GEOGRAFICKÁ EXKURZE DO SEVEROVÝCHODNÍCH ČECH

__________________________________________________________________________________

GEOGRAFICKÁ EXKURZE DO SEVEROVÝCHODNÍCH ČECH Studijní opora k akci č. 2.1 Geografická exkurze do severovýchodních Čech v rámci projektu č. CZ.1.07/1.3.05/03.0030

Název projektu: Zeměpis v nové perspektivě aneb tudy cesta vede

Celkový počet stran: 78

Autoři:

PhDr. Přemysl Mácha, Ph.D. Doc. RNDr. Tomáš Pánek, Ph.D. Ing. Vojtěch Bajer Mgr. Daniel Šumbera

Ostrava, červen 2012

__________________________________________________________________________________ 1 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

OBSAH: 1. Orlické hory (sobota 28.4.) 1.1. Zemská brána a údolí Divoké Orlice 1.2. Orlické hory – geologická stavba, ekologie horského lesa a vývoj osídlení 2. Babiččino údolí, Josefov a Kuks (neděle 29.4.) 2.1. Babiččino údolí 2.2. Josefov 2.3. Kuks 3. Jičín a Hruboskalsko (pondělí 30.4.) 3.1. Barokní krajina Jičínska 3.2. Hruboskalsko 4. Kunětická hora, Labe a Veská (úterý 1.5.) 4.1. Kunětická hora 4.2. Labe a česká křídová tabule 4.3. Písečný přesyp u Veské 5. Literatura


__________________________________________________________________________________

1.1. Zemská brána a údolí Divoké Orlice Geologie a geomorfologie území ‐ Jedna z nejtypičtějších ukázek říčního průlomového údolí v oblasti České vysočiny (Českého masivu). V místě zvaném "Zemská brána" se náhle mění směr údolí Divoké Orlice ze sever‐jih na severovýchod‐jihozápad, dochází ke značnému zúžení údolního dna a řeka si na ca. 2.5 km dlouhém peřejnatém úseku proráží cestu napříč rulovým a migmatitovým hřbetem Orlických hor. Strmé údolní svahy jsou pokryty četnými skalními formami a balvanovými moři.

Pozice Zemské brány zobrazená v aplikaci GoogleEarth (pohled z jihu) ‐ Za průlomová údolí označujeme taková údolí, kde dochází k náhlému zúženi údolního dna a řeka si zdánlivě "nelogicky" proráží cestu relativně vyšším terénem. Takovou situaci lze vysvětlit buď pomocí tzv. antecedence, kdy se řeka zahlubuje do tektonicky se pomalu zvedajícího masivu, nebo pomocí __________________________________________________________________________________ 3 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________ epigeneze, kdy řeka původně tekla v měkkých sedimentárních horninách, ale při svém vývoji se postupně (v řádu statisíců až miliónů let) "prokousala" do odolných podložních hornin představujících budoucí horský hřbet. Zemskou bránu lze považovat za vzácný příklad kombinovaného antecedentního i epigenetického údolí.

Základní typy vzniku průlomových údolí ‐ Podobný průlomový vznik mají i některé jiné říční údolní úseky v ČR. V Českém masivu to jsou například údolí Labe mezi Děčínem a státní hranicí s Německem, průlom Labe napříč severním výběžkem Železných hor či údolí Dyje v oblasti NP Podyjí. V Západních Karpatech jsou unikátními příklady průlomových údolí úseky řeky Váh mezi Ružomberokem a Žilinou. Vegetace v pásmech? ‐ Zažitá představa: pásmovitost vegetace podle nadmořské výšky; velmi zjednodušeně: dole dub, výše buk, pak buk s jedlí a nejvýše smrk (a mezitím přechodová pásma) Co určuje vegetaci?


__________________________________________________________________________________ Je to zejména: nadmořská výška, klima (hlavně množství srážek) a podloží (především jeho chemismus). ‐ na horách je to vliv reliéfu (jižní x severní svahy), výšková členitosti a pestrosti reliéfu (toto působí nejen v horách), celkové mocnosti pohoří ("hmoty" horstev) a převládajícího proudění (tzv. anemoorografický systém) ‐ více viz Orlické hory ‐ všude to opravdu zásadně ovlivňují rozdíly v chemismu hornin (např. buk na živinami bohatých podkladech vystupuje o dost výše než na kyselých horninách) ‐ jakékoliv odlišné stanovišt, byť na malé ploše, ovlivňuje (často významně) své okolí ‐ rašeliniště, prameniště a toky, skály, sutě (= kamenité a balvanité svahy) ‐ a několik tisíc let je zde také vliv člověka ‐ v některých případech dokonce ani nevíme přesně, jak by vegetace vypadala bez jeho působení Mnoho faktorů tedy ovlivňuje vegetaci tak, že pravidelná pásmovitost na mnoha místech je narušena tak, že se o ní mnohdy nedá jednoznačně hovořit.


__________________________________________________________________________________

Lesní vegetační stupně (http://www.prazskestezky.cz/kunrat/ku11.html)


__________________________________________________________________________________

Mapa vegetačních stupňů (http://cs.wikipedia.org/wiki/Vegetační_stupeň_dle_Zlatníka) Vegetace Zemské brány ‐ sevřené inverzní údolí a suťové lesy (více viz Babiččino údolí) ‐ v nižších částech podél toku místy jen úzký pás "potočních" lužních lesů ‐ zde především olše, místy s vrbami ‐ Orlice (Divoká, Tichá i spojená) je jedním z našich posledních jen velmi málo regulovaných vodních toků, v nižších nadm. výškách výrazně meandrující (díky tomu velká část toku chráněná v rámci evropské ochrany soustavou Natura 2000) Zemská brána jako hranice __________________________________________________________________________________ 7 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________ V současnosti odděluje Zemská Brána území Česka od Polska. Na polské straně k Zemské bráně přiléhá historické území Kladsko, které patřilo až do Slezských válek k Zemím Koruny české. První hradiště zde bylo vybudováno již v 11. století a to právě českými knížaty. Zpočátku bylo pouze řídce osídleno, ale to se změnilo za vlády Přemysla Otakara II. V souvislosti s jeho politikou dosídlování českého území německým obyvatelstvem. Česká koruna o Kladsko přišla až v roce 1742 tzv. Vratislavským mírem ve prospěch Pruska . Spor o toto území se znovu rozhořel po druhé světové válce, kdy jej po osvobození Rudou armádou Sovětský svaz předal Polsku. Československo si toto území nárokovalo vzhledem k české menšině, která na něm žila, a navrhovalo několik variant rozdělení území mezi oba státy. Spor byl ukončen až v roce 1958 uzavřením smlouvy o státních hranicích, kdy celé území Kladska zůstalo pod správou Polska. Zemská brána může být symbolicky také považována za vstupní bránu do Čech. K tomuto přirovnání také přispívá kamenný most přes Divokou Orlici, který byl postaven českými a italskými kameníky na počátku 20. st. a zrekonstruován po ničivých povodních v roce 2004.

Kamenný most přes Divokou Orlici (foto Blanka Marková, 2012) __________________________________________________________________________________ 8 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

1.2. Orlické hory Geologie a geomorfologie ‐Orlické hory jsou součástí tzv. Sudetských pohoří" (v oficiálním geomorfologickém členění ČR je tato oblast označovaná jako Krkonošsko‐jesenická soustava), tj. horských hřbetů výrazně protažených ve směru SZ‐JV a táhnoucích se mezi Lužickými horami na sz. a Nízkým Jeseníkem na jv. Sudetská pohoří jsou budována starými krystalickými horninami prekambrického a prvohorního stáří a výrazně omezují ze severu Českou kotlinu. Orlické hory tak podobně jako třeba Krkonoše nebo Hrubý Jeseník odráží ve své horninové skladbě velmi dlouhý vývoj, jejich současná morfologie je však výsledkem až zejména tzv. Saxonských tektonických pohybů, které proběhly jako reakce horotvorných procesů v alpsko‐karpatské oblasti koncem třetihor – tedy v období geologicky relativně nedávném. ‐ V oblasti Velké Deštné (1115 m n.m. ‐ nejvyšší vrchol Orlických hor) můžeme demonstrovat jak geologický, tak geomorfologický vývoj tohoto pohoří. Na četných skalních útvarech lze pozorovat charakter metamorfovaných hornin ‐ zejména rul a svorů tzv. orlicko‐sněžnického krystalinika. Tyto horniny vznikly už v období prekambria a jsou tak jedny z nejstarších, které vystupují na území České republiky. ‐ Plochý reliéf rozvodního hřbetu okolí Velké Deštné v sobě zaznamenává několik etap vývoje reliéfu. Za nejstarší tvary můžeme považovat plochá rozvodí – tzv. zarovnané povrchy, které jsou zbytkem rozsáhlé ploché krajiny, která se v oblasti dnešní České vysočiny nacházela v období druhohor a třetihor. Původně velmi členité horstvo, které bylo vyvrásněno koncem prvohor během hercynského cyklu, bylo později v tektonicky klidných druhohorách a počátkem třetihor velmi silně „zbroušeno“ erozními procesy. Výsledkem byla mnohem méně členitá krajina, než jakou dnes známe z oblasti České vysočiny. V období křídy byl tento plochý povrch navíc ponořen pod hladinu moře, které v té době pokrývalo značnou část Evropy. Plochý zarovnaný povrch byl rozlámán až koncem třetihor v důsledku Saxonských pohybů. Některé kry byly vyzdviženy více (např. Krkonoše, Orlické hory. Šumava), některé méně (např. Nízký Jeseník) nebo dokonce došlo k jejich poklesům (některé oblasti České kotliny). Vznikla tak základní kostra dnešního reliéfu České vysočiny.


