Dostat se na druhou stranu šeptající vody, k tomu bylo lávku. Byly i jiné

1

Arnošt Valeš Mosty

Dostat se na druhou stranu šeptající vody, k tomu bylo možnosti: se, a nebo jít po proudu a potok po metry široký a po obou stranách zábradlí, a pak se zase vrátit po Lávka byla nejkratší.

kolmo k toku

naproti tomu vedlo tomu, postavit tu výjezd. Koryto pádem byl výjezd a vjezd do

stavitel docílil, že byla podle možností co

bylo docela

kraj oplýval místem, ve

tokem, protože zahrada v blízkosti lávky bránila místech skoro dva metry hluboké, tím na místo.

byl skoupý.

Lávka byla výtvorem otce a skládala se ze stmelených Pokud ses

lávku. Byly i jiné který byl

záhadným

nebo musel dostat na druhou stranu, bylo nejjednodušší

Nejhorší na tom bylo, že poslání bylo lávka záhad.

osobou

vždy

lávku. kdy byla

2 Abyste tomu Pavouci si své se dokonce dotýkaly

od

se nachytaly na každou a bylo nad lávkou rostoucích na druhé potoka.

na

Taková se chytla uchem, nosem, také zalepila oko. Jít po lávce a mít zalepené oko je pocit, když kulatina, kterou držely ve výši dlaní lidí a kterou nemohla obejmout, aby posloužila jako podpora, byla pro chlapce moc vysoko. Madlo, jak otec jmenoval ono zábradlí, nemohl. Na to byla malá. Pavouci, když zjistili, že jejich úkryt

chlapec nad hlavou a obejmout ho také

byly potrhané, rychle zmizeli ve

Nohy venkovského kluka byly obuté do bot,

nebo si našli

do

Sandály vlastnost: dokázaly okamžiku zajet mezi škvíry toho primitivního chodníku a uváznout. následujícím pádu však škvíry své rychle a povolily, takže hoch potok zase Ne po lávce. Padal po do vody. by bylo jednodušší, kdyby rovnou potok brodem, ale to také nebylo snadné: ve vodním toku, jenž z kraje vše, co bylo tekuté a napájelo spodní prameny spousty studní, žili užovky a žáby, raci i vodní krysy. Také tu plavaly ryby. Na kraj se pomalu ukládal celé dny zcela

Bylo krásné léto roku 1952 a slunce svítilo již

Ano, vy ten kraj neznáte. Tam, kde slunce chodilo svou denní cestou od východu k západu, tam byl les. Kraj se vlnil, chvílemi se ztrácel kopcích, ale byl obnažen polnostmi a loukami. Pak se zlomil a spadl do a bylo bezesporu velkým zasít tu tolik chaloupek a stájí a stodol. Ale stály tu. Malebné a romantické, ubohé a bohaté, smutné a veselé, jednoduše vždy takové, jak je rád denní rozmar. na onom zlomu, který tu kraj vedly koleje. Také zde bylo nádraží. Bylo podivné, že slunce nejezdilo vlakem: stejnou cestu. Jenže vlak jezdil mnohem rychleji. za den od Prahy, aby zmizel na konci a zase se vracel. Tam, odkud slunce nikdy nesvítilo, byla pole a halda. Nedohledné lány kamenitých polí, nad nimi se do dáli táhla lana, vedená po vysokých sloupech, po kterých jezdila jakási lanovka. Její vozíky v pravidelných intervalech sypaly s obrovské výšky škváru na haldu: klap, klap, západní vítr, vanoucí sem od hrudkoven, odnášel prach škváry k východu. lidí z okolí našla v hrudkovnách práci. Podivné jméno dali lidé vysokým pecím, které nadarmo do Brdských pár hrudkách, které se pod Skalkou našly, mnoho železa nebylo.

protože

3 A tak se odkud.

hroudy, ve kterých se železo nacházelo, dovážet, a nikdo

Sedláci již nebyli rozoraných mezí

ploty

zdmi svých

Nacházeli se ve

Moudrost a zkušenost, um a znalost prostých lidí, toto nenahraditelné bohatství bylo v letech jako pára nad hrncem. Vytrvalý východní vítr páru odvál a voda se tragédie zámožného národa. Lidé se nestali chudáky ze dne na den. Trvalo léta, než zplundrovali zásoby a vyprázdnili hojnost Než se vzdali ruskému imperialismu. Zamyslíme-li se nad odvahou, kterou musel chlapec sebrat, aby se vypravil na druhou stranu potoka, za šera po lávce, byly starosti ve velkém Tam na druhé potoka, ve statku, mléko chlapec chodil. Jmenoval se Mikuláš a všichni mu Lexa. jen známí.

dojili krávy. A pro ono teplé a mastné Miky. Otec se jmenoval Alexandr, tomu ale

dobrých známých pan Baleš ve vsi moc nebyl místní. Byl zbohatlík nad Sázavou, dobyl ve svém mládí Prahu a nákladním vozem koupit u potoka. To však bylo desítkou let. Po celá ta léta okupace zde rodina nebydlela, jen obchodník Baleš renovoval který koupil a který byl na spadnutí. Nakonec z byla docela chalupa. k pozemku cesta vhodná jen pro osobní auta, a na navíc vyžadovala dávku odvahy, protože vedla hned nad potoka. Tu odvahu Alexandr Baleš bezesporu mohl na pozemek dopravit stavební materiál a Stavení totiž tísnila z jihu prudká a bylo odtud

však musel nechat postavit brod, aby se sem takhle vozilo uhlí a koks.

Baleš rád teplo a známé v Michelské koksu akceptoval jen antracit. To bylo to nejdražší uhlí.

a tudíž

ke koksu. Mimo

Situace Baleše otce byla roku 1952 již zcela jiná, ale mluvit o ní se zajímáme o Alexandrova syna Mikuláše, který šel pro mléko. které padal.

není na Zatím lávku, které se bál a ze

Chlapec byl modrooký postavy a zvídavého výrazu ve ukazovala strach. Bál se skoro všeho. Tmy, samoty, neznámých silných

která a

Jarní velké vody dosahovaly až ke vchodu do chalupy, takže obyvatelé museli zadním oknem a vichry se hnávaly nad krajem a více hluku, než škody. Chlapec ztratil matku, když mu byly roky, a ta vzpomínka mu jde stále hlavou. Otec se sice znovu oženil a macecha byla dobrá máma, kterou hoch miloval celou svou duší, ale na vlastní matku neustále jeden obrázek…

HLAS

4 Dostat se do duše a myšlení malého chlapce je možné, pokud jsem tím chlapcem já sám. Nebo pokud jsem jím býval. Jisté je, že mi dá velice práci vrátit se do mých let. Omýt vzpomínky, které jsou již dávno zkušenostmi, a zdaleka nejsou tak velké a ba ano, jsou i – dnes, když jsem již lépe – již dávno vím, že je daná zcela jinde, než kde by ji lidé

i lidským zákonem, bývá ta hranice

mám pocit, že jsem této hranice nedosáhl. naopak, že ji mám již stovky let za sebou. Vlastní matka mi když jsem byl malý, a si ji nepamatuji, vidím ji, jak leží na lehátku ze sanitky, které stálo našeho pražského domu, a Lehátko bylo nízké a tak chudinka ležela u a strachem pozorovala jenž se kolem ní Dnes již vím, že tušila, ne, že že mne již nikdy neuvidí. Její a jistota, že nechává své nejmenší na pospas tohoto asi tak silný citový náboj, že si tuto scénku pamatuji dodnes. Kde byli moji starší sourozenci, to nevím. Ty, mnohem mám nikdy se nestalo, že by mi odešla do neprobádaných

jsem tenkrát

jsem

vnímat

krásné vzpomínky na po boku mé mámy (macechy), že mám jednu mámu, která mne opustila, když

Ona sama tu je jen pro mne, protože moji maminku zastupuje. Dokázala a rozdávat

lhát

jsem si myslíval, že má macecha byla silná a inteligentní žena, ale jsem zjistil, že na vybranou. Rodina kolem ní byla tak a již od dob, kdy jsem vnímal a mluvil a i jsem byl neustále že tato tady, ta není má matka. jsem to již od mámy podlý úmysl, mne nemohl posoudit.

a tak se zlému a rozvratu chtivému Pokud takový

ten já to tenkrát

Nejvíce zla sila má matka mé biologické mámy. to byla jen bolest, která jí zkalila zrak, takže nevnímala, že její nejmladší je v dobrých a láskyplných rukách. Otec se na její zákaz mne, nás

díval velice

a já se mnohem

Toto tady jsou jen které jsem pochytil domyslil. Jednoduše jsem tyto kolem mne tak vnímal. popsal každý z naší rodiny jinak. Ale tu kterou jsem jen já. Kdyby náhodou

když jsem musel tvrdit jiného, tak mu

že a které jsem si by ty samé

za tmy

lávku, tu znám

5 Mikuláš se

odvážil vstoupit na kluzké kmeny lávky, ale a pro jistotu se chytl jedné plotu, co

se zase vrátil. pozemek

kolem jejich chalupy. s mastným Chlapec se vrcholu. Modré V duchu slyšel

spadlo do potoka. po celém

a když to

dosáhlo jeho rozrušení domu, ale pomoc od nich

otce, kdyby se vrátil bez mléka.

To již zažil. doma statku za potokem posílali, jako by to

jaký strach z lávky má, znovu a znovu ho do naschvál.

Ale kdo jiný by pro mléko jít? Otec a poslouchal zakázaný zvaný Svobodná Evropa, (Mikuláš o tom ale také že to nesmí nikde a matka s Magdou v kuchyni u stolu a úkoly. Tedy, sem tam fackou nutila chlapcovu sestru, aby se Magda byla o let starší a sourozenci stolování, o které Elfriede dbala. Elfriede byla chlapcova macecha. Mikuláš máma je macecha a že se jmenuje Fieda. Fieda byla vždy Elfriede.

.

že jeho že

se

jste Elfriede? (ne Elfriedu) a chlapci toto jméno

jak se vám dnes paní Elfriede? Ostatní tvary tohoto jména byly pro Mikuláše jenom nadávky.

Povzdechl si a se na statek za vodou. Táhlé chlapci teplý chlév, kde selka dojí. Pustil se plotu a zase popošel k lávce. Lávka byla u zahrady.

zájmy až na

když mu

výslovnost tohoto jména, ale

Elfriede, kam jdeš (ne Elfriedo), jeho matky. Paní

žádné

Elfriedo, to krávy

na dvou podestách, jedna stála u plotu jejich pozemku a druhá za vodou

Ta zahrada za lávkou nesla jen jméno Zahrada. Byla tu zcela protože v ní nestál žádný Domy byly od toho, aby stály a bydleli v nich lidé a podle jejich jmen se dalo usoudit, komu zahrada. Ale tady žádný nestál a Mikuláš komu by zahrada, kde se nedá bydlet, mohla Zahrada trojúhelník mezi potokem a cestou za ní, která vedla kolem statku. Tam, naproti statku a místu, kde jejich brod, byla trojúhelníku byla zahrada Bozovic, bydleli hned proti jejich ale za potokem. Kolem oné zahrady vedla kde se dva nevyhnuli. Navíc stará plotu své rezavé pojítko a spadla na Vysoký pouze pohled. Ano, to je správný výraz: chlapec byl celá ta léta jeho vodou a divotvornou hladinou.

co na

od

pustila postavený

potoka

6 Pan obrovský chlap, jenž to byla zkratka a Mikuláš jediným kopnutím své nohy, do potoka a tím

co chodíval lávku do hospody, (protože mu to otec když byla lávka jejich) dokázal velkých gumovkách, dopravit

„Co to sem do potoka nasypali za sám pro sebe.

slyšel Mikuláš, jak si

povídá

Mikuláš položil pravé chodidlo na lávku a se zatajeným dechem vstoupit na kluzké kmeny, když zaslechl kroky. Podíval se do potoka a se zdálo, že je voda zbarvená, skoro jako mléko. Z této barvy vykukovala bílá ryb. Mikuláš co to znamená: ryby byly leklé, ili chcíplé. šel do hospody. to pro chlapce výhodu, ale i nevýhodu. Výhodné bylo, že kluka popadne pod paždí a ho na druhou stranu, a nevýhoda v tom, že se mu bude posmívat, a to Mikuláš nesl. nezklamal. Nejprve zaklel, když byl v (doslova „co tady ten plot furt do prdele“), a po té do upadlé kopl. Pak Mikuláš zaslechl, jak v potoce, Bozovic husy, které se prakticky do potoka a tu, až dozrají do Pak lávku, hodil velký pytel na zem, popadl Mikuláše pod rameno a zase se s ním vrátil na druhý kde ho odstavil a se k tomu, jít do hospody. pane „Jo,“

obr chlap a dodal: „Kdybys

Jendu, tak mu

že jsem

v hosp „Ano, pane „No,

Ale brácha je sobota,“

až v sobotu!“ a šel.

Sobota? Ona je sobota, divil se Mikuláš, ale pak si že to asi bude pravda, protože otec byl již od doma. ale že to znamená, že je sobota. Nebo Ne, to není, to bývá otec již od rána doma. Statek byl tmavý, jen ze stáje bylo a zdálo se, že i teplo se odtud po Soubor asi vidlí, zapíchnutých ve hnoji, vrhal stíny, které dosahovaly až k chlapcovým nohám. Mezi vchodem do dvora a vraty do chléva byla halda hnoje, ze které se nebi a vzbuzovaly chlapce. se po celém si

Pak se jeho ruky dotklo že to byla Minda,

studeného a to. Mikuláš která sem do statku

To už ale stála selka ve už je bojácný, a vtáhla ho do chléva.

a slabé

ze chléva

celý

Vidle

leknutím, ale hned jásajícím pocitem

žena a popadla kluka, o

Nejprve, jako vždy, ulila do hrnku teplého mléka a podala ho klukovi, který naplnila bandasku, kterou držel v ruce, a poslala ho

že pil. Pak

7 se chléva a pak nastala tma. Mikuláš obešel jedny vidle a vydal se s bandaskou mléka, ozbrojen jako husita, k potoku. zdí statku stála Zrovna tam

a na ní sedával starý Budil a

fajfku, protože doma

ty jsi,“ bafnul tabákovým mrakem Mikulášovi do nosu. nejprve lekl, ale pak se rychle uklidnil, protože se tu nacházela vítaná doprovodí k lávce. „Od naproti,

vytáhl

se hoch že ho

Miky,

„Byl jsi pro mléko?“ bafal z fajfky starý. „Ano, pro mléko, jako vždy,“ souhlasil kluk a aby ho doprovodil, aniž by pojal že se bojí. „A

si vybíral slova, jak

máš ty vidle?“

„Byly zapíchnuté ve hnoji…“ „Ty se bojíš, nebo jsi je „Ne, já nekradu, ale

ukrást?“ ptal se

kmet.

jsem aby…“

„Tak že se bojíš,“ konstatoval starý a hned se zeptal: „chceš doprovodit k lávce?“ „To bych moc rád, ale

zaradoval se Mikuláš. ti tajemství, které musíš zachovat až do hrobu!“

„Ano, „To není tak jednoduché, do hrobu je to dlouhá doba,“ nedal se „Já to ale vydržím,

trval na svém Miky.

„Co vydržíš?“ „No

to tajemství,

„Aha.“ se zvedl a šouravým krokem se vydal k lávce. Odtud od zdi statku, po kolem plotu zahrady, ve které nestál žádný to bylo asi osmdesát šel, bafal z fajfky a hocha si nevšímal. Ten se mu lepil na paty. Když došli k lávce, se a „Tady to už zvládneš, na lávku, ale si

tu, dokud nebudeš ve vaší

„A to tajemství?“ „Jaký tajem… ach jo, málem bych Od statku se ozvalo mrzuté volání selky Budilové.

Mikuláš

8 „Kdybych zítra slyšeli:

být mrtvý, tak mne zabila,“ šeptal

„Pantáto, kde jste, hergot, ze tmy a pak bouchnutí

u ucha

klukovi. Od statku

už máte spát… kde vás budu hledat?“ bylo slyšet

„Kdo vás zabije, „No ona,

muž a ukazoval ke statku.

„Ona se bude teta vdávat?“ divil se Mikuláš. „Ne, ty troubo, od té doby, co se sem s nahou zadnicí Tys toho rozumu moc nepobral, no není divu, Pražák a Také to nemáš lehké.“

se jí v drápech

se vypravil Mikuláš rychle lávku a zmizel za bránou jejich zahrady. Zbývala mu travnatá cesta ke vchodu do domu. Tady lezly žáby a užovky. Proto Musel na zápraží a bude doma, hale. U a ležel mrtvý chlap. Byl zcela nehybný, a malé postavy. Již nedýchal. Mikuláš musel kolem a ho pojala, když sandály zavadil asi o nohu mrtvoly. vrazil do halou a vpadl do Magda zvedla hlavu od slohu. Ve se jí úleva, bratrova invaze do místnosti slibovala a odstup od domácího úkolu s úžasným nadpisem: Klementu Gottwaldovi za naše dobré živobytí?“ „Co se místnosti i otec.

matka a

„Co ten parchant zase „Jak to mohu

úloha.

od stolu. V tom okamžiku vstoupil do

ptal se ženy. mi to

divila se Elfriede. Otec se tedy

k synovi: u

„Co je?“ Mikuláš v hysterickém leží mrtvola. Matka se Magda se

skoro se dávil, a

že které

v nose a otec se šel podívat

Když se hlava rodiny vrátila do chytla celý do hlubin nosní dírky.

Magda pár facek, protože se jí

„Kdo to tam hodil?“ optal se otec. „Co jako?“ „Ten pytel brambor! U to mrtvola?“ nechápal táta. Matka

se válí pytel brambor, jak si mohl Miky myslet, že je ale nikdo si toho nevšiml:

„To byl asi sedlák, pan Boza, „Že ti to

divil se Alexandr.

jsem mu, že nám došly brambory,“ objasnila.

9 „Co já vím, asi

Elfriede. Pak se

k synovi a

se

zeptala: „Na co máš ten

?“

Mikuláš totiž stále držel v ruce vidle a matka, jež se slova doslova: Mistgabel. Chlapec se

díval na ruku, ve které držel kuchyní vzteklý

„Ty ke stolu a

jazykem

potýkala,

ale než

jedny komunistický, já bych je vlastníma rukama roztrhal!“ si Magdin domácí úkol:

dát totiž

Klementu Gottwaldovi za naše dobré živobytí?“

Anežka Havelková velice realisticky. Praha na konci 19. století se blížila století a bylo mnoho takových, co že to znamená konec Konec Anežka Takovou mohla

bude

velká událost a na ni se

podívat mnoho lidí.

že všude tam, kde je plno lidí, je také

a hlad.

si vlastní obchod.

nechat ujít a jen

Dívka jako by otci z oka vypadla: byla pravda.

se

jak to

aby si

jako by se tu narodila, a baže to snad

Po Michli se tvrdilo, že stará Havelková ani neslehla, jen za pultem porodila a obsluhovala dál. Anežka jediný, veliký problém: otec se již pomalu vzdával obchodu ve prvorozeného syna a jí, jediné slíbil, že když si najde muže, který se mu bude líbit, jí také obchod, ale v Nuslích. se tam a lidé, co se do budou muset kde mají nakoupit. Vydala se tedy dívka na lov, p Pak

chodila na zábavy a na mladé muže

ní stál: statný, hezký a ne ky nad Sázavou, z Petrova. Václav Baleš.

chytrý,

jisté buran z venkova,

Anežka se nejprve zamilovala a pak se vyptávat co a jak. Václav bydlel na u vzdálené tety a od rána, již od noci, pomáhal byl z domova To je skoro od fochu, pomyslela si Anežka a ho otci jako ženicha. Po zevrubném výslechu Václav obstál a i matce padl do oka. pak Havelka dostál slovu a mladým krámek, v Nuslích na stanici elektriky. Konec století se již Silvestra roku 1899

a se dále. Bylo mnoho humbuku pro nic, ale na obchodníci dobrou tržbu.

10 Elektrická dráha tenkrát vedla jen do Michle, ale se že se na svahu nad jež nesla jméno Roztyly, bude a že to bude velkolepé pro Prahy, ho financovat Václav Baleš se projevil jako dobrý samec. Krátce po Anežku po narození syna Alexandra roku 1905, zanechal všechny ve štychu,

oplodnil a pak, se odebral na

Anežku to Byla podnikavá. jí musely dcery pomáhat který stále rostl. Alexandr se také ale matka pomyslela na památku jeho otce a nechala ho Tenkrát

neodmlouvaly,

akceptovaly.

Tím bylo pro Anežku obchodovat.

když Alexandr po

zanechal a

Jezdil na kole po skupoval vejce, nakládal je do sklenic od okurek a bylo vajec málo a byla dražší, je na trhu prodával. Stával tenkrát na

vždy na stejném rohu, hned vedle

Každé ráno tramvají hezká dívenka, která se tu na ni vždy usmál, protože se mu líbila. Po do Roztyl a

když

se

usmívat i

a

a Alexandr se

po

zavedla Alexandra

ho

To již znala jeho velké plány a sny: mít sklenice na nakládání vajec velké jako obývák. Sen se Alexandrovi splnil: matka mu Marie Srpové poskytli pozemek v Roztylech.

peníze na první nákladní auto a

Jednoduše nechali Alexandra podnikat v domku s velkou zahradou na konci ulice. Byla to názvu – Zalomená, protože byla zlomená do pravého úhlu. hospodou U a na nalepenými domky, až V Zákoutí a tady se lámala k severu a v polích, za kterými se Michelská plynárna. polí, táhnoucích se k Michli, jenž se jmenoval Emerich Srp a byl otcem Marie. Pak nastal zázrak rodiny. Alexandr nechal pod domem a i pod dvorem domku, který zcela vybudovat obrovské bazény, sedm do kam se chlap schoval, aniž by mu ve stoje koukala hlava. Každý byl 3 na 3 metry velký. Celé léto se svážela nákladními auty, na kterých stálo hrdými písmeny „Alexandr Baleš – máslo – sýry – vejce“, vejce z vesnic Moravy, a Slovenska, aby se mohla naložit do obrovských do vápenného roztoku. Kolem rodinného domku vznikl podnik, jeden z velkých hlavního Prahy. Baleš k vejcím máslo a sýry a jako jediný v republice získal dovozní právo dánských Pak

na

Marie se

v obchodu a

rodila.

11 Ale i Alexandrovy sestry Julie a Anežka se Julie, nejmladší, se provdala za advokáta a si cukrárnu. Nezabývala se výrobou ty si nechala dovážet, ale prodejem. Na stanici elektriky, v Bráníku u nádraží, našla zlatý tak že brzy mohla zakoupit vilu v Nuslích a peníze i Anežce, která se oprostila od vedení, provdala se a obchod v Michli na hlavní, ve vlastním Alexandr sestry od Nákladní auta s jeho jménem byla hrdá, neb byl nositelem jména Baleš.

pokud mu dovolil a li cestu kolem. po Praze jich již deset. Matka byla

Jako každý Pražák, chudší, bohatý, na Na jihu, ležela vesnice, pro letní rekreaci jako

i rodina Balešova a Trubhofferova letní sídlo hlubokých Brdských mezi rybníky, – Voznice.

Julie Trubhofferová se svým advokátem (byl jen jako jediný zde nechali postavit ale Alexandr se ke protože sedlák ve vsi, s nedohlednými polnostmi a velkým statkem u rybníka, byl jeho strýc. Zde na se Pražáci „srocovali“, jak tomu strýc se svou fajfkou v zubech tvrdila, že manžel se s tou fajfkou již narodil a roj obchodnických tomu Sedláci byli a teta ze všech pocházel z Karlova, jako ona, ale nesl to Balešová. Pod tetiným nátlakem strýc Alexandrovi

Tetka

nejvíce milovala Alexandra, nejen proto, že jméno, kterým se pyšnila za svobodna: statek a vše, co vlastnil:

„Ale dokud žiju, smím to tu užívat, jinak, až budu na muž, kterému neustále páchl alkohol z úst. Alkohol a tabák.

je všecko tvoje,“

Alexandr souhlasil, byl mladý a strýc byl již starý. Ne že by tenkrát lidé vypadali starší.

jak starý sedlák je, ale

Josef Trubhoffer, právník kterému nikdo jinak než Pepík, se tomu smál, až se popadal za které Byl jediný v zámožném jenž sklony i. Teta Pacovská z Voznic mu jinak než nenažraný kozel. „Takhle se

smlouvy!“

když popadl dech.

ne? Plácli jsme si se strýcem,“ hájil sedláka Baleš. „Když se ti tomu chce tak mi do toho nic není, ale bys koupit majetek, peníze možná ztratí na Jestli sem vtrhne Hitler, tak budou jen kus papíru. Majetek, ten je nejlepší, nepodléhá inflaci…“ o

„Jó, Pepíku, už jsi mi to mi,“

tolikrát. Ale mu do

„Zrovna minulý týden se mi dostal na „Kde?“

Alexandr.

mi zbylo, kdys Alexandr.

zajímavý objekt,“

si Pepík.

12 „Ale, tady v kraji,

to být daleko,

„Tetka, nevíte, kde jsou

se to tam jmenuje.“ se Alexandr na selku Pacovskou.

„Jestli tam mají hospodu, tak se zeptej strýce, bude to

navrhla žena v šátku.

Ženské a z venkova, nosily v té šátky na protože mrzlo, a , protože pálilo slunce. Nikdo se nad tím nepozastavoval. Po prvním úmrtí barevný za a již barvy „Tam je „Hostinec pod Horou“. Mají moc dobrý sklep, chlazený spodními prameny z Hory. Nejlepší pivo – má jsou orosené…“ Sedlák polkl slinu a ztichl, ho ta zmohla. Zvedl se z lavice, která stála vedle vchodu do domu a poskytovala jemuž vládl.

výhled na

Bylo to velké Po levici byla stodola v kraji, po pravici, hned za vjezdem do dvora stáj a naproti byly kurníky s králíky, prasaty a husami a chlévy s krávami. dvora zabíralo obrovské kterému zase vládl kohout se slepicemi. „No, mne by spíše zajímalo, kde jsou ty v odchodu.

sovice,“ zastavil Alexandr strýce

Pacovský dostal a vydal se na náves k do hospody. Tady dokud nebyl zpit do Všichni to a nikdo nic To by si nikdo nedovolil. Pacovská prakticky všechny rodiny zásobovala proviantem ze statku. „Z venkova“, jak se v Praze „Až budeš v Mníšku na místo do Prahy, dáš se do Je to cesta do Davle. Takový moula být, abys to nenašel,“ strýc a mohutná vrata za ním zapadla. Pak bylo slyšet, jak kope do na a ten zvuk se blížil k Když byl Pacovský „vyprahlý“ jak tak byl vzteklý a kopal do všeho, co mu do cesty. Celá vesnice to a nikdo se neodvážil ho pivem oslovit. Nejlepší pochození bylo po prvním rumu. Pak byl chvilku vlídný, ale jen chvilku. Potom to s ním bylo horší, než když byl „vyprahlý“. Ženské stály na zápraží a co do módy kšeftu, ale to Pacovské ukázaly.

jedna druhou. Celý týden se potily ve

Alexandrova žena Marie šaty až pod zadek upnuté, pak ale ve skládanou sukni. Bílý krajkový a jako rádiovku, zrovna tak bílý jako padlý sníh, byly módy. I z jemné byly bílé, nyní však již nesly stopy hnoje. Kolem jejího masitého, avšak vnadného se lepila její první dcera Alexandra. Mariina matka, matróna ze užívání, (tak však jen vypadala, ve to byla vdova, jejíž padl v 1. válce), se snažila zabavit, aby Marii klidu, což však na malou Alexandru žádný dojem, ona si mámu, kterou šest dní v týdnu užít.

13 „To sis nemohla vzít jiného, když jsi byla slova její švagrové Julie Trubhofferové, když nedlouho po Balešových dorazila ze svého domu do statku. Také z Prahy. bych to Oblékám se pro Alexandra a tomu se to líbí. je to jedno, jak vypadám,“ namítla Marie.

a strejdovi

„Já se divím Lexovi, že ti nenafackuje, ale to ti povídám,“ dala Pacovská ruce v bok a pohled na nastávající matku: „takhle mi tu po vsi chodit nebudeš. To bych se musela propadnout hanbou.“ Marie se lekla a Julie se usmívala. „A ty, ksichty, vypadáš také jako kurva,“ advokátové. Julie obrátila užalované k Josefovi, ale Pepík se smál. Nejprve jen pak i nahlas. Jak být tak štíhlý, vztekala se v duchu jeho žena. Pak se ke slovu

paní a

Božena:

„Tak nechte toho solení, selka, abyste nevšímejte…“

A mé dcery,

si

„Vám se to Srpová, vy tu nemusíte žít. Strávíte tu nanejvýš trochu léta a šup, už jste v Praze, schovaný za vejci. Kdyby nebylo mého Alexandra, tak...“ „Kdyby nebylo mé dcery, která na muže kluk ani neuprdl. A ostudu bychom vám tu již Pacovský.“ „Cože?

byste to

a

mu rodí tak by si ten váš nemohli, o to se vám stará pantáta

jednou?“

Selka se postavila a zdálo se, že útok nehodlá muž odešel do hospody, dostávala takový vztek, že musela

byla v ráži. Vždy, když vynadat.

po ruce jen služku Gábinu a ta byla více než o jedno a to nebylo ono, protože vždy a pak, když jí selka dala, co mohla, se znenadání usmála a která byla zcela mimo. Vynadat Srpové, to bylo jiné pochutnání. Jenomže v tomto okamžiku po radosti, protože ze stodoly Alexandr s podnosem, na stála láhev slivovice a malých sklínek. ním se Pacovská nehádala, ním se chovala jako ženichem, když má svatbou. si odplivla a „Aby ses všude necpal, Lexo!“ „Ale teta, vy nevíte, co je to móda! Kdybyste co mne to stojí a jak nám honorace v Praze závidí, dívala byste se na to jinak.“ Hlas milovaného Alexandra byl Pacovskou zaujala jedna „Vona je ta paráda drahá? A voni vám závidí?“ Alexandr naléval Pacovská chvilku

nápoj s jemnou šmouhou do modra a pokyvoval a pak usoudila:

hlavou.

„To je jiná, to jsem Pak ale rozhodla: „Bude lepší, když ze dvora nepolezete. si dole, za stodolou k rybníku.“

14 Tak se stalo, že tolik jiných

dole, za stodolou u rybníka, ve Gábina nanosila židle, tam již stál.

jako již

Pak

selka za pomoci Julie a Marie celé místní a to tak vypadalo. Nezdálo se, že by to mohla za toto roku 1935 sníst.

dohromady. í odpoledne

Když pak dorazila i Anežka se chvilkami, že jídla bude málo.

synky, zdálo

Pacovská proto

do

s manželem Frantou a se a Gábina jí pomáhala nosit další.

„Je to huba nevymáchaná, ale podstrojit umí,“ mínila Božena Srpová. „To je zvláštní, jak tady venku chutná,“ souhlasil Alexandr a hladil si pupek. Marie se na ten vak hojnosti a blahobytu dívala. Pak si dala ruku na a „Už kope, jako divý… kope!“ „To bude požehnaného stavu?

kluk,“ nechala se slyšet Julie.

jí blesklo. Kdy i ona

Pak, když se odpoledne se sluncem, které rozhodl se Alexandr, že pojedou se stavit Když

tatra, vonící novotou a lákající pohledy zahlédli starého Pacovského, jak se kymácí za límec.

Alexandr mávala. ostudu.

do

pokukovalo po míjela hospodu u odkud ho pan Pouška

plyn a malá princezna, rozmazlená Alexandra, prastrýci ze zadního sedadla Božena jí chytla za ruku, ale se se dívala, jak sedlák

Ostudu však Starému Pacovskému každý ze vsi dlužil. Na dluhy si jen když byl nalitý. Proto mu každý, kdo zrovna hostoval ve

HLAS Bylo to období první republiky a tehdejší mladé k nejbohatším zemím Takové velmoci jako Francie Anglie jako by tato nebo byla si však sílu protože se nezdráhaly s touto mladou zemí, srdcem Evropy, vzájemné pomocí napadení. Smlouvy, které nedodržely. Hitler, ten byl totiž ten

se vypracovalo neexistovala, moc smlouvy o

Nebo možná lepší poradce než ostatní evropští zázrak, batolátko, jež se jmenovalo ty a motorek, zbrojních továren a zásoby skladech znal.

Ten

A dokázal si toho cenit. Nemohl mít v úmyslu tuto bohatou zem vojensky napadnout, o ne! Kdyby

dostat na frak, to by

Ani on ani jeho strana.

15 Dokázal však zblbnout mozky mocných té doby a povedl se mu geniální politický tah: získal po zuby ozbrojené a Moravu intrikou. Stal se dokonce ochráncem této malé Protektorát a Morava. Velkoryse nechal samostatnost, tam nebylo nic mimo hor a kozího sýru, co by se mu hodilo. Hitler však nebyl komunista a pracovitost.

jiné názory na to, jak

Maloobchodníci a velkoobchodníci byli, silou: touhou po zisku. Po

jako

Národní socialisté žádný zvednout, vymyslet nové Roku 1935 se nemluvilo. nemovitostí.

o ne v mé

vynutit co a

hnáni starou a

by tuto sílu nenechaly pracovat pro sebe. Adolfem Hitlerem tolik Tady se vedl jiný boj. Boj o lepší a dražší auta, o koupi

Pro ženy z našeho rodu hrála velkou roli móda, se za ni utrácely velké peníze a teta Pacovská nevycházela ve Voznicích z údivu. Pro muže byly zase lákavé ženy: pokud to byly ženy cizí. Abychom si zcela cizí, atraktivní a povolné pro jednu noc, pro jeden mejdan. Jezdilo se na dostihy, hrálo se o peníze. Nebylo jediné technické vymoženosti tehdejší doby, kterou by rod nevlastnil vydání. I do budoucna se se rodily a budovala se struktura rodu a by vše dopadlo podle o politiku. by na nic dokázali jinak

se plány, jak je Ano, kdyby se hlavy rodin zajímaly i ale jsem že by se

Jediná z té doby, kdy jsem nebyl na mne byly mnohem hlavy, než potomci z Petrova, které úmysl Hitlera neprokoukly. Pepík Trubhoffer neustále varoval a lezl tím všem na nervy. Nebyl to však Hitler, jenž slávu rodu z Petrova sfoukl, ne, byla to jeho osudná chyba: že prohrál válku. Tím vpustil do

opravdového

komunistu.

nacistického režimu nehodlám však netýkaly. Nikdo nebyl židovské víry, ani politiku, tak jsi mohl podnikat a bohatnout.

takové

ohledech byli mí

Alexandr snadno našel mohl prohlédnout, stala se osudná, tragická.

Naší rodiny, našeho rodu se A pokud ses nezajímal o

podnikatelé.

a i domek u potoka se mu líbil. Než si ho však která nebyla v okamžiku zase tak

na vývoj událostí položit svou ruku až mnohem

16 Cesta z Mníšku vedla malebným

krajem a ves se

asi zrovna mlel, protože se vodní kolo Všichni se idylu:

dívali doleva,

starým mlýnem.

Z mlýnice byl slyšet klapot. k potoku, a pozorovali tu pohlednicovou

potok, který je doprovázel z Mníšku, byl hnán do náhonu a korytem a mlýnské kolo. Staletý mlýn ochoz v pohledu jen krásná a švarní šermující o její opravdu tito hrdinové dávných byli, asi by se nikdo nedivil. Ve klid a pohoda.

tekl a k celkovému Kdyby tam tam vládl

Nikdo z posádky auta si nevšímal lesa, který se již delší dobu táhl po pravici. tu u silnice vyšší nižší a stromy se pak plazily do velkého vrchu, jenž vévodil kraji a jednoduché jméno: Hora. Alexandr se vzpamatoval, až když Božena Srpová padlý

a

motorem vozu

Nikdo si totiž nevšiml dámy, která vyrazila na koni z lesa rovnou auto. Alexandr zabrzdil, ne však zase tak rychle, aby nepovalil Dáma, jež na bokem, tak zvaným dámským posedem, zákonem dopadu a odrazu s nevelkého a dívala se do kabiny tatry. Teprve když Alexandr držel její paži a omlouval se, neznámá žena padat do mdlob. Nebyly to však mdloby, spíše to vyžadovala panská etiketa, protože, když zvedl, se k tomu, že zase nasedne a pojede svou cestou. Kdyby tenkrát Alexandr uposlechl a

se

dámy, nebylo by o

psát.

Ale on to Trval na tom, že ženu odveze a nedbal jež šlehaly Marie, ani zlé Boženy Srpové. Malá Alexandra byla tou dobou již zmožena silným venkovským vzduchem a spala. „Nestalo se vám nic, paní?“ strachoval se Alexandr a naladil ten pokorný postoj, který velice ovládaly i jeho sestry. Postoj služebníka, vtíravého dechu, který domlouval, co vše by pán paní a zajisté velice (ve mohli koupit jen u nich. Jen u nich. U

nebo u

a

v Michli.

Žena si upravovala dlouhou jezdeckou sukni a chovala se jako nenasadila ten pohrdlivý výraz, který ji ve vsi proslavil: namyšlená z hradu. Domky byly naskládány kolem potoka, což pradávný kdysi se tu louhovaly Protože se toto v kraji neznalo, sem ponejvíce z Bavorska a usadili se tu. Dnes se tu již dávno jména tu zbyla po

nelouhují a nebarví,

se zase

Jen

však

17 se domy vyšplhaly jen na pokraj srázu, Zde,

i do strání a tak vznikla vesnice. Jestliže se domy na severu se na jihu ji do kraje.

se rozhlížejíc do dáli, stál sypané

v

Od domu vedly

schody

Se statkem ve Voznici se toto

Byl obklopen anglickým parkem, Lidé tomuto stavení hrad. do obrovského dvora. Lesy a polnosti v širokém okolí nedalo srovnat, bylo v mnohém rozdílné.

Pacovský ale mladého Pacovský, byl sedlák proto, že se narodil v selské pokolení. naproti tomu byl

neznal. Nebylo stát. On, Statek se z pokolení na

Bohatý kožešník z Americké ulice v Praze zajistil tímto svého syna. Nejprve ho nechal studovat vysokou školu ve Vídni a pak koupil statek po zchudlé která k zámeckému rodu z Mníšku. odkoupil polnosti a lesy z celého okolí. Když byl jemuž se hrad, opraven, statek byl dán do kupy, když bylo zaseto, o což se zasloužili sedláci ze vsi, protože to tak již generace bylo, mladý z a si

ženu, dceru pilota u švýcarské letecké

bylo celkem jedno, byl otec povzbudivý když dámu potkávali v lese – jezdectví.

pozdrav a na polních cestách, kde

bylo koní ve vsi plno, nikdo na žádném nejezdil. I toto by bývali odpustili, kdyby nebyla namyšlená a arogantní. Byla zvyklá z Prahy, že ty lidi, co neznala, nepozdravila. Tady na vsi na to doplatila. jí totiž nedošlo, že ji znali všichni. A nejen

z Bojova, Bojanovic i z Davle i ze se táhla chladná je namyšlená kráva. Nahlas se o tom mluvilo, jen když nebyl v blízkosti.

Mladého totiž každý rád. Chlapi protože se napít, sedláci na polích, protože se o všem poradil a dobrých rad se držel, a ženy, protože byl Jako filmový herec. Jako by z Barrandova, šeptaly si potají. byl a v tom chodit. spoustu malých a dával jim tím živobytí. Nakoupil plno o kterých chlapi jen slýchávali, a byl ochoten každému ty obrovské potvory, smradlavým motorem, na jejich malá Lidem v okolí se nechal postavit školu a opravit

Jediná jeho stinná stránka byla jeho žena.

O tom všem Alexandr zdání, jel poprvé. Díval se do aniž by znal její povahu a cítil se provinile, jako by on sám, a ne ona vyrazil „Marie, sedni si dozadu k matce, musíme dovézt dámu která v tichosti a hned se ptal dál: „Kde bydlíte, paní?“

krásné ženy, z lesa. manželce,

si muže již obvyklým pohledem. je to zbohatlík z venkova, postrádala u ten vznešený tón na jaký byla u svého otce zvyklá. I ty ženy, ve voze jako prasnice, že je to drahé“, aniž by

18 zda jim to sluší. Jediné, co oslnilo, byl nový výroby. Sice si mohla „Tatra“, ale nikdy se o nezajímala.

cizí

Ale ten muž, co jí nabízel doprovod se jí líbil. Byl statný, ale nebyl tlustý. si na manžela, který byl hezký až moc a štíhlý jak provazolezec. Již dávno že s takovým mužem má žena jen problémy. Že se stala

jí jaksi nevadilo, ba byla i hrdá, a když s Ladislavem majetek, který stále nebral konce, byla i ohromena, ale

postrádat Taková smetánka se

nenacházela.

„Kdyby vám to nevadilo, pane…“ paní, Baleš je mé jméno,“ uklonil se Alexandr. „Kdyby vám to nevadilo, pane Baleš, bydlím na mi uklouzlo to jméno, co lidé našemu domku dali.“ Pak ruku, kterou Alexandr uchopil. „Jmenuji se k tomu usednout do vozu. Alexandr jí „Dejte mi oprátku mého Alexandr souhlasil a již obíhal

ve statku.

jsem dcerou švýcarského pilota,“

a

se

vedle vozu, ale nesmíte jet rychle.“ aby mohl nastoupit a nastartovat.

Marie poznávala stránku, kterou u muže neznala. To je pilota, dala v duchu to samé jméno, co pro ni

kráva, ta

dcera

Božena zuby: budu si muset s dcerou v klidu promluvit! Takové ponížení! ji v okamžiku nenapadlo byla od huby, jak se v Roztylech Když svažoval

krokem, dojeli do statku, zahlédli z jeho obrovského dvora, který se k severu, ten „domek“, jak toto impozantní stavení nazvala.

které k ze dvora vedlo, muselo zdolat výškový rozdíl aby dorazilo k vlastnímu schodišti domu. se tu jako hrad. a patro s mnoha velkými okny a vše bylo kryté sedlovou Ovšem z jižní strany. ale

domu, byl

mnoho let, než tuto stranu mohl Alexandr

Zastavili uklizeného a dvora. Jižní stranu prostorného na které stál obytný s anglickou zahradou. Všechny ostatní strany uzavíraly budovy. Byli tu krávy, býci a spousta prasat. byl ruky. Krmili dobytek. Marie zdravých

bylo tu žen a co se že ta práce ty lidi baví.

a práce jim šla od to ve spokojených a

Nikdo z nich si však nevšiml auta s Pražáky a jenž mu šel po boku. vypadalo. Pohledný štíhlý mladý muž se k nim blížil. Byl drobné a již vrásek, které jeho milý

to tak plno

19 Lidé, pracující v chlévech, vrhali po kradmé pohledy, ty ale Marii ušly. Božena Srpová to však Tu ženskou nemá nikdo rád a není divu, myslila si a pohlédla na

a milý

„Co se stalo?“ a hezký! Ale na

však pozdravil a že se jmenuje hubený, pomyslela si Marie.

vkus je

Slušný

„Tady ten mne porazil autem,“ a hrabala se z vozu. a pomáhal jí. Byl to však jen akt slušného, chování, spontaneita a To bych že to být taková potvora, pomyslel si Alexandr. „Ale, paní,

já….“ zrudl tímto

„Já mu tam však vlítla z lesa, pán za to nemohl,“ Ladislav

si

myslel své a

svou

„Kde se to stalo?“ „U mlýna, já jdu postaráš se o sekala informace jednu za druhou a odcházela ke aniž by se nebo za dovezení se nesnažil ji zastavit ani jí nedal žádnou Zato však mile Balešovi a zeptal se, co ve vsi hledá. „Poslal mne sem známý, prý tu má být na prodej hospodou. na ženy.

l Alexandr.

„To být jen ten po starém Pátkovi, ten pod jste museli jet kolem, je hned dole u potoka,“ a usmíval se

Alexandra se probudila a výskat. až když ji

kde jsou. Nikdo jí nedával plácla. Pak jen plakala.

jsi už živé krávy?“ oslovil

pan

Alexandra

proto plakat a kývala

hlavou, že ano. „U strejdy Pacovského ve Voznicích,“ výslovnost.

jasným hláskem.

„Tak vidíš, pana Pacovského z Voznic neznám a ty ano. To je než všechny lidi pozná,“ šibalsky se na díval. „To ani nejde… všechny lidi znát,“ leklo se

již co to dá

„Máte také

a odešel do jedné budovy. Hned se vrátil s bílým tak malým, že se vešel do jeho výskalo radostí a Marie se usmála. Opravdu milý napadlo ji zase. Alexandr Baleš byl domem u potoka velice nadšen. Pozemek byl utopen mezi jinými zahradami a byl úzký, mezi ploty a povodím. Sotva tam tatrou projel. bychom ten kousek dojít?“ obávala se Božena Srpová. To by trvalo, než by ses tam dovalila, myslel si Alexandr a namítl: „Snad si, matko, nemyslíte, že s vámi spadnu do vody?“

20

musel

„Myslím nemyslím, co když tam to auto vjede samo,“ obávala se. Alexandr se smát. I Marie se usmála a se dozadu, aby matku uklidnila.

stál pod silnicí, kterou chvílí statek naproti za potokem.

z Mníšku.

dostali od pana

co

„Je to tu vlhké, já bych to nekupoval. Pátek poslední léta jen polehával, ani si nezatopil,“ radil Alexandr však stavení jinýma z Prahy, nebudeme muset poslouchat tomu

budeme tu sami, když si budeme chtít vyrazit tety Pacovské, a se ptal Marie, co

Marie byla spokojena se vším, co si Alexandr radit:

a Boženy se nikdo na radu neptal. Proto

„Tady bude opravdu vlhko, uženete si tu revma.“ Pak se ohlédla k západu a rudá slunce ji tak oslnila, že si musela zaclonit „slunce sem nesvítí, bude celý den za tou horou!“ Pan

který sem a pak se

takovým brodem a na nohou vytasil se svou starostí:

gumovky,

„Helejte, vašnosto, já musím do hospody, kluci už hrajeme mariáš. Až si to tu prohlédnete, tak pod rohožku, já si je pak vyzvednu.“ Já se tu s vámi s Pražáky nebudu otravovat. Pakáž nenažraná. na a dal se cestou, kterou kousek a po chvilce pak bylo jak jde zahradami k velké jež tu výhled k východu. jednak proto, že byla velká a pak také proto, že byla na kopci: Hostinec pod Horou. On jde do hospody v gumovkách, žasla Marie a pak již prolézala a zrovna jako Alexandr nápady, co kde Protože obrovskou rozhodli se, že tam nechají ložnice a koupelnu. Alexandra s Boženou Srpovou honily po velké protože utekl. Bylo kolem toho tolik kraválu, že chlupaté v divokém trysku spadlo do potoka a topilo se. Než Alexandr slézt , byl tuhý a plaval v proudu vody. „Tady to bude o život,“ prohlásila Božena. Obrátila rozjíveného jediné si nevšímala.

k obloze, sedla do vozu a

Pak jeli

Šli po bylo

Sázavy a protože to, co otec že se bojí a neví, jak

musel

nebylo nic veselého a

Pan Nábožný byl docela pohledný chlap, a pokud jeho nevadilo militaristické vystupování a smýšlení a jeho dokázal být i dobrý Žil ve Švýcarech, protože tam po dlouhé zavadil o práci. Nábožný byl pilotem a dokonce metál, protože ve válce spousty dvouplošných Létal pro anglickou královskou leteckou flotilu a konec 2. války ho zastihl bez práce.

21 bylo jediné kamarádi z Londýna ho tomu národu, kterému

v Praze na Ruzyni, kde se mohl ucházet o Ti, co odcházeli do a nedávno letadla.

toto se jeho ženy a na jejich

a tak žil

ale sloužit

v Nespekách u Prahy

Celé toto manželství nestálo za nic, o tom byl již dávno. u v Nespekách byl honosný a otec ženy, jehož rodina po generace obchodovala i se všemi zatoužil dát rodu novou krev: intelektuální. mladý muž, jenž se jeho fakulty v Praze a do Nespek jezdil trávit a již

Obchodníci s dobytkem po celá pokolení pokolení bohatí a vyšší Tento

cíl si dal teprve

a

byl vysokoškolák, absolvent technické prázdniny. s námahou zvládnout základní školu. Byli nepostrádali.

tchán.

byla jeho dcera a ke došlo. narodila se jediná dcera, jež dostala jméno

než

1.

válka,

Nábožný trval na tom, aby dcera studovala, když se dostala do kdy mladí lidé prahnou po Na to dbal i tchán, protože že ty základní školy v jeho rodu musí V té slyšet.

bylo, že za již vypukla válka,

docházet syn a zdálo se, že se i jí docela líbí. odcestoval do Londýna a nebylo o dlouho nic

Rozhodnutí co a jak musel Protože Praha byla

syn také jen základní školu, rozhodl se, že pošle blízko. studovala architekturu

do

Když se vrátil po válce do Nespek, byla jeho žena, dcera obchodníka s dobytkem, již z domu. Zapletla se s kominíkem (jenž také putoval životem, jsa vyzbrojen pouze základní školou) a nehodlala ho zanechat. Otec ji a v Nespekách na Nezdálo se, že by zradou své ženy, naopak. Ale vadila mu ta dlouhá doba, kdy ležel na kapse. Nikoliv však tchánovi, ten rád utrácel za studovaného. Pak ukázal jen studoval

Nábožný dostal místo u švýcarské letecké a se Ani nejezdila, ve Vídni vážnou známost. Ladislav školu.

Bylo by to bývalo pro zda to platí, protože mladý zase povolání Tak

že si našla studovaného, ale za Prahou statek a obchodem.

i

si nebyla jista, a to bylo

nic

Tentokrát jí otec volal do

zda by se nemohli sejít v Nespekách, že by s ní

22 Protože aby tchán slyšel, co (obchodník s dobytkem byl v té již chudý jak kostelní myš, protože se na dodávce stáda koní pro a vše ztratil), šli po Sázavy, která tekla kolem domu. byla vysoká a štíhlá, její však ladnost. Byla spíše jako chlapec. vlasy a hluboký hlas, mohlo se že byla exotickou krásou. Italka nebo i by mohla být, ale byla s dobytkem, sem, do Evropy, mnoha generacemi z Orientu. Byla podobná avšak výšku postavy po otci. Nábožný byl synem z pražské profesorské rodiny a jeho záliba v létání byla touto intelektuální zavržena. mohl

místo

Nyní šli cestou kolem si cizí.

na

pražské škole, nebo jít svou cestou.

nedrželi se za ruce, nedávali najevo rodinnou pospolitost – byli

„Jak ti jdou studie? Líbí se ti ve Vídni?“ otec a hned že to je jen slušná otázka, za kterou zájem. Na falešné se však ve dbalo: i ve Vídni. Proto hrála tuto hru, aniž by si výšku zdi, která se mezi nimi „A ty,

Vídáš se

s matkou?“

„S mámou? S tvojí mámou?“ divil se „Ne, od té doby, co jsem odešel do Londýna, jsem ji „Já ji

tenkrát také naposledy,

a ty?“

jí nedovolí

a já…“

„Ty o to nestojíš, že,“ „Tak mi už

co máš na srdci, tati!“

Nábožný si dodal odvahy:

jsem ti že jsem si našel ženu…“ zmlkl. že bude mluvit dál, ale bylo ticho. Jen rackové jak se nad hladinou o prali. Cesta tu vedla východním a za jejich zády se odehrávalo každodenní divadlo, varieté fantastických barev západu. Pozorovali dva stíny, které jim nohy vrhala jejich Kraj jen venkov.

pozdním jarem a ticho bylo

„Znám ji?“ zeptala se žije v Curychu. Toto Oni totiž žádný „Nebudeš,

tisíci zvuky, melodií, kterou

složit

. hodlám si ji vzít za ženu!“

jen trochu tušila, že se ve vztahu k otci nic ji pojednou ulekla nesmyslná vyžadovat, abych jí

maminko?“

zakroutil hlavou: „Ne, budu žít ve Švýcarsku, nemyslím, že bychom se sem totiž velkou a vlivnou rodinu…“

podívali. Ona má

23 „…a o

chudých Ani slovem ani pohybem

nechce nic mimikou

že?“ Otec souhlas

nesouhlas.. Tak to je

pomyslela si Matka mi utekla s kominíkem a otec se ožení do hor, krav. se stal žebrákem a opilcem. Ale co, mám Ladislava! se a zdálo se, že dosáhla výšky svého otce. Ten se nezamýšlel nad duší své dcery, jeho jediný problém byl, jak se z této situace vyprostit. „Ten tady v Nespekách ti Je nedávno mi to šek budeš nadále ode mne dostávat a jinak… jinak jsem nakoupil na tvé jméno balík akcií letecké Jednou budou mít velkou cenu a pak budeš mít po peníze. Jinak…“ „Jinak mi dáš sbohem… už se neuvidíme?“ „Máme telefon..“ „Ano a poštu… ale, já myslím, že si

nebudeme, tuto bolest jsme si

nikdy si zajela rukou do oslnilo. Již o té nemluvili.

a

se k západu.

Druhý den Nábožný odjel do Švýcarska. však nyní, jakou dá Ladislavovi ve Vídni Ano, stane se jeho ženou. Ladislav Nebyla to láska, která

to samé. Slunce je že ho již nikdy neuvidí.

ji totiž tohoto jara požádal o ruku. k tomuto rozhodnutí, byl to strach, že

sama,

Ladislav bratra Josefa. Oba stejnou matku a rozdílné otce. Tím se dostáváme do zauzlené situace, že se Josef, otec a matka jmenovali Šmídovi, nesl Ladislav po tátovi jméno To byla Pokud nám jistá stín.

jediná nesrovnalost, protože to byla jinak a zámožná rodina. o které se nikdy nemluvilo, nevrhne na její štít

kožešnictví a mistrem.

dílnu v Praze v Americké ulici. Šmíd byl u

se zapletla se Šmídem, dali se dohromady a stala se z ní Šmídová. Starý zmizel a nikdo se neptal kam. Jediný Ladislav si jeho jméno. Šmíd rád jako vlastní.

spousty

a rozhodl se, že nechá oba kluky studovat.

Že to byli oba jeho synové, to Žil v mylné žena, matka ho v tom omylu nechala

že Ladislava zplodil

je oba a

24 Libuše byla praktická žena, tak jak ji pokolení obchodní rodiny byla k sob tvrdá, úslužná a ochotná v každou denní dobu se roztrhat pro platícího „kunšaftu“. Že Alois o budoucnosti ani slyšet, Libuši velice bolelo. ho nikdy milovat a Ladislav jí svým jménem Aloise ze zcela bláhových aby existovala rodina jejímuž trvání vrtoch zamezil: do se tak Žili slavného jež v té bylo srdcem Evropy a tudíž celého nejen polohou se kolem zlaté Prahy ale i svou kulturní a politickou scénou byla tato romantická symfonie kolem Vltavy Když ji požádal, aby ho doprovodila do Hamburku k lodi, jež odplouvala do byla tenkrát již se Šmídem lodní jízdenku jen tam, nehodlal se vracet. Ve spacím voze zmohla tenkrát mladé lidi touha a za burácení kol se milovali z Prahy až do Hamburku. Jejich rozchod byla dohoda, o které jen oni dva. Byl to kompromis: on do Spojených a ona v Praze. Nerozešli se ve zlém, Teprve když se usadil v Denveru, poslal jí poštou povolení k rozvodu. Že má syna podle jména), se za celý život Šmíd tedy nechal syny studovat. Josefa (jemuž nikdo poslal na právnickou fakultu Karlovy university a Ladislava do

jinak než Pinda),

Zatímco Pinda prožíval dvacátá léta zlaté pražské mládeže (byla to mládež bohatých a vyšších kterou tehdejší blahobyt podle vzoru bezstarostného užívání mládeže americké) v tom které nám planeta poskytuje, ve Praze, potopil se Ladislav ve Vídni do milostné pohádky, lásky svého života. I on dostatek a v dokonalém kavalírském pozadu za bratrem Pindou. nebylo

nikdy, co si nejstarší kmeti pamatovali, se tolik Praha a zem nikdy tak bohatá.

Nebyla to šlechta, co se ne, byla to život se a to na celém

jako tenkrát. Od té doby

ve víru života, okázalosti všedních vrstva, která být od té doby oporou národa. Ano,

Aristokracie Rakouska-Uherska a jiných rozvoji.

podlehla síle lidského rozumu: technickému

Snad skoro zprávy o nových divech lidského umu a továrny chrlily denní na prázdné trhy: lidé telefonovat, poslouchat rádio, ženy praly v elektrických a vodu z prádla za pekelného celých Již se našla v Praze rodina, jež nebyla napojena na proud. Automobil se bu dne. být symbolem elity. Zazobaní pantátové, tehdy v dvacátých letech, zlaté pražské mládeže: jimž Byly to vozy

škoda, tatra…

nosy dýchali výfukové plyny umožnily nevídaný život.

25 si domy, ba i paláce a v bláhové si tím kupovali Jediné, tím docílili, byl a hmatatelný chátrání, jenž pád chorobami prolezlého komunismu. Ale tak daleko v našem zdaleka nejsme. „Ano,“ znenadání a kolo v Práteru, slavném snažil ji luvit, aby se svezli. „Uvidíš celou

že se parku se

jako na dlani,“

No, snad ne, ale Stáli tu, ona a Ladislav, jenž se

lákal.

Bylo odpoledne a slunce je vylákalo k výletu. Ladislav by byl zajel do nedaleké pusty, roviny, do vesnic, které ležely mezi plochými poli a loukami, kde bylo levné a velice lahodné víno a kde se hrálo na cimbály, ale Nábožná o tom ani slyšet. On miloval ten pohled do dálky, ten pocit, že nic není, co by vadilo v rozhledu. byla ve venkovském vzduch má? Jen vztahu dvou lidí se musí

mezi domy a kavárnami a obchody s módou. Co na tom much, co tam na každém kravinci sedí! Tušila však, že ve ústupek, a tak souhlasila s lunaparkem.

„Co ano, drahoušku?“ nechápal „Ano, stanu se tvou ženou, Ládíku,“ a si jak na divadla. Láska je ta lidského života.

ochotnického

Ladislav se zastavil a dech se mu zatajil. Kdyby tu nebylo tolik lidí, asi by své do modré oblohy, jež byla tak nízko, že by se tady do toho plochého kraje tolik hluku nevešlo. samce, jemuž se znenadání splnil sen, plnit jeho takovým tlakem, že pocit, že by mohl explodovat. Bože, jak je láska krásná, snad ani víno z pusty se jí nevyrovná! Pohlédl s láskou na ona mne miluje, ona mne chce, radoval se a neodolal, aby si jako malý kluk se lekla a hned se zda je nevidí nezahlédla. Je to buran, budu muset mít Pak se usmála: je to milý nebo to

známý. mezi davy lidí nikoho blesklo úzkostlivou myslí Nábožné.

je poctivý a galantní a… je bohatý! Musím být blesklo jí hlavou a

já tolik já – miluji,“ odpor k tomuto slovu. Jak a kde by se obchodníka s dobytkem z Nespek, matkou citu? Doufám, že to nebudu muset zatoužila náhle po škemrala. když se splnil sen, To nemá trochu chuti k oslavám? je to jednou za život! nikdy mi tak krásná dáma nedala souhlas u, drahoušku, na hledal v jejích souhlas.

na

Nábožná cítila, že v jejich vztahu hrají dva orchestry a každý jinou melodii. Ona se bez jakýchkoliv okázalostí a provdat, se, a Ladislav se díval jinak.

26 Jenomže její náhled znát. To by ze svatby nic nebylo. Pochopila, že bude muset naladit melodii jeho kapely. Kdyby stále drahoušku a to nemohla vystát. Pak „Jsi také tak

jako já?“

jí

snoubence, jak ho nevnímala: byl oddaný jako pes. V duchu se Pak si ale že by mohl být starý a mohl by jako poslední léta Od té doby, co o vše Jediné, co mu zbylo, byl její Ano, její, kdyby ho ne na její jméno, by ani nad hlavou! že se do Nespek již nikdy nepodívá. „To je slabé slovo! se se mnou mám pocit, že mne milují a bych, aby se ta chvíle stala drahoušku,“ a pln mládí do kašny, jež tu v lunaparku vzduch svým mocným vodotryskem. „Ládíku, pro Kriste pana, „Šaty? Co je mi do

máš ty nové šaty!“ když

se.

mám tebe?“ volal

a

l na dívku

vodou. Lidé se v proudech Pražáka. z nich mu mluví: a se oprostil od vlády. že mluví

to by bylo ostudy, pomyslela si prosím

v mladíkovi ten

které stále se usmívali na zamilovaného protože mluvil ale všichni jakou národa, který dokázal tak zbohatnout, jen co

nech toho semínko s

podívej se, jak vypadám!“ se a chutí nepochopení. Byl však tolik zamilován, že

Otec Šmíd byl s volbou, jakou Ladislav trefil, spokojen. že by syna holka ze statku neuspokojila, a kdyby po zatoužit, byly jich spousty. Nikdo nemohl že by vést když mu povede domácnost a porodí Proto se k uko studií.

mladých souhlasil. Vymínil si však jeden rok, který

Libuše – Šmídová se na synovu slepotu dívala nemiluje. byla studovaná, perfektní vystupování.

(což tenkrát byla

poznala, že ho a

Však ani ona sama nebyla se Šmídem z lásky, pouze Žádné necítila, byla spokojena. že je aby muž miloval. Žena si s jeho láskou poradí, což by nefungovalo.. Pak mladým vystrojili svatbu. skýtala rovné plochy altánek, všude spousta i

se v parku za domem, jako svahy, slunná místa i stín, kde kašna s vodotryskem.

však miloval. jež nový

27 Od kašny byl rozhled do kraje severním Byla tu Pohled k jihu byl zarostlý stromy všeho druhu, okrasnými koleje, kde pendlovaly vlaky mezi Prahou a Nad kolejemi se kraj mezi nimiž byly i

zvedal a a

se tu Ve

pole, vedoucí až a za plotem ve stráni vedly Asi pro množství ovocných

jemuž ve vsi hrad, byl od jihu mnohem rázu. Honosné nezabíralo místo bylo do jež byl na jižní s francouzskými okny. A zase spousty a jejich která se mísila s nasládlým parfémem statku, který dole, v mírném severním svahu padal do vsi. Jako nad dohlížel tu nad statkem. Hosté byli z Prahy, ale i z jiných míst Evropy. Žilo se a bez jakýchkoliv

cestovalo se

Tenkrát být Evropa malá, lidé se zamýšleli nad planetou Zemí a její budoucností, mluvilo se o lidské populaci a cifry, které v tisku, vzbuzovaly Otázka byla tenkrát polemická: jak dlouho bude trvat, než se Tenkrát se našel šílenec, který si umanul dobýt prostory pro Pak se novomanželé a Ladislav hluboko vryly do kraje.

národ se zbraní v ruce… usadili. Jejich postavy se

Ráno mrtvolu našli. Jak šel Ko na ranní vlak, našel starého Budila na statkem. fajfku a pohled, strnulý a studený, stále na potok. Nejprve do strýce starý muž je již mrtev.

a když se sedící postava

kácet, teprve

poznal, že

mlátit do stavení, což bylo protože se málo kdo zamykal, mohl tam vejít bez rámusu, ale nemohl vpadnout do ložnice selky, vdovy, která tak i tak plno pomluv a kolem jejíž osoby se pletly o nevídaných milencích. to ani nežili v tomto století, jiní sice ano, ale tuto zem a zapadlou nikdy nenavštívili. To však nehrálo roli. Budilová byla a chlapa. „Jste se zbláznil, sousede? jste cestu Z hospody?“ byl slyšet ze sednice rozespalý hlas a pak se rozlítly. Selka se podívala nahoru k sadu, jež byl nad Balešovýma a nad hospodou „Pod Horou“, a zjistila tím podle jež teprve nechávalo nový den jen tušit, že dojení nezaspala. To ji sice uklidnilo, nechápala. Zase smrdí pivem, já bych se pozvracela, kdybych do jen píchnout vidlemi a s ním jsem mít, podle pomluv, pomyslila si a co bude dál. si

na poslední „rundu“

a nebyl si jist, zda ji

zaplatil. Prastaré vesnické hospody se nejprve ujal (po a jídelny, ale protože se tu žádný „vejvar“ nedocílil, samé jako RAJ, ale fungovalo to po

RAJ, což znamenalo Restaurace objekt což bylo to

28 Hospodská, tedy paní vedoucí soudružka vedoucí) byl tak že si nebyl jist, zda zaplatil. Až po pomyslel si, se tam hned zeptat, beztoho je to Ta vemen mu vehnala do trochu unylý pohled a jak na Budilová olízl.

velká prsa a z Prahy, masitých se

„Co je, ty prase? Splet sis mne s kozou, nebo co?“ To byla pro dost velká potupa, protože byl jednou Vrabencem, svým vrstevníkem nachytán, jak onanuje ve a tom kozí vemeno. Dlouho to jen mezi kluky, když ale šlo o jednu holku ze neváhal Vrabenec a pustil do sálu. mu nevadilo, že tenkrát onanoval také. Protože to byl však Vrabenec, kdo to o tvrdil jako první, nedbalo se na že onanovali oba, a slavná potupa se chytla jako horká jen se

a ukázal rukou

vrata statku:

„Pantáta Budil, sedí na lavici, je jak mrtvej,“ „Co to žvaníš,

to jsi

o rum navíc?“ lekla se Budilová a hnala se ven.

Byla jen košili a když ten chatrný úbor ranní vítr nadzvedl, hezký jak vykrmené prase. a Pocítil tlak v kalhotách, ale nebal toho:

zadek,

„Ta Balešová odnaproti je prý zdravotní sestra. Povídala mi Bozová, že kadeta, když se nemohl vychcat… ehm, jsem – mám pro ni dojít?“ „Ta uložit na lavici, ale

ujistila se Budilová. Plácala otci po a pak se snažila jeho to nešlo, protože byl již dlouho ztuhlý. Pak

šel tedy po lávce, po které Mikuláše, bojácného chlapce, a zda chytne vlak a zda by to nebyl dobrý do fabriky nejezdit, protože soudruha mrtvolu nenajde každé ráno. Takhle by jim to, musel podat, aby pochopili jeho cit pro rolníka. Když zvonil u (Balešovi jako jediní z mála elektrický zvonek, to byla na vsi novota), si: já už jako ti komunisti, ty nás dokázali zblbnout, to je pár let, co jsou u vesla a že to nebude trvat dlouho a dostane statek prý to hlásili na Svobodné „Prosím Když se chalupy zahloubán v myšlenkách. „Prosím

a v nich stála Balešová,

co si pšejete?“

žena znovu.

se zase lekl, protože byl se musel usmát.

Celá ves tuto ženu pomlouvala, ale všichni ji rádi. Vzala si Baleše, když a se slovo se slovanský jazyk, který je bezesporu pro Germány dost natolik že jí všichni Jen ta výslovnost byla k smíchu, ale Elfriede se nikdy pro nezlobila. Naopak, dokázala svou vrozenou diplomacií své strhnout na svou stranu a za každé nové slovo, co se se vzpamatoval:

29 dobrejtro, krásná paní, tamhle za potokem asi byste se tam podívat?“ ale již

pantáta Budil, nešla

„Jezus Maria, já nemám žádné nážadí, nic, já pšece nejsem doktor,“ lekla se žena, k lávce. „Von pantáta Budil již

nebude

nanejvýš lopatu…“

„Lopatu?“ nechápala Balešová. „No, hrobník bude „Ale, vy jste n

lopatu, že ano,“ šprýmaž, pane

„Jo, veselá kopa,“ Odjakživa byl a na tituly si soudruhu , a tak se jim na to hned

na oko se zle

Balešová.

jenž nebyl zvyklý, aby se mu pane. Když ho lákali do strany, tak mu vykašlal.

Na oko Elfriede Balešové byl znám po celé vsi. Od té doby, co zavedla starému panu Bozovi kadeta, aby se mohl byla pro podobné služby vyhledávána. Kde to jinde mají, vlastní zdravotní sestru na vsi? Elfriede Balešová si starého pána prohlédla, nakonec položila ucho na jeho prsa. Pak poodkryla otci a nakonec se zase a la:

prsty na tepnu a pravého oka (Budilové se

„Je mi líto, on je Selka Budilová nemohla mít zdání o hantýrce, která tu navíc byla ale ty umné pohyby Balešové se jí líbily. „Jak, on je

zeptala se.

„On umžel, tatínek,“

se soucitem

„No jo, já si to myslela… ale, byl starý. Byl to pantáta, to nebyl Dnes až Miky pro mléko, tak ho má zadarmo,“ a dekou, pro kterou když byl pro Balešovou.

tatínek. mrtvého

„Pantáta není tatínek?“ to jaksi Elfriede nechápala. Budilová se usmála: „Byl to otec mého manžela, a proto to byl pantáta. protože jsem nebyla jeho dcerou – tak se na „No nic, já zase „Soustrast se medicínu?“ „V

paní Budilová, pšeji vám Balešová, a já vám také

on zase sou… sou…“ a kdepak že jste studovala

to je na severu, ale ne doktor, já jsem jen…“

„Já vím, zdravotní sestra,“

selka

a dodala: „ale dobrá.“

Mikuláš pocit, že se nevzbudí. Stále se mu vracel jeden a ten samý sen a on ho rád. Na schodech jejich domu mrtvoly a vždy, když otce, zmizely. Táta se mu smál a šel zase a jen se Miky již tam zase byly.

30 Pak to najednou byly jen pytle brambor a maminka je loupala a jich celou hromadu a ho volala, aby jí mísu s vodou. Mikuláš byl asi nepozorný, protože matka stále opakovala jeho jméno: „Miky, vstávej, Pak na

musíš do školy. Miky…“

a , o tom byl Mikuláš a

již v Praze a

Maminka má tu tedy z postele a jako jindy, a vzal psa Rendu, starou fenku, která pak pozorovala chlapce, jak ranní hygienu. Otec býval tou dobou Rendy byly tajemství Elfriede a Mikuláše.

Tentokrát se však za potokem auta a lidé, které Miky

a chlapec to oznámil matce u nikdy

„Ano, pan Budil se durdila:

Stála tam

mu a nalévala další hrnek s kakaem a jako vždy

„Tohle není žádné kakao, to jsou jen rozemleté slupky!“ vždy se zasnila a vzpomínka jí jako obvykle, do Štýrského Hradce, kde se narodila. Hlas Mikuláše zalezl pod

a tak

jinak, že se lekl i pes.

„Ona ho zabila, musíme zavolat policii,“

a pro jistotu si

Miky a celý se

„Kdo koho zabil,“ matka, ale žádnou kloudnou protože škubat husu, kterou si stehny aby na rvaní nebožky sílu. Mikuláš se díval na její s odporem. „On mi to

stále

tvrdil svou.

„Kdo?“ „No tak ho zabila Matka ho však

pan Budil. Doprovázel mne k lávce a jestli mi maminka nebude tak

že kdyby byl do rána mrtvý, sliboval si Miky.

„Já vím, není dcera pana Budila, je to její syn,“ Elfriede a pak se nad tím nesmyslem zamyslela. „Ne, je to pana syna a paní Budilová je dcera. není…“ Mikuláš se díval

ústy na matku a pak dodal s vážnou

„Ale, ona se nebude vdávat, protože má nahý zadek!“ „Cože?“ „To mi

pan Budil, když

„On se pan Budil

žil, že se nebude vdávat!“

vdávat?“

Chlapec se rozchechtal a matka ho doprovodila. se oni dva moc dokázali smát. Do vtrhla Magda a za hlasitého zívání oznámila: „Já mám hlad!“

31 „Dobré jitro, ségro,“

slušné chování Miky.

„Brejtro, Magdo, už jsi si „Mami,

zuby?“

matka.

se brejtro, ale dobré jitro, kam na ty slova chodíš?“

„Pak K

mne dnes ráno tak zdravil,“

zhrozila se dcera, „ten prý známky prý neexistuji…“ mu nedali šest?“

není, jen

ženit a ne vdávat, je to

„Cože? Takový

nebyl ve škole známkován, tak špatné

Elfriede.

„Myslíš šestku? Ta „Pan Budil se

matka

smály se muž,“

si Mikuláš.

se chce ženit?“ divila se Magda.

Pes pod stolem „To je jedno pšeci, heiraten, žena i muž,“ nedala se Elfriede. Matka nalila i ale ne

kakao,

chleba s máslem a medem, ujala se zase husy a

„Ale jo, u nás ve škole byla šest,“ a hluboce si povzdechla, když si

na

domov. Pes

pak vyrazil z úkrytu, který mu stále poskytoval Pak se a v hale se zvonek.

a hnal se ke

Elfriede Balešová (Elfriede bylo dlouhé slovo a na jazyky obtížné k výslovnosti, tak všichni používali zkratku Fiede), odložila husu a šla do haly „Jestli to si cestou

neoškubu, bude malér s otcem, protože se na tom, zda se jí povedou knedlíky), a když

lekla se dvou

v uniformách. „Dobrý den, páni policajti,“ Oni dva muži, jeden menší a jeden byli k úmrtí strýce na u potoka asi zavoláni a byli zcela nakažení a oddaní té nové jež se alo – socialismus. Jak se byli z Bráníka z Prahy a bylo nanejvíc smrti „rolníka“ Budila. Do terénu vyrazil dokonce sám kapitán to byl, ale o tom Elfriede zdání. Ani o té nové ideologii „socialismu“ než odešly do školy, vysokých „Soudružko, jsme kterého jste použila, se již dávno ostrým tónem chrlili na

zjistit Ten starší a menší,

neslyšela a co zazvonili u jejích být pouze slušná. Proto nechápala.

národní Ukažte nám Elfriede.

a to kapitalistické oslovení, a kde bydlíte!“

32 Elfriede se lekla a sáhla na mandl, který v hale stál a byl zakryt velkou dekou, pro kabelku a po chvíli již muži podávala Kapitán prohlížel dokument, bylo jasné, že nebude žádný mít.

že žena mluvící lámanou

„To mne mrzí, pane, já bydlím tady…“ pípla Elfriede a sklidila další „Soudružko,

jsem, že mne máte oslovovat – sou-dru-hu,“

„Ano soudru…, ale když já nevím co to je,“

se Balešová

„Cože?“ zase zvýšil kapitán hlas a muž, co ho doprovázel a dosud ani slovo, ustoupil o dva kroky ale, že stojí na kamenné vchodových domu, na kterou musel zdolat padat a na poslední chvíli ho kapitán zachytl a „Franto, co blbneš, ty vole,“ a

se zase

„Kdo vám ji vystavil?“ otázku a v Bráníku, jak mu je za odhalení špióna

knížce se již na podiu komunistické strany.

„No pšece v presidium v Praze,“ Elfriede a ukazovala na razítko. Policejní prezidium bála se, že by dostala zase vynadáno. Kapitán se podíval na to, si již dávno všimnout a ho upoutalo rodné jméno: Bauszer. Elfriede Bauszer. „Co je to tady za jméno, soudružko?“ zeptal se a ukazoval do dokumentu pravé ruky. Elfriede se podívala, co se stalo nyní jeho zájmu, a pak „Moje… narodila jméno.“ Muž na ni chvilku

koukal a pak

„Myslíte, rodné jméno?“ Elfriede

rameny, a protože v situaci našla veselého, muže ale také nejistota a stud. Stávalo se ale tady, od venkovské ženy, to

se smát. že byl cílem

„Narozena ve Štýrském Hradci… kde to je?“ svém

„To je Steiermark,“ drobná, hezká a mladá žena o zemi, kde se narodila.

Mluvila tu

„Cože? Kde to má být?“ nechápal muž. „To je v Rakousku,“

Elfriede a bylo

„Nezlobte se, pánové soudruzi, já musím poslat a šla do kde Mikuláš s Magdou snídali. „Tak honem,

do školy, jinak pšijdou

zaplácala Elfriede do dlaní, „škola volá, musíte jít!“

z Bráníku ji následoval do být. Ale byly tu. hned vedle

že jí to

se nacházela za do podkroví.

ze

jako by

že by tu opravdu mohly

které sem do haly vedly. Byly to ty

o

33 podlahu. Byla to šachovnice a bílých Na levé zdi bylo okno, které koukalo do a v rohu kachlová plotna s troubou, taková Na pravé zdi stála kredenc a proti vchodu byl se židlemi. Vedle okna byly tudy do špajzu. U stolu

jedny

ale takové malé,

se musel

a procházelo se

a hned povstaly a pozdravily neznámého muže „Dobrý den… dobrý den…“ „To vás ve škole

že se

práci?“ spustil na

policista.

„Soudružka že práci smíme používat jako pozdrav, až budeme chodit do továrny a budeme pracovat, zatím smíme jen dobrý den!“ hlásila Magda a Elfriede se s obavou dívala na reakci policisty. Ten byl sebejistotou jako Chvilku se rozhlížel po kuchyni a pak si asi tu ve vsi je, a položil otázku, pro kterou lávku „Za potokem

rolník Budil. Víte o tom

vykulil na Elfriede

„Jo, volali mne, abych se šla…“ „Zabila ho

on mi to pan Budil sám

vpadl do

Mikuláš.

„No tak nech hloupostí, Miky, a jdi do školy, a ty, Magdo také, jste už na naštvala se Elfriede. Ten policajt se toho chytí a budeme mít polízanici, myslela si, jak strkala ze „Moment, soudružko, nechte tady ty imperialistickým a chytal chlapce a

jsou to za ruce. Pak

vraždy rolníka na kolegu:

„Zatknout!“ Byl to opravdu dobrý kšeft, peníze na chalupu Alexandr doma v trezoru. Pepík Trubhoffer termín u museli jet až na a jejich pozemky tam ležely zaneseny v pozemkové knize. „Copak mám

jet takovou dálku?“ lamentoval Alexandr Baleš, ale Pepík ho

uklidnil: je to jiný tam že máš kšeft, že jsi podnikatel, tak tu koupi té chalupy ututlat, stejnak to je ty prachy, co si neseš v aktovce! nejlépe by bylo, kdybys nechal rovnou napsat na „Vy jste chytrý, pane doktor. A co když mne o to jednou culil se Alexandr a byl rád. Beztak jak deklarovat a tady zabil much jednou ranou. Ale že by ho o chalupu jednou mohly to zažil ve vlastním rodu. Balešovi z Petrova nad Sázavou, mladí a zdraví lidé, vyhodili starého otce na náves, protože statek nechal na „A až natáhneš ví co to bylo.

ti snad, abys to na nos? bude když se to Pepík a díval se z tatry na haldu odpadu zeminy, ti loupe v koleni, Lexo,“ oznámil Balešovi, který se vozu. Zcela se Alexandr rozesmál:

34 „Tady se to stává mnohému, je tu prý ruda, uranová, v kloubech škube, to jsem slyšel No, to je prima, švagre, zvu hladovému, vyzáblému Trubhofferovi.

ví, co to je. Ale na oznámil

„Ne, vašnosti, tady v pozemkové knize to stojí: ten cípek za chalupou u cesty pokud tomu rozumím, tak i ta stodola i hospoda od vašeho pozemku jí obrejlený s lesklými ochranami Ten je jak hovno, myslel si Alexandr Baleš, ale to „u vašeho pozemku“ ho n Silné jíž peníze za pozemek nechápala, že to za chalupou znamená nad chalupou a že tam potokem, protože ona snad starého Pátka nikdy zdání, co prodává. Alexandr Baleš ale že to bude ráj na vzrušením a Pepík Trubhoffer mu zašeptal, když se „Aby sis

to bylo jedno, ta bude asi muset postavit nebyla, a tak ani

ta jeho chalupa u potoka. Celý se krysa zabrala do

do kalhot,

Dáma, jež již pohledem.

peníze, to asi zaslechla a podívala se na mladé muže

Ale je nám dávno známo, že mladým a si na to musí zvyknout. Jediná potíž je v tom, že mladí nikdy ani náhodou netuší, že ti že byli mladí a nenacházejí ani trochu pro jejich pohledy. u vchodu bylo a byl že bylo ho najít. Ale Alexandr a Pepík po vydatné a nápojích zatoužili po ženském horkém a vlhkém ženském pohlaví a jako mladí psi šli po Jejich touha byla nemravná. Nebyl to láskyplný cit vztahu, který je doma – bylo to mnohem jednodušší, Zdravá radost lahodném pití, pospolitém síly: byli která sama o

podnikání, a

v dobré a která jim vázala jazyky a dávala jim pocit

vyžaduje

trochu odvahy, byla zde

Nebylo to co se vydali za tímto dobrodružstvím. se to stalo, když v Chuchli zapíjeli který jim dostizích a peníze. Tenkrát se probrali z omámení v jedné posteli se Bylo to na Zbraslavi. Jejich bylo propleteno a byla omamná. Trvalo okamžik, kdy si Alexandr a Josef navzájem prohlíželi svá nahá nyní již plném I se probrala a druhá serenáda slasti. jednou si do a našli, co oba hledali: toto tady také k životu, který si mohou dovolit. Své životní partnerky do toho božského požitku nebudou Bordel

docela mravné jméno „Penzion se snídaní

Karla ženy

dbala na to, aby se lucerna které že se u jen snídá.

až po

a našly se

35 Labužnická bohatými muži. V lokále bylo útulné

v tomto

bylo tajemství mezi muži

a toho

je zavedla ke stolu Sama

a okolí. Mezi

prázdno. a schovanou na

„pozornost domu“ – stolku, to pro

že by jí

muži také to O

Alexandr Baleš byl v každé situaci galantní. Když si na prsa, která byla opravdu více než nápadná:

sáhl Pepík

„Bože, to jsou kozy, Lexo, sáhni si,“ a kochal se hmatem i pohledem. jeden prs vypadl a Alexandr se protože takové nemravnosti rád. mu v kalhotách a jediným pohledem zavolala posilu. Vypadlý prs neschovala, naopak, jí vylezl i druhý. Zase tu se a netrvalo dlouho, byly holky jak je pán Na stole bylo plno pití, zdálo se, že zrovna prošla Saharou, jak byla vyprahlá a pod stolem, ve stínu, kde by být chládek, bylo také horko. To již ani mladí muži žádný textil, který by chránil jejich stud. Když pak Alexandr plácl jednou dívkou na desku stolu, nikdo si nevšímal spadaného a rozbitého skla ani vylitých Alexandr se mezi stehna dívky, která rozbila zbytek nádobí, jak se s rozkoší oddala, a mužství pohledného chlapa z Prahy do svého vlhka Nenažraný kozel Trubhoffer se choval z Voznic byl nenasytný. lucerna u vchodu zhasla, nových byla mladíky do a korky

tak, jak by v oné situaci od pro tento Holek stále strop.

teta Pacovská Nebylo a podávaly si

Tak oslavil Alexandr Baleš se svým a kamarádem Josefem Trubhofferem koupi chalupy Bylo to pozdní léto, skoro podzim roku 1934. Elfriede Balešová stanice a držela hlavu dcery Magdy, která si ji položila na její rameno. Dcera s matkou vypadaly jako sestry. Policisté Budila poslali kolega se

zatkli a i ji posadili do vozu a rozjeli se do Prahy. Pro a že musí na pitvu k

„My s tím imperialistickým usmíval.

prohlásil

kapitán a jeho

kapitána, jenž se vrátil z terénu, koulel který nedávno k policejním 1. republiky a jen do komunistické strany si dokázal udržet pozici. Vážil tuto situaci. Bylo zcela jasné, že to, jsou tyto je absolutní blbost. Kdo by rolníka Budila zabíjel a

a i ta žena

Byl to starší vstupem

36 by se mladé omluvil, a to v jejím rodném jazyce, který dokonale ovládal, ale to nešlo. Jednak nikdo že a pak nikdo zdání, že pokládá komunisty za Že že je otázka snad i a on bude zase moci velet poctivých a inteligentních se v tomto okamžiku zabývali náhradními topením v kotlích domovních zametáním ulic. Jiní zase fárali do šachet, aby dobývali uhlí. sto chutí poslat hrát hru, kterou se život.

inteligentní kolegy do horoucích pekel, že musí tolik poctivých jen proto, aby zajistili

„Jste si jist, že se nemýlíte, kolego?“ Kapitán Obermeyer to bylo možné vynechat. „Soudruhu kapitáne,

„soudruhu“, pokud

to z toho kluka vypadlo zcela bez ptaní!“

„Aha, to je dobrý argument, soudruhu, tak mne tu nechte o na chlapce: „Jak se jmenuješ?“

se

„Mikuláš Baleš, pane,“ Elfriede vždy dbala. „Ty jsi

Miky

Chlapec byl velice

že toho pana…“ kapitán se

„Myslíte

Budila? Že ho

a obrátil vychován, na to

do

zabila?“ Obermeyer pokývl hlavou.

„On mi to k lávce, protože byla tma a já se… já se…“

když jsem byl pro mléko. Doprovodil mne

„Bál, to znám, já bych se bál také,“ muž za stolem a Miky pocítil teplo Pak muž vstal, a jda ke jež vedly na chodbu, pohladil hocha po vlasech. a pozval ženu s dcerou do Byli nyní sami, on a tato rodina. „Sie müssen uns verzeihen, Frau Balešová, meine Kollegen sind etwas unerfahren,“ a když zjistil, že žena chce také pozvedl ruku, protože do vstoupil kapitán z ranního výjezdu. Zmlkla tedy a Obermeyer pochopil její inteligenci. Pak se vrátil k chlapci. „Jak to bylo Mikuláš a

že mi mu

„A zarazil. Na to Mikuláš

Budilem dále?“ tajemství: že prý když bude do rána mrtev, tak to

jsi to tajemství nedodržel? Sklopil hlavu.

náhodou až do hrobu?“ Chlapec se

„Všiml sis jiného, myslím jiného než každý den?“ zeptal se chlapce. rameny, asi si na nic nevzpomínal.

„Když mne pan mléka. Ryby plavaly tak bylo všechno jako vždy!“ „Aha,“ shrnul Obermeyer

lávku, tak tekla voda v potoce zabarvená do ale když mi Budil své tajemství, do jednoho

37 že ses té vody nenapil,“

policista v zamyšlení.

„Kdepak, já ji nepil, pane, ale d „Jak pije tu bílou vodu?“ „Ne tu bílou vodu a ne ten

Budila jsem

jak ji pije,“

Mikuláš.

se Obermeyerovi jindy jsem ho

Pak nechal Obermeyer zavolat šoféra a chválil ho: „Kolego, dnes jste se zachoval strana z vás bude mít radost. Nyní soudružku Balešovou odvezete zase mám pocit, že musí prádlo.“ Bože, tu jeho tupost by neprorazila ani nálož dynamitu, jak dlouho tu s takovými budu muset vydržet? pomyslel si trpce a doprovázel ženu a ven a paní pomohl do vozu. Kde se bere u policie takový galantní muž, divila se Elfriede a vyrazil Bráníkem, aby dojel na Zbraslav a tady se dal Brd, tam, kde ležely Elfriede však požádala šoféra

aby jel

Pak již k jihu, do

Davli.

„Tamtudy je to blíž,“ lhala. Když se hrabal do kopce, aby po strmých serpentinách dojel k místu, kde je soutok Vltavy se Sázavou, stékaly Elfriede slzy po aby se ta vzpomínka vrátila, jinak by nevolila tuto cestu. Ten známý a osudný výhled. Soutok Vltavy s Sázavou… Elfriede se narodila roku 1923 ve Štýrském Hradci v Rakousku. Byla nejstarší dcerou zahradního architekta Karla Bauszera, jenž byl despotou rodiny. Elfriede bratra a sestru. Otec si mohl dovolit nechat doma rodinu jejím živitelem.

podle své nálady, protože

Okázalost a hrdý obraz vznešenosti jeho rodiny Graz. Hlavní Dvanáct se najdou

Štýrska. Karl Bauszer tady, ve Štýrské doprovází domy Mur a si hrají sady a parky. Nad nimi Karl vládl. Byl Rakouska.

on byl

staletého postavil mezi kterými architekt druhého

Universita zde byla založena roku 1586, a tak nedostatek možností nebyl Elfriede ve svých sedmnácti letech opustila rodné aby mohla studovat zdravotní sestru na severu Doma zanechala sestru s bratrem a otce, který Elfriedu miloval z celé rodiny nejvíce. Karl Bauszer nechápal když mu jeho nejmilejší dcera dávala sbohem. Nebylo jediné které by jí nevyplnil, celou svou budoucnost v té dívce Elfriede byla drobné štíhlé postavy, tmavých a Nebyla žádné výrazné vyzývavé krásy, byla pouze hezká, avšak její inteligentní pohled a pohotovost ve slovních jako schopnost veselou ji vždy nechala ve zájmu.

38 Dokázala vždy kolem sebe avšak pravidelností sama

vlastní vesmír, v jehož centru jakoby náhodou,

Jediní byli ti, kdo nesnesli kritická slova, kterými Elfriede nikdy Dokázala však rozdávat chválu a uznání a byla pohotová k smíchu i stejnou kolem ní byl veselý a Bylo jí šestnáct let, když nesoucí jméno známé Pak dostala škole.

Sacre Coeur, což byla v Grazu baziliky. z Hamburgu, kde dostala

katolická škola studovat

S matkou si moc protože nechápala, že se žena v moderní nechat tak že si nechá líbit, jak s ní otec nakládal. Elfriede byla z nové generace, a proto postavení generace nechápala. Mladému kterým tehdy Elfriede byla, ušla jedna zásadní v tehdejším fašistickém Rakousku nebyl moderní. Ani Hitlerem, ani dlouho po tom nebyl v Grazu znám pojem moderního života, ne tak, jak ho chápala ona. V roce 1940 opustila rodný Graz, aby se vydala na studie. Tenkrát nechápala, že to nebyly studie, které ji hnaly do že to byl sám, jenž ji volal do svých neprobádaných savan. „Bože, tak daleko? tvá volba není zase tak extravagantní, abys nemohla studovat doma, nebo ve Vídni,“ použil otec oblíbeného slova, které Elfriede extravagantní! Co si o ten muž myslí? Jaká mu dává právo pohrdat lidmi v jeho okruhu? myslívala si, ale zrovna jako ostatní i ona v jeho blízkosti strach z jeho osobnosti. si že manýry nikdy se k nim nedal. To ji trochu iritovalo, ty prvky povahy jako tihle novodobí nadlidé. Ale je, moje je extravagantní! Zdravotní sestra, bílé dlouhé chodby a pokoje to je to, co chci, jak to, že to není nic extravagantního? durdila se v dlouhých rozhovorech s otcem, které se odehrávaly jen v její „Co bych se tady v horách, na konci Ty sám jsi studoval ve Vídni!“ s hlasitým vypadlo z ruky a zakutálelo se jako jediný zbytek bývalé tvrze nad

bys mi to jednou a Karl Bauszer slyšel, jak mu žezlo k oknu prastarého domu, který

Zde rodina služební byt, protože Karl byl ve službách Jeho pohled klouzal po kamenných schodech, které se plazily mezi spoustami okrasných a až do vrchu kopce, jenž se Typické hodiny ve na Schlossbergu byly za války málo Vybídl dceru k procházce, aby žena sourozenci pochytili z rozhovoru, tuše, že to bude rozmluva osudná. do po schodech, které byly jeho architektonickým dílem, a teprve katedrálou „Svatého srdce“ usedli ke stolku kavárny. „Naše rodina vždy žila v Grazu, hlavu…“

tak starou tradici

jen tak hodit za

39 „...a pošlapat ji v prachu v našem abychom se od

tvého prastrýce, po nám zbylo jen to „von“ odlišili, já vím!“

proboha ti to

mít kolem sebe stádo ovcí?“

„Cože?“ „Myslím, že ti mohu jednou že si na „von Bauszer“ a tom trochu nezakládám. Chci do chci od života více, než mi dát!“ Jejích sedmnáct let nyní taktovku otci dokázala postavit, a když se to stalo za a zmizela. že ji muž po slovní

erbu ani v Grazu

Elfriede byla jediná, která se matky, ta se vždy chudák s dcerou obviní ze špatné výchovy.

Karl Bauszer polkl a v ústech sucho. Dcera tu pošlapala to v život jeho šlechtický titul, který mu praprastrýc vybojoval za válek proti jsem to asi

co

pomyslela si Elfriede a dala ruku kolem otcových ramen.

Bývala pyšná na jeho statnou postavu, a když každou gotický kostel Leech, tenkrát jako rodina, byla hrdá na úctu, kterou otci prokazovali. Ale pohrdání, které otec dal najevo když prosil o práci, otci nikdy neodpustila. Nyní Karl pochopil, že Elfriede je celá po nositelka jména „von Bauszer“ však ne.

Jako

že odejde a že proti tomu nebude moci nic

osobnost

jako hrdá

Nic, co by bylo v jeho silách.

„Myslíš, že jsem „Bohužel, skoro vše jsi ve pocit, že se

utlumil, tu pýchu… úctu... vše.“ Elfriede ztichla,

„Tím, jak pohrdáš matkou, jak se k ní stavíš…“ „Elfriede, prosím, „Myslím, že takové chování si nezaslouží žádná žena…“ „Myslím, že se mýlíš, Elfriede

tónem, který dcerou

„Mýlím?“ Otec jen pokývl hlavou. Ve nikdy „Tvá matka mne již nemiluje, myslím, že s ní máš „Ano, ale to je vše,“

pokoru a smutek, jaký u nemilovala nikdy!“

zvolala Elfriede a zase

byl cítit zatuchlý smutek.

40 „Ne, na to se nehodlám dívat. Dnes jsem dostala že se jednou podívám ale bude to jen na

z Hamburgu. Mohu tam studovat.

„Nevím, zda budu doma,“ „Co tím chceš „Vstoupil jsem do armády. postavení,“

nejvyšší orgán SS mi nabídl

„Ty ses dal k není na té ideologii nic, co by nebylo správné! sen, myslím si, že jsme byli vždy národ k vládnutí!“ „Ty ale nejsi

rasa,

ale Rakušan!“

„Jaký je v tom rozdíl?“ Elfriede se nad jejich lidských

na domy, i ty zanedbané byly krásné. Nikdy se nezamýšlela krásou, vždy však cítila, že tu je. Že je poctivé práce a dokladem již dávno nežijí. Že jsou jejich bytí, jedno jaké bylo.

o politice málo a nemohla tušit, jakého se národní socialisté dopustí. tedy otci ani za zlé, že se dal do této partaje. Že se rozhodl opustit Graz. Opustit to zaschlé co se již ani nepodobalo: Rakousko, jež nedávno svléklo a nyní kam našlo nového vládce: Adolfa Hitlera. Elfriede prudce vstala od stolu kavárny, kde s otcem tak že vyplašila hejno farním kostelem na turisty s drobky, jako by že je válka, že lidem drobky nezbývají a turisté na starobylé Psal se rok 1940, když se vlak s Elfriede von Bauszerovou rozjel k severu. byla porobena nacisty, ale mladé Fiedy tato nehrála velkou roli. Lidské vztahy, láska, jenž byl zapálen pro budoucnost, to byly pohnutky pro její sedmnáctiletou mysl. Jak se vlak prodíral hlubokými údolími jižních Alp, vzpomínala dívka na dny strávené ve škole Sacré Couer, která podle otce odpovídala stavu rodiny. Vzpomínka jí zalétla i do

domácí školy, kde rok

by

být.

Jednou, když navštívila v nemocnici starou tetu, zakoukala se do dlouhých chodeb a postelí, do sesterského kroje, do úcty, kterou tyto ženy sklízely: nyní, že se stane zdravotní sestrou. V ohybu hodinovou

Mur, kudy

vlak

zahlédla rodné

se zámkem na kopci a

Najednou že tuto starou s hodinami, jako maják nad tokem Muru, Graz, nikdy nezapomene. Cítila, že tu mnoho dlouhých let nebude žít a že se sem natrvalo nikdy nevrátí.

HLAS

41 z Grazu doprovázely mé a nebylo divu, to byl domov mé nevlastní matky, která pro mne byla vždy ta jediná máma. I když bude tento cit pro mnoho postav tohoto dýkou vbodnutou do srdce. A tak se musím vrátit ke kouzlu rakouského ve Štýrsku, které bylo mnohem než ve byly to vzpomínky mladé ženy, která pro svou lásku a nerozum (jak tvrdil otec Karl Bauszer), žila ve vyhnanství. Dnes již vím, že mohla komunistické to. Bylo mnohem v jejím který jsem se cítil jako její pokrevní syn, neopustila nikdy. Byla to máma, která mne pohádkám nedala aby starých hradeb

kdykoliv opustit. Navždy. Ale co ji k této zemi poutalo. Mne,

národním písním, jak by je mohla znát? Ani mou fantazií nechaly troubily fanfáry ze

mne ale jiným pohádkám, které žádné

neznaly: myslíte, že si vymýšlím?

Znáte tu pohádku, jak Ježíšek ztratil a nemohl na na aby milionu nadílku? Jak všechna v lesích tuto hledala, až ji našla u chudého chlapce, kterého pod vetchým kabátkem? Ne? Já ji znám. Nebo tu o Maxovi a Moritzovi? Jak strýci Fritzovi nasadili do postele chrousty a mu touto neplechou bezesnou noc? Tu od Wilhelma Busche? Ne? Tyto já znám z mého (Mimochodem ta chrousty, to byla pátá neplecha.) Vzpomínky Teprve, když

od jistých let. Jsem události slovy,

Možná ale, že film

že jim napomáhá schopnost nám možná vzpomínky.

vzpomínky jsou uchovány beze slov. Jako by se

Jak dlouho je dokáže uchránit. Jaká pošetilost! Ano, je tou nikdy nevrací, jen snad vzpomínkách.

dnes cítím

matky a tu jistotu, že mne

pošetilostí, která nás Ve

Tak, jak jsme jako hledáme únik v knize.

pokusil vším

potkává. Je to kouzlo, které se již V povídkách. V románech. Ve

maminek a

tak nyní jako

Christian Fürchtegott Gellert napsal v 18. století pohádku „Sedlák a jeho syn“, kde se otec snaží zamezit prolhanost a vymýšlení svého syna. Budeš-li lhát a pak se dáš cestou, která vede most, zlomíš si nohu. Chlapec, jenž tvrdil, že potkal psa velkého jako se bát, když most. se že lhal. Dnes již staré tom, co pochybovat! Náš život jde zeptáme: co nás

tento most bych

po takovýchto mostech. na druhé

jít“ znamená:

ti. Dalo by se o

to ani nevnímáme. Ale

se

42 most nedostaneme.

a pak zvíme, co nás

se na druhou stranu

otec šel po na jehož konec nedošel. Po komunistického režimu. Nejen on, ale ani mnoho jiných lidí netušilo, že bude most tak dlouhý. Na

tímto

je

Marie Balešová

další most.

vezmu

za ruku a doprovodím

plné ruce práce. Dnes již

zkažené

Marie že se zkazilo v obchodech, protože stále vzadu, nekolovalo podle zákona nové zboží dozadu a staré na dosah ruky. Mohla to však dokázat? se hádat? Ne, to ne. Vždy vejce i pan Brejcha, jenž

obchod u nich v ulici. Toho

Marie ráda.

„Kdepak je Alexandr?“ to by ona, Marie, také ráda dopoledne odjel manžel s Pepíkem Trubhofferem na prý za kšeftem. Alexandr se culil a Marie že se jí vytasí koupí získáním nového zákazníka. Zákazník to asi nebude, uvažovala, protože po Praze dost a za Prahu musel jezdit Alexandr sám, se tam Asi to bude zase nedávno muž, že mu jeden chybí, aby zásobování probíhalo bez se Alexandr Baleš nevrátil a to znamenalo, že Nebylo to nic neobvyklého a byla opravdu flák cesty, daleko za Voznicemi. Možná, že u Pacovských, napadlo Marii. „Ale, znáte to, pane Brejcha, když by si mohl trochu protože máme už naloženo, zase shání auta,“ usmála se na pana Brejchu. Muž pokýval hlavou: „Máte, paní Marie, podnikavého muže, co si pamatuji, neznám obdobu,“ pochvaloval. „No to mi povídejte, pane Brejcha, kdo by že Praha takhle poroste. pamatuji louky na svahu nad Roztylema a tam už stojí a jak „Jo, to máte,

pravdu, až na ta jména

já si a

ulic – Severozápadní…“

„a Severovýchodní… tolik ulic, jak by je mohli jinak pojmenovat? Slyšela jsem, že v New Yorku ulice jen mladá paní Balešová, to si „No, ruku bych do

legraci…“

Brejcha.

nedala, já tam nikdy nebyla.“

„A ani se tam nikdy nepodíváte, kdepak, to je pro než pro nás, vajec,“ smál se Brejcha a i Marie se nechala jeho

pány, to cestování, nakazit.

43 toho za celý den dost: musela rozesílat objednávky, pravidelné i se již také hlásilo a vyžadovalo si pozornosti.

a

Na to Marie nerada myslela. ano, ale to vynášení a rození, to byla pro mladou ženu ztráta Byly na než rodina. Její matka, Božena Srpová, ji ve všem, co se domácnosti týkalo, zastala, jen v tom rození ne. žhavých chvílích Alexandra ji také nemohla zastat, ale o to Marie ani nestála. Milování bylo krásné, kdyby nebylo tak Tolik nocí, kdy se svíjela v mužském potu a omamném teple Alexandrova Kdy se její vášní a slastí, kdy byla jak zbavena, kdy nepocítila stud. Ne, ten mívala mši, kam a s matkou chodila. Alexandr o kostel nestál, dokázal hodiny hrát s Pepíkem Trubhofferem šachy. Ležel v posteli a se sluchátkem na uchu diktoval Pepíkovi telefonicky tahy, a Trubhoffer dokázal do sluchátka i hodiny než si rozmyslel a další tah. Tolik Již

kolik prožila nocí tedy toužila neustále po milování? že jediná možnost, kdy se nedostane do jiného stavu byla ta, když již byla. si sáhla na Pan Brejcha její pohyb zahlédl, ale myslel spíše, že pošle ženu, aby zjistila, zda je mladá Balešová na chlapa se ta otázka nehodila. že máte již naloženo?“

si Brejcha.

„Ano, letos bylo vajec, budeme muset být Marie Alexandrovu starost.

jinak se jich nezbavíme,“

Byl to tvrdý kšeft a jednalo se o každý Vejce v té letní a zimní ceny, protože slepice nenesly. Takové baterie nosnic, jež se v dnešních dnech stávají ty nebyly známé. Na si vejce nakládaly do „vápna“ , do obrovských sklenic. Ve

bývala mela o vejce, a kdo „drát“ na venkov, to znamená ten byl v nouzi. To byla idea Alexandra Baleše a jiných v Praze: svážet nakládat je do obrovských a je zase vyndávat a prodávat. nebylo vše tak jednoduché, jak to tu popisujeme, pan Bláha by nám to popsal Bláha byl jádrem podniku, byl Alexandrovým a velmi bledou Nebylo to tím, že by byl nemocen, nebo tím, že tlustá Bláhová vyhublého muže sekýrovala, ale tím, že byl neustále dole a nakládal. Tuto od jara do podzimu. Od podzimu do jara zase vejce vykládal a ženské, které Baleš v této vejce Byly na to speciální žárovky, do kterých se každé vejce vložilo a podle toho, zda bylo se uložilo do beden vatou, nebo stín, to se zase házelo na kompost. Velkoobchod vlastnil garáže pro nákladní vozy, sklady pro obalovou techniku a chladírny na máslo a výrobky. Byla tu a která sloužila ke styku se zákazníky. posílali objednávky písemné i telefonicky, pro zboží sami, a se s nimi nejmenší tržba, byli mnohem byli i pro zlost, ale zákazník je náš pán…

chodili na

44

mysli.

„Slyšela jste o té výtržnosti?“ Brejcha. Marie hned co má na se však Zjistila totiž, že každý má svou pravdu.

A také již dávno nehmatatelnou

že pravda která je

neexistuje, protože je to jen slovo. Slovo, které

„Jestli myslíte Bláhovou u jsem toho moc lhala Marie.

tak jsem

zaslechla, ale v tom

že o slyšela, toho byla plná ulice. Sama to slyšela dole u matka poslala pro zeleninu. Obrovská volná prostranství mezi Roztylemi, zeleniny tu bylo od pozdního jara do podzimu

a Michlí byla plná množství.

když ji a

Jako každý rok, když bylo naloženo, poslední se vrátil z venkova vejci, šel Alexandr a pan Bláha oslavovat. Protože byly v ulici hospody, chodili jeden rok do „Zákoutí“ a druhý rok ke Letos byl na hostinec „U Ve bylo plno, na sále se zkoušelo na podzimní ples. Holky i kluci v krojích tancovali a kapela hrála. Nebylo to nic valného, protože muziku a tak se vztekali, a hospodský, jenž si mohl pár postavit na kdyby se nezastavil. Nový ze školy byl toho názoru, že chlapi musí jít s dobou a ne foukat jen jedno a to samé. byli dobrý muzikanti, ale novoty rádi, a tak z nového kapelníka zapíjeli pivem. Ten hráli a

jim dokonce noty! Byli mezi nimi i takoví, co noty jak se na zábavách

Takže mladí se

nový tanec a

Alexandr rád zpíval, moc muzice jednu „rundu“ za druhou. Ve se ten termín nikdy nebyl známý známé.

se potýkali s tóny a ve

neznali!

bylo plno.

ale když slyšel ze sálu dechovku, že má Baleš „naloženo“, tak tu bylo plno. On že se letos bude oslavovat u to bylo

Pan Bláha byl vášnivý nepiják, on byl spíše zvyklý na horký který mu za den nosila Božena Srpová do studeného sklepa k vejcím. Byl již zmožen pivem a „panáky“, jak Alexandr hlavu položenou na stole a obloženou se pivem, protože „šéf“ si nikdy neobjednal, když dopil, jen pro sebe, vždy pomyslel na Bláhu. Vchod do hospody vedl z malého silnice se k severu a vedla na jenž za své jméno které výstavbu financovaly. plácku stál v ohrádce z tepaných kovových který byl vyzdoben to byly voskovky. Hospoda U

nesla jméno podle tohoto svatého znaku.

Hned vedle vchodu za stály basy s nápoji.

za tím

které se nikdy neotvíralo,

45 Když se to stalo, zrovna zvedl Bláha hlavu, aby si s Alexandrem hodiny tím spal.

To ale již dobrou

Do hospody vtrhla Bláhová. Byla tak široká, že sotva prošla Jak Baleše s mužem, jako Že jako být manžel dávno doma a tak podobného. Alexandr se smál a docela jde do háje, že mají naloženo. „Že máte naloženo? Sami jste naložený, v alkoholu,“ Alexandr byl velice spokojen, tolik vajec a tak

Byly

obezita.

nikdy nenakoupil:

„Helejte, Bláhová, já vám párek, vám vyhládlo,“ což vyvolalo smích. Dechovka i s v krojích se dokázala do sálových jen hlavy navrch.

Bláhová se rozhlížela po lokále a zjistila, že je docela sama. ty basy s nápoji, co stály u se jí nesmály. Chvilku váhala, ale její úmysl prozradil její pohled. Lokál ztichl. „To bude drahé,“ hostinský, a již Bláhová chmatala po basách, jako by to byly zápalek a házela je po hostech, již uhýbat. bas prohodila hlavami do sálu. to musel

po

ulici, okna hostince byla

jako

hrozny. Když došla Bláhové munice, prokopla druhé a odešla. Nikdo se do dnešních nesmlouval,“

vchodových co

které

nikdo

chlapi, že celou škodu Alexandr Baleš hostinskému zaplatil! Na uznale pan Brejcha.

a ani

„Tak, on nesmlouval? To se mu ani nepodobá,“ smála se Marie. Z máselny vyšel pan Bláha a šel k místnosti, jež byla vyhrazená personálu. Byl to ohnutý a hubený muž. Nepozdravil, paní Balešovou již toho dne ao zákazníky nikdy nezavadil ani pohledem. Byl to svérázný a muž. Že si tu s Brejchou zrovna povídali o jeho vyvolalo v Marii špatné Již se zeptat, co že si pan Brejcha když zvonit telefon a z domu vyšla Božena Srpová. Ta telefon nikdy nezvedla, jednoduše tento novodobý vynález ignorovala. Balešovi nejprve Alexandr položit

jen jeden aparát doma na jednu linku do obchodu.

Marie chvilku váhala, komu se má již

Božena Srpová se mezitím krám, ale s Brejchou

ale jak se kšeft

nechal

nejprve, a rozhodla se pro telefon.

bavit s panem Brejchou. na

pohnat dceru, aby

„Helejte, pane Brejcho, zeptejte se paní, zda by se jí nehodilo chodit na ranní. Dcera má slehnutím, a tak ji nechci tahat na „desátou“, stejnak nikdo z rodiny nemá chodit do kostela,“ kla a málem si odplivla.

46 „Ale, Srpová, chodí již léta sama s tou mou. Ani dej mu Pán lehkou zem,“ namítl Brejcha. tam byl

Srp do kostela nešel,

„Jo, to nešel. Kdyby Pán v kostele prodával A copak byste si si Božena, že mají obchod.

„Ale, honí mne mlsná. ementálu, já ho ale neprodal, já ho s ženou

když tu byli Na posezení,“

to by

dala mi mladá kousek se

smála se Božena a hned dodala: „já jsem tuhle v noci nebyla líná vylézt z postele a jít do máselny kousek si ukrojit. To vám na to, že je to takový chudý, pasácký národ, ti sejra to jo!“ Pan Brejcha a v ústech se mu sbíhaly sliny. V duchu ukrajuje trojúhelník z obrovského kola, které metr

jak Marie Balešová

„Dostali jsme ho do komise, to prý aby se zavedl, lidé ho moc neznají,“ „Tak pane Brejcha, tu zase byli, ti pasáci, koukneme se do máselny,“ muž ji následoval.

a

Máselna byla místnost, která se používala na krájení másla. Vedly tu do sklepa k vejcím, do bytu a do skladu s obalovou technikou. Ze skladu se dalo vyjít na velkoobchodu. Pak tu byly jedny a se chodilo do obrovské chladírny, kde byly všechny produkty. Tam

Srpová s Brejchou. Ementál tu byl, celkem šest kol. vyvalili jedno kolo do máselny a silami ho položili na jeden ze které tu byly napevno instalovány kolem všech místnosti. Mimo a nebylo nic jiného. Byla celá obložená kachlíky a blýskala se jako sál. Srpová vytáhla obrovský

a pokoušela se vykrojit do kola klínek.

„Dejte sem ten ženská, chlap má zajel do obrovského sýra. Pak se spoustou Ucítili jeho aromatickou „Ukrojte mi kus, ale ten bez švýcarskou pochoutku.

jen sílu,“ Brejcha a jednou a již klínek lahodné barvy

skoro šeptala Srpová. Pak již vychutnávali tu

Tenkrát, když se psal rok 1934, bylo známo o v kantonech švýcarského horského státu. Nic tam nebylo než hory s kravami a tudíž s dobrými sýry. hodinky ve dobré jméno. Ale jak se má celý národ uživit z náramkových hodinek? Turismus, nebo dokonce budoucnosti, protože o takové melodii se Proto opovržlivou Marie

v Praze, ve k telefonu,

„To

oblasti? To nebyla tenkrát ani hudba jež

shovívavou, ba i

Na druhém konci byla Julie Trubhofferová:

zavolat do krámu? Víš

„Jo? Jak mám

bohatstvím,

že jsi ve

že se a ne doma?“

valím jako sentinel,“ zlobila se.

47 „Co jsi

Julinko?“ jsem se zeptat Alexandra, jestli neví, kde je Pepík,“ zklidnila hlas Julie.

„To máš Lexa není od doma. Jel za kšeftem,“ hlásila do mluvící mušle. Stála u telefonu, jenž byl na na zdi. Rukama si masírovala nalitá prsa, cítila pot po celém ale aby na sebe sahala zákazníky, to nešlo. byla sama, jen z podkroví slyšela Alexandru, jak si zpívá Byla bez dozoru, protože slyšela hlas matky z máselny, jak se baví s Brejchou. Bude muset houknout na mámu, aby nenechávala samotné. „Nevíš, kam jel?“ slyšela hlas švagrové. „Ne. jediný

se ptáš?“

„Protože Pepík také odjel již kterému

ale nejel svým vozem. Pokud vím, je Alexandr

„To jsem „Co jsi

nechápala Julie.

„Že je Pepík takový poseroutka,“ Julie Trubhofferová

Marie.

podotknout, ale Marie zaslechla z ulice: tu tu tá tá

což bylo smluvené znamení, které prozradilo Marii, že se Alexandr vrátil. Rychle to Julii a práskla sluchátkem. na kde narazila na matku s panem Brejchou, jak vychutnávali ementál. mámu, aby šla že je sama, a dvorem k velkým za nimiž na ulici Alexandr ve voze, klobouk skoro jako v zátylku, a bylo že celý jen jemu. Marie v radostném a vlasy jako Byly to krátce úsilí protože

utíkala, aby co vjezd do dvora. Její na „bubiko“, což byla tehdy móda, obletovaly kolem hlavy vlasy s ofinou do U Marie vlnité vlasy. však

Mohutná prsa a široký zadek s pevným svalstvem se rozvlnily rychlým i touhou, zcela Tenká jí obepínala stehna, že chvilkami byla silueta její postavy k rozpoznání. „Je to fena,“ ujelo Srpové, když se dívala za dcerou, a pak panu Brejchovi: „aby vám nevypadly jste všichni chlapi stejní!“ Pak šla za svou povinností hlídat malou Alexandru. vjel Alexandr do dvora. Pan Brejcha využil chvilky, kdy se vrata odešel vjezd do dvora byl pompézní, jako když Kleopatra navštívila

a

48 Marie nejprve dala manželovi pusu a pak rychle vrata. Protože tato vrata uzavírala ulici, bylo jak pan Brejcha domlouvá s panem Bazetou. po vnadách Marie Balešové. Ta však

jen pro muže, jenž se

se

vrátil.

„Kde jsi byl?“ ptala se, když si leželi „Koupil jsem okamžiku a zamrazilo ji v zádech.

prohlásil Alexandr skoro

„Musel jsem

I Marie cítila sílu

jednání se táhlo…“

ale

už jsi doma,“ litovala ho Marie.

„Kolik jsi zaplatil,“ „Polovinu, než jsem „Ty jsi

Marie manžela znovu objala:

šikulka, že,

šeptala.

„Kdy tam budeme moci bydlet?“ k jeho

„O tom si a vzrušení

žádné iluze, to bude trvat léta,“ povzdechl si. Marie jejich údy.

Alexandr nic jen pocítil Ano, toto je žena pro život: pochválí, kšeftu rozumí a milování je s ní stejnak nejlepší. Špatné se neozvalo. by Nebyl tu žádný „Volala

že prý postrádá Pepíka,“

„No, musel jet se mnou, byli jsme u komunikace, pomyslel si.

zatracená novodobá

Trvalo skoro deset let, než rodina mohla strávit první dovolenou bylo a místa plno. Navíc je teta Pacovská ráda obsloužila. Nebyl

Ve Voznici

Policejní šplhal do serpentin nad Davlí. Chceš-li opustit hluboké údolí Vltavy, abys dojel do Mníšku, do kraje našeho nemáš vyhnutí. motoru byl ohlušující a Elfriede cítila, že má jinoch, který dosáhl kdy mohl být vozidla.

strach. Byl to mladý muž, ke zkouškám motorového

Spolu se silnicí do vrchu šplhaly i domky, vilky a vily. Silnice nebyla zase tolik používána, a tak se po ní procházely slepice a husy. Bylo na jejích dosti ponejvíce pampelišek. I babky tu dloubaly tuto pochoutku, kterou zase králíci. Elfriede Balešová byla jako na trní. Neustále se dívala z okna vozu a stále ce: propásnout pohled na soutok

49 Kousek koncem stoupání, tam, kde silnice nakrojila vlnitý kraj, kde domy se zahradami, k Davli, bylo jedno místo, odkud byl ten výhled. V hlubokých údolích se linou tyto pohádkami ladná Sázava se vlévá do Vltavy a vody jižních se pak valí ku Praze, aby jejich vody darovaly hlavnímu jeho krásu. Pak Hamburkem vlila do

kde se vlévá do Labe a pak již opouští zem, aby se za

mladé ženy soutok, ale její mysl opustila kabinu vozu sboru a myšlenky jako impulzivní jiskry klouzaly po až do Evropy. Když onoho roku 1940 opustil vlak rodný Graz k severu, neuronila Elfriede Bauszerová ani jednu slzu. Byla tolik zklamaná starorakouskou mentalitou rodného Nic tu nebylo nové, naopak, z nepochopitelné lásky ke starým tradicím zem zaostalá: v technice, v názorech i v lidských vztazích. Vlak dívkou všedností.

zemí, mladá Elfriede však nevnímala

V Hamburgu se zdržela až do roku 1942 a zde poznala na vlastní potíže se zdravím: Elfriede dostala akutní všech Nejen na prstech, ale i v kolenou se jí

stav, jež se stal pro lidské utrpení, když

ošklivé a bolestivé

Dva dlouhé roky se pokoušeli jí pomoci, aniž by docílili jakéhokoliv výsledku. Teprve když nastoupil doktor Meizner ze Solnohradu, dostalo se jí úlevy. Doktor Meizner totiž tyto potíže svých k

znal.

Po Severního sem proudilo dravé, severské klima a od Lübecku se do dostávaly z Baltského Tím pádem stojí Evropy v jakémsi dvou které si tu masy nízkých a vysokých a žádné potíže. Mnohým však tyto pochody život. Doktor Meizner pravdu: Elfriede musela podnebí. „Já

studie,“

když ji Meizner nabádal, aby Hamburg

opustila. „… mám za sebou dva roky práce, nyní smím již doprovázet se mám vrátit Do Grazu?“ Elfriede se málem odporem.

sestru… a to

„Ne, Bauszerová, to jsem na mysli Mám v Gernrode nedaleko Quedlinburgu kolegu a již jsem s ním telefonoval. Je ochoten se vás ujmout,“ rozrušenou Elfriede. To bylo Elfriede

Proto se vydala

na cestu, tentokrát do vnitrozemí.

Ve Gernrode, Harzu, ji nové místo škole, které svými praktickými hodinami v nemocnici k cíli: stát se zdravotní sestrou. Jejím snem.

50 Svou pílí a spontánní povahou, sice veselou, ale srdce nejen ale i stavených.

pravdivou, si brzy získala

Netrvalo dlouho, stala se diplomovanou sestrou a odjela do Gera v kde ji v Lesní nemocnici místo. Na tento nikdy zde ji po roce objevil doktor, profesor Veil: poznal její schopnosti a ji, aby odjela do Jeny. My víme, že Elfriede zavál až do Hamburgu a pak ji vedl, upozornit, kde se vyplní.

žila dlouhá léta v srdci kousek po kousku,

Ale copak mladí lidé dbají na osud, na jeho varování? Ne, možné plány jen pro den. Byla válka. Druhá Sem do Jeny výbuchy podnebí. Elfriede skoro opary nad lesy, které Elfriede byla v té

Nejprve však ji osud hranicím, jako by ji ne a nebylo v té vála.

a salvy

nedoléhaly. Zde bylo ticho a pohádkové na oteklé klouby. Potíže zmizely jako ranní pozemkem „Medizinischer Klinik“.

vzdálena pouhých 220

vzdušnou

od

Jena má ve znaku s stojícího v pokorné póze nad zkroceným drakem, lvem bez koruny. symbol lví síly používá ve svých znacích mnoho ale žádné nemá tak napodobeného lva jako Jena. Karl Zeiss proslavil toto se tenkrát vše, co jen

po celém optickou technikou a mohutný o zbombardování Spojenci na konci války. Spojenci zbrojní továrny.

