Rétorika pro pedagogy

pe agogika Eva Hájková

a k i r o t é R y g o g a d pro pe  základy řečových technik  verbální a neverbální komunikace  jaké jazykové prostředky zvolit  jak zvládnout interpretaci textu

pe agogika

pe agogika Eva Hájková

a k i r o t Ré y g o g a d e pro p  základy řečových technikk  verbální a neverbální komunikace  jaké jazykové prostředky zvolit  jak zvládnout interpretaci textu

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reproduko vána ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s.

doc. PhDr. Eva Hájková, CSc.

Rétorika pro pedagogy

Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 4651. publikaci Recenzenti: Univ. prof. PhDr. Radoslava Kvapilová Brabcová, CSc. PhDr. Ladislav Janovec, Ph.D. Odpovědná redaktorka PhDr. Jaroslava Hájková Sazba a zlom Antonín Plicka Obrázky překreslily Simona Pišlová a Eliška Kubínová Počet stran 208 Vydání 1., 2011 Vytiskla Tiskárna PROTISK, s. r. o., České Budějovice © Grada Publishing, a.s., 2011 Cover Photo © fotobanka Allphoto.cz ISBN 978-80-247-1990-0 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-7610-1 (elektronická verze ve formátu PDF)

/ 5

Obsah

Úvod �� 9 Z historie rétoriky �� 11 Oživení zájmu o rétoriku �� 19 I. Aby mohl řečník vůbec mluvit, musí k tomu být technicky vybaven – měl by zvládnout techniku řeči �� 21 1. Technika mluveného projevu �� 1.1 Produkce a percepce lidské řeči �� 1.2 Vnímání řeči – sluchové ústrojí �� 1.3 Proces mluvení �� 1.4 Dechové ústrojí �� 1.5 Hlasové ústrojí �� 1.6 Hlasová hygiena �� 1.7 Artikulační ústrojí �� 1.8 Popis českých hlásek �� Samohlásky �� Souhlásky �� 1.9 Artikulační cvičení �� 1.10 Mluvní rozcvička �� 1.11 Vady výslovnosti �� Vadná výslovnost jednotlivých hlásek �� Vyvození správné výslovnosti souhlásek �� 1.12 Význam zvládnutí techniky řeči pro učitele �� Důležitost techniky dýchání �� Důležitost techniky tvoření hlasu �� Důležitost artikulační techniky ��

23 23 24 27 27 36 39 42 43 44 48 51 53 54 55 57 61 61 62 63

2. 2.1

65 67 67 72 76

Spisovná výslovnost (ortoepie) �� Pravidla spisovné výslovnosti češtiny �� Samohlásky �� Souhlásky �� 2.2 Výslovnost slov přejatých z cizích jazyků ��

6 / rétorika pro pedagogy

3. Modulace souvislého projevu Využití funkčních zvukových prostředků mluvené řeči �� 79 4. Základy techniky řeči je možno (a je i třeba) zprostředkovat už školním dětem �� 4.1 Vývojové fáze řeči �� 4.2 Osvojování techniky řeči u dětí �� 4.3 Věkové zvláštnosti dětského hlasu ��

83 83 85 86

II. Aby řečník zvládl souvisle promluvit na veřejnosti, měl by vědět, jak na to �� 91 5. Tvorba souvislého projevu �� 93 5.1 Invence �� 93 Stanovení a pojetí tématu řeči �� 93 Argumentace �� 96 5.2 Dispozice �� 98 Uspořádání projevu �� 98 Nejčastější typy projevů �� 102 Nejčastější formy projevů (útvary) �� 103 5.3 Elokuce: jazyk – stavební materiál pro naše projevy �� 106 Řeč prozradí, odkud jsme �� 106 Jen si dobře vybrat! �� 109 Exkurz od „dobře mluvit“ ke „správně mluvit“ �� 119 Od „správně mluvit“ zpět k „dobře mluvit“ �� 133 Výuková komunikace a řečové chyby v ní �� 141 Dovednost pohotově se vyjádřit �� 145 5.4 Memorování řeči �� 147 5.5 Proslovení řeči �� 148 6. Neverbální komunikace �� 6.1 Prostor �� 6.2 Pohyb �� 6.3 Postoj �� 6.4 Posed �� 6.5 Gestikulace a mimika �� 6.6 Doteky �� 6.7 Pohyby očí ��

149 150 151 153 154 156 157 157

obsah / 7

III. Aby řečník přesvědčil svým projevem, měl by vědět, co jej může ovlivnit �� 159 7. Stres �� 7.1 Jak se projevuje stres u člověka �� 7.2 Jak stres působí �� 7.3 Stresory – příčiny zátěže �� Stresory v povolání učitele �� Stresory žáků �� 7.4 Jak se vypořádat se stresem �� 7.5 Stres a tréma �� 7.6 Zásady přípravy a realizace vlastního veřejného vystoupení �� 7.7 Techniky na potlačení stresu a trémy �� 7.8 Pozitivní myšlení ��

161 162 164 165 165 167 169 169 170 172 175

8. Asertivita �� 177 8.1 Kritizujeme �� 181 8.2 Přijímáme kritiku �� 182 9. Zdvořilost a umění ji vyjádřit �� 9.1 Využití jazykových prostředků k vyjádření zdvořilosti �� Na zásadní sdělení je třeba mít vždycky dost času �� Slůvko PROSÍM je mocné, ale ne všemocné! ��

183 189 189 191

10. Kooperativní komunikace �� 10.1 Griceovy maximy �� 10.2 Konflikt a konfliktní interpersonální komunikace �� 10.3 Uplatnění kooperativního principu komunikace v monologu ��

195 195 200 201

Závěrečné slovo ke čtenářům �� 203 Summary �� 204 Výběr z literatury k oboru �� 206

/ 9

Úvod

Rétorika je disciplína, o niž je v poslední době stále větší zájem. Ať už je její vymezení chápáno jakkoli, většinou si pod ní představíme umění mluvit a svou řečí přesvědčit okolí o své pravdě, popř. školu takového umění. Mnozí pak rétoriku nebo umění mluvit šmahem přisoudí do kompetence učitelů českého jazyka. Správně (a vhodně) mluvit není však jen věc češtinářů a českého jazyka jako vyučovacího předmětu. Všichni učitelé působí jako mluvní vzor, ať už chtějí, nebo nechtějí, a už proto by měli o úroveň svého vyjadřování dbát. Mnozí nadto již možná zjistili, že i když nejsou češtináři, úroveň jejich projevu má jistou společenskou váhu a že se vyplatí nejen mít co říct, ale i umět to říct. A někteří také možná již pocítili, že jim mluvení nejde. Ne že by snad nevěděli, co mají říkat, v tom je jim jejich odbornost vystudované učitelské aprobace dostatečnou oporou, ale mívají problémy s hlasivkami, po mluvním výkonu se cítí velice unavení, nečekaně zadrhávají apod. Všem těmto učitelům je naše publikace určena – někoho poučí, někoho pobaví, někomu pomůže. Zdá se, že řada učitelů (zvláště nehumanitních předmětů) se během své pregraduální přípravy nebo i dosavadní pedagogické praxe vůbec nesetkala s informacemi o správném tvoření hlasu a o vhodné realizaci mluveného pro jevu a jeho technikách, i když hlas, tedy zdravý hlas a péče o něj, by evidentně měly patřit k učitelovým prioritám. Pokud bylo učitelům nabízeno nějaké hlasové školení, šlo nejčastěji o dramatickou výchovu, jež u mnohých učitelů stojí mimo jejich zájem. A to dosud uvažujeme „pouze“ o vybavení učitele. Náležité vzdělání a osvojení základních dovedností techniky řeči by mělo být součástí každého pedagogického studia, aby (budoucí) učitel uměl odpovída jícím způsobem vést k užívání hlasu a péči o něj i své žáky. Různé systémy hlasové výchovy řadí jednotlivé metodické kroky při zvládání techniky řeči a ovládání hlasu podle své metodiky. Čeští hlasoví pedagogové vesměs zdůrazňují efektivní hospodaření s dechem, správné tvoření hlasu a arti kulaci. Z těchto základů vycházíme i my, přestože si po vzoru jiných domácích a zahraničních pramenů všímáme i dalších funkčních zvukových prostředků a vlastností mluvené řeči, sledujeme proces tvorby projevu i různé faktory, které tento proces mohou ovlivnit.


Naše výklady vycházejí pochopitelně z vědeckých základů a dlouhodobého výzkumu. Pokud jde o typ výzkumného problému, který předkládaná práce zpracovává, pak jeho počáteční představení, tedy otázky osobnostního vybavení pedagoga, představují deskriptivní problém, fáze podmínek fungování kvalit ního mluveného komunikátu nese zřetelné rysy problému kauzálního. První oddíl práce si klade za cíl zprostředkovat čtenáři základy techniky řeči, o jejichž potřebnosti pro učitele jsme hovořili již výše. Ve shodě s domácí i zahraniční literaturou a tradicí zpracování tohoto problému se postupně zaměřujeme na problémy s dechem, s tvořením hlasu, na artikulaci a využití dalších zvukových prostředků řeči. Vycházíme přitom mimo jiné z dlouhodobého pozorování řady jedinců v různých fázích osvojování techniky řeči a z dotazníkového šetření, uskutečněného u studentů učitelství v několika studijních programech na pe dagogických fakultách v Praze a v Liberci.1 Druhý oddíl vychází z lingvistických základů a reaguje především na stav současné mluvené komunikace a na využívá ní/nevyužívání prestižní formy národního jazyka v ní. V tomto a i v posledním oddíle práce je výrazně využito metody experimentu, s úspěchem opakovaně u studentů, kteří nastoupili do prvního ročníku studia učitelství na Pedagogické fakultě UK v Praze, a to jak studia učitelství pro první stupeň základní školy, tak oborového studia českého jazyka a literatury tamtéž. Prostor k těmto experi mentům poskytly předměty Rétorika, resp. Rétorika a základy jazykové kultury, které se autorce této knihy podařilo prosadit do studijních programů učitelství na Pedagogické fakultě UK v Praze již v polovině devadesátých let minulého století. Naše výklady nechtějí svými popisy, obrázky a schématy konkurovat učebni cím anatomie, popř. dalších oborů, jen se snaží dostatečnou názorností přispět ke konkretizaci představy o vysvětlovaných jevech a skutečnostech. Rovněž výklady o jednotlivých hláskách, výslovnosti nebo charakteristice vrstev národ ního jazyka či jiné popisy jazykových jevů nemají nahradit odborné lingvistické výklady, jsou však nezbytné při popisu skutečností významných pro rétoriku. Je možné, že absolventi studia bohemistiky se při nich budou trochu nudit, neboť obsahují informace, které jsou jim již známé, ale ne všichni učitelé jsou na tom s vědomostmi o své mateřštině tak dobře, abychom příslušné výklady mohli vynechat. Kromě toho bylo naší snahou vyložit vše tak, aby se v problematice snadno orientovali i studenti nehumanitních a nelingvistických oborů a také ti, kteří už ledacos ze školy pozapomněli. K mnoha výkladům jsou připojena i konkrétní cvičení. 1

Z nových analýz uveďme např. Hájková, E.: Ke zvukové stránce a řečové kultuře projevů studentů učitelství. Didaktické studie, roč. 2, č. 2, 2010, s. 43–51.

