WWW.TEMADNE.CZ
FEST. #7
BOLESLAVSKÉ FESTIVALOVÉ NOVINY
Práce dělá člověka…
2
BOLESLAVSKÉ FESTIVALOVÉ NOVINY / DUBEN 2015
Festival Jeden svět praskne vaši ochrannou bublinu Narušit předsudky, pohodlné nevědomí a fámy šířené českou společností – to je cílem 6. ročníku festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět v Mladé Boleslavi, který své publikum přivítá výzvou „Praskněte své bubliny!“. Jeden svět letos vzniká ve chvíli, kdy světem hýbou zásadní události jako útok na redakci satirického týdeníku v Paříži, válka na Ukrajině, rozpínání Islámského
3
WWW.TEMADNE.CZ
Zůstat „in“, nebo jít „out“? Když se řekne „coming-out“, někdo si představí úlevu, pochopení, přijetí a podporu. Jiným se sevře žaludek hrůzou a v hlavě se jim hemží slova jako opovržení, nenávist, pohoršení a šikana. Neexistuje přesný vzorec, podle kterého coming-outy probíhají, vše závisí na okolnostech – ve kterém koutě světa žijete, jací jsou vaši rodiče, s kým se kamarádíte, jaké je prostředí ve vaší škole či práci. Povím vám příběh svého coming-outu. Kačka Gabrielová
státu, nárůst rasismu v České republice podporovaný čelními politiky. Díky moderním technologiím můžeme dnešní dění prožívat takřka v přímém přenosu – sledovat vývoj, zaujímat postoje, aktivně reagovat. Přesto reagujeme zcela opačně – pouštíme k sobě jen vybrané zprávy, uzavíráme se do mentální rezervace. V ochranné bublině je nám příjemně, protože máme pocit, že to, co je venku, se nás netýká. Takový pasivní postoj je zvlášť v dnešní globalizované době nebezpečný. Právě proto Jeden svět vyzývá mladoboleslavskou veřejnost, aby praskla své ochranné bubliny – například už tím, že navštíví projekce dokumentárních filmů s aktuálními tématy a po nich následující debaty. Sami jsme si při výběru programu praskli pár svých bublin, ať už o islámu, romských migrantech ze Slovenska nebo třeba duševních chorobách. Vážení čtenáři, přeji vám mnoho prasklých bublin. Jan Kurka, ředitel festivalu
FEST. – BOLESLAVSKÉ FESTIVALOVÉ NOVINY V DUBNU 2015 VYDALO OBČANSKÉ SDRUŽENÍ TÉMA DNE V RÁMCI FESTIVALU JEDEN SVĚT V MLADÉ BOLESLAVI REDAKCE: KRISTÝNA MOTLOVÁ – ŠÉFREDAKTORKA, JAKUB DÝN, KAČKA GABRIELOVÁ, SLÁVKA HEPNAROVÁ, KATEŘINA KROUPOVÁ, EDITA KUBIŠTOVÁ, JAN KURKA, ALŽBĚTA MOTLOVÁ, LINDA NOVOTNÁ, DANILO ELVIR – GRAFIK
PRASKNĚTE SVOU BUBLINU O ŽIVOTĚ HOMOSEXUÁLŮ S FILMEM PUTINOVY „DĚTI 404“
Hlavním důvodem, proč jsem se rozhodla jít s pravdou ven, byla moje (teď už bývalá) přítelkyně. V šestnácti letech toho totiž před rodiči moc neutajíte. Bylo mi jasné, že je jen otázkou času, kdy to praskne, protože mám se svou mámou poměrně blízký vztah. Já sama bych se bývala přiznala dříve, než to bylo nevyhnutelné, v kamufláži jsem pokračovala jen kvůli přítelkyni. Mnohem víc mi však vadilo lhát kamarádům ve škole než vlastní rodině, protože s kamarády jsem trávila více času. Situaci komplikovalo i to, že moje přítelkyně byla zároveň moje spolužačka. Ať používáte sebepromyšlenější lži jako odpovědi na dotěrné otázky, lidé vycítí, jak to doopravdy je, a stejně vaší verzi nevěří. Nač to tedy tutlat? Úplně první osoba, které jsem potvrdila domněnky a přiznala svou lesbickou orientaci, byla moje nejlepší kamarádka. Ze všech přiznání bylo tohle jedno z nejpříjemnějších, protože mu nepředcházel vnější tlak. Kamarádka je sice křesťanka a nesdílí se mnou všechny mé názory, ale velmi oceňuji, že se mi je nesnaží měnit. Pokaždé, když mě něco psychicky srazilo, pomohla mi znovu se postavit na nohy a za to jí budu navždy vděčná. Při mých dalších krocích mi byla největší oporou. Jako další přišlo na řadu přiznání rodině, přesněji mámě. Ta asi půl roku předem začínala tušit, že je něco jinak. Vzorně jsem však oponovala veškerým rýpavým poznámkám, které jsem doma slýchala, a udržovala jsem rodinu v nejistotě. Zlom přišel ve chvíli, kdy měla přítelkyně trable větších rozměrů a já se jí snažila co nejvíc podržet. Tenkrát jsem s ní vše velmi prožívala a v kombinaci s vnějším nátlakem od všech zvědavců jsem to zkrátka už nevydržela. Když se máma zeptala, co se to se mnou děje, že vypadám, jako bych se měla každou chvíli rozbrečet, tak jsem slzy pustila a začala jsem vyprávět. Už ani nevím, jak jsem to tenkrát podala, pamatuji si jen, jak se slzy únavy v okamžiku změnily na slzy naprostého uvolnění. Mámu jsem samozřejmě nepřekvapila, slyšela to, na co čekala. Nikdy mě neodsoudila a řekla mi, že chce, abych byla šťastná, a že nezáleží, s kým to bude. Bylo to od ní velmi povzbudivé, avšak vím, že si doteď myslí, že je to fáze, která potrvá, jen dokud nenarazím na toho pravého. Když se to dozvěděla máma, bylo mi jasné, že do dvou dnů o tom bude vědět i otčím a babička. Drby se mezi příbuznými šíří stejně rychle jako kdekoliv jinde. Nikdy jsem o tom s nimi příliš nemluvila, ale vím, že jejich názor je velmi podobný tomu máminu. Přibližně ve stejnou dobu jsem o tom řekla i dalším kamarádkám. Stalo se to na poměrně komorní oslavě. Ten večer byl v hlavní roli samozřejmě alkohol a nejsem na to vůbec pyšná. Po opakovaném nátlaku – bylo to přibližně
4
ve chvíli, kdy se z prosby „Pověz nám, jak to je“ stalo konstatování „Stejně to víme, tak nám na to prostě kývni“ – jsem podlehla a kývla. Po vítězných úsměvech byl závěr situace přibližně stejný jako u mámy. Věděly jsme to a stojíme za tebou. Takovou reakci jsem vcelku očekávala. Tím, kdo mě opravdu překvapil, byl můj otec. Rodiče se rozvedli, když mi bylo šest, a od té doby spolu mluví, jen když musí. Co tedy tátovi sama neřeknu, to neví. Seděli jsme tenkrát v restauraci, popíjeli kávu a nějakým způsobem došlo na téma vztahy. Zavětřila jsem příležitost a spontánně se rozhodla přiznat barvu. Na otázku „Co kluci?“ jsem odpověděla jednoduše: „Víš, tati, já radši holky než kluky.“ Větu, která následovala asi po deseti vteřinách vykuleného výrazu, nikdy nezapomenu. „Tak teď na mě může maximálně spadnout meteorit, nic jiného už mě dneska nepřekvapí.“ Nebylo v tom nic víc než údiv, protože táta to vůbec nečekal. Dala jsem mu prostor o tom popřemýšlet a po pár minutách už hovor zase ubíhal stejným tempem jako předtím. Ono odpoledne jsme zůstali u tohoto tématu, protože táta měl přirozeně spoustu otázek, na které jsem mu ráda odpověděla. Na toto přiznání jsem sice potřebovala posbírat více odvahy než na to první, ale ve výsledku bylo stejně tak pohodové. Největším oříškem pro mě dodnes zůstává moje druhá
babička. Má totiž jednu speciální vlastnost – co nechce slyšet, neslyší. Musím sice uznat, že mi nikdy nic nevyvracela, nepokoušela se mě změnit ani neomezila náš kontakt. Ale fakt, že se mě každého čtvrtroku ptá, jestli už jsem náhodou nepotkala nějakého milého hocha, je všeříkající. „Ne, babi, nepotkala a ani nepotkám. Už jsem ti to říkala. Mám ti to celé vyprávět ještě jednou?“ Všechna moje stěžejní přiznání se odehrála asi během půl roku. Rozsela jsem zrnka pravdy mezi vybrané jednotlivce, kteří byli zároveň pomyslní zástupci všech kruhů, ve kterých jsem se pohybovala. Informace tohoto rázu se přirozeně šíří jako lavina, takže se dalo čekat, že nepotrvá dlouho a bude se to vědět všude. Všechno ale zůstalo při starém, a pokud se někde objevila změna, tak jedině k lepšímu. Začala jsem být otevřená vůči všem zvídavým dotazům a bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Když nic netajíte, nikdo na vás nemůže nic vyšťourat. Když navíc zahodíte ostych vy, udělají to i ostatní. Vyhnete se trapným chvilkám a dost možná si s ostatními upevníte vztahy. A pokud se zkrátka jen bojíte, že na vás budou vaši přátelé zlí, pak to nejsou přátelé a buďte rádi, že jste na to přišli včas. Obklopte se jen těmi, kteří vás respektují a mají vás rádi takové, jací jste se narodili. Nebojte se jít s kůží na trh. Držím palce a přeji hodně štěstí a odvahy!
