Jiřina Čermáková
Bludiště osudů
Text © Jiřina Čermáková, 2010 Ilustrace © Jiřina Čermáková, 2010 Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2015 ISBN ePub formátu: 978-80-87749-72-2 (ePub) ISBN mobi formátu: 978-80-87749-73-9 (mobi) ISBN PDF formátu: 978-80-87749-74-6 (PDF) 1. vydání jako e-kniha © Lukáš Vik, 2015 www.lukasvik.cz
Těm, co právě čtou tyto řádky: Představovala jsem si chvíli, kdy budete držet v ruce mou knihu a číst tyto řádky. Vtírala se mi přitom neodbytná myšlenka, jak málo okamžiků mám, abych Vás zaujala. Co tedy v těch pár slovech vyjádřit? Stejně, jako mnoha jiným, i mně život udělil pár lekcí. Některé mi opravdu braly dech. Dnes jsem konečně dokázala najít čas, abych si splnila svůj dávný sen – vymyslet příběh, který si možná někdo přečte. Tady je mé vyprávění a zvu Vás v něm do světa fantazie. Doufám přitom, že Vás vtáhne kouzlo tajemna a romantiky a necháte se na pár hodin unést z Vašeho běžného života. Ráda bych Vám vyprávěla příběh z doby jen trochu minulé. Příběh osamělé ženy, kterou podivná návštěva a následné vize donutí opustit bezpečný domov a vydat se na pomoc muži, o kterém téměř nic neví. Mnohem méně však ví o své vlastní minulosti a ani v nejmenším netuší, jak složitý a nebezpečný úkol ji čeká. Do svého domku na pobřeží se možná už nikdy nevrátí…
1. Léto se blížilo. Počasí však statečně odolávalo nápovědám kalendáře. Těch několik velmi teplých dnů na počátku dubna bylo pryč. Vlastně jí to nevadilo. Měla ráda zdejší chladný vzduch, vůni mokrého světa po dešti. Nepamatovala si, že by to někdy bylo jinak. Paměť jí ale odmítala vydat mnohem důležitější vzpomínky. Dokázala si vybavit jen několik předcházejících let. Strávila je tady, v malém domku, stojícím na samotě vysoko nad pobřežím. Její život zůstal někde za neproniknutelnou hrází. Neznala své jméno, nevěděla kolik je jí let a bylo těžké to odhadnout. V obličeji měla jen málo vrásek, ale dlouhé tmavé vlasy byly hustě protkány šedinami. Hluboké, temně hnědé oči však v sobě stále měly jiskru svěžesti. Dny jí ubíhaly klidně, stranou od malého městečka, které leželo dole pod kopcem. Často z této výšky pozorovala hemžení lidí, málokdy se však vydala mezi ně. Pokud přeci jen sešla dolů, rychle pak spěchala zpátky do svého opuštěného království. Vedla by nejspíš velmi samotářský život, kdyby kdysi nezískala schopnost rozumět bylinám. Vyráběla
léčivé čaje a masti a to ji nutilo ke kontaktu s lidmi a především jí to přinášelo skromné, ale dostatečné živobytí. Do malého domku na samotě však stále častěji přicházeli návštěvníci. Chtěli, aby nahlédla do jejich osudů. Pamatovala si dobře ten den, kdy tohle všechno začalo. Dole ve městě probíhal podzimní jarmark a ona tam, jako každý rok, prodávala své bylinné zázraky. Tak jim říkali její pravidelní zákazníci. Nevymlouvala jim to a v koutku duše si přiznávala, že je na to hrdá. Bylo už pozdě odpoledne, začalo se smrákat a přemýšlela, že zabalí svůj malý obchod a vydá se na cestu domů, když se kolem proploužila schoulená postava. Znala tu ženu a bylo nezvyklé, vidět ji tak zkroušenou. Neovládla svou zvědavost a oslovila ji. Během pár okamžiků hleděla do uplakané tváře a poslouchala smutný příběh nešťastné matky, které se ztratil syn. Byl to jen záblesk, nevěděla, jak ji to napadlo, ale vzala ženu za ruku a otočila dlaní nahoru. V té chvíli jakoby se před ní otevřela kniha. Nikdy dřív nic takového neudělala, přesto z jejích úst vycházela slova, popisující, co vidí. Musela to už dělat někdy v minulosti, šlo to lehce a samozřejmě, necítila žádné pochybnosti o tom, co říkala:
„Váš syn se těžce zranil a čeká ho dlouhá léčba, ale ve vaší dlani je šťastné shledání. Nebojte se, brzy dostanete dobrou zprávu. Vidím to velmi jasně.“ Žena si otřela z tváří slzy. Nebyla si jistá, co se zračí v jejích očích. Možná naděje nebo překvapení. Možná ji považovala za blázna. Žena jen tiše poděkovala a rozloučila se. Po několika krocích se však zastavila, ohlédla a zamávala, na tváři měla sotva znatelný úsměv. V té chvíli na ni padly pochybnosti. Co když se mýlí a té nešťastnici dává jen planou naději? Nechtěla nikomu ublížit. Trápila se pochybnostmi, kdykoliv si na tu ženu vzpomněla. Uběhlo několik týdnů a vtíravé myšlenky na to, co udělala, ji neopouštěly. Byl sychravý den, od rána se neukázal jediný slunečný paprsek. Ozvalo se zaklepání. Vylekalo ji to, nikdo za ní nechodil. Seděla tiše a téměř nedýchala, klepání se však ozvalo znovu a naléhavěji. Opatrně otevřela dveře. Před sebou uviděla usměvavou tvář: „Přišla jsem vám poděkovat, měla jste ve všem pravdu. Můj syn se zítra vrací domů…“ Pocítila neskutečnou úlevu a vděčnost k té bytosti, která se sem vydala v takovém nečase, aby jí sdělila tu šťastnou zprávu. Když žena odcházela, dívala se za ní, dokud jí nezmizela na pěšině svažující se k městečku. Tíha z ní spadla a konečně
mohla na příhodu zapomenout, dozvěděli se ji však nepochybně další. Od té doby se klepání u jejího domku ozývalo stále častěji. Lidé si přicházeli pro léky a teď i pro radu. Předpovídala jim z dlaní, ale také z čajových lístků a dokonce z karet a barevných kamínků, obojí našla v zastrčené zásuvce psacího stolu. Jak mohla zapomenout, že tam jsou? Říkali jí kvůli tomu různě: kořenářka, věštkyně i čarodějka. Neměla ráda žádné z těchto oslovení. Hodila by se ke staré ženě, ale ona se tak necítila. Navíc jí to bralo naději. Naději, že se dočká dne, kdy se mlha rozplyne a ona zjistí, kým je. Toužila poznat svůj zapomenutý život. Párkrát se pokusila něco vyzvědět od svých návštěvníků. Jejich udivené odpovědi však říkaly pouze to, že se v domku objevila před pár lety a nikdo neví odkud. Ozval se zvuk klepadla na starých masivních dveřích. Měly sytě modrou barvu, která dávala vyniknout bílým stěnám malého domku s doškovou střechou. Cítila se tu v bezpečí. Spolu s houpacím křeslem u krbu, prastarou čajovou konvicí v kuchyni, petrolejovou lampou v okně ložnice a velkým zašlým zrcadlem v koupelně, jakoby kolem ní tvořily ochranný kruh.
Kdykoliv se pokoušela některý z těchto předmětů přemístit, přepadal ji nevysvětlitelný neklid a nespokojenost. Tyto pocity zmizely téměř okamžitě, co věcem vrátila jejich místo. Nechápala to, ale přestala se pokoušet něco měnit.
Smířila se i s tím zašlým zrcadlem v koupelně. Na rozdíl od ostatních věcí, neměla zrcadlo ráda. Odpuzovalo ji a vyhýbala se pohledu do něj. Lampu, která stála na širokém parapetu v okně ložnice, dosud nikdy nerozsvítila. Bylo to podobné, jako s ostatními předměty, aniž by to dokázala vysvětlit. Prostě cítila, že takhle je to v pořádku a přesto, že jí lampa nesloužila tak, jak by měla, líbila se jí. Stála v okně jako strážce před okolním světem a tak poslední pohled před usnutím a první při probuzení vždy věnovala tomuto předmětu. To, co milovala v celém domě nejvíc, bylo houpací křeslo. Stálo vedle krbu v malém obývacím pokoji, který těsně sousedil s kuchyní. V křesle se cítila jako v bezpečné náruči. Světlé dřevo a měkké čalounění, potažené jemně květovanou látkou, poskytovalo neuvěřitelné pohodlí. Dokázalo tišit bolest těla a především duše. Možná to byla jen pošetilá představa, pro ni, ale fungovala. Žádný z návštěvníků se do něj nikdy neposadil, jakoby cítili, že patří jen jí.
Na starých kamnech v kuchyni stála vždy měděná čajová konvice. Byl to rozpustilý předmět, pokud se to o neživé věci dá říct. Zdálo se, že konvice má ráda společnost. Když připravovala čaj pro své hosty, vydávala ta věc zvuk, podobný vesele zurčícímu potůčku. Když si vařila čaj o samotě, připomínala její píseň tesklivou ukolébavku. Občas si sama říkala, že je jen bláznivá ženská, kterou opouští rozum. Z myšlenek ji vytrhlo druhé, důraznější zaklepání. Šla otevřít dveře a myslela v té chvíli na čaj. Neočekávala totiž od svého hosta nic jiného, než obvyklé otázky na zdraví, lásku nebo peníze. Na prahu stála mladá žena, spíš ještě dívka. Tvář měla velmi hezkou a dlouhé tmavé vlasy jí sahaly téměř do pasu. Bylo bezvětří a přesto jakoby dovnitř zavanula směs známých vůní. Dívala se překvapeně na svého hosta, protože na obličeji a ve vlasech ten závan zřetelně cítila. Bylo v tom něco, co ji znepokojilo. Něco, jako bolestná vzpomínka. Dívce před jejími dveřmi však bylo sotva dvacet let, jak by mohla připomínat minulost? Potlačila v sobě znepokojení a usmála se. Pokynula návštěvnici, aby vstoupila. I ona pozdravila jen lehkým pohybem hlavy a žádná z nich dosud nepromluvila.