/ 11

Z historie rétoriky

Historie? No, to snad již staří Řekové a Římané, pak jistě Komenský… a nakonec Jára Cimrman. V evropském kulturním kontextu se při hledání kořenů různých věd ních disciplín obvykle vracíme ke starým Řekům a Římanům (pokud si autor klade vyšší odborné cíle, rozšíří svůj pohled i o některé jiné starověké kultury). A tak není divu, že v Česku na toto téma uspěl vtip, podle něhož má vývoj skoro každého oboru tři záchytné body: začali ho pěstovat staří Řekové a Římané, pak k jeho rozvoji přispěl zaručeně Komenský a nakonec i Jára Cimrman. Avšak vývoj rétoriky jakožto disciplíny, jejímž předmětem je řečnické umění, tři výše jmenované momenty zaručeně poznamenaly: i kdybychom z antického období připomněli pouze pět Aristotelových kánonů výstavby veřejného projevu, stačilo by to, neboť to, co Aristoteles v těchto svých pěti řečnických krocích výstavby textu stanovil, platí bezezbytku dodnes a bude jistě platit i nadále. Vždyť požadavek nejprve si přesně vymezit předmět řeči a získat o něm co nejvíce informací, rozvrhnout si, co říci napřed a co potom, zvolit nejvhodnější výrazy pro to, co chceme říci, řeč si vyzkoušet „nanečisto“ a pak ji teprve veřejně pronést, odpovídá logice věci i nejpřísnějším současným nárokům na přípravu i realizaci veřejné promluvy. Dovolávat se Komenského pak připadne směšné jen tomu, kdo jeho dílo nezná. Komenský se přínosně vyslovil k mnoha oblastem lidského konání a k řečnickému umění také: mluví sice o kazatelství, ale to bylo ve své době jednou z podob řečnictví. Právě ka zatelé promlouvali k lidem veřejně a měli oficiální možnost svou řečí působit na nejširší vrstvy obyvatelstva. A Cimrman? Kolik jazykové komiky najdeme v textech spojených se jménem tohoto velikána! K rétorice a jejím technickým předpokladům, tj. zvláště technice řeči a správnému tvoření hlásek „vědecky“ přispívá např. záznam vyprávění „Přetrhl dítě“ (Dobytí severního pólu). Poslu chačům trvá opravdu jen chvíli, než pochopí záměnu „dítě – nítě“, zvláště když se jim dostane vysvětlení z oblasti artikulační fonetiky o stejném tvoření českých hlásek ď a ň, při jejichž artikulaci dochází pouze k rozdílu v rezonanci ústní (při ď) a nosní (při ň). Každý, kdo měl alespoň jednou rýmu, si pak snadno vybaví, jak zní ň vyslovované s ucpaným nosem.


Zájem o poznávání čehokoli začíná zpravidla tehdy, když onen objekt po znání společnost potřebuje. Jistě i jindy rozměr lidského ducha baží po vědění, o čemž svědčí pěstování věd, ale i v takové situaci registrujeme určitou potře bu, požadavek, společenskou poptávku – potřebu společnosti, či jen jedince. Podmínkou pro rozvoj rétoriky, řečnického umění, je svoboda, demokratická možnost pro každého svobodného občana veřejně se vyjadřovat k občanským a politickým otázkám. A taková možnost veřejně se vyjádřit vyvolává potřebu umět se veřejně vyjádřit k tomu, k čemu se jedinec vyjádřit chce. V literatuře se jako první významný řečník zpravidla uvádí Řek Gorgias z Leontin, který žil přibližně v letech 483–380 (př. Kr.). Jeho příběh je současně i živoucím dokladem tvrzení o štěstí, jež přeje připraveným. V roce 427 př. Kr. totiž Gorgias odešel ze Sicílie do Athén žádat o pomoc pro svou rodnou obec Leontini, jež se dostala do sporu se sousedními Syrakusami. Byl to předem ztracený boj, ale Gorgias svou výmluvností Athény tak oslnil, že mu nakonec nabídly pohostinství (srov. Borecký, 1974). Sám pak také našel v Athénách nejen řadu obdivovatelů, ale i následovníků, kteří se od něj pokoušeli naučit řečnickému umění. Potřeba umět se veřejně vyjadřovat vyvolala poptávku po učitelích této dovednosti, neboť jen vzory (jakým byl třeba již jmenovaný Gorgias) ne stačily. Proto jsou také připomínáni vpravdě první učitelé rétoriky, za něž jsou považováni Korax a Teisias, oba též původem ze Sicílie. I když je réto rika nerozlučně spjata především s Athénami, Sicílie může být označena za její kolébku – dva zdejší demokratické převraty (472 př. Kr. v Akragantu a 466 př. Kr. v Syrakusách) totiž pro rozvoj rétoriky vytvořily ideální poli tické podmínky. Údajně prvním autorem učebnice řečnického umění, která se však bohužel nedochovala, byl právě Korax. Teisias bývá zase považován za otce kompozice projevu – to on rozdělil řeč na úvod (prooimion), vlastní stať (agón), která se skládala z popisu událostí (diégésis) a argumentace, zdůvodnění autorova/ řečníkova stanoviska (pistit), a konečně závěr (epilogos). Nepřipomíná vám to něco? Úvod – stať – závěr. A pak že za to mohou češtináři, kteří po nás takovou osnovu vyžadovali u každé slohové práce! Současně s prvními snahami učit rétorskému umění byly formulovány tři základní předpoklady ovládnutí rétoriky. Byly to 1. přirozené nadání, talent; 2. osvojení rétorických pravidel; 3. praktická cvičení. Znamenalo to od samého počátku, že jde o dovednost, pro jejíž nabytí je sice potřeba talent, ale stejně tak i cílevědomé cvičení a respektování určitých pravidel. Patrně však právě pro zdůrazněnou potřebnou míru talentu byla rétorika (resp. ovládnutí řečnictví) považována za umění a byla společensky vysoce ceněna.

z historie rétoriky / 13

Rozpracování především druhého předpokladu ovládnutí rétoriky – zvlád nutí rétorických pravidel – dospělo k soustavnému zájmu o kompozici projevu, o jeho nejvhodnější a nejvýhodnější stavbu: zde asi nejvýznamnější bylo dílo Teodorose z Byzantia z konce 5. století př. Kr., z něhož vycházely všechny pozdější řecké i římské teorie rétoriky. Teodoros vymezil: 1. prooimion (exordium) – úvod projevu, seznamující s cílem řeči a jejími důvody; 2. diégésis (narratio) – sdělení nejdůležitější informace projevu; 3. prothesis (partitio) – upřesnění a uvedení sdělovaných informací do vzájemných vztahů; 4. pistis (argumentatio) – kladné důkazy podporující řečníkovo stanovisko a/nebo záporné důkazy vyvracející protivníkova tvrzení; 5. prolepsis (presumptio) – předem uvedené odpovědi na případné námitky; 6. epilogos (peroratio, conclusio) – shrnutí a závěr řeči. Po třebná pravidla rétoriky stanovila i postupné vymezení rétorických žánrů, mezi nimiž bylo možno rozlišit projevy oslavné (panegyriky) k různým příležitostem, např. řeč svatební, řeč k narozeninám, řeč nad významným mrtvým aj., dále projevy politické, z nichž asi nejznámější byly útočné filipiky (podle kritických výpadů proti makedonskému králi Filipovi), a konečně i řeči soudní. Významným představitelem řečnického umění, učitelem rétoriky a později i politikem, resp. řečníkem, který svými projevy záměrně a intenzivně ovlivňo val athénskou politiku, byl Gorgiův žák Isokrates (436–338 př. Kr.). Vzácně zdůrazňoval řečníkovu individualitu a rozum a stavěl se tak proti sofistům, jejichž výuka založená na rozboru vzorových příkladů dovedla až do krajnosti napodobování vzorových projevů a soustředění pouze na formu projevu. V kri tice tohoto stavu je také základ Platonova názoru na rétoriku, resp. na některé její představitele. Platon (427–347 př. Kr.) dochází k závěru, že dobrým řeč níkem může být jen filozof. Zdůrazněním intelektuálních nároků na veřejné projevy a na rétory obrací pozornost k obsahu sdělení, což je sympatické zvláště v dnešní době, pro kterou by mělo platit: Je dobré, když víš, jak mluvit, ale když nevíš, co říci, raději mlč! Pohled na řeckou rétoriku by jistě nebyl dostatečný, kdybychom nepřipo mněli také jméno, jež je synonymem pro houževnatost, cílevědomost a vy trvalost – Demosthenes. Isokratův žák, profesionální rétor, známý tím, jak s oblázky pod jazykem odstraňoval své artikulační nedostatky, cvičil sílu svého hlasu na mořském břehu při ohlušujícím příboji a pod zavěšeným mečem se snažil zvládnout záškuby svého ramene, které se při každém nevhodném trhnutí bolestivě dotklo nabroušeného ostří. Z didaktických důvodů nesmí Demosthe nes chybět v žádné učebnici řečnictví, neboť dokládá sílu a význam vytrvalosti a soustavného cvičení pro nabytí dovednosti, což platí i mimo řečnictví. Vrchol řecké rétoriky představuje svým dílem Aristoteles (384–322 př. Kr.). Jako učitel nebyl prý ve své době tak známý jako třeba Isokrates, významem


