KAPLÍŘOVÉ ZE SULEVIC

UK Pedagogická fakulta

Katedra dějin a didaktiky dějepisu

DIPLOMOVÁ PRÁCE

KAPLÍŘOVÉ ZE SULEVIC

Autor: Vladimír Rosol

Vedoucí DP: prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc.

2009

Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou vypracoval samostatně s pouţitím pramenů uvedených v seznamu pouţité literatury.

2

Poděkování za pomoc při vzniku této práce patří profesoru Petru Čornejovi, bez jehoţ vedení, rad a odborné pomoci by tato práce nemohla vzniknout. Dále bych chtěl poděkovat své rodině za podporu a trpělivost.

3

Obsah:

1. Úvod ....................................................................................................................... 5 2. Nejstarší historie rodu ............................................................................................ 6 3. Kaplířové na Vimperku ........................................................................................ 14 4. Kaplířové v Uhrách .............................................................................................. 30 5. Kaplířové ve Středohoří ....................................................................................... 39 6. Závěr..................................................................................................................... 54 7. Pouţitá literatura .................................................................................................. 56 8. Přílohy .................................................................................................................. 62

4

1. Úvod Tato diplomová práce se snaţí popsat historii šlechtického rodu Kaplířů ze Sulevic od jeho nejstarších známých dějin aţ do konce 15. století s drobnými přesahy do novějších dějin. Téma práce jsme si zvolili proto, ţe doposud neexistuje ţádná syntetická rodová monografie. Doposud se česká historiografie, kromě hesel o rodu v naučných slovnících, systematicky zabývala jen osobami Kašpara Kaplíře ze Sulevic a jeho vnuka Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic. Další osobnosti rodu se objevovaly okrajově v různých historických syntézách či drobnějších studiích. Většímu zájmu historiků rod unikal moţná i proto, ţe se v 15., a zvláště pak v 16., století rozvětvil do několika pošlostí, jejichţ popis by vyţadoval hluboké a náročné genealogické bádání. Ani tato práce nepřináší celou historii rodu. Končí přibliţně rokem 1500. Jednak proto, ţe na konci 15. století vyhasla vimperská větev, jednak z toho důvodu, ţe po roce 1500 se oproti předchozímu věku změnil ţivot niţší šlechty. Začaly platit jiné společenské normy, společnost fungovala poněkud odlišným způsobem. Rozdílné jsou i prameny oproti těm, které jsme pouţívali při vzniku této práce. Vedle historie Kaplířů ze Sulevic na pozadí společenských událostí se práce věnuje i jednotlivým osobnostem rodu a jejich ţivotním úspěchům a prohrám. Zaměřuje se na okolnosti společenského vzestupu a na jeho předpoklady ve sféře hospodářské, politické a vojenské. Pokouší se i o sestavení rodokmenu větví rodu v 15. století.

5

2. Nejstarší historie rodu Kaplířové ze Sulevic odvozují svůj predikát od obce Sulejovice. Tato ves leţí v Ústeckém kraji, v bývalém litoměřickém okresu, kilometr a půl jihozápadně od Lovosic. Přibliţně do 14. století se tato obec nazývala Sulevice. První písemná zmínka o vsi a o celém rodu pochází z roku 1251. Jako svědkové prodeje Lovosic cisterciáckému klášteru v Altzelle jsou uvedeni mimo jiných i Sthepan de Benesiz et Paulik frater eius de Sulwiz.1 Jako svědek na další listině2 týkající se Litoměřicka z roku 1341 vystupuje Pešík ze Sulevic. Historii rodu se věnuje Paprocký z Hlohol ve díle Diadochos. Tuto knihu, která čerpá z Hájkovy kroniky, je třeba brát s rezervou. Dozvídáme se z ní, ţe: léta Páně 1236 Jan, biskup praţský, jenţ byl muţ velmi dobrotivý, umřel a v praţském kostele pochován. Král Václav den osmnáctý po smrti jeho všel mezi kanovníky do kostela sv. Víta a spolu s nimi se uradiv z vůle jednostejné volili jsou za biskupa téhoţ kostela Purkarda z Sulevic, scholastika kostela praţského. A na tu slavnou stolici jej posadili, davší jemu jméno Bernard. A ten byl vedle pořádku biskup praţský neb český dvacátý druhý. Co se za jeho biskupství v Čechách v pořádku chvály milého Boha dálo, to v stavu prelátském doloţeno máš. Toliko tři léta byl na tý stolici. Umřel léta Páně tisícího dvoustýho třidcátého devátého měsíce září. V kostele praţském pochován a po jeho smrti volen Mikuláš z Roţmberka. Ovšem největšího věhlasu se dočkal v roce 1322 Burian Kaplíř ze Sulevic, kdyţ ho římský král Ludvík Bavor pasoval na rytíře za statečnost v bitvě u Mühldorfu. Burian také v roce 1323 provázel prince Karla, pozdějšího císaře Karla IV, do Francie. Avšak i tato informace pochází z Hájkovy kroniky. Je zřejmě vyfabulovaná. Šlechtické rody si těmito smyšlenými příběhy pouze vylepšovaly rodokmen a rodovou prestiţ. V druhé polovině 14. a na počátku 15. století nalézáme Kaplíře ze Sulevic na několika místech v Českém středohoří a jeho okolí. Například od roku 1363 sedí jistý Kunrát ze Sulevic na tvrzi v Solanech,3 kde se usadila jedna z větví rodu. Další

1

Regesta Bohemiae et Moraviae pars IV, str. 811. Regesta Bohemiae et Moraviae pars IV, str. 379. 3 Sedláček, A.: Hrady XIV. , str. 32. 2

6

členové rodu ţijí v Ţernosekách (obec leţící na Labi severně od Lovosic). Jak uţ víme, Lovosice patřily cisterciáckému klášteru v Altzelle, který se nacházel v Míšni nedaleko Dráţďan. V roce 1366 se Kaplířové dostali do sporu právě s cisterciáky v Lovosicích. Pře se týkala ostrovů na Labi a jejich vyuţívání. Spor rozřešil 6. ledna 1366 Beneš z Wartmberka, který rozhodl takto: My Beneš z Wartmberka, pán na Děčíně, známo činíme, ţe při, kteráţ s vobojí strany byla mezi panem opatem z Celle s konventem i bratřími téhoţ konventu z Lovosic s jedné, a dědici Petrimana z Sulevic dobré paměti, totiţto Ješkem i jeho bratřími pozuostalými v Ţěrnosekách z strany druhé, sme takto zavřeli a napravili: ţe řečený opat z Celle s konventem a bratřími z Lovosic mají drţeti, zpravovati a vládnúti dědičně vostrovem větším a vrchnějším, coţ ho koli na dýl neb na šíř přibýti bude moci, a svrchupsaní dědicové Petrimana, totiţto Ješko a jeho bratří témuţ opatovi a konventu i bratřím z Lovosic ţádné překáţky v témţ vostrově nemají činiti. Však menší a dolejší vostrov má přináleţeti týmţ dědicuom Petrimanovým ze Sulovic, coţ ho koli na dýl neb na šíř bude moci rozšířit. Dále v tom zavíráme, ţe ani opat s bratřími z Lovosic ani dědicové předpověděnýho Petrimana nemají dělati slupi v tom místě, kde jest brod. (...)4 Po Pterimanovi, který zemřel kolem roku 1366, zůstal v Ţernosekách kromě Ješka i jeho bratr Bušek. Ten roku 1375 provedl jako patron tamního kostela (Busco cliens de Sulewicz patronus ecclesie in Zrnossiek)5 výměnu faráře s duchovním z obce Tis. O dalším příslušníkovi rodu nás informuje zápis o převodu majetku Václava z Hoholic: Wenceslaus de Hoholicz (...) cum agris, pratis, siluis, piscinis, riuis, pomeriis, fluminibus, omni nábytek et omni libertate vendidit Anne sorori sue de Holholicz et Stanissio de Sulegewicz et suis pueris pro sexingentis sexagenis grossorum, et fassus est. (...)6 Tato smlouva byla sepsána 18. srpna 1380, širší okolnosti však neznáme. Od 80. let 14. století se v severočeských listinách objevují bratři Kunat (Konrád), Jarek a Hanuš (Jan) ze Sulevic. Jde zřejmě o syny Peška ze Sulevic, jak naznačuje záznam o oltáři Všech svatých v teplickém chrámu Panny Marie z listopadu 1392. Constitutus personaliter Conradus natus Pessiconis de Suleuicz ad

4

AČ XVIII, str. 295. Soudní akta konsistoře Praţské I, str. 123. 6 Rel. tab. I, str. 465. 5

7

altare Omnium sanct. in ecclesia s. Marie in Teplicz.7 Kunat se později dostane do vysoké politiky, Hanuš zůstane na rodovém majetku ve Středohoří a Jarkovi potomci se proslaví na Vimperku a v Uhrách. Teplický oltář nebyl jediný, který na přelomu 14. a 15. století Kaplířové zaloţili. Roku 1402 zaloţil Hanuš Kaplíř ze Sulevic v sakristii chrámu svatého Víta na Praţském hradě oltář svatého Michala, čili sv. Michala a jiných sv. angelů, téţ sv. Šebestiana i Všech Svatých.8 Hanuš Kaplíř ze Sulevic drţí od roku 1389 obec Číţkovice. Roku 1391 si tam převedl věno z Radovesic.9 Patří mu i nedaleké Siřejovice. Spolu s Bratry Jarkem a Kunátem prodal 25. dubna 1391 čtyři kopy grošů v Ţelechovicích. 10 V roce 1407 vedl spor o patronátní právo kostela V Hřívici jihozápadně od Loun.11 Ani další Kaplířové ze Sulevic nezaháleli. V roce 1389 koupili bratři Ješek a Pavlík ze Sulevic za 80 kop grošů zboţí od Milobora z Jenčic.12 Nejpozději od roku 1397 expandují Kaplířové i severně od Sulevic. Bušek Kaplíř drţí Bílý Újezd, sousední Velemín spravuje Kunat. Obě vsi pak zdědili bratři Václav a Kerunek, kteří současně vlastnili další významný hrad v Českém středohoří - Milešov. Václav se na konci husitské revoluce osamostatnil a vystavěl na prudkém svahu, který se vypíná jihovýchodně nad Milešovem, hrad Ostrý. Ale to uţ další členové rodu vlastní jiné majetky v blízkém i vzdálenějším okolí. Od roku 1397 se setkáváme s Ješkem ze Sulevic v Malhosticích 13 (obci leţící asi 7 km jihovýchodně od Teplic). Sedm kilometrů od Třebívlic směrem k Mostu leţí obec Měrunice, kterou nejpozději od roku 1414 aţ do začátku 16. věku drţí potomci Erharta Kaplíře ze Sulevic. Přibliţně od poloviny 14. století nacházíme jednu větev Kaplířů na hradě Skalka. Tato pošlost se liší od ostatních Kaplířů erbem. Tradiční erb Kaplířů je křídlo tvořené červenou a bílou šachovnicí na modrém štítu.14 Kaplířové ze Skalky však mají erb půlený. Levá polovina je 7

Soudní akta konzistoře Praţské III, str. 98. Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy, díl II., str. 88. 9 Rel. tab. I, str. 540. 10 Rel. tab. I, str. 538. 11 Soudní akta konzistoře Praţské V, str. 362-363 a 446. 12 Rel. tab. I, str. 520. 13 Soudní akta konzistoře Praţské III, str. 241. 14 Svobodní pánové a hrabata Kaplířové ze Sulevic měli štít na čtyři pole rozdělený, ze kterých první a čtvrté zase kolmo rozděleno bylo, tak ţe v hořejší pravé polovici ţluté jest polovičný černý orel k pravé straně obrácený, ke kolmici přiléhající, levá hořejší polovice pak má tři příčná břevna: červené, bílé a černé, v dolejší pravé polovici se opakují řečená tři břevna: červené,bílé a černé, v dolejší levé ţluté polovici přiléhá ku kolmici polovičný černý orel v levo obrácený. Uprostřed levého hlavního pole barvy modré a v dolejším pravém hlavním poli modrém uprostřed je po orlím křídle červeně a bíle šachovaném. Štít v druhém a třetím poli jest původní štít Kaplířův a štít v prvním a 8

8

červená se stříbrným břevnem uprostřed; pravá polovina štítu je zlatá a na ní je půl červeného orla.15 Není tedy zcela jasné, v jakém příbuzenském poměru byli vladykové ze Skalky a Kaplířové. Jisté ovšem je, ţe Kaplířové ze Sulevic po nich zdědili majetek i erb. Od 15. století se totiţ majitelé Skalky píší ze Sulevic. Jeden z členů této větve, Hanuš ze Sulevic, stál léta 1420 při straně pod jednou a najal se králi Zikmundovi vojensky, začeţ obdrţel 10. srpna záškodní list, avšak jen list a peněz nic.16 Během husitské revoluce se angaţovali i další členové této větve Kaplířů ze Sulevic. Bude o nich řeč později. Jak je vidět, Kaplířové ze Sulevic se na přelomu 14. a 15. věku rozštěpili do několika větví ovládajících České středohoří západně od toku Labe. Příčiny rozkvětu rodu jen odhadujeme: výnosnost polabské půdy, strategická poloha hradů kontrolujících stezky z Prahy do severních Čech či prozíravé politické chování během vlády Václava IV. Prozřetelné chování neopustilo Kaplíře ani během husitské revoluce. Víme, ţe část Kaplířů zůstávala po vypuknutí válečných událostí na katolické straně. Zároveň se však některé z větví rodu přihlásily ke kalichu pro případ, ţe by přívrţenci utrakvismu převzali vládu v zemi. To byl zřejmě případ Václava Kaplíře ze Sulevic, který si mezi léty 1433 - 1434, tedy v době vrcholící politické a ekonomické krize, začal stavět hrad Ostrý (v některých pramenech téţ Šarfnštejn). S podobným modelem se setkáváme nejen u jiných šlechtických rodů, ale i uvnitř vimperské větve Kaplířů ze Sulevic. čtvrtém poli štít vladyk ze Skalky, po kterých Kaplířové Skalku zdědili. Nad štítem jsou tři otevřené korunované přilby turnajové s pokryvadly v pravo ţlutými, černými, v levo červenými a bílými; z prostřední přilby, jejíţ hledí zpředu jest viděti, vyniká dvouhlavý černý orel korunovaný křídloma rozpiatýma, na prsou maje rakouský erb (bílé břevno v červeném poli); z obou vedlejších přilbic vyčnívají orlí křídla červeně a bíle šachovaná, která původním klenotem Kaplířů jsou. In: Kolář, M., Sedláček, A.: Českomoravská heraldika I., Praha 1902, str. 253 - 254. 15 Kaplířové ze Sulevic měli prvotně křídlo s šachovnicí, jak je viděti 1391 na pečeti Kunatově v arch. dráţďanském. Tak i 1424 Kunat a Petr, 1436 i 1424 Kerunk, 1441 Vaněk a j. v. a Vimperští tuším do vymření. Barvy byly takové, ţe štít byl modrý a šachovnice zlatá a červená. (Ruk. Vídeňský.) Avšak jiţ v 15. století spojen s ním u některých erb vladyk ze Skalky aneb snad ti ze Skalky přibrali si erb Kaplířovský a psali se pak ze Sulevic. Nový tento erb byl takový: Štít kříţem na čtvero rozdělený, v 1. a 4. poli erb Skaleckých, totiţ polovičný, v pravém zlatém půl černého orla, v levém červeném stříbrný pruh na příč, v 2. a 3. starý erb Sulevských, modrý a křidlo s červ. a zlatou šachovnicí. (Paprockého Zrc. 123, M. tab. 11.) Zlatá barva na křidle změněná (tuším u některých) ve stříbrnou, pak ovšem byla přikryvadla černá zlatá a červená stříbrná a klénotem křídlo s červenou a bílou šachovnicí. (Obraz v paláci Píseckém a v Jak. sb.) Kdyţ byl Kašpar Zdeněk K. ze S. (1676, 5. února) do stavu Říšských hrabat povýšen, dostal tento erb: Štít na čtvero rozdělený v 1. a 4. poli erb Skalecký, jenţ vykládán na erb Rakouského domu a polovici Říšského orla pod zlatou korunou, v 2. a 3. poli modrém křidlo s červenou a bílou šachovnicí, přikryvadla černá ţlutá a bílá červená, tři korunované helmy, na prostředním černý orel Říšský se štítkem Rakouského domu na prsou, na obou ostatních dotčené křidlo. (Reg. Říšská ve Víd. archivu dvorském.) Obrazy erbův H. II, 112 a VIII. tab. náhrobku H. VII. 286. In: Sedláček, A.: Českomoravská heraldika II., Praha, 1925, str. 232. 16 Sedláček, A.: Hrady XIV. , str. 309.

9

Vraťme se ale do časů vlády císaře Karla IV. Zaměříme se na první velkou osobnost z rodu Kaplířů. Mezi léty 1369 aţ 1376 nacházíme jakéhosi Kunata Kaplíře ze Sulevic jako purkrabího na Šarfnštejně.17 Do této funkce Kaplíře zřejmě dosadil poručník nezletilého Jana z Michalovic Týma z Koldic. Bohuţel jméno Kunat bylo v té době u Kaplířů velice oblíbené, a tak nemůţeme s jistotou identifikovat, zda jde o Kunata ze Solan či z Velemína. S největší pravděpodobností však jde o Kunata zcela jiného. Tento Kaplíř dosáhl na přelomu 14. a 15. století (zřejmě právě díky Týmovi z Koldic) několika významných úřadů a pronikl do blízkosti krále Václava IV. Od roku 1381 jeho kariéra u dvora prudce stoupá. Na úkor Jana Rotleva získává spolu se svými bratry Hanušem a Jarkem hrad Vimperk. Avšak důleţitější pro jeho postavení je finančně velice výnosná funkce mincmistra, kterou zastává přibliţně mezi léty 1381 aţ 138818. V roce 1382 navíc získal další zajímavou pozici. Stává se dvorským místosudím. V tomto úřadu se zabýval běţnými majetkoprávními spory. Například v roce 1482 rozhodoval ve sporu Kláry, vdovy po Václavovi z Pnětluk, o dědictví v praţských Vysočanech.19 Během výkonu tohoto úřadu soudí i mnohem závaţnější kauzy. V roce 1384 rozhoduje spor, který mu uloţil sám Václav IV. V té době se přelo město Litoměřice s arcibiskupstvím o volném průjezdu lodí po Labi. Král jiţ tehdy potřeboval zdůraznit svou převahu nad Janem z Jenštejna, a tak si vybral jako rozhodčího v tomto sporu Kunata Kaplíře ze Sulevic. Krále s ním zřejmě jiţ poutalo dobré přátelství, a tak se Kunat zachoval loajálně. Povolil průjezd Litoměřicemi pouze dvěma arcibiskupským lodím, a to ještě s přesně vymezeným mnoţstvím nákladu. Václav IV. samozřejmě rozsudek 5. prosince 1387 potvrdil. V té době totiţ spory mezi ním a Janem z Jenštejna začaly nabírat na obrátce.20 V druhé polovině 80. let se Kunat velice silně angaţoval v Litoměřicích. Dne 27. července 1386 dal Václav IV. souhlas litoměřickému měšťanovi Fránovi, aby prodal rychtu v Litoměřicích Kunátovi Kaplířovi ze Sulejovic, jeho bratrům

17

Tento hrad je někdy téţ nazýván Ostrý, avšak jde pochopitelně o jiný hrad neţ ten, který nechal vystavět aţ okolo roku 1433 Václav Kaplíř ze Sulevic. Tento Šarfnštejn leţí jihovýchodně od Benešova nad Ploučnicí. 18 K problematice drobných mincí za vlády Václava IV. Hána J.: Haléře "Rotlevovy" a "Kaplířovy". In: Numismatický sborník 20, Praha 2005, str. 109 - 126. 19 AČ XXXI, str. 308. 20 O sporu Václava IV. s Jenštejnem Bartoš, F. M.: Čechy v době Husově 1378 - 1415, Praha 1947 (ČD II./6.) a Spěváček, J.: Václav IV. 1361 - 1419, Praha 1986.

10

Hanušovi a Jarkovi a jejich dědicům za 250 kop českých grošů.21 Podle Jaroslava Čechury22 byla uţ v té době v Litoměřicích oddělena výkonná soudní pravomoc rychtáře jako městského úředníka od instituce rychty, zaloţené na různých důchodech, jak z nemovitostí, tak i z podílu na výkonu soudnictví. Kaplířové tak získali další zajímavý zdroj příjmů. Ovšem sám Kunat do městských soudních záleţitostí, podle Čechury vzhledem k ostatním funkcím, nepromlouval. Je však moţné, jak ukáţe pozdější výklad, ţe z rychty těţili nejvíce Kunatovi bratři Hanuš a Jarek. O rok později všichni tři sourozenci přibrali v Litoměřicích další majetek, kdyţ jim byl Václavem IV. udělen v léno tamní hrad. Podle všeho byl tento objekt v poněkud zchátralém stavu. Od města byl oddělen dvěma příkopy, o čemţ se můţeme přesvědčit v listině vydané kanceláří Václava IV. 23 Podle ní měli Kunat Kaplíř ze Sulevic a jeho bratři Hanuš a Jarek i jejich dědicové uţívat všech práv a poţitků spojených s tímto hradem s výhradou, aby byl Václavu IV. i budoucím českým králům vţdy otevřen. Za doby Kaplířů zřejmě došlo na litoměřickém hradu k několika opravám a rekonstrukcím, avšak jiţ roku 1397 se dostal do rukou míšeňské markraběnky (manţelky Viléma I. a sestřenice Václava IV.) V té době uţ Kunat vystoupil na pomyslném ţebříčku o stupínek výš. Od roku 1386 byl nejvyšším písařem Českého království, tedy vysokým zemským úředníkem, který vedl písemnou agendu zemského soudu. Kaplířova hvězda je na vrcholu. Nejenţe mu zbývají ještě dva roky ve funkci mincmistra, ale zaujímá i významnou soudní funkci, kterou zastává aţ do roku 1395. Od konce osmdesátých let se věnuje i mezinárodní politice. V červnu 1389 se spolu s ostatními členy korunní rady (bavorským vévodou Fridrichem, Otou z Bergova a Albrechtem z Kolovrat) snaţí v Mostě dohodnout mír na českomíšeňské hranici. Ve stejném roce navíc zastává úřad karlštejnského purkrabí. O dva roky později je spolu s Jindřichem Škopkem pověřen formulovat Václavovu politiku vůči říši a papeţi: (...)shrnul jménem královým poţadavky praţského dvora v těchto několik vět: král bude moci jmenovat nejen tři říšské kurfiřty, ale i všechny biskupy, ve svých zemích i všechny preláty, a právo to podrţí 21

CIM II, č. 609. Čechura, J.: Úřad rychtáře v Litoměřicích v předhusitském období. Litoměřicko 21 - 22, 1986 str. 51 -76. 23 Tato listina je přetištěna v článku Hlaváčka, I. (ed.): Příspěvek k dějinám drţby litoměřického hradu v době Václava IV. in: Litoměřicko 16, 1980, str. 113 - 116. 22

11

ještě tři jeho nástupci; dostane dále desátek a konečně rozhodne i spor mezi papeţi, kterému se podrobí nejen Kliment VII., ale i jeho kardinálové.24 Kunat Kaplíř se věnuje i běţné agendě. V březnu roku 1393 řeší pronájem desátků kostela v Chlumu a v květnu téhoţ roku je rozhodčím ve sporu mezi děkanem a kanovníky na Karlštejně.25 Počátkem devadesátých let se Kunat Kaplíř ze Sulevic krátce objeví na hradě Ţleby jako purkrabí26, ale poté, jak chřadne moc krále, zhasíná i hvězda Kaplířova. Václav má ve státě silnou opozici, která mu mimo jiné vytýká, ţe do vysokých státních funkcí obsazuje niţší šlechtice a oslabuje tak moc panstva. V roce 1394 byl král zajat panskou jednotou, spolupracující s markrabětem Joštem. V Joštově reţii dojde k výměně zemských úředníků, kterou Kunat ještě jako zázrakem ustojí. Ale 2. dubna 1396 dochází k vítězství panské jednoty, která prosadí své lidi do všech důleţitých úřadů. A tak na místo nejvyššího zemského písaře přichází po Kunatovi Smil Flaška z Pardubic. V úřadu mincmistra nacházíme v druhé polovině 80. let na krátký čas Kunatova bratra Hanuše, ale v 90. letech patří tento post Petrovi z Písku. V roce 1397 Kunat Kaplíř ze Sulevic umírá. Zůstala po něm dcera Lidmila a manţelka Kateřina (rodem z Vrábí). Obě zděděný majetek věnovaly na duchovní účely. Kateřina uţ roku 1389 věnovala peníze chrámu na Hradčanech. 27 O rok později věnovala faráři kostela sv. Benedikta na Hradčanech roční plat28 ve výši 10 kop, k čemuţ roku 1402 přidala další tři kopy ročně na Slavošově v Čáslavském kraji. Spolu s tím začala platit i druhého faráře, který dostával 10 kop ze Slavošova a dvě kopy z arcibiskupské komory. Tito kazatelé měli kázat v českém jazyce kaţdý sváteční den (kromě neděle) a v adventu a v půstu třikrát za týden.29 Kostelům na Hradčanech věnovala Kateřina dary ještě v letech 1403 a 1404. 30 Zároveň Kateřina zaloţila roku 1406 společenství dvanácti bekyň (panen či vdov) a věnovala jim dům č. 185 na Hradčanském náměstí nedaleko kostela sv. Benedikta,31 kde jsou připomínány ještě roku 1414,32 a vesnici Vesce na Čáslavsku. Správu nad nimi 24

Bartoš, F. M.: Čechy v době Husově 1378 - 1415, Praha 1947 (ČD II./6.), str. 90. Soudní akta konzistoře Praţské III, str. 123 a 138. 26 Sedláček, A.: Hrady XII. , str. 78. 27 Rel. tab. I, str. 580. 28 Rel. tab. I, str. 588. 29 Rel. tab. I, str. 599-600 a Rel. tab. II, str. 7. 30 Rel. tab. I, str. 605-606. 31 Tomek, V. V.: Základy starého místopisu praţského, kniha 3-5, str. 134. 32 Rel. tab. II, str. 111. 25

12

přenechala vikářům arcibiskupství praţského.33 Pak uţ se o Kateřině prameny nezmiňují. S Kunatem ztratili Kaplířové osobnost, která přesahovala lokální význam a zasáhla nejen do politiky uvnitř státu, ale ovlivňovala i mezinárodní dění. Na srovnatelnou autoritu si rod ze Sulevic musel počkat aţ do konce 16. století, kdy se obdobně dařilo Kašparu Kaplíři ze Sulevic. Jeho pád však byl ještě tvrdší neţ v případě Kunata. Po Kunatovi nezbyl pouze politický odkaz, ale jak jsme si mohli všimnout i slušný majetek. Zřejmě jeho zásluhou se Kaplířové usadili na Vimperku, kde zanechali nesmazatelnou stopu.

