Augusta, Jiří Pecha, Ladislav Lakomý aj.) K současným pilířům uměleckého souboru patří zcela jistě např. herec Vladimír Doskočil, Martin Vrtáček, Tomáš Šulaj aj.) Nedílnou součástí kultury města je bezpochyby budova Slováckého muzea s bohatými národopisnými sbírkami, dále také Střední uměleckoprůmyslová škola, Klub kultury, Městská kina, několik galerií apod. K výjimečným objektům města patří Městský fotbalový stadión, ve kterém probíhá řada významných fotbalových utkání, či například také známý RX Club bar + billiard v Růžové ulici v centru města.

24

V červenci roku 1997 postihla mnohá místa na Moravě, včetně Uherského Hradiště, rozsáhlá povodeň, při které byla poškozena řada městských objektů. Přesto, když dnes do tohoto půvabného města přijedete, ani nepoznáte, že bylo z velké části pod vodou. Je to krásné, čisté město, plné zeleně a mnoha památek. Svým obyvatelům i návštěvníkům nabízí příjemné prostředí a třeba i možnost příjemně strávené dovolené, neboť také okolí města má co nabídnout. Je charakteristické rozmanitou krajinou a přírodními zvláštnostmi, jako jsou např. rozsáhlé lužní lesy s původní flórou a faunou, nedaleké pohoří Chřiby a Bílé Karpaty, za zmínku stojí blízkost památného Velehradu, velkomoravského Starého Města – Veligradu, hradu Buchlova či zámku v Buchlovicích. A po dlouhém výletě si můžete zajít na sklenku dobrého vína do vinné oblasti kousek od centra města, do tzv. areálu měšťanských, barokních vinných sklepů, které se nachází ve čtvrti Mařatice. Milí a vstřícní obyvatelé této čtvrti vás přijmou s úsměvem a s láskou, kterou chovají nejen ke svému výtečnému vínu, ale ke všem, kteří dokáží krásu města a okolí náležitě ohodnotit. Myslíme, že po příjezdu do tohoto jihomoravského města – všichni. redakènì upraveno zdroj: www.mesto-uh.cz foto: A. Stušková

Nejcennìjší vinný objekt, dnes vinárna „U lisu“

SLOVÁCKÉ DIVADLO UHERSKÉ HRADIŠTĚ Vzniklo po osvobození v roce 1945, svůj provoz zahájilo 10. 10. 1945 hrou Gabriely Preissové Její pastorkyňa. Do roku 1949 provozoval divadlo na družstevní bázi Spolek Slováckého divadla, hrálo se v sokolovně a v budově Reduty. V období let 1949–1953 přešlo pod uherskohradišťský MNV a neslo název Městské oblastní divadlo Uherské Hradiště. Roku 1950 bylo administrativně spojeno s Divadlem pracujících v Gottwaldově (Zlíně), 1953 převzal SD Jihomoravský KNV, od 1953 se nehrálo v Redutě, ale pouze v sokolovně, ta byla během adaptace 1957–59 rovněž mimo provoz. V 60. letech se v souvislosti s otevřením nového divadla v Gottwaldově uvažovalo o zrušení SD, po restrikci o 15 pracovníků a snížení státního příspěvku se stalo nejmenší zájezdovou scénou, hrálo jen v okresech Uherské Hradiště a Hodonín, jeho působnost se znovu rozšířila od sezóny 1969/1970. V roce 1969 proběhl první pokus o paralelní aktivitu v podobě divadélka poezie, krátce působícího pod názvem Ateliér v kavárně Hvězda. Dne 27. 11. 1978, komedií Seana O´Caseyho Velmi choulostivá situace v penzionu Beránek, zahájila činnost studiová Malá scéna v klubovém prostoru nového hereckého domu na Mariánském náměstí. Od roku 1991 byl zřizovatelem SD Okresní úřad Uherské Hradiště, v sezóně 1991/1992 proběhla za provozu generální rekonstrukce budovy. SD plynule pokračuje i jako zájezdová scéna. V 90. letech došlo ke zpravidelnění činnosti Malé scény, profilující se jako komorní divadélko. Od 1. 1. 2003 je zřizovatelem Slováckého divadla Město Uherské Hradiště. Carmen

1+2=6

Adéla ješte nevečeřela

Naši furianti „Ten punč platím já!“ Jedna z nejslavnějších divadelních hlášek se v těchto dnech pravidelně ozývá na jevišti Slováckého divadla. Režisér Igor Stránský začal s herci divadla připravovat slavnou a očekávanou hru Ladislava Stroupežnického. Hlavní role vytvoří Kamil Pulec a Pavel Majkus, spolu s nimi se na jevišti objeví téměř celý divadelní soubor. Naši furianti budou v premiéře uvedeni 20. června 2009. Více informací www.slovackedivadlo.cz Těšíme se na Vaši návštěvu Slovácké divadlo, Tyršovo náměstí 480, 686 12 Uherské Hradiště, tel. / 572 551 346, 572 557 720 Pokladna / 572 554 455, www.slovackedivadlo.cz

25

krásy naší země

VE SPOJITOSTI S MĚSTEM UHERSKÉ HRADIŠTĚ SE VĚTŠINĚ Z NÁS VYBAVÍ TAKÉ JIŽ LÉTA PROSLULÝ FILMOVÝ FESTIVAL, KTERÝ NESE NÁZEV

LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA. JEDNÁ SE O FESTIVAL, KTERÝ SE POČTEM DNÍ, PROMÍTACÍCH MÍST, HOSTŮ I PŘEDSTAVENÍ ŘADÍ MEZI NEJVĚTŠÍ FILMOVÉ FESTIVALY V ČESKÉ REPUBLICE – TEDY K MEZINÁRODNÍMU FILMOVÉMU FESTIVALU KARLOVY VARY, MEZINÁRODNÍMU FILMOVÉMU FESTIVALU PRO DĚTI A MLÁDEŽ ZLÍN A K FEBIOFESTU.

