Dobré mravy a horizontální působení základních práv

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Právo Katedra ústavního práva a politologie

Diplomová práce Dobré mravy a horizontální působení základních práv

Kateřina Jirkovská 2012

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Dobré mravy a horizontální působení základních práv zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

V Brně dne ....................................... …………………………………………….

Děkuji vedoucímu diplomové práce panu Mgr. Ladislavu Vyhnánkovi za jeho cenné připomínky, ochotu a věnovaný čas. Poděkování náleţí také Hynkovi Baňouchovi, soudci Okresního soudu v Chrudimi, a to za jeho cennou pomoc při vyhledávání a zpřístupnění soudních rozhodnutí.

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 5 1 Základní lidská práva ................................................................................................... 7 1.1 Povaha, obsah a funkce základních práv .............................................................. 7 1.2 Vertikální působení základních práv..................................................................... 8 1.3 Horizontální působení základních práv................................................................. 9 1.3.1 Přímé horizontální působení ........................................................................ 10 1.3.2 Nepřímé horizontální působení .................................................................... 12 2 Nepřímé horizontální působení v pojetí Ústavního soudu ČR .................................. 16 2.1 „Prozařování“ základních práv ........................................................................... 16 2.2 Pozitivní povinnost státu ..................................................................................... 18 3 Dobré mravy .............................................................................................................. 20 3.1 Dobré mravy v českém právním řádu ................................................................. 20 3.2 Obsahová neurčitost pojmu „dobré mravy“ ........................................................ 21 3.3 Role dobrých mravů v právním řádu .................................................................. 24 4 Dobré mravy a horizontální působení základních práv v judikatuře Ústavního soudu ČR ................................................................................................................. 26 4.1 Dobré mravy jako místa průniku základních práv .............................................. 26 4.2 Dobré mravy jako místa průniku idejí materiálního právního státu ................... 29 5 Dobré mravy a horizontální působení základních práv v aplikační praxi.................. 35 5.1 Přístup a role Ústavního soudu ČR ..................................................................... 35 5.2 Přístup a role obecných soudů ............................................................................ 38 Závěr ............................................................................................................................... 48 Resumé............................................................................................................................ 51 Pouţité zdroje ................................................................................................................. 53

Úvod Základní lidská práva i dobré mravy sehrávají v českém právním prostředí nezastupitelnou roli, i kdyţ tradičně v rozdílných právních odvětvích. Základní lidská práva jsou od pradávna pojímána jako institut výhradně práva veřejného. Rozpor s dobrými mravy je na druhou stranu základní zásadou práva soukromého. I přesto se však začíná jejich pole působnosti v moderních právních řádech postupně prolínat. Tento jev je mimo jiné výsledkem akceptace myšlenky nepřímého horizontálního působení základních práv, která se do právních řádů dostává jako důsledek tzv. konstitucionalizace právního řádu. Jedním z nástrojů, které umoţňují základním právům prosadit se i na horizontální úrovni, tj. ve vztazích mezi jednotlivci, jsou právě dobré mravy. Cílem této diplomové práce je nejprve rozebrat teorii horizontálního působení základních práv a zaměřit se blíţe na to, jak s ní pracuje Ústavní soud ČR. Se znalostí jejího rozdělení a pojetí v českém právním prostředí bude poté moţné se jiţ plně soustředit na nejvýznamnější část této práce, věnující se analýze zatím neurčitého vztahu mezi dobrými mravy a teorií nepřímého horizontálního působení základních práv v ČR. Za tím účelem se v první kapitole zaměřím nejprve na obecnou problematiku základních práv, a to od jejich povahy a místa v právním řádu, aţ ke zrodu teorie horizontálního působení základních práv a jejímu pojetí a uplatnění v judikatuře Ústavního soudu ČR. Následující stránky budou na druhou stranu patřit obecnému zakotvení dobrých mravů v českém právním řádu, a to stejně jako v případě základních práv pouze v rozsahu, nezbytném pro následnou analýzu jejich vzájemného vztahu. K základním právům i dobrým mravům tak z počátku přistoupím stejně odděleně, jak se na první pohled mohou jevit oddělené instituty práva soukromého a veřejného. Jiţ v těchto kapitolách však bude moţné sledovat, ţe si nejsou dobré mravy se základními právy aţ tak vzdáleny. „Propojení“ dobrých mravů a základních práv v důsledku přijetí teorie nepřímého horizontálního působení základních práv a jeho charakteru se poté věnuje stěţejní část této práce. Nosným pramenem zmíněných kapitol se stane judikatura Ústavního soudu ČR, na jehoţ půdě byla teorie horizontálního působení základních práv ve spojení s dobrými mravy rozpracována. Právně-teoretický základ práce, a to zejména v částech týkajících 5

se obecné povahy základních práv a dobrých mravů, bude čerpán z děl významných českých právních teoretiků, jakoţ i z odborných článků dostupných jak v listinné podobě, tak na internetu. Jelikoţ se jedná o problematiku, jejíţ kořeny významně sahají za hranice ČR, nesmí v nezbytné míře chybět ani literatura a judikatura zahraniční. Aby celá práce nezůstala jen jakýmsi právně-teoretickým výtvorem zaloţeným „pouze“ na názorech Ústavního soudu, pokusím se v závěrečné kapitole zváţit dopady teorie nepřímého horizontálního působení základních práv v propojení s dobrými mravy i na judiciální praxi. Výsledkem by mělo být zejména zodpovězení otázky, jak se s Ústavním soudem rozpracovanou teorií ztotoţňují soudy obecné, jak široce je uplatňována i na nejniţších stupních soudní soustavy a jaká případná rizika s sebou aplikační praxe přináší. Předem však podotýkám, ţe výsledek této závěrečné části bude v mnohém záleţet na moţnosti přístupu ke zpravidla nepublikovaným rozhodnutím obecných soudů a téţ na nutné dávce štěstí při jejich vyhledávání. Význam této diplomové práce shledávám zejména v jejím hodnotovém náboji, který se skrývá jiţ v samotných pojmech „základní práva“ a „dobré mravy“, natoţpak v expanzi základních práv do odvětví práva soukromého. Právě hodnoty, na nichţ společnost spočívá, vytvářejí kostru celého právního systému a všechny předpisy upravující poţadované lidské jednání skrze zákazy, příkazy, povolení atp. by z nich měly vycházet. Na to je však ve změti paragrafů, slov, pojmů a definic stále zapomínáno a formalistický výklad zákona je tak stále ještě mnohými povaţován za ospravedlňující i extrémně nespravedlivá řešení. Tato diplomová práce by měla poukázat na jeden z institutů prohlubující hodnotové zakotvení práva v české společnosti, který by měl přispět k eliminaci situací, v nichţ soudce pouţívá odůvodňování zaloţené na doslovném znění zákona i k prosazení zřejmé nespravedlnosti, a který by naopak měl motivovat ke snaze nalézt spravedlivé řešení i tam, kde takový výsledek vyţaduje po soudci náročnější racionální postup zaloţený na hodnotovém přístupu k právu.

6

1

Základní lidská práva

Účelem této kapitoly není zabývat se do hloubky otázkou základních práv, jejich pojmovým vymezením, historickým vývojem, rozdělením apod. Tato kapitola má pouze za úkol teoreticky přiblíţit postavení základních práv v právním řádu v rozsahu, který je nezbytný pro pochopení teorie nepřímého horizontálního působení základních práv tak, jak se uplatňuje v ČR. Z toho důvodu je pozornost věnována kromě povahy a funkcí základních práv zejména jejich působení, a to se zaměřením na zrod teorie horizontálního působení a na její rozdělení na působení přímé a nepřímé.

1.1 Povaha, obsah a funkce základních práv Jednotlivec je východiskem státu a základní práva vytvářejí základ pro jeho postavení v něm.1 Prapůvodním posláním základních práv bylo zajištění ochrany jednotlivce před panovníkem, který jiţ nadále základní práva neposkytoval, ale pouze je zaručoval. Tím došlo k poloţení základů právního státu, v němţ je i panovník vázán svým právem.2 V moderních ústavních státech poté začaly garance základních práv a svobod plnit úlohu ochrany před státní mocí obecně. Zásadního významu se tato funkce dočkala v ústavách vznikajících zejména po 2. světové válce a po 80. letech 20. století, tj. po obdobích, během nichţ docházelo k hromadnému porušování lidských práv, ať jiţ ze strany nacistického Německa,3 či ze strany totalitních komunistických vlád. Funkce základních práv však nezůstala pouze v rovinně „ochranářské“ spočívající ve vytvoření autonomního prostoru jednotlivce, do něhoţ má státní moc odepřeno zasahovat. Jedinci je skrze základní práva dále umoţněno se v určitých případech po státní moci domáhat konkrétního jednání, případně poskytnutí plnění, a zároveň je mu i garantována moţnost přímo se účastnit na správě veřejných záleţitostí. K tomu navíc přistupuje zajištění moţnosti vymáhat tato práva vůči veřejné moci.4 Vzhledem k rozdílným funkcím základních práv se jedinec nachází v různých polohách (statusech), z nichţ mu vyplývají různé nároky. Tyto nároky mají povahu 1 2 3

4

Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04; či FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova univerzita, 2001. s. 55. FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova univerzita, 2001. s. 52, (dále jen „FILIP, J.“) NOLTE, G. Germany. In Party Autonomy: Constitutional and International Law Limits in Comparative Perspective. Bermann, G. A. (ed.). New York : Juris Publishing, Inc., 2005. s. 167. (dále jen „NOLTE, G.“) FILIP, J. s. 82.

7

subjektivních veřejných práv,5 neboť vymezují vztah nikoli mezi jednotlivci (fyzickými, případně i právnickými osobami), nýbrţ vztahy mezi jednotlivcem a státem (resp. veřejnou mocí), z nichţ pro jednotlivce plynou konkrétní nároky vázané právě na jejich osobu.6 Základní práva tak lze obecně vymezit jako vztahy mezi jejich nositeli, kterými jsou jednotlivci, a jejich adresátem, kterým je zásadně stát se svými orgány, jemuţ podle povahy základních práv z nich vyplývají určité povinnosti, zejména se určitého jednání zdrţet nebo naopak určitým způsobem jednat (tzv. pozitivní povinnost).7

1.2 Vertikální působení základních práv Působení základních práv bezpochyby patří mezi základní otázky ústavního práva. Z výše zmíněného pojetí základních práv jako subjektivních veřejných práv, vymezujících vztah mezi jednotlivci a veřejnou mocí, přitom vyplývá pravidlo jejich vertikálního působení, které je východiskem teorie i praxe v naprosté většině států světa.8 Nositelé základních práv se tak zpravidla mohou domáhat ochrany jen v případě, kdy je do jejich základních práv zasaţeno ze strany veřejné moci, a nikoliv tehdy, kdy se zásahu dopouští subjekt soukromého práva. V českém právním řádu tento přístup vyplývá mimo jiné i z dikce čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR,9 který jednotlivcům umoţňuje bránit se před zásahy do jejich ústavně zaručených základních práv nebo svobod cestou ústavní stíţnosti pouze tehdy, jedná-li se o zásah ze strany orgánu veřejné moci, jenţ tímto svým aktem autoritativně a pravomocně zasáhl do právní sféry navrhovatele.10 Vezmeme-li tak v úvahu např. svobodu shromaţďování zakotvenou mimo jiné v čl. 19 Listiny základních práv a svobod,11 pak by bylo moţné domáhat se porušení tohoto ustanovení proti orgánu veřejné správy, z jehoţ strany (např. nařízeným

5

FILIP, J. s. 101. Tamtéţ, s. 52. 7 Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09; v němţ se Ústavní soud vyjádřil k povaze ochrany vlastnického práva podle čl. 11 Listiny takto: „Vlastnické právo tedy není pouze ochranou před zásahy ze strany veřejné moci, nýbrž zakotvuje i nárok na určité pozitivní plnění (zejména ochranu) ze strany státu.“ 8 FILIP, J. s. 70. 9 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“). Viz FILIP, J. s. 70. 10 ŠIMÍČEK, V. Ústavní stížnost. 3. aktualiz. a přeprac. vyd. Praha : Linde, 2005. s. 97, (dále jen „ŠIMÍČEK, V. Ústavní stížnost.“). 11 Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“). 6

8

násilným zásahem policie) byla tato svoboda neoprávněně omezena, nikoliv však proti jednotlivci nedisponujícímu v dané situaci veřejnou mocí, přestoţe by jeho jednání mohlo být stejně omezující jako jednání policie.12

1.3 Horizontální působení základních práv Dlouhodobě akceptované dogma, podle něhoţ základní práva působí výhradně vertikálně, začalo být v polovině 20. století narušováno debatami o moţnosti působení základních práv i na vztahy mezi subjekty práva soukromého.13 Tato myšlenka horizontálního působení základních práv se posléze vyvinula zejména na půdě Spolkového pracovního soudu SRN a Spolkového ústavního soudu SRN v obecnou teorii, pro niţ se vţil dnes jiţ široce pouţívaný pojem Drittwirkung.14 Horizontální působení lze definovat jako aplikovatelnost základních práv nikoliv klasicky pouze na vztahy zaloţené na nadřízenosti a podřízenosti, ale téţ na vztahy, v nichţ jsou si jejich účastníci rovni; tj. typicky na vztahy mezi subjekty práva soukromého navzájem.15 Na rozdíl od klasického vertikálního působení tak v případě působení horizontálního není adresátem základních práv pouze veřejná moc, ale i sám jednotlivec.16 I fyzické a právnické osoby jako subjekty práva soukromého se tak mohou svým jednáním dopustit zásahu do ústavně zaručených základních práv jednotlivců a mohou být z tohoto titulu ţalovány těmi, jejichţ práva byla tímto zásahem neoprávněně porušena.17 Otázkou, kterou přijetí teorie horizontálního působení základních práv vyvolává, je, zda se základních práv v soukromoprávních vztazích můţe jedinec dovolávat přímo – bezprostředně odkazem na jejich zakotvení v ústavněprávních předpisech, nebo zda základní práva ovlivňují vztahy mezi jednotlivci pouze nepřímo – skrze normy práva podústavního. Vedle sporu o vertikální/horizontální působení se tak jedná ještě o otázku

12

13

14 15 16 17

To však neznamená, ţe by jedinec nebyl před zásahy ze strany jiných soukromých subjektů nijak chráněn. Ochranu v soukromoprávních vztazích poskytuje jednotlivcům systém podústavního práva – zejména civilní kodexy či např. definice trestných činů a zakotvení procesních pravidel pro jejich uplatňování. V daném případě by navíc mohl být odpovědný i stát, pokud by se prokázalo, ţe porušil svou pozitivní povinnost přijmout opatření na účelnou ochranu zákonného shromáţdění (Srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 6. 1988, Plattform „Ärzte für leben“ proti Rakousku, stíţnost č. 10126/82). GARDBAUM, S. The 'Horizontal Effect' of Constitutional Rights. Michigan Law Review [online]. 2003, Vol. 102, s. 390, 397 [cit. 2012-02-10]. Dostupné z: . (dále jen „GARDBAUM, S.“) Nebo téţ Third Party Effect, čili ochrana základních práv třetích osob. Viz NOLTE, G. s. 169. Nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 185/04. Nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06. GARDBAUM, S. s. 399.

