KAPITOLA OSMÁ A PŮLTÁ V jejíž tiráži bychom pro tuto půlkapitolu nemuseli nic měnit. Abychom si však vytvořili dostatečný oslí můstek doplňte k popisu nabízeného SPARTAKA další kvalitu.- ,vhodný k renovaci.
Minulou kapitolu jsme zakončili vraždou originálního SPARTAKA. Originálního, podle mnou postavených postulátů a originálního, co do exteriérových doplňků. Protože to celé chci dopsat na svobodě, je nutné se nějak vyvinit, vytvořit si alibi, překvalifikovat zmíněný zločin. Alibi si neudělám, K činu jsem se na předchozí stránce plně doznal a dokonce jsem nejen neprojevil účinnou lítost, ale jak jsem napsal: „Ještě dnes si pamatuji ten úžasný pocit objevitele“, tj. dokonce jsem pociťoval něco jako radost. Takže jak z toho ven? Celou dobu zde ochraňuji toto auto, buduji mými popisy vztah fandů k němu a pak provedu něco takového? „Prach jsi a v prach se obrátíš,“ pravila Příroda. Toho SPARTAKA jsem zastihl již v okamžiku, kdy naslouchal Hlasu a vážně uvažoval o návratu k přírodě. Neb kdo ví, jak vypadá limonit1 a dostal se někdy do úpravny rud, ví a rozumí. Prach a zase prach, nažloutlý, vlezlý, zkrátka prach. Byl ten kousek zachránitelný? Nebo byl alespoň vhodný k renovaci? „Je-li něco vhodného k renovaci, je-li to zachránitelné, nemůže to být úplně KO,“ řekne si čtenář. Jsem tedy vinen v plném rozsahu obžaloby? Nebo jde jen o nedostatek důkazů, co už je a co není knockout? Je opravdu vše zrenovovatelné? Řekněme si rovnou, že důvěře se meze nekladou, nezlomná víra uzdravuje, proč vůbec myslet hned na nejhorší, není-li vyloučeno něco lepšího! Škoda jen, že věřit a doufat mohou většinou prodejci, nikoli kupující. Meze se nekladou, ale někdy by snad i měly. Do zá106
sobníku vágních – nic neříkajících charakteristik prodaného auta si proto můžeme zapsat další klišé. Vhodný k renovaci je možno chápat i jako „bez nutného masivního technického zásahu to nevezmou ani na vrakovišti.“ Překlad určitě nezní tak, že to „je vlastně skoro zdravé, jen to něco málo potřebuje“. O tom, jak vypadá něco skoro zdravě by se dala napsat kniha a příslušné historky by zaplnily další. A my se pokoušíme se s tématem vypořádat v této půlkapitole! Začněme historkou, ne mojí, z doslechu. Oblíbeným účastníkem tajemných příběhů je stmívání. I tady si koupilo lístky do první řady. Chladnoucí blok motoru tiše praská, starty a celodenním svícením těžce zkoušený akumulátor popohání poslední, ještě nedisociované, molekuly kyseliny sírové, aby předaly své ionty ku tvorbě síranu olovnatého. To se projevuje stále intimnější barvou světla napájené dvojice žárovek reflektorů osvětlujících skupinku mladých SPARTAKOVCŮ. Starý bard vztáhne ruku k lahvi, jeho družka vztáhne ruku po jeho ruce a bard nasucho vypráví. „Strašně jsem ho chtěl, prostě najednou vše šlo stranou a já ho začal shánět. Musel být ve stavu, aby šel udělat, ale současně musel mít vše, co se nedalo sehnat. Trošku jsem už něco uměl z předchozích aut a tak nějaká ta dírka, nebyla na překážku. Pozeptal jsem se, na co se mám dívat, kde jsou skryta případná tajemství a začal korespondovat, prohlížet fotky, jezdit.