Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce
Individuální plánování v praxi kurátora - zaměření na Liberecký kraj bakalářská práce
Jaroslav Čermák
vedoucí práce doc. PhDr. Pavel Navrátil, Ph.D. Brno 2012
Čestné prohlášení
Čestně prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně a pouţil pouze prameny uvedené v seznamu literatury.
_______________________ Jaroslav Čermák 2
Poděkování: Děkuji vedoucímu své bakalářské práce doc. PhDr. Pavlu Navrátilovi, Ph.D. za laskavé vedení práce, cenné rady a čas, který mi během konzultací věnoval, za jeho ochotu, spolehlivost a optimismus. Poděkování patří i mé rodině.
3
Obsah 1. Úvod
6
Slovník pouţitých pojmů a zkratek
7
Teoretická část
8
2. Sociální práce
9
2.1 Sociálně-právní ochrana dětí 2.2 Kritika systému péče o ohroţené děti 2.3 Novelizace zákona o SPOD 2.4 Kurátor pro děti a mládeţ
10 11 12 12
3 Individuální plánování
15
3.1 Individuální plánování v rámci OSPOD 3.2 Individuální plánování v novele zákona č. 359/1999 Sb.
4 Prvky individuálního plánování
16 16
19
4.1 Vyhodnocení situace dítěte 4.2 Sestavení individuálního plánu ochrany dítěte 4.3 Revize individuálního plánu ochrany dítěte
19 21 22
Metodická část
23
5 Metodika
24
5.1 Volba metody a strategie 5.2 Technika zjišťování 5.3 Jednotka zkoumání a jednotka zjišťování 5.4 Operacionalizace 5.5 Průběh výzkumu 5.6 Limity a přínosy studie
25 25 26 28 29 29
Empirická část
31
6 Analýza a interpretace dat
32
6.1 Vyhodnocení situace dítěte 6.1.1 Shrnutí 6.2 Sestavení individuálního plánu 6.2.1 Shrnutí 6.3 Revize individuálního plánu 6.3.1 Shrnutí
32 37 39 42 43 44
7. Závěr
45
7.1 Doporučení pro praxi
47
Bibliografie
49 4
Anotace
51
Abstract
52
Jmenný a věcný rejstřík
53
Přílohy
54
A Vybrané části návrhu vyhlášky MPSV o provedení některých ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí B Funkce kurátora pro mládeţ C Vybrané teorie sociální práce vztahující se k individuálnímu plánování D Dotazník
5
54 62 64 68
1. Úvod Sociálně-právní ochrana dětí prochází v současné době obdobím zásadních změn, které jsou prvním krokem reformy systému péče o ohroţené děti. Nejdůleţitějšími změnami, které novela zákona přináší, je rozvedení pojmu zájem a blaho dítěte, kde je nově kladen zvýšený důraz na vzájemné právo rodiče a dítěte na rodičovskou výchovu a péči. Tato změna je reakcí na kritiku zejména ze strany Evropského soudu pro lidská práva, který Českou republiku opakovaně kritizuje za nepřiměřené zásahy do rodinného ţivota. Záměrem novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí je zefektivnit současný systém péče o ohroţené děti. Za tímto účelem přijímá novela několik opatření, která mají posílit prevenci na úkor řešení krizových situací. Snaţí se, aby se ohroţeným dětem dostalo včasné péče a pomoci na profesionální úrovni. Mají být vytvořeny standardy kvality poskytování sociálně-právní ochrany dětí (obdoba standardů kvality v oblasti poskytování sociálních sluţeb) a uloţena povinnost zpracovat v případě ohroţených dětí individuální plán ochrany dítěte. Individuální plán ochrany dítěte má být zárukou, ţe přijímaná opatření na sebe budou navazovat – tedy, ţe budou přijímána systematicky a po pečlivém zváţení potřeb dítěte, a nikoli nahodile. Protoţe sám působím jako kurátor pro děti a mládeţ, účastnil jsem se několika seminářů a školení, která se tématem individuálního plánování v oblasti sociálně-právní ochrany zabývala. Ţádné z těchto školení však nereflektovalo současnou praxi v sociálně-právní ochraně dětí. Jednalo se spíše o pokusy transplantovat zkušenosti s individuálním plánováním v oblasti poskytování sociálních sluţeb do oblasti sociálně-právní ochrany dětí. Ve druhé polovině roku 2012 proběhlo několik metodických setkání vedoucích pracovníků a kurátorů se zástupci krajských úřadů a Ministerstva práce a sociálních věcí k novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Zazněla zde celkově negativně laděná vyjádření směrem k reálným moţnostem a přínosům zavedení novely do praxe. Jedním z nejsilněji diskutovaných témat je právě tvorba a realizace individuálního plánu ochrany dítěte. Nejistota a obavy týkající se individuálního plánování jsou představiteli MPSV mírněny tím, ţe nová zákonná úprava pouze upravuje pouţívání nástrojů, které se v současné praxi jiţ vyskytují. Tento neoficiálně vyjádřený náhled na situaci mě zaujal a rozhodl jsem se jej ověřit v rámci zpracování své závěrečné práce. Předpokládám, ţe výsledky této práce mohou poskytnout 6
odpovědným pracovníkům (zejm. Krajskému úřadu Libereckého kraje) přehled o aktuální situaci – ukáţí, na které prvky je moţné navázat, a které naopak v současné praxi chybějí, nebo jejich vyuţívání je nedostatečné. Umoţní tak koncipovat systém dalšího vzdělání kurátorů pro děti a mládeţ tak, aby odpovídal skutečným potřebám. Předkládaná práce řeší otázku: „Které prvky individuálního plánování se uplatňují v současné praxi kurátora pro děti a mládeţ?“. Zaměřuje se na oblast Libereckého kraje a zjištění dává do souvislosti s poţadavky novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí, účinné od 01.01.2013. Práce je rozdělena do tří základních částí. První část, teoretická, se věnuje rozpracování teoretických konceptů a zasazení práce do širších souvislostí. Druhá část je věnována metodice výzkumu – zvolené metodě, strategii a výběru respondentů. Závěrečná třetí část obsahuje analýzu získaných dat, vyvozuje závěr a doporučení pro praxi.
Slovník použitých pojmů a zkratek Tato práce čerpá z různých zdrojů, které se liší v pouţitých pojmech odkazujících k individuálnímu plánu, v zásadě však mají pouţívané pojmy stejný obsah – jedná se o termíny individuální plán péče o dítě, individuální plán ochrany dítěte, individuální plán spolupráce. IP Individuální plán IPOD Individuální plán ochrany dítěte MPSV Ministerstvo práce a sociálních věcí OSPOD Orgán sociálně-právní ochrany dětí SPOD Sociálně-právní ochrana dětí
7
Teoretická část V teoretické části popíši sociální práci jako obor lidské činnosti a pozici sociálně-právní ochrany dětí v jejím rámci. Dále budou představeny základní problémy dosavadního způsobu fungování systému péče o ohroţené děti, které vedly k rozsáhlé novelizaci zákona o sociálněprávní ochraně dětí a dotčených předpisů. Z dikce novely i reakcí odborné veřejnosti je patrný pohled na novelu jako na revoluci a zásadní odklon od dosavadního způsobu péče o ohroţené děti. Jednou z nejdiskutovanějších změn je zavedení vyhodnocení situace dítěte a tvorba individuálního plánu ochrany dítěte přímo do legislativy. Individuální plánování jako proces tvroby individuálního plánu bude rozdělen na několik prvků. Cílem této práce je najít odpověď na otázku, které prvky individuálního plánování, jsou v současné praxi vyuţívány a jejich pouţívání popsat v kontextu právě zaváděné novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Jednotlivé prvky individuálního plánování budou definovány na základě vybraných teorií a legislativy.
8
2. Sociální práce Celá tato práce se pohybuje v poli sociální práce. Proto je vhodné si pojem sociální práce vyjasnit a definovat pro účely konstrukce dalších pojmů a konceptů. Sociální práce je obor lidské činnosti, který lze vymezit různě a z různého úhlu pohledu. Snad kaţdá publikace zabývající se sociální prací obsahuje více či méně přesnou definici pojmu sociální práce. Vzniká tak mnoţství definic, které akcentují určité znaky. Kriticky si tohoto jevu všímá Musil (2008), kdyţ poukazuje na přednosti i rizika variability definic sociální práce. Připomíná, ţe pojetí a chápání pojmu sociální práce je různorodé, a tato různorodost můţe znamenat jak bohatost, tak na druhé straně rozplizlost, zmatek a neúplnost. V podobném duchu se vyjadřuje k definici sociální práce i Navrátil (2001), podle něhoţ je nutné k jednotlivým definicím přistupovat a hodnotit je podle toho, nakolik přispěly k ohraničení předmětu zájmu, cílů a nástrojů své profese. Jako příklad široké definice sociální práce uvádí (patrně s jistou nadsázkou) Navrátil (2001, s. 10) tuto: „´sociální práce je prostě to, co dělají sociální pracovníci´“. Mezi nejpouţívanější definice pojmu sociální práce bezesporu patří ta, kterou uvádí Matoušek ve svém slovníku: sociální práce social work Společenskovědní disciplína i oblast praktické činnosti, jejichţ cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů (chudoby, zanedbávání výchovy dětí, diskriminace určitých skupin, delikvence mládeţe, nezaměstnanosti aj.). S. p. [sociální práce] se opírá jednak o rámec společenské solidarity, jednak o ideál naplňování individuálního lidského potenciálu. Sociální pracovníci pomáhají jednotlivcům, rodinám, skupinám i komunitám dosáhnout nebo navrátit způsobilost k sociálnímu uplatnění. Kromě toho pomáhají vytvářet pro jejich uplatnění příznivé podmínky. S. p. je hlavním přístupem při poskytování sociální pomoci (Matoušek, 2008, s. 200.)
Uvedené definice jsou poměrně široké lze je vztáhnout na mnoho činností, vykonávaných mnoha subjekty - na činnosti profesionální i dobrovolnické, nahodilé i systematicky vykonávané. Ve své práci se chci zabývat sociální prací vykonávanou orgány sociálně-právní ochrany dětí. Jedná se tedy o profesionální činnost garantovanou státem a vykonávanou zaměstnanci státní správy a samosprávy. 9
V tomto kontextu se jeví jako vhodná definice Thompsonova, která se pokouší zpřesnit jiné definice popisem konkrétních aktivit, které jsou v sociální práci běţné. Zde uvádí činnosti zaměřené přímo na klienta, tj. zejména hodnocení ţivotní situace klienta, poskytování (příp. zprostředkování) sluţeb a realizaci podpůrných aktivit, činnosti administrativní (poskytování zpráv a posudků) a dále i činnost koncepční a preventivní (Thompson in Navrátil, 2001.) Novotná a Schimmerlingová (1992) uvádějí mnoţství definic sociální práce a rozlišují několik jejích pojetí. Mezi jinými tak autorky definují kurativní pojetí sociální práce, která se zabývá jiţ existujícími důsledky sociálně disfunkčních procesů na úrovni jednotlivce, skupin či komunit, a s vyuţitím sociálně technických a výchovných opatření se snaţí působit ve prospěch klientů.
2.1 Sociálně-právní ochrana dětí Sociálně-právní ochrana dětí je oblast činnosti státní správy (resp. samosprávy v přenesené působnosti) vymezená zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Jedná se o činnost zaměřenou na ochranu práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochranu oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění a působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny (Zákon č. 359/1999 Sb., §1.) Dítětem se pro účely zákona o sociálně-právní ochraně dětí rozumí nezletilá osoba – zpravidla kaţdá lidská bytost mladší 18 let (Zákon č. 359/1999 Sb., §2.) Paragraf 4 předmětného zákona vymezuje orgány zajišťující poskytování sociálně-právní ochrany dětí (dále jen OSPOD), jimiţ jsou zejména obecní úřady obcí s rozšířenou působností a ve vymezených případech krajské úřady (Zákon č. 359/1999 Sb.) Zákon dále demonstrativně vymezuje okruh dětí, na které se sociálně-právní ochrana zaměřuje. Mezi jinými faktory, souvisejícími spíše s péčí vychovatelů uvádí i situace, které se pojí s chováním dítěte samotného. Zejména ve druhém případě se jedná o děti, které tvoří skupinu klientů kurátora pro děti a mládeţ. Jedná se o děti: c) které vedou zahálčivý nebo nemravný ţivot spočívající zejména v tom, ţe zanedbávají školní docházku, nepracují, i kdyţ nemají dostatečný zdroj obţivy, poţívají alkohol nebo návykové látky, ţiví se prostitucí, spáchaly trestný čin nebo, jde-li o děti mladší patnácti let, spáchaly čin, který by jinak byl trestným činem, opakovaně nebo
10
soustavně páchají přestupky nebo jinak ohroţují občanské souţití; d) které se opakovaně dopouští útěků od rodičů nebo jiných osob zodpovědných za výchovu dítěte; (Zákon č. 359/1999 Sb., §6.)
Opatření, kterými sociálně-právní ochrana disponuje, jsou uvedena v části třetí. Jedná se zejména o preventivní a poradenskou činnost definovanou v hlavě první a druhé této části zákona. Jde hlavně o navázání kontaktu mezi rodinou a pracovníkem sociálně-právní ochrany dětí, poskytnutí pomoci a rady a případně zprostředkování další pomoci, která je mimo kompetenci pracovníka sociálně-právní ochrany dětí. Nedílnou součástí činnosti OSPOD je i iniciace řízení o svěření dítěte do institucionální nebo náhradní rodinné péče v případech, které toto opatření vyţadují (Zákon č. 359/1999 Sb.) Nejdůleţitější zásadou sociálně-právní ochrany dětí je apel na skutečnost, ţe: „Předním hlediskem sociálně-právní ochrany je zájem a blaho dítěte.“ (Zákon č. 359/1999 Sb., §5.)
2.2 Kritika systému péče o ohrožené děti Matoušek ve svém slovníku u hesla sociálně-právní ochrana dětí hovoří i o kritice současné koncepce sociálně-právní ochrany dětí. Zmiňuje problematickou represivní roli státu, který představuje ústředního dozorce nad výkonem rodičovské zodpovědnosti. Tato role však není odpovídajícím způsobem vyváţena preventivní činností v podobě podpory rodičovských kompetencí u ohroţených rodin (Matoušek, 2008, s. 194-195.) Tyto výtky konkrétněji popisuje i důvodová zpráva k novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Vedle nedostatků v legislativní oblasti připomíná i nedostatečné personální zajištění: Činnost orgánů sociálně-právní ochrany dětí je v současné době charakterizována nejednotným přístupem a postupy při řešení případů a obtíţnou moţností přezkumu těchto postupů. Podle analýzy Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí z roku 2009 jsou orgány sociálně-právní ochrany dětí personálně poddimenzovány a nemají dostatečné nástroje pro řešení problémů v podobě funkční sítě sluţeb, kterou by bylo moţno vyuţít pro realizaci opatření sociálně-právní ochrany dětí. Průměrný rozdíl mezi reálným a optimálním počtem pracovnic/pracovníků je 32 % (průměrně 2,3 úvazku na jeden obecní úřad obce s rozšířenou působností), tj. 560 pracovnic/pracovníků celkem. V případě kurátorek/kurátorů pro mládeţ jde o 47 % (průměrně 0,7 úvazku na jeden obecní úřad obce s rozšířenou působností). Nevyhovující je rovněţ struktura činnosti (vysoké
11
zatíţení administrativou a opatrovnickou agendou, nevyuţívají se moderní informační technologie atd.) (Důvodová zpráva k novele zákona č. 359/1999 Sb., s 57.)
Česká republika je za nedostatky v ochraně práv dětí kritizována i ze strany OSN a dalších institucí1. V reakci na tuto kritiku se Vláda ČR zavázala ve svém programovém prohlášení transformovat systém péče o ohroţené děti. Důleţitým krokem této transformace je novelizace zákona o sociálně-právní ochraně dětí a souvisejících předpisů, která byla Poslanecké sněmovně předloţena na konci roku 2011 (Důvodová zpráva k novele zákona č. 359/1999 Sb.)
