GEOLOGICKÁ EXKURZE DO SOLNHOFENU A DO OBLASTI RAKOUSKÝCH A NĚMECKÝCH ALP

__________________________________________________________________________________

GEOLOGICKÁ EXKURZE DO SOLNHOFENU A DO OBLASTI RAKOUSKÝCH A NĚMECKÝCH ALP

Studijní opora k akci č. 2.6 Geologická exkurze do Solnhofenu a do oblasti rakouských a německých Alp v rámci projektu č. CZ.1.07/1.3.05/03.0030

Název projektu: Zeměpis v nové perspektivě aneb tudy cesta vede

Celkový počet stran: x

Autoři:

Doc. RNDr. Jan Havrlant, CSc. Prof. RNDr. Vladimír Baar, CSc. RNDr. Vincenc Kopeček Mgr. Zuzana Houdková

Ostrava, srpen 2011

__________________________________________________________________________________ 1 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

OBSAH:

Úvod

3

1. Geologická stavba, vývoj a specifika oblasti Solnhofenu v Bavorsku

4

1.1. Solnhofen – svět uprostřed kamene 1.2. Litografické vápence a fosilie v Solnhofenu 1.3. Archaepteryx lithographica

4 5 6

2. Historický vývoj rakouských zemí a Bavorska

16

3. Politický systém Rakouska a Německa 3.1. Politický systém Rakouska

33 33

3.2. Politický systém Německa

37

4. Geografické charakteristiky lokalit po trase exkurze

40

Literatura a další zdroje

50


__________________________________________________________________________________ Úvod

Geologicko-geografická exkurze do Rakouska a Německa vznikla jako jeden z dílčích výstupů projektu „Zeměpis v nové perspektivě aneb tudy cesta vede“, který je realizován v rámci globálního grantu CZ.1.07/1.3.05 - Další vzdělávání pedagogických pracovníků škol v kraji Moravskoslezském, Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Cílem tohoto projektu je zvýšení dostupnosti, kvality a atraktivity nabídky dalšího vzdělávání pracovníků škol v kraji, kteří vyučují obory v rámci vzdělávacích oblastí Člověk a příroda, Člověk a společnost. Součástí tohoto projektu je soubor exkurzí, které mají realizací záţitkových forem dalšího vzdělávání zvýšit dostupnost, kvalitu a atraktivitu nabídky dalšího vzdělávání pro pracovníky školních zařízení. Vytypované regiony Rakouska a Německa jsou jednou z cílových oblastí, identifikovaných jako perspektivní pro tyto účely. Cílem exkurze je prohloubit znalosti v různých oblastech geografických, politicko-historických, geologických a geografii blízkých vědních oborů a představit vhodné exkurzní cíle, které mohou učitelé realizovat v rámci své pedagogické praxe. Tato exkurze pokrývá pouze dílčí část velmi pestré přírodní a kulturní krajiny vybraných rakouských a německých regionů a z řady pozoruhodných lokalit se zaměřuje na ty, jeţ jsou významné z odborného pohledu a vyuţitelné při výuce. Vzhledem k tomu, ţe obě země mají značný význam v domácím i mezinárodním cestovním ruchu, je tak dalším cílem této exkurze seznámit účastníky s teritoriálními aspekty turismu a s nejvýznamnějšími destinacemi Rakouska a Bavorska. Pozornost je soustředěna jak k fyzickogeografickým, geologickým a dalším přírodním fenoménům, tak ke kulturně-historickým, politickým a sídelním specifikům navštívených regionů, jakoţ i k lázeňskému a sportovně-rekreačnímu potenciálu, k lokalizačním a realizačním předpokladům a různým atraktivitám ve vazbách ke krajině a ţivotnímu prostředí. V rámci cesty je realizována návštěva vybraných národních parků, chráněných území, unikátních přírodních lokalit a kulturněhistorických pamětihodností.

1. Geologická stavba, vývoj a specifika oblasti Solnhofenu v Bavorsku

1.1. Solnhofen – svět uprostřed kamene.


__________________________________________________________________________________ Solnhofen se nachází ve spolkové zemi Bavorsko, leţí v krásném údolí kolem řeky Altmühl, celé údolí se nazývá Altmühltal. Solnhofen se stal světoznámým díky deskovému vápenci, kamenotisku (litografii) a zkamenělinám (archaeopteryx). Zkameněliny (nález prehistorického ptáka, ryb, rostlin, pravěkých ještěrů, atd.) a litografický koutek jsou k vidění v muzeu v Solnhofenu. Název Solnhofen pochází pravděpodobně z 8. století, kdy v této oblasti působil anglosaský mnich Sola. Místo jeho úmrtí bylo nazváno "Solaehofinum", poté Solenhofen, nakonec název zkrácen na Solnhofen. Hrob mnicha Sola se dnes nachází v Solabazilice, jedné z nejstarších architektonických památek v Německu z karolínské doby. Další dominantou centra Solnhofenu je 3,5 m vysoký památník Aloise Senefeldera, vynálezce litografie. Jak uţ bylo řečeno, Solnhofen je známý především vápencovými lomy, které jsou bohaté na fosilie ţivočichů a rostlin. Jsou staré asi 150 milionů let (období druhohor – Jura), nejznámější a také pro evoluční biologii nejvýznamnější jsou nálezy praptáka Archaeopteryxlithographica. V muzeu v Solnhofenu na radnici jsou uloţeny zkameněliny, především pak nález 6. a 9. prehistorického ptáka Archaeopteryxlitographica, ryb, rostlin, pravěkých ještěrů a dalších ţivočichů, dále oddělení kamenolomů a litografie. V okolí Solnhofenu je moţné navštívit tzv. “hobby-kamenolom“, kde si kaţdý můţe nalézt zkaměněliny v deskovém vápenci, především jsou v lokalitě lomu hojné amonity. Solnhofen je celosvětově známý jako dodavatel jedinečných kamenů pro litografický tisk. Velmi jemný vápenec (tzv. "litografické břidlice") z lomů byl pouţit vynálezcem litografie Aloisem Senefelderem kolem roku 1798 jako tiskový materiál.

1.2. Litografické vápence a fosilie v Solnhofenu Geografické vymezení Na území dnešního Bavorska a Würtenberska zasahovalo na počátku svrchní jury teplé a mělké epikontinetální


__________________________________________________________________________________ moře napojené na soustavu oceánu Tethys, které bylo na severu ohraničeno výběţkem pevniny Českého masívu. Proto se v této oblasti uloţeniny ve slínovci aţ vápenci úplného mořského vývoje bohaté na zkamenělin, dosud bylo popsáno přibliţně 20 000 druhů ţivočichů. Solnhofenské litografické vápence se vyskytují na ploše 70 x 30 km a vykazují rozdíly jak v uloţení, tak i zachování fosilií mna jednotlivých místech. Vápence vznikaly na mořském dně, který byl podmíněn existencí korálových a houbových útesů, kdy mocnost vápenců kolísala od 0 do 90 m. Vápence vznikaly v prostředí laguny, která byla na severu ohraničena pevninou a na jihu korálovými útesy, které lagunu oddělovaly od oceánu Tethys. Klima v této oblasti bylo teplé, semiaridní, docházelo k vysokému výparu vody a následně k vysoké salinitě moře s velmi omezeným přístupem k oceánu Tethys. Vznikaly stojaté vody, ve kterých nebyly příznivé podmínky pro ţivot. Časově solnhofenské vápence spadají do období nejmladší jury – spodního Tithonu, který trval asi 0,5 milionu let. Vznik vápenců Nejpravděpodobnějším modelem vzniku desek solnhofenských vápenců (Barthel, 1970) střídání ukládání tzv. bouřkových sedimentů vápenců a normální sedimentace slínovců v časově delším období. Uloţení zkamenělin svědčí o jinak velmi klidném prostředí bez silnějšího proudění na dně moře, o čemţ svědčí zaboření ulit při dopadu na dno a jejich poloţení naplocho na stejném místě a vysoký podíl úplných zachovaných těl amonitů, členovců a obratlovců. Fosilie Z litografických vápenců je popsáno více neţ 600 druhů ţivočichů a rostlin, kteří ţili v okolí lagun nebo byli do lagun zaneseni při bouřích, někteří uhynuli jiţ během transportu. Přeţili především členovci s obrněnými těly (rakovci a ostrorepi) , kteří pak následně uhynuli v nevhodném prostředí laguny bez dostatku kyslíku. Oblast Solnhofenu nabízí pestrou škálu rostlin a ţivočichů prostředí otevřeného moře, korálových útesů, lagun i prostředí suchozemského (Suchozemské rostliny, plazi, hmyz a brouci). Pro tuto oblast je charakteristický nedostatek bentózních ţivočichů (organizmy ţijící uprostřed sedimentů, např. trilobiti, láčkovci). Zachování těl organizmů je mimořádné díky podmínkám uloţení. Ţivočichové byli bouří strţeni do lagun společně s vápenitým kalem, kde klesli jako těţší objekt na dno a byli rychle zakryti vápencovými částicemi. V solnhofenských vápencích se nachází fosilie bezobratlých - prvoci, houby, ţahavci, červi, ostnokoţci, měkkýši, korýši, klepítkatci a hmyz). Z obratlovců jsou to paryby, ryby, jediný obojţivelník, plazi, zejména létající patří k nejproslulejším fosiliím této oblasti, a to ptakoještěři. Ptáci jsou ve fosilním stavu nalézáni zcela výjimečně, proto také prapták Archaepteryxlithographicatuto oblast celosvětově proslavil.


__________________________________________________________________________________ 1.3. Archaepteryxlithographica

Jen tři skupiny obratlovců v celé historii naší planety opustily pevnou zem a naučily se aktivně létat. Byli to pterosauři (létající plazi, např. pteranodon), ptáci a netopýři. Počátky létání jsou však zahalené tajemstvím. Nejen, ţe nevíme, kdy k prvním vzletům došlo, ale není ani jisté, jak se to stalo. Z fosilního záznamu neznáme ani ţádné přechodové články. Ale něco málo uţ se tuší. Jako první vzlétli do vzduchu bezobratlí ţivočichové - hmyz. Prvními létajícími obratlovci se stali pterosauři. Nejstarší doklady pterosaurů se našly v Itálii, ve vrstvách ze středního triasu, nejstaršího období druhohor. Tito triasoví pterosauři však uţ byli anatomicky takříkajíc "hotoví"; jejich vývoj tedy musel proběhnout dříve. Je dokonce moţné, ţe k tomu došlo uţ na sklonku prvohor, v období permu. Co se nejstarších ptáků týče, kaţdý asi zná druhohorního praptáka archeopteryxe, jehoţ fosilie byly nalezeny ve vrstvách litografických vápenců původem ze svrchní jury u jihoněmeckého Solnhofenu. První netopýři se vznesli do vzduchu ve starších třetihorách. Co se dnes soudí o vzniku létajících obratlovců? Kdo byli jejich předchůdci a jak začali létat? A byly důvody pro vznik letu stejné u pterosaurů, ptáků i netopýrů?Pasivní letci mezi obratlovci jsou dobře známí. Známe létající drobné plazy nebo ještěrky, dokonce i létající ţábu. I mezi savci jsou pasivně létající druhy, jako třeba poletucha nebo někteří vačnatci. Jsou to ţivočichové, kteří roztáhnou čtyři končetiny, mezi nimiţ je napjatá blána a vznášejí se ze stromu na strom. Typické pro pasivně létající ţivočichy ţivot na stromech. Jejich pohyb ze stromu na strom se vyvinul, aby nemuseli přistát na pevnině nebo na souši, která je pro ně nebezpečná. Aktivní letci jsou, jak uţ bylo řečeno, mezi bezobratlými, hmyzem. U obratlovců je to překvapivě pouze ve třech případech. Jsou to pterosauři, pak to jsou ptáci a nakonec během nejstarších třetihor vznikli ti poslední, kteří rovněţ aktivně létají, a to jsou netopýři nebo správně letouni. Jak aktivní let vzniká.? Nejde jen o to "vzlétnout". Nejdříve je nutná přestavba přední končetiny, která vytvoří křídlo; ta musí být samozřejmě opatřená zvláštním svalstvem, musí mít zvláštní stavbu kosti a zejména musí mít nervstvo, které ovládá pohyb těch křídel. Mávání u všech třech skupin aktivních letců, u létajících plazů, praptáků i letounů, souvisí pravděpodobně s lovem létajícího hmyzu. Tito ţivočichové na počátcích svého vývoje museli těmi křídly lapat hmyz - tak, ţe sevřeli křídla takzvaným abdukčním pohybem. To je takový zvláštní pohyb směrem k tělu, který děláme i my, kdyţ třeba tleskáme nebo kdyţ chytáme míč. Pravděpodobně uţ tedy známe důvod a základní mechanismus, který v různých dobách vedl ke vzniku všech tří skupin létajících obratlovců. Přesto jsou mezi pterosaury, ptáky a netopýry od samého počátku velké rozdíly. Proč tomu tak je? Pterosauři a netopýři byli určitě původně stromoví ţivočichové. O tom svědčí uţ ta jejich zvláštní struktura nohou a to, ţe se pohybují v korunách stromů. Hmyz lapali tak, ţe startovali ze stromu. Narozdíl od těchto dvou skupin ptáci lovili úplně jinak. Ptáci jsou původem dinosauři a dá se o nich skutečně plným právem říct, ţe jsou létající dinosauři. Vyvinuli se z jedné skupiny dinosaurů, kteří se pohybovali na zadních nohou a byli to velmi rychlí, hbití dokonce bleskurychlí lovci. Tajemstvím jejich lovu byla extrémní rychlost, kterou doběhli kořist a chytili ji. Jedna skupina běhajících dinosaurů měla zvláštní vybavení - lapavé "ručičky", tj. byly to drobné přední končetiny, které uţ se nepodílely na pohybu na zemi, ale sevřením chytaly hmyz. Dokonce pro tuto skupinu dinosaurů byla vytvořena zvláštní větev, které se říká Maniraptora, tzn. lovci lovící rukama. K těmto Maniraptorům patří celá řada dinosaurů ze solnhofenských vrstev včetně archeopteryx, u kterého bylo zázračně zachováno peří. Celá jeho stavba je lehoučká kostra, jehoţ přední končetiny jsou okřídlené.


