Grafologie - Nové pohledy. Girlanda

Grafologie - Nové pohledy

Girlanda

odpouští druhým. Nečiní mu problémy pracovat v podřízeném postavení, rád se nechá vést. Rubem girland je přílišná měkkost a neschopnost říci jasné a rozhodné „ne“. Proto nepřipadají v úvahu povolání, kde je třeba jednat rázně, rozhodně a prosazovat i nepopulární opatření.

Arkáda Arkáda je tvar přesně opačný, podobá se klenutému portálu, její oblouk je důstojně klenutý a navenek uzavřený. Stejně tak pisatel arkád působí noblesně, udržuje si odstup a není přístupný novým dojmům. Dbá na zevnějšek, všímá si hlavně formy a cení především vnější stránku věcí. Často laskavým tónem pronáší formální proklamace, o jejichž pravdivosti ani smyslu nepřemýšlí nebo si dokonce myslí něco jiného. Dobře se ovládá, působí okázale sebejistě a považuje se za člověka výjimečného třeba jenom proto, že zastupuje rod a rodinu, která má dlouhou tradici. Při posuzování okolního světa si vytváří vlastní měřítka a většinou je v soudech dost zaujatý. Hodně dá na pojem „úroveň“ a „styl“, mívá vkus a smysl pro umění. Stejnoměrně vysoké

Arkáda 80

Quod licet Jovi, non licet bovi aneb Kam s kým

obloučky arkád u písmene m jsou tradičně v učebnicích grafologie označovány za známku hudebního nadání a vzdělání. Pisatel arkád dovede reprezentovat, nečiní mu problém nechat si své mínění pro sebe a navenek se tvářit neutrálně nebo prohlašovat něco formálně vhodného, takže mívá úspěchy v diplomacii. Vzhledem k tomu, že jeho nitro je chráněno oblým krunýřem arkády, vydrží poměrně značnou psychickou zátěž, aniž by dal najevo rozladění. Dobře vykonává každou práci, kde je důležité dát věcem patřičnou formu, umí to vždy zařídit tak, aby zdání bylo lepší a ušlechtilejší než skutečnost. Mezi lidmi zachovává dekorum, aby vzbudil respekt a dobrý dojem. Je velice ctižádostivý, usiluje o nadřazené, dominantní postavení už proto, aby se distancoval od lidí „na nižší úrovni“, avšak jeho úspěšnost v mezilidských vztazích bývá nízká a přechodná. Postupně se jim odcizuje a uzavírá se do svého ctižádostivého světa, který může být pouhou iluzí nebo plný sebeklamů. Pisatel arkád tíhne obvykle k profesím, které jsou takzvaně na úrovni, a cítí se rovněž nejlépe mezi lidmi, které podle svých měřítek řadí mezi sobě rovné. Pokud není na vedoucím místě, snaží se alespoň vypracovat na pozici reprezentativního sekretáře. Akademické tituly na některé „arkádníky“ působí téměř magicky, proto často před jejich jménem najdeme nějakou tu předrážku. Své city pisatel arkád skrývá, takže je těžké zjistit, je-li na svém místě spokojený, nebo jen následoval zářný příklad jiných lidí, něčí přání nebo rodinnou tradici. Může se třeba řadu let tvářit jako spokojený a úspěšný člověk, a přitom původně mít o svém životě úplně jinou představu. Na jeho sliby je většinou spolehnutí, stejně jako na jeho diskrétnost. Navenek působí jako stabilní a charakterní typ, ve vypjatých situacích může někdy zachovat klid, ale jindy jeho sebeovládání a vnitřní pevnost může selhávat - arkáda je tvar pevný, ale oblý, a proto přece jen trochu labilní. Sázet na důvěryhodnost pisatele arkád tedy nelze zcela doporučit - jde o písmový znak přetvářky a falše. Fasáda a vnější dojem je však pro něj tak důležitá, že se dokáže chovat jako ušlechtilý a charakterní člověk vždycky, když je na něj vidět. Když se na vnější dojem spolehneme, můžeme zjistit, že jinde říká pravý opak toho, co jsme považovali za jeho spolehlivé mínění.