__________________________________________________________________________________

Poloha Orlických hor v rámci Sudetských pohoří. Blokdiagram v levém rohu ukazuje přibližnou genezi pohoří (upraveno podle Štěpančíková et al., 2008 a http://geologie.vsb.cz/reg_geol_cr/) ‐Rozlámané kry Sudetských pohoří byly v posledním geologickém období (čtvrtohory/kvartér – posledních ca 2.5 mil. let) vystaveny četným změnám klimatu. Docházelo ke střídání mrazivých a suchých glaciálů a teplých vlhkých interglaciálů. O severní svah Sudetských pohoří se dvakrát v Pleistocénu opřel kontinentální ledovec ze severu. Orlické hory nebyly nikdy zaledněny horským ledovcem jako tomu bylo v případě Krkonoš nebo Hrubého Jeseníku, panovalo zde však specifické periglaciální klima, které za sebou zanechalo mnoho stop v dnešním reliéfu. Jsou to například mrazem zvětralé výchozy hornin, kterým říkáme mrazové sruby či tors (např. Marušiny skály pod Velkou Deštnou) či balvanová moře na svazích (Obr. 4). V současné geologické epoše, kterou označujeme jako holocén, dominuje v oblasti Orlických hor působení tekoucí vody, erozní procesy, prohlubování údolí a v neposlední řadě činnost člověka.


__________________________________________________________________________________

Vývoj reliéfu hřbetů Sudetských pohoří v chladných obdobích čtvrtohor (tzv. glaciálech). Schéma v levé části obrázku ukazuje postupný vznik skalních tvarů a kryoplanačních teras působením mrazových procesů (podle Czudka, 2005). Obrázek v pravé dolní části ukazuje profil svahu pod Velkou Deštnou s četnými tvary periglaciální modelace – tory, mrazovými sruby a kryoplanačními terasami (podle Vítka, 1996). Mapa v pravé horní části ukazuje (modrá čára) maximální dosah kontinentálního pleistocenního ledovce v období tzv. elsterského a sálského zalednění. Biologie a ekologie horského lesa ‐ nejvyšší nadmořská výška v rámci exkurze, roční srážky i přes 1200 mm, prům. roční teplota 3 °C, sníh 120 dnů ‐ nemají přirozenou horní hranici lesa a tedy aní alpínské bezlesí (to je u nás jen v Krkonoších, Jeseníkách a v Králickém Sněžníku) ‐ kleč je zde tedy nepůvodní, vysázená až na špatně zalesnitelné imisní holiny ‐ v nižších polohách buk, výše s jedlí a pak smrkem (v zóně pod smrčinami buky zakrslé), nejvýše smrk __________________________________________________________________________________ 11 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________ Přirozený smrkový les ‐ přirozený smrkový les byl na malých plochách nejvyšších poloh (téměř čisý smrk s jeřábem a zakrnělým bukem) ‐ přirozené smrkové lesy mají úplně jiný mechanismus rozpadu a obnovy, než naše jiné lesy ‐ nezbytnost ležícího mrtvého dřeva pro obnovu ‐ stojící mrtvé stromy zase zmírňují drsné mikroklima pro vznikající les (ale tam, kde je silná depozice škodlivin zároveň vytváří extrémnější prostředí (viz vyčesávání mlh níže) Vrcholový fenomén ‐ extrémnost klimatu ‐ snížení růstu stromů na hřebeni ‐ smrk v nižších nadmořských výškách dorůstá přes 30 metrů, na hřebenu Orl. hor je to jen 8 ‐ 10 metrů ‐ převládající směr větru tvoří vlajkové koruny stromů Anemoorografický systém ‐ zrychlení větru díky tvarům reliéfu, extrémní vítr především na hřebenech (odvívání sněhu ‐ extrémní mráz), na závětrné straně turbulence a usazování částic půdy a semen, snížení hranice lesa v závětrné straně (ale ne v Orl. horách) ‐ v Orlických horách jen náznak díky rozsáhlým odlesněným plochám ve vrcholových partiích Exhalace ‐ dnes není problémem depozice síry, ale dusíku ‐ Orlické hory patří u nás k oblastem s nejvyšší depozicí dusíku (ročně až 20 kg/ha), důsledek emisí z Polska ‐ hlavní je mokrá depozice, vč. vyčesávání mlh (mlhy tvoří až 30 % srážek na horách) + ale ni suchá depozice není zanedbatelná ‐ problém kumulace v půdě se teprve dlouhodobě projeví ‐ dříve ke zmírnění používáno vápnění ‐ vede k rychlému přísunu nedostupných prvků, ale do budoucna znamená ještě větší ochuzení půdy ("přináší bohatství otcům, ale chudobu synům") __________________________________________________________________________________ 12 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________ ‐ oslabení a zánik lesa řešen kácením a odvozem dřeva ‐ pro horský ekosystém velmi diskutabillní postup, zvyšující teplotní extrémy zhoršující schopnost obnovy lesa, z výsadeb opět vznikne jednotvárný a málo odolný les (problém dnešní Šumavy), na druhou stranu jinde vhodné ponechání stojících stromů vede k posílení mokré depozice (pře vyčesávání mlh) Vrchoviště ‐ rašeliniště z dešťové vody, typické právě pro hory (hodně srážek, málo živin ‐ důsledkem je vysoká kyselost prostředí) ‐ postupem času vzniká pahorek, často uprostřed z jezírkem ‐ v Orlických hrách také přechodová rašeliniště (nejen z dešťové, ale i spodní vody) Sudety – „Kančí les“, od Šluknovska po Jeseníky, Vývoj osídlení Orlických hor Nejstarší osídlení v okolí Dobrušky (350000 př.n.l.), neolitické osídlení spíše sporadické, minimální dopad keltské kolonizace, hlavní osídlení až Slovany Kmenové území Chorvatů pod vedením Slavníkovců Osídlování podhůří od 12. st. – výstavba hradů (Litice, Klečkov, Skuhrov, Liberk, Opočen aj.) Obchodní stezky (sůl aj.) První stálé osídlení vyšších poloh až od 15. st. Zemědělské osady (žito, oves, len, od pol. 19. st. také brambory), rozptýlená zástavba, nepravidelná plužina Od 16. st. len a tkalcovství, plátenictví Od 16. st. sklářství (až 20 skláren) a hamry, jedna zaniklá sklárna je na severním svahu pod Velkou Deštnou v lokalitě Na cikánce, další v Deštném‐Zákoutí naproti hotelu Alba Velké selské povstání v roce 1628 V 19. st. příchod bavlnářského textilního průmyslu Součást Deutschböhmen (další – Sudetenland, Deutschsüdmähren, Böhmerwaldgau) __________________________________________________________________________________ 13 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________ Českoněmecký nacionální zápas v turistice – organizovaná turistika (KČT) od konce 19. st., stavba horských chat Masarykova chata na Šerlichu (1924‐25), na německé straně hranice Hindeburgbaude (1926‐27) místními Němci nazývaná Truzbaude Pevnostní linie po celém hřebenu Za 2. sv. války místní Němci rukovali, na zemědělské práce přivezeni mladí muži z Polska a byly také zřízeny zajatecké tábory (Deštné, Rokytnice), minimum průmyslu, minimum spojeneckých náletů, oblast proto sloužila jako úkryt pro nacistické prominenty Po válce odsunuto 96% veškerého německého obyvatelstva Specifikem Orlických hor je vlastnická struktura – v držení šlechty, které nebyl pro jejich loajalitu k českému státu zabaven majetek Benešovými dekrety, severní část hor je vlastněna Colloredy (Opočno), střední Kolowraty (Rychnov) a jižní Parishi (Žamberk), v severní části má také majetek rodina Janečků. Etnická situace v Orlických horách Dopad odsunu nebyl až tak ničivý jako jinde, území bylo dosídleno především lidmi z okolí, zanikaly spíše osady, enklávy a samoty než celé obce Krajanské sdružení Heimatlandschaft Adlergebirge Z Olešnice byla babička Boženy Němcové Osídleno německými kolonisty z Alp a Kladska Úzký pás podél zemské hranice, v případě Oberes Adlergebirge zcela obklopeno českými vesnicemi („jazykový ostrov“) Náchodsko a Zemská brána byly dvě z pěti míst v Čechách, kde se česká jazyková hranice dotýkala s hranicí zemskou České vesnice zasahovaly i do středních poloh (Klášterec, Pěčín), v blízkosti byla česká městečka (Dobruška, Žamberk, Letohrad, Rychnov aj.) identifikující se s horami Německá sídla měla nízkou míru modernizace, administrativně spadala pod česká města, byla chudá (absence ekonomických rozdílů, které by mohly živit nacionální konflikt) Specifikem je Český koutek (Böhmische Winkel) na SZ Kladska – 11 vesnic, vysídleny po 2. sv. válce __________________________________________________________________________________ 14 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________ Pověsti a příběhy Orlických hor

Kačenka – mladá a krásná dívka‐princezna, namlouvá si ji Krakonoš, odmítá ho, vždy se urazí a začne bouřit, rozvodní řeky, způsobí polomy (první zmínka o Kačence je z Babičky B. Němcové) Ledříček – žil v první pol 19. st., orlickohorský Jánošík, znal bylinu, která ho dělala neviditelným a nezranitelným, pohyboval se v okolí Klášterce n. Orlicí, nosil červenou vestu s bílými knofličky, kožené kalhoty, lehký formanský kabát a vysoké shrnovací boty, mistr převleku, v údolí Divoké Orlice je Ledříčkova skála s jeskyňkou, dostával se tam po jedli a provazovém žebříku, vyloupil žamberský zámek, několikrát lapen, ale vždy utekl, část kořisti rozdal, část schoval v okolí svých úkrytů, loupil dvacet let, pak se zabil při pádu z žebříku do jeho úkrytu v Ledříčkově skále Rampušák – novodobá postava druhé pol. 20. st. Luisino údolí / Luisenthal Osada dřevorubců založena na přelomu 18. a 19. st., v roce 1930 měla 50 obyvatel

Velká Deštná na mapě 1. vojenského mapování 1764‐1768 a 1780‐1783, oldmaps.geolab.cz


__________________________________________________________________________________

Trčkov (část dnešního Orlického Záhoří) na mapě stabilního katastru (1840), ukázka rozptýlené zástavby Orlických hor s nepravidelnou plužinou, zdroj: cuzk.cz

