JAHB, Mgr. Tomáš Machalík, Ph.D

Tento předmět je inovován v rámci projektu IHISTUD – Inovace výuky historických věd s důrazem na mezioborový přístup a interkulturní dialog spolufinancovaného z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu České republiky.

Moderní dějiny Jižní Afriky KSA/JAHB, Mgr. Tomáš Machalík, Ph.D.

Anotace kurzu Kurz je zaměřen na popis a interpretaci základních historických mezníků v dějinách dnešní Jihoafrické republiky, s přihlédnutím k vývoji regionu a mezinárodnímu kontextu. Jihoafrická republika (JAR) je nástupkyní předchozích významných státních útvarů – Jihoafrické unie a dříve Kapské kolonie, vyhlášenými evropskými kolonisty osidlujícími kontinent od druhé poloviny 17. století. Pro potřeby kurzu definujeme rozsah jihoafrického regionu v souladu s definicí geografických oblastí Organizace spojených národů. Jihoafrický region tak v sobě zahrnuje území Jihoafrické republiky, dále republik Botswana a Namibie, a králoství Svazijsko a Lesotho. Těžiště probírané látky pak leží v historii Jižní Afriky a Namibie, která byla po převážnou část 20. století okupována JAR. V úvodní

části

kurzu

jsou

studenti

seznámeni

se

základními

geografickými,

demografickými, hospodářskými, politickými a kulturními parametry zemí regionu. V návaznosti na probíraná témata je zmíněn i vývoj v přilehlých zemích, které významným způsobem ovlivňují vývoj Jižní Afriky. Jižní Afrika byla pro svou strategickou polohu v centru pozornosti světových námořních a obchodních velmocí nejpozději od konce 15. století, kdy se portugalské obchodní lodě pokoušely obeplout kontinent ve snaze nalézt alternativní cestu do Indie. V této době bylo území jižního cípu afrického kontinentu obýváno zástupci etnika Khoinové (dříve Hotentoti), jehož zástupci s novými osídlenci v průběhu dalších staletí současně spolupracovali i bojovali. Tito lovci a pastevci byli stále více zatlačování do vnitrozemí, až byli nakonec většinou vyvražděni nebo podrobeni jinými etniky. O první souvislé osídlení dlouho opomíjeného uzlového bodu světového obchodu se postarala v 17. století Holandská východoindická společnost. Pod vlajkou holandské koruny bylo založeno Kapské město a další významná sídla na atlantickém i pacifickém pobřeží, stejně jako ve vnitrozemí. V době holandské kolonizace byly položeny základní konstanty identity budoucí autonomní etnické skupiny obyvatel neevropského původu v jižní Africe. Ke konstituci tohoto společenství pojmenovaného Afrikánci (též Búrové) přispěl významnou měrou exodus francouzských protestantů, kteří zemi osídlovali po zrušení Ediktu Nantského. V období bouřlivých let napoleonských výbojů v Evropě se jižní cíp Afriky stal obětí geopolitických úvah anglických státníků, kteří přistoupili k podmanění této holandské akvizice. Po roce 1805 se anglická


administrativa úspěšně ujímá správy rozsáhlého území pojmenovaného Kapská kolonie. Není překvapením, že Búrové se stávají přirozenými spojenci anglického panovníka při exploataci území i práce obyvatel neevropského původu. Spojenectví se odráží i ve vzájemné podpoře při století trvajících krvavých bojích s Khoinů. Současně se však počaly objevovat i principiální rozpory uvnitř bělošské komunity, které odrážely rozdílný pohled na politickou a hospodářskou budoucnost kolonie i přístup k ostatním etnikům. Spor vygradoval po deklaraci zrušení otroctví na území anglických kolonií, jež búrská společnost nebyla připravena přijmout. Vývoj v druhé polovině devatenáctého století lze postihnout na pozadí tzv. Velkého treku a současně budování mocenské základny zuluského království. Exodus búrského obyvatelstva do vnitrozemí na sever a severovýchod nezůstal bez odezvy ani u britské koruny, ani u zuluských válečníků. Mezi anglickými kolonizátory, nově vyhlášenými búrskými republikami a Zuluy došlo ke střetu, který ve přinesl konec búrské i zuluské samostatnosti. Poslední epizodou devatenáctého století byla pro jižní Afriku tzv. Jihoafrická válka (1899-1902), přímo předznamenávající vývoj země ve 20. století. Z trosek búrských republik a vítězné Kapské kolonie byla na společném politickém půdorysu vybudována Jihoafrická unie (1910), britské dominium. Snahy o nezávislý politický a hospodářský vývoj vyvrcholily roku 1961, kdy byla Jihoafrická unie jako státní útvar nahrazena právě vyhlášenou Jihoafrickou republikou. V tomto období lze sledovat vrcholný rozvoj apartheidní ideologie, která se stala oficiálním politickým programem pro dvě generace jihoafrických vládních politiků. Dosavadní latentní i otevřené projevy rasové segregace, spojované se staletí trvající nadvládou bílé menšiny, našly nyní svůj konstituční výraz. Jihoafrické provincie, včetně Namibie, se proměnily v místo budování abstraktního a utopického světa, kde se jednotlivé skupiny obyvatelstva definované na základě rasového klíče měly vyvíjet nezávisle – avšak pod kuratelou centralizovaných orgánů bělošského státu. Krize, jež zasáhla jihoafrický politický systém nejpozději v polovině 70. let, byla výsledkem souběhu několika faktorů. Mezi nejvýznamnější řadíme jednak liberalizační proces v okolních státech, které vyhlásily nezávislost na dřívějších koloniálních metropolích, v neposlední řadě však také světovou hospodářskou krizi a stále větší izolaci, do které se JAR dostala díky tvrdošíjně odmítavým reakcím na výzvy k demokratizaci. Pod zástavou Afrického národního kongresu a dalších významných (a v té době také ilegálních) organizací zastupujících zájmy obyvatel neevropského původu v Jižní Africe se podařilo vyvolávat vlny protestů a kampaně nespokojenosti, které nakonec jejich vrcholné zástupce dovedly k jednacímu stolu s představiteli apartheidního státu. Několik let trvající proces transitu k demokracii vynesl v roce 1994 do prezidentského křesla


Nelsona Mandelu. S podporou nové ústavy se novému režimu podařilo vtisknout původně represivnímu státu tvář dialogu mezi hlavními etnickými a politickými skupinami. Limity multikulturní a demokratické politiky, abstrahované od dělení moci dle etnického původu či ekonomické síly, jsou v současnosti nejvíce diskutovanou otázkou jihoafrické budoucnosti. Její palčivost se ukazuje nejen na problematice boje s chudobou a kriminalitou, ale také v otázkách zajištění zdravotní péče (v souvislosti s epidemií HIV/AIDS) a vzdělání co nejširšímu okruhu obyvatel. Nejvýznamnější hospodářské a vojenské centrum subsaharské Afriky tak v 21. století čekají výzvy, jejichž zvládnutí jsou očekávány daleko za hranicemi samotné Jihoafrické republiky. Cílem kurzu je vedle samotného výkladu historických mezníků dějin jižní Afriky rozvinout u studentů schopnost vnímat vývoj současné Afriky v kontextu vzájemně provázaných událostí, z nichž mnohé se odehrály v jiných státech a regionech Afriky, Evropy či indického subkontinentu. Posluchači si vedle znalostí osvojí dovednost prakticky využít získaných informací k interpretaci aktuálních procesů odehrávajících se na mezinárodně politické scéně, i v lokálním prostředí etnických celků.


