STUDIE O RUKOPISECH XXXIX, 2009
K plzeňské knižní kultuře Josef Hejnic After a historic introduction the author deals with the manuscript of the Museum of Western Bohemia in Pilsen (5 MA 11). The manuscript entitled „Inventarium Bibliothecae Archidiaconatus Plsnensis“ came into being at the Pilsen archdean Jan Václav Emerich´s instance. Emerich wrote the book in part (ff. 51r, 54v) himself and in part (ff. 52r–54v) got an unknown scribe (X) to do so. Should an edition of the book be prepared, the complete text by the scribe (X) on ff. 52r–54v will be decisive. This scribe wrote – maybe by mistake. Key words: Jan Václav Emerich • Museum of Western Bohemia in Pilsen • register of library
Podobně jako v Českém Krumlově kostel sv. Víta, byl chrám sv. Bartoloměje v Plzni (založené r. 1295) vybaven knihovnou, jejíž počátky sahají do 14. století. Současně nebo jen o málo později existovala knihovna plzeňského arciděkanství a knihovna městské školy. Tyto církevní instituce byly oporou vzdělanosti, tradičně spojené s knižní kulturou, o jejíchž osudech podává svědectví i níže uvedené „Inventarium“. Přestože jde o poměrně pozdní historický pramen z poloviny 18. století, kdy jej zčásti pořídil, zčásti dal pořídit tehdejší plzeňský arciděkan Jan Václav Emerich, nejspíše v souvislosti se soupisem církevního majetku v klidnějších dobách po odchodu bavorských a francouzských oddílů, které obsadily Plzeň bez boje roku 1742. „Inventarium“ obsahuje soupis knih, jež zůstaly v kostelní a arciděkanské knihovně roku 1622 po odchodu Mansfeldových žoldnéřů a v polovině 18. století po ústupu bavorských a francouzských vojsk. Základní předpoklady pro novodobé studium plzeňské knižní kultury vytvořil plzeňský arciděkan Jan Plevka (†1889), který postupně věnoval mnoho svazků, zejména prvotisků, nově založenému Historickému muzeu města Plzně. První kroky při studiu svazků z knihovny kostela sv. Bartoloměje učinil Jindřich Čadík, který r. 1919 vydal pojednání „Plzeňské vazby knižní doby gotické“,1 v němž kromě popisů vazeb uváděl také inventární čísla, jimiž byly jednotlivé svazky v kostelní knihovně označeny. Z popisů současně vyplývá, že se tyto údaje, tvořící číselnou řadu, vesměs shodují s čísly uvedenými vedle podélného razítka „Inventárně provedeno“. Nelze vyloučit, že tato číselná řada měla nějakou starší, dnes nezvěstnou předlo-
1
Jindřich Čadík, Plzeňské vazby knižní doby gotické, Plzeň 1919.
339
Josef Hejnic
hu, o jejíž existenci by mohly svědčit záznamy „Zürner 1821“ v prvotisku (S 1, č. 88)2 nebo „Jos. Zeldan 9. X. 1853 revidit“ v prvotisku (S 1, č. 71), které naznačují, že kostelní knihovna byla v 19. století revidována. Při této příležitosti mohly být knihy (jak soudil Jindřich Čadík) zinventovány. Nejvyšší zjištěné číslo, jež nemuselo být číslem konečným, je 509.3 Obdobně jako Jindřich Čadík přispěl k lepšímu poznání svazků uložených v knihovně kostelní, zasloužil se Fridolín Macháček brožurou „Prvotisky a staré tisky městského historického musea a plzeňské knihovnictví“4 o arciděkanskou knihovnu. Macháček vylíčil její původ a význam takto:5 „Nejbohatší část výstavy tvoří velká skupina 54 prvotisků z ciziny, které chová historické muzeum. Až na několik výjimek získalo museum tento poklad tím, že mu byla brzo po založení zásluhou p. arciděkana Jana Plevky věnována velká knihovna starých tisků, která se do té doby chovala na arciděkanství plzeňském“.6 Kromě 54 prvotisků Macháček uvedl 23 starých tisků ze 16.–18. století z obdarování arciděkana Jana Plevky Historickému muzeu, v němž byly tyto přírůstky pravděpodobně evidovány zkratkami „Arc.“ nebo „arc.“ s připojeným pořadovým číslem. Nejvyšší doložené číslo je „Arc. 385“. Proto je možno předpokládat, že arciděkan Jan Plevka věnoval Historickému muzeu 385 knih, jež zčásti tvořily výše uvedených 509 knih.7 Knihy, jež po celé 15. a 16. století přibývaly do kostela sv. Bartoloměje odkazy arciděkanů, učitelů městské školy8 a měšťanů, vytvořily postupně nepřehlednou skupinu, v níž byla nesnadná orientace. Nejspíše proto se rozhodl arciděkan M. Jan Scultetus z Lerchenfelsu uspořádat knihy novým a přehlednějším způsobem, a to tak, aby knižní svazky byly sestaveny 2 3
