Jak jsem se stal Železným Mužem, aneb reportáž psaná svaly, plícemi a prd..í
Železný adiktolog 2012, 25.8.12, České Budějovice
S atletikou jsem seknul ve čtrnácti; tehdy jsem měl ke své již současné výšce o neuvěřitelných 32 kilo méně. O deset let později jsem s utrženým křížovým vazem a rozdrceným meniskem odkulhal z fotbalové branky týmu šesté hanspaulské ligy 1.HC Hyperkutík, byv sražen krvežíznivým útočníkem ve vápně, a tím se uzavřela má aktivní, organizovaná sportovní kariéra. Chození s báglem po laponských pustinách a letní rána v plaveckém bazénu v Edenu mě přesto udržovaly v jakés-takés kondici, i když, přiznejme si, při zálibě v rezatém pivku a inhalaci různých sušených bylin se mi o image sportovce mohlo leda tak snít. Přesto jsem letos zjara nadšeně vyjekl při příjmu e-mailu z Preventu, že se na sklonku léta pořádá v Budějcích triatlon pro adiktology, abstinující klienty a „širokou veřejnost“ (jak jsem později seznal, tento pojem reprezentovalo několik partiček odložených talentů, kteří poté, co se nenominovali do Londýna na olympiádu, vzali tento podnik jako dostačující satisfakci.) Od začátku jsem nepochyboval, že se zúčastním. Vize, rozebírané v práci a u piva s kamarády, se zhmotňovaly do recesně laděné retro-párty v plavkách ala Rozmarné léto, slunečníčky a dámy ve volánkových šatech mávající nám, blahosklonně naladěným performerům. Chyba lávky, včera v Budějovicích šlo o sport a občas i o jiné, ještě důležitější lidské hodnoty. Onen den, probuzený nervozitou a trémou již ve tři ráno, by Míra pojmenoval „Den jako korálek“. Ihned mi došlo, že poslední měsíc, zasvěcený dvoukilometrovým výklusům a občasnému ráchání se v rovišťském jezírku, byl příliš krátký. Protekce u Sámi božstev a jihočeského šamana Míši Němce sice zajistila ukončení nelidských veder a svlažila zem deštěm, přesto jsem se cítil spíš jako před maturitou či státnicemi; rozbitý, nevyspalý, otrávený. Přesto jsem, ve společnosti Jany a abstinujícího Michala, očekával na sedmou auto s Eliškou. Místo něj však Eliščin telefonát, že se příjezd trochu zdrží, neboť Eliška je zamčená na pavlačovém WC ve Vysočanech, a právě volala policii. Jakýsi opilec se vloupal přes pavlač na sousedčino WC, kde se zamknul a animálními zvuky dával najevo, že si našel nové trvalé bydliště. V tu chvíli jsem s vděčností patřil na své plavky, kolo, a univerzální kraťasy „do práce-do knajpy-na kolo-na běh“, že se má dráha, místo ničivé alkoholové závislosti, ubírá směrem opačným, asketickým a ryze sportovním. Vyrazili jsme nakonec s malým zpožděním a Eliška se, k mé radosti, často uklidňovala cigaretou. Za Veselím se zatáhlo jak u Rotterdamu a spustil se vlezlý, vytrvalý déšť. Jakékoli předstartovní pocity znemožnil předstartovní chaos, způsobený naším „na knop“ příjezdem, montáží kol, přebalování nezbytných propriet, registrací, seznámením s testosterony prosycenou mužskou šatnou. Úzkost kulminovala, když jsem před registrační budovou patřil na husté špalíry vysvalených, šlachovitých vícebojařů obého pohlaví, kteří si vyměňovali četné triky a nacvičovali co nejrychlejší nazutí cyklobot „s nášlapama“, nebo jak se to sakra jmenuje.
