Slovo starosty Letní fejeton

Ročník 13 • číslo 3/2009

Slovo starosty Letní fejeton Léto skončilo a s ním i všechno, co ho činí létem. Práce na zahrádkách a domcích, dovolené, prázdniny, sportovní sezona apod. Teď už nás čeká pouze pár záchvěvů babího léta, ve kterém se budeme snažit dohnat to, co jsme ve slunných dnech poměrně vydařeného léta nestihli. Pak už se budeme těšit z nostalgických krás podzimu se svou barevnou hrou, než nás sevře opět nelítostná zima. V létě je vše uvolněnější. Všechno se zdá být nezešněrované a přirozené. Nevinná rozvernost dam, ukrutná žízeň mužů a nezkrotitelná nezbednost dětí. Vše může být velice příjemné, pokud se věci nevymknou ze zažitých norem. Dovolte mně tedy trochu zamyšlení se nad těmi posledními zmíněnými znaky našeho chování v létě. Nevinnou rozvernost dam nemohu jako gentleman posuzovat, i když je to téma nad ostatní dvě daleko příjemnější. Od pradávna naše pokolení provází světská zábava, ta nám pomáhá uvolnit se od každodenního shonu a obstarávání chleba vezdejšího. Tanec, hudba, zpěv, pití, diskuze o prozaických i velkých věcech lidí, sdílení radosti i smutku, to vše se lépe prožívá ve větším společenství. I v našem krásném městě propukne v prvních letních dnech bujarý život zábavy, který se mnohdy protáhne až do ranního kuropění. Slaví se narozeniny, křtiny, sleziny anebo jen tak radost ze života. Hospody a restaurace otevřou zahrádky. Místní spolky pořádají taneční zábavy, aby si trochu výdělkem vylepšily svůj finanční profil a zajistili tak nelehké financování své činnosti. Griluje se, opékají se selata a popíjí se. Město pořádá tradiční akce, na kterých nechybí ani jeden ze zmíněných atributů. To vše povětšině s dobrou náladou, kterou doprovází zpěv, hudba a hluk obecně. Sem tam se na veřejných i soukromých akcích někdo trošku nekontroluje a musí dostat, lidově a vulgo řečeno „přes dršku“, aby zavládl opět standardní průběh. Nejsem ani puritán, ani zastáncem armády spásy se svými prohibičními programy, ani takový ten „Šavel-Pavel“, který si kdysi, sotva stoje na nohou, pálil ruku v každé hospodě o kamna, aniž o tom věděl, takový ten pár let čerstvý extremista-abstinent, samotář s poškozeným mozkem, vodovýma očima, rozcuchanými vlasy a šedou mrtvolnou tváří. Nejsem ani zplnomocněn někomu nakazovat, jak nakládat s alkoholem, pominu-li jiné látky přivádějící euforické stavy. Ale je mou povinností se snažit zamezit nebo alespoň zmírnit negativní dopady veřejné i jiné zábavy na občany, kteří nejsou v ten moment její součástí. Faktem zůstává, že jedna stránka zábavy a pití je dobrá nálada a druhá, ta odvrácená je poškozený městský i soukromý majetek, rozvrácená manželství nebo přátelství a rozhořčení někteří občané. A o zdraví při přílišném pití nebo šarvátkách ani nemluvě. Výčet deliktů by byl hodně dlouhý. Občan se pak ptá, proč nemohu usnout až do rána, proč mám rozbité okno či utržené okapy po té či oné veselici? Kdo za to může, kdo mě to zaplatí? Jak se zbavit těchto destruktivních následků? Rozumný člověk pochopí, že nelze zakázat zábavu, hlavně mladým lidem. Ze zkušeností i vlastních víme, že si mládež v takovém případě ventiluje svůj

adrenalin mnohdy horším způsobem s daleko těžšími následky a nemá smysl s ní v tomto směru vést při. I vzhledem k tomu, že bychom tím omezili alespoň relativní pocit svobody, který je pro nás všechny velmi důležitý. Koncerty a zábavy musí být, je to nedílná součást léta a uvolnění nejen mladých. Při pořádání zábav by bylo možná vhodné navrhnout pořadatelům, aby si najali bezpečnostní agenturu k monitorování alespoň nejcitlivějších míst trasy agresivních absolventů, kteří při návratu demolují vše, co jim přijde pod ruku nebo svým prasečím kvílením budí všechny malé děti a důchodce z jejich vrtkavého spánku anebo děsí psy, kteří pak štěkají až do bílého rána. Vím o čem mluvím, protože na jedné takové trase bydlím. Včasný zásah těchto šerifů by mohl většinu agresorů od jejich zkázotvoru odvrátit. Pár slov před zahájením i v průběhu zábavy od speakera nebo vedoucího kapely k ohleduplnému chování může jistým procentem také pomoci. Dále je tady Policie ČR, která má na dveřích svých aut nápis „pomáhat a chránit“. Ti rádi pomohou pokud zrovna neřeší obdobný problém na druhém konci svého rozsáhlého obvodu. Občané se bez obav mohou obrátit na muže zákona s plnou důvěrou, byť i se sebemenším problémem. Pak jsou tu vyhlášky schválené zastupitelstvem, jejichž obsahem jsou různá omezení a regulativa. Ty však nemohou nahrazovat zákon. Pokud se v nich objeví cokoliv, co by omezovalo práva jednotlivce či skupiny lidí, té či oné strany problému, většinou je strhá hned Krajský úřad eventuálně Ministerstvo vnitra. Po takovémto okleštění se z vyhlášky stává bezcenný cár papíru s nulovým efektem. Na to, že nikdo není oprávněn rušit noční klid, nepotřebujeme dělat vyhlášky. Obecně tedy platí zažité právní rčení. „Práva moje končí tam, kde začínají práva druhého.“ Registrujeme i stížnost na provoz hotelu, kde probíhaly svatební veselice přímo na hotelovém dvoře. Obyvatelé bytovek na Bezručově ulici jsou ochotni a schopni akceptovat veřejné akce, avšak jsou zásadně proti pořádání svatebních veselic na hotelovém dvoře, kde z balkonu burácí reprobedny namířeny přímo do jejich oken až do ranních hodin. I zde platí jasná zásada. Jakékoliv povolení města na jakoukoliv akci nemůže suplovat zákon. Město svým rozhodnutím může povolit hudební produkci třeba i do ranních hodin, ale nemůže obecně povolit rušení nočního klidu. V takovém případě leží tíha problému na tom, kdo tento noční klid ruší. Častým jevem v létě je i řešení všelijakých žabomyších sousedských válek, kdy lidé žijící vedle sebe, nejenže se neznají nebo se nezdraví, ale bojují spolu mnohdy v tak nicotných vádách, že zůstává rozum stát. Je to hozená rukavice. Začněme u sebe a svých nejbližších, u sousedů, spolků a dále. My, co děláme tyhle nepřístojnosti, zadržme v jejich konání nebo je zmírněme do únosné míry. To je hlavní motto pro organizátory veškeré veřejné zábavy, ale i soukromých párty a veselic. Apelujme preventivně na potencionální agresivní hosty různých akcí. Domluvme se se sousedy před konáním toho či onoho večírku a poprosme je o laskavost jeho akceptování. Naopak, pokud je to alespoň trochu možné, buďme tolerantní a zkusme pochopit, že letní život je opravdu „život“, že nežijeme na samotě u lesa, a že k naší moravské mentalitě patří i veselejší projev ať na ulici, v hotelu či na zahradě i v nočních hodinách. Připusťme tedy, že se může stát, že při hašení (nebo po něm) ukrutné letní žízně mužů (a nejen jich) sem tam nějaký 1

ten decibel navíc protne jinak poklidné noci našeho městečka. Mnohdy udělá větší zlo hloupá televize s ještě hloupějšími programy hrající hlasitě až do rána při otevřeném okně, někdy i u těch, co si stěžují nejvíc. Každopádně zamezme společně poškozování majetku, ať obecního či soukromého. Co se skrývá za nezkrotitelnou nezbedností našich dětí v letních měsících? Neměl jsem na mysli vřískot a hry drobotiska, jejichž jakýkoliv poklesek je schován za nevinností jejich andělské tváře a věku. Mám na mysli děcka 13 až 18 let, která v houfech, jak sarančata okupují různé destinace ve městě, zvláště tam, aby je bylo co nejvíce vidět. V čem je tedy ten problém? Předně je o prázdninách spoustou volného času s průvodními jevy, jako posprejované veřejné i soukromé budovy, poškozené veřejné záchody, poničený mobiliář, rozlámané lavičky, odpadkové koše v řece, rozbité lampy veřejného osvětlení a mnoho dalších a dalších excesů. Důvodem je hlavně nuda děcek bez fantazie a kreativity a děcek, jejichž rodiče jsou zahleděni příliš do svých problémů. Hlavně těch rodičů, kteří nemají na své děti čas, protože ho tráví v několika zaměstnáních (event. v nezaměstnání), aby vydělali na nutnou obživu, tak i těch, kteří zahrnují své děti blahobytem, tisícovkami, silnými motorkami a auty, aby jim vynahradili absenci běžného rodičovského kontaktu, ale i těch, kteří nic netušíce ve své poctivé rodičovské roli naivně věří svým dětem. Najít společnou řeč je mnohdy velký problém. Z vlastních zkušeností vím, že v jistých situacích se stává elementární rodičovskou prioritou udržet své pubescentní děti na živu, a ledasjaká odchylka se jim toleruje. Puberta je velmi komplikovaný věk. Ale pokud chceme, aby naše děti žily ve zdraví, a aby přežil též městský mobiliář, alespoň čas mu určený amortizací, musíme se jim věnovat. My rodiče. Škola a spolky, jejichž náplní je i práce s dětmi, a kterých je v našem malém městě dost. Úkolem samosprávy je tyto spolky podporovat. Uhlídat veřejná prostranství můžeme nainstalováním dalších kamer na exponovaná místa a podílet se tím na postupném odkrajování svobod, jichž jsme svědky prostřednictvím přibývajících nařízení od unie, státu, úřadů a dalších institucí. Promluvme si raději s našimi dětmi, byť si na krásno můžeme myslet, že ty naše jsou andílci. V jádru jsou ta děcka většinou pohodová. Musí pouze překlenout ve zdraví problematický věk. Až dospějí, převezmou osidla odpovědnosti po nás. Promluvme si s nimi o těchto problémech než bude pozdě, než o nich budeme mluvit s pracovníky sociálního úřadu nebo policií nebo, nedej Bože, s lékaři úrazové nemocnice a s jinými daleko temnějšími ústavy. Karel Zalaba starosta města

2

Před 70 roky začala druhá světová válka Válku je třeba vždy začínat tak, aby se zdálo, že se přitom neusiluje o nic jiného než o dosažení a zajištění míru. Marcus Tullius Cicero (žil r. 106 až 43 př. n. l.) Válka je hrozná a nepřípustná, ale ještě hroznější a nepřípustnější je otroctví. Karel Čapek Poznal jsem, že válka neskončí, dokud ještě někde bude krvácet rána, kterou ta válka někomu zasadila. H. Böll I dnes jsou stále ještě i u nás při stavebních a polních pracích nacházeny z této poslední války, byť jen ojediněle, zbytky zbraní, vojenské výstroje, náboje, střelivo, ruční granáty a dokonce i letecké bomby. Přečkaly v podzemí, ve dvorech, zahradách a v polích, zahrnuty v zaházených kráterech a zákopech z fronty až sedmdesát let, ukryty očím lidí, kteří se v jejich blízkosti po tuto dlouhou dobu nevědomě pohybovali a žili, aniž by tušili, že tam jsou, a že jsou jimi stále ještě ohrožováni. Tyto válečné rekvizity jsou již většinou zrezavělé a nefunkční, to však nemusí platit o granátech, minách, dělostřeleckých nábojích a zejména o leteckých nevybuchlých bombách. O tom se teprve dozvíme, až na ně někdo narazí a ohlásí to hned policii, přijdou pyrotechnici, vyženou lidi z okolních domů, pokusí se bombu zajistit, pyrotechnikem identifikovat a pak převézt na bezpečné místo, kde ji teprve úspěšně odpálí a zničí. Pak se teprve ukáže, jak takové nálezy jsou ještě schopny mohutného výbuchu a jaké škody na životech, zdraví a majetku by mohly ještě napáchat, kdyby explodovaly pod rukama zvědavých laiků při jejich neodborné manipulaci s nimi. Taková dědictví po sobě zanechala druhá světová válka, která byla doposud největším válečným střetem v dějinách lidstva a přinesla nesmírné lidské, materiální i morální škody, nezměrnou bolest, žal a utrpení i milióny mrtvých. Tato válka svými důsledky hluboce poznamenala život tehdejších i následných pozdějších generací, které ji už samy vůbec nezažily. Válka je nezměrné zlo, jehož vzniku je třeba předcházet a mladé generace před ní varovat. Jenže – čas plyne, lidé zapomínají, mladé to už nezajímá, varovné zkušenosti starších nepřijímají, ve škole na to údajně není dostatečný prostor, dnešní učitelé se již všichni narodili až po válce a s odstupem času začínají opět vznikat dokonce i u nás polosoukromá, poloveřejná hnutí a organizace s extrémistickými, rasistickými a fašistickými znaky, které opět volají po radikálních řešeních, vynucují si, aby se mohli stále častěji ukazovat a předvádět na veřejnosti, líbí se jim vojenský dril, uniformy, vyznamenávání za „hrdinské“ činy, pochodování, prapory a transparenty s nápisy v německém gotic3

kém písmu, imponují jim naleštěné vysoké boty a důstojnické rajtky, v jakých chodili nacističtí pohlaváři a na svých uzavřených shromážděních si údajně vystavují a ukazují neonacistické rekvizity s hákovými kříži, symboly SS a dokonce prý tam i hajlují, jako kdysi Němci v Norimberku za největší Hitlerovy obliby a slávy. To svědčí o absolutní naivitě a neznalosti některých mladých, kteří už nevědí a nechtějí vědět, čím tehdejší německý nacismus a fašismus skutečně byl a jaké obrovské útrapy a škody nejen Němcům, ale všem lidem nejen v Evropě, v následné šestileté válce způsobil. Nedivím se, že to dělá vrásky na čelech našich představitelů i policie. Proto neuškodí si připomenout, jak to bylo před 70 roky před vypuknutím druhé světové války a v jak beznadějné a zcela nezáviděníhodné situaci se tehdy nacházela naše vláda a celé Československo, obklíčené již dobře vyzbrojeným Hitlerovým nacistickým Německem, které již několik let předtím svou lživou propagandou a tajně vysílanými svými mladými „ordnery“ (podvratnými organizátory) přes naše hranice k nám, soustavně ilegálně zpracovávalo a nutilo naše Němce v českém pohraničí, aby prováděli

