Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta Hlavní specializace: Národní hospodářství
JAPONSKÉ HOSPODÁŘSTVÍ NA KONCI TOKUGAWSKÉHO ŠÓGUNÁTU bakalářská práce
Autor:
Ondřej Pinta
Vedoucí práce:
doc. PhDr. Ing. Aleš Skřivan, Ph.D.
Rok:
2012
Prohlašuji na svou čest, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a s použitím uvedené literatury.
Ondřej Pinta V Praze, dne 21. 8. 2012
Rád bych poděkoval PhDr. Ing. Alešovi Skřivanovi za četné odborné rady a vytrvalou pomoc s bakalářskou prací. Dále bych rád poděkoval své přítelkyni za trpělivost a Michalu Sedláčkovi za bystré gramatické postřehy.
Abstrakt Práce se zaměřuje na analýzu japonského hospodářství na konci tokugawského šógunátu. V této době se japonská ekonomika přesouvala směrem k budoucí industrializaci a celkově se měnil její charakter. V rámci těchto podmínek analyzuji dopad různých faktorů na bohatství obyvatelstva. Zkoumám důsledky rozdělení do tříd, rodů a podle jednotlivých druhů správy. V práci tyto faktory popisuji a zasazuji do kontextu. Ukazuji také, že Japonsko se blížilo moderním zemím v aspektu růstu populace, kdy přírůstky v produkci se neprojevily v plné míře do nárůstu populace. V práci také ukazuji změnu ve zvyšování produkce. Nově spočívala ve zvyšování produktivity spíše než výměry půdy. Došel jsem k závěru, že již během konce období Tokugawa byly položeny základy pro budoucí rychlý rozvoj. Klíčová slova: Japonsko, bakumacu, šógunát, populační růst, zemědělství. JEL klasifikace O400, N450, N550, N750
Abstract This work focuses on the analysis of the Japanese economy during the last phase of the tokugawa shogunate. Japanese economy in this time has shifted towards the upcoming industrialization and its character has been changing as a whole. Considering these conditions I analyze the impact of various factors on the people’s wealth. I examine consequences of division between classes, clans and by individual types of government. In this work I describe them and set in context. I also show that Japan during this time has come close to modern countries in the terms of population growth. The reason is that the increments in the production haven’t been fully transferred into increases in population. In this work I also describe change in the form of production growth. It has changed to increasing productivity rather than expansion of arable land. In the end I come to the conclusion that by the end of Tokugawa era, basis for rapid future growth has been laid. Key words: Japan, bakumatsu, shogunate, population growth, agriculture JEL classification O400, N450, N550, N750
Obsah Úvod ................................................................................................................................................... 1 1
Historické souvislosti ............................................................................................................... 4
2
1.1 Šógunát v sedmnáctém, osmnáctém a devatenáctém století ................................ 4 1.2 Kanagawská smlouva a nucené otevření Japonska zámořským vlivům .............. 6 Demografická situace ............................................................................................................... 8 2.1 Populační trend pro konec období Tokugawa a srovnání s Velkou Británií ....... 8 2.2 Porodnost a úmrtnost – mabiki a poměr mužů k ženám jako důsledek hospodářské situace ........................................................................................................ 10 2.3 Rozdíly mezi společenskými třídami ve vztahu k bohatství .............................. 12 2.3.1 Samurajové .............................................................................................. 13 2.3.2
Zemědělci ................................................................................................ 15
2.3.3
Obchodníci............................................................................................... 16
3
2.4 Střídavá služba a její důsledky........................................................................... 17 Moc bakufu ............................................................................................................................ 19
4
3.1 Centralizovaná moc šógunátu proti vysoké šlechtě (daimjó) ............................ 19 3.2 Efektivita výběru daní a její důsledky pro zemědělskou produkci .................... 20 3.3 Důsledky rozdělení moci pro hospodářskou situaci .......................................... 23 Pax Tokugawa jako základ pro využívání ekonomické kalkulace a nových tržních vztahů .. 27
5
4.1 Zavádění nových produktů a zefektivňování výroby......................................... 27 4.2 Problém jednotné měny a ceny rýže v tokugawském Japonsku ........................ 28 Růst produktivity půdy jako určujícího faktoru pro japonské hospodářství .......................... 33
5.1 Předpokládaná stagnace nebo růst ..................................................................... 33 5.2 Implikace pro období reforem Meidži ............................................................... 34 5.3 Populační růst jako důsledek růstu produktivity a Malthusův model ................ 35 Závěr ................................................................................................................................................ 38
Úvod Japonské hospodářství jako celek představuje v české literatuře poměrně dobře zpracovanou kapitolu. Hlavní pozornost je ale zaměřena pouze na moderní období po druhé světové válce a dále na fenomén éry Meidži a jeho rychlého průmyslového růstu. Přinejmenším stejně zajímavé, ale nesporně méně zpracovávané téma představuje období Tokugawa, které se chronologicky řadí před reformy Meidži. Je to období, kdy bylo Japonsko obchodně izolováno a vytvořilo tak bezprecedentní podmínky pro ekonomické zkoumání. Díky zahraničnímu obchodu omezenému na minimum si muselo Japonsko vystačit samo a případný rozvoj také musel přijít zevnitř. Pokrok zde proto přicházel pozvolně a ekonomické podmínky se dlouho neměnily. Zajímavý je i zahraniční vývoj zpracovávání tohoto tématu, kdy se rané marxistické práce vyznačují značně normativním charakterem a až několik posledních desítek let přineslo kvantitativní analýzu této doby. Proto ve své práci využívám primárně moderní literaturu. Tato práce si klade za cíl zhodnotit ekonomickou situaci Japonska na konci období Tokugawa, které jsem vymezil přibližně lety 1853-1867. Hlavní důraz kladu na vysvětlení rozdělování bohatství a nárůstu produktivity. Tento problém rozebírám na základě dlouhodobých faktorů ovlivňujících japonské hospodářství, takže se někdy neubráním použití dat, která nespadají přímo do tohoto vymezeného časového úseku a používám tedy i delší časové řady. V úzkém prostoru bakalářské práce nemohu zhodnotit dané období ze všech hledisek, a proto jsem se rozhodl založit analýzu na několika faktorech, které byly dle mého soudu rozhodující. Práci samotnou jsem strukturoval do pěti kapitol. V první se stručně zabývám předchozím historickým vývojem, který do značné míry udává podobu období, které zkoumám. Na tomto přehledu později během analýz v průběhu práce stavím. Tato kapitola je rozdělena na dvě části, přičemž první je opravdu pouze stručným historickým shrnutím a v druhé se již věnuji zkoumanému období. Popisuji v ní nucené otevření japonských přístavů a další relevantní okolnosti. Druhá kapitola rozebírá demografickou situaci tokugawského Japonska. Stručně analyzuji vývoj porodnosti na základě rozličných dat a také je porovnávám s Anglií a Walesem ve shodném období. Anglii jsem vybral pro její průmyslový charakter, a jelikož dobře reprezentuje vývoj Evropy během průmyslové revoluce. Dále se věnuji fenoménu usmrcování novorozeňat jako prostředku pro kontrolu populace a vyvozuji, zda to byl důsledek negativní hospodářské situace. Nakonec vymezuji tři hlavní třídy, na které se 1
populace tokugawského Japonska dělila – tedy samuraje, zemědělce a obchodníky – u každé z nich hodnotím příjmy a výdaje. Vzhledem k silné a důsledně dodržované stratifikaci zde mohu ukázat rozdílné postavení mezi skupinami a to i v rámci jednotlivých tříd. Tato kapitola je ukončena částí věnované střídavé službě, kde porovnávám její výhody a nevýhody. Ve třetí kapitole se věnuji analýze vlivu centrální moci a jejích praktických dopadů na hospodářskou situaci v knížaty kontrolovaných územích. Jednotlivá knížectví dělím na tři základní kategorie – fudai, šinpan a tozama a srovnávám jejich produkci. V první podkapitole také rozebírám způsoby, jakými omezovala centrální vláda moc okrajových, opozičních knížat. Dále se zabývám problematikou výběru pozemkových daní, které byly pro toto období určující. Popisuji daňový systém kokudaka a srovnávám daň z produkce rýže s ostatními druhy zdanění. V poslední podkapitole zkoumám pomocí analýzy rozptylů ANOVA, zda se lišila produktivita jednotlivých knížectví rozdělených dle rodu. Na tuto analýzu navazuji testováním předpokladu o růstu populace. Ve čtvrté kapitole rozebírám vznik ekonomických vztahů a zavádění nových způsobů zlepšování produktivity. Popisuji také nové plodiny, které se začaly objevovat na japonských polích. V druhé podkapitole se věnuji měnovému systému v období konce šógunátu bakumacu. Dále analyzuji vývoj cen rýže v tomto období a testuji, zda byly rozptyly (tedy kolísavost cen) shodné pro centrální vládu, tržní ceny a knížectví han. Tuto analýzu ještě podpořím prodloužením zkoumaného období. V poslední kapitole zhodnotím hlavní vývojový trend hospodářství Japonska v tomto období. Pomocí alternativních dat popíšu růst produktivity půdy a srovnám s dřívějšími závěry. Na základě předchozích závěrů vyvodím, zda už v tomto období můžeme hledat předpoklady pro nástup dynamického rozvoje, který nastal v následujících letech a uvedu příklady pro i proti. Dále na základě analýzy pomocí regionálních dat zhodnotím vztah růstu produkce a populace ve světle malthusiánského konceptu. Ve své práci vycházím hlavně ze zahraniční literatury, jelikož v té je toto období zpracováno nesrovnatelně lépe. Některé obecné údaje jsem ale také získal z Dějin Japonska od Edwina Reischauera a Ekonomického myšlení v Japonsku od Jana Sýkory. V širší míře jsem ale musel využít cizojazyčnou literaturu a internetové zdroje. Dva hlavní zdroje představují publikace shrnující odborné články, které se zabývají obdobím Tokugawa. Jsou to knihy The Japanese economy in the Tokugawa era, 1600-1868 od Micheala Smitky a The economic history of Japan, 1600-1990 od Hayamiho a Saita. 2
Studie v těchto publikacích jsou podloženy kvantitativními analýzami, a proto jim lze přisuzovat větší váhu. Další odborné studie využité v mé práci jsou vesměs získané z vědeckých databází a univerzitních serverů. K doplnění analýz jsem taktéž používal statistické databáze převzaté z oficiálních webů a publikované univerzitní přednášky vztahující se k tomuto tématu. Čerpal jsem také z internetových přepisů obchodních smluv s Japonskem. Pro dokreslení obrazu zkoumané doby jsem také využil přepisy zápisků lidí žijící v období bakumacu, konkrétně z knihy Japan, a documentary history 2, The late Tokugawa period to the present od Davida Lu. Jako výborný zdroj statistických dat, který využívám ve většině své práce, se ukázala kniha Economic and demographic change in preindustrial Japan, 1600-1868 od Hanleyové a Yamamury. V práci také vycházím z některých jejich závěrů, ale konfrontuji je i s články ostatních autorů, kteří na populační vývoj mají jiný názor. K doplnění odborných článků používám i komplexní monografie jako Modern Japan: a social and political history od Elise Tiptona a Tokugawa Japan: the social and economic antecedents of modern Japan od autorů Nakane Chie a Oiši Šinzaburo. Opírám se také o historické monografie The Cambridge history of Japan. Vol.4, Early modern Japan a The Cambridge history of Japan Vol. 5, The nineteenth century. Z objektivních důvodů jsem v práci nemohl použít nevydané prameny – v Čechách nejsou dostupné.
3
1 Historické souvislosti 1.1 Šógunát v sedmnáctém, osmnáctém a devatenáctém století Vláda tokugawského šógunátu znamenala pro Japonsko úlevu po století bojů v období nazývaném Sengoku (neboli období Válčících knížectví). Mezi lety 1467 a 1568 ztratili ašikagští šógunové, kteří spravovali zemi z dosavadního centra v Kjótu, moc nad lokálními knížectvími. Ty využily příležitosti a zahájily boj o moc.1 Z tohoto století válek vzešlo vítězně trio vojevůdců – Nobunaga Oda, Hidejoši Tojotomi a Iejasu Tokugawa.2 Posledně zmíněnému se podařilo založit dynastii, která fakticky vládla Japonsku až do roku 1867. Těchto více než 200 let vlády jediného rodu se stalo symbolem míru (od toho označení tenka taihei neboli v překladu „velký mír“)3 ale zároveň i rigidnosti systému. Již v první polovině sedmnáctého století se Japonsko uzavřelo do dobrovolné izolace, ve které vydrželo až do poloviny devatenáctého století, kdy se ukázalo, že naprosté odloučení od zbytku světa není možné. Ovšem i přes oficiální zákaz námořního obchodu (mimo několika málo nizozemských obchodníků usazených na ostrově Dedžima4 a okolní asijské národy5) muselo Japonsko v sedmnáctém století stále spoléhat na zahraniční dovoz, který ke konci století mohl činit zhruba 1,5 % domácí zemědělské produkce.6 Samotný objem importů a exportů výrazněji poklesl až v dalším století.7 Zákaz dovozu měl ovšem jeden zajímavý efekt. Tokugawský šogunát (nebo také bakufu8) a zároveň i některá lokální knížata začaly import substituovat domácími produkty, což v praxi znamenalo podporu domácí výroby. Mezi produkty, které začaly na polích nahrazovat do té doby dominantní rýži, spadaly například bavlna nebo cukr.9 A právě nové možnosti, které se v tomto období zemědělcům naskytly, zapříčinily další dělbu výroby a vytvořily podhoubí pro následující industrializaci.
