Left.gif (10785 bytes)
Midlle.gif (12243 bytes)
Right.gif (10788 bytes)
JEDNA ZKUŠENOST S METODOU ŽIVOTNÍHO PŘÍBĚHU AN EXPERIENCE WITH THE LIFE-STORY METHOD Zdeněk Dytrych, Zdeněk Matějček Psychiatrické centrum Praha
SOUHRN Je popisován postup a některé teoretické otázky spojené s metodou Životního příběhu. Tato metoda byla použita jako kvalitativní součást širší studie „Analýza duševního zdraví osob ve středním věku narozených z nechtěných těhotenství“. Jsou shrnuty poznatky o tom, co uvedená metoda může nabídnout a co ve skutečnosti dává a v čem je přínosná. Klíčová slova: životní příběh, kvalitativní metody výzkumu, duševní zdraví SUMMARY Procedure and some theoretical questions connected with the Life-Story method are presented. This method was used as a qualitative part of a broader study „Analysing the Mental Health of Adults Born from Unwanted Pregnancies“. Experience and knowledge of what the method offers and what really contributes are summed-up. Key words: Life-Story, qualitative research methods, mental health
Úvod Metoda Životního příběhu už dávno není novinkou. Od let 60. a 70. se uplatňuje předevších ve studiích sociologických a psychologických – v psychiatrii zatím zřídka. Proč? Pravděpodobně proto, že psychiatrie nemá mnoho důvodů pociťovat tuto metodu jako něco zvlášť lákavého a přínosného. V psychiatrii (patrně více než v jiných medicínských oborech) je zavedeno snímat anamnézu velice podrobně, přičemž se zpravidla vracíme hluboko do dětství pacienta a snažíme se porozumět jeho psychickým obtížím v souvislosti s celým jeho psychosociálním vývojem. Kromě toho prakticky všechny dynamicky orientované formy terapie se svým způsobem snaží proniknout do hloubi životní historie pacienta či klienta a odhalit vztahy jeho osobní minulosti k jeho osobní současnosti. Životní příběh je však přece jen něco trochu jiného než důkladná anamnéza nebo psychoanalytické vyšetření. Není to také běžný strukturovaný rozhovor s danými otázkami a kódovatelnými odpověďmi, tak jak jej praktikujeme v zaměřeném výzkumném šetření větších vzorků osob, s předem vyslovenými hypotézami a ostatními danými pravidly. Nelze na něj přikládat měřítka standardního matematickostatistického postupu. V našem případě jde o rekonstrukci životního příběhu individuální zkoumané osoby (či rekonstrukci určité významné části tohoto příběhu) individuálně subjektivně zpracovaného a nyní vyprávěného druhé osobě. Tím jsou dány dva podstatné rysy tohoto přístupu. Je to předně jako samozřejmost přijímaná a nijak nekorigovaná subjektivita vyprávění, za druhé pak osobité postavení oné „druhé osoby“! Znamená to, že se vědomě vzdáváme objektivní průkaznosti a omezujeme se na svou vlastní interpretaci nálezů. (Proto se celá metoda někdy označuje jako „interpretativní“.) Přitom si uvědomujeme a přijímáme svou specifickou situaci příjemce onoho vyprávění.
