Joachim Wanke, Postavit světlo na svícen, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní vydří 2005, str.6-25, kapitola 1.
Prožívá církev krizi středního věku? 1. PREVENTIVNÍ REZIGNACE Životopisné zkušenosti jednotlivce a „životopisné“ zkušenosti společenství jsou v určité míře v souladu. Na životní pouti mnoho lidí někdy po letech a desetiletích „výstavby“ či „konsolidace“ zakusí určité ochabnutí. Právě lidé zvyklí na úspěch jsou takovou krizí zasaženi obzvlášť silně. Tomuto stavu se říká krize středního věku. Nachází se v takové krizi i naše katolická církev? Příznaků se ukazuje více než dost. Situaci považuji za kritickou na základě následujících postřehů: z naší katolické církve se vytratilo přesvědčení, že by se normální nepokřtěný člověk mohl stát katolickým křesťanem. Obecně se spoléháme na křest malých dětí jako na automatický prostředek „rozmnožování křesťanů“. Proti to mu nelze v zásadě nic namítat. Ale to, že se z malého pokřtěného dítěte stane „trvalý“ křesťan, rozhodně není tou nejsamozřejmější věcí na světě. Mnozí rodiče to sami bolestně pociťují, když vidí, jak se děti přes veškerou jejich snahu vzdalují církvi. Rychle se pak utěšujeme větou: „Tak už to dnes chodí!“ A někteří I dodají: „Za to může sama církev!“ ‚ čímž se míní, že se církev dostatečně nepřizpůsobila dnešním životním postojům a zvyklostem. Dospěl jsem k názoru, že tichý odchod tolika mladých pokřtěných z církve a chybějící povědomí mnoha křesťanů o přitažlivosti vlastní víry spolu trochu souvisí. Existuje něco jako preventivní rezignace, která říká: „Já osobně jsem a zůstanu nějakým způsobem katolík, ale ostatní tím nechci obtěžovat!“ Problém vězí právě v pojmu „nějakým způsobem“. Odsunujeme své křesťanství, svou katolicitu do soukromí. Zatímco například sexuální otázky se veřejně probírají do nejmenších detailů, o dvou otázkách se zjevně mluvit nesmí: o vlastním platu a o vlastní náboženské orientaci. To je posuzováno jako neslušné, odporující zásadám společenského chování.
2. POSTKOMUNISTICKÉ STÁTY JSOU „NÁBOŽENSKY NEMUZIKÁLNÍ“ Zmíněná preventivní rezignace má jistě základy i ve zkušenosti církve ve střední Evropě. Mnozí návštěvníci ze Západu se domnívali, že po tak dlouhém potlačování veškerého náboženského a částečně i církevního života musí v církvích nastat příliv. Znalci vnitřní mentality tohoto území však měli jasno už dříve: Východní Němci jsou „nábožensky nemuzikální!“ (M. Weber). A církev je pro ně když ne něčím exotickým, tak alespoň něčím velmi cizím, nesrozumitelným. K tomuto závěru existuje mnoho chytrých pojednání. V diagnóze jsou pozorovatelé většinou zajedno, méně už ve vysvětlení příčin této skutečnosti, nemluvě pak o terapii. Realisticky musíme počítat s tím, že většina obyvatelstva postkomunistických zemí kvůli indoktrinaci, ale i přivyknutím na naprostou nábožensko-církevní abstinenci těžko najde v dohledné době přístup k náboženské či dokonce církevně laděné víře. Poznamenejme také, že tady na Východě to zrovna „netáhne“ samou zbožností! I když existuje několik nových náboženských kroužků a skupinek, nehraje to v množství obyvatelstva východního bloku žádnou roli. Mohlo by to souviset s tím, že přijímání životních hodnot Západu i jejich nositelů tak jako tak ustává, na druhou stranu to může být jistý postoj vzdoru: „Nám, lidem z Východu Západ všechno sebral, ale svůj ateismus si vzít nenecháme!“ Snad je to formulováno trochu přehnaně, ale považuji toto vysvětleni vzdálenosti východní Evropy od náboženství a církve alespoň do určité míry za oprávněné. Ateismus se u nás dědí již tři nebo čtyři generace často ještě z předválečné doby. Přesto bych chtěl dodat: Výslovný ateismus je, zvláště po pádu komunismu, promíchán s unaveným, z části rezignujícím skepticismem nebo agnosticismem. Skutečný ateismus je totiž intelektuálně příliš namáhavý. Lidé na Východě jsou spíše „umělci života“, kteří si své základní přesvědčení (pokud vůbec nějaké mají či mít chtějí) uhnětli sami - z předsudků z vlastní životní zkušenosti, z pozůstatků komunistické výchovy, ze západního pozitivismu atd. Církve nenarážejí na Východě pouze na odmítání, i když to také. Vedle toho se však objevuje i zvědavost, zájem, přátelská účast, ale jen zřídka skutečný životní obrat na základě křesťanské víry v Boha.