Profesor Veil byl vysoký muž, mladší než otec Karl Bauszer a byl mnohem štíhlejší. Byl bohem v Medizinischer Klinik a hudebník na slovo vzatý. Hrál na violoncello. V celé nemocnici o tom však jen Elfriede. Zdálo se, že profesor Veil nemá ve své nemocnici žádné a tomu tak bylo. Veil život do dvou v jedné byla nemocnice se všemi kolegy a s opravdu dobrými odbornými znalostmi, a v druhé se nacházel jeho stojící nedaleko chrámu Svatého Michala a – muzikanti. Tyto dva ho v závoji

se zrovna jako se v nemocnici

o svém povolání, ponechával o jeho hudebnosti.

se znala jeho dobrá kterou si jako vysloužil a važení se na jeho soukromé Pokud byli mezi nimi známí z hudebních sedánek, neopomenul je požádat, aby o jeho nemluvili. Málem se však profesorova

provalila:

Pacient, jenž byl pod Veilovou osobní dostal zlý záchvat a službu konající Elfriede, aby profesora Ve vile totiž nikdo nezvedal telefon. Byla sobota Elfriede starým gotickým kostelem, jehož krásu

že profesor bydlí hned v prvním vnímat

poslal za

Bouchala do vrat, zvonila, ale nikdo Vzala tedy za kliku a zjistila, že není Pak zaslechla hudbu. Živou hudbu, mnoho a klavír.

51 Když vstoupila do salónu, Ve tohoto hudebního Dámy a muži byli šaty a muži byli

jak poslouchá neveliký orchestr. se vyjímal profesor Veil. Hrál na violoncello.

v oblecích a

ne sice v róbách a ve fracích, ale ženy kravaty motýlky.

krásné

Protože Elfriede vpadla do místnosti ve služebním, sesterském stejnokroji, všichni si jí hned všimli a koncertem nelibé vzrušení. Profesor Veil

violoncello a

k mladé

jež nedokázala zakrýt stud.

„Sestro Elfriede, copak se stalo?“ „ pane profesore Veile, vašemu pacientovi se ušima. Cítila pohledy vznešených lidí a pocítila mocnou touhu krásné šaty. mít ten pocit, že je krásná.

rudá až za mezi nimi a mít také

Elfriede byla hezká, však neznala tu krásu, která se v každé probere když oblékne nové šaty a mužské prosvítí svým každý koutek ženského sice pocitem, že je ošklivá, ale nebyla nijak nadšená pohledem do zrcadla. „Pan inženýr Mannswald?“ lekl se Veil. Elfriede jen pokývla hlavou a na povel. Jako na zavolání se z chodby stará služka s kabátem. Pan inženýr Mannswald musel být velmi dobrý známý, proto služebná že bude Veil na Elfriede a hnal se temným „Pokoušeli jsme se vás dovolat, ale nikdo nebral telefon…“ „No, není divu, tolik v rychlosti. Elfriede držela krok.

kraválu,“

Veil a neslevoval

„Hezký kravál,“ „Co myslíte?“ vrata, dal se do Mannswalda se oba zastavili.

ale protože se dostali do cílové roviny, zahlédli již Elfriede mu byla stále v patách. Teprve v pokoji inženýra

Veil shodil kabát, a kdyby ho Elfriede nezachytla, válel by se na podlaze. Odborným pohledem zhodnotil situaci, vyslechl si službu konajícího a se k Elfriede: „Sestro, morfium, ale rychle,“ houkl. Elfriede pocit, že tak rychle Prolítla které tu na dlouhých chodbách až vpadla do místnosti, kde se skladovaly léky. Skoro poslepu jehlu a s morfiem. Pak popadla desinfekci a vatu a náplast. Netrvalo dlouho a byla Hned ve se ptala, jak silnou dávku má že se profesor Veil nad její rychlostí a podivil. „Je ta jehla sterilizovaná?“ zeptal se, ne že by pochyboval o kompetentnosti Rakušanky, ale spíše jen proto, aby tísnivé ticho. Starý muž, jenž tu ležel v posteli,

52 sám na pokoji pro jednu osobu, se potil a tiše sténal. Elfriede však huláká bolestí a ruka profesora, jež hladila zpocené se

pocit, že

že

Postava, jež dominovala v salónu svou hrdostí, když loudila krásné tóny z lesklého violoncella, byla shrbená a jaksi zestárlá. Chudák, asi to je jeho myslela si a podala mu injekci. „Sestro Elfriede, mohla byste mu tu injekci vpíchnout vy?“ zeptal se. Elfriede Bauszerová se neptala velice sester, a dokážou bez však ztratí, když mají sebou Starý muž se po léku skoro usmál se. mladý

ten

uklidnil a

znala. Mnoho dobrých posloužit cizím se potit. Po chvíli

a Tuto a

„Otto, to jsi nemusel, máš doma hosty. Tady sestru Elfriede bys mohl dá na mne pozor!“ hladil profesorovu ruku a pak ji energicky „Jdi zase

a nech mi tu Elfriede,“

Saale musí z Jeny urazit 170 své vody u obce Barby do Labe.

než vykoná svou tisíciletou povinnost a vylije

Odvádí vody až z vody stékající hor

její pramen se nachází v Krušných horách. I vplynou po dlouhé do Labe.

Elfriede Bauszerová zahnout na starý camburský kamenný most Saale, když se octla na prsou muže, který tento umný stavebního postavy od sebe Muž se profesor Veil.

jako gumový omlouvat a i Elfriede

když narazí na omluvu na jazyku. Pak se poznali. Byl to

Profesor Veil se již léta procházel po zacházel i hluboko do kraje a Elfriede Bauszerová tu šla dnes a náhodou. pocit, že se musí projít Starý zvyk, kdy byla povinna neustále po Štýrským Hradci, aby nový zahradní zázrak, ji vyhnal do ulic Jeny. nebylo zdaleka tak krásné jako Graz, ale po ženu tu a tam budova zaujala. Saale bylo

zklamání a tak tudy šla.

jen mladou

leželo a v okolí nebyly hory, jak tomu byla zvyklá z domova, ale jen mírné pahorky. Jediná hora tu byla severním a Elfriede se zeptala starce, sedícího na a házejícího drobky kachnám jak se ten kopec jmenuje: paní,“

„To je Mons, ale lidé mu Jenzig, je to jediná vysoká hora v okolí, krásná a byl by se rád bavil dále, ale o to Elfriede nestála. a šla dál.

Nyní tedy stáli, profesor Veil a Elfriede, proti a byli plni pocit, že má tuto šikovnou sestru rád a že by byl ochoten ji která s nemocnicí nic Elfriede

platonickou láskou k tomuto muži, jenž jí byl náhradou za otce.

byl do

53 Hluboce se v nemocnici

za žárlivost, kterou Líza.

Elizabeth, které se

Byla to sestra, která se pohybovala

na privátním

sestro Elfriede?“ našel

profesora Veila.

profesor

Veil byl vysoký muž, vždy chování. orlí nos a kostnatou

podle bontonu, a neustále vybraného a a byl spíše hubený, než štíhlý.

„Ne, pane profesore Veile, jen se procházím.

se ve

nevyznám,“ zrudla

žena. „Mohu vás pozvat na kávu?“ bych se prošla, pokud vám to nevadí.“ Elfriede možnosti:

že je profesor na od domova, ale nejde k nemocnici. Nacházely se chce navštívit, nebo má v úmyslu procházku.

„Tak to se hodí,

chci vyrazit na Jenzig,“

se

k návrhu

Elfriede. „Ten kopec?“ „Myslel jsem, že se ve

nevyznáte,“ divil se muž.

„Ne, to ne, ale na ten kopec jsem se Elfriede a dala se do smíchu. Veil si Jeny, než dohromady.

ptala pána, co krmí kachny,“

že od té doby, co sestru Bauszerovou aby s ním odešla do slyšel ze sesterského pokoje smích. Nyní si teprve dal tuto souvislost

„Vy se ráda že ano, sestro,“ s náznakem ve Elfriede že smích je tomuto muži cizí. Nezazlívala mu to však, smyslem vnímala, že doba pro muže kalibru jejího otce a profesora Veila mnoho radosti. „Myslím, že je to lék…“ Profesor, jenž název „Cesta

v pravé ruce vycházkovou a zrovna vyrazil ulicí, jež a je dovést až na Jenzig, se zastavil a se na mladou ženu:

„Lék? Smích je lék?… to je zajímavá myšlenka. Musím vám prozradit, sestro Elfriede, že jsem o tom již také uvažoval. Když pacienty, vždy se kdyby se smáli tím, možná…“ „Možná, že by se uzdravili „Jste

nebo

myšlenku Elfriede.

Freuda?“

„Ne tak docela, otec mi se o to snažil.“

od

„Váš otec je architekt? Co staví?“

nalil do hlavy z jeho moudrostí. Lépe

54 „Otec je zahradní architekt a je ve službách „Takže jste z dobrého rodu,“ že mu mladá žena „Co vás

do kroku a jeho tempo bylo tak rázné,

opustit svatyni hudebních múz,

„Ten dobrý rod, profesore, již to vyrovnala jeho dlouhé kroky. „Asi bych

Grazu.“

Štýrský Hradec?“

páchlo starobou,“

a

aby

tak rázovat, mladá dámo, že ano?“

„To by bylo

galantní, to snad

nemusíte,“

„Ale mohl bych.“ „To byste mohl, pane profesore Veile,“ vzdychla Doktor Veil šel velkých zahradách proslavil. Ve

pár a pak zpomalil. hranici bohatého

vrstev již mnoho let z optického nebyla chudoba. tu byli i herci a žilo tu i

Elfriede a

si pot z

prošli posledními domy, jež ve kterým Karl Zeiss Jenu byli tu i obchodníci a i

Obyvatelé k dispozici planetárium, divadlo a operu, nemocnici a dobrých praxí a dostatek pracovních války na situaci nic – naopak, Hitler sílu jenského podporoval, protože ji Slunce svítilo na obloze, kterou dnes nezdobil ani jeden obzor neznala, protože ve štýrské byly na všech stranách mívala pocit, že zde, je nebe bez konce.

Elfriede takový vysoké hory. Proto

Cesta je vedla loukami pozvolna se zvedajícími, až došli k vinicím. Tu kuželovitého kopce a pohled na a do kraje se Nedošli ani na vrchol, když dorazili k místu, kde stála také. „Musím vám pouze pohledem.

sestro,“

stoupání do

Profesor se usadil a Elfriede

Veil. Mladá žena

údiv a otázku

jsem že se o mém muzicírování v nemocnici zmíníte, ale mne, že jste si mou pošetilou zálibu nechala pro sebe,“ Elfriede Bauszerová musela nejprve tuto poklonu promyslet. V Grazu do hudby skoro každý, jenže to a jinému se k debatám byl teprve, když se dostal do koncertní Tady, se tolik hudební nástroje neladily. „Ne, tajemství…“

jsem žádný

„Není to tajemství, ale je to spíše

o tom mluvit, ale netušila jsem, že je to vaše když já, profesor, fidlám na violoncello!“

„Pokud to mohu posoudit, tak to bylo hezké a

Elfriede zmlkla.

55

„Vaše povolání je natolik hudba, u mne je to smích. se Elfriede.

že si ani nevím

„Zdá se, že smích není nikdy na škodu,“

ventil musíte najít. U vás je to na tom není nic k smíchu,“

profesor.

„Zrovna jako hudba.“ „Ve Štýrském Hradci je

plno

hrajete také na

nástroj?“

„Ne, naše rodina je nadšených a není v ní ani jeden To by nás brzo vyhnali z smála se Elfriede a i profesor se pousmál. pocit, že se uvolnil, že svou zasmušilost schoval. Pak ale zase a se více k mladé aby jí lépe do „Vážím si vaší práce, sestro Elfriede,“

a Elfriede hned

že o

jde. do mé

„Jsem rád, že jsem vás tu náhodou potkal, je mi to milejší, než si vás nechat volat v nemocnici,“ odvíjet z klubka to, co na srdci.

Elfriede že zavolání do profesora je skoro jako vládní že to za sebou nechává prach a celého personálu. si, jak je ráda, že to – beztak již že má protekci. Ona jediná že žádnou nemá. Ale tak, jak se k ní vedení nemocnice sama že nad ní drží ruku. Tenkrát netušila, že s takovou aurou plnou lásky a pochopení, ale závisti a nenávisti k její celým životem. pane profesore Veile, vynasnažím se o vše, co pro vás budu moci „Ano, tím jsem si jist, sestro Elfriede. Záležitost je však trochu delikátní…“ Elfriede se bát, že to bude Pak prolomil ostych a šel

ale

se na muže usmívat.

„Sestra, která pracuje na mém je dosti je to nad její síly a by pomoc. Mohu tuto práci vložit do vašich rukou?“ díval se ni s obavou a Elfriede nechápala, kde se nachází ve nebylo nic jednoduššího, než Líze pomoci, i když pocit, že na profesora Veila zrovna tolik práce není: „Velice ráda, Kdy mám Profesor pokývl

si starosti, já

Elizabeth pomohu. To je pro mne

hlavou a výraz jeho

„Hned zítra ráno, ale

prozrazoval, že nic jiného

bych, abyste se zachovala jako po

domu…“ Elfriede chvilku

do jeho

a pak jí došlo:

„Chcete, abych o práci na vašem

nemluvila?“

mého

56 Profesor jen pokývl hlavou a pak vstal. Zapíchl vycházkovou do kamenité cesty a se vracet k Šel pomalu a Elfriede mu Již nemluvil a ona jeho nerušila. Byla však obohacena novým poznáním: je s milým „Mami, mami, podívej, to je krásné!… mami? Slyšíš? Vidíš ty „Mami, já musím Elfriede Bauszerové zaslechla:

ale honem!…“ do vzpomínek zasahovat

co tam

Pak

„Soudružko Balešová, chlapec chce na záchod a tady se dá zrovna zastavit. Já tu mladý mužský hlas s pražským se zakymácel, jak vjel na polní cestu, jež tu ze silnice. Elfriede si že je na z Prahy do že Mikuláš musí na malou! Vystoupila a svou a pak se rozhlédla do údolí.

že jede z policejního výslechu. A chlapci kde mohl vykonat

Sázava se tu vlévala do Vltavy a tomuto splynutí

i jedna z posledních

vil, která tu však nestála. nechápala, kam se Pak ho myšlenky

na

Elfriede Balešové se dlouho dívaly do místa, kde byla zahrada a duševních pohled a vstoupily do domu…

i po schodech na verandu a

Po

týdnech práce na soukromém profesora Veila to Elfriede byla do doktora zamilovaná, namlouvala si však, že to je jako náhrada lásky k otci, který byl daleko. A

jednu

sestra Elizabeth byla závislá na heroinu a profesor to

Protože na ni nebylo spolehnutí, musel se postarat o náhradu a tou byla ona, Elfriede. nespolehlivou sestru jednoduše nepropustil, zatím nechápala. však pochopila.

chvíle, kdy si tu strašnou

domyslela, ano s naprostou jistotou ji

Utrpení pana Mannswalda se stále zhoršovalo. Když mu Elfriede morfium, profesor jeden kubík.

vpichovala

Kubický centimetr byl obsah jedné Zdravotní personál se nezdržoval správným výrazem: jednu desetinu kubického centimetru! Jeden kubík znamenalo naplnit píst k první Dnes již ochablých

panu Mannswaldovi ani dva kubíky. Doba mezi se stále zkracovala, o 24 hodinách již dávno nemohla být

Inženýr Mannswald byl otcovský pokrevní.

profesora Veila,

jedu do jeho

byl to jeho otec, i když ne

57 Sestra Elfriede vešla do pokoje pana inženýra a injekci, obvyklou denní dávku jedu. Muž rakovinu a nebylo ani pomyšlení na Kdyby dnes zkontrolovala

že je sestrou

Elfriede

to ve které byly

jak Elizabeth chystala již zasažen celý

nenašla by Jisté je, že pohledem kubíky morfia, dávka, kterou by inženýr

na ten strašný omyl sestru Elizabeth upozornila, ale její skelné jí prozradily, pod drogou, a nebo naopak po ní prahne. že v takových okamžicích není se a ujala se sama Jeden kubík

„Co to narkomanka.

Elfriede? Ten zbytek byl pro mne!“ koktala

„Ty si myslíš, že bys panu inženýrovi vpíchla jen 2 kubíky a zbytek Že bys to dokázala odhadnout? Že máš tak pevnou ruku? Že se Elfriede byla nadmíru rozrušena a Elizabeth se o následky nezajímala, jen pozorovala kapky morfia, které se leskly na kovovém tácku s léky. Inženýr Mannswald se probírat z bolestivého omámení a usmál se na ženy. Elfriede zmlkla a posunkem vyhnala Elizabeth z pokoje. „Jak se vám

pane Mannswalde?“ usmála se.

„Když vás vidím, tak bylo pro ostatní pacienty „inženýra“ vynechávala.

Elfriede

Elfriede rád a nazýval ji což již k nemocnému cítila,

Byla to doba slušného chování a oslovení bez náležitých bylo ve pohromou. „Pane inženýre Mannswalde“ bylo jediné správné oslovení. Do

profesora vstoupit jen nikdy však sestry. Do místností jen vrchní sestra, nikoliv sestry Profesor by se nikdy nesnížil, aby vstoupil do sesterské místnosti a již nemyslitelné bylo, aby vešel do nemocenské Tato hierarchie byla tenkrát ve všech a Hitler vraždil. Ve styku s vojskem

tuto hierarchii používal také.

Propast utrpení druhé války se do personálu Medicínské kliniky dostala až roku 1944. Bylo to v okamžiku, kdy první vozy vojáky, byli páchlo jim ran úst, nebo již byli mrtví a leželi s živými na korbách vojenských Pak se zdálo utrpení pana Mannswalda, ležícího

posteli, nicotné.

Pro sestru Elfriede Bauszerovou však bylo každé utrpení stejné: její bezedná. Nyní držela ruku starého muže a cítila jeho kosti, jeho jak se zachovat sestry Elizabeth.

a slabost. Za

byla

58 se a profesor Veil vstoupil. Vždy smyslech a to bývalo jen po morfiu. Elfriede se Profesor ji šeptem požádal, aby „Dnes

když byl jeho k odchodu, nechávala muže o

na

v deset hodin mi budete asistovat, sestro Elfriede,“

když vyšel

z pokoje. „Sejdeme se zde. morfium.“ Více slov nepoužil a Elfriede se zdálo, že tak velká odvaha, dobrota, tak silná láska pokora nebo nelidskost by si zasloužila více slov. Mýlila se však. v deset stála u pokoje pana inženýra Mannswalda a i profesor byl dochvilný. Vešli a Veil položil pravou ruku na nemocného. Dosud ani slovo. Pak požádal Elfriede, aby mu kubíky a k údivu sestry od ní Pomalu nahmatal žílu na On mu chce pocit, že jí srdce

zesláblé ruky a vatu s desinfekcí odmítl.

morfium „intravenös“ do žíly, zhrozila se v duchu mladá žena. z hrudi, snažila se však zachovat klid.

Profesor Veil nahmátl žílu a posadil se na pelest a ruku položil na Po chvilce pohladil Elfriede dosud

pomalu tepnu starce.

spícího pacienta, jenž

Pak beze slova vstal a pokynul Procedura se opakovala naprosto

jaký u

dobrou noc. Nic více a nic

Ráno hlásila vrchní sestra úmrtí. nimi se nacházel i pan inženýr Mannswald. Profesor Veil ohledal mrtvoly za asistence dvou

Nejprve pocítila touhu Nepotkala ho však na dalších dvou úmrtích.

nyní takový klid ve

aby ho následovala. Zašli do dvou Jako by byl již dávno napsán a

Pak teprve Veil promluvil. Stroze

Smrt svého bral velice Elfriede Bauszerová se o tom

morfium. Pak vytáhl jehlu,

nemocní a

pacienti, mezi

a vystavil úmrtní listy.

ale nic jiného se od v klinice až po odpolední službu.

profesorovi soustrast, ho slovy nad ztrátou jeho a do jeho se neodvážila. Pak se teprve

o

si že všechny tyto pacienty s doktorem Veilem v noci navštívila. Teprve nyní pochopila, že nemocní byli v okamžiku, kdy ona a profesor jejich pokoje, již mrtvi. Elfriede znala chorobopisy všech se o ni pokoušely mdloby.

že

na uzdravení a že

59 Asistovala vraždám, aniž by úmysl prohlédla. Ti lidé by dnes žili, jakým právem? Kdo mu dal tu moc… odvahu… slitování… Nedomyslela, protože padla do mdlob. Veil aby ji uložili v jednom jeho soukromého Když se probrala, stál nad ní a usmíval se. muzicíruje a jiný se odreaguje smíchem. Myslím, že to byla vaše slova, sestro Elfriede. Dnes si že jste si… pokazila žaludek. Zítra se zase budete smát,“ a odešel… Mikuláš již dávno vykonal svou jako a hezkou šoférem

a nyní se díval do údolí. Chlapec že matka o a tak se

modré bavit se

„Máš samopal, policajte?“ se policajt, ale orgán

ho mladý muž.

„My žádné nemáme, tak to nemohu

zalitoval chlapec.

„Koho nemáte?“ „Orgány,“ „To je se zajímat o Magdalénu.

orgány

mít jen strana a vláda,“

prohlásil šofér a

„To je tvoje ségra?“ Magdaléna využila chvilky samoty, sedla si na nejbližší mez a pozorovala plachetnici, která však záhy zmizela za ohybem a tak se dívka pustila do pletení sedmikrásek.

a jednu ze

„Kolik jí je?“ „Nevím, jsem se neptal, ale jestli chceš, tak se zeptej, ona to bude Magda je chytrá, umí už i myslím, to než já,“ Mikuláš své údaje. Mladý šofér

došel

a

rozhovor:

„Dnes neprší, že!“ Magda pokývla hlavou k souhlasu. také nepršelo,“ dojal dívku krojovaný mladík. Magda „Již dlouho nepršelo,“ „Máte „Na co?“

konverzaci šofér. vedl si samomluvu dále. Tentokrát se lekl Magda.

Mikuláš již chvilku stál za mladíkem a jeho otázky nechápal. tak s Magdou bavit. Zajisté dlouho let dívkou, ale o tom zatím zdání.

než on sám bude chtít

mu divné, jak se do debaty

60 „Nic mi do toho není, pane orgán, ale máme léto a celkem málo prší. Myslím, že by bylo lepší, kdybyste zase na podzim, až nastanou slejváky,“ mínil ti

aby ses pletl do

„Ano, maminka „No, a

když mluví

že když se baví

naštval se

tak mají být psi a

zticha,“

ji neposlechneš?“

„Protože Magda není

a vy jste orgán,“ odsekl. Magda se lekla:

„Co je?“ „On

a

je orgán, ale není

to bych poznal,“ dupl si Miky.

„Hele, nech si ty kapitalistické a imperialistické ho mladík ve stejnokroji a bylo jak je na proslov hrdý. ale proto, že význam slov nechápal. je nechápali ani Magda ani Mikuláš. Chlapec si však hned

rady.

se k matce a již v klusu volal:

„Mami, co to je „kapitalistické a imperialistické“ trhnutím probrala ze vzpomínek a „Jak to mohu

Miky? Až

otec

„Jo, to už zase zapomenu, co jsem se „Soudružko Balešová,

tak se zeptáme.“ zeptat,“ povzdechl si.

bychom jet,“

„Já myslela, že si dojednáváte

Matka se

šofér. s mou dcerou,“

Elfriede

a

mladík se

.

Elfriede jen pokývla hlavou a posunkem svolala Pak za nimi vlezla na zadní sedadlo. si jako rodina nebo jako v londýnském taxíku: cestující vzadu. Protože jeli

Davli,

do

od nádraží.

Bylo po a od Prahy vlak. Lidé se valili proudem, který se na silnici na jedna ta se vydala do vsi a druhá nahoru. Ta byla mnohem menší, protože nad nádražím bylo Pak Mikuláš otce, jak šel jiného muže za

a bavil se

„Táta, tatínek, pane orgán, zastavte, svezeme tatínka

ženou, která se držela oslovil šoféra.

Mladý byl zvyklý poslouchat a hned zastavil. Mikuláš rychle stáhl sklo zadních a volal na otce. Alexandr se ale že se jeho rodina nacházela v policejním voze, mu bylo nepochopitelné. prožitých let, jež stále ve vzpomínkách bolet, ho zamrazila v zádech. „Mikuláši, kam jedeš?“ ptal se

61 „Jedeme tady pan orgán nás veze, si sednout,“ hoch, protože byl pyšný, že se veze autem. Elfriede Balešová syna a vyžadovala, aby byl potichu. Otec, jenž si všiml jdoucích od vlaku, usoudil, že bude nejjednodušší, když nastoupí a zmizí z dohledu. „Was ist passiert?“ na Elfriede. Tak toto Mikuláš co mluvili cizí

otec, když se usadil na sedadle a se rád. Vždy, když se otec s matkou bavili a on

Mikuláš si hrál na to, jak mluví cizí Ve své skrýši vzadu vedl dlouhé rozhovory lidmi, tu byli jen v jeho fantazii, musel si však vždy, když odešli, že si nerozumí. Byl proto že si otec s matkou také nerozumí a obdivoval, jak si dokáží hrát na mluvení cizí „Ich erzähle es dir, wenn wir zu Hause sind,“ Elfriede a odvrátila hlavu. Pak napomenula dceru, celkem bez Této nesrozumitelných slabik si všiml i mladý šofér a ústa mu údivem. „Já být vámi, soudruhu orgáne, bych hubu, táhne tu,“ Alexandr. Pak do vsi na rozcestí, kde se dalo jet do Mníšku, do Bojova nebo i na vedla silnice do Prahy. To byla ona silnice, dálnice, která se stane tepnou našeho – probíhala Voznicemi i Mníškem.

dojeli

Mikuláš byl velmi zklamán, když otec aby orgán pak ho poslal do Prahy ale ne Davli. Poslal ho na Otec

být

tolik rád a

zastavil a

brzo doma a tak rodinu nabádal k rychlé Mikuláš se stále Matka ho pohladila po vlasech, ale on se vyškubl její kterou se k domovu klusem.

U doškové chalupy, která se Bražáková, sehnutá krmila povídala si se slepicemi. Byla vždy za lískového

u potoka na k jejich zastavil. Paní a jiné živé tvory sprostá a kluci ji rádi poslouchali, skrytí

jsem ti, ty kurvo, zanášíš? Co zanášíš? Já krmím každý den a ty jsi na skoupá?“ domlouvala slepici, lezouc tom ze špejcharu po tak že i Mikuláš pocítil strach a ho šimrat Pak se z chléva ozvalo prase, protože slyšelo, že se krmí. „Na tebe jsem hluchá. Poté

To víš, že ti také nesu, krávo!“ protože byla strakatá dojnice a stará Bražáková se dostala do úzkých.

„Já se tu snad na stará kolena z té strkat pes a tím každodenní

poseru,

co?“ Pak jí do ruky slov a nadávek se i Mikuláš

lekl a hnal Matka s otcem a s Magdalénou po chvilce také a otec vyžadoval po matce odpoledního výletu. Mikuláš o nadávkách paní Bražákové a již je matka posílala po každodenní práci. Magda musela nakrmit slepice a Mikuláš králíky. Pak se za

obývacího pokoje, kam stejnak

málokdy.

62 Parádnímu pokoji dominovalo u okna impozantní rádio, Telefunken. velké kulaté knoflíky, obrovské reproduktory se rýsovaly za látkou, která byla okraji jakoby zarámovaná, a vrcholem techniky bylo lišt, na kterých byly rozhlasové stanice celé Evropy. To však nebylo vše! Když otec rádio zapnul, lišty se rozsvítily a jezdec, který se pomocí jednoho pohyboval po celé ukazoval jmen. Mikuláš miloval otcovo rádio, i když jen slyšel jeho dunivý zvuk. oknem pokoje byla vysoká a na konci zahrady u buky, u záchodu, druhá. Mezi byla napnuta anténa. Jednoduše drát, na koncích na porculánové karabiny. To aby nedocházelo Rádio také ale to byl jiný drát. Tuto fascinující techniku Alexandr Baleš a rád synovi Také tvrdil, že rádio Telefunken je do jisté míry konec lidské moudrosti. Nic lepšího již nikdy na trh Jak Mikuláš na otcova slova vzpomínal, když se o mnoho let prodávat stereo byly vymyšleny ultra krátké vlny, když pak zatoužil po tranzistoru, rádiu, které hrálo i u rybníka. Tady mu došla otcova omylnost. však pochopil, že u byl otec že byl pouze zajatcem své doby. Rádio Telefunken stálo na kulatém stolku v pravém rohu obývacího pokoje, u východního okna. Vpravo i vlevo stála která nabízela místo i k poslechu rozhlasu. Za ubrusem kulatého stolku, jenž stál na jedné noze jako podesta, byly schovány láhve s alkoholem. Bylo tu všelicos, nejvíce však doma pálená slivovice. Na

se Alexandr a Elfriede usadili a muž si nalil pálenku. Elfriede nic „Tak povídej,“

Baleš, když si zapálil a zhluboka vychutnal

cigarety.

Elfriede si prohlédla muže, jenž by mohl být jejím otcem. Tenkrát, když do Prahy a osud ji zanesl do jeho podniku, ho když proklepávala vejce. Bylo v hale dost ženských, které jí dokázaly co má na práci. Tenkrát tolik lidí mluvilo její rodnou že se zdálo, že nebude se jazyku. Jak to, že je její rodná najednou zakázána? Že je lepší, když nikdo neví, že je Jak to, že tu nikdo nechápe, že není ale Rakušanka? Jak to, že ji všichni hází do jednoho pytle? Elfriede se tím však netrápila, protože nemluvila. pár slov a její zarputilí

že takto jen lidé, se kterými podlehli její osobnosti.

Zrovna jako tenkrát Alexandr: bílý vlasy rozcuchané který táhl v hale, kde se a balila vejce, za uchem tužku, která se zdála Elfriede krátká, než aby s ní mohl psát. však dokázal zapsat spousty poznámek do malého notýsku a vydat spousty které byly bez odporu vykonávány. Pak se neflákají, a tu ji

do sezónní brigády sousedek a

s jeho pomocí

aby se ujistil, že se ženské

63 Jediný pohled, který šlehl mezi stovky a neskonale velký

zcela cizích lidí, budoucích let.

V okamžiku si nebyli cizí, byli si odešel a Elfriede upustila Mnoho let

výhybky kolejí osudu o

známí. Oba to poznali. Alexandr beze slova bylo zkažené a páchlo.

zatuchlé vejce a jeho zápach upomínat Elfriede na tento okamžik.

Toto první kouzlo neustále mezi manželi bylo, i když jim osud tvrdou cestu. Alexandr zahlédl jiskry mladé ženy, která se stala jeho manželkou a matkou Alexandra a Jan tu nebydleli, byli již dost než aby dokázali akceptovat novou, mladou matku. Mikuláš ji však miloval a Magda se držela „Ráno mne volali do statku Starý pán nedalo se již nic Mikulášovi den tím nakukal, že když bude ráno mrtev, že ho jeho dcera zabila,“ Elfriede události dne.

Asi

„Blbec, a on to

poslal

„Ano, policajtovi, co se na

podívat.“

„Jo, a ten se ch

a odvezl vás do Prahy,“ povzdechl si Baleš.

zalíbit

„Byl tam ale takový milý Oberkommandant, který mluvil Moc se omlouval,“ Elfriede

Oberkommandant je vrchní velitel, z slovní Protože jí Alexandr „On

poslal

a hned nás

je to pojem, který Elfriede nebylo

že máte jet

ve své

Davli?“ divil se Baleš.

Ne, to to bylo mé pomyslela si Elfriede a v mžiku se jí mysl zatoulala do vzpomínek. Alexandr si nalil novou slivovici a naladil Svobodnou Evropu. Rádio kvílelo nepopsatelnými tóny, kterými komunisté vysílání rušili. Nebylo snadné ale Alexandr již v poslechu zkušenost a dokázal si všelicos domyslet. Elfriede byl

když se dívala na muže, byla však zcela jinde…

Po této zkušenosti bral profesor Veil k asistenci, když Elfriede. Elfriede si jeho vážit. neskonale bolestného umírání. tušili, posílal je do odkud se živí lidé Pak morfium.

nedostatek

své dobrodiní,

sestru

mnoha dny, týdny že jsou na smrt nemocní. Aniž by nikdy nevrátili.

a Elfriede dostala

schovávat

Když profesor vyslovil toto jež bylo drogu používat, netušila Elfriede, jaká pohroma se na ni valí.

sestrou Elizabeth

zákazem pro Elizabeth nadále

Sestra Elizabeth to myslela když slíbila, že se drogy vzdá. netušila, jak to bude ba nemožné. Zcela tím ohromila Elfriede, protože ta se s podobnou nemocí nesetkala. Zdálo se, že i profesor Veil naslouchal své oblíbené sestry:

64 „Pane profesore Veile, ona se zbláznila,“ po ranní

po vstupu do jeho

Elizabeth bez heroinu vydržela jen jeden den. Pak které již nevlastnila Vzala si svou dávku a zmizela na ubikaci, kde jí který mohla obývat sama. Tam se zamkla. Elfriede nacházely narkomanka

od

ke pokojík,

všechny léky do skladu a celý den pro které se Doufala, že které se jí zdály dost bytelné,

Další den se m Elizabeth k práci jakoby nic. Elfriede byla jak na trní, omluvu, nebo k prázdné ale nic Teprve za týden ji nachytala ve Nechala tedy v

zjistila, že má také jeden

a pak nastal teror nenasytné, chtivé závislosti.

Nejprve bylo na

prošení, vyhrožování a nakonec vydírání.

Když Elizabeth ta hrozná slova vyslovila, doufala Elfriede, že se Vyhrožovala totiž, že udá doktora Veila, že zabíjí pacienty. Morfiem. Bylo v té vyslovit bylo

si podobnou jen myslet. Takové do nebe volající bezpráví. v nebi byl jeho a

Tak jako byl

neomylný, byli v té

umíralo to však jejich vina. Byla to

i

bez jediné chyby.

a operacích Všemohoucího.

více

než dnes, nebyla

Tak chodili ti které známe jen z povídek, se svými taškami, i auty, po pacientech, vybaveni nedokonalými léky, skoro žádnou technikou, avšak aurou neomylnosti a všemohoucnosti. byl nad nimi a ten jim Jako nevyhnutelnost osudu. Slova, která Elizabeth vyslovila, do droždí. Elfriede se správné, kdo by

fušoval do

To se však bralo jako

se v mysli mladé Elfriede nadýmat, jako když

toho kynutí obávat, zapuzovala své myšlenky. mít poslední slovo.

jí ani na mysl padesát let nebude ublížit.

nyní, co je

že se tu setkává s velkým etickým problémem, který ani za Jediné, co s jistotou, bylo, že se profesoru Veilovi nesmí

se jí vpravit do sestry Elizabeth silnou dávku uspávacího léku a ji v jejím pokoji. Teprve když si ostatní sestry na bušení a narkomanky u oslovila vrchní profesora Veila. Ten se pak informoval u Elfriede. Pozval si ji do své což se stalo za dobu její služby Profesor si vše vyslechl, o nechala Elfriede pro sebe.

že ho sestra Elizabeth udá, se ale

To si

65 „Budete muset udržovat dávku, snad se ze své závislosti vyspí,“ doufal profesor. „Myslíte, že ji na odd

nemám

„Ne, od dnešního dne již není sestrou této nemocnice,“ „Je které

tak, jak je

Elfriede se lekla:

Veil pokývl hlavou a nic Elfriede však v mysli, vypustit z úst. Profesor její boj poznal.

„Copak sestro,

mnoho slov,

jsem

na vrch hlavy „Co to bylo?“

na ni

Po chvíli si dodala odvahu:

„Možná, že by bylo dobré ji nechat zav ale mohla by… mohla by…“ Elfriede zmlkla a litovat, že se plete do není.

ji z nemocnice, do které jí nic

„Mohla by si hubu na špacír?“ Elfriede se lekla jeho slov, jeho, jenž byl vždy tak korektní. Byla však neskonale ráda, že se dovtípil, že nemusela opakovat slova, která Elizabeth. Po chvíli se rozhodl. dobu tu – dohodneme se na tom, že má Postarejte se o ni a udržujte ji v polospánku, snad se od toho morfia dostane.“ „Jak se to mohlo stát?“ „Že

brát morfium?“

jen hlavou.

„Sama jste že naše povolání ventil. Já mám hudbu, vy máte smích a ona nic,“ a usmál se. Tato hra jeho byla velmi a Elfriede si že je to hra krásná. Jako by ní stál jiný „Jednou bych „Myslíte na náš domácí koncert?“ hned pochopil. „Ano,“ pípla,

si

že

všechny zásady bontónu.

„V sobotu,“ „V sobotu v 18 hodin. Žádné

šaty, malá

garderoba je vítaná,“

dodal. Zprávy Svobodné Evropy a a i ty byly pro komunistické vedení nerušeného poslechu rušení.

hrát. Padesátá léta byla éra velkých protože po minutách

To kvílení které vysílání zpráv ze popsat. horší k popsání je potupa národa, kterému byl vzat vlastní úsudek. Depeše o událostech ve lidu. Tak si to strana a lid

se

musely nejprve projít cenzurou, pak mohly být Strana a lid. Jak a jak pravdivé.

dá

66 Alexandr se protáhl a zadíval se na Elfriede. Stále byla hezká: drobná, tmavovlasá s erotickým Nejvíce miloval její nedokonalou Pojednou po ní zatoužil, však, že chod není Teprve když zmizí v pokoji v podkroví, bude mít tuto záhadnou ženu pro sebe. Elfriede jeho pohledem, který jako by cítila na pocítila stejnou touhu. Ale nejprve

pálil a i ona

Zrovna když se zvedla, zvonil u vrat. Elfriede se podívala, což znamenalo, že má práci v kuchyni a zmizela haly, kde byla útulná místnost se starou plotnou. Alexandr se šel podívat, kdo zvoní. vždy vyvolalo úlek, paniku a bušení srdce. Vždy, když mu byla byla ná, zlá, strašná.

novina

První telefon ohlásil úmrtí jeho ženy Marie. Další zbavení funkce vedoucího, ve vlastních zdech a pod vlastní s potravinami, odkud byl také vyhozen.

podniku. Pak Pak následoval obchod

Nedalo se z hlediska že by to bylo neprávem. Ale vše bylo neprávem, od samého se vlády ruských Tehdy Balešovo utrpení, které chladil alkoholem a mladých letech musel zaplatit životem. ze

U vrat stáli dva policisté. Alexandr se bát. Jednoduše se bál, protože se dobrých a zlých, ne, tenkrát by jen pln bezpráví. „Jste soudruh Baleš?“

Alexandr

neskládal

Pouze

bychom mluvit s vaším chlapcem,“ se policista do a pocit, že ním stojí slušný hned to však vyhnal z mysli. „Mikuláš?“

„Ano, to je syn,“ Byl starší než Alexandr a doprovázel, protože

Protože se nesnažil pro jít, muž znovu promluvil. vybrané chování, které asi mladého policistu, co ho z místa na místo.

„Mohl bych s ním mluvit, prosím?“ „Co mu chcete?“ „Tady naproti u starý muž. Já jsem o tom již jednou s vaší paní mluvil. Myslel jsem, že je to to, co chlapci nebo taková legrace, jak si utahují, ale dostal jsem nález z pitevny.“ Odkašlal si a pak byl zticha. „Ano? A co „Pan Budil

stálo?“

Alexandr. smrtí.“

Alexandr se chytil která sem až zasahovala. Dostat se do komunistické policie nebylo nic zase ale se jednalo jen o starého ne o rozkrádání socialistického majetku. To se trestalo i smrtí.

a

67 se rozhlédl a že by spustila na muže, kterého od dopoledne znala, rychle mluvit sám:

Elfriede. Mile se usmívala a kdyby nezvedl

a

„Dobrý den, paní Balešová, je mi nemilé, že se tak brzy zase vidíme.“ „Budila

zabil,“

po

Alexandr.

Dnes již to místo a ta ulice tak, jak to tam vypadalo kterou mohou lidé projet Prahou od západu k východu auta se

neexistuje. Vede tam dálnice,

kde naše postavy žily mnoho let, zdrží jen pár

Pod se nacházel zbytek vesnice, jež se jmenovala Roztyly. Byla to již tehdy jen jedna ulice s tajuplným statkem. Devatenáctka, tramvaj, z Michle, tedy z Prahy. Musela u plynárny na Rozcestí zahnout k jihu, aby pak kolem fotbalového stadionu, dojela ke Tady kolejí, která místem, Pak se vracela zase do Prahy. Ano, rodilí Pražáci, mysli slavného

ti ze Ti, co se sem

z Vinohrad, jezdili do Prahy, majíce tím na jezdili do nebo do centra.

Manželé Marie a Alexandr Balešovi dostali po narodil Jan, pak roku 1940 Magda a na konci toho roku, kdy válka, chlapec Mikuláš. Alexandr Baleš byl podnikání. Protože peníze, které mu zbyly, stále investoval do výstavby se vejce konzervovala nakládáním do vápenného roztoku.

Roku 1934 se druhá

v úmyslu firmu garáží, k budování

všechny kde

Pro laika bylo jaké množství se do sedmi vešlo, kolik muselo být na i na podzim navštíveno nákladními vozy „Alexandr Baleš – máslo – sýry – vejce“, když se vykupovalo. Pan Bláha pak kdy o

zimních a jarních byla nouze.

zase všechna vejce vytahal na

bylo tehdejších jiné. Alexandr Baleš byl šéf, ale Marie dokázala rozehrát i tu dobrou stránku jeho povahy. Když se vyplácela v sobotu týdenní výplata, Marie pod stolem máslo, sýry a – vejce. Tyto naturálie a to vždy podle stejného pravidla: ten, ta ze doma nejvíce hladových tomu dávala nejvíce. Tato pozornost se stala tak že když Marie slehla, Alexandr, kolik toho žena dává, ale byl zcela veden paní která poklízela po celém podniku a po v domácnosti. Byla to sousedka, vdova, a nikdy se nezmínila o tom, že by pracovní doba mít hodin. Ráno jednoduše a si šla lehnout to deset Sestry Alexandra také podnikaly. Anežka domu, který

v Michli obchod se

nacházející se

68 Julie Trubhofferová vlastnila cukrárnu v Braníku a byla jediná, co se musela v podnikání spolehnout sama na sebe. to protože Pepík Trubhoffer se neukazoval. svou právnickou poradnu a tolik, že by Julie nemusela z rodu bylo nemyslitelné mrhání drahocenným

To však pro ženu

Sama na kšeft však nebyla, protože jí Alexandr i Anežka vyptávali a než bylo Julii milé, radili.

na vše se

Pepík všem smlouvy a o právnických úskalích, kterými chránil jejich majetky, jim ani oni jim však s nimi mnohdy lehké a že by možná více a jejich firmy by byly kdyby poslechli jeho školených rad. Sourozenci však

hlavy nabité selskou moudrostí a zkušenostmi

Staletá tradice selských byla pro Pepíka Trubhoffera

rodin na

kterým se po komunistickém tvrdý než aby ho dokázal rozlousknout.

Alexandra, Anežky a Julie byli

kulaci,

malí sedláci.

oni sami byli již rodilí Pražáci, vážili si svých základy jejich živností.

protože se zde nacházely

Nejen že baroni z vesnic nabádali, aby konali dobrý, zemi se držící obchod, Pepíka k šílenství, ale byli i zdrojem. Strýcové a tety z venkova si mladých v Praze cenili, protože se stali jejich když byla dobrá úroda. se jim splnila touha venkovských, žít v Praze. mladého va. Sourozenci a jejich

pro své kšefty žili.

Ten jednoduchý, ale tvrdý zákon, který komunisté odbourali, vládl zcela a veškerému tržní se sama od sebe

struktura

a zásobování

všem republiky

ve všech každá pestrých služeb myslela jen na sebe, na zisk: zákazníci nakoupit, obchodníci prodat, a tak si vycházeli aniž by jejich plánoval. Nebyly tehdy nevlídné protože si každý jedinec Národ vlastnil morální hodnoty, které s chalupami s honosnými byty a Školy a církev

zcela jinou

Ani na svou nahraditelnost.

se nejednalo s lidmi

ve starých rodinách. V rodinách s domy, jen v podkroví. pozici než dnes.

ovce ve stádu byly ponechány oblíbené policii, které se tenkrát Dnes to vše zní jako pohádka a – bylo i tehdy mnoho zla.

sbory.

69 Hitler totiž vpadl do a pošlapal mladou a hrdou svobodu chytrého národa. své ale nechával v klidu ty, co si ho nevšímali. Obchodníci k té tržby. Hitler nadiktoval tak výhodný kurz že se stali Vzhledem k tomu, že byl

která zaznamenala s marky k tehdy nejtvrdší dobrými zákazníky.

již tehdy velký nedostatek, nebylo se

divit.

14. 1939 se pod nátlakem Hitlera odtrhli od republiky Slováci. Tehdejší president Emil Hácha byl noc nato, tedy 15. donucen podepsat dohodu o „Protektorat Böhmen und Mähren“ a té noci vtrhl wehrmacht do Již 15.

se nechal Hitler oslavovat v Praze jako

národa.

Kšefty šly Alexandr

nové,

garáže, protože ty první byly

a

Stalo se to jednoho dne brzo ráno. Pan Novák, jenž byl v podniku závozníkem, již z dáli od stanice devatenáctky, jda brzy po ránu do práce. Rodina spala v domku, co na pozemku podniku stál, o požáru nich netušíc. Chlapec Jan byl tenkrát Novák od dvora, protože brzy ráno vozem, který byl každý naložen zbožím, a na sedadle ležel list s obchody, které bylo nutno zásobit. I dnes tam stál, ale byl jako v pekelném výjevu garáže. Novák nemeškal a zburcoval rodinu.

plameny

z

Alexandr jen v pyžamu, jehož kalhoty si natahoval. zavolal a pak hadicí do vodu. Novák se chopil druhé hadice a Marie, která vyhnala Boženu Srpovou k sousedce paní se chopila hadice Alexandr garáži.

rád

Marie s povzdechem proudem vody. zapáchat.

a tak byly hadice k dispozici na každém rohu dvora a v každé muži za jeho rozmar, v teplých dokázaly zaschlá zapadlá vejce

Když dorazili muži uniformách a Stará garáž vzala za své. Letitý také.

na hlavách, bylo skoro uhašeno. co se v jejím pozadí již dlouho schovával,

Alexandr si na sentimentalitu a staré vždy Pragovky se své zásady vzdal: byl to totiž jeho první kterým kdysi svážet vejce po kraji. Marie

za nové, ale u této na který mu matka a se

k muži se starostí „Je po ní, Lexo,“ šeptala „Stejnak jsem ji

zbourat,

sklady sýry

On se však jsem

usmál: práci.“

70 Pak se den jako vždy. Ti muži, co nebyli zcela nutní k dennímu pracovnímu programu, nakládali páchnoucí mokrý popel, jenž po garáži zbyl, a ostatní se za Bláha vybíral vejce z vápenné ženské nosily do balíren kapající bedýnky, sbité k tomuto a každé z vajec a pak ukládaly do beden, ve kterých se vejce rozvážela. Vejce se aby se nedala do prodeje vejce zkažená. Když se vejce nakládala, tak se proklepávala, aby se nenaložilo se vykleplo do specielní nádoby, která se pak a vyklepnutá vejce se snadno prodala v cukrárnách a v pekárnách nikoliv na kusy, ale na litry. Když n minulo a vrátily se od sousedky, rozhodla se Marie, že je pošle s matkou do Voznice, aby se vzpamatovaly z úleku. Byly již prázdniny a Marie si pomyslela, že je aby si s mužem trochu Alexandr s ní souhlasil, a tak, když se vrátil pan Novák z rozvozu, poslali ho s Boženou Srpovou, s malou Alexandrou a Janem na venkov. Marie neustále špatné že zanedbává, postaráno. Božena je milovala, jak se na a sluší. Alexandra a Jan musí spokojit s její matkou. že byly sukní, ale na Ve Voznici byl lesní vzduch, bylo tam spousta místa na rybníkem, v kterém se mohly dosyta koupat.

že je o ji trápilo, že se neustále kolem jejích i ve velké

tam jezdily rády, protože je teta Pacovská rozmazlovala. Mimo toho tam však po nákladní auta. To byla Alexandr svým prvním Srpa, jejího otce.

velkoobchodu, do kterého neustále obava a Marie, kterou si zajel starého psa, který pamatoval

nad spousty

nebo od doby, kdy Emericha

Božena Srpová znala ten pohled svého mám rád, protože se staráš o mé jinak ale o tebe nestojím. Jen jednou se o svém pocitu zmínila a dostala vynadáno. Musela se v duchu pousmát: když svého domu, protože jatkami a mimo to byl vyhlášeným

ukázat

vyhodil ho otec z

Emerich byl chlap jako hora, jenže tenkrát nebyl tolik Že se nechal vyhodit, se stalo leknutím. Božena ho znala ze zábav, kde dokázal zmlátit celou hospodu. Emerich Srp byl známá firma, proto si její aby se s ním stýkala. Dnes je Božena již dávno chápala, ale tenkrát ani se Emerich scházet s ní. Myslela si bláhová, že když otec nápadníka uvidí, že se slituje nad její láskou. Ale ne. Jednoduše ho vyhodil, se Emerich celý život divit. V

už její

Ale proto svému opilému za pravdu.

nenavštívil a ani na svatbu je nepozval. Božena se tenkrát do Roztyl a již je také nikdy pochopení pro tvrdohlavost lásky. byla od huby, protože se vždy dokázala postavit, dávala Alexandru Balešovi vždy

71 Dokázala ho však po podniku pomlouvat a on to a tak o tom nemluvil, ale držel si tchyni od

tím svou ženu Marii

Proto byla Božena Srpová vždy ráda, když se jelo do vyhnanství do Voznic. Ráda se najedla a o jídle se ve statku mluvilo od rána do Mimo to Pacovský chlastal a po návratu z hospody doma a tím se jí oživovaly vzpomínky na Emericha. proto vždy vyplnit tam všichni, i s šoférem. Na mlékáren. Marie si

sbaleno, pro sebe i pro zákazníka, již

Než se Marie nákladního auta. Vešli se

byla jejich zavazadla a Alexandr tam bednu plnou Novákovi list s objednávkou pro tetu. za svlažil jazykem rty.

dánských

se jí lepila na

si však milující mámy nevšimli.

její

a Alexandr je dobrodružství

na Když toho dne vrata velkoobchodu, nastalo ticho. Ano, vždy, když se zajela do garáží, odešli, bylo ticho. Avšak bývaly slyšet hlasy a na jejich zvídavé otázky, se tím dožadovaly její pozornosti. Dnes však bylo jen elektrizující ticho. Ze Alexandr pocit, že slyší, jak uhaslý Pak se zmocnil v kuchyni své ženy, nedojdou.

auta

garáže stoupala pára a Ale byl to jen jeho dojem. oba pocit, že do ložnice v podkroví domu

Po milování

Alexandr zcela nahý u jídelního stolu a pozoroval vnady Marie, která na zub. láhev bílého vína a nalil že si Marie jen cucne. Když pojedli, zase se milovali, tentokrát ale do ložnice došli. Pak se ale Alexandrova natolik nabažila ženského že o kšeftu. Marie to znala. že v této mezi horkými vzdechy, slastnými polibky a civilním je hluboká podnikatelských Marie byla dobrá družka, byla to žena po boku muže, byla osobnost, která dokázala z chlapce, jehož si kdysi zamilovala, váženého Proto vždy zapamatovala. Tentokrát jít do

naslouchala, nápady a jeho myšlenky

a

si vždy vše

i ona na srdci, co si s mužem domluvit. Proto, když Alexandr probrat obchodní papíry, promluvila:

„Myslím, že jsem zase

Muž se zastavil a

se na ženu

kdy se to narodí?“ teprve

„Nechci, aby se to narodilo, mám pocit, že si let…!

musím

Janovi je

72 jsi

už

let…“ Marie se

k jeho

a on

laskal její prsa.

„Jsou vždy tak veliká, když „Já vím, Lexo, ale já

nechci,“

„Mám zavolat doktora je brzo,“

V kolikátém jsi?“ „Bude spokojen, že jsem

Alexandr se a šel k telefonu. po vedení posílal paní doktorové, a . „Co je? Kdo se

dodala.

a po na druhém konci Tomáše

Nebo se bude zase

„Jo, to poslední,“ „Ty doktor

Alexandr si povzdychl.

frázích, které domácího

potrat?“

Alexandr.

to si

dát pozor? To nemáš na gumu?

Marii

„Když ono to není takové…“ „Já vím, jsem taky chlap. Hele, víš co? rozhodl a vedle

„Máme jít hned už troje. Marie ho uložila do vidlice:

hned. Mám tu zrovna všechno Alexandr, a

položil sluchátko

„Cože? To se musím vykoupat,“ divila se. „Co by ses koupala…“ Alexandr zmlkl. Musel si silou sahá na intimní místa jejího Marie byla již

si, že by Tomáš našel na jejím stopy jeho lásky a že je Tomáš a ne chlap. Že tu že musí akceptovat. Nerad se té nutnosti podvolil. a on slyšel téci vodu. Šel se tedy obléci a

Když vyjel vrata, ve voze a motorem pozoroval ulici. Poslouchal rádio „Praha 2“, tam se hrála hudba a tu on miloval. byl syn z jednoduché rodiny, rád knihy, obrazy a hudbu, o že je jen laik a snílek. Když na zákazníky dolehly nechal si zaplatit i obrazem. nehrálo pro

roli, zda je

dílo opravdu hodnotné.

bylo, zda se

mu líbí. Ulice kapotou opela se táhla až do zlomu, rovná a široká. Byla zleva lemovaná nízkými domky se vchody rovnou na chodník, s nízkými okny, jež sahala jen ke kol a zprava vilkami v zahradách. Jaký to rozdíl! Jejich byl poslední na pravé a vrata do dvora velkoobchodu uzavírala ulici. Nechávala však vpravo úzké místo polní která se v polích Michelskou plynárnou ztrácela. V rádiu hrát hudba a hlasatel ohlásil, že bude Alexandr si povzdychl a vypnul

projev Adolfa Hitlera.

73 byli v zemi již od poloviny politicky muž a jeho znalosti zásoby, bude muset dát více

a pomalu se nepokoj. Lexa nebyl situace se kolem obchodu. Bude nutné za nákup, nebo naopak, má se

Okupace mu prozatím žádné v obchodování – naopak. Tržby stále stoupaly, protože nevítaní byli nenasytní. Byli vyhládlí zrovna jako jejich za západních hor… Pak bouchla vrátka od vrat a do vozu nasedala Marie: „Tak jedem,“ Alexandr v kuchyni a poslouchal Dášu to samé: jak se mohla zbláznit do doktora z Prahy, ona, dívka nad kotníkem pravé nohy, což mu nikdy ukázat. V kuchyni panoval naopak, stále a s blondýnkou

a

mu která nosí zlatý

stále

služky, kterým neustále udílela Z debaty, která byla vedena s tmavovlasou dívkou ve Alexandr pochopil, že se chystá

Tomáš ho odstavil v kuchyni, vzal Marii za rameno a odvedl si ji do ordinace vily slohu na „Co je Marii,“ Alexandr že je Tomáše jen spoustu slovo neznaly.

paní doktorová a byla

manželem

žena zcela na nic: Ani ordinaci mu nevedla a o jejich

ani stála se staraly dívky, které ani

Teprve když dorazila do baculatá ženská nastal vyhnala, s Alexandrem usadila v obýváku a pustila se do práce. Mlácení a nakonec jemné cinkání drahocenných prozrazovalo její postup. „To je moje perla, manželovu aby to

nevím, co bych si bez ní nezaslechla.

Holky pánví se

Alexandr pokývl hlavou a nic Myslel stále na Marii. Byly to vždy kruté chvíle, když ležela, s nohama do výše roztaženýma, uloženýma v držácích gynekologického a mezi jejími stehny Tomáš, s nástroji, s postojem automechanika. Jen jednou svou ženu do ordinace doprovodil. se mu tak zle, že ho Marie tedy v a špatné že pro jeho rozkoš musí žena Pro jeho To byly chvíle, kdy si sliboval, že použije že si dá pozor. Když bylo po všem a Marie zase trousila erotiky, na své sliby Pokud si Marie myslela totéž, co on, nikdy mu to Jako by ráda pro muže Milovala Alexandra každým pórem svého V okamžiku, kdy Tomáš z ordinace. Bílý „Ke stolu, Liebling, a ty, Al

oznámila, že je od krve a Alexandr také,“

„Kann ich Ihnen helfen?“ zajímala se

že bude nanášet na že je to Mariina krev.

Dáša. služka,

pohledem na

74 „To bys mne vytrhla, jen si sedni baculatá žena k míse s polévkou a nejprve nalila doktorovi.

já

radši obsloužím,“ mínila

Tomáš spolkl první lžíci a oznámil že je polévka velice dobrá. Pak teprve žena opustila jídelnu, aby se v kuchyni dalšímu chodu. Asi to byl denní rituál, pomyslel si Alexandr a pustil se také do jídla. Dlouhou chvíli bylo ticho, jen cinkot lžic a tikot stojacích hodin hladil koberce a halil do záhad ošklivé, ale drahocenné obrazy a vázy.

perské

Pak Tomáš promluvil: „Dopadlo to k Alexandrovi. mít žena, pak se

ale bylo to naposled.

jednou a

ji,“

lekl se Alexandr.

„Jo, to ale abych se v ní na to ji nepostavila. Je to by sis jí více vážit. Když to musíš tolik mít, tak si zajdi do bordelu,“ zajímat o mísu a již se o Marii nezmínil.

Dáša pravda.

tvoje ale

že z debaty a nebylo by divu, kdyby to byla mluvila francouzsky s tmavou služkou.

Alexandr se divil, že nechávají služebné cenu se zamýšlet. Když se podával desert, nalitý prs a bez ostychu

u stolu, ale nad zvláštnostmi služka s batolátkem, Dáša vyhmátla

u stolu kojit.

Tomáš pak pozval Alexandra do salónu na

a cigaretu a muži se

když doktor zápas vyhrál, prohlásil, že si Alexandr „Šest

rodiny

do hry

Marii vyzvednout a jít

na ni nesáhneš a týden ji necháš ležet v posteli,“

Marie si ve voze položila hlavu na mužovo rameno a nic to na do Roztyl, nebylo daleko. „Jsem prase,

Alexandr jel

zašeptal.

„Jsi, ale milé,“

Marie.

„Myslíš že to byl chlapec?“ Marie

a Alexandr si

hloupost své otázky.

Byl krásný dne. Bylo horko a Alexandr zatoužil zajet na pokraj lesa, do restaurace „V kam chodili za svobodna. Nedaleko v hustém mlází Marii o panenství. Už se tam nikdy nestavili. než se vzali, kšeftovat a pak na nic ostatního nezbyl myslíš?“

75 „Na restauraci „V Jen

jak jsme tam chodili…“

a usmála se.

Že by v posteli týden, jak doktor o tom nebyla ani Již druhý den v poledne stála ve kšeftu, protože Alexandr odjel do Prahy a si se spoustou práce rady. Šest manželé také nedodrželi. Když se Pepík Trubhoffer jsi nic

že ty

garáž, byla nová jsi byl

„Kdo se má v tom všem vyznat? Ale když to

již

žasl nad svým tak to oznam

Tak se stalo, že zástupce na novou garáž a podle toho vyplatil tu starou, co Alexandr dostal dvakrát tolik, co za novou zaplatil…

HLAS Bylo po komunisté se zmocnili všeho a jemu sebrali veškerý majetek. Alexandr a pro své pohodlí a také pro si vzal za ženu Rakušanku Elfriede, s kterou byl své Marii však Elfriede byla ta, která Marii nejvíce vadila, nikdy nepochopil. Jak jeho snažil se svou ženu a ukájel se i jiných žen. S Pepíkem Trubhofferem chodil i do Že to bylo s Elfriede jiné, pochopil až po mnoha letech. Pojednou ho komunistické rušení vysílání Svobodné Evropy rádio. Poodhrnul záclonu, aby Studený strach sáhl na jeho se v soukromí, za dobou

k potoku, a Tolik

zahlédl, jak se policajt s Elfriede se mluvilo, o tolika opravdu ošklivých že se Míval tento stav poslední

rozhlas se neustále zabýval generálním nesmyslný, hraný proces zaplatil životem. mrtvol stále Lidé si

Slánským, který

komu dali moc:

Proslýchalo se, že skoro jeden milión a Hranice byly již dávno by vniknout do ale lidem, On zdrhl,

bavit, a tak vypnul

,

opustil po 48. roce republiku. hlídky však nebránily vlast se stále snažili utéci.

se tenkrát s posvátnou úctou o

kterým se to povedlo.

se bývalí kapitalisté dostali do ústraní, na okraj lidské vláda, která se skládala z chudých a nestudovaných lidí, i v malých obchodnících kapitalisty a režimu. Nic, co fungovalo po dobu 1. republiky a i za okupace, nebylo najednou dobré.

76 Jako vzor byl vychvalován svaz. O této obrovské zemi se mezi lidem moc Ano, Rudá armáda porazila ale v Rusku se žilo jinak, než jak se o tom bájilo ve školách i na Bývalí bojovali v Rusku pro založení 1. Republiky, Národ, jeho lidé, žíti se Jedna se poklonkovala novým druhá je Strach se nyní ujal vlády. mizeli, aniž by je a i mnoho jiných se ztratilo a zbylo po nich jen velké ticho a hluboká propast Mezi byli i bývalí vojáci legií, pod vedením Masaryka ruské komunisty poznali a byli by mohli Zrovna tak i piloti anglické královské letky mluvili o demokracii. Lidé si Alexandr si

svou pozici: muž, ke všemu

rolník, byl v sousedství

otráven. Alexandr toho to spíše strašná

málo, ale zase ne tak málo, aby nemusel mít strach. Nejen strach, byla

Ohnul se, aby mohl dosáhnout pod stolek v rohu pokoje, na kterém stálo rádio, a vyndal láhev slivovice, kterou sám pálil. Nalil si sklínku a pak jednu a znova. Na prsou pocítil a mysl ho zavedla do dob, kdy co to je, mít strach… Marie se z potratu rychle zotavila a chopila se své neodmyslitelné pozice velkoobchodu. Do Voznic jezdili každou Ráda sedávala na venkovské s Alexandrovými sestrami a jich manželi. Byla to velká rodina živených a žen se spoustou Kostlivec Pepík Trubhoffer se vyjímal jako v trní a teta Pacovská nad ním ohrnovala nos: nenažraný kozel. Dnes se ve stínu Byla to poslední venkovských ratolesti padly do

na za stodolou hodovalo teprve od pozdního odpoledne. letních prázdnin a Alexandry a Jana již sprostou barvu chudých. zdravím. Alexandr a Marie pocítili pýchu, když jim mami, tatí, my do Prahy nepojedeme!

Na polnostech Pacovských se již se sklizní, proto se tuto za tmy, aby od rána pomáhali na poli.

do Voznic vydali

tažená párem koní kosila zlaté obilí a rodina, posílena Pražáky, panákovala. Chlapi snopy a ženské z nich jakési stany, panáky, aby zrní proschlo, než se bude svážet na mlácení. Mužská se leskla potem, skoro každý byl do takže bylo blahobytné zásoby tuku, který se ponejvíce kolem prsou a pohled na jejich ideál krásy, byl to pohled kouzelný, suchý vítr prosycený šeptal pohádku, kterou již mnoha, mnoha lety. Pohádku o Ženské šátky na hlavách, aby jimi svázaly dlouhé vlasy. Volné šaty šité z tenkých látek se lepily na jejich stehna a prsa, a tak se mužský na co dívat. Pracovali až do odpoledních hodin, teprve, když bylo posekáno. Pak všichni usedli na kterým se vrátil Pacovský z jiného pole, kde sklízeli pacholci. Nebyl ani nalitý ani

77 Jestliže známe pocit a z vykonané práce, pak v lidských pocitech nejstarší: byl a je to pocit

byla radost ze

V unavených a žen se Zpívalo se. Smálo se. se vtipy. Matky a otcové se chovali jako mládež, se na léta, která již protekla žilami, byli dnes mladí. I tetky a strýce Pacovských se chytla jásavá nálada. Služka Gábina s Boženou Srpovou a s malou Alexandrou se ve stínu jabloní nad rybníkem bylo jako by se konala veselka. Malý Jan byl s venkovskými chlapci nad rybníkem, v lukách, které se táhly až pod v nichž bylo spoustu které skrývaly pstruhy a raky. Byl to klukovský ráj. Božena okusila pivo, jež bylo v neckách se studenou vodou a ledem, když zajel do dvora. mužstvo seskákalo v opojné a šlo se opláchnout. Ženské obsadily pumpu na a chlapi odešli zahradou, aby dole naskákali do rybníka. Mezi dvorem a rybníkem byla velká stodola, která se musela obcházet a bránila tím ve výhledu. Proto se ženské odvážily obnažit a jedna druhé pumpovaly vodu a se myly. Když do dvora vešel z ulice, která byla schována za vysokou zdí, Pepík Trubhoffer, jenž se zatoulal do hospody, lépe utekl z pole, protože na práci nebyl zvyklý, si ženské kryly prsa, ale pohoršena nebyla žádná. Dokonce hubeného muže a pak ho zahnaly do zahrady. Šel za mužskýma. Na se svlékl a vodu na skálu, kde vylezl a se slunit. Když se ženy upravily, pustili do hodování.

jak to bývá,

muži již u

na

a pak se

strejda Pacovský vytáhl harmoniku a nálada byla na vrcholu. Všichni se divili, že nešel do hospody, ale bylo to tím, že na jeho bylo dost piva. Zpívalo se, ženské si Pak mezi nimi znenadání stál Pepík, tak jak byl Bohem které mu tím schovali: za to, že utekl od práce z polí. Ženské a bály se ve stodole Teprve za tmy se

i celá tajemných

se prohýbala smíchem. a hrály si.

a vyžadoval své tu již dávno nebyly,

rozcházela.

vjezdem do dvora, který velká vrata zasazená ve zaparkovaná auta, a tak se za asistence tety Pacovské pakovat. kufry s potravinami, co statek dal. Pacovská bohaté

byla již

nedovolila, aby mladí zajeli do dvora: každý ve vsi

Pak se automobily rozjely do Anežka s manželem a s chlapcem a Voznice již spala, i auta od posekaná pole a jako neposedné

že mají

Alexandr s Marií a s Boženou i chlapci, nakonec i Julie s Pepíkem Trubhofferem, na Prahu Nad krajem shlížely do Brdských

78 Silnice ku Praze se leskla a jejích sedm vypadaly jako by vedly do nebe. Teprve u jíž se okolo Mníšku. Když pak teplá noc vzala do podnájmu na a pozorovala rybník. Obytný stodolu i chlévy pro budoucí generace: tenkrát byla

jak kopírovala vlny kraje, „malá svatá“, se kraj

s rybníkem, teta Pacovská nešla na lože:

s mužem. Do

zazdili vzkaz, uložený v lahvi

Když bylo Ty však odkázala Alexandrovi, ale muž myslel jen na chlast a hospodu.

že by statek

Ano, Alexandr s Marií by se postarali, aby srdce jejich životního díla dále bilo. Netušila, že nejmladší potomek Baleše z Petrova vdechne selskému stavení nový, ale cizí život. Že najde i její zprávu ve zdivu chléva… „Tak jsem uložila,“ Elfriede a tím Alexandra vzbudila. Jak vypnul rádio a napil se slivovice, nervy se trochu uklidnily a on usnul. „Kolik je?“ bylo osm,“ „Už je ten muž „Jo, už odešel. Kdo mohl pana Budila otrávit?“ „Ví se,

byl otráven?“

jako by byl

se zajímat Alexandr.

jsem pocit, že ten pán

ale

mi co!“

„Ten policajt?“ Jen

hlavou. že se bude muset jed nalezený pojmenovat, že se bude kde se takový jed nachází, nebo kde se dá koupit. Alexandr pálil slivovici a ona již slyšela, že se po nesprávné destilaci oslepnout – nebo i „Tys mu také prodával tvoji slivovici…?“ „Ne, ten byl lakomý,

tabák do fajfky si

„Dá se po slivovici otázkou sleduje.

Pozoroval ji a

co tou

„No, to se dá, ale trvá to déle,“ „Jak – déle?“ „No, myslím, že to trvá léta. Nebo jednu noc, když se jí vypije litry. „Ptal se, zda tu je blízko továrna,“ která vedla silnice do Mníšku. Nemusí sem každý

a zatáhla myslela si.

na

„Továrna?“ „Jo, továrna. V Mníšku jsou

hrudkovny,“ nechápala jeho údiv.

do

ve

79 „Jo, to jsou jen vysoké pece,“ stále jí „Myslíš, že se tam nepoužívá nic jedovatého? Náš potok

rovnou od

továrny!“ „V hrudkovnách? To nevím, ale… možné by to bylo. Potok pramení v zámeckých rybníkách, pokud vím,“ souhlasil. „Ano, pak zjistit, jaký jed se bylo by docela dobré mít

kolem továrny, kde se možná vypustil jed. Nemohl bys používá?“ kdyby Alexandra obvinit z vraždy starého Budila, eso v rukávu, Elfriede.

však, že takto se dá uvažovat jen ve svobodném a války nežila. naposledy žila ve kde se dalo své v Rakousku, a tam to také nebylo zvykem. rozvrstvení, než nacistická komunistická diktatura. „Oni jsou

jako Hitler,“

již od konce v Grazu, monarchie,

tímto poznáním a Alexandr se lekl:

„Koho tím myslíš?“ „No, komunisty „Ne, ti jsou mnohem horší. Fašisté nám co smíme a za co budeme trestáni. Komunisté nikdy nevládli, a proto je jejich strach o moc mnohem a jsou strašné. Vymýšlí den ode dne nové tresty. Nejhorší je, že nesmím podnikat,“ povzdychl si. Elfriede se na Znala Znala jejich sílu, která mezi nimi i takoví, co si vzali život, když nad svým životem, hradem, který postavili. „Hlásili

muže,

byli zvyklí vládnout svému v tom, co dokázali. Byli došli k poznání, že již nejsou panovníci

na Svobodné

„Je to otázka kdy Alexandr a se mu vrátilo do

vypadne žezlo z ruky, pak dostanu vše

„Celý majetek,“ dodal Elfriede sice nemohla v skrytu duše obávala.

že se navrácení majetku Alexandr nedožije, ale

„Kdybych nahlas.

jaký jed mohou

hrudkovnách používat,“

„Prosím co máš s tím jedem? Budil starý,“ nechápal Alexandr. to bylo

„No jo, to jsem ti zvykem!“

„Jo, a Alexandra. „Ano,

Mikuláš

toho se

v hrudkovnách, ten byl že ten

pil vodu z potoka. Asi

tekla voda bílá jak mléko a pak chcíply všechny ryby,“ napadlo to

Mikuláš také…“

80 „Komu to „No tomu policajtovi, co umí a Alexandra dloublo u srdce.

a je tak milý,“ s jistou

Elfriede

„Žádný policajt není milý… a co tomu „Zdálo se, že Mikulášovi

a ptal se, kde bydlí ten

Tak mu to náš kluk

„Co mu „No

kde pan

bydlí, Miky tvrdil, že jejich

také pil vodu z potoka!“

„A je také mrtev?“ „Jak to mohu

ani nevím, kde ten

Ráno se to rozlétlo vsí, jako když nebylo snadné ho dostat Starý byl Ženský si to roznesly do každého kouta

bydlí,“ durdila se Elfriede.

do a do svého

byl mrtvý, ležel na lezl po

a

plot, jedna druhé, a jako olympijskou štafetu tu novinu

polednem, po svém objevu, se Obermeyer zase vrátil. Obsadil sál, kde se promítalo venkovské kino. besedou stálo nenápadné auto, jako by soukromé. Byla to však hloupost, protože v té bylo každé auto nápadné. Jediné, co tu jezdilo, byla houpavá fordka, která Prý byla dovezena z Ameriky. Pan Budil byl již rozpitvaný a jed byl identifikován. Jednalo se o prudce jedovatou složku bílého prášku, který se sypal v té na pole, aby byla úroda. Obermeyer studoval celou noc chemické složení pomáhat splnit Podle továrního popisu neškodná. Koncentrace jedu v t Kluci šlapali do

dvou

zázraku, který být tato složka správném používání

byla smrtelná. Jak se do jejich

dostala?

jiné novinek než ženské. Avšak zrovna tak spolehlivé: ti, co a ti co ne, se prášilo od pat, jak po vsi.

Hrdinou dne byl Jednou získaná Jarouš, jak mu mrtvý samotný Jarouš na

kola,

vnuk, zvaný se na svou a tam vydržela až do již dávno nudle u nosu nenosil, stále se mu tak slyšel lépe než na Jarouše.

Kluk ve Mikuláše žilo tenkrát ve vsi asi byl o dva roky starší. Poprask po vsi byl toho dne tak velký, že i by se nic a se nedokázaly na

I Karásková poslala

na u kina a špinila si jak se zábradlí, jako akrobatky v cirkuse, aby vzbudila klukovskou pozornost.

I když I do party, protože

na rezavém

81 Kluci se však po jen tak mihli a posléze je nebylo nikde v plném altánek v parku za hradem.

Obsadili totiž,

Tak abyste tomu vesnice ani park ani hrad, ale zahrada za vilou nesla toto jméno, používané spíše však jen mezi kluky. Kdo to jméno jako první se neví, ale jistou roli hrál bílý který zbyl z lepších dob po kdysi honosné zahrady. Kluci si postavili v zahradním altánku první patro, tedy podkroví, a docházel otci pro partyzánky a náhodou to nebylo jednou pro bývalého nyní JZD, ale pro kluky. Kluci se s úctou dívali, jak si zapálil, a pak nechali cigaretu kolovat. ke svému právu: byl hrdinou! „A

„Málem jim spadl, jak ho tahali to jsem nikdy nezažil!“ „Lezli mu

se

a po chvilce užaslého ticha dodal:

z nosu?“

Pepík, který

nechodil do

školy. „Jo a tlustý jak palce,“ souhlasil „Kecáš,“ Mikuláš, který již mluvil s policajtem a ve vsi se že ta Rakušanka, jeho máma, s mrtvým Budilem. Kluci si takové vytahování a Mikuláš se tím vším vytahoval! „Ta tvoje Elfrieda prý zvaný Zajíc, zrudl

otrávila,“ pískl ušatý Kája, kterému Zajíc. Karel jeho hrobové ticho.

Mikuláš cítil, jak rudne. Díval se na dva velké zuby Zajícových úst, která Již se jak je vyráží, ale si bolest, kterou by sám tou ranou ucítil. Ládík jeho pohled zahlédl a postavil se mezi kohouty: „Kluci, nechte toho, je to blbost…“ „Moje máma se jmenuje Elfriede,“

Miky zlostí.

„Jo, Elfrieda, Rakušanka Elfrieda, Elfrieda,“ papouškoval Zajíc, až nakonec ztichl, protože dostal facku od „Nakonec,

otrávil ryby v potoce, by to nemohl být kapitalista Baleš? Je to koktající Vašek Pítovec. Jeho dnes jediný obchod ve vsi. Sice ho museli odevzdat do Jednoty, ale si stále po svém. Vašek koktal a vysloužil si tím svou Protože nyní souvisle celou vyrazil tím dech. koktat,“ pískl si Pepík

a

tím údiv celé porady.

„Ty kapitalisti jsou výmysl a neumí trávit ryby,“ namíchl se Ládík a rukou do Jelikož zcela nedávno tady skoro vše, kam oko kolem dohlédlo, jeho otci, pocit, že se musí Mikuláše zastat. Mikuláš se sice hodlal zase namíchnout, ale zastání mu Proto „Ty sám jsi kapitalista, máte doma obchod!“

82 Tuto souvislost Vašek Pítovec a soudružka paní Karásková, ho na tuto neupozornila. Zcela to nyní zmátlo jeho duši a koktání se vrátilo: „To, to, to, ttt je bl, bl, blbo… st…,“ snažil se obhájit a chlapci byli spokojeni, že zase koktá. se

„Kdo tedy otrávil pana Budila a dostali k jádru jejich zasedání ve „Já

vím,“

a ztichl.

„Tak povídej,“

Ládík

„Slyšel jsem tátu, jak pod mlýnem,“ Pepík. „Koho?“ vydechlo prodírá lesem „To jsem ani slovu.“ Kluci se dobrodružství dostala

si Mikuláš. Kluci ztichli, protože altánku. Malý Pepík ze mlýna se

který jediný že ho

žádnou jak ty pytle sypal do potoka, hned

napnutých klukovských plic.

to, jako když se vítr

nezaslechl, máma s tátou zašli do mlýnice a tam se Pepíka spokojili. tu je nápor do plachet fantazie.

nerozumí

a jejich dychtivá touha po

Pak však strnuli, protože zaslechli. Bylo to škrabání klepání a oni si nedokázali co by to mohlo být. Ládík pro jistotu všem rozdal kousky starého chleba, aby ho žvýkali a zahnali tím dech, jenž by mohl být cítit po A tak žvýkali i ti, co a se báli. Pak si teprve Mikuláš všiml, že dole v altánku stojí jejich pes Rek a klepe do klep, klep, klep… Obermeyer si nechal zavolat národním výboru.

JZD, který

hned vedle

Pan Tašpar, jenž byl jediný komunista ve vsi, nesl, že bývalý jednat z Prahy a on musel fajfku a koukal z okna rovnou do potoka. Voda byla dnes a bylo komunisty Tašpara však byla kalná jako potok dny.

že kluky našel, besedy, na

Zapálil si tedy až na dno. Mysl

Nechápal, že když se muselo založit JZD, zvolili za zrovna – dal do celý statek a všechny polnosti, jediné, co si nechal, byl ten jeho panský a pár parcel u horního rybníka. Ale byl kapitalista, copak to rolníci nechápali? On, Tašpar, jediný komunista, se stát JZD. Sice o ani zdání, byl a ze ho dosud vždy vyhodili, protože se vlasy nikdy Jeho jediné bylo, že z dlouhé chvíle vstoupil do a tím byl dosazen na národní výbor. Komunisti z okresu zuby, že se stal JZD, ale nemohli nic proti prozatím odevzdal vše, co vlastnil, do a byl všemi hlasy obce jako zvolen!

83 tu mají ve vsi mrtvoly a Tašpar zdání, jak to využít pro sebe. Zrovna se zase z okna a jak muž, hlídaný policisty z Prahy, nabírá vodu z jejich potoka. To by mne zajímalo, co najít, když voda stále divil se pod mohutný knír, který byl neustále cítit z fajfky, do které Tašpar cpal jen levný tabák. Jednou sliboval si, jednou bude mít na drahý tabák, strana a vláda mu to umožní, za to, že se na lepší stranu. Zase zabafal ze staré fajfky a rozmýšlel, kam mohl založit tu novou, porcelánovou. Již ji hledal. Kapitán Obermeyer se dlouho inteligenci.

díval na Ladislava

byl sympatický štíhlý muž, s vráskami neustálého a Obermeyer pocit, že se v každé situaci baví. „Je vám

k smíchu?“

a snažil se odhadnout jeho kolem úst.

mu šibalsky

debatu.

„Ne, pane, to je mé postižení, že vypadám, jako bych se stále smál,“ vyndal z kapsy saka partyzánky a se dovolil, zda Obermeyer pocítil sílu jeho osobnosti a chvilku si jako kdy musel být jako za každé situace slušný. Ta doba je , zase s lítostí pocítil stesk. „Docela milé postižení,“ papíry.

a

„Staly se tady stále

když pro

prostudoval

„Trochu jsem se tím zabýval a zjistil jsem, že se nejedná o

smrt

„Budila a „Vy jste je znal?“ „No dovolte, jsme tu jedna rodina, vesnice není Praha, tady se každý zná s každým!“ „Kdo myslíte, že by nebyla

zájem na jejich smrti?“

„Myslím, že nikdo. Nikomu tu smrt?“

Obermeyer chvíli

na myšlenku, že to

JZD.

a pak se zeptal:

„Vy jste tu byl Ladislav

co vás

a nyní jste

JZD?“

rameny a zase si zapálil. Polkl

partyzánky i vzpomínky.

komunistické strany kdo dá pole, dobytek a stroje do jednotného družstva, stane se jeho Že by to i s tím asi a tak jiného vyhnutí, než to Však ona chvíle odplaty, za bohatství, které si rodina nacpala do svých kapitalistických . Ladislav Chlapi,

znal se tenkrát na koho si má dát pozor.

která o mu to

padla na okresu a kterou vyslovil Tašpar. pod Horou, pivu. Proto

84 „Ano, pane,“ „Nepostrádáte

myslím, neukradl vám

si ze mne legraci? Chcete

abych vám

kdo a co mi ukradl?“

Obermeyer si hloupost své otázky. Tomu chlapovi, co sedí nedohledná pole a obrovský statek, a on se tak ptá. nevím

jsem na mysli jak to u vás chodí.“

Tak tohle není komunista, pochopil pivo. Polkl naprázdno.

ze statku,

ním, znárodnili nebo ze skladu…

a pocítil úlevu. Pojednou dostal

na studené

„Musím vám že není zcela zda tu ukradne, nebo zda si bere to, co mu Ta jednoduchá rovnice – to je moje a to je tvoje, je od jisté doby dost složitá. Kdybyste mi Velice chytrá osobnost!

napadlo Obermeyera. Jak rychle mne prokoukl, tomu se mu bylo jasné, že se budou dále chápat, aniž by si nahlédli do karet.

„Používáte „Jo, z okresu to

chemické hnojivo na polnostech?“ ale já jsem proti!“

„Proti chemickému hnojení?“ se hnojilo jen biologicky, a copak vím, jaké jedy do ti chemici namíchají? Nakonec to sníme, to není žádná sranda, nemáte zdání, jakou mají,“ ale neztrácel ze Jaké jedy do ti chemici namíchají, zn kapitánu Obermeyerovi v uších a pochopil, že není vrah. Je to zkušený ze staré školy a komunistické novoty mu nevoní. Bože, jak toho muže sebou chápal. Dal do JZD majetek, aby mu trochu zbylo, aby žít. On sám to samé! Sloužil za u policie a vstoupil do strany. to dál než na kapitána nedotáhne, musel by na politické školení do Ruska. do svazu, si politické jméno té a se mu zvracet. Bože, jak toho muže chápe, si znovu a „Takže sem to hnojivo od okresu Obermeyer. Ladislav se budu , napadlo ho.

a vy ho uložíte a jako by nic,“ usmál. Toho chlapa si musím zapamatovat, až

„Víte, že to tak je? Jenomže já ani jakoby nic, já na to nemyslím. Ani to není tak tragické. Horší je, když jsme dostali vloni všude zasadit brambory. To pak sedláci skoro hlad. že na svých zaseli jak jsem jim poradil,“ povzdychl si To Obermeyer nechápal, a proto se na zeptal. Sedlák rád „Víte, to je podle Každá sadba a proto se musí druhy plodin Dokonce se musí nechat pole rok ležet ladem, aby si a zesílilo. Ale brambory, na ty tu nebyla nikdy!“ trpce a projel si prsty vlasy, ve kterých byly již koutky. Ale žádné šediny.

85 Je to

mladý

k a zdravím jen kypí, pomyslel si Obermeyer.

„To jste to na okresu nemohl Ladislav

si zapálil a

divil se policista.

nic

Obermeyer si domyslel své.

jste pole nepohnojil, jak si okres „Protože to není hnojivo, ale jed, který plevel. Ale víte, pane má smysl, jinak by tu po staletí nerostl.“

i ten plevel

Takhle ho již dlouho nikdo neoslovil, Obermeyer se cítil jako za starého režimu. se podívat na to složené hnojivo?“ navrhl. ho následoval.

rameny a vstal. Kapitán

Vesnické kino a národní výbor se nacházely na pravé potoka, a silnice na druhé tu byla jakási spojka mezi rozcestími. Od výboru byly dva mosty vodu. Východním se cesta do kopce, na a podél potoka do Bojova. Jižním

nahoru k nádraží a pak dále do Davle a západním

do Mníšku.

si vybral cestu do kopce k nádraží, ale naproti uhnul vpravo do statku. Obermeyer za ním do kopce, a když prošli bránou, údivem se rozhlédl a pískl si: „Tohle vám komunisti sebrali?“ Ta

mu ulítla a pocit, že se Ladislav si ta slova do ale nikterak je nekomentoval. Šel prostorným dvorem, ze kterého bylo do kraje, osvíceného odpoledním sluncem. jeho žhavý v zádech. Když došli do stínu panského domu, který se ve stráni, proti nim z úzkých které k domu vedly, parta Všichni svá „brýden“ a ztratili se ých budovách. Jako by je pohltilo. Ano, ten statek je tak velký, že si tu pocítil veselý klukovského došel

jako na

které se otvírala jakoby do

napadlo Obermeyera a a

do prázdného

skladu. „Tady jsem to nechal složit,“

a Obermeyer cítil, že jeho údiv je

jste to „Ne, doposud jsme nikdy nic nezamykali. V tom nedal, že…“

nic bych za to

„Že?“ „Ale, to jen taková blbá myšlenka, to ani nebudu Pane kapitáne, nechcete k nám na sklínku? Nebo nám moje paní kafe, k jídlu také má, už je po poledni,“ nabídl muži a Obermeyer neodmítl. Vydali se tedy do kamenných odkud tím parta

86 Jak šli do které je vynesly do zahrady, které kluci park, nenapadlo je ohlédnout se do kraje. Tam v dáli, na silnici od osobní auto ruské Touto parádou se vozila vláda a tajná policie, StB. Tedy: ti StB. dorazila do oblecích,

zahnula ke ku jako na dlani.

a osazenstvo vozu,

Seskupení a kolem potoka, cesty a zde vykouzlila lidová fantazie a stavební Obraz sousedské cizími, rozdat a

muži v tmavých

které nenesly žádné pojmenování, obraz.

vzájemné pomoci, schopnosti sdílet smutek a radost s bližními i vynadat si i odpustit.

Muži tento nastolila jiné hodnoty a bylo odsoudila Boha, aniž by

malovaný obraz vnímat. Komunistická strana jim a stále Byla to doba, která morální zásady, které církev neplatí.

„Jste soudruh Tašpar?“ se

rozlétly a

neznámí chlapi se

do

národního výboru. Tašpar se lekl. Naposledy se takhle lekl, když ho soudruh vedoucí vyhodil z dámského a pánského na v Praze, pronášeje slova, která mladého muže doprovázela celý život: pokud se vlasy, tak vám je stranická knížka tak na prdele! soudruha vedoucího udal, ten však že místo neztratil, Tašpar Nyní

tak vysoké pány, prý i na Pražském že není straník.

od stolu a netuše, co se mohlo stát, „Ano, jsem soudruh Tašpar,

„Soudruha pravomoc. „Pana

pana

JZD.“

opravil ho zrzek, který,

byl nejmenší,

trval na svém Tašpar. Zrzek vykulil

„Soudruhu, tady ve vsi se našly

asi

ale bez

mrtvoly?“

„Ano, pane… soudru…“ „Kde?“ „Jedna naproti a druhá u pochopil, že zrzavý muž chce být strohý. „Baleš? Je to ten, co

krátce Tašpar, protože

ty vejce? Ten velkoobchod?“

„Ano, myslím, že jsem to o

již slyšel,“

Tašpar,

znal

všechny „Tak to je Tašpar se podíval

jedem pro

a vy nás tam dovedete,“

na hodinky, ale

se jeho

zrzek Tašparovi.

roztáhla

87 „Máte ujal se vedení.

soudruhu,

vlak z Prahy, kterým se vrací z práce,“

Venku se zrzek zeptal, co to je za soudruha kapitána Obermeyera, který „A kde je?“

kinem, a Tašpar muži ty mrtvoly. Tašpar

a

že to je auto

rameny:

s panem „Soudruhem nezajímal. I Tašpar ztichl.

zase ho zrzek opravil. O kapitána Obermeyera se již

Na jižním rozcestí potkali Alexandra Baleše, jak šel od nádraží. Tašpar zalitoval, že se svezl noblesním vozem jen 500 Ale i tak mu to dodalo na týdny. Zrzavý muž moci, na kterou si statku:

z vozu a zastoupil Balešovi cestu. Slova, která pronášel s pýchou zvyknout, vyslechla i parta která sem ze

„Kapitalisto Baleši, zatýkám vás pro vraždu rolníka…“ rolník jmenoval, proto dal Tašparovi pokyn, aby mu „Rolníka, soudruha Budila, soudruhu,“ sehnul, protože mu upadla fajfka, jediná, kterou

jak se

s vypjatými prsy Tašpar. Hned se však

„…rolníka Budila. Nastupte do vozu,“ a sám si sedl vedle motoru a mlhou smradu z ruského benzínu vyjela Mikuláš si nevšiml, že se stal Ládík ho vzal kolem ramen a musíme to

se

novým hrdinou dne. Jednoduše se rozplakal.

tvojí mamince!“

bylo mezi kluky doprovázela Mikuláše

„maminka“, nikdo se dnes neposmíval. Celá parta k potoku, k domu u lávky.

Kdyby jejich starost nebyla tak krutá, byl by na veselý pohled: malí, drobní, dlouzí a hubení, tlustí a zrzaví, a jednoduše venkovští kluci, jak se Jeden dlouhé kroky, jiný poskakoval a jiný se zase coural. Každý z nich tátu?

jak

té Rakušance,

Mikuláše, že jim policajti odvezli

Pocit Alexandra Baleše ve voze, jedoucím do Prahy, byl strašný. Snažil se zeptat, co se stalo, snažil se dát najevo, že pana Budila ani neznal, nikoho ve voze to nezajímalo. Alexandr pocítil úzkost, touhu po slivovici, ale ta nebyla po ruce. Srdce mu bušilo, obávat, že dostane záchvat. Alexandr se smrti selháním srdce bál. Ve své fantazii tak se vždy uvolnil, když vypil štamprdle. Chlapi ve voze si Ani

ani

sprosté vtipy a jejich

se

umíral a tlak v levém prsu nebyla

vybraná.

88 Alexandr byl sám se svou která cloumat jeho jak? Marie! si na svou první ženu a ta vzpomínka mu Do se do

Musí si pomoci! Ale

probleskly paprsky Zprvu jen znenadání a posléze se mile, na ve kterém se nacházel a který ho uplynulých let. Našel v ní

Roku 1940 se narodila Magda. Od posledního potratu lety Marie do jiného stavu a nyní usoudila, že je zase plodit. Trochu se bála, že doktor v jejím pokazil, a proto byla poznání Janovi bylo šest let, když otec Alexandr pochopil, že to není jeho nástupce. Už když první toužil po princi, který podnik, ale protože to bylo utajil své zklamání tím, že jí dal své jméno. Narození Jana bylo poznamenáno velkým které chlapec nesplnil. to byl mužský potomek, byl to bojácný chlapec. Veškeré klukovské války mezi a které se odehrávaly což byl pro vlak, za vyhrávala sestra. Ta byla S Alexandrou se ale nedalo pro budoucnost podniku: byla to žena. na

Proto se Alexandr radoval, když Marie zase byla v požehnaném stavu. bylo zklamáním a Marie že bude muset mít jedno

které

Velkoobchod se nabyl na rozloze a tržba byla neobvyklá. Jednoho již v noci, Marie nelenila a šla vzbudit matku, Boženu Srpovou. Ta co se muselo vstávat.

venku panovala tma a rodina nebyla na ponocování.

se

V obývacím pokoji Alexandr a Sklínku slivovice v ruce a dokonce nabídl i To byla neobvyklá pozornost, kterou Na oválném stole, stojícím jídelny, byla hromada Božena rychle zkontrolovala okna, ale bylo la:

zataženo. Naráz vylila pálenku a

„Co to je?“ „To je milión korun,“

Marie a

na tu hromadu

Božena se

„Dnešní tržba,“ prohodil Alexandr a znovu si zapálil. „Pro Krista pána, schovejte to Božena sáhla po láhvi a nalila si. Marie si matka jí v tom zabránila: „Mysli na „Ne, do Alexandr a

Baleši, nebo nás vykradou!“ cucnout z Alexandrovy

ale

To máme každý den takovou tržbu?“ tisíc ano, ale tak velkou jsme se k Marii.

Ty jsi v jiném stavu?“

89 byste koupit, Baleši, nebo dva, já jsem už jednou peníze, protože Emerich byl líný a tady s Roztylemi se spokojil…“

o

„Ale matko, to byla jiná doba, dnes se píše rok 1945, banky mají zcela jiný systém podnikání, to se za vaší doby neznalo. Doba se smál se „Doba být jiná, ale lidi se Kupte trvala na svém. Pak se ošívat a nakonec prohlásila:

to vám nikdo nevezme,“

„Ani jste mi ty peníze ukazovat, do rána nebudu spát,“ a odešla. Zaslechli, jak vešla do máselny a i vrznutí chladírny vnímali: šla si ukrojit kus ementálu. „Nejsem si jista, ale matka tvrdí, že zase

dostala se

Marie

k od Byl ao ani sledovali poslední vlny

lidé ani nepomysleli. Spíše se smíšenými pocity vojska. Spíše vlnky.

Hitlerova propaganda vyhrávala válku, ale oni plné z východních front.

vlaky, jak jezdily za plotem zahrady,

Gábina, služka tety Pacovské, že byla za sestrou Na Pleši. Na Pleši bylo sanatorium a sestra Gábiny tam uklízela. Ra s ledovou vodou, aby utišili bolesti omrzlých nohou. Tak dlouho, dokud na amputovali.

na

vojáci tam stáli v kádích

sále, kde jim

Ani se tomu

prý to byli vojáci z bitvy u Stalingradu.

A tak

a Moravy jiné zprávy, než Hitlerova propaganda tvrdila.

obyvatelé

„Kdyby to byl kluk,“ zasnil se Alexandr. „Myslím, že bude. Když se narodit Jan, také matka než já, že jsem usmála se Marie. Ten Alexandra vždy Vstal od stolu, sundal obraz vedle okna a odemkl pokladnu, která se tam ve zdi schovávala. Skoro se nedala „Co bys

jak do ní ten milión ze stolu naskládali. Oba museli kdyby to byl kluk?“

si Marie.

„Nechal bych ho studovat školu, aby mohl podnik. Jeníka nechám to snad zvládne. Budeme mít vajec a másla Alexandru nechám povede papíry a Magdu? Magdu nechám Marie, pro ni zatím plány nemám,“ rozhodl náhle. Marie se usmívala: „Tolik

budou

se nám do dvora nevejde!“

„Kdo

že se budou muset vejít sem do dvora?“

„No ty

jsem tomu tak

„Ne, to nebude tady v Roztylech, Praha rychle poroste a obrovské velkoobchody se na zelených loukách. Tu dobu nesmím zaspat a na ni musím být vyzbrojen. Celý

90 bude jezdit do Prahy, protože je tu tak Dnes, kdy jde technika tak rychle nic nebrání netušenému rozvoji a rozmachu. Jen co vypadnou ti Marie se na muže dívala jako na svatý obrázek. Ze zkušenosti znala Doposud se vždy, co splnilo. „Lexo, to bude krásné! a budeme tam na

sílu jeho

povedou podnik a my

„Ano, budeme tam na

zrenovujeme ty

Alexandr a pocítil

Opravdu se

jim Druhý den vykládání vajec, a balení. Pepík Trubhoffer Alexandrovi poradil, že v pankrácké jsou zadrženi lehcí nemají papíry a tak a správa je jako levné pracovní síly. Musí se pro ale ráno dojet a zase odvézt. Alexandr tam poslal paní stanic.

Jela tam

Vrátila se s mladou ženou a muži

Bylo to jen

muži, snad otcem a synem. Žena byla Rakušanka a

Protože Baleš nebyl doma, zavedla je paní do dílny a ani ale ostatní pomocnice znaly také ovládali. Tak se pustili do práce. Božena Srpová ráda. Vykládání s sebou vždy Božena jmenovatele.

se

a volala

a

je do práce. tuto

Období nakládání a vykládání vajec jara a spoustu nových lidí a lidských

ve zvyku tak dlouho

vyslýchat, až našla

jednoduchá jídla, jako guláš s knedlíky, nebo papriku s rýží, stála za stolem a nandávala na Jídla bylo vždy dost a v této že najedí více, než snesou. mladá žena, která stála

ní, pojednou

„Danke, das ist genug, gnädige Frau,“ a mile se usmálo. „Tak,

to, holka,

Asi ti

nevyhládlo! Odkud jsi? Wo kommst du

her?“ „Aus Graz, gnädige Frau,“ zase mladá žena „Tak, ze Štýrského Hradce, z Rakouska, to není daleko od Solnohradu,“ smlsávala si Božena na nové „Nechte si té milostivé paní, tady u nás se to My tu jsme od práce a… co to, že jste byla taková mladá?“ jsem platné vízum,“

žena.

„Jak že se jmenujete?“ „Elfriede Bauszer,“

Božena. se.

91 „Bauszerová, aha, Rakušanka, a nemá vízum, co jste tu

hledala?“

„Byla jsem tu… jednomu známému… pro…“ najednou mladá žena

pro

co. „No jo, to není tak Já když jsem tam k vám jela, to byl Vídni a Emerich sloužil v rakouské Jela jsem ho navštívit Salcburku…“ „Salzburg,“ pokyvovala Elfriede v

pán ve do

hlavou, „dort war ich auch!“

„No byste tam nebyla, je to váš Heimat, já, když jsem tam jezdily tam vlaky po ulici…“ „Ale matko, to byly tramvaje,“ ti,

Marie.

šla kolem.

co tam tenkrát

že to byly vlaky,“ trvala na svém Božena Srpová. Nikdo neví, ale do své smrti tvrdila, že po ulicích Solnohradu jezdily vlaky.

„To byla i s velkorysým jedinou, kterou

objasnila Božena, když dcera odešla. Dávno již rozdala jídlo a tak a probírala svou cestu do Rakous, podnikla.

„Ta vyrostala, že,“

Elfriede a

za vnadnou ženou. „ona tu také

pracuje?“ „Jo, ona se tu holka

ono jí to tu totiž

víš?“

„Ach, das ist die Chefin!“ ona je šéfová, šeptla Elfriede tušila tu úctu duší

a Božena jen

Mezitím se rozešli od jídla zase k vejcím. Každé bylo prohlédnuto, prosvíceno a zabaleno. Stále nová vejce se nosila ze které se nacházely pod obytným domem a betonovým dvorem. Elfriede Bauszerová byla jak na trní, tušila, že by vnadnou ženu, aby mohla k práci.

jít zase pracovat a stále vyhlížela by šéfová nadávala, myslela si.

Božena, žena, která podávala jídlo, se stále vyptávala a Elfriede nenašla odvahu od ní odejít. Pojednou do dvora vjel pneumatik, zastavil domem.

a

se svými lesklými blatníky a bílými

Muž, jenž vystoupil, nebyl silný ani vyzáblý, spokojenou a zdravím. Bylo na první pohled že nemusel mít obavy ze života, držel ho ve svých prstech s notýskem a krátkou tužkou. bílý naškrobenou košili a kravatu. Elfriede ale nemohla z muže spustit Jakýsi pocit, že tento okamžik již jednou zažila, se zmocnil její duše. že se naplnil její osud. Elfriede nikdy nedala najevo své city, které ji znenadání. Dlouho o nich a s nimi boj a zase je zavrhla. Ale byli mezi vojáky myšlenek

92 takoví, se od prvního okamžiku pasovali na generály. bála. Byla proti nim bezmocná. Božena Srpová chvíli vykládala o své neposlouchá. Ohlédla se a Elfriede

– myšlenek se

do Rakous, než zjistila, že ji Rakušanka svázaný drdol v jejích dlouhých vlasech.

„To je Baleš,“ a zvedla se. Bylo však již Alexandr Baleš svou tchyni zahlédl, jak se baví za jeho peníze. Ona se baví a on to musí platit, se v duchu a ráznými kroky šel do dílny. „Už jdu, Baleši, to si jo, pro trochu zábavy je hned se špinavým nádobím.

na

ani trochu popovídat? O haranty se postarat to žena a míjela svého Šla do

Slova, která byla vždy ostrá, když káral svou tchyni, zamrzla Alexandrovi v krku. Ano, musel to být led, protože pocítil pohledu na neznámou ženu zimnici. ale že by koktal, a to se mu již dávno nestalo. Mnozí, když stáli ním, koktali, on ne. Jeho aura, síla, kterou ho povyšovala nad lidi, se kterými ve svém jednával. Nikdy této aury nezneužil, ale byla tu. vyhmátnutý Teprve

mu došlo, že ta cizí žena

jeho osobnost,

v tomto okamžiku byla

a on se cítil nahý,

ním cítila asi totéž.

„Dobrý den, paní,“ „Guten Tag, mein Herr,“ pípla Elfriede. „Hned se dám do práce,“ dodala a byla již k Alexandrovi zády a šla na své místo. Ani v tomto okamžiku se záhadný pocit z Alexandrových prsou neztratil. Její štíhlá postava nevhodnými šaty, vypasovanými, s bílou kabelkou, kterou neodkládala z ruky, a s na nohách ho fascinovala. Asi nemá nic jiného na sebe, že tu pracuje tak fajn

myslel si

Protože se neznámá žena pustila do práce a pokud to mohl posoudit, vedla si docela nezbývalo mu nic jiného, než dílnu zase opustit. nikdy neodcházel ze své dílny tak nerad. Hned poslal Marii, aby

aby si ty

šaty neušpinila.

Chodil toho dne do dílny než bylo nutné, a Marie to Oknem z máselny bylo do dílny a ona, chudák, zase než musela, postávala na tomto trpkém žárlivosti. Alexandra znala. Opis originálu Opis je ponechán v

srpen 1974

slohu a i gramatické chyby jsou zachovány.

píše Božena Srpová

dík za pozdrav ze Šumavy Mikuláši jak ti asi bylo, když jsi byl tak blízko nás a svého domova? chlapec tedy utekl kam se nesmí ale snad zatoužil tam kam Mikuláši já vím, že je ti tam a dík tvojí usilovné práci ste velice

93 rodina z toho mám tedy radost ale že bys již nikdy nezatoužil k nám ke svým do své vlasti? To ti Také dík za pozdrav ze Salcburku který prý znám Ano znám to a mám nehynoucí vzpomínku. Bylo to roku 1915 když muž rukoval do války a to do Salcburku, vzhledem jeho zoufalým psaním jsem se rozhodla, že tam za ním pojedu. tenkrát bylo 21 tvojí mamince byly 2 roky ze záložny jsem si vyzvedla 50 zlatých do jedné ruky tašku na druhou ruku a slovo jsem a nikdy jsem nejela vlakem a sama v Praze sem nasedla do vlaku. Ráno v Linci jsme Co

plno lidí a vlaky k odjezdu. stojím, najednou ke dáma a ptá se kam jedu povídám Salzburg ona ja ja a ukazuje odznak na to napadlo kdo to asi je ona mlela a já usmála se na a že mi vezme ale to jsem z ruky nedala a tedy tašku tu jsem ve vlaku našla konduktéra a povídá mu, že jedu do Salcburku aby upozornil kde mám vystupovat, jelo se Horní Rakousy Dolní Rakousy Korutany, Solnohrady tam to byl cíl, cesta to byla nádherná samé alpské a ten lid krojovaný jak živa jsem nic tak velkolepého a už nebudu. Sedím na nádraží a myslím si co a kam, byl 6 hodin, v tom jde kolem jdu a ukazuji od muže lístek byla na jeho adresa Helbrun Kasernen Salzburg on se usmál a ukazoval na abych tady až a s takovým hezkým a ukazoval kudy máme kasárnám jít on byl Polák sme si musíme si pospíšit oni z observírky aby sme je stihly v tom je slyšet takový dusot až se on to byl náš 8. pluk z Prahy radost na najednou vytrhl a tryskem utíkal se tam kam k na

Leknutím jsem se dala do Polák tady oni ho do kasáren a taky jo ve chvíli tu byl a byla radost veliká. Bydleli sme 14 dní v hotelu s vyhlídkou na hrad a na ty alpské velikány. To byla v mém nejdelší a cesta a ráda na to vzpomínám, slibovali jsme si že až prý se tam musíme podívat ale život je krátký se zdá v 81 letech jako mžik. Mikuláši ti, že se ti tam líbí podle fotek Švýcary kanárské ostrovy Itálie není jen to rodné údolí vzpomínáš?

to

Podpis chybí.

HLAS Toto je jediná pravá svoboda. Sám s hrnkem vzpomínek a a

do

Co mne pro Boha spravedlivého vžíti se do matky a i té ženy, co mne nakonec vychovala?

a myšlenek, do

mého otce, mé biologické

Je to nenasytnost, nespokojenost s jedním životem, který mi byl darován? Chci u tohoto stolu prožít život i lidí, odešli tam, kde se nenacházejí Je mi zcela jasné, že kdyby našli vrátka a najednou popadali za Tak, jak to píši, to nebylo. jsem ty Nebo

a mé by

smíchem by se že to bylo horší, nebo že

94 Ale je na tom, co mi že to tak mohlo být. který mne ztvárnil, zanechal v mé duši mnoho barevných vzpomínek. ty barvy jsou jaksi šedavé, jiné zase fosforeskují i v noci a jiné jsou jednoduše hezké. Tak jako život každého z nás, byl i tou barev a já, jdoucí cestou, kterou jsem jíti musel, jsem botami barevný prach. Ale nejen já, i ti, co šli dobu se mnou, duhy barevného prachu, který jsem vnímal a který jsem si zapamatoval do dnešních Jsem si jist, že nepopisuji to, co se stalo ve v mé v touze a

popisuji to, co se stalo v mé mysli,

Toto je ta jediná pravá svoboda. Zda si mé Jak

je myšlenky zapsat.

zda si je bude

je

jiná.

že evoluce darovala lidem rozum, myšlenky a

Že se lidé

Jak nehorázná drzost je že polemizujeme již dávno již nemluví, již nejsou schopni se obhájit nebo své názory opravit. Ta nehorázná drzost je život. ta drzost nám dává pocit nesmrtelné že tu nejsme sami. Že tu zbylo, po každém, kdo

co dávno

být, jistotu,

žil.

Dává nám to také jistotu, že rodný a úmrtní list v matrice nebudou jedinými že jsme tu byli. A proto si myslím, že píši o láskách a starostech co žili Snažím se jen do doby, kdy jsem nebyl vyvolen k tomu, abych žil. Zrovna tak jako žijí.

volit dobu života Alexandre Dumas a

toho,

že nejsem

jeho

stále

Pravda je kterou každý vidí jinak. jde i o pravdy zásadní. O tu nemluvím. Ale pravda je louka lesem, domy nebo Je to louka, ztrácející se v nebi. Je to náhorní rovina ve severoamerických u Messa Verdi. Je to louka, která nezná dobu ani však svítí tisícerým kvítím. Šeptá vánkem a dýchá libou se tedy zase ztratit v našem Alexandr se a když pak hledal neznámou ženu mu, že ji paní již odvezla na Pankrác. Teprve nyní mu došlo, že to byla ta levná pracovní síla, jak mu Pepík Trubhoffer Stavil se tedy u sousedky a vyjednal, že ráno sjede do Paní souhlasila, nebylo na tom nic neobvyklého. pak u

sám, má tam cestu kolem.

a poslouchal, jak Božena vykládá o oné

ze Solnohradu.

95 „Ona ani ze Solnohradu nebyla, jako Hradec Králové to nebude, a byla tu v Praze bez požaduje vízum v té jeho „Štýrský Hradec není v podsta jen proto, aby podívala. Její pohled miluje.

že by pro

Štýrský Hradec tomu to bych ráda

je to krásné a velké stavidla tchyniny Marie se

dokázala i

jo Hitler

Alexandr, po muži

Že mu vše dovolí. Že mu vše odtrpí. Že ho

Alexandr si Marie vážil, aniž by si to mu nikdy na mysl, jakou má ženu. Hezkou, pracovitou, plodnou a si, že nikdy ní nepocítil nelibost nespokojenost a asi že to je ve všech manželstvích takové. Nechápal chlapy, se o manželkách slovy „moje stará“, on sám to nikdy Jedinou výjimkou byl Bláha, ale to se rozumí samo sebou, kdo by to s Bláhovou vydržel. si na létající basy s nápoji a musel se usmát. se

Marie. jsem si na Bláhovou, jak házela u

lahve,“

nic netuše, do

se žení brání…“ Marie a její zrak se zahloubal do na trochu rýže a nožem drcení potravy se na Alexandra nepodívala.

Pak sousto

jakého hnízda píchne. Ukrojila kousek, vložila do úst, ale

Ráno ve vrátnici jen Elfriede Bauszerová. Nikdo jiný o pobytu prací zájem. Alexandr podepsal nutné papíry a vedl mladou ženu k autu. Zase ty šaty a on si nevšiml, jak byly zmuchlané. Jiné Dávno

„Mohu vás pozvat na kávu?“ spustil tím, než obsadili Prahu, byla tato

což byla jeho druhá ve skvostném doma.

„Myslela jsem, že jedu do práce,“ divila se Elfriede a k tomu údivu že si Alexandr musel rukou zakrýt Když nimi turecká káva a oba míchali konévkách, aby se rozpustil cukr, vyndala Elfriede z kabelky novou, Podala ji Alexandrovi.

tak v mosazných tužku.

„Co to je?“ „To je nová tužka, ta vaše je již tak krátká,“ po chvíli, protože si musel nejprve to, co každý cizí a co on již nevnímal. Jako by nazbyt, tužky tak dlouho, že se ani nedaly vzít do ruky. „To je zlozvyk, to se už jarní voda protrhl hráze jejich ostychu a pak již

a oba se rozesmáli. Ten smích jak stále o em mluvit.

96 „Nikoho tu neznám a policie chce, abych jmenovala kdo za mne bude si Elfriede. „Také nemám nic jiného na sebe, myslela jsem, že záležitost, pro kterou jsem se sem vypravila, bude dne Ráno jsem a jsem se Vindobonou zase vracet.“ „Co to bylo za Alexandr, ale Elfriede usoudil, že to je asi delikátní záležitost a již se neptal. Místo toho „Jízdenky mi propadly, a tak jsem si myslela, že si u vás zase do Jeny, pracuji tam.“ „Vindobona „Ano, mne Alexandr chvíli

jezdí do

Proto

na nové. Musím

divil se Alexandr.

jsem vyjela a jsem se tam s tou… zase vrátit, Ale asi jsem zkazila, co se dalo. Ted nemám ani na cestu a pak

„Mám tu v Praze rodinu, které bych vás mohl On je hudební skladatel a ona je dáma s dlouhou chvílí. vás s nadšením. Na cestu do Jeny vám dodal. Její pohled zamítnut. Ale pak „Až budu

ale i pohoršení a Alexandr tak vám peníze pošlu!“

dojem, že jeho návrh bude

hlavou a dal najevo, že to nebude

Hudební skladatel se svou ženou a se chovali, jako by vkládali svou poslední do neznámé guvernantky: když Alexandr s Elfriede zazvonili dole u vinohradského bytu, tak dlouho v dokud schody nahoru. Rodina hudebního skladatele mluvila více ráda, že našla protože chudák, kde jí hlava stojí.

než tolik

a madam povinností, že

byla

Elfriede vrozenou vnímavost jak ke starým lidem, tak i Spokojenost byla na všech stranách, pak, že madam skoro stejnou postavu a mohla Elfriede spoustu které již nenosila. Elfriede nepoznala podobné bohatství jako ne ve válkou zchudlé

ani v rodném Grazu, a již

Její srdce pojalo jež se jí zdálo mnohem než její rodný Graz, do svého rytmu, okouzlilo její duši a zamlžilo zrak: nikde nebyla tak jako v Praze! nikdy nebyly hodiny tak krátké, jako v Praze, nikdy tolik zahradách jež se jí zdálo tak mladé. Ano, Praha se vždy a v každé zeptejte se jak je jejich staré!

jako v dokázala

staletých budov, z hradeb i ze skal Vyšehradu vždy sálalo mládí, které bylo ochotné dát každému lásky sílu a život. které své básníky. které vdechlo tolik moudré síly do per velkých které dalo mnohé inspirace nesmrtelným literárním, hudebním.

97 Praha a její

známe

„Toto je tedy

tu melodii romantických Kafky,“

jednou a Alexandr nechápal.

Karla Hynka Máchy ano, ale Kafky…“ „Franz Kafka, toho jsem ráda a snad jsem již jeho jeho domova podívám,“ šeptala slova, která Alexandr nechápal.

tušila, že se do

Jak mohl znát syn obchodnice trojí pražskou pokladnici? Poklady literatury, veledíla a zrovna tak spisy židovské? Nebylo to však ne tomto lásky. Slova samotná, šeptaná doprovázená žhavými pohledy, to byla a stále je živná lásky. Ano, Elfriede poznala lásku. Sice vzpomínala na profesora Veila, ale nyní již že on byl jen snem fantazie. Alexandr byl muž se vším, co k muži ducha, šarm a které v ní probudilo ženu. Ve dne se skladatele a co trávila s Alexandrem. Byla mladá a na následky nepomyslela. Její láska byla zrovna tak sobecká, jako láska každého z nás. Chodili po pozorovali racky, když v Mánesu, ve Slovanském vší zaslepenosti láskou k Alexandrovi vnímala krásné detaily každého koutu, kam ji Alexandr zavedl. a skoro celé noci trávili v hotelu Flora, zdálo se, že tam Alexandra znají. Elfriede tyto podrobnosti nevnímala, že se tak prudce, až jí

milovala a cítila, že celý

Pak musela do Jeny. Alexandr ji doprovodil k vlaku. lásky a brzkého shledání.

si adresy, sliby

Pak nastalo prázdno. Oba poznali bolest lásky.

chovat tak jako

život i všední dny se

Když byl Alexandr již druhý

doma,

ho Marie otázkou:

„Už odjela?“ Alexandr se dál.

studem a cítil se

jako malý kluk. Zdálo se, že

neví jak

On to Marie však ano. Vzala jeho hlavu do svých dlaní a konejšila ho tak dlouho, až v horkých polibcích odhodit parádní deku Zase je doma, pomyslela si Marie a život, jako již tolikrát, svou navyklou cestou… Elfriede vytušila parta

když

kdy se

Alexandr vrátit z Prahy,

Mikulášem.

„Kde je otec?“ „Odvezla ho tajná policie,“ hlásil Ládík lekla se a zdálo se jí, že srdce

pokus o skok.

98 „Prý zabil sedláka Budila,“

Kája

„Co to je za blbost?“ pocit, který již tolikrát zažili, když si Balešová totiž jednala jako vyslovuje a jejich starosti brala

zvaný Zajíc.

Elfriede a kluci zaregistrovali ten nepopsatelný vyzvednout Mikuláše k hrám: paní se radila, jak se které slovo

„To by musel zabít i

si

Jaroušek

Elfriede se ujala Mikuláše, jenž stále plakal: „To se

domlouvala mu.

„Oni pro jako by to mohlo být

tajní, estébáci, ten pražský policajt je u nás doma,“

Kupodivu se to Elfriede

zdálo.

Na prahu domu se objevila Magda, protože hlasy

vzbudily její

Elfriede Balešová se rychle rozhodla. požádala Ládíka, aby ji zavedl k nim Když stanula v rozsáhlém rozlohy. domem, který se Avšak nedala na

Ládík,

se postará o Mikuláše a pak

statku, zadýchaná stoupáním do kopce, lekla se jeho nad tou pohasínající slávou, dostala strach.

nic znát a neustále následovala Ládíka.

Ládík vypadal, jako by otci z oka vypadl. Drobný a vytáhlý, stále usmíval.

který se

schody, které svírala prudká kamenným zdivem, vešli do domu a pak již stáli v prosvícené hale, které mladé hollywoodské filmy. Hala se

rozprostírala na dvou patrech s mnoha francouzskými okny, které byly do polokruhu zdi, podle které se Schody, byl to spíše um výtvarnosti, byl to skvost, a Elfriede cítila

paniku. nikdy

takovou nádheru.

Zjistila, že chlapec nedbá té krásy a aniž by se zul, byla skupina mohutných a zde Obermeyer. Byli zahloubáni do debaty.

po schodech nahoru. V horním její manžel a pan kapitán

„Tati, tady je paní Balešová, pana Baleše odvezlo StB do Prahy!“ hlásil Ládík bez pozdravu, vzrušením. se a celkem bez zájmu o synovu starost kárala: „Nejprve se pozdraví a

se

až

domluví!“

zvýšeným

hlasem. Kapitán Obermeyer reagoval A zdálo se, že

nedbaje na složité

vychování paní že nastala jiná doba.

99 se, paní Balešová, a

co se stalo,“

Sám jak se to mohlo stát, mluvit jazyka nevšimli, debata se od toho okamžiku vedla v této Ládík, a proto znechucen odešel. „Nevím, mi Prý zabít pana Budila, ale… to je kapitáne Obermeyere,

a nabídl jí své Ani a ani Jediný, kdo

si byl

Mikuláše a že Alexandra odvezla policie. nesmysl! On byl otráven, sám jste to, pane

Elfriede nezapomínala ke jménu muže, jenž tu jednal z moci státu, vyslovovat jeho titul. To jí zbylo z doby, kdy žila mluvícím „Otráven?“ divil se

a

se rozhodla, že

kávu. Odešla do

Kapitán Obermeyer pokývl hlavou: „Ano, byl otráven, zrovna jako pan máte sypat pole!“ „Ty šmejdi jedni komunistický, JZD.

jedem, který se nachází v prášku, kterým hledají

beránka,“ skoro sípal zlostí

„Asi ano, a proto mne zajímá, kde ty pytle s tím posypem jsou!“ „To by mne zajímalo také,“

Obermeyer.

a zase si zapálil partyzánku.

„Máte „Mám, ale je to jen být ve své ne… ale? On ani

té ženy, kterou neznal, ho ho ten známý pocit již dávno zatoulaného

mládí! Ano, byl tu! Cítil, že rudne a natolik svérázný, že by to i starostí.

by mu bylo nejlépe, kdyby mohl odejít. jen ten cit musel

byl

A to, že estébáci odvezli muže té ženy, to byla velká starost. se na jež nalila kávu a nabídla sušenky, o které nikdo zájem. jak se ujala té ženy, jež teprve pár let bydlela dole u potoka, zrovna pod hospodou, kam chodíval na pivo. Dnes a Již o ní slýchal, ale chlapi nemohli podat žádné novinky, zdálo se, že se s nikým ze vsi nebaví. byl již delší dobu napjat co to je za ženu, ale jen se mu zdála tato kdy ji potkal, nevhodná k tomu, aby se mohl radovat. Bylo v obci málo žen v jeho které nepodlehly jeho mužnému kouzlu. se že v posteli skoro každou. to ženské doma popíraly a tak se že je to jen taková fáma, která se Ladislava drží.. Jisté bylo, že nebyl on tím, co se za ženami „Máte

známé na

ale ony za ním.

místech, pane Obermeyer?“

plánu.