9

rozlišení působení přímého a nepřímého. Nepřímým působením přitom obecně rozumíme působení skrze určitého zprostředkovatele – v našem případě podústavní (nebo téţ jednoduché) právo, které svým obsahem nesmí odporovat ústavním normám, blíţe konkretizuje jejich obsah a musí být vydáno ústavně konformním způsobem.18 Na rozdíl od nepřímého působení, přímé ţádného takového zprostředkovatele nepotřebuje. 1.3.1 Přímé horizontální působení Přímé horizontální působení umoţňuje nositelům základních práv dovolávat se jich přímo skrze jejich ústavněprávní zakotvení, a to na rozdíl od přímého vertikálního působení i proti subjektům soukromého práva. Zváţíme-li moţnost přímého horizontálního působení na případ týkající se svobody shromaţďování zmíněný výše, pak by pro zásah do tohoto základního práva bylo moţné ţalovat i jednotlivce, případně se po něm z tohoto titulu doţadovat náhrady škody.19 Přestoţe je vertikální působení základních práv pravidlem, existují ústavy, jeţ s přímým horizontálním působením výslovně počítají. Příkladem je např. ústava Jihoafrické republiky, která vedle skupiny subjektů představujících státní moc vázanou všemi ustanoveními ústavy rozlišuje i skupinu fyzických a právnických osob soukromého práva, jeţ mohou být přímými adresáty základních práv, pokud jsou tato práva na jejich vzájemné vztahy aplikovatelná.20 Takovým základním právem je např. svoboda projevu.21 I v právních řádech, v nichţ přímé horizontální působení základních práv není výslovně zakotveno a v nichţ z ústavněprávních předpisů vyplývá spíše opak,22 není přímé horizontální působení naprostým tabu. Vzorovým příkladem je judikatura Spolkového pracovního soudu SRN, která sice řeší soukromoprávní vztahy mezi zaměstnanci a jejich zaměstnavateli, jeţ lze ale s jistou mírou nadsázky přirovnat ke vztahům vznikajícím mezi státem a subjekty

18

ŠIMÍČEK, V. Ústavní stížnost. s. 69. Jak je tomu např. v Irsku. Srov. GARDBAUM, S. s. 400-401. 20 FORD, J.; MAX du PLESSIS. South Africa. In Party Autonomy: Constitutional and International Law Limits in Comparative Perspective. Bermann, G. A. (ed.). New York : Juris Publishing, Inc., 2005.s. 304-307. 21 Ústavní soud JAR tak rozhodl v případě Khumalo and Others v Holomisa (CCT53/01) [2002] ZACC 12, v němţ významný jihoafrický politik ţaloval skupinu soukromých osob, které byly odpovědné za pomluvy obsaţené v publikovaném článku. Ţalovaní se bránili odkazem na jejich ústavně zakotvenou svobodu projevu. Přestoţe se jednalo o soukromoprávní spor, v němţ nevystupoval stát ani jeho jiný orgán, Ústavní soud JAR svobodu projevu na daný spor přímo aplikoval. 22 Viz výše odkaz na čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. 19

10

soukromého práva.23 Právě za účelem rozšíření ochrany slabší strany vyvinul Spolkový pracovní soud SRN pro pracovněprávní vztahy teorii přímého účinku základních práv na vztahy mezi třetími stranami – unmittelbare Drittwirkung, a to i přesto, ţe německá ústava výslovně s přímým horizontálním působením nepočítá. 24 I v českém právním řádu se jiţ vyskytl případ přímého horizontálního působení základních práv, i kdyţ v poněkud jiném kontextu, neţ v případě Spolkového pracovního soudu SRN. Ústavní soud ČR (dále téţ „Ústavní soud“ či „ÚS“) připustil moţnost přímého horizontálního působení základních práv v případě tzv. pravé mezery v právu v důsledku opomenutí zákonodárce.25 Tento případ vyvstal před ÚS ve spojení s kauzou regulace nájemného.26 ÚS ve svých nálezech zdůraznil nutnost nahradit instrumenty právní ochrany pronajímatelů chybějící na úrovni „obyčejného“ zákona vyuţitím principů ústavně právní regulace, a to nejen skrze činnost ÚS, ale zejména činností soudů obecných. Obecné soudy jsou totiţ podle ÚS povinny i přes absenci předvídané konkrétní úpravy o zvýšení nájemného rozhodnout. Jejich rozhodnutí se přitom „musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.“27 Soudy musí rozhodnout takovým způsobem, aby byla zejména chráněna podstata a smysl vlastnického práva a aby nedocházelo k diskriminacím.28 Z uvedeného vyplývá, ţe v čistě soukromoprávních sporech mezi pronajímateli a nájemci pramenících z (na úrovni podústavního práva předvídané, ale zatím neupravené) jednostranné regulace nájemného, jsou soudy povinny na tyto horizontální vztahy přímo aplikovat základní práva a svobody, která by

23

24 25

26

27 28

Moţnost takového přirovnání vyplývá zejména z charakteru pracovněprávních vztahů, které se často vyznačují fakticky nerovným (vertikálním) postavením mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Přestoţe je jejich vztah zakotven v pracovní smlouvě a je regulován ustanoveními pracovního práva, slabší vyjednávací pozice zaměstnance je jakoby nevyhnutelná (nedostatek pracovních pozic a zároveň závislost na příjmech pro zajištění obţivy; právní moţnosti ochrany velké firmy a jedince se základním vzděláním a minimálními příjmy apod.). NOLTE, G. s. 170-171. ŠIMÍČEK, V. Ústavní stížnost. s. 75; a ŠIMÍČEK, V. Opomenutí zákonodárce jako porušení základních práv. In Deset let Listiny základních práv a svobod v právním řádu České republiky a Slovenské republiky. Dančák, B.; Šimíček, V. (eds.). Brno : Masarykova univerzita, 2001. s. 144. V této kauze se Ústavní soud několikrát vyjadřoval k protiústavnosti mezery v podústavním právu, která spočívala v absentující právní úpravě předpokládané ustanovením § 696 odst. 1 občanského zákoníku, jeţ měla umoţňovat změnu obsahu nájmu jednostranným projevem vůle pronajímatele. Viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05; a nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05. Nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006,sp. zn. Pl. ÚS 20/05. Nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05.

11

za normálních okolností vymezovala rámec normativního obsahu chybějících právních norem.29 Zpravidla je však přímé horizontální působení základních práv v právních řádech, v nichţ s ním není výslovně počítáno na úrovni ústavy či jiného předpisu stejné právní síly, právními teoretiky i soudy odmítáno.30 Jeden z důvodů, na nějţ bývá v souvislosti s tím poukazováno, spočívá ve speciální povaze základních práv, která mají povahu principů, nikoliv norem. Základní práva proto nejsou aplikovatelná analogicky podústavnímu právu, coţ v případě akceptace jejich přímé aplikovatelnosti na soukromoprávní vztahy můţe vést k prohloubení právní nejistoty jejich nositelů.31 Někteří právní teoretikové poté shledávají komplikace i v nadměrném omezení autonomie vůle a smluvní volnosti, k němuţ by přímá aplikace základních práv (institutu práva veřejného) na soukromoprávní vztahy vedla. Důsledkem by podle nich mohlo být narušení, případně i zničení, rozdělení práva na soukromé a veřejné.32 Z dostupných soudních rozhodnutí vyplývá, ţe se české soudy k přímé aplikaci základních práv v případě soukromoprávních sporů prozatím přiklání jen ve výjimečných případech, v nichţ zpravidla soukromé právo na úrovni zákonů nedokáţe základní práva a svobody zajistit – ať jiţ proto, ţe některé z norem chybí, nebo proto, ţe vztahy, které normy upravují, jsou specifické a vyţadují speciální přístup. Přímá aplikace základních práv má za úkol zamezit protiústavnosti a poskytnout garantovanou ochranu i tam, kde je z určitého důvodu nedostupná, přičemţ jakýkoliv jiný postup nepřipadá v daném případě v úvahu, neboť by znamenal odepření spravedlnosti.33 1.3.2 Nepřímé horizontální působení Na rozdíl od pojetí ústav vznikajících před 2. světovou válkou jako programových dokumentů, v nichţ na ustanovení o základních právech bylo pohlíţeno jako na 29 30

31

32 33

V daném případě zejména čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Srov. FILIP, J. s. 69; Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 2 Ans 7/2010; či LEWAN, K. M. The Significance of Constitutional Rights for Private Law: Theory and Practice in West Germany. The International and Comparative Law Quarterly [online]. Jul., 1968, Vol. 17, No. 3, s. 571-601 [cit. 2012-02-1]. Dostupné z HeinOnline: http://heinonline.org, (dále jen „LEWAN, K. M.“). Viz tzv. Böckenfördeho paradox spočívající v rozporu mezi bez další konkretizace obsahovou neaplikovatelností ústavy a paradigmatem její bezprostřední aplikovatelnosti. Převzato od HOLLÄNDER, P. Ústavněprávní argumentace - ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha : LINDE nakladatelství s.r.o., 2003. s. 49 a násl. (dále jen „HOLLÄNDER, P. Ústavněprávní argumentace.“). Srov. LEWAN, K. M. s. 594. Těţko lze např. vyţadovat ústavně konformní interpretaci předpisu (jeho ustanovení), který neexistuje, nebo dokonce poţadovat jeho zrušení pro rozpor s ústavněprávními předpisy.

12

programové věty bez skutečného normativního obsahu, jako na pouhé akademické zásady či monology zákonodárcovy (resp. ústavodárcovy),34 lze ústavy moderní, vznikající zejména po 2. světové válce, definovat jako nositele základních hodnot demokratické společnosti, které tvoří obsahový základ celého právního systému.35 Základní práva tak kromě toho, ţe mají povahu subjektivních veřejných práv, zároveň působí jako regulativní ideje zakládající hodnotový řád, jenţ je závazný a bezprostředně aplikovatelný v celém právním systému36 – tedy i v právu soukromém. Pro tuto práci zásadní otázku, tj. zda systém hodnot zakotvený v základních právech působí i na soukromoprávní vztahy a jakým způsobem; poprvé jasně zodpověděl Spolkový ústavní soud (dále téţ „SÚS“) v případě Lüth.37 Tímto rozhodnutím přitom SÚS poloţil základy teorie nepřímého horizontálního působení (tzv. mittelbare Drittwirkung), jeţ se stala východiskem teorie i praxe horizontálního působení základních práv nejen v SRN. Jednalo se o případ, v němţ německý Ţid Lüth veřejně bojkovotal film Veita Harlana, autora nacistického propagandistického filmu Jud Süss. Proti tomu se bránila produkční společnost, která Lütha ţalovala z deliktu úmyslného způsobení škody proti dobrým mravům. Jelikoţ dle ustálené judikatury německých obecných soudů veřejný bojkot komerčního produktu do té doby vyvolával deliktní odpovědnost, byla ţaloba úspěšná. Lüth se však bránil ústavní stíţností s odkazem na zásah do svobody projevu. Jiţ v úvodu svého odůvodnění SÚS konstatoval, ţe rozhodnutí obecného soudu jako orgánu veřejné moci v soukromoprávním sporu mohlo zasáhnout do stěţovatelova základního práva, pouze pokud byl obecný soud povinen tato základní práva při svém rozhodování vzít v úvahu. V souvislosti s tím si SÚS poloţil otázku, zda základní práva ovlivňují soukromé právo, a pokud ano, jakým způsobem. Ve svém rozhodnutí sice potvrdil primární roli základních práv spočívající v ochraně jedinců před zásahy státní moci; nicméně zároveň zdůraznil, ţe základní práva nejsou hodnotově prázdná a ţe hodnoty, které zakotvují, vytváří systém (tzv. objektivní řád hodnot), jeţ musí být

34

35

36 37

Srov. názory českého představitele Františka Weyra, na něţ opakovaně poukazuje Pavel Holländer např. v HOLLÄNDER, P. Ústavněprávní argumentace. s. 50; či podobné názory Hanse Kelsena, na něţ upozorňuje Zdeněk Kühn např. v KÜHN, Z. Aplikace práva ve složitých případech – k úloze právních principů v judikatuře. Praha : Karolinum, 2002. s. 159-160, (dále jen „KÜHN, Z.“). Jedná se o tzv. konstitucionalizaci právního řádu a fenomén bezprostřední závaznosti ústavy a ústavního pořádku v celém právním řádu. Srov. HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. 2006. s. 154-156, (dále jen „HOLLÄNDER, P. Filosofie práva.“). KÜHN, Z. s. 163. Nález Spolkového ústavního soudu SRN ze dne 15. 1. 1958, BVerfGE 7, 198, Lüth (dále jen „Lüth“).

13

aplikován jako ústavněprávní axiom skrze celý právní řád. Přirozeně tak tyto hodnoty ovlivňují i soukromé právo, a to nejen při tvorbě jeho norem, ale i následně při jeho interpretaci a aplikaci. V případě, ţe soudní rozhodnutí ignoruje vliv základních práv na normy soukromého práva (tedy tyto normy nejsou vykládány a aplikovány v duchu systému jimi zakotvených hodnot), pak soud nejen ţe jedná protiústavně, ale zároveň tím zasahuje do ústavně zaručených základních práv jednotlivců, jeţ měla být zmíněným způsobem skrze podústavní právo aplikována. Otázkou, která v souvislosti s přijetím teorie nepřímého horizontálního působení vyvstává, je, jakým způsobem základní práva právo podústavní ovlivňují; resp. jak jím pronikají. Dle SÚS je vliv základních práv na soukromoprávní vztahy nejpatrnější v tzv. kogentních ustanoveních soukromého práva, která se ve veřejném zájmu uplatní na horizontální vztahy jinak ovládané principem autonomie vůle, ať si to jejich účastníci přejí či nikoliv.38 S tímto způsobem nepřímého horizontálního působení se v českém právním řádu setkáváme zejména ve vztazích mezi dvěma subjekty soukromého práva, mezi nimiţ je faktický nepoměr tak silný, ţe zákonodárce zohlední potřebu slabší z nich uchránit a silnějším naopak uloţit povinnosti limitující volnost uţívání jejich kapacit tak, aby tyto silnější subjekty nebyly schopny ze své pozice zasahovat do práv jiných osob, zejména do práv základních. Takto chrání například zákon o ochraně spotřebitele39 spotřebitele před výrobcem, zákon o ochraně hospodářské soutěţe40 slabší soutěţitele a spotřebitele před zneuţíváním dominantního postavení silnějších soutěţitelů, či zákoník práce41 zaměstnance před zaměstnavateli.42 Další (a pro tuto práci stěţejní) místo průniku představuje interpretace a aplikace norem podústavního práva. Základní práva totiţ nezavazují pouze zákonodárce při úpravě soukromoprávních vztahů, kdy hodnoty v nich vyjádřené by měly být promítnuty na tuto úroveň s cílem chránit soukromé subjekty před sebou navzájem,43 ale působí zároveň i jako měřítka pro orgány veřejné moci, a to zejména tam, kde tyto orgány přistupují k interpretaci a aplikaci podústavního práva.44 Na základě výše uvedeného tak lze nepřímé horizontální působení základních práv definovat jako působení hodnot zakotvených v základních právech na 38

Lüth. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. 40 Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěţe, ve znění pozdějších předpisů. 41 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“ či „ZP“). 42 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 2 Ans 7/2010. 43 LEWAN, K. M. s. 578. 44 FILIP, J. s. 80. 39

14

soukromoprávní vztahy, a to zprostředkovaně – skrze normy práva podústavního, kdyţ základní práva ovlivňují jak obsah těchto norem, tak i jejich interpretaci a aplikaci. „Německé“ pojetí nepřímého horizontálního působení vycházející z objektivního řádu hodnot, který skrze normy podústavního práva ovlivňuje i vztahy mezi subjekty práva soukromého, však není pojetím jediným. Poněkud odlišně je k nepřímému horizontálnímu působení přistupováno např. v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.45 Působení v ní zakotvených záruk na vztahy mezi jednotlivci navzájem je dovozováno zatím výlučně z pozitivní povinnosti státu poskytovat ochranu jedincům pod jejich jurisdikcí,46 kdy stát je tak povinen dohlíţet na dodrţování ustanovení Úmluvy i v soukromoprávních vztazích. Tím se připouští, ţe zásahu do Úmluvou garantovaných práv se můţe dopustit i jednotlivec, odpovědným z takového zásahu však můţe být pouze stát. Odpovědnost státu přitom nevznikne při kaţdém porušení základního práva jednotlivce jiným soukromoprávním subjektem, ale pouze tehdy, byl-li zásah umoţněn porušením pozitivní povinnosti státu určitým způsobem v daném případě jednat. Toto porušení musí navíc dosahovat potřebné intenzity (typicky např. absence či nedostatečnost zákonné úpravy nebo úprava, jeţ je v rozporu s Úmluvou).47

45

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení FMZV č. 209/1992 Sb.), ve znění pozdějších Protokolů (dále jen „Úmluva“). 46 Čl. 1 Úmluvy: „Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy.“ 47 Srov. AKANDJI-KOMBE, Jean-Francois. Human rights handbooks, No. 7 : Positive obligations under the European Convention on Human Rights [online]. Directorate General of Human Rights - Council of Europe, 2007 [cit. 2012-01-27]. 68 s. Dostupné z: .

