Komise kultury RMČ Brno-Řečkovice a Mokrá Hora si Vás dovoluje pozvat na výstavu
Helena Puchýřová VYSOČINA V OBRAZECH výstava je doplněna keramikou Ladislavy Břečkové
25. 3. - 2. 4. 2017 Zasedací sín radnice v Řečkovicích, Palackého nám. 11. Vernisáž se koná v pátek 24. března 2017 v 17:00 hod. Výstavu uvede RNDr. Ivan Koláčný, v kulturním programu vystoupí Mgr. Giovanna Spáčilová – klávesy. V pracovní dny otevřeno od 14:00 do 17:00 hod., v sobotu a v neděli od 9:00 do 12:00 a od 14:00 do 17:00 hod.
RNDr. Helena Puchýřová, CSc. Výtvarná tvorba Heleny Puchýřové je inspirována půvabem kraje, kde se narodila a stále se do něj vrací. Významný je také vliv rodinné tradice. RNDr. Helena Puchýřová, CSc. se narodila 24. března1946 v Novém Městě na Moravě v rodině akademického malíře Bohumila Puchýře (1914 - 1985), který mnoho let působil jako vysokoškolský pedagog na Fakultě stavební VUT v Brně. V Novém Městě na Moravě prožívala Helena Puchýřová všechny prázdniny, víkendy a volné chvíle, nejprve v otcově rodném domku na Malé ulici, později na chatě na Brožkově kopci a od roku 1977 zejména na chalupě na Rokytně, kde má také svůj vysočinský ateliér. Českomoravská vysočina zůstává pro Helenu Puchýřovou místem spojeným s pocitem svobody a volnosti v přírodě, proto se k tématům Vysočiny ve svých obrazech stále znova vrací.
Malebnou krajinu v okolí svého rodiště poznávala od dětství na svých vlastních toulkách a také prostřednictvím obrazů svého otce, s nímž někdy vyjížděla do plenéru v okolí nedalekých Maršovic, dále Fryšavy, Vlachovic, Studnic, Kadova, Krátké, Samotína, Sněžného, Blatin, Křižánek, Březin a Milov, Svratky, Svratouchu, Herálce a Kameniček.
Půvabné motivy zde stále nachází v údolí potoků a řek, zejména Svratky a Fryšávky a celé řady malých i větších rybníků ukrytých na pozadí lesů, různobarevných luk a polí s pestrými kvetoucími mezemi, které tvoří časté popředí jejich obrazů. V panoramatických obrazech Heleny Puchýřové tvoří nejednu dominantu různé stromy a jejich seskupení, častým námětem je pak strom s jeřabinami, jako klasický symbol vysočinské krajiny. Zajímavé motivy pro své obrazy nachází nejen cestou mezi Brnem a Novým Městem, např. v okolí Litavy, Stříteže, Zvole nebo Branišova, ale také všude tam, kam ji zavedou nejrůznější cesty, nejednou právě do míst výstavy (Vitochov, Letovice, Jevíčko a samozřejmě Brno). Řadu obrazů s místní tématikou si uchovala také z cyklu výstav, které uspořádala v sousedním Rakousku (Vídeň, Mistelbach, Horn, Stockerau, Pulkau, Zwettel, Hollabrun, Poysdorf, aj.). Se skupinou výtvarníků Konfese vystavovala své obrazy v Brně, prezentovala se v zemích Severní a Jižní Ameriky a také ve vzdálené Austrálii na výstavě pořádané u příležitosti Olympijských her. Každoročně o letních prázdninách jsou její díla k vidění pochopitelně na Vysočině, pravidelně od roku 2001 v kulturním domě ve Fryšavě pod Žákovou horou.
Navzdory svému výtvarnému nadání Helena Puchýřová vystudovala přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně (1969), obor deskriptivní geometrie a matematika, neboť její báječná maminka, Marie Puchýřová (19212013), zkušeně tvrdila, že exaktní vědy nepodléhají tolik politickým tlakům společnosti a malovat při svém povolání může vždycky. Vedle svého pedagogického působení především na Fakultě stavební VUT v Brně (1977 - 2006) se Helena Puchýřová skutečně systematicky věnovala olejomalbě, od svého otce získala základní poznatky o technice malby i o tom, jak se dívat na krajinu a jak vnímat její barevnost a dominanty. Společně se svými sourozenci se ujala opuštěných barev a štětců, které osiřely po otcově náhlé smrti v roce 1985, dohromady pokračovali v otcových tradicích pod hlavičkou Ateliér Puchýř. Helena se v něm stala nejvýraznější osobností a stále se malbě věnuje s největší intenzitou.
