Ekonomicko-správní fakulta. Studijní obor: Veřejná ekonomika

Masa rykova un iverz ita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Veřejná ekonomika

DETERMINANTY ROZHODOVÁNÍ O POSKYTNUTÍ HUMANITÁRNÍ POMOCI V KONTEXTU SUBJEKTIVNÍ RACIONALITY The Determinants of Decision-Making on Providing Humanitarian Aid in the Context of Subjective Rationality Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Autor:

Mgr. Jiří ŠPALEK, Ph.D.

Jan ŘÍKOVSKÝ

Brno, 2011

Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Katedra veřejné ekonomie Akademický rok 2010/2011

ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Pro:

ŘÍKOVSKÝ Jan

Obor:

Veřejná ekonomika

Název tématu:

DETERMINANTY ROZHODOVÁNÍ O POSKYTNUTÍ HUMANITÁRNÍ POMOCI V KONTEXTU SUBJEKTIVNÍ RACIONALITY The Determinants of Decision-Making on Providing Humanitarian Aid in the Context of Subjective Rationality

Zásady pro vypracování Problémová oblast: Konvenční ekonomická teorie se opírá o východiska, jejichţ kritika z řad kognitivních vědců i představitelů moderních proudů ekonomického myšlení zaznívá v poslední době čím dál častěji. Předmětem kritiky je zejména příliš úzce definovaný koncept racionality, jehoţ důsledkem je časté nahlíţení na chování jednotlivců jako na iracionální. Vskutku jedná velká část populace iracionálně nebo takto definovaná racionalita anticipuje proces lidského rozhodování neodpovídající realitě? Humanitární pomoc je jednou z forem chování, která je s pomocí úzkého pojetí racionality obtíţně vysvětlitelná, navíc svými specifickými vlastnostmi umoţňuje podrobnější analýzu. Předkládaný text se zabývá modelováním rozhodování v této oblasti a vychází z nekonvenčních konceptů ekonomické racionality. Cíl práce: Identifikace a popis elementárních faktorů ovlivňujících rozhodování politického reprezentanta na příkladu humanitární pomoci s vyuţitím nekonvenčních přístupů k racionalitě.

Postup práce a pouţité metody: 1. Popis rozdílných přístupů k racionálnímu chování jednotlivce. Omezená a subjektivní racionalita, přístupy behaviorální ekonomie, koncept herních sad. 2. Přehled základních faktorů ovlivňujících lidské rozhodování na příkladu humanitární pomoci, konceptualizace. 3. Analýza jednotlivých faktorů existujícími nástroji ekonomické teorie, výstavba teoretického modelu. 4. Experimentální zhodnocení vlivu klíčových proměnných. 5. Syntéza, diskuse výsledků a potenciálního vyuţití výstupů. Rozsah grafických prací:

Předpoklad cca 10 tabulek a grafů

Rozsah práce bez příloh:

60 – 70 stran

Seznam odborné literatury: Smith, Vernon L. Bargaining and market behavior :essays in experimental economics. 1st ed. Cambridge : Cambridge University Press, 2000. xii, 461 s. ISBN 0-521-58450-7. Friedman, Daniel - Shyam Sunder. Experimental methods :a primer for economists. Cambridge : Cambridge University Press, 1994. xiv, 229 s. ISBN 0-521-45682-7. Mueller, Dennis C. Public choice. III. 1st ed. Cambridge : Cambridge University Press, 2003. xix, 768 s. ISBN 0-521-89475-1. Turnovec, František. Public choice :models, methods and applications. 1st ed. Prague : Karolinum, 2003. 185 s. ISBN 80-246-0450-7. Dvorská-Krupková, Ladislava. Teorie veřejné volby. 1. vyd. Praha : Vysoká škola ekonomická v Praze, 1994. 55 s. ISBN 80-7079-700-2. The handbook of experimental economics. Edited by John H. Kagel - Alvin E. Roth. Princeton, N.J. : Princeton University Press, 1995. xvi, 721 s. ISBN 069104290X. Guala, Francesco. The methodology of experimental economics. 1st ed. Cambridge : Cambridge University Press, 2005. xiv, 286 s. ISBN 0-521-61861-4. Vedoucí diplomové práce:

Mgr. Jiří Špalek, Ph.D.

Datum zadání diplomové práce:

4. 3. 2011

Termín odevzdání diplomové práce a vloţení do IS je uveden v platném harmonogramu akademického roku. …………………………………… vedoucí katedry V Brně dne 4. 3. 2011

………………………………………… děkan

J mé no a p ř í j mení aut or a:

Jan Říkovský

Ná z e v di pl omové pr áce:

Determinanty rozhodování o poskytnutí humanitární pomoci v kontextu subjektivní racionality

Ná z e v pr ác e v angličt i ně:

The Determinants of Decision-Making on Providing Humanitarian Aid in the Context of Subjective Rationality

Ka t e dr a:

veřejné ekonomie

Ve douc í di pl omové pr áce:

Mgr. Jiří Špalek, Ph.D.

Rok obha j oby:

2011

Anotace Převládající neoklasické paradigma racionality nedokáţe uspokojivě vysvětlit nezištnou pomoc jinému státu, na druhé straně nelze předpokládat, ţe všechna humanitární pomoc je motivována altruismem. Proces kolektivní volby je v krizových událostech výrazně omezen a vzrůstá vliv představitelů exekutivní moci. Tento text se snaţí zodpovědět otázku, jaké potřeby a motivy stojí v pozadí za rozhodnutím těchto představitelů o humanitární pomoci. Na bázi metodologického individualismu, avšak s vyuţitím behaviorální ekonomie (konkrétně konceptu subjektivní racionality) práce usiluje o dosaţení realistického vysvětlení rozhodnutí. Identifikuje základní motivy rozhodovatelů - altruismus, touha po moci, konformita, zvyk, pojištění bezpečí či příleţitost vlastního zisku - které determinují výsledné rozhodnutí. Analýza standardním matematicko-mikroekonomickým modelováním pak umoţňuje přiblíţit rozhodnutí politika v závislosti na převaţujících motivech. Na závěr tato práce obrací pozornost k experimentálnímu ověření vlivu signifikantních determinant.

Annotation The prevailing neoclassical paradigm cannot provide a satisfactory explanation as to why states help altruistically to one another. On the other hand, one cannot assume that all humanitarian aid is motivated by altruism. The process of collective choice is significantly limited during crises and the influence of the executive increases. This paper seeks to give an answer to the following question: What needs and motives are behind the decision of the executive to provide humanitarian aid? On the basis of methodological individualism, yet with the use of behavioral economics (particularly the concept of subjective rationality) the paper endeavours to reach a realistic explanation of the decision. It identifies the basic motives of the decision-makers – altruism, desire for power, conformity, habit, assurance of safety, and opportunity to gain profit for themselves – which determine the final decision. The analysis using standard mathematical and microeconomic instruments enables to explain the decision of the politician depending on the prevailing motives. Finally, the paper focuses on experimental verification of the influence of significant determinants.

Klíčová slova Humanitární pomoc, subjektivní racionalita, experiment, behaviorální ekonomie, heuristiky

Keywords Humanitarian aid, subjective rationality, experiment, behavioral economics, heuristics

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci Determinanty rozhodování o poskytnutí humanitární pomoci v kontextu subjektivní racionality vypracoval samostatně pod vedením Mgr. Jiřího Špalka, Ph.D. a uvedl v ní všechny pouţité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně dne 29. dubna 2011 vlastnoruční podpis autora

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval především Mgr. Jiřímu Špalkovi, Ph.D. za cenné připomínky, vstřícný přístup a čas, který mi věnoval během více neţ rok trvající práci na tomto textu. Dále děkuji starostům Mgr. Jiřímu Novotnému, Ing. Daliboru Manišovi, MPA, MVDr. Vojtěchu Grézlovi a Oldřichu Suralovi za ochotu a poskytnuté informace v rámci rozhovorů. Mé díky patří také doc. PhDr. Růţeně Lukášové, CSc. za konzultace psychologického aspektu tématu. V neposlední řadě děkuji Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity za poskytnuté finanční prostředky, které umoţnily realizaci experimentu.

OBSAH Úvod............................................................................................................................................9 1 Význam pojmů v tomto textu ................................................................................................11 2 Metodologie výzkumu ...........................................................................................................12 2.1 Výzkumný problém aneb humanitární pomoc ve světle pozitivní ekonomie .................12 2.2 Cíle výzkumu a výzkumné otázky ..................................................................................13 2.3 Pouţité metody a postup práce ........................................................................................14 2.3.1 Volba paradigmatu ...................................................................................................14 2.3.2 Identifikace determinant ...........................................................................................15 2.3.3 Analýza motivů ........................................................................................................17 2.3.4 Ověření vlivu ............................................................................................................18 3 Alternativní vize racionality ..................................................................................................19 3.1 Neoklasické pojetí racionality .........................................................................................19 3.1.1 Homo economicus, neboli člověk racionální ...........................................................20 3.1.2 Maximalizace uţitku – zásadní dovednost moderního člověka ...............................21 3.1.3 Peníze jsou vţdy aţ na prvním místě .......................................................................21 3.2 Behaviorální kritika aneb paradigma subjektivní racionality .........................................21 3.2.1 Filozofická východiska .............................................................................................22 3.2.2 Kognitivní revoluce ..................................................................................................22 3.2.3 Syntéza – koncept subjektivní racionality ................................................................23 3.2.4 Iracionální či subjektivně racionální? .......................................................................24 3.2.5 Důsledky a omezení subjektivní racionality.............................................................25 4 Odvození a konceptualizace determinant ..............................................................................27 4.1 Motivy chování z psychologického hlediska ..................................................................27 4.2 Kategorizace potřeb ........................................................................................................28 4.3 Přehled základních determinant rozhodování na poli humanitární pomoci ....................30 4.3.1 Altruismus ................................................................................................................31 4.3.2 Sluţba veřejnosti ......................................................................................................32

4.3.3 Zvyk a konformita .................................................................................................... 35 4.3.4 Reciprocita................................................................................................................ 37 4.3.5 Finanční zájem ......................................................................................................... 39 4.4 Shrnutí ............................................................................................................................. 41 5 Analýza motivů ...................................................................................................................... 43 5.1 Altruismus ....................................................................................................................... 43 5.2 Sluţba veřejnosti ............................................................................................................. 48 5.3 Zvyk a konformita ........................................................................................................... 52 5.4 Reciprocita ...................................................................................................................... 54 5.5 Finanční zájem ................................................................................................................ 59 6 Experiment ............................................................................................................................. 62 6.1 Design experimentu ........................................................................................................ 62 6.1.1 Model........................................................................................................................ 63 6.1.2 Podoba experimentu a jeho parametry ..................................................................... 63 6.1.3 Výzkumné hypotézy ................................................................................................. 64 6.2 Výsledky ......................................................................................................................... 65 7 Mezi Scyllou obecnosti a Charybdou nereálnosti – syntéza a diskuse .................................. 70 8 Závěr ...................................................................................................................................... 73 Seznam pouţitých zdrojů .......................................................................................................... 75 Seznam grafů ............................................................................................................................ 80 Seznam tabulek ......................................................................................................................... 80 Seznam obrázků ........................................................................................................................ 80 Seznam pouţitých zkratek ........................................................................................................ 80 Seznam příloh ........................................................................................................................... 81

ÚVOD Diskurz tradičního vnímání humanitární pomoci1 lze v nadsázce shrnout dvěma rozdílnými konstatováními – morální povinnost vyspělých států versus iracionální akt v esenciální podobě. Tato dichotomie je způsobena především snahou normativně hodnotit danou problematiku. Pozitivní přístup přitom můţe přinést nové perspektivy, zejména odpověď na klíčovou otázku: proč vlastně státy humanitární pomoc poskytují? Informační společnost a globalizace dnes umoţňuje dozvědět se o jakékoliv katastrofě na druhém konci světa do několika vteřin. Lidé v rozvinutých zemích i státy samotné jsou pak konfrontováni s emotivními záběry, lidské utrpení je dostupné takřka na dosah ruky. Řada států proto vyuţívá příleţitost pomoci a zachránit postiţenou zemi od totální zkázy. Humanitární pomoc se tak stává stále významnější součástí celosvětových společenských struktur, ať uţ formálních či neformálních. I kdyby však byli představitelé daných států ochotni vzdát se posledního krajíce chleba ve prospěch druhých, všeobecné spokojenosti nedosáhnou nikdy. Omezené zdroje a vlastní zájmy států totiţ limitují potenciální příspěvky a před politiky tak stojí sloţitá volba. Převládající neoklasické paradigma racionality nedokáţe uspokojivě vysvětlit nezištnou pomoc jinému státu, na druhé straně nelze předpokládat, ţe všechna humanitární pomoc je motivována čirým altruismem. Stát jako entita se však nerozhoduje – instituce samy o sobě nemají kognitivní schopnosti. Ať uţ uvaţujeme v modelu vládnoucí třídy nebo předpokládáme, ţe občané mají v demokratickém procesu moc prosadit své názory, vţdy je to konkrétní člověk, kdo se rozhoduje. Zajímá nás tak spíše rozhodování politiků neţ rozhodnutí státu. Kolektivní volba sice na první pohled analýzu na bázi metodologického individualismu znesnadňuje, primární rozhodování je však vţdy na úrovni jednotlivce. Navíc je zřejmé, ţe při krizových událostech je vliv představitele exekutivní moci výraznější neţ obvykle. Jak dokládají příklady v tomto textu, iniciativa humanitární pomoci pochází nejčastěji od tohoto představitele a tento názor bývá ostatními kompetentními rozhodovateli respektován. S rostoucí velikostí organizace je sice individuální moc redukována, přesto je analýza rozhodnutí na individuální úrovni nezbytným předpokladem pro zvaţování vlivu procesu kolektivní volby. Současně také nezáleţí na tom, zda a jakou má konkrétní politik skutečnou moc prosadit své rozhodování, analyzujeme především iniciativu, tedy proč s daným návrhem vůbec přišel. Tento text se proto snaţí zodpovědět otázku, jaké zájmy a jaké motivy mohou stát v pozadí za rozhodnutím jednotlivých představitelů o humanitární pomoci. Na bázi metodologického individualismu, avšak s vyuţitím behaviorální ekonomie (konkrétně konceptu subjektivní racionality) tato práce usiluje o dosaţení realistického vysvětlení rozhodnutí. Hledání dobrých důvodů k jednotlivým rozhodnutím je tedy klíčovým východiskem pro identifikaci základních motivů a jejich zdrojů, které ve výsledku vedou k poskytnutí humanitární pomoci.

1

Humanitární pomoc je zde vnímána jako externí výpomoc mezi jednotlivými státy, které mají mezi sebou pouze horizontální vztahy. Nejedná se tedy o pomoc nadřazeného subjektu (nadnárodní organizaci) či pomoc soukromých organizací (soukromé neziskové organizace). Bliţší vymezení viz kapitola 1.

9

Mezi reálně pozorovaným a teoreticky předpokládaným chováním lidí jako výsledkem jejich rozhodování existují velké disparity. Zejména pokud jde o filantropické chování, mezi jehoţ specifické formy patří i humanitární pomoc. Předkládaná práce staví na Simonovské kritice převládajícího pojetí racionálního člověka, který na základě dokonalých informací a výpočtů maximalizuje svůj uţitek. Neoklasická ekonomie totiţ neupřesňuje tvar a obsah uţitkových funkcí, ačkoliv na nich často staví svou teorii. Proto také dochází k častému zjednodušování, ţe maximalizace uţitku je pouhou maximalizací zisku, a k redukci lidských preferencí pouze na ty čistě sobecké. Člověk s dokonalými výpočetními kapacitami by navíc musel být schopen vyřešit veškeré, jakkoli sloţité úlohy (například matematické příklady, které jsou sloţité i pro počítač). Snahou této práce však není odsoudit neoklasické predikce a interpretace rozhodování, ale obohatit je o behaviorální aspekty a přispět tak k věrohodnějšímu popisu reality. Koncept racionality tedy není třeba opouštět, jen dostatečně rozšířit. Cílem předkládané práce je identifikace a popis elementárních faktorů ovlivňujících rozhodování politického reprezentanta na příkladu humanitární pomoci s vyuţitím nekonvenčních přístupů k racionalitě. Autor si je pochopitelně vědom nutnosti interdisciplinárního přístupu, coţ však nemusí být nutně nevýhodou, ale můţe být dokonce i předností. Konfrontace různých úhlů pohledu umoţňuje odstranit klapky na očích a vidět problém v celé jeho rozmanitosti. Nazíráním na problém pouze z jedné strany by nám totiţ mohly některé významné aspekty zůstat skryty. Koncept subjektivní racionality, z něhoţ tato práce vychází, lze ve zkratce vyjádřit jako hledání dobrých důvodů stojících v pozadí za jednotlivými rozhodnutími. Není podstatné, zda se důvod zdá dobrý externímu hodnotiteli, dobrý musí být především pro daného člověka. K rozhodnutí tak mohou vést různorodé motivy či jejich soubory (nikoliv pouze finanční) – nutností pro vysvětlení konkrétního rozhodnutí je jejich identifikace. Na základě kombinace vhodných metod (kvalitativní výzkum prostřednictvím nestandardizovaných rozhovorů se starosty obcí, aplikace a kompilace poznatků širšího spektra společenských věd, studium dokumentů – mediální zprávy a zúčastněné pozorování) jsou identifikovány základní motivy a jejich zdroje, které mohou vést politika v rozhodovacích pozicích k rozhodnutí o poskytnutí humanitární pomoci. Samotná existence dané potřeby (či jiného zdroje motivace) však nutně nezajišťuje chování, které by tuto potřebu uspokojilo (v našem případě rozhodnutí o poskytnutí humanitární pomoci). Záleţí také na intenzitě této potřeby, dalších pociťovaných potřebách i parametrech dané situace. Aby bylo moţné zjistit, jaká je tendence poskytnout či neposkytnout humanitární pomoc a přispět k vysvětlení pozorovaných rozhodnutí, je nutné analyzovat dané potřeby ve vztahu k interakci rozhodovatele a situace, ve které se nachází (velikost rozpočtu, podpora veřejnosti, historie apod.). K analýze jsou vyuţity standardní matematicko-mikroekonomické modely, přičemţ se předpokládá, ţe lidé sice tyto výpočty neprovádějí, ale výsledky jejich chování, motivovaného danými potřebami se blíţí teoretickým výstupům. Protoţe je uvaţován širší soubor motivů, neţ u neoklasické vize racionality, vzniká tak prostor pro individualizaci modelu dle aktuálních potřeb, a lze proto očekávat reálnější vysvětlení skutečného rozhodování o humanitární pomoci. Finální částí práce je experimentální ověření rozdílu v rozhodování při jiných aktuálně pociťovaných potřebách. 10

1 VÝZNAM POJMŮ V TOMTO TEXTU Určité pojmy, pouţívané v tomto textu, mohou být chápány rozdílným způsobem. Konzistentní a srozumitelný text však vyţaduje jednotné uţívání pojmů. Některé pojmy jsou vysvětleny v samotné práci, kde je to vhodné z hlediska plynulosti textu. Obsahem této kapitoly je proto vymezení základních pojmů, které jsou specifické zejména svým poněkud odlišným obsahem, neţ je tomu v běţném jazyce. Důvodem je zamýšlená obecnost modelu a tedy širší moţnost aplikace. Zároveň jsou tyto pojmy klíčové z hlediska jejich významu v celém textu. Stát je chápán jako jakýkoliv subjekt, kde rozhodují volení zástupci (ti jsou voleni lidmi, které zastupují). Jinými slovy, politická entita se zastupitelskou demokracií, a kde tito zástupci nerozhodují o svém majetku, ale o majetku daného státu. Můţe se tedy jednat jak o stát v původním smyslu slova, tak niţší územně samosprávné celky. Rozhodovatel je politický reprezentant, zvolený zástupce občany daného státu. Je chápán jako představitel exekutivní moci. Toto pojetí má oporu v teorii i praxi jako model dominantního starosty – rozhodovatel se musí zodpovídat veřejnosti, ale má poměrně rozsáhlé pravomoci. Rozhodování je tak analyzováno na individuální úrovni jednotlivého rozhodovatele.2 Ten můţe mít rozdílné preference i aktuálně pociťované potřeby, jedná se o běţného člověka, nikoliv univerzálního robota. Výjimečně je místo pojmu rozhodovatel pouţit pojem politik, a to výhradně ze stylistických důvodů. Humanitární katastrofa je chápána jako krátkodobá událost, která poškodila určitý stát nebo skupinu států. Současně není zřejmá přímá souvislost mezi jednáním státu a humanitární katastrofou. Můţe se tedy jednat např. o povodně či daným státem neiniciovaný válečný konflikt. Humanitární pomoc pak směřuje od pomáhajícího státu k postiţenému za účelem odstranění následků humanitární katastrofy. Jde o jednorázovou, krátkodobou a nenávratnou výpomoc v jakékoliv formě (nejčastěji finanční, ale i např. potravinová či materiální). Pro tento text se pod tímto pojmem rozumí pomoc v rámci států, mezi kterými neexistuje vertikální vztah. Předpokládá se také absence právních norem, které by smluvně zavazovaly k humanitární pomoci. Ta, jinými slovy řečeno, není povinností, ale právem pomáhajícího státu. Determinanty rozhodování vyjadřují pro srozumitelnost textu synonymum ke zdrojům motivace, v širším pojetí zahrnují i exogenní a endogenní proměnné, ovlivňující motivy a jejich zdroje. Potřeba je jako nejvýznamnější zdroj motivace pojímána v širším smyslu tak, ţe vyjadřuje pociťovaný nedostatek jakéhokoliv typu. Proto je někdy pro stručnost uveden pouze pojem potřeba, aniţ by však text abstrahoval od jiných zdrojů motivace (hodnoty, ideály, zvyky, zájmy – Atkinson, 2003).

2

Blíţe k metodologické diskusi viz následující kapitola.

11

2 METODOLOGIE VÝZKUMU Humanitární katastrofy nejsou jen záleţitostí rozvojových zemí, jak by se mohlo na první pohled zdát. Přírodní a jiné pohromy si nevybírají, a tak se tato problematika dotýká kaţdého z nás bez ohledu na náš vzhled, majetek či vlastnosti. Z historie i nedávné minulosti známe případy států, které tyto katastrofy zanechaly ve zuboţeném stavu a téměř na pokraji kolapsu. Mezinárodní humanitární pomoc3 je směřována k odstranění následků katastrof v postiţených státech. Státy svými příspěvky bezprostředně reagují na způsobené škody – cílem je umoţnit poškozenému státu opět se postavit na vlastní nohy banky (Fink, Redaelli, 2009).4 Více neţ v jiných aspektech je proto aktuálním tématem tvorba mezinárodních společenství (bez ohledu na formalizaci těchto struktur) a celosvětové solidarity projevované v humanitární pomoci postiţeným zemím. Jako důsledek globalizace tak vzniká jakýsi neformální mezinárodní humanitární systém, který však „není logickým konstruktem. Je to výsledek mnoha, často protichůdných procesů. Některé jsou vedené zájmem o sebe sama nebo národním zájmem, jiné ideologií, další altruismem“ (Walker, Maxwell, 2008:1). Je zřejmé, ţe navzdory určitým psaným či nepsaným úmluvám existuje vysoká míra suverenity v rozhodování daných států – ostatně, jde o jejich bohatství. V rámci předkládaného textu je tedy nahlíţeno na tyto jednotlivé procesy, neboli faktory, ovlivňující rozhodování volených zastupitelů pomáhajících států. Účelem tohoto textu není diskuse rozličných vymezení pojmu humanitární pomoc, ta byla vybrána jako příklad rozhodovací situace, na kterou lze aplikovat behaviorální modely rozhodování, a která navíc dosud nebyla v tomto smyslu komplexně analyzována.5

2.1 Výzkumný problém aneb humanitární pomoc ve světle pozitivní ekonomie O nezbytnosti humanitární pomoci a jejím významu pro postiţené země jiţ byly popsány stohy papíru jak v teoretické tak v empirické rovině. Součástí odborné i laické diskuse jsou téţ konfrontace názorů o vhodném způsobu a prostředcích pomoci, její realizaci a administrativní stránce. Vědci, představitelé orgánů státní správy a samosprávy, pracovníci neziskových organizací i všichni daňoví poplatníci mají také v neposlední řadě právo (a nezřídka jej uplatňují) se ptát, zda jsou prostředky poskytnuté státem na humanitární pomoc v zahraničí vynaloţeny efektivně a ve správné výši. Tyto jiţ mnohokrát zodpovídané (nikoliv zodpovězené) otázky lze ponechat stranou a podívat se na humanitární pomoc ze zcela jiného úhlu pohledu. Cílem tohoto textu je podat přehled o moţných motivech a skrytých faktorech stojících v pozadí za politickými rozhodnutími o poskytnutí či neposkytnutí humanitární pomoci v jakékoliv formě. Ačkoliv výši, formu a to, zda bude pomoc vůbec poskytnuta,

3

V anglosaské literatuře obvykle bývá nazývána humanitarian aid, humanitarian assistance či emergency aid.

4

Na rozdíl od rozvojové pomoci, která se zabývá spíše dlouhodobě udrţitelným rozvojem daného státu a jejím cílem je naučit rozvojový stát, resp. lidi v něm, postarat se o sebe sama (Easterly, 2010). 5

Alespoň autorovi není dle dostupných informací taková studie známa. Výjimkou je minimum empirických studií, mezi nimiţ vyčnívá zejména práce Světové banky (Fink, Redaelli, 2009) svou analýzou reciprocity v humanitární pomoci.

12

určuje vţdy jako koncový rozhodovatel politická reprezentace daného státu6, výsledný ortel je determinován celou řadou faktorů. Pokud by se však problematika humanitární pomoci posuzovala pouze optikou převládajícího pohledu na rozumné, racionální chování, pak nutně vyvstává otázka: Proč někdo poskytuje humanitární pomoc ve světě, kde je jediným kritériem rozhodování maximalizace vlastního uţitku a tato premisa velí neohlíţet se na zájmy ostatních, pokud to není výhodné pro samotného rozhodovatele? Tento text se snaţí být pozitivní, nikoliv normativní analýzou rozhodnutí a především jejich moţných příčin. Vzhledem k šíři tohoto problému je tedy záměrně abstrahováno od určitých částí procesu poskytování humanitární pomoci za účelem důslednějšího posouzení jiţ zmíněného aspektu, tj. příčiny rozhodnutí.

2.2 Cíle výzkumu a výzkumné otázky Hlavní výzkumný cíl je formulován následovně: Identifikace a popis elementárních faktorů ovlivňujících rozhodování politického reprezentanta na příkladu humanitární pomoci s vyuţitím nekonvenčních přístupů k racionalitě. Na jeho základě pak byly určeny dílčí výzkumné cíle: Deskripce současných ekonomických přístupů k racionalitě a rozhodování. Identifikace základních motivů rozhodovatelů k poskytnutí humanitární pomoci. Vytvoření modelu rozhodování vedeného identifikovanými motivy. Experimentální ověření platnosti vybraných behaviorálních aspektů rozhodování o poskytnutí humanitární pomoci. K naplnění cílů práce pak byly určeny následující bloky výzkumných otázek, které strukturují výzkumnou činnost: Jaké pohledy na racionalitu a rozhodování nabízí ekonomické teorie? V jakém smyslu jsou vyuţívány a jaké jsou důsledky jejich aplikace? Do jaké míry odpovídá taková percepce rozhodování realitě? Jak můţe koncept subjektivní racionality přispět k lepšímu vysvětlení reálného chování? Jaké jsou přednosti a vyuţití tohoto přístupu a s jakými nástrahami je třeba počítat? Proč rozhodovatelé poskytují humanitární pomoc? Co je k tomu vede? Jakou roli mohou hrát potřeby a ostatní zdroje motivace ve vztahu k rozhodování o poskytnutí humanitární pomoci? Jak lze tyto potřeby odvodit? Mohou být některé z nich společné pro více rozhodovatelů?