“ „Pár nadějných tipů bez výsledku a pak přišly ty správné obrázky. Nepřišlo jich moc, ne všechno bylo vidět, ale to, co jsem si mohl na monitoru prohlédnout, zvalo k osobnímu kontaktu. Domluva s majitelem byla trošku jako s kozou na ledě, ale čtvrtý termín se zdál vyhovovat oběma stranám. Když jsem přijel a otevřela se úzká kůlna a já hleděl na docela napucovanou záď šedého SPARTAKA s oranžově matnými, vyšisovanými, leč originálními plexiky. Nárazník tradičně v černém matu. Soukám se k předku a nahlížím dovnitř. Na 107
sedadlech vyrudlé dobové potahy, dveřní panel na straně spolujezdce indikuje jakousi azurovou koženku stejně jako zadní plato. vnitřek zaskládán krabicemi s tušenými sysláty. Nakloním se přes oktávácká světla, abych viděl masku. A co myslíte? Měl ji tam! Podnárazník má žlábek, Nárazník je celý a černý stejně jako pádlo. Blinkry plastové.“ „Do auta se nedá vlézt, těch třicet centimetrů, pro mé nedočkavé vsoukání se nestačí na potřebné otevření dveří. Záhadu hlavolamu vyřeší provaz, který visí od diferáku na zem a je smotaný pod kufrem. Zatáhneme a karoserii SPARTAKA pomalu přejíždí hranice stínu vrhaného poledním sluncem přes okap nad vraty kůlny, až spadne na zem. Ta hranice!“ „Pak se šlo podívat pod auto. Podlaha zespodu je tlustě natřena nějakým nátěrem, odhaduji to na barvu užívanou na vodorovné značení, a je samá moucha. V tomto případě jde o mouchu – prolis, nikoliv nalepené zástupce blankřídlého hmyzu. Podběhy i rám mají stejný povrch. Původní majitel byl pečlivka.“ „Kufr, plný nadějných starých krabic od margarínu a změti drobností. Taktak odhrnu gumu, abych viděl kousek podlahy. Pečlivě natřená, vypadá slušně. Pokouším se odhrnout potah, ale je zespodu sedadla tak zaknutlovaný, že bych to musel urvat. Ještě není můj. OOPS! Panel na řidičových dveřích je zjevně dílem bývalé paní domu. Krucyš! Tapecíra v takové barvě a kus chybí! Jen ucho zůstalo. To azurové. Volant, budíky, to ví čert, proč se kolem většiny budíků usazuje ten vřídelní kámen, nebo co ty obvyklé rezavé krusty v rámečku jsou? V motorovém prostoru se na mne šklebí dvanáct svorníků a čtyři hadry nacpané do válců. Hlavu jsem viděl v kufru, stejně jako ty ostatní věci.“ „Proč to všechno povídám? Abych Vám ukázal, že jsem udělal maximum pro zjištění skutečného stavu SPARTAKA vhodného k renovaci. Samozřejmě, že jsem viděl patřičné lišty, koukl na prahy – klasika. Blatníky – překvapivě slušné i v místech obvyklých boulí, jen nahoře u sloupku jsou začínající známky, že je to taky – klasika. Celé mé pobíhání a prolézání je doprovázeno vcelku zasvěcenými komentáři 108
prodávajícího, který je dědicem a auto poslední čtvrtstoletí pamatuje. Z toho ovšem posledních 15 let v té kůlně. To kvůli tomu prasklému těsnění pod hlavou, které už starý pán nevyměnil.“ „Podíval jsem se na toho krasavce ozářeného sluncem, nechal si udělat společný snímeček, řekl si, že to řízení je docela bez vůlí a brzdy se chytají a pravil, že to tedy beru. Takže symbolické plácnutí si, vyplnění formuláře Kupní smlouvy, odpočítání bankovek zálohy a domluva na odvozu. SPARTAK je zatlačen zpět do svého futrálu.