SLZY ELEMENTŮ
SLZY VODY (IRSKÉ)
Ve vlasech slaný vítr, ležím v trávě a horké lávě ve svém srdci vzdávám dík. Té touze žít a znova bránu otevřít, celý vesmír v sobě mít, hvězdami na nebi být.
Kouzlo Irska Kráčím cestou, jež rozevře se, její kamení hradby vytvoří, slunce si zavěsím do hlavní síně, svit luny vyliji na nádvoří. Ze zelených očí irských víl vytvořím smaragdové kopce, po vlnách azurového oceánu nechám tančit dívky a chlapce. Do vzduchu uhlí vyhodím, z něj obživne hejno havraní. Ukápnu slzu, v jezero přelije se, hory, slyšte mé vzývání! Ať žíly mé krve promění se v řeky tvarů pěticípích hvězd, jež rozseté po celé zemi zavedou mě domů z cest.
Lampa na irském kopci Vane vítr teplý jižní, Irsko se probouzí, mraky se zklidní. Zlaté Slunce zavírá oči, Stará lampa do příběhu vkročí. Stojí tam na kopci úplně sama, dívá se na záliv, tajemná dáma. Zelená tráva objímá ji hladce, možná unikne dešťové kapce. Já už tu nebudu, až den bude nocí, možná se rozsvítí magickou mocí.
Tam a tady U vás zima, tady jaro, zlaté květy Irsko dalo každému keři i dívce, co věří v proměny duší, a píše tuší: Zpěv ptáků se nese po vánku teplém,
mraky jsou modré s ohnivým větrem. Duše se probouzí. Tak veliká změna! Z mrazu do jara je osvobozena! Srdce doma a duše tady. Pusťte mě, postavím na mracích hrady. Teplo a příroda, lampa na kopci. Lidé a vůně, možná i lovci. Stíny větví a Bohové z Irska, křídla strachu, ale v srdci se blýská!
Dům tajuplný Stojí tam dům plný kostí, svítí jako dýně, milióny očí, staví se meluzíně.
Tam v zátoce v temné noci objetí, útulný i zlovětný, otvírá zásvětí. Procházím kolem, chci tam i ven, radostně tančit, čarovat jen!
Rozloučení Měsíční paprsky kreslí, jako slunce ve dne, tam k vysokým útesům si dívka lehce sedne. Kameny stojí a stát budou, tam hučí oceán, pod kouzelnou duhou. I zurčí tam potůček po křivkách cesty klikaté, stromy straší i chrání, mlhou zaváté. A hvězdy září, ty mlčící oči, Luna a mé srdce se po Irsku točí..
SLZY ZEMĚ (PŘÍRODY)
Krásná zelená příroda Krásná zelená příroda Schovaná, pod listem zamčená, Krásná zelená příroda, Pod listem se otvírá, rozkvétá Krásná zelená příroda, Její náruč je otevřená Krásná zelená příroda Je Bohyně s námi spojená.
Je-li jaká půda posvátná, je to tahle. Je-li jaký den posvátný, tento jest. Z hlubin tvé pevné úrodné půdy roste život zvířat, rostlin a stromů do plné krásy. Ukrýváš v sobě kořeny nás samotných. Tvé kopce, pole a lesy jsou nám domovem. Tvé lůno nás v nesnázích pochová a v radosti tě velebíme rytmem tance. Dáváš nám pevnost, vytrvalost a sílu. Dáváme ti lásku a vděčnost. Naše duše s duší tvojí, Děkujeme zemi svojí.
Velká matko přírodo Velká matko přírodo, chci se s tebou spojit, Velká matko přírodo,
tvou temnotou projít. Jsi mladá, krásná, vzkvétáš jarem, lesy, louky jsou tvým darem.
V listech, v lesích, ve vánku V listech, v lesích, ve vánku jsi krásná Matko Bohyně, jsi v naší duši, v přírodě, jsi nejsilnější magie. V listech, v lesích, ve vánku jsi krásná Matko Země, vyslyš proto mé díky a zůstaň navždy ve mně!
Láska k jaru Pavučina po vánku letí, Třpití se a plápolá, Žlutý motýl nad lesní cestou, Jako ve snu,čeká, až ho druhý zavolá. A já uprostřed nové mýtiny, obklopena zelenými strážci, Něco nového teď v mém srdci – nalnění, láska a jaro.
Jaro Všechny krásy světa dnes jaro vítají, sluneční paprsky se vpíjejí do tváře. Květiny se probouzí, ptáci zpívají a brány duše prostoupí nadějí záře.
Gaia příběh naší planety o tom jak dopadla a jak ji můžeme zachránit. Jen vzájemnou láskou, úctou a pomocí. Pak se nám REDE nevrací. Šla víla do lesa, její srdce neplesá. Svírá pevně v náručí Gaiu,jež se netočí. Z Gaie rány krvácí, se smutkem se potácí. Šípem byla prostřelena Je životem unavena. Oheň ji spaluje, s andělem smrti bojuje. Kvítí neroste na ní, Jen jen pouští, suchou plání. Víla spěchá se zraněnou, lidskou touhou spálenou,
Gaiou bledou v náručí snad ji Paní poučí. Před jeskyní ťuk,ťuk,ťuk, paní na ni kuki kuk „Co si přeješ, má milá?“ „Gaia nám umírá.“
„Rychle pojď a vykládej, tu raněnou ke mně dej.“ mocná paní nařídila, ona je Vše, je život, síla. „Proč uvízla v temnotě? Má svěřenkyně, ptám se tě. Já jsem její matka svatá, Kdo se dočká zlého data?“ „Moje paní nejvyšší, zloba a smutek se neliší. Neváží si vaší dcery, Byť ona jest z vyšší sféry. Neví, kdo jim život dal, v přetvářce žijí dál. Úctu už k ní nechovají A ve lži se schovávají.“ „Jaké jsou to bytosti?“ „V očích mají plno zlosti.“
„Pověz, vílo nebeská, proč mé srdce netleská.“ „Lidé mocní si říkají, teď nevědí, že padají. Na Gaie život prožili, Však sami si ji zničili. Co Hvězdo Nebe zmůžeme?“ „Planetě Gaie pomůžeme! Připrav pohár zlatý, Smíchám lektvar svatý! Gaiu nám uzdraví.“ tak Moudrá Paní praví. „Přísady smícháme vše z našich srdcí tam dáme.“ „Trochu úcty,“ „Špetku štěstí,“ „Hrstku síly“ „Nesejdi z cestí!“
„Potok magie,“ „Pro tvé vlásky“ „moře radosti,“ „Oceán lásky!“ „Abraka dabra“ „Pro to, co se ti zlíbí!
