Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav bohemistických studií
Diplomová práce
K variantnosti v české morfologii 2008
Autorka: Mariana Gil Herrera Vedoucí práce: Doc. PhDr. Milan Hrdlička, CSc.
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila pouze uvedené prameny a literaturu.
V Praze dne 1. prosince 2008
Mariana Gil Herrera
Poděkování: Ráda bych poděkovala svému vedoucímu práce Doc. PhDr. Milanu Hrdličkovi, CSc., rodině a kamarádům za podporu.
ÚVOD Cílem diplomové práce je prezentovat problematiku variant v české morfologii vzhledem k různým mluvnicím (tj. Čechová, M. a kol.: Čeština – řeč a jazyk, 2000; Havránek, B. – Jedlička, A.: Česká mluvnice, 1981; Grepl, M. a kol.: Příruční mluvnice češtiny, 1995; Mluvnice češtiny II, 1986; a Šmilauer, V.: Nauka o českém jazyku, 1972), Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (dále pouze SSČ) a korpusu Syn2005 (dále pouze korpus). Naším záměrem je zjistit, jak a do jaké míry se uvedené zdroje této problematice věnují. Dalším, a proto neméně důležitým tématem, kterým se chceme zabývat, jsou rozdíly mezi nimi, čili jednak mezi zdroji reprezentujícími kodifikovaný jazyk, jednak mezi kodifikovaným jazykem a územ reprezentovaným korpusem. Cílem srovnání je nejen zjistit, zda je informace jimi poskytovaná sjednocená, ale i zda jsou příklady jimi uvedené aktuální či nikoli, neboť se domníváme, že některé z příkladů variant navrhovaných v mluvnicích jsou zcela zastaralé. Domníváme se přitom, že již uvedený jev a způsob prezentace variant v mluvnicích mohou cizincům učícím se česky působit potíže. Vzhledem k omezenému rozsahu práce se nezaměřujeme na celé spektrum variant podstatných jmen v české morfologii, nýbrž si k provedení analýzy vybíráme určitý úsek: nezařazujeme do ní substantivizovaná adjektiva, jména nesklonná ani propria. Dalšími tématy, kterými se nebudeme zabývat, jsou kolísání v rodě, slova cizího původů a duál. Domníváme se však, že by se výše uvedené skupiny substantiv měly podobně analyzovat v dalším zpracování tématu. Práce je rozdělena do tří kapitol. První kapitola prezentuje teoretický předpoklad, z něhož celá práce vychází. Jedná se o východisko, z něhož na základě získaných informací, postavíme náš názor. V této kapitole vycházíme hlavně z prací Hrbáčka (1986) a Mluvnice češtiny II (1986) (dále pouze Akademická mluvnice II). Zde se zmiňujeme o spisovné češtině, o pojmech úzus, norma a kodifikace, o variantě jako takové a o specifických rysech morfologických variant. Obsahem druhé kapitoly je srovnání mezi mluvnicemi, SSČ a korpusem. V první části zpracujeme informace o variantách podle stanoviska mluvnic. Nejprve přistupujeme k mužskému rodu životnému, dále k ženskému a na závěr k rodu střednímu. U každého z nich sledujeme jednotlivé pády, dále číslo a na konec vzor. Pod každým výkladem jsou 4
uvedena data, která se vyskytují v SSČ. Druhou částí druhé kapitoly představuje práce s korpusem. V této části analyzujeme v korpusu současnou situaci pěti nejvíce frekventovaných slov skupiny lokálu uvedené v Příruční mluvnici češtiny (1995). Na základě této sondy chceme zjistit, zda tvrzení mluvnic odpovídají tomu, co se v korpusu vzhledem k těmto případům objevuje. V třetí kapitole uvádíme problematiku, kterou jsme se vzhledem k omezenému rozsahu práce nemohli zabývat, domníváme se však, že je zapotřebí probrat ji jednak k případnému dalšímu zpracování mluvnice češtiny, jednak jako pomůcku pro cizince a rodilé mluvčí učící se česky.
5
1. KAPITOLA I První kapitola představuje obecné pojmy, z nichž diplomová práce vychází. Jelikož budeme zpracovávat jevy, které se týkají spisovné češtiny, nejprve je zapotřebí přiblížit, co si pod pojmem spisovná čeština představujeme. Názory, které se v současné době hlásí k problematice útvaru českého národního jazyka, jsou různé (viz Hrdlička, 2005), ale vzhledem k tomu, že hlavním cílem práce není zabývat se podrobnou analýzou útvarů českého národního jazyka, nýbrž morfologickými variantami podstatných jmen, uvedeme pouze autory, z jejichž stanovisek vycházíme1 (Hrbáček, 1986; Hrdlička, 2005; Čermák, F. – Sgall, P. – Vybíral, P., 2006; Bermel, 2001; Mareš, 2001; a další). Dále v této kapitole zpracujeme tři velice důležité a podstatné pojmy pro tuto práci, jedná se o pojmy norma, úzus a kodifikace. Kodifikovaná gramatická norma (v různých mluvnicích) nám slouží v druhé kapitole jako základ, proti kterému postavíme varianty uvedené jak v SSČ, tak v korpusu. Varianty jdou ruku v ruce s vývojovou dynamikou normy, zatímco kodifikace je zachycuje podle ustanovených kritérií (o nichž se po vzniku korpusu dále diskutuje2) a po nějakou dobu je zafixuje. Proto se v této kapitole dotkneme i vývoje jazyka. Na závěr se dostaneme k popisu a obecné analýze morfologických variant. Uvádíme, co varianta znamená, v čem spočívají mezi nimi rozdíly, a v čem spočívá volba variant podle stanoviska Akademické mluvnice II (1986).
1.1 STRATIFIKACE ČESKÉHO NÁRODNÍHO JAZYKA 1.1.1 Národní jazyk Hrbáček (1986: 39) definuje národní jazyk jako jazyk, jímž komunikuje daný národ. Na národní jazyk se můžeme dívat z hlediska funkčního (to znamená podle jazykové funkce3), teritoriálního (podle území) a sociálního (podle společenského nositele). Podle Hrbáčkova pojetí (1986: 39) se národní jazyk skládá ze dvou složek, tj. z komplexu strukturních jazykových útvarů, jako jsou jazyk spisovný, dialekty a interdialekty, a ze 1
O diskuzi o útvarech českého národního jazyka viz Hrdlička, 2005. Viz o této problematice např. Čermák, F. – Sgall, P. – Vybíral, P., 2006. 3 Zde souhlasíme s Čermákovým – Sgallovým a Vybíralovým pojetím (2006: 273), které tvrdí, že „funkční přístupy by měly vycházet z toho, že funkční je to, co je v daném typu diskurzu nejvhodnější a tedy zpravidla i nejfrekventovanější, a asi i považované za relativně stabilní, co odpovídá různým komunikativním cílům a situacím, a je tedy uzuální, tj. časté, obvyklé, bez ohledu na to, zda je to žádoucí nebo ne, zda je to správné nebo chybné.“ 2
6
souborů speciálních dorozumívacích prostředků, jako jsou prostředky slangu a argotu4. Co se týče češtiny, národní jazyk představuje jednak spisovná čeština, jednak soubor českých nářečí (dialekty a interdialekty), a dále slang a argot. Tyto posledně uvedené (slang a argot) Hrbáček (1986) však nepovažuje za jazykové dorozumívací útvary českého národního jazyka5, neboť nemají vlastní systém, čili nemají samostatnou hláskovou a gramatickou stavbu. Z těchto všech dorozumívacích prostředků je reprezentativním útvarem českého jazyka spisovná čeština. 1.1.2 Spisovná čeština Spisovná čeština je reprezentativní útvar českého národního jazyka. Tato varieta disponuje variantními prostředky, které by měly splnit nejen dorozumívací funkci celonárodního obyvatelstva, nýbrž i funkci zpravovací, estetickou, atd. Bermel (2001: 17) definuje spisovnou češtinu jako „společný psaný jazyk celého českého národa, který se užívá skoro ve všech psaných kontextech a ve formálních mluvených situacích. Pojetí formální mluvené situace se ale postupně úží, a proto spisovná čeština v některých komunikačních situacích ustupuje, jako je tomu např. v různých televizních pořadech, ve filmech apod.“ Podle Čermákova, Sgallova a Vybíralova pojetí (2006: 274) má termín spisovná čeština negativní konotaci6, a proto preferují termín standard: „je třeba uznat ve smyslu funkce tolik variant standardu, kolik je (zobecněně) funkčních typů diskursu /…/ důležité jsou mj. dimenze ne/oficiálnost a od ní odlišná ne/veřejnost /…/ mluvíme-li o jediném standardu, je to ve snaze zdůraznit, že češtinu chápeme jako jeden jazyk, kde různé plnoprávné variety jsou verzemi jediného obecného standardu a žádná z nich není ostatním nadřazená či podřazená.“ Přestože je spisovná čeština funkčně bohatší než nářečí, jejím základem je středočeské nářečí.
4
Jiné koncepce (viz např. Hrdlička, 2005) definují jazyk jako komplex strukturních jazykových útvarů, komplex dorozumívacích útvarů a komplex uzuálních forem řečí (běžně mluvený jazyk). 5 Domníváme se, že tyto prostředky nazývá Čechová (2000: 24) poloútvary: „Český (národní) jazyk nemá jen jednu podobu, nýbrž zahrnuje spisovný jazyk, obecnou češtinu, nářečí (interdialekty i místní nářečí), slangy a argoty, tj. všechny podoby (útvary a poloútvary), jichž se v mluvě užívá.“ 6 Viz o této problematice Čermák, F. – Sgall, P. – Vybíral, P., 2006.
7
1.1.3 Nářečí (dialekt) Na rozdíl od spisovné češtiny jsou nářečí řečí používanou v určitém kraji (tedy regionálně omezenou). Jsou vzhledem ke spisovné češtině funkčně omezené, užívá se jich jen ve funkci běžně dorozumívací. Podle Čechové (2000) zachovalejší nářečí jsou lašská nebo slezská na severovýchodě Moravy a ve Slezsku (Daj muku ze młyna na vozik), moravskoslovenská na jihovýchodě Moravy (Daj múku ze mlína na vozík), hanácká, tj. středomoravská (Dé móko ze mléna na vozék). Dále existuje nářečí středočeské (Dej mouku ze mlejna na vozejk), jihozápadočeské a severovýchodočeské. Tato poslední tři se však v poslední době výrazně unifikují. 1.1.4 Obecná čeština Obecná čeština se nachází mezi spisovnou češtinou a nářečími. Je svou povahou interdialekt (nadnářeční útvar). V českém jazyce jsou interdialekty čtyři: obecná čeština (dále O.Č.), obecná hanáčtina (dále O.H.), obecná moravská slovenština (dále O.M.S.) a obecná laština (dále O.L.). V rámci lexikonu, Slovník nespisovné češtiny (dále pouze SNČ) uvádí následující příklady jako ukázku rozdílů mezi spisovnou češtinou, hovorovou češtinou, obecnou češtinou a nespisovným výrazem: dívat se (spisovný výraz), koukat se (hovorový výraz), čumět (výraz obecné češtiny), vejrat (nespisovný výraz). 1.1.5 Slang a argot Jedná se o způsoby mluvy určité skupiny mluvčích. Slang se nejčastěji realizuje v polooficiálním a neoficiálním jazykovém styku lidí. Mluví se např. o pracovním slangu, studentském slangu atd., viz např. ukázku ze školního a studentského slangu: anglina, švindlák, zapejkač. Argotem se označuje „mluva podsvětí, resp. spodiny, podle klasické definice zde má významnou roli utajování.“ (SNČ, 2006: 12). Např.: chabrus, melouch, šmírák.
8
V následující tabulce (Hrabáček, 1986: 42) se zobrazuje relace spisovné češtiny a jiných útvarů:
knižní vrstva spisovný jazyk
neutrální vrstva hovorová vrstva obecná čeština
obecná moravština
moravské interdialekty
O.H.
JZ
STŘ
SV
ČM
H
interdialekty
O.M.S. O.L.
MS
L
dialekty
moravské
české
Tabulka 1: Postavení spisovné češtiny a jiných útvarů
Poznámka: O.H.: obecná hanáčtina, O.M.S.: obecná moravská slovenština, O.L.: obecná laština, JZ: jihozápadočeské nářečí, STŘ: středočeské nářečí, SV: severovýchodočeské nářečí, ČM: českomoravské nářečí, H: hanácké nářečí, MS: moravskoslovenské nářečí, L: lašské nářečí.
1.1.6 O spisovné češtině Přestože podle staršího pojetí byla spisovná čeština považována pouze za jazyk určený pro písemné vyjadřování, v dnešní době má dvě podoby, tj. psanou a mluvenou. Mluvená podoba se chápe jako ústní vyjadřování spisovného jazyka. Mnozí bohemisté této posledně uvedené podobě říkají hovorová čeština7.
7
Havránek (1932) mluví o hovorové češtině jako o hovorovém funkčním jazyce. Bělič (1955, 1958, 1959, aj.) tvrdí, že „hovorový jazyk je mluvená forma českého jazyka zbavená zvyků knižního jazyka a jevů nářečních“ (Hrdlička, 2005: 50). Podle Mathesia hovorová čeština je „dosti volně vymezená množina spisovných a částečně též nespisovných prostředků užívaných v běžném hovoru mluvčími, kteří jsou zvyklí aktivně užívat spisovný jazyk“ (Hrdlička, 2005: 50), avšak upozorňuje, že „ustálená varieta českého národního jazyka, jež by této funkci
9
Aby mohla splnit různé funkce, má spisovná čeština bohaté spektrum variantních vyjadřovacích prostředků, které se nacházejí ve všech oblastech jazyka. Spisovná čeština má bohatou synonymii lexikální. Mezi variantními prostředky jsou rozdíly významové (např. hezký - krásný), citové (např. strýc – strýček – strejda) a stylové (např. teď - nyní). Zadruhé má spisovná čeština varianty zvukové a grafické: hláskoslovné (umyvadlo – umývadlo), výslovnostní ([schledanou] - [zhledanou]), pravopisné (diskuse – diskuze). Další varianty, kterými spisovná čeština disponuje, jsou varianty slovotvorné (např. břemeno – břímě), a dále tvaroslovné (např. v jazyku – v jazyce). Touto poslední skupinou se budeme v diplomové práci zabývat. Některé varianty se vyskytují podle krajové příslušnosti uživatelů. Rozdíly jsou hlavně mezi Čechami a Moravou: např. polévka – polívka, v potoce – potoku, tramvaj – šalina atd. Následující tabulka zobrazuje variantní vyjadřovací prostředky spisovné češtiny: významové
synonymie lexikální
Variantní vyjadřovácí prostředky
rozdíly
citové
hláskoslovné
stylové
zvukové a grafické
výslovnostní
slovotvorné
pravopisné
tvaroslovné
Čechy
krajové
Morava
Slezsko Tabulka 2: Variantní vyjadřovací prostředky spisovné češtiny
adekvátně sloužila, neexistuje.“(Hrdlička, 2005: 50). Totožný názor mají rovněž Čermák (1987, 1993, 1996 aj.), Sgall - Hronek (1992) a Starý (1995).
10
Kromě již uvedených variant existují rozdíly jiného druhu: prostředky se rozlišují podle toho, zda jsou současné či zastaralé (např. břímě – břemeno), dále podle svého citového zabarvení a expresivity (židi – židé) a v neposlední řadě podle stylové charakteristiky (na ose hovorovosti, neutrálnosti a knižnosti – např. dejchat – dýchat, teď nyní). Knižní prostředky se dělí na lexikální (např. odebrat se, nyní), gramatické (např. teoretikové) a zvukové (např. umru, peku). Některé z nich jsou mírně příznakové, zatímco jiné jsou výrazně příznakové. Neutrální prostředky jsou bezpříznakové. Mezi nimi je mnoho prostředků synonymních, které kolísají na ose mezi hovorovostí a knižností (např. jen – pouze). Hovorové prostředky se rozdělují na lexikální (např. panelák), gramatické (např. hosti, židi), zvukové (např. polívka, lítat). Následující tabulka zobrazuje variantní prostředky jiného druhu: zastaralé
současné citové zabarvení lexikální Variantní vyjadřovácí prostředky
expresivita hovorovost
gramatická
zvuková
hovorovost stylové neutrálnost
knižnost
synonimie
neutrálnost
lexikální
knižnost
gramatická
zvuková
Tabulka 3: Variantní prostředky jiného druhu
11
Hovorové prostředky mohou být kodifikované nebo nekodifikované (např. ženama, oni umí, na prsách) a expresivní (např. fešák, jezuiti, čuchnout), neboť do hovorové vrstvy pronikají i prostředky nespisovné. 1.1.7 O současné komunikační situaci- střídání kódů Nelze říci, že by se jak spisovná, tak obecná čeština vyskytovaly v čisté podobě v té které funkci diskursu. Některé studie upozorňují na to, že v realizaci komunikační situace se tyto dva kódy8 střídají, neboli mísí9. Srov. např. krásnýma: -ma je koncovka hovorová, avšak kořen (krás-) je spíše spisovný, bez střídání kódů by to mělo být buď kolokviálně krásnejma (klukama), či spisovně krásnými (kluky).
1.2 NORMA, ÚZUS A KODIFIKACE SPISOVNÉHO JAZYKA „ Lingvistův popis jazyka se přece má řídit podle mluvčích, a ne mluvčí podle lingvisty.“ (Čermák, F. – Sgall, P. – Vybíral, P., 2006: 277). 1.2.1 Norma a úzus Pojem norma je obtížně definovatelný (viz Čermák, Fr., 2004). Pojetí normy nebylo vždy jednotné. V období uplatňování purismu normu určovali jazykovědci. Ustanovili, co je v určité jazykové společnosti správné, a co ne. Novější pojetí, které však v současnosti už není aktuální, bere normu jako objektivní vlastnost jazyka. Tento směr (viz např. J. Chloupek, 1971) si představoval normu jako systém jazyka, který je třeba zjistit. Norma se podle dnešního pojetí nachází mezi systémem jazyka a řečí (Corseriu, citováno podle: Hrbáček, 1986). Corseriu tvrdí, že norma je „systém závazných realizací jazyka přejatých daným jazykovým společenstvím (společensky závazná konkretizace jazykového systému).“ (Hrbáček, 1986: 65). Norma se však odlišuje od úzu. Zatímco norma je realizace jazyka, úzus „je obvykle výskyt jazykového jevu“ (Hrbáček, 1986: 65). Do normy však spadají jevy, jež se vyskytují v úzu spisovného jazyka, přičemž úzus nerozhoduje o normě spisovného jazyka (B. Havránek, 1963), ale je důležitým pramenem jejího zjišťování10. Podle Hrbáčka normu
8
Hovorový kód se podle Čermáka (1987) používá v komunikačních situacích, v diskuzích, ve vyprávěních atd. při neformálních a neveřejných komunikačních situacích, když jsou účastníci na stejné sociální úrovni, anebo když je jeden z nich sociálně výše (např. při mluvě s dítětem). Dále se často užívá při spontánních, rodinných konverzacích a mezi účastníky blízkého vztahu (např. kamarádství). 9 Bermel, N., 2001. 10 Srov. totéž Čermák – Sgall – Vybíral (2006); Krčmová, M.; Hrdlička (2005); a další.
12
spisovného jazyka spoluvytváří i teoretická práce jazykovědců11. Jazykovědci by měli studovat systém jazyka a podle toho určit jeho pravidla12. Jazyk je poté normován ve všech svých složkách: existuje norma pravopisná, ortoepická, mluvnická, existuje i norma, která určuje, jak tvořit a jak užívat slova, a dokonce i norma stylová (která určuje, co očekává jazyková společnost od mluvčího v určitých komunikačních situacích). Normu má nejen spisovný jazyk, ale i nářečí. Norma nářečí se však nekodifikuje, zatímco norma spisovného jazyka ano, a proto je i stabilnější. Stejně jako jazyk, vyvíjí se norma: „vývoj normy se projevuje hromadným výskytem změn překračujících existující kodifikaci normy.“ (Hrbáček, 1986: 66). Hrbáček (1986) dále tvrdí, že „hromadný výskyt změn proti normě v průběhu delší doby může být signálem, že je nutno platnost příslušného gramatického nebo jiného pravidla užívání jazyka změnit.“ Jsou tři vlastnosti, které charakterizují kodifikovanou normu moderního spisovného jazyka: 1) stabilita a dynamika, 2) jednota v různosti, 3) zvrstvenost normy. 1) Normu vytváří na jedné straně dynamická část, která ji neustále drží v pohybu a díky níž se vyvíjí, ale na straně druhé norma znamená stabilitu jazyka. Dynamika je důsledek minulých změn a východisko pro eventuální budoucí změny. Vývoj jazyka je vidět u neologismů a archaismů. Jazyk mohou současně spoluutvářet jak nové jevy nastupující, tak jevy zastaralé, čili ustupující. Tento protiklad se v současné podobě jazyka projevuje ve stylistice. 2) V jazyce se současně nacházejí varianty, čili různé variantní prostředky. Podle Hrbáčka varianty jsou různého druhů: funkční (stylové), sociální (např. jazyk mládežejazyk starší generace), regionální (např. moravismy), kontaktové (např. slovakismy v češtině). 3) Jedná se o prostředky jednak intelektuálního (nocionálního) charakteru, jednak emocionálního (expresívního) charakteru. 1.2.2 Kodifikace Norma může, ale nemusí být kodifikována. Podle Daneše „smyslem kodifikace je být efektivním instrumentem plánovitého, perspektivního ovlivňování spisovného jazyka“ (Hrbáček, 1986: 70). Kodifikace je „zjišťování, zachycení a uzákonění spisovné normy v autoritativních jazykových příručkách, které se nazývají normativní“ (Hrbáček, 1986: 11
Ve Slovníku nespisovné češtiny (2006: 10) se uvádí, že střediskem kodifikace je Ústav pro jazyk český ČAV. Autoři však také tvrdí, že „je dobře si uvědomit, že čeština není majetkem vědeckých ústavů, ale nás všech.“ 12 Čermák- Sgall- Vybíral (2006: 276) souhlasí s tím, že je třeba jazyk normovat a kodifikovat, nechávají však otevřenou k diskusi problematiku týkající se způsobu a činitelů: „Musí být tedy spisovný standard vždy deskriptivní? Zdá se na první pohled, že ano, jakkoliv v dané jazykové situaci je dnes čím dál těžší něco umělého lidem vnucovat násilím; je třeba shody, a ne diktátu. Taková shoda, dosažitelná mj. jen bez kontinuálního reformování, se může postupně vžít a preskripci oslabovat. Není však jasné, jak k takové shodě dojít. (…) Otevřenými otázkami však zůstává, KDO (má takovou kodifikaci dělat, lingvista a kodifikátor není nutně to samé), KDY (ji dělat) a JAK (ji dělat). Aspoň v otázce KDY začíná být teď díky korpusům jasněji.“
13
69). Kodifikovaná norma spisovného jazyka se zachycuje v různých podobách. Mluvnice zahrnují gramatickou normu13, slovníky normu lexikální, pravopisná norma je zahrnuta v pravidlech českého pravopisu, zatímco norma ortoepická se kodifikuje v pravidlech české výslovnosti. Vedle toho existuje nekodifikovaná norma, která podle Schmidta (Hrbáček, 1986: 66) je „tichý latentně působící konsens příslušníků jednoho jazykového společenství.“ Dokulil tvrdí (viz Hrdlička, 2005: 54) že kodifikace by neměla povolit či zakazovat, nýbrž vykládat a informovat společnosti, jak vypadá v té které současnosti jazyková situace (téměř totéž u Daneše (Hrdlička, 2005: 54): „otázka tedy nestojí kodifikace ano nebo ne, nýbrž jaká kodifikace, jakou povahu by měly mít kodifikační postupy a prostředky a co je jejím cílem. Rozhodně by nemělo jít o nařizování a zakazování, o postoj „musíšnesmíš“). Kodifikace by měla podle současných tendencí ideálně odpovídat tomu, co se podle normy tvrdí. Stává se však, že zatímco se norma vyvíjí, kodifikace zastarávají. Z tohoto důvodu je nutné čas od času kodifikace obnovit. Kodifikace však zároveň upevňuje normu, působí zpětně na ni. F. Daneš se pokusil o vytvoření postupů, jak jazyk kodifikovat. Předkládá seznam vlastnosti jazykových prostředků, které by podle něho měl vědec při kodifikaci brát v úvahu: 1) noremnost (tj. co je jazykovým společenstvím přijato nebo přijatelné14), 2) adekvátnost k funkcím (zda a do jaké míry je jazykový prostředek schopen splňovat funkční potřeby daného společenství), 3) systémovost (jak je daný prostředek v souhlase s existujícími vztahy v jazykovém systému).