Dívka vešla ostýchavě a v malém obývacím pokoji, do kterého právě tiše vstoupila, spočinul její pohled na houpacím křesle. Bylo zčásti zakryté prošívanou přikrývkou.Neznámá návštěvnice však zůstala rozpačitě stát a tak ji vyzvala, aby se posadila. Ukázala dívce směrem k pohovce a rychle jí nabídla čaj. Sama pak spěchala průchodem do kuchyně, aby ji zvuk vařící se vody zbavil podivného neklidu, který v ní tento host vyvolal. Konvice však jakoby převzala její obavy a spustila podivně smutnou píseň. Cítila se stále zmatenější a dívka očividně také, protože dosud zůstala stát vedle křesla. „Posaďte se, prosím. Čaj je hotový.“ Postavila na stůl dva šálky s horkým nápojem, složila deku, hozenou dosud nedbale na křesle a položila ji na židli stojící vedle. Pak si sedla. Pocit, který měla vždy, když spočinula v houpacím křesle, ji nezklamal ani nyní, a proto se poměrně klidným hlasem zeptala: „Proč za mnou přicházíte?“ Dívka, která trochu rozpačitě seděla na okraji pohovky, poprvé promluvila. Měla příjemný melodický hlas, podtrhující její mládí. Prozrazoval však také její neklid. „Promiňte, poprvé jsem tak daleko od domova,“ a jakoby na omluvu se usmála. „Jmenuji se Ema Dantonová a cestuji se svou kamarádkou Sárou a
její rodinou. Jsme ubytovaní dole ve městě, ale to teď není důležité. Nevím, jak začít. To, co mě k vám přivedlo, je totiž velmi zvláštní. Sama to nechápu. Jen vím, že když jsem vás konečně našla, nemohu odjet a nepokusit se tomu porozumět.“ Sledovala dívku velmi pozorně. Obvykle, když se některý z jejích návštěvníků dostal do rozpaků, použila trochu povzbuzující slova. Tentokrát jí to však podivně umíněný vnitřní hlas nedovolil, a tak beze slova, jen pokynem ruky, dala Emě najevo, aby pokračovala. Dívka znovu promluvila.: „Žijeme s mým otcem v malé vesničce. Leží na sever odsud. Obklopují ji husté lesy a vysoké hory a zůstává tam jen málo lidí. Je to tak trochu ztracený svět a my s ním. Vlastně znám dobře pouze nejbližší městečko, kde jsem chodila do školy. Je to poprvé, co vidím kousek světa a do včerejška jsem ani netušila, že právě tady najdu naději…“ Sklopila oči, jakoby potřebovala sebrat odvahu a až potom s hlubokým nádechem pokračovala: „Přicházím za vámi, protože možná jen vy mi dokážete pomoci. Jde o mého otce. Je to jediný člověk, který mi zbyl. Maminka zemřela před třemi roky. Také ostatní příbuzní jsou mrtví. Před mnoha lety je všechny zabila zákeřná nemoc, která tehdy zamořila jejich vesnici. Moji rodiče byli velmi mladí,
když s několika dalšími lidmi opustili domovy, a tak se zachránili. Postavili naši malou osadu a tam jsem se, několik roků potom, narodila. Prožívala jsem opravdu šťastné dětství. Všechno se, ale změnilo jednoho červnového dne před pěti lety.“ Hlas se jí zlomil a opět potřebovala krátkou pauzu než dokázala pokračovat. Podívala se na svou hostitelku a v jejím pohledu bylo hodně smutku, pak konečně znovu promluvila. „Otec se ten den vydal na procházku s naším psem. Chtěl, abych šla s ním, ale já se připravovala na zkoušky ve škole a tak jsem dala přednost knížkám. Smrákalo se a otec se stále nevracel. Říkaly jsme si s maminkou, že se možná zapovídal s některým ze sousedů, a proto jsme se příliš neznepokojovaly. Tatínek se, ale vrátil až za tmy, sám, bez naší fenky. Vůbec nepromluvil a když jsem se ho zeptala, kde je Argie, podíval se na mě nechápavým pohledem. Jeho oči měly zvláštní výraz, až po chvíli jsem si uvědomila, že změnily barvu. Nebyly už modré, ale zelené a cizí. Bylo to neuvěřitelné. Hrozně mě to vyděsilo. Dodnes na ten okamžik nemůžu zapomenout a často mě pronásleduje i ve snech. Jak jsem řekla, všechno se od toho okamžiku změnilo. Otec už nikdy nebyl jako dřív. Víte, on před tím hodně četl a vymýšlel si krásné příběhy.
Hodiny jsem trávila posloucháním jeho vyprávění. Maminku často dokázal rozesmát a já si až teď uvědomuji, že náš dům naplňovalo štěstí a klid. Tehdy mi to připadalo normální a samozřejmé. Dnes zbyly jen vzpomínky. Argie zmizela z našeho života navždy a otec do lesa už víckrát nevstoupil. O tom, co se stalo, nikdy nepromluvil. Jsou okamžiky, kdy se zdá, že se vrátil a připomíná mi tatínka z mého dětství, než se jeho oči změní. V jednu chvíli jsou jasně modré a pak náhle zelené. Co je však mnohem horší, vždy ho to odvede z přítomnosti do nějakého podivného snění. Usedne do svého křesla a nepřítomně hledí oknem ven k lesu. To se děje každý den už pět let. Nevím, jestli to byla jedna z příčin, ale maminku od toho dne přestal úplně vnímat a ona brzo na to těžce onemocněla. Jak jsem vám už řekla, před třemi roky zemřela. Tu noc se mi poprvé zdálo o vás…“ Poslední Emina slova způsobila, že se jí znovu zmocnil neklid. Co by mohla mít společného s jejich tragédií? Náhle pocítila podivnou nechuť a nechtěla slyšet víc. Dokonce přemýšlela, jak se vymluvit a dívky se zbavit. Nedokázala to a místo toho něco v ní a jakoby za ní řeklo: „Prosím, pokračujte, Emo,“ a dívka poslechla.
„Vím, že to zní podivně, ale je to můj sen, který mě k vám přivádí. Každou noc vidím malý, bílý domek a v podkroví svítí v okně lampa. Jdu blíž a klepu na modré dveře. Otevřou se a v nich stojíte vy. V té chvíli pocítím úlevu, všechna tíseň najednou zmizí. Včera navečer jsme byly se Sárou na procházce podél pobřeží a já jsem uviděla tenhle domek a nahoře v okně svítila lampa. Okamžitě jsem věděla, že jsem vás našla. Proto jsem tady, víc vám říct neumím.“ „Vy jste vážně viděla tu lampu svítit? Nikdy jsem ji nerozsvítila, není v ní ani petrolej, jak by mohla…?“ Ema jí skočila do řeči: „Určitě vám připadám jako blázen, něco mě sem ale přivedlo a já jsem doufala, že tady najdu vysvětlení.“ Dívce se opět chvěl hlas. Zadržovala pláč, ve velkých modrých očích se zaleskly slzy. Rozum se tomu bránil, přesto si uvědomovala, že tomu rozechvělému stvoření před sebou věří, aniž by cokoliv z toho, co před chvílí slyšela, chápala. Stále cítila ten nepříjemný neklid. Promluvila a hlas měla zastřený: „Váš příběh Emo, je velmi zvláštní a velmi smutný, ale já nevím, proč bych měla být nějak určena vám pomoci. Mohu vyložit karty, umím číst z dlaní, ale obávám se, že to je vše. Nikdy jsem nebyla dál než dole ve městě.“
Jak to mohla vědět? Vždyť o sobě neví o moc víc, než o dívce, která sedí před ní. Zmatek v jejím nitru stále narůstal. Nevěděla, co si s tím počít a tak sáhla po balíčku karet, který ležel na stole. Začala je míchat a žádná z nich znovu nepromluvila. Když pak rozložila karty, vyzařoval z uskupení zmatek a neklid. Bylo to stejně znepokojující, jako vše od okamžiku, kdy dívce otevřela dveře. Viděla v kartách nemocného muže. Nepochybovala, že je to Emin otec. To, co ji vystrašilo, však byl další muž, tajemný a nebezpečný. Vedle něj se objevila žena. Velmi zřetelně cítila, že je mezi nimi spojení. Nedovedla však vysvětlit jaké a jak to souvisí s osudem dívky. Karta, která by představovala Emu, totiž v uskupení chyběla. Jakoby klíčem k řešení byl někdo jiný - žena po boku tajemného muže. Ema však řekla, že kromě otce nikoho nemá. Nedávalo to smysl. Nevěděla, co by měla říct, a tak se zvedla z bezpečí svého křesla a posadila se na pohovku vedle dívky. Požádala, aby jí podala ruce. V okamžiku, kdy se jich dotkla, se jí zatočila hlava a začala se dusit. Místnost zmizela, neviděla nic než tmu a zoufale lapala po dechu. Pak se jí konečně podařilo zhluboka nadechnout a ve stejném
okamžiku si uvědomila, že se ocitla v nějakém podivném snu. Byla v lese. Už se stmívalo. Přesto věděla, že to místo zná. Jako bez vlastní vůle kráčela k malému dřevěnému domku, který se vynořoval nedaleko mezi stromy. Zastavila se u otevřeného okna a nemohla se ubránit pohledu dovnitř. Místnost byla osvětlená podivným, stříbřitě modrým světlem. Uvnitř, uprostřed pokoje, stál vysoký muž. Měl dlouhé černé vlasy a obličej skrývaly husté vousy. Stál s hlavou skloněnou k podlaze, nečekaně ji však zvedl a podíval se přímo na ni. Ten pohled byl mrazivý. Cítila, že se nedokáže pohnout. V té chvíli jeho ústa naléhavě vyslovila jediné slovo: „Kristýno!“ Zakřičela. Jako šlehnutím biče obrázek zmizel. Byla zpět ve svém obývacím pokoji. Ema na ni zoufale křičela: „Co je vám?!“ Co na to měla říct? Věděla, že právě viděla temného muže z karet, který na ni volal nějakým jménem! Proč na ni? Byla vyděšená. Slova z ní vylétla dřív, než nad nimi dokázala přemýšlet: „Emo, nezlobte se, ale není mi dobře. Vážila jste cestu zbytečně, nemohu vám pomoci. Odejděte, prosím, hned!“ Tón jejího hlasu nepřipouštěl jakýkoliv vzdor. Ema se beze slova zvedla, po tvářích jí tekly slzy, když rychle opouštěla domek.
Zabouchla těžké modré dveře a napětí konečně povolilo. Třesoucíma se rukama posbírala karty a ukryla je do zásuvky stolu. Jediné, na co dokázala myslet, byla touha, aby dnes už nikdo nezaklepal a aby už nikdy neviděla tu dívku. Šla si uvařit další šálek čaje. Bylinky znala a uměla využít jejich vlastnosti. Sáhla po směsi s uklidňujícími účinky, nasypala čaj do šálku a zalila bylinky horkou vodou. Pak hrnek na několik minut zakryla talířkem a dívala se nepřítomně oknem ven. Vedlo do malé zahrádky u domu a výhled jí nabízel spoustu příjemné zeleně. Všimla si, že některé květiny se už připravují ukázat svou krásu. Dnešní den končil, ale možná se zítra ráno objeví první květy. Odklopila talířek a s horkým nápojem se vydala do vedlejšího pokoje. Hrnek postavila na stůl, přihodila poleno do krbu, zabalila se do prošívané deky a schoulila se do houpacího křesla. Pozorovala kouř stoupající z hrnku a snažila se zapomenout na dnešní den. Vynechala svou pravidelnou podvečerní procházku k vyhlídce nad mořem. Chtěla zůstat v bezpečí svého křesla, ve svém domku, za pevnými modrými dveřmi. Čaje se vůbec nenapila, oči se jí pomalu zavřely a přišel spánek, který přinášel zapomnění.