svého díla však převyšuje všechny ostatní řecké rétory i myslitele. Rétoriku pova žuje nikoli za vědu, ale za umění. Jejím úkolem není poznání samo, ale hledání cesty, jak poznání přesvědčivě sdělit. Na rozdíl od svých předchůdců, kteří se zabývali zvláště výstavbou textu a chápali tak kompozici staticky, jako výsledek činnosti, text a jeho strukturu, uvažuje Aristoteles o kompozici procesuálně a stanoví kroky, které je třeba dodržet v procesu přípravy veřejného vystoupení, tzv. pět kánonů (etap) procesu vznikání řeči/projevu: 1. inventio – invence, sta novení tématu a vyhledání argumentů, což má klíčový význam pro celý proces přípravy řeči; 2. dispositio – dispozice, uspořádání řeči, jejímž cílem je zajistit úplnost sdělení a uspořádat projev tak, aby vyvolal pozornost a zaujal poslu chače (např. využitím symetrie, paralelismu, gradace); 3. elocutio – elokuce, stylizace, styl (zahrnující gramatickou správnost, slohovou jasnost, ozdobnost, tj. uplatnění obrazných jazykových prostředků, a konečně přiměřenost řeči vzhledem k tématu a předpokládanému auditoriu); 4. memoria – memorování; 5. actio, pronuntiatio – proslovení, přednes projevu. Rétoriku Aristoteles vidí ve spojení s poetikou, logikou, ale i s etikou a politikou. Dialog Gryllos aneb o rétorice a hlavně Rétorika I, II patří k vrcholným antickým pracím, i když byly dlouho v zapomnění. Na Rétoriku odkazuje sice hned Cicero, ale ve středověku známa nebyla. Její znovuobjevení je spojeno s prací Tomáše Akvinského, avšak trvalou součástí kontextu evropského myšlení je asi až od poloviny 15. století. Marcus Tullius Cicero (106–43 př. Kr.) je považován za nejvýznamnějšího římského rétora. Přispěl k rozvoji rétoriky zájmem o využití suprasegmentálních prvků řeči, zvláště rytmu, rozlišil styly řeči – mluví o vysokém, středním a níz kém řečnickém stylu. K mistrovství přivedl zvláště řeči soudní. V jeho textech jsou obraty, z nichž se stala „živá latinská slova“, mnohé jeho texty dodnes patří k materiálům, na nichž se gymnazisté učí latině, někdy se je dokonce celé učí nazpaměť. Takovým textem je i Ciceronova řeč proti Catilinovi. Poslouží i jako dokladový materiál do učebnic stylistiky nebo teorie literatury, mimo jiné třeba i užíváním tzv. figur – zde srov. např. anaforu, záměrné opakování stejného začátku věty: nihil (nic; zde níže přeloženo ani); šestkrát opakované nihil významně zvyšuje útočnost Ciceronovy řeči. Marcus Tullius Cicero: In Catilinam oratio prima (úryvek) Quo usque tandem abutere, Catilina, patientia nostra? Quam diu etiam furor iste tuus nos eludet? Quem ad finem sese effrenata iactabit audacia? Nihilne te nocturnum praesidium Palatii, nihil urbis vigiliae, nihil timor populi, nihil concursus bonorum omnium, nihil hic munitissimus habendi senatus locus, nihil horum ora vultusque moverunt? Patere tua consilia non sentis, constrictam


iam horum omnium scientia teneri coniurationem non vides? Quid proxima, quid superiore nocte egeris, ubi fueris, quos convocaveris, quid consilii ceperis, quem nostrum ignorare arbitraris? O tempora, o mores! Senatus haec intellegit, consul videt: hic tamen vivit. Vivit? Immo vero etiam in senatum venit, fit publici consilii particeps, notat et designat oculis ad caedem unum quemque nostrum. Nos autem, fortes viri, satis facere rei publicae videmur, si istius furorem ac tela vitamus. Ad mortem te, Catilina, duci iussu consulis iam pridem oportebat, in te conferri postem, quam tu in nos omnes iam diu machinaris. První Ciceronova řeč proti Catilinovi Jak dlouho ještě chceš zneužívat naši trpělivost, Catilino? Jak dlouho si s námi ještě budeš v tomhle svém pominutí smyslů zahrávat? Kam až tě dovede tvá opovážlivost neznající zábran? Ani trochu neotřásla tvým klidem posádka, která v noci obsadila Palatium, ani hlídky po městě, ani zneklidnění národa, ani sběh všech řádných občanů, ani to, že bylo pro zasedání senátu vybráno toto místo, nejbezpečnější na světě, ani pohledy a výraz tváře zde přítomných senátorů? Nechápeš, že jsou tvé úmysly odhaleny, nevidíš, že je tvé spiknutí spoutáno už tím, že tito všichni o něm vědí? O kom z nás se domníváš, že neví, co jsi dělal v noci na dnešek a co v noci na včerejšek, kde jsi byl, které lidi jsi svolal, jaký plán sis vymyslel? Jaká je to doba, jaké mravy! Senát o tom ví, konzul to vidí, a přesto tenhle člověk žije, a nejen že žije, ale dokonce ještě přichází do senátu, účastní se jednání o věcech týkajících se státu, označuje a pohledem určuje mezi námi ty, které dá zavraždit. Avšak nám statečným mužům se zdá, že děláme dost pro republiku, jestliže se vyhýbáme vzteklosti a vražedným zbraním tohohle individua. Už jsi měl být dávno z konzulova rozkazu veden na smrt, Catilino, tebe měly postihnout rány, které už tak dlouho připravuješ na nás. Nejvýznamnějším učitelem rétoriky v Římě pak byl nejspíše Marcus Fabius Quintilianus (Kvintilián, asi 35 – asi 100), konzul, mimo jiné též vychovatel vnuků sestry císaře Domiciána. Hlavním jeho dílem je kompendium Základy řečnictví (Institutio oratoria)2. Toto dvanáctisvazkové dílo mělo význam nejen pro svou dobu, ale stalo se i základem humanistických názorů na rétoriku. Významným kritikem doby se v Římě stal Tacitus (asi 55 – asi 120), jenž vedle svého nejvýznačnějšího úsilí věnovaného historii napsal i spis Dialog 2

V novém překladu V. Bahníka Základy rétoriky, vydal Odeon, Praha 1985.


o řečnících (Dialogus de oratoribus), zřetelně kritizující rétoriku císařského Říma, deklamační manýry a patos zcela cizí běžnému životu. Vrátíme-li se k začátku naší kapitoly a k základní podmínce pro rozvoj rétoriky – svobodě, musíme konstatovat, že císařský Řím zdaleka nebyl tak svobodný jako demo kratické Athény, a není proto divu, že se v jeho atmosféře rétorice tolik nedařilo. Dlouhé období středověku bylo pro rozvoj rétoriky nepříznivé. (Neznamená to však, že by se na rétoriku zcela zapomnělo. Stala se součástí jiných disciplín, např. po určitou dobu i gramatiky, a její vývoj byl velice různorodý a složitý.) Potřeba tvořit veřejný projev ustoupila do pozadí, protože Písmo svaté obsa hovalo podle dobové interpretace odpovědi na všechny otázky, které mohly středověkému člověku přijít na mysl, a vždy bylo možné z něj citovat příslušnou odpovídající pasáž. Rétorika se sice řadila mezi tzv. sedm svobodných umění a také tak byla vyučována, omezovala se však na psaní veršů a listů, zvláště úředních listin, a na umění kázat. Teprve v období renesance vzrostl zájem o antickou rétoriku (představitelem byl např. Erasmus Rotterdamský), ale pravý rozvoj rétoriky nastal až v národních jazycích v 16. a 17. století. První česká (dvoudílná) rétorika Ctnosti kazatelů a Vady kazatelů vyšla z pera Jana Blahoslava (1523–1571) a svým zaměřením charakterizovala pojetí réto riky v českém kontextu: nikoli svobodné občanské řeči, ale kazatelství, tedy institucionalizované rétorické projevy s ideologickým věroučným zázemím, které mohly u některých kazatelů dojít ve svých důsledcích až k zjevné mani pulaci s posluchači. Blahoslavovy spisy však neřešily tolik obsahovou stránku promluv jako spíše jejich formu (šlo o praktické rady, jak mluvit na veřejnosti), neboť hlavní Blahoslavova motivace zájmu o rétoriku nebyla patrně živena ka zatelstvím samým, ale spíše cílem šířit slovesnou kulturu. Ostatně i kazatelství v českém kontextu neslo jakýsi punc kacířství v tom smyslu, že nepodléhalo dogmatickým stereotypům, ale akcentovalo etiku, morálku, filozofii. Již od založení pražské univerzity v r. 1348 byla rétorika jakožto mluvokrása součástí výuky a působení rektora univerzity Mistra Jana Husa, přesněji jeho proslulá kázání v Betlémské kapli byla zřetelným dokladem vysoké kvality pražské réto rické kazatelské školy. Dědictvím středověku bylo pro rétoriku umění analyzovat a interpretovat text, z čehož především těžila jezuitská rétorika. V jezuitských školách byla rozšířena jako učebnice rétorika Cypriána Suareze De arte rhetorica (1562), obracející pozornost žáků nejen k pravidlům výmluvnosti, ale i – řečeno dnešní terminologií – k tomu, aby uměli číst s porozuměním významná díla světské i církevní provenience. Možná ještě větší vážnosti se zde těšila rozsáhlá učebnice