30. září 1938 – Britský ministerský předseda Neville Chamberlain se právě vrátil z Mnichova do Londýna a hned na letišti ukazuje a mává podepsanou Mnichovskou dohodou, která podle jeho tehdejšího mínění (za cenu zrady a rozbití ČSR), prý definitivně odvrátila válku v Evropě. Naproti tomu francouzský vyjednávač Daladier prý měl strach, že ho Francouzi po návratu z Mnichova zlynčují, byl prý však příjemně překvapen, že po návratu do Paříže i tam byl klid a nikdo mu vůbec nic nevytýkal.

4

sabotáže vůči českému obyvatelstvu, četnictvu i pražské vládě a naléhali na ně, aby všichni sami důrazně a jednoznačně požadovali odtržení celých Sudet od ČSR a jejich připojení k Hitlerovu Německu. To již předtím v březnu 1936 zabralo svévolně do té doby demilitarizované Porýní a za dva roky na to, v březnu 1938 Hitler připojil k Německu tzv. anšlusem, bez jakéhokoliv odporu, také celé Rakousko. Tehdy jsme byli obklíčeni ze západu, severu i jihu zjevně již nepřátelským německým sousedem, který se už chystal dvouetapově rozbít a zabrat celou naši republiku. Na východě někteří bratři Slováci zavětřili příležitost se osamostatnit, 6. října 1938 byla podepsána tzv. Žilinská dohoda, požadující autonomii Slovenska, což byla už příprava na pozdější vyhlášení Slovenského státu. Poláci si zase dělali nárok na připojení k Polsku celého našeho Těšínska, také Podkarpatská Rus jako nejvýchodnější část ČSR se po vzoru Slováků osamostatnila a 11. října 1938 byla v Užhorodě vyhlášena jejich autonomní vláda. Maďaři, jako budoucí spojenci Německa, si pak zabrali celý pás jižního Slovenska včetně města Košic i část Podkarpatské Rusi, později už celou naši bývalou Podkarpatskou Rus, které se pak už říkalo Zakarpatská Ukrajina. Situace pro další trvání Československé republiky byla velmi složitá, nepříznivá a prakticky už beznadějná. Měli jsme sice tzv. obrannou Malou Dohodu s Jugoslávií a Rumunskem, která však byla pro nás v souvislosti s narůstající německou hroz-

Léto 1939 – Na pokyn Stalina nový sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov se v Berlíně setkává s Hitlerem za účelem dojednání německo-sovětské pohraniční smlouvy o neútočení. 5

bou prakticky bezvýznamná a pak hlavně Velkou Dohodu s Anglií a Francií, ale naši partneři, Spojené britské království a Francie, byli v té době zcela nepřipraveni a neschopni, a proto i neochotni nám přislíbit a poskytnout jakoukoliv vojenskou pomoc pro případ napadení naší republiky německou armádou. Hitler všechny předešel a pozval do Mnichova zástupce vlád Francie (Daladier), Spojeného království (Chamberlein) a Itálie (Mussolini) a tam jim předložil své nároky na naše odstoupení celého českého pohraničí s převážně německým obyvatelstvem Hitlerovu Německu. V noci z 29. na 30. září pak všichni tito pozvaní zástupci podepsali bez našeho vědomí Hitlerovi plný souhlas s jeho požadavky v tzv. Mnichovské dohodě, což byl pro nás jednostranný diktát, nařizující Československu odevzdat Německu všechna svá pohraniční území, včetně všech dosud na nich nákladně vybudovaných obranných pevností a zařízení, která měla chránit naši republiku právě proti přepadení zvenčí. V té době se také říkalo, že i Sovětský svaz je ochoten pomoci Československu v případě jeho napadení, v nabídce však prý byla zakomponována i podmínka, že by se tak stalo jen tehdy, když tu vojenskou pomoc poskytnou ČSR také západní mocnosti. Nic z toho se tehdy nestalo a později pak bylo ve skutečnosti ještě všechno jinak. Již před mnichovskou dohodou totiž Stalin nabídl Francii a Anglii, že jim na jednání s Německem o problematice Sudet pošle na pomoc také svého sovětského vyjednávače. Francie souhlasila, ale Velká Británie byla zásadně proti, tušila v tom jen snahu o rozšíření sovětského vlivu a zájmů také do západní Evropy. Odmítnutý Stalin pak po 15. březnu 1939, kdy už Hitler přepadl a obsadil zbytek Československa, pověřil svého nového ministra zahraničí Molotova, aby s Německem připravil a vyjednal pakt o neútočení. Molotov se v této záležitosti setkal v Berlíně i s Hitlerem a v srpnu měl pakt připraven k podpisu. Říkalo se tomu „Německo-sovětská přátelská pohraniční smlouva o neútočení“. K překvapení a hrůze evropských mírotvůrců ji pak přiletěl do Moskvy podepsat Hitlerův ministr zahraničí von Ribbentrop. Stalo se to 23. srpna 1939 – pouhých 8 dní před přepadením Polska Německem. Dnes už je známo, že pakt obsahoval i tajný dodatek také o rozdělení Polska mezi Německo (asi 2/3) a SSSR (asi 1/3), i německý souhlas s případnou sovětskou anexí Litvy, Lotyšska a Estonska. Ze strany Německa to však byla jen příležitostná a dočasná návnada, políčená na Stalina, aby snad nepřekážel Němcům při tom jejich chystaném přepadení Polska i při následné plánované postupné okupaci západoevropských zemí, Norska a balkánských států. Ve skutečnosti však už v té době německá generalita horečně pracovala na Hitlerem zadané supertajné akci „Barbarossa“, což byly podrobné plány na frontální, náhlé, neohlášené a věrolomné přepadení Sovětského svazu za účelem dávno naplánovaného rozšíření německého Lebensraumu (životního prostoru) pro rasově očištěný německý Herrenvolk (národ pánů, čili nadnárod) a to směrem na „barbarský“ slovanský východ podle Hitlerových představ. Pakt mezi Hitlerem a Stalinem tak umožnil především a to hned, nacistickému Německu bezproblémově zaútočit již 1. září 1939 na Polsko a otevřít tak druhou světovou válku. 6

Hitlerův ministr zahraničí von Ribbentrop se vrací z Moskvy, kde 23. srpna 1939 podepsal k velkému překvapení světa německo-sovětskou pohraniční smlouvu o neútočení. Německý nacista Adolf Hitler (20. 4. 1889–30. 4. 1945) a jeho spojenec italský fašista Benito Mussolini (29. 7. 1883–28. 4. 1945). V roce 1939 spolu uzavřeli „Ocelový pakt“.

7

Gruzínec Josif Vissarionovič Džugašvili – později Stalin (9. 12. 1879–5. 3. 1953) na fotografiích z archivu carské policie v Petrohradě, asi z roku 1912.

Válečná předehra V letech 1930–1933 zasáhla svět velká hospodářská krize se závažnými sociálními a politickými důsledky. Ta byla mimo jiné také impulsem k aktivizaci fašismu, což bylo totalitní nacionalistické hnutí, založené v Itálii 1919 Mussolinim. V Německu 30. ledna 1933 získala moc nacistická vláda v čele s říšským kancléřem Adolfem Hitlerem, který od roku 1920 vedl nacionálně socialistickou německou stranu práce NSDAP. Dne 19. října téhož roku Německo svévolně vystoupilo ze Společnosti národů a začalo zbrojit. 2. října 1933 italská vojska přepadla Etiopii, zvanou tehdy u nás Habeš. V letech 1936–39 probíhalo pravicové povstání ve Španělsku, vedené generálem Frankem a vojensky podporované Německem a Itálií. 12. března 1938 německé jednotky bez vyhlášení války obsadily celé Rakousko, kde byl Hitler nadšeně vítán. Dalším krokem mělo být přepadení Československa. V té době pak, zejména po mnichovském diktátu, už i vídeňský rozhlas vysílal v české řeči drzé výzvy, aby Češi se neprotivili Hitlerově vůli, spolupracovali s ním, že se jim to může jen vyplatit. Již v červnu 1937, ještě v posledních týdnech života prezidenta Masaryka, zahájil německý generální štáb tajnou přípravu plánu „Fall Grünn“, což byl plán na rozbití, obsazení a likvidaci Československa. 24. dubna 1938 na sjezdu sudetoněmecké strany, vedené Konradem Henleinem, byly vyhlášeny tzv. Karlovarské požadavky vůči čs. vládě s cílem rozbít republiku a vy8

dat ji nacistickému Německu. Odpovědí na to bylo částečné vyhlášení mobilizace čs. armády 20. května a protože se situace v pohraničí stále jen zhoršovala, byla 23. září 1938 vyhlášena všeobecná mobilizace. Za týden nato, jak je uvedeno výše, byla v Mnichově bez naší účasti a přítomnosti podepsána tzv. Mnichovská dohoda o nás a bez nás. Německá vojska začala hned druhý den 1. října najednou ze všech stran překračovat naše hranice a obsazovat celé naše pohraničí. Byly nám Německem narychlo vymezeny a nadiktovány nové, zcela nebránitelné hranice a české rodiny, pokud se nechtěly přidat k Němcům, se musely vystěhovat ze Sudet do českého vnitrozemí k příbuzným a jak se dalo. Města Plzeň a Olomouc a prakticky i Brno se najednou stala příhraničními městy. Následovalo již zmíněné odtržení Slovenska a Podkarpatské Rusi. Na základě tzv. vídeňské arbitráže z 2. listopadu 1938 po předcházejících vleklých jednáních s Maďary v Komárně muselo Česko-Slovensko odstoupit horthyovskému Maďarsku pohraniční území podél slovensko-maďarských hranic a také část Podkarpatské Rusi. Maďarská okupace těchto území začala 5. listopadu v ranních hodinách. 22. listopadu 1938 pak vznikla okrájená a zmrzačená tzv. Druhá Česko-Slovenská republika. Někteří Slováci byli tenkrát hrdí na to, že si na nás „vybojovali odstavník“ – to byla ta pomlčka v názvu druhé republiky před 15. březnem 1939. Od podepsání „Mnichovské dohody“ zbývalo naší zmrzačené republice již jen 168 dní a nocí. 13. března 1939 jednal Hitler s Jozefem Tisem o odtržení Slovenska od Čech a Moravy a hned následující den byl vyhlášen „Slovenský štát“, závislý na nacistickém Německu. 15. března 1939 ráno, po nočním vynuceném podpisu našeho 67letého prezidenta Háchy v Berlíně Hitlerem předloženého dokumentu, začala

Původní hranice Československé republiky z dvacátých a třicátých let 20. století. Uvnitř jsou vkresleny hranice Protektorátu Čechy a Morava po 16. březnu 1939 a Slovensko po 14. březnu 1939. Sudety v pohraničí kolem Čech a Moravy byly zabrány Němci již 1. října 1938, hned po podepsání „mnichovské dohody“, území jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi si 5. listopadu 1938 obsadilo a přivlastnilo horthyovské Maďarsko. Území českého Těšínska severovýchodně od Ostravy a Frýdku si zabrali Poláci, ale po porážce Polska toto území připadlo Německu. Jen jeho velmi malá jižní část byla připojena ke Slovensku. 9

Po 15. březnu 1939 se i Dolní Kounice a Ivančice najednou octly při samých hranicích „Velkoněmecké Říše“. Tam už pak patřil Pravlov, Němčičky, Vojkovice, Kupařovice, Medlov, Malešovice, Odrovice, Cvrčovice, Pohořelice, Drnholec, Loděnice, Olbramovice , Hostěradice, Miroslav, Vlasatice, Hrušovany nad Jevišovkou, celé Znojmo, Moravský Krumlov a celý Krumlovský les v našem těsném sousedství. Jen obtížně dostupné Jezeřany a Maršovice zůstaly v Protektorátu a byly tehdy přifařeny pod Dolní Kounice. Půl železničního mostu „Železňáku“ směrem k Budkovicím, také už potom připadlo a patřilo k Velkoněmecké Říši.