“ „Proč to všechno povídám? Abych Vám ukázal, že jsem neudělal nic pro zjištění skutečného stavu SPARTAKA vhodného k renovaci.“ „Nebylo to hned, ale nastal den, kdy se měl SPARTAK začít probouzet ze svého dlouhého spánku. Není ani potřeba zdůrazňovat, jak jsem se na ten první víkend s ním těšil. Vytahal jsem z něj nadějné krabice,do každé zvídavě nahlédl a až na malé výjimky jsem hleděl do mžourajících tváří součástek vytažených na světlo po výměně před desítkami let. Dokonalý archiv! Velmi chabý sklad náhradních dílů! První předzvěst následujícího zklamání? Další nastalo, když jsem se odhodlal k tomu, abych rozřezal šňůrky důmyslně propletené spodem sedadel a sundal potahy. Mohou to zde číst i nezletilí,a přesto musím zmínit mé zoufalé zvolání. Určitě obsahovalo slova do prdele, nepamatuji, jaký byl následný slovosled, ale slušné v něm byly jen spojky, předložky a osobní zájmeno já! Pečlivě, sedlářským stehem, přišité záplaty tvořily patchwork, který mne přivedl v tiché zoufalství. Ale až po onom zoufalém výkřiku. Paní byla opravdu šikulka a rodinná škola, či hodiny ručních prací ji daly nejen zručnost, ale i jistý vkus v kombinaci vzorů a barev. Jednou z vyšetřovacích verzí je, že tajně inklinovala k hnutí Hippies. Takže interiér, jako bezstarostnou položku jsem si odškrtnout nemohl. Taky bylo jasné, že třicet dva tisíc na tachometru je jen koncovka ke stovce, ne-li stovkám. Pořád mne totiž mýlil ten vcelku slušný lak. Nebudu Vás napínat, byl už třetí ve SPARTAKOVĚ životě. A moc provozu si zřejmě opravdu 109
neužil. Jen si tak tiše malinko zmatověl, zpatinoval a zespodu ho malinko odseparovala vlhkost. To byly ty prahy. Ale byl určitě v originálním odstínu a původně dobře udělaný!“ „Tak dobře udělaný, že pod něj nebylo vidět. Na ten laminát jsem přišel, když jsem odmontoval blinkr. Člověk musí 110
někde začít a tak začíná vždy na těch nejdůležitějších místech. Přišel jsem na kousek laminátu. Ten kousek se od blinkru šířil podle poklepu dál a dál a pak jsem ho spatřil! Celý blatník, tak jak věkem ozrezivěl a prorezivěl byl tím laminátem zvenku potažený a doplněný. Dokonale. Jedině v drážce po otevření haubny byly vidět v epoxidovém jantaru na věky uvězněné konečky skelné tkaniny. Pohledem vlevo jsem zjistil, že jsem se tam ani nemusel dívat. Byl tam! Tak dobrá, povídám si, blatníky už vidím, tak si rýpnem do prahů. Neměl jsem to dělat, vlastně na prahy a jejich výměnu mne předem připravovali, takže nic nového. Snad je to, že tyto prahy měly v sobě ještě méně železa, než blatníky. Rozhodnutí, které muselo být učiněno bylo nabíledni. Co teď? Vrátit potahy, opravit drobnosti na laku jezdit a kochat se? Projdu takto vůbec STK, když konstruktéři preferovali na tomto typu spíše válcovaný materiál?