13
Krčmová však tvrdí, že mluvnice nejsou skutečné kodifikace, prestože mluvnice B. Havránka – A. Jedličky, Česká mluvnice a Stručná mluvnice češtiny, ve svých verzích 1957, v praxi jako kodifikační sloužily. Mluvnice češtiny kritizuje kvůli tomu, že se neobracejí přímo k vyjadřovací praxi, a že přestože zachycují normu, málo se vyjadřují ke spisovnosti nebo nespisovnosti hodnocených tvarů. 14 K této konkrétní problematice, jak se měří přijatelnost, se vyjadřuje Bermel (2001). Bermel tvrdí, že podle toho, jak se brala norma, tak se vytvářely dva směry, a že jelikož je pojem přijatelnost těsně spjatý s pojmem norma, jde o měření jazykové normy. První směr tvrdí, že norma je věcí estetickou, vyjadřovanou jazykovými názory a preferencemi každého přemýšlejícího rodilého mluvčího, a proto se normy dají zjistit pomocí pohovorů s rodilými mluvčími. Druhý směr však vyplývá z přesvědčení, že jazyková norma existuje jen a jen v úzu, a proto je analýza normy mimo dosah obyčejného mluvčího. Z těchto důvodů by se norma měla zjistit spolehlivým způsobem, tj. pomocí analýzy existujících textů.
14
1.3 VÝVOJ JAZYKA A VÝVOJOVÉ TENDENCE 1.3.1 Vývoj jazyka S pojmem varianta je těsně spjat pojem vývoj, neboť podle Jedličky (Hrbáček, 1986: 78) a Saussura (Čermák, 2006: 275) „vývoj normy probíhá skrze varianty.“ V této práci vycházíme z předpokladu, že se jazyk vyvíjí (Hrbáček, 1986; Cuřín - Novotný, 1974; Akademická Mluvnice II, 1986). Jazykový vývoj jde ruku v ruce s potřebami společnosti, probíhá pomalu a ovlivňuje každou rovinu jazyka. Oblast jazyka, která se nejvíce proměňuje, je slovní zásoba. Po slovní zásobě změnám podléhají syntax, dále morfologie (tvarosloví) a zvuková stránka jazyka. Nás bude v této práci zajímat synchronní stav tvarosloví. Aktuální deklinační systém je např. ovlivňován přechodem od kmenového systému. Např. kvůli smíšení tvarů v minulosti, dnes v G sg. mužského rodu existuje varianta -u (odpovídající u-kmenům) a -a (odpovídající o-kmenům): do roka - rok od roku. Jelikož některé kmeny zmizely, neboť k nim patřil malý počet substantiv, máme v současné době slova, která ještě v několika pádech kolísají. Např. slovo kámen (původně n- kmenový)15. 1.3.2 Vývojové tendence Vývoj jazyka se řídí určitými protichůdnými tendencemi. Nás zajímají dvě z nich: jsou to tendence na jedné straně diferenciační a tendence unifikační na straně druhé. Podle tendence diferenciační se objevují nové varianty ve všech rovinách jazyka, díky nim existuje v jazyce např. synonymita. Prostřednictvím unifikační tendence se jazyk snaží těchto různých tvarů zbavit, a to hlavně v oblasti morfologie. Varianty, které se časem stávají méně užívanými či knižními (a proto také méně frekventovanými), zaniknou a jsou nahrazené variantami více frekventovanými či novějšími. Podle Mathesia (Hrbáček, 1986) v těchto dvou tendencích tkví kontinuita a stabilita jazyka.
1.4 VARIANTY V ČESKÉ MORFOLOGII Morfologická stavba má také dynamický charakter. Skrze varianty se vyvíjí i ona. V této části se budeme opírat zejména o teorii, kterou rozvíjí Akademická mluvnice II (1986). Té jsme dali přednost před jinými, neboť se domníváme, že se v dalších mluvnicích neprobírá problematiku variant do takové hloubky, jako v ní.
15
Viz o této problematice Mareš, 2001.
15
1.4.1 Definice variant Variantní tvar se v morfologii pokládá za minimálně dvojí podobu tvaru téhož lexému vyjadřující stejnou gramatickou funkci (Akademická mluvnice II, 1986). 1.4.2 Odlišnosti mezi variantami Variantní prostředky se mohou lišit stylovým zabarvením (např. jezuité/ jezuiti), frekvencí (např. podle korpusu, lokál tvaru auta autě má větší frekvenci než tvar autu), dobou, regionem (na Moravě se dává přednost koncovce -e pro lokál singuláru), atd. 1.4.3 Dubleta a tripleta Dvojice variantních prostředků vytváří dubletu. Např. N pl. svědkové/ svědci, L sg. (o) dopisu/ dopise, D pl. lipám/ lípám atd. Když máme na výběr mezi třemi možnostmi, mluvíme o tripletě. Např. G sg. popelu/ popela/ popele. 1.4.4 Vývojově starší a novější dublety/ triplety Varianty můžeme rozlišit podle toho, zda jsou nové nebo staré. Novější varianty mívají většinou větší frekvenci, zatímco starší nejsou natolik frekventované a proto ustupují. Pomocí vnitřní16 a vnější17 zákonitosti si morfologie mezi těmito variantami vybírá a tak se vyvíjí. 1.4.5 Druhy variantních párů Akademická mluvnice II (1986) rozlišuje varianty na: a) varianty rovnocenné b) varianty diferencované
a) Varianty rovnocenné. Jsou funkčně a stylově rovnocenné. Znamená to, že je můžeme užívat ve veškerém kontextu, aniž by jedna z nich měla příznakový charakter. Např. G pl. dní/ dnů. Dále jsou příklady, které uvádí Akademická mluvnice II (1986: 268): G sg. lichoběžníku/ lichoběžníka, rybníku/ rybníka, L sg. (o) košichu/ kožiše, (v) mléku/ mléce, N sg. kuchyně/ kuchyň, G pl. kuchyní/ kuchyň, G sg., N, A, V pl. lodi/ lodě, niti/ nitě. Akademická mluvnice II (1986) však tvrdí, že jelikož jsou to varianty volně zaměnitelné, mohou mít jinou frekvenci a mohou být jinak pociťovány generačně nebo regionálně. 16
Tj. překonáváním gramatických anomálií, specializací funkčně přetížených tvarotvorných formantů, snahou zbavit se homonymních forem a zabezpečit pravidelnou a fonologicky vyjádřenou tvarovou gramatickou opozici (Mluvnice češtiny, 1986: 266). 17 Tj. napětím mezi relativně jednotnou, ustálenou a funkčně rozvrstvenou spisovnou normou a normami nespisovných útvarů národního jazyka, zejména napětím mezi normou běžně mluvené řeči a normou řeči psané (Mluvnice češtiny, 1986: 266).
16
b) Varianty diferencované nelze volně zaměňovat. Jedna z variant je vždy stylově (tj. hodnocení slovního ho tvaru jako spisovného, hovorového, neutrálního, neutrá knižního či archaického) nebo sémanticky příznaková. p Varianty v tomto případě ípadě mimo jiné slouží k tomu, aby nedošlo k homonymii. Např. Nap po východu slunce x na východě Čech. Akademická mluvnice II (1986) dále uvádí, že zvláštní typ variant jsou tzv. varianty regionální. Kromě toho by mluvčí mluv mohl vnímat slovo jako příznakové íznakové, když není na určitou variantu zvyklý. Následující tabulka znázorňuje znázor druhy variant podle Akademické mluvnice II (1986).
Rovnocenné (volně zaměnitelné varianty)
Variantní dvojice/ trojice (dubleta/ tripleta)
v rovině slohové Diferencované v roviněě sémantické
Tabulka 4:: Druhy variant podle Akademické mluvnice II (1986)
1.4.6 Volba variant Když má mluvčíí před sebou dubletu čii tripletu, musí se rozhodnout pro jednu z variant. Tento proces probíhá u rodilých mluvčích mluv ích podle Akademické mluvnice (1986) neuvědoměle díky řečovým ovým automatismům. automatism U diferencovaných variant volba probíhá podle kontextu. Proti roti tomuto tvrzení se však staví Krčmová (str. 4)18, která tvrdí, že „dublety „ jsou někdy obtížné i pro běžného žného českého uživatele, neboť ten musí mezi nimi volit a velký počet po dublet rozrušuje jeho představu edstavu jednotného spisovného jazyka.“ jazyka Podle Akademické mluvnice II je volba otevřená, eliminační ční a determinována povahou variant a souhrnem činitelů jazykových a mimojazykových. Jedná se o tyto činitele: 1. Formální (tvaroslovné a slovotvorné): slovotvorné) např. délka slova. 2. Sémantické:: tj. užití jedné či druhé koncovky k rozlišení významu. Např. Nap L sg. po východu slunce x na východě Čech. 18
Nedatováno.
17
3. Slohové: tj. pozice variant na ose nespisovnost – hovorovost – neutrálnost – knižnost – archaičnost. Např. židi/ židé. 4. Syntaktické: tj. vázání na ustálené spojení s předložkou. Např. na jaře x po jaru, do roka x rok od roku, na Vyšehradě x o Vyšehradu19 Mareš (2001: 60) však podotýká, že výběr variant působí potíže cizincům učícím se česky. Totéž tvrzení nalézáme u Krčmové, která dodává, že cizinci ztrácí pevnou oporu pro správnost svých projevů. S jejich pojetím souhlasíme a domníváme se, že je tyto jevy zapotřebí cizincům jiným způsobem přibližovat, neboť nemají řečový automatismus náležitě rozvinutý jako rodilí mluvčí.
19
O této problematice viz kapitola II druhá část.
18
2. KAPITOLA II Druhá kapitola představuje přehled variant (tj. dublet a triplet) týkajících se podstatných jmen. Cílem této kapitoly je shromáždit a roztřídit příklady, o nichž se do současné doby v mluvnicích češtiny psalo. Varianty jsme roztřídili podle rodu (mužského životného, mužského neživotného, ženského a středního), pádu (nominativu, genitivu, dativu, akuzativu, lokálu a instrumentálu) a čísla (singuláru a plurálu). Abychom uvedli všechny varianty, vytvořili jsme nové podskupiny k těm, o kterých mluvnice dosud píší. V rámci možností jsme uvedenou látku srovnali se SSČ. Účelem těchto analýz je zjistit, zda existují odlišnosti v příkladech mezi těmito zdroji, a pokud ano, v čem spočívají. Dokladový materiál jsme čerpali z následujících zdrojů: Čechová, M. a kol.: Čeština – řeč a jazyk, 2000 (dále pouze Čechová), Havránek, B – Jedlička, A.: Česká mluvnice, 1981 (dále pouze Havránek a Jedlička), Čechová, M. a kol.: Stylistika současné češtiny, 1997, Grepl, M. a kol.: Příruční mluvnice češtiny, 1995 (dále pouze Příruční mluvnice češtiny), Mluvnice češtiny II, 1986 (dále pouze Akademická mluvnice II) a Šmilauer, VI.: Nauka o českém jazyku, 1972 (dále pouze Šmilauer). V druhé části kapitoly jsme srovnali s korpusem skupinu jmen středního rodu singuláru v lokálu. Jedná se o část skupiny uvedenou v Příruční mluvnici češtiny (1995). Cílem této výzkumné sondy je zjistit, zda informace, jež podávají mluvnice, jsou v souladu s tím, co uvádí korpus. Jelikož se jedná o lokál, nejprve jsme provedli analýzu předložek a poté analýzu přídavných jmen, které se s uvedenými slovy pojí.
19
2.1 ROD MUŽSKÝ ŽIVOTNÝ Morfologické varianty se v tomto rodě vyskytují skoro ve všech pádech. Nejvíce variant se však objevuje v nominativu plurálu, který má vliv na akuzativ a vokativ. V těchto pádech se jedná o varianty, které mohou mít povahu slohově příznakovou. V genitivu, dativu a instrumentálu nejsou četné změny. Varianty jsou však v některých případech sémanticky odlišné (např. u slova bratr, G pl. varianta bratří je významově jiná než bratrů). 2.1.1 Nominativ plurálu životných maskulin V mluvnicích češtiny nebyly nalezeny u nominativu singuláru žádné varianty. Situace je však jiná v plurálu, který má tři možné varianty, tj. -i, -ové a -é. Většina podstatných jmen v nominativu plurálu může mít z uvedených tří koncovek pouze dvě varianty. Možné kombinace jsou -i/-ové, -i/-é nebo -é/-ové. Výběr mezi nimi však není libovolný, neboť jedna z nich bývá základní, systémová, zatímco druhá bývá stylově příznaková (Akademická mluvnice II, 1986). Příruční mluvnice češtiny (1995) dodává, že výběr koncovek také záleží na sémantických činitelích. Jelikož není žádné vyhraněné pravidlo, podle kterého si koncovku lze vybírat, existují tendence určující, kterou z nich použít. Mezi zmíněnými třemi koncovkami převažuje koncovka -i (Akademická mluvnice II, 1986), které se obecně mimo jiné dává přednost v projevech stylu prostě sdělovacího před koncovkami -ové a -é, neboť tyto se často považují za knižní. Koncovka -i může být však v určitých kontextech stylově příznaková (Čechová, 2000; Příruční mluvnice češtiny, 1995). Dále podrobně probereme jednotlivé kombinace. 2.1.1.1 Číslo: plurál 2.1.1.1.1 Varianty: -i/-ové, -i/-é, -é/-ové 2.1.1.1.1.1 Koncovky: -i/ -ové 2.1.1.1.1.1.1 Vzor: pán Konkurence těchto koncovek se vyskytuje u maskulin vzoru pán, u slov, která končí na -ek a -ik (u přejatých slov). Čechová (2000) tvrdí, že v těchto případech má koncovka -ové povahu bezpříznakovou. Akademická mluvnice II (1986) dodává, že koncovka -ové může mít ale knižní charakter. SSČ v žádném z těchto případů neuvádí, zda jde o tvar hovorový, či nikoli. Následující příklady končí na -ek: bělásek (bělásci/ běláskové), bezzemek (bezzemci/ bezzemkové), bůžek (bůžci/ bůžkové), cvrček (cvrčci/ cvrčkové), 20
černohlávek (černohlávci/ černohlávkové), čížek (čížci/ čížkové), dudek (dudci/ dudkové), chlapeček (chlapečci/ chlapečkové), lumek (lumci/ lumkové), racek (racci/ rackové), skřítek (skřítci/ skřítkové), sládek (sládci/ sládkové), snílek (snílci/ snílkové), svědek (svědci/ svědkové), špaček (špačci/ špačkové). Následuje je seznam maskulin, která končí na -ik: akademik (akademici/ akademikové), energetik (energetici/ energetikové), epik (epici/ epikové), historik (historici/ historikové), kritik (kritici/ kritikové), lyrik (lyrici/ lyrikové), prozaik (prozaici/ prozaikové), technik (technici/ technikové), teoretik (teoretici/ teoretikové). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Variantu -i/-ové mohou mít i slova, která na -ek nekončí. Např.: antipod (antipodi/ antipodové), bard (bardi/ bardové), běs (běsi/ běsové)20, bůh (bozi/ bohové), datel (datli/ datlové), děkan (děkani/ děkanové), dobrodruh (dobrodruzi/ dobrodruhové), donchuán (donchuáni/ donchuánové), dráb (drábi/ drábové), drop (dropi/ dropové), druh (druzi/ druhové), elegán (elegáni/ elegánové), estét (estéti/ estétové), fakír (fakíři/ fakírové), fénix (fénixi/ fénixové), geodet (geodeti /geodetové), hejl (hejli/ hejlové), hlíst (hlísti/ hlístové), hnidopich (hnidopiši/ hnidopichové), kazimír (kazimíři/ kazimírové), klaun (klauni/ klaunové), kmet (kmeti/ kmetové), kolos21 (kolosi/ kolosové), krokodýl (krokodýli/ krokodýlové), krutihlav (krutihlavi/ krutihlavové), lotr (lotři/ lotrové), mandarín (mandaríni/ mandarínové), morous (morousi/ morousové), motýl (motýli/ motýlové), nohsled (nohsledi/ nohsledové), osel (osli/ oslové), pán (páni/ pánové), rétor (rétoři/ rétorové), senior (senioři/ seniorové), sokol (sokoli/ sokolové), sysel (sysli/ syslové), tragéd (tragédi/ tragédové), tribun (tribuni/ tribunové), vnuk (vnuci/ vnukové). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Varianty u názvu zvířat jsou regionálně podmíněné. Šmilauer (1972) jako příklad uvádí slova špaček a kos. Podle této mluvnice se varianty špačkové a kosové užívají v oblasti českých nářečí. 2.1.1.1.1.1.2 Vzor: muž U vzoru muž se uvádí méně příkladů. Jev se čas od času vyskytuje u slov zakončených na -j: např. farizej (farizeji/ farizejové), heroj (heroji/ herojové), zloděj (zloději/ zlodějové). Dvojí tvar mívají také slova, která končí na -ic/-ýc: biřic (biřici/ biřicové), dědic (dědici/ dědicové), strýc (strýci/ strýcové) a některá jména živočišná:
20 21
Toto slovo patří podle Šmilauera (1972: 147) do skupiny slov „domácí jména lidí“ u mužských životných. Toto slovo patří podle Šmilauera (1972: 147) do skupiny slov „přejatá jména lidí“ u mužských životných.
21
hranostaj (hranostaji/ hranostajové), oř (oři/ ořové), svišť (svišti/ svišťové), sýc22 (sýci/ sýcové). Dále jsou příklady, které mluvnice jinak zařazují: císař (císaři/ císařové), choť (choti/ choťové), muž (muži/ mužové). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Havránek a Jedlička (1981) tvrdí, že u slov jako muž, druh a dědic je koncovka -ové často stylově vyšší. Domníváme se však, že skupina, kterou uvádějí, není přesně ohraničená. 2.1.1.1.1.1.3 Vzor: předseda Varianta se objevuje u slov zakončených na -ota, -eta: např. apostata (apostati/ apostatové), asketa (asketi/ asketové), despota (despoti/ despotové), hélóta (hélóti/ hélótové), katecheta (katecheti/ katechetové). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Podle Příruční mluvnice češtiny (1995) má podoba s -i v těchto případech příznak hovorovosti, zatímco koncovka -ové má neutrální povahu. SSČ se o této skutečnosti nezmiňuje. V následujících případech však výše uvedená mluvnice (Akademická mluvnice, 1986) hodnotí -i a -é jako koncovky rovnocenné: asketa (asketové/ asketi), despota (despotové/ despoti). Akademická Mluvnice II (1986) ještě uvádí skupinu na -š (-áš, -oš, -ouš, -ýš). Tvrdí, že u těchto slov (např. mecenáš, koniáš, goliáš, velikáš, hastroš, hraboš, chocholouš, břehouš, dědouš, starouš, milouš, hroznýš, chřestýš, slepýš, korýš) se může uplatňovat buď koncovka -i, -ové nebo kombinace -i/-ové. Neurčuje však, které slovo kam patří. Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
U těchto slov nebylo možné v SSČ zjistit, zda slovo má variantní tvary -ové a -i, či nikoli: mecenáš, hastroš, hraboš, chocholouš, hroznýš, chřestýš, slepýš. Zjistili jsme však v SSČ, že zatímco slovo korýš má oba tvary, slovo goliáš má pouze jeden (goliášové). 2.1.1.1.1.1.4 Vzor: soudce Většina těchto případů se vyskytuje u Šmilauera (1972) a v Akademické mluvnici II (1986), která tvrdí, že koncovka -ové nabírá v těchto případech povahu knižnosti. Např. rádce (rádci/ rádcové), soudce (soudci/ soudcové), správce (správci/ správcové), strážce (strážci/ strážcové), svůdce (svůdci/ svůdcové), škůdce (škůdci/ škůdcové), tvůrce (tvůrci/ tvůrcové), vládce (vládci/ vládcové), vůdce (vůdci/ vůdcové), zrádce (zrádci/ zrádcové).
22
Toto slovo patří podle Šmilauera (1972: 148) do skupiny slov „jména živočišná“ u mužských životných.
22
2.1.1.1.1.2 Koncovky: -é/-i Mluvnice u každého případu uvádějí, zda se jedná o tvar příznakový, či bezpříznakový. V některých případech tuto skutečnost zmiňuje rovněž SSČ. 2.1.1.1.1.2.1 Vzor: pán U vzoru pán se vyskytuje -é v kombinaci s -i u přejatých jmen, která končí na -at, -it. Akademická mluvnice II (1986) tvrdí, že u těchto jmen je koncovka -i rovnocenná s koncovkou -é. Např. u slov, která končí na -at: akrobat (akrobaté/akrobati), aristokrat (aristokraté/ aristokrati), demokrat (demokraté/ demokrati), diplomat (diplomaté/ diplomati). U slov, která končí na -it: favorit (favorité/ favoriti). Dále se varianta vyskytuje u jmen na -an: měšťan (měšťané/ měšťani), občan (občané/ občani), venkovan (venkované/ venkovani), křesťan (křesťané/ křesťani), pohan (pohané/ pohani), i u jmen jiných, jako host (hosté/ hosti), soused (sousedé/ sousedi), žid (židé/ židi). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
V těchto posledních případech (u jmen na -an) je koncovka -i považována za hovorovou (Čechová, 2000) nebo za koncovku vhodnou pro projevy stylu prostě sdělovacího (Akademická mluvnice II, 1986). Totéž se uvádí v SSČ u případu venkovani, pohani a židi (v jiných případech není uvedeno, zda je tvar hovorový, či nikoliv). Příruční mluvnice češtiny (1995) sice uvádí varianty u slova host, ale nijak je nekomentuje. Havránek a Jedlička (1981) se v těchto případech o koncovce -i nezmiňují. 2.1.1.1.1.2.2 Vzor: předseda Varianta -é/-i se také vyskytuje u slov, která končí na -ita, -ista, -asta. Podle Příruční mluvnice češtiny (1995) se tato varianta týká přejatých jmen obsahujících v koncovce -t. Např. bandita (bandité/ banditi), fantasta (fantasté/ fantasti), husita (husité/ husiti), kariérista (kariéristé/ kariéristi), socialista (socialisté/ socialisti). Koncovku -i považují v těchto případech Havránek a Jedlička (1981) a Akademická mluvnice II (1986) za hovorově příznakovou, někdy se zabarvením depreciativním, např. u slova jezuiti (ve smyslu pokrytci, lstiví, úskoční lidé) (Akademická mluvnice II, 1986). SSČ též uvádí tvary banditi, fantasti, kariéristi a socialisti jako hovorové. U slov akrobat (akrobaté/ akrobati), demokrat (demokraté/ demokrati) a favorit (favorité/ favoriti) však podle Příruční mluvnice češtiny (1995) bývá koncovka -i častější. Koncovka -é se podle Akademické mluvnice II (1986) pociťuje jako knižní. SSČ ohledně této koncovky nic neuvádí. Příruční mluvnice češtiny (1995) zmiňuje kromě výše uvedených sufixů (-ita, -ista, -sta), zakončení -da. Podle této mluvnice nabírá v těchto případech hovorová koncovka -i 23
oproti koncovce -é charakter neutrální: např. invalida (invalidé/ invalidi). SSČ se o stylovém příznaku nezmiňuje. Havránek a Jedlička (1981) zmiňují tyto případy jako variantní tvary, které nejsou stylově rozlišené. Akademická mluvnice (1986) považuje toto slovo za jednotvaré, tedy mající v nominativu plurálu pouze koncovku -i. 2.1.1.1.1.3 Koncovky: -é/-ové Ve všech mluvnicích se tato varianta vyskytuje zřídka. Ke kombinaci dochází pouze v těchto ojedinělých případech: 2.1.1.1.1.3.1 Vzor: pán Např.: manžel (manželé (dvojice)/ manželové), konšel (konšelé/ konšelové). 2.1.2 Genitiv singuláru a plurálu životných maskulin Oproti nominativu plurálu, je v tomto pádě málo variantních tvarů. Variantní koncovky jsou -e/-a pro singulár, a -ů/-í, -ů/-Ø pro plurál. 2.1.2.1 Číslo: singulár 2.1.2.1.1 Varianty: -e/-a 2.1.2.1.1.1 Koncovky: -e/-a 2.1.2.1.1.1.1 Vzor: pán a muž Některá maskulina, která končí na -s, -z, -x, mají sklon k užití uvedených koncovek. Skloňují se jak podle vzoru pán, tak podle vzoru muž. Např. bonz (bonze/ bonza)23, markýz (markýze/ markýza)24. Zvláště některá jména na -l např. strašpytel (strašpytle/ strašpytla). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
2.1.2.2 Číslo: plurál 2.1.2.2.1 Varianty: -ů/-í, -ů/-Ø Takovéto varianty se vyskytují pouze v následujících případech: 2.1.2.2.1.1 Koncovky: -ů/-í 2.1.2.2.1.1.1 Vzor: pán Vzor pán se vyskytuje u Čechové (2000) a u Šmilauera (1972). Příruční mluvnice (1995) žádný vzor neuvádí. Např.: host (hostů/ hostí). 2.1.2.2.1.1.2 Vzor: pán/ stavení Vzor pán se v tomto případě vyskytuje u Čechové (2000). Šmilauer (1972) uvádí také vzor stavení pro plurál, zatímco Příruční mluvnice (1995) žádný vzor nenavrhuje. 23 24
Havránek a Jedlička (1981) považují toto slovo za ojedinělé. Nezařazují ho do žádné vyhraněné skupiny. Totéž jako slovo bonz.