Muslimové mají spoustu podob Jen málokteré téma vyvolává ve společnosti v poslední době tolik emocí jako islám. A jen o málokterém jiném panuje tolik předsudků a neznalostí. V hlavách nosíme obrázek typického muslima: s plnovousem, šátkem na hlavě a kalašnikovem přes rameno. Co záleží na tom, že zosobňuje jen nepatrný zlomek světové muslimské populace. Téměř neslyšitelnou polovinu muslimského světa představují ženy. O těch nevíme už vůbec nic, snad jen to, že je mezi nimi vysoká míra negramotnosti a že musí žít v podřízenosti. V některých venkovských oblastech skutečně přesahuje míra jejich negramotnosti 90 %. V podřízenosti bohužel také řada z nich žije, souvisí to ale nezbytně s islámem? Nejeden muslimský intelektuál v dějinách tvrdil, že šaría byla prvním zákoníkem, který volal po rovnosti mezi muži
5
WWW.TEMADNE.CZ
BOLESLAVSKÉ FESTIVALOVÉ NOVINY / DUBEN 2015
a ženami, a že Korán nabádá ke vzdělávání jak mužů, tak žen. Vždyť prvním slovem Koránu bylo iqra’, tedy čti. Dnešní doba těmto výkladům nepřeje. Nicméně skutečné problémy hledejme především v sociálních podmínkách. Za řadou restrikcí, které jdou mnohdy proti duchu islámu, stojí kulturní tradice a zacyklená mužská sebestřednost a touha ovládat (byť jen navenek) ženy kolem sebe. Mnohé z nich touží vymanit se z tohoto začarovaného kruhu. Činí tak prostřednictvím osobní vzpoury, uměleckým vyjádřením, politickou angažovaností či – jakkoliv vzácnými – snahami vyrvat duchovní sféru z mužských rukou. I z toho důvodu bude možná tradiční tvář islámu
čelit největším výzvám právě od žen. S jejich větší angažovaností také mohou přijít nové vize toho, čím by islám mohl být v budoucnosti. O tom, jak arabské ženy chtějí změnit svět a jak by mohl vypadat jejich život, kdyby ho měly ve svých rukou, vypráví filmy Casablanca volá (Casablanca Calling) o marockých kazatelkách islámu a Nadina revoluce (Nada’s Revolution) o egyptské aktivistce, která touží po svobodě v uměleckém vyjádření i v osobním životě. Mnoha mýty je opředeno také téma radikálního islámu. Co víme o způsobech radikalizace stovek mladých evropských muslimů? Řada studií ukazuje, že valná většina z nich neměla před tím, než se z nich stali radikální islamisté, o náboženství nejmenší ponětí. Mnozí byli kriminálníky, kteří až během pobytu ve vězení přišli do styku s některým schopným manipulátorem, který dokázal zneužít jejich roztříštěné identity. Další část se pak zradikalizovala sama, jen prostřednictvím nepřeberného
množství trýznivých obrázků na internetu a plamenných kázání vousatých kazatelů na Youtube. Jejich příběhy mívají i veskrze lidské rozměry. Vidíme hroutící se životy nedospělých mladíků, kteří se zpravidla z osobních či politických, výrazně méně pak náboženských důvodů rozhodli přidat k radikálním organizacím bojujícím v nejproblematičtějších koutech světa. K těm příběhům pak patří i vzkazy rodičů: „Vrať se zpátky do Evropy, zatímco případné vězení tu bude dočasné, v radikální organizaci zůstaneš až do své smrti.“ Jeden z takových příběhů ukazuje unikátní dokument Bojovníci ze severu (Warriors from the North), který festival Jeden svět 2015 zahájí. Rozplétá příběhy frustrovaných potomků somálských přistěhovalců v Dánsku, kteří se přidávají k radikálnímu hnutí aš-Šabáb. Důvodům těchto bojovníků často nerozumíme. Ale ten smutek v očích otce, jehož syn odešel přidat se k bláhovému džihádu, ten je univerzálně srozumitelný.