Leden 1941 – Německou Luftwaffe již velmi rozbombardovaný Londýn s hadicemi hasičů, ležícími v ulicích. Letecké bombardování Velké Británie trvalo od 13. srpna 1940 až do října 1941. Měla to být příprava na pozemní invazi a obsazení britských ostrovů. Velká Británie se však i díky čs. letcům v tomto těžkém období za nepředstavitelných obětí Němcům ubránila.

10

Londýňané kvůli německým nočním náletům chodili spávat do podzemních stanic metra.

hitlerovská vojska ještě v noci zabírat a obsazovat zbytky Čech a Moravy. Prezident Hácha to nechtěl podepsat, hrozili mu však bombardováním Prahy, Hácha tam zkolaboval a musel být ošetřen německými lékaři. Na další naléhání pak s poznámkou „národ mne prokleje“ jim to pak podepsal. Hned další den, 16. března, přijel do Prahy sám Hitler a na Pražském hradě za přítomnosti jednotek SS vyhlásil výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava pod přímou kontrolou Velkoněmecké Říše. Tím definitivně podle již dávných jeho představ přestalo existovat svobodné a demokratické Československo, které tím bylo vymazáno z mapy Evropy. Stanislav Liškutín Dokončení v příštím čísle

11

Výsledky hodnocení prospěchu a chování za 2. pol. šk. roku 2008/09

Celkem žáků Prospělo s vyznamenáním Prospělo Neprospělo Napomenutí tř. učitele Důtka tř. učitele Snížený stupeň z chování Pochvaly

1. stupeň 182 135 46 1 35 4 0 318

2. stupeň 195 66 121 2 52 46 9 172

Rozdělení školního roku 2009/2010 Zahájení: Ukončení: Prázdniny: Podzimní Vánoční Pololetní Jarní Velikonoční Hlavní

1. 9. 2009 (Út) 1. pol.: 28. 1. 2010 (Čt) 2. pol.: 30. 6. 2010 (St) 29. 10. (Čt) a 30. 10. (Pá) 2009 23. 12. 09 (St)–1. 1. 10 (Pá) 29. 1. 2010 (Pá) 1. 3.–7. 3. 2010 (Po–Ne) 1. 4. (Čt), 2. 4. (Pá) 2010 1. 7.–31. 8. 2010 12

celkem 377 201 167 3 87 50 9 490

Svátky: (volno) 28. září – Den české státnosti (Po) 28. října – Den vzniku samostatného čs. státu (St) 17. listopadu – Den boje za svobodu a demokracii (Út) 5. dubna – Velikonoční pondělí Školní rok 2009/2010 třídy třídní učitelé 1.A Mgr. Zoufalá Karolina 1.B Ing. Jakšová Olga 2.A Mgr. Straková Marie 2.B Mgr. Rathouská Zdeňka 3.A PaedDr. Badinová Jitka 4.A Mgr. Hudák Slavomír 4.B Mgr. Hniličková Eva 5.A Mgr. Hudáková Jana 5.B Mgr. Rýdlová Kateřina 6.A Mgr. Egerová Hana 6.B Mgr. Zoufalý Jiří 7.A Mgr. Horňáková Jana 7.B Mgr. Samlíková Alexandra 8.A Mgr. Geidlová Ilona 8.B Mgr. Procházková Ivana 9.A Mgr. Raus Michal 9.B Ing. Hodovská Eva

Netřídní učitelé Mgr. Bublák Martin Mgr. Šafářová Božena Mgr. Zoufalý Jiří st. Mgr. Žáková Eva Vedení školy Mgr. Kandrnál Rostislav Mgr. Brabec Oldřich Mgr. Svobodová Hana ŠD Schmidová Jana

Do 1. ročníku letos nastoupí tito žáci: 1.A – tř. učitelka Mgr. Karolina Zoufalá 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12.

ADÁMEK BRÁZDA FECHTEROVÁ FUCHS FUCHS GROMAN GRUNA HUDÁKOVÁ LAŠTŮVKOVÁ MUCHOVÁ RADOVÁ RYŠAVÝ

Jan Jiří Nikola Marek Dominik Petr Lukáš Nela Barbora Eva Michaela Jindřich

13. 14. 15. 16. 17. 18.

SCHOŘOVÁ SUDÍN ŠENKÝŘOVÁ ŠIMBERA ŠPAČKOVÁ TYKALOVÁ

Marie Jaroslav Viktorie Denis Miroslava Barbora

1.B – tř. učitelka Mgr. Olga Jakšová 1. ECKSTEINOVÁ Hana 2. GRÜNWALD Štěpán 3. HLEDÍK Jakub 4. HODOVSKÁ Karolína 13

5. 6. 7. 8. 9. 10. 11.

JANDERKA KADAŇKA KOŠKA LEONOV MACÍKOVÁ MACÍKOVÁ MENŠÍK

Lukáš Petr Viktor Alexandr Lucie Veronika Filip

12. 13. 14. 15. 16. 17. 18.

RAVEL SALAY ŠEBÓŠIKOVÁ ŠUBRTOVÁ VAGNER VALENTOVÁ ŽIKEŠOVÁ

Daniel Tomáš Jana Tereza Tomáš Anna Nelly

Letní tábor Bohdalov 2009 Letem světem teleportem 15.–22. 8. 2009 Týden je příliš krátká doba. Myslím, že jsme se o tom tvrdě přesvědčili. Od soboty do soboty pořád nějaká akce a už se zase jelo domů. Ale tak začneme z toho lepšího konce… 1.den (= odjezd): V 9.00 u kaštanu – už tam sice není, ale všichni se dostavili. Teda až na jednu osobu, která opravdu čekala u onoho kaštanu ☺. Za chvíli byla kola naložena, tašky taky, a děti jsme nezapomněli. Cesta probíhala jako vždy (řev po celém autobuse a jídlo létalo všude), to všichni znáte. Potom, v takové malé vesnici blízko Bohdalova, autobus zastavil, dveře se otevřely a nastoupila osoba. Kolty měla proklatě nízko a klobouk zase nějak moc vysoko. Byl to tajný agent 003. Všichni s napětím čekali, co se stane, ale on nás jen prohledal a když usoudil, že nic nevezeme, sedl si a jelo se dál. 1. den (= příjezd): Po příjezdu jsme byli rozděleni do tří družstev: Škrblíci, Notorici a Smajlíci – jména jsme si vymýšleli sami. Také všichni dostali cestovní pasy, které potřebovali na teleportování po cizích zemích. Bylo vidět, že i pasové fotky proletěly teleportem, protože nebyly úplně ideální… Pak jsme hráli nějaké hry (softball, fotbal, vybíjená) a ti, co se jim zrovna nechtělo, si vzali lodě a šli se projet po místním rybníku. Po večerce přišla na řadu ta pravá podívaná. Všichni byli vyhnáni na chodbu, kde se měli dozvědět, co se vlastně celou dobu děje. Jak jsme zjistili, šlo o složitý problém v časoprostoru, který teď rozhodně nebudu opakovat. Když tu najednou zhaslo světlo a ozvalo se hlasité bušení na dveře… Vstoupil člověk, byl celý mokrý, zablácený, v ruce držel petrolejovou lampu a zbraň !!! Potom, co se znovu rozsvítilo, chodbu zalil totální výbuch smíchu. Ke svému neskrytému úžasu jsme zjistili, že to je pan učitel Raus. Ani to nám ovšem moc nepomohlo v rozluštění otázky: Co se děje? Pak promluvil a říkal, 14

že zase strkal nos kam neměl a ono ho to teleportovalo pryč. A pak zase a zase. Evidentně byl opravdu zmatený. Když na chodbu vtrhl agent 003, každý měl v hlavě takový guláš, že už jen seděl s otevřenou pusou. Agent zmatený nebyl, ten jen povídal, že na stanici zaznamenali teleportování a našli přístroj, který to způsobuje. A tak jsme agenta následovali až k zařízení. Byla to velká krabice s úžasnými možnostmi. Jeden klučina se nechal slyšet, že je to krabice od vajíček. My jsme se však nenechali zmást. Přistoupili jsme blíže a podle podrobného návodu pana učitele jsme se teleportovali do Číny. Zázrak, že se cestou nikomu neudělalo špatně! Pak se ale všichni dohodli, že na nějaké to pátrání je moc pozdě, a tak se šlo spát. 2. den (a všechny další): Hm, v 7.30 rozcvička = skvělé probuzení. Nicméně bylo pěkně a tak jsme šli hned po snídani vyřešit tu srandu. Ocitli jsme se v Číně. Co by po nás mohli chtít jednoduššího, než postavit Velkou čínskou zeď? Úkol splněn. Následoval Egypt, kde jsme byli nuceni projít pyramidou plnou nástrah. Ale i tentokrát jsme úkol splnili. Podobně probíhaly i další dny. V Bolívii jsme bojovali s dealery drog a abychom se v této zaostalé zemi mohli dopravit k dalšímu teleportu, museli jsme si postavit cesty-

15

16

schopný autobus. Ve Skotsku jsme neobjevili Lochneskou příšerku, přestože tam určitě byla! Na Aljašce jsme rýžovali zlato a snažili se o přežití rozděláním ohně za mokra. Naštěstí den předtím pršelo. Při návštěvě Anglie jsme navštívili nejslavnějšího rodáka Harry Pottera v Bradavicích. V Severní Koreji jsme si zase vyzkoušeli svou tělesnou zdatnost v různých disciplínách včetně japonského sumo. V Africe jsme absolvovali putovní olympijské hry a v Austrálii se orientovali v neznámém terénu pomocí jakýchsi červených značek vlajících ve větru. Na Madagaskaru jsme zvolili svou vládkyni a nazdobenou jsme ji na vlastnoručně vyrobených nosítkách odnesli až k táboráku, kde jsme ostatním předvedli nacvičenou scénku. To ale nebylo vše. Přes plavání v rybníku, chození po kolena v bažině a ježdění na kole jsme se dostali až k řešení případu pádu letadla. Po teleportování do USA jsme absolvovali výcvik agentů FBI a podle výsledků testů jsme byli zařazeni do speciálních jednotek. Každý podle své funkce od techniků po odstřelovače. Obdrželi jsme průkaz a vyrazili do terénu. Při této akci téměř všichni pochopili, že bomba opravdu může vybuchnout. A ti, co nepochopili, se o tom přesvědčili v praxi. ☺ Skoro každý den se konala večerní zábava, která se skládala z různých her následovaných diskotékou. Úspěch mělo i rozdílení odměn v podobě táborových peněz „běžníků“, za něž jsme si mohli vybrat něco na chuť nebo pro zábavu. 17

Myslím, že povídání už bylo dost, a tak se můžete podívat níže na názory „účastníků zájezdu“. „Úžasná zábava a super lidi. Když tábor, tak tento!“ Dominik Padrta „No, tak bylo to super, hlavně ty teleporty, ty stály za moc. Škoda, že se ten tábor nedal prodloužit. Pak byly dobrý diskotéky a mohla být trochu strašidelnější stezka odvahy a míň hlídaný chodby ☺.“ Ondra Šusta „Pro mě bylo nejlepší vyšetřování pádu letadla. Potom byly dobrý diskotéky. Tam si myslím, že jsme se všichni vyřádili! Abych to shrnula, bylo to úžasný, to co pro nás připravili.“ Lenča Tauberová „Tak třeba mě se líbily ty diskotéky. Jinak dobrý měli jídlo ☺. A nebavilo mě uklízení pokojů, rozcvičky a tak. Dobrý byly hry, ty byly úplně super. Hlavně ten koupák, vždycky jsem na všechno zapomněla a užívala si… Kola taky fajn, až na toho malýho metrixa ☺ – chudák Zoubek ☺, a stezka odvahy ani nemluvím.. Jinak táborák taky super, i ty scénky.☺“ Kristýna Vodičková „Tábor byl super. Nejlepší byly diskotéky a pak hlavně ten případ – pád letadla. Jinak by mohl být delší, aspoň tak na 11 dní.“ Ondra Zoubek Za Vyvolené: Jana Kandrnálová, Eliška Procházková, Eva Hodovská

Informace pro rodiče – na stránkách školy na adrese: www.zsdolnikounice.cz e-mail: [email protected] V loňském školním roce byla také zřízena elektronická schránka důvěry na adrese: [email protected]

