k apitola první
Lži a smilstvo
Když jsme stáli ve frontě na koncert, stahovala jsem si džínovou sukni a snažila se nepohrávat si s ramínky topu. S holými rameny a pažemi jsem si připadala jako nahá. Oblečení mi vybrala Jayova starší sestra, byl to předčasný dárek k mým šestnáctým narozeninám. A Jay pro nás koupil lístky na vystoupení několika místních kapel – včetně té, do které byl momentálně blázen. Říkali si Smilníci a už ten název mi stačil. Ale kvůli Jayovi jsem předstírala, že mám radost. Koneckonců je to můj nejlepší kamarád. Jediný kamarád. Lidi ve škole si myslí, že spolu s Jayem chodíme, ale to jsou vedle. Tímhle způsobem se mi nelíbí, a já jemu beze všech pochybností taky ne. Vím, co Jay cítí. Nebo by se dalo říct, že jeho emoce vidím. A když si to dovolím, dokážu je i sama cítit. Teď byl ve svém živlu, vyťukával si prsty na boky nějaký rytmus. Sálalo z něj vzrušení, které jsem viděla jako žlu13
Svudne_zlo.indd 13
26.9.2013 23:31:11
tooranžovou záři. Nechala jsem se prostoupit jeho dobrou náladou. Přejel si rukou po nakrátko ostříhaných blond vlasech, pak se zatahal za chomáč vousů pod spodním rtem. Na kluka je dost malý a podsaditý, ale pořád o dost vyšší než já. Z Jayovy kapsy se ozvala hlasitá melodie s výrazným bubnováním. Vrhnul po mně jeden z těch šílených pohledů a začal trhat hlavou do rytmu, zepředu dozadu a zase zpátky. Panebože, to snad ne. Ať se zase nezačne předvádět. „Ne, prosím,“ zaškemrala jsem. Jay se už ale pustil do své hiphopové kreace. Začal škubat rameny a houpat boky ze strany na stranu. Lidé kolem nás trochu ucouvli. Překvapeně se smáli a začali ho povzbuzovat. Přitiskla jsem si prsty k puse, abych skryla svůj stud. Když melodie skončila, Jay se nepatrně uklonil a zvedl telefon. „Čágo... Čéče, stojíme furt ve frontě. Kde trčíš?“ Aha, to bude Gregory. „Máš naše céda?... Jo. Super. Tak se uvidíme tam.“ Zastrčil telefon do kapsy. Zamnula jsem si nahé paže. Tady v Atlantě bylo sice dneska krásné jarní počasí, ale když slunce zmizelo za vysokými budovami, teplota vzduchu poklesla. My bydlíme asi hodinu cesty na sever, v městečku Cartersville. Ocitnout se v Atlantě, zvlášť večer, pro mě bylo zvláštní. Nad námi se rozsvítily pouliční lampy a dav byl s houstnoucím soumrakem stále hlučnější. Jay se ke mně naklonil. „Nekoukej se tam,“ zašeptal, „ale ten kluk napravo tě šmíruje.“ Okamžitě jsem se tím směrem otočila a Jay podrážděně zachroptěl. Legrační. Ten kluk se vážně díval na mě. Jen14
Svudne_zlo.indd 14
26.9.2013 23:31:11
že krví podlitýma očima. Pokývl mi a já potlačila holčičí zahihňání. Honem jsem se odvrátila a začala si pohrávat s pramínkem svých špinavě blonďatých vlasů. „Měla by ses s ním seznámit,“ navrhl Jay. „Ani náhodou.“ „Proč ne?“ „Je... sjetej,“ hlesla jsem. „To nemůžeš vědět.