V jaké pozici jsme vůči vypravěči? Zkušenost říká, že každý máme několik verzí svých vzpomínek, které diferencovaně předkládáme posluchačům. Máme verzi pro manželku, pro děti, pro přátele, pro „svědky z mládí“ a ovšem i pro sebe sama. Máme tedy i verzi pro veřejnost. Ať již se snažíme jakkoliv svou roli vyšetřujícího (vyzvídajícího) psychiatra či psychologa zakrýt, jsme pro klienta cizí osobou s určitým profesionálním statusem. Navíc, klienti mezi psychiatrem a psychologem někdy rozlišují, jindy nikoliv. Postoj vyšetřujícího není samozřejmě nijak standardizován – většinou je vstřícný, povzbudivý, sympatizující. Do vyprávění zasahujeme minimálně – přece však se snažíme omezit přílišné zabíhání. Plynulosti napomáháme návodnými otázkami (viz naše schéma v Příloze). Je zajisté mnoho způsobů, jak získávat Životní příběhy, a je ovšem i mnoho způsobů, jak vyprávět o své minulosti a jak svůj příběh pro veřejnost stylizovat. Literatura se shoduje v tom, že metoda Životního příběhu vzbuzuje řadu metodologických otázek, na něž nejsou hotové odpovědi a že nejlepším východiskem je v každém jednotlivém případě vlastní postup prostě popsat. Přijímáme tedy toto doporučení. Zkoumaný vzorek osob Zkoumaný vzorek 45 osob (21 mužů a 24 žen) představuje výběr ze širšího souboru 110 osob, tj. všech, které ve 4. nebo v 5. etapě dlouhodobé výzkumné studie označované jako „Pražská studie dětí narozených z nechtěného těhotenství“ v předložených dotaznících spontánně uvedly, že někdy v životě přišly jakkoliv do kontaktu s psychiatrií. Věk těchto osob v době šetření byl v rozmezí 36–38 let a jejich kontakt s psychiatrií zahrnoval nejrůznější jeho formy, od jednorázového poradenského vyšetření kdysi v dětství až po opakovanou hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Tyto osoby pocházely ze čtyř sledovaných podsouborů, tj. z osob narozených kdysi z prokazatelně nechtěného těhotenství, z osob kontrolních přiřazených k nim v době školní párovým výběrem, dále ze sourozenců skupiny experimentální a ze sourozenců skupiny kontrolní. Jak se ukázalo, nešlo vždy jen o záchyt psychiatrický, nýbrž někdy o vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, návštěvu u psychologa v manželské poradně apod. – nikdo však ze skupiny dodatečně již vylučován nebyl. Náš výběr 45 osob z uvedených 110 provedl nezávislý pracovník, takže vyšetřujícím nebylo předem známo, do které podskupiny daná osoba patří. Předběžná analýza nálezů ze 4. a 5. etapy výzkumu totiž ukázala znatelně vyšší výskyt „psychiatrické morbidity“ (lépe řečeno jakéhosi „psycho-záchytu“) ve skupině osob narozených kdysi z nechtěného těhotenství. Použitím mezinárodně osvědčené metodiky CIDI (Dzúrová et al., 2000) byla psychiatrická morbidita blíže diferencována na podkladě symptomatologie uváděné zkoumanou osobou. Nálezy ve zmíněných čtyřech skupinách osob jsou předmětem jiných sdělení, jež jsou v přípravě. Kvalitativní metoda Životního příběhu se nabízela jako doplněk časově náročného šetření pomocí CIDI. Pracovní postup Šetření probíhalo v místnostech Laboratoře pro výzkum rodiny PCP v Praze 2 v Londýnské ulici, nepřipomínajících v ničem zdravotnické pracoviště. Návštěva klienta byla honorována. Životní příběh následoval bezprostředně po vyšetření metodou CIDI, jež trvalo necelou hodinu a uvedlo klienta do okruhu duševního zdraví, osobnostní problematiky apod. Toto šetření prováděli studenti posledního ročníku demografie, kteří byli pro práci s dotazníkem CIDI speciálně vyškoleni a kteří měli s uvedeným nástrojem více jak roční zkušenosti, protože obdobnou práci prováděli pro