24
Bratr: možné tvary jsou bratrů i bratří. Druhý příklad (bratří) se užívá ve smyslu členové církevní pospolitosti. 2.1.2.2.1.1.2 Vzor: muž Vzor muž se vyskytuje u Čechové (2000) a u Šmilauera (1972). Příruční mluvnice (1995) žádný vzor neuvádí. Např.: kůň (koňů/ koní). 2.1.2.2.1.2 Koncovky: -ů/-Ø 2.1.2.2.1.2.1 Vzor: muž Obyvatel: toto slovo má dvojí tvar, tj. obyvatelů a obyvatel. 2.1.3 Dativ singuláru a plurálu životných maskulin Co se týče dativu singuláru a plurálu, mluvnice uvádí pouze jednotlivé případy. Jedná se o slovo Bůh v souvislosti s tvarem Pánu Bohu v singuláru, a o slovo kůň v plurálu s variantami koňům a koním podle vzoru muž. Kromě toho u živočišných jmen (která mají zpravidla koncovku -u) uvádí Šmilauer (1972) příklad pes (psu/ psovi). 2.1.4 Akuzativ plurálu životných maskulin V akuzativu singuláru se žádná změna v mluvnicích nevyskytuje. 2.1.5 Vokativ singuláru a plurálu životných maskulin Ve vokativu singuláru se žádná změna v mluvnicích nevyskytuje. Mluvnice však uvádějí tyto jednotlivé případy: 2.1.5.1 Číslo: singulár 2.1.5.1.1 Jednotlivé případy Anděl (anděli zast. anděle – zatímco v Čechové (2000) se uvádí slovo anděl pod vzorem pán, Příruční mluvnice (1995) ho řadí ke vzoru muž), bídník (expr. bídníče/ neutr. bídníku), hříšník (hříšníče/ hříšníku), kněz (knězi/ zast.kněže), nešťastník (nešťastníče vedle běžného nešťastníku), strýc (strýče (starý tvar) vedle strýci). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
25
2.1.6 Lokál plurálu životných maskulin Příruční mluvnice češtiny (1995: 250) uvádí tabulku, ve které jsou znázorněna zakončení, která mohou mít jak koncovku -ách, tak koncovku -ích. Tabulka se vztahuje na rod mužský životný i neživotný a na neutrum. Nejsou zde však uvedeny příklady. V následující části tabulky jsou vypsány variantní koncovky:
-ách/-ích -gách/zích, -hách/zích, -chách/ších, -kách/cích, (-cech/cích) Tabulka 5: Variantní koncovky v lokálu plurálu životných maskulin
Několik příkladů zmiňuje rovněž Šmilauer (1972) u zdrobnělin na -ček: koníček (koníčkách/ koníčcích), králíček (králíčckách/ králíčcích). Jediný další případ, který se v mluvnicích vyskytuje, je následující: duch (duchách/ duších). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
2.1.7 Instrumentál plurálu životných maskulin Instrumentál singuláru nepodléhá žádné změně. To však neplatí u plurálu, u kterého se uvádí několik jednotlivých případů, přestože jejich varianty nevytváří žádný systém: např. host (hosty/ hostmi), kůň (koni/ koňmi), manžel (manžely/ manželi). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
26
2.2 ROD MUŽSKÝ NEŽIVOTNÝ Morfologická varianta se týká všech pádů rodu mužského neživotného. Nejvíce variant se však vyskytuje v genitivu singuláru a v lokálu singuláru i plurálu. Lokál závisí v určitých případech na koncovkách v genitivu. V těchto obou posledně zmiňovaných pádech varianty mohou nabírat povahu sémanticky či slohově odlišnou. V rámci celého paradigmatu se objevují dvě skupiny, jednak skupina zdvojeného skloňování, a jednak skupina skloňování smíšeného. 2.2.1 Nominativ singuláru a plurálu neživotných maskulin V žádné mluvnici se o tomto pádu nepíše podrobně. Podle informací uváděných v mluvnicích však můžeme říci, že se jedná o zdvojené paradigma, tj. takové, které obsahuje slova skloňující se jak podle vzoru hrad, tak podle vzoru stroj. Příruční mluvnice češtiny (1995) pouze tvrdí, že se tato skupina skloňuje podle obou vzorů. Díky tabulkám uvedeným v Akademické mluvnici II (1982) a Čechové (2000) můžeme vyvodit, že nominativ plurálu rodu mužského neživotného bude mít variantní tvary -y/-e a bude vypadat následovně (o singuláru se žádná mluvnice nezmiňuje): 2.2.1.1 Číslo: plurál 2.2.1.1.1 Varianty: -y/-e 2.2.1.1.1.1 Koncovky: -y/-e 2.2.1.1.1.1.1 Zdvojené paradigma Např. apríl (apríly/ apríle25), artikul26 (artikuly/ artikule), burel (burely/ burele), cumel (cumly/ cumle), hnědel (hnědely/ hnědele), chmel (chmely/ chmele), chrchel (chrchly/ chrchle), kotel (kotly/ kotle), koukol (koukoly/ koukole), krevel (krevely/ krevele), kužel (kužely/ kužele), námel (námely/ námele), plevel (plevely/ plevele), rubl (rubly/ ruble), sopel (soply/ sople), tmel (tmely/ tmele), trupel (truply/ truple), úběl (úběly/ úběle), uhel (uhly/ uhle). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
SSČ sice uvádí slova ve výchozí podobě, ale o plurálu se vyjma pár příkladů nezmiňuje. U slova artikul uvádí: čtyři artikuly pražské zásady husitské ideologie. O tvaru artikule se SSČ nezmiňuje. Dvojí tvar se však vyskytuje u slov kužel (kužely/ kužele) a rubl (rubly/ ruble).
25 26
Tato varianta se uvádí v Akademické mluvnici II (1982: 309). Podle Havránka a Jedličky (1981) se v současnosti toto slovo skloňuje podle tvrdého vzoru.
27
2.2.2 Genitiv singuláru a plurálu neživotných maskulin Varianty se týkají spíše substantiv v singuláru než v plurálu. Většina variant se vyskytuje u slov, která se skloňují podle vzoru hrad. V genitivu se vyskytují dvě skupiny, které se znovu objevují v jiných pádech. Jedna z nich je skupina slov, která se řídí již uvedeným zdvojeným paradigmatem, druhá se skloňuje podle paradigmatu smíšeného. O nich se ještě budeme zmiňovat podrobněji u konkrétních případů. 2.2.2.1 Číslo: singulár 2.2.2.1.1 Varianty: -u/-a, -u/-e a -e/-a 2.2.2.1.1.1 Koncovky: -u/-a 2.2.2.1.1.1.1 Vzor: hrad Existuje nesmírné množství substantiv patřících ke vzoru hrad, která mají jednak koncovku -u, jednak koncovku -a. Např. budík (budíku/ budíka), bochník (bochníku/ bochníka), lichoběžník (lichoběžníku/ lichoběžníka), vnějšek (vnějšku/ vnějška), dvůr (dvoru/ dvora), obdélník (obdélníku/ obdélníka). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Přestože podle mluvnic tyto skupiny slov mají dvojí koncovku (tj. -u a -a), v SSČ se nevyskytuje tvar dvoru. Havránek a Jedlička (1981) dělí slova s dvojí koncovkou do těchto sémantických skupin: a.
odborné názvy geometrické složené s -běžník, -délník, -úhelník: lichoběžník
(lichoběžníku/ lichoběžníka), kosodélník (kosodélníku/ kosodélníka), mnohoúhelník (mnohoúhelníku/ mnohoúhelníka); b.
některá jednotlivá jména, jako holubník (holubníku/ holubníka), bochník
(bochníku/ bochníka), budík (budíku/ budíka), vnitřek (vnitřku/ vnitřka), kalich (kalichu/ kalicha), popel (popelu/ popela/ popele)27. Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Jediný tvar, který SSČ z tohoto seznamu slov neuvádí, je holubníka. Šmilauer (1972) navrhuje jiné dělení do následujícíh paradigmaticko-sémantických skupin. a.
Příroda: javor (javoru/ javora).
b.
Části těla: týl (týlu/ týla).
c.
Stavby: k tomu: kalich (kalichu/ kalicha).
27
Havránek a Jedlička (1981) navrhují pouze možnost popelu/ popela, jejich tvrzení jsou však v rozporu s tím, co dále píší na s. 143, když toto samé slovo uvádí mezi slova, která mohou mít v genitivu buď koncovku -a, anebo -u (tj. anděl, motýl, mozol, titul, topol, účel, úhel, uzel, vrchol, živel).
28
d.
Dům a jeho zařízení: koutek (koutku/ koutka), popel (popelu28/ popela), betlém
(betlému/ betléma), budíček (budíčku/ budíčka). e.
Strava: chlebíček (chlebíčku/ chlebíčka), bochník (bochníku/ bochníka).
f.
Prostor: vnějšek (vnějšku/ (ze) vnějška), vnitřek (vnitřku/ vnitřka), dolejšek
(dolejšku/ dolejška), hořejšek (hořejšku/ hořejška), prostředek (prostředku/ prostředka), lichoběžník
(lichoběžníku/
lichoběžníka),
kosodélník
(kosodélníku/
kosodélníka),
trojúhelník (trojúhelníku/ trojúhelníka). g.
Jiná: i při přenesení jména živé bytosti na neživou. Touto skupinou se však
nebudeme zabývat. Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Všechna z těchto slov jsou uvedena v SSČ. Objevil se však tvar slova popel, který se u Šmilauera (1972) nevyskytuje: jedná se o tvar popele. Co se týče užití koncovek, nelze je podle Příruční mluvnice češtiny (1995) libovolně používat, nýbrž existuje souhrn předpokladů, podle kterých si mluvčí vybere jednu či druhou možnost. Záleží to na tom, jakou syntaktickou funkci slovo ve větě zastává: -
mluvčí užívá koncovku -a v případě, že slovo zastává adverbiální význam
místa, času nebo způsobu; -
mluvčí užívá koncovku -u v objektových (či jiných) významech.
Příruční mluvnice češtiny (1995) však tvrdí, že současná tendence dává přednost koncovce -u, hlavně u řady substantiv, která ve starších gramatikách buď kolísaly, nebo preferovaly koncovku -a. Dále jsou příklady, které Příruční mluvnice češtiny (1995) uvádí: kalich: do kalicha/u- (dotkl se) kalichu; kout: do kouta- (nebylo jediného) koutu; rok: do roka- (dožil se jednoho) roku; rybník: do rybníka- (nebylo jednoho) rybníku. Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
SSČ neuvádí ani tvar koutu, ani tvar rybníku. Šmilauer (1972), podobně jako Havránek a Jedlička (1981), dodává, že výběr koncovky často záleží na ustáleném spojení, srov. klín: z klína (ženského), ale do klínu (dřevěného); kus: z kusu, ale nemá kusa rozumu; prostředek: z prostředka (ze středu), ale z jazykového prostředku; rok: toho roku, ale v ustáleném spojení do roka (a do dne); sen: (výklad) snu, ale ze sna (mluvit).
28
V SSČ se uvádí kromě těchto dvou tvarů i tvar popele.
29
2.2.2.1.1.1.2 Jednotlivé případy V mluvnicích se uvádějí tyto jednotlivé případy: pátek: z pátku/ pátka (ale do pátku), loket (loktu/ lokte - ve významu „část těla“). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
V SSČ se uvádí tvar Pátka pouze s velkým písmem. U tohoto slova tvar Pátku nepřichází v úvahu, tak jako tvar pátka u slova pátek s malým písmem. 2.2.2.1.1.2 Koncovky: -u/-e 2.2.2.1.1.2.1 Zdvojené paradigma: vzor hrad a stroj Tento vzor se vyskytuje u Čechové (2000: 186). Některá jména zakončená na -l se skloňují podle obou vzorů, tj. podle měkkého vzoru stroj a podle tvrdého vzoru hrad: apríl (aprílu/ apríle), artikul (artikulu/ artikule), burel (burelu/ burele), cumel (cumlu/ cumle), hnědel (hnědelu/ hnědele), chmel (chmelu/ chmele), chrchel (chrchlu/ chrchle), kokrhel (kokrhelu/ kokrhele), kotel (kotlu/ kotle), koukol (koukolu/ koukole), krevel (krevelu/ krevele), kužel (kuželu/ kužele), námel (námelu/ námele), plevel (plevelu/ plevele), rubl (rublu/ ruble), sopel (soplu/ sople), tmel (tmelu/ tmele), trupel (truplu/ truple), úběl (úbělu/ úběle), uhel (uhlu/ uhle) ale úhel (v měřictví) má 2.p. jen úhlu. Slovo popel má dokonce trojí zakončení: popelu/ popela/ popele (viz výše). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Mezi mluvnicemi je však kolem těchto případů určitý rozpor. Např. Akademická mluvnice II (1986) je jediná, která navrhuje pro slovo apríl varianty aprílu/ apríle. SSČ však jako variantní tvary uvádí apríla a apríle, nikoli aprílu. Slovo artikul se podle Havránka a Jedličky (1981) skloňuje pouze podle tvrdého skloňování a slovo kokrhel se vyskytuje pouze u Šmilauera (1972). Příruční mluvnice češtiny (1995) dále uvádí, že v současnosti z celé skupiny slov (srov. podle jejich výkladu: burel, kužel, plevel, rubl, tmel aj.) jich kolísá pouze několik. Patří mezi ně podstatná jména kotel, plevel, kužel a chrchel, avšak v dnešní době se preferuje tvrdý typ skloňování. 2.2.2.1.1.2.2 Paradigma smíšené: vzor stroj (v jednotném čísle) a hrad (v množném čísle) Tento vzor se vyskytuje u Čechové (2000: 186). Do této skupiny patří slova původně historické n-kmeny (Čechová, 2000), které se v jednotném čísle skloňují podle vzoru stroj a v čísle množném podle vzoru hrad. Variantní tvary vznikají, když do čísla jednotného pronikají tvary tvrdého charakteru (Čechová, 2000). Jsou to podstatná jména „typu kámen“ (Havránek a Jedlička, 1981), 30
např. hřeben (hřebenu/ hřebene), ječmen29 (ječmenu/ ječmene), kámen30 (kamenu/ kamene), kmen (kmenu/ kmene), kořen (kořenu/ kořene), křemen31 (křemenu/ křemene), plamen32 (plamenu/ plamene), pramen (pramenu/ pramene), řemen (řemenu/ řemene), týden (týdnu/ týdne). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
SSČ neuvádí ani tvar křemenu, ani tvar týdnu. U slova ječmen, podobně jako Havránek a Jedlička (1981) i Šmilauer (1972) navrhuje varianty ječmene/ ječmena nikoli ječmenu. 2.2.2.1.1.3 Koncovky: -e/-a 2.2.2.1.1.3.1 Vzor: hrad a stroj Jsou to slova, která končí na -l, -s a -z. Skloňují se podle tvrdého a měkkého vzoru, ale místo variantní koncovky -u mají koncovku -a. Srov. apríl (apríla/ apríle). 2.2.2.1.1.3.2 Paradigma smíšené Ječmen33 (ječmene/ ječmena). 2.2.2.2 Číslo: plurál V množném čísle byly nalezeny pouze tyto jednotlivé případy: den (dnů/ dní), loket (loktů (ve významu „stará míra“), loktů i loket, po číslovkách pět a výše zpravidla loket), tisíc (pět tisíc i (z těch) tisíců). 2.2.3 Dativ singuláru a plurálu neživotných maskulin Variantám podléhají skupiny výše uvedené, tj. skupina zdvojeného paradigmatu a skupina paradigmatu smíšeného. Informace, které poskytují mluvnice jsou však matoucí a zcela nesjednocené. V singuláru se vyskytují varianty -u/-i, zatímco v plurálu se žádné varianty v mluvnicích neuvádějí.
29
Čechová (2000) zařazuje slovo ječmen do skupiny slov, která má v genitivu koncovku -e i -u. Nesouhlasí však s tím, co se uvádí v SSČ. Podle SSČ může mít výše zmíněné slovo v genitivu koncovky -e a -a, resp. varianty ječmene a ječmena (totéž např. u Havránka a Jedličky, 1981; a u Šmilauera, 1972). 30 Podle Havránka a Jedličky (1981: 144) má toto slovo pouze jeden tvar v genitivu, a to podle měkkého vzoru, srov. kamene. 31 Podle Havránka a Jedličky (1981: 144) má toto slovo pouze jeden tvar v genitivu, a to podle měkkého vzoru, srov. křemene. 32 Podle Havránka a Jedličky (1981: 144) má toto slovo pouze jeden tvar v genitivu, a to podle měkkého vzoru, srov. plamene. 33 Čechová (2000) zařazuje slovo ječmen do skupiny slov, která má v genitivu koncovku -e i -u. Nesouhlasí však s tím, co se uvádí v SSČ. Podle SSČ může mít výše zmíněné slovo v genitivu koncovky -e a -a, resp. varianty ječmene a ječmena (totéž u Havránka a Jedličky, 1981; a u Šmilauera, 1972). Proto jsme ho zařadili sem.
31
2.2.3.1 Číslo: singulár 2.2.3.1.1 Varianty: -u/-i 2.2.3.1.1.1 Koncovky: -u/-i 2.2.3.1.1.1.1 Zdvojené paradigma: vzor hrad a stroj Tento vzor se vyskytuje u Čechové (2000: 186). Jedná se o stejnou skupinu, která již byla uvedená v případech genitivu. Jsou to slova, která se skloňují jednak podle vzoru hrad, jednak podle měkkého vzoru stroj: apríl (aprílu/ apríli), artikul34 (artikulu/ artikuli), burel (burelu/ bureli), cumel (cumlu/ cumli), hnědel (hnědelu/ hnědeli), chmel (chmelu/ chmeli), chrchel (chrchlu/ chrchli), kotel (kotlu/ kotli), koukol (koukolu/ koukoli), krevel (krevelu/ kreveli), kužel (kuželu/ kuželi), námel (námelu/ námeli), plevel (plevelu/ pleveli), rubl (rublu/ rubli), sopel (soplu/ sopli), tmel (tmelu/ tmeli), uhel (uhlu/ uhli). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Dativ se v SSČ uvádí pouze u slova chmel (tvar chmelu nikoli chmeli). Je zajímavé, že se v několika případech v SSČ uvádí varianty v jiných pádech (srov. v genitivu a lokálu), nezmiňují se však o dativu, přestože se v tomto pádě nacházejí také variantní tvary. Podle Čechové (2000) slova, která do této skupiny spadají, jsou pouze následující: chmel, kotel, koukol, kužel, plevel, rubl, tmel a uhel. Havránek a Jedlička (1981) tvrdí, že dvojí tvar v těchto případech ustupuje. Neurčují však přesně, které tvary ustupují, a které nikoliv. Příruční mluvnice (1995) tuto skupinu vyloženě nerozlišuje. Tvrdí, že je několik slov, která mají sklon k tvrdé deklinaci (plevelu, kuželu), neříká však, co se děje s ostatními podstatnými jmény. 2.2.3.1.1.1.2 Paradigma smíšené: vzor stroj (v jednotném čísle) a hrad (v množném čísle) Tento vzor se vyskytuje u Čechové (2000: 186). Jedná se o slova, která se skloňují v singuláru podle vzoru stroj, zatímco v plurálu podle vzoru hrad. Variantní tvary vznikají, když do čísla jednotného pronikají tvary tvrdého charakteru (Čechová, 2000). Např. hřeben (hřebenu/ hřebeni), ječmen (ječmenu/ ječmeni), kámen (kamenu/ kameni), kmen (kmenu/ kmeni), kořen (kořenu/ kořeni), křemen (křemenu/ křemeni), plamen (plamenu/ plameni), pramen (pramenu/ prameni), řemen (řemenu/ řemeni), týden (týdnu/ týdni). Informace poskytována SSČ je v souladu s tím, co se uvádí v mluvnicích. 34
Podle Havránka a Jedličky (1981) se v současnosti toto slovo skloňuje podle vzoru tvrdého.
32
2.2.3.1.1.1.3 Jednotlivé případy Jednotlivé případy tohoto pádu jsou: den (dni/ dnu), loket (lotki/loktu). 2.2.3.2 Číslo: plurál Domníváme se, že varianta se vyskytuje pouze u singuláru, neboť v mluvnicích nebyl nalezen žádný plurál tohoto typu. 2.2.4 Akuzativ singulár a plurál Žádná mluvnice neuvádí seznam slov, která by kolísala v akuzativu. Akademická mluvnice II (1986) a Čechová (2000) však uvádí tabulky, z nichž můžeme vyvodit, že akuzativ plurálu mužského rodu neživotného bude mít variantní tvary -y/-e. Příruční mluvnice češtiny (1995) se o tomto jevu jasně nezmiňuje. Zmiňuje pouze to, že se tato skupina skloňuje podle obou vzorů. Na základě těchto předpokladů můžeme tedy vyvodit, že se jedná o paradigma zdvojené. 2.2.4.1 Číslo: plurál 2.2.4.1.1 Varianty: -y/-e 2.2.4.1.1 Koncovky: -y/-e Např. apríl (apríly/ apríle35), artikul36 (artikuly/ artikule), burel (burely/ burele), cumel (cumly/ cumle), hnědel (hnědely/ hnědele), chmel (chmely/ chmele), chrchel (chrchly/ chrchle), kotel (kotly/ kotle), koukol (koukoly/ koukole), krevel (krevely/ krevele), kužel (kužely/ kužele), námel (námely/ námele), plevel (plevely/ plevele), rubl (rubly/ ruble), sopel (soply/ sople), tmel (tmely/ tmele), trupel (truply/ truple), úběl (úběly/ úběle), uhel (uhly/ uhle). Poznámka: Černě jsou označena slova, která se v SSČ nevyskytují.
SSČ ve svých výkladech neuvádí akuzativ plurálu. Zmiňuje se o něm pouze ve dvou případech. Jsou to tvary rubly/ ruble a kužely/ kužele.
35 36
Akademická mluvnice II (1986). Podle Havránka a Jedličky (1981) se v současnosti toto slovo skloňuje podle vzoru tvrdého.
33
2.2.5 Vokativ singuláru a plurálu neživotných maskulin 2.2.5.1 Číslo: singulár 2.2.5.1.1 Varianty: -e/-i 2.2.5.1.1.1 Zdvojené paradigma Šmilauer (1972) se o variantách ve vokativu mužského neživotného ani nezmiňuje. Jelikož se v několika mluvnicích (např. Akademická mluvnice II, 1986; Čechová, 2000; Příruční mluvnice češtiny, 1995) uvádí, že tato skupina se skloňuje podle obou vzorů (tj. měkkého a tvrdého), můžeme z toho vyvodit, že vokativ bude vypadat následovně: Např. apríl (apríle37/ apríli), artikul38 (artikule/ artikuli), burel (burele/ bureli), cumel (cumle/ cumli), hnědel (hnědele/ hnědeli), chmel (chmele/ chmeli), chrchel (chrchle/ chrchli), kotel (kotle/ kotli), koukol (koukole/ koukoli), krevel (krevele/ kreveli), kužel (kužele/ kuželi), námel (námele/ námeli), plevel (plevele/ pleveli), rubl (ruble/ rubli), sopel (sople/ sopli), tmel (tmele/ tmeli), trupel (truple/ trupli), úběl (úběle/ úběli), uhel ( uhle/ uhli). Poznámka: Černě jsou označena slova, která se v SSČ nevyskytují.
