KŘÍŽOVÁ CESTA V OBRAZECH pro mládež

KŘÍŽOVÁ CESTA V OBRAZECH pro mládež Potřeby: Kostýmy pro jednotlivé postavy, reflektor Pokyny: Po přečtení názvu zastavení se rozsvítí reflektor, který osvítí „živý obraz“

ÚVOD: Vydáváme se za tebou, Pane, na cestu kříže. Nechceme jít jen jako nezaujatí diváci na Tvé historické cestě, ani nechceme jít jen jako jeruzalémské ženy – s lítostí a pláčem. Chceme jít s otevřeným a chápavým srdcem Marie a Jana, kteří stáli pod Tvým křížem. Chceme se alespoň snažit pochopit , co je kříž a přijmout ho do svého života. Prosíme Tě, dej nám k tomu svou milost a požehnání. Amen.

1. Odsouzení (spoutaný Ježíš + 2 vojáci) Je rozhodnuto. Lidé, kterým tak málo ležel na srdci zákon Boží lásky, Ti přisoudili místo na kříži. Až příliš hlasitě jsi volal své "Běda vám," až příliš jsi otřásl jejich autoritou. Těm, co se jen ohánějí prázdnými slovy o pravdě, byl a stále zůstává Tvůj život trnem v oku. Příliš pravdivě, příliš hmatatelně jsi ukázal, co znamená podřídit se vůli Otce, co znamená milovat bližního jako sebe sama. I jim jsi přinesl svou radostnou zvěst. Ale oni Tě ze strachu o své postavení uznali vinným. Co na to povíš, Ježíši? Proč se nebráníš? Proč mlčíš? Nic neříkáš. Jako tehdy, když Ti přivedli ženu, hříšnici, na ukamenování - "Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí kamenem..." Nic víc. A za chvíli už nebyli soudci a nebylo kamenování. Jen veliké odpuštění. Když se podívám na druhé, snadno najdu něco k odsouzení. Ale když se podívám na Tebe a na sebe, co jiného mi zbývá než mlčet a upustit svůj kámen. Koho bych chtěl soudit dřív než sebe? Odcházím z tohoto zastavení zahanbený jako ti, kteří chtěli soudit. A zároveň vděčný za to velké slovo milosrdenství: "Jdi a víc nehřeš!" Odpusť mi, Pane, a odpusťte mi i vy, bratři, že jsem hledal třísku ve vašem oku a zapomněl na trám ve svém vlastním. 2. Kříž (Ježíš přijímá kříž od vojáků) V té chvíli, Ježíši, kdy Ti vojáci vkládali na ramena kříž, pocítil jsi větší tíhu, než byla váha samotného dřeva. Váha kříže byla znásobena našimi vinami. Vinou Piláta, který pošlapal své svědomí, vinou Jidáše, který zradil tvou lásku, vinou tisíců nespravedlivých a lhostejných provinilců. Vinou každého jednoho z www.boretice-farnost.cz; [email protected]

Stránka 1

nás. Kolik lásky asi musí hořet v srdci, které se stane ochotným vzít na sebe vinu milionů. K čemu se vztahují Tvé chvějící se ruce? Ke kříži! Pane, je snadné mluvit o věrnosti, vyznávat velkou víru, slibovat oddanost, či snad dokonce celý svůj život. Ale teprve když na ramena dolehne kříž, když člověk pocítí tíhu bolesti, opuštěnosti a vlastní slabosti, tehdy utrpení neúprosně odhalí ochotu zapřít sám sebe. Jít za Tebou i tehdy, kdyby snad z lidského hlediska bylo lepší nepálit si prsty, stáhnout se zpět a uzavřít se do klidu a pohodlí. Trochu váhám a ruce se mi chvějí, když je mám obrátit k povinnosti a oběti. Bojím se oběti. Je tak cizí dnešnímu smýšlení. Stojím na křižovatce. Volím jít s Tebou. S Tebou vztahuji srdce, oči a ruce ke kříži. Pane, dej, ať to není gesto trpké rezignace, ať to nejsou ruce poraženého, ale ruce vítězné, přijímající a objímající. I když se trochu chvějí…

