Ivo Možný: Moderní rodina

Nečasová Marie Obor: M – Pg Ročník: 1. Rok: 2004

Ivo Možný: Moderní rodina Mýty a skutečnosti (nakladatelství Blok, Brno 1990)

Kniha českého autora Iva Možného se snaží přiblížit širší čtenářské veřejnosti problematiku rodiny a to včetně funkčního historického pohledu, čímž zasazuje rodinu do kontextů, které jsou v běžné publicistice opomíjeny. Tento autor patří k našim předním sociologům zabývajících se rodinou. Vychází ze své rozsáhlé výzkumné práce, z poznatků uvedených ve světové literatuře i ze své bohaté klinické praxe v manželské a předmanželské poradně. Kniha se zabývá několika specifickými tématy, jedná se zejména o patriarchát a problémy feminismu, smrt, manželskou lásku, poradenský paradox a budoucnost rodiny, blíže se těmto pojmům budu věnovat v další části této práce. V úvodu jsou uvedeny obecné poznatky vztahující se k probírané tématice. Objevuje se zde například právo na rodinné soukromí, které patří mezi základní práva kulturního člověka. S tím

je

ovšem

spojený

paradox

rodiny

jako

nejsoukromější

lidské

instituce

pod nejsoustavnější veřejnou kontrolou. Zhruba v posledních třech až pěti generacích došlo ve způsobu,

jakým si společnost

profesionalizovaní

odborníci

–

rodinu hlídá

poradci

k podstatné změně, objevili

specializovaní

na

výchovné

se

poradenství,

na předmanželské, manželské i rozvodové poradenství. Je nutno uvést, že jedním z vedlejších důsledků je demobilizující

účinek, který spočívá v tom, že lidé vkládají své problémy

do rukou odborníků, aniž by se je sami snažili překonat a věnovat jim trpělivost. K dalšímu posunu došlo i v chápání tradice a rodiny. Tradice už není pokládána za tak spolehlivou oporu, vliv nejbližší rodiny, přátel, příbuzných i sousedů ztrácí na váze, také hlas církve zaniká. Velký podíl knih, které se zabývají problematikou rodiny, má podle názoru Iva Možného pedagogický nádech, snaží se poučovat a to tak, aby vychovávaly. Pokouší se podat sociální a historické pochopení této problematiky, sám vychází z názoru, že jeho práce spočívá zejména v tom, aby pomohl lidem rozlišit, co mohou změnit a co se musejí naučit přijmout. Sedm kapitol pokrývá nepatrnou plochu sociální problematiky současné rodiny a to vybrané podle vědeckého zájmu a podle toho, kolik se o daném problému ví.

2

O rodině stále stejné a vždycky jiné Existuje klasická představa, že společnost se skládá z rodin. Chevalier de Jacourt v základní knize osvícenství, Velká francouzská encyklopedie, zaznamenává nový myšlenkový vývoj: rodina je brána jako společnost, jež tvoří základní výbavu a přirozený stav člověka. Rodina se zakládá manželstvím a je to příroda, která člověka vtahuje do tohoto svazku. Dnes všichni slovem „rodina“ označujeme především manželský pár s dětmi. Původní význam slova rodina byl podstatně jiný. Ve středověku i starověku se rodinou nazývala velká „domácnost“. Tedy společenství lidí, kteří spolu bydlí a pod jednou střechou spolu hospodaří. Do rodiny se počítaly nejen pokrevní příbuzní, ale i otroci, později služebnictvo, čeledíni, děvečky, tovaryši. Tato představa se zachovala až do první poloviny 19. století. U šlechty a patricijů se rodina chápala jako systém širokého pokrevního příbuzenství, jednalo se v podstatě o rod udržující jednotu moci a majetku. Příkladem může být rod Habsburků. Moderní představa rodiny: párová monogamní rodina tvořená párem muže a ženy a jejich dětmi. Tuto představu dnes sdílí prakticky veškeré laické vědomí a obhajují je i některé sociologické teorie. Podle sčítání provedeného v roce 1980 v ČSR bylo 32% domácností tvořeno rodinou skládající se z obou rodičů a jejich dětí. Uvedený údaj odporuje názoru, že se jedná o převládající formu rodiny. Tento fakt ovlivňují tři základní skutečnosti: demografická, ekonomická a sociální povaha. Demografická je spojena s životním cyklem člověka. Ekonomická povaha spočívá ve výskytu vícerodinných domácností a ve výhodnosti vícegeneračního soužití z hlediska rodinné ekonomiky. Sociální povaha pak zahrnuje náchylnost současné rodiny k rozpadu a následnému vzniku neúplných rodin. Nesmíme ovšem zapomenout, že statistika sleduje jen osoby trvale v bytě hlášené, a proto zjištěné údaje vždy neodpovídají skutečnosti. Je tedy nutno podotknout, že není úplně pravdivé, že se „naše společnost“ skládá z rodin.