6

V přímé demokracii v absolutní podobě pochopitelně rozhodují sami občané, ta se však vyskytuje velmi zřídka.

13

Proč stejní rozhodovatelé někdy rozhodnou o poskytnutí humanitární pomoci a v jiných případech nikoliv? Jaké faktory v tom hrají klíčovou roli a čím můţe přispět k vysvětlení matematicko-mikroekonomická analýza? Rozhodují se skuteční lidé v souladu s behaviorálním vysvětlením alespoň v laboratorním prostředí? Jak budou účastníci experimentu ovlivněni působením různých proměnných?

2.3 Použité metody a postup práce Cíle, které si klade tento převáţně explanační výzkum, je moţné dosáhnout pouze uváţlivým výběrem metod výzkumu pro kaţdou část textu. Práce je koncipována jako teoretická a její snahou je spíše obecný model, umoţňující širší aplikaci, neţ popis konkrétní situace v určité zemi. Jako celek proto vyuţívá metodu abstrakce – jinými slovy odhlédnutí od nepodstatných aspektů. Důsledkem toho můţe dojít k částečnému zkreslení reality, avšak určitá míra abstrakce je nutná, zejména pokud popisujeme sociální jevy. Komplexita reálného světa nedovoluje dokonalý popis skutečnosti, přesto však lze právě díky procesu abstrakce zjistit podstatné věci. S takovým omezením se musí zjevně potýkat kaţdá vědecká práce, jak tvrdí Persky (1995:230), „sociální věda funguje nejlépe, kdyţ nemilosrdně omezí svůj rozsah.“ Abstrahování však bylo činěno ve všech případech s primárním ohledem na obecnost – práce proto není nikde omezena např. existujícími legislativními předpisy. V úvodu práce je pak vymezeno paradigma subjektivní racionality, z nějţ vychází obsah celého textu. Toto paradigma, jelikoţ není převládajícím v současném ekonomickém zkoumání, umoţňuje rozbor problému humanitární pomoc z jiného úhlu pohledu (Kuhn, 1997). V práci je obsaţena jak kvalitativní (nestandardizované interview, indukce), tak kvantitativní metodologie (matematické modelování, experiment), vţdy vzhledem k zamýšlenému cíli dílčího výzkumu. Vzhledem k tomu, ţe byly zvoleny adekvátní metody vţdy vzhledem k cílům dané fáze výzkumu, pro kaţdou z nich bude metodika nastíněna zvlášť. U pouţitých metod je diskutován především důvod vyuţití a způsob, jakým byly aplikovány. V neposlední řadě je učiněna metodologická rozprava předností a úskalí jejich vyuţití. 2.3.1 Volba paradigmatu Jak jiţ bylo zmíněno v úvodu, práce vychází z metodologického individualismu, rozhodování o humanitární pomoci tedy analyzuje na úrovni jednotlivce - politického reprezentanta daného státu – přičemţ však nezanedbává vliv sociální interakce. Abstrahování od institucionálních aspektů politického rozhodování je dle názoru autora nejen moţné (vzhledem ke krizovému charakteru rozhodnutí), ale i nutné (v zájmu dosaţení konkrétních výsledků). Tento předpoklad tak příliš neomezuje explanační moţnosti modelu, neboť v krizových situacích jako je např. humanitární krize nebývá příliš čas na dlouhé politické diskuse a s tím souvisí

14

vliv představitele exekutivní moci.7 Důraz je totiţ kladen na rozhodování politika, nikoliv rozhodnutí státu. Dokonce, i kdyby byly uvaţovány legislativní a institucionální omezení individuálního rozhodnutí8, je zřejmé, ţe iniciativa k poskytnutí humanitární pomoci přichází vţdy od určitého rozhodovatele. Přitom není podstatné, zda je tato iniciativa zprostředkovaná, či zda pochází od politika v nejvyšší funkci; schválení tohoto aktu je úkolem politické reprezentace, která se skládá z jednotlivých rozhodovatelů. Současně také nezáleţí na tom, zda a jakou má konkrétní politik skutečnou moc prosadit své rozhodování; analyzujeme především iniciativu, tedy proč s daným návrhem vůbec přišel. V neposlední řadě pak nic nebrání tuto analýzu rozhodovacího procesu jednotlivě aplikovat i na více rozhodovatelů a výsledek pak bude rozhodnutím kolektivního orgánu zastupitelů.9 Ostatně reakce na krizové události je dle Heywooda (2004) hlavní výhodou výkonné moci. Jak dále uvádí (s. 355), „propuknou-li krize, ať uţ vnitropolitické nebo mezinárodní, je to vţdy exekutiva, kdo reaguje“ a explicitně jmenuje příklad přírodních katastrof. Proto má smysl analyzovat rozhodnutí na individuální úrovni i v této oblasti. Nejprve tedy bylo nutné shrnout dosavadní poznatky ekonomické vědy na poli rozhodování, resp. racionality. Deskripce alternativních proudů současného diskursu vedla aţ k popsání výchozích principů behaviorální ekonomie, dle názoru autora jednoho z nejpřesvědčivějších ekonomických přístupů k vysvětlení podstaty lidského rozhodování. V rámci behaviorálního náhledu na proces lidského rozhodování se totiţ lidé nerozhodují jako bájný homo economicus, tedy pouze na základě maximalizace vlastního uţitku, ale jako reálné bytosti. V úvodní části je tedy vymezeno základní paradigma a axiomy, ze kterých vychází celý následný text. Humanitární pomoc je předmětem této práce především proto, ţe umoţňuje analýzu v kontrolovanějším a specifičtějším prostředí, neţ např. běţné filantropické chování. Politická reprezentace, která zastupuje zájmy státu, vykazuje určité společné znaky bez ohledu na specifika osobnosti daného člověka. Omezuje tak do určité míry vliv nekonečného mnoţství faktorů, které mohou mít vliv na rozhodování člověka. 2.3.2 Identifikace determinant Ke zjištění zdrojů motivace, které mohou determinovat rozhodování politických reprezentantů na poli humanitární pomoci, je vyuţita metodologická triangulace neboli kombinace různých metod k získání co největšího mnoţství perspektiv. Tento postup se jeví vhodný zejména kvůli interdisciplinaritě tématu, úzkým pohledem by mohlo dojít ke ztrátě cenných dat. Konkrétně se jedná o bloky tří následujících metod: nestandardizované interview - vyuţito k induktivnímu zjištění potřeb a motivů formou rozhovorů se starosty obcí v České republice. Nestrukturovanost rozhovorů a

7

Coţ má i oporu v realitě, neboť ve všech zkoumaných obcích (Huslenky, Litovel, Valašské Klobouky, Trojanovice) se potvrdilo, ţe pomoc byla poskytnuta z iniciativy starosty, kterou pak podle výše jednomyslně schválila rada či zastupitelstvo. 8

Např. u sloţitějších politických uspořádání státu, kde je vliv jednotlivce omezenější, neţ je tomu u obcí.

9

V tomto případě však bude nutné nad jednotlivými rozhodnutími aplikovat i poznatky teorie kolektivní volby.

15

jejich hloubka ukazuje na znaky kvalitativního výzkumu. Jiţ z principu kvantitativní metodologie (především co se týká validity dat – moţnosti ptát se přesně na to, co potřebujeme – tedy vnitřní pocity, motivy) totiţ plyne její obtíţné vyuţití pro tento typ výzkumu. Získat z reprezentativního vzorku populace přehledný seznam moţných motivů by sice bylo velmi lákavé, avšak prakticky téměř nemoţné vzhledem k nutnosti větší hloubky rozhovorů. Proto byla zvolena kvalitativní metodologie, ale s vědomím omezení kvůli niţší reliabilitě dat (a tedy získáním motivů, které nutně nemusí odpovídat všem lidem v populaci). Validita interview byla zaloţena na „členství ve známé skupině“ (Disman, 2000:64), jinými slovy, kontaktováni byli starostové obcí, neboť z empirických pozorování lze předpokládat, ţe představitelé niţších územně samosprávných celků rozhodují s poměrně velkou suverenitou a jejich odpovědi tak mají vysokou vypovídací hodnotu. Respondenti byli vybráni na základě informací o jejich minulých rozhodnutích poskytnout humanitární pomoc jiným obcím, postiţeným převáţně povodněmi. Dále byla vyuţita technika vytváření teoretického vzorce (srov. Glaser, Strauss, 1968) – cílem bylo mít ve vzorku respondentů osoby s rozdílnými charakteristikami (region, délka působení ve funkci, věk, velikost obce, minulost obce). Ve výsledku byly tedy provedeny rozhovory se čtyřmi starosty – těmi jsou Mgr. Jiří Novotný (obec Trojanovice, Moravskoslezský kraj, druhé volební období, 35 let, obec má problémy s těţebními aktivitami), Ing. Dalibor Maniš, MPA (město Valašské Klobouky, Zlínský kraj, započaté páté volební období, 50 let, vysoká nezaměstnanost v obci), MVDr. Vojtěch Grézl (město Litovel, Olomoucký kraj, 4 volební období, 80 let, Litovel byla zasaţena povodněmi v roce 1997) a Oldřich Surala (obec Huslenky, Zlínský kraj, druhé volební období, 50 let, materiální ztráty v povodních roku 2010). Interview proběhla v období od 29.11.2010 do 14.2.2011, kaţdé setkání trvalo od 60 do 90 minut. Byla vedena nestandardizovanou formou, konkrétně metodou intenzivních interview, jejíţ zásady velí vést otevřené, ale řízené interview, ve kterém mluví zejména respondent (Charmaz, 2006). Respondenti jsou citováni ve vhodných pasáţích této práce, aby byla dodrţena koherence textu. Podle Strausse a Corbinové (1999:19) totiţ není potřeba přepisovat všechny části rozhovoru, „pouze kolik je potřeba.“ Tato metoda pochopitelně není samospasitelná, vznikají problémy zejména při tématech „o kterých se nemluví“ a zkreslení je způsobeno tím, ţe zkoumané osoby jsou si vědomy toho svého zkoumání (efekt morčete, Disman, 2000). První lze alespoň do určité míry překonat projektivními otázkami, přesto je vhodné tuto metodu doplnit jinými zdroji dat, kterým jsou právě ostatní pouţité metody. Studium dokumentů, introspekce a zúčastněné pozorování – vyuţity k induktivnímu zjištění potřeb a motivů formou studia sekundárních pramenů, pozorováním vlastních psychických procesů a terénních poznámek o chování rozhodovatelů. Mediální informace přispěly ke zprostředkovanému vnímání kaţdodenní praxe na nejvyšších rozhodovacích pozicích, investigativní ţurnalisté taktéţ přispívají k odhalování nelichotivých motivů chování politiků, jakým můţe být 16

třeba korupce. Introspekce pak umoţnila odhalení motivů a potřeb, k jejichţ naplnění dochází při obecném filantropickém chování. Zúčastněné pozorování zasedání zastupitelstva města Olomouc a vlastní zkušenosti autora s pořádáním veřejných sbírek na humanitární pomoc přispěly k utřídění získaných dat výše popsanými způsoby. V neposlední řadě byla vyuţita obsahová analýza zápisů ze zasedání zastupitelstva převáţně u analyzovaných obcí. Problematickou se v této oblasti stává subjektivita pozorování, avšak vyváţeno předchozími metodami lze předpokládat minimální vliv na celkové výsledky. Kódování a konceptualizace získaných údajů s vyuţitím interdisciplinárního přístupu – syntézou informací získaných výše uvedenými postupy byly konceptualizovány základní motivy, které mohou hrát roli u rozhodovatelů. Byla pouţita metoda otevřeného kódování. Vzhledem k poţadované validitě dat, a tedy nutné volbě spíše kvalitativních metod, byla s cílem zvýšení reliability dat vyuţita dedukce potřeb z obecných zákonitostí a modelů lidského chování. Aplikovány byly především psychologické teorie o motivaci a chování, politologické teorie chování politiků a nejnovější poznatky neurovědců o činnosti lidského mozku. Praxeologie Ludwiga von Misese, která se sama zabývá pouze lidským rozhodováním, byla také cenným zdrojem alternativních pohledů. Zároveň byly zváţeny relevantní ekonomické teorie k danému tématu i mimo paradigma subjektivní racionality (Beckerova teorie preferencí, Downsova ekonomická teorie politiky, Buchananova teorie veřejné volby). 2.3.3 Analýza motivů Druhým tematickým celkem je analýza odvozených motivů pomocí matematickomikroekonomického modelování. Všichni rozhodovatelé pochopitelně nejsou vedeni stejnými potřebami a motivy, avšak lze předpokládat, ţe při rozhodování o poskytnutí humanitární pomoci mohou být vedeni určitým zdrojem z identifikovaného souboru klíčových determinant. Samotná existence dané potřeby však nutně nezajišťuje chování, které by tuto potřebu uspokojilo (v našem případě rozhodnutí o poskytnutí humanitární pomoci). Záleţí také na intenzitě této potřeby, dalších pociťovaných potřebách i parametrech dané situace. Aby bylo moţné zjistit, jaká je tendence poskytnout či neposkytnout humanitární pomoc a přispět k vysvětlení pozorovaných rozhodnutí, je nutné analyzovat dané potřeby ve vztahu k interakci rozhodovatele a situace, ve které se nachází (velikost rozpočtu, podpora veřejnosti, historie apod.). Pro analýzu jsou vyuţity matematické prostředky (především lineární algebra a statistika) a klasická mikroekonomická teorie, jejíţ prostředky nejsou a priori špatné, musí být však vyuţity v pozitivním smyslu – tedy pro analýzu prostředků, které si zvolí subjektivně racionální jedinec k naplnění svých potřeb a cílů. Matematicko-logické nástroje analýzy nemohou anticipovat volbu cílů těchto jedinců, pokud jsou však pouţity k analýze exogenně10 daných potřeb, mohou slouţit velmi dobře. Kaţdý model však nutně působí redukcionisticky a s tímto vědomím také pracuje tento text – v ţádném případě si neklade ambice predikce tak

10

V tomto případě na základě výzkumu v první části této práce.

17

sloţitých jevů jako lidského rozhodování, pouze se snaţí vysvětlit specifické formy chování v oblasti poskytování humanitární pomoci. 2.3.4 Ověření vlivu Závěrečnou částí práce je ověření vlivu jednotlivých determinant pomocí laboratorního experimentu. Metody experimentální ekonomie se jeví jako obzvláště vhodné vzhledem k předmětu zkoumání – lidskému rozhodování. Takto lze ověřit vliv v poměrně kontrolovaném prostředí a lze lépe dokázat kauzalitu. Problémem experimentu můţe být nízká externí validita získaných závěrů (Bryman, 2008), nicméně vzhledem k analýze rozhodnutí a jeho změn na individuální úrovni není třeba vynášet závěry o platnosti určitého tvrzení v celé společnosti. V experimentu je vyuţita mimo jiné metoda ukotvení, zaloţená na heuristice ukotvení a přizpůsobení (Tversky, Kahneman in Kahneman, Tversky, Slovic, 1982). Experiment je konstruován se snahou o co nejvěrnější modelování reality, při současné nutnosti minimalizace počtu proměnných a komplexnosti v zájmu posouzení důsledků změn v aktuálně pociťovaných potřebách. Protoţe však nastavení experimentu vyplývá z provedeného výzkumu, bude popsáno blíţe v kapitole 6.1.

18

3 ALTERNATIVNÍ VIZE RACIONALITY Jak se lidé rozhodují? Tato oblast je doménou sociálních věd a zároveň otázkou, k jejímuţ zodpovězení stále přispívají nová zjištění. Nejnovější poznatky přináší neurobiologie, která svou funkční magnetickou rezonancí umoţňuje např. zobrazování činnosti mozku (Koukolík, 2009), přesto však stojíme teprve na počátku cesty k úplnému poznání. V ekonomii dosud převládá neoklasický, poněkud optimistický pohled na dokonale racionálního člověka, který (s mírnou nadsázkou) všechno zná, ví, co je pro něj nejlepší a jak toho dosáhnout. Na tomto základě byla vystavena celá řada teorií a modelů, podle nichţ se dnes řídí nejen praktická hospodářská politika, ale prakticky veškeré plánování v ekonomické oblasti. O významu teoretického pokroku, dosaţeného v rámci neoklasického paradigmatu, nelze pochybovat – ostatně jak tvrdí Kuhn, stvořitel pojmu paradigma, zejména v sociálních vědách11 je obtíţné posoudit, kde je objektivní pravda.12 Kaţdé závěry je nutno hodnotit ve vztahu k paradigmatu, z něhoţ vyrůstají. Kaţdá teorie musí být proto vystavěna na určitých předpokladech, axiomech, které jsou nejčastěji odvozeny z empirického pozorování, ale nejsou dokázany (Simon, 1983). Přesto se však autor domnívá, ţe je dané axiomy a předpoklady nutné diskutovat, zejména u neoklasické ekonomie, která se stala v ekonomii téměř dominantním paradigmatem. Nesprávnost předpokladů by pak mohla mít negativní důsledky na společnost, způsobené nevhodnými institucemi. Avšak je nutné vnímat fakt, ţe neoklasická teorie sama netvrdí, ţe lidé při svém rozhodování provádí veškeré výpočty, které teorie uvádí, nicméně ţe se chovají tak, jako kdyby tyto výpočty prováděli (tzv. „as if“, srov. Friedman, 1953). Nicméně, jak uvádí Palaščák (2006), taková teorie nemůţe být vyvrácena falzifikací předpokladů, pouze predikovaných hodnot. Řada experimentů, empirické pozorování i introspekce však prokazatelně ukazuje jiné výsledky, neţ ty předpokládané neoklasickou teorií (Etzioni, 1995; Ariely, 2009; Camerer, 2003). Je na místě si proto poloţit otázku, zda se skutečně lidé chovají tak, jak předpokládá neoklasická ekonomie?

3.1 Neoklasické pojetí racionality Neoklasická ekonomie samozřejmě není tak jednoduše uchopitelný pojem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Proto je předem nutné konceptualizovat neoklasické pojetí racionality pro potřeby této práce jako předmět, vůči kterému se vymezují významná alternativní pojetí racionality (resp. jinak nazvaných východisek lidského rozhodování). Je však poměrně obtíţné identifikovat předpoklady racionality, ze kterých vycházejí přední autoři neoklasického hlavního proudu a teorie her (mj. Marshallova cambridgeská škola, autoři Chicagské školy, škola racionálních očekávání, Neumannova-Morgensternova škola teorie her – Holman, 2005), neboť se sami těmito východisky ve svých pracích explicitně nezabývají (Palaščák, 2006). Z analýzy těchto zdrojů i z definic kritiků však vyplývá, ţe

11

Jíţ bezpochyby je i ekonomie, alespoň v této oblasti aplikace.

12

Coţ je ostatně i příčinou faktu, ţe prakticky v ţádné sociální vědě nepanuje dominantní paradigma (i kdyţ v mikroekonomii se právě k této dominanci blíţila v nedávné době právě neoklasická ekonomie)

19

klíčovým východiskem je koncept homo economicus (economic man, srov. např. Persky, 1995), Von-Neumannova-Morgensternova uţitková funkce, teorie racionální volby a racionálních očekávání (kritika např. Herrnstein, 1990) či subjektivně očekávaný uţitek (proti kterému se vymezuje především Herbert Simon, srov. např. Simon, 1983 či Simon, 1987). Společným jmenovatelem těchto konceptů či teorií je především předpoklad sobeckého člověka, ohlíţejícího se pouze na své zájmy, a přitom dokonale informovaného při téměř nekonečné výpočetní kapacitě. Neoklasické pojetí racionality vystihuje např. Blaug (1992:229) jako „výběr nejlepší alternativy v souladu s uspořádáním preferencí (kompletním a tranzitivním) na základě dokonalých a bezplatně získaných informací.“ Určité formulace, deklarující percepci podstaty lidského rozhodování, jsou také k nalezení i v dílech samotných neoklasických autorů. Např. F. Y. Edgeworth nazývá hned v úvodu své stěţejní práce prvním principem ekonomiky fakt, „ţe kaţdý agent je poháněn pouze zájmem o sebe samého.“ (Edgeworth, 1881:16 in Sen, 1977). Často se dokonce i ti autoři, kteří postulovali alespoň částečně předpoklad subjektivity a omezených kognitivních kapacit do uţitkové funkce, tomuto pojetí v konkrétní praxi natolik vzdálili, ţe předpokládaným nejvýznamnějším motivem (mnohdy jediným) je majetek, resp. peníze. V tomto smyslu lze nahlíţet na Von Neumannovu-Morgensternovu teorii her jako sice redukcionistickou, co se týká motivů chování, alespoň však konzistentní v postulátech i následných teoretických modelech. 3.1.1 Homo economicus, neboli člověk racionální Personifikovaným podobenstvím předpokladů racionálního chování je dnes jiţ notoricky známý homo economicus (economic man). Macmillanův slovník moderní ekonomie (Pearce, 1992:120) jej popisuje jako „člověka jednajícího přísně racionálně, chovajícího se tak, jako kdyby maximalizoval uţitek na základě určitých kritérií, z nichţ nejzřetelnější je příjem.“ V takovém pojetí je člověk pouze „cvičená opice na vydělávání peněz (money-making monkey)“ (Persky, 1995:222), kterého „nezajímá sociální prostředí, ale touţí vlastnit bohatství.“ (J.S.Mill in Persky, 1995:224). Hyperbolický, aţ úsměvný popis člověka řádu homo economicus nabízí Riegel (2007:213), který je vhodné pro jeho pregnantnost uvést prakticky v celé délce: „Koncentrátem racionality je zvláštní, jako ze science-fiction vzešlá postava ekonomického člověka. Je neobyčejně bdělý, není známo, ţe by kdy jedl, spal, […] dokonce ţe by se někomu a někde narodil, ţe by byl vychováván, měl z něčeho radost a na něco vztek. Ze všech hříchů světa víme jen to, ţe se rozhoduje. A v tom je dokonalý. Je perfektně informován: v reálném čase, tedy ihned, ví vše, co potřebuje ke svým rozhodnutím […] Jediným a rozhodujícím kritériem jeho rozhodování je maximální uţitek. Mohl by být šťasten, protoţe ví, co to uţitek je, co je to jeho uţitek a co je mu nejprospěšnější. Ale jelikoţ je bez emocí, je mu to lhostejné.“ Takový předpoklad racionality kritizuje např. Amartya Sen, který nazývá takového člověka „racionálním hlupákem“ a tvrdí, ţe maximalizace vlastního uţitku nepopisuje skutečné chování lidí. Jako příklad uvádí hlasování ve volbách (Sen, 1977). Ostatně přijít k volbám je typickým příkladem „iracionálního“ chování v úzkém pojetí racionality. Racionální člověk by vůbec neměl jít volit, neboť šance, ţe jeho hlas něco změní, je mizivá (srov. Downs, 1957). 20

3.1.2 Maximalizace užitku – zásadní dovednost moderního člověka Zjednodušeně řečeno, spotřebitelé maximalizují svůj uţitek. Problematickým se však stalo přílišné zúţení pojetí tohoto uţitku, v určitých případech dokonce jeho objektivní pojetí ve smyslu uţitek=spotřeba. „Neoklasická ekonomie přepokládá ve skutečnosti maximalizaci uţitku v objektivním smyslu,“ (Simon, 1987:382) coţ vede následně k deformaci predikcí a interpretací. Dále také, jak praví Etzioni (1995:6), chápe lidská „přání jako orientovaná na vlastní štěstí a jasně uspořádaná a vyjádřená v jediné zastřešující funkci.“ Předpoklad sobeckých preferencí (pure self-regarding preferences) je významným východiskem především v teorii her u řady autorů hlavního proudu ekonomického myšlení.13 Jeho aplikace pak přináší podstatná zkreslení reálného světa, altruismus je pak jakousi odchylkou od normy. 3.1.3 Peníze jsou vždy až na prvním místě Teorie her, jakkoli je vynikajícím příspěvkem k ekonomické teorii, přispěla svou schematizací v rámci ekonomické analýzy k velmi úzkému pohledu na racionalitu jedince, resp. na jeho motivy. Sami Morgenstern a Von Neumann hned v úvodu velmi vlivné knihy Theory of games and economic behavior (2004:8) uvádějí: „budeme tedy předpokládat, ţe cílem všech účastníků ekonomických transakcí, spotřebitelů i podnikatelů, jsou peníze.“ Takové pojetí můţe poslouţit moţná jako podklad a doporučení pro rozhodování jednotlivců či firem, rozhodně ne však jako aproximaci reálného chování a následnou predikci. Z toho plyne velké mnoţství hodnotových soudů o rozhodnutích a časté nazývání chování iracionálním. Jaká obezřetnost je potřeba při pouţívání pojmu racionalita, zejména pokud se jedná o hodnotové soudy, dokazuje sám kritik jeho převaţujícího úzkého pojetí, Amitai Etzioni (1995:5-6), který ve dvou po sobě jdoucích odstavcích napřed vystavuje neopatrné pouţívání tohoto termínu kritice, aby vzápětí odsoudil „většinu lidského jednání jako iracionální.“ Ale kdo můţe své rozhodnutí lépe posoudit, neţli jeho samotný producent? Jak uvidíme v následující kapitole, patrně má člověk k rozhodnutí, které okolí můţe vnímat jako iracionální, dobré důvody, pokud se tak skutečně rozhodne.

3.2 Behaviorální kritika aneb paradigma subjektivní racionality Výše zmíněná pojetí racionality, jakkoli umoţnila matematické modelování a exaktní predikci (obecně scientizaci – Sojka, 1991), prokazatelně selhávají v popisu reality (srov. např. Simon, 1987; Camerer, 2003). Cenou za tuto matematizaci je totiţ určitá simplifikace – jakýkoliv model totiţ vyţaduje abstrakci od řady faktorů. V mnoha ohledech, zejména pokud jde o modelování lidského rozhodování, však tato simplifikace dosáhla takových rozměrů, ţe se teorie na míle vzdálila skutečnosti. Je sice značně obtíţné dokonale popsat realitu, protoţe lidské chování je, minimálně do takové míry jako ostatní sociální jevy, determinováno

13

Například jiţ citovaný F. Y. Edgeworth.

