Helsinky 1952 XV. olympijské hry

O D H E L S IN E K P O M E L B O URN E ( 1 952 – 1 95 6 )

Helsinky 1952 – XV. olympijské hry Olympijské hry v Helsinkách byly moje druhé olympijské vystoupení. V Londýně v roce 1948 jsem vyhrál 10 km, a to jsem ještě neměl na této trati takové zkušenosti. Od té doby jsem ji měl rád a zaběhl jsem na ní několik světových rekordů. Patřil jsem tedy i v Helsinkách mezi jasné favority. Věděl jsem to, ale věděl jsem také, že v předolympijském roce se vždycky objeví řada nových jmen a všichni mají také zájem o medaile. U nás se už dlouho před olympiádou vedly odborné řeči, na kterou trať bych se měl soustředit a jak nejlépe na ni zaměřit trénink. Moji fandové však měli jasno, že je v mých silách přivézt dvě zlaté medaile. Mně to tak jasné nebylo, protože na 5 km se skutečně objevila řada mladých a rychlých zajíců, zatímco já jsem pomalu už rychlost ztrácel. Nakonec jsem považoval za nejlepší přihlásit se na všechny tři dlouhé tratě a dvě z nich vyhrát. Maraton měl být pro mě rezerva, kdybych potřeboval napravit eventuální neúspěch. Nebyla to sice žádná legrace, zvlášť když jsem nikdy tak dlouhý závod neběžel, ale trénoval jsem tehdy mezi 20 a 30 km denně, takže bych to snad nějak zvládl. Nejdřív jsem ale musel zvládnout průšvih kvůli Jungwirthovi. Standa Jungwirth, mladý mílař, který později překonal světový rekord na 1500 metrů, byl skromný a plachý chlapec, talent a dříč. Na vojnu do ATK nastoupil v roce 1951. Vedle obrovské vůle a pracovitosti měl škraloup v kádrových materiálech, protože jeho otec byl zavřený za protistátní činnost. Před olympiádou v Helsinkách jsem měl na něho napsat posudek. Tušil jsem, a také se mezi reprezentanty od jara povídalo, že bude mít se startem na OH kádrové potíže. Napsal jsem tedy, že se o něho politicky postarám, že je sportovně výborný, a jestli ho do Helsinek nepustí, že nepojedu také. To vyvolalo pěkný rambajz. Kapitán Kodeš na mě ječel: „Vy si troufáte takhle vyhrožovat nejvyšším schvalovacím orgánům?“ Já si troufal, věděl jsem, že mám šance na nějakou tu medaili, tak jaképak copak. Standovi jsem doporučil, aby si přečetl Annu proletářku, že je to povinná četba pro sportovní reprezentanty. Nakonec neřekli ani ano, ani ne, a zkusili mě obalamutit.

00:02,15

zatopkovi blok prelom 25-5.indd 15

1. 6. 2016 5:51:29

Do Helsinek měla odletět dvě letadla. Jedno v půl páté, druhé v půl jedenácté. Mně řekli, že poletím prvním. Jungwirth na seznamu nebyl. Ptám se, zda má letět v druhém letadle. Neurčité přitakání. Říkám, že chci taky letět druhým letadlem, abych měl jistotu. Křičeli na mne, ale nikdo mě neukřičel. Samozřejmě, že ani na seznamu pro druhé letadlo nebyl. Dobrá, když nepoletí on, nepoletím ani já, tady vracím letenku. Přesto jsem oznámil, že pokračuji v tréninku. Vedení bylo úplně nepříčetné. Standa seděl v pokoji na kufru jako zmoklá slepice. Místo autobusem na Ruzyň jsme mašírovali na Strahov trénovat i s olympijskými taškami. Zamával jsem Daně, která seděla v autobusu u okénka, utírala si slzy a naříkala: „Oni vás zavřou.“ Výprava odletěla bez nás. Vedoucím jsem vzkázal, že kdyby si to náhodou rozmyslili a chtěli nás poslat na olympiádu oba, že jsme k dispozici. Asi za dva dny u nás doma zastavilo auto, a že se mám dostavit na ministerstvo. Tam s kyselým ksichtem vytáhli pas a letenku jak pro mne, tak pro Standu. Tak jsme se nakonec všichni za tři dny sešli v Helsinkách. Mně se z toho dramatického odletu trochu klepaly ruce, z vedení s námi – kromě kuchaře Bittermana – nikdo nemluvil, ale krásné prostředí v Otaniemi, v lese u jezera, kde jsme byli ubytováni, nám naše dušičky vyléčilo. Olympiáda v Helsinkách byla prý ze všech nejhezčí. Pro mne a pro Danu o tom nebylo pochyb. Za každé naše vystoupení jsme dostali zlatou medaili. Stejně okouzleni však byli i ti, kteří se přijeli do Helsinek jenom podívat. Ani vytrvalý déšť po celý zahajovací den