Vokativ se v SSČ u těchto případů neuvádí. 2.2.5.2 Číslo: plurál Na základě tabulek uvedených v Akademické mluvnici II (1982) a v Čechové (2000), můžeme vyvodit, že nominativ plurálu mužského neživotného bude vypadat takto: 2.2.5.2.1 Varianty: -y/-e 2.2.5.2.1.1 Koncovky: -y/-e Např. apríl (apríly/ apríle39), artikul40 (artikuly/ artikule), burel (burely/ burele), cumel (cumly/ cumle), hnědel (hnědely/ hnědele), chmel (chmely/ chmele), chrchel (chrchly/ chrchle), kotel (kotly/ kotle), koukol (koukoly/ koukole), krevel (krevely/ krevele), kužel (kužely/ kužele), námel (námely/ námele), plevel (plevely/ plevele), rubl (rubly/ ruble), sopel (sopely/ sopele), tmel (tmely/ tmele), trupel (truply/ truple), úběl (úběly/ úběle), uhel (uhly/ uhle). Poznámka: Černě jsou označena slova, která se v SSČ nevyskytují.
Vokativ se v SSČ u těchto případů neuvádí.
37
Akademická mluvnice II (1986). Podle Havránka a Jedličky (1981) se v současnosti toto slovo skloňuje podle vzoru tvrdého. 39 Akademická mluvnice II (1986). 40 Podle Havránka a Jedličky (1981) se v současnosti toto slovo skloňuje podle vzoru tvrdého. 38
34
2.2.6 Lokál v singuláru a plurálu neživotných maskulin Lokál je pád, kterým se nejvíce zabývají jak mluvnice, tak i mnozí lingvisté41. Neexistuje žádný systém, který by určoval použití jedné či druhé koncovky. Jsou zde pouze určité tendence (Šmilauer, 1972). Např. mluvčí na Moravě dává přednost koncovce -e před -u, zatímco v Čechách je to naopak (Akademická mluvnice II, 1986). 2.2.6.1 Číslo: singulár U singuláru je několik možných variant. Jedná se jednak o koncovky -u a -e (-ě) u vzoru hrad, jednak o koncovky -u/-e/-i u paradigmat smíšeného a zdvojeného. 2.2.6.1.1 Koncovky: -u/-e (-ě) 2.2.6.1.1.1 Vzor: hrad Podle Čechové (2000) jsou koncovky -u a -e (-ě) vyskytující se vedle sebe většinou rovnocenné. Objevují se např. v těchto případech (Havránek a Jedlička (1981) zužují tuto skupinu na slova, která končí na -pis, -át, -ál, -us): hubertus (v hubertusu / v hubertuse), infinitiv (v infinitivu/ v infinitivě), návod (návodu/ návodě), okres (okresu/ okrese42), předpis (v předpisu / v předpise ), rod ((v mužském) rodu/ rodě43), rozhlas (v rozhlasu/ rozhlase), řetěz (řetězu/ řetěze), sekretariát (na sekretariátu / na sekretariátě), spis (ve spisu/ spise), týn (týnu/ týně) apod. Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Výše uvedené se liší od toho, co uvádí SSČ. Žádný v něm uvedený případ nemá variantní tvary, nýbrž pouze jeden tvar. U tří případů se neobjevuje ani jedna, ani druhá možnost (srov. u slov návod, spis a týn). V celém seznamu slov, který mluvnice navrhují, uvádí SSČ pouze jednu z variant, v některých případech však žádnou. Varianty u slov řetěz a spis byly nalezeny přímo u konkrétních kolokací. Většina slov, která má podle pravidel v genitivu koncovku -a, mívá v lokálu koncovku -e (-ě). Jsou však výjimky, např. domov (domovu/ domově), chleba (chlebu/ chlebě), ocet (octu/ octě), zákon (zákonu/ zákoně44). Podobně končí-li na -k, -g, -h, -ch, mělo by se v lokálu pojit s koncovkou -u. Stejně jako v předchozím případě i zde existují výjimky: jazyk (jazyku/ jazyce)45, potok (potoku/ potoce46), rybník (v rybníku/ rybníce)47, kožich (kožichu/ košiše), rok (v roku/ v roce), trávník (trávníku48/ trávníce) apod.
41
Viz např. Bermel (2004). SSČ: na/ po okrese. 43 SSČ: v rodě. 44 SSČ: v zákoně. 45 SSČ: na/o jazyku, o/v jazyce. 42
35
Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
SSČ mnohdy (u slov ocet, zákon, potok, trávník) nenavrhuje variantní tvary, nýbrž pouze jedinou možnost. O lokálu se v některých případech ani nezmiňuje (např. u slov kožich, nebo chleba). V jednotlivých případech často uvádí jiné předložky pro jiné koncovky (např. na jazyku, ale v jazyce, na/v rybníku, ale po rybníce). Ve většině případů se vyskytla stejná koncovka pro dvě různé předložky (na/po okrese, o jazyku/ jazyce, v/na potoce, na/v rybníku/ rybníce, po/na trávníku). Příruční mluvnice češtiny (1995) tvrdí, že v případech, kdy jsou obě koncovky vedle sebe, označuje koncovka -e (-ě) adverbiale, zatímco koncovka -u význam objektový. Např. byt (v bytě49), dům (v domě50), hrad (na hradě51), most (na mostě52), plot (sedět na plotě53, jednat o plotu), rybník (na rybníce- o rybníku54), stát (ve státě55), stůl (na stole56) apod. Jsou však případy, pro které toto neplatí, a ve významu místního určení bývá -e (-ě) zpravidla vedle -u.: jazyk (v jazyku/ jazyce)57, potok (v potoku/ potoce)58. Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Ze SSČ nicméně vyplývá, že se koncovka -e (-ě) v některých případech vyskytuje vedle koncovky -u i tam, kde by podle mluvnic měla získat buď význam objektový, anebo příslovečný. U stejné předložky v těchto případech platí obě koncovky: dům (v domě/ domu), plot (na plotě/ plotu), rybník (na rybníce/ rybníku). Příruční mluvnice češtiny (1995) ještě dodává, že „koncovkami se mohou diferencovat různé významy, např. význam místa („zvláště ve spojení s předložkou v, na“, dodávají Havránek a Jedlička (1981: 138)) od významu času, konkrétum od abstrakta“: průjezd (v průjezdě (domu) x při průjezdu kolony městem), východ (na východě x východu
46
SSČ: v/na potoce. SSČ: na/v rybníku, po/na/v rybnice. 48 SSČ: po/na trávníku. 49 Přestože se neuvádí variantu s koncovkou -u, předpokládáme, že se bude objetový s příslušnou předložkou. SSČ: v/po bytě, (ohlédnout se) po bytu. 50 Přestože se neuvádí variantu s koncovkou -u, předpokládáme, že se bude objetový s příslušnou předložkou. SSČ: v/na/po domě, v domu (1 příklad). 51 Přestože se neuvádí variantu s koncovkou -u, předpokládáme, že se bude objetový s příslušnou předložkou. SSČ: na (Pražském) hradě. 52 Přestože se neuvádí variantu s koncovkou -u, předpokládáme, že se bude objetový s příslušnou předložkou. SSČ: na (pražském) mostě. 53 SSČ: v plotě/ plotu. 54 SSČ: na/v rybníku, po/na/v rybnice. 55 Přestože se neuvádí variantu s koncovkou -u, předpokládáme, že se bude objetový s příslušnou předložkou. SSČ: ve státě. 56 Přestože se neuvádí variantu s koncovkou -u, předpokládáme, že se bude objetový s příslušnou předložkou. SSČ: na/po stole. 57 SSČ: na/o jazyku, o/v jazyce. 58 SSČ: v/na potoce. 47
užívat koncovku -u pro význam užívat koncovku -u pro význam užívat koncovku -u pro význam užívat koncovku -u pro význam
užívat koncovku -u pro význam užívat koncovku -u pro význam
36
slunce), výklad (ve výkladě59 x při výkladu), západ (na západě x po západu slunce) atd. Havránek a Jedlička (1981) tvrdí, že i u významu místa, mohou mít slova koncovku -e vedle koncovky -u: balkón60 (na balkónu/ na balkóně), oceán (v oceánu/ oceáně), chrám (v chrámu / v chrámě), autobus (v autobusu/ v autobuse), rektorát (na rektorátu i na rektorátě). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Informace uvedené v mluvnicích se neztotožňují s tím, co zmiňuje SSČ. SSČ neuvádí příklady se slovem průjezd v lokálu. Totéž platí pro slova oceán, balkón a rektorát. U slov východ, západ a chrám však dochází k rozdílu, neboť v těchto příkladech SSČ neuvádí obě varianty. U slova autobus SSČ uvádí stejné koncovky jako mluvnice. U slova výklad navrhuje SSČ v prvním případě koncovku -u, tj. tvar ve výkladu (na rozdíl od gramatik, které upřednostňují koncovku -ě). Havránek a Jedlička (1981) tvrdí, že díky koncovkám rozlišujeme význam slova. Uvádějí následující příklady: zatímco tvar od slova dvůr, dvoře znamená prostranství, tvar dvoru se používá ve smyslu soudní dvůr. Totéž platí pro slovo klín: při použití koncovky -u v genitivu a koncovky -u v lokálu, mluvíme o dřevěném klínu, kdežto koncovka -a v genitivu, a koncovka -ě v lokálu, znamená část trupu. 2.2.6.1.2 Koncovky -u/-e (-ě)/-i 2.2.6.1.2.1 Zdvojené paradigma Podle Příruční mluvnice češtiny (1995) má skupina zdvojeného paradigmatu (tedy u slov, která končí na -l, -s, -z, a skloňují se jak podle vzoru hrad, tak podle vzoru stroj) tendenci skloňovat se podle tvrdého paradigmatu. Např. plevel (plevelu), kužel (kuželu). Neuvádí však, co se děje s ostatními jmény (tj. kotel, chrchel). Čechová (2000) se rovněž o této skupině zmiňuje obecně. Podle jejího stanoviska, můžeme vyvodit, že se jedná o tyto tvary slov: koukol (koukolu/ koukole/ koukoli), kužel (kuželu/ kužele/ kuželi), plevel (plevelu/ plevele/ pleveli), rubl (rublu/ ruble/ rubli), tmel (tmelu/ tmele/ tmeli), uhel (uhlu/ uhle/ uhli). Akademická mluvnice II (1986) tuto skupinu rozvíjí ještě dále (uvádíme pouze slova, která dosud nebyla zmíněna): apríl (aprílu/ apríle/ apríli), artikul61 (artikulu/ artikule/ artikuli), burel (burelu/ burele/ bureli), cumel (cumelu/ cumele/ cumeli), hnědel (hnědelu/ hnědele/ hnědeli), chrchel (chrchelu/ chrchele/ chrcheli), kotel (kotelu/ kotele/ koteli),
59
SSČ: (vyložit zboží) ve výkladu, (zdržet se) při výkladu (obtížné látky). U Havránka a Jedličky (1981) se uvádí varianta balkón podle tehdejší pravopisné normy. 61 Podle Havránka a Jedličky (1981) se v současnosti toto slovo skloňuje podle vzoru tvrdého. 60
37
krevel (krevelu/ krevele/ kreveli), námel (námelu/ námele/ námeli), sopel (soplu/ sople/ sopli). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
2.2.6.1.2.2 Smíšené paradigma Např. hřeben (hřebenu/ hřebeně / hřebeni), ječmen (ječmenu/ ječmeně / ječmeni), kámen (kamenu/ kameně / kameni), kmen (kmenu/ kmeně/ kmeni), kořen (kořenu/ kořeně/ kořeni), křemen (křemenu/ křemeně/ křemeni), plamen (plamenu/ plameně/ plameni), pramen (pramenu/ prameně/ prameni), řemen (řemenu/ řemeně/ řemeni), týden (týdnu/ týdně/ týdni). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Koncovku -ě SSČ příliš nepreferuje. Existují tak případy, ve kterých se koncovka nevyskytuje. Konkrétně u slov hřeben, kmen, kořen, křemen, plamen, pramen a týden. U slov ječmen, kámen a řemen se uplatňují všechny koncovky. Čechová (2000) uvádí, že se tato skupina slov může pojit s koncovkami -u/-e (-ě)/-i. Neuvádí však (kromě případu kámen), zda mají všechna slova všechny koncovky či nikoliv. Šmilauer (1972) však tvrdí, že jediná slova z celé skupiny, která mají trojí koncovku, jsou tato: ječmen (ječmenu/ ječmeně/ ječmeni), kámen (kamenu/ kamene/ kameni), řemen (řemenu/ řemene/ řemeni). Většinou SSČ lokál singuláru u těchto slov neuvádí. Souhlasí však s tím, co Šmilauer (1972) tvrdí: u slov ječmen, kámen a řemen platí všechny tři koncovky. 2.2.6.1.2.3 Jednotlivé případy Den (dni/ dnu i ve dne), loket (lokti, loktu i Loktě, ve významu „místní jméno“). 2.2.6.1 Číslo: plurál 2.2.6.1.1 Varianty: -ech/-ích, -ích/-ách 2.2.6.1.1.1 Koncovky: -ech/-ích 2.2.6.1.1.1.1 Vzor: stroj62 Varianta -ích bývá u některých jmen na -l, -s, -z. Např. apríl (aprílech/ aprílích), artikul63 (artikulech/ artikulích), burel (burelech/ burelích), cumel (cumelech/ cumelích), hnědel (hnědelech/ hnědelích), hertz (hertzech/ hertzích), hostel (v hostelech/ v hostelích), hotel (hotelech/ hotelích), chmel (chmelech/ chmelích), chrchel (chrchlech/ chrchlích), jez (jezech/ jezích), kostel (kostelech/ kostelích), kotel (kotlech/ kotlích), koukol (koukolech/ koukolích), krevel (krevelech/ krevelích), kužel (kuželech/ kuželích), mraz 62 63
V tomto seznamu jsou maskulina, která jsme zařadili v genitivu a v dativu do skupiny „zdvojené paradigma.“ Podle Havránka a Jedličky (1981) se v současnosti toto slovo skloňuje podle vzoru tvrdého.
38
(mrazech/ mrazích), námel (námelech/ námelích), okres ((v) okresech/ okresích), ples (plesech/ plesích), plevel (plevelech/ plevelích), pytel (pytlech/ pytlích), rubl (rublech/ rublích), sopel (soplech/ soplích), tmel (tmelech/ tmelích), uhel (uhlech/ uhlích). Většinou se tyto koncovky vyskytují u starších slov. Ojediněle po -p: sklep (sklepech/ sklepích). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Šmilauer (1972) považuje koncovku -ích vedle koncovky -ech za knižní. Dvojí varianta se vyskytuje v SSČ v těchto případech: u slov hertz, hotel, chrchel, jez, kostel, kotel, okres a pytel. U ostatních slov se neobjevily žádné případy pro lokál plurál. 2.2.6.1.1.2 Koncovky: -ích/-ách 2.2.6.1.1.2.1 Vzor: hrad Koncovka -ách pronikala do spisovné češtiny původně z hovorové češtiny. Používá se po tvrdých souhláskách, zvláště u jmen na -ek, -ček, -eček, -íček, -ák a -ík. Čechová (2000) tvrdí, že přestože koncovka -ách se hodnotí jako příznaková, koncovka -ích se začíná pociťovat jako knižní. Např. -ek: hříbek (hříbcích/ hříbkách), domek (domcích/ domkách), důleček (důlečcích/ důlečkách), hrnek (v hrncích/ v hrnkách), klásek (na kláscích/ na kláskách), kousek (kouscích/ kouskách), plíšek (v plíšcích/
plíškách),
schůdek (na schůdcích/ na schůdkách), úhrabek (úhrabcích/ úhrabkách); -ček: bloček (blocích/ blokách), boček (bočcích/ bočkách), obláček (v obláčcích/ obláčkách); -íček: balíček
((v)
balíčcích/
balíčkách),
budíček
(budíčcích/
budíčkách),
chlebíček
(chlebíčcích/ chlebíčkách), chodníček (chodníčcích/ chodníčkách), kotlíček (kotlíčcích/ kotlíčkách), nasíček (našíčcích/ nasíčkách), ohníček (ohníčcích/ ohníčkách), trávníček (trávníčcích/ trávníčkách); -eček: stromeček (stromečcích/ stromečkách); -ák, -ík: dřevák (dřevácích/ dřevákách), lesík (lesících/ lesíkách). Zřídka mívají dubletu i jména přejatá: dok (docích/ dokách), erg (erzích/ ergách), tarok (tarocích/ tarokách). Jiné případy: dnešek (dneších/ dneškách), jazyk (jazycích/ jazykách), kalich (kališích/ kalichách), kožich (kožiších/ kožichách), nok (nocích/ nokách), oblak (oblacích/ oblakách), vrh (vrzích/ vrhách). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
SSČ ukázal, že se dvojí variantní tvar objevuje v těchto případech: hrnek, dřevák a oblak. V ostatních případech se objevila buď jedna varianta, např. u slov chodníček, trávníček, kožich, nok a vrh (a to s koncovkou -ích), anebo žádná. Zdrobněliny se těžko vyhledávají, neboť SSČ o nich tolik nepíše, ani neuvádí příklady. 39
2.2.6.1.1.2.2 Jednotlivé případy Sen (snech, ale ve snách). 2.2.7 Instrumentál singuláru a plurálu neživotných maskulin U singuláru nejsou uvedeny v žádné mluvnici žádné případy, neboť jak měkké, tak tvrdé vzory mužského neživotného se pravidelně pojí s koncovkou -em. U plurálu je však situace jiná. Jak již bylo řečeno, existuje skupina slov, která se skloňuje jednak podle vzoru měkkého, jednak podle vzoru tvrdého. Jsou to především podstatná jména, která patří do zdvojeného paradigmatu. Možné varianty jsou tedy koncovky -y a -i. 2.2.7.1 Číslo: plurál 2.2.7.1.1 Varianty: -y/-i 2.2.7.1.1.1 Zdvojené paradigma64. Vzor: stroj a hrad Havránek a Jedlička (1981) tuto skupinu slov uvádějí jako skupinu kolísající mezi vzory stroj a hrad. Nezmiňují se však o instrumentálu, podobně jako Příruční mluvnice češtiny (1995) a Šmilauer (1972). Např. apríl65 (apríly/ apríli), artikul66 (artikuly/ artikuli), burel (burely/ bureli), cumel (cumly/ cumli), hnědel (hnědely/ hnědeli), chmel (chmely/ chmeli),
chrchel
(chrchly/ chrchli), korál (korály/ koráli), kotel (kotly/ kotli), koukol (koukoly/ koukoli), krevel (krevely/ kreveli), kužel (kužely/ kuželi), námel (námely/ námeli), plevel (plevely/ pleveli), rubl (rubly/ rubli), sopel (soply/ sopli/), tmel (tmely/ tmeli), trupel (truply/ trupli), úběl (úběly/ úběli), uhel (uhly/ uhli) Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
SSČ se o instrumentálu zmiňuje jen málo. Pár příkladů uvádí u následujících slov: korál (korály/ koráli) a kužel (kužely/ kuželi).
64
Viz genitiv a dativ. Akademická mluvnice II (1986). 66 Podle Havránka a Jedličky se v současnosti toto slovo skloňuje podle vzoru tvrdého. 65
40
2.3 ROD ŽENSKÝ Varianty v ženském rodě se vyskytují ve všech pádech jak v singuláru, tak v plurálu. Existují však dvě skupiny slov, které v rámci paradigmat převládají. Na jedné straně je to skupina kolísající mezi vzory růže a píseň, a na straně druhé skupina kolísající mezi vzory píseň a kost. Kromě těchto skupin se vyskytují i další skupiny ženského rodu, které podléhají variantám: skupina vzoru růže a skupina slov, která se skloňuje podle podtypu gejša vzoru žena. Dále paradigma variant ženského rodu obsahuje mnoho jednotlivých případů. 2.3.1 Nominativ singuláru a plurálu ženského rodu Nominativ singuláru má dvě variantní koncovky: -e/-Ø. Patří sem slova, jejichž tvar se podobá jednak vzoru růže, jednak vzoru píseň. V plurálu se varianty týkají slov, která kolísají mezi vzory píseň a kost. Možné koncovky jsou buď -i nebo -ě (-e) 2.3.1.1 Číslo: singulár 2.3.1.1.1 Varianty: -e/-Ø 2.3.1.1.1.1 Koncovky: -e/-Ø 2.3.1.1.1.1.1 Vzor: růže a píseň V nominativu vzoru růže se v některých případech odsouvá koncovka -e. V takových případech mají slova tendenci skloňovat se podle vzoru píseň. Proto mají v tomto pádě jak koncovku -e, tak koncovku nulovou (-Ø). Zmíněné koncovky jsou podle Akademické mluvnice II (1986) rovnocenné. To znamená, že se význam slova nezmění použitím jednoho či druhého zakončení. V některých případech však dochází ke stylové diferenciaci (Akademická mluvnice II, 1986; Havránek a Jedlička, 1981). Akademická mluvnice II (1986) a Havránek a Jedlička (1981) však také tvrdí, že je zde tendence k užití kratších forem (např. báň, hráz, krůpěj, kuchyň, mříž, pláň, půl, rohož, skrýš, stráň, šlépěj, tůň, tvrz aj.). Tvary bez koncovky se tak užívají k rýmování v uměleckých textech a považují se za knižní. Např. bouř, číš, naděj, páž (páže), říš, výš (Akademická mluvnice II, 1986; Havránek a Jedlička, 1981). Poznámka: Černě jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
V SSČ se neuvádějí tyto tvary: bouř, číš, naděj, páž, říš a výš. Některá slova mají v běžném projevu několik forem vyjádření. Např. bouře/ bouřbouřka, pláně/ pláň- planina, půle/ půl- půlka, šíře/ šíř- šířka (Akademická mluvnice II, 1986). 41
Dále uvádíme skupinu slov kolísající mezi vzory růže a píseň: báje/ báj, báně/ báň, bouře/ bouř, číše/ číš, díže/ díž, haluze/ haluz, hráze/ hráz, chýše/ chýš, kuchyně/ kuchyň, láje/ láj, louže/ louž, mříže/ mříž, (bez)naděje/ (bez)naděj, níže/ níž, okuje/ okuj, papuče/ papuč, pláně/ pláň, půle/ půl, ráže/ ráž, rohože/ rohož, říše/ říš, skrýše/ skrýš, spíže/ spíž, stráně/ stráň, stříže/ stříž, šíje/ šíj, šíře/ šíř, šlépěje/ šlépěj, tíže/ tíž, třešně/ třešeň, tůně/ tůň, tvrze/ tvrz, veřeje67/ veřej, výše/ výš, záře/ zář, země/ zem. Z cizích jmen: dispenze/ dispenz, kameje/ kamej, metropole/ metropol, suspenze/ suspenz aj. Poznámka: Tučně jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Do této skupiny však patří slova, která jsou podle zakončení významově odlišná (Akademická mluvnice II, 1986). Následuje pár příkladů tohoto jevu: jména třešeň a višeň označují strom, zatímco tvary třešně a višně znamenají jednak strom, jednak plod. Další případ je tvar země vedle tvaru zem. U tohoto slova dochází ke stylové diferenciaci. Zatímco země je odborný termín, zem se považuje za výraz hovorový. Tvaru kuchyně se používá v tomto případu pouze ve smyslu označení způsobu úpravy jídla: francouzská kuchyně. Z celého seznamu se v SSČ nevyskytuje 10 krátkých tvarů (tj. bouř, číš, chýš, níž, papuč, pláň, říš, šíj, výš a metropol) a 8 dlouhých (báně, haluze, hráze, rohože, stráně, stříže, šlépěje, tvrze). Z toho vyplývá, že pravděpodobně preferuje delší tvary, avšak rozdíl v počtu jednotlivých tvarů není tak významný. Nepočítáme slova láje/ láj a dispenze/ dispenz, neboť se žádný z těchto tvarů ve slovníku nevyskytl. Veřeje představuje pluralium tamtum. 2.3.1.1.1.1.2 Jednotlivé případy Lemma studna má v nominativu singuláru dva tvary: tj. studna i studně. 2.3.1.2 Číslo: plurál 2.3.1.2.1 Varianty: -i/-ě (-e) 2.3.1.2.1.1 Koncovky -i/-ě (-e) 2.3.1.2.1.1.1 Vzor: píseň, kost Jedná se o skupinu, která přechází od vzoru kost ke vzoru píseň. Jde o jev historický „o vzájemné působení starých i-kmenů a ja-kmenů“ (Čechová, 2000: 193). Tendence však směřuje ke vzoru píseň. Následuje seznam slov, která těmto variantám podléhají: čeleď (čeledi/ čeledě), čtvrť (čtvrti/ čtvrtě), drť (drti/ drtě), hať (hati/ hatě), huť (huti/ hutě), kapraď (kapradi/ kapradě), loď (lodi/ lodě), modř (modři/ modře), mokřad (mokřadi/
67
SSČ: veřeje jako plurálium tamtum.