33

Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy, díl III., str. 439 - 440.

13

3. Kaplířové na Vimperku Jedna z větví Kaplířů ze Sulevic se zapsala do české historie jako páni hradu Vimperka. Tento hrad, který byl zaloţený v polovině 13. století Purkartem z Janovic,34 střeţil jednu z odboček Zlaté stezky na česko-bavorském pomezí. Majitelé hradu kontrolovali obchod s pasovským biskupstvím, odkud do Českého království proudila sůl. Bratři Kunat, Hanuš a Jarek Kaplířové ze Sulevic dostali Vimperk neznámého roku od Václava IV. v manství.35 Vzhledem k tomu, ţe majitelem Vimperka byl v roce 1375 Jan Rotlev, domnívám se, ţe Vimperk mohl přejít na Kaplíře ve stejné době, kdy se Kunat Kaplíř stal po Rotlevovi mincmistrem. Tedy po roce 1381, kdy Jan Rotlev po incidentu s kolínskou městskou radou přišel o své vysoké postavení. Kaplířové tedy získali strategicky důleţitý objekt, který v sobě skrýval zajímavý potenciál. Jisté je, ţe čtyři kaplířovské generace, které drţely Vimperk přes sto let, zanechaly v Pošumaví nesmazatelnou stopu. K Vimperku sice jiţ v 90. letech 14. století nenáleţel hrad Hus, ale Kaplířové k hradu Vimperk získali sedm vesnic, které vyměnili s králem za ves Chlustinu. Důleţitým majetkem patřícím k Vimperku byl téţ stráţní hrad Kunţvart, chránící cestu do Pasova, dále ves Bohumilice a obec Vimperk přiléhající ke stejnojmennému hradu. Do kostelů v těchto lokalitách měli Kaplířové právo dosazovat faráře. Mezi léty 1395 aţ 1407 spravoval tyto farnosti Hanuš Kaplíř, který se tedy podle Sedláčka36 stal skutečným drţitelem Vimperka. Nejpozději od roku 1404 s ním Vimperk spravoval Jan Kaplíř ze Sulevic. Můţe to být buď Hanušův syn, nebo synovec (syn bratra Jarka). V tomto roce zaznamenáváme spor mezi Janem Kaplířem a prachatickými měšťany, respektive jejich vrchností − vyšehradským proboštem Václavem. Šlo o obchod na Zlaté stezce. Vimperská větev Zlaté stezky (takzvaný kubohuťský systém Zlaté stezky)37 totiţ začal silně konkurovat původní větvi prachatické. Do celé záleţitosti se musel vloţit král Václav IV., který rozhodl ve prospěch probošta a omezil tak provoz na vimperské 34

Sedláček, A.: Hrady XI. , str. 143. Sedláček, A.: Hrady XI. , str. 143. 36 Sedláček, A.: Hrady XI. , str. 143. 37 Kubů, F., Zavřel, P.: Kubohuťský systém Zlaté stezky; in: Zlatá stezka : sborník Prachatického muzea. Roč. 5, 1998. 35

14

větvi. Nadále po ní smělo z Pasova do Vimperka přicházet pouze 12 krosnařů se solí týdně.38 Nemohu se v tuto chvíli nevrátit přesně o dvacet let zpět, kdy Václav řešil podobný spor v Litoměřicích. Tehdy se král mohl s klidem rozhodnout v neprospěch církevního hodnostáře. Ovšem časy se mění. V roce 1404 se po útěku z vídeňského vězení musel panovník chovat zcela jinak. V rámci zklidňování poměrů v zemi se přiklonil na stranu vyšehradského probošta. Zřejmě jiţ ani neexistovalo pouto mezi Kaplíři a králem, které reprezentoval Janův strýc Kunat. S Hanušem Kaplířem se setkáme ještě v roce 1405, kdy vimperskému faráři daroval úroky, aby mohl připravit pro duchovní sluţbu kněze, který měl slouţit ranní mše v novém vimperském kostele Navštívení Panny Marie. V roce 1407 (od února do dubna) vede spor s Václavem, kaplanem na Vimperku.39 Pře se týká pravomocí při správě církevního majetku. V roce 1414 uţ dosazovali faráře do bohumilického kostela Jan a Jan Kaplířové a Rydkéř z Vršovic.40 O které Jany jde? Sedláček je pokládá za syny Hanuše a jeho bratra Jarka. Ottův slovník naučný41 píše ţe, Jarek měl syny Petra a Hanuše [Jana], kteří drţeli Vimperk ještě r. 1414 společně s Janem, avšak tento se oddělil potom statkem Čiţkovským. Tyto informace nám naznačují, ţe jiţ v druhém desetiletí 15. století došlo na Vimperku ke generační výměně. První vlastníci Vimperka z rodu Kaplířů jiţ byli po smrti. Kunat zemřel jiţ v roce 1397 bez muţských potomků, Jarek v roce 1400 a Hanuš mezi léty 1406 aţ 1413. Druhá generace Kaplířů si dědictví rozdělila následovně: Jarkův syn Petr zpočátku hospodaří na statcích v Čechách, ale později odchází za kariérou do Uher, kde jej uţ v říjnu roku 1413 nalézáme ve funkci hejtmana na hradu Poţoň. Proto v roce 1414 na Vimperku zřejmě působí jiţ pouze jeho bratr Jan (někde téţ nazývaný Hanuš) a jejich bratranec Jan (syn Hanuše I.), který se však nejpozději ve dvacátých letech vrací na rodová panství na Lovosicku, konkrétně na Košťálov. Na konci 14. století jsme se setkali s problémem, kdy se nám v prostoru Českého středohoří vyskytlo několik Kunatů Kaplířů ze Sulevic. Avšak koncentrace Janů Kaplířů ze Sulevic na Vimperce v prvních desetiletích století 15. nám situaci dělá takřka nepřehlednou. V pramenech se navíc někteří Janové vyskytují v 38

CIM II, str. 982-983, č. 760. Soudní akta konzistoře Praţské V, str. 364, 305 a 310. 40 Sedláček, A.: Hrady XI. , str. 143. 41 OSN XIII., str. 968. 39

15

poněmčené podobě Hans či Hanuš. Jméno Jan bylo v Čechách 15. století nejčastějším muţským jménem vůbec.42 Na Vimperku tedy z druhé generace Kaplířů zůstal Hanuš (Jan), syn Jarka Kaplíře ze Sulevic. Hospodařil zde přibliţně do vypuknutí husitské revoluce. V roce 1422 na Vimperku nalézáme příslušníka třetí generace vimperských Kaplířů – Janova syna Kunata Kaplíře ze Sulevic. O Janovi v souvislosti s Vimperkem aţ do roku 1427 ţádné zprávy nejsou. Angaţoval se pak na straně Zikmunda Lucemburského, respektive na straně jeho hlavního spojence v Čechách Oldřicha z Roţmberka. Kaplířové byli na počátku husitské revoluce rodem, který přijímal pod jednou. Týkalo se to i vimperského pána Kunata Kaplíře ze Sulevic, který měl od začátků svého aktivního působení na Vimperku nesváry s Janem z Křemţe. Spory se týkaly hlavně lesů a vesnic na pomezí vimperského a husineckého panství. Hranice zřejmě nebyla přesně vytyčena, a tak zde na počátku 20. let 15. století docházelo k násilnostem a vypalování vesnic, a to jak ze strany Jana z Křemţe, tak ze strany Kunata. Jana z Křemţe navíc podporovali prachatičtí husitští hejtmani, kteří si od toho slibovali oslabení pozic Vimperka na Zlaté stezce. Jan z Křemţe také v Prachaticích verboval vojsko proti Vimperku.43 Spory se snaţí řešit 6. dubnu 1422 Jan z Křemţe. Vydává list,44 v němţ pověřuje své ubrmany Roubíka z Habří a Racka z Drahonic, aby spolu s ubrmany, které si určí Kunat Kaplíř spor rozhodli a určili smírčí podmínky, které se Jan z Křemţe pod kaucí pěti set praţských grošů zavázal dodrţovat. Jan z Křemţe však nemá spory jen s Kaplířem, ale i s Oldřichem z Roţmberka, který jej na jaře 1422, tedy krátce po vydání listu, dal zajmout a odvézt ke králi Zikmundovi do Uher.45 K podepsání smlouvy mezi Janem a Kunatem tedy nakonec nemuselo dojít. Kunat Kaplíř se pak podílel na obraně Karlštejna, který byl od května do listopadu 1422 obléhán litevským kníţetem Korybutem a Praţany. Roční příměří uzavřené 8. listopadu 1422 platilo i pro statky pánů podílejících se na obraně Karlštejna, tedy včetně Vimperka.46 Z klidu se však Vimperk dlouho neradoval, 42

Rodokmen Kaplířů je uveden jako příloha číslo 2 této doplomové práce. Jánský, J.: Kronika česko-bavorské hranice I, str. 151 - 153. 44 Wagner, T.: Jan Smil z Křemţe, in: ČMKČ LXII/1888, str. 170 - 171. 45 Jánský, J.: Kronika česko-bavorské hranice I, str. 151 - 153. 46 Jánský, J.: Kronika česko-bavorské hranice I, str. 160. 43

16

protoţe během útoku v roce 1423, který moţná vedl Jan Smil z Křemţe, byla vypálena osada rozkládající se pod hradem. Samotný hrad Vimperk se zřejmě ubránil.47 Kaplířové i městečko Vimperk se z této pohromy poměrně brzo vzpamatovali, protoţe v roce 1424 povolili Kaplířové vimperským obyvatelům volně nakládat s vlastním majetkem.48 Šlo konkrétně o dvory Hartlův, Šteflův a Andrlův a o hamry. Obyvatelé těchto sídel měli právo odúmrti. Darování bylo podmíněno tím, ţe nezajdou staré poplatky. Zároveň byly ustanoveny roboty, kterými byli Vimperští povinni zámku.49 List, který byl k tomuto účelu vydán, schvaluje vedle Kunata i jeho strýc Petr a bratr Čáslav Kaplíř ze Sulevic, který od tohoto roku začne aktivně vystupovat. Na jaře roku 1424 se Kunat Kaplíř ze Sulevic definitivně smířil s Janem Smilem z Křemţe.50 Tuto smlouvu dokládá Smilův list, v němţ se vyznává, ţe jsem smieřen a konečně smluven s slovutným Kunátem z Sulevic seděním na Vinterberce o ty o všecky róznice, nesnáze, nechuti, kteréţ sú koli mezi námi byly.51 Zároveň se zavazuje k propuštění a výměně vězněných a rukojmích. Na dodrţování této smlouvy dohlíţejí ubrmani Jan z Blatné, Petr z Malovic, Štěpánek z Čestic a Přibík Koc z Dobrše. Ke smlouvě téţ připojili své pečetě Petr Záhorka z Záhoří, Petr Rychart z Drslavic, Jan z Malovic a Přibík ze Lhoty. V srpnu téhoţ roku navíc Kunat figuroval na smlouvě o příměří mezi táborskou stranou a stranou jihočeských katolíků (mezi nimiţ je vedle Kunata i Oldřich z Roţmberka, Vilémem z Potštejna, Jan z Riesenburka, Drh z Dolan, Hájek z Hodětína, Bušek z Čudic, Zdeslav z Hertvíkova, Bušek z Rovného, Matěj Višeň z Větřní a Jan z Roţmitálu seděním na Blatné). Obě smlouvy na čas přinesly Kaplířovi i Vimperku tolik potřebný klid. Veškeré válečné dění spojené s husitskou revolucí ovlivnilo nejen běţný ţivot na vimperském panství, ale určitě téţ narušilo obchod se solí na Zlaté stezce. Zapříčinilo mnohé majetkové přesuny a vyţadovalo i pragmatická politická rozhodnutí. V této době se stává, ţe různí příslušníci jednoho šlechtického rodu stojí na opačných stranách válečného pole. Rod tak má jistotu, ţe alespoň jeden z jeho členů bude těţit z poválečné situace. Podobně se chovali i Kaplířové ze Sulevic. 47

Jánský, J.: Kronika česko-bavorské hranice I, str. 160. Kubů, F., Zavřel, P.: Kubohuťský systém Zlaté stezky; in: Zlatá stezka : sborník Prachatického muzea. Roč. 5, 1998, str. 64. 49 CIM IV/1, 344-346, č. 237. 50 O Janu Smilovi z Křemţe více v Šimůnek, R.: Jan Smil z Křemţe. K postavení niţší šlechty v jiţních Čechách v první polovině 15. století; in: Jihočeský sbotník historický. Roč. LXVI, LXVII, 1997/1998, str. 3 - 12. 51 Wagner, T.: Jan Smil z Křemţe, in: ČMKČ LXII/1888, str. 173 - 174. 48

17

V druhé polovině dvacátých let působili v jiţních Čechách tři Kaplířové ze Sulevic: Hanuš (Jan) a jeho synové Kunat a Čáslav. Otec Hanuš (Jan) působí jako zvíkovský purkrabí. Tam se bezesporu dostal pomocí své manţelky z rodu Hájků z Hodětína, neboť před ním tu jako purkrabí slouţil Jan Hájek z Hodětína. V roce 1427 nalézáme Kaplíře krátce i na Ţebráku. Tento hrad získal jako královskou zástavu od Zikmunda, který tímto způsobem řešil své nákladné vojenské operace v Čechách i v Uhrách. Hanuš je tedy bezesporu na katolické straně stejně jako jeho syn Kunat, který si s otcem roku 1427 vyměnil pracoviště (odstěhoval se na Zvíkov, zatímco otec se vrátil na doţití na Vimperk). Ovšem mladší syn Čáslav se od katolické linie rodu odklonil a přidal se k sirotkům. Spravoval po smrti svého otce Vimperk. Dne 14. května roku 1434 učinil příměří s Oldřichem z Roţmberka, v němţ si vymínil, ţe se svými poddanými bude stále vojensky k dispozici sirotkům.52 Toto příměří působí téměř anachronicky. Od 23. dubna totiţ mělo platit ustanovení svatomartinského sněmu, které vyzývalo všechny obyvatele země k respektování vlády a poslušnosti. Čáslav však nechtěl zradit radikální křídlo revoluce. Moţná padl spolu se svými přáteli u Lipan, protoţe po roce 1434 o něm v pramenech nemáme ţádné zprávy. Čáslavův bratr Kunat byl po otci purkrabím na Zvíkově. Poté, co se Kunat smířil s Janem z Křemţe a co jeho bratr Čáslav přešel s Vimperkem na stranu sirotků, stal se pro Zikmunda Lucemburského a Oldřicha z Roţmberka podezřelým. Oba spojenci se báli, ţe by mohl Kunat odpadnout od katolické strany. Pokud by se Zvíkov dostal do rukou nepřátel, ztratili by katolíci jeden ze svých nejdůleţitějších opěrných bodů na jihu Čech. K největšímu ohroţení Zvíkova došlo v roce 1429. Hrad oblehlo 21. března spojené vojsko obcí Tábora, Písku, Sušice a Klatov pod vedením Jana Bleha z Těšnice a Mikuláše z Padařova. Moţná spoléhali na to, ţe se jim Kunat vzdá bez boje a přikloní se na jejich stranu. Nestalo se tak. Do hry totiţ včas zasáhl Oldřich z Roţmberka, který na rozkaz císaře Zikmunda sjednal mezi stranami 24. června příměří. Husitské vojsko sice odtáhlo, ale Oldřichův a Zikmundův strach, ţe by se Zvíkov mohl přidat na husitskou stranu, a nedůvěra v Kunata, trvá dál. Proto Zikmund 7. září 1429 naléhá na Oldřicha: Jakoţ jsme pilně poručili, aby od Kunata hrad náš Zviekov vyplatil našim jménem, a dobyl toho

52

Listář a listinář Oldřicha z Roţmberka 1418 – 1462, sv. 1, str. 171.

18

hradu z jeho rukú (...), neb sme úplně tomu srozuměli (...), jestliţe jemu ta cesta nepójde, a po jeho vóli se v tom nestane (...), ţeť jest svú věc zjednal s kacieři, aťby s tiem hradem i s tiem, coţ jmá, k nim přistúpil a proti nám i naší straně s nimi zóstal: i protoţ věříme, ţe jemu ten zámek svój zaň dáš, v jakéţ summě moci budeš (...) Neboť jsme toho dosti široce zpraveni, kdyţby ten zámek nebyl pod naší mocí a s naší stranú, ţeťby skrze to přieliš mnoho zlého nám i této zemi mohlo vyjíti.53 Jednání mezi Kunatem a Oldřichem začala jiţ za několik dní a jiţ 12. září se Kunat Oldřichem dohodl, ţe Oldřichovi připadne Zvíkov a Kunat obdrţí úřad purkrabího na Zbirohu a k tomu ještě peníze v hotovosti. Celá transakce se však protahovala a došlo k ní aţ na přímý zásah císaře Zikmunda, který 8. června 1431 vydal v Bamberce plnou moc, v níţ opravňuje Oldřicha z Roţmberka „aby sě smluvil jménem naším s slovutným Cunátem Kaplířem z Sulejovic o sstúpenie hradu našěho Zviekova, o vězně, kteréţ jest aţ do sie chvíle zajímal, i o jiné věci, kteréţ k tomu hradu příslušejí“.54 Zvíkov tedy definitivně přešel na Oldřicha, ale různé majetkové spory spojené s tímto převodem se řešily ještě v roce 1433, kdy Kunat dává svým listem na vědomí, ţe sice postoupil Oldřichovi Zvíkov, nikoli však vesnice příslušející k Hluboké.55 K tomu to listu připojili své pečetě i Kerunek ze Sulevic seděním na Milešově, Petr ze Sulevic a Jan z Běšic. Z toho je patrné, ţe jihočeská větev Kaplířů byla stále v kontaktu s Kaplíři, kteří zůstali na Lovosicku. Kunat zřejmě doţil svůj bohatý ţivot na Zbirohu. Poslední známá zmínka o něm je z roku 1434, kdy je spolu se svým zbiroţským správcem Václavem Hájkem z Hodětína uváděn jako patron kostela v Mýtě.56 Vzhledem k tomu, ţe Kunat Kaplíř ze Sulevic zemřel bez muţských potomků a na Zbirohu po jeho smrti působí Hanuš z Kolovrat, zůstal vimperské větvi Kaplířů uţ jen hrad Vimperk. Vimperští Kaplířové tedy během husitské revoluce nijak nerozšířili své drţavy. Jak bylo popsáno, drţeli sice jeden čas vedle Vimperka i Ţebrák a Zvíkov, který byli nuceni vyměnit za Zbiroh, avšak ve všech případech šlo jen o zástavy, a proto po revoluci disponují přibliţně stejným majetkem jako před jejím vypuknutím. Ovšem s jedním podstatným rozdílem. Hanuš (Jan) Kaplíř ze Sulevic byl pravověrný katolík. Jeho vnuci, působící na Vimperku po roce 1434, jsou přívrţenci kalicha. 53

AČ 1, str. 28. Listář a listinář Oldřicha z Roţmberka 1418 – 1462, sv. 1, str. 124. 55 Listář a listinář Oldřicha z Roţmberka 1418 – 1462, sv. 1, str. 156. 56 Sedláček, A.: Hrady VI., str. 240. 54