Jako vždy optimisticky naladěný Míra nešetřil sebedůvěrou. Vikingsky vyhlížející Viikko v pozadí nasadil sveřepý výraz drakarského veslaře (jímž je), asketická postava krále kriminálů Aleše vyzařovala hluboké, dovnitř směřující soustředění, Michal dával najevo lehkou nervozitu, přičemž si však uchoval svůj ceněný pozitivní náhled. Zato já nepředvedl nic jiného, než typický vnitřní chaos, spojený s bezradnou prskavostí. A jde se na start. Hromada spoře oděných mužů a žen míří v citelném chladnu na podmáčenou louku k startovnímu místu úvodní plavecké disciplíny. Holandsky leje, kávově zbarvené rameno Malše se zlověstně čeří, z chladných vod se kouří. Nelze přeslechnout tradiční vtipkování na témata typu: „Chlapi ale vypadaj oblečený líp“, či „Tolik nahých adiktoložek za to všechno stojí“. Vzduch prosekává sonorní hlas sananimského barda Mástra, jenž se suše táže: „Jak se může člověk dobrovolně hnát do akce, ničící lidskou důstojnost?“ Na to není odpověď, takže už jen tradiční fórek nad možnostmi mikce či defekace ve vodě, a už lezeme do vody. Většina účastníků drkotá zuby, ale naštěstí už je tu ostrý start. Nestíhám se divit. Plavání považuji za svou silnou stránku, i když vím, že jsem pomalý. Říkám si, pět set metrů v téhle ledárně půlka lidí nevydrží, a já si uchovám naději na důstojné umístění. Chyba lávky. Většina závodníků vyráží vpřed ostrým kraulem a já se ocitám v poslední skupince. „Hlavně to nepřepálit, závod teprve začíná“, říkám si, a vtom vidím, jak první dva kraulaři si to již hasí v protisměru! Obrátka je nečekaně brzo. Kalné vlny mi zaplavují obličej, stříkance spoluplavců většinou míří přímo na nozdry, a mě asi právě teď dochází, k čemu jsem se to upsal. Tohle je triatlonový závod, a mě začala životní řehole. Nábřeží, zalévané deštěm, lemuje špalír odolných divaček, dokonce vlaje jakási vlajka a blýskají foťáky. Po obrátce zjišťuji, že pokud chci dohnat hlavní pole, musím pěkně přidat, tak se do toho obouvám. Vidím v protisměru Michala, nevypadá zrovna nejčerstvěji. Záhy jsem na tom stejně. Stíhací nástup odnáším náznaky píchání v boku a tak klidním hormon, a smiřuji se s tím, že realita bude zřejmě horší, než vysněná očekávání. Těší mě jen, že Míra vybíhá z vody v přední skupince a Viikko už taky leze jak Česílko z vody ven. Mám do cíle plavání tak sto metrů a přijímám pevnou závodnickou strategii – „Dokončit a přežít“. Nová motivace mě uklidňuje a dává zapomenout na nečekaně chabý výkon těla. Výlez z vody a přeběh věnuji fanynkám a lehkému šaškování; vždyť každý závod má i takové hrdiny, a navíc, díky Usainu Boltovi k současnému vrcholovému sportu show patří. Ocitám se na travnaté louce, sloužící coby depo. Na místě vyhrazeném číslu 27 usedám. Před deštěm mám věci pečlivě ukryté v igelitce, přikryté přilbou. Rozvážně vyndávám ručník, osušuji se, no jo, ale co teď! Musím se převléknout z plavek a všude kolem jsou ženský! Sport si žádá oběti, ale abych se uklidnil, pomalu si rozbaluji ponožky, tričko, a připadám si spíš, jako když někde u Inari balím ranní tábor. Neuniká mi, že se mi publikum směje. Tak se zasměju taky, zvláště když váhám, kterou stranou se nasazuje cyklopřilba. Přemítám o tom, jak sličné fanynky ve svých půvabných dušinkách sní: „To je hrdina! Chudý, nemá ani vybavení, ke sportu se v mládí nedostal, ale je tak odvážný, že se zúčastnil!“ (Mezitím mě předstihlo asi šest lidí a na cykloořích zmizelo v dáli). Ale to už jsem též v sedle. Cykloetapa, co se týče odhadů vlastních schopností, představuje velkou neznámou. Na kole jsem dlouho nejezdil, až ve „sportovním měsíci“ před startem jsem oddřel 40 km kopci z Roviště do Olbramovic, a pak dal jednu rovinatou z Prahy do Pikovic. Zprvu si říkám, že by to nemuselo být špatné. Rovinatý povrch cyklostezky umožní jet na těžký převod, nohy zatím poslouchají, jak potřebuji, jízda mě baví. Vyjíždíme totiž přes vodu a nad dálnici do rovinatého lesoparku Stromovka,