Stadion v Helsinkách už čekal na slavnostní zahájení LOH 19. 7. 1952. d Olympiáda v Helsinkách byla

prý ze všech nejhezčí i díky krásnému prostředí Otaniemi v lese u jezera.

2,16


1. 6. 2016 5:51:30

00:02,17


1. 6. 2016 5:51:30

Naše výprava byla umístěna v olympijské vesnici asi 20 km od Helsinek. Emila tam přišel navštívit fenomenální švédský běžec Gunder Hägg, který už v roce 1942 jako první zaběhl 5 km pod 14 min.

neubral účastníkům defilé na slavnostní náladě. Já jsem však přece raději zůstal na tribuně pod nepromokavým pláštěm, protože se nerad koupám, když mám před závody. Připravoval jsem se tehdy v péči ATK a patřil jsem už mezi nejlepší vytrvalecké hvězdy na světě. Finové obzvláště milují běhy na dlouhé tratě, a tak se všichni těšili na drama, které vypukne na 10 a 5 kilometrů. Na desítku jsem se soustřeďoval velmi vážně. Moc jsem chtěl zlatou medaili. Jenom se nenechat strhnout, nebláznit, neudělat nějakou chybu, říkal jsem si. A povedlo se mně to, podle plánu i podle chuti. To víte, že jsem nebyl sám, kdo měl na ni zálusk. Někteří horlivci vyrazili od startu, jako by to chtěli vyhrát hned v prvém kole, jiní

Poslední úsek olympijské štafety běžel světoznámý finský vytrvalec Paavo Nurmi.

2,18


1. 6. 2016 5:51:30

V novinách kreslili Emila jako lokomotivu, ostatní závodníky jako vagony, které se vezou.

zas koukali po mně, a když jsem se dostal do vedení, nadšeně se za mnou řadili. V novinách nás pak nakreslili jako vlak. Vpředu mne v podobě lokomotivy, jak supím a odfukuji páru, ostatní běžce jako vagony, které se vezou za mnou. Nejdříve Mimouna ve francouzském baretu, pak Sašu Anufrijeva se sovětskou vlajkou, Angličany Pirieho a Sanda a další. Takový náklad jsem ale nechtěl za sebou vozit dlouho. V zatáčce jsem vždycky přidal a hned pár vagonů odpadlo. Ztratil jsem tak postupně všechny soupeře, až za mnou zůstal jenom Mimoun. Tomu jsem utéci nemohl. Nakonec mi muselo pomoct i slunko. Když nám svítilo do zad, vždycky jsem přidal a pozoroval před sebou oba naše stíny. Jen se od sebe trochu vzdálily, hned byly zase spolu. To Mimoun zrychlil. Několikrát se to opakovalo, až jednou jsem si všiml, že Mimounův stín nějak váhá, okamžitě jsem zaspurtoval a naše stíny se již nesetkaly. Zbývajících několik kol jsem proběhl takřka sám. V cíli zaznamenali časoměřiči můj nový olympijský rekord 29 min., 17 vteřin. Na stupních vítězů stáli se mnou Mimoun a Anufrijev, ale nikomu z nás nebylo do smíchu. To proto, že jsme už všichni mysleli na naše další střetnutí na pět kilometrů. I já jsem byl šťastný jenom chvilku. Už v autobuse, zpáteční cestou do olympijské vesnice v Otaniemi, jsem se rozhodl, že musím běžet taky maraton. Pětku asi vyhrát nemůžu, uvědomoval jsem si, jenom ty mladší trochu prohnat. Ostatně naše vedení mé vítezství nijak zvlášť neoslavovalo. Jen kradmé gratulace a ticho po pěšině.