Smrt jako člen rodiny Podle současných zvyklostí bychom v knize o rodině vůbec neměli psát o umírání. A pokud ano, tak až v souvislosti se stářím a zařadit tuto kapitolu až na konec knihy. Ale není tomu tak, smrt se týká nás všech, ať už jsme staří nebo mladí, nikdo neví kde ho co čeká, co se stane. Proto by se nemělo o smrti mlčet, ale zabývat se jí. Dříve byla smrt centrem života, což ještě dnes dokazují vesničky soustředěné kolem hřbitovů. Lidská obeznámenost se smrtí byla od nepaměti velmi důvěrná. Umíralo se doma a umíralo se častěji než dnes. Rodina si svého mrtvého umyla a vypravila nebožtíka na poslední 3

cestu. Dnes se dožíváme vyššího věku a řada lidí ani vůbec neviděla, jak se umírá. Spousta lidí má strach ze smrti a raději na ni ani nemyslí. Proti smrti není žádný lék, nelze ji nějak zastavit ani nějakým pokrokem moderní vědy. Smrt není nemoc, která by se dala léčit. Zhruba až do konce 18. století se člověk na našem území a i v celé Evropě dožíval v průměru dvacetipěti až třicetipěti let. Dnes se nejčastěji umírá kolem sedmdesátky. Umírání bylo dost soustředěno na začátek života. Novorozenecká a kojenecká úmrtnost byla z dnešního pohledu příliš vysoká. Často se stávalo, že děti, které zemřely při porodu nebo krátce po něm, nebyly vůbec zaznamenány do matrik. V další řadě je nutno uvést, že život byl provázen řadou morových a cholerických epidemií, hladomorem a válkami. Celé populace se pak ocitaly na pokraji vyhubení. Situaci zhoršoval i rozvoj světového obchodu, který mimo jiné znamenal přenos virů a bakterií z kontinentu na kontinent a s tím spojená nedostatečná imunita. Autor zdůvodňuje rostoucí a klesající úmrtnost, která kolísala podle toho, o jaké území se jednalo. Chudé a zanedbané kraje měly vždy blíž k hladu a smrti než kraje bohaté a územní rozdíly byly velmi podstatné. Ke snížení novorozenecké úmrtnosti došlo v době, kdy se porodnictví stalo součástí medicíny, až v 16. století. Pokrok v medicíně sehrál ohromnou roli. Nejvýznamnější z nich byl objev významu sterility lékařských zákroků a zavedení vakcinace proti dětským neštovicím v průběhu 19. století. Kromě zlepšení lékařské péče prodloužila člověku život i stále bohatší strava. Lépe živený člověk byl odolnější. Vedle péče a lepší stravy a pokroků v zemědělství velkou roli sehrála hygiena – zavedení kanalizace do měst, zlepšení kvality pitné vody. Kde se pohřbívalo? Staré kmeny umisťovaly svá pohřebiště mimo sídliště. O něco později pohřbívali v bazilikách, vybudovaných nad hroby světců. Jinak se pohřbívalo kolem kostelů. Ale podobu dnešních hřbitovů dostala pohřebiště až v 18. a 19. století. Středověký hřbitov byl jen travou zarostlý kostelní dvůr. Hroby se kopaly na náhodně vybraných místech. V období morových epidemií se kopaly hromadné hroby. Živí tam pobývali rádi a často. Některé hřbitovy sloužily i jako útočiště před nebezpečím. August Bernard píše „hřbitov byl tím nejrušnějším, nejhlučnějším, sociálním životem nejčileji kypícím a komerčně prosperujícím místem každé vesničky i městské komunity. Na hřbitovech se odehrávali společenské hry, ale i milostná dobrodružství. Hřbitov byl také tržištěm. V 19. století se hřbitov stal opravdu jen pohřebištěm. Vysoká kojenecká úmrtnost poznamenávala hlavně vztah vlastních rodičů k dítěti a postavení dítěte v rodině. Jelikož děti umíraly často, nemohli rodiče investovat tolik citu do vztahu ke každému sotva narozenému. Jejich vztah k jednotlivým dětem byl méně vřelý a láskyplný. Protože rodiče nemilovali své maličké děti tolik, jako rodiče dnes, mnoho dětí 4