Však jedna přísada mi zde chybí!“ Tu najde jen každý zvlášť jen čistý, jež nechová zášť! „Ty přísady pojivé jsou lidské srdce hřejivé.“
Přemýšlím o Vodě. Rychle přede mnou padá, utíká. Jsem před vodopádem. Voda silně tryská z pod kamenů skály. Rychle jako krev z tepen. Ale je to Voda..čistá, mírumílovná, prozrčná. Je tak rychlá! Snažím se zachytit její pohyb svým lidským okem. Mám to. Malý proud se osamostatní od pramene, když narazí na první překážku a roztříští se. Odskočí. A je sám. Padá dolů a hop! Je v jezírku. Jak se asi Voda cítí?Jak se cítí ten odloučený pramen, odstříknutá kapka? Vím to. Cítí se jako člověk – lépe řečeno jako jeho duše. Jen co jsou tisíciletí pro duši je pro kapku zlomek vteřiny. I duše je v začítku součástí Celku, Velké Lásky,Univerza, Boha a Boyhně..Ale neví to. Proto se osmaostatní a vydává se napříč vesmíry, plnetami a životy poznávat temnotu, smutek, radost, štěstí, ztrátu a všechny ty plnohodnotné pocity. A potomse vrátí. A díky uěmní prožívat si umí naplno užít tím co je. Je Láskou, svým Domovem, celým Vesmírem. Vše v toku Vesmíru se pohybuje v cyklech. I ta voda, která zurčí přede mnou. Z jezírka se vypaří a soupne do nebes a pak ..hele, ono doopravdy prší.
O dešti Vzdávám poklonu mocnému Vzduchu, Jež roznáší zprávy stromů šepotajících. Pak přivane mraky, ty stíny světel Ze západu, jež putují zpět domů. Jsou to poslové mocné Vody, Jsou jezerem kapek v šedém moři. Po těch slunenčích dnech je duše rády vítají. Přináší tajemno a touhu po zázraku. I větrné víry, o nich se mi často zdává. Tak roste vědomí…a odolává.
Pak první kapka dopadne k
Zemi. A lidé utečou zpět do svých domů s vtipným strachem z deště. Teď teprve roztančíme kolo, Naše kroky rozproudí sílu. Spojíme spolu Vodu a Zemi. V.o.d.u. a. z.e.m.i.S.r.d.c.e. i. D.u.š.i. V. r.y.t.m.u. d.e.š.t.ě. d.u.s.o.t. z.n.í. a. ž.á.d.n.á. k.a.p.k.a. p.o.s.l.e.d.n.í. ne e x i s t u je.
Jaro V duši zima vládne, v ní mé srdce chřadne. V mysli sníh a té zlé doby není konce. Už chci slyšet ptáků zpěv a slyšet zvonit modré zvonce. Však teď už slunce vidím délemá duše se zahřeje. Na blízku jsou ty doby krásné to se mé srdce poměje. Na blízku jsou ty jara zvuky, kdy tráva roste a kytky se probouzí, kdy nebe je modré a zelené luky vítají dobro, lásku a nové naděje
O větru Cestou vlnitou procházela dívka. Však najednou ji mocný vítr zastavil. Ona se zastavila také a dívala se na širé pole, rozprostírající se před ní, hostící rychlý vítr. Otočila hlavou doleva, jakoby chtěla pokračovat v cestě domů a tam udělat své povinnosti. Ale on jí řekl: „Ne, nedívej se tam, zastav se na chvíli a naslouchej mým slovům. O tom to v životě je- zastav se uprostřed cesty a poslouchej moudrosti větru. Nežeň se dál, tam se jen možná jen stáhneš do sebe a svého malého lidského světa. Zdvihni oči, vyzvihni duši a podívej, co vše já jsem prožil… Byl jsem v hurikánu a rychle se s ním točil, tančili jsme nad zemí. Proletěl jsem se nad Jávou a kličkoval mezi ostrovy v Indonésii. Letěl jsem nad mocným dalekosáhlým oceánem a hladil jeho vlny a závodil jsem s delfíny, kteří vyskakovali nad hladinu! Nosím na svých zádech slova lidí. Slova, která byla vyslána jen aby zranila jiné lidi. Slova, která byla plná lásky. Ty vždy doručím rychleji. Slyšel jsem i tvé slova lásky, když irské vrány vzlétly a roznesli na křídlech ty mocné vzkazy. Jsem tím, kdo řídí počasí. Zametám malé špinavé mraky, zvětšuji bílé hrady z oblaků. Určuji jestli kapky deště dopadnou na suchá pole nebo tmavé cesty. Jsem ten kdo reaguje nejrychleji. Nejsem i jsem. Křídly lidí.“
Noční den ...Tenkrát přešel den do smutného západu slunce. Já mohla po té podívané na umírající slunce jít domů. Ale nešla jsem. Počkala jsem. A za chvíli se objevily hvězdy. A začal nový den. Nový druh dne. Temný den. Hvězdy mu vládly a chtěly magii a radování se. Byla to hranice mezi dvěma energiemi, dvěma světy. Byla to nová naděje, protože konec přešel v začátek.
Třešeň Sedím na ni, třešni srdce mého Vyrosť, klesni květe srdce bílého. Sdílím tvé větve, šeptám ti přání, píšu básně a zaříkání. Hostíme včely, v našem kruhu hučí, lechtají mě, směji se, naše energie pučí. Dali ti život, když ho dali mě, jsem v tobě vyryta, miluji tě.
Cestujeme světy, pozorujem mraky, až jednou zemřeš, já zemřu taky.
Bohyně deště Zdravím tě, Bohyně deště a prosím ještě rozesměj krajinu svým deštivým smíchem.
SLZY VZDUCHU (FANTAZIE)
Jsem dítě začátků.. nekončících počátků, prokletí, možná dar, co bylo, čas vzal. Dítě první Luny a Slunce z rána, nové cesty, kdy otvírá se brána. Narozena v úsvitu, prokleta v hábitu temnoty, čekající na ráno, víc rozum nechce, ale já ano.
Ráno ze Země Snů Je mrazivé ráno Sluncem zalité, Barvy duhy Na nebi rozlyté. Třpytivé skřípky na plotě tancují Slunce a Luna na nebi se radují V koupeli modré, jež otvírá bránu Do té dávné Země Snů a jejímu ránu.
Tam vlní se tráva v magickém vánku, já otvírám oči po dlouhém spánku, vracím se domů, kde duše oživla, řekla dívka a na koně nasedla.