15

2

Nepřímé horizontální působení v pojetí Ústavního soudu ČR

2.1 „Prozařování“ základních práv Vliv teorie nepřímého horizontálního působení základních práv tak, jak byla pojata v rozhodnutí SÚS v případě Lüth, se nevyhnul ani judikatuře ÚS ČR, o které lze obecně říci, ţe se německou teorií i praxí nechala jiţ několikrát podstatně inspirovat.48 Převratný posun pojetí moderních ústav od pouhých programových prohlášení k nositelům základních hodnot demokratické společnosti jasně vyjádřil ÚS ve svém vůbec prvním vydaném nálezu, kdyţ formuloval princip materiálního právního státu:49 „Ústava České republiky není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti. Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří.“50 Podle jiného nálezu pléna ÚS je moderní demokratická ústava dokumentem institucionalizujícím soustavu základních obecně akceptovaných hodnot, který nemůţe fungovat mimo minimální hodnotový konsenzus, respektive mimo veřejností akceptovaný kontext hodnot a spravedlnostních představ.51 I naše Ústava a Listina se tak přihlašuje k existenci hodnotového řádu, jenţ představuje základní pilíř a svorník společnosti, a je bezprostředně závazný v celém právním řádu.52 Promítnutím základních hodnot do ústavního textu jsou přitom přirozeně i základní práva a svobody, která v materiálním právním státě nelze pojímat jako izolovanou a abstraktní teoretickou kategorii, ale jako korektiv obsahu právních norem a v souvislosti s tím i korektiv jejich následné interpretace a aplikace.53 Jelikoţ se jedná o základní hodnoty demokratické společnosti, které jsou vlastní celému právnímu řádu, působí tyto hodnoty zakotvené v základních právech (respektive 48

Srov. ŠIMÍČEK, V. Ústavní stížnost. s. 252 a 260. Princip materiálního právního státu se následně stal jedním ze základních konceptů judikatury ÚS. Viz k tomu: HOLLÄNDER, P. Hlavní doktríny Ústavního soudu České republiky. In Základní lidská práva a právní stát v judikatuře ústavních soudů. Dančák, B.; Šimíček, V. (eds.). Brno : Masarykova univerzita, 2000. s. 21-22. 50 Nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93. 51 Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97. 52 Nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 13/99. 53 Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09. 49

16

základní práva samotná jako jejich nositelé) i na úrovni práva podústavního, a to jak práva veřejného, tak soukromého. ÚS tento průnik základních práv do práva podústavního označil obecně za proces „prozařování“ základních práv. Jedním z prvních nálezů, který v českém právním řádu poloţil základy prozařování základních práv, byl nález sp. zn. III. ÚS 139/98.54 Podle něj je jednou z funkcí ústavní úpravy základních práv a svobod její prozařování celým právním řádem, a to proto, ţe smysl Ústavy jako takové nespočívá jen v úpravě základních práv a svobod či v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrţ i v nezbytnosti státních orgánů interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.55 Působení základních práv formou prozařování je přitom typické právě pro vztahy horizontální, v nichţ základní práva zpravidla nepůsobí bezprostředně (jako přímo vykonatelná), nýbrţ zprostředkovaně – skrze normy práva podústavního.56 V judikatuře ÚS je klasickým příkladem základního práva působícího zprostředkovaně na vztahy mezi jednotlivci právo vlastnit majetek garantované čl. 11 Listiny, a spolu s ním i jeho integrální součást – právo na legitimní očekávání, zakotvené zejména v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.57 Ať uţ se jedná o legitimní očekávání nabytí majetku,58 či legitimní očekávání toho, ţe majetkový nárok jedince nebude opomenut,59 nepůsobí legitimní očekávání horizontálně, tedy bezprostředně mezi subjekty soukromého práva, nýbrţ je to ústavně garantované základní právo, které působí ve vztahu jednotlivce vůči státní moci. Jako integrální součást ochrany majetkových práv však nalézá legitimní očekávání reflexi i v jednotlivých

normách

práva

podústavního,

respektive

podústavním

právem

prozařuje.60 Dalším příkladem, u něhoţ jiţ ÚS výslovně konstatoval prozařování podústavním právem, je i čl. 26 Listiny, který zaručuje svobodné podnikání. Toto 54

Nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98. Nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98. 56 Nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 185/04. 57 „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“ 58 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04. 59 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 185/04. 60 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 185/04; a nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04. 55

17

ustanovení přímo chrání jednotlivce před zásahy ze strany veřejné moci. Vedle toho však představuje i ustanovení, na něţ je obsahově navázána úprava nekalé soutěţe v obchodním zákoníku,61 jejímţ účelem je chránit podnikatelskou činnost před škodlivými zásahy jednotlivců; tj. zaručovat svobodu podnikání v horizontální rovině. Právo na svobodné podnikání podle čl. 26 Listiny tak působí jako objektivní hodnota ovlivňující obsah nekalosoutěţních norem a vzhledem k zásadě materiálního právního státu i jejich interpretaci a aplikaci.62 Na základě výše uvedených závěrů ÚS lze nepřímé horizontální působení základních práv v českém právním řádu definovat v souladu s „německou“ teorií, tj. jako působení hodnot zakotvených v základních právech na soukromoprávní vztahy, a to zprostředkovaně - skrze normy práva podústavního. ÚS přitom tento proces průniku základních práv do práva podústavního označuje obecně za prozařování základních práv, jeţ je dle jeho slov typické právě pro vztahy horizontální.

2.2 Pozitivní povinnost státu Prozařování základních práv je v českém právním řádu nerozlučně spojeno s pozitivní povinností státu poskytovat základním právům jednotlivců ochranu. Základní práva totiţ kromě toho, ţe zajišťují povinnost veřejné moci jednat tak, aby do základních práv jednotlivce sama nezasahovala, zavazují veřejnou moc i ve smyslu povinnosti poskytovat jednotlivci ochranu v případě, kdy je jeho základní právo rušeno či omezováno

ze

strany

třetích

subjektů.63

Tato

povinnost

vyplývá

ze

samotného charakteru materiálního právního státu, z něhoţ lze dovodit i legitimní poţadavek, ţe se kaţdý můţe spolehnout na to, ţe mu státní moc dopomůţe k realizaci jeho subjektivních nároků a nebude mu v jejich uplatnění bránit.64 Konkrétně pro moc soudní je povinnost poskytovat základním právům adekvátní ochranu výslovně zakotvena v čl. 4 Ústavy. Tuto povinnost mají soudy i ve vztazích horizontálních, v nichţ základní práva působí skrze normy práva podústavního pouze zprostředkovaně tak, ţe jimi prozařují. V materiálním právním státě, v němţ je úkolem soudce nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků

61

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“ či „ObchZ“). 62 Nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 27/09. 63 Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09. 64 Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09.

18

sporu,65 je proto povinností soudů při výkladu a aplikaci podústavního práva prozařování základních práv pečlivě váţit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině podústavního práva, tak právům základním. Jestliţe soudy prozařující základní práva ve svých rozhodnutích nezohlední, zasáhnou do ústavně zaručených základních práv jednotlivců.66 Nepřímé horizontální působení základních práv v českém právním řádu je tak založeno na pojetí základních práv jako nositelů základních hodnot demokratické společnosti, které prozařují celým právním řádem. Z pozitivní povinnosti státu poskytovat základním právům adekvátní ochranu poté vyplývá povinnost soudců toto prozařování pečlivě vážit a poskytovat tak ochranu základním právům jednotlivců i ve vztazích horizontálních, v nichž jsou si jejich subjekty vzájemně rovny.

65 66

Nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09. Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 185/04; či nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04.

19

3

Dobré mravy

Stejně jako v případě první kapitoly, není účelem ani této poskytnout vyčerpávající odpověď na postavení dobrých mravů v českém právním řádu, na roli, kterou v něm sehrávají, či na jejich obsahovou náplň. Cílem je pouze přiblíţit tuto problematiku v rozsahu, jenţ bude nezbytný pro stěţejní kapitolu této práce, týkající se rozboru vztahu dobrých mravů a teorie nepřímého horizontálního působení základních práv.

3.1 Dobré mravy v českém právním řádu Poţadavek nechovat se v rozporu s dobrými mravy je tradiční zásadou soukromého práva, jejíţ původ sahá aţ do období práva římského, konkrétně do období přechodu od formálního uplatňování Zákona XII tabulí k prétorskému nalézání práva.67 Dnes má tato zásada (i kdyţ třeba v poněkud odlišném pojetí) své místo v mnoha právních řádech jak kontinentálního právního systému, tak systému common law.68 V českém právním řádu nachází dobré mravy své legislativní zakotvení zejména v občanském zákoníku,69 a to především v jeho § 3 odst. 1, který mimo jiné stanoví, ţe výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy; jakoţ i v § 39, podle něhoţ je absolutně neplatný právní úkon příčící se dobrým mravům. Vedle těchto obecných ustanovení, pouţitelných pro celou oblast soukromého práva, neschválí soud dohodu o přenechání dědictví věřiteli k úhradě dluhů podle § 471 odst. 1 či dohodu o vypořádání dědiců podle § 482, pokud tato dohoda odporuje dobrým mravům. Podle § 424 OZ bude zase povinen k náhradě škody ten, kdo ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Ustanovení § 469a OZ definuje jeden z důvodů vydědění pro případ neposkytnutí pomoci zůstaviteli v rozporu s dobrými mravy a jemu podobný § 630 umoţňuje dárci domáhat se vrácení daru, jestliţe se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, ţe tím hrubě porušuje dobré mravy. Kromě OZ poměřují jednání soukromoprávních subjektů dobrými mravy i ostatní soukromoprávní předpisy, i kdyţ tak často činí duplicitně a vzhledem k obecné úpravě v OZ nadbytečně. Mezi takové patří zejména zákoník práce, 67 68

69

HURDÍK, J; LAVICKÝ, P. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2010. s. 122, (dále jen „HURDÍK, J., LAVICKÝ, P.“). Srov. komparaci v díle: SALAČ, J. Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu : obsahové meze platnosti právních úkonů (smluv) z hlediska rozporu se zákonem, dobrými mravy a veřejným pořádkem. 2. vyd. Praha : C.H. Beck, 2004. 301 s, (dále jen „SALAČ, J.“). Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ či „OZ“).

20

jehoţ novelizovaný § 19 písm. e) stanoví, ţe soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního úkonu, který odporuje dobrým mravům.70 Ustanovení § 424 OZ se zase podobají § 261 odst. 3 a § 265 odst. 1 ZP podmiňující odpovědnost za škodu porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Poněkud vhodnější (ve smyslu „nikoliv duplicitní“) je úprava v zákoně o rodině,71 který v § 96 odst. 2 znemoţňuje přiznání výţivného tam, kde by to bylo v rozporu s dobrými mravy, přičemţ ţádná jiná občanskému zákoníku obdobná ustanovení neobsahuje.72 Stejným způsobem je přiznání výţivného podmíněno i v zákoně o registrovaném partnerství.73 Vedle „čistě“ dobrých mravů s případným rozlišením intenzity jejich porušení74 se můţeme v právním řádu setkat i s jakýmisi jejich modifikacemi. Podle § 711 odst. 2 písm. a) OZ můţe pronajímatel vypovědět nájem bez přivolení soudu, jestliţe nájemce nebo ti, kdo s ním bydlí, přes písemnou výstrahu hrubě porušují dobré mravy v domě. Speciální pojem k dobrým mravům poté představují zejména v § 44 ObchZ zakotvené dobré mravy soutěže, které jako jedna z podmínek generální klauzule nekalé soutěţe napomáhají určit, zda určité jednání lze kvalifikovat jako nekalosoutěţní.75 Přestoţe dobré mravy soutěţe neslouţí na rozdíl od dobrých mravů k prosazování obecné mravnosti,76 jejich role v právním řádu je v podstatě ztotoţnitelná.

3.2 Obsahová neurčitost pojmu „dobré mravy“ Vzhledem k četnosti pouţití v právním řádu a zároveň z „titulu“ tradiční zásady soukromého práva se na první pohled zásadní zdá být otázka obsahové náplně dobrých mravů, respektive otázka: Co je moţné si pod tímto pojmem představit? V právním řádu jasnou definici nenalezneme. Dobré mravy tak (stejně jako jiné neurčité pojmy) reprezentují kategorii tzv. mezer v zákoně,77 které na rozdíl od mezer v právu78 říkají, ţe určitý individuální případ je právním systémem řešen, toliko není jasné, jak je řešen.79 70

71 72 73 74 75 76 77 78 79

Právní úkon je tak z důvodu rozpornosti s dobrými mravy absolutně neplatný, jak mimo jiné stanoví jiţ zmiňovaný § 39 odst. 1 OZ, který se navíc podle novelizovaného § 4 ZP pouţije na pracovněprávní vztahy subsidiárně. Zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Tento fakt je přitom dán bliţším propojením občanského a rodinného práva neţ občanského a pracovního práva, které kromě prvků soukromoprávní úpravy v sobě nese i nádech práva veřejného. Viz § 12 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, ve znění pozdějších předpisů. Viz hrubé porušení dobrých mravů v § 630 OZ či v § 759 odst. 2 OZ. POKORNÁ, J; KOVAŘÍK, Z; ČÁP, Z. et al. Obchodní zákoník : komentář. I. díl (§1 až 220) 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer Česká republika, 2009. § 44. Tamtéţ, § 44. Nebo téţ mezer v poznání či rekogničních mezer. Nebo téţ normativních mezer. KÜHN, Z. s. 200-202.

21

V případě dobrých mravů se přitom jedná o předvídanou mezeru v zákoně, neboť jiţ od počátku bylo záměrem zákonodárce rezignovat na konkretizaci obsahu dobrých mravů a přenechat tak tuto práci orgánům aplikujícím právo – mezi nimi na prvním místě soudům. Aţ jejich úkolem je autoritativně stanovit, co pojem „dobré mravy“ v určitém individuálním případě znamená. V judikatuře se tak můţeme setkat s definicemi jako např. „měřítka hodnocení konkrétních situací, odpovídající obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.“80 Podle jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu představují dobré mravy „souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních.“81 Takovéto pojetí je pak v souladu i s opakovaně vyjádřeným názorem Ústavního soudu, který za dobré mravy povaţuje „souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad.“82 Z uvedeného vyplývá, ţe přestoţe se soudy setkávají s problematikou definice pojmu dobrých mravů poměrně často, vyhýbají se při jejich charakteristice zúţení jejich aplikačního prostoru.83 Nejlépe vyplývá tento přístup z německé judikatury, která vyjádřila pojem dobrých mravů formulí o pocitu sounáleţitosti všech spravedlivě uvaţujících lidí.84 Nejvýstiţnější se tak zdá být definice J. Hurdíka, dle něhoţ jsou dobré mravy z hlediska pojmu charakterizovány svou nedefinovaností a nedefinovatelností,85 přičemţ vzhledem k výše uvedenému je za nezpochybnitelné jádro dobrých mravů třeba povaţovat základní hodnoty demokratické společnosti. Obsahová neurčitost dobrých mravů však není slabinou právního řádu, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale naopak jeho výhodou – jakýmsi „esem v rukávu“. Zákonodárce si uvědomuje, ţe není s to upravit jednoznačným způsobem řešení budoucích právních problémů (ţe není schopen apriorního uchopení práva pro jednotlivé situace), a proto se o to v některých případech ani nepokouší.86 Jak podotkl Z. Kühn: „Právní předpis nemůže zakotvit vyčerpávající a úplnou úpravu jedinečného

80

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 664/2003. 82 Viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97; či nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07. 83 HURDÍK, J; LAVICKÝ, P. s. 123. 84 SALAČ, J. s. 40. 85 HURDÍK, J; LAVICKÝ, P. s. 123. 86 KÜHN, Z. s. 33-34. 81

22

sociálního života;87 i sebelépe připravený právní předpis bude dříve či později reflektován s případem, který sice odpovídá jeho dikci, nikoliv však jeho (presumovanému) smyslu.“88 Nejenţe zákonodárce nedokáţe postihnout všechny moţné případy, na něţ by bylo zapotřebí tvořenou normu aplikovat v daném místě a čase, ale tím spíše nedokáţe odhadnout ani situace budoucí, vznikající ve společnosti, pro niţ je charakteristický neustálý vývoj. Jelikoţ má právo odpovídat aktuálním společenským potřebám, je nutné, aby bylo schopno na takový vývoj náleţitě reagovat. Na právo je proto třeba nahlíţet nikoliv pouze jako na systém statický, ale téţ na systém dynamický, který se neustále tvoří a přetváří v nekonečném procesu vlastní transformace.89 Tento pohled však není vlastní kontinentálnímu právnímu systému postavenému na primátu psaného práva, jeţ zpravidla reaguje na společenské změny se značným zpoţděním. Mezi „nástroje“ které zákonodárci umoţňují vykompenzovat nemoţnost apriory předvídat všechny moţné situace, na něţ bude právní normu třeba aplikovat, a které mu pomáhají přizpůsobit právní předpis neustálým společenským změnám, patří i neurčité pojmy, mezi nimiţ čelní místo zaujímají dobré mravy. Právě skrze ně se zákonodárce snaţí postihnout i ty situace, které by ho při tvorbě právních norem „ani ve snu nenapadly“. Příznačně tento přístup vyjádřil P. Hajn ve svém komentáři k účelu generální klauzule nekalé soutěţe v §44 ObchZ, kdyţ toto obecné ustanovení označil za ochranu proti „perverzní tvořivosti“.90 Navíc jsou dobré mravy pojmem, jenţ neztrácí svůj smysl ani pod tlakem společenského vývoje. Jak se několikrát vyjádřil Ústavní soud: „Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.“91 Co se tak můţe jevit jako obsahově prázdné, je ve skutečnosti plnější neţ jakýkoliv jiný v zákoně jasně definovaný pojem, a to navíc v souladu s aktuálními společenskými potřebami v daném místě a čase.