3. První pád (poklek na jedno koleno) Jak došlo k tomu pádu? Bylo břemeno příliš těžké? Nebo byly síly příliš vyčerpány? Nějaké zlomyslné podkopnutí? Bylo toho asi příliš mnoho. Výslechy, bití, týrání. Tvé lidské tělo, jehož přirozenost jsi přijal, se zdráhá překročit hranice svých možností. Zakolísání. Pád. Někoho možná v té chvíli přepadl soucit, jiní se jen pohrdavě usmáli: "Podívejte se, prohlašoval se Božím Synem, chtěl bořit chrám a ve třech dnech ho postavit, a nyní zde leží zcela bezmocně." Jenže Tvé srdce, Pane, nebylo zlomené. Hořela v něm v té chvíli stejná láska jako tenkrát, když jsi uzdravil prvního nemocného, prvního hříšníka. Když jsi obnovil život tam, kde již vše odumřelo a podlehlo smrti. Když jsi hlásal radost zarmouceným a pokoj nepokojným srdcím. Silou této lásky, větší než lidská slabost, jsi dokázal vstát a jít dál. Bojím se pádu. Ale kdybych měl padnout, ať padnu na kolena. Do té polohy, ve které člověk dosahuje před Bohem své největší výšky. Pád na kolena mne možná zachrání před pádem do hříchu. Zraněný Ježíši, na kolenou Tě prosím o strach. O velký strach ze zlomení. Kéž mě žádný pád nezlomí. Protože něco mi vždy zůstane - víra v Tebe, naděje ve Tvé vítězství a láska, která mi pomůže znovu vstát.

4. Matka (Maria natahuje k Ježíši ruce, stojí kousek od sebe) Kde jsou apoštolové? Kde jsou ti uzdravení, zázračně nasycení, oddaní posluchači? Nevědí, co se s Tebou děje? Kde jsou ti, kteří Tě před čtyřmi dny vítali jako krále? Zůstali jen žoldnéři a kati. A zůstala i Ona – Tvá Matka. Čeká na této křižovatce. Ti, kteří opravdu milují, umí si najít pravé místo a čas. Nebyla při zázračném proměnění na hoře Tábor, nebyla při triumfu na Květnou neděli. Ale na křížové cestě je! A teď si s ní smíš naposled popovídat. Beze slov. Tam, kde je tak dokonalá jednota srdcí a myslí, jsou všechna slova zbytečná. Stačí přítomnost. Je tu s Tebou. Od této chvíle již nesou kříž dva. Ona a On. Matka a syn. Je to lehčí, nebo těžší? Proč je s nevinným Ježíšem strhávána na tuto křížovou cestu i jeho nevinná Matka? Protiví se to naší navyklé logice: utrpení je trest a kde je trest, tam musela dřív být vina. Ale toto utrpení je jiné. Vykupitelské. Je přijaté dobrovolně. Nejdříve řekla Matka: fiat, staň se vše, co souvisí s mateřstvím a narozením Spasitele. A potom řekl Syn: fiat, staň se vše, co je spojeno s vykoupením i s křížovou cestou. Fiat z Nazareta má svou ozvěnu ve fiat z Getsemane. Mezi vaše dvě velké bolesti, Ježíši a Maria, vkládám své malicherné trápení v naději, že mě posvětí. Nemám odvahu říci: chci trpět nevinný. Raději se pokorně modlím: Pane, dej, aby mě utrpení vrátilo k nevinnosti.

5. Šimon (podpírá Ježíšův kříž) Člověk se vrací domů z vinice. Neví, koho to vedou na popravu. Nepatří ani k jeho nepřátelům, ani k jeho přivržencům. Je jen pozorovatel. Nestranný, náhodný divák. A vojáci ho chytí a násilím ho donutí sehnout se pod ten cizí kříž. On se vzpírá. Nedělá to ochotně. Ale na tomto krátkém úseku ke Kalvárii www.boretice-farnost.cz; [email protected]

Stránka 2

stačí prohlédnout. Viděl člověka sraženého až na dno lidské důstojnosti. Ježíš není zločinec. Šimon uvěřil! Cesta z vinice zkřížila cestu křížovou, splynula s ní a stala se cestou spásy. Jsem Tvůj neochotný Šimon z Cyreny, Pane. Nejeden dobrý skutek, nejednu službu jsem si nechal vynutit. Nejednou mě k němu donutili rodiče, cizí lidé, okolnosti, tradice, strach. Ale tys to neodmítl, v naději, že se jednou otevřou mé oči. Je mi líto, že tak pozdě vidím, jaká čest se mi dostává: ne muset, ale smět Ti sloužit. Tak Ti nyní nabízím už ne jenom rameno, ale konečně i své srdce. Kdybych měl oči a srdce plné Tebe, snáze bych Tě poznal v každém trpícím. Moje občanská cesta by nekřižovala tak nezúčastněně křížové cesty mých trpících bratří. Vždyť v kom jiném Ty dnes neseš kříž, než v každém trpícím člověku?