2.3 Novelizace zákona o SPOD Kritika současného systému péče o ohroţené děti, zejm. výtka směrem k nejednotnosti a nadměrné administrativě v rámci poskytování sociálně-právní ochrany dětí, vyústila ve snahu novelizovat zákon o sociálně právní ochraně dětí a transformovat celý systém péče o ohroţené děti.Změna zákona o sociálně-právní ochraně dětí, která vstoupila do schvalovacího procesu na konci roku 2011, je první rozsáhlou změnou po několika dílčích úpravách. Dle důvodové zprávy k předkládané novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí si tato klade za cíl vytvoření podmínek pro zabezpečení výchovy a všestranného rozvoje dítěte v jeho přirozeném rodinném prostředí nebo v náhradním rodinném prostředí, důraz na prevenci, zavedení standardů kvality a sjednocení postupů v rámci SPOD a v neposlední řadě vytvoření alternativ k nadměrnému umísťování dětí do institucionální péče rozvojem a profesionalizací pěstounské péče (Důvodová zpráva k novele zákona č. 359/1999 Sb.) Inovace týkající se konceptů této práce budou podrobněji rozvedeny v příslušných kapitolách.
2.4 Kurátor pro děti a mládež Matoušek ve svém slovníku sociální práce spojuje práci kurátora pro děti a mládeţ, jakoţto
1
např. doporučení výboru OSN pro práva dítěte z 31.05.2011 a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva
12
odborného pracovníka státní sociální pomoci, s dětmi obtíţně vychovatelnými a dětmi, které páchají trestnou činnost. Připomíná, ţe kurátor se neomezuje jen na práci s dítětem samotným, ale pracuje i s jeho sociálním okolím – tedy zejm. rodinou. Dětem i jejich rodinám pak poskytuje jak poradenskou, tak přímo socioterapeutickou pomoc (Matoušek, 2008, s. 92.) Ministerstvo práce a sociálních věcí vymezuje funkci kurátora pro děti a mládeţ podrobněji a svoji definici staví na výčtu činností a okruhů problémů, kterým se kurátor pro děti a mládeţ věnuje: •
zabývá se dětmi a mladistvými s poruchami chování či trestnou činností
•
dle § 6 odst. l, písm. c,d) zákona 359/1999 Sb. zaměřuje sociálně-právní ochranu zejména na děti uvedené v písm. c) a d)
•
na základě písemných poţadavků orgánů činných v trestním řízení podává kvalifikované zprávy o osobách nezletilých a mladistvých, které se dopustily trestného činu...
•
zúčastňuje se úkonů v přípravném řízení
•
zúčastňuje se hlavního líčení a veřejného zasedání v trestních věcech mladistvých, kde aktivně vyuţívá svá práva daná zákonem, včetně opravných prostředků
•
poskytuje sociálně právní, výchovné, případně psychologické porady dětem i rodičům při řešení jejich rodinných, osobních a sociálních problémů a akutních krizových situací. Zprostředkovává pomoc odborných poradenských a zdravotnických pracovišť a jiných zařízení.
•
dle zákona o rodině podává podněty na výchovná opatření u obtíţně vychovatelných dětí a mladistvých a sleduje jejich účinnost
•
navštěvuje nezletilé a mladistvé, kteří jsou umístěni v ústavních zařízeních a věznicích
•
spolupůsobí na zlepšení podmínek v rodinách obtíţně vychovatelných nezletilých a mladistvých, u kterých je vykonávána ústavní výchova nebo ochranná výchova s cílem umoţnit jejich návrat do rodiny
•
analyzuje situaci v oblasti patologických jevů u dětí a mládeţe a navrhuje preventivní opatření
•
účastní se přestupkového řízení vedeného proti mladistvému v souladu se zákonem o přestupcích
•
spolupracuje s ústavy pro výkon vazby i výkon trestu odnětí svobody, se školskými zařízeními pro výkon ústavní a ochranné výchovy, spolupracuje s orgány obcí, školami, zdravotnickými a školskými zařízeními, občanskými sdruţeními, úřady práce, charitativními a jinými organizacemi, probační a mediační sluţbou atd. (MPSV, 2009a, upraveno JČ.)
13
V novele zákona o sociálně právní ochraně dětí je jiţ na úrovni zákona zaveden termín sociální kuratela a od ostatních pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany dětí odlišen sociální kurátor pro děti a mládeţ. Toto odlišení by mohlo pomoci jasněji ohraničit pole působnosti a zodpovědnosti kurátora pro děti a mládeţ (byť s uvědoměním důleţitosti spolupráce s ostatními pracovníky). Tyto změny jsou vyjádřeny v §31 a §32 novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí Toto nové vymezení je posun v dosavadní praxi, kdy bylo rozdělení mezi jednotlivými agendami zvykové povahy a nemělo oporu v legislativě (Důvodová zpráva k novele zákona č. 359/1999 Sb., s. 98.)
14
3 Individuální plánování Individuální plánování je proces sestavování individuálního plánu intervence – někdy označovaného jako individuální plán pomoci, popř. práce s klientem ad. Plán obecně můţeme chápat jako „Formalizaci záměru s upřesněním vstupů a výstupů v časovém sledu." (Matoušek, 2008, s. 135.) Individuální plán tak představuje souhrn záměru (cíle) spolupráce, dle pouţitého přístupu více či méně detailní popis výchozí situace a popis důvodů, které vedly k jejímu ustavení, a dále kroků, které vedou k dosaţení cíle s ohledem na specifické vlastnosti, schopnosti a další okolnosti klienta a jeho sociálního prostředí. A v neposlední řadě i časový harmonogram naplňování jednotlivých kroků, resp. dosaţení cíle, cílového stavu. Matoušek (et al., 2008) nalézá prvky plánování v několika oblastech sociální práce, kdyţ zkoumá zejména jejich legislativní základ. Jedná se v prvé řadě o sociální sluţby na základě zákona č. 108/2006 Sb., kde identifikuje několik apelů k sestavování individuálního plánu. Další oblastí sociální práce, kde jiţ prvky individuálního plánování v legislativě obsaţeny jsou, je ústavní výchova dětí na základě zákona č. 109/2002 Sb., který ukládá zařízením pro výkon ústavní výchovy zpracovávat plán výchovně vzdělávací činnosti. Na něm by se měl podílet a situaci dětí v zařízení monitorovat i orgán sociálně-právní ochrany dětí na základě zákona č. 359/1999 Sb. Samotný pojem individuálního plánu intervence u ohroţených dětí pak autoři definují jako: […] dokument vzniklý v součinnosti zainteresovaných aktérů (biologických či náhradních rodičů, pracovníků státního systému sociálně právní ochrany dětí, případně pracovníků jiných institucí pečujících o vývoj dítěte), který poskytuje přehled aktuálních problémů a dohodnutých způsobů, jak na ně reagovat. Plán definuje úlohy jednotlivých zainteresovaných subjektů a časový horizont, kdy bude zhodnoceno, jak se daří stanovených cílů dosahovat a kdy bude případně plán změněn (Matoušek et al., 2008, s. 10.)
Z výše uvedeného je zřejmé, ţe obvykle se předpokládá písemná forma individuálního plánu. Jeho provedení by mělo být individuální a odpovídat potřebám a moţnostem klienta. Lze vyuţít mnoţství výtvarných technik a úrovní sloţitosti či konkrétnosti.
15
3.1 Individuální plánování v rámci OSPOD Jak bylo zmíněno v předchozí části textu, není pojem individuální plán v prostředí sociálněprávní ochrany dětí zcela neznámým. Je obsaţen v metodických doporučeních Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV, 2009b.) To definuje sestavování individuálního plánu péče jako proces sestávající ze čtyř základních kroků: zjišťování faktů a informací; konzultace, případové konference, rodinná konference; vyhodnocení situace; rozhodnutí. Výsledkem těchto kroků je pak plán péče o dítě. Plán péče o dítě má být zaloţen na všech zjištěních a vycházet z potřeb dítěte. Potřeby dítěte pak rozděluje do několika oblastí (od zdraví, přes bydlení k citové vřelosti rodičů). Kvalitní individuální plán má být konkrétní, má mít měřitelné výstupy, má být realistický a konečně má být časově omezený (MPSV, 2009b.) Svůj pohled na práci s individuálním plánem předkládá i Bechyňová et al. Rozvíjejí svůj koncept sanace rodiny a uvádějí, ţe sestavení individuálního plánu práce s rodinou je činností multidisciplinárního týmu, jehoţ svolání, sloţení a řízení je věcí úvahy zástupce orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Autorky dále zdůrazňují potřebu kvalitního vyhodnocení situace dítěte a rodiny a nutnost jeho neustálé revize a aktualizace (Bechyňová et al., 2011, s. 4.)
3.2 Individuální plánování v novele zákona č. 359/1999 Sb. Individuálnímu plánu (a vyhodnocení situace dítěte) je v novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí věnována velká pozornost. Reaguje tak mj. na opatření schválené Vládou ČR2, které ukládá MPSV povinnost legislativně upravit tvorbu individuálního plánu. Novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí se individuálnímu plánu věnuje zejména v §10 odst. 3, kde stanoví povinnost vypracovat individuální plán ochrany dítěte. V odstavci 5 stejného paragrafu pak stanoví další povinnosti. Zásadní je vymezení preventivní funkce individuálního plánu, a povinnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí zpracovat v případě ohroţených dětí individuální plán ochrany dítěte nejpozději do jednoho měsíce od zařazení do evidence, a dále plán aktualizovat (Novela zákona č. 359/1999 Sb., §10)
2
Obecné opatření k výkonu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva – prevence odebírání dětí z péče rodičů ze sociálně ekonomických důvodů, které schválila Vláda ČR usnesením č. 882 ze dne 7. 12. 2010
16
Konkrétní obsah a náleţitosti individuálního plánu upravuje prováděcí vyhláška3 (MPSV, 2012) v§2, a to v návaznosti na §1 upravující proces vyhodnocení situace dítěte. Vyhláška stanoví, ţe vyhodnocování situace dítěte a jeho rodiny vychází z individuálního přístupu k dítěti a má následující okruhy4 : hodnocení situace dítěte (míra ohroţení, vymezení rizik, úroveň vývoje, individuální potřeby, úspěšnost ve vzdělávání, názory a přání dítěte) hodnocení situace rodiny (příčiny krize, vztah rodiče-dítě, potřeby rodiny, zdroje rodiny v širším smyslu, výchovné kompetence, materiální podmínky) hodnocení širšího prostředí rodiny (zdroje a jejich vyuţitelnost v širší rodině a širším sociálním okolí). Obsah, zaměření a formy intervence v rámci individuálního plánu stanovuje §2 zmíněné vyhlášky. Zatímco u hodnocení situace dítěte ponechal zákonodárce sociálním pracovníkům určitou volnost tím, ţe vyjmenování okruhů je pouze demonstrativní, u výčtu náleţitostí individuálního plánu tomu tak není a jeho obsah je striktně taxativně vymezen. Z tohoto důvodu uvádím plné znění prvního odstavce paragrafu: (1) Individuální plán ochrany dítěte obsahuje a) popis příčin ohroţení dítěte a důvody zahájení sociálně-právní ochrany, b) cíle navrţených opatření, prostředky k jejich dosaţení a ukazatele účinnosti jednotlivých opatření, c) rozsah navrţených opatření nezbytných k ochraně dítěte a poskytnuté pomoci rodičům nebo jiným osobám odpovědným za výchovu dítěte, d) způsob naplňování navrţených opatření, práv a zájmů dítěte v rozsahu sociálně-právní ochrany, e) metody práce s rodinou a rozsah intervencí a pomoci rodičům nebo jiným osobám odpovědným za výchovu dítěte při péči o dítě a při jeho výchově, f) postup spolupráce orgánu sociálně-právní ochrany s ostatními orgány veřejné moci a dalšími subjekty zapojenými do řešení situace dítěte,
3 4
V době dokončování této práce nebyla dosud prováděcí vyhláška přijata. Vybrané části návrhu vyhlášky jsou součástí přílohy.
17
g) rozsah spolupráce rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte s orgány sociálně-právní ochrany a dalšími subjekty zapojenými do řešení situace dítěte, h) časový plán pro provádění konkrétních opatření sociálně-právní ochrany, i)
způsob hodnocení a ověřování plnění naplánovaných opatření nezbytných k ochraně dítěte ze strany rodičů, jiných osob odpovědných za výchovu dítěte, orgánů sociálně-právní ochrany a dalších subjektů zapojených do řešení situace dítěte, a návrh dalších potřebných opatření nezbytných k ochraně dítěte,
j)
plán vzdělávání dítěte a plán přípravy na budoucí povolání a osamostatňování se,
k) plán přípravy blíţícího se výstupu dítěte z náhradní péče, l)
způsob sledování fungování rodiny po ukončení práce s rodinou (MPSV, 2012, §2.)
Novela se tak snaţí zavést do praxe dvě vzájemně protichůdné tendence – individualizace zastoupená
povinným
zpracováním
individuálních
plánů
jako
opak
kritizované
byrokratičnosti na straně jedné, a zároveň poţadavek na sjednocení přístupů a metodik dále posílené taxativním vymezením obsahu individuálního plánu, na straně druhé.
18
4 Prvky individuálního plánování Na základě předchozích kapitol vyvozuji, ţe individuální plánování jako proces v prostředí sociálně právní ochrany se skládá ze tří zásadních prvků. Toto tvrzení vychází z výše uvedené definice Matouška (et al., 2008, s. 10), která de facto proces individuálního plánování nahlíţí jako na spolupráci zainteresovaných subjektů na tvorbě individuálního plánu jako dokumentu, který: obsahuje přehled aktuálních problémů a cíle spolupráce, definuje úlohy participantů a indikátory dosaţení cílů, časový horizont, kdy dojde k revizi a aktualizaci. Vrátíme-li se k jiţ zmiňované prováděcí vyhlášce k novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí (MPSV, 2012), pak vidíme, ţe struktura procesu individuálního plánování je dána následovně: V §1 je řešeno vyhodnocení situace dítěte a jeho rodiny. Zde je kladen důraz na popsání situace a jejích příčin, určení potřeb a zájmů dítěte - tedy vlastně cílů spolupráce – a v neposlední řadě zjištění zdrojů k dosaţení cílů. Lze tedy konstatovat, ţe se jedná o určitou podobu vyhodnocení (v anglické terminologii assesment) s určením cílů a zdrojů – v rámci této práce tvoří první prvek individuálního plánování. V §2 pak nacházíme popis náleţitostí individuálního plánu jako dokumentu. V závěru prvního odstavce tohoto paragrafu je pak i část věnující se závěrečné fázi spolupráce a revize individuálního plánu. Zde se tedy jedná o vznik dokumentu jako výstupu z prvního kroku, kdy se předpokládá, ţe dojde v budoucnu k jeho revizi a případně aktualizaci. Vznik individuálního plánu jako dokumentu nahlíţím jako na druhý prvek celého procesu. Revizi a aktualizaci individuálního plánu chápu pro účely této práce jako svébytný prvek, který navazuje na dosavadní výsledky spolupráce s klientem a jeho okolím. Předpokládám, ţe od prvotního vyhodnocení se bude lišit jistou cíleností, neboť participující subjekty jsou jiţ identifikovány. Tato část tvoří třetí prvek procesu individuálního plánování.
4.1 Vyhodnocení situace dítěte Procesu posouzení v prostředí sociálně-právní ochrany dětí připisuje například Navrátil 19
(2005) zásadní význam a v tomto směru přichází s ostrou kritikou současného přístupu k tomuto tématu na poli sociálně-právní ochrany dětí, kdyţ uvádí, ţe zejména nedostatečné a nedůsledné posouzení situace dítěte vede k nadměrnému umísťování dětí do institucionální péče. Pouţívá definici Barkera, který vymezuje posouzení […] jako proces, ve kterém je určován charakter, příčina, vývoj a prognóza problému a v němţ jsou dále také analyzovány osobnostní charakteristiky a situace, které s problémem souvisejí. Posouzení Barker dále chápe jako funkci sociální práce, jejíţ podstatou je snaha porozumět problému, jeho příčině, ale i tomu, co můţe být změněno, aby byl problém minimalizován či odstraněn (Barker in Navrátil, 2005, s. 8)
Holland si všímá, ţe na úrovni přímé sociální práce s klientem na bázi osobního styku rozlišili Smale et al. tři praktické modely posouzení: Model dotazování, kde profesionál v roli experta pokládá otázky posuzované osobě, shromaţďuje a analyzuje údaje a z nich vyvozuje závěry. Model procedurální, kdy sociální pracovník postupuje podle jasně dané metodiky získávání informací a sleduje, zda jsou splněny určené limity. Výměnný (exchange) model, který klade důraz na posuzovanou osobu jako na experta na vlastní situaci a potřebu pomoci s plánováním postupu k dosaţení cílů (Smale et al. in Holland, 2004, s. 16, vlastní překlad.)
