Dojmy z pětidenního výletu na Slovensko a do Maďarska Většina účastníků zahajovala zájezd 18. května před autobusovým nádražím ve Valašském Meziříčí v šest hodin ráno pod dohledem vedoucího zájezdu Michala Sváčka z HZS Dezy. Zhruba o čtvrt hodiny později přistoupilo zbývajících šest členů v Rožnově. Po naložení zavazadel vyrazil nyní již zaplněný autobus dále na východ za hezkého počasí, které nám naštěstí vydrželo po celou dobu zájezdu. Až do Bytči probíhala cesta po jediné možné trase. Za tímto městem autobus zvolil cestu k cíli severní trasou přes Žilinu a Martin. Zhruba v devět hodin dopoledne jsme míjeli údajný geografický střed Evropy. Loni v září nás vítal podobný nápis na Zakarpatské Ukrajině. Který z těchto bodů má blíže k pravdě? Po půl desáté jsme dorazili do prvního cíle, města Kremnice. Naše cesta z parkoviště k hradu vedla přes náměstí, kde probíhala zásadní přestavba většiny jeho plochy. Pod hradbami nás čekala pozitivní zpráva, některé památky, i tato, uvedený den obsloužily své návštěvníky bez nároků na vstupné. Po krátké vstupní informaci o dějinách hradu i báňského města bylo nutno naši malou skupinku 27 lidí ještě dále rozdělit před prohlídkou místních památek. Část navštívila nejprve rekonstruovaný kostel, zbytek si vyzkoušel pro změnu příkré schodiště do hodinové věže. Nahoru to ještě šlo, ale zpět po překrývajících se stupních byl sestup zvláště pro starší účastníky obtížný. Na vyhlídkové věži kostela byla ve značné výšce umístěna soška kočky. Toto zvíře údajně způsobilo hořícím chvostem ničivý požár města. O kousek níže byl zavěšen na lanech natěrač. Aby nepoškodil omítku, měl na botách návleky, které bych spíše očekával v lékařské ordinaci. Tato vysoká věž prověřovala naši zdatnost až zcela na konci prohlídky. Zatím jsme ji minuli, abychom v zápětí vyzkoušeli schodiště jiné nižší stavby, která byla jednou ze zachovalých bran do někdejšího středověkého města. Nalézaly se tam různé předměty vztahující se k životu obyvatel od začátku osídlení do 19. století. Po nějaké době se na nás zase před věží usmálo sluneční světlo. Ještě nás ale čekala kostnice. Chodník k ní byl právě v rekonstrukci, pro přesun k cíli se použilo vydlážděné koryto od okapové roury se značným spádem. Zpět do kopce se pak šlo daleko lépe. Po návštěvě kostnice konečně přišel čas na vyhlídkovou věž. Nahoru se stoupalo točitým schodištěm proti směru chodu hodinových ručiček. Uprostřed se kolem středového sloupu ovíjelo tlusté lano. Napřed jsem nechápal důvod jeho přítomnosti. Při cestě vzhůru šlo výstup zrychlit pomocí opory rukama na jednotlivých schodech. Seshora byl z ochozu nádherný výhled na město i okolní kopce. Najednou jsem zůstal nahoře osamocen. Z útrob schodiště mne známý hlas nabádal ke zrychlenému sestupu. Nyní byla pomoc lana opravdu neocenitelná. Po krátkém přesunu přes rozkopané náměstí dorazila naše skupina do místního hornického muzea. Byli jsme zahrnuti hromadou dalších informací o minulosti, zvláště o zlatém věku 14. století s nejvyšší produkcí cca 140 kilogramů zlata ročně. V 70. letech minulého století byla těžba rud definitivně ukončena pro nerentabilnost. Dle odhadů je v podzemí zhruba 40 tun drahého kovu, což odpovídá téměř hmotnosti získané za celou dobu trvání dobývání, ale průměrná zbytková koncentrace zlata tři