Co pero to báseň jiná, V každé tuze nová dřímá. Jednou těžce, pak píši lehce, Co duši lechtá křehce… …na papír uložím. Ze slunce pak vytvořím… …úsvit na bílém plátně, Tuší lesklou, ale matně… …do akáši vstupuji. Každou myšlenkou miluji.. …ten svět tvůrčí plný sil, draků, kouzel a barevných víl,
jež na druhém břehu za hranicí čeká na mě, vábící, srdcem světla zářící, svět nikdy nekončící.
Mraky Miluji modré mraky. Můžeš mezi nimi počítat čínské draky. Jsou tam želvy, racci i celá písečná pláž, ryby, delfíni a všechna zvířata, co znáš. Než celé hodiny uplynou obrazy se do jiných rozplynou. Tu zuří oheň, tam se vlní potůček, tam skáče veverka, zvoní zvoneček. Vidím blízko,daleko, nebe se roluje. Mraky vidí na svět, řeknou ti, kde všechno je. Nebe je zrcadlo našeho světa, kde se vše zrcadlí už dlouhá léta. Vše má svůj důvod, já nevěřím na náhody. V těch kouzelných oblacích se zrcadlí osudy .
Vidím války, boje a slyším třískání zbraní, výstřel, střela, zásah, krve protékání. Ale i to dobré nebe zachytává, protože nejen špatné i dobré se v životě stává. Nad bránou švitoří ptáčci a nesou třpytky štěstí. To se potkaly dvě srdce, co spolu už nesejdou zcestí. Láska je tam, v nebi zapsána příběhy však vidí ji jen ti, kdo dosáhli na její břehy. Jsou tu nakresleny osudy každého člověka. Každý si pro ten svůj ve snu přilétá.
Andělská inspirace Co dělat, když není inspirace? Zavolat si anděla, když spí a doufat, že vyniká z recitace a požádat ho o slyšení. Anděl ten má na vás čas vždyckyon se totiž nechová lidsky. řekni: „Dej mi, prosím, inspiraci svou, ať mě tvá zlatá křídla obejmou!“ Tak náhle nastane nával myšlenek - ani tužka na papír nestačí psát.
Máte nápady o bílých koních a polích pomněnek a těch andělských křídel se nechcete vzdát.
Fantazie Nezahazujme dětské sny, přijdou jejich naplnění dny. Neberme fantazii dětských duším šťastné a velké pravdy totiž přichází k jejich uším. Tu mrak plný krásných kapek, očistných a srdcebol hojící. Tam zase na nebi ohnivý dráček, symbol slunce, energii dávající. Tu u jezírka malá víla, učí jak krásu pěstovat, představami nádheru duše uchovat. Tu stín vlka, strach vzbuzující, obraz mysli, nebojácnosti učící Neberme jim ideje o splnění jejich přání, představy jim pomáhají vidět cíl na dlani.
Co má svou základnu ve světě mysli naší už se do reality pevněji přenáší. Nezahazujme dětské sny, přijdou jejich naplnění dny. … Vidím ho, kutálí se po tvém uchu – ten střípek. Střípek tvojí fantazie, který touží po vzduchu.
Cesta Kapky Inspirace Zrodila se v ohni vulkánu, kapka naděje a světla, hrající barvami tulipánů, silou magie na oblohu vzlétla. Skáče z mraku na mrak, putuje ke svému cíli, vklouzne dolů mezi mraky, bude to za malou chvíli. Střemhlav dolů padá, vítr poklonu jí skládá,
Zástupy dalších kapek za zády se jí objevují. Píseň zrození si prozpěvují. Rychleji a rychleji srší! Voda života prší! Prší! Prší! ! ! ! !! Do vlasů Elyon kapka dopadá, oči ji zajiskří - báseň ji napadá. Píše a píše, deštěm posedlá, múza vody si jí osedlá. Všude kolem je síla vody, Elementu od přírody. V něm je tvořivost ukrytá, která, myslím otevřeným studnici Inspirace poskýtá. ¨
Hodinová Ručička Máme doma hodiny, které zvláštně tikají, k pohledu na jedno číslo lákají. Za magickou sedmičkou se vteřinovka zastaví, spadne dolů a zase zkouší marně, zda, se postaví. Tak vůdce času jest uvězněný ve svém vlastním poslání, je ovládán tím,co měří, ve správném čase hledání. Času nezná nikdo přesně, ani dobře tikající ručička. Čas je bludná smyčka, vesmírem promyšlená hříčka. My jsme vládci svého času, měřiči délky dne i noci. Jak nám připadá, tak čas dopadá, celý vesmír je v naší moci.
Tvůrce Jsi lidská bytost, jsi tvůrcem svého okolí, jsi tvůrcem svého světa. Ty zvolíš si, co nebolí, v sobě máš skryto, jak se létá. Jsi součástí všech ostatních, jsme tvořeni stejným základem. Každý máme možnost volby, moc nad příčinou a dopadem.
Jsme bohy svých životů, své mysli, nevědomí, ducha. Energie, naše Matka, k nám nikdy není hluchá. Máš pokladnici ve svém nitru, síly bezedné – už po celá léta. Tak chyť se svých opratí, buď tvůrce svého světa.
Křehká černá panenka Křehká černá panenka s motýly tančící, zpívá tóny tajemné, probouzí víly spící. Křehká černá panenka se usmála na chvíli, přiletěl k ní z mlh hustých motýlek čistě bílý. Pošeptal jí do ouška: „Pojď přes řeky se mnou, ukážu ti tajemství, jež chce poznat duši tvou.“ Tak letěli spolu přes řeky a mlhy husté, přes hory s větrem ve vlasech i přes pouště pusté. V dáli se mraky otevřely a na vrcholu zámek stál. Krásou vznešenou oplýval, brány jeho volaly: „Jen vstup dál!“ Křehká černá panenka s motýlem v hřívě své vešla do bran tajemných, slyší:„ Otevři srdce své.“
V sále plném růží černých jako noc ucítila strach pod kůží, vnímá zde tajuplnou moc. Její oči jako studánky najednou zbystří, uprostřed sálu honosného se červená růže blyští. „Pojď blíž a blíž a přivoň si,“ špitla růže barvy krve. Víla k ní ruku natáhne, cítí jak jí síla náhrdelník z krku rve. „To můj symbol svatý! Růže, proč odletěl?“ „Jsi tu, ať poznáš tajemství, tak pozorně poslouchej.“ Křídel pleskání se ozvalo na schodech na konci sálu! Záře oslepuje její oči! To je síla hodna králů! Vzhlédla. Nadskočila. Užasla. Klekla. Bytost s křídly dolů se snesla.