Co vlastně přesný pojem Letní filmová škola znamená? – není školou, ale ani filmovým festivalem v pravém slova smyslu, je to kombinace obojího, kdo chce, může si filmovku užít stejně jako kterýkoli jiný festival. – je svébytným druhem festivalu proslulým svou jedinečnou atmosférou, kterou si pochvalují pozvaní světoví a domácí Jerzy Stuhr filmoví tvůrci – za všechny jmenujme Václava Havla, Terryho Gilliama, Terryho Jonese, Toma Stopparda, Petera Greenawaye, Nikitu Michalkova ad. – každoročně je přes 4000 účastníků, 80 % jich spadá do věkové hranice 17–30 let, 30 % má ukončené vysokoškolské vzdělání a 48 % dokončené středoškolské vzdělání, přičemž 66 % účastníků stále studuje, nejvíce akreditovaných (26 %) pochází z Prahy. – představuje program sestavený z několika cyklů, ať už se jedná o retrospektivy významných tvůrců, zemí či přehled snímků věnujících se určitému tématu. – nabízí kromě filmových představení i bohatý doprovodný program (koncerty, divadelní představení, workshopy), který je otevřen i pro širokou veřejnost.

Významní hosté Letní filmovou školu navštívili od počátku 90. let významné zahraniční a domácí osobnosti, kteří jsou vždy zvání na základě tématického okruhu daného ročníku. Za všechny uveďme jména: Juraj Jakubisko, Michel Khleifi, Pavel Kohout, Jan Švankmajer, Otomar Krejča, Jiři Menzel, Vojtěch Jasný, Jaromír 26 Nohavica, Peter Greenaway, Lindsay Anderson, Godfrey Reggio Julian Temple, Terry Gilliam, Julio

Juraj Jakubisko s manželkou Deanou Horváthovou

Jan Švankmajer

Program Pro letošní rok je připravena řada filmových cyklů (Fokus: Rakousko, Jiná Belgie, Zamrzlý obraz – film a komiks, Migrace jako syndrom), které budou doplněny množstvím dalších filmových sekcí, koncertů, divadelních představení, přednášek či workshopů. V cyklu Zamrzlý obraz – film a komiks, se představí tvorba filmových autorů, kteří jsou s komiksem spjati osobně (např. Kevin Smith, Terry Zwigoff, Frank Miller, Marjane Satrapi ad.). Dále se představí také komiksoví kreslíři, kteří zanechali otisk ve filmových dílech (Robert Crumb, Harvey Pekar, František Skála ad.) V oblasti animovaného filmu a komiksových adaptací existuje také řada raritních počinů, jejichž výběr bude na LFŠ rovněž představen. Těšit se můžete i na retrospektivy současných rakouských a belgických tvůrců, např. Ulricha Seidla, či bratří Dardennů, ale i českých režisérů Václava Vorlíčka a Věry Chytilové. Letošní ročník se bude také věnovat tématu 100 let polského filmu. Francouzskou kinematografii bude zastupovat filmové neobaroko v čele s Leosem Caraxem, Jean Jacquesem Beineixem a Lucem Bessonem. Filmové magazíny zemí Visegradu představí, stejně jako loni, výběr filmů jednotlivých kinematografií, a během celé LFŠ bude probíhat i kurz vedený pedagogy z FAMU. Vrcholem doprovodného programu bude vystoupení newyorské písničkářky a zpěvačky Suzanne Vega, která na LFŠ vystoupí 26. července se dvěma vynikajícími kolegy, kytaristou Gerry Leonardem (známým také rozsáhlou spoluprací Erik Truffaz, s Davidem Bowiem) a baskytaristou Mikem Visceglianem svetoznamy trumpetista (spoluhráčem Philla Collinse, Bruce Springsteena aj.)

Medem, Amos Gitai, Veit Helmer, Peter Hames a řada dalších. Více zajímavých jmen i seznámení se s již proběhlými tématy LFŠ od roku 1993 se dozvíte na www.acfk.cz Asociace českých filmových klubů , Nám. Míru 860 , 68601 Uherské Hradiště , tel: +420 572 501 989

27

historie

Historie fotografie

2. část

V pøedchozím vydání jsme vám nabídli èlánek o úplných poèátcích vzniku fotografie jako takové. Dalším posunem v historii byla její barevnost. Než se nám však naskytnul pohled na barevnou kvetoucí louku èi èervená líèka našich nejbližších, musela tomu všemu opìt pøedcházet celá øada náhod, okolností a chytrých vynálezcù. Vítejte pøi ètení druhé èásti historie fotografie, tentokrát, jak jinak – barevné. A jako malý bonus pøidáváme i vznik fotografie kriminalistické. Minule jsme skončili rokem 1889, konkrétně výrobou svitkových filmů do fotografických přístrojů zn. Kodak. Vraťme se ještě v čase malinko nazpátek, a to do období kolem roku 1854, kdy se začali v Paříži objevovat lepenkové podobenky s názvem cartes-de-visite. Stovky malířů tím přišli o práci, ale rychle se začali přetransformovávat na kolorování těchto, tehdy ještě černobílých, fotografií. O šest let později pracovalo jen v Paříži přes 30 000 lidí ve fotografickém průmyslu.

