Předmět: Vyučující:
Evropská unie Mgr. Petr Strejček, MBA
Základními tématy přednášky bude smluvní vývoj a rozšiřovací proces ES/EU. Pozornost bude věnována i období před začátkem integračního procesu a hlavní motivy jednotlivých národních států k předávání kompetencí na nadnárodní úroveň. V závěru přednášky bude vedena diskuse nad současným stavem integrace a současnými problémy v Evropské unii. (Převzatý text: www.euroskop.cz) Historie ES/EU Po dlouhých a obtížných jednáních bylo řešení nalezeno v projektu Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), založeném na Schumanově plánu z května 1950. Plán navrhoval ustavení organizace, která by spravovala francouzské a německé zdroje uhlí a oceli, vytvořila společný trh těchto produktů a prostřednictvím nadnárodních orgánů upravovala podmínky výroby a prodeje v těchto klíčových odvětvích. Vláda SRN v čele s kancléřem Konradem Adenauerem plán okamžitě přijala, ačkoli bylo zřejmé, že jeho klíčovým cílem je nalézt řešení formy mezinárodní kontroly německého těžkého průmyslu, zejména Porúří. Otevíral totiž Německu cestu k rovnoprávnosti. Členství bylo nabídnuto i dalším evropským zemím. Vážný zájem o členství projevily jen Belgie, Nizozemsko, Lucembursko a Itálie. Státy Beneluxu, vklíněny mezi Francii a Německo, měly přirozeně zájem o účast v organizaci, která měla pomoci regulovat vztahy velkých sousedů. Motivy Itálie pro účast v ESUO byly obdobné motivům Německa, poražené země usilující o návrat. Vznik a realizace projektu ESUO byly umožněny politickou podporou USA, které oprávněně vnímaly nedořešenou otázku podmínek obnovy německého státu jako faktor oslabující pozici Západu v období, kdy eskaloval konflikt studené války. Smlouva o ESUO byla podepsána v Paříži 18. dubna 1951. Předsedou Vysokého úřadu se stal Jean Monnet, který byl skutečným autorem Schumanova plánu a vedl jednání o smlouvě.
Evropské hospodářské společenství a Euratom (1955-1957) Další nový projekt nicméně navázal na část iniciativ diskutovaných v rámci nerealizovaného EPS. Beyenův plán celní unie se stal východiskem pro memorandum zemí Beneluxu, na jehož základě státy Šestky přijaly v červnu 1955 na konferenci v Messině rozhodnutí ustavit společný trh a rozšířit sektorovou spolupráci do oblasti jaderné energetiky. Po složitých jednáních byl v listopadu 1955 dosažen konsensus o cílech i formě nových organizací a do jara 1956 Spaakův výbor vypracoval zprávu, která již byla konkrétním návrhem dvou organizací - Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského
společenství pro atomovou energii (Euratom). Myšlenka postupné sektorové integrace byla odmítnuta (s výjimkou atomové energie) a nahrazena nástroji celní unie, která však potřebovala dlouhé přechodné období, během něhož by byla harmonizována opatření upravujících vzájemný obchod i obchod s nečlenskými státy. Zpráva Spaakova výboru pak byla základem pro jednání mezivládní konference, završené po deseti měsících podpisem smluv o Evropském hospodářském společenství a Evropském společenství pro atomovou energii 25. března 1957 v Římě. Smlouvy o EHS a Euratomu je třeba chápat jako celek, do něhož se promítl obsah kompromisu mezi zakládajícími státy. Jaderná energetika byla jako jediné odvětví vyčleněna pro sektorový přístup. Hlavním důvodem byl zájem Francie na vytvoření nástroje kontroly jaderného programu SRN. Řešení bylo nalezeno v podobě výsadního práva orgánů společenství uzavírat smlouvy na dodávky štěpných materiálů, které nebyly určeny pro vojenské účely, a následně i provádět kontroly, zda tyto materiály byly členskými státy užity pro účely, pro něž byly objednávány. Tím byl splněno hlavní politické poslání Euratomu. Ostatní