OS expedice
SLOVINSKO 2006
Expediční kniha 6.OS klubu Junáka - svazu skautů a skautek ČR v Kateřinicích vydáno pro vnitřní potřebu - 1.září 2006, nákladem 20 výtisků
Něco na úvod .... (Anita) Loni se společně nikde do světa nevyrazilo a proto jsme to letos napravili a rozhodli se naplánovat historicky “první expedici 6.OS”. První variantou byla kombinace Rakouska a Slovinska. Ovšem Solné komory byly notným odklonem od naší trasy, hodně turistů a i tady by nejspíš nejradši prodali i vlastní babičku (stejně jako Slovinci, kteří za vše utrží nějaká ta EURA) a proto zůstalo Slovinsko a přidala se Istrie. Slovinsko je ideální země, kde lze skloubit více aktivit – kolo, pěší, ferraty, voda, canyoning … a ani moře nebylo daleko. Od začátku nás bylo tak maximálně na jedno auto, ale pak se, se zájemci roztrhl pytel a bylo nás jak hub po dešti a místa málo … Leč nás to všechny mrzelo, tak auta nejsou nafukovací a všichni jsme se do našich korábů nevešli. Na následujících stránkách si můžete přečíst naše zážitky a postřehy. Z každého dne je zápis většinou od dvou lidí, protože jsme většinou byli rozděleni na dvě skupiny dle našeho vybavení – kola, cajky na ferraty …
2
(Dazul) Nechci to zbytečně okecávat, ale jakýmsi nepsaným pravidlem našeho dřevního společenství je, že o prázdninách a dovolených se podniká jakýsi velký vandr aneb expedice. Používáme trochu zavádějící slovo “expedice”, abychom naše prázdnnové cestování jednoznačně odlišili od “rekreace” “pobytového zájezdu” či jiných podobných tuctových aktivit. Už jsme uspořádali Expedici Sever, Expedici Paring, Expedici Korsika - a letos tedy Expedici Slovinsko. Všem expedicím bylo cosi společné - a já to nebudu prozrazovat, vnímavý čtenář následujících řádků to jistě pozná sám :-)
Co nás to stálo ? Přehled výdajů – Slovinsko 2006 Česko: • nafta pro auta - FOCUS + TRANSIT - 3200 + 2115,90 Kč = 5 315,9 Kč • dálniční známky (Rakousko) koupené v ČR 518 Kč • expediční trika - 290 Kč • barva na expediční trika - 91 Kč • kola (lanka, sprej …) - 284 Kč • bomba s plynem na vařič - 120 Kč • půjčovné za raft,vesty a pádla - 50 Kč • poplatek - 24 Kč • jídlo na expedici pro 10 lidí - 6 332 Kč celkem utraceno v ČR: 13 024,9 Kč
Slovinsko • nafta 90,6 + 37,34 + 48,90 + 44,44 = 221,28 EUR • camp 60 + 71,82 + 65,14 = 196,96 EUR • parking 3 EUR • průjezd na Pl. Blato 20 EUR • vody na Dom Planika 8,10 EUR • mýtné – transit 24,8 EUR - ford 19,7 EUR celkem 493,84 EUR ( kurs 28,60 Kč/EUR) Nafta celkem: osobák 5 394,95 Kč transit 6 248,36 Kč
na osobu expedice Slovinsko: 2 714, 87 Kč
Ceny v EUR jak jsme je zaznamenali my v srpnu 2006: • camp 6 – 7 EUR / osoba včetně turistického příplatku a auta • parking 3 EUR/ den – sedlo Vršič • platba za průjezd cesty na Pl.Blato (výchozí bod na Triglav) 10 EUR/auto • 1,5 L vody na Dom Planika 2,70 EUR • káva 1 -1,5 EUR • čaj 1,5 EUR – Dom Planika • pivo 1,88 EUR – sedlo Vršič • canyoning – Bovec (obtížnost 2 – potok Sušec, je dobré si v Bovci jednotlivé agentury obejít a zjistit ceny): 37 – 38 EUR/osoba, pro skupinu 10 lidí sleva 10%, pro studenty některé agentury nabízí slevu 20%. Nás nakonec canyoning stál 31 EUR/osoba. • rafting na Soči – pro 6 lidí s vlastním raftem 56,25 EUR/den • půjčení neoprenu, bot ..každý kus 5 EUR • nafta Slovinsko 1,043 EUR/ L, Rakousko 1,066 EUR/L • mýtné – průjezd tunelem z Villach směr Ljubljana 6,5 EUR/auto - osobní auto (Ford Focus) – při cestě od Kranjska Gora do Koper a zpět Koper – Kranj výjde na 19,7 EUR, Ford Transit (stejná trasa) 24,8 EUR 3
1.den - sobota 19.srpna 2006 (Kecka) Večer před odjezdem se balím, už mám vše a najednou zjistím, že nemám pas. Asi půl hoďky hledám a mamka už se raduje, že nikam nepojedu. Jupí pas mám a jedu. Ráno se sjíždíme u Dazula a balíme bedny, padák, cajky, bomby...Čekáme na brzdu Anitu, která si ušpinila gaťky a neměla v čem jet. Skupinové „expediční“ foto a frrr...Frčíme směr Brno „Mikulov“. Šmírujem si to po dálnici sem a tam. Irča, která řídí focusa si z nás dělá srandu a přejíždí z jednoho pruhu sem a tam a my za ní. Koupíme dálniční známku a frk do Vídně.Přejíždíme Dunaj a frk na Slovinský hraniční přechod, po kterém si Irča jezdí jak po parkovišti.:o) Večer přijíždíme do Kranajské Gory, kde jsme našli nádhernou zátočinu a průhlednou vodu. Spíme. CHrrrrrrr... (Sabča) Je něco málo po 9:00 hod. a už jsme u Irči a Dazula a vykládáme věci z auta. Oficiálně 4
je sraz až v 10:00, ale máme toho hodně.o) Kolem desáté se už sjíždíme všichni a dobalujeme auta. Měli jsme strach, že to všechno nenabalíme, ale povedlo se a tak vyrážíme: o). Cesta ubíhala docela rychle a v pohodě ani jsme si nikde nezajeli. Jeli jsme na Vídeň - Graz - Klagenfurt - Villach- Kranajská Gora (tam byl náš cíl). Do Kranajské Gory jsme dojeli k večeru. Tam jsme si našli u potoka místo na spaní a uléhali pod hvězdné nebe s nadějí, že v noci nebude pršet.