První barevná fotografie na světě se objevila 17. května 1861. Za svou existenci vděčí britskému fyzikovi Jamesi Clerkovi Maxwellovi, ten zjistil, že naše oko rozlišuje tři základní barvy – modrou, zelenou a červenou. Promítl na plátno současně tři černobílé snímky barevné řádové stuhy, přes červený, zelený a modrý filtr. Ty byly předtím exponovány přes filtry stejných barev. Prokázal tak princip aditivního míchání barev. Ve skutečnosti však byla použitá exponovaná fotocitlivá emulze necitlivá na červenou barvu. Místo červené byla na snímku přes červený filtr exponována okem neviditelná ultrafialová část spektra. Kvůli své komplikovanosti byla tato technika však prakticky nepoužitelná. První barevná fotogafie

Na výzkumy Jamese Maxwella navázal francouzský průkopník Louis Ducos du Hauron. Od roku 1862 pracoval několik let na praktickém způsobu záznamu barevných fotografií pomocí dvou barevných systémů: subtraktivního (žlutá, azurová, purpurová) a aditivního

28

(červená, zelená, modrá) barevného systému. Roku 1868 tyto metody patentoval. Osvítil bromostříbrnou kolodiovou desku výtažkovými filtry a zhotovil tak diapozitivy zabarvené do červena, modra a žluta. Tyto tři části pak musely být k získání konečné fotografie zcela přesně položeny přes sebe. Kvůli vysokým nákladům se však tato metoda v praxi mnoho nepoužívala. Jednou z prvních barevných fotografií je Landscape of Southern France, pořízená subtraktivní metodou roku 1877.

Pohled na Agen, Francie roku 1877 od Louise Ducose du Haurona

Zároveň s Hauronem objevil podobný systém Charles Cros, který s ním později spolupracoval. Roku 1888 F. E. Ives vyvolal tříbarevnou fotografii, tu pak Němec A. Miethe od roku 1903

používal v praxi. A. Miethe vynalezl také panchromatické zcitlivění pro reprodukci barevných tónů. V letech 1902–1904 ruský vědec a fotograf Sergej Michajlovič Prokudin-Gorskij pracoval v Miethově laboratoři a plně si osvojil jeho techniku. Celý svůj život zasvětil jejímu zdokonalování a vytvořil sbírku fotografií – Krásy Ruska v přírodních barvách. Jedná se o největší existující sbírku trojitých černobílých negativů světa, která je uložena v americké Kongresové knihovně.

Autochrom – raný proces barevné fotografie

Dalšími, kdo se zabýval barevnou fotografií, byli roku 1904 v Lyonu bratři Auguste a Louis Lumièrové, kteří představili první autochromové desky, které se daly reprodukovat barevným tiskem a umožnili v praxi vyrobit fotografii jedním jediným snímkem. Originální fotografie zhotovené touto technikou překvapí svými jasnými barvami, stálostí obrazu, ale bohužel z takových fotografií se nedaly tvořit kopie. Také výroba těchto fotografií byla velmi náročná.

29

historie

Autochrom v Èechách

Vynález digitální fotografie

Průkopníkem této techniky v Čechách se stal Vladimír Jindřich Bufka, který se s autochromem seznámil přímo v Lyonu u bratrů Lumièrů. Pomocí této techniky fotografoval barevně v galeriích Paříže, Moskvy a Petrohradu díla slavných mistrů. V Praze o autochromu pořádal přednášky a napsal knihu O fotografování v barvách pomocí desky autochromové, která vyšla v roce 1910.

V roce 1969 vynalezli George Smith a Willard Boyle snímače typu CCD a v následujícím roce zabudovali CCD do fotoaparátu. Teprve roku 1981 společnost Sony vyrobila první fotoaparát, který místo filmu na chemickém principu zaznamenával obraz na elektronické prvky CCD. Jeho analogové výstupy se zapisovaly na disketu. V běžném prodeji byly digitální fotoaparáty od roku 1996 i v Česku. Po roce 2000 začaly vytlačovat běžné kinofilmové.

Makrofotografie Bromolejotisk Jedná se o ušlechtilé fotografické tisky, které vyšly z techniky olejotisku. Tato technika byla oblíbena a ještě stále je, především pro svůj jemný vzhled fotografie. Proces spočívá ve vybělení obrazu. Fotografie se vyvolá běžným způsobem a v roztoku s dvojchromanem draselným vybělí. Obraz se ustálí, pečlivě se vypere a nechá se uschnout. Důležité je, že fotografii musíte vyvolat na stříbrobromidovém fotopapíru. Zajímavé také je, že želatina vybělí nejvíce ta místa, která měla nejhlubší stíny.

Poèátky a rozšíøení barevné fotografie V roce 1884 vyrobil George Eastman první fotografický film.V roce 1888 uvedl první filmový fotoaparát pod obchodním názvem Kodak. Rok 1925 byl na trh uveden fotoaparát Leica, používající 35 mm film, který se od té doby stal standardem maloformátové fotografie. Od roku 1935 jsou na trhu i barevné filmy, v roce 1963 vyvinula firma Polaroid emulze umožňující vytvářet barevné snímky, které nepotřebovaly žádné další zpracování a fotografie se na nich objevila několik minut po expozici.

