KRAJINA A LIDÉ (přípravný text k semináři pro pedagogy)
Vznik kulturní krajiny Vedle přírodní krajiny, formované pouze přírodními procesy a dnes v planetárním měřítku minimálně zastoupené, existuje na Zemi převážně kulturní krajina v různém stupni přeměny (LIPSKÝ, 1999, s. 18). Vznik kulturní krajiny, tj. krajiny trvale využívané a ovlivňované člověkem, spadá na území ČR do období neolitu, kdy neolitičtí zemědělci osídlili nejsušší, nejteplejší a nejúrodnější, převážně sprašové a terasové oblasti do 300 m. n m. Postupem času přírodní složky krajiny byly činností člověka ovlivněny, změněny, původní rostlinná společenstva nahradila kulturní plodiny - vznikla krajina kulturní (HAVRLANT, BUZEK, 1985, s. 13) Dle DEMKA (1999, s. 59) je kulturní krajina definována v ČSN 83 7005 následovně: kulturní krajina je takový typ krajiny, který se sestává ze vzájemně působících přírodních a antropogenních složek, utvářející se pod vlivem lidské činnosti a přírodních procesů a splňující určité socioekonomické funkce. Hlavní socioekonomické funkce kulturní krajiny jsou: krajina jako zdroj obnovitelných i neobnovitelných surovin, krajina jako bezprostřední prostředí života a činnosti lidské společnosti, krajina jako systém chránící genofond, krajina jako zdroj estetických pocitů. Kulturní krajina se skládá z mozaiky uzlů, sítí a ploch. V zemědělské nebo lesohospodářské krajině zpravidla převládají plochy, naopak v urbanizované nebo průmyslové krajině zabírají většinu ploch uzly a velký důraz se klade i na sítě, spojující jednotlivé plochy. Pro kulturní krajinu je příznačným rysem vytvoření antropogenních bariér a problematika izolovanosti ploch (izolace tvoří problém při difůzi organismů a redukuje schopnost přežití, když počet organismů klesne pod určitou hranici) (DEMEK, 1999, s. 65). Krajina je v současnosti převážně kombinací přírody a kultury (LIPSKÝ, 1999, s. 18). Nejvýznamnější faktory, které způsobily přeměnu přírodní krajiny na kulturní, jsou zemědělství a lesnictví (SKLENIČKA, 2003, s. 17). Kulturní krajina je mozaikou ekosystémů do různé míry ovlivněných činností člověka, s různou strukturou a druhovým složením, vyžadujících ke svému působení různý přísun dodatkové energie zvnějšku (BUČEK, LACINA, 1990, s. 9). Proces přeměny přírodní krajiny směrem ke zcela urbanizované krajině je plynulý. U přírodní krajiny (na rozdíl od krajiny kulturní) je podstatná absence kulturního faktoru (SKLENIČKA, 2003, s. 18). V kulturní krajině dochází k velkému úbytku některých přírodních společenstev, a tím i např. k mizení živočichů v ní žijících a na ní závislých (DEMEK, 1999 s. 59).
Limity zatížitelnosti krajiny Obecně závazné limity Obecně závazné limity vyplývající z platných předpisů - zákonů, vyhlášek a norem, musí být v řešeném území respektovány: • limity vyplývající z územního plánování
• • • • • •
• •
racionální využívání, zvelebování a ochrana zemědělského půdního fondu ochrana pozemků určených k plnění funkcí lesa z důvodů zachování lesa pro plnění všech jeho produkčních mimo produkčních funkcí limity vyplývající z lesních hospodářských plánů a lesních hospodářských osnov ochrana vodních toků ploch (resp. lesnického plánování např. výše těžby) ochrana přírody a krajiny ( speciální, obecná, ochrana krajinného rázu, VKP, ÚSES, ochranné režimy a pásma ...) prostorové uspořádání území, vycházející ze současného stabilizovaného stavu využívání území a jeho hlavních funkčních ploch (zemědělská půda, lesní pozemky, zastavěné území vodní toky, vodní plochy, komunikace, zvláště chráněná území, významné krajinné prvky a skladebné části ÚSES) ochrana kulturních památek ochrana životního prostředí s vyloučením zařízení, která by znehodnocovala jeho kvalitu nad přípustnou míru, která je určena mezními hodnotami stanovenými normativními předpisy (hluk, emise, odpadní vody, zápachy, pevné odpady, radioaktivní záření aj.)