Deštné na mapě stabilního katastru, 1840, cuzk.cz


__________________________________________________________________________________

Luisino údolí na mapě stabilního katastru, 1840, cuzk.cz

Velká Deštná na mapě 2. vojenského mapování, 1836‐1852, Mapy.cz, http://mapy.cz/#x=16.407449&y=50.298505&z=12&l=5&c=h __________________________________________________________________________________ 17 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

Jadrná a Kunštát, 1957, Zdroj: http://www.orlickehory.net/dobvelke/orl_zahori_rok57_2.jpg

Luisino údolí, http://www.orlickehory.net/dobvelke/luisino_udoli_1a.jpg __________________________________________________________________________________ 18 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

Deštné, 1941, http://www.orlickehory.net/hdobvelke/destne1.jpg

Jedlová, 1931, http://www.orlickehory.net/hdobvelke/panorama1.jpg __________________________________________________________________________________ 19 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

Heimatlandschaft Adlergebirge, http://www.heimatlandschaft‐ adlergebirge.de/content/Landkarte.html __________________________________________________________________________________ 20 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

Mei Staadtla Tief eim Toale, zwescha Barcha, leit mei liewe , schiene Häämt, Griene Wiesa, griene Felder, vo grien Pescha eigesäämt. Dich mei Staadtla lieb ich ennich, weil mei Harze schleet noch worm, on ich tu dich nee vergassa, dich mei Staadtla, klään on orm. Ukázka orlické němčiny na příkladu lidové vlastenecké písně, Heimatlandschaft Adlergebirge http://www.heimat‐adlergebirge.de/Heimatlied.html


__________________________________________________________________________________

2.1. Babiččino údolí Geologie a geomorfologie území ‐ Jako Babiččino údolí se označuje část údolí dolního toku řeky Úpy (chráněno jako NPP) s charakteristickým neckovitým profilem, s širokou údolní nivou a strmými suťovými svahy. V úseku Babiččina údolí se řeka Úpa zařezává do tzv. Kocléřovského hřbetu, který je tvořen zejména křídovými (cenomanskými a turonskými) pískovci, slepenci a opukami (vápnité jílovce). Jedná se o první místo na naší exkurzní trase, které je již součástí tzv. České křídové tabule ‐ až ca 800 m mocného komplexu mořských sedimentárních hornin, které byly uloženy během tzv. transgrese koncem druhohor. Místy se řeka Úpa zařezává také do podložních (často růžově až červeně zbarvených) permských a triasových pískovců, které při vyšších vodních stavech způsobují charakteristické rezavé zbarvení vody. ‐ Babiččino údolí je typickým příkladem toku se zakleslými meandry. Při pohledu na půdorys údolí (např. na mapě či leteckém snímku) vidíme četné meandry a zákruty. Říční meandry vznikají při rozkmitání proudnice toku, což vede ke vzniku charakteristických strmých nárazových břehů (tzv. konkávní břehy) a břehů, kde dochází k sedimentaci náplavů (tzv. jesepy či konvexní břehy). Meandry u nížinných toků (tzv. volné meandry) podléhají rychlým změnám ‐ dochází k jejich zaškrcování, vzniku poříčních jezer či ke vzniku okrouhlíků. Některé z těchto změn jsou patrné již během jedné větší povodně. Na rozdíl od nížinných toků, které se vinou v měkkých říčních náplavech, však má vývoj toků se zakleslými meandry svá specifika. Zakleslé meandry se vyvíjejí s meandrů volných. Dochází k tomu tak, že řeka tekoucí ve svých náplavech se postupně prokopíruje do podložních tvrdších hornin. Tím se zafixuje meandrovitý půdorys a vznikne poměrně hluboké údolí . Toto údolí však má již mnohem stabilnější trasu a k vývoji meandrů zde dochází o poznání pomaleji než u málo zahloubených řek. Jako příklad plně vyvinutého údolí se zakleslými meandry můžeme jmenovat slavný Grand Canyon v USA.


__________________________________________________________________________________

Vývoj zakleslých meandrů (ve finální fázi dochází k zaškrcení a vzniku okrouhlíku) ‐ Kromě charakteristických fluviálních (říčních) tvarů reliéfu můžeme v Babiččině údolí najít některé unikátní formy, které jsou jinde v ČR docela vzácné. Příkladem jsou četné pěnovcové svahové kupy. Pěnovce jsou pórovitá tělesa resedimentovaného uhličitanu vápenatého (CaCO3). Tam kde obsahují podložní horniny alespoň malé množství CaCO3, dochází k jeho rozpouštění podpovrchovými vodami a následné akumulaci (v důsledku změny obsahu CO2 a teploty) v místě vývěru vody na povrch (prameniště). Díky vysokému obsahu vápníku a vlhkosti jsou pěnovcové svahové kupy velmi významnými ekologickými stanovišti. Vyvinutější formou pěnovců jsou známější travertiny. Ty vznikají často v místech výronů termálních vod obohacených o uhličitan vápenatý ‐ příkladem může být slavné turecké Pamukkale. Vegetace a ekologie území Říční fenomén ‐ na příkladu údolí Metuje ‐ zahloubená koryta (typicky Dyje nebo dnes už zatopené kaňony Vltavy) = koncentrace přírodních hodnot znamenající výrazné obohacení vegetace v jinak poměrně jednotvárné vegetaci plošin nebo pahorkatin,


__________________________________________________________________________________ ‐ inverze vegetačních stupňů ‐ v nižších částech se hromadí studený vzduch, v horní části výslunné svahy ‐ potkávají se tu rostliny nížin, které ve skalních stepích horních hran údolí vystupují výš, a podhorské a horské druhy sestupují do nízkých nadm. výšek (byliny ale i stromy ‐ smrk)

Lesy ‐ mozaika, která závisí na poloze, expozici a podloží (a dnes významně na ovlivnění člověkem) ‐ suťové ‐ na prudkých svazích pokrytých skeletem, jen s velmi slabou humusovou vrstvou ‐ náročné druhy (javor, jasan, jilm, lípa), ‐ bučiny ‐ bohaté bučiny v horních částech svahů vázaných na bohatší podloží opuk, ‐ smrčiny ‐ velmi rozšířené, nepůvodní, smrk mohl být jen ve velmi malé příměsi v nejnižších inverzních částech ‐ jasano‐olšové luhy ‐ zbytky v říční v nivě ‐ dubohabřiny ‐ ve spodní části svahů v místech bez klimatické inverze (habrové doubravy dnes často považovány za přirozený les v nízkých nadmořských výškách, ale jedná se pravděpodobně až o důsledek lidských zásahů ve středověku i dříve, habr se v nich zřejmě přirozeně vyskytoval jen ve velmi malém množství)


__________________________________________________________________________________

2.2. Josefov Většina město na území České republiky je středověkého původu. Vznikala postupným rozrůstáním vesnic nebo podhradí, popř. založením na zelené louce na základě vyměření parcel lokátorem. Rostla živelně a chaoticky – křivolaké úzké uličky. Města novověkého původu jsou vzácná. V ČR to jsou Josefov, Terezín, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, Havířov a Most. Josefov je příkladem barokní představy o žádoucím uspořádání městského prostoru – vzniká na základě urbánního plánu, je postaven na pravoúhlé uliční síti a obsahuje všechny prvky města tak, jak město dnes chápeme.


__________________________________________________________________________________

2.3. Kuks a Braunův Betlém Braunův Betlém Velká barokní krajinná kompozice hraběte Šporka inspirovaná pobytem na francouzských šlechtických sídlech. Scénologie barokní krajiny ‐ řád (linie, geometrické vzory, souměrnost) ‐ duchovno (sakralizace krajiny – kříže, kapličky, kaple, poutní kostely, poutě, procesí) ‐ dekorativnost (produktivní síla božské přírody) Řada staveb a krajinných prvků – průseků, alejí, zastavení, soch, obrazů, pousteven – většina již zanikla, řada dokonce ještě za Šporkova života Vznikla v letech 1717‐1738 Konflikt s jezuitskými majiteli sousedního panství Hlavní stavby: Poustevna sv. Antonína s bylinářskou zahradou, fontánami a výzdobou – Antonín žil v 3.‐4. st. v egyptské poušti, průkopník asketického života, často pokoušen ďáblem, Poustevna sv. Pavla – zakladatel poustevnictví, 3.‐4. st., v Egyptě, sv. Antonín jej navštívil a když sv. Pavel zemřel, hrob Antonínovi pomohli vykopat lvi, v obou poustevnách žili poustevníci z deputátu Šporka Reliéf vidění sv. Huberta – pohanský šlechtic z Lutychu a vášnivý lovec při jednom lovu na Velký pátek spatřil bílého jelena s krucifixem na čele a obrátil se na křesťanství, Špork byl rovněž vášnivý lovec, založil lovecký řád sv. Huberta, rozšířil v Čechách parforsní hony a hru na lesní roh Socha sv. Maří Magdalény Socha sv. Jana Křtitele – novozákonní předobraz poustevnictví, beránek u jeho nohou je odkazem na Ježíše __________________________________________________________________________________ 26 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________ Socha poustevníka Juana Garina – poustevník, dopustil se smilstva a vraždy, uložil si pokání, jen se plazil a nesměl pohlédnout k nebesům, žil v jeskyni, vyslídila ho tam psí smečka otce zavražděné dívky, vylézá z jeskyně na smrt, ale bylo mu odpuštěno

Socha poustevníka Onufria – 4. st., žil 60 let v poušti, byl živen havranem, který mu každý den donášel bochník chleba, podobný příběh jako u sv. Pavla, také pohřben za pomocí lvů Reliéf klanění pastýřů a příchod tří králů – tesán do hraniční skály, při tesání byl Braun napaden sedlákem, tkerému patřil kus skály, Špork toho využil a napsal o tom do tisku Studna Jákobova – Kristus rozmlouvá se Samaritánkou, která přišla pro vodu, a nabízí jí vodu, která uhasí veškerou žízeň Kaple Povýšení sv. Kříže – vysvěcena roku 1732 přes protesty (a bez souhlasu) konsistoře v Hradci Králové, poblíž sochy sv. Maří Magdalény Obraz útěku sv. rodiny do Egypta – západní konec Nového lesa, smazána počasím

Šporkova alej ke kapli Sv. Huberta ve Smiřické oboře, Müllerova mapa Čech, 1720, oldmaps.geolab.cz


__________________________________________________________________________________

Kuks na mapě 2. vojenského mapování, oldmaps.geolab.cz

Kuks na mapě stabilního katastru, 1841, cuzk.cz __________________________________________________________________________________ 28 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

Špitál na mapě stabilního katastru, 1840, cuzk.cz

Pohled na poustevnu sv. Antonína a sv. Pavla, Kaše‐Kotlík (1999: 27) __________________________________________________________________________________ 29 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

Areál Kuksu a Nového lesa na mapě nadačního panství Choustníkovo Hradiště z roku 1754, Kaše‐ Kotlík (1999: nestr.)