30

Jedná se o fotografování detailů, kdy je daný objekt menší než jeho obraz na filmu či snímači. Nejčastěji se takto fotografují drobní živočichové, jako jsou motýli, mouchy, dále malé rostlinky apod.

Holografie Velkým posunem kupředu ve světě fotografie byl i vynález holografie, kterou rozpracoval anglický fyzik maďarského původu Dennis Gabor. V roce 1971 za tento objev dokonce získal Nobelovu cenu. Opravdový rozvoj hologramů nastal až v 60. letech 20. století, kdy byl vynalezen i laser. Jedná se o určitou metodu záznamu trojrozměrového vybavování obrazu, která je založena na interferenci koherentních světel laserů. Teprve ale až v 80. letech šlo produkovat hologramy i v barevném provedení.

Historie kriminalistické fotografie Fotografie se už od svých počátků těší velkému zájmu vědců i umělců. Brzy ji začala využívat také armáda, policie a bezpečnostní složky. Například v Praze bylo policejní album založeno v roce 1895. Pro lepší přehlednost a detailnější klasifikaci byli zadržení zloději fotografováni i s odcizenými předměty. Samotné fotografování se však neobešlo bez konfliktů. Teprve francouzský kriminalista Alphons Bertillon, zakladatel kriminalistické antropometrie, ve své brožuře „La photographie judicaire“ vydané v roce 1890 navrhl, fotografovat hlavu zločince samostatně z různých poloh. Sám také pro tento účel zkonstruoval otáčivou židli. Jeho návrh se ujal, byl zaveden do policejní praxe a do dnešních dnů se prakticky nezměnil. V Praze byl 14. října 1895 podle těchto pravidel fotografován první pachatel – zloděj Josef Štefel. Byl prvním zločincem, zařazeným do právě vznikající fotografické sbírky. Od roku 1859 se začala pořizovat fotodokumentace

místa činu. O deset let později se do policejní praxe zavedlo fotografování stop. První pokusy v oblasti kriminalistické expertizní fotografie byly prováděny již v roce 1869.

Závìrem Když vznikla barevná fotografie, hodně lidí si myslelo, že je to konec černobílé fotografie. Většina sice k barevnému focení přešla, ale na určité věci, jako např. technické fotografie nebo umělecké fotografie, se dodnes používá fotografie černobílá. Podobná situace je u digitální fotografie, přinášející spoustu nových možností, které nejsou možné u klasické fotografie. Fotografie se stala nedílnou součástí našeho života. Dnes už lze udělat kopii fotografie a poslat ji e-mailem, mobilem, můžeme si je tisknout sami doma pomocí tiskáren. Ale ne vždy tomu tak bylo. Aby mohla existovat budoucnost, musí existovat historie. Všechny techniky, metody a vynálezy světa mají svoji historii. Přítomnost zase zajišťuje další budoucí vývoj a tím pádem samozřejmě i budoucnost a s ní pokrok. U fotografických technik je tomu také tak. Aby mohly vzniknout fotografie, musely vzniknout také fotoaparáty, a tak si příště povíme něco o historii klasických fotoaparátů až po ty nejmodernější. redakènì zpracováno zdroj: www.historiefotografie.cz foto: www.archiv.cz

31

vzpomínka

Vzpomínka V mìsíci kvìtnu, kdy všechno krásnì voní a kvete, dokvetl bohužel život geniálního vypravìèe, skvìlého herce a èlovìka se srdcem na dlani, ne kterého nelze zapomenout. Miloval víno, ženy, zpìv, rád si také zakouøil. A na co by jinému nestaèilo sto let, to on stihl za polovinu. Zemøel o rok døíve, než pøišla sametová revoluce a bohužel i o ètyøi roky døíve, než vznikla NADACE ŽIVOT UMÌLCE. Jistì by byl jejím èestným èlenem a pøi každém setkání by všechny kolem bavil a rozveseloval. Ale osud to zaonaèil jinak. Nedopøál mu život dlouhý, avšak dopøál mu život pestrý. A že si ho umìl užít.

Herec národa

– Vladimír Menšík

Malý „Ladík“ se narodil 9. října 1929 v Ivančicích na Moravě. Už jako malý rád chodíval na poutě, hody a různé veselice. Přitahovalo ho veškeré komediantské dění, miloval šumaře, kteří chodili dům od domu, hráli, zpívali a vybírali do klobouku. V podvědomí, které po sobě zanechal, zůstane, že byl z mnoha dětí, měl však pouze jen jednu sestru Olinku, která byla o tři roky mladší a kterou měl moc rád. Ovšem jeho teta, tedy sestra maminky, ta měla dětí šest, takže příběhy bratranců a sestřenic už tak zcela smyšlené nebyly. Jako malý prý strašlivě zlobil a býval neustále potlučený. Byl však také talent od Boha. Uměl hrát na housle, na klavír, na klarinet i na mandolínu. Zkoušel také na harmoniku, ale s tím ho prý tatínek hnal. Ladík zkoušel, co se dalo. Když se například dala sestra s kamarádkami na šití, sedl si vedle a učil se to s nimi. Od maminky – švadleny měly děti spoustu odstřižků a vyráběly si z nich první loutky. S těmi pak Laďa vymýšlel a hrál divadlo. Nakonec dostal od tatínka loutky opravdové. Později s kamarádem ze Sokola, Maláčem, dávali dohromady krátké skeče, začali psát hry