__________________________________________________________________________________ Do celé historie vstoupilo další naleziště v severovýchodní Číně v oblasti, která se nazývá Jixian, které je mladší o 25 milionů let (v Solnhofenu se jedná o svrchní juru– triton, v Číně spodní křída). Fosilie jsou v této oblasti uloţeny v ideálních podmínkáchv pudrovitých sopečných popelech, které krajinu zasypaly po výbuchu sopky. Popely zakryly i jezera s bohatou vegetací, kde se v ideálních polohách zachovaly ţáby, hmyz, a díky bituminózní příměsi i měkké tkáně - rohovina a peří. To znamená, ţe v křídových vrstvách severovýchodní Číny je doloţena zvláštní skupina dinosaurů, kteří se nezávisle proměňovali v aktivní letce. Teď se ještě na chvíli vrátíme do období, kdy obě tyto skupiny létajících obratlovců vznikaly. Někomu můţe být divné, jak je moţné, ţe se dosud nepodařilo najít některé z přechodových článků jejich vývoje. U mnoha forem nejsou známí předchůdci - doslova jako by spadli z nebe. Netýká se to jen pterosaurů a ptáků, ale prakticky všech přechodových období a forem v historii Země. První nález V roce 1860 bylo nedaleko bavorského Solnhofenu nalezeno izolované pero, který o rok později pojmenoval Christian Erich Hermann von Meyer jako Archaeopteryxlitographica (rodové jméno znamená "prastaré křídlo", druhové jméno odkazuje k litografickému vápenci, který byl na lokalitě těţen a vyuţíván ke kamenotisku). Toto pero se obvykle povaţuje za klasický holotyp, ale zda ho lze přiřadit druhu A. litographica, či snad zcela jinému druhu, uţ dnes lze těţko rozhodnout; můţe dokonce patřit i zcela jinému druhu opeřeného teropoda. Zanedlouho byl u Langenaltheimu objeven vynikající, téměř kompletní exemplář, který byl dán za zásluhy místnímu fyzikovi Karlu Häberlainovi. Ten jej prodal londýnskému Bristish Museum of Natural History (dále jen BMNH) - zrodil se legendární londýnský exemplář (Richard Owen ho roku 1863 popsal jako Archaeopteryxmacrura, kdyţ usoudil, ţe původní pero a pero nového druhu se v mnoha znacích neshodují). Dnes známe devět exemplářů tohoto ptáka, většina z nich téměř kompletních – právem patří mezi vůbec nejlépe zachované fosilie (Solnhofen, datovaný do svrchnojurského stupně Tithonu, tedy do období před 150-145 miliony let). Jeho nález přišel rok poté, co Charles Darwin publikoval svůj On theOriginof Species, kde jiţ mohl s odkazem na Owena argumentovat, ţe ptáci se rozhodně neobjevili aţ v eocénu. Od začátku představoval ideální tranzitní fosilii mezi plazy (jak tehdy byli vnímáni dinosauři) a ptáky a tedy důleţitý objekt pro studium jak původu ptáků, tak i dinosaurů. Slavný Archaeopteryxsi „zahrál" v řadě filmů a seriálů a v roce 1991 objevený asteroid z hlavního pásu mezi Marsem a Jupiterem byl po něm dokonce pojmenován – 9860 Archaeopteryx. Velkým problémem je taxonomie a vztahy mezi jednotlivými exempláři. V současné době řada odborníků soudí, ţe A. lithographica představuje jediný známý druh archaeopteryga, pravdou ovšem je, ţe mezi exempláři místy existují značné rozdíly. Více světla do tohoto taxonomického zmatku můţe přinést jen další studium exemplářů, popř. nález nových, a názory paleontologické komunity na tento problém těţko někdy budou jednotné. Je Archaeopteryx nejstarším a nejprimitivnějším ptákem? Toto tvrzení se dočtete v populárně-naučné, ale i odborné literatuře, stále jej zastává mnoţství paleontologů a v průběhu desetiletí se z něj stala jakási neměnná premisa. Ale je tomu skutečně tak? Z anatomického popisu níţe plyne sloţitý problém – archaeopteryx disponuje komplikovanou


__________________________________________________________________________________ kombinací ptačích a dinosauřích znaků; dnes je zřejmé, ţe minimálně představitelé některých linií teropodů disponovali větším mnoţstvím patčích znaků, neţli archaeopteryx. Někteří paleontologové tak soudili, ţe různé skupiny ptáků se vyvinuly z různých ptačích předků (Barsbold 1983, Zweers& van den Berge 1997 aj.), podle dalších byl právě spíše avimimusskutečným předkem ptáků (avimimus - „napodobitel ptáků“ byl kolem 1,5 m dlouhý všeţravý teropod, který ţil před 70 milióny let. Jeho fosílie byly nalezeny v Číně a Mongolsku. Měl dlouhé nohy, ocas a krk s malou hlavou a bezzubým zobákem. Přední tříprsté končetiny měly srostlé záprstní kůstky stejně jako dnešní ptáci. Na předloketních kostech se nalezl zdrsněný povrch v místech, kde dnešním ptákům vyrůstá peří; Kurzanov 1987). Další autoři přímo klasifikovali archaeopteryga jako teropoda (terapodi - „obludné nohy“ byli masoţraví dinosauři, téměř výhradně dvounozí (bipední) a patřili do skupiny plazopánvých dinosaurů Saurischia, např. Tyrannosaurus. Vykazují převáţně masoţravost, objevují se během období svrchního triasu asi před 235 miliony let a od konce triasu jiţ představují jediné velké pozemní predátory, těmi zůstanou aţ do samotného konce druhohor před 65 miliony let. Dominantní predátory tedy představovali po dobu celých 150 milionů let. Dnes jsou reprezentováni více neţ 9600 druhy ptáků, kteří se vyvinuli na konci jury asi před 150 miliony let právě z malých teropodů; Lowe 1935, Thulborn 1984). Názory paleontologů na pozici archaeopteryga zdaleka nejsou jednotné. V současné době je asi podstatné říci, ţe archaeopteryxnebyl skutečným předchůdcem moderních ptáků, ale patřil do jeho blízkého příbuzenstva. Model archaeopteryx(Obrázek 2a, 2B - starší rekonstrukce srovnávající archaeopteryga a moderního ptáka) Asi 0.5 m dlouhý archaeopteryx(velký tedy asi jako současná evropská straka), jak bylo jiţ na mnoha místech zmíněno, disponuje kombinací anatomických znaků plazů (dinosaurů) a ptáků. Z plazích znaků má archeopteryx tyto: čelisti s malými ostrými zuby, tříprsté končetiny s drápy, dlouhý kostěný ocas s volnými obratli, sacrum tvořené pouze 5 – 6 obratli, na druhém prstu na předních končetinách byla prokázána hyperextenzibilita (a mohl tedy slouţit jako účinná zbraň), gastralia a jednoduchý mozek s hladkými hemisférami a mozečkem uloţeným za nimi. Mezi nejvýznačnější ptačí charakteristiky naopak patří srostlá vidlicová kost, přítomnost křídel a peří adaptovaného k letu, částečně dozadu stočený první prst, dlouhý stoupající výběţek na hlezenní kosti, otvor mezi kostí sedací a stydkou, mezizubní kostěné desky a spodní oblouky ocasních obratlů. Opeření je velmi dobře vyvinuté, blízké moderním ptákům, zřetelně asymetrické (méně na ocasních partiích, kde se nacházely i stabilizační lamely). Tělesné opeření je zdokumentováno méně; nejvíce bylo studováno u berlínského exempláře, kde jsou skvěle zachovány svazky per podél končetin, které – jak se zdá – mají zachovánu i základní obrysovou strukturu.


__________________________________________________________________________________ Obrysová pera, zřetelně symetrická a podobná moderním ptákům, jsou i na zádových partiích, i kdyţ nejsou natolik tuhá jako pera adaptovaná pro let. Naproti tomu neexistují stopy po opeření na svrchní části krku a na hlavě; zřejmě je to dáno i tím, ţe většina exemplářů byla "pohřbena" v anoxickém sedimentu poté, co nějakou dobu plavala na hladině moře či jezera zády dolů – tím došlo k jejich rychlému rozkladu, zatímco ocasní pera zůstala zachována. Některé exempláře (např. HMN 1880, JM 2257, S6, BSP 1999) buď zahynuly přímo ve vodě, nebo se potopily velmi rychle po smrti (Kemp &Unwin 1997, Davis &Briggs 1998). Co se týká letových schopností archaeopteryga, ani zde nepanuje jednota. Absence dobře vyvinuté hrudní kosti (i kdyţ u jednoho exempláře se pravděpodobně vyskytuje) napovídá, ţe silným letcem zřejmě nebyl, i kdyţ aktivně mávat křídly dokázal – svalstvo, které zprostředkovávalo let, bylo zřejmě napojeno na chrupavčitou hrudní kost. Navíc postranně orientovaný ramenní spoj mezi lopatkou, krkavčí a ramenní kostí, namísto dorzálně skloněného spoje u moderních ptáků, naznačuje, ţe archaeopteryx zřejmě nebyl schopen zdvihnout křídla nad úroveň zad, coţ jednoduše znemoţňovalo tah křídla směrem nahoru. Vyuţíval tak spíše tahy směrem dolů, coţ bylo vhodnější pro plachtění. Křídla archaeopteryga byla relativně velká a měla zřetelný kruhový tvar, coţ zvyšovalo odpor vzduchu a tím i mezní startovní rychlost a akční rádius při letu, na druhou stranu mohlo jít o vhodnou adaptaci k letu v hustém prostředí mezi křovinami či stromy, podobně jako u dnešních vran či baţantů. Přitomnost zadních křídel (obdobně u mikroraptora) navíc mobilitu archaeopteryga zvyšovala; tyto struktury tvořily aţ 12% celkových letových křídelních ploch, znamenalo to však další sníţení mezní startovní rychlosti o 6% a akčního rádia o 12% (Longrich 2006). Křídla zřejmě stačila pro vyvinutí dostatečného mnoţství energie pro vyvinutí dopředné síly, nutné pro vzlet (Burgers&Chiappe 1999). Stejně tak nepanuje jednota ani o tom, zda byl archaeopteryx stromovým, či terestrickým ţivočichem. Odráţí se zde rozpolcení ohledně obecné hypotézy o stromovém/terestrickém původu ptáků. "Stromovou" hypotézu proponoval kdysi legendární Othniel Charles Marsh, "terestrickou" pak Samuel WendellWilliston a obě měly a mají dnes své zastánce. Kombinace morfologických znaků archaeopteryga napovídá spíše jakési "smíšené" variantě, podobně jako je tomu u dnešních vran. Pravděpodobný je scénář, ţe archaopteryx vyuţíval svůj ne zcela dokonalý let k úniku před predátory do vyšších stromových poloh. K překonání větších vzdáleností se pak spouštěl z korun stromů nebo ze skalních útesů (Elzanowski 2002).


__________________________________________________________________________________

Jeden z mnoha modelů "stromové" hypotézy archaeopteryga. Zdroj: commons.wikimedia.org.

Prostředí, kde archaeopteryx ţil, připomínalo v jurském období dnešní Floridu – i kdyţ poněkud suššího charakteru, jak dokládá fosilní záznam. Šlo o semiaridní, subtropickou lokalitu s dlouhým obdobím sucha a poměrně nízkým úhrnem sráţek. Nálezy rostlin jsou vzácné, i kdyţ se prokazatelně vyskytovaly cykasy a jehličnany, převáţně zakrslé formy do 3 m výšky – archaeopteryx tedy zřejmě nešplhal po velkých stromech, jak zobrazuje celá řada rekonstrukcí. Společně s praptáky obývali tuto lokalitu pterosauři (ramforynchus, pterodaktylus), malí ještěři, velké mnoţství hmyzu a rovněţ teropodkompsognatus, objevený zde nedlouho po archaeopterygovi. Mezi jeho kořist zřejmě patřila jsuchozemskái vodní zvířata. Pokud šlo o menší kořist, stačil na ni archaeopteryx svými čelistmi, pokud šlo o větší "sousto", vyuţil svých hyperextenzibilních drápů na druhém prstu nohou. Výborný zrak (podpořený velkýma očima) byl rovněţ v tomto směru významnou adaptací.


__________________________________________________________________________________


__________________________________________________________________________________ Porovnání koster teropodů – nahoře Compsognathuslongipes, uprostřed Archaeopteryxlithographica, dole recentní kuře – Gallusgallus. Zdroj: http://www.geologyrocks.co.uk/.