00:02,19


1. 6. 2016 5:51:31

V závodě na 10 km byl Emil v čele hned od začátku.

Závod na pětku byl snad nejočekávanějším závodem celé olympiády. Potvrdily to již rozběhy. Byli jsme rozděleni do tří skupin, a protože v každé bylo několik vynikajících vytrvalců, nechtěl nikdo průměrným výkonem přijít o účast ve finále. První rozběh vyhrál Mimoun v novém francouzském rekordu 14:19 min. Ve druhém Němec Schade překonal dokonce olympijský rekord časem 14:15 min., Bereš zase maďarský, zkrátka rekordy padaly jeden za druhým. Až jsem měl strach, jestli se vůbec dostanu do finále. Náš třetí rozběh se mi zdál ještě rychlejší, ale brzo se ukázalo, že to bylo výhodné. Všechny

Do posledních kol vydržel jenom Mimoun.

2,20


1. 6. 2016 5:51:32

Závod na 10 km Emil vyhrál v novém olympijském rekordu 29:17 min. Druhý byl Mimoun a třetí Saša Anufrijev ze Sibiře, SSSR.

slabší běžce takové tempo vyčerpalo a po několika kolech nás zůstalo ve vedoucí skupině jenom pět. Přesně tolik, kolik postupovalo do finále. Hned jsem na to všechny upozornil a už jsme se neštvali. Jen Saša Anufrijev nasadil v posledním kole k finiši a vyhrál za 14:22 min. My jsme se však spokojili s časem ještě o několik vteřin slabším. Než jsem odjel na stadion, vedoucí raději překontrolovali, jestli jsem nezapomněl dres nebo tretry. Nevím, jestli bych se tam sám vůbec dostal. Kolem stadionu byl takový nával, že policie uzavřela všechny cesty. Pomohla nám nakonec prozíravost našeho řidiče. Ukázal vždycky na mne, zavolal při tom „Zátopek“ a strážníci hned uhýbali a zdravili nás spolu se všemi lidmi kolem. Též jsem jim mával na pozdrav, ale moje myšlenky tancovaly již někde kolem startovní čáry. Tak je to, říkal jsem si, tolikrát jsem byl ve Finsku a nikdy jsem tu neprohrál. A dnes, kdy ode mě všichni čekají největší úspěch, nevím ani, kolikátý budu. Se soupeři jsem se sešel již při rozcvičování. Pozdravil jsem se s Mimounem, Reiffem, Anufrijevem a pár slov jsem prohodil i s Herbertem Schadem. Ten byl ještě nervóznější, a tak jsem ho utěšoval, aby si to tak nebral, že má stejně ze všech nejlepší šance. Jen jedno jsem mu připomínal, aby aspoň první dva kilometry nechodil do vedení. Jenže on jako by to ani neslyšel, nebo měl už možná svůj jiný plán. Hned od druhého kola byl v čele a obětavě, ale netakticky sám udával tempo. Já jsem zůstal zase po startu předposlední. Až mne zarazilo, jak se kolem všichni přehnali. Napadlo mě, že budou mít asi doma radost, jestli se závod vysílá rádiem. Přede mnou byl skoro