100 bych, ale žádost, které by bylo

bych právníka, který by zrovna tam podal Obermeyer s pochybami, že by to mohlo vyjít.

bratr Pepík je právník, pomohlo by to?“ „Je ve „No dovolte...“ „O to lepší, rozhodl kapitán a dal

mu,

mi zavolá, adresy.

lepší bude, když se za mnou staví,“

si s Elfriede velice Rozhodla se, že ji doprovodí Jak šli dvorem, stavila se ve a nechala si od ženských, které dojily, nalít plnou bandasku mléka. se chovala tak, jako by jim statek Ženské ji rády. Ani tenkrát, když byl statek opravdu jejich, ani dnes. Takže se mezi nimi komunistickým nic Bandasku pak

odstavila v kuchyni

u potoka, když tam došly.

Po nebylo ani památky a Elfriede pocítila strach. Celé odpoledne mluvila nyní dostala špatné

a

Vždy dostala špatné když jako had sklouzla s Alexandrem do jazyku, kterému Bylo však tolik o kterých Alexandr tvrdil, že jsou malé, než aby pochopily, v jaké nespravedlivé žijí. To, co jim ve škole, byla lež. Ony ale musely mít zábradlí, které je ze zahrady vyvede do života! Jak strašné bylo pomyšlení, že vše, co Elfriede byla toho názoru, že by se sporu mluvili a ona pocit, že

život nabízel, byla lež! Prolhaná sprostá lež! pravda. Alexandr se bál. A tak o tomto zase lže.

Mikuláš a Magda usnuli v pokoji, držíc se Elfriede dojal ten pohled. Toto byly Alexandrovy ty nejmladší. Starší Alexandra a Jan žili u Boženy Srpové v Praze a jejich otec o nich nic slyšet. Elfriede to nespravedlivé. Tato mámu akceptovat. Ona to chápala, ale Alexandr ne. zabývala hezkým

tu byla proto, že ji jako novou

se prošla domem a co mohla, pochválila. Elfriede byla místností.

Nyní pocítila stud ženou, která žila v takovém nevážila. Elfriede o tom rozhodla, že

a ráda se

Z neznámého si toho Byla ráda, když se dáma

Elfriede chodila po tiše, aby nevzbudila Pak se usadila v obýváku u rádia a zapnula ho. Místností se rozlily tiché tóny Beethovenovy sonáty pro violoncello op. 69 v A-dur.

tóny cella doprovázel klavír. Zamrazilo ji v zádech. Zaposlouchala se…

Profesor Veil stál se sešla

svých hudebních

a

sólo. Byla sobota a

101 Elfriede nespustila ze svého profesora Jak to, že byl jiný, že ani trochu onoho muže, který se nebál za to, že ulevil umírajícím Že je poslal na onen Elfriede o tom již tolik Jena se stala cílem spojeneckých že se nacházejí ve válce. Bolestné bylo, když dorazili nelidských bolestí

morfia. a tu si všichni

vojáci. Mnozí se do rodné vrátili, aby po Mnohým profesor Veil pomohl a Elfriede ho chápat.

byla vybraná. Smetánka tu dámy šatech a jejich v kravatách, a tiše naslouchala. že nebylo mnoho, co by v této stálo za to, aby lidé postáli a zahloubali se do duše. Aby vnímali kouzlo a lichocení melodií. Snad proto byly tyto okamžiky tak vzácné. O mnoho let když byla Elfriede krmená nenávistí proti hledala ve vzpomínkách jméno, které by se na ty postavy komunistických strašidel hodilo, ale brzy pochopila, že takové lidi nepotkala. Nesnažila se Byl to jen jeden z malých které nosila ve svém srdci. Profesor Veil vypadal byl ve byl tu, aby

mu svítily a vlasy se leskly potem vzrušení. Byl v jiném

Jejich se a Elfriede polila co když si toho všimne? Nikdo si však vzájemných jisker tohoto nerovného páru nevšiml. by si nikdo ani nepomyslel, že jsou si tito dva lidé blízcí. Byli si blízcí a jako hmatali po nedošlo.

když dotekem skla být svým co nejblíže, a pravidel správného chování, avšak než k letmým

Elfriede toužila a Veil se potil, když si pomyslil, že by tu mohlo být více než kolegiální sympatie. Ani ta však nebyla na ona do sesterského pokoje a on byl pánem nemocnice. On byl profesor Veil, z Jeny. Hudebníci dohráli a publikum se roztleskalo. pocit uspokojení.

a

dávalo najevo uznání a

Zdálo se, že se celý tím potleskem Okna a vzduch byl cítit sírou. Pak, když jejich ruce již netleskaly, hluk neslábl, naopak, byl stále a pochopili, že nálet protiletecká obrana blížící se letadla nebyl vyhlášen poplach. Nastal zmatek: každý tu a nejkratší cestu do krytu. Jen Veil vložil violoncello do pouzdra a obrátil se k Elfriede: jít, sestro Elfriede, v nemocnici bude spoustu práce!“ A tentokrát bylo tolik že personál nemocnice nebyl schopen nelidský nápor zvládnout. Nikdo si vzít volno, služba trvala neustále, dny a noci a dny a noci… Když do tohoto krvavého inferna dorazily vlaky z východní fronty, naložené ztratila Elfriede

102 Veil ji nechal uložit ve svém pokoji, protože to bylo jediné místo, kde bylo volno. Kde byl klid. Profesor zde již bydlel, protože krátce po onom osudném koncertu byl rozbombardován jeho Ani své violoncello nezachránil. Tento hudební nástroj bylo to první, co si Elfriede když se probrala, ležíc v bílé posteli. Ticho bylo to bohatství, co doba nabízela. Ticho tu tóny violoncella. Když se situace ve natolik normalizovala, dostala Elfriede dovolenou. Rozhodla se, že pojede navštívit otce a matku v Grazu. Cesta z Jeny do rakouského Štýrského Hradce vedla mezi východní a západní frontou, územím, kde vládl klid a Když vlak vjel do údolí

Mur, pocítila Elfriede to samé, co cítila po celý

Život v tomto kraji se odehrával bylo

v údolí.

život:

údolí zde bylo spousta, ale každé

Elfriede se zdálo, že brání jejím myšlenkám v letu, že žádná nedoletí dále, než k nejbližší skále. Pak se vrátí, aniž by obohatila její život svou vzletností a majestátní omlácena o skály údolí padne k jejím nohám a je Matka ji Teprve po dnech se Elfriede tu tragédii: otec jinou ženu. Požádal matku o rozvod, ale ta nesouhlasila. Tenkrát se rozvod mohl jen tehdy, když strany daly souhlas. Elfriede se nikdy nerozvedli. Otce potkala teprve den své dovolené. Šla zrovna kolem malé kavárny, která se nacházela kterým museli projít, když na Schlossberg. Zahlédl ji oknem, a pozval ji na kávu. Nebyl sám. Muž, se kterým u stolu, byl Pánové problém, se kterým se záhy Elfriede univerzity v Praze, byl žid a tady se schovával vysoko v horách, kde rodina vlastnila primitivní domek.

a nebyl nesympatický. byl docent Karlovy gestapem. Otec ho nechal bydlet

Rodina za docentem, ale od doby, kdy uprchl, o ní nic neslyšel. Bydleli nad Davlí u Prahy, v domku výhledem na soutok Vltavy se Sázavou. Docent Aron Stein byl dílo, výzkumy o a Elfriede

že je rodina Franze Kafky,

avšak jeho celoživotní

sluch. Franz Kafka byl její oblíbenec. si tam teda nezajedete?“ zeptala se

„Protože jsem žid a

Aron Stein

by mne na hranicích zatkli.

„Tady vás zatknout nemohou?“ že ano, ale já tu nikdy nežil a tak mohu ukrývat.“ „Odkud se znáte?“

Elfriede

nikdo nepozná. Díky vašemu otci se tu

103 „Z

vzali jsme si v mládí

„Já vám tam zajedu,“ nabídla se Elfriede. Aronu Steinovi se zablesklo

a otec se

„To by nemuselo dopadnout do Karl Bauszer byl vysoký ze studií. Se Židem!

mínil s obavou v hlase.

SS ve Vídni a tady

s Aronem Steinem, svým

O tom, jak byli židé stíháni, již Elfriede slyšela. se však domnívala, že se Že to byli Nikdy jí na mysl, že byli pronásledováni jen proto, že jsou Židé. Proto jí na vztahu otce s panem Steinem

nic divného.

Aron Stein se díval z okna kavárny a chvilku pozoroval chodce, míhající se za skly. Ti, co šli ulicí šli a lehce, ti, co šli s námahou. Jako pomyslel si. Ti, co jdou skoro padají do záhuby bídy, ti, co nahoru, musí vydat veškeré své úsilí. Pak se zase vrátil ke stolku kavárny a usmál se: „Nevím, co by na tom bylo Elfriede je a od domku nad Vltavou bude mít nebude se muset nikam vloupat. Kafka není zájmu nacistické ideologie, a že byl sám žid – pro Boha, koho dnes zajímá mrtvý spisovatel?“ „Jak velký je ten spis?“

Elfriede.

„Je to malý, stojí hned vedle psacího stolu, který se nachází na domu.“ Aron Stein se pousmál a mu zabloudily k soutoku dvou mu ten krásný výhled zanechal milou vzpomínku v duši. „Jak se dostanu do Davle?“ „Na nádraží v Praze na který jede do V Davli vystoupíte a most. Na stojí vždy pan Marek. mu, že chcete odvézt k výhledu na soutok a že se chcete kochat pohledem, aby pro vás za hodinu Mezitím vejdete do domku a vezmete „Co si ten Marek bude myslet, když si má dcera po kochání pohledem na soutok Sázavy s Vltavou ponese staral se otec Bauszer. Aron Stein si vzít tašku a obsah

já ho

„Jste si jist, že tam vaše rodina nebude?“ zajímala se Elfriede. „Myslím, že ano. Jinak by „Když tam „Dám vám pár

šel k telefonu,“

bude?“ pro… pro jistotu.“

Elfriede se do docenta Arona Steina. Chvilku pocit, že lže, že ví, že tam nikoho nenajde. Avšak její touha po dobrodružství byla slepá a hluchá, jako je každá touha.

104 „To, co o Kafkovi píšete, je pro vás Aronu Steinovi se zalily

že ano,“ ujistila se.

mlhou:

„Je to mé celoživotní dílo a jednou bude slavné.“ Elfriede se rozesmála svým nakažlivým smíchem: „Doufám, že mne v té knize také uvedete, tím, že jsem pro vás pašovala rukopis.“ Aron Stein se také zasmál a kývl hlavou k souhlasu. Otec Karl Bauszer

své pochyby, ale znal Elfriede. Proto nic

na v Davli taxík stál, ale muž, který za volantem, se Marek nejmenoval. To byla první nesrovnalost v plánu docenta Arona Steina, ale Elfriede usoudila, že je zanedbatelná. Když projeli prudké serpentiny až k výhledu na soutok prohlásil muž, že tu paní samotnou nenechá. Mluvil velice a Elfriede se od prvního okamžiku nelíbil. Prošla se tedy po zlomu terénu, který tu padal dole chovaly celkem Pak se nechala odvézt zase pronajmout pokoj.

do

vymletý staletími a vodou

k jedinému hostinci, co tu byl, a

které se jako by si

Hostinský ji upozornil, že nemá platné visum v pase a že ji ubytovat. Prohlásila tedy, že si dá jen k jídlu, že bude brzy vyzvednuta známým, který se zpozdil. Neustále pozorovala muže v jediném taxíku, který hostincem.

vlastnilo a který stál

dostal zákazníka a odjel. Elfriede se vypravila do kopce. Ani si je to stoupání, když tím ve voze. popsal:

jaké

byla tam, kde se dnes již jednou rozhlížela. stál tak, jak ho Aron Stein do údolí a odpolední slunce rozžhavilo okna verandy do rudých Musela si zakrýt

Sáhla do kapsy a stiskla v dlani který jí Aron Stein. Branka zahrady byla tak jak Protože se nacházel na stráni, byla zahrada tak srázná, že se ani nedala používat. Nebylo na ní nic, co by se muselo zamykat a plot tu byl jaksi jen proto, že to ve vsi bylo zvykem. Plot každý Elfriede divný pocit, když odemkla Neobvykle silné much, to si ale

První, co vnímala, bylo mnohem

much.

Hned jak vstoupila na zasklenou verandu, spat psací prohlédla jeho okolí, ale nenašla. Nebyl ani v šuplících a ani na jiném prosvícené místnosti. Pro jistotu prohlédla každý kout jednou, ale beztak tu nebylo mnoho a tím pádem ani Rozhodla se tedy, že se podívá po domu, již jistotu.

Celou dobu

Takový pach znala z nemocnice dost rychle odklidit mrtvoly. Ten sladký zápach, který

pocit, že cítí silný zápach. Když když personál v pathologii buje dávení.

105 Vešla do obývacího pokoje, pak do a se rozhlížela, zda Nikde nic, co by se koženému obalu na manuskript podobalo. Pak se vypravila do prvního patra a když ložnice, vyvalil se na ni roj a nemožný zápach. Položila si na ústa a nos a rychle místností a prudce rozrazila okna. Pak utekla do Nemohla popadnout dech, protože se snažila ten chorobný zápach nedýchat. jsou mrtvoly a o tom musí na vlastní

si

V ložnici našla však zda jsou to chlapci,

z toho domu utéci, ale její povolání jí bránilo. že tam Ale její jí nahé Pak tu leželo

dobu jí trvalo, než si

že že se

staré tak kolem deseti let. mladé ženy.

neví, jakého pohlaví

jsou.

Elfriede nebyla detektivních však pochopila, že tu byl sexuální maniak. Všechny mrtvoly byly nahé a ona nepochybovala, že jejich byla zneužita. Genitálie, jak mladé ženy tak i byly tu nebyly. Vrah je musel vzít ve své nehorázné vášni s sebou. Musel je odnést. Ale Elfriede netušila, že se to jednou v ži dozví. Nyní pocítila nutkání k zvracení a málem by již opustila ložnici, ale pohled na který ji zadržel. Byl a jeho obsah se válel v krvi Papíry byly nasáté rudou tekutinou. Jediný list, jenž ležel stranou, se zdál být nepoškozen. Elfriede se sehnula, zvedla ho a opustila když ve vlaku a jela do Prahy, se si na jediný kus papíru, který z domu vynesla. Plaše se rozhlédla, a když si byla jista, že ji nikdo nepozoruje, vytáhla papír z tašky: byl to plánek a ona pochopila, že vidí soutok dvou Davli a v trojúhelníku který se k soutoku byl kruh Na okraji papíru byl tento znak poklad“, stálo tam úhledným písmem. Elfriede pro toto vše docentem Aronem Steinem podvedena.

jediné, co ji napadlo, bylo, že byla že ho otec znal, jí také nepomohlo.

složila list do dlouhého proužku a uložila ho pod levý prs do podprsenky. že na tuto nikdy nezapomene a že o ní nikdy nikomu Jak se mýlila. Na hlavním nádraží v Praze zjistila, že Vindobona již odjela. Docela byla ráda, protože na Arona Steina ve Vídni náladu. Pak ji vojenská policie zatkla a odvezla na Pankrác, protože platné visum. Muži Hitlerova protektorátního aparátu nevycházeli z údivu, že se dostala hranice bez platného visa, ale byli k ní velice slušní. Nejvíce se jim líbily její šaty. Elfriede netušila, že na obdivné pohledy mladých bude celý život vzpomínat. totožnosti se záležitost trvala také

telefonicky a to trvalo. Nešlo tu o hodiny, tenkrát taková

106 Tak se stalo, že jí byla nabídnuta koruny.

pobytu ve

mohla si jít

Elfriede tedy jednoho osudného dne nastoupila do tramvaje, do která jela na a vydala se s paní která ji vyzvedla, aby vejce ve „Alexandr Baleš – máslo – sýry – vejce“. Toho dne Alexandra…

HLAS Elfriede nebyla matkou a Mikuláš ji rychle akceptovali a ona ni ai když si na Marii Magda za zlou macechu.

kde se v ní ten pud vzal. Magda i tu chybu, že by o jejich matce na vyslechla. že ji má

Mikuláš by však za ni i život dal. Tato slova, která její myšlenka vepsala do šera ložnice, že plakat. Mikuláš se vzbudil a ji konejšit, což vyvolalo vzlykot. Rozplakal se také a Elfriede se rychle ovládla. když se bojím já, by si rychle a pohladila chlapce po hebkých vlasech: „Víš co?

do

a

si kakao,“

To se chlapci

zalíbilo: „A chleba se sýrem,“ dodal. Elfriede jednou z nouze kakao a namazala chléb nivou, protože doma nic jiného nebylo. tím narazila na Mikulášovu mlsnou od té doby to bylo jeho zamilované jídlo. Elfriede mléko a v malém hrnku kakaový prášek, aby ho vroucího mléka. tom vždy hubovala:

do

„To není žádné kakao, to jsou rozemleté slupky!“ Mikuláš se rozesmál. Vždy se smál a že pije jen slupky z kakaa, mu tento nápoj zabarvovala do tajemství. Jak asi takové kakao vypadá, si. Nikdy ho nenapadlo, že komunisté kupují to co na zbylo, a i to, co by se tam vyhodilo. Že jeho matka pravého kakaa zná, mu na mysl Nyní žvýkal chléb se sýrem a zapíjel ho teplým nápojem. Za okny byla noc a to bylo zajímavé. Strach a touha, a se v chlapecké duši mísily v opojný nápoj, který bolest Takovou bolest Jeho se toulaly kuchyní a matka byla vesmíru, kolem kterého se duše vznášela beztíži. Pak zavadily jeho modré o plotnu a pec, která byla výše než tály, na kterých se Mikuláš si na otce, jak jednoho dne pekl housky. Chlapec

že byl otec tomu, že se housky povedou.

ale že toto povolání

Když nakynuly a kypré copy více vynikly, obrátil je otec na plechu tak, že ty krásné obrysy nebylo a plech šoupl do trouby. Mikuláš zamrkal „Tatí,

jsi to

„To se tak musí,“

táta a Mikuláš tomu jaksi nemohl

107 Když byly housky bylo krásné a

podobaly se takovým neforemným hromádkám, ale zespodu propletení.

Mikuláš k otcovu výkonu housky chválil.

námitky, protože

Usmál se nad touto vzpomínkou a hned si „Mami, kdy „Ráno,

že to otce mrzí. Proto že tátu odvezla policie.

se mu

tatínek?“ tu bude, až

ze školy,“

Elfriede, ale sama tomu

„To mám jít do školy?“ divil se chlapec. „Budeš muset, to je tvoje povinnost,“ povzdychla si mladá žena. „Tatínek také musí do práce? ho ráno zase pustí, když musí do práce,“ ulevilo se vlastním nápadem. Elfriede mu to nevyvracela. Ráno druhého dne se StB.

nemluvilo o

Když se kluci vraceli ze školy, v altánku, u v parku. Teprve když všichni pádný

jiném, než o tom, že Baleše zatklo

partu se vzkazem, že se po

v podkroví altánku,

sejdou

Ládík:

„Musel jsem tátovi pro partyzánky,“ omlouval se a bylo jasné, že to je protože tenkrát byla taková doba, kdy bylo ve zvyku poslouchat. „Strejda Pinda

dostat pana Baleše z basy,“ hlásil dále Ládík.

„Jak to víš?“ divil se Zajíc,

Kája

„Poslouchal jsem je, když si o tom povídali v hale, mluvili „Ty rozumíš

nechápal Mikuláš.

„Sem tam lhal Ládík. Mikuláš si povzdychl. a co si máma s tatou povídají, to bylo zcela nedosažitelného a vrchol touhy malého kluka. On však tenkrát zdání, jak by se jeho sen mohl vyplnit. On totiž ani že se cizí jazyk dá „Ptal jsem se mámy, co to kdo sypal do potoka,“

se ke slovu Pepík ze

mlýna. Kluci se lekli té noviny.

budou moci

„Kdo to byl?“ „Co to sypal?“ „Nevím, máma mi to z

zjistit.

všichni Ale vím, kde to bylo,“

„Tak se tam jdeme podívat,“ rozhodl Ládík altánku. Vydali se klusem ke mlýnu.

a parta vesnických

slezla

108 Nešli však silnicí, na které by zahnuli kolem obchodu Vaška Pítovce, pak dál kolem hospody pod Horou – ne. Touto cestou by šel každý Oni to vzali sad a pak kus lesem a již byli na konci vesnice. cestu, která se linula loukami až do Mníšku a byli ve Protože je paní zahlédla a byla toho názoru, že musí všichni vypít hrnek mléka a sníst krajíc chleba s máslem a medem, muselo pátrání Kluci byli jak na trní. Nakonec vždy rády smály, tentokrát byly

a

škádlit, a

se tomu

to asi poznal, protože „Vy máte „On

za lubem, nic s vámi dnes není,“ jako když do hejna za lubem, ale

se má

a šel si po svých. Kluci

za lubenem,“ pohoršoval se Mikuláš.

„Odkud to víš?“ divil se Vašek. „Od mámy.“ „Od té Rakušanky?“ dloubl si Mikuláš zatnul a Ládík ochránce z Prahy. Jako by ke života na vesnici tato sama kluk navíc matku, která mluvila špatnou Ládík držel vždy nad Mikulášem ochrannou ruku.

Byl

„Nechte toho, kterému vévodila

máme

na práci,“ a kluci se uklidnili. a zadními vrátky proklouzli k potoku.

Starý mlýn jako by byl kouzelných které se nikdy nevracejí. Tak, jako se dnes již nestaví staré mlýny. Kluci však, zrovna jako ostatní obyvatelé onu nádheru nevnímali. Mlýn tu stál jako milník do pohádky, a když se mlelo, voda velkým kolem. Kožené pak sílu vody až do mlýnice. byl samá mouka a zrovna tak, jak byl zaprášen, byl i samý vtip. Nedlouho po našeho byl mlýn zbourán. Jeden z komunistických JZD k tomu vydal rozkaz. Nás to ovšem nemusí mrzet, my v našem máme mlýn stále na Pod mlýnem, který z této strany jako tvrz, byla vždy tma. Bylo tu plno a a zem tu byla místy holá, udupaná hejny hus a kachen. Tady tato nezbytná venkova své eldorádo, tudy se hnala do vody a zase na Slepice sem málokdy, bylo tu moc vlhko a byla mazlavá, nedalo se hrabat. Kluci sem

zrovna tak jako husy a kachny.

„Au, já se spálil,“ neboli Vašek a se ošívat, na jemné pokožce dokázala divy. Jak se snažil podrbat, všude najednou, nedával pozor na to, co kluci z venkova nikdy výkaly, tentokrát takové zelenkavé, husí. Vašek sjel nohama do potoka, v husím a šinul si to po kluzkém dále. Že límec a

v potoce, za to mohl se zastavil.

Jarouškovi, neboli mu však, to se mezi kluky

Ten ho chytil za

109 „Kde myslíš, že to vysypal?“ si Mikuláš a kluci se stali lovci. se rozhlížet a si sahal na zadní trenýrek, až se dopracoval k zelenému mazivu, kterým si husy ulevují. Muselo to být a neznámé, si kp „Radši si ty ruce umyj, smrdí to jako od

radil Kája

neboli Zajíc.

„Myslím, že to muselo být kousek dál, dole po proudu, sem by máma nahlas Pepík ze mlýna a Ládík mu pohled plný uznání, až se chlapec Kluci se pak na si hlásili barvami a byl nenašel.

družstva a šli pomalu podél potoka, každé družstvo na jiné nálezy. Tak na našel Zajíc krásný oblázek, který hrál hladký. Všichni se shodli, že tak krásný nikdo

Pak se zdálo když si myl ruce, že vidí kapra jako žraloka. Na tuto hlášku se rozjela živá debata, která šplouchala ze na zda by bylo možné, aby u nich, v potoce, mohl žít žralok. Debata byla dlouhá a vášnivá a možná, že by Mikuláš že žraloci žijí ve slané a pak si ho olízl. Nic však sssse mi nechce nene ne ne ne…,“

jako mnohá jiná, kdyby si Chlapci ztichli a Pepík prst do potoka

že je Vašek.

slané, tolik so so so soli na

„Nemáte,“ Ládík. „Také je ten váš obchod docela malý, já tam tolik soli rozvíjel tu zajímavou teorii dále.

v Praze

Všichni se na Ládíka podívali. Byl nejstarší a se zdálo, že i a proto je to tvrzení zarazilo. Na druhé mohlo být, že i on se mýlí? V každém mezi kluky zazábla nejistota, a tak šli dále kolem potoka a pozorovali, zda nenajdou. Potok se pod mlýnem plazil mezi cestami: jedna na pravém vedla do mlýna a ta druhá na levém mnohem dále, až k Sýkoráku, což byl rybník v okolí. Najednou kluci na levé našli: byly tu stopy kol, které mohly být od traktoru, a dále pak papírových takových, v jakých se dá koupit cement vápno a i jiného, ale o tom kluci zdání. Ládík obaly prohlížel a našel na nich

písmena. Kluci

árodní podnik Kralupy nad… a dále pak -mický posy… „To vypadá jako protože on ze statku byl!

„Jo,

podni…

ukradl,“ mínil Zajíc a všichni se jen dva zuby a vypadal jako zajíc.

kdybysme ti už dávno si

pro

hnojivo ze statku,“ zdálo se Ládíkovi, a všichni mu

„Ty kámo, to je to smát, protože našpulil pusu tak, že mu byly „Hele, dnes,“ mínil Jaroušek

kousky papíru skládat

nudli,

Zajíc, tak bysme ti to

durdil se Zajíc.

110 „Klu- klu-klu-kluci, já našel,“ a všichni se dívali na kterou chlapec držel v ruce. Byla to porcelánová fajfka a její obsah byl nabobtnalý vlhkem, takže nadzvedával ozdobnou která uzavírala kulatý otvor. si a se lidského

„Fuj, to je smrad,“ chlapec citlivý nos. Tak, jako všechny smysly je i mladý a tím pádem mnohem než u „Já vím, komu

Ládík a kluci se

temnou

„Komu?“ vydechli jedním hlasem. Ládík trochu se parchanti…!“

hned. si náhubek fajfky o kalhoty, si ji po pusy, a že vypadal jako starý chlap, a „Další… a vy tu budete zticha,

Kluci byli v tu ránu osvíceni jednotnou vidinou: to byl pan Tašpar, tajemník JZD, který každou sobotu provozoval ve svém domku za kostelem, v svého stavení, pánské nerady chodily, protože asi tupé a omluva prostých venkovských byla Tašparova kratochvíle, jeho zvrhlost, za kterou již dostal od mu

jak

Nebylo však ve vsi jiné nejezdily. se

je tahal za vlasy. Bylo to nemohli tušit, že tu ve hubu.

trpí. teprve v Mníšku a autobusy tam v našem

drbat ve vlasech,

cítili Tašparovy ruce, jak je tahají za

vlasy. „Fuj, to je odpornej chlap,“ ulevil si Pepík ze mlýna. „Tak mu ji doneseme,“ navrhl Kája „A co když to byl on, co tady

sypal do potoka?“

Ládík.

Tak to si chlapci dohromady nedali. sypal do potoka, dva z vesnice jsou mrtví a u od ležela fajfka, která panu Tašparovi. Kluci se zimou vzrušení. jak bylo to dobrodružství, než kdykoliv zažili. Jo, to když šli na „drbes“, což znamenalo vloupání se do zahrad natrhání cizích a nakonec dychtivé pochvaly matek, to bylo dobrodružství, to již znali. Ale Tašpar? tušili, že se rozjede. „Co…co…co… když on za…za…zabil mého

napadlo najednou

Jarouška. „A pana Budila, to pak tátu zatkli neprávem,“

si Mikuláš.

„To budeme muset tátovi,“ rozhodl Ládík a kluci se dali zase do klusu. Mikuláš se rychle vrátil a posbíral kousky obalu, co u potoka našli. Pak pádil za partou. Alexandr v cele policejní stanice v Bráníku. Kdyby být vše spíše k smíchu. noc a celý den strávil na policii, aniž by ho

bylo to vyslechl, aniž by

111 mu

on byl bytost z onoho

a

Posiloval se vzpomínkami na Marii. Když ho její polaskala, nebyl již tolik

Musela mne milovat, že jsem si to ani nezasloužil, bušení srdce již pominulo. Také již necítil strach.

a pojednou mu došlo, že

Primitivnost komunistické policie byla do nebe volající. Byl by to byl kdyby ta primitivnost nebyla tak

k smíchu,

Alexandr hlad a se mu na záchod. V zatuchlé místnosti nikdo neuklízel a nejhorší byl zápach po zvratcích, který mu v nose.

již dlouho

Den se chýlil ke konci a hlasy slunce nastalo ticho. Toho ticha se bouchat do

se stále ztišovaly. Pak s posledním zábleskem

bát. Tlak na jeho se stále ale nic se v šeredném klidu budovy neozývalo.

Chvílemi si myslel, že mu praskne vše jenom proto, že nemohl vykonat svou myslet na neznámé neodbytnou kterou si Když v rohu místnosti úlevy a deprese studu:

a pak zase

pocit, že se mu motá hlava. To

které ho tu v noci vyžadovalo.

zítra

myslel jen na svou

ze zoufalství tekly mu slzy. Pak propadl do hluboké nikdy nebyl donucen vyprázdnit se takovýmto ponižujícím

Schoulil se na kavalci a mozek mu zase Na

volat a

úlevu: zavedl ho k Marii.

voznického statku bylo plno. Bylo krásné jaro, chýlilo se k létu a toho roku válka.

Marie byla a že tentokrát porodí syna. Alexandra již byla Jan nebyl stále k nalezení, protože se potloukal s venkovskými chlapci. Všude bylo plno stop po válce a to kluky zajímalo. Magda se držela máminých sukní, nebylo jí se nesla z Brdských Rusko vzneslo nároky na tu

byla to nabyté svobody, ale i Evropy, kterou podle jaltské dohody osvobodilo.

Po celou dobu existence mladé mladou demokracií jako Nyní všichni jabloní.

let.

kolem stolu nad rybníkem,

pochyb.

republiky visela hrozba komunismu nad zelené

pod stropem kvetoucích

Pražská Gábina držela za obojek kozu a Byla to služka. Alexandra ani Marie, nikdo si nepamatoval, jak se opravdu jmenuje. se jí Gábi, protože všichni byli na Gábinu z Voznic zvyklí. Gábi znamenalo totiž tolik jako služka, ale nebylo to zase tak hanlivé. revoluci zažila ona pražská Gábina pro kterou ji museli tentokrát vzít do Voznic s sebou. Za žádnou cenu v Roztylech sama. Kozu museli také vzít s sebou, a

112 tak Alexandr naložil všechny na protože jedna byla a druhá

jen malá.

u

Marie a Magda,

I Božena Srpová byla silami vystrkána na korbu. opatrování a s ním celý velkoobchod a brzo po ránu té vyrazili.

paní

na roku 1945

Gábina se po rozhlížela, tu nikdy nebyla. Na zavolání „Gábi“ se objevily vždy služebné, což vyvolávalo neustálé salvy smíchu. Jak držela kozu a absurdnost situace.

cítili všichni nutkání k smíchu,

však vnímali vážnost a

Válka se chýlila ke konci, Berlín se již vzdal, ale Rudá armáda Prahy, jak si vyžadoval plán. v Plzni zaháleli a laškovali vyrazit

nedorazila do ale na Prahu

Osvobození Prahy si vyhradili pro sebe. vojáci z nich strach. by se hned vrátili do rodného Stahovali se do Prahy s vidinou rychlé cesty po železnici Avšak Pražané postavili barikády a zadržovali postup jednotek. Okupanti odejít bez trestu. se tehdy, že naší ulicí, kolem hostince u šli mladí vojáci wehrmachtu a jednali podle nesmyslných z každého domu vyvedli muže a v hlou je do statku naproti V zákoutí. Alexandr nebyl doma, když došli mladíci až do velkoobchodu, jenž tu uzavíral ulici. Bylo již odpoledne a protože byla revoluce, Balešovi Polovina zalezla.

tehdy okukovala, jak mládež staví barikády, a druhá polovina

Anežka volala z Michle, že se bojí, že jim dlažbu z ulice, a jestli jim rozbijí výlohu, že to ije. Alexandr jen

do sluchátka že jo, že to

kšeftem vytrhávají

pacholci

a rozjel se do Michle.

Takže v okamžiku, když mladí vojáci wehrmachtu došli na konec Zalomené ulice, byli v do jen a Božena s Marií. od

Vojáci stále a Marie se bála, protože jim na klavír Alexandra, situace se

Teprve když

jim, že tu žádní muži nejsou,“ matka z máselny pan Bláha. Nakládal ve vejce a nikdo si na Mladý Takový hezký chlapec,

na má také

a v tom okamžiku vyšel

Marii

že ho lituje.

mámu.

Vojáci pak s panem Bláhou odešli. zcela

„Tady se bude vraždit a volala:

nechala se slyšet Božena Srpová a Gábina se lekla a

„Wann, wo, ich habe meine Ziege im Stall,“ volala a nikdo jí

113 Gábina zbyla po zákazník, a protože utíkal Alexandr si pomyslel:

mluvícím židovském kupci, který byl kdysi nechal chudáka ženskou, trochu slabší na duši, ne? Nic nestojí, jen trochu toho jídla a ošacení a ženským

Tak se Gábina ocitla v Roztylech a mluvila jen protože a práci vykonala. když byla v tísni, vracela se do Marie pocítila

za

Nikomu to nevadilo, mluvit i ale vždy,

svou matku i za Gábinu. Rychle se rozhodla.

Napsala který nechala ležet v kuchyni na stole, se slovy: šla jsem matkou do restaurace Za pozamykala a a vyrazila zadem, dírou jít podle a pak poli do lesa do restaurace na jeho kraji. Marie se na Alexandru: ta vyrostla, povzdychla si a si na noc podlehla lásce. Pak se konala rychle svatba a Marie co sis to uhnala? Bože, co sis to uhnala?

a s

je to už skoro a ta léta, ta kdy v lese nedaleko restaurace Za dnes v uších slova Boženy Srpové: holka,

Když se pak Božena s malou Alexandrou mazlila a v celé ulici se s ní chlubila, vždy si pomyslela: toto sladké batolátko jsem si uhnala, matko, ale nikdy jí její lomení rukama hluboko v duši jí muselo jejího prvního milování poslední záchrana v nouzi. se tam se svými vypravila. však neprolezli všichni dírou v

schované jako

když ze dvora zaslechli volání:

„Ziege komm, Ziege komm!“ Byl to všem známý hlas jejich Gábiny. Zahlédli ji, jak rve ze chléva kozu, které se nikam „Nech tu kozu doma, Gábino,“ domlouvala jí Božena.

s ženskou

„Nein, die Ziege kommt mit, ich muss sie melken,“ durdila se Gábina. se vrátíme a pak ji podojíš,“ trvala na svém Božena. Gábina pak prohlásila: „Dann bleibe ich hier,“ a dupnutím dotvrdila, že bez kozy nikam „Matko, nech ji,

si tu kozu vezme s sebou, abychom mohli vyrazit,“ naléhala

Marie. Tak šla toho dne, kdy vypukla pražská revoluce, podivná skupinka ke lesu: Marie Balešová s Magdou Božena Srpová se které vedla za ruku, a Gábina s kozou, která byla uvázaná provazem kolem krku. Koza byla tvrdohlavá a Gábina ji slovy: „Sei nicht bockig, Ziege!“ Mimo kozy

prostá žena

tašku.

114 Restaurace Za byla prázdná a že ani netuší, že sama stojí na pokraji tohoto Židle byly sklopené ke Božena s Alexandrou ke stromu a

se, že ji

Pražské povstání nezajímá, ba,

jak se to když je a nikdo nebyl nikde jeden k sezení a všichni si sedli. Gábina kozu svou tašku. si jí Marie teprve všimla:

„Gábino, co to máš v té tašce?“ „Meine Ersparnisse,“ „Co to je?“ a proto

Gábina.

Marie a jen rameny.

„Sparen je

se na Alexandru. Ta však tomuto slovu asi

si Božena. „Asi myslí úspory,“ dodala.

Naše skupina byla dlouhou cestou vysílena a žíznivá a obsluha nikde. Jan se vypravil na Po chvilce se vrátil se láhvemi sodovky a Marie se nechala slyšet, že by to mohli mít vychlazené. Božena mínila, že by si dala pivo. „Jendo, dojdi pro toho že Božena hned že je

Marie. Chlapec vykulil malér na obzoru:

tím

„Já žádného nenašel,“ „A kde jsi vzal ty sodovky?“ „Ty byly v basách za domem, tam jich je! Pivo tam ale není,“ lezlo z kluka. „Takže ty jsi je ukradl,“ konstatovala matka a Božena ji z toho Nebylo však

žádného

kluk je a Marie pak poslala Jana

„Však sem zítra Alexandr zajede a zaplatí to,“ Mezitím koza a Gábi si vyžadovala Tentokrát již mluvila Jan se nabídl, že se po nevolno a Božena prohlásila, že to bude kluk.

to pak zaplatíme.“ jednou pro sodovky. své nádobu, že musí kozu podojit. poohlédne. Marii se

Jan našel starý kýbl a Gábina se ošívala, že není ale jestliže kozu nepodojí, jí vemeno. Jan co to je vemeno, a Marie si osahávat prsa, která ji bolela. Asi bude mít matka pravdu, když byla s Janem, také ji bolela prsa. Božena post pohyb své dcery a ti

že to bude kluk,“ a oddechla si se

„Musím kozu podojit,“ Gábina a z obrovského dubu, který pod svými staletými schovával zahradní restauraci Za , vylétla straka a všem v lese hlásila, že Gábina chce dojit kozu. Marie rezignovala, myslet na Alexandra. Pocítila strach, který byl jiný, než jindy. Marie vždy když se Alexandr zamiloval, když touhou po jiné všechnu bolest, kterou jí tato byla si jista, že se k ní vrátí.

115 Dnes však odjel do Prahy. Do Prahy, která povstala, aby naposledy bojovala proti teprve nyní, když byla jejich porážka nebojovali v kdy se Hitler nechal oslavovat po vyhlášení protektorátu? Zatoužila tak po svém muži, že jí zcela vhouplo auto s bílými pneumatik. Alexandr snad dokonce i Boženu.

za jízdy z vozu

„Musím podojit kozu,“

že se do zahradní restaurace

a

objímat Marii a

mu Gábina a on se

Gábinu a

smál, protože se o rodinu

bál. Stavba barikády v Nuslích, naproti obchodu se a rodiny nebyla Jak mládenci zjistili, že vytrhávání dlažebních kostek není tak zcela jednoduché, nechali toho a šli do Nuselského pivovaru na pivo. Když Alexandr svou sestru uklidnil, vracel se Na stanici devatenáctky byl Zastavil a pozoroval, jak se hromada lidí pohoršovala nad mrtvolami mladých wehrmachtu. Byly to skoro jeden byl zcela blond. Jedni byli toho názoru, že si zasloužili, aby je parta války druhá skupina názor, že takové „Vina se nenajde v ruce, která opakoval Kreisinger ze Alexandr se rozjel koutu Bláha a „Co se

ale školy.

i když

s flintami z 1. za nic

která jí dá k úderu povel,“ neustále

a našel celé stavení, celý do prázdna.

a všechny dílny prázdné. V jednom

a on mu vše

Že byli všichni chlapi odvedeni do dvora naproti V zákoutí vojáky z wehrmachtu, takový strach, že si z nich legraci. Pak vojáci odešli a chlapi se po chvíli vloudili do hospody a tam zapíjejí hrdinské Jen on, Bláha, šel protože nepije. Nikoho však ve šílet nejistotou, až našel v kuchyni Mariin vzkaz. Rozjel se tedy ke našel svou rodinu. Všichni byli a všichni byli zdraví.

nenašel. Alexandr lesu a tam

Naložil všechny do vozu a Gábinu s kozou do kufru. „Musím ji podojit, šéfe,“ znovu hlásila a on jí Teprve když dojeli do zjistila Gábina, že ztratila svou tašku s úsporami. scénu, že se i Alexandr polekal: „Kolik to bylo, Gábino,“ ptal se moc Alexandr prohledal

a pak se rozhodl, že se do hostince

tam ty sodovky,“

mu Marie.

vrátí.

takovou

116 V hostinci u lesa však nikdo nebyl a taška tam také neležela. Alexandr prošel zahradní restaurací a pak se vrátil. Gábi podojila kozu a na tašku již nemyslela. Teprve když se Alexandr vrátil a znovu se zeptal, kolik v tašce bylo, dala „Sto padesát korun a osmdesát „Na to jsi

tašku?“ divila se Božena.

to bylo ve dvacetníkách!“ hájila se Gábina. Alexandr vytáhl

a dal

stovky.

„Na, tady máš za tu starost,“ „Tak málo?“ divila se žena Rodina, jež trávila o a

odpoledne nad rybníkem, pochopila, že Gábina nemá zdání, a nad Brdskými lesy se rozlétly salvy veselého smíchu.

Najednou mezi rodinné posezení vtrhl Jan s Gábininou taškou, plnou pampelišek. „Už jsem tady, Gábi, necháš mne kozu podojit, jak jsi mi slíbila?“ „Až podle toho, jestli jsi vybíral pampelišky, koza má ráda jen jsi našel mou tašku?“ divila se Gábina. Jan se zarazil. Bylo že nad „Tenkrát jsi ji zap Gábina o tom moc

v restauraci u lesa a já ji docela

Když koza dostala své pampelišky, našli v tašce souhlasí. To byly její úspory.

korun dvacet a Gábina

„So viel habe ich in meinem Leben noch nie gehabt, a šéf mi své vystoupení v rozkvetlé ti dát „No vidíte,

Kde

že to

dát dvacku,“

stovky,“ opravila ji Marie. durdila se Gábina.

Protože každý z rodiny Alexandra Baleše vyprá nevycházeli ze smíchu.

tohoto veselého

Pacovský si nalil slivovici a zapil ji pivem. Pak si utrhl husí stehno a pustil se do aniž by si kazil knedlíky zelím. matrónu zuby:

„Zelenina, to není nic pro vás, že, Pacovský?“ zkoumal tu horu masa, kterou by

Božena. Sedlák se na na váhu, a procedil mezi

„Ten váš Srp vás taky nezanedbával, jak tak koukám. Nebo vás vykrmil náš Alexandr?“ To bylo dloubnutí do vosího hnízda. Neustále se vedl spor, zda Alexandr, jenž pocházel rodem z Petrova, je jejich, Pacovských, nebo zda, jak tvrdila Božena Srpová, teprve u nich,

117 v Roztylech, se z Emericha Srpa.

stal podnikatel,

celý velkoobchod stál na pozemku starého

„Kdyby nebylo mého kterého jste pekl housky,“ namíchla se Božena.

stále

nepoznal, tak by váš Alexandr

„Nepoznal, nepoznal, ale jak jsem slyšel, nebylo o co stát,“ podrbal se na Pacovský. pod

se zvedl

a zanesl líbezným

sem do zahrady

medu. Božena tu

nasála plícemi, jež pracovaly jako dva

„Pochybuji, že by sem v Solnohradu…“

a napila se piva:

Emerich zabloudil. To byl jiný fešák… tenkrát

„Matko, to jsme už slyšeli tolikrát, možná, že by bylo ji Marie. „Ano, ty máš vždycky pravdu,“ povzdychla si Božena, zvedla se a do kopce, který tu bylo vyšlápnout, než se došlo do dvora statku, ke kuchyni. byla na statku ta místnost, kde se odehrával život. Tady se mluvilo o co ao co se brzy narodí.

a

peklo, tady se

„Marie zase ptala se teta Pacovská, když se Božena futrem do místnosti, které vévodila obdivuhodná plotna, jež byla tak velká, že se na ni dalo vlézt a místní Gábina tam spala. požehnej, doufám, že to bude naposledy, chudák holka moje,“ povzdechla si Božena. „Co se rouháte, já bych krávy, nebo když se vylíhnou housátka, „Jo, jo, Pán se selkou „To nevím, co si páni se nemáme bát!“

a cucám tu octovou vodu a každém otelení jako z Karlína,“ posteskla si Pacovská.

ví, co ale, Božena.

chlapi, že té nové

není co

upletou, ale naši

nebudou! Myslím, že

„To jsou má slova, selko, tak, jak se Alexandr také jim že není se bát!“

to by žádný pán

6. prosince se narodil Marii Balešové chlapec, kterému dali jméno Mikuláš. Byl to dárek od svatého Mikuláše a Alexandr se šel s Pepíkem Trubhofferem opít. v Zámecké v Nuslích, na a do sklenic s vínem. to tak ze aut. Nic nebylo

na

cesty, Pepík s kopce, kde stála jejich vila, a Alexandr si na s Pepíkem Trubhofferem nastartoval jedno z nákladních a nyní i Alexandr

Trubhofferovým

118 Doktor

že se zvedl lumpenproletariát , a že si

užijeme.

Právník Trubhoffer že bolševici jsou imperialisti a že se nebojí ani Západu, že se nezastaví ani Amerikou. Strýc Pacovský prohlásil, že

nic nedá.

Alexandr si myslel, že se to vše netýká jeho, malého teprve v podnicích, které mají více jak 200 mí zákazníci a vejce, to mi nikdo nevezme… Alexandr Baleš tušil zlo, které se kradlo ze na Pražském Prostý lid

politický zázrak a

Jak však mohl Alexandr nakonec však obchod val zpomalit.

hospod, bahno, které se se ohlížel, zda již létají

že život mu jako

se bude je Marie a

holubi.

takové nespravedlnosti, že to zlo

mašina, jež daná do pohybu,

se k tomu,

Rudá armáda pomalu zem, když jednoho dne nákladní auta obchod a vysoký vyžadoval mluvit s majitelem. V Alexandrovi hrklo,

vojenská

se snažil

„Do dvora, do garáže,“ vysoký muž a Alexandr poslechl. Malý Jan otvíral vrata do podniku a pak zase do garáže a pak zase vrata a nakonec stáli v garáži dva vozy, dva ruští a Alexandr a Jan. „ Na korbách

,“ rozkázal jeden byly uzeniny, salámy,

„Davaj, davaj

“

a ti rychle poslechli. a plno masových konzerv. a muži se dali do práce. Pak se

zeptal:

„Kam s tím?“ Alexandr o v jaké situaci se nachází. ukradli erární zboží a budou chtít peníze. Také však že se nebude dohadovat cena, protože si ten, co se jako velitel, již pohrával s pistolí v ruce. Jan byl fascinován tou a Rus to by sis „Jo, to bych „Tak

vydechl kluk.

Máte tu louku?“

Jan a zadními vrátky rovnou do zahrady. Alexandra se zmocnil strach. Studený a nedýchatelný strach. Uzenin bylo, že jich Baleš tolik na jedné Napadlo ho, že by se daly na stromy na ty, co byly hned za zdí dílny, kde byl celý den stín. by možnost co Rus se synem.

119 Dal tedy pokyn a dva vojáci, ve vypadali jako eskymáci, nabrali a salámy do rukou, tak jako berou ženy špinavé prádlo, a když vyšli do zahrady, Alexandr, že Jan již Pistole byla velká do jeho a úder než chlapec snesl. Alexandr jak a Rus se a stále vybízí, aby Rychle ukázal na stromy, kam se mají uzeniny níkovi:

a s bušícím srdcem

„Mohu vás pozvat na slivovici? Domácí? Doma pálenou?“ Rus teprve na to slovo pálenou zareagoval: „Pálenku? Ale ano, Nechal mu i tu pistoli. Chlapec držel v ruce, a plán se mu Garáž se V každém Alexandr.

a ke garáži a již si Jana nevšímal. za odcházejícími muži, a pak zase na pistoli, co stále v lumpárnu.

k nepoznání. Všude, kde se dalo byly naskládány konzervy. Než tohle

však na mysli pálenku a jen se Alexandr do dvora a odtud do bytu a „Co se Bál se o ženy.

visely a uzené maso. to bude ráno, pomyslel si aby ho gaspadin vedl. Vyšel tedy za ním.

Marie, ale Alexandr jí dal pokyn, aby se

schovala.

Slivovice byla vždy v obýváku a tu narazilo procesí ruských na Alexandru, která tu hrála na klavír. Snad si na netroufnou, myslel si Alexandr, ale to již jeden, drobný a štíhlý muž, doprovázet Alexandra se držela nekazila rytmus, ale nakonec podlehla kouzlu ruského Otec zdání, že by mohla dcera pohledu na muže mít pocity. Nyní však pochopil, že Alexandra a ji tím, co je pohledu na Rusa zrudlo ve a zcela poctivostí, vysílalo signály, kterými se domlouvá láska. Pak

ponechalo klavír Rusovi a pozorovalo jeho ruce, jeho Zda vnímalo, co muž hrál, tím si Alexandr nebyl jist.

kterými

Pak si a u jedné Jen pianista z Moskvy byl zdrženlivý, stále hrál, nebo se bavil s Alexandrou. Alexandr zjistil, že mluvili anglicky. Když do obýváku vešla Božena Srpová, svou postavou proto, aby v tom chlapském chlastu popadl ji ten hlavní s ní Božena se

ale nikterak neprotestovala.

Pak venku

a sklo okna se

jsou tu,“ nalít a poté ten hlavní maje nohy tvarované do

a

do pokoje:

muž od piána a ostatní dva se chechtali. Pak si nechali peníze. Božena se chytla stolu, jenž vévodil obýváku tlapek, protože se jí motala hlava.

120 umí pochválila. Pochval co

hrát, to se musí nemohla popadnout dechu, ale co , to bývala její slova.

„Ano, hned to „Co bys

souhlasil Alexandr. Dej mi tisíc a je to.“

Potíž byla v tom, že Alexandr jak to Rus myslí. Za to množství zboží to byla suma. Za tisícovku v dnešní z nákupu s prázdnou taškou. se proto aby chybu. ho pozoroval a pak „Tak dobrá, dej mi osm stovek,“ rozhodl a podbarvil hlas tónem, který prozrazoval, že již nehodlá smlouvat. Alexandra teprve nyní napadlo, že nemá pojem o a jejich Vyplatil tedy požadovanou byl již na

a v duchu se modlil, aby, až zjistí, jak málo požadoval,

Pak nasedli do aut a odjeli. Alexandr si všiml, že nyní vojáci, ti, co vypadali jako eskymáci, ale sami. Eskymáky zahnali na korby aut a zatáhli plachty. Pak stáli v garáži, chodili po s otcem i Božena Srpová. Co s tím konzervy. Jan tu nebyl.

Marie s Mikulášem za ruku, Magda a Alexandra Uzeniny, salámy, uzené a masové

Chvilku zboží sem a tam, až zítra za babku prodá. Alexandr s tím souhlasil a pak si k nalezení.

Marie, že to nemá cenu, to na Jana. Ale chlapec nebyl

Nebylo to nic zvláštního, kluci z ulice si hráli a jejich rajón byl po širokém okolí. Ale Alexandr si vzp na to, že když Jana naposledy v ruce pistoli. Také si teprve nyní okna, která se dala používat jako na léto Gábina již zametala podívat na místa, kde si

a rozbité okno v obýváku. Byla to jen horní a navíc byla okna vysazena, jak to

a o Janovi také nic hrávaly. Božena

Po velkoobchodu se dojit kozu a v okamžiku zaslechli a pak

že

Alexandra se rozhodla, že se s ní. uzenin a nakyslý pot strachu. Gábi šla

Všichni, co zbyli doma, se tam a Marie uklouzla a loket. Mikuláš za ni plakat a matka ho se slzami konejšila. Koza byla mrtvá. Alexandr zjistil, že ji rozlévala skvrna. Gábina neustále tolik

si

koleno a

Ležela v chlívku a na Alexandr pocit, že by pro

se jí

Pak, když si všechny okolnosti, mít sucho v ústech, skoro nemohl dýchat a slova, jež se drala z útrob, byla jen takovým vrzáním: „Jan pistoli, ten utekl a bojí se vrátit

mu ji nechal. Jestliže Marie zbledla:

kozu, tak asi

121 „Bože na nebesích, jsme taková malá rodina, toho, se bojíme…“ šeptala a Alexandr se potit. Marie se jen málokdy dovolávala Boha. Tuto výsadu matce. Božena se vrátily Nervozita, struna napjata k prasknutí. Všichni hledali, všichni již všude byli a najednou skladu na obaly bojí. se bojíš?“

strachu, byla Magda, že se ve

otec.

Byl na Magdu a Jana vždy, abychom to ale myslela si, že kdyby Alexandra na nelásku horší.

trochu Marie to upozornila, bylo by to

Alexandr miloval prvorozenou Alexandru a malého Mikuláše. Magda jen

rameny.

Otec prohlásil, že tam tedy Prošel celý sklad, kde byly do výše složené prázdné bedny na vejce, ale nic nenašel. V okamžiku, kdy místnost nejistý pocit. Teprve když byl zase ve

si tento pocit.

„Co je?“

Marie.

„Nic, nevím,“ „Tak víš že

ale bylo

že jím cloumá nejistota.

nebo ne? Já tam jdu,“ rozhodla se Marie.

srdce bylo na strach, který skladu je Jan schován. Poté, co si to

duše vysílala. šla najisto po citu.

Jan byl schován kam se celý vešel, a jen skulinkou pozoroval okolí. Leží tu jako v rakvi, hrklo v Marii a vytáhla ven. Jan nebyl byl bojácné povahy a rád se spoléhal na jiné. mu na lumpárnu vždycky zbyl Jen nerad nesl a byl vždy ochotný jiného. to byla Magda a nyní již i malý Mikuláš, jen Alexandra spíše bránila, tím, že vždy že tu onu lumpárnu provedla ona. Dnes však nemohla že kozu, protože byla stále doma u klavíru. otcova opasku, který si již odepínal od kalhot.

Jana se

Jan plakal, než dopadla první rána. Ženské to nerady ale bylo marné se postavi který Alexandrem lomcoval. Proto se do konce procedury a pak teprve otázky. „Kdo

kozu?“

„Já nevím, ona sama,“ chlapec a na mysli pistoli, co stále držel v ruce. Teprve nyní mu ji Božena vyrvala, nedbajíc na to, že to nebylo odborné odzbrojení. Mohla totiž chytnout kulku, jak chytla pistoli za lauf. „Kdo

okno?“

„Já nevím, to jsem

ona bouchla sama!“

122 V tu chvíli chytil od otce facku a Marie a vzala

„Tak to do svých sukní.

Ano, mohlo se stát

si, že by se mohlo stát

mnohem horšího,“

muže

mnohem horšího.

Druhého dne se Božena Srpová když šla k snídani, nesouc spoustu uzenin, aby se prodaly, že pod nalezeni dva ruští vojáci hlavami.

pro

rohlíky v lukách byli

Prý vypadali jako eskymáci, nebo Mongolové. Alexandr snídani nedojedl. Místo toho se pozvracel. Pak již celý den nestál za nic. roku 1948 oznámila Božena Srpová Marii, že je v jiném stavu. Marie se polekala když zkontrolovala ve svém své dny, musela dát matce za pravdu.

a

však cítila, že k tomu, aby Trvalo

na

jedno, páté

již nemá sílu.

než se dostala k tomu, aby o tom s Alexandrem promluvila.

Nebylo snadné muže zachytit rozumné, klidné chvilce. Nastala tehdy již doba, kdy se o takových obchodnících, jakým Alexandr byl, mluvilo jako o vyvrhelích Komunisté se svazu vládnout. dokázali napodobit Snad jen opravdu chudý, nebo žebrák se nemusel bát, že o všechny si Alexandr Baleš že vše bude, jako to již dlouho bylo. Tady se mýlil. Snad to bylo jeho stavem, že nevnímal Mariina slova „Jsem zase v jiném stavu, Lexo, ale musím zklamat, vím, že nemám sílu na Cítím se tak slabá, jako vyždímaný hadr…“ „Tak zavolej že

bafnul na ni.

„Já? To jsem nikdy volal vždy on. Marie by to pro stud nedokázala. „Tak mu taky jednou

další

lekla se. Alexandr si

zavolat ty, jsi už

a byl zase ve stresu.

Marie za ním on si myslí, že se to pro On si myslí, že jsem která sedí na vejcích každý rok? On nevidí, že mi ubývají síly! On netuší, že jsem jeho malá i když vypadám Marie se poddala a smutku. S nikým nemluvila a dlouho chodila po velké Stále a stále pozorovala plynárenské kotle, jako by na nich bylo zajímavého. Co byla na je na jeden pevný a jeden, co se mohl zmenšit. To asi podle toho, kolik bylo na plynu. Pak se rozhodla, že o tom všem nebude a šla do práce. jí vždy dost: velkoobchod, maloobchod, domácnost, a stále sloužila Alexandrovi na ukojení jeho pohlavní žádosti. více starostí, tím více ji vyžadoval. Toho roku bylo plno zeleniny, hlávkový salát, kedlubny, vzduchu, snad to byla vlhkost, že všechno tak rostlo. A zelí!

muselo být ve

123 za plotem zahrady jezdil vlak a to tu do kopce a navíc do Když byl vlak dlouhý, vypadalo to, jako by se lokomotiva po své Na obou stranách dráhy byla pole a letos tam zaseli zelí. Rostlo jako z vody a pak záplava zelených housenek. Byli to žrouti a jedno pole jim tak koleje, aby se pustili do druhého. Vlak, co lokomotivy se

z Prahy a musel v tom jet do kopce, se nedostal z místa. Kola v zelené kaši z rozmašírovaných housenek.

Nakonec museli jít topi Jednoho dne zpráva:

vlakem a zametat zelené tvory mezi

zeleniny, což byl skoro každý z ulice, vzrušující

na trhu se objevil bílý prášek, který tuto pohromu zahubí. A tak se sypalo nikdo co to obsahovat za jedy. Ani o tom nikdo Když se o tom Alexandr

že letos se nebude jíst zelenina.

„A co ti dám s knedlíkem? Máš Marie a Božena ji poslala, aby se natáhla. Ano, Božena Srpová posílala poslední dobou všiml i Alexandr. však o tom.

rád

zelí,“

dceru, aby se natáhla a nyní si toho

Teprve když jednoho dne Marie omdlela jel Marie byla „Ty jsi ale tohle Marie tak si

bílého, a

posadil ji Alexandr do vozu a

pitomec,“ oslovil doktor Alexandra, když vyšel z ordinace. „Jestli gratulovat!“

„Vzal jsi jí to?“ „Jakýpak vzal jsem jí to? Potratila než jsem ji dostal do jsem se snažil, aby krvácet… bys jet do nemocnice!“ Alexandr se lekl: nemocnice bylo

zlého a on se i toho slova bál.

„To ne, to ona Marie vydrží,

to není poprvé,“ vymlouval se.

proto, že to není poprvé, a já ti to už minule pojedeme

Celou dobu

durdil se

a pak se uvidí.“ rozhodl Alexandr.

„Kdyby nastaly potíže, volej hned záchranku, nejlepší je na Karlák, dal bych tam Doubravovi hned toho znám,“ volal již do chodby doktor Znám ho ze školy, ale ono ti to nebude nic platný, když ti prázdné chodby, protože Alexandr již Marii, více omdlelou než Doma je

ulekaných

myslel si

do do vozu.

a Božena se

„Nemyslete si, že nevím, kam ji Baleši! Ale to vám jestli se mne vám to neprojde!“

když nedokážete ten váš co stane, tak vám to neprojde! Ne, u

124 „Babí, co je to Mezi tím jeho otázku

ptal se Mikuláš.

Marie trochu ke

a

malého chlapce do

„V ulici je asi tyfus, už šestnáct lidí odvezli do nemocnice a maminka taky tyfus?“ Alexandra.

Nikdo na

jich

nemá

„To není tyfus, to je z toho práškování a maminka nemá tyfus, tím jsem si jist,“ otec. „Ne, to vám ráda Alexandr dopadlo.

ta

na vaši chlípnost,“

pocit, že jí musí vrazit facku. Kdyby tu nebyly

Božena. nebyl by si jist, jak by to

V Zalomené ulici byl opravdu velký poprask, pak, když se lidé domluvili, že všichni postižení jedli práškovanou zeleninu. Teprve když chemici odvezli vzorek onoho který nesl název, byl psán azbukou, mohli v nemocnici postiženým pomoci. Osm lidí a nikdo se nikdy, do dnešních co to bylo za svinstvo, ten posyp. Jisté bylo, že bílý prášek zeleným housenkám nevadil. 29.

roku 1948 Marie

Den

Jak ležela na nízkém lehátku sanitky plakala.

tím byla odvezena do nemocnice na domku v Zalomené ulici, byla celá malá a

Mikuláš si do konce svého života bude tuto scenérii pamatovat. Dnes již ví, že plakala pro Alexandru, Jana, Magdu, pro svého muže a pro pro Mikuláše, protože byl tak malý a ona že ho vidí naposledy. Jak si tu beze mne poradí? Já si a nebudu nic ale oni si tady budou muset se vším poradit! Matka Božena nebude s Alexandrem mluvit, on ji jen

HLAS Pak se najednou

a cela byla v mžiku plná.

Alexandr poznal onoho kriminalistu, o kterém Elfriede tvrdila, že je to dobrý muž, pak tu byl onen zrzek, co ho naložil do vozu a vezl do Prahy. Najednou si

na partu

Pak tu byl

a

a Mikulášovy

plné strachu.

jiný. Trvalo chvíli, než

vnímat slova.

„Pochopte, soudruhu Obermeyere, že tady kapitalista Alexandr Baleš nemá právo se tu válet celé dny jako na Krymu, musí chodit do práce!“ Zrzek a obešel Alexandra a položil mu to být gesto soucitu a Alexandrovi se ulevilo. Pak si ale co a se mu utéci, cítil se pohledu, a když nasadil neznámý k dalšímu útoku, zašeptal: „Dokážou mnohem horší

a kývl hlavou do kouta

ruku na rameno. že vidí zahlédl jeho Pak dodal:

125 „To je

bratr Pinda, ten vám

Josef Šmíd podle vzoru, jak byl s Obermeyerem cestou do Bráníku Nejprve vytáhnout zrzavého politického Novotného, a Obermeyer se ním bránit výmluvnosti. Pak naplánováno, že pojedou do Bráníka do policejní stanice a svedou boj Alexandrem Balešem. „To si, soudruhu Nováku, tady toho kapitalistu když do práce a to hned ráno!“ „A lidu,“

vzít na triko! Strana a vláda a lid uvalili na kterou on ale a splatit jen tehdy,

Ladislav

Pinda se

a

a lidu, splatit,“

„Co

„Kdo je to?“

Novotný.

„To je JZD, soudruhu Nováku,“ požehnání, advokát Šmíd. Novák,“

„Ach, soudruh zrzek.

JZD, ten si

jako když papež

zapamatuje, že se jmenuji Novotný a ne

„Ano, soudruhu Novotný, já vím. Ale vy nevíte, jak vysoké tresty dostávají soudruzi, zapomínají, že kapitalisté musí pracovat, aby spláceli dluhy? Mezi námi – také bych je všechny ale nesmíme zapomínat na lid.“ Zrzavý Novotný se

podíval na Obermeyera a ten po chvilce pokývl hlavou:

se mi to, ale asi budeme muset

to, co tu tvrdí soudruh advokát Šmíd!“

sem ten zatýkací protokol a podepíšeme spát,“ dále hulákal Pinda.

listinu a

„Jaký protokol?“ divil se Novotný. „Zatýkací… nebo jste žádný nesepsal? To byste se choval jako policie v buržoazní to mi Soudruhu, to mi Soudruh Novotný se a Pinda Šmíd toho využil, popadl Alexandra za paži a vyvedl ho z revíru: „Když nebyl tak tu nemusí být,“ stanici v Bráníku. Nasedli do americké fordky a odjeli.

a on,

a Baleš opustili policejní

Zrzavý soudruh Novotný se za vozem díval a si nemohl dát vše dohromady. Ale ano, kapitalisti se na lidu provinili a uvalenou musí splatit. Ale aby soudruzi vé JZD a soudruzi advokáti jezdit v buržoazních automobilech, to je snad trochu divné, pomyslel si. plyn a než se nadáli, míjeli svítící na „Pindo, ty jsi to partyzánku.

za to si

Poznali to podle oba sednout,“

a zapálil si

126 Alexandr Baleš se díval z jednoho na druhého. Muže, jenž byl jmenován Pinda, neznal, avšak již jednou potkal, tenkrát, když si jel koupit To byla Marie na živu. Pak s ním již nic jen o slyšel. jistotu milé.

se, že je to vesnický samec a tato pomluva rád. dole u potoka mladou ženu a chlapi se za ní

že ho pro víc, než mu bylo

„Ti jsou pitomí, bože, ti jsou pitomí. ani zatknout, tahle vláda tu dlouho nebude!“ Pinda okénko a plivl si do tmy. Do vozu vnikla Vltavy. ke Zbraslavi. „Aby ses, brácho, nemýlil, oni se to

u

Zbraslavský most a pak po dobu, kdy se fordka šplhala ulicemi, aby dorazila k Cukráku, bylo ve voze ticho. Jen motor Pak si Pinda odkašlal a se: že jsem se Jmenuji se Josef Šmíd a jsem nevlastní bratr tady Ládi. Ten policajt, ten pan Obermeyer, to je dobrý To divadlo na stanici jsme Vaše paní do statku, potom, co vás zatkli. On tam Obermeyer a to úmrtí. Pak pro mne do Prahy. Byl jsem zrovna ve a dlouho trvalo, než mne našli!“ „Jsem vám velice zavázán, pane Šmíd. Co se „Tak dalece do

stalo starému panu Budilovi?“

nejsem, to spíš

se na bratra.

Ladislav jednou rukou fordku a druhou a okénkem odklepával popel z cigarety, což byl jeho po kraji známý zvyk. polovina popele napadala na zadní sedadla. Alexandr dostal na cigaretu a mu v tom okamžiku nabídl, jako by to tušil. a zapálil si. Vdechl lahodný a zatoužil po slivovici. ten Obermeyer, že se našel jed, který se nachází v poprašku proti hmyzu na pole – a ty pytle toho svinstva se nám ztratily,“ cedil mezi zuby Americká fordka se s úlevou rozjela z kopce Hubertus.

k Jílovišti.

míjeli hotel

„Rozkrádání socialistického majetku?“ „Ne, spíše útok na mou osobu, a asi vím, kdo to byl,“ „Vy jste

v Praze velkoobchod, pane Baleš?“

Pinda.

Alexandr Baleš se pokaždé této otázky zalekl. Vždy znovu. Ano, obchod a nyní nemá nic. Jaké bezpráví bylo toto jaký nesmysl. Žádný národ není schopen vlastnit tolik a nakonec to byli zase jen jednotlivci, se vyznali a vstoupili do strany, obchodního ducha a dokázali vést kšeft. Alexandr pracoval po

jako vedoucí ve vlastních zdech, ve vlastním podniku.

Ten, kdo tuto potupu nezažil, ten neví, o co jde. Pak ho vyhodili a dali mu na malý se smíšeným zbožím. To bylo kdy bylo vše jen na na lístky.

127 „Ano,

jsem obchod, a o vše jsem

„Jo, já zase vše dal do JZD a lidi mne zvolili „Na Svobodné

hlásili, že je to otázka

– jaká to ironie?“ a komunismus se zhroutí,“ mínil

Alexandr. „V Rusku ho mají už

let, u nás to nebude jiné.“

„Nevím, co bych za to dal, kdybyste se mýlil!“ Nyní již Pak

kde

opustil státní silnici a uhnul do

nedohlednou rovinou, která ležela mezi Mníškem, jako krajíc chleba na kraji stolu.

a

Tato prázdná zem nebyla plodná, byla kamenitá. sedláci tvrdili, že se pod touto plání nachází podzemní jezero. Jak na to nikdo neví, ale jisté je, že dole nebyla nikdy nouze o vodu. Pak dojeli k místu, kde se silnice lomila doleva, a to tak prudce, že se každému zdálo, že nebere konce. Pak již která tu ostudu po celém kraji, a nakonec k vesnici. Byla noc, a tak nebylo nic od Lady.

Ale za dne se tu otevírala pohádková knížka s ilustracemi

Kostelík, domky a vilky s panským domem se však díval jakoby a se díval k Cukráku. Noc byla již

od severu

do své statek ochranu od jihu

odbyta a vesnice spala. Ladislav aniž by slovo, zahnul u se vším, doprava a odvezl Alexandra Baleše až k potoku.

Když dojeli k mostu a

úzkou cestu, která k domku vedla,

„Jen tu zastavte, já dojdu sám. Ono je trochu cviku, si lopatou koleje, abych tu nesjel do potoka,“ Alexandr a již vystupoval z fordky. „Dobrou noc a pozdravujte vaši paní,“ hlásil

a Pinda nic

protože usnul.

vám za vše…“ „Není bylo místo na

manželce, je to

žena,“

a

most, kde

vozu.

Alexandr šel kolem doškové chalupy, kde žila vdova Bražáková, a musel se usmát, jak si na kluky, tu za lískovým naslouchali jejím nadávkám. Pojednou ho mrzelo, že se svou pílí a obchodním duchem se stal beránkem Kdybych práci, aby smysl,

jednomu

vložil do vínku obchodního ducha, aby jednou ocenil mou že jsem byl aby život si, než došel chalupy.

Renda mu vlhce olízla ruku a on ucítil teplo domova.

128 Bylo již dlouho jiné a ne takové, jaké znal s Marií. To teplo s Marií bylo jaksi hluboké, cítil, že ho žena miluje bez výhrad. Elfriede ho také miluje, ale neustále vznáší mnoho starala o ty nejmladší, o Magdu a Mikuláše. Proto si ji vzal. Beethovenovy sonáty pro violoncello op. 69 v A-dur potoka a nyní si Elfriede samotu.

–o

se

okouzlovat noc v domku u

Alexandr Baleš byl její láska, kterou ona zneužívala. v živo poznala jen jednou! Tenkrát, když chodila do jeho podniku bohatý. Byl šaramantní. Byl vtipný. Byl Ale nyní?

to byl muž, jakého vejce. Byl

ani cukr, aby osladila bílou kávu. Starý, opel již dávno nesvítil bílými pneumatik. Byl více nepojízdný než pojízdný a to nebyl ten život, který si vysnila. Najednou jí její duševní zrak vykreslil profesora Veila. Poté, co Elfriede nepochodila v Davli, nad soutokem Sázavy a Vltavy, kde vyzvednout rukopis docenta Arona Steina a kde našla mrtvoly, o kterých dosud nikomu ani slovem prožila romanci s Alexandrem a vrátila se do Jeny. Byla Nebylo

válka a práce v nemocnici byla a nebylo

nebylo nic,

Jen dobrota profesora Veila byla

by se utrpení

dalo zmírnit.

co nejvíce

vždy pomohl.

Elfriede dala tomuto aktu, který jiní nazývají vraždou, milosrdné jméno: Veil nemocným pomáhal. Podstatné však bylo, že nikdy v ruce nikdy žíly, že pouze asistovala profesorovi. Svému oblíbenému profesorovi.

jed do

Nyní, když se vrátila z Prahy, srovnávala ho s Alexandrem, a si vysoce cenila Veilova titulu a postavení, nebylo na nic z té aury, která byla kolem Alexandra. Elfriede tušila, že se jejich cesty jednou spojí. Potají však hubovala na cit: byla válka a cesty, které spojovaly lidi, stále více rozbitých Hudební se již nekonaly, honorace v rozbombardovaném kde do nemocnice.

se dobu profesor

i violoncello než se natrvalo

Spojenci dobré plány nálety se vždy vyhnuly nemocnici. Vlaky z východní fronty nebraly konce. Tyto transporty byly nesmyslné a nelidské, protože nebylo již pomoci. Elfriede však bojovala o každý dech zubožených a profesor Veil byl snad na více místech najednou. Nemocnice se proti bolestem.

v ústav pro umírající, jakéhosi zvrhlého druhu,

„Ani jste nemluvila o vaší propustce, o rodném Grazu. se Veil Elfriede, když bylo jednou odpoledne. Vydali se dokonce cestou k vrchu Jenzig. Bylo podivné, že výbuchy bomb, vypadalo tady seshora docela zachovalé.

nebylo ani

jsou zdrávi?“ zeptal se nemohli obyvatelé

129 Jeny porovnávat, jak na tom jsou jiná Hitlerova propaganda jim stále pohádku o kterých wehrmacht neustále dobýval.

hlásila

„Ani jsem se doma nezdržela, jela jsem do Prahy, jednomu známému pro rukopis o Kafky,“ než jí došlo, že by mohla na mrtvoly, které našla v domku v Davli. „Kafka, jeho humor je takový, jací lidé jsou. jsem sice jen jeho „Proces“, ale poznal jsem, že je to velký spisovatel!“ Veil šel chvilku tiše, jakoby zahloubán do sebe. Pak si odkašlal a zeptal se: „Kde jste zanechala váš smích, Elfriede? Doufám, až bude po všem,“ a Veil ruce, jako by Jenu vzít do a tím, po na mysli, „tak se pro budete moci do Prahy vrátit!“ Elfriede si zajela prsty do a zdálo se, že dostala ránu do zad. Veil ji v tomto zanechal a stále do vrchu. Dívala se za ním a poznala, jak zestárl. Pocítila lítost. On vytušil, že jsem se v Praze zamilovala, si nyní, jak ji znal. Zdalipak i já jednou budu mít to nadání, takto pohlédnout do duší lidí? ptala se sama sebe. „Nevím, je to nad náhlou sdílností.

muž, ale on miluje svou ženu a

ekla a sama se podivila

„Sestro Elfriede, opravdoví muži milují matky svých však osud zahraje jinou docela mu závidím…“

když tomu ony tak

„Vy mu závidíte?“ „Ano, milá Elfriede. Ten muž k národu, který nespáchal tolik bezpráví a zla, jako národ Námi bude celý pohrdat! Na Elfriede se profesorovi dlužit lidí, jako by stále budu žít? k nemocnici.

nikdy nezajímala o politiku a také se o ní nebavila. tedy V Rakousku mne nebavila nesmyslná namyšlenost bojovali o dvora, a také nemám ráda. Kde si a stále šla za Veilem, který ji nyní již zase vedl ulicemi

Sotva prošli bránou nemocnice, zaslechli sirény protiletecké obrany. Proti hlubokému obrovských letadel, bylo které bránit, Hned zaslechli hvízdot a výbuchy padajících bomb, a práce. Nemocnice ležela ve velké na ambulanci, Tenkrát pomyslela Elfriede ve Boží milosti.

a jejich hlavy

se k tomu, že se dají zase do

budov. Jak profesor Veil a Elfriede stín nízko letícího letadla.

na smrt. Tenkrát si

že je jen

letadla se vyvalilo bomb a spadly do areálu nemocnice. Ohlušující a oslnivá výbuchu nechala vše, co život dává, zapomenout. V té chvíli se lidské duše jen o holý život. Bez Bez Bez bohatství i bídy. Jen holý život. Jen

130 Tenkrát byla polovina nemocnice zbourána a zbytek

po dnech

zápasu

Když Elfriede nabyla zdálo se jí, že je takové ticho, takové, až ji bolí v uších. Teprve ponenáhlu se jí zvuky vracely do a první, co si bylo sténání profesora Veila. Pak teprve a Elfriede se pokusila postavit na nohy a mimo celého se sklonila k profesorovi a hned zjistila, že mu jakýsi nohy. Ležely metru od jeho a Elfriede myslela, že zase omdlí, kdyby v tom nezaslechla

jiných potíží, bomby

hlas:

„Sestro Elfriede, pomozte mi…“ jak jeho

prosí a

se svíjí v bolestech. Silou

„Jak vám mohu pomoci? Tady je snad vše zasažené! Žádná budova

celá!“

„V náprsní kapse,“ zašeptal profesor. Elfriede zajela rukou pod sako a morfium. Profesor

a pak již držela v ruce na levé ruce a sípal:

ve které byla

„Tady mám nejlepší žíly…“ „Ne, to já nedokážu, to po „Elfriede, já vás miluji, já

chtít!“ nikdy žádnou ženu nemiloval, jen vás…“

„Já myslím, že vás také miluji…“ „Polibte mne, prosím…“ Elfriede se rozhlédla, jako by hrálo profesora Veila, a sklonila své rty k jeho. „Toto je

chvíle v mém

roli, že líbá umírajícího, velkého Elfriede…“

„To není ta poslední chvíle, profesore…“ „Lidé jste to

mívají ty se mnou a.“

„Ano, ale jiným… a

chvíle jinde… já umírám…

mi pomozte…

jste to vy!“

„Pomozte mi…“ Pak ztratil profesor Elfriede se rozhlédla a boží takovou jakou nezažila. Všude byly jakési hromádky a teprve po chvíli jí došlo, že jsou to lidská která svým tukem dávají potravu páchnoucímu ohni. Nohy profesora byly pod koleny a a plameny, olizující látku kalhot, svaly a tuk nyní zasáhly i muže, jenž stále žil. To musí být strašná bolest, si Elfriede a Nasála morfium, a

131 nahmatávat Veilovi žíly na paži. je vystouplé. Pozvedla umírajícího. Nabyl usmíval se:

a

se do

sestro Elfriede…“ Elfriede k žíle a pak rychle píchla jehlu do profesora Veila. Cítila, jak se a vnímala, jak píst rychleji, než bylo správné. Ne, muže zabít, ale jak trpí. že muži se uleví a ona bude celý život týrána stala se dnes vrahem! Pak ztichl a snad i usnul. Elfriede vstala a šla. smyslech, mimo, došla po dlouhých do rodného Štýrského Hradce. že kapitulovalo, že je po válce, stále šla, jela plnými vlaky a jako mnozí jiní kam a jede. Její jí stále poslední chvíli s profesorem Veilem. sestro Elfriede …“ On mne miloval a nedokázal mi to byl plný morálních a lásku, za kterou se ve živých sta let a on též.

teprve když že umírá. On byl ohleduplný a zábran! Svou lásku si však do hrobu nevzal. Tu o které bych se nikdy kdybych žila do

Elfriede nebyla dlouho schopna žít normální život. Byla na obtíž otci a v každé myšlence své matce. Bratr se do horské chaty a sestra utekla do Elfriede vše toto ale o zdání… zvonku v tichém probrala ze vzpomínek a po chvíli si Alexandra a žila

se

na Elfriede se kde je. Bylo dávno po válce, byla ženou

jí muže zatkla policie a ona sedí sama u potoka. Kdyby tomu tak zdání, jak by sebe a uživila. Mimo to žila Alexandra a Jan v Praze u Boženy Srpové a ona zda své starší muž podporuje a Pakliže ano, kde na to vezme? Znovu ji vyburcovalo vyndat Elfriede kterou

a bouchání do a ona s pocitem strachu šla a proto se Alexandr nemohl dostat

a ji pohled na Alexandra vyrušil z poledního spánku.

dívala se jako

nikdy se tímto nedívala a dnes to bylo stres a strach, radost a úleva, ale i zlost a dojem, že jí bylo ublíženo, obava, aby se o událostech v nikdo cizí všechny tyto pocity namíchaly koktajl jejího pohledu. Od této doby se dívala jako být „Kde jsi byl? „Takhle slivovici. Zapnul

jsem

a ty nikde, do práce jsi nešel…“

se Marie nikdy neptala,“ a než se

Alexandr a šel do obýváku k rádiu a ke již nalitou druhou sklenku.

Pak poslouchal známé rušení zpráv Svobodné Evropy, ani slovu, ale ta alkoholu s kvílivými zvuky byla zátoka Jednou komunisti padnou a on dostane vše

132 Takhle se Marie nikdy neptala, Elfriede žena, ihned jí volal. Byla tenkrát zrovna v Praze na a scházela se s Alexandrem na známých místech. Zjistila, že od její poslední starosti. Stále však byl v jejích studovaný, ale rakouského domova. Stále jí hlavou ženou? Ten šok jí

slova, která jí

Když Alexandrovi u rodiny hudebního skladatele

za války, Alexandr pít. Vycítila, že má velice bohatý. styl, na korunu nekoukal, nebyl sice a nehrál si na lepšího, jak to znala ze svého do telefonu: Elfriede, Marie

dnes v zádech. Ano,

staneš se mojí

být jeho ženou a ta radost nad smrtí Marie

ji Elfriede, mám chceš se stát jejich matkou? To byla druhá a ona si hned že to je trest za její radost. Milovala a znala Alexandra dosud bez Pochopila, že si bude muset lásku jeho zasloužit. Vybojovat. Netušila, co starostí, ale i radostí jí tato úloha Ano, chci se stát tvojí ženou, a pocítila jaké nepoznala. Elfriede se posadila v hale do jít malý Mikuláš spát.

ve kterém

dnes a

vždy

než musel

Hala byla centrální místnost chalupy, do které vedly vchodové Naproti nim vedly skromné schody do horní kde se nacházely ložnice a koupelna. Dále pak sem vedly ze místností, které v hale každý s Mikulášem na proto, že to chlapec vyžadoval, také její duše cítila hebkost jeho

a mazlila se s ním. Nebylo to jen vnímat teplo jeho a

Cítila, že byl smrtí své mámy že prožívá chvíle úzkosti. Jeho záliba sám jí starosti. Dokázal se hodiny zabývat sám sebou, když jistotu, že ví, kde ona, Elfriede, je. zjistila, že se té závislosti, kterou k ní cítil, oddala, ba i ona sama být nepokojná, když kde chlapec je. Pochopila, že se navzájem. Mikulášova oddaná a láska jí dávala sílu do všedních Nyní si jaká se nad jejím v domku jak vše mohlo dopadnout mnohem Bylo jí jasné, že Zvedla se tedy a šla se podívat nahoru na spal. Pak šla pot, který

Magda

za Alexandrem a nechala si nalít tolik ráda. I cigaret

a není konec. ze spaní a Mikuláš

griotky.

k jeho

a cítila

Nakonec se i Alexandr uvolnil a zatoužil po jejím Když Mikuláš došel svou obvyklou cestou kolem sadu do školy, na že je vrah. Mikuláš se sice snažil dostat pod ochranu Ládíka ten se však nechal svést

133 masovou hysterií celé a obrátil se vraha Mikuláše Baleše zmlátí.

zády. Dojednal dokonce, že cestou

Jaroušek z truhlárny, sice namítal, že to bylo jinak a že je pan Baleš již doma, protože, když šel ráno na aby králíci co žrát, potkal ho, jak jde na vlak. Nikdo ho však neposlouchal. Mikuláš dostal takový strach, že utíkal lesem, což byla velká oklika.

koncem

utekl a místo kolem sadu,

jako velká voda, sotva popadal dech. „Co se stalo?“ Nejprve se

matka.

ale pak

vše Elfriede nejprve na chlapce v nose, vlepila mu facku.

a

Mikuláš se sebral a šel do zahrady na své místo. Vylezl do a pozoroval potok a vesnici a zahloubal se do své é duše: nikdo mne nemá rád, všichni mi ubližují. Kdybych být kouzelník, bych se kde by mne nikdo nenašel. Nebo – lepší by bylo, kdybych Ty by se divili… Elfriede hned mrzelo, že Mikulášovi dala pohlavek, ale svou reakci již nemohla vzít se stále tak štvu, chci mít vše lepší, než to jde? Šla tedy do a na Ráno již bílou kávu – lépe cikorku, protože pravé kafe nebylo. Byl to vždy z pekárny a Magda stolovali. v kuchyni a bavili na srdci.

okamžik, když vytáhla z trouby, nebo když ho Mikuláš do sklípku pro kávu, chladnou jako led, a pak venku na skákat do

Na správné chování u stolu dbala. Když se museli vždy až se ona otec zeptali, co mají

Elfriede si mnoho ze své vlasti a hách neznámé, je zavedla. Do

ani netušila, že jsou

úvah vpadla Magda do

Magda

do Vraného do školy, protože škola ve vsi byla jen do 4. Elfriede se když se vrátila tak brzy, rudá, a ona zda jí má také jednu vrazit. Ne, ne, již dnes jednou fackovala, pomyslela si a „Co se stalo? Jak to, že jsi tu tak brzo? Co je to dnes za blázinec?“ Magda si nejprve do která byla vždy po ruce, vodu z vodovodu a dlouze pila. by být tak tlustá, Bože, co si s ní nu, pozorovala ji Elfriede. školy,“

„Mami, oni nás poslali protože Magda a zase se dlouze napila. „No a co jí je?“ lekla se Elfriede, myslíc „Ona je mrtvá…“

tom na

Pavlíková již nechodí

dny do

zlou nakažlivou nemoc.

134 „Ona „Ne, ona je mrtvá a nemá… nemá… ne…“ „Co nemá?“ Magda zrudla a ukazovala si do rozkroku. Dlouho uložené informace dostaly impuls v mozku matky a ona si na domek nad soutokem Na ten výjev. „Ona byla Magda ke stolu.

hlavou. Byla tak rozrušena, že si jít se tento hrubý domácích pravidel také ušel.

„Ona nemá Magda její rozpaky

rodid…“ studem

než si sedla

dívkou nenacházela správný výraz.

a

„On jí ho Elfriede si musela sednout. Pohled, který barevný, si však ten strašný zápach. „Ty jsi ji zakroutila hlavou.

lekla se, že by mohlo být

„Ne, já ne, ale Boženka Kubišová ji

tolika lety, byl najednou jako živý a vystaveno takové podívané. Magda

když ji

vyzvednout do školy.“

„Kde byli její „Ona

jen maminku a ta leží na Pleši v nemocnici,“

„Kde bydlí ta „Za

Pavlíková?“

Magda.

Elfriede.

hned vedla pana Tašpara.“

„Cože? Tady u nás „Ona se asi zbláznila,“

já myslela, že se to stalo ve Vraném!“ Magda,

se jako profesorka fakultní nemocnice.

„Kdo?“ „No Boženka Kubišová. Když našla Pavlíkovou, nikomu nic a jela vlakem do Vraného a ve škole jako zblblá, nikomu nic neodpovídala, až ji paní donutila co jí je, a ona to celou jako šílená, a holky zvracet, zavolal policii, kluci se smáli, paní že mají dvojku z chování jistou a pak padla na stupínku na zem a byla jako mrtvá, ale nebyla, ona jen omdlela a školník volal záchranku a my jsme museli všichni ale Boženka Kubišová musela odjet lidmi asi na výslech, co se stalo tatínkovi, vrátil se já se ráno zeptat…“ Pak se zalklo na tolika slovech, ale Elfriede že to musí ven. Pohladila ji po a vzala do Pak Magda vzlykat, až nakonec propukla Elfriede by tolik zajímalo, ale se vyptávat. Jakou to mít souvislost, ty vraždy za války a ta, která se stala nyní? ptala se sama sebe v duchu.

135

ti to

„To víš, že ses na tatínka ptala, je zase v práci a všechno je dodala a pozorovala, jak se Magda

Už ráno jsem

Najednou si zase jako v jednom kole. Alexandr byl v noci na policii, tím se našli dva starci otrávení a tase zneužité. Kdybych jen jakou to má souvislost vraždami lety. tu, že se staly v jednom kraji, usoudila Elfriede a rozhodla se, že o tom nebude dívku a

„Magdo, najdi Mikuláše a se

Magda vesele potíž bude najít Mikuláše.

ze sklípku kafe, já zatím nakrájím Ta

normalita jí

dobrou náladu. Jediná

Magda se rozhodla, že to zkusí za domem ve stráni, tam ho co tam schody, které vedly aby mohla utíkat tu malý stala domovem slepic. Celý tento líbezný Pro Mikuláše.

byl

a moc ráda by

do zahrady, takže se musela dozadu ke a v jehož stála stará a plodná potokem a vysokou strání a bylo to

v ruce a

na domu a která se místo na

Magda sem a již natahovala tlustý krk do trenýrky, kalhoty, jaké tenkrát nosil každý kluk. Mikuláš se procházel

pobídla

zahlédla

imaginární

„Však jsem vám že K-R-K se vyslovuje – krk. Co je na tom proboha tak se pohoršoval malý Magda se musela zasmát a tím Mikuláše do zdroj v pravdivé události, která nebyla tak stará.

Celá ta scéna

Mikuláš se doma a u slova krk se zasekl a nebyl schopen ta písmenka spojit ve slovo. Magda, která sama úkoly, mu teprve po dvou hodinách jak se ta záhada písmen vysloví. Mikuláš do smrti jak mocná jsou psaná slova. „Co sem lezeš, tady nemáš co „Já vím, ale máme

to je moje místo,“ durdil se.

a studené kafe,“ omlouvala se.

„Já žádné kafe nechci, já nikoho nechci,

mi dají všichni pokoj!“

Magda rameny a šla. Za domem byl prudký svah svázán kamennou zdí a tu asi dvoumetrový Zde ve stráni se nacházel i klenutý sklep. Bylo to klenutí z prostých v jehož škvírách bylo plno i jiné Když už Magda s matkou

v kuchyni u stolu, ptala se Elfriede:

„Kde je Mikuláš?“ „Hned hlásila Magda s plnou pusou ledové kávy, vyplaval na hladinu hrnku slimák. Magda ho

Zrovna, když se napít prsty chytla, vstala

136 od stolu a hodila ztuhlé se ale nic do jídla.

do popelníku plotny. Pak zase usedla a s chutí se napila. Elfriede V tom okamžiku vtrhl Mikuláš do a s požitkem se pustil

Venku bylo odpoledne a blížila se dopoledni strhla po

Skoro každý den toho léta se po krásném

HLAS Jakou sílu má napsané slovo, o tom jsem jako chlapec Avšak po potížích se jsem se stal vášnivým Tuto zálibu jsem si uchoval dodnes. Psané slovo je snad psaných vyhlášek se Kolik spálených

moc, jakou lidstvo vlastní. Kolik bylo slavných nedá

zakázaných knih také ne.

Sám program, kterým píši tyto

se jmenuje WORD, tedy slovo.

Prostí lidé považují psát a za Že tomu tak není, pochopí teprve, když do jejíž neumí. Najednou se slova, napsaná, v neznámou sílu, které na podlehnou. Stanou se negramotnými. Písmo si však

ze své vlasti a to jim

Mikuláš pozoroval, jak si Magda cpe chování u stolu používala Elfriede potupný zápach se nelišil od facek.

se rychle cizí jazyk. do pusy a divil se, že matka nic nenamítá. K pohlavky. Ne, že by bolely, ale jejich

nezájem o Magdino neslušné chování zavinil, že Mikuláš koukal. Toho si ovšem Elfriede všimla:

ústa a

tu

a tak a vrazila chlapci pár facek, což na chlapcovu citlivou duši, než na hlavu samotnou. jíst a díval se do stolu. Já tady v tomto již nikdy nebudu jíst ani pít, mne tu nemá nikdo rád, si U stolu nastalo tísnivé ticho. Magdu pohlavky, které sklidil Mikuláš, moc nezajímaly, pro ni bylo že nepadají na její hlavu. V tomto okamžiku se zajímala o jídlo a vše, co bylo nebo bude, ustoupilo do pozadí. Elfriede pozvedla hlavu a ticho v kuchyni, jako když mrskne svými slovy: „Já si stolu a Mikuláš.

abyste chodili ke snášet nádobí ke

ty, Magdo, ne,“ vstala od to byla práce, kterou musel vždy zastat

To již bylo mnoho pro malého chlapce, který byl nalinkovanému rozvrhu i dob. Než se zazvonil u zahradní branky a po do haly. Mikuláš byla doba, kdy

k jednotvárnosti a zeptat, co za okamžicích vtrhl onen

že to je Vašek Pítovec, že ta chvilka mezi plot a zahradou patnáct

a vtrhnutím do domu ke Matka

137 se podívala od pohledem ztvárnit myšlenku ve slova. Pítovec ji

a když se

rozlétly

u

„Nad sa… sa… sa… sadem spadl balón svo… svo… Svobodné Evropy a po celé vsi lítají letáky! Miky, budeme je s… s… s… sbírat!“ chrlil ze sebe Mikuláš se divil, že koktá.

když je

tak nekoktá!

vás to ani nenapadne….“ Elfriede

ji chlapci nevnímali a

ven. V tu chvíli zapraskalo po vsi a ozvalo se hlášení vesnického rozhlasu, jehož reproduktory, podobající se hlásným troubám, více pokrývaly svým hlasem celou obec. Tentokrát se ozval hlas pana Tašpara aniž by, jako obvykle, byla poškrábaná gramofonová deska: „Paní a soudruzi a soudružky, kapitalistická a imperialistická cizina vyslala nad naši obec balón se štvavými, mladou demokracii napadajícími letáky. Strana a vláda vyzývá všechny školáky, aby ohavné lži, jež stojí na kapitalistickém papíru, sbírali, aniž by si text Zákaz toho buržoazního žvástu se trestá ehm… dvojkou z chování!“ Pak to chvíli v reproduktorech chraptilo. Protože Tašpar zaslechla celá ves, jak JZD Ladislav hodnotí Tašparovy zásluhy: „Ty pitomá, ty si myslíš, že si to kluci nezajímalo, kdybys to netroubil po vsi…

vypnout,

Možná, že by je to

„Ale… strana a vláda…“ „Vyliž mi s tou tvojí stranou a vládou pr…“ Toto jadrné slovo již po vsi slyšet nebylo. na národním výboru si asi všiml, že je stále v provozu a vypnul ho. V uších však to nevyslovené, zlaté slovo let. Kluci lítali po vsi, po chvíli se

i

pak si troufly ženské a nakonec i chlapi.

Svobodná Evropa balóny do komunistického využívajíc západních Dále než k Plzni však málokterý ale byly i výjimky. Tento balón se roztrhl nad vesnicí a tisíce barevných poletovaly k zemi. Již samotný barvotisk dálkami a touhou po ty dálky byly v té nedostupné. Ženské To byla pro zmlátit.

strkaly letáky do a kluky

a pro pana Tašpara na národním výboru zbylo

zábava a kluci zcela

že

vraha Mikuláše

Takové kolektivní mlácení jedince bylo mezi kluky na denním Byl to velmi a silný zážitek, pokud jsi stál na správné Být však tím mláceným jedincem bylo velice potupné, a proto se kluci snažili nevystoupit nedat k pohoršení venkovského klukovského Mikulášovo však nebylo jeho vinou a kluci si to A tak se o zmlácení Mikuláše nemluvilo.

138 Nakonec se chlapec hmota a kluci ji schovali nakonec zmizeli pod

proslavil, protože v sadu našel kus balónu. Byla to fascinující a co nejvíce se ztráceli v parku nad hradem a altánku.

Tady ten zázrak z jiného prohlíželi. Balón barvu modrého nebe, povrch byl lesklý a nesl stopy po bílém prášku, kluci zdání, tam je. Dlouho se dohadovali, zda si mají líznout, ale po dlouhém boji prosadil Ládík že to nebudou riskovat. Jako by den z truhlárny:

již dost

„Kluci, musíme ke stojí,“ a nudli vážit situaci, muselo se utíkat

k altánku unudlaný Jaroušek

tam se stalo, policajti, asi aut tam až za uchem. Mikuláš se hnusem, ale nebylo k potoku a pak zase do kopce ke

Nechali tedy ležet balón a letáky, tento zakázaný poklad, pod Je nutné že venkovští kluci tenkrát nechodili jako v Marijánkách, ale byli neustále v poklusu.

altánku a vyklusali. hosté na

U

stála všehovšudy auta a jeden Mikuláš zaslechl, jak muž – asi šofér – vykládal panu Tašparovi, jenž tu stál také, že je tady doma. Jednou pro jednoho podruhé zase pro jiného a nyní tu mají na mladé Tašpar ho poslouchal a když se do jeho Neustále nikdy takové

ty

jako by o a Mikuláš pocítil Zdálo se mu, že jsou podlité krví a chlapec se

v mysli, jako by se v jeho

jako

a strach, zimou a

uhnízdit navždy. Mikuláš

Najednou nebylo nic – balón, letáky, vše ustoupilo do pozadí, byly jen ty Ani že když do zahrady. Zahlédl matku, jak prádlo. V okamžiku se jeho duši vložit se do a tepla Elfriede ho a dlouho nic jen vnímala, jak se jeho ve vzlykotu. Pak se Mikuláš zeptal: „Mami, jak se pozná vrah?“ Elfriede se kterého

i ona vzala již

život! Jakou má dát

„Nevím, myslím, že se vrah pozná, ale jindy zná, že je to vrah.“ Mikuláš protáhl „To

ani neví o

není možné, vrah se musí poznat. Já myslím, že pan Tašpar je vrah…“

„Jdi ty, a kdes ho potkal?“ „U

je tam

„Co je to pohžebák?“

a

se tam stalo, je tam i policie.“ matka.

„No, to je auto, co vozí mrtvoly. Už jsi mrtvolu?“ zeptal se chlapec Elfriede se zamyslela a jí bleskla vzpomínka z Jeny, ty hromádky a pak zakroutila hlavou:

139 ne, Miky. Co jsi

u

jsem, že tam nemáte chodit,“

durdila se. „Ten funusák že si ale nanic,“ se Mikuláš. „Tak mi chodíš a co je na nic?“

pro mladou dívku, tak asi bude mrtvá, že jo? To je

co je to funu… funusak, pak mi

kam na taková slova

„Funusák je ten, co jezdí ale to ty všechno nemusíš pro mne mluvíš nejlépe na Na nic je, že se všechno vždycky stane jeden den a pak dlouho nic. Ty letáky a pak zase u kdo tam bydlí? Nebydlí tam Pavlíková? Té bych se mohl zeptat, co se tam hoch a nohy ho nesly k brance. Údolím potoka se zvedl Vál od Mníšku a Mikuláš si tam stojí na a dostal hlad. Matka se že chlapec k brance, ho:

na cukrárnu, která prádla, ale když zahlédla,

„Miky, dnes už nikam Já si to na který byl hoch zvyklý a vždy poslechl.

takovým hlasem,

Rozhodl se, že se podívat na své místo ve stráni, ale cestou kolem domu, do zadní zahrady, potkal Magdu. Vracela se z trávy, aby mohla nakrmit králíky. „U

je

na sestru.

„Jo, to asi odvážejí

Pavlíkovou,

jí zabil a

jí

odsekla

Magda. „Jak jí mohl

když holky žádné nemají?“ divil se hoch,

aniž by si

té noviny.

„My kluci máme totiž ségru a jednou ji

bimbáska, ale vy holky nic nemáte, to mi nahou!“ triumfoval Mikuláš.

„Ty jsi

moc malý a hloupý,“

on má

Magda a šla si po svých.

„Tak mi to ukaž, ty jsi taky sestra,“ „Ty jsi

Ládík

si Mikuláš na možnosti, které doma

padlý na hlavu, že?“ volala Magda, již u matky.

„Kdo je padlý na hlavu?“ Elfriede kolem jabloní, kde se prádlo, a zalezla do se na konci zahrady nalézal záchod.

ale Magda již nic budky se ve

Prošla Tam

Kapitán Obermeyer se rozhlédl do vsi. Nad líbivým seskupením se zvaný ve vsi hrad. Kapitán byl zase a zase u mrtvoly, tentokrát u dívky, která chodila do školy. Byl den a na obloze se místo, pomyslel si, a jaké bezpráví se tu Byl to

pohled a Obermeyer

vznášela mohutná . že má

dílo úchylného

Jaké malebné

140 Od domku paní Pavlíkové, vdovy, jež ležela v nemocnici na Pleši, nebylo do vesnice ho zcela schovávala. Obermeyer pozoroval, jak naložili do plechové rakve, ale pak již nedokázal né, zatuchlé místnosti být, nedostávalo se mu vzduchu. Od obchodu, který byl hned pod kostelíkem, jakoby Když míjeli kapitána, pozdravili, jak to na dobrej den,

do dva bylo zvykem, i když se neznali.

co se to tu

Obermeyer se musel usmát. kmeti.

on byl starý chlap, ale pro

byl snad

„Našli jsme tu mrtvolu mladé

byli to že se

doví. „Ale já myslel, že mladá leží na Pleši?“ divil se jeden z nich. „Ne, na Pleši leží matka,“ odporoval Obermeyer. „Matka? Ta je již léta pod drnem,“ tvrdil druhý. Z domu vyšli muži od kabiny auta.

vozu a nesli rakev, kterou

zašoupli do

„To bylo které chodilo do Vraného do školy,“ nedal se Obermeyer. Chlapi, kterým bylo dohromady snad 200 let, nyní pochopili: „Jo, ta malá… cože? Kdo to „Kdybych to

nyní teprve pochopili celou

situace.

tak tu nestojím. Kam máte

si vydechli po zdolaném stoupání, jeden si zapálil a druhý odplivl: „Hrajeme tu u Kudrny mariáš, ale starý Budil a odešli snad v jednom dnu.“ „Prý je uvažoval ten, co

jsme na to jen dva, Kudrna musel do Prahy a

otrávil, ale to je blbost, co by si kdo na starých

„Kde bydlí ten Kudrna?“

bral,“

Obermeyer.

„Ten má chaloupku za chalupou Pavlíkových, musí se projít jejich dvorem,“ ten, co si odplivl. „Vy máte

od dvora?“ divil se kapitán.

„Ne, kde jste, tady na vsi se nikdo nezamyká!“ že Kudrna je v Praze a

jdete?“

se na sebe provinile podívali. Zdálo se, že to, co chce Obermeyer „To víte, máme tam karty…“

je pro

141

z nich

„Židle a Obermeyer pocit, že má sebou malé kluky. Jako by každý doma židle a Pak si ten, co dodal odvahu:

„A máme tam doma pálenou slivovici, a jestli nás chcete nechat my už toho stejnak dlouho neužijeme…“ Obermeyer se musel nechal pozvat na sklínku.

tak se nic smát. Pak se

Prošli dvorem, kde vpravo byl obytný a vlevo chlévy a pozadí se otvíralo do luk. Tam pak stála chaloupka a ta, jak tvrdili, nebyla Jedna místnost, plotna, postel a Více tam nebylo. Obermeyer si již venku všiml vyšlapané k budce, kam chodili si Obermeyer, když si na svoji prostatu, co ho natrápí. Když se napili, povídal ten, co k „Jste si jist, pane vachmajstr, že ji „Ano. Navíc ji zneužil a…“ Obermeyer profesionální, ale on cítil, že se od starých

zabil?“ zda má

co ví.

to není

doví.

„Navíc jí ten Obermeyer do sebe zvrátil sklínku a usoudil, že to není moc kvalitní pití. Druhý, ten co si venku stále odplivoval, se dlouze na kapitána „To už se tady v kraji jednou stalo, na konci války, v Davli, jednom židovi, našli ženu a také

vilce po

Obermeyer pocit, že vsadil na správného v celé jeho u policie, byl vždy veden svým nosem, a ne tím, co se kdysi když kriminalistiku studoval? Ale jedno bez druhého by asi nic nebylo. Na konci války? kdy tu vládli V jakém archivu se o vraždách doví? které komunisti Jak se na dostane? Pak si že na jeden mluví a že ho nevnímá: zamyslel jsem se, co jste vám j

„Dole u potoka bydlí stará Burešová, ta v té vile v Davli více,“ opakoval již vyslovené ten, co

Obermeyer usoudil, že se zabývali hledáním stop.

dost,

hospodyni. Ta by

za pití a šel ke

se stále

Nával již pominul, jen co odjel stala se podívaná nezajímavou. Obermeyer nahmátl v kapse leták Svobodné Evropy, který mu jeden dal do krátce po onom hlášení vesnického rozhlasu. se do pak ale, když pohoršené pohledy, zase jej do kapsy. letáku se trestá dvojkou si slova pana Tašpara. se usmál. Když oslovil nejbližší ženu který tu stále postával, si, že krátce po vozu zahlédl chlapce Mikuláše Baleše. Nyní tu již nebyl, ani jiné chlapce nebylo „Burešová bydlí dole na

a copak jí chcete?“ ptala se oslovená.

142 „Na

divil se Obermeyer.

„No, dole, u mostu je chcete od staré Burešové?“

malý domek, vypadá, jako by stál na

Co

Tentokrát již otázka pochopily, protože daly ruce v bok.

jako povel k útoku a ostatní ženské to

tak

Obermeyer si že o jak bylo se po vsi neví. chlapi šli ke Kudrnovi na slivovici, aby ženské doma že pijí, a dosud se nehodlali vrátit a co se od kapitána Chlapi jsou jiní, pomyslel si Obermeyer. s ní mluvit,“ „Helejte, to já s vámi, ona chudák slyší, já vám pomohu se s ní domluvit!“ rozhodla ženská a šla. Obermeyer že se neprosadí, a tak šel za ní. Mikuláš se vyšplhal na a usadil se na své že by visel nad propastí, zahlédl by tom, chlapci mají a ne.

Kdyby se chytil Dnes to však

olše tak, o

Že ho opravdu nemají, tím si byl jist, protože to Ládík Na druhé Magda, že ho Pavlíkové a Magda chodí již do Vraného do páté a více ví.

ale o

Najednou si Mikuláš vzpo na balón Svobodné Evropy v altánku a již ho nohy nesly sadem, do kopce, nedbajíce zákazu. Ani si na její slova Prolezl plotem, silnici do Mníšku a již byl na velké ploše, která se zvedala do kopce k trati a Mikuláš si vždy myslíval, že tu dálku Byl vždy znovu když sad za sebou. Altánek byl obsazen, žádný kluk

a zdálo se, že všichni

jen na Mikuláše.

„Kde jsi byl tak dlouho? Pavlíkovou odvezl ze mlýna. Kluci se dali do smíchu nad takovou moudrostí. „Je mrtvá a Magda že jí ém altánku v parku za hradem nastalo ticho. Z kurníku, který stál vedle panského domu a nebyl odsud pápapapapápa. Asi snesla Z holubníku vzlétlo se lekli S hlasitým máváním hejno „Kecá,“

Ládík. Mikuláš

asi je mrtvá,“ hlásil dal Mikuláš k dobrému a

a

slepice s kdákotem náletu na altánek

na

rameny:

se to také zdá divné, když jako holka žádné nemá!“ „Každý „Jak to víš?“

má

Vašek Kája

Vašek ze smíšeného zboží trval na svém:

„Vím to.“ Kluci se pak dohadovat, co Pavlíková ví, když je mrtvá.

Pavlíkové

dohadovali se, zda

143 „Když

tak jsi v nebi a všechno vidíš,“

chlapec ze mlýna.

„Nebo také v pekle,“ mínil Jaroušek. „Ten, co zabil kluci o tom tiše Pak Ládík vytáhl partyzánky a kluci mnohdy jim tekly slzy ale na tom musí

návyk

do nebe,“ dodal a Moc jim to nešlo, kašlali a dusili se, h.

být, jinak by táta tolik

divil se Mikuláš po

záchvatu kašle. Pak si Jaroušek

co se stalo s tou Tašparovou fajfkou.

Fajfka ležela hned vedle balónu jako vzácná Kluci se dohadovali, co s ní nakonec je napadlo, že se Tašpara zeptají, až budou v sobotu u na a až je Už se jak se bude vykrucovat. Když se s fajfkou

stmíváním altánku.

a

do svých balón Svobodné Evropy na nová dobrodružství…

Alexandr si oddychl, když zjistil, že kupé ve vagónu je zcela prázdné. Vagón byl 1. ale protože komunisté tyto vymoženosti buržoasie nehodlali akceptovat, nasadili vozy s gobelínovými potahy sedadel jedoucím do práce. nedokázali vyrobit vozy 2. Když lidé museli stát fronty na toaletní papír,

by

být dostatek

2.

Nejprve si sedl k oknu a pozoroval prázdné nádraží kde nasedal. Po velkoobchodu Baleš – máslo – sýry – vejce Alexandr dobu vedoucího, pak ho z jeho domu a z pozemku vyštvali. Nyní pracoval jako u na skoro již Všeobecná nouze že Alexandr syslovat, skladovat v dvacetilitrových konvích od mléka mouku, cukr, rýži, jednoduše vše, co Proto dnes a s taškami plnými základních potravin. si že zrovna sebe nic, co by se mohlo zdát nápadné.

když ho policie zatýkala,

V aktovce jen papírový pytlík plný tak zvaných prodávat. Lístky byly na vše možné a nemožné a on, jako povinen po lepit lístky na archy a do nebe volající, ale nedalo se nic jednou se rozhlédl po I

u

, podle kterých státního podniku, byl Byla to blbost, pitomost

a prázdném kupé, a již se natáhl na celou lavici.

tu byly k dispozici. Jen se vlak rozjel, Alexandr usnul…

…den bez Marie byl nervovala Božena Srpová.

dlouhý.

se stále ptaly, kdy se máma vrátí, a nejvíce

Alexandr pracoval ve jako v mátohách, jediné, co ho udivovalo, byla kolik toho Marie ve kšeftu zastala.

144 Den se vlekl a z nemocnice celá rodina kolem stolu za

žádné nové zprávy. Božena

„Kdy pšijde maminka?“

a

malý Mikuláš a nikdo mu nedal

Pak zazvonil telefon a Alexandra se rychle zvedla a ohlásila se. Všichni ji bylo by špendlík slyšet, kdyby spadl na zem. Pak se dívka

sledovali,

k otci a

„Pro tebe, tatí!“ Byla to Alexandrova nejdelší cesta svaly v celém se z chodby volá: „Lexo… Lexo… na chodbu,

ta od stolu k telefonu. Pak zaslechli všichni

mu

a hlas, jak

kde jste!“ Malý Mikuláš dokonce v radostném Všem, co v kuchyni kolem stolu, zamrazilo

v zádech. „Tady je nemocnice na

Praha, jste pan Baleš?“

„Ano, jsem Alexandr Baleš“ dlažbu. Božena Srpová zareagovala „Baleši, myslete na „Malý moment,

a

pocit, že se skácí na

a naposled

držte se!“

vám profesora Doubravu,“

telefonistka.

„Pan Baleš?“ „Ano.“ „Tady Doubrava…“ „Ano.“ „Pane Baleši, je mi líto, musím vám

smutnou zprávu…“

„Ano.“ „Vaše paní, Marie Balešová… toho k soudu…“ „Ano,“

Alexandr a

Sedl si ke stolu a zvedl a šel k telefonu: myslí.

se

byste dát

sluchátko. nedbaje tolika

které se

„Musím zavolat Elfriede…“ nikdo zdání, co se a když se na druhém konci spoje ozval, „Elfriede, Marie

Tím

nemohli jsme pro ni nic

rodiny. Pak se co, nebo koho otec

staneš se mojí ženou?“ že již nemají mámu, aniž by tušily, kdo je to Elfriede …

145 Teprve na si Alexandr všiml, jak je jeho dcera Alexandra krásná. Jak se podobá matce. Marie, dala jsi jí tvou krásu, ale já jí nedal mého obchodního ducha. Dbej na to, tam kde jsi, aby dokázala najít správnou cestu životem! Ostatní byly také a na Zelené lišce byl do posledního místa obsazen. Slunce pálilo a obloha byla modrá, jako by dobrou, milující a pokornou Marii již Jak mohl být Alexandr hrdý na to, kolik lidí se s Marií? Jak mohl být hrdý na to, kolik lidí ji znalo a rádo? On ji mít živou a skromnou, a ne slavnou rakvi. „Vy jste ji s tou zabil, Baleši, já to vím,“ neustále mu tvrdila Božena. Alexandr šel za rakví, podpírán svými sestrami, Julií a Anežkou, a na Boženu se ani nepodíval. Co si až Tolik práce jak to zvládnu? Pokradmu se podíval na Pepíka Trubhoffera a najednou co bude Nalije do sebe tolik alkoholu, že na vše zapomene… do vlaku a

jsem, že je zde obsazeno,“ krásná žena, co v Bráníku posuvné kupé. Alexandr se posadil jak na povel:

„Ale ne, milostivá paní, je zde volno. Nesmíte se zlobit, zmohla mne únava,“ omlouval se a hned bral aby ho uložil na polici nad hlavami cestujících. Žena se usmála a posadila se k oknu, naproti Alexandrovi. Vlak se trhnutím rozjel a oba jediní cestující tohoto se dívali z okna. Alexandr se potit: mu ta žena Marii? ne podobou. Nebo snad jak se pohybuje? Byl stále a kdykoliv si myslel, že ho žena nepozoruje, letmo se na ni podíval. Zdálo se, že ona o nemá zájem. Alexandr poposedával a rovnal plné tašky, pak nahmátl v kapse saka cigarety a málem by je již vyndal, ale neznámé ženy Pojednou promluvila: si zapalte, cigarety nevadí…“ Alexandr se Marie. Srdce mu bušilo a dech šel jako by udýchán stoupal do Hory.

to byl hlas

jsem vám dát sílu do života, a ne ve vás vzbudit strach,“

a dotkla se

jeho Najednou se srdce utišilo a dech byl lehký jako v máji na kvetoucích lukách. Alexandr pocítil Marie, Marie, Marie, to je Marie, jsem jí tak málo že jsem ji miloval? Že ji miluji… „Já vím, že jste ji miloval,“

žena, aniž bylo Alexandrovi jasné, na co odpovídá

– on stále „Žena, která vychovává vaše je vychovává s láskou a není zlé, je jen nezkušené a mladé. Jednou jí budete muset

to Její srdce a být shovívavý.“

Alexandr si na Elfriede v domku u potoka: tak domov mu vždy Jiný, než dokázala Marie, ale také bych ji mít více rád, více si jí vážit. „Však vy ji milujete, ale není pro vás snadné to slovo vyslovit…“ nyní si byl Alexandr jist, že žena odpovídá na jeho myšlenky. Vsadil vše na jednu kartu: jak budou moje když mi všechno vzali, znárodnili, mohu pro jen málo, pomyslel si a díval se z okna.

146 „Všechny poctivou cestou a bude se jim toho, že vám bude navrácen majetek…“ žena a Alexandr se na ni nedíval.

Všechny se dožijí že má krásný

si troufl: já se toho také dožiji?, pomyslel si. Žena neodpovídala. Dlouho bylo ticho a on se neopovážil na ni dodal odvahu a sebe, zjistil, že je v kupé zcela sám. Jen a malý nad hlavou, kde ona neznámá žena.

Pak, když si pocit tu

Dlouho si myslel, že odešla na záchod, že se vrátí. Když vlak Vltavu, aby se Bojovským údolím vyškrabal až do Kdyby nebylo onoho byl by si myslel, že se mu to zdálo. Pochopil, že to bylo íku najde. Teprve, když vlak

medium, které mu do

sáhl po

pozdrav od Marie, a a

že

ho ke svým

se to Mikulášovi líbilo: celá rodina a lepila na bílé archy papíru kupní lístky. Lístky byly

po že se již nevrátí.

po

u stolu v kuchyni

barev, podle toho, na co byly: mléko, máslo, mouka, cukr a tak dále.

Byla otcova povinnost dokladovat tím, co prodal, lístky. Snad byla k dostání lepidlo. A tak matka lepidlo.

prodat jen to, na co dostal

že se lístky musely lepit, ale v celé republice nebylo hladkou mouku s vodou a tato kaše nahrazovala

Kdybych byl Klementem Gottwaldem a že není lepidlo, nevydával bych takové které je nesmyslné, durdil se Mikuláš. Ale ty chvíle pospolnosti se mu líbily. Otec byl neustále mezi kuchyní a obývákem. Na jedné propásnout zprávy Svobodné Evropy a na druhé musel stále radit, kam málo známé lístky. Mikuláš se díval, jak Elfriede s Magdou lepí, jak to nedrží a jak se tomu stále Magda se ráda smála a Elfriede také. To se chlapci líbilo. „Tatí, musela moje maminka také lepit lístky?“ zeptal se znenadání. Alexandr byl a nebyl schopen Elfriede reagovala rychle: „Ne, Miky, tvoje maminka to tenkrát bylo všeho dost. Tvoje maminka byla paní vedoucí velkém a Magda z ní Božena Srpová jí jednou že Elfriede je macecha, ale nyní to tak nevypadalo. Chlapec „Dnes nemáme všeho dost?“ „Ale jo, hlady „Ale paní

matka. že teprve dnes,

„Když si to myslí, tak ji nech… jak to lepíš?

panu presidentovi Gottwaldovi, se nám je to

nohama!“

147 „A jé, to jsem to poplet…

že to není pravé lepidlo…“ zlobil se hoch sám nad

sebou. „Tady to vidíš, naše maminka byla vedoucí v obch já si na to pamatuji, a bylo opravdu všeho dost. I lepidlo bylo, my ho že bys to ani neunesl,“ Magda. Pocítila jakousi úlevu, že smí macechy mluvit o vlastní kterou si pamatovala. „Vy jste prodávali lepidlo?“ divil se Mikuláš. „Ne, my jsme prodávali máslo a vejce a sýry, lepidlo bylo k dostání v papírnictví,“ otec a stále cítil ono které poznal ve vlaku. „Tak co lže?“ „Kdo lže?“ divila se Elfriede. „Magda

že jsme prodávali lepidlo a zatím to byly vejce,“ zlobil se. Magda a to Mikuláš rád.

„Ona byla

malá, když vaše maminka… maminka…

Elfriede

tiše. „Já si to pamatuji,“ tvrdil Mikuláš. „Já vím,“ Elfriede, „to jsi mi už Alexandr obýváku a zprávy Svobodné Evropy najednou nebyly tak pravdu: Elfriede byla dobrá máma, i když nezkušená. „Tak Miky, je si

abys šel spát,“

matka.

mami?“

„Ano, ale jak uslyšíš vlak, jedoucí do Prahy. Jak Mikuláš musel zhasnout ze

byl více v kuchyni, než v Ta neznámá žena ve vlaku

devátý motorák, tak zhasneš!“ devátý motorák byl Horou, vždy troubil a to bylo smluvené znamení, že a spát.

Mikuláš se v posteli do Tajuplného ostrova, a když zaslechl motorák, zhasl, vytáhl schovanou baterku, zalezl pod a dál…

Kapitán Obermeyer co aby ženskou dohnal. Jak šli prudkou strání, do které by snad žádné auto nevyjelo, zdálo se, že domek, který jako na dlani, stojí na Byl to opravdu malý domek a stál tak blízko mostu, nad potokem, že bylo že kdysi odvahu ho postavit. Ale postavil a již dávno. Hned vedle mostu, toho na západ od národního výboru, vedl úzký skoro dva metry nad potokem. Jestli bylo místo za domem, to Obermeyer nemohl posoudit. Žena jež se jmenovala Burešová, se na první pohled do obrazu vesnických žen nehodila. Dalo se že vypadala jako dáma. Byla již 75 let stará, a jak Obermeyer brzy zjistil, hluchá jak poleno. Žena, jež ho doprovázela, aniž by si to kde se v ní ta síla hlasivek bere:

spustila jako hlásná trouba. Obermeyer se divil,

148 „Helejte, Burešová, tady mladej s vámi chce mluvit, je od policie,“ „Cože? Ono zase lije?“ „Jo, chce s vámi mluvit!“ Pak se

na kapitána a

„Tak co jí chcete?“ Obermeyer se lekl, protože když se žena obrátila její hlas navíc zápach po „Na mne nemusíte, já kterých sloužila v Davli.“ „Jak

slyším…

byl

jí, jak se jmenovali ty lidi, u

že sloužila v Davli, když já to nevím?“

„Zeptejte se jí prosím!“ Burešovou:

Ženská se asi jeho hlasu zalekla a obrátila se na

„Vy jste sloužila v Davli?“ „Jo, to už není pravda. A

to

to obrátila se žena zase kapituloval a nechal se oštemplovat jako nahluchlý, snad uchu a

na Obermeyera. Policista již víc než Burešová. Stoupl si

„Jak se jmenovala ta rodina?“ „Steinovi, byli to židi, kostela, byla toho celá ves,“ Kapitán usoudil, že asi

on byl žid. Manželka a

chodily do katolického

musí, jinak by se neslyšela.