4 5 6
7 8
340
S 1 = Josef Hejnic, Soupis prvotisků Západočeského muzea v Plzni, Plzeň 2000. K opatrnosti nabádá ta okolnost, že se též vyskytují knihy, jež zůstaly bez čísel, třebaže jsou rovněž označeny razítkem „Inventárně provedeno.“ Důvody nejsou známy, snad v důsledku chvatného pracovního postupu. Fridolín Macháček, Prvotisky a staré tisky městského historického musea a plzeňské knihovnictví. Plzeň 1926. F. Macháček, Prvotisky a staré tisky městského historického musea a plzeňské knihovnictví, s. 8–9. Macháček označoval svazky z arciděkanské knihovny zkratkou K.A. (= Knihovna Arciděkanská). O dvojím druhu kulatých razítek „ARCHIDIACONATUS PLZNENSIS“ a jejich pravděpodobné diferenciační funkci Marie Hálová, Vývoj a současný stav bývalé arciděkanské knihovny v Plzni. Knihy a dějiny 4, 1997, č.1, s. 43. Srv. pozn. č. 2. Učitelé katolických škol se obvykle neženili, nýbrž přijímali nižší kněžská svěcení a zůstávali v církevní službě. Když zemřeli, připadla jejich pozůstalost kostelu nebo záduší (škole).
K plzeňské knižní kultuře
podle velikosti, t.j. podle formátů, přičemž dal na hřbety jednotlivých knih upevnit papírové štítky se jmény autorů nebo zkrácenými názvy. Provedením svého rozhodnutí pak pověřil Felixe Mollera, buď kaplana (jak soudil Jindřich Čadík) nebo oficiála plzeňské městské školy, který o své činnosti zanechal, pokud je známo, trojí písemné svědectví:
9 10
1.
(S 1, č. 10) „Felix Mollerus omnes libros notavit Archidiaconatui Pilsnensi anno 1612. Orate pro eo.“
2.
Jindřich Čadík: „Na první stránce jest zápis, z něhož se dovídáme, že Felix Molerus [!] r. 1612 knihovnu seřadil a inventarisoval.“9 Čadíkovo bibliografické určení je nepřesné, srov. S 1, č. 18.
3.
S 2,10 č. 27: „Mollerus scripsit anno 1612.“ O Mollerově činnosti podává nepřímou zprávu pamětní zápis Matěje Metanoea Horažďovického (S 2, č. 33, na předním přídeští: „ANNO DOMINI 1610 | 5. JULII HOC BREVIARIUM | Pragense ex redditibus S. Bartholomaei Pilsnensis Templi | parochialis renovatum est ab Vdalrico compactore librorum,| concive Pilsnensi die Vdalrici confessoris atque pontificis (= 4. července), admodum r. nobilisque viri D. M. Ioannis Sculteti à Lerchenfels, Archidiaconi Districtus Pilsnensis dignissimi, | sacellanorum D. Georgii Rodolphi Tranquilli Teynhorschoviensis, Mathiae Metanoei Horazdiovensis, | Simonis Christophori Bohemo Brodensis & Francisci | Cazolar Novodomensis, consulis D. M. Ioannis Cleonis à Raudna, primatis. D. M. Thomae senio|ris Zelenderi à Prosschova – aedilum D. Stani:|slai Kerusse et D. Joannis Dubsky cognomine Czervenka, officialium D. M. Georgii Chromii Kremziriensis Marcomanni et Jacobi Magerae Plesnensis Silesii, praefecti Chori Musici. Actum anno & die superius annotato.| Datum pro compactione 2 ss. gr. Haec pauca pro multis annotavit Mathias Metanaeus Horazdioviensis sacellanus tunc temporis Plsnensis mpp.| Orate pro eo.“
J. Čadík, Plzeňské vazby knižní doby gotické, s. 26, č. 4. S 2 = Josef Hejnic – Ila Šedo, Soupis starých tisků z let 1501–1620, uložených v Knihovně Západočeského muzea v Plzni. Ve spolupráci s Anežkou Baďurovou a Kamilem Boldanem. Připraveno do tisku.
