Fejeton Teoretická část Fejeton (z fr. „lístek“), poznámka pod čarou (podčárník), je novinářský žánr užívaný jako určitý protějšek k hlavním článkům. Ukazuje většinou všední věci ve vtipné, neotřelé formě. Autor vychází mnohdy z vlastních zážitků, přináší nečekané pohledy na věc, vede čtenáře k zamyšlení. Užívá v textu nezodpovězené otázky. Však také jedna tvoří titulek snad nejznámějšího českého fejetonu: Kam s ním? Slohové postupy: úvahový, vyprávěcí Funkční styl: publicistický, umělecký Typy fejetonů •
•
•
Fejeton – beseda - jakýsi rozhovor se čtenáři. Tento typ fejetonu užíval například Jan Neruda, obracel se v něm přímo na čtenáře, např. „co myslíte…“, „co vy na to?…“ „co bych vám říkal..“ a podobně. Polemický fejeton - autor vyvrací nějaké názory a seznamuje čtenáře se svým vlastním pohledem, usiluje získat čtenáře na svou stranu. Ani zde nechybí svěží styl, odlišný od úvahy nebo eseje. Satirický fejeton – vyskytuje se nejčastěji. Je na satiře postavený.
Jak psát fejetony? Důležité je: • • • •
• •
•
•
Věnovat nejprve svůj čas četbě dobrých fejetonů (viz např. doporučené zdroje pod textem aj.). Vědět o čem psát, s jakým cílem (čeho chce autor dosáhnout napsáním textu, např. čtenáře pobavit, přivést ho k zamyšlení apod.) Upoutat titulkem. Jeho podoba nepodléhá žádným pravidlům. Soustředit celý text na jedno téma, jeden předmět, fakt nebo myšlenku, nikdy nerozvíjet více témat současně. Tématem můžou být i nejprostší lidské problémy, pojaté však originálně, nově a neotřele. Úvod = expozice (nepříliš dlouhý) seznamuje čtenáře s tím, o čem bude autor psát. Hlavní a nejdůležitější část fejetonu – rozvinutí děje. Často autor píše (v 1. osobě čísla jednotného) o svých pocitech, dojmech, problémech, nápadech, ale vždy originálně a neotřele. Zvolit vhodný jazyk. Neužívat složitá a těžko srozumitelná souvětí, složité výrazy cizí a nesrozumitelná slova. Styl fejetonu je lehký a spíše hovorový. Autor musí psát s humorem a nadhledem, je vypravěčem, který uvažuje i popisuje. Užívá častěji tázací, a především krátké věty, citově zabarvená slova nebo i slova zvláštní až podivná. Nevkládat do závěru shrnutí. Fejeton musí mít nějakou pointu nebo nečekané vygradování, rozuzlení. Jeho závěr může i nemusí být otevřený; neměl by však čtenáři problematiku vysvětlovat.
Doporučené zdroje – webové adresy – fejetony: • Burian, Jan: Fejetony: http://www.janburian.cz/index.php?node=119&catid=112 • Čapek, Karel: Nedělní fejetony Karla Čapka: http://www.lidovky.cz/ln_nazory.asp? klic=159009&o=0 • Čapek, Karel: Zahradníkův rok: http://www.mlp.cz/cz/projekty/on-line-projekty/karel-capek/ • Fejetony slavných: http://www.ctivo.cz/category/fejetony-slavnych • Křesťan, Rudolf: Podkovaná blecha, úryvek: http://www.ctenarsky-denik.cz/Rudolf-KrestanPodkovana-blecha-16576 • Neruda, Jan: Kam s ním: http://tenkrat.webnode.cz/news/fejetony/ • Vaculík, Ludvík: Fejetony: http://www.ludvikvaculik.cz/index.php?pid=3 Doporučené zdroje – krásná literatura – fejetony: • Devátá, Ivanka: Vůně posečené trávy, Motto, 2010 • Klíma, Ivan: Kruh nepřátel českého jazyka, Hynek, Praha 1998 • Poláček, Karel: Mariáš a jiné živnosti, nakl. Franze Kafky, Praha, 2007 • Skácel, Jan: Jedenáctý bílý kůň, Blok, Brno, 1996 • Křesťan, Rudolf: Fejetony Rudolfa Křesťana, 2 CD, Popron, 2009 Doporučená odborná literatura: • Osvaldová, Barbora – Halada, Jan: Praktická encyklopedie žurnalistiky, Libry, Praha, 2002 • Štorkán, Karel: Umění fejetonu, Novinář, České Budějovice, 1979
Praktická část Otázky k textům: Přečtěte si následující fejetony a porovnejte je. V čem se liší v závislosti na době vzniku a na osobnosti autora? Najděte různá neotřelá vyjádření, originální výrazy. Shrňte téma všech fejetonů. Jan Neruda – Kam s ním Byl čtenář už někdy ráno na ulici? Já nechci čtenáře urazit, já vím, že čtenář je nóbl a nemá zapotřebí, aby vstával před devátou - no ale náhoda! A když tedy náhoda ho vyvedla někdy z domu dřív, zajisté že sobě při známém svém bystrozraku povšimnul, že na ulici jsou nejen lidé, nýbrž i věci, jichž tu jindy nevídáme. Jakož také při známé jeho duchaplnosti není pochyby, že v těch lidech a věcech, hlavně ale o těch věcech pak přemítal. Někde u domu stojí starý džbán. Někde na pokraji chodníku zdrátovaná bandaska. Někde uprostřed ulice leží pekáč. Jak tam přišly ty věci? Vyšly si za noci z nestřežených polic a netrefily pak domů, když se rozbřesklo ráno? Ztratily nějakou náhodou, při ranním nakupování, svou kuchařku a čekají teď zde jako dobře vycvičený pes, který osamotněv usedne třeba doprostřed cesty a ohlíží se, až si ho pán zase najde? - Nuž dobře. Teď se mluví o choleře a o přípravách na ni - prosím čtenáře aby mne nevyrušoval, aby se neptal, jak že to souvisí spolu - jen ať mne nechá klidně psát a psát, na konec se přece jen uvidí zase, že nemluvím tak příliš hloupě. Tedy: mluví se o choleře. Co prý člověk má všechno dělat, aby jí zabráni. Především: čistota bytu je prý půl zdraví. Desinfekce vzduchu je prý také půl zdraví. Zdravé maso hovězí, telecí a vepřové je prý rovněž půl zdraví. Summa summarum, když sedá na všechny předpisy řádně pozor, je prý člověk v době cholery 2 1/2krát zdravější, nežli je vlastně zapotřebí. Proč bych ale nedal na všechny předpisy úpěnlivě pozor, když jsou a) k mému zdraví, b) když plnění předpisů ouředních člověka zároveň plní rozkoší nevýslovnou!? Jakmile jsem si tedy na nejbližším nároží přečetl dotyčné magistrátní nařízení, přerušil jsem ihned procházku svoji a vrátl ses domů. No já myslím, čisto je tu dost! Podlaha a nářadí je pod stálým a pečlivým dozorem mé Anče. Knihy jsou sice jen pod dozorem mým vlastním, ale domnívám se, že trochu prachu jim ani neškodí - vždyť vypadají sice tak okázale, tak chlubně a hloupě! A ostatek hm, ostatek už vlastně žádný není. Leda teď lože - co pak by ale mohlo být ve světě čistějšího, než mládenecké lože! Polštáře jako dvě labutě. Pokrývka jako plášť lilie. Poslámka jako sníh. Žíněnky jako buchtičky. Slamník - slamník "Ančo!" "Račte?" "Kdy pak jsem si dal naposled přecpat svůj slamník?" "To já nevím - co jsem tady, ne. - už musí být samá řezanka." Anča je u mne šest let. Vzpomínám zpátky, až za těch šest let - marné vzpomínání! Koupil jsem ten slamník, vycpaný a prošitý, ještě za dob růžového svého mládí "Ančo!" "Račte?" "Tadyhle máte 75 krejcarů - dojdete ihned k senaři pro tři otepě slámy - ihned, povídám!" Anča letí. Anča přivlíkne tři otepě slámy. Chytne slamník, vypáře prošívání, rozpáře švy, zamuchlá