Úhel Zatímco arkáda ukazuje na blokování citů, tedy zakrývání a utajování něčeho, co v nitru pisatele přesto existuje a má svoji důležitost, spojování nazývané úhel je projevem skutečného citového chladu až absence citové složky. Úhel se nazývá někdy také hrana, vyznačuje se špičatostí nahoře i dole a příkrou tvrdostí, s kterou pero na papíře mění směr nahoru i dolů. Vitální potenciál pisatel uskutečňuje jako psychickou tvrdost, pracovitost, volní úsilí a smysl pro povinnost, třeba i poněkud bezmyšlenkovitý. Úhel a arkáda jsou hlavní grafické principy kurentní předlohy, která zobrazovala duchovní svět německého národa. Úhlové vázání se v humanistické předloze vyskytuje málo, ale mnozí pisatelé jej dnes používají často a možná tak projevují onen nemalý podíl německé krve, který se v průběhu staletého soužití Čechů s Němci stal součástí naší genetické výbavy. Pisatelé výrazných úhlů je dosazují i do spojů, kam původně 81


Úhel

nepatří, což jsou například nožičky písmene m nebo hranaté spojování mezi dvěma písmeny, která by měly svazovat miskovité girlandy (ma, up aj.). Kdo dává přednost úhlům před jinými způsoby vázání, má zálibu v překonávání překážek a uplatňování volní síly. Námaha a sebekázeň mu přináší uspokojení až rozkoš, nikdy ho neomrzí soutěžení s ostatními. Pokud se v písmu přidají podpůrné znaky jako spojitost, tlak nebo pravidelnost, můžeme počítat s tím, že pisatel bude v práci snaživý, vytrvalý a svědomitý. Možná nebude snadné ho přesvědčit o pravidlech hry, protože úhly dávají sklon k opozičnictví, kritizování a kverulantství. Ale pokud pravidla přijme za svá, bude se jich tvrdošíjně držet, hrát fair play a respektovat autoritu až do roztrhání těla. Jeho pracovní styl může trochu připomínat chování robota - jakmile má před sebou jasný cíl, nasadí si na oči klapky a nic ho neodvrátí od splnění kýžené mety. S pocitem, že musí, i když možná nechce, a tedy trochu schizofrenně bude ignorovat všechny vnější impulsy, které by mu nabízely jiné nebo pohodlnější řešení úkolu. Není pružný, a pokud se dostane do dlouhodobého konfliktu s vnějším světem, může z něj být nepřítel lidí na život a na smrt. Vychází pak z přesvědčení „já jsem v pořádku, vy nejste v pořádku“. Může projevovat úplnou slepotu proti mnohotvárnosti života, a jakmile se věci komplikují, vyjde najevo jeho nepřizpůsobivost. Pojem empatie je mu zcela cizí až protivný, nesnáší kompromisy, brání se přistoupit na něco jiného, než si umanul, a jedná s druhými někdy až autokraticky, tedy jako samovládce, který má právo poroučet a druhé nutit k podřízenosti. Kdo přijde s jiným pojetím čehokoliv, vyvolá pravděpodobně konflikt, a pak nezbývá než férovým soubojem „úhlistu“ přesvědčit o své oprávněné převaze. Soutěživost, jednoduchá nadřízenost nebo jednoznačná podřízenost, mnohdy bojovnost až nepřátelství je pro „úhlistu“ základ vztahů k lidem. Je zřejmé, že pisatel úhlů se příliš nehodí na práci s lidmi. Vhodná jsou pro něj spíš zaměstnání technického charakteru, sporty nebo práce s počítačem. Přesto většinou rád rozhoduje za sebe i za jiné a svou činorodostí a pracovitostí může sloužit druhým za příklad. I jeho snaha o spravedlivost a poctivost má nepochybně velkou cenu. Měl by se však naučit občas vyslechnout druhé a nehádat se s nimi. Vždyť i druzí mohou vidět podstatné, ale jiné aspekty věcí a upozornit na dobrá řešení, na které původně 82