Pohladila její vlasy. Načež se dívka do vzduchu vznesla. Pohlédla do očí Andělovi Nebe. Její očí se náhle rozzářily, ty oči jindy bledé. „Jsem Anděl tvůj, jež tě věčně hlídá, od počátku do konce budu s tebou, i kdyby věčná bída, měla odzvonit na osudu zvonce. Tys smutná, černá panenko, křehká jako porcelán, však věz, že na tomto světě, nejsme nikdo sám! Však jedno ti chybí k povznesení, co vytrhne tě z temného snění. Chybí ti jedno pochopení. Tvůj symbol svatý odletěl, abys pochopila, že DÁT musíš, aby někdo nový přiletěl.
V životě to takto chodí – co dáš, bude ti vráceno, však třikrát větší mírou bude ti přiděleno. Tak lásku dávej, své srdce daruj, svým bližním naslouchej a obrazy lásky do vod, vzduchu, ohně a země maluj. Pak láska se ti vrátí – tu si ve svém nitru vychutnej.“ Dívka oči otevře, ze snu svého probere se. Na krku svém nový náhrdelník tvaru srdce nese se. „Lásku dej , ta vrátí se,“ Šepot tichem ozve se.
Kapka Kapky padaly přímo do mých dlaní, dlaní obrácených vzhůru k oboze.Obloze temné jako sám ďábel a zároveň bílé a čisté jako nejsvatější světlo. Mrak. Voda. Padá dolů. Jako kapka. Z výšky. Rychle. Rychleji. Ještě rychleji. Plum. Stéká po mém obličeji. Po řasách. Víčku. Tváři. Roztéká se a otepluje. Stéká po rtech. Po rtech toužících po lásce. Jako kapka po dopadu. Padá. Na zem. Do zelené úrodné trávy. A mizí v jejích hlubinách... Stejně jako já..
Venku prší… DÉŠŤ… I ten mi kdysi připomínal, Jak důležité je snít. Déšť je balzám na mou duši. Už jsem se s tím narodila. Pomáhá mi. Každá kapka je jedná nová idea, která dosáhne naplnění. Jako se voda zformuje v hmotnou kapku. Je přirozenost ideí, aby se naplnily. Musím si do nich ale přimíchat esenci zvanou ČAS a MÍSTO, A mít silnou VŮLI, jinak se nesplní… A pršet už nikdy nebude.
Moje Báseň Chci do nebes se rozletět a shlédnout krásy světa. Chci svá křídla roztáhnout a vědět, jak se létá. Chci poznat vzdálené kraje a oblaka. Chci být jako pták, kterého vše láká. Chci do nebes se rozletět za hranici smyslů a přání. Chci oknem svým pohledět na nebeské svítání.
Chci poznat vzdálené kraje a oblaka a nic víc na světě už mě neláká.
Sříňka Pravdy Co je pravda, co je lež? Ví to oheň či voda též? Možná ano, možná ne. Zatím je pro nás Pravda slovo neznámé. Vládne déšť, bouřky a blesky, lži protínají duše ty blesky strachu a touhy po moci. I meče co vidím ve snech jsou falešní proroci. Před očima zavřenýma jsou to nebesa plná kvítí. Však ten, kdo se pořádně dívá, vidí černé kapky deště a slyší vlčí vytí. A tam kdesi pod Vatikánem v temné noci, ve svém hrobě leží neveliká skříňka zdobená zlatem i božským okem - a v ní Pravda ukrytá. Co je pravda, co je lež? Ví to andělé,či ďábel též? Možná ano, možná ne. Zatím je pro nás Pravda slovo neznámé.
Žila byla malá vlnka tuší pera zapsaná. Jela světem, kam jen chtěla, co viděla, zapsala. Byla slonem i skvostným pávem, do Afriky se vydala. Pak do moří svůj ink vlila a v nekonečnu plavala. Z moří přešla v krásné mraky a dopadla na stromy staré. Do dřeva pak svůj hlas vryla, hovoří skrz knihy velké i malé.
SLZY OHNĚ(LÁSKA)
Tak hvězda z nebe padá, já, ta duše mladá, volám tebe k sobě, říkají srdce obě.
Labutě Už jste viděli spát labutě v noci na moři? Když jedna do druhé svůj krk ponoří? Vlny je odhoupou na druhý břeh, kde spolu stráví milión let.
Cítím Cítím tvou čirou radost z lidského bytí, Důvode tajných úsměvů, šťastného bytí. Růže lásky rozkvétá v srdci mém, Já umírám po zemi,jež mezi nocí a snem Mocnou čarodějku hostí. Ta na koni v sedle z kostí A ohněm nad hlavou Najednou padá únavou. Pak chytíš mě do své náruče, celý oceán řekou proteče,
A já spatřím celý svět, V sekundě milióny let, Celý svět v očích tvých, ….a na rtech mých.
A spadla hvězda Nejprve to byl jen bdělý sen, A v něm hvězda padala, Já si přála jen tebe a ze srdce doufala. Ze srdce z kamínku od Irského moře, Co se ti tak líbilo, tobě ve tvém kraji, na tvé hoře. Přišel nový rok dávného keltského lidu, pro mě nová energie, láska, duše plná klidu. Pak jednou v noci pronesla jsem k bohům svatá slova: „Tak se staň.“ a představ si – spadla hvězda opravdová!
Dvě hvězdy lásky Kvůli tobě tolik věcí znám, Novou inspiraci mám.. Psát a malovat Ty představy v lese a v mracích Plátnu darovat.
A darovat tobě část duše své, Skrýt tu další a nechat té tvé Nebe našeho světa, Kde mé srdce s tvým létá. Když „my“ a „sjednocení“ zní melodií vesmíru, V rudé vášni, ale modrém všemíru. Když jako dva havrani severním lesem letíme, Nad jezerem, kde se koupou hvězdy se míjíme A zvuk křídel láme temnotu noci Mám tě ve své moci A v objetí plném lásky Dokonalé krásky. Kroky zní tou loukou zlatou Vedou k tomu stromu na západě, Kde slunce usíná, V noc se promění a zase začíná cesta nás, dvou zářivých hvězd, Kdy necháme se vést Tou nejtajnější z cest. Pak zase já tebe Pozvu do své říše A z ukryté číše
Tvým představám uchutnat dám Tu zemi z útesu, Kde ruku mi podáváš, A se mnou se jedním stáváš..
