EXKURZE DO HORSKÝCH OBLASTÍ SLOVENSKA

__________________________________________________________________________________

EXKURZE DO HORSKÝCH OBLASTÍ SLOVENSKA

Studijní opora k akci č. 2.4 Exkurze do horských oblastí Slovenska v rámci projektu č. CZ.1.07/1.3.05/03.0030

Název projektu: Zeměpis v nové perspektivě aneb tudy cesta vede

Celkový počet stran: 38

Autoři:

Mgr. Tomáš Hoch, Ph.D. Mgr. Lukáš Laš RNDr. David W. Novák, Ph.D. Mgr. Iva Tichá

Ostrava, srpen 2011 __________________________________________________________________________________ 1 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

OBSAH Úvod 1

2

3 Charakteristika regionu 1.1 Vymezení 1.2 Přírodní poměry 1.3 Kulturně historický vývoj 1.4 Socioekonomická charakteristika 1.5 Vývoj slovenské politické situace od rozpadu ČSFR Charakteristiky vybraných lokalit 2.1 Horní Kysuce 2.2 Múzeum kysuckej dediny 2.3 Úzkorozchodná lesní železnice ve Vychylovce 2.4 Oravská přehrada 2.5 Múzeum oravskej dediny 2.6 Oravský Podzámok 2.7 Ružomberok 2.8 Vlkolínec 2.9 Demänovská dolina 2.10 Liptovský Mikuláš 2.11 Bešeňová 2.12 Chočské vrchy 2.13 Šútovská dolina 2.14 Terchová 2.15 Diery

4 4 4 6 10 12 15 15 17 19 20 21 22 23 26 26 28 29 30 31 32 32

Literatura

35

Přílohy

37

__________________________________________________________________________________ 2 Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

__________________________________________________________________________________

Úvod Studijní opora, která se Vám dostala do rukou, vznikla jako jeden z dílčích výstupů projektu „Zeměpis v nové perspektivě aneb tudy cesta vede“, realizovaného v rámci globálního grantu CZ.1.07/1.3.05 Další vzdělávání pedagogických pracovníků škol v kraji Moravskoslezském, Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Cílem tohoto projektu je zvýšení dostupnosti, kvality a atraktivity nabídky dalšího vzdělávání pracovníků škol v kraji Moravskoslezském, kteří vyučují vzdělávací předměty a obory v rámci vzdělávacích oblastí Člověk a příroda, Člověk a společnost. Součástí tohoto projektu je soubor exkurzí, které mají realizací zážitkových forem dalšího vzdělávání zvýšit dostupnost, kvalitu a atraktivitu nabídky dalšího vzdělávání pro pracovníky škol a školských zařízení. Horské oblasti Slovenska (zahrnující Kysuce, Oravu a Liptov) jsou jedním z cílových regionů, identifikovaných jako zvlášť perspektivní pro tyto účely. Při psaní studijní opory a plánování exkurze jsme si kladli za cíl seznámit čtenáře a účastníky exkurzí s regionem i vybranými lokalitami, prohloubit jejich znalosti v různých oblastech geografických a geografii blízkých vědních oborů (včetně jejich vzájemných vazeb a průniků) a vytipovat vhodné cíle pro exkurze, které mohou čtenáři této opory a účastníci exkurzí realizovat v rámci své pedagogické praxe. Studijní opora sestává z obecné a specifické části. Obecná část představuje úvod do kontextu přírodních, kulturně historických a socioekonomických podmínek regionu, včetně shrnutí politického vývoje na Slovensku. Ve specifické části jsou stručně představeny vybrané lokality regionu formou exkurzivního průvodce. Studijní opora i vlastní exkurze pokrývají pouze dílčí část velmi pestrého území horských oblastí Slovenska a z mnoha možných míst k navštívení se zaměřují na ta, která jsou zvlášť zajímavá z odborného pohledu a využitelná při výuce. Ty oblasti a lokality, které nejsou pokryty touto studijní oporou, doporučujeme k samostudiu a případné návštěvě.


__________________________________________________________________________________

1

Charakteristika regionu

1.1

Vym ezení

Slovensko je vnitrozemskou středoevropskou zemí s rozmanitou krajinnou strukturou, zahrnující nížiny i velehory, jak oblasti silně urbanizované, tak oblasti dotčené člověkem pouze minimálně. Segment horských oblastí Slovenska, který je předmětem této studijní opory, zahrnuje území Žilinského kraje, kulturně-historických oblastí Kysuc, Oravy a Liptova a náleží k orografickým soustavám Vnějších (Javorníky a Západní Beskydy) a Vnitřních Karpat (podsoustava jádrového pásma).

1.2

Přírodní pom ěry

Horské oblasti Slovenska byly formovány složitými procesy alpinského vrásnění (mesozoikum až terciér) a jejich geologická stavba je velmi pestrá. Jsou zde zastoupeny sedimentární, vyvřelé i metamorfované horniny. Dominantním strukturním celkem horských oblastí jsou Západní Karpaty (vnitřní a vnější). Vnitřní Západní Karpaty sestávají z pásma jádrových pohoří a veporského pásma (mimo vymezené území), Vnější Západní Karpaty jsou tvořeny pásmy čelních prohlubní (mimo vymezené území), flyšovým a bradlovým pásmem. Pestrá geologická stavba území je jedním z hlavních krajinotvorných činitelů a zdrojem řady nerostných surovin, které historicky podmínily rozvoj některých regionů. Pásmo jádrových pohoří (mezi která patří např. Malá a Velká Fatra, Vysoké a část Nízkých Tater) zabírá většinu území Slovenska. Na jeho vnější okraj navazuje bradlové pásmo, které je tvořeno především odolnějšími mesozoickými sedimenty a které nad okolní terén vystupuje ve formě vertikálně postavených trosek. Flyšové pásmo (spadá sem většina území Kysuc a Oravy) představují sekundárně nasunuté mesozoické sedimenty o mocnostech 5–7 km, které jsou charakteristické rytmickým střídáním břidlic, pískovců a slepenců. Reliéf Slovenska je z geologického hlediska relativně mladý a značně členitý. Nejvyšším bodem je Gerlachovský štít (Vysoké Tatry; 2 655 m n. m.), nejnižším místo, kde řeka Bodrog opouští státní území (94 m n. m.; mimo vymezené území). Základní struktury reliéfu byly vytvořeny v průběhu alpinského vrásnění (odráží tudíž pestrou geologickou stavbu území) a následně modelovány činností ledovců (pleistocén), vodních toků a dalších morfologických činitelů, včetně člověka. Pozůstatky činnosti horských ledovců jsou patrné zvláště ve vyšších partiích Vysokých a Nízkých Tater (typická ledovcová údolí s morénami). Pestrost krajiny podtrhují četné oblasti s vulkanickým (mimo vymezené území) a krasovým reliéfem. Krasové jevy jsou typické pro mnohá slovenská pohoří, včetně Vysokých a Nízkých Tater (např. demänovský kras), Malé a Velké Fatry i Chočských vrchů.


__________________________________________________________________________________

Klimatické poměry Slovenska jsou ovlivněny relativní blízkostí mořských vzdušných hmot a značnou vertikální členitostí reliéfu. Tyto faktory se spolupodílí na výrazné proměnlivosti povětrnostních činitelů (zvláště teplotě a vlhkosti). Nejnižších průměrných ročních teplot dosahují nejvýše položená místa (–3,7 °C na Lomnickém štítu), nejvyšší roční srážkové úhrny jsou zaznamenávány na návětrných svazích hor (2 130 mm na Zbojnické chatě ve Vysokých Tatrách). Morfologie terénu způsobuje zvláště v údolích a kotlinách četné inverzní stavy (s nižšími teplotami v oblastech s nižší nadmořskou výškou), což má vliv na nepříznivé rozptylové podmínky a hromadění exhalací z průmyslu, dopravy a lokálních topenišť. Obrázek č. 1: Vrcholové partie Nízkých Tater


__________________________________________________________________________________

Současná říční síť je výsledkem třetihorního a kvartérního vývoje (alpinské vrásnění a následné morfologické procesy). Převážnou část slovenského území odvodňují řeky černomořského úmoří: Váh, Hron (přítoky Dunaje) a Hornád (přítok Slané – mimo vymezené území); menší část území náleží k baltskému úmoří (povodí Popradu a Dunajce – mimo vymezené území). Většina uvedených řek a jejich přítoků v horských oblastech Slovenska pramení, z čehož vyplývá značná rozkolísanost jejich průtoků v průběhu roku (nejvodnatější jsou na jaře v důsledku tání sněhu; vodní toky vyššího řádu v letních měsících). Na řadě vodních toků byla vybudována vodní díla (nejvýznamnější tvoří soustavu vážské kaskády), vodní plochy přírodního původu vznikly převážně po ústupu horských ledovců (tatranská plesa). Půdní pokryv horských oblastí Slovenska odráží pestrost geologických a geomorfologických podmínek (a dalších půdotvorných činitelů). Z půdních typů jsou nejvýznamněji zastoupeny hnědé lesní půdy (kambizemě; na silikátovém podkladu) a rendziny (v krasových oblastech). Ve vyšších horských polohách se vyskytují podzoly (typické pro kosodřevinový vegetační stupeň) a různé typy skeletnatých půd. Významný problém představuje ohrožení půdy vodní a větrnou erozí, svahovými procesy a značnými zábory ploch pro výstavbu. Fauna i flóra jsou v důsledku geografické polohy ve středu Evropy, značné vertikální členitosti terénu a variability prostředí velmi pestré. V mnoha ohledech jsou si struktury živé přírody Slovenska a České republiky velmi podobné, specifiky slovenských horských oblastí jsou ekosystémy vysokých horských poloh (kosodřevinový a alpínský vegetační stupeň s výskytem kamzíků a svišťů) a oblasti málo ovlivněné lidskou činností (s přítomností populací velkých šelem: rysů, vlků a medvědů).