00:02,21


1. 6. 2016 5:51:32

třicetimetrový zástup běžců, a protože jsem nechtěl obíhat všechny ve druhé dráze, nezbývalo než počkat na vhodnější příležitost. Už ve třetím kole jsem zahlédl mezeru za prvními čtyřmi závodníky a na rovince jsem si to hned k ní „šněroval“. Zařadil jsem se jako pátý a už jsem byl spokojen. Schade stále vedl a Mimounovi, Reiffovi i Chatawayovi to bylo zřejmě vhod. Mně se též moc nechtělo obětovat se pro kamarády, ale přece jsem Schada nakonec vystřídal. Ještě jsem mu přitom řekl, aby se za mnou dvě kola svezl. Ale už po 200 m se znovu hnal dopředu a zase několik kol vedl. Když se mi zdálo, že polevuje, vystřídal jsem ho podruhé. Lidé to přijali bouří potlesku, ačkoliv jsem tím nic vážného nesledoval.

a Závod na 5 km byl plný nervozity. V čele byl hned od začátku Schade a udával tempo. e V pátém kole ho Emil ve vedení vystřídal. Byl to napínavý závod a diváci si přišli na své. d Záběr z poslední zatáčky těsně před tím, než Chataway zavadí levou nohou o mantinel a následuje jeho pád (viz na protější straně nahoře)

2,22


1. 6. 2016 5:51:33

Najednou vyrazil Reiff. My čtyři hned za ním, a tak nám neutekl. Už se blížil konec, kdy by každý chtěl být nejraději sám co nejblíže cíli. I mne to dráždilo k úniku, ale ovládl jsem se. Teprve když oznámil gong poslední kolo, zabral jsem naplno, což mohutně zapůsobilo na všechny diváky, ale ještě víc na mé soupeře. Jako když do nich střelí, hned to prali za mnou, dokonce ještě rychleji než já. Jen jsem vyběhl ze zatáčky, už jsem byl zase čtvrtý za Schadem, Mimounem a Chatawayem. Bylo to pro mě nemilé překvapení být předstižen ve finiši, na který jsem se připravoval čtyři roky. Třeba se nechali jenom vyprovokovat, napadlo mě, a nevydrží až do cíle. Hnal jsem se proto za nimi a skutečně, už na dvoustovce jsem viděl, jak jejich běh ztrácí na dravosti. „Aha, už jste zralí,“ řekl jsem si. A jak vběhli do poslední zatáčky, vyrazil jsem znovu. Prolítl jsem kolem nich a před hlavní tribunou jsem zaběhl nejkrásnější a snad i nejrychlejší rovinku svého života. Když jsem ucítil cílovou pásku na prsou, zajásal jsem: „Už mám dvě zlaté!“ A to jsem to ještě všechno neodběhal! Druhá zlatá se už mlčením přejít nedala. Průšvih s Jungwirthem ale ještě nebyl zapomenut, a tak se vedoucí atletického úseku Eman

00:02,23


1. 6. 2016 5:51:33

Emil s Mimounem byli nakonec rychlejší než Schade, ale všichni byli šťastní.

Bosák druhý den při hodnocení nechal slyšet: „Soudruzi a soudružky, ke včerejšímu dni je potřeba říci, že Zátopek vyhrál už druhou zlatou medaili. Kdyby neměl tak závažných nedostatků ve svém chování, mohl by být docela dobrým reprezentantem Československa. Je ale těžké napravovat chyby způsobené špatnou výchovou v mládí.“ Všichni jsme zůstali jako opaření. Jediný Jula Torma, boxer, který vybojoval na minulé olympiádě zlatou medaili, to hlasitě okomentoval: „Emilku, nič si z teho nerob, veď je to čurák!“

Dana Emil zazářil v Helsinkách tak silně, že mě v jeho stínu nebylo ani vidět. Skoro nikdo si nevšiml, že je na olympiádě taky jedna oštěpařka a že jde právě o jeho ženu. Hodně lidem to došlo, až když se potřetí hrála na stadioně naše hymna. Na stupních vítězů jsem stála jako v transu, takže předávání medaile mi uteklo, ani nevím jak. Připravovala jsem se ve skromných podmínkách s cílem, „…Abych byla na OH trochu vidět.“ Neměla jsem na růžích ustláno. V redakci jsem pracovala celý den. Večer už byla tma a s oštěpem si ve tmě neporadíte. Jedinou možnost zachránit olympijskou

Přestože se Dana připravovala na olympiádu za poklusu o poledních přestávkách, dosáhla čtvrtého místa ve světových tabulkách a snila o alespoň bronzové medaili v Helsinkách.

