SO 19. 5. 11:00 Moravské divadlo ______________________________________________________________________ SAT 19 May 11.00 am Moravian Theatre
Ödön von Horváth
VÍRA, LÁSKA, NADĚJE FAITH, HOPE, AND CHARITY
Divadlo Komedie Praha ___________________________________
překlad translation Valeria Sochorovská dramaturgie dramatic adviser Viktorie Knotková výprava stage design Kamila Polívková, Pavel Borák hudba music Ondřej Švandrlík režie directed by Kamila Polívková premiéra 15. 10. 2010 premiere 15 October 2010 osoby a obsazení characters and cast Alžběta Elisabeth Ivana Uhlířová policista Policeman Stanislav Majer patolog Dissector Petr Vaněk inspektor Inspector Martin Finger soudce Judge Jiří Štrébl soudcová Judge's Wife Dana Poláková Marie Marie Magdaléna Komárová zevloun Loafer Kajetán Písařovic herci Divadla lidí bez domova Ježek a Čížek Actors of Theatre of the Homeless Ježek a Čížek Petr Bláha, Jiřina Cilcová, Emil Jíra, Miloš Kouba, Petr Krupička, Karel Lampa, Martin Urbanec, Lada Urbanová
Před ohněm utečeš, před vodou ne. — české přísloví Kamila Polívková působí v Divadle Komedie od roku 2004 a to především jako kostýmní výtvarnice a scénografka. V poslední době se však také prosadila i jako režisérka. Na počátku divadelní sezóny 2009/2010 uvedla svůj režijní debut – vlastní dramatizaci románu Thomase Brussiga Hrdinové jako my a v současné době je na repertoáru také její inscenace hry Ödöna von Horvátha Víra, láska, naděje. Na konec dubna 2012 pak chystá premiéru monodramatu Kathariny Schmitt Sam. Horváthova hra Víra, láska, naděje se v německy mluvících zemích dnes řadí už mezi klasické tituly. Tragikomický příběh mladé ženy Alžběty, která je tak trochu jiná než ostatní, je ostrou kritikou společnosti v období úpadku. Dobročinných iniciativ a organizací přibývá, zatímco solidarita a upřímný zájem o problémy druhých se pomalu, ale jistě vytrácí. Podobnost mezi velkou ekonomickou a sociální krizí 30. let 20. století a současným stavem naší společnosti není náhodná. Zažité předsudky,
drobná lidská selhání a řetězící se nešťastné náhody přivedou Alžbětu neomylně až do „bodu, ze kterého není návratu“. Strach, hloupost a lhostejnost škodí zdraví – a to i v malém množství. Za roli Alžběty získala její představitelka Ivana Uhlířová Cenu Alfréda Radoka v kategorii ženský herecký výkon roku 2010. Pro zdůraznění autenticity příběhu i celkového vyznění inscenace pak režisérka přivedla na scénu i do hlediště část divadelní společnosti lidí bez domova Ježek a Čížek, aby zde v epizodě policejního zásahu proti pouličním nepokojům autenticky vykřičeli svou nespokojenost. Kamila Polívková has worked at the theatre Divadlo Komedie since 2004 mainly as a costume and stage designer. Recently, she has also made it as a director. At the beginning of the theatre season 2009/2010, she directed a debut production – her own dramatization of a novel Heroes Like Us by Thomas Brussig. And currently there is her production of Faith, Hope, and Charity by Ödön von Horváth on the theatre's repertoire. She is preparing a monodrama Sam by Kathrina Schmitt which should be premiered at the end of April. Horváth's play Faith, Hope, and Charity has already become a classic on the stages of German-speaking countries. A tragicomic story of a young woman Elisabeth who is somewhat different than others is a harsh criticism of society in decline. There are more and more charitable institutions and initiative but solidarity and honest interest in problems of others seem to slowly but surely vanish. The resemblance between the big economic and social crisis of 1930s and the current state of our society is not accidental. Deep-rooted prejudice, minor human failures and series of bad luck bring Elisabeth to the point from where “there is no return”. Fear, ignorance and indifference are bad for us – even in small amounts. Ivana Uhlířová was awarded the Alfréd Radok Award for the Best Female Performance of 2010 for her role of Elisabeth. To enhance the authenticity and impression of the story, the director presented on stage and also among audience members from the theatre group of homeless people Ježek a Čížek to shout out their discontent in the scene of authentic riot ending in a police crackdown.
