TŘEŠTÍK, Dušan / Češi a dějiny v postmoderním očistci. Praha, 2005, Nakladatelství Lidové noviny, 1. vydání, 341 s., ISBN 80-7106-786-5 Když jeden z redaktorů Českého rozhlasu nedávno představoval svého hosta, prof. Dušana Třeštíka, uvedl jako základní biografický údaj na úvod relace, že Třeštík je spoluzakladatelem Centra medievistických studií. Samotný rozhovor se pak středověku týkal jen okrajově, onen redaktor tím ale mimoděk připomněl, která Třeštíkova tvář je – zvláště v akademickém prostředí – stále tou známější, či možná přesněji, tou obecně uznávanější. Je jí tvář profesionálního historika středověku, který bádání v tomto oboru obohatil zejména svými Počátky Přemyslovců (Praha 1982, v rozšířeném vydání 1997). Že ale tato tvář není tváří jedinou dokazuje další ze souborů jeho stručných metodologických úvah, který vyšel koncem minulého roku pod názvem Češi a dějiny v postmoderním očistci. Není to poprvé, co se Třeštík těmto otázkám věnuje. První soubor článků na téma povahy a smyslu historikovy práce, jakož i na témata příbuzná vydal již v r. 1997 (Mysliti dějiny, Praha, Litomyšl 1997), druhý v r. 1999 (Češi. Jejich národ, stát, dějiny a pravdy v transformaci, Brno 1999). V obou případech šlo o soubor textů otištěných již dříve nebo k otištění připravených – většinou v denním tisku a kulturních revue, jen z menší části v odborných periodikách – nebo o jeho přednášky či rozhovory s ním vedené. Ke jmenovaným tématům se vyjádřil také na VIII. sjezdu historiků ČR, konaném v Hradci Králové v r. 1999, na některých z následných Historických fór, pořádaných AV ČR či v diskusi na serveru www.clavmon.cz. K posledním příspěvkům tohoto druhu patří jeho úvodní stať ke sborníku Dějiny ve věku nejistot (Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka, Praha 2003). Po formální stránce se Češi a dějiny v postmoderním očistci nijak neliší od Mysliti dějiny nebo Češi. Opět se jedná soubor kratších esejů, doplněný několika příležitostnými fejetony („sváteční kázání“) a dvěma rozhovory. V doslovu k tomu pak sám Třeštík říká, že nemělo jít o vědecká pojednání a proto si ani při psaní neukládal vědeckou zdrženlivost. Texty jsou skutečně psány lehkou rukou, jsou často spíše skicami myšlenek, než čím jiným. Směřují k vyjádření toho nejpodstatnějšího v několika málo větách a zanechávají za sebou řadu míst, jež naléhavě volají po rozvedení či upřesnění. V tom spočívá jejich síla i slabost zároveň. Oproti dvěma předchozím souborům nedošlo ani k žádnému myšlenkovému posunu. Ani co do témat, kterým se Třeštík věnuje, ani co do jejich pojetí. Jistě, autor v některých směrech propracoval svou argumentaci, opřel se o další literaturu a sleduje aktuální vývoj. Ale vše podstatné – nejen směr úvah, ale i konkrétní myšlenky, autoři a jejich práce – bylo obsaženo již v Mysliti dějiny. (Není vyloučeno, že došlo k myšlenkovému posunu v detailech, v jemných nuancích, ale tyto jsou s ohledem na charakter textů jen obtížně postižitelné.) Texty jsou redundantní ve dvojím slova smyslu. Nejen proto, že představují pouze variace na starší téma, ale též proto, že vznikaly postupně a byly určeny pro různá periodika, ale měly vyjádřit tytéž myšlenky. K obojímu je ovšem možné dodat, že si to Třeštík uvědomuje a otevřeně přiznává, že se na některých myšlenkách prostě „umanul“. Některé z textů jsou staré již osm let, většina jich ale vznikla po r. 2000. Jakkoli tedy vycházejí v celku teprve nyní a Třeštík tvrdí, že v nich rozvíjí myšlenky svého eseje Dějiny ve věku nejistot z r. 2003, tyto texty vznikaly spíše paralelně se jmenovaným esejem, než v návaznosti na něj. Pravdou však je, že zmiňovaný esej podává tyto myšlenky v propracovanější podobě.