nikdo nepřipadl. Pisatel úhlů by se rovněž měl učit shovívavosti k slabším osobám a k těm, kteří nedokážou pracovat s takovou výdrží, oddaností a nasazením jako on. Koneckonců každý pracovník žije mezi lidmi a práce není jediné téma, které život přináší. I pisatel úhlů má nějaké slabosti a měl by si je umět přiznat, aniž by se proto sám na sebe hněval. Kdo žije v trvalém rozporu mezi smyslem pro povinnost a vlastními přáními a potřebami, může skončit v psychiatrické léčebně jako schizofrenik, člověk s rozervaným nitrem. Udržet si osobnostní integritu a mít rád sebe i druhé takové, jací jsou, je pro pisatele úhlů někdy životně důležitý úkol.

Nitka Snad nejproblematičtější, ale zároveň skýtající mimořádně obsáhlé možnosti, je vázání zvané nitka. Je to tvar těžko popsatelný, protože jde vlastně o absenci jakékoliv zřetelné formy. Nitka symbolizuje beztvarost a nevyhraněnost, jakýsi prvotní chaos, který zde existoval už před stvořením světa a z něhož se neustále něco nového rodí. Je pak otázkou celkové osobnosti pisatele nitek, jestli to nové se stane životaschopným a obohacujícím, nebo půjde jen o ustavičné nemohoucí pokusy vytvořit něco, co tu ještě nebylo, ale ani on sám netuší, co by to vlastně mělo být. Pisatel nitek mívá nezřídka umělecké schopnosti, bývá velmi tvůrčí a velice snadno a rychle vystihne souvislosti, ke kterým se jiný člověk musí zdlouhavě propracovávat. Nitka signalizuje mnohostrannou talentovanost osobnosti, intuitivní důvtip a neurčitý, protože nevyhraněný, tvůrčí potenciál. Nitkař se vlastně zmítá v neustálé touze po jakési změně, cítí trvale nutkání nabourávat stávající systémy a tvořit něco nového. Velmi rychle se naladí na nějakou novou vlnu, souzní s někým jiným tak, až se s ním ztotožní a prožívá téměř jeho niterné pocity, ale zrovna tak rychle opouští původní vyladění a změní ho v úplně jinou náladu. Není proto labilnějších povah, než jsou nitkaři. Můžou mít diplomatické schopnosti, protože dovedou splynout s prostředím a vycítit nálady a tendence, které jsou takříkajíc „ve vzduchu“ a nevyřčeny. Vytuší, kudy by mohla vést cesta nejmenšího odporu, a když někde narazí, okamžitě se přizpůsobí a hledají jiné východisko. Bývají to intrikáni, ale i vizionáři, tušící budoucí tvar věcí příštích. Jejich nedostatkem bývá až přílišná schopnost imaginace, takže si někdy připouštějí