jiný pracovní tým PCP (Laboratoř psychiatrické demografie). Maximální věrohodnost odpovědí zachycených potom v dotazníku byla podle našeho názoru zvýšena tím, že pokud byla objektem vyšetření žena, byla vyšetřována studentkou, muž studentem. Následující Životní příběh měl tedy usnadněn „rozjezd“, neboť nebylo třeba navazovat prvotní kontakt s klientem a seznamovat ho s cílem šetření. CIDI pracuje ovšem klasickou formou jednoduchých otázek a (pokud možno jednoznačných) odpovědí se zřetelně určenými rolemi vyšetřujícího a vyšetřovaného. Z tohoto hlediska byl pak Životní příběh pro mnohé klienty (jak sami vyjádřili) „úlevou a milým překvapením“ svou neformální atmosférou. V naprosté většině případů probíhalo vyprávění volně, bez
zábran, někdy i v lehce humorném tónu. Jen v ojedinělých případech, a to vesměs manifestní psychopatologie, bylo třeba většího množství návodných otázek, povzbudivých poznámek a soustředěnějšího udržování kontaktu. Vyšetřujícími byli v daném případě dva dlouholetí spolupracovníci výzkumu (jeden psychiatr, jeden dětský psycholog). Ojediněle se stalo, že se k nim vyšetřovaná osoba přihlásila jakožto jejich pacient či klient z dřívější doby – v celkové atmosféře šetření však tato okolnost zřejmě nehrála významnější roli. Oba vyšetřující zachovávali týž postup daný návodnými otázkami. Nejprve ovšem požádali o dovolení rozhovor nahrávat – nestalo se, že by někdo z vyšetřovaných odmítl. Nahrávání zpravidla trvá kolem 45 minut, ojediněle překročí 1 hodinu. Několik minut navíc zabere uvítání a rozloučení, které samozřejmě není dobře uspěchat. Odnesli jsme si mezi jiným zkušenost, že někdy teprve na odchodu a při loučení, tj. když společenská situace ztratila všechny rysy formálnosti a stala se zcela konvenční, se náš klient rozhovoří, sám vznáší otázky, doplňuje, co dříve „zapomněl“, nebo ještě mezi dveřmi nadhodí téma, kterému se před tím vyhnul. V tom případě jsme se k natáčení už nevraceli, ale obsah takového sdělení jsme aspoň písemně zaznamenali. Bezprostředně po skončení nahrávky a rozloučení s klientem vyšetřující nahrál nebo písemně zaznamenal svůj dojem z rozhovoru, eventuálně poznámky o neverbálních projevech klienta a jiných nápadnostech, jež ze záznamu nelze dobře odvodit. S delším časovým odstupem si oba vyšetřující znovu poslechli všechny nahrávky, tj. „své“ i druhého vyšetřujícího, a dělali si daleko podrobnější poznámky, které by jim mohly sloužit k srovnávání jednotlivých osob a k interpretaci jejich příběhu. Vědomě jsme odmítli formální přepisy nahrávek, jednak pro neúnosnou časovou náročnost a jednak (jak možno odvodit z dostupné literatury) i pro relativně malou „výtěžnost“ formálních analýz v projektech obdobných našemu. Pro kvantitativní analýzy přepisů životních příběhů jsou vhodné především početnější a hlavně ovšem určitěji a jednoznačněji definované vzorky osob, než tomu mohlo být v našem případě. Samozřejmou výhodou magnetofonového záznamu je fakt, že je trvale k dispozici, že kdykoliv se můžeme vracet k místům „závažným“ či „zajímavým“, že můžeme kdykoliv srovnávat záznam jednoho klienta se záznamem druhého klienta atd. Na druhé straně ovšem zůstává nevýhodou, že i tento dokument, je-li jednou hotový, je neměnný – nelze nic doplňovat, jestliže nám při rozhovoru např. něco unikne a my až dodatečně při přehrávání zachytíme náznak nějaké „zajímavosti“. Ve výzkumu zpravidla není možno zvát onu osobu k nové návštěvě, jako je to běžné ve vztahu lékař–pacient. Co Životní příběh nabízí Co jsme si od užití metody Životního příběhu konkrétně slibovali? 