funkce spočívaly v harmonizaci a koordinaci mírového výzkumu jaderné energie členských států, aniž by však omezovaly možnosti členských států budovat vlastní národní programy. Smlouva o EHS také odrážela kompromisy vyplynuvší z přirozeně nekonzistentních zájmů členských států. Francie si v obavách z nedostatečné konkurenceschopnosti vlastní ekonomiky vynutila možnost ponechat po omezenou dobu ochranná opatření, pokud hrozila újma určitému odvětví, příp. celému národnímu hospodářství. Oblastí rozporů byl i harmonogram ustavení celní unie a konečná úroveň společného celního tarifu pro jednotlivé druhy zboží; na jednom pólu stála Francie se svou silně ochranářskou politikou, na druhém pak Nizozemí s tradičně liberální politikou volného obchodu. Zemědělství bylo zahrnuto do společného trhu a bylo rozhodnuto o vypracování společné zemědělské politiky. Rozdíly mezi národními systémy podpory zemědělské výroby však byly tak velké, že rozhodnutí o konkrétních nástrojích této politiky bylo odloženo na pozdější dobu. Přechodné období, během něhož měla být přijata veškerá opatření nutná k ustavení společného trhu, bylo stanoveno na dvanáct let. Dlouhodobý charakter projektu společného trhu i dosavadní zkušenost z fungování ESUO si vyžádaly odlišná řešení institucionálního rámce EHS. Nadnárodnímu orgánu, Komisi, byla ponechána pravomoc legislativní iniciativy, rozhodovací pravomoc však byla přesunuta na orgán zastupující vlády členských států, Radu ministrů. Byla tak posílena vazba mezi politickým rozhodnutím o společných pravidlech přijatých na úrovni společenství a naplňováním těchto pravidel, za něž nesly odpovědnost vlády členských států. Krize Evropských společenství Francouzská politika vůči partnerům v EHS i v otázce rozšíření společenství nezůstala bez následků. De Gaullův postup ve věci politické unie v roce 1962 a jeho jednostranné veto vyslovené Británii počátkem roku 1963 výrazně zhoršily atmosféru uvnitř EHS a vyústily v přetrvávající neshody mezi Šestkou, mimo jiné v otázce pravomocí Evropského parlamentu
a financování SZP. Francouzským vetem bylo ukončeno období hledání a harmonizace společných cílů v rámci ES. Ochota obětovat část svých zájmů pro nalezení společného konsensu prudce poklesla. Nová rozhodnutí byla častěji přijímána na základě minimálního společného zájmu nežli na základě jasných představ o správném a funkčním řešení. Nedostatek spolupráce vyvrcholil v roce 1965, kdy se názory na několik zásadních otázek uvnitř EHS střetly a Francie odmítla pokračovat v práci v orgánech Rady EHS. Bezprostředním impulsem otevřeného konfliktu se stala otázka financování společné zemědělské politiky. Bylo třeba rozhodnout, zda princip vytváření společného zemědělského fondu z dovozních přirážek zůstane trvalým zdrojem rozpočtu. V rozhodování o zdrojích, které byly generovány fungováním společné politiky, pak měl mít podle mínění Komise podporované většinou členských vlád větší váhu Evropský parlament. Francie však odmítla podpořit návrh, který by posiloval pravomoci institucí EHS. Ostatní členové nebyli ochotni se s takovým postupem smířit.
"Euroskleróza" Počátek 70. let sliboval obnovení dynamiky integračního procesu. Na summitu ES v Paříži v prosinci 1974 bylo rozhodnuto o vytvoření Evropské rady, která nahradila dosavadní praxi neformálních setkání na nejvyšší úrovni. EPC, dosud jasně oddělená od agendy ES, byla propojena s jednáním Rady ministrů ES. Nejvyšší představitelé členských států též vyjádřili souhlas se zavedením přímých voleb do Evropského parlamentu (EP). První volby se konaly v roce 1979. Duch pařížského summitu, plný nadějí z možností dalšího rozvoje spolupráce, nepřetrval dlouho.