Známé fosilní exempláře archaeopteryga Londýnský exemplář (BMNH 37001) – první nalezená kostra, téměř kompletní, s částečně disartikulovanými lebečními partiemi. V současné době v British Museum of Natural History v Londýně. Nalezen v r. 1861 u Langenaltheimu v Německu.

Berlínský exemplář (HMN 1880) – nalezený v letech 1876-77 nedaleko Blumenbergu u Eichstättu, popsán Wilhelmem Damesem v r. 1884. V současné době v Humboldtově přírodovědném muzeu v Berlíně. Jedná se o nejkompletnější exemplář a první s kompletní lebkou.


__________________________________________________________________________________

Eichstättský exemplář (JM 2257) – nalezen 1951 nebo 1955 u Workerszellu, popsán v roce 1974 jedním z předních odborníků na archaeopteryga, Peterem Wellnhoferem. Jedná se o nejmenší exemplář s druhou nejlépe zachovanou lebkou. Můţe se jednat o nový druh či dokonce rod (A. recurva resp. Jurapteryxrecurva). Uloţen v Jura Museum v Eichstättu.

Solnhofenský exemplář (BSP 1999) – objevený u Eichstättu v r. 1960, popsaný Wellnhoferem v roce 1988. Jedná se o největší exemplář, který Elzanowski v r. 2001 klasifikoval jako samostatný rod a druh – Wellnhoferiagrandis. Nachází se v Bürgermeister-Müller-Museum v Solnhofenu. Chybí pouze části krku, ocasu, páteře a lebky.


__________________________________________________________________________________

Haarlemský exemplář (TM 6428, také znám jako Teyler specimen) - nalezen jiţ roku 1855 u Riedenburgu a popsán chybně Meyerem v r. 1857 jako Pterodactyluscrassipes (omyl napravil aţ Ostrom o 113 let později). Uloţen v Teylers Museum v Haarlemu v Nizozemí. Jedná se o vůbec první exemplář a nejméně kompletní – sestává pouze z končetinových kostí, krčních obratlů a ţeber. Maxberský exemplář (S5) - nalezený v letech 1956 nebo 1958 u Langenaltheimu, popsán Hellerem v r. 1959. Patřil Eduardu Opitschovi, který jej pronajal Maxberg Museu v Solnhofenu, odkud však zmizel – zřejmě byl odcizen a prodán do soukromé sbírky. Chybí pouze hlava a ocas. Mnichovský exemplář (S6, dříve znám jako Solnhofen-Aktien-Verein specimen) – nalezen v roce 1991 u Langenaltheimu a popsán 1993 Wellnhoferem (můţe být nový druh – A. bavarica). Hrudní kost se ukázala být kostí krkavčí, ale chrupavčitá hrudní kost můţe být přítomna. V současné době uloţen v Paleontologickém muzeu v Mnichově. Chybí jen přední část hlavy.


__________________________________________________________________________________

Exemplář Bürgermeister-Müller - objevený v roce 1997, značně fragmentární. Uloţen v Bürgermeister-Müller-Museum v Solnhofenu. Další fosilie byla nalezena v roce 2004.

Thermopoliský exemplář (WDC CSG 100) – dlouho byl v soukromé sbírce, popsán aţ v roce 1995 Mayrem, Pohlem a Petersem. Darován Wyoming Dinosaur Center v Thermopolis v americkém Wyomingu, v současné době pronajat RoyalTyrrell Museum v kanadském Drumhelleru. Má nejlépe zachovanou lebku a zadní končetiny, nezachovala se část krku a spodní čelisti. Popis ukázal některé výrazně "teropodí" znaky, včetně absence zpětně otočeného prstu, typického ptačího znaku, a přítomnost hyperextenzibility prstu. Povaţován za jeden z nejkompletnějších a nejkvalitnějších exemplářů archaeopteryga.


__________________________________________________________________________________ 2. Historický vývoj rakouských zemí (Rakousy, Salcbursko, Tyrolsko) a Bavorska Rakouské a bavorské dějiny jsou úzce spjaty s vývojem německé státnosti. Skutečnost, ţe dnešní Rakousko je samostatným státem a Bavorsko součástí německého státu je v Evropě tzv. národních států formovaných na lingvistické bázi jednotlivých etnik svým způsobem výjimečná (pomineme-li existenci evropských ministátů a specifických vícenárodních států Švýcarska a Belgie). Souvisí to se specifickým vývojem pevninského západogermánského jazykového prostoru, v němţ došlo v průběhu vývoje k vytvoření specifického politického útvaru konfederativního typu Svaté říše římské národa německého, v němţ existovaly stovky států světského i církevního typu, přičemţ mnohé státy byly územně omezeny na nepatrné útvary, dokonce i mnohá města tvořila samostatné politické útvary. Rakousy a Bavorsko patřily k největším v říši a jejich vládnoucí dynastie Habsburků a Wittelsbachů k nejvýznamnějším německým panovnickým rodům. Staleté souţití německých států v rámci rozsáhlé říše skončilo s expanzí napoleonské Francie r. 1806, nicméně s její poráţkou se říše transformovala do tzv. Německého spolku, který však vydrţel jen do r. 1866. S jeho rozpadem se začalo Rakousko politicky od ostatních německých zemí vzdalovat. Ty byly spojeny r. 1871 pod pruskou dynastií Hohenzollernů do federálně uspořádáného Německého císařství – Bavorsko se k němu připojilo dva týdny po jeho vytvoření, ale získalo širší autonomii neţ ostatní státy federace. Německo a Rakousko se staly spojenci v První světové válce, společná poráţka vedla k pádu monarchistických systémů a snaze o opětovné sjednocení rakouských a německých zemí. Tomu zabránily vítězné mocnosti, které odmítly i návrhy na vytvoření tzv. Dunajské federace spojením Bavorska, Rakouska a Maďarska. Připojení Rakouska k hitlerovskému Německu bylo sice většinou Rakušanů přijímáno jako spravedlivé spojení všech Němců, po Druhé světové válce však bylo vítěznými mocnostmi Rakousko znovu odděleno a zhruba od 60. let se začala formovat i rakouská národní identita odlišná od německé. Jelikoţ dějiny Rakouska, resp. rakouských zemí, a Bavorska jsou stovky let vzájemně propojeny, přiblíţíme si v průběhu počátku cesty nejstarší dějiny zemí, kterými budeme projíţdět – tedy Dolními a Horními Rakousy, Salcburskem, Tyrolskem a Bavorskem. Po vstupu do Rakouska se zaměříme na další historické události rakouských zemí pod dynastií Habsburků a dějiny Rakouské republiky. V Salzbursku probereme specifický vývoj zdejšího arcibiskupství jako státu Svaté říše římské a okolnosti jeho připojení k habsburským drţavám, v Tyrolsku si připomeneme několik zajímavostí zdejšího vývoje včetně oddělení Jiţního Tyrolska a jeho připojení k Itálii. V Bavorsku se potom podíváme na zdejší specifika vývoje státnosti aţ do současnosti.

BAVORSKO

70 549 km2

12 550 tis. obyv.

München


__________________________________________________________________________________

DOLNÍ RAKOUSY

19 178 km2

1 545 tis. obyv.

HORNÍ RAKOUSY

11 980 km2

1 400 tis. obyv.

SALCBURSKO

7 154 km2

520 tis. obyv.

Sankt Pölten

Linz

Salzburg


__________________________________________________________________________________ TYROLSKO

12 648 km2

700 tis. obyv.

Innsbruck

- Předindoevropské osídlení (Rétové) - keltské kmeny - první indoevropské populace (keltské a okrajově na JV také ilyrské); kolem r. 200 př.n.l. vznik prvního státního útvaru – Norické království; nejpočetnější Bójové – dle nich nazvány Boiohaemum, pozdější Bohemia – Čechy, a Baiuvarium – pozdější Bavaria, Bayern - Bavorsko - římské období, postupné podrobení Keltů od cca 170 př.n.l. do r. 40 n.l. (provincie Raetia, Noricum a a Pannonia) – viz mapa provincií na území dnešního Rakouska a v rámci celého Říma

- germánské vpády od r. 120 př.n.l. – Kimbrové a Teutoni, později Svébové a po zániku Římské říše Alemani, Markomani a Frankové – jejich potomci na území Bavarie nazýváni Bavory vytvářejí kmenový svaz transformovaný postupně ve feudální státní útvar na čele s vévody dynastie Agilolfingů - Bavorské vévodství – 1. doloţený vévoda Garibald I. v r. 555, území zahrnovalo i dnešní západní rakouská území, konec dynastie 788


__________________________________________________________________________________ - tyrolské území součástí Ostrogótského království do jeho pádu r. 553 - následně severní část získává Bavorsko a jiţní část Italské království zaloţené Lombardy - kolem r. 690 zaloţeno v Salcburku biskupství - slovanské vpády z Balkánu – Karantáni - vznik Karantánského vévodství na východních územích dnešního Rakouska s přesahem na území Slovinska a Chorvatska

- turkické invaze (Hunové, Avaři) - jiţ od konce 6. století rozpínání Francké říše na Bavorsko i Karantánii, Bavorsko se však s jejím rozdělením opět osamostatňuje, i kdyţ zůstává lénem Východofranckého království a rozšiřuje svoje území o Karantánii a další oblasti - v čele Bavorska se vystřídala řada dynastií, poslední od r. 1180 vládli Wittelsbachové - vytváření hraničních politických útvarů zvaných marky jiţ v období Francké říše, později jako součásti Bavorského vévodství Avarská marka (c. 791-c. 830), po r. 850 na tomto území vytvořena Pannonská marka a Karantánská marka (ta se stala základem Korutan)


__________________________________________________________________________________

- 798 biskupství v Salcburku povýšeno na arcibiskupství - maďarské vpády (907-955), bitva na Lechu – vytlačení Maďarů - 976 Východní marka /Marchia Orientalis alias Ostmark, staroněmecky Ostarrichi – toto jméno poprvé zmíněno r. 996 – léno dynastie Babenberků – markrabství - 1027 poprvé zmiňováno Tyrolské hrabství jako léno Tridentského biskupství - 1156 Ostarrichi povýšeno na vévodství Österreich, latinsky Austria, česky Rakousy (pův. Rakúsy) podle hradu Ratgos


__________________________________________________________________________________ Ostmark a Bavorsko v 10. století erb Babenberků – základ rakouské vlajky - 1214 Wittelsbachové získávají Rýnskou Falc a podařilo se jim zařadit do r. 1257 mezi 7 kurfiřtů – volitelů říšských králů - 1246 rod Babenberků vymírá po meči, snahy okolních vládců o získání jejich dědictví - 1253 Bavorsko rozděleno na Horní a Dolní Bavorsko, o 2 roky později se Wittelsbašská dynastie dělí na větev falckou (starší) zahrnující i Horní Bavorsko a bavorskou (mladší) vládnoucí v Dolním Bavorsku – o kurfiřstskou hodnost se měly dělit, ale nakonec ji jen pro sebe získala falcká větev - 1253 Tyrolské hrabství získávají hrabata z Gorice (Görz) – nová vládnoucí dynastie Görz-Tirol - od r. 1251 postupně Rakousy, Štýrsko a Korutany zabrány Přemyslovci - 1261 Přemysl odděluje část Štýrska a vytváří z něj Kníţectví na Enţí (Fürstentum ob der Enns), Habsburkové ho později připojili k Rakousům – základ Horních Rakous - 1273 hrabě Rudolf Habsburský římským králem (neměli status říšských kníţat a rodové drţavy měli na území dnešního švýcarského kantonu Aargau – růţová barva na mapě)

- 1276 Rudolf Habsburský zabírá babenberské země, o 2 roky později vyhání Přemyslovce - 1282 Rudolf udělil svým synům jako léno Rakousy a Štýrsko – tím se Habsburkové stali říšským kníţaty - 1328 Salcburské arcibiskupství povýšeno na říšské kníţectví - 1340 připojení Horního Bavorska k Dolnímu Bavorsku - 1349 počátek dalšího dělení Bavorska na menší útvary pro jednotlivé větvě Wittelsbachů


__________________________________________________________________________________ - 1335 Habsburkové získali Korutany a Kraňsko - 1358 povýšení Rakouského vévodství na arcivévodství - 1363 Habsburkové získali Tyrolsko - 1365 rozdělení rodu na 2 větve: albrechtská vládla v Rakousích, ale r. 1457 vymřela Ladislavem Pohrobkem; leopoldská vládla v ostatních zemích a r. 1457 získala i Rakousy; jedna její větev však vládla ještě samostaně v Tyrolsku v l. 1406-1490 a znovu 1619-1665 - 1386 Habsburci definitivně ztratili svoje původní domény ve Švýcarsku - 1438 Habsburkové dědičnými císaři Svaté říše římské (s výjimkou let 1740-1745) - 1458 Rakousy poprvé rozděleny na Horní a Dolní Rakousy - 1490 sjednocení všech habsburských zemí pod vládou císařské větve rodu – Rakousy nadále oficiálně děleny na Horní Rakousy a Dolní Rakousy

znaky Horních a Dolních Rakous znak Tyrolska - 1500 Habsburci získávají Gorici a Gradišku - 1506 opětovné sjednocení bavorské větve Wittelsbachů a zavedení primogenitury (zákaz dělení země); území Horní Falce bylo připojeno aţ r. 1628