1. Určité ověření, doplnění či zpřesnění psychiatrické diagnózy zjišťované metodou CIDI u jednotlivých pacientů. 2. Není-li něco společného, co zaznívá ze životních příběhů těch, kdo uvádějí jakýkoliv kontakt s psychiatrií ve své životní anamnéze. 3. Je-li možno získat ilustrativní kazuistiky k jednotlivým formám psychiatrické morbidity – tj. něco navíc či něco kvalitativně jiného, než co poskytuje ona zmíněná „důkladná anamnéza“. 4. Projeví-li se nějak v životním příběhu okolnost, že daná osoba byla dítětem narozeným kdysi z nechtěného těhotenství. Může být takový životní příběh poznatelný? Je něčím charakteristický? (Připomněli jsme už dříve, že vyšetřující sami předem nevěděli, kdo z vyšetřovaných do které podskupiny patří.) 5. Otázka „výtěžnosti“ Životního příběhu. Co mluví v jeho prospěch, bereme-li v úvahu časové, technické a jiné investice. ... a co dává Naše odpovědi na vznesené otázky možno vyjádřit asi takto: Ad 1. Nic moc – spíše zklamání. Naši klienti v Životním příběhu o svých psychických problémech
spontánně nemluví. Jen výjimečně se stane, že se o nich sami rozhovoří nebo chtějí znát náš úsudek. Zmínky o psychických obtížích a psychiatrickém či psychologickém vyšetření se spontánně objevují pouze okrajově, nebo vůbec ne. Je možné, že k této jejich „zdrženlivosti“ přispěl v našem případě fakt, že v otázkách předcházejícího CIDI své eventuální obtíže probrali a dál už necítili potřebu se k nim vracet. Svědčí to však v každém případě i o tom, že samy vyšetřované osoby v metodě Životního příběhu spatřují něco zřetelně jiného, než je psychiatrické vyšetření. Z naší skupiny 45 osob 4 na přímou otázku rozhodně popřely, že by kdy byly v kontaktu s psychiatrií nebo psychologií, ačkoli v anonymním dotazníku tuto okolnost před několika lety (či před nedávnem) uvedly. Naše výzkumné osoby v Životním příběhu svou psychiatrickou problematiku evidentně potlačují – přitom však velkou většinou dovedou samy sebe výstižně charakterizovat. Dělá to dokonce dojem určité reciprocity – čím méně jednoho, tím více druhého. I když otázkou na povahové vlastnosti bývají naši klienti někdy překvapeni, zpravidla se rychle rozhovoří a snaží se o srozumitelné vyjádření. K tomuto prvnímu vyjádření se vracejí, upřesňují je – mnohdy mají pohotově už jakousi verbální formuli (někdy i vtipnou, někdy méně), která má vystihnout jejich identitu. Je zřejmé, že toto téma má v jejich osobní historii svou genezi, bylo a je pro ně předmětem osobních úvah, že má nyní svou společensky konverzační formu, ale současně že situace Životního příběhu dovede podnítit jejich novou snahu o hlubší autocharakteristiku. Překvapivé v dané souvislosti je, že tato vlastní charakteristika bývá pozoruhodně oproštěna od konvenčních forem, je svým způsobem „upřímnější“, než by se dalo čekat, v dimenzi příznivá : nepříznivá (lichotivá : nelichotivá) je velkou většinou neutrální (tj. ani sebelitující ani demonstrativně či provokativně negativní). Méně jsme se tedy v našem Životním příběhu dověděli o psychopatologii, více (dá se říci, až neočekávaně a překvapivě více) o osobnosti našeho klienta. Ad 2. Na danou otázku možno odpovědět kladně. Ano, i v těchto individuálních osudech individuálně předkládaných nacházíme některé společné rysy – nikoli však pro skupinu vcelku. Nemůžeme říct, že by v našem materiálu něco zřetelně charakterizovalo tuto psychiatricky „zachycenou“ skupinu jako celek, ale můžeme říct, že vedle zcela osobitých (nezařaditelných) individualit je tu přece jen několik podskupin (nebo podskupinek), pro něž možno najít společné jmenovatele. Předně, je tu malá podskupina