Pohled na Kuks od východu, cca 1724, Kaše‐Kotlík (1999: nestr.) __________________________________________________________________________________ 30 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

Poustevník Onufrius

Poustevník Garinus

Kajícnice Maří Magdaléna

Jan Křtitel


__________________________________________________________________________________

Ovečka sv. Jana Křtitele

Vidění sv. Huberta

Narození Páně

Příjezd tří králů


__________________________________________________________________________________

Znak hraběte Šporka

Studna Jákobova


__________________________________________________________________________________

3.1. Barokní krajina Jičína Geologie a geomorfologie území ‐ Širší okolí města Jičín umožňuje studovat v typické podobě neovulkanity v různých stádiích vývoje (např. Trosky, Zebín, Veliš). Jako neovulkanity označujeme zpravidla erozní zbytky původně rozsáhlé sopečné činnosti, která postihla oblast České vysočiny v průběhu třetihor a v omezené míře i během čtvrtohor (nejmladší sopka v ČR ‐ 170‐400 tis. let‐ je Železná hůrka u Chebu). Vulkanická činnost postihla Českou vysočinu v období oživení tektonických procesů v třetihorách v důsledku formování alpsko‐karpatské oblasti. Jednotlivé vulkány (zejména čedičového typu) vznikaly na přívodních cestách magmatu, zejména na zlomech směru SV‐JZ (tzv. krušnohorský směr) a SZ‐JV (tzv. sudetský směr). Neovulkanity v oblasti Jičína se vážou na druhý ze zmiňovaných směrů. Ukázkou takového starého vulkánu je i vrch Zebín (399 m n. m.), který se tyčí nad Jičínem. Dalším příkladem neovulkanitu, který byl navštíven v průběhu exkurze je Kunětická hora u Pardubic. ‐ Formy spojené s třetihorním vulkanismem dnes však nemůžeme považovat za klasické sopky. Jedná se o erozí vypreparované vyvřeliny sopouchů – přívodních cest magmatu. Povrch původních třetihorních sopek ležel v hypotetické výšce několika set metrů nad dnešními neovulkanickými kopci. Vypreparování nápadných suků (v odborné literatuře jim říkáme necky) bylo umožněno i tím, že vulkanické horniny pronikaly v oblasti České křídové tabule napříč poměrně měkkými sedimenty – ty byly v průběhu geomorfologického vývoje odstraněny rychleji než odolné čediče. ‐ V dnešní době jsou často svahy neovulkanických suků postihovány sesuvy (zejména v oblasti Českého středohoří, ale starými sesuvy je postižen i samotný vrch Zebín). Je to způsobeno tím, že tvrdé, ale rozpukané vulkanické horniny často leží nad měkkými sedimenty s obsahem jílu, což umožňuje jejich gravitační pohyb v podmínkách nízkého tření. Většinou se tak děje v důsledku intenzivních či dlouhotrvajících dešťů.


__________________________________________________________________________________

Rozšíření neovulkanitů v České republice (černé areály) a typické uspořádání povrchových vulkanických forem i podpovrchových subvulkanických těles. Většina „sopek“ České vysočiny má ve skutečnosti charakter erozí vypreparovaných vulkanických komínů a žil (převzato z geologie.vsb.cz/geologie/)


__________________________________________________________________________________

Valdštejnova barokní krajina Jičín ‐ město Rumcajsovo nebo město Valdštejnovo? Původně 3 km jižněji na území dnešního Starého Místa Město založeno jako královské kolem roku 1300, od roku 1316 už poddanské Po Bílé hoře ve vlastnictví Valdštejna, který zde chtěl mít hlavní město frýdlantského vévodství, měla zde být univerzita a biskupství, několik klášterů, zemská pošta, mincovna a banka, obchodní domy, velkovýroba zbraní a střeliva pro armádu, rozsáhlá přestavba města podle plánů Sebregondiho – více jak 100 domů bylo zbořeno, 500 domů mělo být postaveno, pro šlechtu a boháče kolem náměstí se zámkem, pro ostatní vně starého města (Nové Město vybudováno pro lidi, kterým byly zbořeny domy na stavbu zámku), velikášský projekt, pedantský dohled Valdštejnův – “Ať si je každý vědom, jaké je pro něho štěstí, že může stavěti v městě.” Rozsáhlá přestavba města podle plánů Sebregondiho – více jak 100 domů bylo zbořeno V roce 1813 se na jičínském zámku sešli zástupci Rakouska, Ruska a Pruska a vedli zde jednání ústící v pozdější uzavření tzv. Svaté aliance proti Napoleonovi Valdická brána z let 1568‐1570, v roce 1840 dostala pseudogotický ochoz a střechu Zámek byl postaven Mikulášem Trčkou z Lípy počátkem 16. st., přestavěn Smiřickými, 1.2.1620 zde přijela královská komise řešit majetkový spor sester Smiřických (Eliška Kateřina obsadila zámek s Otou s Vartemberka), došlo k výbuchu v prachárně, který všechny zabil a půl zámku zbořil, Markétě Smiřické, manželce Jindřicha Slavaty, byl pak majetek po Bílé hoře stejně zabaven, Albrecht z Valdštejna dal poškozený zámek v letech 1625‐1634 přestavět italskými architekty (Spezza, Pieroni, Sebregondi), v důsledku četných požárů je dnešní podoba až z konce 18. st. Kostel sv. Jakuba Většího – zamýšlen jako biskupská katedrála se čtyřmi věžemi, výstavba začala v roce 1627, skončila Valdštejnovou smrtí, četné požáry, dnešní podoba z konce 18. st. Kostel sv. Ignáce – původní městský kostel z poloviny 14. st., v roce 1622 odevzdán jezuitům (proto zasvěcení sv. Ignáci), ti v blízkosti postavili kolej, gymnázium a později seminář, nemocnici a lékárnu.


__________________________________________________________________________________ Alej – spojuje město s Libosadem a původně i Valdicemi, 1200 lip, 1,7 km dlouhá, stromy nejsou původní, v průměry třikrát obnovené, zřejmě nejstarší a největší (barokní) alej v Čechách, osa aleje odpovídá západu slunce při zimním slunovratu, Balbín k tomu poznamenal: „U Jičína rostou lípy, jež trojitou širokou alejí vedou z místa k vévodově zahradě. Je to dílo tak ušlechtilé, že mu v celých Čechách, ba ani v sousedních zemích nenalezneš nic rovného. Více než sedm set lip, vysázených úhlopříčně, otevírá čtyřmi řadami trojitou cestu, a to prostřední, vhodnou pro povozy, jakoby královskou, a dvě menší, postranní. Samotné stromy jsou všechny stejného stáří, mají stejnou korunu, pod nimi pak je tráva a květiny, slovem je to hésiodovská cesta rozkoše...“ (Balbín 1986: 139) Libosad – 1630‐34, podle plánů Sebregondiho, letohrádek (letní sídlo) v italském stylu, nebyl dostavěn, chátral, předimenzovaný a špatně adaptovaný na místní klima, čestný dvůr kolem, v originále lustgarten a lusthauz, původní návrh byl na zámeček, casino je malá stavba, nakonec se zámeček nerealizoval a casino narostlo do gigantických rozměrů, loggie je jen zadní část casina otevřená do zahrady ‐ parková krajina (parky a staré aleje) dnes = soubor starých stromů, které se jinak v krajině už běžně nevyskytují ‐ Marie Terezie ‐ nařízení o vysazování stromů do volné krajiny "všude, kde ku sázení místa súce" ‐ Josef II. ‐ vysazování ovocných stromů podél cest (pro vojáky vracejíc se z válek) ‐ anglické parky byly často vytvářeny v bývalých pastevních lesí ‐ refugium vzácných druhů zvířat ‐ savci ‐ veverky, plchové ‐ ptáci ‐ sovy ‐ hmyz ‐ roháč, páchník hnědý Zebín – původně ves, zmiňovaná již pro rok 1360, zrušená, protože rušila krajinnou koncepci Albrechtovi z Vladštejna, kostel Všech svatých je jediným pozůstatkem vsi, velmi starý, upraven do barokní podoby kolem roku 1700, na vrchu Zebína je kaple sv. Maří Magdalény, postavená kolem roku 1700 Valdice – ves poprvé zmíněna v roce 1362, výstavba kláštera zahájena v roce 1627, kartuziánský řád, z Francie z údolí Le Chartreuse u Grenoblu, velký rajský dvůr, byl tam pohřben Albrecht z Vladštejna, __________________________________________________________________________________ 37 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________ v roce 1785 ostatky převezeny do Mnichova Hradiště, po zrušení v roce 1782 přestavěn na věznici, vězněn i Babinský, na náměstí jeden z nejstarších projevů kultu sv. Jana Nepomuckého z roku 1698,