32

a sami v nich i hráli. Říkali jim dvě em. To už bylo jasné, čím chce být – hercem. Se sestøièkou

S maminkou a sestrou

S rodièi

Pod svá ochranná křídla ho vzal Adolf Pištělák, u něhož začínal v hudebním souboru. Otci se však synovo „umělecké dovádění“ nelíbilo, a tak musel Vladimír napřed řádně vystudovat průmyslovou školu a po nějakou dobu pracoval v Brněnských strojírnách. Divadlo však lákalo neustále. Pokusil se dostat na brněnskou JAMU (Janáčkova akademie múzických umění), pokus se zdařil napodruhé. Po absolutoriu, v roce 1953, dostal umístěnku do Vesnického divadla, kde jej v roce 1955 objevil E. F. Burian a angažoval ho. Dostal zde příležitost hrát, zpívat, tančit i recitovat. Ačkoliv byl tímto prostředím plně pohlcen, zatoužil přece jen poznat i prostředí filmové. K jeho vůbec prvnímu účinkování před kamerou došlo v roce 1949, ve snímku Velká příležitost, a to víceméně jen coby komparsista. Teprve ve snímku režiséra Alfréda Radoka, Dědeček automobil, kde si zahrál roli italského mechanika, na sebe upozornil výrazněji. Kvůli své práci u filmu se však dostal do konfliktu s E. F. Burianem, o němž bylo známo, že filmu příliš neholdoval. Menšík proto z divadla odešel a v roce 1958 podepsal smlouvu s Filmovým studiem Barrandov. Na divadelní prkna se pak vracel už jen ojediněle. Mělo to tak být, neboť na přelomu 50. a 60. let se tak mohla naplno rozjet Menšíkova filmová kariéra, která se pomalu stávala nepřekonatelnou. „Ladík“ byl dobrák a šprýmař od pohledu, proto byl také režiséry povoláván, aby i v některých, ne zrovna komediálních žánrech, kořenil napětí a vážnost humorem. Stalo se tak například ve válečném filmu Karla Kachyni z roku 1960, Práče. Manželka Olga Menšíková na účinkování Vladimíra v tomto filmu vzpomíná: „Když jsme spolu začali chodit, běhali za námi malí kluci a volali: »Práče! Práče!« Já ten film tenkrát ještě neznala, ale už z toho, jak ti kluci byli nadšení, jsem tušila, že na ně musel Vladimírův výkon silně zapůsobit.“ Menšíkovy herecké výkony narůstaly a postupně působily na všechny, kteří u světa filmu (ale také televize) něco znamenali. Dokázal bravurně ztvárnit

role komické, tragikomické i dramatické. Vzpomeňme např. číšníka Kiciho v detektivce 105% alibi, školníka ze snímku Až přijde kocour, či působivé ztvárnění mnicha Bernarda ve zfilmované Vančurově baladě režiséra Františka Vláčila, Markéta Lazarová.

Velkou roli mu nabídl také režisér Vojtěch Jasný, který jako jeden z mála dokázal Menšíka herecky ukáznit. Přidělil mu postavu jednoho ze sedmi kamarádů ve filmu Všichni dobří rodáci, postavu, která má zvláštní přízvisko „Jořka s pyřkem“. Tento film vypovídá o našem národním poválečném osudu a je naplněním hereckého osudu Vladimíra Menšíka. V době natáčení mu bylo teprve třicet devět let a už dosáhl hereckých výšin. Jen někteří herci totiž dokáží ztvárnit postavu v rozpětí mezi komickým a tragickým. A kteří? Jen ti nejlepší! K těm bezpochyby Vladimír Menšík patřil a nebýt postupující nemoci, určitě by se o něm dozvěděl celý svět. Režisér Miloš Forman, který obsadil Menšíka už v roce 1965 do filmu Lásky jedné plavovlásky, se ozval ze Spojených států s nabídkou účinkování ve filmu Ragtime (1981). Ani by nevadilo, že herec uměl jen trochu anglicky, Forman měl pro něj připravenou roli emigranta, avšak Menšík si povzdechl, že by se udusil už v letadle. Od Miloše Formana to přitom nebyla jen kamarádská služba, byl si velmi dobře vědom Menšíkových hereckých kvalit. To si ostatně byla vědoma většina režisérů. Mezi nimi třeba i režisér Zdeněk Podskalský, který o něm prohlásil: „Láďa stačil sám na několik směn posluchačů, přičemž ani v nejmenším ne-

33

vzpomínka

polevil na kvalitě. Naopak, zdálo se, že čím déle vypráví, tím větší je to legrace.“ Od režiséra, který sám vyráběl televizní zábavu, jistě poklona zasloužená. Podskalský obsadil Menšíka také do fenomenálního filmu Světáci, kde dostal roli podvedeného Hodoňáka, který sedl na lep lehké pražské děvě Božence, kterou stejně bravurně ztvárnila Jiřinka Bohdalová. U Menšíka se nejednalo přímo o roli hlavní, proto si dovolil hodně improvizovat (což mu ostatně, např. i jako Vlastu Burianovi, bylo dovoleno často i v rolích hlavních). Tato improvizace a jeho herecké podání rázem vystřelilo nepatrnou roličku mezi ty „velmi patrné“. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Desítkami, ba i stovkami příběhů, kdy Menšík dokázal na sebe upoutat, třeba i coby jen „věšák na kabát“. Vždy cítil povinnost obveselovat všechny kolem a nezáleželo mu na tom, zda na něj přitom míří kamera, či nikoliv. Miloš Kopecký, který označil Vladimíra Menšíka za přírodní úkaz, o něm napsal: „Režiséři, kteří jej obsadili, mohli mít podle mého názoru dva pocity: jistotu a mírnou obavu. Jistotu, že to bude náramné, a obavu, jestli ho zvládnou. Tušili, že před kamerou nebudou mít jenom skvělého herce, ale výbušninu.“