1
Reischauer, Edwin a kol., Dějiny Japonska, (Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006), s. 62.
2
Tamtéž s. 79
3
Hayami, Akira, Saito, Osamu, The Economic History of Japan, 1600-1990 (New York: Oxford University Press, 2004),
s. 3. 4
Reischauer a kol. (2006), s. 91.
5
Tipton, Elise, Modern Japan: a Social and Political History (Londýn; New York: Routledge, 2008), s. 3.
6
Totman, Conrad, Early Modern Japan (Berkeley: University of California Press, 1993), s. 148.
7
Lee, John, Trade and Economy in Preindustrial East Asia, C. 1500-c. 1800: East Asia in the Age of Global Integration,
The Journal of Asian Studies, 1999, č. 1, s. 8. 8
Výraz používaný obecně pro vojenskou vládu se později zažil jako označení pro tokugawský šógunát.
9
Lee (1999), s. 10.
4
Kvůli zmíněné politické stabilitě představuje období šógunátu Tokugawa relativně homogenní úsek japonské historie. Nicméně je pravda, že v průběhu staletí docházelo k událostem, které ovlivnily hospodářskou a sociální situaci Japonska – ať už se jedná o hladomory nebo lidová povstání. Hladomory ovšem měly tendenci vybírat si čím dál tím méně obětí.10 Oproti tomu lidových povstání ke konci šógunátní vlády přibývalo.11 12 Tabulka 1 – Stručný přehled nepokojů a hladomorů
Rok
Nepokoje a hladomory
1637
Rolnické a křesťanské povstání
1764
Povstání Temma
1787
Velké městské bouře v Edu a Ósace
1833
Hladomor Tempó
1837
Občanské nepokoje v Osace, Edu a Kašiwazaki
1853
Povstání v regionu Nambu Zdroj: Reisheauer a kol. (2006), s. 117, 373, 377, 378, White (1988), s. 24 V průběhu těchto staletí se dle zažitého názoru, podporovaného hlavně
marxistickými ekonomy, japonská společnost navenek příliš neměnila. Myšlení lidí ale nabíralo stále více ekonomický charakter. Důsledky této změny byly vidět v mnoha aspektech chování – podobně jako v Evropě v době průmyslové revoluce se i v Japonsku průběžně zvyšoval počet odpracovaných hodin a měnila se struktura pracujících. Souběžně s tím docházelo k intenzifikaci zemědělství ve smyslu většího využívání lidské síly.13 Zemědělci spatřili příležitost, jak za situace nezvyšujících se daní zlepšit svou životní situaci. Chopili se proto možností trhu a na svých pozemcích začali využívat hnojiva a další prostředky (například odvodňování)14 zvyšující výnosnost. 10
Saito, Osamu, Demographic Responses to Economic and Environmental Crises, [online] Kurosu, Satomi (ed.),
Bengtsson, Tommy (ed.), Cameron, Campbell (ed.) (Hikarigaoka, Japan: Reitaku University, 2010), [cit. 2012-0-17]. Dostupný z:< http://www.iussp.org/members/restricted/publications/Kashiwa09/AllArticles.pdf >. S. 275. 11
White, J., State Growth and Popular Protest in Tokugawa Japan, Journal of Japanese Studies, 1988, č. 14, s. 24.
12
Téma rozebírám podrobněji v podkapitole č. 2.2 - Porodnost a úmrtnost – mabiki a poměr mužů k ženám jako důsledek
hospodářské situace a kapitole č. 3 - Moc bakufu. 13
Saito, Osamu, An Industrious Revolution in an East Asian Market Economy? Tokugawa Japan and Implications for the
Great Divergence, Australian Economic History Review, 2010, č. 3, s. 241. 14
Francks, Penelop, Rural Industry, Growth Linkages, and Economic Development in Nineteenth-Century Japan, The
Journal of Asian Studies, 2002, č. 1, s. 42.
5
1.2 Kanagawská smlouva a nucené otevření Japonska zámořským vlivům Od druhé poloviny osmnáctého století bylo Japonsko nuceno „čelit“ v rostoucí míře vnějším vlivům. Několikrát se u jeho břehů pokusily přistát ruské lodě a později také lodě britské.15 Plně si ovšem země vycházejícího slunce uvědomila svou pozici až v roce 1853, kdy u jejích břehů přistál komodor Perry. Za situace, kdy si Japonci velmi dobře pamatovali nedávnou zdrcující porážku čínského loďstva v Opiové válce,16 si Perry podepsání smlouvy prakticky vynutil. Kanagawská smlouva ve svém důsledku sice nepřinesla převratné změny, co se týče námořního obchodu, ale bezesporu znamenala významný mezník v Japonské historii.17 18 Ve smlouvě podepsané v Kanagawě se 31. 3. 1854 Japonsko a USA zavázali k míru. Zároveň Japonsko zpřístupnilo pro obchod nepříliš významné přístavy Šimoda a Hakodate. Zajímavým prvkem je zde doložka v devátém článku, kde je řečeno, že pokud by kterákoliv země měla získat výhody, které zatím nenáleží Spojeným státům, získají je automaticky také.19 Tokugawský šógunát předpokládal, že po tomto drobném ústupku se nátlak cizinců zmírní, ale neměl pravdu. Tato smlouva pouze předznamenala další vývoj, který ještě více destabilizoval už tak labilní centrální režim. Následovaly ji totiž další, nyní už méně rovnoprávné, smlouvy s ostatními státy i USA. Například v roce 1858 uzavřeli Japonci s USA další smlouvu o přátelství a obchodu. Tato dohoda je také někdy označována jako Harrisova smlouva, neboť na ní měl velkou zásluhu právě americký konzul v Japonsku Townsend Harris.20 Mimo jiné se v ní obě strany dohodly na otevření pěti japonských přístavů, právu exteritoriality pro americké občany a de facto ztrátě celní autonomie Japonska.21 V této situaci bylo jednoduché využít silných proticizineckých tendencí v japonské společnosti a také to některá knížectví, zvlášť ta odporující vládě,
15
Reischauer a kol. (2006), s. 119.
16
The Cambridge History of Japan Vol. 5, The Nineteenth Century, Jansen, Marius (ed.) (Cambridge; New York:
Cambridge Univ. Press, 1989), s. 312. 17
Empire of Japan Treaty, [online] s. 3 Dostupné z:
[cit. 2012-04-17].
18
Období následujícímu po podepsání smlouvy – tedy 1853-1868 se přezdívá bakumacu, neboli období konce šógunátu
19
Empire of Japan Treaty, s. 3.
20
Lu, David Japan, a documentary history 2, The late Tokugawa period to the present. (Armonk, NY: Sharpe, 1997), s.
288. 21
Atsumi, Tošihiro, Bernhofen, Daniel, The Effects of the Unequal Treaties on Normative, Economic and Institutional
Changes in 19th Century Japan, [online] (The University of Nottingham, 2011), s. 6 [cit. 2012-04-14]. Dostupný z: .
6
učinila. Stávalo se dokonce, že i některá knížata fudai – spřízněná s tokugawským rodem – se od režimu odklonila, protože nesouhlasila s šógunátní politikou.22
22
White (1988) s. 24.
7
2 Demografická situace 2.1 Populační trend pro konec období Tokugawa a srovnání s Velkou Británií Obecně se přijímá předpoklad, že velikost populace Japonska se během šógunátní vlády příliš nezvyšovala. Pokusím se tuto myšlenku potvrdit nebo vyvrátit a zároveň uvedu srovnání s Velkou Británií. V poslední fázi vlády bakufu, zde mezi lety 1846 a 1872 vzrostla populace z 26,9 milionu obyvatel na 33,1123. (Jinde můžeme narazit až na 34,8 milionu24) Předchozí růst mezi roky 1721 a 1846 je oproti tomu daleko nižší, jak se můžeme přesvědčit v následujícím grafu. Naopak v roce 1936 se vyšplhala Japonská populace přibližně na 72 milionů.25 Graf 1 – Populace Japonska 1721 – 1936 a její meziroční růst 80
1.22
70 60 0.80
50 40 30 20 10
0.03
0 1721
1846
1872
Populace Japonska
1936
Meziroční růst
Zdroj: Hanley (1977), s. 50, Totman (1993), s. 551 Celkový nárůst populace mezi lety 1721 a 1846 činil 3 %, roční nárůst byl tedy přibližně pouhých 0,025 %. Na druhou stranu mezi roky 1846 a 1872, tedy hlavně v padesátých a především šedesátých letech se celkový růst populace dostal na 23 %. Růst p. a. činil 0,8 %. Je třeba si ale uvědomit, že tento růst byl překonán (a to o více jak
23
Hanley, Susan, Yamamura, Kozo Economic and demographic change in preindustrial Japan, 1600-1868 (Princeton,
N.J.: Princeton University Press, 1977), s. 50. áá
Mitchell, B. International historical statistics : Africa, Asia & Oceania, 1750-1993 (New York: Macmillan Reference ;
Stockton Press, 1998), s. 8. 25
Totman, s. 551.
8
polovinu) v následujícím období, kdy mezi lety 1872-1936 rostla populace tempem přes 1,2 % ročně. Tato čísla mohu porovnat například s Británií (jako se zemí reprezentující státy Evropy) v podobné době. Vycházím ze sčítání lidu, které se provádělo každých deset roků. Mezi lety 1841 a 1871 (počítáme pouze Anglii a Wales) vzrostla populace z 15,9 milionu na 22,7 milionu.26 Z toho jednoduše vypočítám, že roční růst se pohyboval kolem 1,2 %. Japonsko nedosahuje na stejnou úroveň jako Británie a růst je zde nižší přibližně o třetinu. Oproti předchozímu období je ovšem růst relativně vysoký. V Anglii populace rostla mezi lety 1801 a 1841 (pro dřívější období nemáme data, jelikož sčítání lidu se začala provádět až od roku 1801) stále relativně stejně – a to o 1,5 %. Populační růst Japonska tedy na konci období Tokugawa získával sice dynamičtější charakter, stále ovšem nedosahoval výše evropských zemí – jako například Švédska, Německa nebo právě velké Británie (a to ani ve zbytku devatenáctého století).27 Naopak Japonský růst byl srovnatelný s Francií.28 Graf 2 – Populační růst Velká Británie
Japonsko
1.50% 1.20% 0.80%
0.03% Před rokem 1840
Po roce 1840
Zdroj: Lawton (1978), s. 141 Důvody pro rychlejší populační růst je možné hledat ve více oblastech. Jednou z příčin jsou jistě přírodní katastrofy. Saito ve své práci klasifikuje období na základě výskytu hladomorů a to následujícím způsobem – hladomorům omezeným pouze na jeden region dává váhu 0,5 bodu, celostátnímu přiřkne bod jeden. Podle těchto měřítek odpovídá
26
Data pocházejí z Law, C.M. (1967). The growth of urban population in England and Wales, 1801-1911. Trans. Inst.
Brit. Geogr. 41, s. 141. Citováno v Lawton, R. (1978). Census data for urban areas. Lawton, V. (ed.), The Census and Social Structure, s. 82-145. 27
Cornell, Laurel, Infanticide in Early Modern Japan? Demography, Culture, and Population Growth, The Journal of
Asian Studies, 1996, č. 1, s. 24. 28
Tamtéž
9
osmnáctému století 10,5 bodu, oproti tomu devatenácté století získalo pouhých 5,5.29 A právě zmíněné hladomory nejspíše zakryly další silně působící faktor, který měl svůj základ na počátku století a naplno se projevil v padesátých a šedesátých letech – větší míra neschopnosti státního aparátu vybírat daně a dozírat na své poddané.30 Tato neefektivita znamenala pro zemědělce možnost pustit se do produkce užitkových plodin a zlepšit tak svoji životní situaci.31
2.2 Porodnost a úmrtnost – mabiki a poměr mužů k ženám jako důsledek hospodářské situace V době bakumacu počet obyvatel Japonska začal oproti předchozímu období postupně růst, jak je ukázáno v předchozí kapitole. Zároveň se ale měnila i skladba společnosti. Jako důsledek zlepšující se hospodářské situace je možné chápat zvyšování poměru žen ve společnosti. Zajímavý je příklad hlavního města, Eda. Zatímco v první části šógunátní vlády byl v jeho obyvatelstvu poměr mužů k ženám až 1,40:1, ke konci se prakticky vyrovnal.32 K této původní nerovnováze mohla přispívat užívaná praktika mabiki – tedy zabíjení novorozeňat. Tato aktivita se často popisuje jako důsledek tíživé hospodářské situace, protože ženy obvykle dostávaly nižší platy (pokud vůbec nějaké dostávaly).33 Další možné vysvětlení lze nalézt i v samotném rozdílném postavení mužů a žen v Japonské společnosti. Například do státních služeb byli primárně přijímáni muži, protože ženám nebylo obecně dovoleno ani naučit se abecedu kanji, která se běžně užívá v obchodním kontaktu či literárních dílech.34 V Edu, finančním a politickém uzlu říše, by se tedy i tak měl vyskytovat nadbytek mužů, protože jen ti měli přístup k vyšší správě. Nehledě na tyto faktory se na několika vzorcích pokusím prokázat přítomnost mabiki a vyhodnotit nakolik bylo případné selektivní zabíjení mladých dívek motivováno tíživostí životních podmínek nebo naopak „pouhou“ touhou po vyšším životním standardu, který ovšem nemusel být nízký. Samotný trend neselektivního (nebo naopak selektivního)
29
Saito (2010), s. 275.