Veliš – středověký hrad, pod hradem původní lokace Jičína (dnes Staré Místo), ve Valdštejnově době hrad ještě stál, pod hradem chtěl Valdštejn zřídit františkánský klášter jako protiváhu valdické kartouzi. Ukázka barokního pojetí přírodního řádu jako řádu božského – západy a východy slunce o slunovratu v osách Valdštejnova krajinného kříže Mariánská zahrada hraběte Šlika Fratišek Josef hrabě Šlik – narozen 1656, syn Františka Arnošta Šlika (který se původně chtěl stát mnichem, studoval ve Valdicích, noviciát se mu znelíbil, převzal správu panství po otci, zastával vysoké státní funkce – říšský dvorní rada, nejvyšší zemský správce), podobně jako otec zastával významné funkce – dvorský komorní rada, prezident České dvorské komory (inicioval stavbu jízdárný pražského hradu), tajný rada, spolupracoval s architektem Jeanem Baptistou Matheyem z Dijonu, Loreta (Veliš) – 1694, Matthey, střed Šlikovy barokní kompozice, napodobuje Svatou chýši, t.j. dům Panny Marie, který byl podle legendy zázračně přesunut z Nazaretu v Palestině do Itálie (Loreto), původní stavba má 9x4m, lesní průseky tvořící kříž (průsek je “negativ” aleje), vrchol kopce na rozdíl od okolních kopců zůstal zalesněn, velmi prostá stavba, vstupy v bočních zdech, zdi v osách průseků, plochá střecha Lorety nabízí k otázce, zda sloužila a i jako vyhlídková terasa, erb Šlika a jeho manželky a informace o jejich pohřbení v “Loretě” naznačují, že by mohla být místem Šlikova hrobu Vokšice – sýpka (Matthey, Spannbrucker, cca 1700, později v roce 1831 rozšířena o přístavbu a sallu terrenu), zámek (Spannbrucker, cca 1717), severovýchodní rameno krajinného kříže Kaple sv. Anny (Ostružno) – po roce 1690, spíše začátek 18. st., Matthey, sv. Anna – matka Panny Marie, patronka matek, severozápadní rameno krajinného kříže Kostel Nanebevzetí P. Marie (Kostelec) – jihovýchodní rameno krajinného kříže Holý vrch – bez stavby, jihozápadní rameno krajinného kříže Další stavby podél krajinného kříže: Kaple sv. Andělů strážců (Hlásná Lhota/Podhradí), kaple Nejsvětější Trojice (Ostružno), zámek v Jičíněvsi Gottlieb: krajina Valdštejna je světská, mužská (patrocinia kostelů), imperativní, budovatelská, krajina Šlika je sakrální, pokorná, ženská (patrocinia), podřizuje se reliéfu, __________________________________________________________________________________ 38 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

Dominantní barokní krajinné osy Jičínska, Hájek 2003:53


__________________________________________________________________________________

Valdštejnská alej, Müllerova mapa Čech, 1720, oldmaps.geolab.cz

Jičínsko na mapě 1. vojenského mapování (1764‐1768 a 1780‐1783), oldmaps.geolab.cz __________________________________________________________________________________ 40 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

Jičínsko na mapě 2. vojenského mapování, oldmaps.geolab.cz

Jičín v 17. st., zdroj: Morávek – Wirth 1946: 80. __________________________________________________________________________________ 41 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

Zdroj: Morávek – Wirth 1946: 13.


__________________________________________________________________________________

Návrh barokní přestavby města Jičína, zdroj: Morávek – Wirth 1946: 79.


__________________________________________________________________________________

Jičín na mapě stabilního katastru, 1842, cuzk.cz

Jičín na leteckém snímku z roku 2009, mapy.cz __________________________________________________________________________________ 44 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

Libosad na mapě stabilního katastru, 1842, cuzk.cz

Libosad na leteckém snímku z roku 2009, mapy.cz __________________________________________________________________________________ 45 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

Zdroj: Morávek – Wirth 1946: 19.


__________________________________________________________________________________

Valdice na mapě stabilního katastru, 1842, cuzk.cz

Valdice na leteckém snímku z roku 2009, mapy.cz __________________________________________________________________________________ 47 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

Barokní krajina hraběte Šlika na mapě 1. vojenského mapování, 1764‐1768 a 1780‐1783, oldmaps.geolab.cz


__________________________________________________________________________________

Barokní krajina hraběte Šlika na mapě 2. vojenského mapování, 1836‐1852, oldmaps.geolab.cz


__________________________________________________________________________________

Loreta na mapě stabilního katastru, 1842, cuzk.cz

Loreta, Zdroj: Turistický region Český ráj, http://www.cesky‐raj.info/dr‐cs/6113‐marianska‐ zahrada.html


__________________________________________________________________________________

Vokšický zámek na mapě stabilního katastru, 1842, cuzk.cz

Vokšický zámek dnes, zdroj: Interegion Jičín, http://interregion.cz/turistika/hrady_zamky/voksice/voksice_zamek.html __________________________________________________________________________________ 51 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

Vokšická barokní sýpka s pozdější přístavbou, zdroj: Interegion Jičín, http://interregion.cz/turistika/hrady_zamky/voksice/voksice_zamek.html


__________________________________________________________________________________

3.2. Hruboskalsko Geologie a geomorfologie území ‐ Pískovcová skalní města jsou bezesporu největším geomorfologickým unikátem České republiky. Jejich výskyt se kryje s rozšířením kvádrových křemenných pískovců křídového stáří. Pískovce sedimentovaly v mělkých mořích křídové záplavy. V pozdějším období třetihor došlo v důsledku tlaků z alpsko‐karpatské oblasti k rozpukání a částečnému zdvihu "desky" křídového souvrství. To byl důležitý impuls pro vývoj údolní sítě a následné erozní rozčlenění kvádrových pískovců. Na těchto vyzdvižených blocích tak dnes najdeme nejlépe vyvinutá pískovcová skalní města ‐ oblast Labských pískovců, Český ráj, Teplicko‐adršpašské skály, Ostaš, Hejšovina atd. Vývoj skalních měst se v dnešní podobě realizoval zejména v posledním období čtvrtohor a pokračuje i v současných podmínkách. Pro vývoj charakteristických skalních věží je rozhodující přítomnost svislých puklin, které předurčují erozní rozčleňování. Velký význam při vývoji okrajových částí skalních měst mají i svahové procesy ‐ zejména nebezpečné řícení a sesuvy. Mnoho oblastí Českého ráje se tak potýká s dopady těchto nebezpečných jevů (v minulosti např. zničení vesnice Dneboh na Příhrazsku v důsledku sesuvů atd.). Změny v charakteru pískovců (například polohy méně odolných vrstev s nekvalitním tmelem) mají vliv na vývoj četných mikrotvarů, jako jsou skalní brány a okna, římsy, skalní dutiny, voštiny, skalní hřiby, pseudokrasové jeskyně a mnoho dalších. Právě tomuto unikátnímu soubor skalních věží a zvláštních mikrotvarů vděčí skalní města za to, že jsou chápána jako jeden z největších geomorfologických unikátů střední Evropy a v roce 2010 byla zařazena do prestižní publikace "Geomorphological landscapes of the World" jako jediný zástupce typů reliéfu z území České republiky. Oblast Českého ráje byla navíc v roce 2005 zařazena do evropské sítě geoparků (v Evropě je jich 31) ‐ území s jedinečnými estetickými a vědeckými geologickými a geomorfologickými hodnotami. ‐Hruboskalské skalní město je tvořeno zhruba 400 pískovcovými věžemi, které dosahují výšky až 60 metrů. Nejvyšší a nejznámější z nich jsou Kapelník, Taktovka, Maják, Dračí zub a Dračí věž. Hruboskalsko je třetí největší přírodní rezervací v rámci CHKO Český ráj. Větší jsou pouze Příhrazské skály a Podtrosecké údolí.


__________________________________________________________________________________

Vývoj a rozšíření pískovcových skalních měst v České vysočině. Mapa vlevo ukazuje (zeleně) současný rozsah zbytků sedimentů křídové transgrese. Pouze část těchto sedimentů (hlavně kvádrové pískovce) je „vhodná“ k vývoji charakteristických skalních měst. Blokdiagram vpravo ukazuje charakteristické rysy skalních měst v návaznosti na rozpukanost skalního masivu (podle Macek et al., 1965). Obrázek dole představuje typické jevy na okrajích skalních měst – sesuvy a skalní řícení.


__________________________________________________________________________________ CHKO Český ráj První CHKO v ČSR – 1955 Rozloha 181,5 km2 Maloplošná zvláště chráněná území v CHKO:   

2 národní přírodní památky 11 přírodních rezervací 11 přírodních památek

Cca 11 zaměstnanců (srovnej s CHKO Beskydy – 1160 km2, 22 zaměstnanců, 7 NPR, 26 PR, 24 PP) Hlavní ohrožení: ‐ masová turistika ‐ rychlostní komunikace R35


__________________________________________________________________________________

Zdroj: Správa CHKO Český ráj, http://www.ceskyraj.ochranaprirody.cz


__________________________________________________________________________________

Variantní vedení trasy R35, Zdroj: Ředitelství silnic a dálnic, R35, http://www.r35.eu/stavebni‐useky/liberec%E2%80%93hradec‐kralove/turnov‐jicin/maps


__________________________________________________________________________________

Biologie a ekologie skalního města Pískovcový fenomén ‐ živinami chudé prostředí (písková zrna spojená tvrdým křemičitým tmelem) ‐ lokální teplotní extrémy ‐ velmi horko na skalách (přes den a rychlé ochlazování v noci), v kaňonech a sevřených údolích inverze ‐ les skály postupně neosídluje, ve skutečnosti se zde jedná o ustupující sukcesi (borový les původních plošin ve velmi dlouhodobém horizontu spolu s vytvářením skalních věži ustupuje do porostů vřesu a borůvky a později už jen do porostů mechů a lišejníků ‐ ustupují skály a s nimi odchází i les) ‐ díky charakteru prostředí jsou biotopy (není jich tak mnoho) uspořádány v pestré opakující se mozaice Vegetace skalního města ‐ velmi zjednodušeně původně vypadala hlavní vegetace asi takto ‐ na výslunných svazích dubohabrové lesy a borové doubravy, na severních svazích buky, na skalách borovice, v nejchladnějších údolích a roklích smrk jako příměs (spolu s s některými horskými a podhorskými druhy rostlin) ‐ většina lesů dnes velmi pozměněná člověkem ‐ původně 75% listnáče, dnes je 75 % jehličnanů (na mnoha místech převažuje smrk a borovice se také vyskytuje tam, kde by přirozeně nebyla, naopak jedle zcela chybí) ‐ už jen fragmenty původních borových porostů na skalách (= nejcennější biotopy), především mimo přímé prostředí skal je dnes v důsledku předchozí činnosti lesníků velmi těžké rozlišit původní borovice ‐ borovice vejmutovka ‐ příklad invazního šíření ‐ původně vysazena jen na malé ploše, následně samovolné šíření, vytlačování původní borovice lesní a změny prostředí (hromadění vrstvy nerozloženého humusu a s tím spojená změna vegetace)