Má magie Pobíhám před očima tvýma, dívka nebe a vína, tančím v záři luny, kdy pouštní duny, se zvednou mou magií a já upiji, z poháru lásky rudé a snad i na tebe zbude.
Můj milý Kde dnes večer můj milý, v dáli trhá obilí. Zlaté slunce klasy, pak jimi namaluje řasy do oblohy a do vánku do nekonečných červánků. Pak polibek mi na líci sešle srdce vábící.
SLZY MAGIE
Ostří ve dlani, sama pod hvězdami, v tanci magie okouzlena představami.
Kouzlo inspirace Čarodějky napořád, čarodějky s námi, Inspirujte naši duši i síly nám dány!
Kouzlo Pentagram přání Kreslím vesmírný pentagram, kreslím pentagram přání otvírám pentagram nádherný, schovám jej do svých dlaní. Kreslím vesmírný pentagram, kreslím pentagram přání, otvírám tunel do nebes, dnes mám všechno k mání.
Pentagram Pentagram pět tajů skrývá jako tajemství Slunce zpívá. V jeho pochopení je prý ukryto poznání, jež ranní mlhy Avalonu prohání.
Je to planoucí hvězda mágů, jež po staletí ukrývá svou vládu. Ten, jež vstoupí do tajemného klanu, Otevře sobě nebeskou bránu.
Hexagram Tajemství duality je zde zakódováno, To bývá jen vyvoleným ukázáno. Muž i žena v jednom sídlí, jeden v druhém věčně bydlí. Bůh a Bohyně jsou propojeni v jediné, někdo pochopí až v třinácté hodině. Dva principy jsou v každém z nás. Ti, co milují, pochopí snáz.
)O( V mlhách dávných opředených tajemstvím zrodila se vlna toužící popohnání. Dostala svou božskou formu – tělo v hvězdě ukryté,
na svět bylo sesláno poznat cesty opaků spletité. Dostal dary k poznáníoči, uši, rty k líbání. Aby poznal svět okolo sebe a tím poznal SAMA SEBE. )O( Sebedůvěru, odvahu a lásku nenajdeme ve svých bozích, a ty nenajdeme nikde jinde, než sami v sobě.
Magie luny Měsíc svítí moc a moc, Chce mi dát báseň na dobrou noc. Píše paprsky do země slova, Aniž my víme, co jest jeho zloba. Zpívá bohyním širého světa, Šeptá jím něžně to, jak se létá. Poblouzněných čarodějek se slétají reje, a ve svitu luny vzývají čaroděje. Všichni spolu tančí na paprscích měsíce, Posedlosti a vášně jiskří více a více. Magie na tomto nebi žije, Souhvězdí vlka na Bohyni vyje. Magie žije teď v Srdcích hvězd, V Bohyni Luně jest posvátná zvěst. Žije na tomto nebi,a to nebe je V NÁS.
To je ta skrytá, nejkrásnější z krás. Magický muž. Magická žena. Magická Láska zpečetěna.
Wiccanské Rede Sviští, sviští vichr polem a svá křídla rozpíná. Šeptá , šeptá ladnou píseň, jež do hlíny se upíná. „Wiccanské Rede je všude kolem tebe.“ Sviští, sviští vítr lesem a své oči otvírá. Listům šeptá čirá slova, kmeny stromů obepíná. „Wiccanské Rede je všude kolem tebe.“ Sviští, sviští kruhem čistým, kouzlem magickým. Hůlkou šeptá slova svatá, volá hlasem mýtickým:
„Wiccanské Rede je všude kolem tebe.“ Aneb, co uděláš třikrát se ti vrátí. Jak to dobré, tak to zlé se k tvému srdci navrátí. „Wiccanské Rede je všude kolem tebe.“ Možná pak vylepšíš sama sebe, tento princip vždy byl,je a bude kolem tebe!
V lese Sama pod hvězdami, svítí oči záludné, v kouzelném lese u Strážce Pěti cest. Posvátným slovům naslouchá příroda a hvězdy tiše plují nebem. Sama tam není. Je s duší v jednotě. Branou prošla a ji tam nechala,
s pochodní v srdci novou dívku-matku uvítala. Zazněly z temnoty jelenů hlasy, Sovy houkaly a hvězda spadla taky. To zase pro jednou vesmír barvu mění, i to se projeví v jejím nočním snění.
Aura ve vodě Tam já stála ve vodě a Voda se Sluncem kouzlí. Zlatá aura z mého stínu na dně svítí v písku. Podruhé už tam nebyla. Jen jednou, jen v ten okamžik, kdy se duše opět zaradovala a probudila.
SLZY POHANSKÉ
Moje kolo roku Půlměsíc zvuku do bílé šedě vpsaly křídla ptačí. Vzpomínám na kolo roku, na Člověka, jež v mém těle kráčí. Se Samhainem přišla jeho smrt i noví rští duchové. Temná i zářivá krajina irská, kde stály při mně předkové. Na Yule přišel dar a zrod lásky nové. Na půli cesty po pěšině dvoje stopy sněhové. Na imbolk se sníh zatřpytil v modrém irském ránu, Má duše se probouzí v prvním krásném jaru. Na jaro mě zavolal Krasoles, bych napila se jeho taje A se Strážcem Pěti cest poznala krásy svého kraje. Na louce hrají kytary a šípy vítr lámou, voní květy třešňové nad pánem a jeho dámou. Den i noc se přetahují pod hradem v kruhu magickém, můj strach, poznání, oběti se mísí v čase bouřky mýtickém. Lughnasad je cestou světla, já cestovala Matkou měst, sklízím kouzlo, k duši blízko měly mnohé z těchto cest. Nenápadně už žloutnou stromy,podzimní mlhy se plazí po sklizené krajině. Pak přijde Samhain, rok nový, vzdálený a možná blízký obrazu v mé vidině.
Souén … mám nejraději Souén je pohodlí schovaného srdce v neprostupné mlze. Souén je zvuk černého kabátu dopadajícího na zmrzlé a křupající výhonky řepky na poli. Souén je zjevení irských bohů na hliněném kopci. Souén jsou vzpomínky na halloween, na průvod temným údolím s lucernami. Souén je deštík dopadající v mozaikových obrazcích. Souén je má vděčnost Cailleach. Souén jsou předkové oblečeni do mlhy jdoucí si pro naše obětiny..jdoucí se mnou promluvit na kopci u jezera. Souén je Tvá věta – Samhain je když něco končí a něco nového začíná. Souén je nejhřejivější temný svátek. Svíčky. Lucerny. Mlha. Souén … mám nejraději.