18

Každý jen tu svou má za jedinou Aneb umění bavit se o politice a nepoprat se V dnešním pokračování příspěvků k umění komunikovat a domluvit se nebude řeč o Prodané nevěstě, z jejíhož libreta titulek pochází, nýbrž o něčem úplně jiném. Bude řeč o tom, co je komunikačním problémem a překážkou první velikosti, rozdělující lidstvo, národy, pospolitosti, rodiny i přátele. Dnes bude totiž řeč o politice a náboženství. Co tyto oblasti znamenají v lidské komunikaci a vztazích je patrno i z toho, že jsou to pro společenskou zábavu a konverzaci tzv. zakázaná témata. Sami jste to možná zažili – když někde ve společnosti někdo začne mluvit o politice nebo náboženství, pak čas, za který se společnost začne hádat, lze měřit takřka na vteřiny. V tomto smyslu není ani žádný rozdíl mezi parlamentem a hospodou IV. cenové skupiny. Přitom by to tak být nemuselo a nemělo, a žilo by se nám možná lépe. K tomu by ale bylo dobré si uvědomit či připomenout několik okolností. 1. Jsou oblasti, ve kterých člověk bez uzardění přizná, že danému oboru nerozumí. Není považováno za hanbu nerozumět matematice, chemii nebo astronomii. Sotva se však najde člověk, který by o sobě prohlásil, že nerozumí politice. Zde je každý druhý přímo expert. Přitom politika jako nauka o lidské společnosti je neskonale složitější než třeba astronomie, která je celá založena na asi 4 jasných a celkem jednoduchých fyzikálních zákonech. Politice nerozumí ani politologové, jak alespoň ti upřímnější přiznávají. Čím více zde totiž člověk ví a vidí, tím více vnímá onu nerozmotatelnou spletitost a tím více ví, že nic neví. 2. Druhým problémem je, že veškerá nauka o lidské společnosti je založena na základech, které nemají povahu ověřitelného objektivního konstatování. Když se řekne, že diamant je tvrdší než sklo, může si to každý vyzkoušet, a dojde ke stejnému poznání. Různá politická učení, zásadně se lišící ve svých závěrech, jsou založena na celkem vratkých předpokladech, hypotézách, či přímo mýtech. Jsou to především tyto dva mýty: a) mýtus o lidské nerovnosti b) mýtus o lidské rovnosti. Ani jedno ani druhé výchozí tvrzení není pravdou ve smyslu nějakého přírodního zákona, je to pouze „nastavená hodnota“, kterou potřebujeme, aby bylo vůbec možno z něčeho vyjít a k nějakým rozhodnutím se dobrat. Navíc ani důsledky žádného z těchto východisek nejsou zcela jednoznačné. Politické hádky ovšem, takto viděno, zcela postrádají smysl. Je to podobné, jako kdyby někdo tvrdil a hádal se, že nultý poledník správně neprochází Greenwichskou hvězdárnou, nýbrž prahem Městského úřadu v Dolních Kounicích, nebo že pražský loket je správnější než mikulovský. V politice prostě sotva můžete něco tvrdit, v politice dokonce, zdá se, někdy neplatí ani tak elementární jistoty, jako že celek je vždy větší než část. 3. Další používaný mýtus, mýtus o „přirozeném zákonu“ měl být kdysi jistou pomocí z této nouze, ale v podstatě věci ještě více zkomplikoval. Přednost určitého uspořádání práva a lidské společnosti a byla ospravedlněna tím, že je to tak „přirozené“. To, že něco 19

je přirozené a normální a něco jiného je nepřirozené a nenormální, to je zcela přirozený a normální pocit každého člověka. Skoro každý vám na otázku svého světového názoru řekne, že on to vidí normálně, a že tak, jak on tomu rozumí, je to naprosto přirozené. Přitom, bohužel, myšlenka, že by si lidé měli pomáhat, není ani více ani méně přirozená, než myšlenka, že by se měli navzájem zabíjet a pojídat. Demokracie není o nic přirozenější než monarchie. Pocit „přirozenosti“ je v podstatě optický klam, který ovšem dodává politickým hádkám nesmiřitelnost, zaťatost a vehemenci. 4. Na základě různých výchozích mýtických předpokladů (které ovšem člověk mylně považuje za fakta) vzniklo několik různých způsobů vidění světa, člověka a lidské společnosti. Od těchto různých pochopení se odvíjí i určování toho, co bude považováno za správné a co ne. Aby se bohatí dělili s chudými je podle jednoho pochopení nanejvýše spravedlivé, zatímco podle jiného pochopení je to krajně nespravedlivé. Od toho se odvíjejí různá politická a ekonomická učení. Není takřka otázky, na kterou by neexistovalo hned několik naprosto odlišných odpovědí, které je ovšem možno z hlediska jednotlivých různících se východisek považovat za jedině, jedině správné. 5. Tento stav se pochopitelně zdá volat po tom, aby někdo už jednou konečně nalezl, určil či rozhodl, co tedy je a co není správně. To, bohužel, nelze. Jedna svatá římská právní zásada, kterou, domnívám se, nelze bez nebezpečí naprostého rozvratu opustit, totiž praví: Nikdo nemůže být soudcem ve své vlastní věci. A člověk, který by rozsuzoval různé obrazy světa (tedy například mají-li pravdu konzervativci, liberálové nebo socialisté), konec konců vždy vynáší soud i o tom svém obrazu světa, který bude některému z těch rozsuzovaných blíže, nebo bude přímo jedním z nich. Nezávislou autoritou by mohl být pouze Marťan, ale ten by zase pro změnu vůbec nebyl schopen pochopit, o co jde. Zde nám, žel, nepomůže ani žádná věda, na kterou se právě v tomto v minulých stoletích tolik spoléhalo. 6. Zcela praktická nezbytnost velí, aby každá společnost měla nějaký svůj společný systém, podle kterého budou nastaveny a formulovány zákony a jiná základní pravidla lidského soužití. To je totéž, jako potřebujeme společné délkové míry. Za reálné skutečnosti plurality náboženských, filosofických a politických přesvědčení obyvatel bude vždy větší nebo menší část dané společnosti v poněkud nevýhodné situaci. Onen oficiální světový názor (míra) daného státu se nebude shodovat s tím jejich soukromým metrem. Někdo je schopen to nést jako přirozenou danost, jiný dokonce jako aristokratickou výsadu, avšak jsou i tací, kteří to, že není ve všem a všude měřeno po jejich chápali a chápou jako nesvobodu, nepořádek, útisk a donebevolající křivdu. K nim zcela komplementární a v podstatě z naprosto stejného těsta uhnětení jsou ti, kteří považují onen prakticky užitečný a nezbytný společný státotvorný systém za cosi posvěceného, věčného a nedotknutelného, a nemohou pochopit, že si někdo vůbec může dovolit tu drzost něco vidět nějak jinak. Brněnský myslitel František Vymazal o nich říká: „Volají po svobodě, aby ji jiným diktovali.“ Do kriminálů se tak pak nezřídka lidé tohoto druhu vsazují navzájem, jednou ti ony, po druhé, až si převratem role vymění, oni tyto. Kdy20

bych chtěl být nelaskavý a jízlivý, řekl bych, že tam patří obojí. To však nechci – i oni jsou potřební, alespoň jako odstrašující příklad. 7. Specificky naším, českým a moravským problémem je to, že jsme malý národ, který se pro zajištění své existence v celých svých dějinách ohlížel po nějakém bratru, spojenci či, jinak řečeno, protektoru. Toho pak u nás skoro každý hledal a hledá na jiné světové straně. Z toho povstává další rozdělení, které nás dělá ještě menšími. Druhým naším malérem je, že etnicky patříme k západním Slovanům, byť Slovanstvo svou většinou žije spíše na Východě (viděno z hlediska západní Evropy, která je určujícím středem světa). Setkal jsem se kdysi v Rusku s názorem, že západní Slované jsou chudáci, kteří neví, čí jsou. Tehdy jsem tomu oponoval, ale když dnes vidím zuřivý antirusismus některých svých západoslovanských bratří, změnil jsem poněkud náhled. Mám dojem, že se někdo patrně za své slovanství stydí a chce takto silácky dokázat, že on je něco úplně jiného, on že už patří k Západu. Jsou prostě Slované, kterým být Slovanem nepřipadá dost nóbl. S lidmi, trpícími poruchami identity bývá těžká řeč. Oni to ovšem mají opravdu těžké a mohl by jim pomoci pouze Ústav pro etnickou rekvalifikaci při Velkomoravské univerzitě. Z toho ovšem vyplývá i pro naše každodenní komunikace několik doporučení. 1. Každý člověk by měl mít respekt k náboženskému či politickému přesvědčení druhého člověka, i když se mu zdá být sebevíce nesmyslný. Pamatujte na starou moudrost: Koho považujeme za blbce my, ten považuje za blbce nás. Jde jen o to, abychom se nepozabíjeli navzájem. Ani jeden ani druhý, ani kdokoliv třetí není ale povolán to rozsoudit, který světový názor je „správný“. Myslím, že to byl svatý Augustin, kdo kdysi řekl: „Blud nenáviď, bloudícího miluj.“ On to patrně myslel dobře, když se takto snažil oddělit člověka od jeho názoru. Nevím ovšem, je-li to prakticky možné – je-li možno seriozně jednat a zacházet s člověkem, jehož světový názor nenávidím. Ježíš, pokud vím, v hlásání lásky, a to i k nepřátelům, žádné podobné dělení ani podmínky nepřipojoval. 2. Kultivovaný člověk by se měl zdržet nejen přímých útoků na odlišný náboženský nebo filosofický světový názor, ale měl by se zdržet i jemných, dokonce i duchaplnických forem jeho zlehčování a zesměšňování. Bývá často citován a parafrázován tento Voltairův výrok: „S vašimi názory nesouhlasím, ale vždy budu hájit vaše právo je hlásat.“ Nevím. Nepodařilo se mně zjistit, komu přesně to řekl. Právě Voltaire je totiž jinak jedním z původců revolučního agresivního nevybíravého nenávistného zesměšňujícího sarkasmu, kterým šlehá své ideové protivníky. Tento nekomunikativní způsob politické komunikace se od té doby v evropské kultuře trvale zahnízdil. (Jeho velmi slabý odvar je jakožto příklad použit i na 2 místech tohoto článku. Najdete je?) Nerad bych tomuto velikánu křivdil, ale soudil bych, že jeho výrok asi patřil někomu, kdo vyslovil Voltairovy skryté myšlenky, které by jemu samotnému nebylo dost salonní vypustit z úst. Na oko se tak od nich sice distancuje, ale ve skutečnosti je rád, že to za něj někdo řekl, a povzbuzuje ho, aby to říkal dál. Tak se to totiž běžně dělá. 3. Zvláštní míru respektu k odlišným světovým názorům by bylo možno předpoklá21

dat u hlavy státu, ke které by občané všech světových názorů mohli vzhlížet s úctou, protože ta by měla mít pro všechny pochopení. To je však asi u nás, a jistě nejen u nás, největší slabina. Z tohoto hlediska si, dle mého názoru, ani pánové Gottwald, Husák, Havel a Klaus nemají navzájem naprosto co vyčítat a mohli by si mírou své netolerance všichni společně padnout do náruče. Neúctou odlišnému světovému názoru ovšem začíná terorismus. Ten začíná již tím, že někdo hraje pro pobavení na buben parodii na Internacionálu, nebo se posmívá něčí náboženské víře, což oboje není o nic vkusnější než malovat vypasené kapitalisty s měšcem peněz a upířími zuby. 4. I o politice a náboženství je možno se rozumně bavit, a to i při odlišných názorech, a bylo by to velmi užitečné. Předpokládalo by to ovšem na obou stranách jistou kultivaci. Především, své názory (byť jsme o jejich obecné platnosti, vědeckosti či zjevenosti sebevíce přesvědčeni) pronášíme jako své názory a nikoliv jako věčné svaté a závazné pravdy. Domnívám se,… soudím,… podle mého názoru,… jak já to vidím,… podle mého zdání, … Jeví se mně to tak …Podle toho, jak já jsem toto učení pochopil … – to by mělo, soudím, uvozovat prakticky takřka každou naši větu. Tím dávám najevo tu důležitou okolnost, že svá slova nikomu nevnucuji a nikoho jiného než mne také k ničemu nezavazují. I když váš komunikační partner tyto formule sám neříká, patrně na to zapomněl, a berte vše tak, jako by je řekl. Někdy je možno to vyslovit za něj „Ano, to je váš názor, na který máte jistě právo.“ To vás osvobozuje od nutnosti se s ním marně a zbytečně hádat. Domnívám se, že člověku je třeba přiznat právo si myslet, co chce (i když lidé, toužící po možnosti poručit druhým, co si mají myslet, jsou, a nebude jich málo). 5. Ani o událostech, které jsme sami prožili, nemůžeme referovat ve stylu „Řeknu vám pravdu, jak to bylo.“ Jak to bylo, to ví pouze vševědoucí Bůh. Člověk může pouze svědčit o tom, jak na něj to nebo ono působilo, jak to nebo ono prožíval, a co si o tom myslel tehdy a co si o tom případně myslí dnes. A pokud na váš sdělený názor někdo zvedne zlostně obočí a hromovým hlasem pronese: „Jak si můžete něco takového myslet? Přece všichni moc dobře víme, jak to bylo a co dělali!“, pak bez jakéhokoliv přechodu začněte mluvit o počasí. O ničem jiném se s tímto člověkem asi bavit nelze. Zvláště je třeba si dát pozor na nenáležité používání vznešeného pojmu „pravda“. To, že říkáte přesně to, co si opravdu myslíte, to je nejspíše „upřímnost“, avšak neznamená to ani v nejmenším, že věcně vzato mluvíte pravdu. To je nebe a dudy. Lidé, kteří dlouhé věky tvrdili, že Země je plochá deska o tom byli rovněž hluboce a upřímně přesvědčeni. 6. Velmi důležitou radou i připomenutím je zásadní poučení, že politika není rozhodující dimenzí lidského života. Jedno čínské přísloví dokonce říká, že politika je hračka pro malá děcka. Je dobré přistupovat k ní s nadhledem a přiměřeným laskavým humorem. 7. Přiměřeným respektováním těchto několika připomínek a rad by bylo, domnívám se, možno překonat i tuto třetí příčinu odlišnosti názorů. Ta tedy spočívá v tom, že každý má svou jedinečnou a neopakovatelnou životní víru či filosofii (což by nevadilo), ale každý jen tu svou má za jedinou (což vadí silně). MUStr. ThMgr. Milan Klapetek, ředitel 1. nestátního úřadu pro potírání škodlivých myšlenek 22