5
2.den - neděle 20.srpna 2006 (Mája) Pomalu otvírám oči a zjišťuju, že jsem živá a zdravá, jediným zraněním jsou kaménky vytlačené na zádech. Večer jsem usínala s pocitem strachu, že mě něco sežere, zakousne, spláchne vlna nebo zastřelí rozčílený ochranář, protože spíme tam, kde se to nesmí. Vyhrabu se ze spacáku a první, koho vidím je Dazul s kamerou, který si přivstal určitě jen proto, aby mohl natočit naše ogébené ksichty po ránu. Minuta sem, minuta tam a už nasedáme do aut a pokračujem v cestě. Ne však na dlouho, po projetí asi třech obydlených zatáček zastavujem a Já, Anita, Irča, Radek a Sabča sundáváme kola z auta a už máváme 6
druhé skupině, která jde zdolávat vrcholky pěškobusem. Zamáčknu slzu tiché závisti, protože sem chtěla taky a šlápnu do pedálu. Nahoru je to 24 zatáček, jenže kde začínají ještě nikdo z nás neví :o) před náma si to šinou dva pupkáči - tež na kolech a tak si říkám, že ten kopec musím vyfunět určitě aj já. Zatáčka číslo jedna na sebe nenechala dlouho čekat. Pěkně to tady mají označené, dokonce i s počtem metrů nad mořem. Po cestě zastavujeme u jakéhosi zajímavého kostelíka v lese. Z cedule zjišťujem, že se jedná o jistou Ruskou kapli, ale z dálky to spíš připomíná „Ruský sen“ :o), takový ověžičkovaný, příšerně přeplácaný nesmysl a
tak radši pokračujem dál nahoru do kopců. Asi při 20 zatáčce už mi začínají vynechávat nohy a s dechem na tom taky nejsem nejlíp. Když dotlačím kolo k ostatním, konečně si můžu říct, že jsem i já vyšlapala do sedla Vršič ve výšce 1611 m.n.m. Na takovém velice pěkném kopečku se společně vyfotíme a hladově se vrhnem na jídlo, okolní turisti na nás hledí, jak na nějakou atrakci, ale to nám vůbec nevadí a vesele se bavíme při pohledu na některé z nich :o)
Protože je teprve něco málo po poledni, zastrčíme kola do přístřešku na popelnice a s nadějí, že je nikdo neukradne, se vydáváme na průzkum jednoho z okolních „kopečků“. V Kecčiných botách, tak o tři čísla větších se mi šlape naprosto exclusivně, ale výhled nahoře na vyhlídce za tu námahu asi stálo, i když jsme byli jen v půlce kopce. Kola nám nikdo neodcizil a tak si můžeme směle vychutnat sešup dolů. Zapnem bundy ke krku, nasadíme helmy, brýle a vzhůru dolů :o) Juchíííííí... Kvičící brzdy mě sice trošku znervózňují, ale nevadí, kdyžtak mě někdo pak posbírá :o). Zastavujem u jakéhosi mega pomníku. Prozkoumám anglicky psanou legendu a zjišťuju, že ten chlápek byl jakýsi
průkopník slovinského zdolávání vrcholků. Pro ostatní turisty jistě lákavá podívaná, nicméně nám se tu dobře odpočívá a spí... o). Kdyby se mi chtělo vstávat, tak jak se mě nechtělo, tak snad na tom kole dojedu asi až na Vsetín, ale nic jiného mi nezbývá , a tak se zvednu a nasedám na kolo. Řidítka kol směřují k prameni řeky Soče. U místní hospůdky, s velice „příjemnou“ obsluhou, necháváme kola, jdem ten slavný pramen omrknou z blízka. Tak modrou vodu sem ještě neviděla, fakt velice pěkné. Vracíme se zpátky a rozhodneme se dát si kafčo, a jelikož jsme teď hosty můžeme si dovolit i zajít si na záchod. Ovšem kafe si nějak moc nevychutnáme, protože ho přinese jakási ježibaba a ještě je předem oslazené :( Začíná pršet a tak se schováváme pod střechu s výhledem na cestu, aby sme náhodou nepřehlédli přijíždějící auta. Paní z chalupy má najednou strašnou práci s vynášením odpadků, asi nás podezřívala, že jí chceme něco ukrást, když jsme tam tak dlouho. Pak se dočkala i ona ze zatáčky se vynořil Tranzitek a hned za ním Focus. V rychlosti si s ostatníma sdělujeme dojmy z dnešního dne a nasedáme do aut. Máme před sebou ještě jeden úkol - najít vhodné místo na spaní, asi po hodině bezvýznamného ježdění to vzdáváme a za „pouhých“ 6 euro se ubytováváme v kempu.