6. Veronika (podává Ježíši roušku) Po bolestném setkání s Matkou, po neochotné pomoci Šimona, stojí tu v moři zloby, posměchu a rouhání malý ostrůvek lásky. A hrdinsky vzdoruje! Žena se slzami v očích, se soucitem v srdci a s bílým šátkem v rukou. Jak pomoci? Aspoň utřít krev a pot z tváře. A za tu malou službu dostává odměnu: otisk Tvé tváře, krvavý autogram. Ten soucit nezastaví křížovou cestu. Ten bílý šátek nezmění nic na osudu Krista, ale jak strašně by tam chyběl. Nedostatek tohoto soucitu by žaloval na nás všechny. A kdo ví! Možná, že nebylo Veroniky, že nebylo soucitu, nebylo šátku. Možná, že právě ten zahanbující pocit a to žalující prázdné místo vytvořilo tu nádhernou ženskou postavu, pomník lásky a soucitu, a dalo mu jméno Veronika. Pokud to tak bylo a to místo je opravdu prázdné, stavím se na něj já, Pane. Tvá cesta mezi dnešními lidmi není skoupější na rány a plivance. Chci bránit svůj ostrůvek soucitného vzdoru. Podávám Ti své srdce. Vím, mohlo a mělo by to být častější. Vtiskneš mi do srdce svou podobu? Vlastně - dostal jsem ji už dávno. Při křtu. Ale zašla, je zakryta jinými podobami. Slzami lítosti smývám a vyvolávám tento nezničitelný, nesmazatelný znak, který dříve či později jistě vystoupí na povrch. Buď jako důkaz mé věrnosti, anebo abych se přesvědčil o svém zapomenutí a Tvém odpuštění.

7. Druhý pád (na obě kolena, rukou se opírá o zem) Bylo to někde u bran Jeruzaléma. Nové klopýtnutí, nový pád. Kolikrát ještě? Jak dlouho bude ještě trvat ta cesta? Kdy přestanou nadávky, bití, kdy zmizí nenávist, která kolem propukla v plné síle? Opakuje se pád. Tak proč se neopakuje dost vroucně i láska? Duch je ochotný, ale tělo je slabé. Je to jen toto? Ty jsi věděl, Pane, že musíš vstát a jít dál, přesto, nebo právě proto, že jsi znal konec této cesty. Protože jsi znal své poslání. Můj Ježíši, zraněný podruhé pod křížem, neúnavný v odpouštění, stíhej mou nerozumnost, nedopřej mi odpočinku na bludných cestách. Ať každý nový pád bolí víc a víc. Ať mi to poranění při pádu uzavře vždy nějakou chybnou cestu, aby mi nakonec zůstala jen jedna jediná cesta: cesta k Tobě! 8. Plačící ženy (stojí kolem Ježíše, on se na ně z otočky dívá) Dav bývá většinou bezcitný. Ale v každém davu se obyčejně najde nějaká ustrašená jiskřička, která se brání uhasnutí. Tady je! Pár žen ze zástupu, které pláčí nad Ježíšem. Možná ani netuší, proč ho mají ukřižovat. Ale dobře vědí, že je to něčí syn a každá z nich se stává na chviličku jeho matkou, která jde za ním. Jsou to slzy matek. Ježíši, doposud jsi celou cestu mlčel. Ale při pohledu na plačící ženy jsi musel promluvit. Pane, jak jsou tvá slova i pro nás aktuální: "Neplačte nade mnou, ale samy nad sebou a nad svými dětmi!" Odmítáš slzy těchto žen, Pane? Ne. Neodmítáš. Přijímáš je. Ale nepřivlastňuješ si je. Jsou povolány splnit jiné poslání. Jako učitel obracíš tyto vzácné pramínky jiným směrem. Mají zasáhnout a obmýt kořen, ze kterého vychází tato křížová cesta a všechny ostatní křížové cesty. Hřích. Hřích, který rozbouřil dějiny tak, že jednou bude potřeba vyzývat hory: padněte na nás, a vršky: přikryjte nás. Neboť, www.boretice-farnost.cz; [email protected]

