4 2014 Informační příloha MO ČR a AČR 4 20 2014 014 14
Připraveno redakcí
Nemáme se za co stydět
78 Jedinečný vklad příslušníků kbelské základny dopravního letectva do projektu tvorby nového výškopisu České republiky
„EFGÉČKO“ skenovalo Česko Na toto neobyčejné letové úsilí příslušníků 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely se nesmí zapomenout. Nejen kvůli tomu, že trvalo čtyři roky a nalétalo se při něm devět set sedmdesát pět letových hodin, ale především proto, že podstatně přispělo k tvorbě nového výškopisu České republiky. Profesionálové Armády České republiky tím napomohli vytvářet digitální model reliéfu ČR páté generace! Na samý úvod je třeba říct, že digitální model reliéfu České republiky páté generace, odborné veřejnosti známý pod zkratkou DMR 5G, je jedním z realizačních výstupů společného projektu Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, Ministerstva obrany České republiky a Ministerstva zemědělství České republiky pod názvem Projekt tvorby nového výškopisu České republiky. Zasvěcení vědí, že výškopisná data území ČR jsou v současné době vedena v rámci základní báze geografických dat a poskytují informace o výškových poměrech terénního reliéfu v rozsahu celého území České republiky. Model DMR 5G má sofistikovanějším způsobem přispět ke zvýšení přesnosti výškopisných dat Česka, a tím i podstatně
rozšířit možnosti jejich využití zainteresovanými uživateli. A skutečnost, že k tomuto progresu přispěli svým dílem také profesionálové jak ze štábu kbelské letecké základny, tak z 242. transportní a speciální letky, je nadmíru pozitivní. Od března 2010 do listopadu 2013 prováděli s dvoumotorovým turbovrtulovým speciálním letounem L-410FG letecké laserové skenování celého teritoria České republiky!
Majstrštyk kbelských pilotů Obecně řečeno, na samém začátku „se porcovala“ Česká republika. Pracovníci Českého úřadu zeměměřického
a katastrálního, konkrétně Zeměměřického úřadu, rozčlenili letcům kbelského „efgéčka“ Českou republiku na tři takzvané skenovací části. „Jednalo se o lokality nesoucí názvy Střed, Západ a Východ České republiky. V reálu to byly tři samostatné projekty, při nichž se provádělo letecké laserové skenování daného území. Po prvních testovacích letech, kdy se ověřovala funkčnost skeneru na palubě letounu L-410FG, jsme začali na povodí řeky Ohře,“ říká navigátor dopravního fotogrammetrického stroje s trupovým číslem 1525 kapitán Tomáš Mezera a upřesňuje, že skenování každého územního bloku trvalo přes rok. Jako poslední v pořadí skenovalo „efgéčko“ Moravu. Pro lepší představu je nezbytné uvést, že každá zájmová lokalita (Střed, Západ, Východ) byla rozdělena přibližně na sto obdélníků neboli sto pracovních zón. I prostý matematik si dá tedy dohromady celkovou „porci“ letců z „dvěstěčtyřicetdvojky“, což je tři sta zájmových prostorů. Mimochodem, co jeden obdélník, to jeden letový úkol. Letové nasazení při leteckém laserovém skenování jednotlivých obdélníků lze
4 2014 s nadsázkou přirovnat k práci traktoristy, který má za úkol zorat pole. „Šířka jednotlivých obdélníků byla převážně deset kilometrů a jejich délka se pohybovala od patnácti do šedesáti kilometrů,“ upřesňuje navigátor letounu L-410FG nadporučík Milan Illek a popisuje trajektorii letu: „Vlastní skenování se provádělo dvěma způsoby, a to v závislosti na vzrůstu vegetace. Když byla vzrostlá, skenovalo se z výšky 1 200 metrů nad střední rovinou terénu. V ostatních případech se skenování uskutečňovalo z výšky 1 400 metrů.“ Další zajímavostí je i samotné působení letounu v daném obdélníku. „Let se prováděl po takzvaných páscích, zpravidla ze západu na východ a zpět. Vzdálenost mezi nimi byla přibližně sedm set padesát metrů. Když se skenovalo z 1 200 metrů, tak jsme dělali čtrnáct skenovacích průletů neboli již uvedených pásků. Při výšce 1 400 metrů se jejich počet snížil na dvanáct,“ konstatuje kpt. Mezera a zdůrazňuje, že jakákoliv jiná profesní iniciativa posádky nepřipadala ani v nejmenším v úvahu. Letělo se přesně podle zadání. Oni byli těmi pomyslnými dělníky vzduchu, kteří striktně plnili první až třístý letový úkol. Samozřejmě, že se vše odvíjelo od vhodných meteorologických podmínek, respektive od ročního období. Prioritou bylo dotáhnout do konce pásek. Čas byl až tou druhořadou indicií. Nejeden čtenář si v této chvíli ujasňuje, kolik hodin odpracovali kbelští profesionálové na tomto unikátním projektu. Nápovědou jim mohou být následující čísla: celkový