30
Broadbridge, Seymour, Economic and Social Trends in Tokugawa Japan, Modern Asian Studies, 1972, č. 3, s. 370–
371. 31
Více v kapitole č. 3.2 Efektivita výběru daní a její důsledky pro zemědělskou produkci
32
Jansen (1989), s. 513.
33
Tipton (2008), s. 14.
34
Friedman, Seth, Women in Japanese Society: Their Changing Roles, [online] 1992, [cit. 2012-05-02]. Dostupný z:
.
10
zabíjení novorozeňat je ovšem obtížné dokázat, neboť statistiky pro narozené děti se vedly až od jednoho roku života.35 Mabiki samozřejmě nepředstavuje jedinou formu dosahování ideálního počtu členů domácnosti. Mezi další metody patří adopce, uzavírání manželství až po dosažení dostatečného příjmu, navyšování věku při vstupu do prvního manželství a potraty.36 Nízký populační růst předchozího období mohl být dokonce částečně způsoben změnami na trhu práce a větší mobilitou pracovní síly.37 Migrace obyvatelstva implikovala delší intervaly mezi pohlavním stykem a tudíž i možností plodit potomky. Samotná praktika zabíjení novorozeňat je rozebírána v mnoha článcích a analýza tohoto fenoménu přesahuje rámec této práce. Budu se tedy zabývat pouze selektivní redukcí dívčí populace. K zajímavému závěru došli Hanley a Yamamura.38 Na vzorku tří vesnic (Fukiage, Numa a Nišikata) ukazují, že sice ve většině případů není možné na 5% hladině spolehlivosti zamítnout nepoužívání mabiki – tedy říkají, že nemůžeme s jistotou tvrdit, že bylo této metody kontroly porodnosti použito (když předpokládáme přirozený poměr narozených chlapců k dívkám 1,04:1). Na druhou stranu mabiki bylo na tomto intervalu spolehlivosti použito u vzorku žen, které se vdaly mezi roky 1825 a 1841 a jejichž domácnost obhospodařovala plochu o výnosu 3 až 6 koku. U těchto matek se poměr chlapců k dívkám pohyboval ve výši 1,24. Jsou to ženy z relativně dobrých poměrů, takže tato praktika by neměla vycházet z bezprostřední hrozby chudoby ale touhy po vyšším životním standardu. Oproti tomu Satomi Kurosu ve své práci představuje dvě města – Echizen a Tamu. Poměr žen k mužům mezi lety 1857 a 1871 byl v Echizenu 6526:6337 a v roce 1870 v Tamě 5292:5166.39 Po převedení získám poměr 1,03 pro Echizen a 1,024 pro Tamu. Oba se velmi blíží přirozenému rozložení pohlaví. Zajímavé jsou i průběžné statistiky počtu narozených dětí pro samotný Echizen. Z vybraného vzorku40 vychází následující:
35
Cornell (1996), s. 45.
36
Hanley, Yamamura (1977), s. 265.
37
Cornell (1996), s. 44.
38
Hanley, Yamamura (1977), s. 238–241.
39
Kurosu, Satomi, Filling Gaps in Japanese Historical Demography: Marriage, Fertility, and Households in Nineteenth-
Century Rural Japan (prezentováno na Meeting of the Population Association of America, Philadelphia: Reitaku University, 2005), s. 37. 40
Kurosu (2005), s. 38.
11
Graf 3 – Echizen – narození chlapci a dívky 3000
1.1
2500
1.05
2000 1 1500 0.95 1000 0.9
500 0
0.85 1857
1862
1863 Muži
1865
Ženy
1869
Poměr
Zdroj: Kurosu (2005), s. 38 V první části zkoumaného období se rodilo více chlapců, ale trend měl postupně klesající průběh. Hodnoty se pohybovaly stále kolem 1,04, takže rozšířenost selektivního mabiki je velmi pochybná. To samé ovšem nemusí platit u obecných způsobů kontroly porodnosti, jelikož ty by nezasáhly pouze jediné pohlaví, ale snižovaly by celkovou porodnost.
2.3 Rozdíly mezi společenskými třídami ve vztahu k bohatství V šógunátním Japonsku bylo společenské postavení, podobně jako v kastovních systémech, pevně zafixováno a stratifikováno. Tento v konfuciánské morálce pevně zakořeněný stav (nazývaný mibunsei) se udržel od počátku tokugawské vlády až do roku 1868. Zakládal se na striktním oddělení sociální třídy samurajů a běžného lidu.41 Jednotlivé vrstvy byly podle prestiže rozděleny následovně: válečníci (ši), rolníci (nó), řemeslníci (kó) a obchodníci (šó).42 Představa, že by obchodníci představovali třídu nejnižší, byla přinejmenším pochybná, jelikož si přivlastňovali čím dál tím větší část společenského produktu.43 Pod těmito vrstvami se ještě nacházeli lidé eta – zabývající se nečistými pracemi – a hinin – tedy vyvržení, mezi které patřili například i strážci vězňů, barvíři a
41
Jansen (1989), s. 505–506.
42
Sýkora, Jan Ekonomické myslení v Japonsku (Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2010), s. 46.
43
Sheldon, Charles, Merchants and Society in Tokugawa Japan, Modern Asian Studies. 1983, č. 17, s. 486.
12
kejklíři.44 Každá ze skupin zastávala ve společenské hierarchii jiné místo, a proto měla i jiný vztah k získávání bohatství a jeho spotřebovávání.45 Graf 4 – Mezitřídní vztahy v tokugawské ekonomice
Zdroj: Miyamoto, Matao v Hayami, Saitó, Toby (2004), s. 70.
2.3.1 Samurajové Samurajové představovali respektovanou vrstvu společnosti. Během dlouhých období míru, kdy nebylo třeba tolika vojáků, jako jich tato třída nabízela, se samurajové značně stratifikovali. Na vrcholku pyramidy stál samozřejmě šógun, pod ním jeho vazalové, kteří by se dali připodobnit k evropské šlechtě. Dále na žebříčku figurovali samurajové vojáci, potom ti, kteří začali spravovat administrativu, či se dali na učitelskou dráhu.46 Nakonec zůstává třída nezávislých samurajů bez pána – róninů. Rozsáhlá diferenciace je zjevná už při pohledu na střední třídu samurajů. Jen příjem běžných samurajů měl značný rozptyl a pohyboval se mezi 20 až 300 koku.47
44
Tipton (2008), s. 5.
45
Podrobnější rozbor nejvýznamnějších tříd provádím v následujících podkapitolách. Pominu pouze řemeslníky, jejichž
role se v tomto období nijak výrazně neměnila. 46
Sýkora (2010), s. 51.
47
Tipton (2008), s. 16.; koku – množství rýže, které by mělo stačit jedné osobě na rok života. V přepočtu by odpovídala
objemu 180 litrů. (Sýkora (2010), s. 32)
13
Společenský status byl ovšem spojen se značnou mírou formálnosti, která zasahovala do všech lidských interakcí. Názorným příkladem může být svědectví dvou mužů cestujících do Spojených států po otevření přístavů. Kříží se tu pohled zástupce velvyslance a člověka vojenského ražení, lorda Muragakiho, a učence, Tamamušiho Sadaifu.48 Lorda Muragakiho například zaráží, jak mohou lidé řídící národ nosit běžná saka – tak nedůstojné, příliš neformální oblečení, a zároveň se zamýšlí nad zvláštností toho, že Američané si sami volí svou hlavu státu. Podle něj to v tom případě nemůže být svrchovaný panovník. Celkově pohlíží na formální uspořádání cizinecké společnosti jako na chaotické a barbarské. Oproti tomu Sadaifu vyzdvihuje sounáležitost, kterou spolu Američané cítí, a fakt, že jejich společnost je silně egalitářská. Tento střet starého a nového podle mého názoru reflektuje i obraz tokugawské doby. Zde je ovšem nutno podotknout, že vidění amerického světa je u obou značně omezené. Zatímco Muragaki vyzdvihuje božskou nadřazenost Japonska a v tomto duchu rozvíjí svá pozorování, Sadaifu je na druhou stranu nekritičtější a nerozebírá palčivé americké problémy.49 Samurajové se stále snažili zachovat svou čest a důstojnost, ale často se tento náhled na svět neshodoval s běžnou realitou. Pokud vynechám ty nejúspěšnější z nich (tedy leníky a daimjó), dostávali se často do stavu chudoby, kdy si museli přivydělávat podřadnými pracemi, jako je například pletení deštníků.50 Tento fenomén byl v některých případech důsledkem špatné finanční situace vládnoucí třídy, která si nemohla dovolit vyplácet tak vysoké služebné jako dříve.51 Nedařilo se totiž vybírat vyšší daně od zemědělců.52 Tento problém se stal ještě zjevnějším v situaci, kdy daně i platy samurajů byly vypláceny částečně v rýži, takže na její ceně (respektive měnících se cenách) byli samurajové zcela závislí. Ceny rýže sice v průběhu času rostly,53 ale spotřebitelské ceny rostly ještě o něco rychleji. Mezi lety 1856-1865 stouply dle Hayamiho ceny průmyslových statků a služeb (tedy mezd) dokonce o 4,7 % více než ceny statků zemědělských.54
55
To, že se životní situace nižších samurajů přinejlepším nezhoršovala,
48
Lu (1997), s. 292–295.
49
Lu (1997), s. 289.
50
Tipton (2008), s. 18.
51
Lépe řečeno alespoň takové, které by pokrylo rostoucí ceny.
52
Broadbridge (1972), s. 363–364).
53
Wakitu, Šigeru. Efficiency of the Dojima Rice Futures Market in Tokugawa-period Japan, Journal of Banking &
Finance, 2001, č. 25, s. 542. 54
Hayami, Saito (2004), s. 139.
14
rozhodně přispělo k sociálnímu pnutí ve společnosti, zvlášť když celá populace této třídy před reformami Meidži čítala kolem 2 milionů.56
2.3.2 Zemědělci Zemědělci tvořili nejpočetnější třídu obyvatelstva, která několikanásobně převyšovala všechny ostatní dohromady.57 Přestože v historii proběhlo mnoho protestů proti vysoké míře zdanění, nezpochybňovali rolníci nárok šógunátu na výběr daně jako takový. V tomto ohledu fungoval tokugawský šógunát víceméně jako dnešní státy – šógun měl právo vybírat daně a zemědělci za to měli nárok na ochranu.58 Takovéto uspořádání pro ně bylo naprosto přirozené. V roce 1842 se objevil zajímavý případ, kdy se rolníci vzbouřili proti výběrčímu daní – nikoliv ovšem z toho důvodu, že by daně nechtěli platit vůbec, ale protože byl zkorumpovaný.59 Jak bylo zmíněno, vrchnosti se nedařilo výrazně zvyšovat daňové zatížení zemědělské populace. To ovšem neznamenalo, že by se měla lépe jako celek. Opět je zde zřejmá značná rozrůzněnost i v této jediné třídě. Nejvýše stáli velcí statkáři a majitelé pozemků, kteří získávali velkou část z produktu vesnic a jejichž životní styl spíše připomínal bohaté městské obchodníky a to i tím, že se často stávali pro bezzemky věřiteli, zdrojem úvěrů.60 Tito bohatí statkáři získávali mnohá práva a není výjimkou, že směli užívat i samurajské meče, které byly jinak pro nižší třídy zapovězeny.61 Oproti tomu chudina neměla práva prakticky žádná.62 Na druhou stranu je pravda, že bohatší vesničané v případě hladomoru nebo jiné katastrofy často dávali do společného rozpočtu další příspěvky adekvátní svému příjmu a to aniž by čekali náhradu.63 U nižších zemědělců, kteří již zvládli produkovat více, než stačilo k holému přežití, se v této době velmi rozšířily domácí práce – ať už to bylo šití nebo pletení košů a další.
55
K podrobnější analýze trhů, popisu pohybů na nich a vysvětlení důsledků pro obyvatelstvo se dostanu
v podkapitole č. 4.2 Problém jednotné měny 56
Tipton (2008), s. 16.
57
Broadbridge (1972), s. 359.
58
White (1988) s. 23.
59
White (1988) s. 12.
60
Broadbridge (1972), s. 362.
61
Tipton (2008), s. 14.
62
Tamtéž
63
Nakane, Čie, Oiši, Šinzaburo Tokugawa Japan: the social and economic antecedents of modern Japan, ([Tokyo]:
University of Tokyo Press, 1991), s. 58.
15
Toto a zároveň rozmach námezdní práce64 je velmi zajímavým jevem, protože může představovat tvorbu trhů s faktory přímo uvnitř vesnic, když meziregionální trh nebyl kvůli omezení migrace obyvatelstva ve velké míře dostupný.65 Šógunátu se nedařilo tyto práce dostatečně zdaňovat, takže velká část tohoto přebytečného produktu opět končila v rukou představitelů vesnice.66 V období bakumacu ale toto vedlejší uplatnění práce (tedy mimo prostou zemědělskou výrobu) vytvořilo další problém. Živobytí mnoha chudých zemědělců bylo přímo spojeno s jinou než rolnickou prací a po otevření Japonska zahraničním producentům zaplavily japonské trhy levné látky z ciziny.67 Jelikož výroba látek byla jedním ze základních rysů tohoto domácího hospodářství, ocitlo se najednou mnoho zemědělců ve svízelné situaci.