První ropná krize v roce 1973, během níž prudce vzrostla cena ropy, na níž byly evropské ekonomiky závislé, způsobila v hospodářstvích zemí ES zaznamenávajících již od konce 60. let klesající tempa růstu, obrovské problémy dlouhodobého charakteru. Přítomnost nových členů ve společenství, bez zkušeností mnoha let vzájemného přizpůsobování a hledání schůdných cest spolupráce, situaci dále komplikovala. Jednotný evropský akt (1985) Zbrzdění dynamiky integračního procesu - ‚euroskleróza‘ - vyplývalo do velké míry z hospodářských obtíží, se kterými potýkaly všechny členské státy ES. Vážnějším problémem však bylo, že chyběla shoda o charakteru vývoje vzájemného vztahu mezi principem nadnárodním (nestátním) a mezistátním, na němž bylo společenství budováno. Odpověď na tuto otázku začali členové ES hledat na přelomu 70. a 80. let - a hledají ji dosud. Německo a Itálie předložily v roce 1981 Evropské radě dokument nazvaný Evropský akt (Genscher-Colombo), který vyzýval k prohloubení ekonomické spolupráce členů ES a k rozšíření spektra politik i mimo hospodářskou sféru, zejm. na poli zahraniční a bezpečnostní
politiky. Ve stejné době se ujal iniciativy i Evropský parlament, v němž poprvé zasedli přímo volení poslanci. Veterán evropského hnutí Altiero Spinelli předsedal výboru, který připravil návrh smlouvy o Evropské unii schválený Evropským parlamentem v únoru 1984. Evropská unie se měla stát nadnárodní organizací s vymezenými oblastmi působnosti a s odstupňovanou mírou integrace v různých oblastech. Maastrichtská smlouva (1992-1993) Revoluční zvrat v Evropě v letech 1989-90 urychlil přípravy ustavení Evropské unie. Konec studené války vyvolal jednak obavy z možného rozkladu Severoatlantické aliance jako účelového spojenectví motivovaného existencí studené války, jednak z dalšího mocenského vzestupu německého státu. Sjednocení Německa na podzim 1990 proto bylo nejvýraznějším motivem zrychleného tempa integrace států ES. Mezivládní konference o hospodářské a měnové unii svolaná na prosinec 1990 byla doplněna konferencí o politické unii, se snahou zahrnout většinu již diskutovaných oblastí prohloubené spolupráce do nového a pevnějšího rámce Smlouvy o Evropské unii (SEU). Ta byla podepsána dvanácti členy ES v únoru 1992 v nizozemském Maastrichtu. Omezený čas na jednání a slabý konsensus o nástrojích další integrace ovlivnily strukturu smlouvy. SEU tvoří jednak rámec pro všechny oblasti spolupráce, včetně Evropských společenství, jednak upravuje spolupráci v oblastech zahraniční politiky a vnitřních věcí a soudnictví. Vytvořila tak pilířovou strukturu, jejíž části mají rozdílný charakter - tři evropská společenství mají komunitární povahu, zatímco spolupráce v druhém a třetím pilíři má pouze mezivládní formu. V rámci smlouvy o Evropském společenství pak byly výrazně rozšířeny oblasti spolupráce (občanství Unie, hospodářská a měnová politika, sociální politika, vzdělávání a odborná příprava mládeže, kultura, ochrana zdraví, ochrana spotřebitele, transevropské sítě, výzkum a technologický rozvoj, životní prostředí, hospodářský rozvoj) a nově upraveny pravomoci institucí, zejm. posílena role EP v legislativním procesu zavedním procedury spolurozhodování. Klíčovým projektem ekonomické integrace se stala hospodářská a ekonomická unie. Ratifikační proces SEU v letech 1992-93 se setkal s četnými úskalími, zejm. s odmítnutím smlouvy Dány v prvním referendu v roce 1992 a těsným výsledkem referenda ve Francii v témže roce, problémy nastaly i v Německu a Británii. Ukázalo se, že obyvatelé nově vznikající unie nejsou připraveni na další výrazný posun v integraci. Naplňování cílů, které obsahovala Maastrichtská smlouva, bylo proto nerovnoměrné. Zatímco v oblastech, které souvisely s tradičními oblastmi společných politik, bylo možno sledovat poměrně dynamický rozvoj, v jiných, které patřily např. ke státním monopolům (telekomunikace, energetika aj.), byl naopak vývoj velmi pomalý. Amterdamská smlouva Mezivládní konference (MVK) v letech 1996-97 měla za úkol zhodnotit první zkušenosti a dořešit problémy, na jejichž řešení se členské státy nedokázaly na počátku 90. let shodnout.