K tomuto rozlišení připojuje Sally Holland poznámku Milnera a O´Byrna (in Holland, 2004), ţe kaţdý z modelů se různou měrou uplatňuje ve specifických situacích (ochrana dítěte-model dotazování; ohroţení na straně zdrojů-procedurální model; posouzení potřeb-výměnný model) i v závislosti na místní podmínky výkonu sociální práce. Navrátil připomíná i jiné rozlišení přístupu k posouzení (spíše v rovině teorie sociální práce) dle Holland (in Navrátil, 2005), kde rozděluje dvě hlavní strategie posouzení – kvalitativní a kvantitativní. Dále rozlišuje několik modelů posouzení, a to diagnostický model (navazující na práci M. Richmond), prediktivní model (reagující na fenomén týrání a zneuţívání dětí), ekologický model (důraz na komplexní posouzení situace) a byrokratický model. K byrokratickému modelu Navrátil (2005) uvádí, ţe tento je projevem určitého manaţerismu v sociální práci projevující se snahou kontrolovat posuzovací procedury. V rámci byrokratického modelu posouzení kladně hodnotí pozitivní důraz na prevenci před léčením. Vidíme, ţe výše definovaný byrokratický model je ve značné shodě s novelou zákona o sociálně-právní ochraně dětí, jak byla popsána výše – a to právě snahou důsledně kontrolovat spolupráci s klientem a důraz na prevenci. 20
I Bechyňová (et al., 2011) připisuje vyhodnocení situace dítěte zásadní význam a povaţuje jej za základ pro sestavení individuálního plánu. Domnívá se, ţe vyhodnocení by mělo probíhat na podkladě jednání multidisciplinárního týmu. Multidisciplinární tým je obdobou konání případové konference, se kterou počítá i novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí (§10 odst. 3 písm. e). V důvodové zprávě k novele zákona č. 359/1999 Sb. je případová konference metodou sociální práce, která má v současné praxi jiţ své místo. Důvodová zpráva implicitně rozlišuje případovou konferenci a jednání multidisciplinárního týmu. Případová konference je širší pojem označující projednání situace dítěte s dítětem a dalšími osobami, jeţ jeho výchovu ovlivňují (tedy zejm. rodiče). Jednání multidisciplinárního týmu je pak případová konference, jíţ se účastní další odborníci ze spolupracujících institucí (Důvodová zpráva k novele zákona č. 359/1999 Sb., s. 85.) Forma konání případové konference (sloţení, místo jednání ad.) nejsou nikde závazně a taxativně vymezeny. Záleţí tak na schopnostech koordinujícího sociálního
pracovníka,
jak
konání
případové
konference
nastaví
(např.
vyuţití
videokonferencí, místo jednání přizpůsobit moţnostem důleţitého účastníka apod.). Prvek vyhodnocení situace dítěte v rámci procesu individuálního plánování tedy nahlíţím jako na proces ve kterém je zjišťován a hodnocen charakter, příčiny, vývoj a prognóza situace, v níţ se dítě nachází. Cílem je identifikovat a adekvátně reagovat na zjištěná rizika volbou cílů další spolupráce. V tomto procesu se uplatňuje více modelů praktických (model dotazování, model procedurální, model výměnný) i modelů teoretických, z nichţ nejblíţe má k současnému stavu i nově nastolované praxi, model byrokratický. Vyhodnocení by mělo v maximální moţné míře stavět na jednání případové konference a vyústit ve vypracování individuálního plánu ochrany dítěte.
4.2 Sestavení individuálního plánu ochrany dítěte Individuální plán je dokument reagující na potřeby dítěte zjištěné v rámci vyhodnocení. Podstatnou náleţitostí individuálního plánu je časové ohraničení plánu a stanovení srozumitelných indikátorů naplnění jednotlivých cílů. Platné metodické doporučení MPSV 3/2009 uvádí několik vlastností dobře vypracovaného individuálního plánu – plán má být konkrétní, mít dosaţitelné cíle a měřitelné výstupy, je realistický a je časově ohraničen (MPSV, 2009b.) Bechyňová (et al., 2011) doporučuje formulovat cíle v individuálním plánu 21
podle potřeb dítěte, coţ v sobě zahrnuje motivační prvek. Opačný přístup - formulace cíle podle rizik - můţe naopak vést k obraně nositele rizika (např. rodiče) a motivační prvek neobsahuje. Oba uvedené zdroje přisuzují (s důrazem na princip partnerství mezi zainteresovanými subjekty) ústřední úlohu ve vyhodnocení a tvorbě individuálního plánu pracovníkovi OSPOD. Ten nese zodpovědnost za vytvoření individuálního plánu. Forma dokumentu není závazně upravena. Jakkoli například citované metodické doporučení (MPSV, 2009b) navrhuje formu tabulky, ve skutečnosti nebrání sociálnímu pracovníkovi nic v tom, aby pouţitý formát a techniky zpracování neuzpůsobil potřebám konkrétního jednice (klienta, spolupracujícího odborníka...). Prováděcí vyhláška k novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí (MPSV, 2012, §2) upravuje obsah a zaměření individuálního plánu, a formy intervence a pomoci při péči o dítě. Konkrétní ustanovení je uvedeno v oddíle 3.2. Pro účely této práce rozumím pojmem sestavení individuálního plánu zhotovení dokumentu (případně série dokumentů) kurátorem, který na základě vyhodnocení situace dítěte konkrétně stanovuje reálně dosaţitelné cíle spolupráce, obsahuje časový harmonogram jejich plnění, rozděluje zodpovědnost za plnění cílů a obsahuje indikátory dosaţení cílů.
4.3 Revize individuálního plánu ochrany dítěte Posledním prvkem individuálního plánování je revize individuálního plánu. Pod tímto pojmem rozumím průběţné i závěrečné zhodnocení míry dosaţení stanovených cílů dle dohodnutých indikátorů. Průběţné vyhodnocení provádí zejména kurátor na základě dostupných informací a sleduje, zda dosavadní postup je v souladu s individuálním plánem. V případě zjištění závaţných nebo akutních nedostatků iniciuje jednání případové konference, která by měla vyústit v operativní aktualizaci individuálního plánu. Závěrečné hodnocení se provádí v intervalu stanoveném v individuálním plánu a to zpravidla formou případové konference. Jak průběţné, tak závěrečné vyhodnocení plnění individuálního plánu by mělo vést buďto k aktualizaci individuálního plánu (tedy vyjádření potřeby opakovat první fázi), nebo k ukončení spolupráce. 22
Metodická část V této části práce bude popsána metodika výzkumu. Nejprve bude zdůvodněn výběr metody a strategie výzkumu, dále bude popsána technika zjišťování a jednotka zkoumání a jednotka zjišťování. Následně bude provedena operacionalizace pouţitých konceptů, popsán průběh výzkumu a reflektovány limity a přínosy studie.
23
5 Metodika Cílem mého výzkumu je zjistit, které prvky individuálního plánování (tak jak byly popsány v předchozí části) se vyuţívají v současné praxi kurátorů pro děti a mládeţ. Výzkumné otázky jsou stanoveny následovně: Hlavní výzkumná otázka Které prvky individuálního plánování se vyuţívají v současné praxi kurátorů pro děti a mládeţ? Jednotlivé prvky individuálního plánování byly definovány v teoretické části a budou předmětem dílčích výzkumných otázek (DVO). DVO1: Jak probíhá vyhodnocování situace dítěte? Dílčí výzkumná otázka směřuje ke zjištění zastoupení prvního z identifikovaných prvků individuálního plánování v praxi kurátorů pro děti a mládeţ. Pokouší se zjistit, zda kurátoři vnímají tento prvek jako svébytný a důleţitý. Dává prostor pro zachycení nejrůznějších forem a přístupů k tomuto prvku. Odpovědí na tuto dílčí výzkumnou otázku by měla být reflexe pouţívaných přístupů v úvodní části spolupráce, kdy probíhá vyhodnocení situace dítěte a definování cílů spolupráce. DVO2: Jaké formy individuálního plánu ochrany dítěte se v současné praxi vyuţívají? Tato dílčí výzkumná otázka se snaţí zmapovat, zda na vyhodnocení situace dítěte a volbu cílů další spolupráce vědomě navazuje sestavení individuálního plánu ochrany dítěte jako dokumentu, který rozděluje kompetence, sumarizuje cíle další spolupráce a zavádí lhůty a indikátory, s jejichţ pomocí bude dosaţení vytýčených cílů hodnoceno.
DVO3: Jak probíhá revize individuálního plánu ochrany dítěte? 24
Tato dílčí výzkumná otázka se zabývá tou částí spolupráce klienta (rodiny) s kurátorem, kdy dochází k vyhodnocení postupu plnění (naplnění) cílů spolupráce a rozhoduje se o pokračování na nových nebo upravených cílech, popřípadě o ukončení vztahu s klientem.
5.1 Volba metody a strategie Tato práce popisuje současnou praxi v pouţívání individuálního plánování, a to v rámci zavádění tohoto přístupu do nové úpravy legislativy, na kterou na mnoha místech odkazuje. Cílem předkládané práce je porozumět situaci - nikoli situaci vysvětlovat. Jako proces hledání porozumění definoval Creswell právě kvalitativní výzkum (Creswell in Hendl, 2005, s. 50.) Cestou k porozumění zkušenosti je podle Hendla (2005) interview s relativně nízkou mírou strukturovanosti. Závěry této práce mají upozornit instituce, které metodicky vedou výkon sociálně-právní ochrany dětí (MPSV, KÚ), na limity a přednosti současného uplatňování individuálního plánování v kontextu právě zaváděné novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Jak poznamenává Hendl (2005, s. 290), uplatňuje se evaluační výzkum tam, kde jeho výsledky mají přispět k lepšímu řízení, racionalitě a kvalitě. Má dokumentovat dosaţení poţadovaných společenských cílů a organizačních změn a má také přispět k rozšíření vědeckých poznatků o zkoumané oblasti. Předkládaná práce tedy v sobě obsahuje prvky evaluačního výzkumu.
5.2 Technika zjišťování Můj výzkum má za cíl zjistit, které vymezené prvky individuálního plánování jsou zastoupeny v současné praxi kurátorů pro děti a mládeţ v Libereckém kraji. Přestoţe byl v této práci na vymezení jednotlivých prvků individuálního plánování kladen značný důraz, je nutné si uvědomit, ţe jednotlivé prvky nabývají v praxi mnoha forem, vůči kterým chce být tento výzkum citlivý. Z toho důvodu jsem jako techniku zjišťování zvolil rozhovor, a to rozhovor polostrukturovaný. Tato volba je výsledkem uváţení předností a rizik jednotlivých forem rozhovoru jako techniky zjišťování. Polostrukturovaný rozhovor dle mého mínění skýtá oproti strukturovanému rozhovoru dostatek prostoru pro vyjádření názoru respondenta a zachycení mnohotvárnosti sociální reality, zároveň neklade na výzkumníka takové nároky ohledně 25
schopnosti řídit rozhovor jako je tomu u nestrukturovaného rozhovoru.
5.3 Jednotka zkoumání a jednotka zjišťování Jednotkou zkoumání jsou prvky individuálního plánování v praxi kurátorů. Jednotkami zjišťování jsou jednotliví kurátoři pro děti a mládeţ zařazení v orgánech sociálněprávní ochrany dětí obecních úřadů obcí s rozšířenou působností v Libereckém kraji. Na výběr respondentů byl kladen důraz s ohledem na reprezentativnost vzorku. Problém reprezentativnosti vzorku je v oblasti kvalitativního výzkumu široce diskutován (Silverman, 2005.) Zatímco někteří výzkumníci nepřisuzují problému reprezentativnosti v kvalitativním výzkumu ţádný zásadní význam (např. Stake in Silverman, 2005, s. 114), jiní poukazují na to, ţe i kvalitativní výzkum by měl produkovat vysvětlení, která jsou nějakým způsobem zevšeobecnitelná (Mason in Silverman, 2005, s. 115.) Silverman (2005) dále předkládá čtyři moţnosti, jak k problému reprezentativnosti přistupovat. Jedním z nich je i účelový výběr vedený časem a zdroji. Ten podle něj umoţňuje vybrat případ, který ilustruje charakteristiku nebo proces, jenţ je centrem zájmu výzkumníka. Připomíná však, ţe by nemělo jít o schválení jakéhokoliv vybraného případu, ale výběr by měl být výsledkem kritického zváţení parametrů dané populace. Za tímto účelem navrhuje sestavení typologie dle Stakea (Stake in Silverman, 2005, s. 117.) Z identifikovaných typologií doporučuje provést výběr na základě zváţení výzkumníkových moţností (Silverman, 2005, s. 117.) Základní soubor tvoří v rámci této práce kurátoři pro děti a mládeţ v Libereckém kraji. Jejich znaky důleţité pro tuto práci budou: velikost správního obvodu obce s rozšířenou působností a vzdálenost od správního centra kraje. Vybrané znaky odkazují na dostupnost návazných sluţeb, které se obvykle koncentrují právě ve správním středisku. V Libereckém kraji je celkem deset obcí s rozšířenou působností (ČSÚ, 2012), kde dle zákona působí orgány sociálně-právní ochrany dětí (Zákon č. 359/1999 Sb., §4.) Správní obvody čtyř z těchto obcí mají do 25.000 obyvatel, šest z nich má více neţ 25.000 obyvatel (ČSÚ, 2012.) Do obecních úřadů obcí s rozšířenou působností v Libereckém kraji je zařazeno celkem 21 pracovníků vykonávajících funkci kurátora pro děti a mládeţ (MPSV, 2011.) Z nich čtyři mají funkci kumulovanou, tj. zajišťují i jinou agendu kromě agendy kurátora pro děti a mládeţ. 26
Kurátoři s kumulovanou funkcí jsou zařazeni právě v obecních úřadech s rozšířenou působností, jejichţ správní obvod má méně neţ 25.000 obyvatel5. Typologie orgánů sociálně právní ochrany dětí v rámci Libereckého kraje, na kterých působí kurátor pro děti a mládeţ, pak vypadá následovně: Tabulka 5.1 – Typologie orgánů SPOD v Libereckém kraji s uvedením výběru. poloha/velikost ORP
do 25.000 obyv.
nad 25.000 obyv.
počet
vybráno
počet
vybráno
centrální
1
1
2
1
periferní
3
2
4
3(2)
Vzor: Silverman, 2005, s. 117; upraveno. S ohledem na časové a materiální moţnosti zpracovatele této práce byl stanoven počet respondentů na 5-7. Dále byla snaha vybrat respondenty tak, aby byli zastoupeni kurátoři ze všech typů orgánů sociálně-právní ochrany dětí v rámci kraje. Výběr je zřejmý z tabulky. Způsob výběru staví na přesvědčení, ţe v rámci jednoho orgánu sociálně-právní ochrany dětí (respektive jeho části zajišťující kurátorskou činnost) je sdílená určitá kultura organizace. Ta by měla být poměrně stálá v čase a za standardních podmínek by měla reprezentovat celou organizaci (Armstrong, 2005, s. 200-201). Z oslovených sedmi kurátorů pro děti a mládeţ souhlasilo s provedením rozhovoru šest expertů. Představení respondentů: R1_PMK Kurátor pro děti a mládeţ s kumulovanou funkcí na úřadu obce s rozšířenou působností města do 25 tis. obyvatel v periferní části kraje.Pracovník s tříletou praxí, doplňující si vzdělání studiem vysoké školy. R2_CV Kurátor pro děti a mládeţ na úřadu obce s rozšířenou působností statutárního města (nad 25.000 obyvatel) v centrální části kraje. Pracovník s desetiletou praxí, vysokoškolské vzdělání.
5
Vlastní šetření (telefonické dotazy) v říjnu 2012.
27
R3_PV Kurátor pro děti a mládeţ na úřadu obce s rozšířenou působností města se správním obvodem nad 25 tis. obyvatel v periferní části kraje. Pracovník s osmiletou praxí, vysokoškolské vzdělání. R4_PMKU Kurátor pro děti a mládeţ s kumulovanou funkcí na úřadu obce s rozšířenou působností města do 25 tis. obyvatel v centrální části kraje. Pracovník s dvanáctiletou praxí, středoškolské vzdělání. R5_CMKU Kurátor pro děti a mládeţ s kumulovanou funkcí na úřadu obce s rozšířenou působností města se správním obvodem do 25 tis. obyvatel, v centrální části kraje s dobrou dopravní obsluţností do krajského města. R6_PV Kurátor pro děti a mládeţ na úřadu obce s rozšířenou působností v periferní části kraje. Pracovník s dvanáctiletou praxí, středoškolské vzdělání.