„Kdy jste tam „To bylo ke konci války. Pan Stein zmizel, než a mejdany, byli tam vždy ale zase ne moc vysoké šarže.“ „Ona

dávala

potíže s tím, že její manžel byl žid?“

„Asi ne. Já si myslím, že

špionáž,

to tak vypadalo.“

si to myslíte?“ „Paní Steinová ale já

že je to

milence, kterého jsem Zaslechla jsem je jednou mluvit.“

Ona si to už

„Jak víte, že se jednalo vždy o jednoho a toho samého milence?“ „Podle tabáku, co ten byl cítit po celém a zdálo se, že ji rozmluva baví. „Jak Pak den.“

až do mého sklepního bytu,“

k ní chodil?“

„Jednou nebo i dvakrát v týdnu. vždy taxíkem, jednou jsem si na tu samou noc. Jindy, když to nebylo asi

až druhý

149 jste mu do „Ne, byla již tma a on klobouk a vyhrnutý límec,“ nechraptí. Ženská z vesnice tu stála a

že

a Obermeyer se divil,

„Ten taxík, ten jezdil až z Prahy?“ „To vám já si vždy myslela, že dole z Davle. Tam vždy jeden na stával. Ale to mohlo být až z Prahy.“ „Takže ten taxík ho

a pak na

„Ten taxík vždy hned odjel,“

Nebo zase odjel?“

Burešová

„Jak se ten muž pak dostal „Tím jsem si také lámala hlavu.“ Obermeyer zahlédl oknem vozy jak že na již sebrali všechny stopy v

most a hned zastavily, a došlo mu, vraždy ubohého

Jestliže onen neznámý muž taxíkem, jak se dostal zase z domu, nebo si to paní Burešová jen myslela? žena

„Jste si jista, že onen nápadník ráno již Zdálo se, že se zamyslela:

nebyl?“

Byl jako

aby mu

„Vidíte, to mne za ta celá léta nenapadlo. Když paní Steinová jsem ráno uklízet v horní vily. jsem pracovat jen a mne to vždy protože jsem práce.“ „Takže mohl bývat „To mohl.“ „A kdy tedy „No asi dopoledne. To byla doba, kdy jsem chodila „Kdy jste

do

na nákupy.“

pracovat pro paní Steinovou?“

„Krátce koncem války mi dala že se vrátí za mužem do Rakouska. to docela vyhovovalo, nebyla jsem nejmladší a moje sestra mi odkázala tady ten domek a zrovna Od té doby jsem v Davli nebyla.“ „Co se stalo s paní Steinovou?“ „Nemám zdání, snad se vrátila opravdu do Rakous, to vám nepovím. Byla dokonce fáma, že ji a ale to bych o tom musela není-liž pravda. by se mne na to ptal, když jsem u nich dlouhá léta pracovala,“ domnívala se Burešová. Obermeyer dost a není zcela jisté, že byla Steinová Pavlíková. Na druhé pamatovali.

jistotu, že se více nedoví. Také si byl a navíc takovým co u Kudrny potají pili slivovici, si na tu

toho, že jako nou vraždu

150 Obermeyer si byl jist, že bude muset hledat v zápisech a že se asi nic nedoví, protože z Davle asi nebude v žádných aktech evidován. Rozhodl se, že se vrátí do Prahy a z vesnice, jež tu stále nad rozmluvou. Jediné na

bylo, že se o bestiálním zda to po vsi roznesou.

Nebyli to kdo roznesl onen parta se to od Mikuláše Tak to tajemství bylo stále mezi kluky.

vraždy

morální Stejnak tomu

Když kapitán Obermeyer procházel po muž vyšší postavy a zrzavých

nemluvilo. Takže to

po vsi, ani Magda Balešová a a se to

aby došel jež vrazil do Aniž by se omluvil, šel dál a díval se do

Obermeyer se nad neznámým podivil, protože takto se lidé Alexandr a takto také

nechovali.

v obýváku u radia a poslouchal hudbu. Když ztichl, Elfriede a netrvalo dlouho, mu na Takto si dokázali dlouho povídat milostné

Dnes však na milování stala ve vsi, a Alexandr v žaludku ležel

ani jeden z nich pomyšlení. Elfriede trápila vražda, co se mluvit o své ve vlaku. stále mu na policii v Bráníku.

„Dnes se stala zase vražda ve vsi,“ „Už zase? Bude to zase na mne?“ „To bylo sexuelní zneužití mladého

Pavlíková, bydlela u

„To jméno mi nic tu znám málo lidí… ale jako kapitalistovi mi sexuelní do bot nenacpou,“ doufal. „On ji

zneužil a

„Cože? To jsem

jí

neslyšel! A

Elfriede

rameny:

„Já jsem to již… slyšela. Takoví vrazi jsou, je to odporné…“ V obýváku bylo tísnivé ticho, ani hudbu muž a žena nevnímali. Byli potopeni do svých a vzpomínek. „Dnes ve vlaku,“ p na jeho rameno.

Alexandr, ale hned zase

Elfriede si položila hlavu

„No, povídej, co bylo ve vlaku? Potkal jsi krásnou ženu?“ „Ano, byla opravdu krásná…“ Elfriede

Alexandr

„A co je v tom „Nevím, Alexandr.

a ona poslouchala.

zeptala se. jsem se nepodíval… ani k tomu nemám odvahu,“

se

151

nebyla

„Z toho si nic až budeš mít sílu, tak se do podíváš. Myslím si, že to žena, že ti jen fantazie zahrála takové divadlo,“ mínila Elfriede. „To jsem si také myslel, ale co ten „Jo, ten

Nákupu se

A kde ho máš?“

„Nechal jsem ho s nákupem v hale, jak jsem železným zásobám, které

„Nákup jsem uklidila, ale

jsem žádný nenašla,“ konstatovala Elfriede.

„To je záhada, já si také „Ty jsi Marii miloval,

divil se Alexandr. které kradl.

kde by mohl být.“ Jen

hlavou.

zvláštním nepocítila Elfriede žárlivost na svou Vždy si že si vzala vdovce, že není na co žárlit, ale žárlivost tu byla. Dnes poprvé pocítila, že tu žárlivost není. Ta cizí žena že jsem dobrá máma, že jsem jen mladá a nezkušená, asi to opravdu byla Marie, kterou Alexandr ve vlaku potkal. Vezmu si z její dobroty. Pomalu se dopracovala ústy k Alexandrovým uším a si jazykem hrála s jeho „Víš, že „Já vím, já

miluji, Elfriede?“ zeptal se. také miluji, ani nevíš jak!“

„To, že jsem se dostal od

byla zásluha bratra našeho

„Toho ze statku? On má bratra? To jsem

mínila Elfriede.

„Bylo to milé, že mi pomohli, ale stejnak mi to bylo mít nic „Ale

to jsou jediní lidé,

lidmi bych

jsou na naší úrovni!“ žasla Elfriede.

„Naší úrovni? Co to má být?“ nechápal Alexandr. jen ty

„No tady ve vsi není nikdo, kdo by trvala na svém.

takové

postavení, jako ty a já,

Alexandr nechápal, jak to Elfriede myslí. podobného miliardách jeho mozku Pro byli lidi všichni stejní, jen jedny rád, o druhé moc nestál a ten zbytek byli zákazníci, a nebo ne. Zákazníci, pomyslel si Kde bych nyní vzal zákazníky? „Dnes tu byla paní Bláhová z Bojova, že manžel už všechno dobral,“ si Elfriede. Vida, že jenom zákazníky má, Bláhovi došlo pití a já zase musím pálit novou slivovici. Jen aby byla letos dobrá úroda švestek. „Hned zítra tam zajedu na kole, s Mikulášem,“

a pak se rozhodl, že

spát.

Nejprve se Tašpar radoval, když byla v sobotu ráno jeho chalupy plná malých a stále jich chlapci u byli nedávno, ani

152 Tašpar tušit neplechu. Chodba byla plná, musel kluky poslat, aby Smradi jedni, nejlepší by bylo je vypohlavkovat až ke ale musím si koruny na novou fajfku, a tak, že kluci jen výskali, jak je tahal za vlasy.

na

Po dvou hlavách si dal pauzu a zapálil si starou fajfku. „Vy jste míval takovou

porcelánovou, kde ji máte, pane Tašpar?“ optal se

Mikuláš. „Co by zajímalo, kde ji mám? Radši mi jsi tu minulou sobotu!“ Mikuláš se na židli. Nyní ale na otázku musel dát

co ti na té

mám

promluvit, tak jak si to

byl

Kája

„Máma si myslí, že to už mám zase dlouhé,“ „Ty protože tu byl

písmena AS vám nic text navíc.

Kája

nesouvisle,

Kluci si jako když se Pod Horou ochotnické divadlo. Krátce vánocemi pak bývalo Tentokrát nevedla režii paní Karásková, ale Ládík Generálka byla v altánku. Fajfka byla porcelánová a nesla zlatá písmena AS. „Já znám písmen celou abecedu,“ slyšet klapání

Tašpar a dal Kájovi facku.

by ses zajímat o slušné chování,“ obhajoval své pohlavky. Chvilku bylo a pak zase Tašpar promluvil:

„To bych

Mikuláši musel

„A kdy jste ji

dohola, nic na té

naposledy?“

nemáš,“

Jaroušek

z truhlárny. Tašpar se

zamyslel: „To je asi týden, nebo deset dní?“ se vám z ní Tašpar se

nahlas.

pane Tašpare?“ optal se zase Vašek Pítovec.

pohledem na obchodníkova syna a povídá:

„Nenechal jsem ji ležet u vás na

zahulákal

„U potoka jste ji nechal,“ malý Pepík a všichni se lekli, protože to do textu. I Pepík si to a celý zrudl: „Ne, to byl oblázek, co jsme u mlýna našli, ne fajfka,“ rozmázl své více. „Helejte, haranti, nechte mne na pokoji, nebo vás všechny vyhodím,“ vyhrožoval Pak

parádní prohlášení, které si nechal sám pan režisér, Ládík „Co byste za to dal, kdybychom vám

kde ta fajfka je?“

153 „To bych vám všem namlátil, protože to je krádež! Stejnak jste asi Nejlepší by bylo zavolat Státní

provedli!

„Jenom abyste neprovedl vy, pane Tašpare. Až se lidi kde jsme ji našli, budete mít ostudu,“ vypadlo z Mikuláše, protože již nemohl Tašparovo vytahování snést. Tašpar vrazil chlapci facku, až mu hlava odlétla. Ládík chlapce a jednu a fajfku!“

„Jo, ten a

to

tom

nebude, o to se postarám. A jako

vám ji dát, když je jedním chlapec z truhlárny, mysle na svého To již také jist, že zpackali, jak to jen šlo. Proto pro jistotu mohl

že neumíte

„Jaká knížka,“ divil se Tašpar. „Stranická,“

již ztrácet ství!“

pan Tašpar za partou

mít.

Jak tak šli a k Sýkoráku.

Ale koho? Hanbou by

co by mohli podniknout, nohy je nesly cestou nad strání,

„Jo,

si zaplavat k rybníku,“ radoval se Pepík ze mlýna.

Kluci byli rázem

a již se utíkalo.

kolik

venkovští kluci za den nachodili, aniž by si to

„Myslíte, že uvidíme ty sýkory?“ ptal se Jaroušek „Jaké sýkory? Myslíš sýkorky?“ nechápal Ládík. „No

jež

ke a pak šli kolem statku paní Pavlíkové s probrané to které bylo

Kluci si již byli jisti, že se budou muset zeptat se propadali, kdyby to slovo vyslovit.

Je

vraždy, co se tu stala,“ být a Ládík si byl

Ládík a pak dodal: „kluci, jdeme, v Mníšku je také

do kopce

mi dejte tu

a že vám ani knížka nepomohla, abyste

„Tam vás za koruny nikdo chodbu jeho chalupy. Kluci se posvátnou žádné

a

JZD, tátovi,“ cedil mezi zuby.

tatínek dlouho se drže

„Stejnak všichni u

postavil se mezi

ty, tak velké jako husy, proto se rybník jmenuje Sýkorák.“

„To se jmenuje jen tak,“ rozumoval Mikuláš. „Ty se do toho

ty ses tu nenarodil,“ bránil rodáky Jaroušek.

„Tttt… to… ale mmm… muselo být zzz… za

rozumoval Pítovec.

154 „Prosím „To

kde jsi to slyšel?“ mmm… moje

t Ládík. a ona je už

sss… sto let stará!“

„Tak ten chleba v kafi mi moc nechutnal,“ hlásil se o slovo nesouvisle Mikuláš. „Mmmm… myslíš tak, jak to jjj… jí mmm… moje

Mikuláš

Jednou totiž, když byl nakupovat u jak si láme suchý chléb do bílé kávy. Byla celá bezzubá a si moc pochutnávala. obchodu, smála se na chlapce a Mikulášovi se to jídlo i moc líbila. Když tu pochoutku vyžadoval od matky. Takový apetit mu trvalo než mu

Elfriede asi tušila, že mu to nebude chutnat, a tak to splnila.

to Mikulášovi

nechutnalo a pak si na stravu chudých a bezzubých již nikdy

„Hele,

se

z komína,“ hlásil Kája

Kluci zatajili dech. bydlel Komárek, bájná bytost, protože ho chlapci, co na živu byli, nikdy Od útlého však že se kolem starého stavení nesmí motat, a kdyby náhodou potkali kdo by mohl být Komárek, rychle utéci Na otázku, jak Komárek vypadá, dostalo každé jiný popis. Jediné, na se shodli, bylo, že je ošklivý a zlý. Nebylo by které je krylo, ke staré

kdyby zakázané ovoce neokusili.

Bylo horké léto, a proto onen

se plížit za

netopil v kamnech, aby se

ale aby si

Na drátech elektrického vedení, jež dodávalo vesnici proud, se slétlo obrovské hejno Ptáci takový kravál, až se chlapci lekli. a

Kluci se potili strachy, ale byla která skoro u domku. Skoro.

Jakási strouha dávala asi vláhu

Zbývaly metry ke špinavému oknu, které chlapce Ládík se odvážil jako první. Po kolenou se doplazil k oknu a pak se postavil a pokoušel se prohlédnout oknem. Ládík se díval do okna zrovna v okamžiku, kdy na druhé dívat se na vysoký, tlustý, zrzavé mastné vlasy. Byl do se zdálo, že má od krve. Jelikož byli za

a

k nim byl postaven jedním rohem,

Ládík asi zjistil, že ohavný obyvatel vyšel, proto se schoval za bouda. Kluci ani nedýchali, ale takový kravál, že slyšet.

domku vyšel muž. Byla a muže i Ládíka. co by mohla být psí nebylo nic jiného

155 Muž se chvíli díval na hejno a pak zase zašel do domu. Ládík se pak již parta co jim nohy

ke

a

Teprve za mlýnem se kluci zastavili. Tady za zdí staleté budovy, pod ochranou hustých na potoka a ve kachen a hus byli na známém terénu. jste to? On byl celý od krve!“ žasl Mikuláš. „Myslíte, že to byl Komárek?“ ptal se zcela protože to bylo ono, o jim s varovným hlasem Takovou Kluci cítili šimrání mají tak jako už dlouho kluci zajímavého. Strašidlo. Zabijáka. Vraha. Hulváta. Vesnické ženy byly jako jež chrání svá mluvilo se o jednom a témž: Komárek se vrátil.

Postávaly

Komárkové byli dva, ale nikdo zda to byli všichni: byli to hrubiáni a nepohlední muži.

otec se synem. Jediné ale špínou.

V lukách za mlýnem, k Mníšku, malý domek, který se klonil k potoku a vypadal, jako by každým okamžikem spadnout. Naposledy byli oba Komárkové v hostinci Pod Horou.

chalupami a

a zanedbáváním

za války. Tenkrát se vyznamenali na

Strhla se tam Oba Komárkové byli již dost podnapilí. Trvalo dlouho, než se jim doneslo, že se na sále perou. Oni nikdy nechodili a ani by s nimi žádné žena nešly. Šli se tedy na sál podívat, tam byli Skoro v okamžiku se do zapojili, aniž se perou. Po necelé Komárkové hospodu zajímavým mladý pravou rukou za límec starého, který byl nebo mrtvý, a na levé ruce si vedl kterou ve vsi nikdo nikdy Ta podivná žena na šaty a zelené Obojí vypadalo jako dlouho vyhozené a nalezené v odpadkovém koši. by

Hostinský za nimi že nezaplatili. Komárek odložil otce, nebo bratra, a aniž by neznámou ženu pustil z ruky, dal chudákovi hostinskému takovou ránu že ho museli Poté se sehnul, starého a šel silnicí k Mníšku. Nenašel se jediný chlap, který by za ním Pak již nikdo onu ženu a ani oba Komárky

Stal se strašidlem pro malé

Když moc nad záležitostmi komunisté, Nenašel se nikdo, kdo by ho koupil. Tam jsou zakopané mrtvoly, Z pozemkové knihy bylo známo, že pozemek se jelikož tu nebyl a ani nebyl hlášen jako stál tam domluvit,

domek prodat. se po vsi. plochou

Komárkovi, a

a

co doprovázela kapitána Obermeyera ke staré Burešové, aby mu pomohla se Komárka, jak se s policistou srazil na Aniž by se omluvil, šel dál.

V ženské by se krve

celou vesnicí, aby tu novinu roznesla.

156 Nahoru k nádraží nešla, tam poslala sousedku, té na sále na konci války.

Poklasnou, která zrovna náhodou byla

k nádraží, kde stálo pár od vsi jaksi ponechané ve štychu, co se jednolitosti obce týkalo, ale takovou novinu jim musel Podle Mániny verze se vrátili Komárkové na stejné šaty.

a také ona žena

Již tomu tak bylo. Tašpar pronásledoval partu vymáhal svou fajfku. A nejednal s chlapci

Dokonce snad Na každého si

a

Na ze mlýna si u horního mostu. Chytil ho za vlasy, cloumal jím a vyžadoval, aby prozradilo, kde je fajfka schovaná. se rozplakal a snad by to byl nekopla Tašpara do zadku.

kdyby

z chalupy Moravcová a

to bylo kdy se mu postavila žena. Pustil a hodlal se na ženu vrhnout. Jeho úmysl poznal Tašparovi nastavit nohu. Protože bylo po dešti, ležel života a vypadal jako strašák do zelí. Nebo prase ve Moravcová se smála, až se jí jeden prs vyloupl ze koukal, jako by takovou oblou

si toho nevšiml a Tašpar

jsem poslední slovo,“ vyhrožoval, most a dal se za potokem do vsi. Hned za Budilovic chalupou vedla mezi domky úzká do a tam se vydal, aby rychle kolem a zmizel Takhle mne nesmí nikdo potkat, staral se. Moravcová to dlouho že jí vyklouzl prs ze

u

odkud to vzalo Tašpar se o tom také

Vaška Pítovce potkal národním výborem. Protože ho do chodby a vyžadoval svoji fajfku.

po vsi. O tom,

že budova je prázdná, zatáhl

Protože se Vašek lekl, dal mu „Jaaaaaaaaaa, neeeeeeeeeeeee, vvvvvvvvvvvvv, kkkkkkkkka…“ To bylo na Tašpara v

Vykopl kluka z výboru a si jít po svých. Vašek však ležel jenž zrovna Tašpar nemohl odejít, jak bylo jeho úmyslem. „Co se tu

pane Tašpare?“

JZD

Tašpar

rameny:

„Vychovával jsem mládež v duchu komunistické ideologie!“ „Oni vás tam

že máte mlátit

„Když to je v zájmu lidu, tak jo,“ trval na svém Tašpar. „Co má malý kluk Tašpar

s lidem, vy

ramena a se díval. Tento jeho vzdor byl Vašek se díval z muže na muže.

jeho celoživotního

157 „Co ti

se

na Vaška.

„On mne donutit, abych mu plynule kluk. Tak vidíš, že umíš mluvit „A ty to víš?

kde je jeho fffffff fajfka,“ ty šmejde, myslel si Tašpar.

celkem

mu ji nedáš?“ Vašek

„Protože jsme ji našli u potoka a u toho ležely pytle od Tašpar se rychle vložil do

hhhh… hnoji…“

„To je dobrý, já ji už nechci,“ Vaška k mostu a zmizel za národním výborem. se, že tam dolézá za vdovou Votýpkovou. se díval na syna, jak a kroutil hlavou. Tady se mele, budu se na to muset zeptat Ládíka. Kája to schytal, když šel z charity, kde se v té vedle národního výboru spadla.

nacházela škola, protože ta

Kája šel kamenitou cestou, jež se svažovala do vsi, a Tašpar na náhoda, tam na chlapce. Musel si tam vykonat svou Tašpar si zapínal pásek u kalhot, ale zadek.

vylítl ze Byla to a oba na sebe

jej z poutek vytáhl a

Káju mydlit na

Jak byl k chlapci kalhoty bez opasku, sklouzly mu z jeho hladového, hubeného a zadnice svítila ke škole, odkud parta Tašpar nenosil spodky, kdo by mu je vypral. Tašpar se nedostal k tomu, aby se Káji zeptal, kde má fajfku, hlasitý odehnal z místa

ho

Mikuláš dostal svou lekci, když šel lávku pro mléko. Paní Budilová ho Chlapci bylo divné, že se stále usmívala, pantáta Budil Když vešel do chléva ke narazil tam na pana Tašpara. Zdálo se, že se oblékal. Mikuláš se Tašpar zrovna ve chlévu paní Budilové obléká, ale bylo tolik v jeho které si nemohl že se tím netrápil. Jen ta Budilová jako dojením. Když Tašpar zjistil, že pro mléko tajemství fajfky. Zrovna, když „Co to

kráva, a on chlapce zvedal k úrovni svého s tím

selka se

ty komunisto ubohej?“

„Jakýpak ubohej, chvilkou jsi Mikuláše, že málem spadl do hnoje. „Aby sis kravinu vymysleli.

a Mikuláš si pomyslel, že se asi zadýchala Mikuláš, hodlal ho chytit za krk a

že jsem frajer,“ divil se Tašpar a pustil

nenamlouval, komunisti to nikdy co bych urážela krávu vaší ideologií?“

v kalhotách, proto si tu

158 Tašpar byl touto mléko.

tak

„Ale dva zadky: kravský a

jsi

že si Mikuláše již nevšímal. Selka nabírala že to bylo fajn,“

dívaje se

tom na

„Lepší vrabec v hrsti, než holub na Co bych proto to bylo fajn. Ale si podala Mikulášovi mléko a pohladila ho po „Utíkej

je

Jaroušek z truhlárny se podobného setkání O napadání se a si na Tašpara. Aniž by pozdravil nebo udal zmlátil ho. Pak si odplivl na zem, protože tam se Tašpar zrovna válel, a šel do truhlárny. jeho Tašpar

pak

ostudu po vsi a „Co to

Pod Horou, že si ani nevšiml, jak si mistr

si vzal Ládíka stranou:

máte s tou fajfkou?“ Ládík byl rád, že o tom

mluvit.

„My jsme ji našli pod mlýnem. že slyšel, jak jeho máma že jak sype do potoka. Tak jsme se tam vydali hledat a našli jsme zbytky od a tu fajfku. Pak jsme si že panu Tašparovi…“ „A

mu to, že?“ Ládík jste

se

zcela

hned za mnou?“

jsme mít jistotu a… on tam se musel usmát:

chlapec a

což byl pohled u

ale

už se do

vysypal to hnojivo, co se nám ztratilo,“ nemotejte,

to panu Obermeyerovi.“

do basy?“ „Kdo?“ „No pan Tašpar,“

Ládík.

„Kdybych to já, tak bych šel, ale pan Tašpar asi ne,“ dvora, aniž by se k synovi. divil se Ládík.

otec

do

ale nedostal. Trvalo to pár let, než to sám

pochopil. Kapitán Obermeyer nenašel žádný záznam o jakýchkoliv vraždách na konci války, které se odehrát v Davli. Jako by to byl výmysl chodili hrát ke Kudrnovi karty. paní Burešová, která existovala.

bývala hospodyní, potvrdila, že rodina Steinova

159 Obermeyer se vydal do Davle, aby se na o jehož poloze mu Burešová podíval. na onom odkud byl soutok dvou však žádný nestál. Když se rozhlížel, pochopil, že stojí na a opálené zdivo nechávalo tušit, že Na kde šofér zaparkoval, nedávnem zastavil policejní kterým poslal paní Balešovou z onoho a výslechu, když chlapec Mikuláš musel vykonat svou To však Obermeyer nemohl Jedna kdysi stál

souhlasila: místo, ze kterého bylo jak to popisovala žena

soutok

Obermeyer se rozhodl, že se podívá po vsi. Nechal stát

prozrazovalo, že tu se šoférem

a sešel do

Kapitán byl v civilu, jako vždy, a protože vystupování i inteligenci, obojí nabyté za 1. republiky, nebylo na první pohled znát, že je od policie. V prvních dvou domech nebyl nikdo doma, až ve že je nucena být hodiny sama, protože Obermeyera

stará žena. Bylo na ní s

„Ale ano, Steinovi tu bydlívali, ale na konci války odjeli a pak hned Ale dále,“ zvala ho žena. Obermeyer šel. kam ho zavedla, byl výhled do údolí, ale ne na y. „Byli to vaši známí,

vyzvídala žena.

„Znali jsme se ze studií a léta jsme se „Vy jste

myslel jsem, že je navštívím,“ lhal.

že pan Stein byl žid?“ Obermeyer

„Vidíte, a ona paní chodila si povzdychla: „Ten zla.“

do kostela a žili spolu, než

Hitler…“ žena

Ztichla a zahloubala se do svých vzpomínek. Obermeyer ji nerušil. Když si že má hosta, postavila vodu na plyn. Vyndala nasypala do nich kávu a trochu ji na plynovém plameni Mezitím se již na druhém voda a tu do nalila. Pak zlehka kávu k varu, takže se krásná a Obermeyer se že mu sliny. stolu. kávu do

„Cukr musíte dát do a až si lógr sedne,“ a ke však sáhnout a postavit na krabici se sušenkami. Když si nalili

„Stein odešel válkou, a všichni ve mysleli, že bude mít Steinová s nacisty potíže, nebylo tomu tak. Naopak, stále sem jezdili a se bavili. My sousedi jsme s tím žádné potíže. Proto si myslím, že bylo jejími kamarády všelijakými šikanami „Znala jste jejich hospodyni?“ zeptal se Obermeyer. „Myslíte Burešovou?“ Obermeyer by byl býval málem ale rychle si že rodinu dlouho že by tedy snad ani jak se jmenovala. „Nevím, jak se jmenovala, ale snad bych se od ní

více.“

160 „Ale pak

Nejprve se To byla že ji bylo jste ji, jak

Burešová, pak i na Zbraslavi,“ žena.

zmizela a

odjíždí?“ Žena se zamyslela:

„To je docela zajímavá otázka. Myslím, že ji nikdo nezahlédl, jo, nikoho to nezajímalo!“

odjela. Ale

„Ona se tady s místními nestýkala?“ „Jo a ne. S nikým nebyla ale všichni mladého milence. Ten vždycky v noci taxíkem.“

že když Stein odjel,

„Taxíkem? A jak se dostal „On tu tenkrát bydlel, kapitánovi.

pokoj u

na druhé

Obermeyer se pak již nic nového pak se Na druhé se

silnice,“

si s ženou popovídal o tom

onom a

silnice, jež se tu plazila do prudkého kopce od Vltavy, se do Prahy. Kam, to noví majitelé domu

Obermeyer se tedy vydal do kopce, jeli do

že

k autu. Když se usadil vedle šoféra, dal

aby

Na národním výboru narazil na „Jdete jako na zavolanou,“ partyzánku. „Copak?“ muže oblíbil.

když

Obermeyer a podával

„Vypadá to, že kluci se tu

ruku. Již dávno si toho

za vás…“ Obermeyer

„Našli u potoka fajfku a u ní zbytky nám ztratilo!“ Obermeyer si pískl:

rameny a

z pytle, ve kterém bylo to hnojivo, co se

„Tak to bychom jednoduché! chlapi, co to se nám dává mosaika dohromady,“ Obermeyer „No… ani bych

vyfoukl z plic modrou

prý

pili z potoka,

sahal po nové

„Jak to myslíte?“ „Tašpar je tu nasazený seshora, on je ve „Tak to asi necháme plavat?“ Kapitán dal

Obermeyer si

jež nebyla otázkou, otazník.

„Tak, plavat bych to nenechal, ale šel bych na to „A o váš, pane

pískl.

jde o váš krk,“

dodal Obermeyer s výrazem pochopení.

Kapitán Obermeyer se znovu probíral spisy o pitvách obou starých c.

161 Oba byli otráveni arsenem. Vyndal z aktovky rozbor hnojiva, které bylo odcizeno ve statku, a zjistil, že by každý muž musel sníst celý pytel, aby smrtelné množství tohoto jedu. Bylo tedy Tašpara

že by se otrávili vodou z potoka. Rybám však pošetilá sabotáž pana

Obermeyer si mohl domyslit, Tašpar hnojivo odcizil: to vést k menší a tím k sesazení JZD Ladislava na který se on sám Nyní si všiml malé poznámky patologa: pitvané v posledním stadiu.

pana

má rakovinu plic

Obermeyer si vzal pitevní protokol pana Budila a tam stálo totéž. To je pomyslel si a pražské patologie. Když by oba

dostal k telefonu patologa, který oba muže že to byla otázka nebo

Obermeyer aby jel do

u stolu a hrál si s tužkou.

Nechal zastavit u domu, co stál na do strmého kopce ke Za

divná náhoda,

pitval,

se, že

Pak si zavolal auto a šoférovi

a vypravil se pak

kolem obchodu ve stráni

prošel statkem vdovy Pavlíkové, až se octnul u stavení pana Kudrny. Jak byli tu: oni dva, šli tenkrát na mariáš, a pak jeden,

Kudrna. Chlapi popíjeli pálenku a cítili se být

Obermeyer se rychle omlouval:

„Jen se nenechte rušit, pánové, já bych si s vámi jen popovídal… a jak tak koukám, nalijte mi také, to voní.“ „Ale jen si sednou, podlahu. To Obermeyera se omlouval:

ten s cigaretou a ten, co si vždy odplivoval, odplivl nyní na myslel, že to jen venku. Ten muž, kterého neznal,

„Nezlobte se tady na Jardu, ona mu musí odplivovat!“ „To je

jednou blecha do pusy a od té doby si

a jak je to dlouho?“ ptal se

„To už je sedmdesát let, bylo mi tenkrát deset,“

Obermeyer. Jarda.

„Sedmdesát let si už odplivujete? Jak je to možné?“ divil se Obermeyer a s chutí se napil pálenky. Byla to slivovice. „No, ta je výborná, takhle dobrou jsem

nepil.“

„Ta je od Baleše, to je náš mistr, je sice dražší, ale s cigaretou. Kudrna se ošíval a bylo jasné, že tu žádné jméno a proto vše zahrál do autu:

si ji ten padnout. Obermeyer to

„Pana Baleše, dole od potoka, toho znám. Ale že umí tak asi si u také objednám,“ a myslel to

pálit, to jsem

162 „Když jednou plivat, tak se toho pak nezbavíš, ani po sedmdesáti letech,“ Jarda a zase si odplivl. Obermeyer se rozhodl, že si toho nebude všímat. „A vy jste pan Kudrna?“

se na muže, kterého

„Ano, co si Tady kluci na starce. Obermeyer si My chlapi asi

že jste od policie,“ kluky, jedno jak budeme

a ukazoval

jsem se jen zeptat na pana Budila a pana „Co byste mezi chlapi

už jsou po smrti!“

Kudrna a Obermeyer

„Byli oba zdraví?“ Otázka zasáhla jako bomba. Chlapi po koukali, kam se vrtnout, a Jarda plival o sto šest. si zapálil, v popelníku již zapáleno. Kudrna byl nejmladší, Obermeyer odhadoval tak o let. Jakým mezi nimi leží generace, „Chodíte do „Když

pane Kudrno?“ zeptal se. práci dostanu, tak ano,“

muž malého a drobného

„To je náš jediný podnikatel, je a pracuje na sebe. Protože nikoho tak se neví, jak mu živnost vzít,“ Jarda, že se mluví o jiném. Obermeyer se rozhodl, že do toho píchne: „Tak si nalijeme tom víte, pánové!“

vína: Budil i

byli

nemocní,

to za pár! Co o

Po chvilce ticha se ozval to

oba. jste, jak si

že to nenechají dojít k poslednímu, že si nechat pomoci?“

„Jednou Budil, že se o tom bavil s tou Balešovou, tou Zdálo se mi, že si jen tak povídají, že to nemyslí Kudrna. jim

„A vy, pane Kudrno, jak sem do pro pivo!“ Obermeyer.

právo,“

„Však jim také nejmladší.

ale nic víc mi

tady

oni to jsou kamarádi mého otce a mají tady domovské

„A kde je váš otec?“ „Ten už je dlouho v Mníšku na „To jsem

Kudrna.

zamumlal Obermeyer.

zrovna tak na rakovinu plic a my jsme ho do poslední chvíle „Pan Budil a

Mohl byste

také?“

kapitán Obermeyer.

163 Chlapi Pak si na

a Obermeyer si

obrázek.

bude

zjistit, kde k tomu arsenu

„Když jsme tady našli to takovým zlým zneužité, jsem vám o tom. Vy jste mi že taková se stala v Davli, ale já o tom nemohu najít žádné doklady,“ a pozoroval oba starce. Kudrna, jak se zdálo, o „Ano, ale ona to asi nebyla pravda. nám o tom Tašpar, v hostinci Pod Horou a byl asi nalitý a se vytahovat,“ Jarda. „Ale po vsi jste se nezmínili, jak to „Ano, my jsme tomu jen o „Co je,

a tak jsme

rozruch.

když se

Kudrna.

„Ale ne, uklidni se, mladej!“

každého

po smrti vypadalo?“ divil se Obermeyer.

jsem o

Obermeyer si nechal Balešovi. Nešel však kolem pekárny, kde to nesoucí plech je Mikuláš Baleš.

za války,

ho Jarda.

jednu nalít a pak se vydal kolem potoka k domu, kde bydleli vozu u domu na ale na levé Šel Bylo odpoledne a z pekárny zrovna chlapec, Když se Obermeyer poznal, že to

„Dobrý den,“ chlapec. Obermeyer si aniž by ho znaly.

že tady na vsi zdraví

„Kam jdeš, Miky?“ se už

„Jdu Maminka si nechala upéct to bude bašta,“ Miky. „Maminka si nechává péci u

a ve sklípku máme studenou meltu a já divil se kapitán.

„Jo, ona a když se chleba, tak mne do pekárny se syrovým pošle. zase u nás zadarmo mandlují, protože mandl tady nikdo nemá, jen my. Ale to nesmím, to by k nám chodila celá vesnice a na to maminka není Kapitán se musel usmát. nepomyslel.

již

„Já jdu zrovna k vám, to fajn

že byl kdysi také

a na tu

již

jít spolu, co myslíš?“

„Ale ano, já vám ukážu cestu. Maminka se bude radovat, a tatínek se tom

tudle, že jste docela

most a dali se cestou, kde projelo jen osobní auto a kde si Alexandr lopatou kolejnice pro kola vozu, jako na polních cestách, aby nesjel do potoka. Zrovna když šli kolem doškové chalupy staré Bražákové, stavení: „Já ti, ty kurvo, že nemáš zanášet! Slyšíš? Do sežere! mi ty co pak budu mít ohnala po slepicích, protože ty se rozkdákaly.

se dostane kuna a žena se

164 Obermeyer se všiml, že Mikuláš ztichl a dívá a se „Ona takhle nadává

naslouchal. Pak ale Chlapec jen

„Je to stará a asi žena, kdyby manžela, tak by slova se nemají snažil se Obermeyer usnadnit Mikulášovi situaci. „Ona je hluchá,“

že se

kluk tiše, jako by tím Bražákovou

Muž a chlapec šli dál cestou, která je zastavil a pohlédl na muže: „Mohl bych se vás, pane majore,

že

omluvit. chalupy. Mikuláš se náhle

zeptat?“ Obermeyer majora

„My máme s kluky jeden problém, ale protože to je sprosté… ale jednou nám to musí starost a že ano. Pakliže je ta zeptáte, tak to být nic sprostého!“ „A opravdu nikomu nic ne

a kývl.

se tu ve vsi nikoho zeptat, Kapitán pochopil chlapcovu co vám nedá spát a vy se

se chlapec. Obermeyer podal chlapci

ruku a „Tady u kostela zabili Pavlíkovou a jí ale žádné nemají!“ Mikuláš pozoroval muže. Obermeyer polkl a suchými rty se zeptal: „Jak to víte, že jí to Magda a ta se to zeptat, nechodí do školy!“

když se

to Mikuláš

to

od Boženky Kubišové, protože ta ji našla,

Magda a ty ses o tom bavil s kamarády, ale nikomu

jste

„S tou Boženkou Kubišovou jste také mluvili?“ „Ne, tu si hned ze školy odvezla policie, ona se asi zbláznila!“ „Takže to s tím Mikuláš

je vaše tajemství?“ a

z Obermeyera

Ten si po chvilce

mají zrovna tak jako chlapci. visí v rozkroku a ho mají schované Obojí je pohlavní orgán: mužský a ženský,“ kapitán, jak nejjednodušeji mohl. „Takže jí ho „Ano, ale

žasl chlapec. o tom nemusíte nikomu tak mi já bych to

Nechte si to pro sebe. Kdybyste

Mezitím došli ke a Mikuláš najednou však oznámit matce, že má a pak již zmizel za domem. Zvláštní, jak dokáží když se jedná o která jejich chápání, pomyslel si Obermeyer a již se vítal s paní Balešovou.

165 „Nezlobte se, že vás ale nezdálo se, že se Elfriede cítí „Jen

mladá paní, ale jeho

máme

se vás na

zeptat,“

a ve sklípku studenou kávu!“

Magda u stolu v kuchyni a psala úkoly. Jak na stolek vedle stolu a do sklepa pro kávu.

sbalila si

položila je

Kynutý a žmolenkou, vlažný, chutnal k ledové bílé Jiný kraj, jiný mrav, pomyslel si Obermeyer a bylo že mu chutná. Mluvili o tom onom a pak, když Elfriede poslala Magdu položil svou otázku: „Naproti potok pan Budil. Dole starý oba byli otráveni. jsem se, že rakovinu plic a že by do Jejich kamarádi se domnívají, že si k smrti pomohli a že se s vámi radili…“ „Že se, se mnou radili?“ divila se Elfriede. „No,

jsem to z rozhovoru tak pochopil,“ znejistil Obermeyer. byli otrávení?“

„Arzénem,“

krátce. Žena se zamyslela a pak tiše

„Takže ne krysy, ale oni…“ „Jak to myslíte?“ „Pan Budil se mnou mluvil, ptal se, zda by po arzenu zašly krysy. Já jsem si nebyla jistá, zda je to správný proti krysám, u nás doma, v Rakousku, by nikdo proti nim arzen nenasadil a ani by se nedostal, ale já nevím, jak to chodí tady!“ „On se vás ptal, zda arzén zahubí krysy?“ Elfriede „A zahubí arzén krysy?“

„A „Také, je to

smrtelný jed,“

žena.

„Nevíte náhodou, kde pan Budil pracoval?“ „Myslím, že v hrudkovnách, jako skoro každá muž tady z kraje,“ domnívala se. „Každý muž,“ usmál se Obermeyer, když ženu opravil.

„Ne, neomlouvejte se, jsem hrdý, když slyším, jak mou „Ale, ona je ta ji Obermeyer neopravil. „Slyšela jste o

tak krásný a toho

Elfriede

mluví cizinec!“ pochvalou. Tentokrát

166 „Ano, i o genitálií jsem slyšela,“ Takovou od ženy ale si, že je to zdravotní sestra a má pro mnohé orgány jiný název než laik. „Bohužel, snažil jsem se zjistit, zda se zde již podobného stalo, a se pan Tašpar nechat slyšet, že za války se podobné vraždy staly v Davli, ale nikde jsem nenašel žádný záznam. Asi si to pan Tašpar vymyslel.“ „Nevymyslel,“ Elfriede a najednou se jí tak ulevilo, jako by již léta aby o páchnoucích mrtvolách mohla mluvit. se jí ledovou rukou ujal strach. si a co bude dál. Tuto ani Obermeyer. Ani Elfriede Jednoduše to z ní vylétlo a že bude muset

zdání, pravdu.

se tak

Mluvila o Aronu Steinovi, o rukopisu o Franzi Kafkovi, o zápachu a o tom, že se jednou šla zda z mrtvol nežije. Obermeyer se na Elfriede díval: „To jste

odvahu se tam

jednou vrátit?“ divil se.

jsem se musela jako za války v Jena, zda náhodou není živý, to je tak u a sester… v Ärztegelöbnis... jak se to „V

aze,“ chápal Obermeyer.

„Ano, jak

Elfriede, spokojená, že jí muž proti ní pochopil.

„Co si myslíte o panu Tašparovi?“ „Nikdo ho nemá rád, ale

debaty Obermeyer.

to nevím.“

„Myslíte si, že by byl schopen podobné vraždy?“ „Ale já ho neznám. Poslední dobou honil chlapce pro fajfku, ale asi mu naschvál. Že by se mohl dopustit podobné vraždy, to si nedovedu u žádného se však najdou takoví, co to myslela nahlas. „Faktem v Davli,“

že Tašpar tenkrát za války nelhal, když se nahlas policista. Elfriede jen

o tom, co jste vy

„Jak že se jmenoval onen profesor z Davle?“ „Aron Stein,“ „Ano, sousedi, se kterými jsem v Davli mluvil, rodinu Steinovu znali!“ Kapitán Obermeyer si Jedno je Komunista by se takových

že má již druhý proti panu Tašparovi. než druhé a proti komunistovi té doby, to je nesmyslné. nikdy dopustit, to bylo proti idejím strany!

Mikuláš se hnal ze školy, jako vždy kam tak by to Ten pocit, že pronásledoval.

jako blázen. Kdyby se ho zeptal, zmešká zrovna tam, kde není, ho neustále

167 Když míjel obchod se smíšeným zbožím Pítovcových, zahlédl okem co mu vrátilo vzpomínky na ranné sice, na co by mohl vzpomínat, ale ten pocit tu byl. U krámu, ve stínu na

Božena Srpová a usmívala se. Mikuláš se zastavil.

Cítil laskavost staré ženy, ale cítil také stud a pocit, že Žena, jež byla jeho bab

se

zakázaného.

zvedla z lavice a

„Víš, kdo jsem?“

a hladila

k chlapci:

jeho vlasy.

Mikuláš rameny, což znamenalo, že ví a neví. v tom okamžiku se chlapec schoval v její teplé, masité

téci slzy po

a

nejsi u nás doma?“ „U té

To není

„To není

domov,“

pohoršena.

to je moje maminka,“ protestovalo

„Tvoje maminka to není…“ Kolikrát si že nesmí trestat za ani neví, kdo je jeho máma! Oni mu ani

Božena, ale pak se snažila bol ztišit. které si upekli On chudinka ubohá že je mé bože, já to snad

Do sebelítosti staré ženy se ozval hlásek „Moje maminka rád. Není to žádná nedokázal, vyslovit.

já to vím, ale tady doma mám jinou maminku, kterou mám chlapec jméno, co Božena pro Elfriede použila,

„To víš, že to je ale tomu ty nerozumíš. Tvoji maminku, vona s tvým tátou chlapci, jehož byly stále fantazii si nedokázalo co má stará žena na mysli: „Moje maminka nikoho to vím,“ a slzy mu tekly po Najednou tu být, najednou do Elfriede. se silnicí k Mníšku, hned však uhnul k potoku a mostem se dal cestou kolem chalupy vdovy Bražákové: „Jo, ty parchante, ty mi budeš žrát slepice?“ vdova na psa a bušila tom do vidlemi, až pes úzkostí výskal. Kdyby Mikuláš tolik pro byla by to podívaná. Byl by se schoval za lískou a by zase poznal plno nových nadávek a sprostých slov. byla slova tak jadrná, že se je neodvážil vyslovit ani potichu. Božena se dívala za chlapcem a hned že chybu. jen se s ním pomazlit a pak jít zase na vlak. Zrovna tak si tu od vlaku, také se s ní jen pomazlit!

ho

jen na Magdu, až

Božena od Jana, který u ní bydlel a který na sobotu a do kde si na má Alexandra se tolik pohádala s otcem, že na venkov nejezdila. nejstarší ponechal Alexandr v Praze, v Roztylech, ve obývat rodinný domek. Do která se nacházela ví, co hlídal.

podniku, kde posadili komunisté

168 Jinak se ve oprýskaných

opravovala auta, kabin byla

Božena bydlela Marie.

nákladní, která za sebou firem, jež nenesly dodatek – národní podnik.

nad skladem, který jí Alexandr

v

Na

kdy žila

Božena Srpová byla jen jednou. Rok, než jí dcera chalupy a byla velká oslava.

Alexandr

byly velké místnosti, které spojovala vchodová hala. Z haly vedly také skromné schody do podkroví, kde se nacházely ložnice a koupelna. Okna zadních místností byla asi dva metry vzdálená od a tudíž neposkytovala dostatek Jen v pravé poledne sem chvilku zasvitlo slunce. Pravá zadní místnost byla díra. Proto nechal Alexandr stolovalo. Ten rok, co byly Komunisté

s plotnou a tady se Marii nelíbilo, místnost na

že je to kde se

dostaveny a co Marie žila, se tam moc nejezdilo, skoro

i ne.

dosazovat do volných obytných prostor lidi, nemající byt.

Bylo na úsudku bylo

kolik místa k bydlení které prostory se poskytnou jiným,

majitelé nemovitostí, a zcela cizím lidem.

Tímto a zasloužil se o to pan Tašpar, dosadil národní výbor Balešovi do chalupy starší manžele ze Zbraslavi, Cyprýnovy. Cyprýnovi obsadili Koupelnu

a

levý pokoj jim sloužil jako ložnice.

to byli slušní lidé, Marii tolik mrzela nová k potoku i k brance, až prohlásila, že do už nepojede. Alexandr tolik starostí, že ji ani a pak tu prospával zlou opici.

s výhledem do zahrady, se jel na chalupu opít do

Božena Srpová si povzdychla a usadila se zase do stínu na lavici. Lidé, jež tu prošli, ji pozdravili, ale kdo to je. Božena se nesnažila jim otazníky na Magdu a pak v úmyslu se vrátit do Prahy. aby ji tu nevyhmátl Alexandr Baleš. Nepromluvil s ní od její

kdy ho

lidmi

že vzal s tou

Elfriede se ujala domácnosti v Zalomené ulici skoro po zvyklá chodit do svého jen spát, jinak byla celý den a Novou paní domu akceptovat, a bylo to tvrdé pokušení osudu. Elfriede celkem nechápala, je proti ní tak zatrpklá: žehlila, uklízela a byla Alexandrovi po chuti. To bylo

ono, co si dovolila: Mariino místo

se starala o prázdné!

život Božena byla po podniku. prala a

169 to Alexandr jinak, a tak zakázal chodit do domu. Tento zákaz žádnou úlevu – naopak. Božena si sjednala všechny a celou ulici tu tu

však a všichni

Z této nesnesitelné situace Alexandr ve svém zažil:

ženy vysvobodila ta

nespravedlnost, kterou

Jednoho dne vjel do dvora tatraplán, a z jeho moderní karoserie vystoupila komise, v jejímž se schovával pan Bláha. Ten Bláha, co léta nakládal vejce. Muži se vykázali stranickými knížkami a Bez jakéhokoliv systému vše zapisovali do knihy, kterou si

co se jim dostalo do ruky.

To, co bylo zapsané do této knihy, již to a a lidu.

Od tohoto okamžiku

Po Alexandra na motocyklu dva policisté a ti se bezmezné zlosti a zklamání zlomeného muže. Drželi Alexandra za lokte, jeden zprava, druhý zleva, a nepovolili Alexandr se vzdal. Božena Srpová se dívala zpovzdálí a myslela si. Když její Elfriede bylo

ruce založené v boky: si to myslet.

ti tak, chlípníku,

zcela co se Chvíli pozorovala které mnoha emocemi: hlasitým bezprávím Alexandra a nesmyslnou nenávistí se dostali k moci pomocí partaje. si tenkrát v té že byli

také zneužiti. Elfriede vzala

nejmenší

Mikuláše a Magdu, a šla na vlak.Odjela do

Když komise svou práci, odjela zase tatraplánem a Alexandr za nimi Pak se ho zmocnil takový vztek, že rozmlátil všechna okna, která ve našel. „Kde je Elfriede

na Boženu a ta

vrata.

ním utekla.

Ráno, když se Božena probudila, byla všechna okna zasklená! Božena Srpová se probrala z myšlenek, když ucítila, že dívalo do kraje od západu a stinný kout obchodem Božena zvedla hlavu. ní stála Elfriede!

ní stojí. Slunce se již Pítovcových se ve

„Copak tady sedíte, k nám si kafe a mám i s milým Božena byla fascinovaná její I její jí na mysl, jak si s Elfriede povídala, když u nich Ani zvedla se a beze slova ženu následovala. Když došly do domu u potoka, provedla Elfriede Boženu nejprve po že ji to zajímá. Božena

nahlédla i do

se jí líbil a vejce.

jako by tušila,

pokoji a našla jen vzorný

Pak si sedly v obýváku a Elfriede i kávu. Ženy a oknem do se sem prodral paprsek slunce: ženy, ženy! Jak rozdílným chcete docílit to samé! Ani si s vámi neporadil, jak to mohu já? Ubohý paprsek slunce?

170 „Myslím, že není správné, že vám Alexandr nedovolí Elfriede. Božena nic, ústa plná Po dlouhé jí vyhládlo. Elfriede to hned napadlo, že má hlad, ale Alexandr vždy co mohla shovívavý se asi nikdy Peníze

vlakem a po dlouhém

nic jiného, než ten a sklidila za to jen pohrdlivý, ale

k disposici nikdy. „Myslím, že není správné, že se staráte o cizí

Božena.

„Myslíte, že není správné, že od rána do nemám na starosti nic jiného než mého muže, že se nedostanu do divadla ani na koncert, že tu prakticky že nemám ani korunu v kapse…“ že jste

s nahou prdelí, že jste si ulovila bohatého muže, že jste

zabili mé jediné „To nemyslíte Kdybych se proto všechno, co mi tu vykládáte, za Alexandra vdala, byla bych již dávno „A kam byste šla? Nic neumíte a mluvit že vy mi moc

rozumíte,“

Mohla bych si dát

kousek

se vám také Elfriede a dolila

kávu.

Je to moc dobrý, nedala byste mi

recept?“ „Jsem ráda, že vám chutná, je to recept mojí matky, je psaný bych vám ho nadiktovat, psát moc neumím. Mám dojít pro tužku a papír?“ „Ale jen komu bych pekla, já stará jí stékala slza. Elfriede vstala, vyndala ze „To

mrzí,“

musela

ženská,“ Božena a po a podala ho

tiše. Protože Božena nic

„To, že jste ztratila jediné je hrozné, i když to asi nedokážu tak cítit jako vy, já sama vlastní nemám. Že ztratily mámu, je strašné a že co aby to tolik necítily, aby byly trochu …“ když jsme se

tak jste

Do tíživého ticha pokoje zachrchlaly staré pozorovaly místnost: kuku kuku kuku kuku. „Propána Boha, se Božena.

hodiny, jež z rohu nad rádiem

hodiny, musím zmizet, touhle dobou se vrací Alexandr!“

Elfriede nic nenamítala. Zabalila do a se s ní: tamtudy nechodí.

nemluvila tak

dva

a doprovodila Boženu zadem, ke

lesem do Hory a pak podle kolejí až k nádraží. Tam Alexandra nepotkáte, se, abyste mohla

171 „Jen to ne, to by nešlo. Ale mohla byste posílat Prahy. Chodila bych s nimi po památkách a bylo by nám do Elfriede ji

a políbila na

na sobotu a Božena a

do

Božena strnula.

Slunce již proklouzlo obzorem, tam co jezdil vlak, a se dívat do kraje, ozdobeného skvostnou Skalnou. Stálo za Brdami a házelo paprsky na Horu a do potoka, linoucího se pod ní k východu a k vlnám Vltavy. Aby vody donesly i lidí c až do Prahy, tam, kde se jejich vášnivé city zrodily. Stará a zlomená žena si dovedly až do Hory. Již se

vzdychla a po chvilce dále zdolávala schody Již se k potoku nepodívala.

jež jí

nepochopitelným jí ta vzala vítr z plachet vášnivé nenávisti. Jak budu moci dále žít, když mi má nenávist dodávat sílu? pro Boha tu ženskou milovat? úvahách došla Božena Srpová k nádraží. Alexandra nepotkala. Od tohoto setkání vlakem.

Mikuláš i Magda

Jezdili do Prahy

Opis originálu. Píše Božena Srpová Opis je ponechán v 6.

slohu i gramatické chyby jsou zachovány.

1974

… vám, aby jste vychovali, aby na domov ty vzpomínky. Život je pes a my jsme jeho ten zadarmo nic nedá a když, to si musíš zasloužit, Mikuláši to se mi moc líbí jak ste si vyzdobili byt šesti obrazy naší zlaté Prahy, je Mikuláši, že jen si na domov a svou vlast vzpomeneš to vše zlé a smutné co jsi tady s námi zažil, tebe chránilo mládí, žes ty nevnímal, díky Bohu, je to za námi… Tentokrát podepsáno: Cyprýnovi byli milí dosazeni z vyšší moci.

lidé,

si

že byli do domku u potoka

Vždy a ze zásady oslovovali Alexandra a Elfriede pane a paní domácí. Mikuláš se tomu musel smát, neznal pojem majitel, nájemník, podnájemník a myslel si, že se domácí proto, že je matka stále doma. Proto mu to u otce nesouhlasilo, protože ten odcházel každé ráno na vlak, zrovna jako pan Cyprýn, a do Prahy do práce. Mikuláš v domácnosti, se mu zdálo kolejích a kontroloval pražce. na

byl pan Cyprýn, a jeho ženy, která byla dobrodružné, než aby to mohla být pravda: prý chodil po

byla dobrá žena vždy aby chlapci mnoho, a tak jí Mikuláš ty pražce prominul.

pohádku.

jich

Protože pan Cyprýn chodil brzy ráno na vlak a tento dopravní míval tu vlastnost, že ujel, paní Cyprýnová vždy hodiny o dvacet minut Matka Elfriede zase hodiny nikde a posílala Mikuláše, aby se u zeptal, kolik je.

172 Vždy, když závaží u rádiem, které hrálo

dorazilo na konec svého jen Svobodnou Evropu, existovat

v obýváku nad

Paní Cyprýnová vždy po ruce, ale trvalo to dlouho, než aby mohla poskytnout správnou informaci. když ukazovaly za minut Když však ukazovaly sedmnáct po páté, nastával vzala, na kterou vylezla, a levé ruky

dvacet minut, na bylo

problém. Paní Cyprýnová si i kolik že je hodin.

máte hodiny, které jdou neustále

paní domácí?“

Mikuláš. „To aby manžel nezmeškal vlak. A nájemnice,“ žena. „Takže on pokaždé nájemnice?“ žasl Mikuláš. „Ale ne,

mi domácí, to je tvoje matka, já jsem

na nádraží dvacet minut, než

on ví, že nám jdou hodiny

jste

Protože platíme tvému otci

nájem.“ „Takže když to ví, tak by mohly jít hodiny

doufal chlapec.

„Jo, mohly, ale takhle je to lepší,“ mínila a podávala Mikulášovi chleba s máslem a medem, aby si od Chlapec se zakousl, ale jeho bystré modré prozrazovaly, že Paní Cyprýnová se v duchu „Co to je ná-jem?“ „To je poplatek za to, že tu smíme bydlet,“

paní Cyprýnová

„Kdo by vám to mohl zakázat, tady bydlet?“ otec.“ „Tomu to by Nedávno mamince, že je to fajn, že tu máme pana Cyprýna, že on toho králíka stáhne,“ rozumoval Mikuláš. Cyprýnová se dívala oknem k potoku. „Stáhne nám také prase?“ manžel

„Nevím, myslím, že se prasata nestahují, ale zabíjejí a pak je neumí.“ „Ale jo, já bych

že to umí,“ neztrácel Mikuláš dobré

a to o panu Cyprýnovi.

Léto zcela znenadání. Horké a denními léto nechalo za sebou dobrou úrodu na polích i v zahradách. Nejvíce bylo švestek, a když jednoho odpoledne pan Cyprýn Mikulášovi pomáhat se sbíráním, získal si jeho srdce. musím ty smrduté švestky sbírat?“ ptal se jen tak, jak ho napadla myšlenka. „Protože si to otec

pan Cyprýn.

„Pálí slivovici a pak je opilý,“ durdil se chlapec.

173 „Jen nech být, tvému otci bylo tolik ublíženo, že o tom nemáš ani bylo také ublíženo,“

Mikuláš.

„Já vím,“ povzdechl si pan Cyprýn a Mikuláš ho

mít rád.

O ztraceném hnojivu ve statku se již dlouho nemluvilo a kapitán Obermeyer se ve vsi již neobjevil. Soudruh Tašpar

na národním výboru stále více práv a

se ho

Kluci mu však fajfku nedali a on ji už nevymáhal. Oni byli jediní,

bát.

se ho nebáli.

Obermeyer neustále sledoval vývoj situace, ale nebylo to oficielní pátrání. Spíše zpovzdálí a jen z vlastí Dokázal si

své že si Budil a vzali život pomocí arzenu, který v hrudkovnách, kde se používal k tvrzení olova. To vše si již Obermeyer zjistil.

nepasovalo do všeobecného obrazu vzít život, a tak nechali padnout v zapomenutí.

že by si

Elfriede se ulevilo poté, co mluvila o vraždách v Davli s panem Obermeyerem, a nijak netoužila, aby se v té dále co se u Kudrny scházeli, neprozradili potupnou vraždu jen mezi kluky se toto téma stále probíralo, ale neopustilo hradby jejich

Pavlíkové,

Blížil se podzim roku 1952. Onoho roku od 6. února vládla v Anglii Elizabeth II., a bylo nepochopitelné pro mladou vládu, jak se tato novinka mezi lid dostala, byla tu. Byla tu a mluvilo se o krásné, mladé a chytré jež se ujala vlády nad velkým územím Tak zvaný Commonwealth of Nations bylo mohutný svazek který se skládal z bývalých anglických kolonií. Tyto samostatné státy vzešly z britského impéria, které se po druhé válce rozpadlo. byla touha po i nedostatek financí, kterým Anglie v té Komunistická propaganda se snažila faktem že ona bude dávno odzvoní. A tak bylo mezi ženami, které dbaly o královské

a moc anglické královny a jejího dlouhá léta vládnout, zatímco vkusným znamením mluvit o

Paní Cyprýnová a Elfriede Balešová se o událostech bavily celé hodiny, vždy v hale domku, když se setkaly, s kýbly špinavé vody na vytírání podlahy, o Jednoho dne je malý Mikuláš oslovil, zda si k tomu sednout. Žena však tvrdily, že mají a bavily se dále. co si která žena královského rodu oblékne, až se 2. roku, tedy roku 1953, bude ve Westminster Abbey konat korunovace mladé Elizabeth.

HLAS

174 se zdát, že když se ženy v domku u potoka byly trochu padlé na hlavu. Ženy té doby možná nem

nic jiného, o

komunistický úmysl umírají a již brzy nebudou, které do vlastních

bavily o královské

že

by se mohly bavit.

monarchy té doby jako které mocný a všestranný komunismus, se ukázal jako

Ženy toužily mluvit o krásných garderobách a o uniformách

a

Toužily mluvit o krásných lidech, o a titulech, toužily se dostat ze šedivé jednostranné síly, kterou tehdejší vláda držela lid v hrsti, do barevného Bylo málo co se dostali do ciziny. Pouze nevinný módní propašovat, mluvil svými lesklými listy o a barevné velkého žen rychleji bít. lidé mohli jezdit po republice, cítili se jako ve bez výjezdní doložky neplatné.

který se musel a nechal srdce

vlastnili pasy, které byly

Vzpomínám si, jak rád jsem poslouchal od matky o zemi, kde jsem kam se nikdy nepodívám, jsme si byli tenkrát všichni jisti.

nebyl a

Když jsem již chodil do a byla to doba prezidenta Novotného, se matce vymámit povolení, abych mohl sám navštívit ve Vídni jejího otce a ve Štýrském Hradci jejího bratra. Tenkrát byla jiná doba a i touhy lidí byly jiné, dalo by se která se ve všestranných Lidé svobodnou volbu povolání, si sami svého mít cestovat, aby jejich byla ve

že

princip: touha po

mít právo pracovního ale i luxusní zboží na volném trhu,

Soudruzi pod nátlakem výjezdy posílali do ciziny, aby reprezentovali mocný komunismus, jako žebráky: 40 DM na dovolenou. to tenkrát na pro osoby. Kdo v zahra

financovat tyto nechutné kapitalistické choutky? Cestování? Ano,

A tak si nechávaly po dobu pobytu Do této

posílat pozvání následujícího vším, pomoci.

pomoci spadaly i

Tenkrát, když se mé máti Po dlouhých rodinných poradách Zcela

je

zdravotní operace, na

nezaplatitelné.

že jsem dostal výjezdní doložku, nebyla to její zásluha. ke slovu odborná, študovaná síla – právník.

a bez podpisu sesmolil dopis:

Vážení soudruzi a soudružky:

se, že naše

175 Stojím na pokraji zoufalství nad mým dospívajícím synem Mikulášem, jenž si neváží svobod a výhod socialistické vlasti. Já sama vím, jak se nám v zemi, kde vládne lid sám Jak to však mám mladému když nemá Mám v Rakousku chudé by mladému socialistickému chlapci vážil vymožeností, které si kdysi vybojoval lid. Se soudružským pozdravem

jen svým Mladému na

žíti v kapitalismu, života, aby si

práci

Elfriede Balešová, matka. Na tomto dopisu byla jen jedna nepochopitelná: že jsem na jeho vyjet do západní ciziny. Myslím, že není možné, aby tam na takový tupec a psaní Spíše se dostal do rukou inteligentního který se zasmál a za výjezdní doložku. Blížily se Mikulášovy narozeniny a Elfriede vznesla otázku, kterou do té doby žádná matka v nevyslovila: „Koho pozveme na oslavu?“ Magda ztratila bez pohnutí jako

a Mikuláš

pusou,

„Na jakou oslavu?“ chytla se Magda. „No, Mikuláš bude mít narozeniny, pozveme

Nebo se to

jsem o tom neslyšela, ale je to docela dobrý nápad,“ mínila Magda. „Ano, pozveme

A co budeme

Mikuláš.

pít kakao, jíst dort a pak se budou hrát „Blechy, budeme hrát blechy,“ „Také

nezlob se,“

hry,“ navrhovala Elfriede.

si Magda na svou oblíbenou hru. Mikuláš.

„Ano, a vyzdobíme pokoj, to bude veselá,“ radovala se Elfriede z nadšení „To bude veselé, neboli sranda,“ opravil matku chlapec. „Ano, veselé. Ale koho pozveme?“ a

a Zajíce…“

„Tak moment, Mikuláši, ty tvoje špindíry tady nechci. To si budeme muset promyslet, musí to být z dobrých rodin!“ zchladila Mikulášovu radost Elfriede. Magda pozorovala bratrovo uhaslé nadšení a vyslovila návrh, který ovlivnit let, které netušily, že se zrodí: „Myslím, že nejlepší rodina je tu ve vsi rodina ty bychom mohli pozvat!“ Když si padat první sníh. se postavit

to

podle domluvy vyzvedávala tím zahlédly oknem a

a ty mají Ládíka a z oslavy narozenin, na a snažily

176 byla, tenkrát jednoduše

v prosinci, již tma, nikdo si samy, jedno kam je zájem zavedl.

Tím, že si K Balešová pocházejí.

nevyzvedával!

vyzvedla, dala najevo, že chápe, z jaké rodiny ona i Elfriede

Dámy nechaly posadily se v hale do a rozhovor. Mluvily o mnohém a si vymýšlely, takový do kterého se zasnily, již stonal v oprýskaných palácích, vilách, mohutných továrnách, obchodech a velkoobchodech, v zámcích i domech: chronickým se dívám na tu Elfriede, co tu máte tím gobelínem, a nemohu definovat, co to je?“ zeptala se mezi Elfriede se podívala na mandl, který jí sem do haly nepasoval, ale nebylo jinde místa, tak ho starým kobercem. tím gobelínem ale to byl onen vznešený jak spolu od prvního okamžiku mluvily, a na rozmluvách být ani v budoucnu nic „Ach, to je mandl,

nevím, kam bych ho

postavit,“ omlouvala se

Elfriede. si

„Pane Bože, paní Elfriede, vy máte elektrický mandl? No to je úžasné, mohu u vás vymandlovat? ve vsi to nemusí nikdo tím Elfriede uklidnila, protože

„Ale to je Elfriede a hned nedostane. A už to tu bylo:

o mandlu u potoka zatím nikdo

si nechte prádlo nechala bych vám ho vymandlovat,“ že se zapletla do se jen tak snadno

„To jsem netušila, že máte služebnou,“ žasla ale nejsem s ní spokojena, možná…“ Elfriede co možná, a byla ráda, že se nezeptala na její služebnou, protože žádnou Elfriede vstala a odkryla dokonce ho zapnula a jak se mandluje. Protože nemohla nožní pedál, kterým se válec do chodu, ohnula se a našla malou jakýsi miniaturní ho nikdy však dát novou známostí najevo, že neví, co se jí pod mandlem válí. Položila ho na schody a zcela na Kv byla technikou žehlení uchvácená, a proto ji napadla jiná Elfriede ohromit: „Dnes mi

vlna, tentokrát jsem

„Vlna?“ nechápala Elfriede, starého z 1. republiky.

vlna v té

kterou by mohla

i barvy jsou krásné,“ byla k nalezení jen ve

„Ano, vlna, ale ne pravá! angorské králíky a posílám vlnu do továrny. Sice si nechají za zpracování, ale mám vlnu na pletení.“ Elfriede byla zcela bez sebe. Také ráda pletla, ale v obchodech nebylo k dostání kousek vlny. Již jak Mikuláš chodí do školy v novém svetru a Alexandr má vestu. Zcela se zasnila, a proto ji další návrh skoro dorazil:

177 zítra na „To

kolem

já vám

vlnu nechám.“

od vás nemohu vyžadovat. A zadarmo,“ lekla se Elfriede.

„No, zadarmo by to zcela nebylo… ráda bych využila Zdá se mi, že tuto zapomínám.“ „Aber selbstverständlich, das ist das Wenigste,“ dlouho již toužila po s opravdu honosnými lidmi. mezi

a mluvila s vámi

Elfriede a celá se zcela že

Jak rodina

po takové známosti také toužila, ale bylo pod její hledat. Cítila, že nastala nová doba, a byla pyšná, že dokázala tuto ženu upoutat na tak banální jako je vlna. Proto neváhala a dorazila Elfriede

jednou nabídkou:

„Kdyby vám pan Alexandr obstaral králíkárnu, tak bych vám a byste vlastní vlnu. V dnešní neví, co Když si to vezmete kolem a kolem, tak byste svetry pro rodinu zcela zadarmo, protože králíci žerou jen trávu a seno, a tu vám nanosí z našich polností a luk,“ nabízela a hodila si nohu nohu. Bože, ta má krásné nohy, myslela si Elfriede, ale hned se vzpamatovala. bude ona mít také. A tak mluvila dále „Kaninchenstall máme, ale vlastníme jen králíky na jídlo,“ ohromila Kv králíkárna!

Kaninchen jsou králíci a Stall je stáj – ano, Kaninchenstall bude ty angorské

Tak se ženy mluvily

a

pak také sníst.“ pak vysedávaly na

v honosné hale, pletly svetry a

Elfriede trápila jediná nesouvislost, kterou jí ale Alexandr „Paní že naši králíci mohou dostávat trávu a seno z jejich polností! Oni jim komunisti majetek neznárodnili?“ „Ale ano, akorát jim to jinak. Nechali je založit JZD a nakukali jim, že jsou majitelé Kdyby si však jeden z nich že by si kousek pole zase vzal, tak ho Elfriede si oddychla, mýdlová bublina. Když paní všimla onoho

kterou do té doby nad ní paní odešla,

praskla jako

Elfriede mandl starým kobercem a pak si

Nedávno se o bavila! Kdo to byl? Kde to bylo? Ano, Alexandr jí o záhadné ve vlaku! Elfriede si tenkrát myslela, že usnul a že se mu to zdálo. Jediná nesouvislost byl malý který našel ve vlaku, ale který nebyl k nalezení.

178 Elfriede poslala

spát, tolik

mazlení s Mikulášem jaksi zamluvila. Chlapec si že se dlouho a o

odpoledni. Venku byla již tma a Elfriede že se Alexandr dnes do na v Zalomené ulici, kde bylo nejstarší dcera Alexandra. Rozhodla se, že se bude vdávat!

nevrátí. Hodlal kterými

Sedla si v obýváku k rádiu a zaposlouchala se do hudby. Dlouho pozorovala Najednou si byla jistá, že se podobný se vlaku nezapomíná, se nachází v kufru. Nebyl o nic než pouzdro na brýle. vyndala. Fajfka byla

si dodala odvahu a onu schránku Byla v ní fajfka a Elfriede ji zdání, zda to byla fajfka drahá ne, nikdy se o takové nezajímala. porcelánová a z krásného,

Pak našla zlatá písmena,

iniciály.

AS

Chvíli si ji prohlížela, i k ní a aniž by Hradec a na kavárnu na rynku, ze které byla Už ji

sám

v úmyslu vrátit do pouzdra, když na

byl a od jakési barvy, vzpomínky na Franze Kafku. Najednou se vrátily ty strašné obrazy vzpomínka na profesora z Davle, Arona Steina.

si na Štýrský s hodinami, která na kopci vévodila zahlédla se

list papíru. Zlákal její že se jedná o mrtvol, i ten zápach a

se jak se fajfka dostala do jejich domu, a jestliže Alexandr ve vlaku ženu potkal, co mu, nebo spíše jí, neznámá Znovu si

onu

prohlédla list papíru a pochopila, že ona divná barva je zaschlá krev.

Kdo jí poslední dobou o fajfce? Ano, byl to Mikuláš, on a jeho kamarádi našli fajfku u potoka a tím nálezem vraha? Elfriede se tenkrát usmívala. Usmívala se fantazii, která tady na vsi u potoka vzrušení. Kolikrát si jak by dopadla ona, kdyby jako na takovém zapadlém a ne v hlavním Štýrska. Povzdechla si. ve slavném u potoka. Ale Elfriede si byla jistá, že dávno není konec její cesty. si nikdy nepomyslela, že se jí naskytne pohled na zneužitá ai mladé ženy. smyslem cítila, že to, co zažila nebylo tak hrozné, protože to k válce. Tenkrát však v Davli i v Praze, když poznala Alexandra, pocit, že se nachází ve válce, ale že ta krásná zem, jejíž tepnou byla Vltava žije v jakémsi mylném, mírovém spánku. Stále držela ono pouzdro, které jí pocity: má fajfku schovat,

jeden života. Byla zmítána má zavolat kapitána Obermeyera? Nedovedla si

179 jak se taková do jejich domu.

která se

nacházela na

hrozného

dostala

Elfriede teprve Alexandra, aby jí z Prahy mandl, kde stál nevyužit. Nebylo tedy možné, že by se tu fajfka válela z doby, kdy ona zde nebyla paní domu. „To je kus staré a dobré práce, paní domácí,“ zaslechla za sebou hlas pana Cyprýna, jenž zcela tiše vyšel a pozoroval to, se dívala. ten chlap má ty tak namazaný, že nikdy neslyším, že naštvala se mladá žena. „Ano, našla jsem ji pod mandlem a nevím, jak se tam dostala,“ pomyslela na jinou alternativu zamotaného

aniž by

„Tak to tam zapadla panu domácímu. Ale je divné, že jsem ho nikdy fajfku! On jen cigarety, nemám pravdu?“ „Ano, Alexandr jen cigarety,“ Elfriede a najednou v Praze, nedaleko Mánesu. se, jak radostí bez sebe utíká k muži, jenž tu na ni Byl a opíraje se o zábradlí, díval se do vody. Když se aby ji v ústech fajfku. tabákem a jí se to líbilo. Pak již Alexandra nikdy z fajfky. „Myslíte, pane Cyprýn, že se nakonec myslí, že to prožil?“

zdát sen, který je tak živý, že si

„Inu, paní domácí, já tomu moc nerozumím, ale myslím si, že by to mohlo být možné,“ Pan Cyprýn byl statný muž, který kašíroval ohnutá záda tím, že chodil, jako když voják stojí v pozoru. Byla to podívaná, ale po hodinách strávených v jeho to již nikdo nevnímal. Byl pracovitý a pedantský a v malém u potoka pomohl. Krmení hus, stahování sekání na podpal, to vše bez jakýchkoliv zastával. Tyto práce nebyly pro Alexandra. Ne že by se o nevnímal. On ani že existují. Elfriede si to nyní vám za vše, pane Cyprýn,“

pokusit, on je jednoduše

a slzy jí tekly z

Starý muž jí

rukou po spát, kde

zítra manželé ložnici.

tu zase bude váš pan domácí,“ ani nevrzly.

a vešel do

HLAS nacházelo. Jelikož se do rána prázdný, studený sypek.

schopnost, ale sesypalo do noh

Bylo krátce po svatém Mikuláši a na bílou krajinu, kterou sníh odpadu pohozené se rázem skrývají.

jen tam, kde se nadrané jsi ráno kolem krku jen

noc se v pohádku. svítil v ladnou vílu. Kde jaký kámen skála, halda v oblé kontury, jež nehodlaly prozradit, co

180 jaké radosti se ráno snažit vést výuku, až se vzdají a pošlou žáky ven. Ani Mikuláš ho hlasy.

a

netušili, že se budou tak dlouho

zdání, jakou kouzelnou nemohl si že by takový

Vymotal se tedy naboso šel ke i hlas. Zase se hádali.

kraj dokázal ohromit. Probudily a dunivé údery již doma slyšel.

pokoje a

je. Nyní slyšel

Mikuláš se rozhodl, že si vykoná svou protože se záchod nacházel pod schody a on se Zase zaslechl dunivý úder a pak rozlehly rytmické údery, jako když kluše

potají do umyvadla, bál.

Pak se zaslechl otce, jak bolestí

a domkem se

Chvilku bylo ticho a pak se vše opakovalo, ale v mnohem Hlasy matky a otce byly

více slyšet a

a hysterických tónech.

Najednou Mikuláš pochopil, že se perou. Již to takovou silou, až pocit, že mu roztrhne

zažil a vždy mu bušilo

vždy pocit, že tak hrozná jejich hádka nikdy nebyla, této noci byl spor neobvyklý a Mikuláš hned pochopil, že jde do tuhého. Domem se hlasy mnohem

hrozná rána a bylo slyšet V okamžiku byly a Mikuláš zaslechl i slova, která znal jen od vdovy Bražákové.

Když zaslechl úzkostlivé duši Byl bos a

matky, bez jakéhokoliv rozmyšlení se hnal že musí matku chránit. na

po schodech. Ve své

jen pyžamo.

Dole v hale se mu naskytlo strašné divadlo: do obýváku byly vyražené a Matka stála zády o záchod a nohou kopala otce do a bránila se jeho napadání. Paní Cyprýnová plakala ve odtáhnout:

jejich ložnice a pan Cyprýn se snažil otce od Elfriede

„Pane domácí, vzpamatujte se. vás to bude mrzet…“ „Nesahejte na mne,

se

„Víte, že jsem za 1. republiky nechte vaši paní, ona za vaše „Kdo je tu v Dánsku uložený milion…“ „Bylo by dobrý mladou ženu a

jste vypil více slivovice, než snesete. Zítra do cizího domu…“ to samé co

Dráhy byly vždycky státní,

Jen co padnou komunisti, tak zase

obchodovat, mám

– milion! Vaše bohatství je tady, pane domácí, máte

„To by se vám líbilo, mladá žena…“ Této chvilky využila Elfriede, utekla do a a i pan Cyprýn zvýšil hlas:

Alexandr a vrhl se na starého muže. za sebou Paní Cyprýnová se

181 toho už nechte, ráno musíme oba na vlak, nebo vám…“ Pan Cyprýn ruku.

co by svému domácímu

ale

a

Pro Alexandra bylo jakékoliv vyhrožování ložisko dalšího adrenalinu. mladý muž, a vrhl se na starce. Elfriede musela hovor sledovat, protože v tu chvíli tahat za vestu, kterou teprve dopletla. „Ježíš a Marie, paní Cyprýnová.

že je a

manžela

tu novou vestu roztrhnete, paní domácí,“ obávala se

Alexandr se nyní nacházel ve dvojím ohni: odtahovala Elfriede.

se do

opíral Cyprýn a zezadu ho

Pojednou ucítil ostrou bolest v levém prsu, jako kdyby se tam nožem. Chytil se rukou místa, kde cítil bolest, zatajil dech a ztichl.

rozpáleným

V tomto okamžiku ze Mikuláš. Celou svou silou do otce vrazil, jako by se pral klukem. Otec mu vrazil pohlavek, což že se vrhla Elfriede. Strach a že

bolesti, kterou mladou ženu hlava nehlava mlátit.

Tentokrát se i paní Cyprýnová odlepila od

nikdo

nezavinil,

ložnice a šla na pomoc svému muži.

„Ženo, jdi spát, tohle si sám,“ Alexandra Baleše. Na malou chvilku se mu to bušit.

a snažil se divoce mlátící ruce využil Mikuláš a do otce

Alexandr se po chlapci ohnal. V té chvíli asi dostal ven.

strach, prudce vyrval

a

vstoupila do haly, plné zlé za potokem, kde stál pana tak

ledová bílá noc. až se zdálo, že je více

Mikuláš se s nelekl a ani se v pyžamu, utíkal ke

z té nádhery radovat. Tak jak byl, bos a jen

Tentokrát nebylo a tak vrátka a šel. nohy vysoko nad kotníky do bílých ledových

než ve dne.

bylo tolik, že se jeho bosé

Šel, aniž by kam jde, a jeho bylo klidné. Najednou Ano, vždy, když se dostanu do takových potíží, Když mne zase alkohol, ta zlá síla, která zrychluje tep mého srdce a která se nedá se již nikdy nevrátím. mne hledají a i myšlenky, když domov, bos padlém za

bušit. Utekl jsem. ten páchnoucí zdolat, tak A To byly Mikulášovy noci.

V doškové vdovy Bražákové se svítilo, a tak vešel do dvora. Vdova stála na prahu doškové chalupy, vzala chlapce kolem ramen a zavedla ho do sednice. tam stála a poslouchala kravál u který se nesl celým se že je hluchá, ale slyšela moc

182 Na plot

stál velký hrnec a

to tu mýdlem.

„Celý den jsem to prádlo nedokázala do varu, dnes sníh, co od rána visel Kamna táhly. Oni se zase poprali, mne nebožtík také mlátil, vždycky když z hospody.“ Bražáková málokdy k ní

jako by tu Mikuláš ani nebyl. Ona si na

To ten No to já znám, vždy

a

do plotny a pak zamíchala prádlem. kus povytáhla z vroucí vody a snad studovala jeho Mikuláš poznal, že to bylo špinavé spodní prádlo. byl mu na mysl, že takovou špínu v „Mám tady snesené já ti ho nabídla se Bražáková a do hrnce s prádlem vejce. Mikuláš pocit, že se mu chce zvracet. Pak žena našla trochu chleba a máslo, a vše podle svého nejlepšího chlapce položila. Poté se k hrnci, ze kterého bravurním vylovila vejce. „Když se

prádlo, tak si vždy

„Já, paní Bražáková,

na

nejím vejce,“

„To se podívejme. Slyšela jsem, že s nimi svou a s chutí se pustila do „Asi. Jednou jsem jich že nemá

otec kšeftoval, to ses jich asi

najednou a od té doby vejce nejím,“ lhal kluk.

vajec najednou, to ani c žádné zuby. „Kam jsi šel, bez bot?“

máš to také rád?“

být,“ olizovala se

najednou

Mikuláš

a Mikuláš rameny:

„Jo, jo, Také jsem vždycky utéct, když mne nebožtík mlátil, ale jednou to s ním šlehlo. si vezmi boty a kabát. Ke kdy se ti zachce, já tu nikdy nikoho nemám, jsem za každý kousek to je ten trest, nemít nikoho Žena ztichla a chlapec se zamyslel: „Co to je – s ním šlehlo?“ „No, trefil ho šlak, byl na mrtvý. Já si to tak dlouho mlátil, a on to jednoho dne Do dnešního dne mne to mrzí…“

za to, že mne

„Že vás nemlátí?“ „No, když mne mlátil, tak to bylo hrozné, ale když tu není, tak je to horší,“ povzdychla si Mikuláš ji litoval a povzdechl si s ní: „Ale, máte psa a slepice a prase a se zahnat ženiny chmury. „Jo, a kozu a králíky,“ usmála se

a se všemi si žena. Pak si

povídáte,“ snažil

183 „Ne abyste mne s kluky poslouchali, já jim nadávám a ta slova nejsou pro vaše uši… ale já to tak nemyslím, to jen tak, za ten život zatracený…“ „Jo, to já chápu, já mám také zatracený život,“ chlapec tak že se Bražáková rozesmála. Ten smích bylo tak neobvyklého, smích na plnou pusu bez že se Mikuláš smát, až si že šel a se k tomu nedostal. „Já musím na záchod,“ „No a? Na

je

tak si tam zajdi, já tam chodím také,“

žena.

Mikuláš stál a po chlapeckém Stál na pokraji hnoje, jaký se nacházel u každého vesnického stavení a svou teplotou roztavil padlý sníh a byl tudíž Nešlo mu však do hlavy, jak tu stará Bražáková stát a tak jako on. to u holek, i u žen, i u starých žen asi není tak jednoduché, chlapec a teprve volání od jejich domu mu zlou „Mikuláši, kde jsi?“ slyšel volat svou matku. Nejprve se a padnout jí do tolik po teple jejího toužil. Toužil po slovech, která tak hladit jeho bolavou duši. Kolikrát si myslel, že by žil v dom pod Horou jen s ní, ale pak mu zase na mysl otec, který byl na její lásce závislý zrovna jako on. Nikdy si že i ona by mohla mít kolem Mikulášova nikdo mu mohl? Magda se trápila nad ztrátou své mámy, kterou si

nároky. Nemluvila o nich. Celý se že je v jeho obvyklé. A kdo by pamatovala.

Alexandr se trápil nad úmrtím Marie a nad svou existencí, která se zbortila jako domek z karet. Elfriede se trápila nad katastrofa, jakou Mikuláš se trápil nad života a o tom.

rodiny, do které se dostala, a kterou postihla taková bylo. lidí,

mu

dát podporu a víru do jeho mladého

Jeho duše si do budoucna vzala podivná svým pracuj více, než má den hodin, kdo ti nabízí je zrádce, a láska je jen slovo, které dozní, jakmile opustí ústa, která ho Mohl tušit, že dostal do života jízdenku

Mohl to malý chlapec tušit?

HLAS Ona noc, kdy se Elfriede s Alexandrem porvali a dopustili, aby malý osmiletý chlapec utekl z domova jen v pyžamu a bos, se dávno Alexandr si tuto vzpomínku odnesl do hrobu, se panu Cyprýnovi omlouval, že to že své miluje, že ho bolí u srdce, když se ho syn bojí, že to tak nemyslel.

184 Pan Cyprýn pro vydali ráno na vlak, Elfriede, jež to jsou ubližují.

pochopení a nechal si i slivovici nalít a pak, aniž by šli spát, se byl

dnes žije, zajisté na takovou mít žádné vzpomínky, ty které rychle zapomenou, aniž by tušili, jak

Mikuláš si tuto vzpomínku vezme s sebou do hrobu. Nebo se snad na širém kdo by se zabývat jeho strachem, utrpením a bolestí? Ne,

ne. I Mikuláš sám svou zkušenost vhodil do ho s sebou aniž by se do díval. Ten se dostavil až skoro na sklonku jeho života.

Jak

být pokládat.

tak krutí a tímto

nachází

jenž se jmenuje život, a kdy si jeho obsah ubližovat? Ne, takto si otázku

Dnes již to vím! by

otázka znít takto: jak být tak kruté a pamatovat si svých o které za sebou zanechali o situacích, které snad ani nebyli schopni zvládnout, které jejich horizonty? by

tyto

mladé

života ztvárnit a utvrdit. Jisté je,

že tomu asi tak bude. Jenomže každé ne, každá špatná nálada, která je tak postižených majitelích vzbudí dojem, že tu je A tu

vzpomínky

jako kdo to zavinil.

jako na zavolanou. Ano, vším byli vinni naši

Ale ono tomu tak není! horší vzpomínky, než jsme

tomu tak být, protože i oni my.

Ano, dnes již to vím! a

tyto poznamenané, ubohé uznáním.

ty samé a možná mnohem jsou

Dnes, když si které nezažily, jak se pohádali, vím, že nedostaly na cestu do života tu správnou propustku: život není

dokonce i poprali,

Tato slova jsem v mládí slýchával od svého jediného kamaráda, s kterým se již dávno nestýkám. pro tato slova, která mi byla proto, že byla již tenkrát pravdivá a já je o

Nikdy jsem mu o mého života Ani on se mi o podobných

protože v mých byly

tenkrát nebylo

hrát na klavír, což jsem mu z celého srdce On mi dokázal

mé

akordy na kytaru a já ho do jejich tajemství rád

jednoho léta byl mnohem lepší kytarista než já. Ani jsem nebyl naštvaný, protože držet druhý hlas.

Jo, život není

185 Ve statku hned vedle pana Tašpara

první televizi. Bylo to po novém roku 1953.

Ta novina se celou vsí. Nikdo si nedokázal éterem pohyblivé obrazy, tak jako hudba mluvené slovo. Láry fáry, jistotu odplivla.

selky, tomu

že by se daly

dokud to na vlastní

Mnohá si pro

Chlapi byli vždy pokroku, a tak se vedly dlouhé debaty Celá vesnice žila v jednom ohni.

Pod Horou.

Nejenom že si mladý (dej pán lehkou zem starému ten by tomu šílenství zamezil) dovolil takovou koupit, ale navíc se již týden neukázal u mariáše,

u politických debat a

u chlastu.

To, že si televizi koupil, vyšlo najevo ve škole. Jeho Karásková je musela Malý

se tím vytahovaly a

se však nedal: „To je jako fotografie, akorát to mluví a hýbe se to,“

Mladší

Karásková byla nesvá, a protože padal venku sníh, aby šly Pak se se Konvalinkovou ve a zkoumala situaci: „Soudružko Konvalinková, jste už televisi?“ Konvalinková byla stará panna, ale proto, že nebyla postižena žen, to jest starat se o muže jako o vlastní a navíc na žárlit, zajímala se mimo vykládání karet, pletení a kroužku v Mníšku i o noviny a všeobecné drby. „Paní soudružko Karásková, už mi o tom za výlohou na Václavském Karásková polkla naprázdno. Ona jako které neznají ani jejich A o které neslyšela.

kamarádka z Prahy, že prý tu

vesnické školy je tu od toho, aby žáky jí bývalého sedláka vypráví o

„Za jakou výlohou?“ informace Konvalinkové, ale musela se s tím ona a byly jediné sboru školy Božka Chloupková sbor, ale ta uklízela a o velké kakao, které bylo velkorysou komunistickou vládou poskytováno zadarmo.

nad

„No, asi tam, kde se ta prodává. že to nebylo u Nemohla pohrdlivý jak s ní Karásková jednala, ani vystát. „Náš lid již nechodí

ale do maso a uzeniny, národní podnik,“

„Jo, pokud tam na prodej mají. Já si pamatuji našeho plný krám zboží a jak to tam To se o národním podniku Konvalinková.

v Rymáni, ten nedá,“ zasnila se

186 Karásková snad jen tušila, než by si mohla být jistá, že staré panny komunismus stížnost by jí se nepomohla, již si na svou kolegyni pro mnohem horší a byla vždy odbyta: ráda, soudružko, že pro vás máme soudružku Konvalinkovou. Jinde se musí starat o mnohem více Karásková se hrozila toho, že by jí nechali na krku všechny Vila, která byla zabavena místnostem byla síly. Ve obcích

a

z celé

místnosti a v každé žáci dvou za to, že bylo vedení nuceno zde jednou tolik na krku než zde.

Pak se Karásková rozhodla: „Soudružko Konvalinková, pošlete mi sem

a a šla se dívat z okna.

Krajina tu padala k nádraží, ze kterého Ocelové koleje a lokomotiva se vyjímaly v bílé Slunce, jež vykouklo o mraku miliony jisker v jemné pokrývce charity, tento obraz nerušily. Jediné bylo, že pro to Karásková Když vytáhlý a skoro podvyživený chlapec vstoupil do sborovny,

se.

se,“ Chlapec tak

a

„Tak, vy máte televisi?“ „Jsou v ní obrázky?“ Kluk nic „Kolik stála?“ „Nevím, ale myslím, že a tak byl ve Ono v dnešní kolegy z Prahy,

se chlapec na židli. zdání, kam mít, co nemají jiní, bylo dost troufalé.

prožívaly debaty a máma se bála lidských

„A ty si myslíš, že to hraje i tady

protože táta tu novotu, kterou znal od Co když to funguje jen v Praze,“

Tato prostá ženská moudrost že se zeptal. A se s ním vypravil od televise a zkoumat signál. Tenkrát zjistil, že kolem a naproti kolem a nádraží signál je, jinde ve vsi není. Muž si vše zapisoval do jakési mapy a pak odjel. potvrdil, že si televisi koupit. Už když se lépe hrálo.

anténa, bylo po vsi neklidno, ale

je odbyl, že to je nové a aby to

Nikdo tedy nic nenamítal, všichni pomysleli na ty dráty, které vedly ze chalup sloupu stromu. Na co jiného by pomyslet, než na rozhlas? „Tak odvahu:

jak vypadá ta televise?“ Kluk polkl naprázdno a dodal si

187 „Je to takové obrázky!“

veliké rádio, má to ale navíc malinké zrcadlo, ve kterém jsou

„Jaké zrcadlo? To se tam vidíš?“ „Jo, ale jen když je vypnutá. Když televise hraje, tak jsou tam

obrázky!“

„Kreslené?“ Ale

také hrají film.“

„Film? „Ne,

by

být

jsi

že je tam zrcadlo, a to snad nehraje!“

Karásková se dostávala do varu. Nebyla si jistá, zda je ona tak nechápavá, nebo je ten kluk tak blbý. „Kdy to hraje?“ „Odpoledne dávají kreslené filmy pro film pro již trochu

a pak jsou zprávy a pak

vždy

„Zprávy jsou i v rádiu, co je to za hloupost?“ „To oni pýchou, že

když svou

že byl

požár, tak ho ukážou,“

chlapec a

divila se. máma tátovi, že jsou lidi ve vsi tak že bychom jim dovolit se u nás dívat na tu televisi. již vyklidili obývák a nanosili tam židle. Odpoledne budou chodit a „Budete vybírat vstupné?“ „Vstupné? Copak jsme kino? Ne, to si nedovedu

pochyboval vyzáblý

chlapec. „Ty židle tam už stojí?“ „Ano,

máma, abych pozval

„A již jsi je pozval?“ ne všechny,“ „Nech to na zavolala Konvalinkovou a Když se

se. já to aby svolala do jedné

a do jedné

ze sborovny. Pak

jsouce neustále napomínány k tichu starou

vplula Karásková jako dáma a pohledem ze stupínku barevný roj. Zajíc šeptal jaký že má Karásková dnes velké kozy, když si zjednala ticho.

188 „Milé dnes se pro vás otvírá nový nový a Komunistická strana dala lidu první televisi. Nikde na tento moderní vynález není. U nás ho vlastní rodina a odpoledne jsou všechny pozvány na kreslené filmy!“ až Konvalinkové mráz po zádech: kráva jedna pitomá, co to televise je – na celém první? Jak na to To je pro ostudu, spolupracovat se soudružkou! Komenský se Dámy v hale a pletly a mluvily tom v týdnu opakovala se stala symbolem cítila a byla na na pyšná. Bylo

Tato odpolední jež se postavení. Elfriede to tak

1953. Vysokými francouzskými okny sem jenž letos ležel v kraji,

zimní slunce, které posíleno

Vesnice již žila chodilo se ke na televisi. Odpoledne tam vždy bylo plno a se scházeli však i odpoledne sem žena a pak se žaslo: jak je to možné, že to hraje a že se ty obrázky hýbají? To je nádhera, žasly ženské. se tím moc netrápily. Ty se techniky Mikulášovi bylo jen divné, malé, když je ta bedna sama o

vžily do

pohádky a o

zázraku

že to okénko, kterému se obrazovka, tak dost velká. A byl to kus nábytku.

„Již jste se, Elfriede, byla podívat na tu televisi?“ ch vzor – hladce obrace, hladce, hladce, obrace, a mohla dál Elfriede hlavou. Ba bylo i trochu vzdoru v pohledu, který doprovázel její „Já myslím, že to je ztráta chtít.“ pokyvovala

a že jsou

paní

ne, to po

hlavou: trvalo to léta, než našla

„Co

když plést.

rovnou!

od tak prostých lidí, tady

ani jeden

nebyl ve Elfriede pokyvovala hlavou a zkušeným okem prohlížela

který pletla Mikulášovi.

Protože

zrovna z pokoje, jenž okna na východ a na jih a jemuž se na syna, jenž hned a na jeho zádech natahovat pleteninu. Mikuláš tyto zkoušky dost Elfriede, která se díla doslova rochnila, pochopení, že se o její um nezajímá. „Trochu bych to to bylo nanic,“ mínila

kluk poroste, a Elfriede se

až

léto. Na

zimu by

To bych musela celé rozpárat,“ žasla nad návrhem kamarádky. „Však toho Ládík Elfriede tolik

není tolik upleteného, paní Elfriede,“

jehož tahala za kabát dlouho zabývá Mikulášem, když

ji paní z hradu.

zvaná ke

s nelibostí že se na televisi a již

189 „Paní Balešová, nemohla byste s tím svetrem

My totiž

že by se dalo hromobití, ale jediný, kdo se polekal, bylo se schovalo za hubené Ládíka. Mikuláš využil chvíle, stoupl si vedle kamaráda a snažil se, aby nikdo nepoznal, že se ve bojí. To by si doma nedovolil, vytrhnout se když ho zneužívala jako pannu. Elfriede si nebyla jistá, zda smí tady na jak se zachová paní Ta Ládík:

spustit výchovnou sirénu, a tak jen to samé, a tak do ticha

„Jdeme na televisi, pohádka již „Ne abyste tam

se vzpamatovala a chodily v botách! Zujte se!“

se již po starodávných schodech. Jejich dusot Elfriede si dala ruku na ústa:

horní i dolní halou a

„Takové nádherné „To už vydrželo nápory,“ hladce, hladce, obrace, obrace, obrace, obrace… Elfriede se dala do párání a

a

když zase již pletla bez

zase v duchu

si povzdychla:

„Co na té televisi mají!“ „To, paní

také nechápu,“

itakala Elfriede.

do mne hrom milá paní Elfriede, mne by tam nikdo nedostal, Ale by mne zajímalo, jak ta televise funguje. To není možné, aby se daly pohyblivé obrazy vzduchem. To všechny mé povzdychla si Elfriede Balešová pokyvovala tiše hlavou a zakládala Mikuláše. se zvedla a

jako každé odpoledne, šla

Elfriede v hale sama. Vždy , mocná a nedostupná dáma Dnes ji v tuto posvátnou chvíli stoupá po schodech. Nebyly to Elfriede si teprve

kroky, které

první

ke svetru pro

kávu.

využívala této chvilky, kdy byla ona paní na klapnutí vchodových

i že to byly kroky ušlechtilé.

a pak zaslechla, jak byly to kroky tiché a

Onen jenž stoupal halou do horní domu, musel být lehké a pohyblivé postavy, zdálo se jí chvilku, jakoby onen neznámý šel po P vydávalo

se, že zatajila dech, že a ten, kdo po nich stoupal.

naslouchat

krásným

jež

190 jí hlavou, jak a bez citu rámusil vždy Alexandr v domku dole u potoka na schodech, jež vedly do podkroví. Nikdy si nepomyslela, že stoupání do by nebo mohlo mít Ale jaký je to rozdíl, to, co prožívá, co slyší. Celým jejím Ladislav

a již dlouho nepoznané vzrušení.

v zákrutu majitel hradu a bývalý

hlavu, jež

ušlechtilým

Elfriede polkla naprázdno. Již toho vzrušujícího muže a vždy dojem, že on ji ani nevnímá.

ale nikdy s ním nebyla sama

Nikdy si nebyli navzájem ani tenkrát, když tu a když jí tolik pomohl dostat Alexandra od policie. Tenkrát byla s ním s mnoha lidmi. Dnes se naskytla chvíle, která je navzájem oslovit:

s kapitánem Obermeyerem hlavu plnou jiných starostí a k tomu, že se museli

„Rukulíbám, milostivá paní Balešová,“ a Elfriede se zatajil dech. Srdce jí pumpovat krev rychleji, než bylo a vehnalo jí do Elfriede se protože nedokázala tak slova k poklonám a úcty, jako ve svém rodném jazyce. se a symbolicky své rty ke její ruky, která ležela v jeho dlani. Elfriede se jen usmála a „Dobrý den, pane On i ona pohledy na svých která nichž jejich majitelé ani tušení. Stáli tu ohromeni ohromného rachotu nevídaným vplula

vysílala signály, o bleskem, který za

se ono úchvatné divadlo odehrávalo jen v jejich myslích, do haly s podnosem, s šálky a konví, ze které pravá káva. Elfriede si tuto každé odpoledne, které trávila na pravá káva. „Ach, tady je Ladislav! Jsi tu dnes brzo… dáš si s námi kávu?“ na svou ženu, a lehce hlavou. já

Elfriede,“

že kávu jen tak nepiješ! Dovol, abych ti si, že tu již jednou

„Již jsme se seznámili,“ se stydí, a nakonec „Dámám bude ve statku dost fofr!“

Protože dále nic

paní

tichým hlasem. Pak chvilku postával, zdálo se, že

milé, když se

natáhnu a nebudu

„Ale si násilí,“ hlasu studenou ironii. Když štíhlý a stále se usmívající muž odešel, „Fofr byl spíš mohou pít?“

se podíval

dnes byl

a Elfriede cítila z jejího

Kafe s rumem, jedno za druhým, jak to ty chlapi pletla i Elfriede Mikulášovu vestu, aniž by promluvila.

191 se nestalo, aby šel Alexandr do hospody, ale to mu nebránilo v tom, aby nepil! Kdo tady v této zemi nepije? Elfriede slýchala skoro každý když se zavírala hospoda Pod Horou, opilé hlasy a z celého srdce chlapy pohrdala. i ona si dala malé štamprlátko si nenechala nalít, ani ve

likéru, ale po druhém se jí

hlava a již

žasnu, jakou máte odvahu vyjít z domu, aniž byste se Elfriede,“ pojednou a odložila pletení. Hodila nohu nohu a se do slunce. To bylo obvyklé znamení, že se s pletením a Elfriede totéž.

paní

Jarní, skoro zimní slunce se pomalu schovávalo za Horou a vrhalo tom dlouhé stíny. Sýkorky zobaly na co zbylo od Jejich radost nad nalezeným zobem byla skoro biblická: neobávají se budoucnosti, nesejí a je On živí… Kdo se však tenkrát roku 1954 zabýval knihou, v níž jsou skryta pravidla lidského soužití? „Ale sluší vám to, vy máte tak jemnou po válce tu není nic do Švýcarska,“ s povzdechem. Nebude tady ve svobodném rodinu! „Vy máte otce ve Švýcarsku? Co tam se

napila z hrnku kávy. To

že bych vám ani žádnou kosmetiku na trhu. Budu muset napsat otci tou Rakušankou tajit, že má také žasla Elfriede. se jí povedlo!

„Je letcem u Swiss Air!“ „U

divila se Elfriede.

„U švýcarské letecké a náhle že takhle se již dlouho necítila. Ona se v té zemi, kde jsem studovala, narodila, ale moc chytrosti si uvažovala nadmíru spokojená. Elfriede byla šokovaná, byla zahnaná do kouta, jako malé ve školce. Neohromilo ji to, se ní vytáhnout. Spíše to, že tam svou osobnost, své zkušenosti a hluboké zážitky, že se oddala jež nebyly její vlastní, a se má nechat ohromit takovou hloupou husou, která tu je pro všech Elfriede si vždy vážila lidí. Lidí, o nichž jsou, odkud pocházejí, z jakého jsou rodu. Její povolání, její že bude lidem sloužit, co jsou nemocní, ji k tomu nabádala. Proto nikdy nechápala opravdu lidí. starorakouských genech.

jež v jejím srdci vzplanul, když se dostala do o tom a došla že jí to bylo dáno ve

postrádala to divadlo, které znala ze Štýrského Hradce, a proto si zavedla ch nová pravidla: kdo byl, nebyl o tom rozhodla jen ona sama. Sama ve svém nitru, ve svém Nikomu o pravidlech Že

to již dlouho tušila. Nyní se o tom

192 „To chudák ví, že ji máte

že máte otce, který je ochoten vám poslat Já jsem se vždy bez obešla,“

na ni

kosmetiku! Snad

v jádru své duše. Že by mohla Elfriede takhle

reagovat, to „Když se tak na vás dívám, je mi záhadou, že opustíte aniž byste se napudrovala! Ale vy si to dovolit, vaší mladistvé pleti,“ dodala a rozhodla se, že si zapálí cigaretu. Byla toho názoru, že to ve vypadá. Dalo jí to nesmírnou práci, když se na svých na koni se a rozsvítila stojací lampu, jejíž teple nábytek, kterým byla hala Na pletení již nebylo pomyšlení, a tak se ženy starat, kde jsou povstala a prošla kuchyní do obývacího pokoje, z jehož oken bylo celou ves. Od brdských kreslil obrysy

jak se slunce

na

s krajem, sníh se

a na a

i

však nebyly se že Ladislav, její muž, vyšel z knihovny, která

také

ve vzpomínkách, a proto nezaslechla, do haly.

Nejprve si zapálil svou partyzánku, pak teprve zjistil, že tu není sám: mi ušlo, že tu jste, paní Balešová,“ Ten pocit, který tu již byl, když stoupal po schodech haly, se vrátil. ochromil její hlasivky, že nebyla schopna promluvit. Jen se usmívala a dojem, že ten je Ladislav se popelníku.

také usmívat a

Kdyby do haly nevstoupila m pohlédli na

a stoprocentní

celou partyzánku do broušeného

snad by se na sebe koukali mnohem déle. Oba ženu:

se dívám, jak chci,

není,“

„Ony se ztratily?“ lekl se „Ne, šly se dívat na tu cigaretou v popelníku „Jo, to šly ke jedu kolem,“ nabídl se Ladislav

televisi,“ oznámila partyzánku.

postrkovat svou

jestli chcete, paní Balešová, tak vás tam zavezu,

„Od které doby odhazuješ „To si

a

starosti, já tam

zapálenou partyzánku?“ vrátila se

„To je rozumný nápad, paní Elfriede, muž vás tam doveze a souhlasila

paní domu. zase popožene naše

193 Tak se vydali, Ladislav a Elfriede, po honosném schodišti do dolní vyšli a po kamenných schodech, které svírala vysoká sešli do Tady stála ona kapitalistická fordka. Ladislav obešel vozidlo a

jako

vozu a nechal Elfriedu nastoupit. Pak za ní tiše se vsunul za volant.

Bože, jak ohleduplný a tichý muž to je! Zcela Elfriede. Nastartoval a slyšet.

haly, statku.

jiného než Alexandr, pomyslela si

se dal svou americkou, houpavou vlnou do pohybu. Motor

nebyl

se za nimi dívala z okna obýváku: sluší jim to, kdybych je dala dohromady, mohla bych se Strnadovi, zatoužila pojednou. Pan Strnad byl Zima podlehla jaru a vesnicí jako jarní vítr v lukách, jemuž se Komárkárna, Jen tak, nikdo

pro nic za nic chytl a

Teprve když se

novina: domek

celou noc, nikdo

nevolal, snad o tom ani

po poledni vracely z mníšecké školy, donesly tu zprávu do vsi.

Místo bylo utopené ve vlhkých lukách, nebylo se tedy nutno bát, že by se požár roznesl, a tak se nikdo nešel ke spáleništi podívat, ani když se novina roznesla vesnicí. Rozumí se samo sebou, že máme na mysli jen co se mohli doma uvolnit.

obyvatele vsi. Kluci, ti se tam

Byli tu všichni: Ládík Jarouš neboli zvaný Zajíc, a Vašek Pítovec, kterému se

z truhlárny, Pepík

Kája

Obcházeli domek a v hlavách více fantazie, než se mohlo tomuto místu Když posléze objevil spálené lidské ani se tolik nedivili, mnohem více. „Kluci, to vypadá jako spálená mrtvola,“

jen tak mimochodem Jaroušek.

„Jsi blbej? Kde by se tu vzala mrtvola?“ divil se Mikuláš. „Tak se podívej a nekecej nesmysle, tohle je Kluci po lidské

onu hmotu zkoumat a

vše

Potíž byla v tom, že fantazie byla mnohem která je zklamala. si

kdy jsme

jsme ani mrtvého

spálenej

bránil se

tomu, že se jedná o spálené mnohem

mrtvé lidské Pokud jsme byli ve kterém se umírá, nic

než holá a pokud se našla

194 Mrtvola, to byla že když chlapci stáli

spojená s tak vysokým afektem a barvitostí, spáleným lidským byli zklamáni.

„Kdo to je ?“

Pepík ze mlýna.

Kluci se jako na povel k malému chlapci. Pepík zrudl, chvíle, do které se svou chytrou otázkou dostal. Chlapci se dopustili Nikdo tu však nebyl. Slunce již od rána svítilo, a

nedohlédlo, jako

chápal rozhlížet, jako by se do všech

potoka,

již z jara mu ve výhledu bránila Hora. Oblohou se louky byly plné jarních barev. Vzduch byl vlhkou zvlhlým popelem. Nebyl sice vítr, ale vánek sem z Mníšku zanášel Že by lidské, spálené kterou tu vryl do louky

táhly šmouhy a tady u cukroví.

mít pach, na to chlapci bylo vše stejné jako každého jara.

Mimo

a

díry,

se že je chaloupka neobydlena a Komárek, jenž se ve vsi mihnul léta, se od té doby neukázal. „Budeme to muset oznámit na národním výboru,“ „Jo, a zase nám vše vyfouknou

nosem,“

„To je fakt, necháme si to pro sebe,“

si Ládík si Kája

Mikuláš.

„To tttttt asi nnnnnnnn nejde, jjjjj já bych to nnnn nahlásil,“ lekl se Vašek Kluci se dlouho radili a jaro se zatím válelo po kraji. rostoucí na svazích Hory, se zelenat, skoro jsi tu barvu teprve tušil. Ptáci se radovali a již svá hnízda, nebo se teprve namlouvali, ale si nevšímali. Parta se musela sama rozhodnout, co bude dál. Nakonec to nahlásit.

vyhrál zdravý rozum, který tenkrát

jednou prohlédly ani památky. Protože zbyly jen veranda, byla celá ze

mívaly. Rozhodly se, že to

Domek byl zcela s komínem, dalo se soudit, že ta

po

nezbylo kde byla

Spálená mrtvola ležela u co se podobalo zbytku sporáku. jediné místnosti, kterou domek kdysi míval, zela díra do podzemí. Kdyby se kluci tolik nebáli pohledu na zbytky lidského podívali by se do sklípku, jehož vchod tu zel v podlaze. se tam neodvážili a byli podívané. Ladislav si chlapce vyslechl, na nic se neptal a zavolal do Bráníka. Kapitán Obermeyer byl u telefonu. mu co se od hovor byl u konce. JZD vytáhl z kapsy saka dvacetikorunu a dal ji si

koupit

na zub, máte toho asi dost,“

a

195 že už jede?“ „Jo,

Jaroušek

že tu hned bude,“

muž, nic netuše.

Kluci byli v mžiku Úprkem se hnali k obchodu, utratili více než od pana dostali, protože zbytek paní Pítovcová. Než se zeptat, kam mají byli Hnali se kolem hospody Pod Horou, v mžiku minuli starý mlýn a již zahlédli louky, které se táhly, nerušeny svahy porosty, až k Mníšku. zjistili, že tu není. Zaujali tedy místo na kraji silnice a domek Chlapci byli jako všechna jim jinak než si stále že by den mohl mít jednou tolik hodin. Ne, chlapci by mít den mnohem kratší. se zabývali kdo to asi, ta mrtvola, je. Jejich fantazie jim nepomohla, protože nikdo ze vsi nebyl Byli tak zabráni do veškerých možností, které se mohly skrývat za nálezem, že ani jak od Mníšku dva vozy. Kapitán Obermeyer

vystoupit a dojít až

„Tak jsem tady,“

aniž si ho všimli.

a usmál se. Bylo by mu

kdyby tu kluky

nenašel. „To je dost, pane generále,“

Mikuláš.

„Rychleji to nešlo,“ omluvil se lišácky kapitán Obermeyer a nechal si od Ládíka jejich nález. Pak jim aby šli a vydal se za obcházeli domek. Ne,

již

chlapci nešli, na kraji silnice a pozorovali Když však ze vsi svou houpavou jízdou americká fordka s Ladislavem museli jít

Pro jistotu se stále

mohlo by se

stát, že by je kapitán Obermeyer

„Myslím, že to je kapitán, ten generál,“ domníval se Ládík Ten však jen

k Mikulášovi.

rameny a ostatní to nezajímalo.

„Co se tam v lukách volala a pak již netrvalo dlouho a celá vesnice to

ze mlýna, když šli kolem. Chlapci jí to

Ženské i chlapi se hnali k Mníšku, kudy kdysi dávno chodili na svatohorskou mi. Pak postávali v uctivé vzdálenosti na silnici i na vedoucí loukami k rybníku Sýkoráku. Elfriede Balešová, nic netušíc o událostech, tomu jarní úklid. Pokradmu se dívala na náladu na Elizabeth Alexandru Mary Windsor neboli naplánována na 2. a kteroužto událostí ženy žily.

jako kulový blesk: paní Cyprýnové, totiž II., jejíž korunovace byla

Ne, dnes roku 1953 na Cyprýnovou a britský náladu, dnes Chudák stará nájemnice to musela asi tušit, protože do haly ani nenakoukla.

jarní úklid.

Pak se najednou v rukách Elfriede objevila zase ona kazeta s fajfkou a listem papíru, listem od krve.

196 Zase cítila onoho dne, kdy ji Aron Stein poslal do nacisty obsazené Prahy. Kde se tu ten vzal? v duchu a velice ji udivilo, že si po celou zimu stále v mysli onen rozhovor, kdy jí Alexandr z vlaku. šestým smyslem cítila celou její oné záhadné nemluvili a že si Alexandr nikdy vlaku a který To

není

Nyní si na

že již nikdy o který našel ve

zcela

snem, a pak Jedno

to je kazeta! napadlo ji.

Byla to náhoda, že jí Alexandr zážitek z vlaku, jenž byl našla kazetu? Kazetu, které dala jméno ano, nyní to s druhým nic Jak se sem však ona kazeta dostala?

Nyní ji napadlo, že ve vlaku byl sen muže zlomeného osudem, že slova do úst tajuplné ženy dala jeho mysl, že jednoduše a starosti, které ho sužovaly ve chvílích, kdy nespal. Kdy byl bezbranný vystaven surovému bezpráví padesátých let. Ano, onen sen nemá s touto kazetou, ukrývající fajfku pana Steina, nic Jak se sem tedy dostala? Jestliže nenajdu záhy tak se zblázním, Elfriede s jistotou. Myšlenky nebyly k zastavení, a tak se žena pustila s vervou do úklidu. Kazetu nechala ležet na mandlu v hale. Když

Magda ze školy, první bylo, že

„Kde byla? Já ji našla a durdila se dívka „Kde jsi ji našla?“ „Ležela u „U

jsem vám ji dát a pak už jsem ji nikde Elfriede.

na schodech,“

dívka.

na schodech?“ nechápala Elfriede, než se nyní rýsovala. „Kdy to bylo?“

mnohem „To bylo už v loni, „Co jsi

kazetu:

u

nálezu této fajfky

než napadal sníh,“ zamýšlela se Magda. Elfriede.

„Jak si to mohu pamatovat, je to tak dávno?“ divila se dívka. „Co jsi tam d U koho jsi byla?“ Magda rameny a koho u zná, aby mohla otázku. Pavlíková již byla mrtvá, a tak ji napadla Boženka Kubišová. Kubišovi však padli v Elfriede Balešové, národní výbor do statku paní Burešové.

to byli chudí bezdomovci, které

Paní Burešová byla vdova, jednu krávu a Elfriede si k ní poté, co se stala aféra s panem Budilem, kterého Alexandr zavraždit.

chodit pro mléko

197 Navíc mluvila paní Burešová zcela p té nespravedlnosti, že jí do kvartýru Tyto souvislosti Magda znala, a tak

což rodinu Kubišovu, o Božence mluvit.

utajené. O s Elfriede mluvila.

Ve

moc co tam Ona totiž na schodech na Mirka Fišera, který již nechodil do školy do Vraného, protože dvanáctiletku.

vždycky do Prahy na

Mirek Fišer se snažil získat Magdinu poctivost, což mu sice nehodlala dovolit, ale ta jeho zoufalá snaha ji Proto se s ním scházela. To byla ale tento výraz její

kterou matce nazývala tupý.

„Bože, kdybych komentovala

nemohla, a proto jen stála a

se dívala. Elfriede

že tu tupost z tebe vymlátím, tak bych že se zase nic

mlátila od rána do

se do „Jo,

jež rudlo vzteky.

kde je Mikuláš?“

Magda rameny, ale v tom okamžiku se jim do haly, sotva popadal dech. „Kde jsi byl?“

Mikuláš vtrhl

matka.

„Komárkárna

a my tam našli mrtvolu,“

tak se „Kdy

dostala

sotva popadal dech.

a jdi psát úkoly!“ reagovala matka jinak, než divila se Magda.

„Asi dnes v noci a my tam našli mrtvolu,“ zájem, který se u matky nedostavil.

se chlapec

jevila

„Ví se, kdo to byl?“ ne, ale ten policajt z Bráníka to s vodou a

„Myslíš pan Obermeyer?“ zapojila se Mikuláš „Vy jste tu mrtvolu

Do vlastních

„Na vlastní

kluk.

„To se nemá ukazovat „Tam

Elfriede do debaty, držíc v ruce kýbl

to by si

dovolit!“

nikdo nebyl, když jsme to našli!“

„Ani pan Obermeyer vám to nezakázal?“ „Ten jo a pan nespravedlivé!“

nás poslal

„Je tam také Mirek?“

tam ale stojí celá vesnice a Magda.

a to je

198 „Jo,“ odsekl Mikuláš, maje na mysli jen tu sžíravou potupu, že oni, kluci, tam nesmí být. Magda ani slovo, praštila školní brašnou na podlahu k elektrickému mandlu s takovou vervou, že brašna zmizela pod gobelínem v prostoru, kde se nacházel nožní pedál, kterým se ovládal válec. Taška zmizela, jako by tu ani chvilkou nebyla, a bez opustilo halu k potoku. Tímto se tam dostala kazeta s fajfkou, došlo Elfriede. „Kam se hnala?“ „Ale, ona dolézá za Mirkem,“ nezajímají.

Miky, dávaje tím najevo, že ho

dolézá? nechodí? To se chová jako pes?“ chováním své dcery. Mikuláš chvilku na matku a Pak se mu však rozsvítilo:

rozmary

matka netušil, co chce

„Dolézá znamená, že otravuje, ne že chodí po jako pes,“ uklidnil matku. Elfriede byla však tak že jen kroutila hlavou a obracela v sloup. „Mami, nešla bys tam se mnou?“ zatoužil, nikdo nemohl poslat „Cože? Co bych tam

Copak jsem

v doprovodu

osoby by ho

bába?“

Mikulášovi se ztemnil jarní den, zchladl jako lednová vánice, stesk stiskl toužící Elfriede odstavila kýbl a a rukama zajela do jsi, že je tam pan „Jo,

s fordkou,“ oživl chlapec

možností, že matka

názor.

„Nebude to ostuda?“ „Ne,

tam jsou všichni!“

„To neznamená, že já musím být, kde jsou všichni,“

matka, ale již si

obouvala To bylo standardní pro každou situaci: vždy pohrdat tím, co houf, co stádo. Za každou cenu se odlišit.

Arnošt Valeš

jiní, co

199

Mosty 2. díl

Kapitán Obermeyer byl tím, co zbylo.

nálezem v lukách, ve spáleném domku, nebo lépe

Nejednalo se zde jen o tu mrtvolu, kterou našli chlapci, ale o nález ve sklípku, nacházejícím se pod podlahou jediné místnosti. Byl to hromadný hrob. lidských byly již staré, pouhé kostry, ale nepodlehly procesu tlení docela. Obermeyer pochopil, že se tu jedná o šílence, který zde zneužíval své a pak je jednoduše házel do sklípku. Nebo je sem dopravoval z jiných míst Protože žádnou a kolem, mu blízkým telefonem ve vsi také nemohli posloužit, poslal jednoho policistu, aby z Mníšku zavolal posilu: vozy. Pak se rozhlédl kolem. kontrast hnusných, úchylných

musel opustit zdi a nadýchat se vzduchu. Ten a líbezné krásy kraje mu zase padl na mysl.

Na krajnicích silnice, vedoucí do Mníšku, stálo plno a také na polní která vedla k severozápadu. K domku samotnému nevedla žádná cesta, od polní cesty nebyla , protože ji asi nikdo nepoužíval. Dopravování mrtvých sem by bylo asi obtížné, pomyslil si policista. lidí u silnice se odloupl štíhlý muž a zapálil si. Obermeyer poznal pana Pokynul mu hlavou a pravou rukou gesto, jímž dal najevo, aby kluci pravdu?“

bez pozdravu,

spolu již mluvili telefonicky.

Obermeyer „Bohužel, ale

asi

co se skrývá ve sklípku!“

„Ve sklípku?“ „No, je to taková díra pod podlahou, asi nikdo netušil, že tam byl,“

poklop a ten

200 „No, a co bylo ve sklípku?“ zeptal se

protože se Obermeyer ztratil

sám

„Hromadný hrob!“ si pískl a zase do úst partyzánku. Nabídl kapitánovi a ten si kupodivu vzal. zapálil, Obermeyer vdechl páchnoucí cigarety a se k polní „Kam vede?“ zeptal se. „K rybníku a pak kolem mníšeckého mlýnu zase na cestu do „Máte tady „Ne, to bych „A v Mníšku?“ Ladislav

rameny.

„Neslyšel jsem o než Rudé právo!“ Obermeyer se zcela snadné najít by byl kolegové, byl by to i lehká

Ale

by to báby sem do vsi zanesly, ty jsou

když zaslechl název komunistické hlásné trouby. že by bylo který režimu nesedí, uvalit na politický ve a by si vysloužil majora. Kdyby byl parchant, jako jiní jeho ale stále doutnala stará škola: najít pravého pachatele!

„Pane dávejte na sebe pozor,“ pro kariéristy u policie.

Od sem chlapec a za ním poznali Elfriede Balešovou a synka Mikuláše.