Ukázka dat – měřické pásy a trajektorie
nálet na úkolech leteckého laserového skenování činil 975 hodin 15 minut, přičemž v roce 2013 nalétali 340 hodin 10 minut. Není vojenským tajemstvím, že turbolet vydrží ve vzduchu zhruba čtyři hodiny. S tím souvisí i denní letové úsilí kbelských posádek – standardně se jednalo o tři tříhodinové lety denně. To s sebou nese dvanáct až třináct hodin v zaměstnání. V případech, že vyhovovalo počasí, se „samozřejmě“ létalo i ve víkendových dnech. Od některého škarohlída mohou být vyřčena slova přirovnávající činnost letců k jakýmsi vyhlídkovým letům nad českou kotlinou. Zasvěcení však dobře vědí, že opak byl pravdou. „Tento úkol hodnotíme jako výjimečný. Od dosavadní letecké praxe se odlišoval především svým rozsahem a časovou vytížeností. Skutečně to byla dřina, včetně psychické únavy. To proto, že ani na okamžik nešlo polevit z maximální koncentrace na trajektorii letu,“ říkají zainteresovaní příslušníci létajícího personálu a konstatují, že uplynulé čtyři roky nemalou měrou ovlivnily také jejich rodinné životy, protože při každém „letuschopném“ počasí odcházeli do práce. Na otázku, co bylo při leteckém laserovém skenování skutečným oříškem, odpovídají jednoznačně – horstva! Těch pomyslných profesních oříšků však bylo povícero. U některých z nich se krátce zastavme. „Při tomto úkolu musela bezchybně fungovat koordinace s orgány řízení letového provozu. V nejednom případě jsme měli v daných zájmových lokalitách takříkajíc přednostní právo. A zejména vojenské
oblastní středisko řízení (MACC) nám v mnohém vyšlo vstříc. Navíc bylo třeba diplomatické povolení od sousedních států. Laserový skener se vypínal přesně na hranicích České republiky, ale letoun pokračoval do cizího vzdušného prostoru, protože se musel otočit a přesně nalétnout na další pásek,“ vysvětluje nadporučík Illek a poukazuje na složitost související s příhodnými meteorologickými podmínkami pro letecké laserové skenování. „Do nejvzdálenějších obdélníků let trval asi hodinu. Občas se stalo, že než jsme do pracovního prostoru přiletěli, výrazně se tam zhoršilo počasí. Každá takováto komplikace měla samozřejmě negativní dopad na plynulost skenování. Termíny se posouvaly, doba skenování se prodlužovala,“ říká kbelský navigátor letounu L-410FG.
S laserovým skenerem na palubě Pozorný čtenář nepochybně zaregistroval, že doposud nepadlo ani slůvko o technickém zařízení pro výše uvedenou činnost. „Po dobu trvání projektu nám bylo od Českého úřadu zeměměřického a katastrálního zapůjčeno speciální vybavení, které se upevnilo na palubu letounu L-410FG s trupovým číslem 1525,“ říká palubní operátor praporčík Stanislav Fialka a vysvětluje, že letecké laserové skenování bylo realizováno systémem LiteMapper 6800 s využitím leteckého laserového skeneru RIEGL LMS-Q680 s příslušenstvím pro autonomní určování polohy skeneru GPS (Global Positioning System) a inerciální měřící jednotku IMU (Inertial Measurement Unit). Laické veřejnosti lze konání přiblížit k situaci, kdy je z paluby letounu vysílán laserový paprsek o frekvenci 80 kHz na zem a na základě času návratu odraženého paprsku se vypočte vzdálenost. Jeden řádek skenovaných dat vzniká vychylováním paprsku v příčném směru vzhledem ke směru letu letadla. Jak se letadlo pohybuje, je další řádek oproti předchozímu v podélném směru posunut. Pro kompletní systémy leteckého laserového skenování se používá označení LiDAR – Light Detection and Ranging (zjištění a měření dálky světelným zářením). Na samý závěr ještě jedna poznámka. Pro úplnost je třeba říct, že svoji profesní zdatnost při leteckém laserovém skenování neprokázali jenom vojenští letci, ale rovněž pozemní specialisté kbelské 242. transportní a speciální letky. „Základem úspěchu bylo precizní uložení laserového skeneru na palubě letounu, včetně jeho nivelizace. Doposud jsem se s touto činností nesetkal a s odstupem času to hodnotím nejen jako další zkušenost, ale také jako profesní skok. Kromě leteckého snímkování s využitím kamer se zdárně zvládlo i letecké laserové skenování. To je pro nás skvělá vizitka,“ říká praporčík Tomáš Vojslavský a ukazuje na kupu manuálů, které bylo třeba nejen nastudovat, ale především uvést do praxe. Pavel Lang