rétoriky Nicolase Caussina (1583–1651) De eloquentia sacra et humana, libri XVI, zajímavá i dnes obrovským množstvím ukázek z děl antických i středo věkých autorů, a to nejen z oblasti západní kultury, ale i autorů byzantských, dílo významné i pro další obory, zvláště pro stylistiku. Z těchto základů i ze své bohaté učitelské praxe vyšel významný český jezuita a vlastenec Bohuslav Balbín (1621–1688) a pro potřeby výuky rétoriky na našich jezuitských ško lách napsal dvě učebnice Quaesita oratoria (1677) a Brevis tractatio de oratione rhetorica (1688); rétorikou se zabýval i ve svém úvahovém traktátu Verisimilia humaniorum disciplinarum (1666). Pojetím rétoriky se hlásí ke Quintilianovi, vliv Caussinův je však zcela zřetelný – i Balbín zdůrazňuje význam hlubokého zaujetí pro předmět řeči a funkční patos, jenž má nadchnout posluchače a zís kat ho pro sdělovanou myšlenku. (V tomto smyslu je jeho rétorika už spíše barokní.) Řeč má být jasná a posluchači srozumitelná, což ovšem neznamená primitivní. Právě zdůraznění zřetele k posluchači je vedle požadavku názorové ho ztotožnění mluvčího se sdělovaným obsahem řeči podle Balbína základním předpokladem úspěchu řečníka. Významnou etapu ve vývoji naší rétoriky představuje rétorika českobratrská a její tvůrce Jan Amos Komenský (1592–1670). Vychází z Cicerona a Quin tiliana, ovšem hlavní myšlenkovou oporou pro něj nejspíš bylo dílo Filipa Melanchthona Loci communes rerum theologicarum z roku 1521, již v roce 1545 přeložené do češtiny jako Obecná místa teologických výkladů. Podobně jako Melanchthon i Komenský stanovil pro rétoriku jako zásadní, aby řečník porozuměl textu a správně ho interpretoval a aby současně dokázal pozna né moudro působivě a přesvědčivě sdělit. Ve svém česky psaném díle Zpráva a naučení o kazatelství (asi 1651) Komenský zachovává antickou posloupnost výstavby textu: inventio – dispositio – elocutio – pronuntiatio, přičemž názvy těchto jednotlivých oddílů jsou popisné: 1. kde hojnost a rozličnost věcí a řečí bráti (inventio), 2. jak je uměle pořádati (dispositio), 3. jak je ušlechtile okrášlo vati (elocutio) a 4. čím a jak jim pronikavosti dodávati (pronuntiatio). V těchto jednotlivých oddílech pak ukazuje cesty a možnosti, jak vymezený dílčí úkol zvládnout – jak vyhledávat témata řeči a jak je v řeči představit, jak uspořádat jednotlivé obsahové položky řeči; pracuje přitom s pevnou osnovou a nabízí buď chronologický pořádek, nebo tematické, systémové uspořádání s respektováním kauzality, kterou vyzdvihuje před alegorizováním, zdůrazňuje srozumitelnou argumentaci, aktuálnost řeči a vyvozování shrnujících závěrů z řeči. V třetím oddíle mluví O líbeznosti kázání a hodnotí jazykovou stránku řeči, pestrost, z níž právě líbeznost vychází, podává přehled tropů a figur slovních i větných, vždy s instruktivními příklady, neopomene ovšem zdůraznit, že nezbytným předpokladem dobrého stylu je znalost předmětu řeči, dobrá znalost tématu.

* pro pedagogy 18 / rétorika

Ve čtvrtém oddílu s názvem O mocnosti a pronikavosti kázání pak sleduje zvu kovou realizaci textu, vlastní přednes projevu. Další výraznou vývojovou etapu v dějinách české rétoriky představuje národ ní obrození a zde především Josef Jungmann (1773–1847) a jeho systematická učebnice Slovesnost, uvedená jako učebnice výmluvnosti, mnohými současně označovaná jako naše první učebnice stylistiky. Snad není tak důležité, které disciplíně Slovesnost patří, důležitý je její obsah. Obsahuje řadu literárních ukázek a poskytuje tak prostor pro analýzu a interpretaci textu, výklad sám pak shrnuje základní poučení rétorická (opět zde vidíme vlivy Quintiliana a Aristotela). Poučení o jazyce, o zákonitostech myšlení a argumentaci dopl ňuje výčet tropů a figur s příklady, podrobný výklad a klasifikace řečnických žánrů i poučení o logické, gramatické a slohové správnosti textů – Jungmann podobně jako Komenský u slohu vyzdvihuje světlost (logickou uspořádanost textu), mocnost (závažnost předmětu řeči) a líbeznost (jazykové zpracování), pro finální proslovení textu připojuje i hlediska kultivované výslovnosti. Slovesnost evidentně měla přispět k jazykové a čtenářské výchově národně se probouzející české společnosti. Svým zaměřením na jazyk (ostatně jako celé národní obrození) předznamenala též rozrůznění badatelských aktivit původně patřících rétorice. Z rétoriky během následujících let a zvláště pak ve 20. století vyrostla řada specializovaných oborů – vedle stylistiky (kterou potkal podobný diverzifikační osud) např. teorie komunikace, textová lingvistika, pragmatika, teorie propagandy, reklamy aj.

/ 19

Oživení zájmu o rétoriku

Dnes běžně používáme v komunikaci výraz rétorika, a přitom není zcela jasné, zda všichni pod tímto názvem rozumíme totéž. Základ asi shodný bude – jde nám většinou o umění/dovednost vyjádřit se o něčem vhodně, výstižně, bez obav, že se ztrapníme. Rozdíl možná bude v šíři chápání výrazu rétorika: můžeme se přít o to, co „ještě do rétoriky patří, a co už ne“. Taková situace je zjevně důsledkem rozpadu původně jednotné disciplíny rétoriky na řadu dílčích oborů, jak jsme konstatovali v závěru kapitolky o historii rétoriky. V tomto smyslu je v současném pohledu rétorika vlastně interdisciplinární záležitost. Spolu s Aristotelem můžeme konstatovat, že nám jde o to, jak dobře mluvit. Akcent je zde právě na slově dobře, a to v konfrontaci se slovem správně. „Správně mluvit“ byl podle Aristotela předmět gramatiky, „dobře mluvit“ pak předmět rétoriky. Ono dobře můžeme dnes nahradit slovy vhodně, výstižně, působivě apod. Náš zájem o rétoriku byl vyvolán změněnou společenskou situací po roce 1989. Podobně jako kdysi i nyní nově nabytá svoboda a možnost svobodně se vyjádřit k občanským a politickým otázkám vyvolaly také potřebu umět se vy jádřit. Učili jsme se vést dialog, naslouchat tomu, kdo co říká. Různé vzdělávací agentury začaly pořádat kurzy řečnického umění a ve snaze zdůraznit zaměření těchto kurzů ryze prakticky (na mluvní praxi) se stále častěji objevoval název praktická rétorika, aniž si kdo z organizátorů takových kurzů uvědomil, že toto označení je už „obsazeno“ konkrétním obsahem: kritickou interpretací a nápodobou již hotových textů různého zaměření a různého původu. Uvedené kurzy se však zaměřovaly spíše na osobnostní vybavení mluvčího – na zvládání techniky řeči, na ovládnutí korektní podoby jazyka, na využití nonverbální komunikace – a pak teprve na vytváření projevu. To sice při dobré vůli mohlo být chápáno jako aplikace hypotetického textu, jenž byl nejprve analyzován a interpretován, avšak explicitně se tak v uvedených kurzech zpravidla nedělo. Na tvorbu mluvených a psaných komunikátů nás měla připravit škola. Sice jsme se učili vytvářet texty, povětšinou jsme však uvažovali pouze o textech psaných. V roce 1989 se dramaticky změnila společenská situace – svoboda veřejného projevu zaskočila ty z nás, kteří nebyli tohoto veřejného projevu schopni. Vznikla společenská poptávka naučit se mluvit na veřejnosti. Bohužel


si však mnozí, kteří se chtěli „rychle naučit mluvit“, nepřipustili, že nejde jen o zvládnutí formy. Po přečtení kapitolky o historii rétoriky víme, že už v antice i v pozdějších stoletích opakovaně zdůrazňovali učení muži, že úspěch řečníka závisí významně na tom, jak dobře zná předmět řeči. Kdo nemá co říct, nemusí se starat o to, jak to říct. Vycházejme optimisticky z předpokladu, že máme co říct. To je případ uči telů různých aprobací, kterým předmět řeči zajišťuje jejich nabytá odbornost. Přesto i oni mohou mít mnohdy problémy s vyjadřováním ve svém oboru. Pro takové situace a pochopitelně i pro případy jiné může posloužit naše kniha.

I. Aby mohl řečník vůbec mluvit, musí k tomu být technicky vybaven – měl by zvládnout techniku řeči

/ 23

1. Technika mluveného projevu

Tak jako každá profese vyžaduje, aby ten, kdo ji chce provozovat, zvládl určitou dovednost, techniku jejího vykonávání, i k mluvení nestačí jen chtít něco říct. Nejenže si musíme zcela zřetelně uvědomit, co a komu vlastně chceme říct, ale musíme zpravidla vědět, i jak a kdy to něco máme říct – musí me zvládnout tzv. techniku řeči. Každý už určitě někdy zažil, že se mu při mluvení najednou nedostávalo dechu, selhal mu hlas nebo nebyl s to vyslovit nějaké „vzdorující“ slovo. Proto by neměl ten, kdo chce nebo musí promlouvat na veřejnosti, nic nechávat náhodě a měl by se pokusit do tajů techniky řeči proniknout. A proniknout cíleně – na základě poznání zákonitostí lidské řeči. Je dobré znát „mechanismus“ mluvení, abychom a) jej mohli co nejlépe využít; b) věděli, co a proč při mluvení funguje a nefunguje; c) mohli svůj hlas co nejlépe chránit. Naše pojetí zvládání techniky řeči je založeno na tradici české hlasové školy a vypracovaném systému hlasové výchovy, jenž vychází z názorů a postupů předních českých hlasových pedagogů. V jednotlivostech jsou rozdíly, ale v hlavních postupech je v podstatě shoda. Čeští hlasoví pedagogové vycházejí ze vznosného a uvolněného držení těla s aktivním těžištěm a soustřeďují se nejprve na zvládnutí správného dýchání, pak na tvoření a rozeznívání hlasu a měkký hlasový začátek, dále na artikulaci a konečně na využívání funkčních zvukových prostředků mluvené řeči, neboť techniku spojují vždy s významem a sledují i sémantiku komunikace.