2.3.3 Obchodníci Poslední vrstvou, kterou budu probírat, jsou obchodníci. Vůbec první zástupci této třídy, žili na samém začátku šógunátní vlády a vydobyli si důvěru tokugawského rodu v boji. Jednalo se vlastně o vazaly, kteří dostali možnost zasahovat do šógunátních financí. V návaznosti na to získávali různé monopoly68 a až později je nahradili obchodníci v pravém slova smyslu. S rozvojem venkova a rostoucí kupní silou zemědělců se zvyšoval i význam obchodníků jako zprostředkovatelů, kteří dodávali požadované statky. Z této činnosti jim plynuly mimořádné zisky. A právě tyto vysoké zisky společensky nejníže položené třídy se příliš nelíbily šógunátní vládě. Proto kromě rizika bankrotu a nesplácení úvěrů museli obchodníci čelit i vynuceným půjčkám státu, které se nazývaly gojókin.69 Často se ale stávalo, že tyto půjčky knížata nebo samurajové částečně nebo vůbec nespláceli, a obchodníci tak přicházeli o peníze. Šógunátní vláda dokonce dvakrát vydala zákon nazývaný fudasaši, který zbavil vládu i samuraje povinnosti placení úroků z dluhů u obchodníků s rýží. Druhý zákon, kien, byl vydán roku 1843 a zároveň s anulací úroků70 snížil maximální úrokovou míru z 12 % na 10 %.71
64
Ať už se jedná o výrobu doplňkových plodin nebo výpomoc při obhospodařování pozemků.
65
Saito (2010) s. 247–249.
66
Hayami, Saito (2004), s. 201.
67
Tipton (2008), s. 31.
68
Jansen (1989), s. 507.
69
Broadbridge (1972), s. 368.
70
Respektive s odpuštěním jejich splácení.
71
Sheldon (1983), s. 480.
16
Důležité je opět zdůraznit, že vrstva obchodníků, stejně jako ostatní třídy, rozhodně nebyla stejnorodá. Mimo bohatých kupců, kteří napodobovali styl šlechty, se zde nacházeli i chudí podomní prodavači nebo řemeslníci, kteří prodávali své vlastní výrobky.72 Na druhou stranu se z některých bohatých a známých rodinných domů později staly mocné konglomeráty zaibacu – jako například Micui.73
2.4 Střídavá služba a její důsledky Faktorem, který bezesporu ovlivnil japonské hospodářství, jeho rozložení a i demografickou situaci, byla střídavá služba (sankin kótai). Tento systém zavedl roku 1635 Iemicu Tokugawa.74 Vystavěl ho na základech položených Hidejošim Tojotomim. Střídavá služba, i když ke konci téměř nedodržovaná, se udržela prakticky po celou tokugawskou vládu a byla de facto zrušena až roku 1862.75 Střídavá služba představovala systém, kdy každý druhý rok musela knížata cestovat do hlavního města Eda. Tento systém byl velmi nákladný, takže omezoval příjmy tokugawské opozice a snižoval její potenciální hrozbu. Zároveň držel šógun příbuzné knížat jako rukojmí, což dále snižovalo pravděpodobnost odporu proti jeho autoritě.76 Vnitřní stabilita ale nebyla jediným důsledkem střídavé služby. Z malého, téměř provinčního městečka Eda se stalo na začátku devatenáctého století velmi významné město. Neustálé cestování knížat dalo vzniknout mnoha centrům obchodu, z nichž některá mají dodnes zvučné jméno a statut významného centra průmyslové produkce – ať už se jedná o Nagoyu nebo Kawasaki.77 Dalším důsledkem systému sankin kótai byla nuceně zvýšená produkce v lénech daimjó, které se střídavé službě museli podrobit, a rozšířenější používání drahých kovů při obchodních transakcích.78 Kvůli vysokým výdajům, které v Edu daimjó museli vynakládat na sebe a svůj průvod (který čítal i tisíce lidí)79, potřebovali likvidnější prostředky než rýži. Zároveň se kvůli vysokým výdajům v centru říše dostávala platební bilance jednotlivých
72
Sheldon (1983), s. 481.
73
Broadbridge (1972), s. 368.
74
Nakane, Oiši (1991), s. 23.
75
Sýkora (2010), s. 37.
76
Jansen (1989), s. 132.
77
Broadbridge (1972), s. 349.
78
Nakamura, James, Human Capital Accumulation in Premodern Rural Japan, The Journal of Economic History, 1981,
č. 2, s. 271. 79
Reischauer a kolektiv (2006), s. 87.
17
knížectví do záporných čísel. (takže měna nakonec tyto provincie opouštěla) Proto se musela knížata snažit zvýšit svou produkci, kterou by dále mohla exportovat do Eda nebo Osaky, aby svou platební bilanci opět zlepšila. To se dělo různými cestami – ať už to bylo využívání nové půdy pro zemědělství, zúrodňování té stávající nebo důraz na zavlažování.80 Dalším způsobem pro zlepšování finanční situace daimjó bylo vydávání papírových peněz hansatsu.81
80
Nakamura (1981), s. 271.
81
Šimbo, Hiroši, Saito, Osamu v Hayami, Saito (2004), s. 353.
18
3 Moc bakufu 3.1 Centralizovaná moc šógunátu proti vysoké šlechtě (daimjó) V Japonsku můžeme vymezit tři druhy knížat – první byla knížata šinpan. Ta se skládala z těch, kteří byli pokrevně spřízněni s tokugawským rodem. Další skupinou byla knížata fudai, která fakticky představovala dlouholeté věrné vazaly rodu Tokugawa.82 Poslední, ale co do hospodářské síly nejmocnější, byla knížata tozama, také přezdívaná vnější, kvůli tomu, že jejich državy se nacházely daleko od centra moci v Edu. Tato knížata měla už z dob raného novověku odpor k šógunátní tokugawské vládě, přestože ho často dobře skrývala. Vnější knížata disponovala obrovskými lény, jelikož za doby válčících knížectví to byly rody se stejnou mocí jako Tokugawové. Po rozhodující bitvě u Sekigahary, kde zvítězil tokugawský rod, začal vládce územní rozdělení měnit. Kvůli hrozbě konfliktů byla knížata tozama přesouvána na okraj Japonska a díky tomu se jejich území zmenšovala, až dosáhla úrovně ročních zisků z půdy pod 40 % celkové Japonské produkce.83 Oproti tomu šógunátu (knížatům šinpan) připadla zhruba čtvrtina a třetina rodům fudai. Císař naopak (spíše symbolicky) disponoval s necelým procentem a buddhistické a šintoistické autority s 1,5 %. Šógunovi tato situace samozřejmě stále nevyhovovala, a tak dál omezoval majetek knížat tozama například výše zmíněnou střídavou službou.84 Zároveň se podařilo tokugawskému rodu v průběhu sedmnáctého století (mezi lety 1601-1705) zkonfiskovat produkci ve výši 13.211.142 koku a to od 112 knížat tozama a 86 knížat fudai.85 Nejčastějším důvodem, který představoval zhruba třetinu případů zabavení majetku, byla neúcta vůči šógunovi. 86 Další příčinu zásahů do spravování lén představovala smrt daného daimjó. Šógun sice uznával dědičnost titulu, ale přesto považoval svazek mezi sebou a leníkem za ukončený, a mohl proto označit vybraného nástupce za nevhodného.87
88
Díky
těmto zásahům počet knížat tozama v průběhu století klesal, až se ustálil na čísle 98. 89 82
Reischauer a kol. (2006), s. 83.
83
Měřené v koku.
84
Maddison, Angus, Asia in the World Economy 1500-2030 AD, Asian-Pacific Economic Literature, 2006, č. 2, s. 17.
85
Hall, John, McClain, Jamse The Cambridge history of Japan. Vol.4, Early modern Japan (Cambridge: Cambridge
University Press, 1991), s. 152. 86
Ravina, Mark, State-Building and Political Economy in Early-modern Japan, The Journal of Asian Studies, 1995, č. 4,
s. 1008. 87
Ravina, Mark (1995), s. 1008.
88
Toto zapříčinilo podmíněné nástupnictví a to i v případě silných daimjó.
19
Z důvodu územní rozlehlosti Japonska a relativně silné skryté opozice, bylo pro tokugawský režim poměrně těžké ekonomicky spravovat zemi jako celek. Důsledkem toho byla situace, kdy jednotlivá knížectví (han) praktikovala svou vlastní hospodářskou politiku.90 Zároveň sama zodpovídala za výběr daní a blaho svých poddaných ve smyslu zajištění proti smrti hladem atp. Odlišné způsoby správy a různý přístup k řešení hospodářských problémů v regionech vedly k markantním ekonomickým rozdílům mezi prefekturami. Tento systém soužití bakufu a han se běžně označuje jako bakuhan taisei.91 Často se vyskytuje názor, že tokugawský režim nebyl schopný zasahovat do soukromých záležitostí jednotlivých knížectví, ale to je přinejmenším sporné. V mnoha případech šógunátní úřady neváhaly vstoupit do zóny pravomocí knížat. Jednalo se například o případy vzpoury, které se dle centrálních úředníků mohly rozšířit i do dalších oblastí země. Dále šógunát řešil oprávněné stížnosti poddaných a zasahoval, když šlechtic nezvládl svoje léno náležitě spravovat.92 Tyto problémy mohly dokonce vyústit v sesazení knížete a odebrání léna. Je znám dokonce případ, kdy se roku 1853 v prefektuře Nambu dožadovali rolníci, aby šógun vyměnil jejich vládce.93 I když tyto protesty neskončily samotným nahrazením vládce, bylo potrestáno přibližně 200 úředníků.94 Na druhou stranu se nedařilo dosáhnout společného cíle zastavení stratifikace společnosti (včetně rozšiřování vrstvy chudiny) a udržení jejího řádu a to i přes společnou snahu šógunátní vlády a šlechty.95
3.2 Efektivita výběru daní a její důsledky pro zemědělskou produkci Základem tokugawské vlády byla snaha udržet společnost relativně stabilní. Hrancie mezi společenskými třídami byla pevně stanovena a sociální mobilita omezena.96 Všechny tyto počiny měly sledovat udržení centralizované správy země a zabránit společenským
revoltám
a
nepokojům. Jejich
nejmarkantnějším
důsledkem
pro
hospodářskou situaci bylo přesunutí samurajů do měst. Hidejoši Tokugawa za své vlády oddělil samuraje od rolníků a zakázal jim vlastnit půdu, což je donutilo stěhovat se do
89
Sýkora (2010), s. 35.
90
White (1988) s. 2.
91
Vznikl spojením slov bakufu a han – neznamená jen ekonomické a správní, ale celkové soužití těchto dvou systémů.
92
White (1988) s. 15.
93
White (1988) s. 24.
94
White (1988) s. 19.
95
Jansen (1989), s. 512.
96
Reischauer a kol. (2006), s. 88.
20
měst, která tak získala vojenský charakter.97 Později se za nimi začaly stěhovat i ostatní třídy obyvatelstva jako kupci a řemeslníci a dotvářely tak obraz města pozdější tokugawské doby.98 Dříve žila velká část samurajů na vesnicích a znala dobře jejich poměry. Mohli tedy relativně přesně odhadnout, kolik mají zemědělci splácet – jak vysoké mají být daně, aby se populace udržela na stálé hodnotě, ale přebytek byl odčerpán. Nyní, když se samurajové urbanizovali, bylo přesné zjišťování produkce časově a tedy i finančně velmi náročné, a proto se od tohoto systému upustilo.99 Nová daň z půdy, nazývaná nengu,100 začala být vybírána v systému kokudaka, kdy se určila hypotetická výnosnost pozemku a na jejím základě odváděl zemědělec část své produkce. Dřívější roční kontroly, které určovaly produkci, se staly ze zmíněných důvodů nemožné, a tak bylo šógunátem prováděno pouze nepravidelné sčítání lidí, domů a zvířat.101 Z těchto průzkumů se dochovalo velké množství dat, která jsou bohužel často zkreslená, jelikož zemědělci se snažili co nejvíce podhodnotit svou populaci a zároveň svou produkci. Dále budu předpokládat, že příjmy a počet obyvatel byly podhodnocovány systematicky, a tak tento problém nemusí mít příliš velký vliv na relativní změny. Uvědomuji si, že data mohou být vychýlena i na druhou stranu a to zvláště v případě průzkumu prováděného již po reformách Meidži. Druhým a pravděpodobně přesnějším pramenem jsou šetření prováděná chrámy, ke kterým měli poddaní v tokugawské době povinnost se zapisovat. Vzniká zde ovšem problém přístupu k těmto datům, jelikož mnoho chrámů se stále nachází v soukromé správě, a data proto nejsou obecně dostupná.102 Produkce rýže, zjištěná podle šetření šógunátu, je zobrazená v následujícím grafu. V průměru vychází růst produkce mezi lety 1645-1873 na 0,12 %, což je poměrně málo a téměř jistě to neodpovídá realitě.103 Průzkumy, které nejlépe odpovídají období bakumacu (tedy období mezi lety 1853-67) se uskutečnily v letech 1829 a 1873. Toto období je sice širší, než období bakumacu, ale trendy, které ovlivnily období 1829-1873, by se měly promítnout také do doby konce šógunátu. A právě v období nejbližším bakumacu (tedy
97
Tipton, Ellise (2008), s. 6.
