Název projektu
Inovace výuky prostřednictvím šablon pro SŠ
Číslo projektu
CZ.1.07/1.5.00/34.0748
Název školy Autor
Gymnázium Jana Pivečky a Střední odborná škola Slavičín PaedDr. Karel Suchánek
Název šablony
III/2 – Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ITC
Název DUMu
VY_32_INOVACE_ G1_český jazyk a literatura pro vyšší GY _01_16
Stupeň a typ vzdělávání
Gymnaziální vzdělávání
Vzdělávací oblast
Jazyk a jazyková komunikace
Vzdělávací obor
Český jazyk a literatura
Tematický okruh
Jazyk a jazyková komunikace
Cílová skupina
Žák 15 – 19 let
Anotace
Prezentace určená k seznámení se s rozdíly mezi mluveným a psaným projevem, žáci si osvojí pravidla spisovné výslovnosti. Získají přehled o základních druzích písma.
Vybavení, pomůcky
Projektor
Datum
5. 10. 2012 Ortofonie, logopedie, asimilace znělosti, písemný projev, grafická stránka projevu, písmo logografické, sylabické a alfabetické
Klíčová slova
www.zlinskedumy.cz
Mluvená a psaná forma češtiny, výslovnost, písmo
Mluvená a psaná forma češtiny Čeština má dvě základní podoby, ve kterých se realizuje. Jedná se o podobu
mluvenou (zvukovou) a psanou (grafickou). Jde o dva relativně samostatné způsoby projevu, které se liší se použitím výrazových prostředků, přičemž některé z nich jsou pro mluvenou či psanou formu jazyka typické. Písemná forma jazyka tedy není pouhým a přesným záznamem jeho zvukové formy, písemná i zvuková podoba mají v jazyce specifické funkce a vlastnosti. Nelze však mluvit o jejich vzájemné nezávislosti - mezi oběma je vzájemný vztah, který se liší různou mírou v každém jazyce. (Srovnej například vztah mezi písemnou a mluvenou podobou jazyka v angličtině nebo francouzštině). Mluvený i psaný projev jsou výsledkem komunikační činnosti, v jazykovědě se někdy hovoří o tzv. vnější - zjevné - řeči. Protipólem vnější řeči je tzv. řeč vnitřní, která je odrazem myšlení. Pro vnitřní řeč přitom používáme jazyka zjednodušeného, náznakovitého, zkratkovitého a doplněného obrazovými představami. Vnitřní řeč je častější než řeč vnější, pomocí jazyka častěji myslíme, než mluvíme. Převést myšlenky do vnější řeči bývá někdy komplikované, protože s myšlenkami bývají spojeny prožitky a citové stavy obecně - ty jsou abstraktní, těžko pojmenovatelné, a tím špatně vyjádřitelné.
Mluvený projev
Pro mluvený projev je charakteristická úzká spojitost s komunikační situací a bezprostřední kontakt s adresátem . Mluvený projev je obohacen o parajazykové prostředky jako je intonace, síla hlasu, tempo a rytmus řeči, pauzy ap. Důležitou roli mohou hrát i mimojazykové prostředky - mimika, gesta, postoj mluvčího. Tyto prostředky slouží především k vyjádření emocí. Mluvený projev je základním projevem prostě sdělovacího stylu, své uplatnění nachází i v oblasti publicistiky ( zpravodajství, reportáže) i v oblasti stylu odborného (referát, přednáška). Zde se však jedná obvykle o projevy předem připravené, které se svým charakterem přibližují projevům psaným. Zakotvenost mluveného projevu v čase, která neumožňuje posluchači vracet se k již vyslechnutým informacím, nutí autora i u připravených promluv volit jednodušší strukturu promluvy a nevytvářet příliš zhuštěný tok informací. Vzhledem ke spontaneitě většiny mluvených projevů – jedná se o základ každodenní komunikace – je charakteristický hovorový charakter projevu i uplatnění nespisovných vrstev slovní zásoby (profesionalismy, slang, dialektismy). Velmi nežádoucím jevem je uplatňování tzv. slovní vaty a nefunkční nadužívání vulgarismů. V oblasti skladby je charakteristickým projevem jednodušší a méně promyšlená stavba vět, užívání jednodušších souvětí. V reakci na chování posluchačů se objevují různé dodatečné informace, vysvětlivky, vsuvky, ap.
Spisovná výslovnost – ortoepie soubor norem, kterými se řídí zvuková podoba mluvených projevů
Ortofonie - zabývá se pravidly správného tvoření hlásek
Logopedie - zabývá se diagnostikou a léčbou řečových vad
Pravidla výslovnosti samohlásek: dbáme především na kvantitu (délku) nosím x nosim kreslím x kreslim moře x móře prapor x prápor
i na kvalitu viď x veď hele x hala
v noci x v naci
pivo x pívo knedlík x knedlik prosím x prosim dolů x dolu
U souhlásek dbáme na pečlivou výslovnost Zdvojených souhlásek nejjistější x nejistější oddaný x oddaný racci x raci Souhláskových skupin přijmu x přimu hřbitov x řbitov který x kerý Změněnou výslovnost pošta x počta
čtyři x štyři
jedenáct x jedenást
Základní výslovnostní změnou v češtině je ASIMILACE (spodoba) ZNĚLOSTI..