19

Na začátku čtyřicátých let 15. století jiţ neţil nikdo z třetí generace vimperských Kaplířů. Na světě však byli nezletilí synové Čáslava Kaplíře, nad nimiţ měla v té době poručnictví jejich matka, která pocházela z rodu Malovců. Byla to zřejmě sestra Jana Malovce z Pacova. Jako první se ujal správy Vimperka starší syn Mikuláš. Ten vyrůstal v poměrech, které byly pro česko-bavorské pomezí po bitvě u Lipan charakteristické. Dostal se do tlupy, která loupila na Zlaté stezce. Spolu se svým příbuzným Zikmundem Malovcem a Rackem z Rýzmberka přepadávali zboţí importované do Čech pasovským biskupem. To byl pro Mikuláše Kaplíře ze Sulevic a na Vimperce důleţitý, byť nestálý a hlavně nebezpečný zdroj obţivy. Spory s pasovským biskupem pak provázely celý Mikulášův ţivot. Do řešení těchto pří se vloţil během roku 1449 Oldřich z Roţmberka. Z listu57 pasovského biskupa Leonarda von Gots z 9. března 1449 vyplývá, ţe biskup pošle za Oldřichem svého zástupce Balthazara Nagkera, aby mohli ujednat smír s Kaplířem. Ten však i nadále řádí v pohraničních lesích a přepadává biskupovy poddané. Jeden z nich Jindřich Glasser z Hobelsberku si 25. června 1449 stěţuje, ţe Kaplíř zajal na cestě v šumavských lesích jeho dva knechty a jednoho koně.58 Knechti se nakonec po diplomatickém úsilí Oldřicha z Roţmberka dostali zpět na svobodu, ale koně si Mikukáš uţ zřejmě nechal, nebo ho výhodně zpeněţil. Jiří Jánský59 naznačuje, ţe bylo v té době sjednáno Oldřichem příměří mezi pasovským biskupem a Mikulášem Kaplířem. Pokud se tak opravdu stalo, bylo to příměří vratké a hlavně krátkodobé. Jiţ o rok později opět nalézáme na německé straně Šumavy Kaplířovy bojovníky. Referuje o nich Václav z Michalovic v listě vydaném 10. října 1450.60 Mikuláš spolu s Přibíkem z Klenové, Vilémem mladším z Riesenberku a Rackem z Janovic s přibliţně pěti sty jízdních a pěších sú zajeli dobytka všeho i s koňmi na šest set. Jak je vidět, Mikuláš byl vzhledem k poloze Vimperka v častém styku s představiteli Strakonické jednoty. Politicky však zajisté 57

Listář a listinář Oldřicha z Roţmberka 1449 – 1462, sv. IV, str. 22. Wolgeborner edelr lieber herr, mein underteinig dienst sein euren genaden alzeit willig und werait. Als euren gnaden wol wissenleich ist, das mir der Kapplar von Winderberg auf dem Pehamischen wald zwen knecht gefangen, darzu ain pferd genommen hat., das mich VI schok gross gestet von des forstz und holz wegen, das ich von eurem hozhayer genant der Suchhane von Wicharssen. bestanden habe und im sein forstz gelt erbrikleichen wezale. Nu hat mir eur holzhaier fur all schaden gesprochen, das mir und den meinen von des waldes und holzs wegen widergee und wel mir das treuleich widerkeren. Genadiger lieber herr! Nu sein mein knecht ledig worden, aber das ross nicht. In: Listář a listinář Oldřicha z Roţmberka 1449 – 1462, sv. IV, str. 69. 59 Jánský, J.: Kronika česko-bavorské hranice III, str. 90. 60 Listář a listinář Oldřicha z Roţmberka 1449 – 1462, sv. IV, str. 293. 58

20

inklinoval vzhledem ke své konfesi k Poděbradské jednotě a není vyloučené, ţe na její straně stál během bitvy u Rokycan. Poté se ale bojů s pasovskou stranou na osm let vzdal. Našel si totiţ poněkud jiné zaměstnání. Stal se z něj profesionální voják a vojenský podnikavec.61 Uvědomil si zřejmě, ţe ţold je mnohem jistější zdroj příjmů neţ přepadávání obchodníků a loupení. Tím, ţe se se svými lidmi nechával najímat do různých vojsk místo hospodaření na rodovém majetku, se nijak nelišil od jiných šlechticů. Tato praxe byla v době po husitských válkách zcela běţná. Mikuláše nalézáme ve vojsku rakouských stavů, které roku 1452 obléhalo hrad Ort. Poté se přesunulo do Vídeňského Nového Města, kde si vynutilo na císaři Fridrichu III. vydání Ladislava Pohrobka. Mise byla úspěšná a Kaplířovi se během ní zřejmě podařilo získat přízeň mladičkého Habsburka, budoucího českého krále. Získal totiţ od něj významné privilegium,62 podle nějţ mohl vybírat pod hradem Vimperk clo ze soumarských koní a povozů proudících po střední větvi Zlaté stezky. Zároveň bylo potvrzeno manství Vimperka, který mohl v případě potřeby uplatňovat manské nároky v okolních vesnicích Onšovice, Výškovice, Vnarovy, Hradčany, Bošice, Budilov a ve dvou dvorech v Záhoří. O některé z nich se sice musel soudit se svým sousedem Václavem Kocem z Dobrše, ale důleţité bylo, ţe si zajistil účinný systém obrany hradu, který se později ukázal jako velice důleţitý. Nyní ale Mikuláš preferoval mír, protoţe pouze ten podmiňoval obchod s Bavorskem. Dá se říct, ţe ekonomická stabilizace a růst hospodářství, který nastal v Čechách po nástupu Ladislava Pohrobka na trůn, se týkal i Vimperku. Sůl proudící z pasovského biskupství do Čech, respektive clo z ní, zajišťovalo Mikuláši Kaplířovi slušný příjem a mohl tak alespoň na chvíli upustit od válčení. K němu se však vrátil jiţ roku 1457, kdy spolu se svým bratrem Petrem a dalšími vojáky z okolí Vimperka vytáhl proti tvrzi Boţejovice (leţí severozápadně od Protivína u vsi Budičovice). Tvrz úspěšně dobyli, pobořili a vypálili. Dokonce zabili a hodili do rybníka tamního pacholka Matějku. Ovšem zde se nezastavili, pokračovali směrem ke Strakonicím a na cestě zaútočili na vesnice Knění a Modlešovice. Tam zabírali majetek, zajímali lidi, vypalovali chalupy a dokonce rozkopávali hráze rybníků. Celkem udělali škodu za 300 hřiven stříbra, o něţ se s nimi do roku 1461, kdy byla

61

O působení Mikuláše Kaplíře a dalších ţoldáků z Čech v německých oblastech Tresp, U.: Söldner aus Böhmen. Paderborn, 2004. 62 SOkA Prachatice, Archiv města Vimperka, nejstarší městská kniha 1479 – 1670, fol. 61a.

21

podepsána smírčí úmluva, soudila drţitelka panství Kateřina z Taţovic.63 Co bylo příčinou takto rozsáhlého útoku, bohuţel nevíme. Na konci padesátých let musel nový český král Jiří z Poděbrad hájit svou legitimitu. Po úspěšné misi na Moravu byl poţádán císařem Fridrichem III. o pomoc při řešení rakouského dědictví po Ladislavu Pohrobkovi, o které se přel se svým bratrem Albrechtem. Jiří situace vyuţil a vpadl do Rakous. Aby oslabil Albrechta, poţádal zřejmě Mikuláše Kaplíře ze Sulevic, aby vpadl do Pasovska a zaměstnal tak pasovského biskupa, který byl Albrechtovým kancléřem. Na výpad se ale bylo potřeba připravit. Proto v polovině srpna 1458 ţádal Mikuláš nového roţmberského pána Jana o povolení svobodného průjezdu svých ozbrojenců přes sousední roţmberské statky.64 Uţ 19. srpna dostal kladnou odpověď. Roţmberkové totiţ dluţili Kaplířovi 300 kop grošů. Touto dohodu si Jan zajistil roční odklad splátky. Vymínil si však, ţe během výpravy nebude činěno příkoří nejen jeho poddaným, ale ani statkům kláštera v Drkolné (Schlägl), městečku Haslach a tvrzi Lichtenau, které jsou pod jeho ochranou. Výpravě do pasovkého biskupství teď uţ nestálo nic v cestě. Mikuláš se svými vojáky vtrhl na německé území. Za svůj cíl si vybral neopevněné městečko Waldkirchen. Tento výběr zajisté nebyl náhodný, neboť waldkirchenští měli jako jediní v pasovském biskupství privilegium solného skladu na komunikacích z Pasova na české hranice.65 Útok byl úspěšný, Waldkirchen lehl popelem. Jiří z Poděbrad zatím úspěšně dotáhl svou misi. V říjnu uzavřel s Albrechtem smlouvu o vzájemném nevměšování. Na Mikuláše nezapomněl. Během jednání, které koncem ledna 1459 vedl s vyslanci císaře Fridricha o urovnání dílčích sporů souvisejících s rakouským taţením, dohodl Jiří opětovné smíření Mikuláše s pasovským biskupem. K němu došlo za přispění císaře Fridricha, krále Jiřího a Ludvíka Bohatého jiţ v únoru 1459. Po dobu sedmi let měl Kaplíř slouţit pasovské městské radě s 12 jízdními za roční plat 100 hřiven. Zajistil si tak na další roky obţivu, o kterou by zřejmě vlivem zmrazení obchodních styků s německými oblastmi Říše přišel. Navíc se mu dostalo odměny i od samotného Jiřího z Poděbrad, který téhoţ roku propustil hrad Vimperk z manství.

63

Sedláček, A.: Hrady VII, str. 255. AČ 14, str. 81/82. 65 Jánský, J.: Kronika česko-bavorské hranice IV. 64

22

Uţ v červnu téhoţ roku obdrţí Kaplíř od Ludvíka příkaz k verbování.66 Mikuláš nabízí k dispozici 300 svých vojáků, kteří se ale zatím ţádných operací nezúčastnili, neboť bylo na poslední chvíli sjednáno příměří. Ale jiţ o rok později (přesně od poloviny března do poloviny července) nacházíme Mikuláše Kaplíře s 615 pěšími, 269 jezdci a 23 vozy v Ludvíkových sluţbách během taţení proti Albrechtovi Braniborskému. Šlo o takzvanou markraběcí válku. Mikulášovo jednání bylo opět v intencích politiky Jiřího z Poděbrad, který s Wittelsbachem Ludvíkem během roku 1460 uzavřel několik smluv týkajících se společné říšské politiky. Pro Mikuláše to byla zároveň další moţná příleţitost obohacení. Z vojenského podnikání si fakticky učinil ţivnost. Jak jinak si totiţ můţeme vysvětlit fakt, ţe se roku 1462 nezúčastnil červencového taţení svého bývalého zaměstnavatele Ludvíka Bohatého proti Albrechtovi Achillovi, ale místo toho jel s Jiřím z Poděbrad téhoţ roku na podzim do Vídně, aby osvobodil císaře Fridricha III. (mezi jehoţ oponenty patřil i Ludvík) ze zajetí Albrechta VI.? Mikuláši nezáleţelo za jaké ideály v Říši bojuje, šlo mu jen a pouze o zisk. Naopak věrně slouţil Jiřímu z Poděbrad, u kterého tak zřejmě dosáhl důvěry a uznání. Mikuláš se přesně po deseti letech vrátil do Dolních Rakous, aby se účastnil mise, v níţ figuroval Fridrich III. Tentokrát však nebyl císař ten, kdo drţí někoho v zajetí, ale sám byl spolu se celou rodinou drţen pod zámkem. I v tomto případě stála štěstěna na straně Mikulášově. Byly zprostředkovány dohody mezi Albrechtem a Fridrichem a císař byl propuštěn. Císař nezůstal svým osvoboditelům nic dluţný a štědře se jim odvděčil.67 Ani Kaplíř nepřišel zkrátka: získal do drţení dolnorakouský hrad a město Marchegg v hodnotě 3000 zlatých. Tam se zřejmě i usadil, protoţe po tomto roce nenalézáme v souvislosti s ním a Vimperkem uţ ţádné zprávy. Souviselo to zřejmě i s královým zákazem účastnit se válek v cizině bez jeho výslovného svolení. Poslední zmínka o Mikuláši Kaplířovi ze Sulevic je z roku 1469, kdy se účastní české delegace do Polska, kde král Jiří z Poděbrad hledá spojence pro boj s Matyášem Korvínem a zároveň svého následovníka na českém trůně. V té době se ale uţ začíná plně angaţovat Mikulášův bratr Petr Kaplíř ze Sulevic. Vhodné je téţ připomenout sestru obou Kaplířů, která byla matkou

66

Šimůnek R., Tresp. U.: Beiträge zu Praxis des spät mittel alterlichen böhmischen Söldnerwesens. Táborský archiv 10, 2000-2001, str. 127-128. 67 Čornej P.: VDZKČ VI., str. 185.

23

proslulého válečníka Václava Vlčka z Čenova, který v této době bojoval po boku Jiřího syna Viktorina. Mikuláš zemřel zřejmě na samém počátku sedmdesátých let 15. věku v době, kdy Koruna česká opět spadla do válečných zmatků a s nimi spojené ekonomické nestability. Zemřel muţ, který začínal jako lapka na česko-německém pomezí, pokračoval kariérou ţoldnéře, aby se z něj stal sluţebník pasovského biskupa a hlavně věrný poddaný a přítel krále Jiřího. Zbylo po něm dědictví v podobě hradů Vimperka a Marcheggu. Ujal se jich Mikulášův bratr Petr. Petr Kaplíř se ujal vlády nad vimperským panstvím nejpozději v roce 1467. V prosinci tohoto roku si Petr vyjasňuje situaci s volyňským purkrabím Buzkem z Buzic. Kaplíř mu 3. prosince posílá ultimátum tohoto znění: (...) protoţe slyším, ţe lidem mým holdovním zboţie Volyňského, kteréţ nynie drţím a drţeti míniem, překáţieš a nutíš, ať by úroky a ospy a jiné poplatky platili. Ješto mi sě zdá, ţe mi sě v tom naprávě od tebe děje. Protoţ ţádám a vţdy proše, aby těm lidem nepřekáţel; neb jestli ţe by toho nebylo, jáť bych sě tomu nemohl dívati, nebť jich miením hájiti do pře skonánie.68 Jak je vidět, Kaplíř si od začátku své vimperské kariéry počínal velice sebevědomě. Druhá polovina 60. let však byla v českých zemích politicky napjatá. Po svém bratrovi Petr zdědil vedle pevného hradu a vesnic, které k němu náleţely, i jedno nebezpečné politické dědictví. Příměří mezi Mikulášem Kaplířem a pasovským biskupem skončilo v roce 1466 a zřejmě nebylo dále prodlouţeno. Mezinárodní situace se totiţ radikálně změnila. Jiří upadl v nemilost papeţe i Fridricha III. a pasovský biskup Oldřich z Nussdorfu se jednoznačně přidal k protičeské koalici. Neţ došlo k prvním válečným událostem, snaţil se Petr upevnit svou pozici. Dne 8. června 1467 uzavřel smlouvu s Janem z Roţmberka.69 Petr s Janem se zavázali neškodit si vzájemně na některých drţavách: Kaplíř neměl napadat panství hradu Husi a Roţmberk dvacet vsí strakonického panství, které Kaplíř spravoval do poloviny října tohoto roku. Toto příměří však dlouho nevydrţelo. Uţ koncem roku 1468 (zřejmě v důsledku přechodu Jana na protijiříkovskou stranu) opověděl Petr Kaplíř Janovi z Roţmberka záští a následujícího roku napadal roţmberské statky aţ v okolí Vítkova Kamene. Celý rok 1469 zaznamenáváme drobné neshody mezi 68 69

AČ 7, str. 309. AČ 7, str. 285 - 286.

24

Petrem a Janem. Jejich vztah se pomalu mění a přátelství vystřídá nedůvěra. V březnu se oba šlechtici přou o dobytek70 a mezi 20. dubnem aţ 19. červem se dohadují71 o proboštovi drkolenském, s nímţ má Petr spory. Jan i jeho matka Anna se probošta zastávají a připomínají Petrovi příměří. Vzájemná nedůvěra se však prohlubuje, coţ vyústilo Petrovým vypleněním roţmberského městečka Haslach, leţícím jiţ na rakouském území. To uţ ovšem byl Kaplíř, po bratrově vzoru, ve sluţbách Jiřího z Poděbrad. Účastnil se bojů proti Zelenohorské jednotě. A byl zřejmě velice úspěšný, protoţe za pomoc dostal od Jiřího z Poděbrad do opatrování hrad Helfenburk neboli Hrádek u Úštěka, který se Jiřímu podařilo dobýt na Zdeňkovi Konopišťském ze Šternberka. I nadále pokračoval Petr v uzavírání spojenectví se svými sousedy. Patřili mezi ně Oldřich Vlach z Malovic, Jindřich Roubík z Hlavatec či Václav Koc z Dobrše, s kterým ho pojily spory s pasovským biskupstvím. Spolu však nedokázali zabránit vpádům pasovských vojsk do Čech 16. aţ 18. září 1468. Tato akce souvisela jednak s válkou mezi Jiřím z Poděbrad (respektive jeho synem Viktorinem) a Fridrichem III. (pasovský biskup byl zároveň rakouským kancléřem), avšak zároveň navazovala na staré spory mezi Kaplíři a Pasovskými. Mnozí vojáci si jistě pamatovali na drtivý vpád Mikuláše Kaplíře do Bavorska, kde před deseti lety poplenil městečko Waldkirchen. Tentokrát stihl podobný osud Vimperk a jeho okolí. Nejprve byly podnikány jen menší výpalné a kořistnické akce, ale v září vojáci podnikli úder většího rozsahu. O tomto incidentu nás informuje Adam z Drahonic: „Němci včera spálili panu Winrberskému několik vsí a panu Přechovi ze Lčovic také několik vsí spálili. A dnes na úsvitě přitrhše k Winrberku k městečku, i dobyli šturmem a vypálili všecko, ale na lidech se ţádná škoda nestala s vobú stran. A to učinivše i táhnů zasě do Němec. A tak hádají, ţe pěších mají přes tři tisíce a jiezdných přes tisíc koní a také měli sebú děla velká, ale vozóv měli sebú málo, málo přes XX vozóv.72 Tento útok neznamenal jen ztráty lokálního významu, ale poničil i poslední větev Zlaté stezky, která byla ovládaná přívrţenci Jiřího z Poděbrad. Po tomto záští byl znát citelný nedostatek soli v oblastech kontrolovaných královskou mocí.73

70

AČ 7, str. 376. AČ 7, str. 377 - 382. 72 AČ 7, str. 352 - 353. 73 Jánský, J.: Kronika česko-bavorské hranice IV., str. 95 - 96. 71

25

Nezdary doprovázely Petra Kaplíře i nadále. Na jaře roku 1470 byl dokonce zajat Zdeňkem Konopišťským ze Šternberka a uvězněn v Českých Budějovicích. Ani během Petrova zajetí neustávaly boje na Zlaté stezce. Ostatně v roce 1470 panoval neklid a bojové akce téměř po celém teritoriu českého království. Posádka Vimperka bojovala nejen s pasovským biskupstvím, kde vypálila tři vesnice, ukořistila dobytek a přivedla na vimperský hrad nějaké zajatce,74 ale i s Janem z Roţmberka. Jeho vojenský oddíl z hradu Helfenburk75 se pokusil zaútočit na Vimperk. Diverze ale skončila pro Jana velice špatně, neboť helfenburská posádka byla z veliké části zajata na Vimperku. Nastala chvíle pro vyjednávání. Kaplíř se dostal na svobodu za cenu propuštění helfenbuské posádky ze zajetí. Zároveň byla dojednáno, 76 ţe Petr Kaplíř postoupí Zdeňkovi Konopišťskému hrad Marchegg (na tehdy politicky vysoce exponovaném uhersko-moravsko-rakouském pomezí) a Zdeněk Petrovi potvrdí drţení Hrádku u Úštěka (ovšem bez pokladu z roudnického kláštera). V druhé části smlouvy se Petr zavázal, ţe se všemi zámky svými nemám proti králi [Matyášovi] JMti býti ani proti KMti sluţebníkóm ani lidem poddaným, duchovním i světským, ani proti JKMti pomocníkóm, ţádným obyčejem, tajně ani zjevně, aţ do té pře skonánie, kteráţ jest mezi JKMtí a někdy Českým králem Jiří. Dohody byly potvrzeny 24. a 25. ledna 1471. Petr se tak zřekl svého krále dva měsíce před Jiřího smrtí. V dané situaci mu však zřejmě nic jiného nezbývalo. Po propuštění z vězení se opět mohl věnovat spravování Vimperka a Hrádku, který však v roce 1475 prodal drţiteli sousedního hradu Ronova Vilémovi z Ilburka. Ani po tomto smíru však klid pod Vimperkem nepanoval. Pokračovaly půtky s pasovským biskupstvím, ale i drobné šarvátky zejména s Janem z Vlksic (helfenburským purkrabím), o čemţ se dozvídáme z dopisu Petra Kaplíře, který si stěţuje Janovi z Roţmberka: Sluţba má napřed, urozený pane, pane milý! Jakoţ jsem s Vmtí v Budějovicích mluvil o ty škody, kteréţ jsú lidé moji na Budilově vzeli z Helfenburka zámku vašeho, teď Vmti na dúšce vypsáno dávám. Ex Winterberk, die Mercurii post Elisabet viduae annorum LXXI. Petr Kapléř z Sulevic a z Winterberka.