“ Jenže já mohla. Když je tělo pod vlivem drog, barvy emocí se rozmažou. A ten kluk byl přinejlepším neostrý. Vnímat emoce jako barvy byla další stránka mé schopnosti vidět pocity druhých, jejich aury. Tohle nadání mám už od dětství. Barevné spektrum bylo složité, stejně jako pocity – různé odstíny jedné barvy mohly znamenat úplně jiné emoce. Ale zjednodušeně řečeno byly pozitivní pocity vždycky ve světlých až pastelových barvách. Negativní vystihovaly různé odstíny černé, až na několik výjimek. Závist byla zelená. Hrdost purpurová. A smyslná touha červená. Tuhle barvu bylo vidět často. Fascinovalo mě, jak se barvy mění a přelévají jedna ve druhou, někdy pomalu, někdy v rychlém sledu. Snažila jsem se lidi pořád nesledovat, nečíst jejich pocity. Připadalo mi to jako narušení soukromí. Jenže nikdo nevěděl, že to dělám, dokonce ani Jay nebo moje adoptivní matka Patti. Fronta do klubu se dala do pomalého pohybu. Znova jsem si upravila sukni a zadívala se na ni, jestli toho dost zakrývá. Je to v pořádku, Anno. Teď už jsem aspoň měla nohy trochu svalnatější, ne jako dvě párátka. V dospívání mi ve škole přezdívali „Twiggy“ nebo „Hůlka“, ale nebyla jsem posedlá svou postavou – nebo tím, že žádnou postavu nemám. Hodně práce odvedly vypodložené podprsenky, místo pasu jsem se spokojila se dvěma prohlubněmi nad pánev15
Svudne_zlo.indd 15
26.9.2013 23:31:11
ní kostí. Před pěti týdny jsem si přečetla, že „tělo je chrám duše“, a začala jsem běhat. V rámci snahy o zdravý chrám. Když jsme se o pár kroků posunuli, Jay si zamnul ruce. „Hele, myslím, že bych moh vevnitř sehnat pití,“ prohlásil. „Ne,“ odsekla jsem automaticky a cítila, jak mi srdce zrychlilo. „Jo, jasně, já vím. ‚Žádnej chlast, žádnej fet.‘ Žádná sranda,“ napodobil můj hlas a pak do mě dloubl loktem, abych věděla, že si jen dělá legraci. Což jsem věděla stejně, jako Jay věděl o mé abnormální averzi k návykovým látkám. Dokonce i jen jeho komentář ve mně probudil skoro fyzickou reakci. Bylo to, jako by se něco ve mně naléhavě svíralo a rozevíralo. Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych to potlačila. Konečně jsme se probojovali do čela fronty. Mladý vyhazovač mi zacvaknul kolem zápěstí náramek pro nezletilé a ocenil pohledem moje vlasy do pasu, než nám zvedl sametovou šňůru zahrazující vchod. Podklouzla jsem pod ní s Jayem za sebou. „Teda, Anno, dneska od tebe ty kluky budu muset odhánět vidlema!“ zachechtal se Jay. Musel zvýšit hlas, protože jsme se ocitli v už nyní přecpaném prostoru, kde duněla hudba. Já věděla, že si mám ty vlasy vyčesat. Jenže Jayova sestra trvala na tom, abych si je nechala rozpuštěné. Nahrnula jsem si je na jedno rameno a zapletla je. Rozhlížela jsem se přitom kolem a musela zamrkat, jak na mě útočil ten hluk a výbuchy emocí. „Líbím se jim jenom proto, že mě neznají,“ odpověděla jsem. Jay zavrtěl hlavou. „Nesnáším, když mluvíš takhle.“ 16
Svudne_zlo.indd 16
26.9.2013 23:31:11
