JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér Scénografie
Henrik Ibsen
Divoká kachna Bakalářský projekt
Autor práce: Vedoucí práce: Oponent práce:
Hynek Petrželka prof. Mgr. Ján Zavarský MgA. Kateřina Bláhová Mgr. Marie Jirásková
Brno 2015
0
Koncepce a scéna Divoká kachna norského dramatika Henrika Ibsena je ryze realistická hra s mnoha symboly. Je typickým příkladem toho, čemu se říká ibsenismus. Právě těch několik symbolů, je to, co se mi na hře líbí. Dodávají textu cosi magického a poetického, zároveň ji však dělají napínavější a tajuplnější. Například předepsané prostředí fotografického ateliéru, které považuji taky za jeden z významných symbolů hry, dává inscenátorům větší možnosti pro interpretaci, než kdyby to měl být pouze obyčejný podkrovní byt, i ten však považuji za symbolický. Jelikož je hlavní postava hry Hjalmar Ekdal fotograf a celou rodinu fotky obklopují, celá zeď je potapetována fotkou norské přírody. Přišlo mi zde příliš popisné a již několikrát použité, vybavit byt fotografickým příslušenstvím. Pro norskou přírodu jsem se rozhodl hned z několika důvodů. Za prvé mi přišlo dobré spojit prostředí, ve kterém byla divoká kachna chycena a ve kterém žila svůj svobodný život. Za druhé jsem chtěl tento byt postavit do kontrastu ke stísněnému pocitu malého bytu, v němž žije chudé rodiny Ekdalů. Podobně tedy jako symbol postřelené kachny, která je sice divoká, ale u Ekdalů žije jako ve vězení bez možnosti odletět. Za třetí pak z výše uvedeného důvodu prostředí fotografického ateliéru. Proč si Ibsen vymyslel, že jde o podkrovní byt, jsem úplně nerozklíčoval. To, že jde o podkrovní byt jsem, myslím celkem jasně, naznačil zadní stěnou z plexisklových tabulí, ve kterých je vchod na střešní terasu. Tam jsem zamýšlel místo, kde by žila zvířata včetně divoké kachny, kam by postavy hry, především jsem myslel na starého Ekdala, chodily kouřit. Průhlednou stěnu by se dalo také prosvěcovat a naznačovat tak například východ slunce a navozovat různé jiné nálady. Na pozadí terasy, na zadní prospekt, jsem umístil fotku střech s doutnajícími komíny nějakého norského městečka. Tím jsem chtěl ještě více prohloubit uzavřenost Ekdalů v malém bytě, kteří paradoxně žijí sice vysoko, ale pohled dolů na město, v nich neustále vyvolává pocit jakéhosi zoufalství. Také jsem zamýšlel, což by už bylo asi trochu přehnané, protože konec hry se mi velmi líbí, že by se Hedvika nezastřelila, ale skočila ze střechy dolů.
1
Do bytové části interiéru jsem na zem položil staré dlouhé tmavě hnědé fošny, které by podpořily iluzi půdního prostoru. Na ní jsou položeny velké trsy modrých, v barvě dveří, rákosů. Chtěl jsem, aby celý byt, dohromady s fotkou na zdech, vytvořil obraz rybníku, nad kterým byla divoká kachna sestřelena. Proto ze dveří čouhají dřevěné prkna, která symbolizují rybníková mola. Dveře jsou starého typu a jsou modré pro dodání pocitu vody v rybníce. Koncept rybníku, který však nemusí být naprosto jednoznačný a pochopitelný, jsem vymyslel jako symbol propojení života rodiny s divokou kachnou, která sice není v celém průběhu hry vlastně vůbec podstatná, ale nakonec je její spojitost s osudem Ekdalů, a především Hedviky, naprosto zdrcující. V čem však tkví problém předepsaných dekorací Ibsenem, nalezneme hned na začátku. První dějství se totiž odehrává v domě továrníka Werleho. Jde o draze zařízenou pracovnu s knihovnou a nejrůznějším nábytkem, a s několika velkými dveřmi, kde probíhá veselice. Vzhledem k tomu, že tato scéna je vcelku krátká, ale poměrně důležitá, nejde ji tedy vypustit, ani by nebylo vhodné ji hrát v jakkoliv změněném bytě Ekdalů, měla by následující přestavba právě na podkrovní byt proběhnout rychle. Zvolil jsem tedy řešení jakési opony nebo spíše zdi, která by při přestavbě jednoduše vyjela na tahu do provaziště. Tato zeď vypadá jako obrovský, přes celou scénu široký obraz, na kterém je ve zlatém rámu namalované zátiší se stolem, na němž je ovoce, zlatá mísa a zastřelený bažant. Toto vyobrazení má evokovat jednak továrníkovo bohatství, posměšně paroduje právě probíhající hostinu a mrtvý bažant je zde jako symbol lovu, předzvěstí postřelení divoké kachny.