42
mokřadě), mrť (mrti/ mrtě), nit68 (niti/ nitě), ocel (oceli/ ocele), pečeť (pečeti/ pečetě), perleť (perleti/ perletě), peruť (peruti/ perutě), plť (plti/ pltě), pouť (pouti/ poutě), pravomoc (pravomoci/ pravomoce), řiť (řiti/ řitě), stať (stati/ statě), suť (suti/ sutě), trať (trati/ tratě), výusť (výusti/ výustě), záď (zádi/ zádě), záhať (záhati/ záhatě), závrať (závrati/ závratě), žerď (žerdi/ žerdě), žluč (žluči/ žluče) atd. Poznámka: Tučně jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Přestože se SSČ o plurálu nezmiňuje, v příkladech jsme objevili tyto tvary: hutě, lodi, nitě, oceli, pravomoci a trati. V těchto několika málo příkladech dává SSČ většinou přednost koncovce -i před koncovkou -e pro vyjádření plurálu. Jelikož se jedná o nedostatečný počet nelze dospět k jednoznačnému závěru. Slovo nit SSČ uvádí s -t, nikoli s -ť. 2.3.1.2.1.1.1 Jednotlivé případy Studna/ studně (studny/ studně). 2.3.2 Genitiv singuláru a plurálu ženského rodu V genitivu jsou možné koncovky -e/ -i, -i/ -ě (-e) pro singulár, a -Ø/-í pro plurál. Skupiny, kterých se změny týká v singuláru jsou substantiva kolísající mezi žena a růže, a dále substantiva, která se skloňují podle vzorů píseň a kost. V plurálu se jedná o slova vzoru růže. Je třeba zmínit, že první uvedená skupina v singuláru (tedy skupina kolísající mezi vzory žena a růže) se objevila jako variantní v genitivu pouze u Čechové (2000). Ostatní mluvnice sice tvrdí, že slova končící na -ja mají skloňování smíšené, ale neuvádí genitiv jako dvouvariantní (tedy mající koncovky -e a -i). 2.3.2.1 Číslo: singulár 2.3.2.1.1 Varianty: -e/-i, -i/-ě (-e) 2.3.2.1.1.1 Koncovky: -e/-i 2.3.2.1.1.1.1 Vzor: žena a růže Tuto variantu mají v genitivu jména ženského rodu, která končí na -ja. Tato skupina slov patří do tzv. paradigmatu smíšeného. Např. sója (sóje69/ sóji). Slova tohoto typu mají tvary vzoru žena v nominativu, akuzativu, vokativu a instrumentálu singuláru, zatímco se v ostatních pádech skloňují podle vzoru růže (Čechová, 2000). SSČ slovo sója uvádí jako slovo se dvěma tvary v genitivu, tedy mající jak koncovku -e, tak koncovku -i. 68
V Akademické mluvnici II (1986) se objevuje tvar niť. Podle Příruční mluvnice češtiny (1995) a Akademické mluvnice II (1986) má toto slovo v genitivu jediný tvar, a to sóje.
69
43
2.3.2.1.1.2 Koncovky -i/-ě (-e) 2.3.2.1.1.2.1 Vzor: píseň, kost Čeleď (čeledi/ čeledě), čtvrt (čtvrti/ čtvrtě), čtvrť (čtvrti/ čtvrtě), drť (drti/ drtě), hať (hati/ hatě), huť (huti/ hutě), kapraď (kapradi/ kapradě), loď (lodi/ lodě), modř (modři/ modře), mokřad (mokřadi/ mokřadě), mrť (mrti/ mrtě), nit (niti/ nitě), ocel (oceli/ ocele), pečeť (pečeti/ pečetě), perleť (perleti/ perletě), peruť (peruti/ perutě), plť (plti/ pltě), pouť (pouti/ poutě), pravomoc (pravomoci/ pravomoce), řiť (řiti/ řitě), stať (stati/ statě), suť (suti/ sutě), trať (trati/ tratě), výusť (výusti/ výustě), záď (zádi/ zádě), záhať (záhati/ záhatě), závrať (závrati/ závratě), žerď (žerdi/ žerdě), žluč (žluči/ žluče) atd. Poznámka: Tučně jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Tvary na -ě se podle Havránka a Jedličky (1981) vyskytují souběžně s tvary na -i. V SSČ nebyly nalezeny skoro žádné odlišnosti až na slovo pravomoc, jež má podle slovníku jako jedinou možnou variantu pravomoci. 2.3.2.1.1.2.2 Jednotlivé případy Studna/ studně (studny/ studně). 2.3.2.2 Číslo: plurál 2.3.2.2.1 Varianty: -Ø/-í 2.3.2.2.1.1 Koncovky -Ø/-í 2.3.2.2.1.1.1 Vzor: růže Slova, která končí na -yně (většinou u přechýlených slov, Akademická mluvnice II, 1986) a na -ice mají v druhém pádě množného čísla dvojí tvar. Mezi nimi je velká skupina cizích jmen. Např. ambice (ambic/ambicí), apozice (apozic/ apozicí), bohyně (bohyň/ bohyní), definice (definic/ definicí), demolice (demolic/ demolicí), edice (edic/ edicí), exhibice (exhibic/ exhibicí), expedice (expedic/ expedicí), expozice (expozic/ expozicí), hospodyně (hospodyň/ hospodyní), inkvizice (inkvizic/ inkvizicí), investice (investic/ investicí), jeskyně (jeskyň/ jeskyní), jezdkyně (jezdkyň/ jezdkyní), kaprice (kapric/ kapricí), kompozice (kompozic/ kompozicí), kratochvíle70 (kratochvil/ kratochvílí), kuchyně (kuchyň/ kuchyní), lžíce (lžic/ lžící), matrice (matric/ matricí), milice (milic/ milicí), ministryně (ministryň/ ministryní), mistryně (mistryň/ mistryní), pozice (pozic/ pozicí), předsedkyně (předsedkyň/ předsedkyní), přítelkyně (přítelkyň/ přítelkyní), správkyně (správkyň/ správkyní), svatyně (svatyň/ svatyní), svíce (svic/ svěc71/ svící) umělkyně
70 71
V SSČ se uvádí tvar kratochvil. Tento tvar je podle Příruční mluvnice češtiny (1995) archaický.
44
(umělkyň/ umělkyní), vězeňkyně (vězeňkyň/ vězeňkyní), žákyně (žákyň/ žákyní) aj. Dále má dvojí tvar podstatné jméno ovce (ovec/ ovcí). Poznámka: Tučně jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Většina substantiv, která se vyskytují v mluvnicích, se rovněž vyskytují v SSČ. Pro několik málo případů to však neplatí. Jedná se o slova lžíce a svíce. První slovo má ve slovníku pouze tvar lžíc, zatímco svíce má jako jediný tvar v genitivu plurálu svící. 2.3.2.2.1.1.2 Jednotlivé případy Husa (hus/ husí), neděle (u tohoto případu dochází ke změně významu: neděl i nedělí (sedmý den v týdnu), ale jen neděl (týdnů)), noha (nohou i noh (hov.)). 2.3.3 Dativ singuláru a plurálu ženského rodu V singuláru se vyskytují slova, která se skloňují podle podtypu gejša vzoru žena. Možné varianty jsou -ě (-e)/-i. V plurálu jsou možné koncovky -em a -ím u slov kolísajících mezi vzory píseň a kost. 2.3.3.1 Číslo: singulár 2.3.3.1.1 Varianty: -ě (-e)/-i 2.3.3.1.1.1 Koncovky -ě (-e)/ -i 2.3.3.1.1.1.1 Vzor: žena - podtyp gejša Do této malé skupiny patří substantiva, která mají v dativu a v lokálu jednak koncovku -ě (-e), jednak koncovku -i. Tato substantiva se skloňují podle vzoru žena, ale vzhledem k tomu, že se jedná o měkké koncovky, objevují se v uvedených pádech prvky měkké deklinace. O této skutečnosti se částečně zmiňuje i Příruční mluvnice češtiny (1995). Většinu příkladů jsme však čerpali z Akademické mluvnice II (1986). Do této skupiny patří následující slova (cizího původu): báryšňa (báryšni/ báryšně), doňa (doni/ doně), dueňa (dueni/ dueně), gejša (gejši/ gejše), gutaperča (gutaperči/ gutaperče), káča (káči/ káče), kombuča (kombuči/ kombuče), ňaňa (ňani/ ňaně), skica (skici/ skice), straca (straci/ strace), vikuňa (vikuni/ vikuně), viskača (viskači/ viskače). Poznámka: Tučně jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
V SSČ se vyskytoval pouze omezený počet uvedených substantiv. Tvary substantiv, které byly v SSČ uvedeny, odpovídají tomu, co uvádějí mluvnice. Jsou to případy gejša a káča, které mají v dativu singuláru jak koncovku -i, tak koncovku -e.
45
2.3.3.2 Číslo: plurál 2.3.3.2.1 Varianty: -em/-ím 2.3.3.2.1.1 Koncovky: -em/-ím 2.3.3.2.1.1.1 Vzor: píseň, kost Variantní tvar se vyskytuje v těchto substantivech: lest (lstem/ lstím), mast (mastem/ mastím), moc (mocem72/ mocím), náplast (náplastem/ náplastím73), návěst (návěstem/ návěstím), nemoc (nemocem74/ nemocím), neřest (neřestem/ neřestím75), oběť (obětem/ obětím), oblast (oblastem/ oblastím76), paměť (pamětem/ pamětím), past (pastem/ pastím), pelest (pelestem/ pelestím), pěst (pěstem/ pěstím), plst (plstem/ plstím), pomoc (pomocem77/ pomocím),
pravomoc (pravomocem/ pravomocím), propast (propastem/ propastím78),
propust (propustem/ propustím), ratolest (ratolestem/ ratolestím79), strast (strastem/ strastím80), velmoc (velmocem81/ velmocím), vlast (vlastem/ vlastím82), výpomoc (výpomocem/ výpomocím), výpust (výpustem/ výpustím), závist (závistem/ závistím83), zeď (zdem/ zdím), zvěst (zvěstem/ zvěstím). Poznámka: Tučně jsou vyznačeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
V uvedeném seznamu se vyskytuje řada slov, která podle SSČ nedisponují dvojí variantou. Jedná se o následující jména, která mají v dativu plurálu koncovku -em: náplast (náplastem), oblast (oblastem), ratolest (ratolestem), strast (strastem), vlast (vlastem), závist (závistem), zvěst (zvěstem). U slov návěst, neřest, pravomoc a velmoc SSČ navíc dativ plurálu vůbec neuvádí. 2.3.3.2.1.1.2 Jednotlivé případy Studny/ studně (studnám/ studním). 2.3.4 Akuzativ singuláru a plurálu ženského rodu Variantu v akuzativu singuláru mají substantiva, která již byla uvedena v nominativu singuláru. Jedná se o skupinu kolísající mezi vzory růže a píseň. Výše uvedená skupina
72
Zatímco Čechová (2000) uvádí toto slovo jako dvouvariantní, podle Příruční mluvnice češtiny (1995) dvojí koncovka nepřichází v úvahu, jelikož koncovka -ím je zde považována za jedinou možnou. 73 Podle Šmilauera (1972) má toto slovo v dativu plurálu jediný tvar, a to s koncovkou -em. 74 Viz poznámka 71. 75 Viz poznámka 72. 76 Viz poznámka 72. 77 Viz poznámka 71. 78 Viz poznámka 72. 79 Viz poznámka 72. 80 Viz poznámka 72. 81 Viz poznámka 71. 82 Viz poznámka 71. 83 Viz poznámka 72.
46
může mít jak koncovku -i, tak koncovku nulovou (-Ø). V plurálu jsou možné koncovky -i a -ě (-e), přičemž slova spadající do této skupiny kolísají mezi vzory píseň a kost. 2.3.4.1 Číslo: singulár 2.3.4.1.1 Varianty: -i/-Ø 2.3.4.1.1.1 Koncovky: -i/-Ø 2.3.4.1.1.1.1 Vzor: růže, píseň Báji/ báj, báni/ báň, bouři/ bouř, číši/ číš, díži/ díž, haluzi/ haluz, hrázi/ hráz, chýši/ chýš, kuchyni/ kuchyň, láji/ láj, louži/ louž, mříži/ mříž, (bez)naději/ (bez)naděj, níži/ níž, okuji/ okuj, papuči/ papuč, pláni/ pláň, půli/ půl, ráži/ ráž, rohoži/ rohož, říši/ říš, skrýši/ skrýš, spíži/ spíž, stráni/ stráň, stříži/ stříž, šíji/ šíj, šíři/ šíř, šlépěji/ šlépěj, tíži/ tíž, třešni/ třešeň, tůni/ tůň, tvrzi/ tvrz, výši/ výš, záři/ zář, země/ zem. Z cizích jmen: dispenzi/ dispenz, kameji/ kamej, metropoli/ metropol, suspenzi/ suspenz aj. 2.3.4.2 Číslo: plurál 2.3.4.2.1 Varianty: -i/-ě (-e) 2.3.4.2.1.1 Koncovky: -i/-ě (-e) 2.3.4.2.1.1.1 Vzor: píseň, kost Tato skupina slov má totožné varianty i v nominativu plurálu: čeleď (čeledi/ čeledě), čtvrt (čtvrti/ čtvrtě), čtvrť (čtvrti/ čtvrtě), drť (drti/ drtě), hať (hati/ hatě), huť (huti/ hutě), kapraď (kapradi/ kapradě), loď (lodi/ lodě), modř (modři/ modře), mokřad (mokřadi/ mokřadě), mrť (mrti/ mrtě), nit84 (niti/ nitě), ocel (oceli/ ocele), pečeť (pečeti/ pečetě), perleť (perleti/ perletě), peruť (peruti/ perutě), plť (plti/ pltě), pouť (pouti/ poutě), pravomoc (pravomoci/ pravomoce), řiť (řiti/ řitě), stať (stati/ statě), suť (suti/ sutě), trať (trati/ tratě), výusť (výusti/ výustě), záď (zádi/ zádě), záhať (záhati/ záhatě), závrať (závrati/ závratě), žerď (žerdi/ žerdě), žluč (žluči/ žluče) atd. Poznámka: Tučně jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Akuzativ SSČ neuvádí. 2.3.5 Vokativ singuláru a plurálu ženského rodu V tomto pádě se znovu objevují skupiny slov, o kterých jsme se zmínili jak v nominativu, tak v akuzativu. Jsou to slova, která kolísají mezi vzory růže a píseň a skupina slov kolísající mezi vzory píseň a kost. V prvním případě jsou možné varianty -e/ -i, ve druhém případě -ě (-e)/-i.
84
V Akademické mluvnici II (1986) se objevuje tvar niť.
47
2.3.5.1 Číslo: singulár 2.3.5.1.1 Varianty: -e/-i 2.3.5.1.1.1 Koncovky -e/-i 2.3.5.1.1.1.1 Vzor: růže, píseň Jména uvedená v nominativu mají ve vokativu dvojí variantu: -e a -i (podle vzoru píseň a růže). Dále uvádíme skupinu substantiv, kolísající mezi vzory růže a píseň: báje/ báji, báně/ báni, bouře/ bouři, číše/ číši, díže/ díži, haluze/ haluzi, hráze/ hrázi, chýše/ chýši, kuchyně/ kuchyni, láje/ láji, louže/ louži, mříže/ mříži, (bez)naděje/ (bez)naději, níže/ níži, okuje/ okuji, papuče/ papuči, pláně/ pláni, půle/ půli, ráže/ ráži, rohože/ rohoži, říše/ říši, skrýše/ skrýši, spíže/ spíži, stráně/ stráni, stříže/ stříži, šíje/ šíji, šíře/ šíři, šlépěje/ šlépěji, tíže/ tíži, třesně/ třešni, tůně/ tůni, tvrze/ tvrzi, veřeje/ veřeji, výše/ výši, záře/ záři, země/ zemi. Z cizích jmen: dispenze/ dispenzi, kameje/ kameji, metropole/ metropoli, suspenze/ suspenzi aj. Poznámka: Tučně jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Vokativ SSČ neuvádí. 2.3.5.2 Číslo: plurál 2.3.5.2.1 Varianty: -i/-ě (-e) 2.3.5.2.1.1 Koncovky: -i/-ě (-e) 2.3.5.2.1.1.1 Vzor: píseň, kost Čeleď (čeledi/ čeledě), čtvrt (čtvrti/ čtvrtě), čtvrť (čtvrti/ čtvrtě), drť (drti/ drtě), hať (hati/ hatě), huť (huti/ hutě), kapraď (kapradi/ kapradě), loď (lodi/ lodě), modř (modři/ modře), mokřad (mokřadi/ mokřadě), mrť (mrti/ mrtě), nit85(niti/ nitě), ocel (oceli/ ocele), pečeť (pečeti/ pečetě), perleť (perleti/ perletě), peruť (peruti/ perutě), plť (plti/ pltě), pouť (pouti/ poutě), pravomoc (pravomoci/ pravomoce), řiť (řiti/ řitě), stať (stati/ statě), suť (sutě/ suti), trať (trati/ tratě), výusť (výusti/ výustě), záď (zádi/ zádě), záhať (záhati/ záhatě), závrať (závrati/ závratě), žerď (žerdi/ žerdě), žluč (žluči/ žluče) atd. Poznámka: Tučně jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Vokativ SSČ neuvádí.
85
V Akademické mluvnici II (1986) se objevuje tvar niť.
48
2.3.6 Lokál singuláru a plurálu ženského rodu 2.3.6.1 Číslo: singulár 2.3.6.1.1 Varianty: -ě (-e)/-i 2.3.6.1.1.1 Koncovky: -ě (-e)/-i 2.3.6.1.1.1.1 Vzor: žena- podtyp Gejša Patří sem slova, která mají v dativu a v lokálu jednak koncovku -ě (-e), jednak -i. Tato substantiva se skloňují podle vzoru žena, ale jelikož jsou měkká, objevují se v uvedených pádech prvky měkké deklinace. Příruční mluvnice češtiny (1995) se však o nich zmiňuje jen velmi stručně. Do této skupiny patří následující substantiva (cizího původu): báryšňa (báryšně/ báryšni), doňa (doně/ doni), dueňa (dueně/ dueni), gejša (gejše/ gejši), gutaperča (gutaperče/ gutaperči), káča (káče/ káči), kombuča (kombuče/ kombuči), ňaňa (ňaně/ ňani), skica (skice/ skici), straca (strace/ straci), vikuňa (vikuně/ vikuni), viskača (viskače/ viskači). Poznámka: Tučně jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Podobně jako v dativu, i v lokálu SSČ uvádí z celého seznamu pouze pár substantiv. Konkrétně se jedná o substantiva gejša a káča. 2.3.6.2 Číslo: plurál 2.3.6.2.1 Varianty: -ech/-ích 2.3.6.2.1.1 Koncovky: -ech/-ích 2.3.6.2.1.1.1 Vzor: píseň, kost Do této skupiny spadají slova, která již byla uvedena v genitivu. Lest (lstech/ lstích), mast (mastech/ mastích), moc (mocech / mocích86), náplast (náplastech/ náplastích), návěst (návěstech/ návěstích), nemoc (nemocech87/ nemocích), neřest (neřestech/ neřestích), oběť (obětech/ obětích), oblast (oblastech/ oblastích), paměť (pamětech/ pamětích), past (pastech/ pastích), pelest (pelestech/ pelestích), pěst (pěstech/ pěstích),
plst88
(plstech/
plstích),
pomoc
(pomocech/
pomocích89),
pravomoc
(pravomocech/ pravomocích), propast (propastech/ propastích), propust (propustech/ propustích), ratolest (ratolestech/ ratolestích), strast (strastech/ strastích), velmoc
86
Příruční mluvnici češtiny (1995) uvádí jako jediný možný tvar koncovku -ích. Viz poznámka 85. 88 Akademická mluvnice II (1986) a Čechová (2000) uvádí pouze tvar plsť. Šmilauer (1972) navrhuje jak tvar plst, tak tvar plsť. 89 Viz poznámka 87. 87
49
(velmocech90/ velmocích), vlast (vlastech/ vlastích), výpomoc (výpomocech/ výpomocích), výpust (výpustech/ výpustích), závist (závistech/ závistích), zeď (zdech / zdích), zvěst (zvěstech/ zvěstích). Poznámka: Tučně jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Stejná slova, která mají v SSČ v dativu jako jedinou variantu koncovku -em, mají v lokálu koncovku -ech. Jsou to slova: náplast (náplastech), oblast (oblastech), pravomoc (pravomocech), propast (propastech), ratolest (ratolestech), strast (strastech), velmoc (velmocech), vlast (vlastech), výpomoc (výpomocech), výpust (výpustech), závist (závistech), zeď (zdech), zvěst (zvěstech). 2.3.6.2.1.1.2 Jednotlivé případy Studna/ studně (studnách/ studních), noha (na nohou i hov. nohách). 2.3.7 Instrumentál singuláru a plurálu ženského rodu V instrumentálu singuláru ženského rodu byly nalezeny pouze jednotlivé případy. Situace je však jiná u plurálu, neboť zde existují dvě skupiny slov, které podléhají variantám. První se týká vzoru žena. Koncovky v tom případě nesou sémantický význam. Druhá skupina se týká slov kolísajících mezi vzory píseň a kost. Variantní tvary jsou tři: -ě(e)mi/-mi/-ťmi. Z těchto variant, zejména Šmilauer (1972) navrhuje koncovky, které jiné mluvnice nezaznamenávají. Tyto případy uvádíme v poznámce pod čárou. 2.3.7.1 Číslo: singulár 2.3.7.1.1 Jednotlivé případy Studna/ studně (studnou/ studní). 2.3.7.2 Číslo: plurál 2.3.7.2.1 Varianty: -ama/-ami, -ě(e)mi/-mi/-ťmi 2.3.7.2.1.1 Koncovky: -ama/-ami 2.3.7.2.1.1.1 Vzor: žena V tomto případě je sémantický rozdíl udáván typem koncovky: ruka: rukama (ve smyslu část těla), ale rukami ((s) ručičkami hodinek)), noha: nohama (ve smyslu část těla), ale (s) nohami u stolu.
90
Viz poznámka 87.
50
2.3.7.2.1.2 Koncovky: -ě(e)mi/-mi/-ťmi 2.3.7.2.1.2.1 Vzor: píseň, kost Hruď (hruděmi/ hruďmi), loď (loděmi/ loďmi91), náplast (náplastěmi92/ náplastmi), nit93 (nitěmi/ nitmi94), oběť (oběťmi/ obětmi95), odpověď (odpověděmi/ odpovědmi/ odpověďmi96), paměť (pamětmi/ paměťmi), pečeť (pečetěmi/ pečeťmi/ pečetmi97), pelest (pelestěmi98/ pelestmi), pěst (pěstěmi/ pěstmi), propast (propastěmi99/ propastmi), propust (propustěmi/ propustmi), rukojeť (rukojetěmi/ rukojetmi100/ rukojeťmi), smrt (smrtěmi/ smrtmi), suť (sutěmi/ suťmi), závěť (závětěmi 101/ závěťmi/ závětmi). Poznámka: Tučně jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Pro Šmilauera (1972) tato skupina slov má buď tvar s koncovkou -mi, anebo -emi: náplast (náplastmi), nit (nitěmi), pečeť (pečetěmi), pelest (pelestmi) pěst (pěstmi), propast (propastmi), propust (propustmi), rukojeť (rukojeťmi) smrt (smrtmi), suť (suťmi), závěť (závěťmi).