umíralo předčasně na jejich nedbalost a špatnou péči. Dnes je tomu jinak, děti jsou většinou milovány odmalička. Má-li být člověk v dospělosti schopen sám lásku dávat a umět ji přijímat, nesmí se mu ji od nejranějšího dětství nedostávat. Přes vysokou porodnost, která byla rozložena do celého věku plodnosti ženy, byly rodiny s větším počtem dětí výjimkou. Mezi dětmi byly větší věkové rozestupy než jsou dnes, to ale měla také za následek smrt. Také ženy ve středověkých společnostech ve středním věku umíraly častěji, příčinou byla smrt při porodu. Výjimku tvořily i vícegenerační rodiny, což bylo způsobeno jednak průměrným věkem úmrtí, ale i pozdějšími sňatky, které měly plnit i funkci sociální antikoncepce. Mezi šestnáctým a devatenáctým stoletím převládala tendence nepovolovat sňatky osob, které neměly naději na založení hospodářství nebo živnosti, vedle vystupuje i snaha zamezit rozdělení rodového majetku rozdělením mezi sourozence, což znamenalo, že rodinu zakládal zpravidla pouze nejstarší syn – dědic. Náš vztah ke smrti je jiný, než byl vztah ke smrti našich předků ještě v 19. století. I naši předkové se smrti báli. Ale jim rodina stála po boku v jejich těžké hodince. Měli vypracovaný rituál rodinného umírání, přáli si šťastnou smrt a mohli v ni doufat. Šťastná smrt se netýkala dětí. Protože smrt dítěte byla věcí tak obvyklou, že se jí podstatně ani nenarušil rytmus každodenního života. Jinak tomu bylo, když zemřel zralý člověk, člen rodiny, po jehož odchodu zůstává v domácnosti prázdné místo. Umírání bylo rodinnou událostí, zvláštním, slavnostním a plně předvídatelným okamžikem. V současnosti se setkáváme s tzv. plánovaným rodičovstvím, což se stalo společenským ideálem, ale ve většině evropských zemích se obyvatelstvo už ani nereprodukuje. Děti už nejsou plozeny do zásoby, jako rodinná rezerva pro případ smrti některého z nich. Rodí se jich tolik, kolik rodina skutečně potřebuje, kolik je schopna uživit a vychovat. Zatímco dříve umíraly děti často v kojeneckém věku, pro dnešní dobu je typické, že řada dětí se nedožije ani porodu, což je problematika, která je předmětem řady diskusí a lidé se k ní staví různě.