1.1 Produkce a percepce lidské řeči Mluvení i vnímání řeči je podmíněno činností mozku. Řeč „sídlí“ v levé mozkové hemisféře, a to u naprosté většiny lidí, i leváků. Levá „řečová“ hemisféra pravým uchem vnímá slabiky, slova, věty a melodie a zpracovává,


řeč analyticko-syntetická činnost

názorné, globální vnímání (prostorové vztahy a tvary) citová složka vjemů

Obr. 1 Mozek (podle: Klégr, A., Zima, O. a kol. Světem jazyků. Albatros, Praha 1989, překreslila Simona Pišlová) čili skládá a rozkládá řečové celky. Pravá hemisféra levým uchem přijímá pří rodní izolované zvuky, jako jsou různé hlasy zvířat, smích, šramot atd., dále samostatné hlásky a rytmus, vnímá tvary včetně tvarů písmen a její pomocí se orientujeme v prostoru či převádíme zrakové představy do kreseb. Z toho je tedy také již zřetelné, co mohou způsobit různá poškození příslušných partií mozku. Tradičně se hovoří o složitém procesu řízeném důležitými centry: Brocovo centrum, pohybové ústředí řeči, ve frontálním (čelním) laloku levé hemisféry řídí produkci artikulované řeči, její pohybovou stránku, řeč kóduje, Wernickeovo centrum v zadní horní části spánkového laloku levé hemisféry řídí percepci (vní mání) řeči, zajišťuje vybavování a volbu slov, řeč tedy zase dekóduje, umožňuje rozumět mluvenému a psanému slovu. Déjerinovo centrum v týlním laloku dešifruje vizuální komponenty řeči. Moderní výzkumy ukazují, že úspěch řečové komunikace je patrně podmíněn složitější součinností různých částí mozku.

1.2 Vnímání řeči – sluchové ústrojí Receptorem, který člověku umožňuje slyšet, je ucho. Tak běžně na zýváme poměrně složité ústrojí skládající se ze zevního ucha, jež tvoří boltec

technika mluveného projevu / 25

I

II

III

1 8 1. 2. 3. 4.

5. 6. 7. 8.

boltec zvukovod bubínek sluchové kůstky 4a – kladívko 4b – kovadlinka 4c – třmínek Eustachova trubice blanitý hlemýžď předsíň sklípky v kosti spánkové

2

3

4

7

6 5

4a

4b

4c

I. zevní ucho – přívod zvuku II. střední ucho – převod zvuku III. vnitřní ucho – přeměna zvukové energie v energii nervovou

Obr. 2 Průřez uchem (podle Svobodová, M., 2002)

a zevní zvukovod, středního ucha, tvořeného sluchovými kůstkami kladívkem, kovadlinkou a třmínkem a dále Eustachovou trubicí, a konečně z vnitřního ucha, kde pro slyšení je významný útvar hlemýžď a Cortiho orgán. Zvuky se zachycují vnějším uchem a nasměrují se do středního ucha, sluchovými kůstkami se přenesou do vnitřního ucha, v hlemýždi se analyzují a Cortiho orgánem se přenášejí na sluchový nerv a jím dále do centra sluchu v mozku. Takto to vypadá velice jednoduše, ostatně i náš popis byl velice zjednodušený, ale ve skutečnosti jde o velice jemné a citlivé zařízení. Slyšení je pro člověka velice důležité i kvůli orientaci v prostoru. Člověk vnímá zvuky jen ve vymezeném frekvenčním pásmu, a to přibližně v rozmezí 16–20 000 Hz. Těmito hodnotami je vymezeno tzv. sluchové pole lidského ucha. Pod touto hranicí a nad ní zvuky sice neslyšíme, ale mohou na lidský organismus určitým způsobem působit. Dolní hranice bývá označována jako práh bolestivosti, horní jako práh slyšitelnosti. Zvířata mívají sluchové pole vymezeno jinak, zpravidla slyší i kmitočty, které lidské ucho již neslyší. Známá je třeba píšťalka na psy vydávající ultrazvukové signály, tedy zvuky s kmito čtem vyšším než 20 kHz. Člověk pískání takové píšťalky už neslyší, pes ano a možná přijde, aspoň pokud svého páníčka poslouchá. Uvnitř sluchového pole není citlivost sluchu stejná, nejvyšší je kolem 250 Hz–5 kHz, nejnižší při jeho krajních mezích, přičemž pochopitelně existují individuální rozdíly.


Obr. 3 Sluchové pole (podle: Kulka, J., 2008)

Příjemnější na poslouchání bývají většinou nižší kmitočty, tedy i hlubší hlasy. Není proto divu, že když se v našich feminizovaných učitelských sborech ob jeví muž – majitel hlubšího hlasu, mívá jistou výhodu: jen ve třídě promluví, žáci zpozorní… Citlivost sluchu je podmíněna individuálními dispozicemi jedince, jeho zdravotním stavem a také věkem – ke stáru se sluchové pole zužuje. Významná je síla zvuků, kterým je ucho vystaveno, jako kritická se uvádí většinou intenzita nad 80 dB. Silnější zvuky a zvláště dlouhodobá neúměrná zátěž sluchu mohou způsobit poruchy sluchu, nebo dokonce trvalé deformace slyšení. Sluchátka na uších a opakované intenzivní dusání techna v nich nebo dunění výkonných zvukových aparatur v malých prostorách osobních automobilů patrně způso bí, že budoucí padesátníci budou mít poruchy sluchu jako dnešní 70–80letí senioři. To ovšem bude jejich soukromý problém. Jinak se asi dá posuzovat případné poškození sluchu učitelek v mateřských školách nebo v nejnižších třídách základních škol, které byly po celý svůj produktivní život vystaveny švitořivým vysokým hláskům malých dětí. To bude pracovní úraz?


1.3 Proces mluvení Abychom mohli mluvit, musíme se naučit využívat činnosti tzv. mlu videl. Za mluvidla považujeme všechna tělesná ústrojí podílející se na realizaci zvukové podoby řeči. Jsou to ústrojí dechové (respirační), ústrojí hlasové (fo nační) a ústrojí artikulační.

1.4 Dechové ústrojí Poznání mechanismu dýchání a optimální zvládnutí práce s dechem jsou základem úspěchu v pronikání do techniky řeči. K tomu si trochu připo meneme, co jsme se učili v biologii člověka kdysi asi v 7. třídě. Dechové ústrojí se skládá z plic, chráněných žebry hrudního koše, mezižeberního svalstva, umož ňujícího rozpínání prostoru hrudního koše při nádechu, a plochého svalu mezi dutinou hrudní a dutinou břišní, bránice. Svým vyklenutím vertikálním směrem dolů do dutiny břišní bránice výrazně zvětšuje prostor v hrudníku a napomáhá nasávání vzduchu do plic při nádechu a opačně pak vyklenutím směrem nahoru podporuje vydechování vzduchu z plic. Činností dýchacího ústrojí se vytváří výdechový (expirační) proud, bez něhož by nevznikly zvukové prvky řeči, neboť čeština podobně jako jiné kulturní jazyky mluví na výdechu. Na náde chu mluví opravdu jen malá část jazyků, např. některé africké mlaskavé jazyky. Poměr nádechu a výdechu v klidu je asi 2 : 3, při mluvení se však výrazně mění (1 : 7), při zpěvu nebo náročném mluvním výkonu až na 1 : 12 i více. Množství vzduchu, které je možno maximálně nadechnout a posléze vydechnout, je asi čtyři litry (vitální kapacita plic). Velká vitální kapacita plic je určitá výhodná fyzická dispozice, i když pro vlastní mluvní praxi je důležitější, jak jedinec umí s dechem hospodařit. Laika ani nenapadne, že bychom se měli nějak speciálně učit dýchat – vždyť dýchat umí každý od svých prvních vteřin po narození. Jde však o to, jak dýcháme. Rozlišujeme určité typy dýchání, a to nejčastěji podle koordinace jednot livých svalových skupin při dýchání: a) dýchání hrudní, žeberní (kostální); b) dýchání brániční (abdominální); c) dýchání smíšené, hrudně brániční (kosto-abdominální).


Bude užitečné si připomenout, čím se tyto typy dýchání liší, protože jsou pro organismus různě namáhavé a také jsou různě vydatné, což má pro mluvení zásadní význam. Při hrudním dýchání se nadechujeme především do vrchní části hrudního koše. Soustředíme-li se na toto dýchání, cítíme pohyb žeber do stran, rozšíření hrudního koše a jeho naplnění vzduchem. Množství vzduchu, které tímto způsobem nabereme do plic, však neodpovídá vitální kapacitě plic. Stačí na běžnou potřebu vzduchu, nikoli na delší mluvení. Proto se musí jedinec, který dýchá převážně tímto způsobem, nadechnout častěji, zvláště když má „delší“ proslov, což organismus namáhá. Hrudní dýchání je rychlé, nádech se děje zpravidla ústy. Také je často relativně hlasité, slyšíme šum nebo cosi, čemu trefně říkáme lapání po dechu. Traduje se, že hrudní dýchání je typické především pro ženy. Brániční dýchání využívá intenzivních vertikálních pohybů bránice. Nádech je hluboký, cítíme, jak se nadechujeme „do břicha“ – břicho se vyklene. Brániční dýchání je vydatné, pro organismus fyzicky nenáročné, a proto jím člověk dýchá v situacích naprostého uvolnění, ve spánku. O bráničním dýchání se traduje, že je typické hlavně pro muže. Vzpomínám si, jak otec zpravidla po nedělním obědě v horizontální poloze „přemýšlel o zásadních věcech“ nebo „četl“ noviny tak soustředěně, že mu záhy padly na břicho a zřetelně mapovaly pohyby jeho bránice. Brániční dýchání je tedy pomalé a hluboké, nádech se děje zpravidla nosem, ale i pomalý nádech ústy může být hluboký. Pro efektivní práci s hlasem je nejvýhodnější smíšené dýchání, které využívá předností obou dvou zbývajících typů: • z bráničního dechu především aktivní práci bránice a hluboký nádech umož ňující také dlouhý výdech; • z hrudního dýchání aktivní práci mezižeberního svalstva podmiňující efek tivní hospodaření s dechem. Přestože je dýchání běžně řízeno automaticky nervovými centry, lze je ovlá dat vůlí. Pro mluvní praxi má zásadní význam, abychom se naučili aktivně jednotlivé typy dýchání využívat. Základem bude aktivní ovládání bránice a dýchání brániční s co nejkratším, ale přitom co nejhlubším nádechem, rov noměrné vydechování a rychlé přídechy do hrudníku. Že se na dýchání a mluvení a jejich vydatnosti (technické) podílí aktivně bránice, si snadno uvědomíme: Vzpomeňte si, jak jste na nějakém sportovním zápase vydatně a hlasitě fandili svému týmu. Jak jste skandovali a pokřikovali – a po zápase vás možná bolelo v krku (jak jste přepínali neškoleně své hlasivky),