91
Podle Šmilauera (1972) se u tohoto slova může vyskytovat pouze tento tvar. Variantu náplastěmi navrhuje Příruční mluvnice češtiny (1995). 93 Akademická mluvnice II (1986) uvádí pouze tvar niť. 94 Tento tvar se v Akademické mluvnici II (1986) neobjevuje. 95 Variantu obětmi navrhuje Příruční mluvnice češtiny (1995). 96 U Šmilauera (1972) se objevuje varianta odpověďmi. 97 Varianty pečeťmi a pečetmi navrhuje Příruční mluvnice češtiny (1995). 98 Variantu pelestěmi navrhuje Příruční mluvnice češtiny (1995). 99 Variantu propastěmi navrhuje Příruční mluvnice češtiny (1995). 100 Varianty rukojetěmi a rukojetmi navrhuje Příruční mluvnice češtiny (1995). 101 Variantu závětěmi navrhuje Příruční mluvnice češtiny (1995). 92
51
2.4 ROD STŘEDNÍ
Varianty v tomto případě nejsou tak rozšířené jako u mužského nebo u ženského rodu. Nejvíce jich se vyskytuje v lokálu singuláru, kde se substantiva mohou významově lišit v závislosti na užití koncovky (např. o mléku/ v mléce – podle Příruční mluvnice češtiny (1995) používáme koncovku -u pro význam objektový a koncovku -e pro vyjádření příslovečného určení – v tomto případě místa). Je třeba ještě zmínit skupinu variantních slov středního rodu, která prochází celým paradigmatem. Jedná se o skupinu paradigmatu smíšeného podtypu břímě/ břemeno, který se liší tím, že zatímco břímě se skloňuje podle vzoru moře, vzor břemeno se skloňuje podle vzoru město. Výše uvedená skupina má variantní tvary jak v nominativu, tak v genitivu, v dativu a v lokálu. V lokálu se vyskytuje další skupina, která končí na -isko, -sko, a může mít variantní koncovky -ách a -ích. 2.4.1 Nominativ singuláru a plurálu středního rodu Variantní tvary v nominativu singuláru představuje skupina, která se řídí vzorem břímě/ břemeno. Jedná se o neproduktivní a uzavřenou skupinu původního n-kmenu středního. V plurálu se vyskytují pouze jednotlivé případy, které se podle koncovky sémanticky liší. 2.4.1.1 Číslo: singulár 2.4.1.1.1 Vzor: břímě/ břemeno K tomuto vzoru patří následující případy: břímě/ břemeno, plémě/ plemeno, rámě/ rameno, sémě (símě)/ semeno, slémě/ slemeno102, témě/ temeno. Dále tvary písmeno a vemeno, přičemž tvary písmě a výmě/ vémě jsou zcela zastaralé (Akademická mluvnice II, 1986; Čechová, 2000). 2.4.1.2 Číslo: plurál V plurálu jsou uvedené pouze jednotlivé případy: oko (variantní tvar oči se používá pro označení části těla, zatímco oka se používá v ostatních případech), ucho (tak jako v předchozím případě, u tohoto slova jsou dva možné tvary: uši (ve významu části těla) a ucha (který se používá v ostatních případech)).
102
Toto slovo má podle Havránka a Jedličky (1981) knižní charakter.
52
2.4.2 Genitiv singuláru a plurálu středního rodu Tento pád má v singuláru čtyři variantní koncovky (tj. -e/-a, -Ø a -í). V plurálu se vyskytují pouze jednotlivé případy. 2.4.2.1 Číslo: singulár 2.4.2.1.1 Varianty: -e/-a, -Ø/-í 2.4.2.1.1.1 Koncovky -e/-a Do této skupiny patří slova, která se skloňují podle výše uvedeného podtypu břímě/ břemeno. 2.4.2.1.1.1.1 Vzor: břímě/ břemeno Např. břímě/ břemeno (břemene/ břemena), plémě/ plemeno (plemene/ plemena). Podobně jako rámě/ rameno (ramene/ ramena), sémě (símě)/ semeno (semene/ semena), témě/ temeno (temene/ temena). Tvary písmě a výmě/ vémě jsou však zcela zastaralé (Akademická mluvnice II, 1986; Čechová, 2000). 2.4.2.2 Číslo: plurál 2.4.2.2.1 Jednotlivé případy Jednotlivé případy, které sem patří, jsou hřiště (hřišť/ hříští), rámě/ rameno (ve smyslu části těla je možné používat oba tyto tvary: ramen i ramenou), koleno (kolenou/ kolen), břímě/ břemeno (pro vyjádření části těla se mohou používat tyto tvary: břemen/ břemenou), oko (tvar očí se používá pro označení části těla, zatímco v ostatních případech se používá tvar ok), ucho (tvarem uší označujeme část těla, pro ostatní případy se říká uch). Poznámka: Tučně jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
2.4.3 Dativ singuláru a plurálu středního rodu Variantní tvary se vyskytují především v singuláru. Jedná se o skupinu smíšeného paradigmatu, která se skloňuje podle podtypu břímě/ břemeno. U plurálu uvedeme několik jednotlivých případů. 2.4.3.1 Číslo: singulár 2.4.3.1.1 Variantní tvary: -i/-u 2.4.3.1.1.1 Koncovky -i/-u 2.4.3.1.1.1.1 Vzor: břímě/ břemeno Např. břímě/ břemeno (břemeni/ břemenu), plémě/ plemeno (plemeni/ plemenu), rámě/ rameno (rameni/ ramenu), sémě (símě)/ semeno (semeni/ semenu), slemeno (slemeni/ slemenu), témě/ temeno (temeni/ temenu). Tvary písmě a výmě/ vémě jsou však zcela zastaralé (Akademická mluvnice II, 1986; Čechová, 2000). 53
Poznámka: Tučně jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
2.4.3.1.1.1.2 Jednotlivé případy Oko (tvar očím se používá pro označení části těla, jinak se užívají tvary okům i okám), ucho (tak jako u slova oko, tvar uším se používá pro označení části těla, v jiných kontextech se ustálily tvary uchům i uchám). 2.4.4 Akuzativ singuláru a plurálu středního rodu V akuzativu singuláru jsme žádné případy variant nenalezli. V mluvnicích jsou však v plurálu uvedeny tyto jednotlivé případy: oko (tvar oči se používá pro označení části těla, v ostatních případech se používá tvar oka) a ucho (užívá se uši pro označení části těla, v ostatních případech se užívá tvar uch). 2.4.5 Vokativ singuláru a plurálu středního rodu Ve vokativu plurálu se objevují tytéž jednotlivé případy, které se vyskytují u nominativu a akuzativu. V mluvnicích není však uveden žádný případ v singuláru. Dále uvedeme jednotlivé případy vokativu plurálu: oko (oči: část těla, jinak: oka), ucho (uši: část těla, jinak: ucha). 2.4.6 Lokál singuláru a plurálu středního rodu V lokálu plurálu se nachází největší skupina variantních tvarů středního rodu. Jedná se především jednak o skupinu řídící se vzorem město, jednak o skupinu typu břímě/ břemeno. První uvedená skupina může mít v singuláru jak koncovku -u, tak koncovku -e (-ě). V plurálu se tato skupina omezuje na slova, která končí na -sko, -isko a variantní tvary v tomto případě jsou -ích, -ách. Druhá zmíněná skupina má v lokálu singuláru trojí variantní tvar: -i/-u/-ě. 2.4.6.1 Číslo: jednotné 2.4.6.1.1 Varianty: -u/-ě (-ě), -i/-u/-ě 2.4.6.1.1.1 Koncovky -u/-ě (-ě) 2.4.6.1.1.1.1 Vzor: město Variantní tvary v tomto pádu představují koncovky -u a -e (-ě). Mluvnice uvádí tyto příklady: bahno ((v) bahnu/ bahně), břicho (břichu/ břiše), dřevo (o dřevu/ dřevě), jádro (v jádru/ jádře), jméno (ve jménu/ ve jméně), mléko (mléku/ mléce), plátno (na plátnu/ plátně), pouzdro (pouzdru/ pouzdře), roucho (rouchu/ rouše), vlákno (o vláknu/ vlákně), zrno (o zrnu/ zrně) apod. Poznámka: Tučně jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
54
Většina mluvnic zastává názor, že rozdíly mezi těmito tvary jsou především regionálního charakteru: zatímco na Moravě je tendence užívat koncovku -e, v Čechách se dává přednost koncovce -u. Příruční mluvnice češtiny (1995) tvrdí, že jednotlivé koncovky jsou významotvorné. Zatímco u adverbiálního významu (nejčastěji místa nebo času) se dává přednost koncovce -e, koncovka -u je považována za objektovou. Dále jsou znázorněny příklady, které uvádí výše zmíněná mluvnice: auto (o autu/ v autě), bláto (o blátu/ na blátě), břicho (o břichu/ na břiše), dřevo (o dřevu/ ve dřevě), hnízdo (o hnízdu/ na hnízdě), jaro (o jaru/ na jaře), jméno (o jménu/ ve jméně/u (se vyskytly dvě chyby), ale ve jménu Otce i Syna), léto (o létu/ v létě), ale i po létu, mléko (o mléku/ v mléce), plátno (o plátnu/ na plátně), stříbro (o stříbru/ na stříbře). Akademická mluvnice II (1986) tvrdí, že u jmen s velární finálou a u jmen na -ro, jsou koncovky -u a -e rovnocenné (např. mléku/ mléce, břichu/ břiše, pouzdru/ pouzdře, jménu/ jméně, dřevu/ dřevě). Rozdíly mohou však být regionální. Poznámka: Tučně jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
V SSČ jsme však nalezli několik rozdílů, a to u následujících případů: autu/ blátu/ břichu/ dřevu/ hnízdu/ létu/ plátnu vedle předložky o se v SSČ nevyskytují. SSČ navrhuje v příkladech i jiné předložky, např. na autě (dokonce i v autu), v/po blátě/ břiše, na dřevě, v hnízdě, na mléce a v plátně. Někdy jsou slova vázána na jistá spojení, např. jaro (po jaru, o jaru, ale na jaře), léto (po létu/ v létě), auto (o autu, v autě). Poznámka: Tučně jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
2.4.6.1.1.1.2 Jednotlivé případy Přestože slova na -ivo mají pravidelně koncovku -u v lokálu singuláru (Šmilauer, 1972), existují výjimky, např. slovo pivo (v pivu/ pivě). 2.4.6.1.1.2 Koncovky -i/-u/-ě103 2.4.6.1.1.2.1 Vzor: břímě/ břemeno Břímě/ břemeno (břemeni/ břemenu/ břemeně), plémě/ plemeno (plemeni/ plemenu/ plemeně), rámě/ rameno (rameni/ ramenu/ rameně), sémě (símě)/ semeno (semeni/ semenu/ semeně), slemeno (slemeni/ slemenu/ slemeně), témě/ temeno (temeni/ temenu/ temeně). Tvary písmě a výmě/ vémě jsou však zcela zastaralé (Akademická mluvnice II, 1986; Čechová, 2000). Poznámka: Tučně jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují. 103
Koncovka -ě je navrhnuta v Akademické mluvnici II (1986) a SSČ.
55
2.4.6.2 Číslo: plurál 2.4.6.2.1 Varianty: -ách/-ích 2.4.6.2.1.1 Koncovky -ách/-ích 2.4.6.2.1.1.1 Vzor: město Slova, která končí na -sko, -isko, mají variantu -ách/-ích. Např. hledisko (hlediskách/ hlediscích), letovisko (letoviskách/ letoviscích), ložisko (ložiskách/ ložiscích), ohnisko (ohniskách/ ohniscích), stanovisko (stanoviskách/ stanoviscích), středisko (střediskách/ střediscích), východisko (východiskách/ východiscích). Tato varianta se objevuje i jinde: např. jablko (jablkách/ jablcích). Poznámka: Tučně jsou označeny tvary, které se v SSČ nevyskytují.
Akademické mluvnice (1986) uvádí, že v tomto pádě mají jména s velární finálou patřící k podvzoru středisko zpravidla formant -ách (např. městečko (městečkách), jho (jhách), roucho (rouchách), tango (tangách) apod.), ale zčásti též formant -ích jako variantní104. V SSČ se žádné z těchto slov nevyskytuje s oběma variantami. Vyskytuje se zde pouze koncovka -ách. 2.4.6.1.1.2 Jednotlivé případy Oko (část těla: očích, jinak: okách), ucho (část těla: uších, jinak: uchách), koleno (kolenou i kolenech), rameno (ramenou/ ramenech). 2.4.7 Instrumentál singuláru a plurálu středního rodu V tomto pádě byly v plurálu nalezené pouze jednotlivé případy. O variantách instrumentálu singuláru se žádná mluvnice nezmínila. 2.4.7.1 Číslo: plurál 2.4.7.1.1 Jednotlivé případy Rámě, rameno (rameny/ ramenou), břímě/ břemeno (břemeny/ břemenou), oko (část těla: očima, jinak: oky), ucho (část těla: ušima, jinak uchy).
104
Totéž tvrdí Příruční mluvnice češtiny (1995), dodává však, že se jedná o koncovku zastaralou.
56
2.5 KORPUS V této části provedeme analýzu pěti lemmat uvedených v seznamu Příruční mluvnice češtiny (1995)105, která jsou nejvíce frekventovaná a slouží jako ukázky úzu lokálu singuláru středního rodu. Jedná se o tato substantiva: jméno (33054 výskytů), auto (21154 výskytů), jaro (11944 výskytů), léto (8733 výskytů) a mléko (6242 výskytů). V první fázi analýzy jsme srovnali frekvence kolokací všech těchto tvarů s veškerými předložkami. Dále uvedeme, jak se tato jména v lokálu vyskytují ve spojení s předložkou a libovolným přídavným jménem.
2.5.1 Kolokace – předložky Naším záměrem bylo najít předložky, které se pojí s daným tvarem, a proto jsme nejprve každou variantu vyhledávali v korpusu podle následující modelové formule: [(word="tvar slova")&(tag="...S6.*")]. Cílem této formule bylo najít tvar podstatného jména, který by se zároveň vyskytoval v lokálu singuláru. Následně byly vyhledány kolokace od druhé pozice k uvedenému tvaru. Pro tuto část jsme zohlednili pouze předložky, nikoli přídavná jména, která se pojí se zkoumaným tvarem. Tyto tvary jsou uvedeny až v druhé fázi analýzy. Informace jsme též srovnali s korpusem ORAL 2006, abychom získali přehled o mluvené řeči. Výskytů v něm však bylo málo.
105
„Názvy konkrét užitých v adverbiálním významu (nejčastěji místa nebo času) mívají na rozdíl od významu objektového koncovku -e/ě: o hnízdu - na hnízdě, o stříbru - na stříbře, o blátu - na blátě, o břichu - na břiše, o jménu - ve jménu/ě (se vyskytly dvě chyby), ale ve jménu Otce i Syna…, o dřevu- ve dřevě, o mléku - v mléce, o plátnu - na plátně, o jaru - na jaře, o létu - v létě, ale i po létu, o autu - v autě atd. Přitom je v tomto protikladu pevnější pozice koncovky -e v adverbiálním užití než pozice koncovky -u v objektovém užití, ta může být pod vlivem vyšší frekvence adverbiálních významů některých slov užívána méně.“ (Příruční mluvnice češtiny, 1995: 264).
57
2.5.1.1 Jméno (jménu/ jméně) Příklady, které Příruční mluvnice češtiny (1995) uvádí, jsou: o jménu/ ve jméně/u (se vyskytly dvě chyby), ale ve jménu Otce i Syna.
SYN 2005
ORAL 2006
jménu
jméně
jménu
jméně
1332
127
1
0
ve
1097
27
1 (Otce, Syna i Ducha svatého)
0
na
12
27
0
0
o
15
15
0
0
po
9
9
0
0
při
3
3
0
0
v
0
31
0
0
Počet výskytů (celkem) Kolokace (výskyty s předložkami):
Tabulka 6: Slovo jméno - kolokace - předložky
Z obou možných tvarů se v korpusu vyskytuje nejvíce tvar jménu (1332 výskytů, oproti 127 výskytům u tvaru jméně). Pokud vycházíme z toho, co uvádí Příruční mluvnice češtiny (1995) ohledně předložky o (o jménu), táž předložka (o) má v korpusu stejnou frekvenci výskytu jak s koncovkou -u, tak s koncovkou -ě (15 abs. frekv.). S předložkou ve se pojí obě koncovky, ale v korpusu se preferuje koncovka -u (1097 abs. frekv.). V konkrétním úzu: ve jménu Otce i Syna není žádný rozpor mezi mluvnicemi a korpusem. Korpus však uvádí i jiné kolokace. Oba tvary se v něm pojí s předložkami ve, na, po a při. V některých případech je však jasná tendence užití jednoho tvaru (s předložkou ve u tvaru jménu) a mírný příklon k předložce na (u tvaru jméně). Zatímco s předložkami po a při se oba tvary pojí stejně často, s předložkou v je možná pouze kolokace s tvarem jméně. V korpusu ORAL 2006 nelze zjistit, jak systém vypadá, neboť se vyskytl pouze jeden případ v rámci obou koncovek, a to: ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.
58
2.5.1.2 Auto (autu/ autě) Příklady, které Příruční mluvnice češtiny (1995) uvádí, jsou: o autu/ v autě.
SYN2005
ORAL 2006
autu
autě
autu
autě
70
2343
1
46
na
6
193
0
6
o
6
31
0
0
po
0
31
0
0
v
36
214
1 (v tom starým autu)
37
ve
0
82
0
0
Počet výskytů (celkem) Kolokace (výskyty s předložkami):
Tabulka 7: Slovo auto - kolokace - předložky
Tvar autě má více výskytů než tvar autu. Rozdíl mezi oběma tvary je podstatný: 2343 ku 70 výskytům u tvaru autu. Zdá se, že tvar autě se používá skoro se všemi předložkami, neboť má více výskytů jak s předložkami v, na, tak s předložkou o. U tvaru autu s předložkami ve a po nebyl zaznamenán ani jeden výskyt. Mezi tím, co tvrdí Příruční mluvnice češtiny (1995), a tím, co ukazuje korpus, existují zřetelné rozpory. Zatímco výše uvedená mluvnice tvrdí, že ve spojení s předložkou o (čili o autu) se ve většině případů preferuje koncovka -u, v korpusu se předložka o vyskytuje častěji s koncovkou -ě (tedy o autě). Co se týče druhého příkladu (v autě) není mezi Příruční mluvnici češtiny (1995) a korpusem žádný rozdíl.
59
2.5.1.3 Jaro (jaru/ jaře) Příklady, které Příruční mluvnice češtiny (1995) uvádí, jsou: o jaru/ na jaře.
SYN2005
ORAL 2006
jaru
jaře
151
4364
na
36
4355
0
30
o
25
0
0
0
po
30
3
0
0
v
35
3
0
0
Počet výskytů (celkem)
jaru
jaře 30
Kolokace (výskyty s předložkami):
Tabulka 8: Slovo jaro - kolokace - předložky
Ve srovnání s již uvedenými případy se u slova jaro Příruční mluvnice češtiny (1995) shoduje s korpusem nejvíce. Jak v mluvnici, tak v korpusu se předložka o pojí s koncovkou -u. Spojení o jaře se v korpusu neobjevuje ani jednou. U předložky na se výskyt kolokací na jaru a na jaře v korpusu výrazně liší, neboť spojení na jaře se objevuje 4355krát, tj. 121krát častěji než spojení na jaru. S tvarem jaru se rovněž nejvíce pojí předložky v a po. Korpus ORAL2006 vykazuje jasný příklon ke tvaru jaře. Tvar jaru se v něm v žádném případě nevyskytuje.
2.5.1.4 Léto (létu/ létě) Příklady, které Příruční mluvnice češtiny (1995) uvádí, jsou: o létu/ v létě i po létu.
SYN2005
ORAL 2006
létu
létě
létu
létě
0
6245
0
65
o
8
18
0
0
po
18
24
0
0
v
4
6128
0
64
ve
0
7
0
0
Počet výskytů (celkem) Kolokace (výskyty s předložkami):
Tabulka 9: Slovo léto - kolokace - předložky
60
Zadání
příkazu
„vyhledat
všechny
tvary
lemmatu
léto
v lokálu“
([(lemma="léto")&(tag="...S6.*")]) v korpusu ukazuje, že toto lemma má v lokálu 6245 výskytů, z nichž ani jeden není ve tvaru létu. V konkrétních případech se však posledně uvedený tvar vyskytuje. Z těchto výskytů následuje tvar létu za předložkami v, o a po, přestože tyto předložky mají větší frekvenci s tvarem létě. Předložka ve se pojí jedině s tímto posledním uvedeným tvarem. Příruční mluvnice češtiny (1995) oproti tomu však tvrdí, že létu se pojí zejména s předložkami o a po. U předložky v dává jak korpus, tak mluvnice přednost tvaru létě. Korpus ORAL2006 preferuje tvar létě, neboť tvar létu se nevyskytuje ani jednou. Z předložek uvádí tento korpus pouze předložku v.
2.5.1.5 Mléko (mléku/ mléce) Příklady, které Příruční mluvnice češtiny (1995) uvádí, jsou: o mléku/ v mléce.
SYN2005
ORAL 2006
mléku
mléce
mléku
mléce
48
454
0
0
na
5
12
0
0
o
5
5
0
0
po
7
6
0
0
v
22
360
0
0
ve
0
48
0
0
Počet výskytů (celkem) Kolokace (výskyty s předložkami):
Tabulka 10: Slovo mléko - kolokace - předložky
Tvar mléce má nejen větší počet výskytů, ale nad tvarem mléku převládá i ve většině předložkových spojení. Situace se však liší v případě předložky po, kde tvar mléku je více frekventovaný než mléce. V případě předložky o mají tvar mléku a mléce stejnou frekvenci. V korpusu ORAL2006 se lemma mléko v lokálu nevyskytuje. U předložky v se korpus a Příruční mluvnice češtiny (1995) shodují, neboť oba zdroje dávají přednost tvaru mléce před tvarem mléku. U druhého příkladu uvedeného v mluvnici (o mléku) se však liší, neboť v korpusu mají kolokace o mléku a o mléce stejnou frekvenci.
61
2.5.1.6 Shrnutí Na základě naší malé výzkumné sondy můžeme konstatovat rozpor mezi tím, co uvádí Příruční mluvnice češtiny (1995) a tím, co se vyskytuje v korpusu. První předpoklad, ze kterého Příruční mluvnice češtiny (1995) vychází, je, že se ve většině případů koncovka -u používá pro objektový význam (předložkou, kterou k tomuto významu uvádí je předložka o). Data v korpusu však takovémuto tvrzení odporují: předložka o má nejen kolokaci s koncovkou -u, nýbrž se zároveň vyskytuje s koncovkou -ě (např. o mléku/ mléce, o jménu/ jméně). Podobně v některých případech s obojím zakončením převažuje koncovka -ě nad -u (např. o létu/létě, o autě/ autu). Pouze v jednom případě je koncovka -u jediná možnost (o jaru). 60 % těchto pěti případů se v korpusu liší od toho, co uvádí mluvnice. Domníváme se, že u významu příslovečného se oba zdroje ve svých preferencích tolik neliší. Přestože se v korpusu objevují obě varianty (čili -u a -ě), téměř ve všech případech převažuje ta, kterou navrhuje mluvnice. Jedná se o tyto případy: na jaře/ jaru, v létě/ létu, v mléce/ mléku. Jediný rozdíl je u substantiva jméno: zatímco v korpusu převažuje tvar jménu, mluvnice navrhuje oba tvary (čili jménu i jméně). Příruční mluvnice češtiny (1995: 264) k tomu dodává, že „/…/ přitom je v tomto protikladu pevnější pozice koncovky -e v adverbiálním užití než pozice koncovky -u v objektovém užití, ta může být pod vlivem vyšší frekvence adverbiálních významů některých slov užívána méně.“ Domníváme se, že takovéto tvrzení by mělo být podloženo kontextem. Jelikož se jedná pouze o pět případů, nelze teorii Příruční mluvnice češtiny (1995) ani vyvrátit, ani vytvořit teorii novou. Můžeme pouze konstatovat, že podle našeho názoru chybí k těmto případům v mluvnicích kontext, podle něhož by bylo možné určit, která z variant je pro kterou situaci vhodnější. Proto v další části kapitoly uvedeme kolokace s přídavnými jmény, která se v korpusu s těmito pěti substantivy vyskytují nejvíce (předložky v této části vynecháme). 2.5.2 Kolokace - přídavná jména V této části vyhledáme přídavná jména, která jsou v pozici před již uvedenými a zpracovanými substantivními tvary. Použili jsme tyto formule: ([word="v|V"] [tag=".A.S6.*"] [word="tvar slova"]), ([word="o|O"] [tag=".A.S6.*"] [word="tvar slova"]), které vyhledávají všechna přídavná jména, jež se pojí jak s předložkou v a o, tak s tvarem zkoumaného slova. Pomocí této analýzy chceme zjistit, zda se určitý tvar substantiva přednostně pojí s nějakým přídavným jménem. 62
2.5.2.1 Jméno Tvar jménu se nejčastěji pojí s přídavným jménem božím (jak s předložkou v, tak s předložkou o). S předložkou v se tvar jménu dále vyskytuje s přídavným jménem podobného sémantického charakteru, tj. posvátném. Výskytů je však méně. Další přídavná jména, která se mohou objevovat jedině vedle tvaru s koncovkou -u a vedle předložky v, jsou rodovém a počítačovém. S předložkou o se tvar jménu vyskytuje vedle přídavných jmen místním, neuspokojivém, novém a známém. Všechny výše uvedené případy se vyskytují pouze jednou. S předložkou v se ale oba tvary (tj. jménu a jméně) mohou objevit s přídavnými jmény obchodním, křestním a přídavném. U tvaru jméně je situace jiná. Tento tvar se kromě uvedených případů vyskytuje s přídavnými jmény cizím, druhovém, podstatném s předložkou v, zatímco se jmény každém a vhodném s předložkou o. Domníváme se, že u tohoto případu by bylo zapotřebí provést další analýzu, která by určila, která konkrétní vazba se za těmito tvary může vyskytovat.