Přednáška č. 1 Příchod bělošského obyvatelstva. (Kapsko do koce 18. století) Období 15. století je údobím zvýšeného objevitelského úsilí. Motivem bylo hledání nových cest do Indie, neboť ty pozemní ovládli výbojní Osmané (r. 1453 dobyt Cařihrad, Mehmed II.). V těchto aktivitách vynikali především Portugalci a Španělé. Portugalec Bartolomeo Dias nedoplul až do Indie, ovšem v roce 1488 dosáhl na nejjižnější cíp Afriky, odkud se musel kvůli hrozící vzpouře vrátit. Portugalští námořníci vztyčovali při svých objevných plavbách kamenné kříže – pilíře padrao, kupř. Mys dobré naděje, Angra pequeňa (Namibie). Následně Portugalec Vasco da Gama obeplul v letech 1497-99 Afriku a zamířil do Indie (Goa), po cestě zajistil a pojmenoval zátoku sv. Heleny. Námořníci dopluli k Mysu dobré naděje, kde se setkali s Khoiny. Výprava plula dále na severovýchod, kde dne mohla 25. 12. bezpečně přistát. Jelikož byl vánoční čas, pojmenovali tuto zemi Natalia (dnešní KwaZulu/Natal). Strastiplná cesta, obtížná pro silné proudy a větry, dopadla úspěšně pouze pro dvě z jeho čtyř lodí. Nicméně tato výprava znamenala významný krok k rozvoji této cesty zámořského obchodu. Portugalští námořníci, kteří ztroskotali u jihoafrických břehů nám zanechali zprávy o místních etnicích, jejichž příslušníky potkávali na svých výpravách do nejbližších známých přístavů, odkud očekávali záchranu. (Lourenco Marques – dnešní Maputo, Mozambik, 1544) Portugalci nevybíravě vytlačili Araby z obchodních stezek do Indie, tedy z Indického oceánu. Pevně se usadili v Goa, ovládali Perský záliv. Postavili pevnosti v Mombase (Keňa), v Mozambiku a podél Zambezi začali pronikat do vnitrozemí, kde zaváděli plantážnickou výrobu – odtud začátek mnohasetletého obchodu s otroky ze střední Afriky. Tento obchod se po prodeji slonoviny stal dalším mimořádně prosperujícím podnikem, na kterém Portugalci profitovali – vývoz byl určen především pro Severní a Jižní Ameriku. I východoafrické pobřeží se tedy po západoafrickém stalo významným centrem obchodu s otroky. (srov. Marc Ferro – Dějiny kolonizací. 13-20. století: role Arabů ve světovém obchodu s otroky) Obchodní stezky nebyla naerušeny ani po odchodu Portugalců v 18. století. Pro jižní Afriku však portugalský obchod s otroky příliš zásadní nebyl – nepřinesl soustavnější osidlování, neboť Portugalci nezaložili stabilní základny jižněji než na atlantické straně kontinentu v Luandě (Angola) a na straně pacifické v Laurenco Marques. Evropané té doby neměli žádné zprávy o nerostném bohatství (zlato a stříbro, luxusním zboží), které by je motivovalo k vybudování stálých misí a prozkoumání vnitrozemí. Navíc, Portugalsko bylo spojeno pod španělskou korunu a jeho význam upadl (1580-1640, Filip II. Španělský v Portugalsku vládl jako Filip I. Moudrý).


Mnohem agilněji než Portugalci vstoupili na jihoafrickou půdu Holanďané. Nizozemská (sjednocená) východoindická společnost

byla založena v roce 1602. Společnost měla právo

uzavírat smlouvy se sousedními státy, jmenovat úředníky (více-krále, guvernéry), udržovat vlastní vojsko. Společnost měl monopolní právo na obchod a správu východně od Mysu dobré naděje. (Zrušena byla až roku 1799 v době podrobení Nizozemska Napoleonem) Poprvé přistáli Holanďané v jižní Africe v roce 1595, v Mušlové zátoce (Západní Kapsko) během cesty do Indonésie, kde si Holanďané vytvořili základnu svého zámořského panství – Cejlon, Jáva. K založení stálé stanice v jižní Africe přispělo ztroskotání velitelské lodi holandské flotily na cestě z Jávy v roce 1648. Velmi důležitým momentem pro rozhodnutí založit stálou stanici bylo otevření nové cesty do Indonésie – na východ až k australským břehům (Nové Holandsko). Roku 1651 se Holanďané pod vedením Jana van Riebeecka pustili do stavby stanice. Z ní později vzniklo Kapské město. Následovalo osidlování vnitrozemí provázené mnohaletými výboji místních obyvatel proti novousedlíkům (války s Xhosy). Bělošské osídlení bylo významně posíleno po roce 1685, kdy francouzský panovník Ludvík XIV. zrušil edikt Nantský, který zaručoval francouzským protestantům (Hugenotům) náboženskou svobodu (vyhlásil jej Jindřich IV. roku 1598). Holandská koruna emigranty přijala nejprve na svém evropském území, poté jim bylo dovoleno vystěhovat se do jižní Afriky. Britové se vylodili ve Falešné zátoce roku 1795, čímž reagovali na Napoleonův vpád do Nizozemí. Obávali se posílení francouzského vlivu i v jižní Africe. Britský guvernér (McCartney) zapojil veškerou dosavadní holandskou administrativu do správy země pod britskou vlajkou, čímž zachoval její kontinuitu. Britové se však dostali i do sporu s Búry, jejichž vyjádřením bylo povstání Búrů proti Kapské vládě. V roce 1803 (s odkazem na mírovou smlouvu z Amiens) se Britové z jižní Afriky opět stáhli a předali vládu Holanďanům. Tento stav však trval jen 3 roky, kdy se Angličané ujali na dlouhou dobu správy území holandské jižní Afriky. Pod anglickou vládou byl i zde vydán zákaz obchodu s otroky (1807) a vyhlášeno zrušení otroctví (1833), což v jistém smyslu přivodilo krizi búrského životního stylu.


Přednáška č. 2 Období válek. Britové, Zuluové a búrské republiky (1770-1870) I. Na konci 18. století vznikl při ústí řeky Tugely silný kmenový svaz Mtetvů pod vládou Dingisvaja. Legenda praví, že v mládí se dostal do styku s Angličany na jihu, vrátil se domů na koni a s puškou, což jej jasně favorizovalo ve vedení kmene. Začal si podmaňovat sousední etnika, a povětšinou anexí připojená území spravoval na bázi konfederace. Dingisvajo provedl některé důležité organizační reformy, snažil se vládu maximálně centralizovat. Zulu byl v té době jedním z připojených klanů, kterému vládl Senzangakhona mezi řekami Umfolozi a Mhlatuzi. Nástupcem náčelníka se stal jeho nemanželský syn Šaka. Poté, co Šaka dospěl, byl spolu s ostatními svobodnými muži zařazen do příslušného bojového oddílu, kde se brzy prosadil díky odvaze i organizačním schopnostem. Jako velitel zavedl vedle dlouhých vrhacích oštěpů také krátký oštěp, který se měl stát hlavní zbraní zuluských bojovníků. Vylepšil obranný štít a zakázal bojovníkům nosit obuv - válečníci tak byli rychlejší a pohyblivější. Šaka již jako náčelník dále věnoval značnou pozornost výzbroji a výcviku armády. Sestavoval oddíly podle věku a zásluh, rozdělil tak mužstvo do čtyřech kategorií. 15-20 let, 20-30 let, 30-50 let. Služebně starší válečníci měli přidělený určitý počet mladších, kteří jim sloužili jako sluhové. Ženit se válečníci směli ženit až po prokázání zdatnosti v boji, poté mohli být přeřazeni do vyššího oddílu. I nadále však tvořili bojeschopné jádro Šakovy armády, účastnili se výprav a cvičení. Militarizace každodenního života Zuluů přinesla záhy úspěchy na bitevním poli, které se odrazily v množství vlastněného dobytka. V roce 1817 došlo k rozhodující bitvě mezi Dingisvajem a Zvidem, kterému se podařilo Dingisvaja zajmout a následně jej popravil. To rozklížilo jednotu Mtetwů, které Šaka řešil odstraněním Dingisvajova zákonného nástupce a sám jmenoval jemu loajálního člověka. V tomto momentě však již tkvělo těžiště říše v Zuluském klanu. V následujícím roce Šaka vytáhl proti několikrát početnějším Ndwandwejům a porazil je. Zbytky kmene ustoupily do oblasti dnešního jižního Mozambiku, kde se brzy dostali do konfliktu s Portugalci. Šaka následně ovládl obrovské území mezi řekami Pongola, Buffalo a Tugela. Jeho armáda čítala 40 – 50 000 vojáků, což byla síla, které se v celém regionu nemohl nikdo rovnat jak v síle, tak v akceschopnosti (včetně Angličanů). Jendotlivé oddíly (impi) se lišily zařazením i barvou štítů, v jejich čele stál velitel (induna), který spravoval několik tisíc kusů dobytka. Celá síť posádek byla dobře provázána jak mezi sebou, tak s velením v Bulavami, Šakově sídle. Šaka sám vládl s poradním sborem zasloužilých válečníků – indunů, byl nejvyšším soudcem, zákonodárcem a samozřejmě velitelem vojska. V tomto období