Zdroj: Respekt, 23. 2. 2015, autor: Ondřej Beránek, ředitel orientálního ústavu AV ČR
PRASKNĚTE SVOU BUBLINU O ISLÁMU S FILMY VÁLKA LŽÍ, BOJOVNÍCI ZE SEVERU A DRON
6
7
WWW.TEMADNE.CZ
BOLESLAVSKÉ FESTIVALOVÉ NOVINY / DUBEN 2015
ThuleTuvalu a my
Jenica & Perla a jejich cesta za sny
Když jsem byl na semestrální stáži v indické Bombaji, tak na mě při návratu z tržnice v muslimské čtvrti, kde mezi křivolakými uličkami a koly opřených motorek kozy nejen chovají, ale i porcují, vybafla hlavní „highway“ do jižního centra města. Čtyřproudá silnice plná starých britských doubledeckerů, taxíků, osobních aut s prorezavělými katalyzátory, českých oktávek indické produkce s upraveným dívčím jménem Laura, náklaďáčků s kuřaty i motorových rikš. Smog a prach od této permanentně troubící dopravní zácpy se rozprostíral ještě desítky metrů, nejen mezi plátky chleba na chodníku podnikajících stánkařů s indickými sendviči. Na začátku 21. století přitom v Indii mělo automobil jen asi osmdesát lidí z tisíce, zatímco na Západě skoro každý. Situace by se ale měla brzo „zlepšit“. Zejména díky zahraničním investicím a blahodárně působícímu růstu spotřeby. Globální oteplování je podle všeho fakt. Tolik horkých let a klimatických výkyvů za sebou, jako tomu bylo v poslední dekádě, je ve srovnání s minulými epochami nevídaných, teplota by přitom vzhledem ke snížené sluneční aktivitě měla spíš klesat. Své o tom vědí obyvatelé dvou tak vzdálených míst – Thule, grónského městečka, které je nejseverněji obývaným místem na Zemi, a polynéského Tuvalu, nejníže položeného ostrovního státu na světě. V okolí Thule tají ledy a místní obyvatelé pomalu ztrácejí po staletí předávaný zdroj obživy – lov tuleňů a ryb, závislý na existenci ledovců a prováděný za pomoci psů. Ledy tají, jsou křehké a praskají. Zatímco dříve se tu mohla psí spřežení prohánět po celý rok, teď už je doba, kdy se dá bezpečně vyjet na lov bez rizika propadnutí se mezi kry, zkrácená na několik měsíců. O jedenáct tisíc kilometrů dál, v Tuvalu, mají svůj domov tisíce lidí. Ostrovy plující jen několik metrů nad mořem ale každým rokem víc a víc ohrožuje stoupající hladina. Písečné pláže už pomalu zmizely a do moře čouhají jen kokosové palmy rašící ze břehu. Obyvatelé
Filmů, které se zabývají problematikou socializace Romů, za poslední dobu vzniklo hned několik. Mezi již oceněné patří snímek, který vznikl pod taktovkou Petra Václava – Cesta ven. Na festivalu se představí emotivní počin Jenica a Perla, který má na kontě zkušená režisérka Rozálie Kohoutová, která spolupracovala na projektu Čapkovy kapsy či Gottland. Film zachycuje dospívání dvou mladých dívek z romských komunit a jejich každodenní problémy i radosti, mezi které patří i taneční soubor Kesaj Čhave, díky němuž se kamarádky seznámily. Ačkoli každá žije na opačném konci Evropy a dělí je patnáct set kilometrů, velice snadno nachází společnou řeč (jistě i díky romštině) a stávají se v životě jedna druhé oporou. Perla se narodila na východním Slovensku a celý život žije ve slumu, který se nachází v tamní chudé osadě. Sní o tom, že se vymaní ze školní docházky a odcestuje za bratrem do Paříže, kde – jak doufá – začne nový život. ostrovů jsou ale přesto usměvaví. „Nám o peníze nejde, vyžijeme z toho, co ulovíme a co si dokážeme vypěstovat,“ říká postarší domorodec a otec vícera zdejších dětí. Všichni tihle lidé, ale i další všude na světě, stejně jako třeba divoká zvířata v afrických buších, jimž vysychají životodárné řeky, jsou ohroženi klimatickými změnami. Těžko uchopitelným fenoménem, na kterém se, zejména svou stále rostoucí spotřebou, podílíme mi všichni. To mimo jiné potvrzují i zprávy Mezinárodního panelu pro změny klimatu, tedy expertní vědecké instituce. Vládní představitelé většiny zemí světa přesto stále preferují ekonomický růst před zájmy a zdravím většiny populace. Příroda je přitom klimatickými změnami ohrožena například i kvůli velké konzumaci masa, jehož produkcí jsou každý rok likvidovány statisíce hektarů deštných pralesů, nebo kvůli palmovému oleji, jenž se nachází asi ve třetině produktů naší denní spotřeby. Věci tedy máme ve svých rukou my a naši politici, které bychom měli držet v opratích stejně pevně, jako grónští Eskymáci z Thule drží svoje psy.
Jakub Dýn
PRASKNĚTE SVOU BUBLINU O KLIMATICKÝCH ZMĚNÁCH S FILMEM THULETUVALU
Jenica – sedmnáctiletá Rumunka – se s rodiči do Paříže přestěhovala, když jí bylo osm, a několik prvních let žila se svou rodinou na ulici. Neztotožňuje se s kulturou svých rodičů a distancuje se od tradičních Romů. To ovšem není nic snadného, ať už kvůli blízkým, kteří považují Jeničino chování za neloajální, tak i kvůli tomu, že samotná Jenica ví, že se nemůže (ačkoli by chtěla) považovat za Francouzku, a tak hledá svou skutečnou identitu. I přes obtíže, které zpočátku v Paříži má, se mladá Romka přihlásí na kadeřnickou školu, najde si práci a začíná samostatně žít. Jak se mladým dívkám podaří jít si za svými sny? Nakolik snadné je být v současné Evropě Romem? Má člověk zavrhovat svou kulturu, pokud chce zapadnout do většinové společnosti? A stojí vůbec naše společnost za to, abychom se stali její součástí? I takové otázky vyvstanou po zhlédnutí tohoto víc než zdařilého dokumentu.
Věra Nitschová
PRASKNĚTE SVOU BUBLINU O ŽIVOTĚ ROMŮ V EVROPĚ S FILMEM JENICA & PERLA
8
Pohnutý osud kosmonoské léčebny v době nacismu O pomníčcích, které se kdysi nacházely na poli u Chudoples, a jejich spojitosti s kosmonoskou psychiatrickou léčebnou se tradují mnohé pověsti. Málokdo by však věřil, že tyto příběhy mají reálný základ. Amatérští historici MUDr. Milan Novák a předseda Muzejního spolku Kosmonosy RNDr. Václav Petříček se prostřednictvím svého výzkumu snaží zjistit, co stálo za několikanásobně zvýšenou úmrtností v psychiatrické léčebně v průběhu druhé světové války a jakou roli léčebna sehrála při vyhlazování duševně nemocných během tzv. očisty německého národního těla v době nacismu. Výzkum probíhá ve spolupráci s německými historiky a českou akademií věd. Kateřina Kroupová
9
WWW.TEMADNE.CZ
BOLESLAVSKÉ FESTIVALOVÉ NOVINY / DUBEN 2015
„Vysoká úmrtnost duševně nemocných a postižených a jejich systematické vyvražďování je významným tématem druhé světové války. My se svým výzkumem o kosmonoské léčebně snažíme toto téma doplnit, upozornit na něj veřejnost, a obohatit tak dějiny naší lokality,“ uvádí mě do souvislostí hned na začátku našeho povídání doktor Novák a upozorňuje, že vysoká úmrtnost v psychiatrických léčebnách nebyla v německé říši a přidruženém území ničím výjimečným. Životy postižených a duševně nemocných byly totiž v nacistickém Německu považovány za „životy nehodné života“. Zmíněné heslo se stalo jakýmsi mottem programu nazvaného Akce T4. Cílem tohoto vysoce tajného plánu (zabití se v kódovaném jazyce označovalo jako „terapie“) byla genetická a rasová očista národního těla – často ospravedlňována i ekonomickými faktory, jako byly náklady na terapii duševně chorých či nedostatek lůžek pro zraněné vojáky vinou právě duševně nemocných a postižených. V rámci první fáze akce byly na začátku roku 1939 zřízeny v šesti říšských léčebnách plynové komory, kde byli nemocní pomocí oxidu uhelnatého zplynováni a které se následně staly inspirací pro postupy ve vyhlazovacích táborech. Přestože program neměl dlouhého trvání – v létě roku 1941 byl Adolfem Hitlerem po protestech veřejnosti ukončen – zemřelo při něm na sedmdesát tisíc lidí. Předčasné ukončení Akce T4 způsobilo hned několik faktorů. Jedním z nich byla chaotická německá správa. „Já sám jsem při výzkumu pochopil, že proslulý německý pořádek byl fikce. Ve skutečnosti to byl hrozný chaos. Nacističtí úředníci byli pedantní ve vyplňování formulářů, ale jako celek nefungovali,“ vysvětluje důvod prosáknutí informací o vysoce utajovaném plánu Milan Novák. Tím druhým a zřejmě zásadním faktorem byl postoj veřejnosti, jež se v totalitním státě odvážila protestovat. Ať už kvůli upřímnému nesouhlasu se zabíjením nevinných lidí, nebo ze strachu o své muže bojující na frontě, se kterými by po jejich návratu mohlo být zacházeno podobně. Lidé se nebáli říct nahlas svůj názor a Adolf Hitler jako správný populista věděl, kde jsou hranice. Akce T4 byla ukončena 24. srpna 1941. Tedy dva týdny před prvním plánovaným transportem pacientů – převážně Němců – z kosmonoské psychiatrické léčebny do saského střediska Pirna-Sonnenstein. Zařízení v Kosmonosech se na začátku války stalo jakousi sběrnou pro Němce nacházející se v protektorátu a určené k převozu do plynových komor v Německu. K plánovaným transportům nakonec nedošlo, avšak na samotnou selekci pacientů k převozu dohlížel tehdejší ředitel Klement Bergl.