__________________________________________________________________________________

Ostatní zajímavá stanoviště ‐ rašeliniště a mokřady ‐ v důsledku podloží ve skalním převažují po většinu roku zcela suché kaňony, na některých místech se však vyskytují přechodová rašeliniště (v blízkém Podtroseckém údolí jsou i velmi četné), prameniště v údolí pod Valdštejnem je v rámci Čech nejbohatším nalezištěm přesličky nejvyšší ‐ sutě ‐ balvanité sutě často o velké hloubce vytvářející specifické podmínky (stabilní teplota a vlhkost v denním i ročním průběhu, nedostatek světla a komínový efekt), toto zdánlivě mrtvé prostředí je osídlováno např. houbami, je však dosud jen velmi málo prozkoumáno Typické druhy zvířat ‐ mnohé druhy dnes adaptované na městské prostředí ‐ např. rorýsi, jiřičky, kavky, poštolky ‐ dravci (výr apod.), krkavec (příklad návratu vymizelého druhu, znovu zde hnízdí od roku 1985) ‐ dnes pokusy o návrat sokolů ‐ netopýři ve štěrbinách Přesun Českého ráje z Litoměřicka na Turnovsko „Kdo spatřil zblízka dva hrady v Boleslavském kraji, a to Trosky a Skály, nemůže se dost vynadivit divoké kráse těch míst, údolí, skal a lesů, stejně jako nenapodobitelné vznešenosti skalních pyramid, jež vyčnívají v obrovské výšce nad těmi hvozdy. To sama příroda je tak přesně vytvořila. Tyto pyramidy obklopují a rozdělují skalnatou krajinu. Jako svědka mohu jmenovat váženého muže, který procestoval celou Evropu, by byl i v Asii a Egyptě. Když pak se tudy ubíral s naším ctihodným otcem, prohlašoval, že po těch slavných pustinách asijských a afrických neviděl nic, co by se více podobalo Egyptu a těm pustým, holým končinám.“ (Balbín 1986: 75) Při vyslovení označení Český ráj si naprostá většina obyvatel České republiky vybaví krajinu mezi Jičínem a Turnovem. Je ale málo známou skutečností, že původní Český ráj se nacházel jinde, a jeho přesun k Turnovu byl motivován nikoliv vysokou krajinnou hodnotou území, ale militantním českým nacionalismem. Původní Český ráj či lépe řečeno Paradies von Böhmem se totiž nacházel v okolí Litoměřic, kam byl opakovaně umisťován německy i česky píšícími autory od počátku 19. st. __________________________________________________________________________________ 59 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________ Připodobnění Litoměřicka k ráji ovšem nebylo inspirováno nějakými dramatickými scenériemi, nýbrž vysokou úrodností tamní půdy. Nezapomínejme, že počátek 19. století byl ještě poznamenán barokním důrazem na harmonii, symetrii, řád, rozum a sakralitu. Teprve romantismus se svým důrazem na emoce, tragédii, drama, napětí, živelnost a divokost přinesl nové estetické hodnoty, které umožnily k úrodné litoměřické rovině připojit rovněž malebné i dramatické vrcholy Českého středohoří s Milešovkou jako symbolem Českého ráje. Umístění Českého ráje do okolí Litoměřic se stalo problémem v druhé polovině 19. století, kdy se začal rozmáhat český (a samozřejmě i německý) nacionalismus. Českým nacionalistům nebylo po chuti, že se Český ráj nachází v jazykově německé oblasti. Zatímco pro místní, německy hovořící obyvatele mělo označení Paradies von Böhmen ryze teritoriální význam, čeští nacionalisté nepřipouštěli, že by termín "český" mohl být vykládán jen ve vztahu k nějakému území a trvali na substanciálním, t.j. jazykovém a kulturním vymezení češství. Pro první nacionalistické reakce na umístění Českého ráje k Litoměřicím bylo charakteristické, že popisovali celé Čechy jako ráj. Proto také ono Tylovo zemský ráj to na pohled. Jak se ale české nacionalistické hnutí radikalizovalo, začaly se objevovat různé návrhy na „skutečně“ České ráje, které byly umísťovány do různých, jazykově českých částí středních a východních Čech. Koncem 19. století se začal v konkurenčním boji Českých rájů prosazovat onen Český ráj, který známe ze současnosti. Průkopníkem byl Vojta Náprstek v Prachovských skalách. Antecendentem bylo rovněž založení Lázní Sedmihorek v roce 1842. Nová romantická estetika spatřovala ve skalních městech Turnovska a Jičínska pozůstatky přírodní divokosti a krajinného dramatu. Do 20. století vstupuje Turnovsko již jako ráj v česky mluvícím prostředí jediný. Litoměřický Paradies von Böhmen ale nepřestal existovat a německy psaná pojednání o Čechách nadále užívají tohoto označení pouze pro Litoměřicko a východní část Českého středohoří. Dvojvládí Českých rájů končí teprve po druhé světové válce, a to v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva. Jako jistá útěcha se dnes Litoměřicku říká zahrada Čech. Kopicův statek Ukázka tradiční pojizerské lidové architektury a lidového skalního umění Původně Jirošova, dnes Kopicova chalupa Ve zdi sklepa vyrytý letopočet 1654 Současná chalupa z roku 1787 postavena Jiřím Jirošem Patrový dům s pavlačí, konírna se stájí, kolmo na dům a další hospodářská stavení __________________________________________________________________________________ 60 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

Problém s vodou – nosila se z údolí, elektřina zavedena v roce 1962, Kopic vyhloubil 35 m hlubokou studnu a také 18 m hlubokou cisternu František Jiroš (1824‐1902) byl prvním starostou obce (Kacanovy, 1849‐1885) a od roku 1865 do 1867 i prvním starostou nového turnovského okresu Skalní plastiky se pojí především s Vojtěchem Kopicem (1909‐1978), původně od Hlavíčkova Brodu, přiženil se, umělecké nadání, samouk, hrával na varhany v kapli na Valdštejně a na Hrubé Skále, do skály začal tesat za války, skrýval rovněž čtyři vězně z pochodů smrti Chalupa dnes v majetku dcer

Vojtěch Kopic u své skalní galerie


__________________________________________________________________________________

Historický snímek dvora Kopicova statku Všechny snímky ke Kopicovu statku: Obec Kacanovy, http://www.kacanovy.cz/jirosova‐rychta/


__________________________________________________________________________________

4.1. Kunětická hora Kunětice – ves lidí Kuňatových První zmínka z roku 1353 První osídlení již v neolitu, ale spíše sporadické. Hlavní osídlení až v mladší době bronzové, zejména kulturou lidu popelnicových polí (lužická kultura, 14.‐10. st. př. n.l.), pohřebiště v Kuněticích je jedno z nejznámějších a největších „V blízkosti Kunětické hory, a to nedaleko od místa, kde stál kdysi klášter sv. Benedikta, nejbohatší v Čechách, totiž Opatovice, nachází se skutečná přírodní záhada: pasáčkové a výrostci, kteří si tam hrají, vykopávají často tak dokonalé hliněné nádoby, že jim nechybí nic jiného než politura. Tamější vesnické ženy nádoby vysuší, vaří v nich všechno možné, a tak jsou ty hrnce vhodné pro jakoukoliv práci v kuchyní... Já si myslím, že tato hlína – my jí říkáme jíl – se sama od sebe nějak spojí na radu přírody v nádobu. Jonstonus zase tvrdí, že tyto hrnce jsou schrány dávno zemřelých lidí. Tomu bych věřil, kdyby vykopali nádoby přímo z náhrobku a nikoliv z vlastního hliniště nebo kdyby měly podobu uren či uchovaly popel nebo něco jiného, co by připomínalo naši smrtelnost“ (Balbín 1986: 157) Osídlení lidu popelnicových polí trvalo 1000 let, po vpádu Keltů se z Kunětické hory v 3.‐2. st. př.n.l. stává důležitý zdroj rotačních mlýnků (lom na jižním úpatí) Na druhém břehu řeky je doložena germánská osada z počátku n.l. Nejstarší slovanské stopy nacházíme z 8. st. a to v lokalitě starších popelnicových polí. Hrad postaven zřejmě ve 13. st., první písemná zmínka je ale až ze století 15. Od roku 1491 ve vlastnictví Viléma z Pernštejna, rozsáhlá přestavba, návštěva krále Vladislava Jagellonského u příležitosti pasování Vilémových synů Vojtěcha a Jana na rytíře. Za 30. leté války rad vypleněn a vypálen, dále už jen chátral. Na přelomu 19. a 20. st. četné tábory lidu __________________________________________________________________________________ 63 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________ Dnešní podoba je z 20. let 20. st.

Pověsti: Na hradě je v podzemí ukrytý poklad z opatovického kláštera, ukryli jej tam mniši ve vinných sudech před husity, podzemí se otevírá jednou za rok, žijí tam duchové mnichů podvedených majitelem hradu, který jim vrátil jen sudy s vínem, klášter zničen v roce 1421. Obec Ráby Kunětická hora je na katastru vesnice Ráby. Původně Raab, založena na místě dančí obory a Podhorského dvora v držení dominikánského kláštera v roce 1777‐1778. Příklad tzv. raabizaze či emfyteutizace – reforma pozemková a poddanská – noví sedláci byli dědičnými nájemci, nepodléhali robotním povinnostem, cílem bylo zefektivnění zemědělské produkce parcelací panských velkostatků a obor, autorem reformy byl František Antonín Raab, 1775‐ 1790, reformou vzniklo 128 nových vesnic v Čechách, 117 na Moravě, první raabizační vesnicí byl Žireč u Kuksu, v Moravskoslezském kraji bychom nalezli několik raabizačních vesnic, např. Lipina poblíž Opavy (1783) s výborně dochovanou architekturou a sídelním plánem (památkově chráněna) nebo např. obec Pražmo (1776) vzniklou rozdělením části panské obory hraběte Pražmy.