také došlo k budování jednotné zuluské identity potvrzované používáním jednoho jazyka – Isizulu. Šakův vliv v příhraničních oblastech neustále sílil. Jednotlivé výboje zasahovaly až do dnešního Malawi, Botswany, Kapska. Mnohé další kmeny byla buďto pohlceny Šakovou říší anebo rozprášeny po celém území jižní Afriky, především do oblastí s hůře obdělávatelnou půdou. To samozřejmě vyvolalo lavinový efekt určovaný právem silnějšího (období Mfecane). Mezitím se Mfecane dostalo do zorného pole jihoafrických bělochů, kteří zaznamenali masivní přesuny obyvatelstva a vzájemné výboje. Kmeny, které byly tlačeny na jihozápad či jihovýchod (Tlokwa) se navíc dostaly do konfliktu se samotnými Evropany, kterým se díky střelným zbraním dařilo zprvu nájezdy odvracet. Roku 1828 se Zuluové vypravili proti Thembům a Pondům a dostali se až k řece Kei, tedy do bezprostřední blízkosti bělošského osídlení, do tehdejší „Britské kafrárie“. Britové, společně s búrskými komandy, se střetli s Ngwany, které před sebou tlačila Zulská vojska, domnívajíce se, že se jedná o Zulské impi. Důležitější střet na sebe nemohl nechat dlouho čekat, neboť záhy mělo dojít k osidlování okolí Port Natal = Durban. V roce 1824 došlo k oficiálním kontaktům mezi usídlenými Angličany, respektive Búry a Šakou. Evropané byli udiveni rozlohou sídla Bulavajo (1 500 chýší) i množstvím poddaných a vojáků v plné zbroji. Šaka se považoval za krále všech černochů, chtěl se tedy setkat s králem bělochů, za kterého považoval Jiřího V., anglického krále. Písemně podpořil snahu bělošských farmářů usadit se v Natalu a přátelsky garantoval jejich bezpečnost při pronikání do vnitrozemí za slonovinou a lovem. Sám očekával, že přítomnost bělochů a jejich možností znásobí jeho vlastní moc a majetek. Šaka se snažil vyhnout násilnému střetu s nimi. Šaka byl 22. 9. 1828 zavražděn svým nevlastním bratrem Dinganem za komplotu indunů. Dingane jako král všech Zuluů potvrdil dohody s Evropany a v porovnání s Šakovými výboji omezil vojenskou činnost. Brzy se však vztahy s Evropany přiostřily, zvláště poté, co se Dingane začal obávat o další pronikání Evropanů do vlastní oblasti Natalu. Několik bělochů (obchodníci a farmáři) bylo při střetech zabito, sám Dingane požádal o případnou pomoc proti Kapské kolonii Portugalce vybavené střelnými zbraněmi.


Pednáška č. 3 Období válek. Britové, Zuluové a búrské republiky (1770-1870) II. V době Dingisvajova panování farmářů v jižní Africe neustále přibývalo, čímž se jim začalo nedostávat půdy v samotném Kapsku. Neustále probíhaly výboje Xhosů, kteří bělošské farmáře napadali, zaměřovali se na jejich dobytek. Búrové byli v této souvislosti nespokojeni s postojem anglické administrativy, která je dle jejich názoru dostatečně nechránila, ba naopak jim kladla legislativní a administrativní překážky, které měnily způsob jejich života. (Zrušení otroctví ve všech anglických koloniích a zrovnoprávnění původního obyvatelstva – 1833, povinnost absolvovat vojenskou službu, omezení pravomoci místních úřadů - centralizace) Roku 1837 otiskl Piet Retief v Journal of Grahamstown Manifest, ve kterém obhajoval nutnost postupu Búrů dále do vnitrozemí. Artikuloval tak přesvědčení mnoha Búrů, kteří se již několik postupně do těchto krajin vydávali na vlastní pěst, po rodinách. V souvislosti s Mfecane se Búrům dostávaly zprávy, že rozsáhlá území na severu zůstávají neobydlena, jsou dobře přístupná a především – obklopena velkými řekami. Již roku 1835 vyrazila první větší výprava voortrekerů – trekBúrů. Přes řeku Orange i přes řeku Vaal. Rodiny s sebou vezly všechen majetek, na krytých vozech tažených volskými potahy. Následovala je tisícihlavá stáda jejich dobytka. Búry doprovázeli jejich soužící – Khoinové. Tato výprava dorazila až do údolí Sloní řeky. Část výpravy zamířila až k Portugalcům. Osadníci však pouť nepřežili, neboť výprava byla povražděna (1836). Tento vývoj předznamenal úskalí mnoha dalších výprav, jejichž proud však nebyl zastaven. Na přelomu let 1835/1836 se uskutečnila velká výprava pod vedením Andrease Potgietera. Shromáždění vyšlo od řeky Caledon, po překročení Vaalu se však střetlo s vojsky Mzilikaziho a museli s nimi svést bitvu u Vegkopu. Osadníci připravili obranný val z vozů, uprostřed shromáždili ženy, děti, sloužící a dobytek. Když došlo k boji, ženy a sluhové obsluhovali municí bojující muže, z nichž měl každý určené své místo.I přes značnou převahu 40 ku 6000 osadníci přežili, především díky střelným zbraním. Další výpravy se shromaždovaly za řekou Orange. Búrští vůdcové začali uvažovat o novém správním středisku pro tuto oblast, kde měl později vzniknout Oranžský svobodný stát. Búrové si zvolili nejvyšší představitele místní samosprávy oblasti – sedmičlennou radu občanů včele s prezidentem (Gert Maritz) a dále nejvyššího vojenského velitele (Potgieter). Další území, kam Búrové směřovali byl Natal. Vztahy s Dinganem se tak neustále horšily. Cestou, jak se Zulům zavděčit bylo účastnit se jejich vojenských výprav, výměnou za právo usadit se v jejich zemi. Búrové tak pomohli porazit Svazijského náčelníka Sobhuzu. Poptávka po střelných


zbraních u Zulů vzrůstala. Angličané a stejně tak Búrové se z pochopitelných důvodů stavěli proti. Docházelo i ke sporům mezi Búry a Angličany. V Port Natalu (Durban) došla situace tak daleko, že Búrové donutili místního anglického administrátora přístav opustit. Búrové se pokoušeli potvrdit legitimitu svého usidlení v Natalu. Piet Retief zahájil jednání s Dinganem o možnosti usídlit Búry mezi řekami Tugelou a Umzimvubu. Jednání vypadal slibně a famáři čekající zatím na úpatí Dračích hor sestoupili až hornímu toku Tugely. Piet Retief i s početnou družinou vyzískal roku 1838 písemnou smlouvu o zisku území. Dingane však najednou po oslavách podpisu dohody vydal rozkaz „zabijte všechny zrádce“ a všichni búrští vyslanci byli pobiti. Bez varování pak Zuluští bojovníci napadali farmáře podél zmíněných toků. Bylo 500 mrtvých, uloupen dobytek. Situace v Kwazulu se vyhrotila! Byla vypravena obranná komanda, která však dorazila až za dva měsíce a ještě k tomu byla poražena. Neuspěly ani záchranná komanda z Durbanu. (Andries Potgieter) Všechny se však dále snažily zachránit zbývajících 4 000 Búrů a jejich služebnictvo. Nový vrchní velitel Búrů, Andreas Pretorius, vzal uprchlíky pod svou ochranu a vytkl si za cíl zlomit moc Zuluů. To se mu také podařili pomocí děl v prosinci 1838 – u Krvavé řeky. Dingane zapálil své sídlo a odešel dále na sever. Západně od Durbanu bylo založeno město Pietermaritzburg, hlavní město právě vyhlášené svobodné provincie Nové Holandsko. Správním orgánem tohoto státu byla 24 členná rada (volksraad) a v jejím čele president – Andries Pretorius. Tento útvar však Britové nehodlali respektovat a oficiálně Natal připojili ke Kapsku roku 1843. Faktické dosažení politických cílů Velkého treku – nazávislost na Britech přinesl podpis smluv v Bloemfontein a Sand River roku 1854, 1852. Ty ukotvovaly postoupení území Búrům ve vymezeném prostoru za řekami Orange a Vaal. Nové smlouvy však zároveň zakazovaly otroctví na těchto územích, upravovaly držení a prodej zbraní – Afikánci je mohli v Kapsku nakupovat, bylo však zakázáno je prodávat obyvatelstvu neevropského původu – a to na obou stranách řeky Vaal. Mohly tak vzniknout samostatné správní útvary Jihoafrická republika a Oranžský svobodný stát. Samostatnost ovšem přinesla i izolaci konzervativního životního stylu Búrů. Mošeše, který ohrožoval anglické i búrské území v regionu a jehož vojenská síla byla zdrojem obav, který stál za uzavřením anglo-búrských dohod byl podroben definitivně až 1866, kdy se zájmy Búrů a Angličanů sjednotily a připravily nezávislého vládce o značnou část území. Později téhož roku došlo k přímé anexi Mošešovy říše, Angličané v průběhu dalších let neustále jeho území zmenšovali a část připojili přímo ke Kapsku. Roku 1884 byla Mošeova říše prohlášena Britským protektorátem s názvem Basutsko.