Vzbudila se za úsvitu, trochu rozlámaná, ale cítila se klidná. Vyšla na zápraží. Vzduch byl opět vlhký a chladný. V noci nejspíš znovu pršelo. Slunce právě vycházelo a na trávě před domem se zatřpytily kapky rosy, zdálo se, že dnes bude krásně. Pak náhle přišla vzpomínka na událost z předchozího dne. Věděla, že se k té dívce nezachovala dobře, od první chvíle jí ale Ema brala klid. Něco bylo jinak a velmi zvláštní. Znovu se jí vybavila i ta podivná vůně, kterou ucítila, když včera otevřela dveře. Jakoby se něco snažilo protrhnout mlhu její paměti. Dosud byla pevně přesvědčená, že chce vědět o své minulosti víc, teď se toho najednou začala bát. Usilovně zaháněla vzpomínku na včerejší návštěvu a dotěrné myšlenky na to, že by ji něco mohlo spojovat s osudem Emy. Den naštěstí ubíhal víc než klidně. Celé dopoledne pracovala na malé zahrádce u domu a pak si šla připravit jídlo. Nikdo ji dnes nenavštívil a tak se navečer bez obav vydala na svou obvyklou procházku k pobřeží. Úzká štěrková cesta ji vedla úvozem, který lemovaly přerostlé keře divokých šípkových keřů. Když každý rok v červnu rozkvétaly, nesla se jejich omamná vůně až k domku a mísila se se slanou
příchutí moře. Pozdě na podzim tu pak sbírala sytě červené plody, obdařené léčivou silou přírody. Šípky dokázaly zahnat každé nachlazení a za sychravého počasí jejich vůně, stoupající z hrnku horkého čaje, připomínala léto. Na konci cesty se mezi několika stromy otevíral kouzelný výhled. Celý záliv s nádhernou pláží odtud viděla jako na dlani. Kdysi sem někdo umístil malou lavičku a přesto, že dřevo už bylo velmi sešlé, ráda na ni sedávala a představovala si lidi, kteří tu žili před ní a určitě milovali tenhle výhled jako ona. Posadila se a rozhlédla stejně, jako už mnohokrát předtím. Nalevo od ní byl malý přístav, kde kotvilo několik rybářských loděk. Dřevěné molo je oddělovalo od písčité pláže, která přecházela v mírnou stráň. Ta byla protkána uzoučkými cestami a posázená spoustou kamenných domků. Ze své rozhledny měla malé městečko s křivolakými uličkami a hlučným tržištěm jako na dlani. Viděla odsud i útulnou kavárnu, kam občas zašla, když na trhu prodala své čaje a masti. Pekli tam spousty dobrot a jejich vůně vždy naplnila celé okolí. Bylo tu i malé nádraží, koleje z něj vedly bůhvíkam, do dálek, o kterých neměla ani ponětí. Záliv končil v mírném výběžku. Věděla, že i tam je pláž s nádherným bílým pískem a několik desítek
metrů od břehu se nad hladinou vynořuje malý ostrůvek, oblíbené místo zamilovaných párů. Pomalu přešla pohledem na druhou stranu. Tady pevnina zasahovala do moře o značný kus dál, dokonce víc než ostrůvek naproti. Výběžek tak uzavíral a chránil záliv ze severovýchodní strany. Zvlášť v zimě si toho cenili všichni obyvatelé městečka. Na konci výběžku stál vysoký bílý maják a na jeho úpatí i malý kamenný domek pro strážce. Dům odsud ale nebylo vidět. Kolem štíhlé věže majáku téměř neustále kroužilo hejno racků a jejich křik slyšela i na tu vzdálenost velmi zřetelně. V létě, za teplých večerů, tu zůstávala dlouho po setmění a pozorovala blikající světlo majáku na jedné straně a útulná světýlka v domcích městečka na druhé straně. Na rozdíl od ptáků, hledajících neustále a s rámusem potravu, se dnes moře zdálo velmi tiché a nádherné v zapadajícím slunci. Všechno tak bylo znovu známé a uklidňující, stejné, jako před včerejší návštěvou. Začala si namlouvat, protože tomu opravdu chtěla věřit, že včerejšek možná ani nebyl skutečný, že to byl jen podivný sen. Z konejšivých myšlenek ji vyrušil podvečerní chlad, na příjemné teplo letních večerů si bude muset ještě chvíli počkat. Nerada opouštěla vyhlídku, ale
pokud to počasí dovolí, zítra sem přijde znovu. Poslední pohled na maják a pak se vydala na cestu zpátky k domku. Přeci jen se, ale ještě jednou na chvíli zastavila. Zadívala se dolů na malé městečko ležící v zálivu. Vypadalo to, že i tam je všechno v pořádku. V hostinci svítilo pár oken poklidným světlem. Nic zvláštního se nedělo. Na malé nádraží právě dorazil vlak a v ubývajícím světle si jen představovala, jak bílé obláčky halí nepatrné hemžení, které na nástupišti možná nastalo. Znovu ji napadlo, že ještě nikdy vlakem nejela. A kam taky? Vše, co potřebovala a znala, měla tady. Nechtěla na tom nic měnit. Slunce už zapadalo, když došla ke svému domku. Aniž by o tom přemýšlela, pohladila bytelné modré dveře, ještě před tím, než je otevřela. Když ten den ulehla, dlouho nemohla usnout a tak pozorovala petrolejovou lampu. Zdála se jí hezká ve světle měsíce, ale stále neměla nejmenší chuť ji rozsvítit.
2. Stála za stromem a pozorovala vysokého muže, který upíral pohled do prázdna. Pohyboval rty, jakoby s někým mluvil. Náhle se ten muž na ni ohlédl: „Kristýno!“ Vzbudila se vystrašená a zpocená. Zároveň si uvědomila, že se velmi rychle setmělo. Nemohla pochybovat, lampa před chvílí svítila a právě zhasla. Nedokázala přemýšlet, nedokázala v té chvíli ani rozlišit, co byl sen a co skutečnost. Vyběhla z ložnice, přes noční košili přehodila kabát, obula si boty a běžela vlhkou trávou na cestu k moři. Necítila chlad, nevšímala si tmy kolem sebe, hnal ji strach. To už nebyl jen sen, něco se změnilo a ona se před tím neschová. Zadýchaná zastavila až u lavičky. Rukou se přidržovala jejího opěradla, protože se bála, že se jí podlomí nohy. Pohled upírala na moře, které se ještě ztrácelo v ranním šeru. Zoufale se snažila urovnat zmatek v mysli. Nebylo to vůbec snadné. Sledovala blikající maják a znovu si v duchu přehrávala vše, co se za poslední dva dny stalo. Stála tam snad celou věčnost než konečně dospěla k rozhodnutí, které jí
přineslo alespoň trochu klidu. Začalo svítat a maják pohasl. Vracela se velmi pomalu k domku a v hlavě měla jedinou myšlenku. Bude muset najít Emu a pokud jí ona odpustí, vydá se s ní na cestu k jejímu otci. Jakkoliv se to zdálo bláznivé, cítila, že nemá jinou možnost. Došla ke dveřím a zjistila, že je v tom zmatku nechala otevřené. Vešla a zamířila rovnou do malé koupelny. Pečlivě se vyhnula pohledu do zrcadla. Opláchla si obličej a popaměti se učesala. Pak se oblékla a bez snídaně, na jídlo opravdu neměla pomyšlení, se vydala na cestu dolů kopcem. Ema byla ubytovaná se svou kamarádkou a jejími rodiči v jediném hostinci ve městě. Nebylo těžké ji najít, ale bylo velmi těžké zaklepat. Ruce a nohy se jí třásly, když se dveře otvíraly. Neobjevila se v nich Ema, ale dívka přibližně ve stejném věku. Slyšela se, jak nějakým cizím hlasem říká: „Dobrý den, potřebovala bych mluvit s Emou.“ „Pojďte dál,“ Sára se otočila směrem do místnosti. „Emo, sejdeme se u snídaně,“ a pak opustila pokoj. Ema dosud nepromluvila. Pohlédla na ni a otázka byla v jejích očích. Pokynula rukou, aby naznačila, že
se host může posadit. Už cestou si říkala, že nebude hledat žádné výmluvy a poví Emě vše tak, jak to je. Cítila, jak se jí stahuje hrdlo, přesto začala mluvit ještě než dosedla. „Emo, omlouvám se vám za své chování. Nevím, jak nejlépe to vysvětlit, snad když vám o sobě řeknu pravdu. Vaše návštěva mě velmi rozrušila a já jsem se s tím nedokázala vyrovnat. Před pár lety se mi ztratil můj předchozí život, pamatuji si jen několik posledních let. Téměř nic o sobě nevím a chci zjistit, kým jsem. Zároveň se toho však velmi bojím. Během vaší návštěvy a také po ní, se staly některé velmi podivné věci a donutily mě uvěřit, že mě s vámi něco spojuje. Jsem z toho zmatená a budu k vám upřímná, vůbec netuším, co by to mohlo být. Nemohu nic slíbit a vážně mám obavy, abych vám i sobě tímto rozhodnutím nepřinesla zklamání. Přesto bych se chtěla setkat s vaším otcem.“ Pohlédla Emě do očí a pak velmi tiše dodala: „Pochopím, když mě teď odmítnete.“ Ema neodpověděla hned. Modré oči dívky se nejprve sklopily k zemi, teprve potom se podívaly do její tváře a ještě chvíli ji beze slova pozorovaly než Ema konečně promluvila:
„Myslím, že nemáme jinou možnost, jak zjistit, co za tím vším je. Bojím se, protože otcův stav se zhoršuje a to mě velmi bolí. Mám strach, že ho ztratím.“ Při slovech té dívky pocítila úlevu a soucit, ale také dojetí, které však chtěla před Emou skrýt a proto se rychle zeptala: „Kdy se vracíte domů?“ „Zítra dopoledním vlakem,“ odpověděla dívka. „Pokud souhlasíte Emo, půjdu se teď přichystat na cestu a zítra odjedu s vámi?“ Ema přikývla. Vstala velmi časně. Dnes v noci ji nepronásledoval žádný sen a tak se cítila odpočinutá. Sešla do kuchyně, aby si připravila snídani. Trochu se smutkem pohladila baculatou měděnou konvici. Pak pod ní zapálila oheň, aby si uvařila ranní čaj. Po snídani se ještě jednou vydala na svou oblíbenou procházku k moři, chtěla si s sebou vzít co nejjasnější vzpomínku na tohle místo. Kdo ví, jak dlouho bude trvat než ho znovu uvidí. Vrátila se a vešla do koupelny, aby si na cestu sepnula vlasy a jak bylo jejím zvykem, jen velmi rychle pohlédla do zrcadla. V zrcadle se však neobjevila její tvář. Jako z pozorovatelny viděla dřevěné domky rozházené na jediném volném prostranství, které kolem dokola obklopovaly lesy. Nevyděsilo ji to, ale