1.2

K ulturně historický vývoj

Osídlení v regionech Kysuc, Liptova a Oravy je potvrzeno již v období staršího paleolitu (doby kamenné, tzn. cca 3 mil. až 7 000 před n. l.). Osídlení člověkem dokládají nálezy z blízkosti Kysuc: v řečišti Varínky, v Krasňanoch, Lysici, na březích Černé Oravy i jinde byly nalezeny radiolaritové úštěpky, významnější nálezy jsou doloženy z období mladší doby kamenné (neolitu) především z Dolních Kysuc (Považský Chlmec a Radoľa). V období mladší doby bronzové pronikl na území lid lužické kultury. V oblasti Liptova byly nalezeny vzácné bronzové meče tzv. liptovského typu. Osídlování pokračovalo v době římské. V období Sámovy a Velkomoravské říše byl již region osídlen Slovany.


__________________________________________________________________________________

Kysuce Kysuce historicky patřily do Trenčínské stolice a později do Povážské župy. Charakter osídlování Kysuc podnítila valašská a kopaničářská kolonizace; toto tzv. kopaničářské osídlení je tvořeno působivou mozaikou polí, luk a lesů a malých seskupení vesnických stavení – kopanic. Osídlení probíhalo ve velmi členitém terénu, který neumožňoval kompaktní osídlení. Druhou významnou etapou sídelního rozvoje bylo osídlování v průběhu poslední třetiny 19. století, které souvisí se stavbou košicko-bohumínské dráhy. Třetí fáze rozvoje Kysuc spadá do meziválečného období. Poslední dynamický rozvoj zaznamenal region v období po druhé světové válce, kdy se obnovila výroba v závodě Slovena v Čadci, vybudoval se nový závod na výrobu automobilových součástek Tatra a závod na výrobu ložisek v Kysuckém Novém Městě. Mnoho obyvatel odešlo v poválečném období za prací na Ostravsko.

Orava Středověké osídlování Oravy se omezovalo na okolí vodních toků (řeky Oravy a jejích přítoků). Středověké obyvatelstvo nemělo zájem osídlovat horské oblasti, protože byly málo úrodné. Území Oravy bylo v období vzniku uherského státu málo osídlené (z důvodu excentrické polohy). Orava patřila ve 13. a v první polovině 14. století ke Zvolenské župě, později se zvyšováním strategických zájmů se Oravská župa osamostatnila. V druhé polovině 15. století zde probíhala kolonizace dle valašského práva. Obchodní styky byly zaměřeny především na Polsko a Orava se stala významným tranzitním územím. Po celou tuto dobu Orava zůstávala regionem spojeným se zemědělstvím, chovem dobytka a pastevectvím. Valašské právo bylo souhrnem právních norem a zvyklostí, kterými se řídilo valašské obyvatelstvo, a odpovídalo pasteveckému způsobu života Valachů, jejichž hlavní hospodářskou aktivitou byl chov dobytka a ovcí. Obyvatelé obcí založených na Valašsku byli dočasně osvobozeni od feudálních dávek a roboty. Po uplynutí lhůty 6–20 let měli povinnost odvádět pánovi dávky (dvacátek z chovaného dobytka, mléčné produkty, kůže lesních zvířat apod.). Valašští osadníci volili svého vévodu, který vystupoval v jejich jméně a bránil jejich zájmy. Měl ve své pravomoci okruh osadníků ve více obcích, řešil spory a vybíral dávky pro panstvo.


__________________________________________________________________________________

Obrázek č. 2: Múzeum oravskej dediny

Koncem 16. století docházelo v regionu už pouze k doosídlování lokalit na základě kopaničářského práva (Rabčice, Zákamenné, Veselé, Sihelné, Mútne, Novoť). Kopaničářské právo bylo v počátcích podobné valašskému. Odpovídalo pastýřsko-rolnickému způsobu života. Osady zakládali osídlovatelé (šoltysi, lokátoři), kteří na základě smlouvy se zeměpánem měli určené výsady při zakládání nových osad a měli zabezpečené dědičné rychtářství s určitou soudní a správní pravomocí. Uplatnění tohoto práva podnítily snahy o nárůst rozlohy obdělávané půdy. V 18. století vzniky už jen dvě osady: Oravská Lesná a Beňadovo a proces osídlování území Oravy byl ukončený. Všechny obce, s výjimkou několika lokalit, byly ve vlastnictví šlechtických rodin a patřily do správy hradního panstva.


__________________________________________________________________________________

Hospodářský charakter Oravy se začal měnit po roce 1945 a ještě významněji po roce 1948. Změny byly způsobeny zejména industrializací a socializací zemědělství. Významně do života obyvatel zasáhlo také vybudování Oravské přehrady, která je nyní dominantou regionu. Byly zatopeny obce Slanica, Osada, Oravské Hámre, Ústie nad Oravou. V regionu vzniky významné průmyslové podniky např. OFZ, Tesla Orava, SEZ, které změnily podobu regionu. Geopolitické změny vyvolané „sametovou revolucí“ v roce 1989 a návrat k tržnímu hospodářství způsobily zmiňovaným podnikům velké hospodářské problémy.

Liptov Na rozdíl od předchozích zmiňovaných regionů bylo v oblasti Liptova ještě na přelomu prvního tisíciletí keltské osídlení, což dokládá nález pohřebiště z let 950–1200 n. l. v Liptovském Michalu. Prvně je Liptov zmiňován v roce 1231 v období panování uherského krále Ondřeje II. Bohatou historii dokumentují také nálezy na Liptovském hradu, na hradu Likava a v Liptovském Hrádku. Území Liptova se stalo trvalou součástí Uher v polovině 12. století. Samostatná župa vznikla v druhé třetině 13. století. Sídlo župy se po zániku Liptovského hradu měnilo, nejdříve byla centrem župy Liptovská Mara, později Nemecká (v současnosti Partizánska) Ľupča a od roku 1677 Liptovský Mikuláš. Ve 13. století, v období kolonizace na základě německého práva, vznikly hornické osady v údolí potoka Boca, kde se těžilo zlato, stříbro, měď a železo. Německým právem se řídili němečtí kolonisté přicházející osídlovat území Slovenska. Žilinské právo vycházelo z německého práva a jeho podstatou bylo dědičné rychtářství a dědičná držení půdy všemi obyvateli osídlovaného území. Pod žilinským právem se rozumí soubor právních předpisů a zvyklostí, kterými se řídilo město Žilina a podle ní další města a osady. Podle tohoto práva vznikaly dva typy osad, a to městské (obchodně-řemeslně-výrobní střediska) a vesnické (zemědělské osady). Z období hornoliptovského hornictví se zachovala vážnice a zvonice na Maši u Liptovského Hrádku. V Dolním Liptově se hornictví rozvinulo zejména v katastru osady Ľupča. V Magurce se dodnes zachovaly zbytky štol a hornických cest. Mimo hornickou historii má Liptov také významnou historii zednickou (traduje se, že Pešť postavili liptovští zedníci). Soubory tradičních zděných domů můžeme vidět v Hybiach a dalších zednických obcích. V minulosti se obyvatelé Liptova živili především pěstováním obilovin, brambor, konopí a lnu; vlivem kolonizace podle valašského práva zde byl od 13. století rozšířený také chov ovcí. Produkty z ovčího mléka jsou exportním artiklem a umělecký a výtvarný projev pastýřů významně ovlivnil lidovou kulturu regionu.


__________________________________________________________________________________

1.3

Socioekonom ická charakteristika

V roce 2009 žilo podle údajů Štatistického úradu Slovenskej republiky v Žilinském kraji 697 502 obyvatel (z toho 51 % žen), což představuje asi 13% podíl na populaci Slovenska. Podíl dětské složky obyvatelstva (0–14 let) byl 16,14 % (112 596 dětí), obyvatelstva v produktivním věku 63,85 % (445 354 osob) a lidí v poproduktivním věku 20,01 %. Průměrný věk obyvatel kraje dosáhl 37,73 roků, z toho průměrný věk mužů byl 36,20 a žen 39,20 roků. Index stárnutí se dlouhodobě zvyšuje. V roce 2009 připadalo na 100 obyvatel ve věku 0–14 let 124 obyvatel v poproduktivním věku. V roce 2010 byl přirozený přírůstek na Kysucích –0,4 až –1,0 ‰ (úbytek), v kontrastu s Oravou, kde byl v téže době přírůstek 1,1 až 10,8 ‰. Na Liptově byl na tom lépe okres Ružomberok s –1,4 až –0,5 ‰ před okresem Liptovský Mikuláš s –1,5 až –4,7 ‰. Saldo migrace od roku 2001 do roku 2009 bylo na Kysucích –706, na Oravě –2 058 a na Liptově 173 osob. V roce 2009 byla očekávaná střední délka života při narození na Kysucích 68,53, na Oravě 70,53 a na Liptově 70,52 roků. Z hlediska národnostní struktury obyvatelstva Žilinského kraje připadá 97,5 % na slovenskou, 0,1 % na maďarskou, 0,4 % na romskou a 0,9 % na českou národnost. Z hlediska religiózní struktury se většina obyvatel regionu hlásí ke katolické církvi. Podle Úradu práce, sociálnych vecí a rodiny v Čadci (informace na vyžádání) dosahovala míra urbanizace na Kysucích 44,62 % (56 451 obyvatel žilo ve městech a 70 046 ve venkovských sídlech). Na Oravě dosahovala tato míra hodnoty 33,20 % (44 794; 90 121) a na Liptově 52,73 % (69 788; 62 557). Hustota obyvatelstva byla k roku 2009 na Kysucích 158,8, na Oravě 80,5 a na Liptově 73,0 obyvatel/km2, přičemž v Žilinském kraji to bylo 102,4 a na Slovensku celkově 110,6 obyvatel/km2. Největšími sídly na Kysucích jsou okresní města Čadca (27 tisíc obyvatel) a Kysucké Nové Mesto (16,5) a města Turzovka (7,7) a Krásno nad Kysucou (6,8). Na Oravě jsou největšími sídly okresní města Dolný Kubín (19,7), Tvrdošín (9,4) a Námestovo (8,1) a město Trstená (7,5). Na Liptově jsou to okresní města Liptovský Mikuláš (32,3) a Ružomberok (29,5) a město Liptovský Hrádok (7,7). Rysy sídelní struktury byly v druhé polovině 20. století ovlivněny výstavbou funkcionalistické městské infrastruktury se socialistickými průmyslovými komplexy a bytovou výstavbou. V pozdějších letech se projevují procesy suburbanizace spojené s výstavbou obytných domů a supermarketů na periferiích a revitalizace průmyslových zón ve městech. Kysuce a Orava představují z hlediska regionálních disparit regiony s vysokou mírou nezaměstnanosti. Současný stav je odrazem globální hospodářské krize, charakterizovaný nesouladem mezi nabídkou práce a strukturou trhu práce. Podle Úradu práce, sociálnych vecí a rodiny je k roku 2011 evidovaná míra nezaměstnanosti na Kysucích v okrese Čadca 12,26 % a v okrese Kysucké Nové Mesto 12,56 %, na Oravě v okrese Námestovo 14,26 %, v okrese Tvrdošín 12,84 % a v okrese Dolný Kubín 14,31 %