__________________________________________________________________________________ - 1526 Habsburkové získávají Uhersko a země Koruny české - 1555 rozdělení habsburské dynastie na rakouskou a španělskou větev (ta vymřela r. 1700) - 1623 po neúspěšné snaze falckých Wittelsbachů získat českou korunu (Fridrich Falcký – zimní král) byla Falcku odebrána kurfiřtská hodnost a předána Bavorsku - 1648 Falcko znovu získává kurfiřství – Wittelsbachové tak disponují 2 hlasy - 1665 Tyrolsko definitivně připadá císařské větvi Habsburků - 1740 vymření Habsburků po meči – sňatkem s lotrinskou dynastií vzniká Habsbursko-lotrinská dynastie (potomci Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského – vládli 1780-1918) - 1748 Habsburkové ztrácejí větší část Slezska ve prospěch Pruska - 1777 Bavorsko a Falcko spojeny do jednoho státního útvaru - 1803 Salcbursko sekularizováno a stává se krátce kurfiřstvím

znaky Salcburska:

arcibiskupství

vévodství

- 1804 císař František II. přijal titul císaře rakouského jako František I. - 1805 celé Tyrolsko připojeno k Bavorsku (to stálo na straně Napoleona) - 1805 Salcbursko předáno Rakousku, které z něj po zrušení říše vytváří vévodství - 1806 císař rakouský se vzdává titulu císaře Svaté říše římské a ta definitivně zaniká – Bavorsko vstupuje do Francií zřízeného Rýnského spolku - 1810 tyrolské Tridentsko připojeno k Itálii a Salcbursko předáno Bavorsku - 1815 Vídeňský kongres zakládá Německý spolek (39 států); Tyrolsko, Salcbursko a další ztracená území v napoleonském období vráceny Rakousku, navíc získává italskou Lombardii a Benátsko; Salcbursko připojeno k Horním Rakousům; - 1815-16 Bavorsko vráceno zhruba do původních hranic včetně Rýnského Falcka, královský titul však Wittelsbachům zůstává (níţe viz vývoj státního znaku Bavorska)


__________________________________________________________________________________

1623-1807 velký znak

1807-1835

1835-1918

současný

Územní vývoj Bavorska v letech 1805, 1810 a 1816 - 1849 Salcbursko samostatnou korunní zemí jako vévodství, kterým bylo jiţ v l. 1806-1810 - 1861 od Tyrolska odděleno Vorarlbersko jako nová korunní země


__________________________________________________________________________________

korunní země Rakouska-Uherska

státní znak

- 1866 po rozporech Rakouska a Pruska rozpad Německého spolku - 1867 Rakousko-uherské vyrovnání – konfederace Rakousko-Uhersko - 1918 poráţka ve světové válce, sesazení Habsburků i Hohenzollernů, vyhlášení republiky v Německu a autonomní republiky Německé Rakousko, které se mělo stát součástí Německa – odmítnuto vítěznými mocnostmi. Oficiálním jménem německého státu zůstala Německá říše ( Deutsches Reich), rakouský stát se nazýval Republika Rakousko (Republik Österreich) – oba státy se konstituovaly na federálním principu.


__________________________________________________________________________________

území nárokovaná Německým Rakouskem Rakouska

státní vlajky 1918-38 (na souši a na lodích) vlajka od 1945

symboly Německého

současná státní


__________________________________________________________________________________ detailní podoby státních znaků Rakouska z let 1918, 1934 a 1945, pro srovnání níţe znaky z let 1804 a 1915

- 1918-19 vyhlašování republik v jednotlivých zemích Německa - 1919 v dubnu aţ květnu pokus o ustavení Bavorské republiky rad (sovětská republika), následně vyhlášen Bavorský svobodný stát (Freistaat Bayern) - 1919 Jiţní Tyrolsko připojeno k Itálii - 1920 k Bavorsku připojena malá země Sasko-Coburg

Tyrolsko do r. 1905

rozdělení Tyrolska


__________________________________________________________________________________ - 1934 k moci se dostávají rakouští fašisté (austrofašisté), kteří ale neakceptují Hitlerovu politiku – vyhlášena Rakouská spolková republika; kancléř Engelbert Dolfuß vyhlásil vládu jedné strany – Vlastenecké fronty (Vaterländische Front). Proněmečtí nacisté odpověděli jeho vraţdou. V zemi vypukly nepokoje; k anexi Rakouska však nedošlo kvůli zásahu Dolfußova spojence Mussoliniho. Dolfußův nástupce Kurt Schuschnigg následně zakázal nacistické organizace v Rakousku. Tlaku Hitlera ale neodolal a nakonec skončil v koncentračním táboře. Novým kancléřem se stal nacista Arthur SeyßInquart a následně vyslalo Německo jednotky, které převzaly vládu nad Rakouskem.

Státní vlajky (pro státní budovy a lodě) a vlajka Vlastenecké fronty, která mohla být vyvěšována od r. 1936 společně se státní vlajkou (podobně jako v Německu nacistická vlajka v letech 1933-35) - 1933 národní socialisté se zmocňují vlády v Německu a v následujícím roce ruší federální systém - 1934 vytvoření ţupní administrativy – hranice zemí zůstaly formálně zachovány, ale výkonná moc přešla zcela na nově vytvořené ţupy - 1938 anexe Rakouska Německou říší – Land Österreich - 1939 nové jméno Ostmark (Východní marka) - 1941 nové formální označení Alpské a Dunajské říšské ţupy - 1943 Velkoněmecká říše – nové jméno německého státu - 1945 rakouské území rozděleno na okupační zóny (podobně i Vídeň) a formálně byly obnoveny spolkové země - 1945 německé území rozděleno na okupační zóny – v americké zóně obnoveno Bavorsko, ovšem bez Rýnského Falcka - 1949 vytvoření Spolkové republiky Německo – Bavorsko přichází o Rýnské Falcko - 1955 obnovení plné nezávislosti Rakouska


__________________________________________________________________________________

Německo se zabranými zeměmi a německé administrativní jednotky v r. 1942

Okupační zóny v Rakousku a Německu - 1951 Německo zakládajícím členem Evropského společenství uhlí a oceli, prvního integračního projektu - 1957 Německo zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii - 1995 Rakousko vstupuje do integračního seskupení nazývaného nově Evropská unie


__________________________________________________________________________________

3. Politický systém Rakouska a Německa 3.1. Politický systém Rakouska Novodobé Rakousko se na politické mapě světa objevilo s rozpadem Rakousko-Uherska 12. listopadu 1918, poté, co o den dříve rezignoval poslední rakouský císař Karel I. Nově vzniklý stát byl deklarován jako republika Německé Rakousko a počítalo se s jeho připojením k Německu, čemuţ však zabránila mírová smlouva ze Saint-Germaine, v níţ dohodové mocnosti vznik velkého německého státu znemoţnily. Německé Rakousko si nárokovalo převáţně německy hovořící země Předlitavska, tj. Horní a Dolní Rakousy, Štýrsko, Korutany, Salcbursko, Tyroly (Jiţní i Severní), Vorarlbersko a také německy hovořící části Čech, Moravy a Slezska. Jednalo se o celé dvě „rakouské země“ ( Sudetenland a Deutschböhmen), o dva okresy (Böhmerwaldgau, zamýšlený jako součást Horních Rakous a Deutschsüdmähren, zamýšlený jako okres Dolních Rakous) a také o tři moravská německá města a jejich okolí – Brno, Olomouc a Jihlavu. Tyto německé územní jednotky byly vyhlášeny ihned po 28. říjnu 1918 jako reakce na právo národů na sebeurčení, které deklarovaly vítězné mocnosti v první světové válce. Československé jednotky však do prosince 1918 tzv. „německé provincie“ zlikvidovaly a vzhledem k dohodě ze Saint-Germaine se Rakousko muselo těchto území vzdát. Získalo však od Maďarska poslední spolkovou zemi – Burgenland. V září 1919 po podpisu Saint-Germainské smlouvy vznikla tzv. první rakouská republika. Ústava však republikánství explicitně nestanovila, zato však jasně hovořila o federativním uspořádání země. Nově vzniklé Rakousko se sice profilovalo jako demokratická země, nebylo mu však dopřáno politické stability. Existovaly v něm hluboké politickérozpory mezi radikální levicí (sociálními demokraty se základnou ve Vídni) a pravicí (křesťanskými socialisty, dominujícími ve zbytku země), přičemţ obě strany tvořily své vlastní polovojenské jednotky. Rozpory vyústily v tzv. červencovou revoltu v roce 1927 a poté se naplno projevily v třicátých letech přechodem k autoritářskému reţimu.1V roce 1933 1

Termín autoritářský režim (autoritarismus) pochází z pera významného politologa Juana José Linze, který jej použil při studiu Francova Španělska. Autoritarismus tak odlišil od totalitarismu, používaného v poválečném období pro označení takových politických režimů jako Sovětský svaz, Severní Korea, Čínská lidová republika či


__________________________________________________________________________________ během masivních stávek suspendoval křesťansko-sociální kancléř Engelbert Dolfuss rakouský parlament, coţ vyústilo v krátkou občanskou válku v únoru 1934, jíţ rozhodl zásah armády ve prospěch vládních pravicových sil. Sociální demokraté byli zakázáni a křesťanští socialisté a pravicová milice Heimwehr se sloučily do Vlastenecké fronty, jeţ byla jedinou povolenou stranou. Nově vzniklý reţim lze nazvat jako autoritářský stát, jehoţ korporativistický systém byl uspořádán po vzoru Mussoliniho Itálie – lišil se však od ní velkým sepjetím s katolickou církví (tzv. klerofašismus). Výsledná ideologická směs pak dostala název austrofašismus. Rakouští austrofašisté se přitom ostře stavěli proti nacistickému Německu, coţ vyústilo v pokus o státní převrat v červenci 1934. Rakouští nacisté přepadli rakouské kancléřství a zavraţdili kancléře Dolfusse. Rakousko však bylo podpořeno Itálií, která hrozila Německu válkou v případě, ţe napadne Rakousko. Puč byl nakonec potlačen a novým kancléřem se stal Kurt Schuschnigg, který pokračoval v politice hájení rakouské nezávislosti. Pod tlakem Hitlera však Schuschnigg 11. března 1938 rezignoval a na jeho místo nastoupil nacista SeyssInquart. Německá armáda vstoupila do Rakouska (tzv. anšlus), Schushnigg byl zatčen a později internován v několika koncentračních táborech. Rakouské spolkové země byly transformovány na říšské ţupy (Reichsgaue), název Rakousko byl zakázán a nahrazen termínem Ostmark a od roku 1942 termínem Alpské a dunajské říšské ţupy ( Donau- undAlpenreichsgaue). K Horním a Dolním Rakousům byly připojeny části Moravy a Čech, k Tyrolsku Vorarlbersko a Burgenland byl rozdělen mezi Dolní Rakousy a Štýrsko. Moskevská deklarace z roku 1943 (Stalin, Roosevelt a Churchill) posléze označila Rakousko za první oběť nacistické expanze a na základě této deklarace bylo Rakousko po druhé světové válce obnoveno v původních hranicích. Východní část Rakouska včetně Vídně byla obsazena sovětskou armádou, zbytek země armádami USA, Británie a Francie. Po konci války bylo Rakousko podobně jako Německo rozděleno do 4 okupačních zón (Francie: Vorarlbersko a Tyroly, USA: Salcbursko a větší část Horních Rakous, Británie: Štýrsko, ex post hitlerovské Německo. Rozdílů mezi totalitarismem a autoritarismem je v podání Linze a jeho pokračovatelů (např. Alfred Stepan aj.) více, nicméně z těch nejvýraznějších lze uvést následující. Totalitarismus se snaží o politickou kontrolu všeho, včetně soukromého života člověka. V čele totalitárního státu stojí charismatický jedinec a jediná politická strana, která hlásá intelektuálně poměrně náročnou ideologii, činící si nárok na výklad světa (např. marxismus-leninismus, hlásající nevyhnutelnost přechodu ke komunismu, či německý národní socialismus, přicházející s koncepcí nadřazené lidské rasy). Občan je nucen k tomu, aby se ideologii zcela oddal. Totalitarismus se chová zcela nepředvídatelně a nikdo, včetně běžných občanů a dokonce ani nejbližších spolupracovníků „vůdce“ si nemůže být jistý svobodou či dokonce životem. Naproti tomu autoritarismus nehodlá ovládat soukromý život člověka. Až na výjimky se snaží běžný život co nejvíce odpolitizovat. Ideologie, hlásaná vládnoucí stranou, skupinou či vojenskou juntou bývá většinou poměrně jednoduchá a spíše než s náročnými abstraktními koncepty pracuje s jednoduchou lidskou mentalitou. Slibuje často pořádek, stabilitu, bezpečí a ekonomický rozvoj – což v řadě případů byly autoritářské režimy skutečně schopny dosáhnout. Společnost není pod totální kontrolou státu, občanům je poskytována autonomie v nepolitických věcech. Klasickými případy totalitárních režimů jsou např. Sovětský svaz za Stalina, hitlerovské Německo, Čína za MaoTseTunga, Severní Korea, Kambodža za vlády Rudých Khmerů apod. Naopak klasickými případy autoritářských režimů jsou vedle austrofašistického Rakouska, Mussoliniho Itálie či Francova Španělska považovány Salazarovo Portugalsko, Pinochetovo Chile, Československo v pomnichovském období nebo v období tzv. normalizace apod.