Jádro Třeštíkových názorů by bylo možno shrnout následovně: Profesionální historikové, zájemci o historii, ale i nejširší veřejnost, ti všichni by se měly smířit s tím, že pozitivismus je mrtev. Je třeba opustit myšlenku dualismu objektivní skutečností a její subjektivní recepce, rozdíl mezi skutečností a výkladem, nemluvě už třeba o rozdíl mezi hospodářsko sociální základnou a její kulturní nadstavbou. Nejde přitom o žádný solipsismus. Svět vně lidského myšlení nepochybně existuje, ale přístup k němu si člověk/historik sjednává pomocí jazyka či obecněji kultury. Okolní svět vnímáme jako svět symbolů a významů, pouze tímto způsobem je pro nás svět racionálně postižitelný. Neexistují žádné „tvrdé“ popisy a „tvrdá“ fakta, které musí historik nalézt. Dějiny nejsou totožné s minulostí, historickými fakty nejsou všechny události. Obojí je odvislé od smyslu, který je jim dán, který však není imanentní. Dějiny nejsou jednou velkou mozaikou, do níž historikové po staletí skládají jednotlivé kamínky a blíží se tak postupně jejímu konečnému obrazu, ačkoli tohoto nikdy nedosáhnou – žádný takový pra-obraz prostě neexistuje. Historik dějiny nenalézá, ale konstruuje. Jazykem své doby, svými pojmy a myšlenkovými schématy, za pomoci svých teorií. Historik neprodukuje pravdu a už vůbec ne Pravdu, ale pouze vykazuje správnosti v jistém předem daném rámci a za použití předem dohodnutých pravidel. (O spojení těchto rámců a pravidel s mocí, o spojení kritérií vědeckosti a vědeckého establishmentu, sice Třeštík v této knize nemluví, ve svých starších textech však ano. Z kontextu bohužel není možné s jistotou říci, jaký postoj v této věci zaujímá dnes.) S ohledem na konstruovaný charakter dějin je také historik za „své“ dějiny odpovědný. Ukrývat se za údajnou objektivitu je podle Třeštíka zavádějící a nemorální. Historik by se neměl hájit svou objektivitou, ale v prvé řadě svou intelektuální poctivostí a případně, v druhé řadě, občanskou zodpovědností. Z konkrétních témat je třeba zvláštní pozornost věnovat zejména problému národa. Třeštík odmítá primordialismus, národ pokládá za sociální konstrukt, za dílo obrozenců 19. st.. Odtud také jeho nejdiskutovanější formulace o „vymýšlení“ českého národa, o možnosti koncepci národa stále znovu promýšlet a tím jej – spíše mimoděk, než záměrně – přetvořit či nově založit. Sám sebe Třeštík pokládá v tomto smyslu za „obrozence“. Konkrétně se pak přiklání ke koncepci občanského národa západoevropského typu oproti stávajícímu pojetí národa jako etnika, jako „společenství krve“ a s ohledem na to doporučuje také psát národní dějiny. Třeštík ovšem čtenáři nepředkládá jenom metodologické úvahy nebo příspěvky ke konkrétním tématům. Nabízí také nový obraz světa. Na počátku svých úvah patrně vycházel ze specifický problémů historické vědy, dnes je ale jeho optika spíše opačná. Jeho náhled na metodologii není jen výrazem vnitřního pohybu v rámci jednoho vědního oboru ani výrazem myšlenkového pnutí ve vědě jako celku. Je zakotven v přesvědčení o radikální přeměně světa/společnosti obecně. Třeštík také opakovaně zdůrazňuje, že se cítí žít na zlomu dvou dějinných epoch, že právě dnes se rozhoduje o podobě světa na dlouho dopředu. Končí podle něj období moderny, přehledně uspořádaný svět newtonovské fyziky se zhroutil, stejně jako osvícenský projekt pokroku a nastupuje anarchický a proměnlivý, jen v jednotlivostech uspořádaný svět chaosu, svět druhé moderny, v níž musíme řešit jiné kategorie problémů, než jaké před nás postavila moderna klasická a pro jejichž řešení prostředky klasické moderny nepostačují. Ale ani v tomto novém světě se neztrácí potřeba jistot. I nadále podle Třeštíka potřebujeme mýty, mýty ve smyslu institucionalizovaných předsudků, myšlenkových polotovarů, s jejichž pomocí se orientujeme ve světě kolem sebe a snažíme se okolnímu chaosu vtisknout určitý řád. Mýty potřebují jednotlivci i společnosti a právě v oblasti tvorby společenských mýtů, tvorby nového společenského kapitálu, leží úloha historika. Historik by se neměl uzavírat za hradby profese, měl by naopak vést aktivní „rozmluvu se společností“. Ostatně, už proto, aby zdůvodnil, proč by jej společnost měla dotovat – Třeštík skutečně