Mabonové básničky Domovino, domovino Domovino, domovino, vzdávám ti hold básní, ležím na Gaie, propojena s ní. Jako bych nikdy neodešla, říkám po probuzení, ten pocit Domova, nad něj není. V dáli Krasoles se do výše tyčí,
tady louka rituální, kde jsme radostní i tiší. Doma tři psi a třešeň vzácná i meruňka ohnutá. Tam jedu v káře, kouzlím v poli, nechť jen chvála vyřknuta. Jsi krajem slunce a krátkých hlásek, kde doma sedí každý rád. I stagnaci však představuješ, jsi kraj, kde zastavil se čas. Nech mě tě navždy milovat a lézt po větvích letních stromů. Po cestách světem, kde hledám nadhled, vrátím se vždy ráda domů.
Mystéria Luny Přišly v noci, tři postavy, tři lucerny v trávě leží. Zdobená rosa, plamenem ohně, jež kouzlo noci střeží. Stařena, Matka, Panna na obloze plná Luna. Slyšíte hlasy,
co velebí Lunu, ona za mraky po nebi běží.
Spojené ruce, planoucí oči a srdce bijí pospolu, radosti slova a stříbrná záře, přichází k nám dolů. Stařena, Matka, Panna na obloze plná Luna. Mámě tě v sobě, jsme dívky noci, jsme posíleny samy i spolu.
Skřítkové a podzim Podzimní skřítci přebarvují listy na žluto a červeno. Ty padnou k zemi a to co žilo, je Matce zase vráceno.
Jablko náhle se z trávy zvedne a pod smrkový strom putuje. Pod ním cupitají skřítčí nožky, k hostině se schyluje.
Pak skřítčí dámy vytáhnou hrnce, by moštem muže posílily. Kouří se z domků a ony však vydají se lesem, by Pána uctily. U kmene dvou světů začíná obřad, volají ho tancem a zpěvem, úlitbu položí. Z hlubin temnot náhle vystoupí jelen, vyzve skřítěnky na své paroží. Jedou mlhou, strom za stromem, barevné listy padají. Jelením řevem i miloučkým hláskem z nebe Lunu volají. Na mýtině stojí v záři dáma, královna hvězd i temné noci, „Tady vaše dary, vy skřítkové lesa, jež děláte pro něj, co je ve vaší moci.“ S pokladem zmizí skřítkové v mlze, jelen a královna se navrací. Zatřpytí se Luna a spadne žalud, Ten krásný podzim mají skřítci zase zítra na práci.
Konec Mabonových básniček
Posvátný les Posvátný les, Šeptá padlé listí, Posvátný les, Ozvěna dávných písní. Posvátný les, Prorůstá mým tělem Posvátný les, Stává se mým dechem. Posvátný les, Kořeny se v půdě pojí Posvátný les, Koruny jsou oblohou mojí. Posvátný les, Vůně tisíců lét, Posvátný les, Vracíme se zpět.
Procházka mlhou Procházka mlhou prostírá potěšení, procházka mlhou v bílém skvostu skrývá stíny, kdy květy ještě nekvetou a je čas pro temné sny. Procházka mlhou. Les otvírá náruč více než kdy dřívpohltí i neviditelné a spřátelí mě se stínem. Kráčím se strachy při procházce mlhou. A smějeme se spolu, kdy květy ještě nekvetou.
SLZY CHANTŮ A VZÝVÁNÍ
Modré Oči Bohyně Volám Modré Oči Bohyně, Volám modré Oči Nebes, Volám Modré Oči Bohyně, Jež všechna kouzla odkryje. Volám Modré Oči Bohyně, Volám modré Oči Nebes, Volám Modré Oči Bohyně, Jež všechna kouzla svede.
České čanty a krátké vzývání Zimní Slunovrat My děti Matky Země, jež sníh uspává. Mocná příroda naději nám dává. My děti boha Slunce, jež z temnoty se rodí plamen života vítáme nový.
Samhainový popěvek Samhain, Samhain, Samhain, Samhain (čteno sauén nebo souén) Mlha pohlcuje naše těla, brána dvou světů je otevřena, svíce zapalujem příchozím.
Sluneční pán Kolem Slunce roztáčí, Kolem roku provází, Sluneční pán úrody dává, Sluneční pán Světlu (Slunci) sláva.
Luno, Artemis, Diano Luno, Artemis, Diano, Stařeno, Matko, Panno, v noci tančí tvůj lid, vede nás Luny svit. Luno, Artemis, Diano, Stařeno, Matko, Panno, Provází nás záře, měníš své tváře.
Píseň o vodě Klidná, tichá, nespěchá, je urozením člověka. Vlnka vlnku předhání, kolo života pohání. Temná voda břehy hladí, do hlubin duše oč hledí. Studny, moře , jezera, patří vám má důvěra. Do vod Bohyně sebe nořím, dávné pouto opět tvořím.
V listech, v lesích, ve vánku Taliesi A, G V listech, v lesích, ve vánku jsi krásná Matko Bohyně, jsi v naší duši, v přírodě, jsi nejsilnější magie. V listech, v lesích, ve vánku jsi krásná Matko Země, vyslyš proto mé díky a zůstaň navždy ve mně!
Bohyně, Bohyně Bohyně, Bohyně, jsi silou života, Bohyně, Bohyně, duše naše. Vlčice, Vlčice, jsi silou života, Vlčice, Vlčice, duše naše. (při chantu se stojí na 4 nohách a bubnuje rukama o zem do rytmu!)
Cítím tvůj proud Taliesi Cítím tvůj proud Mocna přírodo Budeme plout Ke kořenům a tajemství,
Cítím tvůj proud Mocna přírodo Budeme plout Ke kořenům a moudrosti.
Krásná zelená příroda Taliesi Krásná zelená příroda schovaná, pod listem zamčená, Krásná zelená příroda, pod listem se otvírá, rozkvétá. Krásná zelená příroda, její náruč je otevřená. Krásná zelená příroda je Bohyně s námi spojená.
Velká matko přírodo Taliesi Velká matko přírodo, chci se s tebou spojit, Velká matko přírodo, tvou temnotou projít. Jsi mladá, krásná, vzkvétáš jarem, lesy, louky jsou tvým darem.
Vyvolání slunce Země, která pohlcuje, Vítr, který přenáší, Oheň, který rozpaluje, Slunce, které září!
Vždy mě přijdeš pozdravit A já zdravím tebe, Ukaž své oči zářívé, Slunce, vládce nebe!
Otevření se magickému světu Taliesi Já jsem magie, jsem řeka života, jsem Slunce a Měsíc, barva potoka. Potoka kouzel a otevřených bran, volám vás Pane a Paní ze všech stran!