341
Josef Hejnic
Z pamětního zápisu Matěje Metanoea11 vyplývá, že Felix Mollerus 6. července 1610 v Plzni ještě nepůsobil. Arciděkan M. Jan Scultetus z Lerchenfelsu svěřil tedy nesnadnou úlohu novému kaplanu (nebo učiteli?), který nejspíše dostal podrobnou instrukci. Je totiž nepravděpodobné, že by Mollerus postupoval jen podle vlastního uvážení bez souhlasu plzeňského arciděkana nebo dokonce proti jeho vůli. Za autora proposice organizačního uspořádání obou spojených knihoven je třeba pokládat M. Jana Sculteta z Lerchenfelsu, následné uskutečnění bylo provedeno rukama Felixe Mollera. M. Jan Scultetus z Lerchenfelsu (†9. ledna 1618) a Felix Mollerus byli nejspíše poslední pamětníci, kteří viděli v celistvosti kostelní a arciděkanskou knihovnu, obě spojené okolo roku 1612 v jediný celek, který se nazýval Bibliotheca Archidiaconatus Plznensis. Po 21. listopadu 1618 a po roce 1742 došlo také v Plzni – podobně jako v knihovně premonstrátského kláštera v Teplé12 – ke knižním ztrátám, jejichž rozsah je možno v Plzni odhadnout asi na 120 knižních jednotek. Pokud se pohřešované knihy dochovaly, mohly by být uloženy buď v německých (zvláště bavorských) nebo francouzských knihovnách. Identifikaci by bylo možno provést podle přípisků „S. Bartholomei“, podle Mollerových vpisků „Ex libris Archidiaconatus Pilsnensis“ nebo podle jiných vlastnických vpisků. Například knihy arciděkana Václava z Křakova byly označeny vlastnickým vpiskem „Venceslai Krzakow“, přičemž je známo, že Václav odkázal kšaftem z 21. dubna 1551 své knihy mimo jiné kostelu sv. Bartoloměje, kde si přál být pohřben před oltářem P. Marie.13 Papírový rukopis, v němž je „Inventarium Bibliothecae Archidiaconatus Plsnensis“ napsáno, má velikost 34,4x20,8 cm; uložen je v Západočeském muzeu v Plzni pod signaturou (511 A 11). Popis podal Jaromír Linda.14 Podle popisu se „Inventarium“ skládá ze dvou částí. Jedna část je na fol. 51r, druhá část se nachází na ff. 52r–54v.15 Podle názoru Jaromíra Lindy je text na fol. 51r zřejmě torzo staršího seznamu; tytéž knihy jsou totiž znovu 11 12 13 14 15
342
K jeho osobě srv. Josef Hejnic, Jan Martínek, Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě III, Praha 1966, s. 318. František Hoffmann, Soupis rukopisů knihovny kláštera premonstrátů v Teplé. Díl l., Praha 1999, s. III. Jiří Pražák, Jaroslav Eršil, Archiv pražské metropolitní kapituly 2. Praha 1986, s. 269, č. 763. Jaromír Linda, Soupis rukopisů Západočeského muzea v Plzni, Plzeň 2004, s. 80, č. 89e. O fol. 51v není v popisu zmínka; pravděpodobně zůstalo prázdné.