(Tucek) Po teplé noci se probouzíme do krásného rána. Balíme si věci, snídáme a po rozdělených skupinách si plánujeme dnešní den. Naše grupa ve složení: Já, Miris, Dazul, Kecka a Danka má za úkol zdolat náročným výstupem vrchol Prisojník (2547 m.n.m.). Prisojník, je nejvyšší vrchol rozložitého masivu, který se vypíná nad koncem údolí Veliká.. 7
Po pár minutách narážíme se ve dvoutisících metrech na malé stádečko ovcí. Kamzíka bych v takovém těžko schůdném terénu čekal, ale tohle ne :o) S hlavama skloněnýma ani tak nesledujeme dění kolem nás, jako spíš terén pod nohama. Čím výš se blížíme, tím je terén míň schůdný.
Přejíždíme na startovací bod, pod sedlo Vršič, loučíme se s druhou skupinou a vyrážíme. V převýšení 936 metrů zdoláváme metr po metru. Po čtyřech hodinách vidíme snad nejkrásnější skalní útvar v celých Alpách - Přední okno neboli též Prisojnikovo okno. Pár fotek a moc se nezdržujeme, protože zpět z vrcholu se u tohohle úkazu ještě zdržíme.
8
Čas 13:02 - dobytí vrcholu. Odpočíváme, děláme fotky, natáčíme na kameru. Ještě dělám rituál položení kamene na mohylu, tím tam nechávám špatné myšlenky - a vracíme se zpátky. Znova se setkáváme s oknem. Oblečeni v horolezecké výbavě se chystáme na sestup tímto úkazem. Budeme polknuti obrovským chřtánem. Teď nás už jenom čeká sestup. Přecházíme jištěnou stezkou pod názvem „Hanzova stezka.
Po cestě potkáváme vodopády, přecházíme 50 metrů dlouhý ledovec (podotýkám, že spousta lidí to u tohoto místa vzdalo - tímto smekám před cérkama, které šli s náma). Aby toho nebylo málo, tak začalo pršet. Ale to jsme už blíže k cíli a takový deštík nás jen
tak nerozhází. Scházíme kamenitou stezkou do údolí, poslední ohlédnutí na krásné hory. V hloubi duše jim děkujeme za bezpečný návrat a s pocitem nepopsatelné pokory se blížíme k našim autům.
Nejdramatičtější úsek dnešního dne a patrně i celé expedice - přechod hodně nebezpečného ledovcového úseku (patrně pozůstatku letošní extrémní zimy). Tutino přechází ledovcové pole, aby natáhl lano, na kterém by se mohli ostatní jistit. Naše sebevědomí vzrostlo, když jsme se o pár hodin později dozvěděli, že profesionální čeští vojáci - paragáni - na dovolené, dneska tento úsek vzdali a vrátili se. Vždy jsem měl v naši armádu bezmeznou důvěru a po dnešku mám opět klidnější spánek, že peníze z mých daní jsou dobře rozděleny :-) 9
3.den pondělí 21.srpna 2006 (Anita) Dneska ráno vstáváme pro změnu v 5:00. Neobvykle jsme spali v campu a pán, který nám poskytl ubytování, nám chtěl vzít pasy, ale nedali jsme mu je. V 6:00 dojedem do Flori a vyrážíme na trek. Jak trubci se plahočíme serpentýnami do kopce, kopce, kopce,...