74

Jánský, J.: Kronika česko-bavorské hranice IV., str. 119 - 121. Jihočeský Helfenburk patřící Roţmberkům. Tedy nikoli Hrádek u Úštěka. 76 AČ 8, str. 21 - 22. 75

26

Item II kopě dobytka velikého i drobného zajeli, šacstvie, coţ jsú v chalupách měli, vše pobrali. Item Votíkovi, sluţebníku mému, dvór na Březie spálili i jeho lidem. Item také Jaroslav Stebňák z Čistic truhlu s šacstviem má na Helfenburk, to abyšte jemu ráčil kázati vydati. Urozenému pánu, panu Janovi z Rozmberka, najvyššímu komorníku království Českého pánu mně milému.77 Jak napovídá znění dopisu, opustil Kaplíř spory s Janem z Roţmberka. Ten však zemřel jiţ v listopadu následujícího roku. To uţ byl zvolen českým králem mladý Jagellonec Vladislav. Situace ve střední Evropě byla napjatá, ale po diplomatických jednáních na nejvyšší úrovni uţ ne zdaleka tak dramatická jako mezi léty 1468 aţ 1470. V lednu roku 1472 proběhlo ve Strakonicích jednání, které mělo získat na jagellonskou stranu další spojence. Z této schůzky vzešla koalice tvořená Petrem Kaplířem, Lvem z Roţmitálu, Jindřichem Roubíkem, Oldřichem Vlachem a Rackem Kocovským. Tento spolek měl i jiný cíl: útoky na rakouská území. Kaplířovi totiţ začátkem května vypršelo příměří s pasovským biskupem, a tak zřejmě chystal další atak. Tomu se snaţil zabránit diplomatickými jednáními Zdeněk ze Šternberka,78 avšak neuspěl. „Léta Páně 1472 a těch let páni Kaplířové Winterberští válčili proti biskupu Pasovskému i pánuom Rakouským, zvláště proti panu z Wallsee, stojíce při náboţenství podobojím a statečně sobě počínali, nedavše se od pravdy odtrhnouti.“79 Tuto akci spojuje Jiří Jánský80 s vojenskými manévry Roubíka s Vlachem, kteří v květnu 1472 operovali v okolí Sušice. Avšak v červnu roku 1472 probíhal v Německém Brodě sněm, který měl uklidnit situaci v Čechách. Petr Kaplíř se Zdeňkem Konopišťským tu vystupují jako ochránci míru a soudci jakéhosi Medka, který loupil v jiţních Čechách. Dozvídáme se o tom z dopisů Jana z Roţmberka81 a Jindřicha Münsterberského.82 Petr Kaplíř se tedy smířil se všemi svými sousedy a v souladu s příměřími, vyhlášenými v 70. letech zemskými sněmy, se nepouštěl do ţádných ozbrojených akcí. V červenci roku 1474 mu Jindřich z Roţmberka a jeho bratři zastavili za 1000 uherských zlatých lenní panství Hus. Vedle této částky dluţil Petr Jindřichovi dalších 4000 77

AČ 8, str. 59. AČ 5, str. 334 - 5. 79 Koncept ţivotopisu p. Jana z Roţmberka k velké historii Roţmberské od V. Březana, ed. F. Mareš in: Norbert Heerman a Václav Březan, ČMKČ LXXIII/1899, str. 237. 80 Jánský, J.: Kronika česko-bavorské hranice IV. str. 154-155. 81 AČ 5, str. 335. 82 AČ 5, str. 337 - 338. 78

27

zlatých.83 Vimperské panství se však rozšířilo o strategicky důleţitou oblast, kvůli které Kaplíři vedli četné boje. V druhé polovině 70. let se na české politické scéně vyšvihl Bohuslav ze Švamberka, který nahradil v nejvyšší politice zesnulého Zdeňka ze Šternberka. Petr Kaplíř si včas uvědomil jeho moc (Bohuslav byl zároveň i poručníkem majetku mladých Roţmberků) a stál na jeho straně ve sporu s císařem Fridrichem III. v letech 1476 - 1477. Dokonce se pod ochranou glejtů od císařských diplomatů Kaplíř spolu s Lvem z Roţmitálu, Hynkem a Janem ze Švamberka účastní jednání v Linci, kde bylo 19. června 1478 uzavřeno příměří mezi rakouskou stranou a pány ze Švamberka. Boje ale zdaleka neskončily. Ve stejné době se ambiciózní Bohuslav ze Švamberka rázně postavil proti Rackovi Kocovskému, který porušoval zemský mír. Petr Kaplíř Bohuslavovi pomohl vojskem. Celá akce byla v reţii krále Vladislava, coţ pochopitelně pobouřilo Matyáše Korvína, který nechal Bohuslava zatknout. Petr Kaplíř stál na jagellonské straně, coţ mu v roce 1479 vyneslo důleţitá privilegia pro Vimperk. Vladislav Jagellonský povýšil 24. dubna Vimperk na město s právem výročního trhu, zároveň povolil přihradit obec ke hradu, dále pověřil Kaplíře správou a údrţbou vimperské větve Zlaté stezky. 84 Vimperský pán tak opět mohl na této cestě vybírat celní a mýtní poplatky. S radostí proto přivítal příměří s císařem domluvené v srpnu 1479 téměř na celý následující rok. Na tomto listě jsou za českou stranu podepsáni vedle Petra Kaplíře i Vok z Roţmberka, Bohuslav, Hynek a Jan ze Švamberka a Děpold z Lobkovic.85 Pro Vimperk a okolí nastal mír. Petr se mohl věnovat obchodu, výběru mýta ze Zlaté stezky a zvelebování hradu Vimperka. Zároveň ovšem sledoval i vzrůst moci katolických pánů v zemi. Pokud šlo o "obecné dobré", nebyl v druhé polovině 70. let pro Petra problém spojit se a uzavírat koalice s lidmi jiného vyznání. Otázky konfese šly zkrátka mnohdy stranou. V dobách klidu si ale kaţdý hlídal, nejsou-li jeho náboţenská práva poškozována. Kaplířové na Vimperku byli přibliţně od 30. let 15. století zastánci přijímání pod obojí. Petr Kaplíř na počátku 80. let viděl, ţe je potřeba pruţně reagovat na snahy katolíků utlumit v Čechách přijímání sub utraque. Podílel se proto na pozvání biskupa Santorinského, Augustina Lucianiho. V dubnu

83

Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526, díl I., Svazek 2/1, str. 586. SOkA Prachatice, Archiv města Vimperka, listina č. I-A-2. 85 Jánský J.: Páni ze Švamberka, str. 157. 84

28

roku 1482 jej přivítal a hostil na Vimperku. Poté se biskup přes Písek a Tábor přesunul na Lipnici a nakonec do Hradce Králové, kde světil a biřmoval kněze pod obojí. Ve druhé polovině 80. let (12. března 1488) byl Petr Kaplíř jmenován dohlíţitelem nad deskami zemskými z vladyckého stavu.86 Od roku 1486 měl spory s městem Písek o trasu jihočeských cest. Soudní spor se táhl aţ do roku 1489 a dopadl v neprospěch Pera Kaplíře: poněvadţ Písečtí ukázali sau starodávními výsadami, i také svědky, kteříţ sau to ohledali, ţe silnice Prachatická, Záblatská a Vintrberská scházejí se u Bavorova, ţe je Písecké JMt přitom zůstavuje, aby ta silnice na Písek šla od Bavorova a on Petr aby jim v tom nepřekáţel.”87 V dubnu roku 1489 zprostředkoval mír mezi Lvem Malovcem a obcí města Vodňan ve sporu o tvrz v Chelčicích a řeku Blanici.88 Vyuţil tak dobré vztahy Kaplířů s Malovci, které se později projevily při psaní závěti. Stárnoucí Kaplíř doţíval svůj pestrý ţivot na Vimperku s manţelkou Annou, rozenou Růtovnou z Dírného. Trápil je však zřejmě fakt, ţe nemají muţského potomka, a tudíţ ani dědice majetku z vlastní krve. V roce 1494 odkázal Petr Kaplíř ze Sulevic svůj majetek, ke kterému patřila kromě vimperského panství i tvrz Sedlec následovně: Vimperk Zdeňkovi Malovci z Chýnova, Sedlec Pavlovi Malovcovi z Borotína a svrchky, nábytky, klénoty, listy a peníze manţelce své.89 Volba Malovců nebyla náhodná. Bratři Mikuláš a Petr totiţ měli matku pocházející právě z tohoto rodu. V roce 1497 nacházíme ještě Petra mezi vrchností, která měla majetkový podíl na hradu Rýzmberku. August Sedláček přirovnává společnou správu hradu městy Plzní, Klatovy, Domaţlicemi, Pískem, Stříbrem, Vodňany, sušicí a kromě Kaplíře i dalšími rytíři za první českou akciovou společnost.90 Avšak Petr se z tohoto podniku dlouho netěšil, protoţe brzy zemřel. Jeho smrtí skončila více neţ stoletá historie Kaplířů na Vimperku.

86

AČ 7, str. 450. AČ 5, str. 540 - 541. 88 Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526. Díl I., Svazek 2/1, str. 847. 89 Sedláček, A.: Hrady XI, str. 145. 90 Sedláček, A.: Hrady IX, str. 65. 87

29

4. Kaplířové v Uhrách Petr Kaplíř ze Sulevic byl synem Jarka Kaplíře a synovcem Kunata a Hanuše Kaplířů ze Sulevic. Tato rodová větev Kaplířů si za vlády Václava IV. rozdělila majetek následovně: Hanušův potomek Jan zdědil po otci zboţí v Českém středohoří, Kunat neměl potomky, kteří by po něm dědili, a konečně Jarek měl vedle Petra ještě syna Jana, který zdědil hejtmanský úřad na Vimperku. Na Petra Kaplíře tedy, jak se zdá, ţádný majetek, na němţ by našel ţivobytí, nezbyl. Přesto o jeho budoucnost vzhledem k postavení rodu a k jeho vazbám na lucemburskou dynastii mělo být řádně postaráno. Nacházíme jej mezi studenty praţské univerzity. Roku 1372 se od čtyřfakultní univerzity oddělila právnická fakulta, a vznikla tak samostatná právnická univerzita. Petr Kaplíř se během studia vypracoval na pozici rektora této univerzity.91 Tento úřad zastával v letech 1392 aţ 1393. V Ţivotopisném slovníku praţské univerzity92 nacházíme u hesla Petra Kaplíře vedle poznámky o jeho rektorském působení i poznámku Prepositus eccl. s. Crucis Wratislav (probošt kostela sv. Kříţe ve Vratislavi). Pro rektorskou funkci tedy splňoval dvě základní podmínky. Pocházel ze šlechtického rodu a byl zároveň důleţitým církevním hodnostářem. Během studií se mimo jiných seznámil i s pozdějším olomouckým proboštem Pavlem z Prahy, kterému věnoval právnický rukopis Azonova Lektura. O tomto daru se dozvídáme z Pavlovy závěti, v níţ stojí: item Lecturam Asonis, quam donavit mihi dominus Petrus Caplerz.93 Od 15. století se v pramenech objevuje jakýsi Petr Kaplíř v uherském prostředí. Otázkou je, jestli by mohl probošt a právník změnit své povolání a dát se na dráhu hejtmana ve sluţbách Zikmunda Lucemburského. Můţe však jít o Petrova příbuzného či dědice. Vztah probošta Petra Kaplíře s poţoňským hejtmanem Petrem Kaplířem (nebo fakt, ţe jde o jednu osobu), se nám bohuţel prokázat nepodařilo. 91

Obsazování pozice rektora studenty byla v té době běţná praxe. K této problematice: Čornejová, I., Svatoš, M.: Dějiny univerzity Karlovy I. 1347/48-1622, Praha 1995 str. 292 a Kejř, J.: Dějiny praţské právnické univerzity, Praha 1995, str. 35. 92 Tříška, J.: Ţivotopisný slovník předhusitské praţské univerzity 1348 - 1409, Praha 1981. 93 Elbel, P.: Testament olomouckého probošta Pavla z Prahy. Obraz materiální a duchovní kultury preláta husitské doby. Časopis matice moravské 123, 2004, str. 14.

30

Zikmund Lucemburský dosazoval na zajímavá místa v Uhrách své věrné stoupence, kteří mu pomáhali v zápase o uherský trůn. Byli mezi nimi i někteří Češi jako Smil z Kunštátu či trenčínský purkrabí Bohuš. V druhém desetiletí 15. století se uvolnilo místo hejtmana94 na Poţoni. Tento prešpurský hrad kontroloval obchodní stezky na dunajských březích. Místo hejtmana na tomto hradě získal Petr Kaplíř. Kaplířové v té době ještě plně stáli na Zikmundově straně. Sulevickým šlechticům se tak do správy dostal po Vimperku další královský hrad, tentokrát v Uhrách. Jiţ v říjnu roku 1413 byl Petr pověřen uherskou královnou Barborou95, aby rozsoudil spolu s hrabaty ze Sv. Jura a Pezinka spor mezi městem Bratislavou a bývalým rychtářem Ulrichem Rauhenworterem. Listina, která nás o tomto sporu informuje, byla vydaná v Budíně a je prvním dokladem o působením Kaplíře na Poţoni. V bratislavském archivu nacházíme mnoho listin,96 které naznačují, ţe Kaplíře nečekala v Prešpurku snadná práce. Musel řešit problémy, které se týkaly právních sporů či nesvárů okolo vybírání cla. Zápasil i se sebevědomou prešpurskou městskou samosprávou či církevními institucemi. Dokonce se nevyhnul ani sporům s přímými Zikmundovými podřízenými. Hned po několika měsících pobytu na Poţoni si Petr uvědomil, ţe největší zdroj příjmů nabízí výběr cla ze zboţí proudícího do Prešpurku. Toto clo však směl vybírat pouze na předem určených místech. Pokud šli kupci či formani jinou cestou, nemohl si dělat nároky. Často proto nutil obchodníky, aby chodili přes jeho mýto. To samozřejmě nezůstalo bez odezvy a stíţností, které musel řešit samotný panovník. Zikmund 9. dubna 1414 přikázal Petrovi Kaplířovi, aby nepřekáţel královskému dvořanovi Vincentovi a Prešpurčanům v cestě do města.97 Spory s Prešpurčany tím, jak se zdá, neskončily, neboť 21. června 1414 královna Barbora nařizuje bratislavské městské radě poslouchat Kaplíře ze Sulevic.98 Petr byl vzhledem ke svým zkušenostem pověřován i řešením církevních záleţitostí. Spolu s Matějem Regelshoferem, Silvestrem Augsburgerem, Jánem z Pezinka a Štefanem z Děvína měl na starosti rozřešení sporu mezi prešpurskou

94

V uherském prostředí se setkáváme spíše se slovem ţupan. Archiv města Bratislavy (AMB); Lad. 11. No. 715. 96 Regesta těchto listin in: Lehotská, D. a kol.: Inventár stredovekých listín, listov a iných príbuzných písomností, Bratislava 1956. 97 AMB Lad. 11. No. 724. 98 AMB Lad. 11. No. 726. 95

31

městskou radou a bratislavskou kapitulou.99 Svár se týkal hlavně prodeje vína. Další církevní spor řešil v květnu roku 1418, kdy měl po nařízení Zikmunda zakročit proti Janu Meerovi z Gerendorfu.100 Šlo o neoprávněné nakládání s kuriálními záleţitostmi ve prospěch Jiřího Küntzelmana z Dinkelsbühl. Jak oba spory dopadly, bohuţel nevíme. Od druhého desetiletí 15. století prudce vzrostl obchodní význam Prešpurku. Příčiny je moţno hledat v častém pobytu Zikmunda Lucemburského v tomto městě, ale také v ochabnutí zájmu kupců o politicky a bezpečnostně nestabilní Čechy. Zájem obchodníků doprovázel i zájem lidí, kteří se chtěli na ekonomickém dění přiţivit. Vznikaly tak rozličné spory o trasy obchodních cest či vybírání mýta. Tyto problémy musel řešit uherský král Zikmund, který 11. prosince 1418 vydal v Padově několik listin,101 které měly vyřešit nepokojnou situaci na obchodních stezkách v okolí dnešní Bratislavy. V první z listin Zikmund nařizuje Petrovi, aby nedovolil kupcům a venkovanům pouţívat novou cestu v obcích Rajka a Ebersdorf. Kupci zřejmě obcházeli staré královské cesty a vyhýbali se tak placení mýta, čímţ připravovali královskou pokladnu o nemalý příjem. Další dvě listiny se týkají Henricha Slandersberga, kastelána kopčanského hradu. Ten nutil obchodníky směřující z Prešpurku k Hainburgu a Rusovcům přecházet kopčanské mýto. Petr Kaplíř je proto pověřen, aby bránil Prešpurčany proti Slandersbergovým útokům. Tuto událost je třeba si zapamatovat, neboť historie Kopčan se brzy prolne s historií Kaplířů. Petr během svého působení v Horních Uhrách neztrácel kontakty na své příbuzné v Čechách. Svědčí o tom zpráva, která se nám zachovala z přelomu let 1420/1421 v Litoměřicích. Kaplíř tam, podle všech indicií, zdědil po svém otci a strýcích tamní městskou rychtu. V době sílící revoluční vřavy to jiţ jistě zdaleka nebyl tak výnosný zdroj financí jako za vlády Václava IV., avšak město o rychtu velmi usilovalo. Litoměřice vyuţily situace, kdy ve městě pobýval jak Zikmund Lucemburský, tak Kaplíř, a od Petra dne 16. února 1421 rychtu odkoupily. S transakcí Zikmund musel souhlasit, jinak by hrozilo, ţe město přestoupí na husitskou stranu. Spolu se Zikmundem ve městě pobývala od 22. prosince roku

99

AMB Lad. 22. No. 2296. AMB Lad. 11. No. 766. 101 AMB Lad. 11. No. 773, Lad. 11. No. 774, Lad. 11. No. 775. 100

32

1420 i jeho ţena Barbora a švagrová Ţofie. Zde se zřejmě vytvořila vazba právě mezi rodinou Petra Kaplíře a Ţofií Bavorskou, vdovou po Václavu IV. Petr Kaplíř ze Sulevic, hejtman na Poţoni, zemřel někdy na konci 20. let 15. století. Zanechal po sobě dva syny Petra a Jana, tři dcery a manţelku. Vdova po Petru Kaplířovi se jmenovala Valpurga. Prozatím se tento text příliš nevěnoval ţenám. Je to dáno povahou pramenů z 15. století, které jsou orientovány v drtivé většině na muţe. S dcerami a manţelkami Kaplířů ze Sulevic se v dokumentech setkáváme ve větší míře aţ ve druhé polovině 16. století. Ovšem zmínku o Valpurze Kaplířové obsahuje závěť Ţofie Bavorské. Tato česká královna, vdova po Václavu IV., se odstěhovala roku 1423 pod nedobrovolnou ochranu švagra Zikmunda do Prešpurku. Zikmund Ţofii sliboval peníze, ovšem vdova se ţádných nedočkala, a tak upadla do hmotné tísně. Finančně jí pomáhala právě manţelka Petra Kaplíře Vaplurga. Královna byla dokonce ubytována v domu Kaplířů, kde měla uloţeny i své věci. Ţofie se chtěla z Bratislavy potají vystěhovat. Koresponduje proto se svými bratry, bavorskými vévody. Co má, dá se snadno vyvézti; nemáť neţ stříbrné náčiní a klenoty. Ale tajně to nepůjde, neboť vše má u paní Kaplířovské, choti městského hejtmana, i není moţná to vyvézti tajně.102 Tyto věty, které se zachovaly z korespondence mezi Ţofií a pověřencem wittelsbašských vévodů, jsou pro nás velice cenné, neboť naznačují, ţe mezi Ţofií a Valpurgou nepanovalo zcela ryzí přátelství, neboť Ţofie se bála, ţe by mohla Valpurga plánovaný útěk z Prešpurku vyzradit. Zároveň naznačují, ţe Petr Kaplíř mohl být ještě roku 1424 naţivu. Avšak závěť, kterou vypracovala Ţofie před svou smrtí, se zmiňuje uţ jen o Kaplířově ţeně a dětech: Item wir sein schuldig der Caplerin und iren Kindern neunthalbhundert Gulden, die soll man ir bezalen von den vorgenanten unsern Dingen.103 Výše zmiňovaný dluh 950 zlatých měl být Valpurze Kaplířové a jejím dětem uhrazen z věčných platů v Mělníce a Bozánkách, dále pomocí klenotů a oblečení uloţených v Ţofiiných truhlách. Tyto truhly se zřejmě nacházely u Kaplířů v Prešpurku, takţe Valpurga si klenoty a svršky mohla ponechat, avšak o zbytku dluhu, který měl být vyrovnán pomocí platů z věnných měst, si Valpurga mohla nechat jen zdát. Ţofie zemřela 4. listopadu 1428 v Prešpurku, z kterého se jí tedy 102

Bartoš, F. M.: Česká královna v husitské bouři. in: Jihočeský sborník historický X, Tábor, 1937, str. 23. 103 Kopičková, B.: Doplňující informace k testamentu královny Ţofie s přihlédnutím k pozůstalostnímu inventáři. In: Pozdně středověké testamenty v českých městech. Dolní Břeţany, 2006, str. 135.

33

nakonec nepodařilo uniknout. Zikmund se po její smrti neráčil obtěţovat s vyřizováním záleţitostí Ţofiina testamentu. Zřejmě i z toho důvodu, ţe podle závěti dluţil Ţofii 30 tisíc zlatých, které jí během prešpurského pobytu sliboval. Podle znění závěti tedy byl Petr Kaplíř Mrtev jiţ před rokem 1428. Definitivní potvrzení Kaplířovy smrti nalézáme v listině104 vydané 26. března 1428 prešpurskou kapitulou. Ta podává zprávu královi Zikmundovi o vdově po Petrovi Kaplířovi, která v Kopčanech(!) vybírá clo od Prešpurčanů jdoucích do Hainburgu. Valpurga Kaplířová se tedy jako vdova usadila se svými dětmi v Kopčanech. 105 A tam provozovala "ţivnost" proti které bojoval její bývalý manţel. V prosinci téhoţ roku zaznamenáváme Zikmundovu odpověď106 z Budína, v které nařizuje Valpurze, aby nenutila kupce jdoucí k Hainburgu odbočit kvůli placení mýta ke Kopčanům. Tyto spory pak pokračují i po smrti Kaplířovy vdovy, neboť procházet přes Kopčany nutí obchodníky i její synové Petr a Jan. Kopčany, dnešní Kittsee (ve staré němčině Kötsee, v maďarštině Köpcsény), leţí dnes na rakousko-maďarsko-slovenském pomezí. Po první světové válce byly spolu s celým Burgenlandem připojeny k Rakousku. Před Kaplíři patřily Kopčany kromě výše zmíněného Henricha Slandersberga například i Stiborovcům ze Stiboríc. Uherské království bylo v druhé polovině 20. let 15. století v tíţivé situaci. Po relativně klidném období nastaly problémy jak na jiţní hranici, na kterou od roku 1426 začala v plné síle útočit osmanská vojska, tak na hranici severozápadní. Mezi léty 1426 aţ 1433 podnikali husitští kořistníci pověstné rejsy zejména do Horních Uher. Narušená integrita státu přinesla i rozkolísání právních poměrů v zemi. Mladí Kaplířové se po smrti otce i matky (po roce 1428 o ní v pramenech jiţ zmínky nejsou) pokoušejí uţivit, jak jen to jde. Zřejmě obchodují s vínem, jak dokládá jejich ţádost107 z 27. září 1429 směřovaná prešpurské radě. Poţadavek se týká povolení převáţet víno přes území města Prešpurku. Ve třicátých letech 15. století vystupují oba bratři na některých listinách společně. Existují však i dokumenty, které se vztahují pouze na Petra Kaplíře (ten byl zřejmě starší). V únoru 1437 musel stárnoucí císař Zikmund opět řešit spory na 104

AMB Lad. 12. No. 863. Zástavu Kopčan a dalšího majetku potvrzuje císař Zikmund v listině vydané 5. února 1426. Edice této listiny, uloţené v Národním archivu v Praze, je součástí této diplomové práce jako příloha. 106 AMB Lad. 12. No. 871. 107 AMB Lad. 29. No. 3456. 105

34

cestě z Hainburgu do Rusovců. Prešpurská kapitula se cítila ohroţena opětovným ohroţováním kupců ze strany Jana a Petra Kaplířů. Ještě 8. června 1437 předvolal Zikmund Prešpurčany do Budína, aby se mohli vyjádřit k Petrovi Kaplířovi, který od nich vybíral mýto. Poté, co si císař stíţnosti vyslechl, nařídil bratislavské kapitule Petra předvolat a spor s ním vyřešit. Vše se stalo, jak Zikmund nařídil. Uţ 17. července předvolává prešpurská kapitula Kaplíře ve věci vybírání cla v Kopčanech.108 Kaplířové se zřejmě výroku poddali, neboť příštích osm let nenacházíme ţádné stíţnosti na kopčanské bratry. Situace v Uhrách se zdramatizovala po smrti krále Vladislava Varnenčíka. Tento Jagellonec zahynul 10. listopadu 1444 u Varny v bitvě proti Turkům. Po něm připadl trůn mladičkému (čtyřletému) Ladislavu Pohrobkovi. Po dobu jeho nezletilosti (do roku 1452) místo něj vládli Jan Hunyady, zprvu se šesti kapitány, kteří si rozdělili správu Uher. Mezi těmito magnáty docházelo k častým ozbrojeným střetům, takţe se země opět ocitla v krizi. Dobu zmatků vyuţili Kaplířové, kteří opět začali nutit obchodníky, aby chodili přes Kopčany, kde od nich vybírali mýto. Snaţily se proti nim zasáhnout uherské stavy, které Kaplíře opětovně napomínaly v květnu 1445 a v březnu 1446.109 Zajímavé je, ţe listina z 14. března 1446 je poslední, která se výslovně týká obou bratrů. Po tomto datu se jiţ veškeré stíţnosti na neoprávněné vybírání mýta vztahují pouze na Jana Kaplíře. Petr Kaplíř však určitě nebyl po smrti, neboť známe listinu z 9. července 1451 psanou jeho rukou. V dopise prešpurské radě110 píše ohledně soudních sporů mezi Petrem Jungeltem a Tomášem Pepem. Je tedy moţné, ţe si Petr našel nějaké klidné ţivobytí a horkou kopčanskou půdu zcela přenechal svému bratru Janovi. Fakt, ţe nejen Kaplířové ohroţovali ve 40. letech 15. století své okolí, ale ţe se sami stávali terčem různých útoků, dokládá dopis Kašpara Šlika Oldřichovi z Roţmberka z května 1446: Pangrác, ten jest běden, ale toto pole uherské jej zasě sílí. Vypáliť jsú nyní Kapléřovi Kötsee a jiné vsi a mně jsú zahubili XVII vsí, vše v příměří křesťanském.111 Pankrác ze Svatého (dnes Liptovského) Mikuláše byl původně ve sluţbách Barbory Celské a Zikmunda Lucemburského. Ovládal několik