3. KATOLICKÉ GHETO Tímto pojmem označuji katolický postoj uzavírání se, který se vytvořil dlouhodobou, dvě až tři generace trvající bojovou situací věřících a církve. Pozitivně bychom tento postoj mohli nazývat „společenstvím bojové soudržnosti“, v němž se snese i nějaké znevýhodnění či šikana, v negativním pohledu je to ale strukturální slabost, totiž právě uzavřenost, nebezpečí, že takto vymezená skupina už nebude schopna správně vnímat společenskou skutečnost, případné adekvátně jednat. To se jasně ukázalo po převratu, když šlo o to, aby obyvatelé střední a východní Evropy přejali určité životní modely, jež vyrostly v prostředí západního katolického života: činnost spolků, výuku náboženství ve školách, přítomnost v médiích, dialog s kulturou a vědou atd. Naše nedostatečná kompetence ve zmíněných oblastech, které překračují vnitřně církevní prostor, určitě souvisí s chybějící zkušeností a částečně i s malým počtem nás věřících, ale také, a to především, s naším duševním a duchovním postojem, který je stále spíše ohraničováním se a sebeobranou než otevřením a dialogem s okolím. Tato hesla s nadsázkou označují zásadní pastorační rozhodnutí, která tak „chemicky“ čistě a izolovaně neexistují. Vedle otevírání se existuje také nutnost hranic, v dialogu je nutná i profilace. Vždyť bez ní by se dialog vůbec nemohl uskutečnit. Například v ekumeně jsou, podle mého názoru, všichni stejní - ale právě proto jsou také nudní! Přesto bych chtěl upozornit na určitou strukturální a duchovní slabost našeho východního diasporního katolicismu: Neobjevili jsme dosud skutečnost, že ve společnosti můžeme být duševně a duchovně přítomni s velkou razancí, podněcovat a mířit k druhým lidem, že můžeme být hybateli. a nikoli udržovateli. Nestavíme světlo nasvícen. Tím nemyslím naše vlastní světlo, ale světlo víry v Boha, které i nám bylo darováno, které nás - věřící i nevěřící - chce společně osvěcovat.