10
Náš cíl je Jalovec (2645m), pro jistotu máme i vybavení na via feraty. Už nám to bylo asi předem určeno, ale sešli jsme z původního treku. Pravděpodobně měla většina osazenstva takovou chuť na kafe, že jsme došli na Koču - Zavetištče pod Špičkou. Kde si skoro všichni dali kafénko za jedno euro, což nebyla tak špatná cena, na to, že to bylo ve výšce kolem 2000 metrů. Poněvadž mapa ukazuje, že z tohoto výchozího bodu cesta na Jalovec nevypadá příliš růžově, ptáme se tam Slovinských žen. Ty ovšem tvrdí, že příliš jištění (ocelové lana) po cestě není a “člověče pomoz si sám”. Nicméně i přesto vycházíme! Navlečeme na sebe jištění na feraty. Člověk by očekával, že v exponovaných místech se bude moci zajistit, ovšem nelze. Tak jako „volno“ lezci dojdeme pod Jalovec. A myslíme si, jaký
výkon nemáme za sebou. Ovšem na samotný vrchol to byla spíše cesta pro kamzíky a jištění na feraty nám spíš zavazelo. Po cestě zpátky vidíme prvně všichni „na živo“ volně hopsajícího kamzíka. A ta cesta co následovala poté ovšem nebyla ani pro toho
kamzíka. Nahoru snad člověk vyleze všechno, ale sestup dole jen v případě, že neví do čeho jde (alespoň já). Snad se ani nedá příliš popsat, co jsme museli slézt, každopádně Mája prohlásila, že pokud zvládla toto, tak Čertovky od teď lozí bez jištění. Ať žijí volnolezci, blázni. Fakt bych čekala na Julské Alpy - návštěvníky toliko navštěvované, lepší jištění, pak bych se tak nemusela k těm skalám lepit. Když jsme slezli začalo pršet. Tak nám to vyšlo tak, tak - poněvadž jsme byli u kosodřeviny a pak nás čekali serpentýny stále dole, kolínka a palečky dostaly zabrat. Po 1,5 hodinovém sestupu konečně dojdeme do Flori k autům. Tak za 10 hodin jsme to zvládli - a to průvodce psal 12h. (bez přestávky). Ale takového času jsme pravděpodobně dosáhli tak, že jsme si zašli na lepší cestu. To byla naše záchrana, (alespoň ženského osazenstva :o)
11
4.den úterý 22.srpna 2006
(Irča) Kaňoning – už jenom to slovo u mě vyvolává jemné mrazení v zádech. Dnešní den bychom si to měli vyzkoušet. Ale ne jako na Korsice, ale doopravdy. S instruktorama, neoprenama, prostě „natvrdo“. Ráno to jdem s Anitou domluvit do městečka Bovec. Našli jsme dokonce levnější varianty, takže místo 38 euro nás to stálo jen 31 na osobu. Volné místo bylo až na 13:30, takže jsme se jeli projet na kole a někteří šli pěšky k vodopádům. Ve dvanáct jsme se sešli a vyrazili vzhůru za dobrodružstvím. Rozdali nám neopreny, boty, přilby a vydali jsme se vzhůru proti proudu potoka Sušec. Cestou jsme se zatajeným dechem sledovali, co nás čeká. Viděli jsme 2 velké vodopády, pár skluzavek, několik krásných tůněk..fakt dost super, jenom ty vodopády mě trochu děsily. Snad to půjde obejít. Tak jsme nahoře a teď jenom dolů. První byl skok asi ze 3metrů. To je pohodka šup, šup paráda. Pak byli různé skluzavky, skoky, taková docela parádička. Najednou skalka, pak díra a někde dole – možná – voda. Instruktor začal popisovat, že si sednem, překřížíme ruce a jedem… my se všichni usmívali, ha, ha - tak kudy to obejdem – tohle přeci nemyslí vážně. Jenže myslel. Takže sednout, překřížit ruce a šup do neznáma. Byla ve mně 12
malá dušička, ale nakonec to bylo docela fajn. Pak už jsme jezdili po hlavě dolů, po zadu, no prostě jako profíci. Jeden velký vodopád naštěstí pro málo vody
Jeden z vrchů letošní expedice - kaňoning na potoku Sušec.
nešlo jet, tak aspoň ten druhý velký, 11 metrový jsme si vychutnali. Pod ramena nám uvázali lano, posadili nás na okraj a šup dolů. Hlavně jsem si myslela, že nás budou na tom laně brzdit, ale šuplo mě to dolů supr rychlostí. Byl to zvláštní pocit, když jsem klouzala po skále, z hora na mě padala voda a dolů to byl ještě kus. Toto trvalo jen pár vteřinek, ale byla to nádhera. Jak jsem ze začátku uvažovala, že nepůjdu, jsem teď hrozně ráda, že jsem do toho šla.
Nesmí chybět společné foto v laguně v neoprenech a hurá zpět. Ještě máme dost času takže jedna skupina vyráží vyschlým korytem potoka k nádhernému cca 100 metrovému vodopádu, který jsme potkali cestou. Já, Dazul a Mája jedeme na kolech k jinému vodopádu kousek od našeho tábořiště. Večer pak už jen papání, kafíčko, Sabča chystá jídlo na druhý den – pojede se Soča na raftu. Dnešní den byl příjemným spestřením.