98
Tipton, Ellise (2008), s. 6.
99
Brown, Philip, Practical Constraints on Early Tokugawa Land Taxation: Annual Versus Fixed Assessments in Kaga
Domain, Journal of Japanese Studies, 1988, č. 2, s. 370. 100
Smith, Thomas, The Land Tax in the Tokugawa Period, The Journal of Asian Studies, 1958, č. 2, s. 4.
101
Nakane, Oishi (1991), s. 39.
102
Nakane, Oishi (1991), s. 40.
103
Hanley, Yamamura (1977), s. 70.
21
1829-1873), kterému se budu věnovat i dále v podrobnější analýze, odpovídal růst celkovému průměru (0,12 %). Graf 5 – Produkce Japonska v milionech koku dle šetření Bakufu 35 30 25 20 15 10 5 0 1645
1697
1829
1873
Zdroj: Hanley, Yamamura (1977), s. 71. Výši výběru daní také ovlivnil fakt, že po dlouhé době se do jisté míry završil proces zúrodňování japonské půdy. Rekultivaci a zúrodňování nové půdy podporoval samotný systém kokudaka. Jak ukazuje Smith na vzorku 11 vesnic, daňové zatížení kokudaka zůstávalo v průběhu tokugawské vlády víceméně stejné. To poskytovalo rolníkům stimuly, aby zvyšovali svou produktivitu, což se také dělo.104 Zlepšování produktivity v této době proto představovalo víceméně jediný způsob, jak zvýšit produkci – nová půda už byla jen velmi těžko dostupná. Od patnáctého do sedmnáctého století totiž probíhalo intenzivní dobývání nové půdy, které skončilo v osmnáctém století, kdy byly tyto možnosti již vyčerpány, jak je ukázáno na následujícím grafu.
104
Smith (1958), s. 5.
22
Graf 6 – Obhospodařovaná plocha v milionech hektarů 3.5 3 2.5 2 1.5 1 0.5 0 1450
1600
1720
1874
Zdroj: Nakane, Oishi (1991), s. 62 Z výše zmíněného by vyplývalo, že zemědělci ve svých rukou kumulovali přebytky, ale to nemusí být nutně pravda. Jak jsem zmínil v podkapitole rozebírající situaci zemědělců, přebytek odcházel částečně do rukou bohatých statkářů. Ti totiž najímali půdu rolníkům a mohli tímto způsobem získávat kapitálové přebytky, které používali ke kultivaci půdy.105 Rozevíraly se zde sociální nůžky, jelikož chudší zemědělci neměli dostatek prostředků na tak intenzivní obhospodařování pozemků a nesli tak relativně větší díl daně. Další faktor, který je zároveň třeba brát v potaz, pokud mluvíme o odčerpávání přebytku, je výše jiných než pozemkových daní. Ty mohly mít různou podobu – ať už se jednalo o daň z produkce užitkových plodin106 nebo robotu.107 A právě nedobrovolná práce na stavbách hradů, cest a dalších projektů spotřebovávala čas, který by jinak mohli zemědělci využít ke kumulování přebytku. S robotou byla zároveň spojena povinnost pomoci s přepravou vysoce postavených samurajů,108 která ročně zaměstnávala až 150 000 lidí.109 Dopady těchto jednotlivých faktorů je ale obtížné kvantifikovat.
3.3 Důsledky rozdělení moci pro hospodářskou situaci Důsledky rozdělení moci pro hospodářskou situaci je velmi obtížné objektivně zhodnotit na celonárodní úrovni. Někteří autoři tvrdí, že opozice šógunátu, kterou představovala například vnější knížata, zvládla spravovat své území efektivněji; ať už to 105
Reischauer a kol. (2006), s. 110.
106
Která se ovšem na nákladech zemědělců podílela jen marginálně.
107
Smith (1958), s. 8.
108
Například cestujících do Eda v rámci střídavé služby.
109
Smith (1958), s. 8.
23
bylo z důvodu šógunátní devalvační politiky a úspěšnější politiky monopolů knížectví či jiných příčin.110 V následující analýze porovnávám rozdíly v produktivitě pěstování rýže na jednoho obyvatele v letech 1828 a 1872, přičemž jsem si soubor dat rozdělil na základě toho, zda se dané knížectví nacházelo ve správě knížat fudai a šinpan (čili spřízněných s tokugawskou vládou) nebo tozama. V analýze poměřuji, o kolik procent se zvýšila nebo snížila produktivita hodnocená jako objem vyprodukované rýže v koku na obyvatele. Na základě p-hodnoty f-testu jsem nejprve zjistil, že rozptyly jednotlivých výběrů se příliš neliší, takže mohu pomocí testu ANOVA zjistit, zda se střední hodnoty rovnají. Nejprve si určím nulovou a alternativní hypotézu a poté zjistím kritickou F-hodnotu pomocí následujícího vzorce: H0: µs = µf = µt, z které vyplývá H1: µs ≠ µf ≠ µt
Kde
představuje meziskupinový součet čtverců,
vnitroskupinový součet
čtverců, n počet pozorování (v tomto případě 67 provincií) a k počet souborů (tedy tři rody – šinpan, fudai, tozama). µs představuje střední hodnotu nárůstu (nebo poklesu) produktivity rýže na hlavu v provinciích rodu šinpan, µf rodu fudai a µt rodu tozama. Tabulka 2 – Analýza rozptylu ANOVA u změn produkce v japonských provinciích 1828-72
Průměr S y,m S y,v
Šinpan -0.0889
Fudai -0.08137
0.036074 1.583996
tozama -0.13046 F-hodnota p-hodnota
0.728 0.486
Zdroj: Vlastní výpočet na základě Hanley, Yamamura (1977), s. 50-52 a s. 71-73.
Kvůli vysoké p-hodnotě nezamítám H0: µs = µf = µt. Střední hodnoty jsou tedy dle tohoto testu rovné, i když drobné odchylky jsou patrné. Problém tohoto testu spočívá ve faktu, že bere v úvahu pouze rozložení Japonska do jednotlivých rodů, ale už ne třeba geografické a další rozdíly. ANOVA naznačuje, že změny produkce probíhaly v Japonsku přibližně obdobně pro všechny druhy správy. Zajímavé ovšem je, že v období 1828-72
110
Reischauer a kolektiv (2006), s. 116.
24
celková produktivita poklesla. Zatímco ještě v roce 1828 se pohybovala na úrovni 1,12, v roce 1872 klesla na 0,98. Tento přibližně dvanáctiprocentní propad mohl mít několik příčin. Jedním důvodem by byl přechod od rýže k jiným plodinám a částečné vytěsnění této plodiny ostatními zemědělskými a jinými produkty. Další příčinou mohl být zvýšený růst obyvatelstva ve srovnání s nedostatkem obdělávatelné půdy, jak je zmíněno v předchozích kapitolách. Dále je také možné, že případná vysoká porodnost na začátku období Meidži (a jiný způsob provádění šetření o obyvatelstvu) způsobila, že produkt se rozděloval na více lidí v neproduktivním věku – tedy i malé děti. Těmito faktory mohou být ovlivněny i hodnoty pro jednotlivé druhy knížectví. Proto jsem se rozhodl provést další analýzu samotného růstu populace. Ta by již měla být očištěná o faktory jako je přechod k jiným plodinám, protože v těchto oblastech by se vyskytovalo více příležitostí pro práci a to i při stávající produkci rýže (nebo lehce vyšší, avšak nepřekračující růst populace). Jak je patrné z následující tabulky, populační růst v knížectvích tozama byl výrazně vyšší než na území spravovaných rody příslušejícími k centrální vládě. Zároveň rozptyl růstů u okrajových provincií tozama vykazoval větší výchylky, což by naznačovalo, že některé provincie se sice podobaly těm spravovaným centrální vládou, jiné ale silně vybočovaly. Rozdíly tu tedy pravděpodobně existovaly a to jak na úrovni rodů, tak i jednotlivých knížectví. Tyto závěry potvrdím nebo vyvrátím v následující analýze. Vzhledem k tomu, že se knížectví fudai a šinpan prakticky neliší, (jak je vidět níže) budu s nimi počítat jako s jedním souborem dat. Tabulka 3 – Ukazatele pro celkový procentuální nárůst populace mezi lety 1828-72 pro různá knížectví
Rod Fudai Šinpan Tozama
průměr 0.124952 0.114512 0.348495
rozptyl 0.018699 0.017736 0.107702
Zdroj: Vlastní výpočet na základě Hanley, Yamamura (1977), s. 50-52. Určím si nulovou a alternativní hypotézu. H0: µs,f = µt, z které vyplývá H1: µs,f ≠ µt. Po provedení t-testu pro různé rozptyly jsem získal p-hodnotu 0.001251, takže nulovou hypotézu, že střední hodnoty jsou si rovny, zamítám na hladině spolehlivosti nižší než 1 %. Vzhledem k jednoznačně rozdílným růstům populace vyvstává otázka, proč se produktivita na hlavu měnila v knížectvích pod správou odlišných rodů obdobně. Zřejmým vysvětlením je podobný růst produkce rýže v knížectvích tozama a šinpan a fudai, který je ale u okrajových knížectví spojen i s vyšším tempem růstu populace. Což by opět 25
ukazovalo spíše na přesun k pěstování jiných plodin než rýže. Jednoznačnými příklady tohoto fenoménu jsou provincie tozama, které později během reforem meidži představovaly základ průmyslového rozvoje. Patří mezi ně například Čóšů s vysokou produkcí papíru a vosku111 (Zaměření na užitkové plodiny v této provincii bylo zapříčiněno hornatým charakterem jejího terénu. Kvůli němu totiž Čóšů neskýtalo tak dobré možnosti pro pěstování rýže.)112 nebo Harima produkující velké množství bavlny113 a mnoho dalších.
111
Nišikawa, Šunsaku, Amano, Masatoši ve Hayami, Saito (2004), s. 249.
112
Nišikawa, Šunsaku, Amano, Masatoši ve Hayami, Saito (2004), s. 252.
113
Nišikawa, Šunsaku, Amano, Masatoši ve Hayami, Saito (2004), s. 257.
26
4 Pax Tokugawa jako základ pro využívání ekonomické kalkulace a nových tržních vztahů 4.1
Zavádění nových produktů a zefektivňování výroby V období Tokugawa se rozmáhalo pěstování mnoha do té doby málo rozšířených
plodin a zpracovávání dalších surovin. Kromě rýže, která ale stále zůstávala hlavní plodinou, se objevovaly i další. Relativní snížení daňové zátěže mělo za efekt umožnění pěstování dalších plodin a zpracovávání surovin jako byly řepka, světlice barvířská, indigo, sůl a bavlna.114 Dále se rozvíjelo zpracování saké a právě bavlněných látek. To vše je opět spojeno s protoindustrializací japonské společnosti projevující se ve využívání rolnické síly i jiným než zemědělským způsobem.115 Jedná se právě o pěstování užitkových plodin a jejich následné zpracovávání. Celý tento proces byl podpořen zúrodňováním japonské půdy. Žádný z těchto jevů by nebyl možný bez rozvíjení trhů a nových technologických vylepšení, které umožnily efektivnější pěstování a v návaznosti i udržení větší populace. Mezi hnojiva, která zemědělci používali, patřily například sušené sardinky nebo olejná pokrutina. Na druhou stranu je nutné podotknout, že kromě nejobhospodařovanějších a nejvyspělejších regionů jako například Kinai se používaly spíše lidské a zvířecí exkrementy a tráva.116 Zajímavé je, že podle slov Maxe Fesca, který se vydal roku 1887 učit zemědělství na vysokou školu v Komabě, Japonci nevyužívali systém střídavého hospodářství, takže pěstovali jednu plodinu na stejné půdě více let za sebou. To sice na půdu působí nepříznivě, ale kvůli speciálním charakteristikám té japonské to nebyl veliký problém.117 Hayami zároveň ukazuje, že v oblastech, kde se rozvíjela produkce jiných komodit než rýže, začala v době konce bakumacu růst populace rychleji, než v ostatních regionech,118 zvláště pak v těch, kde se pěstovalo hedvábí.119 Collins se dokonce domnívá, že ke konci
114
Nišikawa, Šunsaku, Amano, Masatoši ve Hayami, Saito (2004), s. 248.
115
Mijamoto, Matadži v Hayami, Saito (2004), s. 56.
116
Mijamoto, Matadži, Sakudó, Jótaró, Jasuba, Jasukuči, Economic Development in Preindustrial Japan, 1859-1894, The
Journal of Economic History, 1965, č. 4, s. 543. 117
Miyamoto, Sakudó, Jasuba, s. 544.