Pardubice a Kunětická hora na kresbě Willenberga, 1602, Východočeské muzeum v Pardubicích, http://www.vcm.cz/museum/castle.html __________________________________________________________________________________ 64 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

Kunětická hora na obraze K.H.Máchy (1833), http://hrad‐kuneticka‐hora.cz/historie‐hradu.php

Kunětická hora na indikační skice stabilního katastru obce Ráby, 1839, cuzk.cz __________________________________________________________________________________ 65 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

Kunětická hora na pohlednici z počátku 20. st., Hrad Kunětická hora, http://www.hrad‐ kunetickahora.cz/fotogalerie/historicke/


__________________________________________________________________________________

6. brána, dnešní pokladna, přelom 19. a 20. st., Hrad Kunětická hora, http://www.hrad‐ kunetickahora.cz/fotogalerie/historicke/


__________________________________________________________________________________

4.2. Labe Geologie a geomorfologie území ‐ Řeka Labe je svou délkou a průtokem nejvýznamnějším tokem České republiky. Prakticky jako jediná zprostředkovává spojení mezi Českou kotlinou a územím severně od Českého masivu (České vysočiny). Pramení v pleistocenním ledovcovém karu v oblasti Labské louky, poté protéká hluboce zařezanými údolími v permských, triasových a křídových sedimentech Podkrkonoší a v oblasti Jaroměře se z Labe stává klasická nížinná řeka s dobře vyvinutou záplavovou rovinou ‐ říční nivou. ‐ Vývoj řeky Labe lze sledovat na základě výskytu štěrkopískových sedimentů od období konce třetihor. Řeka si v průběhu svého vývoje střídavě prohlubovala údolí a nanášela říční náplavy. Tyto říční náplavy dnes můžeme najít v podobě tzv. říčních teras v různých výškách nad tokem (maximálně ca 100 m) a je jich celkem deset. Nejstarší říční terasy se nachází dnes nejvýše a pochází z období pozdních třetihor. V té době měla řeka naprosto jiné odvodňování než dnes. Z pozice labských štěrků lze vyvodit, že tehdejší řeka (podobně jako i jiné řeky sv. Čech) tekly směrem k jihovýchodu a ústily do třetihorního moře v oblasti dnešního Hornomoravského úvalu. Do dnešní pozice dostaly řeku až tektonické pohyby na přelomu třetihor a čtvrtohor. Ani v období čtvrtohor však nezůstávala řeka ve stejné pozici. Dnešní tok řeky s charakteristickým ohybem u Pardubic existuje v podstatě pouze posledních ca 100 tis. let, tj. zhruba od období posledního chladného výkyvu pleistocénu. ‐V období posledních 12 tis. let (holocén) si řeka vytvořila současnou údolní nivu a většinu svého "života" fungovala v meandrovém pásu, pro který byly charakteristické četné změny v trase toku (vývoj a zánik meandrů atd.). V údolní nivě můžeme rozeznat dvě charakteristická souvrství ‐ spodní štěrkopísky a nadložní jemné povodňové hlíny. Povodňové hlíny vznikají při rozlivu toku, kdy dochází k rychlé ztrátě energie proudu a sedimentaci suspendovaných částic. Při vývoji povodňových hlín hrál významnou úlohu v historii pravděpodobně i člověk. V důsledku odlesnění povodí v historii došlo k odkrytí velké plochy půdy, která je náchylná k odnosu vodní erozí. Tato půda poté tvoří velkou část suspendovaných částic ve vodním toku. V oblasti Pardubic můžeme demonstrovat další antropogenní vlivy na vývoj koryta řeky. Koryto vlastní řeky zde lemuje několik starých ramen Labe. Jedná se o zbytky původních meandrů, které člověk "odškrtil" od vlastní řeky v důsledku narovnání koryta a regulací v období mezi světovými válkami. Podobné regulace znamenaly ztrátu značné délky původního koryta, zvětšení podélného sklonu koryta a často i nepřirozené zahloubení toku pod __________________________________________________________________________________ 68 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________ úroveň údolní nivy. Člověkem odškrcené meandry dnes mají charakter vodních ploch, které se postupně zazemňují jemnými částicemi a organickou hmotou. Ve finální stádiu zazemnění končí podobná poříční jezera jako mokřady.

Překládání trasy řeky Labe v průběhu čtvrtohor. Současný tok řeky východně od Kunětické hory je otázkou až posledních ca 100 tis. Let. V předchozích etapách neexistoval pravoúhlý ohyb řeky u Pardubic a Labe teklo kratší trasou směrem k dnešnímu Chlumci nad Cidlinou (převzato z Macek et al., 1965). Ekologie nížinného toku ‐ nejnižší nadmořská výška v rámci exkurze, roční srážky jen asi 600 mm, prům. roční teplota 8,5 °C, sníh asi jen 40 dnů (oproti vrcholovým partiím Orlických hor poloviční množství srážek, podstatně vyšší průměrná teplota ‐ v rámci průměrné teploty má rozdíl i jen několik stupňů obrovský dopad ‐ a doba sněhové pokrývky je třetinová zároveň s podstatně nižší výškou sněhové pokrývky) Změny řeky ‐ změna řeky za posledních 170 let ‐ napřímení, zkrácení, "odstřižení" slepých ramen


__________________________________________________________________________________ ‐ počátek větších změn od roku 1848 (meliorační zákon), pro úpravu Labe speciální zemský zákon z roku 1903

‐ zásadní úpravy ve 30. letech 20. století ‐ některé úseky upravené i dvakrát (ve 30. a 50. letech), i původní částečné napřímení tak dnes vypadají jako přirozená mrtvá ramena ‐ v období 1848‐1992 v úseku Jaroměř ‐ Mělník došlo ke zkrácení ze 423 km na 370 km ‐ důsledek: podstatné ochuzení druhové pestrosti i celkového množství biomasy v říčním ekosystému Mrtvá ramena ‐ v oblasti nazývaná jak "labišťata" ‐ v podstatě přirozené rybníky (ekosystémově jejich obdoba) ‐ nestabilní biotopy ‐ přirozený vývoj vedoucí od postupného zazemňování mrtvých ramen (s přispěním rákosu, který díky množství organického opadu vede k dalšímu zrychlení zazemňování) ke vzniku izolovaných tůní až po málo výrazné prohloubené tvary v říční nivě ‐ problém dnešních odřízlých mrtvých ramen je právě zastínění, postupné zazemnění spojené také s velkým ovlivněním splachy z okolní zemědělsky využívané krajiny (přesycení živinami ‐ eutrofizace a s tím spojené ubývání cenných druhů) ‐ dnes snaha o obnovení režimu v alespoň části mrtvých ramen Přirozená vegetace údolní nivy ‐ adaptována na pravidelné povodně ‐ schopnost krátko‐ nebo i dlouhodobého zatopení vodou (závisí na pozici v nivě) ‐ lužní les ‐ les ovlivněný vodou v nivě, dříve vnímán jako jednoznačně přirozený ekosystém (lužní pralesy), dnes považován za důsledek antropogenních vlivů (zesílení záplav a tvorby usazenin v důsledku intenzívního odlesnění především na počátku letopočtu), ale některé nejnovější výzkumy ukazují, že možná je vliv člověka přeceňován ‐ lužní les měkký a tvrdý ‐ ovlivněný vodou a pravidelným přísunem živin spolu se sedimenty


__________________________________________________________________________________ ‐ lužní les měkký ‐ dřeviny s měkkým dřevem ‐ vrby a topoly ‐ schopné dlouhodobě snášet stojatou vodu ze záplav (i více než 60 dnů) ‐ lužní les tvrdý ‐ dřeviny s tvrdým dřevem ‐ duby, jasany, jilmy ‐ schopnost snášet zaplavení krátkodobé, dlouhodobě je ovlivněn vysokou spodní vodou ‐ zbytky měkkého luhu v blízkosti řek a slepých ramen, tvrdé luhy ve větších plochách jen v dřívějších oborách, na plochách původních rybníků a zejména ve starých bažantnicích (v Polabí téměř všechny původní bažantnice vyhlášeny za chráněná území)


__________________________________________________________________________________

4.3. Písečný přesyp u Veské Geologie a geomorfologie území ‐ V okolí větších řek (zejména Labe a Morava) můžeme i v dnešní době nalézt v České republice relikty starých písečných dun (tzv. váté písky) (Obr. 9). Dnešní období holocénu charakteristické velkou vlhkostí a přítomností vegetace není pro vývoj písečných dun příhodné. Duny se formují v důsledku působení větru ‐ ten musí mít dostatečnou sílu a množství vhodného materiálu k transportu. Tyto procesy fungovaly na našem území nejlépe v tundrovém prostředí chladných pleistocenních glaciálů. Velké, ničím nekryté plochy říčních štěrkopískových náplavů velkých řek byly ideálním zdrojovým prostředím, odkud vítr odvíval písek a tvořil větší či menší písečné duny. Jeden z nejmohutnějších reliktních písečných přesypů se nachází východně u Pardubic u Veské. Dnes je přesyp částečně kryt vegetací a v minulosti byl částečně odtěžen člověkem, nicméně jeho morfologie je stále dobře patrná. ‐ Kromě tzv. vátých písků můžeme na našem území najít i jiné eolické formy reliéfu ‐ zejména rozsáhlé pokryvy spraší (pokrývají zejména oblast nížin a pahorkatin). Spraš je na rozdíl od vátých písků tvořena jemnějšími zrny v kategorii prachové frakce.