uvnitř slamou. "Ale kam pak dáme tu slámu starou!?" Přece je jen rozum ženský bystřejší než náš! Na to bych nepřipad ještě dlouho! Ano, vždyť nežli cpeme na novo, musíme dřív vyndat slámu starou a - kam s ní? Vyhodils ji okny, někomu na hlavu? "Kam pak se dává taková sláma stará?" "To já nevím!" "Hm," povídám najednou, "zde tumáte peníz, jenž je šesták. Jděte tamhle do toho vysokého domu. Tam mají jámu na smetí - dejte domovníkovi ten peníz šesták a on vám dovolí, abyste do jámy vysypala slamník." Vždyť on rozum mužský také není zrovna k zahození! Šla a přišla. Že prý domovník nechce. Že prý tam do jámy házejí služky také horký popel a sláma by se mohla vzchytit. A jáma by prý také byla brzy plna a sedlák si teď pro smetí nepřijede, až v zimě, teď prý má doma dost co dělat. "Tak co?" "Já nevím!" "Ale, ale!" volám po chvíli - mozek mužský je obdivuhodně plodný! - "zejtra je středa, obecní vůz přijede pro smetí! Vezmete ten peníz šesták, dáte polovinu smetaři, který zvoní, polovinu kočímu, a vysypou vám to sami na vůz. "Dobře, ale na čempak račte dnes tedy spát? Slamník už nemohu dát do postele, je rozpárán, sláma by propadala skrz prkýnka - " "Arci - no ale - budu spát tedy na zemi! Rozložíme postranní, dlouhý ten polštář tamhle z pohovky na zem, pěkně na něj usteleme - a budu spát jako kníže - to bude feš!" Také jsem spal jako kníže. A hned ráno vynesla Anča slamníkna chodbu přede dveře, a čekali jsme. Zvoník přišel a já se honem vyložil z okna, abych byl procedury svědkem. Vůz přihrčel, Anča se vyhrnula se slamníkem před dům. "A kdyby mi dávali zlatku, já jim to na vůz nevezmu -já nesmím, mám zákaz!" zvolal kočí a prásk do koní. Anča táhla slamník zase domů. "To je už hloupé!" povídám. "Je to hloupé," potvrzovala Anča. "Tak přece se k něčemu mějte - pro pána boha! - zeptejte se někde, co dělají lidé jiní!" Anča letí. Asi za hodinu zase přiletí. "Že prý nejlíp to spálit v kamnech." "Inu ovšem - že nás to nenapadlo! Tedy palte! A víte co? Jděte se po domě trochu poptat, nebudouli někde péct buchty a nepřejou-li si pořádně podpálit troubu? Nebo propláknout pec - rozumíte?" Anča letí už zase. A pak vyřizuje, že prý nikde nebudou péct buchty, a nikde že si nepřejou propláknout pec. Ona ale že už musí teď do trhu a hrát si s tím spalováním že prý nemůže také, až tedy večer. Že prý aby člověk pak pořád při tom seděl. - Nu dobře! Nadešel večer a odbyla se večeře. Anča začla tahat slámu, dělat věchty a strkat je do pece. Já jsem si zasedl do pokoje k psacímu stolku a naslouchal, jak to z kuchyně do komínu pěkně táhno a hučí. Kouřil jsem spokojeně viržinku svoji - já tenhle hukot v komíně mám náramně rád! Náhlý hřmot před domem. Lidské hlasy venku, zvonění pak na dům. Vyskočím a naslouchám do chodby, co že se děje. Že prý u nás z komínu lítá oheň a lítá až na třetí střechu. "Pro pána boha, Ančo - přestaňte pálit! Honem s tím slamníkem někam do pokoje, a přijdou-li na nás, tvařte se, jako byste nevěděla ani muku. Jsou kamna rozpálena?" "I toto - od těch pár věchtů - studena jsou skoro!" Nepřišli - zaplať pánbůh! Oheň přestal po střechách lítat a lidé na ulici se po nějaké hodince
rozešli. Bafal jsem mrzutě do stropu. A hodně mrzut ulehl jsem pak zase na zem. Ovšem následující jitro mne zase osvěžilo. Vyšel jsem si ihned ven abych pátral. Ptal jsem se policejního strážníka. Ptal veřejného posluhy. Ptal se všech svých paniček známých. Strážník salutoval: "To já nevím." Posluha nadzdvihnul čepici:"Prosím, to nevím." Paničky řekly jedna jako druhá: "Ano, s takovými věcmi je to těžká věc!" "Holka, holka," povídám Anče zase doma,"to bude potíž! - Ale co naplat, takhle to nenecháme přece! Umíte kornouty dělat - ne? No ja vás naučím, pojďte!" A když jich byla už tak hromádka pěkná, nacpal jsem jich něco do kapes, šel zas na procházku a trousil kornouty, kudy jsem chodil. Téhož dne byl jsem na procházce ještě šestkrát. Následujícího dne pak dvanáctkrát. Prováděl jsem to tak po čtyry dny, a pak se ukázalo, že jsme ze slamníku vyprázdnili zrovna jen malý cípek. A počítal jsem, že bych byl musil asi sedm měsíců takhle chodit. Zajisté nepotřebuji říci, že jsem už stonal. Na nic jiného jsem už nemyslil. V hlavě jsem měl už jenom slámu, a před očima také slámu. Tamhle v tom koutě pokoje stály tři snopy, tamhle v tom koutě nebohý můj slamník, a tamhle zas z pohovky ten polštář dlouhý - kam - kam obrátit oči!? A když jsem v noci ulehal na zem, klel jsem a huboval, že to bylo věru až hanba. Nespal jsem téměř, vstával jsem ráno už před slunce východem a utekl hned zas na procházku. A při jedné té procházce se tedy stalo, že jsem sobě všimnul na ulici pravě oněch džbánů, bandasek a pekáčů, jichž sobě bystrozraký čtenář všimnul ovšem hned na počátku tohoto článku. S těmi džbány, bandaskami a pekáči má se to ale takhle: Každý Pražan smí mít nějaký džbán, po případě bandasku, a také pekáč - v to není závady a na to není trestu. A ono se stane, že džbán např. se rozbije - a teď to začne! Kam s ním!? Vyhodíš-li jej na dvůr, přinutí tě domovník, abys si jej vzal hezky zase