gramy v tuně je méně jak třetinová pro hranici rentabilní těžby. V současnosti se objevil zájemce o získávání dalšího kovu, ovšem kyanidovou metodou. Zdá se, že vládě by tato varianta snad i vyhovovala, ale místní obyvatelstvo organizuje petice proti zavedení takového způsobu zpr
- 2 -
acování. Na závěr jsme si prohlédli model šachty v podzemí muzea. Rozloučili jsme se s Kremnicí a vyrazili do přírody k Hodrušskému jezeru. Leží v nadmořské výšce 530 metrů v hezkém zalesněném údolí. Obdobně, jako zhruba dalších 20 jezer v okolí, sloužilo v minulosti coby zdroj vody pro pohon důlních strojů. Autobus nás posléze opět vrátil do civilizace. Čekala nás návštěva obce Svatý Anton se zajímavým zámkem a botanickým parkem. Do současné podoby byl dostavěn okolo roku 1750 šlechtickým rodem Koháry. Svatbou poslední dědičky Marie Antonie, v roce 1816, přešel majetek na německý šlechtický rod Saxe-Coburg. Novým vlastníkům patřilo panství až do dob ČSR. Z jejich řad se dokonce rekrutovali poslední panovníci Bulharska. Na začátku minulého století začal majitel panství podnikat, ovšem s nedobrými výsledky. Vzniklé dluhy řešil prodejem zámku s parkem Československé republice. Vymínil si ovšem doživotní pobyt pro svého bratra (abdikoval z funkce nejvyšší hlavy Bulharska ve prospěch svého syna Borise) na zámku. Průvodkyně nám poskytla velmi důkladný výklad. Nevím, jak ostatní, ale já v záplavě informací postupně ztratil přehled. Najednou mi vytanula v paměti vzpomínka na Orient Express a právo některého panovníka Balkánského poloostrova řídit stroj při průjezdu přes území své země. Oslovil jsem průvodkyni dotazem, zda se nejedná právě o některého ze zmíněných pánů. O této skutečnosti jí nebylo nic známo, leč o dvě místnosti dál v dětském pokoji mladého šlechtice Borise bylo několik obrazů dobových parních lokomotiv, které prý miloval. Nechci tvrdit, že je to jasný důkaz mého předchozího tvrzení, ale stálo by to za prozkoumání. Paní průvodkyně také zmínila osobního lékaře rodu Coburgů MUDr. Edmunda Viliama Téryho. Na jeho popud nechal Filip Coburg vybudovat koncem 19. století na blízkém Sitnu první rozhlednu. (Poznámka: Horská chata ve Vysokých Tatrách je pojmenována také po něm.) Po prohlídce zámku a zahrady jsme při pohledu na zhruba sedm kilometrů vzdálený vrchol Sitna odhadovali své možnosti před zítřejším výstupem. Pak nás opět pohltil náš autobus, aby následně dorazil okolo šesté hodiny večerní k poslednímu cíli dne, hotelu Salamander v Banskej Štiavnici, kde nás čekalo ubytování po dvě noci. Po večeři jsme se ženou vyrazili na obchůzku starým městem. Tato část zástavby prošla z části, dílem ji to ještě čeká, renovací s pomocí peněz EU. Původní obyvatelé centra, kteří na domy působili několik desetiletí jako hlodavý zub času, nyní žijí za městem v ubytovnách a administrativních budovách bývalých dolů. Pokračují sice v opečovávání nových příbytků obdobným způsobem, ovšem vzhledu Chánova nebo Luníku v Košicích se jim dosud nepodařilo dosáhnout. Za obnovenými fasádami budov středu města se nyní skrývají různé instituce. Večer je centrum prázdné. Hosté jsou v hotelech, místní v hospodách. Ruch na ulicích zajišťují jen projíždějící auta, která na dlažbě z kostek výrazně hlučí.