2.5.2.2 Auto Jediná přídavná jména, která se v malém počtu vedle tvaru autu vyskytují, jsou nákladním, otevřeném a zavřeném, a to s předložkou v. Ta se však častěji objevují vedle tvaru autě. S předložkou o se u tvaru autu vyskytuje pouze přídavné jméno ideálním. Všechna ostatní přídavná jména se objevují vedle tvaru autě: osobním (27 výskytů), zaparkovaném (15 výskytů), policejním (9 výsk.), ukradeném (8 výsk.), havarovaném (6 výsk.), pronajatém (5 výsk.), kradeném, uzavřeném (4 výsk.), bílém, červeném, druhém, jiném, každém (3 výsk.), cizím, černém, malém, novém, odcizeném, odstaveném, převráceném, rozpáleném, městském, neuzamčeném (2 výsk.). Dále jsou uvedená přídavná jména, u kterých byl zaznamenán pouze jeden výskyt: běžném, blbým, českém, drahém, dražším, hnědém, jediném, kradeným, krásným, kremačním, laciném, levnějším, luxusním, nablýskaném, nabouraném, normálním, obytném, odloženém, ojetém, ojíněném, opravdickém, opuštěném, neoznačeném, patrolovacím, pekařském, pitomém, polském, pořádném, potemnělém, protijedoucím, neprůstřelným, předním, překrásném, přistaveném, rakouském, rozbitém, rozsekaném, rychlém, silném, tatrováckém, uloupeném, úředním, zamčeném, zamlženém a závodním. Následující přídavná jména se vyskytují častěji u tvaru autě než autu: novém, černém, dodávkovém, kradeném, neovladatelném, ukradeném, vlastním, vybuchlém.
63
2.5.2.3 Jaro Tvar jaru se s předložkou o vyskytuje 36krát. Vedle tohoto tvaru se objevuje 35krát přídavné jméno Pražském, zatímco tvar pražském se vyskytl pouze jednou. Tento jev se u tvaru jaře nevyskytuje. Domníváme se, že tento druhý tvar se za přídavnými jmény nevyskytuje, neboť z celkem 4364 výskytů se vedle přídavného jména (časném) vyskytl pouze jedenkrát, a to s předložkou na. Zatímco u předložky o se s přídavným jménem pražském pojí oba tvary, jména Pražském (8 výsk.), kalendářním, sparťanském, věčném (1 výsk.) se vyskytují pouze vedle tvaru jaru.
2.5.2.4 Léto Tvar létu se vedle předložky v pojí se čtyřmi přídavnými jmény (horkém, Indiánském, parném, Rozmarném). Výskyty však byly zaznamenány pouze v jednom případě. Všechna přídavná jména (kromě jména Indiánském) se vyskytují i s tvarem létě, který je mnohem běžnější. Totéž platí pro předložku o. U ní se tvar létu vyskytuje pouze jednou, a to s přídavným jménem babím, který se však objevuje i vedle tvaru létě, dokonce s větší frekvencí. Tvar létě se s předložkou v pojí s následujícími přídavnými jmény: parném (25 výsk.), pozdním (24 výsk.), horkém (23 výsk.), časném (10 výsk.), letošním (9 výsk.), plném (8 výsk.), loňském (7 výsk.), suchém (6 výsk.), nejparnějším (5 výsk.), teplém (4 výsk.), babím (3 výsk.), chladném (3 výsk.), arktickém, krátkém, příštím (2 výsk.), brzkém, dobrém, chilském, kypivém, milostivém, minulém, mírném, nejteplejším, nynějším, ohnivém, parným, podivném, polárním, posledním, prudkém, předešlém, Rozmarném, rozpáleném, uplynulém a žhavém (1 výsk.). S předložkou o se tvar létu pojí s následujícími podstatnými jmény: letošním (2 výsk.), posledním, nevydařeném, zlatém (1 výsk.).
2.5.2.5 Mléko S předložkou v se tvar mléku vyskytuje s přídavnými jmény jen málo. Jedná se o přídavná jména hliněném, kyselém a mateřském (1 výsk.), přičemž tvar mateřském se pojí i s tvarem mléce (21 výsk.). Tvar mléce se pojí s více přídavnými jmény: osoleném (10 výsk.), kozím, oslím (4 výsk.), horkém (3 výsk.), kravském, nízkotučném, ochuceném, ženském (2 výsk.), myším, odstředěném, oslazeném, sojovém a syrovém (1 výsk.). V korpusu nebyly nalezeny žádné výskyty s předložkou o a přídavnými jmény.
64
2.5.2.6 Shrnutí Domníváme se, že v některých případech (např. u tvarů jaře a jméně) nelze tuto analýzu provést, neboť se zdá, že se tyto tvary nevyskytují za přídavnými jmény. Ovšem v jiných případech jsme dospěli k závěru, že by přídavná jména mohla sloužit jako distinktivní rys pro volbu jedné či druhé koncovky. Vhodným příkladem toho je tvar jaru s předložkou na, neboť se v této pozici vyskytuje pouze vedle přídavného jména Pražský. U jiných případů jsme konstatovali, že za stejných okolností se jedné koncovce v úzu dává větší přednost před druhou (např. létě, mléce, autě).
Závěr Problematice variant se nejen věnuje málo pozornosti, nýbrž je to téma, které vyvolává jak v mluvnicích, tak v SSČ i v korpusu určitý rozpor. Můžeme konstatovat, že mluvnice o každé variantě podávají většinou pouze všeobecnou informaci. V jejich výkladech často chybí frekvenční či sémantická analýza variantních tvarů. Chybějící fakta lze však jednoduše zjistit pomocí korpusu. U lokálu singuláru mužského neživotného a středního rodu mluvnice uvádí sémantické rozdíly v užití jedné či druhé koncovky. Neuvádí však frekvence, které s tím, jak se domníváme, těsně souvisí, neboť v určitých případech se v korpusu častěji vyskytuje koncovka, která neodpovídá sémantickému užití uvedenému v mluvnici (např. tvar autě/u viz výše). U jiných případů se v mluvnicích neuvádí ani sémantická diferenciace, ani frekvenční diferenciace. Máme na mysli např. nominativ plurálu ženského rodu (lodi/ lodě). Domníváme se, že sémantická diferenciace neexistuje, víme však, že se frekvence mezi variantami liší. K těmto diferenciacím by mohlo posloužit uvedení kolokability (viz např. tvar jaru), který ve většině případů chybí. V mnoha případech jsou mluvnice mezi sebou v rozporu. Mezi nejstarším a nejnovějším typem mluvnice je rozdíl třiceti let. Rozdíly jsou však i mezi novějšími mluvnicemi. Jeden z mnoha příkladů je slovo artikul. Zatímco podle Akademické mluvnice II (1986) má toto slovo dvojí tvar v nominativu plurálu, Havránek a Jedlička (1981) tvrdí, že se skloňuje podle tvrdého vzoru, přičemž tyto mluvnice byly vydány pouhých pět let po sobě. Domníváme se, že za tu dobu se jazyk tolik nezměnil. Takových případů však není málo. U vzoru břímě/ břemeno v lokálu singuláru Akademická mluvnice II (1986) navrhuje koncovku, kterou jiné mluvnice neuvádějí (jedná se o koncovku -ě v lokálu). Mnohdy se také stává, že mluvnice jsou v rozporu s tím, co samy tvrdí. Máme na mysli případ popel v genitivu singuláru. Havránek a Jedlička (1981) tvrdí, že toto slovo má tvary popela/ popelu v genitivu singuláru, 65
avšak dále již zmiňují pouze jednu variantu. Jednotlivé údaje uváděné v mluvnicích se nejen překrývají, nýbrž jsou mnohdy v rozporu s tím, co se v SSČ uvádí. Např. u slova dvůr v genitivu singuláru SSČ neuvádí variantu s koncovkou -u. Toto slovo patří podle všech mluvnic do skupiny kolísající mezi koncovkami -a a -u. Totéž platí např. u lokálu singuláru u slov hubertus, infinitiv, okres, předpis, rod a rozhlas, kde SSČ uvádí pouze jednu z variant. Rozdíly se vyskytují i mezi mluvnicemi a korpusem. I když jsme provedli analýzu pouze pěti podstatných jmen z celého rozsáhlého seznamu variantních slov, který tato diplomová práce představuje, dospěli jsme k závěru, že data uvedená v korpusu se kryjí s tím, co uvádějí mluvnice. Domníváme se, že se tato situace v mnoha případech opakuje, a že je nezbytné hledat určité řešení.
66
3. KAPITOLA III 3. 1 Doporučení ke zpracování Cíl této diplomové práce byl splněn: zabývá se variantami a uvádí východisko, které by mohlo posloužit k případnému dalšímu zpracování dané problematiky. Vzhledem k omezenému rozsahu se diplomová práce dále nezabývá následující problematikou. 3.1.2 Korpusová frekvenční analýza variant Frekvenční analýza variant by mohla být přínosná z několika důvodů. Za prvé, pokud vycházíme z předpokladu, že v jazyce existují protichůdné tendence, čili tendence unifikační na jedné straně a tendence diferenciační na straně druhé (viz kapitola I), bylo by podle tohoto principu zapotřebí čas od času zjistit frekvenci variant, které by určovaly, jak vypadá jazyk v současnosti. Po vzniku korpusu je možné provést analýzu, která by na základě zjištěných faktů měla objektivně ukázat, zda nějaký tvar ustoupil, nebo zda má větší frekvenci než jiné tvary. Takový jev zpracovával např. Josef Šimandl (2006), který analyzoval téma, kterým se mluvnice nezabývají, tj. frekvenci koncovek v substantivech typů kámen a břímě (jedná se o: břemeno, hřeben, ječmen, kámen, jméno, kmen, koleno, kořen, křemen, písmeno, plamen, plemeno, pramen, prsten, rameno, řemen, semeno, slemeno, temeno, třmen, vemeno, vřeteno a zájmeno, čili původně n-kmenová substantiva). Šimandl zkoumá frekvenci koncovek těchto slov v genitivu, dativu a lokálu jak v korpusu, tak na internetu. U slov břemeno, plemeno, rameno, semeno, slemeno, temeno a vemeno analyzuje i nominativ, neboť tento typ slova má v nominativu dvě varianty, jednu novější (s kmenotvorným sufixem a koncovkou -o) a jednu starší (s koncovkou -ě). Podle výsledků této práce můžeme kupříkladu konstatovat, že se ve většině případů u posledně jmenované skupiny v genitivu, dativu a lokálu objevuje tendence ke skloňování podle staršího tvaru slova, zatímco v nominativu se více preferuje novější tvar. Není tomu tak u všech případů: zatímco u substantiva slemeno má koncovka -a v genitivu singuláru stejný počet výskytů jako koncovka -e, u substantiva vřeteno je častější koncovka -a než -e podle novější varianty. U substantiva semeno je však zajímavé, že zatímco v dativu singuláru se častěji skloňuje podle novější varianty, v lokálu singuláru je frekventovanější koncovka -i, podle tvaru sémě.
67
Následuje tabulka s preferovanými koncovkami podle pádu:
Nominativ sg.
Genitiv sg.
Dativ sg.
Lokál sg.
Břemeno
břemeno
-e
-i
-i
Plemeno
plemeno
-e
-i
-i
Rameno
rameno
-e
-i
-i
Semeno
semeno
-e
-u
-i
Temeno
temeno
-e
-i
-i
Vemeno
vemeno
-e
-i
0
Tabulka 11: Preferované koncovky u substantiv typu n-kmen.
Touto ukázkou zjišťujeme, že nelze vyloučit jednu z variant pouze z toho důvodu, že je starší, neboť i ta starší varianta se může vyskytovat ve větším počtu než varianta nová. O takových případech by měla rozhodovat korpusová analýza. Další přínosná studie zabývající se touto problematikou je práce Mileny Jeziersky (2006), která analyzuje v korpusu frekvenci a úzus koncovek rodu mužského životného v nominativu plurálu. Tato data srovnává s tím, co tvrdí mluvnice, SSČ a Pravidla českého pravopisu. Ohledně frekvence koncovek v této skupině slov dospívá k závěru, že tvrzení gramatických příruček není v souladu s tím, co ukazuje korpus2000. Jezierska zkoumá nejen frekvenci, ale i kontext, ve kterém se varianta nachází, tj. v jakém typu textu (publicistický, literární, odborný atd.) a za jakých okolností se ta která koncovka používá. Dospěla k závěru, že „ne všechna substantiva uvedená v mluvnicích s variantní koncovkou -i/-ové ji mají i v korpusu v reprezentativním počtu.“ Koncovka -ové se v korpusu vyskytuje řídce, nebo sporadicky, např. u slov: dárce, obránce, ochránce, odpůrce, oprávce, průvodce, předchůdce, původce, strůjce, svůdce, škůdce, vojevůdce a zástupce. Co se týče knižnosti koncovky -ové, Jezierska (2006) dospěla k tomu, že v korpusu v konkrétních případech, a proti tvrzení novějších mluvnic, koncovka -ové příznaková není (např. v publicistických kontextech koncovka -ové není knižní – přičemž se této koncovce většinou publicistický styl vyhýbá). Na závěr Jezierska (2006: 98) tvrdí, že „volba jedné z užívaných variant je leckdy podmíněna mnoha sémantickými a formálními faktory. Nejčastěji závisí uplatnění dané varianty na souboru různých činitelů.“ Na základě znalosti obou těchto prací konstatujeme, že je třeba nadále s touto problematikou pracovat, a že bychom se neměli řídit pouze tím, co mluvnice tvrdí.
68
Všechny skutečnosti by se podle našeho názoru měly po analýze uvést v dalších vydáních mluvnic a slovníků. K získání těchto dat navrhujeme nejen teoretickou práci s korpusem, ale také pomocí anket zjistit, nakolik jsou si rodilí mluvčí vědomi těchto skutečností, zda je rozdíl regionální, generační, stylistický, jak vnímají tyto skutečnosti cizinci, a jak a do jaké míry jim působí potíže. Domníváme se, že tyto informace by mohly být přínosné a rozhodující pro cizince učící se česky, neboť by jim mohly sloužit k tomu, aby měli dodatečné informace, kterými nedisponují, neboť nemají rozvinutý řečový automatismus jako rodilí mluvčí. Pokud takové informace cizinec nemá, je možné, že si v určité komunikační situaci cizinec vybere variantu zastaralou a nevhodnou. 3.1.3 Uvedení kontextu a jeho analýza Domníváme se, že tato analýza by mohla být velice přínosná. Pomocí analýzy kontextu bychom mohli určit, zda jsou variantní tvary jednoho slova rovnocenné, či diferencované. V případech diferencovaných variantních tvarů, bychom mohli zjistit, zda je diferenciace sémantická či stylistická. Tato skutečnost by mohla pomoci jak cizincům, tak rodilým mluvčím (v případě rodilého mluvčího hlavně proto, aby se nedopustil chyb stylových, neboť jak bylo uvedeno v první kapitole, k tomu často dochází). Domníváme se, že analýzu by bylo třeba provést z několika úhlů pohledu. Bylo by zapotřebí analyzovat kolokace variantních tvarů, tj. provést korpusovou analýzu spojení tvarů s předložkami a přídavnými jmény (viz např. druhá kapitola a viz Bermel, 1993), dále by bylo zapotřebí analyzovat i slovesné vazby. Další, o něco komplikovanější analýzou, je zjištění sémantického kontextu užití jedné varianty. Např. víme, že existuje sémantický rozdíl mezi tvary východě a východu, jeden tvar se užívá pro lokalizaci, zatímco druhý je většinou spojený se slovem slunce. Analýza kontextu je těsně spjatá s analýzou frekvence, neboť je také třeba zjistit, který tvar je více frekventovaný ve kterém kontextu. Tato korpusová analýza by měla být doplněna různými anketami. Podle našeho názoru, by bylo vhodné zjistit u rodilých mluvčích, jak pociťují ten který tvar v určitém kontextu. Rozdíly mohou být pouze regionální. Následuje ukázka analýzy tvarů lokálu singuláru slova jazyk. V první fázi jsme vyhledávali v korpusu jak tvar jazyce (pomocí formule [(word="jazyce")&(tag="...S6.*")]),
tak
tvar
jazyku
(pomocí
formule
[(word="jazyku")&(tag="...S6.*")]). Vyšlo nám, že tvar jazyce má 1426 výskytů, zatímco
69
tvar jazyku má 864. Z toho vyplývá, že tvar jazyce je obecně frekventovanější než tvar jazyku. V druhé fázi analýzy jsme provedli analýzu předložek v druhé a v první pozici zleva. S tvarem jazyce se v druhé pozici pojí předložky v (1086 abs. frekv.), ve (78 abs. frekv.), o (57 abs. frekv.), na (19 abs. frekv.). V první pozici v (440 abs. frekv.), o (41 abs. frekv.). Z toho můžeme vyvodit, že předložky jsou více frekventované v druhé pozici zleva. Přídavná jména, která se s tímto tvarem pojí (jak v druhé, tak v první pozice, neboť frekvenční rozdíl není významný) jsou: českém, cizím, anglickém, rodném, mateřském, národním. Dále se tvar jazyce vyskytuje vedle svém (40 abs. frekv.), jejich (35 abs. frekv.), tomto (23 abs. frekv.), jiném (19 abs. frekv.) v druhé pozici, zatímco v první pozici s tvary jejich (35 abs. frekv.), tomto (23 abs. frekv.), jiném (16 abs. frekv.), vlastním (13 abs. frekv.). S tvarem jazyku se pojí: z druhé pozice předložky na (553 abs. frekv.), v (155 abs. frekv.), po (40 abs. frekv.), o (45 abs. frekv.), ve (5 abs. frekv.). V první pozici: na (539 abs. frekv.), v (67 abs. frekv.), po (31 abs. frekv.), o (22 abs. frekv.). Oproti tvaru jazyce, není rozdíl mezi frekvencí předložek z druhé a z první pozice významný. Co se přídavných jmen kolem tohoto tvaru týče, z druhé pozice se vyskytují cizím (12 abs. frekv.), českém (11 abs.frekv.), programovacím (7 abs. frekv.). Tvar jazyku se dále vyskytuje vedle těchto slov: tvar slovesa mít měl (52 abs. frekv.), smrt (23 abs. frekv.), tvar slovesa mít měla (16 abs. frekv.), jejich (11 abs. frekv.), tvar slovesa mít mám (9 abs. frekv.), tvar slovesa mít má (9 abs. frekv.). Zajímavé je, že se objevuje větší počet výskytů s tvary slovesa mít, než s kterýmkoli přídavným jménem, totéž se slovem smrt. Třetí fáze spočívala v sémantické analýze. Slovo jazyk je polysémní lexém. V SSČ je uvedeno pět významů tohoto slova. Jedná se o tyto významy: 1.
svalnatý pohyblivý orgán v dutině ústní (u zvířat v tlamě, zobáku ap.), orgán
chuti, řeči: vypláznout jazyk; olíznout, ochutnat (zmrzlinu) jazykem; artikulovat jazykem; – uzený jazyk; jazyk s polskou omáčkou 2.
co se podobá (úzkým dlouhým tvarem) jazyku 1: žluté jazyky ohně; jazyky
světla pruh; jazyk u boty 3.
soustava vyjadřovacích a sdělovacích (znakových) prostředků vlastní určitému
společenství: národní, mateřský, český, anglický, přirozený, umělý jazyk
70
4.
jeho dílčí útvar, podoba, mluva 2, řeč 3: spisovný, hovorový, obecný, psaný,
mluvený, odborný jazyk; přednáška o jazyce, jazyku J. Nerudy 5.
jiné soustavy znaků sloužících k vyjadřování a sdělování: jazyk hluchoněmých;
přen. jazyk hudby Vybírali jsme prvních náhodných 250 případů jak tvaru jazyce, tak tvaru jazyku. Srovnali jsme tyto případy s významy zjištěnými v SSČ. Podle analýzy tvar jazyce se ve většině případů vyskytoval ve smyslu 3., 4. a 5. Pouze ve dvou případech se vyskytoval ve smyslu „svalnatý pohyblivý orgán v dutině ústní“. Co se tvaru jazyku týče, zjistilo se, že se v mnoha případech tento tvar objevuje vedle tvarů slovesa mít (mít na jazyku) a vedle slova smrt. Zdá se, že v těchto příslovích je jedinou možnou variantou varianta jazyku, neboť s tvarem jazyce se tato kombinace nevyskytla ani jednou. Dále se tvar jazyku vyskytoval hlavně ve významu 1, méně frekventovaně ve významu 2, mnohokrát se však vyskytuje ve významu 3 (92krát). Podle těchto údajů se zdá, že tvar jazyce je příznakový, zatímco tvar jazyku ne, neboť téměř ve všech případech odpovídá tvar jazyce jedinému obecnému významu, tj. „soustava vyjadřovacích a sdělovacích (znakových) prostředků.“ Následně jsou uvedeny příklady, které se vyskytují v korpusu: S tvarem jazyce:
Ve smyslu soustava vyjadřovacích a sdělovacích (znakových)
prostředků vlastní určitému společenství: • Otakárek chodí jenom s vychovatelkou a ta mu v cizím jazyce v jednom kuse říká, aby šel rovně a koukal před sebe. • Elfové neznají jejich počet a málo jich má jména v kterémkoli jazyce ilúvatarových dětí. • Šedí elfové, soumrační elfové, a on byl král Šedoplášť, Elu Thingol v jazyce té země /…/ • Ostatní pánové se na něho obořili v anglickém jazyce a v jazyce jidiš, třeba on sám to vyslovil polsky. • Nebyla s to tahle slova přenést přes srdce. Vyslovit je, v jakémkoli jazyce.
Ve smyslu jeho dílčí útvar, podoba, mluva, řeč: 71
• /…/ akademik, a proto zbytečně akurátní právě ve věcech stylu. Ve spisovném jazyce a podobně.
Ve smyslu jiné soustavy znaků sloužících k vyjadřování a sdělování: • aktuální jako viditelná realita každodenního života. Je psána v
poetickém jazyce, který jako jediný dokáže vyjádřit to, co se skrývá na druhé straně • Příroda jako Kniha světa. Liber mundi. Všechny ty dnešní řeči o ideálním jazyce struktur a forem, usmál se s převahou /…/ • /…/ ty care, potomku Alexandra, Francie vítajíc tě velký svátek slaví, v jazyce bohů tady mým hlasem tebe zdraví, králům smí totiž tykat jedině píseň /…/ • /…/ typografií, to přímo bije do očí!. "Artaud mluví o živých hieroglyfech, jazyce znaků, kterým chce promlouvat jeho divadlo na rozdíl od klasického západního /…/
Se tvarem jazyku:
Frazémy • V tu chvíli se Walton zatvářil, jako by měl smrt už na jazyku /…/ • Měla jsem na jazyku tak drzou poznámku, že jsem se ji zdráhala
vyslovit. • A když máš smrt na jazyku, vykašlou se na tebe. Mlčel jsem. Připadalo mi to nepochopitelné /…/
Ve smyslu toho, co se podobá (úzkým dlouhým tvarem) jazyku: • /…/ nebo látací jehlou proražte předkreslené otvory v postranních
dílech a na jazyku botky. Pak jimi provlékněte střídavě asi 150 cm dlouhý kus bílé vlněné /…/
Ve smyslu svalnatý pohyblivý orgán v dutině ústní (u zvířat v tlamě,
zobáku ap.), orgán chuti, řeči: • Po chvilce váhání jsem se k němu vydala. Zápach zesílil. Na jazyku se mi bezděky začaly tvořit sliny.
72
• /…/ jsem pil tak dobrý čaj. A ten ořechový dort jen se rozplývá na jazyku /…/ • /…/ si silnou a žhavou neředěnou whisku splývat, rozplývat se a pálit po jazyku a na kořeni jazyka, polykala jen zvolna a vyciťovala, jak se whiska /…/
Ve smyslu soustava vyjadřovacích a sdělovacích (znakových)
prostředků vlastní určenému společenství: • /…/ dostupných informací, schopnost sám se učit a komunikovat v mateřském jazyku i jazycích cizích. • Vstupné za obě expozice- Češi 30 Kč za osobu, cizinci s výkladem v cizím jazyku 60 Kč. • /…/ výsledky analýzy upozorňující na nedostatečné uplatňování zákona o státním jazyku a nízkou jazykovou kulturu ve veřejných projevech.