4. CÍRKEVNÍ „DIVOKÝ ZÁPAD“ Po převratu jsem se ještě trochu naivně domníval, že život církve zůstane ušetřen turbulencí společenského zlomu. Vždyť jsme nemuseli změnit své Krédo a zůstal nám i církevní rok. Ale od té doby jsem svůj názor zásadně přehodnotil: Život naší církve byl také vtažen do oněch změn, které vyvolává demokratická a liberální společnost. V této souvislosti odkazuji na to, co se po převzetí západních církevních struktur musíme učit: uspořádaný, i když také zavazující vztah mezi státem a církví, duchovní péče v armádě, přítomnost ve školách, spolky, charita jako samostatná obecně prospěšná společnost, která sice přijímá státní peníze, ale zároveň je musí vyúčtovávat, a vůbec blahodárná nutnost brát vážně realitu financování církevního života. Mnohé věci jsou potěšující a mnohému jsme se rychle naučili, třeba právě v oblasti charity, ale i při zakládání škol, ve vlivu na politiku (kde má náš hlas větší váhu, než by se podle našeho skromného počtu mohlo zdát), v jednání s médii atd. Například některé rozhlasové stanice jsou obdivuhodně otevřeny církevním záležitostem, v neposlední řadě také díky tolika aktivním křesťanům, kteří se zde dobře uchytili. A přesto je třeba vidět, že právě nyní, v situaci přelomu a nového začátku, v situaci, kdy je i pole naší společností přeoráváno máme více možností, než si uvědomujeme. V jistém smyslu to platí pro všechna období dějin církve. Ale situace v zemích s obnovenou demokracií ještě ani zdaleka neztvrdla a nezkornatěla tak, jak se částečně stalo na Západě. Ještě tu leccos „teče“, duchovně a strukturálně se pohybuje, jen buďme bdělí a připraveni napřít své síly. V tomto bodě také prosím diecéze na Západě o duševní podporu a duchovní pomoc: církev na Východě potřebuje právě teď další solidaritu, nejen finanční, ale i osobní a ideovou. Z duchovního i církevního pohledu jsme tady na Východě úsekem fronty, kde se bude rozhodovat i o vývoji na Západě. Jistě: i v ovzduší starých, bohatých a liberálních západoevropských měst a univerzit stojí církev na válečném poli. Ale tady na Východě dojde, podle mého názoru, k exemplárnímu rozhodnutí, zda zvěstování evangelia, a to zvěstování prostřednictvím církve, někoho osloví nebo ne. Na Východě bude muset církev uvést do chodu síly, které by dokázaly dát evangeliu v postmoderní společností nový lesk. Ale nemám na mysli jen „pracovní síly“ církve na Východě (že jsme zaměstnanci církve, je víceméně náhoda), nýbrž všechny na Východě i na Západě kteří cítí, že je na čase, aby se na naší církvi a na způsobu, jak ji tvoříme, něco změnilo. Postkomunistické státy by se pro západní katolicismus měly stát něčím jako církevním „Divokým západem“, ve kterém se dá ještě něco utvářet a budovat. Myslím si, že tuto výzvu doby částečně pochopily řády a i se svými slabými silami začaly na Východě dobrou práci.
5. POTŘEBUJEME KVAS PRO KŘESŤANSKÝ LID Když to tak líčím, uvědomuji si, jak jsme i na Východě vtaženi do zřetelné všeobecné nejistoty místních církví. Na tuto situaci již upozorňovali a analyzovali ji pater Kehl SJ, F. X. Kaufmann, M. N. Ebertz a další. Zmíněná nejistota samozřejmě souvisí s hluboko sahajícím kulturním převratem, který vyvolává trvalý posun směrem k uvolnění, aniž bychom věděli, kde to skončí. Stručně řečeno: Člověk je odsouzen k životu bez směrovek. Ubývají mu nosné základy, na nichž by mohl budovat a rozvíjet individuální a sociální život. K těmto mizejícím směrovkám patří i křesťanská tradice. Vrátím se k diskusi o památníku obětem holokaustu v Berlíně: příznačná byla Habermasova námitka proti návrhu Richarda Schrödera umístit na památník hebrejsky napsané biblické přikázání „Nezabiješ“. Kromě rozšířeného argumentu, že by to neodpovídalo jedinečnosti událostí holokaustu, Habermas říkal, že dnes již nelze