5.4 Operacionalizace Pro zodpovězení hlavní výzkumné otázky „Které prvky individuálního plánování jsou přítomny v současné praxi kurátorů pro děti a mládež v Libereckém kraji?“ jsem pouţil koncept tří prvků individuálního plánování, jak byl vymezen ve třetí kapitole této práce, který je i předmětem dílčích výzkumných otázek. Prvek vyhodnocení je reprezentován dílčí výzkumnou otázkou č. 1: „Jak probíhá vyhodnocování situace dítěte?“. Pro zodpovězení této otázky je třeba zjistit, jak probíhá navázání spolupráce klienta s kurátorem, kdo se na vyhodnocení situace dítěte podílí, jakou formou spolupráce na vyhodnocení situace dítěte probíhá. Nedílnou součástí tohoto prvku je i stanovení cílů spolupráce, kdy je třeba zjistit, kdo se na formulaci cílů podílí a jaký z modelů identifikovaných v teoretické části práce (dotazování, standardizovaný model, výměnný model) se při tom uplatňuje. 28
Prvek sepsání individuálního plánu je předmětem dílčí výzkumné otázky č. 2: „Jaké formy individuálního plánu ochrany dítěte se v současné praxi vyuţívají?“. Pro zodpovězení této otázky je třeba získat informace o tom, kde jsou cíle spolupráce zaznamenány, zda odlišuje cíle dílčí a hlavní, konkretizuje kompetence, indikátory dosaţení cílů a lhůty plnění jednotlivých cílů. Současně je třeba zjistit, zda mají všechny strany dokument k dispozici, zda se jedná o jeden či více doplňujících se dokumentů a zda jsou nějak přizpůsobeny potřebám a moţnostem jednotlivých stran spolupracujícího vztahu. Prvek revize individuálního plánu se pojí s dílčí výzkumnou otázkou č. 3: „Jak probíhá revize individuálního plánu ochrany dítěte?“ Zde je třeba zjistit, jak probíhá průběţné a závěrečné vyhodnocení spolupráce na bázi v předchozím bodě popsaného individuálního plánu. Tedy zejména: kdo se na vyhodnocování podílí, jakou formou se vyhodnocování děje a co na něj navazuje.
5.5 Průběh výzkumu Prvním krokem výzkumu bylo oslovení stanoveného počtů respondentů dle výše popsaného výběru. Z oslovených 7 kurátorů souhlasilo s provedením rozhovoru 6 z nich. Všem respondentům byl stručně nastíněn cíl zpracovávané závěrečné práce s tím, ţe ze strany tazatele byla snaha vyhnout se hodnotově zabarveným vyjádřením, která by naváděla respondenty odpovídat tendenčně. Výzkumné rozhovory byly provedeny po předchozí dohodě na pracovišti jednotlivých respondentů. Průběh rozhovoru byl se souhlasem respondentů zaznamenán na diktafon. V jednom případě respondent odmítl nahrávání a rozhovor byl zaznamenán písemně v podobě obsáhlejších poznámek. Rozhovory byly provedeny s příslibem anonymizace všech údajů. Zaznamenané rozhovory byly doslovně přepsány pro následnou analýzu. Během přepisu rozhovorů byly odstraněny všechny místopisné a osobní údaje. Upravena byla i slovesa s rodovou koncovkou.
5.6 Limity a přínosy studie 29
Limitem i přínosem studie je její aktuálnost. Zabývá se tématem, které je v současné době – tedy těsně před účinností novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí – zdrojem obav a nejistoty mnoha pracovníků SPOD. Daní aktuálnosti a provázanosti práce s novelou zákona o SPOD jsou obtíţe spojené s nejistotou jeho schválení, různost výkladu některých ustanovení a změny v návrzích prováděcích předpisů. Za přínos studie leze povaţovat spontánnost výpovědí všech respondentů, která je nepochybně důsledkem faktu, ţe výzkumník sám je kurátor a s většinou z respondentů jej pojí osobní vztah. Podařilo se tak získat autentická a upřímná vyjádření ke zkoumané problematice.
30
Empirická část Tato část práce je věnována zodpovězení dílčích výzkumných otázek definovaných výše, a tím i hlavní výzkumné otázky. Kaţdý z oddílů je věnován jedné dílčí výzkumné otázce. Navazuje tek na strukturu teoretické části práce a strukturu rozhovoru jako takového.
31
6 Analýza a interpretace dat 6.1 Vyhodnocení situace dítěte Dílčí výzkumná otázka číslo 1 „Jak probíhá vyhodnocení situace dítěte?“ byla převedena na otázky: Jak probíhá navázání spolupráce? Kdo se na vyhodnocení situace klienta podílí? Jakou formu má vzájemná komunikace? Které praktické modely posouzení se uplatňují? Jak probíhá navázání spolupráce? Odpověď na první otázku pojala většina respondentů jako výčet oznamovatelů a předmětů sdělení, na jejichţ základě se kurátor začíná konkrétním klientem zabývat. R1_PMK: „...většinou je to na oznámení - škola, PČR, lékař, přestupky...“ R2_CV: „První informaci můžu dostat z různých zdrojů.“ Poté experti intuitivně přešli k popisu událostí po obdrţení prvotní informace z různých zdrojů. Většinou se shodují na tom, ţe nejdříve vyřeší otázku, zda jsou kompetentní k řešení situace potenciálního klienta. Pokud ne, odkáţí oznamovatele či klienta na příslušného odborníka. V případě, ţe klient spadá do agendy kurátora pro děti a mládeţ, pak všichni oslovení experti zajišťují dostupné informace za účelem ověření pravdivosti a závaţnosti oznámení. R2_CV „...Založím spis a oslovím rodinu. Začnu mapovat situaci.“ R3_PV „V podstatě mapujem jak velkej je ten problém.“ R6_PV „Prvotní je snaha získat co nejvíc informací (škola, rodina, další instituce). To znamená udělat si takovej prvotní obraz – postoj rodičů, jejich vliv na výchovu, výchovný model. Model všedního dne...“ Jeden z expertů se zabývá otázkou naléhavosti, kdy dospívá k závěru, ţe prvotní informaci (oznámení) je moţno zařadit do jedné ze tří kategorií – první je kategorie, kdy je zřejmě ohroţeno zdraví a ţivot dítěte, nenabízí prostor pro obsáhlejší zjišťování a spolupráci 32
s odborníky a je v rámci krizové intervence řešeno mnohdy podáním návrhu soudu na předběţné opatření. Opačnou hranicí je případ, kdy z oznámení vyplývá, ţe se v daném případě jedná o dítě pouze potenciálně ohroţené a toto ohroţení je svou povahou bagatelní, kdy zjištěné skutečnosti spíše nahrávají tomu, aby do rodiny intervenováno vůbec nebylo. Mezi těmito hranicemi vyčlenil dotázaný expert prostor pro běžnou spolupráci s klientem. Zde se úvahy většiny respondentů spojují a shodně uvádějí, ţe poté, co vyřeší otázku příslušnosti, kontaktují rodinu a odborníky, s nimiţ je rodina dle jejich informací jiţ ve styku – jedná se zejména o školy a pediatry. Podobně i ostatní experti referovali o určité kategorii případů, kdy oznámení přijmou a po prvotním vyhodnocení dojdou k závěru, ţe intervence kurátora není nutná. Obvykle proto, ţe klient a rodina na situaci jiţ zareagovali odpovídajícím způsobem. R1_PMK „Pokud tam ten problém není, nebo se vyjasní (nepředání informací mezi rodiči a školou apod.)... ...tak formou zápisu se to uzavře. Je tam naše stanovisko, stanovisko oznamovatele (lékař, škola) a uzavře se to s tím, že došlo ke zlepšení, nebo nebylo potřeba ani intervenovat.“ Výjimku z tohoto postupu tvoří experti, kteří s ohledem na kumulovanou funkci vnímají úlohu kurátora pouze v rámci trestního řízení. Tito experti přenechávají prvotní iniciativu na policii, která vyhodnotí, zda v daném případě úkony trestního řízení zahájí či nikoli. Ke kontaktu mezi kurátorem a klientem pak dochází aţ při prvním úkonu trestního řízení, a to je obvykle výslech. Kurátor pak shromaţďuje údaje od klienta za účelem získání informací pro zprávu soudu. R4_PMKU „Zjistím, jestli je vedený spis. Pokud není spis veden, pak počkám na výslech, kde se pak dál domlouvám s rodiči - nebo vlastně vyslechnu tam toho dotyčnýho, jak se staví k té trestné činnosti.“ R5_CMKU „On se tady objeví proto, že v uvozovkách třeba, třeba krad. Já ho tady... ...já tady zjistim ty věci, který potřebuju do toho posudku o něm. Já mu vysvětlím, co se bude dít. Já mu vysvětlim, co se bude dít, když to udělá zase.“ Kdo se na vyhodnocení situace klienta podílí? Uţ při odpovědích na předchozí otázku experti uváděli, ţe spolupráci předchází obvykle oznámení, a to od školy, police, lékaře nebo právě od rodičů. R2_CV „...oslovím všechny zainteresovaný lidi, který mně můžou v tom mapování pomoct – v první řadě rodinu, pak pokud jde o dítě zařazený do školskýho systému, pak zjišťuju jak tu rodinu vidí škola, vychovatel, lékař – může to být i soused. Prostě kdokoli, kdo přijde s 33
dítětem do kontaktu a mohl by k té věci doplnit informace.“ R3_PV „Tak většinou první zavoláme rodiče. V podstatě zjistíme jejich pohled na věc.“ R6_PV „Většinou potom pozvu klienta s rodiči na OSPOD. Po navázání kontaktu a základní důvěry si dovolím jít i do rodiny na ohlášenou návštěvu. Nikdy nedělám neohlášený návštěvy – pokud pro to teda není jasný důvod, například týrání.“ Vidíme, ţe u posledního experta je na spolupráci a získání důvěry klienta a jeho rodiny brán zvláštní ohled, a expert odmítá, ţe by například do rodiny vstupoval neohlášeně, pokud pro to nemá zvláštní důvod.Experti se shodují na tom, ţe prvotní je snaha řešit situaci klienta s rodinou. Pokud rodina nedisponuje dostatečnými zdroji pro řešení situace, společně s klientem a rodinou se radí, které odborníky do spolupráce zapojí. R2_CV „No pokud nějakým způsobem ty další subjekty mají vztah k tý situaci, můžou jí nějak ovlivnit nebo jsou důležitý pro nápravu, tak vlastně se na tom domlouvám s těma rodičema a s tou rodinou, že oslovím ty další subjekty.“ R6_PV „Pak se snažím o zasíťování rodiny. …po diskusi vyplynou spolupracující organizace, případně kurátor vloží návrh." Nejčastěji uváděnými spolupracujícími odborníky jsou tedy zástupci škol a lékaři, dále psychologové a specialisté zařazení v nejrůznějších poradenských institucích (pedagogickopsychologická poradna, poradny pro rodinu, manţelství a mezilidské vztahy, odborníci střediska výchovné péče). Jakou formu má vzájemná komunikace? Pokud se experti zamýšleli nad formou spolupráce kurátora s klientem a odborníky, pak většinou dospěli k závěru, ţe s klientem a jeho rodinou dochází ke kontaktu právě ve formě pohovorů na oddělení, případně v rámci místních šetření (sem lze zařadit i pohovory některých kurátorů s klienty v rámci úkonu policie). Spolupráce s ostatními odborníky pak má různé podoby v návaznosti na šíři a hloubku problému. Oslovení experti se shodují, ţe v méně závaţných případech je spolupráce realizována na základě dohody, resp. doporučení klientovi a jeho rodině. Kurátor pak kontakt zprostředkovává zejména telefonicky a o průběhu spolupráce si vyţaduje určitou zpětnou vazbu (písemnou či opět v podobě telefonického sdělení). R2_CV „Zase případ od případu. Kde stačí udělat prostředníka, kde stačí jenom udělat dotaz. Anebo prostředníka, tak se využije tohle." V závaţnějších případech, kdy je třeba spolupráce intenzivnější, dochází k setkání odborníků, 34
které má různou formu. Oslovení experti sdělují, ţe nejčastěji vyuţívanou formou společného jednání zainteresovaných subjektů je výchovná komise školy, kde je moţné sloţení skupiny individuálně přizpůsobit projednávané věci. Výchovné komise školy mají nejčastěji snahu řešit problémy klienta, které se projevují na půdě školy. R2_CV „Nebo tam, kde je potřeba se domluvit na konkrétních krocích a to zprostředkování by nebylo vhodný… …tak když to ta situace vyžaduje tak je dobrý se sejít a iniciovat to setkání. Často vlastně v našem případě nám pomáhá škola, která svolává výchovnou komisi, kde dochází k takový malý případový konferenci." R1_PMK: „V případě výchovných komisí… Tak tam se nám daří, že tam pravidelně zveme pracovnici PPP, a má to efekt.“ Podle oslovených expertů je tato forma spolupráce přínosná, pokud se podaří ji iniciovat včas. Zkušenosti – byť jsou ve svém celku pozitivní – se liší v závislosti na přístupu jednotlivých škol. R4_PMKU „Je teda fakt, že většinou to pomůže. Ale ty výchovné komise se konají, když už tam ten problém je značný. Já si myslím, že tam by se to mělo konat dřív, než se ten problém rozvine. Tam je ten problém, že mnozí ti učitelé nechtějí tomu věnovat nějaké přesčasy apod. …někdy jsou i ti učitelé laxní.“ R2_CV „A některé školy ani nepořádají výchovné komise.“ Formou spolupráce, jíţ se snaţí posílit právě novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí je mezioborové setkání v podobě multidisciplinárního týmu, které by bylo iniciováno a koordinováno kurátorem. Experti se však shodují na tom, ţe tato forma spolupráce je nejpřínosnější. Podotýkají zároveň, ţe v současné praxi je tato forma spolupráce vyuţívána naprosto výjimečně a v těch nejzávaţnějších případech. Shodují se na tom, ţe zásadní překáţkou pro tento model spolupráce je vytíţenost odborníků, v případě periferních obcí prostorová vzdálenost, a dále angaţovanost odborníků, která se (stejně jak bylo zmíněno u výchovných komisí) značně liší. Respondent č 6. „V těch závažnejch případech, kde se dlouhodobě nedaří, si vydefinuju síť odborníků, který by mohli tu rodinu podpořit a oslovím je s nabídkou mezioborovýho setkání. Tam je ta objednávka toho klienta pro mě zásadní, ale formuluju to jako svoji zakázku směrem na ty odborníky. Ty se pak snažej dohodnout, kdo co udělá, ale je tam taky dobrý, že slyšej i ty problémy toho klienta i z oblastí těch ostatních odborníků.“ R3_PV „No, já myslím, že to je výjimečně, kdy se tam jede osobně. Teď jsme třeba byly s kolegyněmi na (…) kurs vedení případových konferencí. Měly jsme zpracovat esej a jako podklad jsme si případovou konferenci uspořádaly. Bylo to fajn a i časově se udělalo strašně 35
moc práce. Ale bylo to, že jsme se sešli, všichni odborníci… Ale bylo taky… …jako nevim jestli běžně realizovatelný… Z důvodu tý roztříštěnosti sítě služeb, vzdálenosti.“ R4_PMKU „Z mýho pohledu – ač bychom měli být těmi koordinátory – bude dosti složité tam ty odborníky jako dostat.“ Z vyjádření některých expertů pak vyplývá, ţe v jedné z částí Libereckého kraje probíhá s měsíční periodou setkání odborníků z oblasti justice (soudci, státní zástupce, probační úředník), policie (státní i obecní) a sociálně-právní ochrany dětí (kurátoři a vedoucí pracovníci orgánu sociálně právní ochrany dětí). Roli koordinátora vykonává právě jedno oddělení SPOD. Někteří experti, kteří do této skupiny patří, se domnívají, ţe tato skupina by mohla být (v určité části jednání věnované konkrétnímu případu) rozšířena o další odborníky z jiných zainteresovaných institucí, a poslouţit tak jako základ pro širší multidisciplinární tým. Další formou setkání zainteresovaných odborníků je dle expertů komise sociálně-právní ochrany dětí, kterou zřizuje starosta (primátor) obce jako svůj poradní orgán. Zde se setkávají odborníci z oblasti medicíny, školství, justice a v odůvodněných případech je moţná i účast klienta anebo jeho rodičů. Tato forma spolupráce je však v současné době na ústupu. R2_CV „ …nevim do jaký míry se využívá setkání zainteresovaných stran třeba v rámci komisí SPOD… Byly doby, kdy se zvaly do komise SPOD i rodiny, ale ta praxe už takhle asi dlouho nefunguje.“ R4_PMKU „Tak je tam ještě komise, která asi 8 let nefungovala. Po změně vedení úřadu se komise sešla asi jednou. Nevím, jestli tím, že je tam hodně Romů mezi klienty. Ti moc nereagují na ta pozvání. Takže tam se sejde hromada lidí kvůli nim a oni ani nepřijdou. Tak to mně ohromně štve.“ Které praktické modely posouzení se uplatňují? Z vyjádření expertů vyplývá, ţe model posouzení je do jisté míry závislý na aktuální situaci. Obecně experti nahlíţejí na vlastní praxi jako na snahu o výměnný model posuzování. R1_PMK Tak teď už můžu říct, když to vezmu zpětně, že tak opravdu převažuje ten společný model. Ta společná snaha o nalezení cílů.“ R6_PV „Prioritní objednávka je objednávka rodiny. Z toho po diskusi vyplynou ty spolupracující organizace… …případně kurátor vloží návrh. Zakázku ale definuje vždycky klient (rodina).“ 36
R2_CV „No pak teda oslovím samotnou rodinu a zjišťuju - asi pohovorem - jestli ta rodina taky vnímá nějaký problémy, a jestli je chce nebo nechce řešit, a zajímá mě pohled každýho člena tý rodiny, jestli vnímá tu situaci pro to dítě jako ohrožující.“ Při bliţších úvahách o některých případech ale dodávají, ţe například v případě spolupráce s klientem na základě oznámení školy, a následně jednání výchovné komise školy se často jedná spíše o model dotazování, kdy odborníci kladou klientovi a jeho rodině otázky, které jsou dle jejich zkušenosti důleţité pro vyřešení problému. Rodině pak předkládají cíle spolupráce a nabízejí i způsoby jejich dosaţení, které povaţují za objektivní. R1_PMK „Ti učitelé mají pak nutkání řešit, že nebyl podepsán úkolníček, nebyly domácí úkoly, je hodně těžký určit tu hranici, kdy se ještě řeší výchovný problém toho dítěte, a kdy se řeší ty organizační věci – čtení, notýsek, neořezané tužky...“ R2_CV „…na tý výchovný komisi se řeší to, co nefunguje ve škole, …takže škola tam má požadavky, aby to co nefunguje se změnilo a diktuje to klientovi, aby věděl, co chce škola napravit a chce, aby to ten klient změnil. A dost často to jsou shodný cíle s tím rodičem. …z mý zkušenosti ty cesty určuje ta škola – popř. tam můžou být doporučení ze strany OSPOD. V případech expertů kteří svoji roli chápou v dříve zmíněném uţším pojetí, se jedná se značnou převahou o model procedurální, kdy podle předem daných kritérií je rozhodováno, zda klient spadá do působnosti kurátora. Poměrně pevně jsou dána i opatření, která tito experti přijímají.