13
(Dazul) Těžko říct zda dnešek nebo druhý den expedice byly, pro mne osobně, vrcholem naší cesty. Každopádně ten dnešní zážitek mohu srovnávat s naší OS expedicí na Korsiku, kdy jsem si prvně v životě kaňonig odzkoušel (navíc bez neoprenů). Dnešní skok do temné díry a skok jištěný lanem, byly nefalšovanými adrenalovými vrcholy, ale korsický skok přes keřík do úzké čtrnáctimetrové soutěsky bude jedním z mých životních adrenalinových vrcholů. Myslím si, že mi dá zapravdu i brašule Raďoch :-) Naše podvečerní cesta kolmo k vodopádu Virje byla takovým hezkým relaxačním počinem. Klid, pohodička, žádné nervy - jedemu společně s Májou a Irčou přes Bovec a vesničku Plužna k “Slap Virje”. Polovina naší expedice tady byla dopoledne (pěšky) a vřele nám to doporučovala. Fakt je na co se dívat. Zbytek naší výpravy, která v tuto dobu kráčí k “Slap Boka” má také své neměnné estetické zážitky - ten vodopád připomíná Niagáru zespod :-) 14
5.den - středa 23.srpna 2006
(Radek) Další noc co spíme v kempu. Budíček je v 7:00h a vypadá to na další krásný den. Snídáme a balíme stany. Dnes sjíždíme Soču. Po nezbytných procedurách, jako je půjčení si neoprenu a zaplacení poplatku za splutí, dojíždíme na místo, ze kterého vyjíždíme. Na splouvání se nás hlásilo šest, takže vyjíždíme jenom jeden raft. Nezbytné foukání, kontrola výzbroje, společné foto a de se na to. V raftu jede jako zadák Dazul a Tutino, vprostřed Danča a Anita, a na háčku Miris a já. Po řádném nastudování trasy nás nemůže nic překvapit… tak to bylo motto našeho podniku. Z Čezsoče to šlo v pohodě. Místy to bylo takové, že kdyby člověk šel vedle raftu, tak by byl rychlejší. První vážnější úsek měl přijít až někde u Srpenice, takže přes vesnici Žaga to byla docela nuda. Cestou jsme potkali několik raftů a kajakářů, ale to bylo asi tak všechno. Pro zpestření si každý z nás skočil do ledové
Soče, protože nás lákaly její modrozelené tůňky, ale byli tak ledové, že to bylo fakt rychlé. Před Srpenicí necháváme jet komerční
raft jako první, ať víme kama jet. Chvilkama se máme co ohánět. Různé kličky, velké balvany a bludné proudy zaměstnávaly naši posádku až do konečné stanice Trnovo ob Soči.
Tady nás čekali cérky a pro velkou oblibu plácání se ve vodě si každý zkouší projet jen v neoprenu mezi kameny koryto Soče. Sušíme, 15
Soča je opravdu velmi hezká řeka. Její kýčovitě průhledná a ledová voda láká k tomu, aby do ní člověk s chutí skočil.
balíme, jíme a pak vyrážíme do Bovce vrátit neopreny. Dnešní den přejíždíme k jezeru Bohinjsko a po zaplacení 10 euro vyjíždíme na Planinu Blato. Po zralé úvaze a nabalení báglů naše kroky vedou na asi 2km vzdálenou Koču na Planině při Jezeru. Cesta vede kamenitou stezkou, která se serpentinami vine lesem až na koču. Tady hledáme nocleh mezi kolibami a asi mezi devátou až desátou uléháme na verandy místních kolib. Začal náš výstup na Triglav! (Mája) Ráno jsem trochu překvapená počasím, i když není úplně nádherně, tak po tom nočním lijáku, docela příjemná změna. Balíme stany, snídáme, nakládáme věci do aut a okolo půl deváté vyrážíme do Bovce půjčit vybavení na raft. Ceny se od včerejška asi trochu změnily a tak místo původních slibovaných pěti euro pro skupinu za boty a neopren, platíme 10 euro za
16
osobu :o) ale co už. Pak už jen zbývá koupit povolení pro splutí Soče a vyrážíme k mostu do Čezsoče. Tam se nafouká raft a posádka odvážlivců ve složení Dazul, Radek, Anita, Tucek, Danka a Miris odplouvá. Já, Irča, a Sabča s Keckou rychle nasedáme do aut a vyrážíme po proudu dolů k prvnímu mostu, kde hodláme fotit. Po cestě však vidíme skupinu kajakářu, která vyrážela až za našima a tak s obavou, že jsme průjezd raftu promeškali Irča šlápne na plyn a frčíme rychlo dál směrem dolů. Občas, když to jde po očku sledujeme řeku, jestli je náhodou někde neuvidíme, ale furt nic a tak se rozhodneme jet až na konečnou do Trnovo ob Soči. Chvilku okolkujeme na vysutém houpacím mostu a vyklízíme, ale po chvilce to vzdáme a sejdeme dolů k vodě, Sabča s Kecků se jedou podívat o vesnici výš a my s Irčou se uvelebíme na velikých šutrech u
Začínáme skoro noční výstup na Triglav - dnešní večer chceme spát na “Planika pri jezeru”. Od zaparkovaných aut nám to trvalo více než hodinu ... Soči a vesele máváme na kolemproplouvající. Za chvilu příjde smska, že naši rafťáci už jedou, ovšem zas až tak rychlo u nás nejsou. A pak najednou se ze zatáčky vynoří modrý raft, pádla, červené vesty, bílé přilby – jasně to jsou oni, připravit pozor a Irča mačká spouš´t foťáku o sto šest. Raft prosfiští, za zatáčkou zaparkuje a všeci se hrnou do ledové Soče zaplavat si mezi balvany a nechat se unášet proudem.
Vypozorovali jsme totiž, že se to tu tak dělá: o) Pak jsme si půjčili neopreny aj my čtyři a hrk do té ledárny tež se trochu smočit a vyblbnout. A myslím, že si to někteří z nás užili řádně.o) Pak už jen sušíme věci, papkáme pakujem auta a vyrážíme do Bovce vrátit věci na vodu. Od tud nás čeká přejez na Planinu Blato, náš výchozí bod pro výstup na nejvyšší horu Slovinska Triglav.