118
Hayami, Akira ve Smitka (1998), s. 97
119
Hayami, Akira ve Smitka (1998), s. 103
27
období Tokugawa mohla tato výroba nezemědělských statků pro domácnosti přispívat až 40-45 % k celkové japonské produkci.120
4.2 Problém jednotné měny a ceny rýže v tokugawském Japonsku Až do zavedení jenu jako jednotné měny v roce 1871121 byla měnová situace v Japonsku značně nestabilní a v jistém ohledu také nepřehledná. Vedle sebe stálo několik měn podepřených cennými kovy. Patřily mezi ně stříbrné peníze ičibu-gin z doby Tempó122 a stříbrný nišu-gin zavedený v reformách z období Ansej a Man’en, který byl později přeceněn, aby přečkal směňování kvůli výhodnému směnnému kurzu se zlatem.123 Japonská vláda ho devalvovala roku 1860, aby odpovídal světovému poměru.124 Další platidlo představovaly zlaté mince Koban.125 Japonský peněžní systém se ale zakládal na třech kovech – kromě zlata a stříbra to byla ještě měď, která ovšem svou úlohu v ražbě drobných mincí neplnila příliš dobře a toto oběživo nebylo příliš využíváno. V roce 1869 tvořily měděné mince přibližně pouze dvacetinu celkového oběhu.126 Již zmíněnému systému tří kovů se říká sanka seido.127 Kromě drahých kovů kolovaly v japonské ekonomice i papírové peníze nazývané hansatsu vydávané jednotlivými knížectvími, které vlastně sloužily jako zástava za určitý statek, který byl svázán s ekonomikou daného knížectví.128 Z důvodu složitosti peněžního trhu tokugawského Japonska je velmi obtížné kvantifikovat vývoj japonských trhů, ale pokud budu vztahovat statky pouze ke stálé váze stříbra nehledě na nominální hodnotu mincí, mohu relativně dobře porovnat vývoj cen statků. Mohu dokonce sledovat odchylky v cenách požadovaných v han a pod správou
120
Collins, Randall, An Asian Route to Capitalism: Religious Economy and the Origins of Self-Transforming, American
Sociological Review, 1997, č. 6, s. 861. 121
One-Yen Gold and Silver Coins: The Birth of the Yen [online] Citováno dne: [2012-07-11] Dostupné z:
122 123
Crawcour, Sydney, Jamamura, Kozo, ve Smitka (1998), s. 11 1:5 proti světové směnnému kurzu 1:15, kdy směna prakticky probíhala přes mexický dolar, které sloužil jako
prostředník. V důsledku to znamenalo odliv stříbra ze země. (Ókura, T., Šimbo, H., ve Smitka (1998), s. 255) 124
Ókura, Takehiko, Šimbo, Hiroši, ve Smitka (1998), s. 243
125
Gold and Silver Coins in the Closing Days of the Tokugawa Shogunate, and Western Silver Coins: An Outflow of
Gold Coins [online] Citováno dne: [2012-07-11] Dostupné z: 126
Kuroda, Akinobu, Too Commercialised To Synchronize Currencies: Monetary Peasant Economy in Late Imperial
China in Comparison with Contemporary Japan [online] (prezentováno na XIV International Economic History Congress, Helsinki 2006), s. 4, [cit. 2012-07-02]. Dostupný z:. 127
Ókura, Takehiko, Šimbo, Hiroši, ve Smitka (1998), s. 241
128
Kuroda, Akinobu (2006), s. 8.
28
bakufu. Vývoj cen ukážu na příkladu změn cen rýže v průběhu času dle záznamů z han, zápisů bakufu a cen na trzích. Tržní ceny jsou odvozeny od poptávaných a nabízených cen rýže na trzích v Osace, městě Otsu z provincie Omi a na venkovském trhu v Banšu. Oproti tomu u bakufu a han jsou ceny rýže odvozeny jako ceny, za které lokální (v případě han) nebo centrální správa (v případě bakufu) nakupovala statky a služby. Hodnoty pro han jsem získal zprůměrováním hodnot v provinciích Fukučijama, Bočo, Saga, Kumamoto, Nagoya, Šinšu, Aizu a Dewa. Záznamy centrální vlády pocházejí oproti tomu z Eda a končí rokem 1863. Graf 7 – Vývoj ceny rýže měřené ve váze stříbra 4.50 4.00 3.50 3.00 2.50 2.00 1.50 1.00 0.50 0.00 1853 1854 1855 1856 1857 1858 1859 1860 1861 1862 1863 1864 1865 1866 1867 Tržní cena
Cena v han
Cena v bakufu
Zdroj: Iwahaši (1981), s. 460-465129 Z grafu je vidět, že cena rýže byla až do roku 1863 relativně stabilní – i když zápisy bakufu vykazovaly ještě menší výchylky a to i přes to, že svůj výpočet pro ceny rýže v han jsem odvodil jako průměr cen v 8 provinciích. Proto, abych přesně zjistil, jestli výkyvy v ceně byly opravdu rozdílné, rozhodl jsem se analyzovat jednotlivé veličiny pomocí rozptylů a směrodatných odchylek. Abych se nemusel vázat na devalvující japonskou 129
Iwahaši, Masaru Kinsei Nippon Bukka-shi No Kenkyu (Tokyo: Ohara Shinseisha, 1981), s. 460–465 citováno z Rice
prices
in
14
regions,
1620-1867
[online]
Citováno
.
29
dne:
[2012-07-11]
Dostupné
z:
měnu, rozhodl jsem se použít ceny rýže za jednotlivé roky ve váze drahého kovu na litr rýže. Hodnoty ve stříbře jsou dostupné bohužel pouze pro han a osacký trh. Proto jsem použil hodnoty zlata v záznamech bakufu (a některých provincií han) a extrapoloval je při poměru 1 zlatý ryo k 60 stříbrným monme. Toto mohlo data do určité míry statisticky zkreslit a vyústit v nepřesné výsledky. Pro analýzu rozptylu jsem použil pouze data z let 1853-63, protože v této době byly ceny relativně stabilní. Z dat vzešlo následující: Tabulka 4 – Rozptyl, směrodatná odchylka, průměr ceny rýže ve váze stříbra 1853-63
Váha ve stříbře
Tržní cena
Cena v han
Cena v bakufu
Rozptyl Směrodatná odchylka Průměr
0.0228 0.1511 0.5057
0.0094 0.0970 0.3998
0.0033 0.0574 0.4732
Zdroj: Vlastní výpočet na základě Iwahaši (1981), s. 460-465 Rozptyl tržních cen vyšel relativně vysoko - přibližně 0,0228, oproti tomu u bakufu to bylo pouze 0,0033. Kolísavost cen v han se v této době pohybovala někde mezi těmito dvěma extrémy na hodnotě 0,0094. Abych mohl proměnlivost cen rýže odhadnout kvantitativně, rozhodl jsem se použít F-test na testování rovnosti rozptylů. Jako nulovou hypotézu jsem si určil, že rozptyly výběrů jsou stejné a jako alternativní, že největší rozptyl byl na trzích a nejmenší v Edu. H0: sh2 = sb2 = st2, z které si určím, že H1: st2 > sh2 > sb2 sh2 reprezentuje rozptyl cen v provinciích han, sb2 v Edu a st2 na trzích. Nejprve jsem získal F-hodnotu pomocí vzorce:
Kde
představuje rozptyl souboru s vyšší hodnotou rozptylu a
rozptyl souboru
druhého. Následně jsem pomocí F-hodnoty získal kritické hodnoty hladiny spolehlivosti zobrazené v tabulce níže. Jako první jsem porovnal rozptyly neboli kolísavosti cen rýže ve váze stříbra v han a na trzích. P-hodnota F-testu vyšla 0,089, takže H0, že sh2 = st2, zamítám na hladině spolehlivosti α = 0,09. Což implikuje, že rozptyly cen rýže vyjádřené ve stříbře pro trhy a han se do značné míry lišily. F-test mezi bakufu a han vyšel podobně a to na phodnotě 0,056, takže nulovou hypotézu H0: sb2 = sh2 zamítám na 6% hladině spolehlivosti. F-test pro bakufu a tržní ceny vychází ještě přesvědčivěji na p-hodnotě 0,0026. H0, že st2 = sb2, proto zamítám na hladině spolehlivosti α = 0,01, takže zde mohu téměř jistě pozorovat rozdíly v kolísavosti cen. Všechny výsledky jsou zobrazeny v následující tabulce.
30
Tabulka 5 – F-test a t-test pro ceny rýže mezi roky 1853-63
p-hodnota tržní cena - bakufu han - bakufu tržní cena - han
f-test (test rozptylu) 0,00258 0,05632 0,08942
t-test (test µ) 0.51696 0.04605 0.06705
Zdroj: Vlastní výpočet na základě Iwahaši (1981), s. 460-465 Vysvětlením pro nízký rozptyl cen v Edu, by mohl být fakt, že v hlavním městě díky velkému množství obchodujících fluktuovala cena méně. To by ale mělo postihnout i Osaku, kde již od roku 1730 fungoval trh na bázi forwards a futures, který zajišťoval relativně stabilní cenu rýže.130 Druhým vysvětlením je, že šógunátní vláda tlačila na stabilní ceny rýže. Podobně se dříve snažila udržovat stabilní hodnotu zlata pomocí různých cenových stropů nebo direktivních rozkazů kupcům, jak si počínat na trhu.131 Kromě rozptylu je rozdílná i průměrná cena rýže. Abych zjistil, zda jsou rozdíly opravdu směrodatné, provedl jsem t-test, který pracuje s tím, že soubory mají rozdílné rozptyly. Pro H0: µb = µh = µt jsem si určil H1: µb ≠ µh ≠ µt. Pro H0: µb = µt p-hodnota vychází 0.516, což znamená, že nulovou hypotézu, že střední hodnoty jsou si rovné, nezamítám. Naopak nulovou hypotézu, že µb = µh zamítám na hladině spolehlivosti 5 % a µt = µh na hladině spolehlivosti 7 %. Za nejnižší průměrnou cenu se rýže prodávala v han. Důvodem by mohla být různá poptávka po rýži. Zatímco pro bakufu mám hodnoty pouze z Eda, kde byla poptávka po rýži určitě vysoká díky nižší míře produkce než spotřeby,132 v han tomu mohlo být naopak. Pro jistotu jsem analýzu provedl i pro dlouhodobé ceny mezi lety 1701-1863.133 Zde se situace změnila a nejnižší rozptyl mají naopak provincie han a největší trh. Možné vysvětlení pro tento rozdíl by bylo, že v době bakumacu zasahoval šógunát do ekonomiky více a snažil se ji stabilizovat, jelikož měla turbulentnější charakter. Průměrná hodnota vychází v dlouhém období shodná pro bakufu a trh a liší se pouze u han, což potvrzuje i zkoumání z kratšího období.
130
Schaede, Ulrich ve Smitka (1998), s. 297.
131
Crawcour, S., Jamamura, K. ve Smitka (1998), s. 11.
132
Podobně by tomu mohlo být i v tržních městech
133
S výjimkou let 1707-1709, pro která chybí data.
31
Tabulka 6 – Rozptyly a průměry cen rýže pro roky 1701-1863
rozptyl průměr
trh 0.020 0.314
han 0.013 0.266
bakufu 0.016 0.314
F-test (test rozptylu) p-hodnota t-test (test µ) p-hodnota 0.0042 0.0008 trh- han trh- han 0.1510 han - bakufu han - bakufu 0.0004 0.1513 0.9759 bakufu - trh bakufu - trh Zdroj: Vlastní výpočet na základě Iwahaši (1981), s. 460-465
32
5 Růst produktivity půdy jako určujícího faktoru pro japonské hospodářství 5.1
Předpokládaná stagnace nebo růst Jak jsem ukázal v podkapitole Důsledky rozdělení moci pro hospodářskou situaci,
produktivita rýže na hlavu se během zkoumaného období snížila. To ale neznamená, že se snížila celková produktivita zemědělců pěstujících rýži nebo půdy jako takové. Následující tabulka zachycuje vývoj v obhospodařované půdě a produktivitě nejen pro rýži ale i další plodiny jako je například proso, pohanka, pšenice a ječmen,134 tedy plodiny, které předchozí analýza nezahrnovala. Autoři zde zároveň vychází z odlišných dat pro růst populace.135 Podle Bassina136 vzrostla hodnota produkce na hlavu více, než dle mé předchozí analýzy. Pravděpodobně to byl důsledek součinnosti obou výše zmíněných faktorů – tedy přesunu od rýže k jiným plodinám a odlišného způsobu zaznamenávání změn populace. Tabulka 7 – Ukazatele pro produktivitu japonské půdy
Rok 1750 1800 1850 1872
% roční nárůst Obdělávaná plocha v obdělávané v tisících čó137 půdě 2991 3032 0.027 % 3170 0.091 % 3234 0.092 %
Produktivita půdy v koku/čó 11.41 12.42 12.98 14.47
% roční Produkce v nárůst v tisících koku produkci 34140 37650 0.206 % 41160 0.186 % 46812 0.275 %
Zdroj: Bassino a kol. (2011), s. 20. I když vývoj produkce na hlavu a jeho implikace jsou opět diskutabilní, je z předchozí tabulky zřejmé, že produktivita půdy vzrostla a mohla být důležitým předpokladem pro růst obyvatelstva. Tyto dva faktory propojuje i Smith, když říká, že populačního růstu nebylo možné za daných podmínek (vyčerpání volné půdy) dosáhnout jinak, než zefektivňováním produkce.138 Z tabulky je zároveň vidět, že oproti předcházejícímu (1750-1800) a následujícímu období (1850-72) rostla mezi lety 1800 a
134
Bassino, Jean-Pascal a kol., JAPAN AND THE GREAT DIVERGENCE, 730-1870, 2011, Citováno dne: [2012-08-03]
Dostupné z: s. 6. 135
Sice se stále řídí šetřeními prováděnými šógunátem, ale data upravili, aby byla očištěna o podhodnocování.