__________________________________________________________________________________

a na Liptově v okrese Ružomberok 11,95 % a v okrese Liptovský Mikuláš 13,26 %. V průměrných mzdách zaostává Žilinský kraj za průměrem Slovenské republiky o cca 10 %. Přibližně 60 % zaměstnaných občanů pobírá nižší mzdu, než je 500 € brutto měsíčně. Problém nízkých mezd společnost polarizuje a je příčinou chudoby. Obrázek č. 3: Areál společnosti Mondi v Ružomberku

Z hlediska hospodářství mají Kysuce, Orava a Liptov poměrně rozvinutý průmysl, stavebnictví a zemědělství. Zemědělství nad stavebnictvím převažuje v regionech Orava a Liptov. Obecně je struktura průmyslu Kysuc, Oravy a Liptova diverzifikovaná, se zastoupením strojírenského, dřevozpracujícího, textilního a oděvního, chemického, celulózo-papírenského průmyslu a produkce


__________________________________________________________________________________

potravin. Největším průmyslovým podnikem je areál společnosti Mondi v Ružomberku. Z hlediska regionální zaměstnanosti má od roku 2006 význam Kia Motors Slovakia (Teplička nad Váhom u Žiliny), v minulosti to byly podniky Tesla a Loana (Rožnov pod Radhoštěm). Z hlediska vytváření pracovních míst má počet podniků vzestupný trend a nejvyšší dynamiku růstu vykazují malé podniky. Postupně klesá počet velkých zaměstnavatelů, kteří generují pracovní místa ve službách vytvářením prostoru pro existenci malých subdodavatelů (živnostníků). Kysuce, Orava a Liptov mají vysoký potenciál rozvoje cestovního ruchu díky příznivým přírodním poměrům a historicko-kulturnímu dědictví. Klíčový význam pro tento sektor mají areály zimních sportů (Ski Makov, Ski Čierne, Snow-Paradise Oščadnica, Skipark Ružomberok, Jasná v Demänovské dolině), pěší turistika v horských oblastech (Javorníky, Kysucká vrchovina, Oravské Beskydy, Chočské vrchy, Velká a Malá Fatra, Nízké Tatry), areály vodních sportů a relaxace (Thermal park Bešeňová, Aquarelax Dolný Kubín, Oravská přehrada, Liptovská Mara, lázně Lúčky), kulturně-historické památky a památky lidové architektury (Múzeum kysuckej dediny, Múzeum oravskej dediny, Oravský Podzámok, Vlkolínec atd.) a jeskyně (Demänovská jeskyně svobody, Demänovská ledová jeskyně, Važecká jeskyně). Kromě těchto tradičních forem cestovního ruchu roste význam agroturistiky. Rozvíjí se tedy dobrodružný, sportovní, rekreační, lázeňsko-léčebný, kulturně-poznávací, ale také religiózní (Turzovka) a kongresový cestovní ruch (Ružomberok). Z dopravního hlediska je území důležitým centrem dopravní soustavy Slovenska. Přes sledované regiony vedou dopravní tahy celostátního a evropského významu. Územím Liptova prochází mezinárodní silniční tah E 50 (Česko – Žilina – Košice – Ukrajina), územím Kysuc E 75 (Polsko – Čadca – Žilina – Maďarsko a Rakousko) a E 442 (Česko – Makov – Bytča – Žilina) a územím Oravy E 78 (Polsko – Trstená – Dolný Kubín – Šahy – Maďarsko). Dlouhodobým problémem je dostavba dálnice Žilina – Košice. Úsek silnice 1. třídy č. 18 představuje v Ružomberku dlouhodobě složitou dopravní situaci s provozem cca 40 000 aut denně. Košicko-bohumínská železnice procházející Liptovem a Kysucemi je významnou dopravní tepnou státního i mezinárodního významu. V poslední době došlo k revitalizaci úseku tratě č. 127 na Kysucích. Významná civilní letiště jsou v Žilině a v Popradu (mimo vymezené území). Menší sportovní letiště je cca 4 km východně od Ružomberku (v nadmořské výšce 489 m).

1.4

Vývoj slovenské politické situace od rozpadu ČSFR

V českých sdělovacích prostředcích se jako jedna z příčin rozpadu společného státu Čechů a Slováků docela často uvádí nacionalistické nálady uvnitř slovenské společnosti v období počátku devadesátých let. To ovšem není až tak zcela pravdivé tvrzení. Počátkem devadesátých let si totiž většina občanů


__________________________________________________________________________________

ČSFR přála setrvat ve společném státě a v průzkumech veřejného mínění se Slováci ani Češi nikdy nevyslovili ve většině pro státní samostatnost, nýbrž vždy naopak. Byla-li otázka průzkumu směřována na jejich pocity, které se jim vybaví v souvislosti s rozdělením státu, vyjádřilo v roce 1992 celých 56 % slovenských občanů obavy, 40 % strach a jen 33 % slovenských občanů vyjádřilo, že má v souvislosti s rozdělením ČSFR pocit získané svobody. Také u Čechů převažovaly v souvislosti s rozdělením státu negativní pocity: 56 % vyjádřilo obavy, 45 % smutek a 43 % politování (Vodička 2003). O podpoře společného státu mezi obyvateli Československa hovoří také spontánní hnutí pro referendum o této otázce, které získalo tehdy na české straně během několika týdnů na milion podpisů a na slovenské kolem 300 000. Rozhodnutí o rozdělení ČSFR je tak jednoznačně zásluhou politických reprezentací HZDS (reprezentované Vladimírem Mečiarem) a ODS (reprezentované Václavem Klausem). Ty se na rozpadu společného státu dohodly na setkání v červenci 1992 v Bratislavě a následně 26. srpna téhož roku v Brně i přesto, že rozdělení ČSFR bránil existující ústavní zákon č. 327/1991, o referendu. K eliminaci nutnosti konání referenda byl proto zapotřebí zcela nový ústavní zákon. Jeho návrh byl vypracován v legislativní radě 3. září 1992 a po schválení federální vládou byl odeslán do federálního shromáždění. Text návrhu byl stručný a vyjma referenda stanovil další tři možnosti zániku ČSFR: a) deklarací Federálního shromáždění, b) dohodou obou národních rad a c) vystoupením jedné z republik z federace. Dne 25. listopadu 1992 přijalo Federální shromáždění ústavní zákon č. 542/1992 Sb., o zániku ČSFR k 31. prosinci 1992. Od 1. ledna 1993 tak existují dva nové nezávislé státy s plnou státní suverenitou: Česká republika a Slovenská republika. Slovenská republika se stala parlamentní republikou s jednokomorovým parlamentem se 150 poslanci, kteří jsou voleni na 4 roky v přímých pluralitních volbách na základě poměrného systému. Dle ústavy získal předseda vlády Vladimír Mečiar přenesené prezidentské pravomoci a mohl jmenovat předsedu Ústavního soudu a předsedu NKÚ. Kvůli neshodám ve vládě neměl nový stát poměrně dlouhou dobu prezidenta. Tím se stal až v polovině února 1993 Michal Kováč. V únoru 1993 nastala měnová odluka a začala platit slovenská koruna. Pod tlakem nepříznivých ekonomických ukazatelů byla NBS v červenci 1993 nucena přistoupit k 10% devalvaci vůči české koruně a ostatním konvertibilním měnám. Ke katastrofickému scénáři kolapsu národního hospodářství naštěstí nedošlo, přesto byl v následujících letech velmi patrný pokles ekonomické výkonnosti. Celá devadesátá léta na Slovensku byla ve znamení politiky Vladimíra Mečiara, jednoznačně nejkontroverznější postavy historie samostatné Slovenské republiky. Na jedné straně je považován za člověka, který přispěl ke slovenské samostatnosti a přechodu od komunistického režimu a centrálně plánované ekonomiky ke společnosti tzv. demokratického kapitalismu, na druhé straně je ovšem i strůjcem izolace Slovenska v letech 1994–1998, díky které vázla privatizace, Slovensku se vyhýbaly přímé zahraniční investice, mediálními zákony byla omezována svoboda projevu a Slovenská informační služba začala být velmi využívaným nástrojem pro politické účely. Díky tomuto vývoji