zpátky. Vyhodíš-li jej na ulici, sebere tě strážník. Vyhodíš-li jej smetařovi na vůz, smetař ti jej shodí. Nevezme ho ani za nejlepší diškreci, má přísný zákaz - Dobrá. Vezmeš tedy džbán v noci, vyjdeš na ulici a postavíš jej nepozorován - no kamkoli. A následujícího dne sebere jej smetař pěkně z ulice, i bez diškrece, a je dobře. Projela mne myšlenka hanebná! Jakpak kdybychom tedy já a Anča chytli v noci slamník, donesli jej tamhle za roh a slámu vysypali!? Myšlenka rozhodně nepěkná - nepořádná - protizákonní - ale přiznám se: mně se líbila! Člověk se ach tak snadno stane špatným! Arci - já mám malér. Najednou bůh ví odkud, bude tu stát patrola. Bude chtít abych tu slámu zase sebral. Já se budu bránit, spáchám naposled nějaký mluvený zločin, seberou mne, odvedou - pojednou bude po mé dosavadní bezouhonnnosti občanské - ale to už je všechno jedno - já - "Milostpane - milostpane" - vrazila pojednou Anča do pokoje - "já už vím, kam s tou slamou! Mlíkařka - tak která tamhle s vozíkem stává - béře prý ji ráda, potřebuje stlaní doma pro chlív! Zítra jí to dáme!" "Je to ale jisté?" "Jisté." Co mám říci ještě dále!? Spal jsem tu noc dobře. A následujícího jitra nesli jsme tedy já a Anča slamník k mlíkařce, když se byla Anča ovšem ještě dřív pozeptala, zdali dárek náš vskutku také přijme. Byl to okamžik krásný! Když nám mlíkařka podávala prázdný pytel zase zpátky, byl jsem překonán dojmem, políbil jsem jí ruku, obejmul vřele její kobylu a kráčel pak se zaroseným zrakem domů. A doma jsme chytli čerstvou slámu a cpali tedy znova. A když byl slamník zase už plný, chytl jsem Anču, začal hvízdat "Na tý louce zelený" a točili jsem spolu kolem slamníku sousedskou, až se nám zatočila hlava. To je ta celá historie, tak jak se stala a jak ji povídám. Je pěkná a časová; jsem s ní spokojen, končím. -
Karel Čapek – Jak vzniká zahradník (Zahradníkův rok) Proti všemu zdání zahradník se nerodí ze semene, výhonku, cibule, hlízy ani štupru, nýbrž vzniká zkušeností, okolím a přírodními podmínkami. Dokud jsem byl malý, měl jsem k otecké zahradě poměr vzpurný, ba i škodolibý, protože jsem měl zakázáno šlapat po záhonech a trhat nezralé ovoce. Podobně Adam měl v Zahradě Ráje zapovězeno šlapat po rabátkách a trhat ovoce Stromu Poznání, protože nebylo ještě zralé; jenže Adam - stejně jako my děti - si natrhal nezralého ovoce a následkem toho byl z ráje vyhnán; od té doby je a vždy bude ovoce Stromu Poznání nezralé. Pokud je člověk v květu mladosti, myslí si, že květ je to, co se nosí v knoflíkové dírce nebo podává děvčeti; nemá jaksi to pravé pochopení pro to, že květ je něco, co přezimuje, co se okopává a mrví a zalévá a přesazuje a řízkuje a ořezává a přivazuje a zbavuje plevele a plodnic a suchých lístků a mšic a padlí; místo aby přerýval záhonky, běhá za děvčaty, ukájí svou ctižádost, požívá plodů života, kterých sám nevypěstil, a vůbec chová se celkem destruktivně. Je potřeba jisté zralosti, řekl bych, jistého věku paternity, aby se člověk mohl stát zahradníkem amatérem. Mimoto je třeba, aby měl svou zahrádku. Obyčejně si ji nechá udělat od zahradníka z povolání a myslí si, že se na ni bude chodit po své práci dívat a radovat se z květinek a naslouchat šveholení ptáčků. Jednoho dne se mu stane, že sám vlastní rukou zasadí jednu kytičku; mně se to stalo s netřeskem. Přitom mu nějakou záděrou či jak vnikne do těla trochu půdy a způsobí jakousi otravu nebo zánět; zkrátka z člověka se stane zanícený zahradník. Jen drápek uvíz, a chycen je celý ptáček. Jindy vzniká zahradník nákazou od sousedů; vidí třeba, jak sousedovi kvete smolnička, a řekne si: Zatrápeně, proč by taky nekvetla mně? A to by tak hrálo, abych ji neměl ještě lepší! - Od těchto začátků zapadá zahradník hloub a hloub do této nově probuzené vášně, živené dalšími úspěchy a vybičované dalšími neúspěchy; propuká v něm chtíč sběratelský, který jej pohání, aby vypěstoval všecko podle abecedy od Acaeny po Zauschnerii; později se v něm vyvíjí náruživost specialistická, která z člověka do té doby příčetného učiní růžaře, jiřináře nebo jiný druh exaltovaného maniaka. Opět jiní propadnou vášni umělecké a ustavičně přerovnávají, mění a přestavují svou zahrádku, komponují barvy, přeskupují trsy a vyměňují, co jim kde stojí a roste, štváni tak řečenou tvůrčí nespokojeností. Ať si nikdo nemyslí, že pravé zahradničení je bukolická a meditativní činnost. Je to neúkojná vášeň, jako všecko, do čeho se pustí důkladný člověk. Ještě vám povím, jak poznáte pravého zahradníka. "Musíte se přijít ke mně podívat," praví, "já vám musím ukázat svou zahrádku." Když tedy přijdete, abyste mu udělali radost, najdete, jak někde mezi perenami vyčnívá jeho zadní část. "Hned přijdu," povídá přes rameno, "jen co to tadyhle vysadím." "Jen se nevyrušujte," řeknete mu přívětivě. Po nějaké době to už nejspíš vysadil; zkrátka vstane, zamaže vám ruku a záře pohostinností praví: "Tak se pojďte podívat; je to sic malá zahrádka, ale okamžik," povídá a sehne se nad rabátko, aby tam vyplel několik traviček. "Tak pojďte. Já vám ukážu Dianthus Musalae, to budete koukat. Hergot, tady jsem to zapomněl zkypřit," praví a začne se rýpat v půdě. Po čtvrthodince se opět vztyčí. "Aha," řekne, "já jsem vám chtěl ukázat ten zvonek, Campanula Wilsonae. To je vám ten nejhezčí zvonek, jaký - Počkejte, tady musím přivázat to Delphinium." Když to přivázal, vzpomene si: "Bodejť, vy se teda chcete podívat na to Erodium. Okamžik," bručí, "jen co tadyhle přendám ten Aster; on tu má málo místa." Načež odejdete po špičkách, nechávaje mezi perenami vyčnívat jeho zadní část. A když jej zase potkáte, řeknu vám: "Musíte se přijít ke mně podívat; mně vám kvete jedna růže pernetka, to jste ještě neviděl. Tak přijdete? Ale jistě!" Nu dobře: pojďme se k němu podívat, jak rok plyne.