21

nespočetným mnoţstvím faktorů, přesto má smysl se modelování reálného rozhodování alespoň přiblíţit.14 3.2.1 Filozofická východiska Mezi předchůdce, z jejichţ kritiky racionality v úzkém pojetí či pokusů o reálný popis rozhodovacího procesu vychází koncept subjektivní racionality, patří rakouská subjektivní škola, zejména Ludwig von Mises. Ta stavěla na metodologickém individualismu a přísném subjektivismu a byla v přímé opozici vůči neoklasické ekonomické teorii (Holman, 2005). Sám Mises se ve svém unikátním díle Lidské jednání: pojednání o ekonomii (Mises, 2006) pokusil vytvořit samostatný vědní obor (praxeologie), která se zabývá lidským jednáním a rozhodováním. Mises (2006:926-927) dokonce tvrdí, ţe „veškeré vědomé lidské jednání je racionální,“ neboť racionální jednání je podle něj vysoce subjektivní záleţitost a nikdo nemá právo hodnotit, zda je či není racionální. Proto také odmítá pojmy racionalita/iracionalita v tehdejším normativním významu. Vymezuje se proti naivnímu racionalismu 18. století, které staví lidský rozum na piedestal dokonalosti. Konečným cílem kaţdého lidského jednání je podle Misese (2006:18) „uspokojení nějakých přání jednajícího člověka.“ Jak lze vidět v další části této kapitoly, svým celoţivotním dílem Ludwig von Mises poskytl základní kámen budoucích úvah o reálnějším modelování lidského rozhodování. 3.2.2 Kognitivní revoluce Od poloviny 20. století se také vlivem tzv. kognitivní revoluce začínají prosazovat poznatky kognitivních věd o poznávacích procesech lidí do ostatních věd (Sternberg, 2009), které vyústily mimo jiné ve vznik behaviorální ekonomie. Spolu s tím začala do ekonomie pronikat psychologie a došlo k otřesení hegemonie neoklasického paradigmatu a atomizaci pohledu ekonomické vědy na rozhodování ekonomických aktérů. Doposud převaţující předpoklad racionálních jedinců byl vzhledem k prokazatelným rozdílům od empirických studií přinejmenším diskutován. Obecně vznikla potřeba (Simon, 1987:367) „posuzovat racionalitu určitého jednání s ohledem na kontext nebo situaci, ve které se subjekt nachází – tzv. rámec (frame).“ Toto pojetí rozpracovává velmi vlivný článek Daniela Kahnemana a Amose Tverského The Framing of Decisions and the Psychology of Choice (1981). Začalo se uvaţovat o tom, ţe „neracionální (nonrational15) procesy (emoce, intuice apod.) ovlivňují parametry dané situace“, které člověk zpracovává a vyhodnocuje racionálním procesem (Simon, 1987:368). Nelze tedy říci, ţe emoce aj. patří do procesu racionálního rozhodování v uţším smyslu slova, ale ovlivňují jeho vstupy, a tím i rozhodování samotné. Pokud nemá jednotlivec neomezené kognitivní a výpočetní kapacity, aby byl schopen znát všechny dostupné alternativy a exaktně posoudit jejich důsledky, potřebuje nutně zjednodušit komplexitu světa z hlediska rozhodovacího procesu. Různí autoři se snaţí modelovat skutečné

14

Dle autorova názoru tedy na tuto situaci nelze aplikovat teorém second-best, tedy zbytečnost pokoušet se o dosaţení lepšího řešení pokud nelze dosáhnout optimální. 15

Tedy ve smyslu mimorozumové, nikoli iracionální.

22

chování jinými způsoby, obecný vliv této doby na ekonomickou vědu zcela vystihuje úryvek ze Simonovy práce (1987: 271): „lidské chování nemůţe být predikováno z optimálního chování v daném prostředí [homo economicus]. Chování závisí na tom, jak ekonomičtí aktéři vnímají a zobrazují si prostředí, která fakta znají nebo předpokládají, jaké cíle si definují a jaké metody k dosaţení těchto cílů pouţívají.” Takový přístup tedy nezavrhuje metodologický individualismus, ale uznává vliv sociální interakce a reformuluje motivy lidského chování a rozhodování z dosavadního úzkého pojetí. 3.2.3 Syntéza – koncept subjektivní racionality Námitky proti předpokladu racionálního rozhodovatele v tradičním smyslu, který byl popsán v předcházející kapitole, a především jeho obvyklé interpretaci a aplikaci, se dají zjednodušeně shrnout jako výtky proti nereálnosti takového chování. Z empirického pozorování i z introspekce pozorovatele vyplývá, ţe se lidé často nechovají ani tak, jako kdyby racionální výpočty prováděli. Ať uţ je skutečné rozhodování nazýváno v textech kritiků předvídatelně iracionálním (např. Ariely, 2009), omezeně racionálním (Simon, 1987; Simon, 1983) či pod vlivem paralelních rozhodovacích situací (nested games, games in multiple arenas, Tsebelis, 1990), vţdy jde o snahu přiblíţit a vysvětlit skutečné chování lidských bytostí. V pozitivní ekonomii nemá smysl hodnotit, zda by se tak lidé měli chovat či ne, důleţité je taková rozhodnutí pochopit a na tomto základě implementovat vhodná opatření a instituce. Aneb jak praví Blaug (1992: 231), omezená racionalita způsobuje to, ţe nemůţeme „maximalizovat svůj uţitek,“ to nejlepší, co můţeme dělat, je „uspokojit své potřeby“. Blaug (1992:231) dodává, ţe „to vede k velmi rozdílným predikcím ekonomického chování, neţ předpoklad maximalizace uţitku.“ Subjektivní racionalitu tedy chápejme v tomto textu především jako zastřešující pojem behaviorálních kritik předpokladu úzké racionality. Na základě syntézy výše zmíněných informací reformulujme definici subjektivní racionality, kterou Boudon (in Simon, 2008:123) uvádí v její deiktické podobě16: “Subjektivně racionální jednání je takové, které je v souladu s aktuální motivací (v kontextu dané situace).“ Jinými slovy, směřuje k naplnění potřeb a jiných zdrojů motivace. Takové jednání tedy v konečném důsledky potřeby uspokojit nemusí, jedná se o procedurální, instrumentální pojetí racionality (ve smyslu volby prostředků). Slovy Raymonda Boudona (in Simon, 2008:135) jde tedy o nalezení „dobrých důvodů stojících v pozadí daného rozhodnutí.“ Lidský mozek zpracovává obrovské mnoţství informací, na které nějak reaguje. Vnější stimuly nebo vnitřní motivy tak vyvolávají určitý impuls k jednání ve smyslu Hayekovy teorie lidské mysli (srov. Potuţák, 2010). Chápejme tedy racionalitu ve smyslu mozkové činnosti, která zpracovává a vyhodnocuje veškeré podněty a jejímţ výsledkem je vědomá reakce člověka. Mozek musí být, řečeno s Herbertem Simonem, zásoben rozličnými podněty, aby mohl, obrazně řečeno, říci, jak se dostaneme tam, kam chceme (v nejlepším případě), či reálněji, jak uspokojíme své potřeby (Simon, 1983). Těmito podněty mohou být např. hodnoty, emoce, intuice, znalosti, 16

Definice příkladem.

23

stimuly vnějšího prostředí či myšlenkové pochody, které následně vytvářejí potřeby organismu v širším smyslu slova. Zdá se, ţe takto formulovaná racionalita zahrnuje veškeré rozhodování, které je ovlivněno vůlí (tedy vyjma pudových reakcí, reflexů, které člověk nemůţe vůlí ovlivnit – např. odtáhnutí ruky při dotyku horkého předmětu17). Pojem racionální pak není pouţit ve svém původním významu, vycházejícím z filosofického směru racionalismu 18. století či v normativním smyslu – viz časté hodnotové soudy typu „ten člověk jedná iracionálně“ – ale jako volní aktivita člověka. Ostatně, zjednodušeně řečeno, kaţdý podnět (primární či sekundární, vnitřní či vnější) musí být zpracován lidským mozkem tak, aby člověk určitým způsobem ragoval, rozhodnul se (Koukolík, 2009). Vzhledem k pozitivnímu charakteru analýzy lidského jednání v tomto textu však není podstatné, jakou definici přiřadíme racionalitě či rozumu, důleţité je, ţe takto definované jednání se blíţí realitě. 18 3.2.4 Iracionální či subjektivně racionální? Tato podkapitola uvádí tři příklady rozhodnutí, které by byly zcela jistě označeny za iracionální, pokud by se na ně člověk díval pouze očima homo economicus. Pro větší názornost jsou příklady uvozeny ustálenými rčeními či pořekadly, která se, ať uţ v pozitivním či negativním smyslu, vztahují k daným situacím. Tato i několik staletí stará pořekadla (navzdory v nich obsaţeným doporučením) dokazují, ţe příkladů „iracionálního“ chování je plná celá historie lidstva. Bez ohledu na to, zda si myslíme, ţe by se tak lidé měli chovat, kaţdodenně pozorujeme, ţe se tak lidé skutečně chovají. Pokusme se tedy nyní nahlíţet na tyto příklady zdánlivě iracionálního rozhodnutí v duchu subjektivní racionality na základě vlastní introspekce i empirických pozorování. Lze skutečně říci, ţe daná rozhodnutí byla nesmyslná nebo lze najít motivy, které mohly poskytnout impuls k takovému jednání? Podřezat si pod sebou větev Exemplárním projevem iracionality, o němţ pochybuje málokdo, je sebevraţda, zejména jdeli o obětování se pro vyšší hodnoty19, jak uvádí např. Mises (2006). V našich geografických poměrech např. sebeupálení Jana Palacha či Jana Zajíce v roce 1969. Jak jinak také popsat rozhodnutí, které vede k sebezáhubě, i kdyţ by mělo maximalizovat vlastní uţitek, neţ „iracionální“. Přesto si lze, ač obtíţně, představit situaci, kdy je tato moţnost jediným únikem z nesnesitelné situace. Člověk můţe být natolik oddán svému přesvědčení či světonázoru, ţe 17

Tímto pochopitelně není řečeno, ţe takové jednání není rozumné; pouze o něm nemá smysl uvaţovat v intencích subjektivní racionality, neboť nemůţe být ovlivněno vůlí. Pudovou, reflexivní, reakci organismu, kterou člověk nemůţe ovlivnit, tedy nebudeme povaţovat za součást subjektivní racionality. Taková reakce je podle Boudona (in Simon, 2008:131) vţdy „kauzálním důsledkem příčiny mimo kontrolu člověka“, který také uvádí jako příklad vypití nějaké chemické sloučeniny - ta má vliv na jednání, které člověk nemůţe vůlí ovlivnit. 18

Slovo racionalita zde můţe sice působit mírně zavádějícím způsobem, neboť v klasickém smyslu je pouţíváno výhradně ve spojení s rozumem, zde však mohou hrát roli také emoce i jiné kognitivní procesy. Navíc se zde jedná pouze o terminologický problém, který nemění nic na způsobu chápání subjektivní racionality. Dogmatický přístup k pojmu racionalita také selhává především v obtíţnosti definice rozumu – zde tedy pouţíváme široké pojetí racionality jako kompaktní vědomé činnosti. 19

Či pro dobro ostatních – tzv. altruistická sebevraţda v diskurzu Durkheimovy sociologické teorie (Frič, 2001).

24

obětovat svůj ţivot pro druhé můţe dávat smysl. Zvláště s vědomím konečnosti kaţdého lidského ţivota. Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše Stěţí si lze také představit, ţe si někdo dobrovolně vybere menší zisk, kdyţ můţe mít bez obtíţí větší.20 Příkladem takové situace můţe být polní experiment Dana Arielyho (2009) o nabídce dvou rozdílných produktů. Prvním je poukázka v hodnotě 10 dolarů, druhým poukázka v hodnotě 20 dolarů, kterou je ovšem nutné zakoupit za 7 dolarů. Zdálo by se, ţe racionální spotřebitel by si vybral druhou nabídku, neboť přináší vyšší zisk21. Opak je pravdou, naprostá většina lidí si vybrala první moţnost – lidé se tak tedy skutečně rozhodují. Taková rozhodnutí by však bylo pochopitelnější, kdyby nám daný subjekt vysvětlil, ţe např. neměl chuť jít do obchodu jen kvůli výměně poukázky za peníze, nebo dokonce, ţe nemá vůli si potenciální zisk spočítat a vybrat optimální variantu. Vliv aktuálního psychického rozpoloţení či fyzické dispozice tedy mohou být oním dobrým důvodem k danému rozhodnutí. Nečiň jiným to, co si nepřeješ, aby oni činili tobě Biblický apel na morální integritu člověka nebo také jedna z moţných formulací Kantova kategorického imperativu. Proč by se však „racionální“ člověk měl ohlíţet na dobro jiné bytosti, kterou např. uţ nikdy nepotká? Experimentálním podobenstvím této situace je tzv. dictator game (srov. např. Forsythe a kol., 1994), kde má jeden subjekt za úkol poslat ze svého majetku určitou část (vůbec nic nebo i celý majetek) subjektu druhému, který jiţ v dalším průběhu experimentu nijak nefiguruje. Zásady „racionality“ by velely nedarovat ani mizivou část svého majetku, přesto experiment i empirie prokazují, ţe se tak lidé nerozhodnou. Je moţné, ţe lidé jsou zvyklí ţít ve společnosti a tím myslet i na ostatní, nebo mohou povaţovat za správné pomoci chudším a neuvaţovat nad veškerým konáním v trţních intencích. Sociální normy a tradice tak nejsou zdaleka tak nepochopitelnou příčinou rozhodnutí, neboť mohou pomoci redukovat komplexitu situací, s nimiţ se dostáváme do styku. V těchto příkladech je patrné, ţe stačí pouhý detail, např. rozdílně podaná informace, jeţ vyvolá jinou potřebu, kterou se člověk snaţí uspokojit – a tedy jiné rozhodnutí. 3.2.5 Důsledky a omezení subjektivní racionality Pokud se tedy lidé skutečně rozhodují tak, jak bylo popsáno, nelze říci, ţe bychom „optimalizovali svůj uţitek a dokonce ani, ţe by naše rozhodnutí byla konzistentní“ (Simon, 1983:23). Výsledek rozhodování tak záleţí na celé řadě vnějších i vnitřních faktorů a

20

Autor si je pochopitelně vědom, ţe vrabec je povaţován za menší zisk s vyšší jistotou naproti holubovi, který je větším potenciálním přínosem s niţší pravděpodobností jeho získání. Toto pořekadlo je však pouze ilustrativní. 21

Poukázku lze například směnit za danou sumu peněz, pak přináší druhá moţnost zisk 13 dolarů.

25

především na zaměření pozornosti na určité potřeby. Otevírá se tak velký prostor pro analýzu tohoto typu rozhodování a pravděpodobně i tvorbu vhodných opatření k zamezení negativního vlivu behaviorálních aspektů lidského rozhodování.22 V rámci paradigmatu subjektivní racionality „můţe být veškeré chování, včetně toho, které působí proti zájmům samotného subjektu i včetně rozličných postojů a přesvědčení, vysvětleno s mnohem větší přesvědčivostí neţ u jiných paradigmat.“ (Boudon in Simon, 2008:144). Parafrázujeme-li Adama Smithe, který svým známým výrokem23 umoţnil překonat zaţité bariéry v ekonomickém myšlení, můţeme shrnout přínosy těchto přístupů: Vidíme-li člověka, jak plýtvá svým cenným časem jdouc hlasovat ve volbách, kdyţ jeho hlas téměř jistě nic nezmění, musíme si klepat na čelo nad jeho marnotratností. Teprve kdyţ bychom chvíli počkali a viděli, jak z volební místnosti odchází s hrdým a spokojeným výrazem ve tváři, pochopíme, proč to udělal. Abstraktnost subjektivní racionality sice umoţňuje explanaci prakticky veškerých rozhodnutí, avšak její konkrétní aplikace v širším měřítku se zdá být obtíţná.24 To se pokouší překonat následující kapitoly i za cenu mírné redukce šíře tohoto pojetí, ale s cílem reálnějšího modelování neţ je tomu v rámci neoklasického paradigmatu. Nelze tedy dosáhnout dokonalého vysvětlení či predikce lidského rozhodování, přesto má však smysl se k němu alespoň přiblíţit. Minimálně kvůli přínosům plynoucím z konfrontace rozdílných přístupů. Je však nutné postupovat s pokorou a s vědomím, ţe, parafrázujeme-li Jamese Buchanana, dokonalé predikce chování není schopna ţádná věda, dokonce ani ta, která si to o sobě sama myslí.

22

Neboli korekce selhání lidského mozku (analogicky k selhání trhu), jehoţ činnost byla v převaţujících proudech ekonomického myšlení povaţována za téměř bezchybnou (podobně jako účinnost trhu v nedávné době). Takové instituce by mohly dokonce umoţnit prevenci špatných rozhodnutí lidí v zájmu jich samotných. Normativní aspekt behaviorální ekonomie však leţí mimo rozsah předkládaného textu, pro srovnání např. práce Dana Arielyho. 23

O zdánlivé iracionalitě rolníka, rozhazujícího cenné obilí, kterého pochopíme aţ kdyţ na jaře spatříme obilí, vyrůstající z této země (srov. Riegel, 2007; Smith 2001) 24

Takové pojetí tedy nelze absolutizovat.

26

4 ODVOZENÍ A KONCEPTUALIZACE DETERMINANT Subjektivně racionální jedinec se tedy rozhoduje tak, aby uspokojil své aktuálně pociťované potřeby a ostatní zdroje motivace. Je zřejmé, ţe tyto determinanty se liší člověk od člověka, situaci od situace, přesto je však nutné nalézt a identifikovat alespoň základní potřeby či zájmy, které mohou ovlivnit rozhodovatele v jeho rozhodování o poskytnutí humanitární pomoci. Autor si je vědom nutnosti redukce celé šíře problému, abstrakce od méně podstatných aspektů však bude učiněna v zájmu dosaţení konkrétních výsledků. Není moţné dokonale analyzovat jakéhokoliv člověka – a to ani tehdy, kdyţ jsme jím my sami – znát všechny jeho potřeby, zájmy a dokonale předvídat budoucí rozhodnutí. Právě proto je důleţitá únosná míra redukce komplexnosti problému – snům o dokonalém popsání sociálních jevů navzdory. Pojetí, ze kterého vychází tento text, však umoţňuje mnohem komplexnější a reálnější posouzení motivů lidského chování, neţ předpoklad homo economicus se svou maximalizací uţitku. Níţe uvedené determinanty jsou reprezentativním výčtem, nemůţe tedy na ně být nahlíţeno jako na výčet úplný25 - jedná se o zdroje motivace, které byly identifikovány s pomocí metod uvedených v předcházející kapitole. Není tedy nutné předpokládat, ţe všechny dané potřeby se vyskytují u kaţdého rozhodovatele, je však očekáváno, ţe v situaci rozhodování o humanitární pomoci jsou alespoň některé přítomny ve velkém rozsahu. Napříč společností, rozdílnými jedinci, je tak generalizována a následně analyzována základní sada potřeb, jimiţ se pravděpodobně budou rozhodovatelé řídit. Respektování individuálních rozdílů mezi rozhodovateli v rámci popisu je tak omezeno na výběr mezi konečným mnoţstvím analyzovaných potřeb.26 Kaţdá věda však nutně pracuje s určitou mírou generalizace a tak se ani uvedené typové potřeby neliší od konvence v sociálních vědách a následné zkreslení je tak přijatelné. Pro to, aby bylo moţné identifikovat zdroje motivace, ovlivňující rozhodování jednotlivců na poli humanitární pomoci však nepostačí pouze ekonomická věda. Vzhledem k povaze problému je tedy nutný interdisciplinární přístup, zejména přenos poznatků z ostatních sociálních věd, jmenovitě z psychologie či politologie. Nezbytným doplňkem těchto informací je dle soudu autora konfrontace s názory a výpověďmi reálných politiků, introspekce a empirická pozorování. Výstupem kombinace těchto metod je pak přehled základních potřeb a zájmů, kterými mohou být rozhodovatelé ovlivňováni při zvaţování poskytnutí humanitární pomoci.

4.1 Motivy chování z psychologického hlediska Psychologická teorie motivace vychází z „pojetí člověka jako činné bytosti, jako aktivního subjektu, jehoţ činnost je regulována psychickými procesy poznávání, cítění a motivace a determinována psychickými vlastnostmi jedince“ (Nakonečný, 1997b:8). Psychologové 25

Coţ vzhledem k variabilitě lidských bytostí ani není moţné.

26

Přesto by však, vlivem rozsáhlejšího souboru determinant, měla být analýza rozhodovacího procesu reálnější, neţ je tomu např. u výše zmíněné teorie her, předpokládající peníze jako vůdčí motiv.

27

pracují při své analýze rozhodovacího procesu s pojmy jako motivace a motiv, které však, jak dále píše Nakonečný (1997b:8), „vyjadřují hypotetické konstrukty, jimiţ se vyjadřují určitá pozorovaná fakta o lidském chování. Především to, ţe je zacílené, ţe má určitou intenzitu a určité trvání, ale také to, ţe ve své zacílenosti vykazuje určitou variabilitu (různé cíle).“ V psychologii existuje značné mnoţství teorií motivace, pro potřeby tohoto textu se spokojíme s definicí, kterou uvádí Atkinson (2003:694), tedy ţe motiv je jakýkoli stav organismu ovlivňující jeho pohotovost k zahájení činnosti nebo ho podněcující v činnosti pokračovat.“ Potřeby, zvyky, ideály, hodnoty či zájmy tak vytváří motivaci člověka a determinují jeho rozhodnutí (Atkinson, 2003) – zde se jiţ dostáváme do zřetelné souvislosti s pojetím subjektivní racionality.

4.2 Kategorizace potřeb Nejprve je vhodné pohlédnout na potřeby jako nejvýznamnější zdroj motivace komplexně, aby bylo moţné vybrat vhodné reprezentující potřeby v případě rozhodování o poskytnutí humanitární pomoci. Jedním z cenných zdrojů poznatků o moţných motivech či potřebách determinujících lidské chování je psychologie osobnosti. Psychoanalýza, konkrétně Freudova známá strukturalizace osobnosti dělí sloţky na Id, Ego a Superego. Analogicky, nikoli však zcela identicky, nabízí rozdělení osobnostních sloţek např. strukturální analýza27 Erica Berneho – Dítě, Dospělý a Rodič.28 Výše uvedené rozdělení sloţek osobnosti umoţňuje nahlíţet na rozhodovací procesy člověka strukturovaně, přesto však při respektování jeho individuality. Takto pak lze, zjednodušeně řečeno, kategorizovat různorodé motivy, které následně vedou k jednání. Id (resp. Rodič v Berneho terminologii), jak píše Navrátil (2001), je vedeno základními ţivotními potřebami či pudy. Ego (Dospělý) je poznamenáno reálným viděním světa, dovede zváţit důsledky svých činů. Superego (Rodič) je pak transcendentální vrstvou, důsledkem internalizace sociálních norem či svědomím člověka – jako takové pak ovlivňuje rozhodování s ohledem na ostatní členy společnosti a sebeaktualizaci. Komplexní pohled a určité roztřídění obsáhlého souboru potřeb, kterými se mohou lidé obecně řídit, nabízí mimo jiné velmi známá Maslowova hierarchie potřeb (srov. Maslow 1943, 1954).29 Maslow hierarchizoval potřeby tak, ţe vyšší skupiny potřeb jsou uspokojovány aţ tehdy, kdyţ jsou alespoň částečně zajištěny potřeby na niţších stupních (Kassin, 2007). Potřeby tak v tomto pojetí nevyplývají pouze z interakce člověka s danou situací, ale i

27

Strukturální analýza je součástí širšího psychoterapeutického směru, nazývaného transakční analýza. Blíţe viz např. Hennig, Pelz, 2008. 28

Dělení osobnosti na vrstvy má ostatně v psychologii jiţ velmi dlouhou tradici – Platonovo dělení na ţádostivost, citovost a rozumovost vykazuje určitou podobnost nejen s Freudovým dělením – základní myšlenka zůstává prakticky nezměněna (Nakonečný, 1997a). 29

Maslowova pyramida, i kdyţ byla původně zaměřena na pracovní kontext, není pochopitelně jediným takovým počinem, tříděním potřeb či motivů se zabývá řada jiných autorů, kupříkladu Hilgard (srov. Nakonečný 1997b). Maslowova teorie je však z hlediska této práce vhodná zejména pro její přehlednost a rozsahu spektra potřeb.

28

z psychického stavu člověka a míry uspokojení jiných potřeb. V grafické podobě znázorňuje Maslowovu teorii následující obrázek:

Obrázek 1: Maslowova pyramida potřeb.

Pramen: Kassin (2007:409), upraveno.

Taková hierarchie tedy neříká, která z potřeb je nejdůleţitější, pouze, ţe určitá úroveň potřeb je klíčová v rozdílný časový okamţik a v rozdílné situaci. V individuálních případech se můţe pořadí pater lišit, pořadí však není z hlediska předkládaného textu podstatné, jde především o uvedené kategorie. Jak uvádí následující odstavce, v analyzovaném případě jsou víceméně zastoupeny všechny kategorie, aţ na základní fyziologické potřeby, neboť lze předpokládat, ţe člověk v rozhodovací pozici má tyto potřeby zajištěny alespoň na uspokojivé úrovni. Napříč spektrem psychologických teorií se také objevuje hierarchizace potřeb z hlediska jejich významu. Názor na vůdčí motiv chování člověka, se ovšem liší dle jednotlivých autorů. Jedny z nejvlivnějších psychologických učení - tři vídeňské školy psychologie - přisuzují klíčovou roli v determinaci jednání rozdílným motivům – psychoanalýza Sigmunda Freuda se svou touhou po slasti, individuální psychologie Alfreda Adlera a její touha po moci a konečně existenciální analýza Viktora Frankla s dominantní touhou po smyslu (srov. např. Kern, 2000). Komplexní pohled na lidské potřeby, který byl právě podstoupen, má velký význam pro zpřehlednění klíčových potřeb uvedených níţe. Jak tyto potřeby zapadají do zmíněných kategorií, popisují následující podkapitoly. Fakt, ţe korelují s uvedenými kategoriemi, zjevně 29

není náhoda a tak pokrývají, alespoň v základních obrysech, prakticky celou šíři spektra lidských potřeb a motivů.

4.3 Přehled základních humanitární pomoci

determinant

rozhodování

na

poli

Je vhodné nejprve pro přehlednost klíčové determinanty, které byly identifikovány na základě výše uvedených metod (kapitola 2.3.2) a které budou rozpracovány dále: Radost z prospěchu druhých, Sluţba veřejnosti, kterou rozhodovatel reprezentuje, Zvyk, usnadnění rozhodování, respektování sociálních norem, Jistota a ochrana před budoucími katastrofami, Vlastní prospěch.

Hranice mezi jednotlivými determinantami rozhodování pochopitelně není zcela ostrá – některé se mírně překrývají a vzhledem ke konečnému výčtu mohou některé chybět. Vliv na rozhodování v případě poskytování humanitární pomoci však nepochybně mají. Detailní pohled na rozhodovací proces determinovaný těmito faktory umoţní následující schéma, které vychází ze zobrazení Batsonovy hypotézy empatie-altruismu (Batson, 1991 in Kassin, 2007: 499):

30

Obrázek 2: Faktory ovlivňující rozhodnutí o poskytnutí humanitární pomoci.

Pramen: autor.