Nitka 83


prapodivná tušení, vytvářejí pochybné vize nebo vymýšlejí polopravdy a lži, kterým pak skutečně věří. Na jejich slova proto nebývá příliš velké spolehnutí - není to projev jejich opravdového přesvědčení, protože ani žádné nemají, ale spíš momentální nálady, iracionálního tušení, imaginace. Bývají značně vychytralí, uhýbají při konfrontacích tváří v tvář a rádi se uchylují k pseudoargumentům, které mají protivníkovi vyrazit zbraň z ruky nikoliv odpovídajícími fakty, nýbrž tím, že ho zmatou. Nitkaři není vhodné přidělovat dlouhodobé úkoly, vyžadující vůli a vytrvalost. Nehodí se na vedoucí místa, protože většinou tak dlouho neví, co chce, až se z něj nakonec vyklube hysterický diktátor, který hraje všemožné role, podle toho, jak sugestibilně podlehne náladám ve společnosti. Jeho jádro se zdá být neproniknutelné, protože je často proměnlivé. Jeho nápady mohou být geniální, ale i na hony vzdáleny realitě, proto hrozívají fiaskem a bývají často destruktivní - nitkař nejprve boří a pak teprve (možná) staví. Přes mnohostranné schopnosti a někdy opravdu mimořádnou talentovanost nebývá úspěšnost „nitkařů“ tak velká, jak by při všech těch božích darech mohla být. Ztroskotávají jednak na nedostatku vůle a pevného přesvědčení, ale jsou to také přílišní individualisté, odmítající kolektiv a spolupráci. Uvědomují si svoji odlišnost a pěstují si ji. Navíc bývají náchylní k závislostem na stimulanciích - málokterý pisatel nitek neužívá léky, drogy nebo aspoň nekouří nebo nepije. Z jejich zvláštního duševního rozpoložení se však rodí fantazie, nápady a vynálezy, mohou působit jako nesmírně inteligentní až geniální osobnosti, pro které je jakákoliv činnost hračkou. Je proto těžké vyjmenovat oblasti, v nichž se nitkař nejlépe uplatní - jeho schopnosti mohou být téměř neomezené: od všestranného herce, filmového režiséra, hudebníka, spisovatele, tanečníka, šaška nebo eskamotéra přes matematika, astronoma a biologa, schopného vcítit se do zákonitostí hmoty a vesmíru, přes novináře, instruktora paraglidingu, který každému klientovi objasní techniku letu šitou na míru, přes jasnozřivého diagnostika, kriminalistu, geniálního psychologa nebo krotitele zvířat až po domácího všeuměla, který vyrobí a spraví boty stejně dobře jako chladničku. Nevydrží však dlouho na jednom místě, nesnáší autoritu, rutinu ani předpisy. Pokud je přizpůsobivý (což mu jde někdy geniálně), upravuje si předpisy kreativně pro každodenní praxi. Zaměstnavatel, který padl na pisatele nitek, může střídavě mluvit o velikém štěstí a střídavě propadat zoufalství, že na jeho zaměstnance není úplné spolehnutí ani v tom, že každý den ráno přijde do práce a navíc bude střízlivý. Možná si teď řeknete - no dobře, každý způsob vázání je v něčem sympatický a v něčem odstrašující, tak který z nich máme považovat za nejlepší? Nebo dokonce se zeptáte - jsou tu uvedené i dost hrozné vlastnosti, jak jen si mezi nimi vyvolit to nejmenší zlo? Nějak se písmo vázat musí, tak snad existuje i nějaký veskrze pozitivní nebo ušlechtilý způsob, kterému se nedá skoro nic vytknout. Mezi lidmi se přece občas také takoví najdou. A jsme u jádra problému - každý písmový znak má své pozitivní i negativní stránky, své výhody a svá úskalí. Pozitivní hodnocení pisatele nespočívá v tom, že jistý písmový rys ukazuje na povahu dobrou, bez chybičky, a jiný prozrazuje, že nositel je špatný člověk. Připouštíme, že existují i drobné rysy a detaily v rukopise, které obvykle signalizují něco obzvlášť pozitivního (například dobře vyvinuté horní pásmo většinou podporuje svědomí a moudrost), nebo něco obzvlášť negativního (na84


