Já jsem chodil do tanečních velmi rád. Na pár hodin týdně jsem se dostal do trochu kultivovanější a příjemnější společnosti. A těch několik spolužáků co tam bylo se mnou, mi nemohli zkazit náladu. Ti se ztratili v davu, a to tím spíš, že přímo v tanečních hodinách se moc projevovat nemohli. Všechno tam probíhalo, tak jak mělo, i s tou první láskou a těmi několika šťuchanci vyměněnými s ostatními ze žárlivosti. Dívkám se toho moc stát nemohlo, protože tam chodily v doprovodu svých starostlivých maminek. Tyto maminky tam seděly na židlích rozestavěných podél okrajů tanečního sálu. Také moje tanečnice chodila do tanečních se svou maminkou, vždycky oblečená v krásných a nadýchaných šatech. A jednou, to už jsme byli poučeni co to je standardní či klasické držení, „se“ přihodilo (ach ano, to známé „se“, já za nic nemohl!) to sladké faux pas. Myslím, že jsme se zrovna učili valčík. Valčík, pokud ho chcete točit aspoň trochu rovně, při okraji tanečního sálu, je třeba tančit s nohama trochu propletenýma v sobě, tedy myslím nohy partnera a partnerky. Tím se těžiště těla obou partnerů dostanou blízko sebe a drží se někde blízko kolem společné osy rotace. To abyste se točili s kratším poloměrem a při tom točení se tak moc nenaběhali. Horní části těla pak mohou být trochu od sebe, tím se věrohodně zachová zdání cudného klasického držení. Tolik tedy mé laické vysvětlení a tak jsme to i s mojí tanečnicí praktikovali. Šlo nám to výborně, hezky jsme dotáčeli otočky a mohli se tak držet u kraje tanečního sálu. U kraje tanečního sálu bylo krásně volno, zatím co většina ostatních párů se plácala nekontrolovaně uprostřed a vrážela do sebe. Jak jsem řekl, šlo nám to výborně, asi proto, že jsme k sobě dokonale pasovali svými tělesnými proporcemi. A to tak dokonale, že jsem ve svých sedmnácti letech reagoval v podstatě okamžitě. Zde cítím potřebu odbočit a pokusit se trochu obhájit u dámské části svého „početnějšího vymyšleného publika“. Víte, v některých situacích se zejména u mladých mužů jejich momentální nálada či myšlenky projeví přímo viditelně, či lze dokonce říci, že hmatatelně. Muži za tohle celkem nemůžou, budiž jim to odpuštěno. Ale za co zcela jistě můžou, to je za své chování. Čili když se něco takového stane, můžou se svobodně rozhodnout, mají bohatě na vybranou: můžou se například okamžitě zastřelit, skočit do ledové lázně, obléci rychle plášť či sako, nebo zahanbeně odejít. Já jsem měl oblečené sako, to bylo dané společenskými předpisy. Ovšem zrada spočívala v tom, že sako chránilo pouze před nezvanými pohledy z vnějšku, nikoliv před
MARTA POLOPANNA
mechanickým kontaktem při tanci, kdy se ty klopy rozevíraly. Jak jsem řekl, zatímco já jsem reagoval okamžitě, moje tanečnice reagovala o pár sekund později. Náhle otočila hlavu a zadívala se mi přímo a hluboce do mých očí. V jejích očích jsem četl překvapení a možná i pobouření. Její pohled jsem vydržel a s pokorou opětoval. Pokrčil jsem mírně rameny a trochu se provinile usmál, s výrazem: „Co se dá dělat? Nemůžu za to.