4.3.1 Altruismus Nejoptimističtější náhled na poskytování humanitární pomoci nabízí obrázek rozhodovatele vedeného potřebou radosti z prospěchu druhých, čirým altruismem. Rozhodnutí poskytnout humanitární pomoc je pak zamýšleno k uspokojení potřeby pomáhat, nepaternalistického altruismu. Altruismus můţeme pojímat jako „pomáhající způsob chování, jehoţ hlavní motivací je touha přinést prospěch někomu jinému neţ sobě“ (Kassin, 2007:498). Je otázkou, nakolik je takové jednání skutečně rozšířené, avšak z mnoha empirických pozorování či výsledků experimentů (srov. např. Forsythe a kol., 1994), lze usuzovat, ţe takové chování se nevyhne ani politice a tedy i našim rozhodovatelům. Právě altruistická motivace je však obtíţně vysvětlitelná v diskurzu maximalizace uţitku a sobeckých preferencí, ostatně i vývojoví psychologové jako Dawkins (1989 in Kassin, 2007) či evoluční biologové předpokládají, ţe sobecké geny pomáhají lidem přeţít. Na druhé straně „obavy o dobro druhých přispívají k přeţití a kvalitě ţivota sociální skupiny jako celku“ (Atkinson, 2003:645). V kontextu třídění potřeb z předcházející kapitoly je zřejmé, ţe taková motivace souvisí s mnoha zmíněnými kategoriemi. To, ţe altruistické chování existuje, a ţe k němu vedou reálné potřeby, dokazuje mimo jiné Franklova touha po smyslu jako hlavní motiv lidského chování. Smysl ţivota sice kaţdý můţe hledat v jiných činnostech, altruistické chování či filantropie je však vhodným prostředkem, jak naplnit existenciální vakuum (Frankl, 1998). To také koresponduje s filantropickým chováním lidí, kteří dosáhli v ţivotě velkého úspěchu a bohatství, jako např. Bill Gates. Ostatně, jak praví známý citát Alberta Einsteina „smysl má 31

jen ten ţivot, který ţijeme pro druhé.“ Na Maslowově pyramidě potřeb lze zařadit takové chování jako vedené potřebou seberealizace, Freudovou terminologií podněcuje altruistické chování Superego, tedy jakési svědomí, které rozhodovateli našeptává, co je správné udělat. V Hilgardově (1962, citováno dle Nakonečný, 1997b:126) třídění lidských potřeb můţe altruismus reprezentovat kategorii „potřeb vztahujících se k lidské náklonnosti“. Ryzí altruismus = mýtus? Jak uţ bylo naznačeno v předchozím odstavci, humanitární pomoc můţe být povaţována za specifickou formu filantropie. Proto lze vyuţít i některé poznatky z oblasti dárcovství obecně - obsáhlý výzkum v oblasti filantropie z roku 2001 uvádí jako jeden z hlavních zdrojů motivace lidí k dárcovství „obecné morální imperativy“ (Frič, 2001:55), které vyplynuly z kvantitativního šetření na reprezentativním vzorku populace. Příčinou altruistického chování a následné radosti z pomoci tak mohou být hodnoty, které má rozhodovatele zakotvené. To, ţe empatie a hodnoty nejsou cizí ani politikům, dokládá Ing. Dalibor Maniš, MPA, starosta Valašských Klobouků: „Vţdy se snaţíme pomoct. Kdyţ člověk vidí, jaká tam nastane hrůza. Je to jedno z přikázání desatera: pomoc bliţnímu svému.“ Ochotu věnovat svůj čas pomoci druhým vyjadřuje i litovelský exstarosta MVDr. Vojtěch Grézl: „zbytek svého pracovního ţivota jsem věnoval občanům, rodinu mám zajištěnou,“ který dostal v komunálních volbách v pěti po sobě jdoucích obdobích nejvíce hlasů. Povaţujme za altruistické rozhodnutí takovou formu prosociálního chování, která není motivována očekáváním pomoci do budoucna či zvykovým jednáním (jak je tomu např. psychologické teorie sociální směny nebo u ekonomiky daru – srov. Svoboda, 2010). Altruistické rozhodnutí o poskytnutí humanitární pomoci je tedy vedeno především pocitem empatie ze strany rozhodovatele k poškozeným a tím i snahou ke zlepšení jejich situace (Atkinson, 2003; alternativně “emocionální altruismus” - Frič, 2001) či morálními normami (normativní altruismus – Frič, 2001). Není podstatné, zda ve výsledku takové chování přinese prospěch rozhodovateli – coţ lze předpokládat např. v podobě radosti ze zlepšení situace druhého - důleţitá je intence pomáhat. Některým rozhodovatelům můţe přijít téměř nemravné pomoc neposkytnout a vlivem internalizace hodnot berou nutnost pomoci jako svou povinnost. Mgr. Jiří Novotný, starosta Trojanovic sdělil: „to by bylo špatné, kdyby člověk přemýšlel, jestli si udělá cestu k domu nebo pomůţe někomu jinému“. Pokud se však altruismus vyskytne, má zřídka podobu sebezničujícího obětování. Jak tvrdí Ing. Dalibor Maniš, MPA: „pokud nám se vyhýbají tyto ţivelné katastrofy, jsme ochotni přispět na pomoc druhým.“ 4.3.2 Služba veřejnosti Politika je velmi specifickou oblastí, která působí i na psychickou stránku člověka, jenţ se v ní pohybuje. Rozhodovatel je jako veřejný činitel nutně součástí tohoto prostředí, z čehoţ vyplývají určité determinující vlivy na jeho motivy. Především pak spojitost politiky s mocí a její institucionalizace (Prorok, Lisa, 2009) znamenají, ţe rozhodovatel má sice mandát ke stanovování cílů a jejich realizaci, avšak v demokratickém prostředí musí dbát názorů občanů daného státu. Získaná zpětná vazba od voličů by totiţ v opačném případě mohla vést k 32

jeho odvolání či nezvolení a tedy nemoţnosti moc dále prosazovat. A moc je bezpochyby silným motivem (srov. Hobbes, 1996). Takto motivovaný rozhodovatel se tedy snaţí získat na svou stranu veřejnost, rozhodovat v souladu s veřejným míněním v zájmu toho, aby byl znovu zvolen. Pokud tedy bude veřejné mínění nakloněno moţnosti poskytnout humanitární pomoc, zvyšuje se šance, ţe rozhodovatel takto učiní. „Vedení obce [státu] by mělo odráţet vůli občanů,“ říká k tomu trojanovický starosta Novotný. Mocenská pozice bývá zpravidla spojena s určitým společenským statusem. Lze tedy říci, ţe setrváním v této pozici, drţbou moci a poţíváním úcty rozhodovatel uspokojuje potřeby uznání v Maslowově pyramidě. Primárním cílem rozhodovatele nemusí být získání moci, ale snaha dostát své odpovědnosti vůči elektorátu – slovy Jiřího Novotného „prokázat sluţbu občanům, kteří ho volili.“ Tím směřuje také k naplnění potřeby uznání, neboť určitá část veřejnosti pravděpodobně ocení souhlasné postoje rozhodovatele s vlastními preferencemi (tedy loajalitu rozhodovatele vůči veřejnému mínění). „U nás není starosta hodnocený jen podle toho, kolik postavil budov apod,“ připouští Dalibor Maniš svou touhu po uznání, „tento krok, který jsme učinili [poskytnutí humanitární pomoci], přijali občané kladně, protoţe je tady ta snaha pomáhat zakořeněná.“ Oba na první pohled značně rozdílné motivy (touha po moci i sluţba občanům) volají k vyuţití podobných prostředků,30 proto mezi nimi není tak markantní rozdíl. Navíc, protoţe udrţení se u moci vyţaduje často respektování přání voličů a naopak, v dalším textu je tato potřeba syntetizována do společných jmenovatelů – a sice potřeby moci (znovuzvolení) a respektování veřejného mínění.31 Touha po moci je také esenciální příčinou lidského chování v rámci vnímání druhé vídeňské školy, individuální psychologie Alfreda Adlera. Podle Hilgarda (1962, citováno dle Nakonečný, 1997b:126) jde o „potřeby vyjadřující ambice, prestiţ, dokonalost a moc“. Chladná kalkulace, jestli ke znovuzvolení povede spíše rozhodnutí o poskytnutí či zamítnutí humanitární pomoci, je současně znakem freudovského Ega. Politologický aspekt rozhodování V tomto tématu ovšem nelze opomenout politologickou dimenzi. Typický rozhodovatel očekává, ţe se lidé budou rozhodovat ve volbách tak, jak předpokládají politologické modely racionální volby.32 Tedy, ţe hlasují, jako kdyby subjektivně hodnotili jeho činnost na principu osobního prospěchu. Legitimitu svého rozhodnutí pak politik opírá o názor většiny a sází na jejich dobrou paměť. Tomu také odpovídá pojetí politického reprezentanta v modelu delegáta – rozhodovatel je zástupcem elektorátu a jakýmsi mluvčím občanů, v rámci svého rozhodování zprostředkovává veřejné mínění (Heywood, 2004). Teorie veřejné volby, která 30

Zejména být znovu zvolen (tedy udrţet se u moci) a rozhodovat v souladu s veřejným míněním, jak uvidíme dále. 31

S čistým svědomím lze toto učinit také díky vědomí, ţe transcendentální aspekt politické odpovědnosti je částečně zahrnut v kapitole 4.3.1 a odpovědnost očekáváním, sociálním normám v kapitole 4.3.3. 32

Zjednodušeně řečeno, voliči vystavují politikům „vysvědčení“ za jejich minulé volební období na základě souladu rozhodování politiků s přáními voličů (Heywood, 2004).

33

se snaţí vysvětlit individuální rozhodování v procesu kolektivní volby (Buchanan, 1998), nabízí na chování politiků také ekonomický pohled. Na tuto oblast se zaměřil zejména Anthony Downs, jehoţ Ekonomická teorie demokracie poloţila základ ekonomické analýzy motivů politika jako individuální bytosti, avšak zároveň součásti demokratického systému. Downs (1957) soudí, ţe hlavním cílem politiků není maximalizace blahobytu společnosti, ale být znovu zvolen v příštích volbách. V intencích metodologického individualismu tedy takový cíl povede k maximalizaci počtu získaných hlasů – inkrementalismus33 v rozhodování politiků pak velí ohlíţet se v rámci jednotlivých rozhodnutí mimo jiné na názor většiny obyvatel. To potvrzuje i Oldřich Surala: „kdyţ si to velká část občanů přeje, hledáme cesty, jak jim vyjít vstříc, pokud je to reálné.“ I při nejlepší vůli rozhodovatele řídit se veřejným míněním v případě humanitární pomoci je nicméně nutné připustit existenci jiných témat v politice a zejména behaviorálních aspektů rozhodování. Výsledky voleb tak mohou být ovlivněny i určitými problémy (př. Ostrogorského paradox, informační asymetrie, implementační zpoţdění, nejistota) či systémy hlasování, které byly dostatečně zmapovány autory školy veřejné volby. Vzhledem k obtíţnosti predikce důsledků těchto jevů a omezeným kognitivním kapacitám politiků i voličů lze usuzovat, ţe při konkrétním rozhodnutí v oblasti humanitární pomoci můţe být veřejné mínění velmi cenným zdrojem informací – přínosem alespoň v usnadnění rozhodování. Finanční a administrativní náročnost uspořádání referenda totiţ často omezuje moţnosti na průzkum veřejného mínění nebo alespoň rozhodovatelovu subjektivní percepci převládajícího názoru. Hledání „společenských zájmů“ je tak dle litovelského exstarosty Grézla významnou součástí činnosti rozhodovatele. Co ovlivňuje veřejné mínění aneb nekonečná spirála determinismu Dokonce i tehdy, kdyţ připustíme, ţe se rozhodovatel rozhoduje výhradně na základě veřejného mínění, vyvstává celá řada otázek – zejména, co determinuje veřejné mínění. Navzdory přáním zastánců přímé demokracie totiţ empirické výzkumy prokazují, ţe veřejnost není a ani nemůţe být kvalifikována ke všem rozhodnutím a názory většiny (tzv. „masové veřejnosti“) lze snadno ovlivnit (Krejčí, 2004). Stručnost tohoto textu však velí nezabývat se tímto problémem do detailů, ostatně důsledně deterministické pojetí by mohlo vést k nekonečné spirále analýz. Prokazatelně však existuje souvislost mezi mediálním diskurzem a veřejným míněním. Masmédia totiţ hrají významnou roli v nastolování témat (agendasetting), o které se následně zajímá veřejnost (McCombs, 2009). „Vliv médií“ jako jeden z hlavních zdrojů motivace lidí k dárcovství obecně potvrzuje jiţ zmiňovaný výzkum (Frič, 2001:55). Ovlivnit veřejné mínění se také můţe pokusit sám rozhodovatel, kdyţ povaţuje za důleţité poskytnout humanitární pomoc (z jakýchkoli důvodů) a zároveň je jeho cílem udrţet se u moci, resp. být znovu zvolen. Takové jednání pak můţe dosáhnout aţ machiavelistických rozměrů. Samotná identifikace faktorů majících vliv na utváření veřejného mínění a studium jejich vzájemné korelace je však tématem na výzkumy samy o sobě přesahující rámec tohoto textu.

33

„Teorie, podle níţ se rozhodnutí nepřijímají ve světle přesně stanovených cílů, ale cestou malých kroků diktovaných měnící se situací“ (Heywood, 2004:423).

34

4.3.3 Zvyk a konformita Vzhledem k faktu, ţe participují na řešení mnoha problémů současně,34 hledají rozhodovatelé, ať jiţ vědomě či nevědomě, cesty k redukování komplexity vnějšího světa. Mechanismy, které lidé vyuţívají k usnadnění rozhodování, jsou jedním ze stěţejních témat, jimiţ se zabývá behaviorální ekonomie (srov. Kahneman a Tversky, 1981; Ariely, 2009). V případě rozhodování o poskytnutí humanitární pomoci můţe hrát usnadňující roli zvyk, konformita s rozhodováním ostatních států či osobní kontakty s potenciálními příjemci, které umoţní vynaloţení menších nákladů na rozhodování. Nalézt oporu pro tyto motivy lze ve výše zmíněných kategoriích a klasifikacích potřeb. Konformita, přizpůsobení se názorům ostatních, stimuluje pocit sounáleţitosti. A touha někam patřit je jednou z vyšších potřeb na Maslowově pyramidě. Ostatně „vliv lidí v nejbliţším okolí“ udává také Frič (2001:55) jako jednu z moţných příčin obecného rozhodnutí k filantropickému chování. Superego, bdící nad myšlenkami a rozhodováním jedince, pak představuje zvnitřněné sociální normy, očekávání ostatních lidí o rozhodovatelově budoucím chování. Jak se tvoří zvyk Jak lze tedy zjednodušit komplexitu sociálních jevů, které způsobují obtíţnost rozhodování? Jedním ze způsobů je respektovat zvykové jednání. Tento zvyk můţe rozhodovatel přijmout z externího prostředí – tedy pozorováním úspěšných rozhodovatelů v jiných státech, jejichţ strategie poskytování či neposkytování vedla k dlouhodobě rovnováţnému stavu.35 Dále také od svých předchůdců v úřadě – soudě dle vyjádření starosty Novotného: „spíše jsme přispívali z tradice. Protoţe i kdyţ byly předtím někdy povodně, tak obec dávala. Minulý starosta navrhoval poskytnutí humanitární pomoci také.“ Obecně lze takový proces nazvat observačním učením – člověk si osvojuje takový způsob chování, který pozoruje u ostatních a který se setkává s pozitivními důsledky (Bandura, 1986, citováno dle Atkinson, 2003). Jinou variantou je tvorba zvyku na základě minulých vlastních zkušeností. Pokud jiţ rozhodovatel v minulosti několikrát poskytl humanitární pomoc a konsekvence tohoto rozhodnutí byly úspěšné, tato zkušenost zvyšuje u zvykově jednajícího rozhodovatele pravděpodobnost poskytnutí i v dalších případech. Zkušenosti zjednodušily rozhodování ve městech Litovel i Valašské Klobouky, kde lidé ocenili činnost starostů uţ jen tím, ţe je svými hlasy poslali čtyřikrát (resp. pětkrát v případě Litovle) do funkce starosty. Starosta Grézl sdělil: „vţdy jsme přispívali v minulých povodních, kdyţ byly někde blízko“ a starosta Maniš také oznámil, ţe „kaţdoročně město přispívá v řádech statisíců.“ Sociálně-kognitivní psychologové takové jednání nazývají operantním podmiňováním, tedy osvojovováním si chování, které bylo pozitivně odměněno (viz také Skinnerova teorie pozitivního posílení, Kassin, 2007). To potvrzují Kulhánek a Fichtnerová (2010:2) z Pelhřimovského deníku:

34

Neboť hrají více „her“ v jednu chvíli, podléhají poměrně sloţitým a komplexním rozhodovacím situacím (nested games - srov. Tsebelis, 1990). 35

Šance na osvojení pozorovaného rozhodnutí koreluje s úspěchem takovéhoto jednání v očích rozhodovatele.

35

„Starosta Herálce Jiří Ulrich nicméně podotkl, ţe dříve při velkých povodních poskytovala obec finanční pomoc vţdy. A to konkrétní vybrané obci ve výši třiceti tisíc korun. „Očekávám, ţe tomu tak bude i letos,‟ podotkl starosta Ulrich.“ Heuristiky v rozhodování Mechanismy, které usnadňují rozhodování, studují také behaviorální ekonomové – jde o tzv. heuristiky, zaţité způsoby rozhodování, zaloţené na minulé zkušenosti či intuici. Ačkoliv mohou být mnohdy „poměrně uţitečné, občas vedou k systematickým chybám“ (Kahneman a Tversky in Kahneman, Tversky a Slovic, 1982:3). Vzhledem k pozitivnímu charakteru tohoto textu však není podstatné, zda dané heuristiky vedou či nevedou ke „správným“ řešením a k nezkreslenému vnímání světa, důleţitý je fakt, ţe je lidé prokazatelně vyuţívají ve svém rozhodování. Pro případ humanitární pomoci lze uvaţovat, ţe s vyuţitím heuristiky reprezentativity (representativeness heuristic)36 rozhodovatelé poskytnou humanitární pomoc tím pravděpodobněji, čím více připomíná daná situace jejich obraz (stereotyp) situace, kdy je dobré přispět. Tento stereotyp si mohou vytvořit i na základě minulých zkušeností – určité charakteristiky dané situace (např. velikost země, pomoc ostatních států, rozsah škod, apod.) pak musí vykazovat podobnost s jejich reprezentativním obrazem, situací z minulosti, kdy se rozhodli poskytnout humanitární pomoc. To můţe být klíčové zejména ve chvíli, kdy je postiţeno více zemí současně - ačkoliv by některá země potřebovala pomoc objektivně více neţ jiná, pokud není podobná stereotypu daného rozhodovatele, pomoci se nemusí dočkat. Heuristika dostupnosti (availability heuristic)37 pak můţe např. při rozhodování o vyuţití daného objemu peněz vést k poskytnutí humanitární pomoci na úkor rozvojové pomoci.38 Protoţe je pro rozhodovatele dostupnější představa zaplaveného sklepa vlastního domu neţ smrti tisíců lidí nedostatkem pitné vody, mohou přisuzovat větší význam své pomoci v prvním případě. Zároveň můţe tato heuristika vést k poskytnutí pomoci státům, které jsou geograficky blíţe, jak dokládá jiţ jednou citovaný Grézlův výrok: „vţdy jsme přispívali v minulých povodních, kdyţ byly někde blízko.“ Konformita aneb davové chování Působení okolí je bezpochyby velmi silným faktorem ovlivňující chování kaţdého člověka. Rozhodovatelé tak mohou poskytnout humanitární pomoc na základě rozhodnutí okolních států či celosvětového trendu. Vliv sociální interakce můţe způsobit internalizaci těchto postojů jako vhodný způsob adaptace na vzniklou situaci. Příklad z reality nabízí vlna povodňové solidarity na Havlíčkobrodsku po srpnových povodních roku 2010, kdy se postupně přidávala jedna obec za druhou s pomocí postiţeným obcím na severu Čech (Kulhánek, Fichtnerová, 2010). Konformita je zkrátka „realitou sociálního ţivota“ (Kassin,

36

Předpoklád, ţe je objekt A součást nějaké třídy, pokud se určité jeho charakteristiky podobají charakteristikám stereotypu (reprezentativního objektu) dané třídy (Eysenck, Keane, 2008). 37

Odhad vlastností události podle jejich dostupnosti ve vlastní paměti, představivosti (Eysenck, Keane, 2008).

38

Představit si lze konfrontaci povodní ve vyspělé západoevropské zemi a situaci v chudých afrických státech, kde nemá obrovské mnoţství lidí přístup ani k pitné vodě.

36

2007:480). Kassin (2007) dále rozlišuje normativní a informativní vliv sociálního okolí na rozhodování. Díky normativnímu vlivu se rozhodovatel přizpůsobí, protoţe nechce podlehnout sociální exkluzi, informativní vliv znamená přizpůsobení prostřednictvím důvěry v rozhodnutí ostatních rozhodovatelů. Empirický důkaz vlivu většinového odhadu dokládá např. Asch (in Maccoby, Newcomb a Hartley, 1958) na experimentu s relativně snadným úkolem – srovnáváním délky čar. Vliv nesprávných odhadů fiktivních účastníků experimentu způsobil distorzi odhadů reálných účastníků a statisticky významný rozdíl oproti kontrolní skupině. Rozhodnutí města Valašské Klobouky v perspektivě konformity nabízí také její starosta Maniš: „tady na Valašsku si lidé vţdycky pomáhali, patří to k nám.“ Osobní kontakty Tzv. „familiární motivace“ (Frič, 2001:57) – přispění ze známosti, díky osobním kontaktům s postiţenými subjekty můţe hrát značnou roli. Grézl to potvrzuje svou výpovědí: „Znám se mimo jiné se všemi hejtmany, ostatními starosty. Osobní kontakty hrají velkou roli. Díky nim jsme získali velké peníze na obnovu i rozvoj po povodních.“ Jak lze odvodit, díky tomu, ţe rozhodovatel zná potenciální příjemce humanitární pomoci, je pro něho výrazně snazší rozhodnout ve prospěch poskytnutí neţ pokud je intenzita jejich sociálních kontaktů na nízké úrovni. 4.3.4 Reciprocita Rozhodovatel můţe poskytnout humanitární pomoc také proto, ţe má obavy o budoucnost státu (resp. sebe samého) v případě další humanitární katastrofy, která by tentokrát postihla stát rozhodovatele. Je současně na místě otázka, jak můţe humanitární pomoc jednoho státu druhému zajistit budoucí pomoc. Rozhodně tomu tak nemusí být de iure (neuvaţují-li se mezinárodní smlouvy), avšak de facto vytváří taková pomoc „atmosféru spolupráce“ a morální závazek obdarovaného. Takové rozhodnutí je tedy vedeno kalkulem budoucí reciproční pomoci a vytváří určitou formu pojištění proti humanitárním katastrofám. Nahlíţeno z opačné strany můţe k rozhodnutí poskytnout humanitární pomoc vést pozitivní zkušenost s postiţeným státem – tedy v minulosti jiţ proběhlá pomoc. Tato determinanta opět zapadá do kategorizace potřeb z předcházející kapitoly. V Maslowově pyramidě výrazně koresponduje s potřebami jistoty, bezpečí, neboť tímto rozhodnutím se rozhodovatelé snaţí zajistit ochranu před budoucími riziky. Zároveň je motiv očekávání reciprocity, prevence, nepochybně výsledkem působení Ega – chladně kalkulujícího potenciální přínosy ze současného poskytnutí humanitární pomoci a rozumově uvaţujícího o důsledcích této činnosti. V Hilgardově (1962, citováno dle Nakonečný, 1997b:126) kategorizaci se pak zřejmě nabízí „potřeby obrany“. Empirické studium korelace mezi oboustrannými příspěvky různých států v práci Finka a Redaelliho (2009) sice neprokázalo příliš vysokou závislost (viz níţe, koeficienty korelace se pohybují převáţně mezi 0,2 a 0,3). Tato skutečnost však vzhledem k předpokladu existence více determinant rozhodování nijak nenarušuje konzistentnost této práce. Reciprocita totiţ můţe vysvětlovat pouze část příspěvků a to u těch rozhodovatelů, kteří jsou v dané chvíli 37

přímo vedeni motivem opětovat přijatou pomoc z minulosti či zajistit ochranu do budoucnosti. Tabulka 1: Korelace mezinárodní pomoci mezi hlavními dárci.

Pramen: Fink, Redaelli (2009:24).

Dar jako forma pojištění Tuto motivaci vysvětluje také reciproční altruismus R. Triverse (1971:45), který se vyznačuje „malými náklady pro poskytovatele a velkými přínosy pro příjemce.“ Taková pomoc je pak zaloţena na předpokladu reciprocity ve vztahu příjemce a poskytovatele – „lidé mají tendenci opětovat pozitivní i negativní skutky a díky tomu se pomoc ostatním postupně adaptuje v případě, ţe zvyšuje šanci, ţe ostatní na oplátku splatí zpět svůj dluh v okamţiku, kdy bude jejich pomoc potřeba“ (Kassin, 2007:292). Očekávání pomoci z druhé strany jako důsledek závazku z obrácené pomoci je tak z pohledu samotného státu formou maximalizace zisku, ačkoliv se značně nejistým výnosem. Vojtěch Grézl dokázal přesvědčit voliče o potenciálním významu tohoto aktu v budoucnosti: „Občané mě v tomto rozhodnutí podporovali, protoţe jsem jim to vysvětlil, ţe nás mohou povodně také postihnout.“ Vzájemné výpomoci jsou pak v teoretické rovině charakteristické pro ekonomiku daru - společnost, kde oplatit dar je pro obdarovaného povinností vyplývající především ze sociálních norem, stručně vyjádřeno zásadou „dávám, abys dal“ (Svoboda, 2010:105). V dnešní realitě se sice příliš nevyskytují takto silně uzavřené skupiny, kde by byly sociální normy přísně zavazující,39 přesto lze případy vzájemné výpomoci v oblasti mezinárodního společenství nelézt i bez nasazených příslovečných růţových brýlí. Pregnantně to vyjádřil Dalibor Maniš: „pomáháme taky proto, ţe věříme, ţe kdyby se nám stalo něco podobného, ostatní pomohou zase nám“ a moţný budoucí přínos nachází v poskytnutí humanitární pomoci i Jiří Novotný: „ostatní starostové s námi podepsali petici a postavili se za nás. Moţná i proto se člověk snaţí pomoct těm obcím.“ Závazek z minulosti „V roce 1997 jsme dostali tolik peněz, tak jsem vysvětlil, ţe je dobré poslat také peníze,“ přesvědčil zastupitelstvo města Litovel Vojtěch Grézl. Pokud jiţ v minulosti dostal stát rozhodovatele humanitární pomoc a ten se ohlíţí především na vzájemnost bilaterálního vztahu, vzniká vysoká pravděpodobnost, ţe rozhodovatel tuto pomoc opětuje. Je tedy zřejmé, ţe v tomto případě ochota přispět výrazně koreluje s příspěvky přijatými od postiţeného v minulosti. To dokazuje i vyjádření přerovského primátora Jiřího Lajtocha o povodních 39

Pokud ano, jedná se spíše o malé sociální skupiny, jakou je např. rodina.