2
Kostýmy a charaktery Kostýmy do Divoké kachny jsem vymyslel jen lehce stylizované. V podstatě mi přijde dobré, ponechat herce v kostýmech z konce devatenáctého století. Při čtení textu jsem nikdy neměl potřebu toto dílo jakkoliv spojovat se současností. Možná je to s podivem, ale Ibsenův text se mi vlastně ihned zalíbil, takže jsem o nějakých zásadních změnách nebo vymýšlení nějakého převratného konceptu, vlastně ani nepřemýšlel. Například můj kostým továrníka Werleho v podstatě vychází z karikaturované kresby samotného Henrika Ibsena z pozdějších let. Hned při prvním pohledu na Ibsenův cylindr, z kterého vylézají bílé vlasy, na očích kulaté brýle a na tváři bílý plnovous, jsem si pomyslel na postavu továrníka. V dlouhém kabátě, v ruce si přidržujíc rukavičky, připomíná silnější Ibsen vtipnou karikturu nějakého buržoa. Rodinu Ekdalů jsem barevně kostýmoval do barev bytové scénografie, tedy barev šedých a tmavě modrých. Prozaickou realistku Ginu, matku Hedviky a ženu Hjalmara, která je zde vlastně jediná opravdová fotografka, jež dělá snímky a řídí provoz ateliéru a až do Hedvičiny smrti, nevstoupí nikdy na půdu, místa fantazie, jsem oblékl do skromných tmavě modrých šatů s límcem vysoko kolem krku. Vlasy má blonďaté zlatavého odstínu s drdolem. Stejnou barvu vlasů má i Hedvika, jenž je dcerou právě jen Giny. Oproti tomu je to právě Hedvika, která s odporem retušuje fotografie a při první příležitosti začne vždy hned kreslit, sníc o tom, že se jednou stane rytcem, kdo se pokouší najít způsob života mezi Gininým prozaickým nedostatkem představivosti a stejně beznadějným ustavičným unikáním starého Ekdala před skutečností do fantazie. Snažil jsem se ji vymyslet kostým slušně vychované, lehce naivní, avšak velmi chytré, hodné holčičky, která má ráda svůj svět fantazie. Na rozdíl od uplých šatů Giny, představujících ženskou suverenitu, rozhodnost a vážnost, jsem dal Hedvice kostým z volných blankytně modrých šatů, na nichž má přes ramena, po pas krátký, tmavější plášť s bílým límečkem a šňůrkami. Hjalmar je zde téměř jako sentimentální padělatel reality. Fotografie jenom retušuje, zatímco neplodně sní o vynálezu, který přemění fotografii v umění. Ani s
3
jeho odloučením od rodiny, kvůli zjištění, že Hedvika nejspíš není jeho dcera, jsem s touto postavou úplně nesouhlasil. Tak jsem ho oblékl jako vřelého, však lehce zpustlého otce od rodiny. Proto má na sobě proužkovanou košili v odstínech modré a zelené, jež trochu připomíná pyžamo. Na ní nosí černé šle a na nohách stejné barvy kalhoty. Má hnědé kudrnaté vlasy a plnovous. Gregers jako osudný zvěrozvěst pravdy, přichází ve velkém širokém plášti s velkou kapucí. Pod ním má černou vestu a bílou košili s výrazným límečkem, měl by působit jako nějaký až přespříliš slušný, úlisný duchovní činitel. Postava bláznivého starého Ekdala, který je nejdál odsunut od praktické reality, má na sobě také vestu, avšak již poměrně opotřebovanou, pod ní košili s jakýmsi podivným neforemným fiží. Kalhoty má jen nenápadně proužkované a nad kotníky krátké.
4
Scéna u továrníka Werleho a scéna v bytě u Ekdalů
5
Kostým továrníka Werleho
6
Kostým Gregerse Werleho
7
Kostým Hjalmara Ekdala
8
Kostým Giny Ekdalové
9
Kostým Hedviky Ekdalové 10
Kostým starého Ekdala
11
Technické výkresy
12
13
14
15