Ukázka robusní filtrace – Prachovské skály
Foto: Jan Kouba Ilustrace: podklady Zeměměřického úřadu
79
80
Nemáme se za co stydět aneb Co víme o reorganizaci resortu obrany 2013 Se zájmem jsem si přečetl úvodní článek časopisu A report č. 1, ve kterém náčelník GŠ AČR generálporučík Petr Pavel bilancuje uplynulý reorganizační a transformační rok 2013. Zvykl jsem si o tom, co čtu, přemýšlet. A tak jsem si po dočtení článku položil otázku, jaký byl vlastně cíl a očekávání autora a redakce, zda všechno to, co bylo řečeno velmi elegantně a precizním jazykem z úrovně zkušeného generála pohybujícího se na politicko-strategické úrovni, je dostačující k tomu, aby si každý profesionální voják nebo zaměstnanec resortu obrany mohl říct: Tak a teď je mi jasné, co se stalo, proč je to zrovna takhle, a ne jinak, tam nahoře to připravili nejlépe, jak to v dnešních podmínkách šlo. Pokud bych byl nezaujatý čtenář, tak by moje osobní stručná a čestná odpověď byla: Stále nemám dostatek informací k ospravedlnění nutnosti provedení tak rozsáhlé restrukturalizace armády, nevím, proč se k ní vlastně přistoupilo a jaká byla filozofie těch, co ji připravovali. Jako ředitel Centra bezpečnostních a vojensko-
strategických studií na UO Brno ale samozřejmě nejsem nezaujatý čtenář. Společně s dalšími hlavními funkcionáři armády jsem plán organizačních, mobilizačních a dislokačních změn (OMDZ) pro rok 2013 připravoval a je mou ambicí doplnit a dále rozpracovat některé z myšlenek pana generálporučíka o další fakta a souvislosti. Čtenář se tak bude, jak doufám, lépe orientovat v situaci, ve které se resort nacházel a nachází a v tom, co bylo nutné v rámci krizového scénáře podniknout pro zachování alespoň částečně relevantní AČR, stále disponující jádrem potřebných vojenských schopností a růstovým potenciálem pro případ budoucího navýšení zdrojů.
Ekonomické faktory To, co nás přinutilo přistoupit v roce 2013 k uskutečnění reorganizačních změn, bylo především stagnující hospodářství, nedobře se vyvíjející ekonomická situace ČR a s tím související snaha vlády seškrtat vládní výdaje a dostat pod kontrolu narůstající státní dluh. K udržení objektivity je ale nutné podotknout, že obranný rozpočet ČR trpí nestabilitou dlouhodobě a byl několikrát výrazně seškrtán i v době před rokem 2008, tedy ještě před tím, než se začalo hovořit o současné hospodářské a dluhové krizi. Možná více než o ekonomickou nutnost jde o záměr politiků, kteří vyhodnotili dlouhé období míru v Evropě, naše členství v NATO a EU a nepřítomnost relevantní hrozby ve středoevropském regionu jako signál k možnému snižování obranných rozpočtů. Rozpory mezi původním plánem, nebo chcete-li příslibem vlády, a konečnou realitou ukazuje názorně následující graf z Bílé knihy o obraně. Aktuálních 42 miliard korun pro rok 2013 a 41,9 mld. pro rok 2014 působí oproti rokům před krizí opravdu skromně: je to pouhé 1,08 % HDP a jen 3,6 % státního rozpočtu. Přitom až do roku 2005 se obranné výdaje pohybovaly kolem úrovně 2 % HDP a v roce 2002 obranný rozpočet činil 7,1 % státního rozpočtu, tedy relativně téměř dvojnásobek letošního podílu. Nedostatek zdrojů jako nejpalčivější problém současné armádní reality potvrzuje i konstatování generálporučíka Petra Pavla: „Nepovedlo se mi přesvědčit dostatečně politickou reprezentaci a veřejnost, aby se výdaje na armádu nesnižovaly a aby se obraně této země věnovala náležitá pozornost.” Z uvedených slov generála
4 2014