O zesvětštění lásky manželské Církev po celá staletí v Evropě určovala normy správnosti chování a uspořádání mezilidských vztahů v rodině. Rodina je instituce zajišťující míru stability a je odolná vůči sociálním změnám. V řádné katolické rodině je to láska, co spojuje muže a ženu, je to určitý druh a způsob lásky – láska manželská.

5

Křesťanské pojetí rodinných vztahů je celé postaveno na vzájemné lásce mezi manžely. Láska je nezbytnou podmínkou úspěchu soužití. Každý muž ať miluje svou ženu jako sám sebe a žena ať má před mužem úctu. Nižší postavení ženy ve vztahu bylo považováno za samozřejmé. Muž – láska, žena – úcta. Novozákonní pojetí zavazuje muže, na rozdíl od tradičního patriarchátu, odpovědností za duševní blaho své ženy. Původní obsah slova láska popsal apoštol Pavel: Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Moudrý muž musí milovat manželku s rozumem, a ne s vášní. Manželství je posvátný a zavazující svazek. Česká rodina se utvářela po mnoho století a trvala jako katolická rodina. Instituce katolické rodiny se dnes ocitá v postavení téměř mizejícího reliktu. Což mimo jiné dosvědčuje řada rozvodů, umělých přerušení těhotenství, nemanželských dětí, nemanželských soužití,… Povaha manželské lásky prošla ohromným obsahovým vývojem. Autor zachycuje pohyb od náboženského pojetí až k dnešnímu modernímu chápání. Tento pohyb je doprovázen i změnou hodnot od naprosto trvalého závazku ke vztahu vždy otevřenému nové volbě, od úplné vzájemné oddanosti ke vzájemnému respektu a plné nezávislosti, od sebeobětování pro vztah k seberealizaci skrze vztah, od přísné libiduální zdrženlivosti ke spontánní libiduální seberealizaci. Jednotlivé hodnoty jsou v knize dále rozvedeny a doplněny řadou myšlenek a příkladů. Jednotlivé rodiny se od sebe velmi liší podle svých představ o manželské lásce i stavu jejich realizace. Jsou také rozdíly mezi generacemi, mezi městem a vesnicí, mezi rodinami dělníků a vzdělanců, mezi Čechy a Slováky,.. Situace se mění i uvnitř rodiny. Jak manželství trvá a muž, žena i jejich sociální prostředí se vyvíjejí, osobnostně zrají, stárnou, rozvíjejí se i chátrají. V každém vztahu by měla být určitá volnost, i když přílišná volnost může vést k rozchodu či rozvodu. V dnešní době přibývá neuzdaných párů žijících na „hromádce“ a svobodných matek.

Profesionalizovaná intervence do manželského konfliktu – poradenský paradox Povaha a podoba manželského konfliktu je silně sociálně determinována, ač je to zpravidla incident, v němž oba zúčastnění jednají spontánně. Ať už se díváme na manželský konflikt jako na poruchu, anebo jako na přirozenou součást dynamiky vztahu, v každém