Vyvolání Slunce Zdravím Tě, Slunce a jsem ráda, že jsi mě také přišlo pozdravit. Slunce, přijď ke mně, Vidím tvé oko, Slunce, přijď ke mně, Cítím tvou zář, Slunce, přijď ke mně, Hladíš mě po duši Slunce, přijď ke mně, Mou lásku máš.
Posvátný les Posvátný les, Šeptá padlé listí, Posvátný les, Ozvěna dávných písní. Posvátný les, Prorůstá mým tělem Posvátný les, Stává se mým dechem. Posvátný les, Kořeny se v půdě pojí Posvátný les, Kmeny spolu stojí Posvátný les, Vůně tisíců lét, Posvátný les, Vracíme se zpět.
Prvotní prones Pojďme uctít sílu, Sílu, která hýbe vesmírem. Na nebi tančí Bůh a Bohyně A chytají se s námi za ruce! Země, mocná matka příroda a magický Krasoles otvírá nám svou bránu. Nyní začíná posvátný čas. Otvíráme posvátný prostor mezi světy. Tak činíme my, děti přírody. Taliesi
Prvotní prones - Luna Pojďme uctít sílu, Sílu, která hýbe vesmírem. Na nebi tančí Bůh a Bohyně A chytají se s námi za ruce! Voláme mocnou Lunu, jenž je ve svém vrcholu a jež je naší ochránkyní. Tak činíme my, děti Luny!
Vyvolání 4 živlů a sil Ptáci zpívají s křídly ve vánku, Voda protéká v nekonečném moři, Oheň je Slunce, schované v červánku, Země do polí své kořeny noří. Volám já Slunce, cestu světla mou, volám i Lunu, paní nebeskou. Anděle, předkové, živly a bohové, Duchu nejvyšší, jsme energií spojenou.
Pro Bohyni I Prý jsi část v mé duši, která mi božsky sluší. Ale já vím, že já jsem ty, když bdím i sním. Bohyní já jsem! Jsem čirá energie, strůjce vesmíru, božská láska nejvyšší. Má myšlenka vše mění, když přijde setmění … já stvořím další svět.
Pro Bohyni II I když přijde smrtelná bouřka, strhující déšť a hukot sirén, budeme vždy tvou dcerou, synem. I když mě opustí všichni lidé na světě a já budu se utápět v nicotné prázdnotě, prázdnota to nebude. Vím, že v mém nitru se schováváš, v zoufalosti mi lásky napít dáš. Nenajdu tě nikde jinde, než sama v sobě, Jsi v mých očích jiskra modrá, jsi přítelkyní, matka,sestra, energie dobrá. Jsi Bohyní, Afroditou, Marií,Párvatí ty jsi naše a mi všichni tví, tvá jména jsou jen pseudonymem, Nejvyšší lásky, nirvány či osvícení. každá myšlenka, čin,věc je tvé znamení. Jsi všude, ale očím naším skrytá. Ten kdo podívá se do sebe, uvidí tajemství, jež od pradávna se mu skýtá. Jsme z energie naší Paní, my jsme jí a ona námi.
Modlitba k bohyním Bohyně Země, Bohyně Nebes, Bohyně dávných příběhů Odevzdávám sebe Polím a nebesům.
Rady do života mi dávejte, Ve vás je ženskost, síla, Spí a dřímá, Dveře se mnou odmykejte. Ctím tě a uctívám Mé posvátné Já, Nechť vždy kráčím cestou tvou, Miluji tě a ctím Pojďme spolu světlem i tmou. Když ptám se vás, Odpověď vždy dostanu. Tak pojďme spulu vědomí, Volám tě Já, La Lobo, Divoško, Bohyně mocná ze sebe. Jaký je náš další krok?
Pro bohyni deště Zdravím tě, Bohyně deště a prosím ještě rozesměj krajinu svým deštivým smíchem.
Vyvolání Kálí a Hekaté Krvavé bohyně zvu vás dnes k sobě, Krvavé bohyně, přijďte dne s k nám! Otvírám své srdce válce i zlobě, Kálí i Hekaté zvu vás dnes dál! Kálí osmi rukou zvedni své meče! Já budu bojovat, tak ať krev teče.
Smrtelná Hekté, zavij do dáli, Ať všechny pochyby tvůj oheň spálí! Kálí z ostrova krvavých kamenů, Jsem tvá bojovnice ohnivých plamenů! Ty temná Hekaté, královno noci, Na krvavý měsíc už vyjí vlci!
Vzývání Matky Země Je-li jaká půda posvátná, je to tahle. Je-li jaký den posvátný, tento jest. Z hlubin tvé pevné úrodné půdy roste život zvířat, rostlin a stromů do plné krásy. Ukrýváš v sobě kořeny nás samotných. Tvé kopce, pole a lesy jsou nám domovem. Tvé lůno nás v nesnázích pochová a v radosti tě velebíme rytmem tance. Dáváš nám pevnost, vytrvalost a sílu. Dáváme ti lásku a vděčnost. Naše duše s duší tvojí, Děkujeme zemi svojí. TALIESI
Arkána Mezi nocí a dnem, mezi realitou a snem, je ukryta pravda arkány a já otevírám její brány!
Nechť… Nechť pole pozná vláhu deště teplo slunce. Nechť krajina pozná ld a jeho hřejivost. Nechť lid pozná krajinu, její krásy a duši. Nechť les je útočištěm a místem setkání mezi světy. Nechť hory jsou skvosty, ke kterým vzhlížíme. Nechť Slunce, Luna a Hvězdy jsou našimi průvodci a my jejch smyslem. Jsme všichni listy na jednom stromu.
Předkové I Starodávná sílo, Rostoucí mysl, Kruhu, jež v úctě mám, Jehož součástí jsem. Veliká moudrosti, Duchové v bílém rouchu, Energie dvou sester, Pradávný zdroji. Stará a nová jména, Sjednocení našeho rodu, Tajemství konce i zrodu, Uctívám vás, miluji vás! O pomoc prosím, pomoc dám V paměti i duši vás mám. Dnes vás předkové vzývám! Pomožte nám!
Předkové II. Předkové jsme Jedna krev a Jeden rod, Pojí nás bez začátku a bez konce Jeden zrod! Jste má ochrana. Jste má Láska. Jsme Jedna síla. Jedna zvěst. Jedna energie. Krev s krví Jedním jest!
Předkové III Z mlh dávných volám předky naše, Stůjte nad námi, Nechť nás chrání aury vaše!