pocit bezpečí, který jí poskytoval tento malý domek, byl pryč. Přesto pevně věřila, že až se sem vrátí, bude dál žít své dny v klidu. S mírným povzdechem se odvrátila, v chodbě vzala skromné zavazadlo, které si připravila už včera, přehodila si přes ruku plášť a vyšla ven. Zamkla a klíč uložila do otvoru ve zdi, skrytém za velkým květináčem. Byl osázen bylinkami, které často používala k vaření, do léčivých čajů i mastí. Některé rostlinky už bujně rostly, jiné jakoby se teprve nadechovaly k životu. Otočila se na cestu a bez dalšího ohlédnutí se vydala směrem dolů k městečku. Ema stála na chodníku před hostincem, vedle sebe měla položené objemné zavazadlo a sledovala ji, jak přichází. „Dobrý den.“ „Dobrý den, Emo.“ Pozdravila se s dívkou, kterou už nikdy nechtěla vidět. Teď se s ní vydává na cestu do neznáma. Z rozpačitých myšlenek ji však rychle vytrhla Ema. „Víte, chci vám něco říct než se k nám přidají ostatní. Sára ani její rodiče neznají skutečný důvod vaší cesty. Řekla jsem jim, že jsme se náhodně seznámily a vy se právě chystáte poznat kousek světa. Nerada byste cestovala sama, protože nemáte
zkušenosti a tak jste mě požádala, zda se smíte připojit k nám. Asi se jim to zdálo divné, ale nemají námitky. Nevadí vám, že jsem nepřiznala pravý důvod?“ „Nevadí, zdál by se jim určitě mnohem podivnější.“ „A musím se vám přiznat ještě k něčemu.“ Ema sklopila zrak, jakoby se styděla. „Vymyslela jsem vám jméno, řekla jsem, že se jmenujete Anna. Bylo to jméno mé maminky.“ Zvedla hlavu a nejistě se jí podívala do očí. „Anna? Hezké jméno, ale jak dál?“ Eminy rozpaky byly rozptýleny, v očích jí šibalsky zasvítilo: „Co třeba Anna Freyová?“ V té kratičké chvíli se z nich stali spiklenci, z ženy a dívky, které se znaly sotva pár hodin. Stály venku samy ještě několik minut a užívaly si jarního sluníčka. Pak se z chodbičky hostince ozval hluk a chvíli na to ji Ema seznamovala se svými přáteli. Oba rodiče byli příjemní a bezprostřední lidé. Odhadovala jejich věk mezi čtyřiceti a padesáti lety. Nepadly žádné zvědavé otázky. Byla jim vděčná. Necestovali však pouze se svou dcerou a Emou, ale také s dospělým synem. Adam byl, podle jejího názoru, velmi pohledný, vysoký, tmavovlasý mladý muž a tak začala podezírat Emu, že se o něm
nezmínila záměrně. V duchu se tomu usmívala, protože šlo rozhodně o nejhezčí myšlenku na Emu od chvíle, kdy ji poznala. Bylo však načase vydat se na cestu k nádraží. Když došli k jeho budově, uvědomila si, že ve skutečnosti není tak malé, jak se jí zdálo z vyhlídky vysoko nad městečkem. Na nástupišti téměř nikdo nebyl, alespoň nikdo, koho by trochu víc znala. Bylo jí náhle podivně úzko, že se nemá s kým rozloučit. Nejspíš si tu ani nevšimnou, že je pryč. Stála tam, zabraná do svých chmurných myšlenek, když se náhle v oblacích páry objevil vlak a hluk, který s tím byl spojený, způsobil, že sebou leknutím trhla. Nikdy ještě nebyla tak blízko supícímu stroji. Ema se na ní starostlivě podívala: „ Vy jste ještě nikdy vlakem necestovala?“ „Necestovala jsem ještě vůbec,“ zašeptala tiše. Vlak s příšerným skřípěním zastavil a nástupiště zahalila další oblaka páry. Nikdo nevystupoval, tady cesta vlakové soupravy začínala a tak byly všechny vozy prázdné. To byla chvíle, kdy se její potlačované obavy projevily naplno a jí se téměř podlomila kolena. Pocítila neodbytnou touhu utéct a vrátit se do svého bezpečného domku. Adam však už otvíral dveře vlaku a všichni se hrnuli dovnitř. Někdo popadl její zavazadlo a ucítila, jak jí silné mužské
paže pomáhají nastoupit po vysokých schodech. Cesta k útěku nebyla volná a než se vzpamatovala, seděla uvnitř vozu. Uslyšela hvizd píšťalky a vzápětí se její tělo nedůstojně zakymácelo, když se vlak s trhnutím rozjel. Připadala si jako vyplašený zajíc a byla velmi ráda, že si jí v tom okamžiku nikdo nevšímal. Vyjeli z nádraží a otevřel se před nimi pohled do krajiny. Vyběhla do chodbičky a snažila se ještě na druhé straně zahlédnout známá místa. Na chvíli uviděla i vysoký bílý maják v dálce a o něco blíž útes nad zálivem. Tam nahoře je její oblíbená lavička a jen kousek, nedaleko odtamtud, domov, který právě opouští. Pocítila znovu ten bolestně svírající pocit, jaký ji přepadl před několika okamžiky na nástupišti. Nové zážitky se na ni valily až příliš rychle. Vrátila se k ostatním, nechali jí místo u okna a tak usedla a snažila se zahnat stesk. Záchranou pro ni byl Adam, který v jednom kuse vtipkoval. Měl jemný a chytrý humor a vždy ho viditelně zajímala reakce Emy. Nepochybně se snažil především kvůli ní. Ema však vždy stočila svůj pohled jinam. Přesto lehká červeň v jejích tvářích a něžný pohled v Adamových očích prozrazovaly vše. Možná se těm dvěma dařilo skrývat své city před ostatními, pro ni to bylo krásné
zpestření dlouhé cesty. Jejich nesmělé hry ji během času, stráveného ve vlaku, dokázaly i rozesmát. Cestovali už několik hodin a byli téměř neustále všichni pohromadě. Neměla možnost si s Emou promluvit o samotě. Ostatní neznali pravý důvod její cesty a nemohla se proto před nimi ptát na věci, které se jí honily hlavou. Byla se svými myšlenkami sama a krátila si čas tím, že se dívala ven na ubíhající krajinu, města a vesničky. Když vlak zastavil, mohla pozorovat lidské hemžení na nástupišti z pohodlí vozu. Venku se teď už začalo stmívat, ale ona se stále nemohla nabažit pohledu z okna. Bylo to pro ni všechno tak nové, že téměř zapomínala na ostatní, kteří cestovali s ní a chvílemi zapomínala i na svůj strach z toho, co ji tam, v neznámé dálce, čeká. Náhle si uvědomila hluk hovoru, který se odehrával naproti a když zbystřila sluch, zaujalo ji téma rozhovoru. Ema a Sára vzpomínaly na své zážitky z dětství. Když si všimly, že jim věnuje pozornost, bez pobízení a trochu příliš horlivě, jí začaly vyprávět o společně prožitých letech. Skákaly si přitom neustále navzájem do řeči. Nezdálo se však, že by jim to nějak vadilo. Jen pro Annu (snažila se, zvyknout si na své jméno), bylo trochu obtížné sledovat smysl jejich vyprávění.
Dozvěděla se nejprve, že Ema bydlela v domě Adamových rodičů, když chodila do školy. Měla u nich i svůj pokoj. Sára k tomu s naprostou samozřejmostí řekla: „V našem domě to není žádný problém.“ Anna si při těch slovech začala představovat jak velké asi je sídlo Adamovy rodiny. Znala jen větší domy u nich v městečku a tak usoudila, že bude lepší počkat, až ho zítra uvidí na vlastní oči. Konečně se ve vyprávění dostaly k tomu, jak se jejich rodiny před lety seznámily. Sára utichla a mluvila teď naštěstí jen Ema. Přiznala, že zná tu historku spíše z vyprávění, protože jí byly tehdy pouhé čtyři roky. Její rodiče, jako každý rok, potřebovali nakoupit před zimou zásoby. Poprvé to byl rodinný výlet i s malou Emou. Do té doby jezdil do města pouze otec a matka s ní zůstávala doma. Když tehdy pořídili všechny nákupy, nakládal otec věci do vozu. Nešťastně přitom uklouzl z chodníku a zlomil si nohu. Nedokázal se postavit a sténal bolestí a tak Emina matka popadla svou malou dceru do náruče a běžela k prvnímu domu. Zoufale bouchala do obrovských dveří, dokud jí nepřišli otevřít. Adamovi a Sářiny rodiče neodmítli vyděšenou matku s plačícím dítětem v náručí.Poskytli Dantonovým nejen pomoc, ale z obou rodin se časem stali přátelé.
Poměrně často se pak navzájem navštěvovali a když měla Ema věk, aby začala chodit do školy, Adamovi rodiče nabídli, aby u nich Ema přes týden bydlela. V její vesnici totiž žádná škola nebyla a každodenní dojíždění kvůli vzdálenosti nepřipadalo v úvahu. Anně to připomnělo Emina slova při jejich prvním setkání: „Žijeme tak trochu ve ztraceném světě.“ Ema právě popisovala, jak moc se tehdy do města těšila. Sára byla stejně stará a tak měly jít do školy společně. Nejtěžší to bylo pro Eminu matku. Celý první rok prý plakala při každém loučení i při každém návratu. To si Ema pamatovala velmi dobře. Dantonovi však neměli tolik peněz, aby mohli žít ve městě a oba věděli, jak moc je pro jejich jedinou dceru vzdělání důležité. Ema to snášela dobře, vyrůstala a cítila se, jakoby měla sestru a staršího bratra. Podle jejího vyprávění spoustu dní dováděli všichni tři ve velké zahradě za domem. Měli své tajné skrýše a bláznivé představy. Na sobotu a neděli a každé prázdniny se pak Ema vracela k rodičům a oni jí věnovali veškerou lásku a péči, které byli schopni. Anna ani trochu nepochybovala, že Ema nepřeháněla, když jí u ní v domku řekla, že měla velmi šťastné dětství.