Fejeton Rudolfa Křesťana Ukázka z autorovy knížky „Jsem z toho jelen“, vydané v v říjnu 2008 s ilustracemi Magdy Křesťanové v nakladatelství Andrej Šťastný
Pod tlakem tlačítek Děti se rodí proto, aby se s nimi rodily i historky o dětech. Připojuji příklad ze současnosti. Při rodinné procházce po horách se náhle zvedl prudký vítr a mrňous se otázal svého táty: „Jak se ten vítr vypíná?“ Žijeme v době tlačítek, vypínačů, knoflíků, kláves a dalších stiskátek. Už od útlého věku nestačí, aby se děti učily tlačit pouze na nočníku. Očekává se, že zvládnou i tlačítka na svých hračkách a taky na televizním ovladači k rozhýbání Večerníčka. Hbitý prstoklad není žádoucí pouze u klavíristů a thajských masérek. Den začíná tím, že prstem zamáčkneme zvonící budík. Pak otočíme knoflíkem na sporáku. Spustíme rádio či televizi. Někdo už po ránu vyťukává spojení na mobilu; výraz „ťukneme si“ dostává úplně nový význam. Existují ovšem pořád ještě lidé, kteří nechtějí mít s klávesami mobilu nic společného. Patří mezi ně i astrofyzik Jiří Grygar. Kdykoliv jsem s ním hovořil, měl jsem pocit, že si s technikou rozumí. O to víc mě překvapilo, když v magazínu Lidových novin prohlásil: „Nemám mobil… Jednou jsem si ho půjčil, ale moc s ním neumím zacházet.“ Ve zmíněném interview prozradil, že klávesnici počítače zvládá všemi deseti, kdežto u mobilu mu vadí, že tlačítka nemůže ovládat stejným způsobem: „Neumím je mačkat jen samotným palcem.“ Jak už jsem předeslal úvodem, tlačítka se stala i běžnou součástí hraček. Existují však i tlačítka, s nimiž není žádná hračka. Jsou připravena u popravčích elektrických křesel i pro odpalování atomových raket. Odpovědnost za stisknutí tlačítka může být fatální nejen v uvedeném slova smyslu, nýbrž i v poměrech civilních. Hlasovací zařízení v parlamentech řady zemí je taktéž tlačítkové. K protlačení projednávaných zákonů je zapotřebí nejprve jejich náležité protlačítkování. Mnohá mechanická tlačítka se uplatňovala už ve středověku, kdy se takto otevíraly například tajné skrýše. Nic detailnějšího o vzniku tlačítek se mi však nepodařilo vypátrat ani v objemné Kronice techniky, ani v knížce s názvem Světové vynálezy v datech. Přitom jde o vynález zásadní. Kdo se dnes chce vyznat v tlačenici, musí se vyznat v tlačítkách. Týká se to jak běžných smrtelníků, tak i celebrit. Jen s tím rozdílem, že celebrity nemají doma na zdi vypínače, nýbrž VIPínače. V moderní době došlo k proměně tradiční představy, že mozoly na lidské ruce se tvoří jen na dlani. Stejně tak mohou někdy vznikat i na konci prstů. Jak by ne, když pro spoustu lidí je ťukání do počítačových kláves denní záležitostí. Když nejsme zrovna u počítače, ani tak si bříška prstů neodpočinou. Tiskneme tlačítko zvonku u
známých. Mačkáme spoušť fotoaparátu. Knoflíky ve výtahu. Manipulujeme s různými ovladači na palubní desce auta. I doma na pračce. Při návštěvě některých institucí si stisknutím tlačítka volíme čekací pořadové číslo. Jindy ťukáme na klávesy bankomatu a loudíme na něm. Nedejbože, když cosi zmáčkneme špatně. Nebo když zapomeneme včas vypnout nějaký spotřebič. Takové opomenutí může mít nedozírné následky. Kdykoliv odcházím z bytu, snažím se kontrolovat, zda všechno je vypnuto, jak má být. Ale to ještě není nic ve srovnání se sousedem, náruživým sokolem. Ten při odchodu z bytu vypíná i prsa.
Poprvé publikováno v Pozitivních novinách 03. 10. 2008 | Ilustrace © ak.mal. Magda Křesťanová
Další náměty, jak procvičit téma recenze naleznete v publikaci Markéty Dočekalové Tvůrčí psaní pro každého (Dočekalová,Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2006. 152 s. ISBN 978 80-247-1602-2, s.67-74). Vlastní tvůrčí činnost: Pokuste se napsat vlastní fejeton na některé z následujících témat: Když teenager dostane knihu podle vkusu babičky VÝCHOZÍ TEXT Babička dělala pořádek v knihovně, a protože ví, že jsem vášnivý čtenář, neváhala mi z knihovny něco přenechat. Posunula si brýle na nose, usrkla své nedělní kávy a začetla se do své knihy: „Jsou lásky pronásledované i zbraňované. Jsou lásky šťastné, ale i nešťastné. V autorčině rodném kraji – pod horou Javořicí, na pomezí Čech a Moravy – se odehrává příběh venkovského děvčete vdávajícího se bez lásky. Řehořova šlechetná povaha a dobrota přispějí však nakonec k naplnění Cilčina života. Neboť – řečeno závěrečnými slovy románu – i bez lásky uzavíraná manželství mohou být šťastná, jsou-li založena na úctě a povinnosti.“ (www.knihy.abz.cz, upraveno)
ZPRACOVÁNÍ: fejeton Chci všechno, ale nechci nic VÝCHOZÍ TEXT Nechci se namočit, ale chci se koupat... chci jíst ten pomeranč, ale nechci ho loupat... Já chci být vidět, ale chci se schovat... Nechci se opakovat, ale chci to znova a znova....Vůbec tě nechci, ale chci o tebe stát... Já chci být hravá, ale nechci si hrát... (Vobezdud)
ZPRACOVÁNÍ: fejeton o tom, jak člověk často neví, co chce Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce VÝCHOZÍ TEXT O všechno se rozděl. Hraj fér. Nikoho nebij. Vracej věci tam, kde jsi je našel. Uklízej po sobě. Neber si nic, co ti nepatří. Když někomu ublížíš, řekni promiň. Před jídlem si umyj ruce.
Splachuj. Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře. Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej. Každý den trochu maluj a kresli a zpívej a hraj si a pracuj... (Robert Fulghum,Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce)
ZPRACOVÁNÍ:Fejeton o důležitosti toho, co se jako děti naučíme O líné hubě, zlatém mlčení a mudroslovných paradoxech VÝCHOZÍ TEXT Ale ani jinak není potřebí, abyste byli vtipní, moudří a rozšafní, protože i to za vás obstarali jiní. Po celé věky chystali pro vás nepřebernou zásobu přísloví, pořekadel, úsloví a konverzačních obratů, takže stačí jen sáhnout, vytáhnout to pravé a již můžete vtipně glosovat jakoukoli situaci. (Zdeněk Jirotka, Saturnin)
ZPRACOVÁNÍ: fejeton o klišé používaných v komunikaci
Zdroje: Dočekalová,Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2006. 152 s. ISBN 978 80-247-1602-2 Baumgartnerová,Gabriela – Kapustová, Andrea. Český jazyk a literatura: písemná práce. 1. vyd. Praha: Tauris, 2012. 187 s. ISBN 978-80-87337-11-0 Dostupné na internetu:
http://www.mlp.cz/cz/projekty/on-line-projekty/karel-capek/ http://tenkrat.webnode.cz/news/fejetony/ http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2008100025 http://www.ctenarska-gramotnost.cz/medialni-vychova/mv-casopisy/nazorova-zurnalistika-1
Fejeton Metodická příručka Učitel nejprve seznámí studenty s teoretickou částí zabývající se publicistickým útvarem fejeton. Teoretická část Fejeton (z fr. „lístek“), poznámka pod čarou (podčárník), je novinářský žánr užívaný jako určitý protějšek k hlavním článkům. Ukazuje většinou všední věci ve vtipné, neotřelé formě. Autor vychází mnohdy z vlastních zážitků, přináší nečekané pohledy na věc, vede čtenáře k zamyšlení. Užívá v textu nezodpovězené otázky. Však také jedna tvoří titulek snad nejznámějšího českého fejetonu: Kam s ním? Slohové postupy: úvahový, vyprávěcí Funkční styl: publicistický, umělecký Typy fejetonů •
•
•
Fejeton – beseda - jakýsi rozhovor se čtenáři. Tento typ fejetonu užíval například Jan Neruda, obracel se v něm přímo na čtenáře, např. „co myslíte…“, „co vy na to?…“ „co bych vám říkal..“ a podobně. Polemický fejeton - autor vyvrací nějaké názory a seznamuje čtenáře se svým vlastním pohledem, usiluje získat čtenáře na svou stranu. Ani zde nechybí svěží styl, odlišný od úvahy nebo eseje. Satirický fejeton – vyskytuje se nejčastěji. Je na satiře postavený.