Kamila Polívková: Nejlepší je Bruce Willis Vy jste ve hře Víra, láska, naděje prostor lidem bez domova dala. Jaká to byla zkušenost? V Horváthově hře je velká scéna odehrávající se před úřadem pro veřejné blaho. Hlavní hrdinka Alžběta se ocitne mezi lidmi, kteří mají na rozdíl od ní skutečné problémy – invalidé, nezaměstnaní, sirotci... Nedokázala jsem si představit, jak takový obraz inscenovat bez toho, aby to působilo uměle. Ošuntělé kostýmy, trochu zašpinit tváře, schovat ruku do rukávu a kulhat? Nikdy! A vzpomněla jsem si na divadlo lidí bez domova Ježek a Ćížek. Scéna, v níž se bezdomovci střetnou s policisty, působí hodně opravdově. Tak například náš „kakadu“ – pankáč Miloš – skutečně vidí rudě, když zahlédne uniformu, bez ohledu na to, jestli je to na ulici, nebo na jevišti. Snažili jsme se zachovat autenticitu a vycházeli z osobních příběhů herců bez domova. Všechno, co zazní z jejich úst, je skutečné a osobně se jich to týká. Šlo mi o střet divadelního a reálného světa. Miloš Kozumplík, Instinkt / 20. 1. 2011
V pražské Komedii hrají přímočarou politickou satiru Text z roku 1932 oklestila režisérka Kamila Polívková až na syrové jádro. Některé postavy propojila, mnohé scény vypustila. Soustředila se na jediné téma: trpký osud Alžběty, již malé životní omyly a chyby, k nimž je víceméně nucena, dovedou nejprve do kriminálu a později doženou k smrti. Kvality nastudování však nejsou jen v otevřeně politicky laděném gestu. Podstatnou rovinu tvoří herecké výkony. Ivana Uhlířová hraje Alžbětu s maximálním osobním nasazením. Její úvodní vztek, kdy nepříčetně kope do kovového plotu, symbolu rozdělené společnosti, její křik na zemi během souboje s Policistou, její zoufalství v dialozích se Soudcovou, její rozpaky v mileneckém setkání, její závěrečný skok do řeky jsou fyzicky i emotivně bytostným projevem zoufalství člověka dohnaného za okraj propasti. Uhlířová překonává obvyklou „chladnou“ stylizovanost herců Divadla Komedie a přichází s otevřenou expresivitou, málokdy – nejen v Komedii – vídanou. Skvěle ji doplňuje Stanislav Majer jako Policista. Jeho proměna z naivního zamilovaného prosťáčka, který ji v souboji láskyplně objímá a později přináší chlebíčky a květiny, v chladně uvažujícího „bezbranného“ cynika je podaná neobyčejně citlivě a dojemně. I on je vlastně obětí, která je nucena kopat, aby mohla žít. (…) Polívková vytváří v podstatě přímočarou politickou agitku. Jasně, bez úhybů a šifer říká: Tato doba, tato politika a její představitelé jsou nehumánní, arogantní, zrůdní. Vládnou nám barbaři, blíží se obrovský sociální konflikt, hrozí proměna republiky v policejní stát. Nemusíme s Polívkovou a jejími herci souhlasit, nemusíme vidět současnost v tak temných barvách, je to však umělecky silný, důsledný a z konkrétní reality vycházející varovný postoj, který nelze jen tak přehlížet. Vladimír Hulec, MF DNES / 2. 11. 2010 Ostrý řez Divadla Komedie do současnosti Inscenace Víra, láska, naděje je v rámci současného českého divadla fenomenální. Bez zábran a otevřeně se staví na stranu těch, které bychom opět, po dvaceti letech cesty k dalším šťastným zítřkům mohli označit za utlačované. Na stranu lidí bez domova, bez práce, s minimálním nebo bez jakéhokoli zázemí, kteří se ale paradoxně stávají stále častějším terčem předvolebních kampaní.
( …) Přesně na tyto problémy cílí svou inscenací Polívková. A míří docela přesně, s přímočarostí až punkovou. Bez zbytečných kudrlin a ornamentů, bez těžkopádných intelektuálních metafor, na něž by divák a nejen v Komedii někdy potřeboval výkladový slovník. Za pomocí zásadních škrtů ve hře, zmenšením počtu postav a také navýšením míry zoufalství hlavní hrdinky přerůstající občas v agresivitu. A také posunem Horváthovy tragikomedie na území pochmurné grotesky, v rámci níž se političtí tlučhubové a jejich měšťáčtí poskoci mohou v závěru snadno proměnit v malebné skupení krvežíznivých upírů rdousících protestní hlas nevhodně zaznívající ve chvíli, kdy jsou na ně namířeny hledáčky médií. Zardousí ho nenápadně, skoro bezděčně, a jakoby se vlastně nic nestalo. Upíří šou totiž musí běžet nerušeně dál. (…) Inscenace ovšem nemá jen polohu obhajující chudobu a periferii. Je také, jak už bylo řečeno, výpadem proti současné tváři a dikci nejen české politiky. Přebírá její floskule a vysmívá se jim. Také ovšem odhaluje, co ve skutečnosti skrývají: prázdnotu, zkorumpovanost, konformismus a až rodinnou propojenost zainteresovaných. Z názvu hry, který má už u Horvátha hořce ironickou příchuť, nedělá nic menšího, než prolhaný předvolební slogan bezcharakterního, ostentativně se usmívajícího politika. Bez ohledu na to, jakými otázkami ho z grémia obtěžují. Roman Sikora, Český rozhlas / 29. 10. 2010