Další den po snídani nás čekal nejvyšší bod našeho zájezdu, hora Sitno. Vypíná se do výšky 1009 metrů nad hladinou moře. Autobus se postupně vyškrábal na horní konec Štiavnice. Odtud byl pěkný výhled na Kalvárii, kterou jsme později také měli navštívit. Silnice po chvíli míjela hornické muzeum, aby dál pokračovala zvlněnou krajinou. Ve chvíli, kdy se nám otevřel zajímavý pohled na blízké Sitno, zdál se výlet na tento vrchol nenáročnou procházkou s malým převýšením. Doma jsem dodatečně zjistil, že se autobus v té chvíli nacházel v sedle Peciny ve výšce 750 metrů nad mořem. Radost ale neměla dlouhého trvání, náš stroj zahájil sestup k Počúvadlianskemu jezeru na kótu 630 metrů. Tam nám vedoucí Michal určil správný směr dalšího postupu. Aby nám dodal něco optimismu, sdělil bližší informaci k trase. „Až vyjdete kamenitou část cesty, máte nejhorší úsek za sebou.“ V zásadě měl pravdu. Na horní konci kamenitého stoupání jsme nalezli studánkou s výbornou vodou. O něco výše cesta opustila les. Postupně se otvíraly pěkné výhledy do krajiny. Kousek pod vrcholem bylo možno z vyhlídky pozorovat okolní krajinu pod úhlem přesahujícím 180°. Zcela nahoře to bylo horší. V nejlepším směru výhledu ve středu zorného pole trůnil vysílač, na opačné světové straně na nejvyšším místě hory stála chata výše zmiňovaná v textu. Na zbývajících směrech stínil les a novodobá budova v rekonstrukci. Po posilnění se jsme vyrazili zpět dolů k jezeru. Když nás po nějaké době opět přivítala studánka, byl před námi poslední kamenitý sešup. Dotankoval jsem dvojitou dávku pro vnitřní promazání kolen, načež jsme s obdobně postiženým kolegou, myslím tím bolavé klouby, neprodleně vyrazili na poslední úsek. Naše ženy šly svým tempem, jim sestup nečinil problém. Dole účastníci museli ještě čekat zhruba půl hodiny na opozdilce. Využil jsem toho času na doplnění vody ztracené při předchozím výstupu. Točené Krušovické pivo tento problém hladce vyřešilo. Po návratu opozdilců k jezeru autobus vyrazil zpět ke Štiavnici. Ještě před vlastním městem se nacházel další cíl naší návštěvy, hornické muzeum. Těžba zde přestala zhruba před čtyřmi desítkami let. Štola Bartoloměj byla upravena pro potřeby turistů, ostatní otvory jsou znepřístupněny. Po nějaké době čekání, během níž kolem nás prošel mladší muž s culíkem vlasů (jak později vyplynulo z děje, by to ředitel muzea) si nás převzal bývalý havíř jménem Ota. Příjmení jsem už zapomněl, jen mne zaujalo, že obsahovalo písmeno „ř“, přesto průvodce mluvil slovensky. Vysvětlil nám důvod zastavení těžby pro nerentabilnost, což jsme už slyšeli předchozí den, načež rozdal ochranné pracovní oblečení, helmy a baterky. Vysvětil nám pravidla chování pod zemí. Zdůraznil fakt, že pár neukázněných návštěvníků tu už v podzemí hledali. To mi připomnělo pořad s Miroslavem Donutilem, kde citoval myšlenku obdobného průvodce ostravským uhelným podzemím: „Kdo sa tu zamoce, tak se už nevymoce!“ Tato věta sice nezazněla, ovšem dostalo se nám důležité informace o rozdílu uhelných a rudných šachet. Tady mají místo výbušného důlního plynu zase jinak nebezpečný radon. S tímto radioaktivním plynem se někde léčí, ale pokud vniká do obytných budov, kde působí na obyvatele dlouhodobě, jsou s ním velké problémy. Také už víme, že horníci nemají ve znaku zkřížená kladiva, ale kladivo a špičák. Uvnitř dolu na nás z mnoha míst kapala voda. Občas se chodby zužovaly, což mi tak nevadilo, ale zhruba na polovině trasy byly vhodné pro menší lidi