kde se budeme na čtyřikrát proplétat členitým, zatáčkami prošpikovaným okruhem. Je to tam hezké. Melancholické počasí zatažené oblohy mě uklidňuje. Daří se mi držet skupinky kousek před sebou, jak se říká, zkouším to „uviset“. První varování přichází v jedné ostré zatáčce, kde se dostávám do smyku a můj stroj se neovladatelně řítí po kluzkém asfaltu. Nevím jak, ale ustojím to. Dojíždí mě ale holka, které to v kole klape jak na mlejně. Na můj dotaz odpovídá, že se jí dostal do převodníku gumicuk, takže nemůže přehazovat.. Já sice mohu, přesto mi mladá žena na silničním cipédu ujíždí ve chvíli, než se najíždí do bažinatého, aspoň kilák dlouhého úseku podmáčenými lučinami kolem rybníka. (Mít tak volno, to by bylo echt místo na piknik). Bažina bere síly. Přehazuju na 2-5 a už vím, že ani v cykločásti to nebude o soupeřích, ale jen o boji sama se sebou. To ještě netuším, co přinese druhé, krizové kolo. První průser přichází hned po občerstvovačce a nájezdu do druhého kola. S děsem najednou slyším své srdce, jak bije mimo rytmus. Hrůza mě paralyzuje. Nejenže vzdám, ale půjde o srdeční slabost, a já, bláhový, místo dokončení v triatlonu půjdu na by pass. Zlolajné, prokleté cigarety! Musím zvolnit a prodýchat se. Naštěstí, problém je zřejmě psychosomatický, po vyklidnění se hercna nahazuje. Beru to ale jako varování a moje tempo se stává již více než jiné výletním. Kolem mě sviští nadupaní cyklisti v křiklavých dresech s odporně vyrýsovanými lýtky. Netuším, zda ještě jde o ty opozdilce, které překvapil chlad Malše, a teprve se rozehřívají, či zda už dostávám kolečko nášup. A tak se v jedné zatáčce v bažině moc nesoustředím, smyk! Lup! A tentokrát se jde na zem. Rámem si dávám do zdevastovaného kolena. Naštěstí lze pokračovat. Tedy aspoň do chvíle, než mi vletí do oka muchnička. Každé peklo má svůj konec, a je tady třetí kolečko, docela bez událostí (drtivá většina závodníků mě už totiž předjela, mnozí o kolo), o to mě dává záhy i Míra, na nějž je zavěšen Tomáš Brejchů s očima podlitýma krvavou soutěživostí. Já si držím své tempo a lebedím si, že jsem ustál krizi, zvykl si na mouchu v oku a mám docela zachovalé nohy, protože ještě ten běh, že. A je tu poslední kolo. Tuším, že na trati už moc soupeřů nebude. Je mi jen divné, kde je Michal, který byl po plavání kus za mnou, přesto však mě měl dle pravidel logiky už dávno předjet, nebo že by snad mu došla a skrečoval to? Podle plánu na vybraném místě slézám a smrkem ulevuji měchuřině. Bohužel, tato jinak příjemná aktivita mi ukázala, že s během to nebude žádná sláva. Po slezení z kola totiž cítím, že mám nohy ztuhlé jak dvanáct hodin stará mrtvola. No nic, v závodě se musí žít „tady a teď“. Přejezd na ostrov, uložení kola v depu a je tu obávané završení triatlonu, pětikilometrová běžecká trasa, vedená podle vody tam a zpátky. Není zrovna příjemné vidět, že z běžecké stezky vbíhají již do cíle první favoriti. Na mávání kočkám nějak najednou není volume. „Aspoň se nezdržuju převlékáním, výměnnej čas mám jak profik“, ujišťuju se tentokrát, když praštím kolem o zem a v zabláceném, kdysi červeném tričku s myší a v univerzálních kraťasech a botách hodlám zahájit běžeckou etapu. Děs a běs! Nejenže neběžím správným směrem (mučitelé organizátoři asi volili výběh skrz celou ostrovní louku, aby se fanynky mohly kochat atletickými těly), ale záhy zjišťuji, že neběžím vůbec. Do nohou, přes klouby, mi asi někdo implantoval pravítka a do svalových snopců nalil beton. „Nemůžu se přece ztrapnit už na mostku, a přejít do chůze na očích všem!“ říkám si, ale vyčerpání je silnější než tělo, a na nábřeží se dávám do toporné chůze, která je však asi rychlejší než mé pokusy o běh, a mnohem míň bolí.