108

AMB Lad. 14. No. 1048. AMB Lad. 15. No. 1229, Lad. 16. No. 1253. 110 AMB Lad. 17. No. 1482. 111 Listář a listinář Oldřicha z Roţmberka 1418 – 1462, sv. 1. 109

35

hradů na Moravě a v uherském pohraničí.112 Byl i rotmistrem Jiskry z Brandýsa a ve 40. letech podnikal loupeţivé výpravy do rakouských oblastí a právě do okolí Prešpurku. Další záští v uherském teritoriu týkající se Jana Kaplíře dokazuje stíţnost rychtáře a rady města Stoličného Bělehradu (Székesfehérváru).113 Z ní se dozvídáme, ţe Kaplíř zajal zdejšího obyvatele Jana Fodora. Radní Stoličného Bělehradu ţádají prešpurskou radu, aby v této věci u Kaplíře v Kopčanech intervenovala a aby byl Fodor propuštěn. Mezi léty 1446 aţ 1449 opět naplno propukly spory Jana Kaplíře s Prešpurčany o placení mýta v Kopčanech. Uţ 14. června 1446 uherské stavy zakazují Kaplířovi vybírat od Prešpurčanů mýto. Jan si však ze zákazu nic nedělal a nutil kupce platit mýto dál. Do sporu se vloţil 2. prosince téhoţ roku i Jan Hunyady, který zakázal Janu Kaplířovi a Jurajovi z Pezinka poţadovat od obchodníků mýto. Nic se nezměnilo, a tak bratislavská kapitula předává na jaře 1447 celou záleţitost palatínskému soudu. Proces vyzněl proti Kaplířovi, avšak ten navzdory rozsudku ţádal i nadále od Prešpurčanů v Kopčanech mýtné. Prešpurčanům a Janu Hunyádymu nezbývalo nic jiného neţ proti Kaplířovi zakročit vojensky. Ochranou a podporou kupců před násilným vybíráním třicátku byli 25. června 1447 pověřeni Michal Ország z Gútu a Pankrác z Mikuláše. Ani toto opatření zřejmě nebylo účinné, neboť od června do září zaznamenáváme další výzvy uherských stavů a Jana Hunyádyho Janu Kaplířovi, aby nevybíral v Kopčanech mýto. Spory pokračují i v následujících letech: 10. dubna 1449 opět Hunyády nařizuje Kaplířovi, aby přestal znepokojovat Prešpurčany a zároveň nařizuje Pankrácovi z Mikuláše, aby vzal obyvatele dnešní Bratislavy do ochrany. Situace se moţná zklidnila, ale opět pouze na rok. Prvního dubna 1450 zaznamenáváme další zákaz Jana Hunyádyho vybírat mýto v Kopčanech. Jak je vidět, situace v Uhrách byla ve 40. letech zcela nestabilní a vymahatelnost práva byla věc nadmíru nesnadná. Vrcholem Kaplířovy suverenity bylo, kdyţ v květnu roku 1451 sám odmítl zaplatit mýto v Rusovcích. Na počátku 50. let se situace ve středoevropském prostoru začala měnit. Pod ochranou císaře Fridricha III. dospíval ve Vídeňském Novém Městě Ladislav Pohrobek. Jak víme z předchozího výkladu, účastnil se mise, která si vyţádala na Fridrichovi III. vydání Ladislava, Mikuláš z vimperské větve Kaplířů ze Sulevic. 112 113

blíţe viz Čornej, P.: VDZKČ VI., str. 133 - 134. AMB Lad. 16. No. 1284.

36

Odměnou pro něj byla četná privilegia pro Vimperk. Je více neţ pravděpodobné, ţe se osvobozovací akce zúčastnil i Mikulášův prasynovec Jan Kaplíř ze Sulevic, seděním na Kopčanech.114 Jak jinak bychom si mohli vysvětlit Kaplířův vzestup v roce 1453. Mladému Ladislavovi bylo uţ v lednu 1453 potvrzeno uherským sněmem královské důstojenství. Ten jiţ na jaře ustanovil Jana Kaplíře kastelánem prešpurského hradu. Jan se tak dostal na místo, kde působil před třiceti lety jeho otec Petr. Hned 19. května nařídil král Ladislav obyvatelům Prešpurku, aby odevzdali Janovi vodní věţ a poučili ho o jeho právech.115 Kaplíř se pochopitelně věnoval záleţitostem, které souvisely s jeho funkcí. Dokládá to jeho rozhodnutí z 1. dubna roku 1454, které se týká neoprávněného obsazení Vrakuně, která byla prešpurským majetkem.116 Zároveň však nezanedbává ani svůj majetek v Kopčanech. Prešpurčané začali během roku 1454 stavět most přes Dunaj. Tato komunikace by výrazně změnila obchodní cesty do Prešpurku a Kaplíř by přišel o tolik výnosné mýto v Kopčanech. Jan tedy podnikal proti stavbě záškodnické akce, na které reagovali obyvatelé Prešpurku stíţností u krále. Dne 1. května 1454 zakázal Ladislav Pohrobek, dlící v té době v Praze, Kaplířovi překáţet Prešpurčanům při stavbě mostu. Zároveň zakázal poţoňskému kastelánovi naléhat na Prešpurčany, aby chodili přes mýto v Kopčanech. 117 Starého psa novým kouskům nenaučíš. Jan Kaplíř se ani v nové funkci nehodlal vzdát svých starých pochybných příjmů. Po Ladislavově předčasné smrti a nástupu Matyáše Korvína na uherský trůn byl Kaplíř z kastelánské funkce zřejmě sesazen, neboť v listinách se uţ o něm v této souvislosti nemluví. Jan Kaplíř byl v 60. letech 15. století uţ zřejmě více neţ padesátiletý. Tehdy měl spor s Vaňkem z Rachmanova. Mladvaněk, jak zněla jeho přezdívka, byl válečný dobrodruh původem z Moravy, který v 50. letech podnikal loupeţivé přepady na uhersko-moravsko-rakouském pomezí.118 Na konci 50. let se dostal do kříţku i Janem Kaplířem. Jako rozhodčí tohoto sporu byl určen Zikmund, hrabě ze Svatého Jiří a z Pezinku, kterého si oba vybrali. Jiţ 31. července slibuje Mladvaněk, ţe dodrţí sjednané příměří: já svrchu psaný Wanyek z Rachmanova 114

Obě větve tedy byly, jak jsem jiţ naznačil, v neustálém kontaktu. Dokládá i Jiří Jánský v Kronice česko-bavorské hranice IV, kde na straně 212 píše o stycích slovenských bratříků a vimperských bocků. 115 AMB Lad. 18.No. 1612. 116 ABM Lad. 18. No. 1652. 117 ABM Lad. 18. No. 1662, Lad. 18. No. 1663. 118 Čornej, P.: VDZKČ, str. 133.

37

slibuji svú dobrú věrú křesťanskú napřed sám za se i za své všecky sluţebníky, lidi poddané, i za svú všicku stranu to příměří do toho času věrně a právě drţeti.119 Spor vedl Mladvaněk i s Prešpurčany a k usmíření mělo dojít do svátku svatého Bartoloměje. Rozhodčími v tomto sporu měl být vedle Zikmunda ze Svatého Jiří i Kaplíř. Mladvaněk byl spolu se zástupci prešpurské městské rady pozván na Děvín, aby se s Prešpurčany domluvil. Avšak 13. srpna 1460 zaslal Vaněk z Rachmanova list, v němţ se z jednání omlouvá: Vysoce urozenému pánu, panu Sigmundowi, hrabí od Swateho Gyrze a z Pezingu, a urozenému pánu, panu Kaplerzowi z Sulewicz a z Jetcze, pánóm mně přéznivým. Já Wanyek z Rachmanova sluţbu svú vzkazuji vaší milosti, páni a páni mně přézniví! Jakoţ jsem měl dnes před vaší milostí v Tebni státi a s Presspurczany, milí páni, buoh vie, matka boţé, ţě tomu jiţ nic učiniti nemohu, nebo jsú mě velmi pilné věci zašly.120 Místo sebe posílá zplnomocněnce Mikuláše Trčku. Spor se podaří vyřešit, neboť uţ 20. srpna přistupuje Mladvaněk na příměří mezi ním a Prešpurčany. Mladvaňkova proklamace příměří je posledním dokumentem, v němţ je zmínka o Janu Kaplířovi ze Sulevic. Po roku 1460 uţ nemáme o Kaplířích v Uhrách ţádné další zprávy.

119 120

Středověké listy ze Slovenska, ed. Chaloupecký, V. Bratislava – Praha 1937. str. 104 - 107. Středověké listy ze Slovenska, ed. Chaloupecký, V. Bratislava – Praha 1937. str. 104 - 107.

38

5. Kaplířové ve Středohoří České středohoří jsme opustili na sklonku 14. století, kdy zemřel Kunat Kaplíř ze Sulevic. V úvodní kapitole jsme téţ naznačili rozsah majetku Kaplířů v první polovině 15. století. Nyní se budeme věnovat jednotlivým příslušníkům rodu. V předrevoluční době nacházíme v pramenech Smila ze Sulevic121 (někdy téţ přezdívaného Habart), který se později usadil v Solanech, kde se odštěpila jedna z větví rodu, a Buška ze Sulevic sídlícího na Újezdě, který je zakladatelem osterské větve rodu. Oba společně vedli roku 1408 spor s Přibíkem z Volkéřova.122 Beneš zemřel před rokem 1414. Svědčí o tom listina z 12. dubna 1414,123 v níţ Hanuš ze Sulevic seděním na Skalce, Rydkéř z Sulevic, Petrman z Velemína a Habart z Sulevic seděním v Solanech dávají na vědomí, ţe Kateřina, někdy ţena Buškova z Újezda, s svými dětmi aţ do své smrti chlebila, a to béřeme na svú vieru, ţe jest to tak. S Kaplíři ze Sulevic se setkáváme jiţ na samém začátku husitské revoluce. V roce 1419 je mezi šlechtici, kteří ohlásili Praţanům záští, i Jan Kaplíř ze Sulevic.124 Dále se o Kaplířích dozvídáme v souvislosti s Ţiţkovým dobýváním Mladé Voţice. Dne 5. dubna 1420 napadli voţický hrad a jeho okolí husité. K obráncům hradu patřilo i několik Kaplířů, účastnivších se nedlouho před tím bitvy u Sudoměřic, jmenovitě Kerunek a Jan Kaplířové ze Sulevic. Kerunek byl syn Buška ze Sulevic, kterému patřil Bílý Újezd, a Jan byl zřejmě syn Hanuše ze Sulevic. Kerunek ze Sulevic obdrţel za pomoc Zikmundovi při bránění Voţice a při dalších akcích během husitské revoluce 90 kop grošů jako ţold125 a dále jako zástavu ves Páleč leţící na půl cesty mezi Libochovicemi a Slaným (tedy poněkud jiţněji od hlavních kaplířovských majetků). Nicméně Kerunek se zde připomíná ještě v roce 1445.126

121

Soudní akta konzistoře Praţské V, str. 270. Rel. tab. I, str. 90. 123 AČ I, str. 397. 124 Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy, kniha III., str. 21. 125 Zbytky register králův římských a českých z let 1361 - 1480, str. 140, č. 985. 126 Sedláček, A.: Hrady VIII, str. 214. 122

39

Skalská větev Kaplířů ze Sulevic Ve vojsku, které stálo na královské straně, byli i Rydkéř ze Skalky a bratři Jan a Petr Skálové ze Sulevic. Všichni tito obránci Mladé Voţice si přes neúspěch rozdělili 10. srpna 1420 odměnu za vzniklé škody ve výši 422 kop grošů. 127 Navíc 28. října obdrţel Rydkéř dalších 130 grošů a k tomu ves Ţernoseky, leţící severně od Lovosic nedaleko od jeho statků. Bratři Jan a Petr dostali týţ den vsi Vestavy a Roudník128 a ve 195 a 88 kopách téţ Řisuty a Lahovice, vsi kapituly praţské, a Dřemčice jeptišek teplických.129 Jejich dědicové drţeli vedle výše psaných vsí a hradu Skalka i vsi Měrunice a Řehlovice, a proto se někdy této větvi Kaplířů říká řehlovická. Z této pošlosti se nejvíce prosadili bratři Jan a Pavel (moţní synové Petra Skály), kteří jsou v různých pramenech uváděni s přízviskem Kníţe. Jak k němu přišli, není jasné. Pavel měl vedle Jana i dalšího sourozence − Purkarta. Nový český král Vladislav Jagellonský jim na přelomu let 1471 a 1472 zastavil Malé Ţernoseky a Lhotu kláštera v Zelle (pravděpodobně jde o dnešní Lhotku nad Labem leţící mezi Malými Ţernoseky a Lovosicemi).130 Země měla v té době dva krále Vladislava a Matyáše, kteří 31. března 1472 uzavřeli příměří. Podobná dohoda byla podepsána 10. června téhoţ roku v Německém Brodě. Podle ní byl v zemi zaveden systém správy Čech podobný landfrýdům. Z kaţdé strany (Matyášovy a Vladislavovy) byl v krajích ustanoven správce. Vrchními správci byli Jindřich Münsterberský a Zdeněk Konopišťský.131 V Litoměřickém kraji byl vedle Jana Zajíce zvolen za Vladislavovu stranu Pavel Kníţe ze Sulevic.132 V roce 1474 zapsal král Vladislav Jagellonský řehlovickým Kaplířům hrad Osek. Kromě Pavla ho měli zapsaný ještě jeho strýcové Václav, Bušek, Purkart, Petr a Jan. O rok později vrátili Vladislavovi zápisy na Perno a Královský Kámen, a tak jim král připsal na Oseku další peníze.133 Kaplířové tedy pokračovali v expanzi a dostali se aţ do Podkrušnohoří. Nepochybně měli výborné styky s mladým králem. Ten se velice zajímal o spor, který vedl Pavel ze Sulevic s Jindřichem z 127

AČ II, str. 502. Sedláček, A.: Hrady IV, str. 231. 129 Zbytky register králův římských a českých z let 1361 - 1480, str. 133, č. 941. 130 V pozůstalosti Augusta Sedláčka je tento údaj uveden s odkazem na Záp. 31 Reg král. č. 1842. 131 Čornej, P.: VDZKČ, str. 417. 132 AČ IV, str. 459. 133 Sedláček, A.: Hrady XIV, str. 175. 128

40

Rabštejna a Ploskovic o hory leţící poblíţ Oseku. Jindřich z Rabštejna byl bývalým majitelem Oseka a měl Pavlovi za zlé, ţe ho o hrad připravil. Na začátku dubna roku 1477 dal Vladislav za úkol kutnohorské radě, aby tuto při rozsoudili. I podali sme jich o tu věc na vás k rozeznání. Protoţ ţádámeť na vás s pilností i přikazujem, abyšte vy tu věc mezi jiţpsanými Jindřichem a Pavlem rozeznali, a kaţdého při jeho spravedlivosti zuostavili. Vuoli naši i rozkázanie vědúc, zachovajte se v tom tak, jakoţť vám píšem.134 Královi na kauze velice záleţelo, coţ dokládá i fakt, ţe královská kancelář intervenuje ve sporu ještě dvakrát. Nejprve po Velikonocích roku 1477 a ještě 15. dubna téhoţ roku. V osmdesátých letech byl Pavel radou u komorního soudu. Soudil například spor mezi Půtou Švihovským z Riesenberka a Janem Brumem na jedné straně a Janem a Jaroslavem Zmrzlíkem na straně druhé,135 nebo spor mezi Mikulášem Trčkou a Mikulášem Tulešickým.136 V dubnu roku 1489 Pavel ze Sulevic a na Osece propustil z manství Daniela, syna Mikuláše Lipského a jeho ţenu Annu ze vsi Lipé.137 Pavel zemřel někdy na konci 80. let 15. století. Panství pak spravoval mladší bratr Purkart, který se však uţ nepíše z Oseka, ale z Duchcova. Roku 1499 Vladislav Jagellonský udělil Purkartovi četná privilegia: frystunk na horách u Oseka na 15 let a l. 1501 lovy a roboty na duchovenstvích, která k Oseku byla drţena.138 Purkart drţí na začátku století i dům v Praze na Hradčanech, coţ dokazuje listina krále Vladislava, který roku 1511 dal Václavu Bezdruţickému z Kolovrat pusté místo na Praţském hradě mezi jeho domem a domem Purkartovým.139 Naposledy jsou Kaplířové na Duchcově zmiňováni v roce 1523 a poté je nalézáme v dnešních Horních Beřkovicích na Mělnicku, kde jsou do 60. let 16. století. Na konci 16. století se řehlovická větev Kaplířů propojila s další − tuchořickou.140

134

AČ VI, str. 85. AČ VII, str. 537-8. 136 AČ VII, str. 565-6. 137 Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526, díl I., Svazek 2/1, str. 774. 138 Sedláček, A.: Hrady XIV, str. 175. Plné znění smluv AČ XVIII, str. 131 - 132 a tamtéţ str. 274 275. 139 Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526, díl I., Svazek 3/1, str. 1304. 140 Genealogie těchto větví je podána v článku Jiřího Háse: Kaplířové ze Sulevic větev řehlovickotuchořická in: Heraldika a genealogie, r. XXXIV, 2001, č. 3/4. 135

41

Schéma č. 1 Pravděpodobný rodokmen skalské větve Kaplířů ze Sulevic v 15. století. (Obsahuje pouze vybraná jména, o nichţ se zmiňuje tato práce. Data u jmen znamenají roky, ve kterých se osoba vyskytuje v pramenech.)

42

Košťálovská větev Kaplířů ze Sulevic Posledním z obránců Voţice z rodu Kaplířů byl Jan (syn Hanuše Kaplíře a synovec Kunata). Usadil se kolem roku 1423 na hradu Košťálov, odkud kontroloval majetek Kaplířů ze Sulevic. Král Zikmund mu v 8. srpna roku 1423 zapsal 1000 kop na berni města Slaného,141 které ale v té době bylo v husitských rukou, takţe příjmy z tohoto zápisu nebyly ţádné. Protoţe měli Kaplířové silné vazby na Litoměřice, museli respektovat dění v tomto královském městě. Litoměřice kapitulovaly 29. května 1421 po Ţiţkově obléhání. Zavázaly se, ţe nebudou uznávat Zikmunda Lucemburského za krále a ţe se podvolí těm úředníkům, které jim dosadí praţané.142 Kdyţ byl roku 1424 povolán Zikmund Korybutovič, aby se ujal správy Čech, propustili mu praţané správu Litoměřic. Místo Hynka z Koldštejna se hejtmanem stal Jan Kaplíř ze Sulevic.143 Ten se snaţil v konfliktech mezi tábority a praţany vystupovat neutrálně. Situace se v severních Čechách vyhrotila roku 1426. Západního Litoměřicka, a tedy i statků Kaplířů ze Sulevic, se snaţil zmocnit

míšenský

hejtman Kašpar z Rechenberku. Jeho vojsko ve sluţbách saské markraběnky Kateřiny svedlo 16. června roku 1426 bitvu Na Běhání u Ústí nad Labem se spojeným husitským vojskem. Saské vojsko bylo na hlavu poraţeno. Mezi českými bojovníky byl i litoměřický hejtman Jan Kaplíř ze Sulevic.144 Po velkém vítězství nastal na Litoměřicku na krátký čas klid. Ovšem uţ 17. dubna 1427 došlo v Praze k převratu, Zikmund Korybutovič byl uvězněn a Praha se dostala do rukou radikálů, coţ mělo důsledky i pro Litoměřice. Straník Korybutoviče, dosavadní městský hejtman Jan Kaplíř, mizí a městské rady se zmocňují radikální husité. Jan se vrátil do Sulevic a na Košťálov. Patřily mu ještě Číţkovice a některé menší vesnice a dvory. O jeho dalších vystoupeních během revolučního dění uţ nemáme ţádné zprávy. Aţ 21. prosince roku 1436 zastavil císař (a od srpna téţ přijatý český král) Zikmund Janu Kaplířovi v sumě 1000 kop gr. městečko Třebenice a vsi Chodovlice, Úpohlavy, Velemín, Kostelec nad Ohří a Siřevice (majetek svatojiřského kláštera), dále Dubeč litoměřického proboštství a Srbeč

141

AČ I, str. 502. OSN XVI, str. 171. 143 Macek, J.: 950 let litoměřické kapituly, Kostelní Vydří 2007, str. 42. 144 Macek, J.: 950 let litoměřické kapituly, Kostelní Vydří 2007, str. 43-44. 142

43

proboštství mělnického.145 Královské zástavy církevního majetku byly v té době běţnou Zikmundovou praxí. Císař si tak vlastně kupoval loajalitu české šlechty a zároveň potvrzoval porevoluční status quo. Kdyţ byl v roce 1446 popraven po úspěšném zásahu čáslavského landfrýdu Ondřej Keřský z Římovic, přihlásil se stárnoucí Jan Kaplíř o jeho majetek, konkrétně o tvrz Paběnice a ves Úmonín. Na tyto statky si dělal nárok pomocí dluţního úpisu, který měl od roku 1418 od Beneše z Řepčic, dřívějšího majitele Paběnic a Úmonína. Janovi synové Václav a Bohuslav (někdy téţ zvaný Bušek) na tomto dědictví, které leţí na Kutnohorsku, nacházíme v roce 1453, kdyţ mají patronát nad dvory v Paběnicích, Lhotě a Úmoníně.146 O Janovi se po roce 1446 uţ prameny nezmiňují. Zemřel asi na sklonku 40. let 15 století. Zanechal po sobě dva syny a dědice. První Janův syn Václav převedl roku 1450 věno ze Sulevic na Číţkovice.147 Druhého syna Buška ze Sulevic a na Košťálově nalézáme 27. dubna 1452 mezi účastníky praţského sněmu, který zvolil Jiřího z Poděbrad za zemského správce. Mezi voliteli byli i další páni ze Sulevic: Jan, coţ by mohl být Jan Skála ze Sulevic, a jakýsi Vaněk (coţ by mohl být Buškův bratr Václav). Společně si oba bratři roku 1453 nechali potvrdit majetek zděděný po otci. Z vesnic, které Jan získal zástavou od Zikmunda, uţ jim nepatřili Siřevice, které v té době uţ drţel Zbyněk Zajíc z Hazmburka.148 Buškovi (v některých pramenech uváděný jako Bohuslav) odkázal 14. února 1480 Vilém z Konic na Kamýku listinu krále Vladislav II. potvrzující Litoměřickým zástavu vsí doksanského kláštera. Jednalo se o vsi Bohušovice nad Ohří a Brňany, které původně zastavil císař Zikmund. Král Vladislav navíc Vilémovi připsal na tyto vesnice další sumu peněz. Vilém kromě předešlého majetku odkázal Buškovi i louku u Brňan.149 Tuto listinu i další statky zdědili po Buškovi jeho synové Dobeš (Tobiáš), Zdeslav a Jan. Všem třem král Vladislav potvrdil, ţe vsi Brňany a Bohušovice, které drţí zástavou, nesmí vyplatit nikdo jiný neţ český král nebo klášter, který má na výplatu právo (tedy klášter v Doksanech). Tyto vsi navíc mohou být opětovně 145