Amsterdamská smlouva, jež zakotvovala výsledky MVK, však odrážela i nadále jen omezenou míru shody. Pilířová struktura EU zůstala zachována. Oblast upravující pravidla volného pohybu osob byla nicméně převedena do prvního pilíře jako součást podmínek fungování vnitřního trhu. Do rámce EU byly zahrnuty Schengenské dohody, které mají počátek v 80. letech, kdy se Francie, Německo a státy Beneluxu snažily připravit na negativní dopady otevření jednotného vnitřního trhu. K důležitým tématům MVK patřily též instituce EU. Počátkem roku 1995 se staly členy EU další tři země: Finsko, Rakousko a Švédsko a ve stejné době počaly podávat žádost o přistoupení i státy střední a východní Evropy. Reforma institucí, která by připravila EU na východní rozšíření, však byla nad síly členů EU. Protokol o institucích připojený k Amsterdamské smlouvě naznačoval možnost přistoupení dalších pěti členů, úpravy pro větší počet však vyžadovaly svolání nové mezivládní konference. Agendě EU ve druhé polovině 90. let dominovala poslední etapa přípravy na přijetí jednotné měny. V roce 1999 přijalo prvních jedenáct zemí jednotnou měnu euro, o tři roky později byly dány do oběhu bankovky a mince jednotné měny.
Smlouva z Nice Proces rozšíření o státy střední a východní Evropy byl úzce propojen s procesem instutucionální reformy. Závažnost této vazby se projevila v rozhodnutí Evropské rady v Kolíně z jara 1999 o svolání Mezivládní konference ještě předtím, než EU začne přijímat do svých řad další nové členy. Mezivládní konference o institucionální reformě ukončená podpisem Smlouvy z Nice počátkem roku 2001 měla připravit EU na východní rozšíření (úprava rozhodovacích pravidel v Radě, rozšíření oblastí rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě, omezení budoucího růstu počtu členů Komise aj.). Již koncem téhož roku Evropská rada v Laeken rozhodla o svolání Konventu o budoucnosti Evropské unie. V Konventu zasedli v březnu 2002 zástupci vlád a parlamentů členských států spolu se členy Evropského parlamentu a Komise EU. Předsedou Konventu se stal bývalý francouzský president Valéry Giscard d‘Estaing, dalšími dvěma místopředsedy byli bývalí premiéři Giuliano d‘Amato a Jean-Luc Dehaene.
Každá členská vyslala po jednom zástupci vlády a dvou poslancích národních parlamentů. Jednání Konventu se účastnili i zástupci z kandidátských zemí, jejich stanoviska však nemohla narušit konsensus, k němuž jednání směřovalo. Evropský parlament zastupovalo 16 europoslanců a Evropskou komisi komisaři Michel Barnier a Antonio Vitorino. Každý
představitel měl svého stálého alternáta. Mezi 13 pozorovateli seděli 3 zástupci Hospodářského a sociálního výboru, 3 zástupci evropských sociálních partnerů a 6 zástupců Výboru regionů a Evropský ombudsman. Konvent zahájil svou práci 28. února 2002.