„Doktor Bergl byl takovým poctivým soudruhem. Dělal, co se mu řeklo. Nicméně po odborné stránce se léčebnu snažil vést dobře,“ hodnotí rozporuplnou postavu ředitele doktor Novák. Druhá fáze Akce T4 bývá někdy označována jako „divoká eutanazie“ nebo „Akce Brandt“. Během ní iniciovali lékaři a ředitelé léčeben uvolňování lůžek pro raněné vojáky plánovaným zabíjením duševně nemocných pacientů. Dle dostupných a ověřených důkazů k těmto postupům v kosmonoské léčebně nedocházelo. Existuje však osobní svědectví docenta Oldřicha Vinaře, který v šuplíku biochemické laboratoře léčebny našel složku s informacemi, že pacientům byl úmyslně injikován bacil tuberkulózy. Vinař nedlouho po svém nálezu odjel na vojnu a dokumenty zmizely. Doktor Novák se domnívá, že se mohlo jednat o experiment, nicméně ohledně důvěryhodnosti nálezu je poněkud skeptický. Několikanásobně zvýšená úmrtnost v době války a především na jejím konci tkvěla s největší pravděpodobností v podvýživě, špatném zdravotním stavu příchozích pacientů a výrazném překročení kapacity léčebny. To vše také přispělo k šíření tuberkulózy. „Lékaři tuberkulózu rozhodně rozsévat nemuseli. Všeobecná nouze a nedostatek personálu jejímu rozšíření samy nahrály. Ostatně první světová válka je obdobným případem,“ přiklání se Milan Novák k tomuto vysvětlení. Kosmonoská léčebna a její historie v době druhé světové války i po ní přináší kontroverzní a chmurná témata, avšak porozumění jim je klíčem k chápání soudobého stavu společnosti a aktuálních témat, jako je vyrovnání se s činností nacistů na území dnešní České republiky či role duševně nemocných v lidském společenství. Beseda s Milanem Novákem, jež se v rámci festivalu uskuteční 23. dubna v Ekocentru, může být jedním ze způsobů, jak nad těmito tématy zapřemýšlet a popasovat se s pohnutou minulostí naší země.
PRASKNĚTE SVOU BUBLINU O OTISCÍCH HISTORIE S FILMEM FELVIDÉK NEBO PŘI BESEDĚ V RÁMCI SCIENCE CAFÉ
Jeden svět nestačí Letošní festivalový ročník nabídne vedle dvou filmových scén také scénu hudebně-divadelní, která bude, podobně jako minulý rok, koncipována jako „obývák ve městě“. Tento rok představí bohatý a plnohodnotný kulturní program. Každý den se zde uskuteční alespoň tři vystoupení, přičemž prostor bude sloužit i jako místo k relaxaci a odpočinku. Obývák umístěný v areálu volnočasových aktivit na Staroměstském náměstí potrvá od středy 8. dubna do soboty 11. dubna. Vystoupí v něm kapely dobře známé zejména na současné pražské a brněnské alternativní scéně – garage-folkový J a jeho Cold Cold Nights, stále na popularitě nabývající MUCHA, post-folkové duo 27, Martin E. Kyšperský z kapely Květy, ústřední dvojice kapely Listolet říkající si HUSO, rock’n’rolloví VEES a další. Účast přislíbilo také brněnské divadlo Slovosledi ve vlastní šťávě. To přijede se svým projektem Storytelling, který navazuje na tradici mezilidského vyprávění příběhů. Na scéně doprovodného programu bude rovněž možné vystoupit na Open miku, jenž bude otevřený pro všechny odvážné příchozí, a nebude chybět ani něco k občerstvení. Edita Kubištová
10
11
WWW.TEMADNE.CZ
BOLESLAVSKÉ FESTIVALOVÉ NOVINY / DUBEN 2015
Je libo cukříček? Objev výroby rafinovaného cukru způsobil v minulosti potravinářskou revoluci. Dříve byl bílý prášek určen zejména vyšší společnosti, v současnosti už je pro nás jeho konzumace stejně samozřejmá jako čehokoliv jiného. Cukr je prakticky ve všem. Nikdy dřív nebyla jeho spotřeba tak vysoká, jako je dnes. Nadměrná konzumace s sebou pochopitelně nepřináší jen to dobré, protože, jak víme, všeho moc škodí. Alžběta Motlová
V poslední době je stále aktuální otázka závislostí, která bývá nejčastěji spojována s drogami, méně už s kávou, kouřením či alkoholem. Přes mnohé vědecké studie je zde ale stále jedna látka, na které jsme do jisté míry závislí všichni, ale nikomu na tom nepřijde nic zvláštního. Ano, řeč je o cukru. Náš organismus bez sacharidů fungovat nemůže. Tyto látky slouží jako zdroj energie, zajišťují svalovou práci, chemické reakce v těle, termoregulaci a další nezbytné děje v našem organismu. Zároveň mají funkci zásobní a stavební. Lze tedy říct, že cukr je pro nás nezbytný. Otázkou zůstává, jaké je jeho správné množství a v jaké formě bychom ho měli přijímat. Na to existuje spousta názorů a studií, které se mohou tvářit velice seriózně, avšak mnohdy jsou jen promyšleným marketingovým tahem lobbistických skupin. Nejčastější formou cukru je bílý cukr (sacharóza), který vzniká dokonalým zpracováním cukrové řepy. Řepa je očištěna a nařezána na řízky, z nichž je třeba extrakcí získat cukernou složku. Řízky jsou ve válcovité nádobě tlačeny proti horké vodě, ve které se většina cukrů rozpustí. Z takto vzniklé cukerné šťávy se musí oddělit další složky (soli a další převážně barevné organické látky). Tyto látky totiž později brání krystalizaci cukru. Kdyby se neoddělily, cukr by byl zabarvený dožlutozlata. Právě toto je onen „odpadní“ hnědý cukr, který je tolik vychvalovaný. Bohužel, vliv na obezitu a zubní kaz má naprosto stejný jako bílý cukr. Jsou v něm pouze zachovány některé vitamíny, vláknina a aminokyseliny. Nevýhodou ale mohou být soli, které při dlouhodobé konzumaci zatěžují ledviny. Barva cukru ovšem nemusí být v otázce kvality vypovídající. Vzhledem k tomu, že hnědý cukr je v současnosti moderní, můžete narazit i na bílý cukr, který je následně