__________________________________________________________________________________

rámovanému demokratickými přešlapy a stagnující ekonomikou vázly na Slovensku přístupové rozhovory o rozšíření Evropské Unie i Severoatlantické aliance. Obrat ve slovenské zahraniční i domácí politice nastal v roce 1998, kdy v parlamentních volbách vyhrálo s 27 % sice Mečiarovo HZDS, nicméně na většinovou vládu už to nestačilo a premiérem nové vlády označované jako „vláda změny“ se stal Mikuláš Dzurinda ze Slovenskej demokratickej koalície (SDK). Jednalo se o širokospektrální koalici. SDK byla v této době složena z pěti menších politických stran a v koalici spolu s ní seděli představitelé dalších tří parlamentních stran. Jejím jasným cílem bylo vymanit Slovensko z izolace, provést dlouho odkládané reformy a zlepšit vztahy se sousedními zeměmi. Vzhledem k možnosti sestavovat vládu i po volbách v roce 2002 měl na tyto cíle kabinet Mikuláše Dzurindy osm let. Za tuto dobu proběhla celá řada reforem od zdravotnické, přes reformu vzdělávacího systému, daňovou reformu až po změny v oblasti sociálního systému. Reformní úsilí bylo podpořeno i konzistentní zahraniční politikou, jejímž odrazem byl v roce 2004 vstup Slovenska do EU a NATO. Neoliberální reformy však nikdy nemohou být přijaty pozitivně většinou společnosti, a tak vyrostla ve druhém volebním období Dzurindovi velmi silná opozice ve formě sociálnější a populističtější strany Smer. Její předseda Robert Fico dokázal využít nespokojenosti zejména nízkopříjmových a středněpříjmových skupin a se ziskem téměř 30 % s přehledem vyhrál volby. Koalici vytvořil s „Mečiarovci“ z HZDS a nacionalisty soustředěnými v SNS okolo kontroverzní osoby Jána Sloty. Byť před volbami Smer prohlašoval, že v případě zvolení zastaví platnost téměř všech reforem předchozího Dzurindova kabinetu, nestalo se tak. Domácí i zahraniční ekonomičtí odborníci se vzácně shodují, že reformy byly pro Slovensko velmi potřebné a statistiky tato slova jen podporují. V roce 2007 dosáhlo HDP na obyvatele Slovensko 68 % průměru EU, čímž náš východní soused poprvé předstihl Maďarsko. Bratislava již několik let trumfuje i Prahu, a to zejména nižšími schodky veřejných financí, i přesto, že tamní deficit je zatížený důchodovou reformou, ke které se u nás stále ještě nesměle rozhoupáváme. Slovenští politici navíc téměř o polovinu snížili dluh veřejných financí, který na začátku století dosahoval poloviny HDP. Za posledních třináct let se ekonomický rozdíl mezi českou a slovenskou ekonomikou ztenčil z 22 na 13 %. Na rozdíl od České republiky plnilo Slovensko dlouhodobě také všechna čtyři maastrichtská kritéria a Evropská komise tak dala v roce 2008 zelenou přistoupení Slovenska k eurozóně k 1. lednu 2009. Tím se stalo Slovensko první zemí Visegrádské čtyřky, která začala platit Eurem. Volby v loňském roce vyhrál znovu Smer s drtivou převahou téměř 20 % před druhou stranou SDKÚ-DS. Vzhledem k nízkému koaličnímu potenciálu a faktu, že poprvé od slovenské nezávislosti se do parlamentu nedostalo HZDS, se ale opakovala obdobná situace jako v České republice, kdy vládu nevytvořila vítězná strana. Slovenskou vládu dnes tvoří koalice čtyř středopravicových stran (Sloboda a Solidarita, Kresťansko-Demokratické Hnutie, SDKÚ-DS a Strana maďarskej koalície).


__________________________________________________________________________________

2

Charakteristiky vybraných lokalit

2.1

Horní K ysuce

Horní Kysuce jsou severozápadní částí regionu Kysuce, hraničící s Polskem severně a s Českou republikou západně. Území se rozkládá v pohořích Javorníky a Slovenské Beskydy, na povodí horního toku řeky Kysuca, která pramení ve výšce 825 m n. m. jihozápadně od obce Makov (v části Kopanice). Území Horních Kysuc sahá přibližně po soutok řeky Kysuce s Čierňankou v Čadci (cca 420 m n. m.). Od západu po obec Staškov jde o kompaktní historicko-geografický region. Administrativně je území součástí okresu Čadca, zabírajícího necelých 1,55 % území Slovenska a 11,2 % území Žilinského kraje. Zdejší obce sdružuje svazek obcí Mikroregión Horné Kysuce, působící na území sahajícím od katastru Makova po obce Raková a Zákopčie (rozloha mikroregionu: 331,99 km2, cca 31 000 obyvatel, hustota osídlení: 93,4 obyvatel/km2). Valašská kolonizace zanechala na Horních Kysucích osady rozptýlené po horských stráních a kopaničářským osídlováním se zasídlilo údolí podél vodních toků. Historickým centrem mikroregionu je Turzovka, rozprostírající se na soutoku Predmieranky a Kysuce. Byla založena palatinem Jurajem Thurzem, hlavním županem Oravy roku 1598. Chudoba v 19. století donutila obyvatele Turzovky – dráteníky a džarky (mladší generaci dráteníků) odcházet za prací do světa. V roce 1880 byly k Turzovce připojeny sousední osady. S rozlohou 127 km2 se Turzovka stála největší obcí na Slovensku s počtem obyvatel 12–14 tisíc, což platilo až do roku 1954, kdy z ní byly vyčleněny obce Dlhá nad Kysucou, Korňa a Klokočov. Statut města obec získala v roce 1968. Dnes je město administrativním, společensko-kulturním a hospodářským centrem mikroregionu s počtem obyvatel přibližně 7 700 (k roku 2010). Intravilán města byl v poslední dekádě revitalizován a byl rozšířen počet veřejných ploch (včetně parků) a komerční objekty. Ve městě se každoročně konají Beskydské slavnosti s bohatým sportovním a kulturním programem, podobně jako v dalších obcích mikroregionu (Staškov – Krónerův pohár ve fotbale, Palárikova Raková a hodové slavnosti). V okolí Turzovky se nachází geologicky významná lokalita Klokočovské skálie, slepencová skalní hrana dlouhá asi 300 m, s výškou 15–25 m. Jde o selektivně zvětrávanou čočku méně odolných jílovců s místy výraznou kulovitou odlučností. V obci Korňa je ojedinělý otevřený přírodní ropný pramen a známá poutní hora Živčák s religiózním cestovním ruchem. Na okraji osady Papajovci v obci Makov se nachází chráněný exemplář starého jilmu habrolistého s odhadovaným věkem 500 let. Vzhledem k horskému charakteru mikroregionu se zde rozvíjí cestovní ruch zaměřený na pěší turistiku, sjezdové lyžování nebo cyklistiku a agroturistika. Na území Horních Kysuc je soustava značených turistických a běžkařských magistrál, areálů pro sjezdové lyžování (Ski Makov, Makov – kasárně, Bukovina Turzovka), klimatické lázně v oblasti Makov – kasárně, sportovní areály, lesy s výskytem jedlých hub


__________________________________________________________________________________

a borůvek, lokality s původním osídlením a objekty lidové architektury, barokní kostelíky a jiné atrakce cestovního ruchu. Obrázek č. 4: Korňanský ropný pramen

Přibližně polovina členitého území Horních Kysuc je zalesněná a převládají smrkové monokultury, které mají historicky podíl na zdejší ekonomice v oblasti těžby a zpracování dřeva. Tradičním odvětvím s klesajícím trendem je zemědělství, zejména chov dobytka, koz a pěstování brambor. V mikroregionu se rozvíjejí služby, jsou zde centra logistické přepravy (Podvysoká, Turzovka), rozvíjí se maloobchod, stavebnictví, gastronomické služby a služby občanské vybavenosti. Na ústupu je textilní průmysl


__________________________________________________________________________________

(historická Slovenka, dnes I-Tran v Turzovce), obuvnický průmysl (DAS v Makově) a výroba převodovek (AVC ve Staškově). Jde o ekonomicky postižený region, ze kterého lidé odedávna odcházejí za prací, např. do Žiliny nebo na Ostravsko. Z hlediska dopravy jsou frekventované silniční hraniční přechody v prostoru Makovského sedla (E 442) a Klokočova (E 484). Z hlediska dojížďky obyvatel do práce a škol, podobně jako z hlediska nákladní dopravy je významná železniční trať Makov – Čadca. Horní Kysuce se staly rodištěm osobností, jako byli vědec Ján Lušniak Lendvai z Makova, kandidát na Nobelovu cenu, nebo Štefan Čerňan z obce Vysoká nad Kysucou, otec bývalého amerického astronauta Eugena Andrew Cernana, posledního člověka na Měsíci. Z Turzovky pocházeli Tomáš Uhorčík, zbojnický kapitán z pověstí o Jánošíkovi, spisovatel Rudolf Jašík a další. Ze Staškova pocházel známý herec Jozef Króner, z Rakové spisovatel Ján Palárik.

2.2

M úzeum kysuckej dediny

Múzeum kysuckej dediny se nachází nedaleko obce Nová Bystrica v CHKO Kysuce. Skanzen vznikl 11. října 1974 kvůli záchraně nejcennějších památek lidové architektury z obcí Riečnica a Harvelka, které měly zaniknout z důvodu výstavby vodní nádrže Nová Bystrica. Postupně se do muzea přemisťovaly obytné a hospodářské budovy, technické i sakrální stavby i z dalších kysuckých obcí. Prvních 22 objektů bylo pro veřejnost zpřístupněno roku 1981. Současná národopisná expozice se snaží o celistvou rekonstrukci osídlení krajiny s prezentací lidové architektury a způsobu života na Kysucích v druhé polovině 19. století a první polovině 20. století. V expozici se nachází 34 staveb. Vedle obytných domů a hospodářských budov (stodoly, chlévy, sýpky) je zde také krčma, dva mlýny, zděná kaplička a nechybí ani sezónní pastýřské salaše. V interiérech objektů je instalováno původní vybavení. Políčka vedle domů prezentují trojpolní systém, který byl na Kysucích tradičním způsobem hospodaření. V Krčmě pocházející z obce Korňa se dá nejen napít, ale i najíst. Technické stavby reprezentuje vodní mlýn a pila s hrázděnou konstrukcí z obce Klubina. Ze sakrálních staveb se zde nachází zděná kaple z první čtvrtiny 19. století ze Zborova nad Bystricou a hřbitov s kovovými kříži, představující hřbitovy na Kysucích počátkem 20. století. Kopaničářské osídlení reprezentuje usedlost U Hruškuliaka, kterou představují dva obytné domy, stodola a maštal se sýpkami. Expozice je pro návštěvníky zajímavá svým tichým prostředím, rozlehlým areálem a krásnou okolní přírodou.


