Ekonomie 1 RNDr. Ondřej Pavlačka, Ph.D. pracovna 5.052 tel. 585 63 4027 e-mail:
[email protected]
10. Fiskální a důchodová politika Fiskální politika = vědomé a cílené využívání příjmové a výdajové stránky veřejných financí za účelem stabilizace ekonomiky. Veřejné finance:
státní rozpočet,
municipální rozpočty (měst, obcí),
státní fondy (fond sociálního zabezpečení,…),
rozpočty státních podniků (ČEZ,…),
rozpočty Evropské unie a evropských fondů.
Cíle fiskální politiky:
vyvážený ekonomický růst,
nízká míra nezaměstnanosti,
to vše při zachování akcentu směrem k dalším cílům hospodářské politiky: o nízká inflace, o vyrovnaná platební bilance.
Funkce fiskální politiky:
redistribuční – zajišťuje přerozdělení důchodů (viz důchodová politika),
alokační – zajištění zdravotnictví,…),
stabilizační - stabilizace hospodářského cyklu.
efektivní
alokace
veřejných
statků
(např.
školství,
Nositelé fiskální politiky: vláda (ministerstva), samosprávy krajů, obce.
10.1 Státní rozpočet (SR) SR = centralizovaný peněžní fond, který vytvářejí, rozdělují a využívají orgány státní správy.
1
Tvoří jej příjmová a výdajová stránka. V ČR je sestavován na 1 kalendářní rok a má podobu zákona. Pokud není zákon o státním rozpočtu přijat, hospodaří se podle rozpočtového provizoria (hospodaření podle SR z předchozího roku). Příjmy SR: 1. přímé daně: a) důchodové (daň z příjmů), b) majetkové (silniční, dědická, darovací, z nemovitostí), 2. nepřímé daně: DPH, spotřební daně, 3. příspěvky na sociální zabezpečení a pojistné, 4. poplatky, pokuty, penále, 5. dotace, dary. Daň = povinná, zákonem stanovená platba, kterou se odčerpává část nominálního důchodu ekonomického subjektu. Přímé daně – přímý dopad na plátce, platí je domácnosti nebo firmy podle své důchodové či majetkové situace. Způsob zdanění důchodů (příjmů):
progresivní – podíl daní na důchodu v souvislosti s jeho růstem též roste (např. pásmové zdanění příjmu obyvatelstva v ČR do roku 2007),
regresivní – podíl daní na důchodu v souvislosti s jeho růstem klesá,
konstantní (proporciální) – daňová sazba se s růstem důchodu nemění (např. tzv. "rovná daň", v ČR u PO i FO od 2008).
Nepřímé daně – jsou zahrnuty v cenách zboží, do SR je odvádí prodávající, nemají tedy přímý dopad na plátce. Jejich nevýhodou je, že postihují každý ekonomický subjekt stejně bez ohledu na jeho důchodovou nebo majetkovou situaci. Výdaje SR: 1. transferové platby – důchody, podpora v nezaměstnanosti, stipendia, …, 2. vládní nákupy – financování běžných i investičních výdajů ve školství, zdravotnictví, sociálních službách, kultuře, státní správě, obraně a bezpečnosti…, 3. úrok z veřejného dluhu. Saldo státního rozpočtu = rozdíl mezi příjmy do SR a výdaji ze SR. Dle salda rozlišujeme 3 typy SR: 1. přebytkový rozpočet: Příjmy > Výdaje, 2. vyrovnaný rozpočet: Příjmy = Výdaje, 3. deficitní (schodkový) rozpočet: Příjmy < Výdaje.
2
Abychom mohli porovnávat salda státního rozpočtu jednotlivých zemí mezi sebou, je potřeba zohlednit jejich ekonomickou úroveň. Jako kritérium se tedy používá poměr salda SR k HDP dané země. Jedním z Maastrichtských kritérií (viz opora č. 9 Monetární politika) je, že deficit veřejného rozpočtu musí být menší než 3 % HDP. Na obrázku níže můžeme vidět, že tohle kritérium ČR opakovaně nesplňuje.
Rozpočtový deficit je financován:
výpůjčkami zpravidla v podobě dluhopisů vlád – tyto dluhopisy jsou nakupovány domácími subjekty (vnitřní dluh) nebo zahraničními subjekty (vnější dluh),
centrální banka emituje peníze – roste množství peněz v ekonomice, nebezpečí inflace (nutná kooperace s CB),
prodej vládních aktiv – vláda prodává státní majetek soukromým subjektům.
Podle způsobu vzniku rozlišujeme strukturální a cyklický deficit:
cyklický deficit – vzniká, když se ekonomika nachází v recesi (snížení daňových příjmů, růst výdajů ze SR),
strukturální deficit - vzniká prováděním expanzivní politiky vládou (pokles daňové zátěže, zvyšování vládních výdajů).
Kumulováním veřejných deficitů vzniká veřejný dluh. Veřejný dluh = celkový rozsah zadlužení vlády. Jde o stavovou veličinu – určuje se vždy k 1. lednu daného roku.
3
Rozlišujeme: a) vnitřní dluh – zadlužení vlády vůči domácím subjektům, méně nebezpečný, b) vnější dluh (zadlužení vlády vůči zahraničí). Důležité je zanalyzovat příčiny veřejného dluhu, jestli je pouze tzv. "prožrán", nebo je investován např. do rozvoje infrastruktury (lze očekávat vyšší příjmy do SR v budoucnu). Na následujícím obrázku můžeme vidět, že veřejný dluh ČR má rostoucí charakter, jeho souhrnná výše k 1. 1. 2014 činila 1 7888 mld. Kč. Jedním z Maastrichtských kritérií (viz opora č. 9 Monetární politika) je, že podíl veřejného dluhu na HDP nesmí překročit 60 %. Z následujícího obrázku je patrné, že tohle kritérium ČR zatím splňuje, nicméně procentuální poměr veřejného dluhu k HDP se k 60 % čím dál tím více přibližuje.