__________________________________________________________________________________ Korutany a Lienz, SSSR: Burgenland, Dolní Rakousy a menší část Horních Rakous). Na čtyři okupační sektory byla rozdělena i Vídeň, přičemţ centrum bylo spravováno jako mezinárodní zóna. Do roku 1946 podléhal rakouský parlament spojeneckému vetu, poté země získala více suverenity. V roce 1955, poté, co Rakousko slíbilo dodrţovat „věčnou neutralitu“, opustily spojenecké jednotky zemi. Poválečná léta však byla pro Rakousko velmi krušná. Aţ do roku 1947 stála země na pokraji hladomoru a její ekonomický rozvoj nastartoval aţ Marshallův plán. Samotná sovětská okupace znamenala škody za 2 mld. dolarů (vydrancovaná průmyslová zařízení, reparace). Odraz první rakouské republiky si v sobě nese i současná druhá republika. Nedobré vzpomínky na politický chaos a následný autoritarismus meziválečného období se projevily v dlouhém období politické stability, kdy aţ do roku 1966 existovaly v Rakousku tzv. velké koalice mezi lidovou stranou a sociálními demokraty. V letech 1966-1983 existovaly buď jednobarevné vlády, případně vlády sociálních demokratů s podporou liberálů (Strana svobodných). V letech 1970-1983 zastával kancléřský post Bruno Kreisky, který přebudoval Rakousko na welfare-state.2 S radikalizací Svobodných pod JörgemHaiderem byla obnovena velká koalice, která však skončila v roce 1999, kdy se na vládě dohodli lidovci se Svobodnými (kancléř Wolfgang Schüssel). Účast svobodných ve vládě vedla dokonce k diplomatickým sankcím ze strany EU (do níţ Rakousko vstoupilo roku 1995). Sám Haider se však vlády neúčastnil a vicekancléřkou za svobodné byla Suzanne Riess-Passer. Sankce EU vyšuměly v létě 2000, avšak rozpory mezi Svobodnými vedly k rozpadu strany. JörgHaider zaloţil Alianci za budoucnost Rakouska, která pokračovala ve vládě s lidovci aţ do roku 2006, kdy ve volbách zvítězili sociální demokraté a pod vedením Alfreda Gusenbauera obnovili velkou koalici. Ta sice v roce 2008 zkolabovala a konaly se nové volby, v nichţ posílili Svobodní a Haiderovci, avšak velká koalice pokračuje pod vedením sociálního demokrata Wernera Faymanna. JörgHaider, který po celou dobu zůstal korutanským hejtmanem, zahynul v roce 2008 při autonehodě. Jeho strana si však zachovává v Korutanech své mocenské centrum. Vedle čtyř zmiňovaných stran se od roku 1986 do parlamentu pravidelně probojovávají i Zelení. Z politologického hlediska je Rakousko velmi zajímavým státem. Formálně podle ústavy se jedná o prezidentskou federativní republiku. Prezident(v současnosti Heinz Fischer) je tedy volen přímo na období 6 let s omezením dvojího zvolení po sobě. Prezident jmenuje kancléře (premiéra) a ministry vlády. Parlament je dvoukomorový, tvořený Národní radou ( Nationalrat), jeţ je hlavním legislativním orgánem, voleným poměrným systémem s 4% volebním kvorem. Spolková rada ( Bundesrat) je horní komorou, volenou poslanci jednotlivých zemských sněmů a má podobné postavení jako český Senát.

2

Termín welfare-state (stát blahobytu) je označení pro takový stát, kde státní orgány hrají klíčovou úlohu při zajišťování sociálních a ekonomických jistot občanů. Paralelně se také používá termín sociální stát. Jednotlivé formy welfare modelu se liší, zatímco v Británii 60. let šli labouristé zejména formou zestátňování klíčových ekonomických odvětví, v Rakousku šlo spíše o masivní přerozdělování, vyšší daňovou zátěž a zejména systém konzultací mezi zaměstnavateli, zaměstnanci a politickou reprezentací.


__________________________________________________________________________________

Společné zasedání obou komor můţe odvolat prezidenta, resp. započít proces jeho impeachmentu 3 před ústavním soudem. V praxi se však rakouský politický systém chová jako parlamentní. Nationalrat můţe totiţ kdykoliv vyslovit nedůvěru vládě, takţe prezident jmenuje kancléřem vţdy toho politika, který má za sebou většinovou podporu v Nationalrat. V praxi je tak nejmocnějším muţem/ţenou v zemi kancléř, na jehoţ/její návrhy prezident jmenuje ministry. I federalismus je v Rakousku spíše jen na papíře. Jednotlivé spolkové země mají sice své parlamenty (Landtage), které volí zemské hejtmany (premiéry), ovšem jejich kompetence jsou velmi okleštěné a připomínají spíše české kraje, neţ např. německé spolkové země. Rakouské spolkové země se však alespoň odlišují politickými preferencemi. Zatímco v Dolních a Horních Rakousech, Tyrolsku a Vorarlbersku dominují lidovci, ve Vídni převládají sociální demokraté a v Korutanech Svobodní. Pro Rakousko je dále charakteristický tzv. neokorporativismus. Spočívá v silném propojení odborů a zaměstnavatelských organizací se státem, který s nimi konzultuje takřka veškerou legislativu. Od kancléřství Wolfganga Schüssela začal bát tento systém poněkud bypassován. Dochází také k odbourávání tzv. Proporz systému, který měl v poválečném Rakousku zajišťovat stabilitu. Ministerské posty bývaly obsazovány proporčně vzhledem k zisku jednotlivých stran v parlamentu a podobně byly obsazovány i niţší úřednické posty a dokonce podle Proporz systému fungovala i část ekonomiky (zejména bankovní sektor). Rakousko se dodnes také úplně nevyrovnalo se svou nacistickou minulostí. Celonárodní diskuse, která by reflektovala to, ţe Rakušané byli jak obětmi, tak pachateli nacistického teroru, zatím neproběhla. Vztahy Rakouska s Českem Ve 20. století v dobách nesvobody slouţily obě země sobě navzájem jako místa pro emigraci. Po roce 1934 a pak po anšlusu bylo Československo zemí, kam odcházela demokraticky smýšlející část politiků, naopak po roce 1948 bylo Rakousko destinací pro československé emigranty. Od roku 1990 byl zaveden bezvízový styk a se vstupem Česka do Schengenského prostoru zmizely i pohraniční kontroly. Rakousko však aţ do letošního roku zamezovalo vstup českým občanům na rakouský trh práce. Nejvýraznější konflikt ve vzájemných vztazích však provází stavbu a provoz české jaderné elektrárny v Temelíně (JETE). Rakousko je tradiční bezjadernou zemí a jeho obyvatelstvo zvláště nedůvěřuje jaderným zařízením v postkomunistických zemích, které v sobě nesou alespoň části sovětské (ruské) technologie. 90. léta tak přinesla řadu demonstrací a blokád českých hraničních přechodů rakouskými aktivisty. Obě vlády však dospěly k dohodě v prosinci 2000, kdy za účasti komisaře Verheugena byl 3

Termín pochází z americké ústavní tradice a označuje se jím situace, kdy je prezident obviněn Kongresem (parlamentem) z porušení ústavnosti a následně odvolán. Pod hrozbou impeachementu odstoupil po aféře Watergate americký prezident Richard Nixon, neúspěšně byl impeachement navrhován i vůči Billu Clintonovi z toho důvodu, že u soudu křivě vypovídal ohledně svého vztahu s Monikou Levinskou. V Rakousku je pro odvolání prezidenta nutný souhlas ústavního soudu, podobně i v Česku může Senát obžalovat prezidenta z tzv. velezrady a Ústavní soud, pokud jej shledá vinným, jej zbaví funkce.


__________________________________________________________________________________ podepsán tzv. Protokol z Melku, v němţ se česká strana zavázala nadstandardně informovat Rakousko o provozu JETE, zatímco to se přihlásilo k rozšiřování EU a k tomu, ţe nebude podporovat blokády hraničních přechodů. Občasné protesty však pokračují dodnes.

3.2. Politický systém Německa Dějiny republikánského Německa počínají 9. listopadu 1918, kdy bylo svrţeno císařství (Vilém II.) a vyhlášena republika. První rok republikánského Německa byl poznamenán velkým politickým napětím a rozpory mezi sociálními demokraty a komunisty, které počátkem roku 1919 vyústilo v tzv. Spartakovské povstání v Berlíně, které však bylo potlačeno jednotkami Freikorpsu. V srpnu 1919 byla ve Výmaru schválena nová demokratická ústava – odtud Výmarská republika jako termín pro označení první německé republiky. Německo se však potýkalo s velkými hospodářskými problémy, které spolu s traumatem poráţky v první světové válce způsobily odklon obyvatelstva od demokratických politických stran, aby v roce 1932 většinu parlamentu ovládali komunisté a nacisté. V roce 1933 jmenoval prezident vonHindenburg Hitlera kancléřem;tomu se ještě téhoţ roku podařilo suspendovat parlament a od roku 1934 spojil kancléřské a prezidentské funkce do pozice vůdce( führer). Do roku 1945 fungovalo Německo jako totalitní stát (Třetí říše), po poráţce v druhé světové válce však jeho jednotlivé části čekal různorodý osud. Německo jednak přišlo o rozsáhlá východní území (ve prospěch Polska a SSSR) a dále bylo rozděleno na čtyři okupační zóny. Severovýchod kontroloval SSSR, severozápad Británie, jihovýchod USA, jihozápad Francie, přičemţ Sársko bylo francouzským protektorátem aţ do roku 1957. Na čtyři sektory byl rozdělen i Berlín. V roce 1949 byla ze tří západních sektorů vytvořena Německá spolková republika („dočasné hlavní město“ Bonn), zatímco sovětská zóna byla prohlášena Německou demokratickou republikou (NDR, hlavní město Východní Berlín), přičemţ oba státy se pokládaly za regulérní pokračovatele výmarské republiky. Spolková republika byla reorganizována na 10 spolkových zemí (včetně Sárska), tzv. Západní Berlín byl oficiálně samostatným územím spravovaným okupačními silami Spojenců, ale de facto spíše 11. spolkovou zemí. Původní Hallsteinova doktrína, která zakazovala Spolkové republice diplomatické vztahy se všemi státy, které uznávaly NDR, byla opuštěna počátkem 70. let, kdy se obě Německa navzájem uznala (kancléř WillyBrandt). NSR byla od roku 1952 součástí Evropského společenství uhlí a oceli (budoucí EU) a v roce 1955 vstoupila do NATO. Německá ekonomika se stala pro Západ zkrátka natolik důleţitou, ţe musel „poraţené“ Německo inkorporovat do západních struktur.


__________________________________________________________________________________ Jakýmsi „otcem zakladatelem“ moderního Německa byl první poválečný kancléř Konrad Adenauer(ve funkci 1949-1963) z CDU (Křesťansko-demokratické unie). CDU vládla společně se „sesterskou“ CSU (Křesťansko-sociální unií v Bavorsku) aţ do roku 1966 (s občasnou koalicí či podporou liberální FDP). V letech 1966-69 byla uzavřena velká koalice s SPD (sociální demokraté), která prosadila některé kontroverzní zákony, vůči nimţ se zvedla vlna odporu, zejména mezi studenty. Sem sahají počátky jak hnutí Zelených (JoschkaFisher), tak radikálně levicové teroristické skupiny Rote ArmeFaktion, působící zejména v 70. letech. V letech 1969-1982 vládla koalice SPD a FDP, vystřídána poté koalicí CDU/CSUFDP v čele s kancléřem Helmutem Kohlem. Kancléř Kohl je také znám jako „kancléř sjednotitel“, protoţe za jeho vlády se podařilo obě Německa opět sjednotit. Dne 9. listopadu 1989 padla berlínská zeď (vystavěná 1961) a sjednocení obou zemí bylo dokončeno 3. října 1990. Novým hlavním městem se stal Berlín, nicméně přesun institucí z Bonnu probíhal po celá dvě desetiletí. Kohl zůstal kancléřem aţ do roku 1998, kdy byla CDU/CSU ve volbách poraţena SPD a kancléřem se stal Gerhard Schröder, jeden z architektů tzv. „třetí cesty“. Jeho koalice poprvé do vlády přivedla Zelené. Po volbách v roce 2005 však došlo k „patu“ mezi CDU/CSU a SPD, aby nakonec vznikla velká koalice v čele s Angelou Merkel, první kancléřkou v dějinách Německa. Od roku 2009 vládne Merkelová v koalici s FDP (Guido Westerwelle). Vedle výše zmiňovaných stran existuje v Německu ještě významná levicová strana dieLinke, s kořeny v postkomunistických spolkových zemích. Zajímavostí je, ţe současným spolupředsedou Aliance 90/Zelených je německý Turek CemÖzdemir. Z politologického hlediska je Německo velmi zajímavým státem. Jedná se o federativní parlamentní demokracii se specifickým typem tzv. kancléřské republiky. Hlavou státu je prezident (v současnosti Christian Wulff), který je volen zvláštním Konventem (Bundesversammlung) na dobu pěti let. Skutečnou hlavou exekutivy je však kancléř, který je jmenován prezidentem a zároveň zvolen většinou v Bundestagu, dolní komoře parlamentu. Celý proces je poměrně komplikovaný, avšak vzhledem k vysoké politické kultuře v Německu byl kancléř zvolen vţdy na první prezidentský návrh (prezident respektuje dohodu politických stran v Bundestagu). Ve chvíli, kdy je kancléř uveden do funkce, je jeho pozice vůči parlamentu, na rozdíl od jiných parlamentních republik, velmi silná. Je to dáno tím, ţe pokud parlament vládě vysloví nedůvěru, musí být zároveň schopen zvolit nového kancléře. Pokud kancléř není zvolen, Bundestag můţe být prezidentem rozpuštěn. Zavedení tohoto systému, který zamezuje svrţení vlády tehdy, kdy neexistuje alternativa, se zvaţuje i v Česku. Parlament je tvořen dvěma komorami – dolní je Bundestag, který je hlavním legislativním orgánem, voleným na 4 roky sloţitým kombinovaným volebním systémem. Horní komora – Bundesrat – reprezentuje spolkové země. Kaţdé spolkové zemi náleţí určitý počet hlasů podle počtu obyvatel, přičemţ tyto hlasy pouţívá delegace vyslaná příslušnou spolkovou zemí vţdy en bloc. Je tedy jedno, jestli spolková země vyšle pouze jednoho delegáta, nebo tolik delegátů, kolik má k dispozici hlasů. Vlády musí s Bundesratem vţdy projednat návrhy těch zákonů, které zasahují do politik vykonávaných


__________________________________________________________________________________ spolkovými zeměmi – bez jejich schválení Bundesratem nelze tyto zákony předloţit Bundestagu. Dále má Bundesrat suspenzívní veto, ale můţe být Bundestagem přehlasován. Rovněţ federativní systém je velmi zajímavý. Spolkové země jsou tří základních typů – Stadtstaaten (Berlin, Hamburg, Bremen), Freistaaten (Bavorsko, Sasko, Durynsko) a vlastních spolkových zemích (Bundeslande). Vláda v městských státech se nazývá Senat, ve svobodných státech Staatsregierung a v ostatních spolkových zemích Landsregierung. Kaţdá ze spolkových zemí na jednokomorový parlament (Landtag), který volí Ministerpräsidenta (ministerského předsedu), jenţ jmenuje zemskou vládu.