17
6.den čtvrtek 24.srpna 2006 (Dazul) Vstáváme před pátou ráno - ještě je tma jak v pytli. Balíme se a Irča likviduje kravské lejno z povrchu svého spacáku. 5:23 už doráží i zbytek, který spal na jiném konci planiny (pod jinou salaší) a můžeme vyrazit. Je krásný ranní horský chlad a tak jdeme docela navlečeni. Nicméně cesta neustále stoupá a tak nikdo z nás nemá strach, že by mu snad byla zima. Asi po hodince stoupání přicházíme na Planinu “Dedno polje”. Tady sice jsou taky nějaké salaše a seníky, ale bez lidí. A tak v klidu snídáme e ekologicky likvidujeme obaly od sýru žehem.
18
Skupinka nedočkavkyň vyrazila ihnedf po snídani kupředu a my slepě za nimi. Asi po další hodině chůze jsme si všimli, že jdeme jinudy, než jsme zamýšleli. Ale to jsme už byli na Planině Ovčarija a vracet se neoplácelo. Ztratili bychom celkem 2 hodiny a to by se nám mohlo vymstít v tom, že nedorazíme na místo, které Anita vytipovala k postavení stanů a přespání. A tak místo údolím, pokračujeme nástupem na hřeben - alespoń budeme mít největší stoupání už za sebou. To si tedy většina z nás myslela. Pochopitelně jsme se těžce mýlili. Malá Tičarica už byla pár desítek metrů nad 2000 a Velká Tičarica ještě výš. Koho by nedeprimovalo, když v potu vystoupá na vrcholek a z něj vidí, že než dorazíme k Triglavu, budeme muset ještě minimálně 10 sestupovat dolů a vystupovat nahoru. K pozitivům tohoto treku patří mimo jiné to, že Raďoch jako hlavní fotograv naší expedice a jako hlavní kameraman jsme zažívali fotografickou a kameramanskou rozkoš. V podstatě ať člověk namířil objektiv kamkoliv, nemohl záběr zkazit. Vůkol bylo kýčovité krásno. Drobné negativum bylo, že když jsem natočil naši pěší karavanu z dálky zezadu a chtěl jí mít na dalším záběru zepředu, musel jsem několik desítek minut kmitat dopředu, abych je nadešel protože mi mezitím odešli třeba půl kiláku. Zhýčkaní českými turistickými mapami jsme měli drobnou potíž určit přesně svoji polohu a tak jsme podle značek nakonec šli jinam, než jsme si z vrcholku ukazovali. Ale už se nám nepodařilo sejít z naší plánované trasy a to bylo docela příjemné.
Výstup na Triglav byl bezpochyby fyzicky nejnáročnější částí naši expedice ... Na místo, které jsme si kódově označili “Hřiště” a kde jsme schtěli dneska přenocovat jsme dorazili dříve než jsme čekali - před 14:00. A tak bylo naprosto pochopitelné, že se pokusíme o zdolání Triglavu (2864 m.n.m.) ještě dnes, protože podle propočtů nám to zabere asi 5 hodin i se sestupem zpět do našeho základního tábora “Hřiště”. Schovali jsme si všechny věci do krasové díry, přikryli naší plachtou ze stanu, kdyby začalo pršet, do jednoho báglu naházeli doklady, jídlo a vyrazili na další stoupání. Od “Hřiště” to bylo k chatě Dom Planika necelou hodinku. Tady se odpojily Kecka, Danka a Brumla. Dostaly za úkol v mezičase než se vrátíme koupit na chatě pitnou vodu (zatím nejdražší pitná voda v našem životě :-) ). My ostatní pokračujeme cestou vzhůru. Zvolili jsme lehčí výstupovou cestu přes Malý Triglav, kde bude méně feratového lezení - nebrali jsme si s sebou helmy, úvazky ani lano.
Po prvním krátkém feratovém lezení měla Irča problémy s dýcháním a rozhodla se vrátit na chatu k holkám. Pokračujeme nahoru v šesti a říkáme ono obvyklé “šest nás jde nahoru a šest se nás taky vrátí!” Lezení v místy podivuhodném feratovém jištění bylo tak akorát. Navíc nám vrcholek Triglavu zajel do mraku a hrozil déšť. Čím blíže vrchlu jsme byli, tím více pamětních destiček jsme viděli (většinou byl na vině blesk). Na Malém Triglavu zůstal Miris s Májou a Anitou. Posledních několik desítek metrů k vrcholku jsem musel dvakrát odpočívat, protože ti dva divočáci byli pořád nevyšťávení a na vrchol celí natěšení. Vrchol se nám podařilo zdárně zdolat. Celý dnešní výstup trval 13,5 hodiny - z “Planiky pri jezeru”. Když připočteme ještě asi 1,5 hodiny výstupu z “Planiky blato” na “Planiku pri jezeru”, je to nějakých 15 hodin. I se setupem
19
na “Hřiště” by se to dalo za 1 den zvládnout, ale raděj bych si o hodinu přivstal. Podívali jsme se z vrcholu Triglavu do mraku i kousek srze něj do okolí a dali se na sestup. Ten byl tradičně trochu pomalejší než výstup - na což jsme si tady, v Julských Alpách, už zvykli :-) Na chatě jsme chvíli poseděli, dali si čaj a prohodili pár slov s jedinými návštěvníky mimo nás. Byli to taky češi. Zpátky na “Hřišti” jsme byli po 19:00 a dali se hned do stavění stanů a vaření večeře rizota. Dneska chutnalo obzvlášť zaslouženě. Před tím jsem si ještě zanadával, protože mi ti experti asi na 8 místech proděravěli o vápencové šutry tropiko ze stanu - jak jsme jím měli přikryté naše věci při vástupu na Triglav. Bylo evidentní, že přes noc pořádne sprchne a vidina, že budu mít mokrý spacák mne teda neuklidńovala :-(
20
Využil jsem vydobytků dnešní společnosti a přijmul hovor od svého parťáka Milana z práce. Oznamoval, že mi nechce kazit náladu, ale ať se psychicky připravím na to, že při mém návratu do republiky možná bude sedět ve vládě nějaký (současný) komunista. Před pár lety jsme si totiž spolu říkali, že jakmile usedne první komunista ve vládě, tak se následující den potkáme na hraničním přechodu v Rozvadově. Ne, že by mne jeho informace uvedla do klidu. Ale i přes politický obrat předsedy KDU-ČSL Kalouska o 180 stupňů se mi podařilo usnout. Stačil jsem si před tím vynadat jaký jsem kretén, že jsem je volil, slíbil si, že je (stejně jako ODS po jejich ostudné Opoziční smlouvě) nebudu dalších minimálně 10 let volit, napočítal do tisíce a usnul ... Dneska jsem si svůj den opravdu zasloužil (akorát toho bídáka Kalouska jsem si snad nezasloužil).