ale určitě jste byli tak unaveni, jako kdybyste hráli nebo závodili sami. Podstat nou část této vaší únavy způsobilo vyčerpané dýchací svalstvo a hlavně příliš rozhýbaná bránice. Ta totiž při každém vašem výkřiku musela velice aktivně vyrazit proud vzduchu z vašich plic, abyste vlastně vůbec vykřikli. Nebo si vybavte jinou situaci: možná jste měli to nebývalé štěstí, že jste viděli v kině nebo divadle výbornou veselohru, při které jste se skoro hodinu a půl pořád jen hlasitě smáli – až vás rozbolelo břicho. To však nebyla nevolnost, pouze „přecvičená“ bránice. Ta se při smíchu totiž také velice aktivně pohybuje, opět vyráží jednotlivé prudké výdechy vzduchu, hlasivky se rozkmitají a my slyšíme smích. A do třetice: určitě jste někdy byli nastydlí a přepadl vás nepříjemný kašel. Čím víc jste kašlali, tím intenzivněji jste časem registrovali opět bolest břicha. I v tomto případě se hlásila „přetížená“ bránice. Také k zakašlání potře bujeme intenzivní výdech a ten bez aktivní výrazné účasti bránice není možný. Chceme-li tedy dlouho (a popřípadě nahlas) mluvit, musíme umět vědomě ovládat pohyby bránice. Jen tak „vyrobíme“ potřebně silný a dlouhý výdechový proud, nezbytný k dosažení požadovaného mluvního výkonu. Cvičení Následující cvičení se možná budou někomu zdát jednoduchá, nebo dokonce nesmyslná. Jsou však ověřena (v různých variantách) lety praxe a mnohými profesionálními učiteli techniky řeči. Při přesném provádění a trpělivém opa kování je pozitivní výsledek cvičení zaručen. 1. Před jakýmkoli dechovým cvičením je třeba dosáhnout maximálního uvolnění, abychom se mohli soustředit na dílčí partie svalstva: a) Představíme si, že jsme loutka zavěšená na provázku, který vychází z teme na naší hlavy, a v tomto pomyslném zavěšení protřepeme tělo a všechny končetiny jako hadrový panák. b) Předvedeme ždímající pračku protřepáním celého těla a uvolněným poskakováním. c) Sedneme si obkročmo na židli čelem k opěradlu a představíme si, jak jsme si jako děti hráli, že jedeme na koni, a říkali si dětskou říkanku: Takhle jedou páni, takhle jedou kmáni, takhle jedou sedláci, unavení po práci... Přitom poskakujeme do rytmu na židli nebo i se židlí. 2. Vznosné a uvolněné držení těla: a) Protažení páteře – v lehu na zádech střídavě přitiskneme celý trup k pod ložce a opět tělo uvolníme; podobně cvičíme ve vzpřímeném stoji, kdy


tělo tiskneme ke stěně. Cvičením zmírňujeme esovité zakřivení páteře a nadměrnou bederní lordózu. b) Nadlehčení a upevnění pánve – ve vzpřímeném postoji v mírném roz kročení na několik vteřin stáhneme svalstvo podbřišku a pánve a opět uvolníme. Současně protahujeme páteř aktivovanou předchozím cviče ním. Cvičení několikrát opakujeme. c) Stažení ramen dolů a vytočení do šíře – uvolníme ramena tlakem dolů a do stran, tím zabráníme křečovitému stažení hrudníku a umožníme volné dýchání. Cvičení kombinujeme s předchozími cviky na vzpřímený postoj. Při všech těchto cvicích uplatníme metodu introspekce – sou středíme vědomí na polohu a pohyby jednotlivých částí těla. 3. Soustředění na nádech a výdech: a) Vzpřímeně (ale ne křečovitě) a v mírném rozkročení se postavte s vahou na přední části chodidel, hluboce se nadechněte nosem a vydechněte ústy. b) Pochodujte středně rychle po místnosti nebo venku v prostoru a počítej te kroky: na dva se nadechněte, na dva dech zadržte, na šest vydechujte a zase na dva zůstaňte bez dechu. Vše několikrát opakujte. 4. Nácvik nádechu do hrudníku: a) Položte si dlaň jedné ruky na hrudník a druhé ruky na břicho. Nade chujte se současně nosem i ústy jen do hrudníku. Budete cítit, jak se ruka na hrudníku zdvíhá a ruka na břiše vtahuje. Na chvíli dech zadržte a pak všechen opět současně nosem i ústy vydechněte. b) V duchu počítejte do deseti a přitom se nosem nadechujte do hrudníku. Pak hlasitě vydechněte ústy. Cvik několikrát opakujte. c) Zprudka se nadechněte ústy do hrudníku a pak počítejte v duchu do deseti a vydechujte přitom nosem. Cvik několikrát opakujte. 5. Aktivizace bránice: a) Položte si dlaň ruky přibližně na rozhraní své dutiny hrudní a dutiny břišní a zakašlete nebo se hlasitě zasmějte. Měli byste cítit určité rázy, výrazné pohyby bránice. Tyto pohyby totiž umožňují vyrazit prudce výdechový proud z plic ústy ven (přes hlasivky) a způsobit zvuky, které při kašlání, ale především při smíchu slyšíme. Opakováním zakašlání nebo smíchu bránici rozhýbáme. b) Vyplázneme lehce jazyk a předvedeme rychlé dýchání uhoněného psa. V dlani na břiše (v místech, kde asi máme svou bránici) bychom zase měli cítit větší či menší pohyby. c) Nasadíme prázdný tón, vyslovíme třeba velmi dlouhé ááááá…, a rukou si silněji zmáčkneme místo, kde jsme si v předchozích cvičeních našli


bránici (kde jsme cítili její výrazné pohyby). Tón ááá, který vydáváme, by se měl výrazně zesílit, protože jsme vlastně naši bránici mechanicky donutili vypudit silnější výdechový proud. Cvičení několikrát opakuje me a pak zkusíme donutit bránici k stejnému zesílení výdechu jen vůlí, tedy bez oné mechanické dopomoci. d) Zkusíme zaštěkat jako bernardýn. Záměrně si představíme velkého psa, abychom se touto představou donutili do hlubokého, dunivého štěká ní – takové zvuky při správném provedení půjdou tzv. z bránice, nikoli z krku. Nesnažíme se ani nijak zvlášť vyslovovat haf, haf, cílem je bafání na vyraženém bráničním dechu. 6. Nácvik nádechu do břicha: a) Položte si dlaň jedné ruky na břicho a zhluboka se nadechujte nosem do břicha. Měli byste cítit, jak se ruka na břiše zdvihá. Pak vydechněte zprudka ústy. b) Sedněte si na židli a ruce opřete dlaněmi na záda přibližně v místech, kde máte ledviny. Nadechujte se zhluboka nosem do břicha. Měli byste cítit mírný tlak do dlaní, jak se spodní část hrudní dutiny naplňuje vzduchem. 7. Nácvik kombinovaného nádechu: a) Zhluboka a pomalu se nadechujte nosem. Soustřeďte se na to, jak se váš hrudník naplňuje vzduchem. Nejdřív to bude do horní části hrudníku, pak do břicha a závěrem dodýchnete znovu do horní části hrudníku. Naplnění hrudníku vzduchem pociťujete i jako tlak v zádech. b) Opakujte celé předchozí cvičení, ale nadechujte se současně nosem i ústy. 8. Vyrovnávání a prodlužování výdechového proudu: a) Zhluboka se nadechněte kombinovaným nádechem a pak co nejdéle vydechujte a tupě, pouze náznakově přitom artikulujte hlásku „s“. Ne přesně artikulované s zamezí vzniku křeče v ústech a na krku, k nimž by při dlouhodobé přesné artikulaci s mohlo dojít. Po celou dobu „syčíme“ rovnoměrně a stále stejně nahlas – střední hlasovou intenzitou. b) Zhluboka se nadechneme a na jeden nádech středně nahlas počítáme co nejrychleji od jedné co možná nejdál. (Limit je do padesáti.) Při střední hlasové intenzitě je objektivně nejmenší spotřeba vzduchu. c) Opět se zhluboka nadechneme a zadržíme dech (na prstech napočítáme do deseti) a pak při výdechu co možná nejdéle nahlas počítáme jako v předchozím případě. d) Zhluboka se nadechneme a na jeden nádech říkáme nenáročný text, např. názvy dnů, jak jdou v týdnu za sebou, přičemž ukazujeme na prstech, kolik týdnů napočítáme.


e) Opět se zhluboka nadechneme a na jeden nádech říkáme nahlas názvy měsíců v roce od ledna do prosince i nazpět. Kolik měsíců napočítáte? f ) Na jeden nádech říkáme nahlas text lidové písně nebo nějakou říkanku, například: Voře, voře Jan, přiletělo k němu hejno vran. První praví dobře voře, druhá praví nedobře voře, třetí praví dobře voře, čtvrtá praví nedobře voře… Postupně počítáme vrány, přičemž je nepodstatné, zda vorají dobře, či nedobře. Text funguje jen jako zástupný, jako řečový materiál. Imituje běžnou spotřebu vzduchu při mluvení. Limit při cvičení je deset vran. (Poznámka: Říkáme „voře“ záměrně, abychom nenamáhali příliš hlasivky slovy začínajícími samohláskou.) g) Podobně říkáme na jeden nádech text K. J. Erbena: … Desatero šlo, chytilo se devatera, devatero osmera, osmero sedmera, sedmero šestera, šestero patera, patero čtvera, čtvero trojíma, trojímo dvojíma, dvojímo jednera, jednero babky, babka řípky: trhaly, trhaly, řípka se přetrhla, babka se převrhla a všichni se svalili v jednu hromadu. Desatero šlo… h) Stejně poslouží text lidové písně Když jsem já sloužil. Postupně bychom měli být schopni říci na jeden nádech delší a delší sloku: 1. Když jsem já sloužil to první léto, vysloužil jsem si kuřátko za to.