Euroústava Na návrh předsednictva v čele s Giscard d'Estaingem rozhodl Konvent o vypracování Návrhu smlouvy o ústavě pro Evropu, který byl přijat v červenci 2003. Návrh smlouvy usiloval o řešení všech hlavních problémů dosavadní podoby smluvního rámce EU (právní subjektivita EU, přesné vymezení kompetencí EU, sjednocení legislativních procedur, začlenění Listiny základních práv aj.) a upravil institucionální rámec s cílem zjednodušit a zefektivnit rozhodovací procesy v EU (stálé předsednictví, zavedení funkce ministra zahraničních věcí, omezení počtu členů Komise, změna rozhodovací procedury v Radě aj.). Text smlouvy se stal podkladem pro jednání MVK svolané v říjnu 2003, která jeho mírně upravenou podobu schválila v červnu 2004. V říjnu 2004 pak dvacet pět členů již rozšířené EU podepsalo Smlouvu zřizující ústavu pro Evropu. Ratifikační proces však narazil v následujícím roce na kritickou překážku, když dvě ze zemí zakládající Šestky Ústavní smlouvu v referendu odmítly.
Berlínská deklarace Německo předsedalo Radě EU v první polovině roku 2007 a jako jednu z priorit svého předsednictví si zvolilo oživení debaty o Euroústavě, kterou pohřbilo francouzské a nizozemské 'ne' v roce 2005. Prvním impulsem k tomuto oživení byla tzv. Berlínské deklarace, kterou představitelé členských států EU podepsali 25. března 2007 během oslav 50. výročí podepsání Římských smluv. Berlínská deklarace hovoří o snaze "postavit do voleb do Evropského parlamentu v roce 2009 Evropskou unii na obnovený společný základ". Úsilí Německa o oživení debaty o reformě EU vyvrcholilo během červnového summitu Evropské rady, který proběhl 21. až 23. června 2007 v Bruselu. Nejvyšší představitelé členských států Evropské unie se nakonec po dlouhém jednání shodli na znění dohody, na jejímž základě byl vypracován Návrh Smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, pro kterou se díky jejímu obsahu zpočátku vžil název reformní smlouva. Podle závěrů předsednictví byla opuštěna ústavní koncepce, která spočívala ve zrušení všech stávajících Smluv a jejich nahrazení jediným textem nazvaným "Ústava". Reformní smlouva měla zachovat stávající Smlouvy a vnést do nich nové prvky vyplývající z mezivládní konference z roku 2004, která navrhla Smlouvu o Ústavě pro Evropu.
Lisabonská smlouva Mezivládní konference, jejímž cílem bylo vypracovat text nové smlouvy, byla zahájena za
portugalského předsednictví 23. července 2007. Portugalsko předložilo ostatním členům EU návrh smlouvy, který vychází z mandátu dohodnutém na summitu EU v červnu. Nová smlouva obsahovala dva věcné články pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství. Základem dokumentu se stal původní text euroústavy, z něhož byly vyjmuty články o symbolech EU a další sporné body - např. funkce ministra zahraničních věcí Unie (změna názvu na Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečností politiku), označení zákon a rámcový zákon byly vypuštěny aj. Velká část obsahu euroústavy, jako např. právní subjektivita EU, posílení Evropského parlamentu, rozšíření rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě, vytvoření úřadu předsedy Evropské rady atd. zůstala zachována. Portugalské předsednictví završilo jednání o nové smlouvě během summitu v Lisabonu 19. října 2007. O dva měsíce později, 13. prosince 2007, představitelé členských států v isabonu smlouvu slavnostně podepsali. Celý název dokumentu zní Lisabonská smlouva pozměňující smlouvu o Evropské unii a smlouvu o založení Evropské unie.