21
7.den - pátek 25.srpna 2006 (Kecka) V noci nás probouzí pod Triglavem bouřka a liják. S Májou se k sobě tulíme, doufáme, že to přejde. Ráno vstáváme brzo a vyrážíme směrem k autům. Před náma je největší kopec, na který se nikdo z nás netěší. Pak přes měsíční krajinu dolů a šupem k
22
jezírkům. Objedváme na jakési koči (Chata u triglavských jezer - poz.redakce :-). Vaříme polévky a nabíráme vodu. Dolů už to jde šupem, potkáváme s Danků roztomilé dědy Slovince a jsme u aut. Zakládáme kroužek smradlavých nohou a čekáme na zbytek. U aut se vybalu-
jeme, nabalujeme, přebalujeme a jedeme k Bohnijskému jezeru. Koupeme se u cesty a vyrážíme směrem k moři. Večer sjíždíme z dálnice a mezi kopcama hledáme spaní. Nakonec najdeme místo, uvaříme čočku a jdeme spinkat. V noci zase prší a zase se nevyspím.
(Dazul) Po noci plné ozařujících blesků vstáváme do relativně poklidného a chladivého rána. Dneska nás čeká náročný sestup k autům, které máme zaparkované na “Planika blata”. Těch dnešních 1400 m převýšení vede Údolím sedmi triglavských jezer - totální pastvou pro oči i pro objektivy foťáku a kamery. Tady někde se musely natáčet záběry o Vinetouovi - kultovnítovní to filmy mého dětství. Sestup jsme zvládali bravurně a vyjímečně i trochu pod limit o kterém hovořil průvodce
(naše zkušenost je, že na “průvodcovský limit” je potřeba spíše nasadit cca 1/3 - 1/2 uvedého času). Na řece Sava - kousek pod “Bohinjsko jezero” smýváme pot našeho výstupu i sestupu na Triglav - nadrzo “na Adama”. Pak cesta na jihojihozápad - k moři do Chorvatska. Ale spíme ještě ve Slovinsku. Proto také sjíždíme z placeného úseku dálnice , abychom v klidu našli vhodné místo pro dnešní noc. A dneska rozhodně nechceme nechat 70
23
EUR za prosté postavení stanů. Ne, že bychom byli skrblíci, ale (v přepočtu cca) 2000 Kč za to, že si někde na 8 hodin postavíme 5 stanů, nám připadá relativně hodně. A v zemi, kde se i za “podívání“ platí, je potřeba se mít na pozoru. Začíná tradiční podvečerní rituál - hledání vhodného místa na přespání. To tedy není vůbec jednoduchá věc - člověk si připadá jako parašutista v protektorátu. Neví komu může důvěřovat a tak se snaží být maximálně nenápadný - což
24
lze s dvěma autama velmi, velmi obtížně. Ale my nejsme žádné béčka.Počkáme až za náma nepojede žádné auto a šup na lení cestu. Pár kiláčků do lůna lesů, otočit auta zpět a najít místa na stany. Asi v tom máme školu - jde nám to obdivuhodně ač venku leje jako z konve. Vaříme sice až za setmění, ale o to víc nám chutná :-)
8.den sobota 26.srpna 2006 (Mája) V noci zas pršelo, už mi připadá, že je to tady asi stálý přírodní úkaz, ale co, hlavně že teď je hezky. Dneska nás čeká opalovačka u moře v Chorvatsku. Vydatně posnídáme, spakujem věci a hurá na cestu. Za chvíli najedeme na dálnici a ani se nenaděju a už stojíme na hranicích do Chorvatska, obtloustlého pana celníka ani tak nezajímají naše pasy, jako spíš úložný prostor transitu, nakoukne dovnitř a Radek mu vysvětlí, že se jedná o expedici, celník nakoukne dovnitř, a při zjištění našeho
osazenstva se pobaveně zaculí a se slovy „pěkná expedice, dva chlapy a čtyři baby“ nás propouští. Jedna zatáčka, druhá a hle na obzoru na nás vykouklo moře. Jedem ještě kousek a už zastavujem. Napakujem věci nezbytné pro povalování se na pláži a hurá k vodě. Že by byla nějak čistá sa řect nedá, ale to nám nevadí protože za chvilu už se všeci vesele koupeme. Jak sem si nic neudělala v horách, tak teď sem se stihla pořádně odřít na prvním šutru, který sem ve vodě potkala, ale co už. Střídavě se
25