6

případě musíme předpokládat, že podnět, počátek, průběh i výsledek manželského konfliktu je do značné míry takový, jaký je vztah, v němž ke konfliktu došlo. Tato kapitola shrnuje nejčastěji pozorované charakteristiky manželské lásky a tomu odpovídající charakteristiky manželského konfliktu. Stejně jako láska i párový konflikt existuje od nepaměti. Manželská láska a manželská hádka jsou považovány za nejsoukromější jádro soukromého prostoru rodiny. Párový vztah je založen na nonverbální, mnohoznačné a plynulé komunikaci mezi dvěma bytostně si rovnými lidmi. Manželský či milenecký konflikt se odehrává významnou měrou na bázi nonverbální komunikace. A tak si občas můžeme říci, že by nám bylo lépe, kdybychom byli sami a nemuseli se s nikým trápit a nikoho poslouchat a dohadovat se. Ale na druhé straně by nám samotným bylo smutno. Nejsme tu jen pro sebe, ale pro ostatní a naše rodina skrze nás uskutečňuje nějaký záměr – záměr udržení rodu. V rodině můžeme hledat oporu, pomáhat si, řešit společně problémy,... V dnešní době je tabu manželské lásky i hádky mrtvo. Otevření soukromého prostoru rodiny je považováno za plně legitimní cestu při pokusu o nápravu vztahu. Řada rodin nezvládne své rodinné konflikty a rodina se rozpadá. Je zapotřebí řešit vše hned od začátku a nenechávat narůstat problémy a teprve potom je řešit. Myslím si, že je lépe se pohádat, a pak se opětovně usmiřovat, než třeba se rozlobit, a pak spolu nemluvit aniž ten druhý ví, jaký je důvod. Na profesionální poradce se se žádostí o intervenci obrací pár často po té, co selhal jejich pokus obnovit vztah vlastními silami. Paradox profesionální intervence spočívá v tom, že rozvíjí právě to, co se ukázalo jako neúčinnou cestou k řešení.

Patriarchát, muž v rodině a problémy feminismu Sociologii muže se téměř nikdo nevěnuje. Těsnou asociací ženské a rodinné problematiky ocitá se v sociologii rodiny muž v postavení na okraji zorného pole. U mužů se klade otázka, jak v sociální roli ženě pomáhá, z jiného pohledu – je to zrovna tak muž, kdo je plně odpovědný za fungování rodiny, a žena mu pomáhá, ale to často ustupuje do pozadí. Žena i muž by měli nést zhruba stejnou zodpovědnost za rodinu, i když zodpovědnost kvalitativně odlišnou. Kvalitativní odlišnost postavení muže a ženy v rodině může být chápána dvojím způsobem: buď jde o mužský a ženský rod nebo o mužské a ženské pohlaví. Dualita rodu je obecnější a zdá se, že i kulturně starší. Na tomto základě rozeznáváme tzv. mužský a ženský svět, v jehož rámci existují mužské a ženské legitimní cíle, potřeby, logika, odlišné vnímání času, prostoru, významu slov a gest, odlišné postavení a role. Její

7

zkratkou, prastarým kulturním symbolem, je čínský znak yin a yang. Každý má určitou dělbu práce a jejich společná práce pak vede k dosažení cíle. Polarita pohlaví vychází z odlišných předpokladů. V podobě, jak ji známe dnes, se utvořila během evropské renesance a humanistického univerzalismu. Rozdíly mezi mužem a ženou se jeví jako marginální odlišnost, která vystoupí do popředí v podstatě jen při plození, rození a nejranější péči o děti. Jinak je zde předpokládána víceméně úplná vzájemná zastupitelnost.

Snadněji

se prosazuje

perspektiva univerzality a praxe

vzájemné

zastupitelnosti v činnostech než v rozhodování, které se obtížněji sdílí. Výsledky naznačují, že muž žije v rodině ženy. Žena žije v rodině, se kterou není spokojena. Muž žije v rodině ženy s rodinou nespokojené. Část této kapitoly se zabývá vztahy v rodině, vztahy mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi, vazbami na příbuzenstvo a to zejména na příbuzenstvo ze strany ženy. Výzkumy se shodují na tom, že rodiče ženy pomáhají při výchově dětí více než rodiče manžela. Vztahy k rodičům vlastním i rodičům partnera bývají téměř velmi dobré. Muž i žena mají o něco lepší vztahy ke své matce než ke svému otci. Pokud jde o druhou rodinu: muž i žena mají lepší vztah k tchánovi než k tchýni. Celkově pak muž má o něco horší vztah k rodičům své ženy. Uvedená tvrzení jsou podložena daty získanými přímým dotazováním respondentů. Jak to vypadá se zaměstnaností muže a ženy. Dříve řada žen byla v domácnosti a pracovali jen muži. Dnes pracují jak muži, tak i ženy. Muž nezakazuje ženě, že nesmí pracovat. Spíše žena pociťuje nespokojenost s tím, že muže jeho zaměstnání příliš odvádí od plnění domácích povinností, než projevuje muž nespokojenost s ženiným zaměstnáním. Což je dáno větší pracovní vytížeností mužů. Pro muže je práce dost podstatným pilířem jejich identity. Pokud žena nedokáže respektovat skutečnost, že muž se se svým zaměstnáním identifikuje více nežli žena, roste napětí v rodině a je ohrožována stabilita vztahu. Muž hůře snáší, když mu žena nevytvoří bezpečné zázemí pro angažovanost v práci, než když není spokojen s manželskými city a sexem, u žen je tomu stále spíše naopak.