Vyprávění náhle přerušila Sára, aby jim sdělila, že se blíží jejich první zastávka a musí se tedy všichni připravit na vystupování. Vlak už vjížděl do nádraží a opět se ozvalo ošklivé skřípění brzd. Adam bez řečí popadl její zavazadlo a tak pro ni bylo jedinou starostí zvládnout obávaný výstup z vlaku. Dokázala to celkem lehce a to Anně po celém dnešním dnu konečně dodalo trochu sebejistoty. Neotřásl jí ani neomalený mladík, který do ní v nádražní hale vrazil a zmizel na nástupišti, aniž by se omluvil. Noc měli strávit v místním hostinci a ráno pak pokračovat v cestě. Další věc, která byla pro Annu nová. Ještě nikdy nenocovala mimo svůj domek. V mysli se jí vynořila malá ložnička v podkroví s pohodlnou postelí a starou lampou v okně. Klidný obraz se však rychle rozplynul. Z nádraží zamířili přímo do hostince, který byl hned v sousedství. Nápis nad vchodem uviděli v okamžiku, kdy opustili nádražní budovu a tak vzala z Adamovy ruky své zavazadlo a za jeho hlasitých protestů si nesla nevelkou koženou brašnu sama. Vstoupili do světlé a útulné haly malého hotýlku. Nejnápadnějším vybavením byl mohutný dřevěný pult, za kterým posedával zavalitý muž. Jakmile je uviděl, vyskočil překvapivě hbitě na nohy a
s přátelským úsměvem se jich zeptal: „Přejete si prosím?“ Objednali tři pokoje, jeden třílůžkový pro Adama a jeho rodiče, dvoulůžkový pro obě dívky a jeden samostatný pro ni. Recepční a majitel hotelu v jedné osobě pak zacinkal na zvonek a objevil se mladík v uniformě. Podoba mezi ním a mužem za pultem se nedala přehlédnout, až na jejich rozdílné postavy. „Pokoj 14, 15 a pro dámu 26“, řekl uctivě a s malou úklonou majitel hotelu a při posledních slovech se na ni usmál. Byla v rozpacích, dámou ji ještě nikdy nikdo nenazval. Vzala si od něho svůj klíč a tušila, že jí tvář zalil ruměnec. Rychle se proto otočila, aby se vyhnula všem pohledům. Mladík v uniformě popadl její tašku a největší kufr z ostatních zavazadel a vydal se po širokém dřevěném schodišti nahoru. Všichni ho beze slov následovali. Nahoře položil velký kufr na prošlapaný koberec, neurčité barvy a s její taškou pokračoval až na konec chodby k pokoji označenému číslem 26. Cupitala za ním. Cestou si však stačila všimnout, že pokoje vůbec nejsou číslované popořadě a některá čísla úplně chybí. Zajímalo ji, proč to tak je, neodvážila se však zeptat. „Váš klíč, prosím,“ oslovil mladík velmi zdvořile Annu a pak odemkl dveře, tašku odnesl až
do pokoje, položil ji uprostřed místnosti na zem, uklonil se a odešel. Stála tam ještě chvíli jako ve snu. Když se vzpamatovala, začala se zvědavě rozhlížet. Všechno skromné vybavení v místnosti se zdálo nějak malé. Stála tu jedna postel se světle modrým povlečením, medově hnědá pohovka a malý stolek ze světlého dřeva. Ve stěně nalevo od vchodu uviděla ještě jedny dveře. Jak okamžitě zjistila, za dveřmi se skrývala koupelnička. To byl přepych, který ani neočekávala, takže se jí nečekaně zmocnil příjemný pocit pohodlí. Zároveň si však uvědomila, že má dost velký hlad a tak si rychle opláchla ruce a obličej. Zamkla pokoj a sešla po starém dřevěném schodišti do haly a odtud do jídelny. U velkého stolu uprostřed místnosti seděla v té chvíli jen Sára. Když si všimla, že Anna stojí dost rozpačitě ve dveřích, s úsměvem na ni zamávala a odsunula pro ni židli vedle sebe. Anna se posadila, stačila však říct pouze to, jak hrozný má hlad, když se k nim začali přidávat ostatní. Přišla i Ema a posadila se k Anně z druhé strany. Rozpaků z dnešního dne však ještě nebylo dost. Objevil se jiný mladík a s přívětivým úsměvem položil před každého z nich velké, tmavomodré desky
se zlatými písmeny. Kousek pod horním okrajem byl napsán název hotelu „U dvou sluncí“. Nemohla se ubránit myšlence, že jedno z těch „sluncí“ viděli při svém příchodu za pultem. Pak si uprostřed desek přečetla, co to vlastně drží v ruce - jídelní lístek. Podívala se rychle na Emu. Ta už měla desky otevřené a vybírala si z nabídky. Rychle ji napodobila. Výběr a názvy jídel ji, ale zaskočily. Většinou vůbec netušila, o jaký pokrm se jedná a tak si objednala totéž, co Ema, aby tím zakryla svou bezradnost. Trvalo to možná půl hodiny než před ni postavili nádherně nazdobený talíř a neskutečně lákavá byla i vůně, která se z něho linula. Ema na Annu šibalsky mrkla, pak si všichni popřáli dobrou chuť a pustili se do jídla. Nelitovala, že si nechala napovědět, ještě nikdy si tolik nepochutnala. Během večeře se Ema šeptem zeptala, jestli ji může před spaním navštívit v pokoji. Zítra měli dorazit do města, kde žila rodina Sáry a Adama a tak to byla asi jediná příležitost, jak si ještě během cesty o samotě promluvit. Anna přikývla. Když dojedli, byla na všech vidět únava. První se zvedli Adamovi rodiče a popřáli dobrou noc. Anna toho využila a zvedla se ihned po nich. Vešla do svého pokoje a nejraději by hned ulehla. Slíbila však Emě, že na ni počká a tak se posadila na pohovku.
Dívka si dávala na čas a Anně se klížily oči, možná na krátkou chvíli usnula. Konečně se ozvalo zaklepání na dveře a za nimi stála Ema. Okamžitě se začala omlouvat. Anna, teď už čilejší, se jí podívala zpříma do očí a řekla jediné slovo: „Adam?“ „Ano, vy to víte, že?“ „Není těžké, to poznat, Emo. Moc vám to přeju. Myslím, že Adam je skvělý, oba jste skvělí.“ Ema se začervenala a mile se usmála, pak přešla k pohovce. „Víte, Anno, za těch pár dnů jsem si vás velmi oblíbila, připadáte mi jako starší sestra, kterou jsem nikdy neměla a hodně jsem si ji přála.“ „Jste mi teď také mnohem bližší. Když si vzpomenu, jak mě naše první setkání vyděsilo…, ale strachu jsem se nezbavila. Nevím, co tu hledám, nevím, co mě čeká a co přinesu vám. Začalo mi na vás záležet a nechci vám ublížit.“ Ema se na ni trochu smutně usmála. „Opravdu k vám cítím přátelství a velmi mě mrzí, že jsem vás svou návštěvou tak vystrašila. V mých snech jste mi vždy přinášela úlevu. Nevěřím, že jsem vás našla, abyste mi ublížila. Pokud jde o mého otce…, jestli mu nedokážete pomoci, příliš se toho pro mě nezmění a budu se s tím muset smířit. Doufám, že mi i pak zůstane vaše přátelství.“
Jak to mohla vyslechnout bez emocí? Objala Emu a ještě chvíli pak žádná z nich nedokázala najít vhodná slova. První, kdo prolomil ticho, byla Anna. Rozhodla se povědět té dívce vše, co přečetla z karet a také to, co viděla ve své vizi. Když skončila, Ema se jí zeptala: „Myslíte, že byste mohla být Kristýna? Víte, slyšela jsem u nás vyprávět o muži, který žije se svou babičkou nahoře v lesích. Před lety prý občas naší vesnici navštěvoval, ale teď ho už několik let nikdo neviděl. Říkalo se o něm, že mluví s duchy a že je čaroděj, stejně, jako jeho babička. Někdy, když jsem s otcem zašla do lesa, zdálo se mi, že nás někdo pozoruje. Dnes si, ale myslím, že to byla jen má dětská fantazie. Nevěřím, že tam ještě je. Možná odešel nebo už zemřel. Nikdo nevěděl, kolik je mu vlastně let.“ „No, Emo, opravdu nevím, jestli muž v mé vizi byl onen čaroděj a nevím kdo je nebo byla Kristýna. Díval se sice na mě, ale to nemusí nic znamenat. Budu raději zatím Anna.“ Když Ema opouštěla pokoj, přísahala by, že za rohem zahlédla Adama. Usmála se, tiše zavřela dveře a konečně ulehla.