osob dlouhodobě psychiatricky léčených, opakovaně hospitalizovaných, s jasnými diagnózami. Převládají endogenní deprese. Pomineme-li tuto podskupinu vyznačenou zřetelnou psychopatologií, jsou charakteristiky ostatních podskupin dány běžnými rysy osobnosti, jenomže v určitém směru zvláště zvýrazněnými či přepjatými! Nejde o posun v kvalitě, nýbrž o nápadnost v dimenzi více : méně. Příznačné je, že při snímání jednotlivého životního příběhu, ba ani při jeho prvním poslechu, nemusí být vůbec nic nápadného – slyšíme-li však znovu všechny příběhy přehrávané za sebou, ona „nápadnost“ teprve vystoupí. V tom ostatně můžeme vidět i jeden z pozitivních přínosů metody Životního příběhu uplatněné v takovém výzkumném projektu, jakým byl projekt náš. Podíváme-li se z tohoto hlediska znovu na svůj soubor životních příběhů, shledáváme, že se zřetelně vyděluje podskupina s běžnou symptomatologií depresivní, i když její příslušníci psychiatrickou léčbu neuvádějí a často nabízejí vlastní vysvětlení svých obtíží. Říkají, že nemají kamarády a přátele. V nikom nemají oporu, ani ve vlastní matce, ani v manželovi či v manželce. Vztahy jsou „katastrofa“ (častý výraz) - „oni mluví, já poslouchám.“ Další podskupinu bychom mohli označit jako „deprivační“. Společným rysem je tu historie neuspokojivého dětství, s pozdějším povrchním, bezcílným hledáním životního „zakotvení“, přičemž daná osoba sleduje (a pak i hodnotí) svůj život jakoby z pozice neangažovaného vnějšího diváka. („Já to beru, jak to přijde.“, „Dívám se na to s odstupem.“) Tato podskupina se zčásti překrývá s jinou, v níž dominantním rysem je „nestálost“. Méně výrazné je však ono „marné hledání“, zato zřetelněji do popředí vystupuje „podnikavost“ – zaměřená, cílevědomá, leč krátkodobá, někdy úspěšná, jindy neúspěšná. Celkové ladění je pozitivní a optimistické – je tu celkově (přitom zřetelně) méně odpovědnosti, méně zábran, méně problémů. Společným rysem, který můžeme vystopovat přibližně v polovině našich případů (a který, jak bylo řečeno dříve, se stane nápadným teprve, vyslechneme-li více životních příběhů v řadě za sebou), je něco, co lze označit jako „systematickou chybu“ v nejrůznějším životním rozhodování. Někdy se to týká především zaměstnání, velkou většinou však volby manželského (či mileneckého) partnera. Volba je to opakovaně „ukvapená“, „nemožná“, „šílená“, „katastrofální“, a to nikoliv, jak by se dalo předpokládat, jen po
velmi krátké známosti, nýbrž mnohdy po známosti trvající mnoho měsíců nebo i let, včetně společného bydlení a soužití. Dojde k rozchodu či rozvodu – a za nějakou dobu se situace opakuje. Tohoto bludného kruhu jsou si postižené osoby dodatečně víceméně vědomy, dívají se na něj z nadhledu (někdy i ze stanoviska svých dětí), leč nejsou schopny jej přerušit. Nezdá se, že by jim jejich kontakt s psychiatrií právě v tomto směru byl nějak nápomocen. Na druhé straně se překvapivě objeví třeba jen dva případy se společnými rysy svých životních příběhů, ale zato tak přesvědčivě podobnými, že to takřka vylučuje náhodu, přičemž se přímo vnucuje představa o týchž vstupních i průběžně působících mechanizmech v utváření osobnosti těchto lidí. Např. v konkrétním našem případě jde o dva muže – „prodavače“. Od dětství měli těžkosti v komunikaci s okolím (zvláště s vrstevníky), žijí nyní osaměle, společensky izolovaně po několika neúspěšných pokusech o trvalejší partnerský vztah. Milují své zaměstnání a jsou v něm relativně úspěšní. Shodně vyjadřují svůj pocit, že pult, který je odděluje od zákazníků, jim umožňuje nezávislý kontakt s lidmi při žádoucím fyzickém