__________________________________________________________________________________

Obrázek č. 5: Múzeum kysuckej dediny

Co se týče charakteru lidového stavitelství Kysuc, ten byl zásadně ovlivněn přírodně-hospodářskými poměry tohoto regionu. Sídelní formy, jejichž urbanistickou formu podmiňoval ráz území a ekonomicko-sociální vztahy, formovaly nejen celkový půdorysný obraz tradiční obce, ale i samotný půdorys domů, ráz a umístění hospodářských budov a v souvislosti s tím i samotnou formu usedlostí. Na Kysucích se tak stavěly převážně přízemní roubené domy. Spáry mezi trámy byly vyplňovány mechem. Střechy byly krokvové nebo hambálkové konstrukce, kryté šindelem a zakončené deskovými štíty, pro něž bývala typická ornamentální výzdoba. Kolem oken a dveří byla typickým prvkem vápenná a řezbářská výzdoba. Z technických staveb byly na Kysucích nejčastějšími vodní mlýny a pily.


__________________________________________________________________________________

Většina z nich zanikla až v padesátých letech 20. století v souvislosti se zákazem živností a soukromého podnikání. V muzeu je možné se seznámit se všemi tradičními stavbami kysuckého regionu. Skanzen se prezentuje jako živá ves, chovají se zde hospodářská zvířata, pěstují zemědělské plodiny a mají zde i tzv. živou kuchyni, v níž je možno ochutnat tradiční kysucká jídla. V letním období se v areálu skanzenu konají zajímavé akce a programy, ukázky tradičních výrobních technik, vystoupení folklórních souborů a lidové hudby. Součástí skanzenu je i úzkorozchodná lesní železnice s úvraťovým systémem.

2.3

Úzkorozchodná lesní železnice ve Vychylovce

Dnes se jedná o muzejní železnici, která se nachází v Múzeu kysuckej dediny ve Vychylovce. Tato část úzkokolejné železnice s rozchodem 760 mm byla vybudována v letech 1915–1918 italskými vojenskými zajatci. Sloužila dopravě dřeva z okolních hor a údolí do obce Oščadnica, kde se dřevo překládalo na košicko-bohumínskou dráhu. V letech 1925–1926 došlo k propojení kysucké lesní železnice s oravskou lesní železnicí, čímž se délka tratí prodloužila na 110 km. Spojovací trať musela překonat 217 metrů výškového rozdílu na pouhém 1,5 km vzdálenosti vzdušnou čarou, přičemž okolní svahy neumožňovaly rozvinutí oblouků. Proto muselo být zvoleno řešení pomocí pěti úvratí (dvě úvrati byly vybudovány v koncových stanicích a další tři na trati). Taková železnice je jednou ze dvou, které se dochovaly v Evropě a mimo ni se podobné trati nachází pouze v Peru a v Indii. Maximální povolená traťová rychlost byla v úseku Oščadnica – Chmúra 12 km/h, v úseku Chmúra – Gontkula 8 km/h a v úseku Gontkula – Lokca 15 km/h. Lokomotivy byly zpočátku parní, postupně byly obměňovány za dieselové. Dřevo se z pomezí Oravy a Kysuc sváželo železnicí až do počátku sedmdesátých let 20. století. Špatný technický stav a převedení dopravy dřeva na levnější automobilovou dopravu mělo za následek úpadek využití železnice a roku 1971 došlo k jejímu oficiálnímu uzavření. Celá délka trati byla demontována a sešrotována. Jedinou výjimkou byl 8 km dlouhý úsek Chmúra – Tanečník, který byl díky neustálému zájmu památkářů a fandů železnic z celého tehdejšího Československa zachráněn a jeho nejvzácnější úvraťová část prohlášena za kulturní technickou památku. Od roku 1974 je železnice ve správě Múzea kysuckej dediny, které opravilo další 3 km trati a celkově zlepšilo její technický stav do té míry, že bylo roku 1995 historické lesní úvraťové železnici vydáno povolení pro osobní přepravu návštěvníků skanzenu. Tím začala nová éra i funkce železnice a návštěvníci skanzenu jsou v intervalu 1–1,5 hodiny voženi dieselovou lokomotivou DH 120 s jedním vozem (všední dny) či parní lokomotivou U34.901 (o víkendu) na trase skanzen (pokladna) – Chmúra – skanzen (bez zastávky) – Kubátkovia – skanzen (pokladna). Délka projížďky je cca 45 minut.


__________________________________________________________________________________

2.4

Oravská přehrada

Oravská přehrada představuje bezesporu jeden z magnetů Oravy, který je znám i daleko za hranicemi tohoto regionu. Rozprostírá se v Oravské kotlině, pod severním obloukem Karpat. Ze severní strany je obklopena hřebeny Slovenských Beskyd, od jihozápadu Oravskou Magurou. Přehrada byla vybudována na soutoku Bílé a Černé Oravy v letech 1941–1954. Množství ubytovacích zařízení, pestrá paleta vodních sportů i krásné okolí lákající k turistice jsou důvodem, proč na Oravskou přehradu přijíždějí každoročně tisíce turistů k strávení své dovolené. Obrázek č. 6: Oravská přehrada (v pozadí Babí hora)


__________________________________________________________________________________

Ještě za období první republiky ležely na dnešním území Oravské přehrady čtyři obce: Slanica, Osada, Oravské Hámre a Ústie nad Oravou, které byly zcela zatopeny při stavbě přehrady. Pátou obcí bylo Námestovo, jehož větší část zůstala rovněž pod hladinou. Proto je dnes toto okresní město bez svého historického centra. Tyto, stejně jako i další obce níže po toku řeky Oravy byly místem častých povodní. Proto se o stavbě přehrady v těchto místech uvažovalo už dávno. První dřevěná konstrukce na zadržování vody, která je dnes součástí stálé expozice na Oravském zámku, byla vybudována na místě dnešní přehrady už v roce 1730. První studie na železobetonovou konstrukci vznikla v roce 1870. Následovalo ještě několik projektů, z nichž nebyl kvůli komplikovanosti stavby až do druhé světové války žádný realizován. Současná stavba byla dle projektu švýcarské firmy Svissboring započata v roce 1941. Pro různé komplikace (např. objevení sirné vody, měkké materiály v břidlicovém podkladu a další) byly stavební práce pozastaveny. Po roce 1945 výstavba stagnovala a prováděly se další geologické průzkumy. Nový projekt byl vypracován v letech 1949–52 architektem Aloisem Krausem. Tomu se podařilo vyřešit problém nepravidelného sesedání podloží tím, že zpevnil předsunutou betonovou desku a přehradu nechal vylehčit dutinami. A tak se první turbína rozběhla již v roce 1953 a následujícího roku byla celá stavba dokončena. Touto konstrukcí se Kraus proslavil natolik, že záhy dostal další zakázky na přehrady Orlík a Slapy. Rozloha přehrady dnes činí 35 km2, průměrná hloubka 15 m a maximální hloubka u hráze 38 m. Z pěti osad zatopených vodou se dochovalo jen návrší, které uprostřed vody vytvořilo Slanický ostrov. Na něm se nachází římskokatolický kostel Povýšenia sv. Kríža postavený v 18. století. V současnosti je v kostele stálá expozice oravského lidového umění, plastiky a malby. Ostrov představuje atrakci, na kterou je možné se dostat výletní lodí.

2.5

M úzeum oravskej dediny

Múzeum oravskej dediny bylo založeno v roce 1967 na místě původních pastvin a slavnostně otevřeno veřejnosti bylo v roce 1975. Jeho posláním je přiblížit návštěvníkům tradiční venkovský život na Oravě. Areál muzea, jehož středem protéká Studený potok, se rozkládá na ploše přibližně 20 ha a zahrnuje více než 50 objektů (obytných, hospodářských i sakrálních staveb). Většina budov byla odkoupena od původních vlastníků, rozebrána a znovu sestavena v muzeu, část staveb jsou repliky původních objektů. Expozice je doplněna o chov domácích zvířat (v letním období i o pěstování typických plodin) a interiéry objektů o předměty dokreslující způsob obživy a života místních obyvatel v minulosti. V areálu se pravidelně pořádají národopisné výstavy a festivaly (z nichž nejvýznamnější jsou mezinárodní Podroháčské folklórní slavnosti). Tradiční řemesla v areálu prezentují lidoví umělci.


__________________________________________________________________________________

Areál muzea je členěn do pěti celků, které reprezentují různé části Oravy a různé způsoby života, které se zde vyvinuly. Hornatý reliéf Oravy zapříčinil, že osídlování území probíhalo poměrně pomalu, a to podél hlavních komunikačních tras a podél (proti proudu) vodních toků. Nejstarší osídlenou částí regionu byla Dolní Orava a mezi nejstarší zdejší obce patří Veličná (městská práva získala ve 14. století). Tuto bohatší část regionu znázorňuje expozice Dolnooravský rínok s honosnějšími stavbami rozmístěnými ve volnějším prostoru. Výše položené vesnice Oravy vznikaly většinou v patnáctém a šestnáctém století, a to na základě valašského práva. Jednalo se především o sídla položená podél vodních toků (ulicový typ osídlení), od nichž se v úzkých pásech rozbíhaly do okolních svahů pásy půdy přidělené jednotlivým osadníkům k hospodaření. Tento typ osídlení a způsobu života vesničanů představuje soubor staveb nazvaný Zamagurská ulice. Nejvýše položené a nejchudší části regionu (Horní Orava) byly dlouho osídleny pouze sezónně, a to v souvislosti s převažujícím způsobem obživy obyvatel (pěstování nenáročných plodin, chov hospodářských zvířat, zpracování jejich produktů, těžba dřeva a výroba dřevěného uhlí). Tento typ osídlení přibližuje expozice Goralské lazy. Kromě těchto hlavních částí muzeum zahrnuje také areál kostela z patnáctého století se hřbitovem a tzv. Mlynisko (mlýn a pila na výrobu šindelů).