středověkého vzrůstu. Šel jsem dost shrbený, přesto mi občas helma zavadila o strop. Snad ještě jednu perličku na konec. Vysvětluje, že politici obou zemí vzniklých z bývalé ČSR jsou na tom intelektuálně obdobně. Muzeum se potýká s nedostatkem financí. Při žádosti o pomoc poradil ministr životního prostředí přestěhovat hornické muzeum do Košic. Možná mu chybí základní vzdělaní v oblasti her o Járovi Cimrmanovi. Klasická věta uhlobarona z jedné hry by mu vysvětlila podstatu věci: „Vždyť důl je jen taková díra do země, tu mi nemůže nikdo sebrat!“ A dodal bych, ani přestěhovat do Košic. Prohlídka hornického muzea skončila, ale odpoledne bylo ještě mladé. Autobus nás dopravil pod Kalvárii. Tato křížová cesta vznikla v polovině 18. století. Proti jiným podobným církevním stavbám je dvojitá. Případný zájemce o hlubší informace jistě nalezne sám podrobnosti ve vhodné encyklopedii nebo virtuálním zdroji dat. Jednotlivé stavby byly v posledním půlstoletí silně zdevastovány. V současnosti pomalu probíhá obnova, zčásti i ze soukromých prostředků. Třetí den opouštěla dosavadní útočiště v hotelu Salamander i naše zavazadla. Jejich novým místem odpočinku měl být hotel Orchidea ve Velkém Mederu. Mezitím ovšem musely v průběhu dne několikrát překročit hranice mezi Slovenskem a Maďarskem. Prvním cílem byl Visegrad. Autobus nás vyvezl až na zaplněné parkoviště pod zbytky hradu. Nedávná dohoda hlav států je notoricky známá. Ovšem ve 14. století zde, tehdejším sídle místního vladaře, byla podepsána smlouva mezi pomazanými hlavami tří království. Sešli se zde Jan Lucemburský i se synem Karlem IV, uherský král Karel I. Robert a polský král Kazimír III. Veliký, aby podepsali smlouvu o těsné spolupráci. Zhmotnělá představa tehdejšího jednání v životní velikosti je nejdůležitějším místním exponátem. Z hradeb je pěkný výhled do okolí. Po Dunaji lze sledovat čilý lodní ruch, na protějším břehu leží město Nagymaros, známé našemu obyvatelstvu hlavně pro nerealizované vodní dílo. Hrad jsme opouštěli krátce po poledni, kdy místní teploměr ukazoval hezkých 34°C. Okolo druhé hodiny po poledni náš autobus projížděl dalším cílem našeho putování, Ostřihomí. Nejpěknější pohled na místní bazilku, největší kostel v Maďarsku, je ze severu od slovenského Štúrova. Proto nás autobus vysadil na levém břehu Dunaje, my pak pěšky směřovali po mostě Marie Valérie zpět do Ostřihomi. Stavba vznikla ještě za Rakouska-Uherska v roce 1895. Na konci druhé světové války byl most Němci zničen, chátral pak zhruba 50 let. V roce 2000 byl obnoven, převážně za peníze EU. Po pořízení fotodokumentace vzdálené baziliky jsme přešli most, abychom se podívali na stavbu blízka. Teprve po příchodu ke kostelu přichází prozření, jak je chrám obrovský. Sloupy před hlavním vstupem, který je mimochodem uzavřený, jsou vysoké přes dvacet metrů a mají průměr výšky běžného člověka. Kopule měří na šířku 32 metrů, sahá do výšky 72 metrů. Vrch kříže ční do výše rovných sto metrů. Hradní vrch, na němž bazilika stojí, zažil již v roce 1000 korunovaci prvního uherského panovníka. Současný chrám pochází z 19. století, kdy vznikal po dobu čtyřiceti let. Po zevrubné prohlídce jsme se ženou hodlali opustit památné místo jinou cestou vinoucí se pod hradbami nad Dunajem. Pěšinku bylo přes zeď vidět, ale zaústění nám nějak unikalo. Najednou se v zahrádce místní restaurace nebývale znásobil počet turistů, vstup byl odhalen. Při cestě pod hradbami nás sluníčko pěkně opékalo. Snad proto zde bují vegetace už
nyní do výše dospělé ženy. Okolo páté odpoledne se všichni účastníci šťastně vrátili na území Slovenské republiky, autobus mohl vyrazit do Velkého Mederu. Další den ráno do našeho autobusu přistoupila mladá průvodkyně Tamara, načež jsme vyrazili do města Gyër. Vystoupili jsme na parkovišti u termálních lázní. Průvodkyně nás seznámila s důležitými pamětihodnostmi města, s několika kostely včetně základů nejstaršího z nich. Pak nás dovedla na hezké náměstí, které se musí líbit snad všem dětem. Je zde několik desítek malých vodotrysků. Voda z nich vystřikuje podle nějakého klíče, který se mi za krátkou dobu nepodařilo odhalit. Chvíli si vodotrysky odpočinou, pak vytéká malý pramínek, jako z fontánky na pití. Jindy vystříkne sloupec vody vysoký půldruhého metru, aby za chvíli vyletovaly zase jen malé krátké pramínky, které se při návratu k zemi potkávají s další porcí vody, čímž