AČ I, str. 502. Tento údaj jsem získal z pozůstalosti Augusta Sedláčka, která se nachází v Historickém ústavu Akademie věd České republiky. 147 Rel. tab. II, str. 218. 148 AČ I, str. 502. 149 Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526, díl I., svazek 2/1, str. 665. 146

44

zastaveny pouze pánům ze Sulevic. K jejichţto takové snaţné prosbě milostivě nakloněni jsúce pro sluţby jejich mnohé a věrné, mocí královskú v Čechách tutu jsme nadepsaným Tobiášovi, Zdeslavovi a Janovi bratřiem Kapléřóm ze Sulevic milosť učinili, aby nadepsané vsi Brňany a Bohušovice s jejich příslušenstviem v těch summách a zápisech, kteréţ na těch vsech zapsané mají, drţeli a jich poţievali nynie i budúcně, nejsúc s těch vsí a zboţí bez své vuole od ţádného splacováni, leč od nás aneb budúciech našich králuov českých aneb od těch osob kostela a kláštera toho, kterýmţ by ta výplata spravedlivě příslušela.150 Tato listina, vydaná 15. března 1505 v Budíně, prokazuje, ţe Kaplířové i nadále pevně stáli na královské straně. Vzhledem k okolnostem té doby, kdy šlechta stála semknutá proti snaze měst o právní emancipaci, se ani není čemu divit. Bušek Kaplíř ze Sulevic zemřel někdy na počátku 80. let 15. století, protoţe po roce 1480 se v listinách objevují uţ pouze jeho synové. Dobeš, Zdeslav a Jan, bratří, byli synové buď Vácslavovi neb Bohuslavovi, ale snad tohoto. O své mnohé zboţí se podělili l. 1486 po hromnicích. Dobeš dostal Sulevice, nejstarší zboţí té rodiny, Zdeslav dostal hrad Košťálov s popluţním dvorem, ves a některé blízké vesnice, Jan nejmladší dostal Číţkovice téţ s blízkými vesnicemi. Bohušovice a Brňany byly společné všem třem. Výminka byla učiněna, ţe Košťálov má býti otevřen všem bratřím a Sulevický drţitel má bydleti jmenovitě na dolním hradě na velikém domě se svou čeledí a Číţkovský má býti téţ na dolním hradě v dolním domku, a kdyby toho bylo potřeba, mají na svrchní hrad připuštěni býti, avšak kaţdý s čeledí má se stravou opatřiti. Střelba a hájení hradu zůstalo společným všem bratřím.151 Této linii kaplířů patřil ve druhé polovině 15. století dům číslo 179 v Praze na Hradčanech. Mezi léty 1488 aţ 1511 je ale tento objekt v Loretánské ulici uváděn jako pustý.152 Odtud aţ ke bráně Strahovské byly poustky pánů Kapléřů ze Sulevic, tuším Tobiáše a Purkarta, co takové ještě roku 1511. Páni Kapléřové roku 1506 dovolili mistru Hanušovi Spissovi, aby si do nich prolámal zeď a tam sobě drva kladl, dokudţ by oni nestavěli.153

150

AČ VIII, str. 537-538. Sedláček, A.: Hrady XIV., str. 306., Plné znění smlouvy AČ XXVIII, str. 693 - 697 a zde jako příloha. 152 Tomek V. V.: Základy starého místopisu praţského, kniha 3-5, str. 151. 153 Tomek V. V.: Dějepis města Prahy, díl 8., str. 20. 151

45

V roce 1488 panovník přikázal, aby Zdeslav ze Sulevic dokázal drţení vsi Sulejovice, která má být jinak předána děkanství kapituly, aby on Slejovský tu svrchnost a panstvie, kteréţ na nich mieti chce, provedl a okázal, ţe k tomu spravedlnost má, ale dokudţ toho nedokáţe a neprovede, aby jemu děkanovi [Litoměřickému - pozn. aut.] ţádných překáţek v tom nečinil.154 V roce 1495 vedl Dobeš ze Sulevic spor, který se později stal precedentem pro další podobné pře. Ţaloval Jana Liblického, ţe svedl vodu s mlýnuov sirotkuov někdy Petra Klučovského tudíţ v Klučově jim ke škodě.155 Jan se hájil tím, ţe vodu sice po svých pozemcích vedl, ale pak ji nazpět vrátil do původního toku. Soud ho tedy zprostil obţaloby, a kdyţ byl pak na konci 15. století připravován zákoník, pouţili zákonodárci tuto při jako příklad, jak v podobných procesech postupovat: Item nalezli za právo, ţe kaţdý muoţ vodu na svých gruntiech pojieti, a po svých gruntích ji vésti a zase téţ po gruntích svých do starého toku ji pustiti.156 Košťálovská linie Kaplířů se v 15. a 16. století rozdělila na několik samostatných pošlostí. Vedle Sulevic (které od roku 1627 spadají pod statek Lovosice) a Košťálova (drţeného do počátku 17. století) jim patřily ještě Číţkovice. V Číţkovicích se oddělila samostatná větev Kaplířů, z níţ nejznámější je Albrecht Kaplíř ze Sulevic, který byl 20. ledna 1548 jmenován jedním ze 14 soudců apelačního soudu a v 50. letech 16. století hejtmanem v Praze na Novém Městě. Většina členů číţkovické větve odešla za třicetileté války do ciziny. Z košťálovské větve Kaplířů se dokázal v 16. století prosadit výše zmíněný Dobeš Kaplíř ze Sulevic, který byl mezi léty1507 aţ 1526 purkrabím karlštejnským. Z tohoto titulu je podepsán pod manifestem, který vyhotovili rytíři a panstvo proti Praze a královským městům. Podle něj se mohou šlechtici mstít bez vyhlášení opovědi, postaví-li města pána či rytíře před svůj soud.157 Dobiášova synovce Mikuláše nalézáme v roce 1546 na Kokoříně, kam se přiţenil. Jeho manţelkou byla Dorota Beřkovská ze Šebířova. Spolu spravovali kokořínské panství, přikoupili k němu pět vesnic158 a připojili rodový hrad Košťálov. Fakt, ţe různé větve Kaplířů ze Sulevic byly neustále v kontaktu, dokládá skutečnost, ţe Kokořín se od roku 1587 nachází v majetku Kaplířů Osterských. 154

AČ IX, str. 462. Rel. tab. I, str. 211. 156 Rel. tab. II, str. 522. 157 Čornej, P.: VDZKČ VI. str. 528. 158 DZ. 7, L14. 155

46

Schéma č. 2 Pravděpodobný rodokmen košťálovské větve Kaplířů ze Sulevic v 15. století. (Obsahuje pouze vybraná jména, o nichţ se zmiňuje tato práce. Data u jmen znamenají roky, ve kterých se osoba vyskytuje v pramenech.)

47

Osterská větev Kaplířů ze Sulevic Osterská větev Kaplířů ze Sulevic se od hlavní větve oddělila jiţ v první polovině 15. století. Jejím zakladatelem je Bušek ze Sulevic, který vlastnil Ţernoseky a Újezd (dnešní Bílý Újezd), tedy majetky severně od Sulevic. Bušek mohl být bratrancem Kunata, Hanuše a Jarka (zakladatelů hlavní a vimperské větve Kaplířů), kteří ţili přibliţně ve stejné době jako on. Bušek zemřel před rokem 1414. Jeho synové byli Kerunek, o němţ uţ byla řeč výše v souvislosti s obléháním Mladé Voţice, a Václav (někdy téţ Vaněk). Kerunek získal 25. prosince 1420 za zástavu 350 kop grošů vsi Vetla a Paleč a tvrz Pochořice kláštera v Roudnici. Dále obdrţel 62 kop grošů jako náhradu za válečné škody. 159 Kerunek a Václav získali strategicky významný hrad Českého středohoří Milešov. Vlastnili ho uţ před rokem 1428 spolu s obcí Velemín.160 Ta byla v majetku Kaplířů uţ od konce 14. století.161 Ve 40. letech 15. století Kerunek spravoval rozsáhlý majetek v jiţní části Českého středohoří. V roce 1443 věnoval majetek kostelu v Dřítovicích.162 V roce 1445 přechází právo na dvůr v Dlaţkovicích z rodu Berků z Dubé právě na Kerunka ze Sulevic.163 O tento bohatý statek se vedly spory ještě v roce 1454. Toho roku se Martin Smolík Radický pokusil uplatnit svůj nárok na tento dvůr. Tvrdil, ţe na něj má právo po strýci Hanušovi z Mnichova. Avšak Kerunek si svůj majetek vzít nenechal.164 V 50. letech zřejmě Kerunek i zemřel. Měl se svou ţenou Annou z Lobkovic syny Kamaréta a Buška, kterého nacházíme 30. května roku 1470 na válečné výpravě na Chebsko, kde vypálili sedm vesnic. V čele opovědníků stáli Kolovratové a dalším účastníkem výpravy byl krom jiných i Pavel ze Sulevic.165 Kamarét píše 5. února 1474 tento list: Já Gamaret Gerunk z Sulevic seděním v Uojezdě vyznávám, ţe z mého dědictvie prodal sem robotnému člověku Válovi i dědicóm jeho i budúcím u věčný plat neb úrok to seděnie tvrz u Velemíně i s příkopem i s dvorem i s sadem i se vší zvolí, coţ v tom dvoře jest, a dědinu k tomu na Duolnici pod cestú, pokudţ meze káţe, za dvacet kop gr., kteréţto penieze jsú 159

AČ I, str. 503. Lib. conf., VIII-X, str. 137. 161 Sedláček, A.: Hrady XIV, str. 400. 162 Rel. tab. II, str. 196. 163 Rel. tab. II, str. 202. 164 AČ II, str. 203. 165 Jánský, J.: Kronika česko-bavorské hranice IV, str. 139. 160

48

mně úplně zaplacené i splněné, aby týţ Vála i dědici i budúcí jeho, kteříţ tento list mój jmieti budú, mocni byli k svým uţitkóm i k své vuoli přivésti to seděnie kromě toho kopce, na kterémţ tvrz stojí, aby tu postavil s mú i mých budúciech vuolí vedle rozkázanie našeho, pod tiemto však úrokem nebo platem, to jest mají z toho ze všeho platiti úroka čtyřidceti gr., a to rozdielně na sv. Jiřie dvadcet gr. a na sv. Havla tolikéţ a čtvero kur a kopu vajec. A kdyţby týţ Vála neb dědici neb budúcie jeho chtěli prodati to jisté seděnie svrchupsané, aby prodali aneb mně nabiedili neb mých budúciech, aneb by prodali, syna mého neb mých budúciech volí, člověku počestnému, kterýţ by sě mně i mým budúcím hodil i súsedóm také podle toho, a to vše v téţ právo, jakoţ svrchupsáno stojí. Pečeti přivěsili kromě Gamareta uroz. panoše Bušek, bratr mój z Sulevic a z Milešova, Václav z Sulevic a z Košťálova, Jindřich z Sulevic a z Skalky. Léta naroz. syna b. tisícieho čtyřstého sedmdesátého čtvrtého, tu sobotu den sv. Háty, panny a mučedl. b.166 Co vedlo Kamaréta, aby starý rodový majetek přepustil neurozenému člověku, nevíme. Zřejmě mu chyběla finanční hotovost. Doba po smrti krále Jiřího byla neklidná. Pro nás je tento dokument cenný ještě z jednoho důvodu. Dokazuje přátelské vztahy mezi jednotlivými větvemi Kaplířů. Pod listinou totiţ mají pečeť zástupci všech větví, které v té době v Českém středohoří ţily, a to skalské (Jindřich), košťálovské (Václav) a osterské (Bušek), z níţ pocházel i sám Kamarét. Bratr Kerunka Václav (syn Buška z Újezda) si během husitské revoluce ve třicátých letech 15. století vystavěl na zděděném panství, na kótě 552, hrad Ostrý (někdy téţ Scharfenstein). Tento hrad dal jméno větvi Kaplířů ze Sulevic, která se v 15. a 16. století široce rozvětvila a jejíţ příslušníky nacházíme takřka po celých Čechách. Václav vedl v roce 1460 spor o dědictví v Hoholicích.167 Tuto ves koupil roku 1380 Stanislav ze Sulevic. Je tedy moţné, ţe Václav byl jeho vnukem. V následujícím výkladu se zaměříme pouze na ty Kaplíře, kteří výrazněji promluvili do dějin či se odstěhovali do jiných koutů Čech. Mimo České středohoří se Kaplířové z osterské větve často vyskytují na Kokořínsku. V roce 1489 se přiţenil do vsi Brocno ke Kateřině z Veleţic Albrecht Osterský ze Sulevic. Jde zřejmě o Václavova syna, po kterém drţí Brocno Kaplířové aţ do konce 16. století. Roku 1485 navíc Albrechtovi potvrdil král Vladislav drţení dvora v sousední obci 166 167

AČ VII, str. 673. Rel. tab. II, str. 301.

49

Chcebuz: My Vladislav, z b. m. král český etc., ozamujem etc., ţe prosil jest nás statečný Albrecht ze Sulevic na Brocně v. n. m., abychom jemu ráčili dáti dvuor leţící ve vsi Chcebuzi, kterýţto přísluší nápravú k hradu našemu Mělníku. My hledíce k věrným a ustavičným sluţbám téhoţ Albrechta etc., témuţ Albrechtovi a dědicnom jeho dali jsme a tímto listem dáváme jiţ psaný dvuor ve vsi Chcebuzi, s vinnicemi, dědinami, pastvišti, porostlinami, i se všemi příslušnostmi etc. ku pravému dědictví, tak aby týţ Albrecht a j. d. ţádnú nápravu ani kterú jinú věcí nebyli povinni slúţiti k jiţ psanému zámku Mělníku, ale aby ten dvuor se všemi jeho příslušnostmi měli, drţeli a jeho poţívali, tak jakoţ jiných svých dědičných zboţí poţívají etc.168 Majetek na Českolipsku měl i Jiřík Osterský ze Sulevic, pravděpodobně Albrechtův příbuzný, který drţel Chudý Hrádek a Vřísek. Jiřího nalézáme i na místech poněkud vzdálenějších, konkrétně v roce 1518 v Trmicích u Ústí nad Labem, či na přelomu 30. a 40. let na Ostrovci u Zbiroha. Jiřího syn Zikmund zastával mezi léty 1543 aţ 1552 úřad purkrabího na Křivoklátě, který slouţil v tu dobu jako vězení. Dohled nad vězni z něj zřejmě udělal násilníka, jak ukáţou jeho další osudy. Nedaleko Křivoklátu však zatím zajistil zajímavý majetek svému bratrovi Janovi, který v třicátých letech drţel ves Hřebečníky.

Za ţenu měl

Zikmund dceru Bohuslava z Malovic Ţofii, s kterou ţil v druhé polovině 16. století v Záhoří u Chotovin. Zikmund byl, jak bylo jiţ naznačeno, velice agresivní a měl v jiţních Čechách časté šarvátky, a tak není divu, ţe jeho ţivot skončil vraţdou, kterou na něm spáchal Jindřich z Tučap. S ním se pak soudil Zikmundův bratr Jan Osterský ze Sulevic na Vlkově.169 Pozoruhodné je, ţe v Záhoří ţil v 17. století jiný příslušník osterské větve Kaplířů Vilém, který naopak v roce 1617 zavraţdil jakéhosi Vítu, coţ je s největší pravděpodobností příslušník rytířského rodu Vítů ze Rzavého, rozmnoţeného na Soběslavsku a Táborsku. Nyní se ale vraťme na Kokořínsko, kde od 70. let 16. století působíïl Jiřík Osterský ze Sulevic. Do jeho majetku patřila kromě Brocna a samotného Kokořína i ves Bosyně. I Jiří zde sváděl různé ozbrojené šarvátky se svými sousedy.170 V druhé polovině 16. století tedy osterští Kaplíři expandovali nejen v Českém

168

Rel. tab. II. str. 494 - 495. Sedláček, A.: Hrady IV, str. 325, 353 - 354. 170 Více o těchto šarvátkách: Sedláček, A.: Hrady XV, str. 111 - 112. 169

50

středohoří, ale i na Mělnicku. Tam se částečně usadila třebívlická pošlost Kaplířů, která se od osterské osamostatnila.

51

Schéma č. 3 Pravděpodobný rodokmen osterské větve Kaplířů ze Sulevic v 15. století. (Obsahuje pouze vybraná jména, o nichţ se zmiňuje tato práce. Data u jmen znamenají roky, ve kterých se osoba vyskytuje v pramenech.)

52

Ostatní větve Kaplířů jsou netlucká, která se vydělila aţ v 16. století, a solská nazývaná podle obce Solany leţící na jihozápadním úpatí Českého středohoří. Prvním představitelem této větve byl zřejmě Smil ze Sulevic. Na konci 14. století se v pramenech vyskytuje v souvislosti s ţalobami na jeho osobu. Roku 1399 Smila ţaluje Kateřina z Prahy171 a přibliţně ve stejné době i Bičen z Račiněvsi, ţe by mu škodu učinil, tu kdeţ jest člověka v Starém vzal, jímal a vězel, et prefatus Smil odpovídal řka, ţe ten člověk jest jeho, dokládaje se desk zemských (...)172 V červnu pak Smila najdeme mezi členy panské jednoty, kteří vstoupili v příměří s královskou stranou.173 Smil je roku 1406 zmíněn jako majitel jedné z tvrzí v Třebívlicích a později ho nacházíme právě v Solanech, po kterých je pojmenovaná tato větev rodu. Na začátku 15. století mu patřil i dům v Praze v ţidovské čtvrti, konkrétně dům č. 124 v Široké ulici,174 který roku 1409 prodal měšťanu Osvaldu Rollovi. Poslední zmínka o Smilovi pochází z roku 1435, kdy přivěsil svou pečeť k listu Vaňka Drnovského z Brloha.175 K této větvi Kaplířů patří i Václav Solský ze Sulevic, který se podílel na legislativních procesech na konci 15. věku. Roku 1499 byl jedním z vladyků, kteří revidovali zápisy v deskách zemských. Téhoţ roku (11. listopadu) mu král Vladislav poukázal doţivotní plat z hrádku Křivoklátu: My Vladislav (...) podvolujeme kaţdý rok padesáte kop gr. č. z zámku našeho Hrádku aţ do jeho ţivnosti vydávati. Přikazujíce hajtmanu našemu Hrádeckému, nynějšiemu i budúcím, abyšte těch padesáte kop gr. č. jemu, Václavovi, kaţdý rok platili a vydávali beze všeho zdrţovánie a zpieránie, a to aţ do jeho samého ţivnosti.176 Roku 1505 byl králem Vladislavem spolu s Petrem z Roţmberka, Vilémem z Pernštejna, Janem ze Šelmberka, Albrechtem z Kolovrat, Albrechtem z Leskovce, Mikulášem ml. Trčkou z Lípy a Otíkem Kamýckým z Tropčic pověřen, aby ho zastupovali na sněmu pánů, rytířů, vladyků a měst na Praţském hradě.177 171

AČ IV, str. 527. Rel. tab. I, str. 152. 173 AČ I, str. 61. 174 Tomek, V. V.: Základy starého místopisu praţského, kniha 1, str. 215. 175 AČ VI, str. 635. 176 AČ XVIII, str. 187. 177 Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526, díl I, Svazek 3/1, str. 1183. 172

53

6. Závěr V první polovině 14. století patřily Kaplířům ze Sulevic pouze menší tvrze v obcích Sulevice, Číţkovice a Solany. V této době však i menší šlechtické rody touţily po vlastnictví hradu. Jeho drţba zajišťovala majiteli mnohem větší prestiţ. Zároveň byl hrad bezpečnějším útočištěm před nepřáteli. Obě funkce, tedy reprezentativní i obrannou, splňoval hrad Vimperk, na němţ od 80. let 14. století působili Kaplířové ze Sulevic jako purkrabí. Sídlili na něm více neţ sto let. Během tohoto období hrad rozšiřovali a opevňovali. Roku 1459 ho dokonce za zásluhy Kaplířů propustil král Jiří z Poděbrad z manství. Vimperská větev ještě v 15. století působila i na jiných hradech v Čechách i mimo ně. Na kratší dobu získali Kaplířové jako královské zástavy hrady Ţebrák, Zvíkov, Zbiroh nebo Helfenburk (Hrádek u Úštěka). Mimo české království ještě vimperští Kaplíři působili na rakousko-česko-uherském pomezí na prešpurském hradu Poţoň (mezi léty 1413 aţ 1428 a 1453 aţ 1457), v Kitsee (1426 aţ 1460) a na Marcheggu (1462 aţ 1471). Po hradech touţili i Kaplířové ţijící v Českém středohoří. Na konci 14. století (mezi léty 1387 aţ 1397) měli v zástavě litoměřický hrad. Ve století 15. získali řadu menších hradů do svého vlastnictví. Přibliţně od roku 1414 zdědili Kaplířové od vladyků ze Skalky hrad Skalka. Od roku 1423 se jiná větev rodu usadila na Košťálově, kde vydrţela aţ do začátku 17. století. Kolem roku 1428 nabyli Kaplířové hrad Milešov, který vlastnili aţ do konce 15. století. Kdyţ byl jedné rodové větvi hrad malý, vystavěli si Kaplířové hrad Ostrý na blízkém kopci. Ostrý patřil Kaplířům do roku 1505. Posledním významným hradem, na němţ se v 15. století Kaplířové vyskytli, je hrad Osek u Duchcova, na němţ ţili v letech 1474 aţ 1523. Vedle hradu vţdy byl prestiţním majetkem dům v Praze. Dům v hlavním městě byl o to cennější, čím blíţe se nacházel u panovnického dvora. To věděl i Kunat Kaplíř ze Sulevic. Ve druhé polovině 80. let zastával funkce nejvyššího písaře Českého království a zároveň mincmistra. Nejdříve ho mezi léty 1387 a 1388 nacházíme na praţském Karlově,178 ale později se přestěhoval k Praţskému hradu

178

Tomek, V. V.: Základy starého místopisu praţského, kniha 2, str. 279.

54

na Hradčanské náměstí, kde doţil spolu se svou manţelkou, která pak dům odkázala pro církevní účely.179 Jen o několik desítek metrů dále v Loretánské ulici se ještě v roce 1511 připomínají poustky domu Kaplířů ze Sulevic. O tom, jestli v 15. století na Hradčanech nějací Kaplířové skutečně ţili, však nemáme ţádné zprávy. Naopak bezpečně víme, ţe mezi léty 1414 a 1418 ţil v domě pod Karlovým náměstím naproti radnici a šatlavě jakýsi Petrman ze Sulevic.180 Bohuţel o tomto muţi se nezmiňují ţádné jiné prameny, takţe nemůţeme určit, čí to byl příbuzný. Posledním domem Kaplířů v Praze v 15. století byl dům v ţidovské čtvrti. Vlastnil ho Smil ze Sulevic. Leţel v Široké ulici naproti klášteru svatého Ducha na místech, kde po asanaci čtvrtě vyrostli dům U Tří mušketýrů. Smil roku 1409 dům prodal měšťanu Osvaldu Rollovi.181 Jak ukazují předchozí výčty, Kaplířové se v 15. století dokázali společensky prosadit. Jejich vzestup se realizoval jak ve sféře hospodářské, tak i politické. Někteří členové rodu předvedli své schopnosti i na bitevním poli. Nejvíce se do vojenských dějin zapsali Kaplířové ţijící v Pošumaví a Uhrách. Tento fakt můţeme vysvětlit několika důvody. Úrodné Polabí a podhůří Českého středohoří bylo zajisté mnohem výnosnější neţ zboţí v okolí Vimperka. Pošumavské statky tolik nevynášely a Kaplířové se museli nechávat najímat do ţoldnéřských armád či sami podnikat kořistnické výpravy. Česko-bavorská hranice a uhersko-rakousko-moravské pomezí navíc bylo takřka po celé 15. století podstatně nebezpečnější oblastí neţ kraj severozápadně od Litoměřic. Spolupráce mezi jednotlivými větvemi rodu fungovala i přes rozdílný způsob ţivota vcelku spolehlivě. Dokladem toho můţe být i vinařství, kterému se věnovali jak Kaplířové v Uhrách, tak i jejich příbuzní na Litoměřicku. Historie Kaplířů ze Sulevic ve 14. a 15. století se v mnohém shoduje s ostatními rytířskými rody té doby. Příslušníci niţší šlechty nemohli nijak výrazně ovlivňovat státní politiku, ovšem i mezi nimi se objevily osobnosti, které zasáhly i do "velkých dějin". Tato práce se takovéto osobnosti pokusila představit a vyloţit zároveň i "malé dějiny" jednoho šlechtického rodu, které ovlivňovaly ţivoty stovek dalších lidí.