odůvodňovat zákaz vražd náboženskou tradicí. Jako církve si samozřejmě nesmíme nechat vzít právo kárat etické prohřešky. Ale musíme počítat s tím, že svůj postoj nemůžeme vysvětlovat jen nábožensky. A to je výzva této doby, na kterou v zásadě ještě neumíme odpovědět. Máme tedy přece jen o Bohu mluvit „nenábožensky“ (Bonhoeffer)? Nebo máme o Bohu mluvit „ze strmých výšin“, takže jej budeme líčit jen jako negaci odsouzeníhodného světa (evangelikálové)? Nebo se máme jen pokusit navazovat na lidské touhy a požadavky, nebo dokonce jen rozšiřovat a probouzet transcendenci člověka, která nepřekračuje hranice tohoto světa, jak se o to pokoušejí nová náboženská hnutí? Otázka za otázkou. I když v současné době neexistují konečné odpovědi, příliš se tím netrápím. Vždyť je to znamení převratné doby, kdy klesají všechny staré horizonty, ale nové ještě nejsou zřetelné. Starostí mi však dělá možnost, že by náboženské otázky zcela utichly. Friedrich Nietzsche je dnes možná aktuálnější než na konci minulého století, přinejmenším proročtější než marxismus, který měl nakonec ještě vizi budoucnosti, ovšem čistě pozemskou, takže před stavoval jakési „křesťanství bez Boha“. Naproti to tomu Nietzsche už viděl „mžourajícího“ člověka, který všechno prohlédne, až nakonec nevidí nic. Nietzsche viděl člověka, který si svůj životní prostor tak zaplnil výtvory svých rukou a svého ducha, že nevidí Boha. Pravou výzvou naší církve tedy není otázka po církvi, ale otázka po Bohu. Naším úkolem je zcela nově objevovat evangelium, snad přímo u samotné ho učitele - Ježíše - přes všechny církevní tradice, které potřebujeme jako kontrolu, ale které už nedokážou probudit život víry. Když to tak formuluji, je jasné že šance pro evangelium nemůžeme vytvářet my. Existuje jen onen kairos, který nám Bůh nově dává v každé době. Můžeme však ještě poctivěji vnímat duchovní situaci doby, nehnat se za iluzemi, ale soustředit se na podstatu toho, proč vlastně církev existuje. Musíme být přesvědčeni, že právě my máme (přesněji řečeno; ne my, ale Boží Duch skrze nás) i dnes zvěstovat lidem pravdu, která rozhoduje o životě či smrti. Toto pře svědčení nám chybí. A proto ani nevíme, jak bychom měli tuto zprávu sdělovat. To se změní, až my sami evangelium nově pochopíme nebo lépe; až nás evangelium zasáhne a promění. Příznaky takového nového kvasu mezi křesťany existují.
6. CO NÁM CHCE SDĚLIT BOŽÍ DUCH Neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že i biskupové někdy hodnotí současnou situaci víry a církve naprosto rozdílně. Snad by bylo možno sjednotit se na hodnocení objektivních skutečností - odchody z církve, úbytek křtů, nedostatek duchovních povolání, zákopové války uvnitř církve a nadávání na církev ze všech stran. Nejsou snad tato fakta, před nimiž nikdo nemůže zavírat oči, dostatečným důvodem k pesimismu a rezignaci? A přesto znám spolubratry biskupy, kteří při rozhovorech o současné situaci církve nemluví jen pesimisticky. Víra, láska a naděje Božího lidu nemohou být posuzovány jen na základě průzkumu veřejného mínění a pro zhodnocení situace církve nejsou nejlepší metodou ani sociologická šetření. Boží Duch se vždy dokáže o nějaké překvapení postarat - skutečně i dnes? Vyjděme ze základního předpokladu, že Boží Duch je v každé době a v každé historické situaci přítomen stejnou měrou. Co mu brání v jeho obnovujícím a osvobozujícím působení, je vždy spíše naše vlastní lenivost, slabost a hřích, než nedostatečná Boží náklonnost k jeho lidu. Nemusíme s námahou hledat Božího Ducha, ale naopak sám Duch Boží hledá, jak proniknout do izolovaného a často se sebou velmi spokojeného světa našeho života a naší církve. Objevit pronikání Ducha Když klesám na duchu a přepadají mě záchvaty pastoračního pesimismu přistihnu se někdy že sahám po historické