3. Probudilo ji bubnování deště. Bylo načase vstát a sejít na snídani. Adamův humor byl dnes opět jiskrný. Co z včerejší noci to způsobilo, Anna jen odhadovala. Ema vytrvale klopila oči, ale usmívala se nad každým Adamovým vtipem. U snídaně padl návrh, aby si obě odpočinuly alespoň dva dny u Adamových a Sářiných rodičů než se vydají za Eminým otcem. Anna tím v první chvíli příliš nadšená nebyla, musela si však přiznat, že i ona se cítí unavená. Když opouštěli útulný hotýlek, vyprovázel je na cestu srdečný úsměv starší ženy, která dnes za pultem vystřídala svého muže. Znovu se ocitla na nádraží a opět musela nastupovat po těch vysokých schodech. Tentokrát to však zvládla sama a na chvíli se cítila velmi sebevědomě. Pak se sama sobě v duchu vysmála a těšila se na další města a městečka, která cestou uvidí. Tak trochu jí všechna splývala, teď však projížděli okrajem jednoho, které ji okamžitě uchvátilo. Bylo
plné zeleně a úhledných, převážně patrových domů. Všechny se topily v záplavě barev právě rozkvétajících květin a keřů. „Tak a jsme tady.“ Anna si ani nestačila všimnout, kdo to řekl. Byla však velmi ráda, že tohle město je dnes cílem jejich cesty. Naskýtala se jí tak možnost, prohlédnout si ho mnohem lépe než jen z jedoucího vlaku. V tom okamžiku se ozval skřípot brzd a potvrdil, že za nedlouho budou vystupovat. Nádraží patřilo k těm větším, které během cesty viděla a bylo tu také hodně cestujících. Někteří z nich zmateně pobíhali a pletli se ostatním do cesty. Znovu do ní nějaký muž narazil, protože se právě ohlížel opačným směrem. Okamžitě se však omluvil a měl tak rozpačitý výraz, že ho Anna ihned ujistila, že se nic nestalo. Lidé jsou prostě různí, pomyslela si při vzpomínce na mladíka, který do ní vrazil včera a dál se drala davem ven. Před nádražím stálo za sebou několik kočárů s koňmi. Najali dva a během okamžiku už seděla spolu s Adamem a Emou v jednom z nich. Projížděli ulicemi a ona si bez přestání prohlížela domy a zákoutí tohoto úžasného městečka. Chtěla z něj vidět co nejvíc a právě ji zaujala jedna zahrada, kde s křikem pobíhalo několik menších dětí. Vůbec
při tom nevnímala Emu, která na ni mluvila. Vzpamatovala se teprve při zastavení vozu. Dům Adamových rodičů byl obrovský. Žádná z jejích včerejších představ se tomu nepřiblížila. Velkou verandu, táhnoucí se po celém průčelí, lemovaly kulaté, bílé sloupy. Uprostřed vedlo několik schodů k mohutnému vchodu nad nímž byla nápadně zdobená římsa. Všude viděla spoustu stojících i zavěšených květináčů a vzduch naplňovala neuvěřitelně silná květinová vůně. Obě křídla obrovských dveří se jako na povel otevřela a všichni vstoupili do haly. Prošla v úžasu kolem několika sloužících, kteří stáli v úhledné řadě a pak se zastavila. Nic podobného Anna ještě nikdy neviděla, na okamžik jí to vzalo dech. Ten obrovský prostor a rozlehlé schodiště byly tak vzdálené jejímu domku na pobřeží. Hlava se jí točila a nedokázala říct, jestli to bylo únavou z cesty nebo tím úchvatným prostorem. Vnitřek domu nijak nezaostával nad velkolepostí, která byla vidět venku. Ubytovali ji v prvním patře, v pokoji jen o málo menším než celý její domek. Z výšky stropu se Anně opět zatočila hlava. Kdyby postel neměla nebesa, snad by tady ani nedokázala usnout. Potřebovala si trochu odpočinout. Svlékla si vrchní část oblečení, zula boty a lehla si na malou chvíli do obrovské postele
plné měkoučkých, sněhobílých polštářů. Únava ji přemohla okamžitě, místnost se ztratila. Spala tvrdě, beze snů a když otevřela oči, byla v místnosti Ema. „Anno, konečně! Spala jste téměř šestnáct hodin! Začínali jsme se o vás bát! Nechám vám tu podnos s jídlem a až se vám bude chtít, přijďte za námi dolů do salonu.“ Ema se na ni mezi dveřmi usmála a opustila pokoj. Anny se zmocnil úžasný pocit neuvěřitelně hýčkané osoby. S velkou chutí posnídala, osvěžila se v nádherné koupelně, patřící pouze k tomuto pokoji, převlékla se a vydala se za ostatními. Cítila se velmi dobře a zřejmě to z ní vyzařovalo, protože si ji všichni zvědavě prohlíželi. „Vy jste se nám prospala do mládí“, řekl s úsměvem Adam. Podívala se na něj a lekla se. Adam byl velmi bledý. „Je vám dobře, Adame?!“ „No, nespal jsem dva dny jako vy, tak jsem po té cestě ještě trochu unavený.“ Řekl to lehkovážně a pokusil se o další úsměv, něco ji na tom přesto znepokojovalo. Zbytek dne proběhl velmi příjemně. Ukázali jí nejprve dům a Sára ji pak vzala do rozlehlé zahrady za domem. Byla pochopitelně udržovaná a skutečně nádherná. Annu to znovu úplně zaplavilo a když
v jednom koutě objevila upravené keře šípkových růží, zdálo se jí kouzlo tohoto místa téměř dokonalé. Viděla hortenzie, rododendrony a růže v neuvěřitelné spoustě barev, stejně tak mnohé jiné květiny, jejichž názvy ani neznala. Přibližně uprostřed zahrady bylo malé jezírko napájené vesele zurčícím potůčkem, který z jiné strany vytékal a ztrácel se v bujném porostu. V několika zákoutích viděla lavičky a jedna byla i tady v blízkosti vody. Neodolala a požádala Sáru, aby se tu na chvíli zastavily. „Pojďte ještě kousek dál, něco vám ukážu, myslím, že se vám to bude líbit.“ Následovala tedy Adamovu sestru po písčité, klikaté cestičce a zanedlouho se před nimi objevil dřevěný altánek. Sloupky byly až ke stříšce porostlé popínavými růžemi a byla tam i nádherná vistárie a do té krásy vplouvalo svými paprsky odpolední slunce. Voda, tryskající s jemným zurčením z malé fontánky, dotvářela kouzelnou atmosféru. Anna obdivně vydechla. „Je to tu úžasné, nikdy jsem nic takového neviděla.“ „Těší mě, že se vám to tolik líbí. Mám tu zahradu moc ráda. Objevila jsem tu jako malá holka několik tajných zákoutí a představovala jsem si tehdy, že o nich vím jen já. Samozřejmě to tak nebylo, ale všichni
hráli tu hru se mnou a tak nějak v tom pokračujeme dodnes. Když se vytratím sem, nikdo mě neruší.“ „Musím přiznat, že vám trochu závidím, Sáro.“ Anna najednou přestala myslet na zítřejší odjezd. Ráda by poznala každý kout téhle zahrady a tohoto města. Za jediný den to však nebylo možné a tak byla Sáře vděčná i za ten kousek ráje, který jí dnes ukázala. Večer usnula stejně snadno, jakoby byla ve svém domku na pobřeží. Probudilo ji naléhavé bouchání na dveře jejího pokoje. Prudce se posadila, uvědomila si, že je stále ještě noc. Ozval se však velmi naléhavý hlas: „Anno, Anno, prosím, vzbuďte se! S Adamem se něco děje!“ Byla to Ema a byla velmi vyděšená. „Emo, už jsem vzhůru, hned tam budu!“ Vešla do Adamova pokoje. Jediný pohled jí stačil na to, aby věděla, že je to vážné. Nemocný měl vysokou horečku a blouznil. Adamova matka se na ni otočila a když promluvila, byl strach znát v každém jejím slově. „Omlouvám se, že jsme vás vzbudili, ale doktor je u jiného naléhavého případu a nevíme, kdy se sem dostane. Adamův stav se stále zhoršuje, nikdo z nás si neví rady. Takovou horečku nikdy neměl,
vlastně nebyl nikdy vážně nemocný. Doktor vzkázal, že máme za každou cenu srazit teplotu a Ema tvrdí, že se vyznáte v bylinách. Máme jich plný skleník, ale náš zahradník je mimo město. Můžete nám jakkoliv pomoci? Prosím…“ Anna se sklonila nad nemocným. Tělo bylo rozpálené. V té chvíli se Adam začal třást a znovu blouznil. Cosi nesouvisle vykřikoval a v očích měl nepřítomný, skelný pohled. Položila mu svou ruku na čelo a zdálo se, že ho to uklidňuje. Ležel teď tiše a ona se otočila na jeho matku: „Přineste prostěradla, deku, velkou nádobu se studenou vodou a ocet.“ Nic víc nevysvětlovala a oni bez otázek okamžitě poslechli. Žár Adamova čela ji pálil v dlani, nepovolila však, dokud nebyl připraven studený zábal. Emu vykázali od lůžka a ona se zhroutila do křesla v rohu místnosti. Anna požádala Adamovi rodiče o pomoc a společně nemocného svlékli a zabalili do mokrého prostěradla, jeho tělo se začalo znovu silně třást. Nebyl to hezký pohled a na nevyslovenou otázku Adamovy matky řekla, že je to opravdu nutné. Po zábalu přiložila na jeho dlaně a chodidla kousky látky namočené ve studené vodě, do které před tím zamíchala velkou dávku octa. Než přijel lékař, zopakovali tento postup ještě několikrát.
Záchvaty blouznění pomalu ustávaly a zdálo se, že horečka klesá. Když konečně dorazil doktor a pacienta prohlédl, pochválil jejich postup. Vyhráno však rozhodně nebylo. Otevřel černou, koženou brašnu a vyndal tmavou lahvičku, ve které bylo něco, o čem doktor mluvil jako o tabletách. Anna nikdy nic takového neviděla. Nařídil jim, aby podávali lék každé čtyři hodiny a snažili se do pacienta dostat co nejvíce tekutin. Slíbil, že přijde Adama zkontrolovat hned zítra ráno. Střídali se u jeho lůžka další noc, na spánek nebylo pomyšlení. Pokračovali v zábalech. Nebylo vůbec snadné, donutit Adama, aby spolkl tablety, které mu předepsal doktor. Anna proto bez rozpaků a jakékoliv úcty, rozdrtila lék na bílý prášek, ten pak rozmíchala v malém množství čaje, který Adam s menšími potížemi vypil. Museli v neustálé péči vytrvat ještě celý nadcházející den i noc. Až další ráno přineslo naději. Adam byl stále bledý a velmi zesláblý, ale plně při vědomí. Ema se zvedla z křesla, ve kterém trávila téměř bez přestávky poslední dny. Přistoupila k jeho posteli a nedbajíc udivených pohledů, něžně pohladila Adamovu tvář a políbila ho na ústa. Pak se konečně nechala odvést
do svého pokoje podpíraná Sárou. Nespala víc než dva dny a nohy ji sotva nesly. Nastal čas vracet Adamovi ztracené síly. Anna se vypravila do bylinkové zahrady ve skleníku, aby připravila posilující nápoj. Rostlin tu bylo nepřeberné množství o bylo o ně viditelně pečováno s velkou láskou. Snažila se, aby její zásah nebylo poznat. Věděla přesně, které byliny potřebuje, ačkoliv si nevzpomínala, že by tento lektvar už někdy připravovala. Zabralo jí to několik hodin, všichni ostatní střídavě pečovali o Adama a střídavě spali a tak si jí nikdo nevšímal. Až tehdy, když byl nápoj hotov a dávala Adamovi spolknout první dávku, pozorovala ji jeho matka s viditelnými obavami, neřekla však jediné slovo. Žádná nepříznivá reakce se nedostavila a večer byl Adam dokonce schopen vypít pár doušků silné kuřecí polévky. Nedůvěra k bylinnému léku byla pryč. Do domu se pomalu vracel klid. Když se pak o něco později v pokoji objevila Ema, věnoval jí Adam první ze svých navrácených úsměvů. Ema padla s pláčem na kolena vedle jeho postele. Aniž by kdokoliv promluvil, začali jeden po druhém opouštět místnost. Všichni už chápali a nikdo z nich nechtěl rušit léčivou sílu lásky.