Stránka 3

když se toto děje na stromě zeleném, co se bude dít na suchém? Ty, Pane, dáváš krev. Ode mne ji nežádáš. Já dávám jen slzy. Kající slzy nad svými i cizími hříchy. Ty jsi vinný kmen. Já jsem ratolest. A tyto mé slzy jsou znamením, že ratolest ještě žije. 9. Třetí pád (až na zem) Další pád se dal zcela logicky očekávat a byl jen otázkou času. Dav už mu ani nevěnuje pozornost. Vojáci mají jen jedinou starost: abys došel. A konec cesty se blíží. Je třeba vstát a vypít poslední kapky utrpení. Kříž je stále těžší a sil rychle ubývá. Je vůbec ještě možné povstat a donést to břemeno až tam na horu? Ale proč? Nebylo to všechno přece jen zbytečné? Má to smysl ještě vstávat? Ano, a Ty jsi to věděl. Ne proto, že lidé Tě chtěli vidět trpět na kříži, ale proto, že vůle Tvého Otce je vidět nás všechny v ráji. Pane, kdyby moje bída uměla padnout jen třikrát! Dej mi uvěřit, že s Tebou je možné každé břemeno ještě zdvihnout a donést až do konce. Dej, aby mých povstání bylo tolik, kolik bude mých pádů, abych nepovstal ani o jedenkrát méně, než jsem padl! A když už budu nakloněn, ať jsem nakloněn k Tobě a můj poslední pád ať je pádem do Tvého náručí. 10. Šaty (vojáci ztrhávají šaty) Konec cesty. Golgota. Trochu náhlá změna během několika dní. Když jsi před pár dny přijížděl do Jeruzaléma, chtěli Tě učinit králem. Provolávali Ti slávu, házeli květy. Nyní z toho nezůstalo nic. Vše je pryč. Co je možné ještě přidat k tomu, co bylo dosud? Co může ještě ztratit ten, který ztratil všechno? Tvůj oděv. Ten má ještě nějakou cenu. Oděv, který, s takovou láskou utkala Tvá Matka, si berou vojáci jako svou odměnu - zisk ze své profese. Jak je to paradoxní. Stejný oděv, který před pár týdny uzdravil ženu, jež se ho dotkla s takovou vírou, se stává vojákům výhrou v loterii. A Syn samotného Boha už nemá vůbec nic. Stojí nahý, zbitý, pokořený, zbavený posledních zbytků lidské důstojnosti před těmi, jejichž úděl vzal na sebe. Tvůj Otec, Pane, si to tak přál. A Ty jsi jeho přání splnil. 11. Hřeby (voják přibije tři hřeby do kříže ležícího na zemi a odejde) Připravili jsme Ti špatné lůžko: tvrdý kmen stromu. Nepříjemnou podušku jsme Ti podložili pod hlavu: trnovou korunu. Není už kam jít. Vojáci Tě s chladnou profesionální rutinou přibíjejí na kříž. Asi by se hájili tím, že plnili jen svou povinnost, rozkazy svých nadřízených nebo přání farizeů, kteří se v té chvíli radovali nad svým vítězstvím. Jak hluboce dokáže člověk klesnout při obhajobě vlastních zájmů. Nohy jsou přibity. Náručí máš rozepjaté do největšího úhlu, na věčné objetí. Neboť je nás mnoho, kteří budeme hledat v tomto objetí útočiště. Ruce jsou přibité, aby se už nemohly nikdy zavřít. Toto je míra, kterou se měří láska. Jaký text to píšeš do této bolestné osnovy? "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!" Tys nejen hlásal, že je třeba milovat nepřátele. Ty uzavíráš svou lekci tímto krvavým svědectvím. Jak jsi nepochopitelný, Ježíši. 12. Smrt (smrtka zvedne kříž ze země a obejme ho) Ježíši, když se Tě ptali, které přikázání je největší, odpověděl jsi: "Přikázání lásky k Bohu a lidem." Ty sám jsi touto cestou šel a pro tuto lásku jsi obětoval i svůj život. Tato cesta, jakkoli se zdá být těžká, je a musí být cestou každého z nás. Každého kdo bere Tvá slova vážně a upřímně. Kdo nechce žít svůj život nadarmo. Je to cesta lásky k člověku. I k tomu nejubožejšímu. Cesta za hranice vlastního sobectví, za hranice smrti. Cesta k životu, k jakému jsi Bože, stvořil první lidi v ráji. A ta cesta vede přes kříž, přes smrt. Není možné myslet na něco jiného, když Bůh umírá. Vlastně - je to možné, bohužel. Pane, při každé mši sv. se obětuješ, umíráš znovu a znovu. Zde se sice slunce nezatmívá, země se netřese, skály nepukají, hroby se neotvírají. Ale Pán

www.boretice-farnost.cz; [email protected]