Limity vyplývající z konkrétních podmínek řešeného území Limity využití území omezují, vylučují, případně podmiňují umisťování staveb, využití území a opatření v území. Jde především o limity zatížení území z hlediska ochrany složek životního prostředí a zachování ekologické stability. Zásady a limity využití a uspořádání území určují účel, způsob, ohraničení a podmínky uspořádání a využití území a jsou závaznými podmínkami realizovatelnosti záměrů územního plánu. V rámci metodiky LANDEP, jejíž nedílnou součástí je evaluace (hodnocení), se podle (2006, s. 183) stanovuje vhodnost využívání území HRNČIAROVÉ pomocí krajinnoekologických limitů , podle požadavků společnosti. Krajinnoekologické limity vyplývají z vlastností krajinných prvků sledovaných v zájmovém území. Při hodnocení se stanovuje abiotické, biotické (ekologické) a socioekonomické (ekosozologické a hygienické) limity. Vhodnost využívání území (tj. limitaci území) lze vyjádřit pomocí stupňů: 0 - nevhodné využívání území 1 - vhodné využívání území 2 - středně vhodné využívání území 3 - podmíněně vhodné území. •
Abiotické limity vyplývají z reálných typů abiotických komplexů tvořených reliéfověgeologicko-substrátově-půdně-hydrologicko-klimatickými prvky krajiny. V další fázi se doplní ekologickými a hygienickými limity HRNČIAROVÁ (2006, s. 183).
•
Biotické (ekologické) limity plynou z ekologické významnosti prvků krajiny resp. ekosystémů. Jsou dány různými ekologickými funkcemi důležitými pro zachování a udržení bioty, genofondu, biodiverzity a ekologické stability území. Ekologická významnost se promítá do souboru nelegislativních limitů a omezení pro vybrané aktivity a využívání území HRNČIAROVÁ (2006, s. 188).
•
Kulturně-historické limity vyplývají z výskytu kulturně-historických památek a z jejich kulturně-historické významnosti. Vylučují, či usměrňují aktivity narušující existující ráz památek, nebo území s jejich kulturními a estetickými, ale i přírodními hodnotami HRNČIAROVÁ (2006, s. 189).
•
Ekosozologické limity jsou limity vyplývající z ochrany přírody a přírodních zdrojů, jde především o legislativní předmět limitů a omezení na území, ale i o limity a omezení vyplývající z dalších norem a předpisů. Tyto limity podporují biotické (ekologické), ale i kulturně-historické hodnoty a představují významný argument při návrzích na lokalizaci aktivit v krajině HRNČIAROVÁ (2006, s. 190).
•
Hygienické limity jsou dané různými normami a předpisy, které určují přípustný obsah škodlivé látky v jednotlivých složkách životního prostředí (resp. přípustnou intenzitu působení stresového faktoru) např. CO2 v ovzduší, fenolů ve vodě, hluku v prostředí apod. Jde o jevy provázející mnohé výrobní aktivity HRNČIAROVÁ (2006, s. 192).
Zatížitelnost krajiny a organismů stresovými jevy Stres je stav, ve kterém se nachází živý systém při mobilizaci obranných nebo nápravných procesů vůči podnětům přesahující obvyklé rozpětí homeostázy (které je připraven hladce zvládat a na něž je dokonale adaptován). Schopnost ekosystémů odolávat stresu je resilience (MÍCHAL, 1994, s. 170). • • • •
Vlastnosti stresu (MÍCHAL, 1994, s. 170): Velmi různorodé podněty vyvolávají v organismu tzv. "nespecifický" soubor reakcí. Stresové reakce mají obyčejně týž charakter bez ohledu na druh podnětu; nejsou nijak specifické ve vazbě na příčinu stresu. Rozhodující pro průběh stresové reakce je velikost podnětu a jeho trvání nebo frekvence. V odolnosti vůči stresu se jedinci téhož druhu značně odlišují. Odolnost vůči stresu není striktně geneticky determinována, ale může být do jisté míry individuálně modifikována.
Organismus je ve stresu pod vlivem podnětů přesahujících svou velikostí nebo trváním kapacitu homeostatických mechanismů. Stres je projevem pokusů organismu o obnovení homeostázy za mimořádného působení vnějších podnětů - stresorů (MÍCHAL, 1994, s. 170). Stresorem se pro ekosystém (jako pro živé organismy obecně) může stát jakákoli látka, energie, organismus nebo lidská činnost, jakmile svou velikostí anebo trváním svého působení překročí kapacitu jeho homeostatických mechanismů (MÍCHAL, 1994, s. 170). Stresory lze dělit dle doby jejich trvání na (MÍCHAL, 1994, s. 174-175) • Dlouhodobé - působí dlouhodobě, spolu s přirozenými podmínkami ekotopu vytváří jeho novou podobu, které odpovídá nový typ biocenózy (např. trvalé snížení hladiny podzemní vody). • Krátkodobé - působí krátkodobě, neumožňují biotě vytvoření nového, jim odpovídajícího ekosystému (např. havárie).
Při jednorázovém působení stresu lze rozlišit kompenzačních reakcí) (MÍCHAL, 1994, s. 170-171): • • •
tři typy
adaptace
systému (typy
Dočasná kompenzační změna s návratem do normálu (systém obnoví svůj původní stav). Některé prvky systému se trvaleji přizpůsobí abnormálním podnětům (vytvoří se nový stav). V systému nejsou žádné podstatné kompenzační změny, působící proti abnormálnímu podnětu (nedochází ke kompenzaci abnormálních podnětů, systém se hroutí).