Relikvie 14. června 2009 o poutní neděli uctilo několik stovek poutníků v kapli nad městem vzácné relikvie. Relikviář z 19. století obsahuje ostatky svatého Antonína Paduánského, zakladatele františkánské spirituality svatého Františka z Assisi a svaté Kláry. Ověřující certifikát (authentica) o pravosti zmíněných ostatků je datován 7. ledna 1896, podepsán kustodem kláštera v Assisi bratrem Alphonsem Maria Piccinim (foto). Písemný doklad je vložen do spodní části relikviáře. Přibližme si zajímavý vývoj fenoménu relikvií v křesťanské kultuře. Co jsou to relikvie, ostatky a jak se vyvíjela úcta ostatků? V průběhu historie lidé ve všech částech světa sbírali a ukládali památky na zesnulé příbuzné. Upomínky se vyskytují v různých formách, podle historického období a tradic. Je lidské uchovávat to, co nám po sobě zanechal nějaký milý člověk, který od nás odešel. Tak se např. často uchovávají nedotčeny pracovny slavných lidí, tak při sobě často nosíme nějakou upomínku na milovaného člověka. Proč by nám všechny tyto prastaré projevy příchylnosti neměly také pomáhat k tomu, aby se naše myšlenky pozdvihovaly k Bohu? Proto se také uchovává a má v úctě to, co zůstalo po svatých lidech, kteří naplno žili podle Kristova učení. V podstatě nejde o úlomek kosti nebo nějaký kus látky, nýbrž o uctívanou osobu jakožto vzor víry, a nakonec o Boha, kterého ve svatých – v katolické i pravoslavné tradici – uctíváme. Už bible ostatně říká, že se lidé snažili dotknout alespoň Kristova oděvu nebo později být zastíněni Petrovým stínem. Slovo relikvie pochází z latinského reliquiae, což znamená pozůstatky uctívaných osob v nejširším slova smyslu, jde o úctu v náboženském smyslu. Nemusí se jednat pouze o části těla, ale také o předměty, které těmto lidem za jejich života patřily nebo se kterými tito lidé přišly do fyzického kontaktu. Za pravou, primární relikvii se považuje část těla světce, jako např. část kosti, pramen vlasů, krev i popel. Jiné pozůstatky, někdy označované jako druhotné, jsou součásti oděvu nebo věci, které světec používal. Tzv. reprezentativní relikvie jsou předměty, které umístili věřící poblíž těla nebo hrobu světce. Tradice reprezentativních ostatků pochází ze 4. století, kdy se předměty pokládané k tělu mučedníků označovaly jako „brandea“ a věřící je nosili ukryté v malých váčcích pověšených kolem krku. Tyto relikvie třetí třídy jsou nazývány také „dotýkané“. Rozlišujme pradávné, předkřesťanské představy o ostatcích od pojetí úcty, která se začíná vyvíjet v počátcích křesťanství. Některé primitivní národy znaly relikvie (zvířecí i lidské) a používaly je jako talismany, fetiše a amulety v případech války, lovu, léčení nebo vyvolávání deště. Uctívání relikvií začalo v prvních dobách církve a není něčím „divným“ nebo magickým. V římském impériu v době před legalizací křesťanství byl ovšem nový zvyk křesťanů shromažďovat ostatky mučedníků všeobecně pohanskou veřejností považován za nesprávný a nehygienický – podle přesvědčení antického člověka má mrtvý zůstat na 23

tom místě, kam byl uložen k poslednímu odpočinku (v hrobech nebo hrobkách zakládaných podél cest vedoucích z měst). Během římského pronásledování museli křesťané často prchat, aby si zachránili holý život, ale většinou neodešli bez svých relikvií. Nejstarším dochovaným literárním dokumentem zachycujícím úctu křesťanů k mučedníkům a jejich ostatkům je okružní list křesťanů ze Smyrny napsaný roku 156 krátce po mučednické smrti biskupa sv. Polykarpa. Smyrenská církev seznamuje bratry v římském císařství s mučednickou smrtí svého biskupa, považovaného za žáka apoštola Jana. Spis „Umučení Polykarpovo“ hovoří o nabádání židokřesťanů, aby byly jeho ostatky odstraněny, aby křesťané „neopustili ukřižovaného a nezačali uctívat toho člověka“. Smyrenští vyjadřují svůj postoj: „Nikdy nebudeme moci ani opustit Krista, ani ctít kohokoli jiného. Jemu se klaníme, neboť je Synem Božím, mučedníky však milujeme jako učedníky a napodobitele Pána.“ O něco dále se dozvídáme o Polykarpových ostatcích: „A tak jsme později vzali jeho kosti, vzácnější nad drahé kameny a cennější nad zlato, a pohřbili jsme je, kde se slušelo. Tam, pokud nám bude možno se shromáždit, nechž nám Pán dá v jásotu a radosti slavit narozeniny (výročí) jeho mučednictví.“ Rozprostřela se před námi víra prvních křesťanů. Není pochyb o prvenství Krista v jejich životech. Slavnostní uložení mučedníkových ostatků a následná úcta k nim ale očividně nevzbuzuje uvnitř církve žádné pohoršení. Tělesné ostatky toho, který se smrtí připodobnil Kristu, jsou cennější než zlato, jsou totiž připomínkou milosti, kterou Bůh mučedníka obdařil. Ostatky se staly znamením Božího sestoupení na zem, znamením skutečnosti, že Bůh obnovil vtělením, křížem a vzkříšením svého Syna celé stvoření. Úcta ve zdravém pojetí prvních generací křesťanů nesměřuje ke kostem, ale k samotnému služebníkovi, a v důsledku k Tomu, kdo mu daroval milost a spásu. O takové úctě k ostatkům, která vposledku směřuje k Bohu, nemají pochybnosti ani starověcí otcové církve. V 5. století svatý Jeroným říká: „Nezbožňujeme, neklaníme se ostatkům mučedníků, protože se obáváme, že bychom poklekli spíše před stvořením než před Stvořitelem, nýbrž uctíváme je, abychom lépe uctili Jeho, jehož mučedníky oni byli.“ Jeho současník sv. Cyril Alexandrijský vysvětluje: „V žádném případě nepovažujeme svaté mučedníky za bohy, ani nechceme před nimi zbožně klekat, ale pouze úměrně a uctivě.“ Nenajdeme snad ani lepší ilustraci uctívání ostatků v křesťanské praxi prvních staletí, než je chvalořeč mučedníka sv. Theodora, zachycená svatým Řehořem Nysským. Modlící se křesťan je veden k tomu, aby přistupoval k hrobce s vírou, že „dotýkat se hrobu je samo posvěcení a požehnání, a je-li mu dovoleno odnést pryč trochu prachu usazeného na místě mučedníkova odpočinku, je to považováno za velký dar a za drahocenný poklad. A pokud se týká dotyku ostatků samotných, to budiž vždy naším štěstím, ale pouti, kdo to zakusili a jejichž prosba byla vyslyšena, mohou vědět, jak je to žádoucí a jak cenné bylo vyplnění jejich vroucí modlitby.“ Během prvních staletí pronásledování dodávaly relikvie křesťanům nad to naději na vítězství nad utrpením a dokonce i samotnou smrtí. Svatý Ambrož, milánský biskup 4. století vypráví, jak se slepému vrátil zrak, poté co byla právě objevená těla mučed24

níků sv. Gervase a Protase přenesena do baziliky. Dovolává se přímých svědků: „Vy víte, ba, viděli jste na vlastní oči, kolik lidí bylo zbaveno zlých démonů a jaké množství jich bylo vyléčeno, když se dotkli ostatků svatých, jak se opakovaly zázraky z doby, kdy po příchodu Ježíše Krista byl svět zaplaven nekonečnou milostí.“ Po Milánském ediktu legalizujícím křesťanství se v úctě k ostatkům objevují v lidovém pojetí určité přemrštěnosti, což se odrazilo i v kritice, kterou zevšeobecnil císař Julián Apostata (361–363), když odmítal křesťanské bohoslužebné prostory nazývat chrámy a úporně o nich mluvil jako o „kostnicích“. Břitce poznamenal, že křesťané zaneřáďují římská města kostmi a lebkami zločinců. I někteří vzdělaní křesťané měli námitky, že zvyk zavání modloslužebnictvím. Jiní oponovali, že tu nejde o zbožňování, ale o vyjádření úcty. Obchodování s ostatky dosáhlo takového stupně, že se roku 386 císař Theodosius pokusil zakázat exhumaci a transfer ostatků a také jejich prodej, koupi či dělení. Sledujeme, jak se vedle správné úcty, stavějící Boha na první místo, šíří také i nepřijatelná úcta, taková, ve které se ztrácí Hospodin jako původce slávy svých svatých a jejich cíl. Kromě pohledu na Boží milost, rozpoznanou skrze životy mučedníků a později vyznavačů, se církev záhy setkává i s jinou úctou. Dokládá to stesk Alkuina (8. století): „Lépe je následovat v srdci příklady svatých, než nosit v pytlíčku jejich kosti.“ Císař Karel Veliký dal kolem roku 790 sepsat svými teology spis, který známe pod názvem „Libri Carolini“. Spis polemizuje s řeckými bohoslovci ohledně způsobu uctívání obrazů. Autoři staví zcela nepochybně do popředí úctu k ostatkům: „Obrazy nejsou s relikviemi světců a vyznavačů postavena na roveň… neboť tyto pocházejí z těla nebo jsou dotýkané s tělem… a povstanou se světci na konci světa v nádheře nevídané. Obrazy připadají podle tvůrčího talentu a zručnosti řemesla jednou krásné, podruhé ošklivé a skládají se z nečisté látky. Ony ani nežily, ani nevstanou z mrtvých, nýbrž jak víme, budou spáleny nebo se rozpadnou a zabrání nám v klanění, vzývání, které náleží pouze Bohu.“ Druhý nicejský koncil roku 787 vycházeje z tehdy silně rozšířené úcty ostatků dokonce uzákonil, aby relikvie byly užívány pro vysvěcení kostelů a aby se všemi ostatky bylo nakládáno s největší možnou úctou a láskou. Důkazem zdravé praxe jsou slova biskupa sv. Augustina: „Nevztyčili jsme oltář našemu mučedníkovi Štěpánovi, ale s ostatky mučedníka Štěpána jsme vztyčili oltář Bohu.“ Církev ve svém učení a zákonech vždy zastávala, že relikvie nesmí být za žádných okolností prodávány nebo kupovány. Jenže už v době Karla Velikého nabývá úcta k ostatkům v lidových vrstvách příměsi pověr a modlářství. To je hlavní kámen, pro který je tato forma zbožnosti odmítána či opomíjena. V přehnaném soustředění na úctu ke konkrétnímu člověku nebo ostatku se relikvie stává amuletem a světec bůžkem pro štěstí. Bůh už nezjevuje svoji náklonnost mocnými činy, ale my nutíme Boha dělat, co si přejeme, pokud se dotkneme svatého ostatku. Bůh je zde odsunut do pozice „vyplňovače“ příkazů zbožných poutníků, člověk 25