Irská referenda Lisabonskou smlouvu muselo postupně ratifikovat všech 27 členských států. Podle původních plánů měla ratifikace skončit a smlouva vstoupit v platnost ještě před volbami do Evropského parlamentu v červnu 2009. Tento "časový rozvrh" se dodržet nepodařilo. Většina členských států Evropské unie se rozhodla ratifikovat Lisabonskou smlouvu na půdě národních parlamentů. Pouze Irové se rozhodli pro všelidové hlasování o smlouvě. K Lisabonské smlouvě se vyjádřili v referendu dne 12. června 2008 - a řekli NE. K hlasování se dostavilo 53,1 % oprávněných voličů, z nichž 53,4 % (28,3 % veškerých oprávněných voličů) bylo proti přijetí Lisabonské smlouvy. Pro se vyslovilo 46,6 % hlasujících, tj. 24,7 % voličů. Evropská rada se rozhodla pro hlubší analýzu nastalé situace. O Lisabonské smlouvě jednali nejvyšší představitelé EU na summitu 11. prosince 2008. Summit EU vyšel požadavkům Irů vstříc. Aby mohla irská vláda referendum opakovat, požadovalo Irsko po EU záruky. Summit Irsku přislíbil zachovat vlastního evropského komisaře, dále zaručil neutralitu Irska, daňovou autonomii a nezpochybňování ustanovení irské ústavy týkající se práva na život, vzdělání a rodiny. Schválení těchto záruk v právně závazné podobě bylo irskou podmínkou pro opakované konání lidového hlasování o Lisabonské smlouvě. O formě záruk, ke které se vedla dlouhá debata, rozhodlo zasedání Evropské rady ve dnech 18.-19.6.2009. Záruky byly schváleny ve formě mezivládní dohody, která nepodléhá ratifikaci v žádném členském státě EU.
Na základě jednání s českým předsednictvím stanovilo Irsko 24. června termín konání druhého referenda na 2. října. V opakovaném referendu schválili Irové Lisabonskou smlouvu poměrem 67,1 ku 32,9 procenta hlasů za vysoké účasti 58 procent voličů.
Ratifikace v Německu Ratifikace Lisabonské smlouvy nebyla jednoduchá ani v Německu. Ačkoliv obě komory německého parlamentu smlouvu ratifikovaly již 24. dubna a 23. května 2008, proces ratifikace pozastavila stížnost skupiny poslanců k Ústavnímu soudu. Rozhodnutí Ústavního soudu, které čítalo 147 stran, vynesli soudci v Karlsruhe 30. června 2009. Soud rozhodl, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem země, ale dokončení její ratifikace v Německu podmínil posílením spolurozhodovacích pravomocí obou komor německého parlamentu při evropské integraci. Soubor čtyř zákonů upravujících vnitrostátní projednávání evropské agendy zavádějící mimo jiné tzv. vázaný mandát pro přesun kompetencí uskutečňovaných na základě Lisabonské smlouvy schválily v průběhu září obě komory Parlamentu. Na základě doprovodných zákonů k Lisabonské smlouvě má mít parlament právo být včas a nepřetržitě informován vládou o všech záměrech týkajících se EU, zvlášť pak v zahraniční, bezpečnostní a obranné politice. Vláda rovněž musí dát zákonodárcům prostor k vyjádření svého postoje k vyjednávacím pozicím vlády vůči EU, pokud jde o přesouvání kompetencí do Bruselu. Doprovodné zákony následně zpochybnil u Ústavního soudu bývalý šéf oceláren Thyssen Dieter Spethmann. Dle Spethmanna neberou doprovodné zákony vážně požadavek vysoké úrovně integrační odpovědnosti, kterou Spolkový ústavní soud národnímu parlamentu připisuje. Spolkový ústavní soud návrh odmítnul a Lisabonskou smlouvu tak 25. září 2009 podepsal prezident Horst Köhler. Ratifikace Lisabonské smlouvy nebyla jednoduchá také v Polsku, kde prezident Lech Kaczynski podmiňoval podpis dokumentu kladným výsledkem referenda v Irsku. Po zveřejnění výsledků irského referenda smlouvu slavnostně podepsal 10. října 2009.