že takový muž je šla drobná, tmavovlasá žena. Oba muži

„Pane generále, už víte, kdo byl ten chlapec Mikuláš si že by byl mezi kluky prvním, kdo by to a tuto si nechat ujít. Za zády policisty jak Magda, jež tu stála s Mirkem Fišerem, který vlastnicky hozenou pravou ruku kolem jejích ramen, rychle odstoupila a že mladíka nezná. ne, Mikuláši,“

Obermeyer a dodal:

„Vy jste v tom domku byli?“ „Ne, my jsme tam nikdy nebyli, k tomu nám odvaha,“ Ladislav se musel nad moudrostí usmát a Elfriede Balešová mu se domýšlela, že jí. se tedy pro jistotu usmál jednou, jen on sám znal její mýlku. „A dnes, když byl „Ne, to již

také ne?“

ne, to tam

ležela ta mrtvola,“

„Komu ten domek opakovat. usmáli.

„Komárkovi,“ Mikuláš a jen protože vyslovené nebylo že se Obermeyer ptal jeho, a tak se oba muži horlivosti zase

201 „Dobrý den, páni,“

Elfriede, jež

dorazila.

vám

syn?“ „Pánové, se pánové a já se tu bavíme,“ Mikuláš.

Jdi si zase stoupnout k lidem, mami, my

„Dobrý den, paní Balešová,“ Obermeyer a si jen sáhl ke klobouku. Elfriede se Jednak, že se setkala s mužem, který v ní vzbuzoval co neznala, a také proto, že byla toho názoru, že se Mikuláš nechová si starosti, Mikuláš je mou pravou rukou, už mi mnoho pomohl. Ale myslím, že by bylo aby si a šel s vámi usmíval se Obermeyer. Zase se vloudil do jeho myšlenek ten protiklad milých lidí a strašného Najednou ho napadlo: „Až tady budu hotov, stavím se u vás, paní Balešová!“ Elfriede jen syna za ruku a vedla ho k silnici. se nejprve za ní a pak k policistovi:

vzala

pane Obermeyer?“ „Ne, pro dnešek nemohu nic musím až na výsledky pitvy,“ si podali ruce. Beze slov se rozešli. Fajnový pomyslel si Obermeyer.

a muži

Elfriede šla loukou, jež

jarem, a pozorovala první barvy léta. zda se má lidí, jenž z ní ji Držela Mikuláše za ruku. Když už zdolat svah jenž tu byl strmý, podal jí pan ruku a silnou paží jí pomohl. pípla.

si

nevšiml:

„Kdo to tam je?“ „Nevím, já jsem nic „Leží tam mrtvola, celá spálená, vypadá jako

hlásil Mikuláš a babky se

„Ví se, kdo to je?“ cht „Neví, nic se neví. Lidi, jenž už také došel k silnici.

tu okukovat a dejte se zase do práce,“

si sednout do vozu, já vás svezu Elfriede projela jiskra bolestného to myslet všemi Nebylo však v její moci na situaci protože Mikuláš již na zadním sedadle a Ladislav držel spolujezdce. Proto tedy nasedla a se rozjel k Mníšku. „Myslela jsem, že jedeme

divila se Elfriede.

„Ano, ale tenhle postavili v Americe a tam mají asi širší silnice. Tady bych se musím až k mníšeckému mlýnu,“ To byla vítaná situace pro Mikuláše: pane

a nebudeme se muset

prosím!“ žadonil.

202 „Ne, to v úvahu, tady pan nemá tolik zrovna jako Mikuláš nafouknout každou s tímto mužem. Nafouknout do a zastavit Ladislav sklopenýma

protestovala Elfriede, jíž mohla strávit ve voze

úmysl chlapce prokoukl a byl mu jeho nápad docela vítaný. ale byl s tou ženou rád. Cítil její a žádostivou touhu, kterou dokázala troubit do jeho toužícího nitra: již dlouho jinou, cizí ženu!

„Ale jen chlapce nechte, je to docela dobrý nápad, se fordce který zase vyvolal tolik vrásek v jeho se musí to musím nesmím to zapomenout, Mikuláš a díval se kolenou zadním okénkem, jak cesta mizí. Elfriede se dívala dovoloval. Když se

na

z levého okna vozu a Ladislav zase na ni, pokud to terén že ji pozoruje, a tak se usmála.

Když dojeli na rozcestí u obchodu Pítovcových, že už dojdou. Když jeli kolem zahlédl Mikuláš partu svých a tak z vozu a hnal se za nimi. Ani kam jde, a Elfriede vyschla slova v hrdle. „Nechte ho, je to kluk a musí se pochlubit, že jel v americe,“

pan

„V Americe?“ nechápala. „Ano, tak se mezi kluky které byly vyrobeny v Americe, nebo o kterých si to myslí,“ Cítil, že ji to nezajímá, ale stále prodlužovala trapnost chvíle, chvíle beze slov, však plné otázek a „Lidi,“

Nejprve nechápal a pak

první

ky, jdoucí z práce od vlaku.

„Ano, lidi!“ souhlasil. „Nemusí nás „Nemusí,

myslela nahlas. do lomu, nad dráhou,“ zaprosil.

„Kdy?“ „To je jedno, já tam budu naklonila do kabiny a za svezení, pane je míjely. zda slyšela jeho významné pohledy. Elfriede se zdálo, že se doma ani se a již stála na zápraží. dále, není

ale to Elfriede již vystoupila a pak se to tak nahlas, aby to slyšely ženské, které a plyn. Ženské si když u branky zazvonil pan Obermeyer. Rychle

volala.

Pes Rek ocasem a dával tím najevo, že pana Obermeyera zná. si myslela, že si s mužem promluví venku na ale kolem potoka táhnout studený vzduch a slunce se schovalo za Horou. Proto tedy zavedla policistu do Byla jak na trní: Magda psát úkoly, Mikuláš se Navíc byla rozrušena setkáním s panem Bude v lomu

ale dnes bylo vše jinak. Co to je za

203 Mezitím se kapitán Obermeyer usadil v kuchyni a ona se chystala, že a jen se rozhlížel po skromné místnosti. bych, že je místnost

–

kafe. Muž

podle domu pohledem z venku bych to

tak odhadoval,“ „Ale ano, je Jak Steina.

manžel tu postavil

a máme tam špajz,“

až se voda a ona bude moci kávu zalít, stále myslela na fajfku Arona by se s tím policistovi, ale nebyla si jista, zda je to možné.

Když již delší dobu

u stolu a míchali cukr do svých

Obermeyer promluvil:

„Víte, co jsem tam našel?“ „Ano, spálené lidské „Ano, a celou kupu dalších mrtvol. Byly naházeny do sklípku, který se skrýval pod podlahou,“ zašeptal Bylo že se mu z toho, co chvilkou byste „Snad ano,

štamprdle?“ nabídla. neškodilo by,“

celou láhev, ale jen jednu sklínku.

„Vy si nedáte?“ „Ne, to pro mne není.“ Obermeyer vychutnal domácí slivovici a pak se zadíval na ženu: „Kde jste byla za války?“ „V

v nemocnici u profesora Veila,“

„Zažila jste válku s nálety, nebo jste jen oknem do a vtom nálet na nemocnici, do žíly morfium. se. zahynuli,

Elfriede se Veila a se, jak mu

„Nejprve jen a nakonec nám rozbombardovali nemocnici, skoro všichni byli jim utrhány bomb…“ jsem vyvolat takovou zlou vzpomínku,“ omlouval se.

„To nic, je lepší o tom mluvit, než se tím týrat celé noci,“ pochopil její samotu: „Vy se s tím bych mohla, ale

Obermeyer

nikomu tím rodinu

jsou malé a Alexandr, ten, ten…“

„…ten si prožil své. Ano, ono se nedá s každým o všem mluvit. Stále mi vrtá v Davli. Jste si jista, že jste vše tak, jak jste Elfriede pokývla hlavou a vstala od stolu.

vaše

Obermeyer ji sledoval. Vzala si židli, ji ke kredenci a stoupla na ni. Pak za mnoha porcelánovými prachu vytáhla malou kazetu.

204 Když ji položila muže, zase si sedla ke stolu. Obermeyer kazetu na fajfku. Pak vyndal kus papíru, jenž byl nasáklý krví. Mezi málo ho nejvíce zaujalo jméno Franz Kafka. na ženu: „Je to z Davle?“ Elfriede

a

rameny:

„Nevím. Ta fajfka má iniciály A.S., což by mohlo znamenat Aron Stein. Ten list papíru je bezesporu pojednání o Kafkovi. Sama jsem tam tenkrát vzala jeden list, na kterém byla mapka soutoku dvou tam poklad, který se nacházel skoro u soutoku „Máte ten plánek?“ „Ne, již dávno ne. nesmysl, s tím pokladem.

jsem ho ztratila a považovala jsem to za by Hitler ukládal poklad zrovna tam?“

„To byste paní Balešová, kolik lidí na ten poklad hledá,“ povzdychl si Obermeyer.

Stále ho

„To jsem netušila, že tam je,“ divila se Elfriede. „No, on tam spíš není, ale lidská fantazie nemá hranic. Tu kazetu jste však neztratila?“ Elfriede se „Tu kasetu našla naše Magda na schodech Teprve vloni na podzim. Ona má ve zvyku mrsknout školní taškou pod mandl a tak to s tou kazetou asi také. Pak na to Kapitán se „Nezdá se vám, že to je

divná náhoda?“

divná. Tak divná, že se toho bojím,“

Kapitán

„Myslím si, že ona z Davle stále vraždí. Všiml jsem si dvou která nebyla zcela zetlelá, že jim byly genitálie.“ Elfriede nabraly velikost tenisových „Ta

byla nahá?“ Obermeyer

„To je hrozné,“ zašeptala. Chvíli bylo ticho a pak se muž zeptal: „Kde je vaše dcera?“ novým

„Mikuláš že dolézá za výrazem. Obermeyer se usmál: „Vaše

Mirkem Fišerem,“

obohacena zase

je den ode dne lepší,“ pochválil.

V tu chvíli zaslechli, jak

vešel do haly a v mžiku stála Magda ve

„Dobrý den,“ pozdravila a Obermeyer cítil, že je ráda, že tu není s matkou sama. se bála hubování. „Kde jsi byla?“

matka.

205 „Byla jsem se dívat. Oni tam stále nosili ze sklepa, to nebralo konce,“ svou a chystala se k psaní „To bych ráda co to bylo…“ Kapitán se pohledem domluvil s Elfriede: „Rád bych se na zeptal,“ rozkládala a sešit na stole.

když si odkašlal. Magda nejevila moc zájem,

„Prosím, co by to bylo?“ „Ty jsi našla tuto kazetu na schodech Teprve nyní si jí

všimlo a celé zrudlo. Pak

Obermeyerovi se zdálo,

že „Kdy to bylo?“ „Vloni na podzim.“ „Ona ta kazeta ležela na schodech?“ Magda Obermeyer si všiml, že ho má nohama. „Poslyšte, paní Balešová, mohla byste mne

a

do sešitu. Jen

nechat chvilku o

Když útlá žena opustila místnost, povstal policista a šel obdivovat stará kamna. Byla to plotna, stará práce. Pec byla vyšší než tály, bylo to chytré, protože se nemusela huse ohýbat. Magda si sice sešit

ale již do

co

„Takže, ty jsi tu kazetu našla na schodech

A jak myslíš, že tam ležela

dlouho?“ „Jak to mohu

Magda rameny, ale bylo

že

pravdu.

„No, Já vím, že mi lžeš, ale až se ve vsi dovím, jak to opravdu bylo, tak to bude pro tebe mít následky. si, že jsi se neprovinila, tak pravdu!“ „Ale já

pravdu…“ já to vím!“

„Jak to „Protože tak, že ji položil na schody „Tak „Protože „To

aby se dostala tato kazeta sem do domu a

ji sem nedonesl sám?“ žaslo aby se

kdo je.“ Magda se

smát:

každý ví, kdo Mirek je,“

„Takže když ti ji Mirek dal, co „Že to mám nechat ležet doma, že mu to dal známý a dal mu na kino.“

to

206 „Aha, a byl již v tom „Ano, byli jsme tam spolu v Mníšku, ale o tom máma neví, ta si myslí, že jsem byla na zkoušce. Kdyby to šlo, tak jí to zaprosila. „Ale to víš, že jí to a, že se jmenuje?“

na tom nic není, jít do kina. S Mirkem. Jak jsi

„Mirek Fišer. Bydlí u nádraží a chodí na dvanáctiletku,“ se líbí, že?“ Magda se „Já už budu muset

úkoly, chci také brzy na dvanáctiletku, jako on!“

„To chápu. O tom známém nic nevíš?“ „O jakém známém?“ divilo se „No o tom, co dal Mirkovi tady tu kazetu!“ Magda zakroutila hlavou a Obermeyer cítil, že mluví pravdu. V celku jí celá ta záležitost nezajímala. Obermeyer si všiml, že mu paní Balešová dolila, než odešla, a tak pálenku vypil a vyšel do haly. Žena byla pokoji a utírala prach: jsem dnes Policista nic a s nimi Mikuláš:

nestal

jarní úklid, ale

se

jsem se k tomu nedostala.“

Paní domu ho vyprovázela na zápraží a tu se

„Pane generále, že si musí auta Obermeyer tušil, že se otázka stala party:

a a

kladnou aby se chlapec

pomocí vody chladí motor, ale aby se musel to se tak Jeho funkce je, že musí chladit,“ a pozoroval, jak se Mikuláš s jeho názorem srovnává. „Tady jsou asi všichni chytrý, jenom já jsem ten

blbec,“

se.

„Ale Bubi, jak se to chováš?“ pohoršila se Elfriede. Tuto nesnášel. zdání, co to znamená, a proto aby mu tak

Mikuláš jiných.

již dávno spaly, když si Alexandr jako každý doma pálenou slivovici a poslouchal Svobodnou Evropu. Nakonec se odebral nahoru do ložnice spát. Elfriede si vzala pletení, prohlásila, že je pozadu, že musí nenamítal. Elfriede pletla a teprve, když bylo dávno jedenáct

chvíli plést. Alexandr nic

vypravila se tiše z domu.

Noc byla tmavá a plná se neukázal, ale kouzlu údolí pod Horou tím neubral. Naopak! Potok, stromy a vesnice, jakoby duchnou, tiše a

207 Elfriede náhle ucítila jakou voní jen domov. Ano, tady v tom kraji jednou padlo jí na mysl tak že se té myšlence podivila. nikdy se nezabývala myšlenkami na svou smrt, ani po té ošklivé kdy splnila poslední kruté profesora Veila. Tenkrát po tom zážitku se toulala, aniž by kde. Nyní byla dokázala do víru nadšení strhnout i ty, se kterými zrovna šla.

plná života a

Když stoupala do které vedly od pozemku k mníšecké silnici, napadla ji Božena, jak snesla její náhlý nával a nechala se políbit. Bože, kde to žiji? Jak mohla kdysi tato rodina být rodinou? Kde se nacházelo ono plazma, které jim dovolilo spolu vycházet navzdory všem Elfriede že

že se toto plazma ztratilo a ona je k tomu, aby ho našla. bylo ublíženo, než aby se sama vzpamatovala!

Jak stoupala lesem, cestou vedoucí kolem plotu velkého sadu, který by svou rozlohou jejich hostinec Pod Horou, Bražákovic doškovou chaloupku a za potokem Budilovic statek, i stavení pana i Bozovy, si, že se této rodiny vzdává. Že boj, který vedla, prohrála. Byla ta, co v mysli Boženy Srpové zabila Marii, byla zlá macecha krásné hloupému Janovi, byla pouze Magdou!

i

Jen malý Mikuláš ji miloval. Alexandr spolu.

pít více, než jeho nervy snesly, a ona již necítila ono vzrušení, když byli

Jak se blížila prudkým stoupáním zamrazilo ji. byla zpocena námahou, pocítila chlad: si, že stejné vzrušení cítí nyní, když se dívá na Ladislava Když

koleje, za kterými ležel být. Tak dlouho žádný muž!

Sedla si tedy na balvan obrostlý mechem a cítila dýchal! Jako by že byl státních

lom, byla si zcela jista, že tu pan spícího lesa. Jak a spadal

a do správy

jsem, že stín, který se odlepil od rostoucích kolem propadliny lomu až k mechovému balvanu. Elfriede strnula. Zdálo se jí, že jako radost, která pohladila její srdce, ba mnohem více: „Netušila jsem, že tu budete,

jsem se jen rozhlédnout…“

jsem, že tu budu stále,“ zašeptal. Jeho hlas byl nasycen silou, jež ji zdolávala, avšak jeho šepot byl mnohem „Je to nespravedlivé, že tu stojíme a naši manželé to…“ „Ano, že jsme se nepotkali „To nesmíme, toho se bojím,“ „Od koho ho máte?“

a

jim ubližujeme!“ a

se

do jeho

208 „Co prosím?“ „Tenhle „Ten mi dala máti,“

a usmál se

„Myslím, že budu muset jít „Ano,“ neodporoval. Jeho souhlas ji vyvedl z míry. aby ji aby ji objal, si, aby ji políbil. Zdálo se však, že na tohle vše nemá pomyšlení. Místo toho jí podával list papíru: „Když jsem na vás psal jsem vám a vy jste tu byla se mnou, provinile. Tady se probudilo Elfriedino romantické „To jsem si vždy

než jste

milence, jenž mi píše dopisy, mohu vám také napsat?“

„To bych prosil, milostivá paní.“ mi tak,

mi Elfriede,“ požádala.

„Ladislav, tak

oslovovat vy mne,“ souhlasil.

„Ano. Když vám napíšu, jak

list dostanete?“ uvažovala.

si mrtvou schránku,“ navrhl. „Co to je?“ Ladislav

se zasmál.

já vám to ukážu,“ a vzal Elfriede za ruku. spolu dráhu a dali se zase kolem plotu sadu, až došli skoro k mníšecké Tady se nacházel zbytek cesty, který byl velice strmý. Prudkému srázu vévodil mohutný dub. Ladislav musel mít své galantní dobrodružství dopodrobna naplánované, ukázal mladé dutinu v kmeni dubu:

najisto

„Tady mi dopis schováte a já si ho vyzvednu a napíšu vám nový!“ Elfriede si zkusila do dutiny sáhnout. Byla docela hluboká a suchá. „Jak budete „Budu to

že jsem vám psala?“ budu sem stále chodit,“

Pak

ruku:

„Podívejte se!“ Elfriede se dívala spal Alexandr. Sám.

kam jeho ruka ukazovala, a

Špatné se dostavilo zcela dýchat. Ladislav to musel vycítit:

okno jejich ložnice, kde

jí vyrazilo dech z

pocit, že

„Netrapte se co Naše láska je sama od sebe a nikdo nám ji nenutil. Jsme zcela nevinni, vy i já. se nenabažit toho citu, který je tak vzácný? nemusíme našim ubližovat! Je aby se pro nic Pak si

209 budeme moci v klidu vychutnat to, co nám padlo do klína,“ slova a Elfriede byla omámena, jako opojným jedem. „Budete i nadále „Ano a vy

a chvilkami i šeptal tato

spát?“ její

„Budu muset spát s Alexandrem,“ názor. „To je

nechci vaše

a myslela, že

onen

muž

ale vaši duši!“

Z koruny dubu zahoukala sova a její volání bylo tak hlasité, že se oba lekli. Pak zaslechli, jak odlétla s plácáním o vzduch, živel. Asi už naši nemorální domluvu poslouchat, se Elfriede za plány, se kterými souhlasila, oslepena láskou. „To je naše znamení,“

a

zahoukal jako

tím sova.

„Znamení?“ „Vždy, když uslyšíte sovu, jsem tu a myslím na vás,“ list papíru a

Elfriede stiskla rukou

„Musím jít…“ „Ano, dobrou noc, Elfriede,“ „Dobrou noc, Ladislave!“ Elfriede prudkou kamenitou cestu, jež vedly k potoku, na jejich zahradu.

mníšeckou silnici a rychle sklouzla ze

Ladislav se nesnažil ji zadržet ani políbit. Nechal ji jednoduše odejít. Když tiše vklouzla do ložnice, jejíž okno bylo i slyšela houkat sovu. Houkala tak rána nespala.

že se Alexandr vzbudil a

okno. Pak si zase lehl a Elfriede do

Nebyla si jista, zda se stydí, nebo zda je Kapitán Obermeyer zazvonil u vilky, jež stála kousek za nádražím. Zde bydlel Mirek Fišer. Mladík sám Domek se nacházel hned za zahradní restaurací, jež svým plotem s nádražím. Vilka s rázem vesnických chalup nic Ale to tady nad nádražím žádné domy. Tady bydleli ti, co se sem z Prahy a nikdy nebyli na z vesnice závislí. „Jsi Mirek Fišer?“ zeptal se kapitán a chlapec V jeho nebyl strach, ani když se kapitán a prozradil, že je od policie. Výraz jeho hezké prozrazoval pouze údiv. „Jsi doma sám?“ chlapec „No, nebudu

dlouho zdržovat,

tady,

rozhodl policista.

210 Chlapec zavedl kapitána za kde bylo se do táhl od Vltavy. Ani kvetoucí nezabránila neobvyklému vedru. znáš Magdu Balešovou,“ Na

posezení s výhledem na jež jež dávala tomuto krásnému místu stín, policista a Mirek

chování nebylo nic Obermeyer jen proto, že se bojí. Tento kluk se nebál. ? uvažoval Obermeyer.

že se i nevinní chovají by to být

„Slyšel jsem, že jsi s ní byl „Ano, to ale není zakázané,“ dal Mirek najevo, že zná svá práva. dal na nervy.

a

že ne. Ale na vstupenky jsi dostal od ji donese kapitán

kdo ti dal malou kazetu, abys ji klid mu jít

„Ano, to souhlasí, ale je to už dávno a zakázané to také není, nebo?“ „Ty

dvanáctiletku?“ chlapec chceš být,

„Právníkem.“ „Jo, to když si pospíšíš a já nebudu stárnout, to bychom mohli být jednou kolegové,“ usmál se na sebejistého mladíka. Ten se kdo ti dal tu kazetu,“ dostal se kapitán „No, vidíte, za to jsem dostal na kino, že to nikomu s ledovým klidem. Obermeyer si odkašlal a polkl:

mladík

„Jo, to je docela možné, žes to slíbil, ale ta kazeta se stala který a tak je tvojí povinností mi pravdu. tady a v Bráníku.“

zlého a nebo na policii

„Mohu

o jaký

se jedná?“ zeptal se Mirek po chvilce

„Ne, možná za patnáct let, až budeš právníkem, dnes ale ne!“ „Mohl bych

že toho muže neznám,“ zkoušel to dále.

„Tak vidíš, už víme, že to byl muž. Tak nám

jeho jméno!“

„Stejnak nevím, jak se jmenuje, my tu nejsme zdejší!“ „Ale jak vypadal, to

víš, že?“

nejsem padlý na hlavu. Vím „No, tak to už je

kde bydlí a co

tak povídej!“

„Bydlí kousek pod a vlasy, víc o nevím. Myslím, že si vyhlídl, že se s Magdou scházím, ale že neví, kdo jsem,“ vyslovil svou chytrou

211 „Ani jsem si nevšiml, že je pod

divil se Obermeyer.

jsem, že je tam v sobotu jeho zákazníci.“

Je tam chalupa jako každá jiná, a tam chodí

„Jak to víš?“ „Docela jednoduše. jsem si dát jednou s Magdou u protože by nás nachytal její bráška! doma že musí jít

to

a ona mi

„Tak jste se sešli jinde,“ usmál se muž. Mirek Kapitán Obermeyer usoudil, že ví již dost, a tak se s Mirkem Fišerem nebude zjistit, kdo si ve vsi jako Jeho služební stál na nádraží, na dost velkém plácku Prostranství se tu táhlo kus k východu, kde se nacházely sklady i rampy pro nákladní auta. Jakákoliv obchodní která tu válkou bývala, se vytratila jako vzpomínka na dovolenou v Itálii. Zrovna tak, jako lidé dnes nemohli cestovat, nebylo m obchodovat. Obermeyer si nad hezkým a nádražím povzdechl. Nasedl do auta a aby jel do vsi, do hospody pod Horou. Typický zápach mužské ho stála silná žena s obrovským poprsím a nemožné barvy. Ve

byly cigaretu, která byla

Za od

dva hosté: jeden byl sešlý a hubený, druhý se sotva vešel na židli. však u stejného stolu.

Prosklené dosti velký.

prozrazovaly, že se za

skrývá sál, a podle

Obermeyer si sedl k prázdnému stolu a po chvíli podsklepené, napadlo kapitána. „Co chcete?“ žena a zcela taková hora masa, myslel si Obermeyer: „Pivo, a

budovy

hostinská. Musí to tu být

se hrabala v zadnici.

je zpocená,

studené, prosím!“

„O to nemusíte prosit, my jsme tu studeným pivem vyhlášení,“ „Když už

tak pro mne také jedno,“

a

zase

ten, co se sotva vešel na

židli. „Jo, Ríšo, abys mi tu se usmíval.

žízní,“

a

se sklenicím. Hubený

pivo orosené a docela Jak procházela mezi stoly, narazila na kapitánovy židle, že se skoro zalknul pivem, které pil. že se hospodská omluví, ale to se mýlil. se usmíval více. jsem vás u Komárkárny?“ zeptala se z plných plic si krkla a sedla si ke kapitánovi. na jeho

když se zhluboka napila, si krátila zapalováním

212 cigarety. nevyšlo.

dokonce pokus hodit si nohu

nohu, ale

jejích proporcích jí to

„Jestli myslíte ten domek v lukách, tak ano, tam jsem byl.“ nemá

„Policajt, to je policajt, já to žádné zuby. Tím se ten jeho stálý

Jak mluvil, tak vyšlo najevo, že

„Co se tam „Co by se tam mohlo zapomenout?“ divil se

Tam jsou a byly zahrabány mrtvoly, jak se to tady ve vsi a nezapomínal se usmívat.

Obermeyer si musel silou že se nenachází ve špatném hororu z Hollywoodu, ale že nemá zuby. Silná se prokázala za velice nespolehlivou protože v tom vedru, co se dnes nad krajem rozložilo jako nedýchatelného vzduchu, se neprojevila jako síla. Spíše jako slabost, která se jen dožadovala úcty k dobrému jménu, jinak byla na obtíž. „Mrtvoly?“ se piva.

se

„Prosím vás, jak jste na to však, asi na nové „Ze všech

divil se na oko kapitán. mávl rukou a napil Dal si jen doušek, tak, jako se pije

blbce, ale ne ze mne!“

„To bych si nedovolil, pane,“ „Ne, Ve vítanou

Obermeyer

já vás znám, policajty!“

nastalo ticho. Proto bylo

traktoru, jež

„To by mne zajímalo, kam furt jezdí, to je dnes už

kolem hostince, divila se

„Dál než k lesu nejede. U cesty u sadu zastaví a jde se podívat ke starému dubu a zase se vrací,“ tlustý Ríša a rukávem saka si Obermeyer nechápal, o kom je

si to sako v tom vedru nesundá. Protože

„Asi zase roznáší milostné dopisy,“

bezzubý.

vy máte ale pitomé nápady, nedáte si více,“

zády

„Nedám, nemám na Až ti bude, a zase si jen cucnul z prázdné sklenice.

pivo?“ tolik co

tak toho budeš

Obermeyer se zadíval na zda se z mohutné hory masa ženského rodu ale žádný zázrak se nestal. „Dal bych si se

jedno a jedno

k jeho stolu

„Pán dovolí?“

než

tady pánovi, na pití.

213 Obermeyer hlavou a více si povolil kravatu. Nezdálo se, že by bylo horko. Byl to ukázkový chudák komunistického penzijního takoví manekýni stávali od v Rudém právu: Takto vypadali nuzáci v kapitalistické 1. republice! již kam na ty fotky chodili. „To

vždy. Když se do

zamiluje. Píše si s ní

l.

kdo by si psal v dnešní

do

sklenic ve

za „Já jako policista mohu Obermeyer a si ze a se

Pak se

to k tlustému:

že psaní milostných žádná

asi jim to vždy

Richarde, ty bys nám o tom mohl „Trhni si nohou,

moc

culil

že?“

Ríša a vstal od stolu: mi to na

lístek,“

a

se odchodu.

„Jo, Ríšo, ale už tam není skoro žádné místo?“ „Tak si

není zakázané,“

nový,“

varovným tónem.

a zmizel ve vedru neobvyklého jara.

jste, že jsou tam samé mrtvoly?“

HLAS v Mostech nás nyní zavedl do hostince Pod Horou. Byl to první hostinec, který jsem ve svém a ty postavy, mající v koutku úst cigaretu, sebou pivo, hrající mariáš, ve vzbudily ohlas, dojem na celý život. to byly tenkrát v mé malé duši postavy negativní, staly se dospívání symbolem bytí. Tím se stal hostinec, a v mém život.

to byla vždy hospoda Pod Horou,

mého hrou na

Zde, jsi musel v zájmu byl ochoten

pivnici, jsi musel dokázat, zda jsi schopen nakoupit, prodat a Zde ponechávat své názory stranou, zde ses pochlebovat, zde jsi i na kterého jsi z duše

Nic smrti se vše

není tak sporné, jako Od rána do kolem tohoto slova. Podstatnému jménu

Mladí lidé, na ze sebe

života, bývají

strýci i

To znamená se, abys dobrý groteskní situaci. Pakliže jedinec opravdu nenažrancem, zbohatlíkem, kulakem a kapitalistou! Nikde jinde nejsi vystaven tak krutému boji o život, jako v

od narození do sloveso – vyzýváni:

Avšak tady se dostáváme ke velké peníze, stává se najednou

214 Slýchal jsem o hostinci Pod Horou od útlého mládí. divadlo a snad jsem poznal, co to je být opilý.

jsem v jejím sále hrál ochotnické

Majitelé tohoto krásného, vesnicky stylového domu se velkou, protáhlou politické režimy.

zrovna tak, jako se nad

Byly doby, kdy budova nesla název, a do nedávných let byla na zdech stodoly, která k objektu nesrozumitelná obrovská písmena azbuky, kterou zde zanechali ruští osvoboditelé. Byly kdy hospoda vzkvétala, kdy se tu hrálo divadlo. Zde se sešli sedláci, aby založili JZD. Pak

ty

svatby,

zábavy, kde se tu

doby, doby komunistického

Držím v rukou spolupráci se všemi

KNIHU, kterou vydalo roku 1948 ministerstvo informací, ve ministerstvy.

Nenašel se autor, který by této knize dal své jméno. napsal dne 12. 1948 k této knize úvod:

jistý Dr. Jaromír Dolanský

… je tato sbírka výstražnou jak a záludná by byla teorie o pokojném kapitalismu do socialismu a o v režimu lidové demokracie(…) a vychází-li tato kniha o kapitalistickém voleb do Národního budiž každému poctivému vlastenci pobídkou, aby volebním lístkem se rozhodl pro tuto cestu budoucnosti národa a republiky… Celá kniha se zabývá, uvádí zde jejich metody živel našemu národnímu

mnoha podniky, továrnami a obchodními a které jsme namátkou vybrali jako charakteristické pro o tom, jak záškodnicky si soukromokapitalistický

Dovolte, abych se na tomto které bylo v té na

zeptal: kdo tedy vybudoval 1. republiky, v celé které se mohlo chlubit tou

Cílem této špinavé propagandy bylo zasít nenávist proti podnikavým lidem. KNIZE kolik lidí ten onen podnikatel je tato popisovaná jako záporného.

je v

Onen mladý muž, jenž uposlechl v mládí rady svých blízkých a ze sebe spoustu a k této spoustu lidí, kterým dával obživu, se v roce 1948 pojednou stal a kapitalistou. KNIZE je uveden i

otec. Plným jménem a byl tím, jako mnoho jiných, dán

na Podívejme se do lexikonu, co to je kamenný nebo Dát takový

sloup, ke kterému byli do poloviny 19. století, avšak i ve a ponecháváni na ztráceli

na je zákonem zakázáno. byl, vycházíme-li z toho, že se

by se dalo polemizovat, jak jednalo o

215 Tito však

muži, ale i ženy, nebyli.

se zasloužili o bohatství

„Jo, o tom každý ze vsi ví, že tam leží mrtvoly,“ a s chutí se napil. Zkousnul sklenice najednou. Podívejme se, jak mu chutná, když nepije za své, pomyslel si Obermeyer. tu bylo jinak. O jiném. vy o tom víte také?“ zeptal se hospodské. „Že se tomu „Dáte si zase

to se

aby se bály,“

hora masa.

jedno, jinak bych šla do sklepa pro lahvové?“ zeptala se.

„Ale jo, tady pán od policie hodiny,“ a se

Jak znám, tak tam budeš s Ríšou na další orosenou sklenici.

Takhle rychle Obermeyer pivo nikde nedostal. pohledem zdrtila Nic však a zmizela. Sušil si v ústech vzduch na další doušek. „Ríša, to byl ten pán, co

odešel?“

„Jo, od té doby, co mu utekla žena „Ona

žije s panem

praštila o se cítil spokojen a

a se

se ujistit policista. mu asi

JZD Ríšova žena?“

se mu

„Ne, to by si pomohl. Ten jen tak napíše pár a trochu se namlsá medu a jde Zlatý je to!“ povzdechl si a Obermeyer pochopil, co již dávno tušil: pan byl mezi lidem neobvykle oblíbený. „Jak to myslíte, že mu „No, vy byste na tu horu smradlavého masa vlezl? Já dnes pocítím jen málokdy pohlavní vzrušení, ale nikdy ne u „Vy myslíte…“ „Nemyslím, já to vím! no, snad jste chlap, policajte, máte komunistického penzijního

sedí na stovce, nohy roztažený a Ríša ji tam bere… nebo ne?“ se drobný Obermeyer se že ho již tolik nelituje.

„Jo to mám, ale ta stovka…?“ „No na stolitrovém sudu piva. Nesmí být ale prázdný, to by ulít…“ „Ríša?“ „Ne, ten sud jiného

zvedl se a šel za

piva, jako by nic

a postavil je na „To je na „O

nikdo

mrtvolách, to se jen tak povídá, že ano?“

se ujistit Obermeyer.

„No, to máte tak: ono je na všem trochu pravdy. Starý Komárek kam se ztratily ty když si namluvil novou. Jisté je, že

ženy a dva syny.

216 Ale ten mladší zmizel i s tou poslední ženou. Asi to byla jeho máma. Pak se slehla po Komárkovi a jeho starším synovi zem. Teprve nedávno se tu objevil, ale snad jen na pár dní,“ rozkládal Za rozházeném

se najednou objevila neuvažovala:

Byla rozrušena,

ale o svém

„Kolik jste jich zase „Ten to dnes odbyl, „Prase jedno, holka? To mi byl páru ze svých mocných plic. „Jen

divil se se popral, samá krev a šrám a já se na to mám dívat? Já dlužen, jako by že nemohu krev!“

tady pro pána jedno a jedno

„Tak dobrá, pro dnešek najde nového, tak budeš zase chodit hlídat,“

jsi tam byla chvilku,“ oko, ale máš prozatím po kšeftu. Až se

„Ale, si to zase rozmyslíš, nesmíš být tak zlá, on ten Ríša zase není tak špatný,“ domlouval hostinské, mysle na to pivo, které si hlídáním. Teprve nyní si Obermeyer sem do hospody Pod Horou zašel: „Kdopak tady ve vsi

vlasy?“

„Ten vejtaha Tašpar, od

ale jen v sobotu,“

bezzubý

Elfriede ruku do dutiny v dubu a nahmatala malý lístek. Celá se vzrušením. Sama napsala dopis, a protože si nebyla jista svou gramatikou, dní oddalovala tento okamžik, kdy do mrtvé schránky uložila své první psaní jazyce. Dnes a

a stále znovu si

onen dopis, který jí dal Ladislav v lomu:

Milovaná Elfriede, Jak

být láska tak krutá, jak musí nésti ti, jimž osud že poznali duši teprve po omylu, který je spojil jenž není schopen pochopit ty nejjednodušší na Svit

a jeho slunce na

doprovodu. modrém nebeském závoji.

a hromobití, jako dusot kopyt divokých Zelené louky a barevné kvítí, jež svou Vaše

jiskry ve Vašich

a mou touhu…

Dnes vím, že již nejsem sám, Váš

milenec, Váš KOHOUTEK

Dlouho trvalo, než pochopila, co tím kohoutkem Kohoutek byl u každého vodovodu. Tímto se zavírala voda. Co si myslel?

217 Teprve Mikuláš ji a hlídá slepice.

KOHOUTEK

být i malý kohout, co

za jejich domem

Po tomto dalším vniknutí do jazyka stála dlouho na a pozorovala obrovský kohout, jenž již léta nesnesl žádného konkurenta, se vyžíval ve své samolibosti. Slepice mu nadbíhaly, ano, ony se mu snahy, sekýroval.

nabízely a on, nedbaje o jejich pošetilé

Tu a tam ale nedbal toho, zda se mu líbí, spíše jen tak z dlouhé chvíle. Neustále však dával najevo svou nelibost z jejich chování. té, která našla zob a nedala nález hlasitým kdákáním najevo. I do krve kloval do se Elfriede jejich kohout vždy líbil, nechápala do tohoto okamžiku jeho poslání: oplodnit vejce, musel navíc ten tábor slepic hlídat!

nejen, že

Jestliže se Ladislav povýšil na kohouta, dal jí do hry

„Jak se Chlapec na ni

slepice, když je koukal:

malá?“

místo: slepice!

hned jak

Mikuláš ze školy.

„Slepice je slepice, to je jedno, jak je velká,“ „No, ale když je

malá?“

Elfriede a ukazovala mezi prsty

malého. „Tak je to

Mikuláš.

„Ale

být i kohout?“ bála se.

„Jo, to je

jasné!

„Ale, když to je Mikuláš

se ale malé jako

ale není to kohout?“

a jediné, co ho napadlo, že by to mohlo být: Když to není kohout, tak je to

Tím se stal obrovský dub

dlouholeté korespondence: Kohoutek si dopisoval se

Možná, že si toto tajemství vzít do hrobu. Mne však nikdy nezavázali slibem Zato však oba využívali mých služeb jako Elfriede se vinoucí se kolem sadu, mohl

jako by ji tady na pokraji lesa, u dubu, jenž stál u cesty

Vesnice do staletých v té hospody, dva obchody, trafiku a nádraží i pekárnu, mohl jsi denní hodiny projít návsím, aniž bys To ale neznamenalo, žes prošel nepovšimnut. vždy ospale a jen o víkendech.

a tím mátla i trochu

Pražáky,

tu dokázali žít

218 Již v pátek žít, v sobotu se vrhla hromobitím do oprav chalup, aut i motorek, do míchání malty na stavby skromných a s tímto životem ani Teprve tu zase zavládl klid a pokoj. Proto Elfriede ani neudivilo, že nikoho nezahlédla. Rychle tedy vložila a se Celá se nadechla se:

když

dopis za kurníkem

lístek do dutiny

se o chladnou

a

Moje milovaná Jak dlouho jsem stál pod okny a myslel na Vás, lásko moje žádné noci sova nehoukala jako té jediné, kterou nikdy nezapomenu.

Tolikrát

plul nad krajem, Teprve trojí rozsvícení a zhasnutí že jsem ve Vaší blízkosti.

v kuchyni mne utvrdilo, že na mne myslíte. Že víte,

Jak krásné jsou noci u našeho potoka, když vím, že dýchám vzduch, který jste mohla mít krátkou chvílí v ústech i Vy! Váš milující Kohoutek Elfriede si tu noc moc Milovali se s Ladislavem.

Sova houkala a Alexandr pocítil touhu po jejím a ona si s pocitem viny že se v mysli milovala

milování sovu tolik nevnímali, ale pak se nedalo usnout. Alexandr se z postele: „Já tu sovu

a vylít

vztekal se.

„Ty máš

flintu?“ lekla se Elfriede.

„Ne. Ale na tu bestii si ji „Nech ho být, on zase a hned šla. Proboha co mám

Dojdu ti do pro vodu s malinovou aby houkat? když

vodu. Na schodech

zaslechla Alexandra:

„Nech ji být, ona

se

Darling, tak se které po domem. Elfriedu darling vylekal. Jak zhášela Ladislav vidí. A tak zhasla a zase rozsvítila.

vodu a vždy svém v kuchyni, napadlo ji, že to

Když do ložnice, Alexandr již spal. Sova houkat, ona na posteli a pila vodu s malinovou to se snad ani z Himbeeren Když ležela v posteli, šeptala si to slovo, výraz pro maliny: Himbeeren, Himbeeren, a pojednou ucítila jejich i

219 „Balešová, co tam potok.

hledáte v tom dubu u lesa?“

Elfriede se lekla. když se vracel nalitý z hospody.

hned po ránu stará

potok všechno možné, zrovna jako to

její muž,

Ona

banálnosti ze žen a zase tvrdil, že Baleš vše co má, ukradl. Bylo to proto, že se v rozhlase nyní nemluvilo o jiném, než o rozkrádání národního majetku. Prozatím však kradli kapitalisté, ty ubohé kreatury, lidské existence komunisty. „Myslela jsem, že najdu houbu do polévky, paní a zvedla hlavu do Ty nás mají jako na ty by mohli s námi i stolovat, pomyslela si. „Ženská bláznivá, copak rostou houby na Ale do polévky bych vám mohla sušené!“ Elfriede se polekala. Jednou

To

tam u vás v tom

dovolila, aby

„To mne moc mrzí, ráda bych, ale musím

a

ji

až do

hned do Mníšku,“ našla rychle

výmluvu. „No, to je jiná, tak až jít na pokec. Ta ženská

se se zklamáním, že s tou je jiné posezení než burankama!

kus

litovala. Tak a mám to. budu muset do toho Mníšku jet, ona si to zkontroluje, litovala Elfriede, ale že nemá východisko. Jako na zavolanou se

vracel Mikuláš ze školy:

„Co se „Soudružka Karásková je nemocná, tak máme volno,“ a nakopl šutr, co se tu válel, že plot a spadl se do potoka. Elfriede se za letícím kamenem dívala a „To je docela fajn, tak to spolu pojedeme do Mníšku, musím tam „Co tam Mikuláš, ale na protože – jede se do Mníšku a to byl zážitek sám pro sebe. jsem

mi sem chvílí že musím do Mníšku, ty jsi

nebyl tak

sušené houby a to bych ji tu jako na povel,“ libovala si.

„Ona ti

houby? Jen tak, pronic zanic?“ divil se chlapec.

„Ne, ona mne

u dubu a

do

co jsem tam hledala, tak jsem

houby.“ „Houby ale na hledala?“

nerostou, to jsi si

vymyslet

paní

jiného! A cos tam

tak

že

220 jsem tam

tak jsem si pro

šla,“

Elfriede a cítila se jako u

výslechu. „Jé… jako holky ve škole, ty kluk píší Když je ta tak já ti tam budu chodit sám,“ navrhl a Elfriede se ten nápad líbil. jsi

tak

že nemáš náladu, aby sem chodila?“ napadlo ho.

„Protože je to… je to neslušné,“ doufala, že dala správnou „To tedy moc nechápu, by to být neslušné. To když s ním šel ujídat brambory a já nechci, tak mu to Elfriede nic ale snášela které by se daly v Mníšku do pro kolo. Musel vyndat otcovo, aby mohl na rámu. zajímavého, a tak vylezl z boudy a pozoroval.

chce, abych a Mikuláš šel zjistil, že se

Když byla matka hotová, popadla kolo a dala chlapci tašku: „Na, vezmi ji, ty kolo do

nevyneseš.“

Mikuláš by jel na svém, jako to s tátou, ale matka se bála. Byla si když na rámu, jako pod tak Pes za nimi, což nikoho neudivilo, je na do Mníšku vždy doprovázel. V tu chvíli si lépe co se u

na zápraží

chalupou dala

„Tak nekecala a musela do Mníšku, to má ten její ksicht,“ jež hlavu co si o tom kráva myslela, protože jen Matka šlapala do ale moc se mu tu líbilo.

na

aby zastínila slunce a

to bych jí ty houby omlátila o ze chlíva. Dalo se

a Mikuláš se díval po kraji.

Jezdil do Mníšku rád, bylo to vždy vítané žila.

klidných vod, ve kterých

Vlakem jezdíval s Magdou do Prahy ale to byl jiný Zdál se mu a tak o Jediné, co tam bylo vynikající, byla stará auta na který kdysi otci. Stál tam kde bydlela Alexandra, vdaná za Kubelku, ale zase prý již rozvedená (byly to složité podrobnosti a Mikuláš se jimi nezabýval), garáže a velká zahrada. Byla to v té autoopravna a vozy byly nákladní, snad o tom Mikuláš zdání. Zato ale vydržel celé hodiny motoru a jezdil po celém

za volantem toho

toho chlapce byl málo kdy zatoulali. Když míjeli starý mlýn, nebyl na toulce,

onoho auta, rty napodoboval zvuk

tak neprozkoumaný a tajuplný, že se tam pes se za Mikulášem do Mníšku.

Když míjeli cestu, která tu uhýbala do

louky se

jen tak blafnul, protože pes to pochopil.

221 Slunce si hrálo s každým stéblem trávy, s každým vrbovým proutkem a byla cítit voda ze Sýkoráku. Jen ostudu.

díra v zeleném koberci

Když se blížili k Brd Skalka. Tento barokní rubín

luk,

Komárkárna,

což byl málo používaný

té

státní dráhy k hrudkovnám,

pozoroval stavbu hrudkoven a neustále, ke zlosti všech že bývaly kdysi jiné doby.

Ba, mnohým pomohl pohled na kostelík tu tíhu krutého poddanství Elfriede se divila, že chlapec nad zamýšlel.

nepromluvil.

I ona se zabývala tou že nemá na ni náladu. Od kdy, uvažovala, Elfriede došla být

„Ono je to jednodušší,“

sousedce, že lidem

napálí ve

musí lhát, já vím Miky, o

dotazy, ale asi se

jede do Mníšku, než aby být tak prolhaný?

že od té doby, kdy se

„Je to škoda, že Mikuláš

stále

jsi pravdu,“

ticho.

je a nic k tomu nedodával.

„Co je jednodušší?“ „Lhát je jednodušší, to jsem už poznal dávno!“ Elfriede se zhrozila: „Ty lžeš?“ musím

„Ano, když jdu že destilujeme vodu.“ „Prosím

to

koupit petrolej, aby mohl táta pálit tu jeho slivovici, tak kdo dnes destiluje vodu? Tak

že chceš petrolej

a je to!“ „No, jo, ale paní Pítovcová slivovici…“

na co

tolik petroleje, že táta pálí

Elfriede si povzdychla. zdání, jak by dovolené a jiné zakázané. Ona takto když se otec ptal, zda byla v kostele, Schloßbergu. Ale to nebyla lež? ano? Dnes si je jista, že ví, kdy má lhát a kdy má

že že ano,

lži jsou

byla s holkami na

pravdu! Jak to však má poznat

Elfriede zastavila kolo a sedla si do Mikuláš si sedl vedle ní a položil si hlavu do jejího klína. Pes žárlil a neustále olizoval Mikulášovi

222 „Já vím, to je domlouvala psovi, který se trochu uklidnil.

ale já s ním musím

mluvit o

nimi se skvostnými, na nedbajícími paprsky pod ní hrudkovny. Tráva byla zelená, jako by bylo již léto. Teprve jaro! To

na Skalce a však bylo jaro.

ivedlo Elfriede na myšlenku: „Víš, Miky, lhát se nesmí!“ „Já vím, maminko.“ je však nezbytné lhát…“ „Já vím, maminko.“

je,

je teprve jaro, ale z jednoho dne na druhý

nám lže. Hraje si na léto. Nikdo neví, napadnout sníh.“

Mikuláš sice chápal, že mu matka chce

to tak

nechápal však co.

„Ano, maminko.“ „Víš, když vítr teplý vzduch, louce vykvetou po… pod… podl…“

se zelenat tráva,

rozkvete, na

„Podléšky, maminko, ty jsou žluté,“ doplnil Mikuláš matku. „Ano, Miky, ale všichni lžou, protože „No jo, ale ony za to

žádné jaro není.“

to ten teplý vítr je zmátl…“

Elfriede si oddechla: „To jsem ti

se musí lhát, protože se za to

„Jako ta zelená tráva,“ Elfriede nic

chlapec

a dívala se na Skalku:

„Brzo bude radostí: „To by bylo

tatínkovi, aby nás tam odvezl?“ Mikuláši to nejlepší. Já tedy už lhát nebudu,“ sliboval.

„Jsi hodný chlapec, ale

na ten teplý vítr,“ nabádala.

„Teplý vítr?“ nechápal. „Komunisti vzali tvému otci vše, co si vybudoval. Neprávem. Oni jsou ten teplý vítr, Miky, Bubi, mein Liebling. nesmíš nikdy a se lhát!“ Mikuláš se

na celé kolo:

„Soudružka Karásková

že

je vždy v právu,“ namítnul.

„Paní Karásková lže, jinak by ji ze školy vyhodili!“

223 „Soudružka paní Karásková lže?“ nechápal. „Ano, protože ti, co sebrali otci živnost, hlídají i „Paní Karásková je

naše

„Ale ano, ty popleto. Když živit. No, a si vybere

I

by vzali práci!“

ta nemusí chodit do práce,“ divil se dospívá, musí se rozhodnout,

se jednou bude

„Jako ty jsi Elfriede

a pojednou ji napadla zvláštnost, o které doma na Mikuláš se nezajímal, od koho ty dopisy v dubu jsou. Ta že si bude dopisovat, jak to ve mu Najednou jí ta chlapcovy lásky. cokoliv, vždy má jeho Tohle si nikdy Jak snadné je takovou duši zranit, ublížit jí… Elfriede

chlapce k svému

„Víš, i ta paní i

by ji

a i on vší silou

vám

„Já jí tedy už

Byl to

o kterých ví, že nejsou správné, protože jinak

nebudu!“ rozhodl se.

„Ale v jistých

má

pravdu!“

„Jo, a v kterých?“ když vás

slušnému chování, nebo násobilku…“

Tady se chlapec zablokoval. Víc

chápat a ani se o tom

bavit!

„Pojedeme na „Pokusím se otce dobrý Tak se

ale do cukrárny ke obsazené kolo vydalo na další cestu.

Asi domek na pravé ulici spousta kol. Elfriede tu odstavila i jejich kolo.

a dáme si za ním.

branku a ve dvorku bylo

Bylo to teprve nedávno, co se u mníšecké školy ztrácet jízdní kola, a majitel malého domku se nabídl, že je bude hlídat. Dostával od národního výboru 50 ale nikomu se nezdálo, že hlídá. Každý si tam mohl kolo odstavit a zase své vyhledat, ale nebylo nikdy Kola se však

ztrácet.

Mikuláš šel, drže se matky za ruku. V prvním krámku, ve kterém se stavili, nebylo nic jiného než samý porcelán. Hrnky, a Mikuláši se z toho motala hlava. matka je to je krásné, Miky, a chlapec zakýval hlavou, bylo jednodušší souhlasit. Jen jednou to bylo jindy, že se mu hrnek nelíbí, a byl nucen dlouho Od té doby se již nachytat nedal. Když Mikuláš

krámek opustili, aniž by matka koupila, že naproti ní, za rohem ulice, stojí cukrárna pana

Velkou restauraci a

224 Ulicí jezdila auta mi.

a

Ta, co jela do Prahy, i ta jedoucí

dráha, která vedla to

a tady

i

. Tak si

Mikuláš myslel. Muselo tomu tak být, protože kdyby to tak nebylo, vedly by koleje dále.

Pan dobrotami: to zmrzliny…

byl statný pán s kulatým a celou špinavou samými bylo od žluté bylo od vanilkového krému, od jahodové

„Tak, copak by si dal mladý pán,“ vyrušil chlapce ze

a lišácky

tom mrkl na

Elfriede. „Já bych prosil žloutkové a ovocný pohár,“ „Tak

souhlasil pan

„S tedy Elfriede mu okna a pozorovala ulici. Pan

kremroli, jahodovou zmrzlinu

jeho Ukázala na

nad chlapeckou nenasytností. a objednala si kávu. Sedla si ke stolku u

sám nandal Mikulášovi že další pochoutky až bude mít

Elfriede mezi tím pozorovala cukrárny a Díval se výhled.

jak

Mníšecké bylo po levé v kopci, opírající se jeden druhého. nikdo ty nové a nehezké

a jednu

a

zdi k mníšeckému

a nakonec si sedl vchod a i ona ten krásný

roubeno

které se tu držely byla po podnikové nápisy a ani neakceptoval.

Cukrárna se stále jmenovala U a Velká hospoda jí název Jednota, podnik stravování. Auta, jež strmý. Proto

do kopce kolem již dávno nejezdila. Byl kostel, který tu jako mocný vládce panoval

Malý, kamennou zdí v polích, za

se již dávno nepoužíval. Nový

se nacházel

k nádraží.

Vlevo za kostelem, na vysoké skále, se Mníšecký kostel, skvosty

i když nyní nesla

mníšecký zámek

na Skalce, starý pivovar pod zámkem a zámek sám byly vždy

Ba, byly mnohem více: jedno kdo nastolil v tomto vládu, zda byl dobrý zlý, zda dal lidem obživu a bydlení, ta hodnota, kterou dával, se vždy na kamenných památkách.

225 Ty tu stály a o umu Zmatek, ošklivé monumenty zaprodaných a jen co „Mami, já už

vyrušil

rukou. Ale jak komunisté? o budování a plánovaném

hlas Elfriede ze zadumání.

„To není tak zlé, tak to už nech,“ „To je ale škoda, ta dobrota,“ strachoval se Mikuláš. Elfriede se musela smát: sis toho objednal

mnohem více…“

„To ale nesním, myslíš, že se bude pan „Ne,

ne.“

Pak, když opustili cukrárnu, nastala Mikuláš již nedokázal že ho nebolí nohy. Sedl si tedy na

zlobit?“ strachovalo se

toulka po

od obchodu k obchodu a

u kostela a ponechal matku jejímu zápalu.

u

To je zvláštní, si chlapec, že když chvilku nevidím, tak se mi po hned stýskat. Když tu však je, tak ho ani nevnímám! tedy do jeho kožichu a dbal, aby pes poznal, že ho má rád. ocasem. Když s kluky po vsi, tak to mne nohy nebolí, ale s mámou po obchodech, to je uvažoval dále. Od se sunout vzrušující, procesí: byly tu starý traktor, co jen nákladní auto, a spousta lidí, jež šli jednoduše nebo na povozech. Mikuláš nimi, avšak se ho bál.

kam mají na Skalku, kde bude by se za jen byli ti lidé zcela jiní, než znal. Tak, jak se mu ten barevný roj líbil, tak

Byli to národ, který žil kolem a poutí, i kolem Jak mohl Mikuláš tušit, že to byla jediná menšina, která se nenechala komunisty Která vždy co byla pronásledována, tyranizována, a si dokázala uchovat svobodu cestování? Ne, tohle ve Mikuláše nemohlo zd dob postrádají.

ani

zdání, co vše

Najednou se

vyprostil z chlapcova objetí a na zavalitého muže, jež si horko ani nerozepnul sako. asi z Malého to si Mikuláš jen domýšlel, a šel jakoby ke starému pivovaru. se tom, že by ho

na tom muži nelíbilo, protože napadnout, nebylo ani známky.

Teprve když se muž ztratil

strachy, spíše

u pekárny z dohledu,

Pak již Elfriede a Mikuláš jí celý Skalku, že bude

mužem couval, o

se uklidnil.

vykládal o tom, že již

dnes poprosíme otce, aby tam s námi jel,“ vzrušující dobrodružství to pro chlapce je.

vozy na

Elfriede, tušíc, jak

226 dva dny do Již že ráno do

pouti na Skalce a Mikuláš se bude vléci, jako kdyby koni

Mít takový

zdání, jak tuto dobu všechny nohy!

abych se mohl podívat, jak to bude vypadat. Až budu velký, tak takového vymyslím… ale, to bude tak

dlouho, že se toho asi „… Mikuláši,

se tak

Víš, jak jsi hezký, když se

Chlapec se podíval na matku. Zjistil, že se již blíží ke dvorku, kde odstavené kolo. se také neustále a vyhledával s chlapcem kontakt. Mikuláš ho pohladil a pes se zase uklidnil, sám do dvorku s koly a „Kde jsi byl?“

matka.

jsem.“ „A o v jejím hlase

prosím Chlapec rád. Jako by

„Byl jsem „To jsi

jen

jistou ironii dovoleno

otázce. Tento tón

na pouti,“ popletl,

teprve

dnes máme

„No, já tam nebyl opravdu, já si jen vymyslel takový podívat do budoucna,“ matce. „To by bylo hrozné, kdyby takový

byl,“

se kterým se mohu tentokrát

a bez ironie

v hlasu. „Myslíš, že by to nebylo dobré?“ zapochyboval. „No, to bys

kdy

tiše. To byla pravda, na to si

„Ty ale že ne?“ Jeho mocný strach. Tentokrát tu byl a nedbal, že svítí slunce, že je den. Jindy totiž ten hrozný strach chodíval jen v noci. „To víš, že ne,“

Elfriede a pohladila ho po vláscích.

vítr v zádech a tak Elfriede jela docela rychle. se také opozdil. To když se mu líbila stopa na bylo kolem cesty plno. Vždy je ale Teprve u

nimi, ale kterých tu

matka Mikuláše oslovila:

„Tak si z toho nic „Ne, já takový Pak se to stalo! psí

na

takový nechci!“

jenž byl nimi a zastavil a vracel se

vymyslíš!“ zarputile. asi

Než mohla Elfriede zareagovat, již se váleli jako hromada nohou a kol i rukou po zemi. Elfriede si loket, ale Mikuláš ani šrám. Pes tiše že dostane vynadáno. Kolo bylo nepojízdné, z

227 „Nic mu chystá na psa. Elfriede

on za to Elfriede, když prohlížet bicykl a Mikuláš znalecky prohodil:

„To se hodí tak „Jak to

do

že se Mikuláš

je na vyhození!“

otci?“ strachovala se.

„Tak, jak se to stalo,“ Mikuláš a najednou na silnici, a rozesmál se. Elfriede jen chvilku do jeho

jak se s mámou válí a pak se smála také.

Tím se stalo, že si ani nevšimli fordky, jež se svou americkou tichostí Mníšku. Ladislav

zastavil a

od

z vozu:

„Copak se stalo? Nezranili jste se?“ Syn s matkou se kufru, musel však

smát, a tak se nechal nakazit a smál se s nimi. Kolo nacpali do

Mikuláš si klekl na zadní sedadlo a pozoroval oknem

jak za nimi

í.

Tenkrát ani nikoho nenapadlo, že by se mohl pes také usadit do vozu. a ten se nenacházel v americké fordce. Nejprve menší.

pes

tempu vozu, ale pak se

„Musíme jet pomalu, neslyšeli. Dívali se do hloubek svých

nám a Ladislav

v té

vzdalovat, Mikulášovi se zdálo, že je varoval. Pan a matka však hocha co aby udržel na silnici.

Byli již dávno doma, ale se nevracel. Ani pak ne, když mu že by rádi na Skalku, na

otec z práce. Hned se

Otec sice tvrdil, že nejprve musí poslouchat Svobodnou Evropu a pak se uvidí, a to již skoro vyhráno. na

Otec totiž den co den u starého telefunkenu a co to bude práce, uvést velkoobchod zase do

že padnou komunisti, a

Pes se stále nevracel. Mikuláš nakonec vlezl až do psí boudy, zda ho tam. Chlapcovo se „On se vrátí, to on je

naštvaný a chce

ale nebyl

vytrestat,“ chlácholil ho otec.

Mikuláši to nedalo a šel silnicí k Mníšku, psovi naproti. Došel až ke mlýnu, ale po ani památka. se stmívat. Mikuláš sešel k mlýnu a hladil chlapec prožívá, mu olizoval Toto Mikuláš rád, spíše se toho štítil, ale mu to „Jestli se žádné starosti.

nevrátí, tak chci

psa. Ten, jako by tušil, jakou vyznání psovi ze mlýna. Ten si

228 Mikuláš pobyl chvilku se psem, o že si s klukovského rozumu znamenalo, že jsou to kamarádi, a pak se tma.

rozumí, což podle vracet Byla již

Nikde nebyl les tak jako nad mlýnem. Cesta, jež uhýbala do byla daleko vzadu, naproti ale to nebylo Mrtví vojáci, tam padli na konci války a jejichž duše tam stále strašily, mohli lesem až ke mlýnu! Mikuláš po pravici les a po levici vesnici, ale ta že tu není, že se o jeho strach nezajímá. Kdybych si sedl, nebo upadl, tak se na mne ty mrtvé duše vrhnou a to by byl konec! uvažoval chlapec a šel dál. Když se blížil k místu, kde les mohutným dubem a kde se nacházely schody jejich zahrady, zaslechl houkání sovy. Zdálo se, že od potoka. Mikuláš si zrovna nedávno myslel, že ta sova houká si o tom s panem Cyprýnem. Ten starý muž schody,

a proto o všem zdání.

do

v úmyslu,

mlátil klackem do všeho, co se na našlo. Tento hadi, užovky, myši, žáby, potkani a ježci se lekli a

zmizeli. Mikuláš nebyl tak bláhový, aby to, docílit: je! Když míjel kurník, odstup, co lidské mívají.

že

ním utekli! Ne, jen se schovali a to bylo

Byly

Mikuláš zatajil dech: pakliže tu podobného však neslyšel.

ve výši

a

i ten

je, musí slyšet jeho dech, nebo i

Nic

Stál u chlívku, jenž byl postaven nad potokem, a nacházelo okno do

se na

dívaly od domu, tam, kde se

plul mezi a díval se skoro od severozápadu. Kdyby tu byl ten si od strašidel nenechá myslel si chlapec. Znovu si tu to strašidlo zmizí, napadlo ho.

že se

nevrátil. Kdybych na chvíli

tak. Zdálo se mu celou že má Zato ho lízat na pravé ruce! to

tak by

být nikdo jiný než jeho

Pak, když je

byly ty cizí

Opravdu se nemýlil, jeho

pes se

vrátil. Pokud by tu byl, koho by neznal, byly jen výtvorem jeho fantazie. Na strašidla,

by

Proto si chlapec pomyslel, že ty strašidla, nikdy

Pak doprovodil psa do jeho boudy. Jelikož se vlezl tam Mikuláš jako první. ho hned následovalo. Možná, že byl tento den chlapce, protože hned usnul.

k tomu, aby si vlezl vysilující pro malého

229 Slyšel volání, že se mu Pak na jedno ze strašidel

ztratil, a tak šel lesem a zdravil duše padlých a jím cloumat:

„Miky, vstávej, musíš jít do postýlky,“ slyšel

hlas.

Když se ráno probudil, ležel všude bílý sníh. Protože byly pod váhou bílého až k zemi. Slepice plot i potok až do Bozovic zahrady. Horké jaro

již po

Kapitán Obermeyer se rozhodl, že dnes Vltavy a dlouho se ochladit ve vlnách

v úmyslu zajít na louku u

všichni lidé byli svorní v tom, že takové horké jaro tu dopadnout se nosit lehké letní ošacení. U Vltavy, na louce pod mostem Inteligence, jenž byl Obermeyer pozoroval jejichž krásná když byl mladý a když mu sám T. G. Masaryk být kriminalistou, služebníkem státu. To

nikdy nebylo a že to

ve

bylo plno.

byla plna poezie, jako to dekret, který ho

úsilí, jež musel vydat na studie, v republice vláda.

Vrazi, a podvodníci nemají si. Jak se mýlil!

prohýbaly se a jedna dokonce

nic

tenkrát,

jen tak zahodit jen proto, že se s politickou situací v zemi, myslel

Dnes se pohyboval na úzké na hranici mezi pravdou a lží. Musel vstoupit do strany, jinak by si svou pozici nezachoval. mladé soudruhy, prošli politickým školením, ale o kriminalistice Brzy pochopil svého chování: dokázal ten onen To ho uchránilo

pádem a

se stal pro politické

zdání. ale

nepostradatelným.

ale dal kde je. Slunce pálilo, jako by bylo za to placené, a Obermeyer se svlékl a v plavkách pozoroval Chlapci a mladí muži hráli ve skromných plavkách fotbal volejbal a jejich pevná prsa a se ani jako by do kostnaté a ne svalnaté. Obermeyer se podíval na u nohou.

co si za léta

Slunce a ho však nenechala to mladé, pružné a houževnaté které míval?

a zjistil, že si nevidí ani na o tom,

se

se a zmizel v jejích chladných vlnách. Od Prahy svými kolesy dokázal zle hladinu. Šlapal tedy vodu, dokud parník nezmizel za zákrutem druhé Neustále

o mrtvolách

a pak

zabýval: kde parník, který Na

230 Jeho Novotný, nebyl blbec. u strany získat co nejvíce avšak ve své zrzavé jaksi chápal, že na to nemá. Kapitán Obermeyer mu tyto body nahrával, aniž by vyžadoval uznání z vedení. Novotný na práci.

že je Obermeyer ve

ale nikdy na

nechodí, radši

vždy

Jen jednou ho nabádal, aby politicky, což bylo v té zcela jednoduché: každý jež byl trnem v oku, mohl být odsouzen pro cokoliv. kolegové to Obermeyer se tenkrát na podíval a „Soudruhu majore,

já vám najdu pravého vraha!“

Opravdu mu do týdne nastolil pachatele s motivem i Novotný pocítil ke starému kriminalistovi jakousi úctu a stal se štítem politickými blesky z vedení, které hrozily, že by ho mohly trefit. že kapitán nic jiného, než klid k práci. Když

Obermeyer plavat z patologie.

na branickou stranu, dorazil do policejního

Novotný byl zrovna jeho Posadil se a

když služba ukládala tlustou obálku na

spisy studovat.

Byly tu odborné výrazy pitevních pozvrací. U toho všeho byl kapitán

a fotografie. Jednu chvíli si myslel, že se ! pomyslel si, úctu k tomuto muži.

Celá tato sadistická série vražd komunistická vláda držet národ neexistovala! Zavolal službu do vrátnice: „Kam šel Obermeyer?“

nebyla sledovaná

stroze, aniž by se

protože kriminalita

protože jeho hlas každý

znal. „Byl u praštil sluchátkem.

ale

se vrací, soudruhu majore,“

Když Obermeyer vstoupil do své

vrátný, ale

již

zvedl Novotný hlavu od

„Máte tu výsledky z patologie,“ „Ano, na ty

Musel jsem se jít zchladit, to je vedro…“

„Ani se vám nedivím, když jsem se „Tentokrát si nejsem jistý, zda ho zvrhlé, pohlavní choutky „Ten Baleš

do toho

Kdy najdete vraha?“

najdu. Tyto vraždy jsou bez

jsou to

v úvahu?“

„V úvahu každý, ale kdy se v tom kraji staly první vraždy tohoto druhu, pan Baleš o ani Navíc to byl podnikatel, ten ani na sebe, natož na rodinu a na zvrhlé choutky! Máme problém, nás z vedení?“ zeptal se ze zvyku, který si zachoval z 1. republiky.

231 „Ne, tam se o takových nemluví. Jó, kdyby to bylo politického, to by byla jiná! Poslyšte, Obermeyere, o tom, že byl podnikatel, o tom se bavit jen se mnou, to je vám doufám jasné?“ „Ano, pane. Je mi také jasné, že jen vaší zásluhou mám stále toto místo, jsem soudruhu…“ Obermeyere, chlubit vašimi „Mé

ale major tiše.

to mezi námi, jinak bych se musel

jsou vaší zásluhou.“ Major Novotný se na kolegu

„Jak to myslíte?“ „Tak, jak to

Necháváte mne v klidu pracovat.“

Obermeyer si povzdechl. Za první republiky by tisk nasadila polovina pražské policie. se to jen ututlává. Obermeyer „Asi si je

takové dusno, že by se na rameny:

a sní, nebo je jí syrová.“

To bylo na Novotného asi Dal si na ústa a úprkem Obermeyer za ním však nevyslal žádný úšklebek. On je mnohem starší kriminalista, ale se i dnes pozvrací nad lidskou zvrhlostí. Sedl si ke stolu a studovat dokumenty z patologie. Když si službu a poprosil o kafe. Ze šuplíku si vyndal láhev rumu. Když si dávkou a natáhl si nohy. Tímto

cigaretu, zavolal

obarvenou teplou vodu, zapálil si další, odsunul židli od stolu

z okna, na povodí Vltavy a stavbu mostu Inteligence.

Jestliže most má jméno, které mu dal lid, toto jméno na Na stavbu mostu zde komunisté zahnali inteligenci národa, která v base. Dráha vedla po kolem centra Prahy jižním obchvatem, od východu na západ. Po málokdy jel vlak, dokonce po vedla jen jedna kolej a místo pro druhou bylo prázdné. Byla to nesmyslná stavba, jen aby se "inteligenti" mohli prací. Že by obrovské "stavby komunismu" mít také praktický smysl, nebylo jasné. Takto natažené nohy a slunce, jež mu svítilo do povolený opasek u kalhot, to byla pozice, kdy mu mozkové pracovaly na plné obrátky. kostry, holé zbytky ležely v tom roku 1943 tam byla uložena první jíž byl, pokud se dalo malý chlapec. Pak po roce mladé ženy a v roce 1945 zase

již od války.

Pak nastala osmiletá pauza, teprve letos tam zase uložil mladou ženu. Jelikož jí byla rodidla, muselo se že ostatním u kterých se to již zjistit nedalo, se to samé. Muž, jenž byl v domu spálen, o

232 Obermeyer

aby se pátralo po byl.

který by

záznamy Komárka, pokud tento všechno o Komárkovi a

jeho synech. Kde byl osm let. musela

když se vstoupit také bez

ve vsi objevil,

o život

Pavlíková, která

Pavlíkovou uložit do své strašné pokladnice, protože dal ruce za hlavu a tím plicím v dýchání. Slunce se mazlilo s hladinou dne. Neslyšel výskot mládeže u

a posílalo mu odrazem do ale že leží ve vzduchu.

Obermeyer si

poslední paprsky tohoto

Nebo? Obermeyer od stolu a jako zamlada rázovat po pokoji. Nebo jiný uklidit Pavlíkovou a Komárek ho Nebo ten jiný Komárka. Bylo však bližší že pachatelem byl Komárek. Obermeyer mu byli dáni k dispozici: zjistit pobyt Komárka za posledních deset let, se jiný v tomto období nebo v okolí

úkoly

Sám si ponechal Tašpara: tento muž musel o vraždách

vypátrat, zda nebo tušit!

Obermeyer bubnovat prsty do stolu a pak se podíval objevily nad obzorem jakoby znenadání a on pocítil chlad. To je brzo na taková vedra, pomyslel si. Nyní to V tomto neví, kde to bylo.

se již nacházejí souvislosti! Již je

Ráno, když se vypravit ze svého bytu do doprava Prahy se nechala pochovat pod dokázal radost Toho dne se do práce, jako

šedé mraky se je na

zjistil, že hromadná i individuální nánosem Obermeyer si

obyvatel, nedostal.

Již se nemluvilo o jiném, než o pouti, jež se Skalce. Elfriede domlouvala Alexandrovi, aby si dopoledne na „Každá rodina si má výlet,“ být tou myšlenkou nadšená. Bylo to po delší

Jí stál u kolíbky ve Štýrském Hradci jiný jazyk, než jak sama

konat na

se také pro sebe. I Magda se zdála co ji vytrhlo z letargie.

Magda byla veselé ale zamyšlená sama do sebe. Elfriede k ní proniknout. Ten vtip, kterému dívka byl která nepochopitelný.

Elfriede do vtipkovala – nákupní

ale

tušení, jak v jiném

v Praze.

rychle pronikala, nebyla tato

Jak hluboké propasti se nacházejí mezi jazykem rodným a s Kv pletla v odpoledních hodinách svetry. Musela si

nic jiného, než pochopila, když že tato žena

233 mluvila Vídni.

mnohem lépe než ona

se nedokázala odborných, Tak

Navíc

do všech hloubek ani do

pozná jen rodnou

která jako

tuto

používala na studiích ve

jazyka: do venkovských, do louží žvatlajících batolátek. stála u jeho zrození.

Magda dokázala docela Elfriede opravovat, s jakýmsi pocitem však docílilo jen negativního postoje své nevlastní matky: staly se Ranní sníh se vytratil, jako to dnes a než jindy, ale bylo zase jaro. Tentokrát však mnohem

svit. Jen potok více

Elfriede Mikulášovi, že musí umýt starého veterána dny zašlé slávy na pod jabloní. Mikuláš se na práci vrhl. Celá jeho zrcadlila potu na jeho

Opel, jenž trávil své

jež

tak brzy nést plody, se

Opel byl vznešené Admirál, což oznamovala velká písmena z chrómu. Tak krásné jméno Mikuláš nikdy neslyšel. se lesklými písmeny mazlil. Admirál

vznešený, protáhlý velký a jeho dvanáct tímto zázrakem techniky

kde se ukrývalo srdce vozu: motor. Motor byl tak pracovalo tak tiše, že to bylo až Mikuláš úctu.

Po obou stranách štíhlé kapoty se modelovaly ladnými, skoro ženskými tvary dva mocné blatníky, které uchovávaly pneumatiky, jejichž bílé okraje již pomalu ztrácely lesk. Zrovna tak velkorysá byla kabina vozu, ve které bylo tolik místa, že páni ani dámy nemuseli odkládat své klobouky a Mikuláš v ní stál jako v kuchyni. Stupátka, jaká mají vagóny dráhy, nastupování do vozu, sedadla byla jako otoman v obýváku, rádio se lesklo v palubní desce z ebenového Celý

byl

cítit benzínem.

byly hodiny, které se jako rubíny posazené do modrého kola plného tajemných a Jejich smysl chlapec nechápal. Tuto nádheru držely zlaté šrouby na kam se odkládaly rukavice. tam nikdy nebyly, tato po nich své jméno. která asi

byl obrovský volant, jenž se leskl jako fajfka, kterou chlapci našli u potoka a panu Tašparovi.

Když byl chlapec skoro hotov, Kdykoliv si sedla do vozu, aby to po chvíli vrátil do polohy. Pak otec, oním v motoru pohnul.

matka s jiným a uklízet ono umyla, zhoupl se Admirál jako koráb a

kapotu a Mikuláš

pusou pozoroval, jak

Pak si sedl za volant a startér. Motor chvíli sténal a pak bylo zase ticho. Mikuláš slyšel, jak otec pumpuje nohou na plynu. „Nesmím to

Mikulášovi a ten se

auta. se s tím

kapota se

jako by chápal, co to je.

ale

234 Po

pokusech se Alexandr rozhodl, že . Vyndal ze zadní která jakýsi elegantní zadek auta a dala se kliku a šel kapotu motoru a poklekl: Mikuláš zatajil dech, to vypadalo, jako by se otec modlil. Pak klikou plyn, zase chcípl.

motor se

Alexandr si Mikuláše. „Až vzrušením. Otec ani motor

avšak než

že

být na dvou místech najednou, a tak umístil u plynu

tak tady ten pedál,“ chlapce. Mikuláš se a pak a od vozu a Mikuláš plyn. Nic se však tu tendenci, že by se

„Nech toho obýváku pro cigarety,“

Miky, ona mne klika kopla, musím si jako vždy. Že by klika kopala, to

na zápraží domu, dívali se do chlapec vdechoval jeho Již nikdy „Ona kopla?“ asi krmila slepice. o ruku,“ Pak to šli zkusit „Tak Miky,

Dojdi mi do

l.

Chlapec

„Jo, to se

do kabiny, aby

ticho. Ze

neslyšel, ale otec mu to

ke nevnímal

a nic otce tak

jen otec a jako dnes.

zaslechli

stane. Motor ti dá odraz, a když se stal pro chlapce hrdinou. jednou a motor

tak

Alexandr se

bránu, pojedeme to projet,“

a ukládal

i a

kliku do kufru.

Mikuláš si stoupl sedadlo spolujezdce a svíral držadlo, jež tu sloužilo nasedání. Hodinami, které se daly jeho prsty uchopit plyn, a brzdil a Protože zvuk motoru nebyl skoro slyšet, napodoboval rty jeho Otec

ale nic

jen se usmíval.

ho

té

rušit. Když jeli kolem Bražákové a posléze kolem potoka, tak blízko jeho hloubce, Mikuláš otci a zatajil dech. To pokaždé. Když však vyjeli na náves a otec se rozhodl, že pojede kolem na zase pomocí hodin Když minuli poslední domek vesnice, ošklivou haldu a vozíky na jak v pravidelných intervalech vysypávaly hrubou hmotu, odpad hrudkoven z Mníšku. Po každém vozíku se hmota k zemi a jemný popílek odnášel vítr daleko do kraje. Protože vál západní vítr, byly vesnice Bojov, Bojanovice a Líšnice jako „Komunisti zasraný,“ otec synovi a ten že chápe. cítil hrdost, že otec ním použil slovo, za které, kdyby to on, chytil by

235 pohlavek. Najednou tu bylo kdy bylo

které znal jen u

Ta vlídná pohoda. Chvíle,

Mikuláš již dlouho že jeho je jiný než ten rozdíl, ale že tu je: je tu a je tak mocný, že musí zavést ho do své samoty. Nepostrádal nikdy kterému tatí, tolik jako otec zajímal. Topil se ve svém

nevnímal která mu byla a že by se

Proto ty chvilky, kdy se stal tátou,

tak

„Pojedeme na Zbraslav, abychom „Ten má sílu, co,“

pojem: on

že otce ani muž, že se o Mikuláše málokdy

nezapomenutelné, nesmrtelné… jak motor táhne,“

uznale Mikuláš, když pomocí hodin

„To mi povídej, to se mé staré tatrovce to také dobré auto, na svou dobu…“ nechal jak. Mikuláš a tatrovka a o jaké

být

kde se schovával když otce

vyrovnat, je to holt Opel… ale, bylo aby si mohl Mikuláš

tom pokyvováním hlavy s otcem souhlasil. otec mluví, ale nic nenamítal.

sice zdání, co to je

mluvili o minulé budoucí, ale to pro Mikuláše nebyl jen jednu dobu. Tady a dnes.

žádný

„Co to je tatrovka?“ „To bylo jedno z mých aut. To si neumíš motor chlazený vzduchem. Bylo to auto, co se dalo Kabriolet to byl…“

Jako jediné na že jsi mohl jezdit bez

„Co to je, chlazené vzduchem?“ „To je, když je motor chlazen vzduchem a ne vodou,“ Mikuláš sice nechápal, ale

že musí být bystrý, to otec vyžadoval. Proto

„Aha!“ „To je hudba budoucnosti, a kdyby z prvních na

komunisti, tak bychom byli jedni

„To bych mínil Mikuláš a zabýval se protože z Bání. Otec Pochopil, že chlapec chápe jen polovinu toho, co mu tu vypráví, ale že se snaží udržovat rozhovor. Ten rozhovor, který on Který po smrti Marie se všemi s Alexandrou, s Janem, s Magdou i s Mikulášem. Hluboce se Život, který každý muž žije, aby uspokojil svou ješitnost a dal tím pokud možno dobré živobytí a se mu vymkl z rukou: za svou sílu, um, svou pracovitost byl potrestán! Stal se kapitalistou, vyvrhelem Dole ve Zbraslavi zaparkoval a pozval Mikuláše na zmrzlinu do hotelu Vejvoda.

236 a tmavého nábytku, které se snažily malého chlapce pohltit svou ponurou neúprosností! Chlapec se bál. Otec mu ukázal, kde si sednou, a Mikuláš klátil nohama nad podlahou. Tak vysoké byly brokátem potažené lavice. Asi sem chodí jen vysocí lidé, pan president, napadlo ho. Vrchní a pocit, že tu sedí s cizím

vyzvídal, co si dají. Když Mikuláš zaslechl

„Dám si kávu, slivovici a zmrzlinový pohár, co máte na Mikuláš um

Amerik.

pocit, že mu plíce prasknou pýchou: kumštu, nebyla tak podstatná jako fakt, že

Takového, že se otec zasloužil, ale

ním cizí lidi a tady i ten že si to zasloužil.

syn si dá ten že by si dal hobliny, nikdy nezažil otce tak

vrchní

„Sem chodí asi pan Klement Gottwald, že tatí,“

hlas,

tiše a

Nechápal,

si to

se ohlížet, zda ho

„Jak jsi na to „Je to tu takový nóbl!“ „Nóbl, nenóbl, takového

by sem nepustili,“

„On je „Jo, a víš smál také a pak

Protože by s ním

otec a

se smát. Mikuláš se

„Proto se spojili, že?“ „Kdo se spojil?“

otec.

všech zemí se spojili,“ mínil Mikuláš s vážnou „Poslyš, Miky, ty jsi úplnej blbec. O politice se nebav, té nerozumíš,“ Mikuláš se tedy nebavil a jedl zmrzlinu. Když si na pana Tašpara, musel se nahlas smát. Ten byl k smíchu každému. Alexandr se chvilku díval na syna a pak pocítil lítost, že se nesnaží proniknout do jeho se

na rtech, tak jak ho syn nakazil. jsem si na pana Tašpara, toho

„Aha, a co je s ním?“ „Nic, on chce být takový, jako jsi ty, a je všem k smíchu!“ Alexandr pochopil Mikulášovo uznání a pohladil ho po vlasech: jak mi mohli vzít i mou sebejistotu… osobnost? pomyslel si

237 ráno se sešli u auta pod jabloní: matka s dekou a se zásobou potravin, Magda s termoskou s kafem, Mikuláš jen tak a otec s rukavicemi na rukou a s kloboukem na Elfriede pocítila ono jako když – sýry – vejce, tenkrát za války. Když všichni nasedli, „Tatí,

vejce ve

Baleš – máslo

otec startér a po chvilce kvílení motoru

Mikuláš:

to!“

„No tak, jak to mluvíš s otcem,“ pohoršovala se Elfriede a kterou vyrušil. „Jen ho nech, má pravdu,“ také: „Mám ti „Jo,

se zase jako

otec a vystoupil z vozu a šel ke kufru. Mikuláš

plyn?“ tak hodný,“

Chlapec si tedy vlezl za volant a Magda

„Koukej si sednout dozadu, poklekl obrovský kapitalistický Mikuláš plyn sám od sebe. Otec ho pochválil: „Dobrý, Miky, od mlýna budeš se dívat na zahradní vrata. „Já myslím, že se mi na „No tak,

a ty!“

matka. Alexandr si klikou. Když motor zabral, dal kliku do kufru, sedl si za volant a

ani nechce,“ prohlásila Magda.

jednou jet rodina v klidu na výlet?“

se nám tu

jako

Elfriede natahovat.

posmíval se Alexandr.

Elfriede muže plácat do ramene a Mikuláš pocit, že to muselo být pro otce dost bolestivé. Prozatím zasahovat, jen pozoroval situaci. Kdybych zase utekl, nebylo by to ono, dnes neleží sníh a navíc bych se nedostal na Skalku. Všichni kluci tam budou! „Jak to, že vy muži nemít

kousek

Pro ženu!“

by si tátovi jak se má vyznat, když ani neumíš?“ Magda. Její tak jako tak by na její být, se vzteky nafouklo: tak te pukne a bude po lekl se Mikuláš. Na okénko vozu zaklepal pan Cyprýn: pane domácí, já bránu a zase ji za vámi muž a již otvíral vrata. Bylo jak ho bolí záda. Alexandr si pomyslel, že za dané situace radši nájemníka, stáhl okénko a

starý

Pomalu a tiše se rozjel. Když míjel

„Až se budete vracet, tak zatrubte, pane domácí, já vám zase výlet,“ a zasalutoval.

vám

238 Když minuli doškovou chalupu paní Bražákové, vyhouplo se nad pekárnou slunce. Mikulášovi jako do zlata obrovský polkl sliny. Alexandr si pískal a jel kolem potoka rychleji, než se Elfriede zdálo: „Co blázníš? Chceš nás zabít?“ Alexandr jí plyn. To je zvláštní, že když jedeme s panem divil se Mikuláš. Rozhodl se, že bude radši zticha.

a Mikuláš by se vsadil, že v té „americe,“ tak jí nic nevadí,

Otec u mlýna zastavil, vzal si syna na klín a nechal ho Brzdu, spojku a páku však ovládal sám, protože Mikuláš nedosáhl na své magické hodiny, kterými se však pohledem zda na matka nesahá. Ta se však dívala

do luk a nic

Cesta na Skalku vedla prudkými serpentinami. Stoupala tu na padala do povodí Berounky do Skoro na nejvyšším

Brd, aby pak

této cesty se uhýbalo na Skalku.

Za kostelíkem, dívajícím se daleko do kraje, bylo dosti velké prostranství, kde stály v pravidelných odstupech výjevy poslední Ježíšovy cesty. Skrývaly se v malých Stál zde starý klášter a tu byl svatý klid. Ne však tohoto rána. Celý pozvolný svah se díval na jih. Staleté duby však tuto plošinu ukývaly z nížiny. Jejich kmeny a vyvolávaly krásnou hru barevných sem prodíralo slunce. Paprsky

klouzaly po

pohledy jak se

rozmanitém roji

a

Na krajích mezi stromy stála osobní auta bohatších kterých byly roztažené barevné deky s rodinkami, které tu držely piknik. Ti, co sem obsazené krátce deky sloužila jako urvaného louce: Skalické pouti! Do tohoto když

koš

brašnu, která stojíc u k ohlídání majetku,

nyní rodina Balešova s Admirálem, jenž se leskl jako reprezentoval.

Opel se plazil a houpal se jako doplul k svému cíli a získal si pozornost když tento koráb silnic. Mikuláš ukázal!

u

tak i

Ba, jako když Kolumbus skalické pouti

zmizel v davu a nebylo jisté, zda slyšel volání matky, aby se

od

Magda se také rozhlížela, asi hledala Mirka Fišera. Netušila, že tento inteligentní chlapec zájem jen o její spodní prádlo a ne o její neatraktivní Elfriede, po vzoru ostatních, rozložila deku a po Na cestách je vždy hlad, to je v lidském i když tato cesta byla jen 6 km dlouhá.

239 Alexandr si sedl na deku a zapálil si. se zády o

kolo a poslouchal, jak to v motoru, tím jak chladnul, praská. Jeden ze mu brnknul o a rozehrál tím vzpomínky na staré na zahradu u Pacovských, na Zalomenou ulici, na Marii… kasu, byla dobrá tržba, pan Bláha zrovna zavíral vrata do dvora a byl pátek. Božena Srpová šla na Byl konec jara, vzduch byl a suchý a bylo Marie si

dala ruce v zátylek, jak to

Její prsa se rýsovala pod lehkou prsa, a více než jednou splnila své

a protáhla si záda. kterou si dnes oblékla. Byla to plná odkojila

Alexandr u oválného stolu v obýváku a Marie byla v kuchyni, avšak ji páskovat bankovky a neobvyklé ticho ho k zamyšlení: je to opravdu vše, co život dává? Dobrou a hezkou ženu, zdravé a jdoucí kšeft? Vše, co doba nabízela, si mohli dovolit. Je to opravdu vše? kontakt s mnoha maloobchodníky, se zákazníky, neustále Marie po ruce a vždy, když se cítili nepozorovaní, ji plácl zadek. I ona když cítila objala ho a donutila k polibku. Ano, ona se ráda mazlila, on si bral její k utišení své mužnosti. Byla to láska? Cítil, jak byl její vnadou jak pes fenkou. Byla to láska? Marie se Alexandrovou touhou cítila ženou, krásnou žádostivou ženou, ale nebyl a ani doba, aby klidným rozhovorem zahnala jeho chmury, jeho pochybu, zda ji miluje. Marie

že ji miluje! Byla si jeho láskou tak jista, že dokázala se každou jeho Možná, že to bylo dáno dobou, kdy žena nebyla uznávaná, rovnoprávná partnerka muže.

zády

Ona však byla rovnocenná partnerka a Alexandr jí to dost bez tebe bychom to nezvládli!, co bychom kdyby nebylo tebe?, tento kšeft jsme dostali jen tvou zásluhou!, a mnoha jinými slovy a pohledy uznání. postavily,

však byl muž a to ho až po válce.

Ženy, které se proti tomuto klišé

Jenže Marie žila válkou, za války, jednoduše jindy a jinde, než ony chrabré ženy, co docílily v Americe prohibice a na myšlenku jistého pana Al Capona: založit mafii. Ale to je jiný Možná, že byla tolik moudrá, jen tiše a sála pyl ji nezanedbával.

svou shovívavostí chránila rodinu jako celek, možná když se jen pro ni. Jedno bylo jisté: Alexandr

nyní, jak páskuje bankovky a pak je ukládá do tresoru, který se nacházel ve zdi ukrytý za obrazem. Byl vedle oken, takže nikdo nemohl když do Alexandr musel uložit, vyjmout.

240 Navíc byla všechna okna potažené silným plechem. Alexandr se bál

a vchodové

do obytného domku byly

Když ocelová a obraz, pocítil její vnadné a teplé Marie mu dala ruce kolem ramen a líbala ho na krku. Alexandr se vyprostil z jejího objetí: „Víš, Marie, zrovna jsem myslel, že na nás nemáme nikdy se vidíme celé dny, „Jo, to máš tebou vytahovat.“

Usmála se:

manželé mají to

pravdu, ale já bych

s tebou jít

na

bych se

„To ti doma nechutná?“ „Chutná, ale ty víš, jak to myslím?“ „Ano, vím! Já se jen trochu

se. a ty mezitím

vozem na ulici,“

a již

byla Netrvalo dlouho a již k vozu, jehož dvanáct vyrazila Alexandrovi dech: kostýmek s krátkou sukní, nepovšimnuto, že kostým žádné nemá, a jako Jeho pohled byl

a Marie se

:

šeptalo pod kapotou. Docela jejíž nechaly jsem to?

Zalomená ulice se zdála liduprázdná, ale to byl klam. ráno, u se bude mluvit o tom, že Baleš s ženou na noc jel. byla jako nikdo se však neodváží to slovo vyslovit. Balešovi byli vládci ulice, byli chlebodárci skoro pro všechny ženské a i chlapi našli obživu. Alexandr

klobouk a rukavice. Rukou nahmatal v náprsní kapse

s doklady a

„Jedeme?“ zeptal se. „Ano a kam?“ „Na Malou svatou, tam prý „Ale je tam hluboký les!“ varovala. Zvuk motoru zesílil, když stoupali Zbraslaví do Alexandrovi na rameni. Sotva vyjeli k lesu, tam, kde kotlinou, ucítili silný vzduch.

a to Marii asi probudilo. Usnula

Brd, stojící jako

nad Pražskou

Když míjeli hotel Hubertus, dal jí Alexandr ruko na koleno: „Co kdybychom Marie se usmála a že dává souhlas.

rameny.

ne, myslela si, ale nic

Alexandr

241 Když

Mníškem a ona se vynadívala na zámek se „Musíme zavolat matce, aby

Alexandr pokývl

dala teprve

starost a ráno

hlavou. Již se

obchod!“

v její slastné

Velkoobchod v sobotu nezásoboval, ale bylo mohli ledacos dokoupit.

aby si ti obchodníci,

Oba

sousedka, paní

že tuto práci Božena zastane, a když ne,

Když projeli Mníškem, objevil se za zákrutou se zájezdním hostincem.

nízkou hájovnou s parohy

za lesní

ním na lavicích pod starými duby pocestní. Dva vozy s pražskými tu stály zaparkované, a tak se Alexandr postavil k nim. Když vystoupili, zmocnil se jich venkovský vzduch zcela. Malá Svatá Hora bylo místo, kde se pouti do se, že v tomto padla Svatá Hora z Prahy do oka. Kraj, který byl kolem Mníšku a široký, se tu v hluboké lesy, které se vlnily obrovskými schody až do Voznic. Silnice, co tu byla postavena jako rovná obrovské schody.

kopírovala terén a

Lid pojmenoval tuto hru velice Když šli od vozu k hostinci, mužovu

schody. na

rodinku srnek. Marie se zastavila a

„Mají rodinku a starají se. Oni jsou jako my, Na bylo nestudovala, knedlíkem a

se zdálo, že

Alexandr

ale to Marií zatajil. Marie si nikdy jídelní lístky to jemu. Dali si tedy divokou nadívanou kachnu, s bramborovým zelím.

Alexandr objednal Ludmilu a Alexandrovu cigaretu, pocítil, že musí odejít.

u jedné

Když si Marie zapálila

Vrchní stejnak již dávno podpíral pípu a všechny židle byly naskládány na stolech. Když hostinec, nad Cukrákem svítat. Opel Admirál šeptal lehce po jednotlivé Ve Voznicích Pacovského: „Nemysli si, ty alkohol svázal jazyk.

u

schodech. Vždy se zhoupl do kolen, když bylo

Již zvenku slyšeli strýce

že ti ten dluh odpustím, ten mi splatíš!“

„To se rozumí, strejdo, jen co budu mít

jak mu

navíc,“ slyšeli hospodského Poušku.

242 „Kdy to bude… dáváš, tak to nebude nikdy.“ Hlas se šoural do chodby hostince. Pacovský nový den. „Ty

navíc, ty moulo. Jak

znám,

porcích, co

k východu a Alexandr s Marií rychle odstoupili do stínu stál na schodu a zíral k východu, kde

škvíra

už je ráno! To jsi mi to nemoh

jsem vám to, strejdo, ale nebyla s vámi bránil se Pouška. Hostinský jedinou hospodu ve vsi jako konkurenta a ta byla naproti. Nevypadal, že by mu potíže, byl kulatý a od pohledu spokojený. I on se rád napil, k tomu chodíval naproti. V pátek však nemohl, to tu vysedával sedlák ze vsi a navíc „Tak mi jedno s rumem,“ rozhodl se Pacovský a chvilku to vypadalo, že sebou švihne. Kamenná hospody ho však udržela. Zdálo se, že spadne na záda, a toho využil Pouška a podjel pod jeho nestabilní zadní mohutného do kterého ho svalil. Vypadalo to, že to mají léta než se vypravil ke statku s tímto živým nákladem, zatahal ho Alexandr za rukáv: „Zdenku, je náš pokoj volný?“ „Jé, bratránek Baleš, dobrý jitro, ty víš že jo, ty pra…,“ toto slovo že je tu Alexandr kurvou, ale pak si všiml Marie. „Ale, paní Marie je tu s tebou, je nachystáno a se k tomu, odvézt strýce se až po malér. Pacovský

jak

poskakoval po kamenité

Myslel,

jít nahoru,“ protože málem

a

ale Pouška nedbal:

„Strejdo, když dokážete do rána chlastat, tak vás ten kousek cesty nezabije. Já bych byl také radši, abyste odešel sám. A Ve chlívech o

krávy. Ty byly zvyklé na dojení a budily i kohouty. Pak ky ky ry ký a vesnice se probudila.

„O jakých prachách Zdenek Pouška mluvil?“ sice, že mu bratranec že je prase, Marii. Pak tu byla spásná výmluva:

Marie. Alexandr se cítil však, jak to

„Strejda Pacovský by mi prodal tu zahradu nad rybníkem, ale chce prachy!“ „Na chlast, že ano, na co jiného,“ podotkla Marie, ale to již byli oba v posteli. Vášnivé milování doprovázela svým protestem rozvrzaná postel, Explozi první pražský autobus bouchnutím hlavního

krav a kokrhání Pak se rozjel do

Ráno bylo jako vymalované. Po modré obloze pluly jen takové bílé šmouhy, ale než se Marie umýt v porcelánovém umyvadle, byly

243 Stará Poušková je dole se snídaní. Obrovská stolici a sloužila ke všemu. piva a bytelný hostil domácí, sem chodili na mariáš. Že se tu a bafalo z fajfky, asi nikomu nevadilo. Pražáci a letní hosté sedali chodbu v lokále a o v kuchyni zájem. Byla to tenkrát doba poctivého rodiny, dokud se O velkochovu se salmonelách nikdo zdání.

a každé prase, slepice kráva byli O šílenství krav, moru prasat a

„Marie, to jsem ráda, že si také jednou hospodská.

Od práce i od rodiny,“ vítala je

„Když já mám ale teta špatné

se Marie.

smála se

„To ale nemusíš, žena a již nosila na

další

„Já nevím, to je, teta, že mi u vás tak chutná?“ divila se Marie a již si mazala rohlík máslem, který ke smaženým vejcím na špeku.

Alexandr se také

jste již

rodinu do kolikátého pokolení,“

si nandat. Pak si zapálil cigaretu a vdechoval venkov:

„Co bych za to dal, mít tu kousek pozemku. Ta zahrada nad rybníkem je Pacovskému nanic, nevíte teta, zda by ji prodal?“ „No, myslím, že bys mohl mít stále vymáhá po lidech dluhy, ale copak

zeptej se ho. potíže bude mít, protože má na to, aby splácel? dnešní

divila se Marie. Ono se

„Mluvilo se o tom, že jsi koupil nikdo nic

zeptala se Poušková Alexandra ale zeptat se, to se každý bál.

„Ano teta, koupil jsem tam chalupu u potoka, je tam vlhko a stín a než se dá do kupy, to bude trvat. To Pepík ukecal, snad jsem to ani „Ale jdi, Lexo, pozemek je pozemek, nevíš, chlácholila ho Poušková. Do

ti to bude jednou dobré,“

vtrhla jako velká voda teta Pacovská.

„Tak je tu. Já že je to Alexandrovo auto, Moravcová tvrdila, že se mu jen podobá. Tak vás tu vítám,“ a roztáhla paže. Nejprve pomuchlala Marii a pak Alexandra. S ním si dala více záležet. tu mluvíme, že Pacovský nahání dluhy, máte Poušková. Selka strnula:

problémy?“ ptala se

„Hele, já vám také nekoukám do a tolik mohla na vše zeptat!“ si selka sundala šátek, aby si ho

zase nejsme, abyste se zase uvázala.

„Však se nic já jen, že nic za nic. Jen proto, že nemá na splacení „Až my budeme na by tušila pravdu ve svých slovech.

váš starej, že je Zdenek tak jsem myslela, že jste na

tak vám tady tu hospodu vezme

Jen tak, pro selka, aniž

244 „Jen

si hrají, Libuše… zase nám tu budete

Pacovská toho dost. Pouškovou ráda, to ne. Nejvíce starostí jí však poslední dobou manžel. Jen tomu, že chlastal, schovávala ním každý krejcar, a on si tu vydírá dluhy a ostudu. Copak na to lidi mají? Takový velký sedlák lidem ono se tomu ale nikdo si nemyslí, že by to jednou splácet! Pacovská si povzdechla: bude muset povolit a nechat mužovi na chlast! k nám,“ Pacovský kydal jeho a

aniž by vyslovila, koho tím míní, a šla zase do statku.

u koní, hned naproti obytnému stavení. pracovníci.

Marie šla do

on nezanedbával, byli to

a Alexandr do chlíva ke strejdovi.

„A hele, kde tu berou?“ pozdravil mladého muže. Sedlák byl špinavý, neoholený a aromatickou koní, která byla v celé stáji, jako o závod. „Myslel jsem, že bych vám odkoupil zahradu,“

Alexandr.

„Zahradu? A kterou?“ divil se Pacovský. „Tady tu nad rybníkem, za stodolou,“ nenechávala tušit, co za sebou skrývá.

Alexandr a ukázal ke stodole, jež tu

„Co bys s ní nakládat stáj byla výš než s pitnou vodou.

na ní, když budu mít objasnil zájem Alexandr, popadl vidle a do které se vyváželo stáj, tedy dvora. Protože vytékala Asi metry od hnoje byla studna

„Tam si sedáš tak jako tak,“ by se

Pacovský.

„Já vím, ale bych, aby mi to jednoho dne aniž by mohl dotknout. si vlastní smrtelnost bylo na

pocit, že

Pacovskému svitla hlavou myšlenka: tak jednoduchá, že byla brilantní. „Tak já ti zahradu prodám. Ale pod jednou podmínkou: do smrti ji smím používat,“ strýc, popadl plné a jel s hnojem. Alexandrovi se tato podmínka zdála „Kolik pak byste strejdo?“ Pacovský vyjel na fošnu, jež ležela v hnoji, aby se dostal s nákladem dál než na okraj páchnoucí masy, a pak s ním mrskl. Podrbal se ve vlasech, kterých jako zamlada: „No, dáš mi…“ Nikdo se do dnešních let pak si plácli.

o kolik si Pacovský

Alexandr mu obnos vyplatil a

Protože strejda žil dlouho, si pak jednou o peníze za zahradu a zase si plácli. U nebyli ani jednou. Po smrti, to bylo již teta o tom, že zahrada Alexandrovi, ani slyšet…

245 „Tatí, se mnou, bych se projet na ponících a maminka se bojí…“ prosil Mikuláš a cloumal otcem, jenž asi usnul. Alexandr pocítil tu pomoci.

pálivou bolest na prsou a dal si na ni ruku. Jako by to mohlo

Mikuláš nazýval Elfriede maminkou a on tomu nemohl a ani zabránit. to bolelo. To byla však bolest nehmatatelná, ale ta, co cítíval poslední dobou v levém prsu, byla skoro hmatatelná. Zase vnímal nespravedlivé odmítnutí a nešlo ani o tu zahradu, ale o princip. Poohlédl se a zjistil, že je na skalické pouti. Sen, který se mu zdál, byl tak živý a obraz, který se za na Skalce jevil, byl jakoby z minulé doby. co je pravda a co je klam. ho tetka milovala a žije s tou cizinkou, pro

mu statek odkázat, ale od té doby, co Marie a on vlídného slova. Pomalu se zvedl z deky a šel za chlapcem.

Procházeli barvou lidských a Procházeli mezi stánky vším, co žen již dávno doma. Jisté bylo, že kdyby všechny sem na Skalku vše, co se doma již léta válí, byla by mnohem Jenže ten magnet lidských a by tu Ty kouzelníci, krotitelé a opic, u kol okaté které se nepodobaly svým jako by to byly vzpomínky na vzdálené dálky, to vše by tu nebylo. A tak si ženské zase nakoupily, si na pálenky, v jejichž lahvích plavali hadi a jiné

pokazily žaludky a chlapi popíjeli

Skalická již

Kdysi byla vyhlášená po celém okolí i mnohem dál, dnes její sláva pohasínala a komedianti že brzy uhasne zcela. Skalická

ano, ale vzpomínka na ni ne.

„Budeš mne držet, tatí,“ obával se Mikuláš, když se poníci šíleným pochodem dali do pohybu. Chodili v kruhu a maminky padaly obdivem do mdlob a se ale všichni své ratolesti na jejich pouti obdivovali, pozorovali. Lidé se zde potkávali po letech, dozvídali se, kdo a kdo je lásek, ze kterých vznikla manželství po kraji, se zrodila na Skalce. Ženské se naparádily a holky byly ve st Papírové

ze

Skalická

byl život. Život byl

Mládenci

bývaly vítané

nemocen.

na lovu.

k oslovení. a

tu také bylo dost.

Alexandr cítil, že to, co bylo kdysi tak lákavé, tak vzrušující, být jeho nezáživné, nudné. že již dávno nebere život tak jako Tak lehce, jak se má brát. Jak ho berou a milenci. Lehce jako snítku, jež vypadne vlaštovce ze když staví hnízdo: celý je plný snítek!

246 Pojednou se mu Svobodné která

jet

Zatoužil po svém u rádia, po slivovici a po let tvrdit, že komunistická vláda brzo padne.

Nedbal Elfriede, Magdy, naléhání Mikuláše. Muselo se sbalit a jet bylo takové ticho, že dvanáctiválcový motor jako nikdy tím. Rodina nechápala otce a otec, ten nechápal celý bránu: „Že jste tak brzo doma? Ona se

Ve voze

Pan Cyprýn hrabal zahradu a

nekonala?“

Nedostal však od nikoho tak hromádky suché trávy házet na Každý rodiny si zalezl do svého kouta. Mikuláš vylezl na co vás

za domem a hrál si na

paní, za padesát korun vám

Kapitán Obermeyer u majora Novotného a policejní raport kapitána Obermeyera. Pak vstal a

po

Novotný se

a studoval

mlátil si tlustým spisem do stehen:

„Vypadá to, že máte pravdu, kapitáne. Ale víte, co to znamená, obvinit komunistu ze sexuálních vražd?“ Novotný si vyndal kapesník z kapsy saka a se utírat na já ho nechci obvinit, jen se ho chci zeptat, co o tom všem ví,“ Obermeyer „To je to samé!“ „To není to samé. Já si ani nemyslím, že to „To by nám s dobou? Bože, vy mne „Netvrdí strana, že

Na to je moc velký

kapitáne. Komunista a Copak nežijete do basy,“ se major, ale mluvil velice tiše. neexistuje?“

„Co to sem zase pletete?“ jste se odvolal na Boha, soudruhu majore,“

mu kapitán.

„Poslyšte, já se vám vydám napospas, ale jestli to nevyjde, tak z toho vytáhnu,“ vyhrožoval Novotný a litoval, že jednoduše a starším kolegou spolupracovat. které vyžadovaly pravý opak. Byl šéfem stanice a Špicly mezi kolegy, proti Stál ve své pozici jako na sebe. proto to musí vyjít. Víte, Muži dali hlavy dohromady a jejich rozhovor se

že vás se

mezi kolegy špicly. byl sám, odkázán sám

jsem o tom a mám plán!“ více ztlumil.

Jednoho v týdnu po skalické pouti, zastavilo Tatra, ve kterém šoféra dva muži.

národním výborem

auto

247 Na národním výboru

také dva muži: pan

„Ten

se mi u té

a soudruh Tašpar.

nelíbí, není ani ve

neustále se obával

Novotný. „Majore, musíte jít s dobou! To není

ale soudruh

JZD.“

„Já vím, ale je to trochu komická situace, nezdá se vám?“ „Ne, je jako doba, ve které žijeme,“ Obermeyer a Novotný Kdybych si nebyl jist, že je to poctivý nechal bych ho pomyslel si. „Poslyšte,

jste Švejka?“

„Ano, majore, je to má bible, je to „Tak starý zase nejste, za

jak

,“ smál se Obermeyer.

pána jste nesloužil!“

„To ne, ale žiju dnes a nenacházím žádné rozdíly proti monarchii. pán je soudruh, co se zrovna v Rusku zmocnil koryta a my u policie nemáme tak uniformy! rozdíly by se našly, i když „Vás bych

nechat

Novotný.

„Já vím.“ Když vystoupili do prvního patra budovy, kde se nacházel nasadili a prudce rozrazili To divadlo, které se tu pak odehrálo, si Ladislav mu smál. práci,“ práci, Tašpar se lekl zasalutoval a „Pán

národní výbor,

do smrti zapamatoval. A do smrti se

major Novotný a zasalutoval. Obermeyer

to samé a pan

žije soudruh president Gottwald.“ hlasu a teprve po pátravém pohledu, zda si

legraci, také

ochrání komunistickou stranu.“

„Tak tohle vám tu, soudruhu tajemníku, nebudeme JZD a zrudl pohoršením. „Budu to muset nahlásit na okrese a doufám, že z toho strana konsekvence,“

se správné

Obermeyer na sebe mrkli: dlouho se radili, jak Tašparovi nahnat strach, ale že jim takhle nahraje, o tom se jim ani nezdálo. Major Novotný se komunistickou stranu

podle plánu Bohem

což docela bez

ale tu

248 Tašpar se po celém kostnatém sluší stát, musel si sednout. se na

„Vidím, že je tu Novotný.

a

ztrácet

morálka, to se

že se

bude líbit, soudruhu

obrátil

„Máme tady s panem Tašparem jednání, myslím, že když zodpoví po všechny naše otázky, nad tím Pánembohem oko. Na druhé máme možnost uvalit vazbu…“ „Vazbu?

vzpamatoval se Tašpar.

„Pro rozkrádání národního majetku a pro spáchání vraždy,“ a

Obermeyer.

vrah, Tašpare, s vaší kariérou to jde s kopce,“ sykl

„Vy mi

vy kapi… pi, kulaku,“ koktal Tašpar a bylo

že se

bojí. „Tak toto byla urážka soudruha Novotný a Obermeyerovi tím málem vyrazil dech.

JZD a tím máte vazbu že se do divadla

naplánovanou jednoduchou taktiku: nahnat strašpytlovi strach a z komory

zapojí. mu podat

Obermeyer netušil, že Novotný byl u ulici známým ochotnickým hercem, jak by mohl, on o tom nemluvil. Zrovna jako Novotného kolegové, herci v hos na že je u policie. asi Novotný

kde je,

k telefonu a

„Haló? Je to komunistické strany? tajemníka?“ Chvilku poslouchal a pak

soudruha generálního

„Je tady ten vyvrhel, co vraždí a své Zatknout?… cože, Ne, to umím dostat! Ano, já se pak ozvu.“ Major Novotný tiše a položil sluchátko a odstoupil do pozadí: „Soudruhu kapitáne, pistoli a natáhl ji.

máte volnou ruku,“

vyndal z pouzdra služební

Zajímavé bylo, že si Tašpar neuv že spojení s Prahou musí být Tenkrát spojení trvalo dne a volba byla neznámá. Major Novotný asi že se již nenachází na území Prahy. Obermeyer si toto vše smrtí a kapitána si tím

ale když

že je Tašpar na hranici mezi životem a kouti železo, dokud bylo žhavé:

„Tašpare, vy jste dal mladíkovi pouzdro s dýmkou, která nesla iniciály AS. Co jste docílit, myslím tím, aby ho Magda Balešová nechala doma ležet?“ „On vám to Mirek jste tím

jsem mu dal na lístky do kina?“ divil se Tašpar. docílit?“

Obermeyer.

249 Tašpar byl bledý a

navrch hlavy. Nedával však žádnou

„Vy jste vyvraždil rodinu Steinovu a „Proboha ne, já to nebyl!“

muž

„Jak se mohla tedy dostat do vašich rukou fajfka Arona Steina?“ „Nevím,“ lhal tajemník JZD. „Ale o tom masakru jste „Ano, slyšel jsem o tom,“ pípl Tašpar. „Kde?

jste to z novin,

jste to slyšel v rádiu?“

domnívala se hromádka „Lžete, nikdo o tom

za stolem národního výboru.

jen vy!“

že jsem

komunistické strany,“

si

Major Novotný se odlepil od zdi, natáhl ruku s pistolí a „Takové komunisty a

na

Po tomto hereckém výkonu se staly najednou: Tašpar se rozplakal jako malý kluk se nesnesitelný zápach: „Tašpare, vy jste se posral,“

JZD

a šel

okno.

„Já jsem tam jen docházel za paní Steinovou, ona byla sama,“ „Pokud vím, tak

SS. Vy jste byl kolaborant,“

Obermeyer

že ne…“ „Tam jste ukradl tu fajfku?“ Tašpar

hlavou:

„Ona mi ji paní dala, byla po manželovi a ten byl už dlouho „Když jste sypal u mlýna pytle s hnojivem do potoka, jste tímto okrádal stranu a lid? To jste se „Já

jen, aby

jste ji tam! u gestapa, u SS?“

já jsem kolaborantem nebyl!“

„Když jste takový sabotér, tak jste byl i kolaborant, to je jistá Novotný.

Mluvte pravdu, nebo vás

„Já jsem si to hned myslel, že to hnojivo ukradl, já spíš myslel, že ho prodal,“ jste tu rodinu v Davli vyvraždil a „Pro Boha svatého, já to potupu jsem jim „Jak to, že leželi všichni v horní

mi

jim

já, když jsem je tam našel, tak jsem jsem je znal, paní i vily?

Ladislav

i matka v jedné místnosti?“

podpálil, tu

250 „Jak to mohu Dokud žili, tak dnes, když si na to vzpomenu, tak zvracet na jsi se posral, pozvracel,

nahoru nechodily, pokoj, já nespím!“ Pojednou se muž napnul a

chybí, abys ses tu

mu

„Když jste zjistil, že se tu stala podobná vražda, jako v Davli, dostal jste strach a jste odlákat pozornost od své osoby. Pouzdro s lulkou Arona Steina jste nechal dopravit do domu pana Baleše,“ konstatoval Obermeyer. se to zdálo Tašparovi ze všech zel to nejmenší, proto „Soudruhu Tašpare, vy jste strašná

JZD.

„Já jen, já jsem, já myslel…“ „Vy jste myslel, že vám to projde. Nejprve jste kolaboroval pak vyvraždil rodinu Arona Steina, pak ukradl hnojivo a nakonec zavraždil Pavlíkovou. Pan Budil a pili vodu z potoka a tím jste, ryb, otrávil i tyto muže,“ Obermeyer a sedl si. To bylo na tajemníka Tašpara soucit.

jak

prašivý pes, ale nikdo s ním

Obermeyer že vraždy nespáchal, a bylo by asi že vrah odtáhl ci, kdyby se tímto nevraždilo v kraji dále. Toto nebyl jeho muž. „Co jste to Novotný zadržel.

Pavlíkové bylo také

ozval se Tašpar.

vystartovat k nové ochotnické

ale Obermeyer ho posunkem ruky

„Ne, to tady nikdo netvrdil,“ „Já myslel, že jsem to zaslechl,“ pípl muž. jaké to bylo tenkrát s paní Steinovou,“ zeptal se. Tašpar

a jeho

se krylo

„Jakou roli hráli ti

staré dámy, co bydlela v

na

paní Steinové?“

„Pokud vím, tak jim papíry do neustále stál v ložnici psací stroj a plno Já jsem byl její milenec, i když jsem si myslel, že jsem byl pro ní Ale myslím, že to byli jen armády, nebyli od gestapa.“

v domku.

„Když jste ji našel takhle

jste nezavolal policii?“

„Protože by jsem

v Davli pokojík hned naproti

„Paní Steinová

že jsem to byl já. Já tam a do rána jsem zase zmizel.“ hospodyni, ta vás

„Ne, ta do patra nechodila, ale k posledku jí paní Steinová dala v domku sama.“

a bydlela

251 „Kde byl její manžel?“ asi byl žid a schovával se

domníval se Tašpar.

„Co jste v té „Pracoval jsem na Zbraslavi zasmál, trochu než míval ve zvyku.

to je mé povolání,“

tajemník a

se nedržíte svého kopyta, co tady na výboru hledáte?“

Novotný.

„Protože ho doposud všude vyhodili, on se

pan

„No dovolte! Mám každou sobotu plnou „Jo, ale malých

a starých

za

bránil se. koruny,“ odsekl

„Takže, vy si tu, komunista, držíte vlastní živnost?“ To bylo na muže adekvátní.

a zíral

Obermeyer si prohlížel Obermeyer ozval:

se

tak

zda

major Novotný. jak bylo jeho inteligenci

a major Novotný si zívl. Pak se

„Soudruhu Tašpare, to by bylo pro dnes vše. Celá tato rozmluva je a jestliže se dostane na jediné slovo, máte To si pak budeme povídat o jiném. Co se toho rozkrádání státního majetku týká, ponechám rozhodnutí tady u soudruha Pak se muži zvedli, major Novotný

pistolí na tajemníka a

„Stejnak bych vás Když již

ve voze, zeptal se Obermeyer:

„Vy jste ve „Ne, dobrý pocit.

zabil?“ ne, ale dnes bych si byl rád

a Obermeyer dostal

Mikuláš , když musel sbírat švestky, aby otec mohl pálit slivovici. Když pak jezdil s otcem po kraji, aby po litrech onen tajuplný nápoj prodával, vždy na kole, to se mu líbilo. Jak mohlo tenkrát chlapce napadnout, že si ho otec brával jako záruku, že jezdí po kraji jen proto, aby se aby nikdo na že jezdí prodávat na pálenou slivovici. Stejnak to o Alexandrovi všichni a nikdo nic nebo nikdo nic Pálení státu.

bylo

ale to bývala taková doba: všichni všechno a všichni všechno

zakázané, protože komunisté

kapitalistický monopol

Zrovna jako vláda 1. republiky musela vybrat na výstavbu, obnovu jiné investice, museli i komunisté vybírat U takzvaných poživatin to Lihoviny nebyly k dostání, nebo byly A tak si lidé pomáhali, jak se dalo.

252 Alexandr pálil slivovici. k tomu petrolej, která kotel plný zkvašených švestek. z vodovodu, aby pak po kapkách dával nový nápoj: do velké láhve – demižonu.

av

kamínka na si posloužil vodou slivovici, která se

Alexandr tvrdil, že správná slivovice musí mít lehký nádech do modra, ale Mikuláš tento nádech nikdy i když se velice díval. Jednou, když ve otec zkoumal kvalitu pálenky. Zapálil pálenku v plechovém hrnku a nechal jej plavat u nohou chlapce. Od té doby Mikuláš že slivovice Petrolej se používal do kamínek, protože a slivovice se pila, aby byli opilí. Hoch znal ten výraz, ale zdání, co to je. se otec s matkou hádali a Elfriede ráno omlouvala

se i prali, tak jako kluci ve škole, ale když noc, Miky co to je: otec byl opilý.

„Miky, kola, pojedeme se projet do Bojova,“ odpolední spánek.

otec

Volal to ze špajzu, který se nacházel za kuchyní. Vedly do Mikuláš co otec vždy, když se po hrnce, co tam Elfriede uložila od Zbytky. Když

„Miky, nemáme tu kousek

malé a nízké

probral

objevil, co zaujalo jeho

když

spánku, prohlížel

zavolal: Mikuláš se smál, až slzel:

„Ale máme, tatí, ale jen celou, kousek ne,“ „Tak mi podej celou, nebo hlady,“ mínil a v duchu již cítil studenou jak se na jazyku a sádlo téci a hlásí, aby si ukousl houskového knedlíku. Pak vše dochutí zelím. Ve špajzu nebylo tolik chladno a jídlo bylo vína teplotu místnosti. Mikuláš podal otci otec hlady tak rychle

od

vlažné,

pozoroval, jak se mu pohupuje, a když má tu zásobu za opaskem.

Když otec zahnal hlad ze spánku, štrachat v zadní tašku, zatíženou litrovými láhvemi.

jak se to u že by snad

špajzu a posléze držel starou

Pak sedli na kola a jeli. Cesta je vedla kolem národního výboru a spadlé školy, pak kolem truhlárny pana a již byli mezi poli. Krajina se tu po jejich pravicích svažovala ke žíle, jíž tu v lukách potok. Vrby, rákos a spousta jiných prozrazovala tok. V pozadí se kraj zvedal do které se táhlo až Kraj po jejich levicích byl bez konce, louky a pole až za obzorem. Sotva opustili zastavil.

a šlápli do

byli

a hned u první chalupy otec

253 Bojovný pes tu sloužil místo elektrického zvonku. Skoro v okamžiku vyšla žena na práh a mimika jejího prozrazovala: kdo to zase otravuje? Baleš? To bude zase drahé! Pak než Alexandr pozdravit: „Helejte, Baleši,

my máme

dost!“

„Dobré odpoledne paní Bláhová, jak se vám Vypadáte dnes velice no jo, to se pozná mládí…“ Bláhová se ošívat a rukou se dotkla takovým pohybem, jako by od hollywoodského ale pak jí došlo, že má na šátek. Usmála se ale a hned zase „Vy nemáme…“

jeden, takhle pochlebovat… stejnak,

chalupy vyšel chlap jako hora,

zase

my na to

ženu a povídá:

jít krmit králíky? Kolik toho máte, Baleši, dva litry bych bral!“ „Jo, to bych tu zrovna že má otec plnou tašku.