2,24


1. 6. 2016 5:51:33

00:02,25


1. 6. 2016 5:51:38

Po závodě si Dana pochutnala na jablku a byla velmi šťastná.

přípravu poskytovala polední přestávka. Pádila jsem na Štvanici, kam mě kouzelný starý pán Matěj Špička vždycky pustil, abych si odházela desítky svých hodů. Odborné poradce jsem většinou neměla, jen sem tam mně utrousil radu někdo z bývalých oštěpařů, jako profesor Klempa z Brna, který s námi jezdil na soustředění, nebo Ota Mašek. Jinak jsem si musela na vlastní kůži vyzkoušet trénink i jeho výsledky a následky. Tak jsem se víceméně v poklusu připravovala na „triumf naší atletiky v Helsinkách“. Když na to dnes vzpomínám, cítím, že jsem Emilovu přípravu a problémy prožívala intenzivněji než svoji vlastní. V jeho stínu jsem se nenápadně posunula v hodu oštěpem na čtvrté místo světových tabulek a tiše snila, že bych mohla na OH urvat Ruskám jednu medaili, třeba bronzovou. 24. července se čekal na olympiádě největší souboj vytrvalců na 5 kilometrů a mě hrozně znervózňovalo, že oštěp žen měl probíhat ve stejném čase. Ale dopadlo to mimořádně dobře. Oštěp měl zpoždění, protože Maďar Czermak hodil nový světový rekord v hodu kladivem. S tím je vždycky zdržování, výkon se musí přeměřit a použité náčiní převážit. Zalezla jsem do šatny, deku přes hlavu a poslouchala, jak diváci řvou, když se „pětka“ běžela. Z kraválu se nedalo poznat, kdo vyhrál. Prvního člověka, kterého jsem potkala

2,26


1. 6. 2016 5:51:39

na chodbě, jsem se na to zeptala. Byl to ruský trenér Romanov. Vykulil na mě oči, jako bych spadla z měsíce. Nedovedl pochopit, že jsem ten krásný závod, ve kterém Emil tak dramaticky vyhrál, vůbec neviděla. Když nás, oštěpařky, řadili u vchodu na stadion, zrovna dohrávali naši hymnu. Tak jsme se s Emilem na moment potkali. „Půjč mi tu medaili pro štěstí,“ stačila jsem mu ještě říct a hodila ji do tašky. Asi jsem udělala dobře, protože jsem také vyhrála, a to hned prvním hodem. Celý závod jsem pak prožila jako v transu. Sovětská oštěpařka Čudina mě doháněla a zůstala druhá jen o půl metru. Na stupních vítězů se mi ani nechtělo věřit, že hymna se hraje pro mě. Klepaly se mi kolena, div jsem nespadla dolů. Emil čekal v olympijské vesnici u autobusu a hleděl na mě jako na čerstvě odhalený exponát. „Dušinko, to jsem od tebe opravdu nečekal. Tu moji medaili mně vrať, když máš teď svoji. Stejně si myslím, že na ní mám dost velkou zásluhu, protože jsem tě nadchnul výhrou na pět kilometrů.“ To neměl říkat, protože se té věty hned chytili novináři. Ještě několik let jsem pak figurovala jako nadšená manželka, a ne jako olympijská vítězka. Finská děvčata, která nás obsluhovala v jídelně a po každé medaili vítala květinami a finskou písní „Valkoinen ja sininen“ (Bílá a modrá),

Vítězný hod. Daně to vyšlo. Hned prvním pokusem hodila přes 50 m. Bylo to poprvé v životě a byl to i československý olympijský rekord.