víno, Zralé víno a Mladé víno, kde si Menšík zahrál vedle slovenské filmové herečky Božidary Turzonovové hlavní roli předsedy JZD. Byť jsou reakce na tuto trilogii rozporuplné, Menšík ji měl rád. Natáčelo se v Pálavicích, ve vinném kraji Jižní Moravy, kde se Menšík cítil jako ryba ve vodě. Jen si například vzpomeňte, s jakou láskou zde dokázal mluvit o víně, leckterý vinař by se mohl přiučit. Menšík však tuto

Výbušnina to tedy byla. V 70. letech se Menšík objevoval převážně v komediálních rolích, a to jak ve filmech, pohádkách, tak i v seriálech. Za dlouhou řadu jmenujme např. Pane, Vy jste vdova!, Dívka na koštěti, Což takhle dát si špenát, Jak utopit Dr. Mráčka..., Půl domu bez ženicha, Parta hic, televizní seriály; Arabela, Pan Tau, Chalupáři, Nemocnice na kraji města a řada dalších. Je třeba vzpomenout také trilogii režiséra Václava Vorlíčka; Bouřlivé

lásku pouze nehrál, bohužel ji měl, více než je zdrávo, také v civilním životě. Alkohol mu byl častým společníkem. Celou vážnost situace dokázal bravurně ztvárnit opět i ve filmu. Jeho herecký výkon v celovečerních filmech Ikarův pád a Tažní ptáci je jedním s největších lidských i uměleckých odkazů v tématu boje s alkoholem. Menšíkův „úděl“ zde dohání diváka až k slzám.

34

řili spolužák z JAMU Lubomír Kostelka (Lubin), Jiřinka Bohdalová, Jiří Sovák, Oldřich Velen, Pepík Zíma, Zorka Kohoutová, Stella Zázvorková, režisér František Filip – a vlastně všichni. Nedá se říct, že by ho někdo neměl rád. Za všechny to výstižně vyjádřil Rudolf Hrušínský: „Vladimír Menšík – umělec, člověk a přítel v pravém slova smyslu. Nikdy mezi nás nevstoupil ani stín závisti nebo něčeho podobného. Škoda, přeškoda vzácného člověka, který nežil zbytečně.“

Poslední filmová role Vladimíra Menšíka DOBŘÍ HOLUBI SE VRACEJÍ Ale pojďme raději k něčemu veselejšímu. Vladimír Menšík byl excelentní vypravěč. Miloval publikum a publikum milovalo jeho. Nejlépe se cítil doma, mezi svými. Když byli například se ženou Olgou na konci šedesátých let ve Francii, byl tam celý nesvůj a už se těšil zpět domů. „Políbil jsem na letišti tu naši rodnou zem“, vykládal po návratu: „máme tady sice houby, ale zaplať pánbůh, že jsem zpátky.“ Brzy nato, bylo mu kolem čtyřicítky, ho nemoc – těžké astma, přepadla poprvé. Vůbec to nešlo dohromady s jeho zdravotní vitalitou. Nějaký čas si pobyl v nemocnici a už do konce života musel zůstat závislý na lécích. Nemoc ho připravila o spoustu rolí, ale i tak jich není málo. V kolika pořadech vlastně účinkoval, se ani vyčíslit nedá. Byl vynikajícím vypravěčem a tak ho v roli konferenciéra a baviče, téměř od samého počátku, využívala i televize. Za zmínku stojí určitě televizní cyklus Bakaláři, četné Silvestry, množství estrád a hudebně zábavných pořadů. Jeho spontánní vztah k lidem a schopnost rychle navazovat kontakt, byly využity také např. v roli moderátora v pořadu Křeslo pro Hosta. Vladimír Menšík byl dvakrát ženatý. Se svou první manželkou Věrou měl dvě děti, Petra a Vladimíru, z druhého manželství s ženou Olgou měl syna Honzu a dceru Martinu, která je také herečkou. Všechny jeho děti se spolu stýkají a mají mezi sebou přátelské vztahy, vždyť jim taky táta vštěpoval: „Všechny jste moje, musíte se mít rády!“ K jeho největším kamarádům pat-

Vladimír Menšík vystupoval doslova ve stovkách pořadů, ve filmu a televizi vytvořil přes 150 rolí. Vždy si přál, jen aby hlavně nezemřel v posteli. Téměř se mu to splnilo. Ještě dva dny před svou smrtí vystupoval v televizním pořadu Abeceda, ale už to byl trochu jiný Menšík, než jakého jsme doposud znali, při závěrečné děkovačce ho musela podpírat Jitka Molavcová. Den nato pobýval u maminky v Brně, večer měl účinkovat v přímém přenosu brněnského zábavného pořadu v hale Rondo. Do poslední chvíle si nechával zjišťovat, kdy nejpozději může přijít. Už nepřišel. V neděli večer, 29. května 1988 v brněnské nemocnici U svaté Anny, zemřel. Bylo mu teprve 59 let. Česká veřejnost přišla o největšího herce všech dob. V den, kdy bylo možné se naposled s Vladimírem Menšíkem rozloučit, přišly neuvěřitelné davy lidí, stovky a stovky metrů se od Rudolfina přes náměstí a most, na druhý břeh Vltavy, táhl mlčenlivý zástup těch, kteří ho milovali. Nejenom proto, že byl vynikajícím hercem, ale prostě proto, že byl...