Britský kabinet se vytrvale snažil připojit obě republiky ke Kapsku, ty však vzdorovaly. Theophilus Shepstone nakonec přijel do Jihoafrické republiky roku 1877 a podařilo se mu vyjednat s místními politiky sloučení s Kapskou provincií. Jihoafrická republika se tak změnila v Kapskou prvincii Transvaal. V roce 1881 byla Transvaalu přiznána po britské porážce u Jakuby opětovně nezávislost. První jihoafrická válka tak skončila vítězstvím Búrských republik. Status quo, podpořený britdskou labouristickou vládou však mnoho nezměnil na konfliktu a otevřený střet mezi na sebe neměl nechat dlouho čekat. Ve stejné době prodělala britská vojska ještě jednu velmi trpkou zkušenost. Dříve, než se na konci roku 1879 podařilo ohromnému expedičnímu sboru jeho výsosti porazit zuluská vojska a na několik desetiletí vymazat Zuluy z politické mapy jižní Afriky, bylo více než jeden tisíc britských vojáků vybavených nejmodernější technikou pobito u Isandlwany Cečvajovými bosými válečníky.


Přednáška č. 4 Britský imperialismus. Rozvoj těžby nerostného bohatství, průmysl a nová vlna přistěhovalectví (1870-1919) I. Po roce 1870 dosáhly změny v jižní Africe největšího rozměru pod vlivem externích i interních faktorů. Vrchol Britského imperialismu nastal s objevením obrovských nalezišť diamantů a zlata v oblasti. Tím se jižní Afrika, poprvé v dějinách stala významným přispěvatelem do oběhu světové ekonomiky. Kimberley se stalo městem diamantů, byly zde objeveny roku 1866 a dosahovaly mimořádné kvality. Johannesburg se zase proměnil v město zlata, z oblasti Witwatersrand (= White waters ridge) mělo napříště pocházet čtyřicet procent světového vytěženého zlat (bylo zde objeveno roku 1852). Objevy přitahovaly bělochy z Evropy, Severní Ameriky, Austrálie a samozřejmě i jiných částí Afriky. Největší podíl na přistěhovalectví v období zlaté horečky měli z pochopitelných důvodů britští přistěhovalci. Současně s rozvojem těžby zlata a diamantů se rozběhla podporující odvětví – těžba uhlí, továrny na dynamit... Farmáři byli v tomto období připraveni zásobovat nový větší trh. Pro tuto dobu je také typická integrací zbylých – doposud mimo stojících domorodých etnik - do kapitalistické ekonomiky řízené bělochy. Obyvatelstvo jižní Afriky neevropského původu bylo nuceno platit rentu za pobyt na územích patřící bílým farmářům, či jim sloužit. Na územích, která si zachovala doposud nezávislost, byli lokální náčelníci nuceni k podobným odvodům. Některé rodiny ovšem naopak dokázaly prosperovat z prodeje potravin městům, jiné byly na mnoho měsíců z roku odděleny od svých mužských členů, migrujících za prací. Z politického hlediska byla změna principu zastoupení v samosprávě v nedohlednu, neboť tuto sféru dominovali v obou Búrských republikách bílí muži, v Natalu ovládali ekonomiku Angličané, a ani v Kapsku nebyla situace jiná – v místním parlamentu, ani v kabinetě nikdy nezasedl žádný zástupce s tmavou pletí. V době těžařského boomu došlo k rozdělení na pracovní „třídy“, které se udrželo po celou dobu apartheidu – obyvatelstvo neevropského původu dostávalo podřadnou, těžkou práci, bez možnosti specializace, větší část z roku žili tito zaměstnanci v „mužských“ táborech nepříliš vzdálených od míst těžby. Trh práce se tak třídil dle jasných rasových linií. Další sekundární rasové dělení šlo napříč těmito kategoriemi: Potomci evropských přistěhovalců ze 17. a 18. století se identifikovali jako Afrikánci – s vlastním jazykem, náboženskými vazbami, historickým vědomím a sociálními sítěmi. Potomci přistěhovalců a bílí přistěhovalci 19. století byli povětšinou vzdáleni Afrikánské perspektivě. Afrikánci také spíše zůstávali u své zemědělské práce, zatímco noví přistěhovalci byli obyvateli měst nacházející své místo díky průmyslové revoluci.


Běloši britského původu tvořili polovinu obyvatelstva ve Witwatersrandu a v Natalu, ovšem celkově tvořili v búrských republikách Búrové přes polovinu bílých obyvatel oblasti. Mezi přistěhovalci dominovali muži. Tzv. kapští míšenci, někdy též „barevní“, byli oddělováni od ostatních. Duchovní či učitelé, úspěšní rolníci, úspěšně konkurovali tradičním náčelníkům v boji o nejvyšší příčky sociální hierarchie v rámci neevropského obyvatelstva. Poměry dle rasového dělení obyvatelstva dále razantně pozměnil také import pracovních sil z Indie, (M. Gandí v jižní Africe 1893 - 1914), které v Natalu do konce 19. století převýšily svým počtem bělošské obyvatelstvo. V tomto období bylo klíčovou otázkou přiznání volebního (a občanských) práva přistěhovalcům. Brzy se mělo ukázat, že řešením problematiky správy bohatnoucích búrských republik bude jejich zánik.


