JEN
SÁM MARCO POLO VĚDĚL, CO SKUTEČNĚ VIDĚL
Benátský kupec vyprávěl o svých cestách fantastické historky. Ačkoli se zdály stěží uvěřitelné, na smrtelné posteli prý odpřisáhl jejich pravdivost. Když se pochybovači dožadovali, aby svá svědectví odvolal, dočkali se bezmála ironické odpovědi: „Nevypověděl jsem ani polovinu toho, co jsem zažil!“ Barvitá a napínavá dobrodružství tohoto klenotníkova syna si přitom mohli přečíst i mnozí z jeho gramotných současníků – Marco Polo se narodil kolem roku 1254 na dalmatském ostrově Korčula – už za jeho života totiž kolovaly v přibližně sto padesáti opisech. Traduje se, že je zapsal slavný autor rytířských románů Rustichello da Pisa, jenž se kdysi s obchodníkem octl ve vězení a přemluvil ho, aby mu je nadiktoval. Nicméně tato legenda je stejně vratká jako samotná dobrodružství, jejichž líčení vyšla pod názvem Kniha o zázracích světa (to je titul prvního záznamu, jenž byl pořízen francouzsky, italské vydání pak nese název Milion, pod nímž známe knihu i u nás, pozn. překl.). Postavení Marca Pola coby jednoho z největších dobrodruhů historie je dodnes neotřesitelné. Ale už před ním se do Asie vypravili jeho otec Niccolo a strýc Maffeo (var. Matteo, pochází z adaptací z řeckého Mathaios a Maththaios, pozn. překl.). Doufali, že se zde jakožto klenotníci a obchodníci dopracují ke značnému jmění. V Asii pobývali desítky let. Vedle obchodních styků, jež udržovali mimo jiné i s vnukem pověstného Čingischána, tu bezesporu hrála roli i jejich dobrodružná povaha spojená s touhou po poznání. Vždyť pro oba bratry tato výprava znamenala nepomíjející riziko, že v nezměrných dálavách naleznou smrt, poněvadž tehdejší Asie skýtala vše možné, jenom ne bezpečí a řád. A tak, třebaže 10
JEN
SÁM
MARCO POLO
VĚDĚL, CO SKUTEČNĚ VIDĚL
se na své pouti těšili skvělému zacházení a dospěli šťastně až do Pekingu, chán jim na zpáteční cestu osobně daroval tři zlaté destičky, jimiž jim garantoval nedotknutelnost. Chán ovšem nebyl žádný dobrodinec a privilegia neposkytoval bez nároku na protislužbu. Benátští kupci mu na oplátku měli přivézt olej z jeruzalémského Božího hrobu a vypravit k jeho dvoru mnichy, kteří by v Mongolské říši kázali křesťanství. Niccolo a Matteo mu to samozřejmě slíbili, ale netušili, že slova budou v tomto případě snadnější než činy. Katolickou církev totiž tou dobou sužovaly zmatky. V roce 1268 zemřel papež Klement IV. a dlouho zůstávalo otázkou, kdo ho na svatopetrském stolci nahradí. Tyto potíže také zabránily bratřím v brzkém návratu, ačkoli se po krátkém pobytu v Benátkách rozloučili a znovu se vydali na cestu, aby mohli velkému chánovi předat přislíbené vzácnosti. Tentokrát už ale necestovali ve dvou, přidružil se k nim nový souputník. Marco, tehdy teprve sedmnáctiletý, toužil neznámé končiny Orientu spatřit spolu s otcem a strýcem. Poté co trojice v Jeruzalémě opatřila olej pro chána a následně zamířila přes Anatólii na východ, nečekaně ji zastihlo poselství nového papeže Řehoře X. Svatý otec je vyzýval k návratu do Jeruzaléma, kde se zrovna osobně zdržoval v rámci křížové výpravy – což tenkrát představovalo odvážný podnik, protože to bylo nejen mimořádně časově náročné, ale i nebezpečné. Po této zajížďce – neví se, jak dlouho trvala – se cestovatelé znovu obrátili k svému cíli, vybaveni papežovým požehnáním a doprovodem dvou mnichů pověřených posláním šířit v obrovské Číně křesťanství. Mladému Markovi, s nímž najednou všichni jednali jako s dospělým mužem, připadal život cestovatele jako zázrak. Ve svých postřezích z cest vykreslil poměry a zvyky, s nimiž se setkal v islámských zemích, kde vládl úplně jiný životní styl, než jakému dosud přivykl. Velmi rychle se mu přizpůsobil a aspoň v základech pochytil zdejší jazyky, jimž zpočátku vůbec nerozuměl. Ze všech stran se na něj valily samé novoty, ale to nebylo všechno. Kdykoli se totiž naskytla příležitost, otec se strýcem čile rozvíjeli nově navázané obchodní kontakty. Dávno už neobchodovali výhradně se šperky, protože zjistili, jak vysokou cenu má koření, hedvábí a slonovina. 11
