M I R O S L A V
P L A Č E K
HRADY A ZÁMKY N A M O R AV Ě A VE SLEZSKU
Nakladatelství LIBRI Praha 2001
Na obálce: Palácové jádro Pernštejna od severovýchodu – olejomalba F. Richtera z roku 1824 na hradě Pernštejně
© Ing. Mgr. Miroslav Plaček, 1996, 1999, 2001 Illustrations © Ing. Mgr. Miroslav Plaček, 1996, 1999, 2001 Odborný recenzent: PhDr. Bohumil Samek ISBN 80-7277-036-5
OBSAH
PŘEDMLUVA ...........................................................................................................
7
OBECNÁ ČÁST ........................................................................................................ 10 Úvod ....................................................................................................................... 10 Odborný zájem o panská sídla a jeho odraz v literatuře ....................................... 12 Historicko-geografický rámec ................................................................................ 16 Nástin vývoje hradů ............................................................................................... 19 Zámky v proměnách staletí ................................................................................... 49 SLOVNÍK ................................................................................................................. 77 SLOVNÍČEK ODBORNÝCH VÝRAZŮ ................................................................. 384 SEZNAM VYOBRAZENÍ ........................................................................................ 390 SEZNAM LITERATURY .......................................................................................... 405 MAPKY HRADŮ A ZÁMKŮ .................................................................................. 409 SEZNAM HRADŮ A ZÁMKŮ PODLE JEJICH ČÍSEL NA MAPĚ ...................... 414 REJSTŘÍK ................................................................................................................. 418
P Ř E D M L U VA
Hrady a zámky patří k našim nejatraktivnějším, a tudíž i nejoblíbenějším historickým památkám. Dávno již sice neplní své původní funkce, ale jsou nedmyslitelným produktem naší historie. Oné historie, kterou je nutno se nejen kochat, ale též poznat a pochopit souvislosti a zákonitosti jejího vývoje. Přes všechny matoucí peripetie právě z ní vyrůstá přítomnost a z té zase budoucnost. Tematika knihy, kterou držíte v rukou, je v čase rozepjatá do šířky mnoha staletí. Vždyť začíná na přelomu 12. a 13. století a končí téměř v našem věku. Týká se však jen jediného fenoménu v jednom oboru lidské činnosti — feudálního sídla vyšší kategorie. Tu nižší představují středověké tvrze, zámečky a městské paláce šlechty, jimiž se v daném rozsahu není možno zabývat. Přestože jde většinou o architekturu a umělecké ztvárnění panských sídel, nelze je vytrhnout z historických okolností jejich zrodu, života a případně i zániku. V jejich proměnách se odrážejí děje rodů, jež je vlastnily, uplatňování slohových zákonitostí, vývoj válečného a fortifikačního umění, přizpůsobování dobovému životnímu stylu, módě, ale i hmotné a duchovní kultuře. V neposlední řadě i přizpůsobování ekonomickým možnostem a úrovni používaných technologií. Zkrátka i dříve tomu bylo tak jako dnes a vše, včetně sídel, se pod tlakem roztodivných vlivů neustále proměňovalo. Hrady, které jsou vlastně předchůdci zámků, ustrnuly ve vývoji již v 16. století a i zámky již nějakou dobu představují víceméně dokumenty minulých dob. Ale těmi jsou třeba parní lokomotivy a snad už i paneláky. Srovnáme-li vzájemně dobu jejich užívání, nejsou na tom hrady a zámky zase tak špatně, o rozdílnosti půvabu zříceniny hradu a továrny či chátrajícího paneláku ani nemluvě. Co tedy chce knížka čtenáři dát? Co nejvíce informací o jednotlivých hradech a zámcích v rámci historické Moravy a Slezska, jejich podobě a současném stavu. Přirozeně v rámci celkového