opalujem, koupeme, hrajem šachy, sbíráme škeble, no prostě si dokonale lebedíme. Okolo půl osmé večer se vydáme na cestu zpět k autům, tam už nás čeká Dazul, který se byl projet na kole, pokocháme se pohledem na zapadající slunko, které se jakoby vpíjí do hladiny moře, něco málo pojíme a nasedáme do aut, čeká nás zhruba dvanáctihodinová cesta domů. Vyrážíme směrem do tmy, hranice, dálnice, trocha zmatku v Ljublani při odbočování, serpentýny nahoru a dolů, strach, že cesta, kterou si chceme zkrátit návrat tam někde v horách vůbec nebude, další hranice, tentokrát
26
do Rakouska, zase dálnice, Vídeň, dálnice, hranice do česka, mekáč - který kupodivu mineme, další zmatky při odbočování, Kaufland ve Valmezu, kde naplníme své prázdné bříška a najednou už jsme na Vsetíně. Radek ještě mně a Anitě na přání pouští Duhovou vílu, na kterou si naposledy zapaříme. A ani se nenaděju a sedím doma v pokoji na posteli a je mi nějak líto, že už naše „dovolená“ skončila… Zavřu oči a pokouším se vyvolat vzpomínky, aspoň jednu, něco málo, kdesi v dálce, v mlze vidím hory a jezera a pak už unavená a naprosto spokojená usínám…
9.den - neděle 27.srpna 2006 (Dazul) Řízení jsme přebral v 1:56 asi 249 km před Vídní. První co jsem udělal byla výměna CD, které právě hrálo v auto přehrávači. Vrazil jsem do sebe redbull a začal vnímat bílou čáru uprostřed dálnice. Neskrývám, že nevydržím dlouho řídit. Většinou po 23 hodinách zastavuju a nebo střídám. Ale snad to bylo tím “redbullem”, muzikou nebo blížícím se domovem - fakt je, že jsem řízení předával zpět Irči asi 6 km před Olomoucí, což bylo hodně po sedmé hodinně ranní. Mezitím jsem si dosloval vychutnal ranní svítání i texty všech 21 písní, které jsem si stačil několikrát přehrát. Už dlouho se mi neřídilo tak příjemně a bezproblémově. Po deváté ráno jsme už v Kateřinicích a společně s Radkem, Mirisem, Dankou a Anitou u nás doma před garáží vybalujeme a uklízíme auta. To by člověk kolikrát neřekl, že jen hrubý úklid a mytí jednoho auta po expedici trvá přes hodinu. O samotném rozvozu a úklidu společně zapůjčených věcí nemluvě. Bylo velmi příjemné, že jsme tak činili společně. A
tak jsme ještě zavezli zapůjčené vesty, pádla, helmy a raft do Březin a pak - to už bylo kolem jedenácté, jsme se konečně rozločili a šli vybalovat osobní věci, prát, stahovat fotky, přetáčet video a nebo dospávat :-)
27
Expedice 2007 (Anita) Na prázdniny 2007 se zrodila myšlenka společně vyrazit trocha na sever - do Norska. Protože cesta do této nádherné země je daleká je nutné počítat s 10 dny dovolené a dva víkendy – celkem tedy 14 dní . Opět by bylo možné nabalit kola, raft … a velcí otužilci by si mohli v moři taky zaplavat, my méně otužilí smočíme asi jen palec u nohy. Předpokládaný termín by byl ke konci srpna 17.8. – 2.9. 2007. Předpokládaná cena cca 8000 Kč. Cena se bude odvíjet i dle toho kolik nás pojede a pokud budeme počet vědět včas – lze rezervovat trajekt – kde je sleva markantní. Pro představu markantní sleva bude pokud si trajekt zamluvíme již v dubnu, počátek května. Bude potřeba si včas zajistit místo v autě či sehnat auto jinde i s posádkou a začít plnit prasátko korunkami.
Web 6.OS Jistě si mnozí z nás všimli, že mimo klasických oddílových stránek ŠESTKY už více než půl roku existují také webovské stránky našeho 6.OS klubu. Nachází se na adrese http://6os.skauti.cz a jejich zvláštností je, že je může bez jakéhokoliv programu editovat (tedy doplňovat text, přidávat fotky a odkazy, ...) kdokoliv z 6.OS. Stačí se jen zadat adresu “http://6os.skauti. cz/login” a přihlásit se (heslo Dazul rád každému sdělí). Zatím jsou informace velmi pravidelně aktualizovány. Web je totiž zároveň jakousi kronikou naší činnosti :-) Návštěvnost stránek je relativně slušná (a kupodivu i větší než na stránkách ŠESTKY) - v srpnu to bylo 663 návštěvníků, v červenci 361, v červnu 591, ....