A to kuře krákoře, běhá po dvoře, má panenka pláče doma v komoře. 2. Když jsem já sloužil to druhé léto, vysloužil jsem si kachničku za to. A ta kačka bláto tlačká, a to kuře krákoře, běhá po dvoře, má panenka pláče doma v komoře. 3. Když jsem já sloužil to třetí léto, vysloužil jsem si husičku za to. A ta husa chodí bosa, a ta kačka bláto tlačká, a to kuře krákoře, běhá po dvoře, má panenka pláče doma v komoře. 4. Když jsem já sloužil to čtvrté léto, vysloužil jsem si prasátko za to. A ten vepř jako pepř, a ta husa chodí bosa, a ta kačka bláto tlačká, a to kuře krákoře, běhá po dvoře, má panenka pláče doma v komoře. 5. Když jsem já sloužil to páté léto, vysloužil jsem si telátko za to. A to tele hubou mele, a ten vepř jako pepř, a ta husa chodí bosa, a ta kačka bláto tlačká, a to kuře krákoře, běhá po dvoře, má panenka pláče doma v komoře. 6. Když jsem já sloužil to šesté léto, vysloužil jsem si kravičku za to. A ta kráva mlíko dává, a to tele hubou mele, a ten vepř jako pepř, a ta husa chodí bosa,


a ta kačka bláto tlačká, a to kuře krákoře, běhá po dvoře, má panenka pláče doma v komoře. 7. Když jsem já sloužil to sedmé léto, vysloužil jsem si volečka za to. A ten vůl jako kůl, a ta kráva mlíko dává, a to tele hubou mele, a ten vepř jako pepř, a ta husa chodí bosa, a ta kačka bláto tlačká, a to kuře krákoře, běhá po dvoře, má panenka pláče doma v komoře. 8. Když jsem já sloužil to osmé léto, vysloužil jsem si botičky za to. A ty boty do roboty, a ten vůl jako kůl, a ta kráva mlíko dává, a to tele hubou mele, a ten vepř jako pepř, a ta husa chodí bosa, a ta kačka bláto tlačká, a to kuře krákoře, běhá po dvoře, má panenka pláče doma v komoře. 9. Když jsem já sloužil poslední léto, vysloužil jsem si děvčátko za to. To děvčátko jak poupátko, a ty boty do roboty, a ten vůl jako kůl, a ta kráva mlíko dává, a to tele hubou mele, a ten vepř jako pepř, a ta husa chodí bosa, a ta kačka bláto tlačká, a to kuře krákoře, běhá po dvoře, má panenko, neplač doma v komoře.


9. Nácvik techniky přidechování: a) Vyberte si jakýkoli delší prozaický text, nikoli pouhý úryvek, a pokuste se z něj na jeden nádech přečíst co nejdelší kus. Při opakovaném čtení sledujte, v kterých místech pocítíte nejsilnější potřebu nadechnout se. Čtěte text pomalu znovu a hledejte místa, kde logika textu snese udělat přestávky. Tato místa si označte. Možnost přestávek v plynulém čtení bývá zvláště na hranicích mezi souvětnými celky. Do těchto míst umís tíme hlavní nádechy (opět označíme). Opět text nahlas čteme, nadechu jeme se na vyznačených místech a sledujeme, o kolik víc textu přečteme, aniž bychom se zvlášť zadýchali. Do rozměrnějších souvětných celků si označíme místa, kde podle smyslu textu můžeme ještě udělat kratičkou pauzu, a do těchto míst umístíme vedlejší, krátké nádechy (přídechy). Přidechujeme krátkými nádechy neslyšně ústy do horní části hrudníku. Při opakovaném čtení uplatňujeme techniku dýchání podle vyznačených bodů – měli bychom přečíst už neomezeně dlouhý text bez zadýchání. b) Techniku přidechování můžeme cvičit i na veršovaných textech, např. na předchozím textu písně Když jsem já sloužil. V tom případě si nevy bíráme jen jednu sloku, ale čteme celou píseň. Shrnutí Předpoklady správného dýchání 1. Maximální uvolnění, vznosné držení těla s protaženou páteří, zpevněným podbřiškem a pánví a uvolněným hrudníkem. 2. Aktivizace bránice. Vědomě využívanými pohyby bránice ovládáme pohyb výdechového proudu. Bránice se výrazně aktivizuje (pohybuje) při smíchu, kašli, skandování. 3. Zvládání smíšeného typu dýchání. 4. Vyrovnání a prodloužení výdechového proudu vzduchu. 5. Vytvoření tzv. dechové opory vycházející z ekonomického hospodaření s dechem. 6. Zvládnutí techniky přidechování – kombinace hlubokých nádechů a krat ších přídechů při řeči, kterými doplňujeme zásobu vzduchu nutnou pro plynulou řeč bez členění pauzami mimo smysl sdělení. 7. Vzpřímené, vznosné, uvolněné držení těla a aktivní těžiště průběžně obno vované během cvičení. 8. Svalový impulz pro tvoření hlasu – vychází z podbřišku zpevněním a staže ním svalstva, přes aktivní práci bránice a vytvoření dechové opory. Umož ňuje volné a zdravé tvoření hlasu bez přetěžování hlasivek.


1.5 Hlasové ústrojí Hlasové (fonační) ústrojí je uloženo v hrtanu. Popsat hrtan není nic jednoduchého, jak by nám asi potvrdil každý student medicíny připravující se na zkoušku z anatomie. Pro naši informaci ovšem může stačit, že v nejužší části hrtanu se nachází pro mluvení to nejdůležitější – dva pohyblivé blanité vazy, hlasivky. Jejich oddalováním a sbližováním, napínáním a povolováním se mění hlasová štěrbina mezi nimi (glottis), jíž prochází výdechový proud. Ten při průchodu hlasivkovým prostorem do hlasivek naráží a hlasivky rozkmitá. Podle pohybu hlasivek se vzduch střídavě zřeďuje a zhušťuje pod a nad hla sivkami, čímž vzniká základní (primární, hlasivkový) tón. Je syrový, lidskému hlasu ještě nepodobný. Tento základní tón je v nadhrtanových dutinách zesilo ván, jak se postupně rozvlní i vzduch v těchto dutinách od kmitajících hlasivek, čímž se přidávají k původnímu hlasivkovému tónu svrchní harmonické tóny a zabarví ho do nám již známé podoby lidského hlasu. Hlas je tedy složený zvuk, 1 2

1 2

3

7

9

8

4 5

4 3

6

sagitální 1 – kost jazylková 2 – příklopek hrtanový 3 – chrupavka štítná 4 – vaz štítno-prstencový 5 – chrupavka prstencová

v čelní rovině 6 – průdušnice 7 – chrupavka hlasivková 8 – zadní vaz 9 – vaz hlasový

1 – destička chrupavky štítné 2 – výchlipková řasa 3 – vaz hlasový a hlasivka 4 – sval hlasový

Obr. 4 Průřez vnitřkem hrtanu (podle: Hála, B. – Sovák, M., 1962)


6 2 1 – sval postranní 2 – sval hlasivkový 3 – sval příčný 4 – sval zadní 5 – výběžek chrupavky hlasivkové 6 – chrupavka štítná

5 1 4

3

Obr. 5 Vodorovný průřez hrtanem (podle: Hála, B. – Sovák, M., 1962) individuálně zabarvený podle počtu, výšky a síly svrchních harmonických tónů rezonujících společně se základním tónem. Protože nenajdeme lidi s absolutně totožnými a stejně rezonujícími nadhrtanovými dutinami, nenajdeme také lidi s absolutně stejným zabarvením hlasu. Základ je však dán hlasivkami – záleží na jejich délce a napětí. Mužské hlasivky bývají mohutnější (nejčastěji 1,5–2,5 cm dlouhé), délka ženských hlasivek se pohybuje v hodnotách 1,2–1,5 cm. Mužské hlasivky kmitají poma leji, asi 80–300krát za vteřinu, frekvence kmitů ženských hlasivek je přibližně dvojnásobná. Teď potřebujeme oprášit své znalosti fyziky: čím vyšší kmitočet (rychlejší kmitání hlasivek), tím vyšší tón, tedy hlas. Protože ženské hlasivky kmitají rychleji než mužské, jsou ženské hlasy zpravidla vyšší než hlasy mužské. Pro zapamatování si můžeme představit např. struny v klavíru: pro nejvyšší tóny máme nejkratší a nejtenčí struny (na pravé straně pancéřové lyry), jejichž kmitání okem ani nezaregistrujeme, protože je značně rychlé. Naproti tomu pro hluboké tóny máme ty nejdelší struny (vlevo), silné, opletené ještě pomocnou strunkou. Jejich chvění vidíme – kmitají pomaleji, takže jejich pohyby stačí naše oko zaregistrovat. Absolutní výška hlasu je tedy dána fyzickými předpoklady. Určité změny výšky hlasu však docílíme i záměrně změnou síly výdechového proudu, což se děje mnohdy i nezáměrně v důsledku nervozity. Vlastní silou výdechového proudu zásadně dosáhneme změny síly hlasu. Zesílení výdechového proudu totiž ovlivní velikost (amplitudu) kmitů hlasivek – a zase potřebujeme vědo mosti z fyziky: čím větší amplituda, tím silnější hlas. Běžná konverzace je asi