Stránka 4

umírá. A já jsem roztržitý a lhostejný. A to mne přesunuje ze skupiny věrných pod křížem, mezi lhostejné, kteří odcházejí nedotknutí a s prázdným srdcem. Ale Pane, já CHCI jít za Tebou! 13. Návrat (Maria drží v náručí Ježíšovi šaty, smrtka s křížem stojí za ní) Ježíš už netrpí. Ale křížová cesta ještě nekončí. Ta úloha dokončit, doplnit utrpení Kristovo, připadá jeho Matce. Ona začínala, ona dokončuje. Nejtrpčím údělem matky je přežít své dítě. Maria, skloněná nad svým sladkým břemenem, mlčky, jako vždy, dívá se na cenu za naše vykoupení. Maria. Na co jsi asi myslela, když jsi seděla pod křížem s mrtvým tělem svého syna v náručí. Možná na to, jak to všechno začalo. Na anděla, který ti přišel sdělit Boží plán, na betlémskou noc, pastýře u jesliček, na obavy při útěku do Egypta na šťastná léta v Nazaretě, kde jste spolu žili pod jednou střechou, na pouť do Jeruzaléma, tři dny strachu a hledání, na svatbu v Káni, na zástupy ubožáků, na zlobu farizeů, Jidášovu zradu, poslední slova na kříži. A tvou vlastní duší pronikl meč. Bolest naplnila tvé srdce, které však nikdy nepřestalo zpívat Magnificat. Buď pozdravena, Maria, jsi plná milosti a pravdy, Pán je s tebou a ty jsi s Ním. Jsi požehnaná mezi ženami a požehnaný je i plod tvého života, náš bratr Ježíš Kristus. Jsi svatá, Maria, jsi matkou Boží i matkou naší. Pros za nás hříšné, slabé, klopýtající, chybující. Vypros nám milost Ducha Svatého, aby zapálil naše srdce pro ideál království. Srdce nás všech, ať mladých či starých, srdce, která chtějí zůstat věčně mladá. Vezmi nás pod svou ochranu a veď nás, své děti, na cestě k Bohu, našemu Otci, v každou chvíli našeho života i v hodinu naší smrti. V hodinu, kdy staneme před tváří Boží.

14. Hrob (Smrtka pokládá kříž, Maria přes něj přehodí šaty, holka v riflích k němu postaví svíci) Ve chvíli, kdy Tě tví přátelé kladli do hrobu, nedívali se zřejmě do budoucnosti příliš optimisticky. Ale nemysleli na tvá slova o vzkříšení. Jejich mysl naplňoval smutek z obavy - co bude dál? Co bude s námi, co bude s Izraelem?! Běžný pohřeb podle tehdejších zvyků, trochu smutku a vzpomínek. To má být vše, co mělo zůstat z velkolepého Božího plánu, z příchodu Spasitele na svět? Ne! Oni všichni, stejně jako apoštolové, stejně jako zástupy těch, kteří Ti věřili, již za několik dní poznali, že jejich naděje nebyly marné, že Tvá slova o vzkříšení se stala skutkem, že jsi nám otevřel cestu k životu. Ježíši, i my žijeme obklopeni spoustou starostí, s obavami pohlížíme do budoucnosti, žijeme svůj život příliš úzkostlivě. Tvé vzkříšení v nás nevyvolává radost, velikonoční "Aleluja" nezní radostně v našich srdcích. Je smutné, když i křesťané mluví o smrti jako o konci svého života. Cílem našeho života není přece smrt, ale život. O to přece usilujeme, proto snášíme bolesti a trápení, za to bojujeme, abychom měli život. My, všichni děti jednoho Otce. "Vždyť není-li vzkříšení z mrtvých, marná je naše víra."

ZÁVĚR: Pane, vidím zřetelně Tvou světlou postavu jdoucí s křížem před námi. Tvá cesta, tvůj čin k nám volá, křičí! A já dělám krok - já chci svůj kříž nést podle Tvého vzoru. Nejsou to jen prázdná slova? Opravdu jsem se rozhodl, že opustím vše staré a nechám Tě, abys ze mne udělal nového člověka? Opravdu Ti chci otevřít svou duši i mysl a nechat je naplnit Tvým Duchem, Tvou láskou? Pane, nedopusť, aby se pro nás Tvoje křížová cesta stala jen jedním z mnoha dramatických představení, po kterém nám sice možná přejede mráz po zádech, ale které v nás nezpůsobí žádnou změnu. Obrať naše srdce k sobě. Zůstaň s námi na naší křížové cestě!

www.boretice-farnost.cz; [email protected]

Stránka 5