Doktor se tu objevoval, jak nejčastěji to šlo, až dnes se však poprvé usmál a podíval se při tom na lahvičku v Anině ruce. „Máme vyhráno. Doufám, že mi dáte recept na ten zázračný lektvar? Jinak je má kariéra u konce!“ Všichni se upřímně a s úlevou zasmáli. Mládí a láska rychle pomáhaly Adamovi se zotavit. Mlčky bylo přecházeno, že Ema tráví v jeho pokoji dny i noci. Jen Adamova sestra pozorovala občas Emu smutným pohledem. Alespoň pro tyto dny svou přítelkyni ztratila. Jak ji, ale Anna za těch pár dnů stačila poznat, byla to hodná dívka. Svého bratra milovala a Ema jí byla velmi blízká. Něco dobrého však přesto tyto dny přinesly, Sára měla mnohem víc času ukázat Anně další kouty zahrady a také město. Provedla ji mnoha uličkami, navštívily několik krámků, včetně toho, který byl nedaleko jejich domu a kde si tehdy Emin otec zlomil nohu. Sára jí také ukázala školu, kam s Emou chodily. Hodně si během těch procházek povídaly a Anna si stále více uvědomovala, jak osamělý a podivínský život vede na pobřeží. Dosud ji to nikdy nenapadlo. Nejspíš proto, že nic jiného neznala. Přesto se však
velmi těšila na návrat domů. Ten, ale prozatím nebyl možný… Uběhly dva týdny od jejich příjezdu do města. Adam dnes poprvé vyšel do zahrady podpírán z jedné strany Emou a z druhé svou sestrou. Anna se do té doby ani slovem nepokusila připomenout Emě, proč se s ní vydala na tuhle cestu. V noci se jí však znovu vrátil podivný sen: „Kristýno!“Naléhavý hlas a pohled muže, který ji velmi děsil. „Emo, budeš mít na mě dnes chvíli čas?“ K tykání přešly během ošetřování Adama. „Víš, Anno, už několik dní se bojím, až se mě zeptáš. Stále se mi nechce Adama opustit, ale vím, že už mě tak naléhavě nepotřebuje a taky chci vidět otce. Zdá se sice, že mě nevnímá, ale věřím, že je rád, když jsem s ním.“ Dohodly se, že odjedou pozítří ráno. Víc o tom nemluvily. Nebylo třeba. Den odjezdu byl tady. Všichni jim přáli šťastnou cestu a byli velmi milí. Stále nikdo z nich netušil, že nejde o výlet. Jen Adam se smutně usmíval. Věděli proč. Ema se držela statečně, asi jí pomáhalo těšení na otce, přesto byla viditelně ráda, když všichni vyšli
před dům, aby jí a Adamovi poskytli soukromí na rozloučení. Když se pak oba zamilovaní objevili venku, vrhla se nečekaně k Emě Adamova sestra: „Švagrová, jestli se do týdne nevrátíš, tak si pro tebe do toho děsnýho lesa přijedu, protože s bráchou teď nebude k vydržení a já jsem citlivá duše!“ Takový výbuch emocí, doprovázený poněkud drsnými výrazy, Annu velmi překvapil. Upřímný smích, který tím Sára u všech zúčastněných vyvolala, však zároveň uvolnil napětí z loučení. U chodníku před domem stál nevelký vůz tažený jediným koníkem. Anna trochu zapochybovala o velikosti vozíku, který sotva stačil pro dvě osoby a nezdálo se jí možné, že to drobné zvíře uveze je i jejich zavazadla. Ema však žádnými rozpaky netrpěla a svižně se vyhoupla do vozu. Anně nezbylo než ji následovat. Když se konečně obě usadily, Ema se obratně chopila opratí, naposledy všem zamávaly a rozjely se. „Ještě jsem ti nepředstavila našeho Amose,“ řekla Ema a podívala se směrem k hnědému koníkovi. „Těší mě Amosi,“ odpověděla Anna a v duchu si pomyslela: „Hlavně vydrž hochu!“
4. Vydaly se na poslední část cesty, žena a mladá dívka, které se znaly sotva pár týdnů. Přesto se už cítily spíš jako sestry a jakýkoliv možný věkový rozdíl se nezdál důležitý. Anna v sobě cítila mladou duši a Ema se pomalu stávala ženou, dospívající pod tíhou rodinné situace, ale také posílena Adamovou láskou. Minuly poslední domky a opouštěly městečko, které si Anna od prvního okamžiku zamilovala. Cestu teď lemovala pole a louky. Věděla od Emy, že je čeká cesta na celý den. Každou chvíli se s obavami zadívala na Amose. Koník však vesele kráčel vpřed a zdálo se, že mu to nedělá žádný problém. Jeho hnědá srst se v dopoledním slunci zlatavě leskla a světlá hříva mu vlála v lehounkém vánku, který čechral vlasy i jim. Čím déle ho Anna pozorovala, tím víc se jí líbil a přestala si dělat starosti, že tu dlouhou cestu nevydrží. Nějakou dobu jely tiše a tak si začala znovu plně uvědomovat, proč je tady. Obavy si opět našly místo v její mysli. Potřebovala o tom mluvit. Oslovila proto Emu: „Emo, stále netuším, jak bych mohla tvému otci pomoci. Jsem víc a víc nejistá.“
„Ale, prosím tě, už jsem ti to říkala, co můžeme ztratit? Zachránila jsi Adama, našla jsem v tobě spřízněnou duši. Dala jsi mi už hodně a i když velmi stojím o to, aby se otcův stav zlepšil, pokud se to nepodaří, mé přátelství k tobě se nezmění. Jsem si tím jistá.“ V jejím hlase nebyly nejmenší pochybnosti. „Dost, dost… chceš mě vidět brečet? Ty máš kolem sebe spoustu lidí, kteří tě mají rádi, ale pro mě jsi první člověk, který je mi tak blízký. Začínám se bát, že tě zklamu a zároveň se bojím návratu ke svému osamělému životu!“ „Ale my se přece nepřestaneme navštěvovat a až budeme mít s Adamem děti…“, lehký ruměnec jí zkrášlil tvář, „ rádi je k tobě občas odložíme, třeba na prázdniny. Nejspíš nás budeš mít víc než dost.“ Emě se smály i oči, když to říkala a Anně se tak na chvíli podařilo zaplašit obavy. Začalo se stmívat a kolem nich přibývalo jehličnatých stromů. Chvíli na to vjely do lesa a cesta teď už stále jen stoupala. Malý koník však dál statečně a trpělivě ukrajoval kousek po kousku ze svého nelehkého úkolu. Ema jí začala vyprávět o lidech ze své vesnice. Znala je všechny, takže jim povídání vystačilo na velký kus cesty. Mezitím se úplně setmělo a musely zastavit, aby rozsvítily lucerny po stranách vozu.
Amos však mnohem víc spoléhal na své zvířecí smysly a šel jistým krokem i za tmy. Zdál se velmi klidný až do chvíle, kdy konečně les ustoupil a objevily se siluety prvních domků. Určitě věděl, že je doma, třásl hlavou, frkal a rozběhl se tak svižně, až to Annu rozesmálo. Nejspíš už cítil pohodlí své stáje. „Tak jsme skoro u cíle,“ řekla Ema. „Náš dům je na druhém konci vesnice.“ Míjely v té chvíli teprve první stavení, ale rozsvícená okna i tak působila přívětivě. Anně se dokonce zdálo, že je ovanul hřejivější vzduch. V myšlenkách se na okamžik vrátila domů, do houpacího křesla v jejím obývacím pokoji. Zavřela na chvíli oči a nechala se unášet konejšivými představami dokud vůz nezastavil. Nebyla si jistá, ale ve tmě rozeznávala siluetu malého domku. Rozsvícené bylo jen jedno okno. Ema už vynášela zavazadla k předním dveřím a tak se k ní rychle přidala. „Anno, vezmi, prosím, jednu lampu a posviť mi na cestu ke stáji.“ Sundala svítilnu z boku vozu, ale pak se zmateně snažila proniknout tmou. „Tudy doleva,“ ukázala jí Ema. Vůz nechaly před stájí a Ema odvedla Amose dovnitř, pak se vrátila k ní a zeptala se: „Anno, jsi připravená?“
„Myslím, že jsem.“ Vešly do předsíně dřevěného domku. Tušila, že takové jsou všechny zdejší domy. Dřeva bylo okolo opravdu dost a jeho vůně okamžitě naplnila její smysly. Ema však už pokračovala dál a tak si Anna pospíšila za ní. Místnost, do které vstoupily, se zdála být kuchyní i obývacím pokojem dohromady. V zadní části pokoje, v křesle otočeném k oknu, seděl asi padesátiletý muž. Měl prošedivělé vlasy a statnou postavu. Díval se někam ven do tmy a na jejich příchod nijak nereagoval. Ema se na ni smutně ohlédla a tak Anna rychle přikývla, aby jí dala najevo, že je to v pořádku. Ema se přiblížila k otci. „Ahoj, tati, to jsem já. Už jsem zpátky.“ Políbila ho na tvář. Konečně se na ni podíval a téměř neznatelně se usmál. Ema pokračovala. „Táto, máme hosta.“ Anna postoupila blíž, aby na ni ten muž lépe viděl. Potom, jak se před chvílí přivítal s dcerou, neočekávala, že její přítomnost vzbudí nějakou reakci. Pomalu otočil hlavu a podíval se jí do tváře. Zasáhlo ji to jako blesk! Ty zelené oči znala, milovala je! Srdce se divoce rozbušilo a ona si musela rychle sednout. Dívala se na Emina otce jako na přízrak. Vše okolo se jí rozplývalo. Na tohle nebyla připravená.
Ten muž se na ni stále díval, výraz jeho obličeje se zdál přátelský. Jeho ústa se náhle pohnula a vyslovila jediné slovo: „Kukačko!“ Dál se na ni díval, nic víc už však neřekl. Sama vystrašená, zachytila udivený pohled Emy. Pokrčila rameny, nevěděla, co na to říct. Emin otec se po chvíli otočil a opět hleděl oknem ven, jakoby na ně okamžitě zapomněl. Ema ho pohladila po rameni a pak se od něj odvrátila. Anna si však stačila všimnout, že se jí v očích lesknou slzy. Bylo už hodně pozdě a tak jen v tichosti snědli jídlo, které jim s sebou dali Adamovi rodiče a rozhodly se jít spát. Ema zavedla Annu do jejího pokoje. Byl na konci chodby. Pomohla jí ustlat postel a pak Anna osaměla. Jakmile se za Emou zavřely dveře, uvědomila si, že netouží po ničem jiném než se zachumlat do peřin. Spánek dával naději na oddych od nových zmatených myšlenek. Na posteli se však ještě dlouho převalovala a nemohla usnout. Dnešek byl znovu velmi náročným dnem a její mysl s tím ještě nějakou dobu zápasila… Když otevřela oči, byl venku krásný den, léto se už opravdu blížilo. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde je a proč v okně nestojí lampa. Pak si vzpomněla na Emina otce a pocítila náhlou touhu ho vidět.