Alexandr a Mikuláš se divil, protože

„Ale, zdražil se petrolej a tak budu muset…“ „Já vím, všecko je dražší, to mi nemusíte povídat,“ vpadl mu do mít již zaplaceno, než se žena vrátí. Mikuláš proklouzl do dvora a šel za ženou ke nebyli angorští.

je ve

Bláha. patrech, ale žádní

„My máme taky králíky, ale angorské,“ „Jo, ty ale nejsou tak chutný, to leda, že by máma pletla a nechala si domnívala se Bláhová.

vlnu,“

Mikuláš se zamyslel: že nesmí o tom, že otec pálí slivovici, o tom byl již Nyní si nebyl jist, zda to platí i pro pletení Zda platí ten zákaz i pro ošklivé, králíky, kterým se vlna. Žena ho pozorovala a pak se usmála: „Že táta pálí, o tom nesmíš mluvit, ale o Mikuláši se ulevilo a „Kolik jich máte?“ myslela si. Mikuláš chvíli

od

Ty toho budou mít

se mluvit smí,“ jako ve

a pak

a osm slepic s kohoutem.“ „Ale Chlapi u vrátek si „To je ale bylo

tolik?“ Bláhová byla zklamána. zboží za peníze a Baleš vyndal malou

a

pro madam, aby se nezlobila.“

„Madam se nezlobí, ta vytáhne slivovice více jak já, to nemuselo být,“ že ho pozornost

Bláha,

254 „Nejste vy

našeho Bláhy, co u nás nakládal vejce?“

„Nejsem, naše rodina je od žena s Mikulášem. „Že se tak

po

ale to jste se už ptal,“

Bláha. Mezitím

ptáte?“

mi nejde do hlavy, že jsem ho léta živil, s celou jeho rodinou, a on pak a znárodnil mi živobytí pod zadkem,“ Alexandr. „Ale pane Baleš, lidi jsou „Dnes aby se však on se svého trestu

a budou

horší,“ vložila se do

bál zajít si k vám do hulvát,“ dodala a zvedla

„Prosím vás, kdo by zabíjel staré „A co to

jste tam tolik vražd… no, i k nebi.

nic

Tady Alexandr

Bláhová.

divil se Alexandr.

rameny. Chvilku

jen tak povídali a

pak se Otec se synem objeli tímto a na dalších patnáct lahví dostal objednávku.

k chalup a Mikuláš si všiml, že táta vše prodal

„Je to dobré?“ ptal se Mikuláš, když už šlapali proti západnímu

do

„Co myslíš, Miky,“ nechápal otec. „No ta slivovice!“ Otec dlouho neodpovídal a oba otec starou školu, které se „Ani moc ne. vysmrkat.

by

proti Teprve když dojeli do vsi, zajel spadlá, a sesedl s kola.

nechutnala,“

otec. Pak vyndal kapesník, protože se musel

to tedy lidé kupují?“ „Jo, tomu ty nerozumíš, to je jako jsme už s kluky zkoušeli a je to

nechutné a

„Tak vidíš, zrovna tak to je s tou slivovicí,“ Ale to se mýlil. „Když se po tom „Já po tom

kašle, tak nekašlu,

„Ona pak totiž lidem už chutná,“

„Protože lidem

Alexandr a byl rád, že se to

to

to chutná!“

„To je zvláštní. A ta slivovice,

„Pak už chutná? A

se po tom kašle!“

tu lidé pijí, když jim nechutná?“ Alexandr. Cítil se

mi, tatí, dobrou náladu a zapomenutí!“

do kouta.

255 „Jsou po ní lidé opilí?“ „Když jí vypijí více, tak jo,“ souhlasil otec. „A dobrou náladu?“

se teda s mámou v noci pereš a hádáš, když jsi opilý a máš mít

„Kdo ti to díval ze

„No máma, když jste se tuhle celou noc hádali a pak se já to tvrdil chlapec otci.

strkali po

Já se

„Ty ses s klukama nikdy nepral?“ „Jo, to jo, ale ty a máma nejste kluci!“ „Ne, to

nejsme, ale

asi také nemáme více rozumu,“ souhlasil Alexandr.

„Kdybys tu slivovici nepil, tak by si se s mámou nepral?“ „Asi ne. Ale víš, Miky, ublíženo, a proto pijí tu slivovici. Aby tudle paní slivovice,“ rozhodl.

mají

tolik starostí, bylo i moc otec. Mikuláš se zamyslel.

Karásková také ublížila. Až to

tak se napiju

Pro Mikuláše byla debata u konce, ale otec byl najednou jiného názoru: „Tak to tedy ne, ty jsi

ty slivovici nesmíš,“

„Jaký je v tom rozdíl?“ „Jaký je v tom rozdíl…?“ Najednou Alexandr sám žádný rozdíl neznal. S naprostou jistotou že mu a pití již ne. Ale to, protože si byl jist, že ti ostatní, ne on, budou nést újmu na zdraví. že nevymluví to, co sám že každý si musí sám vlastní chyby. se té škole „To nevím.

spadlá, když tu stojí?“ o prázdninách prý pan Kudrna

otec

rozhovoru.

malovat strop a on spadl!“

„Pan Kudrna?“ „Ne, ten strop,“ smál se Mikuláš. Pak dojeli Elfriede od nadmíru rozrušena: Jaro na „Tuto nechat ujít, Elfriede!“

kde jako mnohé jiné odpoledne pletly a mluvily jí totiž že se v Praze hraje rakouský film vrátit se do svého domova,

lední revue byla tenkrát slavná po celém

ve filmu, byste si O „Holiday on ice”, konkurenci z

USA, se revue film, který se rázem stal v Praze senzací. Nikdo nemluvil o jiném, než o onom kouzelném jarní lásky na bruslích.

256 Elfriede se rozhodla, že pojede do Prahy. Alexandra k tomuto dobrodružství však koupi vstupenek. Matka

tedy jistotu, že nebudou nadarmo stát

Kino. Jaký zážitek! Mikuláš nikdy nebyl staré škole strop, nechá tam národní výbor Mníšku, tam ale Mikuláš nikdy nebyl.

obsazeným kinem. Mluvilo se ve vsi, že až se spraví ve kino. Prozatím se chodilo do kina do

Na konci vsi se nová škola. Od nádraží bylo Bylo i nový kravín, nehezkou dlouhou budovu, které se stavba školy stále více podobala. Tak se této mezi lidem kravín. Kluci se neustále bavili o tom, jaká škola bude, každý se snažil doma oslnit partu v altánku v parku. Ovšem to, co se povedlo toho odpoledne Mikulášovi, to hromádce ozval

zjistit a pak

obdoby:

„Jedeme s mámou do Prahy do kina. Já a Magda. Dávají rakouský film,“ které asi ztratily Takové ticho v altánku bývá snad jen o Pak se ze mlýna: „Ty umíš rakousky?“ Mikuláš

hlavou:

„My doma jinak nemluvíme, jen rakousky,“ lhal. Kluci byli v šoku. „Tak nám „Mne

vydechl zrovna nic nenapadá,“ bránil se chlapec.

„Ty asi kecáš,

Ládík.

že mluvím pravdu.

na tom nic není, to mám

Mikuláš slezl z podkroví altánku a utíkal Sám ve zvyku se vytahovat. Ale závist a hluboká úcta se mu být slavný, toužil, aby mu všichni Byl

tou vidinou,

co do mu

vjelo, nikdy Najednou

si, že se

V této euforii vtrhl do Matka u stolu a šišky. Šišky se z otrub a z mnoha tajemných a sloužily k tomu, aby se jimi cpaly husy. Nejprve se formovaly s rukou do tvaru, který se do husího krku vešel, a pak se sušily na malém ohni. Pak když se šlo do chlívku k husám, šišky se krátce a krku husy, která se bránila a dokázala i dost pokousat. Výsledkem byly vykrmené husy, které sotva chodily po více sádla než masa. Matka zvedla hlavu, když Mikuláše „Mami, já se musím A kdy?“

rakousky,“

se strkaly do játra a

257 hned. Já to musím zítra Matka se smála:

už jsem

že rakousky umím,“

„To nejde, do rána to nejde, to trvá trochu déle,“

Mikuláš se zarazil:

„Nejde? Ale já to musím

kluci mi

naléhal.

„Tak to abychom hned

mínila Elfriede. Chlapec

„Was willst du wissen?“

Mikuláš vyvalil

hlavou.

„To bylo rakousky?“ „Ne. To bylo

Rakušané nemají svou

„Ra-ku-ša-né nemají svou „Miky, Bubi,

a

se zase

šiškám.

mi pomoct, mne už bolí záda,“ požádala.

Mikuláš byl tak ohromen na práci šišky bylo

Matka

Mluví

že

národ nemá vlastní jazyk, až se

horší, než když musel matce pomáhat s vlnou, když

klubka.

„A kdo to ví?“ nevycházel z úžasu. Matka nechápala: „Co myslíš?“ „Kdo to ví, že nemáte žádnou „Ale

my máme

je naše

hájila mladá žena

národ.

„Když Rakušané nemluví rakousky, tak je to nanic!“ namíchl se hoch. Elfriede chvilku tiše šišky a zcela nadávat na práci, kterou „Ty jsi „To nikdo

pozorovala syna. rád.

že umíš rakousky?“ že taková

se na své

a

Mikuláš

neexistuje?“ Chlapec zase

„Tak jim že jsi je napálil,“ navrhovala matka. Mikuláš vykulil takový nápad byl jednoduše Praštil s šiškou, ani si neumyl ruce a již se hnal sadem do parku, kde stál altánek. Kluci tam byli. „Už sis

co nám

zeptal se Zajíc, neboli Kája

„Nalítli, nalítli, nalítli,“ posmíval se Mikuláš, jen co vylezl na si nebyli žádné viny

Kluci se dívali

nalítnout bylo hanebné a nesrovnávalo se to se ctí vesnického kluka. Když už bylo nesnesitelné, vzdal to jako první Ládík: „Tak

nenapínej!“ to bylo

heslo, na které Mikuláš

„Rakouština není, oni Rakušané nemají svou „Ne, to mi

divil se

Jaroušek

mluví z truhlárny.

258 Kluci

chvíli žasli nad touto

záhadou a pak si

Zajíc:

„Takže do toho kina také nejdeš!“ „No

jdu,

Pak nespal

už máme lístky,“

partu Mikuláš.

vytoužený den, kdy se a cestovní

Ve Vraném, kam chodila Magda do školy, muž o které sám zdání. vlakem Vrané, byly

jet do Prahy. Mikuláš snad celou noc s plnovousem. Tento záhadný z celého okolí, ty, které že je to Krakonoš, mocný vládce Krkonoš.

Pokaždé krátce odjezdem vlaku vyšel ze stanice, vousech pusu, aby mohl zapískat na Pak zvedl trhnutím rozjel. Mikuláš pokaždé

ústa a matka ho

vždy našel ve a vlak se skoro plácla do brady, zespod nahoru:

vždy Jeli vlakem až na hlavní nádraží a na Václavské došli Hned za sochou svatého Václava, jenž tu na koni porobení vlastního národa, bylo kino Blaník. Když se dostali na svá místa, sálem se ozvala hudba a na poskakovala písmena v prskajících pruzích, Mikuláš zatajil dech. když na nádraží k vlaku, aby se vrátili do úvah. Když míjeli muzeum a Smetanovo divadlo, prohlásil: „Budu Baleš bude slavným

a

byl

do hlubokých

pocit, že na okamžik ztichlo: Mikuláš Slavným, krásným a nejlepším na

Tehdy si Mikuláš že to velké a slavné, leželo u jeho nohou: duše je pohltila do svých útrob. Zdalipak stavitelé minulých staletí tušili, že se monumenty dob stanou pouhou toužících a malého chlapce? to znali, jinak by nedokázali takové

postavit. Jinak by se báli svých

a iluzí. má

dokonalé a podrobné sny o let se sny zamlží a stárne.

prakticky nemožných.

Den nato, když se blížila doba mariáše, chlapi jdoucí do hospody pod Horou zvláštní divadlo: dole na domu u potoka, který Alexandru Balešovi, malý chlapec na trávníku, který tu byl ze silnice do Mníšku jako na dlani. Mikuláš hrál milostné scény z filmu Jaro na „Jak se vám líbil ten film, Elfriede?“ vytahovat svetry.

sotva

ženy

Elfriede se a pochopila, že se její stýská po Sama ten pocit znala, když žila ve Vídni. Tu bolest, která žádné místo a tu byla. Ta touha, která nedokázala nalistovat správnou stránku té složité knihy – lidské duše.

259 Jak se objala ji.

dívala do

Elfriede,

v jejích

slzy. Pocítila lítost a

Elfriede toto gesto Zrovna tak, jak se dokázala smát, dokázala i ronit slzy. Aby ji však objímal kde kdo, na to nebyla Dokázala si udržovat odstup. U se musela dopustit chyby. Nedala však na nic znát a pustila se do pletení. Nedopustila se té chyby, že by situaci Ne. Rozsáhle popisovala filmu a nebrala žádné ohledy na jednoduchost Dokonce použila mnohých své rodné ze Štýrska. má

chyby jsem se dopustila, myslela si když pochopila, že každá hluboké jejichž všechna tajemství neznají ani rodáci sami.

tohoto

ani slovu. Její hrdost však nedovolila, aby se ke své ztichla, rozhodila ní jedovatou deku svého plánu! „Také vám

život

Proto když Elfriede na chvíli

jednoduchý?

nudný?“

„Nevím. Snad ani ne. Já jsem o tom ani

Elfriede.

„Pokud se nemýlím, má vás Ladislav docela rád,“ Elfriede netušila žádnou

a proto

„Myslím, že si jsme

ale není to

„Mezi mužem a ženou neexistuje

prskla

„Jestli jsem se provinila, tak mi to polekala se Elfriede a mluvit si toho nevšimla. Elfriede si snažila vybavit text posledního dopisu, který psala a který utopila dubu, pro že by být z této strany napadena. nebyla schopna jasných myšlenek. „Ne, vy jste se

neprovinila, jen se mi to hodí do krámu,“ objasnila

Pro Elfriede byla tato situace dále, její pohled vysílal

signály.

nic se usmála.

a pouze

co

„Mám pocit, že jsem se zamilovala do pana Strnada a nechci tu nechat Ladislava samotného!“ O Elfriede se mohlo mnohé ale ne že je nechápavá. V tom, co nebylo trochu dobrého smyslu. Pohlédla od jehlic, jež se kmitaly samy od sebe, a zjistila, že si legraci. Její byl vážný. Tak vážný, že jí mráz po zádech. mi to lépe objasnit, paní „Pan Strnad je a já se jeho osobností cítím již delší dobu Myslím, že ho miluji a on mou lásku Vy máte slabost pro mého Ladislava a on pro vás. bychom z nouze ctnost. Já budu žít se Strnadem a vy s mým mužem…“ „A co

s Alexandrem?“

260 „To je to, co mne již delší dobu trápí. Nejen Alexandr, ale i Strnadova žena sami. Jediné, co nám zbývá, dát je dohromady. 22. má Ladislav narozeniny. oslavu a pozveme i Strnadovy. Tím pádem se oba poznají, když tomu trochu Elfriede byla pohoršena, ale déle o tom tím více se jí nápad líbil. Cítila touhu po muži která byla den ode dne Oddat se této vášni s dovolením jeho ženy bylo lákavé. Logické o nápadech a jejich Elfriede postrádala celý život. Avšak co bude s Alexandrem? Bude mít sílu propustit ji ze slibu o Bude se mu paní Strnadová líbit? Bude mít pro vše pochopení? Elfriede si že ani pana Strnada ani jeho ženu Ponechá vše ko ten má hlavu. Toto „Myslím, že bychom tam jít,“ jednoho Alexandrem u rádia a poslouchali Svobodnou Evropu.

Nebylo tedy o ráda používala. když

ztichl a ona s

Alexandr o co jde. Mnohokrát byl tak zabrán do svých starostí, že nevnímal, když mu z rodinných Pozvedl hlavu a dal najevo, že otázku nechápe. „Pan

slaví narozeniny a jsme pozváni,“ objasnila.

„Prosím

jsem ho potkal snad dvakrát v

jak na to

divil se

Alexandr. „On asi ne, ale

mu chce

radost,“ intrikovala Elfriede.

Alexandr se ošíval, poznávat nové lidi, uzavírat nová úsek života, kdy se i vzdálené scházelo, kdy se konaly za sebou. Tento život odešel s Marií.

Tento

„Kde to má být?“ že tam Elfriede a cítil pouze povinnost ke své povinnost ji doprovodit. Jít zrovna do této rodiny se mu Jako by tušil, kolik bolesti mu vstup do vily „O tom jsme „Cože, na „Na Pražským

nemluvily, ale myslím, že se sejdeme na Elfriede divil se Alexandr.

„Ne, tady na statku, tomu domu se tu

hrad,“ smála se Elfriede.

„To ty lidi nemají nic jiného na práci?“ kroutil hlavou. „Tak tam? Lexo, prosím,“ koulila docílit toho, co muž nechce. Nakonec Alexandr souhlasil.

jako každá žena, když chce

Elfriede tvídový kostýmek a Alexandr sako s kravatou. ných šatech a Ladislav jen kalhoty a košili s rozepnutým kolem krku, frajersky uvázaným. Pan Strnad vypadal, jako by byl

je uvítala a s šátkem

bratr a jeho žena byla plnoštíhlá a stále se smála.

261 Ženy se

bavit o pletení, protože paní Strnadová vyrobila.

na

pletené šaty, které si

Muži stáli u s aperitivem a pro ostych, protože se znali jen od do sebe lili slivovici, kterou Alexandr potají Nakonec našli téma: jak vinou o majetek. Když si Chlapi byli

svou hostitelskou povinnost a

podlý úmysl, bylo již

Rychle nanosila do haly, kde se konaly odpolední pletky, mísy a pilo, a když Ladislav pustil v obýváku gramofon, se i ale pan Strnad svou ženu z ruky nedal.

a Muži si

Elfriede sledovala chování tohoto manželského páru a došla vidiny. Strnad jen pro svou ženu a bylo že se milují. se Strnadovy pozornosti za celý Alexandr, což byla odkázána na Pocítila ostrý žárlivosti.

ani jednou. Zato se jí Ladislava,

Alexandr byl šaramantní, hezký a bavil, až si Elfriede dny a noci s tímto mužem tenkrát v Praze strávila. Tenkrát, když ho poznala.

Jedlo se ženy, že má

vadilo. jaké krásné

žárlivosti zase Usmála se na Ladislava a jeho pozvání k tanci. obýváku ke gramofonu. Ladislav položil novou desku. nesla název Gondoliéra, oba se Lehce a jí

a po chvíli ji Ladislav políbil.

Elfriede se nebránila, ale nedala polibku kousek

Alexandr a

starosti.

Pak se vytrhla panu pomalu a se potkali ve Alexandr nabízel

a v tanci se dostali do

její s pálenkou.

a dalo jí mnoho námahy, aby se nehnala do haly, aby šla co Alexandr. to samé i on, vzrušením, a pana

jak stál za ní a

mu

domyslet, co se v obýváku a naráz alkohol vypil. Pak se již Ženy nedokázaly zabránit tomu, aby muži nedali klukovské pospolitosti a opojení z alkoholu. si žen všímat. dala najevo svou nelibost tím, že odešla spát, a paní Strnadová muže, aby šli Alexandr šel, podpírán svou ženou, po kamenných schodech ve stráni a frajersky si pískal. Z celé té intriky, kterou dala a Elfriede dohromady, nic Když procházeli obrovským dvorem statku, že nakope prdel. Když šli kolem obchodu mínil, že se na komunisty vykašlat. Když do domku u potoka, hulákal opilý ze za potokem, že Baleš vše ukradl,

262 že ho udá. Alexandr se chystal, že mu dá domu.

ale Elfriede ho vtáhla rychle do

Elfriede a Ladislav si tento zapamatovali do smrti. jejich Vesnice obecní rozhlas, tedy reproduktory, se na pole k práci. každým hlášením se hlášení ujímal JZD, hrála se Gondoliéra. Od té doby se stali milenci, a tento vše provalilo. Ale události.

Gondoliéra se stala po obci, kterými Kdykoliv se

tajili, jednoho dne, jako

vždy, se

toužit po panu Strnadovi a našla si jiného Když druhého dne vstoupil Obermeyer do své

našel na stole ležet dva spisy.

Jeden pojednával o Komárkovi a jeden o panu 1945 ve a vrátil se teprve roku 1953, tedy nedávno, Nic jiného se o známi jiní Obermeyer

ani o jeho prozatím Od roku 1945 byl v Rymáni pan který se vrátil minulý rok vánocemi. Jinak nebyli po kraji by mohli mít souvislost s hromadným hrobem v lukách u aby mu pana

Dále pak ležel na stole balík Obermeyer si je

doprovázel

Komárek byl od roku týdny.

z novin.

se zájmem prohlížet. Byly to noviny což mu nevadilo.

popis požáru v Davli, když se do – majora Novotného.

z doby okupace a byly

rozlétly a on

jenž ho

Muži se pozdravili, jinak, než to ve zvyku. Prožili spolu co je zavázalo a soukromí. Našli Nesmyslná nesmyslné vlády, která dokázala uvalit nesmyslné tresty i tresty smrti za zanedbatelný opravdu nesmyslné vztahy na pracovištích. Dokázala vyvolat studenou atmosféru která silné obdoby, podle toho, jak bylo to ono povolání nebo profese pro komunistické vedení. lidé nacházeli která všechny ideologické se pokládaly i kameny k nenávistem, které trvaly až za hrob. lidi stmelil v hmotu, která plula na povrchu kvasícího bahna, i hustotu, ale nikdy se neroztrhla a odolávala bahna. „Jak se

kapitáne?“

vedení a tvar

major Novotný, dnes však

„Hm, docela to jde. Kdo mi sem dal tyhle noviny?“ byli major.

„Nechal jsem je vyhledat ve starých archivech po tam že jim dal za úkol, netušil jsem, že to tu bude tak rychle,“ divil se

Pak se Obermeyer

že pro

do písemného hlášení o pátrání po Komárkovi, a nechal poslat.

mu

263 Požár v Davli na konci války byl jako zdálo se, že se po pachateli nikdo nepídil.

ale protože se

událostí v té

Obermeyer se tak zabral do starých zpráv, že ani že major Novotný odešel. V novinách se Obermeyerem zaniklý z pohledu nebo lépe toho, co jim cenzura dovolila napsat. Na události si sám pamatoval, jiné si ao zdání. Pak ho zaujala jedna fotografie, na které byl nemohl zbavit dojmu, že tu ženu zná. se do

esesák s mladou ženou a on se který obrázek doprovázel:

Oberst Karl Bauszer, který má v Praze dozor nad parky a sady, a pod jehož povely i jiné záležitosti chodu s dcerou Elfriede, která pracuje jako zdravotní sestra. Obermeyer musel povstat, tento zvrat v událostech kolem mu skoro vyrazil dech. si nebyl jist, zda to má souvislost vraždami, si, že se Elfriede Balešové nikdy na její zážitky z války neptal. Jeho vrozený cit pro souvislosti mu však že se dostal na stopu. Nebylo však jasné, kam povede. Jedno vyslechne si mladou ženu Nebude prozatím vést žádný protokol, pojede do vesnice a pokusí se v klidu s ní promluvit. Elfriede ho Obermeyer

jako vždy

Po slušných frázích o

a o tom, jak je draho,

„Jak jste se jmenovala za svobodna, paní Balešová?“ „Bauszerová,“

netušíc,

se kapitán ptá.

„Váš otec byl oberst Bauszer a sloužil v Praze?“ Tady asi Elfriede se dívala dlouho do kouta v pokoji a jen ona že tam, pod rádiem, má Alexandr schované alkoholické nápoje. Dostala znenadání likér, a proto nabídla Obermeyerovi slivovici, kterou neodmítl. Když si

spustil se venku

„Musíte to

Obermeyer

na

slejvák, doprovázený poryvy rameny:

„Jinak bych se vás neptal,“ „Já o tom dosud nikdy s nikým nemluvila a nerada na to vzpomínám. tom musí mluvit?“ hlavou.

se o

„Mohu mluvit „Bude to pro vás „Ano.“ „Bitte schön, ich habe nichts dagegen,“ „Když jsem policie, protože jsem

a pak již mluvili

do Prahy a našla mrtvoly v Davli, sebrala mne platné vízum. Odtud, ze tábora, jsem

do

264 velkoobchodu k Alexandrovi na práci. Pak mne pan Baleš ubytoval u hudebního skladatele a ti mne do rodiny lékárníka Václava Klimenta, který manželku ze Štýrského Hradce. Ta mne jednou uvedla do vysokých kde jsem potkala otce. Ano, dokonce jsme byli fotografováni,“ když jí Obermeyer podal z novin. Chvíli se

dívala, a protože kapitán

„Když jsem se a slíbila panu Steinovi, že mu rukopis o Franze Kafky, mi otec, že také odjíždí, že dobré místo u armády. jsem zdání, že ho potkám v Praze. Bylo mi to chápete? Já jsem nikdy pocit, že bych se v mém podílet i na politice. U nás se že politika je jen pro muže. U otce mne to velice i když…“ Mladá žena ztichla. Zadívala se jižním oknem do že se posléze i kapitán Obermeyer v tomto nebylo nic „I když?“

kde nebylo nic aby zjistil, co již

Dívala se tak okny na jih

to, co

„Prosím?“ nechápala. jste, že vás to u otce „Ano. „Bylo u

ne, on se celý život choval jako nacista, dávno

Hitlerem.“

že se stali nacisty?“

„Bohužel. My jsme nikdy nebyli

chytrý národ,“

jste otci o tom, co jste našla „Ano, hned ten co jsem ho podívané, muselo to ze mne ven. On se o to

tiše.

Arona Steina?“ Byla jsem plná té zajímal a jsem, že na

„Jak smýšlíte o tom, že schovával v Grazu žida, když byl nacistou, a Steinovi nenabídl sám obstarání rukopisu?“ Elfriede se zamyslela. Z haly sem zalétlo bouchnutí bavorské staré hodiny, a jí co se „Paní Cyprýnová jde nakoupit, najevo, že jí vyhovuje, když jsou sami.

nic panu

Mladá žena se podívala na

tak za hodinu,“

jako by dávala

„Nejsem si jista, zda nemluví nerada bych, kdyby se to o mém otci ta je tu tenká,“ a ukazovala na obraz mníšecké co visel na zdi, jež sousedila s kuchyní Cyprýnových . „Vy jste to doposud nikomu

O tom, že váš otec je… byl nacista?“

„Ne, myslím, že ani má matka v Grazu to neví. Otec nedostal po válce místo u a nikdo neví Odešel do je jasné, že se to Graz je malé…“

265 „Mluvili jsme o panu Steinovi, jenž byl židem a Obermeyer Elfriede, co ho zajímalo. „Myslím, že otec nic osobního proti mžiku byla její mysl vzdálena od potoka V hodinách to zapraskalo a pak se kuku…

vašeho otce…“ ale… mohu se mýlit,“ av na sto mil. Obermeyer ji nerušil. z okénka: kuku kuku

Po chvíli se mladá žena vrátila ze svých myšlenkových toulek: „Když jsem se vrátila do Jeny, tenkrát za války, dostala jsem dopis od matky. Psala, že našli Steina na ulici krkem. Další dopis jsem obdržela od otce z Prahy, a mi v že to, co jsem nad nechal odstranit. Nemám si prý starosti. to pro mne tenkrát plno souvislostí a já se bála o tom Neustále mne myšlenka, že tu rodinu nechal vyvraždit otec. Ale tak Pak se mi na to zcela zapomenout.“ jste si vzala Alexandra Baleše za muže?“ obrazu, který si o této jen podpis. „Volal mi, když

zda bych se za

„Aha,“ pochopil Obermeyer a již

Obermeyer,

neprovdala. Byl se

sám!“

více otázek.

„Myslíte, pane Obermeyer, že by otcova minulost mohla Elfriede.

jen mezi námi?“

„Nic vám, paní Balešová, neslibuji, ale pokud to bude možné, tak ano,“ dodrží slovo. Když se Obermeyer vrátil do Bráníka na stanici SNB, našel tam v Rymáni již nežije, se neznámo kam. se neznámo kam,

policista. Je to na

a

že

zprávu: pan možné?

list V roce 1945 podala paní syn. Po dobu osmi let se v té žádná

na policii v Mníšku oznámení, že se jí ztratil dvacetiletý na této stanici hlásila. Zmizení nebyla

vánocemi roku 1952 se v zápisu nachází poznámka: Syn paní byl na oznamovalo tu razítko. Obermeyer

tedy vlastní matky že bude touto stopou nucen jít, a to sám.

Nejprve zavolal do archivu, kde se nacházely staré noviny z doby okupace, a vyžadoval další úryvky, ve kterých se jedná o oberstu Karlu Bauszerovi. „To nebude tak jednoduché, soudruhu kapitáne,“ hlásila mu soudružka která byla proslavená komunistická potvora. Ta byla její soudružko?“ zeptal se Obermeyer. jsme tu starého Mládka, ten mluvil a ten dnes ráno Byl již dlouho v penzi a jen sem docházel, když bylo práce. Netuším, kdo by tu fašistickou

266 ovládal a ani o takového Obermeyer si musel držet sluchátko

nestojím, soudruhu?“ metru od ucha.

jako posedlá do telefonu.

„Tak zajdu si tam sám, soudružko netuše, jaké následky jeho nápad bude mít. než do archivu dojet, vyslala soudružka jedovaté šípy pomluv a intrik. Kapitán Obermeyer hledal skoro hodiny, než našel malý Skoro ty noviny zase odložit, když ten zahlédl. Oberst Karl Bauszer prohlásil, na Vinohradech události, je SS

protektorátního deníku.

ze sexuálního deliktu, který

spáchat

již ze závazku, který mu služba v této výsostné pozici ukládá, takový

spáchat. Spíše se tu jedná o hanlivé napadnout.

se nebojí jakýmkoliv

HLAS Dnes 29. února roku 2004, ve 4 hodiny ráno jmenuje Elfriede. Tohoto roku by dovršila 81 let. za

má matka. V našem

se

roce, takže vzpomínka na její úmrtní den se bude oslavovat jednou roky. Jak dlouho na ni bude vzpomínat?

Posledních let jejího života ztratila pro mne vše, co pro mne znamenala. dlouhých létech vrátila do aby zde po mnoha dobrých, ale i skutcích

se po dobrých

To, co jsem jí nejvíce zazlíval, bylo, jakým nezdravým na sebe upoutala svého jediného syna, kterého na mého mladšího nevlastního bratra. Toto je korektní našeho vztahu. Ve jsme byli vždy bráchové. jsem tento vztah mezi stárnoucí a nemocnou matkou a jejím synem zpovzdálí. Matkou, která se v žádném hledisku za celý pracovitý život nezajistila na a mého bráchu zneužívala i Já byl v té již od ní daleko:

i

Je možné, že se mýlím, že vztah mezi nimi byl jiný, a že si navzájem vyhovovali. Že si dodávali odvahy, síly a bojechtivosti. A chtivosti. Podle mého názoru se jistým do majetku.

oba nechali unést snem o

Majetek je pro nás smrtelníky vždy fascinujícím, je nesmrtelný. A majetku bylo dost: byl tu po mém otci celý velkoobchod, nebo lépe to, co zbylo. To dostala rodina ale i velký statek polnosti a lesy padly v restituci do rukou rodiny: rodiny, jež v té žila již po celém a rozmnožila se skoro jako šachovnice a zrnko pšenice. Ano, Elfriede si prosadila svou lásku k panu Tak daleko ale

nechci.

a stala se jednoho dne jeho ženou.

267 Pro mne byla vždy nepochopitelná touha po majetku. Pokud to mohu posoudit z mého hlediska, mám ji také. Ale jen tak daleko, aby mne zajistila ve abych nebyl odsouzen na cizích a již ne na lítost mých je tento názor relativní: to, co jinému. Mé matce bylo vše málo.

málo

Ale se k mému vztahu k matce, období života, kdy sama nebyla matkou.

a to, co která dokázala vychovat cizí

je v tom

kdy jsem se bál užovek a žab v potoce, jehož proudící voda do mé smrti mého života, bál jsem se, že mi Že mne nechá samotného na tomto velkém a nedohledném Pamatujete si to? Jak velký a Protože má matka emigrovala ze železnou oponou, byl nedostupný, velikost.

byl

když jsme byli malí?

který po celé mé a mládí byl jsem o Více než jiní jsem si

jeho

A tady by mne mohla nechat samotného? Dny a noci jsem se touto obavou trápil. Nezlobte se, že se vás nyní zeptám otcové a matky stanou vašimi nesamostatní, závislí?

tušili jste, tenkrát jako mladiství, že se Že být nerozumní, hloupí, nerozvážní,

Že vás budou stát peníze? Opravdu velké peníze? Že se maléru budete tím, že vás vychovali a že jim to malér následovat druhý? Že vás k šílenství? Tušili jste, že si jednoho dne samotné?

prvním takovém dlužíte? Že bude jeden

že se již nebojíte, že vás tu na

nechají

Já jsem to netušil. Proto mne pocit, když jsem jak matka stárne a nehty drží svého života, jak se o bojí, jak sobecky zneužívá svého okolí: bát, že mne ve nechá samotného. operovat

jak se zuby a jsem se

o 15 let si prodloužila život vlastní odvahou a znalostí medicíny: nechala si což za následek velké bolesti v zádech, roztažením hrudního koše operaci.

Nechci náš do prodlužovat, takže se nedostaneme kdy se Elfriede s Ladislavem vrací do své vlasti, kdy emigruje Jugoslávii do rodného Štýrského Hradce, že ji život dovede do Heidelbergu, kde bude vésti a bude dnes a doprovázet umírající na poslední popis jejích z Jeny a s euthanasií, které byly její zkušeností, je jen pravdivý. Ale zdaleka ne vymyšlený. Zda se tenkrát jednalo o euthanasii, kterou provozovala Hitlerova vláda, to nemohu posoudit. Spousta a v bílém euthanasii praktikovali i po tom, kdy

268 ji na nátlak církve Hitler zakázal. Nervové kliniky byly v té sály. i personál vyvraždili v létech 1941 až 1945 130 tisíc Zda se Elfriede podílela na této nelidské kapitole národa, nevím. Vím, že mi jednoho dne že profesor Veil nikdy nevložil dobrodiní do jejích rukou. Že mu jen asistovala. Jaký názor na euthanasii nikdy Euthanasie, toto slovo pochází z F. Bacon úlohou

a znamená krásnou smrt. Již v roce 1605

v tom, umožnit

bezbolestné umírání.

Názor na správnost euthanasie však není do dnešních bude.

a pochybuji, že

jsem nebojoval o život. Tento boj je v každého z nás boj poslední. Ale mé aby se smrtelný boj mé matky urychlil, aby ji smrt vysvobodila, mne Jako bych cítil, jak si její uleví. Oddychne. Že se její život vstupem do toho oslnivého, posvátného a neznámého kde nemáme vyplní. Má že Elfriede jednou vložím tuto knihu do rukou, lehkou zem. To by Božena Srpová. Chvíli nad a došel dostala pouze jako dementi do novin. Znovu

s ní. Dej jí pán

že to musela být

a cítil, že mu byla poskytnuta události, kde tuto již slyšel? Složil noviny a že ho nikdo nevidí.

do

aféra, když se

ale nemohl ji najít. je do kapsy. Nejprve se ale

Sotva vstoupil do stanice SNB v Bráníku, hlásil mu službu konající soudruh, že se má dostavit k soudruhu majorovi Novotnému. „Co se a sotva vstoupil, „Jak si to

dovolit, Obermeyere, tolik celým sborem a snad i vedením…“

takhle mužem

ale služba jen rameny. Zaklepal tedy na malér nabírat obrátky.

„Strany a vlády?“ ch stále

jsem ve vás vložil a vy mne

Obermeyer. Vycítil, že dobrý vztah, který s tímto trvá, jinak by na soudruhu Obermeyere.

“Co Helejte, nechte dnes jde do tuhého! Prý jste sympatizant nacistického režimu a jako by to nebylo dost, prý umíte na vás stížnost z centrálního archivu a soudružka že to tak nenechá, že to požene výš…“ Tady se major Novotný zasekl, protože se mu nedostávalo dechu. Obermeyer se rozesmál, což vydání jediné slabiky

že Novotný

ústa naprázdno a zase je bez

„Ano, byl jsem v centrálním skladu a hledal jsem Bauszerovi. Jelikož starý pan Mládek musel jsem si pomoci mou znalostí „Vy mluvíte „Ano,“

Obermeyer.

divil se Novotný.

o oberstu

269 „A kolik? Hm…

jsem

jak?“

„No, jak „Jako „Jako

Kdo by to

To jsem

na

bych vám to byl kdybych že to na mínil Obermeyer a vyndávat z kapsy noviny. V tom okamžiku si že ho Elfriede prosila, že by ji kdyby se o jejím otci nemluvilo. Pokud to bude možné. Napadlo ho, že když na paní Balešovou myslí, noviny na a hodil na klobouk. tak

jí v duchu Elfriede. Proto položil

„Takže se jednalo o to, že jste p soudružku uklidnil se major Novotný. Obermeyer hlavou. „Máte

znalostí

proto

na cizí jazyk?“

„Co to je?“ divil se starý policista. „To je plat, když ovládáte cizí jazyk. o také žádala, ale zkoušky. Tedy písemné ano, ale ústní ne. Prý ze sebe nevypravila ani slovo,“ smál se Novotný. „Ano, písemky za ní napsal starý pan Mládek, co již Major Novotný zvedl telefon a slyšel:

Chvíli

napadlo Obermeyera.

a pak Obermeyer ke svému údivu

„Ano, soudružko tady Novotný. jsem vám že jste mne upozornila na to, že soudruh Obermeyer mluví Již let mluví a nebere Možná že by vám pomohl s výukou, abyste zvládla ústní – soudružko. Takže vám práci, soudružko a hodil sluchátko do vidlice. Obermeyer se nad paní který na druhé vedení tušil, pousmál. „Jak dlouho mluvíte

napadlo Novotného.

„Prakticky od narození. kluk, musel jsem se domluvit.“

jsem

a byl jsem ve vsi jediný

„V Sudetech?“ lekl se Novotný. Obermeyer zakroutil hlavou: „V rakouském

dokonce jsem studoval i ve Vídni.“

„Tak s tím se radši moc nechlubte,“ klobouk i s novinami a pak si „Na co by se vám se textem,“

na

Obermeyer sebral se stolu

hodila

hru Meluzína a chceme Obermeyerovi.

i

ale našli jsme je jen

270 „Chcete tím

že hrajete divadlo?“

„Nechci, ale již jsem vám to prozradil, tak s tím nic Obermeyer pocítil další spolupracovníky té doby tajily. „Tak mi to

sympatie

Takové slabiny povahy se

já vám to

Hrát ochotnické divadlo byla sboru tam v té Ano, to je to slovo, které mu uvedla Elfriede do vyšších SS

a

se dostal ze

.

událost mezi na co pohledávat.

od

o oberstu Bauszerovi a tam potkala otce.

žena

Kdo to byl? Alexandr Baleš dal mladou Rakušanku do ochrany hudebního skladatele a jeho žena ji seznámila s Václavem Klimentem z Vinohrad. Paní Klimentová byla z Grazu. On byl lékárník. Tak lidmi musím mluvit, si Obermeyer nahlas a již vydal rozkazy Obermeyer se rozhodl, že

které mu telefonistka nadiktovala, a když mu v tu chvíli ve sluchátku

svatou pes.

Kapitán sboru Národní prožil již mnohé, ale aby psi zvedali telefon, ne. Chvilku pokušení do mikrofonu hned si ale dobré vychování. Pak zaslechl ženský hlas: „Liebling, du weißt doch, das ich um diese Zeit mein Schönheitsschlaf halte, warum rufst du an?“ jsem, že držíte spánek krásy, jinak bych vás nebudil,“ omlouval se. „Prosím? Já nemlufit tzesky a Vaszek ne doma, Sie rufen jindy an?“ „Však my se domluvíme, milostivá paní,“ vedl hovor dále. „To mne všichni najednou

Obermeyer

že znáte mou tady v Praze je stále divila se žena.

že zeptat, s kým mluvím?“

a pak se touto lidí, co jí rozumí.

Možná, že se mnohým nechce tuto znalost

Mohu se

„Jmenuji se Mumy Klimentová. S kým mám tu Obermeyer se zamyslel, tak jako vždy, když se dostal do situace, kdy musel v mysli rychle postup pátrání a mluvit. madam, musel jsem dát mé

pokyny… jste manželka lékárníka

pana Klimenta?“ „Ano, jsem,“ žena s manželem se stávalo stále vzácností.

Povídat si

jiným než

271 „Pocházíte ze Štýrského Hradce?“ „Ano, pane.

vás to zajímá?“

„Myslím, že znám vaši

Elfriede Balešovou,“

„Ale ano, moji milovanou Fiede! Copak, stalo se

Obermeyer. lekla se.

„Ne, naprosto nic. Jen se nachází ve posici mého pátrání a já bych s vámi mluvit, madam, jestli by vám to vyhovovalo,“ s poníženým podtónem v hlasu. tím vyvedl paní Klimentovou z rovnováhy, protože prohlásila: „Milý Bože, ráda, já ale nebyla u „Jsem „O, myslíte?

že jste i tak krásná,“

spiklenecky.

za poklonu, pane…“

„Obermeyer je mé jméno!“ „Ale, jak Víte, jména jsou k nevyslovení, nechápu, jak s nimi ti lidé žít, tak pane Obermeyer,“ pohoršena i ale v jejím hlase byl slyšet uspokojivý tón. Pak mu Mumy Klimentová dala svou adresu na Vinohradech, hned za hotelem Flora, a Po celou dobu rozhovoru bylo slyšet psí Obermeyer usoudil, že to nemohl být jen jeden pes, že jich bylo více. Byl krásný den pozdního jara, skoro již léta. Komárkárna na pokraji ztrácela den ze dne na Zelená barva mnohých travin i se ujala té díry v lukách. Vesnice se stala slavnou, mluvilo se o ní i za Brd, tam, kam barokní kostelík Na Skalce nedohlédl. Kterápak vesnice hromadný hrob? Ani kluci nezabránili, i když se tu zdržovali: Ládík Jarouš zvaný z truhlárny, Pepík co nechodil do školy, Zajíc neboli Kája a Vašek Pítovec z krámku, o komunisté zda je ne. Protože kdo by zásoboval malou tak se o to moc nezajímali. tu ani náš Mikuláš. Slunce svítilo a toho dne byla létal Byl tak vysoko, že nezvykle jak

Nad poli mezi a rybníkem Sýkorákem již malý vymydlených a zrovna tak vesnici, jdouce k Mníšku.

jako i když prožila teprve sedm naškrobené jako límce z monarchie a o neobvyklých malých opic, které ve vsi nikdo Ta líbezná která hrála zemi se dnes vytratila ví kam. Ani chlapci se nepodobali svým nosili tátové na veselku na

osm jar. Každá

šaty na

skákala po jedné noze na panáku nakresleném na ze všedních saka a kravaty.

Všichni

kalhoty jako

272 Nikdo si neumí jak se když se domovy. To bude ostuda, myslel si každý z nich, ale to dopadlo Kluci vypadali všichni do jednoho jako liliputové v cirkuse, a jelikož tím nikdo nevyskakoval byli spokojení. Jen úšklebky a blesky dávaly najevo, že odpoledne bude v altánku sranda. Kam šli? Inu, k prvnímu

Tomuto vrcholnému aktu náboženské výuky byly ve dvojím ohni: jednak musely zvládnout z bible, jdou do kostela, kde a jednak se musely

aby pochopily, první

oplatku, které se hostie, a víno v jeho krev!… hulákal pan z Mníšku do která byla nabita, protože všechny byly v jedné místnosti. „Brr, já syrové maso nejím,“ „To se táta zase jste

Zajíc.

moc víno nesnáší,“ domníval se velebný

že byl Kristus

„Ano, avšak on vstal z mrtvých pro tvé potopa a to jenom to akorát to

divil se Mikuláš. zaburácelo ze stupínku. Mikuláš se pomyslel si chlapec.

nehraje. I kdyby byl živý,

jíme jeho maso?“

„Oni asi byli tenkrát lidožrouti,“ domnívalo se neboli vzrušením, protože velebný otec jednoduše pro

Na vrcholu vzrušení se o a ztichly.

a do

vpadla

„Jestli tady nebude ticho, soudruhu

Karásková,

tak vám tu

„Výuka se koná na

mohla byste…“

vám ty bludy tady

„Tatínek i maminka umí

se

Velebný otec se svaté

strana

pípnul muž

„Já vím, jsou to burani nev však prásknout

„Abys

se

výuku zarazím,“

paní, takhle se o svatém evangeliu nemluví, to je do pekla, já vím. Co však nevím, trpí, to nechápu…“

správná a

a

Karásková a odešla. tak to jsou asi burani

furt vymoženosti, své prvenství ve vsi, jež stále trvalo.

naši mají zase televizi,

a zdálo se, že se modlí. Nakonec

jen

utišil, a

273 se do fronty a vkládal hostie do úst. Ládík a

ke stupínku, kde poklekly a jim jako ministranta. Držel jako zlatou s hostiemi.

vždy Krista a požehnání.

Když na bývalo, když šlo o

odpovídaly amen. Pak nad hlavou každého Vaška Pítovce, stala se episoda: Vašek se zasekl, jak to a

„A..a…a…a..a..a…a…a…a…pozdrav pán na plna a jak se vykoktal, pozdrav-pánkýchnutí hodilo.

si kýchla. Jednoduše se jí k tomu

chlapci že veselým smíchem. Mikuláš si klekl na stupínek, sebou a a..a…a…a…a…a…a. pozdrav-pánpožehnání. se Kluci znenadání Bábrlátka se jako se prakem.

bavit tím, že si plácala bábrlátka a

a

amen, ale zaburácela první na zkoušku již za mu Ládík do dlaní a

tom

se

které se složily v malé

které

Jedno bábrlátko na nose Karáskové, která sem vlítla konec. Pozdrav-pánpozdrav-pánpozdrav-pánse pan šel do kouta. to tak vypadalo. chudák po celém Karásková zrušila náboženskou výuku a poslala doutnat jiskra až vzplála v mocný

tomu to se

Ve vesnických kuchyních

Ženské poslaly komité dam, které se zrovna hnaly na národní výbor, kde se Tašpar snažil zaplnit futro a zamezit tím vstupu komité na Ten si dal: toho nikdo rád a na ženy vzrušujícím dojmem, nikoliv však sexuálním: na toho bych nesáhla ani dvoumetrovým klackem, když toho chlapa vidím, tak mé ruce pohlavkují samy od sebe, a mnoho jiných, podobných kolovalo kolem potoka. Ženské se nejprve jakoby zarazily a dokonce jaksi poodstoupily. Pak se ale na Tašpara vrhly. si vzpomíná, že národní výbor stojí u potoka! Tam ho ženské hodily deseti pažemi, že jako placák. S plácnutím ve Pak o muže ztratily zájem a šly po schodech za Ladislav byla starost, se kterou ženy závažná, nemohl se ubránit propukl v hlasitý smích.

je vyslechl, a a nakonec

Pohled na zdravím kypící ženské, matky, které tu protestovaly proti bezpráví komunistického vedení, byl roztomilý a sama k popukání. Když se za jejich zády objevil hastrman Tašpar, se smát i ony. „Proboha, soudruhu Tašpare, co se vám stalo?“

JZD.

274 „Zavolejte kriminálku,

ty ženské mne hodily do potoka!“

„A „Protože…“ dál se ramínko mokrých

nedostalo. Ženské to

nás pustit na národní výbor!“

jako by to

„Cože? vás pustit na národní výbor? Ale ten tu každý smí a je tu vítán!“ žasl

stojí jen pro lid, sem

„Bylo jich moc,“ omlouval se Tašpar. „Ano, toho se náš soudruh posera bojí,“ neriskoval, rychle schody výboru a pádil

ženské a naoko se

se Pod Horou nemluvilo o tajemníka JZD do potoka.

vrhly. Tašpar

jiném, než o tom, jak ženské hodily

Druhý den si pozval Karáskovou na národní výbor. Chvilku pozoroval, jak je nesvá, a pak jí nabídl židli. Naoko se zabýval papírováním a zvažoval své šance. Žena nebyla ošklivá, ale nebylo na ní nic lákavého pro muže. Chovala se, jako by ji všichni chlapi obcházeli na míle daleko, a asi tomu tak bylo. Karásková byla kostnatá, nemožný vkus v orlí nos, bradavici poblíž nosu a hlas. Jak to ty naše ve škole vydrží, pomyslel si a nyní jak na ni. „Paní Karásková, dnes vám to sluší, opravdu, vypadáte jako mladé Ani nevíte, jak jsem rád, že mám tady na vesnici takovou kapacitu, jakou jste vy. To je pro naši mládež velice se dívala na muže, který se líbil všem ženám, a tiše jako Posledních pár let nevydržela více jak šest na jedné škole. Naposledy odmítly chodit na její hodinu a ministerstvo školství ji do a vyhlíželo po republice další školu, nevinnou kam ji šoupne, až to vzdají. Karásková však byla o své to nezbytnosti a nenahraditelnosti své osoby, že musela na tolika školách Kdyby mohla, nosila by svou stranickou knížku na zlatém na krku a ona byla toho že se s ní jednalo „Ano, soudruhu se nevzdal:

já vím,“ vycenila zuby a

„Od té doby, co tu jste, je ve vsi partyzánku. Jelikož nabídl i což „Je to ušlechtilý pohled, jak

zapálil

se

nevolno.

hodil na ni nejprve jí.

a zapálil si

madame.“

„Vy lišáku jeden! jsem na poklony zvyklá,“ kuckala do cigarety. Nemohla si vzpomenout, zda již jednou poklonu dostala, ale bylo to mné. Projela si rukou vlasy a zeptala se: „Jak se vám líbí velice

To, co

na

se

nepodobalo.

„Milá paní, když se na vás dívám, nevím, co pochválit máte Ani mu nedošlo, že mu to paní odpustila. Ona byla soudružka,

275 chápete? „Kdybych nebyl vázán mým nedovedete co by se mnou vesnice dal zakrýt smích, který ho šimral hluboko v žaludku. „To mi Tady se Ladislav sebou, její

pozval bych vás na kafe, ale to si odkašlal si, se tímto

jsou tu samí burani

vzdychla si Karásková.

zarazil, co bylo moc, to bylo vrozenou a zhoubnou blbost!

však pochopil ženu

„To je otázka názoru, s tím moje žena studovala ve Vídni psychologii a já vysokou školu Paní Balešová má studie zdravotnice pan Stržínek vysokou lesnickou, pan má dopravního magistra a to bych vám mohl stále dokola. Že jsou to to máte pravdu, však i vy jste si zvolila u nás na Slovo burani mi chybí ve slovníku, ale vy mne Karásková pusu a vypadala co navrch, to zasekla a nebyla schopna dál, zase nakopl motor rozhovoru

Protože se asi

„Máme z jara tolik práce na polích, že mít mezi klid, aby Žádné je nesmí to jako pedagožka a strany chápete?“ Karásková že pro to pochopení, akorát netušila, že je tu ve vsi tolik lidí. „Takže jsme domluveni, vy budete vycházet panu profesoru, docentu Kubátovi a já budu mít klid na polích,“ a se k tomu, že ženu vyprovodí výbor. „Profesor, docent Kubát, kdo to je?“ vzdychla „To je k prvnímu

pan z Mníšku a Vy jste nebyla u prvního

náboženství na naší škole. Nyní se Karásková

že byla,“ pípla. „Tak to vidíte a jste soudružka. Jen ty nechte. Až dorostou, tak z nich budou také soudruzi, a doprovodil ženu budovu a nedaleko potoka se s ní a políbil jí ruku. Karáskové bylo na omdlení, pocit, že jí narostla na

Od toho dne vždy pana Kubáta doprovodila do a pozor. Panu Kubátovi profesore, docente…

Tak se donuceni jít s sebou.

na první

po celou dobu výuky dávala Matky je oblékly a otcové byli

Když se šlo kolem hospody Pod Horou, polykali chlapi nasucho a ženské stádo, aby se svíraly v dlaních, se první ohýbat jako Tady zaslechli ten

zpocených, dlouhé bílé voskové vrby.

hlídaly takže již u

bylo skoro léto, byl jiskrný vzduch a bylo tak na na modrém nebi šeptaly prastarou tady pod Brdy je z celého kraj, tady bylo a zase jednou bude jako v ráji…

276 Mníšecký kostel byl v jednom lesku, pln z kraje, hrdých a uplakaných Když zaburácely varhany, aby zahájily slavnou mši, vstoupila do chrámu kostnatá žena s orlím nosem: Karásková. Když kapitán Obermeyer vystoupil z vozu u lékárny Flóra, která byla hned naproti hotelu Flóra, domu, které mu paní Klimentová šoférovi, aby

a vstoupil.

dýchlo studenou zatuchlinou minulé zimy a

zaslechl z horního patra

nebyl skvostem staré Prahy, byl mnohem mladší, ale tu nebyl výtah. Obermeyer si povzdechl a své vynášet k cíli. Když zesílil na maximum, na štítku u že je urputné stoupání u konce: Václav Kliment stálo tu napsáno zlatým písmem. Chvilku

až se vydýchá a srdce ztlumí a zpomalí buchot, a pak zazvonil.

Jestliže byl již nervní pro klafání teprve neviditelná více na psi zavyli radostnou ke Po dlouhé se ptaly otázkou, jaký je

poznal, že se mýlil, že mají že mají

a jakoby zarámované odbarvenými blond vlasy, se k rušení.

Obermeyer se a s vlasy zase aby uvolnili vstup do bytu, a nakonec se

Pak bylo slyšet

Žena, kterou policista spat byla obklopena vinohradský smeták. Byli nízcí, ale dlouzí, zda mají nohy. je však protože nehodlali ho pustit ani na schody, ani do bytu. „Ona být moc hodný pejska,“ mluvit „To vám

teriéry, kterým se uši a pro dlouhé chlupy nebylo zajali kapitána Obermeyera a

žena místo pozdravu. Obermeyer

milostivá paní, ale jisté pochyby mám!“

Žena se zasmála a ukázala Namalované, dlouhé nehty prozrazoval, že stále zvyklá pozornosti

bílé zuby. Byla to tak padesátnice, ale velice o tom, že žena žádnou fyzickou práci, a nic. Vlnité dlouhé vlasy napovídaly, že je

Zavedla do obývacího pokoje a usadila ho na do pozoru psi a nespustili z muže ani na výhružné pohnul, podtónem.

ke stolku, pod kterým zalehli když se jen trochu

„Nemusíte se bát, oni jsou mí vyndala si dlouhou cigaretu a až si Obermeyer všimne zápalek a podá jí Když si že musí být galantní, že má sebou dámu, a sáhnul po zápalkách, bestie a evem mu v tom zabránily. „To oni mne jen chrání,“ usmála se paní Klimentová a zapálila si sama.

277 „Co byste rád zeptala se. Obermeyerovi bušilo srdce, bez pohnutí, snažil se nehýbat, být jako skála. Každé jeho slovo však bylo komentováno nervózním Když se jedno uklidnilo, byla tu další která bránila, a tak to šlo stále dokola. jsem s vámi mluvit o paní Elfriede Balešové a o jejím otci Karlu Bauszerovi. Vy jste ty lidi znala, znáte?“ si Obermeyer, že Bauszer není po smrti, že je jen za železnou oponou. „Ano, Elfriede je má za okupace,“ souhlasila žena.

pochází z Grazu. Jejího otce jsem poznala na

„Takže se znáte z domova, tak

domníval se Obermeyer.

„Ale ne, já jsem již dávno z domova poznal Kliment a vzal si mne po té, co manžel

Byla jsem vdaná

kde mne

„Takže se znáte tady z Prahy?“ „Ano, to byla náhoda. Jednoho dne mi volala paní že má pro mne mladou ženu z mého Tak jsme se a si telefonujeme …no jo, oni tam na nemají telefon… tak jen když je náhodou v Praze.“ „Mne by spíše zajímalo, co víte o panu Bauszerovi,“

Obermeyer.

„Je to šaramantní pán, ale jsem dojem, že si nevážil žen. Nedokázal dát najevo jistou… úctu, no jednoduše, nebyl jako Vašek… nebo jako vy,“ „Vašek je váš manžel? Co „Vašek je magistr, má dole lékárnu…

než mu ji sebrali.“

jsem se v novinách o tom, že byl pan Bauszer události. Nevíte, o co šlo?“ „Ale, to vím moc byla jsem to já, koho povzdechla si paní Klimentová.

že se nechoval Tenkrát jsem byla

milostivá paní, vy jste stále mi o tom Žena rozhovor v rodném jazyce byl daleko než to, co zažila ve válce. A pan Obermeyer byl tak galantní…Proto se rozhodla, že si dá jednu podmínku: „Když to nebudete

Elfriede, tak ano! Víte,

„Bude-li možné paní Balešovou souhlasil policista.

to je její otec,“

rád jí takové

Rakušanka, žena lékárníka z Vinohrad, která již desítky let žila v tomto se zcela obešla bez znalosti již dávno okupace a období relativní svobody, které se do doby po války a nastolením komunismu. Ani osmileté období trvajícího režimu, který nenávisti ji si osvojit jazyk kde žila.

278 byla obec mluvících stále velká. neznámým novým mužem, s nímž mohla rozmlouvat. Vstala a odešla do vedlejšího pokoje , hlídat kapitána Obermeyera. Když se vrátila, držela v ruce

však byla

ji následovali dva psi a dva se rozhodli

fotografií. Rozložila je na stole a

„Tady jsem já s Vaškem, toto je oberst Bauszer s Elfriede, a tady je paní Marhauserová. To byla sestra paní Steinové… ach, tady je také její fotka. chodily rády na a jednou, když Vašek pohotovost tak jsme my s otcem Elfriede po jeli na venkov do vily paní Steinové a tam se v osla ale no, jednoduše to nebyl vkus. jsem opustit a jet ale byla tam všude tma, nikde nesvítila jediná lucerna a jsem se tam nevyznala,“ žena a ukazovala postavy na obrázcích. „Jeli jste tam i s Elfriede?“ „Ne, Elfriede byla na pražském jen jednou a to již bylo po veselí, paní Marhauserová totiž postrádala svou sestru i Moc jsem se o to nezajímala, protože tenkrát bylo více lidí, co postrádali,“ omlouvala se. Obermeyer ji chápal: „Ano, to byla hrozná doba. Co vám „On tam tenkrát v té vile,

pan Bauszer?“ Žena zmlkla. Obermeyer jí pomohl:

vás donutit k sexu?“ „Ano, nedokázala jsem to takhle popsat, to, co on, bylo sprosté, násilné a hulvátské, já takového muže nepoznala!“ Mumy Klimentové se vrátil do starý zapomenutý strach. „Co tomu

sestry, tedy paní Marhauserová a paní Steinová?“

„Víte, ony asi na podobné hry byly zvyklé, ale má reakce je okno a volala do tmy o pomoc!“

jsem totiž

„Jak na to ženy reagovaly?“ „Poté, co mne oberst Bauszer nafackoval a málem ze mne ztrhal všechny šaty, mi zavolaly taxíka a poslaly mne Já jsem vše Vaškovi a ten na Bauszera podal stížnost na policii. Dokonce o tom psali v novinách, ale tam jsem vypadala jako „Lehká žena?“ „Ano, jako

lehká žena, a tak jsme se o to starat. Myslím, že Bauszer žádné Na konci války zmizel jako i ostatní panstvo z

„Víte, kde paní Marhauserová bydlí?“ „Ne, to jsem jen jednou na její sestra Kapitán Obermeyer radovánky

nikdy a také jsem ji už nikdy více tenkrát, když se domáhala To jsem ji naposled.“ pocit, že se vrací starý, pamatoval. Tenkrát

Po našem SS, aby jí

byla kam se

film. si tehdejší ti muži ženy. Krásné a

279 mluvící ženy. Dnes by se žádná okukovat, ba, že i spala Obermeyer však

k tomu, že se nechala osahávat a

že tytéž ženy dnes obletují nové panstvo.

„Milá paní Klimentová, ani nevíte, jak jste mi pomohla. Pokud to mohu posoudit, nemusím se o tom paní Balešové „Jsem ráda, že jsem vás poznala. Jak jste na mne „Hledal jsem kdo znal pana Bauszera. Máme tam na vsi takové které asi zasahují až do minulosti,“ a zamyslel se. Mumy Klimentová ho pozorovala a psi jaksi tušili, že je situace leželi natažení a spali. Pak se žena ozvala: „Myslíte, že

protože nyní

znásilnil?“

„Kdo?“ „Oberst Bauszer.“ „Nevím, možná, že se provinil mnohem více… více, než si dovedete „Já si to u dovedu moc a z míry. totiž uvažoval o tom, zda by byl Bauszer schopen možnost je spáchat. „Víte, kde jste tenkrát s „Nemám zdání, bylo

tím vyvedla policistu vražd a zda

ženami a s panem Bauszerem byla?“ a byla již dávno tma!“ z okolí toho místa, nebo z domu si nepamatujete?“

„Všimla jsem si, nebo lépe jsem pocit, že tam žijí malé ale žádné jsem Bylo však a asi spaly. Jelo se tam nejprve kolem a pak do strašného kopce, ale víc nevím, asi jsem vám nepomohla, že?“ „Ani netušíte, jak jste mi pomohla, krásná paní,“ „Krásná ano, ale to je již dávno štíhlou postavu. Jen Pojednou kapitán Obermeyer všem Tento pocit

usmála se. Paní Klimentová byla vysoká a mluvila o létech, která již prožila.

že se více nedoví. Pocítil nutkavou

být sám a o

již od mládí: schovat se se svými myšlenkami! Být sám.

„Paní Steinová byla i na konci války a hned ho vyslovené mrzelo. žádný o vraždách s paní Klimentovou mluvit. „Jak „Žena i

a Obermeyer se divil, s jakou lehkostí zprávu byly

zneužity.“

„Vašek znal který mu za války genitálie, které si doma a …Jak

že

zneužil, zabil a pak mu nocí nemohl chudák

280 spát, než se mi již nic nového nedoví.

paní Klimentová

„Kdy to bylo?“

muži, který zrovna myslel, že se

a cítil, jak

„Rok, nebo dva,

stoupá vzrušení.

války?“ domnívala se.

„Kde bych mohl mluvit s vaším mužem?“ „Dole, má totéž. Psi se probrali a zahájili a Obermeyer Je tak jednoduché policista, když šel ze

službu,“ Protože se

a povstala, protože Obermeyer kolem se do malé

paní Klimentové a políbil jí ruku, lidem kolem sebe pomyšlení a

jenž se nudil ve voze, vystoupil a že jde do lékárny.

si žena tak

kapitánovi

Muž zase zalezl do auta a zabral se do obchodu.

jako v ráji. si ten mu ale

že

Obermeyer vstoupil do proskleného

Za pultem sterilní, po lyzolu vonící, páchnoucí místnosti, stála a bylo zcela že by mohla mít zdání o lékárenské. Jedna si totiž lakovala nehty a druhá si ani jedna nebyla se svou prací spokojená, protože navzájem hodnotila výsledky vysilující námahy. Do tohoto vysilujícího, na hranici jejich inteligence se odehrávajícího rozhovoru je vyrušil kapitán Obermeyer, což hodnotila pohledem. že jediným pohledem se dají psáti romány, tato

to

Kapitán Obermeyer byl však starší pán a nic jiného od mladých aby byla mladá a líbivá. „Mohl bych mluvit s panem Klimentem?“ zeptal se po „Soudruh magistr míchá léky,“ „Jak dlouho to bude trvat?“

než to, pozdravu.

jedno kapitán.

„Jo, to je pokaždé jinak, podle toho, co si kdo objedná,“ nechalo se slyšet druhé. „V

že

je velice naléhavý?“

„To bychom se musely zeptat?“

jedna dívka i za svou kolegyni.

„Tak já tu než se zeptáte,“ Obermeyer a postavil se pultem takovým že nebylo možné se domnívat, že by se rozhodl odejít, než s panem Klimentem promluví. Jedno to magistr Kliment objevil.

nevydrželo a zašlo do zadní

lékárny. Skoro v okamžiku se

281 Václav Kliment byl sportovní typ, štíhlé, vyšší postavy, a a vymydlených Pohyby velice mladistvé. Byl Když se obchodu a

do bílého a oproti za pultem vypadal velice kdo je, zavedl ho do své která se ukrývala v zadní dokonce okno do dvora.

Když Kliment níž nasypal kávu. Sám si voda ve laboratorním

usadil, postavil jakousi zkumavku z varného skla, do totéž, nechal nádoby nad kahanem, a jakmile se džbánku zalil zkumavky. Když kávy po jako malý posadil se proti Obermeyerovi a

„Mumy už mi volala, Obermeyer

a

má žena, již vím, co chcete slyšet!“ Pak si lékárník odkašlal a

„Bylo to roku 1943, byla deštivá noc a já „Tenkrát vám lékárna „To jste „Ano, tato mohl mít

službu.“

Kliment

míval služba se do týdne, ale jako

„Poslyšte, tak dobrou kávu jsem „Za tu natriumhydrogenkarbonátu,“

nevyhýbala. Naopak, jako majitel jste jen jednou.“ nepil,“ divil se kapitán.

musíme

z Rakouska

a

špetce

„Natrium-hydrogen-karbonát?“ divil se Obermeyer. „Ano, špetka prášku do „Zajímavé, ale opravdu dobré,“ divil se muž. Bože, jak je ten lékárník štíhlý a to je starší než já, když vychutnával nápoj a se zalíbením na Václava Klimenta. Magistr Kliment

starou

„Tenkrát jsem dostal na silnou polévku, a tak jsem volal vedle do restaurace, aby mi malér s personálem, a tak jsem si pro ni když byla hotová, sám. Popadl jsem hrnek a mohl jsem být asi padesát V lék jsem natrefil muže. Nejprve jsem se polekal, pak mi ale hned došlo, že stál pultem a na obsluhu. se polekal, když jsem ho za zády oslovil. lék na ale to víte, že jsem se musel na vše možné. Muž se rozplakal, nedostal jsem ani slovo. Tak jsem mu dal baldrián a on se uklidnil,“ pan magistr. „Baldrián? Jak jste mohl

že je polévka hotová?“

„Zavolali mi a platit jsem nemusel, jsem tam týdenní Obermeyer i druhou otázku, kterou v záloze. Proto se zeptal na léku, který neznámému dal.

Tím

282 „To je

bylinek a

jen tomu, kdo v jeho

usmál se. Pak

„Muž si sedl a mi nedával že Zamkl jsem zase ale té noci již žádný zákazník okénku Pak mi muž že spáchal vraždy a již i lahodné a ale ho takový záchvat strachu, že to nemohl doma vydržet. jsem mu, že to mohlo být zkažené, ale na tuto mou ne, jsem ho dnes bylo teplé…“ Kliment polkl a chvíli

Pak se ale rozhodl, že bude mluvit dále, aby to

jsem na to mi pak s takovou brutální dokud nebyl onen neznámý muž za

odbyté:

jsem, a tak jsem se zeptal, kde to a že jsem se málem pozvracel. Vydržel jsem to, Pak jsem se mému žaludku poddal…“

vám tenkrát, že genitálie a pak si je doma a Obermeyer na plnou hubu, jak se protože mít jistotu, že rozumí tomu, co se lékárník vyhýbá vyslovit. hlavou. „Byl to váš zákazník?“ „Ne,

jsem ho Kliment zakroutil

hlavou.

„Byl jste na policii?“ „Ne, nic jsem o vraždách psali, ale nikdo o nich asi blázen, nebo že si blázny ze mne.“

jsem ale Pak jsem si

všechny noviny, kde by o myslet, že to byl

„Kdybyste se býval o vraždách jsem v úmyslu se Obermeyer

jako

Vše, jak to magistr vykládal, bylo logické. Asi by jednal zrovna tak! mi

„Byl

jak vypadal?“ postavy, byl neupravený a nehezký.“

„Vlasy?“ Kliment se zamyslel: to byl vás

nebo zrzoun, ale na to bych dnes k jeho

„Ne. Ale celá ta léta si

napadá?“ zrovna ke

„Protože byl jako bývají lidé na Kdybyste mi tak bych asi nic Byl to snad jen pocit, já nevím,“ povzdechl si. do styku s venkovskými?“ zeptal se Obermeyer

do lékárny!“

abych to definoval,

283 Tato Prahy byla stále prosycená dobou 1. republiky, domy stále o fantazii nechali je zámožní lidé pro sebe i pro nájemníky. Nic tu nebylo venkovského. Ženy tu nosily klobouky i žádná nešla v šátku. „Ale ano, jezdíme již mnoho let do Doks u Máchova jezera, trávíme tam prakticky celé léto. Moje žena tam žije skoro já po dobu dovolené a pak dojíždím autobusem do práce. venkovské lidi známe, tak nás vzali do obce, chodíme na houby a i na nás vezmou.“ „I na

divil se kapitán. Lékárník

„To jste tam jako doma, když vám ukázali tajná místa, kde rostou,“ smál se muž. „Jsem tam i

v tenisovém klubu,“ blýskl se muž se sportovní postavou.

„Tam ale venkovské nepotkáváte!“ smál se policista. „Ne, tam ne,“ souhlasil Václav Kliment. „Vaše paní je šaramantní,“

si Obermeyer.

„Ano, jak jste se s ní domluvil?“ je má druhá „Ach ano, tahle možnost mne nenapadla.“ „Jak jste se seznámili?“ zajímalo policistu. „U Balatonu. Slunila se tam s manželem. Docela jsme se vzal jsem si ji i s dcerou sem do Prahy a i za ženu.“ „Takže jste vyženil dceru. Také jí „Jde to, ale doma mluví s Mumy i policista se jeho veselou náturou nakazil. Jaro se

v léto zcela

a když

potíže?“ U nás je to jako v Babylonu,“ smál se a Bylo totiž stále nezvyklé teplo.

Bylo 2. 1953 a ve Westminster Abbey, se konala korunovace mladé která již rok byla anglickou královnou. Tato událost se

v historii lidstva televizí do celé Evropy.

to mnoho vzrušení jen paní Cyprýnová s Elfriede stály již druhou hodinu v hale domku u potoka, jedna vybavená kýblem s vodou a mopem a druhá s prachovkou v ruce. Rokovaly o zprávách rozhlasu, jedna druhou ve znalostech královské rodiny a honosných šlechtických jmen. Chovaly se, jako by se ceremonie a nebyla jen z republiky oznámena jednou krátkou Alexandr se vrátil toho dne návratu, ze

z Prahy. Než se Mikuláš a s bojovým

Elfriede zeptat, co bylo se otci na krk:

„Tatí, pojedeme se koupat do otec chlapce chytil pod pažemi a se kolem vlastní osy, až vyvolal výsknutí radosti. Elfriede se a kroutila hlavou.

284 „No, no, no,“ pravila. „Tatí,

žadonil chlapec.

bys? Vezmeme s sebou To bylo najednou pro venkovského kluka. Ve škole se totiž chlapci domlouvali, že tam a Mikuláš že tam bude moci jít, když matka Magda s ním. Že se doma zjeví otec, o tom nemohl mít zdání. „Tak se sbalte, já jdu nastartovat auto,“ hlava rodiny a se k dílu. Paní Cyprýnová se odpoutala od rozhovoru, zatoulaného Temži, i od kýble s mopem a pustila si v kuchyni rádio, kdyby z Londýna hlásili. Dojista to bude muset paní domácí protože ta u propásne, jak se Zrovna dnes, když se korunuje pohlavárka Commonwealthu, manželka Philipa Mountbattena, musí jít chudák Elfriede Abychom si

co je to

Nad charitou, budovou, kam chodily do školy, byla samá pole, ale jejich lány byly zelenými fleky oblastí. Pražáci tu plno trochu zeleniny a ten záhonek a tedy ty chaty. byl a pod svahem, skoro zase u lesa byl další. Ten se jmenoval Dolejšák. Velký nebyl ani jeden a o hygienu se tu staralo jen husté rákosí a jiné rostliny. Ryby tu plavaly, takže o život to koupání nebylo. Otec nastartoval opela a za zvuku jeho dvanácti byla necky.

docela malá

Pan Cyprýn otev

vrata a rodina vyjela.

tší

„Tatí, nespadne ten

že její

na kánoe a

strachoval se Mikuláš.

„Co by padal, je si Magda na Nesla s jistou nelibostí že se do vejde jen jeden a to k tomu malý jako byl Mikuláš, korpulence byla že loni pokusu šla ke dnu.

Takže celá ta paráda na Mikulášovi. Protože se zrovna, když si

stárnoucího korábu kapitalistických silnic se konala na

Elfriede

„No tak, jsi starší, tak se chovej

vysloužila si Magda pokárání: a

se jako

vyhnaná ze

zápecí. „Klídek, klídek,“ mínil Alexandr a potokem. Jeli zrovna kolem a jejich koza, jež protože tam rostlo pampelišek, se lekla a Mladá žena sebou trhla a si: „Já si na ten burákov nikdy nezvyknu!“

zrovna projeli úzkou cestou nad hlavu plotu, Elfriede skoro do ucha.

285 se buranov,“ nechala se slyšet Magda, jako vždy na chybnou

matky

Mikuláš se o kozu na nezajímal, zahlédl jak jde ze mlýna to blíže k Sýkoráku, nebyl líný jít celou cestu ke škole a dál. Tady se nacházela vytáhnout se tátovým autem. „Tatí, zastav,

jde také plavat!“

Matka sykla, dávajíc tím najevo nesouhlas, Byla vždy toho názoru, že by se nejprve Otec však podobné problémy

a tak

„Dobrej den strejdo… a teto,“

Mikulášovy kamarády v lásce. do vany. malému tulákovi zastavil. když lezl do vozu. Pak

Magdu a

dodal: „Ahoj Magdo!“ „Ccc teta, to bych si dala,“ Elfriede, ale hlavu do statek. Alexandr to slyšel a zakroutil hlavou:

na níž stál

jsme na vesnici! Ty jsi nebyla nikdy na vesnici?“ Elfriede ale hlavou jí myšlenky: byla, jsem na mnohem vesnici tam, co otec horský kde znali jen bídu s nouzí, kde lidí byla negramotná, místo, které protože se tam dalo dojít jen po krutém výstupu a stále se tam muselo chodit, protože tam bylo u jídlo a Tam k jídlu bylo! Hned za strání, na které se statek, vedla cesta k jeho Stará cesta však u vjezdu do dvora dále, schovaná velkými stromy a mocnými zdmi statku. Byla vymletými kameny a skrývala staré tajemství: vozila se tudy ze Solnohradu do Prahy Chlapci si o této báji tolik pídili. U v

byla

protože nechápali, vždy na

Všelicos u došlo, ale nikdy ne pravdivého, protože ta cesta byla tajemná.

se ti Pražáci tenkrát za solí Ale asi na té

bude

„To je na zlomení péra,“ Alexandr a zapálil si cigaretu. Opel poskakoval po vozovce, která nebyla na motorová vozidla. „Ten táhne, co,“ nechal se slyšet Mikuláš, tom na co tomu se však a tím vzbudil v Mikulášovi vztek, že ho vzali s sebou. Otec však „Není divu, dvanáct nechal slyšet: „Na co je

Ani tady se

nedivil. Po chvilce se však

dvanáct

„To je trochu dlouhé povídání,“ ubalená.

otec a vyhodil cigaretu z okna, protože byla

286 že se nemají vyhazovat vajgly, že je sucho,“ „No tak, otec si smí dovolit vše, to se

Magda.

napomínat ho,“ mínila Elfriede.

se pak vyhrabal ze staré cesty a dorazil k trati. Tady se muselo jet pár set než se objevil A zase cestující v jistotu, že toto vyboulené podélných má sloužit a a tomu, aby si býci nezlomili nohy, když se hnalo na pastvu, a zcela tu nikdo nemyslel na osobní vozy. Honosný opel však i tuto

s elegancí zvládl, jen Elfriede utrousila:

„Co s tím vozem tak houpáš?“ a dívala se tom na Alexandra nechápavým výrazem. Mikuláš nikdy autu mu ten výraz noblesní. Také nebylo jisté, zda takový má motor. Auto bylo slovo, které ho fascinovalo. Mezitím dorazili do zarostlého kopce, plného vilek i chat a Zdálo se, jako by se mazlila s Horou, tady již nebyl žádný moc velký výškový rozdíl. Cesta byla stále kamenitá, ale již na ní nebylo nic tajuplného. Pak míjeli starou charitu, budovu neznámého kouzla. Její a zvláštních a zákrut, že se nedala k žádnému domu ze vsi. Poté, co spadl strop staré školy ve vsi, jednoduše národní výbor znárodnil, charitu a se tu

tolik

zabavil církvi

Chlapci se dívali s uspokojením do zahrady školy, protože dnes za sebou. Pak se jelo v širém poli k další hromádce která schovávala mnoho chat a U

bylo plno. Rybník perspektivy.

podobu rovnoramenného trojúhelníka,

Jedno rameno byla hráz a polní cesta, kterou se dalo dojet k Dolejšáku. Ostatní ramena poskytovala travnatá místa, kde se mohli koupající uložit. Jedno ramen v zádech ploty chatových pole s výhledem na any.

a druhé, to

jen

Na Mikuláš

hráze stála jakási bouda asi tak na dva metry s plochou zdání, co se v ní ukrývá, jen se na ni vyšplhali, vždy že se tam mohli s rozhledem opalovat. louky byly zbarvené dekami, taškami a koupajících se, boudy byla do posledního místa obsazená a i na hrázi dost lidí.

Byl slyšet výskot byly cítit spousty mocných poprsí natíraly nejevili zájem. Výrostci se hádali o místo na obloze byl asi tak líný, že se mu ani byl schovaný za výhled na letní radovánky plotu, bylo vše v jednom okamžiku

a housek namazané vším možným. Ženy a dívky pokukovaly po chlapcích, o a jeden jediný na Ve vzduchu byly cítit ze zahrad

oblastí a cesta vedla kolem její hranice, která skrývala Teprve když se došlo na konec živého

287 Tímto zjevil

se tam tenkrát u jásajícím Londýnem opel.

pozlaceném

Všichni, co se váleli na louce, i zadní, co co se opalovali na rázem ztichli.

v té samé chvíli, kdy taženém znenadání na polní

jež byla i hrází, i ti,

Všechny hlavy se a mnoho pozorovalo, jak se lesklý zhoupl na pokraji hráze a zastavil. Když jako první z kabiny dva kluci, Mikuláš a se dav o nové zájemce o tu trochu vody, co zbývala, zajímat. Alexandr nakládala dekami,

ze Magda držela a taškami se živobytím.

ruce a Elfriede ji

Když byla Magda naložená, zjistila matka, že pro ni nic nezbylo a tak se hnala zabavit kousek louky pro rodinu. V tom okamžiku povstala žena a dožadovala se její pozornosti. Byla to a na dvoudílné plavky, což bylo pro ostatní ženy pošlapáním všech v té platných, základních mravních Elfriede nabrala Magda podle Elfriediných

a zanedlouho i ona dvoudílné plavky. Protože byla tlustá, byla odsouzena do plavek jednodílných.

Mikuláš byl již ve košilku a neznal

a na otázku, kterou matka položila mnohem

Otec se uvelebil na dece, vyžadoval k jídlu.

tím však

políbil paní

kde nechal ruku, zapálil si a

Elfriede ubrousek a ozdobila ho vším možným, co se dalo jíst. Paní blýskla konví pravé kávy a plechovými Ta musí vždy naštvat, Elfriede a „Ony jsou ty

se si

praktické, ale já si vždy spálím rty!“

„No, vám sem, Elfriede, nebudu tahat porcelánový,“ žasla že do ní Ládík strká. „Ládíku,

je

malá, tak se k ní

chovej!“

„Všechno si líbit nenechám, i když je malá,“ komentoval chlapec mat zmizel pod hladinou vody. „Já bych si hlavu pod vodu, to bych se zbláznila,“ povzdychla si hlavou, aby zamluvila Ládíkovo odseknutí.

výtku a a kroutila

Když se Alexandr najedl a po lahvi piva si i krkl, což komentovala Elfriede kroucením ale tak, aby to jen paní povstal a do vody. Na louce a ani ve nebyl v okamžiku ani jeden kluk. Všichni stáli u pana Baleše a Mikuláš se stal rázem pozornosti, veslo v rukách a jednu nohu k nasednutí, takže vypadal jako již plaval, nasedl Mikuláš a veslovat.

držel již Když

288 „Pomalu Miky, já za tebou poplavu, aby ses neutopil!“

otec a

do vody.

Avšak Mikuláš nedbal. zraky všech z školy, ale i z Vraného a Mníšku, pádloval ze všech sil, a než se otec vzpamatoval, byl na druhé Chlapec byl lehký a skoro žádný ponor, tak na vody jen Na druhé však bylo rákosí. Celá tam, kde se sbíhaly ploty chat a pole, byla zarostlá hustým vodním porostem. Zde se také schovával rybníka. se zelené hradby vodních rostlin nelekl. K úžasu Mikuláše si lehce otvíral cestu a po chvíli zmizel celé koupající se obce. Chlapec již nepádloval, ale plula dále. Zelená záclona se za ní a nastalo tíživé ticho. Nejprve to bylo ohromil.

a Mikuláš si nepamatoval, že by

kluky takhle

je všechny: zahlédl Mirka Fišera, jak dolézá k ale v okamžiku, kdy vyplul, se na podíval, Boženku Kubišovou, která se již obešla bez Pavlíkové, co byla tak Ládík i jeho sestra se dívali, Jarouš Pepík co již chodil do první, Zajíc neboli Kája Vašek Pítovec a i všichni tu byli. než odrazil od i pes. když sám v zeleném tichu, slyšel jak divoce Ten je jediný, kdo mne má rád, pomyslel si chlapec a rozhlížel se. Mezi vysokým rákosím, na kterém rostly na podzim doutníky, plavaly listy i jejich krátce To by se maminka divila, kdybych jí je natrhal, si a skoro cítil, jak ho chválí a hladí po vlasech. Kdyby tu byla maminka, napadlo ho a najednou bezradný. Rozhlížel se po a najednou leknutím zmije! Jestli kousne, tak je po Hned si však bude užovka a ta nic

že k ní chce a Byl zcela ve plavala že to být zmije, že to asi

Chlapec se po celém Najednou mu nad hlavou do vody. Takhle se Mikuláš snad nelekl. rozkolébal a málem se zvrhl. Tak si zase radši sedl. V tu chvíli zahlédl schovala se bál.

se o

zaplácalo a pak to si stoupl, ale

se

náletu, jehož se málem stal: divoká kachna sem do rákosí bála, a Mikuláš pocítil lítost i trochu úlevy: nebyl jediný, kdo

Alexandr doplaval k rákosí. S hr pozoroval, jak syn mizí v zelené zdi, ale nemohl se ubránit jaký je Mikuláš srab. Jednou, když domem, kde Elfriede nedaleko potoka, dostal Mikuláš dojíst jídlo, do kterého jen tak Elfriede šla s nádobím do sv na záchod.

a otec zašel do

zahrady, tam kde byl

Pojednou ho ukrutný vyrušil z kralování. Byl to Mikuláš, na zoufale volal, jako by ho na nože brali, a tak otec ze záchodu, aniž by si natáhl kalhoty. Dlouho pak uvažoval, jak to bylo možné, že než se skácel do trávy. Zvedl se, si vytáhl a k synkovi, který ale již pusou zíral na ropuchu, která se asi také lekla a jen se jí tiché boule za ušima.

289 Protože se Alexandr

polekal, dal Mikuláši pohlavek

než si

že se

to Když doplaval až k rákosí, pokus dostat se do Ale zelená byla tak hustá, že nebylo ani pomyšlení tudy proplavat. Alexandr tedy zkusil, zda ale bylo tu jednak dost hluboko a jednak se nohy do hebkého bahna. Mezitím Elfriede informovala louku, že Mikuláš zmizel. Vzrušení jako elektrická jiskra davem. jen zíraly, ale radili: to se budou muset zavolat , mínili ti, možná, že by se zavolat záchranka, nechali se slyšet tamti. Nemá tu lano?, zeptal se jiný, ale nikoho nezajímalo, na co. Nešlo o vytažení osobáku z bahna, ale o záchranu malého chlapce z rákosí. Alexandr se vrátil zase ke a rozhodl se, že kolem rybníka, zda se nedostane k synovi z druhé strany. nevolá o pomoc?“ zeptala se Magda. by

volat o pomoc?“ divila se Elfriede.

„To bychom že žije!“ tato Elfriede a bylo že nad tou myšlenkou uvažuje. zaslechla o tom, že se neví, jestli Mikuláš žije, a informovala o tom sousedku. Pak šla zpráva kolem rybníka, jako tichá pošta. Nejprve se Mikuláš ztratil v rákosí, a když se zpráva vrátila, již se uvažovalo o tom, kdy bude mít Alexandr šel kolem k zadní kolem s zelení. Louka se stále zužovala, až se plot dotkl ba sahal až do bahna. Nebyla žádná možnost tudy projít. Rozhodl se tedy, že celý rybník obejde a podívá se do od polí. Jak se vracel, domnívala se jedna žena, že vidí, jak Baleš To se utopilo, hnala se zase tichá pošta druhým a dorazila polí než Alexandr. Tady vzadu však rybník jakoby protože zelené rákosí se táhlo hluboko do pole, jak se drželo vlhkosti potoka, který se do vléval. Mezitím se mladí muži rozhodli, že a chlapce vytáhnou. Chytli se tedy za ruce a šli do vody. Jakmile však ztratily dno pod nohama, rozpadly se zcela Z rákosí vylétlo hejno kachen, které chvilku kroužilo nad hlavami koupajících se a pak odlétlo k Dolejšáku. „Kdo moh' mít tak pitomý nápad,“ zaslechli všichni Ladislav Dav se obrátil v tiché že „Co se

známý hlas. Na louce stál JZD situaci

stalo? Co se v rybníku ztratilo?“

„Mikuláš Baleš,“

dav jedním dechem.

„Je pod vodou?“ „Ne, v rákosí,“ dýchl dav a v tom okamžiku se jediný líný „Ládíku, v jedné ze zahrad.

k Pindovi pro pneumatiku,“ se dívalo, jak bratr

do

na obloze

synovi a ten zmizel chaty pro nafouklou

290 pneumatiku, na které chlapi si vysloužilo od

blbli ve pohlavek.

a

do nosu až ke

Mikuláš se rozhodl, že bude volat o pomoc. Jedno jediné zavolání hejno kachen k hromadnému jen matka s mladými tu a chlapce pozorovala. Byla svá chránit vlastním Nemohla zmizet s ostatními, protože nelítala. „Neboj se, já jim nic

já se sám bojím,“ chlácholil chlapec kachnu.

„Kva, kva,“ mínila kachna a Mikuláš pocit, že se již tolik nebojí. Pojednou bylo slyšet, jak vodu a funí. Kachna zmizela a se stále od zadní rybníka, ze kde snad nikdo nikdy nebyl. Mikuláš cítil, jak stoupá horkost strachu. se stane cokoliv, již si ku nestoupne. To by nemuselo dopadnout tu zkušenost si ponese až do smrti. Bylo to jako facka z nebe, že si vzpomenu, durdil se chlapec. cvakal zuby a se po celém

na smrt.

když na mne skoro sahá, si na ni když byl sám, se smrti bál. Pojednou

byl zcela spokojen, plaval a docela málo se houpal. Zdálo se, že je tak zapasovaný do rákosí, že se nehne. Ale to bylo jen zdání. Když se Mikuláš chytil stébla rákosí, hned se k tomu, dát se do pohybu. Nyní se tedy být.

blížilo, s velkým

a

a on

co to

že nespadl tím do vody, si. Mohlo to dopadnout jako u bratra Jana s šikmýma Nebo je šikmé nemá? Když to pan tak asi má pravdu, je již Tenkrát, když musel lávku pro mléko a bál se, byl rád, že ho pan Když se ptal, se bojí, nedal Mikuláš protože to No, není divu, že se bojíš, si to po svém, když se podíváš na Jana! Co je s Janem, vyzvídal Mikuláš a se usmíval, když mu odpovídal: Jan spadl jednou do potoka a od té doby má šikmé Mikuláš se divil: Jako , t. Ne, mnohem více, muž a ho lávku. Pak se Mikuláš

na bratra díval a

se zakolébal, protože se ho Mikuláš zatajil dech a Musela to být zcela blízko nohou. Jako

se mu zdálo, že má šikmé dotklo. Navíc to

když dokázala pohnout Nebylo to však ze

škrabat na

kachna by to nedokázala. Pak bylo to, jako by byl pes u jeho

když

to jeho pes si Mikuláš a mezi rákosím plaval jeho Ani se nesnažil dostat se do snad i to že tam pro dva není dost místa. Zato se stále vracel do rybníku a zase zase jako by od chlapce odplavoval. Teprve nyní Mikulášovi došlo: pes mu ukazuje cestu! Chytil se tedy rákosu a

psa následoval.

ve a

291 Když Ládík ze zahrady s pneumatikou, za ním i Pinda, drže v ruce jedno, a obrovské kolo. Byly to duše z pneumatik od a bylo to tak nádherného, že se zatajil dech. Ladislav když spodních kalhotách. spodní prádlo Nyní tady stál

bratra, který byl již v plavkách, se svlékat, až stál ve tenkrát nosily trenýrky, nová komunistická jako by na nosit slipy bylo neslýchaného a starodávného. JZD ve slipech! Byl vystaven na obdiv

Jestliže to u vzbudilo smích, který si ale schovaly až do altánku v parku, vyrazilo to ženám dech. Ladislav totiž nikdy nebyl v plavkách, ani sklizni do a krátké kalhoty byly tenkrát vyhrazeny jen pro kluky. To bylo pokoukání! Každá již kam nebo hned, až jak to tu dopadne, a které sousedce bude ve spodkách popisovat. Mezitím chlapi hodili obrovské duše na hladinu, na gumu a pádlovali k rákosí. Alexandr se vracel z druhé strany rybníka, byl zrovna na hrázi, a tak do vody a plaval za nimi. mladík se a tak po chvíli zmizela podivná plavidla, obsazená po pirátech, v rákosí. Netrvalo dlouho a Mikuláš zahradu s chatou. Pes ho vedl cestou pozemku, který tu až v rybníce. Byla tu jakási lávka a bylo tu malé místo, kde bylo rákosí vytrháno, takže tu vznikla malá privátní plovárna. To je tady žasl Mikuláš. na lávku, a jak se od odrazil, dal mu a byla v okamžiku z dohledu. Zelená hradba se za ní Mikuláš to ovšem a neprobádané, je tajuplný ostrov, vz

neregistroval, byl na na strach a co si na knížku, kterou nedávno

Protože to tu bylo moc za sebou, a šel na

To

Zahrada posekanou trávu, spoustu ovocných a velké záhony plné Mikuláš již že nadrbe, než pro maminku. Zatím ale co obešel chatu, ta ho moc nezajímala, ale za zahradou ano. Bylo tu a to bylo Tyhle okukovat a je do správných na co se asi používají, to chlapce zajímalo. Bylo celkem za nástroje. novinkách doby

že od žasli nad tím, co si Pražáci na chatu málokdy chodili po Praze, na to a tak se o technických náhodou, a až z druhé ruky.

To jsem si myslel, že to není samo sebou, ohromila Mikuláše motorová Již o tom slyšel od že takový zázrak existuje, ale myslel si, že se vytahovali, že to není možné. Proto to tu mají tak Chlapec se dokonce sehnul, aby ten zázrak mohl okoukat. „Ta je, co,“ zaslechl za sebou hlas a skoro

jak se polekal.

já jsem tu ztroskotal… já… jsem…“ „Já vím, já pozoruji již celou dobu,“ drobný a starý muž a ukázal do koruny obrovského dubu, kde se nacházel posed, ke kterému vedl „Vy jste

Jak mne

zachránil?“

292 „To je dopoledne,“

pes? Já mu Kadlíku, je tu u mne skoro každý den, ale jen ale Mikuláš pocit, že se baví klukem ze

„Ano, pane, to jsem vždycky ve škole a on je tu „Hele,

mi Miloši, já nejsem žádný

zalezlý,“ souhlasil Mikuláš. muž a

„Tak, Kadlík je pes. Já jsem si vždy myslel, že má v poledne zmizí. Ale chutná mu u kýval hlavou Miloš. „To vám moc

pane Miloši…“ ši…

„Ti moc

v povinnosti, že vždy

to po

naštval se muž.

Miloši…“ troufl si Mikuláš.

„Tak vidíš, že se bavit souhlasil Miloš. Pes ležel na chaty a Díval se do kraje, nad rybník. Husté rákosí odsud vypadalo jako pole ozimu. Líbezná zelená barva, která znamená jaro, mládí, plodnost, domov a lásku. „To se to seká, co, když to je na motor,“ „To mi

ani jsem

„Já budu muset jít,“ zase lézt

Mikuláš a ukazoval na

že bude tráva tak

souhlasil Miloš.

chlapec.

„Bude to lepší, oni budou hledat. Tamhle si natrhej kytku pro mámu, plot, jako tuhle,“ Mikuláš zrudl:

nemusíš

„To jsem lezl do vaší zahrady?“ „Do tvojí zahrady…“ „To jsem lezl do tvojí zahrady, Miloši?“ „Ano, já

pozoroval z posedu!“

„To mne mrzí, že jsi mne nevyhnal!“ „Co bych honil? Já už nikoho na nemám, a tudíž ty kytky nikomu již radost Takhle se radovala tvoje máma a ty… radovala se máma?“ Mikuláš kýval hlavou. „Tak vidíš. Až si natrháš, tak projdeš tady vrátky ke k rybníku,“ Miloš a se k tomu zase vylézt na posed. Mikuláš si nadrbal, co se mu do vešlo, a šel. svého pána následovat, ale pak u Miloše. Nyní již stál celý dav na louce a pozoroval, jak ím kdy se zase objeví. Bylo ticho, i chlapech, byla od Bylo a volali Mikuláše.

a od nich rovnou

se chvíli rozmýšlel, zda má pneumatiky zmizely v rákosí a

vycítily, že situace je vážná. Protože obrovská kola, obsazená po než bránilo se rákosí které se dalo sledovat i že chlapi prohledali celý zelený prostor, si pokyny

293 Pak najednou vyklouzl ven z rákosí, ale byl prázdný. V divácích by se asi žádné krve Po chvíli vypluli i piráti na kolech a pádlovali aby se že je prázdná. Lidi se

ohlížet po Elfriede a v jejich „Co se

byla lítost.

Mikulášova matka,

co a jak.

ho najít,“ volal Alexandr a v hlase bylo slyšet, že se ho panika. Mezi lidmi to Nemravné plavky paní a Balešové hrát roli. ženy plakaly již chvíli, jiné se k nim Chlapi s tíží polykali, se jim v krku knedlík, který se dá spláchnout jen douškem piva. Elfriede prohlásila, že si tam pro kluka doplave sama, a již šla bylo snad jen na den.

Takové ticho u

„Kam jde maminka?“ hlásek za zády ohromeného publika. Všichni se jako na povel Mikuláš tu stál v suchých plavkách a v držel spoustu zahradních Slunce mu svítilo do plavých a modré i blýskaly jako smaragdy. „Mikuláši, mein Bubi, wo warst du?“ „Na tajuplném u Miloše. k matce, která mu naproti. „Taky byste si mohli povídat jedna žena poblíž.

jsem ti abychom vám

a hnal se nechala se slyšet

„Moc morálky s plavkama jsou tu na to byste myslet,“ nechala se slyšet druhá. Možná že by se našla i další, která by plivala jed, ale jelikož Alexandr Baleš a za ním Ladislav stáhly se ženské do a si šeptaly. . „Tatí, to to na tom

že jo,“ žádal si o pochvalu Mikuláš, když ho otec vzal

do Elfriede nechala Magdu sbalit Balešovi odjeli.

a držíc

od Mikuláše nastoupila do vozu. Pak

Kapitán Obermeyer vyšel z lékárny a nasedl do myšlenek a jediné, co ho bylo, že v nich vic zná, že s ním mluvil, ale kde.

vozu. Hlavu

plnou že již vraha

Dále také tušil souvislost s vraždami z Davle, které se odehrály ke konci války. Tašpar a Stein jen jediného jmenovatele: fajfky. Paní Steinová SS, a pokud si doposud myslel, že byla šlapka, nyní ho napadla jiná možnost: Tašpar byl muž malé inteligence, ale byl tehdy mladý a i pohledný a ona též a byla sama. Byl to muž do postele. Se SS které že je taková podobná

jiného do co Mumy

protože jinak by si nevzala Mumy Klimentovou, o postavené rodiny, s sebou na nebyla pravidlem.

294 Tašpar musel dostat darem dýmek, což je u exotických mají i celou sbírku. Když ho pak vydíraly, nechal dopravit jednu kasetu do domu pana Baleše, Alexandr Baleš byl klasický cizinku za ženu a byl to bývalý kapitalista. Nyní že

na scénu muž, který Klimentovi lék na

o vraždách

Byl tak

Obermeyerovi že to byl muž, který do onoho dne zdání, jaká sexuální zvrhlost Bývá pravidlem, že se pachatelé zaleknou sami sebe a na jedné se a na druhé po takovém vzrušení touží. Takže je tu jen který rozhoduje o další Vrah byl venkovan. pro slíbenou

na Vinohrady? Není možné, že byl na vraždy najat? Že si Zrzavý a neupravený muž.

Oberst Karl Bauszer byla prozatím postava, zahalená v tajemné mlze. Nejlepší by bylo, kdyby si s ním promluvil. Nebyla však žádná že by vycestovat do Rakouska a pakliže má Karl Bauszer máslo na nepojede do Mezi tímto uvažováním dojeli na stanici SNB. Službu konající podal Obermeyerovi lístek s telefonním a jménem: Kliment. „Co to má být?“ „Ten soudruh s vámi mluvit, máte mu zavolat, kapitáne,“ okýnkem své Když se Obermeyer usadil za svým stolem, na most Inteligence.

mladík za a

„Lékárna Flora, Kliment u telefonu, co pro vás mohu „Obermeyer,

jsem vás zavolat!“

„Ano, pane Obermeyer, jsem vám jeden detail. Ten muž, když si u mne kupoval baldrián, u sebe velké množství je jednoduše v kapse, skoro se mu nevešly do Myslel jsem, že by to mohlo být lékárník. „Tak Moc jste mi, pane Kliment, pomohl. Nemáte zdání, z kterého venkova ten chlapík pocházel?“ „Jak to myslíte?“ „No, jestli „Ne, ten musel být z okolí Prahy.

ostravské… pražské

pochopil magistr.

„Poslyšte, pane Kliment, znal jste Karla Bauszera?“ „Myslíte otce Fiede?“ „Ano. Nevíte, kde bydlel, myslím za války.“ „Mám pocit, že nejprve v hotelu Flora a pak Mumy,“ domníval se.

na

Možná, že to bude

295 Kapitán Obermeyer chytl stopu a pocítil ono zvláštní vzrušení, které s sebou jeho povolání. zámek bez správného nyní však pomalu zapadat. Musí pilovat. Když Obermeyer hovor, rozhlédl se po psacím stole. Našel tu akta který se nejprve ztratil a pak se našel a se neví, kde je.

Muž,

Na této situaci se nic Jen fakt, že paní žádného syna kapitána zarazil.

nikdy

Vyhledal protokoly. její Jelikož byl asi pana s poznámkou: Jak je možné, že

která již

vánocemi roku 1952 se syn paní dostavil na od policie, byly uloženy záznamy o

ve spisu poznamenal, že se syn vrátil, když

Mluvilo se tu vždy o synu paní jménem.

žádného

nikdy nebylo uvedeno, jak se jmenuje

Dále pak tu byla poznámka, že paní žádné takže stál domek v Rymáni a padl obci. Ta ho z jara prodala panu Koblihovi. Pan Kobliha žije sám, protože je rozveden. Tak, a stopa vystydla, jiné, ale tady nebylo co se

si Obermeyer. sice, že Jediná možnost byla najít pana

jsou

Obermeyer se rozhodl, že se pozeptá paní Klimentové, kde mohl Karl Bauszer bydlet, když z hotelu Flora. Na psí

z mu Mumy Klimentová a do telefonu, aby Nad hospodou u Sloupu, nad u paní Moravcové, dodala.

Nechal zase a vydal se do domu. V prvním byly jen dvoje tedy u zazvonit, ale nikdo neotvíral. U druhých se brýle a vypadala, jako by se celá za ta mohutná skla mohla schovat. ekla: „Tak se na to Jedny se žena, co se jeho

Zkusil tlusté a

podívat,“ a šla do bytu, do chodby bez oken, ze které vedlo a chodba se rázem naplnila z ulice. Obermeyer že mýlí, ale nic

„Tak tento pokoj bude od volný. Musím tu poklidit, ale od bydlet. Je tu výhled na Žena domluvila a pozorovala, jak se rozhlíží. Kriminalista jak na to. Pak dostal nápad: „Jste paní Moravcová?“ „Ano,

jsme dnes ráno spolu telefonovali.“

„Ne, já jsem to nebyl, ten muž musí Já jsem tu z jiného Víte, je to trochu delikátní. Mám dobrého který u vás kdysi bydlel, ten mne požádal, zda bych se u vás nestavil, že tu Víte, tam adresu ženy,“ usmál se Obermeyer.

296 si pro

sám? Ani jsem tu ale žádný notýsek nenašla!“

„On žije v Rakousku,“

Obermeyer.

„V Rakousku? On opustil republiku?“ Moravcová se „Ne, on tam žije, je to jeho vlast!“ „Takového jsem tu

A jak se jmenuje?“

„Karl Bauszer,“

nájemník.

„Oberst Bauszer… to byste ale musel

ten

nemluvil,“

žena „Však ano, chodil jsem s ním ve Vídni do školy. Pak nás jsem se Obermeyer, je mé jméno.“

hranice

Zdálo se, že to Moravcová pochopila a uvedla Obermeyera do svého pokoje. Postavila na kávu a nabídla mu místo. Pokoj byl starý a byl cítit vyprchalým blahobytem. V rohu stálo obrovské harmonium a vp letité Když mu nalila nápoj, dala se do „To je hodný vše na jednu kartu:

a

rozum stojí na tím, co se vše událo. Pan oberst byl ale ta tragédie mu moc ublížila.“ Žena zmlkla a Obermeyer vsadil

„Myslíte ty vraždy?“ V pokoji nastalo ticho, jen mužovo srdce se? Nebo vše zkazil? Žena dlouho a pak hlavou. „Jen ní a se nechal vychované…“ žena si povzdechla. Pak si „Já jsem ale

žádný

„To bude Karl moc smutný.

do Prahy, taková

bušit: trefil

paní! A ty

nenašla!“ tvrdila. se, kdo to

Žena kroutila hlavou:

„Ale Oberst Bauszer pro ženu a vízum. Jen co se esesákovi, našly se žena a On si chudák oberst myslel, že jsou již v za hranicemi, teprve když potkal svou dceru, zjistilo se, že tam leží…“ Žena se rozplakala a Obermeyer se snažil ji uklidnit: já to vše vím, nemusíte o tom mluvit, když je to pro vás Žena ale kroutit hlavou a kapitán pochopil, že to je její jak dát najevo, že chce „S

o tom musím mluvit, dneska se již neví, koho má

sebou…“

„To máte pravdu,“ kývl hlavou Obermeyer a se V duchu se rozhodl, že o tom, že pochází od policie, paní Moravcové Tušil, že by ji zklamal. „Jo, on byl Karl Bauszer dobrák. Jen když se napil, tak…“ „No to mi povídejte! On se chudák pití stranil, když si ale usmála se a

to dokázal

297 mi, že se chce nechat rozvést, že má ve Vídni milenku, ale manželka mu to nechce dovolit. Bylo mi ho líto.“ „Ta žena, co…“ „Myslíte paní Steinovou? Ne, to nebyla jeho milenka, byla to žena jeho si, že toho tam v Grazu také to pan Bauszer lehké,“ povzdychla si. „Myslel jsem, zda jste

co ta žena

„Moc jsem do toho ale po všem, co jsem zaslechla, myslím, že spojeného s odbojem. sem za panem Bauszerem chodilo a tu bylo její jméno vyslovené.“ Obermeyer kýval hlavou: „To víte, taková se ani nejlepšímu Byla to zlá doba, ta válka…“ nechala

jen proto, aby se nedostal do

„Víte, pane Obermeyer, byla, ale byla to válka! a ani Obermeyer neodpovídal, jen

Najednou se paní Moravcová plácla

do

„Víte, že máte pravdu? Já tu opravdu nemyslí,“ zlobila se nad svou Zvedla se a hledala svázaný ve staromódních položila desky na Lépe na to nebyl

který

našla. Jak

stárne, tak mu to již

pamatoval pána. Nakonec našla tlustý spis, deskách. Šouravým krokem se vrátila ke stolu a je položit, ale asi byly protože spis

úmysl.

je den ode dne slabší,“ omlouvala se.

„Nemusíte se omlouvat, však to také již cítím,“ prohlížel si onen poklad. „Ale

válku nemáme a…?“ Žena pokyvoval hlavou.

takový mladík, to nejlepší vás

muž a již

desky

a

Moravcová.

Obermeyer si že se s tou ženou cítí jako by byl u maminky. V tu chvíli poznal, o se ve starém spisu píše: život a dílo Franze Kafky. Zamrazilo ho v zádech. Pro tento poklad jela Elfriede do Prahy ze Štýrského Hradce. Jak to, že se najednou nachází tady, u paní Moravcové? „Myslíte, že bych ten spis

vzít s sebou?“ Žena

rameny:

„Ten se tu válí tak dlouho, že se nic nestane, když si ho vezmete s sebou. budete mít ho panu Bauszerovi.“ jste, že se Karl

že

sehnat pasy,“

si.

„Jo, to bylo tak: pan Bauszer jel do Grazu, dojednat s panem Steinem. mi tehdy, že hned z Grazu musí do Madridu, že tu pár dní nebude. Ale že abych ho pro uschovala. Bydlel tu u mne jeden se kterým oberst chodíval do vinárny. Miller, Hubert Miller. pak a já husa hloupá ho dala k oberstovi do pokoje. Druhý den, když jsem se mi zdálo, že

298 onen leží na jiném a že je jinak zabalený, ale nebyla jsem si jista. jsem Millera ale co jsem Že tam je a že leží jinak? že se neztratil. Pak se pan Bauszer vrátil, asi a teprve po dvou, nebo dokonce potkal svou dceru, která byla mimochodem protože vízum, a to se teprve o vraždách Elfriede je snad našla, ale to se mi zdá málo „Psalo se o nich v novinách?“ „Ne, pan oberst se o tom na

že to

aby paní Steinové

„Nezlobte se, že se ptám, ale jak je možné, že se vám Žena se chvilku dívala z okna a pak povstala a zase se Po chvilce album. Netrvalo dlouho a našla, co

po smrti ostudu. Proto tak

útrobám starého Obermeyerovi ukázat:

a ukazovala na skupinku mladých lidí na vybledlé fotografii. „Toto je Heinrich Bauszer, strýc Karla Bauszera, toto je Heinrichova žena a moje sestra. Tady jsem já a nebožtík muž Václav. My jsme byli trochu chápete?“ Kapitán Obermeyer chápal. Chvilku bylo v místnosti ticho, rukopis do tohoto bytu. Žena

muž

jakým

se dostal

asi o tom samém,

„Tak mne napadlo, že ty spisy tady nejsou od Karla Bauszera, ale že jsem je našla v pokoji po panu Millerovi.“ „Jste si tím jistá?“ Moravcová pokývla hlavou. Najednou Obermeyera napadlo: „Nevzpomínáte si náhodou na jistého muže, zrzavých že by tu u vás navštívit kdy byl Karl v Grazu a v Madridu?“ „Ano, a Millera,“ žena

že se mi zvracet. Ten tu byl, krátce po Obermeyerovi.

„Byl neupravený, zrzavý a

u pana

se mu

„Ano, pane Obermeyer. Vy byste se hodil k policii,“ usmála se za obrovskými brýlemi, které skoro na jejím nose. Obermeyer polkl. „Asi jsem se minul povoláním,

se za svou

stydím. Ten pan Miller

odtáhl „Bohužel ne. vchodem do domu.“ „Kdo to byl?

ho odpráskl den

pražským povstáním. Zrovna

se to?“

„Nemám zdání, mne se nikdo zeptat Jeho vojenské jsem hodila do a civilní jsem rozdala chudým, moc toho však nebylo. Jo, a tom uklízení jsem našla ty desky,“ si s jistotou, jak to bylo.

299 Obermeyer povstal a se s ženou. že se více nedoví a si vše srovnat v na což výhled na most Inteligence a povolený opasek u kalhot, aby Když opustil z jemuž lidé Na hned se blížili Flóra. aby zastavil a do obchodu: „Pane Kliment, ten muž, zrzavý a neupravený – páchl?“ Václav Kliment se zamyslel a „Ano, máte pravdu, páchl jako ze chléva! omlouval se muž.

že jsem si

Teta Trubhofferová dceru Julii a syna Pepíka. Julie byla skoro 18 let stará, ale vypadala na 21. se že je krásná, ve ošklivý, indiánský nos, který si nechala upravit, takže ho daleko horší, baculatý. Dostala dokonce roli Vltavy.

filmu,

Julinka se tam dvakrát prošla plavkách. Trubhofferová spousty cukrárnu v Bráníku. Pepík Trubhoffer komunisti ujali moci, na nesprávném

která se odehrávala na pražské kamerou, protože

krásné

u

v dvojdílných

stále vedla, nyní již jako národní podnik, ve Byl politický. Hned poté, co se názor.

Trubhofferová nechala rozehrát symfonii vlivných známých. Na zkoušky nosila tašky se že má ve své proslavené aktovce vždy milion. se Julii Trubhofferové kdy bude Pepík

docílit presidentské milosti a byl již znám den,

se oslava nakupovalo se a do vily v Nuslích telegram: dnes stop, vyslovuje soustrast, stop. Jestli asi bylo

kolem

onoho slavného dne váš manžel, Josef Trubhoffer,

se do dnešních nedalo zjistit. ho! Rakev dostala rodina sta lidí. na Zelené Lišce takový nával

Tato ležela na jako mrak, který dusil její dne ponechal zcela poddanou a poslušnou režimu. Špatná zpráva se Ve Voznicích Pepík Trubhoffer neprobral.

do rodin a zanechala strýci Pacovskému smrt: když se mrtev, skácel se ve

ji nezažil.

bude Na

až ji jednoho

v duších, jako v lese. ujistil, že to není vtip, že je k nohám koní a již se

Pouto, které rod z Petrova nad Sázavou založil u rybníka na voznické se trhat. si za života strýce každý myslel, že statek vede tetka, brzy se ukázalo, že to byl omyl. Statek pod vládou ženy, která k ruce duchem postiženou Gábinu, chátral. Julinka toho léta jezdit do a zamilovala se Mravence, jenž bydlel u v domku u potoka hned vedle lávku a otálela kolem domku, kde mládenec bydlel.

do mladého

300 Mladý Mravenec však velké o které

totiž nad nádražím fotbal a snil o ve

jako slavný

Tenkrát se již probouzet s ním snil jeho kamarád

že bohatství se doma nikdo

byl kluk jako hora, na tehdejší dobu obr.

Tento sen

dva metry a ruce

jako

lopaty. Julinka, aby vzbudila pozornost chalupou stojky. Dokázala ujít po rukách i deset Mladý Mravenec poté, co mu máma vynadala, s tím nebo nevyleze pro ostudu z domu, a ptal se, co to má znamenat? „Nechceš jít do kina?“ ptala se od mám trénink,“ dívat se k zemi, kde dívka Julinka se v cirkuse.

mládence.

chlapec nohám, protože bylo pod jeho

uvedla do normální lidské polohy, že si Mravenec

„Tak jo, já Paní Budilová rukou tak

mávajíc nohama

na trénink,“ ze chléva,

na ruce a šla až k lávce. tam

kydala

„Ty náno pitomá, já jsem se tak lekla, že jsem postavím na nohy.“ Pak si odplivla.

Julince se

a Jestli

na

jdoucí po zkysne mléko,

dojít až k lávce a hodlala se v této poloze dostat i za potok.

Ve vratech zahrady se objevil Mikuláš. zrovna chvílí že je Julinka „Julinko, co to

jako

že je

údivem, ale nelekl se. Maminka totiž co zase vyvede.

chceš spadnout do vody?“

„Co bych tam padala, ty jsi na to padání specialista!“ „Já už do vody nespadl, ani nepamatuji,“ bránil se chlapec. „Já zdrhnu na západ,“ chlapci a spadla do potoka. Protože byla vysoká, koukala jí hlava nad lávkou. Jako by na letitých kluzkých kmenech vyrostl žampion. Mikuláš se smát, až se za popadal. Julinka byla nejprve naštvaná, a aby malého bratrance namíchla, „Já umím Mikuláš tuto nehoráznou novinu sice zaslechl, ale smích lomcoval celým jeho že se skoro i dávil. Záchvat toho daru, kterým se pochlubit jen smíchu, nebral konce. Julie se hned nechala nakazit a smála se také. Protože pokusu vylézt na lávku spadla do vody tak, že byla celá mokrá, smáli se, a chlapec, dále. Oba se

vylezla po kluzkých kamenech na suchou zem, musela to ale vzít posadili na lávku a klimbali nohama nad vodou: „Ty umíš

Mikuláš.

301 „No j zdrhnu na západ,“ Mikuláš koukal na to divné ženské a pravil: „Ty jsi Nechala

Julinka a

na lávce most.

tlustá pod paždí!“ Na tuto kritickou reagovala Julinka mostu, a hned si sedla a se prohlížela a zeptala se:

„Kde?“ „No, tady,“

chlapec a ukazoval jí na prsa. Julinka

vyplázla jazyk:

„To jsou prsa,

„Co jsou tlustá.“ „Prsa nejsou tlustá, jsou velká. Ale tomu ty se s tímto

nerozumíš.“

Mikuláš spokojil,

se zeptal:

„Tak „No, mne nic nenapadá.“ „Asi toho umíš, jako já rakousky, že jo.“ „Tak Já Mikuláš souhlasil a dej mi

a ty to

mamince a budeš

„Meine liebe Mutti, gib mir etwas zum Essen,“ k jídlu.)

jestli umím

Julinka. (Moje milá maminko,

„Ne tak rychle, to si nezapamatuji,“ protestoval Mikuláš. „Tak

Meine liebe Mutti…“

„Meine liebe Mutti…“ jednou!“ „Meine liebe Mutti…“ „No vidíš, jak ti to jde. A

gib mir etwas zum Essen…“

„gib mir etwas… co to je?“ „To ti

maminka: gib mir etwas zum Essen!“

„gib mir etwas zum essen!“ „No vidíš, jak ti to jde. A

celé: Meine liebe Mutti, gib mir etwas zum Essen.“

„Meine liebe Mutti, gib mir etwas zum Essen,“ Mikuláš a byl vzrušením celý rudý. Slezl z lávky a Zaslechl, že je matka v kuchyni. Rozrazil a „Meine liebe Mutti, gib mir etwas zum Essen!“

302

od

„Co blázníš? jsi akorát po Osušila si ruce, ukrojila chléb a „Co to je?

já

„Ale, co to má být! „Já jsem

Tak chleba s máslem,“ matka ho mazat máslem. Pak ho podala chlapci.

nemám hlad, jsi

jsem

divil se Mikuláš.

že máš hlad,“ trvala na svém Elfriede.

že mám hlad, já jsem mluvil

dupl si nohou chlapec.

A co jsi „Meine liebe Mutti, gib mir etwas zum Essen!“ „No, tak vidíš, že máš hlad,“ matka a cpala chlapci chleba. Mikuláš se naštval a šel vynadat Julince k lávce. Ta tu však již nebyla. hrály proti Hvozdnici. Družstva bojovala z Hvozdnice fauloval ve velkém a Knap.

zápas byl 2:2, když desítku. Domácí vyhráli.

U kabin, které byly hlavní tribuna, se diváci hosté, Julie Trubhofferová a v okamžiku se staly

prát. Když

Fotbalisté již stáli chvíli na a fandili jen Julie, si všiml jen jeden: vzplál láskou kde byla Julinka, tam byl

Jakmile se chlapci zapovídali, co do

Že se

z Prahy a netrvalo dlouho,

Julie sice nadále milovala Mravence, toho se však chytl na nádraží, v kabinách, v hostinci Pod Horu

vyhrávat

o tom celá vesnice. Tam, a tak bylo neustále po vsi, u podivnou trojku.

mít Julinka dlouhou chvíli, tu vždycky

ženské, když se mladý sešli u staré školy na národním výboru.

stojky. kdy ženské

Ženské problém, mládež zase jiný a Julinka se nudila. si školy k národnímu výboru a stojku. Jenomže že se dnes Mravencovi líbit a na šaty, a ne, jako vždy, kalhoty. Ono by se nic nestalo, na

spodní kalhotky a na jenomže u toho nebyly

Ženské se zarazily, takže vypadaly jako lstí, zcela tiše, se na vrhly.

od

v Praze, ženské.

vojsko, pak se ale probraly a

Tu scénku si musí vybavit. Škola byla od národního výboru vzdálena asi tak až sta tím Julinka netušíc, že pohoršila majíc nohy v kalhotkách nebi, jí visela vlivem zemské od pasu ke krku. Tetky obstoupily a teprve nyní spustily výborem se I kluci u školy co tam ženský mají. Zdálo se, že Julinku nikdo nepostrádal. Jen se

národním problém a šli se podívat, pozoroval od školy, co

303 Ženské popadly a postavily ho na nohy: co to tu ukazuješ?, ty pražská štrozoku nevymáchaný!, fenko jedna, a pak si Budilová troufla dát Julince facku. Julie Trubhofferová ženské ztichly a vystartoval od školy. Protože byl dva metry dlouhý, i dlouhé nohy a byl u výborem natotata. Svýma lopatám podobnýma rukama rozrazil lidskou hradbu a doslova Julinku vysvobodil. byla stojek dost velká a kostnatá a kilo vážila, chytil ji do jako by byla pírko, a kroky ji vynesl z davu. most a šel kolem Otržínka, jemuž prý mníšecký pan odkázal všechny lesy v okolí, cestou do kopce ke Julinku si držel za ruku. se dívalo na tu plochu, ve které zmizela její

a

„Kdybys to místo uší, mohl bys lítat!“ nebyl padlý na hlavu. vypadal jako obr z pohádky, nebyl tak tupý, jak takové postavy bývají. byl a dovedl odpovídat. „Jednou si postavím letadlo… ne, helikoptéru a poletím,“ to ohromilo. Poškrábala se na baculatém nose a

Julinku

„Já zdrhnu.“ se díval

a vážil v duchu možnosti, co tím myslela. Pak si odkašlal: jsi už zdrhla. Já vchodem do

a hned zespoda,

od bab odtrhl,“ Julinka si stojku. když se dívala na

mu: „Ne, Zdenku, já

na západ. Už se domluvím

se

nelekl: „Já si postavím helikoptéru a „Tak jo,“

za tebou!“

Julinka, uvedla se do normální polohy,

vrata

a

vstoupila. na mladé lidi dýchla vlhkým chladem a se zdálo, že se na ni Ježíš usmál. musel sesunout hlavu na prsa, aby vchodem prošel, aniž by si na beztak velké to velice vypadalo to jako ta jež se skácí, když dno na kterém stojí. Julie šla blíže ke to byl stín okenního rámu, ji mladý obr hebké rty a

ji

bouli na

trpitele nešel do hlavy. V okamžiku, kdy zjistila, že políbil. Nejprve se lekla, ale pak se uvolnila, v ústech.

Protože se to stalo Julince Najednou Mravenec v její mysli Jeho místo zaujal

že je to ta pravá láska. Ta, na kterou mít ty obrysy, až docela zmizel.

chodil s Julinkou, jak po mezích a polních cestách. Léto tak jako nikdy Chodili se koupat do rybníku, jenž ležel skoro na hranicích Mníšku, k Sýkoráku. Také se stavili u pana na Sotva hora živého kluka leknutím.