87

KÜHN, Z. s. 386. Tamtéţ, s. 34. 89 Tamtéţ, s. 388. 90 HAJN, P. Soutěžní chování a právo proti nekalé soutěži. 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2000. s. 118. 91 Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97. 88

23

3.3 Role dobrých mravů v právním řádu V návaznosti na v předešlé kapitole zmíněnou obsahovou neurčitost pojmu dobré mravy a s tím související široký aplikační prostor lze shrnout, ţe dobré mravy představují doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, schopný korigovat i nestandardní a předem ne vţdy předvídatelné situace.92 Další role dobrých mravů spočívá v omezování jednání soukromoprávních subjektů, a to zpravidla tak, ţe dobré mravy zakazují práva a povinnosti (respektive jejich výkon) vyplývající z příslušné právní úpravy, pokud jsou s nimi v rozporu.93 Specifickým promítnutím lidské a občanské svobody94 do soukromoprávních vztahů je zásada autonomie vůle, která vyjadřuje širokou moţnost fyzických a právnických osob utvářet soukromoprávní vztahy podle své vlastní vůle.95 Tato na první pohled bezmezná volnost subjektů soukromého práva spočívající tradičně v moţnosti rozhodnout se, zda určité právně relevantní chování učiní, či nikoliv, kdo bude jeho adresátem a jakou bude mít formu a obsah,96 čelí ve skutečnosti řadě omezení. Vedle omezení faktických jsou to především omezení mající charakter právních překáţek,97 jejichţ cílem je zamezit, aby snaţení smluvních stran nenaráţelo ve svém výsledku na právem chráněné obecné či individuální zájmy.98 Mezi tyto právní překáţky patří v prvé řadě zákonné zákazy a omezení zpravidla v podobě kogentních ustanovení. Vedle zákonných zákazů však omezují autonomii vůle jednotlivce i mimoprávní standardy, jejichţ úkolem je zajišťovat souladnost práva s mimoprávními společenskými systémy (morálkou, etikou apod.).99 Tento jev je projevem faktu, ţe právo je pouze jedním ze systémů ovlivňujících fungování společnosti, a přestoţe je systémem nejvýznamnějším, je zapotřebí, aby s ostatními fungoval ve vzájemném propojení. Toto propojení zajišťují na úrovni právních předpisů právě instituty jako dobré mravy, které představují „souhrn společenských, kulturních a mravních norem.“100 Prostřednictvím dobrých mravů tak právní řád přejímá normy z odlišných systémů (morálka, etika)101 a propůjčuje jim

92

HURDÍK, J; LAVICKÝ, P. s. 123. FIALA, J.; KINDL, M. et al. Občanský zákoník : komentář. I. díl (§1 až 487). 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2009. § 3. 94 Jako klíčové hodnoty, na níţ je soukromé právo budováno. 95 HURDÍK, J; LAVICKÝ, P. s. 78, 82-86. 96 Tamtéţ, s. 87-88. 97 Tamtéţ, s. 88. 98 SALAČ, J. s. 17. 99 Tamtéţ, s. VII. 100 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 664/2003. 101 Z. Kühn je proto řadí mezi tzv. „rekurzy na extralegální systémy.“ KÜHN, Z. s. 37, 386. 93

24

právní sankce s cílem chránit právní řád před tím, aby poskytoval legitimaci právním úkonům či výkonu práv, které z hlediska mimoprávních společenských standardů nelze akceptovat. Dobré mravy lze tedy pojmout jako systém mimoprávních norem, které zákon povolal k tomu, aby vytvořily nejzazší hranici privátní autonomie, a které zároveň působí jako ochrana privátní autonomie před jejím zneuţitím a narušením.102 Kromě role, kterou dobré mravy sehrávají jako doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, či jako omezení autonomie vůle za účelem ochrany obecných společenských zájmů vyplývajících z mimoprávních společenských standardů, působí dobré mravy i jako ochrana před formalistickým výkladem právních předpisů, a to zejména tam, kde by formální aplikace právních norem vedla k neudrţitelným výsledkům.103 Jejich úkolem je zmírňovat tvrdost zákona za účelem nalezení spravedlivého řešení.104 Z toho důvodu je třeba na dobré mravy nahlíţet také jako na „příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou,“105 respektive na „příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem“106 tak, aby kaţdé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami a právními principy. Tento přístup přitom vyplývá z jiţ konstantní judikatury Ústavního soudu, v níţ ÚS několikrát zdůraznil, ţe netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup.107

102

SALAČ, J. s. 37-39. HURDÍK, J; LAVICKÝ, P. s. 122. 104 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04: „Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (ekvity).“ či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 693/2006: „Použití § 3 odst. 1 ObčZ je možné zpravidla ve výjimečných případech výkonu práv a povinností, a to jako spravedlivé, spravedlivě vyrovnávací měřítko pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu, sledující odstranění případných tvrdostí zákona.“ 105 Nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04. 106 Nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07. 107 K této problematice viz dále v textu. 103

25

4

Dobré mravy a horizontální působení základních práv v judikatuře Ústavního soudu ČR

4.1 Dobré mravy jako místa průniku základních práv Jak jiţ bylo zmíněno,108 jedním ze způsobů, kterým základní práva skrze právo podústavní pronikají – prozařují, je interpretace a aplikace norem podústavního práva. Prozařování základních práv je přitom nejintenzivnější skrze tzv. „otevřené“ normy, u nichţ zákonodárce upustil od konkrétního vymezení situací, na něţ se vztahují, a od konkrétních podmínek jejich aplikace.109 Primárním úkolem těchto „otevřených“ norem je otevřít systém práva (jako jeden ze sociálních systémů) i systémům okolním.110 To jim umoţňují zejména v nich obsaţené abstraktní, tedy více či méně neurčité, právní pojmy (např. dobré mravy, dobrá víra, veřejný pořádek či zásady poctivého obchodního styku). Ty, díky pruţnému výkladu a širokému aplikačnímu prostoru, obsahově doplňují právní předpis tzv. extrasystémovými (extralegálními) faktory,111 které zpravidla nelze nalézt přímo v textu právního předpisu nebo jiného institucionalizovaného pramene práva.112 Z. Kühn proto tyto apriory neurčité termíny otevírající právní systém nazývá „rekurzy na extralegální systémy“.

113

Mezi tyto rekurzy patří v prvé řadě i dobré

mravy. Jelikoţ nezpochybnitelným a samozřejmým jádrem dobrých mravů jsou od pradávna hodnoty, musí posuzování souladnosti s dobrými mravy vycházet v prvé řadě ze společných hodnotových představ, kterých určitý národ dosáhl v určitém bodě svého duchovního vývoje, a které zakotvil ve své ústavě.114 Jak jiţ bylo zdůrazněno na mnoha místech této práce, nositeli těchto základních hodnotových představ jsou i základní lidská práva, která tak tvoří významný faktor pro celkové posouzení eventuálního rozporu s dobrými mravy.

108

Viz s. 14. LEWAN, K. M. s. 576. 110 Kromě jiţ zmiňované nemoţnosti apriorního komplexního určení významu práva pro jednotlivé situace či mnohosti sociální reality a potřeby při aplikaci práva plně zohlednit individuální specifika dané kauzy, je tedy důvodem otevření právního systému i snaha o zajištění souladnosti práva s mimoprávními společenskými systémy, zejména morálkou. Viz k tomu: Teze institucionálního sepětí práva a morálky v díle: HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. s. 34-35. 111 Jedná se zejména o principy, zvyklosti, pravidla správnosti, spravedlnosti, efektivnosti, jazykový úzus apod. Viz KÜHN, Z. s. 30. 112 Tamtéţ, s. 35. 113 Tamtéţ, s. 36-38. 114 SALAČ, J. s. 40. 109

26

Dobré mravy jako rekurzy na extralegální systémy, jejichţ jádro tvoří společné hodnoty vyjádřené mimo jiné v základních právech, tak ve svém důsledku představují místa průniku základních práv do soukromoprávních vztahů, v nichţ ovlivňují jednání subjektů od samého počátku jejich vzniku. Tato role dobrých mravů poté vystupuje na povrch v soukromoprávních sporech, kdy orgány aplikující právo jsou povinny přistupovat k výkladu a aplikaci podústavního práva v prvé řadě s ohledem na základní práva, která skrze dobré mravy prozařují. I ÚS si v několika svých rozhodnutích týkajících se nepřímého horizontálního působení základních práv zvolil dobré mravy jako místa (brány), skrze která aplikuje základní práva na vztahy mezi subjekty práva soukromého. Jedním z takových rozhodnutí je jiţ výše zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 185/04. V tomto případě uzavřel stěţovatel s obchodní společností, k níţ byl v pracovním poměru, smlouvu, podle které měl za splnění určitých podmínek (dokončení projektů) obdrţet dodatečnou odměnu odvozenou od dosaţeného zisku. Podle poznámky pod čarou (interpretativního ustanovení smlouvy) se za ukončení projektu povaţovalo rozhodnutí představenstva o ukončení projektového řízení. Představenstvo však o ukončení projektů nerozhodlo. S ohledem na to obecné soudy dovodily, ţe stěţovatel nemá na dohodnuté peněţité plnění nárok, a to i přes to, ţe materiální podmínky vzniku nároku byly naplněny, a ţe nerozhodnutí představenstva bylo svévolné. Tím došlo dle ÚS k zásahu do základního práva stěţovatele na legitimní očekávání, které má reflexi v jednotlivých normách podústavního práva – v daném případě v normách pracovněprávních a mezi nimi zejména v tehdejším § 7 odst. 2 ZP, který zakazoval zneuţívání výkonu práv a jednání v rozporu s dobrými mravy. Těmito normami právo na legitimní očekávání prozařuje a působí i na vztahy, v nichţ jsou si jejich účastníci rovni. Soudy jsou poté povinny poskytnout právu na legitimní očekávání ochranu i v těchto horizontálních vztazích, a to cestou interpretace a aplikace norem ZP. Tím, ţe obecné soudy v daném případě nevyloţily jednání společnosti mimo jiné jako jednání v rozporu s dobrými mravy, neposkytly ochranu legitimnímu očekávání stěţovatele, které jako základní právo skrze tyto normy prozařuje. Argumentačně obdobně postupoval ÚS v nálezu sp. zn. IV. ÚS 27/09,115 v němţ posuzoval správnost aplikace generální klauzule nekalé soutěţe, která jako jeden ze znaků nekalosoutěţního jednání uvádí rozpor s dobrými mravy soutěţe. V daném

115

Nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 27/09.

27

případě se stěţovatel u obecných soudů domáhal přiznání přiměřeného zadostiučinění za nekalosoutěţní jednání vedlejšího účastníka, který byl u stěţovatele zaměstnán jako vedoucí útvaru nákupu a podnikání. V této pozici se vedlejší účastník podílel na sjednávání kupních smluv s dodavateli, kdy s jedním z nich bez vědomí stěţovatele uzavřel i smlouvu o zprostředkování, na základě níţ pobíral provizi za kaţdý dodaný kus zboţí. Obecné soudy takové jednání posoudily za nenaplňující znaky generální klauzule nekalé soutěţe. Podle názoru ÚS, který naopak jednání vedlejšího účastníka kvalifikoval jako skryté a těţko prokazatelné uplácení ve formě provizí nákupčím, tak obecné soudy postupovaly zcela formalisticky, kdyţ nepřihlédly k ústavním principům, jeţ prostupují i úpravu nekalé soutěţe. Obecné soudy měly § 44 ObchZ vykládat s ohledem na ústavně garantovaná práva, která skrze generální klauzuli prozařují, a to zejména s ohledem na čl. 26 Listiny, který zaručuje svobodné podnikání. Tím, ţe obecné soudy neposkytly ochranu podnikatelské činnosti stěţovatele před zásahem vedlejšího účastníka, který se příčí elementárním pravidlům férovosti a dobrým mravům soutěţe, porušily stěţovatelovo právo na svobodné podnikání v podmínkách materiálního právního státu. ÚS výslovně označil dobré mravy za místa, skrze která pronikají základní práva do interpretace a aplikace práva podústavního, ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/09.116 Předmětem sporu před obecnými soudy byla nemovitost ţalobců (před ÚS stěţovatelé) zapsaná do konkursní podstaty úpadce (před ÚS vedlejší účastník), a to z titulu zástavního práva zřízeného stěţovatelem k zajištění úvěru úpadce u banky. V řízení o „oprávněnosti“ zápisu předmětné nemovitosti do konkursní podstaty úpadce dospěly obecné soudy k závěru, ţe zákonné podmínky pro zápis do konkursní podstaty byly splněny, a tudíţ ţalobu stěţovatelů proti zařazení majetku do soupisu zamítly. Obecné soudy tak učinily i přes to, ţe úpadce se dle pravomocného rozsudku dopustil v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy trestného činu podvodu, a i přes to, ţe uzavřením zástavní smlouvy na předmětnou nemovitost podmínil úpadce vznik pracovního poměru stěţovatele. Podle ÚS tak bylo třeba na stěţovatele nahlíţet jako na osoby poškozené, kterým v souvislosti s trestnou činností úpadce byla způsobena újma. Obecné soudy proto přijetím výše uvedeného výkladu pochybily, kdyţ připustily, aby úpadce profitoval ze svého trestného činu, a kdyţ nerozpoznaly působení vlastnického práva stěţovatelů garantovaného čl. 11 Listiny, jehoţ ochranu měly váţit, stejně jako

116

Nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09.

28

zvaţovaly ochranu legitimního očekávání správce konkursní podstaty a banky. ÚS shledal, ţe bylo na místě poskytnout ochranu základnímu vlastnickému právu stěţovatelů, a to skrze aplikaci § 3 odst. 1 OZ, jímţ prozařují základní práva do interpretace a aplikace podústavního práva tak, ţe výsledné rozhodnutí je moţno vnímat jako spravedlivé z hlediska vyváţené ochrany základních práv dotčených osob.

4.2 Dobré mravy jako místa průniku idejí materiálního právního státu Dobré mravy nejsou jedinými místy průniku základních práv. Jak jiţ bylo několikrát zdůrazněno, hodnoty zakotvené v základních právech prozařují celým právním řádem, tj. všemi normami podústavního práva, i kdyţ s rozdílnou intenzitou. V kaţdém případě jsou soudy povinny těmto prozařujícím základním právům poskytnout ochranu. K tomu jim slouţí opět institut dobrých mravů (zejména v jeho nejobecnější podobě vyjádřené v § 3 odst. 1 OZ), jehoţ úkolem je mimo jiné regulovat nestandardní situace, napomáhat k prosazování aktuálních spravedlnostních představ společnosti a za tím účelem působit i jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem. Na dobré mravy je tak nahlíţeno spíše jako na prostředek ochrany základních práv, jeţ prozařují skrze všechny normy podústavního práva, neţ jako na místa, skrze která základní práva prozařují. Tento poněkud odlišný přístup ke vztahu dobrých mravů a nepřímého horizontálního působení základních práv lze v judikatuře Ústavního soudu zpozorovat jiţ v nálezu sp. zn. I. ÚS 353/04.117 V daném případě se stěţovatel (ţalovaný) domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, které na základě ţaloby podané vedlejším účastníkem (ţalobce) určily, ţe vlastníkem rodinného domku postaveného na pozemku stěţovatele je vedlejší účastník. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o obsah smlouvy o dílo uzavřené mezi vedlejším účastníkem a stavební firmou, jejímţ předmětem bylo provedení stavby rodinného domu a podle níţ se vlastníkem zabudovaného materiálu stává vedlejší účastník; a dále o neexistenci kupní smlouvy o převodu vlastnictví domu z vedlejšího účastníka na stěţovatele. Nepřihlédly přitom ke smlouvě o pronájmu, jeţ byla na počátku celé výstavby uzavřena mezi stěţovatelem jako vlastníkem pozemku a vedlejším účastníkem jako nájemcem, který se v ní zavázal pouţít pozemek k výstavbě rodinného domu podle projektu stěţovatele a uzavřít posléze se stěţovatelem na jeho návrh kupní smlouvu. Tento svůj závazek však vedlejší účastník nesplnil, přestoţe svou 117

Nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04.