179

Tomek, V. V.: Základy starého místopisu praţského, kniha 3-5, str. 134. Tomek, V. V.: Základy starého místopisu praţského, kniha 2, str. 29. 181 Tomek, V. V.: Základy starého místopisu praţského, kniha 1, str. 215. 180

55

7. Použitá literatura Seznam zkratek: AČ:

Archiv český.

AMB:

Archiv města Bratislavy.

CIM:

Codex juris municipalis regni Bohemiae.

ČMKČ:

Časopis Musea království Českého.

Hrady:

Hrady, zámky a tvrze Království českého.

Lib. conf.:

Libri confirmationum.

OSN:

Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí.

Rel.tab.:

Pozůstatky desk zemských království Českého r. 1541 pohořelých.

SOkA:

Státní okresní archiv Prachatice.

VDZKČ:

Velké dějiny zemí Koruny české.

Edice Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích. Díl I. Red. Palacký, František. Praha, 1840. Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích. Díl II. Red. Palacký, František. Praha, 1842. Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích. Díl IV. Red. Palacký, František. Praha, 1846. Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích. Díl V. Red. Palacký, František. Praha, 1862. Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích. Díl VI. Red. Palacký, František. Praha, 1872. Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích. Díl VII. Red. Kalousek, Josef. Praha, 1887. Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích. Díl VIII. Red. Kalousek, Josef. Praha, 1888.

56

Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích. Díl IX. Red. Kalousek, Josef. Praha, 1889. Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích. Díl XIV. Red. Kalousek, Josef. Praha, 1895. Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích. Díl XVIII. Red. Kalousek, Josef. Praha, 1900. Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích. Díl XXXI. Red. Gustav, Friedrich. Praha, 1921. Codex juris municipalis regni Bohemiae. Díl II. Ed. Čelakovský, Jaromír. Praha, 1895. Fontes rerum Bohemicarum. Díly I - VIII. Praha, 1873 - 1932. Inventár stredovekých listín, listov a iných príbuzných písomností. Ed. Lehotská Darina. Bratislava, 1956. Libri confirmationum. Díly I - VII. Praha, 1867 - 1886. Libri confirmationum. Díl VIII. - X. Ed. Emler, Josef. Praha, 1889. Libri erectionum. Díly I - VI. Praha, 1873 - 1927. Listář a listinář Oldřicha z Roţmberka. Díl I. Ed. Rynešová, Blaţena. Praha, 1929. Listář a listinář Oldřicha z Roţmberka. Díl IV. Ed. Rynešová, Blaţena, Pelikán, Josef. Praha, 1954. Pozůstatky desk zemských království Českého r.1541 pohořelých. Díl I. Ed. Emler, Josef. Praha, 1870. Pozůstatky desk zemských království Českého r.1541 pohořelých. Díl II. Ed. Emler, Josef. Praha, 1872. Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. Díl I. Fontes Archivi capituli metropolitani eccl. Pragensis. Ed. Jenšovská, Věra. Praha, 1967 - 1981. Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. Díl III. Fontes Archivi publici Trebonensis. Ed. Kopičková, Boţena. Praha, 1977. Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Ed. Emler, Josef. Praha, 1892. Regest und Aktestücke zur Geschichte Fridrich III. Ed. Chmel Joseph. Wídeň, 1850 - 1860. Soudní akta konsistoře Praţské I. Ed. Tadra, Ferdinand. Praha, 1893. Soudní akta konsistoře Praţské III. Ed. Tadra, Ferdinand. Praha, 1896. Soudní akta konsistoře Praţské IV. Ed. Tadra, Ferdinand. Praha, 1899. 57

Soudní akta konzistoře Praţské V. Ed. Tadra, Ferdinand. Praha, 1899. Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526. Díl I., svazek 2/1. Red. Beneš, František, Beránek, Karel. Praha, 1975. Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526. Díl I., svazek 3/1. Red. Beneš, František, Beránek, Karel. Praha, 1980. Středověké listy ze Slovenska. Ed. Chaloupecký, Václav. Bratislava – Praha, 1937. Zbytky register králův římských a českých z let 1361-1480. Ed. Sedláček, August. Praha, 1914. Archivní prameny nepublikované Státní okresní archiv Prachatice, Archiv města Vimperka, nejstarší městská kniha 1479 – 1670, fol. 61a. Státní okresní archiv Prachatice, Archiv města Vimperka, listina číslo I-A-2. Národní archiv Praha, České gubernium - guberniální listiny, inventární číslo 196. Odborná literatura Bartoš, František, Michálek: Čechy v době Husově 1378 - 1415. (České Dějiny, díl II., část 6.) Praha, 1947. Čechura, Jaroslav. Úřad rychtáře v Litoměřicích v předhusitském období. In Litoměřicko 21-22. Litoměřice, 1986. Čornej, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české. Díl V. Praha, Litomyšl, 2001. Čornej, Petr; Bartlová, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české. Díl VI. Praha, Litomyšl, 2007. Čornejová, Ivana; Svatoš, Michal. Dějiny univerzity Karlovy. Díl I. 1347/48-1622. Praha, 1995. Dvořáková, Daniela. Rytier a jeho kráľ : Stibor zo Stiboríc a Ţigmund Luxemburský : sonda do ţivota stredovekého uhorského šľachtica s osobitným zreteľom na územie Slovenska. Budmerice, 2003. Elbel, Petr. Testament olomouckého probošta Pavla z Prahy. Obraz materiální a duchovní kultury preláta husitské doby. In: Časopis matice moravské 123. Brno, 2004.

58

Hána, Jiří. Haléře "Rotlevovy" a "Kaplířovy". Příspěvek k chronologii české drobné mince z let 1346-1384. In: Numismatický sborník 20. Praha 2005. Hána, Jiří. K problematice drobných mincí za vlády Václava IV. In: Numismatický sborník 20. Praha, 2005. Hás, Jiří. Kaplířové ze Sulevic větev řehlovicko-tuchořická. In: Heraldika a genealogie XXXIV, č. 3/4. Praha, 2001. Hlaváček, Ivan. Příspěvek k dějinám drţby litoměřického hradu v době Václava IV. In: Litoměřicko 16. Litoměřice, 1980. Hosák, Ladislav. Ohlas husitství v Rakousku. In: Český časopis historický. Praha, 1956. Janáček, Josef. České dějiny, Doba předbělohorská I/1-II. Praha, 1984. Jánský, Jiří. Kronika česko-bavorské hranice Díly 1 aţ 5. Domaţlice, 2001. Jánský, Jiří. Páni ze Švamberka - pětisetletá sága rodu s erbem labutě. Domaţlice, 2006. Kejř, Jiří. Dějiny praţské právnické univerzity. Praha, 1995. Kolář, Martin; Sedláček August. Českomoravská heraldika I. Praha, 1902. Kopičková, Boţena. Doplňující informace k testamentu královny Ţofie s přihlédnutím k pozůstalostnímu inventáři. In: Pozdně středověké testamenty v českých městech. Dolní Břeţany, 2006. Kotyza, Oldřich; Smetana, Jan; Tomas, Jindřich a kol. Dějiny města Litoměřic. Litoměřice, 1997. Kubů, František; Zavřel Petr. Kubohuťský systém Zlaté stezky. In: Zlatá stezka : sborník Prachatického muzea 5. Prachatice, 1998. Kubů, František; Zavřel Petr. Ţlíbský systém Zlaté stezky. In: Zlatá stezka : sborník Prachatického muzea 6. Prachatice, 1999. Macek, Jaroslav. 950 let litoměřické kapituly. Kostelní Vydří, 2007. Mareš, František. Koncept ţivotopisu p. Jana z Roţmberka k velké historii Roţmberské od V. Březana. In: Norbert Heerman a Václav Březan, Časopis Musea království Českého 73. Praha, 1899. Maťa, Petr. Svět české aristokracie. Praha, 2004. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Kolektiv autorů. Praha, 1888 aţ 1909. Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle, Bartoloměj. Diadochos. Brno, 2005.

59

Querite primum regnum Dei : sborník příspěvků k poctě Jany Nechutové. Ed. Krmíčková, Helena a kol. Brno, 2006. Spěváček, Jiří. Václav IV. (1361-1419) : k předpokladům husitské revoluce. Praha, 1986. Sedláček, August. Českomoravská heraldika II. Praha, 1925. Sedláček, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl. 4., Vysočina Táborska. Praha, 1885. Sedláček, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl. 6., Podbrdsko. Praha, 1889. Sedláček, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl. 7., Písecko. Praha, 1890. Sedláček, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl. 8., Rakovnicko a Slansko. Praha, 1893. Sedláček, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl. 9., Domaţlicko a Klatovsko. Praha, 1893. Sedláček, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl. 11., Prachensko. Praha 1897. Sedláček, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl. 12., Čáslavsko. Praha, 1900. Sedláček, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl. 14., Litoměřicko a Ţatecko. Praha, 1923. Šimůnek, Robert. Jan Smil z Křemţe. K postavení niţší šlechty v jiţních Čechách v první polovině 15. století. In: Jihočeský sborník historický 66, 67, 1997 - 1998. Str. 3 - 12. České Budějovice, 1998. Šimůnek, Robert; Tresp, Uwe. Beiträge zu Praxis des spät mittel alterlichen böhmischen Söldnerwesens (Das Söldnerwesen der Herren von Rosenberg um die Mitte des 15. Jahrhunderts. Die Söldner werbungen Herzog Ludwigs des Reichen von Bayern-Landshut in Böhmen (1459 - 1462) - mit Prosopografie). In: Táborský archiv 10, 2000 - 2001. Str. 73 - 174. Pelhřimov, 2001. Tomek, Václav, Vladivoj. Dějepis města Prahy. Díl I. Praha, 1892. Tomek, Václav, Vladivoj. Dějepis města Prahy. Díl II. Praha, 1892. Tomek, Václav, Vladivoj. Dějepis města Prahy. Díl III. Praha, 1893. Tomek, Václav, Vladivoj. Dějepis města Prahy. Díl VIII. Praha, 1891.

60

Tomek, Václav, Vladivoj. Základy starého místopisu praţského. Kniha 1. Praha, 1866. Tomek, Václav, Vladivoj. Základy starého místopisu praţského. Kniha 2. Praha, 1870. Tomek, Václav, Vladivoj. Základy starého místopisu praţského. Kniha 3-5. Praha, 1872. Tresp, Uwe. Söldner aus Böhmen. Paderborn, 2004. Tříška, Josef. Ţivotopisný slovník předhusitské praţské univerzity 1348 - 1409. Praha, 1981. Wagner, Theodor. Jan Smil z Křemţe. In: Časopis Musea království Českého 62. Praha,1888. Ţáry, Juraj. Kaplnka českej královnej Ţofie Bavorskej v bratislavskom dome. In: Umění 38, Praha, 1990.

61

8. Přílohy Příloha č. 1: Edice listiny, v níţ Zikmund, císař římský a král uherský a český, se souhlasem královny Barbory potvrzuje Walpurze, vdově po hejtmanu poţoňského hradu Petru Kaplíři, a jejím dětem Janu, Petrovi, Markétě, Barboře a Voršile dvě listiny. Zigmund, z boţie milosti římský král, vţdycky rozmnoţitel a uherský, český, dalmacský etc. král a markrabě brandeburský a k tomu lucemburský dědic, všem v Kristu věrným nynějším spolu i potomním anebo budúcím, ktoţ známost těchto věcí budú mieti, pozdravenie v Spasiteli všech etc. K královskéj příslušie velebnosti, aby svých věrných listy jim milostivě dané řádem svých jasných listóv ráčil stvrditi i zjesniti. Protoţ k známosti všech těchto listóv řádem chceme, aby přišlo, ţe věrná naše urozená paní Valtpurga182, vdova někdy Petra Kapléře183, někdy hajtmana hradu našeho poţonínského, v své totiţ osobě a v osobách synóv svých Jana a Petra184 i dcer svých Margréty, Barbory a Uršily185 vydala nám nějaka dva listy. Jeden náš, nynějším menším sekretem186 pečetí naší visutý ohrazený, kterýmţto totiţ naším listem my hrad náš Kecce187 jmenovaný, v kraji muzoninském188 usazený, a k tomu městečko také Kecce jmenované a jměnie Pamern189 jmenované a polovici jměnie Redendorff190 řečeného a k tomu všecky uţitky i příslušenstvie k tomu jistému hradu našemu příslušejície tej jisté paní Valtpurge a jejím synóm Janovi a Petrovi i také Margrétě, Barboře a Uršile, dcerám napřed jmenovaného Petra Kapléře pod jistými příčinami a výmluvami v těch listech našich jasněji vypravenými, přiznáváme se, ţe sme zastavili.

182

Valpurga, vdova po Petru Kaplířovi. Petr Kaplíř, hejtman hradu v dnešní Bratislavě. 184 Jan a Petr Kaplířové, synové Petra Kaplíře a Valpurgy. 185 Markéta, Barbora a Uršula, dcery Petra Kaplíře a Valuprgy. 186 Sekret - druh pečeťi, případně pečetní prsten. 187 Kecce, Kopčany, dnes Kitsee, Rakousko. 188 Uherská ţupa zvaná podle města Mošoň, dnešní Mosonmagyarovár, Maďarsko. 189 Pamern, zřejmě dnešní obec Pama, Rakousko. 190 Redndorff, dnešní obec Rajka, Maďarsko. 183

62

A druhý totiţ list kapituly kostela poţoninského, hamfeštný191, na jisté upevněnie anebo ustanovenie napřed jmenovaného hradu našeho Kecce u městečka také Kecce jmenovaného a k tomu jiných všech uţitkóv toho totiţ hradu i městečka svrchu psaných paní Valtpurge a Janovi i Petrovi, Margrétě, Barboře i Uršule a jich dědicóm, také pod jistými příčinami i výmluvami, v tomto totiţ listu řádně vypravenými, jakoţ doleji bude psáno. Protoţ poprosila naší velebnosti pokorně a náboţně, abychom ty jisté listy za pevné, vzácné i příjemné majíce a naším listem hamfeštným slovo od slova vepsati káţíce za ně anebo jim, totiţ paní Valtpurge a Janovi a Petrovi a k tomu Margrétě, Barboře a Uršule, jich také dědicóm aţ do časů, totiţ do roku v dříve jmenovaných listech uloţeného, ráčili potvrditi. Prvnieho listu drţenie jest toto: My, Zigmund, z boţie milosti římský král, vţdycky rozmnoţitel a uherský, český etc. král paměti poučenie. Totiţ na vědomie dáváme drţením těchto totiţ listóv, oznamujíce všem, kterýmţ příslušie, ţe věrní naši, totiţ šlechetná anebo urozená paní Valtpurga vdova a Jan i Petr synové a Margréta, Babora i Uršula jmenované dívky, dcery někdy Petra Kapléře, někdy hajtmana hradu našeho poţoninského, na dva tisíce zlatých zlata, za něţto hrad náš Kecce jmenovaný spolu s městečkem také Kecce jmenovaným se jměním Pamern nazvaným a s polovicí jmění anebo zboţí Bedendorff řečeného k jich rukám a totiţ k moci nápisem zástavy jest zastaveno nynie k zvláštnie potřebě čtyři tisíce a pět set zlatých zlata hotových k jednání jistých a pilných věcí, kteréţ naše velebnosti a královstvie uherského sě dotýčí, nám jménem jistého pójčenie pójčili a skutečně dali a připsali a nadto dva tisíce zlatých zlata čistého k opravě stavenie jmenovaného hradu našeho Kecce také k našie potřebě vydati slíbili. Protoţ my z čistého našeho vědomie i také najjasnějšie kněţny panie Barbory192, království jmenovaných královny, manţelky našie, z povolenie i z zdravé rady i z plné vóle našich prelátóv i pánóv jiţ jmenovaný hrad náš Kecce spolu i s městečkem téţ Kecce jmenovaným a se jměním anebo zboţím Pamern a s polovicí jiţ jmenovaného zboţie Bedndorff i se všemi jinými právy i s uţitky příslušejícími a znamenitě zeměmi ornými, oranými i neoranými, s lesy, s pasěkami, s háji, s lúkami sěnnými, s trávníky, s vodami, s rybníky, s Dunajem, s clem, kteréţ v Kecci obyčej mají vybierati a obecně se všemi celými uţitky, kterýmiţkolivěk 191 192

Hamfeštný list – písemné potvrzení textu listiny. Královna Barbora Celská, manţelka krále Zikmunda.

63

jmény jmenovanými pod jich jistými a pravými mezemi starými, s kterýmiţ aţ dosavad drţen byl, za dřéve řečených šest tisíc a za pět set zlatých zlata prve i nynie nám pójčených pět set a za napřed jmenovaných dva tisíce zlatých zlata, kteréţ k opravě předjmenovaného hradu našeho mají vydati, toho všeho totiţ osm tisíc zlatých zlata téj jistéj panie a synóm i dcerám napřed jmenovaným i jich dědicóm i potomním všem určili sme zastaviti, nébrţ zastavujeme i zavřujeme. A pro věrné zaslúţenie jiţ jmenovaného někdy Petra Kapléře i pro čisté zaslíbenie jeho panie Valtpurgy, kteréţ sú nám věrně a čistě včas našie potřeby ukázali, povolujeme, chceme i dáváme, aby dokud je ţiva paní Valpurga, napřed psaného hradu našeho Kecce spolu i s městečkem téţ tak jmenovaným i zboţie řečeného Pamern i polovice jměnie řečeného Bedndorff i se všemi jich příslušenstvími i uţitky mohla drţeti a zachovati a všechny jich uţitky i vzatky193, aby mohli bráti i přijímati. A ani my ani naši potomní králové totiţ uherští ten jistý hrad náš i jeho příslušenstvie napřed psané od téj jisté panie aţ do časóv ţivota jejieho ani vyplatiti ani napomínati ani zasě mieti ani ţádnú příčinú od nie oddáliti nemohli, ale kdy umře ta jistá paní, tehdy synové její a dcery a jich děti i potomní hrad náš jiţ psaný Kecce spolu i s napřed psanými uţitky obyčejem jiţ psaným jim zastavený a zavázaný aţ do časú vyplacenie jich, obyčejem takovým drţeti, vládnúti a všecky uţitky, vzatky sobě bráti, aby měli plnú moc. To toliko skrze výmluvu oznamujíce, ţe kdyţ by napřed řečená paní Valtpurga umřela a my anebo naši potomní jiţ dotčený hrad Kecce od nich chtěli bychme aneb chtěli by vyplatiti, tehdy ti jistí synové a dcery někdy Petra Kapléře a urozené paní Valtpurgy anebo děti jich zasě majíce jistě a úplně skrze nás anebo skrze potomnie krále uherské těch jistých osm tisíc a pět set zlatých zlata prve jmenovaný hrad náš Kecce spolu i s jeho uţitky a příslušenstvími napřed řečenými nám anebo našim potomním beze všie nesnáze aby dluţni byli, spustiti a zasě sstúpiti. To také zvláště rozkládáme, totiţ vymlúváme, ţe ta jistá paní a jiţ jmenovaní synové její i dcery z jiţ pověděných dvú tisíci zlatých za dielo a opravovánie toho jistého hradu aţ do vyplněnie počtu předřečených dvú tisíc zlatých zlata tři sta zlatých anebo viece anebo méně na kaţdý rok vydávati a nám anebo našim úředníkóm, kteréţ na to vydáme na kaţdý rok slušný z toho počet učiniti povinni budú. Nadto to přejímáme na sě i na potomnie naše krále uherské a slovem králevským slibujeme předjmenované panie Valtpurgy aţ do času jejieho

193

Vzatek - odměna, mzda, prospěch.