vzniká na okamžik plochý vodní talíř. Každá malá skupinka trysek se řídí jiným režimem. Mezitím probíhají odvážné děti, které při špatném odhadu následující situace voda občas notně zkropí. Ostatní malí špunti mají k dispozici bezpečnější atrakci. Je to mírně nakloněná plocha s malými pramínky, které nikoho nepřekvapí náhlým zvýšením objemu unikající vody. Na vodní hrátky se dalo dívat třeba hodinu, ale plynoucí čas nám byl nepřítelem. Vydali jsme se ulicí zaplněnou všemožnými obchody směrem k tržišti, nacházejícího se poblíž soutoku Ráby a kanálu Dunaje, které bylo posledním bodem programu v tomto městě. Kolem poledne bylo již vedro k zalknutí. Opětný nástup do autobusu měl organizovaně proběhnout v místě, kde nemohl parkovat. Nedlouho před uvedenou dobou jsme se začali spořádaně shromažďovat v předem určeném prostoru. Pokud to šlo, kryli jsme se stíny aut trhovců. Jenže, ti již měli asi vyděláno, takže nám postupně odjížděli. Z výhně nás konečně vysvobodil relativně chladnější autobus. O něco později jsme překročili hranice zpět na Slovensko. Po nějaké době nás vítala hráz Vodního díla Gabčíkovo. Tady nás opustila průvodkyně Tamara. Ještě předtím nám sdělila, že její babička bydlí pod hrází směrem ke starému korytu Dunaje. Střecha jejího domu je zřejmě pod úrovní blízké hladiny v přiváděcím kanálu. To fakt na klidu při bydlení nepřidá. Prohlídka hydroelektrárny byla objednána na pevný termín, museli jsme asi hodinu čekat. Potkalo nás štěstí, v plavební komoře byl čilý provoz. Součástí komory je deset uvazovacích „pacholat“, která se ovšem musí pohybovat zároveň s měnící se hladinou v rozsahu zhruba dvacet metrů. Nyní si nemohu opustit několik technických dat. Komory jsou dvě, ale jedna je stále v opravě. Nemám to z vlastní hlavy, uvedl to později průvodce elektrárnou. Lodě se musí nasoukat do prostoru dlouhého 275 metrů a širokého 34 metrů. Dolní dvojitá vrata se otvírají dovnitř jako dveře. Ovšem horní jsou neobvyklá. Spodní dvě třetiny zabírá masivní zeď. Nad ní je díl, který se vyklápí ven proti proudu Dunaje. Při našem příchodu byla v komoře čtyři plavidla. Osobní loď s bočními křídly a tři nákladní lodě. Dvě byly o něco větší ve srovnání s osobním plavidlem, poslední zhruba dvojnásobná. Jevila se nám až do určitého okamžiku jako velká loď. Po zvednutí vody v komoře na úroveň hladiny nad hrází horní vrata zmizela. Malá plavidla vyplula proti proudu v pořadí úvazů u „pacholat. Když se začala vařit voda za zádí osobní lodi, bylo jasné, že má dostatečnou rezervu ve výkonu motorů. Na volné
hladině to obsluha pořádně osolila, aby o něco později předjeli pomalá plavidla před nimi zprava. Je vidět, že je pořád se co učit. (Později jsem v balíčku cca 500 otázek Státní plavební správy našel vysvětlení. Křídlaté lodi mohou předjíždět zleva i zprava, ale mají přitom odlišnou signalizaci, viz otázka 105 a 106.) Nakonec vyjíždělo největší plavidlo. Voda za zádí pěkně vařila, ale vzhledem k tonáži nebyl start nijak svižný. Po proudu se ke komoře s otevřenými horními vraty mezitím přiblížilo pořádně velké nákladní plavidlo se jménem Bavaria. Na první pohled se mi jevilo, že se jedná o loď, která před sebou tlačí člun. Jenže v komoře brzdila obě plavidla, čili každá měla motor, snad s ovládáním z jednoho stanoviště. Souprava zabírala téměř celou délku komory. (O týden později jsem na internetu našel informaci, že o půlnoci na neděli najela u Šamorína výletní loď s turisty do nákladního plavidla stejného jména, načež toto se začalo potápět.) Po snížení hladiny na spodní úroveň Bavaria pokračovala dál po proudu řeky. Okamžitě ji ovšem nahradila velká rumunská osobní loď mířící proti proudu. Při průjezdu pod námi bylo možno vidět zajímavé vylepšení pro slunící se pasažéry. Lehátka na horní palubě byla vybavena stříškou pro zakrytí obličeje. Konečně nastal čas naší exkurze v elektrárně. Provázející zaměstnanec „dýchal“ se svým podnikem. Proradné zástupce