přejímá iniciativu, která v řádu milosti vždy patří Bohu jako udělovateli. V době velkého rozšíření církve do pohanských misijních oblastí sílí samozřejmě i toto nebezpečí. Navíc, všechno, i náboženství včetně objektu zbožnosti se dá zneužít. Může se stát výhodným obchodním artiklem. Proto se zákonitě setkáváme se snahou církve tu a tu nebo tam přehnanou „úctu“ usměrnit. Tak např. otcové Lyonského koncilu ve 13. století prohlašují: „Přikazujeme níže zakázané pečlivě sledovat a rozhodujeme, že žádná osoba nesmí vystavit ostatky k prodeji a že žádné kameny, prameny, stromy, dřevo nebo oblečení nemohou být v žádném případě uctívány na základě dojmů nebo fiktivních podkladů.“ Neudiví nás, když v latinsky psané zprávě kolem roku 1260 z pera inkvizitora Štěpána Bourbonského se dovídáme o nepřípustně pověrečném chování venkovanů, navštěvujících hrob tzv. svatého Guineforta „chrta, údajného léčitele dětí“. Pověrčivost nahrávala nekritičnosti prostého lidu. V 10. století se někde rozšířil dokonce zvláštní rituál „snižování svatých“ v dobách válek a útlaku. Mniši přemístili ostatky svatých z oltáře na zem a na světcův hrob nakladli trní. Prostí laici sáhli k opravdovému násilí ve snaze donutit světce o pomoc. Současník poznamenal: „…mlátili do oltáře, v němž se chovaly ostatky, strhávali přikrývky, rány střídaly s žádostmi k světci o pomoc a s obviňováním z nedbalosti: ‚Proč nás nechráníš, svatý? Zapomněl jsi na nás a spíš? Kdypak zbavíš své služebníky toho nepřítele?‘“ Je nepochybné, že se zejména na sklonku středověku spojovalo s úctou k ostatkům svatých mnoho pověrečných praktik a že rozbujel obchod s pravými i falešnými ostatky, pěstovaný podnikavými šarlatány, proti čemuž zakročil 4. lateránský sněm (1215). Takové jednání nemá nic společného s Kristovým evangeliem. Je to spíše projev primitivních pudových potřeb člověka nějak se zajistit před osudem. Ovšem u tak velké středověké osobnosti, jako byl Karel IV. si vážíme právě toho, jak vnější dobově podmíněné projevy jeho zbožnosti, k nimž právě patřilo vášnivé sběratelství relikvií, vyvěraly z hlubokého a poctivého úsilí o osobní svatost a o ztělesnění ideálu spravedlivého křesťanského panovníka. Karel IV. jako syn své doby, osvícený panovník, dbal o rozvoj měst a celé země nejen pro zlepšení ekonomické či kulturní situace, nýbrž hlavně ze zorného úhlu věčnosti. Součástí jeho vize byla univerzita stejně jako množství mnišských řádů působících v Čechách i soubor svatých ostatků. Karel chtěl z Prahy vytvořit jedno z hlavních poutních míst celého křesťanského světa a tak sem s náruživostí téměř fanatickou svážel nejproslavenější ostatky. Jednou do roka je za velkého sběhu lidí ukazoval v kapli Božího těla na dnešním Karlově náměstí v Praze, kterému dal architekt stejné rozměry , jaké má chrámový okrsek v Jeruzalémě. Soubor svatých ostatků byl udivující. Vždyť v Praze shromáždil třetinu ze dřeva Kristova kříže, kus hole apoštola Petra, hlavu evangelisty Lukáše, zlomek kopí sv. Longina, rámě sv. Štěpána, dva trny z Kristovy koruny a další stovku předmětů. Námitka vůči pravosti ostatků přinesených českým císařem je tak zřejmá, že dnes se k nim ani církev příliš nehlásí. Jedny z největších pokladů středověkého světa leží 26

na Karlštejně a ve svatovítské pokladnici pozapomenuty, přestože je po staletí provázela skutečná úcta. Karlova duchovní lest snad spočívala v představě, že až nastane konec světa a vzkříšení mrtvých, budou sami světci nuceni dojít si pro část svých těl do Prahy a svou přítomností ovlivnit pozitivně proces zmrtvýchvstání. Císař uvažoval v horizontu věčnosti, ovšem ostatky, které přivážel, považoval za pravé. Vesměs pocházely z křížových výprav po dobytí Konstantinopole v roce 1204 a některé z nich byly stovky let staré. Obyčejná falza, jimiž byla Evropa zaplavena Karel nekupoval. O získání ostatků nechával pořizovat notářské zápisy. Čteme-li dnes seznam údajně svatých předmětů neubráníme se úsměvu. Nalézají se mezi nimi množství roztodivných předmětů a nebývalo vzácností najít několik těl téhož světce na více místech. Mistr Jan Hus zaujal k úctě relikvií vcelku kompromisní postoj, kdežto představitel českého utrakvismu Jan Rokycana odmítl jakoukoliv úctu k ostatkům. Brojil mj. proti uctívání „šlojíře“, údajné roušky Panny Marie. Reformátor Martin Luther považoval přebujelé uctívání svatých na úkor úcty k Bohu a Kristu ve svých 95 tezích s obchodováním s odpustky za jedno z nejhorších zatemnění evangelia. Ještě rázněji odmítl kult ostatků Kalvín. Jsou známy jeho nevybíravě ostré výroky jimiž napadal falšování a multiplikování domnělých ostatků. Touha středověké duše po mystériu zplodila nejednou i mnohé kuriozní ostatky, např. pírko archanděla Michaela. Pravost mnoha předmětů úcty byla víc než pochybná, seznam středověkých relikvií je téměř nekonečný. Nebylo by tedy přece jen jednodušší a bezpečnější obrátit oči přímo k Bohu a jeho věrné služebníky „ponechat v zemi“? Není divu, že po mnoha negativních zkušenostech právě to chtěli reformátoři 16. století. Tridentský koncil se ale úcty k ostatkům zastal. Otázkou úcty k ostatkům a svatým obrazům se zabýval na svém 25. zasedání, které se konalo roku 1563 z něhož vzešel dekret „De invocatione, veneratione Reliquiis Sanctorum, sacris imaginibus“. V úvodu je úcta k ostatkům a obrazům odůvodněna poukazem na hlubokou církevní tradici. Tridentský sněm již ale oproti středověké tradici rozlišil pojmy adoratio a veneratio. Říká: „…úcta, která je jim prokazována se vztahuje na vzory, které obrazy představují a před nimiž smekáme nebo klekáme, klaníme se (adoremus) Kristu a uctíváme (veneremur) svaté, jejichž podoby obrazy nesou.“ Koncil učí: „Svatá těla mučedníků a jiných světců, nyní žijících s Kristem, která byla živými údy Krista a chrámem Ducha a která jsou Jím vyzdvižena k věčnému životu, mají být oslavována a uctívána věřícími, protože skrze tato těla Bůh poskytl lidstvu mnohá dobrodiní. Takže ti, kdo tvrdí, že ostatky svatých nemají být uctívány nebo že ostatky a jiné svaté památky jsou věřícími uctívány zbytečně nebo též že je zbytečné navštěvovat místa zasvěcená památce svatých ve snaze získat jejich pomoc, mají být zavrženi.“ Tridentští otcové v dokumentu vzápětí upozorňují: „při vzývání svatých, uctívání ostatků a svatém užívání obrazů nutno vymýtit veškeré modlářství a zamezit nečistému obchodu … navštěvování ostatků se nesmí zvrhnout v hýření a opilství … nelze uznat žádné nové zázraky ani nové ostatky, pokud diecézní biskup neprojeví souhlas a nevydá schválení.“ Úcta k ostatkům je tedy 27

možná jen tehdy, když je správně uvedená do vztahu k Bohu. Neudiví nás proto, když Pařížané na jaře 1940 nesou relikvii tradicí pokládanou za Kristovu trnovou korunu městem v prosebném procesí za ochranu Francie před Hitlerem nebo když americký astronaut Ron Garan vezme s sebou při své příští cestě do vesmíru v roce 2011 relikvii některého světce. Jak řekl papeži Benediktu XVI. při generální audienci, měl již s sebou při kosmickém letu v roce 2008 relikvii sv. Terezie z Lisieux. Extrémní výstřelky se týkaly vždy jednotlivých případů, osob nebo oblastí, nikdy nešlo o celocírkevní praxi, což dosvědčují průběžná oficiální upozornění církve. Vatikánský kardinál Walter Kasper formuloval zásadu i pro teologickou práci s historickými údaji: „Žádná teologie nemůže krajní případy považovat za případy normální a jakýmsi způsobem z nich vytvářet paradigma pro pochopení církve.“ (Theologie und Kirche, Grunewald-Verlag, 1987, str. 248). Dnešní postoj k relikviím je střízlivý. Katechismus kat. církve se o ostatcích zmiňuje jen letmo (1674) v odstavci o formách lidové zbožnosti. Církevní Kodex kanonického práva se stručně zmiňuje o zákazu prodávat posvátné ostatky, přenášení význačných relikvií bez dovolení Apoštolského stolce a staré tradici ukládat do pevného oltáře ostatky. Kongregace pro bohoslužbu vydala 9. 4. 2002 „Direktorium o liturgii a lidové zbožnosti. Zásady a pomoc pro orientaci“ Kardinál Jorge Arturo Medina Estevez dokument komentoval slovy. „Tento dokument není exorcismus proti puritánům, kteří by lidovou zbožnost nejraději vymýtili, nýbrž pozitivní dokument, který upozorňuje na její hodnotu a užitek. Lidová zbožnost je něco, co doprovází a po staletí doprovázelo život církve. Zde jde o výrazové prostředky, gesta a postoje, jež vyjadřují osobní vztah k Bohu:líbá se kříž, jde se na křížovou cestu, putuje se, klečí se před hrobem mučedníka nebo světce, uchovávají se jejich tělesné pozůstatky nebo zbytky šatu. Ve fenoménu náboženství jako takovém se povšechně vzato skrývá nebezpečí pověry. Když však některé podoby neodpovídají plně ryzí zbožnosti, není řešením odstranit je, nýbrž to z nich, co není v souladu s vírou Zjevení. Nesmíme vidět pověru ve všech formách religiozity spojených s nějakými projevy, jsme přece lidé a ne andělé. Ti nemají potřebu něco líbat nebo se dívat. Jsme lidé odkázaní při vyjadřování svého náboženství na svou tělesnou dimenzi.“ Lidová zbožnost spojuje tvořivým způsobem věci božské a lidské. Moudrost církve je měřítkem rozlišování a evangelijního cítění, které má první místo v křesťanském životě. Hmotný svět dosahuje svého vrcholu v člověku, v němž se spojuje se světem duchovním. Člověk je jednotou duše a těla, nikoli jejich náhodným spojením. Duše tvaruje hmotu, dává jí podíl na svém životě. Pomíjivé je vtaženo do věčného. Odtud pramení zvláštní úcta vůči tělu v křesťanském prostředí. Naše životní pouť musí vést branami smrti, kde na čas „odložíme“ své tělo a duch žije dál v nové kvalitě života. Vztah mezi tělem a duší však zůstane zachován i potom. V okamžiku smrti se sice duše, jejíž podstata je nehmotná, duchová, od těla oddělí, ale nadále zůstává určena svým vztahem ke konkrétnímu, jedinečnému tělu. A touží s ním být znovu spojena. Jak krásně říká starokřesťanský Origenes:když duše tělo odloží, dále jej hledá. Můžeme to vyjádřit i ji28

ným podobenstvím:jako kámen vyhozený do vzduchu přirozeně směřuje zpět k zemi, tak i duše oddělená od těla je zaměřena ke svému tělu. A teprve při vzkříšení mrtvých, až se duše znovu spojí se svými konkrétními těly, bude vykoupení člověka dovršeno. Těla světců pronikla Boží milost silou budoucího vzkříšení. Dotkne-li se něčeho Bůh, zanechá tam pečeť věčnosti, ať jsou to naše skutky, myšlenky nebo tělo. Ostatky svatých křesťanů jsou místem, kde byl zápas o proměnu tohoto světa už vítězně vybojován. Církev je s sebou nese jako trofej a závdavek budoucí slávy a skrze ně se náš svět otvírá působení Boží milosti, jíž oni se zcela otevřeli a tím překročili hranice smrti. Benedikt XVI. při Světovém setkání mládeže v Kolíně nad Rýnem oslovil 18. srpna 2005 z lodi mladé křesťany z celého slova. Mimo jiné řekl: „Nyní půjdu jako poutník uctít relikvie svatých Mudrců, kteří zanechali všecko, aby následovali hvězdu, která je dovedla k Spasiteli lidského pokolení. I vy, drahá mládeži, budete mít příležitost vykonat stejnou pouť. Tyto relikvie jsou jen chudým a křehkým znakem toho, co tito mužové byli a co zakusili, před mnoha staletími. Relikvie nás vedou k samotnému Bohu: je to on, který svou silou milosti dává křehkým lidským bytostem odvahu být jeho svědky před světem. Když nás církev zve uctít ostatky mučedníků a svatých, nezapomíná, že nakonec to jsou jen lidské kosti, ale jsou to kosti, které patřili jednotlivcům, kterých se dotkla transcendentní Boží síla. Relikvie svatých jsou znamením toho, co je neviditelné, ale skutečně přítomné, co vrhá světlo do stínů tohoto světa odhaluje nebeské království uprostřed nás. Oni provolávají s námi a za nás: ‚Maranatha!‘ – ‚Přijď Pane Ježíši!‘“ Svatí nezatemňují obraz Boha, naopak, odkazují na Boha jako nic jiného. Každý svatý křesťan je odrazem Kristovy mnohotvárné svatosti, v každém stejně se znovu uskutečňuje vtělení Boha. Liturgie vyznává: „Neboť velikost jejich života je tvůj dar: vydali o tobě svědectví a dali nám příklad a nepřestávají za nás u tebe prosit.“ Při veřejném vystavení (po exhumaci) těla stigmatizovaného Patera Pia, 40 let od smrti, 24. dubna 2008 prefekt Kongregace pro svatořečení kardinál Saraiva Martins o něm prohlásil: „Toto tělo je zde, ale Padre Pio není pouhá mrtvola, vskutku on, který žil v plném sjednocení s Ježíšem ukřižovaným žije nyní v definitivním společenství s Ježíšem vzkříšeným. Jeho tělo je památka dobra, které mezi námi uskutečnil. Relikvie jsou zvěstí nového stvoření jež pramení v jednotě se Vzkříšeným jak připomněl svatý Pavel ‚všem, kdo ho přijímají se dává poznat jako moudrost, spravedlnost, posvěcení a vykoupení‘. Vykoupení bude dovršeno až naše tělo vstane z mrtvých na konci časů.“ červenec 2009 Karel Obrdlík