Přednáška č. 5 Britský imperialismus. Rozvoj těžby nerostného bohatství, průmysl a nová vlna přistěhovalectví (1870-1919) II. Po roce 1870 byla Velká Británie na vrcholu moci – nejvíce industrializovaná a urbanizovaná společnost, jejíž obchodníci dokázali proniknout bez státní pomoci do všech koutů světa. V této době se však objevili další důležití hráči – USA a Německo. Situace se proto změnila, objevily se státní zásahy a závody ve zbrojení. Němci anektovali (1884) Jihozápadní Afriku, brzy na to Kamerun, Togo a Tanganyiku. Berlínksá konference odstartovala „Hon na Afriku“. V Anglii se tyto postoje zrcadlily v politice dvou protilehlých politických stran – Konzervativci (Disraeli) byli pro imperiální linii, Liberálové (Gladstone) vyjadřovali pochybnosti o teritoriální expanzi. Spíše lokální okolnosti, než mezinárodní politika dovedly Velkou Británii k anexi diamantových polí a Transvaalské republiky (1877), poté k rozdrcení Zuluské říše, nejsilnější samostatného afrického státního útvaru v oblasti (1979). Transvaal dokázal znovu vybojovat svou nezávislost, kterou jí garantoval liberální kabinet. Britové se ovšem neustále v podtextu snažili o federativní připojení búrských republik. V roce 1889 podpořili Britové Cecila Rhodese, předsedu Kapské vlády, v anexi území severně od řeky Limpopo. V roce 1895 se Rhodes pokusil v rámci tzv. Jamesonova nájezdu vyvolat v Jihoafrické republice puč, avšak neuspěl a sám s musel z politiky stáhnout. Rhodesův pokus neuspěl, situace však vedla ke druhé jihoafrické válce (1899-1902). Málokdo si zprvu uvědomoval, že to bude největší kampaň vedená britskou korunou od Napoleonských válek. Britové však nakonec dobyli republiky a formálně je anektovali jako britské kolonie, své vítězství však nevzužili k přetvoření rasové společnosti v nerasovou. Partyzánská válka skončila až po nasazení ohromného množství anglických sil a za krutého zacházení s přeživšími Búry. Byla uzavřena mírovou smlouvou (z Vereenigingu, podepsána 31.5. 1902), která zaručovala Búrům značně slibné vyhlídky, neboť garantovala: zákaz participace černošského obyvatelstva na politickém systému, náhradu 3 mil. Liber určených na rekonstrukci farem a administrativy, přiznání samosprávy bývalým republikám od roku 1907. K tomu byla většina mocenských elit búrských republik povolána ke společné správě nově vniklého útvaru – Jihoafrické unie, která byla vyhlášena roku 1910 jako součást Commonwealthu. Válka si vyžádala přes 75000 životů, z toho 22000 životů britských vojáků, mezi 6-7000 životů búrských vojáků. Především však válka přinesla nezměrné utrpení civilistům, ať již búrským rodinám či jejich sloužícím, kteří zahynuli v nově zbudovaných koncentračních táborech – zahynulo mezi 20-28 000 búrských žen a převážně dětí.


Přednáška č. 6 Období segregace (1910-1948) I. Po skončení válečných operací Druhé jihoafrické války došlo v duchu mírové smlouvy k harmonizaci vztahů mezi Búry a Angličany. Angličané počali s konsolidací celého spojeného území, ovšem za podpory Búrských vůdců. Búrové vyhlásili v souladu s mírovými smlouvami samosprávu v bývalých republikách v roce 1907. Tam také začaly působit nacionální politické strany, které reprezentovaly osobnosti, které nevždy spolupracovaly s Brity. Jejich síla se ukázala v roce 1907, kdy zaznamenaly volení úspěch a obsadily většinu v nových dvoukomorových parlamentech. Na druhé straně evropští přistěhovalci (tzv. uitlandeři) založili vlastní politická uskupení, která měla reprezentovat jejich nároky na podíl ve vládě. Přes všechny neshody však docházelo ke sbližování obou skupin. Obyvatel evrospského původu byla na začátku století necelá čtvrtina – v porovnání s ostatním obyvatelstvem. Pro sbližování hrál také překotný průmyslový rozvoj, který běloši ovládali. Došlo k ustavení jednotné celní unie apod. Od roku 1908 docházelo k jednání o vytvoření politické unie mezi bělošskými předtsvaiteli politické moci. Na tzv. Jihoafrickém shromáždění v Bloemfonteinu – byl tento koncept učiněn politickým programem, který měla reprezentovat Jihoafrická strana. Sněm V Bloemfonteinu schválil návrh na vytvoření Jihoafrické unie, což podpořil i britský parlament. Novou unii tvořily 4 povincie – Kapsko, Natal, Transvaal a Oranžský svobodný stát (původní název), v jejím čele stál první britský guvernér Herbert John Gladstone (1910 – 1914), který také jmenoval ústřední vládu. Prvním premiér byl Luis Botha (1910 – 1919), jeho zástupcem se stal Jan Smuts (1919 – 1924). Volby a hlasování byly založeny na principu majetkového censu, v Kapsku mohli volit i černoši a míšenci, ovšem jen bělošské zástupce. Černoští intelektuálové projevili nesouhlasné stanovisko s Bloemfonteinskými dohodami o unii a svolali na stejné místo i dobu své zástupce ze 4 provincií. Nesouhlas vyjádřený peticí se nesetkal s výraznější odezvou bělošských politiků. Tento akt však pomohl kostituovat politické uvědomění obyvatel neevropského původu: roku 1912 vznikl Jihoafrický domorodý kongres, v roce 1923 transformovaný na Africký národní kongres (ANC). Mezi zakladatele ANC patřili Pixla ka Izaka Seme, prvním tajemníkem byl jmenován John L. (Langalibalele) Dube, natalský duchovní, a sekretářem žurnalista Solomon Plaantje. ANC začali vydávat Abantu Batho (Bantuský časopis) v afrických jazycích a angličtině. Tento výbor neúspěšně intervenoval u londýnské vlády proti jednostrannému protěžování bělošského obyvatelstva v Unii. Ve stejné době neuspěl se stejným záměrem také M. Gándhí, obhajující práva indické menšiny.


Ústava Jihoafrické unie znala 3 hlavní města: Pretoria (sídlo vlády), Kapské město (parlament), Bloemfontein (ústavní soud), angličtina a afrikánština byly postaveny na roveň. Vítězem prvních voleb byla Jihoafrická strana. Konzervativní nacionalisté (James Hertzog) se prozatím neprosadili. Z principů unie jmenujme alespoň základní: otázkách zahraniční politiky a v otázkách vojenských musela JAU podřídit svou svrchovanost anglické vládě a královně/králi, měla však právo používat vlastní vojsko v regionu jižní Afriky. V souvislosti s vládní krizí v roce 1914 vzniká Národní strana pod vedením Jamese Hertzoga. Ten se později stal ministerským předsedou (1924 – 1939), když jej následně předcházel i nahradil Jan Smuts. Strana se soustředila na obranu Afrikánských zájmů před Anglickými a také obnovu Afrikánské kultury. V tomto období lze sledovat první kroky k zavedení systematické segregace – politické, společenské i územní, na jejichž principech a potřebnosti se shodovaly všechny vládní politické strany. Tento postoj pochopitelně odrážel také požadavky průmyslníků, těžařů i farmářů - na levnou pracovní sílu. Byly vydávány zákony omezující přístup na jisté pozice na pracovním trhu, které byly vyhrazeny jen bílým, zavádějící zákazy stávkové činnosti. Rovněž ozbrojené složky byly vyhrazeny pouze bělochům. V roce 1913 by vydán Native Land Act „O půdě domorodců“ – následovala přísná segregace vytvořením nových rezervací pro černošské obyvatelstvo, zákaz vlastnictví půdy mimo ně, byť by se mělo jednat jen o pronájem. Tyto rezervace však tvořily pouze 7% celkové rozlohy celé země a ležely často v neúrodných oblastech. V pozdním apartheidu byly tato území rozšířeny na 13%.