136
Bassino, Jean-Pascal a kol., s. 6.
137
Jeden čó odpovídá přibližně jednomu hektaru – konkrétně 0,9917 hektaru. (Hayami, Saito (2004), s. 374.)
138
Smith, Thomas (1958), s. 4.
33
1850 produktivita relativně pomalu. Miyamoto tvrdí, že toto krátkodobé pozastavení růstu mohl mít na svědomí útlum vyplývající z hladomorů Tempó v letech 1833-36.139
5.2 Implikace pro období reforem Meidži Z předchozích rozborů a analýz vyplývá pro období Meidži následující – odklon od tradiční japonské struktury společnosti zaměřené na produkci rýže nastal již před reformami. Nebyl to nový jev specifický pro Japonsko po otevření zahraničí. Již na konci období Tokugawa vzniklo zázemí pro další reformy a rapidní rozvoj Japonska v dalším století. Zároveň fakt, že i venkovská populace začala využívat nové možnosti, které poskytoval trh, ukazuje na postupnou změnu smýšlení Japonců. Tuto změnu se v období Meidži snažila nová vláda podporovat pomocí dotací do nových průmyslových odvětví, která ovšem v mnoha případech byla ve značné ztrátě.140 O tom, že Japonsko začalo přijímat nový náhled na svět už před obdobím reforem, svědčí i to, že reformní vláda podědila po bakufu a některých provinciích ocelárny, přístaviště a další průmyslové komplexy. Například první plamenná pec byla postavena již roku 1850 v provincii Saga.141 Collins jde dokonce až tak daleko, že tvrdí, že reformy Meidži představovaly pouze politickou změnu a pozorovaný růst byl tedy důsledkem dlouhodobých trendů nastavených v konečném období tokugawské vlády.142 Kromě zlepšujícího se kapitálového zázemí (přebytky produkce atd.) zastává v každé rozvíjející se společnosti důležité místo i lidský kapitál. A právě důrazem na vzdělání byla doba tokugawského šógunátu význačná. Výuka dětí měla mnoho forem; patřilo mezi ně například navštěvování soukromých a klášterních škol (terakoya) nebo škol zakládaných samotnými provinciemi han a správou bakufu.143 V roce 1868 se ze všech chlapců v předškolním věku do školy zapsalo přibližně 43 %, zatímco dívek se zapsalo pouze 10 %.144 Toto na druhou stranu opět ukazuje na nerovný přístup k pohlavím v japonské společnosti, který rozebírám v podkapitole č. 2.2 Porodnost a úmrtnost – mabiki a poměr mužů k ženám jako důsledek hospodářské situace.
139
Miyamoto, Matao v Hayami, Saito (2004), s. 55.
140
Jansen, Marius (1989), s. 612.
141
Jansen, Marius (1989), s. 610.
142
Collins, Randall (1997), s. 861.
143
Hayami, Akira, Kitó, Hiroši v Hayami, Saito (2004), s. 240.
144
Hayami, Akira, Kitó, Hiroši v Hayami, Saito (2004), s. 241.
34
Když odhlédnu od oblastí, ve kterých reformní vláda navazovala na své předchůdce, je nesporné, že období reforem znamenalo přelomový okamžik v životě japonské společnosti. Mimo jiné se jednalo například o přidělení vlastnických práv k pozemkům, které se tímto staly kapitálovými statky, se kterými bylo možno volně nakládat. Od období Meidži mohly tedy být pozemky nakupovány, prodávány a převáděny. Problém se zákazem převodu pozemků ovšem zemědělci v období Tokugawa řešili půjčováním zemědělských ploch formou zástavy. Pronajímání půdy v tomto období jednoznačně nebylo neobvyklé a takovéto pozemky mohly představovat až 30 % veškeré obdělávané půdy.145 Další změnou bylo snížení daňové zátěže. Daně sice nesnížila vláda per se, ale výše pozemkových daní byla zachována a od mnoha dalších nákladů byli Japonci osvobozeni. Zemědělci tedy stále platili pozemkovou daň, která i v období Meidži představovala hlavní zdroj příjmů pro stát, ale nemuseli vynakládat svůj čas na další veřejné projekty, jako bylo stavění hradů a cest, pomoc s přepravou vysoce postavených samurajů a další, které rozebírám v podkapitole č. 3.2 Efektivita výběru daní a její důsledky pro zemědělskou produkci.146
5.3 Populační růst jako důsledek růstu produktivity a Malthusův model V následující podkapitole navazuji na předchozí rozbor přínosů pro období Meidži a zkusím určit charakter japonské společnosti z pohledu malthusiánského přístupu. Na základě dat z jednotlivých provincií zhodnotím, zda se přebytky v produkci rýže promítly do vyššího růstu populace, jak říká malthusiánská teorie.147 Ukážu, zda se Japonsko zvládlo z této feudální populační pasti vymanit dříve, než nastoupilo období reforem. Analýzu založím na předpokladu, že zvýšení produkce rýže se v plné (nebo vysoké míře) přeneslo i do nárůstu populace. Na základě dat jsem vytvořil následující model:
Kde
představuje procentuální nárůst populace v provincii i,
procentuální nárůst produkce v provincii i a
náhodnou složku. Po provedení regrese
pomocí metody nejmenších čtverců jsem získal výsledky zobrazené v následující tabulce.
145
Miyamoto, Sakudó, Jasuba, s. 544.
146
Jansen, Marius (1989), s. 608.
147
Ashraf, Quamrul, Galor, Oded Malthusian Population Dynamics: Theory and Evidence, 2008, Citováno dne: [2012-
08-05] Dostupné z: s. 4.
35
Tabulka 8 – Model populačního růstu 1
Konstanta Gprod
Koeficint 0.335705 0.601697
t- hodnota p-hodnota Váha veličiny 6.191 4.53E-08 *** 3.208 0.0021 ***
Stand. Odchylka 0.054224 0.187547
Zdroj: Vlastní výpočet na základě Hanley, Yamamura (1977), s. 50-52 a s. 71-73. Z modelu vyplývá, že populace vzrostla mezi lety 1828-72 samovolně a z příčin jiných než změn produktivity o 33,5 %. Růst produkce rýže o 1 % by se v tomto případě promítl do růstu populace ve výši 0,6 % (tedy nárůst produkce rýže o 10 % by v důsledku znamenal navýšení obyvatelstva o 6 %), což se jistě neblíží plnému přenesení zvýšené produkce do objemu obyvatelstva, ale je zde pozorovatelné propojení. Problém zde ovšem představuje fakt, že příjem tokugawských zemědělců se sestával i z dalších činností než pěstování rýže. Pokud tedy produkce rýže rostla relativně pomaleji než u ostatních plodin, premisa malthusiánské teorie by stále mohla platit. I přes poměrnou významnost jednotlivých veličin vidím v tomto modelu ještě jeden problém. Nebere v potaz odlišný růst populace provincií dle rodu, který jsem ukázal v předchozích kapitolách. Vzhledem k tomu, že byl růst jiný v provinciích tozama, rozhodl jsem se model upravit do podoby, která by toto mohla zohlednit. V následujícím modelu jsem proto pomocí dummy proměnné odlišil provincie šinpan s fudai a tozama. Provinciím tozama jsem přiřadil pro hodnotu 0 a knížectvím šinpan a fudai 1. Upravený model a jeho výsledky potom vypadají následovně: Tabulka 9 – Model populačního růstu 2
Koeficient Stand. Odchylka t- hodnota
p-hodnota
Váha veličiny
Konstanta
0.540603
0.087468
6.181
4.96E-08
***
Gprod
0.340322
0.19935
1.707
0.0926
*
Dummy proměnná
-0.30378
0.104941
-2.895
0.0052
***
Zdroj: Vlastní výpočet na základě Hanley, Yamamura (1977), s. 50-52 a s. 71-73. Z tohoto modelu na druhou stranu vyplývá, že pokud změna produkce měla vliv na populaci, nebyl až tak významný – jeho přítomnost mohu potvrdit pouze na hladině spolehlivosti α = 10 %. Rozdíl mezi provinciemi se ukázal jako významná proměnná, která silně ovlivňuje růst. Dokonce takovým způsobem, že nárůst v populaci vysvětluje uspokojivěji (respektive možné rozdíly ve správě knížectví nebo jejich geografické poloze 36
atd.) než veličina procentuálního navýšení produkce. Vzhledem k tomu, že rozdíly mezi rody jsou opravdu markantní, není možné tuto dummy proměnou z modelu vyloučit. Pro druhý model mluví i hodnota R-adjusted, která vyšla 0,213 oproti R-adjusted prvního modelu 0,123. Obdobně jsou na tom i hodnoty pro Whiteův test heteroskedasticity (H0: non-heteroskedasticita), který vyšel pro první model na p-hodnotě 0,1598 a pro druhý na phodnotě 0,0494. (Test kolinearity vyšel pro druhý model v pořádku a pro první není třeba.) Na
základě
této
analýzy není
možné
jednoznačně
zodpovědět
otázku
malthusiánského růstu v japonské ekonomice. Nejde tedy přesně určit, jestli se zvýšená produkce přenášela do přírůstků obyvatelstva, jelikož první model by mluvil spíše pro ni a druhý jí odporoval. Ale vzhledem k tomu, že druhý model má zřejmě větší relevanci (pravděpodobně ve větší míře odpovídá realitě), přikláněl bych se spíše k názoru, že Japonsko již v době bakumacu neodpovídalo malthusiánským zákonům populace.
37
Závěr V této práci jsem došel k několika závěrům. Ke konci období šógunátu začala populace růst rychlejším tempem než dříve. Tento růst mimo jiné souvisel s rozvojem domácího hospodářství, zpracováváním užitkových plodin a relativním snížením daňové zátěže. Přestože japonská populace zažívala expanzi, demografický vývoj v Japonsku se viditelně lišil od mnoha soudobých rychle rozvíjejících se zemí. Například ve srovnání s Anglií a Walesem byl růst znatelně pomalejší. Jednou z příčin mohlo být omezování populace a to kupříkladu technikou vraždění novorozeňat, které ovšem často nevyplývalo z podmínek chudoby, ale snahy o zvýšení životního standardu, nebo omezováním sociální mobility a dalších faktorů. Na druhou stranu se růst oproti předchozím obdobím zvýšil. Na vině zřejmě byly hladomory z první poloviny devatenáctého století, které trend zvyšování populace na krátkou dobu zbrzdily. Japonská společnost v době konce šógunátu byla sice pevně rozdělená do tříd, ale hlavní dopad na bohatství člověka mělo postavení uvnitř třídy samotné. Ani rolníci, obchodníci, řemeslníci a ani samurajové nebyli tedy jako třídy zdaleka homogenní. Často ovšem nejhůře skončili právě rolníci, jelikož na ně dopadalo daňové zatížení, které představovalo nejen zdanění půdy ale i robotu. Zároveň velká část přebytku běžných zemědělců zůstávala v rukou bohatých statkářů. I přes to se ale životní úroveň obyvatelstva v této době zvýšila a to díky zlepšování produktivity pomocí nových technologií a pěstování užitkových rostlin. Zefektivňování výroby se ale opět soustředilo více do rukou bohatých statkářů, neboť ti měli možnost kumulovat přebytek, a pak ho opět investovat do půdy. S problémy v této době se ale nepotýkali jen rolníci, ale i obchodníci a samurajové. Kupecká vrstva totiž musela čelit dvěma operačním rizikům - vynuceným půjčkám centrální vládě a zákonům kien. Několikrát se totiž stalo, že šógunát vydal zákon, kterým anuloval nakumulované úroky. Oproti tomu samurajové se potýkali s problémem snižujícího se reálného příjmu, protože knížata již neměla tolik prostředků na výplaty služebného. Společenský status nebyl jediným důležitým faktorem. Dalšího činitele, který ovlivňoval život v období Tokugawa, představovala příslušnost k určitému rodu. Pod správou knížectví han se cena rýže pohybovala dlouhodobě níže než na trhu a pod správou centrální vlády. Jako jeden z vysvětlujících faktorů pro tuto disparitu uvádím střídavou službu. Jeden z důsledků častého cestování knížat do Edo byla dle mého názorů zvýšená poptávka po rýži v centru říše. Oproti tomu knížata, aby pokryla deficit platební bilance, 38
který vznikal velkým množstvím výdajů v Edu, podporovala pěstování rýže. Na druhou stranu vykazovalo Edo v období bakumacu menší kolísavost v cenách rýže. Určující veličinou pro Japonsko v pozdním období Tokugawa byla i příslušnost k jednomu z rodů šinpan, fudai a tozama. Zatímco pod správou rodů tozama populace rychle vzrůstala, u zbylých dvou byl tento růst znatelně pomalejší. Jedním z faktorů, které určovaly tento vývoj, bylo větší zaměření knížectví tozama na užitkové plodiny a zpracování dalších statků. To se promítlo také do následujícího období Meidži a související industrializace v těchto regionech. Dokonce je možné obecně říct, že pozdní období Tokugawa připravilo japonskou společnost na následující reformy. Rozvoj v období Meidži byl možný jen díky podmínkám, které již v Japonsku panovaly – ať to byla poměrně vysoká míra vzdělanosti nebo i dobrá infrastruktura. Za tu opět mohl systém střídavé služby, protože přesouvání početných doprovodů knížat daimjó vyžadovalo dobré cesty. V době bakumacu byla také patrná změna myšlení Japonců. Z důvodu vyčerpání volné půdy v průběhu rekultivace v předchozím období, byl nutný přechod k intenzivnímu využívání zemědělských ploch. Toto zúrodňování bylo také podpořeno novým daňovým systémem kokudaka, který určil hypotetickou výnosnost pozemku a na další léta tím zafixoval výši daně. Z poslední části věnované malthusiánskému modelu vyplývá, že Japonsko ve zkoumaném období již tomuto modelu společnosti neodpovídá, takže navýšení produkce neznamená automatický přírůstek obyvatelstva. Odmítám zde model přímé úměry, který se ukázal jako horší než druhý model zahrnující rozdíly mezi rody. Větší význam pro růst populace měla proto dle mého názoru příslušnost k rodu a ne zvýšení produkce v jednotlivých knížectvích. Z této analýzy vyplývá, že autonomní nárůst populace knížectví šinpan a fudai v období bakumacu byl na hodnotě 0,24. Oproti tomu populace knížectví rodu tozama vzrostla samovolně o 0,54. Vliv zvýšení produkce rýže se promítl do populačního růstu ve výši 34%. (takže nárůst produkce o 1 % zapříčinil nárůst populace o 0,34 %) Ovšem tato veličina se ukázala jako méně významná než příslušnost k rodu.