6.1.1 Shrnutí Vidíme, ţe oslovení experti se většinou zabývají otázkou, zda klient spadá do jejich cílové skupiny či nikoli – hodnotí místní a funkční příslušnost. Z hlediska funkční příslušnosti jeden z expertů explicitně definoval dvě limity, mezi nimiţ většina práce kurátora probíhá – jsou jimi akutní případy přímého ohroţení ţivota, a naopak bagatelní případy, kde by intervence kurátora do prostředí klienta byla ve zřejmém nepoměru k povaze oznámené události. Popisy ostatních expertů tomuto rozdělení intuitivně odpovídají. Pouze dva experti, kteří se dle vnitřních pravidel daného úřadu věnují pouze dětem, proti kterým je zahájeno trestní nebo přestupkové řízení, přenechávají rozhodnutí o navázání spolupráce na jiném subjektu (policie, přestupkový orgán).
37
Do práce s klientem zapojují kurátoři nejrůznější odborníky – nejčastěji jsou zmiňováni učitelé, lékaři (zejména pediatři a psychiatři) a psychologové. Ať uţ z pracovišť státních, nestátních neziskových organizací nebo soukromých praxí. Rozdíly pozorované v této části jsou značné. Zatímco OSPODy z centrální části kraje mají k dispozici hustou síť spolupracujících organizací, na něţ klienty odkazují nebo s nimiţ v rámci práce s klientem přímo spolupracují, OSPODy z periferní části kraje jsou v mnoha ohledech odkázány na svépomocnou terapii, protoţe síť spolupracujících organizací a sluţeb prakticky neexistuje, nebo jsou dosahové vzdálenosti mimo moţnosti klientů. Experti z malých správních obvodů dále naráţejí na neochotu a rigidní přístup vedoucích pracovníků některých spolupracujících organizací. Změna je blokována provázaností představitelů těchto organizací s orgány obcí s rozšířenou působností, které jsou zřizovateli těchto organizací a za normálních okolností by na změnu vyvíjely tlak. Co do formy spolupráce kurátorů s ostatními odborníky, shodují se oslovení experti v tom, ţe na počátku práce – ve fázi zpracovávání oznámení – jde zejména o telefonické předání informací s tím, ţe jejich konkrétnost a hodnota je závislá na ochotě dotyčného odborníka. Dále se nejčastěji uplatňuje jednání ve formě výchovné komise školy, kam je zván kurátor, klient s rodiči a další odborníci dle uváţení zástupců pořádající organizace – tj. školy. Experti se shodně zabývají moţností vyuţít jako platformu pro případovou konferenci komisi SPOD, kterou zřizuje starosta obce s rozšířenou působností jako svůj poradní orgán. Experti se však shodují v tom, ţe toto řešení vzájemné spolupráce je spíše na ústupu a jeho přínosy byly nejednoznačné. Jinou formou mezioborové spolupráce je jednání specialistů na mládeţ v rámci Týmu SVI, resp. tzv. Multidisciplinárního týmu specialistů na mládeţ, jehoţ garantem je v prvním případě OSPOD, ve druhém případě Probační a mediační sluţba ČR. Jedná se o setkání odborníků z oblasti justice (soudy, státní zastupitelství, probační sluţba), policie, místní správy a samosprávy (OSPOD, městská policie). Spíše výjimečně se v současné praxi dle expertů uplatňuje postup, kdy by jednání odborníků bylo svoláváno pro účely jednoho případu – klienta. Tam, kde ale k takovému postupu dochází, je velice kladně hodnocen. Byť s poukazem na nemoţnost pořádat taková jednání mimo zvláště závaţné kauzy. Pokud experti uvaţovali na téma praktických modelů posouzení, pak byla většinou snaha nahlíţet na dosavadní praxi jako na výměnný model. Z výroků expertů i mimo zadanou otázku je však zřejmé, ţe silnou roli hraje i model dotazování a u dvou kurátorů pracujících 38
s uţším pojetím role kurátora se jednalo o zjevnou převahu standardizovaného modelu.
6.2 Sestavení individuálního plánu Pro zodpovězení dílčí výzkumné otázky č. 2 „Které formy individuálního plánu ochrany dítěte se v současné praxi vyuţívají?“ je třeba získat informace o tom, kde jsou cíle spolupráce zaznamenány, zda odlišuje cíle dílčí a hlavní, konkretizuje kompetence, indikátory dosaţení cílů a lhůty plnění jednotlivých cílů. Současně je třeba zjistit, zda mají všechny strany dokument k dispozici, zda se jedná o jeden či více doplňujících se dokumentů a zda jsou nějak přizpůsobeny potřebám a moţnostem jednotlivých stran spolupracujícího vztahu. Cíle spolupráce Cíle spolupráce, jejichţ identifikace je výsledkem fáze vyhodnocení situace dítěte – tedy prvního prvku – jsou obvykle obsaţeny v záznamu o úkonu. Jedná se o zápis shrnující výsledky úkonu – nejčastěji pohovoru s klientem a nebo jeho rodiči. Tyto záznamy jsou součástí spisové dokumentace vedené orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Výjimečně jsou záznamy o úkonech koncipovány jako protokol z jednání, kdy obsah se neliší, ale dokument je opatřen podpisy účastníků. R2_CV „V současný chvíli není v praxi používáno, nebo já aspoň to nepoužívám, že bych si udělal nějaký plán. …tam jsou ty záznamy o úkonech... No, snažím se zjistit, s čím ten klient přišel, co by chtěl řešit. R1_PMK „Určitě ve spisový dokumentaci… Máme záznamy o úkonech ve spisové dokumentaci.“ Tyto záznamy o úkonech obsahují spíše dílčí cíle – tj. do příštího setkání – spíše, neţ cíle spolupráce klienta s kurátorem jako celku. R2_CV „Tak tam by se dal definovat třeba dílčí cíl toho setkání. A v závěru většinou pro sebe i pro další setkání je důležitý shrnutí na čem jsme se domluvili a k čemu směřujeme. Ale většinou tam jsou stanovený dílčí cíle, než nějaký hlavní cíl dlouhodobý – ten většinou tam nemam.“ R3_PV „Spíš je to rozdělený na jednotlivý kroky od jednoho jednání ke druhýmu. Od úkonu k druhýmu. Domlouváme se na krátkodobejch cílech.“ Jiná je situace v případě, ţe cíle spolupráce jsou stanoveny na základě jednání výchovné 39
komise školy nebo setkání odborníků. Zde experti uvádějí, ţe z jednání vzniká protokol, kde je krátce popsána výchozí situace a stanoveny cíle, které je moţné povaţovat spíše za konečné, neţ dílčí. Kompetence jednotlivých stran Pokud jde o kompetence jednotlivých stran, pak se experti odkazují opět na záznamy o úkonech. Většina expertů se shoduje, ţe je dán předpoklad, ţe kompetence jsou na straně rodiče, pokud je vyţadována nějaká konkrétní aktivita, pak je v záznamu o úkonech tato skutečnost zmíněna. R2_CV „To v tom záznamu se objeví, to co bylo dohodnuto, co kdo udělá – co může udělat pracovník, co klient. Jsou – li tam zainteresovaný i další subjekty, tak co budou dělat jednotlivý ty instituce.“ R3_PV „Právě že si myslíme, že nemáme ten záznam o úkonech moc strukturovanej, jo, že to máme jako vyprávění. (…) Občas tam jsou vypíchnutý ty věci, co jsou třeba udělat, ale jako ten celek je pojatej jako vyprávění, je to formou takovýho příběhu. Takže na konci určitě vyčíst lze. Jo většinou v tý rodině je to ten dominantní rodič, ten více schopnej...“ R1_PMK „Tak většinou je to postavený tak, že zodpovádá rodič. Jo, že nejsou tam ty kompetence stanovený tak, že třeba OSPOD zodpovídá za to… …většinou je tam, že ten cíl, ta zodpovědnost je toho rodiče.“ Lhůty plnění V otázce stanovení lhůt plnění dohodnutých kroků nebyli experti jednotní. Někteří experti chápou stanovení lhůty jako nedílnou součást definice cíle. R1_PMK „Určitě to tam zahrnuto bývá. Tam se snažíme, aby vždycky tam ten časový horizont byl. R3_PV „Jo. Jo – třeba kontakt s terapeutem do data. Obrátit se na ÚP... Jo to tam je vždycky.“ Jiní experti lhůty ponechávají na klientovi – resp. jeho rodině. R2_CV „No, ne každej klient si stanovuje cíle se lhůtou. Zase asi záleží na tom, jestli má na tom zájem stanovit si lhůtu. A pokud je stanovená, pak ji lze určitě dohledat v záznamu o úkonu.“ R4_PMKU „Nechávám tam vůli trochu těm rodičům, kdy já si tam dám nějakej termín 40
kontroly pro sebe, kdy se o to budu já zajímat – napíšu si to do kalendáře.“ Indikátory Podobně i oblast stanovení indikátorů je v současné praxi variabilní. Někteří experti se stanovením indikátorů dosaţení cílů zabývají hned při jejich stanovení. Jiní experti se domnívají, ţe z jimi vypracovávaných záznamů indikátory vyplývají. Jeden z expertů sdělil, ţe indikátory záměrně v počátku spolupráce nestanovuje – pokud si je klient nestanoví sám. Aţ v pokročilejší fázi spolupráce, kdy získá představu o moţnostech klienta a jeho rodiny, snaţí se společně nastavit ukazatele. R3_PV „Já si myslim, že snaha to takhle vymezit tady je. Ale neříkám, že vždycky se to povede.“ R2_CV „Já myslim, že se najdou tam ukazatele. Že je možný v těch záznamech se jich dopátrat. Stanovený ne. Konkrétně to nebývá – není to pravidlo.“ R6_PV „Indikátory pouze pokud klient je sám definuje. Indikátory až při dalším setkání. Přínosem je, že tyto indikátory jsou reálnější, neboť staví na dosavadní snaze o změnu.“ Podobně jako respondent R6_PV (byť ne úplně cíleně) nahlíţí na stanovení indikátorů i expert označený jako R1_PMK. R1_PMK „Ne, tak tohleto tam nemáme. Tam je vlastně stanovené vlastně jak, kdy – časový horizont, ale to naplňování, to tam chybí. Tam se vlastně vyhodnocuje – nebo takovéto naplnění se vyhodnocuje další tou spoluprací…“ Podoba a dostupnost dokumentu Jak vyplývá z předchozí části této kapitoly – resp. předchozích dílčích výzkumných otázek – je individuální plán v současné praxi zpracováván spíše formou záznamu o úkonech. Klient a jeho rodina – případně spolupracující odborníci – mohou obdrţet na vlastní ţádost urč. zestručněnou verzi pro osobní potřebu. R3_PV „U těch rodičů se snažíme vypíchnout ty základní věci. Že třeba jim napíšem, vypíchnem co mají udělat. V tom celým záznamu by se asi těžko orientovali. Asi je lepší, když mají napsáno, že jsme se dohodli, že maj udělat tohle a tohle do teď a do teď. No oni maj takovej papírek – v podstatě jako když jde člověk nakupovat. Jen opravdu kontakty, který budou potřebovat.“ Z toho vyplývá, ţe v současné praxi se při tvorbě individuálního plánu neuplatňují nějaké 41
tvůrčí přístupy, a podoba dokumentu sleduje platná metodická doporučení a legislativu. Výjimkou je poslední z dotázaných expertů, který zmínil moţnost, ţe klient obdrţí vlastní plán formou osobního protokolu.
6.2.1 Shrnutí Individuální plán je v současné praxi zastoupen jako součást záznamu o úkonech, který tvoří povinnou součást spisové dokumentace vedené orgány sociálně-právní ochrany dítěte. Z provedeného výzkumu vyplývá, ţe v praxi se nejedná o svébytný dokument s jasnou a ustálenou strukturou. Zahrnutí jednotlivých bodů individuálního plánu je značně variabilní a odpovídá zvyklostem daného kurátora, potaţmo daného pracoviště. Výjimečně se uplatňuje tvorba protokolu z jednání, kdy se jedná prakticky o záznam o úkonu opatřený podpisy zúčastněných stran. Cíle spolupráce jsou v záznamech o úkonech zahrnuty spíše v podobě dílčích cílů, které popisují situaci klienta, které má být dosaţeno do příštího setkání klienta s kurátorem. Kompetence jsou v záznamech o úkonech zahrnuté v té formě, ţe implicitně předpokládají, ţe činný bude zejména klient a jeho rodina. Pokud se v naplánovaných krocích předpokládá aktivita i jiného subjektu, pak tato skutečnost je v záznamu uvedena. Lhůty plnění – jejich konkrétní stanovení a zahrnutí do individuálního plánu (tedy záznamu o úkonech) je v současné praxi předmětem rozdílných přístupů ze strany expertů. Někteří experti uvedli, ţe lhůty jsou nedílnou součástí individuálního plánu, jiní nechávají stanovení lhůt na rodičích, případně se tímto tématem cíleně nezabývají a vyuţívají pouze termíny kontroly, které slouţí pro jejich vlastní potřebu urč. sledování klienta. Stejně tak k indikátorům dosaţení stanovených cílů přistupují experti rozdílně. Převaţuje nicméně snaha indikátory do individuálního plánu zahrnout, byť experti upozorňují, ţe ne vţdy a liší se míra konkrétnosti jejich stanovení. Individuální plán v podobě záznamu o úkonu je interní dokument pro potřeby kurátora a je veden v souladu s legislativními nároky na vedení spisové dokumentace. Klient a jeho rodina 42
mohou na základě ţádosti obdrţet určitou formu výpisu. V případě, ţe je vypracováván protokol o jednání, obdrţí účastníci kopii. Z výše uvedeného pak vyplývá, ţe podoba dokumentu je uniformní a při jeho tvorbě se neuplatňují tvůrčí výtvarné techniky. Určitou osobnější formu protokolu o jednání zmínil pouze jeden expert.