29

vůli ke splnění potvrdil. Podle ÚS porušily obecné soudy provedeným výkladem podústavního práva stěţovatelovo základní právo na legitimní očekávání nabytí majetku, které normami podústavního práva prozařuje, a to namísto toho, aby jeho ochranu váţily stejně, jako zvaţovaly ochranu vlastnického práva vedlejšího účastníka. Ochranu základnímu právu stěţovatele bylo přitom namístě poskytnout skrze aplikaci § 3 odst. 1 OZ a podání ţaloby na ochranu vlastnictví vedlejšího účastníka tak mělo být posuzováno jako jednání v rozporu s dobrými mravy. Bylo by totiţ v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti poskytovat nositeli takového vlastnického práva ochranu na úkor toho, v jehoţ prospěch má být ze smlouvy (a ve skutečnosti jiţ dávno mělo být) plněno. Pojetí dobrých mravů jako prostředku k dosaţení řešení, jeţ by odpovídalo obecné ideji spravedlnosti z hlediska vyváţené ochrany základních práv, rozvedl ÚS v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1735/07.118 V něm se ÚS musel vypořádat s principem majorizace zakotveným v § 139 odst. 2 OZ, podle něhoţ rozhodují spoluvlastníci o hospodaření se společnou věcí většinou podílů. Dospěl přitom k závěru, ţe v obecné rovině jde o přístup pruţný a spravedlivý, který je však moţno respektovat pouze v případech, v nichţ není výsledek v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti a neporušuje základní práva menšinových spoluvlastníků. Tak tomu bylo i ve sporu mezi dvěma spoluvlastnicemi domu, kdy stěţovatelka (ţalobkyně) vlastnila ideální podíl na nemovitosti ve výši 1/3 a vedlejší účastnice (ţalovaná) ideální podíl ve výši 2/3. Vedlejší účastnice uzavřela se společností (v níţ měla nejprve 50% podíl, přičemţ později se stala jediným společníkem) nájemní smlouvu o nájmu nebytových prostor v tomto domě. Přestoţe dle znaleckého posudku mělo nájemné pro dané prostory činit 319.925 Kč ročně, bylo sjednáno ve výši 500 Kč ročně. Stěţovatelka se proto ţalobou u obecných soudů domáhala zaplacení rozdílu mezi sjednaným nájemným a nájemným obvyklým. Obecné soudy ji však rozdíl nepřiznaly s tím, ţe se podle § 139 odst. 2 OZ musí jako menšinový spoluvlastník rozhodnutí vedlejší účastnice podřídit. Takovou interpretaci však ÚS shledal za rozpornou s principy spravedlnosti a porušující právo stěţovatelky vlastnit majetek, které je jí garantováno čl. 11 Listiny. Právo vlastnit majetek totiţ prozařuje normami podústavního práva a obecné soudy jsou povinny mu poskytnout ochranu i ve vztazích horizontálních, v nichţ vlastnické právo svědčí oběma stranám. Tím, ţe obecné soudy znemoţnily stěţovatelce věc uţívat bez odpovídající kompenzace v podobě podílu na trţním nájemném, připustily, aby hospodaření

118

Nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07.

30

probíhalo způsobem, který vůbec nerespektoval oprávněné zájmy menšinového spoluvlastníka a který popíral samu podstatu a smysl jeho základního práva. Místo toho měly obecné soudy zajistit ochranu ústavně garantovaného subjektivního práva stěţovatelky, a to tak, ţe by jednání vedlejší účastnice posoudily jako porušení povinnosti jednat v souladu s dobrými mravy. V rozporu s dobrými mravy – a tedy právně reprobovaný, totiţ můţe být i výkon práva podle ustanovení § 139 odst. 2 OZ. Jak jiţ ÚS několikrát konstatoval,119 zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem „dobré mravy“ nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel uţívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům. Výkon práva, mimo jiné i práva vlastnického, tedy není bezbřehý, ale jsou mu stanoveny hranice, a to v podobě povinnosti jednat v souladu s dobrými mravy. Výkon ţádného práva nesmí být pláštíkem zakrývajícím nemravnost. Rozdíl v pojetí dobrých mravů jako míst, skrze která základní práva prozařují, a dobrých mravů jako prostředku ochrany před jednáním subjektů soukromého práva, které porušuje základní práva jednotlivců a vede v tomto smyslu k nespravedlivému uspořádání jejich vztahů, vyjádřil ÚS výslovně ve svých pozdějších nálezech. Stalo se tak označením ustanovení § 3 odst. 1 OZ za místo, skrze které pronikají ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva. Jednou z takových idejí je i idea spravedlnosti, která jako hodnotový činitel musí být vţdy přítomna v procesu, kterým soudce interpretuje a aplikuje právo.120 V materiálním právním státě, v němţ představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace, je poté úkolem soudce nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu a zároveň bylo ve svém výsledku spravedlivé. Odrazem takto vymezeného ústavního poţadavku nalezení spravedlivého řešení z hlediska vyváţené ochrany základních práv dotčených osob je na úrovni podústavního práva povinnost soudů posuzovat individuální okolnosti kaţdého případu i korektivem dobrých mravů. Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu, s dobrými mravy totiţ představuje významný princip, který v odůvodněných případech 119 120

Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04. Nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2517/08.

31

dovoluje sociálně citlivě reagovat na konkrétní sociální fakta tak, aby právo skutečně mohlo působit v souladu se spravedlnostními představami, které ve společnosti panují, a neuzavíralo se do normativní, ţivotu odcizené věţe ze slonoviny.121 Dobré mravy je proto zapotřebí vykládat téţ jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, coţ ve svém důsledku znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti a za účelem jejího nalezení i jiţ zmiňovanou povinnost soudů postupovat praeter legem či dokonce contra legem. Uvedenou argumentaci pouţil ÚS ve dvou skutkově odlišných případech, v nichţ se však shodně jednalo o vznesení námitky promlčení odporující dobrým mravům. Prvním z nich byl nález sp. zn. II. ÚS 3168/09.122 Stěţovatelé (ţalobci) se u ÚS domáhali zrušení rozsudků Nejvyššího soudu a Vrchního soudu, kterými tyto soudy zamítly jejich ţalobu na poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ. Náhrady se stěţovatelé domáhali na vedlejším účastníkovi (ţalovaném), který jako řidič osobního automobilu a viník dopravní nehody v opilosti usmrtil manţela stěţovatelky a otce stěţovatelů, jak bylo prokázáno v trestním řízení. Důvodem zamítnutí ţaloby zmiňovanými soudy bylo promlčení nároku, kdy soudy vycházely z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, podle něhoţ právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ust. § 13 odst. 2 OZ, jako osobní právo majetkové povahy, promlčení podléhá. V době, kdy stěţovatelé ţalobu na náhradu nemajetkové újmy v penězích podali (tj. 2. 2. 2005), však judikatura obecných soudů vycházela ze závěru o jeho nepromlčitelnosti. Podle názoru ÚS tak stěţovatelé nikterak nezavinili promlčení nároku, kdyţ s podáním ţaloby vyčkávali na pravomocné rozhodnutí v trestní věci, kde byly řešeny otázky zásadního významu; a kdyţ v souladu s tehdy platným zákonem v materiálním smyslu (kterým je třeba rozumět i judikaturu soudů), nebyli pod hrozbou uplynutí promlčecí doby nuceni podávat souběţně s trestním řízením ţalobu na ochranu osobnosti, nýbrţ oprávněně vyčkávali konce trestního řízení. Ve druhém nálezu, sp. zn. I. ÚS 2216/09,123 se před ÚS dostal případ z roku 1992, v němţ stát (vedlejší účastník, ţalovaný) v rámci tzv. velké privatizace124 převedl 121

Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09. Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09. 123 Nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09. 124 Podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o velké privatizaci“). 122

32

prostřednictvím svých orgánů na právního nástupce stěţovatele (společnost, ţalobce) movitý i nemovitý majetek, a to i přesto, ţe na něj byl v té době vznesen restituční nárok.125 Jak mimo jiné vyplývá ze zákona o velké privatizaci, byl-li uplatněn restituční nárok, o kterém nebylo negativně rozhodnuto, vztahoval se na takový majetek zákaz privatizace. K převodu předmětného majetku proto nemělo vůbec dojít. Z důvodu soudem stanovené povinnosti stěţovateli (jeho předchůdci) vydat předmětné pozemky v jeho vlastnictví oprávněným osobám (osobám, kterým svědčil restituční nárok), vznikla stěţovateli škoda, jejíţ náhrady se po státu domáhal v roce 2003 podáním ţaloby na náhradu škody. Obecné soudy však ţalobu zamítly, a to z důvodu státem vznesené námitky promlčení, neboť od realizované privatizace do doby podání ţaloby uplynula desetiletá objektivní promlčecí doba. Podle názoru ÚS došlo oběma uvedenými výklady podústavního práva k zásahu do základních práv stěţovatelů – v prvém případě do práva na ochranu soukromého a rodinného ţivota podle čl. 10 odst. 2 Listiny, v druhém do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Soudy přitom byly povinny poskytnout zmíněným základním právům stěţovatelů ochranu, a to skrze aplikaci dobrých mravů, jimiţ mělo být vznesení námitky promlčení poměřováno.126 ÚS jiţ několikrát uvedl,127 ţe vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, připustil však, ţe mohou nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneuţití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuţ by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Ve zmiňovaných případech dospěl ÚS k závěru, ţe obecné soudy tím, ţe v projednávaném případě připustily a ve svém rozhodování akceptovaly námitku promlčení, aprobovaly jednání, které je contra bonos mores. V důsledku jejich formalistického postupu při výkladu právních norem tak v ţádném případě nemohlo být řízení jako celek označeno za spravedlivé, kdyţ ve svých rozhodnutích dospěly k extrémně nespravedlivým závěrům. Bylo především jejich povinností, aby při svém rozhodování vzaly do úvahy případný rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, neboť pouţití korektivu dobrých mravů bylo s ohledem na okolnosti 125

Podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud jiţ v minulosti posuzoval vztah dobrých mravů s námitkou promlčení, přičemţ dovodil, ţe ustanovení § 3 OZ, podle něhoţ výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95. 127 Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04. 126

33

posuzovaných případů zcela na místě. Obecné soudy měly skrze aplikaci ust. § 3 odst. 1 OZ posoudit vedlejšími účastníky vznesenou námitku promlčení jako nemravnou a v souladu s čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky poskytnout ochranu základním právům stěţovatelů. Tím, ţe tak neučinily, porušil stát (prostřednictvím soudů) svou povinnost jednat tak, aby aktivně poskytoval základním právům jednotlivce ochranu v případech, kdy jsou porušována či omezována ze strany třetích subjektů.128 Přestoţe lze v obou přístupech ke vztahu dobrých mravů a nepřímého horizontálního působení základních práv zpozorovat jisté rozdíly, nelze mezi nimi činit dělicí čáru. Dobré mravy jako neurčitý právní pojem je zapotřebí vţdy vykládat s ohledem na v základních právech zakotvené hodnoty, které v důsledku toho skrze dobré mravy prozařují a ovlivňují vztahy mezi subjekty práva soukromého od samého počátku jejich vzniku. Současně představují dobré mravy prostředek ochrany základních práv, kdyţ reprobují jednání jednotlivců, které základní práva porušuje. Tím napomáhají dobré mravy k dosaţení spravedlivého řešení z pohledu vyváţené ochrany základních práv, a to i tam, kde zrovna základní práva skrze dobré mravy neprozařují. Z dosavadní judikatury ÚS se dá dovodit, ţe kde je to moţné, konstatuje ÚS prozařování základních práv skrze dobré mravy a současně s tím poskytuje skrze aplikaci dobrých mravů tomu kterému základnímu právu náleţitou ochranu. Tam, kde základní práva prozařují jinými normami práva podústavního, slouţí dobré mravy „pouze“ jako prostředek jejich ochrany. Ať jiţ jde o jakýkoliv ze zmiňovaných přístupů, lze shrnout, ţe dobré mravy slouží k prosazení a ochraně základních práv ve vztazích mezi subjekty práva soukromého a jsou tak nástrojem, který umožňuje uplatnění teorie nepřímého horizontálního působení základních práv. Tato role přitom dává dobrým mravům, institutu primárně soukromoprávnímu, ústavněprávní rozměr.129

128

Srov. argumentaci obsaţenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09; a v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09. 129 Např. v Holandsku jsou z tohoto důvodu nazývány veřejnoprávními pravidly. Viz BERMANN, G. A. Party Autonomy: Constitutional and International Law Limits in Comparative Perspective. New York : Juris Publishing, Inc., 2005. s. 17.

34

5

Dobré mravy a horizontální působení základních práv v aplikační praxi

5.1 Přístup a role Ústavního soudu ČR Jak jiţ bylo několikrát v této práci zmíněno: V materiálním právním státě zaloţeném na myšlence spravedlnosti, v němţ základní práva představují korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace, je úkolem soudců nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv jednotlivců.130 Ve vztazích horizontálních, v nichţ základní práva působí zprostředkovaně skrze normy práva podústavního tak, ţe jimi prozařují, to znamená povinnost soudů při interpretaci a aplikaci norem podústavního práva prozařující základní práva pečlivě váţit.131 Tím se dostáváme k problematice kolize základních práv jednotlivých účastníků sporu a řešení jejich střetu, pro něţ se v posledních desetiletích intenzivně rozpracovává metoda (princip) proporcionality,132 a to i na půdě ÚS ČR.133 Problémem, na který je v souvislosti s českým testem proporcionality poukazováno, je, ţe jeho teoretické vymezení i praktické pouţití uplatnil ÚS především v případech řízení o kontrole norem.134 V řízení o ústavních stíţnostech zatím zásadu proporcionality aplikoval komplexně při řešení střetu základního práva s veřejným dobrem,135 nikoliv však v případě vzájemného střetu základních práv jednotlivců, jak je tomu ve vztazích horizontálních.136 Z judikátů podrobně rozebíraných v této práci přesto jasně vyplývá, jak by měly obecné soudy při zvaţování prozařujícího efektu základních práv postupovat: Obecné soudy musí nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to moţné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to moţné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehoţ prospěch 130

Nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09. Nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 185/04. 132 HOLLÄNDER, P. Ústavněprávní argumentace. s. 21. 133 Interpretační instrumentárium pouţívané při interpretaci a aplikaci norem práva podústavního (např. lex superior derogat legi inferior) není moţné aplikovat na případ kolize principů, pro něţ na rozdíl od norem neplatí „buď, anebo“, ale moţnost naplňování v různé míře. Viz k tomu HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. s. 160. 134 Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94. 135 Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 256/01. 136 Srov. KOSAŘ, D. Kolize základních práv v judikatuře Ústavního soudu ČR. Jurisprudence. 2008, č. 1, s. 3-19. 131

35

svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip.137 Ve vztazích horizontálních, v nichţ základní práva svědčí oběma účastníkům sporu, je povinností obecných soudů poměřovat ochranu základního práva jednoho z účastníků základním právem druhého tak, aby byl zároveň naplněn ústavní poţadavek šetření smyslu základních práv zakotvený v čl. 4 odst. 4 Listiny.138 Při poměřování (resp. porovnávání závaţnosti) v kolizi stojících základních práv by podle Ústavním soudem rozpracovaného modelu měly obecné soudy zvaţovat empirické, systémové, kontextové a hodnotové argumenty. Empirickým argumentem lze přitom chápat faktickou závaţnost jevu, jenţ je spojen s ochranou určitého základního práva. Systémový argument znamená zvaţování smyslu a zařazení dotčeného základního práva či svobody v systému základních práv a svobod. Kontextovým argumentem lze rozumět další negativní dopady omezení jednoho základního práva v důsledku upřednostnění jiného. Hodnotový argument představuje zvaţování pozitiv v kolizi stojících základních práv vzhledem k akceptované hierarchii hodnot.139 Je však zapotřebí upozornit, ţe takovýto postup při poměřování základních práv pouţil ÚS v řízení o kontrole norem a nikoliv v řízení o ústavní stíţnosti, v němţ by řešil střet základních práv vzájemně rovných subjektů, kdy do jednoho z nich bylo zasaţeno nesprávnou interpretací a aplikací podústavního práva obecnými soudy. Právě v horizontálních vztazích se můţeme setkat se situací, kdy je třeba poměřovat základní právo jednoho účastníka sporu tím samým základním právem účastníka druhého, jak tomu bylo např. v jiţ citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1735/07,140 v němţ se ÚS musel vypořádat se střetem vlastnických práv. Výše zmiňovaný model poměřování by byl na podobné situace neaplikovatelný. Sdílím proto názor Davida Kosaře, ţe by bylo zapotřebí pro střet základních práv v řízení o ústavní stíţnosti „naplnit“ jednotlivé argumenty jiným obsahem.141 ÚS však tak dosud neučinil, a proto jediným vodítkem pro obecné soudy je výše popsaný třístupňový test, skládající se z (1) identifikace základních práv, jeţ stojí v kolizi; (2) snahy zachovat z obou základních práv co nejvíce; a teprve (3) pokud druhý krok není úspěšný, tak dá soud přednost tomu základnímu právu, v jehoţ prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný 137

Nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09. Nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07. 139 Nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94. 140 Nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07. 141 Viz návrh změny čtyř argumentů pro účely kolize základních práv v řízení o ústavní stíţnosti v článku: KOSAŘ, D. Kolize základních práv v judikatuře Ústavního soudu ČR. Jurisprudence. 2008, č. 1, s. 319. 138

36

princip;142 případně shodný dvoustupňový test, v němţ ÚS výslovně nezmiňuje krok (1).143 K tomu všemu je navíc zapotřebí naplnit ústavní poţadavek šetření smyslu základních práv zakotvený v čl. 4 odst. 4 Listiny. Jako „rozhodný“ obecný princip zatím ÚS uplatnil např. obecný přirozenoprávní princip pacta sunt servanda;144 princip, ţe se nikomu nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, vyuţívat vlastního protiprávního jednání nebo nabývat majetku vlastním zločinem;145 či princip profesionality spojený s povinností péče řádného hospodáře.146 Významnou roli v této „poslední fázi“ sehrávají dobré mravy, které umoţňují jednání, jeţ je v rozporu s obecnými principy, reprobovat a které tak soudci umoţňují rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. obecným principem. Jestliţe obecné soudy při interpretaci a aplikaci podústavního práva na horizontální vztahy nepostupují v souladu s výše uvedenými principy, dopouští se zásahu do základních práv jednotlivců. ÚS sice pravidelně ve svých nálezech zdůrazňuje, ţe není třetí či čtvrtou instancí v systému obecného soudnictví, a ţe není ani součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů;147 to se však netýká situace, kdy se obecné soudy v důsledku nesprávné aplikace podústavního práva dopustí zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivců. Základním úkolem ÚS je totiţ ochrana ústavnosti148 a v jejím rámci i ochrana základních práv a svobod, a to i před zásahy ze strany obecných soudů. Z ústavněprávního pohledu bylo proto nutné vymezit, kdy přesně má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv či svobod tak, aby ÚS dostál jak své povinnosti poskytnout základním právům ochranu, tak i povinnosti minimalizovat při ochraně ústavnosti zásahy do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (tzv. princip „judicial selfrestraint“).149 Konkrétní podmínky stanovil ÚS v řadě svých rozhodnutí. Tyto podmínky spatřuje zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročeţ na ně obsahově 142

Poprvé v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04; dále pak např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08; nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09; či nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1826/11. 143 Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09; či nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09. 144 Nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04. 145 Nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09. 146 Nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 1826/11. 147 Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04. 148 Čl. 83 Ústavy ČR. 149 Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. III. ÚS 148/97.

37

navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jeţ je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.150 Právě přepjatý formalismus se stal důvodem zásahu do základních práv jednotlivců ve většině výše rozebíraných případů.151 ÚS přitom (a právě proto) ve své konstantní judikatuře jiţ mnohokrát zdůraznil, ţe nemůţe tolerovat orgánům veřejné moci (především obecným soudům) formalistický postup, který pouţívá sofistikované odůvodňování k prosazení zřejmé nespravedlnosti, neboť právě takový výklad právních norem vede k nespravedlivému závěru a ve svém důsledku i k porušení základních práv.152 Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrţ se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyţaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jeţ mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale téţ povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Navíc jsou obecné soudy při nalézání práva povinny vycházet z individuálních rozměrů kaţdého jednotlivého případu, které jsou zaloţeny na konkrétních skutkových zjištěních, a to i tam, kde specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické.153

5.2 Přístup a role obecných soudů Z mnoţství zmiňovaných rozhodnutí ÚS, v nichţ mají „odstavce“ s totoţnou argumentací své čestné místo, by se dalo dovodit, ţe ÚS má, co se týče postupu při kolizi základních práv na horizontální úrovni v důsledku jejich prozařování podústavním právem a role dobrých mravů v něm, celkem jasno. Otázkou zásadní však zůstává, co na to vše obecné soudy. Postupují podle Ústavním soudem nastíněného „modelu“ nebo mluví ÚS takzvaně do zdi? Otázku je přitom zapotřebí zodpovědět ze tří úhlů pohledu: (1) zda jsou obecné soudy vázány právním názorem ÚS; (2) zda je vůbec 150

Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 150/99. Viz např. odst. 47 nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, či odst. 20 nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09. 152 Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09. 153 Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09. 151

38

moţné podle nastíněného modelu v praxi efektivně postupovat; a (3) zda tak obecné soudy činí. V bodě (1) se jedná o široce diskutovanou problematiku závaznosti rozhodnutí ÚS, v našem případě konkrétně v řízení o ústavní stíţnosti. Je přitom nutné diferencovat závaznost kasačního rozhodnutí ÚS pro další rozhodování ve věci samé a precedenční působení nálezů ÚS pro rozhodování v obdobných případech.154 V prvním případě se jedná zejména o odpor obecných soudů řídit se právním názorem ÚS obsaţeným v odůvodnění kasačního nálezu, a to s odkazem na čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhoţ vykonatelná rozhodnutí ÚS jsou závazná pro všechny orgány a osoby, coţ dle obecných soudů neznamená totéţ, co dikce, ţe právní názor uvedený v nálezu ÚS je závazný pro všechny orgány a osoby.155 Jedná se však o případ ojedinělý, který byl na půdě právní teorie i praxe jiţ přesvědčivě vyvrácen. Jak poukazuje P. Holländer, samy obecné soudy dovodily, ţe nerespektování právního názoru ÚS by vedlo k podání další ústavní stíţnosti a k pravděpodobnému zrušení rozhodnutí obecného soudu.156 Takový „pingpong“157 by přitom byl ve svém důsledku absurdní a znamenal by odepření spravedlnosti ze strany soudní moci. ÚS dovodil závaznost právního názoru ze znění § 226 občanského soudního řádu.158 Podle P. Holländera pak závaznost právního názoru pro další soudní řízení vyplývá ze samotného pojmu kasace.159 Mnohem problematičtější a diskutovanější tak zůstává otázka závaznosti právního názoru ÚS i pro rozhodování obecných soudů v obdobných případech, resp. otázka de facto precedenční povahy nálezů ÚS.160 Jelikoţ by toto téma svým rozsahem vystačilo na další diplomovou práci, zaměřím se pouze na nejvýznamnější argumenty, a to zejména na ty, které moţnost precedenčního působení podporují. Obecnou závaznost právního názoru ÚS lze dovodit např. z postavení a role ÚS v českém právním řádu jako ochránce ústavnosti, kdy úkolem jeho rozhodnutí je sjednocovat judikaturu soudů a vytvářet jednotnost právního řádu v této oblasti.161 Právní názor ÚS uvedený v odůvodnění nálezu je tak výrazem či obrazem aplikace Ústavy, Listiny, či odpovídající mezinárodní smlouvy o lidských právech, a nelze jej proto vnímat jako bez jakéhokoli 154

HOLLÄNDER, P. Ústavněprávní argumentace. s. 77-85. Tamtéţ, s. 78. 156 Tamtéţ, s. 77-79. 157 Tamtéţ, s. 78. 158 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. 159 HOLLÄNDER, P. Ústavněprávní argumentace. s. 77-79. 160 „De facto precedenční“ proto, ţe jej v ţádném případě nelze připodobňovat k precedenčnímu působení soudních rozhodnutí v jeho klasickém – common law, pojetí. 161 Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 127/96. 155

39

právního významu. Naopak nerespektování právního názoru vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy, podle níţ je povolán především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům.162 Vedle toho je postup obecných soudů, spočívající v rozhodování obdobných kauz v rozporu s právním názorem ÚS (podotýkám, ţe bez náleţitého odůvodnění), třeba označit za libovůli při aplikaci práva a za porušení povinnosti soudů dbát rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny.163 Stejně tak porušuje zmiňovaný postup i legitimní právo jednotlivců očekávat, ţe určitá otázka, jiţ v minulosti soudy rozhodnutá, bude obdobným způsobem rozhodována i v budoucnu.164 Pokud navíc ÚS jednou shledá postup obecných soudů za nepřípustný z pohledu ochrany základních práv jednotlivců a obecné soudy v obdobných případech jeho názor nerespektují, lze očekávat podání další ústavní stíţnosti a vydání dalšího kasačního rozhodnutí ÚS v obdobné věci, jak se tomu děje např. v případě formalistických postupů obecných soudů. Výsledkem je mnoţství nálezů ÚS, které se liší pouze skutkovým stavem, přičemţ právní názor je stejný jako v předešlých rozhodnutích. Nastíněný postup tak lze shledat za stejně absurdní, jako v případě řízení po kasačním nálezu. Výše uvedené argumenty svědčící ve prospěch de facto precedenčního působení nálezů ÚS navíc podtrhuje závěr ÚS vyjádřený v nálezu sp. zn. II. ÚS 355/02,165 podle něhoţ je právní názor obsaţený v odůvodnění rozhodnutí ÚS, resp. v jeho právní větě, má-li obecnou povahu, obecně závazný při řešení typově shodných případů. Jelikoţ právní názor ÚS není pro obecné soudy pouhým květnatým teoretickým výplodem hodným spíše k večernímu čtení namísto beletrie a jelikoţ je zapotřebí k němu přistupovat jako k obecně závaznému v obdobných případech, nabízí se posoudit (viz bod (2)), zda je vůbec v silách obecných soudů podle Ústavním soudem nastíněného vzorce v praxi postupovat. Ústavním soudem rozpracovaná metoda postupu při zvaţování prozařujícího efektu základních práv na horizontální vztahy má své nedostatky. Jiţ výše bylo poukázáno zejména na nedostatečnou rozpracovanost procesu poměřování v kolizi stojících základních práv. Další problém můţe v praxi činit i aplikace obecného 162

Nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97. „Za porušení principu rovnosti v právech nutno zejména považovat ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač již ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána.“ Nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02. 164 ŠIMÍČEK, V. Ústavní stížnost. s. 307. 165 Nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02. 163

40

principu, kdy zcela jistě mohou nastat situace, na něţ nebude ţádný takový princip dopadat, případně jich naopak bude dopadat více a povinnost zvaţování se tak přesune o úroveň výše. I kdyby byly zmiňované nedostatky Ústavním soudem odstraněny, je třeba si uvědomit, ţe se v kaţdém případě jedná o komplikovaný model, jehoţ uplatnění vyţaduje ze strany soudců sloţitý racionální postup, při němţ je zapotřebí pracně hodnotit jednotlivé případy v duchu právního řádu a základních práv a svobod. Právě zmíněná komplikovanost vytváří reálnou bariéru praktického uplatnění modelu v judiciální praxi. Jedná se o obecný problém tezí, jeţ sice znějí v teoretické rovině dokonale a přitaţlivě, zpravidla ale nabízí toliko omezená východiska pro řešení konkrétních případů.166 Ţádný z výše uvedených problémů však v ţádném případě nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to můţe jevit sloţité. Jak uvádí P. Holländer: „Interpretace a aplikace podústavního práva pohledem ochrany základních práv jednotlivců a opuštění přepjatého formalismu je v soudním systému úkolem nikoliv pouze Ústavního soudu, nýbrž celé justice.“167 Lze tak uzavřít, ţe by obecné soudy měly postupovat podle právního názoru ÚS a ţe i tam, kde se Ústavním soudem vypracovaný model zdá být komplikovaný, případně neaplikovatelný, musí soudy základním právům jednotlivců působícím v horizontálních vztazích poskytnout ochranu tak, aby výsledné rozhodnutí bylo vnímáno jako spravedlivé. Zbývá jiţ tak zodpovědět jen bod (3), tj. zda obecné soudy podle Ústavním soudem nastíněného vzorce skutečně postupují, případně zda „alespoň“ poskytují prozařujícím základním právům na horizontální úrovni náleţitou ochranu. Z dostupných rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále téţ „NS“) vyplývá, ţe mu myšlenka prozařování základních práv právem podústavním není cizí. Například v rozsudku ze dne 26. 4. 2001168 NS dovodil, ţe úprava práva na ochranu osobnosti tak, jak je zajištěna občanským zákoníkem, je jedním z důleţitých rozvedení příslušných ustanovení Listiny zakotvující pro právní řád jako celek právo na ochranu osobnosti. Z § 1 odst. 1 ústavního zákona uvozujícího Listinu169 poté podle NS jasně vyplývá, ţe i jiné zákony, právní předpisy, jakoţ i jejich výklad a pouţívání, musí být v souladu s Listinou, kterou je třeba povaţovat za právní normu nejvyššího stupně právní síly. 166

HOLLÄNDER, P. Ústavněprávní argumentace. s. 70-71. HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. s. 156. 168 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 52/2001. 169 Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon, ve znění pozdějších předpisů. 167

41

Stejně tak není NS cizí ani kolize základních práv mezi jednotlivci. Ve svém rozsudku ze dne 15. 2. 2005170 řešil NS poměrně nebývalý střet práva spoluvlastníka uţívat společnou věc s právem druhého spoluvlastníka na soukromí a nedotknutelnost obydlí.171 S odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94172 NS uvedl, ţe je třeba váţit obě tato práva a rozhodnout, kterému z nich je třeba poskytnout ochranu na úkor druhého. Právu na ochranu obydlí a soukromí bylo přitom v zásadě třeba dát přednost před právem spoluvlastníka na uţívání části věci v podílovém spoluvlastnictví, a to vzhledem k dikci čl. 12 Listiny, v němţ je moţnost zásahu do tohoto práva pojata striktněji, a dále vzhledem k moţnosti zohlednit omezené uţívání půdy v úpravě uţívání jiných částí či příslušenství věci. Na závěr NS zdůraznil, ţe tím, ţe soud prvního stupně i soud odvolací nepřihlédly k uvedeným ustanovením Listiny, spočívala jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. V rozsudku ze dne 27. 2. 2007173 dokonce přistoupil NS k řešení kolize práva ţalobců vlastnit majetek a práva ţalovaných na bydlení a na ochranu rodinného ţivota za pomoci dobrých mravů, kdyţ ţalobu na vyklizení nemovitosti kvalifikoval jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a dal tak přednost základnímu právu ţalovaných na bydlení. Ke kolizi základních práv přitom uvedl, ţe základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody, přičemţ nutnou podmínkou závěru o opodstatněnosti priority jednoho z nich je rovněţ vyuţití všech moţností minimalizace zásahu do druhého z nich, a to s ohledem na čl. 4 odst. 4 Listiny. Otázkou je, proč NS, přestoţe ve zmiňovaných rozhodnutích dospěl k podobným závěrům jako ÚS ve svých nálezech o prozařování základních práv a jejich střetu a řešení kolize na horizontální úrovni za pomoci dobrých mravů, nepouţil Ústavním soudem rozpracovanou argumentaci, či v souvislosti s tím alespoň neodkázal na jeho nálezy. Jedinou (objevenou) výjimkou je rozsudek ze dne 27. 1. 2011,174 v němţ NS posuzoval vznesení námitky promlčení v souvislosti s poskytnutím náhrady nemajetkové újmy v penězích jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Skutkově 170

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 863/2004. Jednalo se o případ spoluvlastnictví domu, v němţ ţalobci obývali přízemní byt a ţalovaní byt v prvním poschodí. Do půdních prostor, které měli právo uţívat všichni spoluvlastníci domu, bylo však moţné vstoupit jen přes byt ţalovaných. Úkolem soudů bylo upravit vztahy mezi spoluvlastníky. Soud prvního stupně i soud odvolací přitom spor vyřešily tak, ţe umoţnily ţalobcům vstup na půdu ve vymezeném čase. 172 Nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94. 173 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3470/2006. 174 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009. 171

42

se jednalo o případ téměř totoţný s jiţ citovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 3168/09.175 NS zde obdobně posuzoval promlčení náhrady nemajetkové újmy v penězích jiţ po převratném rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2008, kdy však k zásahu došlo v roce 2000 a kdy ţaloba byla podána v roce 2005. Stejně jako v nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09 dospěl NS k závěru, ţe postiţená osoba marné uplynutí promlčecí doby nezavinila, ţe její aplikace by pro ni znamenala nepřiměřeně tvrdý postih a ţe výsledek sporu by tak nebylo moţné povaţovat za spravedlivý. Namístě proto bylo podle NS posoudit vznesení námitky promlčení optikou ustanovení § 3 odst. 1 OZ, který je odrazem ústavního poţadavku nalezení spravedlivého řešení. V souvislosti s tím NS výslovně uvedl, ţe: „Obecně se vychází z toho, že ústavněprávně je ustanovení § 3 odst. 1 OZ instrumentem, prostřednictvím něhož je třeba realizovat ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace práva.“ Přestoţe se jednalo o téměř totoţný případ jako před ÚS, nepouţil NS argumentaci týkající se prozařování základních práv, jejich střetu a jeho následného řešení. Nelibost, ignorance, nebo jak jinak se jen dá označit počínání Nejvyššího soudu, který i ve skutkově téměř totoţných případech odmítá převzít argumentaci rozpracovanou Ústavním soudem, se (jak se zdá) přestala líbit i Ústavnímu soudu. Vyplývá to ze zatím nejmladšího nálezu ÚS ve věci nepřímého horizontálního působení za pouţití dobrých mravů ze dne 7. 3. 2012.176 Tímto nálezem ÚS zrušil pouze napadené rozhodnutí NS, a to i přes to, ţe ústavní stíţnost brojila i proti totoţně chybné interpretaci a aplikaci příslušných předpisů soudem odvolacím. ÚS tento svůj krok odůvodnil, kromě minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, zejména povinností NS sjednocovat a kultivovat judikaturu obecných soudů, k čemuţ mu především slouţí institut dovolání společně s odůvodněním rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku. Tím Ústavní soud v podstatě „donutil“ Nejvyšší 175 176

Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09. Nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1826/11. Jednalo se o případ, v němţ banka uzavřela s manţeli smlouvu o úvěru, jehoţ poskytnutí podmínila zřízením zástavního práva k nemovitostem s tím, ţe zastavené nemovitosti nebudou zatíţeny dalším zástavním právem. Manţel předloţil bance padělaný výpis z katastru, který neukazoval jiţ jedno váznoucí zástavní právo na nemovitostech, čímţ uvedl jak banku, tak i manţelku v omyl. Za toto jednání byl následně odsouzen v trestním řízení. Banka se domáhala zaplacení částky odpovídající výši úvěru s příslušenstvím i po manţelce. Odvolací soud i NS daly bance zapravdu a nárok jí přiznaly, a to i přesto, ţe bylo v řízení prokázáno, ţe manţelství bylo v době podpisu smlouvy o úvěru ryze formální, ţe manţelka smlouvu podepsala v rámci jednání o úpravě vztahů k dětem a vypořádání majetku, ţe byla uvedena v omyl stejně jako banka a ţe jí ze smlouvy nebylo ničeho plněno. ÚS konstatoval, ţe soudy nerozpoznaly působení vlastnického práva manţelky, jehoţ ochranu měly váţit stejně jako ochranu práva na legitimní očekávání banky.