Přednáška č. 7 Období segregace (1910-1948) II. Napětí v debatách o vstupu do války proti Německu na straně Anglie odrážela různost stanovisek mezi jihoafrickými politickými stranami. Afrikánské strany byly zásadně proti účasti, stejně tak Socialisté v Labouristické straně. Vládnoucí Jihoafrická strana však nakonec získala dostatečnou podporu pro vstup do války na straně Velké Británie, což přineslo i lokální vzpoury nostalgických Afrikánců. Nejbližší místo střetu s císařským Německem bylo v Jihozápadní Africe, dnešní Namibii. V duchu obav ze sabotáží byla Jihozápadní Afrika obsazena již v roce 1915, v Německé Jihovýchodní Africe – v Tanzanii - kladli Němci Jihoafričanům odpor nejdéle, do roku 1916. JAU se se svým kontingentem asi 6 000 mužů zúčastnila války v severní Africe, ve Francii i v Belgii. V armádě sloužili i černošští a barevní vojáci, ovšem pouze jako pomocný personál, nejčastěji zásobovači. Genarál Jan Smuts byl jmenován členem britské nejvyšší vojenské rady, podílel se na uzavření míru s Německem ve Versailles. Byl iniciátorem vzniku Ligy národů a jejího mandátního systému, který také pro Německo znamenal odebrání kolonií. JAU se poté několik desetiletí snažila o legalizaci připojení Jihozápadní Afriky ke svému území jako páté provincie. Podobné snahy byly o území Ňaska (dnešní Malawi), Severní a Jižní Rhodesie (ty však v referendu roku 1923 daly přednost samosprávě pod britskou vlajkou), i jižního Mozambiku. V období těsně po válce postihla JAU vlna stávek horníků proti uzavření mnoha zlatonosných dolů na Randu. Tento krok proti neefektivnosti těžby se dotkl přibližně 90 000 horníků, převážně černošských, ovšem nejen jich. Stávky kulminovaly v lednu 1922, kdy byly vytvářeny bělošská komanda, která měla čelit policii při potlačování protestních akcí. Na velmi krátkou dobu došlo k opětovnému vyhlášení nezávislosti Transvaalské republiky. 7. března začala Generální stávka a Jan Smuts vyhlásil na Randu stanné právo. Tehdy poprvé se na scéně objevila Komunistická strana Jižní Afriky (Marxisticko – Leninská). Nakonec byla stávka potlačena za cenu mnoha mrtvých. V roce 1923 byla zavedena další segregační opatření - Zákon „Natives Urban Area Act“ – O městských oblastech pro domorodce. Kolem měst byla na základě této legislativní normy vyhlášena území, kam byl povolen přístup „domorodců“ – rozuměj obyvatel s tmavou pletí. Ostatní oblasti byly vyhrazeny pro bělošské obyvatelstvo. Na vyhrazených místech mohli bydlet ti, kteří získali zaměstnání ve městě. Celé opatření mělo za cíl primárně kontrolu přílivu černošského obyvatelstva do měst. Restriktivní zákonodárství dále přinášelo nové a nové omezení - 1925 – Zákon o mzdách, Zákon o práci v dolech – všechny úpravy směřovaly ke zvýhodňování bělošského obyvatelstva.


Zákon o černošském zastoupení v parlamentu –černošští voliči nemohli volit již více svého přímého zástupce (ovšem bělošského) do parlamentu v Kapsku, Jihoafričany neevropského původu místo toho mělo zastupovat sedm černošských poslanců, ovšem s právem hlasovat jen v interních záležitostech „domorodců“. V roce 1929 byl vydán Zákon o domorodé správě (měli jí být posilováni domorotradiční náčelníci) – a Zákon proti výtržnictví. Zákony zaváděly nové okresy, kde černošské obyvatelstvo podléhalo zvýšené policejní kontrole – povinné nošení tzv. pasů s potvrzením o povoleném pohybu a zaměstnání. V souvislosti nepokoji na Randu posilovala svou pozici na politické scéně nacionální Národní strana. V koalici s Labouristy získala většinu ve volbách a premiérem se stal její předseda J. Herzog (1924). Mezi ministry Herzogovy vlády byl zpočátku i Daniel Malan, pozdější hlavní architekt apartheidu. I přes deklarovanou snaha zůstat nadále součástí Commonwealthu, žádala politická reprezentace JAU větší suverenitu ve vnitřních i vnějších otázkách. Podle Westminsterského statutu (1931) získala JAU téměř úplnou nezávislost na Velké Británii, společný zůstal jen panovník.


Přednáška č. 8 Období segregace (1910-1948) III. V roce 1933 došlo ke sjednocení politických stran - Národní strany (Hertzog) a Jihoafrické strany (Smuts). Vznikla společná Sjednocená strana (United Party). Po volbách si zástupci koalice rozdělili ministerská křesla, premiérem zůstal Hertzog, jeho zástupce byl Smuts. Političtí partneři měli rozdílné pohledy na zahraniční politiku (pro a proti zapojení v Commonwealthu), sdíleli společný pohled na „černošskou otázku“. Příznivci Daniela Malana vytvořili Očištěnou národní stranu, radikálnější afrikánské uskupení. Po době hospodářské krize nastal opět ekonomický růst. Nastal další rozvoj těžby zlata a budování průmyslu. Vláda rozšířila půdu v rezervacích, která mohla být obdělávána a vlastněna. V roce 1936 byl vydán Zákon o domorodém zastoupení v parlamentě. Na návrh premiéra Hertzoga nemělo již napříště mít „původní obyvatelstvo“ žádné přímé či nepřímé zastoupení v parlamentě. Opatření vyvolalo odpor napříč obyvatelstvem. Za asistence ANC (vedeného Pixlykem Izaskem Semem) bylo vytvořeno Celoafrické shromážďění (All African Convention) , které se snažilo o zavedení přímého volebního zastoupení pro černé Jihoafričany. Vláda však nadále prohloubovala územní a politickou segregaci, když zpřísnila kontroly pobytu na „bělošských“ územích. Kolem větších i menších měst začala vznikat ghetta (Orlando). V této době lze zaznamenat vzrůst afrikánského nacionálního povědomí, které mělo vykrystalizovat po 2.světové válce. Smíšená Hertzogova a Smutsova vláda se dostávala do defenzivy. Někteří Afrikánci žádali ještě tvrdší postup proti černošskému a barevnému obyvatelstvu. Afrikánské bratrstvo – Afrikaner Broederbond – nacionální spolek formálně založený roku 1920 byl platformou pro obhajobu rasových tezí. Členové spolku, kteří patřili často k horní vrstvě obyvatelstva se odmítavě stavěli také proti anglickému vlivu v JAU. Jihoafrickou veřejnost i politickou scénu od třicátých let opět dělily názory na politickou krizi v Evropě – nástup extrémistických politických hnutí, a později vyhlášená válka. Typickým příkladem byla Italská invaze do Habeše (Etiopie) v roce 1936. Zatímco politikové se společně s rozhodnutím Ligy národů rozhodli uvalit sankce, část veřejnosti byla pro okupaci, obchodníci kroky vlády nerespektovali. Podobný přístup převládl i v případě Frankova převratu ve Španělsku. JAU vstoupila do války na straně Spojenců. Jihoafričtí vojáci byli odesláni na frontu – po zemi do Etiopie, Egypta a Libye, kde bojovali proti Rommelovi. Následně bojovali spolu s Američany na Evropském kontinentě. Kontingent JAU čítal na 200 000 vojáků, z toho polovinu tvořili černošští dobrovolníci, kteří ovšem nesměli nosit zbraň, podobně jako v dobách 1. světové války.


Válka v mnohém setřela rozdíly mezi černošskými a bělošskými vojáky. Obě skupiny braly žold, byly vyznamenávány. V samotné JAU se v souvislosti s válečnou produkcí poněkud uvolnily poměry. Dělníci dosáhli určitých ústupků. Problematika lidských práv byla široce diskutován především s vydáním strategických dokumentů jako byly Atlantická charta či Charta lidských práv (10.12.1948). Během války se aktivizoval ANC pod novým předsedou A.B.Xumou, jistou měrou přispíval k eliminace moci tradičních náčelníků. Vznikla rovněž Liga mladých (Youth League), k jejímž nevýraznějším vůdcům patřili Walter Sisulu, Nelson Mandela, Robert Sobukwe. Liga vydala roku 1944 Manifest ve kterém vyzvala ke spolupráce s ostatními utlačovanými, demokratizace. Na konci války už se podmínky černošského obyvatelstva začaly zhoršovat – přeplněná sídliště. Srážky s policií. Návrat demobilizovaných černých i bílých vojáků způsobil hospodářské i politické problémy. African Mine Works Union (Jihoafrická komunistická strana a ANC) vyvolaly vážnou stávku. Platové podmínky černošských dělníků zhoršily. Bělošští dělníci vlastní favoritizaci v oblasti platů, pracovní doby i podmínek naopak široce přivítali, což lze dobře pozorovat na přesunu voličské základny od Labouristické strany k nacionalistům D. Malana.