6.3 Revize individuálního plánu Revize individuálního plánu – tedy třetí z vymezených prvků - je předmětem dílčí výzkumné otázky číslo 3 „Jak probíhá revize individuálního plánu ochrany dítěte?“. Pro zodpovězení této otázky je třeba zjistit, jak probíhá průběţné a závěrečné vyhodnocení spolupráce na bázi v předchozím bodě popsaného individuálního plánu. Tedy zejména: kdo se na vyhodnocování podílí, jakou formou se vyhodnocování děje a co na něj navazuje. Z předchozích vyjádření expertů je zjevné, ţe práce s klientem je plánována spíše formou dílčích, krátkodobých cílů, které jsou vyhodnocovány průběţně. O cíleném závěrečném vyhodnocení, nebo vyhodnocení zabývajícím se delším významným časovým úsekem tak nebylo podle oslovených expertů moţné hovořit. Výjimku tvoří expert označený jako R6_PV (viz níţe). R2_CV „No, dochází k tomu na OSPOD. Při pohovoru, kdy teda rodina s něčím přicházela a pokud je rodina vyzvána ke kontrolnímu pohovoru, tak se vyhodnotí co se podařilo, co se nepodařilo a jestli je potřeba a nutnost další spolupráce.“ R1_PMK „…my tam máme stanoveny ty kratší, ty dílčí cíle – např. po tom týdnu a zjišťujeme postupně, jestli ta spolupráce, to naplňování těch cílů funguje nebo ne – průběžně. Takže tam už je nějaké opatření, pokud se zjistí, že nefunguje, průběžně. Je jakoby vlastně zaktualizovaný a snažíme se najít nějakou alternativu. To se děje osobním jednáním, ale tam už je to jako bez účasti té širší skupiny (PPP, pedagog), ale už je to přímo s tím rodičem – plus případně širší rodina.“ Vyhodnocení individuálního plánu formou setkání odborníků se obvykle děje v případech, kde se dlouhodobě nedaří dosáhnout stanovených cílů, popřípadě se problematická situace klienta prohlubuje. V těchto případech se spolupráce s klientem vrací ve své podstatě k první fázi (prvku) individuálního plánování. V případě, ţe se situace klienta lepší nebo nezhoršuje – spolupráce probíhá bez zásadních nedostatků - pak se členové týmu odborníků informují na bázi zpětné vazby. 43
R6_PV „V delších časových intervalech 3-6 měsíců od započetí spolupráce se vyhodnotí dosažené výsledky. Zkušenost je taková, že revize se provádí např. při jednání týmu v jiné věci ve fázi počátku. Revizní setkání většinou je v případech, kdy se nedaří. Pracuje se na konkrétních zjištěných nedostatcích.“
6.3.1 Shrnutí V současné praxi netvoří vyhodnocení individuálního plánu jako celku samostatnou fázi (prvek) procesu individuálního plánování. Z vyjádření expertů vyplývá, ţe je to dáno tím, ţe individuální plán jako svébytný dokument prakticky nevzniká a jeho prvky jsou obsaţeny v průběţně vedené spisové dokumentaci formou záznamů o úkonech, popřípadě protokolu o jednání. Stanovovány jsou tak pouze dílčí cíle do dalšího setkání klienta s kurátorem, a takto jsou také vyhodnocovány. Na vyhodnocení se tedy podílí kurátor a klient se svou rodinou. Děje se tak formou jednání na OSPOD a vyuţívají se podklady zajištěné kurátorem a vyjádření klienta a jeho rodiny. Vyhodnocení v podobě setkání kurátora, klienta, rodiny a spolupracujících odborníků se děje jen výjimečně, a to zejména v případech, kde se spolupráce dlouhodobě nedaří.
44
7. Závěr Cílem této práce bylo najít odpověď na otázku, které prvky individuálního plánování, jeţ byly definovány na základě vybraných teorií a legislativy, jsou v současné praxi vyuţívány, a jejich pouţívání popsat v kontextu právě zaváděné novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Za účelem získání odpovědi na stanovenou otázku byl proveden výzkum sestávající ze šesti rozhovorů s vybranými experty. Výběr byl uskutečněn tak, aby pokrýval respondenty z různých typů orgánů sociálně-právní ochrany dětí v Libereckém kraji. Zohledněna byla poloha (centrální – periferní) i velikost správního obvodu (pod 25.000 obyvatel – nad 25.000 obyvatel). Tato typologie staví na přesvědčení, ţe důleţitým faktorem v oblasti spolupráce s klientem a odborníky, je právě dostupnost sluţeb, která je vázána na velikost správního obvodu obce a její poloha ke správnímu centru oblasti (kraje). Hlavní výzkumná otázka byla dále rozčleněna na dílčí výzkumné otázky, které sledují koncepty obsaţené v teoretické části práce – tedy odvozené prvky individuálního plánování jako procesu. Jedná se o prvek vyhodnocení, prvek vytvoření individuálního plánu jako dokumentu a konečně prvek revize a aktualizace plánu. Z provedeného výzkumu vyplývá, ţe kurátoři v Libereckém kraji spolupráci s klienty plánují. Děje se tak spíše intuitivně, neţ ţe by se jednalo o záměrnou strukturovanou činnost. S tím souvisí i podoba individuálního plánu a způsob spolupráce s ostatními odborníky ze spolupracujících institucí. Bylo zjištěno, ţe z vymezených prvků je v současné praxi silně zastoupen prvek vyhodnocení situace dítěte, kdy je mapována situace klienta za součinnosti jeho samého, jeho rodiny a odborníků, kteří jsou s dítětem v kontaktu. Způsob a míra zapojení odborníků je dán zejména dosaţitelností sítě návazných sluţeb v rámci správního obvodu daného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, kde je kurátor zařazen. Dále jsou rozdíly i v angaţovanosti a ochotě ke spolupráci jednotlivých odborných pracovišť. Důleţitým faktorem je v tomto ohledu i vymezení agendy kurátora, kdy bylo zjištěno, ţe kurátoři, kteří svoji roli vnímají pouze jako roli průvodce trestním řízením, je plánování spolupráce s klientem jako celek vnímán jako nepodstatný. Identifikovány byly různé přístupy k vyhodnocení situace dítěte, kde převaţuje snaha o výměnný model posouzení. Opět i zde se odlišují kurátoři s uţším vymezením funkce 45
kurátora, kde je důraz kladen spíše na procedurální model. Forma spolupráce s odborníky na vyhodnocení situace klienta vykazuje místní odlišnosti, kdy opět je dána ochotou spolupracujících organizací se na něm podílet a přispět třeba osobní účastí na jednání s klientem v rámci mezioborového setkání odborníků. Jako důleţitá byla kurátory hodnocena opět i dosaţitelnost jednotlivých odborných pracovišť, kde hraje významnou roli opět poloha orgánu sociálně-právní ochrany dětí v rámci kraje a velikost správního obvodu. Tam, kde se daří setkání odborníků za účelem posouzení situace klienta a stanovení cílů spolupráce realizovat, je tato forma spolupráce hodnocena velmi pozitivně. Jako platforma pro konání takových setkání je nejčastěji zmiňována komise sociálně-právní ochrany dětí, Tým SVI a výchovné komise pořádané školami. Kurátoři se nicméně většinou shodují, ţe tyto platformy je nutné v budoucnu rozšířit, má-li být vyuţito celého potenciálu této formy spolupráce. Druhý z vymezených prvků procesu individuálního plánování – vytvoření individuálního plánu jako svébytného dokumentu – ve své naprosto čisté podobě v praxi neexistuje. Kurátoři nicméně některé znaky individuálního plánu zahrnují do stávající spisové dokumentace a pracují s nimi. Struktura a míra konkrétnosti se v rámci Libereckého kraje značně liší. Cíle spolupráce jsou pojímány spíše jako dílčí, od jednoho setkání kurátora s klientem k setkání dalšímu. Jejich více, či méně precizní definice je zahrnuta v záznamech o úkonu, které tvoří část spisové dokumentace vedené orgány sociálně-právní ochrany dětí. Jasně stanovené kompetence – tedy zodpovědnost za uskutečnění dohodnutých kroků – nejsou součástí v praxi uplatňovaného individuálního plánování. V záznamech o úkonu jsou obsaţeny implicitně, kdy se předpokládá, ţe kroky provádějí zejména rodiče (popřípadě klient sám) a zmíněny jsou jen v případech, kde se uskutečnění některého kroku očekává od kurátora nebo spolupracující instituce. Ke stanovení lhůt naplnění jednotlivých cílů a provedení dohodnutých kroků přistupují kurátoři v Libereckém kraji rozdílně. Někteří kurátoři je chápou jako nedílnou součást dohody o cílech spolupráce a způsobech jejich dosaţení, jiní se řídí v tomto ohledu přáním klienta (nebo jeho rodiny) nebo se otázkou dohody o stanovení lhůt nezabývají vůbec, případně je chápu pouze jako nástroj kontroly z moci úřední a stanovují si je pouze s hledem na vlastní potřebu. I indikátory dosaţení stanovených cílů jsou předmětem různého přístupu kurátorů. Převáţná část kurátorů ale hovoří o snaze indikátory do záznamu o úkonu zahrnout, byť s různou mírou konkrétnosti. Popsaný způsob zacházení s individuálním plánem neumoţňuje prakticky uplatnění tvůrčích výtvarných technik, které by představovaly alternativu k formátu danému regulemi pro vedení spisové dokumentace a přispěly tak k lepší přehlednosti a ztotoţnění ze strany klienta. 46
Vytvořený dokument rámující budoucí spolupráci s klientem (tedy záznam o úkonu) je klientovi k dispozici prakticky pouze na ţádost, kdy můţe vzniknout stručnější podoba záznamu o úkonu. Zastoupení třetího z identifikovaných prvků – revize individuálního plánu a jeho aktualizace – je v současné praxi dáno přístupem k dvěma předchozím prvkům. Zejména proto, ţe cíle jsou koncipovány jako dílčí, krátkodobé a individuální plán ochrany dítěte není zpracován jako samostatný dokument, nelze (mimo praxe jednoho z kurátorů) říct, ţe by docházelo k revizi individuálního plánu po nějak ohraničené etapě spolupráce. Revize individuálního plánu (zahrnutého v záznamu o úkonech) je tak obvykle záleţitostí projednání a vyhodnocení postupu od poslední konzultace, které staví na informacích zajištěných kurátorem a předaných klientem. Závěry jsou pak podkladem pro další práci s klientem. Předkládaná práce tak poukazuje na skutečnost, ţe prvky individuálního plánování v současné praxi kurátorů v Libereckém kraji zastoupeny jsou. Mají-li ale být naplněny poţadavky zahrnuté v novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí, musí být současná praxe doplněna. Ve srovnání s nároky novely postrádá současná praxe zejména záměrnost sestavení individuálního plánu a jeho strukturu – především v oblasti stanovení kompetencí, lhůt a indikátorů dosaţení plnění cílů. Současný stav nenaplňuje dále představy zahrnuté v novele zákona o sociálně právní ochraně dětí co do participace spolupracujících odborníků. Kurátoři v Libereckém kraji naráţejí na nedostupnost sítě spolupracujících organizací a mnohdy na neochotu k úzké spolupráci.
7.1 Doporučení pro praxi Má-li být sociální práce na profesionální úrovni, neobejde se bez individuálního plánování spolupráce s klientem. Je třeba posílit prvky individuálního plánování, které jiţ v současné praxi zastoupeny jsou a obohatit ji o prvky, které v ní evidentně scházejí, nebo jsou upozadněny. Jak vyplývá z této práce, je prostor ke zkvalitnění praxe v oblasti všech tří vytýčených prvků. V oblasti vyhodnocování situace dítěte je třeba zajistit zejména dostupnost sítě spolupracujících organizací, které se mohou na vyhodnocení situace dítěte podílet. To je výzva především pro Krajský úřad Libereckého kraje.
47
Dále je třeba zajistit i personální podmínky, protoţe jak v úvahách respondentů opakovaně zaznělo, je závaţnou bariérou pro hlubší spolupráci s dalšími odborníky kromě nedostupnosti také nadměrné pracovní vytíţení, které výrazně omezuje kurátory v pořádání případových konferencí v podobě multidisciplinárního týmu. Pracovat je potřeba na mnoha místech i na ochotě ke vzájemné spolupráci. Tu si lze jen těţko vynucovat tlakem v podobě metodik nebo zákonů. Jeden z kurátorů se podělil o zkušenost, ţe právě proţitek uţitečnosti vzájemné úzké spolupráce získaný při modelovém setkání přesvědčil zúčastněné odborníky o tom, ţe tento model je vhodný. V oblasti tvorby individuálního plánu je výrazný nedostatek. Napomoci by mohlo spíše neţ metodické svázání přístupů k tomuto prvku (které je dle mého soudu v prováděcí vyhlášce k novele zákona o SPOD velmi silné) spíše volné a podporující vedení ze strany metodiků Krajského úřadu, popřípadě MPSV. Zde mám na mysli - spíše neţ přednášky a jednostranná školení - vhodnou formou pojaté sdílení pozitivních zkušeností a fungujících modelů, jako např. tzv. veletrhy dobré praxe. K oblasti revize a aktualizace bych na základě předloţené práce podotknul, ţe tento prvek můţe být odpovídajícím způsobem rozvíjen aţ na základě profesionálního zvládnutí vyhodnocení situace dítěte a tvorby individuálního plánu. Určitý posun směrem k výše popsanému stavu se snaţí přinést novela sociálně-právní ochrany dětí, která má nabýt účinnosti od 01.01.2013. Hodnocení této novely jako celku je otázkou osobního i profesního náhledu. V oblasti individuálního plánování se novela snaţí tento prvek pevně ukotvit v praxi a činí tak s jistou dávkou neústupnosti. Posledním doporučením pro praxi tak je, aby předním hlediskem veškeré činnosti kurátorů bylo zájem a blaho dítěte. V závěru si dovolím odkázat na nadčasový postřeh Brabence: Kterýkoliv zákon, byť sebelépe napsaný, především pak zákon upravující vztahy mezi lidmi, zůstává mrtvou literou, není-li naplněn lidským jednáním, lidským činem. Tak i sociálně-právní ochrana dětí vyţaduje ke svému naplnění lidské jednání, osobní zaujatost, angaţovanost a obětavost těch, kteří ji budou vykonávat (Brabenec in Novotná, Burdová, 2007, s. 15.)
48
Bibliografie ARMSTRONG, M. 2005. Řízení lidských zdrojů. Praha: Grada Publishing. BECHYŇOVÁ, V. et al. 2011. Sanace je spolupráce. Metodická doporučení [on-line]. Praha: Nadace Sirius [cit. 09.10.2012]. Dostupné na World Wide Web:
. ČSÚ. 2012. Srovnání SO ORP v roce 2011 [on-line]. Liberec: ČSÚ [cit. 16.11.2012]. Dostupné
na
World
Wide
Web:
. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. HOLLAND, S. 2004. Child and family assesment in social work practice. London: SAGE Publications. MATOUŠEK, O. 2008. Slovník sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O., PAZLAROVÁ, H., BALDOVÁ, L. 2008. Individuální plánování služeb u ohrožených dětí a mládeže s důrazem na mladistvé odcházející z ústavní výchovy. Praha: Občanské sdruţení Člověk hledá člověka. MPSV. 2009a. Funkce kurátora pro mládež [on-line]. Praha: MPSV [cit. 09.02.2012]. Dostupné na World Wide Web: . MPSV. 2009b. Metodické doporučení MPSV č. 3/2009 k vytvoření individuálního plánu péče o dítě [on-line]. Praha: MPSV [cit. 09.02.2012]. Dostupné na World Wide Web: .
49
MPSV. 2011. Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věcí 2010 [on-line]. Praha: MPSV
[cit
16.11.2012].
Dostupné
na
World
Wide
Web:
. MUSIL, L. 2008. Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu sociální práce. Sociální práce, VIII, 2008, č. 2/4: str. 60-79. NAVRÁTIL, P. 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman. NAVRÁTIL, P. Sociálně-právní ochrana dětí postrádá vhodné procedury pro posouzení rodiny. Sociální práce, V, 2005, č. 2/4: str. 7-10. NOVOTNÁ, V., BURDOVÁ, E. 2007. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Praha: Linde. NOVOTNÁ, V., SCHIMMERLINGOVÁ, V. 1992. Sociální práce, její vývoj a metodické postupy. Praha: Univerzita Karlova. SILVERMAN, D. 2005. Ako robiť kvalitatívny výskum: praktická príručka. Bratislava: Ikar.