43

soud převzít argumentaci v odůvodnění kasačního nálezu ÚS a zahrnout ji do svého rozhodnutí. Jednalo se o rozsudek ze dne 22. 5. 2012,177 do jehoţ odůvodnění tak NS (vázán právním názorem ÚS) převzal výše popsaný třístupňový test, skládající se z (1) identifikace základních práv, jeţ stojí v kolizi; (2) snahy zachovat z obou základních práv co nejvíce; a teprve (3) pokud druhý krok není úspěšný, tak dá soud přednost tomu základnímu právu, v jehoţ prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip. Za situace, kdy se stejného pochybení (neověření správnosti uváděných údajů) dopustila na jedné straně právně nevzdělaná stěţovatelka, jejíţ účast na celé kontraktaci byla ryze formální, a která z ní neměla mít a ani neměla ţádný majetkový prospěch, a na druhé straně profesionální subjekt disponující značným odborným aparátem, jehoţ předmětem podnikání je právě poskytování úvěrů, bylo třeba s ohledem na povinnost podnikatelského subjektu počínat si s péčí řádného hospodáře, váţit toto pochybení k tíţi věřitele - profesionála. Z uvedených důvodů, reflektujících konkrétní okolnosti případu, „bylo na místě poskytnout ochranu základnímu vlastnickému právu stěžovatelky, a to skrze aplikaci ust. § 3 odst. 1 OZ, jímž prozařují základní práva do interpretace a aplikace podústavního práva tak, že výsledné rozhodnutí je možno vnímat jako spravedlivé“. Vzhledem k tomu, ţe rozhodnutí odvolacího soudu nebylo s tímto závěrem ÚS v souladu, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dá se tak shrnout, ţe uvedeným postupem „donutil“ Ústavní soud NS převzít jím rozpracovaný test řešení střetu základních práv na horizontální úrovni za pomoci aplikace dobrých mravů tak, aby se skrze sjednocující judikaturu NS dostal i do judiciální praxe soudů obecných. Z několika dostupných rozhodnutí okresních soudů vyplývá, ţe i soudci niţších článků soudní soustavy jsou vedle často zdlouhavého a komplikovaného zjišťování

skutkového stavu ochotni hodnotit případy v duchu právního řádu a základních práv a svobod. Takovým rozhodnutím je v prvé řadě rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Brně, sp. zn. 11 Cms 231/96,178 na které opakovaně odkazuje Z. Kühn. Výjimečnost 177 178

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 828/2012. Rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 3. 1. 1998; sp. zn. 11 Cms 231/96, publikováno v časopise Jurisprudence, vynutitelnost práva a právní praxe, č. 4-5/2000, str. 34 a násl. V daném případě neposkytl soudce ochranu ţalobcovu právu vyplývajícímu z nabytí ochranné známky, a to proto, ţe soudce shledal její registraci za ryze účelovou, sledující v prvé řadě poškození jiných původců. Úspěch ţaloby by v takovém případě podle soudce znamenal nejen zásah do vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, které má u všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu, ale zejména podstatný a ničím neoprávněný zásah do ústavně zaručeného práva svobodně podnikat. Na místě proto bylo posoudit jednání ţalobce (spočívající v podání ţaloby) jako v rozporu s dobrými mravy soutěţe a neposkytnout mu v daném případě ochranu. Opačný přístup, spočívající ve formálním výkladu absolutních známkových práv, by znamenal porušení zmiňovaných základních práv jednotlivců a zakořenění zneuţívání účelových registrací ochranných známek v ČR.

44

tohoto rozsudku spočívá mimo jiné v tom, ţe byl vydán ještě dříve, neţ ÚS rozpracoval teorii nepřímého horizontálního působení základních práv. Přestoţe tak soudce (zcela pochopitelně) nepouţil totoţnou argumentaci jako ÚS ve svých nálezech, jedná se jednoznačně o přiznání nepřímého horizontálního působení základním právům (zejména právu na svobodné podnikání), kterým soudce ve vztahu mezi subjekty práva soukromého poskytuje ochranu před neoprávněným zásahem ze strany jednotlivce, a to skrze reprobaci „nechtěného“ jednání pro rozpor s dobrými mravy soutěţe. O tom, ţe prozařování základních práv je bráno v úvahu i v rámci okresních soudů, svědčí například rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. května 2012,179 v němţ soudce hovoří o „prozařování ústavních norem do horizontálních právních vztahů“. Konkrétně se jednalo o prozařování práva na spravedlivý proces, resp. jeho „součásti“ – práva na právní pomoc, které je na úrovni podústavního práva realizováno mimo jiné skrze institut náhrady nákladů řízení (jenţ zahrnuje i náhradu nákladů právního zastoupení advokátem); a zároveň o prozařování práva vlastnického, resp. legitimního očekávání ochrany majetkových hodnot, které nesmí být výkonem práva na právní pomoc nepřiměřeně omezováno. Náhrada nákladů řízení totiţ není sankcí, nýbrţ má zajistit, aby ten, kdo se pro vymoţení pohledávky musel uchýlit ke krajnímu prostředku a podal ţalobu, dostal, co mu náleţí a co musel vynaloţit pro svou obranu. Soud proto nemůţe přiznat úspěšnému účastníkovi náhradu, která v případě bagatelních sporů i několikanásobně převyšuje jistinu a zpravidla neodpovídá účelně vynaloţeným nákladům na bránění práva, neboť by to znamenalo nejen nepřiměřený zásah do vlastnického práva druhé strany, ale zároveň narušení obecné důvěry v právo. Bohuţel, vzhledem k nepublikování rozhodnutí okresních a krajských soudů, nebylo moţné objektivně posoudit, jak široce ovlivňuje teorie nepřímého horizontálního působení základních práv rozhodovací praxi těchto soudů. Z dostupných materiálů lze pouze učinit závěr o tom, ţe obecné soudy jsou, na místo formalistického postupu, ochotny hodnotit případy v duchu právního řádu a základních práv a svobod, vyjádřených abstraktně i pojmem dobrých mravů. Nedostatkem takového jejich postupu však často bývá, ţe soudci aplikují principy a hodnotovou argumentaci svým právním 179

Rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. května 2012, sp. zn. 11 C 65/2011. Jednalo se o případ přiznání náhrady nákladů řízení v bagatelních sporech, kdy by soud v případě formalistického postupu podle znění příslušných vyhlášek (Vyhlášky č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb.) byl nucen přiznat náhradu ve výši nepřiměřené účelnému bránění práva. Okresní soud zde tak navazuje na jiţ konstantní judikaturu ÚS, která vyzývá k aplikaci ústavního principu přiměřenosti ve všech ţalobách o zaplacení s předmětem řízení nepřesahujícím 10.000,-- Kč, které mají prvky spotřebitelského vztahu, a to zejména tam, kde se jedná o formulářové či typové ţaloby. Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11.

45

citem, aniţ by si tuto skutečnost vůbec uvědomili; a ţe tam, kde s principy a hodnotami implicite operují, zpravidla nemají potřebu je výslovně označovat.180 Obecnou tendencí by však mělo být sepisování takového odůvodnění rozhodnutí, v němţ by byly sepsány všechny relevantní úvahy, kterých soudce při svém rozhodování uţil.181 To platí o to více tam, kde jiţ byl model uvaţování nastíněn Ústavním soudem, a to v několika jeho rozhodnutích, včetně nálezu pléna. Otázkou zůstává, proč obecné soudy nepostupují podle Ústavním soudem nastíněného modelu a neopírají svá rozhodnutí o jeho četné nálezy. Takový postup by byl nejen jednodušší z hlediska argumentačního, ale spočíval by i v silnější pozici takového rozhodnutí, které by se opíralo jiţ o jednou vyjádřený právní názor a mohlo by se tak snáze vyvarovat „krátkozrakému“ zrušení ze strany soudu odvolacího.182 Tam, kde však nebyl Ústavním soudem nastíněný model nepřímého horizontálního působení základních práv a řešení jejich případného střetu za pomoci dobrých mravů dosud schopen převzít Nejvyšší soud, nelze mít totoţný postup za zlé zpravidla přetíţeným soudům prvostupňovým, před nimiţ navíc leţí nelehký úkol spočívající ve zjišťování skutkového stavu. Právě Nejvyšší soud, jehoţ úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, by měl zajistit, aby se k Ústavnímu soudu nedostaly typově obdobné kauzy, k jejichţ řešení jiţ ÚS poskytl modelový vzor řešení. Z dostupných rozhodnutí NS však zatím nevyplývá, ţe by teorii prozařování základních práv do práva podústavního a způsob řešení v kolizi stojících základních práv v horizontálních vztazích za pomoci dobrých mravů tak, jak ji rozpracoval ÚS, chtěl brát dobrovolně v úvahu. Kasační nálezy Ústavního soudu s opakujícím se právním názorem a výše zmíněný „nátlak“ ÚS na NS svědčí spíše o opaku. Na obranu zatím panující zdrţenlivosti obecných soudů lze však zmínit, ţe sama teorie nepřímého horizontálního působení základních práv s sebou v praxi nese jistá 180

Srov. KÜHN, Z. s. 151. Tamtéţ. 182 Jak se například stalo v případě rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 4 C 26/2006, v němţ se soudce odchýlil od doslovného znění zákona a přiznal ţalobcům vyšší náhradu za navrácení kdysi zkonfiskovaných nemovitostí jejich právoplatným majitelům, neţ byla paušalizovaná cena podle § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Soud odvodil náhradu z přímé aplikace čl. 11 Listiny tak, aby jeho rozhodnutí mohlo být vnímáno jako spravedlivé a poskytující náleţitou ochranu vlastnickému právu ţalobců, kteří přestoţe majetek nabyli a uţívali v dobré víře, byli o něj o 30 let později připraveni s tím, ţe kompenzaci obdrţeli pouze ve výši tehdejší kupní ceny (tedy několikanásobně niţší, neţ je cena dnešní). Krajský soud však takový výklad a aplikaci odmítl a přiklonil se k doslovné interpretaci a aplikaci § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. S takovým přístupem se však neztotoţnil NS, který odkázal na četnou judikaturu Ústavního soudu zavrhující formalistický postup pouţívající sofistikovaného odůvodňování pro prosazení zřejmé nespravedlnosti. Zapravdu dal NS naopak soudu okresnímu, jehoţ právní názor označil za v souladu s Ústavním soudem uvedenými kritérii. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2836/2009. 181

46

rizika, a ţe její bezmezná akceptace a aplikace nemusí být vţdy tím nejlepším řešením. Právními teoretiky je poukazováno zejména na nebezpečí spjaté s naduţíváním poměřování a aplikací abstraktních principů jako jsou dobré mravy. Neohraničené zvaţování hodnot můţe podle nich vést aţ k rozbřednutí a rozloţení zákonných práv. Je třeba se vyvarovat situaci, kdy se zákon rozdrobuje ústavněprávními příkazy k zvaţování věci do stále jemnějších diferenciací, aţ nakonec dochází k rozhodnutí jednotlivých případů bez pravidel, v nichţ racionalita mizí.183 Jak jiţ bylo zmíněno výše, ochrana základních práv v horizontálních vztazích skrze aplikaci dobrých mravů vyţaduje po soudci sloţitý racionální postup s ne vţdy jistým výsledkem. Důvodem je zejména široká míra uváţení soudce vyplývající jednak z povahy samotných základních práv, která představují neurčité hodnoty, jednak z nutnosti tyto neurčité hodnoty aplikovat v rámci poměřování v případě jejich vzájemného střetu.184 Systém základních práv se v důsledku toho můţe stát chaotickým celkem, kde na otázku správného výkladu práva nelze dát nikdy odpověď bez zřetele na to, ţe do věci zasáhne soudce, který můţe výklad práva změnit výlučně podle svých vlastních úvah.185 Takovýto stav odporuje

principu

legitimního

očekávání,

kdyţ

činí

rozhodování

soudů

nepředvídatelným a vnáší do ţivota jedinců právní nejistotu. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, ţe předvídatelnost judikatury je jednou ze základních podmínek akceptace práva ve společnosti,186 a ţe její narušování pouze přispívá k dalšímu oslabování role práva ve společnosti. V předchozím

odstavci

zmíněné

obavy,

spočívající

v extenzi

činnosti

soudcovské moci a právní nejistotě, jsou však v českém právním prostředí zatím předčasné. Přetrvávajícím problémem je formalistický přístup k interpretaci a aplikaci práva, přehlíţející hodnotové pojetí právního řádu, a nikoliv nadměrná racionální činnost obecných soudů rozdrobující zákonnou úpravu. Daný případ by se tak dal přirovnat k obavám matky 5letého dítěte, která sice můţe mít strach z toho, ţe její ratolest bude jednou brát drogy, stěţí tomu však můţe zabránit ve chvíli, kdy si její dítě neumí samo ani namazat chléb. Navíc jsem toho názoru, ţe v případě střetu poţadavku na zachování právní jistoty a legitimního očekávání s poţadavkem nalezení spravedlivého řešení reflektujícím ústavní hodnoty, je zapotřebí dát přednost právě spravedlivému řešení a ochraně základních práv jednotlivců. 183

Viz názor J. Isensee, na nějţ poukazuje Z. Kühn ve svém díle: KÜHN, Z. s. 169. NOLTE, G. s. 173-174. 185 KÜHN, Z. s. 170. 186 ŠIMÍČEK, V. Ústavní stížnost. s. 307. 184