“ „Na jezdění je motor. Tak si radši udělám radost jeho oživením. Nasadíme hlavu a pak se uvidí. Z těch málo nových věcí, které jsem s Bakeliťákem, tak jsem mu začal v duchu říkat, koupil, byl pytel těsnění pod hlavu. Byl jsem jim zásoben na hodně dlouho. Nakonec jsem to jedno na 1089 taky našel. Zbytek v tom igeliťáku byl na vrtání 72 mm! To ovšem nebyl aktuální problém. Tím se ukázala mrazová zátka, která hlavu hodlala opustit, ale na poslední chvíli si to téměř rozmyslela. Nechala si ovšem pootevřené dveře. Štěstí, že jsem si toho všiml a štěstí mne neopouštělo, neboť nalezený papírový pytlíček s razítkem Mototechny obsahoval deset těchto cenných mincí. Klep, klep, podívat se na ventily, dobrý! Udělané, zabroušené skoro neopálené. Těsnění nasazeno, hlava nasazena, dotažena v pořadí dle Cedrycha v levé ruce, listuji dál, ano tady je to o seřízení ventilů. Zvolil jsem si ten druhý způsob a opakoval si ho jako mantru. Klika byla v kufru, nasadím do rohatky, zaberu a nic. Štěstí je prchavá substance. Klika se ani nehnula. Naleju na písty olej, počkám. Málem jsem si vytrhl paže z ramen. Ani se nehnula. Skáču po ní a hnula se. O dva stupně? Ten motor byl totálně zadřený! Snad nějaký rychle 111
seženu, povídám si a jdu si spravit chuť prohlídkou podvozku.“ „Mám Vám líčit, co jsem našel pod tou půltunou kaučukové barvy? Ani jsem ji nesundával všechnu. Z vrchu, z kabiny bylo vidět vše. Ten majitel byl estét. Estét a zřejmě vodák. Jeho zručnost v používání skelné tkaniny a CHs EPOXY svědčila o značné praxi a jeho takřka paďourské zachování tvaru prolisů v pohledu zespoda jsem vyhodnotil jako obavu před zbytečným šťouráním techniků na estékáčku. Neměli nárok něco poznat! Ani já. A tak mohu začít tlačit celý příběh nadějného SPARTAKA ke konci. Kromě očí pro pláč mi zbyly papíry, štítky, dva slušné spodky z trojsvětel, kompletní převodovka neznámé kondice, pár ventilaček s dobrou gumou, dynamo, startér a panty ke dveřím. Přepravka drobností s volantem a obě kapoty a tři disky. Čtvrtý byl zcela k nepotřebě. Z podvozku zcela určitě nebyla zachránitelná převodka řízení se šnekem plným tuhé vazelíny s čímsi, asi pilinami. Ani jedno péro se nedopočítalo svých celých listů. Zadní ramena ani nemělo cenu demontovat, jen brzdové štíty mohly někdy někomu posloužit. Co bude k potřebě z toho nesmyslně těžkého zašmírovaného klouboví, které zbylo po demontované přední nápravě, snad ukáže budoucnost, ale optimismem nepřekypuji. Ani ten podnárazník nešel zachránit. Jedině ho celý ještě jednou vylaminovat zevnitř. Nárazníky asi nebudou ani na nějakého Standarda. O tvaru zřejmě neslyšely ani od souseda na parkovišti, zato sešívané byly tolikrát, že nemohly fandit nikomu jinému jak Slávii. Ty opravovalo nějaké úplné hovádko boží.“ „Asi takové, jako jsem byl tehdy já,“ pravil bard, jemně vykroutil svoji ruku ze sevření a konečně se napil. Hned na to mocný doušek vyprskl. Manželka mu mimo zorné pole jeho vzpomínkami zastřeného zraku podstrčila flašku plnou vody. Z baterky už odešel i poslední iont, jenž za sebou způsobně zhasl a zamkl a přesto povídání pokračovalo dál a dál. Protože toto téma inspirovalo další a další SPARTAKOVCE k popsání „toho jejich příběhu“. 112
Jejich shrnutím by mohla být následující věta: Stačí, když má SPARTAK tři kola a tvarově příliš nenarušenou, pohromadě držící karosérii, aby byl vystaven v pomyslném oddělení „vhodný k renovaci“. Již několikrát jsem musel ze zdánlivě jasného závěru vycouvat. Učiním tak i nyní přímo Cimrmanovsky. Nic není tak jasné, jak to vypadá. To je ten závěr, to je to řešení!
113