K DY Ž
S L U N C E J E Š T Ě N E Z A PA D A L O
Dva misionáři, které jim vybral papež, velmi záhy hodili flintu do žita a vrátili se do Jeruzaléma. Polovi ale postupovali dál na východ. Cestou si udělali delší zastávku v Tabrízu. Mladému Markovi se z těch míst prostoupených přepychem, vůněmi a všemožnými svody exotiky zatočila hlava. Nikdy ho nenapadlo, že by i mimo Benátky mohly existovat nějaké kulturní a civilizační vymoženosti. Zjistil, že zdejší vyspělost tu benátskou v něčem i předčí – dokonce i města v oázách na kraji pouště byla vybavena uměle zřízeným vodovodem. Oproti svému očekávání zde rozhodně na každém kroku nenarážel na divoké hordy, nýbrž na veskrze počestné kupce, s nimiž jeho otec uzavíral výhodné obchody. Když se Polovi přiblížili k poušti Taklamakan, v rozporu se všemi dobře míněnými radami se rozhodli, že své další kroky povedou přímo přes tuto nejstrašlivější ze všech pouští. Koně vyměnili za velbloudy a vydali se na nebezpečnou pouť.
Niccolo Polo (1252–1294) a Marco Polo (1254–1324), benátští kupci a cestovatelé
12
JEN
SÁM
MARCO POLO
VĚDĚL, CO SKUTEČNĚ VIDĚL
Marco ve svých zápiscích líčí, jak skučení větru mezi písečnými dunami budilo dojem, jako by to byli „duchové, kteří by případného opozdilce mohli odlákat z cesty. […] A nezřídka se člověku zdálo, že slyší i různé hudební nástroje, zejména bubny.“ Nicméně roku 1275 výprava navzdory všem nástrahám v pořádku dorazila do dnešního Šang-tu, čímž prakticky dosáhla cíle, neboť v tomto městě se nacházelo letní sídlo Čingischánova vnuka Kublaje. Marco Polo nadšeně popisuje svůj dlouholetý pobyt v Číně, již údajně coby chánův zmocněnec projížděl křížem krážem a seznamoval se jak s touto nepopsatelně rozmanitou zemí, tak i s jejím nesmírně různorodým obyvatelstvem a přepychovými, pro tehdejší obyvatele Západu sotva představitelnými městy. Sám Marco pravděpodobně po návratu do Benátek nijak zvlášť neprahl, na to byl pro něj život v chánově říši příliš pestrý a částečně i příliš příjemný. Jenže časy se změnily, hrozilo, že v zemi vypuknou nepokoje, takže Polovi zatoužili po domově a sdělili svůj úmysl chánovi. Takové přání se snadno vyslovilo, ale s jeho vyslyšením už to vypadalo hůř, poněvadž pro Kublaje představovali tito Evropané cenné rádce. Povolení k odjezdu se nakonec domohli lstí, když předstírali, že jen chtějí doprovodit do Persie vdavekchtivou princeznu. Po moři nejprve dopluli do perského přístavu Hormuz a dál se rozhodli putovat po souši. Toto rozhodnutí se ale později ukázalo jako chybné, jelikož v černomořském Trapezuntu přišli v důsledku loupeže o veškeré jmění. Nejvíce je mrzela ztráta pěti set kilogramů čistého hedvábí. Zůstaly jim pouze drahokamy zašité v obrubách plášťů. Jen díky nim pak také v Benátkách prokázali svou totožnost, protože město na laguně už na dobrodruhy s příjmením Polo dávno zapomnělo. Další životní dráha Marka Pola je tak trochu nejistá. V konfliktu s Janovskou republikou mu totiž údajně bylo svěřeno velení nad benátskou flotilou. A to nezní moc hodnověrně, protože Marco byl všechno možné, jenom ne mořeplavec. Dle vlastního tvrzení upadl v průběhu této války do zajetí, kde také nadiktoval vzpomínky na svá dobrodružství. Po návratu do Benátek se oženil s Donatou Badoerovou, dcerou jednoho spřáteleného obchodníka, a narodily se jim tři dcery. Zpočátku 13
K DY Ž
S L U N C E J E Š T Ě N E Z A PA D A L O
ho okolí bralo jako úctyhodného muže, a to nejen proto, že podle legendy to byl právě on, kdo do své vlasti přivezl z Číny dlouhé nudle, které dnes známe jako špagety. Ale když svá vyprávění čím dál tím vydatněji prokládal zmínkami o nezměrném bohatství Číny, stal se terčem výsměchu a jeho domu se začalo říkat „Corte del Milion“. Dodnes zůstává tajemstvím, co Marco Polo u Kublajova dvora doopravdy prožil, jelikož mnohé z toho, o čem píše, postrádá jakýkoli historický základ. Přesto však vstoupil do dějin jako velký dobrodruh.