maďarské vlády, kteří před lety odstoupili od společné výstavby díla, by zřejmě poslal nejraději tam, kam si to dle něj dávno zasloužili. Důsledkem změny dostavby je, že mimo povodní se provozuje instalovaná elektrická kapacita pouze ze čtvrtiny. Tím se prodlužuje doba návratnosti investice. Po teoretické části prohlídky jsme sestoupili dolů k turbínám. Odstavená měla kolem sebe příjemný chládek. Provozovaný agregát vydával hluk, který nešlo lidský hlasem překřičet. Zarazila mne však jiná věc. Kousek od nás padalo 650 kubíků studené dunajské vody každou vteřinou na turbínu. Přesto se tu vyvíjelo nepříjemné množství tepla. Po skončení prohlídky nás autobus odvezl do Velkého Mederu. Využili jsme možnosti koupání v přilehlém termálním koupališti s přerušením pobytu. Po příchodu do areálu se ještě nacházelo všude plno lidí. Menší teplý bazén byl tzv. na stání. Ve větším vlažném mohl sice návštěvník roztáhnout ruce, aniž by přitom fackoval okolní lidi, ale i zde to bylo spíše na dovádění na místě. Po přestávce na večeři se situace diametrálně změnila. Ve větším bazénu jsme plavali se ženou jen dva, takže ji samota přestala po chvíli bavit. Následoval proto přesun do nepříliš zaplněného teplejšího bazénu. Po chvíli o sobě dala vědět přírodní elektřina. Nacházeli jsme se sice na nejnižším možném místě v okolí, ale raději jsme ještě jednou zvedli kotvy a vstoupili do krytého bazénu pod střechu. Odcházeli jsme třicet minut před zavírací hodinou, dobře vycachtaní. Přišel poslední den zájezdu. Po snídani účastníci opustili hotel, zavazadla putovala do útrob autobusu. Prošli jsme si ještě jednou město, seznámili se s postupem přípravy dvouvrstvého řezaného piva a vydali se na další cestu. Odpoledne, okolo druhé hodiny, nás přivítala obec Čachtice. Rozvaliny hradu se nacházely o zhruba 3 kilometry dále a 150 metrů výše. Opět bylo teplé slunečné počasí. Vyrazil jsem proto jen s láhví vody a fotoaparátem. Pokusit se mne legitimovat nějaký orgán stání moci, tak skončím za katrem jako bezdomovec bez dokladů. V půli cesty turisté míjeli přilehlou
zahrádkářskou osadu. Nějaký příznivec hlasité dynamické hudby cítil potřebu podělit se o své zážitky v neděli odpoledne nejen s osadníky, ale i s kolemjdoucími turisty. V době, kdy jsme ještě byli členy velké zahrádkářské osady, bylo v neděli zakázáno použití motorových sekaček. Ty ovšem byly jen slabým odvarem oproti decibelům milovníka moderní hudby. Spřízněným duším to možná nevadilo, ale těm ostatním začal rytmicky pulzovat mozek. Zjevnou výhodou bylo, že tam většina turistů přidala do kopce na tempu chůze. Pod hradem pořizoval nějaký otec dokumentační fotografie svých dětí a jejich kamarádů. Najednou se ozval z díry ve zdi hlas: „Ujo, pozri sa na nás! Pán odtrhl oči od původního objektu, načež vyslal dětem ve zdi velmi důrazné varování. Než se mi podařilo otvor s mládežníky přiblížit, byli už na odchodu z pozorovatelny. Na prvním nádvoří prodával nějaký pán knihy vztahující se k nejznámější šlechtičně, která na tomto hradu pobývala. Nějak ale neměl valný úspěch, nikdo neprojevil zájem o vzdělávání jeho knihami. Nahoře byl pěkný výhled do okolí. Jakmile začaly kolem mizet známé tváře, došlo mi, že bych mohl být u autobusu poslední. Po zhotovení závěrečného videa jsem rychle spěchal dolů. V polovině cesty zpět u hlasitého milovníka hudby se mi povedlo dohonit další členy zájezdu, už bylo možno tempo zvolnit. Všichni nakonec dorazili včas. Vedoucí zájezdu přestupoval z důvodů navazující další cesty v Otrokovicích na vlak. Řidič proto zvolil návrat do republiky přes přechod Moravské Lieskové - Strání. Překvapila mne malá nadmořská výška, 340 metrů. Když pak autobus usilovně na našem území stoupal několik kilometrů do kopce, došlo mi, že státní hranice nevede vždy v horách nejvyšším bodem silnice. U odbočky na Javořinu nám chybělo jen málo do nadmořské výšky 600 metrů. Zbytek zájezdu probíhal v poklidu, není už co dodat.