příklad tzv. kyjovité tahy (viz následující strana) signalizují brutalitu, násilnictví). Nicméně až v celkovém kontextu rukopisu se významy písmových znaků stávají konkrétnějšími a grafolog posuzuje trochu jako soudce, na které straně vah je převaha dobrého a na které zlého. I přes důkladné zvažování však nakonec musí konstatovat, že část znaků si uchovává jistou mnohoznačnost. Tak jako v přírodě, ani v člověku nenajdeme nic tak špatného, aby to nebylo k něčemu dobré. Koneckonců v písmu řezníka mohou mít ona surová, kyjovitá zakončení svoje užitečné opodstatnění; potíž je v tom, že řezník asi občas tuto brutalitu projeví i jinde než na jatkách, a pak se může táž vlastnost stát třeba i příčinou trestného skutku. Podobně složité je to s popsanými způsoby vázání. Uvedli jsme pouhé obecné charakteristiky, jenže je třeba vědět, že každý způsob vázání má řadu variant, jejichž významy jsou pozměněné proti uvedeným popisům. Je to podobné jako u čtyř základních lidských temperamentů - sangvinického, cholerického, flegmatického a melancholického. V čisté podobě se vyskytují velmi vzácně, a pokud se tak stane, jde o osobnost navýsost problematickou a pravděpodobně předurčenou k léčení. Pamatuji se na vtipnou a výstižnou úvahu profesora psychologie na brněnské univerzitě, když přednášel o čtyřech pavlovovských typech: Čistý sangvinik by neustále běhal od jednoho zážitku k druhému a měnil by názory tak rychle, že by brzy nevěděl, kým je on sám, tudíž by skončil jako pacient na psychiatrii. Cholerik by se neustále rozčiloval a zuřil, časem by se nervově vyčerpal a musel by se jít léčit. Flegmatikovi by bylo všechno lhostejné, až by nakonec bídně skonal jako onen lenoch z pohádek, kterému se nechtělo otevřít ústa pod stromem, z něhož mu padalo zralé ovoce přímo do obličeje. A melancholik by neustále plakal, takže by mu ordinovali antidepresiva a hospitalizovali ho na oddělení pro duševně choré, ale neagresivní pacienty. Kdo by si vybral ze čtyř typů vázání písma jediný jako ideální, nebyl by na tom o mnoho lépe: Pisatel girland by se vším souhlasil, ustupoval by i před násilím a skončil by jako oběť využívaná každým sobcem. Arkádník by jaktěživ nevyslovil nic než bezobsažné fráze a neměl by nikdy žádnou věrohodnou tvář. Podobně by to dopadlo s pisatelem nitek, který by se nikdy pro nic nerozhodl, postupně by se propadl do existenciální krize a niterný chaos by ukončil sebevraždou. A pisatel úhlů by se vnitřně rozpoltil na doktora Jekylla a pana Hyda, takže by ho museli internovat jako nebezpečného šílence. Existuje-li vůbec nějaký návod, jaké vztahy a vlastnosti jsou nejvíce žádoucí, pak nechme promluvit zkušenost: vlastnosti v písmu se s vývojem osobnosti stávají pozitivnějšími tím rychleji, čím více lidsky zraje jejich pisatel. V rukopise vyzrálého, lidsky vyspělého člověka bychom měli najít všechny čtyři způsoby vázání, a to v jakýchkoliv jejich variantách. Záleží samozřejmě na konkrétním rukopise, na jeho celkové duševní úrovni a kontextu ostatních znaků, ale obecně můžeme tvrdit, že používání všech čtyř typů vázání ukazuje na osobnost vnitřně bohatou, lidsky zkušenou a schopnou zralého náhledu na život. Takový člověk pravděpodobně ví, že v určitých situacích je třeba používat rozumu, v jiných se řídit citem a někdy skloubit rozum i cit dohromady. Ví, že někdy platí Mluviti stříbro, mlčeti zlato a jindy Líná huba holé neštěstí. Ví, že život je plný situací, kdy se nemůžeme řídit tradicí ani radami starších a zkušených, ale musíme si pomoci sami a najít nové, originální řešení. A také 85


Kyjovitá zakončení najdeme v příjmení vraha (Jan Slováček) i v podpisu soudce. Z fondu olomoucké pobočky Zemského archivu v Opavě, rok 1918

Výrazné kyjovité tahy v podpisu soudního úředníka v Mohelnici. Z fondu olomoucké pobočky Zemského archivu v Opavě, rok 1929