14
M N O H DY
NABÍZELI DOKONALOU ILUZI
Závist a plivance, chvála i nadávky, to všechno provázelo kejklíře, šumaře, taškáře i mastičkáře, když táhli od města k městu, aby obyvatelstvo zpravovali o všemožných novinkách, senzacích a katastrofách. Nebyl to vskutku snadný život, který příslušníci kočovného lidu vedli, neboť od věků je lidé považovali za hanebníky a zhýralce. Nikdo, kdo si jen trochu zakládal na svém postavení, si neuměl představit, že by se k nim přidal. Na to byla jejich pověst příliš pošramocená, a to zejména vinou odsudků ze strany církevních autorit. Křesťanská morálka neviděla v potulných umělcích to, čím skutečně byli – tedy baviče širokých lidových vrstev, nýbrž prostopášníky a nemravy. Odtud také praxe, v jejímž rámci hrozil blahobytnému měšťákovi za zabití komedianta jen velmi mírný trest. A znásilnění ženy z kočovné společnosti už vůbec nepředstavovalo čin hodný trestního stíhání. Nicméně navzdory špatné pověsti, již komedianti měli, ve většině krajů je vídali rádi. Vždyť s nimi a jejich uměním přicházelo i vytržení z jednotvárnosti, především na venkově. Církev sice od návštěvy komediantských představení odrazovala, neboť z nich dle jejího soudu promlouval leda tak ďábel, ale člověk toto varování rád přeslechl a následně žasl nad uměním akrobatů, provazochodců, polykačů ohně, žonglérů a herců. Tu a tam se mohlo přihodit, že nějakého vznešeného pána nadchly výkony komediantů natolik, že je pozval do svého zámku, kde je podaroval několika zlaťáky a přidal i něco ze svého obnošeného šatstva a občas i dobrého koně. Kejklíři pak možná prokázali zběhlost ve čtení z ruky či snad nějaký ten sen vyložili jako obzvlášť příznivý. 15
K DY Ž
S L U N C E J E Š T Ě N E Z A PA D A L O
Některé kroniky nás dokonce zpravují, že potulní umělci vystupovali i u královského dvora, například na svatbě jednoho z bratrů francouzského krále Ludvíka IX. v roce 1237. Užaslí svatebčané přihlíželi tomu, jak jeden akrobat se projíždí v sedle koně po dvou lanech napjatých přímo nad jejich hlavami. Obecně vzato se však komedianti řadili spíše k chudině a vinou nepatrných příjmů často třeli bídu s nouzí. Snad i proto se jejich program na prahu novověku změnil. Zatímco dosud se soustředili převážně na předvádění akrobatických kousků, snažili se nyní vyhledávat přímý kontakt s publikem. Profesionální zápasníci a šermíři vyzývali venkovské mladíky k soubojům, jejichž vítězi měla připadnout předem stanovená odměna. Táhli po kraji s cvičenými, hrůzu nahánějícími šelmami, z nichž zvědavcům běhal mráz po zádech. A později, v dobách kdy skuteční Turci zbrojili k útoku na střední Evropu, přibyly i pouťové střelnice, kde si venkované mohli zastřílet na hlavy Turků dřevěných. Představu o zevnějšku komediantů 15. století máme díky hracím kartám, které zhotovil umělec, z jehož jména známe jen iniciály E. S. Jsou na nich štíhlé, vytrénované postavy v přiléhavých kostýmech, jak házejí míčem, vrhají kámen, ohánějí se kopím nebo předvádějí komické tance. Kejklíři a šumaři neměli žádné stále bydliště. Táhli od štace k štaci jako nomádi. Jen zřídkakdy si u někoho z váženého panstva vydobyli takovou přízeň, aby je přijal do svých služeb. Nicméně o tom, jakou úctu jim pak následně prokazovali čeledíni a děvečky, kteří u takového pána sloužili už dávno, kronikáři mlčí, především proto, že na ženy komediantů se pohlíželo jako na družky ďáblovy a byly jim odpírány i veškeré křesťanské svátosti. K šumařům a kejklířům se časem přidali i mastičkáři, lazebníci, herci i hudebníci ovládající hned několik nástrojů. Čím dál tím více také stoupala jejich užitečnost coby zvěstovatelů novinek ze všech koutů země, jelikož ve svých kramářských písních informovali jak o zločinech a přírodních pohromách, tak i o politických událostech a neštěstích. Není tedy divu, že sotva rozbalili své tabule, na nichž byly výjevy z písniček vyobrazeny, hrnuly se k nim hotové davy. Jarmareční zpěváci 16