Restrukturalizace versus reorganizace I když jsou v článku NGŠ AČR používány termíny reorganizace a transformace, celá proměna resortu a AČR byla připravována spíše jako restrukturalizace, neboli pojem blízký ekonomům. Všechny výše zmíněné odborné termíny sice v sobě zahrnují změnu organizace, struktury nebo systému, restrukturalizace ale lépe popisuje cíl toho, co bylo zamýšleno. Cílem bylo zachovat použitelnou a početně ještě relevantní armádu, minimalizovat dopady na funkcionalitu výkonného a efektivního jádra AČR (rozuměj
Vývoj rozpočtového rámce reformy ozbrojených sil v letech 2003 až 2013 80
mld. Kþ
70
60
50
40
2003
2004
2005
2006
2007
usnesení vlády ýR þ. 1140 z 12. 11. 2002 usnesení vlády ýR þ. 1154 z 13. 11. 2003 usnesení vlády ýR þ. 970 z 16. 8. 2006
65
2008
2009
2010
2011
2012
2013
usnesení vlády ýR þ. 1090 z 25. 9. 2006 usnesení vlády ýR þ. 736 z 28. 6. 2008 usnesení vlády ýR þ. 675 z 22. 9. 2010
rĤstový
60 stabilizaþní mld. Kþ
Pavla to sice nevyplývá, ale fakticky dokázal jako krizový manažer víc než jeho předchůdci stojící v čele GŠ AČR od roku 2003, kdy se začal obranný rozpočet snižovat. S využitím připravených analýz, propočtů sil a prostředků zasazených do zdrojového rámce a vhodné argumentace dokázal přesvědčit vedení resortu, a následně společnými silami s ministrem Pickem i vládu ČR, o nutnosti stabilizovat rozpočet Ministerstva obrany ve střednědobém horizontu. A stabilita, to je pro obranu onen pověstný pevný bod ve vesmíru a výchozí podmínka k budoucímu koncepčně řízenému rozvoji. Od roku 2013 se tedy podařilo dosáhnout stabilizace rozpočtu resortu obrany na výši oscilující kolem zhruba 42 mld. Kč. To, že to rozhodně není optimální částka, kterou by resort potřeboval, ukazuje následující graf. Nacházíme se hluboce pod čarou úpadkového scénáře propočteného kolektivem autorů Bílé knihy a potvrzeného při zpracování analýz k dokumentu Struktura a počty ozbrojených sil České republiky v letech 2013–2015, č. j. V177/201, schváleného ÚV ČR č. 707, ze dne 26. 9. 2012. Co ale graf neukazuje, to je původní rozpočtový výhled kapitoly 307 Ministerstva obrany, který v roce 2015 počítal dokonce jen s 38 mld. Kč a který nám hrozil, pokud by se nepodařilo vládu přesvědčit o nutnosti zastavení poklesu výdajů na obranu. Takže jakkoli se může částka 42 miliard a stabilizace rozpočtu zdát Pyrrhovým vítězstvím, s 38 miliardami by se velikost celého resortu obrany obrazně řečeno „scvrkla“ na 20 tisíc osob, namísto dnešních 28 tisíc osob (kalkulačně platí, že 1 mld. Kč = cca 2 000 osob). Hovořit jen o absolutní výši rozpočtu Ministerstva obrany je zavádějící, pokud současně není brán do úvahy parametr efektivnosti výdajů, podíl mandatorních, běžných a investičních výdajů, není provedeno „nacenění“ jednotlivých úkolů, závazků a politicko-vojenských ambicí plněných AČR a nejsou vzaty do úvahy dlouhodobé priority rozvoje resortu. Pracovní tým nejprve hledal úspory v investičních a běžných výdajích, ale rezervy v nich nalezené nestačily pokrýt schodek rozpočtu. Proto se na základě provedených analýz a propočtů muselo přistoupit i ke snížení počtu zaměstnanců resortu obrany a provedla se restrukturalizace části organizačních celků.
55
úpadkový
50
45 aktuální
43 40
2011
2012
2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020
útvary a zařízení do stupně brigáda včetně) a v politicky vymezeném finančním rámci se pokusit nalézt vnitřní rezervy, odstranit duplicity v procesech velení a řízení, zjednodušit velitelskou strukturu, snížit procentní zastoupení vyššího důstojnického sboru a v neposlední řadě udržet vyváženou strukturu sil disponující všemi potřebnými schopnostmi pro zabezpečení úkolů vyplývajících ze zákonů ČR, politicko-vojenských ambicí a mezinárodních závazků daných procesem obranného plánování NATO a EU. To vše navíc sladit s připravovanou novelou zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a novou systemizací hodnostních sborů. Jinými slovy, pokusit se o malý zázrak a ze všech špatných řešení vybrat to nejlepší.
Brigáda versus pluk aneb Co je skutečně podstatné Obojí je možné a v novodobé historii AČR jsme si vyzkoušeli výhody a nevýhody obou organizačních struktur. Brigádní struktura je dnes standardem NATO pro mechanizované jednotky a jednotky bojové podpory a zabezpečení mohou být organizována v obou systémech. Proč tedy pluky druhů vojsk?