vývoje a historických souvislostí. Přijímat informace není věc lehká a autor ani na chvíli nedoufal, že čtenář shltne obsah jako detektivku, thriller, či příběh romantické lásky. Pokud se kniha stane „jen“ potřebnou příručkou k plánování zajímavých výletů za poznáním a úlevou z každodenního shonu, splnila své poslání. V případě potřeby může posloužit jako malý breviář v daném oboru a nenásilně rozšířit obzor vědění. Na rozdíl od jednostranně zaměřených publikací se tedy kniha pokouší obsahově skloubit stavebněhistorickou a uměleckohistorickou podstatu hradů a zámků s hlavními dějinnými událostmi. Vzhledem ke zmíněné snaze — poskytnout základní přehled na dosažené úrovni poznání — proto nejde jen o prezentaci výsledků vlastních průzkumů. Hojně jsou využity poznatky archeologie, která má, zvláště u staveb se středověkou minulostí, nezastupitelnou úlohu. Celkové pojetí přístupu se blíží moderním tendencím, které se ve zkoumání feudálních sídel konečně začalo projevovat. Víceoborový přístup se však zatím výrazněji uplatnil ve studiu hradů, takže i u nás se zformovala mezní vědní disciplína zvaná kastellologie — nauka o hradech. U zámků se především uplatňuje tradiční uměleckohistorické hledisko, vzhledem k bohatosti pramenů a většímu ovlivnění slohovými proměnami, celkem pochopitelné. Nyní si sáhněme do svědomí. Jak dopadly ty nádherné fotografické publikace, které jsme jeden každý dostali, když si gratulanti již nevěděli rady. Po prvním zběžném prohlédnutí vesměs zdobí svými barevnými hřbety naše knihovničky. V horším případě se
7
na ně práší ve spodních regálech antikvariátů. Co může být důvodem? Nemáme čas vnímat krásu brilantních, ale jen jednorázově sdělných fotografií. Nic jiného tyto knihy neobsahují. Naopak čím dál více, byť třeba občas, potřebujeme něco zjistit, odpovědět na nějakou otázku, rozluštit křížovku. Pak vezmeme zavděk knížkou plnou jinak poměrně únavných sdělení. Ale pozor! Jestli jsou v ní jen data a jména a prázdné popisy věcí, které nevidíme a nedovedeme si je představit, nastává druhý extrém a pro knihu podobný konec. Autor vycházel z těchto úvah ze života a pokusil se oživit knihu obrázky s věcným obsahem, starými vyobrazeními, rekonstrukcemi podoby hradů dochovaných ve zříceninách a nemnoha, pokud možno výmluvnými fotografiemi celků a zajímavých detailů. S ohledem na snahu o zachycení vývoje je položen důraz na půdorysy, často s vyznačením předpokládaného narůstání a přeměn. U mnoha staveb, u nichž nebyly provedeny vyčerpávající průzkumy, mají předložené představy přirozeně jen podmíněnou platnost. Přitom je dobře známo, že i když je k dispozici komplexní povrchový průzkum, jak se začne kopat, je stejně všechno jinak. Není to důvod ke smutku, neboť dokud památka existuje, může kdykoliv svá tajemství vydat. Proces poznávání příslušného objektu končí jen neočekávaným příjezdem buldozeru, případně jiného demoličního prostředku. Je-li očekáván a stačí-li se provést potřebné průzkumy, pak nám zůstane alespoň to poznání. Jestli se někomu zdá, že svévolné zbourání památek není dost dobře možné, mýlí se. V tomto směru vynikalo období nedávno minulé. Místní mocipáni využili každou příležitost k likvidaci — zejména kostelů. Ani letecky nedorazil Z. Wirth do Hustopečí u Brna včas, aby svou autoritou, případně vlastním tělem, zabránil demolici kostela. A tak tento ctihodný pán spatřil jen mračna prachu stoupající z rumiště, které zbylo po vzácné pozdně gotické památce. Ovšem nejinak tomu bylo se zámkem v Hrabyni poškozeným v bojích v roce 1945. Místo opravy byl roku 1960 zbořen renesanční zámek v Petřvaldě, po požáru odstřelili v roce 1966 zámek v Odrách. Zvlášť produktivní byl rok 1980, kdy byly odstraněny zámky v Městě Albrechticích, Štítině a Novém Hobzí. Výčet není úplný a bohužel se blíží doba, kdy k tomu může z bezpečnostních důvodů dojít u objektů progresivně chátrajících v