38

v srpnu 2010: "naše partnerské město Děčín nám v době květnových záplav poskytlo částku 100 tisíc korun, takţe na radě teď projednáme návrh na pomoc v minimálně stejné výši" (Poláková-Uvírová, 2010:4). Jak můţe pozitivní zkušenost změnit hodnotový ţebříček a uvaţování rozhodovatele lze ilustrovat na příkladu obce Huslenky. Před květnovou povodní v roce 2010, kdy byla postiţena, obec humanitární pomoc nikdy neposkytla. Starosta Huslenek Oldřich Surala k tomu dodal: „potom, co jsme dostali humanitární pomoc v květnu od jiných obcí, rozhodli jsme se přispět v srpnových povodních. Přednesl jsem na radě obce, ţe kdyţ jsme byli my obdarováni, tak by bylo záhodno zase pomoc oplatit těm, kdo ji teď potřebují.“ 4.3.5 Finanční zájem Bez ohledu na to, jakou důvěru mají občané v polickou reprezentaci, je nutné připustit, ţe rozhodovatelé mohou být v určitých situacích vedeni vidinou osobního zisku na úkor dané společnosti. Ostatně koncept sobeckých preferencí, který byl diskutován v úvodních kapitolách, velí vytěţit z kaţdé situace maximum. Dovedeno ad absurdum a při současné absenci kontroly by tak mohl politik doslova „zaprodat“ stát za vlastní prospěch, kdykoliv se mu tato příleţitost naskytne. Ačkoliv kontrola rozhodovatelů při nakládání s veřejnými prostředky obecně existuje, má korupce na vytváření veřejné politiky nezanedbatelný vliv (Štička a kol., 2008). Finanční motivace tedy hraje významnou roli v různých oblastech politického rozhodování,40 přičemţ na základě zjištěných faktů lze usoudit, ţe v oblasti rozhodování o poskytnutí humanitární pomoci nevyjímaje. Ve Freudovské terminologii je touha po vlastním zisku v esenciální podobě výsledkem působení Id, vnitřním dítětem v rozhodovateli, které touţí vlastnit co největší bohatství. V přeneseném významu můţeme také povaţovat tento motiv jako projev touhy po slasti, přirozená animální součást člověka, která (neomezena) můţe vyústit aţ v sociální darwinismus. Hilgardovými (1962, citováno dle Nakonečný, 1997b:126) slovy vyjádřeno je takové chování způsobováno „potřebou získávání“, naproti tomu v intencích Maslowovy teorie nelze explicitně uvaţovat o ţádné z nabízených kategorií – peníze se prolínají téměř všemi úrovněmi pyramidy. Pro většinu lidí jsou totiţ pouhým prostředkem k zabezpečení jiných potřeb – mohou tedy slouţit k libovolnému vyuţití v souladu s ostatními pociťovanými potřebami. Naproti tomu můţe být způsob jejich získání v ostrém sporu s jinými potřebami. Tam, kde peníze hypertrofovaly v cíl veškeré činnosti rozhodovatele, nabývá úsilí po jejich dosaţení téměř rozměrů fyziologických potřeb. Percepce role korupce v politickém cyklu Jak občané vnímají problém korupce, znázorňuje i notoricky známý Corruption Perception Index (CPI) z produkce mezinárodní neziskové organizace Transparency International, která je významnou autoritou v oblasti zkoumání korupce. CPI dosahuje alarmujících hodnot

40

Tentokrát se text přiklání opět spíše ke konceptu homo economicus a čistě sobeckým preferencím. To však není důkazem zpronevěření se vyuţívanému paradigmatu subjektivní racionality, pouze připuštěním, ţe jako jeden z motivů mohou hrát sobecké preference a touha po penězích významnou (nikoliv však výhradní) roli.

39

v naprosté většině zemí světa. Kaţdodenní zprávy z médií poskytují i s notnou mírou skepticismu nepříliš idealizovatelný obraz o motivech některých rozhodovatelů (např. databáze českých médií Anopress vyhledá za rok 2010 celkem 6571 článků obsahující výrazy „korupce“ a „politika“). Diskuse terminologických nuancí v této problematice je mimo rozsah předkládaného textu (pro bliţší vhled do problematiky srov. např. Štička a kol., 2008; Baţantová a kol., 2007). Je ovšem nutné vyvarovat se směšování pojmů lobbing (resp. vliv zájmových skupin, jako pojmu zatíţeno negativními konotacemi ve vnímání veřejnosti) a korupce. V ţádném případě mezi tyto dva pojmy nelze klást rovnítko. Vliv zájmových skupin sám o sobě není špatný, naopak můţe být znakem kvalitně fungující demokracie jako legitimní proces prosazování zájmů (Potůček, 2005). Rozhodovatelé totiţ nemají neomezené kognitivní kapacity a získání dodatečných informací můţe poskytnout uţitečnou zprávu o poţadavcích občanů. Problém v legitimitě nastává, kdyţ je naplnění poţadavků dané zájmové skupiny spojeno s odměnou, osobním ziskem ve prospěch rozhodovatele (Senior, 2006). Ačkoliv humanitární pomoc není oblastí, ve které by se naskýtalo největší mnoţství příleţitostí ke korupčnímu jednání,41 následující řádky ukáţou, ţe tato moţnost není nevylučitelná. Korupce v humanitární pomoci – zjevný oxymorón? Jak se však korupce projevuje konkrétně při rozhodování o humanitární pomoci? Snaha získat humanitární pomocí nějaký vliv, ať uţ ze strany státu či soukromých subjektů, je proti obecným principům humanitární pomoci (zejména principu neutrality). Proto je tato snaha často spojena se skrytými zájmy a tedy i šedou ekonomikou či korupcí (Walker, Maxwell, 2008). Ewins a jeho výzkumný tým (2006:3) uvádí, ţe „riziko korupce v rámci humanitární pomoci je vysoce ovlivněno prostředím, ve kterém se odehrává a povahou samotné akce.“ Korupce a netransparentnost procesů veřejné politiky se tak můţe obecně projevovat např. v podobě zpronevěry ze strany zprostředkovatelských agentur – tedy případy, kdy se humanitární pomoc nedostane na místo určení vlivem pochybení (ať uţ záměrných či nezamýšlených) jejich pracovníků. Jinou kapitolou je vyuţití vlivu získaného humanitární pomocí v postiţeném státě jak k prospěchu rozhodovatele (např. pochybné zacházení s výnosy z irácké ropy – Chryss, Northam a Ross, 2005), tak k prospěchu soukromých subjektů (formou nestandardních veřejných zakázek – Senior, 2006). Reálné příklady korupce ve všech fázích humanitární pomoci uvádí Ewins (2006:7), přičemţ roli v rozhodování mohou zřejmě hrát i budoucí výnosy, získané od potenciálních beneficientů: úvodní posouzení situace – rozhodovatel za úplatu vytvoří iluzi potřebnosti, aby byla pomoc ospravedlnitelná v očích veřejnosti, alokace zdrojů – dvojité financování stejného problému více projekty, institucionalizace pomoci – agentura vykazuje fiktivní partnery na projektu, 41

Těţit z takového rozhodnutí můţe totiţ výrazně menší mnoţství subjektů neţ u jiných oblastí veřejné politiky.

40

distribuce pomoci – potenciální příjemci musí uplácet zaměstnance agentur, aby s k nim pomoc dostala. Není neobvyklým jevem, ţe se následně firmy z pomáhajících států podílí na výhodných zakázkách na obnově. Slovy zprávy OSN (Zločin, 2000): „zahraniční firmy ve snaze prodat své zboţí podplácejí ministry nebo připojují „provize„ pro vysoké úředníky ke smlouvám a dohodám o investicích.“ Humanitární pomoc, například ve formě humanitární intervence42, tak můţe být zneuţita k uspokojení určitých zájmových skupin, které z ní následně profitují (Nardin, Williams, 2006).

4.4 Shrnutí V této kapitole byly konceptualizovány základní determinanty, které mohou ovlivňovat rozhodnutí o humanitární pomoci. Je vhodné tyto determinanty ve zkratce shrnout, neboť jsou předmětem analýzy v následujícím textu. „Vţdy se má jednat podle zákona, ale je potřeba k tomu něco přidat – nějaké morální zásady,“ soudí Jiří Novotný. Altruismus jako radost z prospěchu druhých lze pozorovat i v politice. Altruistický rozhodovatel můţe poskytnout humanitární pomoc, protoţe soucítí s postiţeným, respektive mu to velí jeho hodnotový ţebříček. Ne kaţdé altruistické preference však dosahují absolutních, resp. sebedestruktivních rozměrů. Pokud chce rozhodovatel zachovat moţnost existence vlastního státu, musí humanitární pomoc zvaţovat i v případě svého altruistického postoje. Blíţe se analýze věnuje kapitola 5.1. V případě, ţe je primární potřebou rozhodovatele moc a snaha vyvolat důvěru u voličů, vhodným prostředkem můţe být získání informací o názorech převládajících ve společnosti, resp. veřejném mínění o návrhu poskytnout humanitární pomoc. Důsledkem důvěry obyvatelstva a respektování veřejného mínění totiţ můţe být v očích rozhodovatele vyšší potenciál ke znovuzvolení a udrţení se u moci. Vzhledem k heterogenitě preferencí voličů na mnoţině všech politických témat, se nabízí otázka, jak můţe vypadat chování rozhodovatele maximalizujícího počet hlasů získaných ve volbách. Odpověď se pokusí nabídnout 5.2. Potřeba sounáleţitosti, nevybočovat z řady a někam patřit tvoří spolu s prostředky redukování komplexity rozhodovacích situací poměrně jednolitou, široce vymezenou, determinantu. Ta můţe ovlivnit rozhodovatele natolik, ţe poskytne humanitární pomoc, i kdyţ dostatečně nezvaţuje jednotlivé přínosy a náklady tohoto kroku. Věnuje totiţ pozornost signálům, které mu napomáhají se rozhodnout. Tyto signály pak mohou nabývat externí podoby, tedy osobní známosti s postiţenými nebo tendence ostatních států přispět. Pod interními determinantami lze rozumět heuristiky a zvyk daného rozhodovatele v oblasti poskytování humanitární pomoci. Jak lze pomocí těchto faktorů vysvětlit rozhodování, naznačuje kapitola 5.3. Jestliţe je rozhodovatel motivován reciproční výpomocí, bude výše humanitární pomoci výrazně determinována očekáváním rozhodovatele o budoucích událostech - jak tvrdí Tolman

42

Situace, kdy stát pouţije vojenskou sílu k ochraně obyvatelstva jiné země (Nardin, Williams, 2006).

41

(1932 in Nakonečný, 1997b:8), „síla reakce organismu nezávisí jen na síle popudu, ale i na síle očekávaného budoucího uspokojení.“ Pravděpodobný přínos z hlediska rozhodovatele také umoţňuje osvětlit aplikace Vroomovy teorie expektance – rozhodovatel musí předpokládat s dostatečnou pravděpodobností, ţe se jeho státu opětovné pomoci v případě ohroţení skutečně dostane. Zároveň se při existenci zrcadlového efektu43 očekávání odvíjí od ochoty samotného rozhodovatele respektovat potenciální závazek, vzniklý z přijaté pomoci. Reciproční pomoc však není povinná, proto je kaţdý vystaven pokušení k černému pasaţérství. Jak lze nahlíţet na rozhodování politiků vedených tímto motivem, poukazuje analýza v kapitole 5.4. Jakkoliv účinná opatření navrhuje odborná literatura a jakkoliv lze korupční jednání povaţovat za zavrţeníhodné, je nutné připustit, ţe rozhodovatelé jím mohou být ovlivněni i v případě rozhodování o humanitární pomoci. Vědecké studie (Ewins, 2006) dokazují působení korupce ve všech fázích procesu poskytování humanitární pomoci, a to nejen v rozvojových zemích. Vzhledem ke společenské nepřijatelnosti korupce jsou však rozhodovatelé vystaveni riziku odhalení, které je nutné posoudit. Jak lze analyzovat rozhodnutí politiků, vedených vidinou vlastního zisku, rozebere kapitola 5.5.

43

Zrcadlový efekt (srov. Krejčí, 2004) v tomto případě tedy znamená, ţe rozhodovatelovo očekávání o potenciálním opětování pomoci druhého státu se odvíjí od jeho samotné ochoty recipročně přispět. V psychologii je tento jev obecně známý jako projekce.

42

5 ANALÝZA MOTIVŮ Jak je moţné, ţe některé modely neoklasické ekonomie vysvětlují či predikují realitu velmi přesně, zatímco některé selhávají? Jednu z příčin lze spatřovat v přílišné redukci cílů, které ekonomické subjekty sledují. Je tedy moţné, ţe prostředky ekonomické analýzy odpovídají reálnému rozhodování nebo alespoň dobře předpovídají, ţe se lidé chovají tak, jako kdyby tyto výpočty prováděli. Avšak pokud nesledují jako svůj hlavní zájem maximalizaci vlastního uţitku – jsou i predikované výsledky nereálné. Tato kapitola analyzuje výše uvedené motivy matematicko-mikroekonomickými prostředky. To pak pomůţe odpovědět na otázku, zda bude takové modelování rozhodovacího procesu přinášet reálnější výsledky. Samotná existence potřeby či motivu však nutně nezajišťuje chování, které by tuto potřebu uspokojilo (v daném případě rozhodnutí o poskytnutí humanitární pomoci). Záleţí také na intenzitě této potřeby, dalších pociťovaných potřebách i parametrech dané situace. Aby bylo tedy moţné zjistit, jaká je tendence poskytnout či neposkytnout humanitární pomoc a přispět k vysvětlení pozorovaných rozhodnutí, je nutné analyzovat dané determinanty ve vztahu k interakci rozhodovatele a situace, ve které se nachází (velikost rozpočtu, podpora veřejnosti, historie apod.).

5.1 Altruismus Rozhodovatel motivovaný snahou pomoci ostatním, radostí z prospěchu druhých, se často rozhoduje altruisticky. Nezřídka je schopen vcítit se do role lidí v poškozeném státě a vnímat jejich potřeby nebo tuto pomoc vnímá jako svou morální povinnost. Neomezuje ho však jen rozpočet a fakt, ţe ve skutečnosti nerozhoduje o vlastních prostředcích. Značným omezením filantropie je také nutnost ohlíţet se sám na sebe, resp. vlastní stát. Jak bylo uvedeno v popisu tohoto motivu, málokterý altruismus dosahuje sebedestruktivní dimenze, tedy snahy udělat pro druhé cokoliv i na úkor vlastního přeţití. Lze si představit situaci, kdy je stát vlivem např. vysokého zadluţení nucen provádět úsporná opatření, ale zároveň se na druhém konci světa vyskytne humanitární katastrofa způsobující ohromné utrpení tamních obyvatel. Kdyby byl stát rozhodovatele zrovna v konjunktuře a prosperoval, rozhodnutí altruistického rozhodovatele by bylo poměrně snadno předvídatelné. S nedostatkem vzácných zdrojů se však musí potýkat kaţdý člověk, proto je nutné myslet i na prospěch vlastních občanů. Pro tento případ lze předpokládat, ţe rozhodovatel má určité preference (ne nezbytně stabilní) pro volbu mezi prospěchem vlastního (stát A) a poškozeného státu (stát B). Rozhoduje se tedy, jako kdyby maximalizoval uţitek závisející na alokaci zdrojů mezi poškozený a vlastní stát.44 Pokud je na ose x zobrazováno bohatství státu B a na ose y bohatství státu A, následující

44

Opět se zde můţe zdát, ţe je tato analýza v rozporu s kritikou racionality v úzkém smyslu, avšak zde vycházíme z předpokladu výhradní altruistické motivace. Pro daný zájem tak indiferenční analýza přináší reálnější výsledky vzhledem ke specifickému motivu, ze kterého vychází.

43

grafy ukazují indiferenční křivky45 lišící se mírou altruismu rozhodovatele státu A, z jehoţ pohledu bude celá analýza provedena: Obrázek 3: Indiferenční křivky dle míry altruismu.

Stát A

Stát A

Stát A

Stát B

Stát B

a) egoismus

b) částečný altruismus

Stát B c) altruistická sebedestrukce

Pramen: autor.

Předpoklady a vstupy modelu Uţitek rozhodovatele tedy nezávisí pouze na vlastním prospěchu, ale i prospěchu ostatních států. Obecně se pak rozhodovatel snaţí najít takovou alokaci prospěchu, která mu přinese největší uţitek a která je pro něj dostupná. Předpokládejme, ţe existuje pouze jeden poškozený stát a stát rozhodovatele zvaţuje, zda mu přispět. Pak je uţitek rozhodovatele dán jako: Ui

f ( a i, b i ) ;

i : a i, b i

N0

(1.1)

- ai je bohatství státu A (stát rozhodovatele, dárce) v čase i, -bi je bohatství státu B (poškozený) v čase i. 46 Nechť společenské bohatství Si v čase i je definováno jako: Si

ai

bi ; Si

N 0 (1.2)

Pro ztrátu bohatství Zi, způsobenou humanitární katastrofou v čase i ve státě B, bude platit Zi

bi bi

1

, Z i N 0 (1.3)

neboli rozdíl mezi bohatstvím státu B před a po katastrofě. Ztráta je dána exogenně v závislosti na přírodních, socioekonomických či jiných podmínkách.

45

Transformace altruistických preferencí do podoby indiferenčních křivek je zaloţeno na Frank (1995).

46

Neuvaţujeme záporné bohatství.

44

Dále chceme zjistit, jaká pomoc Pi bude poskytnuta státem A státu B po humanitární katastrofě v čase i. Pro pomoc Pi zřejmě platí: Pi

ai

ai

1

2

bi

2

bi

1

; P i N 0 (1.4)

Neboli rozdíl mezi bohatstvím státu A po katastrofě a po poskytnutí pomoci (ekvivalentně rozdíl mezi bohatstvím státu B po poskytnutí pomoci a po katastrofě). Předpokládejme moţnost transferu pouze od státu rozhodovatele k poškozenému státu. Rozhodovatel si tedy nemůţe vynutit prostředky od druhého státu, i kdyby to lépe odpovídalo jeho preferencím. Pak je situace před katastrofou optimální pro dané preference a rozpočtové omezení.47 Po katastrofě pak z hlediska rozhodovatele mohou nastat dvě situace – první, která motivuje k humanitární pomoci a druhá, která k ní nemotivuje. Abychom zjistili, zda humanitární katastrofa motivuje k pomoci, příp. v jaké výši, určeme pomocí indiferenční analýzy optimum po katastrofě z hlediska rozhodovatele státu A. Analýza Mějme tedy situaci v čase j, kdy je exogenně dáno bohatství aj, bj. Předpokládejme, ţe nastane humanitární katastrofa, která poškodí stát B ve výši Zj. Pak se v čase j+1 (po katastrofě) bohatství aj+1 nezmění, bohatství bj+1 klesne oproti předchozímu o Zj. Zjistěme, jakou pomoc pravděpodobně poskytne rozhodovatel státu A, aby se dostal do bodu optima v čase j+2 (po humanitární pomoci). Pro tento účel vyuţijeme indiferenční analýzu, určíme optimum pro distribuci bohatství po pomoci a pokud toto optimum neodpovídá současné distribuci po katastrofě, dojde k humanitární pomoci. Mějme uţitkovou funkci např. ve tvaru:48 2

a i bi (1.5)

Ui

Označme tedy čas před katastrofou jako j, čas po katastrofě jako j+1 a čas po poskytnutí humanitární pomoci jako j+2. Dále pro jednoduchost zápisu Z=Zj a P=Pj. Nechť je exogenně dáno bohatství bj, aj a ztráta při humanitární katastrofě Z. Zřejmě z (1.3), (1.2) a (1.4): bj

1

Sj

2

bj

2

Z (1.6)

bj Sj bj

1

1

Sj P

Z (1.7) bj

Z

P (1.8)

47

Jinak by totiţ poskytl humanitární pomoc, aby suboptimální stav napravil, pokud jiţ v minulosti nějaká katastrofa nastala. Pokud dosud nenastal, uvaţujme moţnost např. rozvojové pomoci, která by poslouţila ke stejnému účelu. 48

Tato funkce vyjadřuje částečně altruistické preference, s větším ohledem na vlastní prospěch. Je jednou z forem Cobb-Douglasovy funkce, byla zvolena především z důvodu získání jednoznačného vzorce pro pomoc v závislosti na exogenních proměnných, neboť v případě obecné analýzy funkce U=f(a,b) nelze tento vzorec odvodit. V konkrétním případě by však funkce měla co nejvěrněji znázorňovat rozhodovatelovy preference, aby bylo vysvětlení co nejpřesnější.

45

aj

a j (1.9) a tedy a j

1

aj

2

P (1.10)

1

a pro pomoc P, kterou hledáme, platí z (1.8): P

bj

bj

2

Z (1.11)

Je tedy potřeba zjistit optimum rozhodovatele pro situaci po pomoci, abychom věděli, jaká pomoc bude poskytnuta. Hledáme takový vektor (aj+2;bj+2), který by maximalizoval uţitek rozhodovatele v čase j+2. Rozhodovatel je však vystaven rozpočtovému omezení, které mu nedovolí na jedné straně nic získat od státu B, na druhé straně poskytnout větší humanitární pomoc neţ je jeho aktuální bohatství. Pro rozpočtové omezení tedy platí:

aj Sj

2

2

bj

a j 1 ; pro b j 2

aj

2

2

; pro b j

bj 2

Z bj

Z

(1.12)

Protoţe však první podmínka z definice nemůţe nastat,49 lze bez újmy na obecnosti povaţovat za rozpočtové omezení pouze druhou variantu. Podmínkou optima je: MU

a

MU

b

1

Sj

bj

2

aj

2

(1.13)

2

Pro uţitkovou funkci U (1.1) získáváme z první rovnice (1.13) 2b j bj

aj

2

Sj 2

3

2

2

a po dosazení do druhé rovnice (1.13) a

aj

2S j 2

2

3

,

které tvoří optimum rozhodovatele po humanitární pomoci. V kombinaci s (1.7) vyplývá, ţe humanitární pomoc je dána jako: 0 P

Sj

1

3

bj

; pro Z

bj

Z ; pro Z

bj

Sj

1

3 Sj 1

(1.14)

3

Ekvivalentními úpravami vyjádříme ve vhodnějším formátu v závislosti na exogenních proměnných: 0 P

aj

2b j 3

2Z

; pro Z

bj

; pro Z

bj

aj 2 aj

(1.15)

2

Výsledky 49

Vyţadovala by zápornou pomoc nebo zmizení části bohatství státu B.

46

Rozhodovatel má tedy určitou představu o distribuci bohatství, a pokud jí situace po katastrofě neodpovídá, je ochoten poskytnout humanitární pomoc ve výši P. Pokud naopak situace představě odpovídá, nebo by si přál větší bohatství pro vlastní stát na úkor státu druhého, humanitární pomoc neposkytne. Graficky znázorněme tyto dvě moţné reakce rozhodovatele na humanitární katastrofu, kde bohatství státu rozhodovatele a je zobrazeno na vertikální ose a bohatství postiţeného státu b na horizontální ose. V první situaci je stav po katastrofě suboptimální vzhledem k preferencím rozhodovatele, a proto jej motivuje ke změně. Rozhodovatel totiţ má moţnost dostat se na vyšší indiferenční křivku poskytnutím pomoci ve výši P. Obrázek 4: Situace vybízející k humanitární pomoci.

aj

aj BL0

IC0

bj

BL1

aj aj+2

IC0 IC1 BL0

BL1

bj+1 bj

a) původní situace

IC0 IC2 IC1

bj+1 bj+2 bj

b) humanitární katastrofa v B

c) humanitární pomoc

Pramen: autor.

V druhé situaci je stav po katastrofě jiţ optimální, proto rozhodovatel neposkytne humanitární pomoc. Obrázek 5: Situace nevybízející k humanitární pomoci.

IC0

IC1

aj

BL0

aj

IC0

BL1 BL0

bj

bj+1 bj

a) původní situace

b) humanitární katastrofa v B nemotivuje A k pomoci Pramen: autor.

47

5.2 Služba veřejnosti Jak touha po moci (tedy být znovu zvolen) tak snaha reprezentovat veřejnost, velí rozhodovateli ohlíţet se na veřejné mínění, jak bylo popsáno v kapitole 4.3.2. Veřejné mínění je poměrně sloţitý teoretický konstrukt, pro určitý návrh, projekt, jej zjednodušeně povaţujme za procentuální reprezentaci názorů veřejnosti. Rozhodovatelé v malých obcích si často vystačí s kontaktem s občany, aby si o veřejném mínění utvořili obrázek, rozhodovatelé ve velkých státech naopak mohou vyuţívat zejména průzkumy veřejného mínění.50 Cílem takto motivovaných rozhodovatelů je pak zjevně získání co největší podpory (resp. vyhovět co největší části občanů). Představme si situaci, kdy se rozhoduje mezi několika projekty, z nichţ jeden je poskytnutí humanitární pomoci, a všechny nemohou být realizovány zároveň v plné míře. Lze si představit, ţe se rozhodovatel ohlíţí na veřejné mínění, jaký podíl občanů si přeje, či nepřeje dané projekty. Rozhodovatel se pak chová, jako kdyby maximalizoval podporu veřejnosti. Pokud bude výrazná většina obyvatel podporovat poskytnutí humanitární pomoci, je moţné, ţe rozhodne o pouţití celého přiděleného rozpočtu v její prospěch. Jestliţe je však veřejné mínění vyrovnanější, je nutné zvaţovat alokaci přiděleného rozpočtu se značně větší opatrností. Předpoklady a vstupy modelu Vzhledem k omezené racionalitě lze předpokládat, ţe se politici rozhodují v takto krizových situacích inkrementalisticky. Protoţe je potřeba rychlé rozhodnutí a rozhodovatelé mají omezené kognitivní schopnosti51, nemohou zvaţovat všechny budoucí důsledky jednotlivých rozhodnutí, predikovat vývoj veřejného mínění ani počítat se všemi paradoxy v průběhu volebního cyklu. Proto uvaţujme, ţe je dané rozhodnutí o poskytnutí humanitární pomoci izolované, nezávislé na minulých rozhodnutích. Rozhodovatelovým cílem je zkrátka snaha získat co největší podporu veřejnosti na základě tohoto jednotlivého rozhodnutí. Obecně lze tedy pro danou rozhodovací situaci vyjádřit funkci podpory (resp. spokojenosti) veřejnosti: f ( m 1;...; m n ; x 1; ...; x o ) ; n, o

P

N

; n>o (2.1), a kde:

- xi jsou zdroje alokované na projekt i, x

R , x>0,

- o je počet projektů, n je počet kombinací (0 aţ o-členných) těchto projektů, - mj je procentuální podpora veřejnosti v desetinném vyjádřením, m j - pro

j

o

R , mj

0 ;1

je mj podpora výhradně j-tého projektu,

- pro j=n je mj podíl obyvatel nepodporujících ţádný projekt, - pro

j

, pro které platí n

j

o je mj podpora libovolných kombinací těchto projektů,

50

Oba pochopitelně mohou vyuţít institut všelidového hlasování, to však vzhledem ke své administrativní náročnosti a nutným přípravám nepřipadá v úvahu zejména v krizové situaci humanitární katastrofy. 51

Nejen oni, ale pochopitelně i voliči.

48

- projekt označuje jednu z alternativ rozhodovatele, kam můţe alokovat přidělené prostředky. Bez újmy na obecnosti neuvaţujme ţádné nerozhodnuté občany, neboť neovlivní alokaci zdrojů. Zřejmě tedy: n

mi

1 (2.2)

i 1

Protoţe však rozhodovatel nemá k dispozici neomezené zdroje, součet alokovaných prostředků nemůţe být nekonečný. Předpokládejme, ţe rozhodovatel spotřebuje celý přidělený rozpočet na dané projekty,52 proto: o

xi

R ;R

N

(2.3)

j 1

Analýza Hledáme tedy maximální hodnotu funkce podpora pro omezení dané rozpočtem. Pro jednoduchost analýzy předpokládejme pouze dva projekty (A,B) a v souladu s tím označme a= x1, b=x2. Projekt A je poskytnutí humanitární pomoci postiţenému státu. Zobrazíme situaci graficky: Obrázek 6: Veřejné mínění v situaci dvou alternativ.

Projekt A (humanitární pomoc)

Projekt B

Pramen: autor.

V oblasti 1 jsou lidé podporující výhradně projekt A, jejich procentuální vyjádření je tedy m1, v oblasti 2 podporují lidé výhradně projekt B, jejich procentuální vyjádření je tedy m2. Oblast 3 symbolizuje občany podporující oba projekty (m3) a oblast 4 občany, kteří nesouhlasí s ani jedním projektem (m4). Například příspěvek na projekt A tedy plně uspokojí veřejnost v oblasti 1 a částečně v oblasti 3.