“ Její hedvábné nadýchané šaty nebyly žádnou zábranou, dokonale jsem cítil její tělo, tím spíše ona musela cítit mé tělo, zejména ten hmatatelný projev mé momentální nálady. Když valčík skončil, stáli jsme mlčky, což se stalo u nás poprvé, protože jindy jsme spolu vždycky švitořili jako dvě hrdličky, měli jsme si přece tolik co říct. Ale teď, kdy mezi námi začínal plát ten právě zažehnutý oheň vášně, teď to bylo jiné. Sám za sebe můžu říct, že jsem se cítil trochu provinile, ale připraven pokračovat! Moje tanečnice stála zaraženě, dívala se střídavě kamsi na zem a pak mně hluboko do očí. Skoro to vypadalo jako jakýsi neverbální rozhovor, jenom si nemůžu vzpomenout, o čem jsme si to vlastně povídali. Začali hrát Waltz. Kupodivu jsem byl schopen to rozpoznat, začali jsme tancovat Waltz. Je to taky takový trochu kontaktní tanec. Ještě ze začátku jsme byli schopni dodržovat klasické držení při tanci, tj. čelem k sobě, ona svou levou ruku na mém pravém rameni a svou pravou ruku v mé levé ruce asi tak ve výši očí. Ale to nám nevydrželo dlouho. Po chvíli se podívala na mě znovu, ale tentokrát s takovým zamženým a vlahým pohledem, z kterého jsem mohl usuzovat, že se na mě vůbec nezlobí. Vzápětí potom vzdychla a přivinula se ke mně, obě ruce mi dala okolo krku a tvář na moji tvář. Copak o to, mně se to moc líbilo, ale tušil jsem průšvih na cestě. Jedna půlka mozku si tuto situaci užívala, druhá část mozku, momentálně zatlačená do pozadí, probírala různé alternativy řešení této situace, včetně té nic neřešit a nechat volný průchod citům i z mé strany (Tuto alternativu jsem velmi nerad zamítl.) Nebo odskočit od ní a tím ji urazit, a navíc ještě nápadněji rozmáznout to hrubé porušení standardního držení? Ne, to jsem nemohl. Pokračovat v tanci? Ano! No jo, ale jak? Nemůžu se tady točit s osamocenou levou rukou ve vzduchu a předstírat standardní držení. Tak jsem nechal tu ruku klesnout a položil ji mé tanečnici lehce na bok. Jenom tak lehce, řekl bych přímo, že jsem ji držel kousek od boku, aby bylo patrné, že nemám žádné nemravné úmysly. Musím říct, že bylo velmi obtížné takto tancovat. Náš prohřešek byl v krátké době zaregistrován hned na dvou místech, u její maminky, která když jsme ji míjeli, zasyčela: „Dcero, vzpamatuj se, 1
Vladislav Jan
chovej se slušně!“ a u tanečního mistra, který do mikrofonu decentně a neadresně poznamenal: „Dodržujeme standardní držení!“ Matčino upozornění odmítla moje tanečnice odbojným pohozením hlavou. Což mě překvapilo a zároveň mi to zalichotilo. Ale s napomenutím tanečního mistra to pochopitelně takhle nešlo. Byl to zkušený profesionál a jistě měl v zásobě řadu triků, včetně okamžitého vykázání z taneční hodiny. Sestoupil z podia a procházel parketem okolo nás. Když nás míjel, zopakoval nahlas své neadresné upozornění ale hezky zblízka a adresně nám rovnou do uší (to kdybychom náhodou nevěděli, koho se to týká). Rychle jsme procitli a poslechli. Po skončení této taneční hodiny jsem šel celý rozhicovaný domů a celou cestu jsem měl o čem přemýšlet. Šel jsem pěšky, cesta trvala něco přes půlhodinku a bylo chladnější počasí, takže byl čas na přemýšlení a na postupné vychladnutí. Znovu a znovu jsem prožíval těch pár blažených sekund jejího objetí, a spekuloval jsem o možných nedobrých následcích. Copak o tanečního mistra, toho jsem se nebál. Co by mi mohl udělat? V tanečních se nepropadá, tak co? Jistě jsme pro něj zdaleka nebyli ani