Navázala na malířský styl svého otce, ale postupem doby si vytvořila vlastní rukopis. Na rozdíl od otcova robustnějšího vyjadřování používá například vesměs jemnější tahy štětcem. Je zcela přirozené a sympatické, že si našla zcela svoji osobitou cestu za tématy a jejich malířským podáním. Mezi jejími díly nalezneme také řadu zátiší, převážně květinových, vzácně i portrétů. Centrem její pozornosti ale stále zůstává krajina s okouzlující proměnlivostí nálad, se zajímavými barevnými prvky, s dalekými horizonty a hloubkou oblohy vysoko nad krajem. Pokračuje tak ve stopách význačných krajinářů Oldřicha Blažíčka (1887 - 1964), Aloise Podlouckého (1890 - 1964), Josefa Jambora (1887 - 1953) a především svého otce. Bohatá barevná paleta a pevná kompozice obrazu jsou typickými projevy jak na obrazech ak. malíře Bohumila Puchýře, tak i na malbách Heleny Puchýřové. Návštěvníci výstav si často všímají, že nezaměnitelným prvkem obrazů z Ateliéru Puchýř je jejich obloha. V mlžném oparu, jindy v blankytné modři s lehkými obláčky i s vysokými vyfoukanými mraky nebo také v syté dramatičnosti chvíle před bouří vytváří náladu celého obrazu.
Paní Heleně jako malířce záleží hlavně na tom, aby obraz byl sdělný, zakotvený stejnou měrou jak ve skutečné předloze, tak v umělecké představivosti autorky. Každý její obraz má svůj vlastní svět, do něhož je divák vlídně zván. Její krajiny jsou naplněny pohodou, někdy jsou obestřeny melancholií. Nikdy nejsou naturalistické, třebaže je v nich skutečnost cítěna velmi konkrétně. O diváckém ohlasu kromě jiného svědčí i skutečnost, že její obrazy měly výtečný ohlas na více než stovce samostatných výstav v ČR i v zahraničí. Díla Heleny Puchýřové se nacházejí v soukromých sbírkách v Holandsku, Švýcarsku, Německu, Francii, Rusku, Itálii, Belgii, USA, Kanadě, Austrálii, Brazílii a dalších zemích. PhDr. Zuzana Ledererová-Protivová
Brno, 2016
Keramička Ladislava Břečková Při své tvorbě se seznámila s pracemi keramika Jana Kutálka, pro které současní umělečtí kritici stěží našli zařazení. Poznala, že tento druh námětu je jí blízký, a Jan Kutálek, v té době již renomovaný a ve světě uznávaný umělec, se stal jejím prvním rádcem. Autorka se ráda pohybuje ve světě pohádek, který dobře zná a dokáže zhmotnit jeho poezii. Svou fantazií zlidšťuje obyvatele pohádkové říše a dává jim výtvarnou podobu. Stejně se chová i k přírodě, její fauně i flóře, nevyhýbá se ani světu lidí. Z jejich personifikovaných figurek dýchne na vás klidná pohoda, probudí vaši fantazii, působí uklidňujícím dojmem a vrátí vás na chvíli do hravého dětství. Svou tvorbou vyslovuje krédo svého učitele, který jednou napsal: „Když tak o tom přemýšlím, docházím k názoru, že můj svět radosti je obranou proti přetechnizovanému světu. Všechny jeho vynálezy mají ohromného ducha, ale věci, na kterých jsou stopy lidské ruky, její dovednosti a fortele, mají duši a dýchají na nás člověčinou!" Autorčin záměr nejlépe vyjádřilo motto její výstavy v arboretu 1993 „Neberme život vážně, stejně z něj nevyvázneme živi!" PaeDr. Jiří Kvíčala