Rodina mezi přírodou a kulturou – sociobiologická perspektiva Sociobiologové nabízejí nový pohled na člověka a společnost, pokoušejí se formulovat podstatně odlišný přístup ke studiu sociální skutečnosti. Fenomenologická a marxistická kritika napadají jako falešný předpoklad zejména základní pozitivistickou tezi o podstatné shodě mezi přírodními a společenskými vědami, která vychází z předpokladu, že pohyb – anebo chování – v sociální i přírodní sféře je založen na týchž principech. K základním 8

pojmům, které zde autor objasňuje, patří altruismus, druhově specifické chování, biogramatika,... Dále je zde uvedena základní charakteristika a vývoj sociobiologie. Zabývá se hlavním tématem této knihy – rodinou – a to v sociobiologickém pohledu. Zajímá se

o

výběr partnera a způsoby zániku rodiny, o problémy homogamie a heterogamie,

o

fungování rodinného cyklu či o širší příbuzenské systémy. V průběhu celého životního cyklu je člověk schopen vytvářet výrazně individualizované sociální vazby. V určitém období se pak u něj otevírá schopnost vytvářet určitý speciální, relativně stálý vzorec individualizovaných vazeb orientovaný k biologické i sociální reprodukci druhu a kultury. V naší kultuře má podobu monogamní párové rodiny. Základní vazbou v tomto vzorci je vazba matka – dítě. Párová vazba žena – muž, tvořící jádro párové rodiny, má vzhledem k primární vazbě žena – dítě instrumentální funkci, má primární vazbu ochránit. Ochrana je založena na spojení dvou lidí, kteří spolu neměli původně nic společného, a zakládá předpoklad trvalosti na víceméně dočasných emocích, jež jimi prošly v období namlouvání.

Cesty k budoucnosti rodiny V poslední kapitole je nastíněna budoucnost české rodiny vycházející ze statistických údajů. Charakterizuje změny v demografických procesech – sňatečnost, porodnost, rozvodovost, stále více se vyskytující nesezdaná soužití a neúplné rodiny. Vývojový pohyb lidské rodiny se dá sledovat na třech sadách map: mapách biologického, kulturního a sociálního vývoje. Ivo Možný uvádí, že všechny tři vývojové linie jsou na sobě relativně závislé, a proto jde o pohyb neobyčejně složitý. Závěrem podotýká, že ať plánujeme budoucnost rodiny se sebevětší odbornou znalostí, nezaujatostí a zdrženlivostí, musíme si uvědomit, že budoucnost našich potomků je stejně mlhavá jako byla ta naše. Kniha nás seznamuje s několika tématy, která se vztahují k problematice rodiny, podává nám historický a současný pohled na různé skutečnosti, které rodinu provázejí. Zároveň se snaží o smysluplné vyvrácení zakořeněných mýtů týkajících se představ velikosti rodiny v minulosti, mýtu nukleární rodiny, dělbě práce v moderní rodině,…

9

o