Říkám si, že se zkusím rozeběhnout vždy, když někdo poběží proti, abych se neztrapňoval, a že mě to třeba nahodí k něčemu lepšímu, než je současný výkon. Příležitostí k rozeběhnutí je nespočet, protože mnoho sportovců se již blíží k cílovému ostrovu. Mezi nimi i Míra, který vypadá nabušeně, plácá mě dlaní a volá „Rikko, to dáš!“ „Já vim“, odpovídám, a vleču se vpřed. Cesta zprvu vede, po opuštění centra města, jakýmsi staveništěm, kde na kontrole stojí nerudný dědek, hlásící těm, co se již vrací: „Ještě dva kiláky a máš to!“ což je blbost, protože já tedy vím, že dva kiláky jsou mnohem delší. Dva kiláky tak budou k obrátce. Tento dojem stírají holčiny na kontrolách, které hlásí „Už jen jedna kontrola, už jen kousíček!“ Jak zjišťuji u dalších a dalších kontrol, pustě lhaly. Potkávám Viikka, posléze Aleše, a kus za ním, ve skupince s Mástrem, k velkému údivu i Michala! Leč zkouším se soustředit na sebe. Dobré je, že etapy, kdy vydržím běžet, jsou stále častější a delší. Naprosto mě ale demoralizuje neexistence bodu obrátky přede mnou. Předbíhá mě jakýsi člen týmu z léčebny Červený dvůr, a jeho tempo je vražedně ostré. Volám na něj „Měl jsi defekt na kole?“, ale odpovědí mi je jen slábnoucí supění vzdalujícího se soupeře. Konečně obrátka, na ní dvě sympatické slečny, od nichž přijímám vodu a informaci, že jsem z celého startovního pole poslední. Než se mi stihnou ostudou podlomit nohy, říká ta jedna. „Ale stejně obrovskej respekt k tvý odvaze!“ Respekt, odvaha. Holka docela psychoterapeuticky vystihla, co potřebuju a uhodila hřebíček motivace na mou pokleslou hlavičku. V tu chvíli vím, že závod dopadne dobře. Že nevzdám, že mě už nic nezastaví. Ztěžka se rozbíhám, a postupem doby zjišťuji, že běh je stále lehčí a srovnanější. Dostavil se tzv. „Forrest Gumpův efekt“. Cesta ubíhá a na staveništi už vím, že druhou půlku trasy skutečně odběhnu. Však útrapám a úskalím není ještě konec. Objevuji se asi půl kilometru před cílem, a poprvé mám na dohled cílové stanoviště, kde již moderátoři Radia Kiss přebírají otěže nad akcí. S hrůzou zachycuji hlášku „A poslední závodník se nám objevuje na dohled!“, slyším jásot fans, a dochází mi, že můj doběh bude sledován stejně tak ostře, jako finiš vítězů. K takové skutečnosti se dá přistoupit různě. Jedna z variant je se nasrat, odbočit z tratě a u prvního rohu si vysomrovat zapálenou cigaretu. Dá se z toho taky psychicky složit a odnést si ze závodu trpkou hanbu. Naštěstí se toho dá i pozitivně využít. Blahořečím oněm v součtu pětačtyřiceti kilometrům, naběhaným v srpnu po Rovišti, Vršovicích a Strašnicích. Bez nich bych poznal bolest, a buď potupně vzdal, nebo bídně zhynul. Takhle si říkám, že běhání je vlastně krásné, a nebýt toho hnusného jízdního kola, které mě zbavilo sil i radosti, těch pět kiláků bych uběhl v kuse. Za halekání omikrofované moderátorky a vzedmuvšího se jásání davů vbíhám na mostek, postupně zrychluji běh do nevídaného finiše. Adrenalin mi vystřeluje ruce nad hlavu a krok se prodlužuje, červená brána cílová je tady! Pomyslnou pásku protínám odvážnou rybičkou, klouzaje se po břiše podmáčenou travou!! Železný adiktolog jsem odteď i já, a celý závod měl vlastně důstojnou tečku! Davy řičí, běží ke mně lidi, já mám z té rybičky lehce vyražený dech, a jediné, co