2.6

Oravský Podzám ok

Obec Oravský Podzámok leží v Oravské vrchovině, v nadmořské výšce 511 m a je vzdálená 11 km od okresního města Dolného Kubína. Obec vznikla v souvislosti s výstavbou Oravského hradu (na pravém břehu řeky Oravy; nová část leží na levém břehu). Prvně byl vystavěn na vápencovém ostrohu hrad a později vznikla vesnice v podhradí. V současnosti žije v obci více než 1 300 obyvatel. První písemná zmínka o hradu je z roku 1267. V průběhu následujícího období byl Oravský hrad s celým územím Oravy střídavě majetkem krále nebo bohatých šlechticů. Prvními písemně doloženými majiteli hradu byli Bašovci ze Zvolena. V roce 1298 hrad patřil k území Matúše Čáka Trenčianského. Ve 13. století se hrad stal správním centrem a strážní pevností na cestě do Polska. První písemná zmínka o obci je z roku 1559, kdy patřila hraběti Thurzovi. Oravský Podzámok nepodléhal uherským správním úřadům, a to ani po zavedení tzv. slúžnovských obvodů v roce 1777. Pozemky, budovy, zařízení a peníze na opravy, údržbu a výstavbu byly tehdy jen v rukách Oravského komposesorátu (druh vlastnického uspořádání ve feudální společnosti) a na této skutečnosti se nic nezměnilo ani po roce 1848. Až v roce 1886 se Oravský Podzámok stal samostatným (pokud obec neměla vlastní majetky, byla závislou na vlastníkovi).


__________________________________________________________________________________

Obrázek č. 7: Oravský hrad

2.7

R užom berok

Mezi nejvyššími pohořími Slovenska (Chočskými vrchy a Tatrami na severu, Nízkými Tatrami na jihu a Velkou Fatrou na západě) se rozprostírá Podtatranská a v ní Liptovská kotlina s řekou Váh, formující historicko-geografický celek – Liptov. Administrativně se člení na okresy Ružomberok a Liptovský Mikuláš. Okresní město Ružomberok (z německého Rosenberg) s cca 29,5 tisíci obyvateli je průmyslovým a správním centrem Dolního Liptova. Leží na soutoku Váhu a říčky Revúca. První písemná zmínka o městě je z roku 1233, městská práva Ružomberok získal roku 1318. Od poslední


__________________________________________________________________________________

třetiny 19. téměř do poloviny 20. století byl Ružomberok významným střediskem slovenského národního hnutí. Našli tu půdu filozofické a politické proudy, které ovlivňovaly vývoj politiky na Slovensku. Z hlediska hospodářství se k tradiční zemědělské, ovčárské, dřevařské a tržně-obchodní tradici města přidružovala řemesla. Koncem 19. století (i díky vybudování košicko-bohumínské železnice) se rozvíjel papírenský a textilní průmysl, zpracování dřeva, vznikly cihelny (1871), brynzárny (1850) a sirkárny (1890). V západní části města začal koncem 19. století (1894) vyrůstat velký průmyslový komplex – Rybárpoľská textilka, která se postupně stala největší v Uhersku. V šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století textilka (Bavlnárske závody) zaměstnávala až 5 000 lidí. Po období privatizace textilní průmysl postupně zaniká, zatímco se papírenská výroba nadále rozvíjí, prošla vývojovými změnami a v roce 2004 se stala součástí mezinárodní skupiny Mondi, která s 51% podílem akcií vlastní závod společně se slovenskou společností ECO-INVEST. Mondi SCP vyrábí (podle informací uvedených na webových stránkách skupiny Mondi) většinu ofsetového papíru v celém uskupení a přes 300 000 tun kancelářského papíru ročně. S výrobou nenatíraného bezdřevého papíru je Mondi SCP největší integrovanou továrnou na výrobu papíru a celulózy na Slovensku a zároveň největším průmyslovým subjektem v regionu. Významnými zaměstnavateli jsou také Katolícka univerzita a Ústredná vojenská nemocnica SNP Ružomberok. Mezi umělecko-historické stavby Ružomberku patří gotický kostel sv. Ondřeje (ze 14. století) na náměstí Andreja Hlinky, klášter piaristů s empírovým kostelem, gotický zámeček sv. Žofie, židovská synagoga a mariánský sloup z roku 1858. Ve městě je Galerie Ľudovíta Fully a Liptovské múzeum. V první polovině 20. století byl Ružomberok významným finančním a průmyslovým centrem Slovenska s vysokou úrovní vzdělanosti. Od budovy městského úřadu se táhne chráněná lipová alej, podél níž se nachází tři katolické vzdělávací instituce: Základní škola sv. Vincenta, Gymnázium Andreja Hlinky a rektorát Katolíckej univerzity. Ružomberok je univerzitním městem od roku 2000. V centru je známý hotel Kultura s kinem, spolu s Katolíckou univerzitou nositel kongresového cestovního ruchu. Ružomberok je centrem cestovního ruchu a výchozím bodem pro horský cestovní ruch. Největším lyžařským střediskem je Skipark v lokalitě Malino Brdo, spojený s lokalitou Hrabovo kabinkovou lanovkou. Severně od města se nachází navštěvované Chočské vrchy s nejvyšším vrcholem Veľký Choč (1 611 m n. m.), na jejichž úpatí střežil cestu na Oravu hrad Likava, dnes zřícenina severně od města. Nedaleko je obec Martinček s jedním z nejstarších kostelů na Liptově (kostel sv. Martina v románsko-gotickém slohu z roku 1260). V obci Lisková se nachází 6 m vysoký skalní útvar z dolomitových vápenců, nazývaný Jánošíkova pěst. Západně od Ružomberku je obec Černová, z níž pocházel Andrej Hlinka (1864–1938), vůdčí osobnost Slovenského národního hnutí. V Ľubochni jsou klimatické lázně na léčbu poruch vnitřní sekrece a látkové výměny. Východně od Ružomberku leží obec Lúčky známá lázněmi v horském prostředí, kde se léčí ženské nemoci, dále obec Svätý Kríž


__________________________________________________________________________________

s dřevěným artikulárním kostelem s kapacitou 6 000 osob (jeden z největších svého druhu v Evropě). V kopcích Velké Fatry, jižně od Ružomberku, se nachází obec Vlkolínec, známá zachovalou lidovou architekturou a zapsaná do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Liptovské vesničky nabízejí kromě architektury, folklóru a agroturistiky i tradiční výrobky z ovčího mléka a sýra jako oštěpek, brynzu, pirohy, parenicu a žinčici. Obrázek č. 8: Vlkolínec


__________________________________________________________________________________

2.8

Vlkolínec

Vlkolínec představuje nejzachovalejší a nejkompletnější celek původních lidových staveb ve střední Evropě, který zůstal zachován v původní a přirozené formě. Tvoří harmonický celek s okolní přírodou. Takto jedinečná zachovalost lidové architektury je dána mimo jiné také periferní polohou obce. Vlkolínec byl v roce 1977 vyhlášen památkovou rezervací lidové architektury a v roce 1993 zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Vlkolínec je svahová obec, která leží v nadmořské výšce 718 m v jihovýchodním výběžku Národního parku Velká Fatra, v bočním údolí Revúcké doliny, na jižním úpatí vrchu Sidorovo (který místní obyvatelé od pradávna nazývali Žiar; 1 099 m n. m.), v okolí s členitými vápencovými terasami. V blízkém okolí obce jsou přírodní památky, geologické útvary Dogerské skaly, Vlčí skála, Krkavá skála, vzácná flóra (vlhké biotopy) a fauna. Vlkolínec je vzdálený od Ružomberku asi 10 km úzkou cestou přes městskou část Biely Potok. Rozloha obce činí 797 ha. Vlkolínec leží v Liptovské stolici (v 14. stol. Comitatus Liptoviensis). Pravděpodobně první písemná zmínka o obci je z roku 1376, kdy je zmiňována jako jedna z částí („ulice“) města Ružomberku. Vlkolínec byl sedlácko-želiarskou obcí (želiari tvořili skupinu obyvatelstva bez vlastnictví půdy). V roce 1625 měla obec čtyři sedlácké usedlosti a pět želiarskych domácností. V roce 1771 se Vlkolínec zapojil (spolu s dalšími „ulicemi“) do sporu s městem Ružomberok. V roce 1869 měl Vlkolínec nejvíc obyvatel: 345; nejvíce domů bylo ve Vlkolínci roku 1944. V říjnu tohoto roku, během Slovenského národního povstání část obce vyhořela (13 domů). V současnosti je Vlkolínec stále živý, má 35 stálých obyvatel, kteří obývají 18 z celkového počtu 55 domů. Ostatní domy jsou užívány k rekreaci.

2.9

Dem änovská dolina

Demänovská dolina se táhne v délce 16 km v severo-jižním směru, jen několik kilometrů jižně od Liptovského Mikuláše. Je nejnavštěvovanějším územím v Národním parku Nízké Tatry a patří mezi turisticky nejvýznamnější lokality na celém Slovensku. Od roku 1929 se jedná o národní přírodní rezervaci. Dolomitové a vápencové soutěsky řeky Demänovky pokrývají pralesovité porosty, z nichž nad údolím ční Demänovská hora (1 304 m n. m.). Průměrné roční teploty zde dosahují 2–4 °C, roční průměrný úhrn srážek dosahuje hodnot 700 až 1 000 mm. Demänovská dolina patří do subprovincie karpatské západní květeny, s původními jedlobučinami a smrkovými lesy. Z hlediska zoogeografie jde o provincii živočišných společenství listnatých a méně jehličnatých lesů nad 800 m, v níž je typický výskyt srnců, divočáků, veverek, kun, vyder, zmijí, ale také rysů, medvědů a vlků.