52

To také koresponduje s Niskanenovou teorií byrokracie.

49

Nechť funkce celkové podpory veřejnosti53 je dána jako: P (a, b)

m 1a

m 3 ab (2.4)

m 2b

Vliv m4 lze bez újmy na obecnosti zanedbat, neboť neovlivní poměrné rozdělení zdrojů mezi projekty A a B54 a zdroje nelze ušetřit (2.3). Získaná podpora z projektů A a B je tedy dána součinem alokovaných prostředků a veřejného mínění ve prospěch tohoto projektu. Navíc je však nutné uvaţovat skupinu lidí, kteří si přejí oba dva projekty zároveň. Předpokládejme, ţe jsou tito lidé více spokojení, kdyţ je podpora obou projektů vyváţená (jinak by se zařadili do skupiny výhradních podporovatelů jednoho z projektů nebo nerozhodnutých). Proto jsou v tomto členu příspěvky a,b vynásobeny, nicméně, aby byly všechny členy výrazu proporcionálně vyváţeny, je z těchto příspěvků vypočítán geometrický průměr.55 Zároveň je však rozhodovatel omezen svým rozpočtem (pro přehlednost předpokládejme R=100): a

100 (2.5)

b

Hledejme tedy vázaný extrém funkce dvou proměnných P za podmínky a+b=100. Proto vyuţijeme Lagrangeovu metodu neurčitých koeficientů. Lagrangeova funkce je tedy: L

m 1a

m 2b

m 3 ab

λ( a

b-100 ) (2.6)

Podmínky extrému vyjadřuje rovnost parciálních derivací podle jednotlivých proměnných nule: L a L b L λ

m1

m2

a

m3

b

2

a

m3

a

2

b

b

100

λ

0

(2.7)

λ

0

(2.8) (2.9)

0

Dále platí, ţe a , b

0.

Pokud by byla některá z proměnných nulová, pak po dosazení do

funkce P, vychází, ţe na druhý projekt se spotřebuje celý rozpočet. Z (2.7) a (2.8) vyplývá, ţe: m1

m3

b

2

a

m2

m3

a

2

b

(2.10)

53

m1 aţ m4 jsou exogenně dané proměnné, a,b endogenní proměnné, jejichţ nastavením se snaţíme maximalizovat podporu. 54

Vzhledem k tomu, ţe si tito lidé nepřejí ani jeden projekt.

55

Aritmetický průměr by totiţ znamenal, ţe je těmto lidem jedno, zda je podporován plně projekt A nebo plně projekt B. Tito lidé si však z definice přejí oba projekty – viz výše.

50

Tedy po ekvivalentních úpravách56 2

m2

m1

m3

b

a

a

b

; m3

0 (2.11)

Nyní umocníme obě strany rovnice. Úprava je ekvivalentní právě tehdy, kdyţ: m2

m1

b

a

m1

m2

a

b

(2.12)

Pak získáváme z (2.11) a (2.12) po úpravách a

2

b

2

m2

4

ab

m1

m3

2

2

2 (2.13)

Substituujme za a z rovnice omezení a=100-b a pro přehlednost označme Z

4

m2

m1

m3

2

2

4 (2.14)

Pak máme dosazením (2.14) do (2.13) kvadratickou rovnici Zb

2

100 Zb

10000

0

, (2.15)

která má dvě řešení, ale vţdy pouze jedno vyhovuje podmínce (2.12). Pro b tedy platí: m2

m1

b

m1

m2

b

100 Z

10000 Z

2

40000 Z

2Z 100 Z

10000 Z 2Z

2

40000 Z

(2.16)

(2.17)

Pro příspěvek na první projekt a pak v obou případech zřejmě z (2.5) platí a

100

b.

Získaný vektor (a,b) je pak alokace zdrojů, která maximalizuje podporu P při zadaných parametrech R=100, m1, m2, m3, m4. Výsledky K pochopení rozhodnutí takto motivovaného rozhodovatele nám pomůţe znalost veřejného mínění ve prospěch jednotlivých projektů. Lze očekávat, ţe rozhodovatel bude tendovat k poskytnutí humanitární pomoci ve výši a, aby tak maximalizoval svou podporu od veřejnosti. Opět těchto výpočtů nemusí být schopen, ale můţe se chovat jen tak, jako kdyby je prováděl.

56

Pokud by bylo m3 nulové, pak z (2.10) zřejmě m1=m2 a z ), z (2.4) a (2.5) vyplývá, ţe P je pro jakoukoli distribuci R mezi a a b konstantní – rozhodovatel je tedy indiferentní.

51

5.3 Zvyk a konformita Pokud je rozhodovatel motivován především snahou zjednodušit si poměrně sloţitou rozhodovací situaci, intuitivně vyhledává nejrůznější způsoby, jak toho dosáhnout. Představme si situaci, kdy rozhodovatel musí rozhodnout o humanitární pomoci, ale krizová situace a mnoţství dalších úkolů, které musí plnit, mu nedovolují dokonalou analýzu situace. A to ani tehdy, kdyţ by jí byl schopen. Lze si představit, ţe pak hledá podobnost dané rozhodovací situace (humanitární katastrofy) s katastrofami, které jiţ zaţil. Výsledkem toho je rozhodnutí v souladu s jeho zvykem v daných případech, neboli zaţitým způsobem chování. Chová se tedy, jako kdyby znal závislost mezi určitou charakteristikou humanitární katastrofy (která pro něho reprezentuje obecnou představu o humanitární pomoci) a svým rozhodnutím o poskytnutí humanitární pomoci na základě minulých zkušeností. Roli také zjevně hrají především heuristiky a konformita, které vedou ke společnému cíli usnadnění rozhodování a rozhodovatelé je prokazatelně vyuţívají. Předpoklady a vstupy modelu Předpokládejme tedy, ţe rozhodovatel na základě závislosti mezi bohatstvím poškozeného státu a minulými příspěvky sebe samého rozhoduje o svém současném příspěvku.57 Vzhledem k omezeným kognitivním schopnostem rozhodovatelů lze bez větší újmy na obecnosti předpokládat, ţe tuto závislost vnímá jako lineární. Rozhodovatelova paměť sice také není neomezená, nepochybně si je však schopen vybavit nenulové mnoţství informací z minulosti. Uvaţujme tedy exogenně danou neprázdnou mnoţinu H,58 která obsahuje dvourozměrné vektory (oi;vi), reprezentující vlastnosti určitých humanitárních katastrof v minulosti (oi je bohatstvím poškozeného státu při katastrofě i, vi představuje vlastní příspěvek při katastrofě i). Po nalezení funkčního vztahu mezi bohatstvím poškozeného o a vlastní pomocí v, kde v je závislá proměnná, je moţné usuzovat, ţe rozhodovatel bude mít tendenci přispívat blízko k hodnotě v=f(o) po dosazení aktuálního bohatství poškozeného oj. Jinými slovy, na základě souvislostí dané humanitární katastrofy s minulými hledá výši vlastní pomoci postiţenému státu, jak jiţ bylo popsáno výše.59 Analýza Abychom mohli učinit závěry o rozhodovatelově tendenci přispívat, musíme zjistit lineární regresní funkci, která by vyjadřovala závislost v na o. Hledáme tedy funkci f(o)=v=a+bo; a, b R . Mějme mnoţinu H definovanou následujícím způsobem: H={(o1;v1); … ;(on;vn)},

i

(1,..., n ) : o i , v i

0 ; i : oi

0 ; (3.1) a kde:

57

Vlivem heuristiky reprezentativity pro něj totiţ tato informace vytváří dostatečnou incentivu (viz předchozí odstavec). 58

H jako historie.

59

Tedy jako kdyby prováděl lineární regresi z bodů reprezentujících minulé události a při rozhodování o vlastní pomoci vycházel ze zjištěné závislosti na bohatství poškozeného.

52

n je počet humanitárních katastrof v paměti rozhodovatele; n oi je bohatství poškozeného při katastrofě i; o

N ;n

2,

R

vi představuje vlastní příspěvek rozhodovatele při katastrofě i; v Vyjádřeme pro přehlednost graficky binární relaci H):

H

R

2

R.

(pro náhodně zvolenou mnoţinu

Obrázek 7: Lineární regrese - zvykové jednání. f: v=a+bo v

vj

oj

o

Pramen: autor.

K nalezení koeficientů lineární regresní funkce f(a,b) pro jakoukoliv mnoţinu H vyuţijeme metodu nejmenších čtverců (srov. Hušek, 1999:34; Henzler a kol., 2008:177). Nechť g(a,b) je funkce, která vyjadřuje součet kvadrátů horizontálních odchylek bodů od lineární regresní funkce. Pak zřejmě: n

g (a, b)

(a

bo i

vi)

2

(3.2)

i 1

Koeficienty a, b, které minimalizují hodnotu této funkce, jsou pak zároveň koeficienty regresní funkce. Podmínkou minima je rovnost parciálních derivací (3.2) podle a a b nule: g a g b

n

2

n

(a

bo i

vi)

0

na

b

i 1

vi

bo i

vi)oi

0

a

n

oi i 1

0 (3.3)

i 1

n

(a i 1

oi i 1

n

2

n

b

n

oi

2

i 1

o iv i

0 (3.4)

i 1

Po úpravách získáváme soustavu dvou rovnic o dvou neznámých:

53

n

na

n

b

oi i 1

n

a

(3.5)

vi

i 1 n

oi

n

b

oi

i 1

2

i 1

o iv i

(3.6)

i 1

Rovnice (3.5) a (3.6) jsou lineárně nezávislé, proto lze hodnoty parametrů lineární regresní funkce vypočítat a platí pro ně: n

n

oi a

2

i 1

n

n

vi i 1

i 1

n

n

n

oi i 1

oi

2

n

o iv i i 1 2

n

n

;b

oi i 1

n

o iv i i 1

i 1

n

n

vi i 1 2

n

oi i 1

oi

2

(3.7)

oi i 1

Coţ lze dosadit do lineární regresní funkce f(o)= vj =a+boj a získat poţadovaný vztah mezi o a v. Výsledky Lze očekávat, ţe takto motivovaný rozhodovatel bude tendovat k poskytnutí humanitární pomoci ve výši vj =a+boj pro nově vzniklou humanitární katastrofu j. Pokud tedy bude pro dané oj hodnota vj kladná (resp. větší neţ určité h, které můţe symbolizovat hranici částky, od které má smysl uvaţovat o poslání pomoci, aby byla smysluplná), humanitární pomoc poskytne. Jinými slovy, k pochopení rozhodnutí poskytnout humanitární pomoc nám pomůţe, kdyţ je současné bohatství poškozeného blízko bohatství poškozeného v minulé humanitární katastrofě, při které rozhodovatel humanitární pomoc také poskytl.

5.4 Reciprocita Pokud politik primárně sleduje zájem státu, jeho a tím i svou bezpečnost, klíčovým faktorem rozhodnutí o poskytnutí či neposkytnutí zahraniční humanitární pomoci můţe být fakt, ţe v případě humanitární katastrofy ve vlastní zemi by se ostatní státy rozhodovaly tak, aby opětovaly chování rozhodovatele. Politik sledující tento cíl by tedy pomohl postiţenému státu v případě, ţe by mu to v budoucnosti zapříčinilo pomoc od ostatních států (kdyby se jeho země ocitla v obdobné situaci). Morální závazek však není vymahatelný právem, stát (rozhodovatel) můţe být sváděn k černému pasaţérství. Tedy k rozhodnutí pomoc neposkytnout i přesto, ţe příspěvek dříve dostal. Na druhou stranu, pokud rozhodovatel očekává neopětování pomoci, můţe neposlat ţádnou pomoc a peníze raději investovat na vnitřní prevenci. Jakou strategii tedy zvolí takto motivovaný rozhodovatel, aby si co nejlépe pojistil budoucnost? Předpoklady a vstupy modelu V rámci transparentnějšího posouzení dále přepokládejme existenci pouze dvou států, přičemţ kaţdý z nich můţe být postiţen humanitární katastrofou s rozdílnou pravděpodobností. Model je zaloţen na teorii her, konkrétně jako hra v rozvinutém tvaru 54

s nekonstantním součtem,60 navíc s určitým prvkem náhody. Náhoda61 na základě rozdělení pravděpodobností rozhoduje o tom, zda a který z hráčů bude postiţen a který tedy bude na tahu. Nepostiţený hráč má pak moţnost poskytnout humanitární pomoc – pak se mu odečte určitá část bohatství, ale druhému se o tutéţ sumu bohatství zvětší. Hráč se však můţe rozhodnout druhému neposkytnout pomoc, čímţ si zachová svou úroveň uţitku, ale druhý hráč zůstane těţce poškozen. Pokud není v kole postiţen ani jeden hráč, oba dva získávají určitou sumu (reprezentující přirozenou obnovu země či ekonomický růst). Nechť je tedy mnoţina hráčů = {A; B; Příroda}. Hra se skládá buď z n kol, n z nekonečného počtu kol. Nechť se kolo skládá z následujících prvků:

N , nebo

- Výskyt události Ui v závislosti na Přírodě (např. humanitární katastrofy), - rozhodnutí R jedním z hráčů (např. humanitární pomoc ze strany nepoškozeného státu), - výplata V oběma státům na základě daného R a Ui. Bohatství státu A v i-tém kole je ai, bohatství státu B je bi, a i , bi , N 0 . Pak bohatství na počátku je a0, b0; a 0 , b0

N.

Výskyt události Definujme pravděpodobnost výskytu humanitární katastrofy v daném kole ve státě A jako pA, ve státě B jako pB a nikde jako p0. Nechť pro p A , p B , p 0 p0

1 ( pA

0;1

platí:

p B ) (4.1)

To znamená, ţe Příroda vţdy na začátku kola vylosuje na základě těchto pravděpodobností, kdo bude poškozen z mnoţiny U={A; B; 0} ve výši Z; Z N . Událost v i-tém kole je pak Ui; Ui

U.

Jinými slovy, v kole i můţe nastat právě jeden z následujících případů: - poškozen bude stát A (Ui=A s pravděpodobností pA) , - poškozen bude stát B (Ui=B s pravděpodobností pB), - poškozen nebude ani jeden stát (Ui=0 s pravděpodobností p0). Rozhodnutí

60

V rozvinutém tvaru, protoţe se rozhodovatelé států (dále také hráči) nerozhodují simultánně ale postupně. S nekonstantním součtem, protoţe zájmy obou hráčů na přeţití nejsou antagonistické. 61

Pouţijme pro ni označení „příroda“, které se pro tuto hru hodí i z názorných důvodů. S označením příroda přišel John Harsanyi, který ji však vyuţil pro jinou oblast teorie her – statickou bayesovskou hru (Dlouhý, Fiala, 2009).

55

Nechť V(R,Ui)=(xi,R;yi,R), kde R {1; 2 ;3} a x i , R , y i , R

R , je zobrazení N 2

R

2

přidělující

bohatství v daném kole i státům A, B na základě rozhodnutí R a události Ui nepoškozeného státu. Pak pro i-té kolo platí, ţe ai

ai

1

x i , R (4.2)

bi

bi

1

y i , R (4.3)

Výplata Následujícím rozhodnutím R jsou přiděleny dané výplatní vektory: R=1 - pomoc poškozenému státu ve výši |xi,1| - pak

V (1, A )

( Z

x i ,1 ; y i ,1 ); x i ,1

V (1, B )

( x i ,1 ; Z

y i ,1 ); y i ,1

(0; a i -a i 1 )

y i ,1

x i ,1

(0; bi -b i 1 )

x i ,1

y i ,1

(4.4)62

R=2 - Neposkytnutí pomoci poškozenému státu - pak

V ( 2, A )

( Z ;0 )

V ( 2, B )

( 0; Z )

(4.5)

R=1 - v případě, ţe se humanitární katastrofa nevyskytne (Ui=0), dochází k rozhodnutí z jednoprvkové mnoţiny {3} a tedy přirozené obnově: V(3,0)=(xi,3,yi,3), kde x i , 3 , y i , 3

N , xi ,3

y i , 3 (4.6)

Analýza Hledáme tedy optimální strategii vzhledem k zajištění dlouhodobé udrţitelnosti existence státu A, tedy strategii, která povede k získání co největšího mnoţství budoucích příjmů při minimalizaci moţnosti bankrotu státu. Následující obrázek graficky znázorňuje i-té kolo v podobě stromu hry.

62

Humanitární pomoc totiţ můţe být poskytnuta pouze na krytí škod, směřuje k nápravě do původního stavu, proto nemůţe být z definice vyšší neţ tyto škody.

56

Obrázek 8: Strom hry "humanitární pomoc".

Pramen: autor.

Analyzujme nejprve strategii pro konečný počet kol. Úlohu vyřešíme zpětnou indukcí, ptáme se tedy, jaké rozhodnutí R bude optimální v posledním (n-tém) kole z hlediska zisku rozhodovatele. Ať jde o rozhodovatele A nebo B, vţdy je výhodnější rozhodnutí 2, tedy neposkytnout humanitární pomoc. Rozhodovatel totiţ porovnává nulový zisk se ztrátou ve výši humanitární pomoci, kterou by poskytnul. Pokud je rozhodnutí neposkytnout pomoc dominantní strategií v posledním kole, pro rozhodovatele, který bude vybrán pro tah v předposledním kole, je dominantní strategií opět nepomoci. Protoţe ví, ţe v dalším kole by pomoc nedostal, je pro něj výhodnější prostředky uschovat. Takovým postupem dojdeme aţ k prvnímu kolu, tedy dominantní strategií je humanitární pomoc neposkytnout. Pokud budeme uvaţovat nekonečný počet kol nebo alespoň takový stav, kdy hráči hru jako nekonečnou vnímají, dojdeme k poměrně odlišným výsledkům. Pak totiţ obecně nelze jednoznačně určit dominantní strategii, neboť rozhodovatelé se mohou ohlíţet i na minulá kola a existují zde silné, avšak protichůdné tendence – k budování reputace a k černému pasaţérství. Předpokládejme však, ţe oba hráči znají a striktně se rozhodují na základě předchozích rozhodnutí a vývoje hry. Jinými slovy dodrţují analogii strategie grim trigger v opakovaných hrách, tedy pomáhají, dokud pomáhá i druhý. Jakoukoliv neochotu k pomoci však trestají navţdy svou neochotou poskytnout humanitární pomoc. Jde tedy o jakési vytvoření „atmosféry“ spolupráce či nespolupráce.

57

Pak hledejme optimální strategii v i-tém kole63 pro rozhodovatele A. Jak by se měl rozhodnout, aby maximalizoval budoucí výplaty svého státu? Předpokládejme, ţe rozhodovatelé neopětují pouze typ rozhodnutí, ale i výši. Pokud tedy bude poskytnuta humanitární pomoc ve výši xi,1, pak kaţdá další pomoc bude ve stejné výši:64 x j ,1

y j ,1

x i ,1 ; j

i , dokud R

2 (4.7)

Označme pro přehlednost výši pomoci jako xi= xi,1. Pro xi,>0 bude pomoc poskytnuta, pro xi,=0 nebude. Pak očekávaný zisk z kaţdého dalšího kola je roven: Zp

p AV1 (1, A )

p BV1 (1, B )

Zn

p AV1 ( 2 , A )

p BV1 ( 2 , B )

p 0V1 ( 3, 0 ) , pokud pomůţe (tedy xi>0). (4.8)

p 0V1 ( 3,0 ) , pokud nepomůţe (tedy xi=0). (4.9)

Pak je pomoc silně dominantní strategií právě tehdy, kdyţ: Zp

Zn

xi

0 (4.10)

Z první nerovnice vyplývá: pA( Z

xi )

p B ( xi )

p 0 x3

pA( Z )

pB 0

p 0 x3

(4.11)

a po úpravách xi ( p A

pB )

0

(4.12)

V kombinaci s podmínkou xi>0 tedy zřejmě platí: - pokud

pA

pB

, pak je silně dominantní strategií poskytnout humanitární pomoc (R=1),

- pokud

pA

pB

, pak je silně dominantní strategií neposkytnout humanitární pomoc (R=2),

- pokud

pA

pB

, pak je rozhodovatel indiferentní.

Pro rozhodovatele B lze provést analýzu analogicky. Výsledky Pokud je hra (budoucnost) takto motivovanými rozhodovateli vnímána jako konečná, pak lze očekávat, ţe humanitární pomoc nebude poskytnuta. Jestliţe naopak rozhodovatelé vnímají budoucnost jako nekonečnou, záleţí na mnoha zcela neidentifikovatelných faktorech. V případě, ţe všichni rozhodovatelé si „nic neodpouští“, tedy jakékoliv rozhodnutí nepomoci trestají věčným odmítáním pomoci v opačném případě, lze získat konkrétní výsledky. Rozhodovatel poskytne humanitární pomoc spíše tehdy, kdyţ je pravděpodobnost, ţe jeho stát bude zasaţen humanitární katastrofou vyšší neţ u ostatních států.

63

Za předpokladu, ţe dosud všichni pomáhali, nebo v prvním kole – výsledky jsou identické.

64

Dokud někdo neporuší nepsanou dohodu a pomoc neposkytne.

58

Pokud by tuto strategii rozhodovatelé nedodrţovali, bude záleţet především také na subjektivně vnímané pravděpodobnosti, ţe rozhodovatelův stát zasáhne katastrofa. Pokud bude rozhodovatel vnímat toto nebezpečí jako velmi pravděpodobné a zároveň bude předpokládat, ţe jiné státy tuto pravděpodobnost nevnímají příliš vysokou, lze očekávat, ţe rozhodne o poskytnutí humanitární pomoci. Nabízí se zde zřejmá analogie s pojištěním, kdy je zjednodušeně výhodné pojistit se proti budoucím katastrofám, pokud si rozhodovatel myslí, ţe jím vnímaná pravděpodobnost škody je větší neţ tatáţ pravděpodobnost vnímaná ostatními.

5.5 Finanční zájem Rozhodovatel motivovaný osobním prospěchem a finančními prostředky můţe být výrazně ovlivněn moţností získat určitou provizi, resp. úplatek, za rozhodnutí o poskytnutí humanitární pomoci. Jakákoliv korupční nabídka však nemusí být postačující k takovému rozhodnutí. Protoţe takovému roozhodovateli jde především o peníze, zvaţuje i své další příjmy. V případě odhalení korupce by totiţ mohl přijít o své místo a tedy i plat. Typicky je rozhodovatel vystaven pokušení přijmout úplatek a doufat, ţe se na něj nepřijde, nebo vzít zavděk jistému příjmu. Rozhodnutí tedy ovlivňuje zejména riziko odhalení i výše nabízeného úplatku. První koreluje s ochotou přijmout úplatek negativně, druhé pozitivně. Předpoklady a vstupy modelu Rozhodovatel se tedy chová, jako kdyby maximalizoval svůj očekávaný příjem v budoucnosti. Nemůţe pochopitelně odhadnout veškeré budoucí události, proto se rozhoduje v zásadě mezi dvěma moţnostmi – úplatek přijmout nebo nepřijmout. Pokud by úplatek chtěl jistě přijmout, můţeme navíc na problém pohlíţet z jiného úhlu pohledu – tedy, jak vysoký musí minimálně poţadovat úplatek, aby maximalizoval svůj budoucí příjem, ale zároveň byl někdo ochotný mu tak vysoký úplatek nabídnout. V tomto modelu však budeme předpokládat, ţe výše úplatku je exogenně dána65 a politik se rozhoduje v závislosti na jím vnímané pravděpodobnosti odhalení. Označme tedy: - W jako budoucí příjem (W0 příjem, který by rozhodovatel získal do konce volebního období z titulu své funkce), W R ; W 0 , -K jako výši nabízeného úplatku, K R ; K 0 , předpokládejme, ţe s přijetím tohoto úplatku je spojen závazek rozhodnout ve prospěch poskytnutí humanitární pomoci. Mějme uţitkovou funkci rozhodovatele U

f (W ) ,

která závisí na budoucím příjmu W a

funkci očekávaného uţitku n

O

f (W1 ;...; W n ; p1 ;...; p n ) , n

N;

i

1; n : p i

0 ;1

;

pi

1 (5.1), kde

i 1

65

Lze si představit situaci, kdy za rozhodovatelem přijde někdo s nabídkou typu „ber nebo nech být“.

59

- n je počet variant, které mohou v budoucnosti nastat, - Wi je budoucí příjem z varianty i, - pi subjektivně vnímaná pravděpodobnost, ţe nastane i-tá varianta. Nechť tedy: n

p i U (W i ) (5.2)

O i 1

Předpokládejme, ţe v případě přijetí úplatku mohou nastat pouze dvě varianty: neodhalení korupce se subjektivně vnímanou pravděpodobností p a její odhalení s pravděpodobností 1-p. Pokud bude korupce vypátrána, rozhodovatel bude odvolán z funkce a ztratí z ní veškeré budoucí příjmy. 66 Pokud ne, rozhodovateli zůstanou jak budoucí příjmy z platu, tak úplatek ve výši K. Pak zřejmě O

pU (W 0

K ) (1

p ) * U (0)

(5.3)

a vzhledem k předpokladu, ţe nulový příjem má pro rozhodovatele nulový uţitek, lze zjednodušit O

pU (W 0

K ) . (5.4)

Analýza Z definice je exogenně dáno K a W0. Rozhodovatel má libovolně definovanou funkci uţitku U, která závisí mimo jiné na jeho averzi k riziku. Hledejme tedy subjektivně vnímanou pravděpodobnost p, při které bude rozhodovatel na základě porovnání budoucích příjmů ochoten přijmout úplatek a rozhodnout o poskytnutí humanitární pomoci.67 V případě odmítnutí úplatku je rozhodovatelův uţitek závislý pouze na budoucím příjmu W0: U

f (W 0 ) . (5.5)

Pokud naopak rozhodovatel úplatek přijme, jeho očekávaný uţitek je dán jako O

pU (W 0

K ) . (5.6)

Hledáme takové p, pro které je očekávaný uţitek O vyšší neţ reálný U. Pak musí z (5.5) a (5.6) platit, ţe p

U (W 0 ) U (W 0

K)

. (5.7)

66

Ačkoliv se tento předpoklad můţe vzhledem k realitě zdát naivní, jeho oslabení by výsledky analýzy změnilo jen v konkrétních číslech, nikoliv metodicky. 67

Analýza vychází z Von Neumannovy-Morgensternovy (2004) funkce očekávaného uţitku a jejich analýzy rozhodování za rizika.

60

Výsledky Lze očekávat, ţe rozhodovatel přijme úplatek a rozhodne o poskytnutí humanitární pomoci, pokud je pravděpodobnost neodhalení vyšší neţ poměr uţitku ze základního příjmu k uţitku ze základního příjmu navýšeného o úplatek. Graficky je tato situace znázorněna na následujícím obrázku, kdy je pro rozhodovatele výhodnější přijmout úplatek v případě, ţe p>p1. Funkce U zde má konkávní tvar vycházející ze zákona klesajících mezních uţitků. Obrázek 9: Rozhodování o korupci.

U

U(W0+K)

O

Uţitek

U(W0)=p1*U(W0+K)

0

W0

Příjem Pramen: autor.