Jak psát fejetony? Důležité je: • • • •
• •
•
Věnovat nejprve svůj čas četbě dobrých fejetonů (viz např. doporučené zdroje pod textem aj.). Vědět o čem psát, s jakým cílem (čeho chce autor dosáhnout napsáním textu, např. čtenáře pobavit, přivést ho k zamyšlení apod.) Upoutat titulkem. Jeho podoba nepodléhá žádným pravidlům. Soustředit celý text na jedno téma, jeden předmět, fakt nebo myšlenku, nikdy nerozvíjet více témat současně. Tématem můžou být i nejprostší lidské problémy, pojaté však originálně, nově a neotřele. Úvod = expozice (nepříliš dlouhý) seznamuje čtenáře s tím, o čem bude autor psát. Hlavní a nejdůležitější část fejetonu – rozvinutí děje. Často autor píše (v 1. osobě čísla jednotného) o svých pocitech, dojmech, problémech, nápadech, ale vždy originálně a neotřele. Zvolit vhodný jazyk. Neužívat složitá a těžko srozumitelná souvětí, složité výrazy cizí a nesrozumitelná slova. Styl fejetonu je lehký a spíše hovorový. Autor musí psát s humorem a nadhledem, je vypravěčem, který uvažuje i popisuje. Užívá častěji tázací, a především krátké věty, citově zabarvená slova nebo i slova zvláštní až podivná.
•
Nevkládat do závěru shrnutí. Fejeton musí mít nějakou pointu nebo nečekané vygradování, rozuzlení. Jeho závěr může i nemusí být otevřený; neměl by však čtenáři problematiku vysvětlovat.
Následující (internetové) zdroje lze využít nejen v hodinách slohu, ale i při výuce literatury. Studenti získají povědomí o nejznámějších autorech fejetonů, na základě četby pak se seznamují se samotnou formou útvaru a společně s vyučujícím mohou posuzovat individuální (autorský) styl jednotlivých tvůrců. Lze využít i jako domácí práci. Doporučené zdroje – webové adresy – fejetony: • Burian, Jan: Fejetony: http://www.janburian.cz/index.php?node=119&catid=112 • Čapek, Karel: Nedělní fejetony Karla Čapka: http://www.lidovky.cz/ln_nazory.asp? klic=159009&o=0 • Čapek, Karel: Zahradníkův rok: http://www.mlp.cz/cz/projekty/on-line-projekty/karel-capek/ • Fejetony slavných: http://www.ctivo.cz/category/fejetony-slavnych • Křesťan, Rudolf: Podkovaná blecha, úryvek: http://www.ctenarsky-denik.cz/Rudolf-KrestanPodkovana-blecha-16576 • Neruda, Jan: Kam s ním: http://tenkrat.webnode.cz/news/fejetony/ • Vaculík, Ludvík: Fejetony: http://www.ludvikvaculik.cz/index.php?pid=3 Doporučené zdroje – krásná literatura – fejetony: • Devátá, Ivanka: Vůně posečené trávy, Motto, 2010 • Klíma, Ivan: Kruh nepřátel českého jazyka, Hynek, Praha 1998 • Poláček, Karel: Mariáš a jiné živnosti, nakl. Franze Kafky, Praha, 2007 • Skácel, Jan: Jedenáctý bílý kůň, Blok, Brno, 1996 • Křesťan, Rudolf: Fejetony Rudolfa Křesťana, 2 CD, Popron, 2009 Doporučená odborná literatura: • Osvaldová, Barbora – Halada, Jan: Praktická encyklopedie žurnalistiky, Libry, Praha, 2002 • Štorkán, Karel: Umění fejetonu, Novinář, České Budějovice, 1979
Následující úkoly studenti mohou zpracovávat ve skupinách. Své výsledky porovnávají s výsledky ostatních pracovních skupin. Praktická část Otázky k textům: Přečtěte si následující fejetony a porovnejte je. V čem se liší v závislosti na době vzniku a na osobnosti autora? Najděte různá neotřelá vyjádření, originální výrazy. Shrňte téma všech fejetonů. Jan Neruda – Kam s ním Byl čtenář už někdy ráno na ulici? Já nechci čtenáře urazit, já vím, že čtenář je nóbl a nemá zapotřebí, aby vstával před devátou - no ale náhoda! A když tedy náhoda ho vyvedla někdy z domu dřív, zajisté že sobě při známém svém bystrozraku povšimnul, že na ulici jsou nejen lidé, nýbrž i věci, jichž tu jindy nevídáme. Jakož také při známé jeho duchaplnosti není pochyby, že v těch lidech a věcech, hlavně ale o těch věcech pak přemítal. Někde u domu stojí starý džbán. Někde na pokraji chodníku zdrátovaná bandaska. Někde uprostřed ulice leží pekáč. Jak tam přišly ty věci? Vyšly si za noci z nestřežených polic a netrefily pak domů, když se rozbřesklo ráno? Ztratily nějakou náhodou, při ranním nakupování, svou kuchařku a čekají teď zde jako dobře vycvičený pes, který osamotněv usedne třeba doprostřed cesty a ohlíží se, až si ho pán zase najde? - Nuž dobře. Teď se mluví o choleře a o přípravách na ni - prosím čtenáře aby mne nevyrušoval, aby se neptal, jak že to souvisí spolu - jen ať mne nechá klidně psát a psát, na konec se přece jen uvidí zase, že nemluvím tak příliš hloupě. Tedy: mluví se o choleře. Co prý člověk má všechno dělat, aby jí zabráni. Především: čistota bytu je prý půl zdraví. Desinfekce vzduchu je prý také půl zdraví. Zdravé maso hovězí, telecí a vepřové je prý rovněž půl zdraví. Summa summarum, když sedá na všechny předpisy řádně pozor, je prý člověk v době cholery 2 1/2krát zdravější, nežli je vlastně zapotřebí. Proč bych ale nedal na všechny předpisy úpěnlivě pozor, když jsou a) k mému zdraví, b) když plnění předpisů ouředních člověka zároveň plní rozkoší nevýslovnou!? Jakmile jsem si tedy na nejbližším nároží přečetl dotyčné magistrátní nařízení, přerušil jsem ihned procházku svoji a vrátl ses domů. No já myslím, čisto je tu dost! Podlaha a nářadí je pod stálým a pečlivým dozorem mé Anče. Knihy jsou sice jen pod dozorem mým vlastním, ale domnívám se, že trochu prachu jim ani neškodí - vždyť vypadají sice tak okázale, tak chlubně a hloupě! A ostatek hm, ostatek už vlastně žádný není. Leda teď lože - co pak by ale mohlo být ve světě čistějšího, než mládenecké lože! Polštáře jako dvě labutě. Pokrývka jako plášť lilie. Poslámka jako sníh. Žíněnky jako buchtičky. Slamník - slamník "Ančo!" "Račte?" "Kdy pak jsem si dal naposled přecpat svůj slamník?" "To já nevím - co jsem tady, ne. - už musí být samá řezanka." Anča je u mne šest let. Vzpomínám zpátky, až za těch šest let - marné vzpomínání! Koupil jsem ten slamník, vycpaný a prošitý, ještě za dob růžového svého mládí "Ančo!" "Račte?"