Politický systém Bavorska a vztahy s Českem Bavorsko je největší spolkovou zemí co do rozlohy a druhou největší co do počtu obyvatel. Rozlohou je o málo menší neţ Česko, má ale o 2 mil. obyvatel více. Patří také k nejbohatším spolkovým zemím. Od zbytku Německa se odlišuje nejenom jazykově (dialektem) a kulturně, ale také politicky, coţ reflektuje specifické postavení Bavorska mezi německými státy v minulosti. Coby součást Německého císařství existovalo Bavorsko jako království pod vládou rodu Wittelsbachů. Během německé revoluce odešel v listopadu 1918 poslední bavorský král Ludwig III do exilu do Salcburku, odkud pod tlakem propustil vojáky a státní úředníky ze svých sluţeb. To de facto znamenalo abdikaci, nicméně formálně se Ludwig III trůnu nikdy nevzdal a samotné Bavorsko jej trůnu nikdy nezbavilo – teoreticky se tak potomci Ludwiga III mohou přihlásit o královský titul (nikdy tak však neučinili, ač jsou aktivní ve veřejném ţivotě). Vlády v Bavorsku se chopil socialista Kurt Eisner, který však byl záhy zavraţděn, aby od dubna do května 1919 komunisté vyhlásili Bavorskou republiku rad, 4 jejíţ existenci záhy ukončil Freikorps.5 Bavorsko se tak stalo součástí Výmarské republiky. V roce 1923 se o puč v Mnichově pokusili nacisté. Po roce 1945 se Bavorsko stalo domovem pro 2 mil. Sudetských Němců, jejichţ zájmy dodnes hájí nejvíce ze všech spolkových zemí. Politicky je dominováno Bavorsko CSU, sesterskou stranou CDU, která od druhé světové války vládne s výjimkou let 1954-57 nepřetrţitě aţ do současnosti. Současným ministerským předsedou je Horst Seehofer, podporovaný koaliční FDP. Aţ do roku 1998 mělo Bavorsko dvoukomorový parlament (jako jediná spolková země), jehoţ horní komora, zaloţená na korporativním principu, byla zrušena na základě referenda. Problematika vyhnaných Sudetských Němců je asi nejzávaţnějším politickým problémem mezi současným Českem a Německem (Bavorskem). Ač jinak byly historické spory mezi Českem a Německem vyřešeny česko-německou deklarací z roku 1997 (odmítnutí řešení starých křivd křivdami 4

Radou není myšleno nic jiného než ruský „sovět“ – česká historiografická tradice však používá pro krátkodobě existující komunistické státní útvary v období po první světové válce termín republiky rad, nikoliv sovětů. Kromě Bavorské republiky rad tak existovaly i nám známější Maďarská republika rad či Slovenská republika rad. 5 Tímto termínem bývají označovány dobrovolnické vojenské jednotky v Německu.


__________________________________________________________________________________ novými, přiznání německé odpovědnosti za období nacismu a česká lítost nad vyhnáním Sudetských Němců apod.), potomci Sudetských Němců, z velké části sdruţení v tzv. Landsmandschaftu (předseda Franz Pany), tvoří značnou část bavorského elektorátu a tak CSU čas od času „oprašuje“ tzv. sudetskou kartu.


__________________________________________________________________________________ 4. Geografické charakteristiky lokalit po trase exkurze

Na trase exkurze do Rakouska se nachází řada geograficky, geologicky a turisticky mimořádně zajímavých míst, jak z hlediska přírodních fenoménů krajiny, tak z hlediska kulturně-historických, socioekonomických a jiných faktorů. Projíţděné spolkové země jsou významnými turistickými regiony Rakouska, kde cestovní ruch má dominantní pozici. Současně jsou z hlediska geologického a geomorfologického vývoje pozoruhodnou krajinou, kde lze názorně sledovat procesy jejího vývoje. V následujícím přehledu jsou uvedeny vybrané přírodní, kulturní, historické pozoruhodnosti a turistické atraktivity, lokalizované na trase exkurze. V příhraniční česko-rakouské oblasti navazuje na jihomoravskou typicky zemědělskou oblast tzv. Weinviertel – dolnorakouská vinařská oblast, proslavená podobně jako Znojemsko pěstováním bílých i červených odrůd révy, teplomilného ovoce, zeleniny aj. a také vinobraním. Unikátní Národní park Podyjí - Thayatal se rozkládá po obou stranách hranice. Stal se jedinečnou atraktivitou pro cykloturistiku a kulturně-poznávací turistický ruch. Zvláště pozoruhodná z tohoto hlediska je oblast v severní části - Retzeland, území kolem historického města Retz. Hollabrun – největší město oblasti s upraveným středověkým jádrem leţící na historicky významné obchodní cestě z Vídně do Znojma, potaţmo Prahy. Je centrem významné zemědělské oblasti Dolního Rakouska. Disponuje odborným zázemím především pro vinařství. Tulln – základna dunajské flotily zde vznikla uţ v římském období. Od poloviny 12. století v Tullnu fungovalo překladiště soli dováţené ze Solné komory. Jiţ v ranném středověku vznikly ve městě jedinečné sakrální a technické objekty, mezi nimiţ vynikají románská bazilika, románská věţ, dominikánský klášter, Solná věţ a další historické památky. Zemědělství v Podunajské níţině vyuţívá příznivých klimatických a pedogeografických podmínek s úrodnými černozeměmi. Tulln jako obchodní, přístavní, průmyslové a veletrţní centrum je označován městem květin a parků. Prochází jím nejdelší cyklostezka Rakouska. Wachau – jedinečná oblast v zaříznutém údolí toku Dunaje, která byla pro své mimořádné kulturněhistorické hodnoty zapsána v roce 2000 na Seznam světového dědictví UNESCO. Kolem Dunaje v úseku 40 km dlouhém se dochovala řada historických pamětihodností od prehistorických dob. Z cca 30 historicky významných lokalit leţí na trase kolem Dunaje zejména město Krems, hrady a kláštery Göttweig, Dürnstein, Schönenburg, největší rakouský klášterní barokní komplex v Melku a další. V Ybbsu byla na Dunaji postavena jedna z nejstarších vodních elektráren v rakouské části toku. Dunaj


__________________________________________________________________________________ tvoří důleţitou dopravní tepnu pro nákladní i osobní rekreační dopravu. Plavbu lodí zde zajišťují plavební komory. Širší části údolí Dunaje lemují hráze, které jsou upraveny pro cykloturistiku. Krems - první zmínka k městu Krems je z roku 995, ale osídlení na tomto místě je zřejmě mnohem starší. Po roce 1000 byl na ochranu kupeckého města (především obchod se solí) postaven hrad. V 11. a 12. století město co do velikosti soutěţilo s Vídní, poté relativně upadlo, nicméně, nicméně katastrofu znamenalo zejména dobytí města Švédy roku 1645. Ve městě se vyrábí pálenka z meruněk a i kremţská hořčice pochází skutečně z Kremţe (zjemňuje se vínem). Symbolem města je Steiner Tor, městská brána z 15. století s pozdějšími barokními úpravami. Další významnou památkou je gotický piaristický kostel z 11. století (úpravy v 15. století) a ve městě se nachází i muzeum vína. Z archeologického hlediska je důleţitý nález z roku 2005 – asi 27 000 let starý hrob dítěte, nejstarší nalezený hrob v Rakousku. V nedalekém Willendorfu byla zase roku 1908 nalezena soška ţeny (Willendorfské Venuše), stará 24-26 000 let. Göttweig I klášter v Göttweigu byl zaloţen jako kanovnický6 klášter koncem 11. století pasovským biskupem bl. Altmannem, nicméně jiţ po několika letech se ukázalo, ţe ţivot v klášteře byl natolik uvolněný, aţ byl do Göttweigu povolán řád benediktýnů a z kanovnického kláštera se stalo opatství. Opat Hartmann v klášteře zaloţil knihovnu (dnes 130 000 svazků) a klášterní školu a přivedl do kláštera zkušené mnichy z opatství Sankt-Blasien ze Schwarzwaldu. Zaloţil také ţenský klášter, který v Göttweigu fungoval aţ do roku 1557 a v němţ poustevničila nejstarší známá německá básnířka Ava. Klášter znovu upadl v polovině 16. století a v roce 1580 vyhořel. Novým opatem se nakonec stal Michael Herrlich, mnich z Melku, který klášter znovu pozvedl takovým způsobem, ţe se v následujících desetiletích stal významným opěrným bodem protireformace. Klášter znovu vyhořel v roce 1718 a byl obnoven v barokním stylu po vzoru španělského Escorialu podle projektu významného architekta Johanna Lukase von Hildebrandt (Belveder, Schlosshof, zámek v Ráckeve, zámek v Kuníně). Významná freska se nachází nad hlavním schodištěm a Paul Troger na ní zobrazil císaře Karla VI. coby Apollóna. Dürnstein V Dürnsteinu najdeme jak hrad, tak klášter. Hrad byl zaloţen rodem Kuenringů 7 v 12. století. Nedlouho po svém zaloţení vstoupil do historie tím, ţe zde byl vězněn anglický král Richard Lví Srdce 6

Kanovník má v římskokatolické církevní terminologii více významů, nicméně v tomto kontextu se kanovníkem označovali kněží, kteří žili pospolitým životem v klášteře. Nejednalo se tedy o mnichy, ale o osoby s kněžským svěcením. 7 Rod Kuenringů výrazně zasáhl i do českých, resp. moravskoslezských dějin. Anežka z Kuenringu (řečená Palceřík podle krátce střiženého pážecího účesu), byla dvorní dámou Markéty Babenberské, první ženy českého krále Přemysla Otakara II. Markéta byla mnohem starší, než Přemysl a proto zřejmě královský pár nebyl schopen zplodit potomka. Podle legendy sváděla Markéta neplodnost na Přemysla, ten jí však požádal o to, aby mu dala k dispozici jednu ze svých dvorních dam, na níž by dokázal, že neplodným není. Zda tomu tak skutečně


__________________________________________________________________________________ poté, co se na třetí kříţové výpravě nepohodl s rakouským vévodou Leopoldem V. Babenberským. Na přímluvu císaře Jindřicha VI. byl za obrovské výkupné propuštěn – ze zisku z výkupného Leopold V. údajně zaloţil Vídeňské Nové Město. Roku 1645 byl hrad dobyt Švédy a následně jej vyuţívala turecká vojska. Hrad poté zpustnul, aby jej koncem 19. století kníţe Camillo Starhemberg nechal upravit na výletní místo, jímţ jsou zříceniny hradu dodnes. Klášter vznikl roku 1410 příchodem kanovníků z Třeboně. V roce 1710 byl přestavěn Josefem Munggenastem, Jakubem Prandtauerem, Matthiasem Steinlem do barokní podoby. Za Josefa druhého byl kanovnický klášter zrušen a přičleněn pod správu augustiniánů Herzogenburgu. Augustiniáni v klášteře sídlí dodnes. V roce 1805 se u Dürnsteinu střetla francouzská vojska s rusko-rakouskými vojsky, bitva skončila nerozhodně, nicméně zahynul v ní nejzkušenější rakouský generál Johann Heinrich von Schmitt. Jeho smrt zřejmě silně ovlivnila průběh následné bitvy u Slavkova. Město Spitz - bylo poprvé zmíněno jiţ v 9. století a dodnes si zachovalo svůj historický ráz. Kaţdý červen se však stává doslova hlavním městem celého Wachau, protoţe se v něm koná festival meruněk – symbolu Wachau. Hrad Aggstein byl zaloţen na počátku 12. století a později byl v drţení rodu Kuenringů. V 15. století hrad patřil komořímu vévody Albrechta II. Scheckovi von Wald, který měl právo od lodí plujících po proudu vybírat mýtné, zatímco lodím plujícím proti proudu byl povinen pomáhat přípřeţí. V roce 1529 dobyli hrad Turci, poslední opravu hrad zaţil počátkem 17. století, poté jiţ chátral a byl postupně rozebírán na stavební materiál. V 19. století byl zakonzervován jako památka a cíl pro výletníky. V letech 2003 a 2004 byl hrad znovu opraven mj. z prostředků EU. Klášter v Melku byl zaloţen benediktýny v roce 1089 a dodnes funguje jako opatství (tj. zcela samostatný a soběstačný klášter). Ve 12. století začala výuka v opatském gymnáziu, s čímţ souvisel i rozvoj klášterní knihovny8a písárny. Výuka na gymnáziu byla přerušena pouze během nacistické okupace Rakouska a jedná se tak o nejstarší dosud existující rakouskou školu vůbec (jejím asi nejznámějším absolventem byl marxistický filozof a politik Karl Kautsky). Dá se říci, ţe kvalita melkského gymnázia zachránila klášter před zrušením za vlády Josefa II. Současná podoba opatství je v barokním slohu z počátku 18. století a je dílem architekta Jakoba Prandtauera. Fresková výzdoba je

bylo, či zda byla Anežka z Kuenringujednoduše Přemyslovou milenkou, to už asi nezjistíme – faktem je však to, že Anežka dala Přemyslovi tři děti, mj. i syna Mikuláše, pro něhož se Přemysl pokoušel u papeže vymoci právo nástupnictví pro České země. To se však nepodařilo a tak Přemysl pro něj vydělil z Olomouckého údělného knížectví Opavsko, v němž Mikulášovi potomci vládli až do roku 1521. Od 17. století je Opavsko počítáno jako součást Slezska. 8 V klášterní knihovně byly nalezeny zlomky Písně o Nibelunzích, německého eposu z 12. století, jenž se z části odehrává právě v údolí Dunaje. Otevřenější údolí, které proti proudu Dunaje navazuje na údolí Wachau, nese proto jméno Nibelungengau.