odstupu. Jsou tak dostatečně chráněni před přímým ohrožením jakoukoliv intimitou, jež v nich vzbuzuje příliš silnou úzkost a nekontrolované obranné tendence. Ad 3. Také na tuto otázku můžeme odpovědět kladně. Ano, získáváme něco navíc. Problém je v tom, že toto „navíc“ nedovedeme dále dobře sdělovat. (Sami jsme si to uvědomili, až když jsme se o něco takového chtěli pokusit.) V našem případě nejde o soubor anamnestických dat, nýbrž o autentický životní příběh se svou jinde těžko zachytitelnou osobitou dynamikou. Tato dynamika se nám bohužel ztrácí pod rukama, pokoušíme-li se dát onomu originálnímu příběhu obvyklý sdělný literární tvar. Pro prezentaci by tedy bylo v daném případě fair takový příběh prostě předávat nebo publikovat formou přiložené audiokazety. Jelikož to bohužel není možné z důvodů etických i technických, musíme se zde nakonec spokojit zase jen kazuistikou. Ad 4. Spojujeme tuto otázku s otázkou předchozí. Ano, je možno vypracovat kazuistiky, které dobře ilustrují typické životní osudy osob narozených kdysi z nechtěného těhotenství. Metoda Životního příběhu se nám tu jeví jako přínosná právě v tom, že dodává autenticitu poznatkům, které byly vyvozeny dříve z empirických studií velkých vzorků osob. V praxi máme k dispozici už dávno přijaté a ověřené poradenské i terapeutické principy a zásady. Vyvozeny byly z mnoha zkoumaných skupin případů v tzv. „příčném“ sledování (tj. celá skupina v určitém věku). V životních příbězích konkrétních osob se tyto poznatky nyní znovu ověřují, vysvětlují, modelují v pohledu longitudinálním, od prvních vzpomínek z dětství do dnešní současnosti v dospělosti. Pro svůj poradenský a terapeutický arzenál tak získáváme i zcela autentické „příklady“ určitého vývoje osobnosti, určitých dobrých postupů v řešení životních situací, ale také určitých úskalí a určitých varovných znamení, která člověk (náš pacient, klient, kdokoliv) může rozpoznat dříve, než narazí. Ad 5. Odpověď na otázku „výtěžnosti“ či „přínosnosti“ je obsažena vlastně v odpovědích na předchozí čtyři otázky. Není rozhodně jednoznačná. Metoda Životního příběhu nepřináší sama o sobě něco převratného, zcela nového, bez čeho bychom se v praxi nemohli obejít – je spíše „oživením“ klasického vyšetřovacího repertoáru. Použita účelně, indikovaně, dává dost. Na druhé straně, máme-li něco lepšího po ruce, nebudeme asi ztrácet tak mnoho času, který je tu investicí vskutku nezbytnou. Přece však bychom ještě rádi připomněli několik okolností, které patří do kategorie „přínosu“. U příslušníků naší zkoumané skupiny bychom se jich zřejmě jinak nedobrali. Je to předně význam „rodové příslušnosti“, který nám jinak v anamnézách zpravidla uniká. „Zakotvenost“ v historii rodu je prezentována našimi klienty jako pozitivní činitel, absence něčeho takového je pociťována jako činitel negativní. Babičky a dědečkové, pokud v dětství zkoumaných osob hráli nějakou roli, jsou velkou většinou osobami veskrze kladnými, někdy „pohádkovými“, „fantastickými“, „oporou a útočištěm“, atd. – v jiných případech (spíše ojediněle) jsou osobami veskrze negativními. Je tedy patrno, že časový odstup tu má funkci diferencující a že prezentace těchto osob v životních příbězích výrazně tíhne ke krajnostem. Otázka na první vzpomínky z dětství je pro zkoumané osoby zpravidla překvapením. Jen v menšině případů mají odpověď pohotově – většinou tápou. Jen zcela ojediněle sahá vzpomínka před 3. rok života. Nestalo se, že by někdo měl vzpomínku na dobu kojeneckou, časně postnatální nebo i perinatální, jak to někdy uvádí dnešní hlubinně psychologická literatura.