"Tadyhle máte 75 krejcarů - dojdete ihned k senaři pro tři otepě slámy - ihned, povídám!" Anča letí. Anča přivlíkne tři otepě slámy. Chytne slamník, vypáře prošívání, rozpáře švy, zamuchlá uvnitř slamou. "Ale kam pak dáme tu slámu starou!?" Přece je jen rozum ženský bystřejší než náš! Na to bych nepřipad ještě dlouho! Ano, vždyť nežli cpeme na novo, musíme dřív vyndat slámu starou a - kam s ní? Vyhodils ji okny, někomu na hlavu? "Kam pak se dává taková sláma stará?" "To já nevím!" "Hm," povídám najednou, "zde tumáte peníz, jenž je šesták. Jděte tamhle do toho vysokého domu. Tam mají jámu na smetí - dejte domovníkovi ten peníz šesták a on vám dovolí, abyste do jámy vysypala slamník." Vždyť on rozum mužský také není zrovna k zahození! Šla a přišla. Že prý domovník nechce. Že prý tam do jámy házejí služky také horký popel a sláma by se mohla vzchytit. A jáma by prý také byla brzy plna a sedlák si teď pro smetí nepřijede, až v zimě, teď prý má doma dost co dělat. "Tak co?" "Já nevím!" "Ale, ale!" volám po chvíli - mozek mužský je obdivuhodně plodný! - "zejtra je středa, obecní vůz přijede pro smetí! Vezmete ten peníz šesták, dáte polovinu smetaři, který zvoní, polovinu kočímu, a vysypou vám to sami na vůz. "Dobře, ale na čempak račte dnes tedy spát? Slamník už nemohu dát do postele, je rozpárán, sláma by propadala skrz prkýnka - " "Arci - no ale - budu spát tedy na zemi! Rozložíme postranní, dlouhý ten polštář tamhle z pohovky na zem, pěkně na něj usteleme - a budu spát jako kníže - to bude feš!" Také jsem spal jako kníže. A hned ráno vynesla Anča slamníkna chodbu přede dveře, a čekali jsme. Zvoník přišel a já se honem vyložil z okna, abych byl procedury svědkem. Vůz přihrčel, Anča se vyhrnula se slamníkem před dům. "A kdyby mi dávali zlatku, já jim to na vůz nevezmu -já nesmím, mám zákaz!" zvolal kočí a prásk do koní. Anča táhla slamník zase domů. "To je už hloupé!" povídám. "Je to hloupé," potvrzovala Anča. "Tak přece se k něčemu mějte - pro pána boha! - zeptejte se někde, co dělají lidé jiní!" Anča letí. Asi za hodinu zase přiletí. "Že prý nejlíp to spálit v kamnech." "Inu ovšem - že nás to nenapadlo! Tedy palte! A víte co? Jděte se po domě trochu poptat, nebudouli někde péct buchty a nepřejou-li si pořádně podpálit troubu? Nebo propláknout pec - rozumíte?" Anča letí už zase. A pak vyřizuje, že prý nikde nebudou péct buchty, a nikde že si nepřejou propláknout pec. Ona ale že už musí teď do trhu a hrát si s tím spalováním že prý nemůže také, až tedy večer. Že prý aby člověk pak pořád při tom seděl. - Nu dobře! Nadešel večer a odbyla se večeře. Anča začla tahat slámu, dělat věchty a strkat je do pece. Já jsem si zasedl do pokoje k psacímu stolku a naslouchal, jak to z kuchyně do komínu pěkně táhno a hučí. Kouřil jsem spokojeně viržinku svoji - já tenhle hukot v komíně mám náramně rád! Náhlý hřmot před domem. Lidské hlasy venku, zvonění pak na dům. Vyskočím a naslouchám do chodby, co že se děje. Že prý u nás z komínu lítá oheň a lítá až na třetí střechu. "Pro pána boha, Ančo - přestaňte pálit! Honem s tím slamníkem někam do pokoje, a přijdou-li na nás, tvařte se, jako byste nevěděla ani muku. Jsou kamna rozpálena?"
"I toto - od těch pár věchtů - studena jsou skoro!" Nepřišli - zaplať pánbůh! Oheň přestal po střechách lítat a lidé na ulici se po nějaké hodince rozešli. Bafal jsem mrzutě do stropu. A hodně mrzut ulehl jsem pak zase na zem. Ovšem následující jitro mne zase osvěžilo. Vyšel jsem si ihned ven abych pátral. Ptal jsem se policejního strážníka. Ptal veřejného posluhy. Ptal se všech svých paniček známých. Strážník salutoval: "To já nevím." Posluha nadzdvihnul čepici:"Prosím, to nevím." Paničky řekly jedna jako druhá: "Ano, s takovými věcmi je to těžká věc!" "Holka, holka," povídám Anče zase doma,"to bude potíž! - Ale co naplat, takhle to nenecháme přece! Umíte kornouty dělat - ne? No ja vás naučím, pojďte!" A když jich byla už tak hromádka pěkná, nacpal jsem jich něco do kapes, šel zas na procházku a trousil kornouty, kudy jsem chodil. Téhož dne byl jsem na procházce ještě šestkrát. Následujícího dne pak dvanáctkrát. Prováděl jsem to tak po čtyry dny, a pak se ukázalo, že jsme ze slamníku vyprázdnili zrovna jen malý cípek. A počítal jsem, že bych byl musil asi sedm měsíců takhle chodit. Zajisté nepotřebuji říci, že jsem už stonal. Na nic jiného jsem už nemyslil. V hlavě jsem měl už jenom slámu, a před očima také slámu. Tamhle v tom koutě pokoje stály tři snopy, tamhle v tom koutě nebohý můj slamník, a tamhle zas z pohovky ten polštář dlouhý - kam - kam obrátit oči!? A když jsem v noci ulehal na zem, klel jsem a huboval, že to bylo věru až hanba. Nespal jsem téměř, vstával jsem ráno už před slunce východem a utekl hned zas na procházku. A při jedné té procházce se tedy stalo, že jsem sobě všimnul na ulici pravě oněch džbánů, bandasek a pekáčů, jichž sobě bystrozraký čtenář všimnul ovšem hned na počátku tohoto článku. S těmi džbány, bandaskami a pekáči má se to ale takhle: Každý Pražan smí mít nějaký džbán, po případě bandasku, a také pekáč - v to není závady a na to není trestu. A ono se stane, že džbán např. se rozbije - a teď to začne! Kam s ním!? Vyhodíš-li jej na dvůr, přinutí tě domovník, abys si jej vzal hezky zase zpátky. Vyhodíš-li jej na ulici, sebere tě strážník. Vyhodíš-li jej smetařovi na vůz, smetař ti jej shodí. Nevezme ho ani za nejlepší diškreci, má přísný zákaz - Dobrá. Vezmeš tedy džbán v noci, vyjdeš na ulici a postavíš jej nepozorován - no kamkoli. A následujícího