současnosti. O některé spekulativně zprivatizované a také restituované zámky, jež opustily instituce, které aspoň jakž takž dbaly o jejich údržbu, noví držitelé nejeví viditelný zájem. Je věcí nás všech, abychom zákonnými prostředky této činnosti zabránili a aby po dalších svědcích národní historie nezůstalo jen pár řádek a fotografií. Kniha začíná obecnou částí, v jejímž úvodu je kromě dějin zájmu o panská sídla zmíněn historicko-geografický rámec, v němž vznikala a jehož proměnami byla ovlivňována. Následuje nástin vývoje hradů a stručná charakteristika proměn architektury zámků. Podstatou publikace je slovník. Snaha po uvedení naprosté většiny hradů a všech významnějších zámků přinesla jistá úskalí. Především musel být proveden výběr zámků a snad nebudou zarmouceni obyvatelé těch nemnoha míst, jejichž zámek se do slovníku nedostal (Melč, Višňové, Tulešice atd.). Zahrnuta není ani většina klášterů, které přešly do světských rukou a byly upraveny na zámky, aniž se zásadně pozměnila jejich podstata (Třebíč, Žďár nad Sázavou atd.). Týká se to i venkovských klášterních rezidencí (Lechovice, Jesenec, Klobouky, Výšovice, Nové Hvězdlice, Šebetov atd.), neboť nebyly v pravém slova smyslu feudálními sídly. Neuvedeny jsou také některé tvrze, jimž zůstal převážně původní rozsah a charakter (Kurovice, Bošovice, Studénka, Unčovice, Hluk, Jeseník). Vzhledem k rozsahu problematiky nemohou být přirozeně prezentovány jen naprosto jisté závěry z osobních poznatků autora, u nichž ostatně vždy hrozí
8
ovlivnění subjektivním přístupem. Omyly vyplývající z nedostatečného stupně poznání nejsou však vyloučeny nikdy a konstatování, že některé závěry byly přejaty od jiných badatelů, tedy není alibismem. Nelze než mluvit o nejlepším vědomí a svědomí a počítat s tím, že nová zjištění zákonitě přinesou korekce předložených názorů. Snad ani není nutno zdůrazňovat, že úsilí vyhnout se kompilačnímu přístupu, bohužel běžnému, vedlo k využití maxima nových poznatků a ke snaze po uvedení některých tvrdošíjně opakovaných omylů na pravou míru. Jak se to podařilo, mohou posoudit hlavně odborníci, a to přesto, že publikace je určena širšímu okruhu čtenářů. Podle hlubokého vnitřního přesvědčení autora to totiž neznamená snížení laťky, neboť masivních mystifikací spáchaných pod pláštíkem popularizace bylo již dost. K lepší orientaci čtenáře by měl sloužit jmenný rejstřík a přehledné mapky, které ovšem nenahrazují mapy turistické nebo automapy. U některých osob (umělců) zmíněných v rejstříku jsou připojena základní životní data. Aby nebyl slovník dále obsahově zatěžován, význam méně známých odborných termínů uvádí stručný slovníček. Přehledně je také uvedena základní literatura, která obsahuje soupisy drobných monografií a článků, jejichž přímý výčet není únosný rozsahem. Naopak není možné se zabývat podrobnostmi každodenního života, jeho příslušenstvím, vojenstvím atd. Zásluhou nakladatelství Libri již vyšly Encyklopedie českých hradů (T. Durdík) a Encyklopedie českých zámků (P. Vlček). Přinášejí podrobnější přehledy o dobovém životě na hradech a zámcích a jeho hmotné kultuře. Z tohoto důvodu je rozsah sdělení tohoto druhu v naší publikaci omezen a zájemce o hlubší poznání odkazujeme na ně, případně na speciální literaturu. Stejně je tomu s parky a zahradami, jimž opravdu nebylo možno věnovat více místa. Na závěr děkuji vedení památkových ústavů v Brně, Ostravě a Olomouci za ochotu při poskytnutí podkladů, z ostatních zejména za vstřícnost dr. Haně Jordánkové z Archivu města Brna a ing. arch. Ladislavu Svobodovi z Pardubic. Děkuji rovněž dr. Jiřímu Úlovcovi, který mi dal k dispozici důležité historické plány objevené v Norimberku. Vděčnost patří též příslušníkům moravské archeologické obce, především příteli doc. dr. Zdeňkovi Měřínskému, dále ing. arch. Pavlu Šimečkovi a kastelánům některých hradů a zámků. Díkem jsem povinován i dr. Bohumilu Samkovi, jehož přátelské pomoci si zvláště považuji. Miroslav Plaček