v úrovni 40–60 decibelů, šepot přibližně v úrovni 20 dB, silný křik dosáhne hlasitosti až 80 dB. Pro vlastní mluvení a zdravě tvořený hlas je důležité to, jak pracují naše hlasivky vždy na začátku fonace, tedy jak se dávají do pohybu. Jde o tzv. hla sové začátky. Při měkkém hlasovém začátku rozkmitá výdechový proud hlasivky ply nule, amplituda prvních kmitů je malá a postupně se zvětšuje. Měkký hlasový začátek je k hlasivkám přátelský. Někdy však potřebujeme ostřejší nasazení hlasu, a to když začíná slovo samohláskou. Hlasová štěrbina se pevně uzavře a výdechový proud hlasivky prudce rozrazí (a pak teprve rozkmitá). Jde o tvrdý hlasový začátek, tzv. ráz (pravidla užívání rázu – viz ortoepie). Lidé, kteří tvoří hlas špatně, však zvyšují napětí hlasivek stále, takže výdechový proud hlasivky rozráží, i když slova nezačínají samohláskami. Sám tvrdý hlasový začátek by nebyl pro hlasivky škodlivý, kdyby ovšem nedocházelo k jejich nadměrnému a křečovitému sevření. Nadbytečným užitím tvrdého hlasového začátku se hlasivky namáhají výrazně více než při začátku měkkém a mohou se i poško dit. V horším případě vznikají hlasivkové uzlíky, častějším důsledkem bývá chrapot. Podobně nepříznivě může působit i dyšný hlasový začátek, při němž výdechový proud zpočátku prochází nedovřenou hlasivkovou štěrbinou, než hlasivky rozkmitá, a my slyšíme krátký šum před vlastním nasazením hlasu. Čeština dyšný začátek nevyužívá a jeho vznik považuje za mluvní nedostatek. Traduje se, že při jeho častém užití se hlasivky zbytečně zahřívají, což může opět vést i k jejich poškození. Zvláštní způsob mluvení je šepot. Při šepotu nevzniká totiž hlas, ale pouhý šelest způsobený třením vzduchu o kraje hlasové štěrbiny. Při takovém tření, zvláště pokud šeptáme dlouho nebo velmi intenzivně, „nahlas“, může dojít

a)

b)

Obr. 6 Postavení hlasivek a) v klidu, b) při fonaci (podle: Hála, B., 1958)


k překrvení sliznice v hrtanu nebo až k poškození hlasového ústrojí. Šeptání je vždy pro naše hlasové ústrojí náročnější a namáhavější než mluvení běžnou střední hlasovou intenzitou.

1.6 Hlasová hygiena Hlas by si měl každý člověk pěstovat a měl by také o něj náležitě pečovat. Hlasové ústrojí je totiž poměrně složité a může se relativně snadno poškodit. Už jako děti jsme při různých hrách zjišťovali, jak složité pro nás mohou být situace, v nichž nesmíme (nebo nemůžeme) mluvit. A to byly jen hry! Onemocnění hlasivek a hlasového ústrojí vůbec jsou vleklá a často dochází k recidivě (o nepříjemných vyšetřeních a léčení nemluvě). Proto doporučujeme zachovávat alespoň následující základy hlasové hygieny: 1. Nemluvíme v nevětraných a zakouřených místnostech nebo v prašném prostředí. Vdechovaný vzduch tu může dráždit hlasivky (a tím jim škodit), nutit ke kašli (a tím opět škodit hlasovému ústrojí). 2. Nepřekřikujeme okolí. Nadměrné a náhlé zesílení hlasu je možné jen výrazným zesílením výdechového proudu, čili přetížením bránice. Tako vá intenzita hlasu je spojena s nadměrným svalovým napětím v hlasovém ústrojí, což hlasivkám škodí. 3. Neriskujeme teplotní šoky. Hlasivkám škodí také výrazné změny teploty. Proto není dobré pít silně chlazené nápoje (při tělesné teplotě hlasivek 36 °C a teplotě chlazeného nápoje 6 °C je třicetistupňový tepelný rozdíl pro hlasivky téměř vražedný). Také není vhodné zdržovat se dlouho v ma lých klimatizovaných prostorách (zvláště v osobním autě), kde vzduch je velmi suchý a studený. Podchlazení je pro hlasivky obecně velmi nebez pečné. 4. Nepřecházíme respirační onemocnění. Nachlazení (chřipka, angína, bolení v krku) je onemocnění výrazně zatěžující dechové i hlasové ústrojí. Přecházet tato onemocnění se nevyplácí, jejich neléčení nebo nedoléčení může zmíněná ústrojí poškodit a je fyzickou zátěží pro celý organismus (včetně srdce, kloubů); to se zpětně může projevit i sníženou kvalitou hlasu. 5. Při nachlazení dodržujeme absolutní hlasový klid!!! Při nachlazení a chrapotu bychom mluvením hlasivky neúnosně zatěžovali (a své onemoc nění jen prohlubovali). Když není jiné řešení, mluvíme střední hlasovou


intenzitou, neboť ta je k hlasivkám nejpřátelštější. Zásadně se vyvarujeme šepotu. Šeptání zatěžuje i zdravé hlasové ústrojí více než vlastní mluvení, protože při něm dochází k překrvování sliznice v hrtanu. Jediné správné chování při nachlazení je nemluvit vůbec – tak hlasové ústrojí nepoškodíme ani neprodloužíme dobu své hlasové indispozice. 6. Po hlasovém klidu se pomalu a postupně rozmlouváme. Výrazné mluvní zatížení by pro hlasové ústrojí znamenalo opět nadměrné svalové napětí a mohlo by vést k poškození hlasivek. Zvláště se snažíme vyvarovat dlou hých a hlasitých projevů. Nároky zvyšujeme postupně a v malých krocích. 7. Největší pozornost věnujeme vždy především správnému dýchání. Optimální způsob dýchání zabraňuje svalovým křečím, podporuje cel kové uvolnění a správné fungování tělesných orgánů, tedy i hlasového ústrojí. 8. Nezříkáme se různých lidových doporučení ani bylinných přípravků pro uvolnění a zklidnění hrtanu a hlasového ústrojí. Vincentka s hor kým mlékem je asi známá, blahodárně prý působí bylinný čaj z řepíku a meduňky lékařské. Při vlastním mluvním výkonu nezapomínejte pít – nikdy ovšem alkohol (ani na kuráž – povzbuzení je zdánlivé, vždycky krátkodobé a po něm rychle nastupuje útlum), nevhodná je i káva nebo černý čaj (kofein a tein mají mimo jiné i dehydratační účinky a vysušené hrdlo není pro mluvení to nejvhodnější). Nakonec zjistíte, že nejlepší je obyčejná čistá voda. Cvičení 1. Rozeznívání masky Zabarvení hlasu vzniká rezonancí v nadhrtanových dutinách. Kromě dutiny hrtanové se na něm podílí dutina ústní, nosohltan a nosní dutina a dále prostory v lebečních dutinách, zvl. v dutině čelní. Čím více rezonátorů se při mluvení aktivizuje, tím „barevnější“ máme hlas a tím může být také hlas pro posluchače příjemnější. Obličejové dutiny nejsnáze rozezníme využi tím artikulace nosovek – českého n nebo m. Tyto hlásky totiž bez zapojení rezonance nosní dutiny vlastně vůbec neumíme vyslovit. a) Zhluboka se nadechneme a co možná nejdéle při výdechu artikulujeme skupinu hmmm… Po chvíli bychom měli cítit brnění, rezonanci u ko řene nosu. b) Cvičení opakujeme, ale tentokrát rychle a opakovaně vyslovujeme mň mň…


c) V dalším kroku vkládáme postupně do skupiny mň samohlásky – nej prve í, pak é a nakonec á. Můžeme též rychle opakovat pouze slabiky mi, mi, mi…, me, me, me…; ma, ma, ma… d) Konečně cvičíme na celých textech – využijeme opět nosovky, tedy texty se slovy s počátečním m: Má máma má málo máku. Máma má Mílu. Máma mele maso. Introspekcí sledujeme postupné rozeznění mluvidel, rezonanci horního tvrdého patra a zubů. e) Všechna dosavadní cvičení jsme realizovali při výšce hlasu, která je pro nás nejvýhodnější. Na mamama sestoupíme intonací co možno nej hlouběji a tam opakujeme všechna cvičení. Vyslovované nosovky zaručí udržení rezonance obličejových a hlavových dutin, záměrný intonační sestup otevře rezonanci hrudní dutiny. 2. Nácvik měkkého hlasového začátku Hlasitě vyfukujeme vzduch s mluvidly nastavenými na artikulaci skupiny fúúú, postupně přidáváme jemně i hlas. Ze skupiny fúúú tak postupně arti kulujeme pouze měkce nasazenou samohlásku úúú. Pokračujeme obdobně další samohláskou zadní řady a přejdeme na samohlásky přední řady. Při cvičení si uvědomujeme jemné nasazení samohlásky bez rázu. 3. Uvolnění hlasu – samohlásková siréna, nácvik monotónu Po zvládnutí měkkého hlasového začátku nebo souběžně s jeho nácvikem cvičíme i samohláskovou sirému. Samohlásky seřadíme do pořadí podle místa jejich tvoření od vysokých předních samohlásek (viz dále klasifikace hlásek): i – e – a – o – u. Mluvidla nastavíme, jako kdybychom chtěli vyslovit skupinu hlásek ji, vyslovíme však měkce jen samohlásku i, jemně zesílíme a opět zeslabíme hlas a plynule bez přestávky přejdeme na samohlásku e, opět zesílíme a pak zase zeslabíme hlas, přejdeme dále na samohlásku a a takto pokračujeme. Celé cvičení provedeme na jeden nádech. Je to tedy zároveň i cvičení na prodlužování výdechového proudu a ekonomii dýchání. Současně se soustředíme na rezonanci tvrdého patra a horních zubů jako hlasové opory. 4. Vokálové ladičky K cvičení vybíráme texty s vysokou frekvencí samohlásky, kterou zrovna potřebujeme cvičit. Vhodné k tomuto účelu jsou i různé dětské texty a ří kanky. Před ladičkou je výhodné zopakovat si cvičení na rozeznění masky mň – mini – méně – Máňa.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Rétorika pro pedagogy

Recommend Documents