dobarvován. V horším případě karamelem, v lepším případě melasou, která vzniklý cukr obohatí o alespoň některé prospěšné látky. Vedle hnědého a bílého cukru existuje i třtinový cukr, který bývá často zaměňován s už zmíněným hnědým cukrem. Třtinový cukr se ale dováží z tropických oblastí, kde se daří cukrové třtině, z níž se vyrábí. A právě ve třtinovém cukru je melasa už obsažena, a nemusí se do cukru přidávat v průběhu výroby. Mluvíme-li o sladkých cukrech, mají chemici na mysli nízkomolekulární látky – monosacharidy a oligosacharidy, které mají do deseti „jednoduchých“ sacharidových jednotek. Pouze tyto nižší cukry mají sladkou chuť. Sacharidy, které jsou složeny z více než deseti sacharidových jednotek, už nemají sladkou chuť, přesto jsou stále zdrojem energie, kterou organismus umí štěpit na nižší cukry, se kterými bychom bohatě vystačili. Právě tento fakt někdy lidem, kteří se snaží hubnout, může poněkud
„Jako každý jiný chce současná nejmenovaná korporace (je vlastně jedno která, dělají to vesměs všechny) maximalizovat své zisky za co nejmenších nákladů na výrobu. Proto dochází k šetření na vstupních surovinách, tradiční suroviny bývají nahrazovány, a aby výsledný produkt dobře chutnal, je třeba ho něčím dochutit. A právě zde se otevírá široké pole působnosti právě pro cukr. Existuje totiž jistý stereotyp, že cukr je věc dobrá (přiznejte se sami — kdo by neměl rád cukr?) a pro člověka potřebná.“ — Jakub Růžička, student Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy
zamotat hlavu. Cukr je ve formě nesladkého škrobu obsažen i v bramborách, rýži nebo obilovinách. Mimo tento „skrytý cukr“ máme v dnešní době navíc potraviny, do kterých se cukr přidává dodatečně, ale ve kterých není sladká chuť žádoucí. Možná vás to překvapí, ale najdeme ho i v uzeninách, slaném pečivu či konzervované zelenině. Cukr můžeme prohlásit za jednu z nejnebezpečnějších drog dnešní doby. Zejména proto, že nad ním takto vůbec nepřemýšlíme a na rozdíl od jiných závislostí nám její projevy nepřijdou ničím podezřelé. Cukr je k sehnání kdekoliv, ale ač se to zdá přitažené za vlasy, tento sladký prášek je velice návykový. Konzumujeme ho denně a mnohdy si to ani neuvědomujeme. Přitom v dnešní době zapříčiňuje dlouhodobý nadbytečný příjem cukru překyselování organismu a vznik civilizačních chorob, například diabetu II. typu, obezity, onemocnění kardiovaskulární soustavy, ale také zrychluje proces stárnutí či hyperaktivitu u dětí, snižuje psychickou i fyzickou zdatnost. Pokud se u ženy v těhotenství diagnostikuje cukrovka, může dojít ke změně mikroflóry u ní i u jejího dítěte. V budoucnu to může mít negativní dopad na nervovou soustavu plodu a zapříčinit u něj vznik mozkových onemocnění, ADHD, autismu, Parkinsonovy choroby nebo některých zánětlivých onemocnění střev. V roce 2013 se narodilo přes 21 milionů dětí, které mají zdravotní obtíže z důvodů cukrovky diagnostikované u jejich matek v průběhu těhotenství. Jak ale z této šlamastyky ven? Má vůbec běžný člověk v dnešní době šanci omezit svůj příjem cukru na potřebné minimum, které lze přijmout ve formě přírodního cukru? Velmi těžko. V běžných obchodech málokdy seženeme potraviny, které by byly bez cukru či sladidel. Většina
CUKR A JEHO ALTERNATIVY Řepný cukr (sacharóza) – klasický bílý cukr, známe ho v sypké nebo kostkové formě Hnědý cukr – nerafinovaný cukr Třtinový cukr – vyrábí se z cukrové třtiny, obsahuje prospěšné látky Melasa – vedlejší produkt, který vzniká při výrobě cukru z cukrové řepy i cukrové třtiny, podobá se medu, nevýhodou může být specifická vůně i chuť Javorový sirup – přírodní sladidlo, vyráběno z mízy cukerného javoru, výhodou je nižší energetická hodnota a vyšší sladivost Šťáva z agáve – dvojnásobně sladší než med, ale má přitom nízký glykemický index, oproti medu a bílému cukru nezpůsobuje výkyvy glykémie (cukru v krvi) Obilná sladidla – obilí se využívá k výrobě přírodních sladidel, nejznámějším je ječmenný slad, sehnat ale můžete i kukuřičný nebo rýžový Med – má mimo vitamínů i antibakteriální účinky a k léčbě mnoha onemocnění se využívá od pradávna Stévie – bezkalorické sladidlo, v posledních letech zaplavilo trh, původem je z jihoamerické rostliny, jejíž listy jsou mnohonásobně sladší než cukr
12
uměle doslazovaných potravin v nás po snědení vyvolá opětovný pocit hladu vlivem metabolického odbourávání. Tato skutečnost jen nahrává potravinářským firmám. Denně zkonzumujeme téměř dvojnásobek cukru, než je nutné. Za posledních padesát let se spotřeba cukru ve světě ztrojnásobila. Studie prokázaly, že mladý Američan zkonzumuje asi 34 lžiček cukru denně. Někteří vědci dokonce tvrdí, že velké množství cukru může ničit játra stejně jako alkohol. Výzkumný tým Kalifornské univerzity v San Francisku publikoval studii, která dokazuje, že 74 % všech balených potravin v USA obsahuje přidaný cukr, který je na obalu uveden pod 61 různými názvy, je totiž mimo jiné součástí konzervantů a aromat. A není to problém jen Američanů, známých milovníků nezdravého jídla. Upřímně, zkuste najít v obchodě s potravinami etiketu, na které není pojem glukózo-fruktózový sirup. To, že na obalu nenajdete slovo cukr, ještě neznamená, že tam není. Potravinářský průmysl je také jen byznys, který se řídí novými trendy a musí reagovat na poptávku. Jestliže se začne mluvit o škodlivosti dané ingredience, pochlubí se logicky tím, že ji nahradí něčím jiným. Že tato nová ingredience je ve finále ještě škodlivější, už není důležité.