__________________________________________________________________________________ Rozšíření vátých písků v ČR (převzatu z http://geografie.kvalitne.cz/) Ekologie vátých písků ‐ dnes už jen fragmenty, mnohem rozšířenější biotop, vázaný na několik oblastí (právě v Polabí byly u nás nejlépe vyvinuté přesypy, rozsáhlé plochy byly dříve v Pomoraví u Bzence ‐ Moravská Sahara) ‐ v minulosti velmi intenzivní a zároveň velmi obtížné a dlouhodobé snahy o zalesňování (borovice, akát), vnímané jako snaha o zabránění ekologické katastrofy ‐ opět velmi extrémní prostředí (teplota i vlhkost), na které musí být rostliny adaptovány (trsy, šlahouny) ‐ dnes často poslední lokality vzácných druhů rostlin, fauna většinou ustoupila, některé vzácné druhy hmyzu dosud přežívají


__________________________________________________________________________________

Literatura: Geologie a geomorfologie Balatka, B., Sládek, J. Říční terasy v českých zemích. Praha: Geofond v Nakl. ČSAV, 1962. Cílek, V. et al. Sandstone Landscapes. Praha: Academia, 2007. Czudek, T. Vývoj reliéfu krajiny České republiky v kvartéru. Brno: Moravské zemské muzeum, 2005. Demek, J. et al. Geomorfologie Českých zemí. Nakladatelství Československé Akademie Věd, 1965. Demek, J. Obecná geomorfologie. Praha: ČSAV, 1988. Demek et al. Hory a nížiny: zeměpisný lexikon ČR. Praha: AOPK ČR, 2006. Chlupáč, I. et al. Geologická minulost České republiky. Praha: Academia, 2002. Macek, J., et al. Československá vlastivěda – díl I (Geologie, Fyzický zeměpis). Orbis, Praha, 1968. Migoń, P., et al. Geomorphological Landscapes of the World. Springer, 2010. Pilous, V. Morfogenetická typizace pramenitových pěnovcových a travertinových forem reliéfu. Praha: Academia, 1985. Přibyl, V. Geomorfologie navátých písků v Čechách. Rozpravy ČSAV, ř. mat. a přír. věd. 82, 1, Praha: Academia, 1972. Rubín, J., Balatka, B et al. Atlas skalních, zemních a půdních tvarů. Praha: Academia, 1986. Šalanský, K. Neovulkanity České republiky a jejich geofyzikální projevy. Práce ČGS 17, 2004. Štěpančíková, P., et al. Neotectonic development of drainage networks in the East Sudeten Mountains and monitoring of recent fault displacements (Czech Republic). Geomorphology 102 (2008): 68‐80. Vaníčková, E. Zemská brána v Orlických horách: geomorfologický vývoj oblasti se zaměřením na údolí Divoké Orlice. Orlické hory a Podorlicko 14 (2007): 33‐50. __________________________________________________________________________________ 74 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________ Vítek, J. Geomorfologie vrchu Maruša v Orlických horách. Orlické hory a Podorlicko 8 (1996): 9‐16. Krajina a vegetace Němec, J. – Pojer, F. (eds.). Krajina v České republice. Praha: MŽP, 2007. Neuhäuslová, Z. ‐ Moravec, J. (eds.). Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky. Praha: Academia, 1997. Sádlo, J. Diverzita vegetace České republiky, její příčiny a historický vývoj. In Kol. aut. Vegetace České republiky 1. Travinná a keříčková vegetace 1. Praha : Academia, 2007. Sádlo, J. ‐ Storch, D. Biologie krajiny. Praha: Vesmír, 2000. Příroda severovýchodních Čech Bárta, F. a kol. Pardubický kraj, Natura 2000. Pardubice: Spolek přátel Železných hor, 2006. Kocourek, J. (ed.). Český atlas ‐ Východní Čechy. Praha: Freytag a Bernd, 2008. Mackovčin, P. ‐ Sedláček, M. (eds.). Královehradecko ‐ Chráněná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2002. Mackovčin, P. ‐ Sedláček, M. (eds.). Pardubicko ‐ Chráněná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2002.p Prausová, R. ‐ Mikeska, M. Výsledky floristické inventarizace v lesních ekosystémech v NPP Babiččino údolí. Východočeský sborník přírodovědný ‐ Práce a studie 13/2006, str. 65‐90. Vacek, S. Krajinou Orlických hor a Podorlicka. Rychnov nad Kněžnou: OkÚ Rychnov nad Kněžnou, 1992. Kulturní krajina Cílek, V. Krajiny vnitřní a vnější. Praha: Dokořán, 2002. David, J. – Rous, P. Neviditelní svědkové minulosti. Místní a pomístní jména na Vysočině. Praha: Academia, 2006. Hájek, P. (ed.). Krajina zevnitř. Praha: Malá Skála, 2002 __________________________________________________________________________________ 75 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________ Hájek, T. ‐ Bukačová, I. Příběh drobných památek. Od nezájmu až k fascinaci. Studio JB, 2006.

Komponovaná kulturní krajina a možnosti její obnovy a zachování. Olomouc: Národní památkový ústav, 2010. Květ, R. Duše krajiny. Staré stezky v proměnách věků. Praha: Academia, 2003. Librová, H. Láska ke krajině? Brno: Blok 1988. Ložek, V. Zrcadlo minulosti. Česká a slovenská krajina v kvartéru. Praha: Dokořán 2007. Lutterer, I. ‐ Šrámek, R. Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Havlíčkův Brod: Tobiáš, 1997. Matoušek, V. Čechy krásné, Čechy mé. Proměny krajiny Čech v době industriální. Praha: Agentura Krigl, 2010. Olivová‐Nezbedová a kol. Pomístní jména v Čechách. O čem vypovídají jména polí, luk, lesů, hor, vod a cest. Praha: Academia, 1995. Sádlo, J. a kol. Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. Praha: Malá Skála, 2005. Schama, S. Krajina a paměť. Praha: Argo, Dokořán, 2007. Sudety: Antikomplex a kol. Zmizelé Sudety. Praha: Antikomplex, 2006. 4. vydání. Antikomplex a kol. Proměny sudetské krajiny. Praha: Antikomplex, 2006. Antikomplex a kol. Sudetské osudy. Praha: Antikomplex, 2007. Antikomplex a kol. Sudetské příběhy. Praha: Antikomplex, 2010. von Arburg, A. – Staněk, T. (eds.) Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945‐1951. Češi a Němci do roku 1945 (Úvod k edici). Středokluky: Zdeněk Susa, 2010. Jungbauer, G. Německý národopis v ČSR. In Československá vlastivěda. Řada II. Národopis. Praha: Sfinx, 1936, str. 341‐378. __________________________________________________________________________________ 76 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________ Severovýchodní Čechy: Blažek, B. Od renesančního kondotiéra k soudobému urbanismu. In Valdštejnovo město Jičín. Minulost‐Budoucnost. Jičín: Regionální muzeum a galerie, 2006. Str. 19‐23. Balbín, B. Krásy a bohatství české země. Praha: Panorama, 1986. Gottlieb, J. Zahrada mariánská. In Kol. autorů. Tvář naší země, krajina domova. Sv. 3. Duchovní rozměr krajiny. Praha: Studio JB, 2001, s. 31‐45. Hájek, P. Česká krajina a baroko. Urbanismus českého baroka na příkladu města Jičína a jeho okolí. Praha: Malá Skála, 2003. Kaše, J. ‐ Kotlík, P. Braunův Betlém. Drama krajiny a umění v proměnách času. Praha: Paseka, 1999. Kol. aut. Valdštejnská loggie a komponovaná barokní krajina okolí Jičína. Semily: ZO ČSOP Křižánky, 1997. Křivanová, M. – Štěpán, L. Lidové stavitelství východních Čech. Hradec Králové: Garamon, 2001. Morávek, J. – Wirth, Z. Valdštejnův Jičín. Příspěvek k dějinám barokního stavitelství v Čechách. Praha: Jan Štenc, 1946. Štěpán, L. Klíč od domova. Lidové stavby východních Čech. Hradec Králové: Kruh, 1991. Zilynskyj, B. Co je nám do jejich ráje. Stěhování Českého ráje od Litoměřic k Turnovu na konci 19. století. Dějiny a současnost 5/2005, str. 14‐18. Užitečné internetové stránky: Správa CHKO Orlické hory (http://www.orlickehory.ochranaprirody.cz/) __________________________________________________________________________________ 77 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________ Orlické hory (http://www.orlickehory.net/)

Sdružení obcí Orlicka (http://www.orlicko.cz/) Krajanské sdružení Heimatlandschaft Adlergebirge (http://www.heimatlandschaft‐adlergebirge.de/) Správa CHKO Český ráj (http://www.ceskyraj.ochranaprirody.cz/) Oficiální stránky turistického regionu Český ráj (http://www.cesky‐raj.info/) Geopark Český ráj (http://www.geoparkceskyraj.cz/) SOS Český ráj (http://ceskyraj‐dalnice.cz/) Ředitelství silnic a dálnic, R35 (http://www.r35.eu/) Obec Kunětice (http://www.obeckunetice.cz/) Státní hrad Kunětická hora (http://www.hrad‐kunetickahora.cz/) Zaniklé obce po roce 1945 (http://www.zanikleobce.cz/) Historické ortofoto (http://kontaminace.cenia.cz/) Mapy stabilního katastru (http://archivnimapy.cuzk.cz/) Staré mapy Čech, Moravy a Slezska (http://oldmaps.geolab.cz/) Obecně o vegetaci a fauně Babiččina údolí (http://www.babiccinoudoli.info/nppbu) Výsledky floristické inventarizace v lesních ekosystémech v NPP Babiččino údolí ‐ viz literatura (http://www.mzp.cz/ris/ekodisk‐ new.nsf/6d13b004071d0140c12569e700154acb/14e0d03a63047308c12576410034aee0/$FILE/VSP %2013%202006.pdf) Diverzita vegetace České republiky, její příčiny a historický vývoj ‐ viz literatura (http://www.sci.muni.cz/botany/chytry/Vegetace‐CR‐1_Contents.pdf)


GEOGRAFICKÁ EXKURZE DO SEVEROVÝCHODNÍCH ČECH

Recommend Documents