Podobně zpracovával např. Bermel (1993) úzus koncovek -u a -e u skupiny slov mužského rodu neživotného v lokálu singuláru (jedná se o slova: překlad, výraz, průchod, ústav, pivovar, časopis, autobus, balkon, kabát, papír, led, rybník, hrob, hrad, strop a tábor). Na základě různých dotazníků Bermel (1993) dospěl k těmto obecným tendencím: a.
předložky a přídavná jména mohou působit na užití jedné či druhé
koncovky: „v češtině existují normativní lokální významy a struktury, u kterých převládá koncovka -e. S jakýmikoli změnami v těchto významech a strukturách, jako je např. přítomnost adjektiva, použití předložky neukazující na prostor, nebo použití sémanticky prázdné předložky, vzrůstá přijatelnost koncovky -u“, b.
morfologické, fonetické, syntaktické a sémantické příčiny mohou
ovlivnit volbu varianty: „ /…/ Z historického hlediska vede směr změny od starší koncovky -e k novější koncovce -u, ale někdy se však vyskytne -e tam, kde bychom pravidelně očekávali -u. /…/ v oblasti značného kolísání určitě fungují a na změně se podílejí nejen příčiny morfologické a fonetické, ale i syntaktické a sémantické. Koncovky, které z historického hlediska mají čistě formální význam, začínají v současné době mít i význam sémantický, který se vyjadřuje různými syntaktickými způsoby. To vede nejen k rozšíření koncovky -u v oblasti koncovky -e, ale naopak i rozšíření koncovky -e v oblasti koncovky -u. Zatímco se -e stává koncovkou známého, typického očekávaného prostoru, -u se stává koncovkou
73
neznámého, netypického prostoru a neprostorových případů lokálu.“ (Bermel, 1993: 197)
„Neměli bychom ale zapomínat, že každé slovo žije svým individuálním životem a že situace, ve kterých se nacházejí uživatelé jazyka, mohou vymezené hranice posouvat a měnit.“ (Jezierska, 2006: 98).
74
ZÁVĚR V diplomové práci jsme si kladli za cíl prezentovat problematiku morfologických variant u podstatných jmen rodu mužského životného a neživotného, ženského a středního rodu singuláru a plurálu ve všech pádech. Do této skupiny jsme nezařadili adjektivní, nesklonná, místní ani vlastní podstatná jména. Dalšími tématy, kterými jsme se zabývali, jsou kolísání v rodě, slova cizího původu a duál. Vycházeli jsme z teoretického předpokladu, že zatímco mluvnice a slovník reprezentují kodifikovanou normu spisovné češtiny, korpus vyjadřuje úzus jazyka. Za účelem splnit náš cíl jsme srovnali tvrzení mluvnic ohledně těchto skupin, dále jsme tuto informaci srovnali se slovníkem a nakonec jsme si vybrali skupinu slov pro analýzu v korpusu, abychom měli přehled, v čem tato problematika spočívá. Po výše uvedené analýze jsme dospěli k těmto závěrům: a. problematice morfologických variant se všeobecně věnuje málo pozornosti; b. v mluvnicích se neuvádí, která varianta je frekventovanější, z toho vyplývá, že v mnoha případech varianta, která je navrhovaná, není aktuální; c. v mluvnicích se v mnoha případech neuvádí tendence (např. u slov typů břemeno/ břímě); d. v mluvnicích obvykle chybí kontext, podle kterého lze určit, kterou variantu použít; e. informace, které mluvnice poskytují, nejsou jednotné, čili mezi zdroji kodifikované normy existují rozdíly; f. existují rozdíly mezi tvrzením mluvnic a slovníku; g. slovník důsledně neuvádí varianty ve všech pádech; h. v lokálu singuláru středního rodu existují rozdíly mezi kodifikovaným jazykem a územ v korpusu Syn2005; i. cizincům (v mnoha případech i Čechům) výše uvedená problematika může působit potíže. Poslední kapitola představuje doporučení ke zpracování. Domníváme se, že vzhledem k těmto konstatováním je třeba u morfologických variant zjistit: a. frekvenci variant ve všech pádech, a tímto zjistit nejen tendence, ale i to, které varianty ustupují;
75
b. kontext, ve kterém se varianty uplatňují, tj. zjištění jednak předložky, jednak přídavného jména, které se s variantou pojí; c. slovesné vazby: to znamená, zda se některá koncovka pojí s určitou slovesnou vazbou; d. sémantické užití varianty, tj. pro který význam se ta která varianta preferuje; e. frazeologická zapojenost; tj. zda je některá z variant typicky součástí frazeologického vyjádření, které příslušný tvar zpravidla spolehlivě fixuje. Kromě toho by bylo zapotřebí tyto informace cizincům učícím se česky prezentovat jiným způsobem. Nemáme však zatím návrh, jak toto uskutečnit. Vzhledem k omezenému rozsahu práce se zabýváme pouze prezentací problematiky k dalšímu zpracovávání. Ukázky analýz jsou uvedeny na konci druhé kapitoly a v kapitole třetí. Šimandl (2006), Jezierska (2006) a Bermel (1993) zpracovali uvedenou problematiku do větší hloubky. Jejich práce by mohly sloužit nejen jako studijní materiál, nýbrž i jako inspirace pro způsob analýzy pro další zpracování mluvnice a slovníku. Domníváme se, že tato diplomová práce by mohla být užitečná jako studijní materiál pro studenty bohemistiky či češtiny pro cizince.
76
SUMMARY The aim of this thesis is to introduce a problem which was not very well developed prior to the implementation of the Czech National Corpus: Czech morphological variants. All these variants were analyzed from the perspective of different Czech grammar standards (Čechová, 2000; Česká mluvnice, 1981; Příruční mluvnice češtiny, 1995; Akademická mluvnice II, 1986; and Šmilauer, 1972), the Czech literary dictionary (Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, 2004) and the Czech National Corpus (Korpus Syn2005). Analyzed variants were taken from all the Czech nouns: masculine animate and inanimate, feminine and neutral nouns. Due to the limited extension of this work, it was not possible to include variants from substantives with a variation in gender, adjectival substantives, indeclinable substantives, territorial substantives and personal substantives. These topics would have to be considered in a future work. The thesis consists of three chapters. The first chapter presents the theoretical basis of the work. In the first part of this chapter we analyze the composition of the Czech language from different points. Next, we define the concept of norm, use and codification, and the theory of the evolution of language. Finally, we highlight the concepts of variant within its differences. This chapter is mainly based on the works of Hrbáček (1986), Hrdlička (2005) and the Academic Grammar (1986). In the first part of the second chapter all morfological variants in all genders as well as the differences between sources that represent the codified norm (grammar standards and dictionary) are presented. In the second part of the chapter we analyze five words that appear in one of the grammar standards (in Příruční mluvnice češtiny, 1995) and compare it with the information given about them by the Korpus2005, which represents the use of language. Due to the limited extension of the thesis, It was not possible to conduct a further analysis of each case in the Corpus; therefore, in the third chapter we proposed topics and examples that could be important to take into account for a new edition of Czech grammar standard or dictionary: frequency and context. After the analysis we could affirm that: a. grammar standards do not analyze this problem in depth; b. grammar standards do not always mention case which variant is more frequented, that is why it happens that from time to time the variant proposed is not actual; 77
c. grammar standards do not always mention trends (eg. in the words as břemeno/ břímě); d. grammar standards do not always mention context in which the variant appears. With a context it would be easier to choose which variant suits the best for different communicative situations; e. in some cases information about variant between grammar standards is not uniform. There are differences between the sources of the codified norm; f. there are differences between grammar standards and the dictionary; g. the dictionary does not have all the possible variants in all the cases; h. there are differences between the codified norm and use (represented by the Corpus) in the locative case singular of neutral nouns; i. this problem can cause problems to foreigners that are trying to learn Czech, as well as to some Czechs. According to the conclusion, it may be important to analyze the identified problem by determining: a. the frequency of each variant in every case. It would be usefull not only to describe the trend, but to define which variants are no longer actual; b. the context of each variant. It may be useful to find out which variant is used with which preposition and with which adjective; c. verb linkage. In this case it would be important to find out if a particular verb is used more with one or the other variant, eventually with some preposition linkage; d. the semantic use of variants: which variant is prefered for which meaning of the word; On the other hand it would be necessary to present all this information in a different way to foreigners that are learning Czech. As mentiones above, this thesis is a presentation of the problem that variants represent: the aim is to develop this topic in future works. At the end of the second chapter, and in the third chapter, there is some analysis of variants from different perspectives. Šimandl (2006), Jezierska (2006) and Bermel (1993) studied this problem in depth: that is why their works may not only be a good material to be studied, but they could also be a good motivation and inspiration for those who would like to further analyze this situation, and for the eventual new edition of a Czech grammar standard and dictionary.
78
Variants may cause problems to Czechs and foreigners who are learning Czech. We believe this thesis could be useful as a study guide for multiple types of students of Czech (for foreigners and native speakers).
79
BIBLIOGRAFIE Bělič, J. (1955), Sedm kapitol o češtině. Praha, SPN. Bělič, J. (1958), „Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné“, Československé přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě. Praha, NČAV, s. 59–71. Bělič, J. (1959), „Bojujme za upevňování a šíření hovorové češtiny“, Český jazyk a literatura 9, s. 433–441. Bělič, J. (1962), „Ke zkoumání městské mluvy“, Slavica Pragensia IV. Praha, Univerzita Karlova, s. 569–575. Bermel, N. (1993): „Sémantické rozdíly v tvarech českého lokálu“, Naše řeč, 76, s. 192–198. Bermel, N. (2001), „Střídání kódů či míšení jazykových prostředků? K popisu dialogu v české beletrii“, Naše řeč, 84, s. 16–30. Bermel, N. (2004), „V korpuse nebo v korpusu? Co nám řekne (a neřekne) ČNK o morfologické variaci v tvarech plurálu“. In Hladká, Z.- Karlík, P. (2003): Čeština univerzália a specifika 5, Sborník z konference v Brně 13.-15.11. Praha, Lidové noviny, s. 163–171. Blatná, R., „Jazykové varianty vs. jazykový systém“. In Karlík, P. - Hladká, Z. (2001), Čeština - universalia a specifika 3. Brno, MU, s. 233–241. Cummins, George M. (1995) „Locative in Czech: -U or -ě? Choosing locative singular endings in Czech nouns“, Slavic and East European Journal (Madison) 39, č. 2, s. 241–260. Cuřín, František- Novotný, Jiří (1974), Vývojové tendence současné spisovné češtiny a jazyková kultura. Praha, Státní pedagogické nakladatelství. Čechová, M. a kol. (2000), Čeština – řeč a jazyk. Praha, ISV. Čechová, M. a kol. (1997), Stylistika současné češtiny. Praha, ISV. Čermák, Fr. (1987), “Relations of Spoken and Written Czech (With Special Reference to the Varying Degree of Acceptability of Spoken Elements in Written Language)“, Wiener Slawisticher Almanach, Band 20, s. 133–150. Čermák, Fr. (1993a), „Jak Češi mluví (ale méně už píšou)“, Český jazyk a literatura, 43, s. 177–179. Čermák, Fr. (1993b), “Spoken Czech“, Varieties of Czech. Studies od Czech Sociolinguistics. (Ed. E. Eckert) Amsterodam, Rodopi, s. 27–41. 80
Čermák, Fr. (1996), „Obecná a spisovná čeština: Poměr, funkce a metodologie“, Spisovnost a nespisovnost dnes. (Ed. R. Šrámek) Brno, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, s. 14–18. Čermák, Fr. (1997), „Obecná čeština je součástí české diglosie?“, Jazykovědné aktuality, 34, s. 177–179. Čermák, František (2004), Jazyk a jazykověda. Nakladatelství Karolinum, Praha. Čermák, Fr. – Sgall, P. – Vybíral, P. (2006), „K diskusi o standardní „spisovné“ češtině“, Slovo a slovesnost, 6, s. 267–282. Daneš, Fr. (1997), „Situace a celkový stav dnešní češtiny“, Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha (Fr. Daneš a kol), Akademia, s. 12–24. Davidová D. a kol., Mluvená čeština na Moravě. Acta Facultatis Philosophicae Universitatis Ostravensis 106, Ostrava. Grepl, Miroslav (1995), „K genitivním formám hradu/lesa“. In: Pocta Dušanu Šlosarovi. Boskovice, s. 204–206. Grepl, Miroslav a kol. (1995), Příruční mluvnice češtiny. Praha, Nakladatelství Lidové noviny. Havránek, B. (1932), „Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura“, Spisovná čeština a jazyková kultura. Eds. B. Havránek – M. Weingart, Praha, Melantrich, s. 32– 84. Havránek, B. (1963), Studie o spisovném jazyce. Praha. Havránek, B. – Jedlička, A. (1981), Česká mluvnice. Praha, SPN. Hrbáček, J. (1986), Úvod do studia českého jazyka. Praha, Státní pedagogické nakladatelství. Hrdlička, Milan (2005), „Stratifikace českého národního jazyka a její odraz ve výuce zahraničních bohemistů“. In Korejská Asociace Slavistů, 10, s. 49–62. Chloupek, J. (1971), Aspekty dialektu. Brno. Jelínek, M. (1969), „Stylové rozpětí současné spisovné češtiny“, Naše řeč, 52, s. 111–126. Jezierska, Milena (2006), „Možnosti a meze variantního nominativu plurálu měkkých typů životných maskulin ve světle Českého národního korpusu“. In Štícha, František (2006), Možnosti a meze české gramatiky. Praha: Academia, s. 88–98. Klimeš, L. (1953), „Lokál singuláru a plurálu vzoru „hrad“ a „město““, Naše řeč, 36, s. 212–219.
81
Kořenský, enský, J. (1972), „Výskyt variantních tvarů tvar podstatných jmen v češtině“, Naše řeč, 55, s. 17–18. 18. Kravčišinová išinová B., Bednářová Bedná B. (1997), Z výzkumu běžně žně mluvené češtiny, Slavica Pragensia 10,, 1968, s. 305–320. Krčmová, M. (nedatováno), (ne „Tvaroslovné inovace v češtině posledních let“ [online].
Přijatoo
do
tisku
v
Polsku,
Walbrzych Walbrzych.
Dostupné
na
internetu:
http://209.85.135.104/search?q=cache:HFIossgaxvIJ:www.phil.muni.cz/stylistika/stud http://209.85.135.104/search?q=cache:HFIossgaxvIJ:www.phil.muni.cz/stylistika/stud ie/tvaroslovne.doc+Kr%C4%8Dmov%C3%A1+Marie%2Btvaroslovn%C3%A9+inov ace&hl=es&ct=clnk&cd=1&gl=cz ace&hl=es&ct=clnk&cd=1&gl=cz. Mareš, P. (2001), (2001) „Rozmanitost a unifikace. K problémům ům české č morfologie“. In: Přednášky z XLIV. běhu b LŠSS. Praha, FFUK, s. 58- 64. Mluvnice češtiny eštiny II (1986). Praha, Academia. Obrovská, J. (2002), „Přechod „P echod feminin od vzoru "kost" ke vzoru "píseň" "píse v materiálu Českého eského národního korpusu“, Naše řeč, 85, s. 79–89. Obrovská, J. (2003), „ K přechodu p feminin od vzoru "kost" ke vzoru "píseň"“. "píse In: SPFFBU A 51.. Brno, MU, s. 147–159. Obrovská, J. (2003), „Centrum a periférie v deklinaci feminin (na materiálu Českého eského národního korpusu)“. korpusu)“ In: Okraj a střed ed v jazyce a literatuře. Sborník z mezinárodní konference. konference Ústí nad Labem, UJEP, s. 109–115. Obrovská, J. (2004), „Co může m (a nemůže) že) prozradit korpus o tzv. kolísání mezi "vzory" kost a píseňň u apelativních feminin“. feminin“ In Blatná, R.- Petkevič, Petkevič V. (eds): Jazyky a jazykověda. da. Sborník k 65. nar. prof. PhDr. F. Čermáka, DrSc.. Praha, Praha FF UKUČNK, s. 313–336. Obrovská, Jana (2004), „O volbě volb dubletních tvarů slova paměť“, pam Naše řeč. Praha, Ústav pro jazyk český AV ČR. ISSN 0027-8203, 8203, 2004, vol. 87, no. 5, s. 268– 269. Osolsobě,, Klára (2002), „Mluvnice versus korpus. Několik Několik poznámek k problémům m dubletních a variantních koncovek českých eských substantiv“. In: Čeština univerzália a specifika 4. 4 Praha, s. 333–336. Rusínová (1992), „Některé „N aspekty distribuce alomorfůů (genitiv a lokál sg. maskulin)“, SFFBU 1992, 1992 č. A 40, s. 23–31. Sgall, P. – Hronek, J. (1992), Čeština bez příkras. Praha, H§H. H§H Slovník nespisovné spisovné češtiny (2006), argot, slangy a obecná mluva od nejstarších dob po současnost: asnost: historie a původ p slov.. Hl. ed. Jan Hugo. Praha, Maxdorf. 82
Slovník spisovné češtiny č pro školu a veřejnost (2004). Akademia (elektronická podoba, LEDA). Starý, Z. (1995), Ve jménu funkce a intervence. Praha, Karolinum. Šimandl, Josef (2006), „Zůstane „ z gramatiky kámen na kameni? Dnešní stav skloňování ování substantiv takzvaných typů typ kámen a břímě“. In Štícha, František (2006): Možnosti a meze české eské gramatiky. gramatiky Praha, Academia, s. 39–87. Šmilauer, VI. (1972), Nauka o českém jazyku. Praha, SPN. Tušková, Jana Marie (2005), „Přechod „P echod feminin mezi vzory píseň píse a kost“. In Štícha, František - Šimandl, Josef (2007), Gramatika a korpus / Grammar and Corpora 2005. Vyd. 1. Praha, ÚJČ ÚJ AV ČR., ISBN 80-86496-32-5, 5, s. 258–265. Tušková, Jana Marie (2006), "Variantní Variantní tvary v deklinaci vzoru RŮŽE“. R In Štícha, František (2006). (2006) Možnosti a meze české gramatiky.. Vyd. 1. Praha, P Academia, ISBN 80-200-1463-2, 2, s. 112–124. Tušková, Jana Marie (2007), Vývojové tendence v české eské morfologii. morfologii
83
Obsah
ÚVOD ..................................................................................................................................................... 4 1.
KAPITOLA I................................................................................................................................... 6 1.1 STRATIFIKACE ČESKÉHO NÁRODNÍHO JAZYKA.............................................................. 6
1.1.1 Národní jazyk ............................................................................................................. 6 1.1.2 Spisovná čeština ......................................................................................................... 7 1.1.3 Nářečí (dialekt) .......................................................................................................... 8 1.1.4 Obecná čeština ........................................................................................................... 8 1.1.5 Slang a argot .............................................................................................................. 8 1.1.6 O spisovné češtině...................................................................................................... 9 1.1.7 O současné komunikační situaci- střídání kódů....................................................... 12 1.2 NORMA, ÚZUS A KODIFIKACE SPISOVNÉHO JAZYKA .................................................. 12
1.2.1 Norma a úzus ........................................................................................................... 12 1.2.2 Kodifikace ................................................................................................................ 13 1.3 VÝVOJ JAZYKA A VÝVOJOVÉ TENDENCE ....................................................................... 15
1.3.1 Vývoj jazyka ............................................................................................................ 15 1.3.2 Vývojové tendence................................................................................................... 15 1.4 VARIANTY V ČESKÉ MORFOLOGII..................................................................................... 15
1.4.1 Definice variant ........................................................................................................ 16 1.4.2 Odlišnosti mezi variantami ...................................................................................... 16 1.4.3 Dubleta a tripleta ...................................................................................................... 16 1.4.4 Vývojově starší a novější dublety/ triplety .............................................................. 16 1.4.5 Druhy variantních párů ............................................................................................ 16 1.4.6 Volba variant ............................................................................................................ 17 2.
KAPITOLA II ............................................................................................................................... 19 2.1 ROD MUŽSKÝ ŽIVOTNÝ ........................................................................................................ 20
2.1.1 Nominativ plurálu životných maskulin .................................................................... 20 2.1.2 Genitiv singuláru a plurálu životných maskulin ...................................................... 24 2.1.3 Dativ singuláru a plurálu životných maskulin ......................................................... 25 2.1.4 Akuzativ plurálu životných maskulin ...................................................................... 25 2.1.5 Vokativ singuláru a plurálu životných maskulin ..................................................... 25 2.1.6 Lokál plurálu životných maskulin ........................................................................... 26 84
2.1.7 Instrumentál plurálu životných maskulin................................................................. 26 2.2 ROD MUŽSKÝ NEŽIVOTNÝ................................................................................................... 27
2.2.1 Nominativ singuláru a plurálu neživotných maskulin ............................................. 27 2.2.2 Genitiv singuláru a plurálu neživotných maskulin .................................................. 28 2.2.3 Dativ singuláru a plurálu neživotných maskulin ..................................................... 31 2.2.4 Akuzativ singulár a plurál ........................................................................................ 33 2.2.5 Vokativ singuláru a plurálu neživotných maskulin ................................................. 34 2.2.6 Lokál v singuláru a plurálu neživotných maskulin .................................................. 35 2.2.7 Instrumentál singuláru a plurálu neživotných maskulin .......................................... 40 2.3 ROD ŽENSKÝ ............................................................................................................................ 41
2.3.1 Nominativ singuláru a plurálu ženského rodu ......................................................... 41 2.3.2 Genitiv singuláru a plurálu ženského rodu .............................................................. 43 2.3.3 Dativ singuláru a plurálu ženského rodu ................................................................. 45 2.3.4 Akuzativ singuláru a plurálu ženského rodu ............................................................ 46 2.3.5 Vokativ singuláru a plurálu ženského rodu ............................................................. 47 2.3.6 Lokál singuláru a plurálu ženského rodu ................................................................. 49 2.3.7 Instrumentál singuláru a plurálu ženského rodu ...................................................... 50 2.4 ROD STŘEDNÍ........................................................................................................................... 52
2.4.1 Nominativ singuláru a plurálu středního rodu ......................................................... 52 2.4.2 Genitiv singuláru a plurálu středního rodu .............................................................. 53 2.4.3 Dativ singuláru a plurálu středního rodu ................................................................. 53 2.4.4 Akuzativ singuláru a plurálu středního rodu ............................................................ 54 2.4.5 Vokativ singuláru a plurálu středního rodu ............................................................. 54 2.4.6 Lokál singuláru a plurálu středního rodu ................................................................. 54 2.4.7 Instrumentál singuláru a plurálu středního rodu ...................................................... 56 2.5 KORPUS ..................................................................................................................................... 57 2.5.1 Kolokace – předložky ............................................................................................................... 57 2.5.1.6 Shrnutí ................................................................................................................................... 62 2.5.2 Kolokace - přídavná jména ....................................................................................................... 62 2.5.2.6 Shrnutí ................................................................................................................................... 65 Závěr.................................................................................................................................................. 65 3. KAPITOLA III .................................................................................................................................. 67 3. 1 Doporučení ke zpracování .......................................................................................................... 67
3.1.2 Korpusová frekvenční analýza variant ..................................................................... 67 85
3.1.3 Uvedení kontextu a jeho analýza ............................................................................. 69 ZÁVĚR.................................................................................................................................................. 75 SUMMARY .......................................................................................................................................... 77 BIBLIOGRAFIE ................................................................................................................................... 80
Seznam tabulek Tabulka 1: Postavení spisovné češtiny a jiných útvarů .............................................................. 9 Tabulka 2: Variantní vyjadřovací prostředky spisovné češtiny ............................................... 10 Tabulka 3: Variantní prostředky jiného druhu ......................................................................... 11 Tabulka 4: Druhy variant podle Akademické mluvnice II (1986) ........................................... 17 Tabulka 5: Variantní koncovky v lokálu plurálu životných maskulin ..................................... 26 Tabulka 6: Slovo jméno - kolokace - předložky ...................................................................... 58 Tabulka 7: Slovo auto - kolokace - předložky ......................................................................... 59 Tabulka 8: Slovo jaro - kolokace - předložky .......................................................................... 60 Tabulka 9: Slovo léto - kolokace - předložky .......................................................................... 60 Tabulka 10: Slovo mléko - kolokace - předložky .................................................................... 61 Tabulka 11: Preferované koncovky u substantiv typu n-kmen. ............................................... 68
86