vzpomínka

Dodatek: Na závěr našeho emotivního vzpomínání bych ráda přidala něco veselého. Ladinek by to tak určitě chtěl – Když se Vladimíra Menšíka zeptali, jak to, že je takový černý a kudrnatý, tak odpověděl: „Víte, u nás v obchodě u Lamploty stával u vchodu takový černoch, maminka tam chodila nakupovat a... … Však vidíte.“

Ocenění: nejpopulárnější herec roku 1969, 1973, 1974, 1978. V roce 1973 získal múzu pražských diváků Thalia, v roce 1977 Zlatý květ, dále v roce 1974 titul Zasloužilý umělec a v roce 1978 Národní umělec. 19. června 2008 oslavila Česká kinematografie sto deset let od svého založení. K této příležitosti vyhlásila Česká televize anketu o nejoblíbenější herecké osobnosti „Hvězda mého srdce“. V mužské kategorii byl mnoha srdci zvolen Vladimír Menšík.

Rodný dùm

36

zdroj: použity citace z knihy Poctaa Vladimíru Menš Menšíkovi, enšš nakl. HAK, Praha 1997 foto: filmový archiv pana Antonína Rùžièky a archiv A. Stuškové

Památník Alfonse Muchy IVANČICE (STARÁ RADNICE) STÁLÁ EXPOZICE ALFONSE MUCHY

Expozice světoznámého ivančického rodáka, secesního malíře, grafika a dekoratéra, zakladatele české školy klasického fotografického aktu - Alfonse Muchy, byla slavnostně otevřena 24. července 2003, v den 143. výročí umělcova narození. Nachází se v nově zrekonstruované renesanční budově Staré radnice, v jejímž zadním traktu se Alfons Mucha 24. července 1860 narodil.

STÁLÁ EXPOZICE VLADIMÍRA MENŠÍKA

Expozice známého ivančického rodáka, nezapomenutelného komika, baviče, konferenciéra a především skvělého herce, byla otevřena 9. října 1999 k nedožitým 70. narozeninám této herecké osobnosti. Na počátku roku 2003 se přestěhovala, spolu s Kulturním a informačním centrem Ivančice, do přízemí nových historických prostor budovy Staré radnice. Expozice je sestavena z osobních věcí, rodinných fotografií, dokumentů a fotografií z mnoha filmů. Po celou dobu prohlídky provází hlas Vladimíra Menšíka. Otevírací doba KIC Ivančice, Expozice A. Muchy, Expozice Vl. Menšíka a výstavní galerie pondělí, středa 9.00–12.00 úterý, čtvrtek, pátek 9.00–12.00 sobota, neděle, státní svátky 13.00–17.00

13.00–17.00 13.00–16.00

soboty a neděle v červenci a srpnu

9.00–12.00

13.00–17.00

(poslední prohlídky 30 min. před koncem otevírací doby) KIC Ivančice, Palackého nám. 9, 664 91 Ivančice, tel./fax 546 451 870, e-mail: [email protected], www.kic.ivancice.cz

37

k am za kulturou

Kam za kulturou Praha 21. června / Radúz a Mahulena. Zeyerova dramatická báseň, patřící k nejkrásnějším příběhům lásky, které české jeviště zná. V režii J. A. Pitínského uvádí Národní divadlo. Začátek v 17. 00 hod. www.narodni-divadlo.cz 19. června / Lukas Bärfuss – Autobus. Trochu hororová, trochu groteskní, ale především nesmírně působivá hra s tlakem téměř apokalyptickým. Erika se jedné noci ocitne uprostřed lesů kdesi v horách. Nastoupila totiž do špatného autobusu. 19. 6. v 10. 00 hod. veřejná generálka, 22. 6. v 19. 00 hod. předpremiéra. Uvádí Švandovo divadlo na Smíchově. www.svandovodivadlo.cz 27. června / Hra kouzel a magie. Nové představení iluzionisty Pavla Kožíška plné neuvěřitelných kouzel a perfektní zábavy nejen pro děti. Začátek představení v 14. 00 hod. Divadlo kouzel Pavla Kožíška, Mírové náměstí 44, Líbeznice u Prahy. www.divadlokouzel.cz

Brno 14. června / Den žonglování. Po roce bude opět Lužánecká terasa v Brně patřit žonglérům a také těm, kteří by s žonglováním rádi začali nebo se na něj jen rádi dívají. www.legrando.cz

Plzeň

12.–14. června / Historický víkend. Plzeň opět ožije tanečníky, hudebníky a kejklíři. Hlavní scéna přichystá svůj program přímo na náměstí Republiky a další najdou návštěvníci v proluce v Křižíkových sadech, v Pivovarském muzeu nebo u morového sloupu. Vstup na všechny scény je zdarma! www.plzen.cz