13
WWW.TEMADNE.CZ
BOLESLAVSKÉ FESTIVALOVÉ NOVINY / DUBEN 2015
„Cukr nám dodává energii, ale mluvíme o tzv. prázdné energii. To znamená, že nám nedodává žádné látky, které by byly tělu prospěšné. Potraviny a nápoje, které obsahují v nadměrné míře cukr, zvyšují riziko nárůstu hmotnosti u dětí i dospělých. Cukr je i významným rizikovým faktorem při vzniku zubního kazu. Děti mají sladkou chuť radši než jakoukoliv jinou, rychle si na ni zvykají. Proto by se jim mělo sladké dávat opatrně a s velkou rozvahou. Děti by se měly již od raného věku učit správné skladbě jídelníčku, vhodnému rozložení jídel během dne, ušlechtilému stolování a výběru vhodných nápojů.“
V minulosti bylo lidstvo před cukrem varováno, a to za éry květinových dětí knihou Sugar Blues (v češtině Cukrové trápení). Kniha je inspirována hollywoodskou herečkou Glorie Swanson, která se angažovala v osvětě ohledně rizik při konzumaci cukru. Publikace detailně popsala cukrovou mánii i vliv a důsledky cukrové závislosti na společnost. Přestože mluvíme o světovém bestselleru, který způsobil obrovský boom ohledně cukru a zdravé výživy, stejně rychle na něj veřejnost zase zapomněla. Cukr byl totiž na základě studie Freda Stara z Harvardské univerzity (katedra pro výživu) znovu očištěn, přestože o objektivnosti celého výzkumu se vedly spekulace. Lidé zkrátka dostali naději, že je všechno v pořádku a nic nemusí měnit. K prohlášení o nezávadnosti se s vděkem upnuli, a na celou věc se opět zapomnělo. Stejně tak se právě teď zapomíná na negativní dopad umělých sladidel, jako je například Aspartam, který je téměř ve všech light nápojích či nápojích s 0 % cukru. Je sice schváleno, že nás přímo neohrožuje, ale pokusy byly prováděny pouze krátkodobě. Co se s organismem stane po padesátileté konzumaci něčeho chemického? Jak by navíc mohla být nezávadnost nepotvrzena, když víc než polovina vědců pracujících pro schvalující organizace má přímé či nepřímé vazby na některou z velkých nadnárodních potravinářských společností? Tady už nejde o naše zdraví, jde o naše peníze. Na světě je přes 300 milionu diabetiků a toto číslo stále roste. Kdyby ubyli diabetici s typem dva, který je způsoben špatnou výživou a životosprávou, jak by se propadly zisky farmaceutických firem z léčiv a pomůcek? Kdyby se omezila konzumace cukru, kolik potenciálních pacientů by v budoucnu nepotřebovalo léky? Kdyby byl přijat zákon o dani na cukr, jak by se některé potraviny vůbec vyráběly? Mnohdy jde jen o to, jak dobrota chutná, avšak nutriční hodnoty a zdravotní důsledky jsou naprosto odstrašující. Stejně jako je tomu s alternativními medicínskými metodami a novou vyhláškou ohledně zákazu uveřejňování účinků bylinek, i v tomto případě jde především o astronomické částky, které shrábnou nadnárodní farmaceutické společnosti. Proč by měly propagovat jiné varianty, které pro ně nejsou přínosem? Znovu jsme
“Nejlepší kamarád cukr je tááák sladký. Když jdu nakoupit do obchoďáku, vždy je tam se mnou, ať se podívám kamkoli. Dodává mi tolik energie, že někdy vážně nevím, co bych si bez ní počal. Trošku mě trápí, že aby získal bílou barvu, musí být podroben působení chloridu vápenatého. Že prý je jedovatý. Olíznu si prst, zrníčka cukru se nádherně třpytí. Než se mi rozpustí na jazyku poslední krystalek, rozpouští se i mé poslední pochybnosti. S radostí kupuji čokoládu od fialové kravky, neboť v jejím složení je můj kamarád na prvním místě. Jsem na něho hrdý, musí být vážně dobrý, když je ho v takové pochoutce nejvíc. S cukrovkou, anemií, nadváhou, krevními a nádorovými onemocněními ať straší někde jinde, já budu svému kamarádovi navždy věrný.” — Petr Matzig, učitel, pracovník v ekologicky zaměřeném obchodě „Bezobalu“
v bludném kruhu. Pokud budeme ve stresu, nešťastní, budeme konzumovat hodně nezdravého, hodně cukru a hodně jídla s nezdravými (nepřírodními) cukry. S největší pravděpodobností budeme nemocní a oni nám mohou přispěchat na pomoc se zázračnými léky (s desítkami vedlejších účinků) a s metodami, které si draze nechají zaplatit pojišťovnami, kterým my platíme zdravotní pojištění. Proč by měli lobbovat za změnu? Jim se současný stav očividně vyplatí. Cukr je považován za něco neodmyslitelného, dobrého a prospěšného. Na základě čeho si to ale myslíme? Je to jen další zaběhnutý systém, který se nám z lenosti nebo strachu nechce měnit. Čekáme na velký zásah shora, který ale přijít nemůže. Lidem, kteří ovlivňují naše názory ohledně jídla, se to nevyplatí. Je jen na nás, jestli vybočíme z davu. Žádná velká změna nepřišla bez boje a zadarmo. Možná to zní revolucionářsky, ale naše zdraví za to stojí, a je nejvyšší čas si to uvědomit a nenechat se vodit za nos těmi, kdo se starají o blaho lidí tímto způsobem.
— Lucie Růžičková, nutriční terapeutka, oddělení klinické výživy Thomayerovy nemocnice
PRASKNĚTE SVOU BUBLINU O ÚČINCÍCH CUKRU S FILMEM CUKR BLOG
14
Ukrajinské hlasy znějí celým světem Ukrajina je dnes pluralitní společností, jejíž velká část nedobrovolně čelí autoritářským režimům. Fascinující, ale zároveň velmi ustaraná země, která dost dobře nerozumí svým sousedům. Nekonečné násilné demonstrace v Kyjevě, anexe Krymu, krvavé separatistické povstání na východě země. Mír na Ukrajině je v nedohlednu. Režisér Dmytro Tiazhlov se spolu s dalšími mladými filmaři rozhodl sledovat každodenní život lidí v této rozpolcené zemi a pokusil se zmapovat jejich trnité cesty k demokracii. Velmi aktuální dokument nás seznamuje s osmi krátkými příběhy, ve kterých mladí tvůrci vylíčili své krajany ve snaze pomoci utvářet zemi podle vlastních představ. Ve snímku se setkáváme například s ortodoxním biskupem, který se rozhodne opustit církev, aby mohl svobodně bojovat za práva gayů a leseb. S aktivistou bojujícím za práva zvířat, který žije už dvacet let v chátrajícím domě v přírodní rezervaci a vysvětluje, proč se rozhodl žít tímto způsobem i nadále. Autoři nám představují také příběh muže, kterého bezdůvodně zmlátili a zmrzačili
policisté a nikdy se nedovolal svého práva, či novináře, který na podzim roku 2013 odstartoval jedinou událostí na Facebooku celou sérii protestů na Majdanu a tím i ukrajinskou revoluci. Setkáváme se také s příběhem dívky, která chrání lidi holýma rukama před policejními skupinami a tím získává obdiv jednoho z policistů. To vše se děje v rámci systému, v němž svoboda projevu a demokracie jsou spíše zbožným přáním než realitou. Celý snímek nahlíží na jeden rok obtížné ukrajinské současnosti. Někde je drama syrově přítomné, někde ho lze tušit jen vzdáleně. Deníkový záznam dění na Ukrajině ukazuje zemi v přerodu, kde jedni bojují za demokracii a druzí proti ní. Důležitost dokumentu podporuje fakt, že je velmi komplikované zachytit současný zmatek na Ukrajině. Na rozdíl od novinářů dokumentaristé setrvávají na místě a mapují události po delší dobu, často v těsné blízkosti svých protagonistů, a stávají se součástí jejich každodenního života. Snímek tedy velmi autenticky reflektuje současnou situaci v zemi, která je zatraceně blízko té naší.