Starší sourozenci jsou většinou hodnoceni pozitivně, v mnohém přejímají roli rodičovsky protektivní. Poměrně překvapivé bylo relativně časté a otevřené vyjádření některých osob o úlevě, kterou rodině (eventuálně jim osobně) přineslo úmrtí babičky, dědečka, ale i matky nebo otce, kteří byli po celá léta zdrojem rodinného či osobního stresu. Také o svých sexuálních zkušenostech a vztazích se respondenti vyjadřují vesměs volně, bez znatelných zábran. Celá skupina se v nálezech z této oblasti od běžné populace zřejmě nijak neliší. Jeden respondent uvádí svou homosexuální orientaci. Humorný tón, který někteří klienti nasadí (někdy jen, dotknou-li se určitého tématu), má velkou většinou „obranný“ nebo „zastírací“ ráz. Naznačují, že jsou nad věcí. (I když objektivně tomu tak zajisté není.) Otázka na zdroje životní opory je pro mnohé osoby rovněž zdrojem rozpaků. Spektrum odpovědí je velmi široké. Pro nás až překvapivě často uváděli respondenti jako rozhodující zdroj opory a jistoty buďto sami sebe („sám si musím pomoci“, „sám za sebe odpovídám“), svou práci („dám si úkol, dám si cíl“, „víc si vážím práce“) nebo nějakou svou rekreační aktivitu („sednu na kolo a jedu 60 kilomentrů“, „cvičím psa“, „jdu do posilovny“). Další pozoruhodný poznatek se týká role ekonomické situace a vůbec ekonomických otázek v Životním příběhu. Zatímco v běžné konverzaci je to téma vysoce frekventované, zpravidla s negativním předznamenáním, v Životním příběhu naši respondenti spontánně o těchto věcech moc nemluví. Odpovídají spíše jenom na přímé otázky. Výjimečně se zmíní o tom, co si mohou a nemohou dovolit, co nemohou dopřát svým dětem apod. (Pokud tak činí, je to zástupný argument, který zní nevěrohodně, někdy až křiklavě: „Můj neúspěch? To učení! Učit se cizí řeči, to bych nezaplatila.“) Nezdá se však, že by šlo o vědomé či nevědomé potlačení problému – naopak, spíše převládá dojem, že tam, kde lidé upřímně uvažují o svém životě, nepřičítají ekonomice takovou roli, jak se běžně traduje. Přitom často jde o lidi objektivně v obtížné situaci, nezaměstnané, matky samoživitelky s dětmi apod. Mnohé jiné okolnosti života jsou patrně subjektivně pociťovány jako závažnější a osobně významnější. Konečně poslední poznámka: Nikdo z vyšetřovaných nedal během rozhovoru najevo, že se necítí dobře, a neprojevil tendenci rozhovor předčasně ukončit. Spolupráce byla nad očekávání dobrá. Článek vznikl za podpory grantu IGA MZ ČR č. NF 5536-3 „Analýza duševního zdraví osob ve středním věku narozených z nechtěných těhotenství“, hlavní řešitel doc. MUDr. Zdeněk Dytrych, CSc.
doc. MUDr. Zdeněk Dytrych, CSc. Psychiatrické centrum Praha Londýnská 45 120 00 Praha 2 E-mail:
[email protected]
Literatura Alan J. Etapy života očima sociologie. Praha: Panorama, 1989. Alan J, red. Metodologie výzkumu životních drah. Bratislava: Výskumný ústav sociálného rozvoja a práce, 1989. Bruner J. A narrative model of Self-Construction. In: Snodgrass JG, Thompson RL, eds. The self across psychology. New York: The New York Academy of Sciences, 1997; 145–162. Cairns RB, Cairns BD. Lifelines and Risks. Pathways of Youth in Our Time. Cambridge: Cambridge University Press, 1994. Composite International Diagnostic Interview (CIDI). Geneva: WHO, 1997.