dne sebere jej smetař pěkně z ulice, i bez diškrece, a je dobře. Projela mne myšlenka hanebná! Jakpak kdybychom tedy já a Anča chytli v noci slamník, donesli jej tamhle za roh a slámu vysypali!? Myšlenka rozhodně nepěkná - nepořádná - protizákonní - ale přiznám se: mně se líbila! Člověk se ach tak snadno stane špatným! Arci - já mám malér. Najednou bůh ví odkud, bude tu stát patrola. Bude chtít abych tu slámu zase sebral. Já se budu bránit, spáchám naposled nějaký mluvený zločin, seberou mne, odvedou - pojednou bude po mé dosavadní bezouhonnnosti občanské - ale to už je všechno jedno - já - "Milostpane - milostpane" - vrazila pojednou Anča do pokoje - "já už vím, kam s tou slamou! Mlíkařka - tak která tamhle s vozíkem stává - béře prý ji ráda, potřebuje stlaní doma pro chlív! Zítra jí to dáme!" "Je to ale jisté?" "Jisté." Co mám říci ještě dále!? Spal jsem tu noc dobře. A následujícího jitra nesli jsme tedy já a Anča slamník k mlíkařce, když se byla Anča ovšem ještě dřív pozeptala, zdali dárek náš vskutku také přijme. Byl to okamžik krásný! Když nám mlíkařka podávala prázdný pytel zase zpátky, byl jsem překonán dojmem, políbil jsem jí ruku, obejmul vřele její kobylu a kráčel pak se zaroseným zrakem domů. A doma jsme chytli čerstvou slámu a cpali tedy znova. A když byl slamník zase už plný, chytl jsem Anču, začal hvízdat "Na tý louce zelený" a točili jsem spolu kolem slamníku sousedskou, až se nám zatočila hlava. To je ta celá historie, tak jak se stala a jak ji povídám. Je pěkná a časová; jsem s ní spokojen, končím. -
Karel Čapek – Jak vzniká zahradník (Zahradníkův rok) Proti všemu zdání zahradník se nerodí ze semene, výhonku, cibule, hlízy ani štupru, nýbrž vzniká zkušeností, okolím a přírodními podmínkami. Dokud jsem byl malý, měl jsem k otecké zahradě poměr vzpurný, ba i škodolibý, protože jsem měl zakázáno šlapat po záhonech a trhat nezralé ovoce. Podobně Adam měl v Zahradě Ráje zapovězeno šlapat po rabátkách a trhat ovoce Stromu Poznání, protože nebylo ještě zralé; jenže Adam - stejně jako my děti - si natrhal nezralého ovoce a následkem toho byl z ráje vyhnán; od té doby je a vždy bude ovoce Stromu Poznání nezralé. Pokud je člověk v květu mladosti, myslí si, že květ je to, co se nosí v knoflíkové dírce nebo podává děvčeti; nemá jaksi to pravé pochopení pro to, že květ je něco, co přezimuje, co se okopává a mrví a zalévá a přesazuje a řízkuje a ořezává a přivazuje a zbavuje plevele a plodnic a suchých lístků a mšic a padlí; místo aby přerýval záhonky, běhá za děvčaty, ukájí svou ctižádost, požívá plodů života, kterých sám nevypěstil, a vůbec chová se celkem destruktivně. Je potřeba jisté zralosti, řekl bych, jistého věku paternity, aby se člověk mohl stát zahradníkem amatérem. Mimoto je třeba, aby měl svou zahrádku. Obyčejně si ji nechá udělat od zahradníka z povolání a myslí si, že se na ni bude chodit po své práci dívat a radovat se z květinek a naslouchat šveholení ptáčků. Jednoho dne se mu stane, že sám vlastní rukou zasadí jednu kytičku; mně se to stalo s netřeskem. Přitom mu nějakou záděrou či jak vnikne do těla trochu půdy a způsobí jakousi otravu nebo zánět; zkrátka z člověka se stane zanícený zahradník. Jen drápek uvíz, a chycen je celý ptáček. Jindy vzniká zahradník nákazou od sousedů; vidí třeba, jak sousedovi kvete smolnička, a řekne si: Zatrápeně, proč by taky nekvetla mně? A to by tak hrálo, abych ji neměl ještě lepší! - Od těchto začátků zapadá zahradník hloub a hloub do této nově probuzené vášně, živené dalšími úspěchy a vybičované dalšími neúspěchy; propuká v něm chtíč sběratelský, který jej pohání, aby vypěstoval všecko podle abecedy od Acaeny po Zauschnerii; později se v něm vyvíjí náruživost specialistická, která z člověka do té doby příčetného učiní růžaře, jiřináře nebo jiný druh exaltovaného maniaka. Opět jiní propadnou vášni umělecké a ustavičně přerovnávají, mění a přestavují svou zahrádku, komponují barvy, přeskupují trsy a vyměňují, co jim kde stojí a roste, štváni tak řečenou tvůrčí nespokojeností. Ať si nikdo nemyslí, že pravé zahradničení je bukolická a meditativní činnost. Je to neúkojná vášeň, jako všecko, do čeho se pustí důkladný člověk. Ještě vám povím, jak poznáte pravého zahradníka. "Musíte se přijít ke mně podívat," praví, "já vám musím ukázat svou zahrádku." Když tedy přijdete, abyste mu udělali radost, najdete, jak někde mezi perenami vyčnívá jeho zadní část. "Hned přijdu," povídá přes rameno, "jen co to tadyhle vysadím." "Jen se nevyrušujte," řeknete mu přívětivě. Po nějaké době to už nejspíš vysadil; zkrátka vstane, zamaže vám ruku a záře pohostinností praví: "Tak se pojďte podívat; je to sic malá zahrádka, ale okamžik," povídá a sehne se nad rabátko, aby tam vyplel několik traviček. "Tak pojďte. Já vám ukážu Dianthus Musalae, to budete koukat. Hergot, tady jsem to zapomněl zkypřit," praví a začne se rýpat v půdě. Po čtvrthodince se opět vztyčí. "Aha," řekne, "já jsem vám chtěl ukázat ten zvonek, Campanula Wilsonae. To je vám ten nejhezčí zvonek, jaký - Počkejte, tady musím přivázat to Delphinium." Když to přivázal, vzpomene si: "Bodejť, vy se teda chcete podívat na to Erodium. Okamžik," bručí, "jen co tadyhle přendám ten Aster; on tu má málo místa." Načež odejdete po špičkách, nechávaje mezi perenami vyčnívat jeho zadní část. A když jej zase potkáte, řeknu vám: "Musíte se přijít ke mně podívat; mně vám kvete jedna růže pernetka, to jste ještě neviděl. Tak přijdete? Ale jistě!" Nu dobře: pojďme se k němu podívat, jak rok plyne.