61

p1*(W0+K)

W0+K

6 EXPERIMENT V předcházejících částech textu byly popsány a analyzovány základní motivy, které mohou rozhodovatele vést k poskytnutí humanitární pomoci. Z výše uvedeného však vyvstává celá řada otázek, jejichţ zodpovězení pomůţe završit předkládanou studii. Jaký je vliv těchto motivů na rozhodování? Skutečně jsou lidé vedeni i jinými motivy neţ svým osobním ziskem? Jsou schopni a především ochotni spočítat a analyzovat důsledky svých rozhodnutí? Jak tyto modely ověřit? Empirická data, která lze získat pozorováním reálného světa jsou příliš komplexní a lze v nich obtíţně hledat kauzality a souvislosti. Metoda ekonomického experimentu se proto jeví jako velmi vhodným nástrojem ověření výše uvedených předpokladů. Navzdory svým omezením umoţňuje experiment vytvořit kontrolované prostředí, ve kterém lze studovat chování jednotlivců, ovlivněných reálnými incentivami (Davis, Holt, 1992). Kvalitní experiment s dostatečnou vypovídací hodnotou vyţaduje precizní provedení v souladu s metodikou experimentální ekonomie.68 Protoţe se i předkládaný experiment snaţí tyto zákony respektovat, není moţné testovat všechny výše uvedené modely. Nastavení a podoba experimentu se tedy vztahuje pouze k vybrané části výše uvedených teoretických předpokladů, i kdyţ je zachováno základní téma i výchozí paradigma. Zbylá část modelů je pak vhodným námětem pro případné navazující experimentální výzkumy.

6.1 Design experimentu Experiment vychází z matematických modelů jednotlivých motivů, prezentovaných v páté kapitole a ověřuje jejich vybrané výsledky. Abstrahuje od většiny exogenních faktorů a bere tak v úvahu pouze altruistické a zvykové jednání.69 Navíc také dává příleţitost k sobeckému chování v souladu s teorií her, tudíţ lze posoudit realitu s tradičními předpoklady. Vybrané předpoklady jsou převedeny do podoby hypotéz, jejichţ platnost je v souladu s přístupem i závěry předkládané práce. Provedený experiment je zaměřen především na ověření předpokladu, ţe rozhodovatelé nejednají pouze s ohledem na vlastní zisk a ţe v jejich rozhodování mohou hrát roli rozdílné motivy. Z výše uvedených souvislostí vyplývá také klíčový předpoklad proměnlivosti zdrojů motivace rozhodovatele. To je v kontrastu s konzistentními preferencemi, často předpokládanými v teoretických modelech. Pozorování tohoto jevu je druhým hlavním cílem experimentu. Posledním významným celkem, na který je obracena pozornost, je ověření vlivu heuristik, popsaných v kapitole 4.3.3.

68

Vzhledem k zamýšlené stručnosti a existenci vynikajících teoretických a metodologických prací zabývající se experimentální ekonomií, není dle názoru autora nutné popisovat tyto snadno dostupné materiály. Velmi přehledně se zabývá metodikou např. Friedman, Cassar (2004). 69

Ve významu popsaném v předcházejících kapitolách – míra altruismu či tendence k usnadnění rozhodování se tak můţe napříč subjekty výrazně lišit.

62

6.1.1 Model Podoba experimentu vychází primárně z teoretického modelu popsaného v kapitole 5.4.70 Jeho aplikace vytváří v laboratorním prostředí mikrosvět s hrozbou humanitárních katastrof a současně s příleţitostí humanitární pomoci (dále také „příspěvek“). Jelikoţ dosud nebyl realizován ekonomický experiment týkající se humanitární pomoci ani jiné oblasti,71 která by umoţňovala jeho replikaci, provedený experiment je zcela původní. Určité prvky v jeho podobě jsou však společné s mechanismem dobrovolného přispívání na veřejný statek (srov. Špalek, 2011) či diktátorskou hrou (srov. Forsythe a kol., 1994). To je dáno především faktem, ţe na humanitární pomoc lze nahlíţet jako na specifickou formu veřejného statku. Laboratorní prostředí umoţnilo vytvoření dostatečné kontroly nad vnějšími faktory, tudíţ rozhodnutí účastníků experimentu poskytlo vhodný základ pro srovnání teoretických předpokladů s experimentálními daty. Daný teoretický model humanitární pomoci byl zvolen především proto, ţe dominantní strategií v tradičním smyslu by zde bylo neposkytnout ţádnou humanitární pomoc a jediná Nashova rovnováha odpovídá nulovému příspěvku všech účastníků. Konkrétní parametry nastavení experimentu stejně jako hypotézy představují následující podkapitoly. 6.1.2 Podoba experimentu a jeho parametry Experiment sestával ze dvou sezení (session)72, která obsahovaly dva běhy (opakování téţe hry). Kaţdý běh sestával z deseti kol, které na sebe navazovaly. Účastníci experimentu73 byli stylizováni do role rozhodovatelů, kaţdý reprezentoval jeden stát. Kaţdý z těchto dvaceti subjektů měl plnou moc nad bohatstvím svého státu a to mu bylo také na konci experimentu v závislosti na jeho rozhodnutích vyplaceno. V úvodu kaţdý obdrţel virtuálních 200 Kč. Kola představovala časová období (lze si představit např. rok), přičemţ v kaţdém z těchto kol se vyskytla právě jedna humanitární katastrofa. Účastník, který byl náhodně vylosován, a zasáhla ho tedy katastrofa, ztratil ze svého aktuálního bohatství 120 Kč. Ostatní měli v té chvíli příleţitost rozhodnout o výši svého příspěvku (humanitární pomoci), který se mohl pohybovat mezi nulou (neposkytnutí humanitární pomoci) a aktuální výší jejich bohatství. Všechny příspěvky se přičetly poškozenému na jeho účet a zároveň odečetly jednotlivým přispěvatelům dle jejich rozhodnutí. Na začátku kaţdého kola bylo vţdy účastníkům přičteno 5 Kč, symbolizující hospodářský růst či přirozenou obnovu země. Bohatství se mezi jednotlivými koly přenášelo, je tedy nutné nahlíţet na celý běh (souhrn deseti kol) jako na nezávislou jednotku. Navíc bylo na kaţdém konci kola testováno bohatství účastníků, a jestliţe některé dosahovalo záporné či nulové výše, daný účastník jiţ v experimentu dále

70

Přesto je však eliminována moţná reciproční motivace, vlivem především anonymity a velikosti skupiny.

71

Alespoň autorovi není dle dostupných informací o takovém experimentu nic známo.

72

Tedy prováděný experiment se stejnou skupinou účastníků. Celkově sestával tedy experiment ze dvou sezení – úterního a středečního, přičemţ kaţdého sezení se účastnila jiná skupina. 73

Dále také označováni jako „subjekty“.

63

nepokračoval. Důvodem bylo nejen věrnější zobrazení reality, ale také zamezení pokřivení individuálních rozhodnutí nereálným sníţením rizika. Pilotní verze byla autorem realizována 25.3.2011 na Univerzitě Palackého v Olomouci s polovičním mnoţstvím účastníků. Experiment byl realizován v počítačové podobě74 a byl proveden ve dnech 29. a 30.3.2011 na půdě Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity. Kaţdé sezení (session) bylo rozděleno do dvou běhů, které se lišily pouze nastavením nezávislé proměnné (treatment variable), kterou byla implicitně zobrazená částka v poli, kam účastníci zadávali svoji volbu. Její vyuţití vycházelo z heuristiky přizpůsobení a ukotvení (adjustment and anchoring heuristic), popsané v kapitole 4.3.3 i původní literatuře (Tversky, Kahneman in Kahneman, Tversky, Slovic, 1982). Podobnou techniku také vyuţívá ve svých experimentech např. Ariely (2009). Výše této proměnné byla nastavena na hodnoty 0 (minimum) nebo aktuální bohatství (maximální moţný příspěvek).75 Tato proměnná symbolizovala kontextový efekt, vliv ochoty ostatních států k pomoci na rozhodovatele v reálném světě, a je vyuţita pro testování druhé hypotézy, popsané v následující kapitole. S cílem učinit oba běhy v kaţdém sezení navzájem co nejvíce nezávislé, byl účastníkům vyplacen jejich výdělek pouze z jednoho běhu, který byl výsledkem náhodného losu. Skladba účastníků experimentu byla vytvořena s cílem co nejvíce reprezentativního výběru z populace. Vzhledem k jiţ diskutovaným aspektům se jednalo výhradně o studenty Masarykovy univerzity (MU). Podmínkou účasti byla nulová zkušenost s ekonomickými experimenty, opět za účelem minimalizace neţádoucích vlivů na výsledky. Celkem se experimentu zúčastnilo 40 lidí, z nichţ čtvrtina byla vybrána náhodným výběrem z populace aktuálních studentů MU. Náhodného výběru bylo dosaţeno vylosováním univerzitních čísel osoby (UČO), která jsou přiřazena kaţdému studentovi. Zbylá část účastníků byla doplněna ze souboru přihlášených účastníků na základě inzerátů v elektronické i papírové podobě, prezentovaných na různých fakultách MU. Z této mnoţiny byli účastníci vybíráni záměrným výběrem, aby byla zajištěna maximální moţná heterogenita a reprezentativnost skupiny účastníků. Účastníci byli náhodně rozsazeni, jedinou moţností interakce bylo zadání příspěvku v kaţdém kole. Zobrazovány byly pouze informace o jejich vlastním bohatství, bohatství právě poškozeného účastníka a celkové sumě příspěvků. 6.1.3 Výzkumné hypotézy Silně dominantní strategií v teoretickém modelu a jedinou Nashovou rovnováhou je nulový příspěvek všech účastníků. První hypotéza tvrdí, ţe „skutečně poskytované příspěvky se

74

Autor vytvořil v programovacím jazyce PHP internetovou platformu, v rámci níţ experiment proběhl. Toto prostředí je dostupné online na http://experiment.thosting.cz. 75

Z důvodu omezeného rozpočtu a tedy i poměrně malých skupin bylo nastavení proměnné provedeno pouze na maximum a minimum, aby byla zajištěna větší pravděpodobnost získání statisticky významných výsledků. Tato strategie koresponduje s doporučením co nejvíce rozlišit úrovně, aby byly výsledky zřetelné (Friedman, Cassar, 2004). V případě dalších replikací popsaného experimentu by jistě bylo vhodným vylepšením zavedení kontrolní skupiny (bez vyplněného pole), která by nebyla vystavena ţádnému takovému podnětu.

64

budou lišit od těchto predikcí vycházejících z teorie her.“ Jinými slovy, alespoň v některých případech bude poskytnuta humanitární pomoc v nenulové výši. Kaţdé ze dvou realizovaných sezení se skládalo ze dvou běhů, které se lišily nastavením nezávisle proměnné (zobrazené částky). Druhá hypotéza zní: „Průměrné příspěvky v jednotlivých bězích se budou lišit v závislosti na zobrazené částce.“ Obě sezení zahrnovaly běh s minimální i maximální hodnotou zobrazené částky. S cílem eliminovat efekt pořadí byl sled obou variant u úterního a středečního sezení převrácený.76 To umoţnilo sledovat jak změny uvnitř skupiny (within subjects), tak mezi skupinami (between subjects). Vzhledem k předpokládané silné roli efektu učení se (learning effect) na druhý běh v rámci kaţdého sezení byly mezi subjekty porovnávány změny jen v rámci prvního běhu. U vnitřního srovnávání byly pochopitelně brány v úvahu výsledky obou běhů. Účastníkům bylo v kaţdém kole zobrazeno bohatství poškozeného. Vzhledem k předpokládané subjektivní racionalitě se motivace k poskytnutí humanitární pomoci napříč jednotlivci liší, avšak nejedná se o iracionální bytosti. Poslední hypotézu lze tedy formulovat následovně: „Bude existovat nedeterministická závislost průměrných příspěvků na bohatství poškozeného v jednotlivých kolech.“ Vzhledem k formě nezávisle proměnné (zobrazená částka) bylo moţné očekávat zadání „omylem“ plné částky příspěvku u některých příspěvků, zejména pokud se jednalo o první sezení s pořadím (minimum, maximum). Ačkoliv by tento fakt korespondoval s pojetím subjektivně racionálních jedinců – jednajících částečně zvykově (viz kapitola 4.3.3) a se selektivní pozorností – tento vliv není zcela ţádoucí pro testování ostatních hypotéz. Extrémní hodnoty totiţ mohou ovlivnit rozptyl dat a tím způsobit i niţší statistickou významnost výsledků. Proto byl experiment proveden s přihlédnutím k cíli eliminace těchto jevů a současným respektováním základních metodických zásad.

6.2 Výsledky Zpracováním dat vzešlých z provedených experimentů vyšlo najevo, ţe všechny výše uvedené hypotézy lze potvrdit. V následujících odstavcích jsou proto přehledně zobrazeny vybrané výsledky vztahující se k těmto hypotézám.77 Klíčovou závisle proměnnou a předmětem zkoumání je příspěvek (humanitární pomoc) jednotlivých účastníků. Protoţe se během kol měnilo bohatství, ze kterého mohli účastníci přispívat, je v analýze vyuţit relativní příspěvek vzhledem k příslušnému bohatství v dané chvíli. Rozloţení relativních příspěvků s jejich absolutní četností napříč celým experimentem zobrazuje následující graf:

76

Úterní sezení mělo nejprve minimum, poté maximum, středeční obráceně.

77

Statistické testy v této kapitole byly provedeny v programu SPSS.

65

Graf 1: Histogram četností příspěvků v obou sezeních.

Pramen: autor.

Hypotéza 1 Ačkoliv byly četnější niţší příspěvky, je zřejmé, ţe účastníci experimentu nejsou typickými homo economicus. Průměrný relativní příspěvek v celém experimentu byl roven 2,05 % aktuálního bohatství, mediánový 0,89 %. Navzdory tradičním předpokladům, vycházejícím z teorie her, se ukázalo, ţe přesně 80 % účastníků přispělo alespoň jednou nenulovou částku. To je velmi přesvědčivý výsledek, vzhledem k faktu, ţe se jednalo o kontrolované laboratorní prostředí, kde je vazba mezi rozhodnutím a výplatou naprosto zřejmá. První hypotéza je potvrzena a lze tedy usuzovat, ţe tradiční modely a dominantní strategie mohou sice u některých lidí věrně reprezentovat realitu, většina lidí se však rozhoduje i na základě jiných kritérií. Hypotéza 2 Jak bylo uvedeno v popisu experimentu, kaţdé ze dvou sezení bylo rozděleno na dva běhy. Ty se lišily nastavením zobrazené částky, která je předmětem zájmu druhé hypotézy. Zobrazená částka byla nastavena na minimum v prvním běhu a maximum v druhém běhu

66

úterního sezení, ve středečním to bylo zcela naopak. Následující tabulka zobrazuje průměrné relativní příspěvky v jednotlivých bězích: Tabulka 2: Průměrný relativní příspěvek v jednotlivých bězích.

Pramen: autor.

Při pohledu na tabulku je zřejmé, ţe se výsledky v závislosti na zobrazené částce liší. Navíc napříč sezeními vykazují průměrné relativní příspěvky podobné hodnoty, coţ ukazuje na vysokou test-retestovou reliabilitu. Pro potvrzení druhé hypotézy je vhodné srovnání uvnitř skupin pomocí následujícího grafu: Graf 2: Průměrný relativní příspěvek. Srovnání uvnitř skupin (within subjects).

Pramen: autor.

Rozdíly mezi relativními příspěvky uvnitř jednotlivých sezení jsou opět zřetelné, exaktně lze potvrdit hypotézu pomocí statistických testů. Protoţe se zjevně nejedná o normální rozloţení, byl pouţit neparametrický Mann-Whitneyův test. Ten ukázal, ţe rozdíly jsou statisticky významné na hladině významnosti 0,038 u úterního sezení a 0,005 u středečního sezení. Z následujícího grafu lze ověřit rozdíl mezi jednotlivými sezeními: 67

Graf 3: Průměrný relativní příspěvek. Srovnání mezi skupinami (between subjects).

0.0300

Průměrný relativní příspěvek

0.0250 0.0200 0.0150

1.běh 2.běh

0.0100 0.0050 0.0000 minimum maximum Předepsaná částka

Pramen: autor.

Při tomto srovnání se ukázaly rozdíly nejen mezi prvními běhy (maximální zobrazená částka ve středečním sezení oproti minimální v úterním), kde je rozdíl statisticky významný na hladině významnosti 0,002. Tímto je potvrzena i druhá hypotéza, není však bez zajímavosti srovnat výsledky mezi druhými běhy. U těch lze sice pozorovat rozdíly, avšak vlivem mimo jiné efektu učení se (learning effect) je způsoben velký rozptyl hodnot. To je ostatně důvod, proč nebyl rozdíl předpokládán ani v hypotéze a proč není rozdíl statisticky významný na přijatelné hladině významnosti. Hypotéza 3 Tak jak lze vyvozovat ze subjektivní racionality i výše uvedených teoretických modelů, míra vlivu bohatství poškozeného na výši příspěvku se liší napříč jednotlivci i skupinami. Přesto je ve všech skupinách tato vazba zřejmá a do jisté míry vykazuje podobnost. Lze říci, ţe zde platí nepřímá úměra, tedy čím vyšší bohatství poškozeného, tím niţší průměrný relativní příspěvek v daném kole. Zřejmé je to zejména u běhů s minimální zobrazenou částkou, kde je hodnota Pearsonova korelačního koeficientu -0,602. Coţ je u sociálních jevů velmi významná korelace, navíc statisticky významná na hladině významnosti α = 0,005.

68

Graf 4: Závislost průměrného relativního příspěvku na bohatství poškozeného.

Průměrný relativní příspěvek v daném kole

4 3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5 0 0

20

40

60

80

100

120

140

Bohatství poškozeného v daném kole

Pramen: autor.

Před pohledem na zbývající dva běhy je nutné vrátit se k rizikům, naznačeným jiţ při designu experimentu. Vlivem zobrazené částky mohlo dojít k “omylu”, kdy účastník nevěnoval prostředí dostatečnou pozornost a při maximálním nastavením tedy poslal příspěvek ve výši celého svého bohatství. Takový případ skutečně nastal u třech lidí a ze srovnání s ostatními daty je zřejmé, ţe takové rozhodnutí by se dalo označit v tradičním smyslu jako iracionální.78 Ačkoliv výskyt těchto jevů neodporuje paradigmatu subjektivní racionality, či je s ním dokonce v souladu (došlo k ní snahou o usnadnění rozhodování, selektivní pozorností – viz kapitola 4.3.3 a 6.1.3), nejsou ţádoucí z hlediska statistických testů. Pokud bychom tento zanedbatelný počet extrémních hodnot odstranili,79 vychází Pearsonův korelační koeficient podobně jako u předcházejících dvou běhů: -0,699 (středa) a dokonce -0,916 (úterý). Lze tedy říci, ţe i třetí výzkumná hypotéza je potvrzena. Provedený experiment tedy potvrdil všechny hypotézy, navíc celá řada dalších by mohla být ověřena realizací dalších experimentů s odlišným designem. Kromě uvedených skutečností také není bez zajímavosti, ţe vlivem efektu učení se (learning effect) jsou příspěvky ve druhých bězích niţší neţ v prvních. V neposlední řadě je moţné si povšimnout průměrně klesajících příspěvků aţ v posledních kolech druhých běhů, coţ ukazuje na vliv efektu konce horizontu (end-of-horizon effect) pouze v těchto bězích (přes jejich relativní nezávislost).

78

Protoţe tito účastníci reagovali v druhém běhu odlišně a především kvůli autorem pozorovaným reakcím nelze předpokládat, ţe by účastníci byli v tomto případě sebedestruktivně altruističtí. 79

Formální statistický vliv je totiţ v tomto případě řádově větší neţ věcný vliv.

69

7 MEZI SCYLLOU OBECNOSTI A CHARYBDOU NEREÁLNOSTI – SYNTÉZA A DISKUSE Co vlastně znamenají získané výsledky a jaké jsou mezi nimi souvislosti? Ačkoliv se hledání vazeb a spojitostí prolíná celým textem, explicitní syntéza a diskuse dílčích zjištění umoţní komplexní náhled na problematiku rozhodování o humanitární pomoci. Následující odstavce tedy v kostce nabízejí výsledky práce, jaké jsou mezi těmito fakty vzájemné vztahy a jaké z toho plynou implikace. Východisko analýzy a zároveň klíčový prvek, diskutovaný v úvodní části práce je odpověď na otázku, jak se lidé rozhodují. Touto otázkou se vědci nejrůznějších oborů zabývají jiţ po velmi dlouhou dobu a zdá se, ţe dokonalou odpověď na ni neuslyšíme ani v nejbliţší budoucnosti. Uţ její interdisciplinární charakter a zároveň nutnost stanovit výchozí premisy velel k syntéze poznatků mnoha vědeckých disciplín. Progresivní obor behaviorální ekonomie se vzhledem k ekonomické povaze tématu jevil jako vhodný základní kámen výchozího paradigmatu. Protoţe se behaviorální vysvětlení lidské racionality, respektive rozhodování obecně, v určité míře staví do opozice vůči tradičnímu pohledu na člověka jako bájného homo economicus, můţe být schopno objasnit dosud obtíţně vysvětlitelné jevy. Ostatně například v managementu je psychologických poznatků vyuţíváno jiţ desítky let, proč by tedy nemohly přispět i ekonomické teorii? Vzhledem k volbě paradigmatickému náhledu je však nutno posuzovat veškeré výsledky ve vztahu k jeho východiskům. Existence univerzální pravdy ostatně uţ dávno není převládajícím názorem gnoseologů. Řečeno Kuhnovou terminologií se lze domnívat, ţe vzrůstající vliv alternativních ekonomických pohledů na svět svědčí o počínající vědecké revoluci. Nutnost volby subjektivní racionality jako kontextu, v němţ bylo rozhodnutí o poskytnutí humanitární pomoci analyzováno, tedy vyplývá z obtíţné explanace reálně pozorovaných rozhodnutí v rámci tradičního pohledu na racionalitu. Lidé podle subjektivní racionality nehledají maximalizaci, ale uspokojení, její aplikace pak velí k hledání dobrých důvodů, stojících v pozadí jednotlivých rozhodnutí. Bez ohledu na to, co by povaţoval externí pozorovatel za racionální rozhodnutí. V rámci behaviorální ekonomie se navíc přístup subjektivní racionality jeví jako velmi univerzální, z čehoţ plynou jeho zřejmé výhody, ale i rizika. Na jedné straně je schopen popsat prakticky veškeré lidské rozhodování, na straně druhé hrozí obtíţná vyuţitelnost konceptu pro získání konkrétních výsledků. Téměř tautologická definice lidského rozhodování totiţ sniţuje moţnost exaktní analýzy. Tato práce se proto pokusila uchopit koncept subjektivní racionality dosud nepouţitým způsobem, bez zavrţení matematicko-mikroekonomických prostředků analýzy, s cílem precizního rozboru konkrétní situace rozhodování o poskytnutí humanitární pomoci. Dobré důvody, stojící v pozadí za rozhodnutím o poskytnutí humanitární pomoci, byly dekódovány pomocí identifikace základních potřeb a zdrojů motivace, které mohou v tomto rozhodování hrát roli. Tato obtíţná otázka nutně vyţaduje kvalitativní metody, především proto, ţe kvantitativní metodologie není schopna hloubkového průzkumu a odhalení skrytých potřeb. Vysoká validita dat, získaná nestrukturovanými rozhovory s lidmi na pozicích 70

rozhodovatelů je však vykoupena jejich niţší reliabilitou. Nízký potenciál ke generalizaci potřeb na celý základní soubor proto vedl k vyuţití dalších nepřímých metod identifikace potřeb a následné syntéze závěrů. Výsledkem této snahy je přehled základních motivů, které mohou hrát významnou roli v rozhodování o poskytnutí humanitární pomoci. Jak vyplývá ze subjektivní racionality, kaţdý člověk je jiný a v rozdílné situaci mohou tyto motivy hrát rozdílnou roli. Nelze proto v ţádném případě tvrdit, a tato práce se o to ani v nejmenším nepokouší, ţe uvedený přehled je vyčerpávající. Cílem však bylo dosáhnout reálnějšího vysvětlení rozhodnutí, nikoliv dokonalého. Protoţe bylo cílem dosáhnout konkrétních a exaktních výsledků, samotné identifikování motivů nestačí. Jak je moţné, ţe některé predikce zaloţené na tradičním vnímání racionality odpovídají nejen realitě, ale i experimentálním výsledkům, zatímco jiné selhávají? Příčina můţe být skryta právě v předpokládaných cílech snaţení analyzovaných subjektů. Zatímco u firem můţe touha po zisku poměrně přesně aproximovat realitu, u lidských bytostí tomu tak být nemusí. Problém tedy patrně není v běţně uţívaných exaktních prostředcích analýzy, které proto byly vyuţity v této práci k popisu identifikovaných potřeb. Zároveň však bylo přihlédnuto k omezeným výpočetním kapacitám skutečných lidí, neboť i kdyţ se chovají pouze jako kdyby prováděli tyto výpočty, například schopnost nekonečné iterace při volbě strategie80 nebo dokonalého plánování zjevně není vlastní všem lidem. Analýza matematickými prostředky tedy poslouţila ke zhodnocení vlivu nejrůznějších proměnných, které hrají roli u rozhodovatelů s (v danou chvíli) dominantní příslušnou potřebou. Protoţe je působení motivů často protichůdné, záleţí na jejich aktuální individuální kombinaci. Takový model pochopitelně uţ z principu neumoţňuje dokonalou predikci, avšak je zaměřen převáţně na vysvětlení pozorovaných jevů. Syntézou celé práce tak vzniká poměrně celistvý model rozhodování na poli humanitární pomoci, jeho klíčové části jsou obsahem páté kapitoly. Předkládaný text se zabývá konkrétním rozhodováním o humanitární pomoci, aby dosáhl co nejpodrobnějšího rozboru, podobným způsobem by však pochopitelně bylo moţné analyzovat i jiné rozhodovací situace. Jak lze ovšem tento model aplikovat, abychom získali konkrétní výsledky? Jak jiţ bylo zmíněno, váha jednotlivých motivů záleţí nejen na daném rozhodovateli, ale i aktuální situaci. Na základě předchozího odstavce pak lze předpokládat, ţe v rámci jednotlivých motivů se lidé rozhodují tak, jako kdyby prováděli popsané výpočty. Neboli výsledky aproximují realitu (s rostoucí přesností dle počtu rozhodovatelů), pokud jsou rozhodovatelé vedeni pouze daným motivem. Protoţe však často dochází ke kombinaci motivů, bylo by nutné stanovit jejich přesné váhy. To je z principu nemoţné, a proto model umoţňuje spíše relativní predikci i vysvětlení. Relativitě přispívá i potřeba popisu rozhodování více lidí a více situací. Ačkoliv někteří rozhodovatelé vůbec nemusí být vedeni určitým motivem, jiní ano – změnou hodnoty proměnné ovlivňující tuto potřebu (ceteris paribus) tedy patrně dojde ke změně průměrného rozhodnutí. U větších skupin či více situací není známo přesné rozdělení motivů, nelze tedy říci přesně o kolik, pouze jakým směrem se rozhodnutí změní. 80

Srov. například beauty contest game (Camerer, 2003).