hovoří o dotování, protože pojem investice do vzdělání spojuje s myšlenkou „vědomostní společnosti“ ve smyslu Třetí cesty, která podle něj úlohu společenských vědců podrývá. V tomto směru jde Třeštík sám příkladem. S výjimkou komunistických Haló novin přispěl od r. 1989 už do všech celostátních deníků a do širokého spektra kulturních a společenských časopisů. A vyjádřil se k širokému okruhu témat: od smyslu a povahy vědecké práce, přes pojmy národa a státu, až česko-německým vztahům, Evropské unii, globalizaci nebo neokonzervatismus v USA. Také v praxi tím narušuje obraz ideálního historika, který se v akademickém prostředí prosadil po r. 1989, pod dojmem politické angažovanosti historiků v období komunistického režimu – historikům bylo tiše zapovězeno vyjadřování k aktuálním tématům a spolu s tím i ke smyslu vlastní práce. Třeštík však hovoří za sebe. Zdůrazňuje, že historická věda nemá být služebná, nemá být prostředkem legitmizace určitého státu nebo prostředkem disciplinace jeho občanů. Zvláště ne tradičního národního státu. Myšlenka politické korektnosti je Třeštíkovi cizí, stejně jako „omlouvání se za dějiny“ nebo činnost komisí, které mají v politickém zájmu sjednotit dějinné výklady sousedních států. Třeštík není – co se metodologie týče – příliš originální myslitel, ale to není třeba považovat za chybu. Skutečnost, že aktivně prostředkuje témata a názory, které jsou v zahraničí součástí hlavního proudu, ale u nás stále platí za více či méně podezřelé novinky, to samo o sobě má v naší situaci stejnou váhu, jako myšlenková originalita. Stojí přitom za zmínku, že nejsilnější metodologické víření, nejsilnější impulsy k přehodnocování dosavadních přístupů – jinde zpravidla záležitost mladších a nejmladších badatelů, často vysokoškolských studentů – tak u nás vyvolává člověk, který nedávno překročil sedmdesátku… Myšlenkové zdroje Třeštíkových textů jsou zjevné. Jedná se především o zdroje zahraniční: strukturalismus (Ferdinand de Saussure) a neostrukturalismus (Michel Foucault, Jacques Derrida, Jean-Francois Lyotard), sociologie pozdní moderny (Ulrich Beck, Zygmunt Bauman), antropologie (Clifford Geertz, Ernst Gellner), historicko-holistická koncepce vědy (Thomas Kuhn), neodarwinismus (Richard Dawkins) a teorie chaosu. Šlo by jistě pokračovat dalšími přístupy, jež Třeštík bere přinejmenším v potaz – za všechny např. postmoderní neopragmatismus (Richard Rorty), systémová sociologie (Niklas Luhmann), teorie symbolického kapitálu (Pierre Bourdieu) nebo narativismus (Hayden White) – , ale pro pochopení jeho myšlenkového zakotvení již není třeba tento výčet dále rozšiřovat. Pokud bychom měli zmínit domácí zdroje inspirace, pak snad historika Františka Grause, literárního vědce Vladimíra Macuru a filosofa Janu Patočku. Než pokročím ve své recenzi dále, musím učinit dvě poznámky osobního rázu. S většinou Třeštíkových názorů na povahu a smysl práce historika souhlasím, jakkoli ne vždy souhlasím s představami, z nichž Třeštík při jejich formulování vychází, nebo ne vždy souhlasím s konkrétním společensko politickým vyústěním. Byla to ostatně právě Třeštíkova kniha Mysliti dějiny – a nikoli, bohužel, úvod do studia historie, historický proseminář nebo historický seminář - , která mě jako studenta oboru historie-politologie přivedla k otázkám po smyslu a charakteru historikovy práce. Jednak v tom smyslu, že jsem metodologii začal chápat v celé její šíři, jednak v tom smyslu, že jsem přestal mnohé přístupy vnímat jako natolik samozřejmé, že se jim není třeba věnovat. A jakkoli jsem se od Mysliti dějiny pouze odrazil v cestě za další literaturou, prošel jiným vývojem než Třeštík a více než francouzští autoři mě oslovil postmoderní neopragmatismus Richarda Rortyho, mohu konstatovat, že jsem se dobral velmi podobných závěrů, jako Třeštík. Tolik na vysvětlenou, proč nechávám bez komentáře všechna tvrzení, která by pozitivisticky naladěného studenta historie zvedla ze židle a kladu Třeštíkovi otázky trochu jiného druhu.