To, co rozhodlo o přechodu na pluky, byla obecně potřeba snížit počty vojáků ve štábech, snížit počet nákladových středisek a upravit hodnostní strukturu snížením počtu systemizovaných míst pro důstojníky při zachování schopností podřízených praporů a oddílů. Štáb pluku dnes řídí mírový život v posádce, v případě nasazení některého z podřízených praporů posiluje jeho štáb a také vyčleňuje část personálu ve prospěch nadřízeného velitelského stupně. Pluk druhu vojska nebude nikdy nasazen jako celek při zapojení do operací v duchu schválených politicko-vojenských ambicí, ale jeho podřízené prapory budou působit ve prospěch úkolových uskupení postavených na bázi mechanizovaných jednotek. Ale ta hlavní, systémová změna není spojena s názvem útvaru. Je spojena s vnitřní strukturou a hlavně s nastavením tabulek počtů útvarů. Tabulkové počty osob, techniky a materiálu (dále TMP) jsou dnes nakalkulovány tak, že při jejich teoretickém naplnění na 100 % útvary kompletně zabezpečují všechny úkoly ze zákona, svůj podíl na politicko-vojenských ambicích státu a konečně i mezinárodní závazky, zpravidla s rotačním principem 1 : 4. Logicky, s touto filozofií došlo takřka u všech útvarů
81
82 k navýšení TMP, ale současně jsme tímto krokem vytvořili předpoklady ke stabilizaci personálu. Dokud se totiž nezmění politické zadání resortu obrany, tedy již zmíněné úkoly vyplývající ze zákona a ambice, nebude třeba měnit optimalizovanou organizační strukturu útvarů a zařízení, postavenou navíc na základě zkušeností ze zahraničních operací. Skutečná naplněnost útvarů personálem však zůstává stejná, nebo dokonce klesla jako důsledek propouštění po rozhodnutí o snížení mandatorních výdajů v kapitole rozpočtu MO. Lehce doložitelný rozdíl mezi skutečnou naplněností personálem a TMP má ale velmi silnou argumentační váhu. Přesně totiž popisuje rozdíl ve schopnostech naplněných a nenaplněných útvarů, a tedy i to, jaká rizika akceptuje politická reprezentace alokací nedostatečného finančního krytí na personál resortu obrany. Taková konstrukce TMP umožnila odstranit i další, dříve relativně běžný nešvar armádní personalistiky, a sice neschopnost umístit absolventy vojenských VŠ. Vysokoškolsky připravovaný personál se plánuje s predikcí na 3–5 let, což ale zpravidla byla delší doba než doba mezi dvěma po sobě jdoucími reorganizacemi. Tím pádem nebylo možné část nových důstojníků a praporčíků umístit v jejich odbornosti a docházelo k jejich přeškolení, či dokonce propuštění. Nový systém umožňuje, za předpokladu centralizovaného řízení lidských zdrojů a flexibilního přidělování rozpočtových počtů personálu, správné a úplné umístění absolventů dle jejich ČVO v souladu s potřebou resortu obrany. A nakonec ještě jeden důkaz snahy autorů OMDZ o komplexní řešení. Provázaností organizačních struktur s databází schopností bylo dosaženo stavu, kdy už není možné provádět OMDZ s cílem snižovat počty osob tzv. salámovou metodou, nebo plošné „zažlucování“ (uzavírání) systemizovaných míst. Každý organizační celek má zpracovaný svůj Protokol o zabezpečení plnění úkolů, závazků a politicko-vojenských ambicí a má svoje místo a úkol v celkovém seznamu schopností AČR. Při zrušení útvaru lze na základě zpracovaných dokumentů a kalkulací velmi lehce zdokumentovat, která schopnost se ztrácí částečně či úplně. To s sebou nese nutnost daleko důslednějšího a odpovědnějšího zvažování nevratných kroků při přijímání nejen politicky motivovaných rozhodnutí o podobě resortu obrany.
Legislativní prostředí a management lidských zdrojů Stručně řečeno, zákon 143/1992 Sb. se přežil. Systém platových tříd a stupňů v kombinaci s metodikou vyplácení příspěvku na bydlení udělal z AČR teritoriální vojsko fixované k místu výkonu práce a bydlišti, neochotné k přesunu do jiné posádky, a to i v případě nabídky vyšší funkce. S vyšší funkcí mimo bydliště není totiž zaručen vyšší plat, ale vyšší výdaje za dojíždění a ubytování. Nejsou ojedinělé případy, kdy nižší
důstojník v hodnosti kapitána bere víc než plukovník apod. Navíc v minulých letech proběhlo plošné 10% snížení tarifních platů a 15% zdanění příplatků na bydlení, což způsobilo, že se reálný plat vojáka z povolání vrátil někam na úroveň roku 2007. Chybí jakýkoli nadstandardní motivační faktor, na trhu práce resort obrany ztratil konkurenceschopnost v boji o středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaný personál. Proto otázka zavedení novelizovaného zákona 221/1999 Sb. nezní zda, ale kdy. Je nebezpečné zavedení novely zákona 221 příliš odkládat. A rozhodně to není jen o zvýšení platů profesionálním vojákům. Je to jediná možnost, jak rozhýbat resort obrany zavedením kariérního řádu na jasně daných zákonných pravidlech, jak zavést nový systém hodnocení vojáků, objektivně provádět jejich výběr do vyšších funkcí s využitím výběrových komisí, s opuštěním subjektivního principu nedílné personální pravomoci velitele. Zákon 221/1999 Sb. ale také vyžaduje přechod na centralizované řízení lidských zdrojů, změnu evidenčního