47

Závěr Působení základních práv na vztahy mezi subjekty práva soukromého si koncem 90. let „uvědomil“ a do své jiţ konstantní judikatury začlenil i Ústavní soud ČR. Označil jej přitom příhodně za „prozařování“ základních práv do práva podústavního, které se společně s pozitivní povinností státu poskytovat základním právům ochranu stalo základem teorie nepřímého horizontálního působení základních práv v ČR. Význam dobrých mravů pro uplatnění

teorie nepřímého horizontálního

působení základních práv vyplývá ze samotné jejich podstaty. Z dosavadní judikatury ÚS lze přitom dovodit, ţe jejich role je v podstatě dvojí. Jako rekurzy na extralegální systémy, jejichţ obsahovým jádrem jsou odpradávna hodnoty, představují dobré mravy jedno z významných míst, kterým základní práva právem podústavním prozařují a ovlivňují tak jednání subjektů v horizontálních vztazích od samého počátku jejich vzniku. Vedle toho jsou dobré mravy zároveň prostředkem, jenţ napomáhá k dosaţení spravedlivého řešení z hlediska vyváţené ochrany základních práv, kdyţ představují místo, kterým do práva podústavního pronikají ideje materiálního právního státu – mezi nimi zejména idea spravedlnosti. Obě tyto funkce, které dobré mravy ve vztahu k nepřímému horizontálnímu působení základních práv vykonávají, jsou dnes Ústavním soudem v jeho judikatuře pravidelně vyuţívány. Ze zatím vydaných nálezů se dá shrnout, ţe tam, kde je to vzhledem k okolnostem daného případu moţné, konstatuje ÚS prozařování základních práv skrze dobré mravy, jejichţ aplikací zároveň poskytuje základním právům náleţitou ochranu. Tam, kde základní práva prozařují skrze jiné normy podústavního práva, pak ÚS aplikuje dobré mravy „pouze“ jako prostředek jejich ochrany. V souvislosti s akceptací nepřímého horizontálního působení základních práv bylo na Ústavním soudu, aby se vypořádal i s jejím dopadem na aplikační praxi. Problém spočíval zejména v potřebě řešení střetu základních práv na horizontální úrovni, pro nějţ nebylo moţné pouţít „klasický“ test proporcionality. Ústavní soud za tím účelem rozpracoval třístupňový test, skládající se z (1) identifikace základních práv, jeţ stojí v kolizi; (2) snahy zachovat z obou základních práv co nejvíce; a teprve (3) pokud druhý krok není úspěšný, tak dá soud přednost tomu základnímu právu, v jehoţ prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip. To vše navíc za dodrţení ústavního poţadavku šetření smyslu základních práv. Nedodrţí-li obecné 48

soudy takový postup, resp. bude-li jejich rozhodnutí ve svém důsledku nespravedlivé, dopustí se nesprávné aplikace podústavního práva a zároveň i zásahu do základních práv jednotlivců. Ačkoliv je ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivců povinností celé justice a přestoţe je Ústavním soudem nastíněný model řešení střetu základních práv v horizontálních vztazích za pomoci dobrých mravů de facto obecně závazný v typově obdobných případech, judiciální praxe obecných soudů tomu zdaleka neodpovídá. Kasační nálezy ÚS s opakujícím se právním názorem o prozařování základních práv, jejich střetu a řešení kolize na horizontální úrovni za pomoci dobrých mravů, svědčí spíše o opaku. „Neuspokojivá“ jsou z tohoto pohledu zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehoţ úkolem by mělo být sjednocování judikatury obecných soudů v souladu s právními názory ÚS. U ostatních obecných soudů byla překáţkou bliţšího zkoumání nedostupnost jejich rozhodnutí. Díky pomoci Hynka Baňoucha, soudce Okresního soudu v Chrudimi, však bylo moţné několik rozhodnutí pracujících s prozařováním základních práv zhodnotit a učinit tak závěr o tom, ţe i soudci okresních soudů jsou ochotni a schopni s nepřímým horizontálním působením základních práv a dobrými mravy efektivně pracovat. Záhadou však zůstává, proč i tam, kde obecné soudy dospívají ke stejným závěrům jako ÚS, nepostupují v souladu s jím rozpracovanou argumentací, kdyţ by takový postup byl pro samotné soudce v mnohém jednodušší a jejich rozhodnutí by se poté snáze vyvarovalo zrušení v navazujících řízeních. V rámci této práce se můţeme jen domnívat, co je pravou příčinou takového počínání: zda přetrvávající nelibost k postavení ÚS, neznalost jeho judikatury, lenost či nedostatek času zvolit si cestu sloţitější racionální argumentace, strach z „něčeho nového“, čekání na přijetí právního názoru Nejvyšším soudem… Rozpracování teorie nepřímého horizontálního působení základních práv a její praktické uplatnění za pomoci dobrých mravů, lze v českém právním prostředí povaţovat za významný krok vedoucí k upevnění a prosazení hodnotového pojetí práva ve společnosti. I přes objevené „světlé“ výjimky v judikatuře obecných soudů, je však s odkazem na mnoţství nálezů ÚS vytýkajících obecným soudům přepjatý formalismus a porušování základních práv nutné učinit závěr o tom, ţe české obecné soudy stále ještě dávají přednost doslovnému výkladu a aplikaci zákonů. Bohuţel tak činí i tam, kde takový postup vede k nespravedlivým řešením, a kde by namísto toho měly být případy hodnoceny v duchu právního řádu a základních práv a svobod po vzoru jiţ ustálené judikatury ÚS. Díky aktivismu Ústavního soudu ČR, který vyústil aţ v „nátlak“ na 49

Nejvyšší soud, lze ale snad brzy očekávat „prozáření“ teorie nepřímého horizontálního působení základních práv i do rozhodovací praxe soudů obecných. S jakou odezvou a překáţkami se Nejvyšším soudem přejatý (ale zatím „samostatně“ neaplikovaný) model setká na úrovni ostatních článků soudní soustavy, se nyní můţeme jen domnívat.

50

Resumé The scope of application of fundamental rights provisions is one of the fundamental issues in constitutional law. Traditional and widely accepted approach is the vertical effect of fundamental rights which is based upon the fact that fundamental rights regulate the conduct of governmental actors in their dealings with private individuals in order to protect individual's sphere of freedom against encroachment by public power. The second polar position, which became hotly debated in the mid-20th century, is that of horizontal effect of fundamental rights, according to which fundamental rights regulate relations between private individuals as well. Horizontal effect may be direct or indirect. Horizontal direct effect of fundamental rights means that the fundamental rights provisions (as stated in constitution) are to be applied directly to the legal relations between private individuals. In the Czech Republic, it was the case of a normative gap in law, in which the Constitutional Court (hereinafter “CC”) used directly the provisions of Bill of Rights in order to fill in unlawfully missing legislation and thus to regulate relations between individuals. However, the application of horizontal direct effect is still rare. Indirect horizontal effect on the other hand stands for the proposition that although fundamental rights directly bind only government actions, nonetheless they have indirect effect on private actors in ways that constrain what they can lawfully do. The indirect horizontal effect is based upon the value concept of law according to which the fundamental rights form an objective system of values which applies throughout the entire legal system – including private law as well. The Czech CC has named this process of influence of values expressed through fundamental rights on general law as “radiation” of fundamental rights into the general law. The concept of “radiation” together with the positive obligation of the state to protect and enforce fundamental rights then became the “heart” of the doctrine of indirect horizontal effect of fundamental rights in the Czech Rep. Good manners are one of the most important instruments that enable the application of the doctrine of indirect horizontal effect in practice. Their role is twofold. First, as a general clause by which the human conduct is measured against extralegal standards, good manners represents the “gates” through which the value-system of the fundamental rights may pass into the private law where it may regulate the relations 51

between private individuals from the very beginning of their creation. Second, where the value-system “radiates” through other norms of private law, good manners are the principle that helps to achieve just solution in the terms of balanced protection of fundamental rights, as it prohibits the conduct that infringes fundamental rights. Objective system of values expressed through fundamental rights applies as a constitutional axiom throughout the whole legal system and thus it directs not only legislation, but executive and judicial power as well. Thus the judge, who must respect and protect fundamental rights, is bound to ascertain whether the applicable rules of private law have been influenced by fundamental rights; and if so, he must construe and apply the rules as so modified. The judge must first recognize, which fundamental rights are in conflict and then, regarding all the relevant circumstances of the case, he must make a decision, which will preserve all conflicting fundamental rights as much as possible. If it is not possible to preserve both of them, he has to select the one, on which shows a general idea of justice or a general principle. If the judge does not weigh and evaluate the conflicting rights and he issues a judgement which ignores the “radiation” of fundamental rights into general law and which is due to it unjust, then the judge constitutes an infringement of the fundamental right of the individual. Interpretation and application of general laws with regard to the influence of the value-system is a duty of whole judicial power – including regular courts. The CC is here only to determine whether the “radiation” of fundamental rights has been correctly ascertained by the regular courts. Although the CC has relatively precisely worked out the doctrine of indirect horizontal effect of fundamental rights and the process of its solution through the application of good manners, and although the legal opinion of the CC in the Czech Rep. is de facto binding on the regular courts when dealing with similar cases, the regular courts are still not applying the doctrine in practice. Unfortunately, it seems that for the regular courts in the Czech Rep. it is still easier to follow legislation word by word than to weigh and evaluate values expressed through fundamental rights in the relations between individuals in a way stated by CC. However, thanks to the activity of the CC, the Czech legal system is now much closer to the value concept of law. Due to the pressure on the Supreme Court to incorporate the legal opinion of the CC to its judgements, we may now expect the doctrine of indirect horizontal effect of fundamental rights to “radiate” even to the judgements of regular courts.

52

Použité zdroje Odborné publikace BERMANN, G. A. Party Autonomy: Constitutional and International Law Limits in Comparative Perspective. New York : Juris Publishing, Inc., 2005. 340 s. FIALA, J.; KINDL, M. et al. Občanský zákoník : komentář. I díl (§1 až 487). 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2009. 866 s. FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova univerzita, 2001. 458 s. HAJN, P. Soutěžní chování a právo proti nekalé soutěži. 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2000. 329 s. HOLLÄNDER, P. Ústavněprávní argumentace - ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha : LINDE nakladatelství, s.r.o., 2003. 103 s. HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. 303 s. HURDÍK, J; LAVICKÝ, P. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2010. 197 s. KOMMERS, Donald P. The constitutional jurisprudence of the Federal Republic of Germany. 2. ed. Durham : Duke University Press, 1997. 620 s. KÜHN, Z. Aplikace práva ve složitých případech – k úloze právních principů v judikatuře. Praha : Karolinum, 2002. 419 s. POKORNÁ, J; KOVAŘÍK, Z; ČÁP, Z. et al. Obchodní zákoník : komentář. I. díl (§1 až 220) 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer Česká republika, 2009. 1079 s. SALAČ, J. Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu : obsahové meze platnosti právních úkonů (smluv) z hlediska rozporu se zákonem, dobrými mravy a veřejným pořádkem. 2. vyd. Praha : C.H. Beck, 2004. 301 s. ŠIMÍČEK, V. Ústavní stížnost. 3. aktualiz. a přeprac. vyd. Praha : Linde, 2005. 359 s.

Odborné články Z časopisů a sborníků BUBELOVÁ, K. Dobré mravy v judikatuře Ústavního soudu ČR. Právní fórum (Wolters Kluwer ČR, a.s.). 2010, č. 1, s. 1-7. DOSTÁL, M. Aktivismus prvního Ústavního soudu ČR jako reakce na převládající přístup k převaţující interpretaci a aplikaci práva. In Dělba soudní moci v České

53

republice. Hloušek, V.; Šimíček, V. (eds.) 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2004. s. 125-133. FILIP, J. Listina deset let poté – úvodní slovo konference. In Deset let Listiny základních práv a svobod v právním řádu České republiky a Slovenské republiky. Dančák, B.; Šimíček, V. (eds.). Brno : Masarykova univerzita, 2001. s. 9-30. FORD, J.; MAX du PLESSIS. South Africa. In Party Autonomy: Constitutional and International Law Limits in Comparative Perspective. Bermann, G. A. (ed.). New York : Juris Publishing, Inc., 2005. s. 289-312. HOLLÄNDER, P. Hlavní doktríny Ústavního soudu České republiky. In Základní lidská práva a právní stát v judikatuře ústavních soudů. Dančák, B.; Šimíček, V. (eds.). Brno : Masarykova univerzita, 2000. s. 21-29. HOLLÄNDER, P. Kognitivismus versus decisionismus v judiciální aplikaci Listiny základních práv a svobod. In Deset let Listiny základních práv a svobod v právním řádu České republiky a Slovenské republiky. Dančák, B.; Šimíček, V. (eds.). Brno : Masarykova univerzita, 2001. s. 95-111. IVIČIČ, M. K horizontálnímu působení základních práv a svobod. Bulletin advokacie, Praha: Česká advokátní komora, roč. 2007, 6, od s. 21-23. KOSAŘ, D. Kolize základních práv v judikatuře Ústavního soudu ČR. Jurisprudence. 2008, č. 1, s. 3-19. KÜHN, Z. Jusnaturalismus vs. juspozitivismus? Prvních deset let Ústavního soudu a proměna soudcovské ideologie aplikace práva. In Dělba soudní moci v České republice. Hloušek, V.; Šimíček, V. (eds.) 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2004. s. 92-117. MORAVEC, O. Aplikace ústavních norem před obecnými soudy. Bulletin advokacie. 2008, č. 4, s. 13-19. NOLTE, G. Germany. In Party Autonomy: Constitutional and International Law Limits in Comparative Perspective. Bermann, G. A. (ed.). New York : Juris Publishing, Inc., 2005. s. 167-194. ŠIMÍČEK, V. Opomenutí zákonodárce jako porušení základních práv. In Deset let Listiny základních práv a svobod v právním řádu České republiky a Slovenské republiky. Dančák, B.; Šimíček, V. (eds.). Brno : Masarykova univerzita, 2001. s.144159. ŠIMÍČEK, V. Článek 95 Ústavy ČR jako prostor pro přímou aplikaci ústavních norem. In Dělba soudní moci v České republice. Hloušek, V.; Šimíček, V. (eds.) 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2004. s. 166-178. TÉGL, P. O dobrých mravech. Bulletin advokacie. 2011, č. 7, s. 32-37.

54

Z internetu AKANDJI-KOMBE, Jean-Francois. Human rights handbooks, No. 7 : Positive obligations under the European Convention on Human Rights [online]. Directorate General of Human Rights - Council of Europe, 2007 [cit. 2012-01-27]. 68 s. Dostupné z: ENGLE, E. Third Party Effect of Fundamental Rights (Drittwirkung). Hans Law Review [online]. 2009, Vol. 5 No. 2. s. 165-173 [cit. 2012-02-15]. Dostupné z: . GARDBAUM, S. The 'Horizontal Effect' of Constitutional Rights. Michigan Law Review [online]. 2003, Vol. 102, s. 388-459 [cit. 2012-02-10]. Dostupné z: . IVIČIČ, M. Horizontální působení základních práv zakotvených v mezinárodních smlouvách. In Dny práva – 2009 – Days of Law [online]. Brno : Masarykova univerzita, 2009

[cit.

2012-02-12].

Dostupné

z:

. LEWAN, K. M. The Significance of Constitutional Rights for Private Law: Theory and Practice in West Germany. The International and Comparative Law Quarterly [online]. Jul., 1968, Vol. 17, No. 3, s. 571-601 [cit. 2012-02-1]. Dostupné z HeinOnline: .

Vybrané právní předpisy Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení FMZV č. 209/1992 Sb.), ve znění pozdějších Protokolů. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěţe, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

55

Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.

Judikatura Ústavní soud ČR Nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, N 1/1 SbNU 1. Nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, N 46/2 SbNU 57. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 127/96, N 68/5 SbNU 519. Nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, N 6/7 SbNU 45. Nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. III. ÚS 148/97, N 113/9 SbNU 65. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, N 163/9 SbNU 399. Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, U 14/10 SbNU 383. Nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, N 106/12 SbNU 93. Nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, N 142/12 SbNU 317. Nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 13/99, N 125/15 SbNU 191. Nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 150/99, N 9/17 SbNU 73. Nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, N 41/21 SbNU 363. Nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 256/01, N 37/25 SbNU 287. Nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02, U 35/28 SbNU 437. Nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 185/04, N 94/34 SbNU 19. Nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04, N 124/37 SbNU 563. Nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, N 171/38 SbNU 367. Nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04, N 223/39 SbNU 353. Nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05, N 34/40 SbNU 281. Nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, N 47/40 SbNU 389. Nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, N 23/44 SbNU 279. Nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, N 177/51 SbNU 195. Nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2517/08, N 34/52 SbNU 343.

56

Nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 27/09, N 200/54 SbNU 489. Nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09, N 232/55 SbNU 181. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08, N 25/56 SbNU 273. Nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09, N 75/57 SbNU 23. Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, N 158/58 SbNU 345. Nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, N 187/58 SbNU 647. Nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09. Nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1826/11. Nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11. Nejvyšší soud ČR Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 52/2001. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 664/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 863/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3470/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2836/2009. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 828/2012. Další soudy ČR Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 2 Ans 7/2010. Rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 3. 1. 1998, sp. zn. 11 Cms 231/96; publikováno v časopise Jurisprudence, vynutitelnost práva a právní praxe, č. 45/2000, str. 34 a násl. Rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 4 C 26/2006. Rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. května 2012, sp. zn. 11 C 65/2011. Zahraniční judikatura Nález Spolkového ústavního soudu SRN ze dne 15. 1. 1958, BVerfGE 7, 198, Lüth. Rozsudek ESLP ze dne 21. 6. 1988, Plattform „Ärzte für leben“ proti Rakousku, stíţnost č. 10126/82. Rozhodnutí ústavního soudu JAR, Khumalo and Others v Holomisa (CCT53/01) [2002] ZACC 12.

57