Linda Novotná
PRASKNĚTE SVOU BUBLINU O SITUACI NA UKRAJINĚ S FILMEM UKRAJINSKÉ HLASY
Bob Marley se vrací domů žít nový život
15
WWW.TEMADNE.CZ
BOLESLAVSKÉ FESTIVALOVÉ NOVINY / DUBEN 2015
Tento dánský snímek rozhodně není typickým dokumentárním filmem, který by po zhlédnutí mohl být definován jednou prostou větou. Dokument naopak vyvolává diskuzi hned k několika palčivým problémům lidstva, ale scenáristům se je podařilo velmi nenásilně zahrnout do jednoho lidského osudu. Poutavý portrét indického přistěhovalce, který se pohybuje na velmi tenké hranici s existenciálním dramatem, rozhodně nepůsobí kulturně vzdáleně ani pro českého diváka. Gamblerství, byrokracie, komplikované rodinné vztahy a kulturní tradice jsou témata, se kterými se člověk setkává denně, minimálně prostřednictvím médií. Celý dokument je protkán řadou vedlejších motivů, přesto je krásně propojen hlavním myšlenkou o vymanění se z vlastní bubliny, kterou se ztotožnil s letošním festivalovým tématem. Příběh vypráví o člověku, který za svůj život nepoznal možnost volby. Jeho život definovali jiní. Domluvené manželství, opuštění rodné země a povinnost
zajistit rodinu – to byly momenty, které ovlivnily jeho život natolik, že nyní nastal čas, aby vystoupil ze své anonymity a začal jednat sám za sebe. Překročit vlastní hranice a konečně promluvit. Začít žít podle svého. Snímek přiměje k zamyšlení a dost možná vyvolá
i sporné momenty, což je ovšem dle mého jeho největším pozitivem. Možná právě příběh indického přistěhovalce, který se v mládí ztotožňoval s Bobem Marleym a v padesáti letech objevil sílu k vlastnímu rozhodnutí, inspiruje i vás k prasknutí své bubliny a získání odvahy na změnu.
Slávka Hepnarová
PRASKNĚTE SVOU BUBLINU O HLEDÁNÍ VLASTNÍ IDENTITY S FILMEM BOB MARLEY SE VRACÍ DOMŮ
Život uprostřed války propagand Kdy na Zemi zaznělo první lidské slovo, nikdo neví, respektive vědci to jen velmi zhruba odhadují z nepřímých stop. Prakticky za jisté se ale dá považovat to, že krátce na to vznikla i propaganda, která je rakovinou veškeré mezilidské komunikace. A dnes možná více, než kdy jindy. Propaganda představuje šíření informací a tak je třeba ji nejdříve oddělit od zpravodajství a podobných věcí. Má vždy nějaký cíl a tím bývá změna názorů nebo chování lidí z důvodů nejčastěji ekonomických a vojenských. Cíl je skrytý, na rozdíl od autora, který někdy znám je a někdy ne. Používá informace, které jsou vždy vzdálené od reality, ale ne pokaždé jde o čistou lež. Mnohem častěji používá nejúčinnější manipulativní prostředek, kterým je polopravda. Hraje vždy na emoce a využívá jeden stereotyp za druhým. Propagandisté ji umí velmi dobře skrýt, takže na první pohled se může tvářit třeba jako vědecká práce, reklama, názor, zpravodajství, propagace, blog, oficiální prohlášení nebo třeba jako diskuse pod článkem. Jejím nezaměnitelným znakem je, že vidí svět černobíle a nezajímá se o pohled druhé stany, natož pak o ověřování informací – vytváří snadno identifikovatelné nepřátele. A především v současnosti je všudypřítomná, protože technický pokrok umožňuje šířit informace velmi snadno i levně tištěnými i elektronickými medii a hlavně přes web a sociální sítě. Prožíváme doslova smršť propagandy. Byla tu prakticky vždy, ale svou hlavní sílu začala nabírat ve druhé světové a naplno se rozjela ve studené válce. Ukázalo se totiž, Zdroj: Respekt, 24. 2. 2015, autor: Tomáš Přibyl
že je levná a účinnější než zbraně. Mistrovskou ukázkou propagandy bylo například přesvědčení velké části západní veřejnosti o potřebě útoku na Irák a zřejmě své dějinné maximum prožívá na obou stranách, pokud jde o Ukrajinskou krizi. Propaganda nechybí ale ani v běžné politice – u nás k ní mají kupodivu blízko prakticky všechny parlamentní strany. Kupodivu píšu proto, že Češi jsou zřejmě nejvíce postiženým národem propagandou v dějinách. Náboženskou jsme byli ovlivňováni bohužel od Mistra Jana Husa a o dvacátém století netřeba asi ani mluvit. Příliš mnoho propagandy přitom škodí samotné propagandě a Češi jsou v tomhle nejlepší ukázkou. Nevěříme už prakticky ničemu, kromě vlastní osobní propagandy. Život v apatii, který propaganda vyvolává, se dlouho vést nedá. Co s ní, pokud se nechceme zbláznit? Hezké by bylo, kdyby většina lidí pochopila, že podvádět druhého se prostě nedělá, ale k tomu nedojde a tak zbývá jen se bránit – kritickým myšlením, hledáním informací na více místech, jejich porovnáváním s už ověřenými fakty nebo zvyšováním znalostí, obecného přehledu a především ignorováním po jejím rozpoznání. Na výběr toho není málo a zdálo by se, že zlikvidovat propagandu by neměl být problém. Spíše ale jen nahradíme jednu druhou, protože lidé se tak výhodné a účinné zbraně těžko vzdají. Vypadá to tedy na marný boj, ale jsou boje, které bychom měli vést, i když je nemůžeme vyhrát…
PRASKNĚTE SVOU BUBLINU O ČEMKOLIV S JAKÝMKOLIV BODEM Z NAŠEHO FESTIVALOVÉHO PROGRAMU Hlavní scéna / Divadelní sál, Dům kultury, Dukelská 1093 / vstupné 80 Kč Úterý 7. 4. 2015 18.00 h, Slavnostní zahájení festivalu Válka lží MAT THIAS BIT TNER, NĚMECKO, 2014, 89 MIN
O pozadí zdůvodnění vojenské intervence v Iráku. Osu dokumentu tvoří přímý, až minimalistický rozhovor režiséra s mužem, který se snaží obhájit své činy, ale přitom svou lží pomohl vehnat svět do války. Po projekci bude následovat debata s Janem Kovářem, hlavním analytikem think tanku Evropské hodnoty, o současném dění v Iráku. Večer bude zakončený rautem a koncertem v předsálí.
Středa 8. 4. 2015 18.00 h, Putinovy „Děti 404“ PAVEL LOPAREV, ASKOLD KUROV, RUSKO, 2014, 52 MIN
V roce 2013 přijalo Rusko zákon proti „propagaci homosexuality“ mezi mládeží. Mladí gayové a lesby se tak stali „chybou systému“ a jejich šikana získala posvěcení z nejvyšších míst.
20.00 h, Bojovníci ze severu SØREN STEEN JESPERSEN, NASIB FARAH, DÁNSKO/SOMÁLSKO, 2014, 54 MIN
O motivech a způsobu rekrutování desítek mladých západoevropanů pro boj v islamistických skupinách. Unikátní anonymní svědectví jednoho z nich, který se z teroristické skupiny vymanil.
Pátek 10. 4. 2015 18.00 h, Dron TONJE HESSEN SCHEI, NORSKO, 2014, 78 MIN
Je to jako hra – z výšky sledujete svůj cíl a pak jedním zmáčknutím tlačítka zneškodníte protivníka. O tisíce kilometrů dál v pákistánských horách v tu samou chvíli umírají lidé. Masivní nasazení bezpilotních letounů v americké armádě změnilo v poslední dekádě zásadním způsobem tvář války. Jak to ale vypadá ve skutečnosti?