charakteru práce většiny personálních orgánů na skutečnou práci s personálem. Vyžaduje také nový systém celoživotní přípravy vojáků v odborných a kariérových kurzech a hlavně proaktivní náborovou kampaň s cílem zabezpečit trvalý nábor pro podstatně rychleji rotující hodnostní pyramidu profesionálů. Tady rozhodně neplatí „kdo nic nedělá, nic nepokazí“. Každoročně totiž odchází z aktivní služby z různých legitimních důvodů 1 000 až 1 200 osob (statistika za posledních sedm let), zatímco nábor je v posledních letech (z důvodu nedostatku zdrojů, nezájmu veřejnosti či pozastavením kvůli reorganizaci) zhruba poloviční. To znamená roční deficit v rozmezí 300 až 500 osob. Nikde jsem nezaznamenal zmínku o tom, že relativně nízké počty skutečně propuštěných vojáků v roce 2013 byly dosaženy (kromě dobře odvedené práce velitelů a personálních orgánů při přemisťování personálu) i díky tomu, že mohlo být zrušeno přes 1 000 neobsazených, ale rozpočtově pokrytých funkčních míst v tabulkách útvarů. Hlavním přispěvatelem byla AČR, která dlouhodobě vykazovala nedoplněnost. Jestliže tedy v průběhu roku 2014 nedokážeme náborem získat alespoň tolik vojákům, kolik se připravuje k odchodu, bude pokračovat proces vyprazdňování útvarů a do dvou let můžeme takto přijít o více než jeden plný prapor (myšleno v absolutních počtech). Novela zákona 221/1999 hrozbu vyprazdňování úplně odstranit nemůže, ale jasná perspektiva a dobrý plat mohou přilákat více zájemců o službu v armádě, než je tomu doposud. Vedení armády i SP MO mají již k dispozici veškeré potřebné podklady a propočty, takže po nezbytném dopracování související vnitřní legislativy je možné novelu zákona 221/1999 Sb. zavést velmi rychle, např. ke stejnému datu jako Sněmovnou diskutovaný a Evropskou unií vyžadovaný služební zákon. Oba se týkají resortu obrany a společným zavedením by se jistě ušetřilo na implementačních nákladech.
Co dělat lépe a co mít stále na paměti Zlepšit se určitě můžeme v tom, jak našemu okolí vysvětlujeme, co děláme a proč to děláme. Chybí nám kvalitní, proaktivní marketingová kampaň nebo chcete-li osvětová činnost, směřovaná dovnitř i vně resortu, směřovaná na politiky, na širokou bezpečnostní komunitu, na řadového občana, objasňující srozumitelným a konzistentním způsobem důvody, cíle a dopady provedených změn. Kampaň pracující s fakty a daty, využívající exaktně zpracované zdrojové analýzy, objasňující následky a míru akceptovatelnosti rizika přijetí politických rozhodnutí na funkcionalitu ozbrojených sil i dopady na naši kredibilitu jako člena mezinárodních bezpečnostních struktur. Je třeba neustále budovat dobré jméno Armády České republiky a udržovat kontakt s veřejností. Už při prvotních sociologických úvahách o pozitivech a negativech přechodu na profesionální armádu se upozorňovalo na možné nebezpečí odcizení se vojenských profesionálů a zbytku veřejnosti. Dnešní armáda je několikanásobně menší než původní armáda konskripční, rotace personálu probíhá pomaleji a priority AČR, směřované k zajištění bezpečnosti státu, nekorespondují s prioritami běžného občana v čase hospodářské krize. Armáda navíc velmi rychle opustila rozsáhlé a dříve tradiční vojenské posádky a teritoria České republiky, takže styk s veřejností je omezen povětšině na rodinné příslušníky vojáků, případně jejich známé, ale také teritoriálně. Pokud v této situaci dojde k narušení dobré pověsti armády nebo jiné složky resortu obrany například korupčním skandálem hojně medializovaným v médiích s celorepublikovým pokrytím, je to pro vojáky jen velmi těžce řešitelný problém – řadový občan, kterému by bylo možné věc osobně vysvětlit a ukázat na skutečného viníka, je od nich příliš daleko. Nepodařilo se dotáhnout do konce diskuzi o efektivní struktuře integrovaného Ministerstva obrany, rozdělení působností mezi jeho civilní a vojenskou část a také o systému velení a řízení. Proto jeho současná podoba není, i přes některé své pozitivní rysy (například oddělení koncepčních činností od činností výkonných, centralizaci prvků zabezpečení apod.), ideální strukturou zabezpečující bezproblémové řízení organizačních celků resortu obrany za míru i krize. Je třeba si stále uvědomovat, že realizovaná organizační opatření sice mohou za jistých podmínek stabilizovat klíčový personál, ale nepovedou ke zlepšení kritické situace v oblasti investic a běžných výdajů spojených s výcvikem personálu, provozem techniky a nemovité infrastruktury Armády České republiky. Tam finanční prostředky chybí a chybět budou. František Mičánek, ředitel CBVSS UO Brno Foto: archiv redakce
4 2014