M N O H DY
NABÍZELI DOKONALOU ILUZI
se už záhy ujali funkce, která později připadla novinám, a prostřednictvím předávaných zpráv mohli dokonce ovlivňovat i politické dění. Jakmile se to ve městech zjistilo, byli tito „novinoví zpěváci“ – svého druhu první reportéři – zakázáni. Každému, kdo takové písně interpretoval, hrozilo zatčení a vsazení do šatlavy. Zájmu se ovšem těšili ti z kejklířů, kteří ohromenému publiku předváděli senzační chemické a fyzikální pokusy, nejnovější stroje a pokrokové vynálezy. Krom toho seznamovali publikum s množstvím pozoruhodných maličkostí, jež dokázaly ulehčit každodenní život. Lidé jim naslouchali jako očarovaní a takřka nábožnou pozornost věnovali také kočovným lékařům, k nimž se počítali lazebníci, mastičkáři, apatykáři, trhači zubů, léčitelé šedého zákalu a chirurgové. Ti si mohli dovolit cestovat s početným doprovodem. Za tónů halasné hudby napochodovali do města či vesnice a v čele jejich pestře namíchaného průvodu poskakovali harlekýni, aby na příchod lékařské suity upozornili. Obyvatelstvo tyto léčby znalé osoby většinou už toužebně očekávalo, protože v dobách, kdy se na zanícený zub dalo i zemřít, představovali lazebníci často poslední záchranu. Tito „doktoři“ samozřejmě nenuzovali, poněvadž leckterý pacient jim z vděčnosti za bolestivý zákrok rád zaplatil tučnou sumičku. Někteří renomovaní lékaři už tehdy putovali zemí s velkou okázalostí jako například ten, o němž v kronice města Memmingen hovoří zápis z roku 1724: Druhého července se k nám dostavil proslulý lékař jménem Joh. Chr. Hübner. Přijel s pěti kočáry, z nichž dva byly velice přepychové, a padesáti osobami včetně žen, dětí, jedné trpaslice, dvou hajduků, dvou trubačů a několika dobrých muzikantů, kteří vyhrávali na lesní rohy, což se rozléhalo široko daleko. Nechybělo ani osmnáct koní a dva velbloudi. Své theatrum rozložil na Ratzengrabenu, kde se prodávalo jeho zboží, sehrávaly četné komedie […] a jeho družinu tvořili lidé zdvořilí a slušně odění. O vlastní léčitelské činnosti tohoto pana Hübnera se moc nedozvíme. Pravděpodobně stejně jako jeho kolega doktor 17
K DY Ž
S L U N C E J E Š T Ě N E Z A PA D A L O
Eisenbart vytrhával zanícené zuby, rozřezával rány a podával pacientům vlastnoručně vyráběné pilulky a nápoje vařené podle tajných receptů. Odbornosti lékařů přitom byly přísně vymezeny, takže chirurg v žádném případě nesměl zasahovat do činnosti lazebníka a léčitelům šedého zákalu se zapovídal prodej pilulek. Specializace se tedy spustila už tenkrát. Vzhledem k tehdejší rozšířené pověrčivosti není divu, že se léčitelé zabývali nejen tělem, ale i duší pacientů. Svá pochybná řemesla tak provozovali chiromanti, hvězdopravci, věštci i vykladači karet, přičemž v době, kdy se jimi předpověděné události neuskutečnily, byli už dávno za horami. A protože při věštění mysleli na svůj honorář, nesly se jejich prognózy vesměs v příznivém duchu. K potulnému lidu se počítali rovněž herci. Jejich postavení se změnilo až s příchodem baroka. Díky výstavbě divadel a zavedení stálých angažmá u dvora se mohli rozloučit s kočovným životem, jenž se doposud chápal jako něco neslušného. Ale třebaže i nyní měli mezi herci své oblíbence i císaři
Ke „kočovnému lidu“ patřili i hudebníci bez stálého bydliště
18
M N O H DY
NABÍZELI DOKONALOU ILUZI
a králové, trvalo ještě dlouho, než se na herectví začalo pohlížet jako na skutečné umění. Po všech těch zástupcích kočovného lidu, po šumařích, kejklířích, žonglérech, polykačích ohně, provazochodcích a jarmarečních zpěvácích, akrobatech a pouťových silácích nám dnes zůstal se svou pestrostí cirkus. Vývoj lékařského povolání se ubíral jiným směrem.
19