žena, jež tu

s malým chlapcem

304 „Mami, to je

ten nic

„Málem jsem si odplivla,“

chlácholil Mikuláš Elfriede. matka.

„Jé, dobrý den, teto Elfriede,“ divila se Julinka, jako by svou teprve u Elfriede se pokusila uklidnit, „Co to je?“ ale kožená potvora. „To je

a

ukazovala na

milenec a my se budeme brát, já

„Jinak jsi zdravá?“ „Sama jsi poprosil pana

o

a on odletí.“

matka.

že nevíš, jakou blbost jednu se

Julinka za chvíli,“ divil se Mikuláš a

„My si dáme zmrzlinu, pohár, ten „Ale, Zdenek „Ne,

jako by to nebyl živý

hlásil

z výšky,

hlavy

Ty jsi vyhrál ve sportce?“

divila se hora mladého masa.

„Že jsi se tak rozjel. To s tou Hvozdnicí, to byla ostuda, to nebyl správný fotbal, co u nás v Mníšku to projedete,“ pan a podal pult dva poháry. Mladí lidé se usadili a malá dlouhá zmizela pohár upadne, jako písmenko „i“, když si jeho snahu a pak se zamyslela: „M

dlani, že se zdálo, že mu založil pinzetu. Julinka pozorovala

zmenšili nos, možná, že by ti zmenšili i ruce!“ by to

Takové ruce, jako mám já, nemá nikdo jiný… já bych ti to

nedovolil!“ „Co bys mi nedovolil?“ „Kdybys a pak dodal:

jako

„To víte, pane

tak bych ti nedovolil si nechat zmenšit nos,“

že vám to tu

naklepeme!“

„No, no, jak to mluvíte s panem

Elfriede, koulíc

na

chlapce. „Mami, „Ne,

nic že tady panu

že

vyhrají fotbal,“

se Mikuláš.

namlátí,“ bránila se žena.

„On si postaví helikoptéru a poletí za mnou,“ Julinka olizujíc dávno olíznutou Teprve nyní si Mikuláš že má jednání s Julinkou: „Meine liebe Mutti, gib mir etwas zum Essen, co je to?“ že máš hlad, po tolika dortech,“ divila se matka.

a kulil

na

305 „To znamená, že máš hlad,“ smála se Julinka. Elfriede se na ni podívala a „Pane

my zaplatíme. Tady se asi všichni zbláznili.“

Ta se rozlétla po vesnici a jako kulový blesk lítala od nádraží ke mlýnu, z hradu k potoku: Julinka Trubhofferová, letní host od se nevrátila ze zájezdu do Spolkové republiky! Paní Trubhofferová, která se veškerou ideologii, již dávno že poctivost se bojí, ne, má hromádek které leží jednání na stole. tomto skvostném pohledu se otvíraly všechny brány, na cesty. Poctivost se v nahé okrádání a obohacování se na lidí. A ne, kdo v té možnost haldu Julinka toužila po cizích zemích a se Za jí matka sehnala výlet do Mnichova.

Mluvila touto

Když se autobus vrátil na Florenc, byl jen z poloviny obsazen. se asi v kapitalistickém zatoulalo.

a bez

množství

HLAS*** V té cesty po

vyšla kniha Opustíš-li mne. Autor po barevné, svobodné jež byla v té

Tyto cesty se odehrávaly v p Záporný zneužíváni

zde popisuje dlouhé touhou mladých lidí.

autech.

románu byl v tom, že se jednalo o krádeže emigranti, zahynou.

miminek, ke kterým byli

Opustíš-li mne, zahyneš.

knížku sebou.

se tu jednalo o komunistickou propagandu, jeden ze jak donutit v zemi, kde lidem nastolili lidé diktaturu, bylo zajímavé tuto pro tu barevnost života a pro snadné hranic západních mezi že si lidé tehdy starost, zda budou mít práci, zboží bez ohledu na to, zda ho

Zda dostanou výjezdní doložku. Nic nebylo v té

bylo co

se

ke koupi mandarinky, to byla starost. Nebo zda dostanou lidem

než svoboda.

Jak mohli tušit, že je tak drahá? Tato po

zastihla u ponku na Hrudkovnách. Vyslechl si ji v klidu, a teprve když a již se sprchovali v kabinách po tréninku, oslovil Mravence:

„Dáme se do toho. Až stav se u a Janovi, aby k nám!“ Aniž by dále odešel. Mravenec se díval, jak nasedá na kolo a jede do vsi. Byl to stejný pohled, jako když si kolo.

306 chodil již rokem do na Hrudkovny, se doma nebyl, malý Mikuláš Mravenci, že tu bývá jen v sobotu a „Co mu chceš?“ ptal se „Nevím, má

Mravenec asi je to

Jan Baleš

rameny: Julince.“

Mikuláš si z toho rým a klusem svolal sezení v altánku v parku za Hradem. Když tu byli všichni, je do podivných machinací starších o které malí sice moc zájem, ale tady se jednalo o Julii Trubhofferovou, která zdrhla, a to již zase zajímavé bylo. Dohodli se, že

šmírovat

A již se hnala parta jako vždy sadem, most a již se poschovávali ve vrboví na potoka,

ke mlýnu, kde špinavou chalupou.

Chalupa rodiny byla ta z celé vsi. V zadní místnosti, která sloužila jako chlév, byla studánka s pramenitou vodou. Tato záhadná prostora sahala hluboko do skály, ke které byl byla vtesaná a kamenný strop. Voda, jež tu pramenila, se pod zdí domu vlévala do potoka. Celý pozemek byl poset nástroji a mašinami, o kterých chlapci zdání, slouží. Ve staré kronice obce se toho obyvatelé byli totiž mohli Tomuto dostatek vody, bez které se uchovalo tolik jmen.

více, o se nyní, nemluvilo. které sem jakýsi podnikavec kdysi dávno aby tu tenkrát v kraji nikdo Potok tu byl, tedy neobejde. Proto se do dnešních ve vsi

O tom, jak kluci zdání. Schovali se do vrb a pozorovali. Když Mravenec, vyšel s ním kde se usadili na povalený strom a zapálili si cigarety. Byli nyní na dosah ruky a stoupalo. Kdyby mohl koktat, koktal by o sto šest, držel v rozkroku, protože se mu Ládík se

a Mikuláš

tekly nudle a

ze mlýna se

se tu jednalo o jeho rodinu.

„Tak jsem již všechno zorganizoval. Mám motor, podvozek, kulatiny na trup, akorát nám bude muset Jenda Baleš sehnat listy na vrtuli,“ Mravenec pokyvoval hlavou. „Kde to máš?“ „Za plotem, v Hrudkovnách. Je to kousek za Sýkorákem. Dnes v noci tam musíme jít. Horší je, že jestli nám Jenda tak nevím, jak ty vrtule,“ staral se „Baleš si bude rady,“ Mravenec absolutní v Mikulášova staršího bratra. Všechny klukovské schované ve vrboví, padly na Mikuláše. Mikuláš polkl a pak si zívl. Velice tím situace. „Ty se máš, mít takového bráchu,“ zašeptal Jaroušek „Pssssst,“

Ládík

„Myslíš, že to bude lítat?“

Kluci se totiž Mravenec.

zase bavit.

307 „To si piš, a jak,“

si hora

nohou a rukou, Zdenek

„Kam s tím poletíš?“ „No

za

ona na

už

„Do Austrálie?“ i do Tramtárie. Ona na mne „To by mne zajímalo, jak tam než Praha,“ pochyboval „Žádné

není

než Praha. A

„No, to já nevím, já tam být Praha jako vešlo?“ dlouho

Slyšel jsem, že je to mnohem Mravenec. louku tam budou mít, nemyslíš?“

nebyl,“

„Praha je zlatá a Mravenec

o tom,

mi do kterého jiného rameny a odplivnul si.

Do vody žába, nebo se mrskl kapr, to, jako když se zabíjí prase. „Co to bylo?“

Mravenec a

na by se to si odkašlal a pak

ví, co to bylo, a

Mravenec

„Aby to nebyli tajní. Mám dojem, že

by

se lekl a

rameny, že jako neví. po tom, co moje

zdrhla, po

jdou!“ žasl Mravenec. Dlouhán pokyvoval „Ne abys kamaráda. Mravenec

hlavou.

l, že si stavím helikoptéru a že chci zdrhnout!“ varoval jako že se to rozumí samo sebou, že to

„Jdeme,“ zašeptal Ládík jako myši. Za takového ticha

Kluci se stáhli jako tlupa byli tišší travnatým sadem až k altánku a usadili se pod

„Já mám pocit, že to nevydržím, musím jít

ozval se

jako

první. „Tak jdi, ale k plotu,“ „Hele, co tu „Nehledá,

Jdi

Ládík. Najednou se u nich objevilo máma

hledá,“ namíchl se Ládík.

že se mám podívat, kde jsi,“ bránilo se

„Tak to vidíš, tak jdi. My si tady musíme domluvit, a na to Tak padej vykulil štíhlý Ládík. slezlo dírou do altánku a schovalo se pod lavici, které tu byly kolem celého altánku na fest Když se vrátil dali se do „Jjjjá se pi pi picnu, to je ocenil situaci

jjjjestli se tto doví pppolicie, tak bude

308 „Jisté je, že chce zdrhnout, a to musí mezi námi,“ varovným hlasem rozhodl Ládík. Kluci si naslinili prsty a Pak se ozval „Já bych tak schované!“

co to mají za plotem v Hrudkovnách

„To jsi neposlouchal? No „To si koupili?“ totiž dávno že takové znamenalo – kradou.

díly na helikoptéru,“

ho Mikuláš.

Chlapci se na se nekupují, ty se organizují, což

podívali. Všichni do prosté

Chlapci že krást a krást je velký rozdíl. ukradnout doma, to bylo o výprask. Ukradnout u paní Pítovcové to bylo o pár facek, ale ukradnout na poli brambory, pro králíky, pytel otrub pro prase, za to se dostala pochvala. O dvojí morálce se tak jednoduchý byl v té pro chlapce na život. „Ne, to si ukradli, takové v úmyslu namítnout, ale Ládík ho

se nekupují,“

o tom a nikomu nic zda bude lítat. Kde brácha?“

Ten sice

Tak, on si postaví helikoptéru, to jsem od Mikuláše. Mikuláš protáhl

„Ve Vršovicích v KOH-I-NOORU, myslím.“ „Tam se

vrtule pro helikoptéry?“ divil se Zajíc, neboli Kája

„Já mám doma tužku, na ní je to KOH-I-N… napsáno,“ napadlo si

„To bude asi tajná výroba, a ty tužky jsou jen proto, aby se Chlapci o tom chvilku tiše Pak napadlo Ládíka: bychom zjistit, co se v té pokývl hlavou, jako že se zeptá. se se

vyrábí!“

zmátl,“ myslel

se díval na Mikuláše. Ten

brácha?“ napadlo Zajíce. to vím na tuty. Jednou totiž pekl doma dort.“ A byl ten dort dobrý?“

„Ne. Nejprve se všichni divili, jak je Jan šikovný, a pak to museli vyplivnout, protože se to nedalo jíst.“ se to nedalo jíst?“ divil se Zajíc. Doma, když se holt nebyla tak dobrá, ale se to.

srazila bábovka, tak

„On si splet cukr se solí, tak

to bylo,“ zamýšlel se Mikuláš.

„Asi ho to nebavilo, být

proto

tužky,“ napadlo

musí když se na tak spoléhá. Musí Julinka na jak dlouho se tam letí?“ Ládík a vytáhl Kluci si jeden po druhém zapálili, ale na nezbylo.

do Mnichova, partyzánky.

309 rameny a mínil, že mu to nevadí, že po tom stejnak má pokyvovali hlavou. Byli shovívaví, protože byl mladší. dny, je to daleko,“ napadlo Jarouška

neboli

Chlapci

z Truhlárny.

„Kam dá tolik benzínu?“ staral se Mikuláš. „Asi si bude muset cestou koupit. Chlapci zase tiše pak bylo slyšet, jak utíká mu ji ucpal dlaní:

aby

marky,“

Zajíc,

Kája

a bafali cigarety. Dole v altánku to zachrastilo a se lekl a nastavil pusu, že ale Ládík

„to byla krysa!“ v tom okamžiku

Mikuláš, protože se krys

bál. „Aby sis benzínky

do kalhot,

Ládík a Mikuláš se uklidnil. Pak

„Jo, koupit si cestou benzín není problém. Pro auta. Ale já si nepamatuji, že by u tankovala helikoptéra.“

Tato poznámka chlapce ohromila. Ano, když si jak ta potvora a pak zajíždí ke stojanu a vystupuje a požaduje benzín, jim to nešlo dát do On se k ten létající stroj asi nevejde! „Prosím slyšet hlas

co si to vymýšlíš za blbosti? Ládík poletí helikoptérou?“ bylo pojednou který se rychlými kroky blížil.

Kluci se tak lekli, že jim málem První se vzpamatoval Ládík:

Všude byl cítit cigaretový

„Honem sem máma nevleze,“ zašeptal a v okamžiku jako shnilé švestky na podzim.

To bude malér. kluci padat

„Co se na kluky a zalapala po vzduchu. Že by tu byly cítit cigarety?, myslela si, ale ta hloupost, co jí ji zaujala více: „Kdo tady chce helikoptérou do Mnichova? A kde jste tu helikoptéru vzali? Ladislave, pravdu! Nebo zavolám otce,“ hrozila majíc zcela ruce v bocích. Když byl Ládík hodný, mu Míšo, když se její jmenoval se Ladislav. Kluci nebyli schopni slova. To nebyla krysa, to byla Ládíkova sestra, to šramocení, a špehovala je. A protože je blbá holka, ani nepochopila, o si povídali. To si parta myslela jakoby z jednoho rozumu. Holka, fuj, kdo by jiného! Pak promluvil Ládík: „My jsme jestli se nachytá.“

že nás

špehuje, tak jsme si vymýšleli.

„To není pravda, já to vše slyšela, tady pod lavicí,“ namíchlo se pokraji „Cože? Ty sis vlezla pod lavici? Copak tohle

slušná

jsme a bylo na

310 „Já jsem slyšet, co si povídají, protože mne poslali vzlykalo pochopila, že se jedná o lumpárnu a hodlala opustit scénu jako „Kdybyste ji nevyhazovali, tak by si nevymýšlela!“ „Tak my to už pravdu, pro jistotu se však zeptala:

maminko,“ Ládík a to ji zarazilo. si, ale protože zatoužila po hodlala rychle odejít, ale

jste tu náhodou?“ „Prosím, já

na mne nezbylo,“ hlásil se

„Takže jste zajímavé,

zhrozila se Když je a pak mávla rukou a šla.

„Ty smíš, Ládíku, doma „A ty jsi

blbec,“

budu trestat, o to víc bude to si pískl:

divil se. Ládík

Kapitán Obermeyer se rozhodl, že se pojede podívat do bydlela paní a v Mníšku na policejní stanici si objasnit, a jednou zase ne. rozmaru mladému policejnímu vyhrabal do prudkého kopce, plného serpentin, volantem, aby zastavil.

aby jel soutok

kde žena jednou syna Davli. Když se mladíkovi za

Sešel pár po louce, až k ohybu terénu, a pozoroval tu nádheru, kterou tu Sázava se sluncem a Vltava byla tmavá, skoro majestátní. Obermeyer pocítil úctu k tomu dílu, o které se lidstvo nezasloužilo. Jak jsou naše starosti proti pomyslel si. Dávno, než lidstvo vzniklo, již se tu stékaly, aby mocnými vlnami daly svými prahy jméno Praha. Obermeyer si prohlédl i spálené zbytky domku, jenž tu kdysi stál, a rázem se vrátil do Ten se mu moc hodil do úlohy hledaného vraha: byl z venkova a byl postrádán v kdy hromadný hrob byl zneužitými Jenže kde ho vzít, když ani neexistuje? Dal se tedy dále na cestu líbezným krajem. Do od nádraží, tím však minul fotbalové s kabinami. Když dojel až pod statek, jemuž vévodil Hrad, obytný rodiny zahnul na doleva, k Mníšku. V hostinci Pod Horou nechal zastavit a vešel, aby se jedním pivem. tu vyhlášené, studené. stála za pípou a

se v uchu. Když

policistu,

krkla a zatroubila: „Co si dáte?“ „Dobrý den ke stolu a praštila

Jedno pivo,

studené, prosím,“ požádal

„Na zdraví, vašnosti. Jak jde pátrání?“ „Ale, inu,

A jak se

vám a Ríšovi?“

si

311

a

„S ním jsem jste tu zrovna byl, jak se porval. Byl samá krev ne to já nemám já ne!“ a Obermeyer pokyvoval hlavou. Než pustila znovu proud „Já tady najde.“ Obermeyer si je, tím

a on ke jak

musí mít mívá o

rovnou ze chléva. No jo, vono se zase

nechutná žena odšoupla mužské plemeno na okraj dávku napadlo ho. že smýšlení, že ztrácí veškerou sebekritiku.

Napil se s chutí studeného piva a pozoroval za okny hostince traktor, jedoucí po silnici k Mníšku. Mladý kolega si byl a cucal malinovou limonádu a prohlížel si letité které tu jako jediný sloužily k ukrácení dlouhé chvíle . Vesnice byla tichá a jako balzám na nervy. v tuto polední dobu všedního dne, tu stálo kouzelné seskupení a kolem potoka, jakoby v pohádce. Žádný o jako hrob a jen okny odrážel svit. Tu a tam se táhl tenký proužek to se však byla na poli nebo v Praze v práci. „Jak se dostanu nejlépe do

oslovil

Žena

rameny:

„Já nejsem zdejší, moc se tu nevyznám, ale mám dojem, že když pojedete do Mníšku, je tam po cedule.“ „Takže mi ani

kde bydlela paní

že ano,“ konstatoval.

„Jo, kdyby tady chlastal a dlužil mi peníze, to bych vám možná poradila, ale sem žádný takový chlap nechodí,“ Obermeyer zaplatil limonádu i za kolegu a šel. Když minul Komárkárnu, neboli Mníšku auto tak rychle, že mladý kolega

hromadný hrob, vylítlo ze jen tak tak zvládl.

„To byl blbec,“ Obermeyer a šofér si odplivl vzpamatovat z leknutí, k Hrudkovnám a na levé s ním cedule, oznamující, že tudy se jede do Zahnuli tam. První babka, které se zeptali,

kde je bývalý

od

okénka. Než se se objevil a

paní

Byl to typický statek tohoto kraje: podlouhlá budova se vchody a s vraty do stodoly. První vedly do obytné druhé do chléva a ve stodole se skladovalo seno a sláma pro dobytek. Vše bylo pod jednou Ze chléva bylo slyšet krávy a jakýsi mužský hlas, jak dojnici domlouvá. Pes dvorku a ocasem. „Ty jsi ale muž, asi tak sedmdesátník.

smál se Obermeyer a volal do dvora. Po chvilce vylezl si ruce do kalhot a šel k plotu:

„Copak, já myslel, že jsou

nasycený, co

chcete?“

„Nevím, co máte na mysli, ale já bych rád mluvil s panem Koblihou.“

312 „Ten

až

z Prahy z práce.“

„A kdo jste vy?“ „Tady soused, starám se tu o

muž a ukázal k vedlejší

„Je to bývalý statek paní „Ano,

já se jí staral vždy o dobytek a

Koblihovi také. Ale, co se

ptáte?“ Obermeyer tu otázku a vešel do dvora. Bylo to moc a on pocítil touhu žít na chlívem a pod okny byly zahrádky: zeleninová a Venkovské ženské rády na záhonech. byla jen ve Tady, na se muselo z vlastní zahrady. Na stole v kuchyni stála vždy váza na se nosily a když se šlo na pokec, tak také. Na zimu se zasely Muž si povzdechl: „Máte to tu

jako klícku.

paní

„Ne, kde by ho vzala. Týden po jejich smrti. Byla to hodná ženská, postarala se o se zadíval na Skalku. byl ze dvorku

syna?“ a pak tu žila manžela až do a na chlapy nic nemyslela…“ starý jako vzácný obraz. Pak

„Byl jsem také vdovec a myslel jsem si na ni, ale o tom ani slyšet. Byla to rodina hroznými osudy stíhaná! Její bratr zahynul na dráze a švagrová se z toho zbláznila. Zbylo po nich malé že

vycházíte s panem Koblihou,“ utišoval muže Obermeyer.

„No, Když již nic nemáte, šel bych zase do chléva,“ Obermeyer pohladil psa a šel také. Když dojeli k policejní stanici v Mníšku nechali šel Ve se srazil s uniformovaným policistou:

muž a šel.

vchodem a Obermeyer

„Tady nesmíte stát, vašnosto, to je reservováno pro vozy SNB,“

mladý

soudruh. „To byste se divil, co smím,“ zasalutoval a omluvil se. Muž, co

za

„Co si kolegu, jak na let ta akta

Obermeyer a ukázal

Mladík

zvedl hlavu, když vstoupil. Obermeyer mu hned ukázal soudruhu kapitáne?“ zeptal se ramena.

bych jednu která mne nenechá spát. Paní že postrádá syna. Pak, když byl na jejím se nadechnout a mluvit dále, ale muž za

„No, to se mi zdá korektní, když se našel,“ divil se.

zaslechl si u vás a promluvil

313 „Jo, to by bylo, kdyby tu nebyla ta „Ona

nikdy syna? A

„To bych rád

ona paní

ho

nikdy syna

let postrádala?“

Proto jsem tady. Kdo ta akta

„To musel být soudruh Nejezpsa, protože já to nebyl a my jsme tu jen dva,“ soudruh za sklem a se pýchou nad svým ostrým úsudkem. „A kde s ním o tom mohu mluvit?“ z

„To byste musel jet na Pleš, ho odvezli na infarkt. Mám tu zástup, mladého ale ten se tu nevyzná a navíc stále omlouval se muž. „Již jsem si všiml,“

Obermeyer.

„Pan Nejezpsa se zabývá postrádanými. Takže když napsal, že byl na tak to tak bylo,“ konstatoval muž za sklem. „Jo, ale je to záhadné. Jednalo se se zarazil a pak vstal a šel ke kde bylo plno Obermeyerovi. Syn paní

Mníšek –

o paní Muž Chvíli hledal a vytáhl list, který

se dostavil na

– pátrání po

zastaveno. Podepsán Nejezpsa. „Jak mohl váš kolega napsat, že se syn žádného divil se Obermeyer. Soudruh za sklem „Jediné možné Obermeyer vyvalil

našel, nebo vrátil, když l rameny.

je, že si myslel, že je to její syn,“

„Nebo ho kryl

muž

pan Nejezpsa!“

„Tak to tedy ne! Nejezpsovi je bránil ho kolega.

šedesát a byl vždy poctivý, co jsem na

„Jak to víte?“ „Je to náš soused a Obermeyera ve informací je tyto informace na sebe

jsem prakticky v jeho stínu. Byl to vždy

vzor!“

vnímat o že je to jeho šestý smysl. který, když rozváže, pozná pravdu. nechat

Na stole za sklem zazvonil telefon. Soudruh se ohlásil a pak již jen poslouchal. Po chvíli, aniž by položil sluchátko. Obermeyer vycítil jež se v místnosti pokládat na ošklivý nábytek. Pak se muž a Obermeyer zahlédl v jeho slzy. „Nejezpsa „To je mi velice líto, soustrast,“ Obermeyer s citem a že to, co se Nejezpsi zeptat, s ním. si myslel, že

si

314 muž, kterého by se na to zeptal.

hledala jako svého syna,

její syn byl?

nyní zdání, koho

Vyšel ošklivou stavbu policejní stanice v Mníšku a pohled mu padl na zámek. se nad starým pivovarem jak Jako by ho z jiné doby. Avšak jeho se dívaly daleko do kraje s jakousi tenkrát nepochopitelnou Jako by kam chodí spát Jako by tušily, kdy se probouzí. Obermeyer se rozhodl, že se staví otec Karl von Bauzser nebyl fašista, naopak, že Kousek

Komárkárnou, v prudké

u Elfriede Balešové. jí pracoval v odboji. stál

že její

Byl ozdoben

Tady dopravní sem chodí truchlit, to bylo místo, kde jejich drahý vydechl naposledy. Není divu, pomyslel si Obermeyer, tak jak za volantem šílí, že se taková tragédie stane. Když minuli hostinec Pod Horou, zahnuli k potoku a po úzké rodiny Balešovy. Když míjeli doškovou chaloupku, zaslechli Bražákové: „Ty

já

jeli k pozemku volání staré

krmím a ty mi budeš kousat

Obermeyer se usmál, si vzpomenul na malého Mikuláše, jak se za ni své lidi a každý byl jiný. Jako žádný nebyl stejný.

Vesnice

Elfriede Balešová prádlo. mezi natažené U domu ležel pes a díval se, zda to to tak vypadalo. Za domem dva chlapci beden. Když stará Škoda sedan, jež sloužila již policii za první republiky, zastavila u brodu, vraty pozemku, zvedl se pes a jako ten v Rymáni, k brance a ocasem. Asi mne mají psi rádi, pomyslel si Obermeyer a hned se jako

„Dobrý den, paní Balešová, doufám, že vás neruším.“ Elfriede se a když ji vyruší, ale této mimiky a usmála se.

Elfriede se svršek plácáním

pozdravil:

smát,

a

se dokázala

smát sama

„Nikdy muž tolik, jako domácích pracích,“ hodíc mokrý do koše s vypraným prádlem a šla k brance. husy na sebe upozornily plujíce v potoce. „Já tu nejsem

takže bych mohl zase jít, když se vám to nehodí?“

policista. „Ale jen dále, pane Obermeyer, ledovou bílou kávu ve sklípku, nedal byste si?“

si za celý den chvilku sednu. Mám

„Jak bych mohl takovou pochoutku odmítnout?“ Elfriede ukázala na se židlemi, jež stály na trávníku u potoka, a sama do Obermeyer si však nesedl, šel se podívat, co chlapci

315 „To bude auto a my s ním pojedeme až do Prahy,“ Mikuláš souhlasil: tomu

Ládík

a

se

kola. S motorem nám poradí brácha Jan! Ten staví i

helikoptéry.“ Obermeyer pozoroval tu haldu beden, od jablek co, jak je chlapci stloukají dohromady a podoba s autem byla velice náhodná. Chlapci však žili v zajetí svého a to, jak víme, nemá ve fantasii žádnou hranici. se již jak ku Praze. Musel se usmát: „Jan staví i helikoptéry?“ divil se Obermeyer. jen vrtuli. To ostatní si postaví s Mravencem sami,“ opravil se Mikuláš a pozoroval, jak si Ládík za mužovými zády bouchá dlaní do „Je, já jsem pane Obermeyer, že ano, to pro mne smál:

že je to tajemství! Tak to radši zase koulel chlapec

pánové, já jsem tady kde již žena podávala ledovou kávu a vlažný Ládík poslechl.

se za ním

ani nebyl,“

Muž se

a šel si sednout ke stolu,

díval. Nešlo mu do hlavy, že Mikuláše tak snadno

„Ty to s ním umíš,“ divil se. Mikuláši trochu povyrostla ramena. Mezi tím se muž a žena posadili a Elfriede nalila nápoj barvy vychutnávali a pak Obermeyer to

„Nebyl jsem si jist, zda vám to mám Elfriede poslouchala.

a

Chvilku

ale nakonec jsem došel k názoru, že byste

„Váš otec nebyl nacista, byl jen u Narazil jsem mém pátrání na ze kterých vyplývá, že rodinu z Davle, paní Steinovou a její dopravit do Sehnal jim dokonce i pasy, ale asi se zmínil o svém úmyslu spolubydlícímu, o kterém si myslel, že je jeho a ten nechal rodinu vyvraždit. Onen spolubydlící za tu vraždu zaplatil, na to já mám Dokonce i muže, vraha, Asi pochází z tohoto kraje. Takže… to jsem vám Ticho. Jen hlasy a Obermeyer ji pozoroval.

auto, podbarvovaly klid u potoka. Elfriede

„Kdo byl onen Jmenoval se Miller. Ale byl den

pražským povstáním

na ulici.“ „Co s tím budete „Myslel jsem si, že vás že Karl von Bauszer nebyl nacista Jinak jsou to poznatky, které jsem získal na okraji mého Hledám toho muže, kterého Miller najal k

316 je nechal ale tak

zavraždit?“

„Myslím si, že to v úmyslu. Jsem netušil, jaká nehorázná sexuelní anormalita se došel pro peníze, se stavil na Vinohradech, která prášky.“ „Jak jste na to vše

že onen muž, když ten podlý skrývá. Po když si službu, a koupil si

Elfriede.

„Bylo to více vaší zásluhou. A také jsem našel kde jste byla s otcem vyfotografovaná. Mumy a Vaška Klimentovy jsem se dostal na bývalou bytnou vašeho otce. Mimochodem, ona je jeho vzdálená jsem ráda, že jste si to nenechal pro sebe. Stále mne ta otec a gestapo, v noci strašila,“ „Jen ten vrah se mi ztratil,“

si

„Jak se mohl ztratit?“ jsem tu Jeho matka, paní ho asi deset let hledala pomocí policie, objevil se teprve na jejím Když jsem se o syna paní zajímal, zjistilo se, že nikdy žádného syna Elfriede já

dlouho

a

„Kdybyste podle syna mám, Mikuláše,“ I když to bylo první pokusný let.

Pak najít mého syna, zjistil byste, že žádného nemám. Ale a ukázala ke kutícím

tajemství, nikdo o tom

bylo u Sýkoráku nabito.

Kluci tu byli všichni. Pak tu bylo spoustu neboli a spoustu manželských Okolí kolem rybníka vypadalo jako stouplo na vrchol, když byl u zahlédnut traktor. Diváci se dali do vesnici

a Mravence, letecké na

aby co nejrychleji byli na blízkém obzoru pole, odkud bylo na

blížil se sem traktor s valníkem, na kterém bylo impozantní dílo. Trvalo dlouho, než dojel na louku k rybníku, a všech studovaly obrovské klubko sešroubovaných vodovodních rour. se nacházelo sedlo od kola, nad tím se blýskal rotor a ze všeho jedna roura, na které byla jedna malá vrtule. pomohli tu posadit do trávy a traktor s valníkem odjel Pak se Jan Baleš s kanystrem a lil benzín. Vzrušení stoupalo. z klubka mladých vystoupil obr a blížil se k létajícímu stroji. Skoro se tam nevešel a dav si oddechl úlevou, když nakonec jen Jan Baleš neustále a zdálo se, že ho nastávající pilot pochopil. Pak byl nahozen motor, který Mravencovu motorku. Protože jako blázen. Mravence Baleš nanosil do dílny ve

že je dlužen

lásce, motor své motorky. Jan statku hliníkové plechy, kterými se

317 v KOH-I-NOORU obkládalo, a kol a použili jejich

z nich vrtuli. Na pohon zadní vrtule rozebrali po k náhonu.

Jan Baleš jednou kladl na srdce Pak odehnal diváky a dal pokyn ke startu.

a láskou

Motor stále více a pak klaplo, létající stroj se zvedl asi metr nad zem a úžasnou rychlostí it kolem své osy. Když se již diváci na tu podívanou nemohli dívat, létající stroj na zem a nastalo ticho. Po chvíli vylezl a zvracel. a Trubhofferové, když pro ni Když se Baleš nadává:

to tolik trpí.

vzpamatoval,

„Zdenku, kolem své osy!“ vzteky do šutru. Kámen kola.

masa a se

se jim motaly hlavy, dopotácel se k rybníku a

Jak mocná musí být láska k Julince

se znovu

na start. Bylo slyšet, jak Jan

jsem ti že musíš zapojit i zadní vrtuli, jinak se budeš stále pokývl hlavou, jako že ano, že na to už bude myslet, a Jan kopl velikým obloukem a spadl do rybníka, na jejíž se

„I ryby to

mínil

„Si blbej,“ sykl Ládík, ale

z louky, kde

motor. Tentokrát se helikoptéra V hlou stála i byla jako

odlepit od trávy, stále plyn. Kamenová a s pocitem strachu se na to hlasité divadlo dívala.

velká a hranatá jako zápasník.

Protože se na všechny mladé muže z celého okolí dívala ze shora, si na Zdenka myslet. Když s ním totiž mluvila, si oba do vodorovnou linií. Ona totiž také dva metry. Jenže miloval Julii. Kamenová proplakala noci a když se jí doneslo, že chce zdrhnout, dostavilo se u ní pokušení mladíka udat. Nakonec jen její dobrá stránka všichni mladí lidé, i ona, toužili po Jen tak, dnes se rozhodnout a zítra odjet do Bez povolení a výjezdní doložky. I ona svobodu, postavila ji nad svou lásku. se naposledy podívat, jak letí za tou ía zcela neznámou svobodou. Diváci pískat a povykovat hesla. Nejvíce se ujalo: když tu helikoptéru od trávy neodlepíte, tak to nechte patentovat jako lepidlo.

u

ubral plyn a pak motor vypnul. Odborníci, s Janem Balešem a Mravencem, se ve spleti vodovodních rour hrabat. Asi po neopustily obraz Sýkoráku ani na byl zase motor nahozen.

Z hladiny rybníka se zvedlo hejno hus a po jednom kruhu nad plochou vody, jež hrála šedí se zlatými paprsky odpoledního slunce, se rozhodly, že poletí k Hrudkovnám. Hrudkovny byly od místa, kde diváci pozorovali pokusy Zdenka na západ. A tam,

318 tím

se nacházela svoboda. Nikdo si nedovedl co to je. Zda je to zda jsou to mandarinky na Vánoce, skromná možnost zvolit si svého

Nyní

motor vzlykala a

takovou silou, že se Kamenová neudržela a jejího co jí sahala jen do pasu, se snažila ji uklidnit.

Létající stroj, který Jan Baleš a s pomocí Mravence postavili, využívajíce všech znalostí o letectví, které se jim dostaly do ruky, se vznášet. Masa která se stále dosud v tetelících se výškách nad Stroj vystoupil do výše nebe, kde se vznášel chlapci jako lopaty

jásat. poli, zmlkl.

plakat.

co

vysokých pecí, Hrudkoven. Jásot se dívali do neustával. Všichni, doslova všichni tomu dvoumetrovému z otroctví. za svobodou a za láskou.

, skandovalo publikum. Pak se létající stroj kolem své osy, ale však snahu Jen se bokem sunul nad hladinu rybníka.

zase stoupat.

Mládenci si postavili helikoptéru, však možnost vrtuli tak, aby se dala její osa. Tato velká technická závada že byl létající stroj neovladatelný. Jan Baleš sice tušil, že stavba obrovské vrtule není tak jednoduchá, jenomže, jak to v mladých letech bývá, doufal, že to dopadne. Nedopadlo. Pojednou vzduchem a se do trávy jeden rotoru. To, co se pak šlo velice rychle za sebou.

Kamenovou zasekl

Obrovský rotor se rozpadl a ostatní jeho listy se zakously do hladiny. Létající stroj chvíli stát ve vzduchu, pak se ale zadní vrtule, která kolem vlastní osy. Pak za hrobového ticha do vod Sýkoráku. Chvíli trvalo, než obecenstvo pochopilo, co se stalo. než ženské Kamenová do rybníka. Šla do jeho a její hlava byla stále Vlny na

se rychle uklidnily, jako by se nic nestalo.

šla. Chvilku vodu až po bradu, pak ale v mokrých letních šatech rýsovala. Najednou obrovská dívka stát. Davem to držela v pravé ruce létající stroj a levou rvala zamilovaný, po Julince toužící pilot je Tady ho Tím názory

zase být

i její prsa, která se

se ohnula a mezerami konstrukce ven. Zdálo se, že

Kamenová si hodila obra na paže a jako by byl lehký jak pírko, vynesla ho na trávu. položila nohy a dávala mu sladké dýchání. ovo zdrhnutí za rozcházely.

jak

a jen o onom

dýchání se

Jedni tvrdili, že dlouho, než se probral že málem zakukal, druzí tvrdili, že byl smyslech, už když ho vynášela z vody, že chudáka strašil a zneužíval.

319 No, ono to nehraje velkou roli, hlavu než jsou oni dva.

si

vzala a dnes již mají

o

Zrzavá hlava majora Novotného v odpoledním slunci, jak sem, do branického revíru, svítilo od mostu Inteligence. Ta jeho zrzavá hlava by se mi hodila k mému ztracenému pachateli, si Obermeyer, když míjel jeho pracovny. již u svého psacího stolu, povolit si kalhoty a Proto ho volání majora Novotného jaksi rozladilo. se tedy na a vstoupil do se nadechl: nesmrdí, pomyslel si.

však viset v jejich rámu a

„Pane Obermeyere, máte dojem, že jsem se dnes nekoupal?“ „Co prosím?“ nechápal. „Že jste nasával vzduch jako policejní pes, jako bych byl stádiu, kdy po chlévu!“ Obermeyer mávl rukou: „Mám pocit, že se zblázním. hnoji. Byla to myšlenková akrobacie, proti vám hájil se „Jak se vám mohl ztratit, když o

ve

jediný má zrzavé vlasy a páchnul po spojená s mimikou mého nic jsem tolik víte?“

„To bych sám rád se Obermeyer a se k tomu, že Novotný jeho neklid, ale nedbal. Pozval ho, aby ke stolu, což kapitán a s povzdechem sebou praštil do „Také se mohu mýlit, ale má intuice do mne stále

že ne, že jsem na správné

“ „Tak to probereme spolu,“ navrhl Obermeyer, ale

To mi tak

pomyslel si

Když muži probrali, co prohlásil major Novotný, že intuice Obermeyera je asi správná, dodal kriminalistovi sílu do dalšího boje. Pak dodal: „Za rodiny Steinovy více, než jen nacistická ideologie. Kdyby Miller rodinu v Davli zavraždit proto, že to byli židé, jednoduše by je udal. Pak by trvalo dlouho, než by než by se dostali na do plynové komory. Ne, Miller musel mít jistotu, že budou hned. Co víme o tom muži?“ Obermeyer

rameny:

„Jen to, že si o má pocit, že již o

oberst Bauszer myslel, že je to jeho slyšela.“

a Elfriede Balešová

„A co?“ „Na to si zatím nevzpomíná,“ „No, je možné, že si vzpomene,“

Novotný a dal najevo, že je pohovor u konce.

320 Obermeyer se promluvil:

zvedl a šel ke

Než

„Máte ženu, pane kolego?“ Obermeyer se držel v ruce dva lístky:

práh,

jednou

a s údivem se díval na muže, jenž

„Ne, jsem již dávno vdovec!“ „To vím, ale nebyl jsem si jist, zda nemáte na Rychtu, máme v sobotu premiéru!“ Obermeyer a šel.

na

obstaral jsem vám dva lístky

vstupenky, které mu Novotný

do ruky. Pak

Sotva vešel do své padl mu do oka spis, který si od paní Pokorné. Ležel na stolku a paprsek slunce jako by mu že na si tedy vstupenky do ochotnického divadla na do kapsy saka, s jistotou, že nebude kam je dal, a vzal do ruky spis. První myšlenka byla, že je notes Steinem, nevypadá.

zrychtovaný, že jako dílo, které bylo psáno panem

Celý spis totiž zohýbané rohy a pomuchlané listy, vypadal spíše jako ceník, který slouží prodávajícím kde neustále hledají ceny a podložek. bližším pochopil Obermeyer, že je to pojednání o Franzi Kafkovi, ale nikoli rukopis. Tato kniha byla již nakladatelstvím vydaná. Jakým a kdo ji napsal? Listy, kde to stojí byly Již

spisem praštit do rohu, když

Byl popsán jen záhadnými

vypadl lístek. Obermeyer ho chvíli prohlížel:

(15) 25, 35, 48, (28) 1, 15, 69 a tak dále.

Nejprve si myslel, že je to skautská léta a se jím zabývat.

záložka a málem ji vyhodil, pak si ale

v závorkách by mohla znamenat stránky a ta ostatní slova. hledání a Vyšel mu docela souvislý text.

na Dal se do

… první radní z Hradce nyní v Praze byl spojeno s naprostou pravdou špiclováním pro rudé moci najít pozor on ví že prozrazen… se, že… podnikne. Obermeyer si povolil kalhoty a objednal si kafe. Celou konev. Pak se

textem zabývat:

První radní z Hradce byla Hradec mohl být myšlen jakýkoliv, ale spojitosti, kde spis byl a kde se našel, se jednalo o Graz. z Grazu, kdo je nyní v Praze. Slovo spojeno dalo Obermeyerovi nejvíce práce, ale nakonec mu došlo, že v knize o Kafkovi není slovo spojenci. Spojenci tedy zjistili s naprostou jistotou, že jejich špion pracuje pro Rudou armádu. byl zjistit, kde bydlí, a zlikvidovat ho. Pak tu bylo varování, že onen muž ví, že byl prozrazen, a že podnikne. Stein byl v Grazu, a aby se domluvil pomocí šifry, onu knihu, kterou nazval Elfriede svým rukopisem. musela být i paní Steinová a Miller… ano, nyní se nabízel Miller jako onen špion, se to a zamezit, aby paní Steinová, která asi zprávu dostala, o které se v ní žádalo.

321 Obermeyer si pískl: v tom spojenecké špionáže. najatého vraha. I se svými

byla Steinová ve vysoko postavené pozici odboje, likvidování Millera a pak se sama stala

Ten Miller! pomyslel si Obermeyer a v okamžiku vstal od stolu a utáhl si pásek u kalhot. si sako a hnal se do vrátnice. tím si telefonicky ve objednal auto. „Do všichni vyrazil správným

na šoféra, aniž by již s Obermeyerem

Vesnice je jako vždy

kde to je. byli protože mladík nic nenamítal a

-

Kostelík se díval malebné údolí na panský jemuž se zde Hrad, a cesta je vedla prudkou kolem Otržínka, jehož se podobal Tady narazili na národní výbor a starou školu a již byli na u smíšeného zboží, jediného obchodu ve vsi, u Tady Obermeyer pro jistotu ukázal rukou, aby šofér zahnul k Mníšku, a hned první cestu vpravo k potoku. Narazili na most, který však nepoužili, se dali vlevo po kolem plotu a nad potokem, tak úzké, že se mladý šofér potit. Obermeyer pozoroval jeho strach, a tak mu položil ruku na rameno: „Je to jen kousek, za

se již kolem potoka nejede!“

Mladík se uklidnil, ale to trvat ani pár opel. Mohutný kapitalistický koráb silnic.

Ze

se totiž vyhoupl

Tak tu stály dva vozy, Škoda Sedan a Opel Admirál, bohatství minulých dob a bída Potok se nijak nevzrušoval tímto setkáním, tiše bublal, jen volání paní Bražákové se neslo po jeho vlnách. Její sprosté nadávky již nikdo nevnímal, jen pro chlapce to naslouchání a schovávání se v lísce bylo dlouhých chvil. Vozy stály proti a tiše Kdyby byly býci, by kopaly zadními kopyty. Takto však stály a jejich se poddávali Alexandr Baleš v Admirálu koho to sem nesou, a mladík v policejním voze se tiše modlil, aby muž ém aby couval. Alexandr však znal strach když museli jet jeho cestou. Sám si totiž lopatou vyhloubil koleje, jak tomu takže vozovka polní, traktory vyjeté cesty. tedy couvat a mladému policistovi se ulevilo. Teprve statkem Bražákové se mohly vozy vyhnout. Alexandr vystoupil z auta a ptal se, co si panstvo Tohoto používal a Mikulášovi to že uctivost obchodníka zalezla panu Balešovi pod také

moc k smíchu. Obermeyer ale a do smrti tam Proto

„Mám na starosti ty vraždy vzadu u Mníšku a rád bych se v této spojitosti na zeptal vaší ženy,“ a ukazoval západním proti proudu potoka, kde bylo „Prosím vás, co by s tím mohla mít Elfriede „Vypadá to sice nebo uvedl

ale má.

divil se muž. zná muže, který ty vraždy

322 Alexandr kroutil hlavou, ale již šel cestou poradit mladému šoférovi, aby se nad brodem. Ten sice zdání, kde to je, ale kývl hlavou: že nemusel nad potokem couvat. Elfriede se nad

jako

„No, no, co to

být tak

když ji

takhle

„Musíte mi prominout, paní Balešová, muže, který se mi mihl v mém ale

vyplašil z teplého

odpoledne?“ jste pocit, že znáte jednoho jste odkud.“

„Ano, to bylo to jméno, Miller,“ si žena. Alexandr mezitím láhev slivovice a pozval Obermeyera ke stolu na dvorku u potoka. Obermeyer se ke zdi domu, ale chlapci si tam nehráli jako minule. Alexandr sledoval jeho pohled a policista mu když jsem tu jednal s vaší paní, tak tam chlapci pak jet do Prahy.“ „No jo, oni blbnou. k Elfriede, která si lízla

zase staví helikoptéru,“ žlutého. Mohl to být

z beden auto.

Alexandr Baleš. Obermeyer se likér, pomyslel si.

„Tak na zdraví,“ Alexandr a Obermeyer zahlédl v jeho ruce štamprle a sebou to samé. Chopil se ho a s chutí vypil známou kvalitu: se

„Již jsem vaše pálit okusil, u ale když zjistil, že to myslí najevo, že jsem ti již že je to dobrý

za

Alexandr zase se uklidnil. Elfriede mu dávala

Ano, Alexandr již že i mezi lidmi, pracují pro režim, jsou poctivci. A všichni, co drží krok a hubu, pracují pro režim! Obermeyer se

na židli a

„Kdo byl první radní v Grazu?“ „Herr Miller,“ vylítlo z mladé ženy. Policista „Ano, první radní z Grazu byl pan Miller a otec se s ním znal,“ „Tak se nám okruh uzavírá,“ „Jen se

napijte, láhev je

si znovu upil slivovice Obermeyer. plná. A povídejte…“

Alexandr.

Obermeyer se lépe zasunul do zahradního Ze za potokem pes a vlaštovky létaly zcela nízko nad hladinou. Pohoda. Od západu se údolím táhla z brdských „Oberst Bauszer dostat rodinu Steinovu do však, že žena pracovala vysoko v odboji a byla špiónkou pro spojenecké velmoci. musel prozradit Millerovi její a ten nechal ženu zavraždit. Onen chlápek, který to pro objevil svou zvrhlou sexuální úchylku a od té doby tu v kraji vraždí. S výjimkou osmi let, kdy tu nebyl. Kde byl, to nevíme. Jediný, kdo tu v kraji

323 byl osm let je syn paní zjistilo se, že žádného syna „Odkud by

hledala, ale když

být?“ zajímal se Alexandr.

„Z však

která ho

Obermeyer.

„Se mnou jezdí každé ráno do práce chlapík, a Ríšo. To je sama pro sebe, abyste tomu

mu

mu Hrajeme karty…“

Obermeyer to znal. Bývala to rodina, která žila jen z cest do a zase Mluvilo se o všem a všichni se znali. se skoro každý všední den, ráno a po dobu jízdy nic více, nic se málokdy stýkali. Policista polkl: „Jmenuje se Ríša?“ Alexandr kývl hlavou. „Jak vypadá?“ Baleš si zapálil cigaretu a modravý dým:

jak mu do nich vnikl

„Je dosti obézní a není moc pohledný… je zrzavý…“ „Zrzavý?“ „Ano, zrzavý,“ potvrdil Alexandr a

pocit, že mu Obermeyer

jste, že je „Ano, tak jsem to problém… co to bylo? Dlouho se o tom diskutovalo! Ano, jsem si musel si koupit po své matce kde kde byl vždy doma. Ano, nedávalo mi to smysl a také mne to moc nezajímalo,“ kl Alexandr Baleš. „Chcete tím

že

„Spíše nemohl rozhodla, že

po matce

Alexandr

rameny:

domníval se.

mu uvažoval Obermeyer. Alexandr jen slané sušenky.

a Elfriede se

Do zahrady chlapci, sotva pozdravit, hned zmizeli za domem. Chvilku bylo slyšet, jak se dohadují, ale bylo zas ticho. Pak ve statku na stráni, u bouchly a bylo slyšet ženský hlas, jak nadává. Nebylo však ani slovu. Pak se údolím mužský hlas: Baleši, ty starej to nemáš co na práci, že jen tak sedíš? Co jsi dnes zase ukradl?? Alexandr se si povzdechl:

a pohledem zavadil o dokáží být sousedi

„Ano, a od rána do Mezitím

t? Obermeyer

že ano!“

naložení v lihu,“ souhlasil Alexandr.

Elfriede a

„Už abys stále poslouchat?“

policisty: co tomu bude

to posezení

se

do oknem hotové, kdo má toho chlapa

324 „To byste museli odkopat kus za domem je sráz. „Však už toho má dala mu polibek na žena, pomyslel si. hulvátské

divil se Obermeyer, když si

odkopáno,“ chválila žena muže, objala ho kolem krku a Obermeyer pocítil píchnutí v prsu: tak to má

hlas chvíli poletoval mezi nereagoval, po chvíli ztichl. „Jak se jmenuje ten Ríša?“

a jelikož nikdo na jeho Obermeyer. Alexandr

„Tudle jsem musela telefonovat, a tak jsem ošklivý a paní mu Ríšo,“ Obermeyer na ni vykulil

že

rameny.

do hostince. si Elfriede.

tam takový

že vypadal jako kluk. Praštil se do

„Ano, jsem s ním sám mluvil! Já to jednou setkal! Jak jsem na to mohl zapomenout?“

že jsem se s mým

Kapitán Obermeyer se a nasedl do vozu, jenž na povel k odjezdu. Jelo se k hostinci Pod Horou.

již

nad brodem. Vydal

nabito. Jen na nového hosta hodila vzteklý pohled a za pípu. Obermeyer vyhledával kontakt s tlustou aby ji mohl pozdravit, ona se jeho pohledu vyhýbala. Rozhlédl se tedy a zasedl spolu s mladíkem, co policejní ke stolu, kde byla místa volná. Chlapi se dívali a on si všiml, že i ostatní, co pozorovali. Ano, jaká to drzost vstoupit do vesnické knajpy, být neznámým, si Obermeyer a usmál se. Najednou, zcela postavila limonádu: „Von

praštila že ano,“

ním

u jeho stolu, ho stále doprovázen, být piva a

mládence

a byla

„Co tu hledaj, mladej?“ bezzubý s fajfkou, který byl tak scvrklý, až se zdálo, že ho fajfka zarazí do jako palice zarazí do louky. Ona však držela v ústech a pobafával jako lokomotiva. Na tuto otázku asi všichni a tu byl hukot, jako v každé jiné putyce, když se chlastá, všichni ztichli. „Ale, mají tu dobrý pivo, tak jsem se stavil,“

do kostelního ticha.

Lokál byl nadále tichý, nikdo ani slovo. Vzduchem se valil dým z cigaret a jsme sice venkované, ale ne na hlavu Tento trýznivý duševní teror vzdal Obermeyer první: „Jo, a je

studené.“ Zase bylo ticho.

„Mimo jiné tu hledám Ríšu. Jak

víte, jsem od policie!“

Hospoda se zase jako jako by se nic nestalo, jako by si nedobylo své právo, právo na informace. praštila dalším

Obermeyera, ale mladíkovi limonádu

325 Od pípy se odloupl mužík, malý, ale tak tlustý, až bylo podivné, jak se sem dostal. Aniž by se zeptal, sedl si k Obermeyerovi a pípl jako „Dám si pivo s rumem!“ Než Obermeyer pokus požadované objednat, stála tu náhodou oba nápoje v ruce. Postavila je tlouštíka a se tak že srazila mladého svým mohutným bokem na zem.

majíc jakoby na podpatku,

„Tak co mi povíte,“ zeptal se Obermeyer, když zapil v ústech. rád Ale asi každá lidská na zlozvyky své specialisty. Mladík se mezitím zvedl a si zase sedl. kterou onen muž vzbuzoval, mu stála vepsaná ve „Co mu chcete,“ zeptal se tlouštík tak tenkým hlasem, že se Obermeyer musel podívat, si že o nezavadí ani pohledem. Ano, tento tenký hlásek vycházel mužovi z úst a policista vnímal mladého jak se „Chci s ním mluvit, jen tak.“ „Aha, a nevíte, kde bydlí, že,“ pípal tlouštík. „V Rymáni, kde jinde,“ blafoval Obermeyer. „Tak

si za Koblihou nedojedete sám? Když to víte?“ divil se malý.

„Kdybyste podle syna mám, Mikuláše,“

najít mého syna, zjistil byste, že žádného nemám. Ale já v té chvíli slova Elfriede Balešové v mysli Obermeyera.

Policista se chytil za hlavu a hnal se zaplatit. Mladý šofér mu sotva Muži do vozu a Obermeyer troubil k útoku. Kola policejního vozu se a plno prachu. zmizel za nad chalupou Alexandra Baleše a hnal se dále, kolem mlýna, k Mníšku. Najednou bylo krásné léto Když chlapi zvedli k suchým svítilo slunce. Když je postavili na lilo jako z konve. Lilo a lilo. Mysleli, že pršet, ale Došli tedy jako hastrmani kde je lamentující ženy. V každém již zatékalo, se valila voda ze pod jinde se plašil dobytek a ve chlívech prasata. Lidé i dobytek, jak to bývalo, bydleli pod jednou nezdála ochranou, vstoupil do strach. Mládež kolem potoka, který již voda se drala vysoko pod jejich vozovku.

A protože se ta

nyní

pobírat tolik vody. Mosty byly sotva

Pak u staré školy vystoupila voda ze a zaplavila plácek až k národnímu výboru. Ladislav kde se zdržoval i tu pohromu a zapnul místní rozhlas. Tentokrát nespustil nejprve Gondoliéru, kterou hrál každým hlášením pro Elfriede, ale vyzval aby se dostavili do svých aby ti, co domy po stráních, pomohli domy u potoka. Voda se valila.

326 Obermeyer se snažil nezmeškat do nemohly bránily ve výhledu. Mladík, jenž a za ním ceduli –

ale proudy vody, které jel krokem. jen

Když dojeli ke statku paní zrzavou hlavou, jak do luk, na východ od

postavu, tlustou, a zdálo se i se tedy

Starý muž, jehož Obermeyer již znal, mžiku byl mokrý, jako by do Sýkoráku.

dobytek. Policista

do chléva a v

liják podobu ale spíše vodopádu, který se valil všude, na každém kousku kraje. Voda se již vpít do odtéci strouhami, valila se jako pohroma z každé vyvýšeniny a jediný únik v potoce. Když se Obermeyer ve paní „Ne,

trochu

oslovil

syna?“ jsem vám

že ne.

jen Ríšu, o kterého se od kolébky starala.“

jste mi to koukal: „Ptal jste se na to?“ Obermeyer zakroutil hlavou: „Asi ne. Jak se jmenuje ten Ríša?“ „Kobliha. On byl asi osm let na Ostravsku, to však a stále ho hledala. Když teprve se vrátil. Pak peníze, aby mohl statek po ní koupit, protože nenechala žádnou a on nebyl její syn. Nejprve padla chalupa obci, ale pak jen si pánové že byl Ríša jako její syn a za babku mu ji prodali.“ „Je doma? Myslím pan Kobliha,“ zeptal se Obermeyer. „Ne, jste ho minuli. kousek pod Horou a zmizel.“ „V tom dešti?“ „On

vlakem a

že

oknem vagónu

rameny: jde, když prší, nebo když je jiná nepohoda.“

„Takže šel jakoby pokývl hlavou a dal najevo, že ho debata již nezajímá. se která byla stále více neklidná. Pojednou kráva a prasata kvíkla a vzadu ve stáji zaharašilo a najednou stáli oba muži po kolena ve „To jsem

a hnal se do zadní

prostoru.

„Mám vám pomoci?“ volal Obermeyer, ale by vypadnout. tedy k vozu, který stál na jako podivná kývající se ve vlnách. „Do houkl, se pomalu vracet.

mávl rukou a dal najevo, že ale nyní vypadal jako

se dal do pohybu, a když se

mladíkovi

327 Kluci

v altánku v parku za Hradem a poslouchali to boží že bude mít maminka o strach a hnal se kolem Hory kousek s ním, ale v sadu se a hnali se k potoku, podívanou.

Pak si Ostatní zajímavou

Mikuláš si všiml, že v okamžiku, kdy do sadu a tím pádem koleje, vlak od Prahy. pátý. Napadlo ho, zda vlak zaslechl, protože ani on neslyšel, pro valící se vodu, jak se podíval k lomu, ale nezahlédl nic, než poslední vagón, jak mizí v lese. Sotva

nad svažující se prudce k potoku, takovou podívanou nezažili.

na

stát

Co byli

„Potopa Mikuláš a nikdo nic nenamítal. tu jako na dlani, jak se tito lidé brodí vodou, která již vnikla i do útrob stavení. Slepice létaly do korun a všude bylo slyšet dobytka. Kluci to vzali klusem kolem hospody Pod Horou krámem, a jak zahlédla koktavého Vaška, zahnala ho od pekárny a chytla ho za paži:

Paní Pítovcová stála Pak si všimla Káji

„Kájo, ty tu kolem výboru se už nedá projít, vzala by a šoupla ho také do krámu. Ládík

voda,“

a Mikuláš se podívali na Jardu z truhlárny, protože „Jestli nás takhle pochytají, tak nebudeme nic

„Jo, hospodu, když jim

do mlýna,“

bychom

zalézt!“

Ládík a již se kluci hnali. Neminuli však ani žena a volala:

jste „Ten už musí být dávno doma,

jsem ho

jak

lomem,“ divil se

Mikuláš. „Lomem?

jsem mu zakázala chodit lomem, to musí jít kolem

zvolala Tam, kde se od vlakové trati Praha – odloupla spojka k hrudkovnám, se všech v okolí – hluboká lesní studna. spravoval poklop, protože byl stále rozbitý. Nikdo zdání, dekly Mluvilo se o tom, že to cikáni, že si topí, ale nikdo nikdy nikoho nenachytal v tom okamžiku od národního výboru Ladislav s traktorem a od Mníšku se vracel kapitán Obermeyer se služebním autem. Oba vozy zastavily u a muži si vyslechli její starost. „Kde je ta studna?“ se „Je

z vlaku?“

Obermeyer. Když se mu dostalo

zeptal

328 Obermeyerem

hrozné pokud je Kobliha onen hrozný vrah, bylo možné, z okna vagónu a samotné v lese za nehorázného nabudilo jeho Tato myšlenka tak zasáhla jeho že se zapotácel a Ladislav ho

že odporný zachytl:

„Není vám do

pane Obermeyere?“

„Je mi

svolejte tolik

kolik se

uvolnit. Musíme do

lesa!“ „Na co? To bude „Jde o život

a hnal se do

„Musím volat Prahu,“ houkl na nenamítala a hned mu šoupla telefonní aparát. „Spojte mne s Prahou, tady policie,“ poslouchal a zase „Jedná se o nouzovou situaci, tak si vzala sluchátko z ruky a tiše

Ta asi

jeho rozrušení, nic

do sluchátka Obermeyer. Pak chvíli volnou linku

„Marcelko, spoj pána…“ podívala se na Obermeyera, a když jí

Najednou mu dodala:

„… s eSeNBé Bráník!“ Netrvalo ani jednu minutu a kapitán byl spojen. Obermeyer situaci a vyžádal si uniformované soudruhy. Pak zase hospodu a svou korpulentnost vylezl na traktor k Ladislavu V rychlosti mu se obává: onen Ríša Kobliha je korpulentní, je zrzavý a posledních osm let byl v tu dobu nebyla v hromadném zvaném Komárkárna uložena žádná mrtvola. Podobný muž byl na konci války zabít rodinu Steinovu, kterou zabil stejným jako Pavlíkovou od bylo vepsáno do stárnoucího, poctivého policisty. Zdálo se, že

JZD

a pak

„Proboha, a my ho tu máme dnes a u Jedeme na národní výbor, já to vyhlásím obecním rozhlasem,“ a již se jelo. Oba muži byli byli jako všichni, kdo hlavu pod širé nebe – nabobtnaní vodou až na a stále jim protékal šaty. ze mlýna nikdy nezažil takový slejvák. Jak se asi musí maminka o bát! myslel si. nejkratší cestou, lom a pak kolem , kde se nacházela a to již bylo kousek nad mlýnem. Vlak jedoucí od Prahy ho protože ho neslyšel To se mu nikdy nestalo. Najednou se mu za zády, bez obvyklého hukotu, klepání kol o spáry kolejí a páry. Svalil se z náspu a ležet na nacucaném mechu lesního koberce, jindy tak lákavého a Zcela pozoroval lokomotivu a vagóny. se mu volat o pomoc, ale kdo by slyšel jeho hlásek, když on sám celý vlak? Zoufale volal a mával rukama. Najednou muže.

jednoho vagónu

postavu

329 Vlak zmizel v lese jak pára nad hrncem, tiše, ani nehoukal, to vždy u do Hrudkoven Jak být tak velký vlak tak tichý? ptal se v duchu a pak nahlas. Ba snažil se na plné plíce: JAK BÝT TAK VELKÝ VLAK TAK TICHÝ? Nyní zjistil, že a liják jsou tak že neslyší ani vlastní hlas. Najednou se bát, a proto rychle vstal a stromy, ani návoz, kde vedly koleje. kmene vysoké jedle, že se svalil a ležet.

ale nic les, tedy jít, ale vrazil takovou ránou do

Protože se vzduch ve vodu, popadali muži na traktoru sotva dech. Najednou bylo málo toho, je na nejvíce – kyslíku. Zadní kola traktoru byla do poloviny pod vodou, ta menší, zmizela pod hladinou zcela. do národního výboru byly a voda vystoupila až na schod. i Obermeyer se probrodili až k pátému, suchému schodu a nedávajíce najevo studených vstoupili do zapnul místního rozhlasu a až se lampy „Co mám

abych

Obermeyer lidem povodni, v lese

škodu, než je?“ sem uniformovaní co bydlí dole u potoka. On sám by

„Zavolejte z okna vagónu?“

SNB. Ti by mohli pomáhat jít hledat chlapce ze mlýna.

se tu vyznají, v lese… kde je možno nad tou divnou otázkou:

„Když to tak vezmu, tak všude…“ „To se ale „To by

ptám. Myslím, kde by Kobliha mohl v úvahu trasa od lomu ke

z okna do Hrudkoven, pokud chlapec

jít „Jak je to dlouhé území?“ „Asi 700

to bude,“

„Jako od lesa u hospody ke mlýnu?“ Ladislav

pokývl hlavou.

„Tak ten pás musíme prohledat, svolejte chlapy,“ Obermeyer a JZD vzal mikrofon do ruky a po vesnici se jeho slova. zesílil hlasitost, aby jeho elektronický hlas Když se chlapi sešli u hospody, sto šedesát, a podávala všem policistu z Bráníku ohromila.

horký

jako by vážila pár kilo a ne svých To byl již druhý kladný skutek, kterým

se v chalupách u potoka boj s vodou. Ti, co na vynášeli cenné do sucha, ti, kterým cestu voda, do Mikuláš s Ládíkem a se Zajícem schody od lesa k pozemku a zjistili, že cípek zahrady se v dravou Vrátili se tedy a po stráni, kde Mikuláš své tajné místo, až ke oknu. Okno bylo a Elfriede tudy neustále vylézala a zase vlézala. Bylo to jediné místo, kterým se dalo dostat do domu. samotný nebyl vodou zasažen, moudrý neznámý stavitel postavil stavení na skoro metrový podest. Místo naproti a židle, vzalo za své.

oknu, kde Alexandr vykopal naskládané kameny, které tu

a kde Elfriede postavila splavila voda

330 v jednu hromadu, ze které Mikuláše.

zavalené židle. To bude tatínek smutný, napadlo

Jakmile Elfriede zavolala je ve zvyku, aby Mikuláš kamarády pokoji, dnes tam chlapce zahnala. Kluci tedy koukali z okna, které vedlo jak se chlapi k lesu s panem Obermeyerem, a s úžasem se dívali na zahradu a cestu kolem paní Bražákové. Vše byla jedna ucelená vodní hladina. „Hele, tamhle tvoje maminka,“ Mikuláš a ukazoval na jak jde a zoufale se Ládík jí zamával z okna, které bylo v prvním chalupy, ale s cestou do Mníšku, po které matka bylo prakticky na stejné úrovni, a ona se Znala schody, které vedly k potoku, dále pak na pozemek rodiny Balešovy, ale dnes se tato cesta zdráhala její vzácnou „Paní Elfriede, jak se k vám dostanu?“ volala ze silnice. Na tebe jsem byla

myslela si Elfriede a zavolala:

„Pošlu vám Mikuláše, paní matku Ládíka ke oknu.

hned to bude.“ Pak poslala chlapce, aby

„Jak dobrodružné,“ mínila, když jí Elfriede pomáhala do „Víte, Elfriede,

by to

kafe a cigaretu,“ mínila, když se usadila.

„Kafe by tu bylo, ale cigarety nemám, já kde má Alexandr cigarety

Elfriede

„Lexa tu žádné nemá?“ „Ne,“ odsekla mladá žena a

se na ni

podívala.

„Na to, že se tahá… scházíte s mým mužem, nejste zrovna moc ochotná!“ „Nevím sice, co máte na mysli, ale Ladislav není zboží, za které by se platit…“ „To není, ale jednou mi saka pomuchlanou cigaretu.

zaplatíte!“

a našla v kapse jezdeckého

ale máte, jestli se nemýlím!“ Elfriede okurek, plná

nemohla odmítnout, protože na se zápalkami.

jsem takovou

když jsem nenašla Ládíka doma, on je u vás?“

„Jo, radši jsem poslala do Elfriede, jsouc ráda, že se mluví o jiném. Nemohla na dokonce si na tom ale pak radši

tomu, že zásluhu.

stála prázdná sklenice od

ví o se

pokoje, než aby se jim

stalo,“

který má Elfriede s Ladislavem a tom, že to málem panu

331 nasála

ráda

z cigarety a

„Slyšela jste, že se je na co se tam stalo.“

ze mlýna utopil? To je hrozného, já bych to ti ji nepustí na krok. Chlapi šli do lesa, to bych

u

„Cože, se utopil? Který to je? Není to ten, co je u nás?“ lekla se Elfriede a hnala se po schodech nahoru: „Jak ty se jmenuješ?“ chytla Káju

co vypadal jako zajíc.

„Já jsem Kája, Kája „Nejsi

chlapec a zbledl leknutím.

ujistila se matka.

pokoje se zjevila

„Poslyšte, ty schody, to je pro ostudu, jak po tom chodit? To by mi Ladislav mám dojem, že si Alexandra vezmu stranou, to nejsou schody, to je lepší mínila paní a nehodlala se uklidnit. „Jak se mohl Elfriede mu

utopit, kolem lomu dlouhé ucho, protože to, co

divil se Mikuláš. slyšel velice

Pak si ale s leknutím „Jestli ho

vlak?“

„Nebo jestli nespadl do „Tak proto úzkých schodech.

zamyslel se Kája

chlapi do lesa,“ pochopila

a pomalu scházela po

„Balešová! Ba-le-šo-vá!“ zaslechli volání ze silnice. „To je paní

z pekárny,“

„Co tu chce?“ divila se Elfriede. „Asi hledá Zajíce,“ domníval se Mikuláš. „Copak máme zajíce? Máme

jen králíky!“

„Mami, já jsem tady, u Mikuláše!“ zvolal Kája, vykloniv se z okna. „Proboha, nevypadneš! tam, kde jsi, až opadne voda, tak nás je vše pod vodou,“ volala z cesty do Mníšku.

u

„Na co chce toho zajíce,“ stále nechápala Elfriede. Mikuláš mávl rukou: „My tak Kájovi, jako ty matka teprve pochopila. Pak se znovu ozvala

voláš Bubi,“

„Balešová, jsem vaši Magdu, je na druhé se sem dostat. že bude spát u Boženky Kubišové.“ „A kdo jí to dovolil?“

Elfriede

Mikuláš

potoka u

a to

332 „Co je mi do toho, jak to máte doma Lepší, když bude spát u než aby se vám utopila,“ a rozhodla se, že Dala se cestou zdání, kde bude spát, protože oba spodní mosty byly již dávno pod hladinou vody a z pekárny koukala jen a

„Já ji pozvu na noc k nám, dnes se do pekárny nedostane,“ rozhodla se Kv se k tomu, lézti z okna.

Obermeyer byl spokojen, že se budou

S ním jich bylo deset.

je, co

„Každý z nás máme asi 70 které musíme prohledat. Od silnice až k dráze. Pak se uvidí, na kolejích dám nové instrukce!“ „A co také

mluvit,“

hledáme?“ ozval se jeden ze mlýna. být, že se tu bude motat tlustý a zrzavý chlap. S tím bych Obermeyer.

Chlapi si povídali, ale pro kvílení a hukot nikdo nikomu Navíc byl mezi nimi velký odstup, a tak šli a na zem. Každé prolezli, snad i každý lístek spadlý ze stromu obrátili. pomalu, jako stále znovu se dívat, nabádal muže. Nad mlýnem vedla lesní, zapomenutá cesta a po té se vydal Obermeyer. Trochu se chýlila k pravé a nikam nevedla, u do Hrudkoven. U ní se také nacházela ona studna. jednou se Obermeyer podíval na vesnici, jež tu spolu se starým mlýnem pohádkovým kouzlem. Jen potok sem jaksi byl široký jako mlýna byl zaplaven, jako všechny dvory jež stály blízko Šílenou rychlostí auto od Mníšku zaujalo Obermeyerovu pozornost. Byla slíbená posila z Bráníku. Šofér, jenž tu už víckrát byl a kapitána znal, prudce zabrzdil. civilista, se na zadním sedadle, a hlásil, že se asi protrhne hráz u za zámkem a že musí varovat celé povodí. Šofér, jež tu byl ve vsi již víckrát, prudce zabrzdil. civilista, jež se na zadním sedadle a hlásil, že se asi protrhne hráz u za mníšeckým zámkem a že musí varovat celé povodí. Obermeyer rychle chápal a dal muži k dispozici

jež stále stál

hospodou pod

Horou. Pak dal povel k prohledávání lesu. byl chvíli až jí plné pozastavil. Že však najednou

Jedle tvrdý kmen a navíc drsnou Chlapci tekla krev Nebylo to pro venkovského kluka nic nového, nic, nad by se kde je, a

Ztratil smysl pro orientaci a jednoduše vzduchu, tím hustým a vytrvalým

nic

toho se bál.

kde je. Netušil, zda to bylo nedostatkem nebo prudkým nárazem na kmen. Jako by se

333 probral ze zlého snu a že za chvilku maminka a pohladí ho po vláscích. Jenže maminka se rozhlédl, ale nic mu známé, nic mu že by tu už byl. Nemohl si vzpomenout, ani odkud a kam jde. Zda je ráno, byl kousek pod náspem, po kterém vedly koleje, ho. jen temné kmeny Mech, na kterém dosud ležel, byl nasáklý vodou jako houba. Nedal se srovnat s tou nádherou, když se za teplého svitu a ptactva válel s rozkoší v jeho duchnách! Mech ho hladil po celém i po že se rozchechtal, i když byl v lese sám. Jenomže nebyl v lese sám. Byli tu ptáci, veverky, srnky, bylo tu vždy tolik života, že si nikdy sám. silnici do Mníšku a šel do lesa na houby, když maminka zakládala na Vždycky našel. lesa, tam, kde uhýbala cesta do svítily žlutou barvou, tolik lišek tu bylo. Protože to byly velice malé houby, je nerad sbíral, i když maminka tvrdila, že je to pochoutka k nezaplacení. Radši byl, když našel bedlu jedlou. Jednou, když se šplhal do na vrch, o kterém že tam rostou, zvedl hlavu a bedlu, metr vysokou, s krásnou zdravou hlavou a nerostla tu sama, celou rodinku kolem sebe. se že se o dnešní

olízl, když si jak z hub maminka zasloužil on! Jak byl na sebe hrdý.

a chválila ho,

Dnes však prvn pocítil, že je v lese sám. Vnímal samotu, kterou znal, jen když byl za trest poslán do na starého mlýna. Jediný nebyl slyšet, jediný zvuk les nevydal, byl na melodie. Najednou se chlapci mihlo v postranním tam, kde vnímá jen pohyb. Rychle se doleva, ale nic Chvilku se ani nepokoušel dýchat. Pak zase zahlédl na pravé a hned zase na levé. Nebylo to však co by mohl pojmenovat. si na kance, divoká prasata, a se bál. že jediná záchrana nimi je vylézt kam Dlouho se nerozmýšlel. jedle, která nesla na otisk chlapcova asi dva metry nad zemí a dokázal šplhat. Sotva se dostal bylo to již zcela snadné. To již lezl jako po kterých v mlýnici plno a na kterých byl nejrychlejší. Pak zmizel stromu. dohnala paní a nabídla jí v panském byla chudá vdova, bydlela s jediným pekárny a byla k ruce u pece i za pultem. Karel, její syn, kterému kluci Zajíc, nosil jen to, co jiní odložili. Protože ale neslyšel doma lamentování a matky, Kája celkem a dokázal se zapojit do vesnické klukovské party, ve které byly zákony dost tvrdé. byla zvyklá almužny, to ale dokázala se tolik radovat a chválit darované, že se stalo Její veselost dokázala nakazit. nelíbala ruce, nedávala najevo ponížení, to vše zázemí ve všech ženách ze vsi. To jedna Když slov

vyhnala ji panímáma ze statku, protože se k nim podle jejích s nahou prdelí.

Vzala tedy malého Káju a našla si místo i s ubytováním. Byla mladá a byla mezi vrstevnicemi oblíbená. Po dvou letech smutku, který držela, ji holky vzaly s sebou do hostince Pod Horou na zábavu. celý se bavila a ani staré báby, jež

334 nakukovaly do sálu okny, nenacházely na jejím chování nic nemravného. Pak pro ni švagr, starší bratr jejího muže. že on byl toho že musela z domu, ale myslela si, že se s nenávistí jednou musí a šla. Švagr nebyl ženatý, protože se bál, že by se musel rozvodu Že se švagrová do dnešního dne o podíl, že živila sama, to se mu líbilo a tak jí tanci nabídku Myslel si, že nápad, o kterém již dlouho uvažoval a který se mu líbil, se bude líbit i jí. To si ale dal. Vdova ho sálu, dala ruce v bok a spustila. Celý bol a posledních let mu do Hudba hrát a lidé ztichli. Tuto podívanou si nikdo nechat ujít. Ani muzikanti ne. Nikdo panímámu s jejím starším synem rád. Byli to hamižní a lakomí lidé, a když se mladší oženil, jeho ženu, že si ho vzala pro peníze. Prý ho pak utrápili. No, jak to bylo, nikdo neví, ale jednoho dne dostal silný epileptický záchvat, ze kterého se neprobral. Panímáma vesnice to jakou ostudu si Když vyrazili ze

na mladou, že to dostal z ní, a netrvalo dlouho, vyhnala ji ze dvora. Celá oni však majetek tak v mysli, že si ani vynadala, šla si sednout ke stolu, jako by se nic Kapela zahrála tuš a bylo zase veselo.

Chlapi ho pak

Od té doby stála celá vesnice po mladém ženským se líbilo, že všemi, co si myslí. Stará pár dní po mladé do pekárny výbavu, kterou ve statku po smrti syna nechala, ta ji však hnala až hornímu mostu a nic si nevzala. „Lehnete si v horní hale na otoman,“ uloží, aby ji „Boty si sundáte

Lámala si hlavu, kam ji

dodala.

„To víte, že sundám, paní Jsem vám za kousek sucha,“ a zdálo se, že Když vyšlápnutou polovinu kopce, musely si ženy Šaty se jim lepily na cesta byla blátivá a klouzalo jim to a neustálý liják nedával nikomu že ustane. „Není mi do toho nic, ale byla jsem nedávno na mám tam sestru. Chodí uklízet ke to jsou bohaté dámy, staré panny. tam zrovna vaše fordka s tou Rakušankou, Balešovou s vašim manželem. Moc se mi to nelíbilo, i toho chlapce Mikuláše s sebou.“ se dala do zdolávání kopce, aniž by

Než vešly do haly,

„Tady si nechte boty. Jo Stehlíkovi jsou naši Elfriede, jednalo se o z ciziny.“

Ladislav tam vezl paní

„Ach tak, vy o tom víte? To je jiná,“ uspokojila se se jako kakabus, ale již nic s chlebem namazaným máslem a zmizela jsem jí zkazila náladu, si mléko, natáhla se na otoman. Venku byla již tma,

deku, horké mléko a když dojedla chléb a vypila proto, že nad krajem stále ležely

335 nízké mraky, na které by se snad dalo i sáhnout. domov pod vodou, chlapec byl u a tak ke stropu haly a dumala nad svým životem. si sedla ke krbu a zapálila si cigaretu: tak ke gardedámu si berou Mikuláše, si

jezdí Ladislav s Elfriede. Jako

První ho Ladislav Šel Obermeyerovi po pravici. Vypadalo to, jako by se zjevil Byl velký, tlustý a zrzavý. Chlapi svítili do mlhy baterkami, což viditelnost zhoršovalo a byla jen náhoda, že našli. Mlha se válela v lese, že nebyly ani koruny jako roztrhané záclony v strašidelném „Richarde, jste to vy?“ Najednou stál

Studená hradba vodních kapek se jednou zrak a zvolal: onomu odpornému muži. Byl jako

obr a šel „Co ode

chcete?“ zeptal se.

zvolání se rozlehlo lesem a v okamžiku se všichni chlapi a Koblihy kruh. Muž se díval ve kterých byl strach, ale i vzdor. „Co tu

kolem

oslovil ho Obermeyer.

„Chodím tady, je to snad zakázané?“ odsekl Kobliha. „Kde je Kdo to je?“ „Je to malý chlapec ze mlýna. Ztratil se, a tak ho hledáme!“ „Ano, malý chlapec,

jsem ho z vlaku,

jsem mu pomoci…“

„Kde je! Kam jste ho schoval?“ „Schoval? Já ho

nenašel!“

„To se vám stává

Že hledáte malé

„Ne, ale to

z vlaku, zdálo se mi, že volá o pomoc…“

jsem

„Tak se ve vás vzbudilo dobré srdce, že,“ zapálit si partyzánku. V okamžiku, kdy ji vyndal se tedy, že si místo odplivne.

po lese?“

JZD a byla cigareta

se snažil Rozhodl

„Pane Richarde Kobliho, jménem zákona vás zatýkám,“ zaburácel Obermeyer a hledal po kapsách pouta. Jednoduše je nenosil a žádný uniformovaný soudruh tu nebyl, aby se muže chopil. Poprosil tedy chlapy, aby ho drželi. „Co To byla dobrá otázka. Nemohl že je to zvrhlý vrah, který v kraji genitálie ženám, dívkám i co by z chlapa zbylo.

že se domnívá, Dovedl si

„Máme z rozkrádání národního majetku,“ a hluboce se to však to byl v jejich doby. Když se Jinak bylo rozkrádání lidového majetku pouze kavalírský delikt.

336 „Co kecáte za blbosti?“ Kobliha, ale chlapskými pažemi neuhýbal. Obermeyer byl pojednou v tísni: musí chlapa vyslechnout, musí se zda ale musel aby se dále hledalo. Pak se rozhodl: „Pane mohl byste dále vést hledání Koblihou promluvit. Nevíte, kde by se to dalo „Nejlepší by to bylo

Na sále budete

já si tady musím s panem sami,“ mínil

Obermeyer ukázal na chlapy, svírající obra: „Vy se mnou,“ a již se dal do kroku. Policista se nacházel ve svízelné situaci: kdyby pravdu, nemohl by by za to, co by s mužem lidé které si vymyslel, nebylo však pro muže, aby zabránili, aby jim chlap neutekl. se Kobliha svíjet a Obermeyer že když nedodá sílu, neudrží ho. Proto výslech již cestou: „Máme vás

že jste

„Takže ne rozkrádání,“

jeden

unesl, Kobliho. Pokud víte, kde je, tak se a

stisk. Druhý

to samé.

„Vzpomínáte si na vilu nad Davlí? Na konci války? Nebyl jste tam?“ Zdálo se, že obru sklesla ramena. Pojednou šel jako beránek a vzdor. Je jako malé ve svém duševním obzoru není dál než Obermeyera. léta po onom lijáku tvrdili lidé, že taková katastrofa nepadla. Jako by bytost lila bezedný kýbl. ta vodopád. Kraj byl vyschlý a vody tak nic vpít do a tak se voda valila po povrchu Byla to množství které se Mníšku a okolí se vylily.

se mu vkreslil napadlo nikdy kapky vody, spíše že se koncentrovaná Brdy a v oblasti

Vozidlo SNB, které Obermeyer dal k dispozici muži, který se že se možná protrhne zámecký rybník, se sice na cestu k Bojovu vydalo, ale u staré školy ztratilo kontakt s vozovkou a uplavalo. Zastavilo se o budovu národního výboru. Mladý uniformovaný šofér si vylezl na sebe.

auta a

na tu

kolem

Z vesnice se dalo utéci jen k Davli, kolem nádraží. I Mníšek se stal nedosažitelný: prudká smrtelná u Komárkárny zmizela pod hladinou vody. Komárkárna též. Když Obermeyer došel s Koblihou do Hospody pod Horou, znenadání pršet. Obloha však nadále strašila svou tmavou šedí a tichem. a ptáci a tak nebylo slyšet jediný zvuk. Lidé na proudy vody, které se znenadání vytrácet. Hostinská

se vecpala do futer hospody, že by ani myška neproklouzla:

„Kam ho vedete?“

337 „Musím si s ním v klidu promluvit,“ nehnula z místa. Bránila svou hospodu délka neznámých „Tak nás

Obermeyer a byl udiven, že se o zdání, kam až sahá

chceme jen v suchu vyjednávat!“

„Pokud jste si všiml, tak již neprší,“ hostinská. Byla zpocená a se jí lepila na Její obrovská prsa budila spíše odporný dojem než lákavý a Obermeyer hledal tu ochotnou spolupracovnici z odpoledne. Znenadání oslnil štít hospody paprsek slunce. Byl tak tok jinak poklidného a na vodu skoupého zda nenávist v jejích „Poslyšte, si sodovku a kafe,“

jako pohled na divoký potoka.

nedovolit Koblihovi vstoupit do hostince, ale pak, když a volskou pokoru Richardova došlo mu: on sem nejde na pivo, ale k výslechu. Sedneme si do sálu, dáme

beze slova uvolnila futro a do sálu. Obermeyer se díval s údivem na velkou místnost vymalovanou a vyštukovanou. Parkety se leskly a severními okny se sem dívaly domky vesnice. Kdo by že je to tu tak pomyslel si, ale již si sedl naproti Koblihovi a pokynem ruky dal na aby odešli. Protože aby trápil se celou dobu výslechu, zda je to napadlo. Neznali policejní rutinu a on si to Kdyby si ten zrzek na dovolit, nic by s ním nesvedl. „Kannten Sie den Herrn Miller, aus Graz, der während des Krieges in Prag lebte?“ „Jak bych k tomu divil se Kobliha.

znát

z Grazu? Za války jsem do Prahy nechodil!“

mu zcela ušlo, že tuto otázku položil Obermeyer Policista se rozhodl, že mu poznatek, že mluví Miller musel najít vraha, se kterým se mohl domluvit, Obermeyera trochu trápila. nepodivil nad poznáním, že Kobliha mluví tak že ani „Na sklonku války jste dostal peníze za vraždu. z Davle. jste zabil i

že se

jste zlikvidovat paní Steinovou

Zrzavý mohutný muž vykulil ale zdálo se, že Obermeyera nevnímá. Jeho pohled byl prázdný. Ruce se mu a dech šel kriminalistovi bylo jasné, že takhle se nechová jen provinilec, ale i kterému je dávána vina neprávem. do patra nechodily, jejich pokoje byly Obermeyer tiše. Zrzoun po loupl aniž by pohnul hlavou, a pak zase prázdna. Obermeyera rušilo a nyní si to

do

Richard Kobliha

„Kde jste byl posledních osm let, pane Kobliho? Matka vás postrádala!“ Na tuto otázku Kobliha

338 „Byl jsem v poh

v Krušných horách. Pracoval jsem tam v lese…“

„Byli tam „Jo, nebyli odsunuti.“

Myslím tam byli jen

tedy ti chlapi ze smíšených manželství, co

„Co vás napadlo na tolik let zmizet a ani vaší vaše teta, že?“ „Ano, vzala si nás do „Vy jste

když se

se neozvat? Je to… byla paní

zabili.“

sourozence?“

„Ano, bratra,“ Kobliha a díval se na jak staví sodovku a policistovi podává kafe. Obermeyer si všiml, že když se mohutná hospodská naklonila nad Richardem, jaksi nasála vzduch mocným nosem. Jako by jiné vjemy, než ty, které ucítila. „Jak to tedy bylo tenkrát v Davli?“ Kobliha

rameny:

„To vám nepovím, já tam nebyl,“

ale

„Kde jste tedy byl?“ „Byl jsem nasazen které mi dodají alibi, jak budete

najdu

doklady,

Obermeyer

„To by byla vaše jediná záchrana.“ „Mohu se zeptat, tak

mne viníte?“

„Z vraždy paní Steinové a jejich Navíc za zneužití mrtvol, nebo týrání živých, to nevím. totiž genitálie.“ „Cože?“ a nepáchne.

se Kobliha. Obermeyer si

že muž

ním je

Pak byl výslech Richard Kobliha totiž zbledl a po té se stranou, aby nezasáhl Obermeyera, se pozvracel.

a

„Co s nimi „S „No, s

nechápal Kobliha a napil se sodovky. genitáliemi!

si je? Jíte je?“

Po silnici traktor s Ladislavem za volantem a místo valníku táhl policejní auto. Mladý šofér za volantem a usmíval se do slunce. se pozornosti hospodou byli všichni chlapi z lesa a v jejich nachytali, jak leze ze stromu.

ze mlýna, kterého

Když se ho ptali, co tam hledal, nemohl si vzpomenout. Kapitán Obermeyer to vše pozoroval z okna a pak ho

339 „Soudruhu šofére, „Když jste

mi fotoaparát,“

a pak se

ke Koblihovi:

pracoval, kde jste bydlel?“

Obermeyer si vše, co mu Richard Kobliha zapsal a pak muže vyfotil. Požádal ho, aby mu donesl doklady o tom, že byl za války nasazen. Na lístek mu napsal adresu branické SNB a šel radit se zabývali motorem policejního vozu. mínil

„Ten je mokrý, to se bude muset a šel na pivo. Obermeyer se za ním zamyšlen

do zítra,“

než opustil hostinec Pod Horou, jak se skoro ve srazila s panem Koblihou: Obermeyer si byl jist, že se tito dva lidé neznají. Ano, zná muže, který se tomuto podobá, ale ne zcela. Tento Kobliha však hostinskou neznal. O tom byl zcela Protože mu pan nabídl, že ho odveze svým vozem do Prahy, šel do Když dostal a ostatní chlapi, co se sem nahrnuli, nahlásili svá podívala se po policistovi a povzdechla si: „Kdybych to

nejlíp,

bych, že to není Richard!“ Obermeyer

„On to asi není Richard. Neslyšela jste

o tom, že má bratra?“

Hospodská zakroutila hlavou a se do s pivem, které s ním práci, za takového Když Obermeyer fordku, jak s ní JZD zastavil hospodou, vyšel ven. „Nemohl byste se Ladislava Ten

zavést do Ale tak, aby si toho nikdo nevšiml?“ zeptal suchou partyzánku mezi rty.

„Kdo by si toho „Kobliha.

všimnout?“ k jeho statku.“ Pak si Obermeyer

„Slyšel jsem, že byl Kobliha ženatý a že vy, vy…“ „Já jsem byl

rozvodu?“

„Bylo tomu tak?“ zakroutil hlavou: „Ne. Když Kobliha odešel a nevracel se, jeho žena za mnou, zda by se mohla nechat rozvést. jsem jí, že o tom nemám ani zdání, až tu bude bratr Pinda. Takže šla již podruhé na Hrad a z toho že chodila za mnou.“ „Kde je ta žena?“ „Nemám zdání, krátce po rozvodu zmizela, už ji tu nikdo „Ona nebyla místní?“ blížili k bývalému stavení paní „Slyšel jste „Kdyby byl

že by

rameny a vyhodil partyzánku z okna. Již se Kobliha bratra?“

mnohé by to

kroutil hlavou a pak

340 „Co tím chcete „Kobliha slušný, nebo to bylo

vždy zcela a

„Jestliže jsme dnes schovává…“

povahu.

byl hodný a všem pomáhal a byl

toho hodného, je možné, že toho zlého kryje a

„Kde byl ale posledních osm let?“

Obermeyer pokývl hlavou:

„Kde byli oba poslední dobou… a Zastavili dole, schovali ho za hradbou zelených Když vystoupili, zjistil Obermeyer, že se dívá do zahrádky na staršího muže, kterého již odpoledne ve u Koblihy potkal. Stál tam a na „Kobliha se

nevrátil, vašnostové,“ volal na

„Mohu se vás na

zeptat?“

se

ke plotu, ale nic

„Nevíte náhodou, zda nemá Richard bratra?“ „Ne, bratra nemá, jsem znal i jeho období, kdy tvrdil, že má bratra a že je zlý, že se rozpovídal se soused. „Že se

ním musí schovat?“ opakoval Obermeyer

Pak nad kraj padla noc a byla plná byl cítit vodou. Richard Kobliha se nevracel. Obermeyer

než Ale míval ním musí schovat. To však byl

s povzdechnutím

vymetl oblohu, byla bez

a vzduch

nabídku a nechal se odvézt do Prahy.

Když se rozhodla, že to v jejich vztahu nic zvláštního.

spát, nebyl Ladislav

doma. Nebylo

Již dávno tím, než na ten nápad, si muže, aby se dostala na Strnada, chodíval Ladislav v podnapilém stavu a z hlasu vesnice že chodí za jinými ženami. Nyní tolik nepil, a chodil a to bylo to, co nejvíce štvalo: on si oblíbil ženu, kterou mu ve své bláhové na osud ale ona svého nedostala. Elfriede byla inteligentní a by srdce uznat Nadále ženy pletly, v letních horkách v parku za Hradem a potoka. že jsou nejlepší

ní svou porážku. i dole, v domku u

V té noci po velkém dešti se v posteli a nemohla usnout. Pojednou zatoužila po sexu. Tak že se sama lekla svého citu, ho nepoznala celý život. ji miloval a s ní v mladém manželství spal, ona však ho jen protože si ho vzala, aby budoucnost. Nikdy jí na mysl, že její byly plodem lásky. že byly jen výsledek její Ani co vsí a které tvrdily, že Ladislav je venkovský býk, ji nevzrušovaly. Ona byla nad ona byla paní z Hradu. U Elfriede to bylo najednou jiné. Znala ji, znala ji

341 Pojednou si jak se miluje s Ladislavem. Najednou ji zajímalo, kam Ladislav pokládá na její ruce, kde se to Elfriede líbí, a skoro pozorovala ve své jak on bere její ruce a ji, kde se schovává jeho ráj. Byla tak vzrušena, že ze sebe strhla košili v okamžiku, kdy do ložnice vstoupil Ladislav. „Co tu postele a doslova

ta žena, v hale na pohovce?“ zeptal se, ale jelikož ho servala prádlo, se

Když se po milování, které mezi nimi dosud na stranu, napadlo ji: on je opravdu vesnický býk! nikdy. Ladislav však usnout nemohl.

vtáhla do

nebylo tak a ohromující, usnula tak tvrdým spánkem, jako

si v mysli rozvíjet prošlý den,

jeho konec.

Když odvezl Obermeyera do Prahy, zajel Pod Horou a zaparkoval Slyšel opilé hlasy, avšak nedbal. Šel se podívat do dubu, do tajné schránky, a našel dopis: Kohoutku, miluji Vás nade vše, dnes je Alexandr v Praze,

mi kamínek do okna,

Vaše Sešel tedy po schodech na pozemek Balešovy chalupy. uklouzl, jak byla mokrá po potoku. Noc byla ale klidná a tichá a on že voda ve vsi moc škody. Když došel ke které slepice ignorovaly, našel malý kamínek a hodil ho do okna ložnice, jež zabíralo celý štít chalupy. slepic se trochu protože jak se rozmáchl, zavadil o která tu dominovala zadnímu dvorku a ve které slepice spaly. Skoro

se aby

okno, Elfriede se vyklonila a pohledem vyrušené že hned

Ladislav si sedl na špalek, kde se štípalo a zapálil si partyzánku. Že se díval pan Cyprýn z jejich ložnice, která sem také jedno okno, si nevšiml. Pan Cyprýn se snažil, aby se záclony, za kterými stál, nehýbaly, a tak paní domácí, jak se sklonila u špalku a JZD políbila. Protože více lehl si zase do postele a kdy bude vstávat na vlak. „Co tu

Kohoutku?“ divila se Elfriede.

„Jsem tu a miluji vás, Elfriede pochopila, že dnes se tomuto odejít s prázdnou. spí, je tu i Ládík a

šeptal Ladislav a jeho dech byl tak horký, že a štíhlému muži poddá. Že ho nenechá jeden,“

„Ty se jen tak nevzbudí, po tom dnu, co prožily,“ domlouval jejím kde vnímal její Cítil onu sílu, kterou si vždy podmanil venkovské ženy, však že dnes je to jiné, že se nesmí ujmout iniciativy. do

ke

„Myslíte, že mohu nechat

mám bez dozoru?“

od chaty!“

342 „Co by se velkého stát? Dole bydlí Cyprýnovi, kdyby postarají,“ se svým šibalským a Elfriede chvilku kývla:

tak se o a pak

„Mohu se tam umýt?“ „Na co byste se, moje, mýt? Já vás chci mít takovou, jakou jste já po vás tolik toužím!“ šeptal. To již stoupali do ve stráni a ubírali se lesem k lomu a U velkého dubu, který skrýval jejich milostnou tajnou schránku, se zastavili a dlouze se políbili. Dole po silnici šli dva chlapi z hospody, starý s mládkem ze mlýna. Blábolili opilé nesmysly a Elfriede s Ladislavem se schovali. Pak šli dál. Noc byla tmavá a plechová klenba nebe byla poseta „Ty jsem tam rozsypal pro vás, starý chlap a chová se jak Romeo. Elfriede

a

diamanty. a

vnímala jeho omamný pot

„Vy jste má Julie,

a shýbl se pro

mu

na mysl, že je

cigaret. jenž byl schovaný pod

Sotva vešli do útulné chaty, vrhl se na ni a ona mu jediným pohybem svlékla košili. Kalhoty mu spadly samy od sebe. Pak se zabývat jejími svršky a Elfriede si že nezažila, aby ji nahý muž pomalu svlékal. I když mu chvilkami pomoci, vždy toho hned nechala, ta hra byla velice vzrušující. Pak se sní, že spí, že je že byla vdechnuta do

poddala svému vzrušení, explodovala neznámou silou, myslela, že zajatcem doby, který se toulat vesmírem, díry, kde umírají

Trvalo dlouho, než si k ní Ladislav lehl, nebo se jí to zdálo, vír na kraji lidského chápání ji pohltil dvakrát. Myslela, že vypustí duši, ale nyní tu leželo mužské štíhlé a jakoby nasáklé poezií. Mužské ruce uchopily její a ona že se nyní bude ukojit jeho touhu. Hrála si s kouty toho krásného s místy, která ji ukázal, i která se líbila jí. Pak je pohltil burácející vodopád mocné která pramene a vlévala se do Cítili její silnou dravost, jež je nesla, znali však i její majestátnou laskavost, jediným povzdechem mohla Ale to.

je

Pak se znenadání na obzoru ukázala zem a tiše se vloudila do jejich duší. Byli Stehlíkových, na Oba na sebe na této prožili.

majíce

nedohlednou

údiv ze zážitku, který oba

„Já vás miluji, „Ano, Kohoutku, já vás také. Kdybychom si jednou tykat, naše láska „Ne, naše

bych, abychom si nikdy

vykat.

s námi na konec našich cest, já to od dnešního dne vím.“

343 Elfriede pokývla hlavou a pak na chvilku usnuli. Byla do domku k potoku, a pak, jako to kluci, hospody, beztak tam stávalo dost

hluboká noc, když ji doprovodil sad Auto nechal u

Když vstoupil do manželské ložnice, byl vtáhnut svou ženou do této Nyní oklamal. Nebyla to však do úst, neznal.

víru milování.

touze, touze, kterou u ní nezažil, myslel stále na Elfriede. poprvé pocit, že byl že ji na kterou myslel, byla to Elfriede. Tento stud, jenž mu

se chovala vždy dávala mu pocit, že sblížení jejich ba, že jí je tento kontakt odporný.

ji

Tím se pro Ladislava staly ženy jakýmsi zbožím, byly pro lákavými chvilkami sprchami denních balzámem na bolavou duši. Nyní se že Elfriede zradil. si v této chvíli že potkal tu pravou. Život se mu již dávno drobil v dlaních a jen Elfriede byla ochotna to nejlepší. Že roztrhne kolem jeho duše, že vdechne život novému vztahu a on bude zase žít. Léto se chýlilo ke konci. Lidé, jež vycházeli z okolních le byli úrodou hub. Rostou, šuškali si u Chlapi a ženské, co do práce, ve vagónech jiné téma Bylo období hub a toho léta

obrovskou vlakem

Richard Kobliha se ztratil. Kapitán Obermeyer dostal jiný Major Novotný ze shora nové pokyny: je již starý a nepolitický. Vztah mezi kolegy zchladl, Obermeyer byl že není všem vraždám konec. Mimo obyvatel okolí Mníšku se o mordech té doby tu nebyli od toho, aby byli tu proto, aby sloužili takové ohavnosti se v lidové demokracii do šuplíku, ale ho stále po ruce a od Jednoho rána, když Elfriede nakupovala u holandské kakao Van Houden, oslovila ji „Ani bych vám to, Balešová, Káju, musím vás pozvat.“

prakticky informovali o událostech v zemi ve národa, aby vzbuzovali dojem, že stát. Obermeyer nezaložil se jím stále probíral. cukr a mouku a na která zaplatila skromný nákup:

ale za to, jak jste se

Elfriede s povzdechem opustila vnímat Kájovu matku:

kakao, protože na

velkém dešti starala o mého stejnak

a

„Co prosím? Kam mám pšijít?“ „Ráno musíte na vlak, ale již ve Pojedeme na Novou Ves a odtud do Voznic a pak se jde na houby. Vemte si sebou jídlo na celý denH si jídlo na celý den a koš, hub je letos mladá žena a Elfriede poznala, že ji zve Pojednou zatoužila po kontaktu s normálními lidmi. jí šla poslední dobou stále více na nervy. „No, ale já budu muset vzít Mikuláše s sebou, nemám ho kam dát,“ „To se hodí, Kája jde také s námi!“

344 „Vy nemusíte do pekárny pracovat?“ „Ne, v úterý se chleba odpoledne tak jsme domluveni?“

a tak mívám volno. Zato musím celé

Elfriede hlavou a pocítila pýchu. se totiž žádné z vesnických žen pozvat tuto cizinku na kus drbu, byly všechny žhavé dostat se s ní do Elfriede se jim však vždy vysmýkla jako had. Tentokrát ji však pozvání vesnických žen Ráda vzpomínala na kolektiv zdravotní sestry, pokojské byly také , jak by to nazval otec Bauszer. Ale s takovými lidmi zažila Elfriede nejvíce legrace. A ona se ráda smála. když oznámila že pojede s Mikulášem na houby, v pochyby. Alexandr ohrnoval nos, že by rád jestli Elfriede houby zná, Magda, jež byla vždy líná, prohlásila, že jí bolí koleno, a Mikuláš úlekem skoro spadl ze na které stál a hledal na kredenci zbytek máslových které minulý týden s Elfriede pekli. Když prázdná.

našel plechovou krabici, do které cukroví s matkou ukládal, zjistil, že je

„Kde jsou mé sušenky?“ a zabodl do sestry. Magda se zvedla a šla mýt nádobí, se ke krádeži, protože mýt nádobí, to nerada Bývala k tomu donucována nadáváním a i pohlavkem. „Co já mohu

kde máš tvoje sušenky?“ divila se

Ty jsi mi je zase zhltala,

Mikuláš

ale

do škopku.

dobrodružství

dne bylo

„Kdy pojedeme?“ obrátil se na matku. „Ráno, ve

,“

„A kam?“ „Na Novou Ves a pak se ve a na se mu na ty sušenky nevykašlala,

do Voznice a pak na Hžebeny.“ houkla Magda na který otírala. Že jsem tu mohu na rodinu, uvažovala si v duchu.

„To na vlak o hodinu než já,“ konstatoval Alexandr a šel si do obýváku pustit Svobodnou Evropu. Magda si na otce zavolala. „Co je, Magdo,“ zastavil se

ve

protože

nám ve škole, že nemáme poslouchat štvavé vysílání Západu…“ „Cože?“

vlastním uším Alexandr.

„Ptali se nás, zda „A co jsi jim

neposlouchají cizinu,“ zasra…“

zprávy.

345 „No tak, Lexo, vzpamatuj se,“ na nic a Magda se Když se

Elfriede jako zmije. Mikuláš se díval zcela pohlavky.

výmluvnými a zoufalými pohledy uklidnili, zeptal se Alexandr:

„Co jsi jim

Magdo?“ Ta

rameny:

jsem, že zrovna ne, že se ti rozbila lampa u rádia, a že až pošlou z Víd novou,“ ohromila svou šikovnou lží rodinu. Alexandr se na dceru díval. Choutky utéci nebo zmlátit se praly v jeho mysli. Elfriede pak Energicky muže do haly a pak ho šoupla do obýváku. byla u v kuchyni: „Moc za umazanou sukni.

jsi to

Magdo,“ pokárala dceru, ale zase ne tak zle, jako

Byl tomu kdy Alexandrovi hrát rádio a lampa, která se spálila, nebyla nikde k sehnání. Teprve když Rosemarie, manželka jenž pracoval pro Ruskou vojenskou ambasádu a možnost propašovat hranice, poslala novou lampu, mohl Alexandr zase poslouchat rádio. Elfriede byla své za tuto pomoc, ale chránila se toho o tom matce napsat. S Fiedlerem, tak se jmenoval manžel, rodina nemluvila. styk, protože pracoval pro Rusáky! Že byl pouhým šoférem, nehrálo roli.

otci

Elfriede se rozhodla poslat Magdu spát a zabývala se Mikulášem a plánováním ranního výletu: „Musíme mít kompas,“ prohlásil chlapec. „Myslíš jako na moži?“ „Kompas na noži? Vy máte v Rakousku kompas na noži?“

se mu

„Ne, na moži, jak plují „Ach jo, ty myslíš na „Ano, v lese se „Ale paní také, mi u

matku pochopil. ztratit jako na se

když se tam nevyznáš.“

vyzná, jinak by nás s sebou nevzala. A ten její Kája

„Paní ani nenajde cestu když si jde pro výslužku ze do A to se jde po loukách. Jak by se mohla vyznat v lese? Takové jsou ženské všechny,“ mudroval Mikuláš. Elfriede se usmívala: „Všechny?“ „Ne, ty ne. Ty taková nejsi, maminko,“ Elfriede hladila jeho hebké „Musíme zase vzít usmíval:

chlapec a schoulil se do jejího

vlásky. až si budeme mýt vlasy,“

Mikuláš se

346 maminko?“ „Protože jsou pak zlaté, jako „Jako

šeptal chlapec a na

se pomalu kladla únava.

spát a zítra jedeme na houby!“ Sotva Elfriede uložila Mikuláše do postele, bylo po dobrodružství bylo lákavé a vzrušující, než aby dalo duši klid ke spánku. se tak dlouho ze strany na stranu, co budou až v lese zabloudí, a nakonec si vyndal stolku baterku a se. Knížka mu však záhy vypadla z ruky, a když se Elfriede podívat, zda spí, baterka svítila. Brdské lesy jsou souvislé zelené pásmo táhnoucí se od Zbraslavi až k Plzni. Je to vlídné skrývající v hlubokých hvozdech mýtiny, jezírka a bublavé Hluboké lesy jsou mnoha a mají množství Toho rána, kdy Elfriede klepáním na malého chlapce do jeho nový den, byla tma. Dech noci byl již studený, ale tiché, ospalé náhodné pípnutí nechalo tušit, že bude Žena a co se tím ránem blížili k nádraží, potkávali další expedice. Do ranního vlaku, který jel na aby svém návratu posbíral jedoucí do práce, a který byl zcela prázdný, nastoupilo žen a dva chlapci. Tašky s jídlem byly plné a né koše prázdné. Než vlak dorazil do ženy již na kolenou a snídaly. Chlapci se dívali z okna a navzájem si ukazovali známá místa. V Mníšku se již ženské bavily o svých záležitostech a chlapci se dali na prázdným vlakem. Novou Vsí stály ženské k vystupování a byly na pokraji nervového zhroucení, protože se chlapci nevraceli. Ti je s jásotem na nástupišti a zlobení matek si nevšímali. Na totiž, nad ladnou krajiny, vycházet slunce. I když chlapci západ slunce již mnohokrát, východ nikdy. Nad touto prostou nádherou žasly chvilku i ženské. Pak ale všichni cestou do Voznic. Den se probouzel a protahoval se mnohými zvuky a vzdechy. Dýchal tou prostou venkova, která konejšila jdoucí ženy, že mluvit a zcela se oddaly té nedohledné krajiny. sebou lesy, ve kterých se již skrývala Voznice. Zbytek okolí byla nedohledná pole, která v nebi. Snad ani by tu geniální jednoduchost barev nevystihl. Chlapci se chovali jako psi: chvilku pozadu a jindy byli daleko vzdálenost ušli dvakrát.

pak se pro skupinkou. Nakonec

Sotva se výprava dostala do lesa, již byly si jich nevšímaly, že pod rostou pravé zázraky.

houby.

zase vraceli, celou radila, aby

„To je že jsme si jsem nezahlédla,“ Kájova matka a Mikuláš se divil, se tak rozhlíží, když vidí stejnak jen stromy. Paní Pítovcová tomu zrádnému tichu

347 „Povídaly si tuhle ženské u nás

že

se vypraví

již

a v lese Tomu však prosté ženy Elfriede moc nemluvila a ani Halila se tím ženám do záhad, protože ony o mnohé

co by Nejvíce tím

Žena se jmenovala Malcová a její manžel se jmenoval Malec. Protože Malcová byla více jak mají který se sotva ve vsi ukázal. mu Malcov a jiní Malcovský, ale to je již dávno. Nyní byli od mouky manželé zváni jen a A ta se nyní na Elfriede: „Co tak u vás, v Rakousech, Balešová, rostou také houby?“ „Já ani nevím, paní mlynášová, já jsem tak brzo odešla z domova a na houby nechodí,“ zamyslela se Rakušanka. na ni ale „Oni v tom jejich jazyce nemají „Ale …nic si z toho

Proto musí

se snad

Š.“

to jsem No náš to také lehké, než se to Balešová, to se jednoho dne probudíte a budete to

Náhle zrak a pak leknutím Cesta, jež se dosud vinula mezi lesa, se narovnala jako školní pravítko a v dáli ženy skupinu lidí, a žen, a všichni velké koše! „Proboha, oni tam na

budou

než my!“

Všeobecného rozrušení se paní Konvalinková. Stará ve hledání bylinek a pro ty by si nohy ušoupala. „Dámy, nevzdávejte to, já znám zkratku,“ lepší náladu. Že se na houby vypravila i jejich ho moc nenadchlo.

totiž

zálibu

ženám a Mikuláš mít i když to byla ta hodná Konvalinková,

Konvalinková se ujala vedení. Skupina již nešla po Vsi do Voznice, ale nepatrnými Stoupali do pražskou jak se kde poslední

tedy po silnici vedoucí z Nové a znenadání silnici schod.

„Pro Krista pána, jak jste se tu mohla vyznat?“ divila se a aby dávali chlapci pozor na auta. Silnice se táhla lesem, tu schody, které jako by vedly až do nebe a byla v tuto ranní dobu zcela Kousek výše schodech vedla srna rodinku silnici a dívala se zrovna tak na lidi, jako ženské na ni. „Kde by se tu vzaly auta, tak brzo,“ divila se dálnice do lesa. Ostatní za ní. Šly již dlouhou chvíli v ranním tichu a slunce se kotlinou, ke které se blížili. Pak hradbou

stát na kraji lesa a které daly obrazu

ale pro jistotu

na druhé

mísit s oparem, ležícím nad

s úžasem na malebné údolí, obklopené paletou zelených barev. se vinul

348 Syté louky byly okrášlené vrbami a rákosím. Po jejich levicích obraz rybníkem, za kterým byla hráz a po pravicích se obraz táhl až Brd. nimi se schovávaly tašky v zahradách ovocnými stromy – Voznice. „Tamhle,“ vydechla Konvalinková, „je vila

Nového.“

Ženské ztuhly posvátnou úctou, jako by se tu zjevila sama Panna Marie. Ticho Elfriede: „Kdo to je Oldšich Nový?“ „To je slavný filmový herec z Barrandova a tady ve Voznici má vilu, paní Konvalinková a se na mladou ženu podívala: jak to chudák muže vyrvaná z rodné tady se vše musí jako malé myslila si. mezi ploty zahrad a ujala se vedení: „Tady se už zase vyznám, tou cestou se dostaneme Voznická hájovna stála na konci vsi a za ní pocestní vydali. Slunce si již nehrálo s obzory a se kreslilo lidem stíny, šipky ukazující k západu.

modravé lesy. A tam se naši nyní již svítilo z výšky a

Ženské chlapci šli cestou, která se svažovala a za mostem, který museli se narovnala do dáli. A na ní ty samé chlapy a ženy košíky. „To byla moc

zkratka,“

že jsme nezabloudily,“ mínila

Pítovcová. V tom okamžiku

chlapci s velkými „Mami, mami, tam je jich mnohem víc,“ hlásili. „Už

sbírat?“ staraly se ženy.

ne, až dojdeme na a ostatní se dali za ní. Nyní se šlo jen mezi stromy, klopýtalo se Naši se do omamné probouzejícího se lesa a do Pomalu a

Pak opustila cestu a silné

se za nimi uzavíral les a vdechoval je hloub a hloub do svých útrob. nesbírejte, pod ignorovala rodinky

jich roste víc,“ nabádala a školky které se skoro u každé

a

vychloubaly Terén se pomalu zvedat a tu již sama neodolala a sbírat. Koše se plnily rychle a než slunce kreslit dlouhé stíny, všichni plné koše. Rozhodli se tedy, že si sednou a pojedí. Se jídlem se uvolní zase to místo a pak že se vydají na cestu Jak se dohodli, tak a že Mikuláš

Po

rychle naplnili

místo v taškách novými

pojednou Chlapec na dobrý smysl. Po celou dobu, kdy obcházeli vesnici Voznici, si to myslel, kde je. Od okamžiku, kdy sešli s cesty a on se hledání hub, nedával na to, kde je,

349 pozor. Nyní pocítil Proto se

na na paní

protože

kterým by se vydal avšak její nerozhodnost mu klidu nedodala.

se chvíli rozhlížela a pak ukázala namátkou: „Za mnou, tady to znám,“ a vyrazila. Asi po dorazili místu. slunce, jež vlivem korun kreslily do teplého lesního vzduchu jakousi kouzelnou objevili jezírko s chatou. V okamžiku, kdy k tomu místu došli, do chaty vešel a za sebou Chvilku tu nádheru pozorovali a pak se vydali zase na cestu. Sledovali stezku, co od chaty vedla, ale ta se brzo ztratila v mechu. Všichni již byli unaveni a vysíleni, tak se u co se za hrbem lesní nerovnosti objevil, usadili a Elfriede si nabrala do dlaní vody a napila se. „Myslíte, Balešová, že je to pitné?“ ptala se „Myslím že jo. Paní Bražáková má studnu hned vedle hnoje a také má pitnou vodu!“ „Bražáková je staré prase,“

Konvalinková a Pítovcová pokyvovala

hlavou. máte,

pravdu,“ dodala

„To je moje maminka a ne Konvalinková ho pohladila po „Ano, je tak hezká a mladá,“

a napila se také. postavil se Mikuláš

a Mikuláš

mámu.

dobrý pocit.

Nyní byl les zcela jiný. Slunce se chýlilo k západu a ptáci jako by siestu, nebyli slyšet. Praskot letitých však zesílil, to jak si v teplu podávaly stromy paže. Mikuláš

na Novou Ves jeli západním pádem musí být vesnice od nich na jih. Od jihu

do Voznice šli severním svíti slunce…

„Kolik je hodin?“ zeptal se, aniž by mínil Hodinky byly tenkrát vzácná mnohem majetek než v dnešní Ukázalo se, že náramkové hodinky jen paní Konvalinková, ale již dávno že je nosí jen pro parádu. Pak se ženské dohadovat, kolik být, a shodly se na poledni. Mikuláš to slyšel. Pak prohlásila že by jít dále, a vyrazila. Protože šla odkud svítilo slunce, Mikuláš nic nenamítal. Asi po neustálého nímž stála chata.

a povalených

„Tady jsme už jednou byli,“ souhlasily. Pak se ke slovu Kája: „Ttttttam v ttté „Ano, já ho také

je. –

došli k jezírku, nad

Mikuláš. Ženské se rozhlížely a pak s chlapcem tím jsem ho

tam bydlí,“ souhlasil Mikuláš.

350 „Jedna z nás by se nehýbala se z místa. „Já tam dojdu,“ „Já

jít toho

zeptat na cestu,“ mínila

ale

Elfriede.

s tebou, mami,“

se Mikuláš.

Skupinka žen s jedním chlapcem pozorovala, jak jde Balešová se synem mírným svahem k jezírku. blízkosti jezírka nerostly stromy, avšak dva staré duby, které tu ležely ve a cestu po severním Naši se tedy vydali po jižním kde bylo sem tam Pojednou Elfriede tolik, že

a chytla syna za hlavu.

„Um Gotteswillen, was soll das hier? Wird die Sache kein Ende nehmen?“ lekla se jakou mluví. To se jí stávalo i mnohem menších

„Co to blábolá, kdo jí má hrozného se zmocnila jejího

mínila

Ženy nejprve nechápaly, co se stalo, než jim došlo, že Balešová její syn. Mikuláš však tu co to bylo: halda Chlapec dívka?

ale vidí a nechce, aby to

než matka. Poražená a stažená srnka? Ne, mrtvé

paží,

Mikuláši se škvírkou tu pozorovat. Ano, bylo to protože bylo na moc malé. Leželo na zádech a to je jako Pavlíková, nemá , pomyslel si. Mikuláš pocity zaplašila na tu

zda má

„Maminko, musíme jít nedej, ta se tu

nebo zda se mu chce zvracet, ale protože všechny tyto do a zavolat policii. Já vím, jak se dostaneme z lesa nevyzná.“

Elfriede vycítila sílu v chlapcových slovech a uklidnila se trochu. To, co bylo hrozné, a kdyby chytl Mikuláše hysterický záchvat, netušila, jak by se odtud dostala. Sklonila hlavu k Mikulášovu uchu a šeptala: „Ty víš, že jsem zdravotní sestra, že, Miky!“ chlapec kývl hlavou. „Já musím tam jít… jestli

nežije… musím se podívat.“

Pustila chlapcovo a šla k mrtvole. Bylo to asi dvanáctiletého a ona že se nedoví pohlaví, že je, jako tenkrát v Davli, leželo hlavou s kopce, ruce za zády v tak úhlu, že si Elfriede pomyslela, že bylo již mrtvé, když sem jeho pohodil. roztažené a ona si musela vzpomenout na pana Cyprýna, když kuchal a stahoval u jejich kurníku králíky. vlasy jako uhel byly na chlapce dosti dlouhé a na krátce však nebyl neobvyklý pro chlapce, ani pro Polkla a se: položila a pravé ruky na tepnu a chvilku Pak se zvedla a vrátila se k Mikuláši. „Už je

351 „Je mrtvý?“ Elfriede na kraji lesa.

Vzala synka za ruku a vracela se ke

která na

„Musíme jít a ohlásit to na policii. Tam leží „Jako Pavlíková,“ Mikuláš a ženské pochopily. lomit rukama a stará se zhroutila na zem. padla na mech. Elfriede se jí ujala a Pítovcová pro vodu. Snažila se nic jiného než to jezírko. Bála se ke i když ji týrala. Elfriede otírala pak položila vlhký na její zátylek: že jsem si s sebou nic nevzala, co to jsem za zdravotnici?, a slíbila si, že se jí to již nikdy nestane. Pak se Konvalinková probrala. „Dýchejte zhluboka, ten lesní vzduch vám mladá zdravotnice. Když se žena natolik vzpamatovala, k severu a ostatní

to nic nebylo,“

ji

Jen rychle z tohoto hrozného místa!“ vstala a za ní. Elfriede se podívala na Mikuláše a ten zakroutil hlavou.

„Paní myslím, že se vedení ujme tady Mikuláš. On se vyzná,“ Elfriede a šla za synem. chvíli pusou, ale protože se všichni vydali za chlapcem, šla také: „Jak se tu asi po z kopce. Šli tedy

vyznat od

ale nikdo si jí nevšímal.

narazili na cestu, která byla rovná jak paprsek slunce a vedla do Voznice.

Kapitán Obermeyer se zabýval politicko-výchovným Mrazíková paní Dolejší, že si vzala 1 kg mouky, aniž by ji zaplatila. dámy byly národního podniku PRAMEN a jednalo se o polohrubou mouku. Dolejší si tuto urážku nenechala líbit a prohlásila, že Mrazíkovou, jak jedla potají u tohoto produktu. Od uzenin se již mluvit Obermeyer zvýšené hlasy) o mase, o telecím plecku. „Kolik telecího plecka jste, paní Mrazíková, odcizila?“ zeptal se ženy. Ta smích,

rameny.

kilo,“ prskla soudružka Dolejší. Obermeyer se musel držet, aby nepropukl ve ho však zajímat:

„Kilo masa je dost velký kus, jak jste to z obchodu vynesla?“ Mrazíková se a Dolejší jí visela na rtech: si ho ke kozám, do podprsenky,“ a Obermeyer musel vystartovat od stolu, protože se ženské na sebe vrhnout. Když je uklidnil, zeptal se: „Jak se na to „Pan vedoucí mi „…a

Mrazíková dala ruce v bok: sáhnout na prsa, a tak jsem mu jednu vlepila…“

tom jí telecí vypadlo.“ Dodala soudružka Dolejší.

„Podala jste stížnost na pana vedoucího?“

352

„Za sexuelní

na pracovišti,

„Za co, za sex… na… co to je?“ než

dát Obermeyer

Zvedl sluchátko a slyšel, jak soudruh z centrály nerozumím, chce mluvit s vámi, soudruhu kapitáne! Obermeyer vám

zazvonil telefon. soudružka cizinka, já jí moc kdo volá.

den, paní Balešová… copak se stalo?“ ohlásil se.

Kapitán Obermeyer chvíli poslouchal a pak

z PRAMENU a

všichni ve Voznicích, já jsem tam, co nejrychleji budu moct!“ Teprve ve vrátnici, než nasedal do auta, si na službu konajícímu soudruhovi, aby je poslal

Major Novotný, jenž na telefonát Elfriede Balešové reagoval voze a rádiem volal posilu jak z Prahy, tak i jel šílenou rychlostí, tentokrát Obermeyer slyšel, že si vyžaduje

rychle, již

ve

zapnuté sirény. Novotný zapojil kdo se v brdských lesích vyzná:

„…to je mi jedno, že není ve je to vyznat… soudruh by mi byl hovno platný!“ praštil do vidlice bakelitového

a

kulak nebo pašerák, musí se tam do mikrofonu Pak jím

Novotný vedle šoféra a Obermeyer vzadu. se usmíval. vztah po zastavení pátrání po vrahu trochu unavil, nadále o muži v jádru jsou.