Čermák I, Štěpaníková I. Validita v kvalitativním psychologickém výzkumu. Čs Psychol 1997;6:503–512. Dzúrová D, Smolová E, Dragomirecká E. Duševní zdraví v sociodemografických souvislostech. Praha: Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta, Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, 2000; 106. Hendl J. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, 1997. Kubička L, Matějček Z, David HP, Dytrych Z, Miller WB, Roth Z. Children from unwanted pregnancies in Prague, Czech Republic, revisited at age thirty. Acta Psychiatr Scand 1995;91:361–369. Stevens A, Price J. Evolutionary psychiatry. A new beginning. London: Routledge; 1997. Šolcová I, Kebza V. Sociální opora jako významný protektivní faktor. Čs Psychol 1999;43:19–38. Turková R. Příběh jedné pěstounské rodiny. In: Sborník přednášek z 6. Konference o náhradní rodinné péči. Praha: MPSV, 1999; 202–206. Vanistendael S. Growth in the Muddle of Life. Geneva: ICCB, 1996.
Příloha: Schéma „návodných otázek“ k Životnímu příběhu Nejčasnější vzpomínky z dětství Předškolní věk - vzpomínky - charakteristika prostředí, kde v té době vyrůstal/a - významné události z té doby - jak by charakterizoval/a svou povahu jako předškolního dítěte (podle vlastních vzpomínek, podle vzpomínek členů rodiny) - jaký kontakt s druhými dětmi, jaké vztahy k druhým dětem – mimo rodinu - jaká byla rodinná konstelace v té době - jaká byla výchova – jaké tresty / odměny Začátek školy - odklad? - jaké vzpomínky – 1., 2. třída - přizpůsobení školním nárokům - škola jako sociální instituce Střední školní věk – 4., 5., 6. třída – pěkný věk klukovský, holčičí - jak to šlo ve škole – prospěch, oblíbené/neoblíbené předměty, oblíbení/neoblíbení učitelé - jak by se charakterizoval/a povahově v této době - v této době se „žije“ nejen školou, ale i mimo školu – vlastní záliby, zájmy, sport, přátelé, parta - vzory z té doby, koho obdivoval/a, vzory mužnosti, ženskosti - významné události z té doby - rodinná konstelace v té době - vztah k matce/otci - výchova, tresty, odměny Puberta - nějaké změny? – něco sám/sama pozoroval/a – úsudek druhých Věk mladistvý, dospívání, tak od 15 let výš - charakteristika vlastní osoby - konstelace rodiny v té době – vztahy v rodině, je to doba osamostatňování, jaké tedy bylo uvolnění? - mladistvé lásky – uspokojivé, neuspokojivé, jaké problémy, zkušenosti do dalšího života
- ideály, cíle snažení, čím chtěl/a být a co pro to udělal/a - člověk si v té době dělá vlastní názory na život - co se mu/jí v té době povedlo a co nepovedlo - přátelství – zažil/a, nezažil/a? – jak hodnotí - škola/zaměstnání? Založení vlastní rodiny Současná doba - zamyšlení nad dosavadním životem – hodnocení - co by pokládal/a za svůj dosavadní životní úspěch a co za neúspěch – co se povedlo a co nepovedlo - jaké jsou příčiny úspěchu – a jaké jsou příčiny neúspěchu – na konkrétních příkladech - kdo / co za to může? - jak se promítají zkušenosti z původní rodiny do nynějšího života vůbec – do nynější vlastní rodiny (pokud měl/a – má) - vztahy k lidem – kdo jsou ti „blízcí“, kdo „vzdálenější“ - v životě je spíš optimista nebo pesimista - kde bere životní oporu, jistotu – co působí nejistotu, úzkost, strach? (konkrétně příklady takových situací) - které události nejvíce poznamenaly jeho/její dosavadní život - je spíše sám/sama strůjcem svého osudu – nebo spíše pod vlivem okolností? - může na dosavadním osudu mít nějaký podíl i původ – že vzešel/vzešla z takových a takových rodinných poměrů - jaké styky s původní rodinou udržuje, jak se dnes s odstupem doby dívá na svého otce a na svou matku
Left.gif (10785 bytes)
Midlle.gif (12243 bytes)
Right.gif (10788 bytes)