9
OBECNÁ
ČÁST
Úvod Jak již bylo řečeno, hrady a zámky představují specifikum spojené s feudální společností a její vedoucí složkou, po níž má celé období a společenská formace svůj název — feudalismus. Vznik hradů souvisel se základní potřebou feudálů — panovníků, světské a církevní šlechty, hlavně arcibiskupů a biskupů — mít sídla, která jim poskytovala bydlení a ochranu. Odtud mohli ovládat a spravovat svá panství. Tím škála funkcí hradu není zdaleka vyčerpána. Zejména zeměpanské hrady sloužily jako správní centra provincií a měst, zajišťovaly a kontrolovaly provoz na důležitých cestách a vždy hrály roli pevností proti vnějším i vnitřním nepřátelům. V době, kdy války a boje byly na denním pořádku a představovaly hlavní náplň života šlechty, byl hrad často jedinou pojistkou k zachování majetku a někdy i holého života. (Obr. 1). Přestože dříve nebyl vývoj tak hektický jako v posledním půldruhém století, nebyla to doba strnulá. Právě její proměny vyvolaly postupný stavební a plošný vývoj sídel a v konečném důsledku i přerod hradu či tvrze v zámek. Při přestavbách středověkých sídel probíhal nezřídka plynule a takřka nepozorovatelně, u zámeckých novostaveb je kvalitativní rozdíl patrný na první pohled. Prvořadost pevnosti středověkého sídla, tedy jeho fortifikace, ustupovala postupně do pozadí a převahu nabývala složka pohodlného, až přepychového bydlení a reprezentace. Většina hradů byla proto opuštěna již na přelomu 15. a 16. století. Důvodem byly nejen zvýšené požadavky na bydlení, ale i slučování panství, takže tolik sídel nebylo zapotřebí. Nové zámky byly zpočátku ještě opev-
Obr. 1: Veveří — letecký pohled na jeden z největších moravských hradů (pohlednice z r. 1963).
10
Obr. 2: Lysice — letecký pohled na zámek a přilehlé zahrady (pohlednice z doby okolo r. 1990).
ňovány, ale na jejich vzhledu a členění se to výrazně neprojevovalo. Od konce 17. století, kdy pominulo turecké nebezpečí a menší opevnění ztratila vojenský význam, se stavěly výhradně neopevněné zámky. (Obr. 2). Změnilo se také situování sídel. Odlehlý, v nepřístupné poloze stojící hrad nahradil zámek snadno dostupný a v bezprostřední blízkosti hospodářského střediska panství — vsi, městečka, města. Oddělení od světa poddaných zajišťoval jen park ohrazený zdí. Přímo převratné proměny proběhly ve vnitřním vybavení sídel. Zatímco hmotná kultura pána hradu oproti venkovanovi byla na vyšší úrovni a s bohatšími měšťany byla téměř srovnatelná, mezi úrovní života zámeckého pána a jeho nevolníky zela nepřekonatelná propast. Vyhrocení bylo dáno zbohatnutím šlechty. Vyplývalo z koncentrace pozemkové držby, dovršení přeměny původních naturálních dávek na peněžní příjmy a jejich zvýšení podpořilo zlepšení výnosů hospodařením ve vlastní režii. Přitom nešlo jen o zemědělskou produkci, neboť šlechta od konce 16. století hromadně podnikala i ve výrobě potravin (pivovary, mlýny) a od 17. století v dalších oblastech (textil, železářství atd.). Technický pokrok, organizace a masovost výroby a spotřeby však položily základ konce výlučnosti šlechty. Rozvoj peněžnictví, kterým aristokracie pohrdala a průnik kapitálu do výroby umožnil vzestup nové a velmi dravé vrstvy, která starou šlechtu odsunula do vedlejší role. Je to zřetelné již od konce 18. století, kdy její zámky kupují, a někdy staví nové, zbohatlíci, kteří sice případným povýšením do šlechtického stavu nepohrdnou, ale jsou již z jiného světa. Občanská rovnost — výsledek revolučních převratů — nakonec způsobila rozpuštění šlechty do ostatních složek společnosti a zánikem velkostatku feudálního charakteru skončila také základní funkce zámků. Stejně jako hrady, i když o mnoho později, se staly památkami minulosti, pro něž je nutné najít využití. Zkušenosti totiž prokázaly, že se uchovají jen ty objekty, které mají nějaký smysl a náplň.