__________________________________________________________________________________ od Johanna Michaela Rottmayra, dvorního malíře salcburských biskupů (kostel) a Paula Trogera (knihovna a Mramorová síň). Pod klášterem vzniklo během 11. a 12. století město, většina dochovaných staveb se však datuje do 16. - 18. století.

Artstetten - hrad na severním břehu Dunaje mezi Melkem a Ybbsem byl poprvé zmiňován ve 13. století, ovšem do historie se zapsal aţ mnohem později. Roku 1824 jej totiţ získali do uţívání Habsburkové a nyní jiţ zámek Artstetten se tak stal letním sídlem habsburských arcivévodů. Od roku 1889 jej uţíval následník trůnu František Ferdinand d’Este se svou manţelkou Ţofií Chotkovou (ač jejich rodinným sídlem bylo Konopiště). Dnes jsou v kryptě zámku uloţeny rakve s ostatky obou manţelů, zavraţděných v Sarajevu roku 1914 a zámek slouţí také jako muzeum Františka Ferdinanda. Ybbs an der Donau - kupecká osada na soutoku Dunaje a Ybbsu, na horním konci údolí Nibelungengau, dostala městská práva roku 1317 a po celý středověk byla významným obchodním centrem. Město má zachovalé historické jádro, včetně části hradeb, dochovaly se i zbytky ţidovského hřbitova a město je tak oblíbenou turistickou destinací. Linz – hlavní město Horního Rakouska se rozkládá na březích Dunaje. Je třetím největším rakouským městem. Ačkoliv jeho historie sahá do 2. století, kdy zde vznikl římský opevněný tábor a po staletí bylo město spojováno s obchodem se solí po Solné stezce, nedochoval se zde větší počet starých památek, s výjimkou středověkého hradu, přestavěného v 15. – 16. století do renesanční podoby. Převáţně barokní charakter církevních staveb doplňuje novogotická dominanta města Neuer Dóm, dokončená v roce 1924, jeţ patří v Rakousku k největším. Linz je významnou dopravní křiţovatkou, přístavem, průmyslovým a obsluţným centrem, obchodním, kulturním, univerzitním a vědeckým centrem Rakouska. Gmunden – významné letovisko a lázeňské centrum na břehu jezera Traunsee, leţící na úpatí severních vápencových Alp. Město je vstupní bránou do hornorakouské části Solné komory. Na loţiscích soli v okolí vznikly solné lázně. Ostrovní zámek Ort (Seeschloss) přebudovaný v 17. století do nynější podoby je významnou kulturně – historickou atraktivitou. Z přístaviště plují výletní a zábavní lodě do dalších letovisek, leţících na břehu 12 km dlouhého jezera. Z nábřeţní promenády se nabízí jedinečná vyhlídka k vrcholu Traunsteinu (stráţce Solné komory), jeţ představuje unikátní geologickou, geomorfologickou i biogeografickou lokalitu s přírodní rezervací, ale také prostor pro náročnou vysokohorskou turistiku, paragliding, horolezectví. Ebensee – letovisko na jiţním okraji Traunsee, je nástupním místem na vysokohorskou turistiku v krasovém masívu Höllengebirge a Totesgebirge v předhúří masívu Dachsteinu. Kabinová lanovka na vrchol Feuerkogel překonává výškový rozdíl téměř 1200 m a umoţňuje vysokohorskou turistiku hlavním hřebenem Hollengebirge s jedinečnými vyhlídkami na ledovce Dachsteinu. Centrum vodních


__________________________________________________________________________________ sportů nabízí široké moţnosti vyţití. Unikátní vysokohorský kras na planině a podzemní kras s početnými krápníkovými jeskyněmi byly důvodem pro zařazení Solné komory na seznam UNESCO. Bad Ischl – patří k nejznámějším rakouským lázním, vyhledávaným v minulosti mj. i císařem Františkem Josefem I., umělci a dalšími známými osobnostmi. V polovině 19. století se staly císařskou rezidencí. V solných lázních se léčí srdeční onemocnění, revma, ţenské nemoci aj. Na jiţním okraji města je lokalizován solný důl Ischler Salzbergwerk. Stal se unikátní turistickou atraktivitou. Wolfgangsee – překrásné ledovcové jezero protáhlého tvaru, 10 km dlouhé a přes 100m hluboké leţí pod bradlem Schafbergu (1782 m), na jehoţ vrchol byla postavena uţ v roce 1893 ozubená ţeleznice, jeţ je vyhledávanou turistickou atrakcí. Vrcholová lokalita nabízí jedinečné pohledy na zvrásněné vápencové pásmo, na l2 ledovcových jezer, na ledovcové kary, bohatou alpskou květenu aj. Letoviska St. Wolfgang, Strobl a St. Gilgen, s historickými památkami a s širokou nabídkou základních a doprovodných sluţeb pro návštěvníky, umoţňují v letních měsících provozování veškerých vodních sportů v průzračně čistém jezeře, jehoţ letní teplota dosahuje aţ 25oC. V zimní sezóně je jezerní oblast rájem bruslařů, běţkařů ad. Zimní střediska však patří v rámci Rakouska k menším. Fuschlsee – sousední menší jezero s rekreačními moţnostmi na jeho březích, se zámkem, vyuţívaným jako hotel luxusní kategorie, s golfovým hřištěm aj. atraktivitami se řadí k nejkrásnějším místům Solné komory. Hallein – město při řece Salzachu, město soli. Archeologické vykopávky potvrdily osídlení před více neţ 4 tisící léty, keltské a další osídlení. Ve staré části města jsou zachovány pamětihodnosti středověké architektury. Dodnes se v Hallainu těţí přes 600 tisíc t soli ročně, coţ pokrývá celou spotřebu Rakouska a sůl je současně exportována. V posledních letech se sůl získává metodou čerpání solanky po rozpuštění soli vháněnou vodou do podzemí. Solné doly v blízkosti Hallainu daly vznik solným lázním Bad Dürrnberg, jeţ představují současně jedinečné sportovně-rekreační centrum (mj. s nejdelší tobogánovou dráhou v Salcbursku). Werfen – další historické místo v regionu Tennengau, jehoţ dominantou je původní stráţní hrad Hohenwerfen, postavený v roce 1077 na vysoké skále nad řekou při významné obchodní cestě ze severu na jih přes Salzburg. V současnosti v něm sídlí muzeum, jeţ disponuje mj. sbírkami sokolů aj. dravých ptáků, konají se zde různé akce s ukázkami středověkého ţivota, divadelní aj. kulturní akce. Významnou přírodní pozoruhodností je rozsáhlá ledová jeskyně Eisriesenwelt Werfen, jeţ patří k největším jeskyním tohoto druhu na světě. Bischofshofen – i toto město v kraji Pongau, leţící v hlubokém údolí Salzachu, obklopené alpskými masívy Tennengebirge, Hochkönig a dalšími patří k historickým lokalitám, osídleným před 4500 lety. V historickém jádru města se zachovala řada sakrálních památek z románského období a gotických památek z 13. – 14. století. Současný Bischofshofen je znám zejména jako sportovně-rekreační, především zimní středisko, které dokonale propaguje, podobně jako Innsbruck, pravidelný seriál


__________________________________________________________________________________ skokanských závodů Turné čtyř můstků. I přes jeho stáří patří k nejslavnějším. V blízkém okolí na příkrých horských svazích vznikly vysoké vodopády a soutěsky hluboké aţ 300 m, protékané prudkými potoky, které neustále erodují ve skalním podloţí a vytvářejí jedinečné geomorfologické útvary (přístupný je mohutný kaňón Liechtensteinklamm u města St. Johann). St. Johann in Pongau – město, lokalizované mezi horskými masívy. Dominantou historického jádra města je novogotický dóm, upravený v 19. století do současné podoby. Původní stavba pocházela z 10. století. V horní čtvrti města - Alpendorfu se rozrostlo díky vybudování početných moderních hotelů a pensionů do většího centra cestovního ruchu a zařadilo se tak k významným turistickým a sportovním, zejména lyţařským střediskům. Je součástí jednoho z nejrozsáhlejších lyţařských regionů na světě „Ski Amadé Sport Welt“, sdruţujícího 5 sousedních oblastí s desítkami lyţařských středisek, vybavených moderními lanovkami, které propojují jednotlivá údolí, a s osmi stovkami kilometrů denně upravovaných sjezdových tratí. Tento region je dějištěm konání kaţdoročních světových pohárů v různých zimních sportech (Flachau, Zauchensee, Wagrain, Altenmarkt, Schladming, Bad Gastein ad.). Díky vynikajícím podmínkám, kvalitní infrastruktuře a aktivitám kandiduje region na uspořádání zimních olympijských her a mistrovství světa.

Zell am See – staré město s gotickou věţí a kostelem ze 13. století a dalšími pozoruhodnostmi leţí na břehu 4 km dlouhého jezera Zellersee. Vyhledávané středisko zimních i letních sportů a rekreace, s rozsáhlou a kvalitní infrastrukturou cestovního ruchu, leţící na úpatí Kitzbühelských Alp a v blízkosti nejvyššího alpského pásma Hohe Tauern. Nabízí přes 40 sportovně rekreačních aktivit, včetně letního lyţování na ledovci a současně vodního lyţování na hladině jezera, je součástí tzv. „Europa sport regionu“. Zell am See je důleţitou silniční a ţelezniční křiţovatkou. Z předměstí vede nejznámější rakouská vysokohorská silnice s prudkým stoupáním a početnými serpentinami do výšky 2571 m n.m. Tato Hochalpenstrasse k ledovci Grossglockneru má pokračování na jiţní straně hlavního hřebene Hohe Tauern do Korutan. Kaprun – turistické, rekreační, sportovní celoročně vyuţívané středisko Europa sport regionu je řazeno mezi střediska nejvyšší kategorie. Leţí pod stejnojmenným ledovcem. Visutá lanovka je zavedena do zaledněné oblasti Kitzsteinhornu (3203 m n.m.) s vyhlídkou na nejvyšší bod Rakouska (3798 m n.m.). Jedinečné příklady glaciálního reliéfu v krystalických geologických strukturách. Kaprunské hydroelektrárny se soustavou vodních nádrţí a dlouhými štolami, jimiţ je převáděná voda přes hřebeny a rozsochy horských masívů jsou unikátním technickým dílem, vybudovaným mezi léty 1939 – 1955. Mittersill – město leţí na břehu divoké řeky Salzach, je významnou dopravní křiţovatkou v centrálních Alpách, kde se protínají západo-východní a severo-jiţní alpské silnice. Toto historické, turistické a


__________________________________________________________________________________ průmyslové centrum je propojeno moderními lanovkami s Kitzbühelským lyţařským regionem. Sídlí zde jeden z největších výrobců lyţí na světě. Krimml – nejvyšší kaskádové vodopády ve Střední Evropě vznikly Grossvenedigeru, druhého nejvyššího vrcholu Východních Alp.

na severním úpatí masívu

Gerlos – Malebná alpská vesnice s přehradní nádrţí, zadrţující tavné vody z plošně nejrozsáhlejšího ledovce východních Alp, z masívů Hohe Tauern. Dynamický stavební rozvoj v posledních 10 letech je spojen s turistickým a lyţařským vyuţitím v rámci jednoho z nejrozsáhlejších lyţařských areálů Rakouska – Zillertal arény. Tradice pastevectví na alpských loukách jsou však zde i v současné době zachovány.