Kutná Hora 20.–21. června / XVIII(18) královské stříbření Kutné hory. Tato akce je jednou z největších historických akcí v Evropě. Celé město se vrátí o 600 let nazpátek, aby spolu s návštěvníky přivítalo krále Václava IV s jeho chotí i družinou. www.nulk.cz

Strážnice 25.–28. června / 64. ročník Mezinárodního folklorního festivalu – Strážnice 2009. Přehlídka lidových tanců, kultury, zpěvu a tradičního folkloru. To vše v prostorách zámeckého parku i v ulicích malebného slováckého městečka na jihu Moravy. www.straznice.cz

Český Krumlov 17. července–22. srpna / Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2009. Na oslavu své dospělosti a zároveň výročí 700 let města připravil 18. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov skvostné hudební narozeninové menu, čítající 20 koncertů a představení. www.festivalkrumlov.cz

V pøíštím vydání: osobností èervnového vydání bude bývalý sportovní komentátor Jaroslav Suchánek, vzpomínat budeme na velkého herce malých rolí Jiøího Líra, povíme si nìco o historii fotoaparátu a ostatními tématy se nechejte pøekvapit )) Podìkování: Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, Pražský komorní balet Pavla Šmoka, Mìstská divadla pražská, Slovácké divadlo Uh. Hradištì, Letní filmová škola Uh.Hradištì, KIC Ivanèice, RWE Transgas, a.s., NÚLK Strážnice. Všem jmenovaným dìkujeme za poskytnutí inzerce.

38

kalendárium

Kalendárium Pan Jan Širc (Společnost koncertních umělců) narozen 3. 5. 1934, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2005

Paní Jiøina Bohdalová (Herecká asociace) narozena 3. 5. 1931, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2001

Kvìten

NADACE ŽIVOT UMÌLCE dodateènì blahopøeje všem uvedeným jubilantùm k jejich narozeninám.

Paní Libuše Havelková (Herecká asociace) narozena 11. 5. 1924, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1995

Pan Jan Popp (Unie – Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR) narozen 11. 5. 1924, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1997

Pan Vojtìch Jouza (Unie – Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR)

SENIOR PRIX – cena, kterou udìluje NADACE ŽIVOT UMÌLCE jako podìkování za celoživotní umìleckou èinnost.

narozen 14. 5. 1934, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2008

Pan Vladimír Brabec (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE) narozen 15. 5. 1934, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2004

Pan Dalibor Jedlièka ( Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE) narozen 23. 5. 1929, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2001

Paní Milada Šubrtová (Herecká asociace) narozena 24. 5. 1924, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1993

Pan Miroslav Kùra (Herecká asociace) narozen 26. 5. 1924, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1995

 - -- -- - - - - - - - - - - - --------------------- ----------------------PØEDPLATNÍ LÍSTEK NA NADAÈNÍ LISTY ŽIVOT UMÌLCE Nadaèn í listy

Nadaèní listy Nadaèní listy

Nadaèn í listy

Nadaèní listy

Nad aèní listy

JAR OS LAV ÈEJKA básník pohybu

ZITA TOVÁvívínnk u... KABÁles o vee nk e ou obl ob s nno

U -slo 2 final.indd

EELL KAREL UD U D RÝ RÝ MOUDRÝ

JARMILA

102 let t Nadaèní listy

Jiø í SUCHÝ

Gentlemanem v každé dobì

– to je jen jen mžik... mžiik... m

ze srdce...

è.6/08 øíjen è.5/08 záøí

28.5.2008 9:33:41

1

8 8:41:18

U -slo 3 final.indd 1

23.9.2008 10:38:01

15.4.200

è.7/08 listop

ad

Nadaèní listy

N d è í listy Nadaèní Nadaèní listy

Eva Hrušková

Nadaèní listy N

Ema Skálová

– šśastná Popelka

Krása a temperament...

Václav Václ la v Pokorný

è. 12/kvìten 2009 200 09

øíkejj mii tto o prosím p potichouèku ...

è.8/prosinec 08–leden 09

è.9/únor 2009

František Peterka kaa

Zorka Kohoutová Královna èeské dechovky

herec s duší sportovce

è. 10/bøezen 10 0/bøezen / 2009

è. 11/duben 2009

TAJENKA: Tv film s Vladimírem Menšíkem.

Tajenka: Tažní ptáci

 - -- -- - - - - - - - - - - - --------------------- -----------------------

PØEDPLATNÍ LÍSTEK

NA NADAÈNÍ LISTY ŽIVOT UMÌLCE

............................................................................................................................................................................... Jméno a příjmení objednávajícího ............................................................................................................................................................................... Adresa a PSČ ............................................................................................................................................................................... Telefon / e-mail půlroční předplatné 100 Kč

roční předplatné 200 Kč

V ceně je zahrnuto balné a poštovné Kupon zašlete na adresu: A. Stušková, Mánesova 983/36, 120 00 Praha 2, Vinohrady. Předplatné zašlete na uvedenou adresu nebo na číslo účtu 1830237001/5500, variabilní symbol: 20042008

Datum ......................................................

40

Podpis ..................................................................

41

www.rwe.cz

ENERGIE ČESKÉHO FILMU Jak se krotí krokodýli, Rafťáci, Účastníci zájezdu, Grandhotel, Bestiář, Gympl, Medvídek, Nejkrásnější hádanka, O rodičích a dětech, Tobruk, Nestyda, Líbáš jako Bůh, Oko – Tvář ve zdi, Nickyho rodina, 3 sezóny v pekle