Poslední šance na přežití Hazardní jednání mladíka na lyžích, jehož jízda končí vážným zraněním v těžko přístupném terénu, a technická závada lanovky, z níž je třeba evakuovat lidi. Záchranáři se k nim však nemohou dostat po zemi. Pomoc přichází ze vzduchu. Vojenský vrtulník W-3A Sokol, na trupu s nepřehlédnutelným nápisem Search and Rescue – SAR a číslem 0718, přilétá na určené místo a začíná záchrannou akci. Dění se během dne několikrát opakuje. To proto, že se jedná o instruktážně-metodické zaměstnání (IMZ) létajícího personálu kbelské 243. vrtulníkové letky a specialistů z Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje. Po dva únorové dny intenzivně cvičili v okolí Železné Rudy a Špičáku vzájemné postupy pro případné nasazení. Každý ostrý zásah totiž vyžaduje zažité návyky nejen v pilotáži, ale i v koordinaci činnosti záchranářů. Dobrou zprávou je, že nedávné zaměstnání na Šumavě není pro kbelské profesionály a hasiče – letecké záchranáře z Plzně a Přeštic jediným „iemzetem“ v kalendářním roce. Součinnostní výcvik provádějí také na přehradě Hracholusky nebo v náročných
lokalitách poblíž letiště Líně. „Každá hodina součinnostního cvičení je cenná. Co let, to originál. Obzvláště u záchranných akcí nejde spoléhat na to, že už jste to jednou zvládli, a tím pádem jste navždy profesně připraveni. Dlouhodobá praxe je sice dobrým základem, ale abyste si udrželi potřebnou kvalifikaci, je třeba neustále drilovat postupy,“ říká velitel 4. roje 243. vrtulníkové letky a kapitán vrtulníku W-3A Sokol kapitán Petr Šafařík a pochvaluje si náročné meteorologické podmínky, respektive jejich rychlé změny, během prvního dne IMZ na Šumavě. „Od posádek vrtulníků to vyžadovalo adekvátní reakce na konkrétní situace. Už tak náročné záchranné práce, které stojí na vrcholu obtížnosti, byly ještě nesnadnější. Bylo to nejen o přesném visení nad inkriminovaným místem, ale také o specifické činnosti všech profesionálů na palubě a v terénu.
Každá byť sebemenší maličkost může mít klíčový význam při případné záchraně lidského života, kdy jde zejména o čas a efektivitu zásahu,“ dodává zkušený vojenský pilot vrtulníku W-3A Sokol. Leckdo se zamyslí nad tím, co se asi honí hlavou posádce vrtulníku a záchranářům na palubě, když dostanou signál ke vzletu. „Tím, že tuto činnost intenzivně cvičíme, dostáváme postupy záchranné akce do krve. Obecně řečeno, máme je nadrilované. Ostatně já jako kapitán vrtulníku nemám čas dlouze přemýšlet nad tím, jaké neštěstí se stalo na zemi. Před příletem na inkriminované místo si v hlavě urychleně tvořím plán zásahu, aby byl efektivní a rychlý. Všichni jsme maximálně koncentrovaní. Vždyť ve většině případů představujeme jedinou možnost záchrany zraněného. Je to veliká zodpovědnost, protože my jsme jeho jedinou šancí na přežití. To si však zpravidla uvědomujeme až po akci,“ konstatuje kapitán Petr Šafařík. Pavel Lang Foto: Jan Kouba
83
84
Protiúderový komplet
– nehořlavá nomexová kombinéza, kukla, protiúderové rukavice a multifunkční termoprádlo; – jednorázová pouta a univerzální střihač pout.
Označení CRC – Crowd and Riot Control se v současnosti běžně používá pro vojenské a policejní zákroky (operace), při kterých zasahující ozbrojené složky využívají schváleného mandátu a zákonů své země i daného státu, kde jsou nasazeny či působí, k znovuzavedení či obnovení veřejného pořádku. Povolené a určené síly, donucovací prostředky, společně s výstrojí a výzbrojí, jsou použity v určitém spektru proti narušitelům veřejného pořádku, například při živelních pohromách, vzpourách, hromadných sportovních a společenských akcích nebo demonstracích. Každý příslušník zasahující jednotky by měl být vybaven ochrannými prostředky jednotlivce, které chrání život a zdraví příslušníka jednotky CRC. Protiúderový komplet tvoří: – plastové chrániče nohou, rukou, beder a genitálií (moderní brnění bojovníka); – přilba s plexisklovým hledím – umožňuje nasazení plynové masky v případě použití slzotvorných prostředků při zákroku či při zadýmení prostoru, kde zákrok probíhá, hořící barikádou; – tonfa, obušek a štít; – plynová maska s pouzdrem na opasek;
Taktická vesta se může lišit podle specializace zakročující jednotky (zdravotník, hasič, dokumentarista, psovod, střelec neletální munice a na území, kde probíhal či probíhá válečný konflikt, i odstřelovač nebo zadní střelec na bojovém vozidle pěchoty apod.). Součástí obsahu taktické vesty je lékárnička, příruční hasicí přístroj (pyrocul), zásahové výbušky, vak na pití (Camel bag), multifunkční nůž, případně müsli tyčky. Po zkušenostech ze zákroků proti narušitelům veřejného pořádku a soužití se již ustoupilo od hrudního chrániče. V současnosti se používá balistická vesta. Novější typy balistických vest jsou sloučeny s taktickými či jsou kompaktní tak, že si je může bojovník uzpůsobit podle svých praktických potřeb a zkušeností. Zbraň jednotlivce se liší podle určení – od pistole, útočné pušky, samopalu, přes brokovnice, vrhače až po odstřelovací pušky. V závislosti na typu a místě zákroku může být použit i obrněný transportér či vodní stříkač. Dále se může na místě zákroku využívat technické vozidlo podpory, kde jsou uloženy například kleště na štípání řetězů, rozbrusovací zařízení, elektrocentrála, mobilní zábrany atd. Své místo má i vozidlo s megafonem pro zákonné výzvy proti narušitelům pořádku, či pro tlumočníky a úředníky samosprávy nebo kmenové náčelníky a stařešiny (podle místa nasazení).