Kyjovité zakončení podpisu podvodníka Jana Theimera, odsouzeného v roce 1933 za zpronevěru peněz válečných poškozenců. Z fondu olomoucké pobočky Zemského archivu v Opavě, rok 1933 86


ví, že většina situací v životě je ustavičným opakování prastarých modelů, které lidé prožívají pořád dokola jenom proto, že se z dřívějších zkušeností nepoučili. Všechno je zkrátka relativní a to, co se dnes jeví jako moudré a všem prospěšné, může zítra přinést šokující plody, zatímco krkolomné a šílené nápady se po čase stanou oceňovanou a doporučovanou normou. Většina lidí při psaní používá jeden, dva nebo nanejvýš tři způsoby vázání. Znamená to, že jejich povaha, ovlivněná osobními zážitky, jim dala náhled na život v něčem pro ně prospěšný (jinak by se jím neřídili a příslušný způsob vázání by v psaném textu nepoužívali) a v něčem omezující. I omezený, jednostranný způsob prožívání může pro ně být optimálním, případně jediným uskutečnitelným řešením, které jim umožňuje potýkat se s osudem, žít a patrně i po svém způsobu se vyvíjet a zrát. Existují povahy předem určené jen pro některá povolání, existují však i povahy univerzálnější. Člověk jednoduchý a jednoznačný může být pro jednoduchou práci jednoznačným přínosem, a ještě s ní bude spokojený. Totéž platí o složité osobnosti, vhodné pro složité profese, v nichž využije své mnohostranné schopnosti a zkušenosti. Tak jako neplatí, že by povolání kopáče nebo zedníka bylo méně potřebné než povolání geologa nebo hudebníka, nelze ani předkládat nějaký typ písma nebo určitých písmových znaků jako optimální vzor.

Sklon písma Když uvažujeme o výběru povolání, jedna z prvních otázek, na jakou bychom si měli upřímně odpovědět, je, zda vůbec stojíme o to, pracovat, anebo hledáme ne tak práci, jako spíše pouze zaměstnání. S tím souvisí, alespoň ve smyslu grafologické charakteristiky, odpověď na druhou otázku: Jsem extrovert nebo introvert? Stojím o to, pobývat v práci mezi lidmi, nebo se jim chci spíše vyhnout? Na obě otázky totiž odpovídá další nápadný písmový znak, a tím je sklon písma. Písmo může být nakloněné doprava, doleva nebo nebýt nakloněné vůbec - v tom případě zaujímá pravý úhel k řádku a nazýváme ho písmem stojatým. Nakloněnost souvisí s city a jejich zaměřením buď do světa vnějšího a k druhým lidem, nebo do vnitřního světa uzavřených povah. Sklon určíme poměrně snadno - normou je úhel asi 60 stupňů, měříme-li jej od vodorovné linky řádku. Bohužel sklon není právě nejstabilnější písmový rys, může se trochu měnit podle nálady a situace a navíc je to jeden ze znaků, které se dají poměrně snadno napodobovat při falšování rukopisu. Sklon doprava je projevem bytostné potřeby člověka se něčím zabývat, ať už jde o svět lidí, vědění, techniky, sportu nebo něčeho dalšího. Proto můžeme v personálním poradenství pokládat za žádanější rukopis s přirozeným sklonem doprava - je to aspoň částečný písmový předpoklad, že pisatel má chuť se v životě nějak angažovat. Sklon doleva je naopak projevem nepřirozeného odvrácení od světa, zvýšeného zaujetí vlastní minulostí a často známkou nezájmu až nechuti k práci. Pokud je sklon vpravo menší než zmíněných 60 stupňů, písmo jakoby leží na řádku, pak to svědčí o povaze vášnivé, oddané a velmi nakloněné vnějším dojmům. Takový člověk bez druhých skoro nemůže být, respektuje nadřízené a snaží se o pozitivně laděné mezilidské vztahy. 87

Grafologie - Nové pohledy. Girlanda

Recommend Documents