Přednáška č. 9 Období budování apartheidu (1948-1978) Ve volbách v květnu 1948 zvítězil D. Malan a jeho Národní strana. Spolu s názorově blízkou Afrikánskou stranou získal nadpoloviční většinu v parlamentu. (Před Smutsovou Sjednocenou stranou.) Tento fakt je jasným předělem v dějinách Jihoafrické Unie. Nacionalisté přinesli koncept apartheidu, který byl již teoreticky připraven ve 30. letech. Apartheid - navazoval na přesvědčení že pouze národ je prostředkem dosažení seberealizace jedince. Národní jednota byla považována za podmínku dosažení těchto cílů. Jedinec se proto musel identifikovat a podvolit v zájmu zachování čisté „vyšší kultury“. Pro obyvatelstvo Unie neevropského původu měly být zřízeny „samostatné“ státy, kde by byla zavedena samospráva, jinde by však byli nepříliš vítanými cizinci – obyvatelé Bantustanů. Příčiny porážky Smutse lze spatřovat v jeho programově blízké spolupráci s Anglií, které se nacionalisté chtěli vyhnout. Dále sehrála roli také nová vlna migrace (ze zemí Commonwealthu), s jejíž pomocí Smuts řešil nedostatek kvalifikovaných dělníků pro národní hospodářství i celková radikalizace politického prostoru po vstoupení odborů a ANC do dění. Zásadní postavou pro další politický vývoj byl Hendrik Frensch Verwoerd, ministr pro domorodé záležitosti v Malanově afrikánské vládě a pozdější premiér. Koncept Verwoerdovy politiky byl prostoupen extrémní vírou v apartheid a inferioritu neevropského obyvatelstva Unie. Tento muž byl také předsedou vlády v době masakru v Sharpeville (1960), zákazu ANC a Pan afrického kongresu, a vystoupení JAU z Commonwealthu. Verwoerd dovedl JAU skrze národní referendum (bílý elektorát) k vyhlášení Jihoafrické republiky (31. května 1961 – výročí uzavření míru ve Vereenigingu po Druhé jihoafrické válce). Vervoerd sám popisoval apartheid jako „politiku dobrého sousedství“, zvýšil minimální mzdu pro všechny rasy, zvýšil kvótu černošských zaměstnanců v průmyslu a těžařství. Propagoval politiku samostatného – separátního – vývoje ras v JAR. Po vzoru indiánských rezervací v USA se snažil deklarovat relativní nezávislost „domovin“. Apartheid byl dále potvrzován legislativními kroky: - The Promotion of Bantu Self-Government Act (1959) přines zrušení černošského zastoupení v parlamentu, nahrazením samosprávy v domovinách; Bantu Investment Corporation Act (1959); The Extension of University Education Act (1959) zaváděl vznik univerzit pro černošské obyvatelstvo, barevné a Indy, kterým měl zaručit řístup ke vzdělání; Physical Planning and Utilization of Resources Act (1967) byl zákon umožňující vládě pozastavit průmyslový vývoj v “bílých” městech a přesměrovat jej do oblastí domovin.


Proti vládní politice domovin a vyhlášení republiky se v roce 1961 zvedla vlna odporu černošského obyvatelstva. Černošští intelektuálové byli posíleni významným projevem britského premiéra Harolda Macmillana v jihoafrickém parlamentu o „Větru změn“, který na celý kontinent přináší pozitivní růst národního uvědomění, kterému nelze bránit. Pro svůj nesouhlasný postoj se apartheidní režim stal terčem mezinárodního odsouzení, především na půdě OSN. JAR odpověděla zostřením sankcí vůči vlastnímu obyvatelstvu a v sérii soudních procesů odsoudila vedení ANC i Komunistické strany a dalších organizací k doživotnímu žaláři (včetně N. Mandely). Na Toronto zesílil ozbrojený odpor příslušníků těchto organizací proti představitelům režimu a uzlovým bodům hospodářství (sabotáže).


Přednáška č. 10 Krize systému apartheidu (1978-1989) I. Po úspěšném atentátu na ministerského předsedu Verwoerda se v roce 1966 stal premiérem Johanes Vosrter. Vorsterova vláda dále utužovala apartheid, v roce 1968 dokonce zakázala kriketovému mužstvu JAR start na šampionátu v Anglii, neboť v jeho řadách byl „barevný“ sportovec. I barevní se tedy měli napříště těšit horšímu zacházení, byli zvláštním zákonem zbaveni nepřímého zastoupení v parlamentu. JAR se od počátku 70. let dostávala do stále větší izolace, která souvisela s nevstřícným postojem k procesům, které Afrikou procházely – osamostatňování jednotlivých koloniálních držav od svých „mateřských“ zemí. OSN prosazovala obchodní embargo na zboží z JAR, později také embargo zbrojní. Naproti tomu ovšem USA, Francie a Velká Británie stály v čele zemí, které opatření neustále obcházely či překračovaly. V roce 1965 došlo k jednostrannému vyhlášení nezávislosti Rhodesie, která se stala plně závislá na JAR, prosazující politiku bílé nadvlády pod vedením Iana Smítne V roce 1978 Vorster odstoupil z pozice premiéra (o rok později musel kvůli skandálu opustit post tzv. státního prezidenta). Novým premiérem se stal Pieter Wilhelm Botha, ačkoli sám patřil k „tvrdému jádru“ nacionalistických politiků, počal zároveň hledat cesty k rekonstrukci apartheidu směrem k zajištění poklidnějšího rozvoje země. (Frederick de Klerk byl v této Bothově vládě ministrem školství, později ministrem vnitra.) Mnozí nacionalisté začali volit smířlivější tón svých politických prohlášení. Konečně se tento kurz proevil i v jednáních o zániku Jižní Rhodesie a řešení Namibijské otázky. Černošskému obyvatelstvu bylo znovu povoleno vlastnit půdu i ve vyhlšených „bělošských“ oblastech. Bylo jim povoleno vlastnit majetek ve městech. Uvolnily se přísná nařízení na pracovním trhu, což si vynutili sami zaměstnavatelé, dále byly povoleny černošské odbory. Důležitou konstituční změnou se stalo zřízení tří komorového parlamentu v roce 1983. Dvě komory pro zástupce „barevného“ a „indického“ obyvatelstva. Komory zasedaly odděleně, ve vládě – presidentské radě - byli zástupci všech komor. Současně s tím se P.W. Botha stal státním prezidentem, když byla oslabena premiérská funkce a výkonné pravomoci přešly do rukou prezidenta.


Přednáška č. 11 Krize systému apartheidu (1978-1989) II. Bothova Národní strana nebyla v uvolňování apartheidu jednotná – vznikla radikální rasistická Konzervativní strana. (Kolem bývalého premiéra Vorstera), či Afrikánské hnutí odporu. Hospodářská krize na počátku 80 let politické názory obyvatelstva opět radikalizovala. Nedobrá bezpečnostní situace panovala také v domovinách, jejichž mnozí obyvatelé byli tlačení k hranici chudoby. Kritická situace byla v domovině KwaZulu, kde procházel vývoj poněkud odlišným směrem, neboť nejvyšší respektovaný představitel Zuluů, Mangosuthu Buthelezi, nepřijal nabízenou formální nezávislost, přestože tendoval k separatismu. Sdružení Inkatha úspěšně zastupující zájmy Zuluů se rozešlo s ANC, což i v budoucnu mělo působit potíže v transitu k demokracii. Buthelezi se obával vzrůstajícího zájmu o odbory, které byly ovlivněny exilovým ANC. Stavě se také proti sankcím vůči JAR, a to narozdíl od ANC,které je považovalo z podmínku podkopání suverenity režimu. Butehelezi inicioval založení konkurenčních odborů – Svaz sjednocených dělníků jižní Afriky stojící kontrapozici ke Kongresu jihoafrických odborů. Ve městech se rozhořel ozbrojený boj mezi příznivci a odpůrci Inkathy a policií. Neshody s odbory tak dovedly KwaZulu na cestu občanské války. Vláda v JAR vyhlásila výjimečný stav (v roce 1985). Bothovy reformy pokračovaly pomaleji než by situace vyžadovala. Teprve v roce 1986 byl zrušen zákon o městských oblastech. Tehdy zmizely pasy, byl zaveden jeden průkaz totožnosti. Garance stejného výdělku bez ohledu a rasovou příslušnost měla pomoci uklidnit nespokojené obyvatelstvo. Snaha o mírové řešení narůstajícího konfliktu přinesla nejrůznější schůzky na rozmanitých úrovních státní správy, mezinárodním poli i úrovních rebelujících hnutí. Ve snaze oslabit radikální křídla politických odbojových organizací byly zakázány organizace na extrémních pólech politického spektra – Sjednocená demokratická fronta, Organizace Azánského lidu, či Búrské osvobozenecké hnutí ap. Režim na druhé straně zavedl přísnou cenzuru, civilisté byli cvičeni v použití zbraní. Místní administrativa ve formálně nezávislých domovinách se rozpadala, neboť i černošští úředníci v Bantustanech se mnohdy obávali o svůj život.