00:02,27


1. 6. 2016 5:51:39

2,28


1. 6. 2016 5:51:40

nevycházela z údivu. Bez jediného protestu snášela, když každý den obědvalo po našem boku několik reportérů, kterým nejlíp vyhovovalo zpovídat nás právě přes poledne. Po našem dvojnásobném vítězství v oštěpu a na pět kilometrů přinesli z kuchyně na stříbrné míse asi metr dlouhou rybu a pak všichni šťastně stáli kolem stolu a dívali se, jak nám chutná. My jsme museli přizvat vrhače a ti zase svoje rumunské kamarády, kteří šli zrovna kolem. Bylo už skoro kolem půlnoci, když na nás padla veliká únava. Na dlouhé míse zůstala z ryby jenom páteř a několik ploutví. Ťopek se odpotácel na ubytovnu, že musí pomalu přemýšlet, jak se běhá maraton. Já jsem si vzala svůj vítězný oštěp, který mně darovala na památku správa stadionu. Položila jsem si ho k posteli, zlatou medaili si dala na krk, a že si budu ještě chvíli snít a v tichu si užívat té šťastné chvíle. Ale nemohla jsem usnout, pořád jsem házela, opakovala si rytmus rozběhu, svaly napnuté. Přitom se mnou na pokoji spaly gymnastky, které se teprve připravovaly na závody. A to jsou „fajnovky“ na spaní. Nakonec jsem na sebe hodila bundu, medaili vzala do ruky a šla tichým lesem dolů k sauně u jezera. Bylo krásně, měsíc téměř v úplňku, prostě noc na prožívání krásné chvíle, kdy si člověk uvědomí, jak je to pěkné být šťastný. Seděla jsem tam, až začalo skoro blednout nebe a mně drkotaly zuby zimou. Často v životě jsem pak na tu noc vzpomínala s vděčností, že jsem si své štěstí o několik

Tak skončil na OH 1952 oštěp žen: zprava Čudina 50,01 m, Zátopková 50,47 m a Gorčakova 49,76 m.

Dana po zbytek závodu pochybovala, jestli to bude stačit na zlatou medaili.

00:02,29


1. 6. 2016 5:51:40

hodin prodloužila. Na druhý den to už nebylo ono. Plno zájmu, plno povinností, návštěv. Reportéři, filmaři, Emilovi soupeři, dokonce nás přijel navštívit také fenomenální švédský běžec Gunder Hägg, který jako první na světě zaběhl pět kilometrů pod 14 minut. Pořád nás někdo sháněl nebo uháněl Emila. S ním ale nebyla žádná řeč, protože myslel na maraton a mluvil jenom o něm.

Dřina placená zlatem Maraton – můj poslední olympijský závod mi dělal starosti. Jestliže jsem se před Helsinkami bál, nebudu-li pomalý, pak po pětce jsem byl příliš rychlý. Pro maraton to může být i nebezpečné. Znervózňovalo mne to tím víc, že jsem tento závod nikdy neběžel. Proto jsem si vypočítal, za kolik vteřin průměrně uběhne dobrý maratonec 400 m. A takové tempo jsem se pak učil. Náš maratonec Šourek mne přitom usměrňoval podle stopek. Při každém kole pokřikoval: „To je rychlé! Ještě je to rychlé! Pořád pod osmdesát!“ I ostatní mi radili, jak běhat pomalu. Nejlepší by bylo, myslel jsem si, najít si dobrého zkušeného maratonce a potichu za ním šlapat. V novinách stálo, že nejlepší je Angličan Jim Peters a že bude mít číslo 187. Toho se budu držet, řekl jsem si. Když je nejlepší, tak musí vědět, jak se to běhá. Před startem jsem všechny okukoval, až jsem našel maratonce s číslem 187. Hned jsem k němu namířil, abych zjistil, zda jde opravdu o Peterse. Když přisvědčil, představil jsem se a řekl, že mám radost z našeho seznámení. Podali jsme si ruce a popřáli si úspěch. Já jsem

Takřka celou trať běžel Emil se Švédem Janssonem. Právě předběhli favorita Angličana Peterse.