Dochází k ní pouze u souhlásek, které tvoří pár v protikladu znělosti. Může k ní docházet uprostřed slova : na konci slova: mezi slovy
Rozlišujeme asimilaci REGRESIVNÍ (zpětnou), která je pro češtinu typická:
a asimilaci PROGRESIVNÍ (postupnou), která je možná pouze u souhláskové skupiny sh-, spisovné jsou však obě varianty.
Párové znělé souhlásky se na konci slova vyslovují vždy nezněle:
kresba x [krezba] hrad x [hrat] nad trámem x [nat trámem]
stezka x [steska] blízko x [blísko] shnít x [zhnít] shořet x [schořet] shoda x [schoda] shrabat x [schrabat]
had x [hat] listopad x [listopat] krov x [krof]
Písemný projev Písemný projev je obvykle připravený, má převážně
veřejný charakter a setkáváme se s ním v útvarech odborného, publicistického a uměleckého stylu. Autor v nich může hromadit informace, text má trvalou hodnotu a často také reprezentativní funkci. V oblasti stylu prostě sdělovacího mají písemné projevy sekundární funkci a nabývají spíše charakteru mluveného projevu, včetně nutnosti spontánní reakce ( e- maily, SMS, vzkazy).
Písemný projev Písemný projev však většinově není vázán na konkrétní situaci a čas. To
umožňuje pečlivý a cílený výběr jazykových prostředků odpovídajících účelu projevu (odborné termíny). Neznamená to ovšem, že v písemném projevu se užívá výhradně spisovných prostředků – umělecký text zpravidla využívá všech vrstev jazyka. To, že písemný projev není vázán na čas a umožňuje čtenáři se v textu vracet, dovoluje autorovi užít složitější větné stavby a vytvářet zhuštěnější text. Dvojrozměrnost písemného projevu mu navíc umožňuje strukturovat text pomocí jeho grafické stránky - typ a velikost písma, podtržení, proložení, a rozvržení v ploševytváření odstavců, odrážky, mezery v textu. Intonace věty a pauzy lze vyznačit pomocí interpunkčních znamének, např. sílu hlasu nebo tempo řeči takto vyznačit nelze. Hlavní funkcí psaného projevu ostatně není přesně zobrazit zvukovou podobu mluvené řeči, ale zaznamenat její obsah. To nazýváme funkcí zaznamenávací, ve zpětném procesu se jedná o funkci vybavovací Přehledné členění textu je důležité zejména u textů odborného charakteru, neboť usnadňuje studium textu
Písmo Písmo se používá na vizuální zápis jazyka se symboly. Nejstarší
typy písma jsou piktogramy nebo ideogramy. Většina písem může být rozdělena do 3 kategorií: logografické, sylabické (slabičné) a alfabetické (abecední). Obecné slovo pro symboly v písmu je grafém (znak). Písmeno (též Glyf) je grafická reprezentace znaku. Glyfy většiny písem tvoří linie (čáry) a proto se nazývají lineární (čárové), ale existují i glyfy nelineárních písem tvořené jinými typy značek. Historie V současnosti je za nejstarší známé písmo považováno písmo staroevropské civilizace, datované do 5. tisíciletí př. n. l. Bylo rozeznáno již asi 230 znaků. Další písmo bylo klínové písmo, které vzniklo u Sumerů koncem 4. tisíciletí př. n. l., ale brzy bylo následováno písmem v Egyptě a Induské dolině a od toho času se písmo objevilo nezávisle mnohokrát, spojeno s různými civilizacemi.
Druhy písma Logografická písma Logogram je jediný napsaný znak, který reprezentuje kompletní gramatické slovo.
Jako logogramy jsou klasifikovány např. čínské znaky. Sylabická (slabičná) písma Protože logografická písma používají jeden symbol pro celé slovo, sylabarie je sada napsaných symbolů reprezentujících (nebo aproximujících) slabiky, které tvoří slova. Symbol v sylabarii typicky reprezentuje zvuk souhlásky následovaný zvukem samohlásky nebo jen samotnou samohláskou. Hlásková (abecední, alfabetická) písma Nejrozšířenější typ písma. Používají ho téměř všechny nynější jazyky buď jako hlavní, anebo pro přepis pro cizince, např. pinyin pro čínštinu. Užívá samostatné znaky pro jednotlivé hlásky, elementární prvky mluvené řeči. Znakově, graficky je nejjednodušší možností, postačí jen několik desítek znaků (písmen). Pro další úsporu znaků se používají i jejich kombinace, zvané spřežky, v češtině je taková spřežka "ch", dříve jich bylo více, např. "cz" (č); spřežky mohou být i z více, než dvou znaků, např. německé "tsch" pro hlásku č. Jinou častou možností je opatření základních latinských znaků příznaky, diakritikou, např. v češtině háčky a čárky nad základním znakem.
Použité zdroje: KOSTEČKA, J. Český jazyk pro 1. ročník gymnázií. Praha: SPN , 2003. ISBN
80-7235-135-4 MAŠKOVÁ,D.Český jazyk – přehled středoškolského učiva. 1. vydání. Třebíč: Petra Velanová, 2005. ISBN 80-902571-5-1 MUŽÍKOVÁ, O. Odmaturuj z českého jazyka. 3. vydání. Praha: Didaktis, 2007. ISBN 807358-082-9