„Jak takhle? Jako že jsem diuně diuná?“ Snažila jsem se to vyslovit, jako kdybych žertovala – ten jižanský výraz pro lidi, co se něčím liší, ale z Jayovy hrudi vyletěl šedivý hněv, který mě překvapil. Vzápětí se rozplynul kolem. „Nemluv o sobě tak. Seš jenom... stydlivá.“ Byla jsem divná a věděli jsme to oba. Ale nechtěla jsem Jaye rozčilovat. Připadalo mi zvláštní hulákat na sebe tak podstatné věci v přecpaném klubu. Jay vytáhl z kapsy vibrující telefon a podíval se na jeho rozsvícený displej. Pak se ušklíbl a podal mi ho. Patti. „Haló?“ Ucpala jsem si druhé ucho prstem, abych něco slyšela. „Jenom jsem se chtěla ujistit, že jste v pořádku. Tam je ale kravál, zlato!“ „Jo, to je!“ zakřičela jsem. „Všechno je v pohodě. Do jedenácti jsem doma!“ Tohle bylo poprvé, kdy jsem vyrazila na takovou akci. Úplně poprvé. Jay požádal Patti o dovolení sám a ona nějakým zázrakem souhlasila. Ale nadšená z toho nebyla. Celý den se chovala nervózně jako kočka ve veterinární ordinaci. „Drž se pořád u Jaye, a kdyby s tebou chtěl mluvit někdo cizí –“ „Já vím, Patti. Nedělej si starosti, jo? Nikdo se mnou mluvit nechce.“ Bylo dost těžké ji uklidnit, když se na mě ze všech stran tlačily zvuky a cizí těla. Dýdžej oznámil, že na pódium nastoupí Smilníci. „Už musím jít,“ oznámila jsem Patti. „Koncert za chvilku začne. Nic se mi nestane, slibuju!“ „Tak dobře. Zavoláš mi, až pojedete domů?“ Nebyla to otázka. 17
Svudne_zlo.indd 17
26.9.2013 23:31:11
„Dobře. Zatím pa!“ Zavěsila jsem dřív, než Patti mohla spustit o sebeobranných chvatech nebo jiných bláznivých věcech. Kvůli jejímu seznamu varování jsem se málem ani před koncertem nedostala včas z domu. Napůl jsem byla přesvědčená, že Patti je dost paranoidní na to, aby nás sledovala až do klubu. „Pojď.“ Chytila jsem Jaye za ruku a táhla ho do davu. Byla to zvláštní všehochuť – od gotiků až po punkery a premianty ze soukromých škol. Protlačila jsem se s Jayem do rohu před pódium a naštvala tím bezohledným manévrem několik lidí, ale všem jsem se omluvila. Došlo mi, že Jayovi po všem tom rozruchu dlužím aspoň místa v první řadě. Dřevěné pódium bylo ošoupané a zašlé jako všechno ostatní v téhle budově. Klub byl malý, se čtvercovým půdorysem, ale měl vysoký strop. Ta tlačenice a naprostá ignorance všech protipožárních předpisů platných v Georgii přispívaly k jeho atmosféře. Vklouzli jsme do mezírky v první řadě právě ve chvíli, kdy dýdžej vyzval přítomné, aby zatleskali Smilníkům. Skupinu pozdravil hlasitý jásot. Jejich první písničku jsem poznala, protože mi ji Jay někdy cestou do školy pouštěl. Navzdory svému obvyklému sklonu k ultrarezervovanosti jsem se nechala pohltit hudbou, poskakovala jsem na místě a zpívala z plných plic známá slova. Jay vedle mě dělal totéž. Nemohla jsem uvěřit tomu, jaká je to zábava. Nechala jsem se strhnout davem a jeho nadšením. „Čéče!“ zakřičel Jay směrem ke mně. „Jsou – prostě – boží!“ Začala druhá píseň, tentokrát pomalejší. Trochu jsem se uklidnila a soustředila se na skupinu. Hlavní zpěvák překypoval hrdostí. Jeho nachová aura úplně zakryla těsné tričko i úzké džíny. Ježaté vlasy měl nagelované tak, aby mířily 18
Svudne_zlo.indd 18
26.9.2013 23:31:11