Pak se

a již

se ozvala a Novotný dostal ve Voznicích u v hostinci, ale nechlastá, k Obermeyerovi:

se jejich jací

znalce Brd. do mikrofonu.

pane kolego,“ „Nemáte se co omlouvat, však vím, máte vaše jsem být

Nyní je zase jedno

„Ten Kobliha je mi záhadou. Vypadalo to, že má tomu tak. jsem si to na

zneužité a mrtvé!“ bratra, ale není

Jak jste k tomu „Choval se pokaždé zcela jinak, i hospodská která s ním na sudech s pivem, byla také že ten, kterého jsme z lesa, je

ve

jiný!“ Major Novotný se nadechl. se dálnicí k Mníšku a Voznici.

vyhrabal do

nad Zbraslaví, a rozjel se

„Schizofrenie, již jste uvažoval, že by mohl mít rozpolcenou osobnost?“

353

takový

„Neuvažoval, ale mohlo by to tak být, vidíte, to mne nenapadlo. se Obermeyer.“ „Já ano,“

jsem

Novotný, sotva ho bylo slyšet.

„Jaké to je?“ blázna.

„Jaké to, jaké to je… to si je to humbuk, nebo máme malé

jako Jako by si z vás moc špatné školení…“

Muži chvíli každý zahloubán sám do sebe. Mníškem a od kostela šel vyzdobení, a rakev za sklem samý vším tím a ministranti. Jak dlouho to bude trvat a lidé si zvyknou bez pomyslel si Obermeyer. „Ono je že pes vidí všechno byste ho

vžít se do myšlenek jiného. Já Copak již byl

nechápu, jak psem?“ Novotný

tvrdit,

„Když vám pak n šmejd, vrah, tvrdí, že jednou je Jarda a jindy Pavel, také nakopal do prdele!“

„Ono to bude tím, že se to vše podobá trochu náboženství a toho se mnozí bojí… Jednoho dne budete muset Jardu a Pavlovi se omluvit,“ Obermeyer a oknem zahlédl hostinec na Malé svaté. Na posledním z zaslechli za sebou sirény. Vozy z Prahy je „Oni jsou bezmocní, protože nemají ani víru ani Obermeyer mu

Novotný a

Na prostranství hostincem u ve Voznici byl nával. pozdvižení byla skupina žen s jedním chlapcem. Každému, kdo o to zájem, ženy rudé ve zážitek z lesa. Sotva Novotný a Obermeyer vystoupili z auta, sesypaly se kolem nich jako Obermeyer zvedl ruku a ženy ztichly: „Kdo z vás, na vlastní

tu

Po této jednoduché otázce ženy ztichly a jaksi se jejich rozestoupil, takže Obermeyer Elfriede Balešovou, jak se opírá o hostince a za ruku drží Mikuláše. Na všeobecné rozrušení nedbala. Dal pokyn uniformovanému soudruhovi, aby hlídal jeden ze které hostincem na zákazníky, aby se mohl s ženou v klidu bavit. Novotný mezitím vytáhl znalce Brd, který již páté pivo a tvrdil, že je to na státu, a si ke kolegovi. tu

Uniformovaní soudruzi odehnali stádo jak to hafani s ovcemi, a tak skupinka jedné ženy a chlapce jako na pódiu ochotnického divadla. „Máme narváno,“ nechal se slyšet ochotnický herec z Rychty z Nerudovky,

Novotný. „Takže, opona

Paní Balešová, co jste tam v tom lese hledala?“

„Paní mne oslovila, zda bych nejela s ostatními ženami na houby a já jo. Pak jsme zabloudily a já to našla,“ Elfriede.

že

354 „Bylo mrtvé?“ Obermeyer na ni

Elfriede jen

hlavou.

„Jak to víte?“ „Šla jsem až

a zkoušela tep, vy víte, že to musím, je to…“

„Ano, je to vaše – Ärztliches Gelöbnis – já vím,“ souhlasil Obermeyer. „Co jste to

Novotný.

„Paní Balešová je zdravotnice a je vázaná jste

že je

že se musí o nemocné postarat.“

mrtvé?“

to si musela na vlastní Elfriede pak když byli u jezírka že podruhé, protože se v lese ztratili, tom objevili tu

scházeli s Mikulášem k jezírku. Že pocit, zašel do chaty, že tam tedy bydlí. Když tam došli se onoho zeptat, jak se dostanou z lesa. A

„Znáte to jezírko?“ obrátil se Novotný na znalce Brd. „Bylo to malé jezírko, u kterého byly chaty?“ zeptal se muž. Byl to statný chlap s drsnýma rukama, byl samý sval. plnovous a hluboký hlas. Elfriede a Mikuláš se ozval: „Na pravé chlapec a celý se

byly chaty a byla tam budka, tedy krmítko pro ptáky. Na

„To je jezírko nad Halouny, to znám. Tam jsme hned, tedy, pokud pojedeme, co se dá, lesními cestami auty. se tam smí jen „Auty, to si

dovolit,“

kapitán Novotný a vydal se rozdávat pokyny.

Obermeyer pak odvoz žen do a to bylo pro Policejním autem, mimo Elfriede a Mikuláše, nejela žádná.

velké dobrodružství.

Pak se auta rozjela rychlým tempem do lesa. V prvním Novotný v posledním Obermeyer, jinak byla sedadla obsazena samými uniformami. Bylo zakázáno troubit zapínat sirény. U hájovny na konci vsi k nim kolonu vozidel do svých

hajný

od

a pak již pohltily lesy

Jeli asi dvacet minut a pak co se tu vyznal, nechal zastavit a šlo se Za necelých patnáct minut k jezírku od jihu. Mezi stromy bylo poschováváno více chat, ale u jezírka stály jen Jedna byla na druhé a jedna se skrývala za velkým balvanem, skoro skálou. I krmítko pro ptáky tu bylo. Bylo to kouzelné místo, když si veselé hlasy jak lesem, tím nenapodobitelným zvukem, který dokáže vykouzlit jen lesní kulisa. „Tu chatu naproti vezmeme jako první. Novotný.

muži se k ní

zezadu!“ houkl

355 Uniformovaní soudruzi velitele, asi protože všechny rozkazy byly vykonány doslova a potichu.

inteligentního mladého muže,

Další se blížili ze Major Novotný a kapitán Obermeyer u zneužitého a soudruzi od specielní jednotky se dali do práce: hledali stopy. Rutina, které se nemuselo mluvit. „Já se na to nemohu dívat, ani po tolika letech…“

Novotný a Obermeyer

„Na to se nedá zvyknout!“ bylo zcela nahé, svršky se v okolí nenacházely. Bylo že zneužito bylo jinde. To, jak bylo šlendriánsky pohozeno, o nedbalosti, lépe o jeho zoufalém psychickém stavu. Jako by ovládl zcela osobnost muže, že ztratil veškerý strach z prozrazení. již pro svou chlípnost. Pojednou se u chaty byl z chaty vyveden muž:

semlelo: byly slyšet hlasy, hlasité povely, a pak muži velký a zrzavý. Byl to Richard Kobliha.

Obermeyer nejprve prohlédl chatu. teplá.

jak

se muselo

chvílí topit, protože byla

vstupu do chaty byla nalevo malá trampská obytný prostor se válendami. Všude bylo plno

s jídelním stolem, vpravo byl fantastických

Na jídelním stole stálo v hrnci, co se podobalo ovaru, a policista by to mohlo být. Rozkázal vše odvézt do Pak se který již mluvil s Koblihou. „Kde jste sebral to daleko, aby na

Kdo to je?“ slyšel, jak se ptá. Odvedl

domyslet, co k Novotnému, muže tak

Kobliha se díval, zcela na divadlo, na to, co zbylo z Policisté se chystali mrtvolu zabalit a vložit do plechové rakve, která byla jedním policejním vozem do hlubin Brd. se podobal dodávce. Jiní odborníci fotografovali okolí a prohledávali každý kout lesa. „Kam jste dal svršky toho

zeptal se Obermeyer. Kobliha se pohnul:

„Nevím, já tady s tím nemám nic

to

bratr!“

„Kde je váš bratr?“ „Naposledy jsem ho „Co váš bratr zadržet zvracení. Kapitán se „On si je „S lehce

a ukázal

odkud ho

genitáliemi?“ Kobliha si dal ruku a pak

ústa, jako by

a jí je.“ Kobliha na Obermeyera chvilku

„Jen tak, to mu asi chutná nejvíce!“ Zrzoun se k Novotnému a tiše

koukal a pak hnusem. Obermeyer se

356 tu dále!“ Pak odešel za inteligentním velitelem uniformovaných s ním tiše domlouval a pak se vrátil. Slyšel, jak se Novotný ptá: „Máte rád vašeho bratra?“ Zrzavý muž se znovu hlavou. Stále a stále znovu kroutil hlavou.

a jen dlouho

kroutil

„Jak se jmenuje?“ „Nevím. Ale jednou ho zabiju!“ Tuto

Novotný a budil i dojem, že by pro

Richard Kobliha byl bojácný a ochotný na vše vše

„Vy nevíte, jak se jmenuje váš bratr?“ „Nevím, já s ním nemluvím, a tak „Pane Kobliho, si Obermeyer.

jste mi

„Ano, Obermeyer

v

jak se jmenuje. doklady, že jste byl za války nasazen,“ ale já ty doklady

nenašel.“

pohled s velitelem jednotky a pak se obrátil k obrovskému muži a

„Doprovodíte nás do chaty? Je to vaše chata, pane Kobliho?“ Ten zakroutil hlavou: „Ne, asi mého bratra, dnes ráno jsem ho tu našel,“ Když muži vstoupili do srubu, v kuch chaty a

se Kobliha potit. Obermeyer

„Tady je k jídlu, asi ovar, to bych si dal,“ hrnec do rukou. Chytrý velitel ho chvílí na chaty.

ke stolu

a vzal smaltovaný, nevelký Obermeyera zase do

Zrzavý muž se úderem Richard Kobliha vystartoval od se na krk a policistu dusit. Kapitánovi vypadl hrnec z ruky a obsah se rozprskl po místnosti. Obermeyer se snažil vymanit z jeho velkých dlaní, ale síla toho šílence byla tak velká, až pochopil, že tu má co nemocným Protože do chaty vstoupili jen Obermeyer a Novotný, uniformovaní policisté, co se Proto je Novotný zavolal na pomoc a vrhl se na Koblihu. Bylo tu tak málo místa, že pováleli židle u stolu. Samotný následující zrzavého obra byly podlité krví, se úšklebku. S lehkostí Novotného a stále, jako zakousnutý chrt, držel Obermeyera, kterému již docházel dech. Novotný tedy odstoupil a uvolnil místo mladým Ti se na vrahovi ruce, aby vyprostili krk kriminalisty. Nápad to byl dobrý a jediný, který se nabízel. Avšak stisk psychopatových dlaní byl než síla mladých Podobné povely, jako ruce nebo u tohoto muže nepomáhaly. Obermeyer a jeho rty nabíraly modrou barvu. Novotný na to Nebylo sice v té oblíbit si kolegu, natož s jeho,

kapitalistickou

357 kriminalistickou školou. Cítil opravdové což bylo lehko možné, kdyby jen na chvilku opustil úzkou že by se ho zastal. Cítil, jak panika hrozí prolomit v poznal mdloby.

že kdyby se dostal do ideologické základní teze, jeho vlastní tolerance.

chatu a volal o další muže. Pohled mu padal na znalce Brd. Byl o hlavu než ostatní muži a Pokynem ruky mu dal najevo, aby se také zapojil do záchrany Obermeyera. Situace se byla chata plná lidí, každý se jiného, než držel krk Obermeyera. První v taktice vyvolal „Musíme ven, tady je málo místa,“ zvolal a

cpal a Kobliha znalec Brd. tahat klubko

nic chatu

k jezírku. Novotnému se dostala do ruky sekera s dlouhým ji uchopil a sledoval, jak se halda mužských prodírá chaty ven. Mnohé lesního vzalo za své. Bylo slyšet skla a nádobí. Obermeyer byl již v avšak Koblihovi to ušlo, protože stisk jeho dlaní nepovoloval. Nyní major Novotný jak se z valné hromady vyklubaly Koblihovy nohy. Ležel na zádech a svíral Obermeyera, který mu ležel na pravém rameni, a oba muži své blízkosti. Novotný se nerozmýšlel. Rozmáchl se sekerou, jejíž obrátil, takže tupá strana dopadla na chlapovo koleno. Bylo slyšet prasknutí kostí, a Kobliha za hrozného Obermeyera pustil. Trvalo chvíli, než ho muži koleno na doživotí bránil se jako pes. Jeden z uniformovaných se Obermeyerovi. Bude trvat týdny, než mu fialové prsty na krku zmizí. kapitán se pomalu vzpamatovával, avšak mladý muž mu nedovolil, aby vstal: chvíli

soudruhu kapitáne,“ radil mu a

–i

se mu

motala hlava. Kobliha dostal pouta a byl posazen ke stromu, odkud zíral jako major Novotný, zeptal se zrzoun:

Když

„Ublížil mu, panu Obermeyerovi?“ „Ublížil? „Ne já,

jste ho málem

o život.“

bratr. Já bych nikomu neublížil,

„Vašeho bratra také!“

Novotný a

mne lidé znají…“ svým uším.

Muži na sebe chvíli zírali, byl jeden ze druhého vyveden z míry. Kapitán malou chvilku zavzpomínal na Rychtu a ochotnické divadlo. Takhle hrát nevinného by asi ani profesionální herec nedokázal. Pochopil, jak bezedná je hloubka lidské duše a jak málo o ní lidé si jako tulák, jehož pohled do vesmíru nikde Muži mezitím naložili mrtvé do plechové rakve a odnášeli ji lesem k autu. Z okolních chat se sem znenadání podívat ale jelikož bylo úterý, mnoho jich nebylo. Kapitán Obermeyer se postavil na nohy, ale nechal se jedním mladíkem podpírat. Dobelhal se a dal jim najevo, že s nimi chce mluvit:

358 „Všimli jste si

zvláštního?“

Hrstka se skládala ze dvou mladých žen, jednoho starce a Již od let tu, pod Halouny, od jara do podzimu trávili volný Starý muž byl jako kovboj a žena jako indiánka. Obermeyer si že staré na lidech byly jen jejich Pohyby jejich byly ladné, jako u mladých lidí. Mladé ženy byly asi maminky Jako na dotvrzení jeho úvahy si vybralo jednu z maminek. „Komu „Ta

od vzdálených chat

proto se tu mohly zdržovat. chlapec a a každé

ta chata nad jezerem?“ šerifovi, ale

tu není, je v práci,“

indiánka.

vám divné, že je obydlená?“ bych si

„Zcela nebyla obydlená. musel všimnout,“ kovboj.

jsem šerifovi spravoval židle v kuchyni, to

„Takže se tam ten muž vloupal teprve dnes?“ myslil nahlas Obermeyer. „To je možné, my byli od rána souhlasila indiánka. se

„Co ukradl?“ stalo, nic „To jsou vaše

byli jsme nakoupit v Mníšku potraviny,“

jedna z maminek. Obermeyer si

že o tom, co

ženy

„Máte jich více?“ „Já mám chlapce, ten šel do Kytína k sedlákovi, chodí si tam obsluze koní. Je do nich celý blázen,“ druhá maminka. Obermeyerovi se podlomila kolena: „Kdy ho „Každou chvíli,

tu už

být,“

mladá žena.

„Jak byl starý?“ „Letos mu bude dvanáct.

se ptáte?“

„Jak to, že není ve škole?“ „Jeho matka

jela na mandarínku bramborovou a tam jsme ho pustit!“ Obermeyer Bože, aby to, milá holka, nemrzelo, pomyslel si ve zlé

„Jak chlapec vypadá? „Jak by vypadal? že u koní si krátké vlasy „Co tedy ukradl?“

Je hubený, a nechce chodit dovolit… taková blbost,“ durdila se mladá maminka. kovboj.

359 „Myslím, že nic, ale

se dát do oprav. Docela to tam

Obermeyer pozoroval, jak se les hemží policisty, jak stále prohledávají vzdálené okolí. museli v tom okamžiku najít, protože se srotili kolem majora Novotného. O se dohadovali a pak Novotný k nim. „To necháte

samotné po lese?“ zeptal se.

„No dovolte, dvanáctiletý kluk není vyzná lépe než domorodci!“ durdil se kovboj. Obermeyer nyní uniformovanými. Byly to bylo to venku: jež se

a tady v lese se prakticky narodil, ten se tu

co Novotný nese, a co tolik rozruchu mezi svršky a než vše domyslel a mohl zabránit zlému

„Tohle chlapi našli tamhle pod lesními velikány. „Kde jste to vzal? To je našeho majorovi z ruky.

Novotný a ukázal

na jih do houští,

jedna z maminek a vyrvala tepláky

Obloha se nad brdským zatáhla ocelovou barvou Nebylo jediného mraku, jen atmosféra klamala lidí: dala jim pocit, že se pod její modrou klenbou dokážou schovat, že se ubrání vesmíru. Nic se nedá schovat, utajit, podbarvit, omluvit, utišit, když se matka doví, že její je mrtvé. zdravý, chlapec. Chlapec, jenž šel kilometry aby pro své pomáhal sedlákovi obstarávat chlapec, který jak naložit sem… Tento

se mu navždy vysypal Musel ukojit hroznou jiného který však jak se nakládá Který žádný a jako narkoman bloudil z místa na místo a hledal to, co ho nechalo poznat vzrušení. Jak mohl znát které chlapce vždy doprovázelo lesem ke koním? Smutek, když se vracel zanechav své ve stáji? Jak se mohly spoje v mozkové tak zkratovat? k tomu, že matka z jedné na druhou drží v ruce tepláky a víc? Nic víc! Nic víc… to zjistila než Elfriede. Byla co se Ladislav vrátil od Elfriede. Byla si jista, nespala. Co si Ládíkovi bylo dvanáct, jednou

nechá dojít svého a nic

v jiném stavu. Byla té noci, celé tím i potom s ním osm, si stará na to, mít

S Elfriede se nescházely již tolik však byly stále nejlepší se stalo v jejich vztahu. Milovala se se svým mužem a necítila její jak je to možné? Když Elfriede celé léto v lesní tenkrát.

jak našla nepocítila k té co trávila žádnou lítost. Kdyby bydleli v pevných domech, nestalo by se to, a

360 Elfriede, když musela na chvíli a to nohu!

sáhnout, aby se Ne, ona si

že je mrtvé, prožila zapálila cigaretu a hodila si nohu

Ty její štíhlé nohy!, zlobila se Elfriede v duchu. Ona u ní tenkrát hledala nenašla.

kterou

vražd nebralo konce, chvilkami to vypadalo, že kdyby ženy nešly toho úterý na houby, nestalo by se to. Obermeyer že kdyby tam tenkrát nezabloudily, mohlo se stát mnohem více. I major Novotný byl toho názoru. Richard Kobliha ve a protože na nikoho, kdo by se snažil poskytnout mu právnickou oporu, již nikdy o lidé z kraje neslyšeli. Na všechny tyto události z toho to nejlepší. Napsala

nemyslela. Trápilo ji a tak se rozhodla a poslala Ládíka k potoku,

Milá Elfriede, dostala jsem ošatku švestek,

ranných,

zítra odpoledne na kus

Na kus

se Elfriede vždy nachytala. „Co

zítra odpoledne?“ zeptala se Mikuláše.

„To nemám

máme spicha s kluky v altánku v parku za hradem!“ bránil se

chlapec. „Tak to já se svezu s tebou, mám tam cestu,“ „A

Elfriede.

tam pojedeme?“ divilo se

„Jak, „Že jsi

tam pojedeme? se svezu,“ upozornil.

„To tak jednou „Když to

jednoduše, jako vždy,

otec, myslela jsem, že se to tak

tatínek, tak to asi tak bude,“ souhlasil Mikuláš a byl

Elfriede si chytla bylo jí, jako by si musela Dala se do dalšího kusu prádla. Stála totiž v hale a mandlovala. Po chvíli se jí

ale

to

nevolno, a tak si sedla.

Paní Cyprýnová neustále do ložnice, a paní domácí pozorovala. Nyní, když ji „Nezlobte se, paní domácí, kdy jste Elfriede se na ni podívala a snad v duchu

musela projít neodolala:

naposledy vaše dny?“ ale nic

halou

361 „Tak vidíte, já si to myslím již delší dobu, vy budete v jiném stavu!“ „Ale, copak to je? V jiném stavu?“ „No,

houkla paní Cyprýnová,

si nebyla jista, zda jí paní

domácí „Ale

paní Cyprýnová, to bych musela

„No, ono se stává, že se to také a já jí

to

doví až poslední. Já když Máte nevolnost po ránu?“

Roberta, tak mi

Elfriede. budete

„Tak to vidíte. si kdy se to narodí!“

kdy jste se s panem domácím naposled tulili, a

Elfriede si na noc ve to byla s Ladislavem. Alexandr ranním vlakem z Prahy, protože se pohádal s dcerou Alexandrou, která se rozhodla, že se po manželství rozvede, a proto nešel do práce. odešly do školy a prázdný který on skoro nikdy nezažil, ho zlákal a dostal na ni Byla tak jeho vášní i dobou, kdy se jí zmocnil, že neuvažovala. S Ladislavem od té doby nespala a s Alexandrem také ne. zdráhala. Vyvolávalo to spoustu hádek a došlo mezi nimi i Elfriede

tak se mu

jak tím vším trpí, a tak se snažila jim dávat jednou tolik lásky. si, že s naprostou jistotou neví, od koho Polkla a dala se do mandlování:

„Asi budete mít pravdu, paní Cyprýnová,“ a stará žena se uspokojila a se odhodlala na knedlíky. když paní domácí své Druhý den odpoledne se matka a syn vypravili na Hrad. Šli zadem, tedy od potoka do prudkých do až došli na silnici, která vedla do Mníšku, kterou pak zase do prudké do lesa, kde stál starý dub s tajnou schránkou. Mikuláš rychleji než matka a do dutiny ve Byl tam malý a tak jej podal matce. Matka byla zadýchaná, sotva popadla dech, a tak se rozhodla, že si chvilku sedne do lesní trávy. Rozbalila lístek a Milá ani nevíte, jak po vás toužím, cítím, jak je Vaše srdce vzdáleno… Kdybych

sedmimílové boty,

šel bych za Vámi i miluji Vás

více,

Váš toužící Kohoutek.

na kraj

362 „Co to je sedmimílové boty,“ zeptala se Mikuláše. „To je blbost,“ odsekl,

mu zdržování na

do altánku drásalo mozek.

to musí být, když to tady stojí,“ divila se Elfriede. je to

„To se píše v pohádkách, že když máš takové boty, tak co krok to sedm mil. Takže jako auto, nebo motorka,“ výklad. „Ach, tak to je,“ spolkla Elfriede zase nový poznatek „Ty

neznáš

pohádky,

„Ale znám, mami, Cyprýnová.“ „Tak

ty a

jazyka.

Bubi?“ mi to ostatní navypráví paní

že?“

Pak se zvedli a šli dále. Když došli až k lomu, kde narazili na koleje, dali se k východu a pak, tam, kde vešli do Parku. Vešli do od jihu a jejich pohled k severní pláni, nad kterou jezdily vozíky z Hrudkoven a v pravidelných intervalech sypaly z výšky odpad, o kterém se co s ním. Halda vypadala jako sopka a hmota padající z výšky jako malé komety, jejichž ohony se vždy ztrácely Mikuláš zmizel v altánku, odkud byly slyšet chlapecké hlasy, a Elfriede šla po vysypané bílým která vedla mezi anglickým trávníkem, až po dorazila na plácek francouzskými okny, kde sedávaly. již a byla

a malé naaranžovaná

No tak, co se tu

pár schodech

švestkový byl kávové hrnky na cukr a mléko, i malá ze stejného porcelánu stejnými, jaké byly na vzorku drahocenného nádobí. myslela si Elfriede, vešla do haly a zavolala do skvostných

už jsem tadyyyy…“ se, Elfriede, hned jsem u vás,“ zaslechla hlas

z horní

haly.

Léto se chýlilo ke konci, ale bylo teplo. Slunce však již bylo skoupé na paprsky, kterými plácek polokruhovou halou starého domu. Mohly-li ženy v skoro do vystavovat svá žáru, slunce krátce pátou dvou které zde snily o ztracených žily životy té doby, které zde dokázaly postavit základy svých pochybných Elfriede se posadila a vystavila teplým usnula, nebo se tak zahloubala do myšlenek, že sotva

jak milovala teplo! Snad na chvilku když

Ano, ona by na tu myšlenku myslit si na Ladislava že zvláštní pocit, když se s ním setkala. Ale bylo málo. Teprve nápad, si manžele, je sblížil. Sblížili se tak daleko, že s ním spolu milenecký vztah a Elfriede se zdálo, že sex. Ne, oni si psali bláhová která si pak spolu se nesmyslných a nemorálních vyplnil jen jeden, Cítila, že byla láskou k tomuto štíhlému a muži, láskou, která ji uchrání celým Jediná její starost

363 byl Alexandr. Milovala tenkrát, když se seznámili, jeho sebejistotu, ale obojí je již dávno

postavení, jeho

„…Elfriede, vy jste usnula?“ zaslechla do svého jak nad ní stojí s konvicí kávy.

hlas

a

mne zmohlo to „Ano, ono je když nalévala kávu.

k podzimu silné… a tady

je to

za

Zahrada byla plna listnatých i ale o záhony se již nikdo nestaral. Zahradníci do soukromých zahrad již nedocházeli, tuto potupu jim strana a vláda Nyní do továren a zahrady mnohých krásných usedlostí v zemi strádaly. Nedaleký les, jež se tu blízko vyvyšoval svou Horou, sem prášil svou a vír teplých domu ji smísil zahrady. Bylo to nádherné místo. Hlasy si hráli v altánku, zcela schovaném v porostu, nerušily. Spíše tu pohodu dobarvovaly. „Tak jsem si tuhle že byste mít Elfriede. Již vám bylo jestli tedy chcete, tak by to byl nejvyšší Myslela jsem, že bychom mohly vaše prožít spolu. Já se totiž rozhodla, že chci jednoho potomka,“ napila se kávy a hodila nohu nohu. Elfriede si pomyslela, že ní sedí „Již jsem o tom s Alexandrem mluvila, myslím, že by se také radoval, kdybychom miminko,“ se „S Alexandrem?“ Elfriede na ni chvíli

a pak

„Ano, s Alexandrem. On je muž a které stejnak nevyšly, ani nevšiml.“

porodím jemu. Myslím, že si vašich

„Že by nevyšly, se

nedá,“ sekla

ostrým slovním

Možná že by se ženy dostaly do hádky, kdyby v té chvíli u novinou: máme hlad!

po Elfriede. parta

„Moment, moment, mám pro vás na abyste sahali na ten drahý porcelán!“ varovala chlapce svým hlubokým hlasem a Elfriede se ušklíbla. Ty budeš ta poslední, kdo se doví, od koho mé je. Když se parta nasytila, usedly ženy proti „Budu mít protože se cítila „To vám asi chlapce a dám mu jméno

a bude se jmenovat Orchidea,“

Elfriede a

se

nedovolí, to není jméno pro lidi, ale pro kytky. Já budu mít a na výsledek svých slov.

„Kdypak se vám to narodí, paní tak snadno nachytá:

Elfriede.

ledna, milá Elfriede.“ „Tak to je dobré. Já totiž dostanu Orchideu také v lednu!“

že se žena

364 Co si v tomto okamžiku

ženy myslely, to se na tomto nikdo nedoví. Jisté je, že je sblížilo. nedbala na aféru, kterou Elfriede s jejím mužem Naopak, zdálo se, že je protože její manželské povinnosti Elfriede. Ona beztak nebyla v tomto ji neobdarovala, – chtivostí po mužské Mnohem horší byla situace dole u potoka, u Elfriede milovala Ladislava již to pro ni, lépe nikdy to pro ni nebyla aféra. Nadále být po Alexandrovi a hádek a Teprve jednoho dne hádky a Alexandr se zas na Elfriede dívat zamilovanýma To si totiž paní Cyprýnová dodala odvahu a pokárala Baleše: „To byste a kroutila

pane domácí, být stále ve hlavou.

s vaší paní.

když

Alexandr na ženu koulel ale nic Bylo to odpoledne a Elfriede spala v obývacím pokoji. do špajzu, kde našel láhev bílého vína. ji a pak do ložnice pro zrcadlovku, což byl fotoaparát, kterým se koukalo ze shora, jako kouká husa do flašky. na jen spodní kalhoty, když v hale potkal Mikuláše. stál, starostí.

„Musím maminku vyfotit,“ spiklenecky a zmizel v obýváku. Mikuláš chvíli ale pak ho otcova záhadná zajímat, protože sám plno že se neperou, pomyslel si a vydal se do dvora.

se tu dnes a scházela parta u horkých brambor, které se v obrovském kotli, zasazeném do bytelných vidlic, který se dal vyklopit. Pak, když se horké brambory válely na betonové podlaze, až budou smíchány s otrubami a tím se stanou pokrmem pro prasata, posloužily jako pochoutka venkovským Elfriede držela Mikuláše za ruku tak až se mu Avšak davy lidí byly mnohem horší bolest pro chlapcovu duši, a tak a šel vedle matky. Ty lidi snad nikdy nesedí, jen stále , když jeho pozorovaly proud po Václavském Byla již zima, ale toho dne svítilo a Mikulášovi bylo v kabátku, který po a který mu sahal skoro na paty polobotek, strašné horko. že tu nejsou kluci, pomyslel si nepotkat nikoho známého, doufal, ale „Paní Balešová?“ zastavil jim cestu, zrovna když míjeli hotel Jalta, široký muž. Elfriede vzhlédla, nebyla také moc potkat ale to byl kapitán Obermeyer. Stál tu a se usmíval. Elfriede byla již unavená, Orchideu, a poohlížela se po dárcích jako po posezení u kávy.

od krámku k obchodu, výbavu pro svou netoužila po jiném tak

hodinu

do smluvené kterou v hotelu EVROPA, a tu dobu využít po nákupech, ale ji bolesti v zádech a v nohou. Proto se dívala na kapitána Obermeyera jako na spásu. Obermeyer jediným pohledem ocenil situaci a „V hotelu Evropa Balešová?“

výbornou

kávu. Mohu vás pozvat, paní

365 „Velice ráda,“ oddychla si Elfriede, prostoru, nemít v zádech

se bála dlouhých oporu, zdi

ve stoje. Stát pevné mužské

paže, to Dali se tedy Václavským

k hotelu Evropa, kde je

odvedl ke stolku

v „Ne, pane vrchní, rádi bychom si sedli nahoru na galerii,“

Obermeyer.

se

uklonil a zavedl skupinku po schodech na kruhovou galerii, která se nad kavárnou kolem horních oken. Tato okna byla obloukovitá a tak velká, že Mikuláš pusu. napomenula ho matka, ale sama úžas. Nakonec kouzlu architektury podlehla.

co

aby zakryla

Celá prostora, jež se zvala kavárnou, byla v tmavém byla vysoká a na visel lustr, který by se nevešel do celé chalupy. Kolem tohoto lustru se la galerie, na které stály zrovna tak malé kulaté stolky jako dole. „Tady tolik netáhne,“ Obermeyer a posloužil Elfriede rozhlížela zrovna tak jako Mikuláš.

usednutí. Elfriede se

„To je Jugendstil? “ šeptla a Obermeyer „Ano, je to secesní skvost našeho Když se k nim ou nažehlenou a levou ruku, objednal Obermeyer kávy a limonádu pro Mikuláše. „To bude asi trdlo,“ nechal se slyšet chlapec, fraku. Obermeyer se zasmál, ale Elfriede se lekla:

za odcházejícím mužem

„Co to meleš?“ „Asi musí nosit tu

protože všechno vylije,“ mínil Mikuláš.

„To budeš mít asi pravdu, Obermeyer. Pak se k Elfriede a zeptal se:

ale budeme mu držet palce,“ smál se

„Kdypak se to narodí?“ „V lednu,“ pomyslel si policista a

mladá žena a mu to u ní

Tolik a milé.

již poznala a

se

„Co se narodí?“ napnul uši Mikuláš. „Nic, ty stával se

Dlouhé Ucho,“ matka. To Mikuláše namíchlo. Vždy, když Dlouhé Ucho. Jediné, co na bylo že

to nikdy Rozhodl se tedy, že se vydá na po schodišti a díval se do stropu a na zábradlí galerie. Škoda, že je na každém kousku zábradlí paráda, to by se to drandilo jako na schodišti Hradu, pomyslel si. Galerie stála na hranatých mramorových sloupech a i dole visely parádní lustry. Kdyby se jeden dal utrhnout, mamince do haly, napadlo ho. Ale to ho již zlákaly divné které se stále otvíraly, tam a sem, podle

366 toho, jak jimi Dlouho je pozoroval a personál, jenž tu neustále za si malého chlapce nevšímal. Mikuláš se rozhodl, že nepovedlo, ale nakonec

tak jako to všichni jen vystartoval v pravém okamžiku a byl na druhé

se mu to

Tady se chlapci objevil zcela jiný Pokud bylo ticho a klid a obsluhující personál se a pohyboval po vysokých kobercích, tady bylo vše jiné. Jednak tu všichni o sto šest, a pak tu bylo vše vykachlíkované a muži a ženy za lesklým pultem bílé obleky. to tu jídlem, že se mu sbíhat sliny. Musel polknout, aby mu netekly po Brzo Mikuláši došlo, že ten muž s nejvyšší a nejvíc Asi to bude šéf, pomyslel si chlapec a stoupl si k pultu, který se jmenoval režón a plochu, aby jídla nevystydla, a byl neustále plný pokrmy. Vedle mohutného sloupu, který podpíral strop a ke kterému byl tento pult bylo které bylo pro na nic a chlapec tu fracích a levé paže neustále odnášeli a za pultem se starali o nášup. Takovou kachnu s knedlíkem, poznal, ale byla tu jídla, která Mezi tím se za pultem i

guláš, anebo nikdy

pultem

s brambory, to byla jídla, která Mikuláš

každodenní boj.

Jeden bon za druhým létaly desítka šestka, žádný a odliv, byl to nemilosrdný vodopád objednávek.

stále více jich

Navíc byly tyto objednávky Žádnému z Mikuláš o tom, co na sebe ani Aby si to nikdo nepletl, spoustu nerozšifrovatelných pro každý pokrm, a tím bylo pro chlapce mnohem vše do správných Zcela splynul s tokem až si ani nevšiml, že jeho nosem s husím stehnem, zelím a knedlíkem. „Jez,“ ten a plácnul Mikuláš ale najednou tu byla paní pokladní, která tomuto boji velela, s citrónovou limonádou: zase

k pití, v kase.

ti

Papej, maminka tu bude coby dup,“

Mikuláš se dal do jídla, ale jedno mu vrtalo

a již

mu ta paní

Pokladní v jakémsi vyvýšeném posedu s malým pultíkem sebou a ostrým zrakem porovnávala bony s odcházejícím jídlem. když chvilku, koukla se po a usmála se. I Mikuláš se vždy na oplátku usmál, ale husí stehno mu v puse, tak se u zelí rozhodl, že se na ni nebude dívat. když zapíjel sousto limonádou, se u lítacích domlouval malému chlapci, že tu nemá co . „Já jsem a maminka kluk a Mikulášovi se nelíbil.

že tu mám

semlelo: jeden a že dostanu

najíst,“

Mikuláš byl pohledný chlapec, i když on sám byl jiného názoru. Na prstech by se co na chyb. Velice však vnímal, kdo je hezký a kdo je ošklivý.

367 Tenhle pohádky o

jehož jídlo kalibru.

Pokladní k Mikulášovi a

nesla nepokoj

zrovna jedl, byl tak ošklivý, že by se hodil do výdeji jídel, a proto

tvoje maminka je nová

pana

rychle že ano?“

„Ne, paní, moje maminka je z Grazu, to je v Rakousku, to narodí,“ a dal si další sousto husy do úst. „Takže ty tady sedíš a jsi ráda, když ji

je

a v lednu se

ty jsi to jídlo ukradl,“ jak hlásná trouba. podvést a tady ten špunt, to byl pro ni

vrchol. Hukot pojednou ustal, zástupy se hýbat a co sem lítali z mnohých jídelen hotelu Evropa, se pultem jako v tramvaji, protože lesklý pult pojednou zel prázdnotou, nestála tu hosty objednaná jídla. „Já jsem nic neukrad, já jsem to dostal od toho pána s nejvyšší jsem Mikuláš se rozhlédl, a když pohledem našel šéfa,

Jo, a

pane šéf, je to moc dobré, náhodou se vám to povedlo.“ „Já zavolám policii,“ pokladní. Najednou Mikuláš dojem, že se neusmála. Kdyby sám na vlastní že se byl by o tom žena se a do svého ale a bílých košil jí v tom zabránila.

nikdy hradba

Takový hlahol Mikuláš nezažil. Nejprve ta lidských hlasivek v kuchyni, pak se prázdný lesklý pult, kde dvacet jídel, se a nebrala konce. I Mikuláš se smát, i když mu bylo dost úzko. V tom okamžiku se v kuchyni objevil Tak hezkého pána Mikuláš kravatu, šedí protkané vlasy a hezký trochu Zaplácal rukama nad hlavou: práce,“ Postavil ošklivci tekla po

hotelu a

ztichla.

tmavomodrý oblek, bílou košili a Vše na bylo i to, že byl

„Tak jsme se zasmáli, dámy a pánové, legrace musí být, a který skrýval tolik autority, že se hukot se za pult, ke diktoval bony, podat jídlo, které on, hned vedle Mikuláše, a vypadal než bylo možné.

se dáme zase do zase a polykal. mu

Autorita paní pokladní bouli, protože se tak že by mohla být maminkou. bleskla Když se vodopád jídel, který se valil z lítacích zklidnil jen na dravou pan „Který z vás je Kožený?“ Ošklivý

se

Co se tak

ptám,

„Já,“ houkl na

huby.

je celá maminka, pomyslel si odešla na a manželka, která

a povzdychl si. Jeho nesla tak

368 ženskou v blízkosti muže, mu našla novou a mnohem Bohužel se na ni nedalo dívat a šikovná nebyla také. Stále chodila a dnes tu nechala v hotelové i synka! „Již jsem zavolala policii,“ hlásila pokladní a praštila sluchátkem do vidlice telefonu. „No, Radostná, vy jste byla vždy „Ale soudruhu Soudruh ruku a zmizel

dovolte…?“

který jmenoval

pane Hlávko, mávl rukou, vzal oba chlapce za

„Jsme tu na galerii kavárny Evropa?“ „Ano, „U kávy. Bylo tu poledního kšeftu.

se tu ticho, jen

Elfriede.

souhlasil kapitán Obermeyer a usrkl si hotelu byl spíše cítit než slyšet hukot

„Já jsem tu totiž domluvená s panem vezme nás do jsem koupit výbavu pro dcerku, ale nic jsem nesehnala. Pak, když jsem dárek Mikulášovi pod zase jsem ho nemohla koupit, protože je tu se mnou,“ povzdychla si. „Ach ano, u vás se „No

na Ježíška,“ usmál se muž.

co by to bylo za

„Ale že se vám narodí dcera, to

že?“

„Ne, to se nikdy neví. U nás doma se že když si pohlaví namluvíš a moc si ho pšeješ, tak se ti splní. A tak si pšeji, protože chlapce již mám.“ Obermeyerovi se ženina nekorektní „Jak to dopadlo s tím

líbila, a tak ji neopravoval. Cítil, že mu je s ní tenkrát v lese?“

si Elfriede.

pomyslet, co by se stalo, kdybyste tam tenkrát nezabloudili. Policie našla ten Kobliha by tenkrát vyvraždil celé osady!“ „To je strašné. Ví se

že to byl on, tenkrát za války v Davli?“

„Ty vraždy v Davli se nestaly. Váš otec nechal zapálit, aby ostudu, jak sám Já si však vzal Koblihu pod krkem, když se to hodilo, a on se mi k vraždám Byl tak z toho co ho znenadání až si myslel, že se zblázní. Jenom další vraždy ho chránily totálním zhroucením, proto vraždil dále. Protože se bál, že ho tu v kraji chytne a on ostudu paní která ho vychovala a on ji za mámu, odešel. Jednou tvrdil, že byl osm let na Ostravsku a jindy, že Obermeyer se

a Elfriede ho nerušila. Po chvíli se dal muž zase do

„Na Ostravsku nebyl, byl Stalo se tam za tu dobu spoustu podobných vražd, ke kterým se nenašel pachatel. Je to nemocný ztráta to asi Ale to nikdy neví…“

369 „Mikuláš také ztratil matku,“ šeptla Elfriede. „Ano, ale našel novou a hodnou…“ „Myslíte?“ „Ano, o tom jsem

Je to hodný a vyrovnaný chlapec!“

„Když byl menší, tak se tolik vztekal, že ho Alexandr, tedy jeho otec, zavíral do to

Elfriede jen zakroutila hlavou, že ne.

„To byl asi jeho

jak se vyrovnat se ztrátou matky,“ mínil Obermeyer.

„Asi, je ale v mnohých všechny jsou dokáže zapojit do kolektivu!“ „To se umí moc dobže,“

tak bojácný…“ letech bojácné.

je, že má kamarády, že se

se její

Najednou se hotelovou budovou nesl tlumený smích mnoha lidských hrdel. Elfriede popadla Obermeyerovu ruku: „Kde je Mikuláš?“ Obermeyer

strach v jejích

„Ten se neztratí, nebojte se,“ domlouval „Již jsem ho dlouho musím ho hledat,“ a hnala se po schodech z galerie secesní kavárny. Obermeyer za ní. vchod hotelu a rozhlížela se po Václavském mnoho lidí a tu pochopila, že malého chlapce v davu nenajde. vyrazit do

bych jít nahoru a vy pane kapitáne Obermeyere,“ lidských Václavského Muž ji však zadržel.

„Paní Balešová, chlapec se zatoulal

v hotelu,

a již se chystala

bychom odcházet!“

„Já nevydržím stát a koukat!“ si zase sednout, nakonec jsem od policie, k tomu, vejít zase do kavárny.

a

se

Zvuk sirén policejního vozu a brzd je zarazil a donutil k ohlédnutí. Policejní zastavil u chodníku a uniformovaní policisté se skoro nacpali do hotelu. Obermeyer šel za nimi a Elfriede ho následovala. Nádhera interiéru hotelu Šroubek asi soudruhy v uniformách zarazila, postávali a žasli. Tato buržoazní nádhera se nabytými poznatky z policejní školy. Této slabosti mladého komunistického režimu využil Obermeyer a ukázal odznak: „Co se

soudruzi?“

na

„Soudružka Kožená nás volala, že tu

ukradl,“

jeden z nich.

s jejich

370 „Národní majetek,“ dodal druhý. „O co se asi tak jedná?“ zeptal se Obermeyer. „O husí stehno se zelím a s knedlíky,“ „Aha, to se jedná asi tak o sedm korun osmdesát! Na tento drahé SNB? A navíc s autem?“

a vláda

Muži logiku kapitána Obermeyera nechápali, Jediné, co se mohlo k jejich dobru bylo, že

vyslala strana

zírali jak krávy na

v tom okamžiku vyšel z poletujících hezký muž a držel každou rukou jednoho chlapce. Jeden byl pohledný a druhý ošklivý jak komunistický režim sám. „Stát! Kdo jste?“

jedna uniforma.

hotelu byl

velká osobnost. Jestliže nedávnem sloužil panu Šroubkovi, nasbíral mnoho zkušeností, nebylo pro sloužit komunistickým A oni, spratkové, být obsluhováni jako panstvo první republiky. Podíval se na výjezdovou jednotku takovým pohledem, že se podlomila kolena: a

si

minutách ministra vnitra, který tu chce v klidu s manželkou vaše uniformy. Koukejte zmizet!“

„Soudružka Kožená nám volala, že se tu stala krádež,“ bránil se ten „Kožená u nás pracuje, z lítosti strany. jí stánek Myslím, že si musím poznamenat vaše jména. Slyšel jsem, že pracovních

na Václaváku. je mnoho

Dostat se do uranových byla hrozba té doby. A dostat se tam bylo velice jednoduché. pomluva výboru. Muži Navíc se žena mluvící imperialistickým hnala k jednomu kterého držel za ruku. „Je to váš syn?“ zeptal se „Ano,“ hlesla Elfriede. „Bylo mi ctí ho pozvat na husí stehno s knedlíkem a se zelím,“ „Takže on nic neukradl?“ žasl jeden ze

od policie.

hotelu Šroubek, jak lidé dodnes jinak grand hotelu Evropa, Vchodové se rozlétly a dva svalnatí muži vstoupili a se rozhlíželi. Za nimi vešel obtloustlý muž, na jehož paži visela zrzavá, hollywoodská kráska. den, pane ministr, váš jenž se Mikulášovi tolik líbil.

je jako vždy

„Ani jsem nic jiného pane Janovský,“ odvést dosud v rohu s bílou škrobenou hotelu Evropa. Jak procházeli kolem výjezdové salutovat.

uklonil se muž, ministr vnitra a nechal se na levé paži, do útrob policisté svému ministrovi

371 „Pánové,

s tím do prdele, jsem tady procedil mezi zuby a ten ze ministra doprovázeli, šlápl jednomu z nich na nohu. Asi ale neomluvil se, jen se šklebil. Pak se ozval chlapec: „Mami, to bylo dobré, možná, že by ti pan šéf dal recept na to zelí,“

Mikuláš.

„Mein Bubi, wo warst du?“ divila se Elfriede. „Er war bei uns in der Küche,“

hotelu, pan Janovský.

„Bylo mi velkou ctí pohostit vašeho syna, madame. Mohu vám nabídnout erstvením?“ „No, kousek sladkosti by mi Elfriede a Obermeyer se díval, jak výjezdová jednotka SNB tiše, jak pára, proklouzla hotelu, aby se pak ztratila v davu Václavského Pak se vydali za panem Janovským, který je zavedl na galerii a slovy vydal tiché instrukce. Mikuláš, Obermeyer a Elfriede se usadili zase ke stolku, ale než mohl malý tulák své zážitky, se servírovacím vozíkem, na kterém bylo tolik sladkostí, že „Doufám, že neruším,“ nevšiml. „Jéje, dobrý den, pane

znenadání štíhlý

muž. Nikdo si jeho

pozdravil Mikuláš.

Kapitán Obermeyer povstal a muži si podali ruce. Ladislav pak pokývl hlavou k Elfriede. Mikuláš vždy dojem, že se za jejich letmými pohledy skrývá. Netušil, co by to mohlo být. Ani donášení do tajné schránky, která se skrývala v dubu nad cestou do Mníšku, pohledy nespojoval. „Náhodou jsem potkal paní Balešovou a pozval ji na kávu,“ Obermeyer. za V okamžiku, kdy na malé a zajímalo, na co tu

kterou jste jí poskytl, já se trochu zpozdil,“ všem nalil kávu a pomohl je kolem stolku, má, když je tak šikovný,

Ladislav

které kladl i pan Janovský. To by mne si Mikuláš.

„Nazdar, pan Janovský. Pan se a probodl starého Byli sice domluveni, aby Elfriede odpoledne, jak si to objednával s každou láskou, se kterou ale bývali chvílích, on a žena, kterou odhodit, vždy sami. Nyní tu byl ten malý Mikuláš a k tomu ten policista. Ladislav byl sice že je Obermeyer dobrý ale policajt je policajt. „To je parády, co se slaví?“ ušklíbl se k Janovskému. „Myslel jsem, že vždy to samé?“ divil se si že bude lepší situaci dále nerozebírat. Obermeyer se již neposadil. Pochopil, že se tu jedná o trapas a se. Protože Janovský pocit, že Mikuláše za ruku a zeptal se:

ze starých

z mládí pokazil, vzal

372 bys

jednou do

Tam je živo, že?“ Mikuláš

„Až budu velký, tak chci být také Poté Ladislav a Elfriede sami. kávy a zapálil si partyzánku.

Elfriede plnit lidmi, byl

pozoroval její

a vložila si do úst kousek na odpolední kávu.

„Je v jiném stavu!

se mnou

ale

Napil se

Kavárna se znenadání znovu Ladislav. Elfriede si povzdychla:

„Já také,“ „Na vás je to jsem Kolem

na že

štíhlého a „Vy

ne!“ s vámi, Kohoutku!“ muže se

se mnou? Jste si,

paprsky vrásek: jista? Co budeme

„Co bychom Moje Orchidea bude mít za otce Alexandra a váš Oliver vás. Až je vychováme, tak spolu odejdeme…!“ „Mn se narodí Oliver? Jak to víte?“ mi to „Takže vy si o všem povídáte?“

se snažil se

ale nešlo mu to.

„O všem ne!“ „A o

si nepovídáte?“

„O tom, že vás miluji, Kohoutku, že bych s vámi hned odešla, ale že to našim Až budou velké, tak za námi spálíme mosty!“ Ladislav si vzal žloutkový Dnes je vše jinak, pomyslel si. když dával padáka s kterou zašel daleko, tu u Janovského O sladkosti nestál. Objednal vždy jednu láhve vína a pak nechal Podle toho jak a s kterou. se to odbylo rychle, jindy se to protáhlo o jednu noc v hotelu. Janovský s tím a pro ten vždy jeden pokoj volný. Dnes byly zákusky a kafe. Navíc se s Elfriede rozejít. Pokud již dlouhou dobu váhal, jak se k ní zachová, nyní to s ní žít! „Jak si že budeme žít? Vy budete vychovávat mou dceru… co je to za nesmysl, že budete mít dceru, to se neví!“ se to neví, ale já to vím,“ „Vám to dnes sluší, Kohoutku!“

Elfriede a

se

do

373 Kohoutek, neboli Ladislav vatovaný s kravatou. Na furiantský klobouk, který se „Ale ne tolik jako vám, moje vychovávat. Tu, co budu mít s vámi!“

šedé šaty a tmavou košili s kabátem visel na Já bych ale

mou dceru také

„Nebojte se, Kohoutku, o to se postarám. Nejprve ale nesmíme ztrácet hlavu!“ „Jak nemám ztrácet hlavu, když Alexandr pije a vždy vás pak zmlátí?“ již ne. Od té doby, co ví, že budeme mít miminko, je jak se jí bleskl smutek.

Elfriede a

„Cože? Vy jste mu

že

bude jeho?“

Elfriede se smát a hosté Elfriede a Ladislav byli hezký pár. se

se usmívali, protože

zeptal se Ladislav, když

„To mám Alexandrovi se

se

že

utichla.

s vámi?“

Bylo mu jasné, že je to nesmysl. Pak ho „Jak víte,

mužská nejistota:

že je to mé

„Vím to, protože s Alexandrem již dávno nespím. Jsem vám že ano, ona by sama od sebe

ale to o vás

Nyní se po oné noci, tenkrát byla donucena spát i s Alexandrem. Ale to se nic nestalo, Kohoutek byl první, rychle se uklidnila. se takto že má pravdu. Pak zavolal

Mikuláš a a vyžádal si

„Ta husa, co chlapec „Ne, pane, ta je na „Pane jsem si je vzal!“

o práci v kuchyni. Chvilku ho poslouchali a pak Když dostal, zeptal se: v kuchyni, je tam také?“ podniku,“

on vám

„Tomu se

a

vrátit peníze! Kdybych

spropitné, Mikuláši, to je slušnost,“

za spropitné. Mikuláš to že je

tak

muž a dal chlapci deset

korun. „Jé, Až pozoroval bankovku.

nakoupit k paní Pítovcové, tak jí také dám spropitné,“

„Tam se spropitné nedává!“ „Nedává?“

a

374 Pak pomohl Ladislav Elfriede do svrchníku a ona nacpala Mikulášovo do jeho kabátku. Pan si nasadil klobouk a šli. Americká fordka stála vchodem do hotelu. Pomohl Elfriede do vozu a Mikuláše usadil vzadu. Chlapec si klekl na kolena tak, že pozoroval okolí zadním oknem vozu. se zhoupl Paní Pítovcová

a Mikulášova otázka se smíšeným zbožím nemá nárok na spropitné…

Na sklonku roku, než se vánoc. Psal se rok 1954 a Mikuláš vždy stavebnice, jediné

narodit

Orchidea, se Mikuláš nemohl

bylo, že si nikdo nepamatoval. Vstup do obývacího pokoje, kde si ráno hrál na honosnou kavárnu, používal barevné kostky co vlastnil, byl již zakázán.

„Já si tam tak rád hraju, protože nemusím do školy a je tam takové teplo,“ škemral. Vždy, když musel chlapec vstávat do školy, byl k neprobuzení, zato každou býval již brzo, do obývacího pokoje a cítil se tam jako v pelíšku. tu tatínkovy cigarety a výpary slivovice a v tichu spícího domu tušil parfém. si také hrál, že poslouchá Svobodnou Evropu a popíjel z kulaté, kostky slivovici. Jindy si vzal tužku a Bylo to jeho království. „Já vím, ale tam nesmíš, protože by se Ježíšek vylekal, až tam bude Elfriede. „Jak tam

postavit

„Ten má

ode všech

když nemá

zajímalo chlapce.

to by ses divil.“

Matka se nehodlala dále bavit, protože šla zpracovávat kynuté z Rakouska, byla pracná záležitost. Nejen že kynutí trvalo celý den, neustálé hmoty matku zmáhalo, byla již kolem dost kulatá.

receptura masivní

než jindy se v obývacím pokoji natáhla na A také ji zarážela její nová záliba: kdykoliv se mihla kolem Alexandrova rádia, kde, jak víme, za ubrusem schovaný alkohol, vytáhla láhev likéru a s chutí se napila. když vytírala, nebyla líná

kolem

jednou, aby si mohla sáhnout

za ubrus. „Není to zády.

dlouho do Vánoc? Já se už

„Než se

bude tu.

abys byl hodný.

Ježíška se na

„Na jakou?“ „Na tu, co se nám narodí,

Mám ji tady

a již brzo bude chtít ven.“

„Já chci bráchu, co s holkou?“ „Jdi, ty brebto, koupíme jí hezké „To by

tak

to já budu chodit do školy zadem. Ta ostuda!“

za

375 „Doneseš „A kdo ty

bude plíst?“ divil se Mikuláš, když se díval na hmotu

barvy. „Ty

uplete paní

to víš,“

matka.

„No, mohu tam zajít, mám stejnak cestu kolem, musím za Zajícem,“ mínil chlapec. „To znamená, že kdybys

tak bys tam nešel?“

„Ale to víš, že bych tam mami,“ usmál se chlapec a matka si Najednou se Mikuláš lekl a od objemného „Co to bylo?

jeho

na mne sáhlo!“ divil se.

„To byla naše Orchidej, už kope,“ usmála se Elfriede. ti to nebude žádná kytka, to bude kluk a bude se jmenovat Kája!“ popadl mísu a byl Elfriede se za ním dívala a kroutila hlavou: Kája, co to je za jméno? Jak bych se mohla podívat matce otci do Kája? si jednou a šla utírat protože byl plný mouky od u

byly po celé vsi. Žádná z ženských takové nepekla, a když že se lepí na patro, hudrovaly nad tím rakouským nesmyslem. však byly a protože za upletení vždy jednu dostala, nechala kamarádkám ochutnat. dostal také jednu, ale ten se s nikým ji sbalila a již ji nikdo Nejvíce ženské žasly nad tím, že se tyto kterým Elfriede štoly, musely péci Vánocemi, teprve po byla jejich vyzrálá. V ložnici na leželo po dvanáct velkých a až jejich dozraje. Dlouho po vánocích, i do února byla tato pochoutka k mání. Nejvíce se Mikuláš divil, když se na podzim krmily husy a pak se pekly, a matka vždy sklenici husího sádla: „Ne abyste mi to to mám do hrozila a vždy ten výraz, který všichni znali, když myslela Jak se dávat husy do si chlapec, ale protože jeho život byl tolik plný jiných, událostí, nikdy tento nesmysl nedomyslel. Když pak štoly jedl, na husí sádlo si byla jen paní „Už tu

a

hodinu, kde se flákáš?“ to nešlo. V

od Mikuláše Mikuláš se nedal: kope, a tak také

všechno

stihnout!“ „Ach jo, já

Kdy bude chovat?“

„Jakýpak chovat, moje maminka se umí chovat, to byste se paní V Je doma Zajíc?“ hodinu

„Jestli myslíš mého Káju, ten šel do dvora. Dnes se mladá žena.

divila.

brambory pro prasata o

376 „To jsem ale trouba,

mi to Ládík

si povzdychla a šla plést. deskou a na té se vše, co pak šlo do pece.

plácl se chlapec do

a byl

pekárny stál bytelný

Pec se shrnul

již po bukovým Když byla trouba rozpálená, žhavé na jednu stranu pece a na druhou šoupal na to dlouhou lopatu. Nejprve housky, veky, pak chléb a nakonec ale to již bylo poledne druhého dne. A tak dlouho musely upletené od Balešové zase žhavé uhlíky z jedné strany pece na druhou. Byl v kalhotách, vrchní obnaženou, jen v která do konce ztratila bílou barvu. To již bývala od od mouky i od popele. „Bude chovat, umí se chovat, to je zázrak, že se to pro sebe když pletla Pletla je nejprve ze a pak docela navrch dala dva spletené prameny. Pak si vá-ám no-viny-yy, po-slou-ou-che-e-jte… je to si o recept, ale ten ji odbyl: „Na to nemám státní normy,“

mluvila si na pokládala zpívat: …ne-se-em si. Již jednou se ptala

a bylo po

Když se Mikuláš probrodil až do statku, hodovali kluci u hromady brambor, jejichž pára stoupala nad obrovské prostranství panského dvora a v temné zimní noci se nad Horou ztratila. Chlapci zmrzlé ruce, a tak jim horké brambory vozit otruby, aby je zamíchaly do brambor a odvezly najedí.

vhod. Ženské vždy ale

než se

pak chodívali chlapci, když se v altánku v parku za domem nedalo chladem vydržet, do chlíva a pozorovali, jak se o bramborovou perou. Ty kraválu. A bylo tu teplo, že se jim Avšak museli chodit to nebylo jako v lé kdy si na hodiny Touto dobou, jak se hned mámy vyhlížely z oken a vždy hudrovaly. Tak se kluci Mikuláš stále divný pocit, když chodíval kolem potoka. Nebyl sice tolik bázlivý jako ale ho každé sprosté slovo paní Bražákové když šel za tmy kolem její doškové chalupy. Jak

vrata zahrady a pes

ho

hned mu bylo lépe.

Ani co ho to dnes napadlo, ale místo aby šel rovnou ke domu, šel za a pozoroval osvícená okna obývacího pokoje. Jenomže matka vždy zatáhla a když byl mráz, tak otec zavíral i okenice. Okenice sice nebyly, ale nebylo nic

a

Ale – ouha, nyní se Mikulášovi zdálo, že zahlédl jedle, ozdobené barevnými koulemi se lametami. mu bušit, jednak vzrušením a jednak pocitem, že se provinil. a vpadl do haly jako velká voda: „Mami, Ježíšek tu byl, v obýváku je už

zvolal.

377 Matka

vycházela z pokoje a ptala se: „Co to povídáš?“ „V obýváku je

už tak stojí!“

„Ale, jsem tam jistotu do pokoje podívala.

byla a nic jsem

„Opravdu, tady nic není,“ V kuchyni „Já jsem

Elfriede a

a rychle

a zamkla je

Magda a cpala se. Jako vždy

dobrý apetit.

v obýváku

„A já

se pro

tajemství.

sbor, jak troubí v sadu na zlaté trumpety!“

„A co?“ „Že jsi malý trouba!“ „A víš ty „Vím,

jak jsi pitomá?“ to tu

každý,“

Magda a to, jak to

Mikuláše zarazilo:

„Já to tak zase nemyslel,“ domlouval jí. „Já vím, ty ne, Mikuláši,“

a šla spát.

Ten Mikuláš dlouho o své Že není u otce a matky tak oblíbená jako on, si nikdy Ale jeho malá duše snad tušila, na který mu na tuty zalhali a o Období Vánoc uteklo jako voda a nový rok. To byl který Mikuláš rád. Nebylo se Do Velikonoc to bylo dlouhé a na letní prázdniny, ani pomyslet. Proto ho jednou matka, když „Miky, budeš muset brzo na tam chodím skoro každý den,“ divil se chlapec. „Já myslím, že tam budeš muset pár dní Mikuláš se nejprve zaradoval nad tou

ale pak mu to

divné:

mám tady doma také postel,“ žasl. „Protože já budu muset každým dnem do Prahy do nemocnice. Naše Orchidej chce již na Budeš tam mít teplo a budeš Elfriede a hladila chlapce, který se schoulil do jejího klína. Tedy do toho mála místa, co mu tam ta Orchidej nechala. „A kdy se vrátíš?“ „No, asi tak za týden, ale

jsem doma,“ usmála se.

Mikuláš co si o tom má myslet, a tak šel radši do svého pokoje a dal se do Kája to byla knížka, která mu Prožíval dobrodružství malého Káji jako své

378 vlastní. Nejvíce ho mrzelo, že se mu jen dva díly. že tato kniha mezi zakázané nehodnotné literatury, ale kde se po ptal, nikdo další díly To vyptávání ale jiný, velký Mikuláš dostal na mnoho mayovek, tedy knih od Karla Maye, které byly plné a byly na papíru. Bylo to obrovské bohatství, které chlapec vlastnil, byl to celý jeho a vešel se do stolku. všechny díly Vinnetoua, se s Old Shatterhandem po prériích severní Ameriky, vydal se i do arabských pouští, kde se stal hrdinou po boku Kara Ben Nemsího. ty dostaneš, vyhrožoval Kája volání. Zdálo se, že má bolesti, že matku, jak se v hale svíjí a drží si

zrovna Mikuláš, když zaslechl volání heká. Mikuláš sjel schody po zadku a Paní Cyprýnová ji držela za ruku a

ji. „Miky, Bubi, utíkej na Hrad a

paní

že je to tak daleko,“

a zase

zasténala. Mikuláš se na ni díval pln úzkosti. se mu ji opustit, však tušil, že jí tedy do vesnice. Cesta kolem potoka a kolem doškové chalupy paní Bražákové se mu zdála Když se hnal kolem obchodu paní Pítovcové, uklouzl, ale zase vstal a dal se k nádraží. Pak tu již byla cesta do statku, kterým schody, vedoucí strání k domu, a vlítl do haly s parádním Aniž by pozdravil, když bez zaklepání vpadl do „Už je to tak daleko!“ Paní nechala vše ležet a hnala se k telefonu. Kam volala, to Mikuláš dotelefonovala, obrátila se a „Jdi do pokoje, dnes již odešla po schodišti do dolní haly. Mikuláš šel do si maluje, a Ládíka, který si hrál s elektrickým

Když

Pak si oblékla kožich a pokoje, kde našel

jak

„Co tu chceš?“ divil se Ládík. „Už je to tak daleko,“ opakoval Mikuláš již po ta slova, která mu nedávala smysl. Ládík pustil soupravu takovou rychlostí, že malé vagónky vykolejily. „Co je daleko?“ nechápal. Mikuláš „To kdybych a netušil, že už je to tak daleko, pochází tady!

rameny: pomáhat na koleje. Mikuláš tenkrát es ist schon soweit!, a znamená to, už je to

„Tvoje maminka má již porodní bolesti. Musí do nemocnice. Bude rodit,“ a nenechalo se od omalovánek rušit. Chlapci se chvilku dívali na že je nevnímá. Pak je ta záhada že na to byli zvyklí. Zanedlouho se do porodnice.

které si bylo zajímat,

vrátila a oznámila

jejich pohledu a jich ti velcí lidé tolik,

že Elfriede je již na

do Prahy,

379 „Do rána budeš mít do koupelny. Když bylo najednou a voda se po byla drahá.

Mikulášovi a pak napustila vanu a poslala vykoupané, na chlapci. Vešli se do vany oba byla teplá a teplá voda bývala tenkrát málokdy,

Chlapci pozorovali svá hraní. Nejprve si posílali vodní bitvu a nakonec ve ani nevnímali.

ale protože nenašli nic, co by již neznali, dali se do kterou ve pak si ale rozdali nasucho. jim to tak k smíchu, že hubování paní

Alexandr. Mikuláš již ležel jít pozdravit otce.

s Ládíkem v posteli, ale

nespal.

V okamžiku, když padl tátovi, sedícímu ve velkém u krbu, kolem krku, zazvonil telefon. se díval kriticky, jak se s otcem mazlí, a zvedla sluchátko. Chvilku poslouchala a

Alexandra i Mikuláše stále rostlo:

„To jsou moc dlouhé intervaly, Elfriede, toho se dnes vaše dva muže, kterého chcete Aniž se povídal a chlapec

její

„Haló, mami,“ netelefonoval.

podala sluchátko Alexandrovi. Otec si chvilku s Elfriede za jeho zády. Pak se do sluchátka. Byl rudý a

„Nazdar Miky, mein Bubi, nemusíš tak Mikuláš pokýval hlavou, jako by ho matka mohla „Kdy

mám tu

já

protože slyším

Jsi hodný?“

ale neodpovídal. Pak

by to ani nevadilo, když budeme mít holku,

„To jsem ráda, že jsi se s Orchidejí

Bubi. A

mi dej

paní

Týden poté se vypravil Ladislav B a Alexandr Baleš houpající americkou fordkou do Prahy, aby Elfriede s miminkem. Alexandrovi nebylo milé, že se nenašlo jiné jeho opel Admirál se již dlouhou dobu nedal nastartovat. Alexandr byl na konci své latiny, co se týkalo, a tak nabídku JZD neodmítl. Od rána byla V manželské ložnici stála kterém byla spousta

nakvartýrovaná v domku u potoka, u postýlka a Mikulášovi

a gruntovala. nový na

Paní Cyprýnová vyhlížela okna a co až slehne, nedej Bože, i paní Byla již také v devátém! Spolu pletou, spolu kamarádí a spolu do požehnaného stavu. Paní Cyprýnová kroutila nad falešnými kamarádkami hlavou, o tajné lásce paní domácí. neustále

práh a Mikuláš si

Když posléze zaslechli troubení vozu, všichni na zahradu. Vrata byla již od rána a tak se jimi fordka sotva prohoupala a již se otvíraly.

380 První vystoupila Elfriede, v ruce, Pak vystoupil a nakonec Alexandr

a zmizela nového života

„Co se stalo Elfriede?“ ptala se

a

„Nic, narodil se jí syn a s tím „Chudák,“

„Mám

na všechnu tu

Máme kluka?“

„Ano, máš

od Alexandra batolátko. Alexandr a usmíval se.

když si

„Tatí, co jsi

Již ji nikdo

výbavu.

Mikuláš.

otec. Káju,“

si chlapec a hnal se za matkou.

Našel ji v kuchyni u stolu, jak vymkla. Mikuláše to to „Miky, co budeme

Padl jí kolem krku a nezažil.

se mazlit, ale matka se mu

Narodil se nám kluk!“

„Ano, maminko, to je senzace, máme Káju!“ „Jdi ty, co to je za jméno? To bych se musela hanbou propadnout!“ V tom okamžiku vešla paní

a padla Elfriede také kolem krku:

„Co s tím klukem budu

ptala se

již zase

samé slzy.

že její otázku „Je to

chlapec. Jak se jmenuje?“

„Já nevím!“ „Jak, že nevíte. Musela jste „Ano, oni se ptali a já

v porodnici

jak se jmenuje!“ divila se

že nevím!“

„Jak mu tam tedy „Baleš beze jména, mu

se Elfriede a již zase plakala.

Den byl jako vymalovaný, a slunce svými paprsky. vítalo do malého údolí nového Jako by tušilo, že mu musí dát sílu do života, aby se po mnohých letech, co se bude toulat doslova celým zase jednou vrátil. Že se vrátí, to jen stará Hora, jež tomuto kraji vévodila. „No nevím, je to vaše Elfriede, ale já bych a Elfriede se podívala pohledem uštvané „Mami, jak se jmenuje váš otec… „Karl… Karel,“ mít o zájem a

Elfriede a

po vašem otci. To ho Mikuláš byl jak na trní:

otec… z celého týdne v ní povolilo. Pojednou

„Karel, Karel, Kája, máme Káju,“ zvolal Mikuláš a všechny kamarády a všem tu novinu Každému, koho potkal, to

se do vsi.

381 Psal se rok 1955 a byla sobota 29. ledna. Karel Baleš se narodil ve

20. ledna krátce

„Tak se zase Alexandr a vzal Káju pod paždí, aby ho vyndal z ohrádky, kde stál, drže se aby ho donesl k futru od které bylo již plné Než se Kája se a již stál u futra. To byly jeho první samostatné a všichni to Všichni si to roztomilé s plavými kudrnatými vlásky oblíbili a Kája, to jméno bylo pro jak ušité, jak na míru Skoro každý den otec a Mikuláš vždy tomu pošetilému Alexandr omládl od té doby, co byl malý ale vztah mezi ním a Elfriede se nelepšil. Elfriede Balešová byla ve dvou ohních. nyní vlastní kterou v ní to malé probudilo, jí dala poznat špatné necítila k Mikulášovi?

a ta

a láska, jak to, že jsem to tak

Magda byla její nemalá starost, byla symbolem osobní porážky, se kterou se ve svém málokdy seznámila. Již rokem se dostavila otázka, jaké povolání si vybere. prožívala, jako každý rodiny, Elfriedino o svém povolání. O zdravotní Na malé které z posice svých znalostí matka vesnice poskytla, byla Magda pyšná. Nedalo tedy nevlastní matce mnoho práce dceru aby šla na zdravotní školu. Na v Praze internát, a tak se stalo, že bylo vesnické, naivní ze dne na den bez dozoru. Magda se snažila dostat do tohoto povolání, jež si vyžadovalo velké osobní musela však k poznání, že ji zdravotnictví nebaví. chodit do školy a mezi Elfriede a Magdou se strhla která ani otce Alexandra. Alexandr v té ztrácel jedno za druhým, se stal závozníkem. Vozil zboží po Praze a tahání beden s potravinami mu bolesti srdce. Mnoho pil a Aby se mu doma ženské hádaly, to bylo to poslední, co mu Vzal tedy Magdu do malého kterým zrovna jezdil, stavil se v Praze na Karláku pro její a dovezl ji do Braníku ke své Trubhofferové, kde se Teta ji ubytovala v Nuslích ve vile na kopci, která stále a Alexandr doma klid. po této stránce. Elfriede pozorovala jeho záchvaty jistotou: Alexandr stál na pokraji infarktu. Nic však pro to, aby se ho vyvaroval. Jediný lék byl pro malý Kája. Jak si s ním hrál! Jak ho chlapec Miluje které není jeho, myslela si a tenkrát si dala nikdy nikomu to je! to nikomu do své smrti Alexandrovi však docházet Byl stále potentní muž a Elfriede se mu zdráhala. V té mu padl do ruky zamilovaný lístek, ve kterém si Kohoutek dopisoval se Jednoduše ležel v kuchyni na stole. nikdo nebyl, protože se Alexandr vrátil z Prahy již poledním vlakem, toho dne jeden záchvat za druhým. Chvíli nad tím nesmyslem uvažoval a pak si šel dát do obýváku slivovici. Ta mu vždy pomohla.

382 Cestou však potkal Mikuláše. „Miky, co to je za psaní na stole v kuchyni?“ „To je pro maminku, to bylo v dubu,“

netuše, jak se jeho život

chlapec

„To bylo v dubu? A kdo to tam dal?“ „Pan „A kdo to

z dubu?“

„No já. Maminka si s panem dopisuje,“ nemaje tušení, jaká bolest cloumat otcovou duší. „Oni si dopisují a ty jim ta tam

chlapec otci,

donášíš?“

„To nic není, tatí, vždy, když letím na Hrad, tak se podívám do dubu a je to. je nebo není, to nijak „Tebe to

a na

nemyslíš?“

Alexander chápat, že nemá zdání, že nemorálního, že by mu ublížit. Jak mohlo tušit, že podporuje své matky, jeho ženy. Ano, Elfriede mu zahýbá, tím si byl nyní jist. Ale jak to, že to nechápe Mikuláš? Vzal tedy chlapce za ruku a vedl ho do obývacího pokoje, což bylo pro chlapce neobvyklé. Asi to bude n rozmluva, myslel si. Otec si nalil slivovici a posadil se do si sedl do druhého. Mikuláš si nyní matka s otcem.

vedle rádia. Posunkem ukázal Mikulášovi, aby velice takhle tady sedávala jen

„Jak to víš, že ty dopisy jsou od pana „Vím to, ani nevím otce. „Ano, ony si posílají „Jak

Mikuláš

rameny:

Ale tatí, na tom nic není, holky ve

si také posílají

ale která z nich je vdaná? A která má

být vdaný…“

Mikuláš se zarazil. Najednou tu bylo co nebo o se jako vždy, když o uvažoval. O se mu v podobných situacích zaseklo a on utíkal do svého soukromí, na za domem, kde ho nikdo a kde výhled na potok a na cestu ke mlýnu, nebo vým. tedy

a již

ke

ale otec ho zachytl:

„Co si o tom myslíš?“ „Já si nic nemyslím, já tomu nerozumím! „Kam chceš jít?“

jít?“

383 „Musím si jít hrát,“ chlapec a vysmekl se otci. Alexandr by synka chytil, ale dostal strašné bolení v levém prsu. Bolest se táhla celou levou rukou a jemu se zdálo, že s ní ani nepohne. Pak mu docházet vzduch. Nalil si rychle a pak jednou. Pocit strachu byl tak ochromující, že nutkání a jako ochromen strachem o život. Pak, po dlouhé se Marie, kde jsi? Jak jsem ti mohl takhle Marie? Slyšíš mne?

Vzduch se vrátil a on Jak to, že jsem netušil, že takhle bolí?

Pak Alexandr v myšlenkách na svou první ženu usnul. Usnul Elfriede vrátila, ani neslyšel malého Káju, který se k otci nedovolila. Alexandra dekou a tiše obývací pokoj.

a neslyšel, jak se Elfriede mu to

„Musíš být potichu, Kájo, tatínek spí,“ a šla do Na stole našla lístek, který Mikuláš z dubu. Vzala ho do ruky a aniž by ho ho do kapsy kabátu, který stále na Nasadila pohled uštvané Tušila, že se stalo. Alexandr spal v nepohodlném až do Elfriede Káju, a když ho dokojila, dala ho spát. On vždy kojení usnul. Pak se zabývala Mikulášem, jako vždy, mazlila se s ním jež stálo v hale, po vzoru na , ale vyhýbala se na tajnou poštu. Ani Mikuláš si mu jeho rozum Pak nastal klid a Elfriede v kuchyni a Slyšela, jak manželé Cyprýnovi odešli spát, jak se v ložnici zamkli. si prohlížet na jak scházela schody ve stráni, které vedly k panskému domu nad statkem, uklouzla a sjela kamenné po zadnici, držíc Káju Byla totiž u celé odpoledne, pletly na Ona musela vlnu za modrou, což nebyl žádný problém, se narodilo Tak si ženy Bylo vlhké chladno, zdálo se, že je obleva, ale jen aby se na a její velikost mohla podívat, Alexandr. Bez jediné otázky a varování jí vrazil facku, pak u plotny. se dívala zlé

zase mrzlo. Jak že do vstoupil jednu a pak ji nakopl, že

šachovnice dlažby, ale její Pojednou se stala šelmou, která na svou

pohled se

V té chvíli ztratil život barvy, i melodie. Tmavá byla na tolik Elfriede se pokusila vstát a Alexandr jí nebránil. Pravou rukou si držel levou stranu prsou a dýchal. „Kde je ten dopis?“

a ukazoval na desku

stolu.

byl „Já toho tvého Kohouta zabiju, ty… ty… Slepice,“ Cyprýnovi již spí!“ „Ty se tady taháš s chlapy a staráš se o to, že Cyprýnovi spí?“

384 „Ano, oni šli spát!“ trvala na svém. Alexandr jí vlepil facku, že na špajzu. Ona se od chatrné prudce odrazila a vší silou do že se zapotácel a musel se chytit kredence. tento náraz zvukem. Elfriede do Alexandra kopat takovou silou, že mít strach. „Kde je ten venkovskej bejk?“ a snažil se zachytit její nohu. Když se mu to spadla Elfriede na záda, na který se s ní V tu chvíli se s kraválem rozjely židle kuchyní a ona se válela pod tou haldou. Alexandr jednu židli popadl a do ní mlátit jako smyslu zbavený, ale strefoval jen a povalené židle. On mne zabije, si Elfriede a chránila si prsa, která byla stále plná mléka. Pak se jí povedlo podrazit mu nohy a on spadl hlavou na umyvadlo, jež tu bylo do zdi u do haly. Sténal a krvácel, avšak do a do tmy.

neztratil. Elfriede rychle

okno, vedoucí

kolem se dozadu ke které vedly do upadla, ale nedbala. Neodvážila se jít lesem do Hory, tu cestu nikdo nepoužíval. Musela tedy, kolem hospody Pod Horou a toho se bála. Dlouhá hospodská budova, která nesla nápisy psané azbukou, kterým nikdo ve vsi stála tiše v zimní noci. V oknech se ale svítilo a zápach prozrazoval, že tu chlapská játra filtrují pivo a pálenky, které kyprá roznášela. Elfriede chvíli a protože se nezdálo, že má v úmyslu opustit, by se dostala do situace, že by musela panu co tu rychle kolem osvícených oken. Zahlédla chlapy, jak se potýkají s mariášem a rumem, ale to byl mžik. Ladislava Pak se vydala k nádraží a u kovárny se dala doprava, cestou ke statku. Panský nesoucí mezi lidmi Hrad, se nikdy nezamykal. V noci ne, ani den ne. Elfriede tedy po schodech a v kuchyni našla jak si kávu. se na ni ohlédla,

ale když

jak je

jen:

„Dáte si kávu, Elfriede?“ Elfriede Balešová Pak si ženy sedly v obýváku ke krbu, protože se ve velké hale netopilo, ani by se ta dvoupatrová prostora plná oken „Alexandr vás zmlátil?“ Elfriede „Jak romantické, chudák, asi vás nohu si poslední dobou neházela, protože „Byl na pokraji infarktu, mám o mínila

a zapálila si cigaretu. Nohu

strach!“

by si zajít k doktorovi, na Mníšku je nový a usrkla si kávy. „Já myslela, že fešák je „Jo, to je, ale má

neublíží

miluje,“

pan Kojan, je to fešák,“

Strnad

jen pro svou ženu!“

„Kojan je svobodný?“ ptala se Elfriede, a v duchu Ne, to by nikdy na nebyl zlý,

zda Alexandr se.

385 „To jsem nezjistila. Aby vám Alexandr nesebral malého Karla,“ ten selský tohoto honosného jména, Kája, S Elfriede to trhlo: „Co by s ním by ho mohl odvézt té paní doktorové, té… jak se jmenuje?… Trubhofferové?“ „Ta co prodává dorty v Braníku?“ já se moc „Copak se

vašich rodinných

nevyznám,“

kšeftu starat o malé

Kv rameny. Bylo jí najednou Elfriede Balešové líto. Byla si jista, že vsadila na špatného i když ji k tomu ona sama. Ladislav ji, nikdy neopustí. To nad tou horalkou z Grazu ho brzo Pak bude zase V této chvíli se však Elfriede zbavit: „Myslím, že byste jít, Elfriede, Ladislav se brzo vrátí, a to bych s ním byla ráda chvilku sama, tomu budete že ano!“ Elfriede Balešová tiše souhlasila a vstala od krbu. Aniž by se opustila obývací pokoj a se nesnažila ji doprovodit. Zapálila si však cigaretu: bych tolik když kojím, pomyslela si. Alexandr se po úderu do zadní hlavy cítil jako omámen. Jako by byl jiného osahávat umyvadlo, spíše výlevku, zda ji nerozbil. Zdálo se, že je Najednou co se stalo. sedí v kuchyni na zemi? Touto dobou sedával u radia, poslouchal Svobodnou Evropu a snil o dnech, které se nikdy nevrátí. Pomalu se zvedl a šel halu, do pokoje. Elfriede nenašel. Sedl si tedy, zapálil si cigaretu a nalil si slivovici. Vysílání Svobodné Evropy bylo dnes tak rušeno, že plán byl dnes již na sto sedmnáct procent.

na Prahu. První

Alexandr se ušklíbl a rádio vypnul. kde je Elfriede, a tak se šel podívat em. Mikuláš i Kája spali a žena nebyla. Mikuláš držel ve spánku knihu, nad kterou usnul, a ten papír Alexandrovi dopis, který našel na stole v kuchyni. Nyní se vše vrátilo: jak si povídal se synem a nechápal, že ho nechápe, jak zmlátil ženu! Ano, ona si nechává donášet od Mikuláše

která si píše se

Psal rok 1955, bylo deset let po válce a sedm let po komunistickém Muži i ženy, jež dobyli postavení, akademického, obchodního, se oslovovali stále tituly, kterými si dávali najevo úctu jeden k druhému. Oslovení soudruhu soudružko docílit mezi lidem rovnoprávnosti. V té se stalo slovo soudruh nadávkou, i když velmi kladnou vlastnost: kolega, V té však znamenalo jediné: komunista! obskakoval Alexandrovu ženu, byl jeho sokem, stále a nikoliv soudruhem. Dobro a zlo leželo tenkrát na dvou plošinách: na té

386 lidské, kam která však nebyla

i

a na té novodobé, politické, kde se lidu.

krutá

Alexandr jak nenacházel trumf, kterým by Elfriede získal Ty trumfy, kterými dobýval ženy, mu vzala doba: majetek, auto, postavení a nakonec i naproti tomu stále bydlel na svém a vlastnil vše, o co on Nakonec ho napadlo jediné: násilí. Rozhodl se, že Ladislava

zmlátí a donutí ho, aby se o Elfriede

zajímat.

Oblékl si kabát a boty a vyšel do noci. Byla studená a vlhká zima, pod nulou. Pára mu šla od úst, když stoupal po schodech ve stráni. Schody byly primitivní, každý stupínek držely dva do a prkénko za nimi bednilo udusanou hlínu, vznikl stupínek. Byly všechno jiné, než ale byly lepší než žádné. Alexandr tudy skoro nikdy nechodil, ale vzácných výjimkách, kdy tudy šel, vždy si sliboval, že s tím musí Hlásil to pokaždé Elfriede, a ta vždy koulela jen slovech. Když Alexandr vešel do hostince, všichni se pivo.

se nestalo, aby Baleš

„Co si dají, vašnosto?“

a

na

si prohlížela

„Nic, já hledám pana „Ten zaplatil a šel, myslím, že je trochu si srovnala mohutná prsa. To bych ráda pomyslela si a šla za Alexandr se vrátil a venku.

na

Chvilku za ním šel, než ho „Alexandr? Stalo se bych se

na

zastihl

vycítil a

domnívala se hostinská a sem nechodí takoví chlapi, jak se za ním zavíraly

Byl již

se.

Co tu o mé právo!“

„Chcete mluvit s Pindou? S bráchou?“ nechápal B Napadlo ho, že má Alexandr právní problém a chce, aby mu s bratrem, jež byl právníkem, domluvil Bylo mu ale divné, za ním odpoledne, když šel od vlaku. „Ne, já chci mluvit s vámi… Kohoutku!“ Ladislav „Myslíte, že

polkl.

a tady je vhodná chvíle se o tom bavit?“

„Na tom není co k bavení, já vám dám hubu a vy jednoduše zapomenete na Elfriede!“ Alexandr se již chvíli opíral o plot hospodského pozemku a jedna mu v ruce. Rychle ji vytáhl a mlátit. JZD byl tak že bolestivých ran chytil, než uvažovat o chytit, ale byla plná starých a si ruce. Když utéci, Alexandr ho dohnal. Vztek mu dával tolik síly, že byl sám nad sebou

387 „Tak co ty šmejde, necháš Elfriede?“ Alexandrovi do Tolika zla a nenávisti se

stáli pod bát.

lucernou a

„Ano,“ „Jakýpak ano? Slib, že se jí už nevšimneš!“ „Slibuji, že se jí nevšimnu…“ „Koho?“ „Slibuji, že za Elfriede už nebudu chodit!“ „Ano, protože je to moje žena!“ „Jo, je to vaše žena,“ která se zlomila.

a sykl bolestí, protože mu Alexandr zase jednu ubalil

Jak tu nyní Alexandr stál, s kouskem v ruce, cítil se odzbrojen. To by mohlo pomyslel si, se a šel se za ním díval a že zašel do hospody. „Tak

flašku

jste ho nezastihl?“ radovala se

„Ale jo, dej mi pivo a jestli máš slivovici, tak tuplovanou!“ Ve které by slivovici? Když byl v národních skladech nedostatek, tak strýc, protože kdekdo pálil

na

Když

dunivými kroky ke stolu, se pokládání tak že jí Alexandr zajel pod sukni. Chvíli to množství masa a tuku, než se vzpamatoval. jsem…“ „Nic se

vašnosto, za chvilku tu budeme sami,“

Alexandr si stále objednával, i když už byli Co se toho zmlátil Ladislava

sami a hostinská zatáhla

Tento ponurný zimní den v jeho tím, že a vymámil na slib, že mu nebude chodit za ženou. Za Elfriede.

Když se Elfriede vrátila byl Alexandr se, že jsou ádku, a pak si lehla v obývacím pokoji na Myslela, že usne, ale byla natolik že se jen Myšlenka táhla za myšlenkou, jako a žádná nebyla toho rázu, která na rty. Proto se Elfriede jako uražená ano, zamilovala se do Alexandra, nikdy pocit, že by v rodné zemi mohla být Naopak, milovala její a její melodii. mnohem více dokázala city, lásku nebo bolest. se nachytala, jak si vypráví v mysli touto pohádkovou jak skládá slova ke slovu a jak se jimi opájí. Každé nové které pochytila doma, nákupu, u paní si psala do notýsku a potají se snažila o správnou výslovnost. Tady byly nejlepší bez dlouhého papouškovaly slovo tak dlouho, až ho S Alexandrem prožila chvíle a jeho Mikuláš, jí obohatily život. Ale ta láska je Nechce ztratit Alexandra, chce s ním žít, ale již ne jako s mužem. Jak ráda by se

388 s ním smála na Vltavy, na ale ty se schovaly. Neztratily se, ne, ony se jen schovaly, a když si dala záležet, zase se vracely. Byly však jen vzpomínkou. o té krásné doby však nyní jiná slova a jiný který ji vedl životem. se pro to krásné, co nyní cítí, musí vzdát toho krásného z minula? Ne, to nedopustí, bude se snažit, aby všichni lidé, které magnet její osobnosti vtáhnul do jejího života, byli spokojení. Aby s ní byli spokojeni. Nebude mít nikdy žádné Elfriede myslela, že spí, proto ji vylekal šramot za domem. Vstala a odtáhla okna, jež vedlo do mužskou postavu… Ladislav se chvíli díval ke za nimiž zmizel Alexandr. Když nabyl dojmu, že se tam šel opít, vydal se na statek. Byl chvílí dost opilý, sotva stál na nohou, ale to, jak mu Baleš namlátil, ho nechalo ano, on se nechal zmlátit, protože mu bylo manžela Elfriede líto. Jsem kurevník, ale tuto ženu asi miluji, myslel si dnes již podruhé. Stále ho tato myšlenka trápila. Po onom odpoledni v hotelu Evropa v Praze, kdy nejen že nedal Elfriede ale naopak, více se do ní zamiloval, si být sebou jist, co se žen týkalo. galantních her po kraji, které byly rozehrané a které nyní zanedbávat. Ženy, které mu nadbíhaly, mu bál se jich. Pokud to šlo, vyhýbal se jim. u krbu a hedvábnou košili a materiálu. Byl to jeho dárek pro ni, když se narodila Dagmar, jeho že se narodí chlapec, Ladislav nakupoval rád však

ni župan ze stejného byla

obchodech rafinované dámské negližé, po porodu tuto radost.

poslední dobou pocit, že se raduje jen ze slušnosti. Koupil zato jedno, které se mu líbilo a které mu husí pro Elfriede. Negližé bylo s krajkami, tenká látka obepínala ženské avšak rafinované krajky nechaly vše, po tak toužil, jakoby v mlze prosvítat. Trvalo než se odvážil Elfriede tento dárek Stále však, když byl sám, mnul v prstech tento div ženského sám, mu ten pocit již od mládí. Elfriede tenkrát tuto hru hrát tak jako by ji znala. Když se pomilovali, vytasil se s tím erotickým dárkem. Elfriede se oblékla a on ji pak pomalu a dlouze svlékal. Byla to hra k zešílení a žádná žena ji nehrála tak dokonale jako Elfriede… „Kdo

tak

ta slova, která

ho

do

„Nikdo, jen jsem upadl,“ lhal. „To jste dnes všichni asi padlí na hlavu!“ „Jak všichni?“ nechápal, co

myslí.

chvílí tu byla Elfriede…“ „Jo? Co

Ladislav

O Elfriede se již dávno nebavili.

389 mi ukázat, jak ji Alexandr zmlátil. Takhle On ji miluje! Chápeš to? On ji stále miluje…“ „Když ji miluje, tak

ženu jsem

ji mlátí? Kde je?“

„Poslala jsem ji Nemám ráda takové násilnosti, i když… mohl jednu vrazit!“ se díval na ženu „Byla

bys mi také

byla

„No, nohy a ruce

já si ji tolik zase neprohlížela. Tak ven s tím, kdo

zmlátil?“ „Jsem ti

že jsem upadl…“

„To jsi padal vstala a se zajímat o která si muž Boule na škrábance ve to jak ho Baleš mlátil z plotu, na které byly rezavé Záda a z dlaní tekla krev. muže omývat a jódovou tinkturou rány: „Mlátil ji židlí, kdyby nad sebou to, co jí Elfriede

tak by ji asi zabil. O

„Nic bych za to nedala, že v tom máš prsty.

mi

se také bála,“

je Karel syn?“

„Jak to mohu mi tedy Ladislav tak, jak to dost a

že

být

Vysmekl se a odešel do ložnice. Zde se oblékl když jel do Prahy, v hale si vzal klobouk a kabát. se, zda má od vozu a šel do dvora.

Americkou fordku zastavil hospodou, ale ne okny. Bylo již se svítilo. Vystoupil a snažil se okny zjistit, zda je tam zatáhla Pak ale zaslechl: to je ono, to je ono,

fordku a jel

ale ve Alexandr, ale ty jsi

jako na nože braná a Ladislav si domyslel, co se za kolem potoka

V bylo ticho a tma. Nejprve házel kamínky do okna ložnice, které se nacházelo nad stromem, který byl i obsazen slepicemi. Žádná reakce. Šel tedy kolem domu a pojednou se v obývacím pokoji odhrnul Elfriede

okno:

„Co se stalo? Jak to vypadáte, Kohoutku?“ „Alexandr mne zmlátil!“ Elfriede kroutila hlavou: „Kde je?“ „Ten si dává práci

390 „S tou tlustou? Špinavou?“ „Musím tam jít, to se „Jak to myslíte, že se to

Vy jste to se mnou,

také

a moc

„Ano, ale nejsem tlustá a špinavá,“ souhlasila Elfriede. Chvíli o tom oba a ticho sem táhlo od Hory studeným dechem. Bylo jiného spáchat, než být sám podveden. To je divné, myslela si Elfriede. Již s Alexandrem nechci spát, ale když spí on s jinou, tak mne to mrzí! „Musíme si sbalit a jet on neví, co když se nalije!“

on by vás zabil,

I

by

„Nalije?“ „No, když je opilý,“

aby ho pochopila.

„Kam pojedeme?“ „Vezmeme si v Praze hotel,“ rozhodl Ladislav Mikuláše museli vzbudit a obléci, Káju vzal manžele Cyprýnovy:

do

spícího. V hale narazili na

„Paní domácí, my celou noc nespíme…“ „Já také ne,“ odsekla Elfriede. „Kam jedete?“

Cyprýn.

kde mne nebude manžel mlátit,“ a dávala tašky. Ladislav mezi tím vyvedl Mikuláše a posadil ho do vozu a dal mu Káju do „Máme paní Cyprýnová. nevíte,“

a

do

panu domácímu, že jste odjela s panem mu, co chcete… ne, že jste nic neslyšeli, že o haly Manželé se na sebe podívali:

„To jsem ráda, že tyhle scény žárlivosti již máme za sebou, stará žena a pohladila muže po Když americká fordka míjela si prsa a „Kája bude mít celý den bolení „Tak mu dejte SUNAR,

se Elfriede

Konráde,“ údolí. Osahala

po takovém mínil muž za volantem.

„Ale, Kohoutku, sušené mléko to by nepil, ono ho to zase spokojené,

a nasadila

391 Položila si hlavu na rameno a tiše ku Praze. Kája se Mikuláše na zadním sedadle nevzbudil a Mikuláš pocítil neznámé vzrušení: jel za tmy do Prahy, do neznáma. si jako vzducholodi, která se blížila k severnímu pólu. Mikuláš se vzbudil a kde je. Místnost byla jiná, ne ta, kde spal. Okny sem svítat a z hloubky pod ním sem stoupal podivný hluk, který chlapec neznal. Vstal tedy a šel se podívat z okna. ulici, plnou aut a tramvají. smysl pro dobrodružství fungovat. se vznášela nad cizího a severní pól byl nedaleko. Podivné otvírací oken posloužilo k tomu, aby chlapec plovoucí, bachratý letoun do svého komanda. „Ty jsi nám dal zabrat, Mikuláši,“ zaslechl matku, která spala v druhé posteli, která tu v neznámém pokoji stála. „Jé, mami, ty letíš s námi?“ žasnul chlapec. „Co to, prosím fantazie od

povídáš?“ divila se Elfriede. Mikuláš v tom okamžiku odpoutal a

„Co tím myslíš, že jsem vám dal zabrat?“ „Ty jsi tak „Kde

usnul, že jsem se nemohla dostat do pokoje!“ jsme?“

„Jsme v hotelu Flora, na Vinohradech. jsem šla do kina, ty jsi nechal a já se sem nemohla dostat!“ matka.

od

jsi nezaklepala?“ „Nezaklepala? Já jsem mlátila do k probuzení!“

portýr sem stále telefonoval a ty jsi nebyl

„Jak jsi se sem tedy dostala?“ ch „Portýr sem

Mikuláš.

balkonem, protože jsi

okno.“

Mikuláš se podíval na okna hotelového pokoje a zjistil, že jedna až k podlaze a za se nacházel malý balkón. Když se podíval že se onen balkón táhl až k vedlejším „Vy jste sem „Ne, Mikuláš

od sousedního pokoje? To jste museli ty lidi vzbudit?“

je vedle koupelna,“ že bude kojit.

„Jak dlouho se

je prosklená zjistil,

kojí?“

paní Pítovcová, že to

matka a Elfriede

se zabývat malým Kájou. rameny.

bez SUNARU utrápíme hlady!“ staral se.

Matka se usmála: „To ona jen tak tom nejlepší!“

že u nich nic nekupujeme. Dokud

pije u maminky, je na

392 „Až na to bolení Mikuláš. Elfriede se

co chudák má, když se s tatínkem pohádáte,“ konstatoval zadívala:

proto se „Když se prázdninách hotová,“

do Prahy, na

abychom se nehádali,“

tak nebudu chodit do nové školy. Ta bude teprve po se Mikuláš

„Myslíš ten kravín? Ten co staví vedle kravína?“ Mikuláš „Na mají mnohem školu, tam se ti bude líbit,“ a hladit po vlasech. V tom okamžiku si Kája a dávku vyzvracel:

ho chlácholit mléka na oba

„Už to zase to má z toho vašeho hádání,“ Mikuláš a šel se k umyvadlu Jako na povel spustil Kája kravál, plakal pak skoro celé dopoledne. Svíjel se v bolestivých Matka mu pak suchar který až na pokoj. Nejhorší bylo první den do nové školy. Nikdo Mikuláše neznal a všichni jako by byl zjevení. tu byla Jarka která se ho ujala. Jarka ve hlavní slovo, a tak Mikuláš brzy mnoho Elfriede se do již nevrátila. bydlet v domku, který rodina i po podniku Velkoobchod s máslem a sýry dále používat. Zásluhu na tom nejstarší Mikulášova sestra Alexandra, která se sem provdala. Nejprve za který doma než aby šel objednat uhlí. Pak si s rozvedeným, což poznala Božena Srpová podle které trávila sama doma. Nakonec se dali dohromady a plánovali svatbu. Alexandra s nastávajícím bydleli v podkroví, Elfriede s Mikulášem a s Kájou Protože domácnostem si ji ženské na Jelikož byla i koupelna, ani Kájovi ani Mikulášovi na situaci Národní podnik se již nezabýval vejci a máslem, ale stará auta, která tu na sešrotování, nebo na posloužila na vykuchání, na Mikuláš tady našel eldorádo procestoval ve své fantazii celý

do velkých prostor kdo jim vdechne nový život.

fantazie. Hodiny dokázal

v nepojízdném

Alexandr a Elfriede požádali o rozvod. Jelikož byli oba hlášeni k soudu na Zbraslavi. Nejprve se zdálo, že bude Alexandr do prázdný a studený ho deprimoval. Zanedlouho se tedy jako jenomže v mnohem menších prostorách. Nadále s Elfriede hádal a pral.

a spadali

tak jak to dosud ale do Prahy a život šel záchvaty a nadále se

bylo málo a chlapci co na sebe. Elfriede se tedy rozhodla, že se kurzu šití. Stále sice pletla, ale nedalo se vše uplést, co

do

393 Jednoho dne se otec nevrátil z práce, místo neznámá žena a oznámila Alexandr Baleš byl po záchvatu odvezen do nemocnice.

že

Elfriede šla otce navštívit, ale ten nebyl v nemocnici k nalezení. Nakonec padli do rukou který jim nadmíru že pan Baleš opustil nemocnici. Jeli tedy kde zastihli Alexandra, jak se dohaduje s nejstarší dcerou: „Kde bych na to vzal? Jednou jsem ti vystrojil veselku a na druhou nemám,“ Alexandra se

ale nedala se:

„Jak to

financovat, když musí platit na

„A takhle,

má také! Tak si najdi jiného, s prachama!“

„Že ty sis vybral tu

ty mi

povídej…“

„Tomu ty nerozumíš. ráda, že jsi již jinak bych ti jednu vrazil,“ otec a chytil se pravou rukou za levou stranu prsou. Rychle dýchal. „Tak víš co? Já

zato nepozvu na svatbu…“

Alexandra.

Elfriede tento slovní souboj pozorovala jak na tom Alexandr se srdcem je. Poslala tedy Mikuláše, aby si šel hrát do zahrady, a Káju pustila z ruky, což že se k otci a Alexandr na bolest i bezpráví celého Pak si vzala Alexandru stranou: by ses, s otcem hádat. Je po z nemocnice. Nevypadá to s ním moc Alexandra, jinak

záchvatu a dnes utekl

pohodila hlavou:

„Myslím, že vám do toho nic není, Fiede, co si s otcem povídám. Myslím, že máte sama dost másla na hlav Alexandra. Elfriede na ni chvíli a hledala slova. Alexandra byla hezká, mladá žena. Ona sama daleko do její krásy, i postavou se vyjímala svých kamarádek. Vypadala jako neobjevená kráska z Hollywoodu. Byla však poškozena osudem. Otec ji jako prvorozenou miloval a rozmazloval. Matka Marie, která pro kšeft stejnak kde jí hlava stojí, nedbala na její výchovu, coby Zato se dcera hrát na klavír a studovat cizí jazyky. rod Baleše z Petrova nebyl ani kapkou krve potomek šlechty, Alexandr a Marie tolik že se malá Alexandra mohla tak cítit. Božena Srpová ji v tom podporovala, ani ona, ani Alexandra jakou hru tu mají hrát. Jednoduše se kopírovalo chování z bohatých rodin. Jenomže jednoho dne nemohl Alexandr své dáti ani peníze, ani matku. Božena Srpová bolestí nad ztrátou jediné dcery hledala u své ona byla dáma z lepší To však byla velká mýlka. Alexandra sílu a charakter, jakou takové ženy mívají: se zhroutila a musela dlouho na Dnes se již hádala s otcem o klavír, aby jí ho neprodal, o manželskou ložnici a o mnoho dalších, nicotných Jenomže když má hlad, není nic nicotné! Alexandr sice hlad v pravém slova smyslu, ale po který kdysi vedl, a po uznání. Nyní již po lásce, té celý život dost a si tohoto zázraku vážit.

394

svatbu

„Nevím sice, co to znamená, mít máslo na ale Jen mi musíš kdy bude,“ Elfriede. „Z

mi má

se u otce, aby ti na

když jste ho o všechno

„Možná, že se trochu mýlíš. komunisti. Ale tebe jsem

jsem sem až po smrti tvé matky. O majetek otce o osud, o tvou povinnost!“

„Co tím chcete „Jako nejstarší dcera jsi se Bylo by dobré, kdybys Elfriede se Srpové. sice

starat o tátu a o mladší sourozence. Toho jsem proti bojovat, nestojím o to…“

a šla. Alexandra za ní chvíli v úmyslu si na tu Rakušanku

a pak šla do zahrady, k ale pak toho nechala.

Božena Srpová si mazala koleno jakousi mastí: „Podívej se, co mi vona A mne bolet kolena! Vo to malé vo toho Káju, se stará, všechna I Mikuláš je u ní zdá se, že ten kluk již není tak vzteklej jako chválila Božena Elfriede, tu ženu, kterou vždy Alexandra nic Pocítila ale velkou samotu. Budu se muset pomyslela si. Od té doby se snažila s Elfriede vyjít.

jinak orientovat,

Svatba Alexandry Balešové s jejím vyvoleným, mladým sportovním mužem, se roku 1955 na radnici. Oslava se konala na v matky, jak Alexandra manželovu maminku vždy oslovovala. i otec, Alexandr Baleš, pod paždím odpoledne a bavil.

lahve slivovice a

Elfriede se zdržela jen krátce, hned jela Byla domluvena s Ladislavem jestliže Alexandr odejde na svatbu, staví se na Že bude vzduch protože polednem krátce Elfriede zatelefonoval. Avšak Elfriede

se že to

Mikuláš se dobrot, kterých bylo na každé veselce dost, byla rodina sebe chudší, a pak šel do ulic. starý kamenný Zlíchovský most, až došel na elektriky To byly v té první nové tramvaje, moderní vozy, a ty chlapci Houpal se na zábradlí, které lemovalo silnici na Zlíchov, a pozoroval na trochu z výšky. V pozadí Vltavu a na ní a tak tu bylo dost toho, pro co se dal zapomenout Proto se podivil nad rozzlobeným svého švagra a dvou které neznal. Ze zmatených slov, která chvilkami zanikala kol se souprav dopravy, pochopil, že o všichni strach. Pocit strachu byl chlapci známý pojem, ale nechápal, že tento životem je znám i jiným. Šel tedy zase a nechal v malém kde hodovalo mnoho lidí, sebe lavinu Matka mu pak dala knihy, které si prohlížel a které ho zaujaly. Ráno po veselce, když otec odjel do práce, vyzvala Elfriede Mikuláše, aby jel vlakem do a podíval se do schránky v dubu.

395 „A co škola?“ namítnul. „Škola pro jeden den se nic nestane,“ odsekla Elfriede a dále uštvaný dojem. Nic jí nebylo toho rána dobré. Kája zlobil, po kojení spát, jak tomu byla zvyklá, a sám také být. Musela se mu Mikuláš tedy pohodil hlavou, vzal od matky peníze a na nádraží.

se

a šel na

Když procházel kolem musel si pohladit levé ruky, protože si jak do té hloubky jednou spadl a starý rezavý mu projel dlaní. Tenkrát šla celá rodina na procházku a matka i sestra skoro omdlévaly když ruce. Jemu to však nevadilo. Ani se toho nebál, ani ho to nebolelo. mezi a byl válkou projekt, kde vést koleje, které stále vedly kolem zahrady Balešova velkoobchodu a tu svým stoupáním potíže Svou a porostem na jeho se stal doménou generací a pražských Vlak

ale to nebyl pro Mikuláše žádný problém. Jeho duševní dobrodružnými že mu utekl vždy jako voda. byly výjimky: když na narozeniny, na Ježíška.

byl tak že

se dal podle trati rovnou k lomu a pak k dubu. Schránka byla prázdná. Nebylo to nic neobvyklého. sem když si sám ho i Elfriede poslala, ale to tu bydleli! Nyní se chlapci zastesklo po té kamarádech: pomáhala

kdy tu u

potoka

ze mlýna, z truhlárny, po od I po Ládíkovi a nakonec i po jeho

Po

po Zajíci, jehož matka které se

Mikuláš hlavu a na mníšeckou cestu. Pomalu, šouravým krokem se vydal kolem hospody Pod Horou k nádraží. k potoku, tam co stál jejich nešel. Tam nikdo nebyl. Tam bylo smutno a prázdno. Na manžele Cyprýnovy, tam stále bydleli, si Jak míjel hospodu, „Poslyš, nejsi ty

hospodská Chlapec se zastavil a

na chvíli do stínu,“ a válelo na vrcholku Hory jako Honza na peci. Mikuláš šel za kyprou ženou, a jak procházela do nich nevejde! Ale dopadlo to, jako vždy,

hlavou.

na podzimní, teplé slunce, jež se dlouhé budovy, zatajil dech: ona se

posadila chlapce ke stolu ve kde bylo liduprázdno. Jen pach piva, a chlapského potu se tu od válel po špinavých stolech. „Chceš polévku?“ zeptala se ale na sebe a druhý chlapce. Chvilku tiše jedli: tedy lépe polévky a hospodská srkala jako rota

chlapec

Postavila polykal lžíce

396 „Vám chutná, že?“ povzdechla:

po chvíli Mikuláš a

pohledem po jejím

Žena si

„Já nevím, kde ty kila beru, já celý den nic nejím a podívej, jak vypadám!“ si. Mikuláš chvíli zda to, co by bylo vhodné, a pak si dodal odvahy: „To nic není. Já našel u táty fotku jedné ženské, ta byla dvakrát vy! A nic na so… na… byla na…“ jsi že byla nahá?“ pomohla mu Hospodská se usmála: „To jsi mne

A

Chlapec byl rudý až za ušima a

mi, kam jste se

„Do Prahy.“ „To vím, že do Prahy. Ale kam?“ „Na

já tam chodím do školy,“

Mikuláš.

„Vy jste tam dostali byt?“ „Ne. Táta tam má

Hned u velkoobchodu!“

„Já myslela, že mu vše znárodnili?“ divila se „Ten asi ne, co já vím…“ podvojné výchovy: mají v Praze nebo ne? „To není tak

Chlapec

rameny:

Zase se ozvalo strašidlo pak mávla rukou a

Ale poslyš, mám pro tebe novinu.

JZD je v base!“

Mikuláš strnul. nedávnem zabásli tátu a pana si na to pamatoval. Nemohl domyslit, co to bude mít za následky. Jen aby mu neujel vlak, to musí mamince. „Kdo to chlapi jako jeho zástupce!“

že v tom má prsty Tašpar.

„Co chlapec. Polévku kterou mu dala matka na cestu. „Ukaž, dej mi kousek,“

ho hned nastolilo

již dojedenou a tak si rozbalil

a již si od chlapce ulomila kus chleba. Pak

se, že se neurodily brambory. tvrdil, že se zde v kraji nedají ale že sadbu sabotoval. Tašpar pak tu potvrdil a již se vezl!“ „Kdy se to stalo?“ odpoledne. Tady bylo víc aut než „Takže vy pro mne v Praze nemáte

povzdychla si

koutek, kde bych mohla

Pak

397 Mikuláš rameny a pak že musí na vlak. Vstal od stolu a šel, aniž by pozdravil. Byl tak zahloubán do myšlenek, že málem minul otce, aniž by si ho všiml. Potkali se u kovárny. Alexandr šel od vlaku a Mikuláš na vlak. „To si ani vlastního táty nevšimneš? Co tu „Jé, tatí, málem jsem

Jdu na vlak…“

„Jo, to asi vidím sám! Ale co jsi tady Najednou se

Alexandr.

Ty jsi dnes nebyl ve škole?“

malému chlapci vymknul z ruky. Ani na jednu otcovu otázku

HLAS Naposledy se vkrádám do Najednou však stojím po

který se tu jaksi sám od sebe že jsem mu sotva jednoduchou otázkou mého otce a vím, že nesmím

Ta chvíle je tolik let vzdálená a otci, že za jeho zády podporuji

živá, jako bych ji prožil jak jsem mohl jsem tenkrát, co to je?

Cítím jako dnes, že jsem otce rád. Pro jeho opilství, kterým se snažil zapomenout bezpráví, kterým ho doba obdarovala. Pro jeho chování, když byl omámen drogou, jež nese jméno alkohol. dnes dávno vím, jak tato droga dokáže s lidským rozumem zamávat. Jak jsem to mohl tenkrát, jako malý chlapec? Dnes, když stále cítím, že jsem matku mnohem než otce, pokládám si otázku: byla to Elfriede, která mne na sebe upoutala, nebo to byla jednoduše ženská láska, která mne znát cit, který se u ní neztratil ani tehdy, když porodila vlastního syna. Od té doby mnoho jar a zim, i já vlastní a nevlastní Dnes již znám rozdíl mezi smýšlením žen a je to typická mužská vlastnost. Mít ženu, vlastnit ženu a vše, co tomuto chlapskému stojí je ohrožující. I vlastní žena, když je ona chce obojí. Ona

tou minimální porcí obojí. i muže.

Dnes vím, že byly chvíle, kdy mi Že i já ho miloval, mu již nemohu

dokáže obojí stmelit.

otec dokázal dát pocit lásky, vím, že své

miloval.

Nikomu jsem to nedokázal Zážitky mého a dospívání byly tak silné, tolik že jsem se nedokázal tu jednoduchou rovnici: dát a dostat. Doufám, že jsem v mém který se chýlí ke konci, všem to, co jsem zanedbal. Všechny postavy v tomto jsem miloval a byl na nich závislý. dnes jsem každému jedinci, který šel kousek životní cesty po mém boku, že tam tenkrát byl. Že tu je. Byl to život. Je to život. Život, který mi byl darován, který jsem si nevybíral.

398 se na sebe dívali. Otec a syn. Aniž by si to stali se soky. Soky o jedné ženy, která byla pro oba než život, než smrt. Než slunce a vzduch. Než ptactva, východ a západ slunce. Den a noc. „My dnes

školu,“ lhal Mikuláš.

„Proto jsi si

výlet do

jsem navštívit kamarády…“ „A, s kterými jsi se setkal?“ Mikuláš

rameny.

„Ty lžeš, vona sem poslala!“ Alexandr použil výraz Boženy Srpové, která v tomto oslovování topila veškerou svou nenávist, kterou k Elfriede cítila a kterou Mikuláš tak „Vona je moje maminka,“

pln vzdoru.

„Vona není tvoje maminka, tvoje matka je má žena…“ Alexandr se chytil za srdce. „Vona je tvoje žena a moje maminka!“ Mikuláš. Z kovárny žena. Postavila se do pozoru a dala ruce v bok. Pozorovala. „Mikuláši, rodina!“

já

„Tady si

miluji,

sám, já

tady

u potoka, a bude

nemám rád!“

„Ty mne nemáš rád?“ „Ne, nikdy jsem bezmocného Alexandr skácel

rád,“ Pak se

Mikuláš slovy, které byly plné k nádraží. Již se

za ním, ale dech mu

Chvíli se za chlapcem díval a pak se

silnice.

si sundala a položila ji pod hlavu muže. Pak do stavení pro vodu. Cestou houkla do kovárny, aby muž na panský statek a nechal zavolat záchranku. Mikuláš na nádraží a na vlak. jak dlouho to potrvá, než však, že se vlaku do Prahy Na nic nemyslel. prázdno. Tak prázdno, jako by již nežil. Teprve ve vlaku se probral. Zaujala ho parta která se v Brdském polesí a vracela se teprve do Prahy. Mladí muži kytar a vozembouch. Že se tento který dával krásným trempským písním rytmus i bas, takto jmenuje, se Mikuláš až po mnoha letech. Až když již sám trempoval a hrál na kytaru. Dnes byl omámen tóny melodií a rád se schoulil do drkotajícího kouta špinavého vagónu. Našel zapomenutí. Tap tap, tap tap… dnes do Bílé košili a krátké kalhoty,“ Elfriede.

Miky, mein Bubi, koupím ti látku a ušiji ti švédskou

„Jo, švédskou košili, tu již mají ve škole skoro všichni kluci,“ radoval se chlapec.

399 „Pak navštívíme tatínka v nemocnici,“ dodala. tatí, tatí, tatí,“ radoval se Kája a již se hnal do chodby a zavážu ti

se obouvat.

se k dílu Mikuláš a sklonil se k malému bratru.

Elfriede se na chlapce dívala plná lásky. si Za muži, které milovala a miluje, se a za Alexandrem dva chlapci ji tu drželi životní ráno vstávat,

jako na pustém Za Ladislavem zdání, který z nich se vrátí. Jen ty den vést domácnost, jít spát.

Ladislav byl pro špatnou úrodu, pro plán. také pro formulovaná slova soudruha tajemníka Tašpara. Na místech. Soud, který v takovýchto byl rychle odsoudil JZD na let se hned po nechala rozvést, což byla otázka jedné hodiny: žádné socialistické se nikdo divit, že nechce být vdaná se sabotérem. Ladislav byl svým chováním a postojem k národnímu rozveden z jeho viny. Elfriede si jak jeli s Alexandrem k prvnímu rozvodovému stání na Zbraslav. Aniž by si to Alexandr když vjeli na zbraslavské nejel k soudní ale zahnul na jako by jeli do Když ho na ten omyl upozornila, se smát a rozhodli se, že pojedou toho léta dobrá úroda. Pak již nikdy o rozvodu nemluvili. Nikdy se nerozvedli. „Podívej, to by byla davy lidí k látkám.

látka na košili,“

jablka. Byla

Elfriede, když se v Bílé Labuti

„Ano, a tady ta na kalhoty,“ souhlasil Mikuláš. „Ne, ta je moc

namítala matka.

se ale líbí,“ trval na svém chlapec. „Mi také líbííí,“ hlásil se ke slovu Kája. „Tak nakonec Elfriede.

si musíme vybrat knoflíky a zip,

U každého pultu dostali lístky, se kterými se muselo jít k po ze všech obchodního domu. Elfriede se však „Mami, výplatu, já

k tomu, jít

a pak

svolila

a po zaplacení tam byly

šla rovnou cestou k východu.

jsi zaplatit!“ divil se Mikuláš.

musíme jít nejprve za tatínkem, protože mu do nemocnice nemám peníze. Až ho navštívíme, dostaneš na nákup a zajedeš si sem.“ slova se zdála Mikulášovi

a tak nic nenamítal.

Když prošli bránou vinohradské nemocnice, bolestí.

Elfriede

budovou, kde otec ležel, se zastavila.

tak, že skoro

400 „Mikuláši, ty tady

já se podívám, zda otec nespí.“

Vzala Káju na ruku a šla. Mikuláš když se jelo k doktorovi, do nemocnice. Netrvalo dlouho a matka vyšla

a

pocit. To však

vždy,

v ruce.

„Kde je Kája?“ divil se chlapec. „Jedna rovnou

si s ním hraje. Na, tady máš peníze a a Elfriede a podala mu peníze.

do

Pak se

„Za tatínkem „Ne, on usnul. Mikuláš se

klid,“

a pohladila ho po vláscích.

k tramvaji, aby si dojel do Bílé

velkoobchod vypadal v té

jako

pro látky na košili a kalhoty. když se tu

nakládala vejce.

Železná vrata do dvora uzavírala skoro celou ulici. Ponechávala tu místo jen polní která se ztrácela u plynárny v Michli. Vrata byla vždy nikdy u sebe obytným domem.

jako by tak bylo

starých aut ukrást. Mikuláš skoro jak plot malé zahrádky, která byla

Tak tomu bylo i tenkrát, když se vracel z Bílé s látkami. Jak plot, zahlédl v obýváku sešlost. Že se u nich rodina sešla, na tom nebylo nic divného. Ale že v pokoji i Božena Srpová, bylo nového. Navíc Elfriede okna a zavolala na Mikuláše, že mu To chlapce také zarazilo, protože když plot, tak už se nikde nemusí otvírat! Ze zahrádky se vešlo na a jež tu dominoval prosklenou koupelnou, se zamykal jen tehdy, když všichni odešli. A pod okny se Mikuláš setkal s Elfriede. Chlapec že maminka Podivná tu byla jistota bezmocnosti. na své

sáhla ledovou rukou na jeho duši.

„Tatínek již spí, již se nikdy…“ Elfriede objala chlapcovi vzlykat.

Mikuláš pocítil tu starou a kroku života. „Tatínek

a

a

si ji

vzdor, jež ho provázel na každém

se, jako by se dalo

Pokývla hlavou.

cítil nesmysl té otázky a rozhodl se, že to otci nikdy neodpustí. sluší plakat, ale bolest byla tak cizí, že po nebylo ani potuchy. si v aby se rozplakal, ale nešlo to. ten byl tak tvrdošíjný, že se mu zcela poddal. Jako podzimní

že se

sám od sebe a jež nebere konce.

„Neboj se, Miky, mein Bubi, já se o tebe budu vždy starat,“ šeptala mu do ucha.

401 Šeptala ta slova jaksi s úctou, s posvátnou úctou, jako Mikuláš vnímal sílu chvíle, si že mu matka slibuje o nikdy nepochyboval. co k jeho životu. Nyní pochopil, že starostlivost Elfriede, její není Najednou se v jeho a zcela Chlapec se rozplakal a Elfriede pocítila úlevu. nám

se

poryvy

a podzimní

„Jen to se ti uleví. My se neztratíme: já, ty a Kája, budeme stále spolu a nic se stát. Miky, mein Bubi, já mám ráda!“

Chlapec pokývl ano, když budou stále spolu, nic se jim nestane, pomyslel si. Pak ucítil ve své dlani malou bratrovu Sehnul se pro a vzal ho na ruku. Všichni se pak dlouze objímali. Byla sobota 25. roku 1957. Toho roku bylo krásné a teplé jaro. Jako by života Alexandra Baleše ukázat, jak krásné je žít…

v posledních dnech

Doslov Alexandra Baleše, jehož schránka byla uložena do rodinného hrobu, k Marii, slibovali se slzami jeho sourozenci, že Elfriede vychovat jež tu po jejich bratru zbyly. Že by se mohla ta Rakušanka vrátit do své vlasti a hodit jim dva hladové krky k nohám, to byla jejich starost. Elfriede však nikdy od nich

ani

Kapitán Obermeyer se zasloužil o to, že se Ladislav

vrátil

již po osmi

Od té doby žili Elfriede a Ladislav V roce 1966 se jim Mikuláš, jenž byl v té

za pomoci bratra Elfriede z Grazu, opustit i s Kájou vojákem, následoval rodinu po Pražském Jaru roku 1968.

V následujících letech se Elfriede za Ladislava provdala a poté se stal velkým tulákem, je málo míst na kde nebyl.

Karel Baleš

Poté, co vypadlo žezlo z rukou, Elfriede si koupila na stará kolena domek ovicích, kde se dožila 81 let. Jak léta plynula, koupil si i Mikuláš v kraji svého mládí domek, jeho se chytil i Karel: stal se majitelem statku Pacovských ve Voznicích, toho místa, kde se rozvíjel náš restituce dostaly rodiny veškerý majetek což mladými potomky. Prosme Boha, aby osvítil jejich zaslepenost – Konec

mnoho zla mezi