64

ţivota a potom syny i dcery řečeného Kapléře a panie Waltpurgy i jich dědice i potomnie v panování a v (o)vládání jiţ pověděného hradu našeho i jeho všech uţitkóv i příslušenství napřed jmenovaných aţ do časů vyplacenie proti všem napomínačóm i proti řečníkóm i dráčóm194 brániti, zachovati i vyvaditi195 vlastními našimi i našich potomních náklady i pracemi těch našich, k nimţto pečeť naši, sekret, kteréhoţ jako král uherský poţíváme, jest zavěšen, mocí a svědomím listóv, kteréţ v formu našeho hamfeštu vepsati káţeme, pečetí našeho majestátu větčí a znamenitú anebo mocnú, jehoţto také jako král uherský poţíváme, ohrazujíce, kdy nám osobně budú přineseny. Datum v Pošoni předpověděném na den svatý Háty196, panny a mučedlnicě, léta boţieho tisícieho čtyřstého XXVI° (dvacátého šestého), království našich uherského tisíc čtyřista XXXIX° (třicétého devátého), římského XVI° (šestnáctého), českého VI° (šestého) etc. Ale druhého totiţ kapitulného listu drţenie stojí v tato slova: Všem v Kristu věrným nynějším i budúcím, ktoţ známost těchto listóv mieti budú, kapitula kostela poţoninského pozdravenie. V štědrém dávate-li spasenie k známosti všech tak nynějších jakoţto i budúcích řádem listóv těchto, chceme, aby přišlo, ţe my listy najjasnějšieho knieţete pana Zigmunda, z boţie milosti římského krále, vţdy rozmnoţitele, českého krále etc., pána našeho, o úvodu aneb uvázání a postavení sekretem jeho pečeti na znamenánie urozenej panie Valtpurge vdově a synóm někdy Kapléře, někdy hajtmana poţoninského, milostivě dané a nám přikázánie poslané s svrchovanú poctivostí a s poslušenstvím přijali sme v tato slova: Zigmund, z boţie milosti římský král, vţdy rozmnoţitel a uherský a český král, věrným našim kapitole poţoninské pozdravenie i milost. Ţe my hrad náš Kecce řečený spolu s městečkem také Kecce jmenovaným i s clem, kteréţ obyčej mají tam vydávati, také i se jměním Pamern nazvaným i s polovicí zboţie Bedndorff jmenovaného ovšem v krajině muzoninské ustaveném i se všemi jinými uţitky i příslušenstvími k tomu hradu i k jiným jiţ jmenovaným příslušenstvím věrným našim panie Valtpurge, vdově někdy Kapléře, někdy hajtmana hradu našeho poţoninského, do jejieho ţivota, a také Janovi a Petrovi synóm a Margrétě, Barboře a Uršile, dievkám, dcerám jich, totiţ Kapléře i Valtpurgy, aţ do časů vyplacenie

194

Dráč - lupič. Vysvobodit, vykoupit, ochránit. 196 Úterý 5. 2. 1426. 195

65

toho jistého hradu našeho mocí jiných listóv na to zdělaných za jistú summu peněz skrze ně anebo jimi, totiţ skrze paní Valtpurgu a syny i dcery jejie, velebnosti našie jménem jistého pójčenie pójčených, nápisem zástavy umienili sme dáti a zavázati i chceme jie skrze našeho i také vašeho lidí v panovánie a u vládanie jich podle obyčeje našeho královstvie slušně kázati uvesti. Protoţ věrnosti vašie mocně a pevně přikazujíce, přikazujeme, abyste vašeho poslali člověka pro svědomie viery hodného, při jehoţto by přítomnosti Jan Thompek z Orosvar anebo Petr gróf z Kathafalvy197 anebo Heřman také gróf odtud kdyby jimi nebyli, člověk náš do předhradie našeho jmenovaného hradu Kecce svolaje súsedy i obce k tomu hradu i k zboţí jiţ jmenovanému příslušné, přede všemi přistúpie, aby uvedl jiţ napřed jmenované, paní Valtpurgu i syny i dcery někdy Kapléře v panovánie a u vládanie jiţ psaných věcí a aby ustavil ten jistý hrad i se všemi příslušenstvími jich i jiných jiţ jmenovaných s clem i s jinými se všemi uţitky spis předloţe, aby drţeli a vládli. A nebude-li proti nim odpieránie a odmlúvánie, pak-li odpórcě, který budú, aby je vyzval anebo vyvolal anebo pohnal proti jiţ jmenovaným, totiţ proti vdově, synóm, i dcerám jejím před vévodu k roku198 slušnému, aby hodnú příčinu svého odpieranie vydali a potom po řádu jich uvedenie i uvázánie anebo ustavenie s jmény odpórcí a vyzvaných, budú-li kteří, rok uloţiece tomu jistému vévodovi obyčejem obecným, abyste odepsali. Datum Posonii ve čtvrtek najbliţší před svatým Valentinem199 mučedlníkem léta boţieho M° CCCC° XXVI°, království našich léta uherského královstvie etc. XXXIX°, římského XVI° a českého šestého. Protoţ my při kázání a rozkázání jiţ jmenovaného našeho krále, ve všech věcech poslušni býti ţadajíce, z dluhů dluţni jsme spolu s napřed jmenovaným Heřmanem, řečeným gróf z Kathafalvy, člověkem krále našeho, našeho člověka, totiţ poctivého muţe, kněze Martina, faráře i kanovníka našeho, k konání toho uvedenie i uvazovánie k našemu svědectví viery hodného, umienili sme poslati, a oni potom odtud vrátivše se, nám jednostajně pravili, ţe ten jistý člověk krále našeho před naším jiţ jmenovaným svědomím v pátek ihned po svatém Valentinu200 do předhradie hradu jiţ jmenovaného svolav súsědy u jmě, ktoţ k němu příslušejí, před nimi přistúpiv, uvedl napřed jmenované urozenú paní Valtpurgu vdovu a Jana i 197

Kathafalva, dnešní Kadafalva v Maďarsku poblíţ města Kecskemét. Rok - zde ve smyslu soudní (právní) jednání. 199 Dáno v Poţoni ve čtvrtek 7. 2. 1426. 200 15. 2. 1426. 198

66

Petra syny a Margrétu, Barboru a Uršilu panny, dcery jejie, v panovánie a u vládanie toho jistého zboţie jiţ jmenovaného a ţe také ustavil, aby tiem hradem i jměním jiţ pověděným, spolu i s clem i jinými všemi uţitky a příslušenstvími předpověděnými, předloţiv nápis, aby vládli a drţeli slušnými dni trvaje, ano niţádný odpórce sě neukázal. A na svědomie toho tyto listy naše hamfeštnie popřáli sme, aby byly ohrazeny našimi mocnými a znamenitými visutými pečeťmi. Dán šestý den od uvedenie a od uvázánie tohoto léta boţieho, jakoţ svrchu psáno. A protoţ my pokorným a náboţným prosbám jiţ jmenované panie dobrotú královskú povolujíce a milostivě dopúštějíce, ta jista dva listy nezkaţena, nezbodena ani popravována, ale beze všeho zlého podezřenie tomu listu vepsána slova od slova ujímánie a umenšenie anebo přidánie, jelikoţ ke všem jich společným rozumóm přijímáme, ujišťujeme a potvrzujeme pro jejie věrná zaslúţenie a libost, kterú našie jasnosti ukázala spolu s zastavením i s uvedením řádným hradu toho i městečka i jiných zboţí jiţ často jmenovaných i v listech napsaných, pravú a plnú mocí královskú a z jistého našie velebnosti vědomie také i s povolením a z dobré vóle najjasnějšie kněţny panie Barbory, králové našie, manţelky najmilejšie, a našich prelátóv i pánóv radu přeznalú a z jednostejného umieněnie pro tu jistú paní Valtpurgu aţ do jejieho ţivota a synóm a dcerám jejím i jich dědicóm i potomním do času vyplacenie, aby sě hodili, obnovujíce, potvrzujeme mocí tohoto psanie bez pohoršenie cizích anebo jiných práv. Na památku toho a na upevněnie věčné popřáli sme, aby listové tito hamfeštný dvěma pečeťma znamenitýma visutýma byla ohrazena.

67

Příloha č. 2: Schéma č. 4 Pravděpodobný rodokmen hlavních větví Kaplířů ze Sulevic v 15. století. (Obsahuje pouze vybraná jména, o nichţ se zmiňuje tato práce. Data u jmen znamenají roky, ve kterých se osoba vyskytuje v pramenech.)

68

69

Příloha č. 3: Smlouva Dobeše, Zdeslava a Jana ze Sulevic, v níţ si rozdělují majetek zdědění po otci. Já Tobiáš a Zdeslav a Jan Kapléři z Sulevic známo činíme tímto listem všem vůbec i kaţdému zvláště, před nimiţ čten nebo poukázán bude, ţe sme učinili podíl bratrský dobrovolný mezi sebou o zboţí naše dědičná i zápisná, kteréţ sou po neboţtíkovi panu otci našem nám pozůstala, a to vedle způsobu těchto cedulí, kteréţ se tuto píší, ţe kaţdý bratr z nás toho jednu ceduli má. Item panu Janovi nejmladšímu Číškovice i s těmito zboţími, kteréţ se tuto vypisují z této cedule: Item tvrz Číškovice s dvorem i se všemi svrchky a nábytky, coţ k tomu dvoru přísluší, krom té čtvrti, kteráţ leţí pod vinicemi nejblíţe k Jenčicům, kteráţ jest přidána k hradu Košťálovu. A díl dědiny Mnichovské jeden, ten zadní odměřený, a také louky ty, kteréţ příslušejí k Číškovicuom, a louka okrouhlá přidána jest k těm lukám číškovským. A také krom té louky, která jest nad Ţelechovici, jeţto jest jedna strana byla k Sulevicům. A k tomu lesu díl jeden krajní, nyní odměřený, kterýţ jest první byl. A Brňanské louky máme spolu poţívati a na ni spolu nakládati jeden jako druhý. A také k tomu vinice díl jeden Číškovské, ten kterýţ jest prostřední. K tomu Valentinovská vinice a kus přidělaný nad Valentinovskou vinicí, jeţto na něm ještě vína nebývá. A vinička malá v poli u Číškovic, jeţto slove Opluţín. Item k tomu ves Číškovice, lidé všickni; ves Čelechovice, zejména lidé tito: item Mrázovy poustky, item Martin Lišků, item Šafrán, item Vácha, item Polévka, item Ledvinka, item Beneš, item Polák, item Stach, item týţ Stach z poustky, item Starší, item na Širůčkový pastvě, a úrok také platiti pánu i kněţím, item na Tumový pastvě úrok také platí pánu i kněţím. Item ves Lukovice, zejména lidé tito: item Mikeš, item Anton, item Mušic, item Bramburk, item Bartoš. Ves Rochov, zejména lidé tito: item Jíra Kuče, item Mařík, item Michalův syn, item Šimon. Ves Hřivice, zejména lidé tito: item Mareš, item Janek, item Borník. Suma dědičného platu z těchto vsí svrchupsaných do roka šedesáte k. gr. a kopa gr. a XXVII½ gr. II d. č. Item ve vsi Čelechovicích jest panství na pěti lidech, na třech kněze děkanových: na Širůčkovi, na Dobešovi, na starém Špuldovi a dvou lidech převorových od sv. Michala z Litoměřic, na Tůmovi, na Volovníčkovi. 70

Item ves Bohušovice, tito lidé zejména mají platiti úrok do Číškovic: item Martin Burda, item Havel Hurdan, item Pavel, Sutomků bratr, item Vála Kozel, item Havranec, item Jarda Klíma, item Řeháček z lesa toho, jako jej pronajal. Ves Brňany, tito lidé zejména mají platiti úrok do Číškovic: item rychtář, item Hanuš, item Broţ, item Mikuláš, item Kuče z Rochova. Z týchţ dědin suma platu úročního do roka z těchto dvou vsí Brňan a z Bohušovic, XXIII k. gr. XI gr. VI d. č. Item roboty dědičné orné do roka sedmi a čtyřiceti pluhů do roka. Item v lese sekati na stohovině do roka bez jednoho padesáte dělníků. Item ţenců do roka sedmčtyřiceti. Item suma slepic úročních všech kopu a pět slepic, item vajec dvě kopě a dvaceti vajec, a to do roka. Item suma husí do roka deset. Druhého bratra díl: Panu Zdeslavovi Košťálov i s těmito zboţími, kteréţ se tuto vypisují z této cedule: Item hrad Košťálov a dvůr i se všemi svrchky a nábytky, coţ v tom dvoře jest Košťálově, i s popluţím dědičným, coţ k tomu dvoru přísluší, i s tou čtvrtí, kteráţ jest přidána pod vinicemi nejblíţe od Jenčic, a díl dědiny Mnichovské prostřední, odměřený. A lesa díl jeden, ten nyní odměřený, kterýţ k hradu nejblíţe příleţí. A k tomu les a hora Vejředín. A také louky, nejprve Oupohlavská, a ty obě stráně té louky, kteráţ jest nad Čelechovicí, jako jest jí bylo půl do Sulevic a půl do Číškovic, ty louky aby byly k hradu Košťálovu. A brňanské louky máme spolu poţívati a na ni spolu nakládati, jeden jako druhý. A taky k tomu vinice díl jeden Číškovský, ten kterýţ jest vedlí Valentinovské vinice, k tomu Jenčická vinice i s lisem a Košťálovská vinice a také i Lojsovská vinice. Item k tomu ves Košťálov, lidé všickni. Ves Jenčice, zejména lidé tito: Toch, item Řeháček, item Petr Waltieř, item Tochovy poustky, item Václav, item Hudiba, item Alexa, item Turek, item Hanoušek, item Broţová, item Velek, item Marek, item Václav, item Dobiáš, item Batěk, item vinař, item Voţrálek, item Šídlo, item Janek, item Vála, item Robule. Item k tomu ves Siřevice, zejména lidé tito: item Hurt, item Říha, item Manšíkový poustky, item Ratej, item Vaněk, item Horák, item Menšík, item Jaroš, item poustka Kalíškova, item Vicen. Item ves Loukohořany, zejména lidé tito: item Matěj, item Průša, item Jiřík, item Bohumil, item Škovrd, item Charpík, item Švec, item Václav. Item ves Dřínek, lidé všickni. Item ves Suletice, lidé všickni. Item Hovorka i s mlejnem. Item Vrabec z Počedic. Item ze vsi Zlipna zejména lidé tito: item Pavel, item poustka jedna, ale platí se z ní od Martina z té vsi. Item komorního platu 71

II½ k. gr. do roka. Item suma dědičného platu do roka z těch vsí svrchupsaných šedesáte kop gr. a půldruhé kopy gr. třinácte gr. I d. Item ves Vobřití, tu jest panství k hradu a ourok kněţím. Item ve vsi v Podsedlicích na některých lidech jest panství, na děkanových k hradu. Item ves Bohušovice, tito lidé mají zejména platit úrok k hradu Košťálovu: item Janek Matějovic, item Holec, item Martin Tichava, item Bartoš, item Šimon, item lazebník z Podsečiny, item Janek Absolon, item Řeháček z toho lesu, jako jej pronajal. Item ves Brňany, tito lidé mají platiti úrok k hradu Košťálovu: item Duchek, item Vávra, item Pavlíček, item Bartoš, item Václav Topenka, item Vaněk, Jakubů syn. Item suma platu ročního do roka z těchto dvú vsí, z Brňan a Bohušovic, XXV k. a XXVII gr. IIII d. Item roboty dědičné orné do roka šest pluhů a dvaatřiceti pluhů, krom těch lidí, na kterýchţ jest panství. Item v lese sekati na stohovině padesáte jeden dělník do roka. Item ţenců do roka osmdesáte a tři ţenci. Item slepic suma úročních všech půldruhé kopy a čtyry slepice a k tomu peněz XI gr. VI d. do roka. Suma vajec do roka třinácte kop a XXVI vajec. Item suma husí XII do roka. Item beránce dva. Třetího bratra díl: Panu Tobiášovi ze Sulevice i s těmito zboţími, kteréţ se tuto vypisují z této cedule: Item tvrz Sulevice s dvorem i se všemi svrchky a nábytky, coţ v tom dvoře jest, i s popluţím dědičným, coţ k tomu dvoru přísluší, krom té čtvrti jedné, kteráţ jest vedle strouhy odměřena k Číškovicům. A díl dědiny Mnichovské jeden, nejbliţší od Sulevic, kterejţ leţí vedle obory, a k tomu lesu díl jeden prostřední, kterýţ prve byl a jest nyní odměřený. A také louky ty, kteréţ příslušejí k Sulevicům, krom té louky pod Čelechovicí, kteráţ slove Okrouhlá, a krom té louky, kteráţ jest nad Čelechovicí, jeţto jest jedna strana byla k Sulevicům a druhá strana té louky k Číţkovicům. A rybníčky všecky tři k tomu dvoru, jeden u polí a dva u Sulevic. A Brňanské louky máme spolu uţívati a na ní spolu nakládati, jeden jako druhý. A také k tomu vinice díl jeden Číškovské, ten, kterýţ nejblíţe sem přináleţí, i s tím lisem velikým, kterýţ jest prostřed vinice. K tomuţ Sulevská vinice a Lukovská vinice. Item k tomu ves Sulevice, lidé všickni. Item ves Březen, lidé všickni. Item ves Čelechovice, zejména lidé tito: Jakub Ţatečka, Jaroš Váňa, Jan starý, Lejsek, 72

Mráz, Kuzhart. Item ves Lukovce, zejména lidé tito: vinař Nosek, Jírovy poustky, Matěj Mikuláš, Jíra starý mydlář, Šnajdrovy poustky, Libčovské poustky, Tomíkovské poustky, Vávra, Jíra Plichta. Item suma dědičného platu z těchto vsí svrchupsaných do roka šedesáte k. gr. a půldruhé kopy gr. bez dvou gr. a III d. Item k tomu v Třebenicích kopu platu do roka dědičného na jednom krámu řeznickým. Item ves Sezemice, to jest toliko panství, ale úrok se platí kněţím z Oseka. Neţ ti lidé z té vsi pánu platí XII slepic úročních a čtrnácte strychův ovsa úročního. Item ves Boušovice; tito lidé mají platiti úrok do Sulevic zejména: item Řeháček, item Škubelka, item Šich, item Mala, item Halumínek, item chlapec páně Lytrejnu. Item ves Brňany, tito zejména platiti mají úrok do Sulevic: item paní Uršila, item Mikula, item Pavel Novák, item Ondřej, item Vavřinec, item Václav, item Mařík z Brozan z týchţ dědin, item Poleský z týchţ dědin, item p. Václav z týchţ dědin, item Osmík z týchţ dědin, item Hubát z Brňan. Item suma platu ročního do roka z těchto dvú vsí, z Brňan a z Boušovic, XXIII k. gr. XXXXI gr. IIII d. Item roboty dědičné orné do roku dvě kopy platu a pět pluhů k Sulevicím, item v lese sekati na stohovinách do roka XXIIII dělníkův, item ţenců do roka bez dvou čtyřiceti ţencův. Item suma slepic úročních všech kopa a pět slepic a pocty dvanácte slepic z Boušovic. Item suma husí do roka deset, item suma vajec půlčtvrtý kopy do roka a deset vajec, item suma ovsa do roka všeho třiatřicet strychů. Item také ţe sme sami sebou dobrovolně z jednostejné vůle svolili, co se hradu Košťálova dotejče, dříve neţ jsme se rozdělili, ţe sme nevěděli, kterému z nás tří bratří dostane se hrad Košťálov, protoţ takto sme se svolili, ţe kterýkoli z nás bratr jeden zámek Košťálov jmíti bude, ţe má nám dvěma bratrům, kteříţ bychom byli jeden v Sulevicích a druhej v Číškovicích, zámek Košťálov otevřín býti k naší potřebě, a ţe jmenovitě bratr ten, který bude v Sulevicích, ten má býti na dolením hradě na velkým domě svou čeledí, a taky jmenovitě bratr ten, kterýţ bude v Číškovicích, má býti na dolením domku na dolením hradě. A to kdyby jim ta potřeba přišla, mají také i na svrchní hrad puštěni býti. A taky tak ţe má kaţdý z nás bratr s čeledí svou se opatřiti. Taky co se střelby dotýče všelikteraké, k tomu sanýtr, prach, síru a jiné potřeby, kteréţ k tomu příslušejí, ty věci, kterýchţ sme nechali všichni tři bratři ze spolka, těm abychom odpírali a zámku hájili podle té potřeby, pokudţ by těchto věcí stávalo. A kdybychom srozuměli, ţe by těchto věcí málo bylo, tehdy máme a 73

slibujem všickni ze spolka zdáti se, po čem by se nám zdálo, jeden jako druhý; a těch potřeb zjednati máme a míti vţdy pohotově. A také kdyby v zemi války anebo kteraké nebezpečenství byly a bratr ten, který by na Košťálově byl, těchto dvú bratří, kteříţ by byli, jeden v Sulevicích a druhý v Číškovicích, a on jim dal věděti, ţe potřebuje hlásných ku potřebě zámku, tehdy mají hned kaţdý z nich svým lidem rozkázati jíti na ponůcku, po koliko by ten bratr, který by byl na Košťálově. A pro ty hlásný, kteří jsou ustavičně na zámku, a holomci také, jeţto ponůcku mají, ty aby všickni ponocovali. A ţe tak dlouho mají ti lidé choditi na ponůcku, pokudţ by ta potřeba byla. Také bratr ten, kterýţ na Košťálově bude, má svým lidem těm, kteříţ k hradu Košťálovu příslušejí, rozkázati, a to třetí ponůcku, kdyby prvé tito lidé Sulevského a Číškovského zboţí po dvou ponůckách vybyli. A také jestli by Bůh dopustil na bratra na toho, kterej by na zámku byl, kterakou chudobu, ţe ten bratr nemá zámku Košťálova ţádnému postupovati aniţ zastavovati, aniţ koho naň k vysazení pustiti bez vědomí našeho; neţ má nám dvěma bratrům to dáti napřed rok věděti a my se máme s ním o to v tom roce umluviti vedle vůle jeho. Pakli bychom my tomu dosti učiniti nemohli a jemu radni a pomoci nebyli, tehdy má to na pány přátely vznésti, aby oni to opatřili, budou-li moci, aby ten zámek od nás neodšel a od rodu našeho, v témţ roce. Pakli by oni v tom roce tomu dosti učiniti nemohli, tehdy bude on moci z svého učiniti, co bude chtíti, a zámek Košťálov bude moci prodati, zastaviti anebo naň pustiti, koho se jemu zdáti bude. A taky kdyby nám kdo chtěl jakou křivdu jednomu z nás svévolně činiti, tehda slibujem jeden druhého nevopouštěti, neţ máme sobě radni a pomocni bejti proti kaţdému. Avšak s takovouto vejminkou, ţe kterému by koliv bratru z nás kdo křivdu chtěl činiti, ţe ten bratr nemá se sám mstíti, neţ má to na nás vznésti a my máme s ním před králem Českým JMtí o to státi, aby se jemu před JMtí spravedlivě stalo. Pakli by konec před králem JMti o to nebylo anebo skrze pány přátely neb jiné dobré lidi, ţe my to, co bychom jemu radili, toho bychom mu i pomáhali, Také co se listův, zápisův i majestátův našich i všech jiných listův dotýče, ten jeden bez druhého vůle nemá nikam vydávati ani jich má komu půjčovati. A zvláště co se dotýče těch listův, kteréţ máme na Brňany a na Boušovice a na Mnichovské dědiny, ti listové kdyţ budou vplaceni, máme se těmi penězi sděliti, jeden jako druhý. Pakli by Bůh kterého z nás tří bratří smrti neuchoval a dědic po něm pozůstal, ten dědic má nejprve spravedlivost míti k tomu statku po otci svém. A také i ten díl, který jest na zápisích otce jeho byl, má na něj přijíti. A také ti dva bratří, kteříţ by z nás 74

pozůstali, mají mocní a věrní poručníci těch sirotkův býti. Pak-li by dědicův nebylo, aby ten statek na tyto dva bratry spadl. Také který by koli z nás bratr manţelce své co odkázal anebo kterým sluţebníkuom svým, to aby po jeho smrti bylo jim vydáno, a zvláště co se dotýče manţelkám do jmenovité sumy tři sta anebo čtyry sta k. gr. m. nad věno. A také co se cizích listův dotýče a klenotův, těch také aby nevydával jeden bez druhého. Neţ jestliţe bychom nemohli všichni tři bratří při tom býti, ale dva aby o té věci věděli. A tak ţe kaţdý bratr z nás bude moci svým dílem učiniti, zastaviti, prodati k své potřebě, jakoţto svým, a ţe kaţdej z nás bratr za díl svůj dosti přijímá a jeden druhého nemá více napomínati z toho dílu; neţ má na tom kaţdý z nás přestati, co se jemu dostalo. A jestliţe by našim dědicům P. B. dal k letuom přijíti, tehda oni kaţdej z nich bude moci svým vlásti beze vší překáţky strejcův svých. A to všecko, coţ v tomto listu svrchu psáno stojí, slibujem jeden druhému svou dobrou křesťanskou vírou zdrţeti, a to tak dlouho, dokud ţivi budeme. Tomu na zdrţení a pevnou jistotu pečeti naše vlastní my bratří svrchupsaní k tomuto listu přivěsili jsme. A pro lepší svědomí prosili jsme urozených pánův strejcův našich i přátel jinejch, urozeného p. Pavla ze Sulevic a z Hřeblovic a na Oseku, urozeného p. Gamareta z Sulevic a v Újezdě, urozeného p. Buška Milešovského z Sulevic a na Ostrém, urozeného p. Jindřicha z Sulevic a na Skalce, urozeného p. Petra z Elstiboře a na Kamejku, urozeného p. Václava z Kladna a na Lovosicích, urozeného p. Albrechta z Sulevic na Brocně, urozeného p. Smila z Sulevic a na Solanech, urozeného p. Bohuslava z Vchynic a na Operně, urozeného p. Jana z Sulevic a v Chotimíři, urozeného p. Herolta z Sulevic a v Metřnicích, ţe sou své pečeti na svědomí k tomuto listu přivěsiti kázali. Jenţ jest psán od nar. syna b. tisícího třístého osmdesátého šestého, tu středu po sv. Valentinu.

75

Příloha č. 4: Obrázek č. 1. Sulejovice. Místo, kde stála tvrz Kaplířů ze Sulevic.

76

Obrázek č. 2. Hrad Košťálov.

77

Obrázek č. 3. Vstup do hradu Ostrý.

78

Obrázek č. 4. Zámek Milešov.

79

Obrázek č. 5. Věţ hradu Skalka.

80