Přednáška č. 12 Demontáž apartheidu (1989-1994) P. Botha se pro zdravotní obtíže vzdal předsednictví Národní strany i presidentství v roce 1989. Nahradil jej Frederik de Klerk, za jehož vlády počala demontáž apartheidu. Dne 1. února 1990 byl odvolán zákaz fungování Afrického národního kongresu i Panafrického kongresu a Jihoafrické komunistické strany. Jako příprava na plánovaná jednání o transitu k demokracii bylo provedeno několik opatření demonstrujících dobrou vůli vlády, včetně zrušení výjimečného stavu, zrušení trestu smrti, a především pak propuštění politických vězňů. Dne 11. 2. 1990 byl po 27 letech propuštěn z vězení také N. Mandela, který za ANC ještě jako vězeň zasedal k jednacímu stolu s představiteli de Klerkovy administrativy. Roku 1992 bylo vyhlášeno referendum o zásadních změnách politického a společenského zřízení, ve kterém však hlasovali pouze bělošští voliči. De Klerkova váda získala od svých voličů jednoznačný mandát přistoupit k demontáži apartheidu a položit základy demokratickému zřízení. Přestaly platit diskriminační zákony, bylo zrušeno oficiální rasové dělení společnosti i zákaz styků mezi rasami. Byl změněn kontroverzní Zákon o držbě půdy. Přechodná vláda si vytýčila za cíl uspořádání svobodných, všeobecných a rovných parlamentních voleb a sepsání nové ústavy, která by demokratické zřízení garantovala. (Jednání probíhala na půdorys tzv. Konvence o demokratizaci Jižní Afriky – CODESA.) Za společné kroky k demontáži systému apartheidu byla v roce 1993 udělena Nelsonu Mandelovi a F. de Klerkovi společná Nobelova cena míru. V dubnu roku 1994 proběhly poprvé v historii Jižní Afriky svobodné a všeobecné parlamentní volby. Většina voličů v nich odevzdala svůj hlas ANC (62%), Národní strana obdržela pětinu všch hlasů (21%), zuluská Inkatha pak 11 % všech mandátů. Nové politické zřízení bylo založeno na tzv. presidentském systému s dvoukomorovým nerasovým parlamentem. Prezidentem se podle očekávání stal v roce 1994 Nelson Mandela, jako jeho viceprezidenti sloužili Thabo Mbeki a F. de Klerk. Členem kabinetu se stal i M. Buthelezi, ovšem brzy nato začal bojkotovat jednání o vytvoření nové ústavy, což negativně ovlivňovalo fungování Vláda národního porozumění. Nová ústava garantující mj. 11 oficiálních jazyků Jihoafrické republiky byla přijata v roce 1996 a vstoupila v platnost o rok později. Pod vedením arcibiskupa Desmonda TUTU začala pracovat Komise pravdy a usmíření, která do roku 1998 shromáždila tisíce svědectví o protiprávnosti režimu ve snaze přinést sociální smír mezi dříve nesmiřitelné tábory oddělené rasovou linií.


Přednáška č. 13 Nová Jižní Afrika, politika a společnost (po roce 1994) Krize, jež zasáhla jihoafrický politický systém v polovině 70. let, byla výsledkem souběhu několika faktorů. Mezi nejvýznamnější řadíme jednak liberalizační proces v okolních státech, které vyhlásily nezávislost na dřívějších koloniálních metropolích, v neposlední řadě však také světovou hospodářskou krizi a stále větší izolaci, do které se JAR dostala díky tvrdošíjně odmítavým reakcím na výzvy k demokratizaci. Pod zástavou Afrického národního kongresu a dalších významných organizací zastupujících zájmy obyvatel neevropského původu v Jižní Africe se podařilo vyvolávat vlny protestů a kampaně nespokojenosti, které nakonec jejich vrcholné zástupce dovedly k jednacímu stolu s představiteli apartheidního státu. Několik let trvající proces transitu k demokracii vynesl v roce 1994 do prezidentského křesla Nelsona Mandelu. S podporou nové ústavy se novému režimu podařilo vtisknout původně represivnímu státu tvář dialogu mezi hlavními etnickými a politickými skupinami. Limity multikulturní a demokratické politiky, abstrahované od dělení moci dle etnického původu či ekonomické síly, jsou v současnosti nejvíce diskutovanou otázkou jihoafrické budoucnosti. Její palčivost se ukazuje nejen na problematice boje s chudobou a kriminalitou, ale také v otázkách zajištění zdravotní péče (v souvislosti s epidemií HIV/AIDS) a vzdělání co nejširšímu okruhu obyvatel. Nejvýznamnější hospodářské a vojenské centrum subsaharské Afriky tak v 21. století čekají výzvy, jejichž zvládnutí jsou očekávány daleko za hranicemi samotné Jihoafrické republiky. V rámci poslední přednášky jsou posluchači seznámeni s aktuálními problémy jižního cípu afrického kontinentu. Přednášející shrne dosavadní informace v celek, který je východiskem pro interpretaci aktuální vývoje. V závěrečné lekci je rovněž věnován prostor případovým studiím, které do větší hloubky popisují klíčové moment jihoafrických dějin – Druhá jihoafrická válka a problematika potlačování osobních svobod civilistů a Národně-osvobozenecký boj Organizace lidu jihozápadní Afriky v kontextu studené války a role ČSSR v ní. Posluchači se tak mohou seznámit nejen specializovaněji s vybranými úseky dějin, ale také metodikou vědecké práce.


Okruhy seminárních prací: Africký národní kongres - mezníky, osobnosti Československo / Česká republika a Jižní Afrika Národně osvobozenecká hnutí regionu jižní Afriky a jejich činnost Proces dekolonizace Jižní Afriky v mezinárodním kontextu Kultura a společnost, populace regionu jižní Afriky Společenský, politický a hospodářský vývoj po roce 2000 v JAR Namibii Botswaně Zimbabwe Zambii


Studijní literatura: 1) Horáková, Hana. Národ, kultura a etnicita v postapartheidní Jižní Africe. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007. 2) Worden, Nigel. Making of Modern South Africa: Conquest, Apartheid, Democracy. WileyBlackwell, 2007. 3) Beinart, William. Twentieth-Century South Africa. Oxford University Press. 2001. 4) Zimák, Alexandr. Jihoafrická republika, Praha : Libri, 2003. 5) Klíma, Jan. Namibie. Praha: Libri, 2009. 6) Klíma, Jan. Pod německou vlajkou. Praha: Libri, 2005. 7) Pinkerová, Linda. Botswana. Praha: Libri, 2009. 8) Dubow, Saul. Scientific racism in modern South Africa. Cambridge: Cambridge University Press, 1995. 9) Hulec, Jiří. Dějiny Jižní Afriky. Praha: Lidové noviny, 2000. 10) Thompson, Leonard. A History of South Africa, Third Edition. Yale University Press, (2001). 11) Clark, Nancy. South Africa: The Rise and Fall of Apartheid. Longman, 2004. 12) Meredith, Martin. Diamonds, Gold, and War: The British, the Boers, and the Making of South Africa. PublicAffairs (2008). 13) Leys, Colin. Histories of Namibia: Living Through the Liberation Struggle. Merlin Press (2004). 14) Trewhela, Paul. Inside Quatro: Uncovering the Exile History of the ANC and SWAPO. Jacana Media, 2010. 15) Ya-Otto, John. Battlefront Namibia. Lawrence Hill & Co (1982). 16) Shubin, Vladimir. The Hot 'Cold War': The USSR in Southern Africa. Pluto Press (2008). 17) Davenport, T.R.H. The Birth of a New South Africa. Toronto: University of Toronto Press., 1998. 18) Mandela, N. Long Walk to Freedom. London: Abacus, 2000. (dostupné též v češtině)

JAHB, Mgr. Tomáš Machalík, Ph.D

Recommend Documents