Někteří instruktoři CRC, kteří jsou zařazení na velitelstvích Vojenské policie, dříve působili u Policie České republiky a mají také zkušenosti z výcviku a nasazení v zahraničních misích na Balkáně a také v Afghánistánu.
4 2014
Součástí výcviku příslušníků jednotek CRC jsou různé odborné stáže a instrukčně-metodická zaměstnání. Důležitým zdrojem zkušeností jsou také společná cvičení s jednotkami tohoto určení doma i v zahraničí. Rovněž součinnost a výcvik s ostatními ozbrojenými složkami a udržení si rozhledu i absorpce nových trendů jsou na velmi vysoké úrovni. Vzhledem k náročnosti problematiky a rozsahu spektra CRC by výcvik jednotek a sebevzdělávání instruktorů nebyly možné bez pochopení a vstřícnosti nadřízených složek a orgánů.
Technický popis Štít protiúderový – rázuodolný netříštivý polykarbonát, tloušťka 3 mm; – lomená konstrukce z důvodu redukce kinetické energie při nárazu či dopadu předmětu; – z vnitřní strany štítu jsou po obou stranách držáky na tonfu; – zachování ochranných vlastností v rozmezí teplot -40 °C až +120 °C; – úchop obouručný a zároveň umožňující použití pouze levou nebo pravou rukou; – rozměry štítu 600 x 1 000 mm, hmotnost do 3 600 g.
Protiúderový komplet (chrániče) – funkční spolehlivost je požadována v rozsahu okolní teploty -20 °C až +50 °C; – musí splňovat ochranu uživatele před poraněním těla při útoku vedeném útočníkem, a to zejména při útoku lidskou silou nebo lidskou silou při použití různých předmětů; při napadení hořlavými látkami nesmí komplet vzplanout ani odkapávat, musí bránit průniku chemikálií a musí chránit proti nárazu při dopadu na zem; předložení dokladu zkušebny o dosažené maximální odolnosti proti nárazu dle EN ISO 18814-1; – části kompletu – chránič ramen, paží, suspenzor boků a stehen a chránič nohou; komplet musí umožňovat snadné a rychlé nasazení a sundání bez pomoci jiné osoby a musí splňovat vysoký stupeň pokrytí chráněných částí těla. Přilba ochranná protiúderová – skelet odolný proti úderům, zásahům tupými i ostrými předměty při okolních teplotách -20 °C až +50 °C, konkrétní materiálové složení není požadováno, ponechává se na dodavateli; – závěsný systém nezávislého vnitřního uchycení z důvodu menšího přenosu nárazů z přilby do hlavy;
– ochranný průzor z netříštivého rázuodolného polykarbonátu o tloušťce 4 mm; – polarizační nebo zrcadlové zbarvení, případně s úzkými průduchy pro průnik zvuku a proti zamlžování; – barva přilby černá; – rychloupínací a snadno vyměnitelný systém upnutí ochranné masky umožňující použití masky bez sundání přilby; – odolnost proti účinkům bodných zbraní – třída odolnosti dle ČSN 39 5360 TON III skořepina, TON II hledí, TON I kryt zátylí; – kryt zátylí lomené nebo měkké konstrukce, nebránící pohybu hlavou všemi směry. Zpracoval hlavní instruktor CRC VP prap. Vladimír Kopřiva Foto: archiv VP a Jan Kouba
Připravila redakce časopisu A report – měsíčníku Ministerstva obrany ČR Adresa: Rooseveltova 23, 160 01 Praha 6 Kontakt: Jan Procházka (šéfredaktor) 973 215 553, 724 033 407, e-mail:
[email protected], www.army.cz Grafická úprava a zlom přílohy atm+: Andrea Bělohlávková (A report) 973 215 786 Titulní foto: Jan Kouba
85