11
Odborný zájem o panská sídla a jeho odraz v literatuře Je celkem pochopitelné, že zájem o hrady vyvolala vlna romantismu, která se zvedla v první polovině 19. století. Zámky, které tehdy ještě žily svým životem, zůstávaly zatím stranou a objektem pozornosti se staly s rozvojem uměleckovědních disciplin. Ve větší šíři se moravské hrady poprvé objevují v osmidílné práci F. Sartoriho vydané 1820 v Brně, ovšem v rámci hradů tehdejší monarchie. Stejného rozsahu byl obrazový soubor A. Kunikeho z let 1833-35, jehož uměleckou hodnotu převýšila cena dokumentární. Vybraným moravským hradům věnoval roku 1848 pozornost též F. A. Heber, avšak oproti sedmisvazkovému dílu Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser jsou jeho Mährens Burgen und ihre Sagen zabarveny nejen romanticky, ale pověstmi i poněkud folklórně. Značně se proměnila náplň čtyřdílné publikace Die Markgrafschaft Mähren in kunstgeschichtlicher Beziehungen od brněnského architekta, ředitele tamního uměleckoprůmyslového muzea a profesora brněnské a vídeňské techniky A. Prokopa z roku 1904. Ve své době byl autoritou a z tohoto titulu projektoval úpravy hradů, zámků a pseudohistorické novostavby. Zmíněné dílo přineslo celkový nástin uměleckohistorického vývoje Moravy. Velký podíl v něm mají hrady a vlastně poprvé i zámky. Datační zmatky, chybné analýzy a historickou nedostatečnost (hlavně u hradní architektury) částečně vyvážilo množství dokumentárního materiálu (v tom ho překonávají až Umělecké památky Moravy a Slezska zmíněné níže). I tak Moravě chybí vědecké dílo, kterého se českým feudálním sídlům dostalo v patnácti svazcích Hradů, zámků a tvrzí Království českého, Prokopova vrstevníka A. Sedláčka. Jen slabým odvarem byl pokus vlastivědného badatele V. Pinkavy z roku 1927, Hrady zámky a tvrze moravské I, Severní Morava. Srovnání s rozsáhlým dílem A. Sedláčka nesnese po žádné stránce. Slezskými hrady se vážněji zabýval K. A. Müller v knize z roku 1837 s předlouhým titulem (viz v literatuře) a v roce 1879 vyšla práce historika A. Petera, Burgen und Schlösser im Herzogtum Schlesien I., dotýkající se i zámků. Mezi dvěma světovými válkami zde přímo v terénu působil velmi pilný, ale nacionálně proněmecky založený badatel H. Weinelt. Často přitom vycházel z prvních archeologických výzkumů a popsal řadu neznámých objektů. Ovšem relativně moderní zaměření na jednotlivé regiony (Jesenicko) trpí, vedle zmíněné orientace, chybným datováním nálezů a využíváním umělého německého třídění (typologie). Zabýval se i oblastí severozápadní Moravy. Jeho poznatky roku 1938 v časopise Deutschmährische-schlesische Heimat přehledně shrnul F. Kubitza (Burgengeographie Nordmährens und Sudetenschlesiens). Již z názvů je patrné jisté tendenční zabarvení práce. Na Moravě v tomto