__________________________________________________________________________________

Nejvýznamnější atrakcí doliny je kromě zimního střediska Jasná (v horní části údolí) demänovský jeskynní systém vytvořený tokem řeky Demänovky. Délka dosud změřených částí je přibližně 35 km, což z něj činí v současnosti nejdelší speleologicky propojenou krasovou soustavu na Slovensku. Nejvýznamnější z jeskyní jsou Demänovská jeskyně svobody (8 336 m) a Demänovská ledová jeskyně (2 445 m), které jsou zpřístupněny veřejnosti. Obrázek č. 9: Demänovská jeskyně svobody

Demänovská ledová jeskyně je jednou z nejstarších popsaných jeskyní v Evropě. První písemné zprávy o ní pochází už z listiny ostřihomské kapituly z roku 1299. Tato jeskyně je dlouhá přes 2 km, přičemž


__________________________________________________________________________________

veřejnosti je zpřístupněna asi z jedné třetiny. Zajímavá je výskytem trvalé ledové výplně, jež se objevuje v mohutných prostorách spodní části jeskyně. Zastoupeny jsou stalagmity, stalaktity, stalagnáty i podlahový led. Utěsněním níže položených otvorů se jeskyně přirozenou cestou změnila na izolovaný prostor, čímž se vytvořily ideální podmínky potřebné pro zalednění. Vertikální tvar vstupních částí navíc brání průniku teplého vzduchu v létě. Z tloušťky podlahového ledu a jeho jasné vrstevnatosti v Kmetově dómu lze usuzovat, že led se v jeskyni začal tvořit přibližně před 400– 500 lety. Teplota v jeskyni v zaledněných částech je okolo 0 °C, v dalších prostorách narůstá a pohybuje se od 1,3 do 5,7 °C. V jeskyni se našly kosti jeskynního medvěda (Ursus speleus), které lidé dlouho považovali za kosti draka. Proto se v dřívějších dobách nazývala Demänovská ledová jeskyně Dračí jeskyní. Jeskyně je zajímavá také výskytem mnoha druhů netopýrů, kteří v ní přezimují. Mezi obvyklé zimní návštěvníky patří netopýr velký, netopýr vousatý, netopýr dlouhouchý, netopýr severní, netopýr černý a netopýr východní. Prohlídková trasa trvá přibližně 45 minut. Druhou veřejnosti přístupnou jeskyní v krasu Demänovské doliny je Demänovská jeskyně svobody. V současné době se jedná o nejnavštěvovanější jeskyni na Slovensku, kterou ročně navštíví 150 až 175 tisíc návštěvníků. Objevena byla v roce 1921, zpřístupněna je od roku 1924. Kromě stalagmitů, stalaktitů a velkolepých kamenných vodopádů se zde nacházejí bohatě zdobená jezírka s krápníkovými lekníny na hladině, jeskynními perlami a jinými útvary na dně. Vedle bílých krápníků se zde vyskytují i krápníky zbarvené do růžova a červena. Z celkové délky téměř 8 400 m je zpřístupněno 1 800 m. Prohlídka jeskyně je rozdělena na malý okruh o délce 1,2 km trvající přibližně hodinu a velký okruh o délce 2,2 km trvající cca 100 minut. Stejně jako Demänovská ledová jeskyně je i Demänovská jeskyně svobody národní přírodní památkou.

2.10 Liptovský M ikuláš Liptovský Mikuláš (dříve Liptovský svätý Mikuláš) je významným okresním městem, ležícím v Liptovské kotlině na pravém břehu Váhu. Na západ od města se v nadmořské výšce 567 m nachází vodní nádrž Liptovská Mara a nedaleko města leží známá Demänovská dolina s jeskyněmi. V současnosti má Liptovský Mikuláš cca 33 000 obyvatel, žijících v 16 městských částech. První písemná zmínka o Liptovském Mikuláši je z roku 1286. Město nese název po svém patronovi, svatém Mikuláši. Původně zemědělská osada se v první polovině 14. století stala městem s významným obchodním postavením, které mělo od roku 1424 výsadu organizovat dvakrát ročně trhy. Hospodářský růst města je spojen se šlechtickým rodem Pongrácovců. Od roku 1677 se město stalo sídlem okresu, Liptovské stolice, pozdější župy. Ve městě sídlily úřady a soudy. Roku 1713 zde byli popraveni zbojníci Juraj Jánošík (z Terchové) a Tomáš Uhorčík (z Turzovky).


__________________________________________________________________________________

V roce 1720 do Liptovského Mikuláše začaly přicházet první židovské rodiny, které zde významně posílily obchod. Uvolnění politických poměrů v Uhrách po roce 1860 umožnilo židovskému obyvatelstvu podílet se i na správě města (prvním židovským starostou v Liptovském Mikuláši se v roce 1865 stal Izák Diener). V první polovině 19. století se Liptovský Mikuláš díky evangelické inteligenci stává významným centrem národního obrození. Národní a kulturní rozvoj doprovázel rozvoj i v hospodářské oblasti. Dílny místních řemeslníků zpracovávajících kůže se postupně měnily v manufaktury a později na moderní kožedělné továrny. Jejich zásluhou se Liptovský Mikuláš na přelomu 19. a 20. století zařadil mezi významná uherská střediska kožedělné výroby. Díky poloze v úrodné Liptovské kotlině se ve městě rozvinul potravinářský průmysl.

2.11 Bešeňová Bešeňová je zemědělská obec ležící při vodní nádrži Bešeňová a přibližně 2 km západně od Liptovské Mary. Obec vznikla v 2. polovině 12. století z osady královských strážců hranic – Pečeněhů. Doložena je k roku 1503 jako Besenow a k roku 1808 jako Besseňowá. V současnosti má přibližně 400 obyvatel. Bešeňovské travertiny, místní přírodní památka mimořádného významu, jsou prameny minerální vody s travertinovými terasami, kupami a bohatou bažinatou květenou. V okolí travertinů je neolitické sídliště a pohřebiště lužické kultury z pozdní doby bronzové. Na okraji obce je renesančně-barokní zámeček Mitošiny s nárožními věžemi z 1. poloviny 17. století. Při zámečku je chráněný jilm horský s výškou 23 m, obvodem kmene 440 cm a věkem 110 let. Turisticko-relaxační atrakcí obce je termální koupaliště Thermal park Bešeňová s celoročním provozem, s využitím pro rekreační a léčebné účely a s ubytovací a stravovací infrastrukturou. Známé geotermální prameny dosahují teploty téměř 70 °C a mají léčivé účinky na pohybové a dýchací ústrojí, na urologické problémy a příznivé kosmetické účinky.


__________________________________________________________________________________

Obrázek č. 10: Thermal park Bešeňová

2.12 Chočské vrchy Chočské vrchy jsou geomorfologickým celkem, který náleží k soustavě Vnitřních Západních Karpat (Fatransko-tatranská oblast). Jejich území je protáhlé (s délkou 24 a průměrnou šířkou 4 km) a sestává ze tří podcelků (od západu): Choč, Sielnické vrchy a Prosečné. Chočské vrchy jsou utvářeny různě odolnými mesozoickými sedimenty krížňanského a chočského příkrovu. Krížňanský příkrov sestává z méně odolných slínitých vápenců, břidlic a slínovců, chočský


__________________________________________________________________________________

příkrov tvoří odolnější vápence a dolomity, dochované ve formě příkrovových trosek (z nichž největší tvoří masiv Veľkého Choče). Pro reliéf Chočských vrchů je charakteristická (namísto souvislého hlavního hřebene) série samostatných masivů oddělených hlubokými údolími. Nacházejí se zde četné krasové jevy. S ohledem na charakter reliéfu převažují podpovrchové jevy nad povrchovými. Z povrchových jevů jsou nejvýraznějšími škrapy (např. na Veľkém Choči), z podpovrchových jevů jeskyně a propasti vzniklé jak působením vodních toků (např. v Prosiecké dolině), tak mrazovým zvětráváním. Chočské vrchy jsou porostlé smrkovými lesy a v nejvyšších partiích souvislými plochami kosodřeviny. Botanicky zvláště cenná jsou druhově bohatá luční společenstva vápencové flóry. Turisticky i krajinářsky jsou nejvýznamnějšími lokalitami Chočských vrchů Veľký Choč, Kvačianská dolina (kaňonovité údolí s typickým skalním reliéfem) a Prosiecká dolina (kaňonovité údolí s krasovými jevy). Veľký Choč (1 611 m n. m.) je nejvyšším vrcholem Chočských vrchů. Má výrazný tvar pyramidy s početnými skalními partiemi a je jednou z dominant celého regionu. Z vrcholu se za dobrého počasí nabízí daleké výhledy na okolní pohoří Západních Karpat. Pro své geologické, geomorfologické, botanické, zoologické a krajinářské hodnoty jsou vrcholové partie Veľkého Choče a přilehlých rozsoch chráněny statutem národní přírodní rezervace.