20.00 h, Ukrajinské hlasy
16.00 h, Bob Marley se vrací domů NITESH ANJAAN, DÁNSKO, 2014, 75 MIN
Je mu padesát a rozhodne se učinit zásadní životní rozhodnutí – zrušit trvalý pobyt v Dánsku a vrátit se domů. Tam, odkud jako chlapec před čtyřiceti lety přišel – do Indie. Těžko by někdo ve smutném, životem uvláčeném muži hledal vášnivého fanouška Boba Marleyho, který býval s vlasy po pás ozdobou večírků. Jeho syn se snaží dopátrat, co ho vede ke kroku, který je podle dánského zákona nevratný.
18.30 h, Felvidék – Horní země
A. KHONYAKINA, UKRAJINA, 2014, 80 MIN
Koláž osmi krátkých snímků mladých filmařů nahlíží na jeden rok obtížné ukrajinské současnosti. Někde je drama syrově přítomné, někde ho lze tušit jen vzdáleně. Deníkový záznam dění na Ukrajině ukazuje zemi v přerodu, kde lidé bojují za demokracii i proti ní.
Sobota 11. 4. 2015 14.00 h, Piráti ze Salé R. ROGERS, M. ADDOU, VELKÁ BRITÁNIE, 2014, 76 MIN
Na pozůstatcích někdejší pirátské pevnosti v marockém Salé vyrostla úplně jiná stavba – cirkusový stan. Útočiště tu našla první marocká cirkusová škola, která poskytuje alternativní vzdělání mladým lidem s pohybovým talentem.
15.30 h, Jenica & Perla
Otevřený prostor pro každého, kdo se nebojí.
16.00 h, Durmančiny Bylinky Alternativní folkové duo a písně lesa i španělského ohně. Zpěvy, kytary, hřeben. Prý trochu Navarová.
17.30 h, Liška a Elfí Princ Mladá kapela s nádechem bítnických písničkářů, Velvetů i uřvaného patosu, hraje písně od srdce.
ČESKÁ REPUBLIKA, SLOVENSKO, 2014, 75 MIN
19.30 h, 27
Režisérka slovensko-maďarského původu pátrá v dokumentárně-animovaném snímku po kořenech vlastní rodiny. Odkrývá tabuizovaná témata související s otázkou národnostního soužití. Poválečná výměna obyvatelstva zasáhla do osudů desítek tisíc lidí. Film prokládá archivní materiály a animované vyprávění svědectvím pamětníků a rozhovory s mladými lidmi, pro které v dnešní době není již otázka národní identity natolik zásadní.
Hudební duo propojující intimní folk s post-rockovými prvky, v nástrojovém obsazení: kytara, zpěv a housle.
Ekoscéna / Pavilon DDM, Purkyňova 224 / vstupné 60 Kč Středa 8. 4. 2015 18.00 h, ThuleTuvalu M. VON GUNTEN, ŠVÝCARSKO/TUVALU, 2014, 96 MIN
Důsledky změny na klimatu na různých částech planety se projevují již dnes a nutí její obyvatele jim čelit. Snímek zachycuje několik osudů, jejichž tradiční způsob života je nenávratně změněný. Po projekci bude následovat beseda s Vojtou Koteckým, bývalým programovým ředitelem Hnutí DUHA.
Čtvrtek 9. 4. 2015 18.00 h, Cukr blog ANDREA CULKOVÁ, ČESKÁ REPUBLIKA, 2014, 79 MIN
Pátek 10. 4. 2015 15.00 h, Král Doubek Brněnsko-boleslavský bluesman zhudebňuje texty Rimbauda, Heineho, Štýrského, poesii Aztéků a severoamerických prérijních indiánů.
16.00 h, HUSO Dvojčlenná hudební smršť. Veselé písně o zvířátkách a dopravních nehodách. Akordeon, řev, klarinet.
17.00 h, Man Drops Hat Původem boleslavský písničkář cítící v nuancích irských pouličních bardů.
20.00 h, Klub U-Turn, U pražské brány 111 Festivalová afterparty – Mucha Brněnská femi-punková kapela sdružená kolem mladé písničkářky Nikoly Muchové přezdívané „Záviš v sukni“, dívčí hudební hvězda okurkové sezóny.
Sobota 11. 4. 2015 16.00 h, Slovosledi: ve vlastní šťávě
O cukru jako droze a o snaze žít bez něj. Snímek mapuje rozpínavost cukerného průmyslu i alternativní cesty stravování. Po projekci bude následovat beseda s propagátorem zdravého životního stylu Janem Jíchou.
Brněnský divadelně-vypravěčský projekt. Bezprostřední kavárenské vyprávění příběhů, hospodský humor jako prostředek psychoterapie.
Pátek 10. 4. 2015 18.00 h, Lovu zdar!
Benjo, mandolína, basa, divoký západ hnaný bouřlivou tuzemskou krví, inspirován hudbou Lestera Flatta a Earla Scruggse a bandu Foggy Mountain Boys.
D. TIAZHLOV, A. LITVINENKO, A. KURINA, J. DOVHYCH, O. SHORNIK, V. BIHUN, N. PARFAN, M. STOYANOVA,
Čtvrtek 9. 4. 2015 15.00 h, Open Mike
JAROSLAV KRATOCHVÍL, ČR, 2014, 66 MIN
‚,V každém muži je trochu toho lovce,“ vysvětluje jeden z protagonistů filmu, který nahlíží na různé dimenze lovu jako jednoho z rysů české národní povahy. Film nabízí zamyšlení nad motivy člověka – lovce, který si osobuje právo rozhodovat o životě a smrti.
Hudební scéna aneb Jeden svět nestačí / areál volnočasových aktivit, Staroměstské náměstí / vstup zdarma
Středa 8. 4. 2015 15.00 h, Quaraba Řecký hudebník Yannis Karampatzias ovládá tradiční balkánské nástroje a houslista Milan Jakeš zase jazz a moravský folklor, zahrají ve stylu řeckého undergroundu.
ROZÁLIE KOHOUTOVÁ, ČESKÁ REPUBLIKA, FRANCIE, 2014, 70 MIN
17.30 h, Martin E. Kyšperský (Květy)
S taneční skupinou Kesaj Čhave se probojovaly až do soutěže Slovensko má talent. Pak se ale obě romské dívky vrátily domů. Zatímco 17letá Jenica, původem z Rumunska, v Paříži cílevědomě kráčí za snem stát se kadeřnicí a začlenit se do většinové společnosti, její kamarádka Perla, která žije v osadě v podhůří Vysokých Tater, propadá na základní škole a ke „gádžům“ je nedůvěřivá.
Frontman alternativního brněnského Květy zahraje své svěží sólové písně plné ptačích per a příběhů.
19.30 h, J & The Cold Cold Nights Písničkář říkající si skromně „Jéčko“ nahrál svojí první desku na iphone, podnikl turné po bytech a v Boleslavi vystoupí se svojí indie-folkovou kapelou.
17.30 h, The Bluegrass Friends
Výstavní scéna / parkoviště před nákupním centrem Olympia / vstup zdarma
30. 3. – 29. 5. 2015 Výstava Khatar san? Výstava mapuje migraci Romů za prací ve 2. polovině 20. století za prací v rámci Československa z pohledu dělnic a dělníků samotných.
Science café / Pavilon DDM, Purkyňova 224 / začínáme vždy v 18 h / vstup zdarma
Čtvrtek 16. 4. 2015 Martin Hausenblas: Budoucnost individuální dopravy Čtvrtek 23. 4. 2015 Milan Novák: Nacistická „eutanázie“ duševně nemocných – východiska, průběh a dopady Čtvrtek 30. 4. 2015 Kateřina Sidiropolu Janků: Khatar san? Pracovní migrace jako celospolečenská a vícegenerační výzva