K plzeňské knižní kultuře
zapsány ve stejném pořadí na fol. 53r. Jak správně uvedl Jaromír Linda, „Inventarium“ bylo dílem dvou písařů. Jeden psal na fol. 51r a na fol. 54v (od slov „Accessit ex donatione R/everendis/simi Domini Bartoni, Canon/ici/ Prag/ensis/ liber seu Vita S. Joan/nis/ Nepom/uceni/, quem meis impensis compingi curavi et seniori R. D. capellano Joanni Schincka ad manus dedi reponendeum ad bibliothecam pro Usu RR. DD. capellanorum“.)16 Tento dodatečný závěrečný přípis napsal vzhledem k formulaci „compingi curavi … ad manus dedi“ sám plzeňský arciděkan Emerich. Tomu nasvědčuje písemný projev – text na fol. 51r jako dodatečný závěrečný přípis napsal týž písař na fol. 54v – plzeňský arciděkan Jan Václav Emerich. Proto je možno předpokládat, že „Inventarium“ vzniklo nejspíše tak, že arciděkan Emerich nejprve napsal text na fol. 51r jako předlohu, podle níž měl neznámý písař (X) postupovat. Ten (po předběžné dohodě s Emerichem?) zahájil činnost na fol. 52r opakovaným nadpisem, ale jednotlivé záznamy o knihách sestavil z blíže neznámých důvodů v jiném pořadí, než tomu bylo na fol. 51r v Emerichově předloze. Emerichovu předlohu (fol. 51r, sloupce A–B) pak znovu opsal na fol. 53r, jak upozornil Jaromír Linda. Tyto nedopatřením opakované záznamy (celkem jde o 45 položek) do edice nepatří. Jedná se však pouze o písařskou chybu, která význam „Inventaria“ nesnižuje. „Inventarium“ umožňuje podrobné srovnání s dochovanými prvotisky a paleotypy a dovoluje tak blíže určit knižní ztráty, k nimž v Plzni došlo po 21. listopadu 1618 a po roce 1742. Podle „Inventaria“ je možno stanovit jména autorů a tituly pohřešovaných knih. Ve srovnání s těmito přednostmi přináší „Inventarium“ jen málo zpráv o rukopisech – v „Inventariu“ byly uvedeny jen čtyři „libri manu scripti“. Mezi kodexy prokazatelně plzeňského původu nebo v Plzni po dlouhá léta přechovávanými, které jsou dnes uloženy v knihovně Metropolitní kapituly pražské, v Národní knihovně a v knihovně pražského Národního muzea, se nevyskytuje ani jeden rukopisný svazek, který by obsahoval Mollerův vpis „Ex libris Archidiaconatus Pilsnensis“. Pravděpodobně z toho důvodu, že r. 1611, kdy Mollerus prováděl soupis „všech knih“, byly mu rukopisné 16
Poněvadž dárce knihy a plzeňský rodák František Jan Jeroným Barton zemřel 20. února 1780 (Antonín Podlaha, Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora. Praha 1912, s. 279, č. 828), došlo k donaci před tímto termínem, asi ještě v první polovině 18. století. V úvahu by mohl přicházet tisk Jana Václava Mezleckého de Palmo-Löw z roku 1730 (Pater familias evangelicus, id est Divus Joannes Nepomucenus … dicatus a Joanne Wenceslao Mezleczki de Palmo – Löw, archidiacono Plsnensi infulato … Die 14. Maji anno 1730 (A. Podlaha, Series, s. 258, č. 816) nebo jiná obdoba.
343
kodexy nedostupné – nejspíše byly uloženy přímo na radnici pod ochranou purkmistra a městské rady, která ručila za jejich neporušenost a zapůjčovala je pouze dočasně. Svědčí to o vážnosti a úctě, jíž se rukopisy v Plzni těšily. Darovat je bylo možno asi jen výjimečně.17 PhDr. Josef HEJNIC, CSc., Kapraďová 2649, 106 00 Praha 10
17
344
Praha Kapitulní knihovna: E XLVII (Adolf Patera – Antonín Podlaha, Soupis rukopisů knihovny metropolitní kapitoly pražské I., Praha 1910, č. 803); Jaroslav Kadlec, Mistr Prokop z Kladrub, AUC – HUCP 12, 1972, č. 1–2, s. 95 a pozn. 21; Ivan Hlaváček, Středověká rukopisná knižní kultura v západních Čechách, zejména v Plzni. MZK 17, 1981, s. 162. Praha KNM: sign. XVI A 17 (F. M. Bartoš 2, s. 342, č. 3647, Misál svatovítský – doklad z roku 1554).