církevní četbě. Víc než vznešené pravdy, které uchovala má znalost nauky a Bible, mi pomáhá pohled do uplynulých období dějin víry a církve, ať už mě utěšují v tom smyslu že to „tenkrát“ také nebylo lepší než dnes, či mě povzbuzují protože s úžasem vidím, z jak malých počátků může Boží Duch nechat vyrůst něco velikého. Takový pohled zpět posiluje mou důvěru, že Boží Duch i dnes hledá skuliny, skrze které by mohl narušit naši falešnou sebejistotu a nasycenost. Zatímco sepisuji tyto věty, zdá se mi, že jsem zaslechl první „zabušení“ Božího Ducha na dveře našeho života. Zmíněná sebejistota a nasycenost je v naší společnosti na ústupu. Podle obecného názoru „tučná“ léta skončila. Šíří se nejistota staré jistoty (např. jistota údajně nezadržitelného pokroku) se rozplývají. Dnešní člověk už dávno není prométheovským typem dobyvatele a spolutvůrce světa, který se nebojí žádných těžkostí. Ptá se naopak s hrůzou, co se to stalo z duchů, které kdysi vyvolal. Jeho svět vykolejil. Mnohé otázky, které byly ještě v minulé generací pokládány za plně zodpovězené (například otázka, jakou budoucnost má zbožnost v moderní době), jsou zcela otevřené. Karty se nově míchají. Když se na věc díváme z uvedených hledisek, dává duchovní mapa naší společnosti slovu „krize“ úplně nový zvuk. Období krizí jsou samozřejmě také obdobími zániku. Staré a osvědčené odumírá, ztrácí se, často bez povšimnuti, jako by to ani nikdy nemělo význam. Kdo takhle ve svém životě prožívá ztrátu hodnot a postojů, které pro něho byly kdysi důležité, může být znejistěn až v hloubi své existence. Doby krizí jsou ale i obdobími růstu. Někdy může nepozorovaně, nesměle a v náznacích vyrůst něco nového, co později získá všeobecnou platnost a rozvine svou proměňující sílu. Například otroci byli i v křesťansky zaměřené společnosti naprosto samozřejmým jevem. Ani otcům amerického prohlášení nezávislosti nepřipadalo otroctví jako něco nepatřičného. A najednou přišel čas, kdy se každý diví, jak mohl někdo dříve takto uvažovat a usuzovat.
Rostoucí požadavek svobody Jeden z průlomů Božího Ducha do světa vidím v rostoucím požadavku svobody. Někdo by z toho mohl vyvodit přesně opačné závěry třeba poukázáním na rostoucí liberálnost a subjektivní zvůli, se kterou dnes lidé bezohledně prosazují vlastní Svobodu na úkor svobody druhých. Ale stejně bychom neměli připustit, aby nám „krizové jevy“ v tomto procesu růstu zabránily rozpoznat základní linie ležící v pozadí. Epochální nástup svobody ve střední a východní Evropě byl více než jen touha připojit se ke konzumnímu životu Západu a možnostem cestování. Takové převraty jsou samozřejmě složitými událostmi s různými, i protichůdnými tendencemi a motivy. Přesto je toto volání po svobodě od společenského systému, který opovrhuje lidmi a je vystavěn na lži, pronikáním Ducha, „znamením doby“, které je třeba bděle sledovat. Cit pro autenticitu Něco podobného platí i o zjištění, nad kterým se hodně zamýšlím. Lidé mají jemný cit pro opravdovou „autenticitu“, jak se dnes s oblibou říká. I obrazová média, která mohou být samozřejmě používána také k manipulaci a sebestylizaci musí kapitulovat, když se u lidí ukáže jiskra opravdovosti. Politiky to možná někdy obtěžuje a i my, duchovní pastýři a biskupové, se děsíme tohoto měřítka, kterým sdělovací prostředky hodnotí i nás. Současníci však neodbytně a mimo ochranné fasády (úřadu, učenosti, úspěchu atd.) požadují to, co má dnes větší váhu než všechno ostatní: Jsi opravdový? A také neúprosnost, někdy dokonce dějinná nespravedlnost, s níž se pátrá po minulé vině, poukazuje na tento „pohyb hledání pravdy“, ale pravdy, která znamená více než správnost. Jde o pravdivost až do kořenů vlastní existence. Co když za tím stojí dílo Ducha Božího? Nové ocenění jednotlivce Vidím, že se objevuje pozornost