první ani poslední případ. Spíš jsem se bál maminky mé tanečnice, která měla pochopitelně velký vliv na svou dceru a mohla tak zásadně ovlivnit náš vztah. Jasně jsem si vzpomínal, že když jsme ji míjeli, vypadala velmi rozzlobeně a hluboce pohoršeně, jako kdybych to páchal přímo na ní. Dokonce mě kontaktovala pohledem, pohoršeně kroutila hlavou a rukama mě vybízela, abych s tím něco udělal! (Seděla tam, mírně rozkročená, rukama zajela před svůj klín. Dlaněmi obrácenými k nám, cosi odstrkovala směrem ven, z klínu pryč.) Já jsem se jenom provinile usmíval (ona by určitě řekla, že jsem se pitomě usmíval) a jenom farizejsky trochu pokrčil rameny. Celkem správně jsem tušil, že to jen tak nenechá, že z této strany určitě přijde nějaká protiakce. Ale to, co přišlo na příští taneční hodině, to překonalo moji fantazii překvapujícím, přímo ohromujícím způsobem! Hned ze začátku jsem viděl, že mám malér. Stáli jsme v řadě, děvčata zvlášť na jedné straně sálu a chlapci zvlášť na druhé straně sálu. Moje tanečnice viditelně o mně věděla, ale nepozdravila mě pohledem, jak obvykle dělávala. Koukala všude jinam jenom ne na mě. Hned jak taneční mistr vyhlásil volenku, tak jsem čile vystartoval a požádal ji o tanec. Byla nafrněná a řekla mi, že spolu nebudeme tancovat?! Že jsem se posledně zachoval ohavně a neslušně, že jsem využil její nezkušenosti?!?! Cítil jsem se zaskočen, a na okamžik jsem nevěděl co 2
MARTA POLOPANNA
dělat, co odpovědět. Ale naštěstí jsem v sobě potlačil nutkání se urazit (hleďme, k čemu všemu jsou ty taneční dobré) a začal jsem klidně mluvit. Zeptal jsem se, jak jsem se zachoval ohavně a neslušně? A proč mi o tom nic neřekla? Určitě bych toho ohavného a neslušného chování okamžitě nechal. Neměla na to odpověď, ale už nebyla tak nafrněná, začali jsme spolu mluvit a hlavně, když se začalo hrát, chystali jsme se tancovat, neodmítla mě. A teď mělo přijít pro mě to největší překvapení večera! Uchopili jsme se ve standardním držení a učinil jsem první taneční krok. Či lépe řečeno, když jsem se snažil učinit krok mezi její nohy, tak jsem málem ztratil rovnováhu, takříkajíc jsem o něco zakopnul. Nešlo to udělat krok, protože mezi jejíma nohama byla nějaká tuhá překážka! Částečně elastická, ale přece jen dostatečně tuhá překážka, takže nejen vylučovala jakoukoliv stimulaci jejího ženství ale i nemožně ztěžovala vlastní tanec. Uviděla můj překvapený obličej, mé vyvalené oči a řekla se zadostiučiněním: „Vidíš to, už se tam nedostaneš, už se nemůžeš chovat neslušně! A kdybys to chtěl podlézt, tak jsou tam kalhoty ještě s něčím.“ V ten moment si uvědomila to „něco“ a zatvářila se otráveně: „Tlačí mě to!“ Byl jsem opět překvapen a měl na jazyku spoustu otázek a odpovědí, ale mlčel jsem, abych ve ztížené situaci při tanci udržel rovnováhu a rytmus. Proč tak mohutný krunýř? Určitě by stačilo něco mnohem subtilnějšího. Proč bych to měl podlézt a jak bych to měl podlézt, vždyť to ani není fyzicky možné, nikdo nemůže být tak dlouhý a průrazný? A co by mě čekalo za tím krunýřem? Pastička na myši? Ale hodil jsem to všechno za hlavu. Jenom mě trochu mrzí, že jsem si tenkrát nevšiml výrazu maminky mojí tanečnice. Tonula stále ještě v nejistotě, nebo cítila spokojené