Právní předpisy: Zákon č. 359/1999 Sbírky, o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů platném do 31.12.2012. MPSV. 2012. Návrh vyhlášky o provedení některých ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí [on-line]. Praha: MPSV [cit. 30.11.2012]. Dostupné na World Wide Web: . Důvodová zpráva k novele zákona č. 359/1999 Sb. Sněmovní tisk [on-line], VI, 2011, č. 564/0: str. 56-128 [cit. 09.02.2012]. Dostupné na World Wide Web: . Novela zákona č. 359/1999 Sb. Sněmovní tisk [on-line], VI, 2011, č. 564/0: str. 129-209 [cit. 09.02.2012]. Dostupné na World Wide Web: . 50
Anotace Autor práce: Jaroslav Čermák Název práce: Individuální plánování v praxi kurátora – zaměření na Liberecký kraj Klíčová slova: individuální plánování, individuální plán, sociálně-právní ochrana dětí, kurátor pro děti a mládeţ, prvky individuálního plánování Počet slov: 12.193 Tato práce se zabývá současným stavem individuálního plánování v praxi kurátorů pro děti a mládeţ v Libereckém kraji. Předkládaná práce si klade za cíl zodpovědět otázku „Které prvky individuálního plánování se uplatňují v současné praxi kurátorů pro děti a mládeţ v Libereckém kraji?“. V teoretické části je přiblíţen kontext a širší okolnosti tématu. Jsou zde definovány pouţívané pojmy a odvozeny koncepty – zejména jsou vymezeny prvky individuálního plánování. Metodická část zdůvodňuje volbu výzkumné metody a strategie a popisuje výběr respondentů. Empirická část popisuje průběh výzkumu, který byl zaloţen na analýze šesti polostrukturovaných rozhovorů s kurátory pro děti a mládeţ z Libereckého kraje. Předkládaná práce ve svém závěru dochází k tomu, ţe vymezené prvky individuálního plánování jsou v současné praxi určitým způsobem přítomny. Tento stav však s ohledem na nároky novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí a nároky kladenými na profesionální sociální práci vyţaduje značné změny, jejichţ nástin je uveden v doporučeních pro praxi.
51
Abstract Author: Jaroslav Čermák Title: Individual planning in practice of guardian – focus in Liberecký kraj Key words: individual planning, individual plan, child care, guardian for youth and children, individual plannig elemnts Word count: 12.193 This paper deals with contemporary status of individual planning in the practice of guardians for youth and children in Liberecký kraj. Presented work aims to answer the following question: „What elements of the individual planning are applied in the contemporary practice of guardians for youth and children in Liberecký kraj?“. In the theoretical part, the context and wider circumstances of the issue are briefly described. The author defines basic terms and concepts derived from them – namely the elements of individual planning are specified. In the methodology, the author puts arguments for methods chosen and strategies used, as well as he says how the respondents were chosen. The empirical part describes the development of the research, which is based on the analysis of six semi-structured interviews that were carried out with guardian of the above mentioned region. The conclusion of this work is that the defined elements of individual planning are, in a certain way, present in the contemporary practice. But this situation, considering the novella of the Social-legal protection of children law and the claim of professionality in social work, demand significant changes. Possible changes are briefly sketched as a suggestion in the last part.
52
Jmenný a věcný rejstřík 49 Musil, 9
A Armstrong, 28 assesment, 19
N Navrátil, 9, 10, 20, Novotná, 10, 49
B Barker, 20 Bechyňová, 16, 21, 22 Brabenec, 49 Burdová, 49
O O´Byrne, 20 OSPOD, 7, 10, 11, 16, 22, 35, 38, 39, 41, 44, 45
C
P
Creswell, 26
plán individuální, 6, 7, 15, 16, 17, 19, 21, 42, 43, 45, 48 prvky individuálního plánování, 7, 8, 15, 19, 21, 22, 25, 26, 27, 29, 30, 40, 44, 45, 46, 48, 49 případová konference, 16, 21, 22
H Hendl, 26 hodnocení situace, 17 Holland, 20 K
R
kurátor, 6, 7, 10, 11, 12, 13, 14, 22, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 43, 45, 46, 47, 48, 49
Richmond, 20 S
M
Schimmerlingová, 10 Silverman, 27, 28 sociální práce, 8, 9, 10, 12, 15, 20, 21, 48 Stake, 27
Mason, 27 Matoušek, 9, 11, 12, 13, 15 Milner, 20 model posouzení, 20 byrokratický, 20, 21 diagnostický, 20 dotazování, 20, 21, 29, 38, 40 ekologický, 20 prediktivní, 20 procedurální, 20, 21, 38, 47 výměnný, 20, 21, 29, 37, 39, 46 multidisciplinární tým, 16, 21, 36, 37, 39,
T Thompson, 10 V vyhodnocení situace dítěte, 8, 16, 17, 19, 20, 21, 25, 29, 33, 46, 49, 59, 60, 61
53
Přílohy A Vybrané části návrhu vyhlášky MPSV o provedení některých
ustanovení
zákona
o
sociálně-právní
ochraně dětí Návrh VYHLÁŠKA ze dne ….2012, o provedení některých ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí
Ministerstvo práce a sociálních věcí stanoví podle § 58b odst. 2 a 3 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění zákona č. 401/2012 Sb., (dále jen „zákon“): §1 Zaměření a rozsah vyhodnocování situace dítěte a jeho rodiny Vyhodnocování situace dítěte a jeho rodiny vychází z individuálního přístupu k dítěti a provádí se na základě a) hodnocení situace dítěte, které zahrnuje zejména 1. zjištění míry ohroţení práv a zájmů dítěte v rozsahu sociálně-právní ochrany, 2. vymezení sociálních, zdravotních nebo jiných rizik, kterým je dítě vystaveno, 3. posouzení úrovně vývoje dítěte, 4. úspěšnost dítěte v průběhu vzdělávání a předpoklady k dalšímu vzdělávání, 5. určení a posouzení individuálních potřeb a zájmů dítěte, 6. vymezení vlastností a určení schopností dítěte, popřípadě předpokladů k jejich získání, 7. zjištění a přihlédnutí k názoru a přání dítěte s ohledem k věku dítěte a jeho rozumové vyspělosti, 54
b) hodnocení situace rodiny, které zahrnuje zejména 1. analýzu situace rodiny a rodinného prostředí, 2. analýzu příčin krize v rodině, 3. zhodnocení vztahu rodiče a dítěte, 4. určení potřeb rodiny, 5. určení zdrojů rodiny, především vztahových, ekonomických a sociálních, 6. určení výchovných kompetencí a předpokladů rodičů k výchově dítěte a zhodnocení moţných rizik ve výchově dítěte, 7. posouzení materiálních a finančních podmínek ţivota rodiny, c) hodnocení širšího prostředí rodiny, které zahrnuje zejména 1. určení zdrojů v širší rodině, včetně vztahových, ekonomických a sociálních zdrojů a jejich vyuţitelnost pro rodinu, 2. určení zdrojů v širším sociálním prostředí rodiny, včetně dostupnosti a kvality sociálních, zdravotních, výchovně-vzdělávacích a komunitních sluţeb a bezpečnosti lokality. §2 Obsah individuálního plánu ochrany dítěte
(2) Individuální plán ochrany dítěte obsahuje a) popis příčin ohroţení dítěte a důvody zahájení sociálně-právní ochrany, b) cíle navrţených opatření, prostředky k jejich dosaţení a ukazatele účinnosti jednotlivých opatření, c) rozsah navrţených opatření nezbytných k ochraně dítěte a poskytnuté pomoci rodičům nebo jiným osobám odpovědným za výchovu dítěte, d) způsob naplňování navrţených opatření, práv a zájmů dítěte v rozsahu sociálně-právní ochrany, e) metody práce s rodinou a rozsah intervencí a pomoci rodičům nebo jiným osobám odpovědným za výchovu dítěte při péči o dítě a při jeho výchově, f) postup spolupráce orgánu sociálně-právní ochrany s ostatními orgány veřejné moci a dalšími subjekty zapojenými do řešení situace dítěte, g) rozsah spolupráce rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte s orgány sociálně-právní ochrany a dalšími subjekty zapojenými do řešení situace dítěte, 55
h) časový plán pro provádění konkrétních opatření sociálně-právní ochrany, i) způsob hodnocení a ověřování plnění naplánovaných opatření nezbytných k ochraně dítěte ze strany rodičů, jiných osob odpovědných za výchovu dítěte, orgánů sociálně-právní ochrany a dalších subjektů zapojených do řešení situace dítěte, a návrh dalších potřebných opatření nezbytných k ochraně dítěte, j) plán vzdělávání dítěte a plán přípravy na budoucí povolání a osamostatňování se, k) plán přípravy blíţícího se výstupu dítěte z náhradní péče, l) způsob sledování fungování rodiny po ukončení práce s rodinou. (3) Obsah individuálního plánu ochrany dítěte podle odstavce 1 je zaměřen na a) posílení úlohy a funkce rodiny, b) rozvíjení pečovatelských a výchovných schopností rodiny, c) pomoc při sociálním začleňování rodiny, d) poskytování pomoci dětem umístěným v náhradní péči a jejich rodinám, poskytování pomoci osobám pečujícím a osobám v evidenci, e) posílení kompetencí rodiny v oblasti vzdělávání, přípravy na vyučování a motivace ke vzdělávání. (4) Formou intervence a pomoci při péči o dítě a při jeho výchově podle odstavce 1 písm. e) se rozumí zejména a) konzultace a odborné poradenství, b) terapie a mediace, c) zprostředkování odborných sluţeb pro rodiny s dětmi, d) právní pomoc, e) poskytování podpory dětem, f) poskytování pomoci rodinám při zlepšování jejich ţivotní situace, včetně získávání dovedností pro řádné vedení domácnosti, g) poskytování pomoci rodinám při řešení sociálních nebo psychických problémů, h) poskytování pomoci rodinám při řešení výchovných problémů s dětmi, i) podpora společenských aktivit rodiny.
[…]
56
§7 Účinnost Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2013. […]
Příloha č. 1 k vyhlášce č…./2012 Sb. Odůvodnění Obecná část
Na základě zmocnění v § 58b odst. 2 písm. a) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění zákona č. 401/2012 Sb. (dále jen zákon č. 359/1999 Sb.), je Ministerstvu práce a sociálních věcí uloţena povinnost stanovit vyhláškou zaměření a rozsah vyhodnocování situace dítěte a jeho rodiny podle § 10 odst. 3 písm. c) zákona č. 359/1999 Sb. Nezbytnost vyhodnocování situace dítěte a jeho rodiny vyplývá mimo jiné z Obecných opatření k výkonu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva – prevence odebírání dětí z péče rodičů ze sociálně ekonomických důvodů, která schválila vláda České republiky usnesením č. 882 ze dne 7. prosince 2010. Ministerstvu práce a sociálních věcí je jako nelegislativní opatření uloţena povinnost zavést do praxe nástroj diagnostiky zaměřené na identifikaci ohroţení (určení identifikátorů ohroţení dítěte a rodiny) a vytvořit metodiku k vyhodnocení situace dítěte s důrazem na preventivní proces včasné identifikace potřeb dítěte a rodiny. Vyhodnocování situace dítěte a jeho rodiny je klíčovou aktivitou při práci orgánu sociálně-právní ochrany dětí, na jehoţ základě dochází k faktickému zhodnocení situace dané rodiny a dítěte a identifikování potřeb a zásahů vedoucích k zabezpečení nejlepšího zájmu dítěte. Včasné vyhodnocení zvyšuje také šance na moţnost vyuţití preventivních opatření či podpůrných a pomocných intervencí, jeţ mohou pomoci dětem a rodinám při jejich výchově, tak, aby setrvávali v pro ně přirozeném prostředí. Na základě zmocnění v § 58b odst. 2 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb. je Ministerstvu práce a sociálních věcí uloţena povinnost stanovit vyhláškou obsah individuálního plánu ochrany dítěte podle § 10 odst. 3 písm. d) zákona č. 359/1999 Sb. Povinnost vypracování individuálního plánu ochrany dítěte vyplývá mimo jiné také 57
z Obecných opatření k výkonu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva – prevence odebírání dětí z péče rodičů ze sociálně ekonomických důvodů, která schválila vláda České republiky usnesením č. 882 ze dne 7. prosince 2010, kde je zakotvena povinnost Ministerstva práce a sociálních věcí legislativně stanovit pro orgány sociálně-právní ochrany dětí povinnost postupovat podle stanoveného plánu práce (vytvořeného sociálním pracovníkem v součinnosti s klientem a multidisciplinárním týmem) s důrazem na přijetí opatření, která umoţní setrvání dítěte v jeho přirozeném prostředí (péče rodičů nebo jiných blízkých osob), anebo která umoţní co nejrychlejší návrat dítěte do rodiny. Na základě zmocnění v § 58b odst. 2 písm. c) zákona č. 359/1999 Sb. je Ministerstvu práce a sociálních věcí uloţena povinnost stanovit vyhláškou obsah a rozsah odborné přípravy fyzických osob vhodných stát se osvojitelem nebo pěstounem k přijetí dítěte do rodiny podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 359/1999 Sb. Z doporučení Výboru pro práva dítěte, která byla přijata po projednání třetí a čtvrté periodické zprávy České republiky o plnění závazků vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte v Ţenevě dne 31. května 2011 vyplývá výzva pro Českou republiku k urychlenému vypracování komplexního posouzení situace ohroţené rodiny, stanovení kritérií pro umístění dítěte do náhradní péče a stanovení strategie pro sníţení počtu dětí ţijících v ústavní péči.