k jedné straně. Mikrofon držel jako milenku. Tempo písně zrychlilo, když se k melodii přidaly bubny. Dav kolem mě začal znovu skákat a já sklouzla pohledem k bubeníkovi. Všimla jsem si u něho několika věcí. Soustředil se na to, co dělá, dodržoval dokonalý rytmus bubnování. Místo obvyklého víření barev měl jen červenou skvrnu u prsou. Jinak byla jeho aura prázdná. No tohle?! To bylo zvláštní. Ale než jsem se nad tím stačila zamyslet, přejela jsem očima k jeho tváři. Bomba. Byl boží. Prostě jako boží. Nikdy jsem nechápala, proč holky přidávají slůvko jako, když chtějí něco zdůraznit, ale tenhle kluk si to vážně zasloužil. Bedlivě jsem ho zkoumala. Byla jsem rozhodnutá najít na něm nějakou chybičku. Hnědé vlasy. Zajímavý sestřih: po stranách a vzadu krátký, ale na temeni delší. Vlasy mu tam padaly hluboko do čela. Oči měl přimhouřené, obočí trochu silnější a... Co to vyvádím?! Mohla jsem ho rozebírat, jak jsem chtěla, ale i ty úzké štěrbiny očí způsobovaly, že mi jen připadal ještě atraktivnější. Hrál tak intenzivně, jako by do hudby vypustil všechnu svou vášeň, jako by na ničem jiném nezáleželo. Prociťoval ji, ztrácel se v ní, byl v ní dobrý. Na pažích a obličeji se mu leskl pot, smáčel mu tmavé vlasy, takže se mu lepily ke spánkům. Ještě nikdy jsem nepocítila tak okamžitou fyzickou přitažlivost. Její síla byla drásající. Hezkých kluků jsem si samozřejmě všímala i dřív, ale většinou mě odradily jejich emoce. Ale bubeník auru neměl, takže jsem se mohla soustředit na jeho bicepsy a svaly na předloktí, které se mu napínaly, když vířil paličkami v přesně dávkovaných pohybech. Bub19
Svudne_zlo.indd 19
26.9.2013 23:31:12
nování bylo omamné, rozechvívalo ve mně všechna nervová zakončení. Jeho tělo se pohybovalo plynule, trhalo sebou podle síly úderů. Tvář měl soustředěnou a sebejistou. Znovu jsem se zadívala na rudou skvrnu u jeho hrudi. Něco takového jsem ještě neviděla. Pochybovala jsem, že by při tom soustředění na hudbu mohl cítit fyzickou žádost. Zvláštní. Píseň skončila zařinčením činelů. Bubeník zavířil paličkami nad nástrojem a vsunul si je do podpaží. Jay tleskal, stejně jako zbytek davu. Já stála naprosto ohromeně. „Bavíš se?“ zakřičel Jay. „Jo, jasně,“ potvrdila jsem. Nespouštěla jsem oči z bubeníka. Odhrnul si z čela pramen vlasů a zahleděl se na dvě dívky, které na něj ječely z druhé strany pódia. Vyslal k nim ten nejkouzelnější nenucený náznak úsměvu, jaký jsem kdy viděla. Srdce mi zrychlilo. Dívky vřískaly a poskakovaly na místě tak prudce, až hrozilo, že jim z hlubokých výstřihů vyklouznou ňadra. Červená skvrna u bubeníkovy hrudi se trochu rozšířila, ale ne moc, a já ucítila nepříjemný svíravý pocit v žaludku. To se mi ještě nestalo. Chtěla jsem, aby se na ně přestal dívat. Žárlivost? Proboha! „Svět není fér,“ prohlásil Jay, když sledoval můj pohled. „Někdo má holt kliku.“ „Cože?“ Konečně jsem se vytrhla z transu a zadívala se na Jaye. „Ten bubeník, hele. Jen si to vem. Super muzikant, holky po něm šílej, jeho táta je neskutečně zazobanej, a kdyby to nestačilo, mluví s tím pitomým britským přízvukem!“ Jayově směsici závisti a obdivu jsem se musela usmát. „Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se do začátku třetí písničky. 20
Svudne_zlo.indd 20
26.9.2013 23:31:12