29

Městská knihovna v Dolních Kounicích Nové knihy za měsíc červen, červenec a srpen 2009 Knihy pro dospělé Hovorková, Marie: Že by fakt zázraky? Gillberg, Christopher: Autismus – zdravotní a výchovné aspekty Benešová, Marina: Odmaturuj! z chemie Haigh, Charlotte: 100 nej potravin pro imunitu Oberbeil, Klaus: Ovoce a zelenina jaké lék Průchová, Jarmila: Léčivé byliny úplně jinak – bezpečněji než dosud Šilhová, Lucie: Matkou ve vyšším věku Horsáková, Monika: Pod pokličkou Podlaha, Přemek: Vítězové z obrazovky Brookes, John: Všechno o zahradě Pánková, Jarmila: Batika tie-dye Däniken, Erich von: Výbušná archeologie Cézar, Jan: Na cestě po České republice Urban, Vítek: Vysočina Daněk, Petr: Nízké Tatry Orlické hory, Podorlicko Slovácko Štěpánková, Alena: Odmaturuj! z dějepisu 1 Štěpánková, Alena: Odmaturuj! z dějepisu 2 Amrein, Nicole: Doktorka Kateřina Brown, Sandra: Růžový víkend Burke, James Lee: Pegasův pád Clark, Mary Higgins: Tvrdohlavá sestřička Clem, Bill K.: Dokonalá past Fröhling, Ulla: Byla jsem otrokyní v satanské sektě Howard, Linda: V síti lásky Keleová-Vasilková, Táňa: Nataša Lanczová, Lenka: Manželky, milenky, zoufalky Lanczová, Lenka: Past na kočku Meyer, Stephenie: Hostitel

Michorová, Eva: Nevíte, kdo mě zabil? Munro, Alice: Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel Pawlowská, Halina: Když sob se ženou snídá Pilcher, Rosamunde: Kolotoč Quick, Amanda: Klam lásky Rankin, Ian: Jména mrtvých Rendell, Ruth: Bezejmenná oběť Resnick, Rachel: Závislá na lásce Roberts, Nora: Srdce oceánu Smetanová, Pavla: Příběhy z olivového ostrova aneb Když na Korfu kvetou mandloně Valášek, Karel: Veselé příhody podivné krásky Váňová, Magda: Přítulný Zajíček Vondruška, Vlastimil: Letopisy královské komory II Vondruška, Vlastimil: Sběratelé ostatků Vondruška, Vlastimil: Vládcové ostatků Wentworth, Patricia: Klíč Wood, Barbara: Plamen duše Knihy pro děti Březinová, Ivona: Báro, nebreč Horowitz, Anthony: Síla Pětice MacDonald, Betty: Všechno nejlepší, paní Láryfáry Řeháčková, Věra: Když machři mají IQ tykve Řeháčková, Věra: Nech naše kluky na pokoji! Sue, Limb: Dívka, 15 Flirtování po francouzsku Ullrich, Hortense: Kdo se líbá naposled... Ullrich, Hortense: Pusa je jen začátek Vypěstuj a sněz Bull, Jane: Prázdninová kniha nápadů Jana Káčerková, knihovnice 30

5.–11. října 2009 13. ročník • noví čtenáři, kteří se přijdou v tomto týdnu přihlásit, budou mít registraci na rok zdarma • čtenářům bude odpuštěn tento týden poplatek za upomínky

31

Září – víno vaří! Epilog ke stručnému přehledu historie kounického vinařství Výňatek z knihy Historie kounického vinohradnictví a vinařství, kterou vydalo Město Dolní Kounice v květnu 2008 V roce 1527, již za deset let po vystoupení Lutherově, zanikl kounický klášter Rosa coeli a s ním i jeho sláva a naděje jeho dávných zakladatelů, kteří snili o tom, že „Kúnický kostel a klášter bude stále vzrůstati svými statky a osobnostmi s pomocí Boží, až do skonání světa.“ Nestalo se tak a po dalších necelých 400 letech však také definitivně zaniklo i kdysi rozsáhlé a slavné kounické panství a do nenávratna minulosti zmizely všechny, i ty urozené, kdysi mocné a ctihodné osobnosti, vrchnosti, purkrabí, hejtmani, starostové a rychtáři, dávní, nám už neznámí místní faráři, infulovaní probošti, převorky, cirkatorky, kantorky i všechny ostatní kounické řádové sestry premonstrátky, jejichž posláním bylo mimo plnění řádových povinností, také vyučovat a vychovávat dívky ze vznešených rodin. Tělesné schránky kounických sester bývaly po jejich smrti ukládány v klášterní zahradě na jejich hřbitůvku hned vedle presbytáře gotického klášterního kostela Rosa coeli, v jeho severovýchodním zákoutí. V hlubinách minulosti zmizeli také perkmistři, horní, hutaři i obyčejní kopáči, kteří pracovali ve vinohradech po celý den od východu do západu slunka. Odešli všichni,

32

kteří v průběhu staletí zaplňovali svým čilým životem ten krásný životní prostor kounického kraje i vlastního kouzelného městečka, ve kterém v 16. a 17. století tak četní příslušníci střední a nižší šlechty toužili a usilovali mít svůj vlastní dům, preshaus nebo alespoň vinohrad. Na věčnost odešli měšťané, řemeslníci, cechovní mistři, tkalci, perleťáři, zemědělci, vinaři, místní i přespolní účastníci pravidelných týdenních i slavných kounických výročních trhů a v hlubinách minulosti zapadli i ti četní poutníci, kteří ze širokého okolí každoročně přicházeli až v osmnácti procesích na slavnou kounickou pouť do kaple sv. Antonína i všichni místní farníci, kteří zase každoročně chodili z Dolních Kounic pěšky na pouť až do Tuřan, na Vranov a do Mikulova. To všechno dávno zmizelo, pohlceno minulostí, jen Boží příroda se podle neměnných přírodních zákonů každoročně obnovuje, vinná réva raší, roste, kvete, plodí, vadne, opadává a opět se ukládá k zimnímu spánku, aby se to příští rok mohlo zase všechno opakovat. Pravda, lidem to dá práci, ale ti si teď se vším snadněji poradí, když využívají moderní technologie, nové metody, mechanizaci, postřiky a pomůcky. Žasli by staří vinaři, kdyby viděli, jak dnes víno bouří, kvasí a zraje v obřích moderních plastikových a nerezových cisternách i u dnešních kounických vinařů. Zůstaňme však pokorní, udělejme si někdy čas a vyjděme si třeba na Šibeničnou horu, kde bývaly kdysi na popravišti vykonávány dle našeho mínění značně kruté rozsudky

Přípitek vinařů Václava Trpělky a Miloslava Hladkého na vinařské výstavě v synagoze o svatogodhardských slavnostech v Dolních Kounicích, v květnu L.P. 2008

33

kounického hrdelního soudu, později podmíněné vždy ještě schválením apelačním soudem v Praze nebo si vyjděme až nad kapli sv. Antonína, případně na Kozí horu nad Karlovskou cestu a pozorujme chvíli tu nádhernou přírodu kolem sebe. Pak zavřeme oči a nechme si v duchu před sebou s vděčností a láskou defilovat všechny ty naše pracovité a zbožné předky z minulých dob, kteří v tom krásném kraji a v těch deseti stoletích před námi v nelehkých podmínkách žili, poctivě pracovali, lopotili se, veselili se, měli své početné rodiny, museli překonávat nemoci, bídu, následky povodní, krupobití a zhoubných požárů, válek a vojenských tažení, slavili však radostně také své dožínky, Velikonoce, posvícení, vinobraní i Vánoce. Zaposlouchejme se v duchu do těch dávných dob a možná, že zaslechneme ještě i dnes dosti zřetelně dávné vyzvánění zvonů ze starého farního kostela u řeky, pocházejícího z neklidné doby vlády krále Václava IV. z roku 1411, uslyšíme snad ještě i nyní nárazy krumpáčů, tlučnic a motyk najatých vinohradních kopáčů do tvrdé země z některého nedalekého, ale časově velmi dávného vinohradu nebo třeba i střílení kounických císařských vojenských veteránů z hmoždířů od kaple sv. Antonína nad městečko při všech světských i církevních slavnostech, posvíceních, poutích, nebo o Božím Těle. Možná, že zaslechneme i zpěv blížících se poutníků v procesí, přicházejícím z daleka s knězem a korouhvemi na kounickou pouť po dávno již zaniklé cestě, vinoucí se stromořadím po nivě na pravém břehu řeky Jihlavky, od Kupařovic kolem Pravlova pod kounický zámek. To už však bylo dávno, dávno… A když pak ty své oči zase otevřeme, vrátíme se opět do přítomnosti a uvidíme, jak odpolední vánek, stejně jako před těmi staletími, si pohrává s lesklými listy révoví, seřazeného v řadách u kůlů a drátěnek a jak svazky slunečních paprsků intenzivně útočí na dozrávající hrozny, jejichž šťáva se zanedlouho zázračně promění v průzračný zlatý nebo rubínový mok, který po vykvašení, užíván dobrými lidmi v přiměřeném množství, zahání tak spolehlivě každou trudnomyslnost, zpříjemňuje život a i podle Písma svatého obveseluje a povznáší všechna lidská srdce. Budiž proto dobré víno z vinic dolnokounického kraje pochváleno a buď požehnána práce všech, kteří vinohrady pěstují, ošetřují a ta dobrá vína z jejich hroznů připravují a do moravských a českých krajů, i do matičky Prahy, i za hranice naší země, je úspěšně dodávají a expedují! Vinohrady, vinohrady, dobré vínko dáváte… Srpen, L.P. 2009

Stanislav Liškutín

34

Fotbal Rozlosování muži podzim 2009 IV. třída skupina B 1. Troubsko B Dolní Kounice 22. 8. 13:30 2. Dolní Kounice Rajhradice 29. 8. 16:30 3. Nová Ves Dolní Kounice 5. 9. 16:30 4. Dolní Kounice Modřice B 13. 9. 16:00 5. Řeznovice B Dolní Kounice 19. 9. 16:00 6. Dolní Kounice Želešice B 26. 9. 16:00 7. Mor. Bránice Dolní Kounice 4. 10. 15:30 8. Dolní Kounice Prštice B 10. 10. 15:00 9. Radostice Dolní Kounice 18. 10. 15:00 10. Dolní Kounice Hrušovany 24. 10. 14:30 11. Ořechov B Dolní Kounice 1. 11. 10:30 12. Dolní Kounice Troubsko B 7. 11. 14.00

SO SO SO NE SO SO NE SO NE SO NE SO

Rozlosování dorost podzim 2009 okresní přebor 1. Moutnice Dolní Kounice 9. 8. 2. Dolní Kounice Ořechov 15. 8. 3. Rosice Dolní Kounice 22. 8. 4. Dolní Kounice Vev. Bítýška 29. 8. 5. Říčany Dolní Kounice 6. 9. 6. Dolní Kounice Modřice 12. 9. 7. Oslavany Dolní Kounice 19. 9. 8. Dolní Kounice Blažovice 26. 9. 9. Vojkovice Dolní Kounice 3. 10. 10. Dolní Kounice Blučina 10. 10. 11. Kupařovice Dolní Kounice 18. 10. 12. Dolní Kounice Dolní Loučky 24. 10. 13. Šlapanice Dolní Kounice 1. 11. 14. Dolní Kounice Moutnice 7. 11.