Předkové IV Vy, jenž svíráte meč Rohatého boha a kalich krve válečné Bohyně. Vy, jenž chráníte mne, svou svěřenkyni. Vy, předci krve. Vy, ochranitelé našeho rodu. Vy, duchové nebe! Vy, předci, vy sílo! Volám vás já! Jedna z vás! Jedna z nás!
Vzývání předků V. Vy, jež vyhráli jste nad karmou dávnou a vydali se cestou správnou. Vy, jenž bloudíte celým světem a hlídáte mne, podáváte záchranou louč. Vy, jenž sídlíte na nebesích v náručí Bohyně. Vy, silná a odolná ochranitelská armádo sil! Volám vás! Vy, jenž chráníte mé srdce a ve svých dlaních svíráte mocně vesmírné hvězdy! Vy, jenž jsme si propůjčili služebníky Boyhně a Boha, vlídnou a silnou Vodu, chladivý a rychlý vítr, spalující a chtivý oheň a žezlo Matky přírody!
Bodhran Umím rozehnat mraky, Ve dne i v nocim Otevřít modré oči bohyně, Mého rytmu mocí. Umím rozehnat mraky Jako je nyní čistá obloha Umím rozehnat mraky, čistá je obloha. Umím rozehnat mraky,otevřené oči jsou Umím rozehnat mraky,otevřené jsou oči Bohyně Umím otevřít bránu Do magického světa, kde magie, kouzlo, rituál Duch i duše vzkvétá. Přichází bůh a bohyně, Otevřena je brána nám, Vstupuji do světa magie Kráčím dál a dál(půjdu dál a dál) nebo Nyní působí silná magie, své kouzlo vysílám.
Modré oči Bohyně se otevřely z nebe, čistá byla má duše, i to nekonečné nebe.
Krasoles Bráno zapomnění, nyní se ti oddávám Svůj lidský obal zanechávám Za branami tvými, Jako čistá duše do krasolesa Vesmírného ostrova, vstupuji kroky svými. Zdravím tě krasolese, vzdávám ti svůj hold já, děkuji ti, vážím si tě, nyní se spojí duše tvá i má. Přijmi mě i dary mé, nechť jsou mi brány otevřené, Jsme mimo čas i mimo prsotor v krajinách Magického světa, Brány jsou nyní otevřené, nechť naše duše vzkvétá.
Pro lepší den Nejvyšší vesmíre, myšlenko, jež se odrážíš ve slunci, které nám dává žvot. Zasahuješ svýma rukama do světa, modeluješ všudypřítomnou energii, kterou stejně tak jako ty a já mohu ovládat,formovat. Energii materializující ideje. Spojme nyní své ruce a udělejme tento den krásnější pro nás oba!
Vzduch(Taliesi) Volám strážce Východu, mocný živel Vzduchu! Zvu tě z neviditelné říše do našeho magického kruhu! Volám tě Vzduchu, který přinášíš pohyb a poznání! Mocný rychlý Vzduchu, jež máš moc přenášet posvátná slova a tvořit mosty mezi lidmi a mosty mezi neviditelným a viditelným světem! Volám tě Vzduchu, jež rozšiřuješ duši a dáváš nám volnost a svobodu! Slyš má slova Vzduchu! Volám tě! Vstup mezi nás! Tak se staň! Všichni: Tak se staň !
Oheň (Taliesi) Volám strážce Jihu, mocný živel Ohně! Zvu tě z neviditelné říše do našeho magického kruhu! Volám tě Ohni, který očišťuješ a proměňuješ! Žhnoucí Ohni, jež zapaluješ plamen činu v našich srdcích a ženeš nás vpřed k našim touhám! Ničiteli sílo transformace. Volám tvé ohnivé jiskry a síly života! Slyš má slova! Volám tě! Vstup mezi nás! Tak se staň! Všichni: Tak se staň !
Voda (Taliesi) Volám strážce Západu, mocný živel Vody! Zvu tě z neviditelné říše do našeho magického kruhu! Volám tě Vodo,která přinášíš čistotu a odplavuješ! Posvátná Vodo, jež dáváš nový život, rodíš děti, živíš půdu a konejšíš! Posvátná Vodo života, irský oceáne, hlubino mysli, jež odplavuješ a čistíš. Rychlá řeko, horký vodopáde, volám tvé mocné proudy!Slyš má slova! Volám tě! Vstup mezi nás! Tak se staň! Všichni: Tak se staň !
Země (Taliesi) Volám strážce Západu, mocný živel Vody! Zvu tě z neviditelné říše do našeho magického kruhu! Volám tě Zemi, jež hojíš a pohlcuješ! Nejmocnější Marko Země, drahý ořírodo, jež jsi nám domovem. Místo klidu duše. Lůno, jež nás pochováš, dárkyně života. Volám s úctou své stíny, listy, květy, lesy a objetí!Slyš má slova! Volám tě! Vstup mezi nás! Tak se staň! Všichni: Tak se staň !
C, (E), Am, F(C), G Hrajeme větru, co se vlní a vzpíná, Co šeptá tichem, když lampu zhasínáš. Hrajeme větru, co moře rozbouří, Prohání oblaka, když se se mnou loučíš. Šeptáme větru, svá motýlí přání, Zatímco jinde, on orli prohání. Splýváme s větrem a plaveme nocí, Sami ale spolu, pamatuj si ten pocit. REF.: E F A fouká, fouká dál, rozhání hvězdný prach. A fouká, fouká dál, odnáŠí pryč tvůj strach. A fouká fouká dál, rozhání hvězdný prach, A fouká fouká dál, VODOU SLUNCE PROTÍNÁ
Splýváme s větrem a plaveme nocí, Sami ale spolu, pamatuj si ten pocit.
Splýváme s větrem a plaveme nocí, Sami ale spolu, pamatuj si ten pocit. Dovětek: E………………….C A fouká fouká dál
Dmi, C Ref: Beltine akordy V hnízdech vysokých orlích skal se učí mládě pít. Vzpomíná na zimu poslední, jež umí život vzít. U řek vysokých orlích skal se třpytí krutý sníh, po proudu se předhání peří křídel posledních. Na stráních vysokých orlích skal se učí vlci vít, v očích ohnivé plameny, běží slunci vstříc. Vítr vysokých orlích skal naději přináší. Mrazivý sníh už roztává, přichází mocná Bríd! Stíny vysokých orlích skal už Slunce zalévá. V náručí Brigit všemocné příroda ožívá. Nananana……
Na loukách vysokých orlích skal dva orlí létají, kolo života začíná, jaro vítají.