39
Přílohy Příloha č. 1 – Slovník používaných a v českém prostředí neobvyklých termínů Pojem
Vysvětlení
Bakufu
Vojenská vláda, v Japonsku pojem spojený s tokugawským šógunátem.
Bakuhan taisei
Způsob soužití bakufu a han.
Bakumacu
Závěrečné období tokugawského šógunátu.
Daimjó
Vnější knížata.
Edo
Centrum tokugawské říše - později Tokyo.
Fudai
Věrní vazalové tokugawského rodu.
Gojókin
Vynucené půjčky šógunátu od obchodníků.
Han
Japonská knížectví (kromě těch pod správou bakufu).
Hansatsu
Papírové peníze vydávané v han.
Kokudaka
Systém výpočtu daně na základě hypotetického výnosu pozemku.
Mabiki
Vraždění novorozeňat.
Meidži
Období reforem následující po pádu šógunátu.
Mibunsei
Rozdělení společenských tříd v tokugawském období.
Sankin kótai
Střídavá služba - systém udržování šlechty každý druhý rok v Edu.
Šinpan
Knížata pokrevně spřízněná s tokugawským rodem.
Šógunát
Způsob správy země, kdy výkonnou moc drží představitel regentského rodu.
Tenka taihei
Velký mír - několik století míru během tokugawské vlády.
Tozama
Vnější (opoziční) knížata.
Zaibacu
Významné koncerny s politickou mocí.
Příloha č. 2 – Plamenná pec
Zdroj: http://www.mtlo.co.jp/us/valueone/metal/izunokuni/img00.jpg
Příloha č. 3 – Vývoj reálné mzdy v centru říše (Edu) a v nejvýznamnější provincii tozama (Čóšu) a její pokles v období bakumacu (1853-67) Rok 1835 1836 1837 1838 1839 1840 1841 1842 1843 1844 1845 1846 1847 1848 1849 1850 1851 1852 1853 1854 1859 1860 1861 1862 1863 1864 1865 1866 1867
Reálná mzda Čóšu Edo 82.8 93.1 66.2 71.8 48.7 54 61.3 65.1 72 74 91.8 91.4 95.2 90.7 105.7 100.3 107.8 103.9 100.8 114.9 90 103.5 ― 101.2 91.8 107.5 96.4 114.9 91.7 108 76.8 89 94.5 108.7 92.3 103.6 ― 102.5 ― 93.1 82.1 112.7 84.1 109.9 63.9 85.9 69.4 91.3 77.4 89.2 73.9 85.9 55.8 60.1 46.9 49.2 44.6 45.8
1868 1869 1870 1871 1872 1873 1874 1875 1876 1877 1878 1879 1880 1881 1882 1883 1884 1885 1886 1887 1888 1889 1890 1891 1892 1893 1894
55.7 35.5 32.3 37.7 ― ― 87.2 78.6 97.9 97.6 87.9 64.5 59.4 66.8 95 ― 140.5 ― ― 129 130.4 ― 90.3 ― ― 102.4 ―
Zdroj: Saitó (2003), s. 34
56.1 61.3 57.2 68.2 93.3 103.9 89.4 82.6 98.7 96.6 86.3 68.6 60 53.9 62 ― 99 ― 99.8 102 103.6 91.8 73.2 84.3 81.7 82.2 74.5
Příloha č. 4 – Průměrné roční ceny komodit na osackém trhu ve váze jednoho koku vyjádřených ve stříbrných monme
1853 1854 1855 1856 1857 1858 1859 1860 1861 1862 1863 1864 1865 1866 1867 1868 1869 1870 1871
Rýže 110 107 90 90 103 137 139 152 224 168 181 231 400 1 007 1 095 813 1 112 900 421
Sůl 33 28 25 25 25 27 25 30 35 35 70 74 128 180 195 188 230 185 120
Sojová omáčka 95 95 95 95 95 95 95 100 155 135 155 165 238 423 670 660 705 600 400
Ocet 80 80 80 80 80 80 80 80 100 80 100 135 178 285 375 415 400 325 240
Sake 145 145 140 140 140 140 140 140 160 150 175 183 290 700 915 880 950 870 590
Zdroj: Mitsui Bunko, Citováno dne: [2012-08-20] Dostupné z:
Seznam literatury Odborná literatura Broadbridge, Seymour, Economic and Social Trends in Tokugawa Japan, Modern Asian Studies, 1972, č. 3 Brown, Philip, Practical Constraints on Early Tokugawa Land Taxation: Annual Versus Fixed Assessments in Kaga Domain, Journal of Japanese Studies, 1988, č. 2 Collins, Randall, An Asian Route to Capitalism: Religious Economy and the Origins of Self-Transforming, American Sociological Review, 1997, č. 6 Cornell, Laurel, Infanticide in Early Modern Japan? Demography, Culture, and Population Growth, The Journal of Asian Studies, 1996, č. 1 Francks, Penelop, Rural Industry, Growth Linkages, and Economic Development in Nineteenth-Century Japan, The Journal of Asian Studies, 2002, č. 1 Hall, John, McClain, Jamse The Cambridge history of Japan. Vol.4, Early modern Japan (Cambridge: Cambridge University Press, 1991) Hanley, Susan, Yamamura, Kozo Economic and demographic change in preindustrial Japan, 1600-1868 (Princeton, N.J.: Princeton University Press, 1977) Hayami, Akira, Saito, Osamu, The Economic History of Japan, 1600-1990 (New York: Oxford University Press, 2004) Law, C.M. The growth of urban population in England and Wales, 1801-1911, Transactions of the Institute of British Geographers, 1967, č. 41 Lee, John, Trade and Economy in Preindustrial East Asia, C. 1500-c. 1800: East Asia in the Age of Global Integration, The Journal of Asian Studies, 1999, č. 1 Lu, David Japan, a documentary history 2, The late Tokugawa period to the present. (Armonk, NY: Sharpe, 1997) Maddison, Angus, Asia in the World Economy 1500-2030 AD, Asian-Pacific Economic Literature, 2006, č. 2
Mijamoto, Matadži, Sakudó, Jótaró, Jasuba, Jasukuči, Economic Development in Preindustrial Japan, 1859-1894, The Journal of Economic History, 1965, č. 4 Nakamura, James, Human Capital Accumulation in Premodern Rural Japan, The Journal of Economic History, 1981, č. 2 Nakane, Čie, Oiši, Šinzaburo Tokugawa Japan: the social and economic antecedents of modern Japan ([Tokyo]: University of Tokyo Press, 1991) Ravina, Mark, State-Building and Political Economy in Early-modern Japan, The Journal of Asian Studies, 1995, č. 4 Reischauer, Edwin a kol., Dějiny Japonska, (Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006) Saito, Osamu, An Industrious Revolution in an East Asian Market Economy? Tokugawa Japan and Implications for the Great Divergence, Australian Economic History Review, 2010, č. 3 Sheldon, Charles, Merchants and Society in Tokugawa Japan, Modern Asian Studies. 1983, č. 17 Smith, Thomas, The Land Tax in the Tokugawa Period, The Journal of Asian Studies, 1958, č. 2 Sýkora, Jan Ekonomické myslení v Japonsku (Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2010) The Cambridge History of Japan Vol. 5, The Nineteenth Century, Jansen, Marius (ed.) (Cambridge; New York: Cambridge Univ. Press, 1989) Tipton, Elise, Modern Japan: a Social and Political History (Londýn; New York: Routledge, 2008) Totman, Conrad, Early Modern Japan (Berkeley: University of California Press, 1993) Wakitu, Šigeru. Efficiency of the Dojima Rice Futures Market in Tokugawa-period Japan, Journal of Banking & Finance, 2001, č. 25
White, J., State Growth and Popular Protest in Tokugawa Japan, Journal of Japanese Studies, 1988, č. 14
Vydaný pramen Mitchell, B. International historical statistics : Africa, Asia & Oceania, 1750-1993 (New York: Macmillan Reference ; Stockton Press, 1998)
Internetové zdroje Ashraf, Quamrul, Galor, Oded Malthusian Population Dynamics: Theory and Evidence, 2008, Citováno dne: [2012-08-05] Dostupné z: Atsumi, Tošihiro, Bernhofen, Daniel, The Effects of the Unequal Treaties on Normative, Economic and Institutional Changes in 19th Century Japan, [online] (The University of Nottingham, 2011), [cit. 2012-04-14]. Dostupný z: < http://www.nottingham.ac.uk/gep/documents/papers/2011/1119.pdf> Bassino, Jean-Pascal a kol., JAPAN AND THE GREAT DIVERGENCE, 730-1870, 2011, Citováno dne: [2012-08-03] Dostupné z: Empire of Japan Treaty, [online] Dostupné z: [cit. 2012-04-17]. Friedman, Seth, Women in Japanese Society: Their Changing Roles, [online] 1992, [cit. 2012-0502]. Dostupný z : Gold and Silver Coins in the Closing Days of the Tokugawa Shogunate, and Western Silver Coins: An
Outflow
of
Gold
Coins
[online]
Citováno
dne:
[2012-07-11]
Dostupné
z:
Iwahaši, Masaru Kinsei Nippon Bukka-shi No Kenkyu (Tokyo: Ohara Shinseisha, 1981), citováno z Rice prices in 14 regions, 1620-1867 [online] Citováno dne: [2012-07-11] Dostupné z: . Kuroda, Akinobu, Too Commercialised To Synchronize Currencies: Monetary Peasant Economy in Late Imperial China in Comparison with Contemporary Japan [online] (prezentováno na XIV International Economic History Congress, Helsinki 2006), [cit. 2012-07-02]. Dostupný z: .
Kurosu, Satomi, Filling Gaps in Japanese Historical Demography: Marriage, Fertility, and Households in Nineteenth-Century Rural Japan (prezentováno na Meeting of the Population Association of America, Philadelphia: Reitaku University, 2005) One-Yen Gold and Silver Coins: The Birth of the Yen [online] Citováno dne: [2012-07-11] Dostupné z: Saito, Osamu, Demographic Responses to Economic and Environmental Crises, [online] Kurosu, Satomi (ed.), Bengtsson, Tommy (ed.), Cameron, Campbell (ed.) (Hikarigaoka, Japan: Reitaku University,
2010),
[cit.
2012-0-17].
Dostupný
z:
Seznam tabulek a grafů Graf 1 – Populace Japonska 1721 – 1936 a její meziroční růst............................................. 8 Graf 2 – Populační růst .......................................................................................................... 9 Graf 3 – Echizen – narození chlapci a dívky ....................................................................... 12 Graf 4 – Mezitřídní vztahy v tokugawské ekonomice ......................................................... 13 Graf 5 – Produkce Japonska v milionech koku dle šetření Bakufu ..................................... 22 Graf 6 – Obhospodařovaná plocha v milionech hektarů ..................................................... 23 Graf 7 – Vývoj ceny rýže měřené ve váze stříbra ............................................................... 29 Tabulka 1 – Stručný přehled nepokojů a hladomorů ............................................................. 5 Tabulka 2 – Analýza rozptylu ANOVA u změn produkce v japonských provinciích 182872 ......................................................................................................................................... 24 Tabulka 3 – Ukazatele pro celkový procentuální nárůst populace mezi lety 1828-72 pro různá knížectví..................................................................................................................... 25 Tabulka 4 – Rozptyl, směrodatná odchylka, průměr ceny rýže ve váze stříbra 1853-63 .... 30 Tabulka 5 – F-test a t-test pro ceny rýže mezi roky 1853-63 .............................................. 31 Tabulka 6 – Rozptyly a průměry cen rýže pro roky 1701-1863 .......................................... 32 Tabulka 7 – Ukazatele pro produktivitu japonské půdy ...................................................... 33 Tabulka 8 – Model populačního růstu 1 .............................................................................. 36 Tabulka 9 – Model populačního růstu 2 .............................................................................. 36