Fejeton Rudolfa Křesťana Ukázka z autorovy knížky „Jsem z toho jelen“, vydané v v říjnu 2008 s ilustracemi Magdy Křesťanové v nakladatelství Andrej Šťastný
Pod tlakem tlačítek Děti se rodí proto, aby se s nimi rodily i historky o dětech. Připojuji příklad ze současnosti. Při rodinné procházce po horách se náhle zvedl prudký vítr a mrňous se otázal svého táty: „Jak se ten vítr vypíná?“ Žijeme v době tlačítek, vypínačů, knoflíků, kláves a dalších stiskátek. Už od útlého věku nestačí, aby se děti učily tlačit pouze na nočníku. Očekává se, že zvládnou i tlačítka na svých hračkách a taky na televizním ovladači k rozhýbání Večerníčka. Hbitý prstoklad není žádoucí pouze u klavíristů a thajských masérek. Den začíná tím, že prstem zamáčkneme zvonící budík. Pak otočíme knoflíkem na sporáku. Spustíme rádio či televizi. Někdo už po ránu vyťukává spojení na mobilu; výraz „ťukneme si“ dostává úplně nový význam. Existují ovšem pořád ještě lidé, kteří nechtějí mít s klávesami mobilu nic společného. Patří mezi ně i astrofyzik Jiří Grygar. Kdykoliv jsem s ním hovořil, měl jsem pocit, že si s technikou rozumí. O to víc mě překvapilo, když v magazínu Lidových novin prohlásil: „Nemám mobil… Jednou jsem si ho půjčil, ale moc s ním neumím zacházet.“ Ve zmíněném interview prozradil, že klávesnici počítače zvládá všemi deseti, kdežto u mobilu mu vadí, že tlačítka nemůže ovládat stejným způsobem: „Neumím je mačkat jen samotným palcem.“ Jak už jsem předeslal úvodem, tlačítka se stala i běžnou součástí hraček. Existují však i tlačítka, s nimiž není žádná hračka. Jsou připravena u popravčích elektrických křesel i pro odpalování atomových raket. Odpovědnost za stisknutí tlačítka může být fatální nejen v uvedeném slova smyslu, nýbrž i v poměrech civilních. Hlasovací zařízení v parlamentech řady zemí je taktéž tlačítkové. K protlačení projednávaných zákonů je zapotřebí nejprve jejich náležité protlačítkování. Mnohá mechanická tlačítka se uplatňovala už ve středověku, kdy se takto otevíraly například tajné skrýše. Nic detailnějšího o vzniku tlačítek se mi však nepodařilo vypátrat ani v objemné Kronice techniky, ani v knížce s názvem Světové vynálezy v datech. Přitom jde o vynález zásadní. Kdo se dnes chce vyznat v tlačenici, musí se vyznat v tlačítkách. Týká se to jak běžných smrtelníků, tak i celebrit. Jen s tím rozdílem, že celebrity nemají doma na zdi vypínače, nýbrž VIPínače. V moderní době došlo k proměně tradiční představy, že mozoly na lidské ruce se tvoří jen na dlani. Stejně tak mohou někdy vznikat i na konci prstů. Jak by ne, když pro spoustu lidí je ťukání do počítačových kláves denní záležitostí. Když nejsme zrovna u počítače, ani tak si bříška prstů neodpočinou. Tiskneme tlačítko zvonku u
známých. Mačkáme spoušť fotoaparátu. Knoflíky ve výtahu. Manipulujeme s různými ovladači na palubní desce auta. I doma na pračce. Při návštěvě některých institucí si stisknutím tlačítka volíme čekací pořadové číslo. Jindy ťukáme na klávesy bankomatu a loudíme na něm. Nedejbože, když cosi zmáčkneme špatně. Nebo když zapomeneme včas vypnout nějaký spotřebič. Takové opomenutí může mít nedozírné následky. Kdykoliv odcházím z bytu, snažím se kontrolovat, zda všechno je vypnuto, jak má být. Ale to ještě není nic ve srovnání se sousedem, náruživým sokolem. Ten při odchodu z bytu vypíná i prsa.
Poprvé publikováno v Pozitivních novinách 03. 10. 2008 | Ilustrace © ak.mal. Magda Křesťanová
Učitel při výuce může využít i texty z níže uvedené publikace. Cvičné texty vyučující studentům namnoží, studenti pracují individuálně, eventuálně ve dvojicích. Další náměty, jak procvičit téma recenze naleznete v publikaci Markéty Dočekalové Tvůrčí psaní pro každého (Dočekalová,Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2006. 152 s. ISBN 978 80-247-1602-2, s.67-74). Vlastní tvůrčí činnost: Níže uvedená témata na vlastní tvůrčí činnost vyučující využije buď jako domácí slohovou práci nebo jako kontrolní školní slohovou práci. Pokuste se napsat vlastní fejeton na některé z následujících témat: Když teenager dostane knihu podle vkusu babičky VÝCHOZÍ TEXT Babička dělala pořádek v knihovně, a protože ví, že jsem vášnivý čtenář, neváhala mi z knihovny něco přenechat. Posunula si brýle na nose, usrkla své nedělní kávy a začetla se do své knihy: „Jsou lásky pronásledované i zbraňované. Jsou lásky šťastné, ale i nešťastné. V autorčině rodném kraji – pod horou Javořicí, na pomezí Čech a Moravy – se odehrává příběh venkovského děvčete vdávajícího se bez lásky. Řehořova šlechetná povaha a dobrota přispějí však nakonec k naplnění Cilčina života. Neboť – řečeno závěrečnými slovy románu – i bez lásky uzavíraná manželství mohou být šťastná, jsou-li založena na úctě a povinnosti.“ (www.knihy.abz.cz, upraveno)
ZPRACOVÁNÍ: fejeton Chci všechno, ale nechci nic VÝCHOZÍ TEXT Nechci se namočit, ale chci se koupat... chci jíst ten pomeranč, ale nechci ho loupat... Já chci být vidět, ale chci se schovat... Nechci se opakovat, ale chci to znova a znova....Vůbec tě nechci, ale chci o tebe stát... Já chci být hravá, ale nechci si hrát... (Vobezdud)
ZPRACOVÁNÍ: fejeton o tom, jak člověk často neví, co chce Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce VÝCHOZÍ TEXT O všechno se rozděl. Hraj fér. Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde jsi je našel. Uklízej po sobě. Neber si nic, co ti nepatří. Když někomu ublížíš, řekni promiň. Před jídlem si umyj ruce. Splachuj. Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře. Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej. Každý den trochu maluj a kresli a zpívej a hraj si a pracuj... (Robert Fulghum,Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce)
ZPRACOVÁNÍ:Fejeton o důležitosti toho, co se jako děti naučíme O líné hubě, zlatém mlčení a mudroslovných paradoxech VÝCHOZÍ TEXT Ale ani jinak není potřebí, abyste byli vtipní, moudří a rozšafní, protože i to za vás obstarali jiní. Po celé věky chystali pro vás nepřebernou zásobu přísloví, pořekadel, úsloví a konverzačních obratů, takže stačí jen sáhnout, vytáhnout to pravé a již můžete vtipně glosovat jakoukoli situaci. (Zdeněk Jirotka, Saturnin)
ZPRACOVÁNÍ: fejeton o klišé používaných v komunikaci
Zdroje: Dočekalová,Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2006. 152 s. ISBN 978 80-247-1602-2 Baumgartnerová,Gabriela – Kapustová, Andrea. Český jazyk a literatura: písemná práce. 1. vyd. Praha: Tauris, 2012. 187 s. ISBN 978-80-87337-11-0 Dostupné na internetu: http://www.mlp.cz/cz/projekty/on-line-projekty/karel-capek/ http://tenkrat.webnode.cz/news/fejetony/ http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2008100025 http://www.ctenarska-gramotnost.cz/medialni-vychova/mv-casopisy/nazorova-zurnalistika-1