Druhá poznámka se týká myšlenkové linie této recenze. Třeštík se vyjadřuje k nespočtu různých témat a v rozsahu recenze se není dost dobře možné dotknout všech. Hovořím tedy o tom, co pokládám za kostru Třeštíkových názorů, za to nejpodstatnější a zároveň nejzajímavější, poskytující největší inspiraci do budoucna. Recenzi by tedy bylo jistě možno věnovat jiným tématům, já jsem však vybral právě ta, která jsem vybral a zcela v duchu předchozího výkladu tak konstruuji „svého Třeštíka“. Přesto, že s Třeštíkem skutečně v mnohém souhlasím, je mu podle mého názoru třeba položit několik doplňujících otázek, jejichž společným jmenovatelem je téma myšlenkové důslednosti a názorové koherence. Nejsou to pravém slova smyslu výtky, není to seznam chyb, kterých se měl dopustit. Z textu knihy mi jenom není jasné, jak se k některým problémům vlastně staví a přitom právě tato znalost může vrhnout na všechny jeho texty odlišné světlo. Třeštík např. chápe historika jako tvůrce mýtů v pozitivním slova smyslu. Zároveň jej však označuje za intelektuála, jehož první povinnost vidí v kritičnosti. Jde ale obě úlohy spojit? Historik/vědec musí být stále kritický, nesmí nic pokládat za samozřejmé. Nemusí tím ale nutně podrývat též svoji vlastní práci jako historika/tvůrce mýtů? Stojíme před otázkou důslednosti. Pokud by Třeštík postupoval ve směru „tvrdších“ postmodernistů jako je Foucault nebo Derrida, musel by si protiřečit. Pokud by postupoval ve směru „měkčích“ postmodernistů jako je Rorty, mohl by obě úlohy spojit s tím, že historik mýty vytváří a prosazuje je, pro svou kritičnost si je však vědom jejich nahodilosti. V této souvislosti si je možné položit též otázku, jakého charakteru by tyto historikem vytvářené společenské mýty měly být. Podle Třeštíka mají být účelné a věrohodné, ale jakým způsobem to posuzovat? Proč by měla být jejich tvorba vůbec podmiňována soustavou pravidel, která nazýváme vědeckými? Není nakonec historikova práce jen jednou z podob literatury, jak říká White? Třeštík se domnívá, že není, že historikova práce je stále ještě analýzou, nikoli volnou tvorbou. Ale je tomu tak? Přesněji, neměl by těmto pochybnostem Třeštík dojít sám, pokud by důsledně pokračoval cestou, kterou nastoupil? Není nutným – nutným ve smyslu důsledným – výsledkem Třeštíkova přístupu, že věda ztrácí ono privilegované postavení, které mezi všemi sociokulturními činnostmi dosud má? A je možno jít ještě dále. Je-li historikova práce tvorbou společenského kapitálu, proč třeba Třeštík odmítá uplatnit pravidla politické korektnosti, tedy pravidla, jež vycházejí ze stejného pojetí popisu, jaké sám zastává. Brání se tomu proto, že jde o pravidla daná prostřednictvím státu, byť za použití demokratických mechanismů jejich tvorby? Třeštík také rozlišuje u vědeckého výkladu funkci „vysvětlovací“ a legitimizační na straně jedné a funkci „osvětlovací“ na straně druhé, přičemž odmítá první a souhlasí s druhou. Má ale takové rozlišení vůbec nějaký smysl? Zejména, hledíme-li na úlohu vědce/historika Třeštíkovou optikou? Souhlasím, že vědec/historik by neměl sloužit v tom smyslu, že by mu stát či jiná instituce předepsal konkrétní směr