Možná je opravdu nějak určena změnit jeho život. Rozhodně pomoci chtěla. Věděla, že udělá všechno, co bude v jejích silách, aby ten muž znovu žil svůj život naplno. Cítila nepochopitelné nadšení. Kam zmizely její obavy? Připadala si statečně, jako jediná naděje. Nebyla to pýcha, jen chtěla pomoci Emě a jejímu otci. Na tom nebylo nic špatného. Když sama sebe přesvědčila o svých nesobeckých úmyslech, konečně vstala. Snídaně už byla připravená, Ema však ještě spala. Na stole stály přichystány tři hrnky. Emin otec si tedy její přítomnost uvědomoval. Považovala to za dobré znamení. Vešel do místnosti a v ošatce přinášel čerstvá vejce. „Dobré ráno,“ pozdravila ho vesele. Neodpověděl, položil vejce a otočil se na ni. S náznakem úsměvu ukázal rukou ke stolu a řekl: „Posaď se, kukačko.“ Bylo jasné, že mluví na ni. Neměla tušení, proč mu připomíná kukačku, ale nezdálo se jí to směšné. Vyslovoval to něžně. Vlastně to bylo docela milé. Do místnosti vstoupila zívající Ema. I s těmi ústy otevřenými dokořán byla po ránu víc než hezká. Byla krásná. Anna si okamžitě vzpomněla na Adama. Kdyby tak mohl svou Emu teď vidět. V duchu jim popřála spoustu společných rán. „Krásná Ema a
vtipný Adam“. Nevěděla, jak ji to napadlo, ale musela se tomu v duchu zasmát. „Spala jsi dobře?“ Zeptala se jí Ema. „Velmi dobře.“ „Fajn, chceš se po snídani projít po naši vesničce?“ „To víš, že chci. Řekla bych si o to sama. Těším se, venku je krásně.“ Vyšly na zápraží a Anna viděla vesničku poprvé za denního světla. Okamžitě poznala obraz, který spatřila před odjezdem ve svém zrcadle. Ano, tohle místo už viděla. Procházely mezi domy a mluvila jen Ema. Ke jménům obyvatel připomínala i příběhy, které jí vyprávěla už včera. Osudy těch několika málo zdejších obyvatel nebyly příliš šťastné, ale možná to bylo tím, že lidé, kteří dokázali žít tady, si své kousky štěstí pečlivě chránili. Den jim uběhl velmi rychle a společně s Eminým otcem zasedli k večeři. Většinu času dnes Ema vyprávěla a Anna pozorně poslouchala. Ema znovu vzpomínala i na své dětství. Byla jediné dítě, milované dítě. Anna si musela přiznat, že jí tak trochu závidí ty hezké vzpomínky. Pak však stačil jediný den a obraz šťastných dnů náhle zmizel. Rozbil se na malé kousky a dnes zbyly jen vzpomínky.
Anna dojedla a podívala se přes stůl na Emina otce. Díval se opět nepřítomně kamsi za ni. Náhle však jakoby pocítil její pohled. Upřel na Annu své zelené oči a promluvil: „Kam ses ztratila, kukačko? Byla jsi pryč a Helena taky. Všichni se někam ztratili…“ Pak se zvedl od stolu a přešel ke svému křeslu. Víc už neřekl. Anna pohlédla na Emu a zeptala se: „Kdo je Helena?“ „Já vůbec netuším. Nikdy jsem to jméno neslyšela. Přede mnou ho nikdy nevyslovil, někoho mu asi připomínáš. Myslíš, že pro něj můžeš něco udělat?“ Pohlédla směrem, kde seděl její otec. Anna měla pocit, že někdo cizí odpovídá místo ní. Slyšela se jak říká: „Emo, cítím to čím dál silněji. Říkala jsi přece, že za poslední roky téměř nepromluvil. Někoho mu určitě připomínám. To by nám mohlo pomoci. Zažil něco, s čím se jeho mysl dosud nevyrovnala. Už vím, co bych mohla zkusit. Zítra se vydám do lesa pro bylinky. Mám některé s sebou, ale potřebuju i několik čerstvých.“ V jejím hlase zaznívalo nadšení, které nedokázala potlačit. Ema se však na ni dívala trochu nedůvěřivě. „Vím, že se v bylinkách vyznáš, zachránila jsi Adama, ale myslíš, že budou stačit i v případě mého otce?“
„To nevím, ale chci to zkusit. Víš, vždy jsem se řídila instinktem. Je těžké to vysvětlit, ale když mám uspět, musím se zbavit pochybností a nechat se vést. Prostě věřit, že to dokážu. „Dobře, půjdeme tedy zítra do lesa.“ „Ne, Emo, půjdu sama. Musím vyjít za úsvitu a nesmí mě nikdo a nic rušit. Promiň, ale jen tak se to podaří.“ „Anno, nebuď blázen. Lesy jsou tu hluboké, vyrostla jsem tady a přece je dobře neznám. Jsou tady bažiny a strže. Nemůžu tě pustit samotnou!“ „Je mi líto, Emo, ale budeš mi muset věřit. Půjdu sama a vrátím se v pořádku, slibuju.“ Ema se nezdála přesvědčená, neřekla však už nic. Anna vstala ještě za tmy. Neučesaná a v noční košili vešla do kuchyně. Na stole stál hrnek, ze kterého stoupal dým. Lekla se, Emin otec seděl tiše ve svém křesle a díval se ven do tmy. V první chvíli si ho vůbec nevšimla. Připomínal ducha. Seděl tu snad celou noc? Trhla sebou, když náhle promluvil, aniž by se k ní otočil. „Uvařil jsem ti čaj, kukačko, v lese je po ránu zima. Řekneš mi konečně, kam jsi zmizela? Ty jsi byla moje jistota, vždy na svém místě. Hledal jsem tě, potřeboval jsem tě, když byla Helena pryč.“
Stála tam, chvíli neschopná řeči. Mluvil plynule a díval se teď upřeně na ni. Blouznil? Nedokázala to poznat, zdálo se, že on přesně ví, co říká. Rozhodla se, že s ním promluví, jako se zdravým člověkem. „Asi vám někoho připomínám, ale já nepocházím odsud. Jsem tu jen díky vaší dceři. Poznaly jsme se náhodou před několika týdny.“ Lehce trhnul hlavou, jakoby odmítal její slova. Ona přesto umíněně pokračovala. „Ema je velmi milá dívka. Má obavy o vaše zdraví a já bych vám možná mohla pomoci. Proto mě sem přivedla, pomohla jsem už…“ Zmlkla, protože on prudce vstal a přistoupil přímo k ní. Chytil obě její ruce těsně nad lokty a upřeně se jí zadíval do tváře. „Kukačko, já jsem přece lišák. Proč mi říkáš ty hlouposti?“ Jeho zelené oči podivně svítily i v tom ranním šeru. Znovu cítila divoký tlukot svého srdce. Tělo se jí lehce chvělo, když se jí dotýkal. Uvědomila si, že nechce, aby ji pustil. Nepamatovala si, že by někdy cítila něco podobného a byla ze svých pocitů víc než zmatená. Co se to s ní děje? Byl tak blízko, jeho pohled ji spaloval… Ve dveřích se objevila rozespalá Ema. Okamžitě ji pustil, kouzlo okamžiku bylo nenávratně pryč. Neubránila se pocitu zlosti a zklamání. Musela však
rychle najít ztracenou rovnováhu. Ema se jí s rozpaky v hlase zeptala: „Promiň, ale vzbudily mě hlasy. Táta s tebou zase mluvil?“ „Hm, no ano… ale teď si musím pospíšit nebo bude na bylinky pozdě.“ „Opravdu nechceš, abych šla s tebou?“ „Emo, o tom už jsme mluvily!“ Anna velmi spěšně opustila místnost. Když vyšla z domku, svěží chladný vzduch byl tím největším balzámem na její rozjitřenou duši. To, co se stalo dnes ráno, se jí stále dokola promítalo v mysli. Emin otec ji vystrašil, ale byly to především její pocity, se kterými teď zápasila. Zbláznilo se snad její srdce do nemocného muže? Ne, rozum se tomu bránil. Říkali jí různě - kořenářka, věštkyně i čarodějka, ale co to vlastně znamenalo? Kolik je jí let? To netušila. Žila sama, zrcadlu se vyhýbala a dnes ráno, Emin otec byl tak přitažlivý… přitahoval Annu od prvního okamžiku, kdy pohlédla do jeho očí. Teď už si to musela přiznat. Přidala do kroku, aby námaha zahnala bláznivé myšlenky. Les byl blízko. Vešla na úzkou pěšinku a nadechla se svěží vůně jehličí. Rozhlédla se. Les byl smíšený, mezi statnými
buky tu rostly o něco skromnější smrky a viděla sem tam i urostlou a hrdou jedli. Porost jí napovídal a ona se s jistotou vydala za svým cílem. Za chvíli objevila malou paseku, kam dopadaly zatím ještě chladné ranní paprsky. Podařilo se jí tu bez velké námahy najít téměř vše, co potřebovala a dosud se nemusela ani příliš vzdálit od vesničky. Scházelo jen pár listů z ostružiníkového keře. Opustila paseku a vešla znovu do lesa. Slunce, které se prodíralo mezi stromy, nabralo už sílu a příjemně hřálo. Ostružiny však stále nikde neviděla. Dosud rovná cesta se začala zvedat. Podívala se nahoru kopcem, který měla před sebou a o několik metrů výš uviděla skálu. Doufala, že tam najde to, co hledá a vydala se proto bez velkého otálení do kopce. Když se zadýchaná nahoře zastavila, její námaha byla dostatečně odměněna. Bylo tu houští ostružin a ona získala poslední chybějící přísadu do lektvaru. Od chvíle, kdy vstoupila do lesa, neuplynuly ani dvě hodiny a měla vše, co potřebovala. Cítila se dobře, vlasy jí čechral mírný vánek. Na cestu k domu zamířila bez zaváhání. Viděla už nízký bílý plot a když se ještě víc přiblížila, zahlédla Emu, která ji netrpělivě vyhlížela. „Jsem ráda, že plníš sliby a jsi zpátky!“ Volala na Annu, jakmile ji spatřila.
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