10.2 Nástroje fiskální politiky Rozlišujeme jednorázová záměrná opatření (diskreční) a vestavění (automatické) stabilizátory. Záměrná (diskreční) opatření = jednorázová rozhodnutí příslušných orgánů o změně daňových sazeb a změně ve struktuře výdajů státního rozpočtu. Vestavěné stabilizátory = po svém zavedení působí v hospodářství automaticky a nevyžadují žádná další rozhodnutí státních orgánů. Instalují se, aby napomáhaly vyrovnávat výkyvy agregátní poptávky, případně i agregátní nabídky. Jedná se např. o:
mandatorní výdaje (každoročně povinné, např. smluvní platby do zahraničí, příspěvky na stavební spoření),
progresivní daň z příjmu,
transferové platby.
Princip proticyklické funkce vestavěných stabilizátorů:
v období recese jsou nižší příjmy obyvatelstva + vyšší míra nezaměstnanosti => nižší míra zdanění + vyšší podpora v nezaměstnanosti => stimulace AD, 4
v období konjunktury jsou vyšší příjmy + nižší míra nezaměstnanosti => vyšší míra zdanění + menší transferové platby => tlumení AD, snaha zabránit "přehřátí" ekonomiky.
10.3 Typy fiskální politiky 1) Expanzivní FP:
cíl: růst AD i AS, podpořit růst ekonomiky,
opatření: snížení daní, zvýšení vládních výdajů a/nebo transferových plateb, …
účinnost: je-li reálný produkt nižší než potenciální, uplatňuje se, je-li země v recesi, v opačném případě může vést k přehřátí ekonomiky a k růstu inflace.
2) Restriktivní FP:
cíl: pokles AD, popř. i AS, zabránit inflaci,
opatření: zvýšení daní, snížení vládních výdajů a/nebo transferových plateb, …
účinnost: uplatňuje se, je-li země v konjunktuře.
10.4 Lafferova křivka Při stanovení výše daňové sazby musí vláda uvažovat i o velikosti výnosu z výběru daní. Existuje hranice, při které již s dalším zdaněním výnosy z daní klesají. Tento zákon popisuje tzv. Lafferova křivka. Lafferova křivka:
Míra zdanění by se neměla dostat do zakázané oblasti. Od míry X už není růst daňové sazby doprovázen růstem příjmů do SR, protože ekonomické subjekty jsou demotivovány k ekonomické činnosti, vyplácejí se daňové úniky, atp. Nalézt optimální míru zdanění (bod X) je však v reálu obtížné.
10.5 Důchodová politika Jde o součást hospodářské politiky státu, úzce souvisí s fiskální politikou (přerozdělování důchodů je obvykle prováděno prostřednictvím výběru daní a transferových plateb).
5
Zabývá se problematikou, kdo se vlastně ve společnosti těší z vyrobeného HDP. Řeší problém měření nerovnosti v rozdělení důchodů ve společnosti a snaží se odpovědět na otázku, jakým způsobem a v jaké míře by měly být důchody ve společnosti přerozdělovány. Problematika přerozdělování důchodů je důležitá. Určité přerozdělování důchodů v dané společnosti být musí, např. proto, že existují „neproduktivní vrstvy“ – děti, studenti, důchodci,… Dále i ze sociálních důvodů - přílišná polarizace společnosti na „chudé a bohaté“ může vést k sociálním nepokojům. Nalezení „optimální míry přerozdělení důchodů“ je však značně komplikované, neboť naopak přílišné rovnostářství zase vede k demotivaci k ekonomické činnosti. Vždy se najdou názory pro i proti. Míru nerovnoměrnosti rozdělení důchodů v dané společnosti můžeme graficky znázornit pomocí tzv. Lorenzovy křivky:
Přímá spojnice mezi body 0 a E popisuje křivku odpovídající teoretickému případu dokonale rovnoměrnému rozdělení (všichni mají stejný důchod), spojnice bodů 0, A, B, C, D a E pak představuje skutečnou Lorenzovu křivku znázorňující situaci v dané společnosti. Lorenzova křivka nám umožní porovnávat situaci v různých zemích anebo v jedné zemi v různých časových obdobích. Pokud se Lorenzovy křivky neprotínají, můžeme říci, ve které 6
zemi jsou důchody rozděleny rovnoměrněji, pokud se ale protínají, podobný výrok vyřknout nemůžeme.
Číselně popisuje míru nerovnoměrnosti rozdělení důchodů např. tzv. Giniho koeficient G – udává poměr mezi velikostí plochy mezi skutečnou a rovnostářskou Lorenzovou křivkou (A) a mezi celkovou plochou pod rovnostářskou Lorenzovou křivkou (A+B), tj.
Giniho koeficient G nabývá hodnot z intervalu 〈0,1〉. Obecně čím vyšší je hodnota G, tím více nerovnoměrné je rozdělení důchodů ve společnosti a naopak. Teoretické případy: G=0 odpovídá dokonale rovnoměrnému rozdělení (všichni mají stejný důchod), G=1 dokonale nerovnoměrnému rozdělení (veškerý důchod je příjmem 1 osoby, ostatní mají důchod nulový). Není však úplně dokonalým měřítkem, např. pro neporovnatelné Lorenzovy křivky může vyjít stejně. V minulých letech rostli nerovnosti v příjmech zejména v tranzitivních ekonomikách (přechod od centrálně řízeného režimu k režimu tržnímu, např. ČR). Jinak bývají jeho hodnoty relativně stabilní v toku času. 7