období probíhaly též archeologické výzkumy J. Blekty (➚Ježův hrad, ➚Smilův hrad) a J. Zháněla (➚Melice). Podobně zaměřené prospekce již dříve prováděl zakladatel moravské archeologie středověku, I. L. Červinka. Část jeho soupisu hradů, hrádků a tvrzí byla časopisecky publikována, část zůstala v rukopise. Zájem o zámky se projevoval jen ve vlastivědných časopisech a ojedinělých odborných monografiích. Dluh v bádání se pomalu začal splácet až v poválečném období. Těžiště zájmu o hrady se zpočátku přesunulo do problematiky stavebněhistorického a architektonického vývoje, následně do oblasti komplexních povrchových průzkumů a archeologie. První textově rozsáhlejší práce o moravských hradech a zámcích se zhostil německý historik umění E. Hubala v roce 1965. Jeho Burgen und Schlösser in Mähren vyšly ve Franfur-
12
tu nad Mohanem a byly pro většinu našich zájemců nedostupné. Přibližně 75 hesel z Moravy a 11 ze Slezska se zdá málo, ale oproti počtu v kolektivním díle Hrady a zámky z roku 1963 (100 z Čech a 24 z Moravy a Slezska) je to vlastně víc než dost. Co do obecnosti přístupu a absence plánového materiálu si obě knihy neměly co vyčítat. Jistá naděje pro hrady svitla po roce 1972, kdy vyšlo monumentální dílo České hrady D. Menclové. Autorka totiž započala práci o hradech moravských. Její pojetí, jímž se pokusila zařadit tyto objekty do celkového kontextu dějin umění a architektury v evropských souvislostech, se však již nedokázalo vyrovnat s nastupujícími moderními tendencemi. Úhelný kámen uměleckohistorické typové klasifikace autorky se ukázal vratký, a proto i její předběžný nástin, publikovaný roku 1970-71 časopisecky ve formě kostry beze všech souvislostí, záhy zastaral. Co se po smrti D. Menclové v roce 1978 stalo s rozpracovaným dílem, zůstává záhadou. Přístupné jsou jen trosky plánové dokumentace v její pozůstalosti uložené v archivu Národního muzea v Praze. Podíl na tradici zkoumání našich hradů jí však nelze upřít. Na položené základy navazuje i současné bádání, opírající se hlavně o archeologické a stavebněhistorické výzkumy. Klade důraz na vyčerpávající pohled na hrad jako organismus vyznačující se řadou funkcí, jež se odrážejí i ve vybavení objektu, stavebněhistorickém vývoji, jeho uměleckohistorickém ztvárnění až po dispozičně skladebné řazení. Zkoumá i širší vztahy, které postihují přírodní poměry staveniště, postavení stavebníka v rámci společnosti, vztahy k bezprostřednímu okolí, regionu, ale i širší politickohospodářský vývoj. Důležitost archeologických výzkumů se prokázala zejména na ➚Rokštejně (ved. Z. Měřínský), v ➚Lelekovicích (J. Unger — obr. 3) a řadě hradů jihovýchodní Moravy (J. Kohoutek). Obr. 3: Lelekovice — příklad celkové půdorysné dokumentace z archeologického výzkumu hradu (podle J. Ungera).