či dokonce závěry a on podle toho postupoval. Rovněž úloha teoretických limitů jeho práce by neměla být opominuta – mám na mysli limity, které určují vědeckost a tudíž autoritativnost výsledků vědecké práce. Ale tvrzení, že „osvětlování“ problému nemá legitimizační funkci, pokládám za neudržitelné. Třeštík sám říká, že historik dějiny konstruuje, že je to on, kdo jim dodává smysl. A tento smysl je vždy spojen s celým komplexem představ a názorů, které historik zastává. Včetně názoru, že něco je dobře a něco je špatně, názoru na legitimnost jednoho uspořádání a nelegitimnost jiného. Se
zřetelem k tomu – zdůrazňuji: se zřetelem k tomu, nikoli prostě podle toho – jsou dějiny „osmyslovávány“. Dějiny píšeme proto, abychom vnesli do okolního světa určitý řád a ten jen nemyslitelný bez určité hodnotové volby. Píšeme je – jak Třeštík sám říká – za pomoci svého jazyka a s našimi pojmy, protože jedině takový popis má pro nás smysl, protože jedině takový popis nám přináší užitek. Ostatně, sám Třeštík třeba konstruuje dějinný obraz středověku a v jeho rámci nalezla své místo i určitá představa uspořádání EU (odmítnutí „Evropy regionů“ ve prospěch „Evropy národních států“). Krátce, „osvětlování“ má podle mého mínění rovněž legitimizační funkci. Ale nemusí to vadit, budeme-li si vědomi toho, že to tak je a že to ani jinak nejde. Bude-li autor intelektuálně poctivý, nebude-li charakter své práce zakrývat a bude-li k tomu s tímto vědomím přistupovat i čtenář. A konečně paradox na závěr: jestliže pro své potřeby lidé konstruují mýty – a Třeštík se zasazuje za racionální konstrukci těch společenských – , je otázkou, není-li nakonec jedním z nejvhodnějších mýtů právě mýtus vědecké objektivity, který svrchovanou měrou poskytuje to, co od společenských mýtů člověk očekává, totiž řád a uspořádání chaosu vnějšího světa. Bylo by ale samozřejmě těžké právě tento mýtus prosazovat a zároveň si být vědom jeho konstruovanosti a nahodilosti… Třeštík si příležitostně stěžuje na nepochopení. Nikoli na nesouhlas, ale na nepochopení a tedy nedorozumění. Základ většiny těchto nepochopení ale nespočívá, po mém soudu, v myšlenkách jako takových – ačkoli ty se jistě řadě čtenářů jeví jako převratné či přímo rozvratné - , ale spíše v charakteru textů. Jak jsem byl pravil výše, jedná se o texty krátké a zejména znalejší čtenář by si na každé stránce udělal poznámku „třeba blíže vysvětlit“. Je možné, že Třeštíka chybně interpretuji i já v této recenzi, resp. že jej interpretuji jinak, než jak by své texty interpretoval sám. K tomu nelze než říci, že by Třeštík měl napřít své úsilí k větší a důkladnější práci, že by měl pokračovat v cestě, kterou naznačil svým esejem Dějiny ve věku nejistot. Měl by se obracet nejen na širší veřejnost, ale též na vědeckou obec a předložit spis rozsáhlejší a ucelenější. Ne snad novou „velkou teorii“ – tomu by se jistě vzpouzel právě s ohledem na své přesvědčení – , ale práci, která by jeho názory vyložila co možná v úplnosti, aby se reakce mohli tříbit po linii souhlasu/nesouhlasu, nikoli pochopení/nepochopení autorova záměru. Věřím, že po patnácti letech ohledávání terénu by toho Třeštík schopen byl.