71

Jinými slovy, pokud se například zvýší podpora veřejnosti pro humanitární pomoc v dané situaci, lze rovněţ očekávat zvýšení poskytnuté humanitární pomoci. Pokud budou rozhodovatelé více stimulováni ke korektnímu jednání, například formou viditelných etických kodexů či rizika odhalení podvodu, sníţí se patrně poskytování humanitární pomoci z důvodu korupce. Dokonce i samotná myšlenka na Desatero můţe rozhodovatele ovlivnit k většímu altruismu (srov. např. Ariely, 2009). Naopak při vysvětlování lze změny v rozhodnutí vysvětlovat pomocí změn jednotlivých proměnných či změnou vah daných motivů. Vyšší humanitární pomoc tak můţe být způsobena kupříkladu vyšší tendencí okolí přispívat nebo pouhou snadnější dostupností informací o rozhodnutích ostatních států. Niţší humanitární pomoc můţe být zapříčiněna nedodrţením koaliční dohody na vnitropolitické scéně a tím sníţenou rozhodovatelovou důvěrou v reciprocitu humanitární pomoci. Ačkoliv by bylo takové jednání tradičně povaţováno za „iracionální“, předloţenému modelu plně vyhovuje. Příklady aplikace obsahuje provedený experiment. Za účelem dosaţení zcela přesného vysvětlení i predikce rozhodnutí by pochopitelně bylo nutné znát všechny proměnné, které intervenují do rozhodování o humanitární pomoci. Nicméně, s rostoucí znalostí exogenních i endogenních proměnných se schopnost predikce zvyšuje, coţ dokázal i provedený experiment. Laboratorní prostředí umoţnilo kontrolu celé řady vlivů, a tak i získání přesvědčivých výsledků jak v rovině predikce, tak explanace. Všechny hypotézy, odvozené z předchozí analýzy byly potvrzeny – to naznačuje, ţe cíl reálnějšího popisu rozhodování o poskytnutí humanitární pomoci byl dosaţen. Přesto by však bylo ověření veškerých vlivů, vyplývajících z modelu, mimo rozpočtové i rozsahové moţnosti předkládané práce. Právě proto také nabízí celou řadu výchozích bodů k dalšímu výzkumu. Z potvrzených hypotéz vyplývá, ţe se rozhodovatelé ani v laboratorním prostředí, natoţ pak v reálném světě, nerozhodují na základě chladnokrevných exaktních výpočtů a svého osobního uţitku. Velmi snadno některé z nich při rozhodování ovlivní tendence ostatních k humanitární pomoci a dokonce nelze hovořit ani o konzistentních preferencích, neboť za minimálně změněných podmínek se rozhodli poskytnout odlišnou výši humanitární pomoci. Proto také v realitě často dostanou některé postiţené oblasti obrovské příspěvky po celosvětové vlně solidarity, zatímco jiné strádají v zapomnění – a příslovečné nůţky se rozevírají. Korelace průměrných příspěvků s bohatstvím poškozeného dokazuje, ţe ačkoliv někteří tuto proměnnou nereflektují, v průměru získáváme výsledky v souladu s odhady modelu v kapitole 5.3. To vše je v souladu se subjektivní racionalitou i popsanými modely – při analýze lidského rozhodování je zřejmě nutno počítat i s nesobeckými a nefinančními motivy. Potenciálním omezením provedeného experimentu byla skupina účastníků, jelikoţ se nejednalo o skutečné politické rozhodovatele. Vzhledem k nutnosti podstatné odměny, diskutované v designu experimentu, a především poměrně širokému vymezení rozhodovatelů v modelech (nejen premiéři, ale i hejtmani, starostové apod.) tak tento fakt nečiní externí validitu výsledků výrazně niţší neţ u experimentů obecně.

72

8 ZÁVĚR V akademickém diskurzu ekonomického vnímání lidského rozhodování dlouho dominovalo pojetí člověka jako přísně racionální bytosti, která má zájem pouze na svém uţitku, a která je schopna dokonale analyzovat veškeré důsledky svého rozhodnutí. Ačkoliv vzrůstající vliv behaviorální ekonomie umoţnil vysvětlení některých druhů reálně pozorovaného chování, zastřešující pojem subjektivní racionality trpí svou obecností. Předloţený text se tak snaţil najít cestu, jak syntetizovat dosud vyuţívané sofistikované prostředky analýzy s behaviorálním náhledem na rozhodování. Nyní je na místě shrnout dosaţené výsledky a porovnat je s výzkumnými cíli, dílčí shrnutí jsou umístěna na vhodných místech v jednotlivých kapitolách. Nejdříve byly ve třetí kapitole popsány alternativní pohledy na racionalitu v ekonomii a zvoleno paradigma subjektivní racionality. Analýza konkrétní situace rozhodování o poskytnutí humanitární pomoci vyţadovala identifikaci základních motivů, které mohou rozhodovatele vést ke kladnému rozhodnutí. Naplnění tohoto výzkumného cíle dosáhla s pomocí kombinace vhodných metod čtvrtá kapitola. Klíčové determinanty rozhodnutí jsou altruismus, veřejné mínění, zvyk a snaha usnadnit si rozhodování, reciprocita v mezinárodních vztazích a v neposlední řadě korupce. Následně pátá kapitola analyzovala tyto motivy pomocí standardních matematických prostředků, avšak s přihlédnutím k subjektivní racionalitě a diverzitě moţných cílů rozhodovatele, a vybudovala tak model rozhodování o poskytnutí humanitární pomoci. Šestá kapitola na základě zmíněného modelu vytvořila a realizovala experiment, který potvrdil základní předpoklady a ověřil potenciální vliv jednotlivých motivů. Je zřejmé, ţe zcela stabilní preference jsou mýtus, někteří lidé jsou velmi snadno ovlivnitelní a jejich rozhodnutí se můţe měnit v závislosti na nepatrných změnách okolí - potom je toto výsledné rozhodnutí determinováno především vlivem daných motivů a souborem vnějších podmínek. Sedmá kapitola pak syntetizovala získané teoretické i experimentální závěry a došla ke způsobu, jak daný model aplikovat. Ukázalo se, ţe se obecné vysvětlení lidského rozhodnutí a analýza s konkrétními výsledky nemusejí vţdy navzájem vylučovat. Vytyčené cíle tak byly naplněny a tento text otevírá mnoho otázek i cest k dalšímu výzkumu. Přínosy a další vyuţití práce lze spatřovat především v teoretické rovině, jak bylo i jejím cílem. Ukázala, ţe je moţno v rámci subjektivní racionality dojít ke konkrétním závěrům, které jsou blíţe realitě, neţ tradiční vysvětlení. Zároveň ukázala řadu cest k navazujícímu výzkumu a jednu z moţných cest k syntéze behaviorální ekonomie s doposud vyuţívanými metodami. Z hlediska praxe je moţno rozlišit dvě úrovně výstupů – pozitivní a normativní. Jednak pomáhá pochopit pozorované rozhodování o poskytnutí humanitární pomoci a vysvětluje roli jednotlivých motivů a proměnných, jednak mohou být na základě této znalosti implementovány některé instituce v souladu s cíli politické reprezentace. Byl prokázán vysoký vliv exogenních faktorů při rozhodování o humanitární pomoci, někdy zcela nesouvisejících s potřebností či strategickými zájmy poskytovatele. Rozhodovatelé se zkrátka nerozhodují tak, jak by moţná někteří občané očekávali – na základě důkladné analýzy všech 73

výhod i nevýhod. Proto by mohlo být smysluplné vytvořit např. obecnou státní strategii humanitární pomoci, která by definovala základní charakteristiky situace, vyţadující pomoc. Zároveň lze do strategie zahrnout geografické oblasti, kam by případně měla pomoc směřovat v závislosti na ostatních veřejných politikách a celou řadu dalších parametrů. Důsledkem takové strategie by bylo méně nahodilé poskytování humanitární pomoci, coţ by při mezinárodní koordinaci patrně přispělo i potenciálním příjemcům, resp. spravedlivější distribuci humanitární pomoci mezi nimi.81 Zároveň se lze také v souladu se zjištěními domnívat, ţe významnou roli v omezení korupce či neţádoucího jednání by mohly hrát vhodně vyuţívané etické kodexy. Ty by tak ovlivnily aktuální motivy rozhodovatele, a to nejen při rozhodování o humanitární pomoci. V obecnější rovině lze také vyvodit hlubší závěry, nebo spíše otázky hodné podrobného rozboru – pokud totiţ tradiční pohled na lidské rozhodování v řadě případů neodpovídá realitě, modely a instituce na něm stavící neplní svou funkci. Pokud si například řada amerických domácností brala „iracionálně“ více hypoték neţ byla schopna splatit a volná pravidla jim to dovolila, důsledky v podobě finanční krize byly nasnadě. Tradiční pohled tak neselhává jen v popisu reality, ale i jako rádce pro praktické rozhodování. Jelikoţ se značné mnoţství lidí rozhoduje „iracionálně“, úspěšná reakce pak musí vypadat jinak, neţ v případě všeobecné „racionality“.82 Vzhledem ke snadné ovlivnitelnosti lidí, časové nekonzistenci jejich rozhodování či pozdní lítosti rozhodnutí83 tak do jisté míry ztrácí význam argument „lidé vědí nejlépe, co je pro ně dobré“. V tomto kontextu se tak nabízí kontroverzní otázka, zda lze bezvýhradně aplikovat liberalismus v absolutní podobě a volný trh bez přívlastků jako východisko společenských norem.

81

Pochopitelně i zde by bylo nutné počítat s extrémními situacemi a dát tak určitý volný rozhodovací prostor voleným zástupcům veřejnosti. 82

Zřejmý je tento fakt při pohledu na kooperativní modely teorie her, srov. např. vězňovo dilema či beauty contest game. 83

Vyjádřenou obvyklým výrokem typu „kdybych měl moţnost znovu se rozhodnout, byl bych to udělal jinak.“

74

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ [1]

ARIELY, D. Jak drahé je zdarma : proč chytří lidé přijímají špatná rozhodnutí : iracionální faktory v ekonomice i v ţivotě. Vyd. 1. Praha : Práh, 2009. 215 s. ISBN 9788072522392.

[2]

ASCH, S.E. Effects of Group Pressure upon the Modification and Distortion of Judgements in MACCOBY, E. E., NEWCOMB, T. M., HARTLEY, E.L. (Eds.) Readings in social psychology. Vyd. 3. New York: Holt, Rinehart and Winston, 1958.

[3]

ATKINSON, R. L. Psychologie. 2., aktualizované vyd. Praha : Portál, 2003. 751 s. ISBN 8071786403.

[4]

BANDURA, A. Social foundations of thought and action: A social cognitive theory. NJ: Prentice- Hall, 1986. ISBN 013815614X.

[5]

BATSON, C. D., The altruism question: Toward a social-psychological answer. NJ: Erlbaum, 1991. 257 s. ISBN 0805802452.

[6]

BAŢANTOVÁ, I. a kol. Lobbing a korupce při tvorbě veřejné politiky. 1. vyd. Praha : Prospektrum, 2007. 131 s. ISBN 9788071751441.

[7]

BLAUG, M. The methodology of economics, or, How economists explain. 2nd ed. Cambridge : Cambridge University Press, 1992. 286 s. ISBN 0521430615.

[8]

BOUDON, R. Subjective Rationality and the Explanation of Social Behavior in SIMON, H. A. et al. Economics, bounded rationality and the cognitive revolution. Paperback ed. Cheltenham : Edward Elgar, 2008. 232 s. ISBN 9781852784256.

[9]

BRYMAN, A. Social research methods. 3rd ed. Oxford : Oxford University Press, 2008. 748 s. ISBN 9780199202959.

[10] BUCHANAN, J. Veřejné finance v demokratickém systému. Vyd. 1. Brno : Computer Press, 1998. 324 s. ISBN 8072261169. [11] BURNS, P. Experience and Decision-making: a Comparison of Student and Businessmen in a Simulated Progressive Auction. In SMITH, V.L, ed., Research in Experimental Economics, 1985, vol. 3, Greenwich, CT: JAI Press, pp. 139-157. [12] CAMERER, C. Behavioral game theory : experiments in strategic interaction. New York : Russell Sage Foundation, 2003. 550 s. ISBN 0691090394. [13] DAVIS, D. D., HOLT, C. A. Experimental economics. Princeton : Princeton University Press, 1992. 572 s. ISBN 0691043175. [14] DAWKINS, R. The selfish gene. 2nd ed. Oxford: Oxford University Press, 1989. 352 s. ISBN 0-19-286092-5 [15] DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost : příručka pro uţivatele. 3. vyd. Praha : Karolinum, 2000. 374 s. ISBN 8024601397. 75

[16] DLOUHÝ, M., FIALA, P. Úvod do teorie her. 2. přeprac. vyd. V Praze : Oeconomica, 2009. 119 s. ISBN 9788024516097. [17] DOWNS, A. An economic theory of democracy. Boston : Addison-Wesley, 1957. 310 s. ISBN 0060417501. [18] EASTERLY, W. R. Břímě bílého muţe : proč pomoc Západu třetímu světu selhává?. Vyd. 1. Praha : Academia, 2010. 454 s. ISBN 9788020017765. [19] EDGEWORTH, F.Y. Mathematical Physics: An essay on the Application of Mathematics to the Moral Sciences. London: C. Kegan Paul & co., 1881. [20] ETZIONI, A. Morální dimenze ekonomiky. Vyd. 1. Praha : Victoria Publishing, 1995. 243 s. ISBN 808586519X. [21] EWINS, P. et al. Mapping the Risks of Corruption in Humanitarian Action. Overseas Development Institute and Management Accounting for NGOs (MANGO), 2006. [22] EYSENCK, M. W., KEANE, M. T. Kognitivní psychologie. Vyd. 1. Praha : Academia, 2008. 748 s. ISBN 9788020015594. [23] Fink, G., Redaelli, S. Determinants of International Emergency Aid: Humanitarian Need Only? World Bank: 2009. ISSN: 0305750X. Article in press. [24] Forsythe, R et al. Fairness in Simple Bargaining Experiments. Games and Economic Behavior, 1994, vol. 6, No. 3, pp. 347-369. [25] FRANK, R. Mikroekonomie a chování. Vyd. 1. Praha : Svoboda, 1995. 765 s. ISBN 8020504389. [26] FRANKL, V. E. Psychoterapie pro laiky. 1. vyd. Brno : CESTA, 1998. 158 s. ISBN 8085319802. [27] Frič, P. a kol. Dárcovství a dobrovolnictví v České republice : (výsledky výzkumu NROS a Agnes). Praha : NROS : Agnes, 2001. ISBN: 80-902633-7-2. [28] FRIEDMAN, D., CASSAR, A. Economics lab : an intensive course in experimental economics. 1st ed. London : Routledge, 2004. 233 s. ISBN 0415324017. [29] FRIEDMAN, M. Essays in positive economics. Chicago: University of Chicago Press, 1953. 328 s. ISBN 0226264033. [30] GLASER, B. G; STRAUSS, A. L. The discovery of grounded theory : strategies for qualitative research. 1st pub. London : Weidenfeld and Nicolson, 1968. 271 s. [31] HENNIG, G., PELZ, G. Transakční analýza: terapie a poradenství. Vyd. 1. Praha: Grada, 2008. 317 s. ISBN 9788024713632. [32] HENZLER, J. a kol. Matematika pro ekonomy. 1. vyd. V Praze: Oeconomica, 2008. 194 s. ISBN 9788024512846.

76

[33] HERRNSTEIN, R. J. Rational Choice Theory: Necessary but Not Sufficient. American Psychologist, 1990, vol. 45, No. 3, pp. 356-367. [34] HEYWOOD, A. Politologie. 1. vyd. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. 482 s. ISBN 8086432955. [35] Hilgard, E.R. Introduction to psychology. 3. vyd. New York: Harcourt, Brace & World, 1962. 686 s. [36] HOBBES, T. Leviathan. Cambridge : Cambridge University Press, 1996. 519 s. ISBN 0521567971. [37] HOLMAN, R. Dějiny ekonomického myšlení. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, 2005. 539 s. ISBN 8071793809. [38] HUŠEK, R. Ekonometrická analýza. Vyd. 1. Praha : Ekopress, 1999. 303 s. ISBN 808611919X. [39] CHARMAZ, K. Constructing grounded theory : a practical guide through qualitative analysis. London: Sage Publications, 2006. 208 s. ISBN 0761973524. [40] CHRYSS, J., NORTHAM, G., ROSS, D. Transcript of “file on 4” – Iraq [on-line]. London: BBC, 2005. [cit 2011-02-12]. Dostupné na WWW: . [41] KAHNEMAN, D., TVERSKY, A. The Framing of Decisions and The Psychology of Choice, Science, 1981, vol. 211, No. 1, pp. 453-458. [42] KAHNEMAN, D.; TVERSKY, A.; SLOVIC, P. (eds.). Judgment under uncertainty : heuristics and biases. 1st ed. Cambridge : University Press, 1982. 555 s. ISBN 0521284147. [43] KASSIN, S. M. Psychologie. Vyd. 1. Brno : Computer Press, 2007. 771 s. ISBN 9788025117163. [44] KERN, H. Přehled psychologie. Vyd. 2., oprav. Praha : Portál, 2000. 287 s. ISBN 8071784265. [45] KOUKOLÍK, F. Jak si lidé hrají? : vědecké eseje z vysílání Českého rozhlasu Leonardo. 1. vyd. Praha : Radioservis, 2009. 181 s. ISBN 9788086212562. [46] KREJČÍ, O. Politická psychologie. Vyd. 1. Praha : Ekopress, 2004. 319 s. ISBN 808611984X. [47] KUHN, T. Struktura vědeckých revolucí. 1. vyd. Praha : Oikoymenh, 1997. 206 s. ISBN 8086005542. [48] KULHÁNEK, J., FICHTNEROVÁ, I. Brodskem se ţene vlna povodňové solidarity. Ţďárský deník, 2010, roč. 9, č. 194, s. 2. 1802-0968. [49] MASLOW, A. A Theory of Human Motivation. Psychological Review, 1943, Vol. 50, No. 4, pp. 370–396. 77

[50] MASLOW, A. Motivation and personality. New York: Harper, 1954. ISBN 0-06041987-3. [51] MCCOMBS, M. E. Agenda setting: nastolování agendy - masová média a veřejné mínění. Vyd. 1. Praha : Portál, 2009. 251 s. ISBN 9788073675912. [52] NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. 2., rozšířené vyd. Praha : Academia, 1997a. 437 s. ISBN 8020006257. [53] NAKONEČNÝ, M. Motivace lidského chování. Vyd. 1. Praha : Academia, 1997b. 270 s. ISBN 8020005927. [54] NARDIN, T., WILLIAMS, M. S. Humanitarian intervention. New York : New York University Press, 2006. 308 s. ISBN 0814758312. [55] NAVRÁTIL, P. Teorie a metody sociální práce. 1. kniţní vyd. Brno : Zeman, 2001. 168 s. ISBN 8090307000. [56] PALAŠČÁK, J. Kritika homo economicus. Brno, ESF MU, 2006. Diplomová práce. Vedoucí práce Kvasnička, M. 77 s. [57] PEARCE, D. W. Macmillan dictionary of modern economics. 4th ed. London : Macmillan, 1992. 474 s. ISBN 0333576926. [58] PERSKY, J. Retrospectives: The Ethology of Homo Economicus. Journal of Economic perspectives, 1995, vol. 9, No. 2, pp. 221-231. [59] POLÁKOVÁ-UVÍROVÁ, P. Na sever Čech míří nejen peníze. Nové Přerovsko, 2010, roč. 19, č. 32, s. 4. ISSN 1804-5712. [60] POTŮČEK, M. a kol. Veřejná politika. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2005. 399 s. ISBN 8086429504. [61] POTUŢÁK, P. Hayekova teorie lidské mysli. Katedra institucionální ekonomie, VŠE [online]. 2010. [cit. 2010-12-11]. Dostupný na WWW: . [62] PROROK, V., LISA, A. Politologie. 2. rozš. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 223 s. ISBN 9788073801410. [63] RIEGEL, K. Ekonomická psychologie. Vyd. 1. Praha : Grada, 2007. 247 s. ISBN 9788024711850. [64] SEN, A. Rational fools: A critique of the Behavioral Foundations of Economic Theory. Philosophy and Public Affairs, 1977, vol. 6, No. 4, pp. 317-344. [65] SENIOR, I. Corruption : the world's big C : cases, causes, consequences, cures. London : Institute of Economic Affairs, 2006. 207 s. ISBN 0255365713. [66] SIMON, H. A. et al. Economics, bounded rationality and the cognitive revolution. Paperback ed. Cheltenham : Edward Elgar, 2008. 232 s. ISBN 9781852784256. 78

[67] SIMON, H. A. Models of bounded rationality. Cambridge, Mass. : MIT Press, 1987. 456 s. ISBN 02621937283. [68] SIMON, H. A. Reason in human affairs. Stanford, Calif. : Stanford University Press, 1983. 115 s. ISBN 0804711798. [69] SMITH, Adam. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha : Liberální institut, 2001. 986 s. ISBN 8086389154. [70] SOJKA, M. Dějiny ekonomických teorií. Vyd. 1. Praha : Vysoká škola ekonomická, 1991. 403 s. ISBN 8070799374. [71] STERNBERG, R. J. Kognitivní psychologie. Vyd. 2. Praha : Portál, 2009. 636 s. ISBN 9788073676384. [72] STRAUSS, A., CORBIN, J. M. Základy kvalitativního výzkumu : postupy a techniky metody zakotvené teorie. Vyd. 1. Boskovice : Albert, 1999. 196 s. ISBN 808583460X. [73] SVOBODA, F. Ekonomika daru, dar a jeho reflexe v ekonomické teorii. Politická ekonomie. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2010, vol. 58, No. 1, s. 103 -127. ISSN 0032 -3233. [74] ŠPALEK, J. Veřejné statky : teorie a experiment. Vyd. 1. V Praze : C.H.Beck, 2011. 204 s. ISBN 9788074003530. [75] ŠTIČKA, M. a kol. Korupce a protikorupční politika ve veřejné správě. Praha : Transparency International - Česká republika, 2008. 212 s. ISBN 9788087123041. [76] Trivers, R. The evolution of reciprocal altruism. The Quarterly Review of Biology, 1971, vol. 46, No. 1, pp 35-37. [77] TSEBELIS, G. Nested games : rational choice in comparative Berkeley: University of California Press, 1990. 274 s. ISBN 0-520-07651-6.

politics.

[78] VON MISES, L. Lidské jednání : pojednání o ekonomii. Praha : Liberální institut, 2006. 959 s. ISBN 8086389456. [79] VON NEUMANN, J., MORGENSTERN, O. Theory of games and economic behavior. 60th anniversary ed. Princeton, N.J. : Princeton University Press, 2004. 739 s. ISBN 0691119937. [80] WALKER, P., MAXWELL, D. G. Shaping the humanitarian world. New York: Routledge, 2008. s. ISBN 9780415773706. [81] Zločin a spravedlnost: řešení problematiky mezinárodní kriminality [on-line]. Praha: Informační centrum OSN v Praze, 2000. [cit 2011-02-12]. Dostupné na WWW: .

79

SEZNAM GRAFŮ Graf 1: Histogram četností příspěvků v obou sezeních. ........................................................... 66 Graf 2: Průměrný relativní příspěvek. Srovnání uvnitř skupin (within subjects). .................... 67 Graf 3: Průměrný relativní příspěvek. Srovnání mezi skupinami (between subjects). ............. 68 Graf 4: Závislost průměrného relativního příspěvku na bohatství poškozeného. .................... 69

SEZNAM TABULEK Tabulka 1: Korelace mezinárodní pomoci mezi hlavními dárci. .............................................. 38 Tabulka 2: Průměrný relativní příspěvek v jednotlivých bězích. ............................................. 67

SEZNAM OBRÁZKŮ Obrázek 1: Maslowova pyramida potřeb. ................................................................................. 29 Obrázek 2: Faktory ovlivňující rozhodnutí o poskytnutí humanitární pomoci. ....................... 31 Obrázek 3: Indiferenční křivky dle míry altruismu. ................................................................. 44 Obrázek 4: Situace vybízející k humanitární pomoci. .............................................................. 47 Obrázek 5: Situace nevybízející k humanitární pomoci. .......................................................... 47 Obrázek 6: Veřejné mínění v situaci dvou alternativ. .............................................................. 49 Obrázek 7: Lineární regrese - zvykové jednání. ....................................................................... 53 Obrázek 8: Strom hry "humanitární pomoc". ........................................................................... 57 Obrázek 9: Rozhodování o korupci. ......................................................................................... 61

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK CPI

Corruption Perception Index

OSN Organizace spojených národů MU

Masarykova univerzita

80

SEZNAM PŘÍLOH Příloha A – Instrukce účastníkům experimentu

81

Příloha A – Instrukce účastníkům experimentu Instrukce (1/3) Rozhodovací situace: Účastníci experimentu reprezentují fiktivní státy. Kaţdý začíná s určitým bohatstvím, které se pravidelně zvyšuje. Na druhé straně můţe být bohatství sníţeno určitou událostí, která poškodí daného účastníka. Účastníci si mezi sebou mohou, ale nemusí posílat určité obnosy (které sníţí bohatství jednoho, ale zvýší bohatství druhého účastníka). Role: Kaţdý účastník je vládce jednoho státu. Máte neomezenou kontrolu nad rozhodováním o bohatství Vašeho státu. Výdělek: Na úvod obdrţíte částku 200 Kč, kterou můţete na základě svých rozhodnutí zvětšit či zmenšit. Peníze jsou virtuální, na konci experimentu Vám bude vyplacena částka odpovídající Vašemu bohatství. Instrukce (2/3) Kola a skupina účastníků: Na úvod obdrţíte 200 Kč. Experiment sestává z 10 kol. Po celou dobu experimentu budete ve stejné skupině s ostatními 19 účastníky. Fáze kola: Kaţdé kolo sestává z následujících fází: - Je vám přičteno 5 Kč jako Váš hospodářský růst. - Počítač náhodně vylosuje jednoho z účastníků, který bude poškozen (tomu bude odečteno 120 Kč). - Ostatní účastníci mohou, ale nemusí poslat určitý obnos ze svého bohatství poškozenému účastníkovi. - Pokud bude mít jakýkoliv účastník na konci kola 0 a méně Kč, v experimentu dále nepokračuje a bude mu vyplacena částka 0 Kč. Rozhodnutí: Vaším úkolem je v kaţdém kole rozhodnout, zda a příp. v jaké výši pošlete obnos poškozenému účastníkovi. V případě, ţe jste poškozen Vy sám, čekáte na rozhodnutí ostatních. Ţádný účastník pak nevidí, kdo poslal jakou částku, pouze celkovou sumu. Losování: Kaţdý účastník můţe být poškozen se stejnou pravděpodobností, přičemţ v kaţdém kole je poškozen právě jeden účastník (tedy ne více, ne méně). Losování provádí počítač v průběhu kaţdého kola a je nezávislé na jakýchkoliv vnějších vlivech (např. Vašem minulém rozhodování). Jakýkoliv účastník tedy můţe být vylosován vícekrát, ale také ani jednou. Instrukce (3/3) - Souhrn Jste vládcem určitého státu. Máte určité bohatství (200 Kč), které se pravidelně rozrůstá (5 Kč za kolo), ale můţe být sníţeno událostí, která Vás poškodí (pak následuje ztráta 120 Kč). Experiment sestává z 10 kol, v kaţdém z nich je poškozen právě jeden účastník, náhodně vybraný počítačem. Pokud nejste v daném kole poškozen, můţete, ale nemusíte poslat určitý obnos poškozenému účastníkovi. Minimální částka je 0, maximální je rovna Vašemu aktuálnímu bohatství. Kaţdý účastník, který má na konci nějakého kola bohatství menší nebo rovno 0, dále v experimentu nepokračuje. V průběhu experimentu nezavírejte okno prohlíţeče!