ulehčení, nebo se zlomyslně smála? Ale nestačil jsem se na ni podívat, bylo toho na mě moc. Jak jsem již řekl, měl jsem vážné „technické“ potíže jak obstojně tancovat za nových ztížených podmínek a k tomu jsem se styděl se na ni byť i jen podívat. Poměrně po krátké době jsem nepřímým pohmatem při tanci (rukou nahoře na zádech, koleny dole) zjistil, že moje tanečnice měla na sobě něco jako podvazkový pás. Postupně se ale ukázalo, že to bylo mnohem důkladnější než pouhý podvazkový pás. Byla do toho přímo „nastřelená“ a sahalo to hluboko, až někam těsně nad kolena, její stehna byly svázané, doslova k sobě připoutané. Přitom na pohled nebylo nic vidět, bylo to všechno rafinovaně ukryto pod nadýchanými volnými šaty z lehké a tenounké látky. Ale fakt je, že pozitivní výsledek toho krunýře se dostavil. Protancovali jsme tuto a všechny další taneční lekce bez napomenutí. A 3
Vladislav Jan
to přesto, že v následujících tanečních hodinách byl tento pás cudnosti zredukován na rozumnou míru, takže jsme byli schopni opět tančit normálně, bez větších potíží. Tehdy jsem se za tuhle příhodu styděl, ale dnes jsem rád, že se mi něco takového přihodilo, mám aspoň o jednu půvabnou vzpomínku více. Když to tak zpětně promýšlím, tak musím říct, že naprosto chápu ten nafrněný výraz mé tehdejší tanečnice. Určitě si musela od své maminky vyslechnout hodně kritiky, a ten pás cudnosti musel být protivný a možná i trochu ponižující? Já na jejím místě bych to teda chápal jako příkoří páchané na mně mými rodiči. Jako újmu na mé „sedmnáctileté“ osobnosti páchané mými nic nechápajícími rodiči. Ale málo platné, v tomto věku bych to ještě musel spolknout. Pokud člověk ještě bydlí u svých rodičů a je živen svými rodiči a navíc není ještě ani plnoletý, tak je třeba ctít rodičovskou autoritu. Já, nyní v roli rodiče, bych tento první prohřešek řešil trochu mírněji, pouhou domluvou, to „těžké brnění“ bych nasadil až při dalším provinění. K chování tanečního mistra nemám ani dnes nejmenší připomínky, situaci vyřešil naprosto profesionálně a taktně. Chování své tanečnice nejsem schopen a ani nechci posuzovat, naše vzájemná náklonost byla příliš opojná. A tak jediný, kdo tady zcela propadl, jsem já a jen já, dnes bych si dal za pět. Měl jsem jednat hned po tom, co mě objala okolo krku, tedy jemně jí stáhnout její ruce (hlavně tu pravou, co se má držet ve výši očí!), uchopit ji svojí levou, letmo políbit a zaševelit: „Jsi krásná, miluji tě, můžeme se sejít o přestávce sami venku?“ A pak se dále pokoušet dodržovat standardní držení při tanci. Snadné, ale to jsem tenkrát právě nedovedl. Bohužel, náš vztah skončil asi půl roku po této příhodě. Zatím co já jako učeň ve třetím ročníku jsem byl posílán dlouhodobě na práci mimo Prahu, tak jeden z dřívějších nápadníků mé tanečnice se naopak vrátil z vojny do Prahy. Byl o dost starší než já, měl už po vojně a tím tedy byl i perspektivnější ženich. Ale abych to všeobecně shrnul: Jak vidím podle inzerátů, taneční kurzy pro mládež stále ještě žijí. I příští generace mládeže tak můžou být dále vzdělávány a kultivovány ve společenském chování a dále vedeny k sebeovládání, zejména v tom chování k druhému pohlaví. A to je na tom (vedle vlastního tance ovšem) to krásné.
4