chci, je odvalit se mimo fokus pozornosti, což se posléze daří, a protože idoly postmoderní doby mají jepičí život, mám konečně klid a zalévá mě blaženost, které se nevyrovná ani nástřel bílýho héra. Po osprchování se vracím na ostrov, a cítím, že atmosféra kýblů endorfinu zachvátila celý ostrov, všichni se plácají po zádech, přiblble se usmívají, a ač mají v nohách tuhle šílenou porci námahy, tak si různě skotačí. Mám to stejně. Někdo musí být poslední, ale o to teď vůbec nejde. Jsem sám pro sebe
vítězem. Zejména, když zjistím, že jsem závod dal pod dvě hodiny čistýho času, což je o 40 minut lepší výkon, než bylo plánované maximum! Já nebyl na odpis, to jen ostatní byli mimo mé možnosti. A protože život je paradoxní arabeska, stane se to, co na dort prskne třešničku. Blíží se vyhlašování vítězů. Kategorie jednotlivců i jednotlivkyň ovládají sveřepé šlachovité figury, mezi něž se ovšem k jásotu davů vkliňuje naše Adél, která, nyčko v dresu Advaity, vyválčila třetí místo v ženách! A této Adéle jsem při plavání celkem zblízka koukal na záda! Ha! A je tu vyhlašování družstev. Vnímám, jak se v očekávání chvíle slávy semkává parta nejvytrénovanějších sporťáků, těch odloženců z olympijských her, která si říká Ujimani. Už se vidí na nejvyšším stupínku. Ty nižší obsazují A a B týmu léčebny Červený dvůr, léčebny proslulé brutálním atletickým drilem a sadistickými rozcvičkami, jimiž terapeuti vyhání z klientů démona závislosti. Čeká se na vyhlášení vítěze v kategorii družstev. „Semiš, pičo!“ napadá mě z legrace v duchu, no ale, světe zboř se, Nanynka s mikrofonem ohlašuje: SEMIRAMIS o.s. !! Povím vám, kdyby nás v tu chvíli někdo natáčel, byl by z toho znamenitý virál. Tak přiblble překvapené grimasy abys jinde pohledal! Nakonec nám to ale dochází, obličeje našich hrdinů se roztahují do pyšného úsměvu a jsme vyzváni na nejvyšší stupínek! Povim vám, život je krásně absurdní. Neboť jsem to já, poslední z přeživších, nejmenší z nicotných, který se jako první otáčí, zvedá ruce, a skokem sounož, ve stylu Jeleny Isinbajevové, se odráží přímo na nejvyšší stupínek! Obklopen kamarády z boje, držíme se v objetí, vychutnáváme atmosféru triumfu a já děkuji Bohu, že mě stvořil… PS: Tým Ujimani z této kauzy dostal ujímání a podal okamžitý protest proti výsledku v kategorii družstev. Revizní komise po pečlivém prozkoumání výsledkové listiny zjistila, že tomuto nadějnému týmu v součtu upřela hodinu, a tudíž pravými vítězi jsou oni. K mému úžasu čas Semiramisu chybný nebyl, a tudíž jsme byli pouze odsunuti na druhé místo, nikoli degradováni totálně. Vyhlášení se opakovalo, ale to už v podstatě nikoho nezajímalo, a co hlavní, vítězný sponzorský dar v podobě asi 40 litrů minerálních vod a asi 200 mléčných výrobků racionální výživy už nám organizátoři nechali. Navíc, z adiktologických týmů jsme stejně vyhráli, tak jakýpak cavyky… PPS: Tak tímto se uzavírá můj gerojský příběh, příběh člověka, který ač doběhl do cíle poslední, hned dvakrát vystoupil na stupně vítězů, a to jak na první, tak druhý nejvyšší stupínek. PPPS: A až mi v prosinci zaklepe čtyřicítka na dveře, budu vědět, že již konečně nejsem přerostlým klukem, ale Mužem. Za rok na viděnou, ve čtvrtek zahajuju nový tréninkový proces. I am the Iron Man!! S úctou Richard Hanus.