13
SLOVNÍK
Slovník hradů a zámků je uspořádán abecedně. Případné další používané názvy jsou uvedeny v závorkách, kde je upřesněn okres, ve kterém se objekt nachází. Jiné názvy jsou do katalogu rovněž zařazeny — vždy s odkazem na obsažné heslo. Žďárské kroniky uvádí, že na konci tohoto století sídlil Jimram na Bystřici, nemůžeme vyloučit, že se hrad, podobně jako blízké městečko, původně jmenoval podle říčky. K módnímu přejmenování hradu zřejmě došlo po plném prosazení rodové erbovní legendy (něm. Auer, Auerochs je zubr). Obdobná změna názvu nepochybně proběhla u dalšího rodového hradu, jen 2 km zdáleného ➚Zubštejna (Zubrštejna). Přes pokročilý rozpad zdiva je původní
AUERŠPERK (Žďár nad Sázavou) — nepříliš výrazná zřícenina rozsáhlého raně gotického hradu v záhybu říčky Bystřice u Dvořiště. Patřil ke trojici hradů vystavěných v samém centru území rodu zubří hlavy — pozdějších Pernštejnů — příslušníky jednotlivých rodových větví. Na listině z roku 1325 je zmíněn v predikátu Jimrama, ale ten byl tehdy již nějakou dobu nebožtíkem. Archeologickými nálezy je datován již do druhé poloviny 13. století. Protože pisatel
Obr. 75: Aueršperk — ideální rekonstrukce (podle P. Šimečka - upraveno).
77
rozvrh hradu dost zřetelný. Rozkládá se napříč trojúhelníkové ostrožny, jejíž poměrně široké sedlo na přístupové straně bylo využito lehce opevněným předpolím. Za ním byla dlouhá šíje překopána mohutným příkopem oproti hradu — až 13 m hlubokým. Z vytěženého materiálu byl před příkopem navršen val mírně prohnutý ve směru přístupu, mezi jehož západním koncem a strání k řece vedla příjezdová cesta. Dále musela projít pozoruhodným obdélným stavením vybíhajícím z hradního hřebene a zapojeným ve výši patra do obranného systému parkánů kolem hradního jádra. V jeho čele stojí dodnes zbytek válcového bergfritu s vnějším průměrem 9,8 m a síle zdi téměř 3,5 m. Před něj vystupoval směrem k cestě skalnatý jazyk se stavbou nejasné podoby. Dá se předpokládat, že byla jakousi analogií pětiboké vysunuté věže, jejíž zbytky jsou patrné na opačném (východním) ukončení hradního hřebene. Po průchodu branskou budovou pokračovala cesta po hraně svahu až na severní konec ostrožny, kde se v ostrém úhlu zalomila, prošla dvěma parkány a přihrádkem jádra a konečně vstoupila do nádvoří. V něm jsou základy dvojprostorového paláce, jediné zřetelné kamenné obytné budovy hradu. Další zástavba byla asi dřevěná. Původní hrad bergfritového typu byl jistě již v v průběhu 14. století rozšiřován. Vzhledem k poměrně brzké době zániku — byl opuštěn snad ještě před husitskými válkami —je zajímavý rozsah a složitost jeho fortifikací. Několik hradebních pásů, vysunutá opevnění a hrazené předpolí umožňující bezpečné utáboření větší vojenské družiny svědčí o reakci na nejistou politickou situaci a bouřlivé poměry předhusitského období. (Obr. 75).
rakterizováno jako tvrz. Náhrobky držitelů z období pozdní gotiky a renesance tvoří mimořádný soubor přemístěný na počátku našeho století ze zbořeného kostela do nového. Za Podstatských, kteří statek drželi více než 150 let (až do roku 1768), bylo sídlo rozšířeno přístavbou dvou raně barokních křídel. Jejich vzhled byl několikrát pozměněn. O úpravách svědčí znaková deska Jana Taafeho a jeho ženy Marie, rozené hraběnky Chotkové, z roku 1769, která je sekundárně osazena v průjezdě. Poslední významnější přestavbou z let 1869-77 nabyl zámek historizující podoby s pseudorenesančními a pseudobarokními prvky. Tehdy byl naposledy upraven také nevelký park, který objekt obklopuje. BAŠTA viz NOVÝ ŠAUMBURK BATELOV (Jihlava) — komplex sídla v rovině na severním okraji městečka obsahuje tzv. „nový“ a „starý“ zámek, na nějž navazuje hospodářský dvůr. Chybějící průzkumy nedovolují definitivní závěry, ale podle umístění kamenické výbavy a trvalé pozornosti věnované „novému“ zámku se jeví jako původní renesanční tvrz kratší z jeho dvou křídel. Supraporta se jménem Jiřího Čížovského z Čížova a vročením 1586 datuje přestavbu tvrze, jejímž pozůstatkem jsou místnosti v přízemí, které jsou vybaveny valenými klenbami s lunetami. Podobně desky Odkolků z Újezdce z roku 1681 svědčí o úpravách v této době. Tehdy, nebo v polovině 18. století, bylo přistavěno delší křídlo a celek byl klasicistně a moderně upravován. „Starý“ zámek tvoří patrová, v jádru pozdně renesanční architektonicky nevýrazná dvojkřídlá budova, která je součástí dvora.