[…]
Zvláštní část K§1 V zákoně č. 359/1999 Sb. je v § 10 odst. 3 písm. c) uloţena obecním úřadům obcí s rozšířenou působností povinnost pravidelně vyhodnocovat situaci dítěte a jeho rodiny. Zejména se jedná o posouzení míry ohroţení dítěte, které je určující pro zajištění nezbytné ochrany dítěte a další postup orgánů sociálně-právní ochrany, včetně vytváření individuálního plánu ochrany dítěte. Obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností je stanovena povinnost vyhodnotit situaci s ohledem na dítě, jeho rodinu a širší prostředí dítěte a rodiny. Vyhláška stanovuje povinnost vést proces vyhodnocování situace dítěte s ohledem na individuální přístup k dítěti a rodině. 58
Cílem ustanovení je vyhodnocení situace dítěte objektivními a standardizovanými metodami, které minimalizují vliv předsudků a subjektivních dojmů, umoţňují kontinuální poskytování a vyhodnocování situace dítěte napříč systémem ochrany dítěte (např. při změně sociální pracovnice rodiny, stěhování rodiny apod.) a vytváří základ pro tvorbu individuálního plánu ochrany dítěte. Obecní úřad obce s rozšířenou působností shromaţďuje informace od dalších subjektů, které se na práci s dítětem a rodinou podílejí nebo mohou podílet. Sběr dat musí být systematizovaný, jednoduchý a musí dojít k jeho objektivizaci. Při vyhodnocování je kladen hlavní důraz na fakta a jejich objektivní hodnocení. Hodnocení situace dítěte identifikuje, zda a v jaké míře se jedná o dítě traumatizované, posuzuje se, zda vývoj dítěte odpovídá normě (nikoliv normě obecné, ale normě odpovídající individuální situaci dítěte), identifikuje krátkodobé – střednědobé – dlouhodobé potřeby dítěte, vymezuje vlastnosti a schopnosti dítěte, ze kterých lze čerpat při nápravě ţivotní situace. Hodnocení se dále zaměřuje na vyhodnocení kvality vztahu rodiče a dítě, jsou identifikovány potřeby rodiny, její zdroje, její rodinný styl a výchovné přístupy, materiální a finanční podmínky a moţnosti rodiny. Hodnocení se v podobném ohledu zaměřuje i na širší rodinu, sociální síť rodiny, zdroje širšího sociálního prostředí rodiny a jejich moţnosti. Jak je specifikováno v příloze č. 1 k této vyhlášce (standardy kvality sociálně-právní ochrany pro orgány sociálně-právní ochrany dětí) obecní úřad obce s rozšířenou působností provádí u všech případů, zejména v okamţiku zavedení dítěte do evidence dětí uvedených v § 54 zákona, základní vyhodnocování potřeb dítěte a situace rodiny zaměřené na skutečnost, zda se jedná o dítě vymezené v § 6 a § 54 písm. a) zákona, o dítě uvedené v § 54 písm. b) zákona, nebo o dítě zařazené do evidence dětí z jiného důvodu. Jestliţe ze závěru vyhodnocování vyplývá, ţe se jedná o dítě vymezené v § 6 zákona (tedy dítě ohroţené), provádí orgán sociálně-právní ochrany podrobné vyhodnocení situace dítěte a rodiny. Toto podrobné vyhodnocení není třeba provádět, pokud je ze základního vyhodnocení zřejmé, ţe nejde o dítě ohroţené (jde např. o dítě zařazené do evidence z toho důvodu, ţe obecní úřad obce s rozšířenou působností vykonává funkcí opatrovníka /např. v řízení o dědictví či při právních úkonech za nezletilého/). Orgán sociálně-právní ochrany koordinuje vyhodnocovací proces, vyhodnocuje zjištěné informace a navrhuje opatření, jeţ jsou součástí individuálního plánu ochrany dítěte. Ministerstvo práce a sociálních věcí orgány sociálně-právní ochrany metodicky povede, zejména poskytne formuláře pro vyhodnocování situace dítěte a rodiny a proškolí 59
zaměstnance orgánů sociálně-právní ochrany, aby tento nástroj mohl být plnohodnotně a profesionálně vyuţíván. K§2 Na základě § 10 odst. 3 písm. d) zákona č. 359/1999 Sb. je obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností uloţena povinnost vypracovat individuální plán ochrany dítěte, který vymezuje příčiny ohroţení dítěte, stanoví opatření k zajištění ochrany dítěte, k poskytnutí pomoci rodině ohroţeného dítěte a k posílení funkcí rodiny a stanoví časový plán pro provádění těchto opatření, a to ve spolupráci s rodiči nebo jinou osobou odpovědnou za výchovu dítěte, dítětem a odborníky, kteří se podílejí na řešení problému dítěte a jeho rodiny. Individuální plán ochrany dítěte je zpracován z podkladů pro vyhodnocování situace dítěte a rodiny podle § 10 odst. 3 písm. c) zákona č. 359/1999 Sb., a to v součinnosti s rodiči nebo jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte, širším okolím dítěte a za účasti odborníků, kteří se podílejí na řešení situace dítěte a jeho rodiny. Vyhláška stanovuje obsah individuálního plánu ochrany dítěte, zejména to, v čem jsou spatřovány příčiny ohroţení dítěte a důvody zahájení sociálně-právní ochrany, jaká mají být přijata opatření k ochraně dítěte, jaká pomoc poskytnuta rodičům či jiným osobám odpovědným za výchovu dítěte a v jakém rozsahu má být pomoc realizována, které další orgány, instituce a subjekty budou s dítětem a jeho rodinou spolupracovat (např. školy, odborná poradenská zařízení, poskytovatelé sociální sluţby atd.), v jakém směru a co má být cílem takové spolupráce. Vyhláška stanovuje nutnost vytýčení rozsahu zapojení všech subjektů na řešení případu, určuje, na co se má individuální plán ochrany dítěte zaměřit, včetně výčtu moţných hlavních forem intervencí a pomoci, kterými se má dosáhnout vyřešení situace dítěte a rodiny. Individuální plán ochrany dítěte obsahuje rovněţ časový plán, pro provádění konkrétních opatření sociálně-právní ochrany a způsob hodnocení a ověřování plnění naplánovaných opatření. Cíle individuálního plánu ochrany dítěte jsou stanoveny jak na straně dítěte, tak rodiny, včetně širšího prostředí. Vyhláška v navrhovaném ustanovení pouţívá pojem „náhradní péče“, který přejímá z textu zákona. Náhradní péčí se rozumí jak péče rodinná, tak péče ústavní, přičemţ pod pojem „náhradní rodinná péče“ jsou zahrnuty instituty svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby neţ rodiče podle § 45 zákona o rodině a svěření dítěte do pěstounské péče podle § 45a zákona o rodině. Individuální plán ochrany dítěte se soustřeďuje zejména na dítě a jeho rodiče (popř. osoby odpovědné za výchovu dítěte). Rovněţ však musí zohledňovat pozitivní i negativní vlivy širší 60
rodiny, případně prostředí, ve kterém dítě ţije. Individuální plán ochrany dítěte je třeba pravidelně aktualizovat, a to vzhledem k vývoji situace a naplňování opatření individuálním plánem ochrany dítěte stanovených. Ministerstvo práce a sociálních věcí metodicky povede orgány sociálně-právní ochrany, zaměstnance proškolí a poskytne metodické návody a vzory, jak individuální plán ochrany dítěte vést a vypracovávat.
61
B Funkce kurátora pro mládež Funkce kurátora pro děti a mládež • zabývá se dětmi a mladistvými s poruchami chování či trestnou činností • dle § 6 odst. l , písm. c,d) zákona 359/1999 Sb. zaměřuje sociálně právní ochranu zejména na děti: písm.c) které vedou zahálčivý a nemravný život spočívající v tom, že: - zanedbávají školní docházku, - nepracují, i kdyţ nemají dostatečný zdroj obţivy - poţívají alkohol nebo návykové látky - ţiví se prostitucí - spáchaly trestný čin nebo - jde-li o děti mladší neţ 15 let, spáchaly čin, který by jinak byl trestným činem písm.d) děti, které se opakovaně dopouštějí útěků od rodičů nebo jiných fyzických nebo právnických osob odpovědných za výchovu dítěte •
vede administrativu, která se týká dětí a mladistvých, se kterými pracuje
•
na základě písemných poţadavků orgánů činných v trestním řízení podává kvalifikované zprávy o osobách nezletilých a mladistvých, které se dopustily trestného činu K tomu v souladu se z. č. 359/1999 Sb. vyuţívá individuálních pohovorů, šetření poměrů v rodině, informací obecních úřadů, státních orgánů, škol, školských a zdravotnických zařízení, zaměstnavatele, apod.
•
provádí sociální šetření, kontrolní činnost
•
zúčastňuje se úkonů v přípravném řízení (výslech, konfrontace , seznámení a výsledky vyšetřování ...). Zúčastňuje se hlavního líčení a veřejného zasedání v trestních věcech mladistvých, kde aktivně vyuţívá svá práva daná zákonem, včetně opravných prostředků
62
•
poskytuje sociálně právní, výchovné, případně psychologické porady dětem i rodičům při řešení jejich rodinných, osobních a sociálních problémů a akutních krizových situací. Zprostředkovává pomoc odborných poradenských a zdravotnických pracovišť a jiných zařízení.
•
dle zákona o rodině podává podněty na výchovná opatření u obtíţně vychovatelných dětí a mladistvých a sleduje jejich účinnost
•
podává podněty soudu na zahájení řízení o předběţném opatření podle § 76, § 76a o.s.ř.,
•
podílí se na realizaci ústavní nebo ochranné výchovy do příslušných zařízení (zajištění dokladů, místa, doprovodu dítěte) ve spolupráci se soudem
•
navštěvuje nezletilé a mladistvé, kteří jsou umístěni v ústavních zařízeních a věznicích
•
spolupůsobí na zlepšení podmínek v rodinách obtíţně vychovatelných nezletilých a mladistvých, u kterých je vykonávána ústavní výchova nebo ochranná výchova s cílem umoţnit jejich návrat do rodiny
•
analyzuje situaci v oblasti patologických jevů u dětí a mládeţe a navrhuje preventivní opatření
•
pomáhá nezletilým a mladistvým propuštěným z ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a mladistvých propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody, aby se co nejvhodněji začlenili do společnosti
•
zastupuje děti s poruchami chování v řízení o ústavní výchově a zúčastňuje se trestního řízení proti mladistvým
•
účastní se přestupkového řízení vedeného proti mladistvému v souladu se zákonem o přestupcích
•
spolupracuje s ústavy pro výkon vazby i výkon trestu odnětí svobody, se školskými zařízeními pro výkon ústavní a ochranné výchovy, spolupracuje s orgány obcí, školami, zdravotnickými a školskými zařízeními, občanskými sdruţeními, úřady práce, charitativními a jinými organizacemi, probační a mediační sluţbou atd.
63
C
Vybrané teorie sociální k individuálnímu plánování
práce
vztahující
se
V následující části se pokusím představit základní teorie, o něţ se můţe individuální plánování opřít. Přístup orientovaný na úkoly Například Horák (2004) spojuje individuální plánování (v prostředí státní tzv. aktivní politiky zaměstnanosti) s úkolově orientovaným přístupem. Ten pracuje s klíčovými prvky potřebnými pro úspěšné naplnění individuálního plánu, kterými dle autora jsou: aktivace sebedůvěry a sebeúcty klienta, vzájemné angaţování se, partnerství a porozumění. Úkolově orientovaný přístup také staví na časově omezené intervenci s jasně danou strukturou. Například Navrátil (2001) hovoří o rozsahu spolupráce v řádu ca 10 konzultací a dále se věnuje tomuto přístupu v širších souvislostech. Předesílá, ţe přístup orientovaný na úkoly je jedním z mála těch, které vznikly přímo v prostředí sociální práce a to na základě empirických výzkumů. Základní otázka tohoto přístupu zní: „Jak zvládnout různé praktické problémy?“. Navrátil (2001), shodně jako Horák (2004), upozorňuje na důleţitost sebedůvěry, která je aktivována dosahováním malých (dílčích) úspěchů, a sílu motivace, která vychází od klienta samotného. Vlastní tomuto přístupu je pak víra v to, ţe skutečným a jediným expertem na vlastní problémy je klient sám. V rámci tohoto přístupu je tedy sociální pracovník partnerem klienta v procesu hledání přínosných cílů spolupráce, stanovení jejich priorit a nalézání cest vedoucích k naplnění vybraných cílů. Tento přístup je moţné pouţít zejména v případech, kdy cíle klienta leţí v oblasti interpersonálních konfliktů, neuspokojení v sociálních vztazích, problémů s formálními organizacemi, potíţí v naplňování rolí, problematické adaptace na sociální změny, reaktivních emocionálních úzkostí, neadekvátních zdrojů nebo potíţí s chováním. Spolupráci v rámci tohoto přístupu rozděluje Navrátil (2001) do čtyř fází. První etapa je přípravná – soustřeďuje se na otázku „V čem je problém?“. Tedy sestavení seznamu témat, která klient vnímá jako problémy, jejich detailní popis a následně jejich kategorizace a 64
stanovení priorit. Druhá fáze je charakterizována stanovením cílů spolupráce a předpokládá návaznost na fázi předchozí. Během této fáze klient za pomoci sociálního pracovníka stanoví cíle spolupráce, časový harmonogram jejich dosaţení a rozvrţení úkolů – tedy kdo, co, jak a kdy udělá. Důleţité je, aby cílem spolupráce byla změna na straně klienta spíše, neţ na straně okolí (měnit primárně sebe, ne druhé). Třetí fáze je fází realizační. Během ní se při konzultacích vyhodnocuje plnění zadaných úkolů, které souvisejí s dosaţením cíle. Poslední, čtvrtou, fází je fáze terminační. Během ní dochází k hodnocení, bilancování spolupráce a dosaţení zadaných cílů, jejich přinos z pohledu problémů klienta. V rámci jednoho kontraktu je vhodné řešit maximálně tři problémy/cíle, přičemţ kontrakty je moţné volně řetězit. Kaţdá z fází, kaţdý z jednotlivých kroků, můţe narazit na několik typických problémů – obvykle souvisejících s rozdílností představ o ideálním postupu v rámci daného kroku mezi klientem a sociálním pracovníkem. Jejich názorný výčet a některé moţné postupy řešení uvádí Navrátil. Psychosociální přístup Další z teorií, kterou lze pouţít při individuálním plánování, je bezesporu i psychosociální přístup. Ten koresponduje s potřebou individualizace, hodnocení situace- resp. člověka v situaci. Jak uvádí Navrátil (2001), historie tohoto přístupu sahá do 20. let minulého stolení a její počátky jsou spojeny se jménem Mary Richmondová a jejím dílem „Social diagnosis“. Zde tato autorka klade důraz na individuální přístup ke klientovi – casework. Na dílo Mary Richmondové později navázalo mnoho autorů a rozpracovali její odkaz do více rozdílných směrů. V 50. letech minulého století ovlivnila další vývoj tohoto směru Helena Perlmanová, která kritizovala model práce postavený na logice pozorování-diagnóza-intervence a místo toho navrhla model orientovaný na řešení problémů. Důraz je zde kladen na posílení těch kompetencí klienta, jeţ mu umoţní řešit problémy vlastními prostředky. Současnou podobu tohoto přístupu nejvíce ovlivnila Florence Hollisová a její práce Casework: A Psychosocial Therapy. Hlavními procesy, které jsou součástí intervence podle ní jsou: modifikace prostředí, psychologická podpora, posilování schopností klienta vnímat jasně externí realitu a posilování schopností klienta vnímat jasně intrapersonální realitu. Psychosociální přístup lze podle Navrátila (2001) dobře uplatnit při individuální práci s klientem, s rodinou, skupinou a lze jej adaptovat i pro práci komunitního charakteru. 65
Stěţejní je pohled na klienta jako na člověka-v-situaci. Teoretický rámec psychosociálního přístupu vychází z teorie systémů, ekologického pojetí sociální práce a částečně vyuţívá i některých konceptů psychodynamického přístupu. Psychosociální přístup je ceněn pro svojí celkovou flexibilitu a otevřenost vůči dalším teoriím. Navrátil (2001) připomíná, ţe za stěţejní fázi celého pomáhající ho procesu je povaţována jeho diagnostická fáze - posouzení ţivotní situace klienta. Důraz je kladen na vnímání jedinečnosti klienta a jeho schopností, potřeb, dovedností a pozice v síti sociálních vztahů a zdrojů (jejich jedinečnou kombinace). Na základě tohoto posouzení by měl být vypracován přiměřený plán intervence, který by měl respektovat jedinečnost klienta a klient by se měl na formulaci plánu (volbě cílů a prostředků) spolupodílet. V rámci této fáze se sociální pracovník zaměřuje na současnou situaci i charakteristiky minulého fungování klienta. Při posuzování klientovy situace sociální pracovník zohledňuje i informace jiných odborníků. Vztah sociálního pracovníka a klienta je důleţitým faktorem ovlivňujícím spolupráci (Navrátil, 2001). Sociální pracovník by měl podle psychosociálního přístupu vyjadřovat opravdový zájem o klienta jako člověka a o jeho problémy. Tento vztah ale není hlavním terapeutickým prostředkem a je vţdy podřízen dohodnutému cíli spolupráce. Podle F. Biesteka (in Navrátil, 2001, s. 46) jsou základními hodnotami a postoji v rámci pomáhajícího procesu individualizace (kaţdý klient je jiný), nehodnotící postoj (mezi omlouváním a odsouzením), respekt vůči klientovu právu na sebeurčení (s ohledem na klientovy moţnosti), zachování důvěrnosti vztahu (stanovené hranice mlčenlivosti), vyjadřování pocitů (vytváření podmínek pro bezpečné vyjadřování pocitů), kontrolovaná emoční angaţovanost (snaha o porozumění klientovým pocitům a snaha o adekvátní reakci) a akceptace (uznání reality klientových pocitů). Sociálně-ekologický přístup Matoušek (et al., 2008) se domnívá, ţe jedním z konceptů, o něţ se individuální plánování můţe opřít, je sociálně-ekologický přístup. Zde je kladen důraz na komplexní vztahy jedince a prostředí. V rámci sociálně ekologického přístupu je dle Matouška vhodné zaměřit se na mikrosystém představovaný právě rodinou a nejbliţším sociálním okolím.
66
Zdroje: HORÁK, P. 2004. „Co má společného individuální akční plán a úkolově orientovaný přístup?“. Sociální práce, IV, 2004, č. 1/4: str. 82-89. MATOUŠEK, O., PAZLAROVÁ, H., BALDOVÁ, L. 2008. Individuální plánování služeb u ohrožených dětí a mládeže s důrazem na mladistvé odcházející z ústavní výchovy. Praha: Občanské sdruţení Člověk hledá člověka. NAVRÁTIL, P. 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman.
67
D Dotazník HVO Které prvky individuálního plánování jsou přítomny v současné praxi kurátorů pro děti a mládeţ? Stručně vysvětlit téma a cíle práce a jednotlivé praktické modely posouzení (in Holland, 2004.) DVO1 Jak probíhá vyhodnocování situace dítěte? o Jak probíhá navázání spolupráce? Kdo se na vyhodnocení situace klienta podílí? Jakou formu má vzájemná komunikace? Které praktické modely posouzení se uplatňují? DVO2 Které formy individuálního plánu ochrany dítěte se v současné praxi vyuţívají? Jsou někde formulovány cíle spolupráce? Jsou někde stanoveny kompetence jednotlivých stran? Jsou někde stanoveny lhůty plnění? Jsou někde stanoveny indikátory dosaţení vytýčených cílů? Jedná se o jeden (byť průběţně doplňovaný) dokument nebo řadu dokumentů na sebe navazujících? o Mají všichni zainteresovaní stejný dokument, nebo je obvykle podoba uzpůsobena konkrétnímu jedinci?
DVO3 Jak probíhá revize individuálního plánu ochrany dítěte? Dochází k vyhodnocování postupu spolupráce? Kdy k vyhodnocování výsledků spolupráce dochází? Jakou formou je vyhodnocování zajišťováno? Kdo se vyhodnocování účastní? Co na vyhonocení výsledků spolupráce navazuje?
68