Ratifikace v ČR V České republice musí Lisabonskou smlouvu schválit obě komory Parlamentu ústavní většinou. Pro smlouvu tedy musí hlasovat tři pětiny poslanců i senátorů. Ratifikace smlouvy skončí tehdy, až ji podepíše prezident ČR. Schvalovací proces pozastavil Senát, který se na podnět Evropského výboru obrátil na Ústavní soud s žádostí o ústavní přezkum smlouvy. Soud se měl zaměřit na šest oblastí
dokumentu - oblast předání některých pravomocí na evropskou úroveň, možnost měnit způsob rozhodování v Radě EU z jednomyslného na většinový (ztráta práva veta pro členské státy) nebo způsob uznání Listiny základních práv EU a její právní závaznost pro Česko. 26. listopadu 2008 rozhodl Ústavní soud ČR, že šest zkoumaných částí Lisabonské smlouvy není v rozporu s českou ústavou. Poslanecká sněmovna schválila Lisabonskou smlouvu 18. února 2009. Pro přijetí dokumentu hlasovalo 125 ze 197 přítomných poslanců. Poslanci svůj souhlas s ratifikací doplnili usnesením. V něm odmítli případné snahy o zpochybňování takzvaných Benešových dekretů a poválečného majetkového uspořádání. 10. února 2009 zahraniční výbor Senátu podobně jako již v lednu výbor pro záležitosti EU doporučil projednávání smlouvy odložit až na dobu po přijetí prováděcích novel. Ty zabraňují převodu rozhodovacích kompetencí z členských států na unijní úroveň bez souhlasu obou komor parlamentu (tzv. vázaný mandát vlády). 19. března 2009 Sněmovna zavedení tzv. vázaného mandátu vlády schválila, Senát se připojil 6. května 2009. Stejný den Senát schválil i Lisabonskou smlouvu. Pro přijetí dokumentu hlasovalo 54 ze 79 přítomných senátorů. Odpůrci smlouvy z řad senátorů ihned ohlásili, že smlouvu znovu napadnou u Ústavního soudu. Prezidenta proto požádali, aby smlouvu nepodepisoval. Stížnost předložilo 16 senátorů za ODS spolu s místopředsedkyní Strany svobodných občanů Lianou Janáčkovou 29. září 2009. Senátoři navrhli Ústavnímu soudu nejen přezkoumání Lisabonské smlouvy, ale zpochybnili i soulad Římské smlouvy o založení společenství a Maastrichtské smlouvy o hlubší integraci unie s ústavní charakteristikou ČR jako svrchovaného státu. Po rozhodnutí Ústavního soudu z 3. listopadu 2009, že dokument je v souladu s českou ústavou, ho stejný den podepsal prezident Václav Klaus. Předtím však podmínil svůj podpis pod smlouvou výjimkou pro Česko z listiny základních práv EU. Tu mu slíbil evropský summit konaný 29. října, výjimka by měla být včleněna do textu přístupové smlouvy Chorvatska k EU.
Rozšiřovací proces ES/EU: 1951: Francie, Německo, Itálie, Holandsko, Belgie a Lucembursko 1973: Velká Británie, Irsko a Dánsko (Norsko v referendu rozhodlo o nepřistoupení) 1981: Řecko 1986: Španělsko a Portugalsko 1992: Švédsko, Rakousko a Finsko (Norsko opět v referendu rozhodlo o nepřistoupení) 2004: Česká republika, Slovenská republika, Maďarsko, Slovinsko, Polsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Malta a Kypr 2007: Bulharsko a Rumunsko
Ve studijním materiálu jsou použity kompletní texty: Doc. PhDr. Běla Plechanovová, CSc. (FSV UK), Smluvní vývoj 1950-2005 Prof. PhDr. Lenka Rovná, CSc., (FSV UK), Smluvní vývoj 2000-2005 Mgr. Petr Zenkner, Euroskop, Smluvní vývoj 2005-2011 Texty jsou dosažitelné na www.euroskop.cz Dále: Mgr. Petr Strejček, MBA, rozšiřování