BARTOŠOVICE (Nový Jičín) — značně účelově zmodernizovaný nepamátkově využitý zámek složitého ( a ne zcela jasného vývoje) ve středu obce. Nejstarší je západní křídlo nad potokem, snad na místě tvrze doložené na konci 15. století. Z renesanční přestavby za Sedlnických z Choltic údajně pochází portál dveří datovaný rokem 1583, ale sídlo bylo při příležitosti prodeje Podstatským z Prusinovic v roce 1616 nadále cha-
BÍLÁ LHOTA (Olomouc) — prostá zámecká stavba v nevelkém, ale dendrologicky hodnotném parku, který je proto využit jako veřejně přístupné arboretum. Nahradila gotickou tvrz, která se připomíná roku 1437 a z níž zřejmě pochází kamenný relikt zdiva v její bezprostřední blízkosti. Čtyřkřídlý patrový zámek s převážně klasicistními a novodobými fasádami měl složitější vývoj, jenž
78
získal za Jana Alberta Speila z Ostheimu na přelomu 18. a 19. století. Novodobé úpravy byly vesměs na škodu a brizolitová fasáda v nádvoří patří přímo k odstrašujícím příkladům péče o památky. Arboretum v dnešní podobě je dílem Quida Riedla z druhé čtvrtiny našeho století. (Obr. 76).
však pro chybějící průzkum nelze v úplnosti postihnout. O renesančním původu východního křídla svědčí tři dvojice sdružených oken v patře. Také jižní křídlo zřejmě pochází z období Jana Záviše Bítovského ze Slavíkovic (+ okolo 1570). Portál se znakovou deskou je druhotně umístěn v průjezdu.
BÍLKOV (Jindřichův Hradec) — nepatrné zbytky středověkého hradu pohlceného zástavbou obce. Byl hlavním sídlem Ranožírovců, významného panského rodu s erbem parohu. Stál na dlouhé, nevysoké, ale strmé ostrožně v záhybu Vápovky a patřil k nejstarším na Moravě. Podle Bílkova se 1238 psal Ratibor a od roku 1253 jeho bratr Smil, věrný stoupenec krále Přemysla Otakara II. a jedna z nejvýznamnějších osobností jeho doby. Za něho již nepochybně existoval raně gotický hrad za širokým příkopem na konci ostrožny. Kamenné zdivo však vystupuje na povrch jen ojediněle a při náhodných výkopech, a není možné se vyslovit k jeho dispozici a podobě. Terénní situace je složitá, neboť ostrožna je překopaná několikrát a starší sídlo mohlo stát uprostřed v místě statku „Na baště“ nebo u románsko-gotického kostela sv. Jana Křtitele při kořenu ostrožny. Bez provedení podpovrchových průzkumů nebude možno dojít ke spolehlivým závěrům. Ani historických zpráv o hradě není mno-
Obr. 76: Bílá Lhota — situace zámku a arboreta (podle K.Hiekeho).
O charakteru objektu vypovídá zpráva o prodeji Hochbergům z Hennersdorfu v roce 1720, kdy se ještě stále jmenuje tvrzí. Noví majitelé ho do poloviny 18. století rozšířili do dnešní velikosti, ale definitivní podobu
Obr. 77: Bílkov — celková situace hradu a kostela sv. Jana Křtitele (černě staré zdivo, šrafovaně zídky nejasného stáří).
79