věnovaná jedinci a jeho důstojnosti, jeho lidské tváři. Asi tímto názorem sklidím především nesouhlas, vždyť právě dnešní doba vypadá jako doba nejhlubší nelidskosti. Uvedu jen vysoký počet potratů, debatu o eutanázii, rostoucí kriminalitu mládeže, nemluvě o teroru a masových vraždách jako prostředku politiky a zajištění moci. A přece se odvažuji tvrdit, že na vzdory tomu existuje hluboký cit pro nenahraditelnou hodnotu jednotlivce. Chceme, aby se s námi jednalo „lidsky“. Co tím vlastně míníme? Určitě se někdy zachází lidštěji se zvířaty než s lidmi. A přece je tu snaha hledat, jak se vymanit z nelidských sítí společnosti myslící čistě ekonomicky, vystavěné na hospodářských a finančních tlacích. Hovoří se o tom, že společnost, která odepisuje pět až deset procent svých členů, si nezaslouží označení „lidská“. Pozoruji, jak na základě těchto názorů vyrůstá alternativní jednání. Zjišťuji, že lidé si více váži lidské vzájemnosti než vlastnictví nějaké věci. Setkávám se s lidmi, kteří si stanovili svůj cíl na opačné straně, než je majetek a požitky, a v odevzdání se druhým rostou ve svém lidství. A uprostřed hluku senzacechtivé společnosti, pro kterou jsou i zprávy o politickém dění zábavou, vidím lidi, kteří milují tichost, kteří se brání trvalému ovlivňování médii, kteří jsou otevřeni meditaci (světské či náboženské), kteří si cení opakování coby prostoru pro cvičení trpělivosti, vyrovnanosti a soustředění. Samozřejmě je to jako obvykle provázeno chybami a omyly, módní esoterikou a duchovním sebeukájením, nesmyslnými nápady a žádostivosti vyzkoušet uprostřed všeobecné nudy zase něco, co tu ‚ještě nikdy nebylo“. Ale přesto se Duch Boži snaží člověka rozhýbat. A když nás zkouší probudit oklikou přes „ekologickou posedlost“ kdo by proti tomu něco namítal? Vždyť nám Lidem dal i rozum, abychom rozeznali hlouposti od směrodatných a
prospěšných poučení. Může se klidně stát, že si člověk, který se dnes angažuje v ochraně želv, začne zítra všímat i života v mateřském lůně. Pátrání po „Ty“ A jako příklad pronikání Ducha dnes výslovně uvádím požadavek hlubší jednoty a společenství. I zde jsou patrné opačné tendence. Roztříštěnost a přetrvávající zákopové války, stranický duch a bezuzdný individualismus jsou v naší společnosti nepřehlédnutelně přítomny. Duch doby říká: Užívej si života! Uspořádej si ho podle všech pravidel umění - i na účet druhého! Roste ale temně podezření, že kvůli takovým životním postojům přijdu nakonec zkrátka. Strach, že bych snad mohl něco propást, je jedním z nejskrytějších popudů naší konzumní a spotřební společnosti. A přece za tímto strachem vězí také podnět Ducha Božího. Protože když byl někdo dost dlouhou dobu svobodný, časem zjišťuje, že je sám a že ho i ostatní lidé nechávají samotného. Možná potom novým způsobem objeví „Ty“, ne jako ohrožení, ale jako obohacení. Může ucítit, že jsou vazby, které nezotročují, ale dávají svobodu, tak jako horolezecké lano „svazuje“ horolezce, ale zároveň ho nechává bezpečně lézt. Mladým lidem nepomáhají k naplněnému manželskému svazku kázání o morálce (sama o sobě), ale Boží Duch, který jim v partnerově „Ty“ dává zakusit své vlastní božské „Ty“. Ne všichni, kdo dnes už netouží po sňatku, to činí z čistého egoismu a sobectví. Vidím podněty Ducha i u těch, kteří sice ještě ztroskotávají na nečestnosti svého okolí a na své vlastní neschopnosti, ale přesto nevzdali hledání blízkého člověka - nějakého „Ty“. Měli bychom ve svých farnostech a společenstvích dokázat každého přijmout s otevřenou náručí. Pak k nám bude přicházet více lidí a budou se nás ptát: „Kde bydlíš?“ (srov. dotaz učedníků Ježíši, Jan 1,38). Budou se ptát, protože se jim zošklivila nezakotvenost vlastní existence. Kéž bychom je mohli pozvat k sobě a jako Pán jim říci: „Pojďte a uvidíte!“