Teatrum politicum comediae Dominantou jeviště je bílá ohrada z vlnitého plechu, která diagonálně zprava vpředu doleva dozadu přetíná jinak prázdný prostor. S takto ohrazenými prostory se setkáváme poměrně často; bývají jimi odděleny části udržované od těch, které by měly zůstat spořádanému občanovi skryté. U takovýchto ohrad (a pokud možno tedy za nimi, že) přebývají nezřídka lidé, které společnost ráda nazývá nepřizpůsobivými, zkrachovalými či je označuje jednoduše za společenskou přítěž. Můžeme jim říkat třeba bezdomovci. (…) V inscenaci najdeme snad vše, co od politicky a společensky angažovaného divadla očekáváme: míří na nedůvěryhodné současné politické elity; odhaluje téma z okraje společnosti, které by mnozí nejraději zametli pod koberec; bytostně propojuje téma se samotnou inscenací a klade před diváky jasně formulované otázky. Vše je přitom podáváno v působivém vizuálním obalu – na scéně jsou k vidění sice strohé a jednoduché, leč vizuálně silné scénické obrazy, včetně umělého deště, který prší a vskutku divadelně neuměle dokapává i ve výstupu následujícím za scénou v dešti. (…) Prostá a přitom působivá je i projekce předvolebního plakátu na bílou plochu ohrady, na němž se objevuje rozzářená tvář politika a vedle něho volební slogan: VÍRA, LÁSKA, NADĚJE. (…) Kamila Polívková našla ve staré von Horváthově předloze živý materiál, který využila k pojmenování nejsoučasnější přítomnosti. V inscenaci je vše, řád i vykolejení, a přitom jako celek možná působí až příliš vycizelovaně, až příliš chladně. Možná ze mě hovoří divák sdílející v tomto směru podobné politické názory, jaké inscenace předkládá, ale po zhlédnutí se dostavil pocit zdvořilého odstupu, který jako by říkal: ano, jistě, ale to přece víme; tento svět není v pořádku, ale co s ním? Ale zdá se, že i opakování někomu zřejmých konstatování jest člověku potřebné, neboť nevidíme všichni totéž a stejně. Petr Christov, Svět a divadlo, 1/2011 Víra bez naděje, naděje bez víry, lásky málo... Herečka Ivana Uhlířová má pro roli Alžběty všechny předpoklady. Vyráží na scénu útočit proti zdi – se sprškou vulgarismů (přídavek dramaturgické úpravy) kope zuřivě a zoufale do plechu pouličních zátarasů, sestavených v bariéru, která je jediným scénografickým prvkem jeviště. Dívka není na scéně sama, z uliček hlediště se sem vytrousí a přetrvává ve
voyeurském postávání řada postav, jejichž vybledlé béžové pláště, neblahé znaky pouličního fízlovství, z nich činí všudypřítomné stíny lhostejnosti a skryté agrese. Z těchto postávajících baloňáků se rekrutují jednotlivé postavy dramatu, zároveň však jejich tichá přítomnost tvoří pomyslnou mlhu studeného skrytého nepřátelství. A Alžběta kope a řve až do vysílení. Uhlířová, herečka stále dětského typu, není v této roli křehká, zranitelná však ano, charakterizuje svou postavu postpubertální zavilostí i zmateným zajíkáváním polapeného ptáčete, kterému se však nechce zobat z ruky. Alžběta je ubíjena nejen okolím, ale i svou existenciální nezakotveností. Marie Zdeňková, Divadelní noviny / 12. 11. 2010
Director Kamila Polívková cut the play from 1932 to its core. She connected some characters and left out several scenes. She focused on a single theme: the bitter fate of Elisabeth whose minor errors and mistakes – that she was actually forced to make – led her to jail and later even to death. (…) Polívková basically creates a straightforward political agitprop. She clearly states: This time, this politics and its leaders are inhuman, arrogant and monstrous. We're governed by barbarians; a huge social conflict is drawing near; the republic is in danger of changing into a police state. We don't have to agree with Polívková and the actors; we don't have to see the present so gloomy. Nevertheless, the production is a powerful and consistent attitude based on reality that tries to warn us and that cannot be simply ignored. Vladimír Hulec, MF DNES / 2 November 2010 The production is not only a defence of poverty and periphery it's also an attack on the current state of the Czech (and other) politics. The production adopts its rhetoric and ridicules it. Moreover, it shows what the politics tries to conceal: its emptiness, corruptness, conformism and logrolling of the politicians involved. The title of the play (with a hint of irony acknowledged even by Horváth) thus represents nothing more than a false pre-election slogan of an unprincipled politician with fake smile. Roman Sikora, Český rozhlas / 29 October 2010