Stresová reakce při setrvalém působení stresoru má tři stadia se specifickými příznaky (MÍCHAL, 1994, s. 171): • • •
Poplachové stadium - dochází k neočekávaně velké, relativně krátkodobě velké odezvě v systému, která je pomíjivá. Hrubým měřítkem intenzity stresu je rychlost návratu ukazatelů do stavu před působením stresoru. Stadium resistence - odezva systému je relativně malá i při setrvalém působení stresoru. Systém si zdánlivě vyvinul rezistenci vůči stresoru, který vyvolal poplachovou reakci. Stresor dál působí, ale výrazné příznaky stresu mizí. Stadium vyčerpání - dochází k překročení adaptačních schopností systému. Buď překračuje resilienci systému intenzita působení stresoru svou velikostí, nebo byla získaná resilience vzhledem k hodnotě "velikost stresoru krát doba působení" nedostatečná.
Ekologická krize a katastrofy jsou na úrovni místních populací organismů a jejich společenstev běžné v důsledku lidské činnosti, ale i v důsledku přírodních jevů. S využitím teorie homeostázy a stresu jdou pak definovat jako (MÍCHAL, 1994, s. 172): •
•
Ekologická krize je situace, v níž se adaptační schopnosti živého systému přibližují dosažitelným mezím. Vzniká překročení homeostatického pole pod vlivem stresového faktoru (faktorů) takové intenzity, že se systém ve stadiu rezistence blíží ke stadiu vyčerpání. Ekologická katastrofa je situace, v níž nejsou splněny elementární potřeby živého systému a jeho ekologická valence je překročena do té míry, že podmínky biologické reprodukce systému zanikají. K tomu může dojít jednorázovým extrémním zásahem (např. jaderný výbuch) nebo "plíživě" - dlouhodobým působením stresorů, kdy se systém postupně, a pro nás často neočekávaně, ocitá ve stadiu vyčerpání.
Vzhledem k problémům ekologické stability člověkem využívané krajiny je žádoucí účelově modifikovat tyto pojmy jako (MÍCHAL, 1994, s. 173): • Ekologická krize je situace, v níž se společensky definované potřeby (nároky místní lidské populace na dosažení a historicky akceptovatelné životní úrovně) přibližují společensky akceptované dolní mezi uspokojení, nebo klesají pod tuto mez. • Ekologická katastrofa je situace, v níž nejsou splněny elementární ekologické potřeby místní lidské populace.
Při pokusech prognózování reakcí krajiny na působení civilizačních stresorů je třeba mít na paměti (MÍCHAL, 1994, s. 173): • • • • •
Naše ekosystémy jsou ještě stále pod vlivem gradujícího působení hlavních civilizačních stresorů a stresové reakce po nich budou odeznívat i celá desetiletí. Vytvoří-li systém rezistenci vůči jednomu stresoru, snižuje se obvykle současně jeho rezistence vůči ostatním stresorům. Tak při kombinaci stresorů dochází k jejich násobení (synergismu). Provedené bilance stresorů nebývají úplné. Intenzita stresu krát doba působení určuje, v jakém stadiu reakce se systém nachází. Lineární extrapolace reakcí geosystémů na dlouhodobé působení stresových faktorů v čase dává nesprávné výsledky. Je přípustná pouze pro kratší časová období a ekosystémy ve stadiu rezistence.
Udržení ekologické stability krajiny pak předpokládá (MÍCHAL, 1994, s. 173): • Ochranu ohrožených ekosystémů. • Asanaci škodlivých faktorů - stresorů. • Úpravu využívání krajiny - ekologickou optimalizaci.
Celý text učebnice Krajinné ekologie naleznete: zde
Své dotazy k textu nebo našemu tématu můžete napsat lektorovi na:
[email protected]
Seznam literatury: BUČEK, A., LACINA, J. Přírodovědná východiska ÚSES. In Löw, J., a kol. Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability. Teorie a praxe. Brno: Doplněk, 1995. 124 s. ISBN 80-85765-55-1. DEMEK, J. Úvod do krajinné ekologie. Olomouc: UP v Olomouci, 1999. 102 s. ISBN 80-7067973-5. HAVRLANT, M., BUZEK, L. Nauka o krajině a péče o životní prostředí. Praha: SPN, 1985. 126 s. HRNČIAROVÁ, T. a kol. Krajinnoekologické podmienky rozvoja Bratislavy. Bratislava: Veda, 2006. 316 s. ISBN 80-224-0910-3. LIPSKÝ, Z. Krajinná ekologie pro studenty geografických oborů. Praha: Karolinum, 1999. 129 s. ISBN 80-7184-545-0. MÍCHAL, I. Ekologická stabilita. 2. rozš. vyd. Brno: Veronica, 1994. 276 s. ISBN 80-85368-226. SKLENIČKA, P. Základy krajinného plánování . Praha: Naděžda Skleničková, 2003. 321 s. ISBN 80-903206-1-9.