NE SO SO SO NE SO SO SO SO SO NE SO NE SO

14:15 14:15 14:15 14:15 14:15 13:45 13:45 13:45 13:15 12:45 12:45 12:15 11:45 11:45

Rozlosování žáci podzim 2009 Okresní přebor mladší žáci 1. Dolní Kounice Moutnice 6. 9. 10:00 2. Dolní Kounice Oslavany 13. 9. 10:00 3. Volno 4. Dolní Kounice Ořechov 27. 9. 10:00 5. Rosice Dolní Kounice 3. 10. 10:45 6. Dolní Kounice Rajhrad 11. 10. 10:00 7. Vev. Bítýška Dolní Kounice 17. 10. 10:45 8. Dolní Kounice Čebín 25. 10. 10:00 9. Želešice Dolní Kounice 1. 11. 9:00 35

NE NE NE SO NE SO NE NE

Vinaři Baseballový klub ZŠ Dolní Kounice V tomto školním roce nastoupily dva týmy našich žáků ke své historicky druhé sezoně. Mladší žáci s cílem vylepšit svou hru oproti minulému roku, starší žáci s podstatně vyššími ambicemi, které slibovaly postup do play off a tím boj o účast na turnaji mistrovství republiky. Prvně jmenovaní svůj cíl splnili a ukázali v soutěži nejmladších nadějí, že mohou hrát i vyrovnané zápasy se soupeři z klubů, které se mohou pyšnit již čtvrt stoletím své existence. Do vyřazovacích bojů sice nezasáhli, ale mohou být se svými výkony spokojeni. Starší žáci byli proti minulé sezoně zařazeni do divize Vysočina. Protože většinu týmů z tohoto konce vůbec neznali, těžko se dalo odhadovat, jak se chlapcům v soutěži povede. Co následovalo, předčilo všechna očekávání. S každým soupeřem odehráli dva zápasy v jeden den, což už samo hovoří o náročnosti. I přes úskalí delšího cestování do Jihlavy či Třebíče se našim hráčům podařilo svou divizi vyhrát bez ztráty jediného utkání a právem se stali vítězi divize Vysočina. Jihomoravský přebor žáků 2009 Skupina: BRNO

G

W

L

S

Skóre

%

1

AVG Draci Brno

10

8

2

0

175 : 54

800

2

Technika Brno

8

6

2

0

105 : 77

750

3

Black Hill Blansko

8

5

3

0

115 : 61

625

4

Hroši Brno Navisys

6

2

4

0

55 : 67

333

5

Orlice Choceň

6

1

5

0

29 : 116

167

6

Pipas Brno

6

0

6

0

11 : 115

0

Skupina: VYSOČINA

G

W

L

S

Skóre

%

1

Vinaři Dolní Kounice

8

8

0

0

116 : 28

1000

2

Třebíč Nuclears

8

6

2

0

104 : 60

750

3

BK Ježci Jihlava

8

5

3

0

94 : 64

625

4

Aligátoři Znojmo

8

2

6

0

66 : 125

250

5

Orli Velká Bíteš

6

1

5

0

28 : 55

167

6

Meteors Žamberk

6

0

6

0

45 : 121

0

G – zápasy, W – vítězství, L – prohry, S – skreč, P – body 36

Přejeme celému týmu úspěch ve vyřazovacích bojích Play off a děkujeme za vzornou reprezentaci školy i města.

37

Ve Vídni se opět zajímají o kounického hudebního skladatele Metoděje Knittla Dne 31. srpna mne navštívil odborník přes historii hudby Dr. Velek z Třebíče, který normálně přes týden nyní pracuje ve Vídni, kam dojíždí a kde v Centru pro výzkum menšin ve spolupráci s univerzitou zpracovává obsáhlou historii české menšiny ve Vídni z období mezi rokem 1848 a druhou světovou válkou, ve kterém sehrál velmi důležitou úlohu i kounický rodák, hudebník a hudební skladatel Metoděj Knittl (1885–1982), o kterém jsem už podrobněji psal ve vánočním čtvrtém čísle periodika Naše město Dolní Kounice v roce 2003. O průběhu návštěvy Dr. Velka podávám následující informaci: Dr. Viktor Velek (doktor filozofie) bydlí v Třebíči, pracuje nyní ve Vídni, je rodák z Benešova u Prahy, ale jeho rod pochází údajně z jižních Čech. Původně byl učitelem, stejně jako jeho otec, matka i manželka, pak se však dal na hudební vědu. Jeho hudebním nástrojem je klavír. Je ženatý, mají malou dceru. Z Třebíče do Vídně každý týden dojíždí většinou autem, protože vlakové spojení je kvůli přestupům a dlouhým čekacím dobám na trati mezi těmito městy značně nevýhodné. Jeho pracoviště ve Vídni: Centrum pro výzkum menšin www.fzhm.at Spolupracuje také s univerzitou – s Ústavem pro hudební vědu. Dr. Velek se velice zajímá o hudebního skladatele, kounického rodáka Metoděje Knittla-Kounického, o němž shání maximum informací a dokladů. Četl před časem diplomovou práci učitelky Mgr. Jany Koblížkové, nyní Navrátilové z Mor. Bránic, kde nějaká zmínka o Knittlovi byla. Dr. Velek si zavolal na faru do Dolních Kounic a tam dostal číslo mobilu na mne jako na místního varhaníka, který by mohl o Knittlovi vědět něco víc. Dr. Velek mi zavolal poprvé asi před měsícem, že jsem mu byl doporučen, a že by měl zájem se v této záležitosti se mnou setkat, a že by přijel k nám do Mor. Bránic. Pak se ozval až 29. srpna 2009, domluvili jsme se na pondělí 31. srpna. Přijel ve 14.00. Připravil jsem nu na CD vše, co mám já i Milan Řiháček o Knittlovi v počítači, od Milana jsem si vypůjčil také ještě písemnou pozůstalost po Knittlovi – složku s výstřižky z vídeňských krajanských novin, s plakátky o pořádaných koncertech i jejich kritikami a též s několika fotografiemi. Tato složka byla Knittlem určena pro historický hudební archiv v Brně, ti to však po Knittlově smrti odmítli a nepřijali jako málo zajímavé. Dr. Velek mi pak řekl, že tu situaci tam v Brně na Janáčkově domečku zná a abych se tomu nedivil, že tam už skladují dlouho mnoho krabic s velmi cennými historickými hudebními materiály, na které se ještě nikdo neměl čas podívat, protože je jich tam na to málo a nejsou peníze na další lidi, které by potřebovali přijmout. Milan Řiháček mi také půjčil i Knittlovo album fotografií z tehdejšího hudebního života vídeňských 38

menšin, které jsem dosud neviděl. Dr. Velek si u nás všechno, každý papírek, z obou stran ofotografoval na svůj miniaturní, archivářský, řekl bych přímo špionážní fotoaparátek Canon, který velmi ostře kreslí i ve zvětšeninách. Nafotografoval si i kompletní Knittlův rukopis celé jeho vánoční pastorální mše, kterou máme v chrámovém archivu a kterou nám Knittl věnoval. Pak jsem mu ještě nabídl, že jej seznámím s kounickým historikem Řiháčkem. Souhlasil velmi nadšeně. Zajeli jsme do Kounic, už potom spěchal domů, ale ještě předtím alespoň jen z auta jsem mu v Kounicích ukázal synagogu, kostel, Knittlův dům a klášter Rosa coeli a jeli jsme pak hned k Řiháčkovi. Padli si okamžitě velice do noty, mluvilo se o Metoději Knittlovi, Milan mu ukazoval různé fotky na počítači, Velek mu zase vyťukal a uložil na počítač různé mailové adresy do Vídně i na internet, kde si může všechno možné zdarma prohlížet a sledovat přímo doma na svém počítači, což ho bude jako historika určitě velice zajímat. Ta vzájemná pohoda byla tak dobrá, že když Dr. Velek naznačil, že by pro něho bylo přece jen výhodnější mít ty naše materiály in natura po ruce, když je bude zpracovávat, než si je vždy jednotlivě vyhledávat a prohlížet z fotografií, které si u nás pořídil, že by mu to ušetřilo spoustu času. Řiháček pochopil, a když viděl, že i já bych s tím souhlasil, řekl, že už je má stejně dávno všechny naskenované ve svém počítači, a že mu je tedy věnuje, když pak přijdou zpátky do Vídně na to správné místo, kde vznikly, kde je o ně zájem a budou tam maximálně využity pro veřejnost a svět, s čímž by určitě souhlasil nadšeně i sám Metoděj Knittl, kdyby žil a věděl, že oproti danému příslibu je v Brně pak odmítli přijmout. Dr. Velek byl tím radostně překvapen a zase Řiháčkovi slíbil, že až tu práci o menšinách a Knittlovi dokončí, že mu ji předá na DVD, a že tam budou i určité věci, o kterých zase my jsme v Kounicích dosud vůbec nic nevěděli. Spokojenost tak byla oboustranná a dokonalá. Dr. Velek nedoufal, že si dnes něco od nás odveze, kromě toho, co si sám nafotografuje. To, co jsme mu poskytli, že je prý pro něho úplný poklad, mnohé z osob i bývalé menšinové hudební spolky na starých fotografiích už dávno zná z jiných materiálů, a že z toho udělá ve Vídni výstavu. Řekl nám také, že ty české krajanské spolkové aktivity ve Vídni dnes, bohužel, už téměř zcela vymizely, staré nadšené generace českých přistěhovalců za císaře pána už vymřely, jejich potomci už neumějí česky a místní Vídeňáci se od českých krajanských spolků vždycky i dříve distancovali, o češtinu a české spolky nikdy neměli zájem a naopak se na tamější Čechy a Slovany z Balkánu i dříve vždy tak trochu dívali spatra, dělali si z nich posměšky, skládali o nich v němčině a zpívali i poněkud hanlivé písničky, ale na druhé straně je jako příslušníky rakouského mocnářství zase tolerovali stejně jako i ostatní přistěhovalce ze Slovinska a Chorvatska. Knittlovo nejlepší hudební těleso Adria tam prý stále ještě existuje, ale už prý tam hrají jen asi čtyři důchodci – potomci někdejších krajanů, ale ti už dnes také neumějí česky a tu hudební skupinu udržují už jen z jakési nostalgie na památku svých českých předků. Dnes se v Rakousku začíná projevovat u některých jednotlivců také, bohužel, jakýsi náznak extrémismu, sympatizující opět s nacismem v této současné době krize a narůstající nezaměstnanosti, podobně jako 39

i u nás zase někteří jsou ještě dnes ve svých vzpomínkách nadšeně a nostalgicky zaměřeni na Rusko a na období totality. Dr. Velek kounickému historikovi Řiháčkovi moc děkoval za to, co si z Kounic odváží a řekl, že se sem určitě vrátí i s manželkou, že si přijedou prohlédnout Kounice, a že si možná bude ještě potřebovat doplnit některé informace o M. Knittlovi. Nabídl jsem mu, že pokud by měl zájem, že bych jej pak uvedl i do rodiny p. Ctibora Knittla, skladatelova synovce, ke kterému Metoděj Knittl jezdil až do sedmdesátých let na letní dovolenou, a že by možná u nich získal ještě i některé další informace a vzpomínky z jejich rodinného prostředí, které by ho mohly v souvislosti s Metodějem Knittlem zajímat. S potěšením tuto nabídku velmi přivítal. Z Kounic Dr. Velek pak velmi spokojeně odjížděl, až už slunko zapadlo za Kalce nad bránickým nádražím a na kraj se začínal snášet večerní soumrak. Moravské Bránice 2. září 2009 Stanislav Liškutín

Děkujeme všem sponzorům za jejich finanční dary na uspořádání historických slavností v r. 2009 A.T.G. Centrum, spol. s r. o. – potraviny, lékárna Autodoprava Ryšavý Jindřich Badinová Věra – květinářství Berenteová Bohuslava MUDr. – praktická lékařka Berente s. r. o. Brabec Oldřich Mgr. CASTOR spol. s.r.o. Haut Bohumír Ing. – úprava venkovních ploch Horňáková Emilie – potraviny Chemis engine a. s. – benzinka Chramosta Marek – restaurace U šedého vlka Jánová Danuše Mgr. – zubní lékařka Kamena, výrobní družstvo Kuczman Mikuláš MUDr. Machala Petr – zednictví Partl Dušan – autoservis Pavel Smištík – opravy veř.osvětlení Rygel Ivo – elektropráce Skupina ČEZ STAVEBNINY TRADE s.r.o. Světlík Antonín – drogerie Svoboda Pavel – Pizzerie Veronika Šalplachtová Jarmila – obuv Vacík Ivo – autoservis Zoubek Antonín – autodoprava 40

Z vernisáže výstavy Libora Jaroše 4. 9. 2009

Děkujeme skupině ČEZ za podporu Historických slavností Rosa coeli v Dolních Kounicích konaných ve dnech 4. a 5. září 2009.

NAŠE MĚSTO Vydává Městský úřad v Dolních Kounicích Odpovědný redaktor: Miroslav Řezáč, tel.: 546 421 482 Tisk: Tiskárna Indra, tel.: 546 421 285, 605 547 486