2,30


1. 6. 2016 5:51:40

měl skutečně radost. Hlavně že to byl Peters. Kdyby to v novinách popletli a já se omylem držel někoho jiného, třeba stejně „zkušeného“, jako jsem byl sám, tak by to asi pěkně dopadlo! Naštěstí bylo všechno v pořádku a Peters mi mou dotěrnost ani nezazlíval. Hned po výstřelu však ukázal, co dovede. Byl první ze stadionu venku, a než jsem se vymotal, měl již přes 100 m náskok. Marné, musím za ním, řekl jsem si. Za chvíli uteče kilometr nebo dva, ztratí se mi z dohledu, a kdo mi pak řekne, jestli už to vyhrál nebo „sbalil“. Asi deset se nás pustilo za ním. Brzy jsme však zůstali jen dva. Švéd Jansson a já. Peterse jsme dohnali asi na šestnáctém kilometru. Docela mne zarazilo, jak vypadal zle. Zřejmě rychlost přehnal a my horlivě s ním. Zeptal jsem se ho, jestli neběžíme moc rychle. Řekl, že ne, že tak se to má běžet. A při mém dalším dotírání utekl na druhou stranu silnice, aby měl pokoj. Šlapal jsem tedy s Janssonem a občas mrknul po Petersovi, který zůstával víc a víc pozadu. Nemohl jsem se ubránit vzpomínkám na londýnskou tragédii Belgičana Gaillyho. Na dvacátém kilometru nám ohlásili mezičas: hodina čtyři minuty a několik vteřin. Panečku, to jsem se ani nemusel učit běhat pomalu. Teď si představte, jak při takovém rychlém běhu po asfaltové nebo betonové silnici bolí nohy, a pochopíte, že nám nebylo do řeči. Konečně přišla obrátka. Už jen jedenadvacet kilometrů, napadlo mě, ale moc jsem nad tím nejásal. Spíš jsem měl strach, jak vydržím druhou polovinu. Dobrý kilometr jsme pak potkávali další maratonce. Taky se z nich málokdo usmíval. Na pětadvacátém kilometru nabídli Janssonovi půlku citronu pro občerstvení a mně taky. Asi kvůli nestrannosti. Já jsem se ale raději ovládl, když jsem s tím neměl žádné zkušenosti. Tak si pochutnal jen Jansson. Nevadí, utěšoval jsem se. Jestli mu to teď půjde líp, zbaštím na další stanici tři citrony. Asi po pěti stech metrech přišel malý kopeček. Zatímco já jsem ho čiperně vycupital, Jansson zůstal najednou pozadu. Otočím se a vidím, že už nějak nemůže. Aha, to je ten citron, napadlo mě. A nevzal jsem do úst nic až do cíle. Dnes se tomu směji, protože Jansson mohl být „hotov“ už před tím, než se zakousl do citronu. Tenkrát mi ale nebylo do smíchu. Zůstal jsem sám, únava se mi zakusovala do lýtek i do stehen a mých

00:02,31


1. 6. 2016 5:51:40

Na obrátce v polovině maratonu byli s Janssonem ještě svěží.

sil ubývalo. Přitom mne strašilo, že z nás tří poplašených uprchlíků již dva pohasli. Teď bude řada na mně. Řekl jsem si, že si udělám pořádný náskok, dokud ještě mohu, abych ostatním vzal chuť mě pronásledovat. Vytrvale jsem to šlapal po nekonečné silnici, až jsem za sebou neviděl nic jiného než dlouhou kolonu aut s novináři, pořadateli, fotografy, filmaři a těmi, kteří „padli za vlast“. Tisíce diváků mě nadšeně povzbuzovaly, ale já jsem byl tak uštvaný, že jsem se z toho už ani neradoval. Na začátku Helsinek stálo mezi stovkami olympioniků i hodně mých soupeřů z 10 i 5 kilometrů a také mi všichni fandili. Dvakrát jsem je porazil, a oni mi přejí ještě třetí úspěch! Až mne nakonec z těch bouřlivých ovací z obou stran silnice rozbolela hlava.

Emil v zápřahu.

2,32


1. 6. 2016 5:51:41

Helsinky 1952 XV. olympijské hry

Recommend Documents