2.13 Šútovská dolina Šútovská dolina je údolím, které vybíhá jižním směrem z hlavního hřebene Krivánské Malé Fatry. Protéká jí Šútovský potok, který se na jejím konci vlévá do Váhu (vodní nádrže Krpeľany). Horní část údolí má status národní přírodní rezervace. Předmětem její ochrany je biologicky a krajinářsky významný prostor se zachovalými lesními komplexy typického karpatského horského a vysokohorského charakteru. Nejhodnotnější části rezervace s pralesními porosty (smrkovo-bukovojedlovými s příměsí javoru horského) se rozkládají na východní straně údolí (západní svah Suchého vrchu). Tyto a další fatranské lesní porosty s minimem lidských zásahů mají velký význam pro populace medvědů, vlků, rysů a divokých koček. V dolní části údolí se nachází několik vápencových kamenolomů, z nichž největší je zatopený. Šútovský potok pramení v nadmořské výšce 1 140 m na svahu hory Hromové, na místě zvaném Mojžišove pramene. V horní části Šútovského údolí (v nadmořské výšce 830 m) vytváří potok Šútovský vodopád s celkovou výškou kaskády 38 m (nejvyšší vodopád Malé Fatry). Vznikl v důsledku vyzdvižení Malé Fatry a poklesu Turčianské kotliny.


__________________________________________________________________________________

2.14 Terchová Terchová je obec ležící asi 25 kilometrů východně od Žiliny. Má přibližně 4 100 obyvatel a je turistickým centrem Malé Fatry. Za nejstarší doklad o životě člověka na katastru Terchové můžeme považovat nález železného hrotu kopí pocházejícího z doby římské. Jedná se o typickou kopaničářskou obec, která měla v minulosti více než 120 osad. Tyto se postupně vylidňovaly a dnes je jich dochováno přibližně 70. Zakládající listina obce pochází z roku 1580, kdy obec patřila k panství Strečno – Gbeľany. Její vznik souvisí s kolonizací dle valašského práva, která v tomto období už ztrácela svůj etnický charakter a představovala spíše formu hospodářského podnikání. Postupem času se začala obec rozrůstat a poměrně rychle docházelo k diferenciaci místního obyvatelstva. Původně valašská osada se změnila na zemědělsko-pasteveckou obec. V druhé polovině 17. století byla Terchová začleněna jako součást tepličského panství. S novými majiteli přicházejí do obce i noví osadníci. Podle písemných dokladů šlo o Valachy, kteří se dříve (v 16. století) usadili v Těšínských a Kysuckých Beskydech. Z potomků těchto Valachů pocházeli pravděpodobně také rodiče Juraje Jánošíka, který se zde v lednu 1688 narodil. Mimořádně těžce na město dolehly důsledky dlouhého sucha v druhé polovině 19. století. Toto sucho vyústilo v morovou epidemii, které podlehla značná část obyvatel. Lidé začali opouštět tento neúrodný kraj a hledat lepší životní podmínky v jižní části země. Na konci druhé světové války fašisti na ústupu obec vypálili. Obec byla obnovena mezi roky 1947–1950.

2.15 Diery Diery (Jánošíkovy) jsou soustavou údolí (Dierového potoka a jeho přítoků) kaňonovitého typu a představují jeden ze vstupů do vnitřních částí Krivánské Malé Fatry. Zpřístupněné části sestávají z Dolných, Horných a Nových Dier a jsou spolu s masivem Rozsutce chráněné statusem národní přírodní rezervace, a to za účelem ochrany výrazných dominant krajiny, zachovalých biocenóz s bohatým výskytem chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů a krasových tvarů reliéfu.


__________________________________________________________________________________

Obrázek č. 11: Diery

Geologické podloží údolí je tvořeno vápenci a dolomity, jejichž zvětrávání spolu s erozní činností vodních toků se spolupodílely na vytvoření hluboce zaříznutých soutěsek s vysokými skalními stěnami, vodopády, obřími hrnci a zajímavými skalními útvary (např. Mnich, Velbloud, Pět formanů, Krokodýl a další). Soutěsky jsou charakteristické specifickým mikroklimatem (teplotní inverzí), která způsobuje zvláštní výškové uspořádání vegetace (v nižších částech se vyskytují druhy charakteristické pro vysokohorské vegetační stupně). Nejatraktivnější a nejschůdnější partie Dier jsou zpřístupněny naučnou stezkou s výchozím bodem ve Štefanové a dalšími značenými turistickými trasami (s lávkami, žebříky a řetězy).


__________________________________________________________________________________

Soutěskami vede jedna z výstupových tras na Veľký Rozsutec (1 610 m n. m.). Tato hora je dominantou Krivánské Malé Fatry a patří k nejkrásnějším vrcholům Slovenska. Je tvořena převážně dolomity a v jejím masivu se působením geomorfologických činitelů vytvořila řada výrazných tvarů reliéfu: skalní stěny, skalní města (největší svého druhu na Slovensku), suťové kužele atp. Svahy jsou porostlé kosodřevinou a horskými loukami se společenstvy vzácných rostlin a živočichů (včetně endemických) vázaných na zásaditý podklad. Z vrcholu Veľkého Rozsutce se otevírají daleké výhledy. Obrázek č. 12: Veľký Rozsutec


__________________________________________________________________________________

Literatura 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23.

Atlas krajiny Slovenskej republiky. Bratislava: Ministerstvo životného prostredia SR; Banská Bystrica: Slovenská agentura životného prostredia, 2002. Atlas obyvateľstva Slovenska. Bratislava: Univerzita Komenského, 2006. BELLA, Pavel: Kras Demänovskej doliny. In 1. konferencia Asociácie slovenských geomorfológov pri SAV. Bratislava, 2000. Str. 28–40. BRABENEC, Daniel: Kysucko-oravská lesní železnice. In Stránky přátel železnic, 2007 [on-line]. Dostupné z: http://spz.logout.cz/. Enviroportal.sk – Informačný portál o životnom prostředí. Webové stránky dostupné z: http://enviroportal.sk/. E-OBCE.sk (2011) – Informácie o obciach a mestách Slovenska. Webové stránky dostupné z: http://www.e-obce.sk/. FERANEC, Ján a OŤAHEĽ, Ján: Krajinná pokrývka Slovenska. Bratislava: Veda, 2001. HAKAUF, Martin: Dělení Československa aneb vztahy mezi Čechy a Slováky v letech 1989 až 1992. In Internetový politologický časopis e-Polis, 2011 [on-line]. Dostupné z: http://www.e-polis.cz/. HERBER, Vladimír: Regionální fyzická geografie Slovenska. Brno: Masarykova univerzita, 2008. Chočské vrchy, vodná nádrž Liptovská Mara – Mapa VKÚ č. 111 1:50 000. Harmanec: VKÚ. Jaskyniarsky klub Demänovská dolina. Webové stránky dostupné z: http://www.speleodd.sk/. Javorníky, Čadca – Mapa VKÚ č. 109 1:50 000. Harmanec: VKÚ. KUČERA, Aleš: Lesní železnice v Karpatech, Historická lesná úvraťová železnica – HLÚŽ. In Karpaty.net, 2004 [on-line]. Dostupné z: http://www.karpaty.net/. Kysuce. Webové stránky dostupné z: http://www.kysuce.sk/. Kysucké Beskydy, Velká Rača – Mapa VKÚ č. 101 1:50 000. Harmanec: VKÚ. Kysucké múzeum Čadca. Webové stránky dostupné z: http://www.kysuckemuzeum.sk/. LAUKO, Viliam et al.: Fyzická geografie Slovenska. Bratislava: Univerzita Komenského, 1997. Liptovský Mikuláš. Webové stránky dostupné z: http://www.mikulas.sk/. LOPUŠNÝ, Jozef et al.: Hospodárska a regionálna geografia Slovenska. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2001. Malá Fatra, Vrátna – Mapa VKÚ č. 110 1:50 000. Harmanec: VKÚ. MATLOVIČ, René et al.: Vývoj regionálnych disparít začiatkom 21. storočia na Slovensku vo svetle vybraných indikátorov. In Regionální studia, 2008/2. Str. 2–12. MAZÚREK, Jaroslav: Fyzická a socioekonomická geografia Slovenska. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2005. Mesto Ružomberok – oficiálna stránka Mesta Ružomberok. Webové stránky dostupné z: http://www.ruzomberok.sk/.


__________________________________________________________________________________

24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31. 32. 33. 34. 35. 36. 37. 38. 39.

Mesto Turzovka – oficiálne stránky mesta. Webové stránky dostupné z: http://www.mestoturzovka.sk/. Mondi. Webové stránky dostupné z: http://www.mondigroup.com/. Múzeum oravskej dediny Zuberec-Brestová. Webové stránky dostupné z: http://muzeum.zuberec.sk/. Nízke Tatry, Chopok – Mapa VKÚ č. 122 1:50 000. Harmanec: VKÚ. Obec Bešeňová. Webové stránky dostupné z: http://www.besenova.sk/. Orava, Beskid Źywiecki – Mapa VKÚ č. 102 1:50 000. Harmanec: VKÚ. Orientačný plán mesta Turzovka. Banská Bystrica: ROPA. Ottov historický atlas Slovensko. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. POLÁČIK, Štefan et al.: Základy geografie a geografia Slovenska. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, 2003. RAKYTOVÁ, Iveta: Humánna a regionálna geografia Slovenskej republiky. Ružomberok: Katolícka univerzita v Ružomberku, 2007. Slovakia.travel – Národný portál cestovného ruchu Slovenska. Webové stránky dostupné z: http://www.slovakia.travel/. Správa slovenských jaskýň, Liptovský Mikuláš. Webové stránky dostupné z: http://www.ssj.sk/. Štatistický úrad Slovenskej republiky. Webové stránky dostupné z: http://portal.statistics.sk/. Ústredie práce, sociálnych vecí a rodiny (ÚPSVaR). Webové stránky dostupné z: http://www.upsvar.sk/. VODIČKA, Karel: Příčiny rozdělení Československa: analýza po 10 letech. In Politologický časopis, 2003 (10)/1. Str. 55–64. Západné Tatry, Roháče – Mapa VKÚ č. 112 1:50 000. Harmanec: VKÚ.

Obrázky použité v této studijní opoře byly převzaty z webových stránek Panoramio.com.


__________________________________________________________________________________

Přílohy 1.

Přehledná mapa


Příloha č. 1: Přehledná mapa

EXKURZE DO HORSKÝCH OBLASTÍ SLOVENSKA

Recommend Documents