Zillertal, Tuxertall - hluboká údolí, směřující na jihu k početným zaledněným štítům centrálního pásma Zillertalských Alp. Početné rekreační obce se dynamicky a komplexně rozvíjejí zejména díky zimním sportům (Zell, Mayrhofen, Hintertux ad.) Achensee – ledovcové jezero, na březích lemované vyhledávanými letovisky, leţí mezi masívy Rofanu a Karwendel gebirge v hlubokém trogovitém údolí. Rofan – unikátní geologická struktura severních vápencových Alp s bohatou alpínskou květenou a dalšími přírodními pozoruhodnostmi je zpřístupněna visutou lanovkou a umoţňuje celoročně řadu sportovně-rekreačních aktivit, včetně adrenalinových, a to pro veškeré zájemce. Schwaz – jedinečně zachovalé historické město Tyrolska, jeţ se rozvíjelo zvláště v období 15.-17. století na základě těţby a obchodu se stříbrem, mědí a zlatem. Z tohoto období se dochovaly početné sakrální památky (farní kostel – největší gotická stavba v regionu, kaple, klášter), technické aj. historické pamětihodnosti (trţnice s kovy). Dlouhé podzemní prostory po těţbě barevných a drahých kovů jsou přístupné pro návštěvníky. V současnosti patří město k průmyslovým a turistickým centrům Tyrolska. Hall – lázeňské centrum vzniklo na bázi zdrojů soli. Mezi pamětihodnostmi vynikají klášter Volders a další sakrální stavby ze 17. a 18. století, město je situováno pod hradbou vápencového masívu Karwendelgebirge. Innsbruck - hlavní město Tyrolska, dopravní křiţovatka mezinárodního významu, s početnými historickými památkami převáţně z období 13. – 16. století. V roce 1964 a 1976 se stal Innsbruck dějištěm zimních olympijských her. Město leţí na březích řeky Innu v hlubokém údolí pod hradbou tří alpských horských celků, dosahujících nadmořské výšky 2200 - 2600 m. Ze skokanského areálu nad Brennerskou dálnicí se nabízejí nejkrásnější pohledy na historické centrum s bývalým císařským


__________________________________________________________________________________ hradem, zámkem Ambras, s řadou kostelů Karwendelgebirge.

aj., nad nimţ tvoří mohutnou kulisu masív

Ellmau – malebná horská rekreační obec s širokým sportovně-turistickým zázemím, leţící v sedle mezi Kitzbühelskými Alpami a Národním parkem Kaiser gebirge. Tento masív tvoří výraznou vápencovou geomorfologickou strukturu. Propojením lanovkami se sousedními obcemi ve vedlejších údolích vznikl jeden z nejrozsáhlejších turistických a lyţařských areálů v Tyrolsku a po realizaci projektu propojení s arénou kolem Kitzbühelu bude patřit k největším na světě. Kitzbühel – město s 8 tis. obyvateli, leţící pod štítem Kitzbüheler Hornu patří k nejstarším lyţařským a turistickým centrům Rakouska. Hahnenkamm – nejtěţší závodní sjezdovka ve světovém poháru sjezdařů, mezinárodní golfové a tenisové turnaje, tyrolské tradice zřetelné v architektuře, zvycích, lidové kultuře, krojích, gastronomii aj., historické památky bohatého města, které zaznamenalo díky těţbě stříbra a mědi v období 13. – 17. století neobvyklý rozvoj, a také aţ 400 let stará dřevěná, pečlivě udrţovaná tyrolská stavení tvoří genia loci této vyhledávané oblasti. Saalfelden – klimatické lázně situované v překrásné poloze v údolí řeky Saalach pod pohraničním masívem Steinernes Meer (v Bavorsku je masív označován jako Berchtesgaden Alpen), jeţ dosahuje výšky 2700 m n.m. a je národním parkem). Krasový reliéf s jeskyněmi umocňuje přitaţlivost oblasti. Letovisko je centrem zimních i letních sportů. Řeka Saalach je jedinečnou atraktivitou pro rafting, údolí pro cykloturistiku a vápencový masív pro vysokohorskou turistiku, horolezectví aj. adrenalinové sporty. Přírodní jezero ve městě se vyuţívá v létě jako koupaliště. Okolní horské celky severních vápencových Alp – Dientener Berge, Leoganger a Loferer Steinberge mají podobný charakter. Další střediska zimních sportů jako Dienten am Hochkönig, Leogang, Saalbach – Hinterglemm, Lofer a další se v posledních 20 letech dynamicky rozvíjejí, modernizují, rozšiřují základní a doplňkovou vybavenost a vzájemně propojují systémem kabinových a sedačkových lanovek, coţ přitáhlo do této oblasti vrcholné mezinárodní sportovní akce, mistrovství světa aj.


__________________________________________________________________________________ Mnichov – hlavní město Bavorska, největší spolkové země, patří v Německu k nejvýznamnějším městům jak svým hospodářským významem, tak svou velikostí (1,4 mil. obyvatel). Mnichov je lokalizován při řece Isar a je jedním z nejdůleţitějších dopravních uzlů s velkým letištěm v Alpském předhůří i v Evropě. Mezi širokou škálou průmyslových odvětví, jeţ jsou zde rozvinuta, vynikají strojírenský a automobilový průmysl (např. firmy BMW, MAN ad.), elektrotechnický (Siemens ad.), optický, farmaceutický, chemický, textilní, potravinářský, pivovarnictví (7 pivovarů) a další. Silně je zastoupen rovněţ sektor sluţeb. Mnichov je známým veletrţním, vysokoškolským, vědeckovýzkumným centrem i městem kultury, umění, festivalů a slavností. V roce 1972 zde byly pořádány letní olympijské hry, při nichţ došlo k výrazné modernizaci nejen sportovních areálů, ale také sídelní zástavby města, dopravní infrastruktury, k výstavbě dálničního obchvatu atd. Růst významu Mnichova je spojován se vznikem trţiště a obchodem jiţ ve 12. století, zaloţením rezidence bavorských vévodů ve 13. století a od poloviny 19. století pak s dynamickým rozvojem průmyslu. Početné historické pamětihodnosti i přírodní pozoruhodnosti jsou lokalizovány nejen v jádru velkoměsta. K nejhodnotnějším památkám patří Dóm – chrám P. Marie z 15. století, gotický kostel sv. Petra ze 14. století a další sakrální stavby, radnice, rezidence, dvorní pivovar, starý zámek (z 15. – 16. století) a řada jiných.

Ingolstadt – patří k důleţitým hospodářským centrům a dopravním uzlům Bavorska. Město leţí v níţině při Dunaji, má 90 tisíc obyvatel a soustřeďuje řadu průmyslových odvětví, mezi nimiţ vyniká petrochemický průmysl. Na zdejší rafinérie byly v 90. letech 20. století napojeny ropovodem také české rafinerie v Litvínově. V Ingolstadtu sídlí automobilový průmysl (firma Audi), textilní, dřevozpracující, potravinářský, pivovar a další odvětví. Významným městem se Ingolstadt stal v polovině 13. století díky důleţité poloze na obchodních cestách. V 15. století se stal rezidencí bavorských vévodů. Ze středověkého období pochází řada historických památek v centru města, jako zámek, části hradeb s věţí a západní bránou (14. století), kostel sv. Mořice, pozdně gotický kostel P. Marie, stará radnice, přestavěná v 19. století do novorenesanční podoby a další. Ve městě vznikla zajímavá muzea - Lékařské historické muzeum s botanickou zahradou léčivých rostlin, Bavorské vojenské muzeum, sídlící v Novém zámku a Městské muzeum, sídlící v pevnosti.


__________________________________________________________________________________ Salzburg – hlavní město Salcburska, čtvrté největší město Rakouska, lokalizované v údolí řeky Salzach v překrásné poloze mezi okrajovými horskými celky severních vápencových Alp; Bývá nazýváno „Římem severu“. Je to město bez průmyslu, město celoročně ţijící čilým cestovním ruchem, kulturou, slavnostmi, město jedinečných historických památek, převáţně barokních, ze 17. – 18. století, kdy v Salzburgu působila řada cizích (italských, německých ad.) umělců. Rodné město W.A. Mozarta. Hudební slavnosti, festivaly aj. početné kulturní akce jsou pořádány v nejrůznějších objektech v historickém jádru města (pevnost Hohensalzburg, budovaná od 11. století, zámek Mirabell, Dóm sv. Ruperta, Františkánský kostel a řada dalších kostelů, arcibiskupské rezidence, muzea, galerie a další patří k nejnavštěvovanějším místům v Rakousku. Mondsee a Attersee pod masívem Höllengebirge – patří k největším, nejhlubším, nejkrásnějším a nejteplejším jezerům Solné komory (s délkou 11 a 20 km). Vzhledem k poměrně nízké nadmořské výšce hladiny jezer (480 m n.m.) umoţňují v letních měsících provozování veškerých vodních sportů, včetně plavání, lyţování a potápění. Jezera jsou bohatě zarybněna a rekreační letoviska na jejich březích nabízejí rekreantům širokou škálu produktů a sluţeb. K nejnavštěvovanějším patří město Mondsee. Vyniká bohatě zdobenou barokní architekturou městských domů kolem náměstí, klášterním kostelem (na místě původní gotické stavby z 15. století). Klášter z 8. století stál v místě starého římského tábora; koncem 18. století byl přebudován na zámek. Dnes zde sídlí regionální muzeum. V blízkosti centra je lokalizován skanzen venkovské architektury a lidové kultury.


__________________________________________________________________________________ Literatura a další zdroje:

Gregory S. Paul – Dinosaursofthe Air. The John Hopkins University Press, 2002. Hecht, M.K., Tarsitano, S. – Archaeopteryx and itsPaleoecology. Acta PaleontologicaPolonica 28, 1-2, 133-136, 1983. Burgers, Phillip – Chiappe, Luis M. – ThewingofArchaeopteryx as a primarythrustgenerator. Nature 399: s. 60-62, 1999. Elzanowski, A.– A new genus and species forthelargest specimen ofArchaeopteryx. Acta PaleontologicaPolonica 46, 4, 2001 , 519-532. Chatterjee, Sankar – Templin, R. Jack – TheflightofArchaeopteryx. Naturwissenschaften (2003) 90: 27-32. Alonso, Patricio Dominguez – Milner, Angela C. – Ketcham, Richard A. – Cookson, John M. – Rowe, Timothy B. – Theaviannatureofthe brain and theinnerearof Archaeopteryx. NatureVol.430: 666-669. 2004. Witmer, Lawrence M. – Insidetheoldestbird brain. NatureVol.430: 619-620. 5August 2004. Mayr, Gerald – Pohl, Burkhard – Peters, D. Stefan – A wellpreserved Archaeopteryx specimen withtheropodfeatures. Science Vol. 310: 1483-1486. 2005. Videler, J.J. – HowArchaeopteryxcould run overwater. Archaeopteryx, 23: 23-32. Eichstätt 2005. Bennett, Christopher S. – Ontogeny and Archaeopteryx. JournalofVertebrate Paleontology 28(2): 535542. 2008. Průcha, J.: Moderní pedagogika. Praha: Portál, s.r.o. 4. aktualizované vydání, 488 s. , 2005, ISBN 978-80-7367-503-5. Dopsch, H. - Kleine Geschichte Salzburgs – Stadt und Land. Salzburg: Verlag Pustet. 2001 Forcher, M. - Kleine Geschichte Tirols, Innsbruck: Haymon. 2006 MÜLLER, H. - KRIEGER, K. F. - VOLLRATH, H. a kol. - Dějiny Německa. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 2004


__________________________________________________________________________________ VEBER, V. – HLAVAČKA, M. – VOREL, P. – POLÍVKA, M. – WIHODA, M. – MĚŘÍNSKÝ, Z. - Dějiny Rakouska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 2002 Volkert, W. - Geschichte Bayerns. München: Beck. 2007 Zaisberger, F. - Geschichte Salzburgs. Wien: Verlag für Geschichte und Politik, 1998. Jansová, E. – Alpy – Velký turistický průvodce Německo, Rakousko, Itálie (české vydání), Kompass, Insbruck, 2004 Kolektiv – Deutschland, Verlag K. Baedeker, Sindelfingen, 1998, 940 s. Kopšo, E. a kol. – Geografia cestovného ruchu, SPN Bratislava, 1992, 327 s. Král, V. – Fyzická geografie Evropy, Academia, Praha, 1999, 351 s. Sopouch, J a kol. – Rakúské Alpy, STV Bratislava, 1990, 97 s. Tomášek, R., Střída, M. – Německo, Olympia Praha, 1992, 253 s. Vitásek, F. – Fyzický zeměpis II, ČSAV Praha, 1968 Votýpka, J. – Achensee – In: Lidé a země č.4/ 2002, s. 195-254


__________________________________________________________________________________ http://en.wikipedia.org/wiki/Archaeopteryx http://paleodb.org/cgi-bin/bridge.pl?action=checkTaxonInfo&taxon_no=55487&is_real_user=0 http://www.dinodata.org/index.php?option=com_content&task=view&id=5939&Itemid=67 http://home.comcast.net/~eoraptor/Avialae.htm#Archaeopteryxlithographica http://www.helsinki.fi/~mhaaramo/metazoa/deuterostoma/chordata/archosauria/urvogels/avialae_1.h tml http://www.talkorigins.org/faqs/archaeopteryx/challenge


GEOLOGICKÁ EXKURZE DO SOLNHOFENU A DO OBLASTI RAKOUSKÝCH A NĚMECKÝCH ALP

Recommend Documents